Bylo všední odpoledne 6. července 2021.

Hlavní hrdinka celého příběhu právě přišla do své nové kanceláře, kterou si před necelým měsícem pracně zařídila od barvy na stěnách až po jmenovku.

Pohodlné kožené křeslo stálo ledabyle za snad až příliš mohutným stolem a po pravé straně odpočívala lenoška, na kterou lehávali pacienti.

Karin se pomalu odstrojila z venku, sklepala z kabátu kapky deště, a poté se posadila k oknu do křesla, v ruce svůj pořadník na tento den, který byl zatím poloprázdný.

Prstem putovala od shora dolů, neznámých jménech ve svém diáři.

Mrkla na náramkové hodinky. Za chvilku bude devět hodin. Musela se připravit, byl nejvyšší čas.

Urovnala si některé podklady z kartotéky na pracovní stůl a posunula svou jmenovku dopředu, aby jí mohl každý vidět, pokud by její jméno svou roztržitostí zapomněl.

Žena s velkými ambicemi se těšila na dny, kdy si otevře svou psychologickou ordinaci, od mala jí svět citů a duševních zákrut přitahoval a později se rozhodla zrovna pro toto nelehké, avšak zajímavé povolání. Každý začátek dne byl vzrušující jako být dítě a vejít do cukrárny, navíc milovala knihy, čím složitější, tím byly pro její oko žádanější. Všem žánrům však dominovala jedna jediná, a to známá smyšlená postava Hannibala Lectera. Muž s carizmem, inteligencí a šarmem, pokud pominula ten detail, že jedl lidské maso. Ona byla dobrý psycholog a on geniální chirurg. Určitě by si měli co říci navzájem.

Karin se zahleděla za sebe, velké město na pobřeží se zdálo dostatečně rozmanité pro působnost a rozvíjející se klientelu. Měla ten pohled ráda, i když nebyl tak velkolepý jako hledět na stavby pod sebou z nějakého mrakodrapu.

Žena si stáhla své po ramena vlnité světlé vlasy do culíku, tak vypadala jako intelektuál, to měli lidé rádi, vlastně byla donucena dbát na svůj vzhled. Hlavně, aby odpovídala své profesy, to se od ní očekávalo, a pak následoval patřičný honorář. Mnohdy lidé dostávali posouzení ne podle vykonané práce, ale podle vzhledu, ať se to mohlo zdát sebevíce pokrytecké se všemi těmi slogany o tom, že na vzhledu nezáleží. Světu hlavně vládla chamtivost, přetvářka a peníze. Proč v tom hledat něco jiného a lživého, když to může nazvat pravými jmény a neschovávat to za jiný obal. Povzdechla si. 

Nebylo ani devět hodin, když kdosi tiše zaklepal na prosklené sklo kancelářských dveří s gravírovaným popisem, jaké měli detektivové ve starých filmech.

„Pojďte dál,“ zavolal ženin hlas a vyzval neznámého ke vstupu.

Do místnosti vešel dobře oblečený muž s pevným sebevědomým krokem, jenž si stále zachovával mladistvý vzhled. Rozhodně to nebyl nervózní třesoucí se člověk, těkající očima po místnosti se strachem na sebe cokoliv prozradit. Takové pacienty většinou vídala každý den, patřili ke každodennímu koloběhu. On byl však jiný. Cítila z něho vnitřní sílu, že by se o ni mohla opřít. Tohle nebyl pacient ale někdo, kdo si je dobře vědom svého postavení ve společnosti.

Kdo byl ten muž? Ptala se sama sebe Katrin a podezření stouplo s jeho gestem natažené ruky jejím směrem. Kdo ví proč, jí přeběhl mráz po zádech.

„Doktorka Karin Lárkinová?“ zeptal se cizinec. Pronikavé, pichlavé oči si ji prohlédly od hlavy až k patě, jako by ji hodnotily. 

Psycholožka vstala a potřesení paže přijala podle slušnosti.

„Ano, to jsem já. Čemu vděčím za vaši návštěvu?“ zaujala profesionální postoj.

„Morfeus Giovanni,“ představil se cizinec s kapkou té jeho všudypřítomné arogance korporátního ředitele. „Rád bych si s vámi promluvil, slečno Lárkinová, a učinil vám zajímavou nabídku, kterou jistě neodmítnete,“ sdělil muž v elegantním fedorovém klobouku záhadně jako by to už považoval za vyřízenou věc a jen ji to oznamoval jako nějaké sekretářce.

Přes to, že psycholožce nedělalo problém odhadnout charakter lidí, zde to bylo nanejvýše obtížné, protože vnitřní já jí říkalo, ať si dá pozor. Člověk před ní, patřil jistojistě k té horní vrstvě, se kterou se tak často nevídala, odhadovala však, že jeho nabídka bude nejspíše nějakého ošemetného charakteru, bohatí a vlivní mají hodně různých úchylek a inklinují ke všemožným výstřelkům. Byli nepříjemní i zhýčkaní jako by právě ty jejich problémy byly nad všemi ostatními, ale honorář stál za to, jediná pozitivní věc. Zachovala proto ledový klid a snažila se vyhlížet lhostejně pro svou malou šarádu.

„Je mi líto, pane Giovanni, za pár minut, zde mám svého pacienta a ten…“

„Ten dozajisté počká,“ zdůraznil s uhrančivým úsměvem cizinec a klidně jí pokynul, aby se posadila zpátky do židle jako by tam byl doma, sám zůstal stát jako by mu to tam patřilo.

Ty jsi tedy pěkně drzý exemplář a nenecháš se odbýt, ušklíbla se v duchu Karin. „Dobrá,“ nadechla se a dovolila si zevrubnou prohlídku jeho postavy. Na první pohled dokonalý elegán v tmavém možná Italském obleku přímo z Evropy, na rukou dva prsteny, vycházková hůl, klobouk a pod ním vychytralost v očích téměř až děsivá. Tak nějak by se dal personifikovat ďáblův advokát.

Usedla, jak přikázal, ne proto, že by ho brala jako autoritu, jen byla zvědavá na onu nabídku. Neurotickému panu Willovi snad nebude vadit pár minut posečkat na chodbě, chlácholila se.

Karin se pomalu posadila, až kůže zavrzala a podrobila se tomu záhadnému muži, ač nerada. „S čím jste tedy přišel, pane Giovanni?“ pokynula, že má začít.

„Nuže, slečno Lárkinová znáte tohoto muže?“

Giovanni sáhl do vnitřní kapsy svého kabátu a vytáhl starou fotku se zažloutlým rámečkem okolo. Nedal ji plavovlásce do ruky, jen ji držel v prstech před Kařinýma očima.

Psycholožka se přes své brýle zaměřila na několik postav stojících v bílých pláštích vedle sebe. Doktoři? Laboranti? Nic zvláštního.

Nikoho z nich nepoznávala, až na postaršího štíhlého muže s bradkou po straně. Než se však stačila více rozkoukat, co jiného na fotografii je, schoval muž obrázek zpátky do útrob svého drahého šatstva.

„To je můj otec,“ pozvedla tvář bez jakéhokoliv výrazu a byla hrdá, že neukázala žádné emoce.

„Správně,“ přitakal cizinec, „pracoval jako důležitý vědec na mém projektu před několika lety a bohužel při nehodě, již vám nemohu blíže specifikovat, nešťastně zemřel,“ konstatoval Giovanni stále s tím zvláštním ďábelským úsměvem na tváři jako žralok. Evidentně se nijak nestyděl vyprávět o takové tragické záležitosti jako by ho to těšilo. S tím mužem vážně nebylo něco v pořádku, byl příliš chladnokrevný.

„Je to pět let,“ přikývla Karin a mávla rukou do prostoru, „vlastně jsme ho předtím s matkou mnoho roků neviděly. Nedával o sobě vědět a nepřijížděl ani na Vánoce, natož svátky, moc společného jsme toho neměli jen vzpomínky,“ řekla zcela vážně, přesně takový postoj zastávala vždy, když se jednalo o toto citlivé téma. Nějaké city tu neměly místo.

„Nebuďte tak skromná, má drahá, máte stejně bystrou mysl jako on, o tom není pochyb, a proto jsem zde,“ lehce uhodil do podlahy koncem své vycházkové hole, na které měl přes sebe položené ruce.

„Chcete vytahovat staré časy na světlo?“ ušklíbla se ironicky Karin a přesně věděla, proč začal právě tímto. Nutno dodat, že to byl dobrý strategický tah, připomenout minulost a nalákat ji na zvědavost.

„Chci vám nabídnout výhodnou práci, která se neodmítá,“ lákal cizinec svou oběť. Karin musela uznat, že opravdu chytře, nejdříve ji utáhne na city, a pak na ni vybafne nějakou skvělou nabídku. Byla vážně zvědavá i lehce znechucená zároveň, že ji nutí vzpomínat na staré hořké časy, kdy doma den, co den čekala na svého tatínka, který nepřijížděl, protože ho zaměstnával tento člověk, a teď má tu drzost sem přijít a nabízet jí práci? Měla pravdu, byl to žralok, který rád mučí a psychicky vydírá ostatní. Skvělé, měla zkažený den hned od rána.

„Skutečně?“ zamrkala a předstírala překvapení. Nevěřila by tomu, ale charismatický elegán si získal dívčinu plnou pozornost hlavně svou drzostí ale budiž, na durhou stranu by opravdu dobrá nabídka mohla zlepšit její finanční situaci. Byla jen krátce po škole, uvědomila si, a tohle by mohla být zajímavá zkušenost. Na sezení v kanceláři s traumatizovanými lidmi má zbytek života. Alespoň si to poslechne.

„O co přesně se jedná? K věci prosím.“

„Chci, abyste šla v otcových stopách, jedná se o tajný vojenský – projekt M – zaměřený na výzkum léků a farmacie. Po vás se žádá vytvářet psychologický profil subjektů, na kterých se léky testují. Nic náročného, to vás ubezpečuji,“ stále se usmíval. „Více vám nemohu říci. Má práce je přísně tajná, ale mohlo by to vzbudit váš zájem, slečno. Stejně jako ve vašem otci,“ lákal ji bez špetky svědomí.

Blondýnka se na cizince beze slova dívala skrze obroučky svých brýlí. Přemýšlela.

Vědec uvnitř říkal ano na novou příležitost, po které touží každý mladý člověk. Poměrně lákavá nabídka stoupla v Kařiných očí o to více, že by se mohla dozvědět, co se s otcem kdysi stalo. Okolo tátovi smrti se trousily jen tiché neurčité dohady a oznámení o úmrtí přišlo podané tak, že se to stalo při havárii ale jaké, to také s matkou nevěděly.

Ten chlap před ní mohl za všechno, za odloučení, trauma, samotu, za to, že podepsal to oznámení vlastní rukou a nejspíše to jen odmávnul rukou jako běžnou formalitou. Co jí takový člověk mohl nabídnout nebo vynahradit? Nějakou vnitřní touhou chtěla, aby se před ní ten muž plazil a doprošoval se, že jí vzal otce, proto si vychutnala to, co řekla.

„Musíte mě přesvědčit,“ hrála na mužovu aroganci. Nechtěla se dát tak snadno, aniž by z toho neměla žádnou výhodu a také ji zajímalo, kam až je ochoten zajít. Někdo jako on měl jistě příliš práce, než aby se osobně ucházel o něco takového jako přijmout nového zaměstnance, už jen to že tu byl, svědčilo o tom, že o ni měl vážný zájem. Klidně mohl poslat nějakou obsílku nebo zástupce ale neudělal to.

„Nabízím vám 500 000 dolarů roční plat. Vlastní výzkum a čestné místo v týmu specialistů. Pokud se mi upíšete na dva roky,“ Giovanni ji sledoval žraločíma očima jako malou rybičku.

On mě vážně chtěl! Kde v tom byl háček? Přemlouval ji přemrštěnou cenou, to bylo jisté, chtěl ji získat, jinak by už uraženě odešel, a navíc pět set tisíc ročně je celé jmění! Nehledě o cenných informacích, jaké se jinde nedozví. Hm, cena vypadala velkoryse, ale chtěla dopadnout jako otec? Odpustila by jí matka, kdyby tu práci vzala? Nemohla jednat ukvapeně, raději si poslechne všechno, co je jí ten chlap ochoten prozradit.

„Kam bych měla přijet?“

„Nikoliv přijet, má drahá, přiletět,“ opravil psycholožku Giovanni, „laboratoř a celý areál je na mém soukromém ostrově Trovita v Tichomoří, daleko od pevniny. Budete muset se mnou letět letadlem, jiná možnost není.“  

„Ostrov?“ vydechla Karin, netušila, že cizinec vlastní celý ostrov! Být na ostrově uprostřed vody znamenalo odříznutí od světa. Doslova.

„Ano, mám rád klid a výzkum probíhá v utajení, je to perfektní lokace,“ vysvětlil Giovanni, „pokud tedy souhlasíte, buďte za pět dní na místním letišti u nástupiště číslo pět na ranveji pro soukromá letadla. Budu se na vás těšit, slečno Larkinová,“ pozvedl svůj černý klobouk na znamení rozloučení a nonšalantně odešel pryč.

Pokud, by se jeho charisma mohlo krájet, byla by ho plná mísa. Pak by ho Karin rozdala svým pacientům, kteří ho nutně postrádali.

Psycholožka se opřela do křesla a všechno se jí honilo hlavou, rozporuplné pocity se uhnízdily v žaludku jako roj včel a ten neustále bzučel.

Vše svědčilo o nepopiratelně skvělé nabídce, na druhou stranu už samotná přítomnost pana Giovanniho jí naháněla husí kůži. Rozhodně nepochybovala o pravdě jeho slov, jenže znala lidi natolik dobře, že nevylučovala ani to, že neříká úplnou pravdu nebo jí záměrně cosi zatajuje. Musela být ostražitá. V tomto světě to byla nezbytnost. Opatrnost především.

Jisto jistě se nejednalo o náhodu, to už naznačil hned, jakmile vytáhl tu fotku. Vybral si ji záměrně, o tom nepochybovala. Proč byla tak důležitá? Ani neváhal, nabídnout tak vysokou sumu jako by si ji kupoval, což byla hrozná představa.

Co se dá dělat, nikdo vám hned neřekne všechno, navíc je to tajné, jak vyzdvihoval.

Pokud tedy ten boháč spolupracuje s vojenskými silami, kdo ví, co v tom může vězet. Co kdyby sledovala pacienty, které používali jako laboratorní zvířata? Dokázala by se dívat na muže, kteří jsou vystaveni nervovým plynům či smrtícím lékům, jen aby zjistili, jak působí? Takový obrázek se Karin hnusil, nikdy by nedělala takovou demoralizující práci.

Posunula si brýle více k očím, což dělala pokaždé, když přemýšlela.

Čert vezmi ty peníze a riziko, tohle byla šance zjistit, proč se její táta nevrátil domů. Ať se na to snažila nemyslet a odsunout to někam dozadu do pozadí mysli, chtěla vědět, jakou roli v tom hraje sám Giovanni.

Bylo rozhodnuto. Udělá to. Karin se vždycky uměla rychle rozhodnout a nečekala, na náhodu. Práce ve vlastní kanceláři může dva roky počkat, rozhodla se. Bylo na čase zabalit kufry.

*******************************************************************************************************************

A je to tady.

Na letišti čekalo malé soukromé letadlo pro nejméně deset osob. Karin nemusela čekat dlouho, sám majitel se ukázal téměř ihned.

Giovanni ženu uvítal, a i s kufry pomohl na palubu, což bylo sice gentlemanské gesto ale v jiné situaci by tím raději pověřil nějakého stevarda, který tu bohužel nebyl, takže se musel angažovat sám.

Luxusní interiér a kožená sedadla, slibovala pohodlný odpočinek. Dokonce po vzlétnutí byl doktorce nabídnut i alkohol jako v první třídě, ten věru od svého hostitele vděčně přijala. Měla totiž z létání strach a raději to zapít trochu více na kuráž než se krčit v koutě.

Ženin nový zaměstnavatel se choval v mezích přívětivosti, neustále vyprávěl své zážitky, ale dával si pozor, aby neřekl něco odhalujícího, jen všeobecné informace a témata, kterými ji neurazil. Bohužel k její smůle se o ostrově, kam letěli, nezmínil ani slovem. Stále však neztrácela naději. Už tak Kařina zvědavost přetékala jako vroucí omáčka z hrnce, ale ať se snažila, jak chtěla, pokaždé hladce jako úhoř uhnul z nebezpečného tématu na jiný a jako politik se vyhnul prozrazení toho, na co by ráda znala odpovědi. Po slovním pření Giovanniho stejně nepřechytračila, na jeho straně byla léta praxe, zato jí po dvou sklenkách vína chytře strčil do rukou několik hustě popsaných papírů s pracovní smlouvou.

Vše, si podrobně s malými obtížemi přečetla, ale ani zde se nedalo zjistit, co se na tajuplném ostrově přesně skrývá. Musela tedy podepsat nebo se nějakým způsobem vrátit.

Karin se naposledy snažila svého budoucího zaměstnavatele přechytračit, bohužel to však opět prokoukl a jen se zasmál její nedočkavosti. Nakonec tedy podepsala. Upsala se na celé dva roky se štědrou sumou na konci, ať se děje, co se děje.

O tři dlouhé hodiny později, kdy se bílé mraky třpytily na křídlech letounu, začali znenadání klesat. Nepříjemný pocit závratě se naštěstí brzy vytratil, přesto psycholožka své nehty zarývala do sedadla, na kterém seděla snad až do konce.

Pohled skrze okénko nabízel k uzření safírové třpytivé vody kilometry a kilometry daleko a tam mezi vší tou vodní plochou byl ostrov velký asi jako celý New York hrající všemi barvami. Nejvíce tam převládala sytě zelená flóra. Několik obrovských betonových budov tvořilo celý obytný komplex s ještě větší kulatou halou uprostřed toho všeho, dál už ostrov pokrývala jen bujná vegetace a písečné pláže té nezkrotné přírody.

„Malý, dokonalý ráj,“ podotkl pyšně muž, když viděl ženinu udivenou reakci.

Úžasný pohled, to musela uznat, ale nejede sem na dovolenou ale za prací. Karin si prohlížela celé to místo a jedno ji na tom přišlo přeci jen trochu divné. Ta celá na první pohled romantická scenérie postrádala vojenské vzezření, žádná terénní auta, zbraně, vojáci, pokud prve Giovanni mluvil o něčem takovém, nebylo po ničem ani památky. Tak nějak se domnívala, že objekt bude silně střežen kvůli utajení, ale jak to vypadalo, nikdo si s tím nedělal těžkou hlavu.

„Líbí se vám Trovita?“ zajímal se zaměstnavatel nevzrušeně a sám upíjel burbon po malých doušcích ve svém sedadle.

„Je úchvatný,“ vydechla nadšeně Karin s pohledem na bělostnou pláž a jasně průzračné moře.

Za několik minut letadlo dosedlo na malou ranvej a poté vystoupili.

Doktorce celé tělo najednou ovanulo tropické horko jako by byla na poušti, slunce blahodárně hřálo a vydatně pálilo do pokožky i přes oblečení, zatímco vdechovala vzduch s vůní kokosu a soli.

Omámeně se nadechla, její šampon doma měl podobnou vůní, ale teď věděla, že je to jen chabá náhražka. Kolem byl skutečný tropický ráj. Bylo to moc dokonalé, jako iluze, a přesto to vše stálo přímo před ní jako na dlani, jen se rozeběhnout a vykoupat se.

„Tudy,“ pokynul ženě Giovanni rukou směrem k vybetonované cestě mezi pískem od přistávací plochy, vedoucí přímo k jedné z obřích budov v pozadí.

„Moje kufry!“ otočila se Karin zpět, vědoma si své zapomnětlivosti. Byla tak pohlcena tím, co vidí a zcela zapomněla na svůj jediný majetek.

„Nebojte se, o vše je již postaráno, doktorko. Zavazadla vám odnesou do vašeho pokoje,“ pokračoval dál bez ohlédnutí Giovanni, na kterého o pár metrů dál čekal, už o poznání mladší a důležitě vyhlížející zaměstnanec. Něco si spolu spěšně řekli a než si ho stačila blíže prohlédnout, zase někam odspěchal.

Majitel ostrova znovu pokynul rukou, „půjdeme,“ sám se otočil a vykročil sebevědomě jako první.

„Dovolte, abych vás nyní seznámil s komplexem a provedl vás. Bohužel, nepochybuji o tom, že si hned zapamatujete, co kde leží, to je pochopitelné, ani to od vás neočekávám, je tu mnoho budov, které mají svá vlastní pravidla, ale všude jsou plány a popis, neměla byste se tak lehce ztratit,“ pokývl znalecky hlavou.

Psycholožka raději pomlčela o tom, že nemá nejlepší orientační smysl a než stačila něco poznamenat, Giovanni plynule pokračoval. Měla mnoho otázek a on jí nedá ani možnost se vyjádřit? Chtěla mu za to šlápnout zezadu na botu, aby zakopl.

„Jistě, jste Karin zvědavá, jak to tu celá vzniklo,“ začal nadutě vyprávět, „tedy, tento úžasný ostrov jsem zasvětil výzkumu a vědě, něčemu zvláštnímu, co má obrovský potenciál, k tomu se brzy dostaneme,“ provázel zaměstnavatel ženu ve žlutých šatech. Vstoupili do první budovy. Zatím ji vedl všedními místnosti, spolu navštívili kuchyň, prostornou jídelnu, luxusní ubikace pro pracující, tělocvičnu a jiné vymoženosti moderní doby, které se daly na Trovitě najít, aby zaměstnanci nepřišli o rozum a mohli se věnovat také nějaké aktivitě.

„Celý můj geniální plán vychází naprosto skvěle, však uvidíte. Laboratoře se začaly stavět v roce 1990 a po celých třicet let probíhá výzkum nepřetržitým tempem, se 100% výsledky! Nárůst úspěšnosti se stále zvyšuje a já jsem na to hrdý,“ chvástal se elegán s vycházkovou holí jako by ten úspěch byl převážně jeho a ne těch, kteří pod ním pracují. Karin věděla, že tento muž shrábne jen výsledky, byl to obchodník, byrokrat, možná se i pohyboval na nějaké politické scéně, ale rozhodně nebyl vědec.

Dále se spojovací chodbou dvojice přesunula k prvnímu ze střežených komplexů, tento konkrétní měl zelenou barvou. Designově zelený pruh po celém obvodu už z dálky naznačoval, o jakou část zařízení se jedná. Celé to připomínalo dokonalý betonový čtverec s rovnou střechou jako postavení někým bez fantasie z dětské stavebnice lego.

„Tohle…“ nadechla se Karin, ale ten chlap ji znovu skočil do řeči jako by tu neměla žádné slovo.

„Zde je potřeba čipu. Až přijdeme do mé kanceláře, už na vás čeká vlastní karta, ta je tu zapotřebí zcela všude, bez ní se nikam nedostanete, vše je tu uzpůsobeno z bezpečnostních důvodů,“ svoji kartu nechal projet čtečkou a těžké dvojité dveře se samy otevřely dokořán a vpustily návštěvníky dovnitř.

„Je zde 7 pavilonů, jak jste si již stačila všimnout, každý se považuje za samostatnou pracovní jednotku, označenou barvami: zelená, žlutá, bílá, fialová, červená, modrá a černá zóna. V každém se pracuje na jiném výzkumu například kmenových buněk, ale vcelku si je to vše dosti podobné,“ nadhodil věcně průvodce.

„Vy, budete pracovat v Černé zóně. Tedy již s hotovým konečným subjektem, který čeká jen na vaše ohodnocení, slečno Lárkinová.“

„Experimentuje se zde na zvířatech?“ zeptala se psycholožka jdoucí po ředitelově boku chodbou opatřenou několika stejnými dveřmi. Ty bílé stěny kolem na Karin působily nemocničním dojmem a ke všemu ten pach dezinfekce nebyl moc příjemný.

„Ano,“ potvrdil Giovanni bez vytáček a prudce zastavil, aby ženě výmluvně pohlédl do očí. „Než začnete namítat něco proti humanismu tak se zeptám, jaký by to byl pokrok, bez nutného rizika a pokusu. Každé léky v světě se nejdříve testují na nižších formách života, v Evropě je zákon, který takové procedury zakazuje ale zde nikoliv. Představte si, jak jinak by doktoři vynalezli vakcíny na mnoho zákeřných těžkých nemocí, které mohly lidstvo odvrátit od genocidy v minulých letech? Vždy v tom hrála role náhoda a pokus, bez pokusných subjektů by to nebylo možné,“ chytře jí vymluvil nevyslovenou námitku. On byl vskutku silná osobnost, z toho měla Karin lehce obavy, takoví lidé většinou neberou na nikoho ohled a vytvářejí si svá vlastní pravidla, ale to neznamená, že si nechá všechno líbit. Nebude se dívat na nějaká polomrtvá zvířata, která tu mučí.

Testování na zvířatech byla jedna věc, musela však uznat, že měl i v něčem pravdu, bez nějakého jednotlivce, ať už inteligentního nebo ne by nebyl pokrok, bohužel. Alespoň to řekl narovinu. Moderní medicína se doslova opírala na pokusech se zvířaty, tak to je a jiné to zřejmě nebude, něco jiného je ale o tom číst a něco jiného u toho být a sledovat.

„Takže tu jde o farmacii a její účinky na lidi a já mám posoudit, zda jsou po použití duševně v pořádku, jak jste mi tvrdil?“ pokusila se slečna Lárkinová dovtípit a ujistit se, zda tu místo psychologa nemá dělat zoologa.

„Ano i ne,“ ušklíbl se Giovanni tím svým žraločím zvlněním rtů, ze kterého měla husí kůži, „bereme různé zakázky z celého světa. Výzkum trvá měsíce dokonce i roky, avšak výsledky, stojí za to. Například v zeleném komplexu, zkoušíme nové robotické implantáty, jež by se mohly v budoucnu vyrábět místo protéz a následně využívat po celém světě, to je myslím záslužná věc, kterou by nejeden hendikepovaný jedinec ocenil. Jedná se o dlouhodobé testy s tkání, nervy, mechanikou i léčivy, a i když jsme teprve v polovině, nevzdáváme se ani po několika předešlých nezdarech, protože víme, že to jednou prostě fungovat bude,“ nepřipouštěl si Giovanni jinou možnost.

To, o čem mluvil, už se Karin zamlouvalo více. Znělo to slibně, jenže, jak mu mohla věřit, když jí do žádného pokoje ani laboratoře přímo nevzal? Stále procházeli jen chodbami, ale nikam nesměla nahlédnout. Mohl by lhát? Namluvit jí jakou tu dělá záslužnou činnost, zatímco by tu mohl vyrábět nějaké vojenské zbraně ovlivňující mozek.

Je to vůbec tak nebo ji právě teď vodí za nos? Vše bylo uzavřené, skryté před jejíma zvědavýma očima, kam nemohla nakouknout. Jak se má přesvědčit? Musela tedy jen slepě věřit nebo doufat. Karin se rozhodla na to později přijít sama a nedat svému zaměstnavateli záminku, že je šťoura.

Pomalu procházeli dalšími stanovišti, občas bylo možné zahlédnout doktory, laboranty v bílých pláštích a vědce se vzorky ploužící se prostory komplexu jako duchové. Nakonec se venku vyhnuli snad záměrně několika budovám, kam ji ani neměl snahu zavést a rovnou přikročil po dlážděném chodníku k té poslední.

„Zde je Černá zóna.“

Další velké dveře, tentokrát s černým pruhem protínající obě poloviny na ni hleděly odstrašujícím dojmem jako by stála naproti krematoriu, tak nějak by se dívala na budovu obehnanou páskou varující před vysokou radioaktivitou.

„Tady je mé nejcennější dílo ze všech, „prohlásil Giovanni hrdě, „a proto jste tu. Zde je můj výtvor,“ prohlásil ředitel s neskonalou pýchou v hlase a v Karin to probudilo zatím největší zvědavost i zdráhavost zároveň, doslova cítila, jak se v ní ty protichůdné pocity perou.

„Celých třicet let, toto je základ, srdce ostrova Trovita,“ básnil muž.

Čtečka u vchodu souhlasně zapípala a dveře se otevřely dokořán.

Aniž by měla Karin alespoň nějaké tušení, o čem to vlastně mluví, uvedl Giovanni psycholožku dovnitř. Kráčeli chodbou nijak zvláštní jako těch mnoho předtím, jak jinak než natřenou na sterilně bílou, ze které už se jí točila hlava. Prošli kolem čtyř dveří značených čísly, až se zastavili u těch posledních, za nimiž se skrývalo to, čeho si její zaměstnavatel nejvíce cenil.

„Již filozof Nietzsche před více než sto lety řekl, že Bůh je mrtev. Nezůstalo po něm nic než prázdná židle. Já jsem toto místo vlastním přičiněním vyplnil a zahrál si na stvořitele,“ Giovanni se dmul pýchou jako krocan, div nepraskl. Karin udivovalo, kde se v něm bere ta arogance hrát si na Boha, se kterým se právě tak ztotožňoval.

Doktorka byla zvědavá, na co je tak hrdý, čeho si muž jako on cenil? Byla ochotna spokojit se s nějakým zázračným lékem na rakovinu, na nevyléčitelnou nemoc nebo nějakým fascinujícím přístrojem, ale to, co měla vidět, ji šokovalo a stále to bylo slabé slovo, jak to celé popsat.

„O čem to mluvíte?“ nechápala Karin. Místo odpovědi ji Giovanni popostrčil kupředu ihned, jakmile se otevřely dveře do té nejdůležitější místnosti v objektu. Doufala, že to není proto, že na ni tam čeká něco masožravého, co rádo žere lidské maso.

Oba se dostali do kulaté velké laboratoře. Kdyby ji netlačila mužova ruka do zad, asi by pro opatrnost jen nakoukla, než by se ujistila, že tam nečíhá žádné nebezpečí.

Obvod místnosti vyplňovali různé přístroje, obrazovky s hodnotami, zdravotní medikamenty a další pomůcky. Nic zvláštního, až na shluky drátů a hadic silných jako mužská paže, plazících se po podlaze doprostřed místnosti, kde končily na jednom jediném místě. Tam stál veliký průhledný barel tyčící se od podlahy až ke stropu. Za sklem byl tubus naplněný jakousi světle nazelenalou tekutinou, ve které plavalo něco neuvěřitelného, co ještě nikdy neviděla.

Plavalo to? Ne, spíše jako by se to v té tekutině étericky vznášelo a vyplňovalo tak většinu toho prostoru jako nějaký uvězněný duch.

Ta bytost, či vlastně co to bylo, v sobě snoubila nepředstavitelný strach se zdánlivou netečností, protože se nehýbal. Bylo to mrtvé? Omámené? Katrin to připomínalo exempláře uchované ve formaldehydu.

Psycholožka nasucho polkla. Nevěděla, co má říct, zda se má pohnout. Nezdálo se jí to? Možná měla přeludy a něčeho se tu nadýchala a v tom kontejneru nic nebylo. Několikrát zamrkala a protřela si oči. Bylo to tam. Nešlo to ignorovat. Co to vlastně bylo? Nějaký hybrid bílého ledního medvěda s nějakou kočkovitou šelmou? Snažila se to vstřebat, ale nedařilo se jí to, bylo to příliš šílené.

K nově příchozím se obrátilo pár vědců pracujících v místnosti, poté zase tiše dělali svou práci.

Blondýnka, jakmile se trochu vzpamatovala ze šoku, o krok polekaně couvla, jenže ji ředitel vzal za paži a spolu se tak přiblížili k tomu zvláštnímu tvorovi, jako by se bál že vezme nohy na ramena. Přinutil ji dojít přímo k barelu, jenž vyzařoval slabé světlo, proudící do tmavé místnosti. Tím ten nasvícený hybrid přitahoval ještě více pozornosti jako nějaký výstavní exemplář v muzeu. Ta bytost vypadala jako exponát naložený v lihu na nějaké katedře vysoké školy s tím rozdílem, že tohle žilo! Teď to bylo zřejmé. To byla Kařina první myšlenka, jež se jí dostala na mysl přes překotné bušení srdce a nervozitu. Dýchá to! Uvědomila si.

Zřetelně pozorovala, jak se tomu tvorovi mělce zvedá hrudník nahoru a dolů. Dlouhé hadice připojené ke kůži té sněhobílé entity, toho nadpozemského stvoření, vedly zpátky přes dno nebo strop barelu k počítačům vytvářejícím nějaké důležité hodnoty.

Karin se zachvěla a odvrátila pohled od té věci, ale zase se k němu vrátila. Nešlo si to neprohlížet.

Zrůda? Mutant? Hybrid nebo mimozemšťan? Je nebezpečný? Primitivní? Neškodný? Kde se vzal?

Sama náhle zjistila, že se nemůže ani hnout, jako by byla ochrnutá, tak na ni celé tohle překvapení zapůsobilo. Strach z neznáma.

Karin očima těkala po neznámém vetřelci, že ani zprvu nevnímala hlas vedle sebe.

„Teď již nelze couvnout, děvče! Odtud nevede jiná cesta zpátky než vzduchem! Není důvod mít z čehokoliv strach,“ chláchol ji dozajista stvořitel té zrůdy, ke které zbožně hleděl jako k zázraku, který mu splní všechna tajná přání a cíle.

Nevypadalo to, že by měl sebemenší strach či obavy ale Katrin věřila, že to vycítil z ní, každý, kdo tu věc viděl, musel vypadat stejně šokovaný.

 „Pane bože, co to je?“ vydechla Katrin v posvátné hrůze a obdivu současně jako by právě viděla Satana, kterého popisovala sama Bible v reálné podobě. Dokonce se to bála vyslovit i nahlas, aby to neprobudila, ale uvědomila si to až pozdě, co jí ta slova sklouzla ze rtů.

Dlouhou dobu na to upírala své doširoka otevřené oči přes skla svých brýlí, snažíc se to psychicky vstřebat, a dokonce i nějakým způsobem pochopit, čeho je tu svědkem. Vše se to vymykalo jakémukoliv chápání, pokud…

„Říkal jste, že děláte pokusy na zvířatech ne že…“ došla jí slova.

Okamžitě setřásla Giovanniho ruku ze své paže, za kterou ji stále pevně držel jako vězně. Nesnesla ten dotek, měla chuť začít křičet, že jí celou dobu lhal.

„Že stvořím jedinečnou bytost, jaké není na světě rovno? To je můj odvěký sen a s ním dobudu svět. Neumíte si ani představit, jaké má můj subjekt jedinečné schopnosti. Směsice lidské a zvířecí DNA snoubící se v dokonalou inteligentní entitu,“ ředitel rozpřáhl ruce k barelu jako by ho chtěl láskyplně obejmout.

V tu chvíli mladé doktorce došla ta pravá hrůza. Stvořit něco takového je nelidské, zrůdné, ohavné, i když to představuje pro lidstvo neuvěřitelný pokrok. Mísilo se v ní etické dilema. Příroda se měla vyvíjet samovolně, ne aby měl člověk takovou moc hazardovat s geny a šlechtit monstra.

V žádném případě si Karin neuměla představit být s tím zavřená v jedné místnosti, až se to probudí a ke všemu teď bude muset. PODEPSALA TO! Podepsala smlouvu!

Už jen myšlenka na to, jí naháněla husí kůži a převracela obsah žaludku hrozící co chvíli katastrofou, že objeví svou snídani na zemi nebo lépe na saku svého zaměstnavatele.

„Jste blázen!“ obvinila muže se vším odhodláním, co jí zbylo.

Slyšíc zvýšený hlas, se k oběma příchozím několik hlav pracovníků znovu otočilo, Karin to však bylo jedno, ten škrobený chlap ji podvedl! Měla tu zkoumat pacienty užívající nové léky, ne posuzovat podle lidských měřítek nějaké křížené monstrum, jehož psychika mohla být značně narušená! Uvědomoval si ten chlap vůbec, co se může stát? Zahrávat si s přírodou si koleduje o malér, navíc vždyť je to zakázané! Proto tedy provádí ty své zvrhlé pokusy tajně, zaštítěné vojenskými silami?

Takovéto jednání rozhodně nebylo profesionální, natož upřímné a ona si to nenechá líbit. Byla doslova naštvaná jako sopka před výbuchem, znechucená touhle zradou a ochromená vnitřním děsem. Karin se nadechla k prudké odpovědi, ale Giovanni jí vzal všechny argumenty z rukou.

„Blázen? Považujete za blázna vědu, slečno Lárkinová? Obviňujete snad Edisona, že vynalezl žárovku? Kde bychom se bez něho ocitli? Místo toho by lidé stále jen seděli u ohně jako neandrtálci a hřáli se jeden o druhého. Bez Nikoli Tesly by žádná žena nevěděla, co je to sporák a televize. Bez Charlese Darwina a jeho evoluční teorie by mé dílo nemohlo nikdy vzniknout, nebo Abraham Michelson a jeho brýle, bez kterých, byste neviděla absolutně nic,“ ukázal na mě prstem, „takto bych mohl pokračovat až do večera. Opravdu si myslíte, že bez vývoje máme šanci pokročit do dalšího věku?“ zamračil se na ni, až měla chuť couvnout, tak velká síla se v jeho tmavých očích skrývala, takové odhodlání a jistota v samu sebe a svůj výtvor. 

„Všechno je pokrok a průlom ve vědě, já se jen snažím o něco fascinujícího. Něco, co ještě nikdo nedokázal. Odsuzujete mě jen proto, že mám dostatek prostředků a odvahu stvořit něco o čem se nikomu nesnilo?“ majitel ostrova se obrátil zpátky ke svému vznášejícímu se božskému výtvoru s rukama založenými za zády.

„Krása. Dokonalost. Inteligence. Síla. To všechno se spojuje v tomto jedinečném těle. Představuji vám Maduru, slečno Lárkinová -projekt M-.“