Kapitola 1.
1874 Zrada
Těžký kočár se kymácel ulicemi Londýna pod návaly prudkého deště jako list na moři. Loukotě se smekaly po kočičích hlavách a pružiny občas zavrzaly, jak se těžká korba zhoupla. Černá barva interiéru ještě víc podněcovala samotnou neveselou atmosféru dvou cestujících.
„To je tedy psí počasí, Leo, nemohli jsme si vybrat lepší noc ale co jiného od Londýna čekat, tady prší ve dne v noci, o svátcích, v zimě i v létě,“ utrousil sarkasticky mladík oblečený do tmavě modrého vypasovaného obleku s kloboukem na hlavě a nezapomněl k tomu teatrálně mávnout rukou k zamlženému okénku, přes které toho moc vidět nebylo, tedy pokud jste neměli bujnou fantasii.
Luigi nebyl evidentně z cesty příliš nadšený a jeho nálada se pohybovala od mrzuté k nudné.
„Dokázal bych si představit dělat něco mnohem příjemnějšího v nějakém útulném pokoji se společností, která by dokázala takovou situaci ocenit,“ ušklíbl se na svůj pokřivený rozmazaný odraz.
Mladíkův mladší společník opět mlčel jako by ho konverzace nudila ještě víc než samotné počasí. Leonardo se loktem opíral o chladné polstrování okénka a tmavá krajka mu kartáčovala hřbet bledé ruky. Chlapcův mrazivě modrý pohled směřoval přes sklo na tmavé depresivní ulice špinavého Londýna, pýchu celé Anglie. Očividně nebylo o co stát, venku nikdo v tom slejváku nebyl, vyjma promoklých žebráků u oprýskaných zdí, ti se snažili vyloudit poslední mince ze spěchajících lidí, než je odejdou propít do nejbližší putyky. Dále tam schovaní číhající zloději, kterých tu bylo nespočet spolu s prostitutkami vykukujících z tmavých ulic lákajících zákazníky na krátké dostaveníčko. Leo několikrát zahlédl zpod mokrých šatů ty zkřehlé prsty a prázdné výrazy plné beznaděje. Nic takového ho nikdy nelákalo ani nezajímalo a stejně jako jeho bratranec neštěstí smrtelníků přehlížel.
Do uší mu zaznělo další stěžování, které se v kočáru rozptýlilo jako hustá polévka. Téměř byl v pokušení povzdechnout si. „Být tebou, tak mlčím, to ty jsi byl první, kdo se ke mně chtěl připojit, vzpomínáš, Luigi?“
„Nemusíš mi to pořád připomínat,“ povzdechl si za něho bratranec a natáhl ztuhlé nohy před sebe, „už jsem se chtěl taky z toho nudného hnízda podívat někam, kde to žije, navíc tohle je dobrý důvod se tvému otci zavděčit.“ Mávl rukou hezký tmavovlasý mladík, kterému se pramínky vlasů kroutily na límci u krku.
Kočár se naklonil, zahnul do další zatáčky a mířil vstříc svému cíli v srdci města.
Leonardo vytáhl z postranní kapsy své zlaté hodinky, ve sklíčku se na malou chvíli zaleskla jeho chladná tvář.
„Sedm hodin a pět minut, zanedlouho bychom tam měli být," konstatoval.
Tmavovlasý mladík seděl na koženém sedadle naproti Leonardovi a snažil se nepodlehnout neposednosti a dlouhé zahálce, byl jako jeho starší bratr. Trávili spolu hodně času, i na tuto diplomatickou misi jeli spolu, byl mu oporou a chránil mu záda, pokud se to tak dalo říci. Pokud Leo někomu věřil, byl to Luigi.
Luigi Fortuna z Bath, přestože nebyl šlechtic, patřil tak nějak k jeho rodině. Položil by za něho i život a naopak. Jeho vždy usměvavá tvář se nikdy nehyzdila žádnou starostlivou vráskou, nebyl ale lehkomyslný aristokrat, jen si myslel, že život si se vším poradí sám a zatím mu to kupodivu po celé roky vycházelo. Přestože byl starší, bral vše více na lehkou váhu než Leonardo.
To on nesl post druhého syna, nálepku toho méně potřebného, což na domýšlivosti moc nepřidalo. Otec ho raději posílal za diplomatickými záležitostmi ohledně jejich rodiny než cokoliv jiného, on byl vyslanec, někdo všestranný s chladnou hlavou, kdo všechno zařídí tu a tam, ať je to cokoliv, to byl jeho dar. Někdy mu to přišlo až i k smíchu, že jeho starší bratr musel zůstávat na rodném sídle zavalený rodovými záležitostmi a listinami. Nenáviděl to, stejně jako Leonardo nesnášel večírky a bezduchou konverzaci. I teď si dokázal představit, jak se Vincent s mrmláním utápí pod stohy papírů byrokracie, kterým se Leonardo zdárně vyhnul. Škodolibě se nad tím pousmál, až se v odrazu hodinek zaleskl jeho ostrý špičák. Málo co ho donutilo k úsměvu jako právě tento obrázek.
Vincent byl stejně Leonardovým opakem jako den ano stejně jako Luigi, raději by však bratra vyměnil za svého bratrance, bohužel příbuzné si nikdo nevybírá přítele ano. Vždy mezi nimi byla jakási zeď, nenašli k sobě cestu, přesto, že oba ctili svou rodinu a její blaho nade vše ostatní, avšak někdy když jejich věčné bratrské hádky nabíraly tvrdého forte fortissima, byl Leo vděčný, že může odjet a několik dní ho nevidět a mezi tím se vody uklidní…
Vysoké budovy se míhaly za okénkem, Leo byl nervózní, i když by to nepřiznal, tento večer byl jiný, měl zvláštní předtuchu. Přitáhl si svůj tmavý cestovní plášť více k tělu, jako by mu byla zima, vysoké klopy se mu otřely o tváře. Své obavy si Leo, jak mu Luigi přátelsky říkal, nechával pro sebe. Chlapec byl přemýšlivý tichý typ, než něco řekl, zhodnotil všechny důsledky.
Vše, co měli s Luigim udělat, bylo, přijet podepsat mírovou smlouvu s jejich kovenem, nic víc. Jednoduché, přesné, výstižné a rychlé. Bohužel, vždy když se jedná o církev, je v tom problém a je nutná velká dávka ostražitosti. Minulost je dostatečně poučila, když jejich řady prořídly v době temna. Přestože biskup už neměl takovou moc jako v minulém století, stále tu nebezpečí čekalo připravené zaseknout do nich své drápy. Teď nebyl čas nic podcenit. Takovou chybu už neudělá.
„Bude to jako vždycky, Leo, uděláme, co musíme, podepíšeme to, vysmějeme se jim do tváří, a pak to půjdeme zapít do nějakého honosného vyhlášeného klubu,“ zasmál se Luigi, aby uvolnil stísněnou atmosféru, která se lepila kolem na zdi kočáru.
Leonardo uchopil krempu klobouku a trochu si ho více stáhl do čela, byl rád, že ho bratranec vyrušil od myšlenek, které nabíraly stále větších rozměrů.
„Jak říkáš,“ téměř neznatelně přikývl, „uděláme, co musíme, to je to, proč jsme tady, náš úkol,“ pootočil hlavu, schoval hodinky do kapsy obleku a zahleděl se na stále stékající šmouhy na okénku podpíraje si bradu rukou.
Za pár minut, co projeli nad Temží a pak přes Trafalgar Square, kočár zastavil před budovou, kde mělo vše hladce proběhnout. U schodů je již čekal výbor hodnostářů ve vyšívaném ornátu se znaky zlatých křížů.
Kočí otevřel dvířka cestujícím. „Děkuji, Alberte,“ poznamenal Leonardo, ale oči nespouštěl ze scény před sebou. Modré, nanejvýše pozorné a ve střehu neprozrazující žádné emoce.
Oba dobře oblečení mládenci vystoupili z kočáru, když jim vozka otevřel dveře. Několik kapek jim dopadlo na ramena, přestávalo pršet, to bylo dobré znamení, dodal si odvahu chlapec se světlými vlasy a vykročil vstříc lví tlamě jistým krokem. To poslední, co potřeboval anglikánské církvi ukázat, byl strach a nejistota. Narovnal se v zádech, klobouk jej dělal vyšším a starším, než ve skutečnosti vypadal, ale na rozdíl od svého mladého vzezření byl starší než jakýkoliv letitý církevník před ním.
„Jdeme, Luigi.“ Stiskl Leonardo svou vycházkovou hůl se zlatou rukojetí jako by to byla zbraň rytíře.
„Jistě, Leo,“ ušklíbl se jeho bratranec a spolu vykročili vpřed jako šelmy připravené k boji.
******************************************************************************************************************
„Sbohem, doktore Adderley,“ ozval se ženský hlas zpoza širokých dveří městské ordinace hlavního internisty.
„Dobře se vyspěte, Lily, dobrou noc,“ mávl ledabyle rukou bíle oblečený lékař dívce na pozdrav a zmizel.
Lilyana Whistová byla také ráda, že už vychází z budovy, pracovala v městské nemocnici bezmála osm let jako zdravotní sestra, aby si vydělala peníze, jelikož neměla nikoho, kdo by jí dával každý měsíc apanáž. Pro samotnou ženu bez prostředků nebyl Londýn přívětivým místem a dokázal ukázat svou krutou tvář.
Ženě teď končila nekonečná služba, ostatně jako každý den nehledě na sobotu nebo neděli. Byla neskutečně unavená, každý rok navíc byl velice znát, práce sestry byla někdy velmi vyčerpávající, kromě toho starat se o nemocné a zraněné lidi, to chtělo i pořádnou dávku sociálního cítění, empatie a dobrou náladu. Tou naštěstí překypovala, ale jak se den chýlil ke konci, mohla už nabídnout jen těžko udržitelný úsměv, který se občas objevil na rtech.
Cestou po chodbě ještě pozdravila paní Booccovou, která ji vystřídala, a poté už vyšla hlavními dveřmi ven na ulici. Lilyana se otřásla chladem, všude bylo vlhko, chodník byl mokrý ale už nepršelo, což byla jen malá útěcha v takový sychravý večer. Zabalila se více do svého pláště a přitáhla tašku blíže k tělu jako by v ní byl malý poklad.
Domů jí to trvalo vždy patnáct minut, to nebylo mnoho, ale vždy vás na chodníku mohl zastavit nějaký lapka, proto sebou nosila v kabelce malou zbraň po otci. Pro ženu to nebylo typické, ale okolnosti si to žádaly. V tuto hodinu se nemohla spoléhat na strážníky, kteří nebyli ani nikde v dohledu. Dívka se musela nějak bránit, učil ji to otec, a když zemřel, odkázal jí revolver i svůj byt ve druhém patře na Holl street. Nebyla to špatná čtvrť, rozhodně patřila k těm lepším, i když s noblesními rezidencemi lordů na King street se nemohla měřit ani zdaleka.
Žena přešla co nejrychleji několik čtvrtí, na cestu jí svítily skomírající lampy nad hlavou, bylo už téměř osm hodin. Kolem se rozlehl zvon z nedalekého kostela a provázel její kroky. Modlila se, aby v pořádku došla domů.
Osamocená žena šla rovně po chodníku, nikdy se s nikým nebavila, zahalená do starého pláště, který měl nejednu záplatu, ignorovala každý pokus o žebrání. Alespoň, že se počasí umoudřilo a přestalo pršet, povzdechla si.
Malá kabelka schovaná pod tuhou látkou skrývala týdenní plat, Lilyana neměla moc peněz, práce v nemocnici jí sotva stačila na nájem a pokrytí nezbytností potřebných k životu. Neměla na rozhazování, ale dokázala se uskromnit.
Otec jí po své smrti zanechal nejen místo, kde složit hlavu ale i dluhy, které nemohla splácet v plné výši, i tak se ne vlastní vinou zadlužila na celý život, nebylo z toho východisko, vlastně jedno bylo. Najít si vlivného manžela, což bylo tak neskutečné, jako že najde zlaté vejce. Muži neměli zájem o spodinu. Lilyana nedisponovala majetkem ani závratnou krásou, kterou by to vykoupila.
Pan Whist byl docentem univerzity, která byla postavena roku 1829, tam také učil chemii, fyziku i jiné vědy, přestože byl velmi nadaný, půjčil si mnoho peněz od místních lichvářů, aby mohl provádět drahé experimenty. Měl sen jednoho dne vynalézt něco, co změní a obohatí, jak svět, tak vlastní kapsu, bohužel, to se nikdy nestalo, protože před třemi lety náhle zemřel. Je neskutečně traumatizující, když vídáte jediného člověka, který pro vás znamená celý život a najednou je pryč. Jeden den se na něho usmíváte, přejete mu hodně štěstí v práci a druhý den roníte slzy a přemáháte žal nad odchodem svého příbuzného.
Otcovi kolegové z univerzity ho našli v kabinetu u stolu s podříznutým zápěstím na obou rukou. Lilyana do teď nevěděla, zda to opravdu udělal, nebo zda mu pomohli věřitelé, od kterých si půjčil, a navštívili ho. Nikdo na to neměl odpověď a komisař to uzavřel jako sebevraždu a smetl spis do šuplete jako jednoduchou věc, na kterou je lehké zapomenout…
Lilyana si to pamatovala jako by to bylo před chvílí, byla to noc jako tato…
Na pár vteřin se zastavila, když se nadechla večerní mlhy a podívala se smutně na oblohu, kde ji halily tmavé mraky, hrozilo, že zase znovu začne co nevidět pršet, jak to bylo v této zemi zvykem. Další slza melancholie ji pálila v očích. Tvrdě ji potlačila a zaryla nehty do látky kabelky pod pláštěm. Teď nebyl čas plakat, a ještě víc se vyčerpávat. Nasucho polkla a dala se do pohybu, aby nebyla lehkým cílem čehokoliv, co mohlo číhat v zapadlých uličkách.
Dívka prošla kolem zavřeného květinářství a výlohy s vonnými mýdly. Ve dne ulice překypovala lidmi jako v úle pilnými včelami, ale večer, večer to tu připomínalo prostředí z hrůzostrašných básní Edgara Allana Poa. Lilyanin život byl jako jeho povídky. Tvrdý, pustý a nudný.
Slečně Whistové bylo dvacet tři, dost dlouho na to, aby se vdala. Bohužel, svoje nejlepší léta měla dávno za sebou. Jak říkali gentlemani: „Pokud se dívka do dvaceti nevdá, je odsouzená zůstat starou pannou.“ Nesnášela tuto otřepanou průpovídku, jako by žena byla méněcenná a neschopná dělat nic jiného než rodit děti.
Ta vyhlídka se jí nijak nelíbila, ale nemohla s tím nic dělat. Zamračila se nad tím, kam jí myšlenky odváděly pozornost, přitom přešla na druhý chodník, aby se vyhnula podivně oblečenému muži, kterému by nesvěřila ani rukavičku, naštěstí se o ni ale nijak nestaral.
Konečně už bude doma, ještě chvíli. Na konci ulice viděla vchod do svého patrového domu s oprýskanou omítkou. Ušla pár kroků, když koutkem oka zahlédla havrana, jak se prudce vznesl ze slepé uličky vedle jejího domova. Křídla zašustila, rozvířila mlhu a ozvalo se krákání, při kterém tuhla krev v žilách.
Lilyana vykřikla leknutím, protože stačilo málo a srazil by se s ní. Zvedla hlavu, ale pták už se vznášel, kdo ví kde, jen jeho mrzuté: „krááá, krááá,“ za sebou zanechávalo dlouhou dutou ozvěnu, jako by jí vyčítal, že mu stála v cestě.
„Ty opeřenče,“ vydechla polekaně s rukou na srdci a podívala se, odkud to ošklivé stvoření vzlétlo.
Kromě popelnic s odpadky by na tmavé uličce dlouhé jen tři metry, nic zvláštního nebylo, jen tam tak ledabyle leželo opřené lidské tělo.
Tělo…
Za normálních okolností by si ho ve tmě nevšimla jen díky krkavci, který ji na nebožáka upozornil. Přistoupila opatrně blíž, a když setřásla vlastní šok, pospíšila si k nebožákovi.
Přiklekla k tělu a dotkla se jeho ruky. Byla ledová jako rampouch.
Jak dlouho tady ten chudák asi byl? Kalhoty naznačovaly, že je to muž. Postava nebyla nijak vysoká, zato byla zády opřená vsedě o oloupanou zeď a voda stékající po omítce se rychle vsakovala do jeho kabátu. Mokré zplihlé žluté vlasy se mu lepily ke tváři, do které nebylo vidět, jelikož byla svěšená, brada se mu opírala o hrudník mezi nařasenou bílou vázanku.
Ten nebožák byl celý promoklý na kost. Jak dlouho tu byl, vystaven chladnému nemilosrdnému počasí? Slečna Whistová měla to nejhorší tušení.
Zkušeným pohybem se snažila najít puls na zápěstí.
„Sláva,“ oddychla si, to už na ni dopadlo pár prvních studených kapek deště.
Nahmatala velmi slaboučký puls. Téměř nebyl cítit, ale pořád žil.
Najednou se postava nepatrně pohnula jako by žádala o pomoc a poodhrnula tak trochu svůj promočený kabát, který na ní lpěl jako druhá kůže.
„Krev,“ vykulila oči a zalapala po dechu Lilyana.
Od ramene se tomu muži táhl celý proud červené krve, který se vpíjel do jemné látky samotného obleku, zem kolem něho byla jako bitevní pole, teď si toho všimla. Déšť sice umyl krev, ale pod tělem se tvořila hustá louže. Naštěstí nebyla žena, která omdlévala při takovém pohledu, nemocnice ji doslova zocelila na takové případy.
Hned věděla, co musí udělat. Svědomí ji nedovolilo tu toho muže jen tak nechat napospas osudu.
Lilyana se rozeběhla pro pomoc ke svému domovníkovi, Willimu. Když bouchala na dveře jeho bytu, musel si myslet, že je za nimi celá patrola policistů. Chvíli trvalo, než se Willy rozkoukal a společně dorazili na místo činu.
„Rychle, Willy, doneste ho do mého pokoje!“ chrlila ze sebe slečna Whistová hned, jakmile odemkla dveře svého bytu v prvním patře.
„Dobře, madam, jak si přejete,“ zahuhlal udýchaně postarší prošedivělý muž, který nesl v náručí bezvládné tělo, ze kterého kapala krev celou cestu po schodech.
„Pomozte mi ho svléknout, prosím. Sama to nezvládnu, než se všechno kolem ušpiní."
Lilyana za nimi zabouchla a spěchala zapálit svíci v pokoji, aby alespoň trochu viděli, co dělají. Jakmile přinesla ohřátou vodu a ručníky, domovník už zápasil s perleťovými knoflíky kabátu toho neznámého chudáka ležícího na podlaze, kam ho prozatím uložili.
Lilyana se přidala k panu Adamsovi a pomáhala s horními svršky. Všechno oblečení postupně končilo na hromádce na zemi. Oba měli ruce od krve a snažili se ošacení co nejméně ušpinit, aby se dalo ještě vyprat, asi by tomu nebožákovi neudělalo radost, odejít v ženských šatech, pokud tedy přežije.
Ještěže se pan Adams na nic nevyptával, stejně nevěděla, co by mu řekla, ale nejspíše pochopil, že ten cizinec potřebuje pomoc.
„Tam, položte ho do mé postele. Postarám se o něho.“
Muž se na ni překvapeně podíval, ale neodporoval a ve svých sveřepých rukách donesl svůj obnažený náklad na určené místo a položil jej na vrstvu prostěradel a ručníků naskládaných pod ním. Lilyana rychle přikryla jeho nahotu, aby jí neuváděla do rozpaků.
„Děkuji vám za pomoc,“ pousmála se unaveně přes rameno.
„To byla maličkost, madam, ale…“ odmlčel Willy a poškrábal se na bradě, „dal bych si na toho chlapce pozor,“ varoval ji jako přítel a bez dalších slov tiše odešel.
Lilyana už jen slyšela, jak domovník zabouchl dveře a poté odeznívající kroky po chodbě a schodech. Sama odhodila na židli svůj promočený plášť, aby uschl.
Pan Adams byl dobrý člověk, i když někdy se tvářil jako morous. Co to ale říkal? Pomalu ji ta slova začínala docházet.
„Chlapec?" zopakovala do ticha ložnice a podivila se, vždyť je to muž, zakroutila hlavou a přistoupila k lůžku, jako by přicházela ke lví kleci.
Sukně zašustily o pelest, když se mírně nahnula se zvědavostí dítěte. Skutečně to bezvládné tělo, které spočívalo u ní na posteli, vypadalo mladě a rozhodně neměřilo ani sto šedesát centimetrů, na muže by to bylo opravdu málo. Až nyní se mohla pořádně podívat, koho si to vlastně vzala k sobě.
Lilyana vzala pokrývku a nestydatě ji stáhla níž, aby odhalila téměř celé tělo, choulostivé partie nechala cudně zakryté. Průzkum odhalil detail, kterého si předtím nestačila všimnout. Ruce i nohy byly dlouhé a tělo štíhlé, žádný náznak svalů, celé bylo až nezdravě bledé, muselo to být nedostatkem krve a zimou, když ležel tam venku. Nyní, když se ale dívala do jeho tváře, musela uznat, že měl Willy pravdu.
Nebyl to muž, zdaleka ne.
Natáhla se a konečky prstů chlapci z čela odhrnula mokré pramínky žlutých krátkých vlasů barvy kukuřice. Tváře měl úzké ale ne úplně propadlé hladem, nos akorát, rty maličko fialové ale dokázala si představit, jaké by byly růžové a zdravé.
Bože, byl to sotva ještě nedospělý chlapec, mladý, stále ještě plný života, mohla odhadnout, že mu nemohlo být více jak čtrnáct až patnáct let. Kdo ale mohl zranit tohle dítě? Zamračila se. Svět byl opravdu skandální místo plné nebezpečí a smrti. Jen silní mohou přežít v této ďáblově zahradě, pamatovala si kázání starého faráře. Co se mu stalo, jaký hrozný osud měl? Mohla za to jen prostá smůla, že se připletl do něčeho nepříjemného? Nějaké rvačky? Viděl, co neměl? Či ho přepadl nějaký zloděj? Otázek bylo více, než by si přiznala, ale teď nebyl čas přemýšlet ale dělat činy.
Během pár chvil přenesla horkou vodu v míse a posadila ji na noční stolek, obvazy položila na dosah ruky a to nejdůležitější, alkohol. To poslední, o co stála, bylo, aby dostal do krvácející rány infekci.
Nejdřív se musela pořád ujišťovat, že chlapec žije, to nebylo těžké, stačilo jen ledovat jeho hrudník nebo tep a pak když zkoumala samotnou ránu, zjistila, že není po noži ale po kulce!
Pistole. Smrtící nástroj. Střelná zbraň…to už bylo více zarážející. Co měl ten chlapec na svědomí? Mohl si za to sám? Co když je to nějaký výtržník? Ta myšlenka jí myslí probleskla až moc pozdě, protože už byl v její posteli, v tomto stavu se nemohl nijak hájit. Zastrčila toho bubáka do pozadí a věnovala se tomu, aby pacient v bezvědomí přežil.
Naštěstí jak zjistila, byl to čistý průstřel. Kulka musela někde vyjít ven, tak to bylo o to lehčí. Vyčistila ránu, zastavila krvácení a sešila kůži. Nebyla doktor, do toho měla daleko, ale mnohokrát byla u takových zranění, kdy si pánové zakázanými souboji dokazovali mužnost, tak věděla, co přesně má dělat.
Lilyana hocha naklonila vsedě k sobě a podepřela tak, aby mu mohla zavázat rameno bílými bandážemi, a to teprve byl nadlidský kousek. Ač byl ten kluk štíhlý, manipulace s ním byla jako s dospělým.
Jak tak donutila to bezvládné tělo se ohnout, musela si jej opřít o sebe, jinak by se zase skácel dolů, skoro litovala, že tu pan Adams ještě nezůstal. Když ho obvazovala kolem dokola a zvedala jeho paže, cítila, jak jí dýchá na rameno, o které se opíral hlavou. Stále však měla strach o jeho život. Byl tak bledý, snad přežije do rána, ztratil tolik krve. Koutkem oka se podívala na zkrvavené ručníky a plátna pohozené na zemi.
Chlapcovy věci na zemi byly jeho rudou tekutinou doslova nasáklé jako houba, co bylo, ale zvláštní je, že to nejsou žádné pouliční hadry, jaké nosí zdejší spodina, naopak, kabát byl skvěle střižený v šedé barvě, aby chlapci padl na míru, i látka byla zřejmě drahá, takovou by si ani ona nemohla ze svého platu jen tak dovolit a ne proto, že na rozdíl od pánských na dámské se spotřebovaly metry a metry tkaniny.
Škrobená bílá košile, saténová zlatě prošívaná vesta a nažehlené kalhoty a také kožené neošoupané boty vypadaly jako nové.
Když chlapce uložila a vnutila mu po kapkách lektvar proti bolesti, prohledala uzlíček všeho toho oblečení. Našla jen zlaté kapesní hodinky na řetízku, žádné listiny, dluhopisy, dokumenty, peníze, zhola nic, co by jí prozradilo mladíkovu totožnost.
Kdo to jen mohl být?
Mohl to být syn nějakého bohatého obchodníka s hedvábím, který dováží zboží z Itálie a Španělska? Dokonce mohla tvrdit, že by mohl být synem nějakého lorda. Evidentně o něho bylo dobře postaráno. Potuloval by se tu takhle večer a sám bez svého sluhy nebo doprovodu? Co ho k tomu vedlo? Až se vzbudí, jistě řekne, kdo je a co se mu stalo, to si byla jistá.
Lilyana namočila kus čistého plátna do horké vody, posadila se na okraj vlastní postele a otřela mu zpocený obličej, lék musel zanedlouho začít účinkovat.
Bylo jí ho líto…
Tak mladý. Může to být jeho poslední noc.
Jakmile přejela látkou po chlapcově tváři, lehce pohnul rty, mírně je našpulil a otevřel. Skoro jako by zkřivil tvář nelibostí.
Byl to nepatrný pohyb naděje, přestože nejspíše trpěl. Zjevná bolest ho však k vědomí nepřivedla. Stále byl netečný a nevnímal.
Lilyana seděla na kraji postele vedle svého pacienta jako anděl a hleděla na něho se smutným výrazem ve světle svíčky.
Byl hezký, výrazně přitažlivý oválný obličej s ostrou bradou, plnými rty, které teď neprojevovaly ani špetku života. Nevěděla, jakou mají barvu jeho oči, ale byly lemované tmavými řasami jako vějíře, a vlasy měly barvu pšenice tak světlé, že se nemohly rovnat ani zářícímu slunci v pravé poledne.
Připomínal jí hrdiny z mýtů a bájí, o kterých jako malá ráda četla. Stejně starý byl i Romeo, když se zamiloval do své Julie, ale v tomto případě to smrtí neskončí.
Nesmí.
Jistě z něho bude hezký muž, až vyroste. O tom nebylo pochyb.
Ona ho dostane mezi živé, ať to stojí, co to stojí.
„V klidu spi, postarám se o tebe,“ povzbudivě se usmála. „Budeš v pořádku a plný síly.“
1.
Tak máme tu další příběh orientovaný na červenou knihovnu. Mrazivý dotek je jeden z mých raných dokončených děl, dokonce byl prezentován jako e-kniha pod nakladatelstvím Skleněný můstek. Je napsána jedním dechem během pár měsíců, má pomalý rozjezd ale věřím, že si získá své místo všech, kdo mají rádi upírskou tématiku a nebezpečí. Slibuji, že v dalším díle už bude více akce a vše se dá rychle do pohybu.
Leonardo Alvaro Maxmilian Fortuna Dragony z Bath
Kapitola 2.
Bestie
2.
Hrozná bolest Leonardovy stravovala celé tělo, okusovala všechny končetiny jako by ho zrůdy z bible s blanitými křídly a ostrými zuby stahovaly do pekla. Skoro cítil, jak mu zády odírají ostré kamínky a suť, když ho ďáblové drápali a strkali přes okraj jámy, ze které není úniku. Leonardo se cítil jako někdo, komu je stříbrný bodec kladivem přibitý do ramene, aby trpěl po celou věčnost. Nikdy si nemyslel, že smrt bude tak bolestivá. Některým věcem nejde utéct, uvědomil si.
Anglikánská církev, plémě hadí, na ně čekala s otevřenou náručí, až pozdě obklopeni nepřáteli si uvědomil past, do které na kráčel s holýma rukama.
On a Luigi.
Ubohý, mrtví Luigi…
Další záchvěv bolesti byl oslepující, netušil, kde je, netušil, zda je při vědomí nebo ne vše, čeho si byl vědom, byla ta žhavá bodající bolest v rameni. Tekutá rtuť rozpínající se mu v žilách mu naznačovala, že je něco špatně a nebyla to ta ubohá jen bolest. Samotné tělo se bouřilo ze ztráty té životodárné tekutiny, požadovalo náhradu a nemělo ji kde vzít. S bolestí jej navíc stravoval hrozný hlad a bída.
Celé jeho tělo i duše trpělo tak, že si to smrtelník nedokáže představit. V mysli ho navíc pálila myšlenka, že mu Luigi zachránil život jen proto, aby se odplazil do špinavé páchnoucí uličky a pošel tam jako zvíře. O chvíli déle a mohl padnout k zemi mrtvý a bez dechu jako jeho bratranec.
Sakra.
Leonardo unikl na poslední chvíli ze spárů církve s kulkou v zádech. To zatracené posvěcené stříbro ho spalovalo zevnitř jako by mu rozežíralo maso i kosti, jako by mu někdo neustále bodal dýkou do masa i nervů a trhal páteř.
Nebohý Luigi, přítel, bratranec, rodina. Výkřik se mu pořád ozýval v uších doteď.
Jediné, na co myslel byl útěk, než se ztratil do ulic Londýna. Nevěděl, kde je, instinkt mu napovídal, aby se schoval, a pak v zápalu nouze počkal na jakéhokoliv kolemjdoucího, aby padl za oběť jeho hladu. Bohužel, kulka mu zabraňovala ránu zhojit a byl nucen vykrvácet, protože široko daleko nikdo nikde nebyl.
Teď byl dezorientovaný. Netušil, co se s ním děje, pro někoho, kdo měl neustále o všem přehled to bylo katastrofální. Nepřípustné.
Potřeboval si odpočinout, zmáhala ho tíživá únava. Nesměl polevit, hledali ho, ale naštěstí se jim ztratil do šera noci a pak omdlel, možná to měl být jeho konec…
I smrt by uvítal, nebýt té hrozné bolesti.
Čas. Čas byl to jediné, co neměl. Pojednou byl nepolapitelný a proudil jako řeka. Bylo pozdě si uvědomit, že byl stejně smrtelný jako ten nižší druh, kterými se živil? Opovržlivá myšlenka. On byl něco víc, a přesto tady umíral.
Krev z Leonardova těla mizela rychlostí přívalové vody, kterou odplavoval déšť.
Ironie osudu zařídila, že měl potkat temnotu, do které vždy patřil. Byla jeho domovem jeho součástí, ale nějak se mu podařilo přemluvit boha, aby ho ještě nechal žít, nebo to byl sám ďábel, se kterým hrál kostky?
Ke komu se měl obrátit? K bohu, ke kterému se každý člověk bezútěšně modlí, když je mu nejhůře? Ten bůh, který nechává lidi trpět nemocemi a hříchy? Bůh, kterým pohrdal celý jeho rod?
Leonardo balancoval na okraji mezi nebem a peklem, a ať už by spadl kamkoliv, věděl, že za jeho hříchy bude souzen a usvědčen, jako ten nejhorší z nejhorších, který zaprodal svou duši.
Vábivé ticho doplňované jen zvuky deště prodlužovaly jeho agónii.
Smrtka chodila okolo, byla blízko, ale vychutnávala si jeho utrpení, než naposledy máchne svou kosou.
Měl snad litoval svého života? Že se narodil tím, kým se narodil? Měl všechno, víc než pouhý člověk a má se obrátit v prach jako ten nejubožejší červ?
Už se v páchnoucí uličce loučil se svým životem, když k němu promluvil cizí hlas.
Myslel si, že padlí andělé nemají tak příjemný zpěvný tón a litoval toho, že byl tak zesláblý, že nemohl ani odpovědět na jeho volání nebo ho spatřit. Tak moc chtěl otevřít oči, ale nešlo to. Z hrdla mu nevyšla ani hláska. Přesto ho objaly paže cherubínů a odnesli na věčnost.
Čas plynul jako by tápal v husté mlze bez cíle a když Leonardo otevřel oči, byla stále noc. Vedle něho se vlnil malý plamínek zapálené svíce. Vypadalo to podivně utěšující.
Ticho přerušovalo jen hřmění za okny a zataženými závěsy.
Byl sám nebo ne? Ničím si zprvu nebyl jistý, tím spíše stíny na stěnách.
Chlapcovy jasně modré oči si rychle přivykly na šero pokoje jako by to byl obranný mechanismus každé šelmy. Být neustále připravený se bránit proti hrozbě.
K jeho překvapení byl živý, tedy v rozporu s tím, co byl zač, ale mohl se hýbat, přestože mu to dělalo strašné potíže. Nebyl v žádné mučírně, necítil žhavé železo a uhlíky, kolem nestáli mučitelé v kápích. Jaká úleva…
Leonardo zůstal ležet, to bylo to jediné rozumné řešení v této chvíli. Cítil, že je prozatím v bezpečí. Kde ale byl? Čí byla ta postel, ve které ležel?
Už na první pohled bylo jasné, že není ve svém pokoji, ani v jiném, co znal. Byla to obyčejná ložnice, která postrádala veškerý luxus, na který byl zvyklý, do nosu ho zaštípal prach, ba co víc, tapety byly zašedlé a nábytek strohý a opotřebovaný. Jakmile se Leonardo pohnul, postel zavrzala a s ní ho zabolelo i rameno, jak jím projela palčivá bolest. Chtěl klít. Druhá ruka se přitiskla na…obvázané rameno?
Někdo ho ošetřil, a navíc na zemi opodál byl jakýsi červený flek, dost možná od jeho vlastní vzácné krve.
Nedokázal se sám posadit, aniž by hlasitě vrčel jako zvíře, a tak se o to ani nepokoušel, spustil ruku na měkkou přikrývku a pohladil ji prsty. Těžce vydechl nad vlastní bezmocí.
Cizí postel, zamračil se, slovo cizí jste si mohli vyložit různě, v tomto případě to byl někdo, komu to tu všechno patřilo a Leonardo chtěl vědět, komu vděčí za svůj život. Nemusel na to čekat dlouho.
Další blesk z venku osvětlil místnost bílým světlem, když k jeho posteli kdosi přišel.
Zavřel oči, než si toho stačil příchozí všimnout. Neměl v úmyslu kohokoliv vyděsit a vysvětlovat, co se stalo, když se sám sebe ještě ptal, jak se to mohlo stát.
Leonardo cítil, jak ho kdosi pohladil po ruce. Nebyl to dotek, který by ho nijak omezoval nebo mu ubližoval, spíše to vypadalo jako konejšení, poté ta osoba usedla vedle něho. Postel se trochu prohnula u jeho pravého boku. Pro jednou mu nevadila společnost, zatímco jindy by dal přednost samotě a prošel si tou bídou nikým neviděn.
Déšť ťukal na okno a Leonardo zřetelně vnímal dámskou vůni, jak ho obklopuje. Ne, byla tu pořád jen teď byla daleko silnější, svěží vůně mýdla a zvláštní směsice osvěžujícího citrónu. Nevtíravá, příjemná toaletní voda.
Další dotek ho oblažil na tváři. Jemný a opatrný.
Určitě to musela být žena, o tom nebylo pochyb, věděl to i přes zavřené oči. Její přítomnost však zapříčinila něco jiného, něco hrozivějšího. Něco, co vykonala ztráta krve, kterou nutně potřeboval rychle doplnit.
Stravovalo ho to. Hlad. Urychleně se musel napít, nasytit se. Leonardo měl tak sucho v ústech jako by byl na poušti, když teď hned něco neudělá, ublíží té ženě.
Bestie, ta odvěká šelma schovaná za jeho hezkou tváří, jeho zvířecí já. To, které ho nenechá zemřít, ale donutí ho k něčemu horšímu.
Leo polkl, nikdy nebyl v situaci, kdy by zvítězil jeho pud sebezáchovy, ač to u jiných viděl mnohokrát. Cítil, jak se mu pomalu, ale jistě napínají žíly a svaly schované pod pokrývkou, jako by se chystal k obraně.
Ta krvežíznivost byla neovladatelná a on děkoval celému peklu, že nic takového ještě nikdy sám nezažil, kdy tato temná stránka mysli převládla nad tou racionální a po jejích stopách byl jen zmar a smrt. To, k čemu se schylovalo bylo jako držet provazy od splašených koní a pomalu je pouštět, když vám docházejí síly. Znamenalo to katastrofu a on se toho bál. Pokud nikdy předtím nezažil strach sám ze sebe a z toho co může způsobit, bylo to k tomu nevinném člověku.
Musel něco udělat, ale na útěk byl příliš slabý. Stiskl zuby k sobě a nutil se ležet bez hnutí, ale ten boj prohrával s každou vteřinou.
Musí pít, každý kousek na něho křičel v agonii…potrava. Pokud však nic neudělá, pokud nezabije nějakého chudáka na ulici venku, který se tam v tuto hodinu potuluje, stane se tu něco hrozného. Něco, co nebude moci ovlivnit a vzít zpět.
Bylo to ještě horší, když se ho ta žena dotýkala mokrým plátnem a utírala mu pot z obličeje. Každý dotek sváděl k tomu lapit toho člověka a ublížit mu. Zabít ho.
Je tak bezbranná, našeptávalo mu to temné škodolibé stvoření uvnitř něho.
Je to jen slabá žena. Nikdo ji postrádat nebude.
Je tu sama a ty nejsi schopný se mi bránit, předl ten medový hlas, který jako by jezdil drápy po jeho napnutém sebeovládání.
Využij ji, je tu jen pro tebe, nikdo se to nedozví. Podívej se na její krk. Podívej se!
Je tak blízko. Sáhni si, šeptala bestie.
Každou vteřinu bylo pro Leonarda stále těžší odolávat vábení té lákavé svěží vůně.
Hlas v hlavě ho nabádal, vysmíval se mu a on měl hlad, jaký ještě nepoznal. Teď už se nedivil ztracencům, kteří se dravě vrhli na svou oběť, když trpěli, hladověli a mnozí i svou oběť roztrhali na kousky potom, co ji využili.
Nad tím byl ale jeho koven povznesen, opovrhovali tak nízkým sadistickým pudem, teď mu ale ten nápad nepřišel tak špatný. Naopak. Šílel hlady, barikády se prolamovaly. Nejraději by se zakousl do té ženské měkké kůže. Aniž by o tom přemýšlel, chytil ruku, která se k němu natahovala.
Pevně sevřel zápěstí ve své dlani. Tak křehké, měkké, hedvábné. Cítil napětí pod prsty.
Jakmile uslyšel prudké nadechnutí, když se lekla, otevřel oči.
Panenky s rozšířenými zorničkami upřel na dívku sedící vedle něho, ne dívku ale ženu. Zralou ženu. K její smůle byla mladá a plná života. Nevynikala závratnou krásou, ale byla hezká se srdcovitým tvarem obličeje a zelenýma unavenýma očima, malým nosíkem a jemnými něžnými rty. Takové vídal na porcelánových panenkách své sestry.
Dívka měla tmavě hnědé vlasy jako ořech, stočené do drdolu na temeni hlavy.
Výšku nemohl odhadnout, ale šaty měly tmavě modrou barvu. Nebyly podle poslední módy, to ani nečekal ke vzhledu celého pokoje, ale slušely jí.
Z ženiny tváře se dalo vyčíst překvapení. Jakou jinou emoci byste čekali, kdyby vás někdo, koho považujete, že je v bezvědomí chytí za ruku?
Ani jeden z nich se nehnul jako by jeden druhého nechtěl vyprovokovat.
Jak se démon v Leonardově těle probouzel, zostřovaly se i jeho smysly. Stával se z něho noční dravec.
Slyšel stále rychlejší tlukot srdce, jak šumí krev v jejích tepnách, všechny tyto vjemy vnímal desetinásobně až to bylo ohlušující. Bestie ho nutila převzít kontrolu, podsouvala mu věci, které nemohl ignorovat a které bylo těžké nevnímat, dokud se mu nezatemní před očima.
Teplá, horká krev. Využij ji. Vezmi si ji, rozkazoval hlásek, který z toho měl radost.
Leonardo nemohl odolat, nebylo to v jeho silách i když dělal co mohl, už tak to bylo těžké, dokud hlad nebyl za hranicí únosnost a on nechal zrůdu převzít moc.
Téměř nepostřehnutelným pohybem strhl bezbrannou ženu pod sebe a přitiskl se k jejímu tělu, aby se nemohla bránit. Neposlouchal nic jiného než svůj hlad a touhu po krvi.
*******************************************************************************************************************
Ozval se další ohlušující hrom a pokoj na chvíli ozářilo jasná záře, které hned pohaslo. Přes závěsy se pohybovaly blesky jako stínové divadlo.
Svíce zhasla…
Jediný maják záchytného světla se ztratil v nenávratnu, aby nesvítil na zvěrstvo, které se v bytě odehrávalo.
V tu krátkou chvíli Lilyana zahlédla ty jasné modré ledové oči, jasné nebe, průzračné sklo, které se děsivě barvilo do červena. Jako by někdo vhodil kapku krve do křišťálové vody.
Nic doposud v životě se nepodobalo tomuto hroznému okamžiku, když se nad ní ten démon skláněl, ihned potom, co ji prudce, surově přitiskl zády k posteli. Povalil ji do pokrývek jako zvíře. Hrudník se mu rozšiřoval, jak prudce vzrušeně dýchal nehledě na zranění.
Lilyana dýchat nemohla. Nešlo to, možná čekala nějaký odpor strach, ale ne že ji napadne jako by mu ona ublížila první. Ženino srdce divoce bušilo do živůtku, když jí na tvář dopadaly studené kapky vody, které odkapávaly z chlapcových vlasů, jak se nad ní tyčil.
Čas jako by se zastavil…
Nedíval se na ni jako člověk, spíše jako dravý pták, nevnímal nic jiného okolo. Byla v jeho pohledu, zkoprnělá, chycená jako motýl. Nemělo by být těžké ho v tomto stavu odstrčit, ale jakmile chtěla zvednout ruce zjistila, že to nejde. Nechtěla mu více ublížit, ale když ji nepustí, bude muset přikročit k bolestivější metodě, a to kopnout ho kolenem do nechráněného břicha, ze kterého sklouzla přikrývka.
Co to s ním bylo? Proč se choval tak divně? Strnulost chlapcových pohybů naznačovala, že nad něčím možná váhal? Co se chystal udělat?
Znásilnit ji? Zabít? Proč by si ještě sám více ubližoval, když byl v takovém zuboženém stavu? Mohl si potrhat stehy a znovu krvácet. Měl strach? Převládala obava nad sebezáchovou?
Ten kluk se podobal lišce zahnané do kouta, která se chystala k sebevražednému útoku.
Lilyana byla vystrašená k smrti. Doslova. Snad si nemyslel, že ho postřelila ona?
Ty červené oči ji hypnotizovaly. To, co se jé honilo hlavou, nemělo nic společného s bohem, jehož symbol nosila na krku, tohle bylo daleko strašlivější.
Smrt. Sama smrt.
Blížila se, když se sotva nadechla pod tíhou jeho nezvykle těžkého těla, které se ji dotýkalo a tížilo jako kámen. Drtil jí obě paže, něco se do ní zarývalo, jako naostřené dýky. Bolelo to. Vnímala tu bolest všemi smysly, bohužel věděla, že by si stěžováním nijak nepomohla nebo na něho měla začít mluvit?
Bušilo jí srdce tak rychle, že měla obavy, že jí vyskočí z hrudi ven. Jeho však necítila přes to, že se k ní tiskl. To její tlouklo za oba.
Při dalším úderu hromu měla pocit, že zaduněla i zem pod nimi. Trhla sebou. Bestie to postřehla a brala jako útok. Chlapec nad ní zavrčel, bez větších obtíží strhl stříbrný řetízek na dívčině krku, okamžitě letěl kamsi do temnoty pokoje.
Zbavil ji malého křížku, jediné modlitby.
„Ne!“ vyhrkla a chtěla se odtáhnout, jako by ji právě tento čin probudil ze strnulosti. Stačilo to na to, aby se pohnula jen o kousek, než ji uvěznil a probodával těmi rudými panenkami.
Bestie se k ní sklonila. Cítila chlapcův dech na jemné kůži svého krku, kde tepal pulz.
Byl tak blízko.
V nestřežené chvíli sebrala odvahu a pokusila se mu ruce vytrhnout a odstrčit násilníka ale jako by to předvídal, jako by vítal tu změnu ve své oběti a odpor, který mohl zdolat. Srazil Lilyanu nemilosrdně dolů a stiskl jí paži těsně pod ramenem.
Štípalo to jako by se jí do ruky zarývaly drápy dravé šelmy, a možná že také ano, schválně jí způsoboval bolest, aby nemohla uniknout, zraněná kořit přeci nemůže utéct, to je holý fakt.
Nedbal na svoje vlastní zranění, snad ho ani necítil, když se na nebohou Lilyanu sápal. Kde vzal takovou nadlidskou sílu?
Pistole. Její revolver…
Nebyl nikde poblíž, zůstal v kabelce v obývacím pokoji. Nyní měla chuť klít.
Z každého jeho výdechu jí mrazilo do morku kostí.
A pak ji olízl.
Ochutnal ji.
Nepodobalo se to nějakému ledajakému olíznutí malého kotěte, tohle byl dotek smrti.
Jemnost, která jen oddaluje tu nevyhnutelnou chvíli agónie. Ta, která vás ukolébá, než udeří v pravé síle.
„Ahhh!“
Jeho zuby jí projely kůží jako rozpálené jehly, zabořily se naplno do jejího krku. Bez soucitu.
Vzepřela se.
Zhola nic ji nemohlo připravit na takový pocit bezmoci.
„Dost!“ zalapala po dechu a pokusila se ruku z jeho sevření vytrhnout, ale měl takovou sílu, se kterou nemohla slabá žena soupeřit.
Neslyšel ji.
Ignoroval její prosbu.
Hltal její krev, jako otrok žíznící po vodě. Neměl s ní slitování, držel ji pevně, svaly měl napjaté. Zcela pohlcen tou sladkou chutí plné života. Cizincovy rty se k ní tiskly, aby zachytily každou kapičku té tekutiny.
Vteřiny, minuty, ta nekonečná prázdnota, zatímco z ní život vyprchával, jemu se naopak vracel.
Krvavá daň za další chvilku na tomto světě.
Bral si vše, co mu Lily nedobrovolně nabízela.
Byla slabá, každou chvíli jí tělem projel mrazivý dotek kostnatých rukou zmaru.
Všechno odcházelo.
Měnilo se.
Stíny se prodlužovaly a vytvářely hrůzostrašné variace pohybů.
Vše, co viděla, se jí smíchávalo do jedné palety barev skrze přivřené oči mučedníka.
Konec musel nastat každou chvílí.
Pokud slovo konec obnáší mír a klid uvítá ho ráda s otevřenou náručí.
Jistě, má to tak být.
Ta bestie se od ní najednou odtrhla. Ucukla jako by se popálila.
Nechápala to.
Nic nedávalo smysl.
Zazněl hlas, nerozuměla mu.
Byla tak zesláblá, že rozeznala jen některé slabiky cizího, starého jazyka pronášeného hlubokým hlasem, který by mu záviděl i leckterý herec na jevišti.
Snad teatrální žalm na její počest.
Nic se nedělo, Lily cítila stále větší zimu. Začínalo to od konečků prstů, stávaly se nepříjemně necitlivé.
Chlapcova plamenná řeč skončila stejně náhle, jako začala.
A pak náhle, bez varování ji políbil.
Políbil ji!
Přitiskl se svými rty k jejím.
Něco ji donutil vypít.
Nechutnalo jí to, tiskl si zezadu její hlavu k sobě, takže to nemohla vyplivnout.
Měla toho plná ústa a musela to spolknout.
Chutnalo to jako krev.
Jeho krev.
Nenáviděla ho!
Bylo to odporné, nenáviděla ho ještě víc.
Pokořil ji.
Políbil.
Málem ji zabil. Teď ji chtěl ještě hanobit?
To nevylučovalo, že to ještě neudělá.
Hrdlo ji začalo pálit tak, že zoufale zasténala chlapci do úst.
Aby to nestačilo, pravá ruka zažívala stejná muka. Jistě, bolest ještě neznamenala nevyhnutelnou smrt tím si byla jistá, věděla alespoň, že je naživu, ale jak dlouho ještě?
Tak hrozně to pálilo!
Peklo už čekalo s otevřenou náručí, přijmout všechny hříšníky mezi sebe ale nebyla to pravda. Byla stále ve své ložnici.
Za jedinou útěchu osudu se dalo říci, že omdlela.
Ať už z ní bude duch nebo přízrak vkrádající se do světa živých, pomstí se.
Pomsta.
Té zrůdě s tváří anděla, kterého zachránila.
Nebude spokojená, dokud bude dýchat.
Dokud bude běhat po tomto světě.
Taková nestvůra nemá právo brát život jiným za ten svůj.
Prokletý.
Prokletý tvor hledající, sající krev k ukojení svého hladu na nevinných obětech.
Taková bytost nemá právo na život.
Ani na cizí.
Lilyana Whistová
Kapitola 3.
Útěk
3.
To, co Lilyanu probudilo ze spánku, nebyl kostelní zvon, který právě odbíjel sedmou hodinu ranní ani kokrhání vesnického kohouta ale kroky. Zcela obyčejné našlapování po starých ošoupaných dlaždicích podlahy. Došlap byl tichý ne jako její boty s podpatkem, které vždy hlasitě zazvonily, když si šla uvařit do kuchyně svůj čaj.
Tyto kroky se ozývaly tiše a pomalu s rozvahou, a to přímo v její vlastní ložnici, kdyby nebyla tak zmatená a unavená, začala by panikařit.
Jakmile více procitla k vědomí z toho divného snu, vnímala, že ležela na rozházené posteli jako by se tam odehrály nějaké nestoudnosti. Lilyana se pomalu malátně otočila ze strany na stranu, nikde ani stopa po hrůzostrašné události, která se stala nebo snad nestala? Byla to opravdu jen noční můra? Měla horečku a blouznila v halucinacích? Nadýchala se v nemocnici nějakého opiátu?
Po chlapci nebylo ani stopy, rozhodně neležel vedle ní. Necítila ničí přítomnost blízko sebe, a to jí nahánělo strach. Možná utekl po tom, co jí udělal, nevděčník.
Ta myšlenka v ní podnítila zášť, a jak zaklonila hlavu více doprava, viděla zatažené závěsy na okně. Svítalo. Slabý růžový pruh mezi tkaninou naznačoval, že je ráno, po bouřce nebylo ani stopy.
Slunce nemohlo plně nakouknout do jejího pokoje a políbil ji na tvář, ale venku už byl značný ruch jako vždy, když měla jít na další službu do nemocnice sv. Patrika. Slabý rachot povozů a dusání koní upoutal její pozornost na kraji vnímání.
Její práce! Už měla být jisto jistě na cestě!
Lilyana se prudce posadila a podepřela dlaněmi. Vědoma si toho, že spala v šatech a její drdol se ležérně nahýbal k jedné straně, ji znechutila, žel bohu, nebylo to její vinou. Mohl za to on. Příště si rozmyslí někoho zachraňovat.
„Hrůza…“ zamumlala si pro sebe a dýchala nosem, cítila se slabá jako pírko, netušila, jak vůbec ustojí celý den, mohla by vrchní sestru požádat o den volna, než se dá do pořádku, za předpokladu, že se vůbec po svých dostane do práce. Z rychlého pohybu se jí motala hlava, měla sucho v puse a ke všemu ten hrozný korset, mít ho celou noc bylo utrpění a každý kost a sval značně protestoval.
Tak by dáma jistě vypadat neměla. Styděla se sama za sebe.
Bylo by lepší předstírat, že to celé byl jen špatný sen, musel být, co jen její mysl dokázala vyprodukovat, bylo neuvěřitelné. Pak přišel ten zvuk kroků znovu. Málem na něho zapomněla. Tiché přemisťování a dopad podrážek na dlaždice, nepřehlédnutelné.
Ženin pohled upoutal pohyb v šeru pokoje. Stál tam. Byl to on, musel to být on. Proč tu byl? Vrátil se? Polil ji strach.
Postava se naštěstí nedívala na ni. Měla tak čas se trochu vzpamatovat ze šoku a nevypadat jako němá ryba.
Chlapec v tmavém plášti stál nyní na místě u komody, jeho pozornost získala fotografie v ozdobném rámečku, kterou držel v ruce. Poznala to podle odlesku skla.
Dobře věděla, co na ní je. Viděla ji tisíckrát.
Byl to starý obrázek stvořený tátovým fotoaparátem, který musela prodat. Byl na ní její otec, jak ji drží v náručí, když Lilyaně bylo deset let. Fotografii měla velmi ráda, vypadali na ní tak šťastní a byla to její osobní věc. Nikdo neměl právo se jí dotýkat a prohlížet si ji kromě ní.
„Hned to dej zpátky!“ napomenula cizince jako nějakého výrostka, ten, aniž by ženě věnoval jediný pohled, rámeček bez řečí pomaličku vrátil na své místo a otočil se čelem k ní jedním dokonalým pohybem.
Ten průzračný pohled chladných modrých očí byl ohromující a studil, pronikal do duše, až se otřásla, jako by ji hodili do Temže.
Cizinec na ni intenzivně hleděl, světlé vlasy už nebyly mokré, ale lehce sčesané dozadu, oči měly znovu barvu azurového moře a ne krve, ale výraz tváře byl chladný a nehybný, stejný výraz, jaký vídala u doktorů, když říkali pacientům špatné zprávy, prostě bez emocí.
Dlouhý tmavý plášť sedící mu na ramenou spolehlivě zakrýval celou jeho postavu až na to, že jedna strana byla mírně nakrčena. Kupodivu, kde se vzaly, tu se vzaly, pod pláštěm byly k nahlédnutí stylové tmavě hnědé šaty se vším, co k tomu patřilo, spolu s vázankou. Honosné ošacení chlapce pokrývalo tělo jako páva jeho pera.
Lilyana nemohla pochopit, kde je sebral. To oblečení od krve, ve kterém ho našla venku, vyhodila, už by se nedalo ani vyprat. Ona určitě jiné mužské ošacení už nevlastnila, a i kdyby ano, rozhodně by nebylo tak drahé a už vůbec ne na postavu nedospělého mladíka. Jediné vysvětlení tedy bylo, že musel utéct, a pak se sem vrátit, otázkou bylo proč? Omluvit se? Poskytnout jí nějakou kompenzaci?
Chlapec celou dobu ženina průzkumu po jeho postavě nic neříkal, jen si ji měřil svým dlouhým pohledem zvídavého dítěte, které bylo až moc vnímavé. Dával jí čas, aby se vzpamatovala, protože to potřebovala.
„Uh…“ chytila se Lilyana za hlavu, jako na povel se znovu dostavila bolest hlavy a zasekla do ní své drápy. Náhle si vzpomněla, co včera provedl s jejím krkem. To, jak ji kousl…jedna z rukou ihned sklouzla na ono poraněné místo, ale necítila nikde cáry masa a tkáně, ani krev se neřinula dolů po jejích šatech.
Nervozita stoupala a hrozila, že ji udusí, přesto musela dát vědět té bestii, že není bezmocná. „Ty…“ vydechla těžce.
„Nemusíš nic říkat,“ předběhl ji chlapec rázně, jako by ji chtěl ušetřit hysterie a blábolení. Uhladil si plášť, přičemž z ní nespouštěl pohled a pokračoval: „Jmenuji se Leonardo Alvaro Maxmilian Fortuna, hrabě Dragony z Bath.“
Slova zněla zcela automaticky a plynule na jediné nadechnutí, a pak se dívce mírně uklonil jako galantní šlechtic s vychováním. V ničem kromě očí nepřipomínal tu bestii ze včera, která se na ni vrhla jako smyslu zbavená. Dávala si na něho pozor, ale i tak se jako včera nemohla nijak bránit, kdyby to zkusil znovu. Byla v nevýhodě, ale jistě by nečekal, až se vzbudí, aby ji znovu zardousil.
„Cože?“ zakroutila Lilyana hlavou, jak bolest hlavy odeznívala. Měla mu věřit, že v jejím bytě je hrabě? I když ten arogantní hlas tomu nasvědčoval.
Leonardo se zamračil, ale rozhodně se nehodlal opakovat, a tak ženinu poznámku ignoroval.
„Nejspíše je na místě, abych ti poděkoval za svou záchranu, madam, musím říci, že mě překvapilo, že ještě pořád žiji,“ odmlčel se. „Díky tobě.“
Ano, žiješ ale…ve stavu v jakém jsi byl včera, bys měl být slabý minimálně měsíc upoutaný na lůžko a on tam klidně stál bez bolesti jako by se nic nestalo. To rozhodně nedávalo žádný smysl.
Lilyana přemýšlivě stiskla rty k sobě, z proslovu zřetelně cítila, že omluva je jen formální, nebylo to poděkování od srdce, v tom případě si mohl poděkování klidně nechat a už se nevracet. Nestála o žádná falešná slůvka.
Cizinec připomínal stín, zvláštní, stále se nehýbal z místa, zůstával v té největší tmě.
„To, co se včera stalo…“ začal Leonardo a náhle bez varování zamířil přímo k ní. Plášť se mu vlnil u kotníků skoro, jako by plul vzduchem.
Jakmile stál těsně u její postele, že se téměř dotýkali koleny, drze natáhl jednu ruku k ní. Přestala dýchat, když se dotkl studenými prsty dvou zacelených ranek na ženině krku.
Přes tu nehybnou masku zvanou obličej se chlapci mihl nesouhlasný znechucený výraz, ale byl hned zase pryč, když řekl: „Byl omyl.“
„Omyl? Jaký omyl? Co to má znamenat?“ dožadovala se odpovědi a rozčileně odstrčila jeho ruku stranou, aby věděl, že jeho jakékoliv doteky nestrpí, navíc byla rozčílená, pořád ale zůstával stát u ní, jako by jí chtěl zabránit v případném útěku.
Ani tentokrát jí nehodlal odpovědět na její otázky a vedl si svou nacvičenou řeč.
„S politováním ti musím oznámit, že od teď se stáváš mým majetkem se vším všudy, tvoje tělo,“ ztišil Leonardo hlas a sklonil se k ní, takže jejich tváře byly jen kousek od sebe. „Tvoje duše a všechno, co představuješ. Celá tvá podstata teď patří mně bez rozdílu.“
Ta slova na Lilyanu dopadla jako velký kámen, zpod kterého bylo těžké se dostat. Proč to říkal? Co udělala? Prodala se jako otrok? Kompromitoval ji a teď chtěl nést následky, ale takhle nevypadá nabídka k sňatku. Byla zmatená, mohl to vyčíst v jejích třpytících se očích. Bylo jasné, že nerozumí, ale později to uvede na pravou míru. Teď a tady nebyl čas na vysvětlování.
„Včerejší noc rozhodla, že tomu tak bude. Není to tvá vina, ale můžeš to považovat za vrtkavý osud nebo náhodu. Půjdeš teď se mnou, protože pokud tě tu teď nechám, budeš čelit daleko větším potížím než dosud. Oni, ti, o kterých nemáš tušení, tě budou lovit, štvát jako zvíře, mučit a trýznit, aby z tebe dostali odpovědi, dokud tě nezabijí, až budou mít vše, co chtějí,“ vyslovoval mladý upír s bezcitnou dokonalostí, aby to bylo bezpochyby jasné. Chtěl ženu před sebou záměrně vyděsit, člověk, který má strach je lehce ovlivnitelný a on se odtud musel dostat bez incidentů.
Vše jí to řekl do tváře z očí do očí s důrazem a poté se prostě jen zpátky narovnal a poodešel jako by čekal, že ho bude následovat ve strachu o svůj život jako ovce.
Lilyaně to však jasné nebylo. Chtěla své odpovědi, alespoň poté vší bolesti si to zasloužila nebo ne?
„To je vtip, že? Mělo mi to být hned jasné,“ ušklíbla se. „Jsi od divadla nebo nějakého jiného spolku?“ usmála se jako by to všechno bylo jen naučené z nějaké hloupé, laciné knihy před triumfálním představením.
„Mám tě opravdu přesvědčovat, že to, co říkám není vtip? Nemám ve zvyku žertovat, ženo,“ ohradil se Leonardo a rozhodně se mu nelíbila ženina smělost, jen doufal, že její duch není příliš slabý, aby podlehl šílenství, nějaká záchrana by pak byla zbytečná práce.
Chladná odpověď cizince Lilyanu zaskočila, když se mladíkovy rty zvlnily do mírného úsměvu, ve kterém nebyla ani špetka humoru, na pár vteřin se mezi nimi zaleskly ostré špičáky. Nevypadaly jako ty její ani zdaleka a už měla jasnou představu, co se jí včera zabořilo do krku.
„Co jsi zač?“ mračila se a polkla.
„Jsem vampýr, jedna z nejmocnějších bytostí, co kdy chodila po tomto světě.“ Chlapec rozpřáhl ruce do stran jako by jimi chtěl obejmout celý, holý svět. Nastalo dlouhé ticho, kdy se Lilyana snažila upamatovat, zda v medicíně nebo novinách slyšela zaznít toto slovo.
A i kdyby byl třeba král světa nebo Šalamounova království bylo jí to jedno, tohle byl její byt a tady jí nemohl rozkazovat, napadat ji ani vyhrožovat. Byla zcela jasně v právu. Lilyana posílena svým odhodláním vyskočila z postele na nohy.
Co to vlastně byl vampýr? Znělo to zvláště, hrozivě, nikdy se s nikým takovým nesetkala, ale musela tomu chlapci dát za pravdu, že svoji aroganci by mohl rozdávat plnými hrstmi. Z jeho hlasu bylo znát, že je zvyklý rozkazovat, ale ji si tak lehce nepodrobí. Tohle na ní zkoušet nebude.
„Mám odejít a všechno tady nechat?“ ruce si založila vzdorovitě v bok, zatímco se jí rozcuchaný drdol kýval ze strany na stranu, snažila se ten nedostatek ignorovat.
„Bohužel, nemáš jinou možnost, madam,“ odvětil zdvořile, ale oči prozrazovaly malou toleranci trpělivosti. „Dávám ti patnáct minut na zabalení nezbytných věcí, které potřebuješ,“ vytáhl na světlo své hodinky na řetízku.
Teď jí ještě dával ultimatum!? To už bylo moc. Až příliš! Přijde si sem a začne si tu rozkazovat, jako by byl doma. To namyšlené urozené pískle si myslí, že mu patří svět a všichni na něm.
Lilyana zatínala pěsti, aby neřekla něco krajně nevhodného, čeho by mohla později litovat. Byla slušně vychovaná žena, ale teď se jí chtělo klít, rty jako by jí lechtaly, aby řekla nějakou nadávku a vyhodila toho kluka za dveře. Už se nadechovala k odpovědi, když najednou oba zaslechli něco nanejvýš podivného.
Dupání. Hlasité, několikanásobné dupání o staré schody. Dunělo to.
Snad desítky párů bot se hnaly po schodech nahoru jejího patrového domu. Jistě neomylně vedené do jejího bytu číslo pět, přesně jak naznačoval cizinec před ní nebo za to mohl Willy a celou situaci šel nahlásit na policejní okrsek. Teď sem nejspíše mířili konstáblové. I kdyby to byli zastánci pořádku, měla v žaludku divný pocit.
„Nejspíše nemáme ani těch patnáct minut,“ konstatoval mladý chlapec s nelibostí a ona jej probodla pohledem.
Než se Lilyana stačila vzpamatovat, Leonardo byl ve vteřině u ní mrknutím oka, chytl ji pevně za ruku a zamířil k oknu. „Počkat, co když to jsou policisté? Willy…“
„Nejsou to konstáblové,“ zavrčel chlapec nyní už s notnou dávkou nervozity.
Lilyana nikam jít nechtěla, nevěřila mu, zvláště po tom, co jí udělal, ale táhl ji dopředu neuvěřitelnou silou. Ohlédla se zpět.
„C…co můj řetízek?“ naléhala.
„Nebudeš ho potřebovat, od teď tě nechrání bůh, ale já,“ rozhodl aristokrat pevně a více pozornosti ji nevěnoval.
Jakmile dvojice zastavila u okna a Leonardo odstrčil závěsy, muži v dlouhých černých hábitech rozrazili dveře a hnali se dál do každé místnosti v bytě jako duchové.
Nic jim nestálo v cestě a když ano, rozdrtili to svou silou a těžkými podrážkami.
Tváře měly zahalené stejně jako zbytek těla, nic nenaznačovalo skutečné identitě těchto podivínů ani to proč si pro ně přišli. Nikde žádné symboly nebo znamení, nedalo se rozeznat, ke které sektě patří, důležitější bylo, že v rukou svírali zbraně.
Střelné zbraně. Krvelačná touha z nich přímo čišela.
Lilyane ztuhla krev v žilách, nebo ta která ji zbývala. Najednou se cítila ještě slabší a bála se, že se jí podlomí kolena, ale silný dotek na ruce ji nutil být při vědomí.
Mladý upír na nic nečekal. Pustil ji, a když si myslela, že ji tu nechá napospas těm stínům, popadl ji, zvedl do náruče a dvěma kroky se rozeběhl přímo proti oknu! Nestačila zaprotestovat a už cítila, jak jí pár střepů políbilo obličej.
Proskočili tabulemi ve chvíli, kdy jim nad hlavami zasvištěly první kulky, které nenašly svůj cíl.
Jedním skokem ze třetího patra hladce dopadli mezi zděšený dav na ulici, který polekala střelba. Sklo dopadalo mezi lidi a ti začali křičet. Nastal chaos.
Vhodná chvíle na útěk, pomyslel si Leonardo.
Rychle postavil dívku na zem a donutil ji běžet za ním ke konci ulice na hlavní třídu, tam bylo pravděpodobné, že se nejvíce smíchají s ostatními. Alespoň v to doufal, jelikož všichni utíkali pryč od domu. Vmísili se mezi ně.
Celou situaci jen stěžovalo slunce prosvítající mezi domy. Zatracené slunce, zavrčel Leonardo. Pálilo ho. Cítil to žíravé nepříjemné teplo. Dalo se to přirovnat k vařícímu oleji, když vám někdo do něho strčí ruce.
Vzadu za nimi někdo znovu vystřelil. Možná někdo z jejich pronásledovatelů strategicky čekal i u vchodu před domem. Černý mrak se řítil k nim, naštěstí zakuklenci neměli šanci se k nim dostat.
„Už nemůžu,“ naříkala Lilyana, nohy ji bolely, docházeli jí síly, nebyla zvyklá utíkat o život. Jakmile zpomalila, chytil ji šlechtic za paži a přinutil ji nemilosrdně běžet vedle sebe.
„Tam!“ ukázal prstem někam dopředu ke hlavní třídě.
Po pravé straně stál jeho cestovní kočár se zlatým zdobením, který na něho čekal.
Věděl, že žena lapá po dechu, ale musí to zvládnout. Nenechá ji tady po tom, co mu pomohla. Leonardo měl svou čest.
Život za život, opakoval si. Stisk na ženině ruce byl stále více bolestivý, aby jí dodal potřebnou motivaci. Už to nebylo daleko jen několik yardů.
Vzal té ženě její dosavadní život, ale dá ji nový. Později bude muset přijmout vše, co to obnáší, ale teď se musí dostat z nebezpečí dřív, než je ta prokletá církev a její náhončí psi chytí.
Jedna z kulek mu proletěla těsně kolem ucha jako varování, že jim jsou stále v patách, muž prchající nedaleko nich takové štěstí neměl a padl k zemi.
Lilyana vykřikla, ale nevnímal to. Chlapec si razil cestu vpřed a volnou rukou odstrkoval všechny, kdo mu stáli v cestě, než se dostali do bezpečí vozu.
„Rychle, Alberte, jeď!“
Jakmile se dvířka zabouchla, šestispřeží se dalo do trysku takovou rychlostí, až to oba zarazilo do sedadel.
Unaveně dýchali, ale naneštěstí už bylo jasné, že teď nebylo cesty zpět. Lilyana se vzpamatovávala podstatně déle s rukou přitisknutou k srdci a zavřenýma očima jako by chtěla vstřebat to, co se právě stalo. V kabině nastalo ticho doplňované jen jejím dýcháním, ani nepostřehla, že si její nový společník sedl naproti ní a nespočíval už vedle, aby jí poskytl prostor a pohodlí.
Dlouhé minuty se táhly jako med okořeněný trapností a nejistotou. Lilyana se chlapci vyhýbala pohledem a pochybovala, že jí odpoví na nějaké otázky nebo podá nějaké lepší vysvětlení. Tak moc chtěla odpovědi, ale pořád se ještě vzpamatovávala z jejich útěku.
Kočár změnil směr, když zahnul do jiné ulice a mladík se zasyčením prudce zatáhl tmavé závěsy na okénkách. Až po chvíli si uvědomila proč. Jeho ruce. Byly popálené. Kvůli bledosti kůže to viděla i v šeru.
„Tvé ruce…“ vydechla a natáhla se po chlapcově levé paži, aniž by o tom přemýšlela.
Leonardo ucukl před ženiným dotekem a také jí nezbylo nic jiného než se zase opřít o polstrování sedadla a cítit se trapně, že mu opět chtěla pomoci, aniž by o to stál. Nejraději by si sama nafackovala.
„To je v pořádku, zahojí se to rychleji, než si myslíš,“ odsekl úsečně, snad až příliš příkře jako jedovatý had. Od něho by si tedy jablko v Rajské zahradě nevzala.
Vyslovil to s takovou odtažitostí, že dívce nezbývalo než mu věřit a ignorovat to.
Koně po chvíli zaržály a jízda přestala být tak divoká, pomalu zvolňovaly do obvyklého klusu, kočí jistě nechtěl zvířata uhnat k smrti.
Cestou z Londýna ani jeden z nich nepromluvil, pohrouženi do vlastních trýznivých myšlenek a svého světa měli nad čím přemítat. Zatímco dívka vzpomínala na svůj starý život, a jaké to bude mít následky, Leonardo zavzpomínal na svého přítele Lugiho, kterého už nikdy neuvidí.
Ale kdo vlastně byla žena sedící naproti němu, kladl si otázku. Stejně jako ona jeho ani on ji neznal, ať si byli rozdílní postavením, věkem, schopnostmi i povahou, přeci tu bylo něco, co měli společné.
Osud.
On si ho dobrovolně nevybral, prostě mu tak byl dán a ona mu připadla jako malý nečekaný dárek, o který se nikoho neprosil, dar, který bude jen na obtíž a bude muset na něho dávat pozor a starat se o něho. Doma bude muset vysvětlit, co se stalo, což ho stavilo do ještě horší situace. Ve svých myšlenkách zavrčel na tu bestii, co to všechno způsobila a zkomplikovala, avšak na povrchu se mu nepohnul jediný sval. Pro okolí mohl být mramorovou sochou a všechny emoce skrýt, aby ženu naproti ještě více nevyděsil. Bylo to pro ni obtížné stejně jako pro něho. Pár pohledů mu prozradilo, že v sobě prožívá stejný chaos, ale postupně její víčka klesla, řasy se rozprostřely na tvářích, rty mírně pootevřely a ruce jí z klína sklouzly podél boků. Usnula vyčerpáním. Nevinný spánek. Nedivil se tomu, pohupování kočáru k tomu svádělo, ale nelíbila se mu ta bledost ani slza třpytící se v koutku oka.
Leonardo se zamračil a cítil se ještě hůře provinile, jediné, čím to teď mohl minimálně odčinit, bylo se natáhnout a vzít deku z úložného prostoru, rozložit ji a přikrýt svou společnici, aby jí nebyla ještě větší zima. Ranní chlad pronikal i přes stěny kočáru, a jakmile vyjedou z města, bude to ještě horší.
Lidé byli tak křehcí, zranitelní, náchylní k nemocem…
Snad tím, co ji včera předal zabrání nejhoršímu nachlazení. Dar, mohl to nazývat darem? Ať už to bylo cokoliv, předal jí to. Ženě, kterou si k sobě přivázal.
Neznal ani její jméno.
Když se teď tak na ni díval, bylo mu jí trochu líto, neměl v úmyslu udělat to, co se stalo. Leonardova disciplína zakolísala a otřásla se v základech, když nechal své zvířecí já, aby propuklo v plné síle.
Málem ji zabil, nebyl daleko od toho, aby z ní vysál poslední kapku té sladké tekutiny.
V poslední chvíli si uvědomil, co dělá a musel se hned rozhodnout, když z ní život vyprchával, jediné, co mohl, bylo udělat z ní svou následovnici, svého otroka.
Styděl se za to každou svou částí.
Bylo to neomluvitelné, ale stalo se, musel nést zodpovědnost, být vampýrem znamenalo nést celou fůru zodpovědností.
Svědomí protestovalo, že by ji tam nechal těm vrahům napospas, dobře věděl, jaké metody výslechu používají, dokonce to jednou zažil na vlastní kůži. Smrtelník by to nevydržel, natož žena. Nevydržela by mučení příliš dlouho.
Připoutal si tedy to nevinné stvoření k sobě z nutnosti neporušitelným slibem.
Budiž.
Ať tak nebo tak, musí se v tom naučit chodit.
Musí.
Jiní smrtelníci by za tu poctu, kterou jí prokázal, dali mnohem víc než svůj bídný život, za dar, který teď měla, by zaplatili zlatem a diamanty. Znal takové. Neštítili by se jakéhokoliv odporného činu, jen aby mohli stát po boku vampýrů.
Tato žena byla však jiná, hezká, bezelstná i s tím hrozným puritánským drdolem, který se, než usnula, snažila trochu vylepšit. Líbily se mu ty její zelené hravé oči, malá ústa, a to se zapomněl zmínit o těch velkých ňadrech, které se dmuly v tom těsném korzetu. Koho by taková žena neokouzlila…
Leonardo si zakládal na své nezávislosti, nechtěl služebnou, ani důvěrnici. Každý člen z jeho rodiny někoho měl, on však vždy návrh odmítl, chtěl všem dokázat, že se o sebe umí postarat sám bez cizí pomoci.
Upír využívá svého důvěrníka pro špionáž, jako zásobárnu krve, když je potřeba a zvěda přes denní dobu, kdy vampýři spí. Vždy po ruce, vždy připraven sloužit. Otrok.
On tím opovrhoval. Leonardo nebyl zastáncem otroctví, přesto že jeho druh v temných dobách minulosti preferoval vzít svým služebníkům svobodnou vůli a udělat z nich jen ducha prosté loutky, prázdnou stránku, aby se zvýšila efektivita a loajalita ke svým pánům. Vampýři to brali jako samozřejmost. Měli rádi pocit moci nad ostatními, koho mohli spolehlivě ovládat. Loutka vám totiž nelže, nedělá něco bez vašeho svolení, nemusíte k ní mít připoutanost a jste si jisti její oddaností, protože vás nikdy nezradí.
Přes zjevné výhody se však postoj v upíří komunitě postupně změnil a nebylo to jen kvůli tomu, že na ulicích taková loutka bez duše vypadala divně s nepřítomným pohledem a jeho vlastní otec zašel ještě dál, i když to bylo nadmíru odsuzované. Svého služebníka přijal jako svou stejně rovnou ženu. Zřídka se takový úkaz naskytl a ti, kteří neodolali kouzlu smrtelníka, to drželi v tajnosti a odcizili se svému kovenu kde existovala přísná pravidla. Pravidla mnohdy tak drastická, že si je každý mocný upír nedovolil nectít.
To co Leonardo udělal, naštěstí neporušovalo žádný kodex, nebylo to nic jako vyvraždit celou ulici nevinných lidí a upozornit na jejich existenci. Byli tu tací lehkovážní jedinci, kteří si mysleli, že mohou vše bez rozdílu, že jejich nadřazenost je něco víc, takoví nebezpeční jedinci byli loveni elitními lovci a zbaveni života hrozným způsobem jako příklad. Rada byla v tomto ohledu nemilosrdná.
Každý nový člen jejich komunity musel být ohlášen a zapsán, což musí učinit hned po příjezdu. Některé věci se nesmi odkládat.
Leonardo se vrátil ze svých myšlenek a zjistil, že žena stále spala, hlava se jí svezla ke straně stejně jako drdol a nebýt malých sponek, všechny tmavé kadeře by se rozmotaly a spadly na ramena. Přikrytá v dece vypadala tak zranitelně ale dobře si pamatoval její zatvrzelý vzpurný výraz. Možná ale byla možnost, jak se jí zbavit, mohl ji darovat své sestře jako společnici, přestože už měla Filipa a své psi. Byla ráda obklopena společností, zatímco on ji zřídka kdy vyhledával. Byla by to dobrá volba, Regina byla vstřícná a s jinou ženou by si daleko více rozuměla.
Leonardo si povzdechl, jak mu nápady vířily hlavou.
Bránil se pomyšlení na někoho, kdo mu pořád bude stát za zády, připadalo mu zrádné někomu se svěřovat se svými plány a pocity. Bude si na ni muset zvyknout a o všem ji poučit. Několik dní v kočáře bude dostatečnou lekcí a možností k nastolení hranic. Nebude to snadné, to už věděl dopředu.
Žena si ze spánku stejně povzdechla jako on, je jisté, že také nebyla vyhlídkou na společnou budoucnost nijak nadšená, neměl jí to za zlé, jediné, co mohl, bylo, aby to udělal pro oba alespoň snesitelné, a když si ji nyní bezostyšně prohlížel v šeru kočáru, věděl, že bude ještě těžší odolat instinktům a své vnitřní bestii.
Lilyana se probudila a hle, zjistí, že je v otroctví nějakého arogantního kluka z dobré rodiny, to není právě příjemná vyhlídka. Nerozumí absolutně ničemu a je vhozena do světa, o kterém neměla vědět. Jak byste se zachovali vy? Odmítli byste upírovu nabídku a zůstali v bytě rozhodnuti čelit církvi? Těžko říci pro koho z nich dvou je to těžší.
Uvidíme, jak si navzájem poradí a budou se snášet.
Lilyana měla daleko jiné vyhlídky v životě, měla sice málo peněz, dluhy, jednou nohou byla stále na seznamu věřitelů ale ten život byl její a najednou je jí všechna svoboda vzata, za sebou musela nechat práci, domov, vzpomínky, nezávislost a dokonce i kufr, nemá nic a její budoucnost je ještě horší ale i takové nevinné stvoření má svá tajemství.
Londýn
Kapitola 4.
Pravidla
4.
Slunce už bylo vysoko na nebi schovávající se za tmavými pochmurnými mraky, kočár měl za sebou pěkných pár mil od Londýna, ale nevypadalo to, že cesta by měla co nevidět končit. Pro Lilyanu to bylo stejně obtížné jako pro jejího společníka, nepochybovala o tom, podle jeho stále stejného znuděného výrazu, který se snažil schovávat za svou maskou lhostejnosti.
Od té doby, co jen o chlup utekli svým pronásledovatelům, stále nevěděla, kdo to byl, Někdo z podsvětí? Vymahači? Nějaký tajný kult? Společnost? Chlapec sedící naproti nepovažoval za důležité jí to sdělovat, a to ji dopalovalo. Na cokoliv se dosud zeptala, odvětil pár slovy. Po nějaké době s tím přestala, a tak oba spadli do stále stejného principu koukání kamkoliv jinam jen ne na sebe navzájem. Toto chování bylo otřesné!
Bohužel, jediné, co se v houpajícím kočáře mohlo pohodlně dělat, byla konverzace, ale Leonardo vypadal, že si takové potěšení raději nechá ujít. Lilyana tedy využila další chvíle k tomu, aby si rozpletla vlasy, pročesala je prsty a spletla do copu, který nechala volně viset přes rameno, dál už měla jen hodiny a hodiny na přemýšlení o svém osudu. Několikrát ji napadlo, že při první příležitosti uteče a vrátí se do Londýna, ale neměla žádné peníze na cestu zpět, za druhé by vypadala podezřele a ke všemu neměla ani žádný kabát, aby se chránila v zimě venku. Tuto možnost prozatím vyloučila a občas si tiše povzdechla.
Chlapec, který dával velký pozor, aby se ženy před sebou nedotkl koleny ani cípem pláště zachytil její několikátý povzdech, obrátil k ní oči, jako by očekával, že otevře dvířka a raději se jako ta nejvíce zoufalá bytost vrhne pod kola kočáru, ale k jeho smůle tak hloupá nebyla. Nejspíše by jí v takovém činu nebránil, byla by to její vůle a jeho problém by tak zmizel, pořád však seděla na místě jako přilepená, nakonec sám sebe v duchu pokáral, že o něčem takovém vůbec uvažuje. Ať byla jejich situace sebevíce nelehká, on je ten, kdo ji zavinil, měl prokázat více galantnosti.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se z ničeho nic.
„Lilyana Whistová,“ odpověděla žena na vyzvání a pohled, který k němu vzhlédl, byl více než vděčný za každé slovíčko, které mohla po tom nudném tichu říct. Už bylo načase.
„Jedeme na sídlo mého otce do Bath, to je 128 mil odtud, což znamená, že cesta bude trvat tři dny a dvě noci, budeme muset přespat v hostincích u cesty. To je dost času na to se seznámit,“ řekl to takovým tónem, že to znělo jako tichý neochotný rozkaz než prosba.
„Nuže, řekni mi něco o svém životě,“ pobídl ji Leonardo a více se zabořil do koženého sedadla za svými zády.
Lilyana se odmlčela a přemýšlela, čím by měla začít, a pak do toho skočila jako ryba do vody. Musela využít každou chvíli k hovoru, jinak by se asi zbláznila.
„Narodila jsem se v Londýně, moje matka, bohužel, zemřela při porodu, a proto se o mě staral otec, byla jsem jeho jediné dítě, když jsem povyrostla, stal se docentem King's College London University, kde rád přednášel chemii a fyzikální vědy. Byl to vskutku chytrý muž, který měl své cíle a své sny ale lidem příliš nerozuměl.“
Leonardo obdivně přikývl. Z toho, co viděl, nebyla jeho společnice z nuzných poměrů, její byt měl více jak jednu místnost, a i když nedokázala žít v přepychu, žila slušně.
„Říkala jsi, že měl, je mrtví?“ přešel Leonardo přímo k věci.
Žena se více nadechla, jako by chtěla spolknout pocit smutku, „před několika lety ho našli mrtvého s podříznutým zápěstím, ale ještě, než odešel, půjčil si tři tisíce liber na své vědecké pokusy, kterým věřil, proto jsem si musela brzy najít práci, abych mohla jeho dluhy splácet,“ stiskla rty s hořkým pousmáním a sklopila oči na prsty, které si hrály s okrajem deky položené na jejím klíně.
Nějaký podobný příběh Leonardo očekával, ale neměl ve zvyku někoho hlasitě litovat, a tak to neudělal ani teď. I když se nehody stávaly, tak tragický konec obou jejích rodičů byl pro dítě hrozný, zvláště když se nemá na nikoho obrátit a musí rychle dospět a vejít do světa dospělých. Tím se hodně vysvětlovalo.
Věděl z průzkumu, že bydlela sama, když se jí ten večer nasytil, porozhlédl se po jejím skromném domově. Snažil se vyvodit všechny důsledky a dopady na ně oba a když se vzpamatoval po uspokojení bestie, snažil se zjistit, komu byt patří a kdo je jeho zachránce.
Našel sice staré obnošené mužské šaty, ale nebyly dlouho používané, jen tak ležely zaprášené, uskladněné ve skříni, aby na nich hlodal zub času. Mužská vůně v domě přetrvávala na různých věcech, ale byl si jistý, že tu žádný muž nebydlí, aby se ještě ujistil a ulehčil svému svědomí, nahlédl i do ženiny osobní korespondence položené na sekretáři.
Dopisy. Neotevřené.
Kondolence. Svázané v balíčku.
Nezaplacené účty. Otevřené a papír ohmataný, nejspíše jeho společnici zajímaly jen pohledávky od věřitelů. To značilo, že se dívka nachází ve finanční tísni, ba co víc, přímo se v ní topí podle částek. Stvrzenky měly kromě čísel tolik nul, že se divil, že ještě neleží někde na ulici mrtvá. S dlužníky nemělo podsvětí příliš slitování. Vlastně jí tím svým neplánovaným omylem prokázal službu.
Další otázkou bylo, proč žila sama. Pokud se žena ocitla v nějaké podobné tísni, byly z toho dvě cesty, buď se mohla vdát, její otec měl jistě některé vlivné přátele v oboru, mohla využít tuto nejsnadnější cestu anebo tu horší, prostituci. Nic však nenasvědčovalo ani této možnosti. Na jejím těle neshledal žádný nepříjemný pach mužského pižma nebo kolínské. Co ji tedy vedlo k tomu začít pracovat a sama splácet dluhy? Proč si vybrala tuto neobvyklou cestu? Leonardo byl podezřívavý od přírody a rád by na to znal odpověď, ale tohle nebyla chvíle na osobní rozhovor.
Dokonce nic nenaznačovalo, že má slečna Whistová, jak se mu představila, nějakého přítele, se kterým by si dopisovala.
Nic, byla sama.
Smutné. Nikdo ji nebude postrádat. Ztratí se jako utopenec ve velké přehradě. Nikdo nebude vědět, že je pryč.
Žila skromně, bez hříchu jako jeptiška, to jediné ho opravdu strašilo. Nemohl si s sebou přivést holku, která uznává jen svou víru a puritánsky si ji hájí, to by se také mohla zbláznit, až uvidí spoustu zvláštních věcí a že jich uvidí spoustu…
Opačný extrém také nechtěl. Prostitutky se mu nelíbily a nejen proto, jakou vykonávaly důležitou profesi. Neměl prostě rád jejich přehnaně namalované tváře lacinými líčidly a ty těžké vůně jejich zhýralých těl.
Naopak jeho bratr takové typy vyhledával. Zaplatil si leckterou dívku za chvíli rozkoše, a pak ji buď našli mrtvou, nebo vůbec ne. Naštěstí v posledních letech se jeho apetit zmírnil.
Lilyana Whistová taková nebyla, neměla na to povahu, jak se na ni tak díval a hodnotil, přestože by se svým tělem mohla dělat věhlasnou kurtizánu.
Oddechl si. Ještě ji musel lépe poznat, aby si udělal nějaký obrázek.
Možná mu dávala za vinu svůj únos, ale nevadilo jí s ním mluvit. Naopak. Pomalu vypadala vděčná za sebemenší konverzaci, i když ji převážně vedla sama. Leonardo ženu nechal mluvit a sám se ztrácel v myšlenkách spíše jako divák.
„Zmínila ses o práci, kde jsi pracovala?“ pobídl ji k jinému tématu.
„V městské nemocnici svatého Patrika,“ složila Lilyana ruce do klína.
„Hm…jako nemocniční sestra?“ zamručel.
„Ano,“ přikývla na souhlas.
„Teď už se nemusíš strachovat o svou práci ani o své dluhy, už nejsi dlužník, jakmile dorazíme na sídlo, nechám poslat sluhu, aby přivezl tvé věci, když jsme museli tak nečekaně spěchat. Tvůj byt bude prodán novému majiteli a obnos ti bude vrácen v plné výši. Nemusíš se o nic strachovat, vše zařídím a osobně na to dohlédnu se správcem. Jakmile dojedeme do našeho cíle, pošlu právníka do Londýna,“ ujistil ji jako by to byla už hotová věc, ale ani jednou neprojevil ani náznak jakéhokoliv citu či lítosti nad jejím osudem, a to z něho dělalo o nic méně než ledovou sochu.
*******************************************************************************************************************
Lilyana byla ráda, že se chlapec vyptává, to znamenalo, že se o ni zajímá, byť i jen minimálně nebo mu prostě ticho přišlo stejně traumatizující jako jí. Pevně doufala, že je to ta první možnost, a tak mu musela ukázat, že je dobrá společnice, jinak budou jistě mlčet po zbytek cesty.
Konverzace byla minimum, čím jí může usnadnit pobyt v kočáře, pomyslela si smutně, i když musela odhalovat věci, které byly hluboko zakořeněné v jejím srdci a teď ty rány musela znovu otevírat. Nebylo to snadné.
Zlobila se na tu bestii, která teď poklidně seděla jen kousek od ní, to ano, cizinec ji napadl, zranil, ukradl domov a sebral život, ale co bude teď? Je to snad znamení nového začátku? Má brečet, litovat nebo se smát? Co to říkal? Že prodá její byt a dá jí peníze? Pochybovala však, že ji je dá, aby pak s nimi mohla utéct. Ta informace ji měla jen uchlácholit a navodit pocit bezpečí, ale jak měla vědět, zda se její život zlepší? Nepříliš s důvěrou zvedla oči ke chlapcově tváři a hledala v ní odpověď. Marně.
Pokud má však pravdu, nemusí být mrzutá, všechno se jistě vyjasní, i když pár věcí stále nevěděla, tušila, že se je dozví buď od něho, nebo od někoho jiného.
Prozatím s ním není těžké vyjít, stále ale dávala pozor na tu bestii, jen ten jeho chladný přístup s tou hezkou tvářičkou chlapce sotva dorostlého do mužských kalhot byl únavný. Dokonce nevěřila, že by ho snad mohlo něco rozčílit nebo překvapit.
Lilyana odhadovala, že si každé slovo ještě několikrát přehodnotí v hlavě, než jej řekne, a to se někomu v jeho věku dalo přičíst k velké cti. Nejspíše byl vychováván pečlivě svou rodinou a měl patřičné vzdělání, děti z bohatých rodin se musely učit mnoha věcem od útlého věku.
Chvíli bylo opět ticho, tmavou tenkou krajkou okénka jen matně dovnitř proudilo chabé světlo, měla chuť ho odhrnout, ale dříve, než tak stačila učinit, přilákal znovu její pozornost jako by věděl, na co myslí.
„Slyšela jsi někdy slovo vampýr?“
Lilyana se zamyslela a položila ruce na klín přes sebe jako dáma.
„Ne, je mi líto, nikdy jsem se s něčím takovým nesetkala.“
„Věřím, že kdybys věděla, kdo to je, jistě bys někoho takového poznala,“ odvětil Leonardo ledabyle jako by byl mrzutý zvažovat vysvětlení, ale dříve nebo později by to stejně zjistila, proč to odkládat.
V kočáře se trochu ochladilo, žena to cítila a zachvěla se. Dalo se to přirovnat k tomu, jako by byl celý povoz z venku obalený jinovatkou. Leonardo se hned vzpamatoval a napravil nedbalost, měl by se více hlídat a nenechat svou vrozenou moc prosakovat napovrch s emocemi.
„Vampýři jsou stvoření noci se zvláštními schopnostmi,“ upozornil. „Jsou všude. Objevují se však jen v noci, kdy loví, protože ve dne musí spát. Slunce a sluneční svit by je mohl popálit a způsobit velká zranění, vystavení přímému slunci znamená zcela jistou smrt,“ dodal Leonardo důležitě.
Žena naproti němu seděla zastrčená v sedadle a poslouchala, stejně tak mohl číst nějaký zajímavý příběh o udatných hrdinech, jak moc se soustředila, ne že by jí to bylo nějak moc jasné, skoro to znělo jako by si z ní tropil žerty nebo by popisoval nějaké bájné zvíře.
„Když byl svět ještě velmi mladý, bůh stvořil zvířata, zemi i člověka. Člověk byl chytrý, postupně stavěl domovy, vesnice a města, učil se novým věcem, dokud nepřišel Ježíš.“
Nastala teatrální pauza. Lilyana ani nedutala a vypadalo to, že ho nechce nijak přerušit.
„Vše je napsáno v bibli, ale ne vše je pravda,“ mávl rukou Leonardo, „když Ježíše, syna Božího všemohoucího, ukřižovali na rozkaz Piláta a lidu, sedm dní a nocí visel na kříži, na vrcholku kopce se svou samotou opuštěný od všech, kterým věřil.“
Chlapec pozvedl ruku a rázně proťal vzduch jako by to bylo ostří šavle.
„Jednoho soumraku v zoufalství své vlastní smrti Ježíš přivolal Jozeho, chudého ranhojiče a dal mu svou drahocennou krev. Ta stekla do poháru z jeho četných ran.
Svatý grál věčného života. Bohužel, tento artefakt se po celá staletí předával z ruky do ruky, až se ztratil do zapomnění. Ježíš přísahal hanbu a smrt všem, kteří ho odsoudili za jeho dar uzdravení. Vyzval klečícího muže před sebou, aby pozřel jeho krev a vykonal pomstu. Jakmile se Jozue napil Kristovi krve, stalo se z něho stvoření obávanější než kterýkoliv bojovník nebo vrah. Stal se z něho vampýr, nesmrtelné stvoření s věčným hladem, který mohl ukojit jen tak, že bral život jiným lidem,“ řekl významně Leonardo.
„Toto prokletí nebo dar, pokud tomu tak chceš říkat, se dědilo z otce na syna až do současnosti, mezi tím do světa pronikli potomci těchto bytostí pohybující se ve stínech noci do všech koutů zemí,“ zakončil hrabě Fortuna své barvité vyprávění.
Ženě chvíli trvalo, než všemu porozuměla a začala se mračit.
„Vážně tomu všemu mám věřit? Zní to neuvěřitelně jako pohádka na strašení malých dětí, navíc je to rouhání překrucovat slovo boží.“
„Říkám ti pravdu, nevymyslel jsem si to, přísahám na to, že je mi sto deset let.“
Jakmile to vyslovil, zírala na něho jako opařená, ale to ji ještě nepřesvědčilo, aby mu věřila, stále to znělo absurdně.
„To přeci není možné, nikdo nežije takhle dlouho,“ namítla Lilyana.
„Nebudu tě o tom přesvědčovat, buď tomu budeš věřit, nebo ne, to je na tobě.“
Dal jí Leonardo na výběr a pokrčil svými úzkými rameny, nevypadal pobouřen, že mu nevěří, nebyla první nevěřící, který jeho slova odsuzoval.
Nemožné.
Absurdní.
Všechno to bylo přitažené za vlasy, ale nevěděla, jak mu to vyvrátit a argumentovat. Pokud by byl příběh pravdivý, jak to, že se o ničem takovém nepsalo v bibli? Žádná zmínka o stvořeních, které nazýval vampýr. Jak ale logicky vysvětlit co jí provedl? Ještě teď, když si vzpomněla na tu hrůzu a bolest musela se třást. Jen s největším úsilím se uklidnila, a když se podívala na vlastní ruku, něco se jí na ní nezdálo, jak to, že si toho předtím nevšimla?
„A co je tohle proboha?“ Lilyana nevěřícně koukala a natáhla ruku proti svému společníkovi jako v obraně, aby se podíval na její dlaň.
„To je můj symbol,“ odvětil Leonardo s nezájmem jako by to bylo zjevné a založil si vlastní paže křížem na hrudi.
„Tohle? To je inkoust? Tetování?“ zaprotestovala pobouřeně, že má něco takového jako námořníci, vězni nebo ocejchovaní otroci. Zhnusená stáhla ruku zpátky. Nechápala, kdy a jak se to tam dostalo.
„Nejde to smýt a není to inkoust, je to krev, a i když se budeš snažit, nejde to zakrýt jen překrýt rukavicí nebo dlouhým rukávem.“
Tetování nahánělo hrůzu, prohlížela si jej. Černý polokruh, kde se obě strany k sobě sbíhaly, ve středu zela kapka téměř jako slza, jejíž ostrý konec protínal půlkruh ve spodní části. Bylo to děsivé a křičelo to pozor n každého, kdo by se na to podíval.
„Vím, že určitým věcem nerozumíš…“
„Nerozumím,“ odsekla Lilyana a byla právem rozezlená, když chlapce probodávala pohledem, „a vlastně nevím, jestli chci rozumět.“
„Nemáš jinou možnost, ženo.“
„Jmenuji se Lilyana i když s tímto,“ ukázala na tetování, „bych mohla být další bezejmenná ocejchovaná kráva ve stádu.“ Zúžila oči, ale zjevné varování ten kluk klidně přehlížel. Evidentně mu nedělalo problém být v kočáře s rozzlobenou dámou, kterou unesl a neudělal nic, aby to trochu kompenzoval.
„Všichni členové z našeho nebo jiného klanu mají svou vlastní značku, kterou se odlišují od ostatních, slouží k rozpoznání chráněné osoby, v tomto případě tebe, bohužel, to nikdy nezmizí. Měla by ses naučit to přijmout nebo se to naučit zakrývat.“
Lilyaně se rozhodně nelíbil ten jeho arogantní úšklebek jako by mu něco na tom přišlo zvráceně zábavné, a tak se dál tvářila jako hejno včel připravené bodnout kohokoliv, kdo se jim dostane do cesty. Kdyby se teď k ní naklonil, asi by ho nejraději kousla do nosu.
„Máš vlastně štěstí,“ pokračoval Leonardo a střelil po ní líným pohledem, „kdyby to místo mě včera večer byl někdo z okraje společnosti, ležela bys už dávno v márnici. Můžeš mi za to poděkovat.“
COŽE? Ten drzý kluk, ji málem připravil o život a teď mu má ještě děkovat?
Nikdy. Zdvíhala se v ní vlna nevole, o kterou si říkal. Doslova.
„Ty…“
Celý kočár se najednou prudce nadzvedl, jedno z kol nejspíše vjelo na nějaký velký kámen nebo naopak do hlubší díry, těžko říci. Lilyanu to vymrštilo ze sedadla přímo na mladého vampýra, aniž by tomu mohla nějak zabránit.
Než se nadála, byla vzata a dopadla nešťastně přímo na jeho tělo které se pod ní ztratilo. Bála se pohnout, jen koleno položila jako podpěru na sedadlo vedle jeho nohy, aby měla nějakou stabilitu.
Tohle nebyla normální situace, zvláště po tom, co se pohádali, jiné dámy by už křičely skandál, ona se nevzmohla na slovo.
Nešťastná nesnáze je stavěla do nelehké pozice, kdy chlapce pod sebou uvěznila, doslova ho přimáčkla k sedadlu hlavně svými plnými ňadry. Lilyaně bylo neskutečně trapně.
Nepříjemných okamžiků už bylo pro dnešek až dost, pomyslela si a zrudla. Styděla se tak, že ihned celá zčervenala ve tvářích jako slunce.
„J… já se omlouvám,“ zašeptala až téměř kajícně, když se zapřela dlaněmi o polstrování nad Leonardovou hlavou a trochu se odtáhla, ihned tak zjistila, že si hledí z očí do očí. Zaskočilo ji to. Chlapec nejevil známek odporu a s mírně zakloněnou hlavou zkoumal její výraz jako by to snad udělala schválně.
Kdyby ji nechytil kolem pasu a nepodepřel, asi by dál zírala do těch jeho safírových kukadel, dokud by ji neodstrčil. To se ale nestalo. Jedno tělo bylo zaklíněné do druhého. Stačilo jen dost odvahy na to získat podporu a odtáhnout se, nepočítala však s tím, že Leonardova ruka ji nejen nepomáhá, ale naopak cítila tlak, jak ji k sobě přitiskl a druhá si našla její pravé zápěstí. Teď se přidržovala jen jednou rukou a kolenem v jakési nestoudné póze ale rozhodně tu neměla navrch.
I v šeru si lépe všimla, že měl stále popálenou dlaň a okolí. Skrýval to před ní a vypadalo to hrůzně. Podle všeho musel trpět, ale nevykazoval známky žádné bolesti.
Měl bledé prsty, jemné ruce pianisty, které si všimnou každé nedokonalosti stejně jako jeho oči.
Mlčeli. Lilyana začala být nervózní ještě víc, chtěla se dostat zpátky na své sedadlo, mírně zatlačila, ale nepohnula se, místo toho si Leonardo přitáhl její zápěstí a lehce po něm přejel svými rty. Zadržela dech. K bušícímu srdci se přidala i úzkost.
Bylo jí najednou takové horko, ta chvíle, ta blízkost, ta síla, ten dotek. Byl ještě mladý, hodně mladý, ale v jeho přítomnosti se cítila nejistě jako na tenkém ledě.
Vampýr ženě přejížděl svým chladným dechem po tenoučké kůži. Vnímal tep, rychlý, zběsilý, zoufalý a plný strachu. Píseň, které málo kdo odolal.
Nevzpínala se. Neprotestovala. Nebojovala. Byl to napjatý okamžik bílé holubice chycené do pasti v rukou bestie.
„Ah…“ zalapala tiše po dechu překvapením, když ucítila něco ostrého a bodavého.
Špičáky se jí zakously do tepny na zápěstí, pomalu, jako by měl všechen čas světa a vychutnával si to. Nemohla se hnout strachem a čekala, že se na ni každou chvíli vrhne jako předtím té noci smyslu zbavený, ale tentokrát neměl krvavé oči a byla v nich stále ta chladná inteligence a vypočítavost ne chaos.
Bolest byla nepříjemná, ale dalo se to vydržet, asi jako když se píchnete dvěma jehlami naráz při vyšívání. Fascinovalo ji to i děsilo zároveň a věděla, že si na to nikdy nezvykne.
Lilyana se dívala na rty přitisknuté k její horké kůži, nijak mu v tom nebránila, zatímco její srdce tlouklo na poplach a rozum jí říkal, ať začne křičet. Neodhodlala se.
Čas ubíhal, krajka na oknech šustila, kola venku zdolávala prach a štěrk na cestě, kabinou se nesl ženin hlasitý dech a pak najednou po několika desítkách vteřin se vampýr odtáhl a pustil její ruku jako ohlodanou kost. Ještě stačila zaznamenat, jak olízl špičkou jazyka kapku krve v koutku úst, než ji pustil a přestal tlačit proti sobě.
Využila toho a hned se posadila na své místo naproti. Odtrhla od chlapce pohled a zadívala se ven, aby si nevšiml rozpoložení jejího stavu zmatku. Snažila se pochopit, čeho právě byla svědkem. Co se vlastně stalo? Vážně ji znovu kousl? Chvěla se, styděla se, že to znovu dovolila, ale byla jako paralyzovaná.
Dech se jí začal zpomalovat, ale nervozity se zbavit nešlo zvláště, když Leonardova pozornost byla teď výhradně na ní, jako by zjišťoval, jaký to na ní bude mít dopad. Lilyana se nemohla zbavit té prokleté horkosti ve tvářích, ani chvění po celém těle a snad už se nezbaví ani jeho. Bestie, která sedí ve tmě a číhá na projev jakékoliv lidské slabosti, aby jí využila a nejhorší ze všeho bylo ne to, že pije krev, ale že je jeho majetkem…
Hrozná představa pro ženu, která chtěla žít svobodně.
*******************************************************************************************************************
První společnou noc strávili v nepříliš dobrém hostinci poblíž Newbury. Hned po příchodu do velkého stavení mladý hrabě zaplatil dva horní pokoje a dvě večeře, aby nevzbudil podezření.
Lilyana se cítila nejistě, šla za chlapcem jako stín, jako by očekávala, že se na ně někdo vrhne a bude je chtít zabít, Leonardo si však byl jistý, že nic takového nenastane a hned po vyřízení nezbytností a předání mincí u pultu se otočil a zamířil ke schodišti bez dalšího zdržování.
Žena byla zmatená, „nezůstaneme dole na jídlo?“ snažila se taktně naznačit, že má hlad. Vlastně celý den nejedla a umírala hlady. Přidala do kroku, aby svého společníka, který už byl na třetím schodě, zastavila. Neodvážila se jej chytit za ruku nebo plášť, a tak jí zbylo než argumentovat.
Leonardo se zastavil, podíval úkosem přes rameno a odvětil: „Jsem unavený, najez se sama, a pak jdi spát,“ odbyl ji jednou větou a prostě zmizel. Lilyana cítila v zádech tázavý pohled výčepní a bylo jí úzko. Na to, že ten kluk nechtěl přitahovat pozornost, bylo více než hulvátské nechat ženu jíst samotnou a bez ochrany před ostatními, i když byla malá pravděpodobnost, že by jí někdo obtěžoval na takovém veřejném místě. Tohle mu nezapomene. Celou dobu, co se usadila ke stolu, dostala mnoho zvědavých pohledů, ale byla příliš unavená, než aby se o to starala. Musela přijmout, že s ní rozhodně nechce trávit více času, než musí, možná má strach, že ho zahrne dalšími otázkami…
Bestie se zavřela do pronajatého pokoje jako drak do sluje, dobře, ale ona mu dělat princeznu nebude a rozhodně ho nebude přemlouvat nebo ho prosit o konverzaci.
Měla svou hrdost a doprošovat se arogantního aristokrata nebyla jednou z jejích vlastností.
Následující večer po dni stráveném převážně v tichosti a rozjímání, dojeli k daleko většímu ubytovacímu zařízení, které slibovalo měkkou, teplou postel a daleko chutnější jídlo, než v tom předešlém i když byla Liliana zvyklá mít daleko chudší jídlo, proč tedy nevyužít nabízené možnosti a najíst se podle libosti bez strádání, a tak byla dnes odhodlaná dát si i dezert na upírův účet.
Cesta se pomalu krátila, když se začalo stmívat, i tak v Lilyaně narůstala nervozita z jejich cíle. Jet do místa plného takových podivných, hrůzostrašných bytostí jako je on, bylo pro člověka nebezpečné, naštěstí ona byla pod jeho ochranou, když počítáte, že vás před bandou vrahů ochrání chlapec, o půl hlavy menší než vy. To je jako byste se stali žížalou a přesvědčovali botu, aby vás překročila a nezašlápla. Jaké měl v jejich tajné komunitě slovo? Nechtěla se ptát přímo, ale byla jako slepec v této věci, naštěstí trýznivé myšlenky, které ji hlodaly v hlavě, zastavilo světlo hostince. Oddechla si.
Všechno proběhlo jako minulého večera s jedním drobným rozdílem, tentokrát toho kluka nepožádala o společnost, ale byl tam jako by jí nevěřil. Seděl u stolu v rohu naproti ní, kde na ně čekala přichystaná večeře, kterou obsluha přinesla, ještě, než se posadili.
Leonardo záměrně vybral stůl stranou od ostatních hostů, kteří zde chtěli přespat nebo se jen pobavit nad korbelem hořkého piva. Hostinec sloužil pro přilehlou vesnici i jako taverna a bylo touto dobou téměř plno.
V zadu nedaleko krbu měli jak teplo, tak alespoň trochu soukromí, s výjimkou smíchu a hlaholu, bouchání půllitrů o sebe, či o stůl a poplácání pozadí šenkýřky.
Zde neměla etiketa své místo, no, možná to poslední. Než se stačila Lilyana ohřát a vdechnout veselou atmosféru, byla vyzvána k jídlu jako malé dítě.
„Jez,“ pokynul vampýr ke kouřící misce omáčky, ale svého jídla se ani nedotknul.
„Ty nebudeš jíst?“ oslovila Leonarda jako sobě rovného, ten to ale přešel jen s chladným pohledem. Pomalu si na to začínala zvykat.
„Ne, nemám hlad,“ nabídl korektní odpověď, která říkala, že se té hmoty nedotkne.
Pro Lilyanu bylo stále záhadou, zda jen pije krev nebo jí i normální jídlo, co když si pochutnává i na lidském mase? Z té myšlenky jí zhořklo sousto, které dala do pusy. Nenápadně hodila oko po svém společníkovi, který o ni nejevil zájem, raději si podpíral hlavu hřbetem ruky jako unavený anděl a pozorně si prohlížel místnost, jako by se tu mělo začít dít něco nepatřičného. Bylo tu snad nějaké nebezpečí? Proto se k ní přidal? I ona se podívala po taverně, ale neviděla nic neobvyklého.
Lilyana opět zabořila lžíci do guláše, měla hrozný hlad na rozdíl od něho, a pokud bude plýtvat dobrým jídlem, klidně sní i jeho porci.
Mladá servírka s červenými tvářemi se k nim po několika minutách otočila a dala před chlapce půllitr pěnivého moku.
„Hej! Ten patří mě,“ připotácel se k jejich soukromému stolu vesnický opilec, který ani nepostřehl, že má špatně zapnutou košili a nahoře mu pár knoflíčků přebývá, zatímco dole by jich bylo několik potřeba.
„Opravdu?“ odvětil líně Leonardo a zvedl k muži své modré ledové oči.
„Ten korbel je můj, řek jsem si o něj dřív než ty, skrčku,“ utrousil vesničan s pusou, kde chyběly vlastní zuby, a tam kde nebyly vůbec, zely jen černé pahýly.
Lilyana ihned přestala jíst a bála se, aby zatím výhrůžný hovor nepřerostl v něco horšího než výměnu názorů.
Leonardo Fortuna neztratil nic ze svého klidu, měl železnou vůli a dokázal si poradit i s drsnějšími typy. Jiný gentleman na jeho místě by už vypomohl zubaři a usnadnil ochmelovi práci s vyražením zbývajícího chrupu, ale pro něho to bylo pod úroveň.
„Dobře, vezmi si ho, pokud to dokážeš,“ ukázal vampýr ke korbelu, přitom se dotkl hliněného ucha a sjel jedním prstem na spodní stranu.
Zprvu na tom nebylo nic výjimečného, ale jakmile ho muž chytil rukou a zatáhl…
„Sakra, co to je u všech mořských děvek?“ zanadával až se Lilyana zuřivě začervenala, čímž si vysloužil pokořující smích svých kumpánů o tři stoly vpředu, kteří otáčeli hlavu a dívali se jejich směrem.
Pohár držel na stole jako přikovaný. Doslova.
„Co si s ním udělal, ty mrně?“ obořil se na blonďatého chlapce, který si ze své sedící pozice muže měřil.
„Nevidíš? Nic s ním není, vezmi si ho,“ pobízel vesničana hoch škodolibě.
Lilyana se i přese všechno musela usmát, připadalo jí to komické.
„No tak, Georgi, to už jsi tak nalitej, že neumíš zvednout ani pivo a nalít si ho do pusy?“ zakřičel někdo smíchy.
Opilec jménem George, jak ho muži pojmenovali, se snažil dál, ale nebylo to nic platné. Kdyby náhodou vystřízlivěl, k čemuž měl dosti daleko, všiml by si, že korbel je asi půl centimetru odspodu pokrytý jinovatkou a tenoučkým ledem přilnutým ke dřevu. Byl přimražený. Lilyana to bystrým okem viděla, ale mlčela.
„To snad není možný,“ vztekal se muž a ohrnoval rty v agresi.
„Ah…Čert to vem a tebe taky.“ Udeřil dlaní do stolu a odpotácel se zpátky na své místo s rudýma očima plnýma deliria.
Leonardo natáhl své štíhlé prsty dopředu a uchopil své pití, bez větších potíží korbel nadzvedl a napil se piva. Očima ještě doprovázel agresora, kdyby se rozhodl o něco více než nadávky, než otočil tvář směrem ke své společnici.
„Je načase si promluvit, Lilyano. Rád bych ti teď řekl několik pravidel nebo spíše takový vampýrský kodex, který je závazný ve všech našich komunitách a rodech.“ Tmavě azurový pohled se jí vrýval do duše jako rampouchy, byla v nich nejvyšší vážnost.
Stačilo malé přikývnutí, aby tiše pokračoval.
„První pravidlo, které jsem ti už řekl, zní, že v noci bdíme a ve dne spíme, což je jedna z našich slabostí. Druhé pravidlo se týká toho prvního, jako můj služebník, má důvěrnice, musíš přizpůsobit svůj život mně,“ ukázal bledým prstem na sebe.
„To mám spát ve dne a v noci se starat o vaše blaho, milosti?“ jemné tmavé obočí slečny Whistové povyletělo nevěřícně vzhůru, přesto si nemohla odpustit ironickou poznámku.
„Přesně tak, převážně budeš vzhůru v noci ale je možné, že budeš plnit i některé úkoly ve dne.“
Řečená výčitka znamenala, jak moc jsou rozdílní, nicméně jinak to podle něho nešlo.
„Další pravidlo se týká sabatu,“ podle ženina výrazu poznal, že to slovo nezná, a tak když nebylo jasné, o čem to vlastně mluví, musel okrajově zajít do podrobností, které jí zveřejňovat nechtěl.
„Sabat je takový zvláštní rituál prováděný klany vampýrů, je to o obětování a uctívání krve, každý nový úplněk ale člověk ani služebník se ho nesmí zúčastnit. Varuji tě před tím, trest za porušení by byl přísný a rozhodně by se ti nelíbil.“
Stručně řečeno nemohl jí říct, že jde o obětování člověka, mladé dívky nebo chlapce, jehož krev si pak obřadně rozdělí a vypijí z poháru věčnosti, za kterým jde v těsném závěsu hřích, smilstvo, orgie a nahá těla, jako hypnotizovaná celým rituálem. Strohé vysvětlení jí musí stačit, nebylo nezbytně nutné kazit její nevinnost.
„Také bych ti radil, abys nechodila do pokojů mých sourozenců, to je jen dobrá rada. Třetí pravidlo má i výjimku, mohu tě brát s sebou, kam se mi zachce, máš dokonce povolený vstup na rodinný ples, který se koná dvakrát do roka. Važ si takových privilegií. Dá se říci, že budeš můj stín. Kamkoliv se hnu, půjdeš se mnou. Uděláš, co říkám a budeš poslouchat, v opačném případě budeš trpět, je to ve tvém vlastním zájmu.“
Lilyana zamrkala, evidentně jí zaujalo jediné slovo, „ples?“
Leonardo přikývl, „ano, je to obrovská velkolepá událost, kde se setkávají naše koveny a jiní důležití lidé z okolí, dokonce i Londýna. Jen okázalá smetánka a nutné zlo, nic víc,“ odvětil stručně.
„Čtvrté pravidlo je nejdůležitější.“
„Co je to?“ znovu zvědavě zamrkala, možná teď přijde s tím, že jí lidské maso jako nějaká stvůra, zatajila dech a připravila se na nejhorší.
„Musíš se mi podvolit, to znamená, že tvoje krev je pro mě zdrojem života, jídlo, musíš být ochotná mi ji poskytnout kdykoliv bude třeba a kdykoliv to přikážu bez ptaní, bez pochyb a váhání. Je to jasné?“ zahleděl se na ni Leonardo tou svou přitažlivě chladnou tváří, a dokonce se i usmál, ale nebylo to nic veselého. V tom hezkém zvlnění rtů nebyla ani kapka emocí, přesto se jí z toho rozbušilo srdce.
Poprvé ho viděla, jak se jeho rty zvlnily do hezkého úsměvu a mezi ním se objevily dva malé bílé špičáky, ten nový objev dal jeho obličeji zcela jiný výraz, který by nazvala snad jako roztomilý, a kdyby se o něco více snažil, mohl by ji snadno okouzlit. Chtěla ho políbit na tvář a štípnout ho do druhé líce, aby z tváří vyloudila alespoň trochu té zdravé růžové barvy.
Rozhodně se mu podařilo vyvést ji z neochvějné rovnováhy.
Lilyana se donutila přikývnout.
„Chci tě to slyšet říct,“ naléhal.
„Ano, je mi to jasné, budu otrok, který spí ve dne, nebude navštěvovat záhadná děsivá místa, kde je shromáždění a budu plnit tvé rozkazy,“ shrnula to. Znělo to sice sarkasticky s kapkou hořkosti, když jí takto omezoval svobodu, ale byl spokojený, že dostatečně pochopila.
Náhlý pohyb chlapcova těla způsobil, že se zachvěla. Natáhl se po její ruce položené na stole vedle talíře. Dotkl se. Pomalu obrátil její zápěstí nahoru.
Leonardův chladný dotek ji vracel rychle do reality, aby si uvědomila, že za tím chladným zevnějškem pořád číhá hladová bestie.
„Ne…“ vydechla a zděšeně se rozhlédla po všech těch lidech okolo.
Snad ji nechtěl kousnout tady a teď!
„Každý to uvidí,“ zašeptala nervózně a polkla.
Vampýr se předklonil, stále se usmíval tím podmanivým způsobem, jako by si ji chtěl získat, což se mu dařilo. Pohladil palcem její kůži.
Dalo se snad odolat? Jen, aby nebylo pozdě. Co od toho očekával, nabízel jí snad útěchu?
Nejistě si poposedla. Teď to prokoukla. Dobíral si ji. Věděl, jaký má na ní vliv a čekal, že prostě uteče. Záměrně ji chtěl vyděsit, aby věděla, že nad ní má kontrolu. Skutečně.
Tváře Lilyaně hořely, když se zatajeným dechem sledovala, jak se ty usměvavé chladné rty pomalu snesly na její zápěstí, kde pulsovala pod růžovou kůží modrá tepna.
Ve chvíli, kdy čekala, že se zakousne, jen ji něžně políbil.
Byl to dlouhý okamžik plný vzrušeného vydechnutí toho vzduchu, co v sobě zadržovala. Políbil ji na citlivé místečko jemného ženského zápěstí jako milenec přemlouvající svou družku o trochu jejího tepla, o které chtěl, aby se podělila.
Její obrana padala jako domeček z karet. Styděla se. Mohla mu důvěřovat?
Udělal to schválně před všemi zúčastněnými. Snad byl zvědavý, jak bude reagovat, nebo se tím jen vnitřně bavil. Netušila, co si myslet.
Jakmile se Leonardo odtáhl a opřel se do lavice a kožešiny, vytrhla mu beze slova svou ruku a utekla jako zbabělý králík do bezpečí své vlastní nory. Pokud tohle byla zkouška, pak neuspěla...
Tak jsme dorazili do hostince, v tom prvním to nevypadalo růžově, možná se tam našla i nějaká ta malá bleška kdo ví a v Lilyaniných očích Leonardo ještě klesl, když ji nechal samotnou při jídle. Nezachoval se právě galantně, ale omlouvá ho jen fakt, že si nutně potřeboval opravdu odpočinout, na druhou stranu alespoň udělal jeden malý krok kupředu a vyptával se své společnice na její dosavadní život.
Pravidla jsou také absurdní, není jich mnoho zato se jí ani trochu nelíbí. Jak má proboha spát ve dne a v noci fingovat? Zkusil jste někdo chodit na noční? Všechno se vám divně obrátí a dokonce z toho můžete i onemocnět, protože je tělo přivyklé na jiný režim, lidé nejsou noční dravci jako zvířata. Nevím jak vy ale já miluji dobrý spánek a přes den to není nic moc, kolem je hluk a není na to pořádný klid. Alespoň bude mít Lilyana jídlo kdy si vzpomene a střechu nad hlavou, i když být obklopena upíry nedodává právě pocit bezpečí. Nejlépe spát zamknutá, na krku věnec česneku, v kapse křížek a v ruce stříbrný kůl.
Hostinec
Kapitola 5.
Setkání
5.
Prázdnota. Prostor. Tma.
Tak se dal popsat pocit i prostředí, ve kterém se Leonardo nacházel. Stav bez tíže, a přitom každý jeho kousek masa vážil tunu. Cítil se vysílený, bez života.
Mohl za to špatný spánek? Nebo realita byla snad ještě horší? Nevracel se domů jako vítěz ale jako poražený.
Leonardo se těžce nadechl, ale měl pocit jako by se topil a v té vodě všude čekalo zdánlivé bezpečí, které se najednou proměnilo v dlouhé seschlé ruce. Kostnaté prsty v posmrtné ztuhlosti jej chytaly za oblečení, nohy i ruce mu dravě stahovaly bez varování do nicoty.
Kolem byla tma a nic, než tma v té tmě nebylo zhola nic. Žádná příroda, nábytek ani budovy. Kolem se neozývalo nic než výkřiky vzpomínek hlásící se o kus jeho vlastního svědomí. Stále se ozývající jako následující den, co přijde vždy s tvrdou ránou do zad.
Postavy nenadále zhmotněné se v té nicotě bez prostoru ukazovaly jako stvořené z ničeho v bílé barvě, tváře se nedaly nijak rozeznat. Všechny byly stejné. Beztvaré, protáhlé a zrůdné. Bylo jich tolik…
Jedna vedle druhé se tlačily na něho blíž a blíž, dokud ho neobstoupily jako armáda přízraků. Leonardo propadl panice a zmatku. To kvílení, které mu drásalo uši
naznačovalo, že se děje něco špatného, co nemůže řídit. Duchové neměli dobré úmysly, snažili se ho zastrašit, pokoušeli se, aby zešílel.
Příčetnost mu unikala mezi prsty.
Luigi.
Mezi všemi těmi duchy byl jeden jiný, připomínal mu nejbližšího přítele. Ten stín měl jeho tvář a ty bezstarostné rysy. Leonardo natáhl ruku, všemožně se snažil na něho dosáhnout, ale věděl, že je to marné. Dopředu bylo jasné, že ostatní zabrání jakémukoliv kontaktu, když lomcovali s jeho tělem. Bylo pozdě. Příliš pozdě na jakékoliv činy.
Okolní hlubinu tmy prořízl blesk, nebo to nebyl blesk? Ne, byl to výstřel z pistole, ohlušující úder zbraně.
„Leonardo, pozor!“
Výkřik utichl v temnotě propasti s ohlušující ozvěnou a postavy, jako dotěrné svědomí se rázem rozplynuly jako by byly jen a pouze z mlhy.
Luigi ho varoval. Byl to jeho hlas, poznal by ho kdekoliv, ale kde je? Nechtěl si připustit, že je mrtvý, když ho právě teď slyšel. Ve své zoufalosti se Leonardo rozhlížel. Vznášel se ve stavu beztíže, ale kolem nebylo nic. Pod sebou necítil zem, nic ho neomezovalo. Zvláštní pocit, který soupeřil s nevolností.
Temnotu ozářil další prudký oslepující blesk.
Bolest.
Trýznivá bolest mučila celé jeho tělo. Trhala maso, rozpouštěla kůži, bodala do každého nervu jako slunce. Všechno ho stravovalo zevnitř jako by pozřel střelný prach a zapálil ho. Tentokrát to byl opravdu Luigi, tak blízko, a přitom tak daleko. Dlouhé bílé postavy se shlukly kolem jeho bratrance.
Leonardo byl teď jen tichý pozorovatel. Přihlížející.
Luigi zvedl ruce, aby se bránil, ale postavy do něho začaly bodat sečnými zbraněmi, zlatá kopí se zas a znovu zvedala a padala, dokud tělo jeho přítele nepadlo k zemi nebo spíše do prostoru, a než dopadlo na neviditelnou zem, proměnilo se v prach, který splynul s tmou. Miliony zrníček nečistot se rozptýlily do nicoty jako světlušky zkázy.
Zmar. Bolest. Marnost. Leonardo křičel.
Neporazitelní protivníci se smáli a byli stále větší. Ze dvou metrů byly tři, ze tří čtyři. Jejich radostný smích mu trhal uši, přestože si je snažil zakrýt. Nemohl udusit jejich veselí.
Leonarda sžíral pocit viny. Bezmoci. Nenávisti.
Jakmile postavy skončily s popravou Luigiho, začaly se stahovat k němu, vířily kolem v okruhu, ale přibližovaly se a jejich radost nabývala na síle. Byl to celý sbor.
Rychleji a blíže, každou vteřinou krok za krokem. Nebylo kam utéct. Vychutnávali si jeho bezmoc, jeho krvácející srdce. Sytili se upírovou hanbou, když nechal svého druha zemřít, nechal jim jej na pospas, šeptali mu.
Mladý Leonardo byl zničený. Všechno, co dělal, bylo k ničemu. Nemohl utéct před zodpovědností. Nemohl mlčet.
„Vy zrůdy!“ křičel z plných plic a cenil zuby jako zvíře. Křičel tak, jako by mohl celý svět zničit, jen aby Luigi stále žil.
„To ty jsi jediná zrůda všude okolo,“ provolávaly hlasy jako v transu.
Mlha byla téměř u něho. Omotávala se kolem jeho údů, bezmocného těla, které se nemohlo nikam schovat před vlastní myslí.
Věděl, že je zatracený, když se na něho sápaly ruce, jako by do něho bodaly dýky.
Šly jako psi po krvi.
Ječel v hrůze, že ho roztrhají. Nikdy nepropadal hysterii, ale teď k tomu neměl daleko. Všechno se hroutilo.
Ruce několika fantomů se mu omotaly kolem krku, aby ho připravily o vzduch a pevně stiskly.
Leonardo zavřel oči. Doufal, že když je zase otevře, všechno ustane, že všechno zmizí, bohužel, když je opětovně otevřel, viděl ještě něco horšího.
Sám vlastníma rukama tvrdě tiskl hrdlo dívky, která se z posledních sil snažila získat pár vzácných nádechů.
Ten výjev ho vyděsil ještě víc. Sám byl politováníhodným agresorem.
Kroutil hlavou. Nebyl takový chudák. Tohle nebyl on. Nemohl být.
Zděšeně hleděl do tváře dívky, která mu pomohla.
Paže se mu roztřásly, jako v zimnici, když tmavovláska naposledy vydechla.
To už Leonardova stránka mysli nemohla zvládnout a začal litovat, že se vůbec narodil. Jakou zrůdou se stal?
„Tohle nejsem já! NEJSEM!“ křičel s rukama tisknoucími se na bílém ztuhlém, křehkém hrdle a nemohl ho pustit. Křičel tak, že ho bolely hlasivky, ale nemohl přestat.
„Tohle nejsem já,“ naříkal ve svém šílenství…
********************************************************************************************************************
„Probuď se, prosím!“
„No tak, to jsem já, Lilyana!“ volala zoufale. Leonarda ten hlas znovu zachránil jako v té prokleté špinavé uličce. Strach opředený hrůzou ne z něho ale o něho.
Ta slova zněla z blízka, pronásledovala ho, probudila, právě to potřeboval, aby ho pustily ty úděsné vzpomínky, které zažíval kdykoliv zavřel oči a chtěl si odpočinout.
Dokonce, i když už otevřel víčka, ještě jednou s ním pro jistotu zatřásla.
Slečna Whistová se k němu starostlivě nakláněla a držela ho nejprve za ramena a pak za paže. Nebyl zvyklý se někoho dotýkat, nebylo mu to právě příjemné, navíc ji v tomto stavu mohl lehce ublížit. Bylo to od ní neopatrné a lehkomyslné, to si neuvědomovala?
„Jsi v pořádku? Křičel jsi najednou ze spaní, měla jsem strach, že se ti něco stalo, byl to špatný sen? Nějaká noční můra?“
Mluvila na něho a on se vzpamatovával. Musel obdivovat ženinu sílu a odvahu. Byla křehká a jemná, přesto s ním zatřásla, až mu tak shodila klobouk z hlavy a teď se povaloval kdesi na podlaze kočáru u jejich nohou.
Leonardo se na ženu podíval zastřeným, unaveným pohledem ale neodvážil se zavřít oči, dokud se neujistil, že je ten sen opravdu pryč.
Vypadal hrozně, zřetelně si to uvědomoval, oči měl lesklé jako v horečce, tvář přepadlou a ještě bledší, tělo se mu mírně chvělo, i když se to snažil zakrýt pláštěm.
Znovu s ním Lilyana chtěla zatřást, nejspíše si jeho mlčení vyložila tak, že je stále mimo sebe, a tak jí položil svou chladnou ruku na rameno a lehce stiskl.
„Už jsem vzhůru, nic se neděje,“ vydoloval ze sebe pomalu a polkl ale Lilyanu neošálil, viděla příliš takových pohledů, aby věděla, že se za nimi odehrává boj.
„Byl to jen sen, nic víc,“ zaklonil Leonardo hlavu a snažil se tak sám sebe o tom přesvědčit, jak získával kontrolu nad vlastním tělem.
Nechtěl vnímat, jak se k němu ta žena naklání, jaké byla v tu chvíli pokušení. Nemohl jí ublížit víc, než už udělal. Vnímala ho jako zrůdu a on jí dosud nedal možnost, přesvědčit ji o opaku. Muselo to tu ženu vyděsit. Křičel ze spaní? Zcela jasně si Leonardo dokázal představit, jak musel vypadat a to nezažila, co zažil on v tom divokém snu.
Bez námahy zaměnil jejich pozice. Jak se ohnul dopředu, zatlačil na Lilyanino rameno a donutil ji, se opřít do svého sedadla. Musel ji dostat co nejdál od sebe.
Se vší svou důstojností, jenž teď dokázal posbírat, se od ženy zpět odtáhl a měl co dělat, aby se dívce nedíval na ten její jemný krk. Přirozenost a instinkty vampýrů nešlo zapřít.
„Opravdu jsi v pořádku?“ zeptala se Lilyana znovu, sledovala ho s podezřením, a přesto v jejím pohledu bylo něco plachého a něžného na co rozhodně nebyl zvyklý ani od vlastní rodiny.
Leonardo si dával načas, prohrábl si rukou vlasy, aby si pročistil myšlenky a trochu se dal dohromady, jakmile tím jednoduchým pohybem získal čas na odpověď, objevila se na jeho tváři obvyklá ledová maska tak tvrdá, že by ji neprorazil ani krumpáč.
„Zanedlouho budeme na místě,“ prohlásil z jiného soudku a dal jasně najevo, že nemá zájem rozebírat vlastní pocity. Pokud to bylo možné, Leonardův hlas byl teď jako jinovatka, která štípala na kůži.
„Od teď se ke mně nebudeš chovat jako k mladšímu bratrovi, ale jako ke svému pánovi,“ zdůraznil a probodl ji varovným pohledem. Vůbec nebral v potaz, že ho zachránila z té noční můry, a to on by ji měl poděkovat za prozření.
„Budeš mě oslovovat pane za všech okolností, je to jasné?“
Musel Lilyaně ukázat, kde je její místo v hierarchii, jinak to pro ni bude těžké nebo ještě hůře.
„Jsi moje služebná a budeš mi prokazovat patřičnou úctu, jako celé mé rodině,“ kladl jí na srdce a ohnul se pro svůj klobouk, aby si ho znovu nasadil.
„Ano,“ přikývl suše Leonardův otrok.
„Hm?“ povytáhl káravě pravé obočí, „špatně jsem slyšel.“
„Ano, pane,“ zdůraznila Lilyana jako voják naučený stejná slova říkat tisíckrát denně, neznělo to ale nijak potěšeně, prozatím se s tím však spokojil.
********************************************************************************************************************
Netrvalo dlouho a během dvou hodin projel kočár otevřenou železnou branou, a následně alejí stromů, jejichž zelené listí se klonilo nad nimi a tvořilo jakýsi tunel, který povoz přikryl svým stínem.
Přestože slunce zapadalo, objevil se před nimi nádherný hrad, který byl už nejméně jedno století přetvořen na zámek ve tvaru pětiúhelníku. Modernizace spolu s gotikou vyhlížela zajímavě, oba styly se mísily a doplňovaly navzájem.
Kočár mířil přímo ke středu této impozantní rezidence s tolika arkýři a krytými balkony, že se to nedalo spočítat, Lilyana dokonce zvědavě nadzvedla černou krajku okénka, aby měla lepší výhled.
Zámek měl i mnoho věží a věžiček čtvercového půdorysu s hradbami, ale pochybovala, že by v nich sídlily princezny se zlatými vlasy, rozhodně na ni žádná pohádka nečekala a chlapec naproti ní nebyl šlechetný princ.
Přímo před nimi uprostřed toho obrovského komplexu se do nebe tyčila kruhová místnost, která do výšky zabírala nejméně tři patra a byla vyzdobena snad padesáti, do kruhu posazenými okny.
Kolem černého klenotu byla nádherně upravená zahrada s živými ploty. Fontána tady a támhle. V jedné dokonce stála socha nahé Afrodity, bohyně lásky, která třímala na rameni amforu, ze které do kašny stékaly vodopády křišťálové vody.
Až když přijeli k mohutnému krytému vchodu, zahlédla na východní straně odlesk něčeho bílého. Byla to prosklená kopule jakoby přilepená k zámku z jedné strany, musela to být ženami oblíbená zimní zahrada jistě plná cizokrajných rostlin pro chvíle klidu a odpočinku. Zadoufala v to a těšila se, až se v ní skryje a rostliny ji utěší. V Londýně nebylo příliš zeleně, natož soukromí a už vůbec neměla Lilyana čas na chvíli odpočinku, ale ráda by to napravila. Toužebně její oči zaletěly ke sklu.
Pevně doufala, že v ní přes den nikdo nebude, protože tyto tvorové temnoty se probouzejí jen v noci, jak ji její nový pán upozornil, byla velká šance, že se zahrada stane jejím tajným útočištěm.
„Je to nádherné,“ vydechla obdivně ve chvíli, když se kočár zastavil, jako by se to od ní očekávalo, nechtěla si svého otrokáře nějak rozhněvat a pochvala jeho domu byl dobrý začátek.
Mladý upír však jen přikývl jako by ho kouzlo tohoto místa už pranic nezajímalo. „Nezapomeň, co jsem ti řekl,“ zasekl do ní Leonardo ostrý modrý pohled, až slečně Whistové poskočilo srdce. Společně vystoupili.
Lilyana se v duchu pomodlila, aby nebyl zámek plný hladových vlků, protože věděla, jak jeden z nich dokáže kousat a co teprve více jak jeden. Stala by se z ní jen malá svačinka.
Leonardo své společnici nabídl ruku a pomohl jí z kočáru, v tu chvíli měla chuť se mu vytrhnout a zůstat v něm ale musela se té realitě postavit tváří v tvář, a tak se podívala před sebe a…nikdo tam nebyl.
Čekala, že je zde budou nastoupeni v řadách, vítat celé zástupy služebnictva, mýlila se. Jediný muž, který je čekal u velkých dřevěných dveří, kterého si všimla až o chvíli později, už měl svá nejlepší léta dávno za sebou, ale to nezastínilo sluhovo dobré vychování a perfektně vyžehlenou černou uniformu.
Přivítal je kupodivu s úsměvem, který snad ani nebyl pro samý velký knírek vidět, když ale zahlédl vystupovat dívku v závěsu za nejmladším synem svého pána, vypadal poněkud zaskočeně, jako by čekal někoho úplně jiného. Nedal to však na sobě nijak více znát.
„Vítám vás, můj pane.“ Stařík vyšvihl na svůj pokročilý věk úctyhodnou poklonu, až mu zakřupaly obratle.
„Kde je můj otec? Potřebuji s ním ihned mluvit,“ naléhal chlapec.
„V tuto dobu?“ zamyslel se starý majordom, „myslím, že jsem ho viděl jít do své pracovny po večerním jídle, mladý pane, dozajisté tam bude.“
Mladík v klobouku stroze přikývl, sundal ho a podal muži, ten už čekal s napřaženou rukou v bílé rukavičce.
„Tohle je Harrys, náš majordomus, ví o všem, co se tu děje a se vším si dokáže poradit, když si nebudeš s něčím vědět rady, zeptej se jeho,“ otočil se Leonardo k čekající dívce tři kroky za sebou, která nejistě přešlapovala na místě.
Jak stála o dva schody níže, byli ve stejné úrovni očí.
„Teď pojď se mnou,“ přikázal vampýr a rázným krokem vešel dovnitř, až musela popoběhnout. Cítila se trapně jako koza na provázku, jako někdo, kdo je na obtíž a kdo tam nepatří.
„Ráda vás poznávám, Harrysi,“ otočila se ještě nazpět a obdarovala starce svým milým úsměvem, který jí tak slušel, když se otáčela nazpět, nevěděla, co si má myslet, protože muž, který ve svých chabých rukách svíral klobouk svého pána, se na ni usmál pohledem raněné zvěře. Litoval ji a z toho se jí sevřel žaludek a proměnil v jeden velký uzel. Doslova mu vyčetla z tváře, že ji lituje, protože věděl, jaký osud ji zde čeká.
********************************************************************************************************************
Dvojice prošla vstupní halou do foyer, stejně smutné a chladné jako on, pomyslela si Lilyana a ztuhla, když se prostorem rozezněl dívčí hlas.
„Leo, Leo, ty už ses vrátil?“ roztomilá holčička v růžových šatech se vrhla chlapci kolem krku.
„Počkej, Regino, potřebuji si promluvit s otcem, spěchá to. Nemám čas na přivítání.“
Holčička z bratra zklamaně stáhla ruce a našpulila rty. „Ty na mě nikdy nemáš čas,“ plísnila ho a převrátila oči.
„Kde je vlastně Luigi, že není s tebou. Neříkej, že to nevydržel a nešel přepadnout kuchyň?“ zasmála se zvonivým hláskem a vyklonila se, aby se podívala na cizinku, kterou vůbec neznala. Lilyana zpočátku nemohla říci, zda ji vidí jako nepřítele nebo spíše jako cvičenou opici, kterou může zkoumat jako úplnou novinku.
Obě dvě se nejistě měřily pohledem. Holčičce bylo dozajista kolem deseti let podle té krásné plavé hřívy kudrnatých vlasů, které ji dělaly velmi mladou, stejný odstín jako měl její bratr, ale ten měl kadeře krátké a rovné. Žluté lokny z dívky dělaly roztomilé dítě, pýchu každé matky. Celkové vzezření porcelánové panenky zdobily růžové šatičky s mašlemi. Přehnané ale vypadalo to, že jí rád někdo rozmazloval a staral se o ni.
Regina si k sobě tiskla zrovna takovou panenku, která se jí až neuvěřitelně podobala, nejspíše dělaná na zakázku šikovnýma rukama mistra ve svém oboru.
„Kdo to je?“ podívala se na svého bratra stejně modrýma očima, jaké měl i on, s jediným rozdílem, ty její se smály, byly velké, veselé, zasazené jako safíry do náhrdelníku, kdežto Leonardovy studily jako led na vodě v zimě.
„To,“ pokynul rukou k cizí ženě s nezájmem, až to Lilyanu téměř urazilo, „to je má důvěrnice, Lilyana Whistová.“ Zatímco jí nevěnoval pozornost, pohledem prosil sestru, aby se ho na nic nevyptávala, alespoň ne teď.
„Prosím, odveď ji, ty víš kam, vše už jistě zařizuje Harrys, já teď potřebuji probrat důležité záležitosti,“ odbyl stručně obě dívky strohou odpovědí a odkráčel chodbou za svým nelehkým posláním.
Lilyana soptila, protože ji tam prostě nechal jako kus masa napospas neznámému okolí a neznámým lidem, cítila se jako kůl v plotě. Nechtěla být na obtíž, nechtěla žádné lítostivé pohledy. Nechal ji tam jako v tom hostinci a bylo mu jedno, jak osaměle a vyděšeně se cítí obklopena stěnami, zimou a přepychem.
Lilyaně bylo trapně ale posbírala všechnu odvahu, zvedla hlavu. Nebude poražená. S Reginou teď stály naproti sobě, ne však jako sokyně, nebylo mezi nimi žádné napětí či nepřátelství jen zvědavost a nejistota.
„Ehm…“ odkašlala si holčička a přitiskla si svou panenku k sobě. „To je Bella a já jsem Regina,“ culila se a trochu stydlivě si prstíky pohrávala s šatičkami své oblíbené hračky. Lilyana mlčela nejistá co říci, a tak znovu přešlápla.
„Nemusíš se stydět, já nekoušu,“ zamrkalo děvčátko na ženu, ale neznělo to moc věrohodně, ale kdo by odolal tomu kouzelnému nevinnému úsměvu?
„Já se jmenuji Lilyana, ale budu ráda, když mi budeš říkat, Lily,“ donutila se usmát a projevit vřelost, kterou si střádala na horší časy a podala dívce ruku.
Regina se k ní nejprve naklonila a přičichla ke hřbetu ruky svým malým nosíkem, z čehož byla Lilyana v rozpacích ale naštěstí si podaly si ruce. Reginy byly chladné, ale jemné jako hedvábí. Zvláštní, vlastně v porovnání s jejím bratrem to tak překvapivé nebylo.
„Jsem moc ráda, že je tu nová tvář, moc jich tu nebývá. Budeme si spolu hrát?“ radovala se netrpělivě, až se jí dělaly ve tvářích dolíčky.
Lilyana plaše přikývla, netušila, co má očekávat pod pojmem hra, ale doufala, že se to bude týkat té porcelánové panenky v jejím náručí, už se nadechovala k odpovědi, když v tom se za jejich zády z chodby ozval hlasitý štěkot a křik: „Kde jste, moje paní, proč mi musíte pořád utíkat!“
Udýchaně k nim přiběhl hezký patnáctiletý mladík v červené uniformě a na vodítku se k nim hnali tři rozjívení pudlové se svými zářivými obojky posetými rubíny. Očividně měl ten kluk na starost celý zvěřinec i samotnou Reginu. Lilyana mu téměř záviděla, bylo by daleko snesitelnější být služebníkem dívky než té arogantní bestie.
„Nesmíte mi tak utíkat,“ plísnil holčičku hoch jako malé dítě, které provedlo něco špatného.
Jak se Lilyana na ty dva, tak dívala, nevěřila, že ji hubuje doopravdy, všechno to byla jen hra v přátelském duchu. Přetvářka, komedie, jedno velké divadlo.
„To je Filip, on na mě dohlíží a má mě na starost obrazně řečeno, jako bych potřebovala chůvu,“ zazubila se holčička, až se jí rozhoupaly zlatavé kudrny na hlavě a třpytily se jako zlato.
„A tohle jsou moje zlatíčka,“ sklonila se Regina ke třem ratolestem, které se předháněly o náklonnost své paničky. „Nany, Amy, Dany,“ ukázala prstíkem na každou z těch bílých načesaných potvůrek s růžovými jazýčky.
„A teď honem pojď, Lily,“ neztrácela čas holčička a její sukně leštily podlahu, jak se energicky otáčela jako by nevydržela dlouho stát na jednom místě.
„Počkat kam? Vůbec to tu neznám,“ ptala se překvapená Lilyana, když ji Regina vzala za ruku. Chtěla jí ukázat něco zajímavého? Nadšení z ní přímo sálalo a Lilyanina nervozita se pomalu rozpouštěla jako kostka cukru v čaji.
„Tady s Filipem tě doprovodíme do tvého nového pokoje, určitě se ti bude líbit,“ táhla ji chodbou vehementně pryč. Nemohla tomu vzdorovat. Ne takovému andílkovi, jako byla ona. Všechno na Regině bylo dokonalé, nikdy ještě neviděla tak hezké dokonalé dítě. V porovnání s ní si připadala jako nehezká dýně.
Celá skupina opustila halu ve vší hlučnosti. Nikdo si nevšiml, že je z povzdálí tmy nepozorován opatrně sledoval stín. Nijak by si ho ani nevšimli, ztrácel se v temnotě výklenku, jako lupič čekající na vhodnou chvíli, snad patřil k celé všednosti zámku a možná si přišel prohlédnout nového vetřelce, kdo ví.
Nikdo netušil, co si myslí, když se zaměřil na nejvyšší postavu, která rozhodně nebyla dospívající ani dítě, o to víc pozornosti u něho vzbudila. Zde se nic dlouho neututlalo, bytosti temnot měly dobře vyvinutý sluch, a tak nebylo divu, že jeden z obyvatelů byl přilákán jak nezvyklou vůní, tak hlasem. Nová krev se zde často neukazovala a stín se sadisticky usmál. Obdivoval cizinku za odvahu, když odcházela žena tak krásných tvarů, které by těžko vymodelovaly i ruce nejlepšího sochaře, pořád to bylo ale jen maso, které jednou zestárne a promění se v prach.
„Hm, takže ona teď patří Leonardovi,“ zamručel stín z toho, co se doslechl, „o to tu bude větší zábava.“ Zazubil se sám pro sebe, pak se odlepil od zdi a zmizel beze stopy.
********************************************************************************************************************
Místností se ozvalo hlasité plesk, bolestivá rána sedícího muže zas až tak nepřekvapila, nebyla to první ani poslední, kterou na tomto místě zažil a zažije.
Willy, obyčejný domovník, jehož jedinou starostí bylo, aby mu všichni nájemníci zaplatili včas těch několik liber, byl odvlečen o den později muži v uniformě ze svého bytu v přízemí. Ne, nebrali jako odpověď. Nechápal to. Copak měl s tou střelbou něco společného? Ne, když zaslechl ten zvuk, který ho rušil skrze zdi, raději se zamkl v koupelně a čekal, až to přejde, ať už to bylo cokoliv. Teprve až o dlouhou chvíli později se odvážil jít ven a zeptat se kolemjdoucích, kteří se vraceli zpátky do ulice, co se tam stalo. Děkoval bohu, že je zbabělec, nechtěl myslet, jak by to dopadlo, kdyby vystrčil nos ze dveří dříve, nejspíše by o něho přišel.
„Já nic nevím,“ odpověděl pan Adams už nejméně po desáté, bez úspěchu.
Věděl jen, že to, co mu zde ti krutí lapiduchové povídají, má něco společného s tou zatracenou Whistovic holkou. Kdepak, o ženské se raději vůbec nezajímat, zamumlal si pod vousy. Teď je kvůli ní v maléru. Pokud ji ještě uvidí, dá jí co proto.
Chlap v černé sutaně se k němu sklonil, na krku se mu přímo před Willyho očima houpal stříbrný kříž značící jeho přesvědčení, jaké to však bylo, nevěděl. Postava měla kápi ale, když do ní dopadlo trochu světla, dal se zahlédnout zlatý povrch nějaké masky.
„Řekni nám, co víš o Lilyaně Whistové nebo to pro tebe nebude vypadat dobře,“ radil mu hlas výhrůžně a látka hávu děsivě šustila, jak se postava pohybovala kolem.
Všechno až moc věrohodně připomínalo výslech inkvizice z patnáctého století. Štěstí bylo, že se již neuchylovali k takovým metodám jako kdysi, alespoň zatím.
„Už jsem vám to říkal,“ upřel pan Adams na inkvizitora své zarudlé oči a opuchlé tváře od častého pobízení jeho pěstí. „Je to jen obyčejná chudá holka, která pracuje v nemocnici sv. Patrika, má dluhy a žije sama, už nikoho nemá, vydělává si slušně a platí včas nájem,“ snažil se domovník podat jakoukoliv informaci, která by tyrana uspokojila, ale nejspíše to nebylo to, co chtěli přítomní slyšet.
Plesk.
„Nechte toho, já už vážně nic nevím,“ bránil se Willy, který měl stále ještě dost sil, otázkou bylo, na jak dlouho, než mu z obličeje udělají stroganov.
Stříbrný kříž na hrudi věznitele se rozhoupal rozhodnutý přinutit domovníka k poslušnosti.
„Řekni nám víc!“ zvýšila hlas jeho svatost s pronikavýma šedýma očima ukrytýma za maskou nenávisti.
„Nic víc nevím, nevyptávám se svým podnájemníků na jejich život, ani mě to nezajímá,“ odplivl si Willy, když mu stekl pramínek krve z koutku úst.
Byl na něho hrozný pohled, protože jeho tvář a uhmataný oblek byl plný skvrn od krve a slin, už ho tu drželi nejméně tři hodiny bez možnosti se napít a bez jiných potřeb, kterých by rád využil. Willy zatínal pěsti a opuchlé oči, kde už se rýsovaly fialové modřiny, upíral s nenávistí na svého mučitele.
A to bych ti měl věřit? Na to, že ta žena bydlí nad tebou, o ní víš žalostně málo nebo lžeš,“ nemilosrdné ruce boží ho chytily pod krkem.
Adamsovi se napjaly svaly, když vycenil zuby rozhořčením.
„To stačí, vyšetřovateli Marku,“ pronesl tichý, ale rozhodný hlas po mužově pravici. Ze stínu se vyloupla postava v biskupském rouchu, které bylo pro oko příliš známé. Tak povýšený výraz, jenž naznačoval: to já jsem tu svatý, byl nezapomenutelný a rozhodně nepříjemný. Snad byla postava přesvědčena o své vlastní nesmrtelnosti, ale co nenáviděla nejvíc, byly síly zla, bohužel, je viděla v každém, a to byl ten problém. Kterýkoliv bohatý nebo chudý člověk byl potencionální nepřítel a pod rouškou víry likvidoval ty, co se mu nelíbili a zkřížili cestu. Muž, který měl dávat ponaučení a nabídnout útěchu se rázem proměnil v inkvizitora nejhrubšího zrna. Tento objev už nahnal Willymu opravdový strach.
Zlatobílá postava přitahovala veškerou pozornost a pohlcovala to málo světla v podzemí, které tam bylo. Právě teď měl biskup Durham podezření, že se v jeho okolí nachází přemíra démonů, které by měl vymýtit a nejspíše se rozhodl začít právě teď s tím prvním, který zapíral cenné informace. Dobře věděl, že existují vampýři, v jeho postavení nebyl žádný hlupák, nebylo to ani žádné tajemství v církevních kruzích. Už odedávna se o tom psalo ve svatých textech na očích těch, kdo chtěli vidět a prozřít, staří kněží jim ukázali zlo a temnotu, které se měli vyvarovat, ale bylo velmi těžké ho mezi lidmi odhalit.
Biskup, kterému všichni říkali šedá eminence, měl spadeno zrovna na ně, nějací vrazi nebo zloději ho nezajímali, on chtěl vymýtit pravé zlo, a proto musel hledat u kořenů.
„Vampýři,“ zazněl jeho tvrdý hlas, „to jsou děti Satana, které je potřeba vymýtit z našeho prahu. Vyloučit je z řad zbožných katolíků. Tuto špínu je třeba najít a vyhubit, oddělit zrno od plev. Nesmíme polevit v našem tažení, abychom zpět přivedli mír, a proto musíme být důslednými, krutými a neústupnými pány.“
Před pár dny měli dvě taková monstra v rukou, ale jeden ten mrňavý červ jim utekl.
Hledali ho, ale marně. Nebýt tohoto donašeče, který se šel svěřit místnímu faráři, čeho byl svědkem brzy ráno, měli by to, co noc předtím téměř zahubili, jenže přišli pozdě. Znovu utekl. Jaký zmar a selhání v jejich snažení.
Ten malý upír měl odvahy víc než dost, Durham by mu nejraději přibil ruce ke kříži a polil je svěcenou vodou.
Musí vymyslet jiný plán, jak ho nalákat zpátky, ale tentokrát to bude muset být jiné, ani sám Durham se svými následovníky by se neodvážil do hnízda hadího.
„Vaše svatosti, ten muž nám jistě lže, nechte mě ho vyslechnout důkladněji,“ obrátil se vyšetřovatel Marek na svého osvoboditele.
„To není třeba,“ zvedl biskup ruku, „stejně už nic neví.“
Willy si oddechl, možná že jeho mučení skončilo, dovolil si doufat, že z toho vyvázne jen s pohmožděninami a monoklem.
Bíle oděná postava jako můra, kterou láká světlo, se přikradla blíže k vězni.
Domovník horlivě přikyvoval, ale neodvažoval se zvednout ze židle, na které zarytě seděl. Určitě by padl i k biskupovým nohám, kdyby věděl, že mu to pomůže, ale kdyby věděl, kdo to za ním stojí, asi by utekl, co by mu nohy stačily.
Kněz Marek v černé sutaně stáhl své ruce z Willyho krku a odstoupil, když se zpod kápě díval na příchozího cizince. Neměl k němu žádnou důvěru, ale jeho představený mu věřil, nevěstilo to ale nic dobrého, když se někdo, jako biskup ve své viditelné touze zmasakrovat všechny mocnosti zla spojil s jedním z nich, to už bylo překvapivé i na něho, ale respektoval to, nebyl ten, kdo měl právě ukazovat a soudit.
Marek se stáhl do pozadí, v kruhu světla zůstaly jen tři postavy.
„Jak budeme postupovat dál, svátosti?“ otázal se Marek.
„To nechte na mně, vše zařídím, jak bude třeba,“ promluvil místo Durhama s mírným úsměvem upír za domovníkovými zády, až z toho šel mráz po zádech.
„Varuji tě, žádné hlouposti, pamatuj na naši dohodu,“ kývl biskup Durham s nosem nahoru na hada v jejich středu, a pak se otočil k východu.
„Ty teď pojď se mnou, bratře Marku, mám pro tebe jednu zvláštní práci, která vyžaduje tvé jemné ruce.“
Šedé oči probodly pekelnou šelmu a nerady se otočily za svým představeným.
Chudák Willy se pořád usmíval, byl sice potlučený od ucha k patě, ale oni odcházeli, to znamenalo, že ho nebudou mučit ani bít. Teď ho jistě pustí domů a nechají ho na pokoji, co by si asi tak od takového chudáka jinak vzali.
Konečně, oddechl si a zády se opřel do opěradla.
„Hmm, nemůžeme přeci nechávat žádné svědky, že?“ ozvalo se za ním.
Taková slova by zamávala i otrlým vrahem, natož s ustrašeným starým mužem jako pan Adams. Bylo však pozdě, než se za dvojicí zavřely dveře, sadisticky se mu zezadu do krku zaryly dva ostré tesáky s nevýslovným potěšením.
Vystříkla krev a zabarvila cihlové stěny rudými kapkami, či spíše se přidaly nové ke starým, nebylo to poprvé, co se tato místnost použila k něčemu podobně brutálnímu.
Dveře se s tichostí zaklaply úplně.
Jediné světlo v místnosti zhaslo a ani křik, ani volání se už z roztrhaného domovníkova krku nedostalo…
Regina Fortuna
Kapitola 6.
Koupel
6.
Místnost dusilo hrobové ticho k zalknutí, když do ní druhý syn hraběte Dragony vstoupil. Pracovna byla vždy místem k řešení záležitostí i rodinných sporů. Leonardo ji nenavštěvoval často, když nemusel a ještě méně, když v ní byl jeho otec.
Muž sedící za mohutným dubovým stolem zprvu nevypadal, že si otevření dveří povšiml a dál se prostorem nesl zvuk škrábání, jak se brk namočený v černém inkoustu snaží napodobit už asi desátý podpis svého pána, pokaždé na jiné listině.
Druhý syn hraběte z Bath se zastavil těsně před mohutným stolem v pracovně svého otce a trpělivě čekal, zatímco se jeho nervy natahovaly míle daleko. Vždy se tu cítil sklíčeně, místnost byla celá ze dřeva a také tak voněla, stále nesla pach borovice a leštidla. Po obou stranách stály vysoké police s knihami a sběratelskými zlatými předměty, o kterých nikdo nevěděl, k čemu slouží, přesto si je otec oblíbil a bádal v zamyšlení nad jejich účelem. Byly to rébusy z Indie, svícny z Arabských království nebo sošky z orientu ukazující své bohy v různých podobách.
Pracovna postrádala kromě oken jiné dveře jen ty, kterými chlapec právě vstoupil, takže bylo marné pokoušet se jinudy zmizet. Místnost měla navodit právě tuto frustrující atmosféru. Nikdo neuteče před povinnostmi, vždy mu otec říkal. Člověk se zde měl cítit odříznutý od okolního světa a ospravedlnit se, popřípadě přijmout trest. V tomto ohledu zde býval daleko častěji jeho bratr za své prohřešky. Ani mocné bytosti jako vampýři nemohli vše, co si usmysleli a hrabě bral vše velmi vážně.
Leonardo se zahleděl na dokonalé tahy hrotu pera na pergamenu, než se podíval stranou. Po pravé straně byl kamenný krb, který, přestože už v těchto končinách přibýval chladný vítr od moře, nenašly by se v něm žádné plameny. Vampýři teplo nepotřebovali, zato je těšil pohyb a záře samotného plamene.
Velký stůl, který stál před oknem, byl trochu výsměch ironie, protože pro tvory noci jako byli oni, by jen těžko někdo seděl ve dne na tomto místě a nechal si záda spálit slunečním žárem na uhel. Nyní se za ním tvořily první hvězdy.
Všechny záležitosti se řešily zde, snad proto začali sourozenci přezdívat této části domu černá místnost a nebylo to jen kvůli tmavému nábytku.
Leonardo se neposadil ani do jednoho z pohodlných křesel u stolu, protože by mu to ještě více znesnadňovalo jeho úkol. Tiše vyčkával, až Morgan Fortuna dopíše poslední slova a obrátí na syna své tmavé přísné oči. Nemusel na to čekat dlouho.
Ruka pomalu odložila pero na své patřičné místo a přiložila na listinu pečeť. Vše s precizní dokonalostí byrokrata. Hustý vosk se pomalu rozléval jako krev a Leonardo se otřásl.
„Poslouchám, Alvaro,“ zazněl místností hluboký zvučný hlas a až pak, když se muž pohodlně opřel do svého křesla s vysokým opěradlem, upřel pohled na svého diplomata a zároveň nejmladšího syna.
Jediný otec mu říkal druhým jménem, snad se mu líbilo více než to první nebo mu tím připomínal jeho Italské předky, ale nikdy mu neprozradil, která možnost z těch dvou je ta správná. Nikdo jiný mu tak neříkal kromě matky a otce.
„Zklamal jsem tě, otče, všechno se mi vymklo z rukou.“ Trpce polkl a lehce svěsil hlavu, jako někdo, kdo čeká na oprátku, která přijde teď nebo o chvíli později.
„Nepodepsal jsem onu smlouvu, byla to léčka, ohavná zrada, kterou jsme já ani Luigi nepředpokládali. Když jsme dorazili na místo určení, čekali na nás, vše se zdálo být v pořádku, ale zmýlili jsme se. Nestačili jsme nic udělat, když se na nás vrhli z nenadání. Já…byl jsem lehkomyslný.“ Leonardo zatínal pravou ruku v pěst, aniž by si to uvědomoval a snažil se získat vnitřní klid, ale nedařilo se mu to. Přiznat prohru bylo pro něho velice těžké.
Vteřiny plynuly, na stojatých hodinách se zlatým kyvadlem, které odměřovalo čas, před popravou, ubíhaly vteřiny neskutečně pomalu.
Tmavovlasý pán domu si propletl své štíhlé elegantní prsty, jako by to všechno byla jen formalita, nad kterou se dá mávnout rukou. Skutečně, kdo měl tu čest znát hraběte Fortunu z Bath osobně, mohl potvrdit, že si dokázal zachovat klid i při těžkém rozhodování, tuto vlastnost po něm zdědil i Leonardo ale i toto sebezapření mělo své limity.
„Luigi je mrtvý,“ vydechl chlapec nakonec a hanbou by se snad i propadl, kdyby pod ním nebyla pevná zem, dal by cokoliv, kdyby mohl zmizet a zavřít za tím dveře.
Možná čekal, doufal, že na něj otec začne křičet, nadávat mu nebo po něm snad hodí jednu ze svých zlatých sošek, bylo by to lepší, než jeho zaryté mlčení.
Plameny několika svíček na stole se zachvěly, když se hrabě narovnal a pokynul mladému upírovi, aby se posadil do křesla po pravé straně stolu. Uposlechl.
„Předpokládám, že to pro tebe byla životní zkouška, můj synu,“ pronesl muž, když viděl zmučenou tvář svého nejmladšího dítěte, přestože se to snažil Leonardo všemožně skrýt.
„Nic na světě tě nemůže připravit na porážku, je to jedno hořké koření z učení života, kterou musí každý bez výjimky projít, všichni, kdo míří vysoko jako Ikarus na svých křídlech, se zřítí, Alvaro. Musíš se dívat nejen před sebe, ale i za sebe. Nikdy nečekej nic dobrého od svého nepřítele, ani přítele a teď běž, mám ještě hodně práce,“ propustil jej otec bez emocí jako by právě nebylo řečeno, že člen jejich rodiny byl zavražděn. Na povrchu to tak možná vypadalo, ale v každém z nich to mělo hluboké důsledky. Leonardo byl zničený, pár slov a rada bylo přesně to, co očekával, ale přál si více než to, přál si to napravit, ale ani upíři neuměli hýbat minulostí. Musí se s tím vyrovnat sám.
Jakmile se chlapec zvedl z koženého křesla a kráčel ke dveřím, uvědomoval si otcova chladnokrevná slova. Nevyčetl mu tragickou smrt bratrance, úplně stačilo to, že dostal tu největší lekci porážky.
Neulevilo se mu, ani ten podivný pocit viny ho neopouštěl kamkoliv vkročil, ale přesto mu otcova slova otevřela oči. Nechal se zaslepit, nalákat, napálit, byl hlupák, žil přeci dost dlouho na to, aby si uvědomil, že vše se nevyřídí samo, jak rád se smíchem říkal Luigi. Od teď nebude tak slepý.
Právě v tuto krátkou chvíli se v něm cosi změnilo, převrátilo jako přesýpací hodiny.
Snad mu jednou jeho přítel ve smrti odpustí. V duchu mu sliboval, že od teď bude silnější, ostražitější, nenechá se obalamutit a pokud možno bude střílet první a nečekat, až ho nepřítel překvapí.
Než Leonardo zavřel dveře, bylo znovu slyšet škrábání hrotu pera o papír, jako by se tento rozhovor nikdy neuskutečnil.
Neviditelná kamenná maska byla znovu na místě pevně přilepená k jeho tváři ale za ní, těsně za tou tenkou neprodyšnou vrstvou zuřil chaos a žal.
***********************************************************************************************************************
Lilyana se ocitla v zajetí úsměvů Reginy a Filipa, kteří ji dovedli na druhé podlaží rezidence. Celou dobu ta roztomilá holčička nezavřela pusu, stále měla něco na srdci nebo na jazyku, tady utrousila k něčemu hrozně důležitou poznámku a tamhle zase chytrou radu než za zvuku štěkotu několika pudlů dorazili na místo určení.
„Tak tohle je od teď tvůj pokoj,“ otočila se na patě střevíce kolem své osy, aby obkreslila rukama celou místnost. Nebylo to ale moc dobře možné, jelikož všude se jako včely rojily pokojské ve stejnokroji a uklízely, co mohly. Utíraly, vyměňovaly a chystaly její nový exil. Kupodivu Lilyana čekala nějakou skromnou církevní celu ve sklepení ale to vše okolo snad i kompenzovalo všechny nesnáze, který jí její nový pán způsobil. Ložnice byla snad stejně velká jako celý její byt, nemohla mluvit samým úžasem.
Služebné skákaly z místa na místo, aby uvedly pokoj do stavu, ve kterém se dalo žít ale i tak Lilyana poznala, že zde možná roky nikdo nebyl.
„Asi tu dlouho nikdo nebydlel, že? Nepřebývá tu asi často moc hostů,“ zeptala se slečna Whistová a doufala v potvrzení svého předpokladu a ne v horší alternativu, ve které měla tento pokoj po nějaké jiné neochotné oběti náhody, která náhle zemřela nevysvětlitelnou smrtí. Otřásla se při tom pomyšlení, ale jak se tak dívala na Filipa, společníka Reginy, vyhlížel zdravě a šťastně, tedy bez úhony. Lilyanu zajímalo, zda kdyby mu odhrnula rukáv nebo vázanku, našla by tam také značky od zubů. Jedno bylo jasné, neklepal se strachy a z jeho pohledu se dala číst nefalšovaná spokojenost, hleděl na svou malou paní jako rodič, který dává pozor, aby se jí nestala nějaká újma. Snad čas strávený v této podivné komunitě nebude tak špatný…
Regina se kousla do rtu, a pak vykouzlila úsměv, který mohl konkurovat slunci, „no, víš, tohle je speciální pokoj. Takové mají jen členové rodiny,“ uculila se holčička a předala panenku svému příteli, který už tak měl co dělat, aby hlídal psy a ty se nepletly pod nohy uklízející četě.
„Já ale nejsem člen rodiny,“ bránila se Lilyana.
„Pojď se mnou a všechno ti vysvětlím, tady se jen pleteme,“ chňaplo jí to malé energické stvoření za ruku, jako svou maminku a táhlo ji zpět na chodbu.
Lilyana cestou viděla troje dveře. O dvou si dokázala představit, kam vedou ale…
„To jsou spojovací dveře?“ podivila se slečna Whistová.
„Ano, ty prostřední vedou do Leonardova pokoje, když jsi jeho důvěrnice, musíš k němu mít neomezený přístup a naopak, kdyby tě potřeboval, to je výhoda těchto ložnic, viď, Filipe?“ otočila se Regina na chlapce, který zápasil s vodítky, a škádlivě na něho mrkla, až se začervenal. „Ano.“
Holčička změnila náhle směr a rozrazila další dveře, „tady je společná koupelna,“ prošli dveřmi do menší místnosti s dlaždicemi po celém obvodu.
Lilyana už viděla koupeny, to nebylo nic neobvyklého, ale nikdy ne tak nádhernou. Bílými kachličkami byly obehnány všechny zdi, v jednom rohu stála kamna, kde se dalo zatopit, blízko nich ležely džbery s vodou na ohřátí.
„Tady stačí nějakou chvíli pumpovat a máš vodu,“ odvětila holčička a prstík mířil k opačnému rohu, kde ze země vyrůstala jakási páka s elegantní rukojetí, ve zlatě k ní byla přimontovaná ohnutá roura směrem dolů.
„Pod zámkem je velká studna, nemusíš se bát, voda nikdy nedojde. Tohle vymyslel tatínek, když se hrad přestavoval do dnešní podoby. Všem to usnadní práci,“ přikyvovala a přenášela na ostatní veškerou tu dětskou senzaci a radost, tu primitivní sladkou touhu něco důležitého sdělit, že to z jejích úst znělo neskutečně a fantasticky. Jak tak Lilyana poslouchala ten hlas, dokázala by mu i uvěřit, že v té vaně žije bílá velryba.
Jakmile si prohlédla i prostornou káď s výpustí, hned ji Regina odtáhla na opačnou stranu pokoje vedle spojovacích dveří.
„Tady je společná šatna, všechno je dokonale vymyšlené, koukni,“ vyhrkla a strčila do dřeva.
Všude visely na ramínkách pánské obleky v celé parádě a barvách, truhly a další věci, dokonce i oblek na šerm s drátěnou helmou, jezdecké obleky, večerní šaty i společenské a mnoho svršků, spodků, klobouků, plášťů, vestiček, košil a miliony jiných nezbytností, a přesto tu pořád bylo dost místa pro další marnivosti.
Slečna Whistová nestačila žasnout, že tohle patřilo jen jedinému chlapci a zastyděla se za své jediné šaty a i ty měla teď na sobě několik dnů.
„Kde máš nějaké oblečení? Neviděla jsem žádný kufr,“ dožadoval se rarášek se zlatými lokny odpovědi. „A truhlu jsem také určitě neviděla.“
„Víš…“ přemýšlela Lilyana, jak vysvětlit jejich zbrklý útěk z Londýna. „Bohužel nebyl čas, abych si sebou něco vzala, odjeli jsme opravdu rychle.“
„To je tak romantické!“ zatleskala Regina, v hlavě se jí určitě rojily nějaké smyšlené výjevy z knih o zamilovaných dvojicích. Lilyana nad tím málem převrátila oči v sloup. Kdyby jen věděla, jak moc se mýlí. V tomto ohledu bylo všechno naprosto špatně. Mezi ní a tím klukem, nebylo ani zrnko vřelosti a o přátelství nebo romantickém záměru nemohlo být ani slov, otřásla se nad tím.
„Vždycky jsem něco takového chtěla zažít, být unesena musí být nádherný zážitek, i když bych to do Leonarda nikdy neřekla. Nevím o tom, že by někdy projevoval větší zájem o ženy nebo společníky. Určitě to přede mnou tajil, všechno si nechává pro sebe a je někdy tvrdohlavý.“
Lilyana už chtěla věci uvést na správnou míru, ale Regina ji nepustila vůbec ke slovu.
„Rozhodně ti musíme nechat něco ušít, nemůžeš přeci pořád chodit v jedněch starých šatech, už se na to moc těším. Nejvíce si užívám návštěvu švadleny a šustění látek, viď Filipe? Slečna Dubois bude nadšená, i když při večerních návštěvách trochu usíná,“ zasmála se upírka. „Nic co by nespravilo pár liber navíc.“
Regina pohodila hlavou a celou svou svatozáří jako by si v hlavě rovnala všechny dosavadní plány a Lilyana nepochybovala, že to zařídí, děkovně se proto na raráška usmála.
Než slečně Whistové dvojice všechno ukázala, značný počet služek a sluhů se vystřídal v jejím pohádkovém útočišti, a jakmile vzápětí ten dav odešel, všechen nevítaný ruch ustal jako mávnutím kouzelného proutku. Ocitla se najednou v útulném pokoji, kde hořel krb, do nohou ji lechtal hustý červený koberec a po straně ji vítala velká měkká čistá postel. Už stačilo jen úlevně vydechnout a spadnout do peřin.
„Nádherné,“ konstatovala.
„Jsem ráda, že se ti tu líbí, když budeš chtít s něčím poradit, můj pokoj je poslední na konci chodby,“ zahihňala se Regina, až jí poskočily lokýnky.
Otevřenými dveřmi kdosi náhle bez ohlášení prošel, když se skupina dobře bavila.
„To jste ještě tady?“ těžce vydechl příchozí a všichni se k němu rázem otočili.
„Výborně jsme si užívali, Leo, kdybys nás nevyrušil,“ zasmála se holčička na svého bratra s jiskrou v oku, která slibovala neplechu.
„Být tebou, Regino, tak se jdu připravit na večeři, víš, že ti to trvá skoro hodinu, než si vybereš co na sebe.“
„Teď už jen půl,“ odvážil se Filip přispěchat na obranu své paní.
„Vždyť je teprve sedm hodin,“ obrátila oči v sloup holčička, „jen přijedeš a hned poučuješ, co třeba nějaké vřelé přivítání?“ špulila uraženě rty Regina.
„Jak říkáš, právě jsme dorazili a já jsem k smrti unavený a potřebuji se vykoupat,“ namítl Leonardo stroze a skutečně to na něm bylo trochu znát. Nemohl být však ke své rodině odmítavý, objal sestru kolem ramen, políbil na čelo a doslova ji vystrčil za dveře i s Filipem a všemi psi, které, jak bylo slyšet, se rozeběhli po chodbě pryč, jako když principál vypustí zvířata ze zvěřince.
Chlapec čelem k zavřeným dveřím těžce vydechl, jako by na ramenou nesl celý svět a obrátil se ke své chráněnce.
„Připrav vodu do vany, potřebuješ se vykoupat stejně jako já,“ počastoval ji jediným unaveným pohledem a rázně přešel celou místnost, načež zmizel za spojovacími dveřmi svého pokoje.
Měla by si na ten přístup zvyknout ale zjevná kyselost a neochota ji na tom chlapci rozčilovala a…naznačoval, že je špinavá? Lilyana nevěděla, zda to myslel jako urážku nebo jako fakt. No, tak jako tak tento rozkaz splní opravdu ráda. Teplá voda na její tělo a nervy je přesně to, co potřebovala. Od koupele ji dělila jen jedna stěna, proč toho nevyužít.
Naposledy se zamračila na spojovací dveře, odolala pokušení je zamknout a zamířila do koupelny.
***********************************************************************************************************************
Služebné všechno udělaly za ní, napumpovaly vodu do džberů, roztopily kamna a ohřály vodu, na Lilyaně bylo už jen to, nalít ji do vany nebo spíše velké kádě.
Vyhrnula si proto rukávy nad lokty a lila, lila a lila. Voda přibývala a byla lákavě křišťálová. Raději se však do ní nedívala, aby viděla, jak hrozně teď vypadala.
Jak se místnost naplnila horkem, těžce se dýchalo, ale bylo to naopak i osvěžující.
Prameny, které unikly z drdolu, se jí nepříjemně lepily na krk, když z vody stoupala horká pára, která naplňovala místnost svými nadýchanými obláčky. Lilyana odložila poslední vědro, usmála se a už sahala po zapínání svých šatů, když z ní celé natěšení rázem opadlo.
Nemusela ani nic říkat, dveře se otevřely a Leonardo vešel dovnitř bez svého cestovního pláště i hnědého kabátu, který měl na sobě celou dobu. Aniž by ji vzal na vědomí, postavil se k okraji kádě. Nejspíše nebyl zvyklý na posluhování, protože si rozepnul první perleťový knoflík u své vesty, a pak se zarazil, jako by si náhle uvědomil, že není sám, nebylo to ale stydlivost, která mu bránila v pokračování.
„Svlékni mě,“ vyzval stojící ženu a ještě ke všemu pokynul rukou směrem k sobě. Jak arogantní! Co bude dál? Bude muset klečet na kolenou a zouvat mu boty? Nebyla vychována jako služebná, měla o životě zcela jiné vyhlídky, ale ty se ztratily ve chvíli, kdy otec zemřel. Znovu si to připomněla a píchlo ji u srdce.
Lilyana se ani o krok nepohnula, ztracena ve vlastních myšlenkách, Leonardo tedy přistoupil o krok k ní a to ji trochu vyděsilo. Zamrkala a zvedla ke chlapci pohled. Sledoval ji s nedůvěrou a netrpělivostí, poznala to z toho, jak tiskl rty k sobě.
„Já nevím, jestli…“ slova se jí drmolila jedno přes druhé, ale netušila, jakou výmluvu použít. Dobře, nebyl první, koho svlékala, většinou to byla zraněná krví potřísněná těla nebo alespoň lidé v bezvědomí ale tohle…jednou už ho viděl nahého, jenže tohle byla jiná situace.
„Svlékni mě,“ zopakoval Leonardo neústupně, vážný výraz napovídal, že odmlouvání nesnese. Lilyanu z toho i přes všudypřítomné horko přejela po páteři zimnice.
„Dobře, pokud na tom trváte, pane.“
Slečna Whistová přistoupila o krok blíž, když upírovi začala rozepínat oblečení. Dívala se obezřetně na své ruce a jejich pohyb, nikoliv na chlapce samotného, zato Leonardovi neunikl ani jediný její nádech. Připadala mu nervózní. Budiž, práce komorné je asi ta nejjednodušší, jsou horší věci. Zvykne si.
Sledoval dmoucí se hruď přímo před sebou a myšlenky na jeho mrtvého přítele se měnily jako zázrakem na úplně jiné poněkud zavádějící.
Fantasie pracovala nepřetržitě ne právě v jeho prospěch, to, po čem toužil, byl odpočinek, klid a žena před ním byla velice rušivý element. Sám sebe napomínal, ať nehledí na ta kulatá ňadra, která se tísnila v tom těsném korzetu, který se snažil skrýt tu krásu před veškerými zraky. Nebyl nijak nízký spíše cudný, rozhodně to byl typ ženy, která se nesnažila nalákat žádného manžela a neměla potřebu ukazovat své přednosti.
Stačilo zvednout oči a viděl ženino hrdlo. Pára kolem jí lichotila jako bohyni vystupující z moře. Stačilo by jen natáhnout ruku a přesvědčit se, zda je skutečná…
Brokátová vesta se saténovou podšívkou skončila na odkládací židli v rohu, stejně jako bílá naškrobená košile.
Lilyana postupovala stejně bez emocí jako její společník, práce jako práce, nedala na sobě znát, jak se cítí, ale bude si na to muset zvyknout, tohle přeci služebné dělají a ona byla služebná, nic víc. Čím více neviditelná bude, tím lépe.
Svlékání pokračovalo, ženské prsty se dotkly pásku upírových kalhot a rozepnuly zlatou sponu. Lehce to cinklo o její nehty. Dalším krokem byly knoflíčky na poklopci.
Tohle zvládneš, Lily, už jsi to jednou dělala, dodávala si odvahy a snažila se ignorovat pocit v hrudníku, kam se Leonardo díval, měla pocit, že tam vypálí díru. Snažila si sama sobě namluvit, že je to jen dítě, hubený bledý kluk, který kouše jako pijavice. Byl mladší, o hlavu menší, choval se slušně v rámci mezí a jediné co chtěl bylo, aby ho svlékla. Rozhodně dokáže umýt jednoho arogantního spratka nebo ho v té vodě alespoň utopit.
Nacvičenými pohyby pokračovala, dokud ji nechal zajít až k druhému knoflíku, pak odtáhl její chvějící ruku stranou. Vážně se třásla?
„To stačí,“ utrousil Leonardo jako by mezi nimi byla ledová stěna a počal se svlékat sám beze studu.
Lilyana se stydlivě otočila, přeci na něho nebude hloupě zírat, stejně, co by bylo k obdivování? Upír za ní neměl žádné svaly ani kvality zralého muže, po většinu času se choval chladně jako by mu na ničem nezáleželo a společná konverzace byla asi největší problém. Leonardo Fortuna byl někdo, s kým byste opravdu nestáli o to vypít si čaj. Nakrčila nad tím nos a vyčkávala, až dokud nezaslechla šplouchnutí vody, jak se tělo mladého upíra ponořilo pod hladinu do kádě.
Tak do toho, ať to máme za sebou, povzdechla si v duchu.
Hrozné bílé horko naplňovalo celou místnost jako výpary z pekla a ona se skoro ve svých šatech dusila, cítila, jak se jí kůže orosila, musela se více nadechnout, aby to ustála.
Leonardo už seděl v kádi s jednou rukou opřenou o dřevěný okraj, zatímco horká voda objímala celé jeho tělo. Bílé plátno uvnitř kádě mělo stejnou barvu jako jeho porcelánová kůže, těžko najít nějaký rozdíl.
„Umyj mě,“ zněla panovačná slova, a když je pronášel, bubnoval prsty o dřevo netrpělivostí. Lilyana měla chuť ho po nich plácnout, ale odolala tomu pokušení.
Nedaleko našla na podnosu kostku růžového mýdla a kus plátna, vzala tedy bílou bavlnu a přistoupila k vaně.
V hlubině průzračné vody nebylo nic vidět kromě páry vznášející se étericky kolem na hladině.
Díky bohu, stejně netoužila vidět víc, také světlo svícnu na zdi nedosáhlo tak daleko, čímž všechno tajemství bylo ukryté. Leonardo si stejně se svou nahotou nedělal žádné starosti, navíc byl tak bezprostřední, že neměl žádnou snahu se zakrýt, ani své intimní části. Ignorovala to.
Pokud on mohl předstírat, že se nestydí, ona to dokáže také. Lilyana zachovala klid a přistoupila těsně za chlapcova záda, aby se vyhnula jeho pohledu.
Leonardo lehce zaklonil hlavu, opřel ji o okraj kádě, aby se na svého otroka podíval se zvednutým obočím.
Udělala to samé a zvedla ruku s hadříkem jako by říkala, nejdu tě zabít, ale když bude třeba, uškrtím tě.
Chvíli ten pohled drželi navzájem, než se Leonardo odhodlal a otočil se zpátky, „záda,“ poručil a pobídl svého otroka, jako by to ani jemu nebylo právě příjemné.
Hadřík se i s rukou vnořil do nádherně teplé vody, a když se Lilyana dotkla obnaženého chlapcova ramene, po kterém stékaly potůčky vody, kůže už nebyla studená, měla dokonce teplotu jako člověk, ale to nic neměnilo na tom, že v té kádi není nějaká bájná velryba s alabastrovou kůží, která plní přání ale nebezpečný tvor, který dokázal velice lehce ublížit a to nejen slovy.
***********************************************************************************************************************
Lilyana mlčela, přejížděla chlapci po ramenou jako by leštila komodu a sjížděla dolů po páteři a zase zpátky ke krku.
Leonardo si to vnitřně užíval, nikdy o takovou péči nestál, namlouval si, že se o sebe umí postarat, nepřišlo mu to jako něco důležitého, ale teď musel alespoň na chvíli svůj úsudek přehodnotit. Byl to sice jen kus plátna, ale hlazení prstů i přes látku bylo příjemné. Nevěřil by, že mít někoho, kdo se o něho stará, je tak božské. Zavřel oči, aby si to vychutnal. Každý jeho ztuhlý sval se uvolňoval pod tlakem masáže, to byla po dlouhé době jedna pozitivní věc, kterou cítil. Nikomu přeci neublíží, když čas od času o něho někdo pečuje, zvlášť když je to žena.
Masáží to ale nekončilo, kromě jiných představ, které se mu teď cpaly do hlavy a horkost do končetin ho nenechávala klidným nad hladinou ani pod hladinou.
Přesto jak moc to bylo uvolňující, dokázal vnímat nejistotu člověka za sebou.
„Určitě si slyšela, že Bath je proslulé svou léčivou vodou, cítíš to?“ zeptal se a Lilyana přesně věděla co tím myslí. Voda byla jiná, nebylo to mýdlem, které vonělo po květinách, bylo to strukturou vody, která tvořila na pokožce malé bublinky. Prsty, jež se každých několik vteřin vnořily do hlubiny kádě, příjemně malinko brněly.
„Opravdu ta voda léčí, už několik století sem přijíždějí lidé z celé Anglie, aby se nabažili této zázračné vody a uzdravili se. Otec mi vyprávěl, že když se sem ve 14. století náš rod přistěhoval, tehdejší předek přimíchal jakýsi lektvar do zdejšího pramene a ten se onou látkou nasytil a už tak zůstal změněný. Těžko říci, co je na té legendě pravdy.“
Leonardo udělal prstem do vody několik kruhů a sledoval, jak se zvětšují do nekonečna. „Voda z pramene podle pověr začala regenerovat stará a nemocná vetchá těla, říkalo se, že lidé v této části země jsou dlouhověcí a odolnější vůči nemocem. Dokonce i králové si nechali vodu vozit z Bath, je zajímavé, jak jsou lidé hloupí a důvěřivý. V určitém věku uvěří všemu, co by jim mohlo prodloužit život. Honí se za přeludy a ztrácejí cenné chvíle, které mohli využít praktičtěji.“
Jak ho tak Lilyana poslouchala, neušel jí kyselý pohrdlivý tón v Leonardově hlasu, ale jak by tomu mohl rozumět. Cožpak věděl jaké to je stárnout? Trpět nějakou nemocí, která sužuje tělo? Odsuzoval ostatní za to, co sám neznal, snad kdyby byl jako ona mluvil by jinak.
„Ehm, to je…zajímavé,“ zamumlala a utřela si zpocené čelo do rukávu, „ale myslím, že každý člověk touží po tom žít věčně, když jsme mladí, neuvědomujeme si to, žijeme naplno, a když jsme staří, říkáme si, že je tolik věcí, které jsme mohli udělat jinak a lépe. Se stářím přichází moudrost a strach ze smrti.“
„To nepopírám,“ přikývl souhlasně chlapec, „není ale pošetilé myslet si, že změníš zákonitosti přírody? Ani my nejsme nesmrtelní, můžeme zemřít stejně jako vy ale věřit v nějaké báchorky je od věřících lidí dosti pohanské.“
Pohanské?
„Říká někdo, kdo se straní víry a neuznává ji, když něčemu věříš, je to silnější než cokoliv jiného. Když jsem byla dítě, matka mi vyprávěla pohádky, ale nikdy jsem nevěřila, že i pohádky mohou být pravdivé. Příšery skrývající se ve tmě a toužící pít krev, zní to opravdu absurdně, dokud jsem to nezažila na vlastní kůži. Proč by pak nějaký zázračný pramen nemohl existovat?“
Leonardo se zamyslel, hledal v tom logiku, ale nakonec pokrčil rameny. „Věř si, čemu chceš, je mi to jedno.“
Neuznáváš cizí názor nebo jen ten můj? Chlapcův postoj na ni moc dojem neudělal.
Už chtěla odhodit hadřík do vody, když Leonardo ukázal na sebe, „hrudník.“
Lilyana vydechla, více se předklonila a málem se o upíra otřela svými ňadry, jen taktak zabránila kontaktu, včas se posunula víc ke straně, takže teď měl ten neocenitelný výhled jen kousek od své tváře.
Leonardo se pohodlně opřel, když jeho služebná skončila s očistou zad, čímž voda vystříkla ven z kádě a vyšplouchla na tmavovlásku. Podíval se na ni se skoro nevinným výrazem a přeci jen se koutek jeho úst nakrčil v úšklebku pobavení nad tmavou skvrnou v Lilyanině pase, která se táhla dolů, jak se voda vsakovala do látky. Nijak to nekomentoval ale ani se neomluvil. Mohl se klidně umýt sám, ale přeci by se neochudil o trochu té zábavy. Dobře věděl, že slečna Whistová je přitažlivá, možná až moc, ale trochu ji poškádlit mohl, ani netušil, kde se v něm vzala ta škodolibost.
Nesmělo se to však zvrhnout, ale to se u Leonardovy pevné vůle nestávalo, Vincent na jeho místě by už udělal něco pošetile nevhodného.
„Pokračuj,“ zvedl ruku a projel si mokrými prsty ve vlasech, čímž je uhladil dozadu. Neušlo mu, jak jeho otrok zuří, vnitřně ho to bavilo. Taková malá hra. Jak byla blízko, slyšel, jak dýchá, cítil její vůni smíchanou s potem. Přitahovalo ho to a ten výhled…
S pevně stisknutými rty přesunula Lilyana svou péči dopředu.
Nejdříve chlapci umyla krk, hrudník, a pak se neochotně ponořila hlouběji pod hladinu. Pod plátnem se dalo nahmatat ploché břicho s pevnými svaly, tam se zdržela, jak nejvíce mohla, přesto musela pokračovat. Ponořila paži až po loket.
Celá červená ve tvářích se musela ještě více ponížit a sklonit, až sjela níže hlouběji do vody a narazila na něco pevného a tvrdého.
Strnula samým nečekaným zjištěním, čeho se to vlastně dotkla, v tom ji pod hladinou chytila chlapcova ruka.
Pevně ženě stiskl zápěstí, aby se necukala. Byla mu tak blízko a ze všech sil se snažila nedívat na Leonardovy slabiny, které naštěstí zakrývalo plátno.
A to, co se zdvíhalo pod jejími prsty…Nemohla ruku vytáhnout, ani pokračovat, ne že by chtěla. Trapná situace byla ještě horší, když se bestie naklonila trochu kupředu, kde měla její krk jako na dlani. Znervózněla.
Cítil, jak jí tluče srdce, jak pulzuje tepna pod jeho palcem, jak pevně drží hadřík, který se vlní v horké vodě a skrývá překvapení u dna.
Lilyana zavřela oči, najednou ji děsila upírova blízkost, jeho dech…a pak…
Olízl ji! Kdyby neměla tak stisknuté zuby, vyjekla by a pelášila pryč.
Dotek jazyka byl elektrizující a zvláštně nepříjemný, po kterém měla husí kůži. Podlomily se jí nohy a nebýt toho, že se druhou rukou opřela o okraj kádě, asi by skončila na kolenou.
Špička jazyka začala od prohlubně mezi ramenem a krkem přes šíji až pod ucho.
Bestie ji neúprosně držela ruku až po loket v lázni, aby se nevyprostila, takže musela zůstat předkloněná přes okraj vany a cítit sálající páru, která ji pomalu dusila, jak jí docházel dech. Rudé tváře značily hanbu, horkost jí stoupala od hlavy k patě jako rtuť v teploměru.
Při dalším nádechu, o kterém si myslela, že už nevydrží a omdlí, uslyšela jednoduché a chladné: „to stačí.“
Upír náhle pustil její zápěstí. Lilyana se prudce narovnala, jako když jí do hýždí píchne špendlíkem. Přitáhla si ruku mezi ňadra a látka se na tom místě promočila, kdyby byla všímavější, uviděla by zřetelný červený otisk pěti prstů kolem ruky.
„Snad ti není takové horko?“ vykouzlila bestie nevinný úsměv, který dokázal roztát jakýkoliv led. Jak je možné, že v jednu chvíli rozsévá strach a ve druhém se dokáže přetvařovat tak ďábelským způsobem? Byl ten úsměv falešný nebo opravdový? Tak jako tak se cítila jako hlupák. Ponížená hlupačka, která se nechala oklamat a zastrašit přízrakem z pohádek. Možná to nebyl drak, nespořádal tunu masa a kostí ale byl stejně zastrašující a nebezpečný, jen jeho vzezření lahodilo oku více než zlaté šupiny.
Lilyana o dva kroky couvla dozadu, dokud mezi nimi nebylo více bílých chuchvalců páry. Horká ruka stále pulzovala, mokré plátno měla stále zmuchlané v pěsti, kapky vody stékaly po celé délce paže a kapaly na zem. Bylo jí to jedno. Vzhlédla a dala si záležet, aby měla bradu vysoko.
„Není mi horko, můj pane, dá se říci, že mě skoro mrazí.“
Vlastně ani tak nelhala, i navzdory, že v koupelně bylo jako v prádelně, kde se celý den vyvářelo povlečení, chlad jí jezdil po páteři a varoval ji před úskoky bytostí, které neznala, bytostí horších, zlomyslných a prohnanějších než muži. Plémě, kterému se vyhýbala z dobrého důvodu, muži v jejím životě měli spíše odstrašující příklad a to byl také jeden z důvodů její věčné samoty. Teď byla naštvaná, jak si dovoluje si s ní takhle pohrávat takovým nedůstojným způsobem?
Lilyana dýchala nosem a ve chvilkové nerozvážnosti hodila naštvaně zmuchlané plátno do středu kádě, až to Leonarda pocákalo, pořád to bylo lepší než mu ho hodit přímo do obličeje.
„Tohle už nedělej,“ varovala ho jako by to byla ona, kdo měl v ruce pistoli namířenou na něho. Syčela jako kobra, která očekává od nepřítele útok, dokonce i řeč těla naznačovala obavu, že se na ni teď vrhne a to ho odradilo od dalších her.
„Budu dělat, co uznám za vhodné,“ obořila se na ni bestie s ledově modrýma očima a po škádlivém úsměvu nebylo ani stopy. Vypadalo to, že se před ní uzavřel do své skořápky. Když si ji přestal všímat, natáhl ruku, vzal velké bílé plátno z odkládacího stolku vedle kádě a vstal, aby se do něho zabalil. Nějakým šestým smyslem vycítil, že spolupráce ze strany své společnice už nebude prozatím možná.
„V osm hodin bude nachystaná večeře, buď připravená a klidně se zamkni, pokud se mě bojíš,“ prohodil Leonardo ve dveřích do svého pokoje, měl v úmyslu zmizet, ale dopřál si ještě jeden poslední pohled přes rameno.
Dveře se zabouchly a průvan rozproudil mlhu. Lilyana cítila závan vítaného vzduchu na tváři a dekoltu. Až teď těžce vydechla úlevou. Byl pryč a přesto blízko. Neváhala a zamkla. Teprve teď měla pocit bezpečí.
Přiložila do kamen a konečně ze sebe i ona začala strhávat mokré zaprášené oblečení. Nahá se potopila do vytoužené horké vody, na kterou čekala celé nekonečné hodiny, doslova cítila, jak se odplavuje každá nečistota, jediný požitek z koupele to přeci jen kazil. S každým nadechnutím cítila vůni té bestie, která ji drze olízla na krku.
Kapitola 7.
Večeře
7.
Jídelna v přízemí přivítala dvojici krásnými svícny a naleštěnými příbory do toho nejzářivějšího lesku jaký mohlo zlato nabídnout. Všechno osazenstvo už sedělo u dlouhého stolu, který byl prostřen jen pro čtyři přítomné. Tmavé dřevo a tlumené barvy vypadaly obřadně. Všichni čekali na posledního příchozího, který se navrátil domů z cest. Hlavy se otočily Leonardovým směrem ale ve chvíli, kdy se objevila Lilyana byla pozornost výhradně na ní. Převrátil se jí žaludek. Nebylo jí z toho příliš dobře, cítila se jako obětní beránek vedený mezi krvelačné bestie. Nepatřila mezi zvědavé dívky, aby se také nepodívala. V čele stolu byl starší muž v nejlepších letech a měl přísný pohled. Nečišela z něho právě důvěra. Regina na ni jen mrkla s malým úsměvem, za což byla vděčná a dále tu byl tmavovlasý mladík, o kterém netušila, co si myslet.
Rodina netrpělivě čekala.
Ať se Lilyana snažila, jak chtěla, nikde nebylo prostřeno pro paní domu, a tak si domyslela tu nejhorší možnost.
Lilyana se nenechala vystrašit nervozitou, prostě bude dělat, že tam není, to je všechno ke splnění tohoto úkolu, když to zvládne, bude si konečně moci odpočinout. Šla v závěsu za Leonardem jako tichá stráž srdcového krále a vzala si z něho příklad. Neukázat slabost, tvorové před ní takové emoce dobře cítili, pokud jim nedá záminku, nekousnou si do ní, navíc její patron by to nedovolil.
Hrdě se narovnala, na sobě měla červenočerné šaty, ty mimo jiné podporovaly fantasii na všech možných místech. Korzet se pohodlně zapínal vpředu a ukazoval nádherný výstřih, na které nebyla zvyklá, zatímco dlouhé rukávy dávaly vyniknout štíhlým pažím, a to nepočítala tuny látky a záhybů. Tato marnivost byla spíše na okrasu než praktické používání, protože byl okraj příliš dlouhý, že by si na něho šlapala, ale hlavní byl efekt, když satén zametal podlahu.
Bylo to takové malé překvapení nebo spíše dárek? Jakmile se vykoupala, šaty už na ni čekaly připravené na posteli, nějaká dobrá duše jí je nejspíše zapůjčila, teď jen doufala, že se na ní nějaká rozzlobená žena za to nevrhne, naštěstí u stolu byla jen Regina. Komu tedy patřily? Lilyaně přejel mráz po zádech z představy, že je vlastnila Leonardova matka. Přijít sem v nich by bylo jako výsměch.
Nejmladší upír přešel ke svému místu po boku sestry, zatímco mladík asi zhruba v jejím věku byl posazen naproti němu, toho ještě neznala.
Přistrčila svému pánovi židli a jako ostatní věrní sluhové svých pánů zůstala na místě za jeho zády, měla štěstí, že jí dlouhé opěradlo většinu těla zakrývalo jako štít před nechtěnou pozorností.
Ať Lilyana dělala, co dělala, nemohla se zbavit toho vtíravého pohledu odnaproti. Bledý mladík s černými vlasy, které se mu kroutily u krku, jako by si je dnes ani neučesal, vypadal jako bohém. Tmavýma očima, že by mu je záviděla i naprostá tma, si ji měřil a odhadoval nebo spíše odhaloval každý centimetr její kůže jako by byla nahá. Bylo to velice nepříjemné. Naskakovala jí z toho husí kůže. Dělala, že to nevidí, ale když to pokračovalo, také zvedla pohled a zahleděla se na něho stejným způsobem skrze Leonardovu židli, doslova cítila jeho údiv, možná i závist?
Dobře věděla, kam směřuje jeho pohled, a že se bylo na co dívat, šaty to naznačovaly dosti jasně.
Upírovo nepokryté zírání Lilyaně vadilo čím dál více, palčivě si přála zůstat ve svém pokoji a nebýt tady. Jasně mu naznačila zamračením, že jeho chování není vítané a že nemá žádný zájem navazovat ani ten oční kontakt, natož něco víc.
„Dobře, jsme tedy všichni, noste na stůl,“ vydal pokyn pán domu a na znamení vztyčil ruku do vzduchu jako král ze započaté hostiny.
Několik sluhů v livrejích začalo z kuchyně nosit předkrmy, pokrmy, hlavní jídla i dezerty jako by tu sedělo nejméně tucet hladových vojáků, kteří měsíc neviděli nic než kapku vody a drobeček chleba.
Tabule byla bohatá a skládala se převážně z krvavého masa a podobných dobrot, kterým nechyběla pořádná dávka krve a přídavek stejné tekutiny navíc.
Lilyana dokonce ani nechtěla vědět, z čeho tak může být dezert, ale raději ty myšlenky zaplašila. Z toho, co se servírovalo, by si nevzala ani třešeň.
Lilyana sledovala, dělala to samé, co ostatní důvěrníci, na znamení dolila do číše na stole rudou tekutinu ze džbánu, ale pochybovala, že je to víno. Učila se.
Celou dobu se domnívala, že vampýři se vrhají na svou oběť, a tak se živý, ale tohle kultivované gesto se její domněnce vymykalo. Až na samotné jídlo to vypadalo jako obyčejná večeře. Nebyl to jen trik?
Všichni jedli ve střídmém tichu doplňovaném jen zvuky příborů, které cinkaly o porcelán, dokud nepřerušila ticho Regina. Ze zkušenosti, jakou měla, nevydržela dlouho mlčet, ušklíbla se Lilyana.
„A co Luigi, kde je ten darebák? Ještě jsem ho neviděla, slíbil mi, že mi z Londýna přiveze hrací skříňku,“ prohlásila do ticha se zvědavostí dítěte, nikomu zřejmě neušlo, že někdo chybí, ale pro nikoho dalšího prostřeno nebylo.
Ti zasvěcení, kteří věděli, o jak choulostivé téma se jedná, přestali jíst.
Náhle promluvil někdo, kdo celou dobu nosil nálepku tichého společníka. Jako při šachovém turnaji, kdy je moudřejší přemýšlet než tlachat, a právě tohle pravidlo lehce porušil.
„Ty to ještě nevíš, Regino?“ mladík obkroužil ve vzduchu vidličkou kolečko. „Je mrtvý, má milá, obávám se, že už ho neuvidíš nebo si myslíš, že ten, kdo bývá nejhladovější první u stolu, by nepřišel na večeři?“
Lilyanu zamrazilo, že tak chladnokrevně dokáže mluvit o tak strašné věci, z toho se dal usoudit dokonalý obrázek o jeho povaze, navíc ten výraz nezájmu... mluvili byste tak o někom, koho považujete za rodinu? Lilyana přemýšlela, jak silné vazby mezi sebou mají? Co si vzpomínala, její večeře s otcem byly zábavné a plné smíchu, vždy jí barvitě vyprávěl, co se dělo na univerzitě, co dokázal nebo objevil. Proti tomu byla tato večeře jako zádušní.
„Děláš si legraci, Vinnie, že ano?“ doufala holčička, že si z ní dělá jen jako vždy ošklivé šprýmy, které hraničily s černým humorem.
„Myslíš, že bych o něčem takovém žertoval? Vidíš tady snad vedle mě prostřeno? Poděkuj tady Leonardovi, že si přivezl místo něho tuhle holku. Nemám pravdu, bratříčku?“
Vincent pozvedl obočí s ironickým úsměvem a zničil tak ve vteřině všechny její naděje, že by mohla být ignorována, protože se znovu stala středem pozornosti.
Slečně Whistové zatrnulo u srdce. Měla raději opravdu zůstat nahoře a nechodit sem. Byla to chyba. Ten upír byl zjevně velice nepřátelský a uměl to dát dostatečně najevo. Právě bez jakéhokoliv důvodu k nenávisti jí Leonardův starší bratr ukázal, jak moc lidmi pohrdá.
Jídelna se plnila tak hmatatelným nepřátelstvím, že pukala ve švech. Pokud takhle probíhala každá společná večeře, má se na co těšit.
„Lilyanu do toho netahej, nemá s tím nic společného,“ obořil se na něho mladý upír. Nervozity se sice nezbavila, ale ta slova rozpouštěla tu kostku ledu v hrudníku, že stál na Lilyanině straně.
Skutečně se jí zastal, přede všemu přítomnými. ON?
„Nemusíš se hned rozčilovat, říkám jen fakta, která se donesla k mým uším,“ bavil se dobře Leonardův sok naproti, když sadisticky zabořil vidličku do masa a krájel ho na malé kousky.
„Můžeš mi říct, kde jsi takovou krasavici sebral? Není to vůbec tvůj typ, hádal bych, že je to upjatá guvernantka kvůli tomu drdolu nebo snad učitelka hudby?“ nepřestával si Vincent svého bratra dobírat a zesměšňovat ho.
„Lily je hodná dívka, nemusíš se do ní navážet, už když ji vidíš poprvé,“ vložila se do rozhovoru Regina a odmítavě našpulila rty.
„No dobře, dobře,“ zvedl upír ruce na znamení, že se vzdává. „Jen jsem se chtěl něco dozvědět, čistě společensky,“ pokýval hlavou s falešným úsměvem.
„Jen mi dovol poslední otázku, Leo…“ Vincent nebyl někdo, kdo by se nechal tak lehce zastrašit a neudělat situaci ještě horší, než dosud byla.
„Řekni mi, Leo, jaká byla?“
Všichni dobře věděli, na co naráží, ostrý jazyk jen podtrhoval pronesenou jízlivost.
Než Leonardo stačil nějak zareagovat, zaznělo místností tvrdé mužské slovo: „Tak dost, nebudeme se bavit o takových nechutnostech.“ Zpražil pohledem pán domu svého nejstaršího syna, který najednou vyhlížel naprosto nevinně jako ovečka.
„Takové věci se tu probírat nebudou, Vincente. Je to jasné?“ dožadoval se otec odpovědi a tady přestávala veškerá legrace. Pán domu nebyl někdo, koho by bylo moudré nerespektovat a rozzlobit.
Přestože si tmavovlasý mladík dal říct a raději nepokoušel otcův hněv dvakrát za večer, všem bylo jasné, že se mohou těšit na podobné vybrané lahůdky z jeho slovníku v nejbližší době.
Lilyana držela jazyk za zuby jako dáma a zamračila se na Vincenta přes stůl, jak nejvíce uměla, vůbec jí nedělalo dobře, že byla středem tak ponižujícího rozhovoru, který ji roztřásl na těle i na duchu. Tohle si nezasloužila, nic z toho.
Po zbytek večera se nic zvláštního naštěstí nepřihodilo, jen při podávání dezertu, si až nyní všimla velice štíhlé dívky naproti. Vypadala trochu jako přízrak, bledá, duchem nepřítomná. Právě se naklonila a dolila víno nejstaršímu bratrovi, jinak by ji ani nepostřehla.
Vůbec by toho ďábla neodhadovala, že by dával přednost takové dívce, když ji si tak hltavě prohlížel od hlavy k patě nebo spíše její křivky. Některé lidi bylo těžké odhadnout.
Na brunetce bylo vidět, že nedávno dosáhla plnoletosti, dlouhé vlasy jí volně spadaly podél těla a zakrývaly smutně svěšená ramínka. Vypadala jako ustrašený králík, který by hned vlezl do své nory před vlky. Chudinka. Lilyaně bylo dívenky líto. Dívka byla jejím přesným opakem, dokonce budila dojem, že když se ohne v pase, může se zlomit jako suchá větývka, a také vyhlížela nemocně nebo možná vyčerpaně. Dávali jí vůbec najíst?
Byl tohle snad odstrašující případ? Přesně tohle by se jí mohlo stát za pár let? Lilyaně se v tu chvíli hlavou mihla myšlenka na útěk. Kdo by takhle chtěl dopadnout?
S Vincentem Fortunou zřejmě nebylo lehké vyjít a na dívce se to hodně podepsalo, byla větší otrok než ona sama, zatímco Filip obletoval Reginu s nadšením a přistrkoval jí pod nos sladkosti. Vidět ten rozdíl bylo vážně neuvěřitelné.
Lilyana už dopředu věděla, že se Vincentovi bude vyhýbat, jak jen bude moci, nebyl to typ, se kterým by si chtěla povídat, naopak, čekalo by ji jen zklamání a jeho hulvátské chování bylo otřesné. Celý večer mu ukazovala, jak je nahněvaná, ale ten had se nijak nestyděl, ba mu to ani nevadilo. Nejspíše mu bylo jedno, co si o něm myslí spodina. Arogantní hulvát.
Lilyana se přestala mračit, tváře jí od toho bolely a raději shlédla na záplavu zlatých kadeří před sebou.
Dnes se jí Leonardo zastal, zítra to tak být nemusí, ale byl to první krok vpřed.
**************************************************************************************************************************
Následující večer byl s politováním jako ten první, hašteření u večeře a přehlížení základní etikety, místo slušnosti občas proletěla kolem nějaká ta urážka, posměšek nebo ironické odseknutí. Lilyana si pomalu začala zvykat.
Podle chování ostatních, to opravdu vypadalo jako běžná rodinná konverzace, směsice narážek a výpadů o to, kdo bude mít nad kým navrch, naštěstí už nebyla středem pozornosti a urážky nepadaly na její hlavu jako shnilé ovoce.
Každý, až na Vincenta ten dával evidentně přednost někoho naštvat, byl rád, když nucené rodinné setkání každý večer skončilo a všichni se rozešli za svými povinnostmi.
Lilyanu překvapilo, když jí Leonardo sám nabídl poznávací procházku po zámku s menším výkladem o historii. Začali hned od kuchyně, tam se právě sklízela večeře, pak dále si prošli první podlaží.
Chodby se táhly v kruhu, čit o tak cítila, zdálo se to trochu matoucí. Každé patro se lišilo barvou a výzdobou, takže návštěvník se rychle zorientoval, kam zabloudil. První podlaží mělo červenou, zatímco druhé modrou barvou a třetí patro se pyšnilo zeleným interiérem, takže se člověk nemohl splést, kde se právě nachází. V přízemí se Lilyaně naskytl pohled na obrovský taneční sál pro všechny možné příležitosti. Jak tam tak byli sami, místo působilo opuštěně jako zamrzlé v čase. Žádná hudba, žádné barevné šaty ani štěbetání hostů.
U stropu zavěšené křišťálové lustry neosvětlovaly prostor kolem. Nespočet stolů a židlí zelo prázdnotou pod prostěradly, aby se na ně neprášilo. Dlouhá prosklená okna od země až ke stropu, byly jako zrcadla odrážející tmu a nicotu. Bylo to…smutné. Krásné ale smutné.
Kromě takového skvostu jako taneční sál zde byl salónek loveckých trofejí, zlatý přijímací salón pro hosty, modrý pro pány a růžový pro dámy. Východní strana ukazovala naleštěnou zbrojnici, která už nejméně několik století nezažila žádnou válku a spíše tam bylo více prachu než brnění, se kterým by mohli rytíři válčit.
Lilyaně se nejvíce líbila barokní galerie obrazů, dalo se říci, že se táhla do nekonečna a prostor ještě zvětšovala zrcadla vedle rozměrných uměleckých děl.
„Galerie del Art, je jedna z nejimpozantnějších prostor zde od začátku 17. století,“ vysvětloval Leonardo, který si pro dnešní večer oblékl tmavě modrý oblek připomínající noční oblohu, která ladila k jeho očím. Musela uznat, že mu neskonale sluší, ale nahlas by to nepřiznala.
Procházeli podlouhlým sálem s jediným plápolajícím svícnem, který svírala chlapcova ruka, jeho teplé světlo olizovalo tváře na plátnech. Hra světla a stínu se vlnila na všem okolo a ten pohyb dodával postavám na obrazech živý nádech, téměř měla pocit, jako by je pozorně sledovaly ze svých ozdobných rámů.
Lilyana se snažila ten vtíravý pocit sledovanosti zaplašit. Opozdila se u vyobrazení několika členů rodiny, až zjistila, že její doprovod se nachází daleko před ní. Těžko říci, co ji na tom konkrétním obrazu zaujalo. Nechtěla zůstat v té hrozné tmě, a tak si pospíšila. Udělala několik rychlých kroků a byla již těsně za svým průvodcem, když koutkem oka po levé straně zahlédla portrét ženy v životní velikosti.
„Kdo je ta žena?“ vydechla obdivně do ohlušujícího ticha.
Dáma s přísným výrazem, na sobě měla bílé dlouhé snad zimní šaty a šál, ten ženě spadal přes jedno rameno sepnutý sponou a končil na zemi, vlasy byly tmavě žluté jako horké léto a oči tak jasné jako pomněnky.
Anděl.
Každou chvíli měl slétnout na zem přímo z toho plátna a ukázat svá něžná křídla světu. Lilyana oněměla při pohledu na krásné tady štětce. Jak věrohodně nakreslené dílo rukou mistra.
Jediné, co hyzdilo tu dokonalou rezervovanou krásu, byl studený, až zraňující úsměv bytosti, která v sobě nosí velkou bolest skrytou uvnitř.
Lilyana se nezastavila u obrazu proto, že by se jí tak líbil, nýbrž proto, že jí někoho známého připomínal, jinak by prošla klidně kolem, ale...
Slečna Whistová přivřela oči a počala si přiřazovat obličeje k obrazu ve své paměti, které znala.
Upír vpředu galerie se zastavil v půli kroku, protože ho důvěrnice nenásledovala.
Chvíli bylo ticho a Lilyana si obraz stále prohlížela. Hledala v něm ukryté tajemství, muselo tam nějaké být, cítila to. Nebyl to obyčejný obraz, byl nějak něčím známí.
„To byla má matka,“ zazněl Leonardův hlas plný trpkých vzpomínek, aniž by se ohlédl zpět. Galerie byla najednou velice chladným místem po tom, co jí řekl. Zamrazilo ji.
Se zjištěním nových informací se pozorovatelce rozšířily zorničky. Mohlo ji to hned napadnout. Měli stejné oči. Modré jako hlubiny moře, ostražité jako by neznaly žádnou radost ze života jen příkoří. Právě v jeho věku to bylo více než smutné, když byl tak mladý a měl život před sebou, dobré vyhlídky, bohatství, vše, na co ukázal. Co by mohlo takovým tvorům noci udělat radost? Co by způsobilo, aby byli spokojení? Pro Lilyanu to byla jedna velká záhada, asi jako rozumět luční kobylce. Než se ale stačil vznést jediný dotaz, Leonardo byl už pryč. Snad se nechtěl své matce podívat do tváře, nebo co bylo horší, mohla v nich uvidět daleko horší pocity, než teď sama cítila.
Beze slova si tedy pospíšila za vzdalujícím se světlem, které jí mizelo z dosahu.
Na citlivé téma, které dozajista nechtěl prozrazovat, se raději ani nezeptala, nic jí do toho nebylo. Neměla právo vyzvídat. Snad jí jednou něco o své matce poví, teď na to ale nebyla ta vhodná chvíle…
Poslední jejich zastávkou byla takzvaná zimní zahrada. Velkolepá, skleněná kopule s milionem hvězd, leštěných tabulí, a hlavně exotických rostlin.
Slovo velkolepé naprosto vystihovalo to, co Lilyana viděla rozprostírat se všude kolem sebe. Cizokrajné rostliny zde byly chráněné proti chladu panujícímu venku, navíc tu byl vzduch provoněný tisíci květinami. Kdyby přítomný zavřel oči, mohl by se v představách objevit na jarní louce.
„Kouzelné místo,“ pronesl téměř s úlevou mladý hrabě a sestoupil po kamenných schodech až k posezení téměř uprostřed té celé scenérie, tam postavil svícen na zahradní okrasný stůl z uměleckého kovu v bílé barvě.
Lilyana nějak tušila, že on by světlo nepotřeboval, ale lidské oči nebyly na tmu zvyklé, zatímco oči upíra viděly více než dobře, v tom byla jejich neochvějná výhoda, když se tiše plížili ke své kořisti, ta neviděla ani na své ruce.
Díky Leonardově prozíravosti si teď mohla prohlédnout tu krásu v nepřeberném množství květináčů, byly tam popínavé rostliny, trvalky, orchideje i palmy a mnoho dalších, které by Lilyana určila jen s botanickou příručkou v ruce.
Většina velkých stromů vyrůstala do nekonečných výšin, listnaté větve se lepily na průhledné sklo, kde je hladil měsíc, a pár špiček vykukovalo odstraněnými tabulkami.
„Toto místo je útočiště žen, přesto moje sestra sem chodí ojediněle, ale já tu mohu nerušeně přemýšlet,“ ohodnotil Leonardo zahradu přikývnutím, hledíc kamsi do tmy, kde se jeden přes druhý překrývaly palmové listy a vytvářely romantickou kulisu.
„Mám rád vůni květin.“ Pohladil malý růžový květ, který mu byl nejblíže a Lilyana na chvíli zapřemýšlela, jaké by to bylo, kdyby takhle pohladil ji.
Poprvé za celou tu dobu měla pocit, že mu rozumí.
Vnímali stejný klid a obdivovali tutéž křehkou krásu, pak květ najednou utrhl.
Dvěma prsty lehce odtrhl ten jemný květ.
„Pojď sem,“ přikázal přes rameno, aniž by se otočil.
Slečna Whistová obešla posezení a přikročila k chlapci, jehož žluté vlasy se jí teď zdály protkané stříbrnou nití jako zlaté rouno.
„Ano?“ nesměle odpověděla.
Leonardo se otočil a pohledem pohladil její ruce, ňadra, krk, a nakonec se jí zadíval do tváře. Ta jeho nevyjadřovala žádné emoce.
„Věříš na osud?“ svými štíhlými prsty vložil květ dívce do výstřihu a zakryl tak svůdnou mezeru mezi ňadry.
„Ne, nevěřím v osud, ani na náhodu,“ odpověděla Lilyana, zatímco ji pozorně sledoval.
„Opravdu? Takže si nemyslíš, že to, když si mě našla v té uličce, byla náhoda? Mohla jsi mě tam nechat umřít jako krysu.“
„Já věřím, že svůj život a vše, co děláme, ovlivňujeme sami,“ podívala se na kvítek zastrčený mezi ňadry, ale neopovažovala se ho vytáhnout. Přemýšlela, proč to udělal, snad mu to přišlo příliš pobuřující.
„Věř mi, že jsem na tomto světě tak dlouho, abych ti mohl říct, že osud a náhoda opravdu existuje a nejen to, přestože jsem stvoření noci a stojím na odvrácené straně spravedlnosti, dýchám, cítím a vnímám jako člověk. Nechtěl jsem, aby mě někdo hlídal nebo byl na mě závislý, ale stalo se,“ zahleděl se Leonardo znovu do tmy, a přitom se přemýšlivě odmlčel.
„To, co se stalo, už nemohu vzít zpátky, ani my nejsme všemocní,“ zašeptal to svým zvučným hlasem a Lilyana měla dojem, že toho skutečně lituje, že je pro něho spíše přítěží. Teď se cítila ještě hůře a nechtěná.
„Takže si myslíš, že to osud nás dal dohromady?“ zeptala se.
„Ovšem,“ odvětil pohotově. „Pomohl jsem ti a ty mně, nedokážu sice předpovídat budoucnost jako Nostradamus, ale nám oběma to dává novou šanci začít jiný život.“
Nepoznávala ho. Bylo to jen gesto, aby se necítila jako břemeno? Ne, tohle byla upřímnost.
Leonardo mluvil jako filosof, jenž zná lék na všechny strasti světa, jen ne na ty svoje.
Vzhlížela k němu nebo spíše shlížela, protože byl o půl hlavy menší než ona, to ale nijak nevadilo, ona v něm viděla ušlechtilost schovanou za ledovou zdí.
Vskutku.
Když už tedy mohla alespoň trochu nahlédnout za tu vysokou ledovou bariéru, co si kolem sebe stavěl, otočil se k ní náhle zády a odešel pro svícen.
„Půjdeme, je toho ještě hodně a není třeba se tu zdržovat,“ věnoval Lilyaně spěšný pohled a vykročil.
**************************************************************************************************************************
Ženě se líbila gotická okna ponechaná na koncích chodeb i naleštěné brnění.
Kroky dvojice tlumil koberec v příslušné barvě a na zdech bylo občas možné zahlédnout obrazy předků, místo pestrých tapisérií, které dávno vyšly z módy.
Sídlo bylo skvělou ukázkou, jak se dá hrubá gotická stavba přizpůsobit dnešním nárokům a přepychu majitele.
Pán domu penězi opravdu nešetřil, jak jí upír potvrdil.
Jakmile vystoupali o poschodí výše, uvítaly je groteskní chrliči u konců kamenného zábradlí – pozůstatek hrůz středověku, nějakým způsobem se to sem ale hodilo.
Lilyana neodolala lidské zvědavosti, musela se podívat blíže. Grimasy chechtajících skřetů s vyceněnými zuby naháněly strach, že by mohly nějakým kouzlem každou chvílí obživnout a napadnout je. Díky bohu se tak nestalo.
Svými ostrými drápy se zarývaly do kamene jako by sochař chtěl nabudit atmosféru smrtelné zranitelnosti. Proti takovým tvorům by neobstál ani všemocný Herkules z dávných bájí.
Pokud bylo přízemí lahodící oku, druhé patro bylo ještě krásnější, naleštěné brnění vystřídaly úzké stylové stolečky s vázami plnými květin, tajemné výklenky s modrými zástěnami a okrasné závěsy z těžkého sametu.
„Jak jistě víš, tady je tvůj pokoj,“ ukázal Leonardo na jedny z mnoha dveří a na ní bylo, aby si zapamatovala, které to jsou. To nebylo vůbec lehké. Bylo jich tu tolik, že Lilyana ztrácela přehled.
„Pokoje členů rodiny jsou zde ve východním křídle, v západním, kam teď míříme, jsou pokoje pro hosty,“ vysvětloval chlapec suše.
„Tady se nachází hudební salonek.“ Otevřel dveře a posvítil, aby se mohla pokochat pohledem na obrovskou harfu v odlehlém rohu, a stojany na noty ve druhém. Nechyběl ani dekorativní stoleček a křesílka s pohodlným vypolstrovaným opěradlem. Úplně vzadu bylo krásné černé piano se vztyčeným křídlem, to jediné budilo dojem, že na něm před chvílí někdo hrál.
„Knihovnu ti ukážu cestou zpátky, pokud souhlasíš,“ Leonardo nečekal na souhlas a zavřel dveře.
Vydali se společně ještě výše, zde už bylo o poznání chladněji, nacházeli se v posledním patře sídla.
„Hvězdárna, pozorovatelna,“ vyjmenovával zlatovlasý upír k navštěvovaným místnostem.
„Do věže bys nechtěla?“ zeptal se.
„Proč, co je tam?“ nedala Lilyaně zvědavost se nezeptat.
„Netopýři.“ Úšklebek na chlapcově tváři napovídal, že zná její odpověď.
„Fuj, tam tedy nechci.“ Ukázala tmavovláska dlaně v sebeobraně.
„To jsem předpokládal,“ zasmál se její nechuti hrabě a podívat se na hejno vypasených mazlíčků jeho rodiny, jak visí napapanými bříšky hlavou dolů z trámů. Vlastně se tomu nedivil, většina lidí v těchto tvorech nacházela odpor místo zalíbení.
„Vážně se tam nechceš podívat? Je to zajímavý pohled,“ popichoval svou společnici, která šla v závěsu za ním.
„Ne, děkuji, myslím, že tohle si opravdu nechám ujít, nemusím vidět všechno,“ utrousila s odporem Lilyana.
Leonardo pokrčil lhostejně rameny a naznačil rukou vzhůru.
„Ve třetím patře se nacházejí pokoje pro hosty stejně jako v podlaží níže, když je nějaká velká událost, je tu tolik hostů, že nemáš ani trochu soukromí,“ prohodil.
Jakmile po chvíli oba sestupovali po schodech zpátky, potkali malou Reginu.
Byla sama. Ten, kdo na ni měl dohlížet, měl prostě smůlu, holčička byla všude jen ne u Philipa.
„To je hezké, že jsem vás potkala,“ zamávala na ostatní dopisem v ruce.
„Kam jdeš, Regino?“ zeptala se Lilyana přátelsky.
„Dopisuji si s přítelkyní, jdu to předat malému Tobymu,“ zacukrovala.
„My jsme ale nikoho nepotkali,“ zakroutila hlavou starší dívka. „Asi budeš muset hledat jinde.“
„Ale ne,“ znovu zamávala dopisem. „Toby, je můj netopýr, doručuje a nosí mi poštu,“ zahihňala se.
„Netopýr?“ procedila Leonardova společnice mezi zuby a výraz napovídal, co si o tom slečna Whistová myslí.
„Toby, je moc hodný, nic by ti neudělal, ale teď mě omluvte, už musím jít.“ Regina Na nic nečekala a rozeběhla se ke věži.
Dvojice pokračovala v cestě.
„Vážně tu používáte netopýry místo...“
„Je tak těžké tomu uvěřit? Jsou to výborní letci, jsou rychlí a vždy najdou cíl bez ohledu na počasí. Bohužel, u lidí to nejde, tuto formu doručování používáme jen mezi sebou, kde je tento způsob tolerován,“ skočil jí do řeči ženin průvodce.
Neuvěřitelné, co všechno se nedozví. Zakoulela nad tím očima.
„Myslím, že není nutné scházet úplně dolů, zapomněl jsem na sklepy vína, jídla a různé sklady,“ podotkl nezúčastněně Leonardo jako puntičkář.
Lilyana mávla rukou na znamení nezájmu. Prohlídku tedy ukončili v knihovně, jak sliboval.
Vrátili se a vkročili do obrovské místnosti, která se mohla rovnat s tanečním sálem, s tou výjimkou, že byla kulatá.
Zabírala dvě patra a byla zakončena prosklenou kopulí, jakou mívaly baziliky, aby dovnitř pronikalo světlo.
Knihy.
Tisíce a miliony knih zely v regálech po obvodu. Spojoval je dlouhý pojízdný žebřík zakončený kolečky.
„Tady je snad úplně vše,“ vydechla zaskočeně Lilyana, když se prošla kolem dokola.
„Je to možné, za většinu toho zámek vděčí mně,“ přisvojil si zásluhu s lehce nadneseným tónem upír, byl na to hrdý. Nebýt jeho, nebyla by tu ani sbírka brouků.
„Odjakživa jsem nacházel ve čtení zalíbení.“ Odložil svícen a zapálil oheň ve velkém krbu, před kterým stály dvě kůží potažená křesla, kdyby si nějaký návštěvník dovolil nějakou publikaci přečíst.
„To je neuvěřitelné.“ Přejela Lilyana prstem po hřbetech silných i slabých spisech. „Mohla bych si občas nějakou přečíst?“ její radost byla téměř hmatatelná.
Ve svém zaujetí si ani nevšimla, že k ní zezadu její pán ve vší tichosti přistoupil.
„Doporučím ti tuto,“ natáhl se přes ženino rameno, až se k ní na malou chvíli přitiskl, než vytáhl svazek.
Lilyana zadržela dech.
Do rukou jí byla vložena kniha s okrasně gravírovaným okrajem a zlatými rohy.
„Myslím, že tahle by se ti mohla zamlouvat,“ povytáhl jedno obočí. „Pokud tedy nedáváš přednost pohádkám.“ Podíval se na ni, jako by hleděl na malé dítě.
Ironie osudu, že on tak vypadal, a přitom byl starší než ona. Bylo to tak matoucí a nespravedlivé.
Už na první stránce stál nadpis zakázaná rozkoš.
Slečna Whistová zkoprněla.
Proboha, co jí to dal do rukou? Podle názvu se jednalo o lehkou knihu nízkých mravů.
Co s tím má ale dělat? Nemůže mu to vrátit, určitě jí to dal schválně.
Dala by krk za to, že se nespletla. Chtěl ji zostudit? Dobře ví, že je počestná, opravdu se potřebuje ještě několik věcí dozvědět?
Sprosťák. Tento typ humoru byl nevkusný.
Spořádaná slečna Whistová si tvrdě uvědomovala, že se červená, aniž by cokoliv řekla.
„Nebo ti mám opravdu půjčit něco lehčího?“ natáhl se Leonardo po knize s mírným úsměvem připomínajícího čekajícího aligátora.
„Ne, ráda si to přečtu,“ přešla Lilyana do protiútoku a vytrhla mu knihu z natažené paže.
„Dobře,“ přikývl a jak stál těsně u ní, do nosu ho dráždila vůně květu v jejím výstřihu.
Nejspíše skutečně nevěřil, že si ji vezme, byl to jen malý nevinný vtip nic víc, nemohl si jej odpustit.
Hloupý vtip, který vzala smrtelně vážně.
„Tohle ale není čtení pro spořádanou ženu,“ přivřel Leonardo oči a vdechoval tu květinovou vůni, a přitom si neuvědomil, že přitiskl druhé tělo zády k regálům s knihami.
„Nemyslím, že bys tam našla něco, čemu bys rozuměla,“ dobíral si ji upír.
Hleděla mu do očí, jako by se od nich nemohla odtrhnout, ale nechtěla se ještě více pokořit a svazek si přitiskla k sobě, aby mezi nimi bylo alespoň něco hmatatelného. Tenký štít je lepší než žádný.
„Určitě je tam spoustu zajímavých, poučných věcí,“ bránila se.
Jízlivý úšklebek chlapci zhyzdil hezkou tvář. „Poučných věcí je tam spousty, zvláště pokud jsi ještě panna,“ dal jí najevo, co si o ní myslí, jako by to bylo něco špatného.
Na to neměla slov. Nepokrytě vyslovil to, co by ona nedokázala.
„Chceš vědět jaké to je, když ti milenec šeptá sladká slovíčka, než ti roztrhá šaty před očima?“ natáhl Leonardo ruce a zapřel se dlaněmi o police vedle jejích paží, takže ji uvěznil mezi nimi a tím se nemohla nikam hnout.
„Řekněte mi, slečno Whistová, cítila jste někdy touhu?“ slova zněla chladně, až jaksi děsivě. Slova byla ostrá jako dýky.
Lilyana otevřela ústa k odpovědi, ale žádná se nedostavila. Byla jako němá ryba.
Co chce, aby řekla?
Upír se jí díval do očí jako predátor, chtěla uhnout pohledem, se zdálo zhola nemožné. Stále více se styděla, až se jí chvěly prsty, které držely knihu na prsou.
„Víte vůbec, jaké příkoří musí muž svádět, když se dívá na ženu a musí odolávat pokušení z ní strhnout všechno, co má na sobě a vzít si ji?“ šeptal jako by sám právě trpěl touto nemocí a nutkáním z nepochopitelného důvodu. Lilyaně se ten nátlak nelíbil.
„Trpěl pro vás takto některý muž?“ chtěl vědět Leonardo v momentě, kdy se k ní lehce přiblížil do neslušné vzdálenosti.
„Do toho ti nic není,“ odsekla Lilyana a mračila se přitom, vyhlídka na uvěznění jeho paží nebyla příjemná. Přestože krb vydával hřejivé teplo kousek od nich, z chlapce šel chlad a snad i maskovaná žárlivost.
Chtěla před ním a těmi osobními otázkami prchnout a nepříjemná byla i ta zima, která z něho sálala.
Dokonce i její ňadra se proti tomu bránila, že byly skrze látku šatů vidět hroty jejích zmrzlých bradavek, naštěstí si k nim tiskla knihu.
„Vážně ne?“ zúžil oči na malé podezřívavé štěrbinky. „Teď jsem tvůj pán a chci vědět pravdu,“ nařizoval tvrdý hlas bez známek slitování.
Když Lilyana neodpovídala, Leonardo se přitiskl ke knize a tím přišpendlil i její tělo k polici.
V té zahradě musel být někdo jiný, musel, nepoznávala ho. Co to s ním najednou bylo?
Co mohlo vyvolat takovou změnu?
Zakroutila hlavou, „nikdo takový nebyl,“ přiznala s bušícím srdcem.
Bez jediné výčitky se od ní najednou odtáhl, jako by si až teď uvědomil, jak hrozně se zachoval. Téměř jako by se probudil z nějakého transu.
Otočil se zády a přešel k ohni, zvláštní, vypadalo to jako by před ní něco skrýval nebo se styděl.
„Dojdi pro jablka do kuchyně,“ utrousil přes rameno, když se nehýbala, dodal: „HNED!“
Lilyana upustila knihu na zem a rozeběhla se pryč, ven ze dveří, ty se zabouchly a mladý upír se těžce sesunul do křesla u krbu.
Jestli to takhle půjde dál, bude se od ní muset držet hodně daleko. Přejel si unaveně dlaní přes tvář, oddychl si, opravdu nechtěl, aby viděla, jak na něho působí její přítomnost, její tělo, její vůně, jak ho mučí všemi smysly.
Znemožnil by se.
Co by na to tomu řekl jeho bratranec?
Nejspíše by se mu Luigi vysmál a poplácal po rameni s tím, že si dělá hloupé starosti.
…Ale on tu není.
Je mrtvý.
A on teď palčivě myslí na to zatracené horké, mladé tělo, které mu poslal snad ďábel, aby ho pokoušel.
„Zatraceně,“ ulevil si Leonardo drsně a byl naštvaný sám na sebe.
Už teď ho jeho vlastní tělo nutilo ji strhnout na zem a pokořit tak, jak to neudělal žádný muž před ním. Prekérní situace. Proč jen ho tak pokoušela myšlenka na ni, a to si myslel, že z něčeho takového dávno vyrostl, povznesl se na takové chování. Nebylo to důstojné a měl štěstí, že na něho nevztáhla ruku, ne že by si to nezasloužil. Jakmile si Leonardo tu situaci zpátky představil, možná by to dopadlo daleko hůře. Upíři reagují na násilí násilím.
Leonardo byl znechucen svým chováním, pokud chtěl všechno vylepšit, pak se mu to opravdu povedlo.
Doufal, že to Lilyaně do kuchyně a zpátky bude trvat co nejdéle, aby získal zpátky prohraný boj se svým sebeovládáním.
Leonardo se snaží zvyknout si na svého služebníka a nějak vylepšit jejich vztah ale nakonec se to celé nějak zvrtne. Možná skutečně je to zatvrzelý samotář a neumí se poprat s pocity přitažlivosti k ženě vedle sebe. Život je skutečně ta nespravedlivý a on o nic takového nežádal. Byl by raději, kdyby to bylo celé jako dřív a místo Lilyany by trávil chvíle volného času s Luigim, protože člověk nikdy nedokáže upíry pochopit.
