Vše, co se dalo říci o dni, který následoval za čtvrtkem, bylo to, že byl pátek. Práce utíkala pod prsty, jak měla, nikde žádné fronty v obchodě při čekání na kávu ani tlačenice aut v přeplněných ulicích města Krimson, které někdy vypadalo jako velký uzel. Tento letní pátek byl předzvěstí volného víkendu, na který se každý těšil s rodinou, stačilo si jen zamluvit chatu u vody. Vypadnout z té betonové džungle, a zamávat mrakodrapům na rozloučenou. Všechno mělo však jedno velké ALE. Winny Mandela neměla manžela, děti, nepříjemné sousedy ani ty hodné a rozhodně neměla peníze na to, odjíždět každý víkend na venkov užít si samoty, protože ji měla za zády celý život. Pokud si někdo myslí, že tento příběh je o vysněné lásce, kde se muž a dívka setká na pláži pod slunečníkem a hned se zamilují jako ptáčci v Hollywoodu, tak se někdo šeredně plete. Nemělo cenu dělat si ideály o budoucnosti, když jste si snažili udržet svůj nájem a čistou hlavu, protože jste pracovali s blázny. Doslova.

Winny strčila kelímek kávy do přihrádky v autě vedle řadicí páky a poklepala na volant. Očima sledovala zástup projíždějících aut, aby se mohla odlepit od chodníku. Později okem koukla na složku vedle sebe na sedadle spolujezdce. Prsty volné ruky narovnala pomačkaný roh a povzdechla si.

Dokonalé ráno, dnes byl ideální den na jednu konkrétní návštěvu pacienta, kterého před pár dny odvezli do ústavu pro pokus spáchání sebevraždy. Rozhodně nebylo ničí vinou, že se její pacient ocitl v tomto stavu, nebylo by to poprvé, u psychicky labilních jedinců člověk nikdy nevěděl, na čem je, v jednu chvíli se na vás smějí a ve druhé vám vrážejí tužku ostrým hrotem do krku. Podobných děsivých historek slýchala od kolegů, jí se ale nic takového zatím nepřihodilo, mohla mluvit o štěstí, protože bylo čím dál víc takových nebohých lidí a stačilo jen zvýšit poplatky za elektřinu. Sama si z toho mohla rvát vlasy z hlavy, když jí přišel minulý měsíc účet, a to skoro nebývá doma, téměř měla pocit, že jí někdo energii krade, někdo z těch vetchých staříků v důchodu, kteří s ní sousedí a celý den koukají na televizi.

Winny si olízla rty, chtěla si dát další doušek kávy, ale když to udělala při řízení naposledy, byla politá od hlavy k patě kvůli idiotovi, který před ní prudce zabrzdil. Musí si počkat, až zastaví na místě.

Zanedlouho se před ní objevil plot ohromně velkého pozemku, který by svým stářím a historií do středu města ani nepatřil. Brána byla otevřená a zvala ji dál, a když jí projela, minula stříbrný kulatý znak institutu Beacon pro duševně choré. Tento objekt sestávající se z několika budov jako nějaké panství, byl jedním z prvních v rozrůstajícím městě ale kvůli financování, bylo předěláno východní křídlo jako nemocnice. Tím Beacon dostával finanční prostředky nebo k tomu byl spíše donucen, kvůli ztrátě pomoci ze strany města, ale mluvilo se i o jednom nebo dvou štědrých mecenáších. Tak jako tak to byl úchvatný komplex, a když jste do něho vstoupili, měli jste dojem, že jste zpátky o padesát let zpět a světová válka ještě neskončila. Vše uvnitř nebylo právě moderní, naopak to dodávalo pro návštěvníky punc starého luxusu, který už se málo kde vidí.

Ústav sloužil pro ty, kdo měli o pár koleček méně nebo prostě pro ty, o koho se už rodina nechtěla starat.

-Místo plné pošahaných lidí.

Bylo naprosto jedno, jak jste to tu vnímali, pořád to byl ústav s dušemi, které se málo kdy vyléčili, žádný prázdninový resort. Vesměs to bylo smutné místo plné výkřiků bolesti z přeludů, které se honily hlavami pacientů. Někdo se s poruchami již narodil a někdo si je vypěstoval, její prací bylo pomoci těm, kdo to potřebovali nebo ti, kdo si to zaplatili.

Bývaly to prapodivné příběhy, a že jich Winny vyslechla stovky. Nikdy když vstoupila dovnitř, neměla z budovy dobrý pocit jako by její zdi byly nasáklé neštěstím a slzami na místo omítkou.

Každé jméno a číslo bylo zaznamenáváno postaru do ohmataných složek z tvrdého papíru plného černobílých fotografií. Písmo bylo nadepsané tmavým inkoustem, jež mohla jedině obdivovat, její písmo nebylo tak krasopisné až se za to mohla stydět.

Sestry pro lékaře připravovaly na recepci hromádky ze zapomenutých archivů pro tento den, kde čekaly, až je někdo opráší a převezme. Každý den to bylo stejné a stereotypní.

Winny Mandela byla psycholožka, která měla svou práci ráda, její úspěch byl založen na milém úsměvu a příjemném uklidňujícím hlase, ale to samozřejmě nestačilo, aby si vydělala na živobytí. Musela být produktivní, podívat se za oči, za vrstvu kůže přes tvrdou kost na to nejdůležitější, na mozek. Každý z pacientů přicházel s jinou psychózou, jinou poruchou od strachu sáhnout na kliku až po to, mít hrůzu vyjít ven před dům, a pak tu byly násilnické typy, perverzní, sebevražedné a další, dokonce poznala i muže, který trpěl nutkavou potřebou olizovat kůru stromu nebo ženu, která si sedla do kouta a seděla tam, dokud neomdlela a ke svačině si dávala jako pochoutku houbičky na nádobí.

Pokud vyslechnete toto, pak si stěží můžete myslet, že svět je normálním místem a začnete o sobě také pochybovat, že obklopeni blázny jste vy ten největší z nich, protože se vymykáte jejich světu „normality.“

Winny se naštěstí nikdy nenechala strhnout k takovým myšlenkám, které by škodily jejímu zdravému duchu ale na některých doktorech, které míjela na chodbách, nějaké ty stopy mohla v nestřeženém okamžiku zahlédnout.

Pokud jste se ale rozhodli pro takovou profesi, museli jste mít pevného nezlomného ducha a nesměli jste se bát, jinak byste skončili v pokoji vedle svého pacienta a šeptali byste si navzájem přes zeď.

-Občas by to nebylo špatné, trochu si odpočinout.

Několik dní předtím, jí sestra Julie z hlavní recepce přinesla ranní poštu na její jméno, mezi níž byl i jeden zvláštní čistě černý dopis nepříjemně kontrastující s ostatními bílými obálkami. Winny se zachvěla.

-Někdo posílá parte? Ještě mohli donést věnec a katalog s rakvemi. Mohl by to být nějaký příbuzný nebo je to jen pro nějakého mého pacienta, kterého mám na starosti? Ne, že by se to už nestalo.

Zprvu, když si ho prohlížela a obracela černý dopis v prstech jako by to bylo něco odporného, vypadal tak nějak jako odstrašující případ, na co byste rozhodně sáhnout nechtěli už jen kvůli té barvě. Rozhodně to nebude nikdo z její rodiny, protože vlastně žádnou neměla, byl by zázrak, kdyby notář poslal obeznámení o dědictví po nějakém strýci. Ne, určitě ne, bylo to některého z pacientů, nebylo by to poprvé ale i tak si obálka získala její pozornost svou zjevnou negativitou. Po otočení však Winny ztuhla v křesle a její zvědavost se zdvojnásobila. Jméno pisatele napsané elegantním bílým písmem se neslo ve dvou řádkách.

-Bastian M. Drake? Děláš si legraci?

Doktorka se ušklíbla něčemu, co musel být evidentně vtip nebo špatný omyl. Hodně špatný omyl. S tímhle jménem nechci mít nic společného.

-Vážně vtipné, Cardono, co vymyslíš příště? Dáš mi za dveře strašáka?

Některý z kolegů si z ní určitě vystřelil. Cardona byl vtipálek a jeho stanoviště byla ostraha hned vedle recepce. Byl pověstný svými kanadskými vtípky, kdo jiný by to vymyslel. Pokud nepřistoupila na jeho pozvání na schůzku, tak se jí tímhle oplatil. Nutno dodat, povedlo se mu to na jedničku.

Na druhou stranu, proč by jí muž jako Drake, který měl pod svým velkým palcem celé město, psal? Copak se objevila v nějaké reportáži? Novinovém článku? Na nějaké akci? Všechno z toho mohla vyloučit. Nestála o nějaký věhlas a do baru taky nechodila. V životě se neviděli osobně, nemluvili spolu a ani jeden se o druhého nezajímal. Tedy doufala v to, protože…od mužů jako on dávala každá ženská, která nechtěla skončit v márnici s visačkou na palci, ruce pryč. Proč tedy byla tak nervózní, když to viděla bílé černém? Že by Cordona zašel tak daleko? Měla chuť sjet zpátky tím rozvrzaným výtahem a hodit mu to do obličeje, pořád ale hleděla na bílé písmo. Co když to ale není podvrh?

-Co by mi asi mafie chtěla? Dělá nábor dalších vymývačů mozků? Potřebují odborníka na výslechy?

Divila se tomu, musel to být vtip, co jiného. Winny si byla více než jistá, že neměla pletky s drogami, marihuanou, černým obchodem ani prostitucí a svůj nájem platila vždy ve stejný den na dolar přesně. Nikdo by ji neměl nic vytknout ani vydírat, žila sama, nebyla milenkou žádného vysoce postaveného senátora a nebyla ani dítě bohatých rodičů, i když pochybovala, že by jí před únosem psal dopis.

Co jí tedy Bastian M. Drake chtěl?

To byla otázka, která ležela uvnitř černé zastrašující obálky...

Někdo by měl strach, ale ženě za stolem se ani neklepaly ruce, měla pro strach uděláno, spíše byla zvědavá než co jiného.

Trvalo jen pár vteřin, kdy ostrým hrotem tužky, kterou vytáhla z vlasů, což byl starý zvyk, kdy si dělala poznámky, aby na něco nezapomněla, roztrhla a otevřela dopis.

Jistě, raději by použila dopisní nůž, ale ten v kanceláři mít nesměla kvůli šíleným pacientům, aby ho, nedej bože, nepoužili na ni a nepodřízli ji jako kuře.

-Poslední kolega, který doplatil na svou blbost, takže zcela náhodou při sezení spadl na ostří nože nejméně pětkrát za pomocí svého pacienta, bohužel, neměl už čas se z toho poučit.

Winny otevřela obálku jako zvědavé dítě pytlík cukrovinek.

Psaní na papíře bylo veskrze formální, žádné výhrůžky ale ty ani nečekala. Drake, jak se domnívala, alespoň si myslela, že to psal on sám, jí sděloval, že jeho syn trpí několika vážnými poruchami, z čehož nejzávažnější je schizofrenie spojená s maniakálním chováním a nekontrolovatelnými výbuchy vzteku. Jeho duševní zdraví se stále zhoršuje a on hledá nového vhodného lékaře, který by mu pomohl.

Jen krátké vysvětlení a pak adresa, den a hodina schůzky, nic víc.

-Ten tedy neztrácí čas, zavolá a já přiběhnu na písknutí jako pes? Asi sis mě spletl s někým, kdo touží po tvých špinavých penězích.

Winny z toho neměla pocit, že by vše bylo psáno příliš osobně, ale jistě mu na synovi záleží, když teď drží dopis v ruce, to nemohla popřít nehledě na to, ale existovaly daleko lepší kapacity než ona.

To, co však Winny rozčilovalo, bylo panovačné shrnutí na konci od člověka, který je zvyklý rozkazovat lidem.

Žádal ji snad, aby přišla? Ne. Písmo bylo krásné ale arogantní psáno rukou a člověkem, jež nečeká, že bude odmítnut.

Měla to tedy brát jako rozkaz, který když neposlechne, přijde trest?  Co kdyby nepřišla? Poslal by sem své nohsledy, aby ji odvlekli násilím? Únos?

„Směšné," odfrkla si a přejížděla očima celý papír ještě nejméně dvakrát, ale výsledek byl stejný, žádné prosím tam nebylo, ba ani náznakem. Samolibé.

-Třeba si myslí, že mě to schválně vyprovokuje. A co třeba hezká květina nebo bonboniéra, co Bastiane? Žádné dobré způsoby od gentlemana? Ne, já dostanu černou obálku. Provokatér. Má vůbec ponětí, co je slušné chování a jak jednat se ženami? To bych asi chtěla moc.

Winny měla mnoho důvodů nikam nejít a vykašlat se na to, tady měla vyhřáté místo už dva roky, a pokud Jimenez dovolí, ráda tu i zestárne. Proč se tedy hnát do nebezpečných machinací, ze kterých kouká problém? Ne jeden, ale celá hora problémů. Mohla by se zeptat někoho jiného, kdo by vzal tu „příležitost.“

-Winny nejsi úplně blbá. Nepolezeš mezi mafiány, nebo máš málo vzrušení mezi blázny? Ty nemáš ráda svůj krk? Tak totiž dopadá každý, kdo si hraje s piráty, končí pak bez hlavy.

Psycholožka se při urputném přemýšlení zamračila nad rojem myšlenek, jak se hrot tužky zabodával do jména adresáta, a nakonec z písmena D udělala smutného smajlíka.

Žena se opřela loktem o desku stolu a přenesla váhu na horní část těla, aby jí hlava nespadla na stůl jako těžký kámen, proto ji podepřela druhou rukou jako by se snad rozhodovala? Vážně? Přemýšlela o té nabídce?

Nemyslela na toho nažehleného magnáta, který si připaloval doutníky sto dolarovými bankovkami, ale jako profesionál se zaměřila na potencionálního pacienta. Netušila sice, jak je starý, ale to, co Drake popisoval, bylo závažné a proto, že držela dopis v ruce, jeho stav musel být alarmující, možná už se nějaká nehoda stala, a tak Drake oslovil ji, jelikož si sám neví rady. Nejspíše s někým mluvil a dotyčný ji doporučil.

Za jiných okolností by tu jeho pohledávku v duchu poslala někam, ale její druhá stránka soucítila s tím chlapcem nebo dítětem.

Winny na několik dní dopis odložila do zásuvky ve své kanceláři a přemýšlela, urputně přemýšlela. Čím více přemýšlela, její vlastní cítění ji stavělo do nelehké situace, až nakonec v den schůzky nasedla do auta a jela na druhou stranu města, až přejela jeden ze tří mostů, které udržovaly poloostrov spojený s pevninou, a dojela na požadovanou adresu velkého pozemku.

Oplocený objekt se vlastně skládal z mnoha dalších obytných budov a možná skladů nebo garáží, vše vyhlíželo nově a honosně na pozadí lesa. Hotová idylka, ušklíbla se té ironii. U někoho jako Drake čekala, že to bude spíše městské zvíře a bude trávit čas převážně v klubech nebo hotelích, kde se bude setkávat se svými „obchodními partnery.“

Brána ji bez požádání hned vpustila dovnitř, aniž by stáhla okénko, a pak jí k autu přišla eskorta tří důležitě vypadajících mužů v oblecích.

-Gorily, vážně? Tři namakaní muži proti jedné slabé ženě? Jsi podezíravý, Bastiane, ale já nemám majáček na střeše nebo máš strach z hostů? Hostů, kteří mají pod kabátem brokovnici? Ne, že by ti jistě pár kulek neslušelo, tvoje dušička toho má na svědomí jistě víc než dost, co by sis do deníčku nezapsal.

Černé obleky a bílé košile byly u gangsterů bez poskvrnky, jedním slovem bodyguardi se širokými rameny. Dalo se čekat něco jiného? Co třeba sluha v livreji? Winny raději nechtěla ani vědět, jestli ta malá vyvýšenina pod sakem na žebrech je zbraň nebo jen peněženka s velkým obnosem za dobře odvedenou práci, vlastně by se nedivila ani jednomu vzhledem k tomu, na čím pozemku právě stála.

„Tudy, madam," pobídl ji stroze bodyguard z ochranky, jehož stříbrné hodinky se zaleskly na slunci, když jí pokynul rukou k největší budově vpředu s mnoha velkými okny, ne to byly minimálně dvě stěny ze skla od stropu k podlaze.

„Dobře, vezmu si jen kabelku."

Muži ostražitě sledovali každý ženin pohyb, až to bylo nepříjemné.

-Čumí mi na zadek? Raději to nechci vědět.

Jakmile však Winny vytáhla tašku, ihned jí byla vyrvána z ruky a důkladně prohledána. Nakonec ji vzali pilník na nehty, asi aby jejich pánovi nevypíchla oko, nebo neudělala manikůru. Teď aby si koupila nový.

„Nectíte soukromí, pánové?" povzdechla si s předstíraným klidem, jelikož se tam kromě poznámek a klíčů od bytu nacházely i intimní hygienické pomůcky, pro které měli muži jen málo pochopení a takovým Winny říkala neandrtálci. Ženin výraz říkal všechno.

-Jen se mrkni, stejně pochybuju, že uhodneš, na co to je.

„Rozkaz pana Draka," odvětil jeden z nich úsečně jako by se s ní nechtěl bavit, nakonec kabelku hrubě zavřel a podal jí ženě zpět.

„Spokojeni podle libosti? Máte všechny suvenýry, co potřebujete?" ušklíbla se a jako zadostiučinění jí stačilo, že se tváře toho muže s tvrdým výrazem alespoň začervenaly ponížením. Přikývl a znovu pokynul k moderní budově.

Osobní stráž Winny uvedla do honosné haly se starožitným nábytkem a pak dál do domu a kanceláře zařízené v námořnickém stylu. Tu a tam byla na podstavci velká skleněná láhev s miniaturní plachetnicí a na jedné stěně bylo přidělané dokonce velké dřevěné kormidlo. Malba sestávala z tmavě modré a bílé, a pak tu byly drobné červené dekorace, všechno vkusně zařízené nějakým stylistou na zakázku. 

-Pán má rád lodičky? A co tohle? Miska s mušlemi a diamanty? Nebo to jsou pravé perly? Phe, snobe.

Jakmile Winny vešla, muži za ní nevstoupili, jen tiše zavřeli dveře za jejími zády a zmizeli jako pára nad hrncem. Mohla uhádnout, že čekají na chodbě jako psi.

Bastian Drake stál u jedné té prosklené stěny s tmavě modrými závěsy a hleděl ven směrem k bráně a silnici. Neotočil se k ní, což považovala za hrubé, a tak chtěla začít mluvit jako první, ale jakmile otevřela ústa, uslyšela ho, jak mluví do telefonu a nejspíše ani neví, že je tu. To jediné ho omlouvalo. Člověk při hovoru nevnímá své okolí, to věděla a bylo to dokázáno. V tichosti tedy čekala a šla přitom blíž, prohlížejíc si vybavení a dekorace.

Vše, co bylo vystaveno, vypadalo jako vystřižené z časopisu o staromódních lodích, knihovna, velký mohutný stůl, kožené křeslo a mořské doplňky, našlo se tu i velké akvárium s korály a jistě vzácnými rybami. Decentní, hezké a neskutečně drahé. Stolek a dvě křesla stála opodál pro neformální setkání, kde byla i prosklená skříň s alkoholem a ebenová skříňka, v níž tušila doutníky. Aromatická vůně kůže a kouře se nesla po celé pracovně a štípala v nose. Winny měla co dělat, aby neskočila ke stolu a kouřící doutník položený na popelníku nezašlapala do rudého koberce, na kterém stála.

Jak praktické, červený koberec...pomyslela si ironicky.

-Kdyby tu někdo vykrvácel, uklizečka by ani nemusela drhnout skvrny. Kolik vzorků by z toho asi policie vytáhla?

Při pohledu na husté sametové vlákno pod jejími botami ani nezaregistrovala, že telefonní hovor skončil, až když zvedla hlavu, viděla, že Drake je otočený směrem k ní a prohlíží si ji. Hodnotil ženu před sebou od shora dolů jako nějakou striptérku.

„Winny Mandela," magnátovy rty utvořily její jméno na pozdrav a rozšířily se do kouzelného hraného úsměvu, přesně takového, kterým chcete někoho získat na svou stranu, ale Winny byla ostražitá a nestranná žena, a proto mu skočila do řeči, aby si nezvykl, že je hned vše po jeho.

„Nechal jste si mě zavolat," nadzvedla rezervovaně obočí a přistoupila ještě blíž ale ne tak, aby se mohla dotknout stolu. Udržení svého osobního prostoru bylo naučené a také nutným opatřením v ústavu, kde vás toto malé pravidlo mohlo dostat z takového maléru jako je pacientova pěst ve vaší tváři. Museli jste si dát pozor na délku koženého popruhu, skrze který se přivazoval k lůžku na zasedání. Pokud jste se přiblížili více, mohli jste odejít s krásnou modřinou na oku nebo hůř.

-Neposlouchat pravidla se opravdu nevyplácí.

To fungovalo u pacientů, ale nebyla si jistá, jak by se vyhnula namířené zbrani a kulce a něco jí říkalo, že Drake byl dobrý střelec, jinak už by nebyl naživu. Lidi jako on měly pořád nějaké nepřátele. Deník Krimson občas barvitě popisoval přestřelky nechvalně známé organizace, ale z obavy nikdy Drakovo jméno použito nebylo, i když každý s trochou rozumu věděl, odkud vítr fouká.

„V jistém smyslu, ano, doktorko," pokývl hlavou Drake a místo toho, aby jí na přivítanou podal ruku, otočil se, došel ke svému křeslu a posadil se za stůl.

Teprve teď, když položil ruce na desku a narovnal se v zádech, vypadal jako sebejistý lev a ona jako zastrašený zajíc.

„Zavolal jsem vás a vy jste přišla, kouzlo psychologie, slečno Mandelo," usmál se prostě a nedovolil jí pochybovat o tom, že vše bylo předem naplánované. Nebral vůbec v úvahu, že neposlechne, a přesně v tuto hodinu a v tento den bude stát na tomto místě podle jeho pravidel.

„Nejsem tu, že bych se zalekla černé obálky nebo vašeho jména na ní, jsem tu, abych pomohla vašemu synovi," převedla téma k jádru věci. Nestála o to, aby se jí tu holedbal svou mocí nad ostatními, ona stála o fakta. Naparovat se může před svými gorilami.

Winny se také narovnala, jak nejvíce to šlo do plné výšky svých 170 cm, nemohla si dovolit vypadat slabě nebo ovlivnitelně a rozhodně mu chtěla ukázat, že s ní nemůže jen tak zamávat, jak se mu zachce.

Drake zvedl ruce a prsty sepjal symetricky do stříšky, že mezerou byl vidět uzel jeho kravaty a konečky prstů se dotýkaly jeho rtů v tichém hodnocení. Bylo to megalomanské gesto jako by ji chtěl znervóznit, ale to, co ji zaráželo, bylo, že se choval až příliš přátelsky a ochotně, vezmeme-li v potaz jeho egoistickou stránku nebo se v něm mýlila? Stále jí nabízel falešný úsměv a vrásky kolem očí naznačovaly, že se buď situací baví, nebo je ve skutečnosti tak vstřícný. Odhadovala to první. Být milý nebylo něco, co člověk čeká od hlavy mafie.

-Tak co mi tady teď namluvíš, Bastiane, to jsem vážně zvědavá.

„Ani jsem nedoufal, že byste se nechala zastrašit, obdivuji odvážné ženy, slečno Mandelo, ale nezavolal jsem vás sem, abych vás zahrnoval oprávněnými komplimenty," lichotil jí a jeho hlas byl jako satén, bylo to nepříjemné. „To, co bych chtěl probrat, je stav mého syna, který je poněkud naléhavý a jsem dohnán nepříznivými okolnostmi ho řešit."

„Se všemi strohými diagnózami, které jste popsal v dopise, bych vám ho doporučovala na nějaký čas přemístit do ústavu Beacon, kde ordinuji. Mohla bych s ním pracovat denně, dostával by patřičné léky a náležitou péči..." chtěla pokračovat ve svém monologu, když její slova náhle uplavala.

„Ne," řekl rázně Drake, jeho pozice za stolem se nezměnila.

-To moje doporučení jen tak zamítneš? Nevidíš, že ti tu nabízím to nejlepší řešení? Chlapy! Škoda slov, někdy je těžké uhádnout čím myslí, když mají odpověď před nosem.

„Jak ne? Pokud je jeho stav tak vážný, měl by se léčit v ústavu a není lepšího než Beacon. Máte mé slovo, že mu tam nic nehrozí.“

„Nemám v úmyslu dávat Frederika do nějakého i sebelepšího ústavu, domácí péče mu svědčí více než dobře a věřte, že je o něho postaráno, doktorko."

Upíral na ni ty vypočítavé chladné oči, jako by měl předem naučenou řeč, možná očekával, že mu tohle nabídne. Něco na tom, jak to řekl s takovou strohou odtažitostí, bylo zvláštní, ale jakmile muž větu vyslovil, odmlčel se a znovu nasadil svůj osobitý sametový hlas.

„Pochopte prosím, že je Frederik fixovaný na prostředí, ve kterém je zvyklí a nové prostory by ho mohly podráždit, navíc podobné rozhodnutí jsem již kdysi učinil s nulovým výsledkem ba spíše s negativním. Převoz v žádném případě nepřipustím, o tom nehodlám diskutovat. Je to jasné?"

-Jak chceš, tvoje volba, ale nemysli si, že mu budu dělat chůvu dvacet čtyři hodin denně. Nejsem pokojská, uklízečka ani macecha.

„Dobrá, pak tedy vám musím říci, že nebudu vašeho syna navštěvovat tak často, jak si nejspíše jeho stav zaslouží, mám i jiné pacienty, kteří si žádají mou pomoc. Beacon je plný trpících nebožáků," snažila se mu ukázat, že on není jejím středem světa.

„Jistě, jistě, nechci narušovat váš rozvrh, vy i já jsme zaneprázdnění lidé, ale oba si najdeme čas na to, co je důležité," odvětil Drake filosoficky jako by ji naznačoval, že jeho syn má rozhodně přednost před ostatními. Celebrita.

„Po přehodnocení vám mohu poslat rozvrh schůzek, které by se mohly uskutečnit," zareagovala Winny pohotově trochu ostřejším tónem.

Muž pomalu uznale přikývl, než rozpojil ruce a vytáhl ze zásuvky stolu žlutou složku. Vzal ji a položil před sebe na kraj stolu.

„Co je to?" ženě sklouzly oči na dokument.

-Knížka před spaním, kterou si mám číst? Je snad plná jmen zabitých obětí? Fotografií nebožáků, kteří padli tvou rukou? Má mě to vyděsit? To zrovna.

„Je to chorobopis, který vám řekne všechny základní informace, se kterými budete moci pracovat. Několik soukromých doktorů vytvořilo analýzu a profil vašeho nového pacienta. Frederikův stávající lékař se bohužel rozhodl nenadále odstěhovat, a tudíž jsem byl nucen hledat za něho adekvátní náhradu. Po mnoha úvahách jsem se rozhodl pro vás. Můj syn trpí maniakálními depresemi, už když byl dítě a jeho oči jsou citlivé na denní světlo čili je světloplachý, je tedy umístěn v šeru a ven zásadně nevychází, ne že by mohl. Jistě uznáte za vhodné, že v takovém stavu ho nemohu pustit jen tak do ulic. Prostředí zde kolem něho je uzpůsobeno tak, aby ho chránilo a pomáhalo mu. Věřte, že jsem vynaložil svůj značný obnos na jeho pohodlí a ochranu."

******************************************************************************************************************

Drake se celou dobu díval na ženu před sebou se zaujetím, jako si dirigent vybírá první flétnu do svého orchestru. Zatím vše šlo podle plánu, naštěstí nebyl to člověk, který by trpěl výčitkami svých činů, snad měl jen rád nebezpečné experimenty, jako byl tento. Bohatí lidé mají různé koníčky, ale nejvíce nebezpeční jsou tehdy, když se nudí.

Žena před ním byla vzdělaná, mladá, pohledná a jistě byla inteligentní, ale i takové nikdo nebude postrádat, jak ho doktor Jimenez ujistil. Jistě, mohl si vybrat nějakou prostitutku z ulice, v Krimson jich bylo víc než dost, ale stal se z toho jakýsi nudný stereotyp, který skončil vždy stejným výsledkem a to smrtí, ne že by předpokládal něco jiného. Bylo třeba to nějak okořenit. Oběti už ani nepočítal.

Děvky byly levné povolné zboží a řekněme, že jistým způsobem dělal veřejně prospěšnou práci. V duchu se nad tím zasmál, jaký se z něho stal lidumil.

Ne mnoho občanů by ho nazvalo dobrým člověkem, on se za něho ani nepovažoval, dělal, co bylo nutné a výhodné pro sebe a obchod. Lidé si ho představovali, jako okolí stranícího se magnáta s továrnou na kokain za svým domem ale černý obchod tkvěl v něčem jiném v něčem docela nenápadném. Drake se na oko věnoval dobročinnosti, dotoval různé instituty a firmy, získával konexe a kupoval si přízeň. Bez něho by jisté velké konglomeráty padly do věčného zapomnění. Každý účetní, který otevře knihu s čísly a výdaji, viděl jeho jméno na stvrzence a věděl, odkud vítr fouká. Drake za to dostával procenta z vydělaného zisku, dividendy, drahé papíry, kontakty, kam může roztáhnout svou síť a přitáhnout do smrtelného objetí jinou nadějnou firmu.

To, co doktorka Mandela nejspíše nevěděla, bylo, že posílal peníze i do toho starého rozpadajícího se ústavu kde pracovala. Neměl z toho nějaký velký užitek spíše žádný, ale zajistilo mu to občas děkovný článek v Krimson post.

Beacon už se dal považovat téměř za architektonickou památku města, ale díky příspěvkům měl on a Jimenez jisté vzájemné výhody. To on mu doporučil mladou ženu, která teď stála před jeho stolem s tím odhodlaným výrazem, který jí zanedlouho nebude nic platný.

Z toho, co Drake vyrozuměl, při posledním přátelském hovoru s ním bylo, že se této ženy chtěl docent zbavit. Proč to netušil a bylo mu to jedno, on vzal jen příležitost.

Možná se Jimenez touto ženou cítil ohrožen, ničí pozice nebyla věčná, a tak mu Mandelu schválně podstrčil. Nu což, alespoň to bude zajímavější...

„Kdo byl předchozím lékařem?" zeptala se doktorka a přerušila jeho myšlenky.

Otázka muže nijak nepřekvapila, očekával ji a ihned odpověděl: „jmenovala se Judy Withersová, soukromá doktorka zabývající se nočními spánkovými poruchami."

„Whitersová..." převalovala Winny to jméno na jazyku, určitě už ho někde slyšela nebo četla, a pak si vzpomněla na jednoho pacienta uvnitř ústavu. Měla dobrou paměť, jen co je pravda.

-Určitě to byl ten kluk, albín, kterého viděla jen párkrát na chodbě, ale slyšela už o něm pár zvěstí. Bílé vlasy, světlá pleť a jasně modré smutné oči. Ustrašené stvoření, které se pořád krčilo v rohu pokoje a opakovalo slova. Leslie, ano, Leslie Whiters...mohli být ti dva nějak příbuzní? Jistě, s tímhle se nikdo moc nechlubil ale to příjmení…

Dobře, ten albín nebyl její pacient, jeho psychika byla vážně narušena ostatně jako každého v ústavu ale na rozdíl od nich, byl chlapec krotký a hodný, bohužel pokud se nemýlila, byl v Beaconu už mnoho let. Mohla být ta žena jeho matkou? Tetou? Příbuznou? Mělo to nějakou spojitost? Ne, nejspíše ne, jen shoda jmen.

„Znáte ji?" podivil se Drake a jeho ramena se mírně posunula dozadu v podezření jako by se připravoval k útoku.

Winny však zakroutila hlavou, „ne, neznám, jen mi to jméno přišlo povědomé."

-Copak, Bastiane, něco tajíš? Nechceš, abych něco věděla? Opravdu ta žena odjela nebo ses jí zbavil?

Winny dál očima přejížděla řádky a stránky spisu, každá porucha měla svůj vlastní odstavec a popis chování pacienta. Přesně kategorizované.

To, co Winny zaujalo, bylo až úplně dole jako by to nebylo příliš podstatné, ale ji to upoutalo nejvíce. Poklepala nehtem na jedno ze slov, aby upoutala Drakovu pozornost, aby také sklopil pohled.

„Když jste mluvil o schizofrenii, netušila jsem..."

-Sakra, ten kluk je vážně chodící malér. Vždyť jen výčet postižení je na dvě stránky! To je jako mávat tygrovi před tlamou brokolicí a nutit ho, aby ji snědl. Výsledek by vás asi nepřekvapil. Tohle je léčení na celá léta a výsledek není zaručený. Ten chudák by měl být zavřený v ústavu, ne být tady a co je tohle? Renfieldůf syndrom? Porfýrie a kanibalismus? Proboha, jak ten kluk vypadá? To je nějaká hříčka přírody?

„Obávám se, že co je napsané je pravda, nejedná se o běžné persekuční bludy nebo šeptání smyšleného já, abyste spáchala sebevraždu, doktorko. Je to možná horší, než jak to vypadá napsané. Frederik není paranoidní, on si je vědom, kým je ale myslí si, že je zrůda. Představte si noční můru, ve které nehrajete roli oběti ale pachatele. Myslíte si, že jste predátor, že zabíjíte z nutnosti pro přežití. Tento všudy přítomný status ho staví za hranice normálnosti a dělá ho nebezpečným pro své okolí. Jak jsem se již zmínil, jsou jistá opatření které, až uvidíte, budou se vám zdát nehumánní, ale věřte mi, jsou nutná ve všech ohledech, jak pro něho, tak pro ostatní. Samozřejmě asi vás nepřekvapí, když se zmíním o úmrtnosti zvířat spojená se sadismem. Nedopatřením už se několik nehod stalo i na mých zaměstnancích. Politováníhodné nehody při nedodržení základních pravidel."

Winny začínalo rychle docházet rozsah toho všeho, a že to dítě bude asi opravdu nebožátko zavřené ve tmě trpící netypickým chováním, kterému samo nerozumí.

-Do prdele, takže ten kluk je vážně schizouš, sadista, který konzumuje krev a co ještě syrové zvířecí nebo i lidské maso? Bastiane, kdepak se ty geny vzaly? Nemáš taky něco z toho guláše DNA? Od někoho to být musí.

Problém byl v tom, že muž naproti ní nevypadal postižený žádnou chorobou, alespoň navenek, kromě toho, že mohl vytáhnout pistoli ze saka a klidně ji zastřelit bez svědomí.

„Takže jedním slovem je nebezpečný? Útočný? Má maniakální chování k cizím lidem?" Proč se na tohle vůbec ptá?

Ženiny oči několikrát zamrkaly, než se podezřívavě přesunuly z okraje složky na muže, aby sledovala jeho reakce. I sebepřísnější otec by nenesl výčet chorob svého syna tak lehce a bezstarostně jako on nebo už byl tak otupělý a zvykl si na takové ponížení? V Drakově tváři se nepohnul ani sval, obdivuhodný herec a kde byla Frederikova matka, aby k tomu také něco řekla?

-Tak co Bastiane, ani slza v koutku oka? No tak, zvládneš to divadlo lépe, ne? Já zapomněla, mafián nesmí ztratit tvář ani v rodinných záležitostech.

Ať to bylo jakkoliv, Bastian M. Drake byl mužem s tvrdou fasádou prostou emocí. Viděla daleko chudší rodiče projevující zármutek nad stavem svého dítěte.

„Ne, pokud bere léky, doktorko Mandelo, ty jeho agresivitu tlumí na bezpečnou hranici, ale máte štěstí, teď má Frederik klidné období, na začátku jara se jeho stav vždy zlepšuje," usmál se náhle, ale nějak to Winny neuklidnilo.

„Pokud léky považujete za silná sedativa, tak ta ho jen utlumí, ale nevyléčí,“ zpražila ho pohledem, a pak se nadechla, aby získala rozvahu a trpělivost, „předposlední věc, na kterou se chci zeptat, je hebefrenní schizofrenie, jak poznamenala doktorka Whitersová tady. Ze zkušenosti vím, že tento druh se objevuje u nezletilých nevyrovnaných jedinců. U teenagerů je to přirozenější, ale jsou i extrémnější případy, pane Draku."

Muž zřetelně ignoroval dohořívající doutník vedle pravé ruky, jež po straně jeho těla dělal poněkud děsivou kulisu jako by tam seděl sám ďábel. Nespouštěl z ní oči, bylo to až nepříjemné a jeho hraná lítost ji mátla, jelikož se neodrážela v jeho tváři jen v hlase.

„Frederikovo chování se začalo vymykat kontrole kolem jeho sedmého roku, chlapcova emoční stránka byla jako počasí, byl náladový, čemuž jsem nepřikládal velký význam, bylo to dítě, ty se někdy smějí a někdy zuří, ale výkyvy nálad byly rok od roku horší, agresivnější, a když se objevila světloplachost, uzavřel se do sebe a projevoval všem kolem sebe nenávist. Křičel, házel věci po lidech. Byl impulzivní, nepředvídatelný a viděl svět jinýma očima. Vždy říkal, že za to může bestie uvnitř něho, ale postupně prošel jakýmsi vnitřním vývojem, bohužel ne k lepšímu. Zprvu se domníval, že bestie je jen něco, co mu našeptává, co má dělat, nutí ho poslouchat. Frederik vinil tu pomyslnou část sama sebe za skutky, které udělal, dokud s ní nezačal sympatizovat a nepřijal ji jako svou součást. Oba se stali jedním celkem. Chápete, co tím chci říci?"

-Že máš dva syny? Nebo syna a vyšinuté dvojče? Já se divím, že tě ještě nezabil, Bastiane, jako otec musíš být k sežrání a teď to chceš hodit na mě ale vlastně se ani nedivím, evidentně svého syna vůbec neznáš, jinak bys mu zaplatil léčbu, jakou potřebuje.

Winny postrčila složku po stole směrem k Drakovi a poupravila si kabelku na rameni.

„Ano, vím, co naznačujete, ale uvědomte si, že tak závažné poruchy se někdy vyléčit nedají, riziko neúspěchu je značně vysoké, můžete jej sice utlumit silnými léky, ale problém stále přetrvává. Takový člověk nemůže žít normální život, a pokud jednou vysadí medikamenty, může to mít katastrofální následek. Potřebuje pomoc dvacet čtyři hodin denně, aby se objevilo alespoň minimální zlepšení."

„Jsem si toho vědom," opět to strohé přikývnutí.

„Pak vám ještě jednou radím, zvažte převoz vašeho syna do některého z ústavů, kde se mu dostane patřičné péče," ženin tón byl naléhavější, možná přeci jen by měl být takový pacient v nějakém zařízení. „Pro jeho vlastní dobro.“

„Ne," znovu ji rázně Drake odřízl od této možnosti a zuby nehty se tomu pomyšlení bránil. Proč?

-Ty jsi vážně paličák, Bastiane, já ti chci pomoct a ty mi to hodíš zpátky? Jak ti mám tedy pomoci? Co si myslíš, že s tímhle udělám?

Winny zatnula pěsti. Proč sakra ten muž nechtěl pochopit, co je pro jeho dítě nejlepší? Hádat se s ním bylo ubíjející, doslova. Chlapská pýcha někdy dokázala do mozku udělat velkou díru lépe než lobotomie. To se tak bál, že to veřejnost zjistí? Nebyl by ani první ani poslední, kdo má duševně postižené dítě. Nikdo si takový osud nevybírá.

„Pane Draku," zkusila to Winny naposledy pomalu a vážně ale než se nadála, vstal a ona zapomněla vše, co chtěla říci. Vyhodí ji teď za to, co by mu řekl každý lékař?

„Jste má naděje, doktorko, věřím, že ve vašich rukou se diagnóza mého syna zlepší."

-Zlepšila by se, kdybys mě ty idiote, poslouchal! Ale ty si sedíš na uších.

Winny se vnitřně otřásla, slyšela v tom právě výhrůžku maskovanou za zoufalství?

„Víte, ženy na Frederika působí mateřsky a je k nim shovívavější, pokud vás to obměkčí, prosím," obešel stůl a vedl Winny zpátky ke dveřím, "budu rád, když se na mého syna alespoň pro začátek podíváte a seznámíte se. Mí muži vás dovedou až k němu."

-Fajn, hm...na tebe taky ženy působí mateřsky, co? Asi ne, jinak by tu byla přítomná i Frederikova matka, možná už její tělo hnije někde na dně Elk River za to, že ti porodila mrzáka, co ty parchante?

„Ale..." Winny se rychle otočila s otázkou i protestem na rtech, když se jí rychle zbavil, ale to už viděla jen jeho nos a ten falešně milý úsměv ve škvíře zavírajících se dveří. Vyhodil ji.

„Hulvát..." zavrčela si tiše pro sebe a těžce vydechla, naštěstí ji nikdo neslyšel a pokud ano, z čekajících gangsterů neřekl nikdo nic.