Popadla jsem kýbl, hadr, saponáty a dala se do drhnutí chodby nahoře v patře. Ze svého okna v pokoji jsem odstranila dvě zatlučená prkna, takže tam bylo alespoň nějaké světlo. Všude jsem otevřela dveře a zaklekla. Voda se rozlévala po prknech jako bych byla námořník na pirátské lodi a očišťující tonikum nasáklé citronem stíralo stoletou špínu. Postupovala jsem milimetrovými kroky od schodů směrem dopředu, kde chodba končila jedinými dveřmi, tam byl malý úklidový skládek na košťata.

Broukala jsem si falešnou melodii, kolena jsem měla otlačená, na prstech varhánky, nehty olámané, ale práce mě uklidňovala. Byla jsem v budovatelském módu. Polovinu zatuchlé chodby už jsem měla za sebou, když se okolím rozlehlo tiché neblahé zachichotání.

Přejel mi po zádech mráz jako motorová pila.

Drkla jsem do kýble a z něho vyšplouchla voda, ta se najednou přede mnou rozdělila jako by obtékala něčí neviditelné boty. Bylo to opravdu zvláštní. Hleděla jsem nechápavě na ten úkaz a opravdu nechtěla zvednout hlavu. Co bych viděla? Možná se mi to jen zdálo, promnula jsem si oči a bylo to pryč. Už začínám bláznit! Prsty promnuly oči, oddechla jsem si, možná je to podobný jev, jako když dlouho hledíte do slunce a vidíte pak bílé tečky. Optický klam, nic víc. Několikrát jsem zaškrábala rýžákem o dřevo, když se to chichotání ozvalo znovu. Byl tady. Cítila jsem to. Atmosféra se rázem změnila.

„Pennywisi,“ řekla jsem a rozhlédla se kolem sebe, ale mé oči viděly jen otevřené dveře ostatních pokojů, které se náhle hlasitě jedny za druhými zabouchly jako rázová vlna.

Vykřikla jsem, protože chodba bez světla děsivě potemněla a tam úplně vzadu na konci chodby se otevřely ty jediné dveře do té nejsytější temnoty jako by mě zvaly dovnitř.

„Dost, Pennywisi, nebudu hrát tvoji pošahanou hru,“ varovala jsem ho příkře. Nikdo mi neodpověděl a mě to strašilo. Co když je za mnou? Rychle jsem se otočila. Nikdo nikde, prázdný prostor, ale jakmile jsem pohlédla zpátky dopředu, v temnotě úklidové komory na mě svítily dvě žluté dračí duhovky.

„Minnie, hra ještě nezačala,“ smály se na mě, jasně žluté hledící na dno duše, kde mohl spatřit jakýkoliv lidský hřích. Bojovně jsem vystrčila bradu a hodila po něm rejžák. Zmizel ve tmě jako by ho spolkla velryba a já vyskočila na nohy a začala běžet ke schodům.

„Utíká, utíká ale Pennywisovi utéct nemůže,“ smál se klaun fanaticky, „pojď zpátky, Minnie, pojď k Pennywisovi,“ zašeptal sladce a dokonce předl. Potěšené vibrace procházely zdmi.

Tak to určitě. Musela bych být padlá na hlavu. Už jsem byla skoro u schodů, ale náhle začala podlaha praskat, prohýbat a prkna vrzat, že jsem si chtěla zacpat uši. Byl to zvuk, jako když se kácí strom ale ještě zlověstnější, něco pod podlahou lámalo kusy prken, jak se to dralo nahoru na povrch. Možná krtek z pekla.

Zastavila jsem se, nebyla jsem schopná se přiblížit a podívat se přes okraj té díry, která byla náhle uprostřed chodby.

Z pukliny se začalo něco soukat, vytáhlo se to nahoru, kroutilo se to jako červy v lidské podobě, jeden, dva, tři postavy. Malé potažené odlupující se kůží, zombie, na kterých visely dětské odrané špinavé šaty. Hlavy bez vlasů s prázdnými očními důlky, ze kterých na mě koukal hmyz, nebylo nic ve srovnání s fialovo zeleným shnilým masem a odhalenými pahýly zubů s dásní. Začaly se potácet ke mně jako by se učily chodit, každý krok byl jistější a rychlejší než ten předchozí. Chodba se naplnila pachem hniloby a zápachem smrti rozkládajících se těl.

Bože, to jsou ty mrtví sirotci! Opakovalo se mi v hlavě stále dokola.

„Pojď ke mně, Minnie, zachraň se. Hi, hi, hi, Pennywise tě ochrání,“ lákal mě klaun k sobě.

Kam jsem mohla utéct? Vrhla jsem se k nejbližším postranním dveřím, rvala za kliku ale ani se nepohnula, nešla ani stisknout dolů, ostatní na tom byly nejspíše stejně. Zatraceně! Odřízl mě od záchrany, parchant, skřípala jsem zuby.

„Do prdele! Tohle není vtipný, Pennywisi, přestaň s tím!“ zavrčela jsem varovně a málem uklouzla po mokré podlaze. Žádná věc nebyla v mých rukách a věci se děly proti mým přáním. Rychle mojí hlavě docházelo, že tu nemám sebemenší slovo. Musela jsem se vyhýbat a couvat před kostnatými prsty, které se po mě hladově natahovaly, nakonec jsem v zoufalosti vzala kýbl s vodou a chrstla to na ty malé zrůdy v domnění, že se rozpustí jako zlá čarodějnice v Kansasu. Omyl, nic se nestalo, voda stékala z těch malých zombie dolů, jako by byli skutečné a ne jen nějaké iluze, možná to bylo všechno jen v mé hlavě a bohužel až příliš reálné.

„Myšičko myš, pojď ke mně blíž, utíkej, utíkej nebo tě panenky SNÍ,“ zpíval hlas za mnou.

Oživlé mrtvoly, ze kterých se linul hrozný zápach, který přehlušil i příjemný citrón, se začali pohybovat rychleji, jako by je přitahoval můj stále větší strach. Dobře, byl čas celou věc přehodnotit a i když jsem nechtěla do té tmy a věděla, že je to celé jen Pennywisova ohavná hra, nechtěla jsem se nechat zmrzačit nebo sežrat, otázkou bylo, zda mě nesežere on dříve než oni. Jak dlouho ho budu bavit, nikdo nevěděl.

Prudce jsem se otočila a běžela o život vstříc jantarovým očím zářícím ve tmě jako dvě plamenné jámy. Nohy zkracovaly vzdálenost k těm zatraceným dveřím a z temnoty se vynořili po obou stranách zárubní klaunovy bílé rukavice jako by mě zval do své náruče.

Překročila jsem práh a do něčeho tvrdě narazila, muselo to být jeho tělo, dveře za mnou se prudce zabouchly a Pennywise mě na ně strčil.

Výkřik naplnil výklenek na košťata, ne proto, že by mě klaunovo počínání překvapilo, ale proto, že jsem skrze dřevo za sebou zřetelně cítila bušení těch malých mrtvolných pěstí jako připomínka, že tam pořád čekaly s hladově otevřenými čelistmi. Dělili nás pouhé centimetry, doslova, na každém kousku kůže se mi objevila husí kůže.

„Pusť mě, dej ze mě ty ruce dolů, příšero!“ zavřeštěla jsem na to monstrum a cítila ho tak blízko, tak těsně. Klaunův kostým se tiskl na látku mého trička a ty dvě chlupaté červené koule místo knoflíků mi vyrážely dech při každém prudkém nádechu.

„Málem to holčičku dostalo, měla by si rozmyslet, kdy je lepší utéct a ne se nechat spapat,“ přejel mi prstem po tváři, textura rukavice byla velice jemná.

Náhle se ozvalo nečekané cvaknutí a v malém kumbále se rozsvítilo, obnažená žárovka se rozžhla a houpala se nad námi, když ruka v rukavici pustila malý řetízek od vypínače nad klaunovou hlavou.

Zvláštní, určitě jsem věděla, že je elektřina odstřihnutá, a přesto to malé světlo nad námi svítilo jako slunce nad pouští, ne že bych o to stála ho znovu vidět a do rytíře na bílém koni měl také hodně daleko.

Přede mnou stál on, velký, usměvavý, dravý, hravý, a pokud to mohu říci v dobré náladě podle toho strašidelného úsměvu od ucha k uchu. Stín, jenž dělal černé linky kolem jeho očí, byl hrozivý a jaksi přitažlivý zároveň, přesně takhle se díval vrah, který přemýšlel, jakým způsobem oběť připraví o život. Nebylo pochyb, užíval si každou vteřinu. Červené rty roztažené do širokého úsměvu, kde vykukovaly dva bílé delší zuby, se ještě více nepřirozeně zvětšil, dokud zuby neskously spodní ret v ostýchavém rozpoložení. Proč to bylo pořád tak roztomilé, i když tohle slovo jsem se ve srovnání s vražedným klaunem rozhodně nahlas říci neodvažovala.

Rozhodně jsem natáhla ruku a udělala tu nejvíce nelogickou věc, jaké jsem byla schopna.

CVAK. Světlo zhaslo.

Úplně jsem cítila Pennywisův údiv a vnitřně mě hřálo pomyšlení, jak se snaží v té své velké hlavě přijít na důvod, proč jsem to vlastně udělala, sakra, ani já to nevěděla.

„Proč holčička zhasnula? Nebojí se tmy?“ zeptal se šeptem a znovu rozsvítil, klaunův výraz byl zamyšlený, úsměv kamsi zmizel a teď na mě dotčeně špulil ty velké rty, jejichž barva mi připomínala krásné lakované dámské lodičky, na které jsem se půl roku chodila dívat přes výlohu v Cornwille. Nikdy jsem si je nekoupila, protože byly moc drahé, ale stejný pocit nedotknutelnosti jsem měla i z tohoto stvoření. Asi to bylo tím, že jsem s ním nechtěla mít nic společného nebo naopak ano? Ne, jistě že ne.

Zahleděla jsem se do jeho jantarových očí a stejně umíněně našpulila rty, „nemám zájem tě vidět, zvláště tu tvou hroznou zmalovanou tvář." Tiché zato hrozivé vrčení mi sjelo po páteři jako po tobogánu.

„Ale Pennywise se moc rád dívá na tu baculatou tvářičku," klaunův výraz mírně potemněl, možná jsem ho začala rozčilovat a to dítě uvnitř mě se z toho škodolibě radovalo. Uměla jsem ho urazit? Vážně?

„Nejsem baculatá," můj hlas absorboval více rozhodnosti. CVAK. Zhasnula jsem. Vše se ponořilo do naprosté tmy, kde jsem neviděla ani obrys jeho těla jen oči pomalu se tavící ze žluté do oranžové. Špatné znamení? Jaké to bylo, když někdo nehrál podle jeho pravidel?

„Malá Minifred říkala, že nerada hraje hry," zasyčel varovně, protože tohle byla jeho doména a mé činy Pennywise mátly. Nebyl rád, když jsem si z něho utahovala.

„Hry mám ráda jen ne ty tvoje, Pennywisi," odsekla jsem a on zavřel oči jako by se snažil uklidnit. Teď jsem tápala ve tmě zcela. Byla jsem nejistá, ne že bych nevěděla kde je, protože sklad byl příliš malý, aby se tam někde schoval, ale netušila jsem co má v úmyslu a tím mě děsil.

Náhle jsem uslyšela jeho čichání, byl to ostrý zvuk nadechování nosem jako by byl ten malý prostor naplněn vůní koláčků a pomerančové limonády. Vdechoval mou vůni.

„Pak si Pennywise bude muset hrát s jinými dětmi," vydechl medově jako kocour nad smetanou a já hned věděla co tím myslí, ta slova musela na jeho rtech vytvořit přeslazený úsměv, protože jsem vykřikla jasné:  „NE!"

„Ne, ne, ne? Co to znamená? Tenhle malý ptáček by si raději hrál s klaunem místo nich?" Posmíval se mi, jak mě hnal do kouta, odkud nebylo úniku. Mistr strategie. Bastard, nedala bych nic za to, že se právě mlsně olízl, jak ze mě prýštily emoce.

Pennywisův nos se mi z ničeho nic otřel o tvář, jako by se mnou mazlil, sakra, nebyla jsem nějaký plyšový polštář! Červený nos pomalu skel na můj krk, ten spalující dech se zastavil těsně nad šátkem, který jsem měla přes tu zatracenou modřinu ze včerejší noci. Polibek na dobrou noc, zatnula jsem zuby.

„Copak to tu holčička schovává? Má snad nějaké tajemství?" tiché chichotání se mi plazilo po kůži jako břečťan, klaunovy prsty, jež našly uzel, ho rozvázaly, šátek s okamžitou platností sklouzl na zem a zmizel v temnotě.

Zalapala jsem po dechu, když mi Pennywise nyní dýchal na obnažený krk plný fialových modřin od jeho nelidských zubů. Sakra nepříjemné, budil ve mně takový strach, že to udělá znovu a tentokrát nepůjde jen o značky.

Mé ruce vystřelily kupředu a zaryly se do jeho hrudi, mačkala jsem ten špinavý kostým tak úzkostlivě, až mi zbělaly klouby. Potřebovala jsem odstup. Prostor. Začala jsem se skutečně bát. Dříve nebo později k tomu muselo dojít, i když jsem se snažila zůstat klidná, ta emoce rychle prosakovala na povrch víc a víc.

„Ne, ne, tady nic takového není, tady panenka nic neschovává, tady jen Pennywise ochutnal holčičku včera večer a chutnala tááák dobře jako maminčin koláček," broukal spokojeně, a pak jsem vyjekla, jak se vlhký jazyk dotkl toho stále bolavého místa a způsobil mi agónii, špičkou přejel po znatelných prohlubních od žraločích zubů, aby mi způsobil bodavou bolest. Zkroutila jsem se. Nebyla jsem schopná slova. Tma mě držela na místě nebo to bylo jeho tělo, jež mě tisklo na dveře? Vydýchaný zatuchlý vzduch od červotočů ve dřevěných policích? Nebo to byl samotný sžíravý strach v každé buňce těla?

„Ty úchyle! Pusť mě! Bolí to! Neopovažuj se mě znovu kousnout, krvelačná zrůdo! Nejsem žádné lízátko! Drž ode mě ten svůj slizký jazyk dál!"  

Ruka přestala mačkat ten zatracený starodávný kostým a protáhla se nahoru nad klaunovo rameno. Natahovala jsem se a tápala ve tmě, otřela se o jeho ohnivé vlasy, ale nedosáhla na malý řetízek, ať jsem se snažila sebevíc, byl tam vůbec? Teď jsem z té tmy měla strach, potřebovala jsem světlo, nutně nebo zešílím.

Pennywise se zasmál, hlasitě a skutečně pobaveně, „holčička chtěla tmu, proto teď nic neuvidí," přikrmoval záměrně mou hrůzu. Než jsem se nadála, zavázal mi můj vlastní šátek kolem očí, těžko říci jak se mu to povedlo, dokázal vidět ve tmě jako kočka? Já si neviděla ani na špičku nosu. Proč to udělal? Nebylo to potřeba, stejně jsem byla jako slepá, ale cítit ten hmatatelný předmět, znamenalo být nějak vědomě spoutaná, bezmocně omezená, přestože to byl jen a pouze pocit, ale i to bylo někdy horší než vidět skutečnost na vlastní oči a ta skutečnost byla pěkně hnusná.

Klaun si se mnou hrál svoji nebezpečnou hru, nenáviděla jsem ty sadistické úsměšky, narcistické průpovídky, kdy si myslel, že je něco mnohem víc než lidé, jež byly v očích té bestie jen potrava, malý mravenci, jež se dali lehce zašlápnout. Možná si mohl hrát s nimi, ale ne se mnou. To se přepočítal. Jakou roli jsem v tom ale hrála já? Prostě si mě tento měsíc vybral za oblíbenou hračku a bude mě obtěžovat, dokud nezešílím?

Chvěla jsem se, ledová kapka potu mi sklouzla po krku mezi lopatky. Co mohlo být horší, být zavřená jako laboratorní zvíře v teráriu bez únikové cesty, kdy vám malé, hnusné dětské zombie buší na dveře nebo být uvězněná s klaunem kanibalem v jedné místnosti beze světla? Vybrala bych si tu první možnost. Ten dům byl jako past, hrabička na myši, velká Pennywisova hrací plocha stejně jako celé Derry.

„Zrůdo! Nesahej na mě! Vůbec se mě nedotýkej ani prstem!" mé vnitřní já vyšilovalo, hledala jsem vypínač, máchala rukama nad hlavou po řetízku ale marně. Buď tam už nebyl, nebo ho nějaká síla držela mimo můj dosah.

Zlé chichotání se mírně vzdálilo, jen abych ucítila, jak mi Pennywisův prst poklepává na spodní ret, aby získal mou nehynoucí pozornost. Jako bych nic neříkala, že? Dělal to schválně, udržoval v napětí a strachu, toužil pozřít i sebemenší náznak hrůzy.

„Tady, ano tady je něco co se mi nelíbí, co mi nevoní," přemýšlel nahlas tím vražedným hlasem, který mé tělo přetvářelo na tekuté máslo. Narážel na mou drzost? Vytrhne mi teď jazyk? Ještě bych ho mohla zkusit kopnout do slabin.

„Tady, Minnie, kdo se tě tu dotkl? Jaká špína se odvážila vzít si co je MOJE a jenom moje?"

To slovo na mě mělo takový neskutečný drtivý vliv, záchvěv ryzího strachu ve mě propukl z plamínku v požár, měla jsem strach ne o sebe ale o Perryho. Bože, nechtěla jsem, aby se mu něco stalo, aby mu tohle monstrum ublížilo! Toho pěkného chlapa jsem musela dostat z hlavy alespoň teď. Tak počkat, nemohl mi číst myšlenky, že ne? A co to říkal, jak že ho jako cítil? Nedávalo to smysl, jedině, že by je viděl spolu před domem.

Cítil to, cítil ho, mohla jsem si představit, jak ten parchant přivírá slastně oči a přitom kypí vztekem. Tak tohle mu vadilo? Když se přiblížím k nějakému jinému člověku? Žárlil? Kdyby ano, znamenalo by to, že je na mě nějak fixovaný...

Co mám ale udělat, abych odvrátila Pennywisovu pozornost od pohledného právníka? MYSLI hlavo! Cokoliv!

Perry měl budoucnost, mohl mít děti, krásnou ženu, dobře placenou práci a nebo nemít nic, a za pár hodin ležet s proříznutým hrdlem v nějaké stoce. Hezká vyhlídka jen co je pravda.

Ta představa byla tak hrozná, že se mi málem podlomila kolena.

„Holčička se bojí, holčička má špatné svědomí, že udělala něco špatného co Pennywise rozzlobí, hm? Co holčička těmi nevinnými rtíky udělala?" dobíral si mě a pomalu jsem na svém spodním rtu ucítila malé bodání, to když se rukavice roztrhla a místo úhledného prstu na něho dopadal ostrý černý dráp. Pennywise byl netrpělivý, chtěl, ať se přiznám.

Musela jsem něco udělat a v zoufalosti než čekat na kousnutí, mě napadla vlastní hra.

„Zeptej se spíše, co udělám teď," nechala jsem ho přemýšlet a fungovalo to, získat nad ním převahu v důvtipu byl můj rekord, přinutit ho hrát podle mých pravidel a sakra, získat čas vymyslet něco lepšího.

„Hmm, takže si chce panenka konečně s klaunem hrát?" hravé nevinné chichotání se vrátilo a bylo potěšené a zvědavé, zvonivé skoro bezstarostné.

Rozhodla jsem se prát, za Perryho a jeho život. Hlava uhnula, abych se vyhnula tomu nebezpečnému ostrému drápu, který mi sklouzl po tváři a zanechal na ní bolavý škrábanec. Tělo se odlepilo ode dveří a poslepu jsem toho parchanta políbila. Dobře, políbila jsem jeho bradu, jelikož jsem neodhadla výšku, ale hned jsem to napravila a posunula se výš. Tvrdě jsem se přitiskla na ty kypré červené plátky a celou svou bytostí doufala, že se mu některá kolečka v hlavě zamotají a on na vše zapomene. Prosím, modlila jsem se. Políbila jsem ho jako životně důležitou nemorální věc. Ne pomalu a váhavě ale rychle, dech beroucí předstíranou potřebou. Musela jsem věřit, že můj klam Pennywise neprohlédne. Vložila jsem do toho spojení všechno, co jsem měla, všechny tak důležité ingredience pocitů kterými se živil. Nabídla jsem mu je a on si je vzal.

Počáteční očekávání nebo dokonce překvapení z klaunovy strany bylo ihned pryč a já se ptala, bylo skutečně možné ho něčím zaskočit? Nebyla jsem si jistá, ale ať už měl v plánu mi udělat cokoliv, právě v této chvíli vše zmizelo.

Nedostávalo se mi dechu, chutnal tak sladce, tak lákavě, ne jako shnilé maso, necítila jsem pach krve ale kukuřici, sladkou i slanou, praženou, cítila jsem zázvorovou limonádu a ty chutné malé párky, i ta růžová lízátka velká jako moje dlaň s vůní třešní, těch velkých tmavých k nakousnutí. Ohňostroj chutí, všechno na jazyku.

Náhle bylo těžké bojovat s vlastním rozumem, že to dělám jen pro Perryho záchranu a soustředila jsem se na tu svoji. Nepodlehnout pokušení. Zamotala se mi hlava nepopsatelným potěšením. Třeba to nebyl tak špatný nápad, hm...

Chtěla jsem svobodu, ale jako bych si kolem zápěstí sama zacvakla okovy z barevných pendreků. Chtělo se mi volat o pomoc a přitom vrnět jako kočka nad smetanou. Sténat i naříkat...

Přitáhla jsem tělo před sebou na svá prsa a rukou se ještě úporněji natahovala po vypínači někde tam nahoře. Kde jen ta kovová šňůrka zatraceně byla?

Náhle mě Pennywise mírně zatlačil zpátky dozadu, natiskl se na moje tělo ještě úporněji a zaklonil mi hlavu dozadu, jak prohloubil společný polibek. Nečekala jsem to. Zalapala jsem po dechu nad tou zrádnou iniciativou, jak se ke mně přiblížil, až mi drtil žebra, cítila jsem něco na svém břiše, bylo to tvrdé jako ocel a rozhodně to nebyla žádná trubka, která byla v kumbále pohozená, ani nějaká hloupý balónek mezi námi. Tep mi vyletěl ještě výš a narazil do stropu.

Pennywise souhlasně zamručel něco mezi kočičím vrněním a hladovým vrčením vlka toužícího po mase, když jsem ucítila jeho jazyk uvnitř úst jako by něco hledal, až to našel. Můj jazyk, otíral se o něho, důvěrně dotýkal jako bychom se znali léta. Pravdou bylo, že jsem ani v nejmenším netušila, kdo to je, co chce a nechtěla jsem být jeho oběť, milenka natož hračka.

Náhle mě nečekaně klaunovy ruce popadly za obě půlky zadku a přitiskly tvrdě k jeho klínu. Gesto bylo výmluvné, sálalo z něho opojné horko jako by měl uvnitř sebe pekelnou pec. Sexuální napětí bylo ve vzduchu, těžké, dusivé  a v jeho kalhotách hmatatelné.

Vyděsilo mě to, už jsem necítila tu zamýšlenou převahu nad situací, spíše jsem se brodila do vlastního bahna hloupých nápadů. To už jsem nevydržela a odtrhla se od klauna a jeho sladké chuti s hlubokým nádechem jako bych se topila v moři karamelek.

Žluté přivřené oči se po mě podívaly s něčím, co jsem ještě neviděla. Touha. Bylo to možné? Ne, musela to být zvrácená vražedná touha, žádný příjemný cit o jakém člověk čte v knihách. Tohle byl maniakální pohled očí dravce, kterému jsem dala podnět k útoku.

„Holčička se chová rozpustile, Pennywise má velkou radost, hm, velkou... těší ho její přízeň,“ zavrněl hrdelně jako lev nad plachou gazelou, ale to nebylo to, co mě vyděsilo to číhalo dole nebo trčelo?

Něco se mi tisklo ke klínu. Věděla jsem, že je to penis ostatně to měli všichni muži i to, že byl při erekci tvrdý, ale ne že se bude hýbat! Co je to za věc?! On tam měl hada?

Mé nebohé tělo ztuhlo jako by mě zalili do betonu a cítilo, jak se mi ta věc otírá o břicho. Vážně se to hýbalo, ty záškuby a vlnění jako by tam byla dole obří žížala.

Tělem se mi prohnala panika z nepoznaného. Chtělo se mi křičet, ten opar pokušení, kdy se naše rty setkaly, byl rázem rychle pryč a rozplynul se do oblaku obav.

Musím od toho pryč, ať už je to cokoliv!

„Pennywise, dostává zvláštní hlad, Minifred, hlad který nezná, ale rád by ho poznal. Copak to je? Nemá chuť na maso, nechce trhat ručičky ani hltat očička, nechce si pochutnat na snech ale...“ ze rtů mu unikl tichý sten a penis se znovu pohnul, škubl sebou pod látkou kostýmu, jak se o mě otřel a klaunovy ruce si mě k sobě nebo spíše na něho ještě více majetnicky přitiskly. Neměla jsem kam couvnout, hnout ani utéct. Opravdu důmyslná past.

Nebyla jsem hloupá, věděla jsem, co chce, ale věděl to on nebo jen dělal hloupého se svými poznámkami? Klaunův hlas skutečně vypadal zmateně jako by ztrácel tu pověstnou kontrolu a vstupoval na neprobádané území. Vlastně jsem se nedivila, která holka by si s někým takovým něco intimního zkusila. Vsadila bych se, že neměl žádné zkušenosti, možná by se toho dalo využít, ale co jsem chtěla z téhle situace vytěžit? Nechat se znásilnit?

Zkrotila jsem svůj rychlý vyplašený dech, jenž se ztrácel ve tmě, a řekla: „na to pomáhá limonáda, možná by sis měl jít nějakou sehnat.“

Pennywise se zarazil a přemýšlel, nebyl cítit žádný pohyb „holčička mě vodí za nos a lže...Pennywisovi se nelže, koláčku, dobře to víš. Poznám to, cítím to, všude z každého kousku tebe,“ nasál vzduch nosem, blízko, tak blízko, že jsem na tváři cítila jeho spalující dech.

Vzepřela jsem se, ale silně mě přirazil zpátky na dveře a to co bylo v jeho rozkroku, se stejně tak přilepilo na mé kalhoty, k mé hrůze se mu zrychlil dech a ve vlastním výstřihu jsem ucítila něco mokrého, co tam ukáplo. Klaunovy drápy se zaryly do oblin mého zadku dost bolestivě, abych vykřikla. To chichotání u mého ucha bylo zničující.

Znovu se to dole hýbalo jako by to můj křik probouzel. Ne, nechtěla jsem vědět, jak to vypadá za žádnou cenu ani, kdyby to bylo zlaté a posázené diamanty.

„Pennywise má hlad, takový hlad,“ klaunův hlas přecházel do nebezpečného monotónního šepotu, jako někoho kdo přichází do takového stavu, že se řídí jen jediným základním instinktem, který tělo momentálně potřebuje a já jsem teď mohla hádat který to je.

„Neopovažuj se, Pennywisi, jinak tě kopnu a bude to bolet, varuji tě, nesahej na mě,“ opravdu jsem ho varovala, ale už jen temný tichý smích té bestie, který se plížil po mé kůži jako jinovatka a stavět všechny chloupky do pozoru mi napovídal, že nějaká slova ho nezastaví. HAHA zbudou mi jen oči pro pláč.

„Plané hrozby, osvěžující, chutné...lahodné...“ Nelidský jazyk mě olízl na tváři od shora dolů a končil na hraně brady, kde za sebou nechal vlhkou stopu jako od slimáka.

Sakra, sakra, snad se nepřestával ovládat. Tohle jsem nechtěla!

Měla jsem husí kůži, nervozita mnou cloumala, snažila jsem se nebát, abych ho neprovokovala. Nedařilo se mi to. Kdo by strach neměl?

Trhla jsem sebou ne kvůli drápům, jež se mi zarývaly do pozadí, ale pro tu divnou živou věc na mých kalhotách, která se začala vrtět, stále víc a víc se otírala o látku jeansů jako by je chtěla rozpárat a dostat dovnitř. Vím, co to hledalo, a já nenáviděla, jak mé tělo na toho pošahaného klauna reagovalo. Tohle bylo tak zvrácené. Styděla jsem se.

Dobře, už jsem si vybrala, raději být venku s těmi mrtvými dětmi, než aby se do mě dostala ta odporná hadovitá věc a já umřela na vyčerpání sexem, až by se po hodinách ukojil.

„Pusť mě! Nech mě být, chci ven!“ začala jsem křičet, až se můj zoufalý hlas odrážel od stěn a tvořil nepříjemnou ohlušující ozvěnu. Strhla jsem si šátek z hlavy.

Pennywise po mě loupl očima jako by si mě prohlížel, žluté duhovky lehce zakryla tmavá víčka, buď nebyl právě potěšený mou vzpourou, nebo se naopak usmíval. Netušila jsem co je momentálně horší. To, že jsem ho vzrušila nebo ho líbala?

„Nech hodnému klaunovi dát, co chce a neublíží ti, slibuji.“

„Svoje sliby si nech pro někoho jiného nebo pro toho kdo jim věří,“ hlas se mi zlomil, když se ta věc dole otřela o moje citlivé vlhké místo, neměla jsem času nazbyt. Musela jsem něco udělat, zbývalo jediné.

Prudce jsem do klauna vrazila ramenem a naklonila se dopředu. Nečekal to. Ruka zoufale hledala v temnotě, když sáhla na řetízek!

CVAK.

Jako němá jsem zůstala civět na prázdné místo před sebou. Oči bolely, jak si zvykaly na světlo, začaly mi slzet. Zdálo se mi to snad? Nikdo se mnou nebyl.

Žárovka se kývala ze strany na stranu a ukazovala mi tři stěny zaprášených regálů s pavučinami. Byla jsem sama jako by to byl celé jen zlý sen...

*******************************************************************************************************************

Celý den byl sakra namáhavý asi jako maraton s tunovým závažím na nohách, měla jsem pocit, že nedělám nic jiného, než že nosím kusy omítky, zdiva, prken a nábytku ven a házím je do kontejneru. Tohle byla tvrdá těžká práce nic proti stěhovákům, které jsem si vážně nemohla dovolit. Myslela jsem na to, kolik špíny jsem vynosila, musely to být tuny. Zatracený dům, než to dám dohromady, bude ze mě stařena, pak by o mě třeba tan klaun ztratil zájem, napadlo mě, když jsem se loktem opírala o hranu toho kovového monstra a rukávem si utřela zpocené čelo. Vyhlídka vzhůru na nebe nebyla dobrá a pohled vzad na dům kdysi patřící k viktoriánské elitě byl ještě horší. Proč trávník kolem vypadal jako hřbitovní loučka a co to bylo s tou zahozenou dětskou tříkolkou? Šla jsem k ní a chytila řidítko s růžovými omšelými střapci. Kolečka byla zamotána v trávě tak šikovně, že nešla vytáhnout, nejspíše bylo druhé řidítko zabořené v hlíně a zarostlé kořeny. Chytila jsem ho oběma rukama a zapřela se. Začalo se to zvedat. Něco se na zemi pohnulo, měla jsem strach, že tam má nějaký had doupě, ale najednou to chňaplo po špinavé konstrukci. Dětská ruka hrající hnilobnými barvami se sápala po kole, prstíky se obalily kolem rámu.

Tentokrát jsem se nelekla, dům byl plný divných nadpřirozených věcí, ale tohle mě už nevyděsí.

„Ale, ale, to je tvoje kolo, miláčku?" zašvitořila jsem na ruku, jejíž majitel musel být pořád zabořený v hlíně pod zemí. „To si nemyslím."

Trhla jsem vší silou, kosti a mrtvolné maso se napjalo, něco křuplo. Nechtělo to tříkolku pustit. Nevzdala jsem zápas, dokud jsem kolo nedržela ve vzduchu. Přízrak v hlíně zlobně zasyčel a prsty několikrát hrábly do prázdna, než se stáhly zpět do vysoké trávy.

„Tohle si můžeš dělat na nového majitele, až ten dům prodám," odfrkla jsem si a šla hodit tříkolku do kontejneru. Neustále jsem měla pocit jako by mě někdo pozoroval, ne že bych nevěděla, kdo a rozhodně nešlo o pár nabubřeních sousedů. Pennywise se od té chvíle neukázal. Špatné znamení? Ne, určitě dobré, nalhávalo si mé svědomí.

Nenápadně moje oko sledovalo okna Neiboltova domu, nikde se nic nepohnulo a já necítila tu drtivě ledovou atmosféru jako předtím, jen ten balónek omotaný u sloupku dveří mě rozptyloval jako boxera boxovací pytel. Šla jsem odhodlaně k němu a chytila ho jako by to byl lidský krk připravený ke škrcení.

„Ach, bože, ale jak...vrrr...jak ho mám zničit?" moje ruce se ho snažily zmačknout, propíchnout nehty, dokonce jsem si ho přitiskla k sobě a objala, ale ani tlakem to nešlo.

Co je to za balónek? soptila jsem. Ta červená barva mě dráždila jako býka. Zlobilo mě to a představovala jsem si, že ta velká nafouknutá věc je Pennywisova hlava, ale ať jsem se snažila, jak chtěla, bylo to nemožné úsilí, jen jsem se zadýchala námahou.

Kolem ucha mi proletěl smích, otočila jsem se, ale byly to jen děti na kole projíždějící ulicí.

Vážně vtipné, dalších pět minut bylo pro mé nervy nepřekonatelných. S něčím takovým, se moje rozzuřené já nesetkalo.

„Tak konečně praskni!" vyšilovala jsem, ale balónek neměl ani škrábnutí. Sakra. Všechno tady bylo proti mně! Mé oči se zahleděly nenávistně na napnutou hmotu a nenadále jsem se lekla a trhla sebou. V odrazu za mnou se na povrchu objevil krvelačný úsměv, který se mi vysmíval. Pennywise byl vážně škodolibé stvoření, ale když jsem se prudce otočila, zůstala jsem zkoprnělá a zmatená.

„P...Perry?" vykoktala jsem nevěřícně na reálnou formu právníka. Za zády mi stál tmavovlasý anděl s tím líbezným úsměvem. Pohladil mě tou uklidňující modří oceánu a položil mi ruku na rameno v přátelském gestu. Dlouhé štíhlé prsty hřály a dodávaly mi jistotu, že všechno může být možné, pokud i v takovém zapadákově najdu tak čistou duši.

„Nechtěl jsem tě vyděsit, Minifred, neměl jsem v úmyslu se za tebou plížit jako duch, jen jsem byl zvědavý, s čím se to tu pereš," nadzvedl právník tázavě jedno obočí a zahleděl se mi přes oblouk ramene do náručí. Začervenala jsem se v rozpacích. Jak dětinské.

„Pořád mi někdo dává balónky, nejspíše si myslí, že když jich budu mít dost, odnese mě to i ten barák do Země Nezemně." Moje ironické ušklíbnutí mluvilo za vše.

Perry se zasmál, jeho smích byl hlubší, než jsem očekávala zato upřímnější, přitom stáhl svou ruku a já blahem přivřela oči. Prsty mě pohladily jako peří a palcem se mi dokonce otřel o krk. Byla to vteřina, ale i to se počítá. Roztékala jsem se jako čokoláda na slunci.

„Já si myslím, že je to hezký nápad na uvítanou," kývnul bradou k bílému nápisu, jenž na nás koukal ze strany té věci.

„Raději bych brala domácí koláč, ale tohle je dost otřepané. Ne že bych neměla ráda balónky nebo oslavy, ale k tomuto místu se to vážně nehodí, možná kdyby tu barabiznu někdo zalátal a natřel na bílo," škrtila jsem provázek v ruce a omotávala ho kolem dlaně a prstů jako stydlivé dítě.

„Mohl bych tě v sobotu na jeden vzít, když máš tak ráda sladké, M. Vlastně jsem tě přišel pozvat na schůzku," řekl jako by se nechumelilo, a když si Perry všiml mého překvapeného pohledu a pootevřených úst rychle dodal, "přátelskou schůzku, samozřejmě."

Jak se mi rozbušilo srdce tak taky rychle přestalo. Měla jsem chuť zavít jako vlk, sakra, zrovna když to znělo jako rande, no nic, nějaká schůzka je pořád lepší než žádná. Ukaž úsměv, Minifred a přikývni jako každá jiná holka. Nedala jsem na sobě znát zklamání, raději se zazubila, a pak mě něco napadlo.

„Hm, Perry, napadlo mě...trochu se mi krátí úspory a tak...ne nedívej se na mě tak, nechci po tobě žádné prachy, jen mě napadlo jako někdo, kdo má rozhled po Derry, nevíš o nějaké práci? Než dám dohromady tenhle dům, tak mě stáhne z kalhot a já musím jíst."

Zamrkala jsem těmi neodolatelnými řasami jako hladový bezdomovec, který žebrá o dolar kolemjdoucí a Perrymu začaly cukat koutky. Byl k sežrání.

„O něčem bych věděl, na konci Derry u kamenného mostu je Stewansův nábytek, hledají tam prodavačku, stará paní Jaksonová je nemocná a rozhodla se odejít do důchodu. Ten podnik má letitou klientelu, a dnes jsem také viděl štítek za dveřmi té kavárny, kterou jsme spolu navštívily."

Sledovala jsem mužovy rty, když mluvil, uši jako rádio stanice zachytávaly každé slovo.

„Servírku? Mohla bych to zkusit, i když jsem vždycky nesnášela ty krátké vyzývavé sukně, které lákají úchyly," řekla jsem bez obalu. Ano, co na srdci to na jazyku.

Perry se začervenal asi při zmínce o sukních, tváře měl hned jako čajová růže, naprosto k zulíbání, musela jsem se držet a nepolíbit ho jako žabího prince z pohádky.

„Neboj se -Caffee White Cat- je solidní podnik," ubezpečil mě a já ho chtěla trochu potrápit.

„Takže nehrozí, že by mi někdo sáhl na zadek, hm?"

„Není to bar, nebo noční podnik," pokud byl Perry předtím růžový, teď svítil jako lampion.

„To jsem si oddechla, dobře, zkusím tam odpoledne zajet, stejně už tu končím. Mám toho dost a pořád to vypadá jako bych tu nic neudělala," můj povzdech byl zoufalý. Celou dobu se má pozornost soustředila na pohledného právníka, ale teď mě upoutala škvíra ve dveřích. Rozhodně tam předtím nebyla, že by za to mohl průvan nebo někdo, kdo nenápadně poslouchal za dveřmi? Naskočila mi husí kůže, byl jen jeden tvor, který by rozhovor mohl poslouchat...

„To určitě není pravda, pokud chceš, M rád bych ti tu pomohl," nabídl se Perry a mě to vyděsilo do morku kostí. Za žádnou cenu nepřekročíš ten práh!

„Ne, ne, ne, to nebude nutné," zablokovala jsem s falešným úsměvem vchod a natáhla se po klice. Zabouchla jsem dveře, představila jsem si, jak Pennywise o dřevo brousí své drápy.

„Jsem vyčerpaná a vůbec bych nedovolila, aby sis zašpinil ten pěkný oblek," výmluvy mi šly dobře a tohle byl pádný důvod. Žádnej chlap by si nezasvinil to na první pohled drahé sako z nejlepšího obchodu v Derry, leda by to byl idiot a takovým způsobem na mě Perry nepůsobil.

„Máš pravdu, určitě ti ale budu moci pomoci jindy po práci. Pro samotnou ženu je taková nemovitost nad hlavu," soucítil se mnou a mě to zahřálo u srdce. Tak sladký...

„Něco bys pro mě ale mohl udělat, nemáš něco, čím bych tohle propíchla?" balónek na šňůrce mě pořád dráždil.

Perry se zamyslel, otevřel koženou tašku a z ní vytáhl hezké lesklé psací pero. Odšrouboval víčko jako profesionál, a pak uchopil ten psací nástroj jako nůž, bodl.

Konečně se ta tenká červená membrána prorazila a bylo to jako atomová bomba.

Všechno v okolí tří metrů se najednou obarvilo červeně. Neznámá tekutina uvnitř balónku se rozprskla na všechny světové strany. Jak to bylo možné? Vždyť uvnitř určitě nic nebylo! Špatný kanadský žert od nějakých spratků! Nahodilo mě to od hlavy k patě stejně jako Perryho stejným dílem. Vypadali jsme jako dva červeně splácané postavy z modelíny. Teklo to všude proudem, stejně jako by na vás někdo z okna vylil litry vody. Bylo to hnusné, nechutné a naprosto odporné. Sama jsem tam stála jako opařená a myslela jen na to, že jsem chtěla Perrymu ochránit oblek před znečištěním...tohle byla KATASTROFA! Proč se všechno čeho se dotknu, promění v pravý opak?

Moje nervy praskly. Začala jsem ječet jako by mě někdo píchal vidlemi do zadku, stírala jsem si tu tekutinu z obličeje a pak z trika, všechno špinavé. Nešlo se toho zbavit, nakonec jsem poslepu rozrazila dveře a vběhla do domu jako strašidlo, bylo mi jedno, jestli za mnou Perry běží nebo na mě křičí. Za sebou jsem nechávala červené stopy, na podlaze, schodech ve svém pokoji a koupelně, to byla poslední stanice, kam jsem se uchýlila. Strhávala jsem ze sebe všechno oblečení a házela ho do rohu na dlaždice, jen to mlasklo. Stoupla jsem si do staré otlučené vany a vůbec mi bylo jedno, že tam je po kotníky stojatá kalná voda. Lila jsem po sobě studenou balenou vodu z lahve a druhou rukou se snažila to všechno smýt. Všude byla špína, lepila se na kůži jako med tím nechutným způsobem. Zježily se mi všechny vlasy. Zachytávalo se to na okrajích vany jako kal.

Co to proboha je?! Zděšení nabíralo na intenzitě.

Lepilo to, ale v žádném případě to nebyla barva na malování, jaký idiot by si vymaloval rudě červenou, jedině tak v bordelu. Nebyla to však barva, i když tak zprvu vypadala. Ta konzistence, co to...setřela jsem to z krku a přičichla k tomu. Ten železitý pach...

Obrátil se mi žaludek, musela jsem se chytit okraje vany, jinak bych se asi pozvracela. Nebylo pochyb, že to byla krev. Skutečná krev. Tolik krve...

Lapala jsem po dechu, nafukovala tváře. Nemysli na to, prostě to umyj, vydrhni se...

Pořád jsem si to opakovala jako zaseknutý jukebox. Chtěla jsem to pryč tak moc, že jsem z toho byla šílená, a pak na jedno mrknutí to bylo pryč. Voda z lahve stékala na mou holou kůži a nikde nebyla ani stopa po ničem červeném. Mozek to nedokázal pochopit. Co? Jak? Nějaká iluze? Pomatení mysli? Patřím do blázince?

Trvalo mi půl hodiny se uklidnit, takhle jsem se nikde objevit nemohla, žádat o práci vyděšená nebylo to pravé a jen by mě vykopli nebo zavolali do ústavu. Neměla jsem chuť nic pozřít, ale prázdný žaludek protestoval, musela jsem něco sníst, což znamenalo dojet si pro něco do večerky, jelikož telefon byl vybitý a nedalo se nic objednat.

Navlékla jsem na zmrzlé tělo starou sukni na kolena a na prsa si natáhla černé tílko. Dobře, nesnášela jsem sukně, byly moc holčičí a netušila jsem, co mě tenkrát trefilo do hlavy, že jsme ji koupila, asi jsem se chtěla líbit Thomasovi. Mé oči se obrátily ke stropu, jak jsem byla blbá. Už mu nebudu věnovat jedinou myšlenku. Nestojí za to a nikdy nestál.

Prsty popadly klíče a já vyrazila z pokoje. Chodba byla prázdná a z podlahy se vznášela slabá vůně citrusu místo hniloby, alespoň malá změna a to mě uspokojilo po celém tom fiasku. Šla jsem kolem několika dveří, když tu mě něco zastavilo. Nebyly to dětské ruce, které by mi chytily nohy, abych se rozplácla na zem, byl to zvuk rádia a nějakého starého přenosu. Cirkusová melodie! A šla přímo ze dveří, kde jsem se zastavila. Lákala mě dovnitř? Brrr, strašidelné!

To určitě, je to past, celé tohle hrozné místo bylo past, jako by dům stál na pomezí tohoto a astrálního světa a každý roh byl namočený do pekla. Měla bych sehnat bibli a svěcenou vodu nebo rovnou kněze, aby to tu vysvětil, ale pochybovala jsem, že by překročil práh.

Srdce mi vyskočilo do krku jako bych spolkla v ten moment celé jablko. Natáhla jsem ruku a otevřela místnost dokořán. Panty zaskřípaly, melodie hrozivě zesílila...

Uvnitř pokoje bylo šero, minimální světlo ze zakrytých oken házelo podivné růžové a šedé stíny na desítky panenek klaunů a šašků všech druhů a velikostí. Z jednoho z nich musela hrát ta veselá hudba, ale ze kterého? Všichni mě sledovali skleněnýma vševidoucíma očima. Vnitřní hlas mě varoval, ale poslouchala jsme ho někdy? Ne.

Místnost přede mnou byla tím nejpodivnějším pokojem v domě, tedy kromě sklepa se studní, ale tohle rozhodně nevypadalo jako dětský pokoj nějaké holčičky...

Na tuto panenkovskou galerii jsem nechtěla sáhnout ani omylem, nejenže mě děsil do morku kostí, ale všechny figury byly dobře zachované a já si od nich hodně slibovala, až je prodám. Prostě mě odrazoval svou nepříjemnou strnulou atmosférou a teď v něm ještě strašilo. Dnes z toho neusnu.

Vstoupila jsem opatrně na červený běhoun, který vedl přímo na druhou stranu místnosti k hoře zakryté bílými prostěradly. Dlouhá úzká okna vyzdobena barevnými skly mozaiky mi až věrně připomínaly okna z kostela. Mohl být pod tou plachtou nějaký oltář, kam se dávaly obětiny? Co měly představovat ty panenky? Obecenstvo, před kterým se nějaký zvrhlík ukájel? A chtěla jsem tajemství tohoto pokoje znát?

Krok po kroku jsem šla uličkou, když se za mnou prudce zabouchly dveře a v ten moment se na nevyslovený rozkaz otočily všechny hlavy klaunů přímo na mě. Nohy mi zkameněly na místě, rozhlížela jsem se po tom podivném úkazu a byla jako na trní, najednou se to začalo hýbat!

Pestrobarevné saténové oblečky začaly šustit. Šašci se pohybovali. Pomalu, děsivě a trhaně směrem ke mně. Teď už natahovaly ruce dopředu a všechny se začaly šoupat po podlaze! Kéž bych sebou měla alespoň kovovou tyč nebo koště. Rozhlížela jsem se, abych našla původce toho všeho. Musel tu být, někde se skrýval, aby si užil představení.

„Vím, že tu jsi, Pennywisi! Neskrývej se. Já vím, že tohle děláš ty a chceš mě vyděsit a víš co? Nebudu se bát kousku dřeva a porcelánu v hadrech!"

Neozval se žádný děsivý smích, žádný hlas ani vrčení a to mě možná vyděsilo víc, než kdyby o sobě dal vědět. Ne, nesměla jsem podlehnout panice a běžet do kouta. Ohnala jsem se rukou po nejbližších panenkách klaunů, dva jsem shodila na zem, zůstaly prkenně ležet na zemi bez života, ale další mě škrábl po ruce.

Bože, jak? Cítila jsem, jak to pálí, a jak mi po paži steklo pár kapek krve. Byly nebezpečnější, než jsem si myslela, a to donutilo mé srdce závodit.

Co teď?