Kotva 1

Kapitola 1.
Nečekané setkání

Nekonečné schodiště končilo u dobře známé sochy gryffina, rádoby objímajíc svými křídly osobu, jež se před něho postaví.

Dívka s dlouhými rudými vlasy jako plameny samotného pekla vyslovila zvučné heslo a dravý pták se odsunul do pozadí, aby tak odhalil vchod za sebou.

Vstoupila.

Lily Evansová, mladá okouzlující dívka a čarodějka, si to namířila přímo do ohromné kanceláře ředitele Brumbála.

Toho času zde učila na postu profesora obrany proti černé magii. Svůj obor milovala. Hned po studiích jí sám Albus nabídl toto místo a ona ho vděčně přijala. Pracovala s žáky všech ročníků již čtyři roky a nemohla si vše vynachválit.

Zrovna začala hodina, proč jí tedy sám ředitel volá do své kanceláře pomocí spěšného psaníčka, jako by snad něco provedla? O ničem neví, vše co dělala, dělala s vědomím a myslí na dobrou věc, muselo to mít tedy nějaký vyšší důvod.

Ale jaký?

Mladá dívka vyběhla po několika mramorových schodech do jakého si předpokoje, nebo spíše knihovny, spisy a publikace vázané v kůži stály neslyšně v policích a tyčily se do stropu pečlivě narovnané v policích všude kolem zdí.

Prošla průchodem přímo do srdce kruhovité ředitelny, několik učitelů postávalo před mohutným vyřezávaným stolem, za nímž stál sám ředitel Bradavic ve své stříbrné róbě.

Jsou tu i ostatní, že by nějaké nové nařízení? Je pravda, pán temna ten-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovovat stále sílí a proto i zde je nutná opatrnost.

Nemůže jim snad dát chviličku oddech?

Z dálky poznala ušpiněnou zástěru dobrotivé profesorky Pomony Prýtové a také toho malého učitele kouzelných formulí Filiuse Kratiknota, jehož výška sahala jen k prsům štíhlé Minervy Gonagallové, ředitelově pravé ruce.

Překonala dalších pár schodů vsunutých mezi dva mramorové sloupy po stranách clonících výhled na zbývající členy představenstva. Zřejmě přišla poslední.

Najednou se Lily naskytl náhled na všechny i co skrýval dříve jejím bystrým očím zacloněný prostor a zastavila se na posledním schodě doslova opařená.

Dívce problesklo hlavou plno nepříjemných myšlenek, teď již chápala, zachmuřené obličeje na tvářích profesorů, dokonce se jeden usadil i na té její.

„Co, tu dělá on?“

To byla její první myšlenka, jež se slečně Evansové drala do úst při pohledu na vysokou tmavě oděnou osobu, která jí nevěnovala ani jeden pohled.

„Pan Severus Snape se zde uchází o volné místo učitele Lektvarů, slečno Evansová,“ řekl Albus Brumbál a věnoval dívce vidoucí pohled přes obroučky svých brýlí.

V Lily, se hnuly dávno zapomenuté pocity a dokonce i trocha lítosti. Severus, spolužák, arogantní ničema, smrtijed, tak to tedy ne, znala ho jako uzavřeného mladíka s popelavě bledou tváří, štíhlým tělem, dlouhými kostnatými prsty a po ramena dlouhými rovnými vlasy ale ten charakter. Není divu, že se svou duší přidal k temné straně.

Neviděla ho osm dlouhých let, bohužel slyšela dost. Z jakého důvodu se hlásil o toto místo? Je vážně tak hloupý když si myslí, že mu Brumbál přenechá místo po Křiklanovi a poplácá ho po zádech s významným: vítám tě u nás?

„Pan Snape přísahal na svůj život, věrnost této škole a jejím zákonům, dobře víte, co to znamená,“ řekla Minerva, ke které se překvapená Lily přiřadila, aby tak čelili nepříteli společně.

„To nemyslíte vážně, pane!“ protestovala a rozohněně sjela muže pohledem, moc se nezměnil, vlastně vypadal jako předtím, až na to, že dospěl v muže stejně jako ona v ženu. V dívce to jitřilo staré rány deroucí se na povrch a musela zabránit zkáze celé školy.

„Pane, je to smrtijed!“ opovážila se jej veřejně obvinit jako jedinou poslední šanci na úspěch a celá sešlost čarodějů za jejími zády strnula, kromě ředitele majícího vše pevně ve svých rukou.

Tentokrát to přehnala.

Věděla to od toho momentu, co to prokleté slovo vůbec vypustila ze rtů. Snape oděn v dlouhé tmavé havraní roucho do ní zabodl své pichlavě černé oči, až celá znejistěla, tvrdý pohled zapůsobil tak mocně, až si připadala jako beruška uvězněná v jantaru.

„Být vámi, slečno, dávám si větší pozor na to, co říkám,“ přivřel své oči dravce, „mohlo by se vám to vymstít…“ zasyčel. Intonace toho arogantního mužského hlasu dávající důraz na jednotlivé slabiky pronášené mučivě pomalu jí rozechvěla po celém těle jako plížící se smrt. Tohle jí jen tak lehce nepromine.

Kdysi v něm přebývala alespoň špetička dobra, bohužel, nyní se už zdála naprosto udupaná, ztracená, utopená v těch tmavě pronikavých očí.

Pokud, by byla zbabělec, zalapala by po dechu.

Takovou radost mu ale nedopřeje.

„Jjj…jste si jistý…ppppro…fesore?“ zakoktal mladý Quizinus Quirrell vykukující z davu, i on měl očividně zájem o přežití školy, žáků a hlavě sebe.

Naprosto absurdní situace se měla ještě prohloubit následujícími slovy.

„Jak jsem již měl čest promluvit si s tímto mladým mužem, je ochoten podstoupit to riziko a obětovat se pro nás všechny. Výměnou za zdejší zaměstnání nás bude informovat, co se v přibližné době bude odehrávat na straně zla.“ Vždy vyvážený Albusův hlas, se ani v tak těžké chvíli jako je tato, nezměnil. Nic nebral na lehkou váhu, vědom si velkého rizika, koho si to sem hodlá vnutit.

To se však nelíbilo přihlížejícím, jenže mlčeli, až na Lily, která chtěla bojovat do samotného konce.

„On se hodlá zříci vy-víte-koho?“ vykulila oči a nevěděla, zda tleskat Snapově genialitě nebo bláhovosti za tak riskantní kousek jak je všechny ošálit.

„Pochybuju, že k nám bude tak upřímný a než se vzpamatujeme, mnozí z nás tu budou za měsíc ležet s proříznutým hrdlem. Nevidíte snad jak je to absurdní?“ vystoupila vpřed čelit vetřelci.

Snape se utápěl v tichosti se svým vlastním stínem, ruce křížem nepřístupně založené na hrudi jako někdo, kdo si je dobře vědom své moci a nadřazenosti, vše mu zatím nahrávalo do karet, podařilo se mu mezi čtyřma očima přesvědčit ředitele Bradavic, aby mu důvěřoval a za to mu dal cennou záruku a teď to pokazí ta holka? V duchu se ušklíbl tím povýšeným způsobem, jenž v lidech zanechával strach ještě dlouho poté, co odešel.

„Pokud máte proti mně nějaké výhrady, řekněte mi to narovinu,“ osopil se na dračici před sebou, viděl jí v očích, jak moc se ho chce zbavit a znovu se ušklíbl, stále mu nemůže zapomenout těch pár slov pronesených kdysi dávno u jezera, měla odvahu, ale to se v jeho očích ztrácelo za smrtijedskou maskou, stejně neviděla dál jak na špičku svého nosu.

Jak očekával, neměla slov, jen tak pootevřela ty svoje sladké rty a zase je zavřela, toho využil ředitel a vstoupil mezi ně.

„Tak dost!“ rozhodl, poté se obrátil k dívce, „pan Snape, podal dostatečný důkaz své loajality naší věci. Netřeba říkat, že potřebujeme každou pomoc,“ ředitel svá slova myslel smrtelně vážně. „Navíc se nám profesor lektvarů náramně hodí. Pan Horácio odchází na odpočinek a je jen dobře, že jej vystřídá jeho výborný student, je to tak?“ mužík jménem Křiklan v zástupu přikývl.

To snad není možné! Rozčilovala se Lily, až jí tváře žhnuly jako rozpálené žárovky. Oni to už odsouhlasili, copak toho zloducha neprokoukli jako ona? Zrovna teď, se na ni díval shora s tím svým vítězoslavným úsměvem, ve kterém nebyl ani náznak po vřelosti.

„Jaký důkaz?“ nedala se tak snadno.

„Prozradil jsem místo, kde hodlá můj pán zaútočit příště,“ přednesl. Vyzradil jen nejnutnější část. Již dávno se naučil opatrnosti a nevynášet na stůl zbytečně moc užitečných informací, častokrát mu to zachránilo život a nebýt nitrobrany asi by tu už nestál.

Lord Voldemort neodpouští. Poslední kdo se mu protivil, padl bez lítosti mrtvý k zemi, ať se jednalo o mudlu, čaroděje či smrtijeda. Naštěstí o něm nepochybuje, za těch pár let si zasloužil čestné místo po pánově levé ruce jako jeden z nejschopnějších a rozhodně by ho nenapadlo slovo zrada. Vše co dělal, si předem pečlivě naplánoval, s Brumbálem se dohodli na smlouvě a faktu dvojitého agenta.

To samé slíbil Voldemortovi.

Hra je rozehraná.

Chvíli ho dívka s rudými vlasy a smaragdovýma očima upalovala zaživa, pak sklopila poraženě oči k zemi.

„Dobrá, pokud si tedy přejete mít tu zrádce, poslužte si“ zamračila se Lily, poté odešla společně s houfem ostatních profesorů, jež se nezmohly ani na jedinou výtku proti Severusově přijetí.

Bradavice měli nového profesora a učitele nového kolegu.

„Tak, Severusi,“ Albus mu nabídl kožené křeslo před svým stolem.

„Obávám se, že vaše přítomnost a hlavně minulost vyvolala ve všech zmatek. Ostatně to se dalo čekat. Nicméně vám věřím, snad mou důvěru nezklamete,“ už kde kdo věřil v ředitelův sedmý smysl, jakési oko do duše, jímž hodnotil všechny v dosahu. Pokud viděl ve smrtijedovi záchranu, patrně tomu tak muselo být.

Tmavý stín se odlepil ze svého místa a postavil se před stůl, nesedl si, jen vystavil svůj bledý obličej svitu skomírajících svíček.

„Nezajímají mě pocity ostatních,“ Severus to řekl s takovým chladem, že by se snad i kámen rozdrolil na jemný písek.

„Tak, k věci. Nebudete používat zakázanou magii v prostorách školy, jen nevyhnutelně, dále váš kabinet je ve sklepení. Profesor Křiklan vám vysvětlí co a jak, tuším, že jste spolu dobře vycházeli, nemám pravdu?“ neřekl Snapovi do očí jak jsou si oba v jeho očích podobní, nejraději by je nazval černými pavouky, jenže tím hrozil ztrátou důvěry u tak ochotného informátora, kterého nutně potřebovali.

Čas ukáže.

Jestli se domníval, že mu Snape bude klást nějaké podmínky, naprosto se spletl. Souhlasil se vším bez zbytečných řečí.

„Teď, tedy uzavřeme smlouvu.“

******************************************************************************************************************

Kdosi se vloudil do Snapova nového působiště, nebo spíše učebny lektvarů ve sklepeních hradu.

Ženská postava bez klepání pootevřela těžké okované dveře a protáhla jimi svou štíhlou postavičku.

Skrze svůj náklad v rukou v podobě desítek spisů seskládaných v kožených deskách povětšinou tmavé barvy s otrhanými rohy téměř nešlo vidět.

Lily, i když velmi nerada dnes již podruhé, musela snášet Snapovu děsivou přítomnost.

Sám netopýr sklepení nevisel za nožičky od stropu, jak očekávala, nýbrž se přehraboval a třídil ohmatané zkumavky, pipety a demižóny potřebné k vytvoření i primitivnějšího lektvaru, stranou od lavic na širokém stole.

Jakmile Severuse vlastní sluch upozornil na příchozího vetřelce, pomalu se ohlédl.

„Čemu vděčím za vaši návštěvu, slečno Evansová?“ sjel dívku očividně pohrdavým pohledem a zaměřil se na spisy.

„Profesor Křiklan, mě poprosil, abych ti to donesla ze sborovny,“ obdarovala jej stejně nepříjemným pohledem.

„Na stůl,“ předešel její otázku kam s tím nákladem.

Jak přešla kolem muže směrem ke katedře, neodpustil si syknout: „Stále jste profesorovým miláčkem?“

Dělala, že jej neslyší a položila svazky na své místo. „Myslím, že tebe měl raději než mě,“ přiznala, ač nerada. Tím si vysloužila Severusův úšklebek.

Nechoval se k ní zrovna přívětivě, jak by také ne? Obviňovala jej přede všemi u ředitele Brumbála a kdo chce vydržet po boku pána zla, asi jemné způsoby také mít nebude, navíc chvála byl cit, který se mu palčivě nedostával.

Dívka si všimla bublající tekutiny v kotlíku nedaleko. Něco připravoval.

Nenápadně se připlížila a dávala si pozor, aby jí výpary nešly do té krásné rudé hřívy. Z Lektvarů měla vždy dobré známky, jenže tohle….

„Co je to?“ odvážila se zeptat.

V mžiku stál za dívčinými zády jako bouřkový mrak, nejspíše mu nedělalo zrovna dobře, když hodnotila jeho vlastní práci.

„Neopovažujte se na to sahat, je to můj soukromý lektvar.“ Strohá odpověď dívku přimrazila na místě, doslova za sebou cítila tu hustou nepoddajnou energii pohlcující tu její, mohla si i představit svraštělé obočí a pevně stisknutá ústa do tenké čárky.

Nesměla být nervózní. Copak to tu bylo.

„Hm, fazolka dřímalky, kořínky baldriánu, hadí zuby, mordovník, pelyněk, drcený kořen asfodelu...“ pohladila přemýšlivě baldrián svými prsty a prudce se otočila.

To neměla dělat.

Stál tak blízko, až se přitiskla zády ke stolu a pohoršeně vyhrkla: „T...ty připravuješ doušek živé smrti?“ strach v těch nevinných očí se zdál téměř hmatatelný a Severus na malou chvíli zvažoval, zda nemá přikývnout a tím tu odvážnou chudinku vyděsit místo toho zasyčel: „Tím bych vaši důvěru a ostatních asi moc nezískal že? Nebuďte hloupá,“ mluvil s ní jako s nějakou bezduchou studentkou tím proklatě odměřeným přízvukem.

„To co vidíte, je jen lehký uspávací lektvar, doplňuji chabé zásoby bývalého profesora, slečno Evansová, byla byste raději, kdybych vám dal ochutnat?“ jedno jeho tmavé obočí vylétlo vzhůru a očekávalo odpověď.

Lily, byla stále na vážkách, zda má těm hadím slovům věřit, ale zbývala jí snad nějaká jiná možnost?

Znovu vyhrál a dívku to velmi pálilo, odsekla: „ne děkuji, raději dávám přednost čerstvé kávě,“ muž se k ní sklonil a své paže přitiskl k okraji stolu, tím dívku uvěznil mezi svým tělem a stolem.

„Snad jste si nemyslela, že bych vás tu nechal pobíhat a naklánět se nad kotlíkem, aby vás zasáhly výpary doušku živé smrti, po tomhle budete v noci jen sladce spát“ ušklíbl se. Hedvábné černé vlasy Severusovi spadaly kolem kamenné tváře, doufal, že jí tak dojde jak je hloupá, to se však mýlil.

„Místo doušku živé smrti, byste si měl namíchat Euforii,“ (lektvar na dobrou náladu) červenala se, z toho jak musela čelit Severusovým hlubokým černým očím asi tak pouhých třicet centimetrů od těch svých.

„Pfff, na něco takového je zbytečné mrhat energií, natož ingrediencemi,“ opovrhl doporučením. Nyní se ještě více nad Lily naklonil, zřetelně mohl zaslechnout, jak se Lily nervózně rozbušilo srdce. Natáhl jednou rukou za dívčiny záda k vařícímu kotlíku a utáhl ventil přívodu plynu, jednoduše uhasil plamen a hned na to se vzdálil jako by se nic nestalo.

Obešel celý stůl a stanul naproti.

Tekutina uvnitř malého kotlíku přestala pomalu bublat.

Zaskočená kouzelnice se musela odvrátit a uklidnit, bohužel stejně bylo pozdě schovávat rozpaky před nepřítelem.

„Ztratila jste řeč, slečno Evansová? Snad vás přítomnost muže neuvádí do rozpaků?“ aniž by vzhlédl z druhé strany, vhodil ještě několik přísad do svého díla, mohl jen hádat, jak moc je teď ta holka červená jako rak.

„Domníval jsem se, že jste si už dávno zvykla vídávat toho budižkničemu Pottera v celé jeho kráse,“ zavrčel, neodpustil si tu štiplavou poznámku a vůbec toho nelitoval, jen se zatvářil nepřístupně a povytáhl si rukávy svého profesorského roucha, do kterého se již stačil převléknout.

„Ty…ničemo!“ spustila rychlostí vybuchující nálože, „mě neošálíš, já dobře vím, co tu chce smrtijed jako ty pohledávat! Možná jsi zastrašil všechny okolo, ale u mě se toho nedočkáš. Jaký máš plán? Jakmile náš všechny ukolébáš tak nás zabiješ, mám snad věřit, že tu jsi čistě z vědeckého hlediska? Že se chceš dát na dráhu učitele? Nebuď směšný, jsem možná naivní ale ne hloupá. Znám tě,“ oslovila toho padoucha, jež jí věnoval tolik pozornosti asi jako mouše na okně.

Lily se chvěla potlačovanou zuřivostí. Tvrdošíjná amazonka v jejím těle chtěla Snapovu hlavu na stříbrném podnose za jeho ignoraci. Zatracený čaroděj! Tak ho nenávidí, chtěla ho blíže poznat a doufala v alespoň drobeček Severusovi osobnosti ze školních let, jenže se mýlila, jak hluboce se mýlila. Jak tak hleděla do těch černých cizích obsidiánových očí viděla cizince.

Jednal s ní kousavě, nepřátelsky, povýšeně, co jiného čekala od stoupence zla, jenž se nyní záhadně přidal k těm dobrým.

Houbeles, to ať si nechá pro kentaury! Ona ho prohlédla, pokud to Albus nevidí je to jeho problém, slečna Evansová bude na pozoru.

V jednom, měl však pravdu. Ano vídala Jamese blíže, jak si chytře domyslel, tak proč to její zrádné srdce začalo tak nehorázně tvrdě tlouci? Stačilo, aby se k ní Snape jen přiblížil.

Je to tím jak ho měla kdysi ráda? To už je pryč, pouhá vybledlá vzpomínka. Kroutila v duchu hlavou, dávno pryč.

Teď před ní stojí černé shnilé jablko, pokud do něho kousne, určitě se otráví.

Brrrr.

Severus Snape, již neexistuje.

Je to jen tmavý arogantní stín s pichlavýma očima bez kousku slitování nad Lilyjinými city, je to přeci vrah a zločinec, učedník pána zla.

Naprostý cizinec.

Vztek porušil čarodějčino okouzlující sebeovládání a ona popadla výtažek z pelyňku. Se sladkým úsměvem jej hodila do vroucí tekutiny, čímž zkazila celý lektvar a pravila: „Příště když mluvím, mě budeš poslouchat!“ celá její černočervená postava vyplula z chladného podzemí školní budovy jako vznešená labuť se zvednutým nosíkem a očima metajícíma blesky.

Vskutku. Takto se protivit někomu se jménem Severus Snape se nevyplácí, natož pro ženu.

Zabouchla dveře, želená klika tvrdým otřesem nepříjemně zavrzala, na to se nový profesor jen potutelně usmál.

„Ne, vůbec mě neznáš, Lily Evansová,“ zasyčel si pro sebe do chladných zdí své nové

učebny.

Dámy a pánové, tento příběh byl mezi jedněmi mými prvními, jelikož jsem faninka ságy Harry Potter. Existuje miliony fanfiction na toto téma od těch nevinných, smutných, až po ty explicitní a erotické, ale už jen málo z nich popisuje možný příběh mezi Severusem Snapem a Lily Evansovou jeho jedinou láskou. Jaký vztah mezi nimi byl, jak by se všechno mohlo odehrát? Pracuji s různými možnostmi, co bylo před narozením Harryho. O Lily se toho moc neví, popřípadě, jen že byla členem Fénixova řádu ale co dělala? Kde pracovala? Jaký byl její vztah mezi jejím manželem Potterem?

Tento příběh popisuje hrůzy během první Voldemortovy vlády a jeho tyranie. V tu dobu už byl Snape smrtijedem, lákala ho temná strana a moc, moc kterou by měl nad všemi ostatními, ale velmi rychle si uvědomil, že to co dělá je špatné a má to katastrofální dopad na celou kouzelnickou říši. Spřádá plány, protože od smrtijedů nejde tak lehce odejít. Zavřít za nimi dveře znamená smrt. Žongluje tedy mezi dvěma světy, a snaží nenapravit krutovládu temného pána a o jeho snažení si teď povídáme.

Severus Snape

Lily Evansová

Severus a Lily

Kapitola 2.
První lekce

Kotva 2

„Jaké je vaše přání, můj pane?“ odměřený hlas se rozlehl po celé síni a vpil se do naleštěných stěn odrážejících pět postav v dlouhých hábitech. Nebylo pochyb, stříbrně prošívané kabátce pod rozevlátými plášti patřily smrtijedům a zrovna těm nezarytějším.

Postavy postrádali své strašlivé masky dokazující svou oddanost muži sedícím na svém trůnu.

Jednalo se především o neformální svolání jen některých členů, aby se s nimi pán zla podělil o své pokyny.

„Ty, můj věrný Luciusi, pro mě na ministerstvu zjistíš drobnou věc. Chci vědět, kde se skrývá Barty Skrk, už není v Azkabanu a někde se ukrývá. Najdeš ho a přivedeš.“

Lord Voldemort si měřil své nohsledy svýma hadíma očima a potutelně se usmíval, mezi rty vykukovaly ostré do špiček zbroušené žraločí zuby, jazykem si v zamyšlení přejel přes své tenké rty a pak trhl hůlkou přímo do středu postávající skupinky jako namířeným prstem.

„Bellatrix!“

Žena se na svého pána blaženě usmála.

„Pojď blíž.“

Štíhlá mladá žena s vosím pasem a hřívou tmavých vlnitých vlasů zbožně poklekla u nohou svého božstva. V očekávání pozvedla svou hrdou tvář.

Obávaný čaroděj, nejmocnější na celém světě, pohladil lícní kosti krásné následovnice svými vyhublými prsty, až téměř láskyplně. Všichni však dobře věděli, že je to jen jakési avantgardní gesto.

Hadí tvář neznala slitování, ba dokonce i jakýkoliv cit mu byl naprosto vzdálený na kilometry daleko. Bellatrix to však nevadilo, nechala se laskat mrtvolně chladnými bříšky prstů a nastavovala tvář jako mazlivá kočka.

„Naše řady narůstají, díky vám,“ pronesl. Pán zla svůj hrozivý zjev obrátil zpátky k Bellatrix, „přemístíš se k obrům na hranicích a donutíš je, aby se přidali na naší stranu,“ zadal ženě nelehký úkol. Rozkaz se nesetkal s odporem, naopak, slečně Lestrangové se chtivě zalesklo v očích, byla více než ochotna položit svůj život za přání svého vládce. Ihned se postavila a na to přemístila pryč.

Nikdo se ani nepohnul. Členové neporušili ticho, přerušované jen praskajícími plameny z krbu kdesi vzadu.

Nebylo to tím, že by se posluhovači temné strany cítily nepohodlně, spíše se báli. Ano, i tak zarputilý zlosynové se klepali před Lordem Voldemortem, naštěstí si zachovávali netečný výraz.

Pán zla ještě více než nečistokrevné nenáviděl slabost o to víc ve vlastních řadách.

„Tak.“

Plášť zavlál, jak se bývalý Tom Riddle prudce postavil a přistoupil ke zbylým dvěma příchozím.

„CRUCIO!“ jeden rychlý pohyb a muž jménem Anycus Carrow se válel v hrozných bolestech na zemi. Bez špetky slitování se Voldemort usmál nad červem kroutícím se mu u nohou. „Kolikrát ti to mám opakovat, mé úkoly se plní!“ rozkřičel se pán zla nad smrtijedem. Z toho vyplívalo jediné.

Nitrozpyt.

Tento chytrý způsob čtení mysli, Voldemort stejně jako Snape v tomto oboru exceloval. Tak mohl zkušený černokněžník nahlédnout co cizího vědomí a prohrabat se vzpomínkami. Jak jinak, byste poznali, zdali vám váš vlastní stoupenec lže nebo ne?

„Jsi pro mě velkým zklamáním, Anycusi“ kroutil hlavou s předstíranou lítostí a odklonil hůlku po několika dlouhých minutách.

Chroptící hromádka na zemi stěží dýchala.

„Já stavím nový svět na silných pilířích, ne na vrtkavých dřevěných nohách“ převracel pán zla svou kostěnou hůlku v prstech. Žádné slitování, žádné pochopení.

„Pane, to….“ Lapal po dechu zakrvácený smrtijed, jemuž zakázaná kletba přinesla nejen ponížení ale i hroznou bolest, kdy vám teče krev z úst, nosu, uší a nakonec si přejete to jediné.

Smrt.

Tak si pán zla svou oblíbenou kletbou vyžadoval poslušnost.

„Kdo ti dovolil mluvit bez vyzvání? CRUCIO!“ Carrow se prohnul do oblouku, až zapraskalo nejméně dvě žebra jak se s hlasitým křup, zlomily.

Stojící osoba vedle se ani nepohnula, aby se pánův vztek neprojevil i na ní.

Lord Voldemort nechal svého stoupence pěknou dobu v křečích a sám se na to zalíben díval, dokud se nepřesunul zpátky ke svému koženému křeslu, až pak hůlku odvrátil.

Nezabil jej, to by znamenalo moc lehký trest.

Ne, ještě mu poslouží.

„Zmizte!“ zasyčel ke dvojici.

Alecta jako jediná zadržující svůj jazyk za zuby se sklonila ke svému bratrovi na zemi. Podepřela ho.

Polomrtvý zanaříkal, sám nemohl stát natož mluvit v tak zbědovaném stavu.

Oba se s prásknutím přemístili pryč.

**************************************************************************************************************************

Snídaně proběhla bez větších potíží, tedy s tím ale.

Obrovská hodovní síň se naplnila desítkami hlasů zdejších studentů, kteří se usadili ke stolu a začali si vychutnávat ovocné koláčky, voňavé pečivo a dýňový džus.

Lily, dorazila ke stolu opět jako jedna z posledních, k její smůle.

Hádejte jaké místo na ní zbylo?

No správně.

Nedala na sobě nic znát, jen ostatní zpražila vyčítavým pohledem.

Tudíž abyste pochopili, všechna místa byla obsazená, jen ne to vedle Severuse na konci stolu. Ostatní učitelé se jistě snažili být v co největším odstupu od časované bomby.

Dívka projevila notnou dávku duchapřítomnosti a se zářivým úsměvem popřála dobrého rána.

Severus cosi neslyšně zavrčel.

Povzdechla si: „po ránu nebýváte moc přátelský.“

Žádná odpověď.

Slečna Evansová, si nalila sytě oranžový džus a z proutěného košíku vyňala malou žemličku. Přitom se po očku zahleděla na Snapův talíř.

Černou ovci stolu tipovala na suchý, nic neříkající rohlík nebo suchar, podle toho jak byl hubený.

To by slušelo učitelově nepříjemné náladě, kterou odrazoval každý začínající hovor.

Místo toho, si vzal z podnosu malý kousek mrkvového koláče a zabodl do něho ještě menší lžičku.

Na sladké by ho netipovala, přesto se šibalsky uculila, neodpustila si žertovně rýpnout: „držíte dietu, profesore?“

Mužovo husté tmavé obočí se jen zvlnilo do rozbouřené vlnky, když pronášel: „hleďte si svého talíře, ne mého,“ utrousil, aniž zvedl zrak od jídla.

Lily, pokrčila rameny a se stále dobrou náladou upila ze sklenice.

Budiž, nebude pýchat do vosího hnízda.

Pečlivě si namazala žemličku máslem a vychutnala jej v ústech. Židle, byly dál od sebe, přes to měla pocit, jako by se svou pravou rukou dotýkala svého souseda.

Měla vážně hlad, snědla toho třikrát více jak Severus až se zastyděla.

Nemohla moc v noci spát, ten zatracený chlap se zjevoval všude, dokonce i ve snu kdykoliv zavřela oči.

„Málem bych zapomněla,“ promluvila ležérním tónem, “jak jste si jistě stihl všimnout, blíží se prosinec a tedy i ples čtvrtých ročníků. Dovoluji si vás tedy poprosit, zda byste spolu se mnou žákům nepředvedl menší ukázku společenského tance. Potrvá to krátkou hodinku. Ještě než odpovíte,“ zarazila jej, „musím zdůraznit, že nikdo ze zdejších členů mužského pokolení v učitelském sboru není schopen tuto oběť absolvovat. Tudíž, zbýváte jedině vy,“ nedala mu na vybranou.

Prostě musel souhlasit.

Teď mu alespoň trochu osladí život, za ten včerejší den, věnovala muži svůj nejkouzelnější nevinně vypadající úsměv.

Nebudeš to mít lehké, to ti garantuji.

Pokud Snapa zaskočila, nedal to na sobě nijak znát.

S rozmyslem odsunul prázdný talíř a až pak k dívce v rudém hábitu pootočil svou impozantní postavu vyznačující se širokými rameny a útlým pasem.

„Pokud tak moc toužíte po mé přítomnosti, slečno Evansová,“ pokývl, se zcela vyrovnaným tónem, jež nenesl ani náznak vzdoru.

Podřídil se tak snadno? To Lily, nesedělo.

Nečekala souhlas, sklopené uši, podřízené gesto.

„Včas mi sdělte datum zkoušky pro vyčlenění mého drahocenného času,“ s těmito slovy odešel.

Dívka dál seděla a pozorovala, jak prchá. Dlouhý tmavý plášť přehozený přes saténový kabátec mu šustil kolem kotníků, zatímco neposlušné prameny černých vlasů rámovali bledý obličej jako klubko neposlušných hadů.

Šel na svou první hodinu, žáci budou překvapení.

Ona už je teď.

**************************************************************************************************************************

Dveře se prudce rozrazily.

Všichni žáci prvního ročníku zmrzli na místě a urputně otáčeli hlavu na nově příchozího profesora své hodiny Lektvarů.

Severus Snape prošel třídou jako tornádo.

Postavil se vedle katedry a sepjal prsty. Zachmuřená grimasa a zjev pochmurné smrtky ho předešel a zapříčinil tak váznoucí strnulost u budoucích čarodějů.

„Jmenuji se Severus Snape a jsem novým lektorem Lektvarů.“ Z představy, že tuto větu dnes bude opakovat nejméně pětkrát, se mu dělalo zle.

Jakmile se někdo pokusil, byť jen pousmát, zabodl do nebožáka pohled rovnající se zkáze, pokračoval: „v mých hodinách budete sedět v lavicích, nebudete poskakovat a omílat bezduchá zaklínadla. Pokud vás sám nevyzvu, budete mlčet a poslední varování. Netoleruji neposlušnost na rozdíl od jiných učitelů.“

Všichni se zmohli jen na těžký nádech a výdech.

To Severusovi hrálo do karet. Nepozornost si mohli dovolit jen hlupáci, svět neseděl u nohou blbcům, nepsal za ně úkoly ani nevydělával peníze.

„Dnes, si probereme teorii,“ založil si ruce na hrudi a zapátral v lavicích. Netřeba říkat jak rychle slabší povahy a zvláště dívky uhýbali pohledem.

„V učebnici před vámi najdete návod, jak připravit smrtící jedy, účinné protijedy, elixíry života, i séra dlouhověkosti. Doufám, že alespoň někteří z vás budou při mých hodinách věnovat dostatečný pozor,“ Snapův hluboký hlas se odrážel od klenutého kamenného stropu a stovek zaprášených lahviček a flakónů v policích kolem dokola. Nemohlo se tedy stát, aby ho jeho svěřenci neslyšeli.

„Z čeho se skládá uspávací dryják?“ vypálil otázku na chlapce sedícího ve čtvrté řadě, jehož hlava se klonila ke kamarádovi. Cosi velmi důležitého se mu snažil sdělit, bohužel marně.

„Eh…“ světlovlasý sinavý kluk s pihami na nose se zatvářil, téměř vystrašeně. V tu chvíli stál Snape u něho, tyčil se nad dítětem jako maják, bohužel ne naděje.

„Nevíte?“

Chlapec z prvního ročníku kroutil hlavou.

„Člověk by věřil, že se na svou první hodinu alespoň trochu připravíte, pane…“

Jedno husté obočí vylétlo vzhůru.

„Thomas Gray!“ vypískl žák na povel a vypadal jako by mu na hlavu spadla celá babylonská věž.

„Vezměte si z pana Graye příklad, třído, neví evidentně nic, ale rozumu na tlachání se mu hojně dostává.“

Nikdo se nezasmál.

Dítě se znakem Mrzimoru na svém hábitu nasucho polklo.

„Dávejte si pro příště pozor, nerad bych učil samé ignoranty,“ sdělil Snape všem, svým povýšeným hlasem, prudce se otočil k ústupu.

„Uspávací dryják se skládá z jednoho gramu slizu rosolovitého červa, jedné snítky drcené levandule, snítky kozlíka lékařského, a standardních ingrediencí. Otevře si učebnici na straně 35 a nastudujte si přípravu, poté si jej zapište,“ jednotlivá slova sekal s patřičným švihem Francouzské gilotiny. Jakmile by kdokoliv zvedl hlavu, mohl se stoprocentní účinností těšit na trest.

Severus Snape usedl ke svému stolu.

Třídou se ihned ozvalo poslušné škrábání brků po pergamenu.

Muže zaplavil dobrý pocit z toho, jaký respekt si vydobyl.

Toho brzy docílí i co se týče učitelského zboru, už teď se mnozí klepaly strachem nad mužem plným otazníků ve svém středu. To tu byl teprve den.

I on se rozhodl načmárat na papír několik poznámek.

Nešlo to.

Utkvělou vzpomínkou na dnešní ráno mu brk málem neohrabaně vyklouzl z prstů.

Zatracená ženská.

Nezkrotná Lily.

Ten anděl s tělem ženy ho chce odtud vystrnadit. Nevzdala to ani, když vše patřičně odsouhlasil Brumbál.

To se jí však nepovede. Snape neutéká z boje, nikdy se nevyhýbal spravedlnosti, navíc si k němu ta vrtkavá štěstěna vždy našla cestu.

Náhlý vyschlý pocit v krku zapříčinila představa, jak svými prsty pročesává změť těch ohnivých vlasů samotného fénixe a pak drze hladí bříšky palců ty krásně růžové tváře s malými dolíčky zatímco….

Prchavá vidina dávno ztracené lásky se rozplynula v nicotu.

Spíše jí Severus zahnal silou vůle.

Vše skončilo pár nepatřičnými slovy kdysi dávno.

Neměl šanci. Nikdy jí neměl, nehodil se k ní stejně, jako ona k němu. Celé to pomyšlení hořklo na patře jako žaludeční kapky Pittyho Klapavky.

Noc a den, světlo a tma.

Nyní mu přišla na mysl ta bláhovost. Všechny naděje dal všanc novému životu odpadlíka společnosti, toho koho se všichni bojí a skrývají se před jeho kroky na ulici. Stal se smrtijedem.

Vstoupil s požehnáním mezi vyvolené kruté zabijáky.

Jaký respekt, v duchu se ušklíbl.

Jak by se jí takový život asi zamlouval? Nemusel ani hádat, vyčetl jí na očích, jak moc jím pohrdá, nenávidí.

Bojí se ho a má proč.

Zabil tolik lidí, aniž by toho jedinkrát zalitoval.

To přesně chce, strach, nefalšovaný pravý strach jaký zažívali mudlové před jeho smrtící hůlkou.

A nejen mudlové. Proti tomu bude slečna profesorka jen malým oříškem, který dříve či později tvrdě rozlouskne.

Máme tu první učební den, Snape to bere jako nutné zlo. Neukáznění hloupí studenti se vůbec nesnaží, bude s nimi ještě hodně práce, potřebují přísnou ruku. V lektvarech člověk potřebuje cvik a přesnost a on je odhodlaný je tomu naučit.

Severus a Lily

Kapitola 3.
Půlnoční překvapení

Kotva 3

Je to tady. Další nudný večer při dozoru na chodbách.

Lily, byla zima, jak by ne, končil listopad a venku už se schylovalo to pravé zimní počasí, hradem to neskutečně profukovalo, ještě, že si přes sebe přehodila teplý vlněný pléd, jinak by jistě nastydla.

Učitelé se každý den střídali v této kratochvíli, aby tak zabránili nehodám, které se občas žákům přihodí, pokud se po chodbách toulají.

Většinou se někdo našel, alespoň jednou týdně, naštěstí slečně Evansové odpadla ta starost zastupovat ředitele nějaké z kolejí.

Tichou chodbou se ozývali jen její pomalé kroky po liduprázdném hradě, míjela kruhovité podloubí s výhledem na malé nádvoří pokryté zelenou trávou.

Padal sníh.

Dívka se bezděčně zachvěla, snažíc se ukrýt za vlněnou látkou.

Vysnila si teplou postel, měkké podušky, vyhřátý krb.

Po těchto skromných věcech toužila nejvíc.

„Vy tam!“

Dva rychlé stíny, se pokusili utéct.

Profesorka vytáhla svou hůlku a rázně zasáhla, dva kluci z pátého ročníku narazili do průhledného skla.

„Co vy dva tu děláte?“ prohlédla si žáky, jež jí o půl hlavy převyšovali.

„Jdeme z hodiny astronomie, slečno Evansová“ podstrčili jí své učebnice.

„No dobře, tak utíkejte do ložnice,“ nařídila a přitom ustoupila dvojici.

Zhluboka si povzdechla, dívku tížila nelehká situace, se kterou se James a Remus museli potýkat.

Se svolením Brumbála byli oba dva vysláni na tajnou akci, o které ani ona neměla tušení, jenže navíc hrozilo nebezpečí i z vlastních řad.

Remus Lupin, usměvavý zrzoun s uličnickým úsměvem byl vlkodlak.

Mohl tedy kohokoliv pokousat a tím přenést svou kletbu dál. Za pár dní je úplněk, jistě je neklidný.

Těch pár skromných informací řečených v rychlosti prostřednictvím krbu jí toho moc neprozradilo a ani neulehčilo neustálým obavám.

Mladá profesorka pomalu obešla poslední pilíř a zamířila chodbou k astronomické věži, pak se vrátí a půjde spát.

Najednou se zarazila.

Kdosi šel proti ní, ze tmy se vyloupla vysoká štíhlá postava budící respekt, žádný student ani přízrak ale zcela hmatatelná bytost.

Černý plášť téměř pohlcoval světlo pochodní zavěšených na zdech a krátký kabátec zdobila výšivka protkaná stříbrnou nití.

Cizinec měl kápi staženou do čela.

Pevné rozhodné kroky mířily nezadržitelně přímo k ní!

Je ještě čas volat o pomoc?

U Merlina, jsou napadeni! Škola je v nebezpečí. Ona je v nebezpečí!

Zaskočená Lily se v mžiku probrala z mrtvolné strnulosti a vytáhla hůlku, rozhodnutá čelit nepříteli.

Myšlenky se nezadržitelně množily, je jich tu víc? Pohled doprava, doleva nic takového nenaznačoval.

Zjev smrtijeda se zastavil, oba dělilo jen několik metrů.

Profesorka otevřela ústa k otázce, jenže oponent situaci chytře předběhl.

„Nemáte moc rychlé reakce, kdyby tu stál namísto mě někdo jiný, nedal by vám šanci ani se nadechnout,“ vyřkla postava, zpod temné kápě.

Dívka si oddechla ale jen na necelou vteřinu.

Severus.

V životě by jistě nikoho ze školy nenapadlo vidět tu Snapa v tom prokletém hábitu.

Není to náhodou v rozporu s řádem?

Představila si, co by na to asi řekl Brumbál.

„Skloňte tu hračku, než si ublížíte, slečno Evansová,“ upozornil posměšně Severus na dívčiny křečovitě omotané prsty kolen toho kusu magického dřeva a přistoupil blíže.

Zachvěla se. Jde si pro ni smrt, objímající ji svými chladnými pařáty.

Hůlka zmizela v záhybech dívčích šatů, udělala dobře?

Hruď se Lily zvedala nefalšovanou nervozitou.

Měla se ho obávat? Stále to byl nepřítel převlečen v rouše beránčím.

„Co tu vlastně pohledáváš, Snape?“ vypravila ze sebe mračíc se na zrádce rozhodnuta neustoupit ani o krok, neušla jí nemístná ironie jeho hlasu, jež jí na potkání zahrnoval.

To si vážně myslí, že by před smrtijedem neobstála?

Domýšlivec.

„Můj pán mě volá, pokud to chcete vědět.“ Netrpělivý tón ženu mrazil po celém těle ještě více jak nehostinné počasí.

Lily, vykulila oči.

Lord Voldemort, jen málo lidí se mu podívalo do očí a přežili.

Marně se domnívala, jak se teď asi tváří? Dělá mu dobře, vystrašit jí? Oh, ano, určitě se tetelí veselím ve své chmurné podobě.

„Proč jsi se…“

Snape mladou profesorku znovu přerušil: „snad víte, že přemisťovat se na prostorách Bradavic nejde, nemám tedy jinou možnost,“ zasyčel a hned poté překonal vzdálenost několika kroků, jež je oba dělila.

„Už by ses nemusel vracet,“ odsekla panovačně s úmyslem dát mu pocítit kousek ze svého nitra.

Severus zareagoval zcela impulsivně. Lily, přirazil bez varování ke zdi, nijak tvrdě spíše důrazně.

Zalapala po dechu.

„Nemám trpělivosti na rozdávání, ta byla vyčerpána s mými studentskými léty,“ dýchal nebožačce zblízka do obličeje.

Ona sice nevidí ty temné krvežíznivé oči, ale on vidí ty její plné vzdoru.

„A já nemám ve zvyku padat nepříteli k nohám,“ odvážně pozvedla vzdorovitě tvář. Poslední šance, nenápadně sunula prsty směrem ke kapsičce se svou hůlkou.

„Ať vás to ani nenapadne,“ upozornil Snape na ten chabý pokus o vzdor zrcadlící se jí v těch dvou nádherných smaragrovích očí. „Nemám zrovna dobrou náladu,“ doslova zavrčel.

Lily, se z toho zježily chloupky zezadu na krku.

Teď! Přísahala by, jak vidí mužovo husté obočí spojit se do písmene V, děsilo jí to, rozechvívalo, nutilo bojovat vším, co měla.

Je přeci z Nebelvíru, chrabrost a statečnost nadevše!

Slečna Evansová se zaměřila do prázdnoty Severusovi kápě, zabodla pohled tam, kde si myslela, že by mohli být jeho oči.

„Nenávidím tě,“ vydechla smrti do tváře.

Cože? On se ušklíbl? Určitě ano.

Pokud tohle nebude ta poslední chvíle jejího života tak mu to oplatí.

„To byste měla, protože horší než já už je jen můj mistr, tak tu příště tak pošetile nestůjte a pokuste se mě raději zabít.“

Čaroděj se sklonil, snad aby nebožačku ještě více vyděsil či v tom mohl být jiný záměr, pak se náhle napřímil zpátky do své úctyhodné velikosti.

Rozmyslel si to?

Ušetří jí?

Asi mu nestojí ani za vytáhnutí hůlky.

Smrtijed zvedl pravou ruku.

Lily, se odvrátila před ranou, jež měla jistě co chvíli následovat, vyžíval se Snape v mučení? O jiných stoupenců zla se to říkalo, vlastně se povídaly daleko horší zvěsti o zvěrstvech a děsivých zvrhlostech.

Je toho schopen?

Zadržela dech, ač srdce zoufale bušilo.

Teď jí zabije! Už je to jasné, zmatená dívka viděla před očima svůj osud, až bude po všem, zůstane tu jako kvílící duch, místo toho se smrtijedovi v dlani zhmotnila maska stvořená z kouře a mlhy, tu si nasadil.

Zlatavá maska s tmavým rubáškem, dílo se zdálo dokonáno, dílo hodné obdivu i zatracení, každý detail prosycený tou nejtemnější magií.

Málokdo mohl říci: utekl jsem hrobníkovi z lopaty.

„Pamatujte si mé varování, slečno Evansová, aby nebylo vaše poslední.“

Fantom odkráčel pryč za svým temným posláním.

Dívce ještě dlouho poté to poslední slovo znělo v uších ozvěnou.

**************************************************************************************************************************

Smrtijed vypochodoval za pozemky hradu.

Na plášti mu ulpělo nespočet bílých vloček přikrývající svou peřinou krajinu široko daleko.

Ani pohled na tu krásnou scenérii ho neuklidnil. Naopak.

Oči ukryté ve štěrbinách zlaté masky pátrali v okolí.

V muži to bublalo jako v kotlíku.

Zatracená náhoda, co se dá dělat, a ke všemu utrpělo i jeho ego. Musel se nejspíše pomátnout. To s vámi udělá několik let, kdy žil prakticky o samotě.

Stále viděl, jak se nad tou hrdinkou naklání. Stačilo tak málo a vzal by si tu malou daň za všechna ta léta přehlížení, odstrkování a ztrapňování v jediném doteku.

Díky bohu, zasáhla vyšší moc.

Předtím, stejně i teď to sžíravé znamení zla pálilo jako čert a upozornilo přisluhovače na volání svého pána.

I přes látku roucha Severus cítil, jak se tetování rozpíná po kůži a žhne jako kyselina.

Lord Voldemort nesnáší čekání, uvědomil si. Přestal bezcílně zírat na cestu k zapovězenému lesu a přemístil se přímo mezi své druhy.

**************************************************************************************************************************

„Jdeš pozdě.“

„Přijměte mou omluvu, můj pane. Zdrželi mě jisté záležitosti,“ poklekl Snape před pánem zla jako omluvu za svůj neodpustitelný příchod.

„Potrestal bych tě, bohužel dnes tu máme jinou věc na prozkoumání,“ zasyčel Lord Voldemort, evidentně v dobré náladě.

Švihl prudce hůlkou nad svou hlavou a dvoukřídlé dveře naproti se rozrazily.

„Přiveďte jí!“ poručil.

Severus se začlenil do pravidelného půlkruhu kolem černokněžníka.

Ostatní zarytě mlčeli. Zvědaví kdo bude dnes večer čelit hrůze a smrti.

Koho přivedou?

Ticho narušilo fňukání. Dva pochopové přitáhli za ruce jakousi vzpouzející se starší dámu.

Bez potíží čarodějka skončila u nohou té nejhorší sebranky.

Mnozí ve stříbrovlasé ženě poznávali úřednici ministerstva.

Pokud jste se chtěli stát smrtijedem nestačilo mít jen prohnilou duši nýbrž i dostatek informací, abyste zůstali na živu tak dlouho, abyste je využili.

„Koho to tu máme?“ Rozpřáhl Voldemort ruce v náznaku obětí.

„Petúnie Konvičková,“ kyselý úsměv naznačoval, jak mu to sladké jméno nejde přes rty.

Žena, jejíž drdol se unaveně klonil k jedné straně, nevypadala zraněná, jen ty velké vykulené oči svědčili o naprostém zděšení.

„Tady, madam Konvičková, zastává velmi potřebnou funkci že? A proto je nutné vás vyměnit,“ rozesmála se hadí tvář do ještě grotesknější podoby.

Bez rozkazu se cosi dlouhého proplížilo pod nohama smrtijedů.

Ti ustoupili a hned nato znovu zaplnili díru ve svých řadách.

Obrovský syčící had se začal kolem svého jídla v opakovaných kruzích vinout.

„Ne, Naginy!“ zahřměl Voldemort, „tu nedostaneš, bude nám ještě k užitku,“ rozhodl mistr.

Mohutný škrtič se na svého trapitele uraženě podíval a nenápadně zmizel za prázdným trůnem do útočiště tmy.

Petúnii se evidentně ulevilo. Opřela se svýma starýma rukama o podlahu a posadila se.

„Co se mnou chcete dělat?“ koktala. Sama ani nedoufala v přežití. Tohle je poslední zastávka pro většinu čarodějů. U ní to stejně nebude výjimka.

„Ale, ale, máte strach?“ zkusmo mávl Voldemort hůlkou jako by na tom nezáleželo. Nejvíc na světě ho bavilo vyvolávat děs a strach v očích druhých v řadách spojenců i nepřátel.

„Avery!“

Muž s krátkými hnědými vlasy a tváří ukrytou za maskou předstoupil.

„Přejete si, pane?“

„Nahradíš paní Konvičkovou, budeš mýma očima. Potřebuji v oddělení dohled nad věžkami,“ obcházel ženu dokola s rukama za zády.

Dosti nepříjemný pocit.

„Severusi, pojď sem!“ zavolala si Voldemort dalšího nohsleda.

Snape uposlechl.

Stanul před svým mistrem. Nijak si nevšímal, jak u něho pohledem Petúnie hledá oporu nebo dokonce pomoc.

Jaká bláhovost.

„Řekni, podařilo se ti oklamat toho hlupáka a vloudit se do Bradavic podle našeho plánu?“ ptal se Voldemort a mezi vší tou přetvářkou mohl smrtijed rozeznat náznak zvědavosti.

„Ano, pane. Získal jsem místo profesora,“ odvětil chladně a nijak se mu nezamlouvalo, že jejich rozhovor musí slyšet i ostatní čekající na sebemenší příležitost, nějak se svému pánovi vloudit do přízně.

Nyní cítil, jak do něho Lucius Malfoy zavrtává svůj pohled. Rivalita mezi dvěma spolužáky začala až po Snapově přijetí. Čistokrevný čaroděj mu nikdy neodpustil, že pán dává přednost Severusovi místo něho.

Přesto v místnosti mezi všemi navzájem panovalo křehké příměří.

„Jak se tvářil ten starý pošetilec, když si do školy vzal někoho takového?“ syčel pobaveně. Mezi tenkými rty občas vykoukla špička jazyku.

„Ne moc potěšeně, můj pane“ přiznal Snape.

„Měl strach? Užíral se obavami o svůj život?“ přeháněl Voldemort dodávající hlasu patřičné dramatičnosti.

„Ano, očividně“ lhal smrtijed, Brumbál nebyl hlupák a v jistém smyslu jej Severus obdivoval, jenže se obával, že ani odvaha a chytře pronesená zaříkadla nebudou na Voldemorta moc platit.

Náhle se ten nepříjemný vidoucí pohled přesunul znovu na nebožačku.

„Připravíš mnoholičný lektvar a budeš jím Averyho zásobovat. Nezapomeň mě informovat, pokud by se ve škole dělo cokoliv nepatřičného,“ propustil Snapa. Ten poklekl, ne však před temným pánem ale před vyděšenou Petúnií Konvičkovou.

Odtáhla se.

Ani nad míru rychlé pohyby ženě nestačili, aby se odtáhla ze smrtijedova dosahu.

Chytil ženu za drdol a nožem jej odřízl.

Pořádný chomáč stříbrných kadeří uschoval v záhybech svého pláště.

Vše proběhlo bez zbytečných emocí na důkaz toho, jak se čarodějka smířila se svým životem. Či spíše smrtí.

„AVADA KEDAVRA!“ zahřměl Severus hned po pokynu svého mistra.

Úřednice padla na zem, mrtvá.

Podle netečnosti to všem připadlo normální.

„Odtáhněte jí,“ poručil Voldemort dvou svým pochopům pak, „můžete jít,“ prohlásil.

„Ty ne.“

Slova mířená k Severusovým zádům jej probodla jako šíp.

„My si musíme ještě promluvit.“ Hadí tvář pokynula k dlouhému černému stolu, u něhož častokrát vedl diskuze se svými věrnými, nyní ho měli celý pro sebe.

Mohl snad po něm chtít Voldemort radu? Několikrát se mu sice stalo, že se mu pán svěřil ale tak často se to také nestávalo. Navíc postup k ovládnutí kouzelnického světa se vyvíjel více než dobře.

Nyní tedy vyslechne, oč se jedná.

„Ano, můj pane?....“

Lily má večerní hlídku na chodbě a má tu smůlu, že na někoho narazí a ne leda koho. Severus Snape ji vyděsí k smrti. Co tam dělá a proč má na sobě masku smrtijeda? Proč je to všechno tak hrozně podezřelé? Pokud něco, tak má důvod mu nedůvěřovat ještě více než předtím.

Lily Evansová

Kapitola 4.
Temný les

Kotva 4

To je podivné.

Kam to jde?

Profesorka Obrany proti černé magii zahlédla gotickým oknem postavu, jak odchází z hradu.

Nebylo pochyb, kdo ta osoba může být.

Pozorovala postavu, jak si to míří přímo z kopce dolů rázným krokem.

Nepřemístil se, a aby Snape šel navštívit Hagrida se zdálo nepravděpodobné.

Dívce šrotovali v hlavě otázky. Po tom nenadálém zjištění před pár dny se od toho netopýra držela v uctivé vzdálenosti. Nyní však ta podlá zvědavost vystrkovala růžky.

Možná má někým schůzku? Nějaký posel? Vyzvědač? Jde někomu prozradit důležité informace? V této nebezpečné době jste mohli věřit jen málokomu, nikdo nebyl v bezpečí.

To se muselo prověřit!

Za pár minut vyběhla z hradu po zasněžené cestě skrytá pod pláštíkem noci.

Bedlivě se připravila. Teplé vlněné šaty, kabát s kožešinovým límcem a plášť alespoň to neprofoukne.

Hudá do sledování!

Seběhla kopec. Učitel už musel být v lese. Pohled sem a tam. Nikdo nikde. Kdo by co také kolem jedenácté v noci pohledával venku že? Kromě nich dvou.

Zapovězený les jí uvítal svou děsivou tichostí, obrovské větve se nenakláněly k sobě, ani neševelily svoji divokou nezkrotnou píseň, panovalo bezvětří.

Sakra, další nepříjemnost.

Moc toho vidět nebylo, nesměla se prozradit, tudíž logicky nešlo použít jakékoliv kouzlo, které by jí prozradilo sledovanému. Navíc by tak na sebe upozornila ty hrůzostrašné nebezpečné tvory s drápy a zuby číhající na hloupého návštěvníka.

O důvod víc se vrátit, pomyslela si.

Toužebně pohlédla zpátky, kde ještě prosvítal obrys velké stavby.

Děsivé místo, stíny stromů se protahovali a jejich pahýlovité větvě, tvořily jakési svraštělé ruce, v níž by neopatrní mohli uváznout. Nemluvě o kluzkých kamenech, jedovatých rostlinách a světluškách, které vás místo do bezpečí zavedou k nějaké hordě obrů nebo k něčemu ještě horšímu.

Ne, zakroutila hlavou a zbavila se tak strachu.

Najednou si na zemi všimla stop. Jeho stop.

Naděje stoupla.

O půl nohy větší a mohutnější otisky vedli do srdce kouzelného lesa. Jen doufala, aby to nebylo nějaké matoucí kouzlo. Člověk tu mohl tápat do rána.

Šla dál, pět minut, deset minut, dvacet.

Po smrtijedovi ani stopy. Tedy stopy tu byly ale on ne.

Žádný zvuk křupajícího sněhu ani mihnutí pláště.

V noci při svitu měsíce se zdálo vše tak cizí a víceméně stejně tajemné.

„Ah…“ vydechla.

Něco se tu pohybovalo.

Lily, zůstala v očekávání stát, jako by jí boty přimrzly k zemi.

Že by přeci jen?

„Má lásko…“ zašeptal sametový hlas rozléhající se krajinou.

Dívka se otáčela, má snad halucinace? U všech kouzelníků, byla bláhovost, že by si jí nějaký milenec spletl se svou družkou, sem přeci nepřišla živá duše.

„Jsi to ty, má lásko? Přišla jsi za mnou?“ okouzlující vibrace toho medového tónu rozechvívali každičký kousíček přírody v okolí.

Ozvěna se mazlila s každičkou vločkou i stromem.

Zmatená profesorka vytáhla hůlku.

Uchopila to chladné dřevo svou zkřehlou rukou.

„Co jsi zač? Ukaž se!“ přikazovala. Nikdo nemohl bojovat proti neviditelnému nepříteli.

„Neboj se mě, krásná dívko,“ šveholil hlásek, snažíc se získat důvěru.

Najednou ucítila závan chladného vzduchu.

Neznámá bytost se ozvala z jiného místa.

„Zůstaň tu se mnou. Jsem tak osamělí.“

Znělo to tak lítostivě, cosi jí nutilo souhlasit.

Z dálky zahoukala sova.

Na Snapa zcela zapomněla, teď se tu potýkala s něčím horším a to tu bytost ještě ani okem nezahlédla.

„Buď mou družkou,“ okouzloval hlásek škádlivě. Bylo stále těžší odolávat.

Najednou stál přímo před ní. Pochopila, proč nechtěl tu svou tvář ukázat. Své ostré drápy ženě zasekl do ramene, aby tak prohloubil bolest a znehybnil svou oběť.

Lily, vykřikla. Bohužel pozdě.

Pařáty si neúprosně zaryly cestu k obnažené pokožce zalité krví. Tepna nebyla daleko.

Upír!

Tvor velice podobný člověku s havraními vlasy se však přesunul dál, vyhrnul rukáv a zakousl se do zápěstí, aby si tak vychutnal doušek čerstvého nektaru. Krk si nechával na později jako třešničku na dortu.

Upíři vysávali krev z živých lidí, pokud oběť zemřela, stane se krev toxickou, pokud se měl nasytit, tak musel s rozvahou.

Mocné stvoření noci stižené kletbou podobně jako vlkodlaci přenášeli ten prokletý virus dál.

Rubínová krev se mu řinula lačně do úst a tím svou oběť vyčerpával.

„EXPECTO PATRONUM!“ z hůlky vyšlehlo oslepující světlo což, jak doufala, upíra zažene.

Protivník se skutečně lekl krásné nehmotné laně s velkýma očima a dal se na ústup, jenže neutekl.

Kdo by také utíkal od oběti, jež je tu sama? Prakticky chytrý lovec si počká, až nebožačku upíří jed pohltí a vezme všechny síly.

„Lásko...“ žadonil. Pohyboval se jako stín na okraji světla a tmy.

Vyčkával.

Kouzlo sláblo, až laň zcela vybledla. Ztratila se v nenávratnu.

Lily, šli od úst chvějící obláčky páry, rána na ruce pálila a bolestně tepala.

Musí se odtud dostat!

Než stačila udělat jediný krok, vrhl se na ní. Povalil svou oběť do sněhu a násilně se sápal přes kabát ke kůži. Vampýr si tentokrát vybral krk, tam kde se sbíhá největší řečiště té lahodné životodárné tekutiny.

„Koukej mě nechat být, ty zrůdo!“

Znovu vykřikla a jak se snažila bránit, hůlku jí ta zrůda vyrazila z prstů.

Teď nastal čas na paniku! Kopala a mávala rukama kolem sebe ve snaze zabránit útočníkovi v počínání.

„Revertis fartis!“ kdosi vykřikl.

Kouzlo prokletého zabijáka vystřelilo vysoko do vzduchu a tvrdě s ním praštilo o deset metrů dál.

„Co tu zatraceně děláte!?“ obořil se na Lily Snape, když k němu konečně vzhlédla.

Zuřil.

Svraštělé obočí, zježené vlasy a výraz bezmezného zadostiučinění.

„Jsem na procházce, abyste věděl. Právě jsem si našla nového přítele,“ opáčila. Těžce se zvedala na nohy, zatímco Severus mlčky zkontroloval dívčin stav. Rychle před mužem stáhla rukáv.

Pozdě. Dávno si toho všiml.

Zabijákovým bystrým očím nic neuniklo. Rychle přehodnotil situaci.

„Je vidět, jak vás k smrti zbožňuje,“ zpražil jí pohledem někoho kdo je v nesprávný čas na nesprávném místě.

„Stůjte za mnou!“ poručil Snape netrpělivě a instinktivně propátrával okolí.

Rozmíška stále nekončila.

Nebýt toho nelidského řevu přemístil by se ke škole a jí by si ani nevšiml, měla štěstí. Navíc na takové pohádky jaké se mu snaží namluvit, rozhodně neskočí, není hlupák, za jakého ho považuje. Spočítal si co a jak ještě dřív, než sem doběhl.

Alespoň se tvářila provinile.

Severusovi napjaté nervy napovídali, že tu stále ještě někde je, cítil ho.

Najednou se Lily, skácela k zemi.

Severus se prudce se otočil, rozhodnutý znovu zaútočit, jenže to bylo horší, než se obával.

Zákeřný jed kolující teď v tom slabém ženském těle se rozšířil, tím se vědomí pohroužilo do světa snů.

„Ještě tohle,“ zanadával si nahlas.

Chytrá ale neopatrná.

Upír vycítil příležitost. Domníval se, že muž bude stejně lehkým soustem a vrhl se vpřed, to se však mýlil.

„AVADA KEDAVRA!“

Tvor lačnící po krvi se teď sám válel ve stále více prosakující kaluži té rudé tekutiny, nebylo pochyb.

Byl mrtev.

Snape se pohotově sehnul a uchopil slečnu Evansovou do náruče a s prásknutím se přemístil k hradní bráně.

***************************************************************************************************************************

„Madam Pomfreyová!“ vykřikl Severus, jakmile rozrazil dveře ošetřovny, „naléhavý případ.“

„Co se stalo, profesore?“ dožadovala se žena odpovědi a ukazovala, kam má promrzlou Lily položit.

„Kousl ji upír, máte tu protijed?“ loupl po strohé ženě okem.

„Ano, pane,“ odspěchala urychleně pryč.

Severus z ženy začal stahovat kabát, naštěstí to stačilo. Pomyšlení, jak jí sundává šaty a obnažuje tak to dokonalé božské tělo se mu na tvářích usadil malý červený flek. Na víc se nezmohl, myšlenka se zarazila jen u rozepínání drobných knoflíčků, než to divadlo ve své vlastní hlavě zarazil.

Teď se před ním skvěla krvácející rána, dva hluboké bodné ranky po mrtvém útočníkovi.

Musí jí zachránit, kdyby to neudělal, padla by vina očividně na něho, navíc by si to sám patrně neodpustil.

Co jí to proboha napadlo sledovat ho?

Lily, dýchala mělce, hrudník se zvedal jen nepatrně, snad se ten jed nerozšířil tak moc, pokud to stihnou, nepromění se v to bezduché stvoření.

Jed.

Musel jej nějak dostat ven. Hůlkou to nešlo. Co sakra dělá ta zpropadená ženská? Než něco najde, bude pozdě.

Snape se sklonil. Prokáže jí nesmírnou službu, jak se asi bude tvářit, až zjistí, jak jí zachránil život?

Přitiskl svá ústa k ráně a sál. Muselo to pekelně bolest podle dívčina výrazu.

I Severuse pálil jazyk a to mu jed nekoloval v žilách.

Ošklivě vyhlížející černou tekutinu vyplivával na zem vedle lůžka. Samo čistící kouzlo fungovalo na jedničku, jako dehet odporná hmota válející se na podlaze se vsákla do dlaždic. Nic nenasvědčovalo faktu, co tam ještě před pár vteřinami leželo.

Znovu a znovu.

Čas jim moc nenahrával, každá minuta se cenila.

Zatímco jí sem odnášel, nákaza se šířila.

„Tady to je,“ udýchaná slečna Pomfreyová vtiskla Severusovi do dlaně malou lahvičku.

Nekompromisně slečně zraněné pootevřel chladná růžová ústa a vlil jí ten nechutný odvar mezi rty.

Dívka se začala zmítat a vrtět, nesměla to vyplivnout.

„Pouta,“ prones pohotově a máchl hůlkou. Po stranách lůžka se jako hadi ovinuly silné kožené popruhy kolem učitelčiných rukou i nohou.

Zacpal jí pusu dlaní a s ošetřovatelkou čekali, až záškuby pominou.

Když bylo po všem, oběma zmizela ustaraná vráska kolem očí.

Slečna Evansová upoutaná na lůžko spala klidně, stačilo jen obvázat rány.

Nebudili jí, nemělo to cenu. Celá ta akce rudovlásku tak vyčerpala, že by nezvedla ani víčko.

„Běžte si raději také lehnout, profesore. Tady už nic nezmůžete,“ doporučila sestra, vidíc Snapův strhaný obličej, „postarám se o ni.“

Nepřel se a beze slova odešel.

***************************************************************************************************************************

Temný les, šumění větru, chlad, hrozná zima pronikající pod každičký centimetr šatů.

Lily sice byla v bezvědomí, ale alespoň něco vnímala.

Někdo jí zachránil, určitě.

Přišli pro ně? Vyslal Snape nějakou zprávu?

Poslední vzpomínka se zdála tou poslední. Síly jí najednou opustily a ona padla do sněhu.

Beznaděj.

Pak cítila hroznou bolest spalující celé promrzlé tělo, žilami postupoval oheň a hrozil, že jí spálí. Začala se vzpouzet, kopat jenže to nepomohlo, ba co víc. Připoutali jí.

Proč měla takovou nutkavou potřebu kousat?

Náhlá agrese vůči lidem ochotní jí pomoci, dívku samotnou vyděsila.

Po několika hodinách se probudila. Neotevřela oči, to se zdálo ještě moc složité, a hýbat se byl vskutku Herkulovský úkol.

Někdo tu byl! Jeden? Ne, více lidí.

Mluvily.

„Cože? To nemyslíš, vážně Beatrice!“ zalapala dívka po dechu, „vážně spolu byli v zakázaném lese?“

„Jo, vím to naprosto přesně Viky,“ pyšnila se druhá studentka nad tím skvělým drbem.

„Od koho? Kdo ti to řekl?“

Viky se naklonila ke kamarádce a ztlumila hlas, „řekla mi to sama madam Pomfreyová, nevymýšlím si.“

„Co tam asi ti dva mohli dělat? Pochybuju, že lovily bludničky nebo ďasovce. Já bych nevěděla, o čem si se Snapem mám povídat, vážně mě děsí,“ zachichotaly se.

„A ty si myslíš, že spolu mluvily?“ nový záchvat smíchu rval slečně Evansové uši.

„Třeba šlo o neverbální rozhovor, jsou i jiné chvíle kdy nemusíš nic říkat,“ narážela Beatrice na něžné chvilky ve dvou, které už s nějakým chlapcem nejspíše vyzkoušela.

Lily toho slyšela právě dost. Nejen, že žije, díky bohu ale ta historka už se přetřásá celým hradem!

Musí tomu nějak zarazit.

Zraněná profesorka se viditelně pohnula a studentky přestaly klábosit.

„Tak dost všechny ven!“ zazněl rozhodný hlas ošetřovatelky a boty několika lidí se začali šoupat po podlaze směrem ke dveřím.

Až teď se jí ulevilo. Konečně odešly.

„Raději neotevírejte oči, slečno, ještě několik dní potrvá, než si tělo zvykne opět na světlo, stále v sobě máte upíří účinky po kousnutí, nebezpečí je však zažehnáno,“ vysvětlovala ochranitelky madam Pomfreyová.

Lily, přesto pootevřela oči i přes varování a byla oslepena zcela běžným denním světlem, pro ni s katastrofálními účinky. Znovu je bolestivě zavřela.

Cítila slzy v očích.

„Au….“

„Já jsem vám to říkala,“ pohladila jí ošetřovatelka po ruce „odpočívejte,“ sdělila a odešla.

„Hmmmmm….“

Zakázaný les je děsivé místo a je nebezpečné pro dospělé zkušené kouzelníky a tak i studenty. Slovo „ZAKÁZANÉ“ mu není jen tak dáno. Jsou tam prapodivná stvoření a kentauři jsou ta nejméně nebezpečné, o čem se Lily rychle přesvědčí, když sleduje Severuse ven. Vůbec by ji nenapadlo, že by tam mohl chtít získat nějaké ingredience do lektvarů, které se sbírají jen v noci je zaslepena jeho vinou a připravena objevit pravdu, bohužel svou neopatrností na to doplatí.

Severus Snape

Kapitola 5.
Návštěva

Kotva 5

Dva dlouhé, nekonečné dny na ošetřovně!

Vše, ještě zhoršovala samota, ne že by někomu přála něco zlého, aby se tu ocitl s ní, jenže by uvítala alespoň někoho. Madam Pomfreyová zakázala návštěvy, aby jí to nelákalo otevírat oči. Tím pádem se ocitla ve stejné situaci slepce šátrajícího rukama po sklenici s vodou.

Nemohla číst, s nikým nemluvila kromě ošetřovatelky samozřejmě, ještě že se nemusela nikomu zpovídat. Stejně už to věděla celá škola a tropila si z toho nemístné žertíky na její účet, směrující ji a Snapa do nepříjemné situace.

To si nepřála.

Ráno po probdělé noci kdy mohla oči alespoň na pár hodin otevřít, usnula.

Další sny a noční můry čekaly opodál, aby se jí dostali do hlavy.

Stále, se Lily opakovala ta hrozná situace z lesa, pokaždé však s jiným koncem.

Jednou jí upír zabil a podruhé jí zase zachránil ten pochmurný netopýr.

Nyní se dívce v hlavě promítla ta první možnost a ona se s polekaným výkřikem na rtech probudila.

„Že by vás pronásledovalo vaše špatné svědomí, slečno Evansová?“

Lily, trvalo pár vteřin, než zařadila tu arogantní intonaci k osobě, jež neodmyslitelně znala.

On tu byl! Skvělé, právě když jsem bezbranná.

Jak už dlouho tu nečinně stál a špehoval její spánek?

Slyšela ho po pravé straně. Ani ve snu by jí nenapadlo, že přijde, zvláštní.

Pootočila tvář, kde očekávala Snapovu vysokou postavu.

„A co vaše svědomí, profesore? Je stále tak čisté jako padlí sníh?“ odvětila a zůstala ležet, jen si nenápadně přitáhla pokrývku k tělu jako štít před kousavými slovy.

Zcela jistě si domyslel výtku na život psance, život smrtijeda, kde jsou špatné činy známkou dobře odvedené práce.

„Já se svého svědomí nebojím, leč co se týče vás, slečno, nejspíše vaše čest, utrpěla nenávratné trhliny,“ narážel na pomluvy trousící se i k jeho uším.

Neměla slov. Vážně jí to vmetl do tváře?

„Jen si to představte, vy a já, není to pošetilé?“ zářivě se usmála a doslova by představila, jak se zachmuřil, „opravdu romantická představa čarodějky a smrtijeda. Téměř jako v Jinotaji,“ spráskla ruce s pobaveným zasněným výrazem.

Teď jí mohl uškrtit za tu drzost, leč jen pravil: „sledovala jste mě, že? Chtěla odhalit, co budu v zakázaném lese pohledávat, nemohla jste to vydržet, chtěl jsem se setkat se špehem? Ne, nalákat na temnou stranu horské trolly nebo hledal strategické místo na útok?“ nechával dívku ve sladké nevědomosti, zatímco se k ní sklonil a ta děsivá odměřená slova jí šeptal jen kousek od tváře.

Sledoval ty jemně vykrojené rty, narůžovělé tváře, záplavu rudých kadeří i malý špičatý nosík.

„Co jsi tam dělal?“ vyhrkla přímo a přitom trhla hlavou za hlasem. Nebýt Snapova rychlého ústupu dotkla by se ho rty.

To si ani jeden nemohl dovolit.

„Napadají vás různé scénáře ale pravda je až velice jednoduchá, řekl bych,“ mluvil v hádankách, „za týden druhým ročníkům ukážu sluneční lektvar. To znamená, že potřebuji vysušené lístky svítivky ovíjivé. Tato malá rostlinka, jak jistě víte, vydává slabou záři jen v noci a do lektvaru je potřeba čerstvá. To znamená, že jsem si dovolil malou noční procházku jako přípravu do hodiny. Kdyby mě však nevyrušil nějaký všetečka, mohl jsem ty lístky už dávno mít,“ vrčel.

Snape krásnou Lily, obdařil jedním ze svých vzácných úsměvů. Právě, protože to nemohla vidět. Ani mu to nevadilo. Zajímavé, to jak v prstech nervózně žmoulala konec pokrývky, dělalo ženu ještě více zranitelnou.
Zato včera mu div, neukousla ruku.

„Sluneční lektvar,“ zopakovala. Marně se snažila v té své chytré hlavičce najít osnovy, jež by potvrdili Severusovu teorii.

Čaroděj pozoroval, jak přemýšlí, dalo se odhadnout na co, tak přerušil to nezdolné úsilí, „teď k té druhé záležitosti.“

„Jaké? Ono je jich víc?“ znejistěla a lehce se kousla do rtu což ve Severusovi vyvolalo zcela jiný vzrušující pocit, který musel okamžitě zkrotit.

„Ty klepy, slečno Evansová,“ vydechl to ohavné slovo, „je v mém i ve vašem vlastním zájmu, abyste v nich nikoho nepodporovala, pak doufám, za pár dnů utichnou.“

Přikývla.

Už tak jí dost potupil, jenže to křičící obvinění se stále dožadovalo odplaty.

„Ani ve škole jsi moc ženských citů neopětoval, nevidím tedy důvod, aby si to ostatní myslely. Stejně nevypadáte jako milovník.“ Lily se uculila.

„Podívejte se mi do očí a zopakujte to,“ škádlil jí, dobře věděl, že nemůže oči otevřít.

Lily se rozhořčeně mračila, neudělala by to a oba to věděli.

„Možná, jen možná bych city kdysi opětoval, pokud by mi je nabídla ta správná žena.“ Severusův hlas jaksi změkl, říkal to tak procítěně, že nebylo pochyb, co tím myslí.

Ano, narážel přesně na to, jak ho přehlížela, jak dala Jamesovi přednost před ním, tu potupu a zlomené srdce si s hořkostí pamatuje do teď a tato až moc živá vzpomínka ho vždy varuje před nebezpečnými nástrahami dívčí nevypočitatelné povahy.

„Severusi já...“ zašeptala a neviděla, jak k ní natáhl ruku. Konečky svých dlouhých prstů málem pohladil její tvář.

Málem…

Jakmile si svou chybu uvědomil, stáhl se zpátky do sebe a unikl tak trapnému vysvětlování.

Teď má alespoň nad čím přemýšlet říkal si.

O krok ustoupil, aniž se dívky dotkl.

Slyšela to, ale nic neudělala.

„Příště až mě budete sledovat, buďte více opatrná,“ zareagoval jízlivě, aby tak zakryl pravé rozpoložení své mysli, „ nerad někoho zachraňuji ze spárů smrti podruhé.“

Severus svá povýšená slova pronesená hlubokým hlasem. Ten se vzdaloval společně s hlasitými kroky.

Lily ho chtěla vidět.

Tak moc by mu pohlédla do tváře a donutila jej, aby jí tu věc vysvětlil, jenže se obávala, že by jí raději uřknul, než aby odhaloval svou minulost.

Dívka pootevřela oči, bohužel jen zahlédla zavírající se dveře.

*************************************************************************************************************************

„Jamesi, Remusi! Díky bohu. Oba dva jste v pořádku! Dělala jsem si celé týdny takový strach,“ dušovala se profesorka obrany proti černé magii.

Dva pobertové jí překvapili zrovna, když končila hodina a ona vyšla na chodbu.

Vrhla se Jamesovi kolem krku a políbila jej na tvář.

„A já si jí nezasloužím?“ mrknul na dívku Remu s ryšavými krátkými vlasy.

„To víš, že ano. Hlavně, že jste v pořádku.“

Chodba neskýtala moc soukromí, okolo pospíchali studenti na další hodiny a bez řevu a pošťuchování se to neobešlo.

„Jako za starých časů,“ rozhlížel se Remus ztracený ve vlastních vzpomínkách.

„Pojďte do sborovny, tam je více ticha a řeknete mi tam, co jste se dozvěděli, ano?“

Nečekala na ničí odpověď, prostě muže čapla za ruce a odtáhla je chodbou do místnosti vyhrazené jen učitelskému sboru.

„Tady je to příhodnější, co říkáte?“

Velká prostorná místnost se dvěma krby naproti sobě a dlouhým stolem s židlemi byla jinak prázdná.

Lily, přičarovala hůlkou tři nápoje.

Z celé party čišela dobrá nálada navzájem.

„Tak řekněte, co jste zjistili? Kam vás vlastně Brumbál poslal, je to snad takové tajemství, že to nemohou vědět ani členové řádu?“ chvěla se zvědavostí.

Oba muži se po sobě podívali v nevyslovené otázce, zdali mají své poslání prozradit.

Nakonec James přikývl, přeci jen, byli tu sami.

„Víš, Lily, navštívili jsme Kruval a Krásnohůlky.“

„Spíš jsme utíkali,“ vpadl do hovoru Remus.

„Utíkali?“ nechápavě kroutila hlavou Lily.

„Podle Brumbála jsme se měli dostat k Igoru Karkarovi a nabídnout mu spojenectví ve válce proti ty-víš-komu, jenže jsme se trochu spletli. Karkarov nás sice přijal jako hosty, ale pak nás chtěl zabít.“

„Proboha proč? Provedli jste snad něco?“ zděsila se dívka.

„My ne, jenže on ano. Je to smrtijed, všechno co dělal, nás mělo nalákat a zmást. Zatímco by se nás hladce zbavil.“

„Odporný zrádce.“

„Ještě, že jsem vlkodlak, nebýt mé proměny asi bychom tu nestáli,“ udeřil se hrdě do hrudi Remus Lupin, nebyl na své prokletí hrdý ale teď se to náramně hodilo.

„Jaká škoda,“ zazněl neočekávaně hlas zpoza jednoho z křesel.

Všechny tři pohledy se upnuly tím směrem.

Trojice se domnívala, že jsou ve sborovně sami, mýlily se. Postava usazená v pohodlném velkém křesle u krbu nebyla vůbec vidět a evidentně poslouchala celý jejich tajný rozhovor.

„Kruval, je na tom asi dost špatně, když přijímá někoho jako vy dva.“ Snape se zvedl ze svého místa, v rukou rozečtenou knihu.

Jaký div, ve sborovně ho nikdo nevídal, byl jako Mozkomor schovávající se ve sklepeních.

James i Remus zkoprněli. Jejich mozky se nějak nemohli pohnout z místa, to co tu dělá, jim naprosto unikalo.

„Co tu děláš, Snape?“ vyjel najednou James s brýlemi na očích.

„Je mi zima, přišel jsem se trochu ohřát, nic víc Pottere,“ pokrčil rameny. Vlastně mu na požadovanou otázku neodpověděl, jen si lehce volnou rukou pročísl vlasy. Severus náhle zjišťoval, jak moc mu dělá dobře, vidět očích svého nepřítele zlost hraničící s nedůvěrou.

„Tady Severus přijal místo učitele Lektvarů, Jamesi“ postavila se žena před svého přítele, aby tak zabránila hrozícímu konfliktu.

Právě včas, muž již sahal po hůlce.

„Být tebou, tak bych to neděla. Za napadení učitele jsou docela přísné sankce,“ žertoval s chladnou tváří Snape a postavil se vedle křesla, o které se bokem opřel, rukou líně spočívající na opěradle.

„Ty…“ vrčel James, skrze zaťaté zuby.

Jistě ho trápila nejedna otázka a vrcholem toho všeho bylo, že je v blízkosti jeho Lily.

To zjištění muselo pálit, jako čert říkal si Severus, navíc to vypadalo, jako když se ho Lily zastává.

Ještě lepší usmál se v duchu.

„Jak můžou Bradavice zaměstnat smrtijeda?!“ vykřikl Potter rozzuřeným hlasem.

„Vlastně ani nevím, jsem jen zaměstnanec a jasnovidectví mi nikdy moc nešlo,“ probodával Snape svého protivníka pohledem jako dva pichlavé kaktusy s úmyslem jej vyprovokovat.

Evidentně se to dařilo, James sáhl pro hůlku, ale Remus mu chytl ruku, „tak dost, nemá to cenu James. Je tu oficiálně a s tím nemůžeme nic dělat. Brumbálovi by se to nelíbilo. Vzpamatuj se!“

Jakmile Potter mlčel a zvažoval následující chvíle, Lupin se k němu sklonil.

„Neblázni, je to sice posluhovač ty-víš-koho, ale když ho ředitel přijal má s ním nějaké plány,“ šeptal, aby to Severus neslyšel.

„Zatraceně!“ ulevil si a zastrčil hůlku zpátky do kapsy, stále však připraven ji vytáhnout jako pistolník na divokém západě.

„Stále se nedokážete ovládat, Pottere? Hněv je jen další známkou primitivní osobnosti, ani před pánem zla, byste moc neobstál“ provokoval Jamese Snape stále se ležérně opírající o křeslo.

Lily, profesora Lektvarů probodla zamračeným pohledem říkající si o malér. Severus si z toho nic nedělal.

„Nechápu, že jste si, slečno Evansnová vybrala člověka, který rychle ztrácí nervy,“ podotkl zcela vyrovnaně, což se o Potterovi rozhodně říci nedalo.

Jediný sklopený pohled znamenal prohru, proto se oba muži hypnotizovali navzájem.

„DOST!“ vykřikla dívka a rozpažila ruce.

„Nehodlám se tu dívat, jak se tu povraždíte.“

„Ani já,“ přidal se Lupin.

„Dobrá, pokud se pan Potter nechá okřikovat ženou, pak už tu jsem zbytečný, že?“ Přijal Snape svou kapitulaci s tím, že souboj nevyprovokuje a rozešel se přímo k nim.

Těsně je obešel a zastavil se u dveří, aniž se otočil.

„Příjemný zbytek dne,“ hlasitě zaklapl rozečtenou knihu a odešel.

**************************************************************************************************************************

„Co to mělo sakra znamenat?“ vybuchl James.

„Nemohla jsem nic dělat,“ bránila se rudovláska, „všichni ho tu musíme strpět.“

„Co tím Brumbál zamýšlí, že ho tu nechává se pohybovat?“ vrčel Remus jako divoký vlk.

„Celou dobu se snažíme chránit Bradavice jako jediný bezpečný bod a ředitel sem přijme smrtijeda. To se mi snad jenom zdá!“

„Uklidni se. Třeba to není tak hrozné, zatím nic neprovedl a chová se slušně,“ kroutila hlavou Lily a vzala Jamese za ruku v domnění, že jej to gesto uklidní.

Opak byl pravdou.

„Ty se zastáváš toho vraha?“ shlížel na ní obviňujícím pohledem, „mám se teď každý den strachovat, že ti podstrčí nějaký jed?“ zachvěl se potlačovanou zuřivostí.

„Tohle nedopustím!“ prudce se otočil.

„Jdu za Brumbálem,“ pravil a zmizel na chodbu.

„Tohle nedopadne dobře,“ lamentoval Lupin evidentně též vyvedený z míry ale mnohem méně, protože neměl ve zvyku jednat impulsivně jako jeho přítel, o kterém tvrdil, že ho to chování jednou dostane do hrobu.

„Prosím, běž za ním,“ postrkovala ho mladá profesorka dopředu, „já mám za chvilku hodinu, takže tam nemohu jít, musíš na něho dát pozor. Znáš ho.“

Remus si povzdech a pohladil dívku soucitně po paži.

„Neboj se, dávám na něho pozor už deset let,“ věnoval jí unavený úsměv.

Vlkodlakovi se dostalo stejného daru, pak zmizel.

Obrana proti černé magii čeká, dnes bude vysvětlovat třídě jak se bránit proti Mozkomorům.

Náročný to úkol.

Sice je to dnes teprve druhá hodina, jenže po právě prodělaném rozhovoru měla pocit, že si na zádech nese nejméně týden.

Dívka cítila napětí v zádech, oči si už sice zvykly na světlo, jenže stále jí bolelo celé tělo.

Ještě štěstí, že se Snape nezmínil o těch hloupých klevetách, co se o nich trousí.

To by už jistě James nepřenesl přes srdce a hrozila by plná konfrontace.

Všechny starosti se nyní projevily v plné zuřivé síle, až se jí chtělo brečet.

Hrdost ukrytá uvnitř těla to však nedovolila, žáci jí neuvidí zničenou. K učitelům musejí vzhlížet, jsou to vzory moudrosti a v jistém smyslu mladým čarodějům nahrazují matku a celou rodinu.

Zhluboka se nadechla a vydechla.

Nedá se nic dělat, musí jít.

James a Remus se vracejí z tajné mise, a koho po příchodu ve sborovně nenajdou? Ano, správně, svého dávného nepřítele Ani Severus není příliš nadšený jejich přítomností, ale na rozdíl od něho nemohou nic udělat s tím, že je novým profesorem lektvarů v Bradavicích. Pro Jamese je to zdrcující a zuří. Dávná nenávist je pořád stejně živá a pálí jako rozžhavené železo.

Severus Snape

Kapitola 6.
Taneček?

Kotva 6

Prekérní situace.

Kdo by si pomyslel, že Severus bude pro školu takovou pohromou nebo spíše pro ni.

Jakmile James a Remus zjistili tu úžasnou novinu Snapova příchodu, nehnuli se od ní na krok.

Jeden či druhý vždy bývali na jejích hodinách a měli, dokonce i tu drzost dobrovolně strávit ve sklepení na jedné výchovné lekci lektvarů, což se rovnalo sebevraždě.

Lily, odhadovala, že by jí snad ti dva doprovodili i na záchod kdyby toho už neměla dost a neokřikla je.

Čeho bylo moc, toho bylo příliš.

Až na pár menších výstupů u večeře se zdála atmosféra přijatelná a nic záludného se nedělo.

Žádné špatné zprávy ani dobré.

Kvapem se blížil desátý prosinec a Lily neměla odvahu říci Potterovi o taneční lekci se svým nepřítelem. Nepochopil by to a ještě by jí odsoudil. Už tak stačilo, jak Severuse hájila.

Řekla si zcela smysluplně, že pořádá svého přítele o pomoc. S Jamesem by ročníkům pár lekcí hravě předvedla. Snapovi by to jistě nevadilo, už tak na ní hleděl skrze prsty a raději se všem vyhýbal. Jenže nastal zvrat.

Nápad se zhroutil jako domeček z karet.

„Je mi líto Lily, zítra musíme zase pryč,“ odpověděl vážně přítel.

„Vážně? Kam?“ vyzvídala.

„To ti bohužel nemůžeme říci. Je to tajné,“ evidentně měl James výčitky. Přeci jen pracují v Řádu a navíc jsou si blízcí, bohužel rozkaz je rozkaz.

„Další nějaká sebevražedná mise?“ protočila oči v sloup.

„Tak nějak, ale neboj se. Vrátím se ti, mám devět životů,“ políbil svou zrzku.

Čarodějka rozpačitěla.

Zvláštní třepavý pocit se jí usadil hluboko v žaludku, nebylo to však z toho, jak jí políbil. Důvod byl jiný.

„Co se jít podívat do Prasinek? Zvu tě na máslový ležák. Co ty nato?“ nabídl poslední rozloučení. Souhlasila.

Stejně, mohli odcestovat na týdny, i měsíce, aniž od nich dostane jedinou zprávu.

Ta děsivá představa jí stravovala zevnitř.

„Proč čekat, půjdeme hned. Dnes už žádnou hodinu nemám,“ usmívala se sladká Lily na svého přítele.

„Co kdybychom pozvali i Minervu a Lupina?“

James Potter si něžně svou dívku přivinul k sobě a zašeptal: „Ne, dnes tě chci mít jen pro sebe, a nechci žádné námitky.“

Na to se oba od srdce zasmáli.

**************************************************************************************************************************

Obávaný střet byl tu.

Popravdě, slečna Evansová nečekala kladnou odpověď na svou žádost s datumem zkoušky. Kupodivu na zpětném lístečku bylo jen napsáno „Souhlasím“ a dokonalý podpis rozvážného člověka s perfektním sklonem, dokonce se přistihla, jak obdivuje nádherně napsané S.

Dobře.

Jak se blížilo odpoledne, byla Lily stále, více roztržitější.

Co když neumí tančit? Udělala jsem dobře? Neměla jsem raději poprosit učitele Kratiknota?

Však pomyšlení na tanec s pouhým metrem vysokým profesorem, se prostě nedal představit ani ve snu.

Co horšího může čekat? Urážky? Ponížení? Výsměch?

Možná.

Na věci to nic nemění, dělá to přeci pro žáky.

To je hlavní.

Obětuje se.

Kolem čtvrté hodiny už byly všichni chlapci a dívky čtvrtých ročníků posazeni na opačné strany a mezi nimi se skvěl naleštěný parket.

„Už to bude, pane Filchi?“ zavolala k opačné straně. Tam se muž s tělem vyvrtlého Quasimoda nešikovně přehraboval v krabici se zabalenými gramofonovými deskami.

„Ano,“ zachrčel. I když vypadal neškodně, tak se tento nevrlý mužík vyžíval v tělesných trestech a na potkání dával na odiv svou nechuť ke studentům.

Typický školník.

Kdosi vykouzlil průhlednou kuličku plnou vody velkou přibližně jako lidské oko a s chutí jej trefil školníka přímo do temena hlavy.

Argus Filch neudržel rovnováhu a kulička mu zavrtala hlavu do krabice mezi desky.

„Zatracený haranti!“ nadával školník a snažil se převážit zpátky, z čehož se zvedla vlna smíchu.

Kdyby nebyl moták, tedy kouzelník bez magických schopností nejspíše by třídu uvařil ve vlastním oleji.

„No tak, nejste už dvouleté děti, že pane Godriku, strhávám Zmijozelu deset bodů,“ napomenula chlapce houpajícího se na stoličce.

Lily, přešla ke gramofonu v rohu postaveného na dřevěném stolečku. Obrovská zlatavá trouba (zesilovač) v průměru dvou metrů slibovala nezapomenutelný zvuk.

Nebylo zrovna lehké vštípit těm děckám trochu kultury. Navíc, Snape nikde.

Čarodějka si povzdechla. Tak jí v tom nechal, ať se v tom vykoupe, no budiž pomyslela si.

Už se chystala na krátké zahájení, jaké si nacvičila, když se rozrazily dveře.

Tak přeci jen přišel.

Vehnal se do sálu se silou ničivého uragánu.

„Jdete pozdě,“ potřásla čarodějka hlavou, až se jí rozhoupali ty rudé jiskrné kadeře.

„Lepší pozdě, nežli nikdy,“ utrousil s neutrálním výrazem Severus.

Třída zpozorněla a všichni ztichli.

Okamžitě se rozlehlo naprosté ticho, rušené jen štracháním pana Filche, jež se narovnal se svým zaprášeným úlovkem v ruce.

„Tudíž, začneme,“ usmála se slečna Evansová, „dnes třído, máte tu možnost zúčastnit se zkoušky hodiny tance na nadcházející vánoční ples. Pro některé to bude příjemná záležitost,“ pohlédla na dychtivě naladěné dívky, „a pro jiné utrpení,“ kývla na chlapce.

„Vskutku,“ připojil se s kyselým obličejem Severus za podpory Zmijozelské populace.

Snape postával stranou, nechtěl na sebe nijak strhávat nevítanou pozornost, bohužel neustále musel čelit zkoumavým pohledům všech studentů, kteří očekávali zázrak.

„Pane Filchi, hudbu prosím,“ poručila Lily a postavil se před Severuse, který svou tanečnici o hlavu převyšoval.

Ostrá jehla zaškrábala na černé desce, první tóny pomalého valčíku starého nejméně několik desetiletí naplnila prostor hradní místnosti.

„Správné držení těla. Chlapci položí partnerce ruku sem.“

Bože, to bylo tak ponižující! Čarodějka uchopila Severusovu pravou paži a nasměrovala jej na svá záda jako by to byl jen slaměný strašák.

Zřetelně vnímala, jak prsty přejel po její páteři a poté svou dlaň nevtíravě přitiskl k lopatce a to beze slova, aby ji znervóznil ještě víc.

„Dále, mužova levá ruka drží pravou ruku ženy,“ červenala se.

Z obou stran i přes jemnou hudbu slyšela chichotání, to dá nový podnět k nové vlně povídaček. Už se na to opravdu těšila. Smyšlený románek mezi profesory byl ojedinělým úkazem a tím spíše nemožným u někoho jako Snape.

Dále následovalo vysvětlování kroků a pozic.

Celou tu dobu Snape stroze mlčel a nejevil zájem o to jí nějak pomoci.

I tak se na něho nemohla podívat, ne teď když měla tváře zrůžovělé a srdce se chvělo jako ryba na háčku.

„Umíte tančit, profesore?“ zeptala se ho šeptem jako by na tom záležel jejich život. Vlastně se ho nikdy nezeptala, vlastně na takovou otázku nikdy nebyla vhodná doba, a když byli mladí, nepamatovala si, že by Severuse viděla tančit na plese. Co když si vybrala špatnou naučnou figurínu a všechno bude jen trapnou záležitostí, kterou se bude celá škola bavit? Ne, Snape ze všeho nejvíce nesnášel posměch, neznemožnil by se dobrovolně, leda, by tím více ztrapnil ji.

Nechtěla svého společníka ani sebe nějak více zostudit, jen doufala v zázrak.

Snape se na ni shoda podíval, „ani moc ne, slečno Evansová,“ věnoval ženě chladný pohled a než se vzpamatovala, začal s ní kroužit po celém sále s ladností tanečního mistra.

Lektvarista bravurně udržoval kroky i tempo, Lily držel u sebe a nedovolil jí se vzdálit od jeho těla a vedení. Ohýbal jí a tvaroval jako rozpálenou svíci z vosku.

Neměla slov.

Severus Snape ji překvapil, to musela uznat a pojednou pozitivně.

Věnovala nepříteli svůj okouzlující úsměv, zasloužil si ho. I v hledišti to zašumělo obdivným vzdechem.

„Nevěděla jsem, že večírky smrtijedů jsou tak společenskou záležitostí, kde je vyžadován tanec,“ pošeptala soustředěnému Severusovi. Poprvé za dlouhou chvíli, se Lily odvážila pozvednout oči vzhůru a neupírat pohled doprostřed jeho hrudi.

„Nevíte toho spoustu,“ donesl se k dívčiným uším ten arogantní hlas.

„Zato jsem slyšela zvěsti o zhýralostech a přetvářkách. Je to pravda? Účastníš se těchto nechutných setkání?“ vyzvídala pomalu, aby si doplnila chybějící informace o Severusově tajném životě.

Místo nějaké vtipné odpovědi jaká se dala čekat, čarodějku probodl pohledem: jsi na tenkém ledě. Budiž tu výzvu přijal.

„Co chcete slyšet, slečno Evansová?“ lehce tanečnici při přešlapu otočil a nasměroval jinam.

„Chcete slyšet, jak se rozplývám nad nahými těly bezmocných žen? Jak si od nich nechám servírovat jídlo na zlatém podnose, zatímco jsou stiženy kletbou Imperius? Nebo dáte přednost nevtíravému osahávání a obdivování ženské krásy v soukromém pokoji?“

Snape se ušklíbl, jakmile viděl zaskočený výraz své svěřenkyně. Tak roztomile šokovaná pootevřela rty jako ryba lapající po vzduchu, po sebemenší bublince.

„Děláš si legraci, že ano?“

Na to mu neskočí? Myslel to vážně? Je to možné? Jsou ty večírky, jež zaslechla Remuse jednou říkat takové? Nemravné, zhýralé a erotické?

FUJ!

Na všech frontách FUJ!

Duše slečny Evansové se z toho oklepala a obrnila.

Snape lehce nakrčil svůj skobovitý nos v náznaku nevole.

Má věřit pomyšlení jak se celých jedenáct let povaloval někde na polštářích jako Maharadža a dívky v průsvitných šatech se mu klaněli a krmili ho ovocem?

Zasmála se nad tím.

„Proč bych měl?“ přivřel ty své černočerné oči rozechvívající každý Lilyjin nerv.

Čarodějka zareagovala nanejvýše nečekaně. Přestala tančit a utnula tak klevetící studenty. Přísně žáky vyzvala k tanci.

Parket se zaplnil dychtícími dívkami a neochotnými chlapci.

Snapovi se to nelíbilo, nikdy si nezvykl na přehlížení, i když většinu času trávil ve stínu a do debat se zapojoval jen s jasným nepopiratelným návrhem.

V momentě se Severus Snape jako fantom zjevil za zády své pokušitelky. Obrátil jí rozhodně k sobě.

Znovu trpělivě zaujal požadovanou taneční pozici a donutil ji udělat první kroky.

„Utíkáte od hovoru? To není moc výchovné,“ stiskl ženě pevněji ruku, kdyby se snad chtěla vykroutit.

Ty třpytící se smaragdové oči vyhlížely ublíženě, nebránila se, nedupla mu na nohu ani nezačala vřískat.

Téměř by přísahal, že je jí líto co prve řekl.

Bohužel, nelhal. Temné večírky smrtijedů pořádané na sídlech svých zámožných členů skutečně nesly značnou dávku, nemravnosti, nahých těl a rozdychtěných pohledů. Kdysi je rád navštěvoval, pomáhalo mu to nemyslet a zapomenout na ten nespravedlivý svět špatností, tak se dal všanc nespočet jemným rukám a obětím. Jak příjemné bylo nechat se obletovat, vybrat si dívku na večer, stačilo ukázat prstem a šla. Několik let zpátky to už však Snapa omrzelo. Postrádalo to hlubší smysl.

Postrádalo to city.

Prázdné bezduché ženy s netečným pohledem Severuse přestaly lákat.

Dokonce je začal vnímat jako živé bytosti a ne jako hračky.

Nakonec jim v očích viděl prosbu, trpěli, přáli si to jediné. Osvobozující smrt.

Tak končily čarodějky, které se nechtěly podvolit Pánovi zla.

Několik párů se již slušně začlenilo do víru tance.

„Neutíkám z boje, jen se mu snažím vyhnout,“ opáčila diplomaticky Lily.

„V to doufám. Musím říci, že jinak by bylo vaše rozhodnutí jaksi nerozumné, stejně jako váš vztah s Pottrem,“ pohoršený si odfrkl „jen hlupák opouští milovanou ženu.“

Nyní Snapovi skutečně málem hrubě dupla na nohu.

Jakmile u něho Lily zjistila alespoň jednu dobrou vlastnost, (tanec) tak to ten tupec musel hned v zárodku pokazit svými ohavnými slovy a podělat si tak reputaci.

„Není snad hrdinské zachránit pro milovanou ženu svět?“ hájila Jamesovo poslání.

„Zeptejte se Brumbála jak obětoval svou vlastní sestru za postup své kariéry, za lepší svět nebo Salazara Zmijozela, když zabil Rowenu z Havraspáru, protože odmítla být jeho družkou.“

„Kam tím míříš?“ nechápavě zamrkala Lily.

Severus si svou partnerku přitáhl blíže, téměř se dotýkali tělem.

„Nerad bych vás viděl platit za lásku tak velkou cenu,“ zašeptal odměřeně hlubokým hlasem, ze kterého dívce přejížděl mráz po zádech.

Záleželo mu na ní?

Pokud však čekáte od Severuse nějaké červenání či zamilovaný výraz jste na omylu.

Ať to znělo jako rada, varování či projev nějakého citu hned to bylo pryč.

Snape se zamračil a lehce pohodil hlavou, aby se zbavil pramínků svých hedvábných černých vlasů.

Tančili mlčky pohrouženi každý do svých vlastních myšlenek.

Přeslazená hudba to nijak neulehčovala.

Profesorka to nakonec nevydržela a načala rozhovor na zcela jiné bezpečné téma, „Sehnal jste si už společenský hábit, profesore?“ pokoušela se o neutrální tón hlasu.

„Ne.“

„Mohla bych ti doporučit obchod v Prasinkách, pan Ponny se v oblečení opravdu vyzná, sám mi doporučil šaty na večer“ snažila se rozptýlit napjatou atmosféru.

„Děkuji.“

„To je ale horko,“ utrousila nervózně.

„Ano.“

Tak to je zlé. Ať se snažila, jak chtěla, vůbec se jí nedařilo upoutat Snapovu pozornost natož začít jinou konverzaci. Zatraceně. Ta chvíle kdy jí odhalil, že mu na ní byť jen nepatrně záleží, se pohroužil sám do sebe. Styděl se za to? Zuřil na sebe? Jaký vnitřní boj se v něm asi odehrával? Mohla za to?

Jediné co jí v tu chvíli napadlo, byla naprosto pošetilá věc, které se neměla dopouštět.

Jak spolu rovnocenný pár tančil, krásná čarodějka svého temného partnera pohladila bříškem palce po zápěstí.

Pro Severuse to mělo naprosto elektrizující účinek, jako když vás kopne kůň.

Z nevinného doteku mohl usuzovat cokoliv.

Učitel Lektvarů přesunul pohled z poskakujících studentů na dívku před sebou.

Byla naivní, růže kvetoucí mezi trním, světlo ve tmě, představil si jí jako bohyni milosrdenství podávající mu ruku, aby se vyhrabal ze všeho toho bahna, ve kterém se topil až po uši.

Jak z toho má sakra uniknout?

To pohlazení trvající jen pár vteřin, kéž by trvalo celé století. Chtěl toho tolik, však nyní to bájné stvoření chtěl uchvátit do náruče. Přitisknout pevně k sobě, mučivě jí líbat dokud by se nepodvolila a nezapomněla na všechny okolo.

Jak krutý ten svět je, pomyslel si Severus, maskujíc, tak své pravé rozpoložení za maskou lhostejnosti.

„Severusi, záleží ti na mně?“

Pokud ho pohlazení překvapilo, pak ho slova slečny Evansonové naprosto rozdrtila!

Jaký div? Kde našla odvahu ptát se tak přímo?

Pozvedl obočí, předstírajíc překvapení.

„Příště, až si budete hrát s ohněm, nezapomeňte si zápalky,“ zpražil dívku svým zastrašujícím výrazem, jež děsil i smrtijedy.

„Třeba se vám podaří upálit se na hranici své vlastní domýšlivosti,“ zasmál se ironicky.

„Ale….“ Dívce se zachvěly rty.

„Ne, jste mi ukradená, slečno Evansnová. Teď mě prosím omluvte, mám dnes ještě důležitější věci na práci než odpovídat na vaše unavující otázky. Příjemné odpoledne.“

Jakmile to dořekl, nechal jí tam stát uprostřed pomyslného parketu, obklopenou tančícími páry. Zmatenou, překvapenou, smutnou.

Nevyznala se v něm, opět jí dokázal jak je zranitelná. Potlačila příval lítosti nad těmi slovy, ač se to snažila hrdě nést tak jej tiše proklela.

Oh, jak dokáže být Severus krutý, jako dýka do srdce. Pokud někoho nemá rád, dá mu to přesně najevo, nebojí se zpětné nenávisti. Je to opravdu přímí tvrdý typ muže a takové je i jeho chování. Vede k němu těžká cesta, tím spíše, když si nikoho nenechá přijít blíže k tělu, kromě tance tedy :D Doufám, že jste si dnešní lekci užili a příště zase někdo z vás bude mít Severuse, nebojte se, všechny se vystřídáme.

Lily a Severus

Kapitola 7.
Důvěra

Kotva 7

„Co po mě ještě chcete Brumbále? Nepřinesl jsem snad včera tu holku živou? A co tu před dvěma týdny co jsem jí zachránil před jistou smrtí? Nemůžu to dělat tak často, jak si myslíte. Mohli by mě odhalit, což je nepřípustné jak pro mě tak pro vás,“ zuřil Snape, jež většinu svého vzteku dusil v sobě.
„Uklidněte se, Severusi!“ snažil se ředitel o smířlivé gesto se zvednutýma rukama.
„Víte, jak si vážím vaší pomoci.“
„Riskuji svůj života a teď tohle, musel jste se zbláznit,“ čaroděj uhodil dlaněmi o desku Albusova pracovního stolu.
„Pokud se nám snažíte pomoci, jistě podstoupíte tuto nepatrnou maličkost,“ přešel Brumbál k oknu hledíce na zasněženou louku pod hradem, dávajíc tak čas na spojencovo zklidnění a nabití zdravého rozumu.
„Co když to neudělám?“
Ticho, doprovázené pípnutím fénixe na svém bidélku dohánělo Severuse k šílenství.
„Vyhostím vás,“ odpověděl s konečnou platností ředitel a pohladil svůj bílý vous, aniž by věnoval svému hostu jediný pohled.
„To je vydírání!“ opovrhl Snape nečestným chováním mocného čaroděje.
„Doba mne nutí i k takovýmto nečestným praktikám, jež smrtijedům nejsou nijak cizí,“ prohlásil.
Snapovi teklo do bot.
Pokud se rozhodne nezrušitelnou nabídku přijmout, nebude cesty zpět a on si bude muset vybrat tu dobrou stranu. Nebude tam nebo tady ani si později nebude moct zvolit, na které straně zůstane podle potřeby a vývoje situace.
To hatilo jeho dosavadní plány.
Brumbál chtěl mít jistotu, že je nezradí.
Zatraceně!
Vyvstávalo tak riziko odhalení Voldemortovi, no dělat dvojitého agenta se nevyplácí.
„Jaké je vaše rozhodnutí, Severusi?“ tázal se po několika dlouhých minutách ředitel Bradavic. Snape se rozhlédl po celé impozantní kanceláři. Hledal snad nějakou záminku, skulinku jak z toho ven! Cokoliv.
„Ať je tedy po vašem Brumbále,“ vrčel s pohledem zpráskaného psa.
„Ruku, Severusi,“ požádal starý muž.
Albus vytáhl svou hůlku, jakmile stiskl spojencovu ruku.
„Přísaháš, Severusi Snape, že budeš chránit slabé, pomáhat zraněným a nezradíš naší věc? Též se zavazuješ neporušitelným slibem zničit lorda Voldemorta s pomocí Fénixova Řádu i za cenu vlastního života?“ zvučným hlasem doprovázel každé řečené slovo.
Energie velice staré magie se kroutila a svíjela kolem mužových rukou ve snaze spojit nespojitelné.
„Přísaháš, Severusi zříci se Temného pána?“
„Přísahám,“ polkl na sucho Snape.
„Já Albus Percival Wulfric Brian Brumbál se tímto zavazuji pomoci Severusi Snapovi v jeho úkolu zničit společnými silami číhající zlo, přísahám na svůj vlastní život.“
Jakmile byl smrtijedův osud zpečetěn, stáhl ruku jako popálený.
Čekal alespoň nějakou změnu, pálení ruky kde měl znamení zla nebo dokonce úlevu ale nic.
„Teď jste spokojený?“ utrhl se.
Ředitel přikývl.
„Nyní mě omluvte, Severusi, na pár dní musím odcestovat, je to neodkladná záležitost a možná se několik dní protáhne navíc“ pokýval rozvážně hlavou Albus.
„Týká se to…“
„Ano, mé pátrání je veskrze soukromé, nic zásadního v mé nepřítomnosti nepodnikejte, spoléhám zásadně na vás,“ poctil Snapa svou důvěrou Brumbál.
„Nechci vás déle zdržovat. Jistě musíte opravit mnoho esejí, profesore. Čas je drahý zvláště pro kmety jako jsem já,“ nenápadně jej ředitel vyhazoval.
Ani Snapovi neunikl prchavý pohled těch modrých unavených očí, ve kterých se lesklo snad celé tisíciletí.
Ředitel je tajnůstkař, aby se mu to jednou nevymstilo.
„Mohu vás ještě o něco poprosit?“
Snape se na odchodu otočil.
„Nedělejte nic, čeho byste později litoval,“ Albus mu věnoval jeden z těch nevyzpytatelných pohledů do duše.
Učitel odešel.
Celou dobu hloubal nad tou zatracenou prostou větou, vše co Albus říkal, mělo nějaký smysl, takže se ty slova vztahovali k budoucímu rozhodnutí či jej chtěl upozornit na věci, kterých se už dopustil a měl si je snad vyčítat?
Spíše typoval tu první možnost.
Jenže s tou zatracenou přísahou se Severusův život velmi nepříjemně zkomplikoval.

*************************************************************************************************************************

„Vítám Vás, všichni, kdo jste se rozhodli zúčastnit tohoto společenského klání, které patří k dlouholeté tradici naší školy milý studenti. Zvláště čtvrté ročníky, pro které je zdejší ples první zkušeností začlenit se mezi téměř dospělé,“ usmál se ředitel Brumbál jež jako každý rok uváděl plesovou sezónu a tudíž na jeden večer nechal zapomenout všechny starosti a povinnosti.
„Pevně doufám ve vaše nadšené zapojení, a proto vás vyzívám. Užijte si večer!“ popřál všem přítomným dobrou zábavu a pokynul kapele. Hudebníci zaujali místo ve velkém sále tam kde býval učitelský stůl.
Zazněly první tóny příjemného valčíku a sám vousatý Albus ve svém blankytném rouchu vyzval profesorku McGonagallovou k tanci. Odvedl kolegyni na naleštěný parket uprostřed místnosti.
Po chvilce se osmělilo několik párů. Studenti v masce tučňáka, (fraku) kde převládala sněhově bílá s černou, vyzvali své partnerky k zahajujícímu valčíku.
Lily, postávala stranou v hloučku s baculatou profesorkou Prýtovou a přísnou učitelkou Astronomie, Sinistrovou.
„Miluji tyhle večery, jen je škoda že se odehrávají, jen jednou do roka,“ postěžovala si Aurora a uhladila si své tmavě modré šaty barvy noční oblohy.
„Já bych to zase tak moc nevítala. Neumíte si představit chudinku Poppy, jak zítra bude mít na ošetřovně plné ruce práce,“ politovala Pomona školní ošetřovatelku, jež se dobrovolně vzdala tohoto veselí a raději zůstala ve východním křídle.
Všechny tři čarodějky přikývly a hleděly na poletující rozevláté šaty tančících hostů.
„Je škoda, že tu nemůže být James,“ vzdychla Lily, udržujíc si na rtech příjemný úsměv. Navzdory smutné náladě, jí to dnes obzvláště slušelo.
Pan Ponny z -Elegance nadevše- jí vnutil krásné dlouhé zlaté šaty v řeckém stylu přidržované černou sponou na pravém rameni. Cítila se v nich jako víla s vlasy vyčesanými do dech beroucího drdolu, jenže i taková krása bledla s pomyšlením, že jsou její dva přátelé v nebezpečí.
Třeba právě teď.
„To nic drahoušku,“ pohladila jí rodičovsky po ruce Pomona Prýtová, „jistě se brzy vrátí, nemějte strach. Dostali se z horších věcí, a co si pamatuji, takových jste dělaly spoustu.“
Lily upřímná slova, zvedla náladu.
„Dokážete se bavit i bez něho, máte tu přeci nás, dnes si alespoň jednou zatančíte, slibte nám to drahoušku,“ přidala se profesorka Sinistrová, jež pomalu hledala nějakého partnera v dosahu.
Aniž to dořekly, připlížil se k nim koktavý učitel Quirrell.
„S….směl… bych…p.p.p…prosit o….tanec… sl..ečno….E..e..evansnová?“
Než těžce vyprodukoval celou větu, Lily muži s kaštanovými kučerami, podala ruku.
Rychle se začlenili do víru tance a dívka odpovídala jen na opravdu nutné otázky. Naštěstí, jak se obávala, profesor Quizinus tancoval lépe a rychleji než mluvil.
Severus Snape se stranil všech bez výjimky.
Vybral si očividně postranní místo dál od kapely -Bum a Prásk-, odkud mohl vidět celý sál.
Celá místnost nesla známky zimy. Kouzelné zdi na sobě vytvořily mozaiku vánočních stromů a od stropu se spouštěly ledové rampouchy, zatímco ze shora mezi vznášejícími svícemi poletoval sníh.
Na všechny v dohledu doléhala vánoční štědrá nálada kromě Severuse, jeho obcházela mílovými kroky.
Ten rej pestrobarevných papoušků točících se dokola mu připadal směšný a povrchní.
I Severus Snape měl mít nezvaného hosta, jež se nezalekl odrazujícího postoje o který, se tak očividně snažil.
„Vidím, že vás něco zaujalo, profesore Snape,“ vloudila se už tak známá žena do Severusova zorného pole. Snapův odmítavý pohled Ritu Holoubkovou nijak neodrazil, spíše naopak.
Tato schopná, až vlezlá redaktorka Denního věštce nevynechala jedinou příležitost k vyzpovídání kohokoliv významného či zajímavého a co teprve smrtijeda!
Jak Snape dobře odhadl při pohledu skrze úzké kočičí brýle, zítra o něm vyjde ne moc lichotivý článek, ať s ní promluví nebo ne.
„Vy, to očividně nejste,“ utrousil stroze.
Blonďatá hlava se zaměřila jeho směrem k tančícím párům a přehodnotila situaci.
„Oh, slečna Evansonová, nemýlím-li se. Neříkejte, to ona si získala vaši pozornost?“
Žena předstírala lítost, zatímco smrtijed se snažil o kamennou tvář.
„V sále není nic tak zajímavého, co by si dokázalo získat mou pozornost,“ upřel na reportérku svůj nepříjemný pohled.
Severus rychle přelétl pohledem to supí stvoření schopné z člověka vyrvat poslední zbytky svého sebeovládání i s masem a ještě více se zachmuřil.
„Jaká škoda. Slyšel jste už, že je slečna Eavnsová zasnoubená s Jamesem Potterem?“ šveholila Rita s úmyslem Snapa vyprovokovat.
„Právě jsem to zaslechla od Sibyly Trelawneyové,“ rozkošnicky se usmála, bohužel se nedočkala takové reakce, jakou považovala za přijatelnou.
Severus v duchu politoval Sibylu a doslova si uměl představit, jakému výslechu tu bezduchou ženu musela Rita donutit.
„Je vskutku kouzelná, naprosto jí závidím, pan Potter je skvělá partie nemyslíte?“
Učitel Lektvarů by nejraději zavrčel a poslal tu drbnu ke všem čertům, to si ale jako učitel namohl dovolit.
„No, je načase, abyste si i vy, našla nějakého toho starce hodného vašeho věku, jinak bude pozdě. Máte nejvyšší čas, slečno Holoubková a vězte, čas se neptá a k takovým tvářičkám jakou máte vy je opravdu neúprosný.“
Ritin úsměv se obrátil.
Těžko povědět co se té blonďaté fifleně v upnutém zeleném kostýmku honilo hlavou, ale očividně jí přešla chuť na další rozhovor. Sebrala Snapovu urážku spolu se svým bleskobrkem a nasupeně odtáhla pryč vyhledat jinou snazší oběť.
Severusovi se ulevilo.
Nesnášel klepy.
Nesnášel lži a nesnášel Jamese Pottera. Nyní mu ta nesnesitelná ženská naservírovala hned tři nejhorší věci, o něž nestál.
Ponořen do svých vlastních myšlenek si neuvědomil, jak vůbec hudba přestala hrát.
„Severusi, doprovodil byste mě k občerstvení?“
Někdo na muže mluvil, no určitě.
Severusovo vědomí se pomalu vracelo na své obvyklé místo uprostřed hlavy. Hlas jej vytrhl z přemítání o svém vlastním životě.
Přikývl.
Jen dva lidé se ho zde odvažovali tak familiérně oslovit a ten první to nebyl.
„Vezměte si tyhle dračí koule, hm… jsou skvělé,“ rozplýval se Albus a nabral si celý talířek u kulatého stolu.
Severus ohrnul nos, nic co se jmenovalo -Dračí koule- by nevzal do úst, už jen z toho důvodu kde se to předtím nacházelo.
„Ne, děkuji, večeřel jsem.“
„Tak si alespoň nalijte jablečný punč, dá vám to alespoň trochu barvy do obličeje,“ přemlouval ředitel očividně v dobré náladě. Po zuřivém rozhovoru před pár dny nebylo ani stopy, přestože si ho oba pamatovali.
Severusův mozek se zrovna zaobíral dalším odmítnutím, když jeho pohled padl na zavázanou profesorovu ruku. Bílý obvaz se obtáčel kolem prstů, zápěstí a končil kdesi pod rukávem, to se zdálo na opatrného Brumbála podivné.
„Zranil jste se?“ optal se vážně ale diskrétně učitel lektvarů.
„Lehce, dá se říci,“ přitakal stařík.
„Opravdu? mně se to nezdá tak zanedbatelné,“ nedal se odbýt Severus, zvědavý oč se jedná, protože poslední články čarodějových prstů zcela kopírovali povrch kostí a celé to vyhlíželo jako když strčil ruku do kyseliny.
„Zítra vám vše objasním, Severusi, ale dnes si nebudeme kazit večer takovými zprávami“ vložil si do úst kroutící se dortík.
Nemělo cenu na čaroděje nijak tlačit, pokud mu to nechtěl říci, tak mu to neřekne tečka.
Ke stolu dorazil hlouček žen dávající na odiv, jak moc se dobře baví.
„Měl byste se také zapojit do veselí pro své vlastní dobro. Považuji za neslušné schovávat se v přítmí. Co vy víte, třeba vám to zvedne náladu?“ dloubl stařec učitele do žeber.
„Ah, Lily, Minervo, Sibylo,“ přivítal vřele členky učitelského sboru Brumbál a objal je otcovsky všechny svými pažemi, „tady Severus mi zrovna říkal, jak moc rád by si zatančil je trochu nesmělý. Mohu, vás za něho požádat o tanec Lily?“ vyhrkl Albus se Snapovým mručivým nesouhlasem za svými zády.
Nebylo úniku.
„Pane…“ vydechla slečna Evansnová zmateně a už se z toho chtěla jaksi chytře vykroutit, když v tom jí Brumbál vzal za ruku a postrčil k učiteli oblečeného do vkusného černého obleku ze saténové černé látky.
Ani jednomu se to nelíbilo, ale etiketa je etiketa i ve světě kouzel.
Měl jsem si raději vzít ten punč říkal si Snape, odvádějíc Lily na parket mezi ostatní hýřící páry.
Evidentně slečně Evansové neušlo, jakou lež právě od ředitele vyslechla.
„Čemu vděčím za takovou přehnanou ochotu, profesore Snape?“ položila vysokému muži dlaň na rameno. Satén pod bříšky jejích prstů lehce zašustil.
„Mně evidentně ne,“ přísně na čarodějku shlédl s vlasy ulíznutými nebezpečně dozadu.
Vypadal tak jinak a přitom stejně, bohužel se rozhodl nedělat na nikoho dobrý dojem, no tak alespoň neutrpí jeho věčně zastíněná pověst špatného hocha, uvědomila si ironicky.
„Už jsem se bála, že se hodláte vzdát svých samotářských zvyků,“ usmála se Lily s rozhodnutím, že tímhle malým rozhovorem si nenechá celý večer zkazit.
„To bych neudělal ani kvůli vám, slečno Evansonová. Nemám v úmyslu vyměnit své milované soukromí za upovídanou ženskou,“ opovrhl tou vidinou a jak shlížel na ženu, která se v těch zlatých šatech obmotaných kolem těla tančila jako bohyně, pohled se Severusovi nevědomky zatoulal do plného výstřihu.
„Můžete se věnovat mě a ne jiným částem mého těla?“ napomenula Snapa lépe než kdyby ho nakopla přímo mezi nohy.
Muž rychle zvedl pohled a ta neproniknutelná černá hladina hrozila, že jí utopí.
K Lilyně překvapení nezčervenal, ani se neobořil, přesto v něm cítila trpkou zášť.
„Nedovolil bych si znevažovat vaši nejlepší část těla, na kterou se alespoň dá dívat,“ utrousil s úšklebkem, až se musela začervenat ona.
Nyní, byla řada na Lily.
„Proč ale vám alespoň ta jedna část vašeho těla neřekne, jak jste drzý? Možná vám ani ta nejpodstatnější část nefunguje, jinak by vám stud něco takového nedovolil vůbec vyslovit,“ přisadila si s triumfálním úsměvem.
Žádná reakce.
Zašla moc daleko? Má poslední slovo?
„Říkám jen to, co si myslím ne to, co se ostatním líbí, kdyby mě to zajímalo, zeptal bych se na jejich názor. Navíc každá část mé anatomie funguje naprosto přesně, chcete se snad přesvědčit?“ Severus se začínal bavit, líbilo se mu svou tanečnici uvádět do rozpaků i přes ty štiplavé poznámky.
Říkala si o to.
Právě teď by jí rád zatáhl někam za závěs nebo přicházela v úvahu komnata nejvyšší potřeby, kam by Lily zatáhl a strhl z ní ty jemné šaty. Tam by jí lehce dokázal, o čem mluví a dala by mu tak za pravdu.
Proč by se tedy měl držet zpátky?
„Ne, děkuji, dávám přednost četbě a stejně si myslím, že nemáte nic, co bych už neviděla,“ nekrčila uraženě nosík, ve dvou zelených očkách se zblýsklo vzdorem.
Lily, měla sama na sebe vztek, proč s ním vlastně flirtuje?
Je to tak odporně zvrhlé, nadávala si.
Severusova naděje ochabla.
„Možná byste byla překvapená, profesorko Evansová, ne všichni muži jsou stejní a pochybuji, že na Potterovi je co obdivovat.“
Dvojice neúnavně kroužila po sále a ostatní jim uhýbali z cesty. Dokonce se zdáli zpozorováni i Ritou Holoubkovou, která se už třese na další šťavnatý článek.
Tentokrát měl Severus pocit, že přestřelil. Dívka jej zpražila vyčítavým pohledem, kterému čelil s ledovou tváří lhostejného člověka.
Teď se dozajisté urazí a odejde, říkal si spokojeně.
Nikoliv. Lily, není osoba, co jednoduše utíká z boje, jak mu předtím sdělila. I tentokrát dostála svému slovu.
Tváří se rozhodně, každé sebemenší zamračení, zatřepání řas či stisknutí rtů prozrazovalo lehký zmatek ve svých myšlenkách a rozhodnutích.
„No tak Lily, vážně jsem tě tak urazil, že se nevzmůžeš na obranu?“ poprvé za kolik let řekl její jméno.
Severus chtěl bohyni s rudým drdolem vyprovokovat, třeba se promění ve dračici a sežehne ho ohněm, pak by tu alespoň nemusel poskakovat jako kašpar.
„Proč musíš být tak nepříjemný, Severusi? Je snad tak těžké mi říct, jak mě nenávidíš?“
Něco tak racionálního nečekal.
Stiskla mu ruku, ne pevně ale tak aby dostala odpověď na svou otázku.
„Od lásky je kousek k nenávisti a od nenávisti kousek k lásce. Oboje vás může lehce zahubit, proto se smrtijedi učí oprostit se od veškerých citů,“ pravil zcela vážně Severus.
Viděl, jak se lehce kousla do rtu a očima bloudila kdesi mezi tímto a jiným světem.
„Nemáš žádné city? Tím, ses zabýval celá ta léta?“ v jejím hlase zaslechl lítost.
Lily ho litovala?
Ne, to nesnesl, všechno možné jen ne lítost! Když už tak jí dá důvod jej nenávidět, ale lítost?
„To není všechno, co jsem dělal, zabíjel jsem, mučil nevinné a porušoval všechny práva, jaké se dají porušit. Už dávno nejsem ten tichý kluk, který se nechal ponižovat od spolužáků,“ Snape kroutil rozhodně hlavou.
Lily, udělala něco nepředstavitelného. Sjela rukou dolů a dotkla se smrtijedova pravého předloktí kde se pod společenským hábitem skrývalo znamení zla.
Severus sebou udiveně trhnul jako by ho píchla jehlou.
„Myslíš si, že teď jsi silný? To, že jsi občas byl předmětem smíchu a pošťuchování nebyl snad důvod přidat se k temné straně nebo ano?“ promlouvala dívka s nasazením opatrnosti.
„Ne, to nebyl ten důvod,“ shlédl do těch krásných očí v barvě mechu.
Ten oční kontakt trval velice dlouho.
„Jaký tedy?“ vyzvídala a sjela na Snapovi rty dychtící po tom jediném slově pravdy.
Zaváhal.
Náhle přestal tančit „nejsem povinen vám sdělovat své pohnutky a nyní pokud mě omluvíte,“ políbil jí ruku, „užijte si příjemný večer, slečno Evansnová,“ Severus věnoval své tanečnici povýšený odměřený pohled s nepatrným úšklebkem a ztratil se v davu.
Až nyní si dívka uvědomila, že hudba přestala hrát a partner jí opustil.
Stačilo tak málo, jenže ten úhoř jí z novu vyklouzl ze sítě bez odpovědi.
Co vlastně chtěla slyšet? Co čekala? Cítila tíseň.
Že to všechno udělal jen kvůli ní?

Očekávaný Vánoční ples je tady, všichni učitelé se musí zúčastnit, je to povinnost, Severuse nevyjímaje. Snaží se být stranou, ale i tak nemůže ujít povšimnutí, kdo by přehlédl obávaného smrtijeda, že? Může si být jistý, že se na něho začnou lepit supy jako Rita Holoubková a jí podobní. Náš černý netopýr se ale nedá tak snadno. Posílá podmračené pohledy na všechny fronty a jediný, kdo se s ním dává do boje je Lily, ale ani ta draka nepřemůže.

Severus Snape

Kapitola 8.
Příčná ulice

Kotva 8

Konečně, vánoční prázdniny jsou tu!

Tak by se jistě radoval kde jaký student, jenže volno měli i učitelé kteří si mohli prázdniny užít podle svého.

Slečna Evansová se rozhodla odjet Bradavickým expresem, podívat se na své staré rodiče.

O Jamesovi ani Remusovi nevěděla nic. Snad to byly zbytečné starosti. Doufala. Nesměla se tím trápit.

Dost už o tom přemýšlela těch pár hodin, kdy vlak dorazil na Londýnské nádraží, nástupiště 9 ¾ .

Dnes se zdála obzvlášť zima, raději si na sebe oblékla vlněné šaty s teplou bundou a pořádnou čepicí. Sebou si vezla jen kabelku, co jiného mohla potřebovat?

Ještě do Příčné ulice pro nějaké bonbóny.

Ty milovala Lilynina matka. Rodiče jsou sice mudlové stejně, jako její starší sestra ale maminka si na svět čarodějů rychle zvykla a oblíbila si Bertíkovy lentilky tisíckrát jinak.

Maminka je milovala, při každé návštěvě své dcery se po nich ptala a Lily, neměla to srdce je nekoupit.

Při výběhu jednotlivých barev lentilek jste si však museli dávat velký pozor. Výrobci měli vskutku smysl pro humor, jednou si vzala do pusy červenou a celou hodinu, pak prskala oheň.

Jakmile vyšla z vlaku, okamžitě se přemístila k čarodějné zdi, tajemné zdivo otevíralo pohádkový svět čar a kouzel.

Pár vteřin a dívka stála na začátku Příčné ulice.

Také se říkalo nejrušnější čtvrť v Londýně. Tady byla doma, usmála se.

Již dávno nepatřila do světa mudlů, kouzla milovala nadevše a rozhodla se jim zasvětit celý život, pokud se neukáže pádnější důvod, o čemž pochybovala.

Čarodějové a čarodějky se trousily oběma směry a zastavovali se u výloh, aby si prohlédli obsah. Bohužel i sem padla ruka osudu a zasela v srdcích zdejších obyvatel strach.

Smrtijedi.

Stoupenci zla vypálili několik obchodů, které se po jejich zásahu staly neobyvatelnými.

Pocítila lítost, když procházela okolo malého krámečku s rozbitými skly.

Dívka prošla kolem Olivandra a jeho hůlek a stavila se hned vedle pro nový plášť, jenž se čarodějce zalíbil.

Tu trochu peněz si mohla dovolit utratit.

Nový oděv nacpala do poměrně malé tašky, na kterou chytře použila zvětšovací kouzlo.

Lily, míjela obchod s domácími mazlíčky i Oko jasnovidectví pana Poppra.

Naproti visel nápis U Děravého kotle, tam se scházeli všichni. Hospůdka sloužící i jako hotel nabízela veškeré pohodlí pro cestovatele.

Tam, nad hlavami zahlédla vysokou budovu a v podloubí krámek s cukrovinkami.

Baculatá žena v červené zástěrce dívce prodala dvě bonboniéry, jednu s kávovou příchutí a druhou s vaječným koňakem a lékořicí, pro maminku Bertíkovi lentilky a pro sestru kyselé bonbóny, ušklíbla se.

S dobrým pocitem vyšla před malý obchůdek, když tu někoho zpozorovala mezi lidmi.

Toho muže už neviděla dlouho, tedy osobně, v novinách se často zjevoval. Bylo to proto, že kvůli svému vysokému postavení měl skoro vždy poslední slovo na ministerstvu kouzel.

Lucius Malfoy. Panovačný, arogantní o několik let starší spolužák býval kdysi jedním z těch hezkých uhlazených chlapců, po kterých se dívky rozplývaly, díky jeho dlouhým rovným světle žlutým vlasům barvy slunce.

I jí se líbil, to nepopírala, jenže, Lily odrazovala jeho přílišná povýšenost a v neposlední řadě povrchnost, se kterou se dal ke smrtijedům protože mohl, byl čistokrevný. Celý jeho dlouhý rodokmen skrýval takové kouzelníky. Bylo jen přirozené, že si vybral tento způsob života, protože byl odrazem pána zla. Šeptalo se, že se přidal k tomu, o kterém se nesmí mluvit, ale nikdy to nebylo přímo potvrzeno, i ten nejodvážnější novinový článek o takových tématech mlčel a nehodlal očerňovat a ukazovat prstem už jen proto, že ten, kdo by rubriku psal, by mohl lehce zmizet beze stopy.

Nyní tento plavovlasý čaroděj šel po ulici zcela sám jako by mu patřila a ostatní se mu raději vyhýbali z cesty.

Lucius se ostražitě rozhlížel ze strany na stranu jako by někoho hledal.

Sledoval jej snad někdo? Možná za to mohlo špatné svědomí.

Co chvíli udeřil svou vycházkovou holí o špinavé deštěm zmáčené kočičí hlavy.

Slečnu Evansovou, popadla zvědavost. Pomalu se kradla za ním, i když měla v plánu jiné věci.

Schovávala se v podloubí, za rohy obchodů i v davu.

Lucius pevným krokem zabočil do Obrtlé.

Jak příznačné.

Obrtlá ulice je malá zlověstně tmavá a úzká ulička, která ústí do Příčné ulice. Pohybuje se tu spousty podivných lidí a je lepší sem vůbec nechodit. Jsou tu také podivné obchody plné těch nejděsivějších věcí a předmětů. Prodávají se zde předměty plné černé magie.

Uff, teď ji málem zahlédl!

Ještě, že tu bylo hodně ještě užších uliček, které vyrůstali z Obrtlé.

Zde míjela jen malý počet lidí, zato nepříjemných se zkoumavými zlými pohledy jako by jí říkali: tady nemáš co dělat.

Ruku měla stále připravenou na hůlce.

Dívka byla nervózní, sem by šel jedině blázen.

U Merlina, kam to jde?

Mířil k nějakému svému kumpánovi? Co kdyby zjistila něco víc?

Lucius Malfoy, několik metrů před ní zabočil k Borginu a Burkesovi. Ohavný krám plný černé magie a zlověstných předmětů.

Mohla by tam jít také a předstírat o něco zájem a přitom špehovat svého spolužáka.

Vykoukla ze zašedlé vlhké uličky, kam se ani sníh neodvážil vniknout a chtěla vykročit. V tom jí kdosi chytil za ruku a stáhnul zpátky.

Bohužel, ten pohyb se neobešel nezpozorován.

Malfoy se po zvuku otočil a viděl jen druhou dívčinu ruku, jak zaplula za roh šedivé uličky.

Čarodějnický aristokrat se otočil na podpatku a vykročil zpátky připraven se špeha zbavit.

Útočník vyděšenou Lily, přitiskl ke zdi.

Jakmile se čarodějka na muže podívala, překvapeně zamrkala.

„Co tu děláš?“

„A co tu děláte vy, slečno Evansová. Nemyslím si, že Obrtlá ulice je to pravé pro dívku vašich schopností,“ věnoval jí Snape vyčítavý pohled.

Kde se tu vzal? Musel taky nastoupit do vlaku, jenže ho nikde neviděla.

„Do toho ti nic není!“ odsekla a chtěla se mu vytrhnout.

Nedal se, i tak to byl chlap s daleko větší silou.

Pak to oba zaslechli.

Kroky.

„Zadělala jste si na dost velký problém, než dokážete sama vyřešit,“ probodl Lily pohledem člověka, který se rozmýšlí, jak z toho ven.

Nemohli utéct, to by nestihli, ani se přemístit, Příčná byla proti přemisťování jaksi nedostupná, jedině letaxová síť nebo….

Zbývalo posledních pár kroků od střetu s útočníkem.

„Teď se neopovažujte ani pípnout nebo je po vás i po mě,“ naléhal s chladnou hlavou Severus a bez jediného varování se k čarodějce přitisknul svým vlastním tělem a políbil jí. Vrhl se na ni a uchvátil jako přízrak.

Lily, zalapala po dechu, ale bylo pozdě.

První myšlenka přišla okamžitě a to odstrčit ho za tu drzost, jenže pod doteky těch smyslných rtů přestávala myslet a i rozčílení se kamsi vytratilo.

Místo pocitu vinny se dostavila horkost rozlévající se po celém těle, až myslela, jak na ní bunda doslova shoří.

Zavřela oči a pojednou ho poslechla.

Nechtěla se dívat, jak je Lucius zabije naráz, dost možná je to poslední polibek.

Severus dívku přitlačil co nejvíce a zakryl tak svým pláštěm, nechtěl, Lily zahřát, nýbrž chtěl dosáhnout obrazu intimní chvíle.

I tak to učiteli lektvarů přinášelo nebetyčnou slast lnout se k tomu pružnému ženskému tělu, ač ukrytému pod látkou.

Uchvátil ty rudé rty a počal ochutnávat spalující horkost uvnitř.

Nemohl se odtrhnout.

Takovou přitažlivost by nedokázal ani silný nápoj lásky.

Severusova mysl se začala nestydatě zaobírat myšlenkou rozepnout jí ten chabý kabátek a vniknout rukama pod něho, když v tom uslyšel: „Promiňte, netušil jsem…“

Snape se pomalu odtáhl a snažil se vypadat provinile a překvapeně.

„Luciusi, to je ale překvapení.“

Až teď si Malfoy uvědomil, koho to nachytal při žhavém dostaveníčku a úlisně se ušklíbl.

„Nevěděl jsem, že holduješ pouličním děvkám,“ popíchl svého druha a přitom se snažil zahlédnout ženinu tvář.

Však díky Snapově prozíravosti zahlédl jen sklopené oči a zarudlé tváře s naběhlými rty od žhavého polibku, pak se Severus postavil před ni, kdyby jí náhodou Lucius poznal.

„Snad víš, kde teď pracuju a tam je těžké najít někoho svolného,“ pokrčil rameny, „nezbývá mi nic jiného, než si od Finna Kocourka zaplatit jednu z těch jeho holek.“

Malfoy se opíral o svou vycházkovou hůl ve tvaru hada.

„Být tebou zkusím to o dvě uličky dál, starý Scoty má lepší děvky, věř mi, i když tahle nevypadá špatně,“ kývl pochvalně aristokrat.

Severus si v duchu oddychl, nepoznal ji, díky bohu té čepici, ze které nekoukal ani jediný rudý vlas.

„Vezmu si tvou radu k srdci,“ pokývl Snape uznale v předstíraném zájmu.

„Nebudu tě víc rušit, příjemnou zábavu,“ naposledy zalétl pohledem k dívce stále přitisknuté ke zdi a pak odešel.

Oba dva čekali pro jistotu ty nejdelší dvě minuty ve svém životě, dokud se jim kroky neztratily z doslechu.

„Co to mělo znamenat?“ vyjela celá červená Lily, ale stále se bála od té špinavé zdi poodstoupit, aby se jí nepodlomila kolena.

„Ty jsi řekl, že jsem…“ Nemohla to vyslovit, ta představa se zdála tak odporná.

„Děvka? Ano, musel jsem,“ obrátil se k ní „jak jinak myslíš, že bych nás z toho dostal? Věřil by snad, že jsme se tu náhodně setkali?“

Neměla slov.

„To je nechutné, opovaž se o tom někomu říct,“ varovala čaroděje.

Tak on té hlupačce zachrání život a ona na jediné co myslí je, aby z toho nebyly klepy?

Hrozivě se nad ní napřímil, po vřelosti ani stopy.

„Poděkujte mi, už dvakrát jsem vám zachránil život, slečno Evansová a to bez špetky vděku z vaší strany,“ přitiskl jednu svou dlaň ke zdi vedle dívčiny tváře.

Překvapeně pootevřela ty lehce napuchlé rty, rudé jako šťavnaté jahody.

„Poděkovat?“ vyprostila ze sebe s námahou, těkajíc po svém trapiteli očima.

Změřil si jí od hlavy k patě „poděkujte mi nebo budu ve své započaté práci pokračovat,“ dobíral si jí s výmluvným pohledem upřeným na ty lákavé rtíky.

„Severusi… to nemyslíš… vážně…“ vykoktala čarodějka a snažila se pravidelně dýchat, jenže se plíce zbláznily a jedna se snažila předhonit druhou.

„Myslíte?“ zašeptal Snape a sklonil se velmi blízko, jako by jí vyhrožoval, už jen svou výškou s pověstí.

Zadržela dech.

Nepolíbil jí, jen se přiblížil kousek od Lilyny tváře, aby cítila ten chladný dech na své kůži.

„Chci slyšet jen jedno slovo, je to tak těžké?“ šeptal tak těsně u ní, že se ústy zlehka dotýkal Lilyna žhavého líčka.

„P… prosím přestaň, Severusi...“ naléhala a sklopila řasy.

V Lily se míchaly rozporuplné pocity, jaké ještě necítila, a to bylo to podivné. To co se teď odehrávalo, nemělo nic společného s láskou, náklonností ani něhou, a přes to se ocitla v pasti.

Každý doušek chladného vzduchu vdechovala jako by to měl být poslední.

Ve všem tom zmatku a vší nechuti, kterou dokázala k danému člověku vyvinout, myslela na to jediné, aby se znovu dotkl jejích žádostivých rtů a uchvátil je se stejnou silou jako předtím.

Musela se zbláznit, zešílet, jak jinak pojmenovat stav, jež jí obklopoval, podobný nepropustné bublině.

„Čekám,“ pevný hluboký hlas dívku polechtal na uchu.

Čarodějku zachvátila nová vlna horka směřující od tepajících spánků, až do třepotajícího žaludku.

Každou vteřinou se odhodlávala poděkovat ale to slovo ne a ne vypustit z hrdla.

Uvízlo kdesi hluboko dole a jen těžko se dostávalo ven.

Nenáviděla Severuse Snapa a přitom po něm zatoužila, snad jen na chvíli.

To ostudné zjištění, Lily rozechvělo.

Proč to nedokáže říci? Proč jí neušetří?

Zavřela oči.

Vnímala přemisťující se dech na tváři, blízkost, jeho vůni všude okolo.

Nebylo úniku.

Otázkou je, chce vůbec utéct?

Dívce se točila hlava jako na kolotoči a nemohla s tím nic dělat.

„Nuže? Slečno Evansová, chcete raději políbit?“ trýznil ji.

Severusovi rty, přibližovaly se k těm jejím!

Cítila to.

Náhle to prosté tiché slovíčko téměř neslyšně vydechla: „Děkuji.“

Nic.

Lily, otevřela oči, aby se podívala.

Čekala vyčítavý pohled, nějakou výtku, ten známí zlý úšklebek ale on už tam nebyl.

Snape prostě zmizel.

Profesorce Evansové se podlomila kolena, naštěstí se přidržela oprýskané zdi a snažila se z toho celého podivného zážitku vzpamatovat.

O chvíli se již končetiny zdály natolik silné, aby jimi mohla pohybovat a vydala se pryč z té prokleté špinavé uličky, kde jí ukradl ten osudový polibek, na který nemohla přestat myslet.

**************************************************************************************************************************

Snape pozoroval čarodějčin odchod.

Štěstí toho jednoho slova a jeho létům trénovaného odpírání, jinak by to dopadlo mnohem hůře. Zatnul ruce v pěsti a přehodil si kápi pláště přes hlavu.

Ušetřil je oba potupné smrti za cenu svého sebeovládání.

Netušil, jak moc na něho bude ta zpropadená blízkost účinkovat a nyní zjistil, že katastrofálně.

Všechno Severusovo úsilí zůstat klidný, ve vteřině odlétlo do teplých krajin s tažnými ptáky.

Rozhlédl se okolo už klidný.

Obrtlá ulice, špína, pach hniloby a smrt, to všechno se tu dalo najít v hojné míře či to byly ty nejlepší vlastnosti?

Kousek odtud často navštěvoval zastrčený krámeček s nejprudšími jedy, velice šikovný obchod.

Rozešel se tím směrem.

Těch několik málo lidí Snapovi ustoupilo z cesty.

Utržený vývěsní štít hlásil -Cizokrajné jedy z celého světa-.

Severus vzal za kliku a vstoupil dovnitř.

Procházka po Londýně může být všelijaká, ale jaká je šance, narazit tam na mistra lektvarů? Malá? Možná, ale je to určitě náhoda, přeci by Severus záměrně nesledoval naši malou čarodějku. Možná byl celou dobu ve stejném vlaku a ona o něm neměla ani tušení. Dobře víme, jak Snape dokáže nepozorovaně mizet a objevovat se v pravou chvíli.

Severus a Lily

Kapitola 9.
Bonboniera

Kotva 9

„Přál jste si se mnou mluvit, Brumbále?“

Nově příchozí se neposadil, místo toho zaujal významný postoj na stupínku před ředitelovým stolem.

„Jistě, Severusi, posaďte se a vy Minervo, můžete jít,“ pokývl stařec k přísně vyhlížející profesorce přeměňování.

McGonagallová, Snapovi až tak evidentně nedůvěřovala, proto ho obdarovala jen obezřetným očním kontaktem a pak odešla.

Místnost naplnilo ticho a atmosféra se lehce pozměnila.

„O co se jedná?“ nechtěl ztrácet Severus drahocenný čas. Dobře znal tyhle ředitelovi hry, kdy je nutno několik minut čekat, aby na člověka dolehla tíha a vážnost situace.

„Víte, co je tohle?“ vytáhl Albus ze svého kouzelného rukávu malý omšelý předmět kruhovitého tvaru potažený značnou dávkou opotřebovatelnosti.

Stařec natáhl dlaň a uprostřed té kostnaté zraněné ruky zakryté bandáží ležel drobný zlatý kroužek.

„Prsten?“ hádal Snape skepticky.

„Prohlédněte si ho,“ bez většího varování ho ředitel muži poslal vzduchem a ten ho chytil.

Jakmile se jej smrtijed dotkl, projela jím zvláštní vlna nervozity.

Zvláštní, zakořenila v něm podivná cizí touha si ho nechat a mít ho neustále u sebe. Snape zkoumal kroužek očima.

Oděrky, škrábance, žádný podpis nebo vodítko na vnitřní straně, bez kamene i ozdobné rytiny, dozajisté je kouzelný o tom nebylo pochyb.

„Černá magie?“ hádal, „silné kouzlo,“ potvrdil Severus s vážným výrazem.

„Správně.“ Brumbál svého zaměstnance pozorně sledoval.

Možná čekal nějakou větší reakci, jenže Severus nechal proniknout na svůj zevnějšek jen velmi omezené množství vlastních pocitů.

„Byl jste někdy v knihovně v sekci s omezeným přístupem?“ pokývl ředitel.

„Jednou nebo dvakrát, jako student,“ přiznal se profesor.

„Nyní jste tu učitelem, máte libovolný přístup na taková místa. Chci, abyste si půjčil a přečetl jednu konkrétní knihu.“

Severus vzhlédl. Nedal na sobě znát překvapení, prostě se chmuřil jako vždy a prsten stiskl chamtivě v dlani „jakou?“

„-Zakázané rituály- od samotného Salazara Zmijozela,“ pronesl nevzrušeně Brumbál, ač se jednalo o jednoho ze zakladatelů Bradavic a největšího čaroděje holdujícího černé magii.

„Tento prsten má pro vás nějaký zvláštní význam?“ vyzvídal smrtijed.

Severus mačkal předmět v dlani, nechtěl se ho vzdát. Cosi temného z něho vyzařovalo.

„Ano, ale dejte si pozor. Temná magie je nebezpečná a je nutno s ní zacházet s tou největší možnou opatrností, profesore Snape,“ napomenul jej ředitel, který zřetelně viděl neblahé účinky toho, na první pohled obyčejného kousku zlata, už v tak rozporuplné Snapově osobnosti. Měnil ho, pomalu ale jistě, sám to pocítil na vlastní kůži.

„Ten prsten, vaďte mi ho,“ natáhl ruku.

„Mohl bych jej podrobit běžné analýze, Albusi. Mohu vyzkoušet několik lektvarů, zda by účinky kouzla neoslabily,“ zkoušel to Severus ve značné snaze si prsten dále ponechat.

„Není třeba, prozatím ho schovám na bezpečné místo, aby nikoho jeho tajemství nelákalo,“ se stále napřaženou dlaní Severuse varoval.

„Nemyslím, že je to zrovna moudrý nápad,“ oponoval smrtijed v očích hamižný záblesk.

„Nedáte mi ho?“

Snapovi prsty se stáhly ještě pevněji, stejně tak čelisti.

„ACCIO, PRSTEN!“ vytáhl Brumbál svou bezovou hůlku.

Přivolávací kouzlo, doslova klenot ze smrtijedovi ruky vyrvalo.

V ten moment se Severusovi ulevilo, ten divný nepříjemný pocit byl v tu ránu pryč. Muž mohl zase svobodně nadechnout, ač ochromen tou hroznou zničující silou jakou předmět skrýval před okolním světem.

Škodolibě odrážel pocity člověka jako zrcadlo a měnil je v opak, nechal vyniknout ty nejhorší pocity a přání, ty dobré vlastnosti potlačoval.

„Promiňte mi, Severusi,“ omlouval se ředitel, nyní držíc prsten ve vzduchu co nejdál z dosahu, „je mi líto, že jsem vás musel nechat tuhle zkoušku podstoupit. Vidím, že ani vy nedokážete tomu vábení odolat. Bohužel. Musím ho tedy prozatím někde schovat.“

„Co je to za kouzlo,“ mračil se Severus.

Stařec těžce vydechl, v tu chvíli zestárl o dalších padesát let.

„Je to Viteál, Severusi. Produkt té nejčernější magie, tak děsivé, že si to ani nedokážete představit. Přečtěte si tu knihu, pak porozumíte.“

*************************************************************************************************************************

ŤUK, ŤUK.

Ajaj vážně zaklepala? No, teď už vážně nešlo couvnout.

Rázné kroky dívku upozornily na blížící se střet dvou protichůdných sil.

Za malý moment stála v otevřených dveřích celá impozantní Snapova postava shlížející na ní jako na nějaký otravný hmyz.

„Neruším?“ zeptal se anděl s tím nejnevinnějším úsměvem.

Myslel si snad, že k němu jde nějaká studentka? Lily při tom pomyšlení, bůh ví proč, pocítila zvláštní pocit zlosti.

„Z jakého rozmaru jste se opovážila mě vyrušovat?“ spustil.

Nyní zaváhala, možná to vážně nebyl ten nejlepší nápad.

„Pokud dovolíte,“ začala s úsměvem, „ráda bych vám poděkovala za svou záchranu, tak jste to předtím říkal, nebo snad ne, profesore?“

„Hm“, zamručel Snape.

Dívka si všimla, jak jeho pohled zalétl k jejím rukám, ve kterých svírala podélnou pestrobarevnou krabici s překvapením uvnitř.

„Co je to?“ zeptal se nedůvěřivě a hlas se přitom hypnoticky odrážel od zdí vlhkého sklepení.

„Uvidíš,“ zvolala téměř až nadšeně.

Chvíli přemýšlel, zda jí má vyhodit. Nakonec však ustoupil stranou a nechal vetřelce projít dovnitř.

Oddechla si. Povedlo se. Prošla těsně kolem Snapa do jeho kabinetu.

Scénář také mohl skončit zabouchnutím dveří.

Vyšlo to, dostala se do Severusova lektvarového království celkem bez námahy.

Za zády zavrzaly zavírající kované dveře.

Uvnitř kabinetu panovalo šero, to zabraňovalo příchozím vetřelcům blíže zkoumat roztroušené předměty okolo.

Lily tedy prošla kolem police s jedy a protijedy, zde na stole cosi bublalo a ve vyhasnutém začouzeném kotlíku dřímala tmavě modrá tekutina.

Pod pracovním stolem se leskly v průhledných sklenicích potřebné přísady a olověné váhy měřící s obdivuhodnou přesností.

Po pravé straně dovnitř prosvítalo světlo gotickým oknem, bohužel ani tak to sklepení nijak neprosvětlilo.

Světlo se prostě bálo dovnitř.

Našlo se tu možné i nemožné.

„Tudy,“ nasměroval Severus Lily ke svému stolu úplně vzadu obklopeného policemi s naskládanými lektvary jako pestrobarevnou mozaiku.

Dívka se posadila na polstrovanou židli s vysokým opěradlem. Bývala tu nesčetněkrát. S profesorem Křiklanem tu debatovali hodiny, však nyní se tu zdála jaksi ztracená.

Přelétla pohledem zaplněnou desku stolu z tmavého dřeva, válely se tu knihy, spisy, psací potřeby, zvětšovací sklíčka, nálepky na lahvičky, přesýpací hodiny a našel se tu i rozložen dnešní Denní věštec.

„Jak vidím, máte tu pořádek, najde se tu k tomu někde i pořadník?“ upřímně a zároveň pobaveně se usmívala. V takových chvílích se Lily dělaly ty hezké dolíčky ve tvářích.

„Nemívám tu příliš moc návštěv,“ posadil se naproti ní jako aristokrat, jen, aby hned zase vstal.

To slečna Evansová dobře věděla, studenti by si raději ukousli ruku než zaklepat na Snapovi dveře.

A co teprve zvednout ruku při hodině? Nad tou myšlenkou se nešlo neuculit.

„Dala bych si silnou kávu,“ poručila.

Severus cosi neurčitě zamumlal, neznělo to potěšeně.

Nejspíše se domníval, jak mu ten zatracený balíček předá a vypadne, to se však mýlil.

Zatímco zmizel kdesi vzadu, hledajíc konvici s šálky, měla čas přemýšlet.

Lily, šla za smrtijedem z jednoho prostého důvodu.

Vyzvídat.

Poslední dobou se hromadilo mnoho nevyřešených otázek a ona by dala ruku do ohně, že téměř ve všem má jejich nový profesor lektvarů prsty.

Severus byl ten tajemný typ člověka, co by tajně ukradl i korunovační klenoty, aniž by to někdo zjistil.

Rozhodla se tedy pro nejméně drastický zákrok.

Učitelka ve svých tmavě červených šatech natáhla ruku a pootočila malým kolečkem na lampě, ta se více rozsvítila. Nyní si mohla přečíst článek v Denním věštci, který hlásal další neštěstí v Příčné ulici. Další smrt, další vypálené domy a lidé ječící strachy na fotografii uprostřed článku.

Nejspíše ho právě vyrušila od sběru dalších informací, ještě, že nečte klepy na poslední stráně, kde je společně vyfotila a následně otiskla Rita Holoubková při tanci s pár nelichotivými slovy.

Proč to jen museli rozebírat i po dvou dlouhých týdnech?

Po chvíli se Snape vrátil se dvěma malými hrníčky. Jeden položil před dívku a druhý na opačnou stranu sobě.

„Nuže, proč jste přišla, slečno Evansová, nemyslím, že byste nezbytně chtěla setrvávat v tomto nehostinném chladném kabinetu a konverzovat,“ pokusil se vetřelce nenápadně odradit.

„Jak jsem už řekla, chci ti poděkovat za svůj život, který jsi už dvakrát zachránil Severusi. Nechci být nijak nevděčná, jak jsi mi předtím ukázal.“

Nyní měla co dělat, aby se při té vzpomínce nečervenala.

Severus se opřel do svého křesla, jak to dělávali úspěšní bankéři. S lokty na stole si přemýšlivě propletl prsty.

„Ano?“

Čekal.

Lily nadšeně odklopila víko z podlouhlé krabice a položila na jediné volné místečko desky stolu před sebou.

„Bonbóny? Snažíte se mě uplatit sladkostmi?“ neubránil se úsměvu, jak směšné mu to přišlo nebo možná neskutečné. Jak živa od spolužáků natož od ženy nedostal sladkosti.

Vážně ho to pobavilo, i přes dospělé tělo si učitelka zachovávala dětského ducha.

„Ano,“ přikývla a celá jen zářila „s kávovou příchutí“ posunula bonboniéru blíže k Severusovi.

Nevzal si.

Stále si jí přeměřoval a odhadoval, co od toho očekává.

„Máte vskutku zajímavě nevšední nápady,“ muž shlédl na vzorně seřazený obsah čokoládové dobroty rozdělené na nejméně třicet kousků formovaných do tvaru kávového zrnka.

Dívčino očividné snažení o nejlepší dárek nezkritizoval ani nepochválil.

„Ještě nikdo mi nedaroval cukrovinky,“ překvapen pozvedl jedno husté obočí ale i tak, si dokázal představit něco mnohem sladšího.

Lily se lehce začervenala a raději uchopila do rukou hrneček s horkou kávou, který objala prsty.

O polibku nepadlo ani slovo. Ani o té zvláštně napjaté situaci v Příčné, kdy ji přirazil ke zdi a začal jí líbat, tisknout se, šeptat, teplota varu dosáhla svého nejvyššího stupně. Raději se schovala za šálkem, aby nepoznal na co myslí.

„Přiznávám, že to není nic nevšedního, jako třeba přenašeč času, ale kupovala jsem to s láskou,“ pak se zarazila a málem se sama zakuckala z toho, co řekla.

Co to vlastně řekla? Raději rychle usrkla tu vydatnou hustou tekutinu, která jí hned uvízla v hrdle.

Bože, tak silnou kávu v životě nepila. Pokud to do sebe vsouká, bude mít zástavu srdce. Ani cukr by to nepřehlušil.

„Nechutná vám?“ divil se s lehkým škodolibým tónem mistr lektvarů.

„Chutná, je výborná,“ polkla ten hnus, který musely mlít snad v pekle, „jen je trochu silnější nic víc.“

Jak profesorka Evansová odkládala šálek zpátky na stůl, pohledem opět zavadila o rozložené noviny nedbale položené na stole.

Všiml si toho.

Okamžitě je složil a odložil stranou na stoh neopravených esejí.

„Máš zřejmě hodně práce, začátky nebývají lehké,“ změnila téma hovoru a nervózně položila ruce do klína.

„Nikde to není lehké,“ vydechl kouzelník. O tom by jí mohl vyprávět. Pamatoval začátky, kdy se poprvé dostal ke smrtijedům, spadli mu na hlavu ty nejhorší a nejšpinavější úkoly.

Severusovi nemohl uniknout ten vyhýbaví pohled. Tolik se ta chudinka styděla a přesto, se odvážila vejít do jezevcovy nory. Pohledem obkroužil ty chvějící prsty, tepající žilku na krku i ostýchavý úsměv, kterým se snažila zakrýt svou nesmělost nebo ještě něco jiného?

Dnes je to samé překvapení.

„Před několika dny jsem si všimla něčeho divného,“ svěřila se.

„Ano?“ pobídl zrzku k pokračování.

„Brumbál mi dělá starosti, poslední dobou je pořád pryč, a když už se konečně objeví je hrozně unavený a ke všemu ta jeho ruka. Určitě sis všiml, to není jen tak,“ mračila se čarodějka.

Tuto otázku nakousla schválně, domnívala se, že to donutí Severuse k hovoru.

Marný pokus, hleděl na ní s pevně stisknutými rty.

Aby zaplašila své chmury, natáhla se k bonboniéře. Chtěla vzít jedno lákavě vypadající kávové zrnko, když se zarazila a rychle sáhla pro to vedlejší.

Doufala, že si toho Severus nevšiml, bohužel jeho orlímu zraku uniklo jen málo co.

Začal cosi tušit.

Na první pohled vypadala jedna cukrovinka vedle druhé naprosto stejně, ale to dívčino zaváhání nebylo samo sebou.

Přivřel podezíravě oči, mělo ho to napadnout. Proč jinak by sem chodila?

Muž se opíral do židle a měřil si svého nepřítele. Přišla ho snad otrávit? Ne, to by se neodvážila, co v tom ale mohlo být? Jsou začarované? To je její odplata za ten ukradený polibek tehdy v Příčné ulici?

Jakmile to sní, stane se z něho trpaslík? Nebude se moci hnout od záchodu?

No uvidíme, kdo bude mít poslední slovo, usmál se v duchu.

Natáhl se k odkryté krabici, doslova mu visela pohledem na ruce, pak jí zase pomalu stáhnu zpátky, aniž by kávovou dobrotu uzmul.

„Také bych tu pro vás měl jednu zajímavost, slečno Evansová,“ vstal a klidným krokem obešel stůl.

„Co by to mělo být?“

Snape se ztratil za Lilynými zády. Zaslechla zvuk přemisťování a šoupání na poličce.

Hledal něco?

„INCARCEROUS,“ zazněl Severusův rozhodný hlas a té odvážné lišce se neviditelné vyčarované provazy omotaly kolem zápěstí a kotníků, oboje spoutané končetiny kouzlo omotalo k židli.

„Co to má znamenat?“ zalapala Lily po dechu, to jediné také šlo udělat.

Severus se k ní neslyšně zezadu sklonil a jeho dech čarodějku nebezpečně polechtal na krku „co je v těch bonbónech, slečno Evansová? Přišla jste mne otrávit? Ne, že bych po dnešku čekal něco jiného.“

Ještě, že nemohl vidět její překvapený obličej, mlčela.

Náhle se natáhl dopředu a uchopil jeden čokoládový oválek z toho sladkého pokušení a trýznivě pomalu se jím přiblížil k jejím rtům.

„Je v tom nějaký smrtelný jed?“ Snapův hlas vyslovoval každičké písmenko s pečlivostí trapitele, nahánělo to husí kůži, jak by ne, když víte o tom, že vám někdo chtěl úmyslně ublížit.

„N…ne,“ kroutila rychle hlavou oči upřené na dobrůtku napuštěnou vlastním lektvarem, jen kousek od své tváře.

„Co je to tedy?“ naléhal a druhou rukou dívce stiskl rameno jako by říkal: z tohohle nevyklouzneš.

Ticho.

„Je to… veritasérum,“ přiznala poraženě.

Jak ji mohl odhalit? Co udělala špatně? Vše tak dokonale připravila, nemohl to poznat!

„A copak jste ode mne chtěla vědět tak důležitého, že se nemůžete zeptat přímo?“ z hrůzného šepotu se sice vytratil kousavý podtón, ale vystřídalo jej cosi horšího.

Dobíral si ji, vysmíval! To samo o sobě štípalo jako jehla bodající do kůže.

Všechno se obrátilo naruby během pár vteřin!

„Spoustu věcí,“ odsekla vztekle, pak zarytě stiskla rty.

Snapovi se zalesklo v očích, to nemohla vidět. Takže holčička nehraje fér, no co teprve řekne na tohle?

„Mám skvělý nápad,“ ušklíbl se, „budete sama mluvit, nebo vás donutím sníst ten bonbón, o kterém tvrdíte, že obsahuje veritasérum. Pokud říkáte pravdu, nic moc se vám nestane, pokud však lžete…“ svá slova nechal výhrůžně viset ve vzduchu.

Lily nechtěla ani jedno, co když se bude ptát na nějaké intimní věci? Nebo něco co by mohl říci pánovi zla o fénixově řádu. Jak se z toho dostat?

Lehce, téměř neznatelně se Severus pousmál. Rozptýlení, aspoň něco. Už to začínalo být jednotvárné…
„Nic ti neřeknu!“ vydechla bojovně a hned znovu rychle stiskla rty k sobě.

Od smrtijeda se dalo čekat cokoliv, kletby, nadávky, kouzla i mučení jen ne polibek.

Severus stál stále za vetřelcovými zády, očividně si vybral rafinovanější lest, než na jakou byla v dané situaci schopná pomyslet.

Ne, neotevře dívce násilím pusu, to by se ani jednomu z nich nelíbilo, jsou i jiné způsoby, jak dosáhnout svého.

Sklonil se s jasným záměrem, na který by její nevinná mysl nepřišla.

Snapovy chladné jemné rty vnikly do citlivé jamky mezi dívčiným krkem a ramenem, aby prodloužil ženino utrpení, nakreslil špičkou jazyka na obnažené kůži malý kruh.

Z úst profesorky Evansové unikl překvapený vzdech.

Nečekala to.

Než stačila popadnout dech, využil této lsti a skrze rty jí propašoval do úst kávovou cukrovinku. Hned na to přitiskl svou dlaň čarodějce pevně ke rtům, tím zabránil zpětné reakci, aby to vyplivla.

Lily zachvátila panika.

Cítila to uvnitř, čokoládové stěny té dobrůtky se horkostí vlastního jazýčka, bortily a kávový krém s veritasérem vytekl ven.

Tohle mu neodpustí!

Lektvar stékal do žaludku a odtamtud do každého sebemenšího krevního řečiště přímo k mozku.

Snape pomalu stáhl svou ruku, přejel tak prsty po jejím labutím krku.

Co více si mohl přát?

Byla tady v jeho kabinetě, připoutaná, vydaná mu na milost a navíc se sérem pravdy v těle.

Nyní se usmál tím nejvychytralejším způsobem.

„Nyní mi zodpovíte pár jednoduchých otázek, milá slečno Evansová,“ zašeptal tajemně.

Severus a Lily

Kapitola 10.
V zajetí pravdy

Kotva 10

U Merlina, jak se to jen stalo?

Sedí tu přitisknutá k té hrozné židli, spoutaná, nervózní a ve svém smyslu otrávená!

Lily, cítila, jak její mysl narušuje dobře známá síla. Ne, že by někdy veritasérum neboli lektvar pravdy někdy pila ale četla o něm, vše co se dalo.

Zavřela oči a vnímala tu čokoládovou a kávovou chuť uvnitř svých úst.

Stačí necelá minuta a sérum z ní vytáhne i ty nejniternější pocity a vzpomínky.

Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, uvědomila si pozdě.

Je to boží trest? Asi to vážně neměla dělat, přeci jen za ní stojí vrah a člověk schopný každé špatnosti.

Zatímco se čarodějka zaobírala svými výčitkami Snape se spokojeně usmál. Nebyl to jeden z jeho hraných úsměvů, tento, sliboval pobavení, očekávání a hlavně zvědavost.

Nikdy, už takovou příležitost mít nebude.

Nazýval by se hlupákem, kdyby toho nevyužil, navíc ona toho taky byla schopná.

„Nyní mi zodpovíte pár jednoduchých otázek, milá slečno Evansová.“

Téměř nedýchala. Cítila, jak se útočníkův dech dotkl jejích hustých vlasů.

„Začneme s něčím jednoduchým,“ sliboval hlas sebevědomě.

„Myslíte si, že za Brumbálovo zranění mohu já?“

Lily si oddechla, ale ne na dlouho.

Nejdřív se snažila v hlavě zformulovat patřičnou otázku, když za ní odpověděl lektvar s naprostou rozhodností: „Ano.“

Ta slova, s dívčiným zděšením vyklouzla tak rychle, aniž mohla cokoliv udělat.

Očekával to.

Nemohla lhát, prostě to nešlo.

„Většinou, nejste daleko od pravdy bohužel, nyní, jsem v tom nevinně, slečno Evansová. Pokud vám mohu sdělit, též jsem se ho ptal, ale odmítl mi odpovědět.“

Překroutil lehce pravdu, jak se mu to hodilo.

Lily, viděla, jak mávl rukou, kterou pak opět položil na její rameno.

Chtěl jí tím znervóznit?

„Myslíte si o mě hezké věci, což?“ utrousil kousavě, ale nechal ji přitom.

„Jsi hrozný,“ zavrčela na mistra lektvarů.

Jak se na židli zavrtěla, docílila akorát toho, že se ty neviditelné provazy více utáhly kolem jejích nebohých končetin a zabraňovaly průtoku krve.

„K další otázce,“ promluvil Snape nenuceně, „asi vás také zajímá, zda se účastním zdejších Pánových kratochvílích v Příčné ulici a na jiných částech města,“ narážel na vypálené domy a občasné vraždy otištěné pod tučným nadpisem v Denním věštci.

„Ano,“ proklouzlo čarodějce skrze rty, i když je stiskla k sobě.

„Ne, neúčastním,“ usmál se bývalý smrtijed, aniž by to zahlédla „nemám na takové bezduché strašení lidí čas, ani náladu.“

Severus byl stratég, vše si dopodrobna plánoval a promýšlel dopředu. Nestálo mu za to někde něco ničit nebo bez rozmyslu zabít několik mudlů. Takové jednání Snapa nebylo hodno, pokud to nebylo nezbytně nutné.

Opovrhoval většinou svých druhů, které takové věci bavili. Ta zbývající druhá část se přidala na stranu zla právě kvůli tomu. Těšilo je pod pláštíkem Pána zla zabíjet děti a mnoho jiných odporných krutostí, o kterých raději pomlčel.

Lord Voldemort si ho neoblíbil pro jeho chladný zevnějšek, ale kvůli tomu, že si byli dost podobní v hodně věcech. Stejně uvažovali a mysleli dopředu.

Bylo načase trochu přitvrdit.

„Ani nevíte, jak pošetilý Brumbál je. No, řekněte sama, jaký hlupák by důvěřoval někomu jako já? A přesto pro něho znamenám mnohem více než vy, členka jeho oblíbeného řádu. Jak to tak vidím, nevíte vůbec nic, co se tu děje a proto jste mě chtěla vyzpovídat, je to tak?“

„A…ANO,“ zavřela bezradně oči. Měl pravdu, přesně proto sem dnes přišla, chtěla zjistit proč, se jí všechny informace vyhýbají a proč najednou ředitel důvěřuje jemu? Zrádci.

„Neřekl vám nic, ani ten váš brejlatý poskok, že? Proč ho posílají vstříc smrti, sbírat malé střípky o kterých Brumbál tvrdí, že nás všechny spasí,“ pokýval Severus nesouhlasně hlavou. Stejně se domníval, že všechny viteály nemůže posbírat. Neví kolik jich je a kde všechny jsou. Jak se mu svěřil, byla naprostá náhoda, že se od jednoho chyceného smrtijeda před několika měsíci dozvěděl o tomto hrozném tajemství. Dokonce ani Severus ho nevěděl a to si myslel jak je Pánovi zla blízko.

Čarodějka mlčela. Záměrně jí nasadil brouka do hlavy.

Lehce dívce odhrnul vlasy z krku, tak měl ničím nerušený výhled na Lilynina dmoucí se ňadra v jejím výstřihu.

„Řekněte mi, slečno Evansová, opravdu jste se zasnoubila s tím budižkničemou Potterem, který nedokáže ani vytáhnout hůlku z kalhot a bojovat?“ popíchl ji.

Nastalo chvilkové ticho a Lily musela hodně odolávat, aby odpověď pozdržela co nejdéle.

„Je to... pravda.“

„Hm, nečekal bych, že klesnete, tak hluboko,“ dlaněmi spočíval na čarodějčiných svěšených ramenou a palci pomalu začal hladit její krk.

Tak ráda by se odtáhla, proměnila ho v žábu nebo ho přinejmenším zahrnula nadávkami, jenže v tomto stavu nemohla ani jedno.

Alespoň se na toho křiváka nemusela dívat.

„Raději klesnout hluboko, než být na té špatné straně,“ vyhrkla se svým ohnivým temperamentem.

„To je relativní pojem. Každý má své určitě priority a sny kterých není ochoten se vzdát a proto hledá způsob, jak jich dosáhnout,“ odpověděl prostě Snape.

„Já jsem vždy toužil po úctě. Tou se dá dosáhnout, buď tyranií,“ Severusovi prsty se pevně stáhli kolem dívčina hrdla, až téměř zapomněla dýchat.

„Nebo milosrdenstvím a porozuměním,“ pomalu uvolnil ten hadí stisk a škádlivě dívku na tom samém místě něžně pohladil.

„V…vybral sis to první,“ typovala a prosila všechny svaté, ať s tou hrůzou nahánějící mazlení přestane.

„Pokud by tomu tak bylo, už byste tu neseděla, slečno Evansová. To vás ujišťuji,“ zasmál se nad tím dvojsmyslem.

Co horšího mohl mít na mysli než smrt? Pak jí to došlo a zčervenala jako malina.

„Nyní se vás zeptám na jednu zajímavou otázku,“ nechal vetřelce v napětí a nečekaně přitiskl na pár vteřin své rty na její citlivé místečko za uchem.

„Tenkrát u jezera,“ napověděl „když jsem vás nazval, -mudlovskou šmejdkou- co jste cítila?“

Nyní měla mluvit ona. Bez vytáček, bez lhaní.

Lily nasucho polkla. Vrátila se ve vzpomínkách do školních let.

Tehdy, právě dopsali NKÚ z Obrany proti černé magii a ona s pár dalšími děvčaty šla k Bradavickému jezeru. Viděla to jako dnes. Chtěly si odpočinout a tak si máchaly nohy ve vodě, probírajíc jednotlivé otázky. Nejednou všechny čtyři zaslechly rozčílené hlasy nedaleko.

Lily se sebrala a vyrazila. Právě v čas. Na nedalekém paloučku stáli její tři přátelé z nebelvíru proti hubenému chlapci ze zmijozelu.

Ty hlupáci na sebe vrhali jednu kletbu za druhou. To dívčina mírumilovná povaha nesnesla a postavila se před mladého Severuse Snapa.

Snažila se Jamesovi, Remusovi a Siriusovi vysvětlit, jak slabošské je útočit na někoho v přesile.

Po chvíli usoudili, že se jejich kamarádka nehne ze svého místa a utrousili na Severuse několik nepříjemných poznámek, než je opustili.

Lily si konečně oddechla, ale ne na dlouho.

Hned, jak se otočila, ji Severus probodl obviňujícím pohledem, naznačujíc, jak moc ho svým pokusem o záchranu ztrapnila.

Začal na ní rozčíleně křičet, až mu ty černé rovné vlasy poletovali kolem propadlých tváří. Nepoznávala ho, trávila s ním hodně času ve škole, i v dětství. Ano, ta náhoda, oba dva měli domy ve stejném městě, stejné ulici a dokonce kousek od sebe. Severus pro ni hodně znamenal, až do té hrozné chvíle.

Tehdy jí obvinil ze spousty věcí a korunu tomu všemu nasadil, když jí nazval

-mudlovskou šmejdkou-.

Oběma v ten moment bylo jasné, že dlouholeté přátelství na tomto místě končí jednou pro vždy a nebýt Snapova přijetí ve škole, pravděpodobně by se nikdy víckrát nesetkali.

„No tak, Lily, řekni co jsi cítila, nebo ti mám dát další bonbón, aby ses rozmluvila?“ hrál si s ní její trýznitel krutě.

Proč mu na tom tak záleželo? Vyžíval se v cizím utrpení? Tak moc ho život smrtijeda poznamenal?

„Lítost, cítila jsem… lítost.“

„To je všechno? To ti nějak nevěřím,“ Severusovi rty se zlehka dotkly Lilynina ucha.

„Nenáviděla jsem tě, hrozně jsem tě nenáviděla, za všechny ta léta, co sis hrál na mého přítele. Důvěřovala jsem ti, chodila za tebou, učili jsme se spolu a ty jsi to zahodil. Chtěla jsem ti odpustit, ale už by to nebylo jako dřív. Myslela jsem si, že mě nenávidíš.“

Těžko říci, zda z ní mluvilo veritasérum nebo jen spravedlivé rozhořčení.

Prostě to z Lily tak rychle vyšlo a nešlo to vrátit zpátky. Ani ta hořká minulost nejde vrátit.

„Jsem zdrcen.“ Poškleboval se Severus a vdechoval omamnou vůni fialek z jejích vlasů, nemohl se odtáhnout jako by ho něco nutilo jí dráždit, dotýkat se hýčkat.

To je všechno co na to řekne? Zuřila.

„Jdi k čertu!“ trhla sebou bojovně a provazy se napnuly.

Severus se ušklíbl, právě jí ponížil a ukázal, že o její city nemá sebemenší zájem, ani teď ani kdysi. Jsou tu však, ale i jiné věci, o které by zájem byl.

„Nebuďte hrubá, takové způsoby, nemám rád, slečno Evansová, ani u studentů a už vůbec ne od kolegů,“ napomenul jí jako nějakou studentku při hodině, „nechtějte, abych byl hrubý i já,“ na důkaz svých slov se Snapova pravá ruka spustila dolů od krku k jejím ňadrům. Vychutnával si Lilyjiny rozpaky, když prsty zavadil o živůtek jejích červených šatů. Lehce vnikl pod okraj, pohladil jemné smetanově bílé obliny v dekoltu a pomalu se vrátil zpátky.

Myslel to vážně!

„Dost!“ kousla se do rtu a odvrátila tvář. Nyní si Lily uvědomovala, že by ve svém počínání mohl zajít i dál, tak proč se chvěje jen při pomyšlení na jeho blízkost, na to jak ji svléká očima.

„Líbí se vám to?“ zašeptal se rty líbající ten labutí krk, zatímco jeho pravá ruka pročesávala ty krásně rudé kadeře.

„Ano,“ vyhrkla a ještě víc se zastyděla, chtěla lhát, tak moc chtěla říct, ne!

„Je to příjemné, že? I od někoho jako jsem já?“

Jeho vlasy, ty dlouhé tmavé prameny jí lechtaly na odhaleném rameni, když se k ní skláněl, kdyby jí teď proměnil v dikobraza, asi by jí stála každá bodlina.

Pevně zavřela oči. Tak se nemusela dívat sama na sebe při té potupě „Ano.“

Lily, než viděla, spíše vnímala, jak se domýšlivě usmál proti její šíji.

Nyní dýchala rychleji, nepravidelně, bojovala s každým nádechem i výdechem.

„FINÝTE,“ poručil provazům a než se čarodějka stačila vzpamatovat, zvedl ji ze židle a přitiskl zády ke svému pracovnímu stolu před nimi, takže jí nohy visely dolů.

Téměř všechny věci i s lampou skončily rozházené a zničené na zemi.

Lily, hleděla na svého nepřítele z očí do očí, ty její prozrazovaly směsici strachu, nejistoty a studu, naopak ty jeho se vzrušeně třpytily.

„Není příjemné stát vám za zády, pokud nemohu vidět výraz vašeho obličeje, slečno Evansová. Rád vidím své oběti trpět,“ dobíral si ji, zatímco dívce držel ruce za zápěstí a spočíval svými boky mezi jejíma nohama.

Trefná slova.

Vážně trpěla, nejen, že si ten drzoun dovolil vyzvídat takové věci, on na ní skoro ležel a dokonce hrozilo že, když se pohne, otře se o jeho klín.

Kdo ví, co by tam našla.

„Ty…“ Nemohla najít vhodná slova, tedy ani ty sprostá, které by přicházely v úvahu, místo toho jen pootevřela rty a zrudla.

„Zrůdo?“ uchechtl se a sklonil hlavu, aby mezi nimi zbývalo snad pouhých deset centimetrů, „učitelka obrany proti černé magii není schopná slova,“ šeptal pobaveně.

„Je to vůbec možné? A to jste stála o mé přátelství?“

Nyní to vypadalo beznadějně, z těch slov čišela ironie jako by to vypadalo, že je kdesi vysoko nad ní a s tím se ona nemůže rovnat. Chtěl jí v tom vykoupat, rozdrtit každičkou vidinu dobra jakou v něm marně hledala.

Pokud v něm přebývala, tak velká, asi jako špendlíková hlavička.

Nyní, měla však Lily mnohem horší problém, než nalézt ztraceného přítele, a to jak se zbavit nového nepřítele.

Severus Snape se skláněl nad vetřelcem ve svém kabinetu, tiskl se k těm kulatým ňadrům, vtěsnal se dokonce mezi Lilyjina stehna, až vnímal spalující horko v jejím klíně, a že ani jeho to nenechávalo lhostejným.

„Řekněte, Lily, líbil se vám náš polibek v té zapadlé špinavé uličce?“ vyzvídal a jen tak, tak se svými rty nedotýkal těch rudovlásčiných.

„A…ano,“ vykoktala a nenáviděla se za to.

„Možná je načase si ho zopakovat a poučit se z prohřešků minulosti,“ navrhl vzrušujícím hlasem Severus.

Ochromená dívka pootevřela rtíky k přímé odpovědi a on toho patřičně využil.

Políbil jí s vášní a dominancí jeho vlastní, jakou nedával na zevnějšku znát.

Lily, vždy snila o jemném, procítěném políbení téměř až ostýchavém, jaké dostávala od Jamese ale tohle?

Zachvátila ti jakási cizí touha rozdmýchávající oheň po celém těle.

Vyděsilo jí to i překvapilo. Severus se nezdráhal, prohloubil dechberoucí polibek až na dno, kde spojil svůj jazyk s jejím.

Tohle chtěl udělat od té doby, co se jejich cesty kdysi rozdělili, nyní k tomu měl příležitost.

„S… severusi…“ Zašeptala bezradně někde mezi prosbou o ušetření a prohrou.

Smrtijed nepřestal, nechtěl se vzdát té možnosti dostat, co chce a možná i víc.

Pustil jedno dívčino zápěstí, aby jí vjel prsty do vlasů a zatáhl, lehce tak nebožačce zaklonil hlavu.

Nebránila se.

Naprosto jí odzbrojil a to nepotřeboval ani hůlku.

Kdyby se teď viděla jeho očima, ušklíbl se v duchu.

Volnou rukou vytáhl hůlku, musí to ukončit, než propadne vlastnímu chtíči. „IMPEDIMENTA.“

Lily se najednou nemohla hnout. Jen těžko se dostávala z omamnosti celé té situace a ještě hůře mohla vůbec uvažovat, co s ní teď hodlá provést.

Vymaže jí paměť? Zabije ji?

Severus se natáhl beze slova dopředu, kde jediné co na stole zůstalo, byla nějaká kniha a psací potřeby.

Namočil brk do inkoustu a vyhrnul dívce rukáv, až po loket.

Zachvěla se.

Že by nějaká kletba?

Hrot brka začal klouzat po její kůži, něco psal.

Trvalo to jen chvilku, poté brk vrátil zpátky a odstoupil.

Nejméně minutu si ji jen tiše beze slova prohlížel, jak leží na jeho stole. Chtěl si ten obrázek vzrušené a červenající profesorky vrýt do paměti. Poté na ni namířil hůlkou a odvolal své znehybňující kouzlo.

Nyní, již se svou obvyklou kamennou tváří a zachmuřeným výrazem Lily chytil za druhé zápěstí a vytáhl ji lehce na nohy jako by se nic předtím nestalo.

„Děkuji za návštěvu, slečno Evansová. Poskytla jste mi příjemné rozptýlení,“ sekal ostře jedno slovo za druhým, zatímco vetřelce rázně doprovázel ke dveřím a vystrčil ho ven, poté dveře tvrdě zabouchl jako by ji vyhodil.

Chvíli tam Lily stála jako opařená a nevěděla, zda má omdlít, volat o pomoc nebo se zbláznit. Pak se jako v transu odebrala do svého pokoje.

Podívala se na předloktí, až co byla ve svém soukromí. Čarodějka překvapeně zamrkala na písmo a černý inkoust.

Vzkaz. Jedna prostá věta.

„Příště, budete muset vymyslet něco rafinovanějšího, než bonboniéru.“

Celá zardělá zvedla zrak a setkala se svým odrazem v zrcadle přímo naproti.

Kdo to byl?

Nepoznávala se.

Ty zarudlé tváře, napuchlé rty, chvějící se ruce a to nemluvila o tom, co s ní udělala Snapova přítomnost pod šaty!

Severus dostal bonboniéru, no není to příjemné? A to není ani Valentýn! Bohužel, Severus nezmuž, který by upřednostňoval sladké, spíše bych ho viděla na hořký černý čaj :D

Lily se její lest moc nevyvedla a musela užít svůj vlastní lék. Severus jí to nechá pořád vypít. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

Severus Snape

Kapitola 11.
Malfoy manor

Kotva 11

Před zahalenou postavou se tyčilo velké rozlehlé sídlo obklopené temnými zahradami s živým plotem. Vše se utápělo v šeru a mlze. To dávalo budově vystavěné ve starém Anglickém stylu nádech tajemnosti.

Muž se před pár vteřinami přemístil, přesně k nehlídané bráně, dál už pozemek chránily bezpečnostní kouzla.

Povinné vybavení každého domu v této nehostinné době. Nikdo nestál o neočekávanou návštěvu.

Stačilo však ukázat hůlkou a zašeptat heslo. Brána se skřípěním rozevřela a vpustila návštěvníka dovnitř.

Cesta byla volná.

Smrtijed s kápí staženou do čela překonal dvacet metrů, než stanul před rozlehlým sídlem Malfoy manor.

Snapa nikdy tento pochmurný architektonický skvost nepřestal udivovat, měl svou duši, své kouzlo a své arogantní majitele.

Rozhodně by sem nešel, kdyby nemusel, uvědomil si ironicky.

Plášť se přestal Severusovi otírat o nohy až, když stanul před dveřmi a zaklepal.

Tuk, ťuk, rozlehlo se okolím.

Zanedlouho mu otevřel malý ušatý tvor ve špinavé zástěře.

Domácí skřítek.

„Přejete si?“ zaskřehotal.

„Zaveď mě k pánovi domu, Brenne,“ odvětil chladným rozkazovačným tónem příchozí.

Se skřítky jste tak mluvit museli, pak vás nepovažovali za stejně rovné, potřebovali pevnou ruku a tvrdý přístup, na který byli zvyklí od svého pána.

„Tudy…“ s úklonou ustoupil skřet do pozadí haly.

Snape vstoupil. Pro návštěvu si zvolil svůj nejčernější hábit, schválně si nevzal svou uniformu smrtijeda, tohle nebylo formální setkání.

Sídlo, hosta přivítalo hrobovým tichem a vůní dřeva.

Všechen nábytek byl vyřezávaný a dával tušit, že je nejméně dvě století starý. Ze všeho tu dýchala tradice a strach, doslova každého dusil, protože přijít sem, si koledovalo o to už neodejít.

Zvláštní, posvátná strnulost celého domu jej uchvacovala, jindy se zase dům utápěl ve smíchu. Vskutku ale jen výjimečně, a to v době jejich bujných večírků.

Zamyšleně stáhl rty do tenké čárky, musel se soustředit a zapojit všechny své buňky proto to, pro co dnes přišel.

Odpovědi.

„Pán Malfoy, je v knihovně,“ sdělil Brenn se stále nepříjemně svraštělým čelem, že by ho Snape nejraději nakopnul.

Ten hajzlík ho doprovodil do prvního patra a otevřel dveře.

„Severusi, to je překvapení, ty a tady? To snad není možné,“ kroutil podezřívavě Lucius svou blonďatou hlavou, když si příchozí sňal kápi.

„Nepřišel jsem na zdvořilostní návštěvu,“ promluvil host a snažil se ignorovat jízlivý hlas svého druha.

Pokud do Malfoy manor zavítal Snape, jistě má co říci, to vzbudilo v pánovi domu doslova pekelný zájem.

Oba dva se nacházeli v obrovské knihovně, za okny už vykukoval bílý měsíc, proto se u stropu samovolně vznášel rozměrný lustr s hořícími svícemi. Jemné filigrány na tapetách uklidňovaly svou tmavou zelení mysl každého, kdo vešel dovnitř a krb svým plamenem zahříval okolí. Přesto odevšad dýchala obezřetnost s chladem hrozící, že vás pohltí. Na tohle prostředí jste si prostě museli zvyknout nebo vypadnout.

Muži si nepodali ruce.

Ani jeden po tomto kontaktu přátelství obzvlášť netoužil.

„Už jsem dávno přestal doufat, že si přijdeš jen tak popovídat, Severusi,“ odsekl pán domu nevzrušeně, pak rychle obrátil a nasadil svůj nejmilejší úsměv jedovatého hada.

„Posaď se, jistě si dáš mou skvělou whisky,“ nabídl příchozímu Lucius a ihned pokynul Brennovi, jež postával u dveří jako živá avšak nehybná socha.

Snape si sednul na měkkou draze vypadající pohovku, se svlékáním pláště se nezatěžoval. Tak dlouho tu stejně nezůstane.

Severus přijal sklenku s nazlátlou tekutinou a podezřívavě přičichl. Mohl v tom být jed nebo nějaké pravdomluvné sérum, na to se už však pojistil a vzal si osobně vytvořený lektvar na podobné případy.

Toto velmi křehké spojenectví mezi ostatními smrtijedy mělo výhody i nevýhody. Severus se moc s ostatními nestýkal, proto se mu tak dokonale dařilo schovávat své soukromí pod pokličkou a kupodivu to stále vycházelo, bohužel na druhou stranu ho ostatní podezřívali o to víc.

Lehce se napil a cítil, jak mu ohnivá tekutina stéká do žaludku a posilňuje odhodlání k nezapočatému rozhovoru.

„Vidím, že ti manželství svědčí, Luciusi, už nevypadáš tak nezdravě,“ polichotil příteli Snape, aby si tak získal Malfoyovu důvěru.

„Nebyl to můj nápad, jak jistě víš,“ narážel na přání jejich Pána zla, „bohužel čistokrevných čarodějů ubývá a linie musí pokračovat, někdo se obětovat musí, což se o tobě zrovna říci nedá,“ uštědřil Severusovi štiplavou poznámku odkazující ho na jeho mudlovský původ.

Severus si zachoval netečnou tvář, nemělo cenu se nechat vyprovokovat.

Se svým rodokmenem nic udělat nemohl ale jak viděl, ti čistokrevní, jak muž před ním použil toho slovo, byli jen aristokratičtí, choulostivý idioti zvyklí lidem rozkazovat. Pokud by byl svět v jejich rukou dozajisté by každý normální čaroděj spáchal sebevraždu.

„Proč jsi vlastně přišel příteli, nemyslím, že tě zrovna zajímá můj rodinný život,“ uhlazený Lucius v domácím šarlatovém kabátci si sedl do křesla naproti svému hostovi.

Severus chtěl navodit atmosféru tíživé situace potřebné pro svůj kousek, proto se zahleděl bezradně do sklenky. Pomalým krouživým pohybem donutil tekutinu se přesouvat ze strany na stranu, než promluvil: „Mám takovou zvláštní věc, která mě tíží“ lhal.

Malfoy s rozpuštěnými vlasy plazících se mu po ramenou obezřetně upil ze své sklenice. Vlastně budil dojem vychytralé lišky čekající na nějaké nepatrné zakopnutí, které by využil ve svůj prospěch.

„Minulý měsíc, mi Pán dal do opatrování prsten. Na první pohled obyčejná věc, jenže jak víš, lord Voldemort nedělá nic bez rozmyslu.“

Svým výrokem přilákal Luciusovu zvědavost, kterou se pán domu snažil vehementně skrýt za maskou všednosti.

„Opravdu?“ přes Malfoyovu tvář přelétl stín žárlivosti nad pošetilostí svého Pána, svěřit takový předmět do rukou zrovna Snapovi a ne jemu.

„Prozradil mi své tajemství nesmrtelnosti jako nejvěrnějšímu a poctil mě svou důvěrou v opatrování jeho života“ přikládal Severus na oko svým slovům na vážnosti. Po očku sledoval, jak to vychloubání bude působit na jeho oponenta.

Lucius se nepatrně ošil, aby svůj narůstající vztek nějak zakryl, přehodil nohu přes nohu „pokračuj“ procedil skrze zuby s falešným úsměvem.
„Jsem zde, protože nevím jak dál. Jsi můj přítel přišel jsem k tobě pro radu. Těchto jedinečných předmětů je víc, tobě nejspíše žádný nedal, je to tak?“ pozvedl Snape jedno své husté obočí a zahlédl, jak se Malfoy užírá.

„Ne, ale to neznamená, že to ještě neudělá,“ hájil svou hrdost druhý muž a doufal, že jej Pán poctí stejnou a možná i větší poctou než Snapa.

„Brenne!“ zavrčel jízlivě, „kde je mé pití!“ snažil si svůj vztek vylít na skřítkovi.

První otázka je zodpovězena a to, že rodina Malfoyů žádný viteál nevlastní, budiž pokývl Severus v duchu hlavou. Má ho tedy někdo jiný? Ví smrtijed kde je a ví vůbec o viteálech?

„Nevíš kdo z našich řad, ještě takový předmět vlastní? Jsi se všemi v kontaktu, vzhlížejí k tobě“ otázka proletěla místností a zabodla se přímo do Luciuse jako kousavý brouk útočící na jeho ego.

„Proč se na něco takového ptáš?“ měřili si čaroděje dvě jasně modré podezřívavé oči.

Severus na sobě nedal znát nervozitu, vlastně touhle vlastností nijak netrpěl, všechny záležitosti řešil s chladnou myslí a ledovým klidem jakožto i nyní. Právě si však uvědomil nepříjemný tón v hlase svého druha. Musel ho nějak ukonejšit.

„Jak jistě víš, schovat takový předmět není lehké, proto hledám radu, jak prsten dostatečně zabezpečit,“ mávl rukou Severus a zabořil se zády více do pohovky. Právě dal svému nepříteli dostatečnou výmluvnou odpověď, kterou nemohl zpochybnit.

Uvěřil mu, kdyby ale přišel na nějakou nesrovnalost, neváhal by to spojenci předhodit.

Lucius byl ve skrytu duše hloupý, ale od takového čaroděje se dalo čekat lecos a on měl jednu důležitou vlastnost, lstivost.

Malfoy přemýšlel, přitom si prsty jedné ruky bubnoval o koleno. Mezi tím, návštěvníka pozorovaly jedny nepříjemně pichlavé oči u dveří.

„Není to tak dlouho, co jsem slyšel hovořit Bellatrix s Narcisou o nějakém životu důležitém předmětu, to by mohlo být to, o čem mluvíš,“ připustil pomalu Lucius.

„Tuším, že ve spojitosti s tím předmětem vyslovila cosi jako: Gringottova banka, pokud se nemýlím,“ zamyšleně si pohladil stříbrný knoflík svého kabátu.

Jak pokrytecké, takhle zrazovat vlastní rodinu, ušklíbl se v duchu Snape.

Bellatrix tedy, svraštil profesor lektvarů obočí. Takže skutečně některý ze smrtijedů vlastní další kousek skládanky? Vážně má takové štěstí?

Bellatrix Lestrangeová, naivní krutá žena s vysokými ambicemi. Jistě, udělala by cokoliv pro lorda Voldemorta, dokonce i položila svůj život.

Tak moc byla jeho vidině oddaná.

Opovrhoval jí už jen proto, jak se před Pánem plazila. Nechutné.

Tak ojediněle hnusný charakter čarodějky jste hledaly těžko, ale v ní se smíchalo tolik špatných vlastností, až to volalo do nebe.

Tu jen tak neobelstí, je impulsivní a kletby vrhá na potkání.

Směšné.

Pán zla si svou následovnici oblíbil, stejně tak jako dítě svého plyšového medvídka ale podle potřeby by neváhal jí obětovat jako prvního pěšáka.

To si naštěstí neuvědomovala, neustále žila ve sladké nevědomosti a utkvělé lásce co k ní Voldemort chová. Politováníhodný omyl.

V krutosti se lordu Voldemortovi nemohl rovnat nikdo.

Tento výjimečný čaroděj neznal lásku, ani jiný podobný cit, natož aby ho opětoval, zasmál se v duchu ironicky.

Dozví se snad ještě něco víc?

Snape byl udiven, nečekal přímou odpověď. Natož kdo, by další část viteálu vlastnil. Spíše si myslel, že odejde s nějakou hádankou, naznačením nebo malým vodítkem ale tohle?

Dobrý pocit však rychle ustoupil do pozadí a nahradil ho jiný nepříjemný dojem, jistě tato informace nebude laciná, ani hipogryf zadarmo nehrabe.

„Něco mi slib, Snape, a to že přijmeš mé pozvání na příští večírek, nebudeš zklamaný, ručím ti za to,“ Luciusovi rty se zvlnily do okouzlujícího úsměvu, „slibuji, že tentokrát to bude speciální.“

Malfoy tu větu pronesl tak zvláštně tajemným tónem jako by něco věděl co on ne, je to možné? Proč ho lákal na ten svůj zatracený večírek? Vážně očekává nějaké speciální překvapení? Proč má teď najednou sevřený žaludek v nějaké hrůzné předtuše?

„Ty ale teď nejspíš holduješ pouličním holkám, jak jsem měl možnost vidět,“ dobíral si ho přítel.

Severus se lekl, poznal snad, na co právě myslel? Chtěl odpovědět, ale pán domu ho přerušil.

„Ta děvka byla vážně hezká, máš dobrý vkus, ale ta tvář se mi zdála trochu povědomá,“ zamyslel se Lucius.

Tomu se profesor musel nějak rychle vyhnout.

„Co já vím, viděl jsem jí kdysi pracovat u Děravého kotle, ale asi jí tam dost dobře neplatili, tak jsem jí trochu vypomohl,“ zasmál se svému vtipu v naději, že na to oponent skočí.

I tentokrát se nechal Malfoy zmást a ušklíbl se společně s ním.

Tím, jak se o ní zmínil Severusovi vyvstal v paměti její obrázek, přitisknutá ke stolu s rozcuchanými vlasy. Mohl ji mít, ale pustil tu holku ze svého dosahu s příslibem varování.

Díky Merlinovi za jeho železné sebeovládání.

Od té doby si každou chvíli nadával, proč to udělal. Něco jiného radil rozum a něco jiného chtíč, dva neslučitelné prvky. To se však nesrovnávalo s vždy chladnou povahou Severuse Snapa. Toho Severuse Snapa se zdravým úsudkem a odhodláním řešit věci přímo logickou cestou. Jenže Lily je od hlavy až k patě nelogické stvoření!

Jednat impulsivně je mu cizí, pohrdal city a naivními blázny. Přesto se v její blízkosti stával někým jiným, kdo ho ovládal. S hrůzou si uvědomil, že je to on sám!

To on po ní toužil, on jí chtěl svléknout, on chtěl cítit každý kousek té jemné kůže, dotýkat se rtů, vlasů, klínu, stehen… Dost! Napomenul se.

Přeci je dospělý a ovládá své touhy. Žádná hloupá ženská ho nesrazí na kolena, ne jeho!

Dokonce se mu o ní i zdálo, a aby to nestačilo, v těch vidinách se nacházela nahá rozkošnicky se rozvalující v jeho posteli.

Ze všech sil se pokusil ovládnout a zachovat si neutrální výraz.

„Já už na tyhle sešlosti nechodím, však to víš Luciusi,“ mávl nezajímavě rukou Severus a upil z křišťálové sklenky.

„Jaká škoda, pamatuji si, že jsi nevynechal ani jeden večírek za starých dobrých časů,“ úlisně se zasmál.

Snape se zamyslel.

Ano, utápěl tam svou hořkost nad Lily Evansovou, vzpomínal. Věděl, že nikdy nebude jeho a proto se přidal k nim, doufal v jiný život, kde se ho budou bát, kde ukáže svou sílu. Představoval si jí v každé dívce, se kterou něco měl. Staré časy pití a smilstva se zdály opravdu tak strašně vzdálené ale pamatoval si každý, jako by se zrovna z jednoho vrátil.

Bohužel, z toho vyrostl nebo spíše bohu dík?

„Každý se jednou přejí toho, čeho se mu dostává plnými hrstmi,“ pravil s pokrčením ramen. „Ty jsi byl vždycky podivín“ kroutil nechápavě hlavou Malfoy a nepatrně usrkl alkohol.

„Jak tě může unavit pohled na nahé ženské tělo, vážně tě omrzela ta rozkoš užívat si svobody plnými doušky?“

Znělo to hezky, moc hezky s tím jedním jediným rozdílem.

Lež.

Všechny smrtijedské veselice probíhali stejně, prodávali se tam dívky, nahé nosily jídlo, poslouchaly jako psi na vodítku a s přemírou pití to pak končilo mezi jejich stehny.

Ty, které neposlechly, čekala smrt nebo kletba imperius. Toto kouzlo zcela potlačilo jejich svobodnou vůli, bohužel dlouhodobým užíváním se poškozoval i lidský mozek a velmi lehce jste se pak mohli ocitnout u Svatého Munga, kde vás prohlásili za blázna.

Nesčetněkrát nahlížel do prázdných netečných očí žen pod touto děsivou kletbou, hrůzu nahánějící pohled, hýbali se, mluvily, dělaly, co se jim řeklo ale bez života. Oživlé panenky, jak jim říkal.

Dále zapomněl zmínit černé rituály, znásilňování, obchodování se zakázanými předměty i lektvary, mučení a další a další zhýralosti s velkým Z.

Tentokrát ho bude pořádat Lucius, zde na Malfoy manor, jinak by ho tak vehementně nezval s otevřenou náručí.

Může mu to slíbit, proč by ne? Brzy pak zjistí, že ho postrádají, o tuto zkušenost se nechá velmi rád ušetřit.

„Co tvému koníčku říká Narcisa?“ ušklíbl se Snape, s pozvednutým obočím a zamával prázdnou sklenkou na Brenna.

Malý hajzlík se přišoural, aby dolil jejich hostu novou dávku výtečné whisky.

Lucius Malfoy jeden z mála čistokrevných čarodějů totiž miloval tyhle sešlosti, žádný nevynechal. Rád si platil děvky za zvláštní služby s jeho sklonem k sadismu. Vyžíval se v mučení mladých dívek, kde po dokončení hrůzného aktu následovala milosrdná smrt.

V očích smrtijeda to nebyl přestupek spíše pravidlo a zvláště pro Luciuse potěšení, slyšet bolestný křik své oběti. Vyžíval se v tom.

Takhle by mohl Severus vyprávět hodiny o každém členovi a jeho pohnutkách.

„Nic o tom neví, samozřejmě,“ zamračil se pán domu „je příliš hrdá, aby něco takového skousla. Odjíždí na týden pryč, což se náramně hodí,“ potvrdil Lucius Severusovy předpoklady.

„Opravdu by nebylo moudré cokoliv říkat, Narcisa je dáma a myslím, že by jí vadilo, že má za manžela zvrhlíka,“ přikývl posměšně Snape vděčný za jiné bezpečnější téma.

Malfoyovi zacukalo ve tváři, snad na chvilku pomyslel, zda by jí to mohl přítel říct a tím ho vydírat. Přeci jen je všechno jmění její, a pokud by zrušila sňatek, přišel by o všechno.

To se mu nelíbilo.

Vstal jako by chtěl svému hostu naznačit, že už zde není vítán.

Snape pochopil, stejně už se dozvěděl vše potřebné.

Nebylo nutné zde setrvávat.

Už se těšil, až vypadne z téhle pevnosti, kde ho na obrazech sledují povýšené tváře rodinných předků. Už se viděl u krbu ve svém kabinetu, natáhne si nohy a bude přemýšlet, co podnikne dál.

Z myšlenek ho však vyrušila překvapivá otázka.

„Co kdybys ten prsten svěřil mě? Toto sídlo je jako nedobytný trezor, Severusi, zaručuji ti, že zde by byl v bezpečí,“ úlisně k Snapovým uším dolehl Luciusův hlas.

Největší potíž však zela v tom, že to celé byla lež, profesor si vše vymyslel, až tedy na prsten ten jediný je pravý. Nemohl mu ho dát. Nyní se nacházel nejspíš někde v Brumbálově kapse.

Obrátil se ke svému druhovi čelem.

„Je mi líto, Pán zla svěřil ten předmět mě, mám za něho veškerou zodpovědnost. Dobře víš, jak Pán zla zuří, když se jeho rozkazy neplní,“ odsekl vážně Snape s chladným bodavým pohledem, jež by shladil i chrlící sopku.

Pokud by kývnul a Voldemort to zjistil, svíjel by se na zemi v křečích dost dlouho, aby si Malfoy vychutnal svůj triumf, tomu nedopřeje.

Majitel domu už chtěl cosi vztekle zavrčet, když zavrzali dveře a v nich se objevila ženská postava v hnědých šatech.

„Slyšela jsem hlasy… Severusi…“ rozzářila se mladá žena s aristokratickým držením těla. Okamžitě vešla a zamířila k hostovi.

Manželovi nevěnovala ani pohled.

„Narciso,“ odvětil Snape a políbil ženě ruku. Jeho pohled zabloudil k lehce zakulacenému břichu dmoucímu se pod šaty, Lucius se zřejmě činil, ušklíbl se, když se skláněl k ručce.

Narcisa byla vskutku pohledná dáma, která i přese všechno milovala svého muže a rodinu ctila nadevše, nevadilo jí, že balancuje na okraji propasti.

„Velice ráda tě vidím,“ culila se a celá jen zářila štěstím.

Severus se bál, aby na něho její dobrá nálada nepřeskočila, proto o krok ustoupil, „i já tebe, myslel jsem, že už spíš je dost pozdě to jistě tvému stavu neprospívá,“ odvětil lehce starostlivě, což ženu jeho náklonnost ještě více potěšila.

Lucius se na to dále nemohl dívat, jak jeho vlastní žena ve vlastním domě dává přednost zrovna Snapovi před ním a proto zasáhl.

„Správně, je pozdě a Snape je už na odchodu,“ zdůraznil Malfoy, jež se postavil vedle své těhotné ženy a vzal ji za ruku.

Nejspíše si jeho hrdost nemohla zvyknout, že Narcisa stále dává přednost příteli před ním.

Oči profesora lektvarů se odtrhli od rozzářené Narcisy a rychlým pohybem si přetáhl kápi přes hlavu.

„Dobrou noc, vyprovodím se sám,“ odvětil a zmizel za dveřmi.

Severus a Lucius

Kapitola 12.
Přestupek

Kotva 12

„Minervo! Musíte promluvit s Brumbálem,“ naléhala Lily.

„Ale no tak, je to opravdu tak nutné?“ profesorka přeměňování seděla za svým stolem a právě odkládala pero, když tam slečna Evansová vrazila jako vichřice.

„Jistě, Snape sem nepatří, není to učitel a dobře to víš,“ rozhořčeně přitiskla své dlaně k desce stolu, až kalamář poskočil stranou a hromádka listů na pravé straně se sesypala na zem.

Minervu evidentně chování své kolegyně udivilo, znala jí jako klidnou vyrovnanou dívku, jež všechno řešila kompromisem. Nyní tu stála rozezlená čarodějnice metající blesky.

„O co se vlastně jedná drahá?“ snažila se o konejšivý tón hlasu, zatímco se shýbala pro rozházené eseje.

„Jde o Snapa, profesora Snapa,“ opravila se, „chci, aby odešel, je hrozbou pro celou školu!“

Lily rychle dýchala, v těle horkou krev, tak moc ho nenáviděla za to, jak jí potupil a pokud si myslela, že nic neudělá tak se mýlil. Nezastraší ji.

„To je velmi vážné obvinění, co tak hrozného udělal?“ vyptávala se překvapená Minerva, a když si konečně sedla na své místo upravila si svůj přísný drdol.

Rudovláska se zarazila, to co se odehrálo ve sklepní, jí přeci nemůže říci. Ano, ve svém smyslu se stala McGonagallová její důvěrnicí ač mohla být dívčinou matkou, které mohla říci prakticky cokoliv ale tohle?

„To ti nemohu vysvětlit,“ lehce zčervenala, „jen chci říci, že nás tu dříve nebo později zardousí.“

Skeptický výraz McGonagallové mluvil za vše.

„Nemohu nic dělat, Brumbál za ním stojí a rozhodně se ho nezbaví bez vážného důvodu,“ kroutila hlavou.

„Navíc si myslím, že tvoje rozhořčení není na místě. Severus Snape je skvělý učitel a za těch několik měsíců odvedl kus práce.“

Lily se nadechovala k odpovědi, jenže jí Minerva přerušila.

„Sama jsem se chtěla přesvědčit a navštívila jednu jeho hodinu. Byla jsem překvapena, dokázal si získat takový respekt, to se vidí málokdy. Pracuje podle osnov a chová se patřičně na svůj stav, když pominu jeho špatnou minulost.“

„Tak patřičně?“ vyhrkla dívka a prudce se napřímila, jako by jí někdo píchl špendlíkem.

„Ano, pokud tedy nemáš nějaký důkaz, mám svázané ruce. Zkuste si vy dva raději promluvit, slova jsou mnohdy účinnější, než rychle napsaný vzkaz,“ radila profesorka ze své zkušenosti.

Lily nevěřila vlastním uším, ona se ho zastávala? Stála za ním! Čím si jí dokázal omotat kolem prstu?

Promluvit si? Ještě teď měla každou noc před očima situaci, kdy si s ním šla jen promluvit. Nakonec jí trýznivé výčitky dohnaly až sem.

Nemohla se na Snapa podívat, u snídaně, u oběda ani u večeře, předstírala, že neexistuje a na chodbách též. Prostě se mu nemohla podívat do očí a zároveň nesklouznout pohledem k jeho rtům. Jistě si o ní myslel, jak je hloupá a naivní. To pomyšlení pálilo a tížilo jako kamení zašité v břiše.

„Promluvit si s ním? Vždyť… vždyť… on mě políbil!“ téměř vykřikla. Bylo to venku. Hups. Tolik střežené tajemství a teď je venku.

Zrzka se zarazila, trochu se obávala co na to McGonagallová řekne.

Profesorka s přísnými rysy ve tváři se uculila.

Tak ona se tomu ještě směje!?

„Nevěděla jsem, že v sobě nacházíte až takové… zalíbení,“ hledala vhodná slova, jež by kolegyni neranila, jenže v tuto chvíli, ať by řekla cokoliv, stejně by nejspíše vyletěla jako čertík na pérko.

„Já v něm žádné zalíbení nenacházím ani nehledám, Minervo. Nic mezi námi není. Je to násilník a zvrhlík. Nesnáším ho. Je to ten nejhorší člověk jakého znám a kdybych to mohla vrátit zpět, raději bych ho v životě už nepotkala!“ k tomu ještě přisadila pár nelichotivých slov na Snapovu adresu, až mu muselo zvonit v uších.

Zástupkyně ředitele zaváhala, bylo na ní vidět, jak by tomu nejraději nechala volný průběh. Jsou to dva mladí lidé, a pokud nejde o život nebo nějaký vážný přestupek neměla by zasahovat.

Není tu přeci od toho, aby řešila tak malicherné spory pro nějakou letmou pusu.

„Jak to vidím, profesor Snape si zachovává vždy zdravý rozum, mohla bys udělat totéž, navíc je to zcela normální. Nejspíše neví, jak ti jinak prokázat náklonnost,“ navrhovala trpělivě McGonagallová představující si Severuse, jak nese květiny.

„Minervo… Je to úplně jinak,“ Lilynu tvář hyzdilo zamračené obočí.

„Jste přeci spolužáci nebo snad ne? Bývalí dobří spolužáci. Je tak těžké přijmout pomyšlení o vzájemném sblížení?“

„Sblížení? Ten kousavý netopýr mi hází klacky pod nohy, nic víc v tom není, ale pokud mi nechceš pomoci tak…“ Těžce vydechla, aby se trochu uklidnila. Začala pomalu propadat zoufalství.

Tak sblížení? On a vědět co je to láska? Ten kus ledu? Odfrkla si.

Pokud by byla princezna a on žabák po polibku by se změnil z rosničky spíš v ropuchu, než v prince.

Takový ničema využívající všech příležitostí k jejímu ponížení!

Není nijak možné, aby se do ní zakoukal, ťukla se pomyslně do čela, absurdní představa ona a on.

Jakmile si to představila, ihned mezi nimi vyplul obrázek naštvaného Jamese. Je přeci zasnoubená a klidně si vleze ke Snapovi do kabinetu. Je vážně tak hloupá?

Snažila se v něm hledat alespoň malý omšelý kousíček starých časů a on jí tu pomoc hodil do obličeje jako kus hadru.

Přesto kdesi hluboko uvnitř po tom kdysi toužila. Touží po něm i teď? Tehdy ve škole v ní však neviděl ženu, a když už byla šance mu to nějak v sedmém ročníku dokázat, tak přetrhal všechny možná pouta, jež se už nedají spojit.

Na spřátelení je už trochu pozdě, uvědomila si s hořkostí Lily.

Chtěla se mu nějak pomstít, ale tady zřejmě neuspěje.

Uvolnila zaťaté pěsti a protáhla prsty.

Měla by to vzdát. Odstupem času si připadá opravdu malicherná. Vlastně netušila, co se to v ní vlastně odehrává a proč jí Snape převrátil najednou celý život vzhůru nohama.

Šance na vzájemný život se zdála nulová.

„Dobře, Minervo, pokusím se o nemožné,“ přikývla s vážnou tváří.

Starší štíhlá žena za stolem si viditelně oddechla.

„Už musím jít, za chvíli mi začíná hodina se třetími ročníky,“ vydechla unaveně Lily, klidná už sama sebou, zklamání ze svého neúspěchu si však nepřiznala.

Profesorka Evansová vyrazila ke dveřím, aniž by čekala odpověď.

Otevřela dveře a vykročila na chodbu, jakmile se zavřely a ona se otočila, málem se srazila s vysokou postavou v rozevlátém hábitu.

Sám pán netopýr osobně.

Obdařila příchozího chladným pohledem a on jí oplatil tázavě pozvednutým obočím.

„Soudím podle vašich kruhů pod očima, že moc nespíte, slečno Evansová. Trávíte snad bezesné noci myšlenkami na někoho známého? Mohl bych vám dát nějaký lehký spací dryják,“ ušklíbl se jedovatě. Lily vykulila oči.

Tak on si z ní po tom všem ještě utahuje? Dobírá si jí jako nějakou ubohou studentku! Tak takhle se mnou jednat nebudeš! Jak by ses tvářil, kdybych ti ráno nakapala do pití něco, po čem by ti vyrostli bradavice na nose?

Dívka odvážně vypjala hruď připravena odseknout.

„Vaše milenky si nejspíše nestěžují na nedostatek spánku, že profesore?“ probodla Severuse pohledem ostrým jako břitvy a aniž si to uvědomovala, poťukávala rozčileně špičkou boty o kamennou podlahu.

„Jen ty které se mi vnucují do soukromí. To mi připomíná…“ teatrálně se odmlčel a založil si paže na hrudi tím povýšeným způsobem, který nesnášela. Lilyjin výrok o milenkách ho nijak nevyvedl z rozjetých kolejí, to by se musela snažit víc.

Severus nechtěl nijak vyvolávat hádky, ale vidět ji rozohněnou rozčílením by snad ani neodolal polechtat Lily svým psacím brkem pod nosem.

„Přijala byste dnes, mé pozvání na dobrou kávu? Domnívám se, že vám minule velice chutnala,“ dobíral si ji Snape a i když dobře věděl, že odmítne, nemohl si odpustit nepočastovat dívku touhle nehoráznou provokací.

Povýšeně pozoroval, jak se rudovlásce v obličeji střídají emoce, chvíli se mračila pak, jak zjistila, co tím myslel, se začervenala po kořínky vlasů a do třetice všeho dobrého pevně stiskla rty, aby mu nevmetla do tváře nějakou šťavnatou kletbu.

Jak zábavné.

„Dnes mám daleko zajímavější program, raději opravovat domácí úkoly, než trávit volný čas ve…“ ty krásně zelené oči sklouznuly k Severusovým pažím, jež jí tak dráždivě hladily po krku, tváři a… okřikla se. Znovu myšlenky sklouznuly kamsi do světa bujné fantasie a ona musela vynaložit všechnu sílu, aby je přivedla zpět.

„…Vaší přítomnosti,“ dořekla rychle.

Z konverzace je vyrušil až tichý neochotný hlas s decentním odkašláním, „pane profesore….“

U jednorožce, Lily si Snapova doprovodu vůbec nevšimla!

Za smrtijedovou hrůzu nahánějící postavou se krčily dvě děti ze sedmého ročníku, chlapec a dívka.

Dozajisté vyslechly celou konverzaci!

Lily zrudla ještě víc, nejraději by se propadla do hluboké jámy a nyní se skutečně na malou chvíli cítila jako vyděšená studentka načapaná při nějaké nekalosti.

„Mile rád vás své přítomnosti zbavím, slečno Evansová,“ vrátil se Severus do reality, avšak na sobě nedal znát, jak ho trýznění své bývalé lásky baví.

Pokynul rukou svým dvěma svěřencům. Dvojice zaplula za dveře ředitelky Nebelvírské koleje tak rychle, jak jen dovedla.

Nejspíše je nešokoval rozhovor sám o sobě, nýbrž zcela nepochopitelná věc. Zapšklý chladný učitel lektvarů věčně zavřený ve vlhkém sklepení, flirtuje se ženou. To se jen tak nevidělo. Zcela ojedinělý exemplář. Ještě macerovat a vložit do lihu.

Vtip roku. Do nebe volající nesmysl.

Dva provinilci nechali otevřené dveře, ke kterým se Severus dvěma kroky přiblížil, přitom se podíval přes rameno, když čarodějku míjel.

Lily stála jen kousek od fantoma v černém. Jen se nadechla a ohlédla se za zvláštně spalujícím pocitem v zádech.

Čekala, že má poslední slovo a mužova krutá slova i se svým majitelem zmizela v kabinetu McGonagallové.

Skutečně se na ni díval těma chladně odměřenýma očima. Lily do toho svého dala všechnu nenávist, jakou v tu chvíli stačila nashromáždit.

„Nechoďte na sluníčko, slečno Evansová. Moc vám neprospívá a může se stát, že vás jednou spálí na popel,“ sjel rudovlásku očima a zabouchl za sebou dveře.

Dívka si přitiskla dlaně ke žhnoucím tvářím. Skoro na nich neudržela ruce. Dalo by se na nich smažit vejce.

Musí se víc ovládat! Nemohla si dovolit padat mu k nohám kdykoliv jí sjede tím svým povýšeným pohledem. To tak. Ten had si nezasloužil nic, natož nějaké příměří. Slyšela ho přeci, sám si začal! Vyprovokoval ji.

Proč jí pokaždé dostane do slepé uličky? Proč se cítí tak bezmocná.

Ty hade zmijozelská! Nadávala v duchu.

Co se to s ní jen děje? To jak na něho myslí přeci není normální. Nemůže. Prostě si nepřizná osudovou přitažlivost k Severusi Snapovi, je to jen arogantní ničema schopný všeho.

Bylo pošetile hloupé chovat k němu nějaké city, jež by hned v zápětí rozdupal.

Oh, bože, cítí se hrozně, zdrceně, naštvaně a dokonce jí ten stísněný pocit přesvědčoval, ať začne brečet.

Lily posbírala svou zničenou hrdost, a odcházela s poraženě skloněnou hlavou.

*************************************************************************************************************************

Severus vplul do místnosti jako špatně naložená okurka v kyselém nálevu.

Ti dva nebelvírští postávali v rozpacích se skloněnou hlavou.

Stranou, očekávajíc svůj hrozný osud.

Ač jej právě ukončený rozhovor velice bavil, musel se věnovat i jiným věcem.

Snape se násilně oprostil od myšlenek na profesorku obrany proti černé magii a soustředil se na to, proč přišel.

Minerva odevzdaně pokývla, čekala vysvětlení.

„Co je to tentokrát?“ žena šlehla pohledem po studentech, evidentně zde nejsou poprvé.

Snapa ve své nevyzpytatelné náladě se nad nimi tyčil jako mrakodrap.

„Slečna Woodová a pan Bugsly se rozhodli dát si dostaveníčko ve sklepeních, v mé prázdné třídě,“ konstatoval chladně Severus, který by jim nejraději strhnul padesát bodů, jenže oba dva patřili do nebelvíru a za takový přestupek je podle pravidel byl nucen odsoudit správce koleje.

„To ještě není nic hrozného,“ bránila s pochopením Minerva své chráněnce jako matka děti před dravou příšerou.

„Vskutku, jen kdybych pana Bugslyho nevytáhl ze třídy bez kalhot“ ušklíbl se učitel tím svým nadřazeně ironickým hlasem, jež nemohl ten přestupek popřít.

Na dívce bylo vidět, jak by se nejraději někam zahrabala, zatímco chlapec střelil po učiteli zlostným pohledem. Na nic jiného se nevzmohl, aniž by nedopadl ještě hůř.

Snape mu ho opětoval a síla toho kontaktu málem srazila mladíka na kolena.

„Být po mém, strh bych nebelvíru šedesát bodů a vyloučil je oba ze studia podle starých stanov,“ navrhoval tvrdý rozsudek.

„Pane profesore, nic hrozného jsme neudělali!“ vyhrkl Bugsly, jehož odvaha byla v zápětí pryč, když se k němu Snape přiblížil.

„Myslím, že obnažování vašich partií v mé třídě a následně slečna Woodová ležící na jedné z lavic s roztaženýma nohama je dostatečný morální důvod k porušení pravidel školy,“ šlehl zlým pohledem po dívce, která se zachvěla, „nebo to není podle vás dostatečný důvod?“ pomalu s pevnou odtažitostí, vyslovoval poslední slova s precizností soudce nejvyššího soudu.

Ani jeden se lektvaristovi neodvážil podívat do tváře, jen na špičky bot.

„Ehmm… děkuji za vaši ochotu, Severusi,“ sepjala Minerva dlaně a vstala.

Všichni přítomní se na čarodějku zahleděli, každý z jiného důvodu.

Provinilci doufali ve zmírnění trestu a Snape, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost.

„Pravidla školy se postupem času lehce změnila, ale i tak vám zaručuji, že trestu ti dva rozhodně neujdou,“ potvrdila svá slova ukázáním prstem na sedmáky, „bohužel k vaší nespokojenosti vyhozeni nebudou, a to s konečnou platností,“ potvrdila McGonagallová.

Severus se nesouhlasně zamračil. Vlastně ani nedoufal, kvůli měkkému srdci učitelky přeměňování, že oba vyhodí, alespoň si tu získal nepopiratelnou autoritu.

„Jak myslíte, Minervo, dovoluji si tedy navrhnout trest,“ muž se přesunul ke stolu přímo naproti zástupkyni ředitele.

V každém zatrnulo.

„Dobrá,“ přikývla. Minerva nechtěla zbytečně vyvolávat spory, a když už se tedy spokojil s jejich nevyloučením, svolila tedy k příhodnému trestu.

„Oběma dvěma uděluji třítýdenní trest v podobě úklidu mé třídy bez použití kouzel. Pan Bugsly, jistě velice rád vydrhne otisk na lavici po pozadí slečny Woodové, že? A vy slečno, budete každý den čistit kotlíky ať více na co ty ruce máte, samozřejmě vše bude probíhat pod mým osobním dozorem. Dohlédnu na to,“ dokončil svou litanii smrtijed.

McGonagallová přikývla s upřímným politováním.

Až nyní byl Severus spokojený, nejen, že nebude muset tu otravnou práci dělat sám, navíc si ty dva pořádně vychutná. Po uplynutí trestu nebudou mít ani jeden chuť na vzájemné sblížení, pomyslel si škodolibě, o to se postará.

„Já vám odečítám padesát bodů a teď běžte,“ mávla rukou přísně profesorka.

„Severusi,“ oslovila jej, jakmile studenti vyklidili pole.

Zadržela muže u dveří. Po tomhle nepříjemném incidentu neměla pražádnou chuť s ním mluvit, ale už jen z přátelství k Lily mu musela domluvit.

„Severusi, chtěla jsem vás jen poprosit, abyste byl ke slečně Evansové vlídnější. Nechci tu rozebírat vaše vzájemné vztahy, ale nechci tu žádné problémy. Vše se dá řešit i bez zbytečných rozepří,“ snažila se tmavovlasému muži promluvit do duše.

„Nic nepopírám, Minervo,“ připustil, „bohužel vám musím sdělit, že do mých soukromých záležitostí, vám nic není, s konečnou platností,“ Snape ukázal učitelce svůj profil a nakonec záda.

Rozhovor byl u konce.

Snape se rozešel chodbou, až mu delší vlasy hrozivě povlávaly kolem tváře, celkově budil dojem temného boha Háda, jak sestupuje do podsvětí. Svého tmavého království budící respekt a ve smrtelnících zaséval semínka strachu.

Teprve po zabouchnutí dveří svého kabinetu, nechal popustit uzdu svému vzteku.

Popadl první věc, jež mu přišla pod ruku.

Tvrdě mrštil lahvičkou o zeď.

Tak slečna Evansová si stěžovala, mumlal si se zaťatými zuby.

Stále se nechtěla vzdát myšlenky jeho odstranění a on se domníval, jak jí dal dostatečný důvod se k němu nepřibližovat.

Pravda, už se za ním neplížila ale stěžovat si? Jak žensky slabošské.

Podcenil ji, podcenil tu hezkou tvářičku, která by neprotestovala, kdyby si jí tehdy na stole vzal. Při té představě se ušklíbl.

Rozhodně nepřicházelo v úvahu, že tu dnešní slovní potyčku přehnal, ještě scházelo, aby se přišla omluvit a to jediné by ho nejspíše dokázalo vyvést z míry.

Ne, neudělá to je příliš hrdá, příliš krásná, příliš nedosažitelná.

Ale pro koho? Napovídal mu vnitřní hlásek.

Pro Severuse Snapa?

Pro smrtijeda, ti se neřídí nějakými pravidly. Berou si, co se jim líbí, lákal ho hlásek.

To je možné, ale teď jsem profesor, mám povinnosti a pak je tu ten závazek.

Hlupák je ten, kdo zaváhá.

Nejsem hlupák! Hádal se sám se sebou.

Tak si nenech druhou šanci proklouznout mezi prsty.

Chtěl to vůbec poslouchat? Už tak té zpropadené Evansové měl plnou hlavu.

Avšak každá další myšlenka se zaobírala jejím nahým tělem a lákajícím pohledem.

Potlačil intenzivní touhu pod svým hábitem, ještě že jsou tak volné a více toho skrývají, než odhalují.

I přesto, jak mocné pocity v něm kolovaly, se uklidnil, pak pohlédl pod sebe na tu spoušť.

Výluh z kostitřasu, jaká škoda, znalecky ocenil vzácnou tekutinu, kterou tak lehkovážně použil jako prostředek k ventilování svého vzteku.

Možná by slečně Evansové měl dát dobrý důvod, aby si na něho dala pozor, sklepení obsahují různá nebezpečná zákoutí.

Severus s již vyrovnanou povahou a tvrdým výrazem přešel ke svému stolu.

Nebyl tu celé dopoledne, jedna hodina za druhou ho otrávila dostatečně, aby neměl chuť ani na oběd, protože nalézat se mezi takovými idioty, kterým dělá problém i sebeprimitivnější lektvar by dohnal k slzám snad i jeho.

Proto se tu objevila ranní zpožděná pošta.

Nic zajímavého jen noviny.

Denní věštec pod vedením Arnolda Yaxleyho, samozřejmě smrtijeda se vskutku zlepšil o 100%, alespoň od té doby se tam píšou zajímavé věci, odfrkl si.

Zvedl noviny a zběžně prolistoval stránky, poté je odložil stranou.

Pod dnešním výtiskem však leželo ještě něco. Dopis.

Ne, pozvánka.

Nemýlil se.

Ten zatracený večírek Luciuse Malfoye. Příští měsíc.

Znechuceně hodil kus papíru do krbu a díval se, jak hoří.

Horké plameny si pohrály s kartičkou během několika vteřin. Zbyl jen popel.

Poté si ztěžka sedl do svého černého křesla, ruce opírajíc o područky a začal přemýšlet a spřádat své temné plány.

Lily a Severus

Kapitola 13.
Deník

Kotva 13

Lily Evansová otevřela sešit.

Na první pohled se podobal jakémukoliv jinému sešitu, který měl každý zdejší student Bradavic, až na to, že jej zabavila jedné rozjařené dívce ze čtvrtého ročníku.

Jak listovala popsanými listy, na pár minut jej zaklapala. Už předtím několikrát studovala jméno vyryté na konci koženého přebalu. Jak však věděla, žádný chlapec toho jména do Bradavic nechodil.

Rozhodně ne v posledních pěti letech co zde učila.

Meripen, ona dívka z mrzimoru, které sešit při výuce zabavila, jí sama sdělila, jak ho našla povalovat se v knihovně. Nejspíše ho tam někdo zapomněl.

Jenže identita toho hocha se jménem Tom Marvolo Riddle nebyl k nalezení. Nechtěla tím otravovat jiné učitele a tak si sešit nechala.

Neustále však lákal Lilyjin pohled.

I nyní ho měla znovu před sebou. Zkoumala ho, obracela, listovala.

Studovala text napsaný na několika stranách. Jen nějaké dívčí zpovědi. Hlouposti.

Netušila, že je to deník, až po přečtení poslední strany. Dozajisté by dala ruku do ohně za to, že při včerejším nahlédnutí tam nic napsaného nebylo…

-Použij mě- stálo tam.

„Hm… použít?“

Znovu listovala a přejížděla bříšky prstů po nažloutlých stránkách starého papíru.

Připadala si nebetyčně hloupě, když vzala brk a na druhý řádek napsala: „proč.“

Lily vlastně nečekala odpověď, o to víc jí překvapila.

Jak hloupé věřit, že vám kus papíru odpoví, vynadala si a chtěla sešit zaklapnout.

Náhle se tam rychlostí blesku začaly tvořit krásné tahy uhlazeného písma, jakoby se jí někdo nakláněl nad ramenem a psal odpověď místo ní.

-Mohl bych se stát tvým přítelem- odkazoval text.

Překvapená rudovláska opětovně sešit otevřela hypnotizovaná písmeny uvnitř. Rozhlédla se okolo, nikde nikdo, jen její pokoj.

Lily ignorovala návrh přátelství a napsala: -Čí je tento deník-

-Můj-

-Kdo tedy jsi?-

-Jmenuji se Tom, Tom Riddle. Kdo jsi ty?-

Dívka chvíli přemýšlela, nemělo cenu psát nějaké falešné jméno, jak by jí asi tahle věc bez ručiček mohla ublížit?

-Jmenuji se Lily Evansová, Tome-

-Velice mne těší, Lily. Jsem tu, abych tě poslouchal, abych vyslyšel tvá přání, tvé smutky i radosti- pravilo písmo.

Nějaká neznámá síla nutila profesorku mu důvěřovat. Propsala s deníkem Toma Riddla celou noc.

Rozuměl jí, radil, dával odpovědi a dokonce mu prozradila všechno o tom co se dělo.

Čím dál víc si imaginární Tom získával důvěru své pisatelky.

Ale s jakým záměrem? Jen nevinná hra?

Opravdu se zdál tak nestranný? Neskrývalo se v jeho slovech nebezpečné ostří?

Každý den se Lily těšila na další a další napsané řádky. Její nový neúnavný přítel byl laskavý, ohleduplný, plný energie, kterou v této nehostinné době potřebovala. Někdy měla i pocit, že nespí, jak se nemůže dočkat.

Během jednoho týdnu jí deník naprosto pohltil a dívčiny kruhy pod očima spolu s nevyspáním již začínaly přitahovat pozornost.

Nemohla vynechat, byla to droga. Tom na ni čekal v jejím pokoji. Nenápadně vyzvídal a dělal si obrázek o dívce na druhé straně, chytře se vlichotil několika dobře mířenými slovy do její přízně, aby jí užíral potřebnou energii.

Lily si tu osudovou chybu nijak neuvědomovala, byla ráda, když si mohla s Tomem popovídat o svých starostech, jaké měla o Jamese i výčitky k Severusovi.

Nový přítel odpovídal ihned a vždy překvapivě, dokonce to budilo dojem jako by tu s ní byl jako by znal prostředí Bradavic a jeho obyvatele. Neuvěřitelné.

Uchvacovalo jí to, slečna Evansová obdivovala to černé uhlazené písmo, jak se postupně objevovalo přímo před jejíma fascinujícíma očima.

Dokonce odmítala všemožné rady od profesorů, aby si odpočinula, lákali ji i na výlet do Prasinek.

Nic s ní nepohnulo.

Dokonce si se zděšením uvědomila, že i kdyby se tu teď ve dveřích objevil James, její snoubenec, třeba i s dýkou v hrudi bylo by jí to zřejmě jedno.

Všechno štěstí teď představovalo pero, inkoust a deník záhadného Toma Riddela.

**********************************************************************************************************/**************

Osmý den od objevení nového přítele sešla ze své komnaty lehce rozcuchána ke snídani.

Evidentně dobře naladěna, avšak nedostatek spánku stěžoval každý pohyb, dokonce se nevyspalé nebožačce se zavírali víčka.

Usmála se na přítomné.

Posadila se vedle Snapa, kterého nepřestávala ignorovat, vlastně se to řadilo do kategorie: jsi mi ukradený.

Mechanickým pohybem si přitáhla těžký džbán s čerstvou kávou, jež by jí mohla probudit na tak dlouho, aby se zas odpoledne přesunula do své komůrky ke stolu.

Lehce roztřesenou rukou nalila do šálku většinu obsahu a nechtěně vylila pár kapek vedle na dřevěný stůl.

„Jste v pořádku?“ zaslechla strachující se hlas maličkého profesora Filiuse Kratiknota.

Lily se ani neohlédla „ale jistě Filiusi, jsem naprosto v pořádku,“ potlačila zívnutí.

Naopak Severus Snape po dívčině levici jí tentokrát věnoval plnou pozornost.

Za nic na světě učitelce nevěřil.

To jak se chovala, nebylo samo sebou. Kdysi osoba plná zdravého elánu a dobré nálady, kterou ho doslova ubíjela, se teď kroutila na židli jako mandragora pokoušející si dát do pusy alespoň tu jednu suchou topinku. Sám pochyboval, že by jí dokázala nožem namazat.

Byl by vážně hlupák, kdyby nepoznal, že se tu něco děje. Podle zkoumavých pohledů si toho stále častěji všímali, jak učitelé, tak i žáci.

Lily s přivřenými víčky si usrkla horké kávy a pomalu rozžvýkala jedno sousto, než topinku odložila.

Měl sto chutí jí do krku nacpat nejméně celou mísu ovoce. Za těch několik dní toho snědla opravdu velmi málo, dokonce méně, než on a to je co říci.

Dobře si všiml malých oranžových skvrn na hřbetu ruky, důsledek častého používání Životabudiče ale i přes tak, silný lektvar se nějak nemohla vzpamatovat.

To Severuse přivedlo k myšlence, co po večerech dělá? Je v tom něco podezřelého.

Ani Snape se nehodlal vyptávat ostatních, zda něco vědí, ale čarodějčin stav byl politováníhodný i pro něj.

Kdo se na to měl dívat, jak téměř spala nad talířem a vzhůru jí držela jen síla vůle?

„Vzchopte se trochu, kdo se na vás má takhle dívat,“ utrousil jízlivě Snape a přitom si nabodl na vidličku kus vajíčka.

„Je na vás hrozný pohled,“ káral jí jako někoho z prvního ročníku svým chladným nepřístupným hlasem s úmyslem jí vyburcovat.

Nic.

„Hm…“

To je celá odpověď? Snapovi naskočila vražedná žilka na čele.

„Vypadáte nějak přešle, slečno Evansová, máte snad nějaké špatné zprávy o Potterovi?“ ledabyle si rýpnul a stále dívce nevěnoval ani jediný pohled.

Nahlédl do novin. Jen obyčejná kamufláž, aby tak zamaskoval starostlivý pohled na ženskou osobu vedle sebe.

Cože? Ona dokonce dělá, že ho nevnímá! To je příliš. Znechuceně zavřel dnešní výtisk Denního věštce hovořící o vyhraném fanfrpálovém poháru. Aby skryl své rozrušení, obtočil svůj štíhlý ukazováček kolem drobného ouška bílého šálku a významně usrkl tmavou tekutinu uvnitř.

„S politováním musím podotknout, že mě ignorujete. Budiž. Jsem tedy nucen…“ Severus se zarazil uprostřed věty, kterou spolkl a svou hrozbu nedokončil.

Cosi se dotklo jeho ramene.

Mohl hádat tisíckrát co to je ale rozhodně by to neuhádl.

Po lehkém pootočení své hlavy náhle zjistil, že mu na něm spočívá těžká hlava jeho kolegyně. Spala.

V ruce stále ještě držela nedojedený suchý toast.

Tohle nečekal. Ani se nepohnul, aby mu náhodou její hlava nesklouzla z ramene kamsi dolů, čemuž by ostatní asi neuvěřili.

Měl najednou strach o její bezpečí, její stav. Na nic nečekal a vstal, podepřel to jemné ženské tělo a vzal Lily do náruče. To už vzbudilo podezření u ostatních.

„Co se stalo Severusi? Co je s ní?“ vyhrkla s obavami Minerva a též vyskočila od stolu.

„Nevím. Odnesu ji na ošetřovnu k madam Pomfreyové,“ odvětil s kamennou tváří stažené do napjaté grimasy a už kráčel ráznými kroky ven ze síně, následován překvapenými pohledy studentů.

Tento úkol si vzal na starost osobně.

Jak se tak díval do její unavené strhané a lehce pohublé tváře musel si přiznat, že to jeho neochvějné ledové city zasáhlo žhavým kopím přímo do hrudi. Nemohl se na ní dívat. V tak zbědovaném stavu Lily ještě neviděl, dokonce ani tenkrát ve škole před NKÚ.

„Co mi to sakra provádíš, Evansová,“ zasyčel bezradně k bezvládnému tělu.

Krásná usměvavá Lily, co by za to dal, vidět jí se smát jeho kyselím obličejům a ne hledět jak chřadne. Dokonce by uvítal i ty uštěpačné otázky u jídla.

Jistě to mělo nějakou příčinu a on tu příčinu najde s ní nebo bez její pomoci, přísahal si, zatímco pospíchal k jižnímu křídlu hradu.

To bylo poprvé, kdy Lily Snapa skutečně překvapila.

*************************************************************************************************************************

Další tři dny na ošetřovně!

Snape společně s Poppy dali učitelce silný uspávací lektvar, i když se bránila zuby nehty.

Křičela, mlela sebou bez jediného vysvětlení nad svým zvláštním počínáním.

Ošetřovatelka ji musela držet, zatímco Severus Lily přiložil svůj palec těsně pod rty a lehce stiskl směrem dolů, tím vzpouzejícího hada donutil pootevřít ústa a šup, deset kapek blankytné tekutiny bylo v krku.

„Ani to nebolelo, že?“ podotknul s úsměškem Severus ke své pacientce.

„Ty… nechte mě jít, mám hodinu a… a…“ najednou se uprostřed zmítání zasekla. O jejím tajemství přeci nemůže nikdo vědět! Neřekne jim ho, i kdyby ji mučili!

„Stačilo by říci, děkuji,“ odsekl Snape jízlivě a rozkazovačně pokynul madam Pomfreyové, aby se vzdálila, protože lektvar začal účinkovat.

Muže však fascinovalo divadlo, které tu předvedla. Vskutku, se bránila jako dračice bránící svá mláďata. Naštěstí byla tak zesláblá, že nebylo nutné používat svazovací kouzlo.

Snad to nepatřilo k Severusově privilegiu učitele ale namířil na ní svou hůlkou.

Tohle se prostě nedělalo ale i tak si umanul dozvědět se, co způsobilo tu náhlou změnu.

Dívka téměř vyděšeně zamrkala, bohužel nešlo ani zvednou ruku, celá ta tíha uspávacího nápoje si teď razila cestičku do každičké buňky v jejím těle a doslova ochromila celou bytost slečny Evansové.

Věděl, že se nebude v tomto stavu bránit a rychle zkontroloval okolí pohledem vzad. Dobře, oddechl si, Poppy odešla.

„Legere!“

Jak očekával, nenarazil na pražádnou obranu či vzdor. Během vteřiny se učitelovo vědomí spojilo s jejím. Hledal nějaké vodítko.

Šťourat se sice v hlavě cizího člověka je podle vší etice, jenže smrtijed v něm si to nepřipouštěl. Nutné zlo, tak by to pojmenoval.

Tisíce vzpomínek a myšlenek se mu hrnuly do cesty a on je odsouval plnými hrstmi, aby našel, co potřeboval.

Musel spěchat, než jí ten uspávací dryják naprosto uspí, pak už nebude mít možnost a bude muset zmizet.

Tady, ano, tato vzpomínka. Obraz se zaostřil a najednou stál na podlaze v nějakém pokoji.

Lily uviděl těsně před sebou na dosah ruky.

Skláněla se nad stolem, v ruce svůj brk. Jednostranná činnost opakující se každý večer, každý den.

Na tom přeci není nic divného, sám dlouho do noci opravuje ty nudné eseje plné chyb od těch ignorantských tupohlavců.

Zhmotnil se ve vzpomínce těsně za její rudou hřívou. Dobře věděl, kde se nachází. Lilyjina ložnice, místo kam zřejmě nebude mít nikdy přístup, ušklíbl se nad svou vlastní dedukcí.

Prostor kolem něho byl tak živý, až zatoužil dát dívce ruce na ramena, jenže by jen šáhl do prázdna. Nic hmotného tu opravdu nebylo.

V nitrobraně byl expert, uměl setrvat v jediné vzpomínce i hodiny zatímco nezkušeným se jednotlivé úseky vzpomínek samotného člověka míhali před očima velkou rychlostí.

Lily seděla s ohnutými zády, nemusel jí vidět do tváře, byla unavená, přesto cítil nutnost tu sedět a donekonečna škrábat hrotem pera po papíře.

Píše snad nějaké dopisy? Očaroval ji někdo?

Díky své výšce se nahnul a pohlédl přes ztuhlé čarodějčino rameno, jak se snaží vtěsnat ještě několik písmenek do nějakého sešitu s hustě popsaným textem.

Najednou se celý obraz zamlžil a doslova Severuse vyplivl ven do reality.

Spala.

Dlouho hleděl do té bezmocné tváře se sivou nezdravě bledou tváří.

Naštěstí díky Snapově všímavosti, než se vzdálil z té stále ještě čerstvé vzpomínky minulého večera, zahlédl úhledně napsané jméno na onom zažloutlém papíře.

Tom.

Kdo to byl? Mračil se nad spící dívkou.

Náhle se vedle něho jako bubák zhmotnila ošetřovatelka a vytrhla profesora z jeho pochmurných myšlenek a domněnek.

„Je všechno v pořádku, profesore Snape?“ optala se uctivě Poppy.

Nechtěl nic vysvětlovat.

Stačil jeden pohled, který ženu zmrazil na místě.

„Právě tvořím další objednávku s lektvary, zjistěte, co vám zde chybí a pošlete mi seznam,“ bez dalšího vysvětlování sám vládce sklepení vyšel na chodbu.

*************************************************************************************************************************

Lily se probudila po dalších dvou dnech naprosto odpočinutá s hrozným kručením v žaludku.

Vůbec se nepoznávala, co se to s ní jen stalo?

Ten deník. Vážně z ní udělal takovou trosku? Těch několik dní abstinence jí vytrhlo ze spárů Toma Riddla. Stále cítila neviditelné mozoly na prstech otlačených od brku a ztuhlé zápěstí.

Na ošetřovně si opláchla obličej a pořádně si vynadala. Prohlédla.

Dost! Tohle musí skončit, křičela na sebe.

Stále sice pociťovala nepatrnou touhu vzít do ruky psací potřeby, ale už to dokázala ovládnout.

Jak na tom byla závislá!

Tom se k ní vlísal, nabízel jí nemožné a ona zasněně poslouchala. Proboha není jí patnáct! Vážně tak lehce naletěla sladkým řečičkám, které se jí poslední dobou nedostávaly?

Zastyděla se sama za sebe.

Co si o ní asi Severus myslí? Proč ji to vůbec zajímá?

On je jí přeci ukradený, pohrál si s ní a pak vykopl.

Tak jak to, že jí záleželo na jeho názoru?

Potřebovala sprchu a to nutně. Po hodině strávené v koupelně sama se svými názory se rozhodla deníku zbavit.

Musí.

Jediné moudré řešení.

Nebo tomu zase propadne.

Bude silná a zničí ho.

Žádný sebechytřejší neviditelný Tom už jí nebude lákat, nebude radit a rozebírat její život.

Rozhodla se.

Během chvíle stála ve svém pokoji nad svým stolem.

Sešit s koženou černou vazbou a zlatým jménem úplně dole musel být stále ještě rozevřený na jejím stole.

Lily zalapala po dechu.

Deník Toma Riddla záhadně zmizel…

Lily má tajemství a začíná jím být posedlá, ani si to neuvědomuje ale to je právě to kouzlo manipulace Toma Riddla. Severis ale něco tuší a jak dlouho bude trvat než na to přijde?

Lily a Severus

Kapitola 14.
Chceš tu věc zpátky?

Kotva 14

Následující den se Lily rozhodla jít tam, kde si myslí, že deník může být. Kde jinde, než ve sklepení. Byl to on, určitě. Proradný Snape štrachal a přehraboval v jejích komnatách.

Neměla sice důkaz, ale někde začít musela.

Proč nezačít zrovna u něho?

Mohl by Tom promlouvat i k němu? Mohl by mu říci, co všechno mu prozradila! Vážně dívce zatrnulo do morku kostí.

Nebo hůře, pohltí další duši stejně jako ji.

To nemohla připustit.

Těsně po vyučování si to nakráčela přímo dolů pod hrad.

Pod šaty Lily zastudil chlad plížící se od klenutých zdí. To tiché nehostinné prostředí bylo jako stvořené pro netopýry, hady, škorpiony a jinou podobnou havěť. Severus si v tom nejspíše liboval, povzdechla si trpce.

S utříděnými myšlenkami rozrazila bez zaklepání okované dveře nejméně oblíbeného kabinetu učitele lektvarů, kterému se vyhýbala každá zdejší noha.

Přistihla ho právě u stolu, jak cosi zapisoval.

V tu chvíli by se v dívce krve nedořezal. Vyrazila kupředu ráznými kroky zabránit hrozící katastrofě.

Než se však stačila přiblížit, stál před ní a rozhodně se nedalo říci, že jeho výraz je přátelský.

Zarazila se v půli kroku. Pohled upřený dopředu, pomalu jej zvedla vzhůru, čelit jeho očím barvy těch nejčernějších perel.

„Kde je můj deník?“ vyhrkla a zabodla do Severusovi hrudi svůj ukazováček.

Pomalu shlédl na ten drobný prstík a opětovně ji sjel pohledem, jakou drzost si to dovolila tentokrát, vyrušit ho a ještě na něho ječet.

„Váš deník, slečno Evansová?“ zdůraznil tuto nepopiratelnou lež „myslím, že to jméno, které je na něm napsáno, není vaše,“ upozornil čarodějku na tento droboučký omyl.

„Takže nepopíráte, že ho máte tady,“ rozhlédla se po místnosti, až se jí ty rudé kadeře rozlétli vzduchem „a že jste zloděj,“ vychrlila rychle.

To neměla říkat, své pochybení si uvědomila až pozdě.

„Dávejte si pozor na svá slova, abyste jich později nelitovala,“ docházela Severusovi náhle trpělivost. Žádné ženě ani téhle nedovolil ho nařknout tak ohavným přízviskem a pevně ji chytil za zápěstí té drzé ruky, jejíž prst ho píchal do hrudi.

„Jiné pojmenování nemám, pro toho kdo mi bere neprávem věci a plíží se po mém pokoji,“ zavrčela na oplátku.

Ty obsidiánové oči se varovně zaleskly, situace se přehoupla na ostří nože.

Ten ocelový stisk s chladnou odtažitostí byl nesnesitelný a ke všemu ta jeho majestátní výška tyčící se nad jejím tělem. Nemohla se už jen tak lehce otočit zpátky a odejít.

Přiznat porážku? Přiznat, jak moc nahání strach celé její existenci?

Rozhodně ne.

„Jen vás chráním pro dobro celé školy, je to má povinnost coby profesora,“ zle se osopil a ignoroval ty marné pokusy se z jeho sevření vyprostit.

Mohl ženu vyhodit za dveře. Tím by nejspíše docílil jen opětovného jojo efektu.

„Nečekal bych od vás tolik zbytečné neopatrnosti se zacházením s černou magií,“ Severus se mračil tak moc, až se jeho obočí spojilo do písmene V. Šel z něho strach. Každý jiný smrtelník by už dávno utekl nebo přinejmenším sklopil pohled. To mu nedopřála, oplácela mu ten kontakt s odhodláním harpie a nehodlala ustoupit. I v takové chvíli musel složit poklonu té tvrdohlavosti, jakou v sobě našla se mu postavit na odpor.

„No jistě, zato vy jste hotový expert v tomto umění, že? To byste mi mohl poradit, jak se zbavit jednoho nafoukaného muže se sklony k agresi, jízlivosti či nesnášenlivosti, jež si myslí, že je ten nejdůležitější čaroděj na světě. Má, tak černou duši jako dehet a srdce naprosto okoralé,“ útočila jako krysa zahnaná do kouta.

Vědomě přikládala další polínko do rozžhavené pece Severusovi trpělivosti.

Pokud to předtím bylo špatné, nyní tento rozhovor postoupil na čestné místo naprosté bláhovosti.

Probodával ji očima. Pevně stisknuté rty naznačovali, co si o ní nejspíše myslí a nebylo to zrovna nic hezkého. Naopak, dívka očekávala rychlý konec, každou sekundou se musí volnou rukou natáhnout pro svou hůlku a pak...

„Slečno Evansová, přišla jste mě urážet? Dovoluji si podotknout, že je to od vás velmi nemoudré, mohl bych nad sebou ztratit kontrolu a ukázat vám jak jednají smrtijedi s drzými čarodějkami, které nevědí kdy přestat provokovat,“ sklonil tvář. Stačilo málo, aby se dotkly svými nosy, poslední slova Lily zasyčel přímo do obličeje.

Zachvěla se, cítil to.

Ta slova v ženě zapůsobila jako jed.

Profesor zůstal klidný, ano, Severus Snape udusil veškerý hněv a odpovídal zcela chladným vyrovnaným hlasem, čímž tě hlupačce ukázal, že jen tak neztrácí hlavu jako ona pro nic za nic. Zůstal tedy nad věcí.

„Přišla jsem si pro deník,“ našpulila bojovně rty a pohodila hlavou za Snapovi záda k otevřenému sešitu na jeho stole do kterého před chvilkou cosi škrábal.

Nedal na sobě nic znát a k dívčině překvapení přikývl, „dobrá, dám vám ho na vaši zodpovědnost, slečno Evansová, ale nic není zadarmo,“ tajemně se ušklíbl jen kousek od jejích rtů, pak se narovnal.

Na Lilyjině tváři se mihl stín oddechu a štěstí, který se v zápětí změnil v úžas i znechucení.

„Vy jste sprostý lichvář! Prodáváte mi mou vlastní věc?“ vykulila oči.

„Jen využívám příležitosti,“ stiskl ženě varovně zápěstí.

Je nesnesitelný! Tohle nečekala! Ať jde k čertu!

Zatracený Snape, může si tohle vůbec dovolit? Křičela sama na sebe. Podle stisku a toho mocného pohledu zřejmě ano. Kdyby řekla, ať si ten deník nechá, pustil by jí?

Měla chviličku na rozmyšlenou. Musí tu pitomou věc nezískat, jinak se mu stane to samé co jí. Sice je to lákavé ale proti dívčině dobré povaze. Proč si nechce nechat vymluvit to nebezpečí. Jeho domýšlivost, že té síle odolá, je asi tak úměrná jeho egu. Chlapská ješitnost je nezměrná zvláště ve zmijozelu.

S tím nic nenadělá. Nadávat také nemá cenu.

Má tedy přistoupit na ten špinavý obchod? Co jen bude chtít?

„Co chcete?“ pípla bez špetky vlídnosti.

Nepokrytě si Severus rudovlásku prohlédl, jako když mistr cukrář hodnotí nějaký velmi lákavý dort.

Znovu ten příval tepla do všech částí čarodějčina těla, zpropadeně, zarděla se v očekávání těch nestoudných slov, co uslyší.

„Za ten kus papíru, chci polibek, váš polibek, slečno Evansová jako náhradu za všechny vaše ohavné urážky na mou osobu.“

Lily poklesla čelist.

Měla to tušit ale i když jste připravení, stejně vás to zaskočí.

„Jedna pusa mě nezabije,“ zvedla opovržlivě ten svůj špičatý nosík.

„Neřekl jsem pusa,“ mračil se opět Severus „musíte mě políbit na rty a procítěně prosím,“ diktoval si nehorázné podmínky za zvuku praskajícího ohně v krbu.

Lily to, však stejně připadalo, že je tu zima jako v zatuchlé hrobce.

Hlasitě vydechla snažíc se zastavit bubnování v uších a zběsilý tlukot srdce.

„Jenom to, nic víc,“ ujistila se.

Nejraději by toho zpropadeného chlapa kopla do holeně. Nestačí už to ponížení s bonboniérou? Ten hloupý nápad ji pálil na patře ještě teď. Jak chutná veritasérum také nikdy nezapomene.

Snape němě přikývl téměř s nevinným výrazem.

Chtěl to té holce ztížit, za to jak s ním jedná jako s onucí. S ním si rozhodně zahrávat nebude.

Zkoumal dívčiny pocity, byla tak čitelná, nenáviděla ho, proklínala, ten uhýbavý rozpačitý pohled, když se rozmýšlela a lehký třes v ruce, kterou držel.

Hodil jí rukavici a čekal, zda jí zvedne.

Severus tam stál a potutelně se v duchu culil, nemohla vidět co je to za sešit za jeho zády ale uvidíme, bude překvapená, až to zjistí, pousmál se v duchu.

Tmavovlasý muž se za všech okolností snažil tvářit nepřístupně, aniž dal nahlédnout do svého nitra. Záměrně držel svou oběť ve svém stínu, jen tak vnímal všechny negativní částečky Lilyjiny aury.

Nechal ženu přemýšlet, nemělo smysl zbytečně tlačit, dá mu odpověď tak jako tak a pak se rozhodne. Ničím tak neoplýval jako právě trpělivostí.

„Dobře, souhlasím,“ polka.

Kupodivu jí muž pustil ruku. O krok přistoupila blíže.

„Nemůžete zavřít oči?“ styděla se.

„Proč bych se měl nechat ochudit o ten pohled, slečno Evansová?“ odvětil přísně.

Vůbec jí to neulehčoval!

Co když se to nějak zvrtne? Co když někdo zaklepe a uvidí je tam? Může se něco takového stát? Co James, takhle ho obelstít.

Severus Snape byl proti dívce o hlavu a půl vyšší, musela se tedy vyhoupnout na špičky jenže, aby udržela rovnováhu, přidržela se ho za hábit.

S hrůzou zjišťovala, jak jí nepokrytě pozoruje, proto zavřela oči ona sama.

To neměla dělat, nejen, že nic neviděla, navíc ještě mocněji cítila jeho temnou vůni po bylinách a výpadech z lektvarů, jež jí dostávala do kolen. Severus byl pro ni cosi neodolatelného, vždy to tak bylo, ale nechtěla si to přiznat!

Teď tu stojí a chytá se ho políbit, chladného bezcitného profesora lektvarů ze sklepení.

Každý by se nad tím zasmál, jen ne ona a rozhodně ne v tuto chvíli.

Tolikrát o tom snila, kdysi před pár lety.

Po slepu přitiskla své rty k jeho, ihned dívku zachvátila vlna horka stoupající do tváří a dělající nepořádek v hlavě. Nechtěla nic víc, než se ho cudně dotknout a na pár vteřin setrvat svými ústy na jeho, pak se odtáhnout.

Ten letmý dotek byl jaksi suchý, nic neříkající stejně jako jejich sprostý obchod.

Když Lily usoudila, že to stačí, pomalu se začala odtahovat.

„Vy jste mě asi dostatečně neslyšela, slečno Evansová,“ zaslechla až příliš pozdě Severusův nespokojený hlas, „nestojím o váš soucit,“ zavrčel, než stačila otevřít oči, vjel jí prsty do vlasů a přitiskl opětovně její rty ke svým.

Tentokrát to bylo jiné.

Najednou cítila učitelovu druhou ruku pevně obtočenou kolem pasu. Tiskl si ženu k sobě jako nějakou trofej. Nebožačka zalapala po dechu, bohužel to nestačilo ani jako protest ani jako prosba.

Tak vášnivý polibek nezažila, líbal ji a nevypadalo to, že by chtěl někdy přestat. Podvědomě souhlasila, chtěla, roztávala v jeho náručí jako máslo a musela sama sobě přiznat jediné.

Ten ničema s mastnými vlasy, děsivýma černýma očima a ocelovým stiskem ji přitahoval víc, než cokoliv na světě, víc než James.

Za zavřenými víčky ochutnávala svěží chuť Snapovích podmanivých úst a plnými doušky vychutnávala privilegium se ho dotýkat. Stále totiž svírala jeho hábit, až se jí zarýval do kůže.

Za tím mrazivým nepříjemným zevnějškem číhal muž činu.

Doslova nebylo možné se odtrhnout.

Ten spalující žár v čarodějce vyvolával protichůdné pocity slasti i strachu zároveň, chtěla brečet i se smát. Co se to jen dělo?

Hlava se dívce točila jako na kolotoči a kdyby se Severuse tak nedržela, věřila by, že upadne do zapomnění.

Zažíval stejný pocit? Nebo je střelena amorovým šípem jen ona?

S jak ďábelským umem dokáže Severus líbat, rozplývala se a opětovala mu polibek. Nedává na sobě žádné city znát ale teď je jimi naprosto zahrnuta.

Nemohla to být přetvářka, prostě nemohla, to by neudělal.

Lily najednou v hlavě cosi sepnulo a prudce se odtrhla a modlila se k Merlinovi za sílu se k profesorovi znovu nepřitisknout.

„T…ten deník,“ rozrušeně lapala po dechu neschopna se ovládnout.

Alespoň viděl, jak na ní jeho smrtící blízkost zlého hocha působí.

„Je jen váš,“ s úsměvem o krok ustoupil, aby se mohla natáhnout přes stůl. Jakmile shrábla sešit, rychle se stáhla do bezpečné vzdálenosti.

Co to? Ten přebal je jiný!

Obelstil jí! Ničema!

Zběžně prolistovala pár stránek s nechápavým výrazem.

„Vy… vy jste mě obalamutil! To není ten deník!“ nechala promluvit spravedlivě rozhořčený hlas, stále se ještě chvějící od láskyplného polibku, jenž mu tak vehementně a zbytečně darovala.

„Chtěla jste ho, je váš. I když si myslím, že vás mé záznamy o objednání přísad moc zajímat nebudou,“ opřený o stůl se viditelně bavil tím roztomilým omylem.

Druhá strana to však tak neviděla.

„Chci ho zpátky,“ naléhala.

Severus se ušklíbl, „když na tom trváte,“ udělal krok k ní.

Nebylo totiž jasné, co tím Lily myslí a on si podvědomě vybral, že chce zpátky svůj polibek, proč by jí ho tedy nedal?

„Stůjte…“ natáhla ruce před sebe v obraném gestu.

Snape se tedy stáhl zpátky na své původní místo vedle svého stolu a pokynul na židli před sebou.

Zde končila zábava.

„Posaďte se,“ vyzval Lily přísným hlasem, kterému nešlo odporovat, i Longbottomův kotlík by vzal kufry a odešel do bezpečí.

„Raději postojím,“ kroutila hlavou, když se tam posadila minule, stala se pro ni ta dřevěná věc vězením. Ještě by mu hrála do karet, to tak!

Na několik nekonečných vteřin kabinet pohltilo ticho.

„Víte vůbec, komu patří to jméno, slečno Evansová? Víte kdo je Tom Marvolo Riddle?“ Snapův obvyklí jízlivý tón vystřídal smrtelně vážný.

„Měla bych ho snad znát?“ šlehla po lektvaristovi otázkou.

„Možná ano, možná ne.“

Muž pokrčil rameny a pozoroval, jak zardělá žena k sobě tiskne jeho zápisník.

Mlčela.

„Kdybyste se nejdříve zeptala mě, odpověděl bych vám, že dávat všechny své osobní informace Pánovi zla, je to nejhorší co může hlupák udělat.“

Slova pohltila slabá ozvěna odrážející se od lahviček a ampulí naskládaných v policích.

Snape v dívce četl zmatek, bylo jedno, zda mu věří. Fakt je fakt, ať jste ho řekli jakýmkoliv způsobem a on doufal, že v ní zanechá alespoň malou jizvu.

On už takovou zkušenost měl a dost se z ní poučil. Říci někomu něco osobního znamená vystavit se riziku, a sledovat jak to ten druhý obrátí proti vám. Proto si Severus ze všeho nejvíc cenil svého střeženého soukromí.

Nikdo nevěděl, kde bydlí, kde se nachází, co má rád ani kam chodí.

„Chceš tím snad říct...“

„Ano.“ Dramaticky pomalu přikývl, „Tom Riddle je Lord Voldemort za svých školních let,“ sdělil profesorce tvrdou pravdu.

Takový šok!

Věřila mu a právě teď si nadávala.

Opravdu hrůzný objev.

Roztřásly se jí ruce. Najednou se cítila jako slaměná panenka, které někdo utrhl ruce i nohy.

Po chvilce sebemrskačských myšlenek Severusovi hodila jeho zápisník a zbaběle utekla pryč, doprovázena vítězným pohledem dvou černých očí.

Severus Snape

Kapitola 15.
Šeptání

Kotva 15

Už to tu bylo znovu.

Zase jeden z těch divných snů jaké se ji zdály téměř každý den, kdy jí Snape ukradl deník Toma Riddla.

Jak doufala, mělo se vše vrátit k normálu, žádné promarněné dny nad tím zpropadeným kusem papíru a imaginárním přítelem ale co když nastane chvíle, kdy vás bude pronásledovat i ve snu??

Lily se vždy, probouzela zpocená a rozechvělá z náhlé paniky, jež záhadný návštěvník způsoboval v její poklidné snící mysli.

Možná to byl způsob, jak ji dohnat znovu k psaní. Skutečně dívku podvědomě deník nutil ho mít u sebe? A když neuposlechla vetřel se sám majitel do kdysi nerušeních snů mladé ženy, aby ji tam lákal a pokoušel?

Tyto každonoční návštěvy, jakmile zavřela čarodějka víčka, se ze začátku stávaly milé, jemné, dokonce vzrušující, jen kdyby ji alespoň jednou nechal bezesně se vyspat.

Osm dlouhých nocí a stále to nepřestávalo, jenže komu se svěřit?

Minerva by se smála a na její culící zardělou tvář neměla náladu a Snape? Před očima viděla tu jeho posměšnou jízlivou tvář, kdyby mu řekla, že ji Voldemort navštěvuje v noci.

I dnes hned, jak se Lily ve své ložnici uložila ke spánku a uhladila pokrývku prsty, těžce vydechla a po chvilce upadla do spánku.

Vždy se v nich vyskytoval on.

Neměl tvář, jen jméno. Přesto jeho přítomnost cítila v místnosti velice zřetelně, naskakovala jí z toho husí kůže na zátylku. Dnes stál ve stínu v tom nejtemnějším rohu místnosti a samotná existence toho provokativního fantoma se zdála téměř nepostřehnutelná, dokud nepřišel k jejímu loži.

Neuvěřitelné, jak jsou některé sny reálné, naříkala dívka v pasti.

Silueta vysokého mladíka se ocitla přímo nad ní.

Nevydala jediný zvuk. Dokonce nemělo smysl předstírat spánek se zavřenýma očima. Věděl, že nespí, nyní byla v jeho království, on řídil tuto noční můru.

Nebylo úniku.

Cítila jeho vůni, jeho tvrdost, jeho odhodlání vzít si co chtěl, téměř ji to rozechvívalo obavami tak mocně, až slyšela Tomovi tiché, přibližující se kroky jako ty nejhlasitější Africké bubny.

Neměl oči, přesto Lily cítila, jako by ji propaloval tím nekrutějším pohledem a jindy jen na pár sekund mohla zahlédnout jakési červené záblesky tam, kde měli být oční důlky připomínající hadí oční štěrbiny.

Děsivé a přitom tajemné.

Opravdu se čím dál více obávala jeho proměny ve svého mazlíčka Naginyho, díky bohu se tak nikdy nestalo.

Celou noc vydržel čarodějku mučit svými slovy, aniž by se ji dotkl. Stačila jen Pánova přítomnost, přemlouval ji a sliboval všechno možné i nemožné, jako když před týdnem po večerech jen psala perem na papír do jeho prokletého deníku a on odpovídal. Tohle však bylo něco jiného. To byla přímá konfrontace, i když jen s jeho stínem byla daleko reálnější.

Děsivé zjištění přišlo o dva dny později, kdy překročil tenkou hranici svých sladkých slov a usedal k ní na postel. Nejdřív tam jen tak seděl a vyprávěl. Později přišly drzejší a drzejší otázky.

„Ani netušíš, co všechno ti mohu nabídnout, drahá Lily,“ sliboval medovým hlasem Riddlův stín, zatímco se snažila zavrtat do podušek co nejhlouběji jako malá holčička bojící se tmy. Bohužel, nemohla nikam uniknout. Celý ten zatracený pokoj byla past.

Jeho past.

„Nechci od tebe nic, odejdi,“ prosila postavu sedící jen několik centimetrů od ní.

Dívka s rozprostřenými rudými kadeřemi na bělostném polštáři pokusila odtáhnout se na druhou stranu postele, ale stín mrštně natáhl ruce a uvěznil ji na místě mezi nimi.

Nedotýkal se čarodějky, ale Lily bylo jasné, že by toho byl schopen.

Obklopila ji jeho zvláštní omamná vůně, přitahovala, lákala, mátla mysl.

„Ty nechceš bohatství? Nechceš moc vědění? Já ti mohu dát všechno, na co jen pomyslíš, má síla je neomezená. Mí smrtijedi se ti budou plazit u nohou, můžeš mít i mě.“ Pronášel mladík vychytralým tónem a zkoušel všemožné, aby poznal, co na dívku platí.

Mladý Voldemort byl jako démon, děsivá stvůra nemilosrdně sbírající do pekla jednu duši za druhou.

Lily vypadala zmateně, nejspíše to očekával, tím jak ženě zabránil se kamkoliv hnout se nejspíše domníval, jak mu bude po vůli.

„Nechci tebe, nechci nic, jen se v klidu vyspat přízraku, jdi z mé hlavy!“ mračila se rozrušeně v té nepříjemné pozici uvězněna mezi jím a postelí.

Chvíli si pohrávala s myšlenkou udeřit ho, zda se černý obrys tvořící Riddlovo tělo rozestoupí, jakmile by se jej dotknula.

Vůbec netušila, že na svou nevyřčenou otázku dostane zanedlouho odpověď.

„Nelži mi, sladká Lily, toužíš po doteku, po lásce, chtíči,“ šeptal jemně a zůstával stále na svém místě, zatímco mu oběť vzdorovala pohledem do temné tváře podobající se černočerné díře hrozící jí vtáhnout dovnitř.

„Tolik jsme si toho napsali, nepopírej, že jsem ten, kdo ti rozumí, kdo tě vyslyšel, když sis ztěžovala, kdo tě může milovat.“

Slova toho zrádného zlého stínu zněla lákavě jako to nejsilnější afrodiziakum a přesto, slečně Evansové krčící se pod peřinou připadala falešná a proradná.

Čím více mu odporovala, tím byl odvážnější a vtíravější.

„Lord Voldemort neumí milovat!“ vyhrkla podrážděně, vmetla čaroději pravdu do tváře.

Jak se zdálo, hloupé hádat se s vlastním snem, nadávala si. Výplodem své fantasie, následkem té černé magie, jaké byla vystavena.

Bohužel, když už byl deník pryč, naivně si myslela, že sny zmizí nebo alespoň poleví ale ne, oni stále sílili!

Jako by už tak nebylo hrozné pomyslet, že je tu s ní mladší verze Temného pána.

Celý pokoj se naplnil houstnoucím tichem, přemýšlel nad tím? Za to ji jistě udeří, pokud dokázal vztáhnout ruku na své nejvěrnější, tak cizí žena mu nebude dělat potíže.

Noční host se k ženině překvapení rozesmál, téměř nakažlivým smíchem jako by ho její výrok pobavil.

Výhrůžně se nad dívkou sklonil, až se nalézal jen několik centimetrů od její tváře, do které zašeptal: „Máš pravdu, sladká Lily, ale přeci jen…“ Tom se teatrálně odmlčel, aby ženě tak napjal nervy k prasknutí „…bys mě mohla přesvědčit o opaku,“ zkřivili se pobaveně mladíkovi černé rty.

Bála se, skutečně se bála, políbí ji? Nechybělo k tomu mnoho.

Bavil se jejími rozpaky, tím čarodějčiným uhýbavým pohledem, když se sehnul a přejel těmi temnými rty přes její tvář na znamení, že to myslí opravdu vážně.

Až nyní, našla Lily odvahu a odstrčila jej od sebe, nebo spíše sáhla do prázdna. V tu krátkou chvíli se během vteřiny přemístil a stál nyní u dřevěného sloupku ženiny postele jako němá stráž.

„Neopovažuj se ke mně přiblížit!“ vykřikla. Při tom se prudce posadila a zírala na svého nevítaného trýznitele, který začal postel obcházet kolem dokola jako dravec.

Dlouho tam stín mladého Voldemorta jen tak obcházel a o podlahu klapaly jen podpatky jeho bot, než záhadně promluvil.

„Chceš se mě zbavit?“

Dívčino mlčení přešel se souhlasem a pokračoval: „Získej můj deník a odnes ho do tajemné komnaty má drahá, tam bude v bezpečí, to ti přísahám, pak už o mě neuslyšíš,“ téměř syčel s hadí jedovatostí. Nejspíše usoudil, že těch několik dní jeho návštěv k jeho nelibosti nemají takový účinek, jaký předpokládal a proto, změnil své plány.

S nadějí se čarodějce zalesklo v očích a kousla se do rtu. Ten nápad vítala s otevřenou náručí, ale nechtěla vyhlížet tak svolně.

Přemýšlela.

Pokud to udělá, opravdu bude tomuto nehoráznému blouznění konec? Nebude ji navštěvovat? Dotýkat se jí, obtěžovat? Tak lákavě to znělo.

Byla to lež, nebo ne? Proč jí to radil? Rychle uvažovala a otázky se hrnuly jedna za durhou jako nekonečný vodopád.

Proč by mu ale sakra měla věřit? Je to Lord Voldemort neboli Tom Riddle, nejděsivější čaroděj na světě. Každému, už jen při tom jméně stávali vlasy na hlavě v pomyšlení na okamžitou smrt, jakmile vysloví byť jen ty dvě prostá slova. Ona je dnes jednou vyslovila, vysmál se jí, jenže ten smích ženu dostával do kolen a chladnul na dívčiných rtech jako polibek samotné smrti.

Tomův stín nepřestával ve své činnosti kráčet kolem Lilyjiny postele. Prohlížel si ji. Musela mu připadat zranitelná, jak tam jen tak seděla s přikrývkou přitisknutou k sobě žmoulajíc její konec prsty.

Nebyla pro něho soupeřem s hůlkou nebo bez ní.

Musela ukázat, že se ho nebojí a bojovně pozvedla tvář vstříc svému strachu.

„Nevěřím ti,“ odsekla.

„Jaká škoda,“ Riddlova předstíraná lítost byla ohavná, pak jakoby chtěl zaútočit na její niternější pocity, pokračoval: „Víš, co si asi pomyslí Severus, můj věrný služebník, až otevře můj deník?“ nechal dívku v napětí a zastavil se na místě.

„Přečte si co všechno, jsi tam tvou svou pilnou ručkou o něm napsala, drahá Lily, a představ si co všechno, bych mu o tobě ještě mohl nalhat,“ Voldemort zněl pobaveně zastírajíc tak, nenucenou potřebu svých vyděračských slov.

Slečna Evansová zaváhala.

Čarodějčin výraz napovídal o zděšení a celý výjev dokončila skloněním hlavy a provinilým stisknutím spodního rtu.

Měsíční světlo zářilo do tiché ložnice ale ani to neprostoupilo Riddlovím stínem.

„To neuděláš…“ pípla.

„Nazýváš se mým přítelem a jsi schopen takové podlosti, ale proč mě to vůbec u někoho tak zkaženého nepřekvapuje?“ jízlivě jím opovrhla hned, jak se oklepala z jeho troufalosti.

„Účel světí prostředky, má lásko,“ nadlehčil tón svého hlasu a mávl rukou jako by mluvili o nějaké všední maličkosti.

Tak ji oslovoval vždy, získával si tím čarodějčinu pozornost a navíc se tím krutě bavil, nebylo to upřímné a rozhodně to nebylo nic, co by chtěla slyšet.

„Jdi k čertu!“ vykřikla zoufale „nenávidím tě!“

Temný stín se znovu zasmál zlým smíchem, těžce odrážejícím se od stěn nepříjemným kovovým zvukem.

Opravdu ho nenáviděla, byl chladný, odměřený, snažil se jí vydírat a používal všechny špinavé triky k dosažení svého cíle.

Jako mladý byl hrozný a jako dospělý v současnosti… brr, na to nechtěla myslet, ani se s ním setkat.

„Jsi tak vzrušující, když se hněváš,“ kroutil hlavou a neslyšně se přiblížil.

Čarodějce se chtělo křičet ze všech sil, jenže kdo by ji slyšel?

Věděl to.

Cítil ženinu bezmoc a ta ho lákala ještě víc, jako můru vábí světlo.

Zachvěla se nad tím zjištěním.

Najednou se celý tento děsivý sen rozplynul, než stačil cokoliv dalšího udělat. Nastalo ráno a Lily se s výkřikem na rtech, probudila do dalšího obyčejného dne.

Již nyní se čarodějka děsila následujícího večera. Dnes si na ní dovolil sáhnout, u Merlina, co udělá příště?

**************************************************************************************************************************

Oběd hm…

S překvapením měl skutečně hlad. Když přihlédl ke svému dnešnímu znechucení, nad jedním bláhovým idiotem, jehož kotlík mu málem vybuchl do tváře, jak se nad chlapcem sklonil a on do vroucí směsi vyděšeně upustil chlupy z hřímala, málem by je oba zabil.

Nemělo cenu se uklidňovat. Snapova popudlivost by ho stejně dříve nebo později dohnala, s ještě větším účinkem na jeho psychiku.

Jeho rozzuření po tomto incidentu si zchladil tím, že druháka doslova seřval, div se nesesypal na zem jako domeček z karet.

Ani to bohužel, nezlepšilo ten těžký pocit uvnitř.

Přemýšlel nad Temným pánem.

V jeho velitelství se neustále něco dělo, ale pokud byl Severus tady, byl doslova odříznut od informací, to mu ztěžovalo situaci. Rád by věděl, jestli Lord Voldemort cítí, že jeho viteál má Brumbál a on deník. Pokud ano, už by byl dávno u jeho nohou na koberečku a jen poslední okamžiky by ho dělily od svého hrobu. Tedy pokud by z něho ještě vůbec něco zbylo co by do něho šlo dát.

Skrze všechny nepříjemné myšlenky si uvědomil, jak se mračí na své jídlo před sebou a jaksi se v něm šťourá vidličkou.

„Nechutná vám kolego? Osobně si myslím, že ty žabí stehýnka jsou vynikající,“ podíval se jeho směrem malý profesor Kratiknot o dvě židle dál.

Otočil tím směrem hlavu a připadalo mu to nějak divné.

Filius, učitel kouzelných formulí se zdál tak nepatrný, že pod ním musela být pěkná řádka knih, aby vůbec mohl sedět u stolu. To však nebylo to, co shledal zvláštním.

Místo vedle Snapa zelo prázdnotou.

Žádné štěbetavé hovory, žádné uštěpačné bojovné poznámky na jeho adresu a nechuť slečny Evansové, kdykoliv si myslí, jak si jí nevšímá.

„Myslím, že dnes oběd vynechám,“ odsekl trochu přísněji, než měl v úmyslu a vstal.

„Snad jsem zas tak moc neřekl, Severusi,“ zavolal za ním malý mužík s vzezřením dirigenta, ale to už obávaný profesor lektvarů pevným krokem vypochodoval mezi stoly z jídelny a černý plášť za ním mocně vlál jako hejno netopýrů.

Na chodbách nikdo nebyl, všichni si užívali svých jídel vytvořených domácími skřítky, takže tu nebylo nikoho, kdo by zahlédl, jak se přehnal chodbou a sestoupil dolů do sklepení po úzkých schodech.

Momentálně neměl na nic chuť. Potřeboval trochu té věrné milenky samoty, která by ho uklidnila. Ano, to potřebovala Severusova rozrušená mysl. Nemohl zapomenout na to, jak ho Lily políbila, nebo on ji?

Znovu mu ta mučivá myšlenka vytanula na povrch.

Ať tak jako tak, to udělala dobrovolně, přesto, že od samého začátku věděl, jak moc, se musí přemáhat. Udělala to. Natáhla se k němu a on jí neudělal tu radost, aby se sklonil.

Ještě teď cítil, její prsty chytající ho za hábit, aby na něho dosáhla.

Doslova si každým pórem svého těla vychutnával příval touhy a radosti.

Pak škodolibě zamítl její přání.

Nezavřel oči, chtěl se dívat, hledět na ty zelené oči barvy mechu se třpytem hvězd, i ty malé červené skvrny na jejích tvářích, které se po jeho zamítnutí zvětšily a pohltily téměř celou její tvář v zardělém červenání.

Tak moc si to užíval.

Věděl, co Lily udělá.

To fascinující odhodlání, připomínala mu jeho samotného, kdy dychtivě plnil každý svůj úkol s nasazením vlastního života ve jménu Temného pána.

Přiblížila se. Vnímal její dech vonící po skořici, téměř skutečně zavřel oči, jen, aby si mohl zapamatovat ten skvělý pocit a pak dostal, co chtěl.

Tedy ne tak docela. Byla to vteřina, co se rty otřela o ty jeho jako by se bála, že se spálí, to ho rozčílilo a zažehlo v něm daleko větší plamen zadostiučinění, když ženě zabránil se odtáhnout.

Políbil ji. Dravě, vášnivě jako by to mělo být to poslední, co v životě udělá. Cítil tu spalující touhu uvnitř sebe i jí, nebránila se a on plenil ty sladká skořicová ústa jako dobyvatel nějaké neznámé země rozhodnutý si ji přivlastnit.

Musel se v duchu usmát s ohledem na to, jak na ní jeho přítomnost působila.

Na tu krátkou chvíli se smazala všechna ta léta strádání a zapřísahání.

Severus se oprostil od těch vtíravých nepatřičných myšlenek a soustředil se na cestu.

Jakmile chyběly ještě dva poslední schody, zastavil se.

Nedůvěřivě sjel celou chodbu pohledem a ty dvě černé perly se zarazily u otevřených dveří jeho kabinetu.

Strnul s potlačovaným vztekem, někdo se mu vloupal do kabinetu, nějaký hloupý student mu přišel odcizit nějaké potřebné přísady?

Jak hloupé.

Nejen, že ho vyloučí, ale dá mu, co proto. Pevně stiskl pěsti.

Cosi mu však bránilo, se ke dveřím přiblížit. Nějaký divný pocit.

Tiše, jak to umí jen smrtijedi, došlápl na podlahu chodby.

Přemýšlel rychle, nechtěl tam hned napochodovat a toho hlupáka zvednou za límec a odvést ho do ředitelny.

Uchýlil se do temného výklenku nedaleko.

Nevšimne si ho, až půjde kolem a on se pak za ním objeví a vyděsí ho smrti, ušklíbl se nad svým dokonalým plánem.

Celou svou postavu přitiskl k chladným kamenům výklenku zakrytého těžkým závěsem, zatímco šero dokonale zahalilo Severusův hábit i tvář.

Vyčkával.

Otevřeným kabinetem se ozývaly spěšné kroky.

Po několika minutách zloděj vyšel ven a zavřel za sebou neslyšně dveře.

Severus a Lily

Kapitola 16.
Tajemná komnata

Kotva 16

Snape čekal na svou nebetyčně drzou kořist za těžkou sametovou látkou. Jen malou škvírkou nakukoval ven po vetřelci a zanedlouho se také dočkal.

Velké zklamání jaké přišlo, nemělo nic společného s jeho od rána špatnou náladou. Ta se nyní ještě více prohloubila na zvětšující se vrásce na čele.

Žádný hloupý mrzký student, nýbrž žena a dosti povědomá. Více, než povědomá.

Postava vyrazila ke schodům a prošla těsně kolem Snapova úkrytu. Na chvíli zaváhal, zda ji nemá vtáhnout do tmy k sobě, ale nakonec si svou rychlou akci rozmyslel.

Kolem škvírky odkud Severus vetřelce sledoval, prošla její rudá hříva, pod paží si k sobě cosi tiskla.

Neomylně poznal deník, našla ho a vzala zpátky. V duchu se uchechtl.

Jak pošetilé, nečekal, že se vrátí.

Snažil se ji držet od nebezpečí a ona si pro něho klidně přikráčí.

Zrovna chtěl vyjít z výklenku a sáhnout ženě na rameno, když se zastavila a on strnul v půli pohybu.

Věděla o něm? Chvíli o tom přemýšlel oči upřené na záda pohledné slečny Evansové. Nakonec usoudil, že už by se dávno otočila a odhalila jej. Ne.

Vytáhla sešit zpod ruky a otevřela.

Zalistovala. Vzduch pročísl šepot obracení stránek, jak se jednotlivé listy o sebe začali otírat. Když viděla, že do něho nenapsal ani písmenko, viditelně si oddechla, zaslechl to, takový malý úlevný povzdech, poté vytáhla obyčejnou tužku a rychle do deníku napsala několik slov.

Snape měl neodbytné nutkání čarodějce nahlédnout přes rameno, jenže kdyby se prozradil, odhalil by se a to ještě nechtěl.

Vše mělo svůj čas a on cítil, že ještě ten jeho nenadešel.

Trpělivost bylo umění a u něho a Temného pána se tato vlastnost vybrousila k dokonalosti jako diamant.

Stála tam podobná solnému sloupu se svěšenými rameny. Tiše psala, než hlasitě deník zaklapla a rychle se vydala nahoru po schodech.

Celou tu dobu dívka budila dojem zbrklých trhavých pohybů. Měla strach. Ano, tak přesně vypadali lidé, když na ně namířil svou hůlkou. Kdyby se na ní podíval zepředu, zajisté by si všiml rozšířených zorniček a nervózně stisknutých rtů nad tím, jak se snažila v sobě potlačit znovuobnovenou touhu nepřestat do toho zatraceného papíru vnášet svou energii, svou duši.

Obezřetně se vydal zatím bláznem.

Nikde nikdo ještě nebyl, musel se tedy pohybovat ve větší vzdálenosti, aby ho nezahlédla či nezaslechla, to nebyl problém. Tentokrát zalitoval, že tu nejsou plné chodby studentů, kde by se nenápadně začlenil mezi dav.

Pospíchala.

Co to Lily jen napadlo? Mumlal si pod vousy, jestli teď zjistí, jak si tu prokletou věc nese zpátky k sobě do pokoje, asi po ní vážně skočí a začne ji škrtit.

Severus neměl nejmenší ponětí, co se nebožačce honí hlavou nebo přinejmenším co ženu pronásleduje po nocích.

Tam!

Šla na… dívčí záchodky??

Vykulil oči a zůstal stát na místě.

*************************************************************************************************************************

Lily se vážně třásly ruce, když se deníku ptala, kam se má vydat.

Hle, okamžitá odpověď přišla v podobě elegantního písma na žlutém papíře podobného pergamenu, odpověď dívku směrovala k cíli.

Instrukce zněly jasně, i jaké zaklínadlo má použít v umývárně na otevření tajemné skluzavky do pekla, protože není obdařena hadím jazykem.

Čarodějka udělala vše a pak, když se umyvadla od sebe rozestoupila a odhalila černou díru ve svém středu končící kdesi dole pod hradem, neměla jinou možnost.

Skočila!

Strhlo ji to do nějakého vlhkého odpadního kanálu pod budovou, je to jako skluzavka ďáblova jazyku. Nakonec spadla do…

Zděšeně vykřikla. To bílé na zemi, všude jsou kosti drobných zvířat! Nechutné!

Nejde šlápnout jinam, jsou všude, zem je jimi poseta. Několikrát vyděšená čarodějka klopýtla, než se dostala k prohlubni na druhém konci, kde od stropu visely krápníky. Téměř jako vápencová jeskyně utvářející se po několik milionů let, uvědomila si s ohromujícím zjištěním.

Krásu celé scenérie však přehlušil nutkavější pocit se té věci v rukou zbavit.

Tam! Cosi se tam leskne. Rozcuchaná čarodějka prošla vápencovou jeskyní až na konec.

To co se z dálky třpytilo ve slunečním paprsku pronikajícího skulinkou kdesi nahoře, vypadá jako obrovský omšelý starý galeon. Platidlo kouzelnického světa, zvětšený nejméně deseti tisíckrát. Jenže na přední straně nebyl vyobrazen drak ani hlava kouzelníka, zde se od jedné strany na druhou táhly přes celé kulaté dveře sedm zlatých hadů, jejichž hlavy mířily na různé strany.

Lily probodl osten strachu.

Vyzkoušela několik kouzel, marně. Vchod se nepohnul. Naštvaně dupla nohou o zem. Nechtěla se znovu ptát, bohužel musela deník opět rozevřít a vepsat: jak otevřu zlaté dveře?

Jako vždy jí Tom nenechal dlouho čekat a na dalším listu, musela otočit, se vykouzlilo černě napsáno „Iluminum“ tak znělo kouzlo.

Lily pozvedla konec hůlky a vyřkla, co bylo napsáno.

Zazněl nepříjemný zvuk složitého mechanismu uvnitř chladného kovu, hadi se probudili k životu a začali se stahovat pryč, dokud necvakl zámek a dveře neokryly vchod.

„Co…“ vydechla dívka, jakmile vkročila na jakousi cestu obklopenou z obou stran hladinou vody. Jeskyně. Sál.

Ano jeskyně. To co čarodějku téměř uchvátilo, byly sochy ve tvaru rozevřených tlam hadů s vyplazenými jazyky, kudy přitékaly potůčky zčernalé vody jako by to byl jed.

Šla dál obezřetně našlapující, aby se ji nesklouzla noha. Vzduch byl vlhký, prosycený plísní.

Co však bylo daleko horší, byly ty zrádné hadí sochy pozorující každý její odvážný krok a hrozící, že se každou chvíli probudí k životu a spolknou ji.

Zrychlila, téměř běžela až nakonec s úmyslem zahodit tu prokletou věc a rozeběhnout se zpátky.

Možná by to vyšlo, kdyby…

Kroky.

Jeden za druhým rozeznívající jako orchestr celou jeskyni, nenuceně pomalu, děsivě.

Lily měla pocit, že ji stojí na hlavě každý vlas, začala se rozhlížet, odkud ten podivný zvuk vychází.

Musí přeci z něčeho vycházet nebo ne?

„Je tu někdo?“ vydechla přes chvějící se rty, avšak to dívce na mysl přišlo jako hloupost. Dveře musely být zavřeny roky, kdo by tu tak dlouho vydržel?

Cosi nutkavého na ni najednou křičelo, utíkej! Utíkej, dokud ti stačí dech, jenže podrážky měla dívka jako přilepené ke kamenné podlaze.

Jakýsi dlouhý stín se odlepil od toho nejtmavšího koutu úplně vzadu a než přišel blíže na hranici světla, mnohokrát Lily poskočilo srdce nejniternější hrůzou.

Její sen ožil!

„T… to není možné…“ zarazila se hledíc na mladíka ve zmijozelském hábitu a zeleno černých barvách téže koleje.

„Opravdu? Nejsi snad potěšena setkat se, se svým snem?“ stín přistoupil blíž, ale nyní ho nehalily stíny, neměl podobu černého fantoma, dnes ne, byl to člověk a co víc, mladík vyhlížel zdravě a stářím odpovídajíc sedmému ročníku Bradavické školy.

Jak je to jen možné? Vykulila oči.

„Tom?“ vydechla, až se to jméno rozuteklo ke všem stěnám.

Mladík se přiblížil svou elegantní a přitom jistou chůzí někoho komu to tu patří.

Až když se zastavil na dva metry od čarodějky, mohla si tu tvář lépe prohlédnout.

Ač odrostlý chlapec o pár let mladší než ona, měl krátce střižené tmavé vlasy barvy hořké čokolády a ofinu ohnutou do jakési uhlazené vlnky. Drzé rty se zvlnily do jakéhosi polo úsměvu, a co Lily nejvíce zaujalo byly oči.

Temné, inteligentní oči rozhodující o životě a smrti. Právě teď navzdory úsměvu chladily a táhly ji dolů jako obrovská zátěž na hrudi.

„Tom Marvolo Riddle,“ vyslovil své jméno jako něco co by nejraději pohodil v nějaké špinavé uličce, „raději mi však říkej, Lorde Voldemorte,“ úsměv zmizel tak náhle, jako se objevil a vypadal teď velice vážně.

Lily nasucho polkla. Nemohla od něho odtrhnout oči, „nebudu ti říkat, pane,“ mračila se rozhodnutá mu takovou ochotu neprokázat a měla spoustu dalších otázek, jenže rudovlásku taktně přerušil zvednutou rukou.

Neuvěřitelné, jak hned zmlkla, takovou autoritu nečekala. To cizí prostředí ji nutilo podvědomě poslouchat.

„V to ani nedoufám, sladká Lily, nebylo by to totiž, tak zábavné,“ začal svou oběť obcházet jako předtím ve snu. Pomalu s rukama za zády sledujíc každý sebemenší nádech, záchvěv i myšlenku.

„Co tím myslíš?“ nevědomky zaryla své nehty do deníku, jež připoutal Tomovu pozornost.

„Přinesla jsi můj deník, jak vidím.“ Natáhl se po něm, ale ona pohotově ucukla a tak mladíkova ruka proletěla vzduchem.

Znovu se stáhl dál od ní a pokračoval v kruhu. To čekání, nevědomost co se bude dít, dívku doháněla k šílenství, stejně tak ten jeho samolibý škleb.

Najednou ji připadalo hrozně důležité mít ten sešit u sebe. Je to možná jediná zbraň proti němu. Navíc, ještě má hůlku.

„Co vlastně jsi? Duch? Démon? Přízrak minulosti?“ jmenovala to první, co čarodějku napadlo. Jak to, že žije? Omládl? To není možné, neexistuje žádný způsob, hledala v sobě nějaké vysvětlení této prapodivné situace.

„Jsem vzpomínka, která se stane skutečností, má drahá, díky tobě,“ lehce pohodil hlavou k deníku. „Necítíš, jak z tebe bere energii, odsává duši, oslabuje tělo a mate tvé smysly? Ano, dáváš sílu mě, dala jsi mi jí už tolik, a kdyby to vydrželo ještě pár dní…“ tu děsivou skutečnost nechal viset ve vzduchu, jako předtuchu toho k čemu mohlo dojít nebýt záchranné Snapovi akce.

Lily se pokusila pohnout a utíkat zpátky ke vchodu, jenže nohy ji tak zdřevěněli, že se nepohnula. Nešlo to, ať se snažila sebevíc.

Všiml si toho a rozpřáhl své ruce jako by chtěl svou oběť obejmout, „myslíš, že máš šanci se odsud dostat? Dostat se ode mne? Nebuď blázen, Lily,“ oslovil ženu familiárně jako hotovou věc. „Odtud už se nedostaneš, tohle je konečná cesta, nejde to ani tam ani zpátky,“ Lord Voldemort se začal smát nad svým snadným triumfem.

Ten zlý smích způsobil v Lily téměř náhlou nevolnost. Probodla namyšleného mladíka hrozivým pohledem.

„Tajemná komnata, jak úchvatné místo plné magie nemyslíš? Mé dědictví, samotného Salazara Zmijozela,“ dmul se pýchou na tváři spokojený úšklebek. „Jaká škoda, že to bude tvůj hrob, drahá,“ pokrčil Tom rameny a jak dívku obcházel kolem dokola, využil Lilyjiny nepřipravenosti a plných rukou. Sáhl jí jediným rychlým pohybem do kapsy pláště jako had a vytáhl dívčinu hůlku.

Ihned mávl rukou a jeho deník nebohé čarodějce vylétl z ruky a skončil na mokré podlaze v kaluži vody. Nyní k ní měl přístup.

Zalapala po dechu.

„Co to děláš? Vrať mi mou hůlku, Tome,“ naléhala.

Zůstal stát, mračil se na ní, vyslovila jeho jméno, i když ji důrazně požádal, aby mu říkala jiným.

To se mu nelíbilo, Lord Voldemort byl zvyklí na splnění svých rozkazů a přání, nikdo mu nebude odmlouvat.

„Ještě jednou, mi tak řekneš,“ skřípal zuby, „a budeš mrtvá, mudlo,“ namířil na ni její vlastní hůlkou, zatímco se ta hezká chlapecká tvář zkřivená hněvem znovu se hned uhladila. Objevil se falešný neupřímný úsměv.

„To by byla přeci škoda, nebo ne?“ přistoupil blíže a těch několik kroků způsobilo nepříjemný pocit závrati, jak ženu energie opouštěla. Čím se Riddle dostal blíže, tím byla slabší a čím více on vzdoroval tak si brala svou sílu zpátky. Obousečná zbraň.

Tomu se nyní Voldemort rozhodl zabránit a sebevědomě si k ní razil cestu několika dlouhými kroky, než stanul přímo před zmatenou Lily.

„Tak krásná, tak jemná, a odvážná,“ šeptal posměšně Riddle medovým hláskem se známkou své neutuchající panovačnosti.

Byl takový. Rychle měnil nálady a stačilo málo, aby se pobavení přetavilo ve vznětlivost. Nebetyčně se jí vysmíval, nebylo pochyb, co si o ní myslí. Byla sice kouzelník ale jen napůl, jen čistou náhodou se stalo, že se narodila mudlům a on jimi pohrdal každou částečkou svého těla. Vzpomněla si, jak si s ním psávala před pár dny, aniž věděla, kdo to je. Lichotil jí, dělal jaký je skvělý důvěrník a všechno jen pro to, aby ženu sem nalákal. Ohavné. Tak sobecké bylo jí z něho špatně.

Jeden krok, pak další. Stál těsně před ní!

Téměř zalapala po dechu, když se čarodějky dotkl svými prsty na krku. Představila si dravé pařáty velkého orla, jak chytají nebohou myš a zarývá do ní své drápy, jenže tohle nebyl ten případ. Prsty Temného pána studily a dotek byl neosobní, cizí.

Čarodějka bojovně ucukla k jeho zjevné nelibosti.

Stejně ji za pár minut nezbyde moc zbytečné energie na odpor, pomyslel si Riddle.

Skutečně, Lily cítila slabost. Nohy se jí třásli a náhlý pokles vlastní síly způsobil její pád.

Než mohla své chabé tělo přitisknout k té studené vlhké podlaze, zachytil to křehké tělo. Rukou obtočenou kolem profesorčina štíhlého pasu, dívku přidržoval na místě.

Cítila ten pátravý pohled na svém těle, bez kousku lítosti, nebyla pro něho nic víc, než prostředek k dosažené svého cíle.

Slečna Evansová pootevřela oči, tak těžké jako zvedat plně naložený vlak.

Ty krásně tmavé řasy se lehce zatřepotaly jako motýlí křídla, když pohlédla do těch odměřených temných očí, musela se ptát, zda má vůbec nějaký soucit.

Pokud ano, nebyl by to on.

Lily pootevřela rty. Chtěla mu říct jak je odporný, nechutný, slizký had ale byla tak unavená.

„Nic neříkej,“ konejšil ji sevřenou v náručí téměř něžně. Poslední pokus vynaložila chytře. Sáhla na jeho druhou ruku, potřebovala hůlku, protože čas utíkal mílovými kroky.

„Ah...“ vydral se čarodějce z hrdla povzdech, když ucukl. Měl tolik síly, které jo ukrad, zatímco její tělo chřadlo geometrickou řadou, každá minuta i sekunda znamenala blížící se konec.

Dívce se chtělo křičet, tolik křičet, odstrčit ho, mlátit, kopat i kousat cokoliv, jen aby se od něho dostala. Ta neviditelná bariéra ženiny aury se rozpadala na miliony kousků, jako když propíchnete balonek jehlou, všechen odpor už byl zbytečný.

Byla chyba sem jít.

S děsivou skutečností si uvědomila, že tohle je konec, pomalý děsivý konec, který jednou zažije každý člověk. Smrt. Vždy tu byla, číhala a obcházela kolem, až nyní si člověk uvědomuje svou smrtelnost. Své pochybení. Osud nejde zvrátit. Možná se ho dá ošálit, ale smrt, tu přechytračit nejde.

Dívce zbledla tvář nad tím uvědoměním, téměř se již viděla na prahu mezi tmou a světlem. Stále se tohoto světa nechtěla vzdát, tolik jí toho ještě čekalo, ještě nebyl ten čas. Severus. Ano bylo zbytečné ptát se, proč je jedna z jejích posledních myšlenek právě na něho.

Čarodějce se oči zaplnily horkými slzami. Jako malé krůpěje se objevily v koutku oka a začaly stékat po tváři.

„Jak dojemné,“ vysmívaly se Voldemortovy rty, aby umocnil její prohraný boj.

„Nikdy se nepozastavíme na tom, jak je náš život naplněn štěstím, až když končí. Smutné pomyšlení, drahá Lily.“ Tomova předstíraná lítost jí děsila, drásala a sžírala uvnitř jako kyselina. Táhni k čertu!

Sklonil se, aby jí rty pohladil po tváři. Nyní se ty její podobaly chladnému ledu, zato ty jeho žily životem. Životem, který mu dala. Jedna malá chyba.

„Ujišťuji tě, že já naplním životy jiných lidí bázní a respektem. Budou mě poslouchat, volat po mě jako po spravedlnosti. Bude to úžasné, nemyslíš? Nikdo se mi nepostaví, protože nebude nikoho, kdo by takovou mocí vládl. A to je teprve začátek,“ zasnil se.

„Ne…“ vydechla slabě a upoutala tak Riddlovu pozornost.

„Jistě že ano, má lásko,“ pevněji dívku chytil kolem pasu a přitáhl blíž, až se k sobě tisknul.

„I růže uvadají v rozpuku,“ palcem ji setřel slzy a pak jím přejel přes dívčin spodní ret.

Zachvěla se.

„A pokud mají trny, je třeba je vyrvat i s kořeny…“ uchvátil její rty svými.

Vzepřela se.

Marně.

Síla z ní proudila směrem k němu, odcházela z končetin stejně tak teplo i magická síla. Bral si všechno bez toho, aby něco dával na oplátku. Bezezbytku.

Lord Voldemort nebožačku políbil dechberoucí polibkem smrti. Lily měla pocit, že ji chce vysát stejně jako Mozkomor ale on si jen vychutnával její ponížení.

Vlastně mu dala všechno, co bylo možné si vzít.

Zahříval Lily rty jako by se jí tím vysmíval. Je snad to poslední co si bude pamatovat polibek Temného pána? Zlý nepříjemný zážitek, který bude jako duch proklínat po staletí? Necítila nic. On neuměl oplácet žádný cit.

Pomyslné přesýpací hodiny jejího života se obrátily a na dno dopadali poslední zrníčka jemného písku, když tu kdesi z dálky se ozval zvuk plný naděje.

Nebo snad ne?

Kroky.

Přibližovaly se z dálky jako údery hodin, údery dívčina skomírajícího srdce.

Koutkem oka přes slzy zahlédla rozmazanou postavu. Vpíjela se do ní jako inkoust do papíru.

Nemohla už ani zvednout ruku směrem k černé neurčité tečce v pozadí.

Pak jí to došlo a hrůzou se ženě rozšířily panenky.

Smrt.

To smrt si pro ni šla s vlajícím pláštěm jako obrovská křídla za sebou nadouvající se vzduchem.

Ten magický pohyb a temnota. Tichá milosrdná temnota. Ne, tohle ještě nebyl konec, ty silné Tomovi paže ji stále svírali, zatímco se odtrhl od jejích chladných šeptajících úst.

Smrt.

Přicházela…

Byla tu.

Lily doplatila na svou důvěřivost. Naletěla jako studentka na hezká slova. I jen duch, střípek Voldemortovy duše má dlouhé silné kořeny a rozhodně není bezmocný. Co se stane, jak to dopadne? Jak se vám jeví Tom? Jako mladík měl v sobě jakési zvláštní kouzlo, byl vysoce inteligentní, chamtivý po moci a vlastně dokázal mnoho věcí, které by neměly být možné, boural hranice a lámal mysli. Vždy dosáhl toho, co chtěl.

Lily a Tom

Kotva 17

Kapitola 17.
Tom Riddle

Ta malá černá skvrna na tmavém pozadí nabírala lidského tvaru. S každým rozhodným krokem se postava přibližovala a zkracovala dlouhou mezeru od podezřele vypadající dvojice vpředu.

Voda pod jejíma nohama téměř sama ustupovala a vpíjela se do podlahy tohoto záhadného místa.

Zmíněná smrt, jak si Lily v koutku své duše představovala, neměla dlouhá hedvábná křídla posetá malými lesklými peříčky, byl to vlající hábit za svým neústupným majitelem. Dokonce dunivé zvuky kroků příchozího, nebyly jen výplodem čarodějčiny fantasie. Skutečně tu byly stejně jako vlhko, chlad a nejistota vkrádající se do každého kouta, každé kamenné sochy. Ten zvuk se v Lily odrážel jako ozvěna a uhnízdil se jí v nitru jako ta poslední chabá umírající naděje.

Žádná představa by tohle nedokázala, a přesto mladík u ní takovou vidinu představoval a teď svou oběť ovládal. Vycucával z ní životadárnou sílu, dokud se sám ze svého opojení neprobudil a neodtáhl.

Rusovláska jen stěží pootevřenými víčky sledovala, jak se napřímil a ohlédl za vetřelcem, který se rozhodl rušit jeho ďábelské dílo.

Ševelící šepot unikající z jejích bledých rtů jako poslední modlitby, jen upozorňovaly na fakt, že se ji Tom rozhodl mučit jejím vlastním nutkáním zůstat naživu. Neukončil to hned. Vychutnával si tu bezmoc a mučení místo toho, aby okamžitě padla mrtvá k zemi. To byl Lord Voldemort v celé své temné kráse.

Kroky se zastavily několik metrů před objímající dvojicí.

Nastalo ticho. Nikdo nechtěl promluvit.

Netečnou tvář té záhadné nové bytosti, jež sestoupila k řece Styx, by záviděl i sám bůh války ve své nejhorší náladě. Muž v černém splývavém hábitu se nechmuřil. Uchovával si svou netečnou bezvýraznou tvář napříč situací, ač v něm soupeřily mnohé pocity bojující o to se dostat na povrch.

Severus Snape čelil povýšenému pohledu svého mladého mistra.

Ano, bylo to odrostlé dítě, avšak zloba hluboko zakořeněná uvnitř toho nyní hmotného těla se zdála, téměř hmatatelná. Nevěděl, zda ho poznává ale s největší pravděpodobností nikoliv, přeci jen, pokud, jak odhadoval, chodil do sedmého ročníku, tak ho ještě neznal.

Stále tu však existovala nějaká možnost, že se mladík i jeho temný Pán na svém sídle nějak propojují. Musí být opatrný. Pokud tak učiní, možná se odsud dostane se zdravou kůží.

Nebýt této nebezpečné situace, kdy na něm závisel vlastní i její život ocenil by ponurost a krásu Salazarova dědictví všude kolem.

Nyní zabodával pohled do toho pavouka omotávajícího své majetnické končetiny kolem krásného motýla.

Severusův pohled se zabodl do tvrdých očí svého mistra a naopak do Snapa se zavrtával nevraživý pohled Lorda Voldemorta. Musel jednat.

„Můj pane,“ promluvil odměřeně. Odmítl se před ním však plazit, aby si získal Pánovu důvěru, nedělal to u jeho staršího já a nebude to dělat ani zde.

Riddlovi se blýsklo v očích náhlím zjištěním.

Odtáhl se od své bezvládné oběti a klidně čarodějku upustil na zem jako nepotřebný kus použité hračky.

„Můj následovníku, přišel ses podívat na můj triumf?“ začal Voldemort vzletně potěšený, že se sem dostal někdo jemu blízký.

Snape se málem usmál úlevou, nepoznával ho, to znamenalo, že žádná spojitost ani pochod myšlenek s nynějším temným Pánem nesdílejí. Mohl tedy zaútočit, aniž by sebe později ohrozil.

Severus se nepohnul, ruce nechal volně spuštěné podél těla, avšak jeho reflexy pracovaly naplno a on byl více, než připraven v nestřeženém okamžiku vytáhnout svou hůlku z rukávu.

„Jistě, můj pane,“ odvětil, až se mocná ozvěna odrazila od hladiny vody a rozvlnila ji.

Tom sepjal ruce za zády, tak jak to dělal do dnes. Zvláštní gesto tiché nadřazenosti vyvolávající v jeho smrtijedech nejistotu.

„Musím tě však zklamat, můj pane, tvá vláda nad kouzelnickým světem nebude tak dlouhá jak si myslíš,“ v momentě Severus vytáhl svou hůlku a tasil.

Tom všechny namířené kletby lehce odrazil svou ukradenou hůlkou schovanou do teď strategicky za zády.

I on je pln překvapení zamračil se Snape. To ztěžovalo situaci. Jak si mohl myslet, že sem jen tak přijde a zabije svého pána tak lehce? Byl hlupák.

Smrtijed ztuhl v soubojové póze.

„Jak se opovažuješ, ty červe!“ zvýšil Voldemort hlas prosycený nefalšovanou zuřivostí.

„Doufal jsem, že se ke mně znovu přidáš a zavrhneš ty hlupáky z Řádu. Ano, nemysli si, že nevím o tvé zradě, Severusi Snape.“

Tomovi tmavé oči se ztvrdly, zatímco pozvedl hůlku a mířili na sebe navzájem.

Pokud u svého protivníka chtěl, docítil nějakého šoku, tak se mýlil. Profesor byl jako zrcadlo, pohlcoval mistrův vztek a snažil se ho obrátit proti němu.

„Tato země si ve válce prožila hodně, je načase jí skončit,“ prohlásil Severus rozhodnutý čelit mladíkovi až do konce a neustoupit.

„Válka je jen pojem, vše záleží na myšlence. Copak je pomyšlení na nadvládu tak strašná? Zahodíš místo po mé pravé ruce pro ty mudlovské šmejdy bez kapky vznešenosti? Lidé potřebují vést, touží být zotročeni, já jim tu možnost velkoryse nabízím, jen pak jsou ochotni dělat neuvěřitelné věci pod pevnou rukou. Chtěl jsem očistit svět od těch nepotřebných štěnic. Tento svět je stvořen pro kouzelníky, ne pro veteš.“

Tom čekal na odpověď, té se však nedočkal. Odmítavý lesk ve Snapových očích rozhodl.

„Dobrá tedy,“ nadechl se Riddle a svými štíhlými prsty přejel po celé délce cizí hůlky „pokud chceš být zatracen, umožním ti nejdřív trpět,“ luskl prsty.

Výsledný efekt se projevil na obrovské soše hlavy přímo za chlapcem. Otevřel se tajný vchod v Salazarových ústech té kamenné scenérie a cosi obrovského se začalo soukat ven.

Na světle se nejprve objevily vypouklé žluté oči, podlouhlá hlava s tlamou plnou ostrých špičatých zubů a několik metrů lesklým hadovitým tělem.

Snape se nepřestával divit.

„Můj bazilišek je vskutku úchvatné zvíře, nemyslíš, zrádce? Pokud nezemřeš strachy, tak tě rozžvýká na malé kousky, lidské maso zbožňuje,“ vysvětloval Voldemort se svým povýšeným úšklebkem. Evidentně se jeho vztek kamsi vytratil a nyní se pásl na tom dívat se na smrt svého nejbližšího nohsleda, jak bojuje o život a následně umírá.

„Accio deník!“ přivolal si smrtijed mistrův sešit jako by tam chtěl najít nějaké vysvětlení jak z téhle zatracené situace ven ale to už se had začal kroutit a svíjet směrem k němu.

Svým jednáním si zasloužil od mladého Voldemorta pohrdavý smích, „pokud si myslíš, že ti můj deník zachrání krk...“ Riddlova slova zanikla ve strašném baziliškově zasyčení, při kterém tuhla krev v žilách a nejraději by všechna opustila Severusovo tělo a sama se vsákla do vody okolo.

Ze Snapovy hůlky vystřelilo bílé světlo, které obřího netvora nakrátko oslepila. Smrtijed uhýbal prudkým výpadům svého hadího nepřítele, jak jen mohl.

Několikrát se jen tak, tak, vyhnul ostrým zubům s jedovými váčky. Stačí jediné škrábnutí a bez pomoci tu zemře stejně, jako Lily.

To si nemohl dovolit.

Prudce nasával vlhký vzduch do plic bojující o každé nadechnutí, skutálel se k zemi, bazilišek mu podrazil nohy, ale pohotovost muži zabránila, aby mu ten ďábelský tvor ukousl hlavu. Natáhl ruku a přímo do tlamy té nelidské bestie namířil hůlku a křikl „BOMBARDA MAXIMA!“

Nestvůra vydala skřek podobný raněnému zvířeti, nejméně desetkrát zesílený nepříjemnou ozvěnou, až měl Snape co dělat, aby se mu opět vrátil sluch.

Obrovská exploze byla ještě horší, jeskyni zalilo žluté světlo a rána velká asi jako když se zřítí celé koloseum.

Severus se odkulil stranou, zatímco baziliškovi se kouřilo z tlamy, bohužel i tak silné kouzlo mu nezpůsobilo žádnou újmu na životě.

S novou smrtící rychlostí se pustili do lítého boje, může přežít jen jeden a řekněme, že had měl daleko větší šanci na úspěch.

Kletba střídala kletbu, vše co mělo nějaký smysl a mohlo nenapravitelně zrůdu poškodit či zničit použil.

Bájný tvor se svíjel a obtáčel v kruzích, neustále zkoušel muže kousnout nebo jej zavalit svým mohutným tělem. Naštěstí smrtijed, vycvičen léty v těžkých podmínkách kde ho od smrti dělily skutečně jen vteřiny, dokázal zdatně odolávat ale i lidské tělo má své limity a ty jeho se rychle krátily.

Nakonec dobře mířený štulec do zad ho odhodil na zem a hůlka mu vyklouzla ze zpocené dlaně.

Snape si dovolil se zamračit, baziliškův obrovský chřtán se rozevřel jako žraločí tlama a přibližoval se rychlostí světla k neozbrojenému tělu na kluzké podlaze.

Jediné co měl Severus stále u sebe, byl deník.

Mrštil jím do hadovy rozevřené tlamy, kde se jeho bílé zuby zdály ještě delší a ostřejší než předtím.

Skousl přebal sešitu. Toho profesor využil, odkulil se pro svou jedinou zbraň.

Najednou k jeho úžasu se stalo něco neuvěřitelného.

Tom Riddle kdesi vzadu bolestně zařval. Přímo v momentě, kdy se do deníku zaryly tesáky jeho oblíbeného domácího zvířátka.

Jeho tělo jako by bylo utkáno ze slabých vláken magie, ty povolily ve švech a doslova celou Tomovu postavu roztrhly na malé kousíčky. Nevytryskla žádná krev, jen škvírami, kde se kůže oddělila, prozářil bílý oslepující paprsek připomínající ohňostroj.

Voldemort o chvíli později zmizel a na jeho místě se k zemi snášel jen lehký ohořelý popel připomínající spálené stránky z deníku.

Spolu s koncem temného Pána explodovala i baziliškova hlava v dalším výbuchu, až se prostor kolem zachvěl.

Profesor v roztrhaném hábitu musel uskočit, protože zbytek hadího těla se zřítil k zemi a odkulil se svou vahou, až k okraji cesty kde on stál a následně to hadí tělo spadlo do vody po pravé straně, která pohltila celé to mrtvé monstrum.

Hladina se nad baziliškem neslyšně zavřela jako by tu nikdy nebyl.

Lektvarista dýchal námahou, celé tělo pálilo jako v ohni, mokré vlasy se mu lepily k obličeji a co nejvíce se snažil zklidnit třes ve své ruce, kterou si narazil při pádu.

Bolest už ani nevnímal, ta patřila ke každodennímu repertoáru a on se ji naučil ignorovat. I přesto byl unavený. Ne, nemůže tu zůstat. Teď ne. Ani odpočinek si nemohl dovolit. Tajemná komnata oslabovala každého, kdo do ní vstoupil.

Pohledem zavadil o nehybné osamocené tělo ležící vpředu.

Zastrčil svou hůlku do rukávu.

Není mrtvá, opakoval si dokola.

Není…

**************************************************************************************************************************

Lily tvrdě dopadla na zem.

Chlad od studené země byl ještě více nepříjemný ale uspokojivější, než Voldemortovo nechutné obětí.

Třásla se, ale čím méně měla síly, třas ustával. Už na to neměla sílu. Neměla sílu bojovat.

Dívka se snažila otevřít oči, nešlo to. Do uší se jí dostávali zvuky nelítostného boje a latinské názvy kouzel křičících tím silným autoritativním barytonem.

Výbuchy, kletby, nepříjemný smích hned vedle ní.

Jak ho nenáviděla.

Snažila se natáhnout prsty k jeho nohavici, ale ani je nezvedla od země. Tak těžké. Tak nemožné. Vážily snad jako celá truhlice galeonů.

Baziliškův řev ji těšil. Zranil ho?

Jenže měl vůbec Snape nějakou šanci?

Nepochybovala o jeho odhodlání, byl silný, vždy si věděl rady, ale stačí to?

Kdesi hluboko uvnitř si uchovávala jedno hřejivé místečko, ten nepatrný potěšující dojem, že jí přišel pomoct.

To jí dodávalo potřebnou sílu.

Tomovo pošklebování čarodějku opět vytrhlo z pochmurných myšlenek a ze všech sil se donutila pootevřít oči. Výhled dívce sice clonily vlastní dlouhé řasy, ale i tak zahlédla dvě neurčité rozmazané skvrny v pozadí.

Stále ještě bojovali.

Možná je nějaká malá naděje.

Ježe to odhodlání vzdorovat osudu se s každým sebemenším nádechem vytrácelo.

Další výbuch.

Země se otřásla v základech, což vzbudilo ve Voldemortovi novou vlnu jedovatého smíchu.

Čarodějka potlačila slzy. Znamená to, že Riddle vyhrál? Je už Snape mrtvý?

To čekání bylo to nejhorší, co vás dělilo od propasti.

Ta touha být naživu a přitom vás cosi silného stahovalo dolů, do bahna. Nikdo vám nepodal ruku a vy jste věděli se stoprocentní jistotou, že se nedožijete příštích minut.

Lily znovu otevřela oči. V dálce už bylo vidět jen to obrovské zvíře.

Tedy je skutečně konec, smířila se, se svým osudem.

Slzy velké jako hrady se jí začali nekontrolovatelně kutálet po obličeji a odkapávat do vlhkých vlasů. Ty slané potůčky odplavovali zármutek a nesplněné sny.

Nejspíše to tak mělo skončit.

Nakonec vše zahalila tma.

Tom Marvolo Riddle

Kapitola 18.
Bezoár

Kotva 18

Co to je?

Je to měkké, ležím na něčem pohodlném a teplém. Snad nejsem v baziliškově žaludku? Vyděsí se dívka tou nepříjemnou vidinou a stále odmítá otevřít oči z toho, co by uviděla.

Pravdou je, že ji to jaksi vyhovovalo. Bylo to příjemné, žádná tvrdá studená zem, žádný strach, jen nejistota.

Pokud leží na dně nějaké propasti, pak je to kupodivu příjemné.

Teď, vedle sebe zaslechla nějaké šoupání, pak se to vzdálilo a zase přiblížilo.

Někdo si k ní přisedl a to na čem ležela, se lehce zhouplo vahou toho druhého.

Musí se podívat, jestli se dostala do nebe.

To nutkání se zdálo naléhavější, než sama slabost.

Otevřela oči jen, aby zjistila, že leží v posteli!

Snape se právě zvedal ze svého místa na kraji lůžka vedle ní, nevšiml si, že otevřela oči, zarytě hleděl kamsi před sebe.

Málem by vypískla štěstím, že ho znovu vidí živého, dokonce by ho i objala, ale zmohla se jen na to, že její ležící ruka chytila kus mužova potrhaného hábitu v prstech.

Ohlédl se.

Jenže čarodějku jeho výraz naprosto zmrazil na místě a všechna radost se dívce vytratila z tváře.

Proč, proč se na ní díval tak naštvaně, odměřeně a ke všemu vyčítavě?

Pohledem sklouzla po učitelově zuboženém oblečení, oddechla si, nikde není vážně zraněný, ale i přes to si stále zachovával patřičný odstup.

Nepromluvil.

Když pohlédl, kam dívčin smaragdový pohled směřuje, uvědomil si, jak vypadá a rozhodl se svou chybu napravit.

Nezadržela ho.

Jemná špinavá látka dívce vyklouzla z ochablých prstů, zatímco se začal vzdalovat.

„Prosím nechoď…“ zašeptala, protože se strašně bála tu zůstat o samotě.

Ne, nehrozilo už žádné nebezpečí ale přesto…

Tohle je jeho ložnice! Jeho pokoj! Proč ji proboha neodnesl na ošetřovnu?

No, pokud si chce umazat postel jejím vlhkým pláštěm je to jeho věc. Co je jí vlastně do toho.

Snape neřekl ani slovo a to mlčení čarodějce dělalo velké starosti. Bez odpovědi odešel a zmizel v jiné místnůstce v pokoji, zavírajíce za sebou dveře.

Lily slyšela téct vodu.

Také by se ráda umyla, ale v tomhle stavu by to bylo zcela nemožné a navíc pokud by ji chtěl umýt on, tak raději zůstane špinavá, umanula si.

Když tu nebyl, mohla se lépe podívat po místnosti. Nábytek byl vyroben z masivního tmavého dřeva, a jak si domyslela ložní prádlo i závěsy kolem postele byly černé jako na pohřbu, obrátila oči v sloup, skvělé posmrtné lože. Naproti tomu byl koberec zelený se stříbrným vyšíváním. Moc toho o jeho vkusu ani osobnosti nevypovídalo, jen, že je to zmijozel ve všech směrech a přesto pro ni byl ochoten dát všanc svůj život. Usmála se nad tím.

Jen kdyby věděl, jak vysoko v čarodějčiných očích stoupl na pomyslném stupni vítězů.

Její mysl se zatoulala až k němu, za víčky viděla, jak ze sebe v koupelně strhává cáry svého učitelského úboru a jak vstupuje pod sprchu. Ty příjemné horké kapky vody mu stékají po těle až na místa, ke kterým se předtím tiskla.

Ano, předtím na stole, ta potupná avšak vzrušující situace, ležel mezi jejími stehny.

Prudce otevřela oči a vynadala si.

U nebelvíra, několikrát jí zachrání život a ona na něho bude myslet jako na vábivý steak? Jako na voňavý koláč, který by snědla? Jak neslušné myšlenky máš, Lily.

Tak hloupé. Je to nebezpečný smrtijed, vrah sloužící na té druhé straně barikády. Proč jí tedy něco nutí mu věřit? Změnilo se mezi nimi něco?

Ano, tahle událost, uvědomila si.

Lehce si skousla spodní ret a pokusila se pohnout, šlo to ztuha a tak toho nechala. Bude tu muset zůstat.

Zvuk dopadající vody ustal a za pár minut se objevil sám Snape, na sobě nové identické šatstvo jako to předtím, jen ty jeho delší mokré vlasy měl výjimečně sčesané dozadu. Nejspíše si pročísl rukou vlasy a pro tuto chvíli mu to bylo jedno.

Pozorně jej sledovala, spíše od něho nemohla odtrhnout oči. Líbilo se jí to.

Aniž by se na ní podíval, zmizel ve svém kabinetu, aby se za chviličku vrátil s nějakou nejmenovanou lahvičkou v ruce.

Lily byla nervózní.

Proč proboha stále nic neříká? To dívku zneklidňovalo, ten neurčitý všední výraz o ničem nevypovídal, co si asi myslí? Jak má tu masku lhostejnosti strhnout?

Určitě je na mě naštvaný a dost možná je to ještě slabé slovo. Nehty si obavami zaryla do dlaně.

Severus se přiblížil k ní jako stín, každý jeho pohyb vypovídal o síle a rozhodnosti.

„Co je to?“ nedokáže dívka nadále mlčet a tak prolomila bariéru mučivého ticha.

„Něco co vás postaví na nohy, slečno Evansová, pokud máte obavy, tak to žádný jed není,“ odpověděl Snape kousavě a konečně se na dívku podíval z výšky.

Před tím pohledem by se nejraději zahrabala pod zem, tak palčivý byl. Nemohla pochopit, jak to dělá, že se na ní dívá jako na nějaké provinilé dítě.

Nenáviděla to, a také nenáviděla, jak jí říkal, tak odměřeně a chladně s lehkým náznakem jízlivosti, jak protahoval jednotlivé hlásky jejího příjmení.

Lily se lehce zamračila a snažila se vzchopit alespoň na lokty, aby mohla z lahvičky trochu upít.

Nešlo to.

Po dvou pokusech mu došla trpělivost a pomohl čarodějce, si sednout.

Jak se sklonil a obtočil nebožačce svou paži kolem těla za zády, do nosu se jí dostala omamná vůně jeho kolínské okořeněné mýdlem.

Zavřela oči, chtěla si ten pocit vychutnat co nejdéle.

„Vidím, že neztrácíte čas,“ náhle podotkl s výsměšným úsměvem.

Lily otevřela oči a zjistila, že se ji ruka zatoulala, až k němu a stiskla mu hábit na hrudi jako by si ho chtěla k sobě přitáhnout ještě blíž.

Okamžitě Snapa pustila a zčervenala jako jahoda.

„Čas je to jediné co člověk většinou nemá, kdybych chtěla nějaký navíc, půjčila bych si od ministerstva obraceč času,“ vydolovala ze sebe první blbost, jakou vymyslela.

Sklopila pohled na svou nestydatou ruku a on se k ní ještě lehce sklonil a přiložil Lily lahvičku ke rtům, zatímco pronášel: „Kdybych vás tam dolů nesledoval, tak by vám obraceč času těžko pomohl. Navíc neznám nikoho tak hloupého, aby šel vstříc vlastní smrti tak bláhově, máte odvahu nebo v opačném případě jste ta nejbláhovější ženská, jakou jsem kdy potkal,“ zavrčel a škodolibě naklonil lektvar více vzhůru, aby čarodějce vklouzl bez připomínek do krku.

Jeho narážku Lily přešla bez reptání, kritiku si zasloužila víc, než co jiného, navíc s lahvičkou u rtů by jí stejně nebylo rozumět.

Sotva těžce polkla několik loků, když se s nechutí odvrátila.

„Fuj, výluh z třasavce?“ vyplivla to slovo s veškerou nechutí. Ta hořká pachuť dívce propalovala jazyk stejně spolehlivě jako jícen.

„Čekala jste snad sladkou lžičku medu, slečno Evansová? Tohle je nejúčinnější lektvar co mám, tak moc nereptejte,“ ušklíbnul se Severus nepatřičně a dál dívce čas, aby si na tu nepříjemnou chuť zvykla.

„Ty…“ zavrčela Lily popuzeně, ale znovu jí ke rtům přitiskl chladné sklo a donutil pít tu modrou tekutinu až do dna.

„Neslyším vás, asi budete muset mluvit hlasitěji,“ umlčí Severus posměšně svého vězně a vycítil z Lilyjiny strany lehký odpor. Jednoduše tedy více sevře svou ruku kolem jejího pasu a po chvilce to čarodějka vzdala, stejně by se nevymanila.

„Ke své spokojenosti vám musím naordinovat tento lektvar nepřetržitě po celé tři dny, pít ho budete dvakrát denně. Radím vám si na něho zvyknout, protože na to budu osobně dohlížet“ potvrdil dívčiny nevyřčené obavy a jen ho zuřivě probodla svýma očima.

Neuvěřitelné i přes to jak ji dokáže v momentě rozčílit a zahubit všechny příjemné pocity, k němu začíná cítit náklonnost. Ten lektvar po několika locích skutečně působí, slabé mravenčení v prstech i malé chvění kolem břicha.

Ne, to sakra není lektvarem!

Lily zrudla ještě víc a musela vynaložit mnohem více sebekontroly, nesmí začít bláznit!

Severusova blízkost čarodějku doslova vyvedla z rovnováhy, pocítila tak naléhavou touhu vystřelující do každého kousíčku toho zmateného ženského těla, až se sama za sebe zastyděla.

Vážně se chce na něho vrhnout? Zvažuje to. Bože, Nebelvíre, pomoz mi.

Lily úplně cítila, jak je z toho napjatá, to ne, on se na ní zvědavě dívá, nesmím se nijak prozradit. Nesmím na sobě dát nic znát.

„Je vám dobře? Slečno Evansová, vypadáte…“ Severus odtáhne ruku s prázdnou lahvičkou a rozhodně by neočekával, co se stane s tou vyrovnanou stydlivou učitelkou přímo před ním.

Sakra, už to nemohla poslouchat! Takhle jí říkat nebude.

Poslední kapka do pomyslného pohárku trpělivosti přetekla.

Lily sebrala všechnu svou sílu a chytila profesora za hábit pod krkem, jedním jediným pohybem ho donutila se předklonit a tím přitisknout jeho rty na své.

Musela ztratit rozum! Určitě.

Ona ho vážně políbila, ne pořád ho líbá a je to naprosto fantastické a uvolňující.

Vůně mýdla se dívce dostala do nosu, zatímco prozkoumávala ty přísné rty zapovězeného děsivého profesora lektvarů.

Skutečně se ho dotýká, drží ho u sebe, aby se neodtáhl, protože nechce, aby to skončilo. Chce ho líbat, ochutnávat stále víc, chce, aby cítil tu žádostivost z jejího těla.

Je tak hříšné myslet, že po něm zatoužila teď a tady, ale nešlo tomu odolat.

V tom jednom jediném polibku, řekla tolik nevyřčených slov, děkovala mu, proklínala a zároveň ho spalovala vlastní touhou.

Kdyby toho nyní využil, souhlasně by přikývla, mohla za to ta její zmatená mysl, zrádné pocity nebo jeho přítomnost?

Z prvu se zdál zaskočen tím lehkomyslným počinem, ale je hloupý ten kdo nebere a Snape nebyl někdo, kdo by odmítl takové lákavé pozvání.

Měl na ní vztek, nedával ho znát, přesto tu stále bublal, jako přeplněný kotlík. Uvnitř doslova soptil a teď tohle.

Dal jí vůbec vypít ten správný lektvar??

Nespletl si ho s něčím jiným?

Ne, věděl kam sáhnout a zásaditě dával každý dryják, lektvar či přísadu puritánsky na své místo na rozdíl od profesora Křiklana.

Přesto její reakce…

Mohl vstát, odstrčit, odsoudit jí, vynadat ale místo toho se nechal ovládnout.

Cítil skořici ze rtů slečny Evansové, tak voňavé, sladké jako sluneční paprsky, šlehačka, med.

Nevzmohl se na odpor.

Snape si vychutnával tu smrtící blízkost a radost, ano radost, ona ho líbala, ona, jeho Lily. Ve svých snech ho mučila, trýznila a teď se to stalo skutečností.

Tentokrát to nebyla žádná rychlá pusa, nýbrž nutkavost s jakou chutí se k němu přitiskla, byla překvapující.

Zachvátil ho plamen, spalující celé jeho mužské tělo a hrozící, že ho spálí na popel jako Voldemorta v Tajemné komnatě, pokud něco neudělá.

Severus Lily nechal, ať ukojí svůj hlad, až pak jí předvedl, jak velký hlad má on.

Z náhlé nečinnosti, kdy nechal své rty jen tak oždibovat a ochutnávat, se k ní přitiskl, až jeho ruka za dívčinými zády zmizela a ona si lehla zpátky na postel stahujíc ho sebou za hábit.

Nyní se k ní vášnivě přisál, předvedl jí, o co má zájem, a nabídl ženě svůj hříšný polibek, který ochotně přijala.

Nenechal Lily nadechnout a tiskl ji majetnicky do peřin, zatímco prohloubil jejich slast a vklouzl do profesorčiných úst, aby ochutnal i kousek odtamtud.

Stále se jej držela jako tonoucí ve vodě jediné záchrany. Přes to věděla, že je ztracena. Nacházel se všude kolem, matrace se lehce prohnula, jak si na ní klekl, aby jí byl blíže.

Nešlo přestat, prostě to nešlo, to příjemné horko, to mravenčení v podbřišku se dožadovalo důraznějšího dotýkání.

Lily lapala po dechu a ten se mísil s jeho. Špičkou svého jazýčka vyhledala ten druhý a nepatrně se o něho otřela. Bral to jako souhlas.

Souhlas ke všemu.

„Severusi…“ zasténala rudovláska, když se jen na pár vteřin odtrhl od své práce a přesunul se k tepající žilce, na tom sladkém, labutím krčku.

Snape si všiml, jak přivírá slastně oči, třepotá řasami, otevírá napuchlé rty, aby z nich unikaly povzbuzující výdechy naplňující jeho pohár rozkoše.

Tak spalující pohled, který mu v rozkroku dělal hotové peklo, teď přesunul zpátky k její červené tváři.

Žádostivě ji zuby lehce kousl do krku tam, kde čarodějku kousl i upír ze zapovězeného lesa, cítil, jak se zachvěla.

„Už jednou jsem ti řekl, že mě nemáš pokoušet,“ zašeptal nebožačce do ucha náhle nevyrovnaným avšak rozhodným hlasem jako ocel.

Přerývavě se nadechla, stále se ho křečovitě držela, nechal ji přitom.

„Já tě nepokouším, ty pokoušíš mě, navíc dráždit se dá jen divoké zvíře.“

Lily spíše cítila, než viděla, jak se oproti jejímu krku usmál.

Dotýkal se jí, jen minimálně. Stále si zachovával zdravý rozum, jenže na jak dlouho, než jej ovládne chtíč?

Smrtijed se lehce nadzvedl, aby se provokatérce podíval přímo tváří v tvář a mohl tak zkoumat každý sebemenší detail té záhadné ženy pod sebou. Vpíjel se do tváří, pohledem obletěl jemně vykrojená ústa a špičatý nos posazený lehce nahoru, zavřená víčka a tenké obočí, čelo a pak ty husté rezavé kadeře přecházející od světle červené do rudé jako východ slunce.

Pozdě si měl uvědomit, že tomuhle démonu propadl.

Políbil jí bradu, pod ní krk a malou prohlubeň mezi klíčními kostmi, až jeho putování zakončil na dekoltu.

Nebránila se a on pojal podezření, že se jí to líbí. Dokonce to, jak si kouše ret je nanejvýše provokativní, což se projevuje převážně v jeho kalhotách, kde se jistý důležitý orgán hlásí o slovo.

Málem nestihl potlačit vítězoslavný smích deroucí se mu hrdlem místo toho zasyčel: „Tak divoké zvíře,“ odmlčel se a prudce Lily stáhl šaty z ramen, až zalapala po dechu.

„Tak ti asi předvedu, jak se takové zvíře chová,“ zamručel a jen chvíli se kochal pohledem na čarodějčina odhalená ňadra, než je stiskl ve svých spárech.

Lily nemohla myslet, chtěla vnímat jen ty doteky po celém těle, pak těmi svými chladnými prsty přikryl obě její prsa naráz.

Severusovi chladné dlaně vykonaly své. Lilyjiny něžné bradavky ihned ztuhly a doslova se muži vtiskly do rukou jako ostré hroty.

Ten vzrušující mráz jí přejel po páteři a ukončil svou cestu v jejím klíně, kde začalo být podezřelé horko a vlhko.

Možná čekala, že je to všechno, že se dál za tu pomyslnou hranici neodváží vejít, ale znovu ji překvapila jeho drzost, když cítila, jak tu jednu ztuhlou malinu vzal do úst, až se prohnula rozkoší v zádech.

„Severusi, Severusi…“ šeptala, ale on nepřestal, sál a škádlil ji takovým způsobem, až ženě klouby téměř zbělaly, jak se ho stále urputně držela za učitelský hábit.

Rychle dýchala, nemohla to zastavit, byla to jako sladká lavina.

Lnula k němu a on k ní neschopen se odtrhnout, to si myslela.

Když tu náhle…Byl pryč.

Místo jeho těla ucítila nehmotný vzduch samoty.

„S… Severusi…?“ vydechla čarodějka nesouhlasně a konečně otevřela oči.

Snape tam stál dva metry od postele s rukama založenýma na hrudi.

Panovačné nadřazené gesto, to nesnášela.

Zastyděla se a jen těžko se myslí vracela zpátky z říše pohádek.

Pozoroval ji jako dravec, nespouštěl z dívky pohled, přejížděl od červených tváří, obnažených prsou, až po nestoudně vykasané šaty nad kolena.

„Severusi… já,“ začala, ale najednou si nebyla jistá vůbec ničím, natož co má říci.

„Ano?“ zeptal se zcela vážně, z toho tónu čarodějce naskočila husí kůže.

Jak mohl přestat? Chce jí donutit k odpovědi? Chce slyšet, že po něm touží? Chce ho? Co to má znamenat?

Oněměle na něho zírala a prosila ho pohledem, ale neudělal ani krok, ta jeho neústupnost dívku tolik rozčilovala.

Když mlčela, něco jí hodil do ruky.

„Byl to skutečně namáhavý den,“ odvětil jako by se právě nic nestalo, jako by se k sobě netiskli, nelíbali.

Suše pokývl směrem k ní, „bezoár, spolkni ho a pak běž spát,“ poručil přísně zcela bez výrazu a než mu mohla oponovat, byl pryč.

Celá vzrušená tam ležela, s bušícím srdcem na dlani v jeho posteli s jeho vůní okolo a nemohla pochopit, proč jí odmítl.

„Severusi, proč?“

Slova už nenašla svůj cíl a rozplynula se v napjatém truchlivém dívčím pofňukávání.

Tom Riddle

Kapitola 19.
Brumbálovi narozeniny

Kotva 19

Ty dva dny, kdy Lily setrvávala ve Snapově posteli, se zdály nekonečně dlouhé a navíc bez něho ještě pustější.

Vedle sebe cítila ve dne v noci jen prázdné místo. Kde asi spal?

Mohlo ji napadnout, že sdílet s ní lože, ač jeho vlastní bylo pod jeho úroveň, navíc by to ona zřejmě asi nevydržela. Úplně viděla, jak by ležel na boku a bloudil by po ní pohledem, zatímco by předstírala svůj hluboký spánek.

Moc ho nevídala, to ji mrzelo, víc než cokoliv jiného.

Buď učil studenty, nebo se vyhýbal svému pokoji zuby nehty jako by se bál vůbec přiblížit proto, co se stalo.

To dívku k jeho složité povaze nesedělo, možná něco skrýval, nebo se na ní nemohl podívat? Možná oboje.

Vyděsil ho její polibek nebo Severusova vlastní reakce na tuto náhlou situaci?

Ne, byl to zmijozel, ty postrádali veškeré city, byl chladný, vypočítavý, odměřený a přímý muž, který by jí to dozajisté řekl do očí a že jízlivostí rozhodně nešetřil. Nesnášela, jak jeho úsudek byl vždy ten správný a slova která vybíral, pokaždé, když s ní mluvil, se čarodějce zarývala pod kůži jako ostré střepy.

Zatracený chlap!

No, úplně však stačilo, že ji nutil pít ten odporný lektvar.

V těchto krátkých chvílích se s ním domlouvala jen slovy ano a ne.

Další den se odvážila zeptat na další podrobnosti její náhlé absence ve škole, rozhodnutá z něho dostat alespoň víceslovnou odpověď.

„Vážně mě tu chceš držet celé tři dny? Je to jako věčnost, nemohu tady nic dělat, hrozně se nudím,“ umanutě nafoukla tváře jako rozzlobené dítě, když ji přišel vnutit tu hroznou věc, dnes už podruhé.

„Samozřejmě, dobře si uvědomuji, že kdybych to neudělal, nevypila bys to,“ podotkl Snape pevně nadavší pochybnost.

Byla to pravda, oba to věděli.

Kdo by to dobrovolně pil? Chutnalo to, jako když smícháte žábu s bahnem a společně to rozmixujete se špetkou máty. FUJ.

Severus čarodějce už nedržel lahvičku u úst, jen nad ní stál jako nesmlouvavý dozorce a propaloval pohledem, dokud spokojeně nepřikývl, když dívce do krku sklouznuly poslední kapky toho hořkého pelyňku.

Lily začínala být alergická na ten jeho zatracený přístup.

Zkroutila rty do slova: Odporné. Mohlo to však být ještě horší. Mohl jí otevřít rty a vnutit to vypít násilím, ještě, že má už dostatek síly, aby flakon držela sama v prstech.

„Mluvil jsi s Brumbálem o tom co se stalo a proč vlastně ležím ve tvé posteli?“ otázala se zvědavě a zavrtala se rozkošnicky v jeho pokrývkách, aby mu ukázala, že jí vůbec nevadí, kde vůbec spočívá.

Už si zvykla. Spíše ho tím chtěla naštvat nebo vyprovokovat, uřízla by si prsty alespoň kvůli nějaké sebemenší změně v té jeho nepřístupné masce smrtijeda, než ten odměřený přístup.

Cokoliv Merline! Povzdechla si.

Dokonce Snapa podezřívala, že se jí nechce ani dotknout, dával si bedlivý pozor, aby na ni nesáhl při podávání lahvičky. Hm.

Držel se zásaditě zpátky.

Severus dívku sjel varovným pohledem, protože věděl, na co naráží.

„Jistě,“ stáhl rty do tenké rovné přímky.

Málem protočila oči v sloup. Rozhodl se s ní dnes nemluvit? Skvěle.

„Tvá výřečnost mě ubíjí,“ prohodila sarkasticky, čímž by se mu mohla náladou vyrovnat, vysloužila si tím další varovný pohled na svou adresu.

„Zmijozelské chování vám nijak nesluší, tak se o to ani nepokoušejte,“ pokračoval uštěpačně, usadil ji, „ředitel souhlasil s vaším…dočasným pobytem v prostorách mé ložnice dokud vám nebude nejlépe,“ procedil, skrze zuby. Sledoval, jak si rudovláska pohrává s prázdnou lahvičkou ve svých prstech, aby tak získala čas a nutila ho odpovídat na ty věčně neutuchající otázky, které se jí honí tou hezkou hlavičkou stále dokola.

„Opravdu?“ zazubila se s lehkým červenáním, dívku překvapila jeho odpověď.

„Od Brumbála bych čekala více prozíravosti, ale chápu, že se na něco takového nechtěl vyptávat, zvláště přihlédnu-li ke tvé vášnivé povaze,“ mlaskla výmluvně jazykem.

Lily přitom cukaly koutky směrem nahoru a čekala, že po ní skočí, ale stál na svém místě vedle lůžka s netrpělivě nataženou dlaní, do které měla dát flakónek.

Velká dlaň, která čarodějce včera spočívala za zády, ta která ji hladila a tiskla.

„Ředitel je obeznámen s celou situací, která se kvůli něčí bláhovosti stala,“ Severus sjel Lily sarkastickým pohledem a čekal.

Zřejmě jí chtěl nabídnout jen omezené informace s tím, se ale nechtěla smířit.

Zamračila se stejným způsobem, to příjemně hnědé klenuté obočí se na chviličku zkroutilo přemýšlením a Lily natáhla prsty s předmětem k jeho rozevřené ruce.

Než však drobnou lahvičku stačil sevřít v dlani, ucukla, a zase si ji přitáhla blíž.

„Co se vlastně stalo s…“ chtěla to vědět, ale ještě neměla možnost se ho naplno zeptat, co se stalo s Tomem Riddlem a deníkem. Možná měla strach, kdo ví. Zvědavost a statečnost je nejpodstatnější vlastností Godrika Nebelvíra.

Nechal ten deník tam dole? Jak vlastně zabil baziliška? Dívku mučilo pomyšlení nevědomosti. Chtěla to vědět.

„To vás nemusí zajímat, slečno Evansová, a pokud…“ natáhl se a vytrhl dívce jediným pohybem lahvičku z ruky, „hodláte ztrácet můj drahocenný čas všetečnými otázkami, tak kopete na špatném hrobě,“ prudce se otočil, až mu ty jemné černé havraní vlasy zavlály kolem tváře jako hejno neposlušných hadů.

Zřetelně mohl zaslechnout její povzdech, „kdo vlastně přebral mou třídu, když jsem teď tady?“ rychle přeskočila na jiné téma, aby jej neodradila k odchodu, ke kterému se právě chystal.

Nechtěla tu být celý den sama, občas mezi přestávkami ho slyšela přecházet v kabinetu, ale nepřišel se na ní podívat, to by od zmijozelského učitele ani nečekala.

Musela čekat v tichosti napospas jeho pokoji prosyceným tou dráždivou vůní mýdla, jež ji mučila každou chvíli a nebylo ani hodiny, kdy by na Severuse nepomyslela.

„Profesor Quizinus Quirrell,“ utrousil posměšně, aniž by se otočil a ženě ukazoval jen svá široká záda.

„Myslíš si, že se v mém oboru nevyzná?“ zamrkala dívka překvapeně řasami a Snape pomalu změnil svůj směr. Popošel do středu místnosti a jeho kroky ztlumil huňatý zelený koberec.

„Spíš se nevyzná ani sám v sobě, natož v černé magii,“ posměšně zkřivil rty.

„Stejně jako ty…“ ženina žertem pronesená slova měla však na smrtijeda zcela opačný účinek.

Za celou dobu se na Lily zpříma nepodíval, až do teď.

Dívka z toho nepříjemného pohledu slibující bouři zapomněla na celou minutu dýchat. Dusil ji, vpíjel se do jejích zelených očí a nechával čarodějku se utopit v jeho temných hlubinách.

Neuvědomila si, že na vtip bude takhle výbušně reagovat.

„Tak podle vás se v sobě nevyznám, hm?“ zasyčel. „Tak si to proberme. Celý život se snažím stranit se lidí, poněvadž se v každém skrývá potencionální zrádce, který by mě mohl smést z povrchu zemského nebo mě zradit. Chci se vyhnout zklamání, ztrátě a hlavně smrti. Upozorňuji vás, že mám v sobě naprosto jasno v tom, co chci,“ zvyšoval náhle hlas a dívka se zabořila hluboko do polštáře.

Čarodějka se ani nepohnula v obavě, že pokud tak učiní, nejspíše vybouchne.

Možná byl nejvyšší čas utéct, ale neudělala to, chtěla se dozvědět něco víc v takové zvláštní chvíli, jako byla tato, kdy se stalo, že neměl své emoce pod kontrolou. Jako včera při polibku.

„To proč nemohu mít rodinu ani blízké je z toho, že jsem si vybral tu špatnou stranu, ale už to nejde vrátit a ze svých sobeckých důvodů, do kterých vám nic není, se to snažím napravit. Smazat svou chybu a žít jako svobodný čaroděj, slečno Evansová. Bohužel, znamení zla na mé paži mi bude neustále připomínat své špatné rozhodnutí. Zachraňuji životy studentů a jiných lidí, o kterých nemáte ani tušení a hlavně ten váš, za něhož vidím ve vašich očích jen pohrdání!“ hrozivě se přiblížil se zatnutými pěstmi k pacientce ve své posteli.

„Kdybyste tenkrát dala přednost mě, nemusel bych se rozmýšlet mezi vámi a Voldemortem,“ vychrlil to ze sebe a hned si uvědomil, jak moc přestřelil.

Rozhodně neměl v úmyslu nechat nahlédnout do svého nitra, nikoho a hlavně ji ne.

Okamžitě se narovnal a vystřelil pryč jako dobře namířená šipka, nechávajíc tam svojí schovanku ležet se šrámem na srdci a doširoka otevřenýma očima.

Když se Lily probudila ze Snapova upřímného projevu, už zaslechla jen hlasité bouchnutí okovaných dveří.

Jedním slovem byla šokována. Celé dva dny se nezmínil ani o tom co se stalo v tajemné komnatě, natož o chvilkovém poblouznění přímo na tom místě, kde právě spočívala. Zlobila se na Snapa. Nejdřív ji donutil, aby po něm toužila, pak ji krutě odvrhne ale to nynější zjištění, které jí dal, ji ranilo. Proniklo přes dívčinu vysokou zeď a zabodlo se přímo do bolavého srdce.

Dokonce měla pocit jako by to celé byla její vina.

„Severusi… počkej…“ zavolala už jen k prázdnému průchodu do ložnice.

Opravdu by si vybral ji před svým osudem temného smrtijeda? Vraha bez skrupulí? Vybral by si rodinu před zabíjením?

Všimla si, jak pevně spíná své prsty. Jakým způsobem dívku donutil, aby čarodějce na tom zlosynovi záleželo? To byla otázka, na kterou neměla do teď odpověď.

Z trýznivých bolavých myšlenek Lily vytrhl, až zvuk hořícího zeleného plamene.

Odtrhla pohled ode dveří a začala vnímat své jméno, které hlas volal.

„Lily, nebyla jsi ve svém pokoji. Brumbál mi řekl, kde tě najdu a já nevěřil svým uším,“ objevila se zkreslená tvář Jamese Pottera v plamenech, řekněme, že se netvářil zrovna potěšeně, když si prohlédl, kde svou snoubenku nalezl.

„Jamesi, moc ráda tě slyším,“ vyhrkla na muže a pak jí došel výsledek jeho slov a podívala se po pokoji.

„To jsou slzy? Ty brečíš? Co ti ten bastard udělal? Jsi v jeho posteli! Já ho zabiju!“ zuřil muž neskrývaje své rozpoložení a horkou krev.

„Není to vůbec, tak jak to vypadá!“ kroutila hlavou v obavě, že by mohl prostoupit krbem přímo sem.

Skutečně se to hodlal udělat, ale zastavila ho ruka na druhé straně, jež ho chytila za rameno.

„Dost, Jamesi, uklidni se, nesmíme používat letaxovou síť, aby nezjistili, kde jsme, už takhle riskujeme,“ zakročil klidný Remus Lupin, tak zklidnil svého přítele rozhodnutého v okamžiku zabíjet.

„Jamesi, byla jsem zraněná, Snape mě zachránil a odnesl sem, šel se podívat po nějakém lektvaru,“ lhala, ale byla to milosrdná lež. Bohužel toto přiznání přišlo s další vlnou otázek.

„Kdo tě zranil? Je už mrtvý? Nějaký smrtijed? Mluv, Lily,“ naléhal Potter a setřásl ze svého ramene Lupinovu ruku.

„Už je to všechno v pořádku, byla jsem v ohrožení života, kvůli jednomu předmětu plného černé magie, který se tu náhle objevil. Ujišťuji tě, že jsem v pořádku.“

Nechtěla zacházet dopodrobna, protože sama toho moc nevěděla.

Horkokrevný James přikývl ukolébán představou, že se hýbe, mluví a žije, přesto ho pálila představa, že je teď v cizí posteli.

„Vy jste také doufám v pořádku, kde vlastně jste?“ naléhala Lily.

„To ti nemůžeme říci, kvůli odposlouchávání, špioni tu jsou všude, mohu jen prozradit, že jsme v Evropě,“ objevila se v zelených plamenech Remusova lišácká usměvavá tvář.

Dívka posmutněla, „tak daleko?“

Ti dva dívce skutečně scházeli, stýskalo se jí po veselých rozhovorech, jaké během války vroucně vítala.

„Hledali jsme tohle…“ najednou se objevila Potterova lidská ruka, na které visel jakýsi řetízek s medailonkem. Z dálky zahlédla stříbrný povrch s vyrytým zeleným hadem posázeným smaragdy.

Poté ruka rychle zmizela.

„Co je to?“ zamrkala Lily nad novou neznámou věcí. Evidentně nějaký Salazarův přívěšek nic neobvyklého, dá se sehnat v mnoha obchodech na Příčné ulici, ale pokud Brumbál poslal její přátelé pro ten kus kovu, bude nejspíše důležitý.

„Ani to, ti nemohu vysvětlit.“ Čarodějku nesmírně štvalo pomyšlení, jak všichni okolo ní vědí co se tu děje, jen ona ne. Rozmrzele se zamračila.

„Čím méně toho budeš vědět tím lépe,“ dodal Lupin.

„Jen jsem tě chtěl vidět a přesvědčit se, že jsi na mě nezapomněla,“ usmál se James tím svým příjemně povzbudivým úsměvem.

„Děkuji,“ zašeptala a neudržela nový příval slz štípající v očích.

„Už budeme muset jít, tak se opatruj Lily,“ a náhle Jamesova hlava zmizela a zelené plameny se zbarvily zpátky do žluté a červené spokojeně plápolající v krbu.

Slečna Evansová nebyla v žádném případě uplakánek, ale nyní se cítila, tak opuštěná, až skryla tvář do dlaní před celým širým světem.

Oba dva muži, na kterých jí velmi záleželo, byly pryč a Snape měl pro ni jen ten chladně ledový pohled.

Co jen si má myslet?

Cítila se ztracena jako muška v pavučině. Temný pokoj se naplnil hlasitým vzlykáním.

**************************************************************************************************************************

„Sakra!“ ulevil si Snape.

Tohle přehnal. Nechal se vyprovokovat, jak to jen mohl dopustit. Jeho sebekontrola praskla jako slabá skořápka slepičího vajíčka.

Pochodoval po chodbě a razil si cestu mezi studenty, ti mu uhýbali z cesty a tvořili mu liduprázdnou pěšinu, zatímco se děti mačkaly ke stěnám, aby profesorovi v očividně špatné náladě nepřekřížili cestu.

Kam teď půjde? Jeho pokoje okupuje ta ženská.

Málem by si nafackoval, odnese ji do své postele, místo, aby dívku odklidil na ošetřovnu k madam Pomfreyové v domnění k ní mít neomezený přístup bez všetečných očí a co dělá? Vyhýbá se, jak může, kvůli té zatracené přitažlivosti.

Jaký zoufalec se z něho stal?

Bez sebemenšího problému dokáže lhát svému mistrovi přímo do očí a jí se bojí dotknout?

Severusovi přes tvář přeběhl slabý úšklebek.

Minulou noc na sebe vzal zastírací kouzlo, aby splynul s prostředím a usadil se do křesla v rohu místnosti. Pozoroval ji. Špehoval. Sledoval, jak spí v jeho pokrývkách, které měly stejně tmavou barvu jako jeho myšlenky. Nestyděl se za to, každý má své potřeby, vydržel tam celou noc, aniž by zamhouřil oka.

Fascinovaně se vpíjel do pokrývky, pod kterou se zdvíhal ten lákavý hrudník, a pak mu oči sklouzly na odhalenou nožku vykukující až po koleno zpod peřiny.

Mučili ho myšlenky jako například: Co kdybych si k ní přilehl? Sama mě políbila a vypadala více, než svolná s nastalou situací.

Vážně se ti to zdá jako dobrý nápad? Měla by tě za zvrhlíka Severusi, napomínal ho vlastní hlas.

To ona mě k sobě přitáhla, nebránila se, chtěla to stejně jako já, oponoval.

Tak proč jsi teda utekl jako zbabělec z jejího náručí? Posmíval se hlásek.

Zarazil se, tuto otázku zkoumal podrobně dlouhou dobu, ale nedošel k jednotnému výsledku.

Možná proto, že by toho později litovala? Navrhnul.

Jak ohleduplné, od kdy se staráš o cizí názory? Po tom co se ti o ní neustále zdá a teď máš tu šanci se jí zmocnit, přemlouvalo ho jeho ego.

Tehdy pocítil nutkavou touhu, která ho téměř donutila vstát z křesla a udělat to. Místo toho nastolil svou neochvějnou sebekontrolu, jež si roky pracně střádal, zatímco se zamračeně vpíjel do ženy, která mu dělala takové potíže v jeho nitru.

Vstoupila mu opět do života a lámala každý kousíček Snapovy blokády.

Bylo tak snadné ji škádlit, donutit prosit o další a další polibek, dokud by se před ním nesvíjela slastí, zavřel oči, ale hned je zase otevřel, když si za víčky představil tu situaci, málem bolestně zavrčel.

Máš tu možnost, je před tebou, nebude nic namítat, jsi přímočarý cílevědomý muž, udělej to, šeptal ten sladký hlas uvnitř.

Nehraj si se mnou! Já vím, co chci! Zakřičel na své zvrácené svědomí.

Věděl to, chtěl ji. Nemohl lhát sám sobě. Každou částečkou své duše. Jak neracionální, jak hloupé, ušklíbl se nad tím. Hádat se s vlastní myslí.

Jenže, jeho zdrženlivost se ženy zmocnit nezpůsobil strach ale něco nového, něco co ještě necítil. To ho donutilo přestat.

Pokud někdy podlehne a ona prolomí jeho pevnou bariéru železného sebeovládání, bůh jí pomáhej, pak už čarodějku nezachrání ani vlastní křik.

Děsilo ho to a přitom vzrušovalo.

Možná to nebude tak dlouho trvat, ale ještě nenastal ten správný čas.

Ne, chce Lily vidět škemrat, prosit o smilování, až bude klečet na kolenou, aby se s ní miloval.

Jak hříšná myšlenka.

Mezi všemi těmi názory konečně došel k jedinému vysvětlení, jaké mu poskytne úlevu.

Bude jeho.

Přísahám na samotného Salazara Zmijozela, že bude moje, usmyslel si a vysloužil si spokojený souhlas svého povýšeného ega.

Tak se mi to líbí, Severusi, teď jsi to zase ty, gratuloval mu hlásek.

Ale ne teď a tady, to by bylo moc lehké vítězství a on slečnu Evansovou chtěl tak moc mučit a trýznit svým chladným vzezřením, dokud mu zcela nepropadne duší i tělem, o to se postará.

Nenechá ji Potterovi, tomu ubožákovi s velkou pusou, nezaslouží si takový dar, bude patřit jemu.

Lily bude jeho za každou cenu.

Severus Snape se vrátil zpátky do přítomnosti a razil si cestu po schodech do prvního podlaží, zatímco se mu o paty otíral rozevlátý plášť jako blanitá křídla démona vystupujícího z pekla.

Už se stalo. Řekl, co řekl, možná to není tak špatné, nechat čarodějku na pochybách, což se může hodit.

Zdali teď o tom přemýšlí?

Učitel lektvarů do někoho prudce vrazil.

Naštvaný, domnívajíce se, že se mu pod nohy připletl nějaký mrňavý prvák, shlédl dolů jako by ho chtěl nakopnout.

Pak se náhle zarazil.

„Ah, Severusi, jsem rád, že jsem vás našel,“ rozhodil ruce malý profesor Kratiknot učící kouzelné formule.

Snape ustoupil, netvářil se však nijak přívětivě, to ale mužíka neodradilo, už si zvykl.

„Ostatní mě poprosili, zda bych vás nepozval na oslavu Brumbálových narozenin konající se příští sobotu U Tří košťat v Prasinkách, ve dvě hodiny,“ reportoval zprávu Filius vedle něhož, vyhlížel smrtijed jako tyčící se hora.

„Myslím, že odmítnu, snažím se takovým sešlostem vyhýbat, nemám zájem,“ snažil se slušně odmítnout svého kolegu.

„To neberu jako odpověď,“ trval na svém Kratiknot zabraňující Severusovi odejít.

„Budou tam všichni učitelé a na vaší účasti trvám, jistě tak uděláte dobrý dojem Severusi.“

Snape si představil, jak na něho budou všichni házet nepříjemné pohledy ale budiž, „dobrá tedy, přijdu, Filiusi,“ promluvil, pak okamžitě odkráčel.

Lily Evansová

Kapitola 20.
Nečekaná komplikace

Kotva 20

Konečně sobota.

Profesorka Evansová strávila dopoledne na čaji s Minervou a Sibylou, pak u zapovězeného lesa se Silvaniusem Kettleburnem, sympatickým světaznalým horalem milujícím kouzelné tvory.

Milý a pohledný muž, který nezkazí žádnou legraci.

Byla ráda venku z hradu, čerství vzduch přinášel svobodu a odpoutání od myšlenek na jednu záhadnou určitou osobu.

„Oh, myslím, že bychom měli už jít, Silvanie, je půl druhé, nechci přijít na oslavu pozdě,“ podotkla dívka spěšně přešlapujíc z nohy na nohu, dělajíc tak díry nohama do sněhu.

„Nepřijdeme pozdě, nemusíš se pořád strachovat, Lily,“ hodil po dívce očkem a napřáhl ruku s jablkem k ohradě plné testrálů.

Kupodivu je nyní mohla vidět, zjistila to s překvapením, až dnes a učitel péče o kouzelné tvory čarodějce vysvětlil báji o tom proč tomu nejspíše tak je. Ocitla se velmi blízko smrti, málem už překročila ten oddělující práh života a smrti, ale přežila.

Mohla obdivovat zvíře se zobákem gryfa a vzezřením karikatury na horského draka s křídly. Ač jejich kůže vypadala tenká a tmavá, krásně se leskla pod slunečními paprsky. Jediné co ji děsilo, byly ty rybí šedé netečné oči.

Silvanius držel jablko, dokud ho ten jeden tvor nerozkloval svým zobákem.

Mužova láska byla patrná z každého pohledu.

Bohužel, jakmile se však přiblížila k ohradě ona o pár kroků navíc, polekaně se malé stádečko stáhnulo do nejzazšího kouta.

„Omlouvám se, měl jsem tě varovat, jsou ještě plaší. Bojí se neznámých lidí,“ pohodil Silvanius hlavou směrem k ženě a lišácky na ni mrknul.

Čarodějka zachumlaná v plášti kroutila hlavou nad tím, jak může být nebezpečně velké zvíře mít strach.

„Tak už pojď, nebo tě tam odtáhnu násilím,“ hodila po učiteli v hnědé tunice a kalhotách sněhovou kouli a zamířila k Hagridově chatě u začátku lesa.

Než se k Lily kolega připojil, dávno zaklepala a ve dveřích se objevila zarostlá dobrosrdečná Hagridova tvář s hnízdem na hlavě.

„Už je čas,“ usmála se na obra.

„Jistě, paninko, ale já moc tomu vašemu přemisťování nevěřím,“ vymlouval se velikán a evidentně měl z toho strach.

„Mohl bych tam dojít sám pěšky, jestli prominete,“ omlouval se Hagrid těma svýma psíma hnědýma očima.

„Mám nápad,“ promluvil náhle mužný hlas přímo za dívkou a přátelsky položil Lily ruku na rameno, „půjdeme pěšky všichni tři. Do Prasinek to trvá zhruba dvacet minut, takže nezmeškáme zahájení,“ zazubil se Silvanius.

Šafářník Bradavic tou svou kulatou hlavou vděčně přikývl.

***************************************************************************************************************************

Ke Třem košťatům dorazila skupinka skutečně s pětiminutovým předstihem, a jakmile otevřely dveře, přivítaly je bouřlivé hlasy a plná hospoda lidí.

Stoly se prohýbali pod všelijakým jídlem od masa, až po sladkosti.

Trojice zamířila přímo k oslavenci sedícím uprostřed jednoho ze stolů.

„Vítám vás, slečno Evansová, Hagride, Kettleburne,“ pokýval stařec hlavou a vstal.

„Mám pro vás něco speciálního za všechny tři, Albusi,“ usmála se Lily od ucha k uchu a rozevřela plášť, ze kterého vytáhla zrnko kávy.

Položila jej na stůl přímo před ředitele a tím si získala pozornost všech okolo.

Najednou bylo naprosté ticho.

Všichni do jednoho chtěli vidět, co se bude dít.

Čarodějka vytáhla hůlku a mávla. Zrnko vybuchlo v moře prachu a na stole stála uzavřená skleněná koule naplněná vodou.

Nemohla se vylít ať byste s ní pohybovali nebo otáčeli na všechny strany.

Poté hůlkou lehoučce cinkla do okraje a průzračnou vodou a na dno pomalu klesl lístek levandule. Jakmile se dotkl skla, proměnil se v krásnou zlatou rybičku závojnatku.

Okolo to sborově zašumělo a ozval se nadšený jásot.

„Jako vždy, jste mě překvapila, drahá,“ naklonil Brumbál hlavu na stranu, aby si prohlédl celé to krásné dílo.

Svou pochvalu myslel vskutku upřímně. Albus Brumbál byl čaroděj vždy na pozoru a jen tak ho nikdo nevyvedl z míry, avšak čas od času se stávalo, že jej někdo překvapil a pokud to byl takto milý dárek, pak to zahřálo jeho staré srdce.

„No tak, pojďte, drahouškové,“ postrkovala je kyprá šenkýřka Rosmerta k jednomu z volných stolů, „jste určitě promrzlí, tak by to nešlo, hned vám donesu Cherry na zahřátí.“

Silvánius se zazubil a rukou popohnal ženu k pultu se slovy: „Hlavně rychle Merry, nebo to tu Hagrid všechno vypije.“

Ti co to slyšeli, se upřímně zasmáli.

Lily se posadila a pozorovala ostatní okolo, bylo plno, až na pár malých stolů vzadu. Pánové z ministerstva, bystrozorové, Brumbálovi známí, učitelé a další staří přátelé. Div, že se sem všichni vešli, uvědomila si.

„Koukni, není to, Barney z ministerstva zvláštních věcí?“ zašeptala muži přes stůl a ten se nenápadně otočil.

„Jo, je to on, už jen podle toho velkýho frňáku, ten by mohl kýchat rodinné domky,“ zasmál se Silvanius.

Profesorce cukali koutky, „slyšela jsem, že má spadeno na obraceče času, stále jich je někde pár ztracených nebo spíše neregistrovaných a víš, jaký by to byl malér, kdyby se jeden dostal do Voldemortových rukou,“ šeptala.

„Teď zrovna nevypadá, že by ho to nějak zvlášť zajímalo,“ ukázal palcem za sebe na mužíka s pupkem, který mu napínal oblek k prasknutí.

Lily si sundala plášť, seděli u krbu a ona už se zahřála dost.

Po několika dalších minutách se neustále otevírali a zavírali dveře.

Žena v kanárkově zelených šatech se rozhlížela po místnosti, než našla, co hledala a zamířila k tomu.

„Ajéje, nevíš, kdo pozval Ritu Holoubkovou?“ vydechla dívka a sledovala štíhlou všetečnou ženu, jak se vlichotila do přízně několika výše postavených úředníků.

„Hádal bych, že nikdo, pozvala se sama, jako bys ji neznala. Typoval bych, že i když je tahle oslava soukromá, umí si dobře spočítat, že tu nesmí chybět. Jako by spala s tím datumem Albusových narozenin, přilepeným na nočním stolku,“ rýpnul si do ženy, avšak pohled věnoval jen rudovlásce jako by ho nic jiného nezajímalo.

„Nemáš ji zrovna v lásce, co?“ ušklíbl se Silvanius, „četl jsem to v novinách o tobě a Snapovi,“ mrknul očkem a napil se z právě přinesené sklenice.

„Jestli se ptáš, co je mezi mnou a Severusem,“ odmlčela se, „tak nic co by stálo za řeč.“

„Chraň bůh, Lily!“ zdvihl ruce na obranu a úsměv ho stále neopouštěl, „jen mi připadá dost uzavřený, no není divu, po boku pána Zla se asi změní každý,“ kroutil hlavou a evidentně věřil tomu, že je smrtijed na jejich straně.

„Jenže on byl takový vždycky, i když jsme byly děti,“ zasmála se, ale muž se zarazil.

„Slyšel jsem dobře? Vy jste se už předtím znali? Tedy věděl jsem, že jste studovali v Bradavicích s odstupem čtyř let, ale tohle mi nějak uniklo, asi začnu žárlit,“ naznačoval, jako že brečí, poté obtočil ruku kolem sklenice s rudou tekutinou a lehce ji zahříval.

„Já a Severus jsme bydleli kousek od sebe. Jeho rodiče si moc nepamatuji, jen vím, že to mezi nimi asi nebyly zrovna dobré vztahy a on o tom nikdy nechtěl mluvit ale i tak jsme spolu trávili hodně času,“ zavzpomínala na ty krásná bezstarostná léta toulek po lesích a městě.

„To ledacos vysvětluje, bohužel, rodiče si vybrat nemůžeme,“ pokrčil Silvanius rameny.

Mezi vším tím smíchem znovu vrzli dveře a s vločkami sněhu dovnitř vstoupila vysoká černě zahalená postava.

Každý, kdo si jí po očku všiml, nemohl připustit, že by v něm neviděl smrtijeda, kterým ve skutečnosti je. Naštěstí post učitele měl nepopiratelně velkou hodnotu, takže se na muže nikdo nevrhal s nožem nebo kletbami.

„My o vlku a vlk za dveřmi… Severusi, přisedněte si k nám!“ Kettleburn začal vehementně mávat rukou na nově příchozího a Lily myslela, že ho kopne pod stolem do nohy.

Snape dvojici nejdřív ignoroval, ale další volné místo bylo jen vedle té strašné novinářky Denního věštce a tak se vydal k jejich stolu.

Vedle Rity by si nesedl, ani kdyby měl skončit na zemi.

„Zdravím, Kettlburne, slečno Evansová,“ pokývl hlavou v hraném přátelském gestu a zastavil se u jejich stolu v zadní části hostince.

Nyní nastalo malé dilema. Posadit se k muži nebo ženě? Severusův přísný pohled putoval nejdřív k jednomu pak k druhému.

Lily zatajila dech.

„Nač takové formality, Severusi,“ oslovil ho horal bodře, „posaď se ke stolu, alespoň budeme mít koho zpovídat,“ zazubil se Silvanius a potlačil zaúpění, když ho skutečně dívka kopla pod stolem do nohy. Rudovláska nasadila varovný úsměv.

„To je od vás…“ podíval se na muže a pak přesunul svůj upřený pohled na čarodějku když, dořekl: „milé.“

Lily lehce zčervenala.

Snape se svým pověstným klidem usedl vedle profesora té zvířeny, o jakou se staral, aby měl dívku, jak se patří na očích.

Lehce si oddechla, ale ihned si uvědomila, že sedí sice naproti a mezi nimi je těžký dřevený stůl, jenže ty jeho pátravé oči ji budou celé odpoledne sledovat a zkoumat jako ostříž.

Najednou nastalo trapné ticho doplňované jen smíchem a narušované nějakým nebožákem, který vzal do ruky kytaru jen proto, aby předvedl, jak hrozně umí hrát.

Snapovi to rvalo uši a zvažoval, jestli toho zatraceného muzikanta nemá uškrtit vlastní strunou.

Ticho prolomil Silvanius. „Ještě sis nic neobjednal, dojdu k baru, sám potřebuju nějaké pití,“ obrátil prázdnou sklenici dnem vzhůru a rychle odkvačil pryč, jakoby nesnesl Severusovu nepříjemnou společnost vedle sebe.

„J… Já si taky pro něco dojdu,“ rychle vstala, aby tam proboha nebyla sama jen s ním, to jí Kettleburn udělal určitě naschvál! Počkej, až tě najdu!

Né, že by se svým společníkem bála zůstat sama u stolu, ale nějak to v tuhle chvíli nemohla snést.

„Ale kampak, slečno Evansová. To je pro mě novinka, že holdujete alkoholu. Nezapomínejte, stačí málo a stejně jako u lektvaru, může dojít k neočekávanému výbuchu,“ mrštně ženu chytil za zápěstí, jakmile se zvedla ze židle a donutil ji, si znovu sednout.

Málem lehce pootevřela překvapeně pusu nad jeho troufalým dotekem, který ji pálil i přes rukáv, ač právě přišel z chladného počasí. Poté Lily náhle překvapil tím svým vzácným úsměvem, který jen tak zbytečně nerozdával.

„Jen mám vyschlo v krku, nic víc,“ vyhrkla nebožačka to první co ji napadlo a mávla rukou, tak snad zamaskuje svoje rozpaky.

„A z čehopak?“ dobíral si čarodějku profesor lektvarů, aniž by z ní spustil ty své zvláštně pronikavé oči, ty dvě lesklé černé perly s neskutečnou tvrdostí si slečnu Evansovou podmaňovali stále víc a víc.

Najednou měla problém dýchat. Hlavně se nezačni ovívat rukou, nabádala se, přeci mu na to neskočíš!

„Snad ne ze mě?“ obočí Severusovi hravě vyletělo vzhůru, zatímco se tvářil smrtelně vážně. Mistr klamu.

„Je vám něco? Vypadáte jako byste právě spolkla zlatonku. To jste si v mé posteli těch pár dní dostatečně neodpočinula?“ obdařil ji uštěpačnou poznámkou mířenou na její rudé tváře.

„To bude tím ohněm, nemějte strach, možná kdybyste mi poskytl lepší péči, profesore Snape, vypadala bych mnohem lépe,“ přešla Lily do protiútoku, rozhodnutá mu ten jeho břitký humor oplatit.

Co tím sakra sledoval? To si ji musí kdykoliv ho vidí dobírat? U Merlinovi pantofle, zatracenej chlap.

Lehce mlaskl jazykem o patro, což vydalo takový dutý zvuk.

„Lepší péči, slečno Evansová? Máte na mysli něco konkrétního?“ vpíjel se uhrančivé čarodějce do očí a nenechal dívku pohlédnout nikam jinam.

Jo, to tedy mám, chtělo se Lily zakřičet z plných plic.

„Například společnost,“ utrousila opětujíc mu pohled.

„Stěžujete si na můj nedostatek společnosti?“ vypadal překvapen tím, co slyšel a koutky rtů se mu lehce zvlnily do potměšilého ušklíbnutí. „Pamatuji si, že jste mě nemohla vystát, co se změnilo?“ Severus si pomalu propletl prsty a ruce položil na desku stolu jako úředník čekající honorář.

Lily lehce nafoukla tváře, a pak je nechala splasknout, zatímco lehce pootevřela své růžové rty, jenže nevyšla z nich ani hláska.

„Nepotřebujete povzbuzující lektvar? No tak, mluvte už,“ popichoval lektvarista.

Jak mu má říci, že se změnilo naprosto všechno od té doby, co se objevil v Bradavicích, že jí obrátil svět vzhůru nohama, že ho chce políbit, že cítí tu spalující touhu mezi stehny a mravenčení v podbřišku, když se na ni takhle dívá.

„Nic.“ Čarodějce vyklouzlo z krku, zcela nesrozumitelná otázka.

„Stále tě nemůžu vystát,“ lhala rudovláska, až ji pálily uši nad tou lží.

„Krvácí mi srdce, slečno Evansová,“ přiložil dlaň na ono místo a ta kamenná maska na jeho bledé tváři se ani nepohnula.

Vůbec nic o sobě neprozrazoval a to oponentku stavělo do nepříjemné situace.

Lily bublala jako kotlík před explozí, kdyby dobře mířila, mohla by ho s chutí pod stolem nakopnout mezi nohy, zvažovala tuto lákavou možnost.

„Neříkej mi tak, nebo ti budu říkat, smrtijede,“ procedila syčivě skrze zaťaté zuby s hlavou nakloněnou lehce na stranu.

Jistě věděl, jak ji to neosobní oslovení sžírá, po tom co všechno se mezi nimi stalo.

Severus se zamračil.

Možná už překročila tu pomyslnou hranici pošťuchování za tu mez, kterou byl ochoten snášet, pomyslela dívka se smaragdovýma očima. Tak do toho!

„Neměla byste to ani vyslovovat, pokud neznáte přesný význam takových slov, ale jak chcete, vyberte si, jak vám mám říkat, slečno Evansová,“ první slova přednesl tak pevně, jako když přednáší právě ve své třídě a zbytek protáhl do namířené otázky.

Byla zmatená. To však neznamená, že se vzdá.

Aby Lily zakryla své rozrušení a chvějící prsty, začala si pohrávat s prázdnou sklenicí od Cherry, snažíc se ignorovat mravenčení v podbřišku a pomyslnou kostku ledu v krku.

Tenhle rozhovor se řítil velkou nezastavitelnou rychlostí, jakou už nešlo zastavit, a ona se bála, co čeká na konci. Neměla by si se Snapem zahrávat, přesto tam sedí stále klidně, spíná své dlouhé prsty a nespouští z ní pohled jako jedovatý had, zatímco mu do očí spadá tenký pramínek jeho tmavých vlasů.

Očima obkreslila Severusovi mužné lícní kosti a pak se přistihla, jak zírá na jeho puritánky stisknuté rty, které se zkroutili do nesouhlasu, jakmile odpověděla.

„Po tom co jsem tři dny strávila ve vašich peřinách, profesore Snape, bych si alespoň zasloužila, abyste mi říkal miláčku, pokud si mě rovnou nechcete vzít.“

Ah, bože, ten jeho vyděšený výraz stál za všechno!

Lily měla co dělat, aby nevyprskla smíchy a nepřitáhla k sobě veškerou pozornost.

Ta profesorova bledá tvář ještě více ztratila svou barvu, takže nyní vypadala jako vybělená kost.

Zatímco si kousala ret a koutky ji cukaly směrem nahoru, ty jeho se otočily a mířili nesouhlasně k zemi.

Dlouho to nevydržela a pojala nutkavý pocit, že musí něco udělat. Bez špetky rozumu se natáhla dopředu a překryla jeho sepjaté ruce svou dlaní.

Severus byl v šoku. Tohle tedy skutečně nečekal. Co to po něm ta ženská vlastně chtěla? Jistě, odplatu. Vůbec ho netrápí svědomí, žádné ani nemá.

Pokud ho doteď neznepokojili všichni ty bystrozoři okolo, tak přeci neztratí hlavu u jednoho rozhovoru. Ještě nic není prohrané, stále je schopen pokořit ženinu královnu na pomyslné šachovnici.

Domníval se… jak bude tohle odpoledne nudné, jistě by ho strávil užitečnější činností a pak? Viděl tam sedět tu dvojici, zatímco k horalovi cítil zvláštní palčivě nepřátelský pocit, tak k ženě naproti němu…

Odpoledne nebude tak nudné, pomyslel si ihned, jakmile si sedal a následně se mu poštěstilo i to, že ten ňouma starající se o tu kouzelnou havěť zmizel.

Ha, pak se jeho oponentka chtěla vytratit.

Tak to tedy ne, moje sladká Lily, tak lehké to mít nebudeš, rázně zakročil a nedovolil ji opustit jejich společný prostor.

Celou dobu si s ní hrál. Miloval se jí vysmívat, trýznit jedovatými otázkami a zahlcovat tu zvídavou mysl informacemi všeho druhu.

Slečna Evansová se zdála být zdatným soupeřem v této malé rošádě, svítily jí oči se třpytem hvězd a červené lákavé rty, když je stiskla mezi zuby pokaždé, kdy přemýšlela, jak se jeho peprné otázce nějak vyhnout, vypadaly k nakousnutí.

Uchvacovala ho ženina vznětlivá povaha a on chtěl, ať vybuchne. Ať ji přivede k varu, ať zčervená jako jablko, do kterého by se rád zakousnul.

Odpovídala a odsekávala bránící se jako kočka, dokud ji jedinou větou nezahnal do kouta.

Nafoukla tváře, jak rozkošné pomyslel si.

Samozřejmě, že ho nemohla vystát. O to se celou dobu marně pokoušel, dokud si neustále nějakým záhadným způsobem nenašla cestičku k němu.

Mohl snad za osud?

Pobaveně viděl, jak převracela v prstech prázdnou sklenici od Cherry, neklamná známka nevyrovnanosti, pochyboval, že si to uvědomovala.

Mě nenachytáš, posmíval se v duchu, to by sis musela přivstat či nechodit spát vůbec.

Dal Lily trochu volnosti, chtěl, aby pocítila malé vítězství nad ním, o to sladší bude pokoření. Snape předstíral zděšení a nevyrovnanost napínající do poslední možné chvíle kdy čarodějku ukolébal k tomu nádhernému úsměvu, dokud nedodal.

„Mám to brát tak, že mě žádáte o ruku?“ ten ďábelský úšklebek nevěstil nic dobrého.

Šach Mat.

Právě obklíčil její bílou královnu ze všech stran, a ta hrozila, že se na místě sesype.

Lily právě s doširoka otevřenýma očima zjistila, jak pošetilá byla, když si myslela, že má situaci pevně v rukou a on si z ní zatím jen udělal legraci, fackovacího panáka.

Se stále zachmuřenější tváří, zvedla svou ruku z jeho prstů.

Chyba.

Snape předvídal dopředu, jeden pohyb a měla ruku uvězněnou v jeho dlaních. Nemohla se stáhnout.

Bude ho nenávidět, pokud tento triumf dotáhne až do konce? Za pokus to stálo.

Provokativně propletl své prsty s jejími, zatímco svou levou rukou si čarodějku přidržoval a ubezpečoval se, že mu nevyklouzne, poté si tu drobnou ručku přitáhl blíže jako milenec.

Lily se musela více naklonit. Jinak to nešlo, ňadry se lehce přitiskla k hraně stolu a on měl jako bonus ničím nerušený výhled na tu tísnící se krásu ve výstřihu.

„Severusi…“ Hlesla varovně a nervózně blýskla pohledem po místnosti a sedících hostech.

Pozdě.

Ten roztomile bojácný hlásek nebral vůbec v potaz, stejně svými širokými zády clonil výhled každému, hladově zvědavému pohledu v místnosti. Byli v bezpečí, i když rudovlásce v očích viděl něco jiného.

Když se Snape nabažil té prchlivosti vykukující z toho něžného ženského těla, sklonil rty a políbil ji na prsty, zatímco se čarodějce vpíjel do očí.

Jemně, procítěně, což by teď rozhodně neočekávala.

Zachvěla se.

Potěšující reakce, jak jinak, Severusovo ego zajásalo.

„Máš strach, že nás někdo uvidí, miláčku?“ zašeptal hraným tónem s tím nejsamolibějším úsměvem ze všech.

Samozřejmě, že měla, ten prchavý pohled neustále bloudil kolem, než ho probodla očima plnýma výčitek.

Měl dívku tam, kde ji chtěl mít. Přesně v tuto chvíli to stačilo, svojí zábavu si užil dosytnosti a nepochyboval, jak bude mít tento rozhovor ještě dohru. Nenechá si to líbit a on bude připraven.

Smiloval se.

Pustil tu drobnou ručku ze svých spárů.

Lily se rychle odtáhla od stolu a vypadala, že potřebuje chvilku čas na opětovné získání své sebekontroly. Paži schovala pod stůl na klín, kde si třela to místečko po otisku Snapovích rtů.

Nepokrytě k učiteli vysílala vražedné pohledy, když otevřela ústa ke konečné odpovědi.

„Silvanie, kde jsi byl tak dlouho? Postrádali jsme tě,“ zvolala s úlevou.

Slova nepatřila muži s černými vlasy sedícího naproti, nýbrž muži za ním s krátkými blond vlasy.

„Trochu jsem se zapovídal se Sibylou, prý nemám podceňovat čajové lístky,“ mávl pobaveně rukou a na stůl odložil hned tři velké máslové ležáky.

„Spíše byste neměl podceňovat Sibylu, než její věštění, jinak vás s tím bude neustále přesvědčovat,“ přisadil si Snape, kterého celá situace s učitelovým příchodem přestala zajímat.

„Prosím tě, Severusi,“ posadil se Kettleburn ke stolu vedle něho, „mám snad věřit, že se tu stane nějaká nehoda? To je přeci směšné. Je tu tolik zkušených bystrozorů, učitelů a ministerských pracovníků, jen blázen by sem vešel s namířenou hůlkou. Častokrát si nejsem jistý, jestli přes ty tlusté brýle vůbec něco vidí,“ zasmál se od srdce učitel kouzelných tvorů, až si vlasy barvy pšeničného pole prohrábl rukou.

Jakmile to však dořekl, z venku se ozval jiný smích, ženský jízlivý nesoucí problémy. Přicházel z dálky nesený ledovým větrem, ale rozhodně nezněl pobaveně.

Neustále se přibližoval.

Hospoda ztichla jako jeden muž a většina čarodějů se otočila směrem ke dveřím.

„Řekl jsem snad sakra něco?“ zarazil se Silvanius a jako na povel se ozval ohlušující výbuch z venku.

Albus Brumbál

Kapitola 21.
Následky svých činů

Kotva 21

Co to má znamenat? Proběhlo Severusovi hlavou.

Jaký pošetilec se rozhodl zaútočit zrovna tady a teď? Jenže on to tušil.

Pevně stiskl svou pěst a zatnul zuby.

Za pár vteřin vypukne peklo, pokud se nemýlil a on se většinou nemýlil.

Stále seděl na svém místě U Tří košťat, zatímco se bystrozorové hromadně přemisťovali ven na ulici, aby bránili Prasinky před nepřáteli.

Pak to začalo.

Jeden výbuch střídal hned ten další za nepříjemného vlezlého smíchu ženského hlasu.

Zatraceně, Bellatrix. Ten pekelně nepříjemný hlas by poznal kdekoliv a zrovna nyní mu napínal nervy k prasknutí.

Co se to sakra dělo? Nevěděl o žádném chystaném útoku. Musel něco udělat a to hned!

Prudce vstal, až překotil židli na zem a vyběhl ze dveří spolu s dalšími čaroději, kteří chtěli svým druhům pomoci v boji proti smrtijedům.

Snape se zarazil. Nečekal takovou spoušť. Všude okolo slyšel křik nevinných lidí ozývající se ze všech stran jako byste byli uzavřeni v křišťálové kouli.

Několik domů po obou stranách hořelo. Plameny šlehaly vysoko k nebi, jež se barvilo do černa kouřem a zápachem zkázy.

„Zatraceně,“ ulevil si nad tou hrůzou.

Měl vztek a i to se zdálo být poněkud v pozadí nad tím, jakou zuřivost pociťoval ke svým temným druhům okolo.

Vytáhl hůlku.

Skláněl se před kletbami a zaklínadly, před paprsky modrého a červeného světla dokud se nedostal k jednomu posluhovači do bezprostřední blízkosti a tvrdě jej nepřimáčkl na zeď jednoho z domů.

„Co se to tu sakra děje, Dolohove?“ vyjel na muže a svou paží, přímo pod nepřítelovým krkem ho udržoval na svém místě, mířil na smrtijeda svou hůlkou. Ta se mu výstražně zabodávala do těla. Poznal jeho masku.

Každá totiž byla jinak vykrojená, jinak ozdobená, jediné co měli společné, byl tvar a ta nepřístupná šedá ocel ze které je jejich Mistr vyrobil.

„Nevidíš? Jsme uprostřed útoku, Snape,“ zavrčel tím svým nepříjemným severským přízvukem Antonin a přes štěrbiny toho kovového chrániče na obličeji na Severuse upíral své tmavě modré oči barvy nejhlubšího moře.

„To sakra vidím,“ prsknul Severus nepříteli zblízka do tváře a snažil se uklidnit, jednoduše nevnímat ten křik okolo hrozící, že se mu rozskočí hlava.

„Proč o tom nic nevím? Neměl mě náhodou někdo informovat?“ ptal se výhrůžně.

„Mělo to být překvapení, temný Pán nechtěl, aby ses nějak prozradil a věděl o tom,“ syčel Dolohov a Snape by přísahal, jak se pod maskou šklebí nad učitelovou nevědomostí.

Nikdy toho chlapa neměl rád. Nyní si vysloužil jeho jedovatý odpor.

Snape se rychle podíval kolem sebe. Nejraději by toho zmetka na místě zabil, ale to by viděly i ostatní a už by si ani neškrtnul. Bohužel, ho bude muset nechat jít. Prozatím.

Kdysi hezké velmi navštěvované kouzelné městečko se nyní prohýbalo pod náporem neštěstí. Malé náměstí plné obyvatelstva se úspěšně bránilo útokům ze všech sil, avšak několik zraněných a mrtvých, se již povalovalo na zemi mezi sněhem na kamenných kostkách.

Proč se ta banda zabijáků rozhodla zaútočit zrovna tady? Něco v tom bude. Musí.

Snape se znovu otočil k Antoninu Dolohovi s děsivým výrazem ve tváři.

„Co tím sledujete? Jen hlupák by napadl Brumbála na oslavě jeho narozenin se všemi jeho přáteli a půlkou ministerstva. Koho jste přišli zabít? Kdo to je?“ snažil se lektvarista z muže dostat odpověď nátlakem.

Dolohov se náhle zasmál tím svým hrdelním hlasem tlumeným železnou maskou „nepřišli jsme nikoho zabít.“

S tak neurčitou odpovědí nepočítal, ani se s ní nespokojil. Téměř se neovládl a muži zabodl konec hůlky sadisticky hluboko do těla.

Na Snapově tváři se objevil nic neříkající zastřený výraz. Nikoho nepřišli zabít?

Tak o jaké poslání se jedná? Pokud to Voldemort plánoval, nějaký účel to pro něho musí mít. Přeci sem jen tak nepřišli utrhnout hlavu několika vesničanům a pohrozit oslavenci zdviženým prstem. Snape nebyl hlupák, velmi dlouho sledoval Voldemortovu strategii a on si byl dobře vědom každého detailu, vše co plánoval, měl promyšlené a to ve všech ohledech.

Na druhou stranu se mohlo jednat jen o bezprostřední útok na připomínku toho, že jsou stále tady a svět se temné straně pomalu hroutí k nohám.

„Jestli chceš vědět víc, zeptej se Bellatrix, Voldemortův oblíbenče,“ rýpl si velikán nalepený na zeď ve svém dlouhém hábitu se stříbrnými výšivkami na lemu. Nebránil se, věděl, že mu druh neublíží.

Ztráta času, uvědomil si naštvaně profesor, z něho víc nevymámí. Dolohov měl tvrdou hlavu jako ořech a břitký jazyk, jen by chodil kolem horké kaše a čas ubíhal.

„Zmiz,“ zavrčel.

Snape povolil svůj stisk a pustil smrtijeda ze svého pevného sevření, ten se okamžitě přemístil s hlasitým prásknutím.

Peklo před jeho očima dokreslil znak na obloze. Lebka, z jejíchž úst vykukoval had. Samo znamení Zla, hledělo na všechnu tu spoušť s chladným odleskem svých prázdných očních důlků.

Snapova jakš, takš dobrá nálada se ztratila v nenávratnu. Nejraději by zavřel oči nebo odešel, protože nemohl nic dělat. Měl svázané ruce. Stál tam a vítr trhající mu plášť pronikal tím drzým chladem hluboko pod oblečení a svíral mu vnitřnosti v děsivé předtuše.

Kolik lidí ještě uvidí padnout? Kolik z nich dá všanc svůj obyčejný život pro jiné jako on? Je vůbec nějaká naděje na záchranu a poražení temného Pána se stále větší zdrcující silou?

Myšlenky muži vířily v hlavě sem a tam, když pozoroval čaroděje, jak beznadějně pozvedají hůlky v očích strach zakořeněný v každé buňce jejich touhy nevidět své blízké padat bez dechu na tvrdou zem.

Zahlédl masku Macnaira, Reguluse Blacka, Carrowa a mnoho dalších, jež se s chutí rozhodli přidat k této nechutné zábavě pohrát si se smrtelníky hru o duši.

Kolik jich tu mohlo být? Míhali se z místa na místo. Deset? Dvacet?

Dost na to, aby svými kletbami udělali z Prasinek kůlničku na dříví. A on Severus Snape, přeběhlík na to musel bezradně hledět.

V jednotě je síla, slyšel hlas Voldemortových slov v hlavě s tím jeho vražedným úsměvem ovládající každého ve svém dosahu.

Snape se musel i přes svou nechuť nad sebou samým ušklíbnout.

Sám velký Pán by nepřišel. Nebyl to zbabělec, to ne, jenže Severus si stále myslel, že mezi ním a Brumbálem bylo vždy takové zvláštní pouto a jeho mistr by se musel hodně přemáhat, aby ho vyzval na souboj osobně. Dokonce by se mohlo říci, že se ho bojí možná jediného člověka na celém světě.

Možná tedy přeci jen je nějaká malá naděje, ujišťoval se. Sám v to však nevěřil. Ta myšlenka se zdála tak slabá, tak nepostřehnutelná v celé té náhlé tichosti, kdy lidé smutnili nad mrtvými okolo něho.

Boj skončil s jeho přičiněním i bez něho.

Pohledem obkroužil náměstí, mezi všemi těmi přeživšími vyhledal známou postavu a okamžitě se k ní vydal.

„Kettleburne? Jsou všichni v pořádku? Kde je…“

Statný horal ukazující profesorovi svá široká záda se pomalu otočil, stále ještě s hůlkou v ruce, a když to udělal, probodl Snapa svým pronikavým pohledem těch kdysi radostných modrých duhovek. Nyní v nich nebyl ani náznak vřelosti, chladily jako ledovec.

Snape v něm četl všechnu nenávist světa namířenou právě na něho, až se mu téměř zastavilo jeho vlastní okoralé srdce.

„Lily… kde je?“ dořekl s obavami.

Nastalo dlouhé výmluvné ticho naplňované jen štkaním a pláčem pozůstalých okolo.

**************************************************************************************************************************

„Sakra, Snape, proč jsi nic neudělal!?“ držel ho Silvanius zuřivě za kopy jeho šactva.

Prudká výměna slov se strhla v něco, cosi hrozivějšího. Kdyby učitele kouzelných tvorů nedrželi ostatní profesoři, nejspíše by Severuse, jak se patří, zadávil.

„Seš náš spojenec a teď je pryč a Babbling se Sinistrovou taky. Chceš snad říct, že jsi o tom nevěděl? To ti fakt nevěřím!“ soptil učitel kouzelných tvorů a z očí se mu vytratila veškerá vřelost, namísto toho plály spravedlivým ohněm.

„Tak dost, pane Kettleburne,“ vyzval je ředitel smířlivě, aby se chovali slušně, jenže to moc dobře nepomáhalo, spíše Brumbála v jeho vlastní pracovně nebrali ani v úvahu, jako by byl ten poslední, kdo je smí soudit.

„Pokud mi nechcete věřit, nemusíte, neprosím vás o to,“ vrčel Snape vpíjící se horalovi pevně do očí. Ač vypadal vyrovnaně a držel proti Silvaniově upřímnému rozhořčení držících ho jako v kleštích, uvnitř sváděl zcela stejný boj. Nemohl tomu uvěřit. Lily je pryč. Unesená možná mrtvá.

Předtím se mu málem zastavilo srdce zděšením, když si pomyslel, že je mrtvá, už jen pomyšlení na to mu obracel žaludek naruby, jenže tato skutečnost tomu byla i tak blízko. Pokud je u Voldemorta, nečeká ji nic jiného, než kruté mučení a pak sama bude prosit o smrt pod kletbou cruciatus.

On nebude mít slitování. Neměl ho s nikým. Proč by se měl pozastavit u ní?

Místo toho, jak se tu nechává obviňovat, by měl zakročit a něco udělat ale co?

Jak Lily a ostatní získat zpátky, aniž by se odhalil? To nebylo možné, pomyslel si sklesle. Žádná skulinka.

„Lily ti věřila a teď je někde, odkud už se nedostane,“ soptil horal, zatímco od něho ostatní ustupovali do bezpečí v domnění, že by mohl vzteky vybuchnout.

„Věřila? Myslím, že o mé osobě neměla to nejlepší mínění,“ zmohl se Snape na prostou odpověď, čímž oponenta doháněl k ještě větší zuřivosti.

Silvanius přivřel oči, na čele vystouplou žilku, aby tak vypadal zlověstněji, „zatracenej smrtijede, pokud ti na nás nezáleží, tak proč ses k nám vůbec dával. Tady stojíme všichni jeden za druhým. To vy nejspíše neznáte, co? Jsi špína, Snape, nic jinýho, než špína na mé botě!“ začal s profesorem lektvarů hrubě třást. Kdyby to dělal ještě několik minut, možná by z něho vyklepal duši.

Severus se cítil sám tak špatně, že mu bylo jedno, jak s ním zachází, natož jak mu nadává. Nesnažil se ho setřást, jednoduše si to zasloužil. Pociťoval vlastní zadostiučinění. Únos slečny Evansové považoval za svou prohru, za svou vinu ale jim by to rozhodně nepřiznal.

Jeho Lily, ten nově objevený pocit ho zraňoval, vrážel mu do srdce osten jedu. Pravdou bylo, že se bál, bál se o ní. Měla s ním být v bezpečí, něco se pokazilo.

Že by jeho vinou? Co když ji nezachrání?

Kolem Snapa kroužili výčitky ve stále těsnějším kruhu, až mu dělalo potíže se i nadechnout, nebo to bylo Silvaniovo škrcení, co ho dusilo?

„Tak dost, Kettleburne. Co se stalo, stalo se, já to neovlivním. Nejsem Voldemort, abych rozhodl o jejím osudu a osudu všech. Jediné co mohu, je vyzvědět, co se s nimi stalo a pokusit se o nemožné,“ uchopil pevně mužova zápěstí a doslova je ze sebe serval.

Zbytek profesorů Silvania chytila za paže a odtáhli ho dál do bezpečí, aby se nepokusil o další napadení.

Sám připomínal divoká zvířata, o které se s takovou láskou staral.

„Ty hade zmijozelská, nevěřím ti. Pokud se jí něco stane, tak tě zabiju!“ křičel statný muž a máchl pažemi směrem k čaroději před sebou.

No, tím nejspíše zničil veškeré křehké přátelství mezi jím a zbytkem učitelů pomyslel si ještě sklesleji Snape tvářící se jako kuna zahnaná do kouta.

Vše to dusil v sobě, jak jen mohl. Pro všechny okolo vyhlížel jako socha neschopná jakýchkoliv citů.

Obrátil se k řediteli stále stojícím za svým stolem. Brumbálovi vodnaté oči vyhlíželi staře a nové starosti to ještě více umocňovali, snad ani on si nedokázal odpustit své selhání nad ochranou svých nejbližších.

„Je to na vás, Snape, vy jediný můžete nyní něco udělat,“ pokývl svou těžkou hlavou a spojil odevzdaně ruce.

„Pokud říkáte, že jste o ničem nevěděl, věřím vám. Lord Voldemort se jen stěží někomu svěřuje, vlastně máme štěstí, že jste mezi námi jako náš spojenec a můžete věci, o kterých bych mohl jen snít,“ přiznal Albus s téměř otcovskou důvěrou v někoho tak zatraceného jako je právě bývalí smrtijed.

Snape žasl. Brumbál mu stále věřil i potom co se stalo, možná jediný v místnosti.

Vážil si ředitelovi upřímnosti. Jeho slova zapůsobila jako balzám na tu jeho zkaženou poraněnou duši a Severuse povzbudila. I on byl jen člověk s lidskými schopnostmi a dokázal se vcítit do srdcí druhých.

Dokázal to i u něho? Věděl, co k Lily cítí? Dával mu naději, kterou tolik potřeboval?

Černá temná postava v místnosti vděčně přikývla.

„Já mu rozhodně nevěřím, je to zrádce!“ prsknul Silvanius směrem ke dvojici. Sveřepí Kettleburn vypadal jako by nejraději odhodil hůlku a vrhl se do boje pěstmi.

„O vás tu teď nejde, Kettleburne, osud těch tří právě závisí na obrovském štěstí a Severusovi,“ utnul Silvaniovi protesty ředitel s mávnutím ruky.

Snapovi bylo jedno, jestli mu ten chlap věří nebo ne, podpora Brumbála mu byla vším, přesto, že jej ředitel využíval a tlačil na něho, ať zachrání více vězňů, nebo obětí, stále mu důvěřoval a on ho nechtěl zklamat. Nikdo jiný o tom nevěděl. Profesoři v něm viděli stále toho krutého zabijáka bez skrupulí, který je tu později povraždí, až dá Temný pán rozkaz. Nezáleželo mu na nich, ani na jednom, až na Lily. Bože, její rty s příslibem dalších polibků a tělo, které by hladil, sladký hlas změnění ve hlasité sténání, štěbetání u snídaně a hrozby které by smetl ze stolu jediným přiznáním nad svou slabostí k ní.

Ano, Lily Evansová je jeho slabost, jeho šálek čaje, dýňový dort jeho dávná láska.

O to nechtěl přijít. Nechtěl se k ní otočit zády a nazývat se zbabělcem. Vlastní pýcha mu byla protivníkem. Ne. Už mu ji nikdo nevezme, i kdyby ho měli mučit. Ani sám Voldemort mu ženu nevezme ze spárů. Klidně se pro čarodějku obětuje a nasadí vlastní život jen, aby ten svůj mohla prožít.

Během svých mučivých myšlenek o svém rozhodnutí k Severusovi doléhali starostlivá slova Minervy McGonagallové.

„Myslíte, že ještě není pozdě, Severusi?“ ptala se zkroušeně a poprvé mohl Snape vidět tu hrudou učitelku přeměňování lidsky nejistou. Téměř ho to dojalo.

Pootočil svou tvář skrytou za své vlasy padající mu do tváře směrem k ženě, „myslím, že ne, Minervo. Pokud je unesli, Voldemort všechny smrtijedy sezve a pak rozhodne o jejich osudu,“ podotkl Snape upřímně s odtažitým tónem nenechávající nikoho na pochybách.

Tak to prostě bylo. Pán zla rád nechával nahlédnout své následovníky, jak jedná s vetřelci, mělo to výchovný efekt, dívat se na mučení, v ostatních vyvolávalo, jak strach, tak touhu mučit nevinné. Velice kruté a praktické. Geniální.

Sám se modlil k Merlinovi o zázrak. Mohli s nimi udělat rychlý konec, nebo je dát do vězení.

Dvě prosté možnosti ale jen jedna je ta správná. Navíc tu byla druhá potíž.

Lily byla z mudlovské rodiny. Temný pán takové nenáviděl. Severus měl na mysli nejpravděpodobnější verzi, ale tu nechtěl nikomu říci a nechtěl si ji přiznat ani sobě.

„Tss, Albusi,“ ozval se mužský hlas patřící vousaténu starci z obrazu po pravé straně.

„Ano, Argone?“ pohledy se stočili k rušivému elementu jejich debaty.

„Už je vyvádějí ven a míří s nimi do sálu,“ informoval zaujatě muž, zatímco se s ním střetávaly nechápavé pohledy, poté portrét utichl.

„To je můj přítel a právě nás informoval co se děje v Riddlově sídle. Má tam své dvojče, tudíž víme alespoň něco málo z temné strany,“ poté se Albus obrátil k Severusovi.

„Pamatujte si, Severusi, pokud se stane něco nepředvídatelného, jste tu vždy vítán a Bradavice jsou váš azyl,“ podotkne Brumbál a zpražil svým ledovým pohledem Kettleburna hrozícího, že vypustí ze svých neposlušných úst něco nepřijatelného.

„Vážím si toho.“

Severus najednou ucítil prudkou bolest vystřelující z jeho pravé paže, což se vlastně dalo očekávat. Nepříjemné jako vždy. Volal je na povinné shromáždění. Druhou rukou si naléhavě stiskl přes látku znamení Zla.

„Je čas…“ odpověděl s nečitelným výrazem ve tváři.

Brumbál pochopivší přikývnul. „Udělám, co je v mých silách,“ střelil učitel lektvarů pohledem po řediteli a hábit se mu prudce zavlnil, jak se obrátil a spěšně odešel pryč za doprovodu všech přítomných pohledů hledících na jeho záda jako na jedinou naději.

Lily Evansová

Kapitola 22.
Dar

Kotva 22

„Co se to děje?!“ dožadovala se Lily odpovědi, když ji silné mužské zjizvené paže vytáhly na nohy a doslova neurvale vyvlekli z temné cely i s ostatními profesory, které před nějakou dobou omráčili a pak unesli.

Proč je nezabili?

„Mlč, nebo si s tebou ještě předtím užiju,“ byla jediná tvrdá odpověď od zahaleného nepříjemného žalářníka, který všechny tři samozřejmě neozbrojené vyvedl z vlhkého vězení pod velkým sídlem.

Slečna Evansová ihned zmlkla, přesto se tato skutečnost tloukla s její vzpurnou tvrdohlavou povahou, jenže být znásilněna se nezdála zrovna příjemná vyhlídka.

Kráčeli po schodech nahoru do prvního patra pokrytého prachem s tmavým nábytkem. Vše nepříjemně prázdné a bezduché, spolu s těžkým vzduchem.

Nikoho nepotkali. Rozlehlé sídlo se stovkami pokojů zelo děsivou prázdnotou spolu s mrtvolným tichem.

Lily šla první a mimoděk se obrátila na vyděšenou profesorku Sinistrovou učící astronomii.

Pohledem ji pohladila a věnovala trochu odvahy, které sama potřebovala nejméně desetinásobek.

Každý krok byl krokem do pekla nebo do hrobu.

Další patro a pak velké dřevěné dveře.

Muž je otevřel a trojice musela projít do obrovského podlouhlého pokoje s velkým kamenným krbem naproti vrhající odlesky plamenů na leštěnou podlahu. Před jediným zdrojem tepla stál černý dlouhý stůl nejméně pro dvacet lidí, ten zel prázdnotou. To co však nás tři zaujalo, bylo nijak nevýznamné prázdné křeslo, ve kterém ležel stočený ďábelsky vypadající had větřící příchozí svým jazykem a dravčíma očima.

Lily otevřela ústa k nějaké otázce směřované na žalářníka, ale jakmile to udělala prázdná místnost se začala plnit oblaky černého kouře zhmotňujícími ve smrtijedy.

Přemisťovali se sem rychlostí světla.

Jeden za druhým se poslušně řadili do půlkruhu po straně, bez jediného hlasového projevu.

Chladné stříbrné masky zakrývali jejich obličeje a identitu. Měli vůbec nějakou? Bavilo je, se schovávat před světem a za příkrovem inkognity a kout pikle?

Tak děsivé, až se zbaběle rozechvěla, než se napomenula a třas lehce udusila v sobě samé.

„Rád vidím, že jste již všichni,“ zazněl potěšený hlas a sám Voldemort se magicky zjevil před trojicí jako fantom z mlhy a kouře. Potrpěl si na vskutku dramatickém vstupu, nemohl jen tak obyčejně přijít dveřmi.

Rudovláska couvla, až zády narazila do Bahsheda Babblinga, profesora starověkých run.

Ten náhlí šok z překvapení málem způsobil, že padla na kolena a vypadá vyděšeně jako jehně na porážce.

Voldemort se jejímu počínání upřímně zasmál. Nejspíše rád děsil lidi k smrti.

Třeba by mu mohla udělat čáru přes rozpočet tím, že dostane infarkt místo toho, že ji umučí k smrti, pomyslela si Lily škodolibě.

Nyní si mohla téměř zblízka tří metrů, užít ničím nechráněný pohled na Pána zla. První co zrzku zaujalo, byla výška, byl vyšší, než Snape, dokonce vyšší, než jakýkoliv muž v místnosti. Pak ta jeho bledá, až namodralá kůže vykukující z černého hedvábí rukávů. Hadí rysy se v něm skutečně nezapřely, dokonce ten lehce syčivý podtón hlasu, se zdál jaksi neochvějně tichý se skrytými jedovatými ostny.

Brr. Lily téměř zavrčela, a kdyby mohla, vcucla by se do podlahy.

Stál tam ve svém černém splývavém hábitu dosahujícím až k podlaze, zatímco si ve svých štíhlých prstech nebezpečně pohrával se svou hůlkou.

Voldemort v celé své kráse a hrůze zároveň.

„Ale snad se nebojíte?“ vyslovil ta slova s téměř milým úsměvem, jakmile viděl, jak se ti tři choulí k sobě jako vyděšené stádečko hypogrifů.

V řadě smrtijedů to zašumělo pobaveným smíchem dokreslující celou tíživou atmosféru na bod mrazu.

Lily se ihned zamračila, aby ukázala alespoň trochu odvahy svému nepříteli možná jako jediná, protože Aurora klopila oči a Bahsheda těkal po místnosti doširoka rozevřenýma očima a hledal nějaký jiný východ kudy ven.

„Celá akce dopadla doufám v naprostém pořádku, bez zbytečných problémů,“ mávl Mistr rukou a z řady vykročila štíhlá žena oděná v černých upnutých šatech s maskou na tváři.

„Ano, můj pane,“ zaskřehotala hrdě s lehce podlézavým přízvukem, „nikdo nedělal problémy. Jak jste řekl, jen postrašit můj pane.“

Žena měla zřejmě celou tu děsivou akci v Prasinkách na starosti. Lily k ní pocítila náhlou nenávist.

„Výborně, Bellatrix, nezklamala jsi mě, jako vždy,“ pokývl potěšeně Mistr hlavou.

„Nezranil někdo z vás toho starce Brumbála? Rád, bych toho pošetilce viděl na kolenou,“ zvýšil Voldemort hravě hlas, jenže nikdo mu na otázku nikdo neodpověděl.

„Jaká škoda,“ povzdechl si Pán zla, „to nevadí, dnes tu máme mnohem lepší zábavu, což?“ blýskl svýma úzkýma rudýma očima po třech lidech vprostřed sálu.

„Oh, dosud nikdo z vás nepromluvil, žádná odvaha? Žádná zvědavost?“ protahoval vůdce zálibně svá slova a mával ve vzduchu teatrálně hůlkou.

V půlkruhu to znovu pobaveně zašumělo.

Pokud se baví, je to dobré znamení? Ptala se Lily sama sebe. Jak s někým tak děsivým mohl Severus strávit tolik let, nešlo jí to na rozum. Probodla Voldemorta vyzývavým pohledem a srdce dívce divoce tlouklo, když odpověděla: „proč jste nás unesli?“

Ty dvě zákeřné oči začali propalovat celou čarodějčinu ženskou postavu a nakonec se jeho tenké rty roztáhly znovu do toho nepříjemně zlého úsměvu, „výborně, alespoň někdo je tu odvážný,“ třikrát nenuceně tleskl dlaněmi o sebe a ženě s každým tím zvukem vynechalo srdce.

„Dobrá otázka, děvčátko,“ sjížděl vězně pohledem od hlavy k patě a trápil ji svou neupřímnou odpovědí, „vy to nejspíše netušíte, ale jste tu pro naše pobavení.“

Překvapeně zamrkala, tedy všichni tři. Takže to nemá žádný větší důvod? Jen nás tu pozabíjí a budou se u toho smát??

„Některý z vás mi moc dobře nesloužil,“ podotkne náhle s chladným ostřím v hlase a Voldemortova tvář se začne lehce utápět v děsivém šeru.

Všichni tři si vyměnili překvapené pohledy.

O čem to mluví? U Merlina, to je tu mezi námi další špeh? Téměř se tomu zasmála, ale něco jí říkalo, že když na něho ukáže svým prstem, stejně zbylé dva nenechá jít.

Napjatá atmosféra se ještě vyhrotila následujícími slovy.

„No, kdo z vás to je, no?“

Voldemort nesnesitelně stupňoval napětí a chtěl snad, aby jeden ukázal na toho druhého? Nebo že se viník přizná sám? Lily bylo hrozně z pomyšlení, že celou dobu někdo koho denně vídávala a považovala za přítele donášel Pánovi zla. Věděl o tom Snape?

„Můj pane, odpusťte mi,“ najednou padnul Babbling na kolena.

Obě ženy vykulily překvapeně oči a nejraději by do něho samy kopnuly nebo mu zarazily hůlku do krku.

„Ty zrádče!“ vyhrknula Lily na muže středního věku plazícího se Voldemortovi u nohou.

„Nemáš ani čest a přijdeš i o svůj hloupý nanicovatý život,“ opovrhl Pán zla svým tajným stoupencem.

„Myslel sis, že ujdeš trestu? Že se schováš přede mnou? Tvá naivita mě vskutku dojímá Babblingu,“ síní se rozlehl smích, bez špetky pobavení.

Najednou Mistr ukázal prstem ke svým věrným Smrtijedům a kývl ukazováčkem.

Postava téměř nerozeznatelná od ostatních postoupila o dva kroky z řady ven.

„Kdyby ses držel mých rad stejně jako tady Severus, nemusel jsi špinit čest svých bratrů,“ promluvil zcela vážným, až nepříjemně hypnotickým hlasem slibující něco tak hrozného, z čehož by všem stávali vlasy na hlavě.

Slečně Evansové poskočilo srdce radostí hned, aby zase za necelou minutu odumřelo.

„Prosím, pane, polepším se, přísahám, dejte mi ještě jednu šanci!“ škemral muž na kolenou, milost mu byla však odepřena.

To celé však Lily nevnímala. Její pohled se zabodl do muže s nečitelnou maskou vraha na své tváři. Ano, nevšimla si ho hned napoprvé přes svůj strach, ale nyní si vzpomíná. Viděla ji jen jednou. V noci na chodbě.

Severus… Těkala po něm prosebně svýma jiskřivýma očima a z dálky si přála se k němu rozeběhnout a přitisknout. On tam však stál jako ledovec, nehybný strom zakořeněný do podlahy jako by ji nepoznával. Nerozběhl se k ní, neobjal.

Jednoduše mu byla ukradená.

To Lily ranilo. Nezachrání ji, nikoho z nich, bude se dívat na smrt všech třech. Je mu lhostejná. Nic k ní necítí. Profesorku bodlo u srdce a ochromilo to tak celé její ženské tělo.

Ze všech sil jakými potlačila palčivé slzy zlosti a smutku se přinutila hledět vpřed na osud toho hnusného zrádce z jejich středu.

Zatímco Voldemort pronášel poslední svá slova, za Pánovými zády se cosi pohnulo. Mistrovo křeslo, jež si Naginy vyhříval svým rozměrným tělem, teď zelo prázdnotou a had se obratně proplížil kolem páníčkových nohou směrem k vyděšenému muži.

Zrádce vydal přidušený výkřik, chtěl se zvednout, když hroznýš vystřelil s takovou prudkostí a zakousl se svými jedovatými zuby Babblingovi přímo do krku. Nezmohl se na nic.

Profesorka Sinistrová zhnuseně vyjekla a odvrátila pohled, zatímco se Lily výkřik zadrhnul nad tou zvířecí krutostí v hrdle.

„Svačinka, Naginy, ty vždycky víš, kdy máš přijít,“ usmíval se Voldemort nad svým mazlíčkem, pozoroval, jak se živí a polyká celého muže, jenž byl stále při vědomí, avšak paralyzován, pochutnal si i s oblečením, poté se těžkopádně plazil pryč.

Sežrán za živa musel být strašný osud.

Netrvalo to ani chvilku, had měl vražedný apetit.

Tento hrozný zážitek rovnající se těm nehorším v životě si dozajisté obě budou pamatovat do své smrti, a že to nebude dlouho trvat.

Pokud tohle vystoupení mělo sloužit za odstrašující příklad tak to zafungovalo, v řadách Smrtijedů bylo hrobové ticho.

„Něco tak odporného, se již nebude opakovat, jinak ten kdo mě zradí, dopadne daleko, daleko hůř!“ zařval téměř nelidsky Pán zla a rozmáchl se pažemi jako by chtěl celou svou rodinu obejmout.

Podvědomě sebou Lily cukla a schoulila hlavu mezi ramena.

Had se pomalu a těžce odplazil do temného kouta ke krbu, takže již nehrozilo další sežrání, teď už bude stačit použít jen kletbu, pomyslela si se strachem rudovláska.

Po zlikvidování shnilého jablka ve svých řadách si obě dvě učitelky Voldemort začal pozorně prohlížet a studovat jako by něco hledal. Co by to mohlo být? Něco určitého? Něco co by mu pomohlo? Náznak strachu a hrůzy, který by ho přitahoval?

Jaký bude jejich osud? Zabije je? Bude je nejdřív surově mučit, dokud nebudou prosit o smilování? Nebo je nechá napospas svým nohsledům, ať si s nimi užijí?

Lily se přistihla, že se ji z toho jeho nepříjemného pohledu po těle obrací žaludek naruby a podlamují kolena, stahuje hrdlo a spoustu dalších nepříjemných věcí.

„Ty,“ předstup.

Aurora Sinistrová udělala toporně několik kroků kupředu. Čarodějčiny podpatky narážející do země se zabodávaly do nastoleného ticha jako ostré dýky.

„Jméno,“ nařídil Voldemort a probodl profesorku astronomie svýma hadíma očima.

„A… Aurora Sinistrová,“ vykoktala mladá žena se zjevným strachem kolující jí v žilách jako jed.

„Čistokrevná?“ zeptal se a zúžil děsivě oči.

Nejspíše mu na tom záleželo.

Je vskutku tak povrchní a krutý, jak se o něm říká, pomyslela si Lily, ona už mladší verzi Voldemorta zažila a už tenkrát byl nadřazený tyran schopný pro svou věc obětovat cokoliv.

Žena před ním se div nerozklepala spolu s nezadržitelným pláčem. Stačilo opravdu málo ke konečné kapitulaci.

„Ano,“ špitla tiše a ta jeho chladná mrtvolná ruka ji palcem chytila za bradu a pozvedla tvář, aby se na něho podívala, jelikož je stále klopila vyděšeně k zemi.

Muka čarodějce byla vidět v očích, což ho akorát tak pobavilo.

Neucukla, mladá žena neudělala nic, co by ho mohlo rozčílit, byla ochromená děsem. Jistě si uvědomovala, že pokud nebude spolupracovat, čeká, ji něco mnohem horšího, než smrt.

Tato rozlehlá místnost v srdci sídla Riddlů mohla vyprávět děsivé avandgardní příběhy, mnoho čarodějů a čarodějek do této místnosti vešlo a jen opravdu málo jich odešlo po svých ven.

Lily napjatě čekala, co se bude dít. Chtěla by své kolegyni pomoci, jenže tím by ohrozila i samu sebe a tak se jen netečně dívala, než i na ní přijde nezadržitelně řada.

„Potěšující zpráva,“ zasyčel Voldemort se vzácným upřímným pousmáním. Naklonil se k Auroře blíže a cosi ženě pošeptal, ta celá náhle zkameněla a pobledla ve tvářích.

„Odveďte ji do mé ložnice, než zemře, poslouží jiným účelům,“ se škodolibým úšklebkem mávl na prvního smrtijeda v řadě a ten Sinistrové pevně sevře paži a odváděl nebožačku nekompromisně pryč z místnosti, zatímco se tmavovláska probudila z toho překvapivého šoku a vzpouzela se, co jí síly stačily.

„Lily… prosím pomoz mi!“ křičela zoufale a snažila se ke své kolegyni dostat, ale stála jako přilepená k podlaze. Nohy rudovlásku neposlouchaly, přesto k ní hleděla jako k jedinému záchrannému bodu. Ničilo ji to. Trhalo na kusy.

Nic platné, z chodby, než se zavřely těžké dveře, byl slyšet křik, jak se v poslední snaze brání tomu, co má přijít.

„To bude vážně zábava, nemám rád neostýchavé ženy,“ zasmál se spolu s ostatními Voldemort a Lily se mohla jen domnívat, jaký osud teď čeká ji. Komu bude zahřívat postel? Bude něčí svačinka? Kolik takových hadů tu ještě je? Je tu něco horšího?

„Můj pane,“ vykročila bez vyzvání ta samá žena jako na začátku s podlézavým hlasem nyní prosyceným žárlivostí.

„Ona…“ začala, jenže byla ihned přerušena.

„Mlč, Bellatrix, to není tvoje věc!“ vyštěkl Voldemort a zpražil svou oblíbenkyni žhavýma očima a ona pokorně ustoupila poraženě zpátky, jako by jí spálil kůži.

Žena poslechla, ale přeci jen něco zavrčela, což by si nikdo jiný nedovolil.

„A co s tebou?“ přesunul se Voldemortův spalující zrak na Lily.

Píchlo jí u srdce a pohledem vyhledala Severuse stojícího v řadě po straně.

Nic.

„Myslím, že ti nikdo nepomůže maličká,“ pozvedl věznitel jedno obočí a aby ji ponížil ještě víc, řekl: „nebo ano? Yaxley? Dolohove? Barty?“ zmínil tři své vyznavače, ty se jen zachechtali a pod maskou měli dozajisté své jízlivé škleby.

Od nich pomocnou ruku nedostane.

Proč ale Severus nic neříká? Proč mlčí? Dohánělo to dívku k šílenství. Chtěla na něho zakřičet. Zavolat. Mít tak u sebe svou hůlku.

Krb a plameny vydávaly sice teplo, ale ona měla husí kůži, uvědomila si.

Stále bylo mezi Lily a jím odstup několika metrů. Prosím, ať mě k sobě nezavolá, jinak se mu snad zakousnu do ruky, pokud na mě sáhne!

Pokud se na Snapa nemohla spolehnout, ať jí to bolelo a zrazovalo sebevíc, musela něco vymyslet sama, jenže tady nebylo co. Je to naprostá past. Jediný východ byly dveře, přemístit se nemohla, čekali tu školení zabijáci, a pak sám netvor osobně.

Neměla raději zůstat v Tajemné komnatě?

Najednou ucítila tak nepříjemný tlak v hlavě, až se čarodějce rozklepala kolena. Zajela si rukama do vlasů a zaúpěla.

Lapala po dechu a tělo měla v jednom ohni. Zavřela oči.

Četl jí mysl. Nešlo se tomu nijak bránit. Bylo to prudké, bolelo to jako čert, málem se Lily rozskočila hlava. Pátral po tom, čeho se bojí. Možná mě takovým způsobem chce odstranit ze světa pro své pobavení? Co hledá? Moje vzpomínky? Moje strachy? Něco uschovaného hluboko v mém nitru?

„Prosím dost!“ vykřikla a prohnula se v zádech.

Bolest na chviličku polevila, než se však stačila oddechnout, objevil se s novým tvrdším nápor, kde zkoumal bariéru jejích myšlenek. Dloubal do ní a netrvalo dlouho, aby ji prolomil. Čtení paměti samo o sobě nebolelo, ale on se v tom vyžíval, cítila to, způsoboval nepředstavitelná muka, jež nejdou ani popsat.

Držela se za hlavu, trvalo to snad hodiny, ale mohlo uběhnout jen pár minut, než bolest neochotně polevila a zmizela.

Lily stále stála na svém místě, pomalu otevírala oči zamlžené bolestí a rychle nahlas dýchala.

Lesklá podlaha podobná zrcadlu odrážela čarodějčino utrpení.

„Copak jsme to tu našli, nečekal bych, že tu najdeme něco tak zajímavého, „zasyčel.

Jakoby jí ledem přejel po páteři. Skutečně se začínala bát.

Než se naděla, byl sám Temný Lord přímo u ní, nyní s nečitelným výrazem. Našel snad něco, co se mu nelíbí? Či naopak, co jej zaujalo?

Nechci, aby na mě sahal, dotýkal se mě, propaloval tím nevyzpytatelným pohledem, který se může lehce změnit z potěšeného na nenávistný. Potlačila vzlyk a odvážně pozvedla tvář čelit té bestii.

Pokud mám zemřít, tak do toho pohledu, dám všechnu svou nenávist, jakou k němu cítím, rozkázala si.

Bez varování ji volnou rukou chytil zezadu za vlasy, doslova dívku paralyzoval a lehce jí tak zaklonil tvář.

Prohlížel si ji, tyčil se u ní jako skála, div nezačala kňourat.

Tak na lidi působila ta spalující blízkost. Byl ještě horší, než ten nenasytný upír v zapovězeném lese. Dýchal čarodějce zblízka do tváře a ještě více se přiblížil jako by ji chtěl políbit.

To ne! U Merlina, jen to ne! Zatvářila se zhnuseně. Viditelně se rozechvěla panikou, zrcadlící se Lily v každém póru těla spolu s nechutí.

Dech smrti ji polechtal na tváři a ona lehce zalapala po dechu. Bude to jako Mozkomorův polibek, kdy z vás vysaje všechno nashromážděné štěstí a nechá vám na pár dlouhých sekund jen ty děsivé nepříjemné pocity, až se z toho zblázníte a pak vás nechá zemřít? Umí něco takového? Zavřela uslzené oči, ani těm slaným potůčkům se už bránit nemohla. Voldemort byl u ní tak těsně, že cítila jeho hábit na svých šatech, tu vtíravou vůni záhrobí.

Jakmile se dech přiblížil tak na jeden centimetr od jejích pootevřených úst, změnil náhle směr.

Chvěly se jí rty jako tomu největšímu zbabělci. Byla to nějaká zatracená zkouška odvahy?

„Tak ty jsi našla můj deník, hm?“ zašeptal ženě tiše do ucha s ledovým podtónem.

„Viděl jsem to a dokonce to i cítím, zničila jsi ho, že?“ syčel a rty se dotkl jemné kůže jejího ucha, aby tak vystupňoval dívčinu hrůzu, ještě o pár stupňů víc.

Neměla co říct, spíše nebyla v tuto chvíli schopná slova, jen němě zavřela a zase otevřu rozechvělé rty, ale vyšlo z nich jen tiché nesrozumitelné „ehh.“

Voldemort více sevřel Lilyniny vlasy ve své dlani, až vykřikla, dožadoval se odpovědi bolestivými praktikami.

„Já nevím,“ vydechla a stisk lehce povolil.

„Jsi tak sladká a bezbranná, máš můj obdiv, nečekal bych, že viteál, dokáže zničit někdo tak slabý jako ty,“ zavrčel chladně a jí se z toho obrátil žaludek, ale naštěstí jeho obsah stále zůstával na místě.

Voldemortova slova byla sice tichá a jemná, přesto je pronášel takovou neupřímností a falší, až měla chuť padnout na kolena a prosit o milost. Předstíraná něha byla daleko horší, než kdyby na ní řval. Evidentně znal mnoho způsobů, jak si vynutit poslušnost.

„Co teď ale s tebou?“ promlouval stále v té největší tichosti určené jen pro její uši.

„Byla by tě taková škoda, ukončit mladý život v rozpuku, mohl bych si tě nechat na později,“ dýchal nebožačce na ouško jako náznak pozdějších děsivých radovánek v jeho loži a ona neudržela nový příval horkých slz. Tom Riddle ukrytý coby vzpomínka v deníku se choval stejně, cosi ho k ní přitahovalo, jenže s opravdovým zájmem to nemělo nic společného, on chtěl jen pobavení. Hru, založenou na mučení a týrání své oběti. Nijak se nezměnil, ba co hůř, byl ještě mnohokrát děsivější s tou hadí tváří tak blízko, že kdyby pohnula hlavou, otřela bych se o něho tváří.

„Dala bys přednost mě, před smrtí, ženo?“ pobaveně skroutil rty v hadím úsměvu, aniž to mohla vidět. Oči zabodávala do šedivého stropu, než jej přesunula na zástup Voldemortových poskoků. Hleděli na nás jako na nějaké zábavné divadlo. Nový nápor bolesti a smutku jí projel celým tělem.

„Dokážu být i velkorysí,“ Mistrovi studené rty se otřely o jemnou kůži ženina lalůčku.

Lily k sobě pevně stiskla rty, přesto z nich uniklo zoufalé heknutí.

Nejraději by mu zarazila nehty do tváře a škrábala jako kočka nebo mu sebrala hůlku, kterou jí tiskne z druhé strany na krk jako nevyslovenou hrozbu.

„Nikdy, ty dokážeš být jen krutý…“ vydechla rozechvělým hlasem, jenž čarodějce nepříjemně rezonoval v krku jako pachuť něčeho odporného.

Znovu ten proradný falešný úsměv plný trpkosti a jedu, „jak chceš, nenutím tě k tomu. Raději vše řeším v poklidném duchu,“ lhal, chtěl ji ukolébat nepravdivými slovy, bídák.

„Lháři…“ nařkla ho a on se uchechtl tak tiše, že měla problém to slyšet i ona sama.

Děkovala bohu za to, že se ten zlosyn dokáže ovládat více, než své mladší já, tohle celé je stejně jen taková škodolibá hra, oba to věděli, z místnosti mohl odejít živý jen jeden. Ona to rozhodně nebude.

„Co tedy s tebou, mudlovská šmejdko,“ vydechl pobaveně a nechal otázku viset ve vzduchu, poté se náhle prudce odtrhl a pustil její vlasy. Oběť neudržela rovnováhu a podlomila se jí kolena, na které sklouzla k zemi přitahována gravitací, takže před Voldemortem klečela jako žebrák. Nyní Lily připadal ještě daleko hrozivější a vyšší, než kdy předtím, jak na ní dopadal jako stín.

Věnoval vězni povýšený škleb, pak se obrátil ke svým milým smrtijedům, jež stále v půlkruhu vyčkali v pozadí na další rozkazy jako nenasytní psi.

„Je z vás někdo ochoten si jí vzít? Pokud ne, zemře. Macnaire? Gibbone? Nikdo? Pak se budeme s naším malým hostem rozloučit,“ zasmál se tím svým typickým zlým smíchem rozeznívající negativní energii v celém sále.

V tu chvíli by se v mladé profesorce krve nedořezal. On jí tu právě nabízel jako rybu na trhu!

To se měla dostat do něčích špinavých oplzlých rukou? FUJ, to raději umře, než být tak pošpiněná.

K její hrůze na poslední chvíli, kdy dozněl hlas temného Pána, vystoupily z řady dvě postavy.

Těkala po nich očima, neschopná se pohnout, její útlá ramena byly svěšená a ruce visely podél těla. Srdce dívce radostí poskočilo. Severus, je to určitě on! Nenechá mě v tom, zachrání mě! Možná jsem ho skutečně podcenila, já hloupá, říkala si. Dostane mě odsud do bezpečí, radovala se.

Voldemort schoval ruce za zády jako nevyšší soudce.

„Můj pane, byl bych potěšen, kdybych si tu ženu mohl vzít, mám s ní ještě nevyřízené účty,“ ozval se rozhodně Severus a Lily z těch slov, zmizela z tváře všechna barva.

Ne! On ji nechce zachránit, on ji chce ze zcela jiných nechutných pohnutek! Neměla mu věřit, je to zrádce, Mistrův poskok. Zachmuřila se nad tím zjištěním a srdce jí málem puklo lítostí a pomalu se rozpadalo na kusy. Tak bude nakonec mým mučitelem on. Jak se musel přemáhat a přetvářet, aby se vlichotil Brumbálovi do přízně, pomyslela si hloupě. A mě, důvěřivé slepici. Mě ukradl duši i srdce a teď ho pár dobře míněnými slovy téměř vyrval a stiskl ve svých rukách, dokud neudusil jeho tlukot.

Proklínala ho jako nikoho jiného.

Slečna Evansová byla tak zabraná do svého vlastního trápení, že ani nebrala v potaz druhou postavu, jež pro ni projevila zájem.

„Ah, Luciusi,“ protáhl potěšeně Voldemort s pohledem upřeným na druhého muže svírajícího v ruce vycházkovou hůl. S tímto předmětem se jako jediný lišil od všech ostatních.

Lily se rozšířily panenky překvapením i novým zděšením.

Ne. On ne. On ji určitě poznal. Tenkrát Lily viděl v té špinavé uličce, musel ji poznat. Teď o ni žádal svého Pána ale proč? Sakra, jak se asi tváří pod tou zatracenou maskou? Nechtěla k němu, ten nadřazený bastard pohrdající všemi mudlovskými čaroději, jí byl vážně odporný!

„Pane, dejte mi tu ženu, mám s ní vlastní plány,“ zazněl úlisný tlumený hlas zpod masky, které po stranách vykukovaly, téměř žlutě platinové delší vlasy.

„Líbí se ti, že? Na mudlu oplývá hezkou tvářičkou, jaké máš rád. Všiml jsem si, jak se na ni díváš. Nemám důvod ti ji nedat,“ pronesl vzletně Voldemort jako by snad svému nohsledovi viděl přímo do tváře a hned se obrátil zpátky na osamoceného vězně čekající rozsudek a věnoval jí spalující temný pohled, až rudovlásce tělem projel nepříjemný pocit ztráty.

„Ale pane…“ Procedil skrze zuby oponent s tím nejchladnějším hlasem, jaký dívka u Severuse slyšela. Ta zášť, ji málem udusila a při tom zvuku by se nejraději schoulila na zemi do klubíčka a předstírala neživý kámen.

„Dost, Severusi! Ty jsi svou příležitost měl. Pohrál sis dost, jak jsem měl možnost vidět. Už jsi ode mne dostal hračku minule a předminule. Dnes jsem se rozhodl tuhle ženu věnovat do rukou Luciusovi,“ pokynul rázně paží k druhému muži, který se lehce uklonil.

Snape mlčel a uposlechl. Věřil, že pokud řekne něco navíc, bude potrestán, Pánovi docházela trpělivost a on netoužil se přede všemi svíjet na zemi pod jeho oblíbenou kletbou jako červ.

Dva kroky a poražený se stáhl zpátky na své volné místo a zaplnil svým tělem mezeru řadě.

Severus vyhledal pohledem zdrcenou Lily podíval se dívce do očí, které už více ranit ani nemohl a rozpolcovalo to celou jeho osobnost na kousíčky jako by vás někdo vykostil, vysál vám krev a odříznul svaly.

Pro teď nemohl nic dělat. Pokud by Lily hrozilo nebezpečí smrti, něco by neuváženě podnikl, ale teď bude mít jinou příležitost. Získal ji Malfoy, jistě, byl to smrtijed, ale málokdy holdoval zabíjení vlastní rukou, je tedy vysoká šance, že Lily tímhle způsobem nic neudělá, avšak a on se pokusí čarodějku od něho nějak získat zpět. Jen doufal, že nebude příliš pozdě, vzhledem k Luciusovím choutkám. Zatraceně, ulevil si v duchu a zůstával nadále lhostejný pro všechny okolo. Pociťoval ke svému příteli tak hlubokou bezbřehou nenávist jako podobná bezedné propasti, jak se zarýval do jeho zad před sebou. Nejraději by mu do nich zabodl nůž.

„Děkuji, můj pane,“ o podlahu ťukla mužova hůl, jak se vydal pevným elegantním krokem aristokrata ke své čekající kořisti.

K Lily se blížil fantom z masa a krve, za jehož maskou se skrývalo zlo. Došel až těsně k ní, poté drapnul čarodějku za paži. Donutil ji vstát. Dosud byla tak zkoprnělá, neschopna sebemenšího pohybu a teď se pokusila nepříteli zákeřně vytrhnout.

Sevřel čarodějku dost pevně na to, aby bolestí vykřikla.

„Tedy, ty si dokážeš získat autoritu, Luciusi,“ posmíval se temný Pán, dívajíc se na svého stoupence, jak se snaží ženu zlomit. Ostatní se přidali k veselí.

Pokárání od svého Mistra nepřijal zrovna moc dobře, až se Lily domnívala, jak ji co chvíli udeří tou svou vycházkovou holí zakončenou stříbrnou hlavou hada, neklamný znak Salazara Zmijozela.

Pozvedl svou hůl a Lily se o to víc pokusila s nepřítelem bojovat.

Kupodivu ji hned pustil, přesto se domnívala, že bude mít modřiny z toho nepříjemného sevření.

Lucius místo, aby ženu surově zmlátil, což bylo pod aristokratovu úroveň, jedním pohybem oddělil pouzdro od konce stříbrné rukojeti, které uvnitř schovávalo dlouhou štíhlou magickou hůlku z tmavého dřeva.

Jaké překvapení.

Bože, on ji vážně zabije!

Rozklepala se pod náporem všech těch krvežíznivých pohledů v místnosti.

Malfoy namířil ten kousek dřeva na dívčinu uplakanou tvář, „IMPERIUS.“

Zahřměl smrtijed a Lily cítila tak lehký uvolňující pocit.

Všechny starosti byly pryč, ten pocit se jí líbil. Nemusela nad ničím přemýšlet, jen chtěla poslouchat rozkazy, všechny rozkazy svého pána.

„Postav se,“ rozkázal Lucius netrpělivě.

Poslechla bez jediného protestu, ve tváři netečný výraz, oči přetažené jakýmsi šedým závojem. Ovládal svou loutku s umem zkušeného loutkáře.

Jistě mu to nebylo nijak cizí.

Vyhrál s konečnou platností.

Poté ženu znovu chytil, tentokrát za zápěstí, kolem kterého omotal své štíhlé majetnické prsty a nemusel ani nijak pevně, přesto ji nelidsky sevřel a s hlasitým „POP“ se přemístil ze sídla svého Pána pryč i se svou nejnovější oběť.

Severus tam stál neschopen uvěřit své ztrátě. Jaký byl hlupák. S pevně stisknutými čelistmi si div nenadával. Ne, že nezachránil ani jednoho, navíc nepomohl ani ženě, na které mu záleželo nejvíc.

Myšlenky se mu rozutekly zpátky k Malfoyovi, a co bude jeho Lily nucena strpět pod Luciusovou pevnou rukou.

Zatraceně, ten zvrhlík, skřípl zuby.

Stál tam dlouho a obviňoval se, dokud nezjistil, jak tam sám hloupě stojí, zatímco místnost zela prázdnotou, samozřejmě až na hada hřejícího se s plným břichem u ohně. Celé je to jeho vina, to on se stal přeběhlíkem mezi dvěma frontami a neuváženě si nedokázal spočítat všechny nevýhody. Podcenil to. Teď za to platil vysokou daň rozervaným srdcem a nataženými nervy jako struny k prasknutí.

K uším mu začali doléhat vtíravé zvuky bolestného sténání a křiku z chodby.

Přešel k dlouhému stolu a pohlédl do plamenů hned za ním, ve kterém se odráželo vzteklé rozpoložení jeho týrané mysli.

„Každý nemůže mít to, co chce,“ zazněl hlas přímo za Severusovými zády.

„O tobě to moc neplatí, Bellatrix, vždycky sis všechno to vydupala ke své spokojenosti,“ odsekl chladným hlasem a byl překvapen její přítomností, myslel, že je zde sám.

„Kdyby tomu tak bylo, už bych byla na jejím místě,“ vrčela jako vzteklé zvíře a nijak svoje pobouření neskrývala.

„Je zajímavé vidět někoho, kdo tvé vůli nepodléhá,“ vysmál se jí jízlivě, aniž se ohlédl.

Ladným krokem čarodějka muže obešla a svádivě si sedla na stůl před něho, nohu přes nohu. Neměla masku a vlasy jí prosvěcovalo světlo z ohniště jako pomyslná svatozář, kterou rozhodně tahle ďábelská stvůra neměla. Chtěla mu to oplatit.

„Jen si pomysli, co asi teď právě Lucius dělá té malé couře, po které vzdycháš Snape…“ pohupovala Bellatrix svou štíhlou nožkou, ukrytou v záhybech černých šatů s hraným škodolibým úsměvem, který umí jen zraňovat.

„Než s ní můj švagr skončí, bude se mu ta malá mudlovská šmedtka plazit u nohou,“ pokoušela Severusovu trpělivost.

Muž to nemohl dále poslouchat. S hlasitým prásknutím se ihned přemístil pryč.

Severus a Lily

Kapitola 23.
Nedobrovolný vězeň

Kotva 23

Profesorku stále ten příjemně nekomplikovaný pocit oduševnělé lehkosti neopouštěl ani, když se, se svým novým pánem ocitla na příjezdové cestě u brány velkého domu.

Zde nejspíše končí jejich krátká cesta.

Lucius Malfoy otevřel a oba prošli až k obrovskému setmělému sídlu Malfoy manor nevykazující ani špetku života.

Nespěchali.

Pán domu si vychutnával svůj dar jdoucí vedle sebe. Nikdo už mu tu ženskou nesebere, liboval si samolibě.

Po chviličce jednoduše vstoupili do domu.

„Vítejte doma, pane,“ skřehotal okamžitě Brenn snažíc se zavděčit se svým nosem až podlézavě u země, div si ho o podlahu neodřel. Vzal svému pánovi plášť, „co s tou ženskou, můj pane?“

Skřípavý hlásek domácího skřítka napovídal o nechuti k novému hostu. Evidentně se tak choval ke každému, navíc byl na pozdní příchody svého pána a jeho společnic zvyklý.

„To tě nemusí zajímat, mazej dělat něco důležitějšího, skřete,“ švihnul ho Lucius po zádech násadou své hole, když tu stvůřičku míjel. Podle chování skřítkovi dával jednoznačně najevo, že on patří do té nejspodnější kolonky společnosti a tak s ním i zacházel.

Lily hleděla jen před sebe, následovala každý Malfoyův krok do prvního patra.

Celou dobu nepromluvil, nejspíše se s ní ani bavit nechtěl a jí to bylo vcelku jedno, to byla výhoda děsivé kletby impérius. Všechno vám jaksi proklouzávalo skrze prsty, aniž jste to mohli nějak koordinovat a to jediné na čem vám záleželo, bylo splnit jakýkoliv i nesplnitelný rozkaz. Je to téměř až omamné s jakou silou vás kletba, jež se nepromíjí, nutí ohýbat, chodit, mluvit a vlastně provádět cokoliv. Tím spíš se zdálo děsivě bizardní, že je pod nadvládou zrovna tohohle škrobeného aristokrata, jehož jedinou starostí je perfektní vzhled a chování ukazující na veřejnosti.

Lucius vešel do jednoho z mnoha místností a až pak odvolal své spoutávající zaklínadlo a dovolil majitelce svého těla se vzpamatovat.

Čarodějka se probudila z oslnění velmi rychle, jako by jí někdo vylil kbelík studené vody přímo za krk. Nejen, že se nacházela úplně někde jinde, navíc i společnost se Lily nezdála vyhovující. Tím spíše jakou měl nad ní moc. On měl hůlku, ona ne.

Vyděšeně se rozhlédla kolem, pátrajíc po čemkoliv užitečném, vypadalo to jako knihovna nebo nějaký salónek pro hosty.

Čtyři zeleně saténem ozdobené stěny skvěle ladily s černou koženou luxusní pohovkou a stejně sladěným nábytkem. Jediné tlumené osvětlení bylo v podobě stojaté lampy, to dávalo staroanglickému interiéru intimní atmosféru, o jakou rozhodně nestála.

Dekorace se skládala z několika stříbrných věcí rozmístěných na římse krbu, jednu takovou by mohla použít a omráčit svého mučitele nebo ho pro jistotu propíchnout pohrabáčem, které měla na dosah, bohužel dívku nespouštěl z očí právě pro takový případ.

Škodolibě si pomyslela, zda ho už nějaká dámská návštěva takovým způsobem napadla a pocuchala smrtijedovi tu jeho drzou hezkou grimasu.

„Kde to jsem?“ vyhrkla na muže před sebou, cítila se v cizím prostředí nejistě.

„Jsi na mém sídle, kde jinde?“ pozvedl bradu a zakroutil nad její zjevnou hloupostí hlavou.

Lily Malfoye sjela pohrdavým pohledem, nebrala ho jako věznitele, pokud nebude mít pouta na rukách a rozhodně se nenechá nikým vlastnit. Není kus nábytku.

Pomalu nabývala svou ztracenou sebedůvěru, jen kdyby tu na ni všechno nepůsobilo stresujícím dojmem bohatého stříbrného pozlátka, za kterým se skrývá shnilý bonbón.

U Merlinových sandálů, vždyť sem s ním přišla jako nějaká lehká ženská, co jiného po ní asi chtěl? Co muži mohli žádat po ženách, které si přivedou do svého domu? Při tom pomyšlení opovržlivě ohrnula ret. Rozhodně to neznamená hrát šachy a rozprávět nad posledním nesmyslně schváleným zákon na ministerstu kouzel v posledním znění.

Nejraději by se Lily nad svým humorem zasmála, jenže nic vtipného na tom nebylo.

Byla tady, v Molfoyově sídle, s ním, zatím oblečená, což se může ihned změnit a ne zrovna její vůlí. Do jaké situace ses to zase dostala Lily!

„Jistě se ptáš, proč jsem si tě vybral, respektive, požádal o tebe,“ protáhl vyrovnaným nenuceným hlasem Lucius a gepardí chůzí popošel ke kožené pohovce, na kterou se pohodlně usadil. Zdařile předběhl čarodějčiny myšlenky. Přesně na to samé se chtěla zeptat, je vážně tak čitelná? Dokázal odhadnout na co myslí, je vážně všímavý.

S Malfoyem si snad už dokážu poradit, než s Voldemortem, říkala si v duchu.

Jako by blonďatý muž slyšel pochod jejích myšlenek, potutelně se jeho tvář pohroužila do lehce vítězného pousmání.

„Jistě, Malfoy,“ odsekla Lily netrpělivě.

Lucius se nenechal vyprovokovat, jen pevněji a hlavně varovně stiskne stříbrnou rukojeť své hůlky, než se blahosklonně vyjádřil, „co si myslíš, proč jsem to udělal?“ zeptal se náhle otázkou jako zkušený politik a nechával dívku stát na druhé straně místnosti.

Jak očekával, ani nevypadá, že by toužila si sednout vedle něho.

„Kvůli mým hezkým očím?“ prskla nepotěšeně Lily směrem k elegánovi a založila si ruce nepřístupně pod ňadry, aniž by tušila, jak teď vypadají pro někoho z Luciusova místa lákavě. Jako by mu je přímo nabízela, aby je pohledem polaskal.

„Možná, to však není ten pravý důvod, drahá,“ nepřestával muž svého vězně hypnotizovat tou chladnou ocelí odrážející se mu v očích.

„Jaký je tedy ten důvod? A nepočítej s tím, že ti budu děkovat za záchranu,“ věnovala nebožačka pánovi domu zamračený pohled a začala netrpělivě ťukat špičkou boty o zem. To dělala vždy, když zapracovala dívčina nervozita.

Nebojí se ho a on ji při tom nechává, zatím vyčkává. Lucius promíjí tě ženské neodpustitelné drzosti, které by si nedovolila ani jeho vlastní manželka. A proč? Protože ji brzy zlomí. Jak jsou ty holky nejdříve plné odporu a opovržení, dokud si je nevychová v poslušné panenky, tak lákavé, Luciusovi přejelo vzrušení po páteři.

Nejde se neusmát a nenechat schválně tu mladou čarodějku na pochybách.

„O tvoje díky mi nejde,“ promluvil chladně, „jde mi spíše o to, kdo jsi, kdo můžeš být, a co z tebe bude,“ mluvil trapitel v hádankách a bavil se nechápavým výrazem profesorky před sebou.

„Myslela jsem, že mudlovskými šmejdy pohrdáš stejně jako všichni tobě podobní,“ namítla ihned rudovláska s plamenem v očích.

„Ale nač tak krutá slova, slečno Evansová,“ zapředl téměř mile.

„Pokud jde o čaroděje či čarodějky z nečisté krve, vždy nacházím nějaký způsob, jak je využít, takže mi jsou docela užiteční,“ prohodil jen tak mimochodem Lucius.

„A k otázce vašeho pobytu v mém domě,“ odmlčel se, aby vzduch naplnily pochyby, „na nějakou dobu si zde zahrajete služebnou, nic víc po vás nechci,“ zní to prostě, jenže za těmi slovy je skrytého cosi víc, stejně jako za tím jeho odporným svlékajícím pohledem, kterým ženu neustále zahrnoval, bavil se tím parchant.

„Jdi k čertu, Malfoy!“ v Lily narůstal stále větší vztek z toho co jí nabízel, ne, on rozkazoval, což je ještě horší. Snad si nemyslí, že mu tu bude otročit? Dělat co mu na očích vidí, zatímco do ní bude kopat?

Tentokrát se zdá, že aristokratova míra trpělivosti lehce přetekla přes okraj pohárku. Luciusovi koutky se lehce stočily směrem dolů, „co kdybychom si to vyzkoušeli? Jen jako takový příklad, ukázku.“

Lily otevřela pusu k další salvě nadávek dopadající na Luciusovu hlavu, když její protesty nemilosrdně utnul mávnutí hůlky.

„IMPERIUS!“ protnul místnost Malfoyův panovačný hlas, „tohle je mnohem lepší nemyslíte? Vypadáte uvolněněji,“ zle utrousil kousavou poznámku.

„Nalijte mi whisky,“ poručí povýšeně své loutce a ukázal prstem, na kterém měl velký rodový stříbrný prsten ve tvaru obmotaného hada, prst mířil přes místnost směrem k baru.

„Vysvětlíme si pár pravidel, aby bylo jasno. Za prvé, budete se moci volně pohybovat po celém domě s výjimkou posledního patra. Ven nesmíte, a pokud ano, okamžitě to zjistím a bude následovat trest. Za druhé budete plnit každý můj rozkaz a rozkaz kohokoliv jiného tady. Budete odpovídat, když budete tázána a pokud ne, budete mlčet,“ diktoval svým osobitým důrazem Lucius.

Lily s netečnýma očima přišla těsně ke svému pánovi a podala mu do volné ruky průzračnou sklenku s ohnivě oranžovou tekutinou, ve které pluly tři kostky ledu a s cinknutím narážely do skleněných stěn.

„Skvělé,“ napil se a nechával dívku před sebou trpělivě čekat, dokud ji pevně nechytnul za zápěstí a nepřitáhl blíž k sobě.

Neodporovala, nemohla, ušklíbl se Lily posměšně do obličeje.

Dlouhou chvíli si nebožačku prohlížel zblízka a nezapomněl ohodnotit pohledem i to co se skrývá ve výstřihu, pak hlesl: „klekni si.“

Kletba ženu donutila si kleknout na koberec před nohy svého pána a vzhlížet k němu jako k tomu jedinému bohu na světě.

Uhlazený Malfoy v tmavém obleku, naopak se zájmem shlížel na svou novou oběť svýma kobaltovýma očima plnýma pohrdání a chtivosti. Jak dobře to dělá jeho egu, jak rád někomu rozkazuje, pro to se narodil, byl tak vychovávaný. Miloval to. Neznal nic lepšího, než ženu plazící se mu u nohou.

Mimoděk zakroužil nepatrně zápěstím a lehce upil tu zlatavou tekutinu, poté se natáhl vpřed.

„Vypij to,“ poručil mučitel a byl si více, než jistý, že splní jeho rozkaz. Musí. Nedával ženě na vybranou. Prostě to udělá.

Lily přijala ten dar a vyklopila celý obsah do svých úst.

Jakmile alkohol sklouznul do toho něžného labutího krčku, zrušil své kouzlo hůlkou.

Slečně Evansové se rozšířili panenky, jak v hrdle whisky ďábelsky pálila a spalovala jí žaludek, ve kterém už musela mít propálenou díru. Přitiskla si dlaň k hrudi a lehce se zakuckala odporem spolu s hlasitými nádechy, dokud ten pocit pomalu neustupoval.

Pobavilo ho to. Nebyla zvyklá pít alkohol, nevadí, naučí se.

Vychová si tu malou mršku k obrazu svému, sám se na to nebetyčně těšil, na to uštěpačné odmlouvání, tresty a prosby, zachvěl se tou myšlenkou, až mu vzrušení sklouzlo do klína a tepalo tam.

„Zůstaň sedět!“ zavrčel, když se chtěla zvednout, jak ponižující jí to muselo připadat.

Neposlechla, musel se tomu v duchu usmát.

„Za každé neuposlechnutí následuje trest! Nauč se poslouchat,“ zahřměl hlasitěji.

Tvrdě čarodějce přes látku šatů stiskl rameno, zaryl do něho prsty i nehty s nezměrnou silou, vykřikla. Ihned srazil její tělo zpátky na kolena. Vypadala tak rozkošně, když se v její tváři objevil projev jeho zamýšlené krutosti.

Se mnou si nebudeš hrát, holčičko. Já jsem jiný pán, významně se zamračil nad neodpustitelným chováním svého nového mazlíčka.

„Asi by tě zajímalo, proč zrovna ty,“ prohodil líně Lucius a opřel se zpátky do své drahé pohovky, zatímco neskrývavě sjížděl těma stříbrnýma očima do Lilyjina výstřihu.

Mlčela. Dobře se učí.

„Prostá otázka, prostá odpověď. Poznal jsem v tobě tu děvku z Obrtlé ulice. Jak se k tobě Snape tisknul, byla jsi to ty, že ano?“ shlédl na rozcuchanou rudovlásku s těmi pravdivými slovy. Nepopřela to.

Raději se mu vyhnula pohledem a předstírala, že ji více zajímá koberec pod sebou, což si vyložil jako ano.

„Když jsem tě tam dnes viděl podruhé, došlo mi, že to není náhoda. Jsi Severusovou milenkou? Řekni, drahoušku,“ tázal se Malfoy stále ve vší slušnosti.

„Ne!“ vyhrkla Lily a prudce po něm střelila očima, ve kterých se zrcadlo utrpení.

Ah, pomyslel si vítězoslavně, tady narazil na citlivou slabinu.

Nemohl si pomoci, aby ji ještě více nevyzpovídal.

„Ne?“ protáhl pomalu se zlověstným úsměvem, který se nezastavil snad před ničím prohlásil: „a chtěla bys?“ ponižoval svého mazlíčka Lucius, zatímco sledoval střídající reakce v tom jemném ženském obličeji. Opravdu rozkošné.

„Jdi někam Malfoy!“ vykřikla celá červená, než se ze svého vzteku vzpamatovala, ohnula se v zádech pod náporem velmi bolestivé silné facky.

„Budeš mě oslovovat, pane,“ zavrčel Lucius a hned zase nasadil vyrovnaný uhlazený výraz plesového tanečníka.

Lily náhlou bolestí vykřikla. Rána pálila jako čert, naprosto ji to ochromilo, poraněná pokožka celá rudě pulsovala.

Až pozdě se čarodějce do zorného pole skrze rozhozené pramínky jejích vlasů dostal nový rychlý pohyb. Pán domu zajatkyni pevně chytil za bradu.

Sakra, on mě donutí se na něho ještě dívat jako by mu nestačilo, co mi udělal, soptila ohromením dívka.

Vyčítavě se tomu elegantnímu tyranovi zabodla do očí, ať pocítí také trošku odporu, ať vidí, jak na ní působí.

Prodlužoval ten kontakt soupeřících dvou odlišných sil, dokud nepromluvil: „nemám rád násilí, pokud není nutné,“ prohodil na oko avšak s vážným pohledem, málem tomu bývala uvěřila, nebýt toho škodolibého lesku v těch nadřazených šedých očí.

Ty jo? Ty, zabiják a nemáš rád násilí? K smíchu.

Natahovala krk, než se mu vyškubnula z prstů celá červená ve tvářích.

Nenechal si to líbit a jediným jeho rychlým pohybem ležela na gauči a on na ni.

„Ne!“ vřískla a začala škrábat jako kočka, kam jen dosáhla.

„Nejsi nic, než sprostej vrah, Malfoy!“ vřeštěla na celý dům, zatímco jemu, stačilo pár pohybů, aby si na svou vzpouzející se oběť sedl a přimáčkl tak ke koženému povrchu pohovky.

Tíha mužského těla neozbrojenou čarodějku uvěznila pod sebou, nemohla ho shodit ani se vykroutit.

Lucius pozorně svého nového mazlíčka sledoval, bojovala jako tygřice a pořád se to zdálo málo, ano, marný boj proti fyzické mužské síle. Naprosto zbytečné, jen se vyčerpávala a on si tak rád hrál.

Vybízel Lily pohledem, ať znovu něco zkusí, ať ho napadne, škrábe a křičí, dokud mu nebudou zaléhat uši.

„Tvůj hlas je jako libá symfonie drahá, zakřič znovu,“ provokoval a surově čarodějku chytil za pravé zápěstí, čímž ji donutil vyjeknout, marná snaha v již prohraném boji, to si žena nechtěla přiznat.

Jak rudovláska rychle dýchala, tím se jí zvedalo ploché bříško, jež se otíralo muži nechtěně o rozkrok, což v něm vzbuzovalo ještě větší žádostivost.

Měla před sebou nebezpečného protivníka, který nepropadal výbuchům hněvu, naopak, dokázal ho dobře skrývat a ošálit tak svou kořist. Nenáviděla ten falešný aristokratův úšklebek, jeho pohrdání mudly i to jak s ní zacházel jako s najatou sprostou děvkou.

„Hajzle! Vrahu! Zabijáku!“ křičela bolestí.

„Jak sladké…“ napřáhl se volnou rukou a ozvala se štiplavá rána, další dobře namířená facka, pak Lily hrubě políbil. Vykulila oči a nyní zvrhlíka zase ona udeřila svou pěstí, bušila mu do ramen a do zad, jak nesilněji dovedla. Odtlačovala ho, zatímco se oběti do nosu vtírala drahá vůně jeho kolínské.

Parchante! V duchu ho zahrnovala vodopádem sprostých slov, na jakési vzpomněla, zatímco ji Malfoy nedával šanci se ani nadechnout, dokud ho nekousla do rtu.

Prudce se odtáhl s kapkou krve na tom poraněném citlivém místě.

Odvrátila tvář v hrůze před další fackou, ale on si jen setřel krev hřbetem ruky.

„Tak ty umíš i kousat?“ přivřel zákeřně oči a jistě vymýšlel další nechutný plán, jak svého mazlíčka ještě více ponížit.

„Bídáku!“ vrtěla se vzpurně a s ještě větším děsem vnímala to tvrdé cosi ukryté v Malfoyovích kalhotách, přímo na sobě, jak se jí otírá o břicho.

Ona ho ta bolest snad vzrušovala! Nenáviděla ho!

Z Luciuse vyzařovala chuť ubližovat tak mocně, že se nechal strhnout společně se vzrušením kolujícím mu v těle, chytil čarodějce obě ruce, třásli se jí, pak se sklonil až úplně dolů. Položil se na ní, přitisknul k ňadrům ukrytým pod látkou, jež nebude představovat překážku, stačí jediné trhnutí, než se rozpárá.

Toto ho ale teď nezajímalo, stačil ten pocit naprosté nadvlády, Malfoyova dominance neměla meze.

Zalapala po dechu. Zatetelil se blahem, „hm…“ vrčel proti tomu horkému hrdlu, „co když tě teď zkusím kousnout já?“ hrozil a rozevřel pomalu rty proti ženině krku.

Než se však dostal k tomuto jistě bolestivému kousku, neslyšně se otevřely dveře s malou postavičkou uprostřed.

„Můj pane, omlouvám se za nevhodné vyrušení,“ upíral Brenn pohlede do země, „je tu pan Yaxley a musí s vámi nutně hovořit, je to naléhavé.“

Lucius necelé dvě vteřiny soupeřil s pocitem dokončit, co začal, ale nakonec se elegantně odtáhl a stoupl si.

„Dobře,“ zavrčel nespokojeně s napjatým výrazem, který sliboval, že skřítka hned potom zpráská čímkoliv, co bude mít po ruce. Sebral svou hůl s hůlkou uvnitř a vystřelil ke dveřím, „odveď naší novou služebnou do jejího pokoje,“ prsknul vztekle Malfoy a potlačil vystupňovanou touhu.

Pak za sebou prásknul dveřmi.

Lucius a Lily

Kapitola 24.
Hlavně klid, Severusi

Kotva 24

Tak tímhle pravidlem by se měl opravdu rychle řídit.

Kdo by si pomyslel, že se minulost bude tak brzy opakovat? Měl to po svém nezdaru tušit.

Místo vznětlivého Kettleburna s horkokrevným jednáním vlkodlaka z něho málem vytřásala duši, vždy klidná profesorka McGonagallová. Do té by to jen těžko řekl.

Po dobu co se jej zastávala, byla vždy před ostatními nad věcí.

Snape ji považoval za vskutku ženu hodnou obdivu, nyní i tento jeho spojenec, (asi jen jediný ze dvou) ho pohledem doslova vraždil na místě.

Záležet to na ní, asi by tu teď ležel rozkrájený na malé nudličky.

Vskutku kráčel po velmi tenkém ledě a hrozilo, že ani nedojde na břeh a utopí se pod náporem všech těch rozhněvaných pohledů okolo.

Hlavně klid, Severusi!

„Takže to mám pochopit tak, že Babbling, byl zvěd? V našem kruhu? Tomu se mi nechce věřit,“ vyjela Minerva s pěstmi podél svého vyzáblého těla.

Celý učitelský sbor napjatě poslouchal každé řečené slovo.

„Ano. Byl zabit, nemohl jsem přinést jeho tělo, protože…“ odmlčel se, aby si urovnal pocuchané nervy, „se stal potravou Voldemortova mazlíčka, Naginyho,“ dodal.

„To je vskutku… nemilé,“ zamručel Brumbál sedíc za svým stolem v chmurné náladě. Zvláště na něho dopadal nadcházející slet informací velmi neblaze ale, aby to muže zlomilo, musel by přihodit ještě něco více zdrcujícího, než tři nezvěstné učitele.

„To je strašné!“ zhrozila se madam Pomfreyová, stojící v hloučku dál od Snapa.

„To nám tedy objasňuje jednoho zrádce, kterého bychom neměli ani litovat, ale co ty dvě ženy, Severusi?“ dožadoval se ředitel odpovědi.

Severus mu děkoval, že ho stále ještě nazývá křestním jménem, dodávalo mu to odvahu k tomu, říci další zdrcující skutečnost.

Smrtijed poděkoval Albusovi pohledem za podporu, nebýt totiž jeho, všichni profesoři by ho nejspíše právě teď linčovali s nezměrným potěšením.

Bude lepší, když začne, ať to má za sebou a nebude zdejší populaci více napínat.

„Slečna Sinistrová,“ záměrně začal právě u ní, „mám za to, že nejspíše už nežije. Nemohu to však potvrdit s jistotou, myslím si však, že to brzy zjistím,“ vyhýbal se detailům a doufal, že to bude stačit.

„Co se stalo?“ nedala se Minerva, ředitelka Nebelvírské koleje se lvím srdcem.

Snape se ženě vyhnul pohledem a raději ho zabodl do lesklého povrhu stolu před sebou, „její osud by žádná žena nechtěla. Voldemort si Auroru vybral do své ložnice a jen odhaduji po tom, co se s ní pobavil, ji dozajisté zabil. Což je sice jen předpoklad ale temného Pána znám tolik let, že to mohu tvrdit s určitostí,“ prohlásil zatrpkle.

„Chudinka Aurora, to si nezasloužila…“ štkala Sibyla a její velké brýle byly hned plné slz, profesor Quirrell věštkyni objal a nabídl své rameno jako oporu.

Ředitelna se ponořila do minuty ticha nad svou kolegyní narušovaná jen vzlykáním slečny Trelawneyové.

„Je mi to líto,“ promluvil vážně Severus, aby své snaze pomoci učinil za dost.

Proč se sakra omlouval? Jako by to nebyl ani on. Severus byl přeci ten zlý, ten podlý, ten přeběhlík. Jak to sakra, že mu bylo profesorky líto? Vážně se tu za těch půl roku tak změnil, že mu nebyly ukradené osudy cizích lidí, které vídával každý den?

Kdy se to stalo? Jak? Kdo ho změnil?

On přeci dělával úplně to samé, bral si do postele ženy pod kletbou imperius, tak byly povolné, a po tom co si s nimi dostatečně užil stejně jako Voldemort, je bez známky milosrdenství poslal na onen svět. Má na rukou tolik krve a špíny jako nikdo tady, tak proč teď cítí hanbu za své činy?

Je vážně politováníhodný ale mezi všemi těmi děsivými vzpomínkami, se kterými by se nesvěřil ani Brumbálovi se jako andělský lesk, třpytily vzpomínky na Lily. To kvůli ní riskoval všechno. Dokonce i nemožné. Vzepřel by se spravedlnosti a vyměnil život za její.

„Od té doby co jste přišel mezi nás, to jde jen k horšímu. Co bude následovat? Jak můžeme vědět, že nás všechny nezaprodá?“ rozčílená profesorka přeměňování se ho nijak nedotýkala jako Kettleburn, jež tu právě chyběl, úplně stačil její kostnatý namířený prst poukazující na jeho chybu.

„Dost, Minervo!“ okřikl puritánku Albus a vstal do své úctyhodné výše, „Severus udělal tolik věcí, za které jsem mu velmi vděčný a k vašim připomínkám…“ přejel pohledem přes všechny v místnosti skrze své půlměsícové brýle, „Severus přísahal.“

Davem to zašumělo. Všichni do jednoho si uvědomovali, co se stane těm, kdo poruší nezrušitelnou smlouvu. Zemřou.

To bylo hodné obdivu.

Pokud by je Snape zradil, už by ležel zasypaný hlínou.

Než kdokoliv mohl něco říci, ředitel pokračoval: „tento muž, sám ze své vlastní vůle se rozhodl nabídnout pomoc a já ji přijal pro dobro všech. V této kruté válce potřebujeme k vítězství víc, než jen rozum a kouzla. Je zde potřeba i spojenců a strategie. Myslím, že Severus prokázal dost odvahy hodnou Godrika Nebelvíra více, než kdokoliv z vás za celý svůj život,“ umlčel své stádečko tím typickým smířlivým tónem po kterém, by zjihnul i lidožravý tygr.

Profesoři mlčeli a poraženě vyklidili místnost se sklopenými hlavami.

Albus správně vytušil, že má smrtijed něco na srdci, něco velmi tíživého, o čem nechce, aby ostatní slyšeli.

Osaměli.

Ředitel usedl zpátky na své místo a pokynul svému spojenci, ten se však nehnul z místa a stál tam jako temný stín.

„Co se stalo se slečnou Evansovou, Severusi?“ odtušil chytře.

Ani tentokrát nezvedl zrak, bál se co by tam mohl tím svým průzračným okem Albus spatřit.

„Pán zla ji daroval Malfoyovi, snažil jsem se ji získat, bohužel jsem neuspěl.“

„Hlavně klid, Severusi, jistě se z toho dá ještě nějak vyjít, jak vás znám, zatím jsem neviděl, abyste si s něčím nevěděl rady, což je obdivuhodná vlastnost,“ dodával mu ředitel naději, až si skutečně myslel, že nějaká existuje.

„Je to pravda, mohu potvrdit pravdivost slov tohoto muže, příteli,“ ozval se oživlý portrét na opačné straně.

Ani jeden z nich dvou nebral obraz na vědomí.

„Možná by tu bylo jedno řešení,“ zdvihl stařec významně prst, to upoutalo Snapovu pozornost a hleděl na něho jako na bílé světlo v tunelu.

„Možná byste na to přišel sám, ale napovím vám. Máte několik velkých výhod, za prvé jste Pánovi zla nejblíže, znáte ostatní zapřisáhlé smrtijedy, když k tomu přičteme, vaši výbornou práci s lektvary, pak už by pro vás neměl být problém využít něčí identitu,“ Brumbálům úsměv ozářil místnost.

Snape se div neplácl do čela. Jak to, že to neviděl, proč ho to nenapadlo?

„Mnoholičný lektvar?“ myšlenky dokonalého plánu se hrnuly jako nekonečný vodopád. Najednou to všechno dávalo smysl.

Mazané, chytré, geniální.

Ihned ho napadly další souvislosti a puzzle byly za chviličku celé.

Snape se podělil o svou informaci Luciusova večírku smrtijedů, kde by svůj plán uskutečnil, kupodivu byl Brumbál nějakým způsobem sám informován, jak to na takových sešlostech chodí, neptal se, kde k tomu přišel, ale vysvětlil mu okamžitě svůj nový plán.

„Je tu však jeden problém,“ přiznal se zadumaně.

„Mohu vědět jaký?“ pokývl ředitel věcně jako by on nikdy žádné problémy neviděl nebo se mu prostě sami vyhýbali obloukem.

„Jsem tam sám pozvaný, při minulé návštěvě Malfoyova sídla jsem slíbil svou účast, Brumbále. Bude to podezřelé, když se tam nedostavím. On dobře ví, že svá slova dodržuji, musím se tam ukázat,“ mračil se nad tou komplikací.

„Vidíte v tom příliš mnoho a řešení je přitom tak lehké,“ snažil se mu stařec napovědět.

Nechytal se. Přemýšlel, co tím asi myslí, když mu to najednou došlo.

„To nemyslíte vážně!“ vykulil oči, „myslel jsem si, že více vynalézavý být nemůžete, ale stále mě překvapujete,“ složil Brumbálovi poklonu.

„Nyní jděte k sobě, Severusi a přemýšlejte, kdo bude ten šťastný, do koho se převtělíte, važte to však moudře, máte na to dva dny, říkal jste v pátek, že?“

Snape přikývl.

„Dobrá tedy, zařiďte potřebné hochu, pak mě prosím včas informujte,“ propustil profesora lektvarů mávnutím ruky a počal se věnovat dokumentem na svém stole s potutelným úsměvem stejným, jaký se vykouzlil na zachmuřené Severusově tváři.

*************************************************************************************************************************

Malfoy manor ožil nevídaným hlukem, jako když pustý hřbitov navštíví skupinka rozjařených okultistů.

Snape ve své nové podobě vyrazil k otevřené bráně, ta se doširoka rozevírala jako náruč rozvášněné ženy zvoucí hosty do svého objetí.

Cizinec ve svém černém koženém kabátci obšitým stříbrnou nití dorazil ke svému cíli a zabušil pěstí do dveří.

Ty se okamžitě otevřely s ne příliš přívětivým, „vítejte, pane.“

Dovnitř ho pustil domácí skřítek a muži se do uší vetřela tichá hudba několika nástrojů, jež měla být pro dobro všech raději zavřená někde v kumbále na košťata.

„Uhni!“ zavrčel a vrazil do Brenna nohou, až se posadil na zadek, nezapomněl se u toho patřičně zašklebit.

Pomalu zamířil chodbami do hlavního sálu, kde se vyskytovalo nejvíce lidí, převážně mužského pohlaví. Nešťastná hudba dodávající tomuto pochmurnému místu dotek nadpřirozena a ještě menšího lesku, sílila. Stále však v mezích normy.

Tmavovlasý muž prošel dveřmi a smíchal se s davem. Občas si vysloužil několik pozdravů k majiteli své podoby.

Nyní se nacházel se v obrovské místnosti v srdci Malfoy manor s tlumeným osvětlením dodávající hovorům a chtivým pohledům na diskrétnosti.

Od stropu až dolů se spouštěly průhledné pruhy hedvábí světle zelené barvy. Nedalo se za nimi moc schovat, zato působili jaksi magickým dojem spolu s černými koženými sedačkami a malými dřevěnými stolky po obvodu místnosti.

Vzadu viděl obchodovat muže s přísadami a vzácnými lektvary, malé flakonky se leskly i přes to dech vberoucí šero. Jinde holdovali čarodějným kartám, alkoholu či drogám v podobě trollího prášku, dnes velmi oblíbeným.

Dnes se tu zřejmě sešla ta nejvybranější sebranka celého kouzelnického světa, pomyslel si opovržlivě.

Musel si dávat pozor, přesto, že ze svého dárce vytáhnul, co se dalo, doufal, že to bude stačit, pak mu chytře vymazal paměť a pozměnil vzpomínky, tak si zajistil, že ho sem nebude následovat.

Bárty Skrk junior byl Severusova první volba, nevynechával žádné večírky, rád se bavil, ale neměl dost rozumu, protože Severusovi důvěřoval, špatná volba.

Hned po Luciusovi ho znal nejlépe ze všech smrtijedů, proto nebyl problém se vcítit do jeho role přede všemi tady a zahrát toto malé divadlo jednoho večera.

„Zdravím, Bárty, konečně jsi dorazil, zajdeme na skleničku, co říkáš?“ odchytil ho nejspíše nějaký z milionu jeho bezduchých přátel.

Nechtěl se nijak rozptylovat alkoholem, ale asi neměl jinou možnost. Mohl by toho však využít.

Dorazili k baru a barman jim nalil dračí dech. Poměrně dost silná whisky na to abyste svůj příjemný večer měli ještě daleko příjemnější, a ráno jste o něm nic nevěděli.

Lucius si na prvotřídní pití potrpěl, no, alespoň jedna dobrá vlastnost se v jeho osobnosti nalezla, usmál se v duchu, zbytek nestál za nic, pomineme-li jeho dobré konexe.

Severus nenápadně pátral po okolí. Několik známých tváří, několik smrtijedů, uprchlých vězňů z Azkabanu, překupníků, dealerů, sběratelů a dalších lidí podivných koníčků, které jste neviděly nikde jinde, než na takových sešlostech kde se trousili ve skupinkách stejného smýšlení jako rozverní školáci šeptající si svá zhýralá tajemství.

Téměř už na tuhle zvláštní atmosféru zapomněl. Téměř.

„Zatím je tu nuda, no počkej, až přijde Šedohřbet,“ zasmál se mladík, „doufám, že ten vlkodlak, tu zase nepokouše nějakou ženskou jako minule, vypadalo to dost brutálně,“ smál se.

Severusovi to vtipné nepřišlo, kdysi možná ale teď rozhodně ne, místo znechuceného výrazu nasadil Skrkův osobitý škleb. Kdyby ten kluk tak věděl, kdo se za zevnějškem jeho kamaráda skrývá, asi by ho ten chechot brzy přešel.

„Myslel jsem, že máš taková překvapení rád?“ nadhodil Severus a koutkem oka zahlédl velmi povědomou tvář, jakou vídal téměř každý den v zrcadle, tedy pokud by se do něho díval, o což nestál.

Do místnosti vešel Severus Snape.

Nikdo nezaregistroval nic podezřelého, jen jeho oponent na barové židli si všiml Bártyho pohledu a prohlásil.

„A co ten tu dělá? Neviděl jsem ho na žádném večírku nejméně pět let nebo víc, je jako netopýr,“ vydechl překvapeně, stejně jako několik hostů opodál.

Severus se málem ušklíbl, vidět všechno z té jiné strany, tak říci, Bartyho očima, bylo zvláštní.

„Nejspíše to bude proto, že je to Luciusův přítel,“ nadhodil tu nejpravděpodobnější poznámku a díval se, jak se dvojník nenápadně začleňuje do davu.

„Pche, když je tu on, tak by se tu mohl rovnou objevit i ty-víš-kdo, je to jeho pravá ruka, neříkal jsi to takhle?“ mávnul paží a pořádně se napil ohnivé pálenky, aby tuhle svou poznámku sám vstřebal. Všichni věděli, že na takové zábavy Voldemort nechodí. Je raději zavřený ve svém sídle a kolem sebe snese, jen minimální ruch, do čehož se občas počítá i bolestivý řev mučených.

„Jako kdyby ty ses ho bál,“ dělal si Snape legraci z toho neznámého mladíka, který se poznámce zakřenil.

„Kdyby tu byl, přešla by veškerá legrace,“ dal se do smíchu, až se musel Severus přidat. Měl pravdu.

„Z té záhrobní hudby by asi vyskočil z kůže,“ podotkl mladík pobaveně.

„Stejně je to zvláštní, prve jsi mi říkal, že jsi dostal nějaký úkol, nemáš náhodou někde běhat venku?“ dotíral, musel ho nějak utnout, pomyslel si Snape.

„Na úkoly je času dost, teď je čas se bavit. Koukni, sám pán domu osobně,“ pohodil hlavou ke konci sálu, kde se mezi ostatními hlavami vyjímaly Malfoyovi platinově žluté vlasy.

„Vypadá to na proslov, jak jinak, ten požitkářský ničema si na takový kecy potrpí, jdeme,“ rozkázal Severusův společník, seskočil ze židle a společně se přiblížili k pomalu zvětšujícímu se davu.

Malfoye na stupínku osvětlovalo několik zapálených svíček, aby ho všichni dobře viděli.

Povýšeným a zároveň potěšeným pohledem obletěl přítomné, než přistoupil k uvítání: „Vidím, že se vás tu sešlo dostatečně, abyste si užili dnešní večer do sytosti,“ v davu to vesele zahučelo očekáváním.

„Pro zpříjemnění večera jsou tu jako vždy k dispozici toto milé rozptýlení,“ na jeho pokyn se začal sál naplňovat spoře oděnými ženami v krátkých šatech, přímo vyzívající všechny muže o zhodnocení jejich sporého vzhledu a v neposlední řadě vyzkoušení toho masíčka osobně.

Když se zvrhlíci dostatečně pokochali pohledem a prohlédli dnešní kořist, věnovali pozornost opět hostiteli.

„Mám tady pro vás ještě jedno překvapení,“ k čarodějnému aristokratovi přistoupila jakási žena, sice neochotně, ale postavila se mu po boku.

Nebyla pod žádnou kletbou, oči jí hrdě svítily, ač se v nich zrcadlil strach z toho, že ji té smečce klidně předhodí.

Snape se procpal trochu kupředu.

Pohledem sjížděl její hedvábné šaty připomínající spíše břišní tanečnici, než strohou Anglickou módu. Zmijozelská tmavě zelená barva krásně ladila s jejími rudými vlasy nemluvě o hlubokém výstřihu a ladných nožkách prosvítající pod tenkou látkou toho odvážného oblečku.

Sám se přistihl, že na ní může nechat oči, zatímco si ji ostatní hladově obhlíželi s nestoudnými úmysly.

Vypadala jako bohyně sexu, vytanulo Snapovi na mysli.

Dívka se vyděšeně na někoho podívala do davu, ale nepohnula se.

„Tato dívka bude vaší dnešní inspirací pánové, mám tu pro vás lákavou výzvu. Ten, kdo ji dnes svede, podotýkám bez násilí a kouzel, dostane ode mne 5 000 galeonů v hotovosti!“ poslední slova téměř vykřikl a ozval se povzbuzující jásot.

Pravda, pro Malfoye jakožto zbohatlíka, byly tyhle smrtijedské dýchánky velmi oblíbenými, právě pro taková zpestření.

Snape však přišel o dech.

Kdyby to byla jakákoliv jiná žena tam několik metrů před ním, asi by nad tím mávl netečně rukou, jenže jemu bušilo srdce a nervózně potili ruce s každou přibývající minutou.

Proč tam musel vystavovat zrovna ji všem těm oplzlým pohledům!

LILY!

Lily a Severus

Kapitola 25.
Dívat se jiným pohledem

Kotva 25

Všechny ty nechutné vyzývavé pohledy pod sebou vnímala ještě nejméně stokrát více. Dostávali se jí pod šaty, pokud se tomu lehkému téměř na některých částech průsvitnému šactvu dalo říkat oděv.

Lily by dala cokoliv jen, aby nemusela stát na tom malém pódiu jako dražební věc v aukci, vedle toho prozatím nejvíce nenáviděného čaroděje.

Sama nevěděla, co chce dělat a pak, jak postupně oznamoval, jaké s ní má plány by nejraději vyskočila z kůže.

Tolik peněz v životě neviděla, navíc ji má za to někdo svést? Nechutné, odporné! Pomalu se zajatkyni vybavovaly nechutné scénáře, jak se na ní ty chlapy sápou jeden přes druhého a svými prsty trhají látku jejích šatů.

Probodla Malfoye vražedným pohledem a v populaci před sebou ještě stoupla v seznamu ohrožených zvířat. Viděli ji snad jako nějakou trofej, vzácnou kořist, kterou je potřeba ulovit?

Zachvěla se odporem. Kdyby měla hůlku, asi by tu právě teď nikdo nepřežil, v tom si byla jistá.

Čarodějce se třásly nohy a žaludek se obracel nevolností, po celé tři dlouhé dny se Luciusovi vyhýbala, ztěžovala mu cokoliv, co šlo a když se mu neustále vzpírala, nejspíše ho přešla trpělivost a takhle s ní chce udělat rychlý konec? Ještě více hrdou čarodějku potupit a dívat se, jak si s ní užije někdo jiný?

Nenáviděla ho! Parchant!

Pod jejíma nohama vypukl potěšený pískot i potlesk vší té smrtijedské verbeže.

Otrokyni tlouklo srdce na plné obrátky, a pak málem vybuchlo. Vlastní pátravé zelné oči našly v davu jedinou osobu, která by vězně mohla zachránit jenže…

Severusovy oči se zdáli plné nezájmu a dokonce i opovržení.

Taková zrada pro její doufající duši. Jediná naděje a už o ní nestojí? Tohle je jeho pravá podoba?

Zrádce, a to ho sama líbala.

Poslední možnost, vyslala k němu prosebný pohled.

Klidně jí ho opětoval a nic nenaznačoval, nakonec se obrátil a odešel, zatímco dav ještě poslouchal.

Lily došel dech.

Jediný člověk, ve kterého věřila, ji opustil. Proč, Severusi, proč?

Zoufalství pomalu ustoupilo do pozadí a jeho místo vystřídal vztek, pokud by mohla chrlit oheň jako Maďarský Trnoocasý drak, asi by to nedopadlo dobře. Palčivě sežehla pohledem místní sešlost, aby si nemysleli, že ta do nebe volající výzva bude nějak snadná.

Ještě, že nemohou použít násilí či donucovací prostředky, oddechla si, bohužel někteří nevypadali, že by to dodrželi, z těch měla největší obavu.

„Máš k tomu co říci?“ zeptal se náhle Lucius, chtěl svého mazlíčka potrápit.

Hrdě se napřímila a dupla nožkou, „shnijte všichni v pekle!“ vydechla a vysloužila si tím další vlnu jásotu té bandy vrahů a hrdlořezů.

„Pak tedy, večírek může začít,“ slyšela Malfoyův povýšený hlas ale to už slezla z toho zatraceného vyvýšeného místa a začlenila se mezi dav.

Měla volnost pohybu, co je to ale platné, když utéct nemůže, ani vyhnout se všem těm lidem tady. Dokonce plán, schovat se v nějakém pokoji sídla by se jí zřejmě nevyplatil, někdo by zbloudilou laň našel a na místě znásilnil, takže se rozhodla zůstat ve velkém sále, kde by si to snad nikdo nedovolil, alespoň v to doufala.

Nikdy na takové sešlosti nebyla a ani o to nestála, jak mohla vědět, jestli se tu za pár hodin nestrhne zvrhlá zábava, kde hlavní krytéria budou nahá těla překrytá dalšími nahými těly.

Brrr, při té představě se čarodějce naježili chloupky na krku.

Lily se procpala mezi několika muži vpřed, kam ale teď? Všechny stolečky byly obsazené, rozhodně si k nikomu nepřisedne, má přeci svou důstojnost.

Rozhlížela se po sále a nahlížela mezi hedvábnými zelenými závěsy, při tom slyšela posměšně pronášená slova jako: Nechceš si pohrát? Nepůjdeš se mnou nahoru? Zatančíš mi? Nebo také: Já bych se ti nelíbil?

Jeden z těch drzounů ji dokonce plácnul přes zadek, což už opravdu neustála a prudce se otočila s napřaženou rukou, která trefně našla cíl na mužské tváři.

„Ty jedna zatracená, mudlovská…“ začal vztekle čaroděj, ale někdo jiný dívku chytil za paži těsně pod ramenem a prohlásil: „Uklidni se, Lestrengi, raději si hlídej svojí ženu, nebo tě dnes doma spálí na uhel,“ dodal mladý muž, jež vězně zachránil před nepříjemným osudem.

Rodolfus se ušklíbl a ohlédl za sebe, právě si sem razila cestu Bellatrix s ne zrovna potěšeným výrazem ve tváři.

Přítomní ženě strategicky ustupovali z cesty jako by se sálem prohnala lítá saň.

Někteří okolo nich se škodolibě zachechtali a dokonce někdo prohlásil: „Z tohohle se jen tak nevymotáš, máš moc velký chutě, ono tě to přejde,“ hned na to se šklebilo dalších pět mužů, co to zaslechli.

Lastrange, jak muže jmenovali, odhadovala Lily na smrtijeda a to nejen podle černého hábitu jaký tady měli téměř všichni, vyzařovala z něho krvežíznivost a zloba, opravdu nepříjemné, věnoval jí štiplavý pohled plný zloby.

Svou potupu před ostatními dával dívce za vinu přesto, že si začal první.

„Bavíš se dobře?“ zapřed velmi sladce ženský hlas za mužovými zády.

„Jistě drahoušku, stejně jako ty,“ odpověděl úsečně ve svém hlase skrytou jízlivost, kterou ženě nechtěl ze svých pohnutek ukazovat.

Pohledy celé skupinky se upíraly na pár ve svém kruhu, nejspíše očekávali hádku a těšili se jako supi na její průběh.

Bellatrix ve svých černých šatech blýskla po manželovi varovným jestřábím okem.

Oba dva se zdáli jako silné osobnosti, těžko říci kdo z nich dvou je ten silnější.

Lily měla jasno, ani s jedním by se nerada dostala do křížku.

„Kdo z vás dvou vlastně vede domácnost?“ dovolil si někdo prohlásit a Rodolfus ho okamžitě zpražil pohledem.

„A kdo u vás vyhledává náručí jiných mužů, Gibbone?“ opáčil, aby oponentovi oplatil stejnou mincí.

„Doufám, že ty jsi neměl v úmyslu něco, čeho bys litoval?“ přiblížila se Bellatrix k manželovi a zkoumala výraz jeho vousaté tváře.

„Jen jsem se chtěl s Luciusovím novým mazlíčkem trochu seznámit drahá, na tom není nic trestného,“ snažil se z toho smrtijed vykroutit. Rozhodně to vypadalo, že jejich rodinné štěstí je vskutku velmi křehká věc.

„Tak v tom máš smůlu,“ zasáhl Lilyjin zachránce, „právě tuhle holčičku zvu na drink.“

„Máš štěstí, Skrku, že nemusíš na nikoho brát ohled,“ zavrčel Lestrenge závistivě.

„Co jsi to říkal?“ zvýšila vznětlivě hlas Bellatrix, až se jí vzteky rozvlnily ty kudrnaté vlasy na hlavě, to už však táhla svého manžela pryč.

„Ta si ho ale umí omotat kolem prstu a to, to byl takový ptáček, pamatuješ, co Wilkesi?“

Všichni se zasmáli na jejich účet.

„Nemůžu uvěřit, že mu Pán zla poručil si ji vzít, já bych tu ženskou nechtěl za nic na světě,“ promluvil někdo.

Další na to: „To já bych si ji s chutí ochočil, Rodolfus je na to slabý, to chce pevnou ruku pánové,“ vztyčil pěst do vzduchu.

Jak plynul hovor, Lily se nenápadně koutkem oka zadívala na muže po svém boku. Nespouštěl z ní svou ruku, nedržel dívku pevně ale tak, aby bylo jasné, že bez něho nikam nepůjde.

Ten neznámí byl středně vysoký, tvář měl docela pohlednou, tmavé oči, hnědé vlasy sčesané dozadu, jen kdyby se pořád tak zvláštně neušklíbal.

Když profesorku začal hovor opravdu nudit, pokusila se vytrhnout.

Několik pohledů se otočilo směrem k ní, jako by čarodějce v rozpustilých šatech za tu celou dobu nevěnovali sebemenší pozornost.

„Koťátku se hovor dospělých nějak nelíbí, asi má žízeň,“ vloudil se ženě do ucha vlezlí hlas jejího společníka, jež čarodějku chytil tak pevně, až zkřivila obličej.

Lily začala být na ten nepříjemný chechot háklivá. Málem dupnula na nohu tomu nejblíže, ale včas nebožačku Skrk stačil odtáhnout pryč.

Dotáhl Lily k baru a donutil sednout si na židli posledního volného stolku vzadu.

Zamračeně ho pozorovala, nelíbil se jí, ne vzhledově, nýbrž povahou.

Byl jako všichni tady. Panovačný, nadřazený, a aniž se jí na cokoliv ptal, bez rozmyslu objednal to nejsilnější pití.

Postavil dívce sklenku před nos jako hotovou věc.

Lily nejdříve probodla jasně zlatý alkohol nevraživýma očima, a pak muže v koženém kabátu, ten mu slušel a dodával mu na nebezpečnosti.

„Možná jste mě zachránil před hyenami, ale tím mou důvěru rozhodně nezískáte,“ zavrčela.

„To ani nechci, už ji totiž dávno mám,“ vytáčel čarodějku tím svým vyzývavým úšklebkem.

„A ještě ke všemu namyšlený,“ obrátila oči v sloup a obrátila do sebe ohnivou whisky na první pokus.

Musela to udělat. Cítila se hrozně a jediný způsob, jak to zahnat byl tenhle.

Smrtijeda to nijak nevyvedlo z míry, pokud ano nedal to na sobě znát a zanedlouho před ní stála další plná sklenka.

Lilyjin účel ho vyprovokovat nevycházel, nebyl horkokrevný spíše budil dojem statného lva hlídající svou lvici.

„Vaše jméno?“ vlastně, proč ho chtěla vědět? Nikdy víc už ho neuvidí, doufala.

Pobaveně zakroutil hlavou, „Bárty Skrk junior, smrtijed k vašim službám,“ naklonil se blíž a než stačila cokoliv říci tak zmatenou ženu políbil.

Vykulila oči, naprosto bezradně ochromená.

Nebyl to nějaký polibek na ústa, jako když se seznamují dvě kamarádky, on jí drze vjel jazykem do úst!

Prudce se od něho odtrhla, až se zády opřela do opěradla, div se nezlomilo.

„Ty hade!“ zalapala po dechu. Vstala, chtěla zmizet, ať už to bylo kamkoliv. Hned si však svou chybu uvědomila. Ta zatracená whisky se jí rozlila jako jed do celého těla a číhal, dokud nevstane, aby Lily potrestal za tu hloupou chybu.

Zamotala se jí hlava, už se viděla ležet na zemi jako nemotorné prkno, avšak nějakým zázrakem pořád stála nohama na podlaze. Nechtěla ukázat sebemenší slabost, a to jak čarodějce alkohol stoupl do hlavy už vůbec ne, byl by s ní amen. Prokleté pití, zlobila se. Není na to zvyklá. Jednou rukou se přidržela stolu, nechtěla neztratit rovnováhu.

„Ty zvrhlíku, myslíš si, že když mi koupíš pití, můžeš se mnou cokoliv se ti zamane? Já nejsem žádná nájemná coura!“ vychrlila to ze sebe odvážně posílená pálivým mokem a on tam jen tak seděl a nic si z toho nedělal.

Jeho klidnou povahu by nejraději nakopala do zadku.

Najednou za sebou rozzuřená saň ucítila něčí přítomnost a ztuhla.

„Bavíte se dobře, Skrku?“ zaslechla nepopiratelně odměřený známí hlas pronikající do každé buňky jejího ženského těla.

„Na tom se trochu pobavit nevidím nic špatného, Snape,“ pokrčil muž v koženém kabátci rameny.

Lily při zvuku toho hlasu uskočila stranou s rychlou otočkou. Znovu se jí zamotala hlava z představy, že byl Severus svědkem znesvěcení jejích rtů.

Nad kým více zuřila? Nad Skrkem, který ji políbil nebo nad Snapem, jež nejevil sebemenší známku, že přišel kvůli ní!

On si přišel jen popovídat! Zesměšnit mě! Co bylo snad ještě horší, dělal jako by ženu před sebou vůbec neznal.

Jak couvala, na někoho zády narazila, ruka toho cizince se profesorce omotala kolem pasu a donutila klesnout na jeho klín!

To už bylo příliš!

Propadala se studem, zacházeli s ní jako s panenkou, s nájemnou holkou sedající si na klín každému kdo zamává pár galeony a dávajíc tak do placu svou pošramocenou čest.

Severus čarodějku probodl vyčítavým pohledem těch černých krutých očí, čarodějku polil stud a bodlo u srdce, zatímco ji znervózňoval Bártyho dech zezadu na svém krku.

„Myslím, že vaše nová společnice vaši přítomnost zrovna moc nepreferuje, pokud k ní nebudete milejší, typuji, že vám brzy vyškrábe oči, pokud si nedáte pozor.“

Tolik, tolik se styděla, sklopila zrak k zemi. Nechtěla mu oplácet pohled.

„Přeci bys nežárlil, Severusi, můžu ti ji na konci večera půjčit, jestli chceš,“ šklebil se Skrk a majetnicky si dívku přitáhl více k sobě.

„V jedenáct hodin,“ promluvil ten chladný odtažitý hlas před nimi a Lily se cítila jako by jí někdo vrážel do srdce ostrý kůl.

Co tím myslel? Jaké s ní má plány? Chce se mstít? Nebožačku polilo horko. Nestačila se na nic zeptat a byl pryč.

Třesoucí rukou se natáhla po té stále čekající skleničce na stole. Toužila se napít. Cítit ten pálivý štiplavý alkohol v krku a žaludku.

Naklonila se dopředu, ale silné paže schované v koženém kabátu si svou trofej přitáhly zpátky bez vytouženého alkoholu.

„Ale, ale, tady někdo rád pije,“ posmíval se Barty, pohupující dívku v náručí jako miminko.

„Hned mě pusť, ty hade,“ vrčela jako roj včel se včelí královnou uvnitř.

„Když to udělám, sesypou se na tebe oni,“ nenápadně pohnul hlavou směrem do sálu.

Opatrně se tím směrem podívala. Několik mužů je sledovalo jako dravci, někdo chtěl odměnu a někdo jen tělesné potěšení ale respektovali muže, kterému dosud seděla na klíně.

„Ale jestli chceš?“ prohodil Skrk jako by nic a začal se zvedat ze svého místa.

„Ne!“ vyhrkla rychle, evidentně si to rozmyslela.

Znovu si sedl. Čekal, že to udělá. Ukázal čarodějce, co ji čeká, pokud opustí jeho ochranné obětí.

Všechno hladce vycházelo. Zábava se uvolnila a v okolí se potulovali ženy oblečené do svých kostýmů svádějící muže k nabízené rozkoši mezi jejich stehny. Zanedlouho se to tu zvrhne v cosi, čeho by Lily rád ušetřil.

Neustále se obhajoval potřebou říci pravdu, že za tím cizím zevnějškem se skrývá on. Něco tam hluboko uvnitř ho však nutilo vzdorovat a dát ženě za vyučenou.

Neustále si myslela, jak se jí nikdo nemůže dotknout a on jí právě před chvílí přesvědčil o opaku. Nacházeli se v sídle až po střechu plném těch nejhorších lidských stvoření s těmi ještě horšími úmysly, musela se mít na pozoru, pokud tento večer měl skončit dobře.

Seděla mu na klíně. Tak rozkošně nervózní, nepatrně dívkou pohupoval a tisknul k sobě na hruď. Využíval svého privilegia jiné identity, aby se ptal na otázky, jaké by jeho pravému já nikdy neřekla.

„Co je vlastně s tebou, jsi nějak bledá, mezi tebou a Snapem něco je?“ málem si gratuloval, jak se k němu pootočila.

Otevřela ty svá vzpurná ústa k odpovědi ale nejspíše si to rozmyslela, „do toho ti nic není,“ odsekla.

To by však nebyl on, aby nedostal kýženou odpověď, se kterou by byl spokojený.

„Vypadalo to, jakoby o tebe měl zájem drahoušku,“ zkoušel své štěstí znovu a vtíravěji.

„Tak o tom pochybuju, tomu jsou ostatní naprosto ukradení,“ mávla rukou s rozmrzelým výrazem, navzdory všemu ho její reakce potěšila.

Skrývalo se za tím něco víc.

Celou tu dobu zde si musel dávat pozor na své reakce, naplno se přizpůsobil Bártyho zvyklostem ale nyní se musel ušklíbnout ze své vlastní vůle.

„Každý z nás na první pohled vypadá, že o nikoho nemá zájem, to je první pravidlo toho stát na té zlé straně,“ poučoval.

„Jak jsi mohl vidět, je naprosto chladný,“ mračila se jako hromádka neštěstí, „předtím mezi námi mohlo něco být, alespoň z mé strany,“ připustila.

„Teď už je to stejně jedno, je mi ukradený, je stejný jako ty a všichni okolo, hledíte jen na sebe a jdete tvrdě za svým cílem a to přes mrtvoly, s takovými lidmi nemám nic společného,“ zvedla opovržlivě ten svůj špičatý nosík.

„Zapomněla jsi dodat, lstivý a odporní vrazi,“ začal se smát.

„Stejně, něž skončí tenhle večer, budu už nejspíše mrtvá, tak dovol, abych se napila,“ natáhla se znovu v před, ignorujíc varovný lesk v Bártyho očích.

Ani nyní jí nedovolil vztáhnout paže a omotat své prstíky kolem sklenky.

„Když jsem tu já, tak ne,“ zamítl Lilyjin pokus se opít.

„Co tím myslíš? Chceš si mě nárokovat skrze tu hloupou sázku? Zavedeš mě do některého z pokojů a hodíš mě na postel?“ stiskla rty, nemohla nejspíše uvěřit, že tohle říká zrovna ona. Ta odvaha byla téměř dojemná hraničící se nefalšovaným zoufalstvím.

„Možná,“ zašeptal tajemně blízko toho malého ouška a přivoněl k jejím vlasům. Lehce se odtáhla zapřena o něho dlaněmi, jindá by kohokoliv za takovou drzost málem shodila ze židle nebo převálcovala svým výmluvným řevem ale teď?

Vzdala se už vyhlídky na život? Přestala bojovat s nezdolným osudem? Snad už nedoufala v útěk. Co jí ten zvrhlý Malfoy udělal? Ptal se Severus sám sebe. Fyzicky byla v pořádku, nevypadala jako troska, jaké vídal potom, co s nimi Lucius skončil.

Pokud mohl soudit, tak se mu nedopadlo jí dostat, což je dobře. Přesto ke svému bývalému příteli pocítil sžíravou nenávist.

Právě ho viděl na opačné straně, jak se baví s jeho přeměněným společníkem a evidentně není moc potěšený. Nejspíše doufal, jak ho s Lily vyprovokuje, když ji nastrčí té bandě zvrhlíků.

Bárty se potutelně uculil. Luciusův plán zřejmě nevyjde. Ať už druhému Snapovi nadhazoval jakoukoliv nabídku, bude mít smůlu.

Severus přesunul svůj zkoumavý pohled jinam, prohlížel si profil slečny Evansové, posmutněla. Měl náhle nutkavou touhu tu nešťastnou laň chlácholit a hladit po vlasech, což se neslučovalo se Skrkovou povahou. Neudělal to.

Hrál svou roli natolik dobře, že ho nikdo nepoznal, tohle by byla fatální chyba, nemohls i to dovolit.

Snape se lehce odtrhl od dívčiny tváře tak blízko sebe a rozhlédl se nenápadně po okolí.

Kdesi vzadu v přítmí za téměř průhlednými závoji viděl nejméně dvě dvojice v pokročilé zábavě ve svlékání.

Musel dávat pozor a hlídat čas, jak ho jeho druhé já chytře upozornilo.

Nenápadně sáhl do kapsy svého kabátu, nebo spíše Bártyho, který mu ukradl předtím, než mu vymazal paměť.

Za deset minut jedenáct, nejvyšší čas, napověděl mu alarmující hlásek v hlavě.

Ještě půl hodiny a mnoholičný lektvar přestane působit, má sice v kapse malou náhradní ampuli pro případ nouze ale musel by ji vypít někde v soukromí, tady by se každý hned dovtípil, co pije podle barvy obsahu. Nacházelo se tu dost lektvaristů a odborníků.

Štěstí stálo při něm, vyrobit mnoholičný lektvar trvalo dva dlouhé týdny a on jej potřeboval za dva dny! Nadlidský úkol i pro experta v lektvarech. Mohl ho jednoduše sehnat v Obrtlé ulici, ovšem ale za vysokou přemrštěnou cenu.

Pak tu bylo jiné řešení. Před pár měsíci mu sám Pán zla uložil úkol zásobovat Averyho tímto lektvarem, aby se mohl propašovat do ministerstva, jednoduše tedy použil tento, jež měl v zásobě.

„Jdeme,“ zavelel náhle a pustil Lily na zem ze svého klína, přitom ji chytil nesmlouvavě za ruku jako předtím, aby se jí nepodlomily nohy a ona se tu.

Čarodějka se nefalšovaně vyděsila.

„Co? Kam?“ pak se ženě na tváři objevil ještě větší zmatek smíchaný se strachem, „ne, ty mě vážně chceš Snapovi dát?“ zděsila se.

„Co myslíš?“ ušklíbl se záludně a už nebožačku táhl napříč sálem ke dveřím na chodbu.

Neprotestovala.

Stejně neměla šanci.

Buď ji odvede do nějakého pokoje, kde se jí tenhle cizí chlap zmocní, nebo ji předhodí k nohám Severuse Snapa, co bylo horší!?

Severus Snape

Kapitola 26.
Kam si mě to přivedl?

Kotva 26

Nešťastnici jímaly mory. Ten drzý cizinec oděný v kůži ji vlekl přes sál, aniž by na ní bral nějaký ohled. Několik mužů postávajících u stolků, kteří si jich všimli, se raději věnovali svým nekalím obchodům a rozverným společnicím, vůbec se nenamáhali nic udělat, jen ti závistivé pohledy dvojici doprovázely až ke vchodu.

Lily zrudla. Museli si myslet, že si ji odvádí na nějaké prázdné místo a tam...

Pokusila se zastavit, jenže to snad Skrk ani nevnímal a razil si cestu vpřed.

Beznadějně za smrtijedem klopýtala v těch zatracených sametových střevíčkách, dokud Bárty prudce nezastavil a ona do něho zezadu vrazila, div si nezlomila nos. Naštěstí stál jako skála, tudíž ho vahou nesrazila k zemi. Zvědavě únosci nakoukla přes rameno, stoupla si na špičky, jen aby viděla, že před nimi nestojí nikdo, jiný než Lucius.

Sám hostitel osobně.

Skrkův stisk na čarodějčině paži lehce zesílil. Nabízel dívce svou postavu jako štít před možnou katastrofou.

„Vidím, že sis mého mazlíčka oblíbil, Skrku," usmíval se Malfoy, bohužel v jeho hlase nebylo ani stopy po pobavení, co by se za nehet vešlo.

„Připadám jí neodolatelný, mohu snad zato? Svěřila se mi, jak jí imponují zlí hoši, tak to jsem přesně já," pronášel její únosce s grácií a poslední slova spiklenecky zašeptal do zvuků té ponuré hudby, jež se linula sálem spolu s pachem alkoholu a drog ve formě trollího a vílího prášku.

Lucius blýskl svým nenávistným pohledem za Bártyho záda.

„Tomu se mi nechce věřit," podotkl pomalu s nevolí a nepatrně ohrnul ret na důkaz toho, co si o tom myslí. Zachoval však ledový klid a dal si ruce za záda.

„Řekneš mu to sama, drahoušku?" Bárty si přitáhl Lily blíže a lehce ji objal.

„J... já..." začala zmateně koktat, jenže zmatené dívce Skrk znovu skočil do řeči.

„Právě míříme nahoru do nějakého příjemného pokoje, který bude volný," hodil výmluvný pohled na značně povolnou mužskou populaci přitahující si ženy k sobě a šeptem nabízející zvrhlé orgie.

„Jak můžeš vidět, vše je v souladu s tvými pravidly, Malfoy. Není pod žádnou kletbou a jde dobrovolně, být tebou už bych poslal pokyn do Gringottovi banky, aby mi připravili ten tučný obnos, protože si ho právě teď jdu nárokovat," celé to dovršil svým vítězoslavným křivým úšklebkem.

Lucius vypadal jako sopka před výbuchem. Kdyby tu byly sami, jistě by si strhnul tu svou stužku, kterou měl svázané své platinové vlasy a omotal by ji Skrkovi kolem krku.

Díky Merlinovi si mezi svými stoupenci a kolegy nemohl dovolit takový počin riskovat a zahodit svou prestiž, jinak by se znemožnil. Přeci jen své jméno měl raději, než ženu, o které byl dosud skálopevně přesvědčený, že ji nikdo nezkrotí, jakmile nasadí takové nelehké podmínky. Nejspíše se spletl.

Lily neušlo, jak pevně tiskne zuby k sobě a je napjatý potlačovaným vztekem.

„Domníval jsem se, že máš lepší vkus, Skrku, měl jsem za to, že preferuješ hloupé coury s černými vlasy. Takových je tu víc, než dost. Stačí říct a pošlu ti tři nahoru, dost na to, aby to uspokojilo tvé chutě," nadhodil Malfoy ženině uzurpátorovi férovou nabídku a ona se vyděsila.

Za žádnou cenu nechtěla skončit v rukou toho nafoukaného čaroděje před sebou, který si ji snažil přivlastnit už tři dny. Už jen pomyšlení, jak s ní zacházel, se čarodějce nevýslovně hnusilo.

Bezděky se přitiskla k cizinci do náruče a vdechovala jeho vůni, smíchanou s pachem kůže dlouhého kabátu. Pokud si mohla Lily vybrat to menší zlo, raději se dala do rukou toho majetnického obětí, v jakém nyní spočívala.

„Jak Bárty řekl, dávám přednost jemu," vložila se nečekaně do hovoru, tím na sebe přitáhla oba pohledy.

„Dáma, rozhodla," pokrčil Skrk s vychytralým úsměvem rameny.

Muž se i s ní otočil ke dveřím. V tom po Bártyho kořisti Lucius chňapnul.

Naštěstí, jen čarodějku držel za zápěstí a naklonil se nebezpečně blízko, aby ho mohla slyšet jen ona.

„Ať tě moc neponičí, mám s tebou ještě jiné plány," s těmito slovy nechal nebožačku uniknout.

Sám tam stál a hleděl za nimi se zvláštním výrazem ve tváři slibující bolest a utrpění, až se mu opět dostane do rukou, tentokrát doopravdy bez zbytečných her.

Dveře se neslyšně zabouchly před hlukem v sále a dvojici uvítala poněkud, až moc tichá temná chodba doplňovaná, jen skomírajícími svícemi magicky rozmístěnými na podstavcích.

Smrtijed Bárty Skrk vyrazil vpravo. Srazil přitom Brenna, jež se mu nešťastně dostal pod nohy. Lily se tomu hajzlíkovi, který jí tu znepříjemňoval dobu pobytu tak, tak vyhnula.

Muž svou kořist bez problému protáhl prvním patrem. Několik postav vcházejících do dveří jednoho z pokojů, jež při tom potkali omotané třemi lehkými ženami, utrousili pár peprných poznámek na jejich adresu. Nezastavili je.

Zdárně se vymotali labyrintem Malfoyova anglického sídla, až se dostali ke schodům.

Lily táhl sebou, přidával do kroku.

„Počkej, zpomal,“ prosila Lily. Muž to ignoroval.

Bože, on to myslí vážně? To se už tak těší, až jí vyhrne sukně? Dračí whisky čarodějce protékala žilami jako stříbro a všechno kolem se trochu hýbalo ze strany na stranu s nebezpečně pohupovalo. Každý krok byl těžší a těžší jako by měla na nohou přidělané závaží. Navíc se tam profesorce nechtělo. Žádný odsouzený by dobrovolně ke katovi nešel.

Lily vzpomínala, Bártyho slova v sále se zdála dostatečně výmluvná, aby zjistila, jak peprný osud jí přichystal.

Druhé patro mělo stejné dveře, podlahu, strop i interiér jako to první. Každého cizince, jež tento trik neznal a myslel si, že chodí stále dokola, měl chytře zmást.

Bartoloměj Skrk mezi ně nepatřil. Kdysi dávno tu pobýval dost často.

„Vybereme pokoj?" otázal se smrtijed hravě, nedal své následovnici prostor na odmítnutí. Bez klepání prudce rozrazil ty první dveře, ke kterým došli.

Jak se otevřeli, oběma dvěma se naskytl nečekaný výhled na nahou ženu připoutanou k posteli, nad ní tyčící se polonahý muž, jež se právě nad tím nevinným tělem napřahoval k ráně svým dlouhým bičem.

Lily stála naprosto přimražená u prahu a nespouštěla oči z té scény zhýralosti.

Vzduch prořízl slastný křik té nemohoucí oběti. Nevyznělo to bolestivě, naopak i podle výrazu té dívčí červené tváře se jí to líbilo. Ba co víc, prosila o další ránu!

Více už Lily nezahlédla, protože Skrk přirazil před jejím zvědavým pohledem dveře.

„Tenhle je už obsazený," prohlásil bez emocí a pokročil o pokoj dál.

Stejný omyl, jiná situace.

Zde bylo nejméně deset postav, či spíše těl povalujících se všude možně ve změti rozličných poloh. Tentokrát, slečna Evansová pootevřela oněměle ústa dokořán.

Mužské ruce hladily ženská rozdychtěná těla s nebývalou rozkoší a ženy jim oplácely stejnou měrou. Leskli se potem ve světle planoucího krbu. Hlasité vzdechy naplňovaly celou místnost a pronikaly na chodbu, hlavně do Lilyjiných citlivých uší.

V tu chvíli zčervenala, až po kořínky vlasů.

Všechny přítomné páry měli v očích žádostivost a chtíč tak velký, že kdyby Bárty rozhodně nepřibouchl dveře, hleděla by tam s otevřenou pusou ještě další hodinu.

„Sem bys asi taky nechtěla," prohodil, „nebo ano?" smrtijed čarodějce věnoval téměř ponižující pohled s úšklebkem a na chvíli zaváhal, aby ji tím poškádlil.

Zastyděla se, pokusila se vytrhnout.

„Ty nechutnej…“ rozkřičela se Lily. Slova zanikla s příchodem několika nepříliš potěšených čarodějů.

„Hey, ty, Skrku!" křikl někdo a tři osoby se ke dvojici přiblížily rychlostí blesku.

Sakra, už není čas, odpověděl si nervózně Severus.

Zbývá čtvrt hodiny, a pak si bude muset vzít další ampuli mnoholičného lektvaru. Alarmující situace. Zatracené zdržení, to celé trochu ten dokonalý plán brzdilo v rozletu.

„Už od minulého týdne mi dlužíš Agnarový prášek, na kterém jsme se dohodli, zaplatil jsem dost na to, abys mi ho sehnat a ty se mi vyhýbáš!" vrčel ten uprostřed a bez varování, vzal smrtijeda za klopy jeho kabátu.

To nebylo dobré. Musel se toho zuřivce a jeho kumpánů urychleně zbavit.

Bohužel, Snape neměl vůbec ponětí, o čem to ten chlap mluví.

Jistě, tak zvaný -Agnarový prášek- byl velmi hlídaná, poněkud vzácná věc. Byl hlavní součástí přenašeče času, kvůli jeho zásadním časovým účinkům, jenže ministerstvo kouzel něco takového pevně střežilo zuby nehty, stejně jako samotné přenašeče, aby si nikdo nemohl s časem libovolně pohrávat a tím měnit minulost, či budoucnost.

Dokonce ani Snape netušil, kde by ho na černém trhu sehnal. V časopisu -Staří alchymisté- četl, že Agnarový prášek pochází z Indie, to však nevysvětlovalo, proč ho ten neznámí chlap chtěl, či spíše k jakým účelům?

Nejspíše někde získal poškozený přenašeč času a snažil se ho opravit. O jiném využití nevěděl a to se počítal mezi experty.

Další zajímavou otázkou bylo: kde ho sehnal Bárty? Opravdu měl ten patolízal takové dobré kontakty? Nestačil se divit.

Snape nasadil ten nejlepší úsměv značící: to já jsem tu nad věcí a pustil Lilyjinu paži, aby chytil čarodějova zápěstí jako do kleští a odtáhl je od sebe.

Jak by se asi v takové situaci zachoval Skrk, napadlo Snapa. Utekl by? Ovšemže, byl to zbabělec.

Zatraceně, neměl sebemenší informace o tomhle špinavém obchodě, ale věděl, jak by se zachoval on sám.

Musel z toho nějak rychle vybruslit.

„Nevyhýbám, jen jsem tě přes své rozsáhlé povinnosti nestihl informovat?" zareagoval pohotově, schválně vybral vyhýbavou odpověď.

Zbav se ho, Severusi, dělej! Radil mu hlásek v jeho hlavě.

Nijak to nevypadlo v jeho prospěch, čaroděj s dlouhými černými vlasy se mračil nespokojeností, spolu s ním i ti zbylí dva, „nemáš ho tady?" vyzvídal netrpělivě.

„Myslíš si, že bych tak vzácnou věc nosil sem? Za koho mě máš?" pohodil hlavou Skrk a za všech okolností se snažil vyhlížet sebejistě navzdory situaci, o které nevěděl zhola nic.

Tohle mu již skupinka spolkla i s navijákem. Ustoupili stranou a na jejich tváře dopadlo nažloutlé světlo svíce spolu s protáhlými stíny ozařující temnou chodbu.

„Hele, přece mu to nesežereš, Frede, chce tě jenom okrást, určitě si to chce nechat pro sebe," začali se všichni tři hádat navzájem jako hejno krvežíznivých ježibab.

Zatímco si vyměňovali nesourodé názory, Snape chytil Lily za ruku a otočil se k odchodu.

„Tak lehce z toho nevyklouzneš, Skrku!" zareagoval okamžitě vůdce skupinky a vyrval mu dívku ze spárů.

„Zatímco se teď hezky vrátíš domů a přineseš nám ten zatracený prášek, mi ti tu roztomilou, holčičku pohlídáme, že pánové?"

Muži lačně přikyvovali a obstoupili čarodějku v pravidelném kruhu, aby nemohla utéct.

„Nevypadá špatně, mladé maso," olízl se mlsně, "nebude ti vadit, když ti jí zatím trochu rozehřejeme?" provokoval a jeden sáhl Lily drze na ňadro, druhý zajel rukou pod ty tenoučké šatečky.

V Severusovi se zvedla vražedná vlna Tsunami a svou sebekontrolu hodil za hlavu. Skrze rudý pohled vytáhl hůlku.

Černokněžníka stojícího k němu zády, poslal okamžitě k zemi omračujícím kouzlem.

Na druhého použil, pouta na tebe.

Zatímco se Snape vypořádal s prvními dvěma ničemy, třetí stačil vytáhnout svou hůlku rozhodnutý vrátit spravedlnost do svých rukou.

Rozčíleně po něm hodil kletbu, ale netrefil se.

Neměl takové bystré reflexi jako Severus vycvičený léty v boji, a tak po něm ihned zaútočil svým vlastním vymyšleným kouzlem klihando, kdy se vám přilepí jazyk k patru a nemůžete ze sebe dostat ani slovo.

Útočník si toho všiml vesměs okamžitě, ale i tak pokud ovládal neverbální zaklínání, mohl mu docela zavařit. Jenže vůdce celé skupinky amatérů, se zdál naprosto vykolejený momentálním rozpoložením, že rozhodil bezmocně rukama. Poté si stiskl čelist a zmateně skuhral vrhajíc po Skrkovi naproti němu, zlé pohledy plné čiré nenávisti.

Lily couvala stranou, dokud nenarazila zády o zeď potaženou tmavým sametem.

„Petrificus totalus,“ zareagoval na zvedající čarodějovu hůlku Snape.

Muž se zřítil paralyzován okamžitě k zemi.

Skrk přemýšlel. Pokud je zabije, bude muset někam schovat jejich těla, navíc dostal daleko lepší nápad.

Vykouzlil nad všemi nevítanými hosty zastírací neviditelné kouzlo.

V chodbě byly rázem, už jen dvě osamocené osoby.

Až ty ničemy někdo objeví, bude mít Bárty dost nepříjemné problémy, zasmál se v duchu škodolibě Severus.

Vžít se do kůže někoho jiného se mu začínalo líbit. Mohl by to občas přidat na žebříček svých budoucích koníčků.

Merline, gratuluj mi.

Na světě není lepšího dosaženého pocitu, než úspěch nad dobře odvedenou prací.

Jak předpokládal, Lily ani nenapadlo se hnout z místa, natož vzít jednomu z těch idiotů hůlku a pokusit se uprchnout.

Stále bez výrazu hleděla k zemi na místo skryté zastíracím kouzlem. Dělala by to nejspíše do teď, kdyby ji Bárty nevzal za ruku a nepokračoval v cestě.

Nic neříkala, neohlédla se.

Snad byla překvapena jeho reakcí na to, co se tu právě odehrálo.

Zhnusilo jí to? Vyděsilo? Nenáviděla ho? Viděla v něm hrdinu?

V tom Snapa něco napadlo.

Vyznal se tu dobře a záměrně směřoval k jedněm určitým dveřím lišícím se akorát dřevořezbou.

Vzal za mosaznou chladnou kliku, stiskl a vtáhl dívku dovnitř.

Stále vytaženou hůlkou poklepal na opětovně zavřené dveře, aby měl jistotu, že je tu nikdo nebude otravovat. „Ševelissimo,“ zašeptal.

Lily využila samoty a vykroutila se ze Skrkova područí, nechal ji. Poodběhla od něho do pokud možno, největší vzdálenosti.

„Tohle nevypadá jako ložnice,“ rýpla si se zrychleným dechem, který dívce napínal látku šatů v oblasti hrudníku k prasknutí. Bála se.

„Změna plánu, děvče,“ pokrčil rameny Skrk a svou hůlku obratně schoval do záhybů svého kabátu.

Čarodějka se mezitím rozhlédla.

Nacházeli se v poněkud prostorné a útulné pracovně pána domu. Vše se tu skládalo převážně ze dřeva, police s knihami, velký stůl před oknem vyzdoben erbem rodiny Malfoyů a další drobnosti, na které dopadalo mihotavé bílé měsíční světlo vykukující za tabulkami skla velkého okna.

Právě nyní k tomuto obdivnému zázraku přírody stála zády, což měsíci pomáhalo ještě více zprůsvitnit a odhalit její hedvábné šaty a prosvíceným vlasům dodávalo éterického zjevu.

„Do tvých nechutných plánů mi nic není,“ čarodějce se vracela ztracená vzpurnost.

Bárty tam stál, ponořen ve stínu, kde se leskly jen jeho třpytivé oči s nebezpečnou jiskrou, jakou rozhodně neměla podceňovat.

Nechával ji vnímat palčivou atmosféru nejistoty. Chtěl, ať se tak cítí, čím více bude mít strach, tím více si to vychutná on sám. Pomalu zvedl ruce a založil si je na hrudi. Upíří vzhled mu dodával na tajemnosti záhadného nebezpečného cizince, o kterém nic nevěděla, jen to, že si bere, co chce a dokáže se postavit i přesile.

Vyhlídky neměla moc dobré, to si uvědomoval, nemohla ze sídla, neměla hůlku, byla obklopena nepřáteli a on se teď schválně zády opíral o zamčené dveře.

Ne, odtud nevede jiná cesta, než přes něho.

Je v pasti, přesně tam, kde chtěl slečnu Evansovou mít.

Musel ženě ukázat, že svět nejsou jen Bradavice, bezpečné místo s růžovými květy, ale číhá tu i nebezpečí daleko horší, než si dokázala představit, možná si to už trochu uvědomovala po tom, co zažila, jenže on chtěl důraznější ukázku.

Severus to považoval za nutné.

„To tedy není, ale s tebou to dost souvisí. Právě teď…“ prohlížel si tu nádhernou bytost ozářenou stříbrnými paprsky třpytící se jí na kůži s nezměrně vábivým pohledem, „…mám chuť se bavit.“

To byla poslední pronesená slova, jež lapené lani dokázal sdělit, než se vynořil z temnoty jako to největší zlo a rázným krokem začal zkracovat cestu ke své kořisti před sebou….

Severus Snape

Kapitola 27.
Pravý smrtijed

Kotva 27

Pozor
18+

Lily, štěstí spolu se sebevědomím nadobro opustilo. Sice měla ještě záchvěvy naděje, ty se však rychle vytrácely s každým Bártyho přibližujícím krokem.

On to snad myslí vážně proboha!

A ona hloupá husa se domnívala, že ji chránil z dobroty srdce a k tomuhle nedojde.

Omyl. Je to přeci smrtijed!

Už název toho slova dávalo tušit, že takový člověk není čestný a slovo dobrý, má pro něho zcela opačný význam.

To ta její zatracená důvěřivost způsobila milé představy dobrodiní, jaké se hlupačce snažil celou dobu nakukat, jen aby ji dostal do svých špinavých rukou.

„Já nemám chuť vůbec na nic!“ vyhrkla v obavě dalších chvílí a rychle střídala pohledy do stran, co by mohla eventuálně použít jako prostředek k obraně nejvyšší nouze.

Lampa? Bronzová soška? Co tu ještě bylo…

„Ale, snad sis nemyslela, že smrtijedi dělají něco pro druhé? Dovol, abych ti vysvětlil, že Pán nás učí, vzít si co chceme, bez ohlížení na následky. Navíc, zmijozelská kolej, už tak připravuje budoucí čaroděje pevnou rukou na následující život a vychovává z nich cílevědomé zrůdy toužící po moci. Myslela sis, že jsem někdo jiný?“ zasmál se Skrk.

Lily před ním začala rychle couvat.

Čarodějka nestihla nijak zareagovat, když ji svou vahou přitiskl na stůl a donutil její tělo opřít se o chladnou naleštěnou desku stolu.

Tak čarodějce do tváře dopadalo mdlé měsíční světlo smíchané s výrazem její nevole spolu s nechutí.

Pár vteřin jen tak nehnutě ležela, poté si dovolila zavrtět, jen aby zjistila, že má nohy od sebe a on spočívá mezi nimi. Cosi to Lily připomnělo, ale momentální absence zdravého rozumu, zapříčinila výpadek.

I Bártyho tvář ozářilo bledé světlo a dodalo konturám té mužské tváře nebezpečně krutého výrazu, až se zachvěla.

„Všichni jste odporní,“ zmohla se dívka jen na pár slov.

Snažila se nehýbat, nechtěla se o toho nechutného zmetka jakkoliv otírat, natož dotýkat.

Ani on to zjevně neměl v úmyslu. Prozatím. Opíral se nebezpečně blízko dlaněmi přitisknutými ke stolu vedle hlavy slečny Evansové, skutečně se jí nijak nedotýkal, jen chtěl ženě pod sebou nahnat strach, což se mu mistrně dařilo.

„Opravdu?“ odtušil s lehkým úsměvem na tváři, kde se zaleskly jeho bílé zoubky. „Buď ráda, že jsi neskončila v posteli někoho jiného, mnozí z nás vyžadují pro ženu daleko hrubější praktiky, například náš Mistr.“

Podle čarodějčina pohledu jistě poznal, jak ji zatrnulo a toho chtěl využít.

„Jistě si uvědomuješ, že jsi předtím mohla skončit v Pánově ložnici, odkud ženy zpátky už většinou nevyjdou,“ připustil pravdivě.

Lily se zamračila.

Takže i on byl jedním z těch několika postav, co tam před pár dny stáli v pozadí, uvědomila si. Vážně ho začala nenávidět, ten jeho zlý úsměv, vůni kůže dostávající se jí do nosu, úlisný přízvuk, všechno!

Dokonce s ní jedná jako s nějakou nájemnou holkou. Cítila z něho něco známého a přitom cizího, co Lily nebetyčně dráždilo. Nenáviděla smrtijedy, bez výjimky.

„Raději s ním, než s tebou, Skrku,“ ženiny smaragdové oči slibovaly pomstu každému, kdo se do nich podívá.

„Uvidíme, co budeš říkat potom,“ napínal dívčinu trpělivost jako pevné provazy a lehce se nahnul nad svou obětí. Bárty se jen lehoučce otřel látkou svého kabátu o ženina ňadra a úmyslně sklonil tvář, aby mohl přivonět k těm rudým vlasům, jež nyní nabírali temně nachový odstín stejně jako její uzarděné tváře.

Lehce přičichl, a pak se odtáhl jako by se bál, že ho kořist sama překvapí a kousne ho do ucha.

„Mě nevyděsíš,“ trvala na svém a stiskla pevně rty.

S bušícím srdce oplácela svému protivníkovi palčivý pohled plný zloby, jiný pozorovatel by si všiml napětí o to, kdo vydrží déle v tomto očním souboji, když Lily náhle sklopila řasy, polekaně vydechla. Bylo jasno.

Skrkova paže totiž opustila své místo, proplazila se podél jejich těl dolů na její koleno, bez rozpaků si pak začala razit cestu vzhůru, hrnouc při tom látku těch lehkých hedvábných šatů.

„Snad mě nehodláš teď ignorovat,“ popichoval ji.

Ne, nechtěla ustoupit i přes to jak moc ponižující se celá situace zdála. Opětovně otevřela oči a každou buňkou vnímala smrtijedovy prsty na svém stehně. Musela se hodně přemáhat, aby nepípla, jakmile se Bártyho prsty dostali až k jejímu nyní odhalenému klínu.

Lily, na svou obranu instinktivně stiskla nohy k sobě. Zapomněla však, že je mezi nimi on a tak dívčiny kolena narazila jen do jeho boků jako by jej pobízela k akci.

„Ty jsi ale stydlivá, to spolu brzy napravíme,“ usmíval se, v pohledu čisté uličnictví.

„Zato tobě trochu slušného vychování rozhodně chybí,“ zalapala po dechu, jakmile se konečky svých prstů dotkl jemných chloupků v ženině klíně.

Nyní se musela prozradit tím nepromyšleným povzdechem, ani ústa ji neposlouchala.

Skrka čarodějčin počin velmi potěšil a na důkaz toho si přejel jazykem přes rty.

Ticho narušoval jen Lilyjin zrychlený dech a šumění v uších. Měla pocit nedostatku vzduchu, jako když jste ve vodě a nemůžete popadnout dech, abyste se neutopili.

Vše ještě více stěžoval nebývalí pocit závrati z pálivého alkoholu ničící její pracně vytvořené zábrany.

Opravdu se zastyděla, tohle dovolovala jen Jamesovi a teď na ní sahá tenhle cizí zvrhlík, pro něhož je jen další z mnoha trofejí.

Kdyby alespoň měla kalhotky, ty bohužel nebyly součástí kostýmu břišní tanečnice, či spíše možná byly, ale Lucius jich je zabavil ještě předtím, než je Lily dal.

Parchant, zanadávala v duchu.

Vážně ti děkuju, Malfoy, poslala mu peprnou kletbu. Jak se asi budeš cítit, až ráno zjistíš, že máš stůl upatlaný od čehosi nehezkého.

„To říká někdo, kdo nemá spodní prádlo? Na slušnou čarodějku jsem čekal pás cudnosti, jak nestoudně sladké,“ vtipkoval Bárty a bez varování sjel dvěma prsty přímo na ten malý hrášek v klíně slečny Evansové.

Zalapala po dechu ale ještě, než stačil ten zbabělý sten vyklouznout z těch nevinných rtů, přitiskl se k nim.

Lily, pod svým věznitelem bolestně zanaříkala.

Nenechal ji ani nadechnout a drtil ty smyslně vykrojená ústa svými a laskal svou kořist rafinovanými doteky pokušitele.

Pokusila se násilníka odstrčit, nešlo to. Více se k ní přimáčkl a nedovolil svému vězni uniknout ze svých spárů.

Lily zavřela oči, když je opět otevřela to co viděla, musela připsat na účet své opilosti nebo choré mysli.

Odtrhl se od ní, ač nerad a jen tak si zaskočenou čarodějku prohlížel nepřestávaje ji hladit na tom citlivém ukrytém místečku dole.

Nyní se výhradně soustředila na to co se s ním dělo. Bártyho tvář se měnila, rysy byly čím dál hrubší a přísnější, obvyklí nepříjemný škleb zmizel a rty se stáhly do tenké čárky. Krátké vlasy začaly z ničeho nic růst až po ramena a vytvořili barvu té nejtmavší noci stejné s barvou dvou třpytících se perel.

Marně v té ponižující chvíli nacházela nějaké vysvětlení, zda je to skutečnost nebo si to její mysl podle sebe dotvořila, aby se realita zdála stravitelnější.

„S… Snape…“ zakňourala zničeně a skousla si spodní ret.

„Severusi,“ opravil ženu suše nepřestávaje se jí věnovat.

Vykulila oči, byl to on, dokonce i ten hlas patřil nepochybně jemu, avšak bez svého učitelského hábitu jen v upnutých tmavých kalhotách, košili a koženým kabátem vypadal naprosto božsky. Až moc lákavě.

„Myslela sis, že tě tu jen tak nechám v téhle hadí líhni?“ ptal se odtažitě a ona nevěděla, jak mu má uniknout, či jak zareagovat. Co teď s tou novou trapnou situací?

Proč musel vypadat tak lákavě a neodolatelně přitažlivě!

„Prosím nech mě být,“ zalapala po dechu, jakmile dívce znovu zrůžověly tváře a začala si uvědomovat, co právě v jejím klíně provádějí ty jeho šikovné učitelské prsty, zatímco ji ten nestoudný pohled profesorových očí hodnotil.

„Nechat tě být, Lily?“ zopakoval přísně, až se rozechvěla, „proč bych to měl udělat? Odpověz!“

Co má u Merlina říci? Že se jí ty drzosti líbí, ale právě teď by mu nejraději vrazila facku? Co si o ní myslí? Ze Severusových nepřístupných očí nešlo nic vyčíst, uzavřel se před ní jako lahvička se vzácným lektvarem a jí teď začínalo docházet, co všechno mu dole řekla. Jak se chovala. Jak se on choval k ní.

Smrtijedi se vskutku neštítí ničeho.

Parchant.

Lily se lehce prohnula v zádech proti Severusovým prstům, vzrušovalo to čarodějku tak strašně moc, nemohla přemýšlet.

„Já…“ zasténala, byl tak blízko, okolí naplnila jeho vůně omamných bylin. Hřebíček, levandule, santalové dřevo, Snapova osobitá vůně.

Severusova práce v horkém klíně Lily vypalovala stále větší černou díru do hlavy, prázdno.

„Neumíte odpovědět, slečno Evansová?“ tázal se s pevně semknutým obočím a jako potrestání do ní vnikl hned dvěma prsty. Hlasitě zasténala rozkoší, jak se uvnitř naplno otřel o všechnu tu vtíravou vlhkost.

Nenáviděla ho a přitom milovala.

„U Zmijozela, jdi k čertu!“ zakňučela zoufale, oba dva prsty totiž náhle opustily spalující lůno.

Proč ji jen tak mučil! Vypadal tak přitažlivě tak temně, ďábelsky a dělal věci, na které neměla odvahu ani pomyslet.

„To jsou silná slova od mladé dámy, na služebníka zla ale moc nefungují,“ vysmíval se.

„Nemůžeš prostě říci, že tě přitahuji, Lily? Že po mě tvé tělo žádostivě prahne?“ pomalu konečky prstů obkroužil ten těsný otvůrek kolem dokola.

Slastně přivřela oči, nebránila se, přes to měla ruce volně položené na desce stolu, nezvedla je, zdáli se tak těžké.

On řekl její jméno? Potěšující pocit se čarodějce rozlil po celém těle a zakončil svou cestu v jím probuzeném podbřišku.

„Neumíš se ubránit pocitu nemravnosti každou noc. Nemůžeš popřít ani to, jak moc chceš, abych nepřestával, jak se ti to líbí, mám pravdu?“ mistrně nebožačku sváděl každým přísně proneseným slovem, tvořící nepopiratelnou skutečnost.

Spolkla protest.

Měl pravdu. Sakra pravdu a věděl to.

Ženě se z hrdla vydral souhlasný šepot.

Odměnou čarodějce bylo opětovné vniknutí, až kam prsty alchymisty dosáhli. Poraženě se prohnula v bocích jako ulovená laň. Zaklonila hlavu a ta lehce přepadla přes kraj stolu na druhé straně.

„Mám pokračovat?“ zašeptal ledově a tón Severusova autoritativního hlasu jí sklouzl po páteři jako kostka ledu. Nemohla odmítnout.

„Ano!“ to jediné si v tuto chvíli přála.

Skutečně to řekla? Hodila svou pýchu za hlavu. Dokonce i kroky na chodbě se zdály v porovnání s touhle šílenou hrou zanedbatelné.

Snape se nenechal pobízet a pronikal do těch vzrušujících hlubin jejího ženství s chutí a zájmem. Sledoval každý její pohyb, jak se propíná, jak chce víc. Ani jeho, zapřisáhlého mistra ve skrývání svých pocitů to nenechávalo chladným. Jeho tvrdý penis se už chvěl nedočkavostí a tyčil se do plné výše pod látkou těch těsných kalhot způsobující mu pekelná muka.

„Lily,“ vydechl toužebně a maska krutého muže začala nenávratně praskat.

Nevěděl, jak dlouho dokáže ještě pokračovat, než se sám zblázní.

Chtěl ženě před sebou dokázat, že mu nemůže odolat, ale není to právě naopak?

To on z ní nemohl spustit ruce ani pohled, lapila jej do sítě magie a kouzel.

Znovu se naklonil a přikryl ty sténající růžové rty říkající si o vášnivý polibek.

Vycházela mu vstříc a neprotestovala ani tehdy, když si rozepnul kalhoty.

I kdyby nechtěla, asi by se nezastavil, teď už ne, vzrušení Severuse tak ovládlo, že nad sebou ztrácel potřebnou kontrolu.

Kde byla jeho kázeň, kde odříkání před roztouženým ženským tělem.

Přiblížil se a pohladil Lily svým kopím mezi jemnými závojíčky, čímž polechtal to roztomile napuchlé kulaté místečko a pak svou špičkou zajel dovnitř.

Jedním mocným pohybem si čarodějku vzal přímo na stole.

Uvnitř Snapova těla vybuchl ohňostroj radosti, pokud takový cit vůbec znal.

„Teď jsi moje,“ zavrčel majetnicky kousající čarodějku do krku.

Pevný Malfoyův pracovní stůl zavrzal pod vahou obou těl.

„Ano!“ zasténala a objala Snapa kolem krku zarývajíc nehty do zad koženého kabátu.

Minuty ubíhali a oba dva se prohýbali v odvěkém rytmu vášnivého milování.

Snape do své kořisti nejdříve přirážel pomalu a s citem, ale moc dlouho to nevydržel a strhla ho vášeň a divokost.

Drtil ženu hrubými polibky, až Lily jeho vlasy lechtaly na krku, zatímco mu obmotala nohy kolem pasu.

Tvrdé, rychlé, živočišné.

Konečně se mu splnil dávný sen a mohl tuhle hrdou tvrdohlavou a smyslnou ženu mít, po tom toužil, zmocnit se jí, uvědomoval si to až teď, po tolika letech.

Jednou rukou se opíral a druhou si přidržoval ženinu hlavu, kdyby se náhodou chtěla odtáhnout, neměla šanci.

Každý polibek byla jako vstupenka do ráje, pro něho, pro vraha.

Kde vlastně začíná soudnost a končí posedlost?

Oba dva pohlceni jeden druhým, stoupali na vlnách slasti, až Lily vykřikla, omámena tím nejkrásnějším uvolňujícím pocitem ze všech.

Severus cítil každé zachvění jejího lůna na svém pevném údu a dělalo mu to nevýslovně dobře. Je to jeho zásluha, co nyní prožívala.

Nepřestal se v dívce hbitě pohybovat navzdory doznívajícím vlnám jejího orgasmu uvnitř, dokud sám nedosáhl vytouženého vrcholu uvolnění.

Dílo bylo dokonáno.

Severusovo semeno skončilo uvnitř, zatímco si vychutnával své uvolnění stejně jako žena rychle oddechující před ním.

Kožený kabát tiše zašustil, jak se pomalu odtáhl, aby se upravil.

Dával Lily potřebný čas na vzpamatování z jejich vskutku nádherného milování.

Dokonce byl Severus tak ohleduplný, že shrnul zpátky látku těch jejích odvážných šatů.

„Je čas se vrátit, slečno Evansová,“ prohlásil rozhodně, potlačujíc všechny příjemné chvíle, jaké se tu odehrály.

Slova Lily vrátila do kruté reality. Jsou stále v Malfoy manor, obklopeni těmi nejhoršími černokněžníky.

Jen těžko se posadila uvědomujíc si naléhavost situace skrze příjemný pocit lehkosti a otupění.

Chtěla pryč, otázkou bylo jak?

„Nemohu odejít.“

Čarodějka sklouzla ze stolu a namožený klín trochu zaprotestoval. Nejraději by se někde schoulila do klubíčka a spokojeně usnula. To si teď nemohla dovolit.

Snape rozevřel kabát a něco hledal.

Na světlo vytáhl podlouhlý dřevěný předmět a Lily se chtělo začít smát z plných plic.

Koutky už ženě cukaly, jakmile se ptala: „Pomůže nám odtud vařečka?“

„Pokud s ní každého plácneš po hlavě, budou z tebe mít respekt,“ musela si přiložit dlaň na ústa v marném boji o nastolení klidu.

„Až tě s ní švihnu po zadku, už se nebudeš smát,“ zamračil se Snape temně, „je to přenášedlo, jak jistě víš, tento magický předmět ruší prostorovou bariéru a dokáže ji potlačit.“

Se skrývaným pobavením, pozorovala Severuse držící na první pohled obyčejnou kuchyňskou pomůcku za konec jako hrdý kuchař.

Nemělo to sice ten efekt, ale stačil jediný jedovatý čarodějův pohled a vzala situaci smrtelně vážně.

Snape ztratil trpělivost společně se zaklepáním na dveře.

„Je někdo v mé pracovně?“ ozval se známý rozladěně nepříjemný hlas zvenku.

Ten někdo zmáčkl kliku, nešlo však otevřít. Nebude trvat dlouho, než Lucius přijde na to, jakým kouzlem Severus dveře zamkl.

Muž k čarodějce rychle přistoupil a uchopil ji pevně kolem pasu a než se dveře rozlétly dokořán, přemístili se společně pryč.

Severus Snape

Kapitola 28.
Úkol

Kotva 28

„To bylo o chlup,“ podotkla unaveně Lily, jakmile spočinula nohama pevně na zemi. Nechtěla se od svého nového milence odtáhnout, jednak pro to, co právě tento večer spolu prožili a také kvůli nehorázné zimě, jež panovala na pozemcích školy všude kolem.

Začala se třást. Mráz se dívce vloudil pod šaty, štípal a pohled na všechny ty závěje po obou stranách cesty, také nebyl zrovna povzbudivý.

Severus bez jediného slova poskytl tolik prozíravosti, že ihned svlékl svůj kožený kabát a téměř starostlivě do něho slečnu Evansovou zabalil.

Čarodějce vykukoval opravdu snad jen nos a uši, byla za to nesmírně vděčná, protože nejen, že ji kabát zachránil před umrznutím, navíc byl zahřátý a voněl po bylinách, příjemné osobité Snapově esenci.

Temný gentleman pobídl čarodějku vpřed, „pospěšte si, nebo tu oba dostaneme horečku a nachladíme se,“ neodmyslitelně přešel zpátky k neosobnímu vykání.

Osamocená dvojice prošla skrze dřevěný most postavený jako jediná cesta k Bradavickému hradu.

Chodby zely prázdnotou, bylo dávno po večerce.

Lily zachumlaná v černé kůži skrývající její odvážný vzhled, se držela po boku učitele lektvarů, který při chůzi rytmicky šermoval přenášedlem ve tvaru vařečky.

Slečna Evansová to pobaveně pozorovala, ale nic neřekla, jen svůj úsměv skryla za klopy Snapova vypůjčeného kabátu.

Celou dobu, co pochodovali budovou východního křídla, Severus nepromluvil ani slovo, pohled upíral kupředu do liduprázdné chodby jako by si chtěl utřídit své myšlenky.

Lily pozorovala svého tajemného společníka koutkem oka.

Najednou v její hezké hlavě začaly vystupovat do popředí zvláštní otázky typu: Lituje toho? Co? To já bych mu spíše měla vynadat, jak si se mnou zahrával a nic mi neřekl. On mě líbal a sváděl v cizí podobě. Měla by zuřit ale ten příjemný pocit uvnitř, ženu spolehlivě ukolébal, že si ani nevšimla, že najednou zastavili.

Snape se k čarodějce otočil čelem s až překvapivě vážnou tváří jako ocel.

Vše se zdálo náhle po starém, na první pohled jeho chování neodráželo ani kousíček toho muže, jež si ji vzal přímo na stole v Malfoy manor, to profesorku vyděsilo.

Pro Lily to znamenalo hodně, přesto ještě nebyla připravená přijmout fakt, že tohohle děsivě nebezpečného čaroděje miluje.

„Myslím, že byste měla jít do své ložnice a pořádně si odpočinout,“ vysvětloval zachránce a dával si záležet na tónu svého autoritativního hlasu, jaký uplatňoval na své studenty, nepochyboval o tom, že ho Lily neposlechne.

Vzhlédla k němu svým zvláštně prosebným pohledem, jedním z mála, jež ho dokázali dostat na hranici nějakého citu, v tomto případě starosti.

„Půjdu za Brumbálem a vše mu vysvětlím.“

„Půjdu také,“ navrhla okamžitě a spoléhala na své psí oči, ač měla nohy ztěžklé únavou a tělo promrzlé na kost.

Jen několik vteřin bývalí smrtijed vypadal jako by zaváhal, než nad ním zvítězil nutkavý pocit položit své dlaně na ramena té tvrdohlavé ženy.

„Ne, vy půjdete do pokoje, nebo vás tam odvedu sám a pak…“ záměrně svou hrozbu nevyslovil a ona mohla jen přemýšlet jaký osud pro, ni chystal.

Mohla by říci ano, vlastně to chtěla vyslovit, toužila dostat Severuse k sobě do pokoje.

Bylo to bláznovství přát si něco takového? Asi jako každá mladá romantická duše se domnívala, jak ji její princ doprovodí a bude nad ni držet stráž, dokud neusne, ale on nebyl hrdina, aby si takové právo nárokoval, věděla to.

Pokud by ho tak oslovila, popřel by to. Nepovažoval se za žádného anděla spásy.

Nepřela se tedy, „dobrá, jsem opravdu unavená a zmrzlá jako rampouch, jinak bych tam šla rozhodně také,“ připustila Lily a sklopila pohled k Severusovým botám na znamení porážky.

Mlčel.

Naposledy si prohlédla profesora Lektvarů v těsných tmavých kalhotách a břidlicově šedé košili, pomyslela si, kdy bude mít ještě možnost ho v těch vzrušujících šatech spatřit, jeho hábit byl sice odrazem Snapova ďábelsky neodbytného šarmu ale tohle…

Dnes dostala, co chtěla, mohla se nad svým úspěchem spokojeně radovat.

Bez protestu zamířila po schodech do prvního patra k nebelvírské věži, sledována ostražitým pohledem dvou těch nejtmavších očí barvy černého inkoustu vpíjejícího se do vzdalující ženské postavy.

*************************************************************************************************************************

Snape zamířil do ředitelny obklopen nočním šepotem větru.

Tiše jako stín se protáhl do Brumbálovy pracovny, kde ho našel stát v černém učitelském hábitu, svém hábitu, u oblíbeného mazlíčka fénixe na bidélku.

Severus si byl jistý, že nenadělal sebemenší hluk, který by prozradil svou přítomnost. Na této disciplíně si většinu času zakládal a své neslyšné zjevování momentu překvapení mu častokrát zachránil i holý život. Bohužel, u Albuse tento tajemný způsob nějak nefungoval. Dokonce starce podezříval z toho, že má nalepené oči i vzadu, protože jakmile stanul přes stolem, tak se k příchozímu pootočil bokem.

„Rád vidím, že jste v pořádku, Severusi, troufám si říci, že i slečna Evansová,“ zdůraznil ženino jméno.

Smrtijed přikývl.

„Doufám, že jste se příliš nenudil,“ prohodil chladně Severus a prohlížel si Brumbála v jeho učitelském hábitu, jaký u něho v životě neviděl, dokonce ani, když tu sám studoval jako chlapec, bylo to něco ojedinělého, však pro jejich plán nezbytného.

„Musím říci, že jsem si to opravdu užil. Víš, jako ředitel Bradavic jsem povinen reprezentovat školu čar a kouzel tou nejvyšší možnou prioritou a ve své funkci se již nemohu, zvláště v této těžké době, moc ukazovat, jak jsem se přesvědčil v Prasinkách, ale tenhle malý výlet do doupěte vyvrhelů,“ otočil se k lektvaristovi čelem s pobaveně zvednutými koutky úst, „jsem si užil,“ usmál se Albus, hladíc si zamyšleně svůj dlouhý vous.

„To jsem vskutku rád, že jste si to patřičně užil,“ prohodil Severus kousavě a popíral všechny možné názory, jak si někdo mohl užít večer obklopen nepřáteli a vrahy.

„Snad i vám proběhlo vše hladce v mojí kůži,“ pozvedl obočí tím jedinečným způsobem po Snapovsku, jak to uměl jen on.

Ředitel špatnou náladu svého podřízeného ignoroval, většina mužovi jízlivosti a odtažitosti měla nějakou příčinu ale každý má svá malá tajemství, tudíž to nechal být a otočil se k tomu úchvatnému tvorovi s rudožlutým lesklým peřím barvy ohně a nechal ho zobat zrní ze své vrásčité dlaně.

Bylo mrtvolné ticho.

Albus nechal Snapa svým vlastním sžíravým myšlenkám, dokud nepoložil přenášedlo na jeho pracovní stůl.

„Odkud se vlastně ta vaše zahořklost bere, Severusi? Potkal jsem spoustu zatvrzelých zmijozelů ale vy dominujete na jeho špičce,“ čekal, zda se mladý muž rozmluví nebo odejde.

Kupodivu neudělal ani jedno, nehnul se z místa, byl si více, než jistý, že by světaznalý ředitel jeho rozpoložení jen těžko porozuměl. To čeho se dnes večer dopustil, bylo na první chvílí vyvrcholením jeho tužeb, jenže po dosažení tohoto cíle dostat Lily do svých rukou, ať už to znamenalo cokoliv, se něco změnilo. Jeho chtíč zmizel a vystřídal ho nutkavější ochranářský pocit, hlídat své malé jehňátko před jinými dravci a nepřízní osudu.

Marně se domníval, jak ho žena omrzí, pokud mu dá, co chce, to se přepočítal.

Nevyznal se v sobě. To bylo snad poprvé v životě, co ho popadla beznaděj nad svými činy, ani když při svém zasvěcování, kdy mu Voldemort daroval znamení zla, se necítil, tak rozpolcen jako právě nyní.

Nelitoval svého činu, naopak.

Překvapovalo ho to. Ctižádostivý zmijozel v něm jásal, zatímco on přemýšlel nad svým životním cílem. Tato myšlenka se neustále obtáčela kolem ní. Pořád to byla ona, už od té doby co tu zelenookou holčičku poprvé viděl na ulici v bílých šatičkách držící malou plyšovou ušmudlanou hračku pocákanou od bláta.

Záleželo mu na ní. Bránil se tomu pomyšlení zavrtávající se mu pod kůži.

Obviňoval se z pokrytectví a nadával sám na sebe, však ten trýznivý hlas uvnitř nepřehlušil.

Zakryl si tvář dlaní, zavřel oči před veškerým světem.

Proklatě, i za víčky viděl ty rudé kadeře a vlnící se ženské smyslné tělo, obával se toho, že to uvidí, i když půjde spát a do konce svého života ho ta vidina bude pronásledovat a mučit.

Rozuměl a dokázal vytvořit ten nejefektivnější lektvar, ale v terminologii citů byl zcela ztracen.

Bylo snad už pozdě se od Lily držet dál? Po tom co svými rty okusil chuť jejích úst, rukama prozkoumal její ňadra a svým údem pátral po sladké vlhkosti v jejím klíně, si pomyslel, že to nedokáže. Jak jednou okusil to zapovězené jablko z rajské zahrady, už se nespokojí s ničím jiným.

Nejhorším trestem pro jeho zmučenou zhýralou duši, byl však její pohled, už mu nevěnovala pohrdání, na jaké si ve škole každý den zvykl, když v něm viděla přeběhlíka, bahno společnosti ale po dnešku k němu vzhlížela jako k hrdinovi!

U Merlinova vousu, zaklel v duchu, povýšil v jejích očích, na zářivého zachránce, zatímco se sám utápěl ve stínu.

Nedokázal si sám sebe představit jako nějakého rytíře v zářivé zbroji.

Po necelých dvou minutách výčitek svého znovu objeveného svědomí vzhlédl.

Ne, rozhodně se slečně Evansové nebude vyhýbat, nebude skákat, jak píská a rozhodně si nebude hrát na žádného slaboduchého hrdinu, bude muset její nadsazené ideály shodit na pravou míru.

Tohle je tvrdý svět a má ještě tvrdší pravidla.

„Spíše byste se měl ptát, kdo mou zahořklost neustále rozdmýchává,“ zavrčel, chtěl z toho celého obvinit Brumbála, na někoho to hodit musel, ten však odpověděl ještě více nečekaně.

„Je v tom žena,“ prohlásil s neochvějnou jistotou zkušeného muže v pokročilém věku.

Severus pochyboval, že by se mezi Brumbálovi ambice vešlo, něco takového jako žena, jak tedy mohl soudit jeho?

Možná se však mýlil. Těžko si představit mladého ředitele, jak pospíchá na schůzku s kyticí květin. To prostě nešlo, ať se snažil jakkoliv, a tak se přinutil hledět jen na jeho věkem lehce shrbená záda.

„Pochybuji, že víte, co říkáte.“

Jedinou starcovou reakcí bylo pokrčení ramen a úsměv, který Severus nemohl vidět.

„Ženy jsou velké tajemství, my muži jim nikdy zcela neporozumíme a jejich myšlení je nad naše chápání, avšak jsou obdařeny speciální přitažlivou magií, která nám v jejich přítomnosti způsobuje výpadky paměti spojené s napětím v určitých místech,“ vyslovil to tak lehce s vědeckým zaujetím jako by to byl nepopiratelný fakt, který za ta léta už okusil.

Snape se sarkasticky ušklíbl.

Pobavilo ho to.

„Pokud milujete, není třeba se za to omlouvat či stydět, je to ušlechtilý cit, jež je třeba chránit jako poklad. Jako mladý učitel jsem tento ctnostný cit měl možnost poznat bohužel, jsem si musel vybrat mezi životem s milovanou ženou, nebo svou prací,“ poznamenal Albus moudře. Tón ředitelova hlasu nesl neklamné známky lítosti a smutku. Litoval svého rozhodnutí. Ano, Albus Brumbál, nejmocnější kouzelník všech dob litoval své volby. Je to vážně možné? Snad s bývalým smrtijedem soucítil, i oni dva měli něco společného.

Opravdu je láska něco tak mocného? Ptal se v duchu Severus a odhadoval, jaká záhadná tajemství v sobě stařec ukrývá. To, že jej nechal nahlédnout pod malou slupku jeho historie, neznamenalo, že mu jí bude celou vyprávět, ale stačilo to.

„Jak jste na něco takového přišel?“ odfrkl si Severus, čekajíc na nějakou nesrozumitelně těžkou odpověď v ředitelově stylu.

„Severusi…“ povzdechl si unaveně, v tom jediném výdechu mohl cítit všechny starcova prožitá léta, „jste dost chytrý na to, abyste to věděl sám. Myslím, že kdybych tak dobře každého neodhadl, už dávno bych byl mrtvý.“

Nechal nad tím muže za sebou přemýšlet, než mu došel význam jeho slov a pak pokračoval, nenápadně přikročil k jinému tématu.

„Měl bych pro vás nový úkol, který je vskutku naléhavý.“

S lehce zachmuřeným výrazem začal stín v podobě Severuse Snapa poslouchat, jaké další hrůzy za vykoupením se z temnoty ho ještě čeká.

*************************************************************************************************************************

„CRUCIO!“ zahřměl Pán zla.

Naneštěstí pod kletbou byl někdo zcela jiný, než právě Severus. Řekněme, jak se teď nevýslovně bavil pohledem na ubohou postavičku kroutící se Mistrovi u nohou.

Bárty Skrk se svíjel v hrozných bolestech, před všemi svými kolegy v černé magii.

Kdyby měl Severus masku na tváři, nebetyčně by si to s úsměvem užíval, protože to celé bylo jeho dílo, o tom však nikdo neměl ani tušení.

Vše začalo Brártyho omráčením před několika dny, kdy si chytře přivlastnil podobu toho idiota a on si nic nepamatoval. Poté se jejich Pán od nějakého bezvýznamného donašeče, jakých si cenil pro právě tak zvláštní zprávy, dozvěděl co se Skrkovi stalo ve městě a jak se nechal překvapit.

Domníval se, že jej někdo z venku vyslýchal a pro jeho potupu ho nechali žít v domnění, jak ho ze světa sprovodí sám Voldemort.

Pán zuřil nad tím, jak se Bárty, jeden z nejvěrnějších a tudíž s důvěrou nejschopnější, v první dvacítce, nechal zajmout, podle Snapovích falešných vzpomínek jaké mu vložil do mysli, a své zklamání nad podlézavým mužem mu chtěl dát jasně najevo, jak jím pohrdá.

Nejdříve to vypadalo na smrt, podle zlověstného výrazu jejich Mistra, naštěstí měl dobrou náladu a začal ho jen mučit svou oblíbenou kletbou spolu s tou potupou přihlížení ostatních, což bylo pro jejich člena horší než smrt.

„Tohle tě příště naučí dávat si lepší pozor!“ zasmála se hadí tvář spolu s dalším návalem bolestivého cruciátu.

Bárty se svíjel a křičel, ruce i tělo nepřirozeně zkroucené na podlaze. Nikdo nepochyboval, jak by nejraději zemřel, ale Voldemort byl v takovém umění skutečně znalý a při životě by ho mohl udržet i několik hodin.

Být blbcem se prostě nevyplácí.

Snape nečekal, jak tato událost bude mít ještě dohru, věřil však, že Bárty, pokud to přežije, si dá příště lepší pozor na to, co komu říká.

Zde se výborně hodí pořekadlo: i mezi přáteli se najde dost nepřátel.

Tmavovlasý Smrtijed ve svém dlouhém hábitu nijak nevyčníval z řady, avšak teď měl nutkavou touhu vyklonit se a podívat na Malfoye.

Před dvěma dny mu vyfoukl Lily, jeho novou hračku přímo z rukou, nejspíše ho rozčílil, ale aristokrat takových otrokyň mohl mít stovky.

Koutkem oka se přesvědčil, jak se Lucius spokojeně usmívá nad Skrkovým osudem. Dozajisté se domníval, že mu ženu vyfoukl on a vidět ho, svíjet se v bolestech pod krutýma očima jejich Pána, mu dělalo nevýslovně dobře.

„Prosím, pane, odpusťte mi, už se to vícekrát nestane, slibuji!“ škemral Skrk, jakmile kletba odezněla a on se ztěžka vytáhl na slabé nohy, aby chňapl po Voldemortově hedvábně temném hábitu.

„Jsi neschopný čaroděj, Bárty Skrku,“ zasyčel Pán zla s tou největší pohrdavostí, až každému zamrazilo v zádech a plivl zmučenému muži do tváře.

Dvě ženy v zástupu zalapaly po dechu, takovému ponížení byl vystaven jen málo kdo. Pro některé hrdé čistokrevné čaroděje byl tento způsob čirého opovržení horší, než jakékoliv kouzlo rozřezávající vám tělo na malé kousíčky, jelikož ke svému Mistrovi vzhlíželi jako k bohu a nesnesli, aby se k nim otočil zády.

Provinilec, krvácející ze šrámů na těle, modřin a naprostého vyčerpání, se těžce sesunul zdrcen k zemi do kaluže vlastního potu a krve.

Voldemort mávl rukou a zcela chladně odvětil: „Snape, odnes toho červa, ať už ho nemusím vidět.“

„Ano, pane,“ promluvil bez výrazu a mávl hůlkou, pak muže přemístil na chodbu.

Podařený program dnešního večera skončil, kupodivu bez usmrcení.

Za dveřmi v sále slyšel hlasité početné „PRÁSK“ jak se všichni vraceli ke své práci a do svých domovů.

Nyní mohl Snape jásat, pokud by něco takového vůbec uměl. V takové štěstí ani nedoufal.

Rychle se přesvědčil, že kolem nikdo není a dveře jsou zavřené, přiklekl k Bártymu jako by mu chtěl zkontrolovat tep na zpoceném krku a přitom vytáhl z kapsy svého pláště malou lahvičku, které si pohotový alchymista nikdy nezapomene vzít sebou.

Okrajem skla setřel co největší část Voldemortových slin na Skrkovi tváři a dával si pozor, aby se nesmíchaly s jeho krví, poté miniaturní lahvičku zazátkoval a uschoval.

Mohl si gratulovat. Pro svůj nový úkol potřeboval nějakou část ze svého temného Pána.

To byl vskutku ten nejobtížnější úkol jaký, kdy dostal.

Voldemort, zkušený černokněžník si dával na něco takového zatracený pozor. Nikdy nepropadal něčemu tak mudlovskému, jako podání ruky s příchozími, polibkem na tvář, či jakýmkoliv jiným kontaktem s druhým.

Předešel tomu i tak, že neměl vlasy, což bylo ještě horší. Další variantou byly slzy, ale on ho v životě neviděl plakat, docela absurdní představa, pomyslel si, poté přicházely v úvahu nehty, to zamítl a v neposlední řadě nějaký výměšek z těla k čemuž by se nesnížil.

Těch pár slin se zdálo tou nejlepší variantou v jakou ani nedoufal, nemusel si tedy lámat hlavu něčím, co by Voldemort nejspíše odhalil, jakmile by se k němu přiblížil.

Nyní druhá část úkolu. Stejně problematická jako ta první.

Na tu si musel počkat o tři týdny později na dalším svolání.

Tentokrát se zaměřil na černovlasou štíhlou čarodějku. Pokud se musel dostat do jejího trezoru u Gringottů, musel získat i její část.

Zde měl širší paletu způsobů, jak svého cíle dosáhnout.

Jak tak stál v hloučku ostatních, vůbec nevěnoval pozornost proslovu jejich Pána, ač mu slova nepříjemně sama zalézala do uší.

Přemýšlel co s ní.

Nejjednodušším řešením byl sex. Na to si však z vlastních sobeckých pohnutek nechal zajít chuť. Už tak ji využíval jak Voldemort, tak její manžel a on se nechtěl přidat k dalšímu nekonečnému zástupu jejích milenců.

Poté, co by tu nebezpečnou bláznivou ženskou odmítl, což by nepřenesla přes srdce, by neustále očekával smrtelnou ránu do zad, to nechtěl riskovat.

Ke všemu Severusovi v hlavě vyvstal obrázek nesouhlasného obrázku Lily Evansové.

Už tak se musel hodně přemáhat při každé příležitosti, kdy ženu míjel na chodbě a úplná muka zažíval při snídani, kde na něho házela pronikavé usměvavé pohledy, až měl chuť se s ní pomilovat přímo na stole přede všemi přihlížejícími a ani by mu to v tu chvíli nevadilo.

Pomohlo by, kdyby si utrhl hlavu a zahodil?

Svolání skončilo a jeho od odchodu zastavil Avery s prosbou o další dodání Mnoholičného lektvaru pro jeho krytí.

Neměl jinou možnost, než s malým povýšeným mužem souhlasit. Jenže i jemu se evidentně příčilo zůstávat po celé dny v ženském těle.

Kdyby se smrtijed ze svého poslání zbláznil, alespoň by ho měl z krku.

Zůstali v sále sami a poté zmizel i Avery.

Vyšel dveřmi na chodbu rozhodnutý jít do nižšího patra vyhledat Dolohova, který zde dobrovolně zůstával jako nejbližší prostředník, kdyby jejich Pán potřeboval cokoliv naléhavého. Od Rumuna se dalo dozvědět spoustu zajímavých věcí, pokud jste věděli jak s ním efektivně jednat.

Obrátil se směrem ke schodišti, když za sebou zaslechl zbrklé kroky naštvané zhrzené čarodějky.

Počkal, až se přiblíží, v tom dostal ten skvělý nápad.

„Co se stalo, Bellatrix?“ snažil se vypadat jako by ho to vůbec nezajímalo, přestože to už podle ženiny zachmuřené tváře věděl.

„Odmítl mě! Už podruhé!“ vztekle po Snapovi hodila pohledem a on měl pocit jako by mu tělem projel blesk, taková síla se v něm nacházela.

Strategicky pokrčil rameny, „měla by sis zřejmě najít nového milence,“ podotkl s kamennou tváří hledíc, jak se Lestrangové napjalo tělo v potlačovaném vzteku. Čarodějčiny výbuchy se zdály tak časté, že normální chování u ní ani nevídal. Nelitoval ji. Má co si zasloužila.

Potřebovala lekci a tím, že ji Voldemort odmítl, poskytnout sám sebe v posteli pro ni bylo hořkým trestem i zklamáním, přestávala nad ním mít kontrolu.

Musel se v duchu smát nad Bellatrixinou naivitou, chtěla si Pána zla ochočit jako pokojového psíka, ale nečekala, že i takové zvířátko, ji může pokousat či ignorovat její naléhavé rozkazy.

„Nestojím o jiného! Mám takový vztek, pořád si tam vydržuje tu učitelskou děvku! Co na ní jen může vidět!“ prskla nakvašeně.

„To je zajímavé, už si tam tu ženu drží tři týdny, myslím, že by ses měla začít bát o svou pozici, Bellatrix,“ popíchl čarodějku Severus, prostě si to neodpustil, ale píchat do vosího hnízda se nevyplácí.

Črodějčiny vlnité vlasy se rozlétli v nesouhlasném zavrtění, teď se skutečně podobala zlé vypočítavé čarodějnici slibující pomstu.

„Nezahrávej si se mnou, Snape. Mohla bych tě vyzvat na souboj a pak bys viděl, kdo tu přichází o čestné místo u stolu,“ vyhrožovala pohledná žena s poněkud přísnými rysy prohloubené nejlepšími léty na temné straně.

„Budovala jsem si své místo tvrdě a nehodlám se o něj dělit s jinou ženskou,“ dávala muži nahlédnout do svých myšlenek.

V tom Snape zareagoval vskutku nečekaně.

Tvrdě ženu přitiskl čelem k chladné zdi liduprázdné chodby.

Neprotestovala, zatímco se muž tiskl k jejímu pozadí, naznačující o co má zájem.

Či to tak mělo alespoň vypadat.

„Nikdo ti není dost dobrý, co, Bellatrix? Hledáš uspokojení v náručích cizích mužů, využíváš je, mučíš, děláš si z nich otroky, ale co kdyby to někdo zkusil na tobě?“ ještě více hrubě ženu přirazil ke zdi, až se na ní ňadry ukryté v korzetu pevně namáčkly, sotva dýchala a soustředěna na Snapova šeptem pronášená slova si nevšimla, jak z kapsy vytáhl cosi malého a lesklého.

Hrdá žena překvapena jeho náhlým chováním zasténala.

Malá ostrá čepel se na pár vteřin mihla vzduchem a uřízla jednu vlnitou kadeř své bezmocné oběti, aniž to postřehla.

Severus byl hrdý na svou přizpůsobivost, nyní už madam Lastrengovou k ničemu nepotřeboval.

Přiblížil se k jejímu uchu a škodolibě zašeptal: „Nebylo by od věci, kdyby sis jako každá spořádaná dáma čistokrevné krve hleděla svého manžela, než ostatních, Bellatrix, jistě by to Rodolfus ocenil, jinak, by se ti to mohlo vymstít.“

Severus se od čarodějky posměšně odtáhl, než se přemístil, spatřil, jak po něm vztekle vrhá jednu kletbu za druhou.

Severus Snape

Kapitola 29.
Pomoc!

Kotva 29

Pozor
18+

Od oné děsivé události smrtijedského večírku vrahů, uplynuly zhruba tři týdny a vše se vrátilo do starých kolejí. Pomineme-li nebezpečí na každém rohu, válku vyvolanou Voldemortovými představami o lepším světě a jeho stoupence plížící se ve tmě ulicemi města.

Slečna Evansová byla ráda, že může svou pozornost přesunout na žáky, přesto každý den zjišťovala, jak nenápadně pozoruje Severuse při jídle ale netroufala si něco, byť jen šeptem naznačit o tom co se mezi nimi stalo.

Dokonce i zarputilý profesor dodržoval svou každodenní přitažlivost nedostupného ledovce a choval se k ženě tak, jako vždy se sarkasmem na stříbrném tácu, když byl někdo poblíž.

Bohužel, se tak stávalo i v soukromí, i když učitele potkala na chodbě, a že se to nestávalo moc často, protože se většinou zdržoval ve sklepení, jako pavouk kam ona nechodila, jelikož ji ponurost toho místa naháněla husí kůži.

Nebo tam nechtěla chodit záměrně?

Pokud měla ten bláhový mladičký zamilovaný sen, jak za ní přijde, něco jí pošeptá a ona se mu vrhne kolem krku, tak to tento případ nebyl.

Byl to přeci zmijozel! Ti se nedrželi za ruce, nepropadaly záchvatům radosti a rozhodně na sobě nedávali znát city, pokud nějaké vůbec měly.

Zatracený chlap!

Po všech těch dnech si začala zoufat. Severus neopětoval Lily toužebný pohled, ani milé slovíčko! Nic, co by naznačilo nějaký, byť nepatrný úmysl sblížení.

Dalo by se říci, že čarodějce uštědřil lekci.

Neustále si opakovala, že do jeho kabinetu nepůjde! Už jen pomyšlení na to, jak měla projít těmi okovanými těžkými dveřmi, se čarodějce klepaly nohy hrůzou.

Pak, jak klesala ženina naděje a pomalu opouštěla ty vzletné vyhlídky na povýšeného jízlivého muže, jež ji tolik přitahoval, který se k ní choval jako ke kolemjdoucímu, se náhle vrátil James s Remusem.

Samozřejmě, neřekla ani slovo, jinak by James ztropil neskutečně bouřlivou hádku a šel by Snapa vyzvat na souboj a to nemohla připustit. Dozajisté by nevyhrál. Tím si byla více než jista, jakou šanci měl proti zkušenému lstivému smrtijedovi?

V druhém případě kdyby Potter vyhrál, jistě by se postaral, aby Snape litoval svých posledních výdechů na tomto světě. Ani jedna vyhlídka nebyla ta správná.

Zlobila se sice na toho netopýra ze sklepení ale ne až tak, aby si přála jeho smrt.

Lily se domnívala, jakou bude mít radost, že svého snoubence uvidí, jenže nebylo tomu tak, snažila se to tedy alespoň předstírat s nasazením vlastního života.

Alespoň ji rozptýlí od těch vtíravých myšlenek, co se jí honili hlavou.

Pár dní od příjezdů přátel se atmosféra trochu ztížila. Vše šlo jako předtím, jenže oni své kamarádce nechtěli nic říci, ani pokud naléhala, jediné, co věděla, bylo: proč, nebo spíše co hledali. Medailonek.

James své milované odmítl vysvětlit cokoliv na toto téma, byl neoblomný a ona ho za to častokrát proklela, a aby toho nebylo málo, stále své snoubence neodpustil tu kapitolu, kdy se nalézala v posteli Severuse Snapa ač nevině. Nemusel se o tom ani slovíčkem zmínit, viděla to v jeho očích za průhlednými skly brýlí, v jeho napjatých rysech, způsob jakým lektvaristu při jídle probodával pohledem ze svého místa, se jí nijak nelíbil.

Snídaně, obědy i večeře se stávaly stále zhoršující katastrofou, nakonec měla chuť po obou hodit dýňový koláč.

Měla dojem, že Potter stále z něčeho smrtijeda podezřívá, a do toho patřila dozajisté i ona, takže učitelku sledoval na každém kroku, jako žárlivý milenec kterým vlastně byl.

Pár dní to Lily lichotilo, jak velký o ní má zájem, navíc byla ráda, že spolu s ním a Remusem tráví večery povídáním jako za starých časů, ač to bylo sebevíce příjemné ty časy jsou pryč, pak už jí ty tajnosti přestali bavit.

Pokaždé jakmile nenápadně odbočili na ožehavé téma, začali se vymlouvat a navodili jiné bezpečnější téma. Nakonec to vzdala. To jediné co dokázala náhodou vyzvědět, byla spojitost mezi medailonem a jménem Regulus Black, což bylo jméno Síriusova mladšího bratra.

James se většinu svého osobního času zdržoval jako stín vzadu a následoval čarodějku kamkoliv se hnula, myslel si, jak ho nevidí, ale ona vnímala jeho napjatou energii i z druhého konce chodby, kde zůstával nenápadně v pozadí jako přízrak.

Snad mu dala dost možností vidět, že se ke sklepením nepřiblížila ani na krok a jiné nebezpečí jí také nehrozí, tak proč s tím nepřestane!?

Co se to s ním proboha děje, stěžovala si sama sobě.

Ve dne se nemohla pořádně nadechnout a v noci rudovlásku trápily sny o tom zatraceném zmijozelovi, jen ve třídě měla klid, věnovala se učení a přípravě, dokud se v ní něco nezlomilo.

Nenáviděla ten pocit rozpolcenosti a nevědomosti, zmítající se někde uprostřed. Mezi slečnou Evansovou a bývalým smrtijedem existovala, již od začátku jakási temná přitažlivost, nastal čas tento konflikt dořešit.

Za dva měsíce bude konec školního roku, a pak už ho zase nejméně na šedesát dní neuvidí, to by nepřežila, pokud nebude vědět, na čem stojí.

Nastal čas se mu postavit.

***************************************************************************************************************************

Lily šla na popravu. Tak se alespoň cítila.

Domnívala se, že k tomu bude jedna přestávka stačit, to zaručí, že bude Snape stručný, jistě měl i on hodinu, ostatně jako vždy. Bez lektvarů se Bradavice neobešli, takže pouhých patnáct minut na rozmluvu, víc ani nechtěla. Severus totiž oplýval velmi dobrou taktikou, kdy v několika málo stručných větách dokázal zformovat přesně jakýkoliv problém, a vše co chtěl, bez zbytečných vytáček. To obdivovala, ale většinou tím lidi přiváděl do trapných situací, kdy tázaný jen tupě hleděl před sebe a mlčel.

Učitelka ve svém rudém hábitu a hřívou purpurových vlasů, které nešli zkrotit, ani když použila hřeben, kladla jednu nohu před druhou, jak sestupovala s ostatními dětmi do sklepení, jaké pro ni představovalo temné nehostinného žaláře Azkabanského vězení, chyběli tu jen mozkomorové.

A to sem za profesorem Křiklanem chodívala dokonce i ráda. Vše se náhle tak velmi odcizilo, že ji to vyděsilo.

Jamese Pottera se naštěstí zbavila tak, že ho poprosila, aby zanesl vypůjčenou knihu Minervě zpátky do kabinetu, usmála se nad svou prozíravostí.

Pozorovala žáky havraspáru a zmijozelu zapluly do obávané učebny s ještě obávanějším profesorem. Každý se bál přijít pozdě, rozhodně se to nevyplácelo, Snape hazardoval s body pro koleje jako v loterii a trest s Filchem by chtěl strávit jen idiot.

Nikdo jediné ženě na chodbě nevěnoval pozornost.

Lily sestoupila dolů a hluboce se nadechla, aby tak uklidnila nepříjemné chvění v žaludku. Pohlédla na dveře kabinetu a vydala se k nim.

Chodba byla najednou liduprázdná a děsivá s vrhajícími stíny na stěny po obou stranách koridoru.

Teď ještě stačilo, aby se tu objevil Krvavý Baron a vyděsil ji k smrti.

Zachvěla se beznadějí nad sebou samou, dodala si však odvahy a zatnula pěsti pro to, co musela udělat.

Patnáct minut a pak vypadneš, budeš vědět, na čem jsi a už se tím nebudeš zabývat, ubezpečovala se.

V tom se odkudsi nečekaně objevila ruka a vtáhla celou její ženskou postavu za těžký závěs do výklenku, o kterém ani nevěděla, že tu je.

Lily obklopila černočerná tma, ve které slyšela jen své vyděšené srdce tlouci proti své hrudi.

Bála se tomu uvěřit, jakmile si spojila nezaměnitelnou mužně divokou vůni s dobře známým psancem kouzelnického světa.

„Schováváte se tu snad před někým, profesore Snape?“ hlesla posměšně a děkovala bohu, že dlouhý závěs tlumil její rozechvělý hlas.

„Pár možností by tu bylo, například před vaším snoubencem, který podle jeho vznětlivé povahy by mě neváhal rozpárat za živa, slečno Evansová, tomu bych se rád s vaším dovolením vyhnul,“ zasyčel, což však nevysvětlovalo, proč se skutečně schovává na takovém místě. A proč je tu ona s ním!

Lily nikdy nepřišlo, že by měl zrovna tento silný muž potřebu před někým utíkat.

Dokonce pochybovala, že by nepoklekl na kolena, ani před samotným Voldemortem i kdyby to po něm chtěl.

„Možná byste si to zasloužil,“ odsekla trochu prudčeji a natáhla ruku, aby odhrnula látku a vystoupila z jejich hloupé schovávačky v přítmí.

„Pohled na mé krvácející tělo by vám zřejmě vyhovoval, že?“ podotkl klidně svým typicky pohrdavým barytonem a zabránil čarodějčině pokusu uprchnout tak, že jí bez vybraných způsobů, přitiskl zpátky ke zdi a nechal tak nadále prosakovat intimitu dané chvíle.

Slečně Evansové se to pranic nelíbilo, držel ji tam, dokonce se i přiblížil a nebýt toho bláznivého orgánu ve své hrudi začala by křičet z plných plic.

„Nějak mi nepřišlo vhodné to říci první,“ zavrčela a raději se ani nepohnula.

Za sebou cítila studené kameny, jejichž chlad ženě pronikal i přes látku šatů do celého těla, zatímco ženu rozpalovala mužova přítomnost a to na něho ani neviděla, stačil jen ten dráždivý hluboký hlas. Začala se chvět.

„Řeknete mi tedy už, co tu pohledáváte?“ Snape bezostyšně ignoroval poslední větu.

Co teď? Nebožačce nepřišlo zrovna bezpečné ptát se v tomhle temném úkrytu na to, co se předtím odehrálo a jak se na to tváří. Začala urychleně přemýšlet. Ano!

„Přišla jsem se zeptat, kde je má hůlka, určitě vás nenapadlo ji při útěku z Malfoy manor získat, že?“

Oddechla si za své rychlé myšlení, plány se trochu změnily, jejich tak zvaný krátkodobý vztah může vyřešit později, hlavně ne tady a teď.

„Měl jsem na starosti důležitější věci, než hledat vaši hůlku madam, například zachraňovat vaši kůži, tudíž mi byl kousek dřeva vskutku ukradený,“ zavrčel tentokrát Severus a ona měla dojem, jakoby protočil oči v sloup, ač to u něho nikdy neviděla.

„Co teď podle vás mám asi dělat? Nemohu kouzlit a v hodinách při příkladu si musím půjčovat hůlku od studentů,“ oponovala dotčeně a dávala mu to celé za vinu.

Přitom měla maličký pocit uspokojení, že ho může alespoň z něčeho obvinit.

„A hůlka je jediné co vás trápí, slečno Evansová?“ zamrazilo čarodějce v zádech, když se lehce přiblížil, lemem svého hábitu se otřel o její, stále to však bylo v bezpečné vzdálenosti.

On mě chce vyděsit? Tak to se ti nepovede, ty hade!

„Co jiného by mě mělo podle vás zajímat? Snad vy?“ gratulovala si, jaký posměšný tón se jí dokázal, ze staženého hrdla vydrat.

Ticho.

Proč nic neříká zatraceně?

Je naštvaný? Urazila ho? Pche, on s žádným srdcem přeci nedokáže nic cítit, jako by místo něho měl bramboru, mávla nad tím pomyslně rukou a více se přitiskla ke zdi za sebou v marné snaze uniknout. Dál už to bohužel nešlo.

„V to bych ani nedoufal, ale podle barvy vaší tváře věřím, že ano,“ tentokrát se trefil přímo do černého. Sakra!

Lily se vyděsila. On snad vidí i v té tmě! Málem si přitiskla dlaně na rozpálená líčka.

„Domýšlivost je nejspíše vaše silná stránka, oplývají jí všichni smrtijedi nebo jen ti, kteří se nejvíce plazí před Lordem Voldemortem po zemi?“ vpálila mu do tváře a vůbec netušila, jak blízko se ta jeho nachází. Proto sebou polekaně cukla, jakmile se Severus ozval přímo u jejího ucha: „Pokud chcete znát odpověď, nejspíše byste to mohla vyzkoušet a padnout přede mnou na kolena, abyste poznala, jaký je to pocit,“ zašeptal děsivě potichu s náznakem zadostiučinění a Lily myslela, jak jí teď tvrdě položí ruce na ramena a srazí k zemi.

„Ne…“ vydechla okamžitě a zahanbeně si představovala, jak se asi pobaveně ušklíbá nad tím malým projevem slabosti.

Proč ji musel pořád tak ponižovat! Copak toho nebylo dost? Měla chuť křičet.

„Pokud máte opravdu obavu o svou hůlku,“ změnil náhle téma, „pak bych vám mohl půjčit svojí v mém kabinetu, slečno Evansová, pokud tedy máte dost nebelvírské odvahy,“ vyzíval dospělou ženu k odvážnému činu a ona přesně věděla na co myslí.

Ten nechutný netopýr jí dělal tak oplzlé návrhy, až zrudla ještě více.

Jak se opovažuje!

V Lily se míchaly všemožné ingredience jako byl vztek, strach, náklonnost přetavená v opovržení a nezapomeňme na střelný prach v podobě pošlapané hrdosti.

„Vy jeden, sobecký, hnusný, bezcharakterní plaze…“ začala a další sprška ženina výbuchu Snapových vlastností vzápětí následovala.

Vše přecházel v klidu, nechával jí všechno doříct, protože věděl, že to stejně nemyslí vážně, jen ji toužil vidět rozzuřenou, vášnivou, ten blahodárný živý oheň.

Poté zaslechl kroky na schodech, tvrdé spěchající dopady podrážek bot a škodolibě se usmál, nemohla to vidět.

Hbitě se k ní přitiskl tělo na tělo, slova se učitelce okamžitě vytratila ze rtů a Severus dívce sotva slyšitelným hlasem pošeptal do ucha: „pokud nechcete, abychom teď oba nezemřeli na místě nějakou opravdu strašlivou smrtí, mlčte,“ hlas byl skutečně zarážející pln obezřetného varování a ona ihned poznala, co tím myslel.

Se zatajeným dechem cítila, jak se závěs nepatrně zavlnil s vetřelcovým příchodem. Kolem skrývající se dvojice proběhla postava.

Lily zavřela oči, modlila se k Morganě, ať je James nenajde, tohle by zřejmě asi vážně nepřežili.

James měl vždy hůlku připravenou, jelikož se až moc často nacházel v nebezpečí života a věděl, jak ji má použít a o Snapovi, taktéž nepochybovala, jenže vidět jednoho z nich umírat opravdu nechtěla.

Muž vyrazil po chodbě a rozrazil dveře Snapova kabinetu, nejspíše si myslel, jak je tam spolu načapá, ale bylo tam prázdno a Potter hlasitě zaklel. Poté zabouchl dveře, až se uvnitř na polici zachvěly prázdné lahvičky, když se o sebe tím prudkým nárazem zlověstně otřely.

Severus rudovlásce situaci také zrovna neulehčoval, tiskl se k ní a mezi nohy profesorce vklínil své koleno, aby nemohla utéct jako by to očekával.

I on měl v ruce svou hůlku, kdyby se něco ošklivě pokazilo. Člověk nikdy nevěděl, co se stane a Severus byl v mnoha případech, kdy bylo moudré předvídat.

„Bojíte se?“ pošeptal jí a slečně Evansové naskočila husí kůže.

On se mi vysmívá! Zuřila.

Dech se bezmocné čarodějce zrychloval s každým Jamesovým krokem a dosáhl vrcholu, když se při cestě zpět, mihl těsně kolem nich.

Při doznívajících šlápotách svého snoubence na úpatí schodiště si dovolila jeden hluboký nádech plný úlevy a téměř se sesunula na Snapovo koleno pod sebou, naštěstí se v čas zarazila.

Tohle mu nedopřeje!

Severus využil toho toužebného nádechu plného nervozity a přitiskl se k jejím rtům s vervou dravce.

Tvrdě, nesmlouvavě si razil cestu do jejích něžných úst, chtěl prozkoumat kýžený obsah uvnitř a nedal si pokoj, dokud se mu to nepodařilo a nedotkl se jejího horkého jazyku.

Slečna Evansova byla ohromena, zprvu jen stála a snažila se vzpamatovat s nenadálé vyhlídky smrti, když toho ten netvor ze sklepení využil! Parchant!

Vzepřela se.

Zatlačila do jeho hrudi rukama, ani se nepohnul. Ignoroval jakýkoliv pokus o odstrčení a dával Lily najevo, že nemá v žádném případě v úmyslu se vzdálit ani o krok.

Nepomohla fyzická síla ani prosby.

Profesor lektvarů byl přitahován ke své kořisti jako by vypil silný nápoj lásky. Kdo by nevyužil soukromí tohoto výklenku k tajné schůzce ve dvou. Snape nebyl typ muže, jež by prohrával a nechal si takovou šanci proklouznout skrze prsty.

Zručně svého vězně přišpendlil znovu ke zdi a oběma rukama mu začal vyhrnovat šaty nahoru.

Konečky prstů přitom klouzal po té žensky jemné kůži jejích stehen, dokud jednou rukou nevklouzl za lem spodního prádla.

„Prosím, přestaň,“ zděsila se Lily, jakmile poslepu pošimral malý korálek ukrytí v tom znovu objeveném krajkovém prádélku.

Tohle přeci nemohla být pravda! Ona sem přijde, aby jí ten omyl v Malfoy manor vysvětlil a on ji tu začne znovu svlékat? Dívka měla skutečně strach, ne o svůj život ale o svou vůli vzdorovat, ta se nebezpečně vytrácela s každým nadechnutím.

„Dej mi jediný smysluplný důvod,“ zašeptal vzrušeně a napínal tak každou vteřinku té provokace dál a dál za hranici příčetnosti. Proč jen ji vzrušoval ten silný temný hlas.

„Třeba proto, že jsi mizera, Severusi Snape,“ zavrčela oběť, ale ten odrazující zvuk se rychle přeměnil v jakýsi neidentifikovaný výdech, když ji svou velkou rukou začal dráždivě hladit na tom samém místečku zas a znovu.

„Nic jiného netvrdím,“ pohladil špičkou svého nosu její tvář a na krku Lily polechtaly učitelovi jemné havraní vlasy, přimíchávající ještě více olej do ohně.

Proti všem pravidlům to ženu vzrušovalo.

Ani nevěděla, kde se v ní vzala taková odvaha a ona zvedla ruku.

Namířila do tmy a ozvalo se hlasité „PLESK.“

S bušícím srdcem ho od sebe odstrčila a utekla pryč, jak nejrychleji mohla.

Bylo to sice zbabělé ale jinou možnost, tu prostě neviděla.

Před chvílí unikla jednomu skandálu, ale kdyby znovu podlehla, přestala by si vážit sama sebe. To nemohla připustit.

Muže ukrytého ve výklenku by dozajisté nenapadlo, že mu ta mrštná laň uteče, jistě, mohl ženu chytit a dát jí za tu opovážlivost facku, ale neudělal to. Možná se trochu unáhlil, pokud si myslel, že tak snadno přijme svou kapitulaci.

Neslyšně se protáhl odkrytým otvorem, odhrnul závěs a vstoupil do známé chodby z chladného kamene, která byla cítit vlhkostí a hnilobou.

Možná na chvíli ztratil hlavu, což se mu v její společnosti stávalo až podezřele často a absence té lákavé blízkosti pak vykonala svoje, stiskl pěsti a potlačil v sobě všechnu hořkost, s jakou se potýkal ode dne, co se vrátili z toho Luciusova pekla.

Pevným krokem zamířil ke své třídě.

Hodina už dávno začala a nebyl důvod ztrácet čas. Dnes jak věřil, odejde několik studentů s velmi ošklivými tresty, aby tak alespoň trochu kompenzoval své rozpoložení.

Dnes neměl dobrou náladu a teď obzvlášť ne.

Proletěl dovnitř s vlajícím hábitem a třísknul dveřmi učebny lektvarů, až zařinčely sklenice na policích s ingrediencemi.

Nastalo hrobové ticho doprovázené pohledy těch skrčků seřazených v lavicích s dutými hlavami. Připomínali mu makovice, co se do nich snažil nasypat, to po hodině zase vysypalo ven.

Na přivítanou obdařil havraspár se zmijozelem tvrdým zamračením, aby nikdo nepochyboval, že dnes nemá náladu na nějaké šustění, šeptání nebo dokonce pošťuchování.

„Otevřete si knížku na stránce číslo 125 a dejte se do práce, máte na Uspávací lektvar jen hodinu, poté mi odevzdejte dva vzorky,“ vyštěkl ke třídě.

Nastalo ticho narušené jen otáčením stránek.

Nikdo si nedovolil pozastavit, natož zeptat, na Snapovu červenající se tvář, kde spočíval zdařilý otisk ženských prstů.

Ten kdo by se odvážil, byť jen nepatrně pousmát se mohl vsadit, že noc stráví uvázán v zapovězeném lese, o to by se osobně postaral.

Ano, dnes někdo odejde s trestem, ale tím největším se zatím pro Severuse zdálo, dělit se o jednu střechu se slečnou Evansovou.

Severus a Lily

Kapitola 30.
Tvé pravé já

Kotva 30

„Sakra, kde jsi byla Lily? Nikde jsem tě nemohl najít!“ rozčiloval se James, jakmile svou snoubenku našel v severním křídle spěchat do své třídy.

„Ve sborovně, tam ses asi nedíval, viď?“ lhala a snažila se neovívat rukou.

Zatracené rudé tváře, zatracený Severus!

„Ne, tam jsem se vážně nedíval,“ přitakal, nevypadlo to, že čarodějce věří už podle toho, jak vypadala.

Zdála se mu rozcuchanější, než obvykle a ty její roztěkané oči, ani jednou se na něho nepodívala.

„Nejsi nějaká rozrušená?“ sjel ženu kritickým pohledem od hlavy k patě, nebylo moc pochyb, na co zřejmě myslel, či spíše jaké obvinění se mu odráželo ve strnulé tváři, přesto to neřekl nahlas. Zatím.

Profesorka obrany proti černé magii přidala do kroku. Následoval ji.

Trochu ji svou otázkou, která se dala očekávat, překvapil. Však ona byla připravená.

„Právě jsem se dozvěděla, že Holyheadské harpyje vyhrály nad Ballycastelštými netopýry, což je skvělé, řekl mi to Quirrell. Víš jak ho fanfrpál baví, i když se chudák na koštěti téměř neudrží, k jeho smůle,“ mávla výmluvně rukou do prostoru.

Pevně doufala, že ji ten žárlivec uvěří, nestála o žádné hádky.

Skvělé, zatvářil se ještě více nevraživě, teď bude ještě podezřívat chudáka koktavého Quizinuse, další na seznam příštích obětí pro čest své vyvolené.

Nepochybovala o tom, že si pravdivost jejích slov bude zjišťovat a byla z toho otrávená. Tolik se změnil, proč měl v neposlední době tendenci ji hlídat na každém rohu, co se změnilo?

„Pochybuji, že se zrovna ty zajímáš o to, jak se odráží potlouk,“ povytáhl vzhůru své husté obočí.

Lily byla ráda, že to nemusí dál rozvádět, protože právě před ní už byla její vytoužená učebna, oáza klidu, tam s ní nepůjde a nebude ji hypnotizovat tím svým pátravým pohledem. Už tam chtěla být.

„Když už jsme u toho, mohl by sis zahrát s Remusem, určitě uvítá trochu pohybu a nevtíravé zábavy,“ navrhla s milým zastíracím úsměvem, na který se musela při zmatku sama v sobě přemáhat.

James přijal radu bez komentáře.

„Budu muset jít, už tak jsem se zdržela až dost, třída vypadá nedočkavě,“ za dveřmi Bradavické učebny se ozýval jásot a smích. Vzala rychle za kliku. Nějak, od Pottera musela být co nejdál, jako by nemohla v jeho společnosti dýchat.

Otevřela dveře jen na malou centimetrovou škvírku, když je Jamesova pravá ruka pevně přirazila zpátky.

Něco takového neočekávala.

„Jamesi, co…“ pomalu se začal otáčet, vtom ji chytila druhá, zatím volná ruka jejího milence a přítele. Prudce Lily pootočil čelem k sobě s tím, že ji přitiskl zády ke dveřím učebny.

Výraz Potterovi tváře byl nečitelný a přesto plný záště, dříve ty jeho kulaté brýle jeho vzhled zjemňovaly, nyní v nich ty modré azurové oči měly zlověstný zastřený lesk.

„Jamesi…“ zopakovala.

„Miluji tě, Lily, nechci, aby mezi námi byla nějaká i sebemenší propast,“ promlouval smrtelně vážně ženě do duše, miloval ji, říkal pravdu. Věděla to.

„Nesmířil bych se, se tvou ztrátou,“ hnědé vlasy nyní trochu delší než obvykle mu spadaly varovně do očí, připomínal divoké zvíře hlídající si svou smečku.

Poprvé za ty dlouhé roky přátelství z něho měla vážně strach.

„Pokud je mezi tebou a…“ nestihl svou hrozbu dokončit, protože ho rusovláska hned přerušila.

„Nic mezi námi není, nebuď hloupí,“ kroutila hlavu a sama si tu myšlenku snažila nalhat.

Cítila přítelův pohled. Muž pátral v ženině tváři po nějaké známce lži a přetvářky. Zpotily se jí z toho dlaně.

Takhle se nikdy nechoval. Jako by tam před ní stál naprosto cizí člověk. Zachvěla se. Ta změna čarodějku děsila do morku kostí. Vždy usměvavý přátelský James byl den ode dne podezřívavější a nejistý jako by čekal, že ho každou chvílí do zad udeří smrtící kletba Pána zla. Nemohla ho nijak soudit, on byl většinu času tam venku, na bitevním poli, nasazoval vlastní život za ně všechny, viděl umírat lidi, viděl je mučit a byla si více, než jistá, že sám ve vlastním zájmu musel ukončit život několika smrtijedů, ač o tom nikdy nemluvil. Zatímco ona se schovávala ve škole, nejspíše nejbezpečnějšího místa v Anglii, stranou od hrůz války a pletich ministerstva.

Měla by mu děkovat. Proč to tedy tak necítila?

Neuměla si to donedávna představit, až když byla unesena a musela prožít tři dny v područí tyranského Luciuse Malfoye, snad už ho nebude muset nikdy vidět, doufala.

Stačilo vídávat ten jeho aristokratický ksicht v novinách.

Ženin pohled na svého děsivého snoubence se změnil, změna byla okamžitá, lehce vyděšený se proměnil v provinilý a nakonec do litujícího.

To Jamese probralo ze zamyšlení a najednou se odtáhl, jakoby si až nyní uvědomil své netypické chování a otočil se k odchodu.

Zmizel. Beze slova. Odkráčel s pevně narovnanými ztuhlými zády a zlověstným krokem.

O minutu později, Lily vstoupila do třídy s úlevným nádechem.

Očima pohladila přítomné žáky pátých ročníků, kteří se jednou také budou muset rozhodnout o vlastním životě.

„Dnes budeme probírat Řeckou mytologii, to znamená Minotaura, Hydru, Gorgonu a Pegase,“ usadila se za katedru.

Tak to šlo několik hodin. Raději ani neopouštěla třídu z obavy, aby Potter nebloumal jako duch po chodbách.

O přestávce listovala esejemi, či spíše je opravovala, ale nesoustředila se, až po několika málo minutách vzhlédla k hezké malé sovičce držící se drápy okraje stolu.

Nijak na sebe neupozorňovala, asi patřila k těm trpělivým.

Malý hnědý Sýček na profesorku upřel své zvídavé velké oči.

„Copak tu děláš?“ usmála se, zastrkujíc si tak neposlušný pramen vlasů za ucho, náhle zachytila okem malý vzkaz, připevněný k nožce toho opeřeného listonoše.

Převzala ho a rozložila.

S neschopným výrazem, krátký stručný vzkaz přečetla a to nejméně třikrát.

Elegantní písmo profesora Snapa se nedalo zaměnit s ničím jiným. Zakládal si na bezchybné dokonalosti, to se odráželo, jak v jeho úsilí být pro okolí nečitelným fantomem, tak i ve psaní.

Když Lily zavřela oči, a pokud pominula ten vztek a nervozitu, viděla, jak lektvarista přesně na gram odvažuje všemožné přísady a s precizností umělce je vkládá podle přesně napsaného postupu do kotlíku s vodou. Stejné to bylo s perem a jednotlivými písmeny.

Na malém lístku pergamenu stálo:

Slečno Evansová,

Nutně vám musím sdělit jistou skutečnost, týkající se vašeho nového úkolu, jakým mě pověřil Albus Brumbál, tudíž se dostavte zítra kolem osmé hodiny rání do mého kabinetu.

Prosil bych, bez vašeho věrného psíka.

Severus Snape

Pokud tam musí, tak musí, s tím se nedá nic dělat. Neměla by si dělat nějaké starosti, tu dnešní facku za závěsem si zasloužil, nade všechnu pochybnost. Co když je to ale léčka a on si vymýšlí a až přijde, nechá ji vypít nějaký hnusný lektvar, aby se jí pomstil. Tu ránu si ale zapříčinil sám.

Oprávněně mu uštědřila políček za takové nestoudné chování. Tohle si zvykat nebude. Není žádná jeho děvka z Obrtlé na zavolání. Přesto po Severusovi toužila, přitahovala ji jeho maska nebezpečného Smrtijeda, či spíše co se skrývalo za ní pod povrchem, toužila objevit tu malou dobrou část, pokud tam nějaká byla. Měla od něho ráda sarkastické poznámky na její účet a nejvíce Lily lákaly ty tvrdé jiskřivé oči plné vzdoru zatvrzelého muže s hořkou pošramocenou minulostí.

Ten zmetek! Už je jím naprosto poblázněná.

Zmačkala dopis nevyžadující žádnou prosbu, ale jednoznačný rozkaz. Očekával, že ho splní, schválně použil ředitelovo jméno, aby si získat ženinu pozornost.

Nezklame Albuse, nemohla, tolik pro ni udělal. Nemohla.

Nemohla odmítnout, stále tu byla jen zaměstnancem a zklamat Brumbála vážně nechtěla, už jen proto, jak pro ni riskoval svůj život v tom doupěti neřesti, kdy se vydával za Snapa. Pokud si přeje její pomoc, udělá to, i kdyby to mělo znamenat spolupráci s obávaným povýšeným Severusem Snapem, kterému už obětovala svoji duši.

**************************************************************************************************************************

Úzkoprsá slečna Evansová se vyplížila ze své ložnice jako nějaká studentka s nekalými úmysly. Brouzdala směrem ke sklepením v tuto ranní hodinu, kde se teprve hrad probouzel do nadcházejícího dne.

Včera vynechala večeři, nechtěla sedět vedle toho zarputilce a ani neměla chuť, zato teď hlady přímo umírala.

Přemýšlela, zda se nemá vzbudit dříve a skočit do kuchyně ke skřítkům pro něco malého. Odradila ji však vzpomínka na svou maminku, která nerada viděla, jak ta malá roztomilá holčička z kuchyně bere sladkosti před jídlem.

Bohužel, lenost a požitkářský pocit teplých přikrývek čarodějku donutil zůstat a ještě si chvilku přispat.

Chodbou zněly jen čarodějčiny osamělé plaché kroky a metr za metrem si zkracovala koridor k nevyhnutelnému podsvětí.

Vlastně ani nevěděla, o co se jedná a proč ji tedy tahá tak brzy z postele.

Jaký důvod nesnese odklad? Co to bylo za úkol? Celý večer se tou myšlenkou mučila.

Pomalu sestoupila k řece Styx po kamenných schodech a doufala, že tam uvidí přinejmenším Kerberose.

Nikdo tam nebyl, takže dnes sežrána nebude. Skvěle. Škoda.

Zlobila se sama na sebe, jak se stále nemohla probudit, svou nespavostí si koledovala o malér. Být totiž v polospánku vedle stoupence zla mohla přijít o víc než o svou hrdost. Stejně je to kvůli němu! Kdyby jí tím vzkazem nenasadil brouka do hlavy, nemusela by teď vypadat jako náměsíčný tichošlápek.

Než vstoupila, protřela si oči a lehce štípla do tváří.

Zarazila se. Zírala na ty nepřátelské dveře. Nebude klepat. On to také nedělal, řekla si potichu.

Klidně vzala za mosaznou ohmatanou kliku a vstoupila do kabinetu.

Šok, jaký ženu čekal, by se dal srovnávat s jedním zákeřným infarktem. Pokud by náhodou měla hůlku v ruce, což neměla, asi by jí leknutím vypadla z ruky.

Muž stojící zády k ní rozhodně Severus nebyl. Bála se ho vůbec pojmenovat. Ten dlouhý tmavý hábit sahající až k zemi, štíhlé mrtvolně bílé ruce vykukující z rukávů a…

„Čekal jsem tě,“ promluvil podivným zlověstným šepotem a pomalu se otočil.

Proboha!

Nikdy by neočekávala, že najde Lorda Voldemorta v Bradavicích. To zjištění čarodějku naplno probudilo, spánek se zdál rázem ten tam. Široce rozevřenýma očima klouzala po plášti, až k těm nepřátelsky rudým očím v hadí tváři.

Nemohla se hnout z místa. Doslova zamrzla.

Je to vážně skutečné? Možná pořád ještě spí v posteli! Ano, to bude ono!

„Vypadáš trochu překvapeně, nepoznáváš mě?“ ty tenké bezkrevné rty se stočily do pobaveného úsměvu.

Aniž udělala jediný pohyb, dveře za jejími zády se zabouchly a uvěznily dvojici v kabinetu učitele lektvarů.

Možná čekal, že bude křičet, bohužel vyschlým hrdlem nepronikla ani hláska.

Co měla asi tak odpovědět? Dobré ráno? Nečekala jsem vás tady, pokud však vydržíte, hned vám zavolám Snapa? Kde ten vlastně sakra byl? Byla tohle jen nějaká léčka, kdy ji chtěl předat přímo do rukou Lorda Voldemorta, kterému už jednou unikla?

Olízla si suché rty, než promluvila: „Poznávám,“ zmohla se jen na jediné prosté slovo.

„Ale, ale, včera jste v sobě měla více energie, než dnes, slečno Evansová, čím to jen může být, vidět vás tak ztracenou a v koncích?“ podotkl Voldemort a pohrával si v prstech se svou hůlkou jako tenkrát, kdy jej viděla poprvé a doufala, že také naposled.

Vůbec nechápala, o čem to mluví.

Ač se nehýbal se z místa, šero kolem umocňoval nepříjemný pocit dokreslený stíny v té záhadné znetvořené tváři, měl ji v hrsti, odtud nemohla utéct, ne nejmocnějšímu černokněžníkovi světa.

Temný pán si povzdech, „pokud jste to neprokoukla, je krytí vskutku dokonalé,“ prohodil. Stále nechápala a zírala před sebe.

„To jsem já, Severus Snape,“ nyní se musel vskutku přemáhat, aby nevybuchl smíchy. Skutečně reagovala, jak očekával. Věřila tomu. Svou roli hrál dokonale.

Nedůvěřivě ho sjela rozzlobeným pohledem, možná uvažovala, zda nelže. Byl by to od Voldemorta vskutku ďábelský žert.

„A co ten hlas?“ ženino obočí vylétlo nedůvěřivě vzhůru.

„Mnoholičný lektvar sice nedokáže proměnit hlas napodobeného, jen vizáž daného člověka a to nemluvím o… kde jsi vlastně vzal přísadu?“ zahrnovala muže před sebou otázkami a stále si nemohla zvyknout, jak právě vypadá. Nahánělo to husí kůži.

„To vám nemusím vysvětlovat,“ zasyčel jízlivě, „a pokud jde o hlas, to je můj výtvor, zcela nové kouzlo, očividně se hodí, nemyslíte?“

Lily žasla nad tím, jak dokázal Voldemorta napodobit. Pohyby, hlas, jednání, prostě neuvěřitelné, úplně jako by tu stál sám Pán zla osobně. Snape byl jako chameleon, dokonalý obrázek člověka který se dokáže přizpůsobit čemukoliv. To byl asi dobrý důvod. proč pořád žil a nikdo ho ještě neprokoukl, jelikož hrát na obě strany nebylo nic lehkého.

Velmi znepokojující.

Lily stále divoce bušilo srdce a naráželo do hrudního koše tak silně, že si musela přitisknout ruku na to samé místo, aby se uklidnila.

Tenhle děsivý vtípek mu jen tak neodpustí! Vlastně už měl na účtu několik takových prohřešků a seznam se dál rozšiřoval.

Měla chuť ho chytit za ten zatracený hábit a pořádně s ním zatřást.

„Nyní, profesore Snape, byste mi, pardon Lorde Voldemorte, mohl vysvětlit následující situaci,“ pronesla čarodějka lehce posměšným tónem člověka, jenž se snaží zachránit situaci a neztrapnit se, ač už se stalo.

„Je to prosté. Ředitel mě, k mé smůle poctil dalším z jeho úžasných úkolů, jak vidno.“

Náhle ho Lily znovu přerušila: „ co to má společného se mnou?“

Snape se na ní zamračil, jistě těžce nesl, když ho někdo přerušoval, ke všemu tak často.

„Pokud byste alespoň chvíli držela jazyk za zuby, hned bych se k tomu dostal,“ protáhl slova protkaná sarkasmem a lehce mlaskl jazykem o patro.

„Tedy, čeká nás nesnadný počin, který díky mému postavení a odvaze je nyní o něco lehčí,“ přitom ukázal hůlkou na sebe samého. Stále chodil kolem horké kaše, napínal ji.

„K věci,“ založila si rudovláska netrpělivě ruce pod ňadry.

„Musíme se dostat do trezoru Gringottovi banky pro jistý magický předmět, to je celé,“ Snape ve Voldemortově těle se obrátil a odešel k vitríně vpravo, hábit se mu otíral o bosé nohy, takže nebylo slyšet, že se pohybuje.

Poté se vrátil se sklenicí, v níž zela šedivá nevábná tekutina podivuhodné chuti.

Neměla pochyb, o co se jedná.

„V koho se mám proměnit?“ hypnotizovala jeho štíhlé bledé prsty omotané kolem skla.

„Nechte se překvapit,“ utrousil syčivým šepotem a čarodějce se z toho postavily chloupky na krku. Na tohle si nezvykne.

„Co když odmítnu?“ tvářila se nanejvýše zhnuseně a ani jeho blízkost tomu moc nepomáhala, naopak, měla chuť odskočit a zvracet.

„Pak budu muset použít hůlku,“ lehce tu dřevěnou věc pozvedl v druhé ruce, „dáváte přednost tomu, abych vám to nalil do krku osobně? Či z úst do úst?“ hadí tvář se zkřivila do zlého úsměvu, jaký uměl jen Lord Voldemort a o pár odstínů víc zlověstně potemněla.

Vytrhla mu sklenici z ruky a odtáhla se ze Snapovi bezprostřední blízkosti na druhou stranu kabinetu. Potřebovala byť nepatrné soukromí se s tou skutečností vyrovnat.

Severus Lily bedlivě pozoroval, jistě na ní jeho nové tělo udělalo dojem.

Stačilo, aby se tu prošel po škole a nejméně polovina ze studentů by omdlela hrůzou.

„Do dna,“ rýpnul si.

Vnímal dívčin strach, nedivil se, u většiny lidí vyvolávalo už jen jméno Pána zla smrtelnou bledost, natož vidět jej osobně, znamenalo většinou nevyhnutelnou smrt.

Severus se Lily přiznal, kdo se skrývá uvnitř, měl však dojem jako by tomu stejně moc nevěřila a neustále se přesvědčovala, zda to není skutečný Voldemort. Kdyby ano, nejspíše by tu už asi nestála.

Jeho pán pohrdal mudly, což Lily Evansová byla a on také, je vlastně zázrak, že ho přijal pod svou ochranu, jiní takové štěstí neměli.

Severusovy myšlenky se vrátili zpátky do kabinetu.

Během pár vteřin se žena na druhé straně proměnila v černovlasou čarodějku a vypadalo to, že se opravdu každou chvílí pozvrací, naštěstí ten pocit ihned přešel a ona přešla k jeho stolu, kde ležel stříbrný tác. Vzala ho do ruky, aby na sebe popatřila jako v zrcadle.

Po necelé vteřině po Voldemortovi tím podnosem vztekle mrštila.

„To nemyslíš vážně,“ vyděsila se a on se jen krutě ušklíbl.

„Myslím.“

Severus a Lily

Kapitola 31.
Vypočítaví zmijozel

Kotva 31

Pozor
18+

Čeho je moc, toho je příliš a Severus tuhle hranici nejen, že překročil, navíc také přesáhl všemi dostupnými měřítky.

Opravdu to přehnal.

Nejdříve ji samolibě předvedl celou škálu svých možností, když se sebevědomě přeměnil v Lorda Voldemorta, jako by to samo o sobě nebylo to nejděsivější, co kdy viděla, málem z toho měla zástavu srdce, a teď se ona pyšní podobou té jízlivé nepříjemné kozy dělající Pánovi zla milenku.

Kdyby měl pocit viny, asi by se za sebe zastyděl, ale zmijozelové něčím tak banálním netrpí, proto jsou úspěšní. Vše jde totiž lépe, když nemáte nutkání se někomu omlouvat a koukat na jeho blaho.

Jak se v Lily nahromadily všechny třeskavé pocity, vybuchly ve velký mrak chrlících jisker, to zapříčinilo hod starožitným tácem na cíl. Tím se Severus také celý život řídil, co si nezískáte sami, to vám nikdo nedá.

Ještě by si mohla začít ťukat dlaní na čelo, aby poznal, co si o tom nápadu myslí.

Pravdou bylo, že to byl geniální plán, možná nejlepší a na druhou stranu nejbláznivější co kdy vymyslel.

„Tohle přeci nemůže vyjít, neuřknul tě náhodou někdo, oh, velkolepý Severusi Snape, nebo jsi přišel o rozum?“ namítla zcela cizí žena s posměšnou jízlivostí a nesouhlasně potřásala těmi nepřirozeně tmavými kučerami stáčející se čarodějce podél tváře jako husté dokonalé prstýnky.

Muž mlčel, jen tam tak postával ve své velikosti, ruce sepjaté za zády, přitom ji pozoroval Voldemortovýma děsivýma očima.

Lily i přes své rozčílení musela uznat, že ji osobně jeho přítomnost vážně straší, dokázal se do své předlohy neskutečně vcítit, o tom není pochyb, to snad mohli skutečně jen zmijozelové, měli na to svou osobitou povahu. Jak se má tedy ona převtělit do nenáviděné smrtijedky Belleatrix Lestragové?

„Nebýt toho, že tobě a Brumbálovi vděčím za svůj život, ihned bych odešla,“ mračila se s těmi našpulenými rudými rty.

„To sotva, kdyby tě někdo viděl na chodbě, asi by se na tebe studenti vrhli a vyvolala bys svým zvláštním zjevem velké pozdvižení,“ utřel ženu přísně Snape, nejspíše věděl všechny klady i zápory a chtěl jích využít, aby viděla, že nemá jinou možnost než souhlasit, stejně by ji odtud nemohl v tomto těle pustit.

„Musela bys tu zůstat se mnou,“ nyní se ty hadí tenké rty stočili do vypočítavého úsměvu, je očividně jisté co tím právě myslel, aniž by rukou ukazoval ke své ložnici. Pochopila.

Beze slova zčervenala, poté se nadechla k dalšímu přívalu nelichotivých slov a začala přecházet po místnosti jako lev v kleci a rozhazovat rukama.

Jakmile se však otočila, na hlavu jí přistálo cosi těžkého a tmavého.

Zuřivě to strhla a zjistila, že to jsou jen černé šaty. Čekala na vysvětlení.

Zahalená postava stojící před stolem učitele lektvarů si dívku v podobě Bellatrix prohlédla a nenuceně poznamenala: “obleč si to, jinak každý pozná, že to není Lastrangeová, protože jen hlupák by odešel v učitelských šatech, tak si laskavě pospěš,“ pronesl Voldemort tiše avšak důrazně, nenáviděla ho za to.

Zmateně se rozhlédla. To se má jako převléct tady? Před ním? To snad nemyslí vážně!

Jediná šance byla jeho dobře známá ložnice. Neměla by tam jít, to slušná žena nedělá ale tady jiná možnost, než se tu obnažovat pod jeho žraločím pohledem nebyla.

Uraženě vzala kus oděvu a vpochodovala do jeho soukromé komnaty, zabouchla dveře, neprotestoval ani černovlásku nenásledoval.

Když se znovu objevila, ocenil to dílo lehkým přikývnutím.

Lily si připadala hrozně. Celou dobu co si utahovala korzet, přemýšlela, jak se Snape vlastně dostal k přísadě z této cizí ženy, jejíž podobu teď vlastnila. Profesorku napadaly všemožné věci a všechny se týkali tělesných záležitostí, pak se neměl divit, proč jí z očí šlehají blesky, když si s každou hned něco začne.

Tak sám netopýr ze sklepení přeci jen není takový uzavřený pacholíček.

Zlostně zavrčela a prohlásila: „co mám tedy dělat?“

Snapovi se její rozčílení líbilo, fascinovalo ho to, miloval ty ohnivé jiskřičky v těch krásných zelených velkých očích, které se zrovna teď schovávaly za tou neprostupnou černí slibující bouři. Má štěstí, že nemá hůlku.

Lilyjina zlost se rovnala vždy špatně naložené Bellatrix a spolu s tímto odvážným vzhledem to bylo dokonalé, jen doufal, že ženě ta zlost vydrží a on ji nebude muset co chvíli něčím popichovat, aby to přetrvalo.

Naštěstí stačilo jen zle přivřít oči do malých štěrbin, aby se udělala to samé.

„Vše je primitivně jednoduché, vejdeme do banky a ty musíš říci, že chceš do svého trezoru, to je vše, na co se budou ptát, já jsem tu proto, aby vše hladce probíhalo a byl náš převlek věrohodný, všechny ostatní potíže, pokud nastanou, nech výhradně na mě. Pochybuji však, že se někdo opováží zeptat.“

Snape putoval po tom vysokém štíhlém těle, od dlouhé sukně, přes upnutý korzet až k té ebenové kudrnaté hřívě, která vypadala jako klubko jedovatých hadů.

Navíc jeho přítomnost zde, měla i jiného významu.

Ochrana. Lily neměla hůlku a tudíž on byl dívčina jediná naděje na případný útok ale jen opravdový hlupák, jenž má v hlavě místo mozku majonézu by dobrovolně napadl Pána zla.

Neměla by se tedy ničeho obávat. Ani by to nedovolil.

Lily potlačila nervozitu a sledovala, jak si Lord Voldemort těmi nelidsky bledými prsty obléká dlouhý plášť a stahuje si kápi přes tvář, na Příčné ulici ho nesměl nikdo poznat, jinak by to vyvolalo paniku a spoustu naštvaných bystrozorů. I tak to bude velmi riskantní.

Lily obdivovala mužovy jisté pohyby, v každé sebenebezpečnější situaci zachovával ledový klid a jistotu jakou mu mohla jen závidět. Sama v sobě se třásla jako vystrašené ptáče bojící se vylétnout z hnízda.

Zpod temnoty kápě mu vykukovala jen špička brady a i ta zanikala v tom neprostupném šeru, jen ty nepříjemně pichlavé kruté oči dávali tušit, kdo se pod pláštěm skrývá.

Na nic se nevyptávala a vyrazili společně na chodbu, pak ven na pozemky odkud se mohli přemístit.

Naštěstí už začala hodina, tak se venku nikdo nepotuloval, jinak by byl nejspíše velmi překvapen.

Velké dobrodružství mohlo začít.

Mlčky vyšli za bránu a Voldemortova chladná ruka stiskla něžné zápěstí své společnice, až se mimoděk zachvěla, doufala, že si bude myslet, že je to zimou, poté se s hlasitým “prásk“ přemístili do jedné z uliček vedoucí na Příčnou.

V půl deváté tu již korzovalo nespočet čarodějů, ale všichni bez výjimky vyhlížely ustaraně jako by na ně až nyní dopadla tíha zla drtící jejich poklidný kouzelnický svět jako v kleštích.

Lily pocítila v sobě nepříjemné prázdno, ty čarodějky a kouzelníci vycházející z krámků a pospíchající za svými povinnostmi jako mravenečkové byly utlačovaní a někteří z nich třeba i vydíráni smrtijedy a co hůř ohrožovali jejich rodiny. Zatímco ona si seděla na zadku v Bradavicích neuvědomujíc si život někde jinde.

Teď se měla záchrany světa účastnit i ona a hrála v tom důležitou úlohu.

Žena měla pocit, že se právě teď probudila z té omamné růžové mlhy a protřela i oči.

Přinutila své nohy k pochodu a začlenila se do davu. Stačil jediný pohled vedle sebe, Snape šel coby tyčící se maják těsně u ní převyšující ostatní nejméně o hlavu. Lidé jim ustupovali z cesty, nejspíše v ní poznávali tu bláznivou nebezpečnou ženskou, se kterou si není radno zahrávat. Pohledy, které na ní vrhali, se zdály neúnosné. Být v cizí kůži byl vskutku pocit, bez kterého by se ráda obešla.

To ji znovu rozčílilo a ona ten vztek v sobě stále živila nejrůznějšími otázkami. Rozhodně s hlavou vztyčenou předešla svého společníka a ujala se vedení, nemohla vidět, jak se ten nepatrný úsměv zaleskl v temnotě ukryté tváře.

S bušícím srdcem a špatnou náladou vtrhla do banky, jako by ji měla vyloupit.

Čarodějku a stín v jejích patách uvítala prostorná střízlivě vypadající hala s přepážkami na obou stranách, za nimiž posedávali skřeti v oblecích a ošklivými tvářemi vyzařující hamižnost a neochotu.

Je s podivem, že tyto kreatury jsou tak výborní úředníci, pomyslela si Lily. S penězi jste jen těžko našli někoho tak obratného, jako byli právě oni, navíc vynalezli zcela ojedinělý způsob uchovávání pokladů ve svých trezorech v podzemí, prý nedobytných.

To se ještě uvidí, dodala pro sebe.

A teď se jim pod nosem právě snažili vpašovat dovnitř, no nebyli byste nervózní?

Rázné kroky se zastavili až zcela vzadu pod obrovským křišťálovým lustrem.

Skřet si jich nejspíše nevšiml a tak čekali v tichosti.

Bohužel, ani po téměř necelé minutě to nemělo žádný efekt a Lily to neskutečně popuzovalo, tak si schválně odkašlala.

Podezírala hrabivého úředníka, že je nevnímá schválně a možná to i tak bylo, protože prohlásil: „jméno,“ aniž by se na ně jakkoliv podíval, věnoval se své práci razítkování dokumentů.

„Bellatrix Lestrangeová,“ prohlásila trochu nerozhodně a mračila se nad skřetovým nezájmem o příchozí, v tom ucítila na svém rameni pevný stisk mužské ruky a hned byl zase pryč jako by jí chtěl připomenout, že je tam ochránce s ní.

Lily se zamračila a prudce dodala „chci vidět svůj trezor!“ čarodějčin tvrdý skřehotavý hlas se rozezněl halou takovou silou, až se na dvojici upřely všechny přítomné pohledy, až tehdy se na ně skřetův svraštělý obličej líně obrátil.

Mužík se na černovlasou ženu zaměřil přes obroučky svých malých brýlí a přejel si drápy po tváři, pokud ho vyděsilo to, že před ním stojí temná čarodějka, nedal to na sobě nijak znát, dokonce se jí rozhodl oponovat.

„Paní Lestrangeová, tuším, že jste souhlasila s tím, že váš rodinný majetek a finance nyní spravuje váš manžel,“ prohlásil skřet ze svého vyvýšeného místa a říkal to s takovou jistotou, že se málem otočila a odešla jako by tu selhala.

Lila zaváhala jen na chviličku, ale nechtěla se před Snapem ztrapnit a pokývat hlavou nad tím, jak je neschopná, proto postoupila o krok výhrůžně vpřed.

„Jak se opovažuješ, ihned nás vezmi do trezoru, jinak to poslední co v životě uvidíš, budu já a má hůlka,“ zaječela výhrůžku s takovým akcentem, až si mohla gratulovat.

Skřetovi se blýsklo v očích a znejistěl, rozhodně se nechtěl proměnit v rozpláclou amoletu, nebylo pochyb kdo z nich dvou tu má teď navrch.

Jenže to by nebyl ten pravý zatvrzelý hnidopišský úředník, jakých najdete po světě tisíce, aby nevyzkoušel všechny možnosti.

„Jste si jistá, že sebou chcete vzít tuto nepovolanou osobu?“ naklonil se lehce přes přepážku, aby se na zahaleného muže blíže podíval.

Skřet najednou viditelně pobledl jako by viděl, co neměl a to něco si, pokud to přežije, bude pamatovat do konce života.

Lily se nemusela otočit, věděla, že si Snape lehce stáhl na pár vteřin kápi a zabodl do zřízence banky své tvrdé rudé oči nesoucí známky odplaty, pokud nevyslyší jejich požadavky.

Lily v podobě Bellatrix se málem vítězně usmála.

„Omlouvám se za svou hrubost madam Lestrangeová, ihned svou chybu napravím, pojďte se mnou.“

Mužík s popelavou tváří a dlouhým ostrým nosem seskočil dolů a pokynul jim ke dveřím vedoucím kamsi dozadu.

Když kolem něho černovlasá žena procházela, nezapomněla si nad ním povýšeně odfrknout.

Tajemná dvojice se nechala skřetem, jenž měřil zhruba metr dvacet odvést k jakémusi zařízení, kde nastoupili na dřevěnou plošinu a úředník je jakousi pákou začal postrkávat k cíly po kolejích do ohromného tunelu jakých cestou viděla stovky.

Vysoká Voldemortova postava za jejími zády jí dávala trochu jistoty ale ne tolik, aby na něho promluvila.

Zatímco se ubírali ke svému cíli, Lily se propadla do vlastních myšlenek, stísněné tiché prostředí k tomu doslova vybízelo.

Mlčky nechala ruce volně podél těla a cítila mezi svými lopatkami jeden, ne příliš příjemný pohled. Ubránila se nutkání otočit a přinejmenším svého společníka dloubnout do žeber.

Vlhkou jeskyní přímo kdesi hluboko pod Příčnou ulicí se neslo jen přerývavé oddechování upjatého skřeta, jež namáhavě kroutil kolem a dával stroj do pohybu.

Žena vpředu měla pochybnosti, nevěděla, proč si pro tento zvláštní úkol vybral Snape zrovna ji, už tak stačil jeho všeobecně strohý nezájem. Nevyznala se v něm, byl to hrdý muž svých pevných zásad a nenechal si nabourávat své soukromí, proč tedy doufala, že se alespoň jí podaří nakouknout pod povrch? Už po několikáté měla pocit, že se jí to podařilo, ale vždy se přesvědčila o opaku, jako když se snažíte holýma rukama prohrabat k zemskému jádru. Prostě nemožné.

Přes to, to byl právě Severus, kdo ji jako malé poprvé ukázal kouzelnický svět, to díky němu nakoukla pod povrch všednosti a za to mu bude navždy vděčná.

Tak se styděla, když si vzpomněla, jak sténala při milování jeho jméno a on na sobě nedal znát sebemenší cit. Byla hlupák, bylo jí z toho do pláče. Snažila se ho změnit, bohužel, jeho zatvrzelost už postoupila tak daleko, že snad už nebylo možné to napravit a vyhnat z jeho těla všechny démony minulosti. Navíc po tom co se na vlastní kůži přesvědčila přímo u nohou Lorda Voldemorta, jaký je a co všechno musel nejspíše vidět a snášet, jen aby přežil, musel být děsivý zážitek, jež každého bez výjimky poznamená na duši.

Ženina mysl na druhou stranu protestovala, vždyť on si takový osud vybral. Dobrovolně se nechal obdarovat znamením zla a přijal loajalitu tomuto společenství smrti. Však kdesi hluboko v zadu ženu stále trápila Severusova slova pronesená v afektu o tom, že kdyby si tenkrát vybrala jeho místo Jamese, mohlo být vše jinak.

Smutně zavřela oči a všichni tři proplouvali temnotou do neznáma.

Jen to mihotavé světýlko jediné lucerny široko daleko vnášelo do všudypřítomných výčitek plamínek chmurné naděje.

Odkudsi zavanul chladný vítr a zastudil Lily v kostech.

Ukryté podzemní prostory Gringottovy banky se zdály nekonečně dlouhé a hluboké, nebýt kolejnic pod nimi padali by do prázdna propasti asi hodně dlouho.

Ponurou atmosféru ukončil poslední skřetův pohyb a oni zastavili před kouskem země s kulatými pancéřovými dveřmi.

Tiše vystoupili. Drzý zaměstnanec dál nepokoušel své štěstí a rychle přiskočil ke dveřím v domnění být od Lorda Voldemorta co nejdál, protože tam kde se ocitne on, je pach smrti doslova dusivý.

Velký omšelý klíč zapadl do zámku a složitý mechanismus hlasitě zaprotestoval nad takovýmto použitím. Dveře se otevřely.

Žena vstoupila do tmy a hned za ní vysoká temná postava, která za sebou zavřela dveře.

Ocitli se v naprosté tmě a Lily se hned zastavila, nechtěla šlápnout do neznáma.

„Lumos maxima!“ zaznělo černovlásce za zády a poměrně velkou místnost oslnilo jasné světlo.

„Co tedy vlastně hledáme?“ neodvážila se otočit a ač čarodějku vztek, již přešel, snažila se jej alespoň předstírat, nyní bylo na čase zeptat se, co zde hledají.

„To nevím,“ připustil Snape a shodil si z hlavy kápi, tak mohl lépe prozkoumat okolí.

Lily to překvapilo.

Domnívala se, že všemocný lektvarista, pán všechno vím, všechno znám, bude mít alespoň nějakou potuchu, jak má ten předmět vypadat, to ji tedy upřímně zklamal.

Zakoulela očima nad spolupachatelovou nevědomostí a musela uznat, že ji to i těší, alespoň není sama, kdo nic neví.

Snape neváhal a předešel svou společnici, i když zde byly jen jakési malé uličky mezi hromadami věcí nakupených do obdivuhodné výšky, pohyboval se neslyšně s elegancí jaguára.

Kromě povalujících hrstí zlatavých galeonů, které by nejraději začala cpát do kapes, tu byl starodávný nábytek, magické věci, truhlice, svícny, brnění, drahé kameny dokonce i šperky.

Úchvatný pohled, který jistě zmíněná smrtijeda nenabyla poctivou cestou, uvědomila si. Na těch mincích je jistě spousta krve, pomyslela si a vzdala se svého hrabivého nápadu.

Vydala se opatrně po stopách svého druha a nešikovně sukní shodila stříbrný svícen.

Od Snapa vpředu se za to dočkala napomenutí.

„To byla nehoda,“ hlesla tiše, protože každý zvuk se tu snad násobil stokrát.

Lily se rozhlížela ze strany na stranu. Od krásných lesklých věcí se odrážel jas, od světla nad jejich hlavami, ale bylo tu tolik magických předmětů, že bylo těžké určit, který z nich by mohl být ten pravý!

„Buď opatrná, je tu hodně pastí, tak se snaž na nic bez hůlky nesahat,“ ozvalo se podrážděně před ní.

Pokárání si vzala k srdci, avšak Lily nedělalo vůbec dobře, když ji zrovna on takhle peskuje jako malé nemotorné dítě a vyplázla na Lorda Voldemorta jazyk.

„Nechceš vyzkoušet nějaké hledací kouzlo, všemistře? Možná by nám to tu námahu usnadnilo,“ prohodila kousavě a přejížděla očima po každém předmětu v dosahu.

„To bychom nejdříve museli vědět, o jaký předmět se jedná,“ odvětil jí ozvěnou syčivý hlas Pána zla.

Lily upnutá v těsném korzetu, pohodila tou tmavou hřívou a nedbale vzala do ruky zlatem zdobené pouzdro na cigarety a otevřela jej.

Uvnitř nic nebylo, až na to, že jakmile odklopila víčko, začala z pouzdra nekontrolovatelně proudit voda, jako kdyby prokopla krumpáčem potrubí. Ihned jej zavřela, ale to už měla mokré skoro celé šaty a zhnuseně předmět položila stranou.

„Vážně hezké,“ reptala podrážděně.

„Co když je to v nějaké truhle? Jejich tu snad padesát,“ začínala ženě docházet trpělivost.

Snape se sehnul a začal se v něčem přehrabovat, pak se narovnal a pokračoval jinde.

„Takhle tu budeme hodiny a ten skřet nás tu zamkne,“ stěžovala si a mávla rukama, až dlaní pročísla hromádku zlaťáků, ty se rozkutálely kolem jejích nohou jako zlatá sprcha a k dívčině údivu se začaly jaksi rychle množit.

Galeony přibývaly a zakrývaly podlahu svým bohatým leskem. Lily pomalu začala propadat panice, jak jí těžký kov uvěznil na místě, obsypal boty až ke kotníkům a pokračoval ke kolenům, stále se množil výše, zatímco se celý trezor utápěl tím podivným bohatstvím.

„Severusi…“ zkusila na sebe nejistě upozornit a pohnout se, jenže to nešlo, už nezvedla ani nohy.

Vypadalo to, že ji čaroděj nevnímá, stál k ní zády a k něčemu se natahoval, ač měl zlato též kolem sebe a za chviličku téměř do půli pasu.

„Severusi…!“ tentokrát varovně vykřikla, protože mince profesorku obsypaly a jejich chladná tíha čarodějce zalézala i do výstřihu a ona se snažila tu pohromu dlaněmi odhrabovat od sebe, seč mohla.

Snape byl též chycen nepřízní osudu ale věděl, že tomuto kouzlu není úniku. Byl už dostatečně blízko, aby cítil tu zvláštně přitažlivou sílu viteálu.

Musel to být on. Tam naproti na dřevěném podnosu.

Natahoval k předmětu konečky svých prstů, zatímco se mu zlaťáky hrnuly kolem boků a nakonec hrudi, těžce dusily. Lily ho usilovně kdesi vzadu volala Bellatrixiným hlasem, avšak on to jen sotva vnímal.

Musel ten zlatý pohár získat.

Tohle byla past, to si uvědomoval a to neopatrné chování té hloupé Evansové je teď oba polapí a zničí!

Severus rozpolcen sám v sobě díky náklonnosti k jediné bytosti jakou měl kdy rád a tím bezcitným pocitem mít tu zlatou věc v rukou ho natolik přitahovala, že nebyl schopný udělat nic jiného, než k němu prosebně upínat své ruce.

Ano, přesně tak se chovali zmijozelové, obětují ledasco za svým cílem.

Tato sobecká myšlenka, Snapa však vzpamatovala a roztavila účinky toho podivného kouzla, jež ho k poháru majestátně stojícího před ním přitahovalo.

Naklonil se co nejvíce a uchopil viteál pevně do dlaně jedné ruky.

Temná magie se v ten moment zpřetrhala a zlaté metráky těžkých mincí rázem zmizely.

Byla to jen velmi věrná iluze hodná samotného Merlina.

Severus se rychle otočil, až za ním zavlál jeho černý hábit a rychlými kroky došel až k ženě lapající po dechu.

Lily Voldemorta zpražila vyčítavým pohledem.

„Vážně skvělé, nechal bys mě tu udusit, ty hade?“ klečela na zemi a nabírala mocně vzduch do plic.

Tohle by si nejspíše k pravému Voldemortovi nedovolila.

Poháru v jeho levé ruce nevěnovala pražádnou pozornost. Snad jen kdyby ho použil jako ránu z milosti.

„Spíš bys mi měla děkovat, to ty si tu neustále stěžuješ, děláš potíže a to co se právě přihodilo, se událo tvou neodpustitelnou vinou, řekni mi jediný důvod, proč bych tě tu neměl teď potrestat.“

Lily zalapala po dechu.

Vážně si zasloužila tak tvrdá slova bez sebemenší lítosti? Ten parchant! Táhni k čertu! To a mnohem více měla chuť křičet, dokud by mu nepraskly ušní bubínky.

Pozvedla svou šokovanou tvář a zahleděla se Snapovi do očí, byla zděšena, z toho co tam zahlédla.

On to myslel vážně!

Nedával na sobě znát své rozčilení a o to se to zdálo ještě horší, raději by snesla jeho křik a obviňování, než tiché pohrdání. Opravdu je mohla oba dva zabít.

Když neodpovídala, pokračoval: „možná asi opravdu chceš vyzkoušet jaké to je sklánět hlavu před Lordem Voldemortem,“ zasyčel hrozivě, až čarodějce přejel studený mráz po zádech. Kam tohle jen směřovalo?

Dvě rudé hadí oči neměly slitování, nyní opravdu zaváhala, zda to není Pán zla osobně a za Snapa se jen nevydával a teď si s ní jen hraje a nechá ji tu zamčenou napospas děsivé smrti hladem a samotou.

Namáhal by se podniknout takový kousek? Doufala, že nikoliv.

Beze slova vzhlížela vzhůru, tolik čarodějku děsil a zároveň přitahoval.

Nyní se ty naivní bláhově ženské city zdály jako sen, jistě by jimi opovrhnul, napadlo ji.

Přistoupil ještě o krok blíže, až se ženě o prsty otřela jemná látka mužova hábitu a do nosu se jí vetřela jeho omamná bylinná vůně.

Jakmile sklopila pohled, aby se nemusela dívat do těch děsivých úzkých vodnatých očí, nesmlouvavě prsty sevřel její paži a prudce vytáhl její tělo jediným pohyb na nohy.

To byste od někoho tak štíhlého, téměř nezdravě vyzáblého rozhodně nečekali.

„Co to děláš! Ihned mě pusť, slyšíš?“ zaprotestovala proti takovému hrubému zacházení.

„Nebo co mi uděláš?“ zasyčel ženě zblízka do tváře, až se rozechvěla vztekem.

„Vyškrábu ti oči!“ vrčela a pokusila se vyškubnout, jenže nečekala, že ji Voldemort tvrdě přirazí ke zdi a nenechá dívce ani čas na sebemenší protest.

„Zajímavé, to mi ještě nikdo neřekl,“ procedil pomalu skrze zuby, „Lucius měl pravdu, ženy je potřeba nejdříve zkrotit,“ vyslovil to s takovou sebejistotou, jaká se Lily ani za mák nelíbila.

Po vyslovení toho odporného Malfoyova jména, zkřivila tvář nechutí.

„Myslím, že jsem ti všechny ty nadávky a ponižování trpěl dost dlouho, milá Lily. Je načase projevit mi trochu více vděčnosti,“ ten nebezpečně hadí šepot zněl tak tichounce, že jej sotva zaslechla.

Snape svého vězně tiskl k chladné zdi s jednou rukou varovně přitisknutou pod Lilyjiným krkem.

Tiskl ženě hrdlo ale ne nijak silně, aby nemohla dýchat, nedusil nebožačku, jen přidržoval a využíval své převahy a svého odstrašujícího zjevu, což se mu dařilo.

„Myslíš si, že jsem nějaká tvoje nájemná hračka, Snape? Měla jsem o tobě lepší mínění!“ vztekala se.

„Proč hračka?“ záměrně se k ní sklonil a kousl ji do ucha, poté pokračoval: „Mou milenkou už ses stala a nedalo mi to ani moc námahy,“ vyslovoval to s takovou samozřejmostí, jako když mává hůlkou v rytmu hudby.

Poníženě si musela uvědomit, že má pravdu a to dívku nesmírně zahanbovalo i ta jeho bezbřehá domýšlivost. Napjatě čekala, co bude dál.

„Víš, je nesmírně zábavné sledovat toho tvého psíka, jak tě přede mnou na každém kroku hlídá. Je nafoukaný a vůbec si neuvědomuje přes svou zjevnou žárlivost, že o tebe už dávno přišel, není to tak?“

Těmi slovy Lily vyrazil dech, není možné, aby zjistil, co k němu cítí! Vážně jí zatrnulo.

„Nechceš mu snad říci, co jsme spolu… co ty jsi mi…“ styděla se tak, že to nemohla vyslovit a jen celá červená odvrátila tvář ke straně před tím hadím zjevem.

Tentokrát se Voldemort usmál. To nečekala. Tento počin byl jeden z těch nejzáludnějších, konečně pochopila, o co mu celou tu dobu šlo.

„Udělám to, pokud mě nebudeš kdykoliv to budu požadovat, navštěvovat v mých komnatách,“ zasyčel tu troufalou otázku hodnou samotného Lorda Voldemorta.

„Ne,“ zakroutila bezradně hlavou.

Severus se ještě více napřímil a na dívku dopadl jeho tmavý stín a tím si připadala ještě více bezmocně maličká, než kdykoliv předtím.

„Ne?“ podivil se Severus s hranou překvapivostí, „pokud ne, vše panu Potterovi dopodrobna vylíčím a věř, že ten mě ihned vyzve na souboj a hádej, kdo z nás dvou bude ležet mrtvý na zemi?“ poškleboval se s chutí.

V Lily by se krve nedořezal. Ten zpropadený smrtijed ji zahnal do kouta jako malou myš, vydíral ji a ona nemohla, než souhlasit.

Už tak ženu tížila vina, jak Snapovi předtím podlehla a sama se s tím nedokázala smířit, natož to říci Jamesovi. Nepochybovala o jeho reakci a dopadlo by to jeho smrtí, protože muž před ní absolvoval nespočet tvrdých bitev a ze všech vyvázl se zdravou kůží, tudíž by byl souboj velmi rychle u konce s vítězstvím na jeho straně.

Zatraceně! Zanadávala v duchu.

„Nuže, jaká je odpověď?“ tlačil přízrak na svého vězně, ač věděl, že odpor je předem marný.

Jaká šťastná chvíle, pomyslel si Severus sobecky. Vlastně se mu ani nesnilo, aby ji, hrdou Lily měl ve své posteli, kdy se mu vzpomene.

Jistě že s tím nesouhlasila, jenže jeho nepopiratelné argumenty naprosto udupaly ty její. Téměř se nad tím zasnil: hladit to úžasné tělo, líbat každý centimetr, hladit a laskat, téměř se zatetelil blahem a mohl si zatleskat nad svou ďábelskou prozíravostí.

Zatímco slečnu Evansovou děsil, ona se snažila sebevíc nějakou skulinkou vyklouznout, jenže zjistila, že nebylo kudy.

Netrpělivě přešlápla.

Pokud odmítne, bude to mít hrozné následky, ale pokud svolí, nebude to ještě horší? Má být takhle zneužívána? Má být otrokem v rukou muže, kterého miluje?

Proč to nevidí? Proč to nechápe? Je vážně tak slepý? Tak zatvrzelý a ničemný.

„Asi nemám jinou možnost,“ podívala se do těch rudých nepříjemných očí a snažila se vytrvat.

„To tedy skutečně nemáš, drahoušku,“ zašeptal tak blízko až měla pocit, že se rty dotýká jejího lalůčku. Tak blízko se ocitl.

Lily se stačila jen nadechnout a hned na to se k ní přitiskly Voldemortovy rty s dobyvatelským elánem.

Pohoršena tím činem se začala bránit jako divoká kočka, jenže on se k ní přitiskl a rukou na tom bělostném hrdle čarodějku donutil lehce tvář zaklonit, aby mohl svůj polibek ještě prohloubit spolu s jejími chabými výmluvami.

Lily lapala po dechu a bojovala, sic marně. Podvoloval si ji. Podléhala.

Jakmile se odtáhl, málem ochable sjela zády po zdi k zemi. Jen tak, tak, se udržela vzpřímeně.

„Jdeme,“ zaslechla od vchodu panovačně syčivý hlas, jež nesnesl čekání, nyní tak neosobní a chladný, až se tou proměnou rozechvěla jako osika.

Ze všech zbývajících sil se vzchopila a trhaně se rozešla k trezorovým dveřím. Vůbec netušila, jak se jí podařilo nastoupit na vozík a odejít z banky, možná skutečným zázrakem.

Až v měkké posteli si uvědomila, jak velkou chybu udělala, vlastně od doby, co toho parchanta zná, dělá jednu chybu za druhou.

Mohla ho vinit z čehokoliv ale své srdce, za to mohla ona sama.

Ta dnešní vzpomínka na tu špinavou dohodu, jen tak nevybledne společně s hořkou chutí jeho rtů.

Tentokrát Lily usínala se slzami v očích za svou vlastní hloupost.

Lily a Severus

Kapitola 32.
Šílenství

Kotva 32

„Madam Prýtová!“

Dveře se rozlétly dokořán a stanul v nich Severus Snape s břemenem, které vlekl po pravé straně. Na první pohled to byl bědující pohled vidět ředitele Brumbála téměř polomrtvého, jak visí na profesorových pažích. Tělo měl předkloněné, jednu ruku omotanou kolem smrtijedova krku a druhá visela bezvládně podél těla, nohy doslova zvedal s tou největší námahou, a když už nemohl, klidně je za sebou táhl.

„MADAM PRÝTOVÁ, ihned mi pomozte!“ zahřměl na celé kolo a bylo zcela jedno, zda tam leží nějací poranění studenti nebo ne. Tohle byla kritická chvíle dožadující se okamžité pomoci.

Baculatá ošetřovatelka se ihned vyřítila z malé místnosti, kde rovnala potřebné medikamenty, a když je zahlédla, doslova se zhrozila tak, že jí ruce vyletěly ke rtům.

„Co se stalo, profesore?!“ vyhrkla a směrovala oba muže k první posteli, na kterou Severus starce těžce položil.

„Máte tu zahřívací lektvar?“ vyštěkl ihned, jakmile měl volnost pohybu, začal jednat. Musel pro svého zaměstnavatele udělat maximum a nejdřív přemoci zimnici stravující mu celé tělo takovou třesavkou, že by ani neudržel hrníček s kávou, aniž by nevybryndal jeho obsah.

„Jistě, ale proč…“ snažila se žena dozvědět něco víc, co by jí v léčení mohlo pomoci k určení diagnózy, byla však striktně přerušena.

„Neptejte se tak hloupě a ihned přineste, pokrývky, zahřívací lektvar a rujovníkový nápoj, ten jsem vám ve středu přinesl a smíchejte ho s oživovacím odvarem z mandragory, potřebujeme, aby zůstal v klidu a zvýšit jeho teplotu, hned než se podchladí ještě víc!“

Madam Prýtová zmateně těkala z muže před sebou k lůžku, kde se Brumbál začal zmítat. Nebyl čas ptát se, co se stalo a rychle odspěchala, jelikož nestála o další uštěpačné poznámky.

Severus se mračil a pozvedl hůlku. Pohotově přivázal starcovo tělo k matraci, aby si neublížil. Ať sebou však mrskal jakkoliv mu to staré kosti dovolily, nevěděl o sobě. Byl to stav podobný choré mysli, kdy se vám mozek zavaří a odporoučí do jiných krajin, Snape doufal, že jen dočasně.

Se svraštělým čelem pohotově využil nepřítomnosti Bradavické sestry a vytáhl z pláště malou skleněnou ampulku tmavě modré tekutiny ze svých soukromých zásob, jež měl vždy při sobě, když se musel přemístit k Pánovi zla, nikdy jste totiž nevěděli, kdy jej budete potřebovat. Někdo jako Severus v takovém postavení prostě musel být připraven. Ani on se nevyhnul občasným Voldemortovým výbuchům vzteku, kdy na vrch ke kletbě crutiatus přidal i nějakou jinou mnohdy rafinovanější a v ten moment děkoval Salazarovi za svou prozíravost a připravenost, bez určitých lektvarů raději vůbec nevycházel ven. Vždy se hodily nějaké protijedy a základní dryjáky.

Nakonec celý obsah skleněné zkumavky nalil nevybíravě řediteli školy do krku. Chudák těžce zachroptěl a lektvar mu tím pádem vytekl z úst, jakmile odvrátil hlavu na stranu. To se dalo čekat.

„Ty starý blázne! Chceš snad umřít?“ rozčiloval se Snape a musel to udělat znovu s novou lahvičkou bezesného spánku, držíc muži hlavu pod krkem na místě.

Tentokrát byl Severus opravdu naštvaný. Málem tomu hlupákovi asistoval při své vlastní smrti.

V hlavě se mu znovu odehrál celý incident, kdy ho Albus Brumbál zavolal do ředitelny se záminkou ukázat mu tajnou místnost, o které sám ředitel věděl teprve měsíc a držel to v tajnosti, protože se vždy hodilo mít někde prostor, o kterém nikdo nevěděl. Brumbál byl sice velice obezřetný muž ale z nějakých svých záhadných důvodů Severusovi důvěřoval. Snape to nikdy nepochopil, čím si zasloužil takové privilegium, ale za ten půl roku to zjistil dostatečně.

Albus ho donutil svými tvrdými argumenty, aby na něho dohlížel, když se bude pokoušet zničit Voldemortův medailonek.

Tento tajný abnormálně velký prostor čítající čtyři bílé stěny byl ideálním místem pro definitivní zničení viteálu. Pokoj byl opatřen ochrannými kouzly, jaké ten večer spolu vytvořili, aby se nic co se tu stane, nedostalo za dveře a neohrozilo samotnou školu, chytré a předvídatelné ale ani on si nepomyslel, že to dopadne tak katastrofálně.

Severus, nijak nadšený ochránce byl opravdu udiven magií, jaká se v tom malém předmětu skrývala. Musel obdivovat mazanost rafinovaného kouzla Pána zla. Jakmile se Brumbál rozmáchl svou hůlkou a udeřil svým ohnivým kouzlem do medailonku, ten všechen plamen doslova spolkl a jako by se kouzlo odrazilo od hladiny zrcadla, udeřilo opačně a ještě rychleji.

Stařec něco takového předvídal a vytvořil kolem sebe ochranný štít a plameny se do neviditelné bariéry vstřebaly. Opatrnosti nebylo nazbyt.

Poté proběhl úchvatný výčet ukázkových kouzel a Brumbál se dokonce uchýlil i těm temným, což Severuse překvapilo. Vždy viděl nynějšího ředitele Bradavické školy jako zářivé světlo dávající smrtelníkům užitečné rady s tím svým vševidoucím úsměvem ale černou magii? To k sobě opravdu nešlo dohromady a i tentokrát se smrtijed poučil, že tento ač starý muž nevyniká jen svým talentem lézt každému do života pro jeho vlastní dobro ale má i kvality, které by nikdy nečekal, to ho dovedlo k myšlence dne: zlo se dá porazit jen zlem. V tuto chvíli opravdu trefné.

Albus se snažil nejdříve opatrně přetrhat všechny magické nitky a najít to správné zaklínadlo, které by odemklo pouzdro Voldemortova díla a nakonec ho také našel. Bohužel zničení viteálu si také vzalo svou daň.

Proto teď byl tady na ošetřovně, proto se teď za bezpečí všech sám velký čaroděj pomateně svíjel na lůžku a bojoval o vlastní život za budoucnost zdejších dětí.

Snape ho za to nenáviděl, mohl přeci pověřit kohokoliv jiného tímto úkolem, ale to by nebyl Albus Brumbál, aby si na svá bedra nepřebral ty nejtěžší hlavolamy, které by mohli být nad jeho síly. To si vážně neuvědomoval, co se může stát?

Jistě že věděl, tak lehkomyslný nebyl, pokud se o něho nepokoušela demence a proto tam tento večer Severus byl, kdyby stařec pochybil, jak se právě stalo, nejspíše by v té místnosti bez pomoci zemřel. Snad to byla i pro jeho chráněnce zkouška víry.

Víra.

Mohl ho tam nechat, stačilo jen zavřít dveře a odejít, nikdo by ho nikdy nenašel, lehce by jej zradil jako každý jiný stoupenec zla. On se však zachoval jinak. Až teď ho napadla vtíravá myšlenka, že by to mohl být Brumbálův další trik, kdy mu jeho život na vlásku leží doslova u nohou a je jen na něm jak se zachová.

Další jeho hloupá zkouška.

Možná mu stále nevěřil, pochyboval o sobě Severus.

Tak to se spletl, ať se v lektvaristovi nacházela sebevětší zášť, vztek a nenávist, nedovolí mu umřít, stále je tu mnoho práce, kterou musí udělat a bez něho si svět představit nedokáže. Nikdo si svět bez jediného čaroděje, co by se postavil Voldemortovi nedokáže představit. Právě on držel Pána zla v určitých mezích, za které se neodvažoval.

Bez Albuse Brumbála by tu zavládl chaos. Nepředstavitelné šílenství. Lord Voldemort by toho dozajisté využil, protože by tu nebyl nikdo, kdo by se mu postavil a Anglie by padla do jeho rukou a čarodějové k jeho nohám. Zavládla by tyranie, každodenně by v tisku stály jména zavražděných nečistokrevných čarodějek i mudlů, tohle všechno Severus věděl, uměl si to představit a jedno věděl jistě, tohle nechtěl, nemohl dopustit, proto se přidal k druhé straně za lepší budoucnost.

Nyní tu stál nad mužem, jenž jako jediný ho přijal pod svá ochranná křídla, věřil mu a dal mu prostředky, jak se svému osudu vzepřít.

Ne to bylo něco, co si nemohl dovolit, zklamat. Zamračil se sám nad sebou a rozhlédl se po zvuku cupitající ošetřovatelky kdesi za sebou. V tu chvíli mu to připadalo jako věčnost, než se konečně objevila po jeho boku.

„Dal jsem mu uspávací lektvar, máte patnáct minut, než zcela usne, madam Prýtová, být vámi pospíšil bych si, po uspání by hrozilo udušení,“ konstatoval odměřeně a pokoušel se uklidnit, ale nějak se mu to nedařilo a jen sledoval, jak žena na muže dává tři deky a vlévá mu do krku oranžovou tekutinu, jakou on sám poručil. Dál to byla její práce, a přesto se nemohl donutit odejít.
Nikdy nebyl sentimentální ale tentokrát, pokud selže, bude to mít nedozírné následky, nejen pro něho ale pro všechny.

Uvědomoval si to každou vteřinou vyvolávající nepříjemný pocit uvnitř hrudi. Bylo to jeho srdce. To okoralé něco o čem si dávno myslel, že už nemá.

Situace byla vážná a oba to věděli. To ředitele možná dovedlo k takovému kroku.

„Nikdo se nesmí dozvědět, že ředitel Brumbál je oslabený, rozumíme si?“

Madam Prýtová věnovala učiteli soucitný pohled, ač mu stále moc nevěřila, jako všichni učitelé přikývla, na víc se nezmohla a vzala Albusovu podivně skvrnitou ruku do své, počala ji pomalu hladit.

„Postarám se o něho, pane profesore, nemějte strach,“ zašeptala Pomona velice tiše, jakoby nechtěla nikoho probudit, naštěstí zde nebyl žádný student, který by tuto informaci zítra trousil po celé škole. A dobře víme jak se takové zprávy šíří, pokud by to proklouzlo ven, zítra tu mohli mít novináře a šťourali z Denního věštce.

„Já nemám strach…“ zatvrdil se Severus tvrdě jako nezlomná skála a otočil se tak, až mu jeho černý hábit zavlál ve vzduchu, když odcházel z ošetřovny.

*************************************************************************************************************************

Poslední měsíc do prázdnin.

Lily Evansová, seděla stočená v křesle s knihou na klíně a četla si. Blížila se desátá hodina večerní, venku byl klid doprovázený vytím vlků na měsíc od Zapovězeného lesa. Poslední dva týdny se raději stranila svým přátelům a užívala si samoty se svými trýznivými myšlenkami. Často nemohla spát a ještě častěji myslela na všechny Severusovi drzé polibky, které si od ní vzal. Na jednu stranu ho za to nenáviděla, protože ji doslova donutil ho chtít a na té druhé straně ji lákalo jeho tajemství, jeho sebejisté chování a ta nedostupnost hrdého muže.

I tentokrát se Lily od dějin kouzel, všechny myšlenky zabloudily k němu, a proto rychle zatřepala hlavou. Musela se toho zbavit.

Nejraději by na sebe použila zapomínající kouzlo, jež by vymazalo všechny vzpomínky na toho darebáka, ale neodhodlala se k tomu. Ne po tom, co vše už se stalo. Byl součástí jejího života stejně jako James, Sirius nebo Remus, to nemůžete jen tak odsunout na vedlejší kolej a zapomenout.

Znovu civěla do země před sebe a musela se přinutit obrátit pohled k nažloutlým stránkám ale ani po půl hodině nemohla říci, že by si něco o dějinách čarodějnic pamatovala.

Naštvaně zaklapla knihu a málem ji mrštila na stolek vedle křesla, když neočekávaně zapraskalo v krbu, což přilákalo ženinu pozornost.

Slečna Evansová vzhlédla k tmavému prostoru plného černých sazí, jež nyní vyplňoval zelený plamen a známí obličej s orlím nosem.

Než se stačila zeptat, co vlastně chce v tuto pozdní hodinu, ihned spustil svým osobitým tόnem, jaký profesor Snape uplatňoval na své studenty, od nichž očekával okamžitou spolupráci s maximální aktivitou.

„Slečno Evansová, ihned se dostavte do mého kabinetu, na vysvětlování nemám čas.“

Jak se ten povýšený obličej olizovaný plameny objevil, tak rychle i zmizel.

Nestačila protestovat.

Už se nadechovala k odseknutí, ale prostě to nestihla.

Jediné na co se zmohla, byl rychlý pohyb.

„Tak ty nemáš čas?!“ historie čar a kouzel ze života Roweny z Havraspáru proletěla vzduchem a poslední plamínky ji doslova spolkly.

Se zadostičiněním doufala, že našla svůj cíl na druhé straně přímo ve Snapově obličeji.

„To tě naučí slušnému chování, ty netopýre!“ ulevila si ke znovu tichému krbu.

Lily ten pocit rozčarování, však neopouštěl, nejen že ji využívá, měla dokonce dojem, že k tomu hledá záminky! To má skákat, jak pán tvorstva píská? Pokud je na to zvyklý ať si najme nějakého poskoka, motáka, který mu bude neustále po ruce a bude líbat cestu, po které chodí. Ta představa se Lily hnusila, a nejen to, cítila se jako zpráskaný otrok bez svých práv. Vždyť on se opravdu chová jako tyran! Pak se ale profesorka zamyslela.

Do popředí celého toho červeného guláše se protlačila otázka, proč?

Proč mě vlastně volá? Má k tomu nějaký důvod? No, nějaký mít musí, pokud to tedy není něco, co předtím slíbila.

Ihned vyskočila ze zahřátého křesla jako by ji píchla včela. Celá zčervenala.

Ne, určitě to nebude tohle. Kroutila hlavou, toto sdělení znělo naléhavě, nikoliv nestoudně. Otázkou bylo: odolala by vůbec?

Lily obstoupila zvědavost, jediná vlastnost, kterou na sobě sama nenáviděla, protože ji vedla jedině přímou čarou do problémů, ale jestli po ní zase bude chtít, aby se přeměnila v tu děsivou smrtijedku, nacpe mu tu knihu, kterou po něm hodila tam, odkud ji už nevyndá!

Spokojeně přikývla na svůj návrh a přistoupila ke krbu, zkontrolovala svou novou hůlku, kterou si musela opatřit u Olivandra a ta teď spočívala v jejím rukávu.

Připravena.

Nakonec nabrala hrst zeleného prášku z oválné nádobky na krbu a energicky jím mrštila do díry před sebou.

„Kabinet Severuse Snapa,“ zahlásila monotόně.

Jistě, bylo to drzé takhle se tam přemístit, ale on na ni také nebral ohledy, tak proč mu to neoplatit.

Řekl přeci okamžitě a než by se pěšky dostala do sklepení, trvalo by to nejméně sedm minut nebo déle.

S čistým svědomím a pevným krokem vstoupila do smaragdové záře a vystoupila na druhé straně plné zaprášených lahviček v policích, bublajících kotlíků s lektvary a mračícím se profesorem uprostřed toho všeho.

Nevypadal potěšeně, to ani ona.

„Jsem tu, profesore, jak jste si přál,“ zahlásila podivuhodně klidně, načež pozvedl jedno obočí. Asi čekal něco jiného, například řev, evidentně ho překvapila.

„Přál jste si kávu, nebo sušenky, či někoho kdo bude plnit vaše přání?“ zeptala se ještě mileji jistá si, že tentokrát má svou zbraň po ruce, „to jste si měl koupit džina v Kratochvílích pana Mrkvičky.“

„Kdybych chtěl kávu, jistě bych vás nerušil v tuto hodinu, takovouto potřebu si dokážu obstarat sám,“ zpražil ji tvrdým pohledem, až měla chuť couvnout. Dnes byl nevraživější víc než vzbuzený jezevec.

Na jeho strohý sarkasmus byla připravena a pohled ji sklouzl na knihu, kterou svíral ve svých rukách, nemohla si nevšimnout, jak do její vazby zatíná prsty, až mu zbělaly klouby.

To ho tak rozčílila? Nedělá mu dobře, když mu takhle vpadla do soukromí? Dobře mu tak, ať vidí jaké to je.

„Ah, našel jste mou knihu? Nějak mi vyklouzla z ruky,“ přisadila si se sladkým úsměvem, než však stačila vykročit, aby si ji vzala, udělal to on.

Dvěma kroky zkrátil vzdálenost, jež je oddělovala, doslova ji knihu vrazil do náruče.

Jakmile se rázně otočil, poznamenal: „pochybuji, že jste si spletla krb s knihovnou, slečno Evansová ale k věci, to proč jsem si vás dovolil zavolat v tuto nekřesťanskou hodinu, se týká velmi vážné věci,“ touto větou přitáhl její pozornost k prázdnému kotlíku, ke kterému se postavil.

Tentokrát lehce znejistěla, Snape Lily tento večer připadal jiný, ne že by tomu takhle nebylo vždycky ale dnes byl opravdu zachmuřený naznačující, že má starosti, vypovídala o tom znatelná rýha mezi jeho obočím, zarážela ji i značná strnulost ve tváři a rázné pohyby napovídaly o roztržitosti, jež u něho nikdy neviděla. Co se stalo?

„O jak vážnou věc jde?“

Něco Lily napovídalo, že v sobě ten hrdý muž svádí krutý boj. Stále k ní stál jen pootočený a tak mu viděla převážně napřímená záda a část tváře zacloněnou tmavými vlasy, chvíli přemýšlel. Urovnával si myšlenky, jistě nechtěl říci něco navíc jen holá fakta. Jako vždy, opatrnost na prvním místě, uvědomila si, pokud jste se z něho snažili dostat něco navíc, v žádném případě byste neuspěli.

„Ředitel Brumbál se minulého večera ocitl na ošetřovně…“

„Co se mu stalo? Jak k tomu došlo?“ přerušila ho rychle, strachujíc se o život toho dobrotivého starce, jež jí byl skoro otcem, pokud se to tak dalo říci.

„Slečno Evansová,“ prudce se otočil a upřel na ni své pronikavé oči, doslova ženu hypnotizovali na místě, skutečně ji umlčel, což měl v úmyslu, „nemám tolik času, jak bych si býval přál, tak mě dobře poslouchejte. Ředitel Brumbál se zotavuje u madam Pomfreyové, a všechnu jeho práci ve škole nyní přebírám já, ač mě to pranic netěší. Víc vědět nepotřebujete. Nakládejte tedy s touto informací velice opatrně a držte jazyk za zuby. Je vám to jasné? Bohužel mám i jiné neodkladné záležitosti, které nemohu jen tak nechat osudu,“ aniž si to uvědomil, položil si prsty na své pravé předloktí, kde se pod látkou ukrývalo hadí tetování naznačující nepříjemnou bolestí naléhavé poslání.

Rusovlásku píchlo u srdce, byla to pravda? Nežertoval? Ne, Severus Snape nikdy nežertuje. Ať se to snažila vstřebat jakkoliv, nešlo to, na to moc soucítila s druhými.

Tentokrát ona zaryla své nehty do tvrdé vazby té ubohé knihy, která byla nucena snášet její neomluvitelné zacházení.

Lily s ním poprvé soucítila, bylo těžké ocitnout se na dvou stranách propasti, kde se nabízelo jediné – skočit dolů. On se však držel obou stěn příliš pevně, než aby to vzdal. Viděla, jak se Severus snaží za každou cenu předstírat klid a vyváženost ale pod povrchem…

Kdyby mu položila ruku na rameno, jistě by ji odstrčil nebo hůř, obořil by se na ni. Neučinila tak se strachem, že by to skutečně udělal. Nebyla ta vhodná chvíle nabídnout mu útěchu.

„Rozumím,“ zašeptala se skloněnou hlavou, na víc se nezmohla, všechen vztek co předtím cítila, než vešla do té smaragdové záře, zcela vyprchal jako šumivé bublinky ve zvětralém víně.

„Po vás nyní chci, abyste v době mé nepřítomnosti uvařila bezesnou noc, jistě chápete, o jak naléhavý úkol se jedná.“

„Cože? Já?“ tak tohle už bylo příliš. Informace o nehodě byla jedna věc ale tohle? Tohle bylo něco, o čem si myslela, že od něho nikdy neuslyší. On, že ji přenechá práci? Za jiných okolností by byla poctěna takovou důvěrou, ale jak by se měla vyrovnat velmistrovi v lektvarech? To je jako srovnávat holuba domácího s orlem mořským.

„Je to rozkaz?“ vyklouzlo jí ze rtů, jako by se zalekla. Moc se jí do toho nechtělo.

To Severuse trochu pobavilo, ale tlačil ho čas, než aby si ženu před sebou déle dobíral.

Zcela ignoroval čarodějčinu poslední otázku a ukázal prstem na soukromí pracovní stůl, u kterého stál, v kotlíku už byla napuštěna voda, „všechny ingredience jsem vám připravil a je u nich i podrobný návod, jistě ho neznáte zpaměti jako já, věrně doufám, že se nespletete, nerad bych uklízel svůj kabinet, až se vrátím,“ popíchl ji.

Tato ironická poznámka slečnu Evansovou znovu postavila na nohy, „ale …“

„Žádné ale, spoléhám na vás, nechcete mi snad říci, že jste v lektvarech propadala? Věrně doufám, že když vás profesor Křiklan vychvaloval, nepřeháněl, nebo snad ano?“ ušklíbl se.

Ženin pohled sklouzl z vážného Snapa na stůl s nejméně dvaceti přísadami precizně vyskládanými vedle sebe, po pravé straně v koženém pouzdru ležely pomůcky k přípravě. Měla z toho trochu strach. Lektvary ji nedělali potíže ale, pokud ji on nechá samotnou bez dozoru připravit tak složitý nápoj, musel jí věřit. To, Lily potěšilo. Možná v celé té situaci našla něco pozitivního, ač si to on neuvědomoval.

Severuse náhle ochromila prudká bodavá bolet a musel se přemáhat, aby to na svém zevnější nedal znát.

„Musím jít, slečno Evansová, až budete hotová, doneste lektvar na ošetřovnu, nic jiného po vás dnes nežádám,“ udal rázně pokyny a prošel těsně kolem ní ke dveřím.

To co už neviděla, byl záchvěv nepříjemné pálivé bolesti vystřelující mu do paže, pán ho volal, a evidentně nebyl v dobré náladě.

Už bral za kliku, když ho nečekaně rudovláska chytila za rukáv. Možná na něho mluvila, ale on zabrán do svých úvah nevnímal. Netrpělivě se tedy pootočil ale jen tak aby neviděla, co se mu zrcadlí v očích, bál se co by tam zahlédla.

Lily na muže před sebou hleděla se směsicí obav a strachu. Ne o Brumbála, ne o lektvar ale o něho.

Zaskočil ho ten hřejivý lidský dotek, ale nedal to na sobě znát.

„Já…“ vydechla a kousla se do rtu, vždy tak výmluvná profesorka Obrany proti černé magii, neměla co říct.

Zasloužila si za ten zmučený výraz nějaké hřejivé slovo, povzbuzení ale nic z toho jí nedal.

„Vrať se, Severusi,“ vydechla a pustila jeho šat. Plaše odstoupila. Na to jediné se v této situaci zmohla, prosbu do nebes za jeho zdárný návrat.

Smrtijedovi rty se ještě více sevřeli v tenkou rovnou čáru, pohnul pravou rukou, ve které se mu zhmotnila známá stříbrná maska smrti, jež si beze slova nasadil na obličej, a pak konečně odešel pevnými kroky.

*************************************************************************************************************************

Severus rychlými kroky překročil Bradavické pozemky chráněné obranými kouzli a stanul u ohrady oddělující louku a Zapovězený les. Zde bariéra končila. Muž otevřel branku a s jediným prásknutím se přemístil k sídlu Riddlů.

Jakmile se ocitl několik set metrů před domem, který budil dojem opuštěného letoviska bez života, kde se neudržované stromy v zahradě okolo míhaly ve větru a šuměly smutnou osamělou píseň, vykročil. Střecha, na kterou dopadal svit stříbrného měsíce, vypadala rozbořeně, stěny oprýskané, jen iluze pro kouzelníky ministerstva, nikoliv pro něho. Byl tu už tolikrát, že věděl, co se uvnitř skrývá. Zlo.

Severus se mohl přemístit přímo do domu, ale při chůzi si potřeboval vyčistit hlavu od všech zbytečností a starostí posledních dní, musel být připraven a v těchto chvílích i malé zaváhání stačilo k tomu, aby vás začal někdo podezřívat.

Krok za krokem scházel z nevelkého kopce jako posel špatných zpráv, kde pod podrážkami bot drtil zelenou trávu zanechávaje za sebou své stopy v šeru.

Jak se blížil, Snapa napadla ho zvláštní ironie.

Voldemort si vybral toto místo jako svou základnu, která poslouží jeho účelům, dům byl velký skýtající mnoho pokojů a dokonce i sklepení pro nezvané hosty. To bylo v pořádku. Pán zla si však mohl dovolit najít jiný velký opuštěný dům na okraji Anglie a ne ten, ve kterém kdysi dávno vyrůstal. S přihlédnutím na své hrozné dětství, kdy svého otce přímo nenáviděl kvůli jeho původu, se rozhodl zůstat v jeho rodinném sídle.

Pohrdal jím, a přesto zde byl.

I Severus neměl zrovna ukázkové dětství, kdy se jeho rodiče každodenně hádali a do domu po jejich smrti by se nenastěhoval ani za kotlík plný zlata, stále mu patřil, pravda, ale vzpomínky byly v jeho mysli dosud velmi živé, sváděl zde i Voldemort každodenní střet se svou minulostí?

Vždy ho považoval za silného vůdce bez kousku citu, ale pokud by tomu tak bylo, věřil, že by si tohle místo nevybral, jistě to mělo nějaký důvod jako vše, co ve svém životě dělal a plánoval.

Jediným světlím bodem, který jedinému Riddlovi mohlo sídlo nabídnout, byla jeho matka, hrdá čarodějka která se zakoukala do namyšleného mudlovského šlechtice a hodila za hlavu svůj vznešený původ a odkaz Salazara Zmijozela kterého si Tom nejvíce cenil. Nikdy nepochopil co je to láska, nebo že by ji měl cítit. Snape dobře věděl, jako jeden z mála, že jí to nikdy neodpustil a přesto obraz v hale, který jste vždy míjely, pokud jste se rozhodly jít po schodech nahoru, tam stál jako jediný v celém domě.

Snape se pokaždé na podobiznu mladé ženy musel zahledět, nepatřila sem, ale nelitoval, ji vybrala si, tak jako každý a možná proto přitahovala jeho pozornost.

Mezi vším tím šedým pozadím, tichem a prázdnotou vyzařovala cosi pozitivního jako světlý bod v nicotě, který by tu nikdo nečekal. Obraz nebyl kouzelný, nemohla s vámi mluvit, nabídnout radu a útěchu ani vypovědět, jak moc šťastná za svého života byla, protože svého muže milovala nadevšechno na světě i přes to, jak ohavně se k ní choval.

Severus obdivoval ženin úsměv a ptal se sám sebe, zda je i Pán zla tak sentimentální a chodí k portrétu přemýšlet o svém vlastním životě.

Lektvarista si stiskl paži, volání bylo naléhavé, bolest vystřelovala do celého předloktí až do ramene. Nyní už musel spěchat.

Prošel hlavními dveřmi, nikdo nikde nebyl, pak po schodech a nakonec zabočil do chodby vedoucí k přijímacímu sálu, kde se konaly všechny důležité schůzky. Jen doufal, že nejde poslední, na těch nebožácích si Voldemort vyléval svůj vztek nejvíce.

Tohle štěstí ho díky Morganě nečekalo i přes to malé zpoždění, jež potřeboval k nastolení svého klidu. Během dalších deseti minut se sem přemístili další z přívrženců temna a posadili se na svá místa k dlouhému naleštěnému stolu.

Severus zaujal druhé místo po levé straně, to mu po právu patřilo, židle v čele byla zatím prázdná, Pán zla vždy přicházel poslední, aby tak v každém vyvolal pocit strachu a méněcennosti.

Dnes však lektvarista cítil problémy už jen z toho, jak intenzivně ho znamení zla tepalo a kousalo do masa.

Naštěstí neměl nikdo zpoždění, a když se konečně rozletěly dveře a kroky se rozezněly po tmavé dlažbě, všichni do jednoho strnuli, mnozí zadrželi dech.

Nikdo neodpověděl na pozdrav, jen ti odvážnější se zmohli na pokývnutí hlavy a čekali, co se od nich bude čekat.

Atmosféra kolem stolu byla jako sama smrt, obcházející jednotlivé členy v kruhu vybírající si toho, komu položí ruku na rameno a odvede si ho sebou.

Poslední dobou to tak i končilo, Voldemort měl dost dosavadních neúspěchů ve svých vlastních řadách a častokrát se na konci sezení stávalo, že přítomní měli o dva až tři členy méně. Šlo to z kopce.

Severus se dokonce divil většině smrtijedům, že se na volání dostavili, jeho se to netýkalo, on byl Mistrův chráněnec a plnil pro něho důležitý úkol, nemusel se tedy ničeho obávat ale krutost, kterou tu vždy vídával, se mu hnusila a nikdy by sem dobrovolně nešel. Bohužel, neuposlechnout se rovnalo trestu a kdo by riskoval dobrovolný cruciatus?

„Jste tu všichni, to rád vidím,“ pronesl Pán pomalu svým typickým syčivým šepotem, který vám sjel po páteři až do žaludku, sebemenší počáteční vřelost byla ta tam.

„Včera jste mě velice zklamali, zvláště vy Wilkesi, jak je to možné?“ dožadoval se odpovědi zabodávaje do otylého muže své rudé oči, čaroděj rázně pokynul hůlkou, aby si smrtijed přede všemi stoupl, šlo mu to ztuha, jak se mu třásli nohy.

„Můj pane, bylo jich tam na nás příliš, ty zatracení psi se museli dozvědět, že budeme chtít skupinku našich lidí osvobodit na cestě z Azkabanu k soudu. Neměli jsme šanci… a bystrozorové… byli všude… my…“ blekotal baculatý muž s tvářemi červenými námahou jako prasátko.

Najednou všichni málem nadskočili, když Voldemort udeřil dlaní do desky stolu a přerušil koktavého následníka jednou ranou, „nezajímají mě žádné výmluvy, pane Wilkesi! Ptám se, jak je možné, že jste nesplnil můj rozkaz, víte, že nemám v oblibě neschopné lidi, jsem ochoten váš zjevný nedostatek tolerovat jednou, nanejvýše dvakrát ale zkuste počítat po kolikáté je to dnes?“ docházela Pánovi zla trpělivost s každým proneseným slovem, ale znovu se uklidnil jako by si nechtěl pocuchat nervy.

Stojící muž raději potupně upíral pohled na svůj vlastní vyděšený odraz v naleštěné desce stolu.

„Třikrát,“ odpověděl do ticha.

Všechny pohledy se na něj upíraly jako supy. Každý ocenil, když se zloba jejich pána obrátila na někoho jiného než na ně. Připomínalo to trochu sázku do loterie, na koho to slovo padne, ten musí jít z kola ven.

„Správně.“

Postarší Wilkes se již neodvažoval cokoliv namítnout ve svůj prospěch, jako by to byla zbytečná práce, raději mlčel, snažíš se nezhoršovat Pánův vztek ze zpackané akce. Právě on to měl celé na starost a zklamal.

„Co to je?“ nakrčil Voldemort čelo, „vy se potíte? Máte strach? Podle vašich roztřesených rukou soudím, že ano. Jistě máte obavu o svůj život a máte pravdu, PROTOŽE PRO ZBABĚLCE TU NENÍ MÍSTO! AVADA KEDAVRA!“

Nepříjemný šepot Pána zla rychle nabíral na síle uragánu, až vyústil v ohlušující záblesk zeleného světla, který z vystrašeného smrtijeda vysál tu poslední živou vzpomínku a ten pak padl mrtev na svou židli jako by z ní nikdy nevstal, jen skloněná hlava a nevidomé oči napovídali o tom, že je skutečně po něm.

Nikdo se nepohnul.

„Avery…“ otočil se Voldemort prudce k jinému muži opačného vzezření, než byl sedící nebožtík, tentokrát už se ani nesnažil své rozladění skrývat.

„Pane?“

„Není mi po chuti, že jsme kvůli vaší hlouposti přišli v ministerstvu o dobrého špeha, nechám vás žít, protentokrát ale varuji vás, má přízeň má své meze, teď jste právě viděl ukázku, když je někdo překročí, pro příště takové selhání netoleruji. Ať jsou pro vás má slova výstrahou.“

Avery sklonil hlavu a nejspíše si i oddechl, že z toho právě vyšel se zdravou kůží.

„Ano, pane, vynasnažím se, vícekrát vás nezklamu,“ náhle ho zasáhla prudká bolest, kterou nečekal, ta ho vyhodila ze židle a on se v křečích zhroutil na zem v pevném objetí šťavnatého cruciatu. Chudák těžce chroptěl a z úst mu začali téct sliny, tentokrát nebylo od stolu slyšet posměch jako vždy, když někoho Pán mučil.

„CRUCIO!“ zahřměl znovu Voldemort a Avery sebou před krbem zazmítal, takhle se vydržel bavit dalších pět minut, zvyšujíc tak napětí v každém členovi své temné armády, evidentně mu to dělalo dobře, udržoval tak morálku ve svých řadách, bylo to kruté ale účinné.

„To by stačilo, nechte ho tam,“ mávnul rukou jako by snad chtěl ležícímu chudákovi někdo pomoci a během vteřiny se Mistr zla přemístil na své místo v čele.

„Takhle to dopadne, když někdo neposlouchá a myslí si, že se jeho počiny nedozvím, ať je to pro vás všechny varováním,“ rozhlédl se Voldemort kolem sebe a pohledem se na chvíli zastavil na každém přísedícím, každý by přísahal, že jím ten rudý pohled sjel až na dno vlastní duše.

Všichni do jednoho ignorovali mrtvolu sedící ve svých řadách, to už patřilo k obvyklosti každého sezení, a aby to nestačilo, začal Voldemort obcházet stůl s rukama založenýma za zády jako někdo, kdo dohlíží na své stádečko.

„Kdo z vás mi řekne, co se stalo minulý týden, Luciusi?“

„Přijali jsme několik nových členů do našich řad, můj pane,“ podotkl hrdě vyhlížející muž s aristokratickou tváří nedávaje na sobě znát žádné znepokojení.

„Tohle nemyslím,“ obořil se na něho mistr, když odpovídal, tak se zastavil a poté zase pokračoval v chůzi.

Lucius Malfoy poprvé znejistěl, nejspíše přemýšlel, co po něm jeho pán asi žádá, než mu konečně svitlo, „pak to musí být incident v oddělení záhad.“

To slovo Severuse zaujalo, neměl sice všechny informace, co se zde odehrávalo, ale tento čin musel být jistě v novinách, ale nepamatoval si nic, na co by ministerstvo upozorňovalo, navíc by něco takového muselo být na titulní stránce. Jistě to ututlali, aby nevznikla panika, usoudil. Vůbec ho netěšilo, že tentokrát vědí jeho kolegové víc než on.

„Správně,“ přikývla hadí tvář a za tu dobu pomalu obešel celý stůl zpátky ke svému místu, stále si však nesedl, rád se díval na své čaroděje z výšky a získával si tak potřebnou autoritu.

„Mnozí z vás už jistě slyšeli o věštbě, kterou předpověděla před necelým měsícem jakási věštkyně ve Velkém Měšci. Zvěsti se šíří rychle a i já jsem byl zvědavý na přesné znění, jelikož se týkalo mého pádu,“ okolo stolu to lehce zašumělo.

„Vím, že vás to rozrušuje, mí věrní služebníci, není se však čeho obávat,“ Voldemort rozpřáhl ruce jako by chtěl obejmout celou místnost, „opravdu nehoráznost. Tedy jsem osobně, s několika z vás vnikl na ministerstvo a věštbu odtamtud vzal. To co mě ale zaráží je malý detail, jaký nemohu ignorovat, nehledě na selhání pana Wilkese, kde jsme ztratili nejméně dvacet našich věrných druhů,“ napínal všechny kolem a spokojeně popatřil po vážných tvářích. Všichni napjatě čekali, co z toho vzejde, Mistr by je přeci všechny nevolal pro nic za nic, i když potrestání neúspěchů patřilo mezi jeho časté kratochvíle.

„Slečna Petrželková,“ zasyčel, „která už není mezi námi, si dovolila vyslovit, že na vzestupu mé moci mě jeden z mých nejvěrnějších zradí a já zemřu jeho rukou, a toho bych se rád vyvaroval,“ slova pronášel nadlehčeným tónem a možná z téhle přetvářky šel největší strach.

„Neumím si však představit, že by proti mně, Lucius pozvedl hůlku,“ obrátil svou smrt ve vtip, nikdo se však nezasmál, naopak, plavovlasý muž sebou nepatrně cuknul jako by čekal přesný opak a on měl padnout k zemi v druhém pořadí hned po Wilkesovi.

„Můj pane, toho bych se nikdy neodvážil,“ pronesl s tou nejvyšší pokorou, jaké byl momentálně schopen.

Voldemort jej ignoroval a pohlédl stranou, „nebo můj věrný Severus, má pravá ruka,“ pokynul k muži po své levici.

„Pane…“ zatvrdil se Snape předstírajíc ledový klid, ač mu kapička potu stekla po zádech. Kráčel vskutku po tenkém ledě, nyní je bude Voldemort podezřívat, naštěstí všechny co tu sedí, nejen jeho. To mu bralo trumfy z rukou, pokud ho objeví, bude ho mučit celé měsíce, dokud sám nebude žadonit o smrt u jeho nohou a on mu ji s úsměvem nedopřeje, vyždíme z něho tu poslední kapičku naděje.

Smrt pomalu obcházela kolem, na kterého člena padne štěstí, nyní se uvidí. Téměř jako ruská ruleta.

Muži se začali pohledem probodávat navzájem jen tmavovlasá žena v černém s hřívou tmavých vlasů, vypadala sebejistě, tolik svému milovanému Mistrovi věřila, že mu byla oddaná za každé situace a věřila, že jí by neublížil. Bellatrix na Loda Voldemorta upírala toužebný pohled plný dychtivosti, přesto že ji odmítl ve svém loži, tak daleko sahala její oddanost.

„Kdo je to, můj pane? Ihned jej pro vás zabiju!“ vyskočila čarodějka na nohy hůlku připravenou v ruce. Chtěla zabíjet.

„Klid, Bello, nechceme tu přeci žádné zbytečné nehody,“ ukázal ženě mírně rukou, aby se znovu posadila, což bez odmlouvání ihned učinila, přesto si každého kolem sebe měřila dravčím pohledem plným šílenství jako by všichni byli zrádci kromě ní.

Když se to tak vzalo, všichni byli sobě nepřáteli.

„Je tu i jiný způsob, jak si získat vaší poslušnost, že Severusi?“

Lektvaristovi se ta otázka zavrtala do mozku, ano několik způsobů zde bylo a jeden horší než druhý, patřilo mezi ně bezbolestné veritasérum, po kterém by každý mluvil bez obtíží pravdu, další se nabízela oblíbená kletba cruciatus, kdy pod agónií bolesti prozradíte absolutně všechno, nitrozpyt, pravdomluvný driják, další a další způsoby, proto vydedukoval ten, o kterém si sám myslel, že je správný a nemýlil se. „Neporušitelný slib.“

Voldemort se usmál, „výborně.“

„Alespoň někdo je mezi vámi dnes vnímavý, snad jste si nemysleli, že vás tu dnes sprovodím ze světa všechny, to by se mi nevyplatilo, na to máte pro mě všichni svou cenu,“ hrál si s jejich psychikou a natahoval ji jako strunu od houslí, u něho jste totiž nikdy nevěděli, na čem jste. O to bylo horší předvídat Pánovi budoucí kroky.

Pokud Severus chtěl vyvrátit své podezření na přeběhlíka, musel souhlasit jako ostatně všichni, jinak už nemusel z tohoto sídla odejít vůbec. Nyní vážně litoval, že nedostal to šílenství místo Brumbála.

Dal by všechno, aby si to s ním vyměnil. Mohl by se mu také někdy pomstít, aby si sem šel jednou sednout místo něho, aby docenil, co pro něho dělá.

„Bello, pohár,“ poklepal koncem své hůlky na stůl před sebou, ze kterého se doslova přede všemi z mlhy stvořila obyčejná číše.

Potěšená smrtijedka trhla svou hůlkou a pohár jí přiletěl do ruky.

„Naplň ho svou krví, stačí pět kapek,“ pokynul.

Bellatrix s rozkoší přiložila konec hůlky ke své dlani a popotáhla, jakoby se řízla nožem. Několik kapek se ztratilo v hrdle číše, poté to samé udělali všichni přítomní.

„Opakujte po mě…“ pronesl Voldemort důležitě, smíchaná krev devatenácti lidí se najednou vznesla do vzduchu a utvořila kruh.

Následovalo hromadné odříkání zaklínadla. Tohle nebyl jen pouhý neporušitelný slib, toto bylo navíc spojené s krví, která začala v kruhu před Voldemortem vířit a otáčet se. Nakonec se proměnila v načervenalou energii, jež se doslova vsákla do Mistrova těla, nyní už nikdo neměl pochyb, že by svého pána napadl a ublížil mu. Tak si Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit pojistil loajalitu každého zde přítomných. Nyní si musel Severus připustit, že opravdu nastávají velké potíže, jelikož on nebude moci být ten, kdo černokněžníka sprovodí ze světa, ač by k tomu měl největší příležitost.

Severus a Lily

Kapitola 33.
Děsivé zpovědi

Kotva 33

„Jamesi, tohle není zrovna dobrý nápad, je dost pozdě, měj rozum,“ nabádal svého přítele Remus a následoval jeho rychlé kroky prázdnou chodbou.

„Ty mě vůbec neposloucháš, je tam, s ním, to vím jistě, a pokud mě chceš brzdit, tak můžeš klidně jít zpátky,“ odbyl ho stroze Potter a v rukou svíral rozložitý starý list papíru, který představoval mapu celého objektu s tím rozdílem, že zde se ukazovali všichni, kdo tu přebývali a to hlavní, kde se momentálně nacházejí. To byl důvod, proč se oba dva po tmě v jednu hodinu trmáceli liduprázdnými chodbami jako dva špioni.

„Nedal jsem ti tu mapu, abys mě tahal z postele pro své hloupé domněnky,“ mrmlal vlkodlak ospale a šel se svým pomateným kamarádem jen proto, aby ho nejen chránil ale hlavně, aby neudělal nějakou nerozvážnost, ke kterým se poslední dobou uchyloval víc, než dost často.

Onen plánek, co teď James křečovitě držel v prstech, mu měl sto chutí vytrhnout a okamžitě spálit na popel.

Že jsem mu to vůbec dal, litoval sám sebe Lupin. V jejich studentských letech ho používali ke stopování prefektů a hlavně učitelů, když chtěli nějakou tu klukovinu večer připravit na ráno a nestáli o žádné nečekané překvapení. Šikovná věcička, se kterou Remus přišel, ale teď mu to připadalo jako dost špatný nápad.

Před dvěma týdny ho náhodou našel na dně své cestovní tašky a dal ho svému nejlepšímu kamarádovi v domnění, aby ulehčil jeho svědomí. Bohužel, to mělo zcela jiné následky, než v jaké doufal.

Vážně mu tím chtěl pomoci.

James se blahosklonně domníval, že se mu Lily, jeho snoubenka odcizuje. Měl o ní strach a on vlastně také. Proto byl Pobertův plánek dobrou věcí, jak Pottera uchlácholit, když bude sledovat kde, se Lily Evansová právě nachází. To ale nevěděl, že tím začne být posedlí, jako si drak hlídá své zlato.

Dokonce to došlo tak daleko, že ho nyní vytáhl z nějakého nepochopitelného důvodu z postele a trmácel se s ním, kdo ví kam. Ještě štěstí, že si ze stolku stačil vzít svou hůlku. Tak ho dnešní zlá doba více než vycvičila, slovo zapomenout, často znamenalo přijít o krk.

„Domněnky, Remusi?!“ zvýšil Potter hlas rovnající se lodní siréně, která klidně mohla probudit celý hrad. Naštěstí se tak nestalo. Mladý muž na místě prudce zastavil, až do něho ryšavý vlkodlak narazil a třel si pohmožděný nos. Lupin mu věnoval mu vyčítavý pohled.

„No tak, Jamesi, uklidni se, pojď vrátíme se do postele, nechme to na ráno, chováš se jako hysterická ženská, Snape je taky jenom člověk, a i když se mi nelíbí stejně jako tobě a nevěřím mu, nemám chuť ho dnes vyzvat na souboj a tahat ho v pyžamu ven do mrazu,“ pokoušel se Remus smířlivě, ale stejně dopředu věděl, že to nezabere, jeho horlivý přítel byl neoblomný stejně jako Sírius, když mu o něco šlo. Vysloužil si za to od něho plamenný pohled, jež nezjemnily ani skla jeho kulatých brýlí.

„Nevymýšlím si, podívej se,“ doslova vlkovi přistrčil plánek až pod nos a Lupin si posvítil hůlkou, přitom zamžoural na hrubý náčrt Bradavických zdí a jeho místností. Chvíli marně pátral, než se zorientoval, až konečně našel Snapův kabinet, kde se pohyboval štít s přesným jménem.

Už věděl, co Jamese tak vytočilo a tentokrát musel dát jeho žárlivosti za pravdu.

„No dobře, ale to se dá určitě nějak vysvětlit,“ vydechl zrzek mrzutě, „třeba ji k němu poslal Brumbál, nebo…“ nestačil to ani doříct, protože se od něho Potter začal rychle vzdalovat a čím více se blížil ke sklepení, tím přidával do kroku v touze chytit viníky při činu.

Dnes to bude dlouhá noc, povzdechl si těžce Lupin s trpitelským výrazem a pospíšil si za svým druhem.

**************************************************************************************************************************

Lily se musela opravdu ohánět a to ve všech ohledech, pokud si chtěla jít brzy lehnout a nestrávit tu celou noc.

Na chvíli zauvažovala, zda to vážně neudělá, protože měla o Snapa strach. Přeci jen se mohlo stát cokoliv, co když mu nikdo nepomůže a on se vrátí zbitý? Nedej bože, polomrtvý. Při té představě ženu bodlo u srdce. Jistě, je zvyklý se o sebe postarat sám a jistě má u sebe všechny známé ampulky protijedů proti různým kletbám, které by ho měli postavit na nohy ale co kdyby?

Celou dobu to profesorce létalo hlavou pořád dokola jako meluzína, jedním uchem tak a druhým zpátky.

Donutila se však krájet, drtit a míchat to, co měla napsané škrobeným písmem svého dobrodince na papíru.

Právě vhazovala tři kapky Rulíku zlomocného a třikrát zamíchala po směru hodinových ručiček, dokud se tekutina nezbarvila z jemně oranžové na černou, něco bylo špatně, s hrůzou si všimla malé poznámky dopsané k postupu.

Přehlédla to!

„Zamíchat PROTI směru hodinových ručiček!“ zaúpěla nad svou zbrklostí a musela celý lektvar, který připravovala tři čtvrtě hodiny nechat zmizet a začít znovu od začátku, „to mi dělá schválně,“ vyfoukla vzduch, ze vzteky červených tváří.

„Vrrrr.“

Čarodějce to pocuchalo nervy, a aby to nestačilo, byla nervózní jako na své první hodině létání. Musela si otřít zpocené ruce do svých šatů.

Mávla otráveně hůlkou nad zkaženým dílem a celý obsah kotlíku zmizel.

„Aquamenti,“ poručila a do kulaté nádoby se napustila nová voda zahřívaná rudým plamenem vespod.

Měla na sebe vztek, neuměla nic udělat správně? Neuměla dávat pozor? Věděl, že to zkazí a chtěl ji tím jen ponížit? Ne, věřil jí, že to dokáže, spoléhal na ni. Ředitel také. Věřila tomu celou svou duší. Nesmí ho zklamat ale to, že tu první dávku zkazila mu rozhodně neřekne, aby se tak přes velmistrem lektvarů ztrapnila nadobro.

Stejně připisovala svou roztržitost vypjaté situaci a druhá část vyplňovala únava.

Alespoň čarodějce kotlík nevybouchl do obličeje, což se mohlo lehce stát, jakmile jste přimíchali špatnou přísadu, či jste vařili tekutinu moc dlouho.

To by se jistě tomu netopýrovi nikdy nestalo, nekrčila nos.

Povzdechla si sama nad sebou a snažila se oprostit od těch trýznivých myšlenek, co se teď asi u Voldemorta děje a proč svolal další schůzku. Důvodů mohly být desítky, jen si vybrat.

Vážně se tím užírala teď, když k tomu panovačnými chlapovi něco cítila, trnula jako by seděla na růžích s centimetrovými trny.

Všechno tu na ni tak nějak doléhalo, možná to bylo tou ponurostí, která se tu rozprostírala a jediné světlo v temnotě, vydával plamen na stole pod kotlíkem, pak tu byly silně omamné byliny a přísady, kterými voněl i Severusův plášť pokaždé, když k němu byla dostatečně blízko.

Rychle zavrtěla hlavou ze strany na stranu, musela zahnat jak vtíravý spánek, únavu, tak ty vtíravé vzpomínky ale jak, když byla v JEHO laboratoři! Pracovala s JEHO nástroji a surovinami.

Stále měla tak trochu pocit jako by tu někde stál, pozoroval ji, a co chvíli očekávala peprnou poznámku na svou nešikovnost.

Prudce kopla do stolu, aby ji alespoň bolest přivedla zpátky do reality.

Lily vzala ostrý nožík a nakrájela červenou dračí fazolku.

„No tak, nevrť se, ty potvoro,“ procedila žena skrze zuby a po půl minutě konečně tu vrtící se věc rozkrojila a dokonce bez zranění, to se považovalo za úspěch nemít z palce v takových chvílích jehelníček.

Mrkla na pergamen, tentokrát si raději přečetla celý postup ještě jednou a důkladněji.

Následovala rozdrcená mandragora, tři kapky čtvrtníčku, kapka olivového oleje, tři šupiny hřivnatce a konečně rulík zlomocný a teď nezapomenout desetkrát zamíchat PROTI směru hodinových ručiček a nechat odstát dvacet minut na mírném ohni, než se do něho dá 10g hvězdného prachu v podobě stříbrného prášku, což je nadrcený měsíční kámen z Afriky.

Lily lektvarem pomalu zamíchala, pak ho odstavila na mírnější plamen, kde pomalu pobublával.

Ještěže stačila ustoupit stranou, když se Snapovi dveře doslova rozletěly jako by na ně někdo namířil hůlkou a křikl BOMBARDA!

Tak se lekla, že strčila bokem do stolu a tekutina v kotlíku mírně vyšplíchla na pracovní desku s nepříjemným zasyčením.

Ospalost byla najednou zcela zapomenuta.

Dost se obávala, že sem právě vpadl Maďarský trnoocasý drak, nebo že nějací studenti si chtěli ze svého učitele vystřelit za ty nekonečné tresty, na které si jí ten půl rok stěžovali.

Jenže místo velkého šupinatého těla nebo vysmátých tváří školních výrostků do místnosti vpadl James a v rukou držel pozůstatky něčeho, co připomínalo mapu a hned za ním v závěsu Remus s chlupatými papučemi na nohou, kde se pohupovaly plyšové bambule.

Lily vykulila oči. Co tu ti dva dělali?

Jindy by se té hašteřící dvojici od srdce zasmála, ale tohle ten případ nebyl.

„Co si sakra myslíš, že děláš? Jestli Snape zjistí, že jsi mu vyrval dveře z pantu, rozmázne tě na zdi,“ tahal Jamese vlkodlak za rukáv a jeho přítel vypadal, že ho tento výrok o navrácení zdravého úsudku ještě více rozběsnil.

„Rozmáznu ho prvního,“ vrčel Potter.

Prudce sebou trhl, až ten kus pergamenu nechtěně rozpůlil od shora dolů a jeden kus zůstal jemu a druhý vlkovi, ten jen zničeně zakoulel očima.

Najednou si oba uvědomili, že už jsou vlastně uvnitř a upřeli pohled na jedinou živou osobu široko daleko postávající kousek od nich.

Rozhněvaný vůdce ztratil zájem o zničený plánek, jež právě skončil zapomenutý na zemi spolu se svou soudností a přikročil k překvapené rudovlásce tak, až se nad ní hrozivě tyčil jako vzrostlý topol.

Lily toho milého studenta, který vyrostl v citlivého muže, vůbec nepoznávala, dokonce o krok ustoupila dozadu jako by očekávala, že ji každou chvíli uhodí.

Vážně se modlila za to, aby se toho neodvážil.

„Jamesi?“ začala zmateně, hrubě však na ženu vyjel, aniž se mohla jakkoliv bránit.

„Co tu děláš, Lily? Není na návštěvy svých starých známých dost pozdě?“ mělo to vyznít jako vtip ale z toho, jak se právě tvářil, by zmrznul úsměv i Yetimu na rtech. Mimoděk se otřásla.

„Spolkla si snad jazyk?“ osočil se ještě hněvivěji, jakmile neslyšel požadovanou odpověď, jež by jeho ego uspokojila, a chytil ji mrštně za ruku, přitáhl si to ženské tělo raději blíž k sobě. Šel z něho nepopsatelný strach, že zprvu nedokázala vydolovat z krku ani hlásku.

„Jamesi, nech ji, vždyť vidíš, že je tu sama,“ objevila se po jeho levé ruce zrzavá rozcuchaná kštice s logickým vysvětlením poukazující na její jedinou přítomnost, a že tu nedělá žádné nepravosti, což byla vlastně pravda. Lily prosila Remuse pohledem o pomoc, pokud neuvěří jí jemu snad ano.

Vlkodlak v pyžamu se čarodějku snažil chránit, ale i když měl zájem bránit jak svého kamaráda, tak svou kamarádku, nehodlal do toho příliš zasahovat a vynaložit k tomu svou ničivou vlkodlačí sílu. Raději hrál roli pasivního prostředníka s diplomacií.

„Nepleť se do toho, Remusi!“ křikl popudlivý čaroděj, který Lily právě v tuto chvíli připomínal smrtijeda daleko víc, než sám Voldemort v té nejhorší náladě, ve které si s ním laškovat, znamenalo doslova vypařit se na místě.

Teď toho měla Lily právě akorát. Křičet na ni chtěl? Obviňovat? To tedy ne.

„Tak dost!“ ohradila se žena, jejíž trpělivost právě vybublala na povrch. Byl nejvyšší čas vzít situaci do svých rukou, jelikož se od Lupina ničeho více nedočká.

Ani nevěděla, kde se to v ní vzalo, možná za to mohla její skleslá nálada, únava nebo tohle ponuré místo jako hodné pro jezevce, ale tohle osočování už dál snášet nehodlala. Každému občas přeteče pohár trpělivosti a ona, i když Jamese měla ráda, ho nechtěla mít neustále za zadkem kamkoliv se hne. Tohle byl vrchol. Měl by vědět, kde končí soudnost a začíná posedlost.

„Jak sem můžete takhle vtrhnout jako nějací devianti? Chováte se hůř než naši studenti! Oba byste zasloužili školní trest. A když chcete vědět, co tu dělám, tak to není žádné tajemství,“ zvýšila hlas a vytrhla svou ruku uzurpátorovi, obě si pak dala odhodlaně v bok a prudce se nadechla k další salvě spravedlivého hněvu.

„Profesor Snape mě sem před nějakou dobou zavolal, abych za něho připravila léčivý lektvar, který dá Poppy Albusovi na ošetřovně,“ přešla rychle do protiútoku a najednou to vypadalo, jako když se o sebe třou dvě výbušné třaskaviny a soutěží o to, která vybuchne jako první a vše spálí na prach. Ti dva souputníci se měřili pohledy, jenže v tom jeho zahlédla notnou dávku nedůvěry. Jak mu měla ukázat, že mluví pravdu? Vždyť on si to nenechal ani vysvětlit.

„A to ti mám věřit?“ nevesele se zasmál, nedal se tak snadno odbýt a ten vražedný třpyt v očích, také nevěstil nic dobrého, spíše mraky na obzoru.

„To bys měl, protože jak vidno, Albus Brumbál je vážně zraněný a pochybuji, že i přes tvé velké sympatie by tě Snape požádal o pomoc s přípravou, když jsi měl z lektvarů dost mizerné známky,“ oplatila mu sarkasticky, aby nebylo pochyb, jak si jeho léčivých schopností cení. Bylo to sice trochu pod pas, ale nelhala, dobře si pamatovala, kdy se vracel z hodin s ohořelými prsty, vlasy nebo natrženým hábitem a to nepočítala případy, kdy se všichni v posledních vteřinách vrhali na zem před jeho vybuchujícím kotlíkem. V tomhle se Snapovi nemohl ani zdaleka rovnat, zatímco on exceloval v lektvarech a bylinářství Potter vynikal v obraně proti černé magii a létání.

„Tak počkej, Brumbál je kde?“ přihlásil se zmateně Remus o slovo. Nejspíše zvědavost ho přesvědčila, že už by také mohl trochu vystrčit růžky a rychle zjistil, že prostě některé informace mu zásadně chybí, ale ihned byl umlčen jako by v načatém rozhovoru neměl žádné místo, navíc jeho přítele tato znepokojivá otázka o stavu jejich milovaného ředitele a dobrodince nijak neznepokojila, ba ji nevzal vůbec na vědomí.

„A kde je teď? Proč tu Snape není?“ spustil vyčítavě, okatě se rozhlížel po místnosti a na pár vteřin popatřil na dveře Severusova bytu na druhé straně kabinetu jako by mu strašně vadilo, že se tu kolem jeho dívky ten netopýr nemotá a on ho nemůže spravedlivě srazit svou hůlkou k zemi.

Kde se v něm brala všechna ta zášť? ptala se sama sebe Lily, takový nikdy nebyl. Ve škole si moc blízcí nebyli, pravda, ale tohle už hraničilo s veškerými konvencemi, to už po sobě při večeři mohli házet ovoce!

„Odešel na další schůzku smrtijedů, Voldemort ho k sobě povolal, jinak bych tu vůbec nebyla a netrávila bych celou noc s vařením téhle věci,“ pohnula na vysvětlenou prstem kousek vedle na vroucí tekutinu na stole v začouzeném kotlíku od firmy Křápol a. s.

Co to do něho jen vjelo? Proč se tak chová? Ten nedůvěřivý pohled. Vůbec ho nepoznávala, čišel z něho vztek a viděla mu v očích, že kdyby tu nebyl Remus odtáhl by ji zpátky do pokoje snad i násilím. Choval se jako uřknutý a bezohledný tyran. Tohle chování ale už omluvit nehodlala a on z toho také jen tak nevyklouzne, zcela stačil ten incident předtím na chodbě před její učebnou. Pokud se blahosklonně domníval, jak ji tu nachytá se Snapem v pozici roznožmo, tak se hluboce mýlil, to však v Lily vyvolalo vlnu spravedlivého ohně, jež už nešel uhasit a on měl hlavně mlčet, protože svým nadcházejícím proslovem tomu akorát nasadil korunu.

„Tak na schůzku k té své smečce vrahů? Měl tam raději zůstat, být totiž přeběhlíkem znamená být odepsaný na obou stranách. A ty by sis, měla uvědomit, kde chceš stát, mám za tebe zodpovědnost Lily, jsi moje a tak to zůstane, nenechám si tě vzít, natož někým takovým. Zrádcem. Nebo pochybuješ o tom, že nás všechny zradí?“ ušklíbl se pohrdavě, rozhodně nepůsobil, že by si to měl nechat vymluvit a to profesorku mrzelo. Paličák jeden.

Měla sto chutí začít křičet, začít Severuse obhajovat, ale pravdou bylo, že si tím stále nebyla tak úplně jistá. Srdce křičelo ano, rozum však ne a pro co se tedy měla rozhodnout? Musela přiznat, že Snape odstupem času měl mnoho příležitostí je zradit, ale neudělal to a teď stejně jako předtím se snaží svou duši u Voldemorta vykoupit a za tu odvahu ho obdivovala a James hanobil, těžko říci, co by dělala ona sama v jeho kůži.

Litovala by se? Odcestovala do zahraničí? Změnila identitu? On to neudělal a ke všemu se přidal k Fénixově řádu a Brumbál mu věří, tím si byla více než jistá. Proto nesnesla, aby na něho James házel špínu, když oba dva měli na rukou nespočet životů v těch dlouholetých potyčkách mezi přisluhovači Pána zla a nevinnými lidmi. Tím Lily došla k jedinému závěru. Pokud ho tu někdo má za jeho nepřítomnosti hájit, tak jedině ona, dlužila mu to a nikdy by si to neodpustila, ať byl jakýkoliv a dost možná toho bude později třebas litovat.

„Asi by ti prospělo trochu empatie, co kdyby tě příště vzal sebou, ať na vlastní kůži vidíš, co všechno musí podstupovat, pak by sis to třeba příště rozmyslel,“ zamračila se na něho jako hejno čertů a dál pokračovala v rychlém sledu.

„Zradí? Jak si tohle vůbec můžeš myslet? On teď nastavuje vlastní krk za svoji i naši budoucnost, potřebujeme ho. To bez Snapa bychom nevěděli, kde smrtijedi příště zaútočí, to bez něho bychom neposlali bystrozory na tyto tajná místa a nezachránili bychom tolik mudlů a čarodějů a to je podle tebe nic? Pokud o něm pochybuješ tak pochybuješ i o Albusovi Brumbálovi. Já mu věřím, a ty bys měl také,“ zabodla svůj horlivý pohled do jeho tvrdých očí podobající se dvou rozžhaveným uhlíkům, rozhodnuta i za cenu toho, co si o ní bude myslet stát za svým a momentálně za tím správným. Za Severusem.

„Ty mu věříš ze zcela jiných důvodů! Přiznej to,“ vykřikl rozhněvaně James, až se rozechvěli sklenice na policích, „vím, jak se na něj díváš, jen hlupák by to neviděl a jak se mám pak cítit? Mám stát stranou? Nechat ho, aby na tebe pokládal ty sví špinavý pracky? Zkus popřít, že se o něho nezajímáš, Lily, zkus popřít, že ti na tom parchantovi nezáleží víc než by mělo,“ vrčel jako vzteklý pes, kterého jste právě nakoply do oněch míst, a on vám právě šel po noze.

Měl pravdu, to uznávala. Záleželo jí na Snapovi ale přiznat to, tak by se stejně necítila lépe a navíc se o své niterní pocity a představy se svým snoubencem nechtěla dělit, snad proto, že pro ni tolik znamenal. Zčervenala a děkovala všem dobrým duchům, za takové šero tak poznat tu zákeřnou červeň na jejích líčkách bylo mnohem těžší než za bílého dne.

Styděla se snad za, to že se do Severuse zamilovala? Ne. Uvědomovala si to pokaždé víc a víc, jakmile se na něho podívala nebo ho zahlédla jít po chodbě. Musela za ním stát, protože nikdo jiný to neudělá. Nikdo v něm nevidí spasitele, učitelé se mu vyhýbají, čarodějové bojí a ministerstvo se drží stranou jen kvůli Brumbálovi, jež ho vzal pod ochranné křídlo, jen ona mu bezmezně věří. Ne proto, že by to tak udělal každý nebelvír, ale proto, že je žena, že k němu něco cítí, a to je mnohem víc, něž všechna nenávist okolo. Nikdo nevidí, jak se obětuje, jak přichází z každé schůzky morálně zničený se šrámy na duši a zotavuje se z následků cruciátů, kterými ho jeho Pán zasypává.

„Křivdíš mu, Jamesi,“ vydechla zničeně kroutíc přitom hlavou, „věřím mu, protože mi zachránil život víckrát než ty nebo Remus a to je co říct. Mohl mě kdykoliv zabít nebo někoho jiného ale neudělal to, nemyslíš, že to něco znamená? Vím, že ho nesnášíš, ale studentská léta už jsou dávno pryč,“ bohužel ani tímto výrokem svého oponenta nijak neuchlácholila, možná se ještě více zatvrdil, proč nemůže být tak vnímavý jako ředitel, zaúpěla v duchu.

Kdyby jen slyšel Severus, jak ho chrání, jistě by se jí postavil po boku, zalitovala muži respekt nahánějící nepřítomnosti. On však plní daleko horší poslání než je nějaká bezduchá citová hádka.

Lily se sama snažila uklidnit, nesměl to na ni poznat, nesměl vědět, co k tomu černému pavoukovi cítí, ale ona tušila, že to dávno ví, podezíral ji, a ten dnešní vpád sem to jen potvrdil. Neměla mu to za zlé, ale styděla se sama za sebe, že mu nedokáže říci pravdu, že ji na Snapovi záleží a mnohem víc než to. Byla ochotna za něho dýchat. Nebyla na to připravena, ale evidentně ta situace už nastala, snažila se však zapírat do poslední chvíle, snad protože nechtěla ztratit dobrého přítele, kterého si vážila, ač ho tím velice raní. Takový ale už osud bývá. Někoho získáte a někoho ztratíte. Pokud to tak má být, musela se s tím smířit, nadechla se k odpovědi, ale vlkodlak, jenž zůstával potichu, čarodějku předběhl.

„Jamesi, tohle je pádný argument, ten kdo ti zachrání život, si zaslouží tvoji úctu,“ snažil se Lupin urovnat nepříjemnou situaci dvou milenců ale marně. Zřejmě celou potyčku vůbec nepochopil, což u něho nehrozilo, jelikož by urazil svou inteligenci nebo se do toho prostě nechtěl míchat a cítil se jako páté kolo u vozu a svým výrokem to vážně nevyžehlil.

„O úctě bych ve tvém případě pomlčel, Remusi,“ otočil se k němu prudce jeho druh, útočící podobně jako kobra na všechny strany, nejspíše mu tím chtěl naznačit, aby se klidil pryč a nechal je tu o samotě, ale ten se nehodlal hnout z místa a tak pokračoval: „to co jsi provedl v Sonesborou nijak neospravedlníš, oni ti věřili a ty jsi je poslal na smrt bez kousku svědomí, nejdříve si to uvědom a až pak mě poučuj,“ odsekl Potter.

Lily ihned pocítila změnu nálady v celém prostoru kolem sebe, jež se náhle vyhrotila na okraj srázu, i v tom příšeří, jež tu panovalo, Lupin celý zbledl.

Co jen vyvolalo takovou reakci u jinak usměvavého mladíka, který se snažil každého bránit a jít na problémy s přátelským udobřováním? Co se stalo v tom místě, o kterém se James zmínil? Měli před ní nějaká tajemství? Vrtalo ji to hlavou a na chvíli pozapomněla na svůj nynější problém a zaposlouchala se do hovoru.

„Co se stalo v Sonesborou?“ zeptala se zvědavě. Ženina popudlivost pomalu opadla, možná to neměla zmiňovat a šťourat do toho ale už tak do všeho strkala nos až příliš. Strašně Lily mrzelo, jak před ní posledních pár měsíců všechno tají, teď se třeba dozví malý kousek chybějící skládačky.

„On se ti nepochlubil?“ dobíral si čarodějku Potter a založil si ruce na hrudi, možná si pohrával s myšlenkou, zda to Lily říci či nikoliv, nebo prostě jen napínal situaci do krajnosti. Vzduch kolem houstl s každou prodlenou vteřinou.

„Nevím, jak ses to dozvěděl, ale neříkej ji to, prosím,“ ozval se Remus tichým zdrceným hláskem. Nebylo v tom žádné varování spíše lítost, styděl se za sebe a dost možná myšlenky na to pro ni neznámé místo ho dlouhou dobu nesmírně mučili, ač to na sobě nedával znát. To v rudovlásce vyvolalo další a další řetězce otázek, na které kdyby nedostala odpověď, udělala by rozhodně lépe.

„Proč by to neměla vědět? Vy dva jste dost velcí důvěrníci už od školy nebo ne? Neříkáte si snad všechno? Proč ses tedy Lily nepochlubil? Máš strach, že tě odsoudí? Že v tobě uvidí zrůdu?“ zpražil mladík vlkodlaka svou mluvou a ony slova ho ťali přímo do těla jako by vám někdo nasypal sůl do otevřené rány. Profesorka chtěla svá zvědavá slova vzít zpátky, ale už bylo pozdě. Co jen ten chudák udělal tak strašného? Kousla se do rtu.

„Remus,“ pomalu se ten tmavovlasý kouzelník obrátil čelem zpátky k ní, „jak víš, je vlkodlak. Před časem se vydal do tajné vesnice, obývanou stejnými nešťastníky. Žili tam jen muži a ženy s tímto postižením mimo dosah Ministerstva kouzel. Žádné zákony, žádná pravidla, byla to pro ně taková malá utopie, stany a sruby mimo civilizaci obklopeni lesem. Přežívali poblíž mudlů jako ostatní, jelikož jim nezbývalo nic jiného, než chodit do jejich světa pracovat a vydělat si nějaké peníze na přežití, jelikož by je nikde jinde nezaměstnali. Přesto nepodléhali žádným prohlídkám, vstoupit tam nějaký čaroděj se zlou by se potázal. Samozřejmě byl celý tábor obehnán magickými opatřeními s matoucími kouzly těmi, kdož měli hůlku a znali několik dobrých kouzel. Remus tam jednoho dne přišel, protože si myslel, že se tam bude cítit mezi svými. Čekal ho ale velký omyl,“ mávl rukou do prostoru James.

Slečna Evansová pozorně poslouchala se srdcem až v krku a pokradmu pokukovala po chvějícím se příteli, kterého znovu dohnali démoni minulosti k nehorázným mukám, a jen s obtížemi, snášel ta pravdivá slova, za které se nenáviděl.

Zarytě mlčel se skloněnou hlavou.

„Nejen, že se v celé jejich žebříčkové hierarchii pohyboval někde úplně dole, a tak se to snažil vynahradit svou hůlkou a vědomostmi, ale také se dopustil několika chyb. Jenže když všichni okolo zjistili, že měl tu protekční možnost studovat v Bradavicích, což oni nemohli, zcela nepokrytě ho vyhnaly ze své smečky. Pochop nebyl jako oni a považovali ho za zrádce, protože se tak vymezoval, nepatřil k nim ani k nám.“

Ano tohle profesorka věděla, vlkodlaci měli zakázáno studovat, protože rodiče zdejších žáků byli jednoznačně proti, nechtěli, aby jejich dítka museli být vedle těch nebezpečných zvířat v ohrožení a dokonce to schválil i Ministr kouzel Nobby Leach. Do teď vlastně nechápala, jak se Lupinovi podařilo v Bradavicích studovat? Přesto s ostatními soucítila, nejen, že měli na svých bedrech tohle strašné prokletí, ale také stáli na okraji společnosti, odepsaní, bez domova. Nikam nepatřili, a i když o těchto tajných táborech dosud neslyšela, neuměla si ani představit jaké to musí být, jaké příkoří musejí snášet.

Čarodějčiny myšlenky upoutal Potterův krutý hlas jako by se v Remusově utrpení doslova vyžíval.

„Urazili ho, vystrnadili a zakázali mu, se vracet a víš, co náš milý Remus udělal za to, že pokořili jeho ego?“

Žena zakroutila hlavou v očekávání něčeho hrozného.

„Jamesi… ne,“ ozval se Lupin, ale zmohl se jen na zoufalé napomenutí, snad ani on nevěřil, že tento úsek jeho života nehodlá nikomu říci, v tom se však mýlil.

„Postěžoval sis Moodymu, viď Remusi? Tomu jednookému tupohlavci hrajícího si na bystrozora se smyslem pro pořádek, který si nedal pozor na pusu a tak to za několik hodin vědělo celé ministerstvo. A co si myslíš, že se stalo potom?“ napínal celou situaci k prasknutí jako by vyprávěl nějaký dobrý vtip na pobavení všech přítomných, nikdo se však nesmál.

Lily viděla, jak Lupin zatíná pěsti do dlaně, pokud ho někdy vůbec viděla rozčileného tak to bylo právě teď, uvědomoval si ale svou sílu a raději se držel stranou, jinak by to dopadlo hodně zle.

„Co se stalo?“ pípla se zatajeným dechem.

„Zmasakrovali je, bystrozoři celé Sonesborou vypálili a pozabíjeli živou duši, děti, muže i ženy, nechtěli je zatknout a předvést před Starostolec prostě je na rozkaz Moodyho pobili jako zvěř, jen pár se jich zachránilo. Tedy spíše ti nejsilnější vlkodlaci, to je asi důvod, proč ho Šedohřbet nemůže ani cítit. Věřím, že má na Remuse spadeno od té doby co se dal k Voldemortovi a té jeho sebrance,“ přisadil si a všechny tím zarazil. Nejen jak neurvale se choval ale fakt, že by tohle nikdy jindy neřekl. Oba dva byli šokováni Jamesovím jednáním.

Slečna Evansová neskrývala svůj údiv a pokusila se ho schovat za svou dlaní, jež si přitiskla na ústa. Tohle znělo neuvěřitelně a ještě více děsivě, že by Remus udělal něco takového! Bohužel už jeho vlastní provinilý výraz ho usvědčoval nade vší pochybnost. Bylo jí ho líto, očividně svého omylu litoval. Soucítila s ním, také měla nějakých pár strašáků ve skříni, ale se každý za svůj život za něco styděl.

„Remusi, to… já tomu nevěřím,“ špitla, viník se na ženu nepodíval, byl tím sám zdrcen a dozajisté se přemáhal, aby po svém příteli nevyletěl a uklidňoval se raději pohledem na chladnou kamennou zem pod sebou.

„Nemusel si to vytahovat, Jamesi, tohle ti nikdy neodpustím, možná jsem udělal věci, za které vždy budu nést vinu ale to co jsi ty udělal té ženě v Kruvalu bylo daleko horší a já jsem o tom před Brumbálem a ostatními pomlčel, protože jsem tě chtěl chránit, jsi můj přítel, ale teď o tom začínám pochybovat,“ procedil skrze zaťaté zuby Lupin a myslel to sakra vážně podle toho napjatého výrazu ve tváři a svalů vystupujících na krku.

Lily nechápavě hleděla z jednoho na druhého, co se to sakra děje? Kruval? To je chlapecká škola z Evropy, co by tam dělala nějaká žena? A co jí provedl? Proč háží na sebe jedno obvinění za druhým, o kterých neměla ani tušení? Sypali to z rukávu jako nějaká zvrácená esa v přesvědčení, které bude lepší? Tohle jsou nejlepší kamarádi? Co se to s nimi za ty léta stalo? Kde jsou ty časy, když si kryli záda, když vyváděli různé vylomeniny a hrdě se k nim hlásili, aby dostali stejný trest? Kdy se poplácali po rameni a mávli rukou nad vším, co by je mohlo rozdělit. Vůbec je nepoznávala, ale věděla, odkud to plyne.

Válka.

Válka mění každého k horšímu, ti co si prošli peklem, jsou vděční za to, co mají. Boje rozdělují manžele i přátele. Nechává na vás nezhojené jizvy, které vám do smrti budou připomínat, co se stalo.

Potter se proti tomu agresivně postavil, „kdybys byl můj přítel, choval by ses jinak, a pomohl bys mi, co je pro Lily nejlepší, když to sama neví, tak tu teď Snapa neobhajuj, jako nějakého světce, kterým není a rozhodně nezachrání celý svět jedním zaříkadlem, za chvíli třeba budeš stejný vrah jako on, nebo už jím jsi?“ vyštěkl rozezleně.

Lily zalapala po dechu.

To už ale ani Lupin nevydržel se netečně nechat obviňovat jako strašák na poli a tasil svou hůlku k útoku, dobře si byl vědom, co udělal ale, aby ho za to osočoval James, jemuž věřil jako svému bratrovi, tak na to neměl právo. Pohár vlkodlakovi trpělivosti přetekl a pomyslná hradba mezi těmi dvěma rozdílnými muži vzrostla o několik metrů výš.

„Nemáš právo mě tu nazývat vrahem, příteli, ohlédni se sám na sebe a zkus popřít, že jím nejsi ty!“ mrštil po něm Remus tvrdě svá slova a tentokrát si servítky nebral, až se mu chtěla ruka, jak v ní pevně svíral to tenké dřevo mířící příteli na prsa z necelých dvou metrů. Teď to bylo na ostří nože. Nechal se vyprovokovat. Ženin snoubenec to přehnal na plné čáře, neviděl však nic, čím by se provinil, jako by už tu svou kousavou vlastnost měl odjakživa. V duchu ho proklela. Měla chuť vypláchnout mu ústa mýdlem, což by si nepochybně zasloužil.

„Skutečně? Říkáš o mě tak nechutnou věc a přitom jsem jen ukončil její utrpení, té ženské jsem vlastně pomohl,“ zvednul v obraně ruce Potter, ale ten křivý úšklebek Lupina jen více vyprovokoval.

„Čí trápení?“ upozornila na sebe zmatená Lily, ale oni ji neposlouchali.

„Ta žena neumírala, ty bastarde, žádala nás o pomoc, klidně jsi ji zabil před mýma očima bez kousku slitování a tomu ty říkáš trápení? Jsi vůbec ještě ten koho znám nebo ten je už pryč? Vzpamatuj se prosím, Jamesi, tohle nejsi ty.“

Tmavovlasý čaroděj se ani neobtěžoval vytahovat svou vlastní hůlku, zcela věřil, že proti němu Remus nezaútočí, tak si byl jistý, jen se uchechtl a pohodil hlavou, jako někdo koho to vůbec nezajímá, „tak jako tak by ta mudla zemřela dřív nebo později, na tom nic nezměním, není čas nad někým takovým ronit slzy, v tu chvíli jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl, abychom dokázali Karkarovi utéct a dál už se o tom nehodlám bavit. Kdybychom ji vzali sebou, zdržela by nás daleko víc, chytili by nás všechny a já tam vážně chcípnout nechtěl a myslím, že ty taky ne. A teď tu mám jiné naléhavé záležitosti k probírání než se tu s tebou hádat o nepodstatných věcech,“ odbyl ho rázně a zcela ignoroval napřaženou hůlku v jeho ruce.

Dál už se odmítl vlkovi věnovat, a jak se otáčel zpátky k ženě před sebou, smazala mu ten zlý úšklebek z tváře pořádnou fackou. Nelitovala toho, vždyť on se choval jako ten arogantní hezoun Lucius Malfoy, který se domníval, že všechno musí být po jeho a nějaký život v tom vůbec nehrál roli, když tím zachrání svůj vlastní zadek.

Už to dál prostě poslouchat nemohla. Pokud do teď Remus v sobě nenalezl odhodlání uštědřit příteli lekci a zaútočit na něho, udělala to sama. Ta krutost v Jamesově hlase ji dohnala k tomuto vyhrocenému činu a dala do toho vážně všechnu svou sílu posilněnou vztekem a opovržení nad jeho politováníhodným chováním.

Než se Potter vzpamatoval, už měla svou hůlku pevně v ruce. Popravdě nevěděla co udělat, nechtěla mu ublížit, ale trest si zasloužil, jediné co Lily ale napadlo pro tuto chvíli, bylo: „osm hodin, zapomeň!“

Muž na místě znehybněl zcela paralyzován kouzlem, vypadal najednou netečně a zmateně jako pacienti od Svatého Munga pro kouzelné choroby. Jednou, když se tam byla podívat za svým kamarádem Bilym, jež tam skončil po nevydařeném útoku na ministerstvo smrtijedy. Byl to hrozný pohled, pacienti se loudali tiše po chodbách a nejvíce připomínali průsvitné duchy se svýma prázdnýma očima či co více, mozkomory, jež vám vysají všechny dobré pocity a vzpomínky a pak zůstane jen stesk, smutek a výčitky. Při té vzpomínce se otřásla.

Kouzelník se mezitím ani nehnul.

Tento asi půlhodinový stav podobný kouzlu imperius, kdy někomu pozměníte paměť, jedním ze složitých neverbálních kouzel funguje spolehlivě, až se z toho vzpamatuje, nebude si tento rozhovor pamatovat, bohužel oni ano a ty svoje nové vlastnosti, které by mu nejraději vymlátila hlavy, mu taktéž zůstanou, s tím nemohla nic dělat.

Lupin sklonil v úžasu vlastní hůlku, tohle zřejmě nečekal, sice chtěl něco poznamenat, ale raději pomlčel.

Lily zmateného Jamese dostrkala k vyvráceným dveřím a bez výčitek ho z nich vyhodila na chodbu se slovy: „BĚŽ SI HNED LEHNOUT!“

Nejradši by mu pověsila na krk cedulku „hádej, kdo ti zničil dveře“ a posadila ho provokativně do křesla za Snapův stůl, aby až se vrátí, si na něm shladil žáhu, ale tak krutá na rozdíl od něho co tu dnes předvedl, nebyla.

Třeba dojde úplně jinam, třeba k Filchovi a ten si ho v tomhle stavu náležitě podá, ušklíbla se nad tím v duchu.

Jakmile se ta oživlá zombie rozešla pryč, vrátila se zpátky k postávajícímu Lupinovi, kterému se celý tento rozhovor zaryl do mysli a ani paměťové kouzlo by mu tuto událost nevymazalo.

Zastavila se jen kousek od něho, co teď měla dělat? Rozhovor by mu mohl pomoci ale co když ne? Co když na ni bude naštvaný, že se dozvěděla, co neměla. Jistě by teď odtud co nejrychleji rád zmizel, jenže ani to neudělal. Ať to bude jakkoliv, musí to zkusit, slíbila si Lily a povzbudivě se na něho pousmála.

„Mrzí mě to,“ položila mu ruku na paži, ve které dosud třímal magické dřevo jako by se bál, že ze skříně vylétne celá kavalerie černokněžníků, „vážně nevím, co se to s ním děje, nepoznávám ho, je z něho úplně někdo jiný, dokonce se ho začínám i bát, neměl s tebou takhle mluvit, Remusi,“ přiznala po pravdě a vlk lehce svěsil ramena, až jí připomínal schlíplé ramínko na šaty. Naprosto k zoufalství.

Lupinovi mohla říci všechno, byl to ten typ člověka, jež vám ve všech citových záležitostech rád poradí a nikdy vás sám neodsoudí, ale teď mu samotnému došla slova a bylo na ni, aby mu nabídla svou podporu.

„Nedívej se na mě prosím, nejraději bych se neviděl, Lily,“ promluvil tiše a přesunul pohled jinam, kamkoliv jen ne na ni jako by ženu před sebou svým činem mohl nějak pošpinit.

Lily ničilo ho takhle vidět, za všechny ty léta mu dlužila hodně a teď chtěla pomoci ona jemu, dlužila mu to a nehodlala se vzdát jen proto, že ji o to žádal.

„Remusi, chápu, co se stalo a musí to pro tebe být těžké, já tě však neodsuzuji, jsem tvoje kamarádka a ty ses ke mně vždy choval s láskou jako bratr,“ zvedla pomalu ruku a dotkla se konečků prstů jeho svěšené ruky, neodtáhl se. Tím drobným dotekem ho donutila, podívat se do čarodějčiny milé, chápavé tváře.

Vlkovi jiskřivé oříškové oči nyní vypadaly jako by přes ně někdo přehodil smuteční závoj, nebyly tak třpytivé a plné energie jako jindy a ona je tak zase chtěla vidět.

Ani po tom co právě vyslechla, to co provedl, nepřestal být jejím blízkým přítelem, nepřestala se s ním bavit ani tehdy, kdy se jí svěřil co je zač, jak je nebezpečný. Jen nad tím tenkrát mávla rukou, stejně tak jako se ona svěřila jemu, že je napůl mudla.

I když se ho ostatní právem báli, jí by nikdy neublížil. Věděla to. Cítila.

Na to měl moc obětavou duši, raději by ublížil sám sobě než někomu jinému, přesto ho Moody takhle zradil a on si tu vinu přivlastnil.

„Víš, že jsi mi to mohl říci,“ pomalu se natáhla a její ruka stoupala výš, až skončila na jeho zádech, konejšivě ho objala jako matka plačící dítě, jež si právě rozbilo kolena. Lehce se napjal, snad tomu sám na chvíli ani nevěřil, ale pak rezignoval a přijal to, viditelně se mu ulevilo.

Dovolil ji to však jen na několik vteřin, než Lily jednou rukou chytil pomalu za rameno, a tím přinutil se odtáhnout na délku své paže.

Nestál o soucit, uznával svou vinu a chtěl za ni trpět jako mučedník i po těch několika dlouhých letech, kdy v sobě tohle všechno dusil. Kdy byl ještě moc mladý, hloupí a neuvědomil si, co svými slovy natropil, kdy se snažil předstírat, že se nic nestalo a přesto si ho ty záludné vzpomínky na Sonesborou znovu našly. Bylo to venku. Remus pocítil velkou úlevu ve svém nitru, přesto zakroutil odmítavě hlavou až se mu ty třapaté vlasy rozletěli vzduchem.

„Nechtěl jsem. Stydím se sám za sebe. Za zradu nad svým druhem. Přes to všechno v Sonesborou těch několik měsíců jsem byl mezi svými, nemusel jsem se přetvařovat, rozuměli mi, byl jsem jedním z nich. Nemusel jsem se strachovat, že někoho roztrhám, když budu pobíhat venku ve své vlčí podobě. Těch několik set lidí byla má rodina. Neumíš si ani představit jak trpím, kdykoliv si na to vzpomenu. Tolik životů tam kvůli mně zbytečně zahynulo. Tohle byla pro mě tvrdá lekce, Lily, nechtěl jsem, aby to někdo věděl, nechtěl jsem, abyste se na mě dívali skrze prsty jako na odpadlíka, jako na zrádce,“ promlouval pomalu jako raněné zvíře chycené za nohu do pasti vybírající si, jestli v ní zůstane, nebo si nohu raději ukousne.

Lupinova upřímná slova slečnu Evansovou dojala.

„Co to říkáš, Remusi? Nesoudím tě, vím, že jsi dobrý člověk, každý dělá chyby. Ty, já i Brumbál stejně jako Snape. Je ale na každém z nás jak se s tím vyrovnáme,“ pokusila se žena usmát, ale on se stejně znovu díval jinam, kamsi mezi ty zaprášené nádobky seřazené v řadě toho ponurého sklepení.

Ryšavý vlk čarodějce stiskl rameno, jako by si sám od ní bral morální sílu, kterou tak nutně potřeboval a už jen ten dotek ho uklidňoval, že se přestal třást.

„Jsem rád. Rád, že už je to venku, že nemusím nic skrývat. Je to úleva a na druhou stranu se toho křiku ve svých snech stejně nezbavím, možná léty vyblednou, ale budou mě pronásledovat napořád. Stejně jako po mě půjde Šedohřbet, aby mě zabil. On neodpouští. Ani já sám sobě nedokážu odpustit. Nechci se ale schovávat a taky nebudu, jsem člen řádu, mám své povinnosti a budu všechny zde chránit, ať to stojí, co to stojí.“

Profesorka chtěla muži nabídnout útěchu, ale nestál o ni, na to byl příliš hrdý, raději jen přikývla na znamení, že rozumí a byla ráda. Pomohla mu. Alespoň trochu.

Chvíli oba dva mlčeli, než se Lily rozhodla změnit téma, protože tohle považovala za uzavřené. Nechtěla tím Lupina dále mučit.

„Teď mi ale musíš říct, o čem jsi to předtím mluvil. Kdo byla ta žena? Co se stalo? A hlavně neříkej, že mi do toho nic není, to jako odpověď nepřijmu,“ naléhala s pozvednutým obočím a on změnu konverzace vděčně přijal, tentokrát z ní Remus svou ruku sejmul a nechal ji spočinout podél svého těla, dobrá zpráva byla, že se od incidentu v Sonesborou a jeho obyvatel oprostil, ale nevypadalo to, že by se chtěl o své skvělé zážitky z Kruvalu podělit.

Tentokrát mu však na vybranou nedala.

„Remusi?“ zopakovala a prstem ho zatahala zepředu za bambuli jeho pyžama, jež představovala zapínání místo kulatého knoflíku.

„Já se neptám, já ti to přikazuji,“ lehce se sklonila, aby mu pohlédla do očí, protože těmi svými až úprosně zkoumal zaschlý flek na Snapově podlaze, jako viník který něco ošklivého provedlo.

Vlk konečně navázal oční kontakt, ale byl v něm smutek a ještě něco co nedokázala identifikovat. Tohle také asi nebude zrovna příjemné, uvědomila si sklesle.

Chtěla mu poskytnout čas na utřídění myšlenek, a tak se začala věnovat lektvaru, který musel za tu dobu dostatečně vychladnout, tudíž odebrala ze starého šuplíku několik prázdných lahviček a začala do nich dávkovat bezesný spánek.

Remus se mezitím posadil do křesla, které stálo u krbu, aby na něho raději neviděla. To co se odhodlával říci, nebylo lehké pro něho ani pro ni, která toho zatím z toho špatného světa viděla málo i on, jež zažil větší příkoří a mučení, tohle stále viděl před očima, protože se to týkalo jeho kamaráda.

„Dobře, Lily, ale nebude to moc příjemné,“ zaposlouchal se do cinkotu skla, jak se o sebe flakónky třeli, jakmile je skládala jednu vedle druhé na desku stolu.

Vlkodlak se trochu zhroutil do nečekaně tvrdého polstrování a položil si ruce na opěrky, než začal, „James ti určitě říkal o výpravě do Kruvalu v Maďarsku, je to asi pět měsíců zpátky, pokud si to pamatuji dobře,“ začal.

„Asi tak,“ přitakala žena a dál špicovala uši, „a dál?“

„Měli jsme zjistit o Karkarovi co se dá, jelikož na něho padla vážná obvinění. Bohužel, při pobytu tam nejen, že jsme odhalili pár nehezkých věcí, ale také že, tamní ředitel i Karkarov spolupracují s Voldemortem, i když sami smrtijedi nejsou. Věznili ve škole bezmocné mudli, které mučili pro zábavu a dělali si z nich pokusné králíky pro ty studenty, jež se hodili na učení černé magie, nebylo jich zrovna málo. V Maďarsku jsou velice ctižádostivý. Kam se hrabou zmijozelští,“ vydechl těžce a více podrobností raději vynechal, dával jí jen holá fakta. Tak to bylo pro oba snesitelnější. Nemusela se dozvědět všechno.

„Cože? Ale proč jste mi to neřekli? Nikdy se nic nedozvím, držíte mě od všech informací, co se nedočtu z Denního věštce, to nevím,“ vyhrkla zamračeně Lily, tři kapky bleděmodré tekutiny čarodějce přitom ulpěly na jejích šatech, což ohodnotila pohoršeným zamlaskáním ale Remus, který o tom nevěděl, jelikož k němu stála zády, si to vyložil jako by ho za to kárala.

„Nemohli jsme, Albus si to nepřál, pochop prosím, že vše co děláme je přísně tajné, nesmí se o tom nikdo dozvědět. Čím méně lidí o tom ví, tím méně informací z dotyčného, pak pokud ho nedej bože smrtijedi chytí, můžou vytáhnout, a sama víš, co je to za zrůdy,“ hájil se Lupin, pročesávajíc si nervózně vlasy svými prsty až z nich udělal docela solidní vrabčí hnízdo.

„To chápu, přesto mě to mrzí, nikdy mi nedovolujete se k vám přidat, nepřiberete mě do žádné akce, jak se pak mám cítit, jsem ještě vůbec ve Fénixově řádu? Pro mě už je to snad jen slovo,“ položila jednu lahvičku prudce na desku stolu, až se rozkývala ze strany na stranu.

„Buď ráda, Lily,“ vydechl těžce hlas kdesi za ní, „ty se svým samaritánstvím bys na bitevním poli dlouho nepřežila, uměla bys snad někoho zabít?“ zeptal se náhle.

Nastala dlouhá odmlka potvrzující jeho podezření.

„Ne,“ odpověděl za ženu.

Neobrátila se ani nehájila, a přesto chtěla vykřiknout, že ano, že by se bránila, bránila by i ostatní ale ta slova čarodějce prostě nešla přes rty, protože si vzpomněla na toho upíra, kterému se nedokázala ani ubránit. Nebýt Severusova včasného příchodu asi by tu nestála a nepolemizovala nad svými schopnostmi.

Sevřela prsty pevně kolem malého flakόnku, div ho nerozdrtila v dlani.

Tohle bolelo. Řekl to zcela záměrně a přesně, musela, ač nerada souhlasit.

„A to je to co přesně děláme, abychom přežili,“ trpká slova obletěli celý kabinet a dostali se k jejím uším, „bojujeme, bráníme, a pokud je to nezbytné v záchraně vlastního života jsme nuceni ho někomu vzít, to bys chtěla? Přidat se do našich řad? Někdy si myslím, že jsme jako smrtijedi, že bojujeme za naše zájmy stejnými zbraněmi stejnými argumenty, ale přesto jsme jiní. Nečiníme bolest z potěšení nebo radosti,“ náhle ztichnul jako by si uvědomil, že takový upřímný výčet svých zkušeností na nezkaženou profesorčinu mysl více než stačí a měl pravdu.

Lily se cítila hloupě, chtěla bojovat, vykřikovat proti nepříteli své kletby ale to riziko zůstat sama s netečným pohledem mezi padlými nechtěla. Nikdo to nechtěl. Uvědomila si trpce, že má Lupin pravdu.

Nehodila se pro to. Ona do války mezi vojáky nepatřila.

Spolkla své protesty a zmohla se jen na přikývnutí, „pokračuj, Remusi.“

Vlkodlak vzal do ruky jednu ze svých bambulí a laxně si s ní pohrával a zkoušel její měkkost, nejspíše se tím uklidňoval a snažil si vzpomenout, kde končila nit jeho vyprávění.

„Nu, ocitli jsme se uprostřed nepřátelské potyčky, když jsme se dostali do nehlídaného sklepení a chtěli vězně tajně osvobodit. Věděli jsme, že o našem tajném poslání dávno vědí a nejspíše jen čekali, kdy bude v hodný okamžik a zbaví se nás nebo nás prostě jen spoutají a předají Pánovi zla. Začali jsme tedy jednat. Bohužel trochu pozdě. Někdo nás v Kruvalu zahlédl a my jsme nestačili všechny vyvést ven a dostat za hranice pozemků, abychom se přemístili. Několik lidí uteklo, zranění kouzelníci měli sice štěstí ale mudlové, jež se nemohli přemístit, ty dohnali a zabili. Při útěku jsme sebou vzali zraněnou mudlovskou dívku, žádala nás o pomoc, nemohli jsme ji tam nechat, měla před sebou celý život. James ji vzal na ramena, a já nás kryl proti jejich kletbám, co po nás neustále házeli.

Ta dívka nás dost zdržovala a oni nás doháněli, mohli jsme to stihnout, jenže James tu nebožačku hodil do trávy, a i když ho prosila, na místě ji zabil bez kousku svědomí. Stalo se to tak rychle, já… nedokázal jsem tomu zabránit,“ ukončil své vyprávění Remus.

Lily mu byla vděčná, že jí nechal chvíli na to se vzpamatovat z celého příběhu. Musela vstřebat fakt, co James provedl. To se mu nepodobalo. Co kdyby takhle nesl ji? Udělal by to znovu? Zahodil by ten těžký náklad a klidně odepsal? Hodil na zem a jen proto, že byla malá šance dostat do bezpečí, ji tam zabil? Na to se bála vůbec pomyslet.

Takhle panikařit mu nebylo podobné.

„Neměl jsem ti to říkat, ale od té doby se hodně změnil, nejspíše se nedokázal vyrovnat s tím, co udělal, jinak si to nedokážu vysvětlit.“

„Ani já si to nedokážu vysvětlit, Remusi, mrzí mě to, jak se chová, třeba později najdeme nějaké vysvětlení, ale děkuji za tvoje svědectví,“ stále zůstávala otočena a přilepovala na lektvary patřičné štítky s názvy, přestože chvějící ruce dělaly tu práci dost mizerně. Zajímavé bylo, že každý lektvarista měl jiné, byli to sice detaily, ale tak jste mohly vypozorovat, od koho lektvar pochází. Například její učitel Křiklan mýval žluté, Snape měl černé, ale na jednom se shodli všichni, čarodějové zabývající se tímto křehkým uměním měli sklony k puntičkářství, takže až Snape uvidí ten bordel, co tu nadělala, asi ji vlastnoručně uškrtí.

Hlasitě si povzdechla a konečně se otočila.

V ruce měla pět flakonků a podala je sedícímu Lupinovi, „vím, že je hodně pozdě ale nedonesl bys to prosím na ošetřovnu Poppy? Já tu musím ještě poklidit, a dřív jak ve tři to rozhodně nestihnu, byla bych ti moc vděčná, Remusi,“ sice trochu přeháněla, ale pochopil její záměr a zvedl se z tvrdého křesla.

„Dobře, pro tebe vše,“ smutně se usmál a Lily věděla, že to bude dobré, musí. Vše se jistě jednou obrátí. Zapomene se na válku i na hříchy. Jednou.

Pomalu se došoural ke dveřím, ale ještě se otočil.

„Ehm, je to pravda? Co říkal James? Ty a Snape, no však víš, co myslím.“

Jistě se chtěl zeptat už předtím, ale nebyla k tomu ta správná příležitost, když tedy už byli sami bez toho nejmenovaného žárlivce, nemohl odejít a nezeptat se.

Profesorku to na malou chviličku zaskočilo, nečekala tak přímou otázku.

Co teď, naskákali čarodějce rudé skvrny ve tvářích.

„Nechci ti nic vyčítat, je to čistě tvoje věc a moje zvědavost, protože se mi nechce věřit, že by zrovna on o někoho stál,“ rýpnul si na smrtijedovu adresu.

„Remusi Lupine,“ napřímila se profesorka v zádech naoko hrozivě, „jsi hrozný šťoural, proto s tebou žádná holka z našeho ročníku nechtěla chodit, co si pamatuji, vážně ti do toho nic není,“ pozvedla rty do mírného úsměvu a atmosféra už se najednou nezdála tak ponurá jako předtím.

„Chceš tím snad říci, že roznáším klepy?“ vykulil oči a i on se pousmál.

„Ne, protože ty jsi ta největší drbna ze všech, co o ostatních nevíš, tak se dozvíš a pak se divíš, že ti nechtějí věřit. Já už tě naštěstí znám, mě už nepřekvapíš.“

„Je dobré být připraven, proto jsem v řádu, tam si mých schopností cení. Na tom není nic pokoutního, navíc jsem tě tenkrát zachránil, když jsem zjistil, kdo ti poslal ten milostný dopis a asi bys dost zaraženě koukala, kdybys šla na rande Ke Třem košťatům a posadila se ke stolu s Howlem Samuelsonem,“ odvětil vítězně Remus. Docela se nad tím tenkrát pobavili, protože dotyčný zmijozel byl stejně nepříjemný a arogantní jako všichni ostatní s hroznými ulízlými vlasy, vyčnívající bradou a lehce šišlavým hlasem, docela mu vytřeli zrak, jakmile mu oznámili, že Lily není čistokrevná a on od dalšího rádoby láskyplného otravování dal ruce pryč. Nevěděl, že holka co si vybral, pochází z mudlovské rodiny, tak po pár dalších urážkách, jež ze sebe vysypal, mu Sirius on a James dali co proto. Ještě týden poté chodil po Bradavicích s modřinami na obličeji.

„Vůbec mi to nepřipomínej, kde bych teď byla, kdybych s ním začala chodit, dej pokoj,“ mávla rukou profesorka a rozesmála se na celé kolo, až měla strach, že se tohle místo nepolíbené humorem rozsype.

Pokud by si ho snad nedej bože vzala, asi by teď skákala kolem svých dětí, zatímco on se věnoval službě u Voldemorta. Vyšívala by přitom nějaké bezduché abstrakce na taburetku v nějakém tichém děsivém sídle, starala by se o chod domácnosti, vybírala výzdobu květin do salonku a nějaká válka by jí byla ukradená.

Jaký by to asi byl život? Byl by tak moc jiný než ten co vede? Tady se také jen doslýchala o činech svých kolegů a sama se do jednání řádu moc neangažovala.

„Ale zamluvila si to hlavní, tak?“ nedal se odbýt Remus a tím ženu probral z přemýšlení. Evidentně neodejde, odkud nedostane alespoň nějakou odpověď.

„To ti řeknu jindy, už se mi zavírají oči a tohle rozebírat je opravdu na dlouho, někdy ti to povím třeba v Medovém ráji,“ přiznala. U Merlina, spokojil se s tím! Zajásala v duchu a s mírným mrknutím se vlkodlak ztratil na chodbě.

Severus a Lily

Kapitola 34.
Viteál smrti

Kotva 34

Snape se s hlasitým PRÁSK, objevil u Hagridovi hájenky.

Nijak se nepozastavoval nad šafářovým ponocováním, jehož okna dosud zalévalo zlatavé světlo olejové lampy mihotající se do noci.

Udělal několik kroků a hned si uvědomil svou zatracenou chybu, protože se mu podlomila kolena a nebýt starého plotu a jeho prken, asi by skončil hlavou v blátě na zemi. Teď už nemusel předstírat, že na něho Pánovi bolestivé kletby nemají účinek.

Zaklel skrze zaťaté zuby a pravou rukou sáhl do vnitřní kapsy svého hábitu, odkud vyndal a palcem odzátkoval malou ampulku. Na jeden lok ji vypil.

Málem si nad tou pachutí odplivl jako už stokrát předtím, na to si nikdy nezvykne, ale otupělé smysly po dnešní hodině cruciata přímo od rázného tempa svého Mistra, aby náhodou nezlenivěl, mu nedávalo mnoho možností, jak se jinak alespoň odplazit zpátky do hradu a neproležet celou noc tady v zimě.

Riskovat nachlazení vážně nechtěl.

Několik dlouhých minut trvalo, než se spolknutý lektvar dostal do krve a celého těla, kde potlačil účinky mučící kletby alespoň tak, aby mohl normálně jít, hlava na tom už byla hůře, na to bude potřeba odvar z čomugrového oleje, ten sebou neměl, což znamenalo přejít celé pozemky, vystoupat a sejít nejméně padesát schodů a pak začít něco dělat, zato ta námaha rozhodně stála.

Severus se těžce odlepil od křivých latěk, které ho podpíraly, a vydal se do kopce.

Jasný měsíc mu svítil do zad a z lesa za sebou slyšel obviňující šumění stromů, jak se o sebe třeli větvemi, čím se vzdaloval tak ten rušivý šepot ustával.

Tentokrát měl po setkání v Pánem zla v hlavě prázdno, mohla za to jednak únava a také ta hromadu úřadování, co mu po Albusovu ochoření spadla na hlavu.

Sám byl zvědav, jak dlouho to dokáže snášet, alespoň už pro Averyho nemusel vytvářet mnoholičký lektvar, oddychl si v duchu se škodolibou radostí.

Poté co překonal dřevěný most, vstupní bránu a dlouhou chodbu vědoucí do jeho sklepení, cítil se jako zpráskaný pes vracející se do svého brlohu, co ho však dokázalo rychle probudit a přimět znovu namáhavě uvažovat byli vyražené dveře jeho kabinetu.

U samotného Salazara Zmijozela! Co to mělo znamenat?!

Na čele mu vyvstal studený pot a ihned zapomněl na všechna svoje zranění na těle i na duchu, jež za večer utržel.

První a jediná myšlenka se upřela k Lily, kterou tam při svém odchodu zanechal a s vlajícím pláštěm byl několika dlouhými kroky uvnitř místnosti s tasenou hůlkou v ruce.

Očekával všechno, nějaké přepadení, nejapný vtip jeho studentů snažících se vloupat dovnitř, linčující dav chtějící jeho hlavu na stříbrném podnose ale rudovlásku poklidně spící na židli vedle jeho stolu, tedy nikoliv.

Až teď se jeho bušící srdce omotané ďáblovým osidlem vrátilo z krku na své pravé místo.

Přišel ke spící panně blíž a nejprve se ujistil, zda je v pořádku. Lily jen spala, klidně oddechovala, ruce složené v klíně, hlavou lehce na stranu a hůlkou vedle na stole u kotlíku, vedle něhož, se povalovaly lahvičky s bleděmodrou tekutinou.

Neodpustil si natáhnout ruku a hřbetem své ruky čarodějku jemně pohladit po tváři a tím odklonit neposlušný pramen temně rudých vlasů spadající jí do obličeje. Dal si záležet, nechtěl tu osůbku vzbudit. Nesnesl, aby viděla tu starost, jež se mu právě třpytila hluboko v těch obsidiánových očích. Byla to Severusova slabost a o tom neměla vědět. Nikdo, jinak by to mohli použít proti němu a to poslední po čem toužil, bylo vystavit Lily nebezpečí.

Severus stál těsně u ní a nějakou chvíli ženu tak nepokrytě pozoroval, sklouzával k těm jemným vějířkům na tvářích přes rovnou linku nosu až po plné nepatrně pootevřené rty. Tak bezbranná.

Nechal se chvíli unést, dokud se nepřihlásila bolet bodající v hlavě jako by vám dal někdo do prázdné lebky celý úl včel.

Málem nahlas zavrčel, ale přinutil se jen ke svému obvyklému ušklíbnutí, potlačujíc všechny své citové projevy a vazby.

Dvěma kroky stanul u skříňky a tiše ji otevřel, vyňal raději dvě lahvičky, jednu s oranžovým zakouřeným sklem, což bylo ochranné kouzlo, dovnitř nesmělo za žádnou cenu nevniknout světlo, jinak by byl obsah neúčinný a druhý tmavě modrý.

Ihned je odzátkoval a obě vypil, bolest hlavy lehce ustoupila, bude trvat ještě dalších pět hodin, než ta protivná agonie odezní zcela.

Poté se Snape vydal ke svému pracovnímu stolu, odložil na něj smrtijedský plášť i masku a otočil se vstříc spící ženě.

Mohl by ji odnést do své postele a užívat si tu nádhernou chvíli po jejím boku, to byla jedna možnost, druhá, už nebyla tak příjemná znamenalo ji probudit a to by musel snést nejméně půlhodinový výslech, co se stalo, což by v tuto chvíli nezvládnul, takže to ihned zavrhnul.

Racionální rozhodování ho přivedlo na poslední a nejvíce možný výsledek.

Přešel ke krbu a vhodil do něho zelený prášek, zahlásil správnou adresu, načež se vrátil zpátky.

Neslyšně se přiblížil jako přízrak a sehnul se u té schoulené postavy okupující jeho soukromí.

Záda sice trochu zaprotestovala, ale přesto svou lásku docela něžně zvednul z té nepohodlné tvrdé židle.

Po dnešním Mistrově zásahu mu připadala jako by v ní byl ukryt snad celý velký svět, přemohl to a zamířil i se svým břemenem do krbu.

Snažil se nevnímat její klidný dech na svém krku a voňavou levandulovou esenci sálající z její kůže, což ho i v tomto stavu kupodivu nenechávalo na pokoji, ať se snažil jakkoliv.

Nevzbudil ji, i když sebou ze spánku lehce pohnula a přivinula k jeho tělu, nejspíše hledala více tepla, jelikož sama byla studená jako led.

Severus by svou princeznu hned zahřál, ale sám byl k smrti zemdlelým rytířem a takový, by asi jako milenec moc velkou slávu nezískal, přestože se mu ta myšlenka záludně vloudila do mysli a on ji tvrdě zatlačil do pozadí.

Dnes ne.

Bylo tu ještě mnoho povinností, jež čekali za rohem jako nenechavé Jezinky.

Severus přešel s ženou v náručí k její posteli, kolikrát si představoval, jak sladkou Lily takto drží, a teď když tu možnost měl, mu připadala jako výsměch osudu.

Položil svůj náklad na lože a chtěl se odtáhnout, zjistil však, že to nejde.

Profesorčiny prsty totiž v nestřežené chvíli hrábly po jeho hábitu a chytily se ho.

Snape jen obrátil oči v sloup a svýma velkýma rukama ty její drobné od sebe odtáhl, nejspíše byla opravdu unavená, ani teď se ty krásné smaragdové oči neotevřely a on za to byl vděčný.

Naposledy si vychutnal ten poslední letmý dotek, než své prsty oddálil.

Smrtijed se už raději prudce otočil, až mu zavířil plášť a odešel zpátky do své laboratoře přes letaxovou síť s myšlenkami ne na válku, neštěstí a smrt čekající na každém rohu ale na spící mladé tělo, jež právě pro své dobro opustil, protože kdyby podlehl tomu pokušení, musel by se sám proklít.

*************************************************************************************************************************

Ráno pro profesorku Evansovou přišlo až moc brzy.

Sotva rozlepila ospalá víčka, to zrádné slunce pronikající oknem ji málem přesvědčilo, aby zase zabořila hlavu do polštáře.

Nakonec se přeci jen odhodlala vstát.

Jak vlastně dlouho strávila nad tím lektvarem? Kdy vůbec Snape přišel? Jak se dostala do své postele?

Tak tohle bylo nepříjemné, jako nadcházející den po večerním flámu, kdy si opravdu nic nepamatujete.

Lily zívla na celé kolo a odebrala se do koupelny, oči měla lehce červené, ale to se za chvíli ztratí, nevyspání bylo horší.

Po ranní hygieně se převlékla do tmavě modrých šatů a červeného hábitu.

Náležitě si oddechla, že ať to byl kdokoliv, kdo ji sem přinesl, nepřevlékal ji, jelikož spala v tom, co měla minulého dne.

Rychle se učesala a opustila svůj hradní byt. Dnes nějak nespěchala jako vždy, měla sice strašný hlad, ale nálada se rovnala bodu mrazu.

Žena svět po Lupinově vyprávění vnímala zase o trochu jinak a bohužel hůře, proto nad tím neustále dumala.

Jako duch prošla kolem hašteřících žáků ve velké síni a první pohled patřil Snapově obsazenému místu.

Už tam seděl.

Vyhlížel lehce schlíple, ale vynahrazoval to povýšeným pohledem hodným autority. Docela mu tu přetvářku i záviděla, ona tohle nikdy nedokázala, každý na ní hned poznal, zda něco provedla, či jak se cítila.

Povzdechla si a obešla stůl z jeho strany s neutrálním pozdravem ke všem přítomným. Učitelský sbor přitakal a dál se věnovali svým talířům.

Dnes do zpěvu nikomu nebylo, nejspíše si všimli, že ředitel Brumbál chybí a ten nikdy snídani nevynechal, protože o něm každý věděl, jak miluje sladké, zvláště Petronilovi lékořicové špalíčky a kávu, do které jste cukr mohli sypat jako do bezedné jámy.

Tato skutečnost i ji o trochu více rozesmutnila a tentokrát si na talíř dala jen jednu malou žemličku vypadající opravdu osaměle na rozdíl od jejích ne zrovna skromných porcí.

„Co je s vámi?“ ozval se odměřený hlas zpoza rozložených novin po její levé ruce. Snapovi nikdy nic neuniklo, byl mimořádně všímaví a ona nejednou tuto jeho vlastnost proklela.

Koutkem oka zahlédla na zadní straně, kromě tedy jeho prstů fotku z famfrpálového zápasu ve Francii s výsledky a hned pod ní nehezký obličej neznámého chyceného smrtijeda s Azkabanským číslem.

Potlačila touhu mu odseknout a zeptat se co se na včerejší schůzce těch démonů dělo ale tady to bylo krajně nevhodné i mezi učiteli.

Tentokrát se nějak nechtěla bavit a tak raději mlčela nalévajíc si silnou kávu do malého oranžového hrnečku.

Minutu se nic nedělo, ale jakmile lektvarista otočil stránku Denního věštce, ozvalo se dotěrné: „stále čekám na odpověď, Slečno Evansová,“ počastoval ženu nekompromisním tónem, který uplatňoval na své studenty.

Provokativně zvedla hrníček za ouško a napila se, což zabralo další dvě minuty a tak škodolibě vyčkávala, zda se jí zeptá potřetí nebo se urazí a nechá čarodějku na pokoji.

Začátkem třetí se noviny zachvěly, jak je stiskl ve svých prstech a lehce zmuchlal. Lily zajímalo, zda opravdu články uvnitř četl nebo jen vyčkával na její odpověď, očividně ho však rozčilovala a ona se z jeho zájmu sobecky těšila.

Taky si to za včerejšek zasloužil. Kvůli němu ponocovala, čekala na něho se strachem a nakonec i usnula.

„Pokud mi nechcete odpovědět kvůli těm vyvráceným dveřím mého kabinetu, tak to už jsem si před jídlem vyřídil, abych si nekazil den,“ mlaskl nespokojeně Severus a Lily sebou cukla s okamžitou otočkou k Potterově místu.

Rychle potlačila nepříjemný pocit v žaludku, když i jeho sedadlo zelo prázdnotou. Ihned se obrátila na druhou stranu.

„Co jsi mu udělal?“ vyhrkla rychle a shrnula mu ze strany listy novin, aby se mu zahleděla do tváře.

Překvapil ji pokřiveným pousmáním jako by čarodějku nachytal při nějaké špatnosti. Dobře věděl na co myslí.

„Já? Nic. To ještě teprve přijde. Jen jsem se náhodou zapovídal s Lupinem a ten mi nedobrovolně řekl, co se stalo,“ pokývl směrem k opačnému konci učitelskému sboru, kde se Remus družně bavil s Hagridem a Kettelburnem nejspíše o kouzelných tvorech, jelikož se o tento obor všichni tři hodně zajímali. Naštěstí vypadal zcela v pořádku ne jako pochodující mrtvola, přihlédneme-li k tomu, že z předchozího rozhovoru se Severusem by ve vás zbyla akorát tak vůle přežít.

Pokud opravdu o něco usiloval, dokázal být Snape velmi přesvědčivý a to znala z vlastní zkušenosti až moc dobře a tak Lupinovi zrovna nezáviděla.

Po tom co si v duchu oddechla, se zahleděla to lektvaristových chladných očí. Lily z toho naskočila husí kůže, nachytal ji, vysmíval a nechal na pochybách. Nejdříve přizná, že Jamesovi nic neudělal a pak mu slibuje pomstu, to ji tedy nijak neuklidnilo.

Na druhou stranu si to James za své chování zasloužil.

Ti dva si hleděli z očí do očí, dokud nepromluvila: „dobře, až ho uvidíš, dej mu co proto i za mě.“

Pomalu pustila už tak zmuchlané noviny a očekávala, jak se do nich opět začte, jenže Severus jen nedůvěřivě přivřel oči.

Nestávalo se každý den, aby zarytá ochranitelka Jamese Pottera prosila o jeho potrestání. To už se muselo stát něco velkého.

„Stalo se něco… významného?“ vyzvídal a to Snapa tak zaujalo, že se rozhodl věštce nenápadně odložit vedle sebe a zhostit se vidličky.

„Mohla bych se zeptat na to samé, profesore Snape,“ oplatila mu stejnou mincí a on zabodl vidličku do vajíček se šunkou.

Muž se nenechal tou změnou konverzace nijak rozptýlit, „ano… ale nic co by vás či kohokoliv zde ohrožovalo,“ mazaně se vyhnul přesnému znění, aby nepohoršoval ty nejbližší z její strany, kterým do toho co dělá, nic nebylo a stejně by je o své nevině nepřesvědčil, ani kdyby se stavěl na hlavu. Proč jim tedy kazit iluzi zlého hocha?

„To jsem si vážně oddechla,“ odvětila tiše a dolila si kávu.

Nějakou chvíli v tichosti jedla své pečivo a sledovala žáky, jak se hašteří a probírají všední věci, vážně litovala, že nemůže být jedním z nich a vrátit se do studentských let s tím hodit všechno za hlavu.

Snad to na ní bylo vidět, snad za to mohli starosti zrcadlící se v jejích očích, že ji dnes nenechal na pokoji.

„Chtěl jsem vám poděkovat za vaši včerejší obětavost, slečno Evansová, profesoru Brumbálovi váš lektvar udělal mnohem lépe a domnívám se, že za pár dní by mohl být vyléčen a propuštěn z lůžkového oddělení,“ lehce to zamluvil, ale ona poznala, že tohle poděkování je jeho maximum co od něho někdo může čekat. Vlastně v to ani nedoufala, o to větší bylo její překvapení.

Pomalu se k němu obrátila a on cosi vytáhl ze svého hábitu a položil to před sebe na stůl.

Hůlku.

Její hůlku.

Lily nechápavě zamrkala.

„Zapomněla jste ji včera v noci v mém kabinetě, nehodlám vás okrást i o druhou,“ prohodil stále s kamennou tváří, ač to bylo milé gesto.

Ten chlap opravdu neuměl projevovat city!

„Děkuji,“ zamumlala a natáhla k ní ruku. Jakmile ji však vzala do dlaně, on její konec tou svou přitiskl k desce stolu, takže ji znemožnil s ní pohnout.

Tázavě pozvedla obočí.

„Ne tak rychle,“ ušklíbl se vychytrale, „dám vám jí, až mi řeknete, co se stalo.“

Lily se lehce zamračila, „neřekl ti to snad Lupin?“

„Ano, ale chci to slyšet od VÁS, slečno,“ nedal se odbýt, provrtávajíc její tělo vážným pohledem až měla chuť utíkat, pokud však nechtěla poutat větší pozornost, měla říci pravdu a ne se vykrucovat.

Co teď?

„To není zrovna férové, ty se ptát můžeš a já ne?“ zkusila ho zviklat. Nedal se. Nějaké výmluvy netrpěl u svých studentů, natož u ní.

„Pokud vím, tak mám něco vašeho já, nikoliv vy mého,“ vysvětlil, „a abych odpověděl, takový svět už je, nemazlí se s vámi a uštědřuje vám lekce, nic není zadarmo.“

„Nechtěl byste raději polibek, profesore Snape? To by bylo daleko rychlejší než nějaké sáhodlouhé vysvětlování nebo zapíráte, že přesně o tohle vám jde?“ vyhrkla bez rozmýšlení a chtěla ho tím zahnat do kouta, aby s tou komedií přestal, apelovala na jeho děsivý image a vidět jej, že opětuje někomu byť pousmání by ohrozilo jeho respekt a to přede všemi tady. To si nedovolí.

Dokonce toho na malou chvíli zalitovala, protože věděla, že to neudělá.

Lehce se za svůj projev styděla a prohloubilo to i odfrknutí profesora Kratiknota, jež tuto větu dozajisté slyšel, ale dál se do toho nehodlal angažovat.

Severus se ani nepohnul, vyčkával jako černý panter sledující svou kořist rozhodnutý zaútočit.

Dobírala si jej a to si přeci nemohl nechat líbit, jednal už z horšími polemizátory, což si mohl připsat k dobru, ono oponovat Pánovi zla bez zjevného zranění se rovnalo zázraku a tohle pro něho má být problém? Málem se nad tím rozesmál, než ji vyvedl z omylu.

„Je vám milejší dát kousek sebe, než nějakou duchapřítomnou odpověď? Jak politováníhodné,“ ušklíbl se a jí až teď došlo, jak hloupě to znělo.

„Nemáte nejmenší tušení, po čem toužím, slečno Evansová, tak toho nezneužívejte,“ sjel ji pohledem a v tu chvíli měla pocit jako by tam seděla zcela nahá, jako by jeho černé oči nahlédli pod její šat a nepokrytě si prohlíželi všechnu tu ženskost, jež se mu nabízela.

Znovu zoufale škubla za hůlku přitisknutou na stole, jistě to čekal, protože ji držel opravdu pevně, jako by ji říkal: ne, ne, takhle lehce se z toho nevykroutíš.

Ke všemu se Lily začalo hůře dýchat, čehož by si nevšiml jen hlupák.

Zašlo to už hodně daleko, to si uvědomovala ale jak z toho teď vycouvat?

„Koho vlastně chráníte? Koho obhajujete? Sebe nebo toho namyšleného budižkničemu, jež vás hlídá na každém kroku, protože vám nevěří? A měl by snad? Nechcete snad ztratit tvář? Ale dobrá, jak chcete. Pokud je pro vás stravitelnější tento projev sebeobětování, nebudu se bránit,“ vyzýval ji a ona sledovala jeho pohybující se rty.

Vážně je tak odvážná, přemýšlela. Políbit ho? Ano, toužila po tom, toužila ho cítit, tisknout se k němu celým tělem ale… Před celým profesorským shromážděním? Všemi studenty?

Zaraženě zabodla pohled do toho magického dřeva, které oba svíraly každý z jedné strany, ale k odpovědi se neodhodlala, natož k činům.

„Nuže? Čekám,“ popohnal ji netrpělivě Snape jako by pro něho bylo přednější vypít si kávu, než odejde na hodinu.

Najednou nevnímala rušivý šum ani smích okolo ale tepání svého srdce ve spáncích, proč je pro ni jeden polibek tak těžký? Vždyť už se s ním i Milovala! Tak proč se jí rozbuší to zrádné srdce pokaždé, jakmile je blízko. Tolik si přála mít dost odvahy na to vstát a odejít ale stále seděla na svém místě.

Pomalu zvedala tvář k přímé nevyhnutelné konfrontaci, když svou rukou lehce cuknul. Cítila to.

Severus zareagoval zcela okamžitě, bez zbytečných slov se prudce zvedl a energicky se vydal pryč z hodovní síně jako upír prchající před světlem.

Lily se za ním ohromeně dívala, celá rozechvělá s hůlkou v ruce, nemohla si nepovšimnout toho napětí v mužově tváři a přísně stisknutých rtů, na to už ho znala dost dobře.

Otázka byla, proč ho Pán volá zrovna teď?

*************************************************************************************************************************

Prváci, třeťáci, šesťáci, čtvrťáci.

Jedna třída za druhou se střídala v prostorné učebně obrany proti černé magii.

Lily se ze všech sil snažila myslet na svá slova a při zkoušení většinou upírala pohled ven, už nesněžilo, naopak lehce se oteplilo a krajinu kolem Bradavic halil už snad jen poprašek smíchaný s blátem. Zanedlouho bude jaro.

Ledabyle si podepřela dlaň rukou a naslouchala havraspárské studentce na téma: Jak se bránit zlým duchům a přízrakům.

Nakonec dala slečně Marry docela hezkou známku za tak odfláknutý výkon ale což, alespoň někdo dnes bude mít radost.

Poslední hodinu měla zmijozel s nebelvírem a v osnovách nebylo nic lepšího, než na dnešek probírat zakázané kletby.

Těch dlouhých šedesát minut mělo velký úspěch, jako vždy když se probíralo něco tak nebezpečného. Bylo to tím, že nikdo neviděl tyto strašná kouzla na vlastní oči.

Ona sama jak tak stála před katedrou, si vybavila těch několik dní ve společnosti Luciuse Malfoye, který na ni zkusil jak cruciatus, tak imperius.

Otřásla se nad tím, po této zkušenosti už si přesný význam zakázaných kleteb vryla do paměti.

Po vyučování se děti vyhrnuly na chodbu.

Lily ještě neměla hlad, najednou ji napadlo podívat se za ošetřovatelkou na Albuse Brumbála. Právě teď moc potřebovala vidět tu jeho otcovskou tvář a přívětivý úsměv.

Cestou se zastavila v kuchyni, odchytla jednoho domácího skřítka s plandavýma ušima a něco mu pošeptala. Ihned se tomu stvoření zalesklo v očích a pro něco odcupital, načež přinesl barevný pytlíček.

Mile poděkovala a zamířila do východního křídla.

*************************************************************************************************************************

„Jsem tak moc ráda, že vás vidím, Albusi,“ oslovila starého muže ležícího na nemocničním lůžku vypadající jako neposedné ptáče, jak se tak kvůli své návštěvě snažil pohodlně uvelebit a předstírat ještě lepší kondici, než na jakou se cítil.

Lily jako jedna z mála dostala výslovné privilegium mu říkat jménem, snad protože k sobě měli opravdu blízko jako dědeček ke své vnučce.

„Lily, prosím přisedni si, jsem tu pořád tak sám a madam Pomfreyová už to mé věčné stěžování nemůže unést,“ stařec upřel na mladou ženu své prosebné vodnaté oči a ukázal na osamělou židli vedle své postele.

Udělala, jak řekl.

Dávala si na čas a přitom napínala ředitelovu zvědavou mysl, dokud to nevydržel a popohnal ji, „no tak děvče, řekni mi nějaké novinky, tady se toho člověk moc nedozví ani noviny mi nedají, vlastně jste první návštěva, kterou tu vidím, cítím se trochu opomíjen,“ rozzářili se Albusovi oči a přitáhl si přikrývku více na prsa jako někdo, kdo očekává předčítání z knihy.

„Asi nezačnu zrovna milou informací, ale Ministerstvo čelilo před pár dny útoku smrtijedů, bylo to na titulní straně Denního věštce a Proroka také ale naštěstí čarodějové, kteří z toho vyvázli, mají jen mírná zranění,“ začala vyprávět a nepřestávala se usmívat. Přes špatné zprávy jste se v přítomnosti Bradavického ředitele cítili zvláštně dobře, snad to bylo tou jeho dobrou aurou.

„To je vskutku dobrá i špatná zpráva, jsem však rád, že to takto dopadlo, víš…“ ztišil hlas přesto, že byli v podlouhlé místnosti plné neobsazených lůžek sami, „podle mých neomylných předpokladů, Voldemort pocítil se zničením některých viteálů, úbytek své síly. Myslel jsem, že to ještě nějakou dobu potrvá, ale začal jednat lehce ukvapeně jako někdo, komu teče do bot a snaží se tu díru utěsnit. Severus by si měl dávat dobrý pozor. To mi připomíná, jak se ten chlapec má?“

Lily se slově -chlapec- trochu pousmála.

Navíc to znělo jako by ho Albus považoval za zářivého hrdinu, i to se jí zamlouvalo.

„Myslím, že má teď starostí nad hlavu, sám s Minervou se navíc postaral o váš úřad a záležitosti školy, nemusíte se strachovat, on je…“ jak to jen říci, přemýšlela.

„Cílevědomí?“ navrhl.

„Pečlivý,“ dokončila to záludné slovo, které profesora Snapa dokonale vystihovalo.

„Jsem potěšen, že si rozumíte,“ vydedukoval z čarodějčiných slov a ona se jako už po tolikáté zarazila nad mužovým postřehem a domýšlivostí.

Dokonce na ni mrknul a Lily lehce zčervenala, proto raději přesunula ředitelovu pozornost na malý pytlíček, který sebou přinesla.

„To jsou Bertíkovi fazolky tisíckrát jinak?“ vyhrkl a hrábl prsty jako by se už nemohl dočkat, až je bude mít u sebe.

Lily přikývla a málem se nad Albusovou neřestí zasmála, vypadal jako malý kluk prosící o čokoládku.

Vážně neměla to srdce déle otálet a natáhla ruku se svým dárkem.

Na nemocného starce až moc mrštně po fazolkách hrábl a hned nakoukl do pytlíčku na jeho obsah. Brumbál zamrkal a zatetelil se blahem nad tím vrchovatým překvapením.

„Hm, banánová fazolka, rozhodně lepší než suchá nemocniční strava,“ přemýšlivě si pohladil své stříbrné vousy, poté vylovil jednu kanárkově žlutou laskominu a začal ji žmoulat v ústech, přitom si slečna Evansová všimla jeho stále černé ruky, kterou měl do teď schovanou pod pokrývkou.

„Nestrachuj se mé dítě, moje prsty sice zůstanou už černé, ale nákaza ustoupila a nebýt Severusova včasného zákroku už bych nebyl mezi živými,“ vydechl unaveně s vráskami na čele, avšak tahle vzpomínka mu neubrala apetitu a co chvíli lovil jednu barevnou fazolku za druhou, dokud se u jeho postele neobjevila Poppy, coby strážný anděl.

„Tak, pane řiditeli, je čas na odpočinek a váš oblíbený bezesný spánek,“ zdůraznila škrobeně madam Pomfreyová a nekompromisně sebrala starci pytlíček se sladkostmi.

„Ale netvařte se tak, Brumbále, mě stejně nepřesvědčíte, spánek potřebujete jako sůl,“ zakroutila neústupně hlavou reagující na starcovo smutné povzdechnutí, Albus musel rezignovat.

Lily se dívala, jak sestra bere jednu z lahviček připravených na stolečku, které ona sama vytvářela minulého večera a poslouchala, jak se ti dva hádají o správné léčbě.

Ředitel neměl šanci, Poppy se nad ním tyčila jako maják a nesnesla odmlouvání, ač to podle všeho neustále zkoušel.

„Jste jedním z největších čarodějů a nespolknete medicínu?“ plísnila ho, „ani nevíte, jak těžké je vás léčit, to už bych dostala do obra zmenšovací dryják, než do vás něco na uklidnění,“ lamentovala sestra pohoršeně nad vzpírajícím se pacientem.

„To je tím, že postrádáte empatii k nemocným, madam Pomfreyová,“ namítal Albus s důležitě zdviženým ukazováčkem a měl stěstí, že ho přes něj žena neplácla.

„Albusi, tak naposled,“ přešla Poppy svižně k tykání a ani jeden se nad tím nepozastavoval, pokud tohle bylo každý den, tak Lily tu škrobenou dámu, upřímně litovala.

„Dobře, dobře, ale jen že jste to vy,“ uzavřel to diplomaticky ředitel, aby zachoval svou tvář a vzal si lahvičku do ruky, poté obsah vyprázdnil a než napočítal do pěti, už poklidně dřímal.

„No, konečně je chvilku ticho,“ oddechla si sestra, zakoulela očima a zase odkráčela do sesterny.

Rudovláska se jen za sestřinými zády usmála a pak vstala, lehce se nahnula a sundala Brumbálovi z očí půlměsícové brýle, byla by velká škoda, kdyby si je ve spánku zničil.

Věnovala starému muži poslední pohled plný důvěry a odstoupila od lůžka.

Už se otáčela k odchodu, ale zastavilo ji bolestné zasténání.

Obrátila se vzad a rozhlédla po prázdných postelích, nikde nic a Brumbál poklidně dřímal v té své.

Lily, už jsi vážně paranoidní, odpověděla si v duchu a nechala ten zvuk za sebou. Bradavice jsou přeci plné duchů, hlasů a zvuků, také očí a zvláště těch v obživlých obrazech žijící si vlastním životem, které si ani neuvědomujete. Co je proti tomu nějaké zasténání? Zakvílení nebo vzlyknutí? Přesto se to ozvalo znovu.

Ani tentokrát Lily nezaznamenala žádný pohyb. Nic zvláštního.

Co se to tu děje? Pozastavila se nad tím.

Nakonec ji napadlo jedno zaklínadlo: „Finýte!“ na první pokus zrušila neviditelné kouzlo, měla jich v zásobě několik, ale zabralo hned to první.

Kdesi úplně vzadu spadla neviditelná hradba a objevily se dlouhé zástěny kolem jediné postele, nejspíše opatření kvůli zvědavým studentům.

Jak výstižné.

Proč Poppy nic neřekla? Lily se otočila. Hm, v sesterně právě teď nebyla, skvěle, zase někam odspěchala, hodlala to tedy prozkoumat sama a neptat se.

Co může být tak zvláštního za tou bílou plentou a proč se odtamtud ozývá ten nářek?

Krok za krokem se blížila s notnou dávkou adrenalinu v žilách.

Kdo ví proč, stiskla hůlku pevně v kapse.

Nehrozilo tu přeci žádné nebezpečí, ubezpečovala se nebo snad ano? Tohle je Bradavická ošetřovna, nejbezpečnější místo hradu, zde se zranění hojí, ne způsobují! Přesto měla čarodějka nepříjemný pocit kdesi v oblasti žaludku.

Taková předtucha, že objeví něco zvláštního.

Se zatajeným dechem se připlížila až k látce a obezřetně nakoukla za její okraj a ztuhla v úžasu.

Uslzenýma tmavýma očima na ni hleděla známá ženská tvář, o které si myslela, že je přes dva měsíce dávno mrtvá.

„Auroro…“ vydechla překvapeně a hned přistoupila k lůžku, měla chuť jásat, jenže ženin zoufalý výraz ji v tom zabrzdil.

Jindy hrdá černoška neodpověděla, místo toho propukla v nový záchvat usedavého pláče a lítosti.

„Jsem tak ráda, že jsi v pořádku,“ objala slečna Evansová pacientku ležící na lůžku, ta vypadala stále plaše a bezbranně, ona obětí neopatovala, spíše se odtáhla jako by nesnesla cizí dotek.

Věčně nadřazená s nosem vzhůru Aurora Sinistrová vypadala jako uzlíček neštěstí choulící se pod peřinou podobající se ustrašenému králíkovi, vůbec ji nepoznávala. Nebyla sice její kdovíjaká přítelkyně, dalo by se říci spíše jen kolegyně ale i tak byla moc ráda, že je naživu.

Lily si pacientku pozorně prohlédla, nebyla zraněná ale o narušené psychice se to říci zrovna nedalo. Její ebenová kůže nyní vypadala jaksi smrtelně bledě jako by zažila něco opravdu strašného nemluvě o tom třesu a očích, jež těkaly nervózně kolem.

Profesorce bylo ihned jasné, že takový zážitek se neodbude týdnem dovolené. Možná půl roku někde v klidu, aby se dokázala vyrovnat s tím, co se přihodilo, nebo dokonce déle, odhadovala podle tohoto stavu.

Rusovláska se s povzbudivým úsměvem posadila na kraj postele hned vedle toho třesoucího se těla.

Neprotestovala.

„Ale no tak, už bude dobře,“ zašeptala konejšivě na slzy proudící z ženiných očí po tvářích jako nezastavitelné vodopády, „už jsi v bezpečí, hned zítra ti přinesu pořádnou porci jahodové marmelády od Poppy, určitě na ni máš velkou chuť,“ dodala, protože si pamatovala, jak si pro ni chodila výhradně k jejich bylinářce Pomoně Prýtové a jistě by jí zvedla náladu.

Jahodový a dýňový jam od bylinářky jí nejvíce a vždy si odnášela několik sklenic navíc, byl to pro Auroru takoví uklidňující prostředek k mlsání, na který nedala dopustit, všichni okolo to dobře věděli.

Aurora však razantně zavrtěla hlavou a ze rtů jí uniklo pár dalších vzlyků. Nedala se moc uklidnit, ale Lily to nevzdávala.

Pro slečnu Evansovou bylo strašné vidět ji tak zničenou. To by však byli všichni, kdyby se nacházeli v přítomnosti Pána zla tak dlouho jako ona.

Přeběhl jí přitom mráz po zádech, jak si vzpomněla na tu strašnou událost, kdy se rozdělily. Ona padla do Luciusovích rukou a ona…

Ten děsivý zážitek už nikdy nezapomene a byla si jistá, že ani profesorka Astronomie.

„Jak se ti vlastně podařilo utéct?“ zeptala se mile.

Z rozechvělých rtů čarodějce uniklo jen jediné slovo „Snape.“

Lily s pochopením přikývla a čekala, dokud Aurora nenajde odvahu pokračovat.

Trvalo to pár minut a černoška ji dokonce chytila za ruku, aby měla jakousi mlhavou jistotu, že tu zůstane a neodejde, což považovala za jakýsi dobrý pokrok.

„D… dnes ráno,“ vydechla slečna Sinistrová, „ON, zavolal si Snapa k sobě a nechal mě s ním odejít,“ vydolovala ze sebe skrze sevřené hrdlo a při slově ON se lehce zadrhla.

To Lily nějak nešlo do hlavy, ještě neslyšela, aby Pán zla někoho jen tak propustil, ušetřil nebo nechal jen tak odejít. Spíše ty, které využil, ihned zabíjel, či se to říkalo, ale tohle chování se zdálo velmi nepravděpodobné, proto nad tou informací dvakrát zamrkala.

„Jen tak tě nechal odejít zpátky sem? Jako by se nic nestalo?“ zeptala se bezelstně a ihned toho zalitovala, protože pacientka stiskla její ruku a znovu se rozplakala.

„Jistě že se stalo, a proto tě teď žádám, prosím zabij mě, nemůžu s tím žít!“

Lily ihned začala kroutit hlavou, co je to za absurdní žádost? Proč ji u Morgany má zabíjet? Není přeci žádný vrah! Musela se zbláznit. Ano, pobyt ve Voldemortově přítomnosti by zatemnil mozek každému.

Přesto ležící žena byla téměř zoufalá, a ona nemohla pochopit, co se stalo. Co dohnalo tak silnou čarodějku k takovému katastrofálnímu úsudku.

„Ne, tohle neudělám, nemáš právo mě o to žádat, Auroro,“ bránila se rudovláska, ale černoška se zdála neodbytná.

„Musíš, ty nevíš, co jsem zažila! Co jsem viděla. Mám v hlavě tolik ohavných vzpomínek. Neumíš si ani představit jaké to je s ním spát každou noc a zachovat si kousek sebe samotné. Je to horší než nějaké mučení, horší než být pod kletbou.

Vědět co se stalo a opakovat to každý den. Prosila jsem o smrt, ale nedopřál mi ji, NEDOPŘÁL!“

Čarodějčin hlas pomalu přecházel do hysterického jekotu, kterému nešlo utéct, jen ho trpitelsky vyslechnout.

Lily musela uznat, že ať s Luciusem Malfoyem zažila cokoliv, tomuto se to ani v nejmenším nemohlo rovnat. Přiznala si v duchu, že vidět Voldemorta se svlékat z hábitu a ulehat na lože, zatímco by se tam bezmocně choulila, muselo být něco nepopsatelně děsivého a odporného.

Raději od traumatizované ženy odvrátila tvář, aby se necítila ještě hůř.

„Je mi to líto ale… ne nemohu to udělat, nejsem vrah, nechtěj to po mně. Uvidíš, za nějaký čas tohle všechno přejde, pokud bude třeba, upravím ti paměť a ty si nebudeš nic pamatovat. To pro tebe mohu udělat,“ trvala na svých morálních zásadách, ač ji ten srdcervoucí pláč její kolegyně doháněl k šílenství.

Prostě se nemohla slitovat a zabít někoho koho znala, vídala ho, mluvila s ním.

Aurora na to však měla svůj názor a byla rozhodnuta ji vystavit všem pádným důvodům, chtěla dosáhnout svého, jak to uměla u svých studentů. Jelikož ne všechny astronomie bavila.

„Ty to nechápeš!“ vykřikla černoška, „já musím zemřít, jsem kousek jeho, já… jsem jeho součástí, jeho duše, jsem jeho viteál!“

Lily na ni hleděla jako na ducha. Doslova.

Viteál… o tom už se Severus nejednou zmínil, přemýšlela. Věděla o poháru, který spolu hledali v Gringottově bance, o prstenu, který měl Brumbál, Salazarově medailonku a samozřejmě deníku, jež ji samotnou málem zabil. Je tedy možné, aby ona byla jedním z toho všeho? Pokud se dá kousek duše schovat do těla jiného člověka je to opravdu mistrovsky kruté dílo černé magie.

Chtěla něco namítnout, ale Aurora ji nenechala.

„Každý den mi to opakoval, zas a znovu, bavil se tím, nechtěj, abych tu hanbu v sobě nosila. To proč jsem tady,“ odmlčela se, musela popadnout dech, jak to ze sebe rychle chrlila, „jsem jedna z mnoha, poslal mě zpátky, protože věděl, že tady jsem v pořádku a chráněná, tady mi nikdo neublíží a nikdo mě nezabije, protože jsem jednou z vás. Pokud já nezemřu, nezemře ani on. To je holá pravda. Nelžu ti. Nemohu se probouzet den co den s pocitem, že ten zvrácený černokněžník žije jen kvůli tomu, že jste mě nedokázali zabít,“ zlomil se čarodějce hlas.

Ošetřovnou se rozlehl nový záchvat hysterického pláče, jak Aurora nad sebou ztrácela kontrolu.

Lily se ženě nedivila, bylo nutno hodně odvahy žádat někoho o takový nevyhnutelný čin.

Proč ale zrovna já? Ptala se v duchu. Proč to neudělal Snape, když měl tu možnost? Nebylo by to pro něho jednoduší? Cítil snad nějaký pocit viny?

Na slečnu Evansovou začala doléhat tíha pacientčiných tvrdých slov a obdivovala ji za to, že v nich ač vypadala zlomeně, sílila odvaha.

„Já… nemohu, prosím, nedokážu to.“

„Musíš. Protože pokud to neuděláš, konec války nikdy nenastane, všichni budeme žít v hrůze a strachu a ty budeš myslet na ty další a další oběti, další ztracené životy, které když to neuděláš, přijdou vniveč,“ jeden argument byl pádnější než druhý a pomalu ubíjel Lilyjiny morální zábrany a střídala ho vyhlídka na pocit viny.

Jak Aurora sama řekla, pokud nebude zničena, mír nikdy nenastane a zlo nebude poraženo.

Dost možná zemře Brumbál, Minerva, ministr kouzel, Snape a všichni ti, na kterých jí záleží. Zavládne chaos po celé Anglii. Smrtijedi je budou lovit jako zvěř, dokud jim nepodlehnou. Popravdě, nikdo si takový konec nepřál, je tedy čas vyměnit větší zlo za to menší?

Ani si neuvědomila, že vstala ze svého místa. Stále však váhala.

Nebyla připravena ale to nikdo, kdo vás žádal o takovou službu. Nikdo nebyl připraven zabít.

„Musíš to udělat, Lily, já už se s tím smířila, odtud nevede jiná cesta,“ přemlouvala šeptem zoufalá Aurora svou kolegyni s trpitelským výrazem ve tváři, polykajíc vzlyky.

Jako ve snu rudovláska vytáhla svou hůlku z kapsy a namířila její konec na chvějící se tělo před sebou v bílých pokrývkách.

„Udělej to teď, HNED!“ vyzívala ji a zatnula zuby.

Lily svou třesoucí ruku pozvedla o trochu výš, přeli se v ní emoce i svědomí a teď mělo utrpět nenavratitelnou škodu.

Každý musel přinášet oběti, velké nebo malé. Tak by to řekl Albus Brumbál, její opora, její přítel, její učitel, ten by to pro záchranu všech udělal a neváhal by ani minutu. To on dělal ty nejtěžší věci a rozhodnutí ale nyní toho nebyl schopen, musela ho zastoupit.

Všichni okolo se ocitali v bitvách, smrtelných pastech, bezvědomí a zranění, ona zatím nepřinesla Řádu žádný přínos.

Musela to udělat, přemlouvala se.

„Auroro… odpusť mi.“

Další a poslední myšlenka patřila Lupinovi a tomu co včera řekl. Dnes mu ukáže, že i ona je ochotna přinést oběť, že je ochotna se rvát za lepší svět.

Najednou měla nepříjemně zamlžený pohled a uvědomila si, že to jsou ty zrádné slané potůčky slz smutku, které se rozeběhli po její tváři, když ošetřovnu ozářilo zelené pronikavé světlo smrti.

„AVADA KEDAVRA!“

Severus a Lily

Kapitola 35.
Za tvými zády

Kotva 35

Ze všech stran se ozývalo tlumené šuškání, jak se žáci všech kolejí vraceli z oběda na další odpolední hodiny, každý ihned přestal švitořit a klidil napjatému obličeji profesora Snapa z cesty, jakmile se objevil v chodbě vedoucí na ošetřovnu.

Nejednoho druháka cestou peprně počastoval nesouhlasným zamračením a několika slovy, na které budou celý den vzpomínat.

Dnes to byl vskutku náročný den, ne že by se Severus nudil, ale chvíli klidu by opravdu rád uvítal.

Byl doslova a do písmene v jednom kole. Ráno si ho Pán k sobě zavolal a dal mu nečekaný dárek na krk. Sám věděl, co bude muset se Sinistrovou udělat. Výčitky ho nijak netrápili, za ty roky už byl značně na takové citové projevy imunní.

Projevit něco jako lítost se ve Voldemortově okruhu považovalo za slabost a tedy rest.

Nebylo vyhnutí. Věděl co je profesorka zač a i kdyby ne, hned jek se dostali z Raddlova sídla, mu o všem pověděla.

Stejně jako on si uvědomovala následky a nesla to dost špatně.

Měl možnost zabít ji hned na místě, u Zapovězeného lesa, nikdo by se o ni nedozvěděl, jen on by nesl vinu její smrti, ale pro něho každé další tělo bylo jen jako zářez do dřeva, další z mnoha jizev na paži. Nezabíjel rád, ale měl na svědomí už mnoho lidí a kdesi hluboko v sobě se za to styděl.

Ne, zachoval si chladnou hlavu, bylo tu ještě něco, co mohla před svou smrtí udělat a pomoci tak všem, kteří věřili v konec téhle mizerné války.

Poté co ji vyslechl, Sinistrovou doprovodil na ošetřovnu, nyní se tam vracel ukončit nevyhnutelné.

I tak dal ženě velkorysí čas, aby s nadcházejícím časem několika hodin naložila, jak nejlépe mohla. Poslední slova příbuzným, mohla napsat nějaký dopis, což se každému také nepoštěstilo, ale každý také nevěděl, kdy nastane jeho konec.

Severus osobně dával přednost padnout v bitvě, pokud možno rychle a bezbolestně, než takovýmto nedůstojným způsobem, proto sebou nesl lahvičku bílé smrti.

Jediný doušek stačí, aby člověk zavřel oči a už se neprobudil na rozdíl od Doušku živé smrti, kdy člověk nevykazuje žádnou funkci a jen hluboce spí.

Nevěděl, kterému způsobu bude chtít dát profesorka Astronomie přednost, a proto ji chtěl nabídnout i tento bezbolestný způsob.

Nejraději by tuhle záležitost s potěšením přenechal Brumbálovi než si ještě více špinit vlastní ruce ale náhoda zařídila, že on je jediný, kdo to momentálně může udělat, jelikož pochybovat o odvaze všech v tomhle velkém hradě.

S ještě zachmuřenějším výrazem rozrazil dveře ošetřovny a jen na půl vteřiny si dovolil vydechnout, když stěny ozářilo známé smaragdově světlo a kletba, kterou až moc věrně znal.

Nedal na sobě znát překvapení a byl jen zvědav, kdo vykonal jeho práci, za což by mu měl být vděčný.

Než světlo smrti pohaslo, došel až ke svému cíly, tedy za plentu, za záda ženy s rudými kadeřemi.

Severus se zastavil dva kroky od ní. Nic neříkal a jen čekal.

Tímhle si každý musel projít sám.

To, že byla Lily v šoku, očekával. Dalo se to pochopit u každého. Ramena se jí lehce třásla, jak skláněla hůlku k zemi, byla tak zaskočená vlastní vinou, že ho ani neslyšela přicházet. Vůbec o něm nevěděla, přihlédneme-li k tomu, že se svým příchodem se nijak netajil.

Jak tam tak Snape stál, vzpomněl si trpce na svou první oběť, tenkrát to bylo ale jiné, Lily to udělala z milosrdenství. Jistě ji Sinistrová přesvědčila stejně, jako se snažila přesvědčit jeho. To bylo jediné možné vysvětlení.

Severus se myšlenkami zatoulal na svou úplně první misi pod korunkou temného Pána.

Byl tehdy mladý, moc mladý na všechna ta zvěrstva, jež ho zocelila i znechutila, jenže bez této tvrdé školy by se z něho nestal ani génius v lektvarech, ani dobrý bojovník, což je důkaz, že stále žije a dýchá.

Ano, být Voldemortovím smrtijedem znamenalo, že vás život naučí mnoha věcem, jak se o sebe postarat, pokud jste nechtěli skončit jako krmení pro ryby nebo poslední hračka Pánova hněvu, což se mohlo stát prakticky kdykoliv. To bylo to kouzlo ostražitosti, vůbec první věc co jste se mezi těmi přízraky v maskách museli naučit.

Viděl mnoho zatvrzelých odvážných mužů i žen zlomených, klečících u jeho nohou prosící o život, to mu vždy dodalo nezlomnou odvahu takto neskončit.

Severusova první akce přišla náhle a bez varování.

Byl u temné strany teprve pár týdnů a Pán s několika dalšími ho chtěl patřičně vyzkoušet, to ale nevěděl, že to změní celý jeho život.

Zlomová chvíle jeho rozhodnutí.

Rozkaz z Voldemortovích hadích úst zněl jasně: Najít rodinu Parkerovích v Goldcoal a ti co odmítnou věrnost bez milosti zabít a zapálit dům.

Tehdy byli tyto vyhlazující akce na denním pořádku, Pán se snažil znásobit své síly a k tomu potřeboval množství schopných čarodějů, ti co odmítli, měli prostě smůlu, druhou příležitost už nedostali.

Tehdy určil vedením Snapa staršího Luciuse, za což byl zprvu vděčný později, toho ale litoval.

Ten večer, jakmile padla černá noc, všech sedm stínů si nasadilo své stříbrné masky, pod kterou ukryli jak svou identitu, tak všechny špatnosti.

Malfoy, jemuž téměř bělostné pramínky vlasů vykukovaly zpoza černé kápě, stanul před ostatními, aby rozdal patřičné úkoly.

„Macnaire, ty půjdeš první spolu s Wilkesem. Vrazíte dovnitř, to bude moment překvapení, nebudou to čekat, dost možná budou v tuhle hodinu spát,“ obrátil se ke dvěma mužům po své pravé straně, oba přikývli bez odmlouvání.

„Já, Severus a Rodolfus půjdeme hned za vámi, budeme vás krýt v případě odporu, ale nezapomeňte, že Parkera má na starost Snape. Je to výslovně Pánův rozkaz. Avery s Dolohovem zůstanou venku, po skončení akce má Avery na starosti znamení zla. Nějaké otázky?“

Bylo to jasné a stručné.

Nikdo si nedovolil nic namítnout, jen se kdosi uchechtl a kruh temných postav se rozestoupil.

Severus neměl strach, věděl, co se od něho očekává a hodlal všechno splnit do posledního puntíku. Uvědomoval si dost dobře, že to jednou bude muset přijít, nemělo cenu to oddalovat. Nedal tedy na sobě znát žádné obavy a odhodlaně se s celou skupinou přemístil do liduprázdné ulice nevelkého městečka s blyštivým názvem Goldcoal.

Ihned Snapa ovanul chladný vzduch provoněný blížícím se deštěm. Mraky se od západu kupily jeden přes druhý jako by věděli, že se schyluje k tragédii.

Koutkem oka zjistil, že se v okolních domech nikde nesvítilo, nikdo neměl tušení, co se zanedlouho nastane u jejich sousedů.

Jakmile stál mladík podrážkami na tvrdém betonu, vše probíhalo velice rychle.

Malfoy vpředu ukázal hůlkou na jeden starý poměrně velký dům, „víte, co máte dělat.“

Rychle se k němu všichni přiblížili, nevypadalo to na žádné nečekané hosty z Ministerstva, což jim hrálo do karet.

V této době musel člověk myslet na všechno a nechat si zadní vrátka otevřené pro možnost úniku.

Dva muži se od skupinky oddělili, zatímco jeden se postavil před dům, druhý zamířil jako had strategicky za něho, k zadním dveřím.

To už ale dovnitř vrazili dva další smrtijedi následováni záložní trojicí.

Snape věděl, že Macnair a Wilkes jsou dobří a tak trochu až moc horlivý, nemluvě o jejich slabost k mučení, proto je Malfoy vybral jako první, ti se postarají o vše nutné.

Mladý Snape se nemýlil.

Z prvního patra se ozval výbuch, jak Macnair vyrazil dveře a pak výkřik a několik kleteb. To už jejich velitel, Severus a Rodolfus běželi po schodech za svými druhy, kteří jim už umetli cestičku.

Jakmile vpadli do ložnice, naskytl se jim pohled ženy choulící se v posteli, kterou právě Wilkes vytáhnul na nohy, držíc nebožačku pevně za vlasy.

Byla bezbranná a vlastně ani neprotestovala, spíše se žalostně krčila a vzlykala prosíc o slitování.

Severus pak svůj pohled přesunul na statného muže ve středních letech, toho už dávno odzbrojili a jeho hůlku třímal Macnair ve své mohutné ruce.

Čaroděj tam stál s odhodlaným výrazem ve tváři a neztratil ho ani poté, co Waiden jeho hůlku zlomil a hodil mu ji k nohám.

„Tak, Williame Parkere, asi víš, proč jsme tady,“ Malfoyův sarkasmus se rozlehl ztmavlou místností a bodal do muže jako ostré jehly.

„Pánovi se nelíbí tvé názory v Denním věštci, co o něm píšeš, mohlo tě to napadnout, že to nenechá jen tak. I když musíš být vážně dost hloupí, když jsi na to předtím nepřišel. A mým potěšením bylo, že mi přidělil právě tuto akci, jelikož trousíš pomluvy i o mě a nejen o mě,“ zasmál se zle a žena padla na kolena, jak ji Wilkes podkopnul nohy. Ten chlap se nebál použít síly a tak přidal i jeden cruciatus jako bonus, jelikož mu to dělalo dobře, mít nad někým převahu, ať to byl, muž, žena nebo dítě, bylo mu to vesměs jedno.

Čaroděj v pyžamu se pohnul ze svého místa, nesnesl, když jeho žena takto trpěla, nyní se mu na čele vytvořila starostlivá vráska a kapičky studeného potu, „nechte moji ženu být, jedná se tu jen o mě!“ jeho kroky zastavil s pobaveným zamlaskáním Macnair, každý si mohl všimnout zoufalství v jeho očích, když hleděl na tělo své ženy, jak se kroutí v křečích na podlaze a křičí jako by ji rvaly všechny kosti z těla ven.

Ničilo ho to. Doslova.

Nejraději by jim od plic řekl, co si o tom myslí ale bál se, že Květě způsobí ještě větší bolesti.

Severus to pozoroval se směsicí odporu a povinnosti.

Měl pocit, že on jako jediný se v takových kratochvílích nevyžívá, ale nijak ženě nepomohl, jinak by ho čekal trest, dost možná od Luciuse a pak i od Pána.

Zde mezi smrtijedy nebylo místo pro shovívavost nebo empatii.

Všichni se tu vyžívali v mučení, způsobovat ostatním bolest, ponižovat je a nakonec zabít. To od nich Mistr čekával.

„Ano, jde tu o tebe, tvá milá mudlovská ženuška je pro nás jen takový malý bonus,“ uchechtl se mohutný Macnair držíc pisálka těch hnusných lží v šachu.

Stejně neměl Parker jinou možnost, bez hůlky proti pěti byla sebevražda.

„Snad nám nemůžeš upřít, když se s ní trochu pobavíme,“ Wilkes odklonil svou hůlku od kroutící se oběti a znovu ji vytáhl vzhůru na kolena za vlasy, až vyjekla.

Redaktor věděl, že to smrtijedi myslí zatraceně vážně a chtěl tomu jakkoliv zabránit, proto strhl veškerou pozornost na sebe.

„Co ode mne chcete?!“

„K mé velké nelibosti ti náš Pán nabízí jedinečnou možnost, buď se k nám přidáš, nebo na místě zemřeš, je to tak prosté,“ rozhodil rukama Malfoy a zasmál se tím slizkým podlézavým hlasem, na který byl Severus tak háklivý.

„Cože? Přidat?“ Parker vypadal neskutečně překvapen ale i tak se odhodlaně svému rozhodnutí postavil, „nikdy nebudu sloužit temné straně vy špinavý psi! Všichni jste jen banda vrahů a měli byste skončit v Azkabanu, do jednoho! Vždy se najde někdo, kdo proti vám bude bojovat a jednou se najde někdo, kdo se vám postaví a zlikviduje! Stejně jste jen Voldemortovi poskoci, nic víc!“

Nyní Snape věděl, co ho čeká, více méně to předpokládal, nebylo mnoho čarodějů, kterým bylo nabídnuto místo čestného smrtijeda a ještě méně těch, kteří pod strachem odmítli, musel až muže před sebou obdivovat za jeho hloupost.

Muselo mu přeci dojít, že pokud odmítne, čeká ho smrt.

„Ale, snad nejste jasnovidec, pane Parkere. Myslím ale, že to už by stačilo, strávili jsme tu s vámi dost drahocenného času,“ posmíval se Lucius jeho urážkám. Snape by přísahal, že měla nyní Luciusova maska zlý škleb dodávající situaci na vážnosti, energicky máchnul hůlkou přímo k Severusovi, netečně stojícího jako kat, opodál.

Černovlasý mladík udělal několik rázných kroků, až stál čaroději tváří v tvář.

Ač se oba dva měřili pohledy, Severus doufal, že si jeho obličej nebude pamatovat a věrně doufal, že ani tuhle noc. Choval se však tak, jak se od něho očekávalo.

Jakmile pozvedal hůlku, zaslechl nepříjemné trhání látky, pláč a zvuk marného boje, jak se žena bránila nadrženému Wilkesovi, jež ji právě roztrhl celou košilku odspodu až dolů.

Snape si toho nevšímal, nebyla to jeho starost, plnil svůj úkol, kde ho na konci čeká buď pochvala a přízeň nebo potrestání a cruciatus.

On nezklame, ve vlastním zájmu, ač s jistými metodami ostatních smrtijedů nesouhlasil, nebyl však ještě v pozici, kdy by jim mohl něco nařizovat nebo je krotit.

Snape se nadechl, tuto kletbu smrti ještě nikdy na nikom nevyzkoušel, tohle byla jeho slavná premiéra, jediné co mu alespoň trochu ulehčovalo situaci, bylo, že panu Parkerovi ušetří pohled na znásilnění vlastní ženy.

„Avada kedavra!“ vyštěkl Severus a redaktor se v zeleném paprsku ihned odporoučel k zemi.

Malfoy ho za takový bezchybný výkon málem poplácal po zádech, ale mladík na to nebyl hrdý. Jistě, měl tu převahu, ale vzít někomu život je ten nejhorší zločin a on udělal hned dva.

Nechal si od Mistra už navždy dát to prokleté znamení zla a teď tohle, nyní je z něho regulérní hledaný zločinec. Pokud selže, může skončit v Azkabanu mezi Morkomory nebo s netečným pohledem u Pánových nohou jako chudák Parker u těch jeho, ke kterému se štěstěna obrátila zády. Neměl ji tak provokovat těmi svými dráždivými články. Měl, co si zasloužil, kdyby zastrčil hlavu do ulity, nikdy by se do takové situace nedostal.

Z tohohle vlaku už nešlo vystoupit, musel jen vpřed.

Ne, tady a teď nebylo místo na výčitky a zpytování, omluvy nebo zoufalství.

„Dobrá práce, Severusi, Pán tě jistě odmění, pak tě zvu k sobě na skleničku,“ těžká ruka jeho druha mu přistála na rameni, najednou měl pocit jako by ho tlačila k zemi půlka světa. Malfoy byl situací nadmíru potěšen, než oknem proletěl fialový blesk a zařízl se do protější tapety, vypalujíc tam černý flek.

„Zatraceně, ministerstvo, našli nás nějak brzy,“ neodpustil si a oba dva se sehnuly nad další salvou magické spršky nějaké z peprných kleteb.

Macnair horlivě odpověděl svou hůlkou a hned na to se přemístil ven rozhodnutý pokračovat tam, kdežto Malfoyova nálada se změnila z potěšené v téměř nepříčetnou za pár vteřin.

„Ten idiot Avery, říkal jsem mu, ať vykouzlí znamení zla, když budeme odcházet, ne když budeme vstupovat! Takhle na nás akorát upozornil bystrozory!“ rozčiloval se vztekle, div mu nevstávali vlasy na hlavě.

Takhle jednal vždy, když se mu něco postavilo do cesty, svou krutost si pak rád vybíjel na svých domácích skřítcích, služebnictvu nebo prostě na tom, kdo mu přišel pod ruku. Byl Stejný jako Abraxas Malfoy, jeho otec v mladším provedení. Snape se domníval, že vzteklost byla neomylným rodovým rysem, který se dědil stejně jako ty platinové vlasy.

„Dobře, úkol je vykonán i tak už tu nemáme co dělat, vracíme se, hned!“ rozkázal jak Severusovi tak Wilkesovi, který právě slézal ze vzlykající nahé ženy a rychle si upravoval své kalhoty.

Nejprve se přemístil Lucius a pak Wilkes. Severus však zůstával stát na místě, ač se to venku hemžilo výkřiky a dost možná správci spravedlnosti už i pronikly do domu.

Všechny kouzelné obrany domu dávno padli, on ale odmítal uniknout, pohled mu padl na nehybné tělo před sebou.

První smrt jeho rukou.

Proč necítil lítost? Lítost nad zbytečnou smrtí? Zbytečnou pro něho ale pro Pána zla oprávněnou. On měl přesnou představu o své vládě a tyranii.

Představu o tom co chtěl.

Severus cítil, že právě teď jeho dětství nadobro skončilo.

Kdysi se domníval, že otcovi nadávky, ponižování, Lilyjino odmítnutí a zesměšňování jejích ochránců ho zocelilo, mýlil se. Šeredně se mýlil. Nikdo nikdy nepoznal jaké to je přijít o všechny iluze, o kousek sebe samého, dokud nebyl v takové situaci jako on teď. Na dně.

Přesně to viděl zrcadlících se v prázdných očí toho muže. Jako by to byl obraz jeho vlastní duše. Černé duše. Nebylo to snad jeho rozhodnutí, přidat se ke smrtijedům? Chtěl si tím dokázat, že má na víc, že když ho svět nebude milovat, bude ho alespoň nenávidět.

Kdyby věděl, co ví dnes, nikdy by se k nim nepřidal, nikdy by se Luciusem nenechal zlákat na stranu zla, ale bez něho by byl průběh války zkázou.

Polem plný mrtvých čarodějů a čarodějek bez pomoci.

Jeho přítomnost byla nepostradatelná a ojedinělá, zachránil nespočet životů za ty, které zmařil vlastníma rukama.

Konečně zahloubán sám v sobě, opustil pohledem bývalého redaktora Denního věštce a několika kroky stanul u jeho vzlykající ženy.

Z čistého milosrdenství napřáhl hůlkou a zopakoval smrtící kletbu.

Nikdo jiný tu nebyl, aby to udělal.

Vysvobodil ji, ušetřil děsivých vzpomínek, měsíce léčení u Sv. Munga, výslechů a pomluv. Dost možná by nakonec zjistila, že žít s tím vším je mnohem těžší a ukončila by jej sama. On její rozhodnutí jen uspíšil.

Jakmile Severus uslyšel dusot nohou po schodech do prvního patra domu, přemístil se i on nechávaje za sebou hořké vzpomínky na Goldcoal, proti kterým se obrnil silnou hradbou.

Toho večera nikoho ze smrtijedů nechytili.

Když se vrátil do sídla svého Mistra, všichni tam již čekali na jeho úspěšný návrat. Následnou řeč a pochvalu ani nevnímal, dokonce ani mučení Wilkese za znásilnění té ženy, jelikož Pán opovrhoval mudly a nechtěl, aby se jeho příznivci špinili s něčím takovým.

Následně i Avery dostal pár cruciátů za neuposlechnutí rozkazu.

Ten večer se mladý Snape naučil mnoho, vždy být krok před ostatními, nikdy však nezapomněl ne na pana Parkera ale na jeho ženu, které dal ránu z milosti.

Před devíti lety poprvé našel svou masku lhostejnosti, jenž prakticky už nikdy neodkládal, aby nikdo nenahlédl do jeho děsivé minulosti. Ne kvůli sobě ale kvůli ostatním, protože ti by z toho měli noční můry.

*************************************************************************************************************************

Ošetřovnu zaplavilo až ledové ticho narušované Brumbálovím chrápáním.

Severus stál za zády své kolegyně a čekal, až se s tím vypořádá. Nevěděl, jak dlouho to bude trvat, ale když se konečně otočila, nezvedla ani pohled, jen natáhla své ruce a objala ho.

Bez vysvětlování mu Lily zabořila hlavu do hábitu a rozplakala se.

Nejspíše jí bylo zcela jedno, ke komu se tiskne, potřebovala nutně něčí přítomnost, něčí teplo, něčí dotek.

Celá se začala třást a on udělal jen to, že čarodějce jemně vykroutil hůlku z ochablých prstů, aby si ještě neublížila.

Oba tam stáli naproti sobě, zatímco mu ty slané potůčky máčeli látku jeho učitelské uniformy.

Zanedlouho přilákána srdcervoucími vzlyky k nim přispěchala i madam Pomfreyová. Snape jen zakroutil hlavou, ošetřovatelka vše pochopila a sklonila smutně tu svou v tiché modlitbě.

Severus věděl, že s tím bude muset něco udělat, ale teď se musel nutně postarat o ten fňukající uzlíček nervů před sebou.

Pomalu zrzce položil ruce na ramena a jemně ji od sebe odtáhl.

„Půjdeme, slečno Evansová, tady už se nedá nic dělat, potřebujete se nutně uklidnit. Jistě najdu něco, co by váš zármutek spravilo, Morgana ví, že to potřebujete,“ sdělil Lily odměřeně a odváděl ji z ošetřovny pryč, co možná nejdál od té bezbřehé situace.

Na chodbách nikdo naštěstí nebyl a ona ho následovala jako zmatená ovečka.

Nic neříkala, jen neustále propukala v nový záchvat pláče, byl si jistý tím, že ani teď nevěděla, kde je a co dělá, bylo tudíž na něm převzít za ni odpovědnost.

Až když se dveře kabinetu profesora lektvarů se zavrzáním otevřeli, lehce sebou trhla.

Muž ji ihned posadil do koženého křesla u krbu a zapálil oheň. Naoranžovělé světlo dalo temnotě jasně najevo, aby se stáhnula do koutů a sklepení ohnivá matná záře dodala trochu toho ponurého života.

Snad Lily od Severuse očekávala jízlivé poznámky za to, co provedla, na jednu stranu si to i přála, ale toho se nedočkala, proto byla ještě zmatenější, jak tak zarývala svůj rozmazaný pohled do tmavé podlahy, jelikož se bála zahledět se mu přímo tváře.

Profesor Snape rychle obešel stůl, něco načmáral na kousek pergamenu a ten se sám složil do malé vlašťovky, načež jí otevřel dveře a ta se rozletěla ke svému cíly.

Potřeboval, aby se někdo postaral o tělo slečny Sinistrové a tím chtěl pověřit školníka, tímhle to skvěle vyřešil, gratuloval si, poté konečně přistoupil ke zhroucené ženě.

Hleděla mu na boty a neodvažovala se zvednout pohled dál než k jeho kolenům a to ho dohánělo k šílenství. Chápal, že by nejraději zalezla do nějaké hluboké jámy. Dobře si pamatoval svoje pocity a jistě se od těch jejích tolik nelišili, co by tenkrát dal za pořádnou sklenku whiskey, on ale tu možnost neměl.

Natáhl své ruce a uchopil její hlavu do dlaní. Přinutil tak Lily ji pozvednout, ač o to nestála.

Zarudlé oči, červený nos a tváře, opuchlé rty od toho, jak si je nervózně okusovala, musela několikrát zamrkat, aby ho vůbec přes všechny ty slzy alespoň trochu viděla.

Styděla se, cítil, jak chce odvrátit tvář, nedovolil jí to.

„Vypadáte hrozně, slečno Evansová,“ neodpustil si a tak trochu doufal, že ji ta poznámka postaví na nohy, bohužel to nepomohlo, tak pokračoval: „i pro mě je děsivý zážitek vás takto vidět, a že jsem toho viděl už dost na to, abych to posoudil, to bude chtít něco silnějšího než uklidňující lektvar,“ prohlásil věcně, přinejmenším pravdivě a k její spokojenosti od ní konečně odstoupil. Slyšel, jak si oddechla. Ne však na dlouho.

Chudinka se nevzmohla ani na žádnou urážku. Vážně ji to hodně sebralo.

Smrtijed přešel k zavřené skříňce a něco z ní vyjmul, pak nalil do jedné sklenky tmavě oranžovou tekutinu. Nijak ji nešetřil, karafu poté položil na svůj stůl a sklenku vrazil Lily výmluvně do rukou, ať chtěla nebo ne. Prostě musela.

„Vypijte to, je to rozkaz,“ poručil neúprosně trýznitel a čekal u křesla tak dlouho, dokud k tomu alespoň nepřičichla. Stále si však zachovával rezervovanost a jistotu, která jí nyní tolik chyběla.

„Ohnivá whiskey, tu myslím věrně znáte, pokud se nemýlím,“ ušklíbl se, načež se ona zamračila jako by čarodějku chtěl otrávit, snad si až věrně vzpomínala na ty ne tak zapomenuté okamžiky, kdy ji balamutil v kůži Bartoloměje Skrka.

Dalo se to z ní vyčíst na první pohled, tak čitelná, pomyslel si Severus.

„Nemyslím si, že bych právě teď… a vůbec, netušila jsem, že tu schováváte litry alkoholu, pochybuji, že s ním ředíte lektvary,“ konečně se vzmohla na malé rýpnutí, za které si zasloužila Severusův povýšený pohled přes jeho orlí nos.

„Nebudu to opakovat,“ přísnější hlas čarodějku nejspíše přesvědčil natolik, že se rozhodla polknout velký doušek štiplavě pálivé Whiskey. Naštěstí se ani nezakuckala, vyhnula se tak dalším posměškům z jeho strany.

„Pro vaši informaci, slečno Evansová, vám do toho co tu mám, nic není ale, když tak toužíte po odpovědi tak vám ji poskytnu, není to žádné tajemství, za co bych se styděl. Když jsem přebíral tento kabinet po profesoru Křiklanovi, našel jsem tu mnoho užitečných věcí od cizokrajných jedů jako je: lotosový svijolez, astrální cesta nebo dračí krev až po kapky proti kašli. Ale kromě této zajímavé sbírky unikátů jsem tu nalezl i zajímavou směs knih a pojednání a mimo jiné tuhle starou jemnou whiskey. A opravdu mě považujte za barbara, ale tu si vyhodit netroufám, jelikož mi občas pomáhá více než sebelepší lektvar, když se vracím od Voldemorta znechucen nad jeho praktikami.“

To na ženu udělalo dojem a rychle zamrkala.

Dokonce přestala i vzlykat a odhodlala se jen k popotahování.

Severus trpělivě čekal na to, až polkne další doušek a pak se vzdálil ke svému pracovnímu stolu, o který se opřel.

Neslyšně ji pozoroval, jak nervózně otáčí sklenkou v ruce, dával jí potřebný čas na vzpamatování, nechtěl nijak neléhat, jak by to udělal u kohokoliv jiného, byl si jistý, že tady by se ale s kladným účinkem nesetkal, proto vyčkal, dokud nebude chtít hovořit sama i kdyby to mělo znamenat stát tu celý večer a kochat se pohledem na její tvář.

„To co jsem udělala… Severusi, já…“ zlomil se rudovlásce hlas, ale naštěstí ho rychle ovládla, nepřerušil ji.

„Musela jsem to udělat, ona… byla tak zoufalá, Aurora, prosila mě. Opravdu toho lituji, nikdy jsem nikdy nikoho…“

„Já ano a ne jednou,“ přerušil Lily chladně a přiznal se tak k vraždám, o kterých neměla tušení a raději by o nich ani nevěděla. Zmateně se na Snapa podívala v obavách, co hrozného řekne dál.

„A není to právě tak dobrý pocit o jakém Voldemort neustále mluví. Je to tím, že nezná hodnotu života. On sám postrádá duši, kvůli svým viteálům má jen jeden malý kousek, což je velice málo, aby to tvořilo podstatu člověka. K vytvoření něčeho takového je potřeba notná dávka sebe odhodlání a pošetilosti, přesto je výsledek celého kouzla nanejvýše riskantní, pokud hazardujete se životem. On necítí, prakticky je to stále člověk z masa a kostí ale myslím si, že něco jako láska a smutek u něho postrádají jakýkoliv význam, proto je pro něho tak lehké vzít někomu život.“

Severus to pronášel s takovou jistotou, že nezbývalo nic jiného než věřit, „teď jsem zrůda jako on,“ rozplakala se znovu novým poznáním.

„Každý přinášíme velké či malé oběti,“ prohlásil unaveně a promnul si dvěma prsty kořen nosu, „kdysi jsem Brumbála viděl jako velkého mocného čaroděje bojujícího za životy a blaho druhých, nepochyboval jsem. Nikdo z nás si neumí představit, že by tomu tak nebylo ale, co je pod tou jeho dobromyslnou slupkou? Přemýšlela jste někdy nad tím?“ nyní jí vnukl zcela zvláštní poznámku, snad chtěl odpoutat její pozornost, aby se Lilyjina mysl zaobírala něčím jiným či to mělo hlubší smysl, ať tak jako tak, začala o tom přemýšlet, poznal to, jak na něm visela pohledem.

„Co tím myslíš?“

„Viděla jste někdy fotky jeho rodiny? Obrázky vnoučat na jeho pracovním stole?“

Lily němě zakroutila hlavou. Nepamatovala si na nic takového, rodiče už dávno zemřeli a ona věděla jen o bratrovi, když se jednou nechtěně zmínil, pochopila však, že spolu neudržují žádné vztahy, pro ni z neznámých důvodů.

„Jistě že ne, žádné nemá,“ potvrdil její domněnku, „nemá prakticky nikoho, všechen svůj soukromí život zahodil pro dobro všech, možná se nechtěl dívat, jak jeho nepřátelé využívají jeho slabostí nebo se tak rozhodl z jiného mě neznámého důvodu ale pravdou je, že je to osamělý stárnoucí muž, který se vzdal svého štěstí pro naši budoucnost. Dělal těžká rozhodnutí a stále je tu s námi, aby pozvedl hůlku proti zlu, které na nás číhají. Ty jsi jako on.“

Tak teď už vážně nic nechápala. Vyhlížela ještě zmateněji než předtím.

„Jako Albus?“ pozvedla nechápavě obočí vyznačující tu velkou propast nevědomosti. Opravdu zvláštní, tolik let bývala pod touto střechou, vídala ředitele každý den a nikdo si neuvědomoval tuhle pravdu. Nikdy vás nenapadlo, jak musí být osamělý. Vždy vás překvapil milým úsměvem a dobrou radou, aniž byste poznali, kolik toho obětoval. Kolik toho nese na svých zádech a kolik špatných věcí musel udělat ve jménu toho menšího zla.

Takové věci se na každém z nás podepíší, což poznala až teď a byl to strašlivý pocit. Lily pocítila k řediteli ještě větší obdiv a respekt.

On to nikdy nevzdal, ať se situace zdála jakkoliv bezvýchodná, vždy našel řešení.

Ona by to také neměla vzdávat a postavit se tomu čelem.

„Oba máte tu všetečnou nebelvírskou odvahu a nechutný zvyk, rýpat se ostatním do soukromí, aniž by o to stáli,“ Severus kysele našpulil rty, neznamenalo to však, že jím opovrhuje, to by lhal sám sobě.

„Vše se snažíte vzít na svá bedra a neuvědomíte si, že se pod tou vahou můžete lehce zhroutit. Musíte si ale uvědomit, že ne vše můžete zachránit sami vlastníma rukama, ať se snažíte jakkoliv.“

Poslední jeho slova zněla na jeho vkus až moc heroicky, moc měkce. Nechtěl ze sebe dělat mudrce ani černého rytíře, který všechny spasí, ale nechtěl Lily brát ani iluze. Jak řekl, bez obětí není žádná válka. Vždy se nějaké najdou, on se však staral o to, aby nebyli zbytečné.

Sklepení se znovu potopilo v tichosti narušované jen praskáním dřeva v ohni, v jehož záři měla ta smutná žena kadeře prosvícené barvou krve.

Snape se dočkal alespoň přikývnutí na znamení souhlasu.

Pochopila. Vážně si oddechl.

„Co teď se mnou bude? Půjdu před Starostolec? Vražda je zločin a ministerstvo už o tom jistě dávno ví,“ vydechla Lily s novými obavami a na posilněnou do sebe obrátila zbytek ohnivé whiskey v domnění, že takový luxus se jí v Azkabanu nenaskytne.

Tuhle melancholii už Severus rozdýchat nedokázal. Založil si paže na hrudi, nadechl se a spustil, „vidíte snad, že bych já čekal na odvolání u soudu?“ zavrčel trpělivě, ale právě tato vlastnost dosahovala pomalu hranice únosnosti, „a že bych měl za co, že?“

„To co jsi dnes vykonala za Bradavickými zdmi, za nimi i zůstane. Myslel jsem, že je ti znám, výnos, kterým Brumbál školu Čar a kouzel oprostil od zákonů vnějšího světa. To znamená, že všechna provinění na těchto pozemcích nejdříve zváží sám ředitel a až poté je reportuje ministerstvu, je-li toho třeba. To bylo jedno z jeho prvních podmínek k Ministrovi kouzel a on by byl hlupák, kdyby odmítl, jelikož neznám nikoho mocnějšího, nežli Albuse Brumbála.“

Snad v tom hrála i menší role toho, že Albus věděl mnoho věcí snad na každého bez výjimky. Mnohdy toho i využíval, pokud nebylo zbytí a i Nobby Leah raději vše zamračeně okolkoval, než aby Brumbál začal mluvit, ne každá kariéra je totiž stavěna na spravedlivých sloupech lidské osobnosti.

Než to Lily stačilo docvaknout na ta správní místa, krok za krokem se Severus přibližoval jako šelma, dokud nestanul přímo před ní.

Nejistě k němu vzhlédla jako zatoulané štěně.

„Nedovolil bych, aby tě odvedli,“ to byla jediná věta, do které dal dnes svůj cit.

Severus však nečekal na další protesty a výčitky ohledně smrti profesorky Sinistrové, zcela bez skrupulí se ohnul v pase a políbil sedící ženu před sebou.

Nebránila se. Vyhlížela velice zranitelně.

Lily se celá napjala, tohle nečekala, poznal to a o to mu právě šlo. Nenáviděl slzy a slabost ale ještě více nenáviděl, když se trápila, ničilo ho to a právě teď potřebovala dotek. Známí, dotek plný něhy i pochopení a kdo by ji ho mohl nabídnout, nežli někdo, kdo ji skutečně miluje, kdo prožil tutéž chvíli.

Smrtijed si vychutnával slanou chuť jejích rtů, ale chtěl víc. Náhle byl ztracen.

Šlo mu odpoutat její chaotickou mysl od toho neštěstí, ale teď věděl, že to byl špatný nápad, jelikož se nehodlal odtáhnout. Ochudit se o kousek té příjemné vůně, toho tepla uvnitř jejího těla bylo nemyslitelné.

„Severusi…“ vydechla, jakmile ji dovolil se nadechnout, ihned se však nově vnutil jazykem do jejích rozechvělých úst v ničivé symfonii smyslů.

Sám ani nevěděl, jak dokázal, aby si stoupnula na nohy, zatímco jeho mužské ruce začaly bloudit po ženině hábitu.

Ani jeden už nevnímal, co se dělo kolem. To že praskal oheň, to jak někdo proběhl po chodbě směrem ke zmijozelské koleji, ani pokřikování obrazu varujíc studenta před uklouznutím.

Bylo v tom jakési kouzlo okamžiku. Severus se nemusel nijak snažit a zřetelně vnímal, jak se Lilyjiny napjaté svaly povolují a než se nadál měl její paže kolem krku.

Tomu nešlo odolat.

Zmocnil se té křehké bytosti s nově objevenou vášní. Bylo mu ukradené, že využívá jejího smutku jako nějaký zoufalec, hodil to všechno za hlavu, na nějaké moralizování bude čas později.

Prázdná sklenka od ohnivé whiskey skončila převrácená na zemi vedle křesla, stejně jako vrchní šat jich obou. Severus měl tu výhodu, že měl ještě kalhoty, zatímco Lily se k němu tiskla jen ve spodním prádle podněcující jeho vzrušení.

Měla takový ten svůdný zranitelný výraz raněné laně a on ho chtěl vymazat tisíci polibky na každé odhalené místečko té bělostné kůže, což nebylo v kabinetu zrovna vhodné, uvědomil si.

Jedním mrštným pohybem pobral čarodějku do náruče a před vchodem do svého sklepního bytu vyslovil tiché heslo.

Nijak neztrácel čas, ihned zamířil i se svým křehkým nákladem do ložnice.

Položil ženu opatrně na postel do tmavých podušek, ale nečekal, že ho stáhne sebou. Oplatil to Lily tím, že z ní strhl podprsenku, aby se dostal k těm lákavým ňadrům pod ní a konečně je ochutnal.

Prohnula se proti němu jako luk připravený vystřelit šíp.

I ona toužila zapomenout.

Tentokrát to bylo jiné než v Malfoy manor. Nyní měli čas a on ho hleděl patřičně využít. Prsty prozkoumával to dychtivé tělo pod sebou a vychutnával si rozkoš i převahu, nabízel jí oporu i ochranu a ona ji přijala s otevřenou náručí.

Tentokrát nenásledovali žádné peprné poznámky a urážky, dokonce rudovlásku svíral konejšivě v náručí, tak jak to vždy chtěl.

Tolik promarněných let samoty po ženě, kterou chtěl.

Bylo neskutečně obtížné se toho později vzdát, na to však ani jeden při milování nemyslel…

Pozor
18+

Lily a Severus

Kapitola 36
Bradavický trojúhelník

Kotva 36

Prostornou ředitelnu už nejméně dvacet minut naplňoval hlouček rozzlobených profesorů. Vše se v posledních týdnech jaksi vyhrotilo k maximu. Nejprve to byl pohřeb slečny Sinistrové, jehož důvod byl všem utajen, na kterém se dokonce ukázal i sám ministr kouzel osobně. Pak tomu napomohl i fakt, že si Brumbál vybral jako svého dočasného zástupce právě toho, o kterém všichni pochybovali a právě to, že byl Albus dočasně upoután na lůžko, zaselo do jejich srdcí ještě větší nedůvěru v Severusovy činy.

Neměl to chudák lehké, z jedné strany se na něho valily pichlavé pohledy učitelů a z druhé pokyny Lorda Voldemorta a on byl jako v kleštích mezi těmito veličinami.

I teď Severus čelil několika nepříjemným očím zvláště těch od Minervy McGonagallové a Silvania Kettelburna.

Ostatní za nimi připomínali hašteřící havrany, jen uklovat svou oběť.

Snape měl sto chutí přitisknout si na obličej svou masku smrtijeda a všechny je poslat pryč, ale tím by ničemu nepomohl, nasadil tedy zúčastněný nepřístupný výraz a dokonce si dovolil sednout si na ředitelovu židli pro větší efekt. Nejen, že všichni přestali vznášet své dotazy, ale vysloužil si tím navíc v jejich očích pranýřovat.

Dobře věděl, co si myslí a neměl sílu jim cokoliv vyvracet. Už tak stačilo, že musel ohlašovat stále nepříjemné zprávy stejně jako dnes.

Jediný, kdo tu byl zcela klidný a vyrovnaný byl Fénix na bidélku měřící si ostatní členy školní smetánky svýma černýma kukadlama.

Ten jediný k Severusovi necítil zášť. Za to mu byl vděčný. On viděl pravdu, to jak se tu každý den přehraboval v dokumentech pro školu, vyřizoval hlášení Fénixova řádu a lámal si hlavu, co bude zítra nad možným a nemožným, na to co číhá za dveřmi jako nehezký strašák. Viděl ty vrásky a obavy, jež před každým skrýval.

Smrtijed by daleko raději býval zavřený ve své laboratoři mezi výpary a bylinami, pracoval na nějaké zakázce, které občas přijímal nebo by si uvařil výluh z pelyňku než stát před touhle smečkou vlků.

Jenže ty poklidné dny byly dávno pryč.

„Už jsem vám jednou říkal, profesorko McGonagallová,“ zdůraznil se zdviženým obočím, „že si nedělám žádný nárok na místo, ředitele Brumbála,“ usadil ji Snape s ledovým klidem. „Pověřil mě jen o dozor nad běžnými věcmi Bradavické školy v době jeho nepřítomnosti. Pokud mi nevěříte, zde je Antonio Dippet, aby potvrdil má slova,“ zabodl prst do vzduchu a tím ukázal na obraz ve zlatém rámu se stejně zamračeným mužem, který býval minulým ředitelem školy Čar a kouzel. Ten by za jistých okolností mohl Severusovi dělat dvojníka až na to, že byl téměř plešatý a nejméně o dvě stě let starší, avšak ten zatvrzelý přísný pohled měly naprosto stejný.

Bývalý řiditel vyobrazen za svým pracovním stolem jen zúčastněně sepjal prsty do stříšky a významně pokýval hlavou. Jeho svědectví by nikdo neměl brát na lehkou váhu, ač to byl jen obživlí obraz, nikdo si nedovolil pochybovat.

„A pokud vám ani jeho svědectví nestačí, doporučuji vám se obrátit na samotného Brumbála, jehož výrok zůstat ještě několik dní na ošetřovně a hrát si tam na bolestína, aby si užil nějaké volno, mě opravdu moc netěší,“ dal všem na srozuměnou, že to kde právě teď je dělá jen ze své dobré vůle.

Sám podezíral Albuse z toho, že to udělal schválně, nikdy jste nevěděly, co tím sleduje a co se v jeho pomatené mysli stvoří za nápad. Naštěstí ať se jednalo o sebevíc iracionálnější úkol, vždy nesl své ovoce.

„Jen mi přijde zvláštní, že svým úřadem poctil právě vás, Snape, jste tu teprve velmi krátce,“ zareagovala okamžitě Minerva a upjatě snad až dotčeně našpulila rty.

To si opravdu nemohl nechat líbit, vždyť tohle dělal pro ně, aby jim to všechno nespadlo na hlavu, a oni ho za to ještě osočují? To je vrchol!

Severus energicky vstal, až všichni ustoupili krok dozadu. Musel v sobě krotit svůj hněv, nakonec se mu to běhen dvou vteřin povedlo, „nejspíše se domníval, že na to ani jeden z vás nestačí,“ probodl je tím svým nepřátelským pohledem, který napovídal: jestli ještě někdo něco řekne, setkáte se s Merlinem na onom světě osobně. Zafungovalo to, profesor Binns, Quirrell a Kratiknot se o další krok stáhli, jejich odvaha nestála ani za zrnko písku.

„Snad byste mohl projevit trochu shovívavosti,“ namítla Minerva okázale.

„Shovívavosti? Myslím, že jsem jí projevil na svůj vkus až příliš, když pomyslím na všechny studenty, které jsem přivedl zpátky a zasloužil jsem si od vás akorát pohrdání,“ zaměřil se tvrdě na upjatou čarodějku s kloboukem na hlavě, jehož konec se jakoby schlíple stáčel k zemi.

Ta pravdivá slova se rozprostřela kolem jako pavučina.

Nyní mohli všichni zapřemýšlet o své nevděčnosti, ale on to jedním pohybem ruky shrnul stranou.

„Nesvolal jsem vás sem ale proto, abych obhajoval své činy, jste tu z jiného důvodu. To co vám řeknu, se týká vás všech, především vás, Kettleburne,“ pokývl ke statnému blonďákovi v hnědé tunice.

„S lítostí vám musím nařídit zákaz chodit mimo hrad na pozemky školy. Toto platí pro všechny profesory a hlavně pro studenty všech kolejí bez výjimky,“ mistr lektvarů to pověděl takovým tónem hlasu, že svá slova považoval za uzavřené, ale jak očekával, neobešlo se to bez objasnění.

„Proč? To je vážné rozhodnutí,“ vložil se do toho Silvanius reagujíc na znění svého jména.

„Důvod je prostý, od zítřejšího dne posílá Lord Voldemort některé smrtijedy přesvědčit troly a obry, aby se přidaly k jeho armádě, nemohu si dovolit vystavit někoho takovému nebezpečí,“ zdůvodnil to Severus logicky, zarývajíc prsty do desky stolu.

„Nemyslím si, že je to moc chytrý nápad, trolové sotva rozumí několika slovům a vesměs to jsou hloupá stvoření, která jsou spíše ke škodě, než užitku,“ Silvanius věděl, o čem mluví, vyučoval totiž Kouzelné tvory, pak mu ale význam všech slov konečně došel a rozhodil naštvaně rukama, div tím neskolil blekotajícího profesora Quirella, kterému málem shodil z hlavy jeho turban.

„Tak počkat, chcete tím říci, že rušíte mou výuku? Kde a jak budu vyučovat? Dobře víte, že většinu magických bytostí naleznete v Zapovězeném lese!“ rozčílil se spravedlivě.

„To je prosté, budete muset svou výuku přesunout do některé ze tříd uvnitř Bradavických zdí, a snížit se k teorii místo praxi.“

Kettleburn se už nadechoval k dalšímu přívalu námitek, jelikož on tím nejvíce tratil, jelikož svou práci doslova miloval a pak studenti, jež si o víkendu nemohli zaskočit s kamarády do Prasinek na něco dobrého.

„Považuji za samozřejmé, že tento rozkaz dodržíte v opačném případě, pokud nedodržíte školní řád a mimořádná nařízení se budete zodpovídat přímo řediteli Brumbálovi. To je vše co jsem vám chtěl sdělit. Teď můžete jít.“

Konečná slova už řekl s takovým chladem, že se raději všichni hrnuli ke dveřím sami, než aby je musel sám vyhodit.

Respekt si Severus nakonec vždycky získal. Bohužel ho pak všichni považovali za tyrana.

Kdyby byl křesťan, asi by se pokřižoval, takhle jen bouchl do stolu, až nadskočily všechny věci v dosahu, jakmile se dveře za tím stádem zabouchly. Stoh papírů poskočil a sesypal na podlahu, Severus jen mrzutě mávl hůlkou a věci se narovnaly zpátky na své původní místo čekající na podpis a razítko.

Na chvíli se Snapovi vnutila myšlenka, zda to prohlášení neměl raději napsat na pergamen a nepřibít ho na dveře hodovní síně.

No, teď ho budou mít ještě raději, ušklíbl se nad tím, ale kdyby za celou svou kariéru, měl hledět na svou oblíbenost, už by dávno ležel pod hlínou s věncem kolem krku a na jeho hrobě by vesele tančil Voldemort.

Ta myšlenka se zdála natolik směšná, že ji raději rychle zaplašil.

Těch několik minut, kdy si dovolil vydechnout a vrčet sám na sebe jaký je hlupák, když v téhle výpomoci řediteli vyhověl, stačilo, aby se z toho alespoň trochu oklepal. Když konečně pozvedl do teď svěšenou hlavu, kde mu delší mastné vlasy bránily ve výhledu, všiml si průhledné postavy Bradavického ducha, jež neslyšně proletěl zdí a vznášel se v pracovně před masivním stolem.

Na jeho přítomnost ho upozornil až Fox.

Snape zvedl hlavu a úsečně pokývl na pozdrav.

„Sir Nicholas, k vašim službám, profesore, přál jste si se mnou hovořit?“ zakýval se duch ve snaze napodobit Severusovo gesto, bohužel se hlava rytíři na pár vteřin lehce naklonila a odhalila krásný sek po meči procházející jeho krkem.

„Přesně tak, udělal jste, oč jsem vás požádal, sire Nicholasi?“

„Jistě, žel-bohu, Šedá dáma není moc výřečná společnice, musí mít dobrou náladu. Ale, ač jsem se jí tázal, seč jsem mohl, dozvěděl jsem se jen malé drobnosti, které vás k pokladu nezavedou,“ povzdechl si dobromyslný muž, uhlazujíc si svůj romantický oblek ze starých dobrých časů, zvláštní pozornost věnoval nákrčníku.

„Ani se nedivím, od tebe bych si ani já nenechal lézt pod sukně, natož taková okouzlující dáma jako je Helena,“ ozvalo se ze strany a zpoza sloupu vyletěl Rudý baron, duch zmijozelské koleje.

Nickův stále připravený úsměv lehce pohasl a na svého duchovního kolegu se zamračil jako by ho varoval, „ani tobě se to nepovedlo starý brachu, tak bych být tebou moc nevyskakoval.“

Ač to byla jasná oplacená urážka, místností se rozezněl baronův břitký smích. Jeho humoru jste opravdu nikdy neporozuměli.

„Hned mi bylo jasné, že ty marné pokusy získat mojí Helenu nejsou opodstatněné, Sire Nihcolasi,“ pohodil svou škrobenou parukou na znamení pyšnosti a i když to u ducha nebylo tak obvyklé, Severus by přísahal, že zbrunátněl skrývanou žárlivostí.

„Neměl jsem zájem špinit čest krásné dámy, na mou věru, plnil jsem jen jisté důležité poslání,“ oznámil rytíř na vysvětlenou a podržel si hlavu na místě, aby se mu nezačala kývat.

„To bych prosil, jinak bych vás nepovažoval za přítele,“ položil si baron svou ruku na konec pistole zastrčenou za zdobnou šerpou, tím také odhalil poměrně velkou, krvavou skvrnu na své hrudi. Stále vypadala velice čerstvě, ale když jste mrtvý, čas vám ubíhá poněkud jinak.

„To stačí, barone,“ okřikl ho Snape, který se nechtěl dostat mezi jejich nepodnětnou hádku a vrátil se k danému důležitějšímu tématu, „tady se Sirem Nicolasem, jsme se snažili zjistit, kam se ztratil diadém Roweny z Havraspáru, jelikož se domnívám, že hraje roli smrtelně důležitou a je potřeba se o tom přesvědčit. Pokud k tomu však nehodláte nic dodat, musím vás požádat, abyste zmizel.“

Krvavý baron uraženě pohodil hlavou, „jistě, že k tomu mám co říci. Ta koruna je nejspíše stále v Albánii, kam si ji sebou odvezla, byla ji přednější než moje upřímná láska,“ přehrával šlechtic soucitně a nanejvýše ublíženě, div nevytáhl kapesníček a neutíral imaginární slzy.

V Albánii, to by bylo možné, ale Severus si to nemyslel.

Z výslechu zesnulé profesorky Sinistrové odvodil, že diadém je tady ale nevěděl kde.

Bláboly Krvavého barona proto bral s velkou rezervou, i když to byl maskot jeho koleje.

Severus chvíli trpělivě naslouchal jeho nářku i jeho zhrzené lásce, až to nevydržel a doslova ho vyrazil a šlechtic s kvílením uletěl vybít si svou nabubřelost do Astronomické věže, než aby riskoval popohnání smrtijedovou hůlkou.

Docela politoval děti, které tam měli nyní hodinu věštění z šálku kávy.

„Nyní již chápu Helenin odpor, já bych s ním nevydržel ani hodinu,“ povzdechl si skoro bezhlaví Nick, hledíc na zeď kde duch zmizel na druhou stranu.

Lektvarista to přešel mlčením, hysterické scény Bradavických duchů ho pranic nezajímali.

„Děkuji za vaši ochotu, Sire Nicholasi, myslím…“ než to dořekl do ředitelny, vstoupili dva muži.

Snape se zachmuřil, teď ho čekal životní výkon a on jen doufal, že je na to připraven a nedostane ránu do zad, což by si podle svých nepřátel, kteří k němu mířili a měřili si ho pohledem, zasloužil.

„Zavolal sis nás, Snape?“ spustil neurvale Potter, div nehryzal desku stolu. Už z energie, jež ho obklopovala, čišela vražedná nálada, která se mohla zvrtnout každou chvílí v nehezký souboj. Severus byl připraven.

„Ano, zavolal, Pottere. Mám pro vás úkol.“

Semrtijed předpokládal, že se celá jednoduchá záležitost neobejde bez hádky a taky se nemýlil.

„Úkol? Odkdy mi chceš něco nařizovat? V řádu nejsi ani půl roku,“ spustil nebelvír hádavě, pro kterého byla největší potupa nechat si rozkazovat od Voldemortovi pravé ruky.

„Od té doby co mi Brumbál přenechal velení, pokud sis zatím nevšiml, jinak by se to tu do dvou dnů položilo,“ odvětil Severus jako pravý byrokrat a vstal, aby jim mohl čelit z očí do očí, naštěstí je dělil ještě stůl, jinak věřil, že by se mu ten žárlivý budižkničemu vrhnul po krku.

„Ty slizkej hade!“ vytasil horkokrevně svou hůlku připravený zaútočit. Na to byl ale Snape připravený a než se James stačil rozhodnout, jaká kletba by muži nejvíce slušela, kouzelné dřevo mu vyletělo z ruky a přistálo v Severusově napřažené dlani.

„Pomalé reakce, Pottere, takhle byste v boji moc neobstál,“ ušklíbl se vítězně Snape, který toho měl za sebou mnohem více a byl na takové případy více než připraven a předvídal je. Navíc mu k tomu napomáhala klidná mysl, než horkokrevný mozek protivníka.

Lupin, ta zrzavá liška, které rašil knír pod nosem, už nad svým druhem zlomil hůl a nijak se nenamáhal zasáhnout, natož vytáhnout svou hůlku.

„Mohli bychom si ho alespoň poslechnout, Jamesi,“ pronesl věcně.

„Na čí straně vlastně stojíš, Remusi!“ štěkl po něm Potter zlobně, ale nemohl nic dělat, bez té magické pomůcky byl bezmocný jako batole.

„Koukej si sednout na zadek, Pottere, začíná mi dnes už docházet trpělivost. Vážně lituji vaši matku, asi s vámi musela mít dost práce, když jste tak natvrdlý, doufejme, že vaše děti tuto vlastnost nezdědí,“ mužovo obočí vytvořilo nesouhlasné písmeno V a Lupin Jamesovi raděj zastoupil cestu, protože už se chystal na smrtijeda vrhnout holýma rukama.

„Tak o co jde, Snape? Na Grimmauldově náměstí máme dost práce i bez tebe,“ předběhl svého přítele Remus, aby tak předešel další výměně slov.

„Neposílal bych vám sovu, pokud by to nebylo důležité. Jedná se o tak zvaný Diadém Roweny z Havraspáru. Pochybuji ale, že vy dva jste o něm kdy slyšeli, a dávali v hodinách historie pozor,“ obdařil je povýšeným pohledem a pokračoval, „tato čelenka patřila jedné ze zakladatelek Bradavic. Potřebuji ho najít, mám totiž z důvěryhodného zdroje, že se může jednat o Voldemortův viteál.“

„Proč se nezeptáš Rowenina obrazu a otravuješ tím nás?“ zavrčel Potter skrze zuby.

„Protože ho své matce vzala její dcera Helena a odjela s ním do Albánie, kde ji zabil Krvavý baron, když ho odmítla, nikdo neví, kde se nyní nachází, s výjimkou Voldemorta a Šedé dámy. Po vás chci, abyste ji přesvědčili a ona vám prozradila, kde ho Pán zla ukryl. Sir Nicholas se o to už pokusil ale bez valného úspěchu. Snad budete mít větší štěstí a být vámi jsem nadmíru přesvědčivý.“

Duch vznášející nedaleko přisvědčil, „lady Helena je velice plachá.“

„To jí jako mám zahrát na flétnu?“ vyšiloval Potter, kterému se nový úkol hrát si na obdivovatele a plazit se před duchem nijak nezamlouval a situaci tím nikterak nezlehčoval.

„Pro mě za mě ji třeba recitujte básně, pokud na to máte žaludek, Pottere a ve vašem zájmu doufám, že to bude lepší než vaše bitevní kreace,“ vysmíval se mu Severus s požitkem a přitom otáčel Jamesovu hůlkou v prstech, aby věděl co tím myslí.

Sám se bavil nad tím, jak se tím budou mučit. A proč se vlastně nepodívat hned?

Smrtijed rázně k překvapení všech obešel stůl a cestou hodil magické dřevo právoplatnému majiteli a pokračoval ke dveřím, „tak jdeme, nechcete s tím snad trávit celou noc,“ zavelel, až za ním zavířil tmavý hábit pána noci.

„Cože teď?“ vykulil oči Lupin, ale následoval Snapa jako tupá ovce.

„Pro dobro všech, ano. Voldemort také nebude čekat, až vyvěsíme bílou vlajku nebo si o páté vypijete čaj,“ setřel je postrach školy a skupinka se nechala vést sirem Nicholasem, jelikož všichni duchové věděli, kde se ostatní nacházejí, jako by v sobě měli nějaké naváděcí zařízení. To se hodilo.

Severus zdárně ignoroval podrážděné reptání těch dvou a své instinkty napínal k prasknutí, aby je nenapadlo zaútočit zezadu.

V přízemí minuli zavřenou knihovnu a dále dámské záchodky, než se jejich duchovní průvodce zastavil.

„Dál už musíte sami, ale mějte na paměti, Šedá dáma je jemná bytost a nezaslouží si hrubé zacházení,“ s těmi slovy se Nick uklonil a odplul pryč, či spíše vsáhnul se do kamenné zdi.

„Tak do toho pánové,“ pobízel je dosavadní zástupce ředitele.

„Zatraceně, Snape, proč tohle neobstaráš ty? Máš strach, že by tě odmítla? No jo, já zapomněl, jaký jsi u holek měl úspěch,“ poškleboval se Potter svíraje křečovitě hůlku v dlani připraven na nejhorší, což právě představoval profesor Snape.

Zmíněný smrtijed to přešel jen s lehkým odstrašujícím zamračením, „jestli si pamatujete, tak jsem býval studentem zmijozelu, tudíž předpokládám, že kvůli této drobné odchylce se mnou Helena nebude ani mluvit ve spojitosti k nechuti ke Krvavému baronovi. Proto jste tu vy dva hrdinové,“ vysvětlil jim to polopaticky se svým typickým jízlivým ušklíbnutím, protože myslet si, že jim to celé dojde na poprvé, byla chabá naděje.

James se jen zle zasmál, ve snaze napodobit svého soka a pokývl hlavou, „je vidět, že i Voldemortův mazlíček na všechno nestačí,“ podotkl, což neměl dělat. Soupeřova hůlka se mu v tu ránu nepříjemně zaryla do krku, mačkajíc tak citlivou průdušnici.

„Ještě jednou taková slova vyslovíš a seš na místě mrtvý, Pottere. Teď koukej jít dělat něco užitečného nebo si budu myslet, že tě Brumbál nenaučil žádné disciplíně a jsi v jeho společenstvu jenom za reprezentačního maskota. V opačném případě ti ukážu, jakou disciplínu mě naučil Pán zla osobně, a věř mi, že po dvou ani po čtyřech pak už neodejdeš. A teď DĚLEJ!“

Postrčil nevybíravě svého odvěkého uzurpátora kupředu. Ironie, jak se ty role najednou otočili. James se mu prudce vytrhl s pohledem, který mohl metat blesky a s Lupinem po boku šli zkusit své štěstí.

*************************************************************************************************************************

O půl hodiny později čekajícímu Snapovi došla trpělivost. Spočítal už všechny kameny, ze kterých byla vyhotovena zeď před ním, dlaždice na zemi i kolik pih měl muž posetý obličej na obraze visící na protější stěně.

Nemohl pochopit, co těm dvěma mohlo trvat na tom přesvědčit jednu mrtvou ženskou ke spolupráci. I jemu trvalo podstatně méně dobrovolně či nedobrovolně přemluvit živou osobu. Měli dva mozky, dvoje ústa a čtvery ruce. Co tam tedy dělali, u Merlina!

Tupci.

Možná by byl na tom lépe, kdyby za ní šel sám.

Dal jim ještě pět minut, než se odlepil od místa, kde stál a vydal se po jejich stopách směrem k Havraspárským kolejím, kde se duch zdržoval.

Rázné kroky, které se ani nesnažil tišit, ho zavedli do chodby s výklenkem a velkým oknem.

V šeru se tam vznášela průhledná postava, která by se neusmála ani za hrst bonbónů s karamelovou příchutí.

Před ní stáli ti dva ubožáci s argumenty v koncích, div neklečeli na kolenou. Severus měl sto chutí něco poznamenat, ale zdržel se slov.

Šedá dáma jen jeho směrem pozvedla tvář a zatvářila se na něho svýma tmavě modrýma očima ještě nepřístupněji. Neztratila se však, to bylo dobré znamení.

„Zdravím vás, Heleno,“ Severus se zastavil až za zády svých nohsledů, bohužel, pozdrav mu opětován nebyl.

Jak předvídal, duch Havraspárské koleje s ním odmítal hovořit.

Chvíli tam tak stál a naslouchal Lupinově marnému pokusu diplomacie, mimo to je také svou přítomností značně znervózňoval, což mu osobně dělalo dobře.

Přesně takhle deptal své studenty při hodinách, kdy se neslyšně přiblížil za jejich záda, jasně si uvědomoval, jak na ně ve sklepení působí a oni se stále nemohli proti jeho přítomnosti obrnit.

Ti kdo se ozvali, odešli s ještě horším zážitkem a školním trestem jako výstrahou pro všechny, že profesorovi se oponovat nevyplácí, zvláště ne jemu.

„Prosím vás, Heleno, opravdu potřebujeme tuto informaci vědět, závisí na tom…“ snažil se Remus po neúspěšném Jamesově proslovu, dokud za něho Severus větu nedokončil.

„…Osud celé školy. Pokud si přejete, aby se z Bradavic za několik málo let staly rozpadlé ruiny, už budete vyprávět jen kamenům, co na tomto místě kdysi stálo. Opravdu tohle chcete?“ zaútočil obratně na duchovu dobrosrdečnost s hojně spředenou blízkou budoucností s úmyslem najít to nejcitlivější místo a zranit ho, v tom už měl nemalou praxi a v 80% tento tah vyšel.

To se ale nesetkal s tímto oříškem, na který jako ducha nešlo použít žádné kouzlo, vyjma odpuzovacího. To byl problém.

Heleniny smutné oči se zaměřily přímo na nově příchozího ale ani tentokrát nepromluvila. Všichni tři z nich mohli vyčíst nedůvěru a zmatek. Zatvrzelost.

„Záleží na tom všechno,“ přisadil si Lupin a dodal navíc povzbuzující úsměv.

„Je mi líto,“ zněla jako už po padesáté záporná odpověď a Šedá dáma se od Bradavického trojúhelníku začala odvracet.

Severus začal ztrácet pevnou půdu pod nohama, nerad prohrával a vybičován léty tvrdou prací u svého Mistra si neúspěch nepřipouštěl, proto rukama odstrčil ty oba muže před sebou, aby se dostal do popředí a vsadil na vysokou kartu.

„Stůjte, vážně si vezmete na svědomí životy všech studentů, Heleno? Stala jste se dobrým duchem Havraspárské koleje pro svou moudrost a nyní, když je potřeba, tak závažného činu se ke své vině obrátíte zády? Kde je diadém vaší matky?“ otázal se smrtelně vážně smrtijed a zatínal zuby, aby neřekl něco neuváženého, už teď přesahoval hranice svých možností, že Helenu urazí a ona se ztratí, trvalo by týdny, než se k ní budou moci znovu přiblížit. A čas byla výsada, kterou neměli.

Duch v rozevlátých šatech se sice neotočil zpátky ale ani neuletěl, což jak doufali, zabralo.

„Je pryč,“ zašeptala mrtvá čarodějka jako by z ní vyprchaly všechny emoce, jež zaživa vlastnila.

„To si nemyslím,“ pohotově zareagoval Severus a snažil se jít přímo k věci, „je tady na hradě.“

Spíše se modlil, aby to byla pravda, jeho dedukce ho k tomu vedli ale jistý si tak určitě nebyl ale reakce Šedé dámy to potvrdila, když se překvapeně otočila jako by říkala: jak to víš?

„O tom s vámi nebudu hovořit,“ pohroužila se znovu do sebe a přes tvář jí přelétl ublížený stín. Vzpomínat bolelo, zvláště pokud šlo o něco, za co jste se styděli, o tom věděl Severus svoje.

Duch najednou zmizel a všichni tři se ocitli v prázdné chodbě a nevědomosti.

„To se ti tedy povedlo, urazil jsi ji, musel si sem napochodovat a všechno poslat vniveč? To je ti podobný, Snape,“ ocenil jeho výkon muž s brýlemi na nose a Severus měl chuť mu je přilepit k obličeji natrvalo.

„Co jste zjistili?“ otázal se pragmaticky smrtijed ignorujíc posměch o svém neúspěchu, musel si však přiznat, že dnes jich bylo na jeho vkus až příliš a to poslední co si dnes přál, bylo s těmi dvěma za zadkem nahánět ducha po školních pozemcích.

„Nic moc, jen že diadém ukázala nějakému studentovi před mnoha lety. Dál jsme se nedostali,“ svěřil se Lupin s tím málem, co vyzvěděli.

Snape měl chuť lomit rukama, „byli jste tu půl hodiny a nic jste z ní nedostali? U Morgany, co vás na ministerstvu učí? To si říkáte Bytrozoři? Kdybych tam byl, plakal bych nad vámi, ale to jistě už dělá ministr,“ dal si záležet na posledním svém slově a byli opět v hádce.

„Podívej se na sebe? Neviděl bych, že by zrovna tobě zobala z ruky, navíc nám kvůli tobě zmizela, čí je to asi vina, pane dokonalý?“

„Možná za to může tvůj nedostatek důvtipu,“ ukázal Snape prstem na Jamese, „kdybyste se víc snažili... ale to vy přeci neumíte,“ procedil skrze zuby a až po chvíli konečně všichni zaregistrovali čtvrtý hlas, který do jejich potyčky rozhodně nepatřil.

Nebyl to učitel, který měl mýt večerní dozor ale zaprášený obraz, který i skřítci zapomínali oprašovat.

Nesourodý trojlístek se otočil za syčivým barytonem k vyobrazené ženě s mužským vzezřením. Prapodivná kreatura, teď už chápali proč ho raději nikdo ani neoprašoval, a kdyby mohli, nakrčili by odporem nosy, naštěstí zrnka nečistot portrét zkreslovali dostatečně, takže nehrozilo, aby měli později noční můry.

„Hm? Hoši,“ zamrkala na ně žena s hranatou bradou a začala se ovívat svým vějířem, který byl již tak starý, že i malíř ho vyobrazil se značnými dírami prožranými od molů.

„Ano?“ odvětila trojice jednohlasně, protože netušili, ke komu z nich vlastně mluví.

„Jmenuji se Silvie Hrbatá a jsem dlouholetou přítelkyní Šedé dámy, mohu vám říci, co hledáte. Pojďte blíž, ať si vás mohu prohlédnout,“ promluvila starší dáma, které pod řídkými vlasy prosvítala světlá lebka.

Jamesovi, Remusovi ani Snapovi se nijak nechtělo, ale okolnosti je k tomu nutily.

To prapodivné lidské stvoření na ně mžouralo přes zlatý lorňon, který stařeně zvětšoval jedno oko, až se chtělo Lupinovi smát, připomínala mu totiž Pošuka Moodyho z té horší stránky.

Ona mu mohla dělat matku.

Bulva se koulela ze strany na stranu, jak si chtěla všechny tři muže co nejlépe prohlédnout.

„Takový hezcí mladíci,“ mlaskla babka spokojeně odhalujíc tak dva své křivé zuby, všichni rázem ustoupili do bezpečné zóny, o dalším přiblížení nemohlo být ani řeč.

„K věci, madam,“ pobídl ježibabu Potter co nejvlídnějším hlasem, také chtěl mít tento odporný zážitek rychle u konce, jak to tak vypadalo, daleko raději by dva dny pitval ropušnice, než se díval na tu velkou bradavici na jejím nose, na kterou se prostě dívat nešlo.

Dva zbylí muži měli ten samý problém, jelikož pokaždé když stařena začala promlouvat, dal se do pohybu i ten hyzdič krásy.

„Ale už dlouho jsem s nikým nemluvila, kromě mé drahé přítelkyně, už to bude skoro deset let,“ povzdechl si portrét, „ostatní mě tu míjejí den co den, ale nikdo se nezastaví, aby prohodil dobré slovíčko,“ stěžovala si Silvie.

„Já bych věděl proč,“ ozval se rychle Lupin se svou do očí bijící domněnkou ale Snape mu pohotově dupl na nohu a modlil se, aby přehnaná pravdomluvnost jeho společníka nepohřbila novou naději.

„To je mi opravdu líto,“ promluvil Severus jako by někomu kondoloval a raději přešel hned k jádru věci, aby si to ta senilní osoba ještě nerozmyslela.

„Vy tedy víte, kde je koruna Roweny z Havraspáru?“

Velká bulva se otočila jeho směrem a děkoval přitom bohu, že se dokázal tak ovládat a zachovat kamennou masku.

„Eh, možná,“ broukla babka nerozhodně jako by si sama nebyla jistá.

To jim ještě scházelo, dohadovat se tu s bláznem, zařval v duchu Severus a ústa stiskl do tenké linky, aby tak dal na odiv svou nelibost.

„Co to znamená, možná?“ Přidal se James.

„Nevím, kde přesně byste ji mohli najít, ale vím, kam Helena často chodí přemýšlet. Tam byste mohli najít odpověď. Ale mám jednu podmínku,“ zaskřehotala Silvie.

Nikdo nechtěl přikývnout, ale nakonec tu chybu udělal naivní Remus.

„Dobře, chlapci. Až vám to řeknu, spravíte skřítky, aby vyčistili můj obraz, už takhle skoro nevidím, co se na chodbě děje, vidíte ten rám? A barvy na obraze jsou skoro šedivé, udělali byste mi tím radost. Oni na mě totiž zapomínají.“

No, kdyby nebyl Severus takový dobrodinec, snad by i děti, kteří tu půjdou, litoval, ale takhle pokud se někdo při pohledu na tuhle ježibabu ocitne na ošetřovně, jen dobře. Už takhle měl těch užvaněných rozmazlených fracků plné zuby, snažil se jim do těch prázdných mozků vtlouci alespoň nějaké základy lektvarů, a jak se mu odvděčují? Každou hodinu je musí hlídat a chránit před vybuchujícími kotlíky, sám se pak otravuje s opravováním těch jejich nečitelných čmáranic pozdě do noci, a pak si ještě občas dovolují přijít mu do kabinetu s nějakou do očí bijící hloupostí. Byl ochoten se jim věnovat v hodině, ale mimo vyučování jeho starost striktně končila. Ten, kdo se opovážil sejít do sklepení a zabouchat na jeho dveře už mohl dopředu počítat s pěkně peprným trestem, takže pokud bude některý z těch blbečků mimo, tím lépe pro něho.

Severus Snape není žádná chůva!

„Dobrá, dobrá. Mluv už, nemáme času nazbyt,“ snažil se stařenu Severus popohnat, ale sám moc nevěřil tomu, že je slova nějaké staré dámy, přiznejme si, krasavice to zrovna nebyla, mohou dovést k cíli, to už věřil těm dvou, že ho dostanou do Azkabanu.

„Vy jste ale nedočkaví,“ oko se podívalo postupně na všechny tři muže, až málem vypadlo z očního důlku, což by jistě nebyl zrovna hezký pohled.

„Helena se pro tu zatracenou věc hodně trápila, je to už tak dlouho a pořád nenašla klid, vždy si myslela, že ji dá to, co jí chybělo. Sebevědomí. Stejně jak muži, tak i ženy se snaží zavděčit svým rodičům, ale jak můžete vyniknout vedle někoho, kdo je zakladatelem Bradavic? Chudinka chtěla, aby na ni matka byla pyšná ale Rowena měla stále větší nároky. Více a více spolu ty dvě nevycházeli, hádali se, ač se Helena své matce mohla vyrovnat. Zašlo to tak daleko, že má drahá přítelkyně udělala tu chybu a ukradla Rowenin diadém. Klidně s ním utekla. Věřili byste tomu?“ kroutila Silvie hlavou.

Tak tohle nebere konce, odpověděl si sám pro sebe v duchu Severus, jakmile se portrét rozhovořil, budilo to dojem, že si musí tu dlouholetou nemluvnost vynahradit a oni měli tu smůlu stát v první řadě.

To jsi to nevěděl už předtím? Ozvalo se svědomí.

U všech ďasovců, jistě že věděl, ale tu informaci potřebujeme, přesvědčoval sám sebe i své druhé já.

Uměl jsi být pohotovější, dříve bys tu takhle nestál a neposlouchal to unavující tlachání, vždyť tě to vůbec nezajímá, a proč by mělo, ty chceš fakta, tohle je výsměch, rýpnul si hlásek.

Naučil jsem se trpělivosti, zněla Severusova strohá věta bez špetky sarkasmu.

To je chabá odpověď, změknul jsi, to je celé.

Já a změknul?

To slovo Snapovi rezonovalo v hlavě jako údery kostelního zvonu.

Změknul.

Za těch několik dlouhých měsíců v posledním roce se toho stalo mnoho, ale nikdy by si nepřiznal, že selhal nebo dokonce změknul, on Severus Snape, pravá ruka Lorda Voldemorta. Své metody neměnil, jeho soukromí nikdo neznal a nikoho si ani nepřipustil k tělu. Věčně zatvrzelý, ve špatné náladě. Pohotový. Tvrdý.

Byla tady sice jedna výjimka, která se mu dostala pod kůži, ale že by změknul?

Hm, už jen to pomyšlení ho pálilo na jazyku jako hadí jed.

K překvapení všech během vteřiny tasil svou hůlku.

Těžko říci jak dlouhá doba uběhla, co se zamyslel.

Konec hůlky neomylně mířil na užvaněný portrét s ježibabou, který rázem ztichl.

„Řeknu to naposledy a pak pokud nedostanu odpověď…“ ozvala se rána a místo těsně vedle obrazu zčernalo nenadálou explozí, kterou Snape výmluvně neverbálně vytvořil.

„Kde je ten diadém, Silvie,“ pomalu mrazivě artikuloval jedno slovo po druhém, aby jim rozuměla i pro svou nedoslýchavost.

Šlechtična se uraženě a se strachem schovala za vějířem, „je…“ zase ztichla.

„Nepokoušej mě,“ zúžil oči Severus a i jeho dva společníci se mu raději klidili z cesty a zcela ignoroval jejich neméně užitečné rady na svou adresu.

„J… je nejspíše, ale nevím to s určitostí, je v komnatě nejvyšší potřeby,“ blekotala.

Pak smrtijed prudce trhl hůlkou a místo, aby obraz vybuchl, se jen otočil a ukazoval jim svou zadní stranu.

„Jdeme,“ zavelel na ty dva idioty, sám se vydal pryč jako vystřelený Nimbus.

Oba zkoprnělí muži se vydali rychle za ním.

„Co to mělo znamenat, zbláznil ses, Snape?“ zvýšil hlas James vypadající jako papiňák před výbuchem, snažíc se s ním držet krok.

Marně.

„Nezbytné opatření, Pottere,“ odbyl ho smrtijed a dál rázoval směrem zpátky do srdce hradu, bylo mu zcela jedno, co si o něm myslí, ostatně bylo mu jedno, i co si myslí jiní.

Vůbec ho nějaké výčitky od těch dvou, nezajímali.

„Co? Jaké opatření u všech skřetů. Ona nám pomohla, to každému kdo ti pomůže, pošleš do zad kletbu?“ Potter natáhl ruku a chňapnul Snapa za rukáv, aby ho zastavil.

To se mu sice povedlo ale než se nadál, netopýr se mu vytrhnul a málem mu vypíchl oko svou hůlkou. Takhle stačilo, že mu připíchl brýle na bulvy dost natěsno.

„Ještě jednou na mě sáhneš a přísahám, že z tebe nenajdou ani popel, kterým by naplnili urnu,“ přivřel oči a každé slovo odvažoval s nenávistnou přesností, kterou častoval jen své úhlavní nepřátele, ač momentálně stáli na stejné straně barikády.

Některé skutečnosti se nikdy nezmění.

„A co? Zabiješ mě? Nebo otrávíš těmi svými jedy, po kterých nechcípne ani krysa?“

„Ne, na to mi budou stačit vlastní ruce,“ procedil skrze zuby čaroděj, až bylo slyšet, jak zhluboka dýchá, aby se uklidnil. Nikdo si nemohl představit, jak málo právě Pottera dělila hranice mezi živými a mrtvými, stačil poslední impulz, rychlý nerv do Severusova mozku a už by na něho nestačil ani kostirost a plný pytel pijavic, aby ho dal dohromady.

Situace nabrala temnější odstíny, a kdyby mezi ně nevstoupil Remus, asi by to tentokrát nedopadlo dobře.

„No tak, nechte těch hloupostí, oba dva,“ vmísila se mezi ně ryšavá hlava a ukázala prstem kamsi dopředu, „tady je místnost nejvyšší potřeby.“

Sdělil to těm rozhádaným kohoutům, aby odvedl jejich pozornost jiným směrem a málem nad tím otočil oči v sloup.

První, kdo přerušil oční kontakt, byl James. Smrtijed jen nenávistně zavrčel a pohodil úsečně hlavou na znamení, jak moc jím opovrhuje. Sklonil hůlku podél těla.

Kdybychom se našemu lektvaristovi podívali do hlavy otvírákem na konzervy, zjistili bychom, že se zachoval na jeho povahu velice iracionálně. Jednak za to mohla celá vyhrocená situace, přepracování spojené s vyčerpáním a samozřejmě ksicht ala Potter, kterého nenáviděl od prvního ročníku, kdy mu ze života dělal peklo, a nyní, kdy se podle vlastních schopností vyhoupl na pomyslnou příčku dovedností daleko před toho idiota, ho nesměl zabít, aby neohrozil své postavení ve Fénixově řádu.

Byl to jako výsměch shora.

Vypadalo to jako dráždit býka rudými trenkami před obličejem.

Severus se navíc cítil Brumbálovi natolik zavázaný, že nechtěl likvidovat už tak malí počet členů jeho skromné armády. Přeci jen ten kdo chce vzít pod křídla člena svého nepřítele, musí mít zatracenou odvahu.

Snape se jako bouřkový mrak sebral a připlul blíž, tentokrát si zachovával patřičný distanc s tajemností hraběte Dráculy, postvájícího ve stínu, aby se nenechal znovu tak vytočit.

Přenechal raději veškerou iniciativu blbcům vpředu.

„No tak je otevři, nebo máš ruce jen na mávání?“ snažil se celou věc Lupin trochu odlehčit a zafixovat tak Potterovu pozornost na sebe, přitom dloubl loktem do svého kamaráda.

Oba hrdinové zatlačili, každý na jedno křídlo dveří, dokud je neotevřely...

James Potter, Severus Snape, Remus Lupin

Kapitola 37
Mezi řádky

Kotva 37

„Skladiště.“

To bylo první slovo, které se o nepořádku za dveřmi dalo říci.

Obrovská místnost připomínající národní letiště s tunami harampádí, prachu a samoty. Tohle bylo to prosté kouzlo komnaty nejvyšší potřeby. Je tomu tak, že když člověk něco urgentně hledá, vždy se mu místnost, jež nejvíce potřebuje, objeví, ale v případě, pokud hledáte něco neurčitého, místnost poskytne své tajemství, a to svou pravou podobu. V tomto případě se jednalo o komnatu plnou momentálně nevyužívaných věcí, staré skříně, nakupené židle tyčící se jako Mount Everest, stoly položené jeden na druhém, postele, prosklené vitríny, svícny, lustry levitující u stropu a další pomůcky potřebné k vyučování.

Řekněme, že za ta léta, po které Bradavice stojí, se tu toho našlo dost.

V tom byl právě ten problém. Ani kdyby tu vypustili Hrabomila, nenašel by cestu ven.

„Asi bychom měli začít hledat,“ navrhl spásně Remus a svěsil beznadějně ramena.

Legrace ho nejspíše přešla a ani zamrkání nepomohlo. Binec tam byl pořád.

Dvojice mužů vstoupila dovnitř zkoumajíc okolí pohledem, aby jim něco nespadlo na hlavu, s tím jste museli dávat pozor, abyste nekopli do něčeho, co by mohlo spustit celou lavinu něčeho horšího, než byly malé bronzové sošky nebezpečně na ně shlížející z pootevřené vitríny dva metry nad jejich lebkami.

Ne všichni chtěli skončit umláceni jako kapři nebo v druhém případě skončit jako bezhlavý Nick.

„A kde, ty chytrej, jsou toho tu tuny a vůbec nevíme, jestli to tu je, což je další otázka,“ rozmáchl se James rukama, kterého optimismus opravdu neopouštěl.

„Co chceš jiného dělat?“

„Asi si zahrát kouzelnický šachy, ne?“ prohodil již dopáleně Potter. „Jasně, že si ji přivolat, takhle tu strávíme týdny. Accio d…“ zavrčel a už se nadechoval k zaklínadlu, když kde se vzal, tu se vzal, mu Snape hbitě sklonil napřaženou ruku s hůlkou s nesouhlasným zamračením.

„Pokud tu věc přivoláš a ona proletí támhle tou horou kotlíků, nebo dokonce středem těch skříní, přes kterou nevidíme ani strop,“ ukázal prstem před sebe na inkriminovaný objekt, „ohrozí nás to všechny bez výjimky, tak raději přemýšlej, než začneš jednat, a nezapomeň, že se tu nemůžeme přemisťovat.“ Napomenul ho Severus, kterého ani jeden nezaregistroval, že s nimi vešel dovnitř.

„Jo, díky za radu, Snape,“ osopil se ublížený a zpětně zaútočil.

„Máš snad lepší nápad, pane dokonalý?“

Severus se nejprve teatrálně rozhlédl kolem dokola a s hrobovým klidem odvětil: „Vyberte si, buď budete hledat hodiny i týdny, nebo brzy budete klečet Voldemortovi u nohou a čekat na popravu, na které se rád dívá, tak jako tak, já mám své místo v první řadě zajištěné.“ S těmito slovy se rázným krokem vydal vlastní cestou do jedné z uliček kolem matných zrcadel, jež jeho siluetu několikrát znásobovaly.

Oba dva bystrozoři za ním hleděli s otevřenými ústy.

„Ten hajzl, já ho…“

„Klid, Jamesi, pojď, půjdeme tudy, nech ho být,“ namířil raději diplomat Remus hůlkou na opačný konec skladiště, kde se jim v dálce vznášely červené čínské lampiony jako kočičí oči krvelačné šelmy.

„Co si vlastně myslí? Léta byl ten jeho křivej obličej v novinách jako pomalu nejhledanější smrtijed Anglie a teď mu jen tak Brumbál smaže všechny hříchy? Je to vůbec spravedlivý?“ začal se svou litanií Potter, jakmile jim zmíněný zmizel z očí a nehrozilo bezprostřední nebezpečí.

„Jo, je to hrozné, předtím jsme si před jemu podobnými kryli záda a teď mu je máme nastavovat? K smíchu,“ broukl spiklenecky Lupin, aby svému kamarádovi trochu ulehčil.

„Ten zmetek se od školy vůbec nezměnil,“ ulevil si peprnou kletbou James a přidal ještě jednu navrch.

Chvíli bylo ticho doplňované jen tlumeným klapotem podrážek o zaprášenou podlahu, dokud ho Remusova odpověď nezaskočila.

„Právě, že změnil.“

„Fakt? A jak prosím tě,“ hodil ten lehkovážnější, kyselý obličej na svého společníka.

„Už si tvoje urážky nenechá líbit,“ doprovodil vlkodlak svou poznámku malým úsměvem.

„To jsem si všiml,“ pohodil uraženě hlavou Potter a promnul si prsty krk, kde ještě pořád cítil zapíchnutou Snapovu hůlku, „zatracenej Snape, kéž by si ho vzal mozkomor.“

Dvojice pomalu obcházela pyramidu sestavenou z čalouněných gaučů a křesel, když je cesta zavedla k sekretáři, na kterém ledabyle leželo něco třpytivého.

„Co je to támhle!“ zareagovala pohotově ryšavá hlava a hrnula se k objektu.

Když se ještě přes dva stoly vyškrábali konečně na požadované místo, zklamaně si za tu námahu odfrkli.

„Perlový náhrdelník? Kdo by tady schovával šperky?“

„Třeba je to tu bezpečnější než u Gringottů,“ krčil druhý rameny, „nikdo sem nechodí a nikoho by nenapadlo tu cokoliv hledat.“

„O tom pochybuju,“ sdělil svému spolupachateli druhý nebelvír.

„Proč jsi pořád takový škarohlíd, Jamesi? Nemůžeš to brát trochu pozitivně? V komnatě nejvyšší potřeby jsme nebyli nejméně od doby, co jsme byli děti, tenkrát jsme takové věci brali jako jedno velké dobrodružství,“ nevydržel to Remus a položil příteli ruku na rameno snad, aby ho do těch časů alespoň na chvilku vrátil.

„Ale tohle už není nějaká pitomá hra, Remusi, kdy ty konečně přestaneš vidět za vším to dobré, když není. Podívej se, kde jsme: Sirius je hledaný, Regulus se dal k Voldemortovi, Frank a Alice Longbottomovi jsou mrtvý a my dva děláme poskoky Snapovi. Myslíš si, že tohle je kariérní postup? O tomhle jsem vážně nesnil.“ Rozpřáhl prudce ruce, až se uvolnil jeden šuplík stolu, o který měl zapřenou nohu, a z něho vyletělo několik ječících netopýrů, kteří Jamese shodili přímo do prázdných krabic poházených po zemi.

Když se Remus vzpamatoval z toho nečekaného šoku, podíval se přes desku stolu dolů, tam viděl svého kamaráda zapíchnutého v tom kusu tvrdého papíru, jak se z něho snaží komicky dostat.

„Jsi v pořádku?“ zavolal.

„Jo, ale potřeboval bych trochu solidarity,“ vztekal se Potter, jemuž se alespoň podařilo se převrátit a teď se plazil po dlaždicích s krabicí na hřbetě jako želva.

„Sakra, sundej to ze mě.“ Vrtěl se bezmocně na všech čtyřech.

„Mám chuť tě v tom nechat, dokud mi za tu solidaritu nebudeš děkovat,“ plísnil ho slézající Lupin z hory nábytku, ale moc dlouho smíchu odolávat nemohl.

„Dobře, jak chceš, ale jsem pak zvědav, kdo ti bude pomáhat vyplňovat hlášení,“ snažil se na to jít takticky obrýlený želvák, civící svému druhovi na špičky bot, jelikož hlavu výš opravdu nezvedl.

„No dobrá, nebudu tě trápit,“ to už se Remus smál z plných plic, zastrčil hůlku do rukávu a chytil dvě strany pevné krabice. Počal táhnout.

„Ty jsou nějak bytelný, to by jeden nevěřil,“ procedil skrze zuby vlkodlak a zabral ještě víc.

Konečně sevření povolilo, jako když odlepíte víko z vakuové nádoby, ale tím tlakem, přičteme-li k tomu navíc gravitaci, se stojící čaroděj od svého kolegy odmrštil a zády narazil do něčeho dosti nestabilního, tedy stabilní to bylo do té doby, než spadla první židle.

„A do prdele…“

**************************************************************************************************************************

Pod nohama temného čaroděje se vířil prach v malých chuchvalcích, byla tu zima, ale na to on byl ve sklepení, kde profukoval vítr, zvyklý.

Spíše ho rozčiloval chaos všude kolem.

I on měl ve skladišti se surovinami větší pořádek. Tohle byla katastrofa.

„Lumos maxima!“ pozvedl hůlku nad sebe, jelikož jak se vzdaloval od východu, byla stále větší tma, tudíž bylo horší určit, kam šlape nebo najít hledanou věc.

Okolí ihned zalilo teplé světlo pohybující se jako velký zlatý kotouč spolu s ním.

Dvakrát už si Severus myslel, že našel onen záhadný objekt, ale byl to jen odlesk skla.

Vlastně ani nečekal, že by to bylo tak lehké, pokud ho schoval sám Voldemort. A řekněme, že najít ho bylo lehčí, než jej zničit.

Nepřátelsky přivřel oči na stříbrnou věc pohozenou na polstrování starého křesla, ale ukázalo se, že je to jen magický kroužek, který má napomáhat vábit ďasovce tím, jak se jeho odlesk třpytí ve vodě.

Snape se na něho podíval takovým způsobem, že kdyby mohl, už by s křikem utekl a zahrabal se pod naskládané koberce po pravé straně.

Špatná stopa.

Kdyby právě teď chtěl projevit své emoce, řekl by to takhle: Neberte život příliš vážně. Živí se z něj nikdy nedostanete.

Vlastně to byla pravda, každý jednou zemře, ale je na nás to oddálit, a on se chtěl alespoň v klidu dožít jednou penze. Otázkou bylo, zda to bude někde v pobublávající laboratoři u krbu nebo v zimě zavřený ve vězení.

Při té představě se otřásl jako v zimnici.

Zatnul pěst kolem hůlky a vydal se dál.

Z chmurného zamyšlení ho vytrhl až výkřik.

Napjaté ticho.

Další výkřik.

Profesor lektvarů se otráveně přinutil otočit, jen aby zahlédl, jak se vzadu zhroutila celá hora poskládaného nábytku čnící až ke stropu.

Všechno to spadlo jako domeček z karet.

S nepříjemným rachotem, rozléhajícím se do prostoru, se židle, jež stále ještě po výkonu své dlouholeté profese coby sedátka pro studenty k lavicím v učebnách, se rozložily na zemi, některé i na třísky, to ale z dálky nemohl vidět. Jen odhadoval. Pokud to nebylo kouzelné dřevo.

Muž se jen ušklíbl typicky po Snapovsku.

„Idioti.“

Dál už se o konání svých společníků nestaral a šel si po tom svém.

Smrtijed se ubíral tiše dál, objevujíc další pro něho nezajímavé opotřebované věci. Lámal si hlavu, kam jen mohl diadém Voldemort schovat. Jistě by ho nedal na nějaké viditelné místo, takže v úvahu přicházely skříně a šuplíky.

Tahle otrocká práce ho pranic nenadchla, snad kdyby sem nahnali studenty všech ročníků, ale ve třech?

Zhola nemožné.

Přesto se nevzdával.

Bezedné bludiště bez oken ho zavedlo k další křižovatce, nebýt však jeho orlího zraku klidně by přešel to nejdůležitější.

Přímo před Severusem se na semišovém lůžku skvěla stříbrná čelenka s jedním obrovským safírem a dvěma menšími. Diadém představoval vránu s roztaženými křídly protkanými tepanými rytinami. Vskutku mistrovská práce.

Snape přistoupil obezřetně blíže, jelikož věděl, co se dá od černé magie očekávat – nic dobrého.

Už jenom na tom, že tu tak klidně ležel všem na očích, bylo cosi znepokojujícího, Voldemort nic nedělal bez rozmyslu. To měl stále na paměti, ale šperk Roweny z Havraspáru nejevil známky ničeho neobvyklého.

Věděl, že je to on. Cítil to, nitky zlé energie, kterému mu rozechvívaly chloupky na rukou, ho o tom usvědčovaly. Ne každý ale poznal, že se jedná o stopu tak mocné magie.

Stejně jako tomu bylo s prstenem Rojvola Gaunta, dokud se ho nepokusili zničit.

Nyní musel být opatrnější.

Ještě chvíli na ten skvost zadumaně hleděl, než se rozhodl zavolat ostatní patronovým zaklínadlem.

Alespoň toto bylo neklamné svědectví, že v Severusovi ještě nějaký ten zbyteček dobra zůstal, jinak by toho nebyl schopen, jako například Malfoy, nebo Pán zla.

O chvíli později už slyšel udýchané hekání zpoza toho harampádí, naznačující, že oba bystrozoři jeho vzkaz pochopili.

Severusova skvostná mlhavá laň se k němu několika ladnými skoky vrátila a několikrát ho oběhla neslyšně cvakajíc svými kopýtky do podlahy. Naposledy na něho upřela své velké důvěřivé černé oči, než se zcela rozplynula.

„Kde je?“ vytřeštil oči James, jakmile i s Remusem přiběhli.

„Tam,“ kývnul nepatrně Snape hlavou požadovaným směrem k diadému.

„Nemyslel jsem viteál, ale Lily,“ zavrčel a vypadal v tu chvíli, jako by ho posedlo deset čertů.

„Mluvíte z cesty, Pottere, nebo na vás tak působí tento nehybný prostor?“ povytáhl tázavě lektvarista obočí, jako by se díval na naprostého hlupáka a ještě se mu vysmíval.

„Ta laň,“ snažil se to vysvětlit, „to je Lilyin patron, kde je?“ začal se rychle rozhlížet, zda se čarodějka neschovává v nějaké skříni kolem.

„Pokud ji nevytáhnete z nějakého šuplete a předvedete tak neuvěřitelné varietní číslo, zatleskám vám, ale předem o tom pochybuji, tak vás musím zklamat,“ pronesl profesor odměřeně bez známek humoru. „Byl to můj patron, kterého jste viděl, je jen shoda náhod, že je stejný s patronem slečny Evansové, a teď se laskavě soustřeďte, je před námi závažnější práce, než se starat o vaše bezduché domněnky,“ napomenul bývalého spolužáka Snape jako by svou metodu uplatňoval na patnáctiletého výrostka, kterého v něm stále viděl.

„Hele, nebudeš se mnou jednat jako s paranoikem. Spletl jsem se, to je celý,“ uznal svou chybu, „to se může stát každému. I když je to divná náhoda.“ Dloubl po černokněžníkovi Potter nedůvěřivě okem.

„Vaše poznámky si laskavě nechte pro sebe,“ oplatil mu kousavě Severus a nespouštěl pohled z korunky, ležící necelé dva metry od něho. Nijak nebral v potaz jedovaté pohledy z pravoboku a raději přemýšlel nad tím, zda ten prastarý předmět uchopit do ruky nebo se ho raději vůbec nedotýkat. Nečekal však, že tímto rozhodnutím se vůbec nemusí trápit, jelikož ho za něho vyřeší někdo jiný.

„No tak to na to budeš jen zírat? Udělej něco,“ dobíral si ho James s rukama v bok. Lupin se do jejich slovní potyčky raději už ani nepletl.

„Přemýšlím, kdybyste dělal to samé, rozhodně byste mi pomohl víc, málem bych zapomněl, vy už teď jste udělal víc, než se od vás čekalo.“

Právě při vyslovení těchto slov Severus vůbec netušil, jaká pohroma se může stát.

Obrýlenému princi nebelvírské koleje křuply nervy úplně a jedním pohybem si přivolal diadém do své natažené dlaně i skrze varování, aby všem předvedl, že nějaké strachování vůbec nebere v úvahu.

Snape se stačil jen nadechnout, taková rychlost to byla a…

Nic se nestalo.

Vše bylo jako předtím, žádná smrtící kletba, oheň, mor nebo cokoliv, co by naznačovalo jiný stav věci. Nutno dodat, že přesně v tu napjatou chvíli by si mohl z čela utírat pot.

Taková neopatrnost Severuse vážně zvedla ze židle, tedy, kdyby na ní seděl. Kvůli takovým jednotlivcům vždy ztroskotala přesně řízená akce. Pak měl dotyčný na svědomí díky své hrdinské povaze ty, kteří kvůli němu padli.

Nasupeně s pohledem metajícím blesky udělal dva rychlé kroky a vytrhl diadém Potterovi z ruky s razancí střelné zbraně.

„Idiote, víš vůbec, co to je černá magie? Děkuj Morganě, že pořád žiješ,“ lamentoval Snape, který už měl možnost účinky takové magie vidět na vlastní oči.

Jakmile však ten kus drahého kovu stiskl v dlani, celý obzor se mu rozšířil a zamlžil. Žaludek se mu přetočil a měl dojem jako by se smrsknul na velikost žížaly.

Bylo to zvláštní, na zlomek vteřiny stál v bradavickém skladišti obklopen harampádím a vycpaným ptactvem, coby exempláře: poznávejte kouzelné tvory, a v druhé se ocitl ve velice známém prostředí, které už nejméně deset let neviděl.

Překvapeně se začal rozhlížet na všechny strany po obývacím pokoji se starou čalouněnou sedací soupravou. Všude byly bílé háčkované dečky, které vyráběla jeho matka Magnolie, a dokonce tu hřály i plameny v krbu ozařujíc svým světlem stíny místnosti.

Severus věděl, že tohle není reálné, přestože se mu ta vidina snažila tak velice vnutit.

Tenkrát mu bylo kolem dvaceti a přijel zrovna z Bradavic na vánoční prázdniny.

Nejhorší prázdniny, které zažil.

Pro někoho svátky klidu, pro něho peklo na zemi.

Ta vzpomínka mu jasně vyvstala v mysli, dokonce to bylo jako podívat se do myslánky.

Pohledem popatřil na zavěšené barevné ponožky na krbové římse a na stolek, kde se vyjímala lákavě vypadající bábovka jako idylka dokonalé rodiny. I vůně byla reálná.

Pak to přišlo.

Z předsíně se ozval šramot a do dveří se vpotácel jeho otec.

Jak jinak než s flaškou v ruce zachovávaje si přísný autoritativní výraz, který po něm chtě nechtě zdědil.

Vše se náhle začalo odehrávat až moc rychle, než si pamatoval.

Muž k němu začal promlouvat, občas se napil ze své lahve a přidával více nepříjemné ponižující fráze na Snapovu hlavu. Jeho otec po dávce pálivého alkoholu dostával narudlou barvu ve tvářích a začal se nebezpečně přibližovat.

Měly to být svátky plné míru a lásky, ale když vás o ně připravoval takový tyran, jenž by se ani neměl nazývat otcem, končila veškerá legrace.

Ten rok si Severus uvědomil svou přesilu, už nebyl tím, kdo před tím nenáviděným mužem utíkal, už to nebyl malý kluk schovávající se pod postel, neutíkal ven a nenechal na sebe dopadat jednu ránu za druhou, aniž něco provedl.

To odpoledne, kdy se venku mírumilovně snášely vločky sněhu, se postavil svému strachu. Svému nepříteli.

Nejednal nijak ukvapeně, netřásly se mu ruce. Věděl, co musí udělat. Vše ještě posiloval fakt, jak Silvania Snapa nenáviděl a pohrdal jím.

„Takhle jsem tě vychoval? Tohle má být můj syn? Kde jsi nechal oči? Nemůžu se na ten tvůj zbabělý výraz už ani koukat, vypadni nahoru!“ zařval Silvanius na svého syna, se kterým to tentokrát ani nehnulo.

Už se nechtěl nikomu zavděčit, nechtěl skákat, jak ten opilec píská, stát a nechat se mlátit.

Přesto to byla jedna z jeho nejhorších vzpomínek vůbec.

„Připomínám ti snad tebe, otče? Nikdy ses na nic nevzmohl, já nejsem jako ty. Pohrdám tebou a nyní se stydím já za tebe, to ty seš ubožák,“ oplatil mu to chladně.

Brunátný čaroděj s orlím nosem dovrávoral těžkopádně až k němu a pozvedl proti svému synovi ruku s flaškou. Chtěl mu vědomě ublížit, nepočítal však s tím, že Severus už má zaprvé hůlku a za druhé už není tak neschopný ustrašený zoufalec, jak mu Silvanius často připomínal.

Stačilo jediné kouzlo a muže neviditelná síla odmrštila přímo do hořícího krbu, čemuž napomohla i láhev ohnivé whisky, jež se mu stala osudným.

Tento incident se kouzelnickou policií považoval za nešťastnou náhodu, ale když se svěřil své konzervativní matce s tím, že konečně budou žít bez toho hulváta svobodně, otočila se k němu zády.

K jedinému synovi.

Nyní si udělal obrázek o tom, jací lidé opravdu jsou, a že si pomoc nezaslouží.

Vlastní matka se ho zřekla, vydědila a vyhodila ho na ulici.

I teď po její smrti, kdy mu připadl byt v Tkalcovské ulici, jelikož jiné příbuzenstvo neměla, se tam neobjevil ani jedinkrát.

Severus stojící v obývacím pokoji toho starého domu se jen bez emocí díval, jak jeho otec hoří v plamenech.

Jako by ho měly ty myšlenky připravit o rozum.

Ani to s ním nehnulo.

Ten muž si nezasloužil slitování. Ani teď, ani předtím.

Náhle se prostředí zamlžilo a objevila se jasně modrá obloha, čerstvý vzduch, krajina s výhledem na Bradavický hrad.

Dokonalou letní scenérii kazili jen tři nadřazeně vyhlížející páťáci, kteří mu nikdy nedali pokoj.

Každou trpkou chvíli si věrohodně pamatoval, tuhle ze všech nejvíce.

Potter a jeho partička ho zahnala ke stromu, on si chtěl jen sednout venku s knihou a číst si jako každý normální pilný student a připravit se na OVCE.

Nezůstalo však jen u výměny názorů.

Ač se bránil proti přesile, nebylo to moc platné.

Vážně si v tu chvíli přál, aby ten trojlístek výrostků stáhla pod vodu krakatice žijící v jezeře.

Potter, ten obrýlený hezounek, s ním začal levitovat ve vzduchu.

Ti, co byli nejblíže v okolí, přivolal veselý Siriusův smích. Zanedlouho se publikum přihlížejících skládalo z několika prváků a pár holek, mezi něž patřila i Lily.

Severus bojoval, ale marně.

Pak přišlo to nejhorší ponížení.

Potter vyslovil cosi, v čem měly figurovat jeho kalhoty, trenky, a hlavně to nejdůležitější, co kluk má. Rozum to bohužel nebyl.

Situace se naklonila k horšímu, když ho Lily začala hájit.

Větší potupu od holky nečekal, nejraději by vlezl do nějaké hluboké díry a zůstal tam celý semestr, kdyby mohl.

Jeho nepřátelé se však ani dívčím hlasem zastrašit nedali, a než se Snape nadál měl jak nohavice, tak i spodní prádlo u kolen, a bylo vidět vše, co se jen vidět dá.

Všechny holky s křikem utekly a kluci ho se smíchem pustili tvrdě na zem. Z toho dne si odnesl pohmožděná záda, ostudu a sebevědomí, jež po střípcích pak špatně sbíral zpátky. Šeptání a uhýbavé pohledy na chodbách svých spolužáků ho den co den pálily jako žhavé uhlíky, a kam jen přišel, sklidil posměch, což trvalo přinejmenším půl roku, než se začalo přetřásat jiné téma.

Tentokrát se nynější Severus ušklíbl. Tahle dávná záležitost, kterou odsunul stranou, znovu vyvstala v trpké pachuti minulosti.

Zamyšleně se díval, jak banda Bradavických princů odchází po školních pozemcích zpátky do hradu nechávaje ho samotného.

Svět kolem náhle opět zčernal jako stopy za koncem filmu na plátně, k tomu měl takový nasládlý kouřový opar, jež se kolem něho točil jako vír, hledaje tu nejhorší vzpomínku Snapovy mysli, dokud ji nenašel a nezasekl do ní své zrádné drápy.

Obraz se rychle vyjasnil a listy náhle dopadající v pestré variaci barev na dlaždice náměstí v Prasinkách mu ukázaly spokojené tváře místních čarodějů připracující oranžové dýně před své obchody a hlavně tu nejkrásnější dívku na světě, jež souhlasila s ním strávit celé odpoledne.

Vlastně do teď netušil, jak se mu to povedlo, ale přičítal to velké náhodě i štěstí.

Nebelvírka po tichém uzavřeném chlapci házela přátelské pohledy a vlastně nezavřela ústa, jak se snažila udržet plynulý hovor. Nutno říci, že on toho moc nenamluvil.

Společně dvojice navštívila několik krámků s dárky a sladkostmi, jež studenti hojně zásobovali svými galeony, do čehož mohli zahrnout i malý krámeček s knihami ve středu města.

U zlatého oka, hlásal název, nejspíše to poukazovalo na jasnovidecké řemeslo, jelikož vývěsní štít měl tvar křišťálové koule, ve kterém mrkala bulva a děsila kolemjdoucí. Tam už tolik lidí nebylo, zato soukromí a staře vonící svazky lákaly oba návštěvníky, že se rozhodli vejít. Dlouho tam však nezůstali.

Rudovlasá dívka se halila do teplé pruhované šály znázorňující svou kolej, slušela jí. Severus po ní stále nenápadně pokukoval, zatímco spolu rozmlouvali o všem možném i nemožném, co se v posledních měsících stalo. Tolik si rozuměli, pokud byli sami dva.

Severus si neuměl představit nikoho, kdo by ho mohl chápat více. Už od mala spolu trávili hodně času, což se s přibývajícím věkem, bohužel měnilo. Proto byl rád za každou vteřinu strávenou v její zářivé společnosti, ke které neměl tolik příležitostí.

Vždy si ale na něho našla čas, ať už to bylo studium nebo procházka.

Pokud ji měl nablízku, věděl, že má nějakou naději. Alespoň mizivou.

Stále v to naivně doufal.

K poledni Severus slečnu Evansovou pozval na něco horkého.

„Co třeba do Medového ráje?“ navrhla a oči jí potěšeně zajiskřily.

Ve Snapovi trochu hrklo, tento podnik by si z celého městečka sám rozhodně nevybral, co víc, za jiných okolností by tam nestrčil ani špičku boty, ale nechtěl svou kamarádku odmítnout, „dobře, tak jdeme,“ zabručel nejistě a připravoval se na to, co ho zanedlouho čeká.

Jakmile ti dva promrzlíci vešli do zmiňované kavárny, ihned je uhodila do nosu vůně cukrkandlu a skořice.

Což o to, to by se Severusovi ještě zamlouvalo, ale ona růžová malá křesílka rozprostřená po celé místnosti, srdíčkové polštářky, červené tapety a smějící se páry vrhající po sobě zamilované pohledy nad šlehačkovými poháry, mu doslova vyrazily dech a na tváři nechuť.

Chtělo se mu zvracet nad takovou mírou nevkusu, kterým madam Hopkinsová doslova trpěla.

„Támhle je volno,“ ukázala Lily k opuštěnému stolečku v zadní části. „Už jsem se bála, že tu bude přeplněno k prasknutí, máme štěstí,“ zaradovala se a prosmýkla se kolem ještě bledšího Snapa, ten měl chuť začít klít. Jenže posílen pravidlem: co tě nezabije, to tě posílí, posunul své prkenné tělo vpřed.

Nakonec našel svůj pověstný klid a posadil se do toho křehce vypadajícího nábytku téměř až starostlivě, zda ho vůbec unese.

Unesl.

Oba dva si sundali tenké rukavice a šály, uvnitř bylo horko, snad až moc, což ostatní přiživovali ještě větším plamenem, když se někteří jim věkově podobní začali líbat.

„Ehm, abych pravdu řekl, nikdy jsem tu… nebyl,“ vyslovil to ostýchavě, jako by našlapoval po tenkém laně a snažil se nedívat ani nalevo ani napravo.

Zdálo se, že na Lily to nemá nejmenší vliv, zato jeho to uvádělo do rozpaků, jen s největším vypětím si zachoval důstojnost a svou chladnou masku.

„Ne?“ podivila se dívka a roztáhla rty do příjemného úsměvu. „Je to tady moc hezké, nemyslíš? Ve třetím ročníku jsem se sem chodila učit, mají tu výborný bezinkový likér, ten musíš ochutnat, alespoň ti vžene zdravou barvu do tváří,“ vtipkovala čarodějka, ale on si byl jistý, že to myslí smrtelně vážně.

Severus tuto poznámku přešel bez odpovědi a raději přemostil na jiné bezpečnější téma.

„Jak se vlastně učíš na OVCE? Co sis vybrala jako hlavní předměty?“ zde už se mladý Snape cítil vskutku o něco jistější, přeci jen v učení se vyznal, zato v oblasti citů tápal jako beznohý.

Lily namotala na jeden svůj prstík ohnivou loknu a zapřemýšlela, „kouzelné formule, profesor Kratiknot byl tak hodný, že mi poskytl i dvě hodiny doučování, a pak mé oblíbené dějiny čar a kouzel.“

Tmavovlasý mladík uznale přikývl a zavrtěl se.

Nyní se pomalu oklikou dostával na téma, jež ho zajímalo.

„A co po škole? Máš už vyhlídnutou nějakou školu?“

„Nikomu jsem to ještě neřekla, ale chtěla bych cestovat, přemýšlela jsem o studiu cestovního ruchu kouzelnické diplomacie v zahraničí, někde jsem četla, že univerzita v Bostonu je moc dobrá, ale je to také bohužel moc drahé,“ svěřila se mu.

Snape zachoval neutrální výraz. „To je zajímavá myšlenka.“

„Jaké máš plány do budoucna ty?“ zeptala se na oplátku přátelsky.

„Chtěl bych spokojený život s tebou,“ vyslovil to naivně jako děcko s hlavou plnou velkolepých plánů.

A bylo to venku. Nejspíše byl čas se stydět.

Sám nevěděl, kde se to v něm vzalo. Opravdu to řekl a teď tam sedí jako trubka, hypnotizuje lásku svého života a modlí se, aby řekla ano.

Severus se cítil, jako by spolkl karkulinku.

Tohle pro něho nebylo typické a každou vteřinou, kterou mlčela, se propadal do stále větší deprese.

Nejspíše to tu chudinku zaskočilo stejně jako jeho.

Trapná chvíle.

„Severusi…“

Chtěl se Lily svěřit se svými city. On Severus Snape, už to znělo dosti absurdně.

Teď když to mohl vidět jako němý pozorovatel by si nejraději nafackoval a litoval, že to tenkrát v Medovém ráji neudělal někdo za něho.

Když jste však zamilovaní, jde leccos stranou i u takového charakteru, jako měl on. Jeho plán však naplno ztroskotal.

Dívka sedící naproti němu ihned zvážněla a převedla řeč jinam. Vyhýbala se tomu, seč mohla, a když nebylo úniku, svěřila se mu s tou krutou pravdou.

Prý jejich vztah nikdy nepřesahoval hranice přátelství.

„Nevěděla jsem, že jsi někdy uvažoval ehm… tímto směrem, Severusi. Je mi líto, že jsem to nepoznala,“ nahodila Lily ostýchavý úsměv, ale ani jednou se na něho nepodívala, což považoval za známku slabosti.

Snad se i styděla.

Jak jen si mohl nalhávat, že s ním bude mít tak krásná dívka co dočinění, už jen fakt, že ho považovala za kamaráda, bylo maximum, co od ní mohl čekat.

„Myslel jsem, že jsi všímavější, Lily, ne jako ta Potterovic neurvalá banda,“ koutek úst se mladému Severusovi zkřivil do ironického zamračení, čímž ještě více vynikl jeho skobovitý nos, a ještě propadlé bledé tváře dávaly tušit, že takovou odpověď čekal.

Přesto ho to v hloubi toho tvrdého kamene, které nazýval srdcem, bolelo.

„On není tak špatný, jak si myslíš,“ začala ho horlivě bránit a Snape se jen divil, kde bere takovou jistotu. On ho znal. Bez přetvářky. Nenáviděli se od prvního ročníku a stále se musel ptát proč?

Doteď nenašel odpověď.

Jednou mu přilepil boty k podlaze, ve druháku poplácal hypogryfa po zadku tak, že se splašil a jeho málem zadupal svými kopyty do země. Nesčetněkrát ho ztrapnil před spolužáky, uchýlil se k fyzickému násilí a v půlce čtvrťáku udělal takový poprask, že Severuse málem vyhodili ze školy, kdyby se za něho nezaručil tehdejší profesor Brumbál.

Takový byl pravý James Potter.

Dobrák od kosti.

Ten, komu vše procházelo, ten, kdo měl všude zastání, ten oblíbený, vyhledávaný a milovaný.

„Ne, opravdu? Divil bych se, kdybys mi názor na něho nějak vymluvila,“ pohodil mladý zmijozel hlavou a pevně stiskl rty k sobě v náznaku rozčilení.

Je opravdu naivnější, než si myslel. Pokud v něm viděla jen dobré, pak už nerozezná ani sladký štrúdl od slaného.

„James… je skvělý ve famfrpálu, je to dobrý společník, umí mě rozesmát, skvěle prospívá v Obraně proti černé magii i formulích a navíc chce být bystrozorem. To je přeci skvělá budoucnost, a já ho mám ráda,“ básnila o spolužákovi rudovláska a vyjmenovávala všechny kladné vlastnosti svého hrdiny, ba že ty špatné ani neviděla.

Severusovi se chtělo opět zvracet.

„O tom nepochybuji,“ protočil otráveně oči v sloup a pod stolem zaťal ruce v pěsti.

Tohle bylo opravdu zklamání, on jí vyzná lásku a ona začne básnit o někom jiném? Kam ten svět spěje?

„Promiň mi, urazila jsem tě?“ zeptala se náhle, jako by vycítila, co se uvnitř něho odehrávalo. Stěží dokázal pravdivě přikývnout.

„Je mi tě líto,“ zasyčel úsečně, „když máš dvě strany mince a nepoznáš tu pravou od falešné, si nadále nemáme co říci, slečno Evansová.“ Po těch slovech už nečekal na odpověď a rozhodně vstal. Odešel od stolu takovou rychlostí, že se ani jednou neohlédl, aby viděl, jak ji jeho slova ranila.

Tenkrát mu zlomila srdce, což pro něho byla ta nejhorší vzpomínka ze všech.

Jako had se to prokleté zaklínadlo proplétalo jeho složitou myslí, dokud na to Severus nepřišel.

Voldemortova ďábelská kletba hledala jeho slabosti, jeho nejhorší vzpomínky, aby ho stále zas a znovu mučila k zbláznění. Nepočítala však s charakterem Severuse Snapa, který byl k většině svých záležitostí z minulosti laxní, ne však ke všem.

Jediná obrana byla uzamknout svou mysl a odstřihnout své myšlenky od tohoto kouzla.

Nebylo to však vůbec lehké. Tlačil na stěny té velké bubliny a strkal ji do kouta, dokud nezabouchl pomyslné dveře od své minulosti. V tu chvíli pustil diadém na zem ze svých prstů.

Korunka těžce s cinkotem dopadla na prachem pokrytou dlažbu.

Když se dostatečně vzpamatoval, zjistil, že s ním někdo třese.

Nevybíravě ten rušivý element od sebe odstrčil, dokud nezjistil, že ty hnědé důvěřivé oči patří Lupinovi, výraz jeho tváře hovořil za vše.

Obavy.

Severus se musel jednou rukou zachytit zárubně skříně, jak se mu zamotala hlava, že ho málem srazila na kolena.

Tvář měl mokrou potem, který mu stékal i po zádech, dezorientovaný, udýchaný.

Jak dlouho to asi trvalo?

Vteřiny, minuty, hodiny?

„Co to s tebou bylo? Myslel jsem, že se neprobereš,“ lamentoval Remus s mírnou ozvěnou rezonující Snapovi v hlavě. „Co to mělo znamenat? Vypadal jsi jako v transu, vůbec ses nehýbal, nemrkal a ani nedýchal. Myslel jsem, že se udusíš, sakra. Podívej, co to udělalo s Jamesem, co s ním teď budeme dělat? Co je mu?“

Skutečně, Severus lehce pootočil hlavu a viděl přes prameny svých mastných vlasů, které mu nyní spadaly do tváře, jak tam ten blázen stojí doslova jako solný sloup, oči upírá kupředu, jako by hleděl do jiného času i prostoru a dýchá jen mělce.

On se však vzbudil, těžce, ale podařilo se mu to.

Naplněn znovuobjevenou asertivitou poznamenal. „Magická dysfunkce,“ vysvětlil smrtijed učeně.

„To je co? O tom jsem nikdy neslyšel,“ mával Lupin Potterovi rukou před obličejem se stále většími vráskami na čele.

„To se přihodí každému, pokud se násilně přeruší silné zaklínadlo a v tomto případě,“ musel se nadechnout, „se jednalo o mocnou černou magii.“

„A jak se to léčí?“ strachoval se opět Remus.

„Můžeš mu zkusit dát elektrický šok,“ navrhl ironicky Severus s nadějí v hlase.

„Mluv vážně, Snape.“

Netopýr sklepení po svém společníkovi šlehl varovným pohledem, ač se momentálně cítil maximálně vyčerpaný.

„Pan Potter se mnou podnikne lehké cvičení nitrobrany,“ ohlásil s důrazem na slovo lehké, což u Snapa znamenalo přinejmenším páčit heverem, „teď si ale potřebuji odpočinout, takže…“ sám se začal belhat pryč k východu jako zloděj od místa činu, nedbaje na Remusovy protesty.

Navíc se obával, že po předešlé zkušenosti, kterou měl možnost znovu shlédnout, by Pottera spíše zabil, než mu pomohl. Čehož se chtěl vyvarovat.

„Počkej, Snape, co s ním mám teď jako dělat?“

„Můžeš ho zatím odtáhnout do výklenku na košťata, ta jsou zvyklá na nicnedělání,“ zavrčel přes rameno a bez dalšího otálení klidně odešel.

James Potter

Kapitola 38
Rande?

Kotva 38

Ta krátká noc skončila opravdu rychle.

Jen co si Severus lehl do postele, už z ní zase vstával. Bylo to pět minut nebo hodina? Tak jako tak, to bylo zatraceně málo na to, aby se vzchopil celý den učit. Naštěstí se očekávaly výkony od studentů ne od něho.

Ani pohled na ty rozesmáté tváře, které se stáhli do vyděšeného výrazu, jakmile ho zahlédli u snídaně, jelikož jim minulý týden vyhrožoval jak jinak, než nadlidským testem ho nepozvedli na těle ani na duchu.

Jediným kladem bylo zjištění, že Brumbálova židle u stolu je již obsazená a ředitel se opět uvolil plnit své náležité povinnosti, za což Snape děkoval všem testrálům.

Konečně, Merline.

„Jste dnes nějaký bledý, profesore,“ snažil se být zdvořilý maličký Kratiknot, připomínající svým vzrůstem skřeta, což se s jeho dobrosrdečnou povahou zásadně vylučovalo.

Severus po něm však hodil varovný nepříjemný pohled blížící se smrtky a Fílius v tu chvíli vypadal jako by chtěl zalézt pod stůl a předstírat rohožku.

Dalo se očekávat, že odpověď už nepřijde, přesto ho poslední přísedící od stolu překvapil.

„Domnívám se, že pojem dýňová šunka nikdy nebude mým oblíbeným pokrmem,“ utrousil opovržlivě ke svému talíři a šťouchl hrotem vidličky do něčeho, co svým vzhledem sice připomínalo šunku, ale mělo to nezdravě oranžovou barvu, jako když vyzvracíte lentilky.

Jen málokdo se odhodlal okusit takové prazvláštní chutě, nehledě na barvu, dělající neplechu v trávicím ústrojí, ale vypadalo to, že Brumbál je jídlem více než potěšen ne-li přímo nadšen. Nabíral si s chutí a cpal se jako křeček v jarním období, jak by ne po té nemocniční stravě, kde zhubl ještě více na velikost duté špagety, nyní by svou postavou mohl dělat odstrašující figurínu ve výloze, varující před anorexií.

„Zcela sdílím váš názor,“ přitakal horlivě Kratiknot o dvě židle dál, snažíc zachránit situaci alespoň tak, aby mu Snape nepřitiskl svůj talíř do obličeje.

Jediný komu to připadalo poněkud vtipné byla Lily, sedící nešťastně mezi oběma muži.

„Pořád lepší dýňová šunka, než výmysl z minulého roku: ryba s perníkovým přelivem,“ rozesmála se naplno a Severus se ještě více zamračil, představujíc si tu odpornost, načež protestujíc mlčením, odsunul teatrálně ten oranžový hnus od sebe ze svého dosahu.

„Myslím, že již nebudu,“ utrousil významně a vrátil se ke své tradici a to černé kávě, která byla tak silná, že v ní byl snad jen centimetr vody a pět centimetrů lógru.

Opravdu ironické ráno.

„Dnes jsi nějak mlčenlivý,“ pootočila k němu tvář rudovláska a on jen nadzvedl obočí, vlastně nemusel ani nic říkat na to, aby poznala, že má špatnou náladu, o čemž svědčily i kruhy pod očima, na kterých by se mohl i houpat.

„Nejspíše za to mohou stále více unavující otázky,“ artikuloval vážně a pomalu, tedy vážněji než jindy, což se u něho rozeznávalo jen těžko.

I tak to znamenalo, že by byl nejraději se svými myšlenkami o samotě, bohužel s tolika lidmi kolem se to zdálo zhola nemožné, pokud pomineme, řev, smích, šustění, skřípání a jiné rušivé zvuky, pak výbuch z kanónu už horší být nemohl.

Ani pohled do té kouzelné tváře se smaragdovýma očima ho nepovznesl, byl prostě příliš unaven ale snad, když teď nebude plnit jeden úřad navíc, si odpočine.

Žena po jeho boku se už nadechovala k nějaké plamenné odpovědi, které si každého rána vyměňovaly, ale zastavilo ji šoupání židlí, jak se ostatní učitelé chystali na hodinu a odcházeli za svými povinnostmi.

To samé udělal i Snape.

Lily využila toho, že všichni zaměstnanci Bradavic odpluli z dosahu jako vlašťovky a chytila Severuse za rukáv, čímž mu zabránila v odchodu.

Překvapen tímto zjištěním, že nemůže opustit místnost, jako když vám někdo přišlápne hábit, k ní obrátil pozornost.

Čarodějka k němu vzhlížela s neskrývanými obavami vepsanými ve tváři, až její čelo hyzdila nehezká vráska, kterou měl chuť pohladit prsty, aby ihned zmizela.

„Stalo se něco, Severusi?“ zeptala se ho přímo, jelikož se jí dnes zdál nesvůj a odmítala jej pustit, dokud něco neřekne.

Naštěstí už v hodovní síni nikdo nezbýval vyjma pár opozdilců, kteří přišli na poslední chvíli, aby do sebe ještě před hodinou stačili něco nasoukat, smůla pro ně, že na stolech zbyla už jen ta nechutná dýňová šunka, do které se nikomu nechtělo.

Nic naplat, když je hlad, jde všechno.

„Nic co by vás muselo znepokojovat, slečno Evansová,“ zachoval chladně dekorum, přeci jen však její jméno vyslovil jemněji, než měl v úmyslu a to ho prozradilo.

Lily zacukaly koutky, stejně věděla, že ji nic neřekne, ale na to si už zvykla.

„Mě znepokojují jen tví studenti, to je tak děsí lektvary nebo jejich profesor, který jim zadává měsíční školní tresty, že se nemohou ani vyspat?“ pustila látku jeho učitelského hábitu a kývla po dvou jedlících ve zmijozelských barvách, kteří zaspávali takřka pravidelně a nyní se snažili dohnat ztracený čas strkáním jídla do kapes.

Chtěla mu tu jeho vážnost oplatit a trochu si rýpnout ale měla co dělat, aby se nezačala dusit smíchy.

Severus obrátil pozornost oním směrem a nelibě mlaskl jazykem o patro, „někteří nemají úctu k tvrdé práci a někteří vychování,“ odvětil kysele a odkráčel středem místnosti napravit škody v etiketě.

Lily potlačovala smích tak dlouho, jak jen to šlo, protože vidět, jak ti dva ubozí šesťáci před Severusem prchají, když je pranýřuje za pozdní příchod, div se nesrazí s dveřmi, byl vážně požitek.

**************************************************************************************************************************

Severus botou rozrazil dveře sklepní učebny jako se vichr prožene tajgou, div v nich neprokopl díru. Třída plná žáků rázem zmlkla a otočila se po zvuku, jelikož jejich vždy špatně naložený učitel, nejenže tiše zuřil jako sopka těsně před výbuchem, ale navíc před sebou tlačil dva své studenty vpřed do třídy, přidržujíc jednoho za límec a druhého bolestivě za ucho na délku svých paží jako odsouzence.

Všichni přítomní je v duchu politovali, dále následovalo odkázání do patřičných mezí a jako trest domácí úkol za pozdní příchod. Raději se neptejte.

Oba dva zmijozelští šesťáci se beze slov uklidili do zadních lavic předstírajíc, jako by tam už dávno byli.

Nálada ve třídě společně s aktivitou klesla na bod mrazu, málokterý student se odvážil zvednout zrak a utkat se s pohledem Mistra lektvarů osobně, ti bezpáteřní raději úporně studovali fleky na lavicích a jiní nasadili neutrální téměř zoufalý obličej, kdyby si jich profesor náhodou všiml.

„Pozdní příchody na mé hodiny NETOLERUJI, zapamatujte si to prosím, jinak strávíte tři víkendy v sovinci čistěním bidýlek od jejich trusu, že pane Beene, myslím, že s tím máte již svou zkušenost, ale opakování je matka moudrosti,“ sdělil nekompromisně na jednoho z provinilců, tyčil se přitom před katedrou hrozivěji než mozkomor.

Nikdo si netroufal odporovat nebo dokonce si odkašlat.

„Ti, kteří nejsou ochotni toto pro někoho složité pravidlo tolerovat,“ Severusův dravčí pohled opět zavítal do zadních lavic po tom, co sjel celou třídu od pravoboku na levobok, „se budou modlit, aby si nařídili budík o hodinu dříve. Za tento omyl, kterého se doufám, pan Been a Hopkins příště již nedopustí, považuji za porušení školního řádu, strhávám tedy zmijozelu čtyřicet bodů,“ mluvil smrtijed potichu, zato jeho slova měla ostří jako nabroušená sekera masového vraha.

Třídou to zahučelo, zesíleno křížovou stropní klenbou. To že Snape strhává body i vlastní koleji nevěstilo nic dobrého, někteří nasucho polkli.

„Nyní si otevřete učebnici na stránce číslo 152. Na test máte šedesát minut, každý bude pracovat samostatně, být vámi neztrácím čas. Začněte teď hned.“

Několik děvčat z nebelvíru zalapalo po dechu. Jelikož na přípravu a vaření lektvaru proti nachlazení bylo potřeba minimálně padesát minut, z čehož dvě probdělé minuty čekaly na učitele a dalších pět zabralo kázání.

Všichni o překot začali o překot vyndávat své přísady, učebnice, nožíky, váhy a jiné pomůcky.

Snape si mohl lehce přečíst v těch prázdných makovicích, jak ho proklínají, ale nebral to nijak v potaz.

Disciplína je disciplína.

Sám postrach školy se posadil ke stolu, a aby se zklidnil, opravoval práce mladších ročníků, škrábajíc brkem po pergamenu a znervózňujíc tím ostatní.

O dalších čtyřicet minut později si náhle před jeho stolem kdosi odkašlal.

Severus zabrán do té mravenčí práce, kterou rozhodně za koníčka nepovažoval, sebou trhnul a vzhlédl přes špičku brku na opovážlivce, jež se ho nemoudře na vlastní nebezpečí rozhodl rušit.

„Ano, pane Brooksi?“ probodl tmavovlasého chlapce mrzutým pohledem netrpělivého člověka, který by neváhal zabíjet ani v kostele.

„Mám hotový zadaný lektvar, pane profesore, zde je vzorek,“ předložil klučina zazátkovanou podepsanou ampulku před lektvaristu.

Snape shlédl znaleckým okem přes svůj skobovitý nos na správně žlutou barvu vzorku a místo, aby uznale kývl, rázně cukl hlavou k mladíkově lavici, aby se zpátky posadil a vyčkal konce hodiny.

V Bradavicích se našlo pár učenlivých studentů s minimálním potenciálem ale, že by právě Brooks mezi nimi vynikal, se mu moc nepozdávalo. Od doby, co jej učil, to byl patlal jako každý druhý, nepoznávaje kostival od svízelu, a navíc v posledním půlroce se jeho výsledky, co se týče praktických testů, záhadně otočili o 100%.

Podezřelé, pomyslel si Snape a zahleděl jako bubák přes vyvýšenou desku stolu na culícího nebelvíra hýřícího dobrou náladou.

Ač plný vítězného optimistu, se chlapec pod útokem nepřátelského pohledu sesunul lehce na židli pod lavici a svůj úsměv si schoval raději na horší časy nebo alespoň na další hodinu.

„Myslím, pane Brooksi, že vás humor brzy přejde, až si příští týden přečtu vaši celoroční práci, tak věnujte svůj čas raději přípravě a studiu než nicnedělání, což by se vám nemuselo vyplatit,“ setřel chlapce Snape tak dokonale, až ten chudák zbledl a pobízen svým špatným svědomím raději zavřenou učebnici znovu otevřel. Mimo to si od svého spolužáka vysloužil uchechtnutí a dloubanec do žeber.

Hodina lektvarů či spíše špatných pokusů a nehod se pomalu chýlila ke konci.

Severus odložil brk do kalamáře a poslední opravený list na zbytek stohu a tiše vstal, jak to uměl jen on.

Nenápadně se procházel mezi žáky zvědav, co nepoužitelného opět stvořili.

Nic ho příliš neohromilo, spíše z toho měl ještě horší mínění, a když zahlásil posledních pět minut do konce, ostatní ožili ještě větší aktivitou, z čehož vybuchly dva kotlíky a jeden museli rychle odstavit, jelikož z něho stékala červená pěna zapříčiněná větší dávkou dračí krve a obsah už se nedal více použít.

Mistr lektvarů to přešel jen ušklíbnutím nad takovou začátečnickou chybou, že někdo nedovede ani odvážit suroviny.

„Lektvar proti nachlazení je jedna ze základních věcí pro druhý ročník, jak je možné, že nezvládnete ani to?“ počastoval dívku se dvěma copy, vypadající jako hromádka neštěstí. Statečná nebelvírka už se nadechla k peprné odpovědi na svou obhajobu, ale naštěstí ji zastavil bolestivý avšak varovný kopanec do nohy od své spolužačky.

Severus se vydal dál.

Nakonec se dostal za záda svých dvou oblíbenců. Nevěděli o něm. Neslyšně jim hleděl přes rameno, a když do kotlíku chtěla chlapcova ruka vhodit hrst zelených listů, které tam vůbec nepatřily málem z toho Snape zešedivěl.

Proč se tu vůbec o něco snažil?

„To snad nemyslíte vážně, pane Hopkinsi, neumíte číst? V učebnici je jasně psáno hrst sušeného hřebíčku, ne hrst sychravky zelené. Neumíte číst? Tohle není čaj. Buďte rád, že vás to nedonutím vypít, slezly by vám vlasy,“ nadechl se rozhořčeně profesor s rukama založenými za zády jako opatření, aby ho nezačal škrtit na místě.

„Omlouvám se, pane, asi jsem se překoukl,“ krčil se káraný student, jehož utrpení nemělo tak rychle skončit.

„Nejspíše nedáváte pozor ani v bylinářství, řekněte mi účinky těchto dvou rostlin,“ vyštěkl po něm přísně a hřálo ho zadostiučinění, když se na chlapcově čele objevil pot.

„Hřebíček se používá proti ospalosti a sychravka zelená na zhojené rány a do mastí,“ zkusil to, ale naděje ho ihned přešli, jakmile se Severusovi rty stáhly do tenké čáry.

Špatná odpověď.

Začala blikat výstražná červená.

„Děláte si ze mě legraci, pane Hopkinsi? Hřebíček se používá proti bolestem, je přísadou v mnoha lektvarech a dryjácích proti nevolnosti, bolesti a slabému tlaku, kdežto sychravka zelená naopak ospalosti pomáhá a spolu s meduňkou tvoří výbornou dvojici pro nespavce a náměsíčné, dělá se z ní výluh a čaje,“ odrecitoval Severus zpaměti jako by před sebou měl otevřený herbář. Ne nadarmo byl v době svého studia nejlepším studentem v této záhadné vědě.

„Doufám, že se v příštím ročníku netoužíte stát bystrozorem, hlupáků už je na ministerstvu víc než dost,“ s těmito slovy raději poodešel a nechal zkoprnělého Hopkinse, jehož nadřazené ego právě utrpělo nenavratitelné trhliny své neschopnosti.

Jak tak mířil zhrozený nad nedbalostí studentů zpátky ke své katedře, zavadil okem o stránku rozevřené učebnice onoho hocha, který mu již vzorek odevzdal a dokonce v rekordním čase.

Vyjma černého textu zahlédl ještě něco.

Něco co mu bylo povědomé a podezřelé.

Popisy instrukcí k přípravě jednotlivých lektvarů byly doplněny o zajímavé poznámky.

V půli kroku se zastavil.

Chlapec poznajíc, že na něho padá velký stín, vzhlédl, poněkud vyděšeně v domnění, čím špatným se provinil.

Severusovi černé tvrdé oči putovaly po učebnici od shora dolů, pak se oba střetly pohledy.

„Kde jste vzal tuto učebnici?“ artikuloval muž mrazivě a ostře ukázal na předmět jejich hovoru ukazováčkem.

Brooks nevěděl, která bije, viditelně znervózněl.

Nějak tak nechápavě koktal a obracel zmateně stránky jako by se snažil vybavit, zda ji kupoval v Příčné nebo ji sehnal ve školní Knihovně, rozhodně se jí ale nechtěl vzdát.

„Já… zapomněl jsem si ji koupit, věřil byste tomu? Tak jsem si ji dovolil vypůjčit tady v učebně,“ zahlaholil chlapec, ukazujíc kamsi přes třídu ke staré skříni s malou dušičkou v těle, že ho Snape ještě vytahá za uši, za to, že mu bere věci.

Možná by to i tak dopadlo, kdyby nezazvonil školní zvon ukončující hodinu.

Žák si oddechl, evidentně už se viděl někde zcela jinde a hlavně co nejdál, ale ani to Severusovi nezabránilo pokračovat v načaté konverzaci prodlužující mladíkova muka.

„Od začátku roku uběhla dostatečně dlouhá doba, abyste si pořídil vlastní, peníze na jednu učebnici jistě oželíte,“ štěkl po něm sarkasmem, „asi jste nepovažoval za nutné ji vracet, že? Myslím, že byste to měl ve svém vlastním dobru napravit a to hned, jinak ponesete následky. Už takhle porušujete školní řád a mě je konečně jasné, jak se z vás stal za necelý půlrok expert v míchání,“ vyjel na něho rozhořčeně a své dlaně přirazil na desku stolu a jak se nahrbil, vypadal ještě hrozivěji. Oběma bylo nad slunce jasné, že tajemství učebnice je prozrazeno.

Ostatní po tom, co odevzdali své katastrofální výtvory na katedru, se rychle klidily ze třídy na chodbu ve snaze uniknout nejhoršímu. Nikdo nechtěl být svědkem, až Adrica rozmázne hůlkou o zeď.

„Ale, profesore Snape… bez ní se nebudu moci učit na pololetní práci, navíc není vaše, abyste mi ji bral, je to školní pomůcka,“ přitiskl svá záda k opěradlu židle Brooks, aby byl od horkokrevného lektora co nejdál, alespoň tak, aby na něho nedosáhl, až ho bude chtít začít škrtit. Inkriminovaný předmět jejich hádky si tiskl ochranitelsky k sobě na prsa, nikdo přeci nechtěl přijít o knihu, jak se zadáním, tak s výsledky.

„O tom co je nebo není mé, nerozhodujete. Dochází mi trpělivost, tu učebnici!“ napřáhl razantně dlaň.

„Ne,“ zazněla záporná odpověď, „proč ji tak chcete?“ měl ještě odvahu se drze ptát a Snape se natáhl po staré ohmatané knize.

Bohužel ji student odmítal pustit.

Začali se o ní přetahovat, těžko říci, kdo měl navrch.

„Brooksi, zahráváte si s ohněm,“ varoval jej profesor lektvarů a v momentě, kdy se ji pokusil odvážnému mladíkovi vytrhnout silou, se někdo vřítil do třídy.

„Snape, slíbil jsi, že Jamesovi pomůžeš, ten chudák čeká ve sborovně a je pořád mimo sebe, už se na něho nemůžu dívat,“ hulákal zoufale Lupin, jež celou dobu čekal, až hodina skončí a když Severus nevyšel ven, prostě to riskl a vtrhl bez ptaní dovnitř.

Právě v čas.

Když ale Remus zahlédl ten podivuhodný boj, zarazil se, stejně tak dvojice před ním.

Mrštný Brooks toho zmatku využil ve svůj prospěch a rychlostí blesku popadl svou tašku i učebnici, kterou Severus při vyrušení pustil a zmizel mílovými kroky pryč.

„Teď NEMÁM ČAS,“ zavrčel zatvrzele lektvarista tak důrazně, jak jen mohl s úmyslem jej odbýt, bohužel Lupin byl buď tak natvrdlý nebo hloupý, protože i slepý by si všiml, že kdo dnes školnímu záporákovi zkříží cestu, dopadne tak jako by si ho podala vrba mlátička.

„Ale máš, další hodina ti začíná až v jednu, našel jsem si to, tak koukej něco dělat, to kvůli tobě je v tomhle politováníhodném stavu, chudák,“ dodala a rozhodila zrzavá kštice bezmocně rukama.

Snape si něco zamumlal pod vousy, neznělo to potěšeně a Remus by dal poslední galeon za to, že to byla šťavnatá kletba, za kterou by se nemusel stydět ani Voldemort.

S vykrucováním byl konec. Vlkodlak se zřejmě připravil.

„V tomhle stavu, jak říkáš, alespoň není hrozbou pro všechny okolo. Proč si nezajdeš za madam Pomfreyovou, je to zdravotní sestra,“ snažil se ho Severus taktně odkázat na pomoc jiného kvalifikovaného odborníka.

„Bradavická lékouzelnice je dobrá, když máš dračí osypky nebo zlomenou ruku, ale tohle je vážné,“ zpochybnil její práci a pochválil tak jeho um a vládci sklepení nezbývalo než souhlasit.

Klidně kolem čekajícího Remuse prosvištěl s vlajícím hábitem, než rozrazil dveře a odešel, ještě utrousil: „potřebuju si ještě něco zařídit v knihovně, za hodinu, ať jste v mém kabinetu, nehodlám se s vámi zdržovat déle, než je nutné,“ poté razantně práskl dveřmi, až se zachvěly zavřené okenice.

**************************************************************************************************************************

Na cestě do ráje knih madam Pinceové, jež měla staré svazky za to nejcennější na světě, ještě jednou zaklel.

Vynadal si do hlupáků, že těm dvěma patolízalům včera slíbil pomoc.

Tak dobrosrdečný nikdy nebyl a teď se má rozkrájet? Za chvíli bude ještě dělat charitativní sbírku osiřelým kuřatům.

„Dávejte pozor, kam šlapete,“ počastoval dva uličníky, kteří se vyřítili zpoza rohu v moc bujaré náladě a div se s ním nesrazili, čehož by dozajisté litovali ještě následující měsíce, takhle si jen odnesli trauma zhruba na týden.

Severus se přehnal přes celý hrad, až k rozsáhlé knihovně a když vešel, oznámily jeho příchod dveře vrzáním, za což si vysloužil známé úsečné: „PŠŠŠ!“

Ta ženská se k němu chovala jako on ke svým studentům, doslova na ní viděl, že by byla raději, kdyby vůbec nedýchal, aby náhodou její drahé knihy nevyrušil ze spánku.

Raději mlčel, protože hrozilo, že jakmile by otevřel pusu, mohla také milá čarodějka s puritánským drdolem zůstat přilepená zadkem k židli na dost dlouhou dobu, pochyboval však, že by jí kdokoliv ze studentů pomohl.

Kromě nich dvou se nezdálo, že by tuto místnost obýval ještě někdo jiný, vydal se tedy mezi vysoké police a zamířil přímo k části s omezeným přístupem.

Jeho se to naštěstí netýkalo, takže nehrozil poplach vyvolaný překročením pomyslné hranice pro mladší studenty.

Zamyšleně se soustředil na to, co hledá.

Zde bylo mnoho publikací, které jste jinde nenašly, proto byli Bradavice tak jedinečné, nacházely se tu staré záznamy z dob zakladatelů a hlavně pojednání o černé magii, a pokud mluvíme o černé, tak tím myslím opravdu ČERNÉ.

On však potřeboval cosi určitého, jednak alespoň nějaký záznam o viteálech a druhak se potřeboval podívat na nějaké případy spojené s nitrozpytem.

Ne, že by v této kategorii neexceloval, ale přeci jen nebyl všemocný a pokud se má vydat do zákoutí něčí hlavy a pak se z ní i dostat zpět, když je spojena s komplikací takového rozsahu nechá si neporazitelný profesor Snape poradit i od knihy.

Mužovi temné oči se zavrtávali do přebalů zaprášených knih, kterých se již velmi dlouho nikdo nedotýkal.

Konečně našel něco, co by mu mohlo alespoň trochu pomoci, sám ale dobře věděl, že pokud by se dal na kariéru léčitele, dařilo by se mu, učil se více než dobře, byl cílevědomí a jeho sklony k pedantství, jež si vypěstoval už ve škole, by mu nebyli na obtíž. Naopak.

On se však vrhl na dráhu Mistra lektvarů a záchrany životů přenechal raději jiným.

Jakmile držel: Mysl a její zákoutí v pekelném kruhu od Thomase Zlatohlávka a Nitrozpyt v černé magii, zabloudil do jiné sekce pro nebezpečná kouzla.

Zde už strávil podstatě nejméně půlhodinu, kdy konečně našel, co hledal.

Uchopil tlustý svazek s vyrytým zlatým nápisem do prstů a zatáhl.

Někdo však to samé udělal z druhé strany. Nečekal to, ale nepustil ji.

Kdo si jen z té hory zapomenutých bichlí musel vybrat právě tuto?

Snape zatáhl za knihu znovu s větší silou a ten druhý také se stejným nápadem.

V poslední vteřině oponent využil okamžiku a knihu mu cuknutím vytrhl z ruky a ta zmizela na druhé straně police.

Kdo může být v tuhle dobu v oddělení s omezeným přístupem? Učitelé sem moc nechodili a student by raději riskoval příkrov noci než pravé poledne. To by zkusil jedině blázen. Blázen, který měl tu smůlu, že narazil zrovna na Severuse Snapa.

Přesto to byla nejpravděpodobnější myšlenka.

Profesor udělal tři rychlé kroky, aby knihovnu obešel do druhé uličky, kde se měl vetřelec nacházet s úmyslem seřvat studenta, který sem jistě zcela náhodou zabloudil a ještě mu vyfoukl vybranou knihu před nosem.

To má tedy sakra smůlu. Namíchl toho nepravého.

„Nevíte, že sem nemají studenti přístup? Doufám, že nechcete být ze školy vyhozen…“ spustil rázně svým výhružným barytonem, povzbuzen, již situací na konci své předešlé hodiny.

Jenže místo prchajícího žáka v barvách jedné ze čtyř kolejí tam stála stará známá Lily, převracející knihu v prstech.

Z popředí knihovny se ozvalo hlasité: „PŠŠŠ!“

Jakmile slečna Evansová zaslechla dusot těžkých bot a rozčilený hlas v závěsu i s jeho majitelem, knihu, jež si prohlížela, hlasitě zaklapla.

Severus vyhlížel překvapeně, dokonce i ta naštvanost mu z tváře lehce vyprchala přesto, však vypadal dosti mrzutě.

Co tu dělala? Prolétlo mu hlavou.

„Já nejsem student,“ uculila se mile, ale působilo to spíše, jako když dráždíte červenou býka.

„To vidím,“ zavrčel nevrle a přivřel podezřívavě oči, které sklouzly k předmětu, jež držela, „potřeboval bych tu knihu, hned,“oznámil zainteresovaně s tou největší prioritou.

„Tuhle?“ zkoušela ho a lehce ji pozvedla, stejně tak mohla říci: pojď si pro ni, pokud si troufáš.

Snape nevyslovenou výzvu poznal okamžitě, ale raději se držel na místě a sledoval svou kořist. Neměl náladu na hry, výměny slov, natož na hádku. Musel se z toho nějak taktně vyvléknout a pokud možno nic neříct.

„Já ji měla první a jen tak se ji nevzdám,“ vybízela ho s andělským úmyslem využít situace a dostat se mu pod kůži. Mohla to zkusit, ale úspěch už předem vylučoval.

Nic z něho nedostane.

„Opravdu? Mám takový dojem, že jsem ji k sobě první přitáhnul já,“ oponoval netopýr, „co s ní, slečno Evansová vlastně máte v úmyslu? Snad nechcete poučovat studenty o zakázaných kouzlech, nebo si s ní chcete zatopit v krbu?“ dobíral si čarodějku na oplátku poukazující na její alternativní někdy až nebezpečný způsob výkladu při hodině, navíc to bylo nepravděpodobné, nikdo ze studentů neměl o ničem takovém vědět, natož kouzla zkoušet. Dali byste snad nevyrovnanému děcku do rukou střelnou zbraň? Asi ne, že?

Jen dva bývalí žáci Bradavické školy byli na takové úrovni zvídavosti a inteligence, aby tak těžkou magii pochopili a dokázali ji využít, on a Tom Riddle.

Kdo však létá moc vysoko, spálí se. Zvláštní, že Voldemortovi to pořád vycházelo.

Snapa zajímali spíše znalosti černé magie z hlediska teorie, ale hadí hlava v nich viděla jen prostředek k větší neomezené moci nad ostatními, což z něho činilo velmi nebezpečného lstivého čaroděje.

„Ne, snažím se si doplnit vědomosti, to mi snad nemůžeš upřít. Trochu studie navíc ještě nikdy nikomu neuškodila, máš snad stejný záměr?“ hájila se kráska, jejíž vlasy i v tomhle nejzazším koutě knihovny hrály všemi ohnivými barvami.

Už jí chtěl odseknout, ale vzpomněl si na toho idiota, který už jistě čeká v jeho kabinetě na výplach mozku, který mu přislíbil.

To ji přeci nemohl říci, ještě by chtěla jít s ním a to neměl v úmyslu.

Od zbytečné hysterie by se milerád oprostil.

„O tom zda ublížila nebo ne, bych s vámi tak docela nesouhlasil ale ano, mám v úmyslu si něco nastudovat,“ reportoval ženě svůj záměr a vlastně vůbec nepřeháněl.

Chtěl se dozvědět všechny vodítka o viteálech, i malá zmínka mohla přinést zlato a on nehodlal nic promarnit, ne když bylo v sázce tolik.

Čím více členů se ke smrtijedům přidávalo, tím bylo obtížnější se bránit a on mohl být prozrazen.

Lily zamrkala, známka překvapení, tak spolehlivě poznal, že ji opět zmátl, ale rychle se z toho oklepala a změnila strategii.

„Dobře dám ti ji, pod jednou podmínkou,“ kousla se lehce do rtu a on na chvíli přestal vnímat, tolik ho to zaujalo, že se musel znovu zeptat, jakou podmínku si kladla.

Lily to vzala jako malé vítězství, to jak se jí zaleskly oči, bylo v tom cosi překrásně magického, obklopeni knihami stáli od sebe na tři metry, jí se to zdálo mnoho a jemu zase málo.

I přes neskutečnou únavu čarodějku teď toužil políbit. Přitisknout k policím, až by lapala po dechu, zakrýt ji svým tělem a nejméně hodinu se těšit z její životadárné společnosti ale na to nezbýval čas. Bohužel. Věděl, že by ho neodmítla. Říkejme tomu šestý smysl.

„Chtěla bych si s tebou sjednat schůzku,“ vyslovila odvážně a nervózně zaryla prsty do ohbí knihy jako by si nebyla jistá, zda přijme nebo ji pošle do horoucích pekel.

Severus si svou tajnou lásku přeměřil hodnotícím pohledem, ani on nevěděl, co tím sleduje, ale námitek neměl. Nebyl však zvyklí na nějaké čajové dýchánky.

„Dobrá, myslím, že bych si místo v mém nabitém programu na konzultaci najít mohl,“ protáhl líně a nijak se nenamáhal šeptat.

„Nemyslela jsem… chtěla jsem tím říci… schůzku za účelem… ehm… sblížení,“ vysoukala ze sebe nakonec s lehce růžovými tvářemi.

„PROSÍM?“ zvýšil hlas a nadzvedl své husté obočí jako by tomu nemohl uvěřit.

Ne, takový krok od ní nečekal.

Znovu se ozvalo známé: „PŠŠŠ.“

Ani vzdálené pokárání madam Pinceové, která nesnášela hluk nevzalo Lily vítr z plachet.

„Zvu vás na rande do Prasinek, profesore Snape,“ zdůraznila pro jistotu jasněji a dodala si odvahy čelit mu tváří v tvář.

„To jste vymyslela nyní, nebo už takovou pošetilost plánujete delší dobu?“ hodil po ni sarkasmem, ale uvnitř se bavil, ještě se mu nestalo, aby ho nějaká žena vybízela k něčemu takovému, bylo to příjemné, to nepopíral. Navíc o tomhle snil od čtvrtého ročníku, kdy se za ní jen skrytě díval, aby to ostatní neviděly.

Vlastně tu byly dva případy, kdy za ním přišly dvě studentky a tak nějak mu vyjevit své city, nejspíše měly slabost pro špatné charaktery, ale jakmile na ně zvýšil hlas, rychle si své city rozmyslely a trpce litovaly, že se vůbec k jeho kabinetu přiblížily.

Severusi, ty boduješ, čím to děláš, že ti tak padají k nohám? Ptal se sám sebe.

To bude osobním kouzlem, odpověděl si a jeho vnitřní hlas se mu vysmál.

Severusova na oko zákeřná slova čarodějkou poněkud zavrávorala. Pokud mu ale chtěla dokázat, že si za svým rozhodnutím stojí, musí mu to ukázat a ne zbaběle utéct.

„Řekněme, že teď je k tomu ta správná příležitost, navíc nemám tolik možností tě vydírat,“ zaujala stejnou strategii.

Nyní by se téměř i rozesmál.

Vydírat? Ti co se o to pokusily, dopadly velice špatně a většinou ve vodorovné poloze upoutáni na lůžko nebo rovnou servírováni do rakve.

Tohle byl ale jiný případ. Lily by nikdy neublížil. Raději by si od Mistra nechal usekávat ruku po kouskách, než aby jí zkřivil jediný rudý vlásek na hlavě.

Dlouho oba mlčely, měřily se neústupnými pohledy jako berani, stály tam proti sobě v oddělení s omezeným přístupem, jeden na tváři odhodlaný výraz, zatímco tomu druhému se zamračená grimasa stáhla do ušklíbnutí.

Tak jako tak vyhrál.

Nebylo to těžké.

„Jste vynalézavější, než jsem si myslel, jen dejte pozor, ať se nespálíte, černá magie není pro každého, snadno se v ní ztratíte,“ prohodil.

Lily se uraženě nadechla, ona přeci učí Obranu proti černé magii, jak ji on může poučovat?

„Nech si své rady,“ naklonila hlavu na stranu, až ženě dlouhé lokny přepadly přes rameno a polechtaly na odhalené kůži šíje. Ani to neuniklo jeho ostřížímu pohledu.

„Možná by se vám pár rad hodilo, svého času jsem býval druhým nejhledanějším mužem Anglie,“ začal se nebezpečně přibližovat.

„To není něco, čím by ses měl chlubit, navíc jím stále JSI,“ připomněla mu pravdivě.

Snape pokrčil rameny, „mezi spravedlností, bezprávím a chaosem je jen tenká hranice, a když víte, jak ji obejít…“ nechal ji dvě vteřiny na přemýšlení a když stanul těsně před ní, kdy ji zatlačil k polici se starými svazky, jist si že je v této sekci nebude nikdo vyrušovat, pokračoval: „můžete toho využívat.“

„Chtěl jsi říct zneužívat nebo ne? Určitě si necháváš otevřená zadní vrátka na druhé straně pro případ, kdyby ses rozhodl nás zradit, aby ses mohl přidat zpátky ke smrtijedům,“ zkoušela ho a zahleděla se mu zblízka do očí. Byla vážně neústupná. Ty jeho byly chladné jako led, tmavé jako obloha bez hvězd, jež by vám mohly poradit.

Severus se nad ní tyčil jako útes v moři, zvážněl, nelíbilo se mu, co si o něm myslí, možná ho jen škádlila, ale připomínat mu jeho mladickou chybu, by neměla. Možná si ani neuvědomovala, že zašla trochu dál, než bylo nutné. Mohl to být i záměr ho vyprovokovat.

„Nemám v úmyslu nikoho zrazovat,“ jeho pevná slova zněla dvojsmyslně a Lily nevěděla, kterou stranu právě myslí, stále si pro ni zachovával pozlátko záhadného muže, který má prsty ve všem, ale nic mu nikdy nedokážete.

Nevyznala se v něm, ale pořád se o to pokoušela.

„A já bych se v tobě nerada mýlila, Severusi,“ zašeptala najednou s takovou nadějí, až mu to vyrazilo dech.

„Dávám ti na to své slovo,“ odpřísáhl neochvějně a udělal to, co si ze všeho teď nejvíce přála. Bez dalšího otálení ji políbil, ani to otravné PŠŠŠ ozývající se nyní notně s hlasitou ozvěnou naznačující, že toho má ochránkyně knihovny právě dost a mohla by čirou náhodou se přijít podívat, co se tu děje, ho neodvedlo od toho jediného záměru.

Čarodějka se k němu přitiskla celým tělem a on pocítil spokojenost a vnitřní klid.

Vychutnával si její sladké rty jako ten nejsladší pohár se šlehačkou vonící po skořici a perníčku. Ani on by nedokázal připravit takový lektvar, a kdyby pod paží nedržel další dvě knihy, asi by k polibku přidal i obě své ruce.

Konečně zase věděl, že žije. Poslední týdny si připadal jako suchá neživá větev, o kterou všichni zakopávaIi a teď jako by se mu do žil vléval život a teplo.

Profesorka Evansová se opravdu snažila. Jak jinak upoutáte muže, než fyzickým projevem náklonnosti zvláštně u někoho, kdo na takové věci není zvyklí. Chtěla v tom morousovi zažehnout plamínek, chtěla být v jeho společnosti ale místo toho se stále někam ztrácel, od jídla chodil dříve a když ho občas viděla na chodbě, byl to zázrak, ale tam před všemi ostatními s ním soukromě mluvit nechtěla. Možná snad proto, když přišla do knihovny a zapovídala se s Hildou Pinceovou, taktně se jí zmínila, kdo sem před chvilkou vešel, musela toho využít.

Vše si pečlivě načasovala. Severus si jí předtím ani nevšiml, jak byl zamyšlený nad hledáním toho pravého a když zatáhl za knihu, udělala to samé, stačilo jen číhat, aby upoutala jeho pozornost.

Celý plán vyšel bez chybičky.

Lily se tetelila blahem, dokud se jeho rty neodlepily od jejích volajících po dalším spojení. Tajně doufala, že se odtáhl jen proto, aby zasypal její odhalené hrdlo dalšími polibky, ale jakmile otevřela oči, nikde nikdo nebyl. Ticho a prázdná ulička. V tom všem opojení zmizela i kniha, jež celou dobu svírala v dlaních.

To by nebyl on, kdyby situace nevyužil hned v několika směrech. Musela se nad tím zasmát.

Já ti ještě ukážu Severusi Snape, kdo bude před kým utíkat, zamumlala si pod vousy a vydala se za tím, co měla původně v úmyslu.

Lily a Severus

Kapitola 39
Bulvy zmijovce

Kotva 39

Pryč.

To bylo slovo, které si Snape stále opakoval dokola.

Bylo to těžké se stáhnout, ale podařilo se mu to.

Kdo uteče, ten vyhraje.

Tohle nebyla strategie, kterou zastával, ale někdy prostě nebylo vyhnutí, tím spíše před tvrdohlavou ženskou.

Jen ať si nemyslí, že ho dostala tak snadno. Pokud by mu přál čas, který zrovna notně postrádal, jistě by se věnoval příjemnějším věcem mezi všemi těmi starými svazky a čtení by to rozhodně nebylo.

Dokonce by ho snad pobavil i překvapený výraz na tváři Bradavické knihařky, až by je objevila.

Nyní však musel vyřešit stávající problém.

Při cestě ke svému kabinetu hrůzy rychle prolistoval jednu ze dvou knih, které si sebou nesl, hledal různá slova, vodítka, poučky, něco co by mu pomohlo, ale evidentně si bude muset pomoci sám a zapojit k tomu svůj šestý smysl a selský rozum.

Vynalézavost, to bylo to správné slovo.

Nakonec otráveně knihu zase zaklapl a vrazil k sobě do pracovny, div nepopadaly prázdné baňky na poličkách.

Lupin i ten jeho prostoduchý génius společně nadskočili jako kukačky v hnízdě.

„Sakra, Snape, to všude kam vlezeš, musíš bouchat dveřmi?“ obořil se na něho vlkodlak, ale zapomněl se zmínit, jak moc se lekl.

Profesor lektvarů sebevědomě prošel kolem nich a hlasitě přitiskl obě knihy k desce svého již přeplněného stolu, „nemáš špatné svědomí, Lupine? Člověk by řekl, že jste na takové situace vyškolený, nyní o tom začínám pochybovat. Pokud se klepete jako pes z toho, když se bouchne dveřmi, co teprve když někdo zaútočí hůlkou? Utečete?“ jednoznačně výsměšná slova neměla naštěstí na Remuse velké účinky, dokázal se dobře ovládat a vcelku se na vše snažil jít s klidem, ne jako Potter.

Ten byl nyní naštěstí mimo sebe v zoufalém stavu debility.

„K věci,“ pronesl a znovu se posadil do křesla, jež už nejméně půlhodinu dobrovolně okupoval.

Severus Lupina klidně nechal čekat dalších deset minut, zatímco znovu listoval v obou vypůjčených knihách, tím mu dal jasně najevo, že tu není vítán a že otravuje, ale ani pak to Remus nevzdal a na smrtijeda lehce došlápl.

Snape tedy beze slova vstal a důležitě si vyhrnul rukávy jeden po druhém, až mohli oba přítomní zahlédnout malou lebku, z jejíchž úst se vlnil had.

I to bylo lehce odstrašující.

Potter na to ukázal prstem jako malé pětileté děcko a ihned od Severuse schytal varovné plácnutí přes ruku.

„Nesahat,“ zasyčel mistr lektvarů jedovatě.

Remus však měl špatné svědomí.

Svěřit se do rukou smrtijeda? Není to bláznovství?

„Tak začneme,“ protočil profesor lektvarů oči v sloup, když viděl Pottera, který zaujatě pozoroval neviditelnou létající mouchu.

Následky po přerušení kouzla viteálu byly opravdu odstrašující.

Severus pozbyl všechnu svou trpělivost a chytil Jamese pevně za ramena, aby ho přinutil se mu podívat zpříma do očí pro lepší kontakt.

Nitrozpytci stačila vteřina k tomu, aby začal hodovat na vašich vzpomínkách.

Za jiných okolností by se probíral bystrozorovím životem křížem krážem, když by bylo z ČEHO, ale on se ocitl ve tmě, jako když zapomenete rozsvítit žárovku.

I jindy si myslel, že má Potter v hlavě vystláno slámou, ale tohle bylo závažnější.

V nehybném prázdném prostoru jako by tam žádné myšlenky ani nebyly.

Mělo ho to zmást, věděl to, a na chvíli tomu i uvěřil nebýt své pověstné intuice.

Byla to jen iluze pro každého, kdo by chtěl dotyčnému pomoci.

Chytré ale ne dost na Severuse Snapa. On byl rozhodnutý šťourat se v jeho mozku tak dlouho, dokud nenajde, co hledá v jiném případě, dokud z něho neudělá kaši.

Ponořil se proto ještě hlouběji a soustředil se, jak jen mohl, dokud nenarazil na neprostupnou zeď.

Tady bylo to, co hledal. No vida.

Smrtijed zkoušel různé triky, ale kupodivu nic nepomáhalo, pak mu přišla na mysl jediná věc. Pokud je Pottrova mysl uzamčena, musí na ni tlačit, stejně jako Pán zla tlačil na ty, kteří se mu nechtěli podvolit.

Začal tedy silou vnikat do oné tvrdé bariéry jako do skořápky vlašského ořechu kladivem či beran narážející rohy do ohrady.

O něco takového se nikdy nepokusil, nevyhledával bolest, ale nebylo jiné osvědčené metody. Musel se snížit na Voldemortovu krutou úroveň.

Odkudsi z dálky slyšel bolestný křik drásající uši, ale snažil se ho nevnímat.

Bylo to vskutku zákeřné kouzlo, jen co je pravda.

Severus vnímal, jak se mu jeho pacient pod rukama kroutí, proto ho na místě přidržel ještě pevněji.

Nitrozpyt byl záhadným oborem stojícím mimo bílou i černou magii a ne každý se ho uměl naučit stejně jako jasnovidectví, pochopit, a navíc nikdo nevěděl, jak přesně funguje. Byli zde však jedinci, jež dokázali nemožné, třeba jako on, kdežto například Petr Pettigrew by nedokázal odolávat ani za třípatrový dort se šlehačkou.

Poslední patolízal Potterovic party, jež se za záhadných okolností přidal k temné straně a objevil v sobě skrytého zmojozela, byl tak čitelný jako malé dítě a to zcela bez námahy. Proto byl pro Severuse cenným zdrojem informací, jelikož ani nepoznal, že se mu prochází v hlavě.

Nyní však Severus čelil jinému spletitému problémečku.

Měl nepříjemný pocit, že když bude na Pottera tlačit ještě víc, může mu natropit v mozku ještě větší guláš než do teď, nehledě na stav jeho vzpomínek, ale tuto oběť hodlal podstoupit. Ušklíbl se v duchu.

Co bylo lepší, žít jako invalida nebo jako někdo, kdo si nevzpomínal ani na to, kdy si naposledy došel na záchod?

Bylo rozhodnuto.

Snape se rozhodl přitvrdit a tím také úspěšně prolomil pacientovi schované vzpomínky, jež okamžitě vyplnily to děsivé prázdno duté palice.

Tím to ale nekončilo, smrtijed sice napravil to, co slíbil, ale nehodlal se tak lehce vzdát.

Hloupý ten, kdo situace nevyužije, že?

Během několika málo chvil se Snape dozvěděl, co potřeboval, například jak na něho pohlížejí na ministerstvu, dokonce na něho prý nasadili i hlídáček, věřili byste tomu? Hezké, ocenil tu snahu.

Stále ho tedy měli za nebezpečného vraha, špeha a zrádce.

Některým lidem se prostě nezavděčíte, ať děláte cokoliv, i kdybyste se třeba rozkrájeli na plátky jako asfodel.

Kouzelnický úřad tedy věděl o každém jeho kroku, doslova, tedy kromě toho, kam se za Voldemortem přemisťuje, jelikož Raddlovo panství bylo obestřeno Fideliovým zaklínadlem.

Pokud ho někdo neznal, nedostal se dovnitř a vůbec nenašel ono schované místo.

Účinné opatření proti ministerstvu i mudlům a to nemluvil o dalších matoucích kouzlech a opatřeních dbající na zvýšenou bezpečnost.

Potter sebou náhle škubl jako při posledním tažení. Jako by vámi někdo nechal projet elektrický proud, nic příjemného.

Snape na něho měl chuť zakřičet ale místo toho pokud tu ta možnost byla se podíval do jeho minulosti, pocity ani vzpomínky před ním nyní nemohl nijak utajit a tak se dozvídal vše, co chtěl, co se týkalo Lily, jeho zášti k němu, jeho práce ve Fénixově řádu, hledal něco, co nevěděl, co před ním tajili, a co by se mu mohlo hodit.

Zjistil však, že k němu byl Brumbál více než upřímný, vše co on sám věděl, se shodovalo s Potterovými útržky vzpomínek. Těžko tomu uvěřit.

Až na ten hlídáček, samozřejmě, ale i ten se dal šikovně sejmout, pokud by se hodně snažil. Odtušil však, že to byla jedna z podmínek ministerstva k řediteli Bradavic, aby tu mohl pracovat. Museli mít nějakou jistotu.

Co ho však zaujalo, byl Jamesův vztah k Lily.

V rychlém sletu viděl jejich přátelství i přerůstající lásku a to ho znechutilo i otrávilo zároveň.

Žárlil, možná neměl být tak všetečný, ale nemohl si pomoci, možná…

Možná…

Ten nápad měl zapudit ihned při svém vzniku, ale neudělal to.

Dostal ďábelský nápad hodný samotného Pána zla a všech smrtijedů dohromady.

Mohl by svému nepříteli pozměnit paměť, zmást jej, ošálit toho zamilovaného hlupáčka, že jeho city jsou jen klam, vymazat některé vzpomínky, vytvořit nové, pohrát si s jeho city.

Nikdo by nic nepoznal, všichni by to dávali za vinu následkům po účincích oné kletby a ještě by mu děkoval, že ho přivedl zpátky mezi vnímající.

Nitrozpytci by to nedělalo sebemenší problém, pokud jste měli trochu představivosti a vlastní pohnutky, které vás ženou vpřed.

Pokud milujete, jste ochotni jakéhokoliv špatného činu za dobrou věc.

Lily přeci dala přednost jemu a Pottera vnímala spíše jako kamaráda, bylo by pro něho snazší, když nebude mít žádnou naději a on by mu k tomu mohl dopomoci. Dobrodinec Snape.

Geniální.

Nebyl by to dokonce dobrý skutek? Překroutil si vlastní pohnutky.

Když už se pro to rozhodl, byl již lehce vyčerpán, toto záhadné umění si bralo hodně jeho magické síly a ani Severus nebyl všemocný, musel si odpočinout.

Pokusil se stáhnout z jeho mysli, ale NEŠLO TO.

Zpropadeně. Jak bylo tohle možné?

Čím více se snažil, tím více ho to drželo uvnitř Jamesovi mysli. Další past.

Tohle nemohl předvídat, vlastně o ničem takovém nikdy neslyšel.

Přetrvávající účinky té zatracené kletby ho nutily zůstat, což ho vyčerpávalo a až ho vyčerpá na maximum, bude v bezvědomí a zcela lehce se mohl ocitnout v tom samém zbědovaném stavu jako ufňukánek Potter.

Málem se nad svou chybou upřímně zasmál. Nechal se nachytat. Znovu nad ním Voldemort vyhrál.

Jaké hořké zklamání. Teď už viděl všechno černě a čas mu protékal mezi prsty.

Ani po dlouhých těžkých minutách napětí nedokázal přijít na nic, co by mu pomohlo, už vyzkoušel vše, když mu na rameno dopadla cizí ruka a hle najednou byly v bystrozorově hlavě tři rozdílné osoby.

Poněkud přecpáno, vskutku a smrtijed by se tomu chudákovi rád vysmál do tváře, jelikož ho čeká stejný osud jako jeho, když tu…

Než se nadál, byl venku zpátky ve svém temném kabinetu.

Jak tohle někdo dokázal?

Severus rychle dýchal, popelavý ve tváři, víc než co jiného byl zvědavý, komu vděčí za svou záchranu v poslední chvíli.

O Remusovi pochyboval, byl přesvědčen, že vlkodlak nitrozpyt neovládá, kdo tedy… odvážil se ohlédnout přes rameno.

„Brumbále?“ vydechl těžce a pomalu došel, až k druhému nyní volnému křeslu po Lupinovi, do kterého se těžce posadil, div se mu nepodlomily nohy.

Severus neskrýval ani údiv.

„Vás bych tu rozhodně nečekal, ťukal jste vůbec?“ broukl jeho směrem sarkasticky lektvarista.

Ředitel se na svého zaměstnance podíval téměř otcovsky skrze své půlměsícové brýle, „záchrana mnohdy přichází ve chvílích, když ji nejméně čekáme,“ promluvil Albus moudře a jen se pousmál, bohužel jaké tajemné kouzlo použil, se už nezmínil a to by se Snape velice rád dozvěděl.

Zatímco se náš unavený učitel lektvarů vzpamatovával, vzal ředitel Bradavic vše do svých rukou.

„Lupine, vezměte našeho přítele do jednoho z horních pokojů, ať si odpočine a raději tam s ním zůstaňte pro případ, kdyby se jeho stav nějak změnil, místa je ve škole více než dost, a vy jste tu vždy vítáni.“

Ryšavému vlkodlakovi se vskutku moc nechtělo, vrhal nepříjemné pohledy po pavoukovi sklepení, jelikož si dobře pamatoval nelidské řvaní svého kolegy, což ostatně vypadalo jako by mu ubližoval.

Nakonec se přeci jen nechal přemluvit a s Albusovou rukou na svých zádech se nechal vyprovodit až ke dveřím, podpíraje přitom Pottera, o kterém pochyboval, že by mohl jít vzpřímeně a sám.

Odbelhali se společně do chodby jako dva zpráskaní psi a Snape, kterému ta chvíle odpočinku umožnila znovu nabýt svou sebejistotu, si prohrábl mastné vlasy a vstal, přidržujíc se opěradla svého koženého křesla coby opory.

Neměl zájem, aby ho zejména ředitel viděl slabého, natož vlastní ego.

Najednou byste na něm nic nepoznali, znovu před vámi stál ten podmračený špatně naladěný mrzout se sklony k pedantství a perfekcionismu.

Jak tak Severus pozoroval svého zachránce, kterému ani nepoděkoval, sledoval, jak zavíral dveře jeho kabinetu, položil si přitom zásadní otázku: proč sakra neodešel s nimi?

I když se Severus tvářil, jak se tvářil, neměl náladu nic vysvětlovat, a že by to bylo na dlouhé povídání.

Jakmile se k němu však ten dobromyslný stařík otočil, téměř se zarazil.

„Severusi…“ začal pomalu a pohled to byl vskutku ocelový jako kleště.

„To co jsem měl čistou náhodou možnost vidět, způsobilo, že jste mě zklamal, chci, abyste věděl, že si vážím vaší pomoci v této nekonečné válce, ale jsou tu jisté meze, za které byste chodit neměl, tím zvláště, pokud jde o své spojence,“ byla v tom cítit zřetelná výtka, ale to by nebyl Brumbál, aby nechodil kolem horké kaše, a vy jste si museli domyslet zbytek.

„O čem to mluvíte, Brumbále?“ přivřel podezíravě oči Severus a jal se popohnat své myšlenky k rychlejšímu výkonu.

Na nějaké záhadné rozhovory a rébusy vážně náladu neměl, a když si vzpomněl, že v tomhle stavu má odučit ještě tři hodiny, přemýšlel, zda nemá raději hrát mrtvého.

Možná by se to i vyplatilo.

„Dělal jsem jen to, co se ode mne očekává, navíc toto bylo nad rámec mých běžných povinností,“ hájil se a vyčkával.

„Jistě, přijdete na to co tím myslím. Vzpomínky jsou mnohdy záhadná pokroucená věc a stačí málo, abyste je zapomněl, že?“ Albus udělal malou významnou narážku a věnoval svému příteli výmluvný pohled svých dešťových očí, poté skroutil prsty kolem kliky a stiskl, otevřel opětovně dveře a pomalu z nich vyšel, pobrukujíc si známou říkanku s kosy.

Snapa nikdy nepřestalo udivovat, jak dokáže své nálady tak rychle střídat a navíc ve vteřině člověka tak zmást.

Znamenalo to však jedno, pokud se i on dostal do Potterovi hlavy a on vyčerpáním ztratil na ostražitosti, Brumbál toho využil a zcela nepokrytě si prolistoval jeho striktně chráněnou hlavou jako nějakou zatracenou knihou.

Z toho pomyšlení se mu zhoupl žaludek a málem pěstí udeřil do kamenné stěny vedle sebe.

Nejen, že ředitel využil takové lákavé vyhlídky jako největší darebák, ale nyní o něm věděl všechno.

Do reality profesora vrátil až nelidský řev ozývající se z jeho sklepní učebny.

Bezmyšlenkovitě do ní vrazil jako tajfun a zpražil třídu smrtícím pohledem a zařval: „pokud se chcete chovat jako orangutani, račte se přesunout do džungle!“

Tak zahájil svou odpolední hodinu, a aby to nestačilo, zcela ignoroval školní řád a po varování pár jedinců z mrzimoru skutečně na opice přeměnil.

Alespoň si shladil žáhu a těch několik překvapeně protáhlých obličejů s očima jako talíře a chlupatými těly mu byly dostatečnou satisfakcí.

*************************************************************************************************************************

Jen co měl Severus konečně večer trochu klidu a chtěl se věnovat něčemu užitečnému, třeba odpočinku, jež se na něm začal, už povážlivě podepisovat, uslyšel z chodby zvuk tříštícího se skla.

Na tom by nebylo nic zvláštního, nešikovných studentů je tu jako hrachu až na to, že bylo dávno po večerce a ke všemu se to ozývalo z vedlejší komůrky, kde uchovával své zásoby.

Mrzutě vstal od stolu, odložil namočené orlí pero zpátky do kalamáře a jako přízrak pomsty byl v momentě u svých okovaných dveří.

Jedním pohybem je otevřel a vstoupil do chodby ozařované jen několika pochodněmi připevněnými na zdech.

V ruce svíral hůlku, připravenou kdykoliv ji na vetřelce použít, ať už to byla krysa trol nebo člověk.

Snapovi po pár krocích k cíly stačil jedený pohled, aby zjistil, co se stalo.

Původně zamčená dvířka jeho spíže byly pootevřená, škvírou pronikalo mdlé skomírající světlo svíčky a ke všemu bylo na zemi cosi rozlitého. Nevypadalo to nijak vábně, ta nažloutlá hmota vyhlížející jako žluč přiřadil okem mistral na výluh k vyprázdnění střev, který by mile rád na onoho zloděje použil.

Teď toho měl právě dost.

Celý den byl zkoušen těmi nemožnými ignoranty a teď se ho ještě snaží okrást, tak to tedy NE.

Nyní byla trpělivost profesora lektvarů vážně u konce.

Snape neslyšně otevřel dvířka a stanul těsně za zády malého zlodějíčka ve svetru šmátrajícím svýma nešikovnýma rukama v přeplněných policích.

Jakmile si uvědomil, že na něho dopadá cizí stín, cukl rukou a na zem přistála další láhev.

Hups. Hapalo.

Sklo s roztokem se rozprsklo o kamennou zem a oči zmijovce začaly jako hopíky skákat komicky nahoru a dolů, valíc na oba přítomné své překvapené bulvy.

Přistižený student se pomalu nejistě otočil jako by čekal pohlavek.

Severus na nic nečekal. Popadl chlapce za límec a téměř bolestivě ho trhnutím donutil vstát.

„Pane Brooksi,“ procedil skrze zaťaté zuby tím odstrašujícím hlubokým hlasem, nenechávajíc na pochybách nikoho, kdo by z toho chtěl lehce vyklouznout, až měl kluk tendenci se znovu přikrčit, „pokoušíte mou trpělivost, dnes už podruhé, přišel jste si sem pro ingredience na uvaření bezesného spánku nebo na vás mám použít veritasérum abych zjistil, co vám vnuklo tak idiotský nápad se mi vkrádat do skladu, kde evidentně nemáte co dělat?“

Na vykuleném chlapci byla znát patrná nervozita a napětí, přesto zareagoval odvážně, „V… veritarésum je zakázané, profesore,“ hájil se mladík se zdviženým prstem a nejistě přešlápl z nohy na nohu. Když se k němu však Snape výhrůžně sklonil, rozmáčkl jednu hopkající bulvu svou podrážkou, nepříjemně to mlasklo.

Severus se prudce nadechl nosem, až se mu rozšířilo chřípí, stál vetřelci výhrůžně tváří tvář, div se nedotýkaly svými nosy. „Pravidla školy znáte podivuhodně dobře, kde se tedy ve vás bere ta drzost, je neustále dokola porušovat? Pokud to tedy nechcete říci mě, jistě budete sdílnější k ředitelce vaší koleje, že?“ tón jeho hlasu nemohl být zlověstnější s příslibem pěkně tvrdého trestu s jednou či více pohlavky navíc.

Už ráno ho tenhle budižkničemu více než rozčílil a teď měl jedinečnou příležitost si ho vychutnat.

Tohle bude ještě sladké vítězství, ušklíbl se v duchu.

Než stačil Brooks nějak zareagovat, Snape ho vyvlekl na chodbu, přitom za sebou dvakrát energicky švihl hůlkou, jednat proto, aby uklidil tu spoušť a za druhé, aby se dveře opět zamkly, poté už mílovými kroky táhl toho nebožáka směrem nahoru.

Oba prosvištěli prvním podlažím, pak po pohyblivých schodech do druhého k nebelvírské věži, hned vedle totiž měla kabinet slečna Evansová.

Mistr lektvarů se žádným jemným poklepáním prstů o dřevo nezdržoval, klidně na něj zabušil celou pěstí jako neurvalec, až se dveře rozechvěly námahou a zaprotestovaly vrzáním.

Když k jeho nelibosti nikdo neotevíral, zabušil ještě hlučněji, div nevzbudil celý hrad. „Slečno Evansová!“

Konečně se za dveřmi něco pohnulo a Severus napočítal do pěti, pokud by neotevřela dozajisté by tam vrazil jako americká kavalerie.

Najednou se objevila škvírka ve dveřích, kterou procházelo světlo, prohlubeň se zvětšila, aby ukázala rozespalou ženu v rudém županu se lvím znakem své koleje.

Lily smrtijedovi věnovala pohled, který říkal: ty nejsi normální, pokud nejde o život tak vypadni.

„U všech čarodějů, Severusi, to tě Brumbál platí tak dobře, že nepotřebuješ ani spát? Tady jsou i normální lidi co si odpočinout potřebují. Co tu chceš, že tu jako Cháron doprovázíš studenty ke kolejím? Pokud vím, dnes má dozor Quirrell,“ zívla.

Snape přivřel nasupeně oči, „to řekněte vy mě, slečno Evansová, proč se vaši studenti potulují nocí, když je už dávno večerka a navíc,“ zvýšil důrazně hlas na posledním slově, „když mi demolují a vkrádají do skladu zásob, není to tak, pane Brooksi?“

Pohled, který mohl zabíjet, doputoval na chlapce, jež cosi tvrdého svíral v náručí a na svou ředitelku vykouzlil zářivý úsměv hodný nevinného andílka.

„Pojďte dovnitř, nebo vzbudíte celý hrad, vyřešíme to uvnitř,“ Lily mateřsky objala provinilce kolem ramen a doprovodila jej k sobě, už chtěla hned za sebou zavřít, ale popuzený lektvarista se nenechal tak lehce odbýt a pozval se také.

Vážně měla chuť na mužovu špičku nohy, jež se bryskně protlačila do škvíry ve dveřích šlápnout.

Tohle nevěstilo nic dobrého.

„Také mám na celé věci co říci, tak přede mnou nezavírejte dveře,“ utrhl se nepřátelsky a jak kolem nich procházel, oběma připomínal nabitou brokovnici.

Ty abys tu nechyběl, zamumlala si pro sebe.

Adrica najednou ten optimismus přešel, pokud si myslel, že vše v klidu vyřeší mezi čtyřma očima, tak se sakra mýlil, možná by z toho vyšel jen s pokáráním a pár body dolů, ale ne pokud se do toho vložil i Severus Snape více než rozhodnutý mu udělat ze života peklo.

Když se dál nic nedělo, pokynul fantom v černém, směrem ke zlodějíčkovi, protestně si přitom založil ruce na hrudi, „do toho, trestejte, jsem vážně zvědav,“ pronesl pohrdavě k ženě s úmyslem se na tu celou záležitost dívat jako na popravu.

Lily to moc po chuti nebylo, jednak by si nejraději šla lehnout a poslala ho tam, kam musí i královna chodit pěšky, ale dobře si spočítala, že pokud to jako ředitelka koleje neprošetří, nedá jí pokoj.

S povzdechnutím se tedy otočila na Adrica vypadajícího nyní zkroušeně jako hromádka neštěstí a vlídně na něho promluvila, „co tě to napadlo, Adricu, víš, že vloupání je trestné? Co jsi tam pohledával?“

Chlapec se vyhýbal Severusovu očnímu kontaktu jako by se bál, že ho uštkne na dálku a zablekotal s pohledem upřeným do země, “chtěl jsem se před kluky vytáhnout,“ vykrucoval se, „chtěl jsem tam vzít šupinu z hlavounka, abych připravil…“

Ani to nedořekl, když si místností ozvalo chlapské pohrdavé odfrknutí. „Žádná taková surovina neexistuje, tak tu prosím nelžete, nejsem takový hlupák jako vy, abych se nechal nachytat takovou nanicovatou povídačkou, pro příště si raději vymyslete jinou ingredienci, která alespoň existuje,“ udeřil hřebík na hlavičku a nyní se v chlapcových lesklých očích zračila panika.

Pomalu se propadal hlouběji do bahna a nemohl se ničeho zachytit.

„Profesore Snape, kdo tu vede vyšetřování, vy nebo já? Laskavě se zdržte svých poznámek, děkuji,“ Lily po něm hodila kyselý obličej a on jí tím samým oplatil.

„Já…“ zadrhával se Adric a snažil se něco kloudného vymyslet.

„ANO?“ odpověděli oba učitelé naráz, čekajíc co z něho nakonec vyleze.

Znovu nastalo trapné ticho.

„Proboha, s vámi je to horší než u výslechu přes Starostolcem, dovolíte?“ Natáhl Severus ruku vpřed, aby chlapce snad i chytil pod krkem, ale slečna Evansová mu rychle zastoupila cestu a ukázala záda.

„Uklidni se, Severusi, nebo tě vykážu za dveře,“ pronesla se vší vážností a to byla také jediná možnost, jež ho zadržela, stáhl se tedy o krok zpátky vedle jejího pracovního stolu a nevrle zamumlal: „takhle si respekt nezískáte.“

To byla poslední kapka do Lilyjina guláše trpělivosti, nejen že ji vzbudil uprostřed noci, ale ještě ji tu komanduje, jak má řešit své problémy?

Prudce se otočila ruce zaťaté v pěsti podél těla, „mám ti snad já připomenout tvoje provinění? Dobře si pamatuji, jak ses vloupal do skleníku a odnesl pytlík mandragory, nebo při fanfrpálu, kdy jsi ve čtvrtém ročníku při zápase zapálil Jamesovi koště? A co ta oliheň v jezeře? Na tu už si nevzpomínáš? Pak bych ti také ráda připomněla ten hloupý nápad s vrbou mlátičkou a tvými zmijozelskými kamarády, ještě teď mám na zádech jizvy, a to nemluvím o tvém sběhnutí k Vol…“ vyčetla mu horlivě, a jak se k němu obrátila, uzel pracně sešněrovaný na županu, se jí rozvázal a smrtijed mohl na chvíli spatřit svou kolegyni jen v dlouhé bílé košilce.

Těžko říci, zda oněměl z toho výčtu svých lumpáren nebo toho, jak jí látka obkreslovala ňadra a boky.

Tak jako tak by nebyl chlap, aby po ní nesklouzl pohledem.

Lily se v půli slova zarazila, protože tak důvěrné věci by se před studenty vyjevovat neměli, i když to už dávno věděli, Bradavické zdi mají uši, za každým rohem se skrývá užvaněný obraz.

Navíc se jala s největším soustředěním zavazovat tkanici, jež ji tak hanebně zradila.

Rozčileně za ni cukala a nemohla pořádně ani udělat kličku.

Adric sledující celou situaci, jež se pro něho nevyvíjela právě dobře, spíše opačně, se rozhodl mluvit, protože tohle spělo k pořádné hádce.

„Chtěl jsem připravit nápoj lásky,“ špitl do ticha, což se ozvěnou rozptýlilo po kabinetu Obrany proti černé magii jako výbuch.

„Zkoušel jsem ho udělat několikrát, ale nepovedlo se mi to a tak jsem se chtěl řídit poznámkou, která byla napsaná v téhle učebnici.“

Podle toho lítostivého tónu to musela být pravda, takže tenhle student nebelvíru chtěl riskovat vyhození ze školy, nepříjemné tresty, stažení z kůže a strhnutí bodů pro nějakou dívku?

Lily to přišlo dojemné, ale Severus pevně stiskl rty do tenké čáry a než se profesorka nadála, udělal dva dlouhé kroky a vytrhl chlapci učebnici ze ztuhlých prstů.

Tentokrát se s ním nepřetahoval.

„Na takové fantazírování máte ještě času dost mladý muži,“ zavrčel, až mu prameny černých vlasů spadly do tváře a pro Adrika to byl vskutku hororový zážitek, jako by se díval do tváře démona v oblaku síry.

„Ubohé, pane Brooksi. Pokud si něčí náklonnost nedokážete získat sám, nezasloužíte si ji,“ sdělil mu ne moc dobrosrdečnou radu, a pak se na něho podíval z výšky, „navrhuji strhnout vašemu studentovi sto bodů a jako trest celý měsíc drhnout pánské i dívčí toalety, to ho odnaučí myslet na takové… zbytečnosti,“ vyplivl ty slova jako odpad.

Adric mohl mluvit o štěstí, že se mistr lektvarů nezmínil o vyhazovu a tak jen poraženecky přikývl a svěsil ramena.

Už toho na něho bylo asi hodně, možná že kdyby mu dal Snape pěstí do obličeje byl by na tom lépe.

Naopak Lily neměla jinou možnost než souhlasit. Tady šlo o závažnou věc a byla ráda, že z toho Severus nic víc těžit nechce.

„Souhlasím, a teď se odeberte na svou kolej a buďte rád, že to takhle dopadlo,“ chtěla ho ušetřit dalších kousavých proslovů a propustila Brookse za dveře.

Dozajisté o svém činu bude přemýšlet, o tom nepochybovala.

„Dobrou noc, pane Brooksi.“

„Dobrou noc, paní profesorko.“

Popřáli si dobrou noc, a jakmile se žena otočila, zcela zapomněla na poslední osobu, jež stále čekala v jejím kabinetu. Měla chuť zasténat, ale ovládnula se.

Co ještě chtěl?

„Máš ještě něco na srdci?“ změnila tόn hlasu z přívětivého na netrpělivý.

Proč jí ale začalo tlouci srdce, když s ním zůstala o samotě?

Severus se na ni podmračeně díval jako přízrak z jiného světa, ale nakonec se k ní přeci jen vydal, či spíše ke dveřím, které držela pootevřené za kliku.

Oddechla si, dokud nepronesl: „ano, jistá záležitost by se tu naskytla.“

Lily znejistěla a ztuhla jako solný sloup. Jakmile se Snape postavil opravdu těsně před ni, že se téměř dotýkali, on jednu svou ruku přitiskl ke starému dřevu vedle ženiny tváře a dveře tak zabouchl, tím postoupil o krok dopředu a ona zpětně zacouvala, dostala se tak do jasné pasti.

Za sebou jediná odříznutá úniková cesta a přede mnou on.

Skvělé, příště budu raději držet hubu a hned ho vykopnu, než aby si ze mě dělal legraci, promlouvala v duchu sama k sobě.

„Dnes večer nemám náladu na nějaké hraní,“ zavrčela nevraživě a zvedla k muži pohled ale on na ni jen tak shlížel jako by odhadoval, co všechno ještě snese, nakonec některá z jeho spletitých emocí zvítězila a on Lily věnoval jeden ze svých sarkastických pokřivených úsměvů, za který ho měla chuť skopat do kuličky a zahodit do koše.

Dobře věděla, kam to spěje, ale jaký vztah spolu vlastně měli? Byli milenci? Ano, pár rozhodně ne, občas se nenáviděli a občas po sobě toužili. Omyl, ona po něm toužila, on toho jen využíval. No jistě, každý chlap má své potřeby, že?

To pomyšlení čarodějku vnitřně napružilo, proč neustále očekávala mnohem víc, než ji byl ochoten nabídnout?

Dnes to však nebude podle něho, nebude skákat, jak píská.

„Odpoledne jste měla, slečno Evansová zcela jiný názor, a já jsem více než připraven vyplnit vaše zvrhlé tužby a očekávání,“ udělal jí narovinu svůj oplzlý návrh.

Nejdřív mi bušíš na dveře, házíš po mě naštvané ksichty a teď mě chceš dostat do postele? Jsem u vytržení. Vážně.

„Co ty víš, na co já myslím,“ sváděla s ním boj skrze oční kontakt, a i když se jí ty obsidiánové tůně zdály hodně hluboké, zapřísahala se, že se v nich neutopí.

„Pokud si myslíš, že ti tu teď padnu k nohám tak máš o sobě dost vysoké mínění.“

„To jsem měl vždycky, jinak bych nebyl zmijozel,“ natáhl k ní druhou ruku a obě pak položil na její ramena.

Vážně nechápala, co tím sleduje, ale jakmile s nimi pohnul, přejel po pažích dolů k jejímu pasu, rozvázal uzel, aby se pokochal tím, co měla pod ním, nemohla se chvíli ani nadechnout.

Ty drzej parchante.

Tohle byla jasná výzva na společnou noc, pokud ji jen s oblibou netahal za nos.

Konečky prstů vklouzl pod lem župánku a putoval po jejím pase nahoru až ke krku, dokud ho čarodějce neshodil z ramen.

Netřeba říkat, že toto jednání bylo nejen neslušné ale hlavně nefér.

Dnes si ale vybral špatný večer.

„Laskavě ze mě dejte své ruce pryč, profesore Snape, nejsem žádné ukazovátko, kterého si všimnete, jen když ho potřebujete,“ zaujala jeho slovní neosobní obrat a strčila svou ruku do rukávu košilky pro…

Úplně zapomněla, že hůlka odpočívá na nočním stolku!

Zatraceně, jak to, že ji vždy nachytá nepřipravenou a zranitelnou.

Byla to náhoda?

„Hledáte snad něco, čím byste mě vyprovodila?“ nadzvedl pobaveně obočí a ona měla chuť mu ho depilovat izolepou.

„Nemám sice hůlku, ale nohy postačí, kolena mi slouží dobře, a když si nedáte pozor, mohl byste dojít k nepříjemné úhoně,“ ženin rychlý pohled směřoval k Severusově rozkroku naznačujíc, co má v úmyslu pokud bude dál pokračovat.

Smrtijed se stáhl o krok dozadu, rozhodně nestál o to mít z vajec omeletu, což by ona asi ocenila.

„Chtěl jsem vám poskytnout onu hodinku mého drahocenného času na konzultaci, o kterou jste tak věrně žádala, ale vidím, že nemáte to správné rozpoložení k probírání složitých věcí. Uvidíme se tedy u snídaně, profesorko Evansová,“ pokynul úsečně hlavou, jak to uměl jen on a natáhl se po klice. Tvářil se však tak neutrálně, že nemohla odhadnout, v jaké se nachází náladě.

Lily zamračeně ustoupila, aby mohl otevřít.

Snape o ní jen zavadil nic neříkajícím pohledem a vstoupil na chodbu. Vlastně ani nečekala, že její odmítnutí ponese tak dobře. I když už v tom měl praxi, připomněla si jeho předešlé žádosti.

Severus pustil mosaznou kliku, a než se stačil tryskem vydat zpátky do svého doupěte, ozvalo se za ním rázné: „stůj!“

Mírně překvapen se na patě otočil, „ano? Rozmyslela jste si snad svou odpověď?“

Slečna Evansová k němu však jen přistoupila, sehnula se k jeho plášti, něco z něho odlepila a znovu se narovnala.

„Tady,“ natáhla k němu ruku, cosi schovaného v pěstičce.

Ostražitě natáhl tu svou, dvakrát tak velkou než její.

„Byla bych ráda, kdybyste tu netrousil své přísady, mám ráda pořádek a pochybuji, že by vám za to pan Filch poděkoval, dobrou noc,“ odpálkovala jej s úsměvem a vítězoslavně zabouchla své dveře, jak to dělával on.

Hlasitě a se vší grácií.

Jakmile se chodba ponořila zpátky do zatuchlého ticha, podíval se, co to vlastně drží v dlani.

To malé kulaté cosi na něho valilo zorničku, byla to bulva zmijovce, jež se mu nejspíše přilepila k hábitu, když se v jeho skladu rozbila ona sklenice a neposedné ingredience se rozutekly po zemi.

Snape si odfrknul: „uvidíme, co zítra řekneš na svůj dýňový džus,“ zamumlal si pod vousy a nasupeně zamířil do svého temného království.

Severus a Lily

Kapitola 40
Med a skořice

Kotva 40

Kapitola 1. Nečekané setkání

Severus Snape

Lily Evansová

Severus a Lily

Kapitola 2. První lekce

Severus a Lily

Kapitola 3. Půlnoční překvapení

Lily Evansová

Kapitola 4. Temný les

Severus Snape

Kapitola 5. Návštěva

Severus Snape

Kapitola 6. Taneček?

„Už to bude, pane Filchi?“ zavolala k opačné straně. Tam se muž s tělem vyvrtlého Quasimoda nešikovně přehraboval v krabici se zabalenými gramofonovými deskami.

„Ano,“ zachrčel. I když vypadal neškodně, tak se tento nevrlý mužík vyžíval v tělesných trestech a na potkání dával na odiv svou nechuť ke studentům.

Typický školník.

Kdosi vykouzlil průhlednou kuličku plnou vody velkou přibližně jako lidské oko a s chutí jej trefil školníka přímo do temena hlavy.

Argus Filch neudržel rovnováhu a kulička mu zavrtala hlavu do krabice mezi desky.

„Zatracený haranti!“ nadával školník a snažil se převážit zpátky, z čehož se zvedla vlna smíchu.

Kdyby nebyl moták, tedy kouzelník bez magických schopností nejspíše by třídu uvařil ve vlastním oleji.

„No tak, nejste už dvouleté děti, že pane Godriku, strhávám Zmijozelu deset bodů,“ napomenula chlapce houpajícího se na stoličce.

Lily, přešla ke gramofonu v rohu postaveného na dřevěném stolečku. Obrovská zlatavá trouba (zesilovač) v průměru dvou metrů slibovala nezapomenutelný zvuk.

Nebylo zrovna lehké vštípit těm děckám trochu kultury. Navíc, Snape nikde.

Čarodějka si povzdechla. Tak jí v tom nechal, ať se v tom vykoupe, no budiž pomyslela si.

Už se chystala na krátké zahájení, jaké si nacvičila, když se rozrazily dveře.

Tak přeci jen přišel.

Vehnal se do sálu se silou ničivého uragánu.

„Jdete pozdě,“ potřásla čarodějka hlavou, až se jí rozhoupali ty rudé jiskrné kadeře.

„Lepší pozdě, nežli nikdy,“ utrousil s neutrálním výrazem Severus.

Třída zpozorněla a všichni ztichli.

Okamžitě se rozlehlo naprosté ticho, rušené jen štracháním pana Filche, jež se narovnal se svým zaprášeným úlovkem v ruce.

„Vskutku,“ připojil se s kyselým obličejem Severus za podpory Zmijozelské populace.

Snape postával stranou, nechtěl na sebe nijak strhávat nevítanou pozornost, bohužel neustále musel čelit zkoumavým pohledům všech studentů, kteří očekávali zázrak.

„Pane Filchi, hudbu prosím,“ poručila Lily a postavil se před Severuse, který svou tanečnici o hlavu převyšoval.

Ostrá jehla zaškrábala na černé desce, první tóny pomalého valčíku starého nejméně několik desetiletí naplnila prostor hradní místnosti.

„Správné držení těla. Chlapci položí partnerce ruku sem.“

Bože, to bylo tak ponižující! Čarodějka uchopila Severusovu pravou paži a nasměrovala jej na svá záda jako by to byl jen slaměný strašák.

Zřetelně vnímala, jak prsty přejel po její páteři a poté svou dlaň nevtíravě přitiskl k lopatce a to beze slova, aby ji znervóznil ještě víc.

„Dále, mužova levá ruka drží pravou ruku ženy,“ červenala se.

Z obou stran i přes jemnou hudbu slyšela chichotání, to dá nový podnět k nové vlně povídaček. Už se na to opravdu těšila. Smyšlený románek mezi profesory byl ojedinělým úkazem a tím spíše nemožným u někoho jako Snape.

Dále následovalo vysvětlování kroků a pozic.

Celou tu dobu Snape stroze mlčel a nejevil zájem o to jí nějak pomoci.

I tak se na něho nemohla podívat, ne teď když měla tváře zrůžovělé a srdce se chvělo jako ryba na háčku.

Nechtěla svého společníka ani sebe nějak více zostudit, jen doufala v zázrak.

Snape se na ni shoda podíval, „ani moc ne, slečno Evansová,“ věnoval ženě chladný pohled a než se vzpamatovala, začal s ní kroužit po celém sále s ladností tanečního mistra.

Lektvarista bravurně udržoval kroky i tempo, Lily držel u sebe a nedovolil jí se vzdálit od jeho těla a vedení. Ohýbal jí a tvaroval jako rozpálenou svíci z vosku.

Neměla slov.

Severus Snape ji překvapil, to musela uznat a pojednou pozitivně.

Věnovala nepříteli svůj okouzlující úsměv, zasloužil si ho. I v hledišti to zašumělo obdivným vzdechem.

„Nevěděla jsem, že večírky smrtijedů jsou tak společenskou záležitostí, kde je vyžadován tanec,“ pošeptala soustředěnému Severusovi. Poprvé za dlouhou chvíli, se Lily odvážila pozvednout oči vzhůru a neupírat pohled doprostřed jeho hrudi.

„Nevíte toho spoustu,“ donesl se k dívčiným uším ten arogantní hlas.

„Zato jsem slyšela zvěsti o zhýralostech a přetvářkách. Je to pravda? Účastníš se těchto nechutných setkání?“ vyzvídala pomalu, aby si doplnila chybějící informace o Severusově tajném životě.

Místo nějaké vtipné odpovědi jaká se dala čekat, čarodějku probodl pohledem: jsi na tenkém ledě. Budiž tu výzvu přijal.

„Co chcete slyšet, slečno Evansová?“ lehce tanečnici při přešlapu otočil a nasměroval jinam.

„Chcete slyšet, jak se rozplývám nad nahými těly bezmocných žen? Jak si od nich nechám servírovat jídlo na zlatém podnose, zatímco jsou stiženy kletbou Imperius? Nebo dáte přednost nevtíravému osahávání a obdivování ženské krásy v soukromém pokoji?“

Snape se ušklíbl, jakmile viděl zaskočený výraz své svěřenkyně. Tak roztomile šokovaná pootevřela rty jako ryba lapající po vzduchu, po sebemenší bublince.

„Děláš si legraci, že ano?“

Na to mu neskočí? Myslel to vážně? Je to možné? Jsou ty večírky, jež zaslechla Remuse jednou říkat takové? Nemravné, zhýralé a erotické?

FUJ!

Na všech frontách FUJ!

Duše slečny Evansové se z toho oklepala a obrnila.

Snape lehce nakrčil svůj skobovitý nos v náznaku nevole.

Má věřit pomyšlení jak se celých jedenáct let povaloval někde na polštářích jako Maharadža a dívky v průsvitných šatech se mu klaněli a krmili ho ovocem?

Zasmála se nad tím.

„Proč bych měl?“ přivřel ty své černočerné oči rozechvívající každý Lilyjin nerv.

Čarodějka zareagovala nanejvýše nečekaně. Přestala tančit a utnula tak klevetící studenty. Přísně žáky vyzvala k tanci.

Parket se zaplnil dychtícími dívkami a neochotnými chlapci.

Snapovi se to nelíbilo, nikdy si nezvykl na přehlížení, i když většinu času trávil ve stínu a do debat se zapojoval jen s jasným nepopiratelným návrhem.

V momentě se Severus Snape jako fantom zjevil za zády své pokušitelky. Obrátil jí rozhodně k sobě.

Znovu trpělivě zaujal požadovanou taneční pozici a donutil ji udělat první kroky.

„Utíkáte od hovoru? To není moc výchovné,“ stiskl ženě pevněji ruku, kdyby se snad chtěla vykroutit.

Ty třpytící se smaragdové oči vyhlížely ublíženě, nebránila se, nedupla mu na nohu ani nezačala vřískat.

Téměř by přísahal, že je jí líto co prve řekl.

Postrádalo to city.

Prázdné bezduché ženy s netečným pohledem Severuse přestaly lákat.

Dokonce je začal vnímat jako živé bytosti a ne jako hračky.

Nakonec jim v očích viděl prosbu, trpěli, přáli si to jediné. Osvobozující smrt.

Tak končily čarodějky, které se nechtěly podvolit Pánovi zla.

Několik párů se již slušně začlenilo do víru tance.

„Neutíkám z boje, jen se mu snažím vyhnout,“ opáčila diplomaticky Lily.

Kapitola 1.
Nečekané setkání

Kapitola 2.
První lekce

Kapitola 3.
Půlnoční překvapení

Kapitola 4.
Temný les

Kapitola 5.
Návštěva

Kapitola 6.
Taneček?

Kapitola 7.
Důvěra

Kapitola 8.
Příčná ulice

Kapitola 9.
Bonboniera

Kapitola 10.
V zajetí pravdy

Kapitola 11.
Malfoy manor

Kapitola 12.
Přestupek

Kapitola 13.
Deník

Kapitola 14.
Chceš tu věc zpátky?

Kapitola 15.
Šeptání

Kapitola 16.
Tajemná komnata