






Kapitola 1.
Návrat démona
Nový Tristram.
Bylo to zvláštní, toto malé město bylo už tolikrát vypáleno a srovnáno se zemí, po kolikáté asi, říkala si často Elzbet a přesto ho lidé opět na tomto místě znovu postavili a dali mu stejné jméno, jako by nemohli vymyslet jiné. To jméno mu prostě patřilo a nešlo jen tak překrýt jiným. Stejný nátěr, stejné hořké pivo v krčmě chutnající po vyzrálém chmelu, stejný hostinec plný blech a stejná nálepka prokletí.
Mohli jste zbudovat jeden nebo padesát domů ale půda, na kterém Tristram stál, byla plná černého popela, kostí a smrti.
Od nepaměti se tradovalo, že je Tristram zvláštní místo ve Svatyni kvůli své špatné pověsti a přesto se zde shlukovalo hodně cestovatelů a karavan, které pokračovali dál buď přes poušť Aranoch do přístavu Lut Gholein nebo na opačnou stranu do královského Westmarche, hlavního města tohoto území.
Pro někoho jen malá zastávka plná příběhů pro jiného rodná zem po svých předcích.
Ale ani staří druidové, strach nahánějící nekromanceři, hrabivý hledači pokladů, bohatí obchodníci nebo zákeřní zloději nemohli tohle místo změnit, ač sem zanášeli mnohé zprávy a novinky.
Ne, Tristram byl stále stejný od prohnilých základů, od nových úhledných domečků, cest, až po kašnu, u které se nyní všichni shromáždili.
Lidé zde byli velice pověrčivý, a přestože je to už mnoho století, co odtud bylo zlo vyhnáno, mnozí věřili, že se sem jednou vrátí. Bylo to tak jasné, jako že po létě musí přijít zima.
Generace, které zde pokojně žili, už dávno zapomněli, jakým svět býval a jaké je jejich dědictví. Nevěděli nic o válce hříchu a jejich znalosti o pekelných i božských bytostech se pomalu vytráceli až do nedávna.
Na ponurou vesnici se sneslo něco temného, co vám zaručeně vymaže úsměv z tváře a všechnu radost promění ve strach, ten nepříjemný pocit kolující vám v žilách, jež vás obstoupí, a tomu nemůžete nijak zabránit.
Něco se blížilo pod příkrovem noci ulicemi Tristramu.
Každý to cítil ve vzduchu, člověk i zvíře v ohradě jako by se zde v okolí usadilo pradávné zlo. Mnozí věřili, že se vrátil sám Diablo, tak jak kněz, který o obyvatele městečka pečoval ve jménu Zakarumské církve, rozhlašoval.
Lidé raději večer nevycházeli ven, tiše si doma šeptali a vše v okolí bylo každým dnem víc bledé a bez barev. Ponuré.
Prosluněná pole dostala šedý nezdravý nádech, slunce svítilo poskrovnu, zvěře k lovu moc nebylo, jelikož utíkala mílovými kroky do jiných končin, zato se dařilo krkavcům a vranám, jež se živily zrním, které farmáři zasadili, aby obyvatelé měli jejím přičiněním menší úrodu.
Nebylo lehké si přiznat, že je něco jinak, protože se nic špatného vcelku nedělo až do předchozího měsíce jako by stíny pekla vyčkávaly a nejprve sledovaly, pozorovaly své hřiště a stavěly figury, aby mohly zahájit svou hru se smrtí.
Říkalo se, že za soumraku se vesnicí prochází stín a sebou přináší zmar a zkázu. Nepletli se.
Démon zahájil první tah a ťal nemilosrdně do živého tam, kde to každou matku bolí nejvíce.
Začaly mizet děti. Od desetiletých až po ty docela malé, které ještě nemohly chodit.
Stačilo, aby si hrály venku, někam zaběhly a jedno z nich už se nevrátilo na večeři domů.
Matky když věšely prádlo a nechaly své miminko v ošatce na sluníčku před domem, pak našly už jen prázdný košík bez své milované ratolesti.
Něco si bralo syny i dcery vesničanů každých několik dní. Nikdo tu zrůdu neviděl, nikdo se jí nechtěl postavit, ani cestovatelé prahnoucí po dobrodružství se do takového úkolu nijak viditelně nehrnuli.
Vidina slávy ani peněz, pokud šlo o život, je nelákala, a když se některá zoufalá matka vydala své dítě hledat do přilehlého lesa, našli ji buď mrtvou pohozenou u vesnice na obchodní cestě, jako by je chtěl démon vyděsit, nebo se už nenašla vůbec.
Hvozd byl hluboký, tmavý táhnoucí se od východu k západu jako by ani neměl konce. Byl znám jako domov čarodějnic, ale kdysi tu poblíž přebývala jen jedna taková, jež znala stará kouzla a ovládala magii.
Tradovalo se, že její věk neprozrazuje zhola nic, stejně jako zrcadlo, ve kterém vidíte svůj vlastní odraz a staří muži z Tristramu, jež něco pamatovali, tvrdili, že ač jim léta dávno vysázela pořádných pár vrásek na tváři a jizev na těle, ona byla stále krásná jako jarní květ v rozpuku.
Jmenovala se Adria ale s vyhnáním Diabla pána chaosu, jehož jméno dokázali vyslovit jen ti nejodvážnější, který tu v chodbách pod starým kostelem našel azyl ve svém vyhnanství z pekla, odkud ho lstí vykázali, také odešla. Téměř jako by zde už necítila špatnou energii a sílu, která byla pro její umění podstatná.
Pro mnohé to byla úleva pro jiné špatné znamení, jelikož tato vznešená tajuplná žena byla i léčitelkou, stejně jako dokázala někoho šeredně proklít. Nikdy už se však nevrátila.
„Co za démona se v lese skrývá?" ozývalo se z prvních řad, když se dav shromáždil na náměstí, stejně jako se přihnaly tmavé mraky od hor a přinášely studený vítr.
„Ano! Musíme s tím něco udělat! Krade naše děti!" vykřikla žena z opačné strany a její vyděšení cherubínci se držely matčiných sukní jako kříže.
Uprostřed davu byla kamenná kulatá kašna a před ní stál v hnědé mnišské kutně Oktávius, místní mrzutý kněz a naslouchal nářku svých lidí.
„Dnes to bylo osmé dítě, chceme spravedlnost!" zahrozil starý muž pěstí, jež prodával v Tristramu maso a zvěřinu.
Lidé byli velice znepokojeni a Elzbet, která stála osamoceně v davu obklopena svými sousedy, se objala pažemi, ve kterých něco podstatného chybělo. To její holčička ráno zmizela...
Ještě teď tomu nemohla uvěřit, že ještě před pár hodinami ji držela, konejšila v náručí, zatímco se na ni smála a teď po ní nezbyl ani stín. Ani pláč. Jen usedavé prázdno...
Měla jen ji, protože Gregor odešel do služby v Bramwellu vydělal si pár zlatých. Už to bylo více jak půl roku, co ji opustil a ona zůstala sama ještě s dítětem schovaným ve svém břiše. Neviděl ho přijít na svět, neviděl jejich holčičku vyrůstat a přišla zpráva, že zemřel při městské potyčce. Jako odškodnění jí pán, u kterého sloužil, poslal padesát zlatých, ale ty mohli sotva nahradit otce její dcerušce a jí manžela.
Neměl jim zde kdo pomáhat, kdo je chránit. A teď ztratila i to co milovala ze všeho nejvíce.
Elzbet cítila, jak ji bolí srdce, jak ho její žal trhá na kusy a do toho všeho se mísily rozčilené hlasy z rynku. Lidé vykřikovali, hrozili vidlemi a manželky s dětmi se schovávaly za své muže a ty odvážnější hrozili zdviženou pěstí.
Otec Octavius rázně rozevřel paže jako by sám chtěl udržet celou armádu démonů, kříž, který mu visel u pasu, se rozhoupal a muž nasadil takový vážný výraz, aby si zjednal ticho, ale tentokrát to u jeho oveček nepomáhalo.
„Dost! TICHO!" vykřikl a dav se lehce uklidnil, na kněze měl velice přísný hlas a rád kázal o svaté čtveřici, do které zásaditě nepočítal Tyraela. Padlého anděla spravedlnosti, který si podle něho nezasloužil v nebi být, a proto ho vykázali na zem, ale pravda byla úplně jiná, než si myslel, jenže lidé tomu věřili a to stačilo.
„Andělé naše prosby jistě vyslyší, jejich láska k nám je nekonečná, ochrání nás od zlých sil, sešlou oheň a spálí hřích a zkázu, která padla na naší vesnici. Každý den se modlím za vaše duše..."
„Takže ty se budeš modlit za zázrak a my budeme čekat, až se některý anděl rozhodne přijít?" vzal mu slova z úst Horin statný kovář v kožené zástěře, který se opíral o velké kladivo před sebou. V jeho slovech zněla ironie i posměch, protože se jako jediný nebál říci, co si myslí a postavil se i zarputilému knězi a jeho víře.
Davem to zašumělo a mnohé pohledy se přesouvaly od Oktávia, který pomalu rudnul vzteky ke statnému horalovi.
„Nevěříš snad mým slovům ty bezbožníku? Nevěříš ve svaté světlo? Pokud máš tolik rozumu a drzosti můžeš se sám vydat do hvozdu s tím svým kladivem a postavit se pekelné bytosti," rozohnil se kněz.
Horinova tvář zbrunátněla jako oheň v jeho výhni a pevně sevřel svou šlachovitou rukou konec kladiva, nebýt jeho dobrosrdečné ženy, která mírnila jeho temperament, asi by to nedopadlo právě nejlépe.
„Tam si netroufne nikdo knězi, i lovci vyhledávají opačnou stranu jižně k Dunckraigu, než aby se vydávali pro zvěř do těch temných koutů," několik mladých mužů v tunikách přikývlo, „nebýt tvého ustavičného žvanění a toho, že jsi odtud Tyraela vyhnal, bychom měli alespoň nějakou šanci," zavrčel kovář rozezleně.
Octavius ho probodl pohledem a ukázal na něho svým vrásčitým prstem, „žádali byste pomoc od bezvěrce, kterého andělé sami vyhnali, protože jich nebyl hoden?"
Tato úderná otázka zkrotila i horkokrevného Horina, který nejistě přešlápl a podíval se do země před sebou.
Kněz dosáhl svého a věděl, že teď má znovu dav pevně v rukou. Na lidi platil strach a hrozby, využít to čeho se báli nejvíce.
Elzbet však nezastrašilo ani tohle, prodrala se do první řady a vystoupila z ní. Napřáhla se a hodila po knězi bílý šátek, ve kterém bylo její tříměsíční dítě zabaleno.
„Jenom prosby, nic jiného nemůžete dělat! Budete čekat, až si démon vezme všechny děti? A co pak začne si brát jednoho po druhém, až tu nezbude nikdo! Hraje si s námi, chce nás zastrašit a my zalezeme jako myši do stodoly. Žádný anděl nám nepomůže. Ti se starají o svoje věci a životy nás smrtelníků jim jsou k smíchu!"
Šátek srazil vítr dolů k zemi pod knězovy nohy, podíval se nejprve na něho a pak na nešťastnici, která popírala jeho slova.
Nenávist v jeho orlím pohledu byla téměř hmatatelná ale Elzbet neustoupila. Stála tam pevně s rukama v pěst. Odhodlaně jako kacíř před kůlem.
„Poslal jsem do Bramwellu zprávu o zdejším neštěstí, nebude trvat dlouho, aby se sem někdo dopravil a k vaší spokojenosti se situací něco udělal," mračil se k Octávius, protože tohle byla jeho tajná karta, kterou musel chtě nechtě vytáhnout.
S těmi slovy se prudce otočil, rozrazil dav a zamířil ke zřícenině starého kostela.
V davu to šumělo jako v úlu a pomalu se rozpouštěl za svými povinnostmi.
Elzbet tam pořád stála před kašnou a přemýšlela, zda je to pravda. Opravdu sem někdo přijede?
Ne, byla sice mladá ale ne hloupá, mohl to být jen knězův výmysl, nebo pokud zprávu skutečně poslal, nemuseli ji brát vůbec v potaz. A čekat na nějakého rytíře ve zlaté zbroji?
S každou další otázkou se jí chtělo hystericky smát a brečet zároveň. Chladný vítr bičoval její sukně a zlaté vlasy jako by ji poháněl k tomu, co se rozhodla udělat.
Půjde hledat svou malou holčičku třeba na kraj světa. Nic jiného tu pro ni stejně nemělo takovou cenu, i kdyby měla jít třeba do samotného pekla a jeho pánům.
Nic jiného ji v Tristramu už nedrželo.
Žal jí zahalil úsudek.
Elzbet se otočila a zamířila z náměstí ke svému domu na okraji. Popadla ze židle vlněný šál, dýku schovanou v truhle po svém muži a skleněnou lucernu. Poté už vyběhla ze světnice a odhodlaně se vydala do lesa.
Na větvích prvních stromů ji sledovaly vrány jako nějací mrchožrouti čekající co na ně zbude, už to ji mělo varovat, že dělá velkou hloupost.
Tráva byla na bosých chodidlech vlhká a chladná, ač už mělo být jaro, listy ze stromů padaly k zemi jako by z nich vyprchal život.
Elzbet nedbala zapadajícího slunce, chladu ani strachu, to co ji pohánělo, bylo mateřská láska širší než oceán, hlubší než nekonečná propast.
Hvozd byl temný a každé místo, jež znala, bylo jiné a zvláštně opuštěné. Žádná zvěř jako by se stáhla do jiných koutů země a této se záměrně vyhýbala.
Žena nevěděla kam jít, ale instinkt ji směroval vpřed a ona se jen modlila za správnou cestu. Tím směrem však kromě krajiny nepotkávala nic zvláštního, až dokud nepadla černá tma a vše se zdálo ještě cizí než ve dne.
Vítr kvílel a šeptal ve větvích ďábelská zaklínadla. Tráva se třepotala jako vlny v řece a mech byl tak tmavý jako černý koberec, na který bosa našlapovala. Větve se ohýbaly a žluté světlo z lucerny jim propůjčovalo děsivý vzhled hry světla a stínů jako by po ní sahali děsivý tvorové.
Elzbet se na chvíli zastavila a natáčela lucernu s plamínkem uvnitř na jednu a druhou stranu, když jako by zahlédla obrys postavy! Rychle tím směrem vyrazila, ale nic tam nenašla.
Od té chvíle měla však pocit, jako by ji něco z temnoty pozorovalo, něco nebezpečného, divokého.
„Je tam někdo?" zavolala Elzbet a k hrudi si tiskla oba konce šálu a ostrou dýku.
V okruhu světla se však nic nehýbalo jen...
Smích?
Nezaměnitelný zvuk veselého smíchu se prohnal okolím ve vzdušném víru. Byl zvláštně bodavý a lehkomyslný. Výsměšný a přitom zvonivý.
Žena byla zmatená a snažila se určit, odkud přichází, ale nebylo to lehké. A k smíchu se přidaly ještě jiné zvuky jako z nějaké bodré hostiny. Veselí, hlasy jako z nějakého banketu duchů. Ženské i mužské. Všichni se bavili, dokonce i Elzbet doléhala k uším slabá ozvěna hudby.
Podivné...pomyslela si, a pak znovu ten pocit něčí přítomnosti za zády.
Prudce se proto s hrůzou otočila, ale nikdo tam nestál. Svýma blankytnýma očima pátrala v okolí jako vystrašená laň, ale hudba náhle utichla a hlasy jakbysmet. Téměř jako mávnutím kouzelného proutku a pak náhle se jí něco otřelo o rameno i vlasy.
Žena vykřikla a málem upustila lucernu, která by se jistojistě rozbila na tisíce střepů, a to by byl její konec. Bloudila by lesem v naprosté tmě a nakonec se i zbláznila.
Možná to se stalo ostatním, které se vydaly na stejnou cestu jako ona.
Elzbet ušla několik kroků, když ji znovu obstoupil ten potměšilý smích jako by se bavil jejím utrpením. Tentokrát byl však tak blízko jako by se jí tiše smál přímo do ucha.
Celá strnula a ruce se jí roztřásly.
„Co jsi zač! Ukaž se!" vykřikla.
Smích zavířil kolem, „mám se ti ukázat?" zeptal se hravě a ona pochopila, že se jí to vážně nezdá. Žádný klam.
Byl to ten démon nebo snad jiný?
„Ano, pokud se nebojíš se mi zjevit a ukázat tvář toho, kdo podle bere naše děti," snažila se ho vyprovokovat.
Za hranicí světla se zhmotnil stín, vysoký a štíhlý, místo očí dvě nenávistně sevřené škvíry a se stejným úsměvem od ucha k uchu. Okraje té postavy se lehce rozplývaly ve vzduchu jako by hořely šedým plamenem.
„Ukážu se ti, ale musíš jít za mnou," zasmál se ten ďábel znovu a naznačil jí směr. Hned na to se znovu rozplynul ale přesto Elzbet věděla, že tam někde je a sleduje ji.
Vyčkává. Baví se.
Kam ji ale lákal? Co když ji zavede do nějaké bažiny nebo propadliny a pak se bude smát nad tím, jak se do ní zřítí a pomalu umírá.
Čím šla Elzbet slepě dál, začala míjet staré omšelé ploty zarostlé mlázím, a pak dokonce mezi vysokou trávou našla kamenné desky čnící ze země. Ty půlkulaté obelisky měly na sobě vyrytá jména a žena s hrůzou zjistila, kudy nejspíše šla. Byl to opuštěný hřbitov a to na co si posvítila lucernou, byly náhrobní kameny.
Ihned se dala do běhu vpřed a vyhýbala se všemu, co stálo v cestě od poházených prken až po rezavé nože nebo zbroj nechané u hrobu.
Měla však štěstí, že tu na nic víc nenarazila.
Nic ji nestáhlo k zemi, žádný kostlivec ani jiná oživlá zrůda. To místo bylo podivně tiché.
Celá udýchaná se Elzbet zastavila až před vysokou stavbou.
I ona byla v dost značném stavu chátrání, ale stále bylo poznat, že je to nějaký velký kostel, možná katedrála tyčící se majestátně k nebi.
Je to tohle místo kam ji chtěl ten stín zavést? Proč kostel? Nemají z něho pekelní tvorové strach? Ptala se sama sebe a snažila se vydýchat. Po očku se ale raději ohlížela zpátky přes rameno na to místo odpočinku.
Nakonec Elzbet přeci jen vyšla po mramorových plevelem zarostlých schodech k pootevřeným dveřím, které jako by ji lákali dovnitř.
Žena nejprve nakoukla a pak se protáhla dovnitř, ale nikde kolem nebyla ani jedna lavice, jak by se dalo očekávat. Byl to jen prázdný prostor velký jako taneční sál ponořený ve tmě. Vítr zuřivě narážel do okenic a opíral se do skel a tam, kde barevná mozaika chyběla, dovnitř skučel a naříkal.
Elzbet se vydala k jedné z dlouhých stěn, protože světlo její lucerny něco zachytilo. Jakmile se přiblížila na pět stop, viděla kámen pomalovaný rudými znaky velikosti kočárového kola.
Barva stékala vodorovně dolů v rovných čarách a budila dojem jako by některé ďábelské obrazce krvácely.
Ohavné. Jak Elzbet natahovala ruku blíže s lucernou, něco jí káplo na prsty. Polekala se, při pohledu na něco červeného, co jí steklo po kůži, a zaklonila hlavu. Odněkud ze shora citadely kam světlo nedohlédlo, kapala krev jako by...
Než ale mohla přemýšlet nad tím, co se nahoře mezi trámy ukrývá, uslyšela nezaměnitelný zvuk. Bylo to popotahování něčeho drobného a pak i pláč vycházející zpředu.
Elzbet se v tu ránu otočila a pospíchala za známým zvukem až ke třem schodům, po kterých vyběhla na vyvýšené místo přední lodi kostela. Byl tam plochý kamenný oltář, přes který stále ještě ležel dlouhý pruh ozdobné zlaté látky, časem notně otrhaný a na něm spočívalo dítě!
Ženě se málem zastavilo srdce nad tím nevinným usedavým pláčem, který by dokázal i hory přenášet. Hleděla na ten zázrak před sebou s dojetím, ale stačilo pár vteřin a rychle položila lucernu na zem, dýku odložila na vzdálený okraj toho chladného kusu kamene a zabalila holčičku do svého teplého šálu, aby jí nebyla zima.
„Už je to dobré dceruško, je ti zima, jsi celá studená..." přivinula ji k sobě do teplé náruče a mírně pohupovala ze strany na stranu, aby její pláč trochu utišila.
Byl to zázrak.
Venku začalo silně pršet, vítr skučel ale to Elzbet vůbec nevnímala, jediné co ji zajímalo, bylo živé děťátko nyní v bezpečí nebo ne?
To co ji však z tmavého rohu pozorovalo, nebylo rozhodně nic dobrého a za andělské stvoření se nedalo považovat ani za zavřenými víčky.
Žena se šťastně usmívala na tu baculatou tvářičku a chvějící se ručičky s drobnými prstíky, když koutkem oka zaznamenala pomalý plynoucí pohyb právě z toho rohu za oltářem.
V tu chvíli se nemohla ani nadechnout, když se ze stěny vyloupl vysoký zprvu téměř nelidský stín jako sama smrt, jež si pro ni přicházela, ale nehýbal se a pomalu nabýval lidskou podobu, tedy téměř lidskou.
Postavou se démon podobal velice štíhlému snad až vyzáblému muži, který ji nejméně o hlavu a půl převyšoval, jeho pleť byla světlá, bledá a neměla vrásek ani kazu, byla hladká jako oblázek roky omílaný průzračnou vodou. Dal se považovat i za pohledného takovým vražedným smutným způsobem. Vystouplé lícní kosti a brada v protáhlém obličeji dávala tušit, že snad hladový ale to poslední co by měla podceňovat, byla jeho síla, která se značně od útlého vzhledu lišila.
Dlouhé stříbřitě bílé vlasy se v mihotavém světle lucerny leskly jako nevěstin závoj, jako koberec z perel, étericky mu splývaly na záda možná až do pasu ale co Elzbet nejvíce zaujalo, nebyl ani tak pokřivený ďábelský úšklebek na tenkých tmavých rtech, kterými mohla zahlédnout ostré špičaté zuby, ale děsivé byly právě ty černé oči jako měla nevinná laň až na to, že nevinné vůbec nebyly.
Nekonečné hlubiny temnoty, jež z nich vyzařovaly, ji pohlcovaly. Byly velké exoticky mandlového tvaru s výraznými tmavými řasami ale tam, kde obyčejně lidé mívají bělmo, byla jen černota, hluboká nekonečná temnota a proto se zdály ještě větší, protože kontrastovaly s jeho výrazně bledou pokožkou.
Postava však zůstala stát v koutě jako socha a bez mrkání ji pozorovala jako by čekala co udělá a zda nebude utíkat ale Elzbet byla tak zaskočená, že se nevzmohla na nic...
Vůbec na nic...
Elzbet stála jako opařená a nespouštěla pohled z postavy v rohu a ona z ní.
Zatímco ten malý uzlíček v jejím náručí před chvílí přestal křičet, když ho konejšila, tak se nyní dal znovu do štkaní a hlásil se o slovo. Nemohla ho nijak utěšit. Téměř jako by cítil něco, co ona mohla i vidět.
„Má hlad, nakrm ho," pronesl démon svým podivně medovým hlasem plným skrývané zášti a dál ji nespouštěl z očí jako pavouk malou mušku ve své síti.
Elzbet se podívala na své tříměsíční miminko a věděla, že má pravdu, ta chudinka nejedla nejméně už deset hodin a měla hrozný hlad. Slzy nespokojenosti se jí kutálely po tvářích jako hrachy, volala svou matku s tím nejzákladnějším instinktem.
Rozhodně na to nebyla teď a tady vhodná chvíle ale uposlechla jeho rozkaz a zatáhla za tkanici živůtku. Horní díl šatů ušitých do volnější haleny skrývající její velká ňadra se rozhalil a Elzbet začala svou hladovou dcerušku kojit.
Miminko s prázdným bříškem ihned vědělo, co má dělat, aby ukojilo svůj hrozný hlad od dnešního rána, natahovalo k ní ručičky.
Žena se mírně odvrátila od kouta, ale stejně zjistila, že tam již nikdo není jako by to všechno byl jen nějaký přelud.
Ale přelud to nebyl, tím si byla jistá, pořád tu cítila jeho přítomnost a chlad, který šířil okolo jako nějakou ledovou bariéru, ze které měla husí kůži.
Elzbet se s obavami pomalu rozhlédla kolem sebe, ale její oči nemohly nic spatřit, protože démoni jsou mistři skrývání, mohou proplouvat různými dimenzemi mezi tímto světem a světem duchů lehce, aniž by je pošetilý člověk spatřil. Čarodějové tomu říkají temné umění ale pro tvory z krve a magie je to tak přirozené jako pro člověka plavat ve vodě.
Žena se na svou holčičku konejšivě usmála, byla tak roztomilá jako pampeliška na jaře, její zelená očka měla barvu zářivého smaragdu, nosík jako knoflíček a rty se podobaly jemným plátkům růže. Dala by za ní život. Jediná vzpomínka po svém manželovi.
Jak Elzbet hleděla do tváře svého miminka, až pozdě si uvědomila, že démon opět vyšel ze stínů své svatyně a stojí před ní.
Jakmile pohledem zachytila jeho vlající šat, rychle vzhlédla, ale to on už svými dlouhými kostnatými prsty uchopil ten uzlíček zabalený v jejím šálu a přitáhl ho k sobě z jejího dosahu. Elzbetiny ruce byly jako znehybněné.
Démon si vzal její dítě a položil ho zpátky na oltář jako nějakou lidskou obětinu, pak se jí zadíval hluboce do očí.
„Dítě bylo již nakrmeno dost, nyní nakrmíš mě," řekl pevně a ona poznala, že to nebyla otázka ale rozkaz.
„Nakrmit?"
Čím?
Co tím myslel? Na tu vlastní otázku nechtěla raději znát odpověď...
1.


Tato prapodivná fikce vznikla spíše jako stále pokračující erotická jednorázovka. Psáno s jedním nejmenovaným spoluautorem. Když už jsem měla příběh dokončený, řekla jsem si, že bych mu mohla dát nějaký ten kabátek a tak mě napadlo, začlenit ho do světa Diabla. Zajímalo by mě, jak to na koho působí, námět je poněkud kontroverzní a nepatří mezi nějaké mé špičky, je to spíše oddechovka zaměřená na démony.

Démon Lamiel
Kapitola 2.
Věčný hlad
Pozor
18+
2.
Proboha, co by mu měla dát? Čím nakrmit, nebo spíše čím se živil?
Její krev? Pochutná si na té železité pachuti?
Maso? Bude ho žvýkat těmi špičatými zuby? Snad bude alespoň dost tuhá, pomyslela si.
Nebo si vezme nějakou neviditelnou energickou esenci, kterou z ní vysaje?
Duši?
Vír myšlenek naplnil její hlavu k prasknutí a začala ji z toho bolet.
Než se však Elzbet nadála, ty kostnaté dlouhé prsty potažené kůží se omotaly kolem jejího zápěstí dost pevně, aby se nevykroutila ale ne tak aby jí ublížily. Byla to menší ukázka jeho síly, kterou pocítila a spolu s tím démonickým úsměvem a děsivě černýma očima to byla situace, kde by se jakákoliv žena nechtěla ocitnout.
Upír mírně naklonil hlavu na stranu, čekal na nějaký protest nebo křik a přitom sklouzl pohledem na její kyprá ňadra zvláště na jedno, ze kterého stekla kapka bílého mléka.
Elzbet se však nepokusila tomu stisku vytrhnout, věděla dopředu, že by to byl marný pokus, musela ukázat, že z něho strach nemá, i když to byl neskutečně těžký úkol a nevěděla, zda ho zvládne. Zahalila si proto volnou rukou cípy košile, aby skryla svou nahotu a pomalu zakroutila hlavou ze strany na stranu.
„Nic takového neudělám," ohradila se Elzbet a věnovala tomu tvorovi temnot zamračení plné nesouhlasu.
Démon si mírně skousl spodní ret mezi zuby téměř výsměšným způsobem a pak se hrůzostrašně rozesmál na celé kolo, jeho zvonivý hlas se odrážel od stěn citadely jako mohutná ozvěna v nebeském paláci rozechvívající všechna skla.
„Myslíš, že mě zajímá tvé chabé odmítnutí? Ale dám ti za tvou statečnost na výběr," nakrčil jeden koutek úst ve vší jízlivosti, která v něm byla ukrytá, a mírně se naklonil blíž, jako by jí chtěl říci nějaké pradávné tajemství.
Tajemství, o které nestála.
„Nechám tě volně jít i s tvým dítětem," pravil, „když uděláš, co ti řeknu, to je ve tvé situaci dobrá nabídka nemyslíš? Važ si jí, nestává se často, abych byl tak velkorysý," povytáhl ten ďábel obočí. Mlčela.
„I démoni se musí krmit, ale pokud chceš, mohu si vzít tvou krev, nebo mladou krev tvé dcery či obojí, i když to je malé nicotné sousto pro můj velký hlad," zašeptal jí do ucha téměř líbezně a ji jako by polila ledová voda.
„Tak to jsi udělal těm nevinným dětem? Matkám, které je šly hledat?" zděsila se Elzbet, začala se z té představy třást a začínala nějak tušit, co ji čeká, jenže nevěděla jak z toho ven. Jak přechytračit démona?
„Ano," uchechtl se záludně proti její kůži jako by to vše byla jen nějaká hra, kterou nemá šanci vyhrát a on se tím královsky bavil na její úkor. Bylo však marné čekat nějakou laskavost, stejně jako prosebníci u Diablových nohou.
Elzbet k němu pocítila hlubokou nenávist.
„Ty..." nadechla se zprudka.
„Buď na svá slova opatrná ženo," přiložil jí svůj dlouhý chladný prst na rty a pak se naklonil ještě blíž, až se jí ta slova otřela důvěrně o ucho a jak se pomalu odtahoval zpátky, cítila jeho vůni všude kolem sebe.
Nebyl to žádný kouř ani sýra, ale svěží vůně zimolezu a skořice okořeněná smrtí, tak nečekané a zvláštní. Otřásla se.
„Ať vyslovím, co chci, bude to vystihovat to, čím jsi," trvala odvážně na svém.
„Možná ale nezapomeň, že teď mám tvůj život ve svých rukách. Mohl bych ho lehce rozdrtit jako slavíka a vzít si co chci," odvětil vážně a jeho ruka se ladně přemístila nebo spíše sklouzla vedle její hlavy a chytila dlouhý pramen těch zlatých kadeří, které se v příšeří bronzově leskly podél její tváře, a téměř něžně ho uchvátil mezi prsty a pohladil od shora dolů.
Elzbet stiskla horními zuby spodní ret v nevyslovené obavě z té výhrůžky.
„Takže uděláš, co ti poručím nebo chceš dopadnout jako ostatní?" naléhal nenuceně.
Odpovědí mu bylo dlouhé mlčení a ztrápený výraz mladé ženy, který byl pro něho tak ještě více přitažlivým, protože z toho nebylo úniku.
Pokud se tedy neuměla rozhodnout, učinil to za ní. Zatáhl a jak ustupoval ke schodům, které vedly k oltáři, klopýtala za ním poslušně jako ovečka na provázku. Sladké, ušklíbl se.
Viděl, jak se starostlivě ohlížela na své dítě přes rameno, zda je v bezpečí, dokud nepromluvil tím jemným hlasem, ve kterém bylo schované ostří: „posaď se na první schod."
Na důkaz, že tu stále rozhoduje on, jí položil dlaň na rameno a donutil klesnout dolů. K Elzbetině překvapení se posadil hned vedle ní jako by si chtěl o něčem vážném
promluvit ale pak si lehl tak, že se vodorovně natáhl na stejný schod a hlavu jí položil do klína. Ty jeho sněhobílé vlasy se stříbrnými nitkami se jí rozlily po celé sukni a jejích záhybech. Vypadaly tak jemně, nadpozemsky krásně, že její první nutkání bylo se jich prsty dotknout, ale nedovážila se, spíše se bála, co bude následovat.
Ostýchavě Elzbet hleděla dolů do jeho protáhlé tváře, která byla nyní chladná jako mramor. Nebýt její výrazné bledosti, moc by ji ani neviděla, jelikož jediné světlo měla za zády.
„C...co mám dělat?" zeptala se nejistě a démonovy rty se zvlnily a odhalily dvě řady drobných, zato špičatých zubů.
Elzbet přejel po zádech mráz, pokud se do ní těmi zuby zakousne, bude to hodně bolet...
Démon však natáhl své kostnaté prsty vzhůru a uvolnil z jejího křečovitého sevření oba konce haleny, které se doširoka rozhalily a odhalily tu plnou krásu, po které toužil a teď si ji hodlal vychutnat. Se zalíbením pozorovat těma temnýma očima její růžovou tvář, jež dostávala čím dál více červenější vzhled jako dvě šťavnatá jablíčka.
„Nemusíš mít strach, ženo," zašeptal ďábelsky a jeho pohled sklouzl na ty obrovské kypré přednosti plné mléka. Bylo to pro upíra velkolepá podívaná a jemu už se zbíhaly sliny.
Elzbet z toho měla ještě větší strach a nějaké jeho ujištění ji rozhodně neuklidnilo. Ještě nikdy neslyšela, aby se nějaký démon živil mateřským mlékem, pokud vůbec ale dávalo to smysl, proč unášel malé děti a lákal do lesa nebohé matky.
Žena nasucho polkla, jakmile do svých dlaní uchopil její pravé ňadro, nadzvedl hlavu a bez varování se přisál k její bradavce. S dravčím úsměvem na rtech pohltil tu červenou třešni uprostřed a začal sát!
Na to nebyla Elzbet připravená, šokovalo ji s jakým hladem a zálibou se jí dotýká, jak mačká její ňadro snad čím dál silněji a přitahuje ji tak blíž k sobě, aby ohnula záda.
Neměla jinou možnost než držet a vnímat jeho krátké ostré nehty, jak se jí zarývají vášnivě do jemné kůže. Byl tak lačný, víc než malé dítě, hltal doušky mléko jako vyprahlý člověk vodu ze studně po dlouhé cestě a přitom se jeho pronikavý pohled stále zaměřoval do jejího obličeje, nejspíše jak na to bude reagovat.
V Elzbetině tváři se střídalo několik rychle měnících emocí od překvapení, studu až po neskutečnou úlevu, jak se její ňadro zbavovalo nahromaděného těžkého mléka.
Donutilo ji to zasténat a zavřít oči. S každou chvílí to byla větší a větší úleva, bylo to až s podivem, jaké napětí v nich cítila, a nyní odcházelo.
Upír její prsa mačkal, až mu to lahodné mléko doslova stříkalo do úst.
Jakmile trochu svůj hlad nasytil, přestal sát a hrál si s její citlivou bradavkou, která se podvolovala jeho hrubému jazyku a mírně vystoupla. Líbilo se mu to. Na pár vteřin pak její třešeň pustil z vězení chladných rtů a otíral se o ni tváří, jako by se s ní mazlil a zahrnul ho drobnými polibky, které by rozhodně nečekala.
To něžné otírání rtů o její ňadro v kontrastu s jeho chtivostí bylo vítaným uvolněním, ale pak jako by ho znovu popadl zuřivý sžírající hlad, se přisál opět k bradavce.
Elzbet za zavřenými víčky slyšela občasné zamlaskání, co se k ní doneslo a snažila se to vydržet, horší však bylo, že takové dotýkání se na ní také draze podepisovalo.
Skrze její citlivá velká prsa měla tělo v jednom ohni, kůže jako by jí hořela, tak moc se styděla. Ruce se jí mírně třásly a mezi stehny už dlouho necítila takové napětí. Dala nohy více k sobě a snažila se to přehlížet a polknout to ponížení.
Démon si zatím užíval svého nečestného privilegia, tahal za bradavku, mírně ji uchopil mezi své zuby a zatáhl k sobě, aby ho lehce napnul a pak ho pustil. Ten kulatý zázrak se krásně zavlnil jako balónek naplněný vodou a pak ho chtivě stiskl prsty. Mírný pramínek mléka stekl po ňadru na její sukni.
Fascinovaně to pozoroval a udělal to znovu. Bavil se její poddajností, jemností, horkostí a byl z té velikosti více než nadšený.
Tak velká ňadra jen pro něho, výživné, lahodné.
Démon byl neskutečně hladový. Většinou mu všechny ženy, které přišly do jeho domova, kterým se mu stal starý rozpadající se kostel, odmítli dát, co chce, co potřebuje a on je byl nucen zabít, ale jakmile z nich už duše odešla, mléko z jejich prsů bylo hořké ne-li kyselé a stejné to bylo s krví, která se mu stala zapovězenou a nechutnou.
Ale ňadra této ženy byla jako božský dar, sladké ovoce a mléko jako šťáva, kterého neměl dost. Tak opojné, tentokrát i on přivřel spokojeně oči a jeho dlouhý hbitý jazyk zachytil pár dalších kapek zespodu prsu a olízl tu bílou cestičku až k bradavce, kterou špičkou jazyka obkroužil a opět se přisál.
Jeho citlivým uším lahodily její steny. Jako slavičí píseň toužící sirény lákající ho k sobě ale byl to, on kdo tu měl JI pevně v moci. Nedovolil Elzbet vyklouznout ze svých spárů.
Když si pohrál s pravým prsem, až na něm zanechal rudé otisky svých drápů, vyměnil prs za druhý a ta libá symfonie jejích hlubokých nádechů začala hrát znovu.
Životadárné mléko mu plnilo ústa a on ho hltal doušek po doušku, mačkal prsy a pramínek mu stekl po bradě na hábit, ale nijak to nevnímal jako něco nežádoucího, dokonce otevřel ústa, jež se až nelidsky roztáhla a pohltil prso i s celým dvorcem do úst.
Kdyby někdo přesvědčeně tvrdil, že upíři nemají žádné pocity, hrubě by se mýlil. Možná jsou to děsiví tvorové s bizarními touhami a potřebami, ale libost jim není cizí. Dokladem toho byl jeho výraz, který Elzbet mlhavě pozorovala pod sebou, když na chvíli otevřela oči.
Veliké černé tůně prázdnoty měl ten nebezpečný tvor slastně přivřené, celé dlouhé kostnaté tělo se mu mírně prohýbalo. Lehké steny, jež vydával ze svého hrdla, svědčily za vše.
Déšť zuřivě bubnoval na veliké barevné vitráže oken, ale to ani jeden z nich nevnímal.
Opravdu si upír tuto chvíli vychutnává čím dál víc a víc. Bylo to něco, co bytostně potřeboval, zesláblý z nedostatku dobré potravy a také té věčné, nekončící samoty...
Démon se po chvíli přesunul opět k prvnímu obrovskému prsu a se zamručením, podobném kočičímu vrnění, je celé zespodu olízl dlouhým, skoro ještěřím jazykem, a když ho zatáhl zpět, těžké prso se rozkošně zhouplo, ušklíbl se jako dítě, které našlo svou oblíbenou hračku.
Labužnicky zavřel a ihned zase vytřeštil celé černé oči a Elzbet sledovala, jak se nenasytně pustil do plného mléčného výživného prsu s takovou nepopsatelnou chutí, jakou nikdy u své dcerušky neviděla.
Popadl ho do obou ledových rukou, až žena sykla bolestí. Zatřásl s ním a vcucl dvorec do svých úst obřadně jako hroznovou kuličku vína.
Zíral přitom na svou společnici, jako by byl v opiovém stavu. Vysával její božské prso lačněji než hladové nemluvně, chřtán plný a Elzbet se nestačila divit, jak v něm veliký kus šťavnatého nalitého ňadra mizí...
Bylo to téměř neuvěřitelné...jako by ji chtěl sníst.
Muž, se kterým měla svou spanilou dcerušku, splnil svou povinnost a odešel a už se nevrátil, ale ona byla vždy počestná, na jiného muže ani nepomyslela a to co viděla teď a cítila, bylo něco, co bylo v nesouladu s její duší a jejím tělem.
Oddávala se tu démonovi, dávám mu své životadárné mléko, aby mohla ona a miminko odejít a neměla žádnou jistotu, zda dodrží slovo. Měla by se bát, cítit zhnusení ale uvnitř to bylo jinak.
Celé Elzbetino tělo bylo rozpálené, bradavky lehce námahou bolely, ale jak nalitá prsa ztrácela mléko, byla to neskutečná úleva.
Zavřela opět oči a vydechla. Neubližoval jí a ona se mohla jen modlit, aby skutečně dodržel svou část úmluvy.
Elzbet vnímala každé zakmitnutí jeho monstrózního jazyka, sebejemnější otření rtů a dokonce občas i ostré zoubky, naštěstí se nezakousl, stále však byla nejistá a plná nedůvěry.
Démon jí lehce tahal prso dolů, jako by ženu nutil se sklánět a trpět i trochu bolesti, ale vždy vzápětí povolil, laškovně a příjemně líbal celé prso a okolí. Dával drobné motýlí polibky na její jemnou kůži, bradavku, pod klíční kost...a vždy, když se poddal této ojedinělé smyslné něžnosti, opět sjel níže k dvorci, hladově ho vtáhl mezi rty a začal chlemtat mléko jak divý, místy jako šílenec, který potřebuje rychle svůj lék.
Pak to hlasitě zamlaskalo, ňadra se pustil a jen chvíli mlčky sledoval, jak znovu skapává z bradavky bílý potůček.
Cítil sice, že vnadné poprsí té ženy má v sobě stále dost mléka, aby ho mohl jíst skoro hodiny, ale rozhodl se toho nechat - tušil, že bude mít mnoho příležitostí se z té sličné ženy krmit, jelikož se ta úchvatná chuť na jazyku nedala zapomenout.
Pomaličku, rozvážně k Elzbetině překvapení vstal, protáhl své nelidsky dlouhé paže, pomalu se otočil a ohnul v pase.
Sklonil se mírně k ní dolů, ruce založené za zády.
„Cítím se o mnoho lépe, ženo. Jaké je tvé jméno? Řekni," zeptal se nečekaně laskavě, skoro by se dalo říci - vděčně, ale skrze černé oči do té bytosti z pekla nebylo vidět žádný úmysl a nadto ten příslovečně ironický široký úšklebek mluvil proti vší laskavosti a dobrotě.
Elzbet nemohla necítit jisté zlo a nevyslovené varování, přítomnost zrádného zla v něm, ale zároveň měla dojem, že není zcela nevděčný a falešný.
Ten pronikavý pohled pln, očekávání, který se do ní zabodával, mrazil.
Mladá matka vzhlédla.
Prohlížel si ji s hlavou lehce nakloněnou ke straně, ty krásné stříbrné vlasy mu spadly přes rameno jako dlouhý lesklý vodopád. Byla to úchvatná podívaná, svým způsobem byl přitažlivý, jiný, tak odlišný od mužů z města.
Hřbetem ruky si přemýšlivě otřel rty.
Elzbet se ta povýšená pozice nijak nelíbila, jako by už tak neměl na vrch a tak vstala stále ještě otřesena celým zážitkem. Ňadra celá rozechvělá, omačkaná a přesto stále pevně držela ten velký tvar.
Rychle se zahalila, jako by právě procitla z nějakého snu a tkanici ve výstřihu jen nedbale svázala k sobě. Přesto bylo vidět pár kapek, které prosakovaly skrze látku, nepříjemné.
Ještě by potřebovaly oba prsy mléko odebrat ale o to se jistě postará její malá hladová dceruška pokud...Pokud se odtud dostane z tohoto satanova doupěte.
Náhle mezi všemi těmi myšlenkami, které se hlásily o slovo, uslyšela něco o jméně.
„Elzbet, jmenuji se Elzbet a pocházím z Tristramu," vydechla stále ještě červená ve tvářích.
„Tristramu, má drahá Elzbet? Toto je Tristram, tady kde stojíš je pozůstatek staré Zakarumské katedrály, kterou lidé dávno opustili, aby zapomněli," rozpřáhl démon ruce jako by chtěl tohle místo obejmout. Nechápala.
„Ne to není možné, Tristram..."
„Tyhle ruiny jsou pravý Tristram, zapomenuté hluboko v lese. Tady pod tímto místem byla kdysi zakopána nejhrozivější esence pána teroru," rozesmál se démon její
nevědomosti a znělo to opravdu pobaveně, jak se jeho smích mísil se zvuky bouře venku.
„Je mi jedno, co je to za prokleté místo, chci jen své dítě a odejít," rozhodla se Elzbet jít k oltáři ke své holčičce ale upírova vysoká postava jí zastoupila cestu.
Nemohla tomu uvěřit, udělala přeci, co chtěl!
„Prosím," vzhlédne zlatovláska. „Prosím, nech mě ji pochovat, udělala jsem, co jsi po mě žádal."
Tradovalo se, že existovali smrtelníci, kteří poznali jméno nějakého démona a tím nad ním získali jistou moc. Je-li to pravda, těžko říci, ale pravdou zůstává, že temní tvorové a bytosti pekel vždy ovládali prosté smrtelníky skrze jejich jméno. A tak se upír jen spokojeně usmál, když její nádherné plné rty vyslovily: „Elzbet, Elzbet..." a sotva slyšitelně to jméno zopakoval z čehož mrazilo.
Když se však Elzbet chystala přistoupit k oltáři, na němž leželo ještě stále štkající děťátko, padl na ni temný stín upírova úctyhodně vysokého kostnatého těla a v ten moment se jí zdálo, že je snad ještě větší a hrozivější; ne pouze ten hladový tvor chtivý jejích prsů, ale něčeho víc - s potřebou něčeho dalšího, strašlivějšího...
Neměla by démony podceňovat jako mnozí, kteří na to doplatili, věděla, co jsou zač a čeho jsou schopní, jakých ohavných skutků, jakých špinavostí a zvrhlostí, jaké emoce dokážou v člověku probudit a využít, ale když postava znovu vycenila jehlovité zuby a tentokrát snad ještě výraznější v pokřiveném úsměvu šelmy, chtěla utíkat. Upírovy černé studny padly na její bílé hrdlo.
„Řekl jsem přece, že tě pustím, až splníš vše, oč požádám. Nemám pravdu?" a dal si záležet na tom slůvku "požádám," protože to nemyslel vážně, ne jediné co uměl, bylo rozkazovat a brát si co chtěl, protože nebylo moci, která by mu v tom zabránila.
Jeho rty se roztáhly od ucha k uchu mnohem děsivěji, než doposud, nebyl to pouze ironický úsměv ale jeho ústa, jako by se na chvíli stáhla do nekonečně širokého démonického šklebu, který odhalil obě dokonalé řady těch ostrých jehel.
Šel z toho hrozný strach.
Elzbet ustoupila krok dozadu a pak další jako by se vzdávala, což nebylo vůbec příjemné pomyšlení a ještě více se jí protivilo, když se musela vzdálit od své holčičky.
Nemohla ji tady přeci nechat takovému netvorovi! On ale o dítě nestál, nezajímalo ho. Vyrazil za ní. Ona byla jeho kořist.
Rozešel se za ženou, která ho lákala jako neodolatelná vůně a se kterou není ještě zcela hotov.
Ne, zdaleka ne, ušklíbl se v duchu při té zvrácené myšlence.
Elzbet couvala krok za krokem.
„C...co po mě ještě chceš, dala jsem ti mléko, není to snad dost?"
Její oči plné nefalšované hrůzy se leskly jako utopené safíry pohroužené do stále větší tmy, jelikož se vzdalovala od světla lucerny, chtěl ji zahnat do temnoty.
Nespouštěla ze svého zlomyslného trapitele vyděšený pohled.
To černé roucho, jež ho halilo jako by s každým pohybem magicky šustilo a mírně se vlnilo jako oblak kouře, který se může každou chvíli rozpustit.
Kéž by zmizel, modlila se, ale jak říkala předtím, andělé mají dost starostí, než aby zachraňovali lidi ve Svatyni.
Elzbet se sama sebe ptala, jestli je tohle vážně konec? Dopadne jako ostatní matky hledající své nebohé děti, aby skončily v drápech téhle pekelné zrůdy? Co jí udělá? Roztrhá ji? Podřízne? Rozsápá hrdlo a bude se živit jejím masem?
Srdce jí divoce tlouklo do žeber, a jak rychle namáhavě dýchala, ňadra se jí v haleně zvedala a klesala.
„Co ještě chceš?" vyhrkla proti té šelmě, jež si razila cestu přímo k ní.
Neodpověděl.
Žena náhle s výkřikem do něčeho pevného narazila. Neskutečně se lekla. Už tak vypjatá situace, která ještě více houstla, byla neúnosná, jako by měla nohy obalené blátem a to ji stahovalo dolů.
Jakmile se rychle ohlédla, zda ji nedrží nějaký duch, zjistila, že je to jen kamenná stěna pokreslená těmi rudými symboly. Oddechla si.
Když přesunula pohled zpátky před sebe, zalapala znovu po dechu, protože byl její věznitel tak blízko, že se stačilo nadechnout a její ňadra by se mu otřela o hruď.
Ten krásný a přitom ďábelský úsměv Elzbet stále naháněl husí kůži, navíc když byl nyní skrytý ve stínu.
Ta zastrašená laň se kousla do rtu tak silně, až se tam utvořila malá kapka krve.
Kapka, která se leskla jako malý rubín.
Upír ji cítil, ta magická vůně ho přitahovala blíž.
Ochutnat, dotknout se...
„Vystrašená," promluvil měkce jako by ji nechtěl vyděsit, ale opak byl pravdou.
Elzbet sklonila hlavu, až se bradou dotýkala hrudi, což se mu vůbec nelíbilo, ne, chtěl se na ni dívat, nacházel v tom potěšení. Vidět ty průzračné azurové tůně zkalené půlnoční modří.
V moři, kde by se mohl utopit, která by ho mohla spolknout.
Pořád to však nebylo nic proti nekončící temnotě v jeho velkých očích, ve kterých by mohla vidět svůj vlastní vystrašený odraz jako v zrcadle.
Poetické.
„Podívej se na mě."
Ten hlas ji rozechvěl jako strunu, do které hrábne drápy a zpřetrhá je, jakmile zazní falešné tóny. Každý jeho rys postrádal trpělivost, a přesto nebyl nijak hrubý.
„Chci to, co je teď mé," odtušil tichým, syčivým hlasem a mávl bílými prsty vzduchem.
Celá katedrála se náhle ponořila do neprostupné temnoty.
Plamínek v lucerně, která v dálce svítila, jako osamocená hvězda zmizel...
„Ne!" vydechla zoufale.
Před Elzbet zela černočerná tma téměř hmatatelná ve své nehmotné podobě, na krátký okamžik zaslechla tiché oddechování své holčičky a pak dokonce déšť z venku, nic víc. „Ale neboj," promluvil k ní upír jakoby z velké dálky ale ona věděla, že je s ní.
„Naše setkání ti ještě přinese něco, o čem bys bývala ani nesnila," zaševelil vítr a proťal dusivé ticho.
A náhle venku probleskl jas hromobití a v tom Elzbet zahlédla, jak se ze tmy vyloupla křídově bledá tvář s nestvůrně velikými špičáky.
Nemohla ani vykřiknout jaký strach ji jímal.
Démonovi ocelové silné prsty jí stiskly ramena a zaryly se do kůže, přimáčkly ji pevně ke zdi...
Vše znovu zahalila tma, už si myslela, že se na ni divoce vrhne, zakousne ji, čekala daleko větší bolest, svaly zatnuté.
„Nech si své dary, o žádné nestojím, jen mě nech jít," žadonila.
Upír se v temnotě usmál a Elzbet poslepu cítila jeho dech na své tváři.
Dech se pomalu posouval po kůži sem a tam, nikde se dlouho nezdržely jako by se snažil najít to vhodné místečko, místečko kam zabořit své zuby.
Ani se nehnula.
„Ještě jsem nedostal to, co chci," zavrčel jako zvíře a pak ji špičkou jazyka pohladil po spodním rtu a slízl tu malou kapku její krve a vychutnal si ji jako dezert.
Elzbet slyšela téměř zmučené zaúpění, těžko říci co to znamenalo a to jí dělalo starosti.
Zřetelně cítila, jak se jeho drápy ještě více zarývají do jejích ramen, až sykla bolestí.
„Dej mi víc," žadonil nyní on a jeho démonický jazyk znovu našel její rty, přejel po tom horním i po tom dolním, až je mírně rozevřela, ale nenašel to, co hledal, žádná krev už na nich nebyla a ona mu nemohla nic nabídnout nebo ano?
„Víc..."
Elzbet bojuje o své dítě s démonem, stvořením zlým a chtivým, se kterým se člověk nemůže měřit. Lstivý Lamiel vždycky dostane, co chce. Nejen, že má rád krev, bolet a mučení, ale možná více dává přednost něčemu jinému a to je mateřské mléko, ve kterém proudí život. O mateřství a jeho moci je toho napsáno spousty, ale dokáže obměkčit takové podlé stvoření ve vyhnanství?
Člověk by si takové tvory neměl držet u těla.

Lamiel a Elzbet
Kapitola 3.
Má démon duši?
Pozor
18+
3.
Ta tma kolem byla hrozivá, nelítostná, žádné obrysy a Elzbet byla vděčná za každý záblesk světla ale to znamenalo vidět, co ji čeká.
Její nelidský společník byl tak blízko, až moc blízko, dusila ji jeho přítomnost, a co bylo nejhorší, nemohla se ho zbavit.
„Víc..." zasyčel s neodolatelnou naléhavostí a špička jeho jazyka se drze vklínila mezi její rty až je rozdělila. Pátral po další té lahodné chuti, ale když žádnou nenašla tak se stáhla.
Elzbet si oddechla jen na chvíli, protože začínala slyšet jeho divoké oddechování.
Její krev jako by pro něho byla něčím návykovým, něčím co chce znovu a znovu.
Jeho drápy jí působily bolest, ale stále se to dalo vydržet, co však už nešlo, byla náhlá strašlivá bolest mezi ramenem a krkem, jak se špice dvou zubů ostrých jako jehly vnořily do měkké kůže nad klíční kostí přímo do masa.
Chudinka Elzbet vykřikla a další sten se už dral na povrch, ale ten se zastavil, nebyla ho schopna a tak jen neslyšně vydechla.
Celá zem i nebe se s ní zatočila, jak ji ta agónie ochromila, ale po pár chvílích cítila prapodivný pocit, jako by ji někdo slastně omámil. Bolest se stala snesitelnou a nakonec i divně příjemnou, jako by to bylo celé jen intenzivní sen a někdo s ní tančil na noční obloze...
Zvláštní, příjemné, omamné.
Třeštila oči do tmy s mělkými výdechy, chycená v tom prazvláštním úkazu.
Démon jí oběma rukama stále svíral pod rameny a s rozkoší, ač pomalu a opatrně sál její krev...
„Proboha," vydechla Elzbet tiše skrze ten mlhavý opar.
Vnitřek kostela ozářil další blesk a hned zase pohasl jako by nechtěl rušit intimitu té chvíle.
Elzbet měla odvahu, ale sílu proti takovému tvorovi by nacházela jen těžko, byl mistrem ve svém umění a byl si toho vědom. Pomalu se dostávala z té chvilkové malátnosti a natáhla obě ruce, vklínila je mezi ně a zapřela se dlaněmi o upírovu hruď. Žel bohu s ním nepohnula. To co dokázala, bylo jen semišovou látku upírova těžkého hábitu stisknout v pěstích, když se na ni zákeřně namáčkl.
Zalapala po dechu, jak se jeho tělo přitisklo na to její a těsně přilnulo, téměř eroticky jako žádostivý muž, který prahne po ženě.
To pomyšlení Elzbet rozbouřilo krev a ona ucítila znovu to zrádné zachvění v klíně.
Ne, znovu ne...
Tentokrát se ten pocit šířil jejím tělem jako požár, který se usadil mezi jejími stehny, silný, silnější než prve, neodolatelné nutkání, touha po muži. Styděla se za to vlhko.
Nemohla uvěřit, že tohle s ní provádí zplozenec pekla.
Ty ledové rty na její horké kůži neměly slitování, zkoumaly, tiskly se, sály a špičáky zraňovaly.
Jak se mírně pohybovaly, téměř jako by občas Elzbetino hrdlo líbaly, vychutnávaly si každou chvíli, kdy se mohly pást na té lahodné kráse. S každým nádechem se to monstrum víc a víc tisklo k jejímu křehkému tělu, nešlo to zastavit. Bylo pozdě na protest.
Bizarnost scény dokreslil náhlý pláč dítěte, které se probudilo, ale démon ho vůbec nedbal jako by ho neslyšel, naopak ho ještě více poháněl.
Elzbet bylo jasné s konečnou platností, že to co se k ní tiskne, není žádný svatoušek, a že si nechce jen tak nevinně hrát, že jakmile jde o jeho věc, nezáleží mu pranic na osudu ostatních, natož na ni.
Stisk upírových prstů povolil, ale stále pevně ji držel, přejížděl bříšky prstů po jejích vystouplých klíčních kostech a s mlaskotem dál nerušeně sál tu delikátní krev podobnou božské ambrózii - takový měla na něho vliv.
A jak dítě plakalo, znovu se spustil prudký nápor deště bubnující o skleněnou mozaiku s hrozným hromobitím.
Elzbet po dlouhé době pocítila mírnou úlevu, protože se démon lehce odtáhl.
Raněné místo na jejím hrdle. Svou červenou značku začal olizovat špičkou dlouhého hadího jazyka. Olizoval takto již jen vytékající krev a nesál přímo z těla novou, aby ji udržel při vědomí a hlavně naživu. Naopak byla Elzbet malátná, poddajná a tvárná jako hlína, ze které mistr dokáže stvořit úžasnou nádobu.
Žena vnímala, jak upír olizoval její zakrvácené hrdlo a zasypávám ho horkými polibky, konejšil ji, že žádnou další hroznou zkoušku už nebude muset podstoupit.
On ale neměl stále dost. Byl nenasytný a dobře věděl, co před ním skrývá.
To co však nebohá Elzbet nečekala, byla ruka, která zajela mezi její nohy a přes látku těmi vyzáblými prsty začala náruživě ohmatávat její klín.
Směsice vjemů, doteků a zvuků, ze kterých byla zmatená, je omotávala jako magický svazek, ze kterého nemohl ani jeden vystoupit.
Elzbet nevěděla, co mám dělat, bála se křičet ale i něco udělat, stejně tak bylo špatné zůstat nehybná a dělat poddajnou oběť.
Měla bych se vzbouřit, ukázat, že nejsem jen kus masa, se kterým si jde hrát, říkala si. Stále však pevně svírala látku upírově oděvu, držela se jí jako majáku v moři.
Ta temnota okolo se zdála hrozná a přiváděla Elzbet k šílenství, naopak na dekoltu vnímala něco jemného, hedvábného co dokonce lechtalo, nejspíše to byly ty stříbrné dlouhé vlasy, kterých se chtěla předtím dotknout.
Odváděly její pozornost a jemně hladily, pak náhle cítila démonovu ruku, jak smyslně putuje po jejím těle bez větší zastávky. Cestou dolů zavadil o kypré zmučené ňadro a vystouplou bradavku, která jako by chtěla znovu pohladit.
Teď na to ale neměl čas...
Elzbet byla víc a víc udýchaná, nervózní a pak náhle prsty sjely do klína!
Nečekala, že se něčeho takového odváží.
Nestačilo mu mléko? Krev? Co ještě zbývalo? Moc už ne. Možná vůle. Její neblahá předtucha se začala plnit.
Pokusila se uhnout, ale nešlo to, látka šatů se jí neúprosně začala třít o vlhký klín. Zmučeně zaskučela, a i když kolem panovala černočerná tma, zavřela Elzbet oči, lehce zaklonila hlavu a opřela ji o chladné kameny za sebou, až se jí do kůže obtiskla jejich nerovná textura.
Žena napnula hrdlo, se kterým se ten ďábel mazlil. To drzé otírání dole bylo tak intenzivní příjemné, neskutečně se za sebe nebetyčně styděla, že tak její tělo reagovalo, poddávalo se mu, ale nemohla si pomoci.
„Dost, prosím," zasténala se zbytky odporu a přitom přitiskla své boky více vstříc těm drzým prstům jako by tvrdila opak.
„Jen pros, má sladká Elzbet. Jen pros," odpověděl démon šeptem a ke všemu posměšně, s těmi slovy jí špicí jazyka olízl lalůček a jemně ho skousl, až z ní vymámil dlouhý sten.
Líbilo se mu to.
Dlouho nezakoušel tak úžasné ženské tělo a nedokázal si jen vzít potravu a odejít, ve vší zkaženosti to nešlo.
Upír byl v zajetí své vlastní smyslné touhy, jež v něm bouřila, v podstatě přezíravý k nebezpečí, které by mohlo zezadu přijít. Jenže si to mohl dovolit, vlastně to dobře věděl a Elzbet to tušila: kdo z tohoto hvozdu, které zvíře, člověk nebo jiný tvor, by se odvážil přijít a zaútočit na tohoto démonického tvora noci?
S novým přívalem žádostivosti třel dlouhými a hbitými prsty její klín přes pomalu vlhkou látku a kochal se smyslností a hřejivostí jejího vláčného těla, které pozbylo prkenné strnulosti, teplem tak cizímu oproti jeho chladu a odéru smrti.
„Jen si vezmu, co je mé," zasyčel hrozivě a hned na to se bezstarostně zasmál - smíchem, který slyšela již v lese, když se přibližovala k zapomenuté katedrále.
Ani se neohlédl za plačícím dítětem, dobře věděl, že ona své slovo splní, neboť jemu se nic nestane, jen obyčejně postrádá svou matku, která je nyní v jeho moci.
Upír dokázal prokouknout tmu stejně jako Elzbet jasný den.
Sjel svým pátravým pohledem níže a nemohl se nedotknout těch úžasných ňader tísnících se pod látkou haleny.
Zajel oběma rukama k ženině výstřihu, dychtivě a obratně, což by lidská ruka nedovedla, jej roztrhl, takže se plavovlásčina stále plná prsa zhoupla a krásně vyvalila ven, aby je mohl náležitě obdivovat.
Ale byla tu i jiná věc, která žádala jeho pozornost. Ženská smyslná vůně, tak sladká a omamná, která mátla jeho bystré smysly a dělala z něho zvíře.
Opět tedy pravou rukou sjel na sukni, tentokrát však rovnou nadzvedl tenkou plátěnou látku!
Elzbet cítila, ten pavoučí dotek na horké, vlhké kůži se závanem chladu.
Nijak se nad tím nerozpakoval, ba naopak, chtěl víc a ještě víc.
Stačila chvilička, aby upír našel, co hledal a objevil tu zemskou svatyni, bránu do ženského těla, jež jeho rod odjakživa fascinovala.
Lačně vsunul půl dlouhého prstu do její mokré pochvy.
Elzbet hlasitě zasténala a prohnula se proti němu, až se jejich břicha o sebe otřela.
Zároveň s tím se upírova dlouhá postava sklonila, mléčně bílé vlasy se rozlily po jejích růžových ňadrech. To jak lačně rozevřel svá ústa, bylo děsivé, ale ona to přes tmu naštěstí neviděla.
„AH!" zasténala Elzbet nenadále vyprovokovaná démonovým mlaskotem a slinami, když vášnivě líbat pravé prso. Celé je zasypávám vlhkými polibky jako by ji chtěl ukonejšit, že nic horšího se nestane...
Elzbet se propnula v zádech a tím i vystavila ještě více svá nalitá prsa na odiv.
Bylo to jako by ta zrůda přesně věděla kde sáhnout, kde polechtat a kde použít sílu, aby se ohnula jako proutek nebo se přitiskla a dělala, co chce coby loutka v jeho rukách. „Bože..." vykřikla, když stiskla jeho prst v sobě.
„Toho tu drahá nehledej," uslyšela zašeptání do své horké kůže a to co neviděla, byl upírův vítězoslavný úsměv, když olízl ňadro od bradavky až nahoru k její chvějící se bradě.
Démonovo koleno se mezi dva nádechy vklínilo mezi její rozechvělá stehna, které nedovolilo je už více dát k sobě zpátky. Chytré.
Pomalu ale jistě Elzbet prohrávala, tělo kapitulovalo a vzdávalo se.
„Prosím nedělej to, nestačí, že jsi mě už tak pošpinil? Prosím..." přemlouvala jej zoufalým slavičím hláskem, ale z jejích pootevřených rtů unikaly jen tiché vzdechy, kterým se nemohla bránit.
Ty kostnaté dlouhé dravčí prsty se jako hadi plazily po látce, ale více měly rády lidskou kůži a tak vklouzly pod pravé ňadro své oběti a podepřely ho. Netvorovy chtivé rty se mírně zvlnily v pokřiveném úsměvu a opět se přisály na vystouplou bradavku s nově objeveným hladem.
S rozkoší si po tmě prohlížel Elzbetinu vypjatou hruď, veliká bílá prsa se nádherně a šťavnatě na pohled třásla strachem při každém tvém prudším pohybu. Zdálo se, že z bradavek stále ještě odkapávaly kapky mléka. Vypadaly jako dvě velké porcelánové mísy plné nejlahodnější smetany.
Prsty opět změnily pozici a našly jiné zajímavější využití, sevřely ženino útlé labutí hrdlo, obemkly ho jemně ale důrazně kolem dokola. Elzbet nebyla na vesničanku nijak přehnaně útlá nedostatkem špatné úrody, spíše naopak, dobře stavené tělo s výraznými boky oblými vzadu a přednostmi vpředu.
Upír fascinovaně sledoval její utrpení se zaťatými ostrými zuby.
I pro něho bylo útrpně těžké odolat jako by ovládal nějaké upírovi neznámému kouzlu, odolával se znovu zakousnout, jenže jedinou moc nad vším a všemi tu měl on, nehodlal se o ni nikým připravit, vrátil se ve vzpomínkách...
*************************************************************************************************************************
Nebylo to tak dlouho, v upírově dlouhém životě jako by se to zdálo včera, kdy nebeské město zachvátily pekelné plameny a pekelný hněv. Byli připraveni postavit se komukoliv. Nádherný pohled, všechno mělo skončit v popelu, který by rozfoukali do mraků.
Démoni byli u Stříbrné brány, andělé nebyli připraveni a jim se podařilo rozpoutat spor a trhat ty svaté bytosti doslova na kusy.
Slabší obyvatelé pekla byli v prvních řadách, tlačili se jeden přes druhého, celé masy zrůdných těl. Byli postradatelní, ale ochotně položili život za svého pána. On jím nebyl. On nemusel na svých bedrech nést tu tíhu rozhodnutí.
Výhoda nebo nevýhoda?
Démon se díval z dálky, nebyl pro otevřený boj stvořený a nebojoval, pokud nemusel. Jeho způsoby boje byly rafinovanější a jemnější než hrubá síla. Nebyl žádný vojevůdce, který ovládal armádu hloupých stoupenců.
Vše vypadalo, tak nadějně když se sám Diablo ukázal pod Diamantovým obloukem v černém víru kouře. Jeho rudá ještěrčí šupinatá kůže a žhnoucí oči byly symbolem chaosu a zkázy. Podrobení. Zotročení.
Tolik nadějí, tolik zmařených duší, které padly jeho mocí.
Ještě nebyl ten správný čas...ne teď.
On to věděl a přeci se k povstání přidal, vše sledoval ze stínu, temného kouta vysoké věže Zlatého oblouku. Byl soumrak, východ zahalily temné mraky, na město padl stín, azurové fontány se hroutily, posvátné stromy schly nedostatkem energie, která je přestala vyživovat a vkládala se k udržení nebeského města, a on věděl, že tohle bude jen další z jejich prohraných šarvátek. Nemýlil se.
Během několika hodin se svaté bojiště proměnilo v hořké zklamání, nemělo cenu se přidávat a zachránit v troskách co se dá, démoni nebyli obětaví pro jiné, každý si hleděl jen sebe.
Ale upír nechtěl zpátky do pekla, kam portálem prchali ostatní, ne byl příliš hrdý na to utéct jako krysa do nory před nebezpečím.
Nevrátil se zpátky do věčné tmy, ale vybral si za svůj domov Svatyni, která skýtala více zábavy, divů a nečekaných příležitostí.
Nemýlil se, a přesně to si říkal, když vdechoval opojnou Elbetinu kůži, když tiskl její poddajné ňadro a prozkoumával to životem kypící lůno, bránu nového života.
I on uměl dát život, oh, ano, temnější, děsivější, prokletý...pro někoho dar pro někoho zkáza.
V Elzbetině tváři se snoubila rozkoš s utrpením, poddanost se zápolením. V koutcích jejích očí se objevily malé korálky jejích neprolitých slz.
Musel odolat tomu, aby ty lesklé perly ochutnal.
Místo toho se bavil kmitáním prstu uvnitř její vlhké a horké pochvy. Jako přídavek k tomu prvnímu vnořil i ukazováček. Vychutnával si přitom jako symfonii ženiny nekontrolované vzdechy a hluboké nádechy, jak se mu ta krásná ňadra vždy na pár chvil přitiskla k rouchu na hruď.
Svýma černýma protáhlýma očima přitom sledoval ty rozkošně pootevřené plné rty, chuť je poškádlit a vášnivě políbit byla téměř neodolatelná, ale nemohl přitom odtrhnout zrak od směsice strachu, vzrušení a hanby v jejích očích.
Oba upírovy prsty náhle zmizely pryč, dokonce i ruka z jemně přiškrceného hrdla, takže se Elzbet mohla konečně pořádně nadechnout...
Upír si oběma štíhlými prsty přejel po spodním rtu a pak tu šťávu ochutnal špičkou jazyka. Ani to nemohla jeho nebohá oběť vidět a možná to bylo dobře, zajisté by ji to šokovalo.
„Toto byla malá ochutnávka, má krásná Elzbet. Rozhodl jsem se totiž, že budeme muset složit dohodu. Smlouvu, chceš-li, ty a já..." jeho chladný tón na chvíli vystřídal téměř hravý.
Elzbet náhle opustil chlad, jež ji s ním obklopoval, protože se její věznitel odtáhl.
Slyšela, jak dunivé kroky vzdalují, a světlo se začíná vracet.
Upír zamířil k jejímu stále plačícímu dítěti na oltáři.
Elzbet rychle dýchala, lapala po dechu a snažila se to, co se právě stalo nějak vstřebat. Nebylo to lehké.
To jak se jí ten zplozenec tmy dotýkal, tak ďábelským způsobem...tak se jí hanebně nedotkl ani její manžel...Byla zahanbená.
Zahanbená ne proto, že se to stalo, jelikož od démona se dali čekat horší věci, ale protože jeho vůle ve srovnání s tou její byla nicotná nýbrž proto, že to její tělo tak lehce přijalo. Protože to chtělo.
Opravdu zvrácené...
Ženino srdce závodilo společně s dechem o jedno místo, a jakmile ta iluze celá náhle skončila, otevřela oči, viděla tu bestii, jak klidně odchází rozverným krokem, oddechla si ale ihned Elzbet pojalo nové zděšení, protože upírovy kroky zamířily k oltáři!
Donutila se ze všech zbývajících sil vyrazit kupředu a ochránit své miminko před tím krvelačným monstrem.
„Ne, nechci žádnou dohodu! Nech nás jít," vyhrkla zoufale na půl cesty, ale nepočítala s tím, že jakmile udělá několik kroků, začne se jí motat hlava. Slabá jako ptáče Elzbet mlátně doklopýtala ke schodům přední části kostela, o které nešikovně zakopla a spadla svému trýzniteli k nohám. Hlavu svěšenou, klečela před ním poníženě na zemi, dlaně přitisknuté k podlaze.
Postava u oltáře se zvolna elegantně obrátila jako princ temnot, povýšeně, chladně, bezcitnou maskou. Shlížel na ni s mírným, jakoby laskavým úsměvem a s nezájmem sledoval, jak ztěžka dopadla na kamenný schod.
„Jsi zesláblá, měla bys nyní odpočívat, Elzbet," pronesl klidným líbezným hlasem, který jaksi kontrastoval se situací i s jeho celkovým chováním.
Upír se nonšalantně ohnul v pase, sklonil se k ní níž a přejel bříšky prstů po jejích hedvábných vlasech, jež připomínaly zlaté klasy zalité sluncem, jak by byla malá zvědavá holčička.
Mlčky ji tak chvíli zkoumavě pozoroval.
Nekrvácela sice, neb její ranění vlastními slinami zacelil, ale jako by ta žena před ním dlela ve snu a nebyla schopna většího pohybu. To se mu nijak nelíbilo, přijal za vděk její odpor, nenávist i vášeň ale ne strnulost.
„Tato dohoda bude ve tvém zájmu, Elzbet," ubezpečil ji chladně.
S těmi slovy se opět narovnal, otočil k oltáři s dítětem, které nyní, když se nad ním tyčil, přestalo plakat, ba dokonce ho zvědavě sledovalo velikýma očima. Stál tak aby ženě za sebou zahradil výhled na to, jak přenesl svůj palec ke rtům a o jeden ze svých špičáků si rozřízl bříško, poté jej strčil nemluvněti do úst. Vše co bylo potřeba bylo pár kapek jeho krve...
Jakmile bylo hotovo, upír rozpažil dlouhé paže do stran jako pták a upřeně se díval do těch velkých dětských vyboulených očí; Pousmál se.
„Tvé dítě je silné, bude dlouho žít. A je nyní zcela v bezpečí. Co tím myslím, poznáš později. Kdo naň ruku bude chtít vztáhnout, podstoupí strašlivá muka."
Elzbet to poslouchala se zatajeným dechem, mírně zvedla hlavu a cukla sebou, když se k ní znovu obrátil.
Tyčil se nad vším jako vznešená a strašlivě bledá socha v černém rouchu se vší majestátností.
„Je to odvážné děvče, po své matce. A vyroste z ní neméně krásná žena. Nebude to však zadarmo..."
Málem se v těch černých tůních utopila, jak se vpíjely do blankytné modři těch jejích, natáhl k ní ruku.
Elzbet zatajila dech, on ji však chytil bradu mezi palec a ukazováček a pozvedl ji ještě o maličko výš.
Nebylo nijak příjemné, jak se na ni z patra díval jako nějaká všemocná bytost hodna uctívání. Děsivé.
Měl vůbec duši nebo jeho nitro ovládala jen prázdnota a chaos? „Nádherné oči máš téměř jako andělé, téměř..." skousl si lehce spodní ret jako by o něčem přemýšlel nebo se toulal v minulosti, nakonec se přeci jen opět usmál tím neveselým způsobem ale byla to ona, kdo promluvil.
„Kdo vlastně jsi, že rozhoduješ o mém osudu!" pokusila se té ruce, jež ji držela vytrhnout, ale jakmile se o to pokusila, malé, ale ostré nehty té kostnaté ruky se jí zaryly do brady. „Ale, ale, ale, tolik otázek a tak málo odpovědí," znovu se Elzbet do uší dostal ten zvonivý smích, jež způsoboval mráz všude kolem.
„Jak jistě víš, mým domovem je peklo, tam kde bys nepřežila ani jediný den bez ochrany, místo kterého se děsí i samotné nebe a právem," další škodolibý úsměv.
„Ale to kým jsem, není žádným tajemstvím. Má matka byla sukuba, nejkrásnější z pekelných stvoření a ten kdo mě zplodil, byl inkubus. Démoni vášně, kteří se sytí rozkoší lidských snů. Je však ojedinělé, že by dva takový stejného druhu našli zalíbení v sobě navzájem. Přesto se tomu tak děje. Jsem stvoření noci, ve které dlí i moje síla, jsem Lamiel," představil se nonšalantně a mírně se uklonil.
Nebylo to však jeho pravé jméno, to by jí nikdy neprozradil...
Lamielovy bledé, nelidsky dlouhé prsty, připomínající prsty smrtky, stále svíraly její jemnou bradu a nutily ji hledět vzhůru do té bledé dokonalé tváře.
Intenzita démonova pohledu byla drtivá, vpíjel se zrakem do jejích rozšířených rozkošných očí jako by ji nutil si to jméno zapamatovat.
„Má sladká Elzbet, měli bychom si tedy ujasnit naši smlouvu. Tam, odkud přicházím, ctíme zákon dohody, je svatý dokonce i nám pekelným bytostem."
Slovo "svatý" vyřkl Lamiel s patřičným odporem, ale přece Elzbet neuniklo. Teď mohla jen doufat, že štěstí výhody bude na její straně.
Chladné mužské prsty podpíraly její tvář jako dva pilíře, zato druhá upírova dlaň přejela zálibně po prameni jejích dlouhých vlasů, které halily polovinu jejího srdcovitého obličeje a mírně je odhrnuly.
Ta samá ruka se poté napřáhla směrem k ní; navzdory slabosti se paže chytila a nechala se vytáhnout na nohy, ale i tak byla stále o dvě hlavy nižší.
„Pravdou zůstává, že mi tvá blízkost činí potěšení. Možná i více než to, čehož by sis měla velmi vážit - kdo kdy poznal náš rod, nebyl hoden takové neobyčejné přízně," začal.
Chladný dotek Lamielovi dlaně na horké líci byl příjemný to však nebylo vše, dotek se přemístil na klíční kost a skončil na obrovském ňadru, které zespodu podepřel a mírně potěžkal.
„Budeš mě nadále krmit, svým mlékem i svou krví. A já budu přicházet, kdykoli se mi zachce, nebo ty, kdykoli budeš ke mně povolána. Odměnou budiž ti dlouhý život tvé dcery, jakož i životy všech tvých blízkých."
Lamielův blahosklonný úsměv nebyl příjemný.
„Ovšem nesplníš-li..." mrtvolné ticho nahradilo absenci nevyřčených slov okořeněných varováním.
Je to buď anebo, žít nebo zemřít. Jiná možnost než přijmout se nenabízela, život holčičky byl pro Elzbet vším a kdyby zemřela, neměl by se o ni kdo starat.
„Víš, že musím souhlasit," vydechla zničeně a její pohled popatřil na svíjející se uzlíček na oltáři.
Elzbet už dopředu věděla, že ji to bude ničit, nejen výčitky ale strach, že její tělo jednou podlehne smilstvu.
Ten netvor v ní našel zalíbení. Kromě toho že se nakrmil, jí však nijak vážně neublížil a to už dávno mohla ležet mrtvá někde na cestě jako ostatní matky z Tristramu.
Lamielovo zalíbení ve skutečnosti došlo tak daleko, že s ní měl ještě jiný, rafinovanější a dalekosáhlejší plán. Teď však zůstal nevysloven, snad jen jako mlčky očekávaný, ale nevyřčený.
Bylo toho tolik na co myslet. Ženiny otupělé myšlenky odvedl ale jiný pocit.
To jak ten ďábel mírně palcem hladil její velké ňadro, lehce tak přejížděl škádlivě přes vystouplou bradavku a Elzbet se znovu zrychlil dech.
Nenáviděla, jak si s ní hrál.
Zatnula zuby a poníženě se podívala do země pod sebou a sbírala odvahu, když ji konečně našla, mírně pozvedla zpátky pohled a zadívala se do těch temných hlubin, „d...dobrá," vydechla.
To bylo vše, co chtěl upír slyšet.
Jeho mírný potěšený úsměv mluvil za vše. Byl spokojený, že tento závazek přijala, i když ne s nadšením.
Lamiel jemně přikývl, ačkoli Elzbetino rozhodnutí dopředu věděl, přesto čerpal potěšení také ve výrazu její tváře. Znechucení, které brzy přetaví v něco jiného.
Žena tušila, že by nezavraždil její dítě, ani kdyby odmítla, zajisté by však ve své zvůli byl schopen pobít celé město a nechat ji, aby se nakonec beztak a mnohem poníženěji připlazila k jeho nohám, se všemi mrtvými blízkými za jejími zády.
Bylo tolik zajímavých možností nechat smrtelníky trpět...
„Těší mne, že ses moudře rozhodla, Elzbet. Jistě pochopíš, že naše dohoda se nevztahuje k bytostem, které nejsou tvými blízkými nebo šťastlivci z tvého okolí. To tě však nemusí trápit a ubezpečuji tě... " s těmi slovy se k ní Lamiel sklonil a zašeptal jí do ucha: „a ubezpečuji tě, že budeš-li se svědomitě držet naší dohodu, nikomu z tvých lidí nezkřivím ani vlásek, ba naopak se postarám, aby jim neublížil ani kdokoli jiný."
Jakmile to ten krvelačný netvor dořekl, labužnicky olízl ženino ouško špicí svého jazyka a nalité prso, které stále jemně hladil, zmáčkl silněji a z bradavky vytryskla kapka bílého mléka.
K Elzbetině překvapení se sklonil ještě níž a s pohledem upřeným vzhůru na ni růžový dvorec provokativně olízl, čímž z bradavky zmizela mléčná krůpěj.
„Nyní se vrať s dítětem domů. Můžeš si být jistá, že jen co opustíš tuto svatyni, bude tvůj dům blízko na několik kroků."
Ten děsivý neveselý úsměv od ucha k uchu ji bude pronásledovat už navždy.
Lamiel se obřadně uklonil se a s úkrokem vzad v tichosti zmizel v rostoucí temnotě svatyně jako duch, nezbyl po něm ani stín...
Jako v mrákotách Elzbet polkla, že ta noční můra konečně skončila, co nejrychleji se zahalila, upravila dekolt zavázaný na tkanici.
Stále se jí mírně motala hlava a bušilo v uších a nějak tušila, že to jen tak hned nepřejde, krev v jejích žilách se musela zase obnovit vydatným jídlem a dlouhým spánkem.
Popadla proto do stále rozechvělých paží své děťátko a otočila se, zamířila ven ke dveřím a skutečně, jakmile vyšla přes práh, stála na okraji temného lesa, a před očima měla celý Tristram zalitý měsíčním svitem jako na dlani.
Jakmile se však nechápavě otočila, za ní rostly jen stromy a žádný kostel, hřbitov, zříceniny ani jiné stavení.
Bylo to jako zázrak, iluze, ve kterou ani nedoufala, jako noční můra ze které náhle procitnete a která končí s kuropěním.
Ale než začnou kohouti kokrhat, zbývá ještě pár hodin.
Elzbet se vydala z kopce dolů. Holčička byla nakrmená a tichá, v poklidu spala, když jí nehrozilo žádné nebezpečí.
Až v domě Elzbet zapálila jednu svíci a pořádně se na toho tvorečka podívala, zda neutrpěla nějakou újmu. Nic zvláštního nebylo vidět, oddechla si, neublížil jí. Byla zdravá a celá bez jediného škrábnutí. Zato její tělo bylo stále jako v horečce, zesláblé, emocionálně zničené a touží po odpočinku.
Uložila holčičku do dřevěné kolébky a sama se svlékla a přetáhla přes hlavu bílou noční košilku. Rychle se umyla vodou připravenou v porcelánové míse a znovu se zastyděla, když umývala vlhko mezi stehny jako upomínku na dnešní pekelné dobrodružství a pomyslela na Lamielovy prsty, které se tam nalézaly.
Byl to tak zvláštní vzrušující pocit...
Měla toho hodně o čem přemýšlet ale kde začít?
Byla v tom až po uši, souhlasila s něčím, o čem věděla, že bude peklo pro blaho vesnice a své dcerušky. Prodala se.
Jiné slovo neexistovalo.
Jak si ale na Lamielovu přítomnost zvykne? A co budou sousedé říkat, až ji tu zítra uvidí živou, zdravou a s dítětem v náručí? Nemůže ho přeci pořád schovávat.
Jakmile se Elzbet dostala k jednomu problému, vyvstal ihned další.
Tohle nechtěla...
U všech pekelných pánů, proč se musela namočit právě do tohohle...
Co bude zítra?
Po koupeli Elzbet usnula, jako když ji do vody hodí, překvapivě rychle; zatímco do té doby nemohla zastavit proud trýznivých myšlenek a především pocitů, jakmile však ulehla pod teplou peřinu, upadla do bezesného hlubokého spánku.
Konečně je po všem, Elzbet může odejít, skutečně odejít se svým miminkem v náručí. Je propuštěna, protože má Lamiel dobrou náladu, jinak by asi neodešla jako mnoho takových duší pře dní. Řekněme, že se na ni štěstěna usmála ale na jak dlouho? Je jí jasné, že toho démona nevidí naposledy.

Lamiel a Elzbet
Kapitola 4.
Očekávaná návštěva
Pozor
18+
4.
Ráno přišlo nečekaně brzy a paprsky se namáhavě dotýkaly Elzbetina obličeje přes zaprášené sklo. Otevřela nejprve jedno a pak druhé oko. Po celé té noční události očekávala s konečnou platností, že zůstane celý den v posteli, ale po malátnosti nebylo ani památky naopak, probudila se svěží, jako nikdy, opravdu nikdy předtím.
Ne, že by se něco v jejím těle významně změnilo, to ne, ale buďto se vyspala opravdu delikátně, anebo musela ještě snít.
Mohla předstírat jako by předešlou noční zkušenost, tak nepopsatelně bizarní i děsivou zároveň, nezažila, jako by ji zastřel závoj zapomnění, ale vzpomínky vystupovaly jedna po druhé. Stalo se to.
To však nebylo to, co ji toho rána probudilo, byl to křik její holčičky. Elzbet vstala, zívla, prostřela si oči a přiblížila ke kolébce.
Holčička křičela jako by ji na nože brali, ale těžko to mohla přikládat paprsku, který se dotýkal jejích ručiček. Vzala ji konejšivě do náručí, rozvázala tkanici a přitiskla ke svému ňadru.
Ty malé prstíky, které se k jejímu prsu přitiskly, byly tak rozkošné a pak se něco změnilo.
Něco co otřáslo celým jejím nitrem, když jí její holčička kousla jako by ji nechtěla. Matka sebou cukla, bylo to ostré, ale její miminko ještě zoubky nemělo. Když ho však chtěla dát od sebe tak to nešlo. Jako by se do ní zakousla.
Bolelo to na tak citlivém místě, nechápala to, ale nyní to vypadalo, že je holčička spokojená. Až když se napila, zjistila Elzbet, že měla kolem bradavky dva malé vpichy a zhrozila se. Co jen ten ďábel včera její dcerušce udělal?
Chtěla si ji lépe prohlédnout a tak se přesunula k oknu, ale její děťátko začalo znovu hystericky křičet, jakmile její tvářičku naklonila ke světlu.
„Ššš, ššš, to bude, dobré holčičko," konejšila ji a houpala v náručí. Něco s ní nebylo v pořádku, byla pořád chladná jako by ji nemohla zahřát, vadilo jí světlo, ale jinak v noci kypěla energií. Byly to už dva dny, kdy se s Lamielem setkala, ale minulého dne se nikdo neobjevil. Elzbet měla pochyby, zda se jí to nezdálo, ale byla si jistá, že ne, možná jen vyčkával ale na co? Nebo ztratil zájem?
Minulý den vůbec nevyšla z domu, spíše polehávala a přemýšlela, na kolovratu předla vlnu a tiše si u toho broukala smutnou melodii. Lidi si museli všimnout, že je zpátky, její komín kouřil, když dělala oběd, ale nikdo se tam neukázal, až odpoledne kdy uslyšela hlasité zabušení.
Elzbet se nadechla a otevřela dveře, tohoto hosta však čekala ze všeho nejméně.
Na prahu stál otec Octávius se svým zarputilým výrazem a propadlými tvářemi.
„Jak ti mohu pomoci?" zeptala se uctivě, rozhodně neměla náladu na nějaké hádky.
Muž svým ostřížím zrakem si ji pozorně změřil.
„Vidím, že ses vrátila," promluvil nepříjemně.
„Ano," přikývla prostě, ale to mu nebylo dost. Octavius přitiskl svou pravou dlaň k tvrdému dubovému dřevu a prudce zatlačil, pak bez ptaní vtrhl dovnitř jako by před ním měla něco skrývat. Protáhl se kolem ní do světnice a orlím zrakem mapoval celou místnost.
„Věděl jsem to," ukázal chvějícím prstem na kolébku.
„Kdes ji našla?" otočil se k ní se svraštělým obočím. Šel z něho až strach.
„V lese, možná to nebyl démon ale nějaká zvěř, která ji vzala," lhala Elzbet.
„Zvěř, která by ji nechala nedotčenou? Žvásty, lžeš mi, Impérie stůj při mně, že mi lžeš!"
Matka zatnula zuby, oba věděli pravdu, ale i kdyby ji mučil, nepřizná se k tomu.
Náhle se Octávius otočil a vyrazil ke kolébce.
Ženu bodlo u srdce, vyrazil za ním a chytila ho pevně za paži.
„Tak dost! Je to jen dítě!"
Starý muž její ruku setřásl jako by nesnesl, aby se ho dotýkala, „mohla jsi sem přivést mor, kletbu, neštěstí na celý Tristram. Mým úkolem je chránit toto město a jeho obyvatele," ohradil se přísně zanícený pro svou víru.
Holčička v kolébce začala plakat, jakmile ji probudily zvýšené hlasy.
„Nic jsem nepřinesla a nejsem čarodějnice, našla jsem jen své dítě, je to snad zločin?" zavrčela jako lvice připravená k boji.
Octávius na ni hleděl s nevraživostí a vztekem ale neměl žádný důkaz, který by jí strčil pod nos.
„Za několik dní přijedou akolyté z Westmarche, vyslechnou tě a zjistí, co víš a já dám ruku do ohně za to, že mi tu lžeš do očí," s těmi slovy se rychlým krokem vydal ke dveřím a popuzeně zmizel.
Elzbet se těžce sesunula na židli u stolu a oddechla si.
Knězova výhrůžka však stále ležela ve vzduchu jako něco hnilobného co nešlo jen tak vyvětrat a odmávnout na později. Co se stane až muži Zakarumské církve přijedou, nebylo jasné, mohli se Lamiela zbavit, všichni by se radovali nad zabitým démonem, ale také to znamenalo, že budou vyslýchat ji jako jedinou přeživší. Měla se tedy radovat nebo si zoufat? Co proběhne jako první?
Mohla by to démonovi říci, co se do nového Tristramu blíží, ale opravdu to chtěla udělat?
Všechno bylo tak nejisté...
Co si měla počít? Stejnou otázku si kladla následující den i ten další, kdy už se rozhodla ve městě ukázat. Někteří obyvatelé Tristramu na ni hleděli s překvapením, další ji oslavovali, že se vrátila živá a zdravá a jiní si šeptali pod vousy, že je za to stihne trest a těch pár zbývajících matek ji závidělo, že má své dítě zpět.
Ač se to zprvu nezdálo, obyvatele to uvnitř změnilo, každá špatná zkušenost nebo neštěstí lidi změní, zvlášť pokud je nad vámi stále hrozba jako bouřkové mraky.
Pátého dne se měšťané obávali, každý své děti bedlivě střežil, ale po celý den žádné nezmizelo...
Pomalu se schýlilo k večeru. Elzbet uložila maličkou do kolébky, poté vzala hřeben a začala si česat své husté zlaté vlasy před zrcadlem po své pramáti.
Mnohokrát za těch pár dnů se zahleděla na obrázek pověšený nad ním, na maličký portrét Gregora, jejího zesnulého muže. Mírně avšak smutně se opět na jeho podobiznu usmála, vždy měla pocit jako by tu byl nějakým způsobem s ní. Ta představa jí pomáhala jít dál. Pomáhala přežít tu nepříjemnou situaci, vyplnit prázdné místo...
Nyní ale ta přítomnost chyběla.
Elzbet si povzdechla, musela si dodat odvahy, zatímco slyšela v dálce hrom.
Všechno bude dobré lepší než dobré, zejména že o osud mé jediné dcerušky bude skvěle postaráno, bdí nad ní samotní andělé.
Andělé? To slovo bylo na jazyku nějak hořké a ona dobře věděla proč.
Na pár vteřin sklopila oči, a když je zase pozvedla ke Gregorově obrázku. Zdálo se jí, že portrét toho obyčejného mrtvého mladíka jako by se zamlžoval, jako by ztrácel pevné kontury a místo něho se zjevovala zatím ještě nejasná, bledá tvář kohosi jiného, cizího a přitom jako by tam byl odpradávna...S dalším bleskem to bylo pryč.
Nejspíše už byla moc unavená všemi těmi trýznivými myšlenkami a ty jí manžela stejně nevrátí z hrobu.
Náhle jako by skutečně ten mrtvý vstal a přišel, někdo silně zabouchal na dveře.
Elzbet se tak lekla, že upustila hřeben na zem a ten zazvonil o prkna podlahy.
V té chvíli byl slyšet jen příval deště silně sršící do tabulek okna a veselé zahihňání její dcerušky v kolébce jako by to byla legrační věc a někdo cinkal zvonečky.
Jiné malé děti se bouřky báli, brečeli ale její dítě bylo jiné...jiné přičiněním někoho...
„Je již večer, kdo ze sousedů by se odvážil k mladé vdově takto jít?" zašeptala.
Že by se opovážil nějaký muž z města? Není to přeci tak dlouho, co ovdověla. Nechtěla však špinit mužovu památku tím, že k sobě do domu někoho pustí ale co když je to někdo kdo potřebuje pomoc v nouzi?
Elzbet hodila opatrnost za hlavu a přehodila si přes svou noční košilku pletený modrý šál a spěchala ke dveřím. Odemkla klíčem v klíčové dírce a otevřela...
Do světnice zavanul chladný vítr, který prostoupil i jejím veškerým ošacením nebo to byl strach? Návštěvník, jenž ji pod rouškou tmy přišel, navštívil, byla její noční můra.
Postava na prahu byla vysoká, oděná do tmavé tuniky a přiléhavých kalhot, tmavá krempa širokého klobouku clonila celý jeho obličej, a jak ho pomalu pozvedal, zasáhl ji pohled tak děsivý jako samo peklo, jež nenavratitelně zasáhne vaši duši.
Venku pršelo, mračna zakrývala měsíc a z dálky bylo slyšet hlasité hřmění.
Jako na potvrzení nehezkého počasí někde zakrákala vrána a pak oblohu ozářil blesk a v tom světle zahlédla jasně cizincovy oči. Hluboké, černé, pohlcující. Nebylo vidět ani žádné bělmo jen čirá temnota.
Elzbetina ruka vylétla ke rtům, které byly pootevřené v udivení nad takovou nevítanou návštěvou.
Staré a přitom pořád ještě čerstvé vzpomínky, které si člověk nechce připomínat, se rychle vracely. Znovu zavál vítr a Lamielovy bílé vlasy zavlály jako závoj z pavučin.
Žena začala ustupovat do světnice, dokud se s leknutím nezarazila o pevný dubový stůl. „Ty..."
V jistém smyslu si všimla, že Lamielův zjev byl nestvůrnější než tehdy v omšelé svatyni. Těžko říci, čím to bylo způsobeno, ale když se nyní objevil před jejím domem a vstoupila na jeho práh, jevil se ještě protáhlejší a děsivější, nelidštější. Propadlé tváře, bledá kůže, malé vrásky kolem očí.
Jak se krok za krokem blížil, Elzbet se zdálo, jako by se jeho dlouhé hubené paže natahovaly přes celou potemnělou místnost. Chtěla křičet, ale z hrdla nevyšla ani sebemenší hláska.
Jakmile vešel, dveře se samy zavřely, a uvěznily oba dva ve světnici, s krbem a pod ním zavěšeným kotlíkem. Na trámech u stropu visely zavěšené byliny a koření, jež se sušilo a dávalo domu příjemnou čerstvou vůni nyní okořeněnou smrtí.
Lamiel sňal svůj klobouk, jako by se jí uklonil podle dobrých mravů a nechal ho spadnout na zem, jeho husté bílé vlasy jako by skutečně tvořila hedvábná pavučina rozlézající se po zdech a zanechávající v domě své stopy.
Jeho kroky se zastavily nedaleko zkoprnělé matky.
Upír naklonil hlavu ke straně, jako bych si ji zvědavě, skoro zkoumavě prohlížel, jeli-to skutečně ona, ale do jeho tváře již kromě momentu zablesknutí pořádně neviděla. Elzbet vnímala jen jeho nelidskou auru v kontrastu jak s okolním šerem, tak především uhlově temným dlouhým rouchem, spadajícím mu nad kolena. Dlouhé štíhlé nohy měl nyní v černých punčochách, zakončují tiše klapající střevíce s ostrou zvednutou špičkou.
„Snad jsi na mě nezapomněla, má sladká Elzbet a nechala své překrásné bílé prsy plné mléka pro má hladová ústa," pronesl líbezným, zvonivým hlasem a hlasitě, démonicky se zasmál.
„Přišel jsi..." vydechla konečně jako by tomu nemohla sama uvěřit.
Démon opět naklonil lehce hlavu na stranu v jakémsi výsměšném gestu. Na rozdíl od něho, který ve tmě viděl velice dobře, ona mohla pozorovat jen netvorův obrys, jelikož jediné světlo přicházelo nyní oknem. V krbu dohořívalo dřevo, ze kterého už zbyly jen rudé oharky.
„Stále se mě bojíš? Třeseš se a vím, že to není zimou..." zazářil úšklebek do tmy.
„Nebojím," zakroutila Elzbet hlavou a v tu chvíli se rozešel a pokračoval až k ní.
Udusila v sobě výkřik strachu, ale jako by s ním přicházel i chlad.
Bradavky pod košilkou se jí zahrotily a vystoupily přes tenkou látku. Nejraději by utekla, ale nebylo kam. Jediné co instinktivně udělala, aby se od něho co nejvíce separovala, bylo, že se vyhoupla na stůl a tam zůstala sedět.
Nebyla to právě nejlepší pozice, ale více to nepromýšlela, protože se Lamiel přiblížil až do bezprostřední blízkosti.
Přestože seděla na dřevě, nejméně o celou hlavu a půl ji pořád převyšoval, musela lehce zaklonit svou vlastní, aby mu čelila z očí do očí nebo spíše jen slepě odhadovala, kde mohou být, jelikož moc přes panující šero neviděla.
V té tmě si ani nevšimla jeho ruky, jež cosi uchopila a zatáhla. Tkanice mezi ňadry se natáhla a pak povolila, dekolt se rozhalil...Nebylo pochyb co chce a pro co přišel.
Nechodil kolem horké kaše.
Elzbet se neskutečně zastyděla, nevěděla, zda si na tohle dokáže zvyknout, ale teď byla zahnaná do kouta, v zajetí, nemohla se nikam hnout ani utéct.
Světničku zaplnil jen její zrychlený dech, cítila, jak se látka rozhalila do stran a nyní byly na odiv její nalitá prsa.
Ve chvilkovém odlesku blesku zahlédla, jak se Lamiel ohlédl na tichou kolébku v níž spočívalo spící děťátko...
„Vezmu si teď, co patří mně; ona to dnes již nepotřebuje," pronesl se zajiskřením v černých očích, v nichž se mihnula dvě nepatrná stříbrná světélka. To když shlédl z její překvapené tváře na lákavě rozhrnutou košilku.
Pomalu poodhrnul konečky chladných prstů okraje látky tak, že byla na odiv obě plná prsa v celé kráse a s neskrývaným obdivem a hladem vydechl.
„Pět dlouhých dní jsem hladověl a stojí mě velká námaha se na tebe nevrhnout má drahá Elzbet," zavrčel tak tiše, až to mohla sotva slyšet.
Kochal se tím božským pohledem, jakoby mu v jistém smyslu patřila. Snad se Lamielovi zdála i větší než minule ale spíše to zapříčinil ten hrozný stravující hlad v jeho těle, který věci více zkrášloval.
Jedním drápem přejel přímou čarou od klíční kosti směrem dolů, a když zavadil o bradavku, krásně ztvrdla a připomněla svou barvou zralou jahodu.
Překrásně a přímo božsky naplněná prsa, nalitá k prasknutí. Upír vnímal jemné žilky vinoucí se pod její něžnou bílou kůží, mléko a krev, které v nich proudí a činí je tak obrovskými a rozkošnými...
Naprázdno zamlaskal, „jsou tak plná, má sladká Elzbet, plná pouze pro mě. Nemám pravdu?" usmál se širokým úšklebkem a shlédl blahosklonně k její zrůžovělé tváři, husté bílé obočí se mu zvědavě nadzvedlo jako by snad čekal na její souhlas.
Elzbet byla tak neskutečně nervózní, že nevěděla co říci. Nevěřila mu a stále nevěděla co má od takového úskočného stvoření pekla čekat. Tou poslední chybou bylo mu věřit a ona nebyla tak pošetilá ani naivní, aby to udělala.
„Je to jen obchod," vydechla a snažila se to tak i brát, „můj život, mého dítěte a ochrana města za tvé...jídlo," to poslední slovo spíše hořce polkla, ale na oplátku dostala smích, který ji polechtal na kůži. Až příliš blízko jak se ten netvor sklonil a dýchal jí na rty.
„Obchod," zopakoval to slovo přemýšlivě po ní a Elzbet náhle cítila dlaně na svých kolenou, trhla sebou.
„Obchod, víš, co to slovo vůbec znamená? Já neobchoduji s lidmi a nic si neberu násilím," odpoutával její pozornost. Snažila se bránit a držet nohy u sebe ale nebylo to nic platné a on je téměř jemně rozevřel do stran!
„Prosím ne," vydechla Elzbet ale to už byl mezi nimi, aby měl lepší těsnější přístup. Naštěstí byla mezi nimi ještě vrstva látky.
„Obchod?" slyšela, jak si ji dramaticky dobírá, „pokud je to podle tebe tedy obchod, mohu si vzít, co chci v protihodnotě za tvůj život," vyhrožoval Lamiel tím sladkým hlasem, který ji vábil, a přitom cítila, jak se obřadně sklonil níž a políbil její ňadro těmi popelavě tmavými rty.
„Říkal jsi jen...jídlo..." snažila se smlouvat a k její hrůze vnímala, jak přitisknuté dlaně k její kůži jedou od kolen po jejích stehnech velice pomalu nahoru, aniž by tomu mohla zabránit a braly sebou i látku košilky, která svádivě odhalovala ta ladná lýtka, jež se nyní dotýkala upírovy semišové tuniky.
„Povím ti jednu věc Elzbet. Nerad slýchám o obchodě, zní to jako nějaké ohavné handlování kus za kus masa. A ty nic takového nejsi, nejsem ani otrokář, i když jiní démoni k tomu mají blízko. Ne, to co děláš, děláš dobrovolně. Chtěla jsi ochranu i život a tak na oplátku něco musíš nabídnout," vysvětloval pomalým, klidným a studeným hlasem, když zvolna, beze spěchu vyhrnoval košili výš a výš jako by jí tím chtěl napovědět.
Po bílých lýtkách obnažil kulatá kolena, po nich půli hebkých stehen a stále to nemělo konce...
„Dohoda je přiléhavější, má Elzbet. Nečiním nic proti svému slovu, které jsem ti dal a pouze si beru, co je mé. Chceš mi snad říct, nebo dokonce přísahat, že je ti má blízkost odporná? Že jsi mnou znechucena, že tě nespalují mé dotyky a polibky? Nelži, vidím ti do duše," dodal tiše avšak důrazně.
Ta slova zavířila kolem jako dozvuk ozvěny, která na ni nepřestávala ze všech stran doléhat.
Lamiel se ještě jednou sklonil, snad i klekl na jedno koleno a Elzbet zatajila dech, když se jeho hlava přiblížila k ní. Upír vyplázl dlouhý kmitavý jazyk podobný hadímu a jeho špičkou ženě přejel po husí kůži nad kolenem a víš na stehno. Olízl i druhé a přitom bavlněnou košilku vyhrnul ještě více nahoru, až její okraj zastavil kousek od klína, který ještě neobnažil. Stejně jako dárek, na který se neskutečně těšil, ale dokázal se přinutit k trpělivosti.
Když konečně ochutnal, po čem celých pět dní bažil, zvedl hlavu, vytřeštil veliké oči a Elzbet mohla spatřit, jak rozevřel nelidský chřtán, až se jí chtělo vykřiknout.
Vzápětí pustil její nohy, popadl zespodu obrovská prsa a pořádně s nimi zatřásl a požitkářsky zmáčkl, až jedna z bradavek uronila krůpěj mléka.
Ihned na to se rozevřenými ústy přitiskl k pravému těžkému ňadru, chytil ho do obou rukou, zcela ho kostnatými prsty obemkl a mačkal, aby uvolnil příval té životadárné tekutiny.
Ač by to pro mnohé vypadalo jako napadení, pro Elzbet to byla neskonalá úleva.
Bylo ho tolik a její holčička ho nemohla všechno vypít.
To napětí a tíha se postupně pozvolna vytrácelo.
Poslouchala Lamielovy vzdechy ze samé lačnosti, se kterou její prso pojal a sál, ostrými zuby se jemně nořil do tenké kůže, jako by jí chtěl zabránit tomu, se nedej bože, odtáhnout, ale nebolelo to.
Při jednom hrubším zatahání Elzbet hlasitě zasténala, byl to tak silný zážitek. Téměř nepopsatelné i nepochopitelné zároveň.
Cítila upírovy rty, jak objímají její bradavku, chladné a vlhké, příjemné.
Téměř cítila jeho hmatatelný hlad, s jakou chtivostí se pustil do svého díla. Jak polykal celé doušky toho bílého nektaru.
S každým dalším polknutím bylo pnutí v ňadrech příjemně menší. Byla to pro matku neskutečná úleva, zavřela oči a její obličej se lehce uvolnil, pootevřené rty měla lehce suché a občas po nich přejela jazykem, aby je navlhčila, ani si neuvědomila, že její vlastní ruce se samy přesunuly a nejen to. Zapletly se do Lamielových vlasů!
Bože, byly tak jemné, měkké jako hedvábí, klouzaly jí mezi prsty jako stříbrné nitě. Lehce do nich zatínala nehty a zase povolovala podle toho, jak moc ten démon sál. Venku hřmělo jako by to dokreslovalo celou strhující situaci mezi smrtelníkem a splozencem pekla ale to bylo to poslední čeho si Elzbet všímala.
Upírovy předlouhé stříbrné vlasy se rozprostřely po jejím těle, jako hádci se plazily po bělostných stehnech, jemně lechtaly a nepatrně šimraly jako chmýří bodláčí.
Lamielův obrovský hlad byl strašný, byl nenasytný jako vyhladovělá bestie, která se přišla bezostyšně nakrmit; kdyby Elzbet jen viděli její sousedé, upálili by ji za něco tak pohanského...
Za oknem do světnice se míhaly blesky, mohl by za ním klidně stanout některý smrtelník a celý výjev sledovat. A co by jeho oči viděly?
Tak bizarní a necudnou, zhola rouhavou podívanou!
Lidé tohoto věku a místa se báli mít byť jen takové myšlenky, báli by se cokoli takového provést, a přesto byly ve Svatyni odvážlivci, služebníci Mephista, Baala a Diabla.
Tajné zapovězené kulty skrývající se před lidmi uctívající pekelné pány. Přinášející oběti, pořádající rituály plné smilstva jaké by si tu nikdo nedokázal ani představit.
Ale kdo by nyní přišel, viděl by na zemi klečet nelidsky protáhlou, vyzáblou postavu v černém rouchu, jejíž dlouhé prsty připomínající ruce umrlce sápající se po ženiných gigantických plných prsech, které se do nich bořily jako do měkké a hedvábné bavlny, vychutnávají je každým dotykem.
Smrtelník by viděl, jak se ta prapodivná, nelidská bytost sklání, jak si nechává obrovské prso jako veliký šťavnatý plod spadat do úst a polyká je.
Zatímco Elzbet byla zaujata Lamielovou péčí, ten toho využil a odvedl tak její pozornost.
Pomaličku vyhrnul ženiny šaty, až na její boky a obnažil tmavě zarostlý klín. Bez varování do něj vnořil nejprve jeden, poté dva a nakonec dokonce tři své hubené prsty.
Šťavnatá pochva zamlaskala jako broskev, která si říkala o kousnutí.
Jakmile ji začal zkoumavě hladit a sytit se skrze prsty jejím horkem. Elzbet shlédla dolů a spatřila jen tu smrtelně bledou tvář, po níž přelétl záchvěv vzrušení, lačnosti a pobavení.
Bylo to zvrácené, vnímala, jak se v ní jeho prsty pohybují, jak ji vyplňují, dva byly možná tak akorát ale tři víc než dost, nebylo tam ani kousíček volného místa. Roztahovaly se tam s každým pohybem ven a dovnitř, bylo nemožné si toho nevšímat.
Z ženiných rtů unikaly steny rozkoše, sama lehce prohnula boky, jak se Lamiel otíral o její vlhkost.
Nutilo ji to podlehnout tím pro ženu nejzvrácenějším způsobem.
Nenáviděla se a přitom nechtěla, aby přestal.
„Vysaji celá tvá sladká, andělská prsa, jsou jako nebeské hody, na něž jsem nebyl pozván, jako plody andělů, které jsem si bezostyšně utrhl..." vydechl uchváceně, poté se zasmál a Elzbet viděla, jak prsty které byly před malou chviličkou uvnitř její svatyně nyní tou nasládlou vlhkostí obkroužily bradavku, na kterou se ihned přisál a zmučeně zamručel když ochutnal.
Zabořil obě ruce do jejího pravého obrovského ňadra a bez ohledu vsál největší kus, co jen dokázal. Lamielovy rty žadonily a braly si víc a víc, až měl veliký nestvůrný chřtán plný, v návalu euforie zaryl do té jemné kůže své ostré zuby, až se z ní vyřinuly krůpěje krve.
Byl to pro člověka hrozný pohled.
Upír ty potůčky rudé krve spolu s bílým nektarem, olízl jako nějaký zvrácený předkrm odspodu až k hrdlu a zase zpět, neschopen se nabažit jednoho i druhého.
Ta naléhavost v těch černých očích, zuřivý chtíč, z toho měla Elzbet největší strach že ji pohltí.
Lamielova touha po tom ji zničit, nasytit se, pohltit její bílou duši i tělo. Děsilo ji to, a přesto nemohla vzdorovat. Měli dohodu a ta byla platná do té doby, když mu dovolí, co chce...
Jak Elzbet bezbranně seděla na tvrdé desce stolu, zprvu jí to bralo dech, to olizování, ta starost, zaklonila hlavu a propnula lehce záda, čímž mu nevědomky obě ňadra ještě více vystavila. Vzal to jako výzvu.
Když však kousl do jejího ňadra, pocítila ostrou bolest a vykřikla do úderu hromu. Bolelo to, ale konejšil ji chtíč ve vlastním klíně, nečekaná kombinace, vskutku.
Když ji však Lamiel náhle pustil ze svých spárů, neudržela rovnováhu a dopadla zády na desku stolu. Ty její ohnivé vlasy se po něm rozlily jako oheň.
Obě studnice mléka se tím nárazem krásně zavlnila, což neuniklo upírově pozornosti...
Zálibně si ji prohlédl.
Přes ty velké kopečky neviděla Elzbet nic, a pak jak se na ni začal hrozivě pomalu sápat jako nějaká divoká šelma.
Obě démonovy paže se náhle objevily vedle ženina těla, stala se pod ním uvězněná.
Ležela na stole jako nějaká trofej, přestože to tak možná i bylo.
Oběť bylo příhodnější slovo.
Upírovo konání tomu ale odpovídalo: byl sice spíše vášnivý a vřelý nežli nepřátelský, avšak Elzbet nedokázala ani domyslet, jaké by to mělo následky, kdyby se zprotivila jeho vůli...
Cítila z něho přesně ten způsob autority, která sice a možná překvapivě na jeho démonickou krev ctí určité zákony či dohody, avšak jestliže by se je kdokoli snažil narušit, propadl by jeho strašnému hněvu a trestu.
Proto když se nad ni vzepnul, dlouhé šlachovité paže ukotvené jako ocelová lana podél Elzbetiných boků opřených o stůl, věděla, že musí hrát podle hry - podle jeho hry.
„Vezmu si tě. Vezmu si tě... celou," dodal démon šeptem, ale přeci tak pronikavě, aby ji to znělo stále v hlavě, neboť si uvědomila, že smilstvo bude dovršeno s jejím nebo bez jejího souhlasu.
Nejen že nakrmí bestii, ba co hůř, démona, ale dá mu i to poslední, své lůno.
Lamiel si olízl své plné černé rty nad tou čekající hostinou, která se mu tak velkoryse nabízela. Elzbet náhle vykřikla, když ji popadl oběma rukama pod stehny a zaryl samou nedočkavostí do té něžné hladké kůže špice dlouhých nehtů, až jí z ranek vytryskly krůpěje čerstvé krve.
Když znovu spatřil a cítil krev, vycenil ostré zuby, které jako by se při ženině upřeném pohledu skutečně prodlužovaly a činily z něho větší stvůru...
Elzbet zároveň vnímala, jak třebaže děsivě překrásná tvář nabývala ještě ostřejších rysů. Špičatá brada se protáhla dolů, uši se taktéž elegantně zašpičatily, oči se zdály snad ještě větší, až připomínaly oči obrovského netopýra, snad trochu i dravce. Nehty na rukou se nyní proměnily v opravdové černé drápy...
Jakmile se rychle podívala zpátky, upírův vzhled se začal měnit v něco ještě děsivějšího než předtím. Elzbet se posunula dopředu, ale ty oči ji varovaly, že to by dělat neměla, zvláště když byly ty ostré drápy tak nebezpečně blízko jejímu tělu.
Lamiel pustil její rozechvělá stehna a natlačil se mezi ně, aby cítil to horko z jejího odhaleného klínu, nyní už ho stálo neskutečné úsilí nepodlehnout čisté nespoutané brutalitě.
Zvedl ruce a drápy se ztěžka zaryly do dřeva stolu, jednou paží se však k jejímu děsu a napětí začal obnažovat. Zpod černé tuniky se objevilo něco nelidského, tlustý penis plný černých žil, jež viděla ve chvilkovém záblesku.
Lamiel se démonicky ušklíbl od ucha k uchu, děsivý od pohledu k nepoznání. Elzbet se už nadechovala k něčemu, čeho by později litovala, ale jeho tělo se na ni sneslo jako černý mrak. Ihned udusila v hrdle vše, co měla na jazyku, když ucítila jeho dech na svých rtech.
Ta ďábelská stvůra využila jejího strachu a učinila první tah.
V nestřežený moment naplnil její rozevřenou pochvu a vnořil do ní svůj pyj, až nadoraz...
Elzbet rychle vyděšeně dýchala, ňadra se jí tím způsobem lehce zhoupla při každém nádechu, ale to ani nevnímala, zato co cítila, byla hrůza. Čirá nefalšovaná hrůza deroucí se na povrch společně s výkřikem.
Celé tělo se jí třáslo, chtěla dát nohy k sobě, ale nešlo to. Démon stál těsně u stolu a nebyla ani žádná možnost se zakrýt.
Beznadějné. NEMOŽNÉ. Elzbet pootevřela rty, chtěla křičet, volat o pomoc, pohled jí dokonce sklouzl k okenicím, ale kdo by byl v bouři asi venku? Než se však stačila vzpamatovat, náhle byli spojeni, jako muž a žena v něčem co se ani nedalo popsat jako milování spíše podrobení.
Byla to oběť. Ano, oběť za vesnici, opakovala si.
Z jejího labutího hrdla ne neunikl výkřik ale tichý sten. Než nad vším však stačila přemýšlet, uslyšela hrdelní výsměšné: „ššš..."

Lamiel
Kapitola 5.
Spojení
Pozor
18+
5.
Lamielův konejšivý dech se otřel o její suché rty.
„Není proč křičet má sladká Elzbet ani plakat," téměř něžně slíbal slaný potůček na její tváři jako by se ji snažil uklidnit.
Nenáviděla ho, bála se ho ale jediné, co mohla spolknout, byl protest.
Nebýt prudkého deště, Elzbetin výkřik by se jistě donesl k někomu z vesnice. Protože byla však navíc hluboká noc, nemohla doufat v pomoc - a koneckonců, nač by jí taková pomoc byla?
Lamiel sice přísahal, že za její tělo zaručí bezpečí všem krajanům nového Tristramu, ale když nyní viděla jeho nestvůrnější rysy, upírově přísaze tak docela nevěřila.
Byl mezi jejími stehny, hluboko uvnitř, silný, pevný, vzrušený a nehýbal se jako by si vychutnával ten drtivý pocit vítězství.
Lamielovy rty putovaly po její tváři, až sklouzly do kolébky krku. Ženiny ruce ihned instinktivně vyletěly vzhůru a dlaněmi se zapřely o jeho hruď.
„Prosím dost, tohle jsem nechtěla, tohle..." dech se jí zrychloval jak začala koktat, kousala se do rtu a cítila, jak se chvěje. Možná to byl jen strach z neznáma. Strach z něho.
Její nehty se zaryly do černé semišové látky Lamielovy tuniky, ale ani to s ním nepohnulo.
Svírala jeho napjatý penis uvnitř sebe a k hrůze zjistila, že to nebylo nijak nepříjemné, ba naopak.
Jakmile Elzbet zaryla své nehty do démonova šatu, uvědomil si, jak mu náhle překáží; nehodlal se ochudit o její teplo, o tření jejich těl.
Nezaváhal a přetáhl si horní díl kutny přes hlavu rychlým pohybem, odhodil jej na prkennou podlahu kamsi do tmy a obnažil tak nesmírně šlachovité, hubené a smrtelně bledé tělo.
Kontrast vystupujících žeber, urostlé hrudi, štíhlého pasu a svalnatých dlouhých paží byl zarážející.
Znovu se líně jako šelma zapřel rukama o stůl, zaryl do něho černé drápy a začal náruživě přirážet penisem do jejího klína, hlouběji, až zcela nadoraz jako by tak stvrzoval dobité území. Nutil ji tak k dalším výkřikům blaženosti a děsu.
Svým počínáním ženě přinášel směsici neskonalého vzrušení i bolesti, protože na ni ve své vášni nebral ohled, ale zároveň jí těmi rychlými výpady dával nepoznanou rozkoš.
Stůl byl pevný, a přesto se mírně prohýbal.
Lamiel vztáhl ruce k Elzbetině hrudníku a dlouhými drápy, které vytrhl ze stolu, roztrhl její košili vedví; obrovská prsa se zatřásla, jak se podívala na světlo světa a dál se pohupovala v rytmu drtivých dech beroucích pohybů.
Elzbet držela, neopovažovala se odmítnout, oči měla pevně zavřené, soustředěné nakrčené čelo a záda co chvíli prohnutá.
Žena v další chvíli ucítila škubnutí, rychle rozlepila víčka od sebe a zjistila nejen, že je nahý ale i její vlastní noční šat je roztržen od shora až dolů!
Démon uchvacující to téměř nahé tělo pod sebou se mimoděk zadíval na to lákavé bledé hrdlo tepající životem.
Vycenil jehlovitou čelist a každý, kdo by to pozoroval, by řekl, že se co nevidět zakousne jako žralok do chutného masa. Tma uvnitř světnice jako by byla ještě hmatatelnější a vystupovala z ní jako přízrak Lamielova obludná, ale bizarně krásná tvář.
Při každém zablesknutí jako by měla jiný výraz.
Každý příraz byl pro Elzbet jako brána do pekla i ráje zároveň.
Neuvěřitelně vzrušující.
Vnímala, jak se k ní její ďábelský milenec každých pár vteřin přiblížil, naplní ji až po okraj a otře o její horoucí klín. Naopak ji jeho tělo krásně chladilo.
Příjemný požitek.
Dlouhé mužské prsty se pásly na jejím hladkém břiše, zatáhla ho před ním, ale oni se zase plazily výš a výš, rozdělily tak oba konce rozpárané košilky jako by z bavlněné látky vylouply diamant neskutečné hodnoty.
S neskonalou něhou zápasící se chtivostí cítila, jak se černé drápy sápaly na ta velká ňadra vystupující z tenké zničené látky. Dvě kypré hory s růžovými keři na svém vrcholu.
Stále se nepřetržitě vlnila téměř hypnoticky pod Lamielovým hladovým pohledem, zkoumal je, dotýkal se jich, zatímco Elzbet byla pod ním bezmocná, drobná ale na lidskou ženu dobře stavěná.
Prohýbala se v zádech i bocích, jak mu začala vycházet vstříc, což byl první náznak náklonnosti, která ho ještě více potěšila a rozbouřila.
Upírova rozkročená stehna se dotýkala těch jejích a pak to hlavní. To velké silné uvnitř co jí působilo taková muka i rozkoš...Více roztáhla nohy od sebe.
Lamiel to pozvání přijal s otevřenou náručí, chtěl jí poskytnout slast, vyvolat chtíč jaký ještě nezažila a pak se jím nasytit.
Naopak Elzbet se toho obávala. Co se stane, když podlehne? Vezme si její duši? Budu mu muset sloužit? Ne tohle nechtěla, nechtěla být ničí otrok...
Lamiel rozhodl za ni.
Popadl svou společnici za nohy pod stehny, zvedl je, a zatímco do ní vnikal, vyplázl svůj nelidsky dlouhý jazyk a levé stehno lačně olízl, až na něm zůstala krůpěj slin.
Ty dva nádherné nalité kopce, jež se před ním zdvíhaly, lákaly upírův pohled, měl chuť se k nim znovu přisát a krmit se z nich, ale když pomyslel na tu libovou krmi, znovu spočinul zrakem na jejím překrásném, tak něžném hrdle.
Útlá šíje lákala o nic méně než obrovská prsa. Bylo těžké si vybrat, který z hladu je naléhavější a primitivnější.
Při tom pohledu instinktivně zatnul zuby a zasyčel poháněn větším chtíčem.
Pohyby démonových boků se staly razantnější, přírazy v rychlejším tempu neúprosnější.
Kupředu ho poháněly Elzbetiny hlasité vzdechy, které někdo už jistě musel uslyšet - ale kdo, když všichni spali anebo se v temné předtuše bázlivě krčili u svých krbů? Vždyť psi byli ticho, bojácně se tlačili k zemi a tiše skučeli.
V tu chvíli to již nevydržel, pustil ženiny nohy, které visely přes okraj stolu, a skrčil se prudce dolů.
Jednou rukou silně zmáčkl jemné hrdlo a v mžiku nebožačka uslyšela ledové zasyčení, proti své kůži jako by se jí kolem krku omotal had.
Ten zvuk byl však ještě démoničtější a řada Lamielových ostrých zubů se agonicky vnořila do horké lidské kůže nad klíční kostí.
Elzbet cítila, jak se ta chladná ruka proplazila kolem jejího těla, až ji měla náhle mezi lopatkami na zádech. Lehce ženskou horní část těla pozvedl, takže jí hlava přepadla dozadu a zaklonila se. Lepší přístup ke krku, horké krvi, která při sání unikla. Pár kapek steklo do údolí mezi ňadry.
Zalapání po dechu, které se znovu proměnilo v útrpné zasténání, bylo téměř neslyšitelné. Byl všude kolem ní, uvnitř, v mysli, nebylo místo které by nevyplňoval.
„Prosím dost, už dost..." vydechla ochraptěle Elzbet skrze své rudé opuchlé rty od vlastního kousání.
Nikdo však na ta slova nedbal, Lamielovi přišla spíše k smíchu.
Jak by ona něco mohla rozkazovat jemu. Směšné.
Démonovy oči byly obrovské podobné ještěřím, avšak bezedně temné jako noc, což ale v tu chvíli vidět nemohla, zato vydala několik bolestných stenů.
Jakmile se upír zakousl, silně přirazil do jejího lůna, jednou, dvakrát, třikrát...poté se nadechl a mírně odtáhl.
Horká krev skanula z jeho úst na bradu a z ní odkapávala na kyprá ňadra, po kterých stékala jako rudé slzy.
Byla to jen chvíle. Nečekaná bolest Elzbet vyděsila, pokusila se bránit, marně. Tlačila na tu nahou hruď rukama. Chtěla jej ze sebe odstrčit, ale každý pokus se minul účinkem, navíc v tom odvěkém tanci obou nahých těl nebylo místo na protest. Elzbet děsilo pomyšlení, jako by její prosby ani neslyšel nebo je spíše ignoroval.
Celá situace se vyhrotila, jakmile ten ďábel penisem naposledy přirazil až na dno Elzbetiny mokré pochvy a bez výčitek ji naplnil spoustou horkého semene.
Stvrzení celého díla.
„Prosím bolí to...prosím," pohybovala němými rty. A nakonec cítila jak se jeho tělo napřímilo, ztuhlo jako ve smrtelné křeči a pak...Dílo bylo dovršeno.
Jako by tento obludný svazek stvrdila i sama příroda, neboť když vytekl pramen bílého semene na zem, malé dítě v kolébce spustilo divoký pláč, ač dosud poklidně, skoro jako zabité spalo.
Déšť se zmírnil, bouře ustala zcela; Lamiel vysunul z toho pokořeného lůna svůj veliký penis slizký od semene i ženské šťávy a ukázal se v celé své pompézní kráse.
Bez jediného slova se pomalu od rychle oddechující Elzbet odtáhl, obrátil se, na sobě měl jen volné černé kalhoty sesunuté na bocích. Svalnatá záda byla nahá a v odrazu měsíce si žena na stole krátce všimla dlouhých černých jizev, které bledou kůži hyzdily.
Kde k nim přišel, těžko odtušit.
Vypadaly jako pohlazení pekelným bičem, jehož stopy nikdy nezmizí jako připomínka toho co se stalo. Byl to hrozný pohled.
Lamiel obrácen k ní zády, sebral svou tuniku a navlékl se do ní. Poté se jeho vytáhlá postava přesunula k oknu a hleděla zamyšleně zamlženým sklem k černému lesu, tam kde se poprvé setkali před pěti dny.
Bylo skoro až podezřelé ticho, které Elzbet drásalo nervy.
„Nyní tě opustím, Elzbet," pronesl tiše s rukama založenýma za zády, klidně, načež se k ní působivě otočil.
Upírovy nestvůrné rysy byly náhle ta tam jako by se v okamžiku ztratily a místo nich byla opět bledá a sličná, takřka elfská tvář, za kterou by ženy položily život.
Vysušené vrásky a jizvy záhadně zmizely, bylo to neuvěřitelné!
Pomohla mu snad její krev tak zregenerovat tělo? Nesměla zapomínat, že to nebyl člověk.
„Bude se ti zdát, že je svět jiný. Budeš mít prazvláštní sny, noční můry, v nichž staneš na prahu šílenství," pokračuji klidně, ale ne odměřeně nebo pobaveně, mluvil vážně a překvapivě zúčastněně.
Udělal pár kroků, přišel blíž a na ten popud si uvědomila, kde a jak stále byla, nahá na stole.
To už si rychle chvějícími prsty zahalovala mokrý klín zbytky roztrhané košilky a rozdychtěné tělo, které ještě pulzovalo prožitou energií. Styděla se.
„Vrátím se. A ne jednou, neb naše dohoda trvá. Trvá věčně."
Usmál se démon a pohladil ženu ve vlasech.
„Seznáš však, že já jako tvůj ochránce je dar, co jsem ti dal, je skutečný dar. Možná ne dar od boha, možná snad dar z podsvětí, chceš-li tomu tak říkat. Je to však dar ode mě, od Lamiela."
S těmi slovy se pouklonil, na podpatku otočil a s posledním pohledem do těch vyděšených, unavených očí zvolna odešel z Elzbetina domu.
Jediné co jí zbylo jako upomínka, byl namožený klín a široký klobouk ležící na podlaze spolu s hřebenem.
To co se stalo, nešlo brát na lehkou váhu, vše se tak nějak komplikovalo. Už nešlo jen o nějaký směnný obchod, tohle bylo něco více citového, Elzbet měla vědět, že démon se jen s něčím nespokojí.
Elzbet měla strach, divný strach, který jako popínavá rostlina omotávala každou část jejího těla, avšak hned té noci upadla do hlubokého spánku.
Byla to dlouhá noc plná nových věcí, divných zlých i vzrušujících věcí. Nerozuměla svému chtíči, protože i když měla strach, hluboko ve své duši ho podvědomě chtěla.
Přitahovalo ji to kouzlo osobnosti, které ho halilo.
Lamiel, démon. Jméno někoho koho neznala a ulehla s ním.
S démonem se jménem anděla.
Zatracence.
Následující dny žila ve strachu, že se znovu objeví, že přijde každou noc a vezme si ji třeba i na zemi. Kdekoliv kde podlehne jeho vůli.
Byla nervózní, zda je někdo neuvidí, zda nikdo nezjistí její noční návštěvy. Neuměla si vůbec představit, kdyby na to někdo přišel. Co by dělala?
Neustálé obavy naplňovaly vzduch tam, kam šla. Byly pořád s ní ve dne v noci. Někdy měla strach, že se z toho zblázní, myslela na svého mrtvého manžela a měla výčitky.
Co by tomu Gregor řekl?
Zatratil by ji? Odvrátil by se znechuceně od ní?
A co bude, až přijedou akolyté Zakarumské církve? Museli dorazit podle Octavia každým dnem...
Ale ať Lamiela čekala, jak chtěla, nestalo se tak ani další den.
Začala doufat, že ho zklamala, že odešel, ale on jen vytrvale čekal jako předtím. Nejspíše se zde objeví každých pár dní, odhadovala.
Kdyby ji takto využíval denně, uchřadla by nedostatkem krve jako rostlina bez vláhy.
Dceruška jí také dělala starosti, vadilo jí denní světlo, bodalo to dítko do očí, pálilo na kůži a její pokožka sluncem mírně růžová začala blednout jako porcelán. Jako by byla nemocná ale lék na tuto chorobu neměla, zato měla pořád hlad.
Hlad, který šel utišit jen jejím mlékem a krví.
Lidi na ni začali divně nahlížet, že nevychází ven z domu, a když zavítala na trh, nechala holčičku doma, tím to bylo ještě více podivnější.
Šeptali si.
Elzbet se bála a o dva dny později se její předtucha naplnila, do města přijelo několik mužů na koních.
Nevypadali nijak přívětivě, eskorta v červených těžkých pláštích a výzbroji.
Přijeli za soumraku. Otec Octavius je obřadně krátce uvítal a pozval je do městské radnice.
Muži upoutali koně a vešli do domu, poslední z nich se venku ještě rozhlédl kolem sebe jako by se ujišťoval, že je nikdo nevidí, což bylo nemožné. Na ulici bylo nejméně dvacet lidí, kteří se vraceli do svých domů. Nebyl nikdo, kdo by muže ignoroval.
Ten však stále otálel s jednou nohou nakročenou přes práh, jeho pohled ukrytý v temnotě kápě pátral v okolí a zastavil se až tehdy, když se setkal s ní.
Elzbet z toho mrazilo v zádech.
Muž se však po pár vteřinách rozešel a zmizel v domě.
Ona to ale brala jako špatné znamení.
Rozhodla se zmizet jak pro své, tak pro dobro své holčičky.
Nechtěla tu vyčkávat, až ji budou mučit jako čarodějnici, kterou nebyla a pokud to bylo v něčích silách, vyhledat léčitele, někoho kdo by dal dcerušce lék na Lamielovu nemoc. Vzala svou holčičku, zabalila do vlněného šálu, sama si sbalila to nejnutnější: jedny šaty navíc, spodničku, peníze, dýku.
Jak padla tma, vykradla se s večerem ven a zamířila po obchodní cestě severně z města...
Cítila se jako pronásledovaný uprchlík, měla strach, co může přijít, nevěděla, zda je to dobrý nápad takhle odejít, ale jiné řešení neviděla.
Chtěla odtud pryč. Netušila kam ale tohle místo pro ni mělo už mnoho špatných zkušeností a vzpomínek.
Bála se také, aby démon nevyvraždil celou vesnici, až zjistí že odešla ale chtěla být v bezpečí, daleko od něho....
Daleko od všeho.
Elzbet se odvážně vydala na východ k poušti Aranochu, třeba cestou najde nějakého čaroděje, kdo jí pomůže.
Cestovala nocí, zesláblá, nervózní, ale k vlastnímu překvapení přemáhala únavu, i když se oči klížily. Odolala tomu nutkání někde ve tmě zastavit, jak kvůli zvěři tak zlodějům.
Sotva to sama sobě vysvětlila, vnořila se do šera hvozdu, držela se při okraji, aby ji nikdo na cestě neviděl, ale hlouběji se neodvážila.
Spící děťátko v šálu na hrudi se občas pohnulo, ale bylo tiché, jak jím jemně houpala v náručí, když šla.
Elzbet pokračovala, věděla, že pokud ji budou hledat, vyjedou nejspíše až ráno, jelikož byli muži po cestě unaveni.
Hodiny ubíhaly, Elzbet rozeznávala jasné kontury věcí, stromů a keřů, nescházela ze stezky a jedinkrát neklopýtla. Když jí nad hlavou prolétlo hejno netopýrů, lekla se jejich křídel a pištění ale zase se zklidnila. A v tom se zhruba sto metrů před ní, na horizontu cesty se vynořil ze stínů jezdec - a vedle něho druhý.
Mladá matka zůstala strnule stát, pojala ji hrůza, nemohli ji přeci tak rychle dohonit. Nevěděli přeci, kterým směrem šla, kterou cestou se vydala…
Koně se dali do klusu, země pod nimi duněla.
Děsivé obrysy vysokých mužů naháněly strach, avšak jejich pláště nebyly rudé jako Zakarumské církve, byly to tedy potulní zloději? To nebylo o nic lepší.
Koně se hnali směrem k ní, divokým hřebcům šla pára od nozder ve večerním chladu. Elzbet se dala do běhu opačným směrem. Za chvíli ji však lehce jeden z jezdců předjel a obě vysoká černá zvířata ji obstoupila.
„Jmenuješ se Elzbet, ženo?" ozval se jeden z jezdců, jeho hlas byl podivně hluboký a dunivý jako by ani nepřicházel z tohoto světa.
Koně neklidně potřásali hlavami, když jim jejich páni utáhli uzdu.
Žena nemohla být více překvapená. Jak věděli její jméno? Tak přeci jen to byli oni a budou ji vyslýchat a mučit.
Elzbet zvedla tvář plnou obav k jezdcům. Pokud to byl skutečně její osud, bylo zbytečné utíkat.
Rytíři s posláním vypadali nepřístupně. Vše na nich bylo černé jako by chtěly splynout s okolní tmou, do tváří jim přes kápě nebylo vidět.
Žena couvla, aby měla alespoň nějaký svůj prostor, snažila se uklidnit svůj rychlý pulz. Tělo a všechny smysly měla na pozoru, nehty zatnuté do dlaně jako divoká kočka připravena na zoufalou obranu před nebezpečím ochránit své mládě kdyby bylo potřeba.
Jeden z mužů sesedl a těžce dopadl na zem, byl vysoký a boty začaly dupat po cestě k ní. „A...ano, jmenuji se Elzbet," vydechla a jednou rukou chránila své dítě přitisknuté ochranitelsky skrze šál ke svému hrudníku.
Jak se oba muži tvářili, neviděla, ale ten který stál naproti ní, ji nekompromisně chytil za zápěstí.
„Půjdeš s námi, náš pán si tě žádá, ženo, neodmlouvej a nebude ti ublíženo," zaduněl hlas uvnitř kápě. Stisk byl přes koženou rukavici pevný ale zvláštně nelidský.
To Elzbet ještě více vyděsilo a tak se pokusila útočníkovi vytrhnout, ano pustil ji, ale v další chvíli měl její dítě.
Držel ho ve svých rukách jako nějaký vzácný poklad. Zatímco mu však věnovala pozornost, přijel druhý jezdec za její záda a bez dalších řečí ji chytil kolem pasu a vytáhl na svého koně jako pytel mouky.
„Dost, nechte mě!" vřískala, kopala nohama, ale na to ani jeden nereagoval.
Ačkoli zbrojnoši slepě konali svou povinnost, jejich jednání vnímala Elzbet jako zbytečné brutální.
Přehozená přes koně v záblesku oka a naprosto šokovaná sledovala, jak druhý z mužů klidně odhodil plačící dítě na okraj cesty do mechu.
Neměla slov.
„Však ono si poradí. Pán přece říkal, že je pod jeho ochranou," utrousil pobaveně jezdec, který ji měl před sebou a nepříjemně se zasmál.
Nechápala, co se to právě stalo, nedokázala si to připustit a nadto se ani nedokázala svému únosci s železnými rukavicemi vzepřít.
Jen plnily rozkazy svého pána, ať už to byl kdokoliv. Společně s ní se vydali zpátky snad do samotného pekla...
Jízda lesem trvala snad celou věčnost, od kopyt létala hlína a kusy trávy, stromy se míhaly a splývaly v jeden rozmazaný tmavý obrazec.
Když sebou příliš zmítala, ucítila, jak kovové prsty nešetrně sevřely celou hrst jejích zlatých vlasů a pevně zatáhly.
„Buď poslušná, ženo, nebo zastavím a zmrskám tě tu bičem!" zakřičel jezdec mrzutě.
Byla nucena se na něho podívat, zatímco se přidržovala prsty tvrdého okraje sedla.
Hluboká kápě, která jezdci seděla na hlavě, se nadula větrem, zavlála a spadla mu na záda.
Na Elzbet se dívaly dva prázdné oční důlky s malým rudým světlem nahrazujícím oči a řada rovných odhalených zubů. Holá lebka postrádala jakýkoliv lidský výraz.
Nyní měla přesnou představu, co se asi skrývalo pod oblečením.
Kostlivec se nijak nenechal vyvést z míry a se svou pravou podobou si nedělal žádné starosti, pobídl ostruhami koně a oba se rozjeli ještě rychleji.
„Ne! Vrať se pro mé dítě, slyšíš! Prosím!“ křičela, ječela, ale jako by ji nikdo neslyšel.
Elzbet byla zoufalá, nemohla stále pochopit, že to ten přízrak opravdu udělal - a bezděky si vzpomněla na Lamielova slova, která slíbil: ochranu jejímu dítěti.
Ta zrada bodala jako nůž řezající zas a znovu...
Přece to takhle nemůže skončit, napadlo ji, než ji věznitel bouchl hlavou o kovovou pochvu svého meče.
**************************************************************************************************************************
Když znovu otevřela oči, první, čeho si všimla, byl malý rychlý pohyb vedle její paže.
Nebyla to něčí bota ale zvíře. Krysa, která ji očichávala, mrskala ocasem ze strany na stranu jako by se do ní hodlala zakousnout.
Elzbet reagovala vyděšeným výkřikem a jak se posadila a mávala rukama, vše kolem ní se rozprchlo do svých děr nebo skrze mříže pryč.
Vypadalo to jako vězení.
Kupka slámy, na které ležela, nevyhlížela příliš vábně i vzduch byl zatuchlý.
Než se však stačila nějak rozkoukat, upoutal ji pohyb za mřížemi.
Ze tmy se vyloupl kostlivec s rohatou helmou na hlavě, na sobě neměl nic kromě klíčů pověšených na jednom zlomeném žebru. Při každém kroku zacinkaly, jak narážely o zbývající kosti hrudního koše.
Několik lidí v jiných celách se stáhlo dozadu. Nebyla tu jen ona.
Žalářník s nohama do O, se zastavil před její celou.
„Konečně seš při vědomí,“ zacvakal zuby, které visely v čelistních pantech.
„Konečně?“ zopakovala a snažila se vzpomenout, co se stalo.
Žalářník začal hledat své klíče, prsty se je v hrudním koši snažil chytit, až je konečně uchopil a odemkl její celu.
„Dělej, nemám na tebe celou noc, pán tě chce vidět,“ vytáhl ji ven a táhl sebou ke strážnici.
Tam seděli jiní jemu podobní s tím rozdílem, že jim chybělo nebo naopak přebývaly věkem roztrhané kusy oblečení a zbroje.
Jejich veselý se nedalo neslyšet. V rukou svíraly korbely a jejich obsah si lili hojně do krku, bylo jim úplně jedno, že všechno končí na zemi. Některé zvyklosti byly stejné i po smrti.
„Hej, vy dva, tady ji máte, je vyspaná do růžova,“ postrčil ji ke dvěma jezdcům a Elzbet hned věděla, která bije.
Jakmile je viděla, vrhla se na jednoho z nich, který nestačil ještě ani vstát. Korbel mu vypadl z ruky a dopadl s bouchnutím na zem, obsah se rozlil kolem.
„Ty! Vrať mi mé dítě ty...ty vykopávko! Ty hromado okousaných kostí!“
„Hey, vypadá to, že tě zná, kapitáne,“ zasmál se jiný, kterému chybělo několik zubů.
Strážnice ožila smíchem, dvojice si ihned získala pozornost všech.
„Tak dost!“ Zahřímal jeden ze dvou zcela oblečených bojovníků a popadl Elzbet kolem pasu a přirazil ji prudce k sobě.
Narazila na jeho tvrdá žebra a zanaříkala. Chtěla mu ublížit, kousnout ho, kopnout, poškrábat ale jak mohla někomu takovému ublížit? Cítili vůbec bolest? Co je drželo při životě? Vždyť to byli jen živé kostry.
„Jo, za starýho Leorica, měli lidi alespoň nějaký vychování,“ odfrkl si žalářník a bylo doslova slyšet, jak mu praskají staré kosti, když se více narovnal.
„Já si myslím, že je to pořád stejný,“ přisadil si jiný a třískl korbelem o desku stolu.
„Kdysi se za mnou ženský honily, chtěly si sáhnout na moje pěkný svaly...“ ukázal jeden z kostlivců všem svoji paži v jakési mužné póze, kde by měly být, nyní tam však byla pouze vybělená kost, což působilo dost chabě.
„Teď by ti tak akorát možná mohly oprašovat hlavu, aby ti na ni nesedal prach,“ dořekl za něj v dobrém rozmaru jiný vrstevník.
„Alespoň mám ještě vlasy a to vy ostatní říct nemůžete,“ ohradil se žertem a prohrábl si těch pár chlupů na vršku hlavy.
Elzbet bylo ale jedno co říkají a jak se ji posmívají, chtěla se vykroutit ale ten kterého oslovili jako kapitána ji držel na klíně příliš pevně...
„Pusť mě!“ vztekala se, ale on vyrazil s ní ke dveřím nedbaje jejích zbytečných protestů.
„Drž jazyk za zuby a nepokoušej mou trpělivost,“ zavrčel na ni, procpal ji dveřmi a táhl po schodech z podzemí nahoru. Trojici uzavíral stejně oděný voják.
„Kam mě to vedeš, co se mnou chceš udělat,“ začaly se jí po tvářích kutálet slzy jako hrachy. Sama nevěděla, kolik toho ještě snese.
Kapitán kostlivců neodpověděl. Jeho prázdné oční důlky hleděly kupředu a nijak se s ní nenamáhal rozprávět o jejím osudu.
Nahoře prošli chodbou lemovanou starým brněním a nakonec dorazili ke svému cíli.
Jezdec se ramenem opřel do větších dveří, podobných malé bráně a ty se rázem otevřely.
Trojice se ocitla ve velké komnatě podobné spíše hodovní síni, než přijímacímu sálu ale i ta měla své nejlepší roky za sebou.
Podél dveří stáli další dva vysocí kostlivci se štíty a kopími v rukách, jen jejich části těl nebyly bílé spíše jako by se vykoupali v krvi.
Ani jeden se po nich neohlédl a Elzbet nevěděla, zda jsou živý nebo je podpírá nějaký neviditelný stojan.
Kapitán ji táhl po rudém prošlapaném koberci před dlouhý stůl, za kterým vždy sedával král Leoric a jeho dvořané.
Všechny židle byly však nyní prázdné, až na jednu.
Lamiel jako jediný vládce tohoto místa seděl uprostřed.
Husté bílé vlasy měl nyní staženy pomocí ostré ozdobné jehlice do složitého drdolu na temeni hlavy, dodávaje mu tak upravený vznešený vzhled, na sobě měl krásné, třebaže jednoduché stříbrné roucho plné složitých výšivek sahajících až uctivě k zemi.
Nepotřeboval žádnou korunu, aby každý věděl, kdo zde rozhoduje o životě a smrti.
Takže to on pro ni poslal, uvědomila si Elzbet a přestala se vzpírat svému nemluvnému dobrodinci.
V první řadě nebyl ale Lamiel ten, kdo jako první upoutal její pozornost ale podivně známá postava klečící před stolem.
Otec Octávius držel v náručí zabalené dítě a podával ho démonovi.
„Zde je naše oběť tobě, nechť necháš lid Tristramu spokojeně žít,“ pravil a to Elzbet vyrazilo dech.
Ten ničemný kněz opravdu řekl to, co slyšela? Její mysl si ihned začala spojovat jedno s druhým a tvořila naprosto zrůdný obrázek.
Muž, který povyšoval sebe jako andělského posla, za zády ostatních kradl nevinné děti a přinášel je jako obětinu menšímu zlu? Zrádce!
Octávius k ní byl zády a nejspíše si ani neuvědomoval, že někdo vstoupil dovnitř.
Už se na něho chtěla vrhnout se vší svou nahromaděnou nenávistí nebýt ruky, která ji neúprosně držela na místě….

Elzbet
Kapitola 6.
Porozumění
Pozor
18+
6.
Zrádce! Zrádce! Zrádce!
Hlas se opakoval v její mysli jako kolovrátek stále dokola hlasitějším burácením od šepotu až po křik.
Zjištění, co tu Octavius dělal, se v ní bouřilo, chtěla ho probodnout špičkou meče, zlámat mu všechny kosti v těle. Nezasloužil si slitování, když klečel před jejich nepřítelem.
ZRÁDCE!
Nový příval vzteku jí projel jako blesk. Nadechla se nosem, a aniž by o něčem jiném přemýšlela, chtěla se k němu rozeběhnout, ale ruka pevně přitisknutá k jejímu rameni ji varovala a zadržela.
Stála tam kypící vzteky a poslouchala. Ani jeden z nich ji nevnímal, jako by tam ani se svými žalářníky nebyla.
„Vezmi si toto dítě, démone výměnou za naše životy. Nic jiného ti nabídnout nemůžeme než tuto malou obětinu jak si žádáš."
Nemluvně zabalené v látce začalo popotahovat.
„Prosím..." začal Octavius svým starým nakřáplým hlasem, jak se mu snažil lidské dítě sám vnutit, avšak Lamiel jako král pozvedl paži a ukázal mu svou dlaň, aby jej gestem umlčel.
„Zakarumská církev je mocná, vskutku ale proti peklu jste všichni bezmocní. Klepete se strachy, nabízíte životy jiných za ten svůj i těch, kteří ještě nedokážou rozhodnout o svém osudu," promluvil lehce a černé oči se zaměřily na drobnou tvářičku, nakonec však zakroutil pomalu hlavou.
„Odmítáš, démone?" vyhrkl nevěřícně Octavius, „ale máme dohodu!"
Lamiel se ďábelsky usmál a jeho černé oči se přesunuly z nemluvněte na kněze.
„Ano, měli jsme dohodu, která touto nocí již neplatí, jelikož jí není potřeba..."
„Ale to dítě..." naléhal Octávius. Elzbet to nemohla vydržet.
„ZRÁDČE! Jak můžeš někomu takovému sloužit?! Nosíš mu děti z vesnice, aby tě ušetřil? Jsi odporný zrádce!"
Křik se rozlehl po celé síni jako prásknutí bičem.
Pokud ji do teď oba dva ignorovali, nyní si získala jejich plnou pozornost.
„Vítej, má drahá Elzbet," řekl Lamiel vzletně svým zvučným hlasem a vstal od stolu jako by ji chtěl pozdravit.
Octaviova tvář otočena k němu byla v tu chvíli nečitelná a bledá, možná vyděšená, jistě ten hlas poznával a nebylo pochyb, že když se vrátí do města a ona také, všechno bude prozrazeno a ostatní ho oběsí.
Kněz nebyl ale z těch hloupějších, na jeho straně stály léta intrik a moudrosti, proto se snažil uklidnit a oponovat jak nejlépe uměl, zastrašováním.
Vstal a otočil se k Elzbet se svraštělým obočím.
„Co ty tu děláš ženská? Jsi spřáhnutá s tímto potěrem z pekel?" udeřil na ni tvrdě.
Kdyby nebyla tak rudá vzteky, asi by se nad tím zamyslela a nějak se snažila vyvléknout ale teď ne. Chtěla ho roztrhat na kousky.
„I kdyby ano, ty ses provinil horším hříchem!" vyštěkla.
„Mlč, nevíš, o čem mluvíš!" snažil se ji umlčet, možná stejně jako své vlastní svědomí.
„Že nevím? Odnesl jsi mou dcerušku taky jako ty ostatní nemluvňata? Přiznej se, ty ničemo! Jak dlouho myslíš, že by to pokračovalo? Dokud by z města nezmizely všechny děti? A co pak? Pak by si začal brát lidi, ničemu bys nezabránil!" snažila se kapitánovi kostlivců vytrhnout.
„Ničemu nerozumíš, ty pošetilá ženo! Tady nejde o mě nebo o tebe, jde tu o víc, než si myslíš. Dělal jsem vše v dobré víře..."
„...Za zády druhých!" dořekla za něho.
Octavius netrpělivě pevně stiskl rty, aby si rozmyslel odpověď, „ano, pro dobro všech, nečekám, že to pochopíš stejně jako ostatní, chybí vám pevná víra."
„Víra?" opovrhla jím nevěřícně, "pokud věříš pekelnému stvoření, pak už jsi ji ztratil."
„Měli jsme dohodu!" zahřměl Octavius a přitiskl k sobě plačící dítě.
„Dohoda již neplatí, nechci žádné dítě, které mi přineseš knězi," vložil se mezi ně klidný Lamielův hlas a zadíval se na Elzbet.
Nebylo těžké, aby si Octávius spočítal dvě a dvě.
Jistě měl na jazyku peprnější slovo, kterým by ji označil ale blaho města a své mu bylo víc než se zaobírat někým kdo mu za to nestál.
„Co bude ale s Tristramem?" obrátil se Zakarumský otec zpátky k démonovi jako žebrák, který prosí o kousek jídla.
„Můžeš v klidu odejít, nebudu si již brát žádných obětí," ujistil ho upír, velkoryse přikývl a to Octáviusovi stačilo. Víc vědět nepotřeboval.
„A co bude s ní?" zeptal se zavčas a změřil si Elzbet od hlavy k patě. Nevěděl, co tu dělá, možná ji chytili nebo s tím vším měla něco společného, tak jako tak byla nepohodlný svědek, kterého bylo potřeba se zbavit a tak doufal, že se odtud živá nedostane.
„To jaký osud ji čeká, není tvá starost, odveďte ho ven a nechte svobodně jít," rozkázal Lamiel a mávl rukou. Rudá garda, která dosud nehybně stála u dveří, se rozešla k nim. Štíty vydávaly tupé zvuky, jak narážely do odhalených žeber, jelikož kopí odložily do výklenku.
Obstoupili muže, chytili ho za ruce a vedli ven ze sálu.
Nevzpíral se. Spíše mu spadl kámen ze srdce, že ho nechají jít s ujištěním, že se únosy nebudou opakovat.
Když okolo sebe procházeli, házeli na sebe nenávistné pohledy, co ji však šokovalo, bylo, když ten zrádce rty naznačil jediné slovo. „Děvko."
V životě ji takto nikdo neoslovil, šokovalo ji to.
Ona nebyla lehká žena, neroztahovala za peníze nohy kdejakému muži. Jak ji mohl takhle označit, takhle nařknout? Ona se jen snažila zachránit město a jeho lidi, stejně jako on.
Každý měl jiné způsoby. Ale který byl horší? Krást a zabíjet děti nebo odevzdávat své tělo ke smilstvu?
Elzbet se přestala vzpírat a hleděla před sebe do země, když dozněly kroky a dveře do sálu se zavřely, pomalu ho zvedla, viděla rudý koberec, dřevěný stůl a pak postavu s přívětivým úsměvem. Všechno na ni bylo falešné, zdvořilost, jemné vystupování, starost, před ní stál démon, žádný rytíř ve stříbrné zbroji.
Kapitán do ní strčil a donutil ji pokračovat v chůzi, dokud se nezastavila před stolem, kde předtím stál ten Zakarumský ničema, avšak jeho přítomnost ji pořád pronásledovala a v hlavě jí znělo to ošklivé slovo.
Elzbet šla nejistě blíž, pohledem však pátrala po místnosti, vyhýbala se Lamielově tváři a snažila se uklidnit a zaměřit se na cokoliv jiného.
Sál byl velký ano a hlas v něm zněl téměř ozvěnou díky křížové klenbě a gotické výšce celé stavby. I kroky se hromově rozléhaly jako údery gongu zkracující kroky ke svému soudci, který vynese rozsudek za to, že chtěla utéct.
Rozhodně nebyl dobrým znamením, jeho vševědoucí úsměv.
Kapitán kostlivců ji předvedl před svého nového pána a pak odstoupil o několik kroků dozadu.
Upír mlčel jako by nejprve chtěl dát průchod jejímu hněvu.
Elzbet na nic nečekala, měla toho na jazyku tolik a on jí měl rozhodně co vysvětlovat.
„Nechal jsi mě unést?" udeřila na něho nevraživě, stála na druhé straně stolu jako nějaký nešťastník, který jde žádat svého krále o smilování ale to, co měla teď v očích, rozhodně nebyla pokora.
„Pokud tomu tak chceš říkat, ano, já dávám přednost slovu, pozval. Je jen ve tvém vlastním zájmu, abys byla zde, po mém boku, drahá Elzbet," odvětil a líně mávl ve vzduchu svou kostnatou rukou.
Ač krásná éterická tvář, tak stejně tak krutá na ni bez soucitu hleděla.
Pozval, to určitě, pomyslela si.
Odvlekli ji sem jako psa. Elzbet odolala ohlédnout se na své strážce.
„Tak jako tak mi vzali mé dítě a...nechali ho v lese! Je tam samo, pláče, okolo je zvěř co když ho najde? A je to všechno jejich vina!" ukázala prstem za sebe, aniž by se na ně jedinkrát podívala. Ne, už je vidět ani nechtěla.
Jak moc toužila, aby na to nějak reagoval, ale Lamiela zaujala zcela jiná část vyřčené věty.
„V lese?" nadzvedl obočí, "cos dělala v tuto dobu v lese s dítětem?" odvětil klidně, ale úsměv se rychle vytrácel, nejspíše něco začal tušit.
„Já..."
Černé oči tvrdé jako kámen ji pohledem varovaly, aby se nepokoušela lhát.
„Záleží na tom? Prosím, vrať mi mé dítě, Lamieli, vrať mi ho. Je moje. Neměli právo mi ho brát! Dal jsi mi slib, že se mu nic nestane," vykřikla rozhněvaně a celá se třásla potlačovaným pláčem.
Démon jí hleděl do očí jako by se z nich snažil vyčíst celou pravdu, ale pak se zahleděl za ni.
„Předstup!" zahřměl.
Jeden z bývalých Leoricových mužů udělal dva kroky a poklekl.
„Říká pravdu? Nechali jste v lese její dítě?"
„Ano pane, dělala problémy, vzpírala se tvému rozkazu, našli jsme ji na obchodní cestě několik mil od Tristramu, pane," zaduněl hlas zpoza kápě.
Elzbet ani nedýchala. To co říkal, byla pravda.
„Jakým právem jsi to dítě odložil?" zeptal se Lamiel a jeho hlas postrádal přívětivý tón.
„Dal jsi nám rozkaz přivést tu ženu, ne i jejího parchanta," zněla odpověď.
„Ty!" Elzbet pobouřena tím ohavným slovem už se na toho zlosyna vrhala, ale opět ji v tom zabránil kapitán, který ji stáhl zpátky, aby se do celé situace nepletla.
„Ze záhrobí se ti možná vrátili kosti ale rozum nikoliv, pro takové nemám využití," jen to upír dořekl, oblečení se na oživeném kostlivci doslova roztrhalo a každá kost explodovala jako by měl hrudní koš naplněný střelným prachem.
Žena reagovala na hluk výkřikem, jednotlivé kosti se rozlétli do všech stran, pár jich cinklo o zavěšený lustr, dvě skončili v krbu, další na koberci, stole a něco vylétlo oknem.
Nikdo se ani nepohnul.
Démonický král poté beze spěchu obešel stůl a sehnul se, zvedl lebku toho nešťastníka a zahleděl se na ni.
„Ty, se vrátíš na to místo, najdeš její dítě a pak ho dáš na první práh domu, který potkáš a necháš ho na jeho prahu." Elzbet by se v té chvíli krve nedořezal.
„Ne! To nemůžeš!" vykřikla, zhrozila se a zavrčela: „To ti nedovolím!"
Prsty, jež se do teď dotýkaly lebky, se pevně sevřely, kost lehce praskla, podvolila se neskutečné síle jako by to byla mýdlová bublina a malé střepy a úlomky dopadly na zem.
V síni nastalo hrobové ticho, Lamielova úctyhodná postava se prudce otočila čelem k ní. Zvedl hlavu a v té bledé, nyní dokonce našedlé tváři spatřila odraz strašlivého hněvu.
„Jak se OPOVAŽUJEŠ, ženo! Ušetřil jsem tvůj život!" zařval.
Učinil k ní krok, dva, a ona bezděky ucouvla.
„Dal jsem ti slib ano, ale TYS ho porušila, chtěla jsi utéct," pokračoval mírněji zato přísně, hněvivý pohled nemizel a intenzita byla čím dál děsivější, rty měl zkřiveny v zadržovaném prudkém vzteku.
„Tvůj trest za neuposlechnutí a porušení dohody je ten, že své dítě už neuvidíš. Tvému dítěti se však nic nestane, bude v bezpečí, jak jsem slíbil. A až uplyne několik let, znovu se možná shledáte."
Poslední větu dopověděl chladně a pevně. Elzbet cítila, že své slovo nehodlal změnit. Mohla být ráda, že ji neublížil, i když tohle bolelo daleko víc.
Lamiel od ní stál na dosah ruky, tyčil se přímo před ní jako panovník.
Elzbet věděla, že nelhal a že dohoda mu byla stále za posvátnou. Alespoň tak, ona ale necítila výčitky a teď měla další důvod ho nenávidět.
Aniž by z ní spouštěl zrak, napřáhl paži skrytou ve stříbrném rukávu a dlouhým nehtem přejel po její tváři umokřené od slz.
Špička drápu za sebou zanechávala rudou jizvu jako by odrážela přesně to, co ten ďábel cítil.
Elzbet sykla bolestí, ale neucukla, i když to hrozně bolelo, vydržela to a zavřela oči.
Její duše přetékala smutkem, zpod semknutých víček uniklo pár dalších slz, které jak stékaly dolů, spojily se i s krvavou jizvou, pálilo to a štípalo.
Lamiel opět dosáhl toho, co chtěl, přestože se tento večer odvíjel zcela jinak, než plánoval. Stále kypěl vztekem, ale jeho povaha mu zabraňovala to dávat najevo a to byl jeho nejnebezpečnější rys, protože i za úsměvem se mohl skrývat smrtící úmysl.
„Prosím, prosím, tohle mi nemůžeš dělat, vrať mi ji, já tě prosím..." šeptala, slova jako vánek opouštěla její ústa.
Lamiel se však sklonil a políbil ji přímo na onu jizvu. Černé rty se snesly na rudé kapky, jež se do nich vpily. Muselo to pálit, protože zkřivila tvář.
Líbilo se mu, jak trpí za svou zradu a ona bude ještě hořce litovat.
Mezi rty kmitl jazykem a jeho špičkou olízl celou ranku, Elzbet sykla, ale nepřestala ho prosit.
„Lamieli, prosím..."
Náhle ucítila něco chladného a ostrého mezi svými ňadry. Nadechla se, až se její kůže těsně přitiskla k ostří krásné jehlice, kterou měl prve smotané vlasy, nyní mu jen volně spočívaly na zádech.
„Zradila jsi mě má drahá Elzbet, stejně jako ten kněz zradil tebe, bolí to že? Lhal ti za zády, lhal všem, unášel děti a nosil je mě, abych se jimi živil. Abych je zabil. Zrada je hrozná ohavná věc, která tě přinutí se na věc podívat z jiných úhlů. Rozhodnout se. Odešla jsi, chtěla ses mě zbavit, ale ode mě se neutíká. Chci abys věděla že mě TVÁ zrada také bolí..." přerušil její šeptání svým.
Elzbet věděla, že je na prahu smrti, nevěděla co říci, aby ji ušetřil, nemohla jeho slova popřít.
Otřásla se pod záchvěvem tichého pláče a cítila, jak se ostří přesouvá, jak se mazlí s její kůží.
„Potrestal jsem tě dle svého uvážení, ale to mi stále nestačí, za zradu je to pořád velice málo, Elzbet," dodal tiše a mírně se odtáhl jen, aby se jeho dech posunul na její hrdlo.
„Prosím už ne..." zavzlykala, jak se jehlice zaryla do její pokožky na straně krku a pomalým tahem sestupovala k rameni.
Nosem nasál tu libou vůni krve.
Elzbet zatnula nehty do dlaně a kousla se do rtu. Musela to vydržet. Mučil ji, chtěl ji slyšet trpět, ale ona nebude.
„Chceš mě zabít? Nebo je to za zradu pořád málo?" vydechla jako ptáček lapený v kleci.
Na Lamielově bezchybné tváři se zrcadlil ďábelský úsměv, jeden koutek tenkých černých rtů se nadzvedl v úšklebku a odhalil dlouhý špičák. Pět dlouhých dní a nocí posílených proviněním, kterým se dopustila, v něm zdvíhala vlnu zlosti a nelibosti.
„A ochudit se o tvou společnost?" zasmál se tlumeně proti jejímu krku, a jak zakroutil hlavou, bradou se otřel o její rameno.
„Naopak krásná Elzbet, ty se mnou budeš věčně, to bude tvůj trest. Nedá se ti věřit, a proto bude tvůj život závislý na mě, zde na tomto místě. Každá chvíle, každý okamžik. Budeš mě nenávidět. Oh, ano, pochopíš, proč já nemohu žít bez tebe a ty beze mne."
Jakmile pochopila, co chce udělat, bylo již pozdě. Všechen hněv a zuřivost jako by z ní vyprchala.
Nestačila ani vykřiknout, když se démonovy špičáky zabořily do jejího krku.
Hluboko, hlouběji než kdy předtím, bolestivě.
Přestože se zapřísahala nekřičet, nezabránila výkřiku agónie.
Bránila se, vrtěla, každý pohyb bolel, jak se špičáky dostaly hlouběji a držely tam jako rozžhavené ostny.
Fňukala, skučela, sténala, ale on ji k sobě pevně přitiskl, až se v záhybech jeho stříbrného roucha málem ztratila.
Rychle ztrácela krev i sílu, podlamovala se jí kolena. Motala hlava, obraz se míhal ze strany na stranu. Nebylo to dobré.
Upír nenasytně hltal její krev po velkých douškách jako by ji chtěl spolknout, dokud nebyla malátná a spíše mu neležela v náručí. Až pak se odtáhl a o konec své jehlice si poranil zápěstí.
Přitiskl k němu ústa a nabral do nich svou vlastní krev.
Když se přiblížil k Elzbetině tváři, odvrátila ji na opačnou stranu jako by tomu snad mohla uniknout.
Chabý pokus.
Lamiel ji jednou rukou kolem pasu pevně držel, pro něho nic nevážila. Dlouhými kostnatými prsty vzal její bradu a přinutil ji, se mu podívat do očí.
Moc toho nevnímala a tak v jediném nestřeženém okamžiku přitiskl své rty na její v pravém dech beroucím polibku smrti.
Prstem na bradě mírně zatlačil a donutil ji tak otevřít ústa. Už se nebránila, vypadala jako by z ní pomalu vysál život.
Jeho krev stekla do jejího hrdla a upír prohloubil něžný polibek.
Když Elzbet ucítila krev na jazyku, roztřásla se, ale připadala si podivně chladná, necítila ruce ani nohy.
Vyděsilo ji to, chtěla se té pachuti zbavit, ale nebylo jak.
Krev pomalu tekla až do žaludku jako by tam měla propálit díru. Zmučeně zaskučela. Zaryla do Lamielova šatu své nehty a bojovala proti jeho jazyku.
Nemohla pochopit proč?
Démoni přeci lidmi opovrhovali. Byli pro ně jako prach, popel, který se rozfoukal, klasy které šly lehce seříznout kosou.
Než na to však stačila přijít, zatmělo se jí před očima...
*************************************************************************************************************************
Když Elzbet znovu otevřela oči, první, čeho si všimla, byly nádherné dekorované závěsy, halící velikou měkkou postel, na niž ležela. Měla strach je odhrnout. Co bylo za nimi?
Poslouchala zvuky, ale kolem vládlo naprosté hrobové ticho, slyšela jen svůj vlastní dech.
Byla v posteli, o jaké by v životě ani nesnila, jedním slovem pohodlná, žádný slamník. Chvíli ležela, poté se posadila, a když našla odvahu, odhrnula prudce látku stranou.
Komnata s ohromným lustrem byla prostorná a studená nebo byla studená ona?
Přitiskla si dlaň na srdce, bylo tam ještě?
To co ji vyděsilo, bylo prázdno.
Žádné rychle bušení, žádné tepání ve spáncích, tak podivný klid ještě necítila.
Opravdu to udělal, ale co vlastně? Co teď byla?
Byla jiná? Změnila se? Rychle vyskočila z královského lůžka a začala se prohlížet. Dvě ruce, dvě nohy, hlava...Nic divného jen...hlad...
Hlad, který propaloval v žaludku díru.
Primitivní hlad, stravující hlad...HLAD.
S Elzbet se náhle zatočil celý svět, musela se přidržet vyřezávané komody. Cítila se slabá.
Po chvíli tento stav naštěstí přešel a ona se více rozhlédla, kde se nacházela.
Děsivě strnulé jako uvězněné v čase. Téměř jako na nějakém hradě, kamenné studené zdi by tomu odpovídaly.
Skoro měla strach, že se chodbou začnou rozléhat těžké kroky a do komnaty vrazí sám král Leoric. Přítomnost tohoto zvláštního místa nepříjemná a ponurá.
Vše bylo tmavé, purpurovým nádechem, smutné ale drahocenné, elegantní. Pár kusů nábytku okolo, koberec uprostřed místnosti a okno!
Když k němu doběhla, s neskutečným smutkem zjistila že pod ní jsou nejméně tři patra kamene, velice, velice hluboko na to aby slezla a utekla, musela by se naučit létat...
Komnata byla příliš vysoko. Když vyhlédla více do dálky, v rozhledu jí bránily mlžné cáry široko daleko, jež se rozprostíraly nad lesem. Skrze ně slabě rozeznávala temně šedavou oblohu.
Jako by byli uvnitř zdí zazděni lidé a jejich pozůstatky, které teď díky vypůjčené síle z podsvětí ožívaly.
Elzbet si vzpomněla na Gregora a téměř měla chuť ho zavolat...
Ta myšlenka ji rozesmutněla, byl pohřbený na místě daleko odtud a její holčička...holčička kterou už neuvidí vyrůstat.
Tělo se jí rozechvělo, všechna nádhera a honosnost uvnitř tohoto pokoje bledla v porovnání s malým uzlíčkem, který by chtěla držet v náručí.
Polkla slzy, ale přeci jen se rozlily po tváři, zvedla ruku, aby je utřela, ale když přejela po své tváři, bylo divné, že necítí jizvu, kterou jí Lamiel uštědřil.
Kůže byla neporušená a pokožka hladká.
V tom zaslechla zabouchání na dveře a tak se otočila: do komnaty bez vyzvání vstoupil jezdec v černé tunice, jež ji unesl.
„Můj pán tě očekává. Půjdeš se mnou," ustoupil stranou a uvolnil průchod za svými zády.
Elzbet se na lebku zamračila, ale věděla, že bude neústupný a nebude se s ní nijak mazlit.
„Nikam nepůjdu," zasyčela.
„Ale půjdeš nebo ti mám pomoct? Když nebudeš poslouchat, dopadneš ještě hůř než královna Asylla," zvýšil varovně hlas jako už by se předtím výhrůžně nerozléhal po celém pokoji.
Elzbet zbystřil, „královna? Co se jí stalo?" pamatovala si různé zvěsti o králi Leoricovi a jeho šílenství ale o jeho ženě nic nevěděla.
Kapitánova kostra se nepohnula z místa, „byla mučena, hladověla a nakonec za domnělou zradu sťata, tak si dobře rozmysli, jaký osud chceš."
Nebylo v tom pohrdání jen prosté konstatování, na jejím životě mu nezáleželo.
Po chvilce zaváhání, kdy ještě utírala své slzy, vyšla dobrovolně z komnaty. Kapitán zavřel dveře a vedl ji tmavou chodbou stále níž a níž, dokud nepřekročili přízemí a nesestoupili do podzemí. Šli mlčky a Elzbet jež kráčela jako první, měla čím dál větší obavu, co tu dělala, kam ji to vedl? Znovu do vězení? Do té kobky s krysami, kde bude čekat až na ni přijde řada?
Prošli chodbou lemovanou po obou stranách vysokými kovovými baňatými konstrukcemi, do kterých by se hravě vešel člověk. Železná panna měla dokonce hlavu i tvář zachycenou v bolestivém výkřiku.
Čím šli dál, cítila Elzbet krev. Starou zapáchající ale i čerstvou a její žaludek se znovu začal bouřit.
Jakmile prošli jedněmi z mnoha dveří do velké místnosti, z toho pachu se jí zatočila hlava, nejprve myslela, že bude zvracet, ale její nos v tom našel něco nechutně příjemného. Železitá chuť na jazyku byla zvláštní a lákavá.
Místnost, ve které se ocitla, skrývala nepřeberné množství mučicích nástrojů, které působili muka mnoha lidem. Škodily, zabíjeli. S doširoka rozevřenýma očima přelétla pohledem celou mučírnu.
V okovech u zdi na opačné straně byli lidé. Nikoho z nich neznala, ale bylo těžké některého ubožáka poznat.
Chtěla se obrátit a utéct ale hlasité bouchnutí jí řeklo, že za ní byly zavřeny dveře a mnohé oči se na ni upřely. Některé s nenávistí jiné s prosbou o slitování. Ta síla byla drtivá.
„Vítej na hostině, má drahá Elzbet...pojď blíž."
S trhnutím se povědomě zaměřila na známí hlas. Lamiel stál u jednoho z vězňů, jež byl zcela zpocený, nahý, ruce měl v okovech a řetěz od nich visel na háku nad jeho hlavou. Země se dotýkal jen špičkami prstů na nohou.
Na svém těle měl čerstvé jizvy táhnoucí se mu od hrudi až po břicho. Hlavu měl svěšenou, takže mu přes vlasy nebylo vidět do tváře.
Vězni, kteří byli stále ještě při vědomí, ji obdařili vražedným pohledem. Jen s největším sebezapřením se pohnula a přišla blíž.
„Proč jsem tady, kdo jsou ti muži?"
Lamiel se usmál, odraz plamenů na jeho tváři byl hrozivý jako by mu utrpění všech okolo dělalo dobře.
„Jsou to muži, kteří přijeli do Tristramu, aby se zbavili démona," rozpřáhl ruce a od srdce se zasmál, „přecenili své síly."
„Zakarumská eskorta inkvizitorů bzučících jako hmyz nad bažinou, mocní, uctívaní a slabý. Pokud nemají meč, v ruce jsou ničím a hodí se možná tak do pole jako strašáci," démonova ruka vystřelila a všech pět černých drápů se zabodlo do mužovy hrudi, až hlasitě zaskučel. Jediným tahem dolů z toho člověka dokázal Lamiel udělat cáry.
Elzbet se odvrátila a rychle dýchala, nechtěla nic vidět, ani cítit ani slyšet. Bylo to hrozné, ohavné, nechutné.
„Prosím neubližuj jim," začala vzlykat a slzy ji začaly oslepovat.
„Nechci jim ubližovat, sami se odsoudili ke svému zániku," uslyšela za svými zády jeho odlehčený tón. Prudce se k němu otočila, ale nečekala, že bude stát tak velice blízko.
Ta obdivuhodná bledá tvář na ni hleděla z výšky. Pohled mu mimoděk sklouzl mezi její ňadra. Jak rychle dýchala, krásně se k sobě ve výstřihu tiskla a leskla potem.
Pomalu významně zavřel a zase otevřel oči. „A když už se taková velkorysá nabídka objevila, byla by škoda ji nevyužít a nenakrmit se, nemyslíš?"
Elzbet byla tak šokovaná, že nevěděla, o čem to mluví a než se na to stačila zeptat, pozvedl ruku, ze které ještě odkapávala rudá krev, a prsty se dotkl jejích rtů.
Přejel po nich a nechal tam tu rubínovou stopu.
Ženino hrdlo se sevřelo, když ucítila tu vůni.
Tu božskou vůni...to přirovnání něčeho tak ohavného bylo zarážející.
Odtáhla se od něho, ale přesto špičkou jazyka přejela po spodním rtu a ochutnala.
Ta zvláštní chuť proplula celým jejím tělem, jako by už ji nerozrušoval ten pach samotné smrti.
Najednou měla silné nutkání ochutnat víc.
Znovu olízla rty a pohledem zabloudila od Lamiela ke zničenému tělu.
Táhlo ji to k němu.
Nejspíše ji to ten ďábel poznal na očích, jelikož ji obešel, položil své dlaně na ramena a donutil ji jít blíže, dokud nestála před louží krve na podlaze.
„Ti všichni by tě mučili za to, co nejsi má sladká Elzbet, neptali by se tě na názor, nevěřili tvé nevině, potřebovali někoho obvinit i když neměli důkaz. Udělali by to, zabili by tě."
„Ale neudělali to," oponovala Elzbet s pohledem upřeným na krvavé jizvy.
„Ne, můžeš to považovat za štěstí, ale i tak mají na svědomí mnoho životů," přesvědčoval ji ten našeptávač, „potrestej je, zaslouží si tvůj hněv."
Žena si ani neuvědomila, že sama pootevírá rty a z nich vykukují malé ostré špičáky, její tělo dobře vědělo, co chce a jak utišit hlad.
Elzbet se naklonila dopředu a fascinovaně olízla jednu z dlouhých jizev...

Lamiel
Kapitola 7.
Hlad má mnoho podob
Pozor
18+
7.
Všechno v okolí se zamlžilo, jako by se Elzbet ocitla v dlouhé chodbě a do popředí se dostalo jen to tělo a krvavé jizvy.
Děsivý pohled.
Elzbet se naklonila dopředu jako by chtěla zblízka vědět, jak je jizva hluboká ale popravdě řečeno, to bylo to poslední, na co teď myslela.
Fascinovala ji ta červená barva, jež se měnila od světle oranžové do purpurové, bylo to zvláštní, určitě věděla, že se jí červená nikdy nelíbila, byla moc surová a lány divokých vlčích máků jí připadaly jako moře krve.
Nyní však nemohla odtrhnout pohled od znetvořených jizev. Opatrně se naklonila a olízla jednu špičkou jazyka. Donutila ji k tomu primitivní zvědavost.
Vůbec v té chvíli netušila, co to přesně dělá jako by ji k tomu něco nutilo ale Lamiel, jež stál za ní, jako opora to nebyl. Bylo to něco vnitřního.
Jakmile Elzbet ucítila železitou chuť, ucukla a stáhla se. Polekalo ji to a na chvíli se vzpamatovala a odvrátila pohled.
„Tohle není správné," zachvěl se jí hlas.
Cizí ruka se jí jako had obtočila kolem pasu, „poslouchej, co ti říká tvoje tělo," radil jí démon a jeho dech se jí otřel o ucho jako sametová stužka.
Chvějící se pocit Elzbet sklouzl po zádech do klína.
„Prosím zabij mě, ukonči to utrpení," zanaříkal muž, který evidentně nebyl ještě mrtvý, ale života v něm už také moc nezbývalo.
„Ano, zabij ho, má sladká Elzbet," přidal se Lamiel sladce jako by cukroval cestičku zkázy.
Mezi tím se jeho dlouhé prsty pásly na jejím boku, přejížděly po látce, hladily, povzbuzovaly...
Dívka uhýbala pohledem ale kam se dívat? Před ní byla kaluž krve nad ní roztrhané tělo a za ní podél zdí vězni v poutech čekající na bičování. Nebylo kam se hnout, kam se schovat sama před sebou i ostatními.
Jako by Lamiel vycítil její nerozhodnost, jeho obětí se stalo ještě neúprosnějším, chtěl ji snad rozmačkat, pokud neuposlechne?
„Máš hlad, vím, že ho máš, stravuje tě a ty musíš být silná, abys mě nakrmila. Nech se vést, nech mě být učitelem tvého nového života. Elzbet..."
Elzbet umíněně zavřela oči, ale naopak začala ještě více cítit a vnímat ten pach kolem sebe vznášející se jako mlžný opar. Jakmile rozevřela víčka, věděla, že je s ní konec.
Něco se změnilo, její vnímání, pohled na svět...
Všechno přehlušilo šumění a bušení srdce, ne její ale toho nešťastníka před ní. Jak to mohla slyšet, nevěděla, prostě to tak bylo.
S neskutečnou chutí se vrhla vpřed jako by toho chudáka měla rozsápat na kusy.
Žádné ruce ji najednou nedržely, žádné zábrany, žádný strach, jen krev.
Ano, rudá, tekoucí, horká. Bez sebemenšího zaváhání se muži zakousla do krku tam, kde bylo šumění nejbouřlivější jako zuřivá voda ženoucí se v mocných přívalech a beroucí sebou kusy sutin, dřeva rozbíjející se o skály.
Nahý akolyta bolestivě vykřikl a každý sval se mu napjal. Okovy nahoře zachrastily, jak se na něj Elzbet pověsila jako by byl jen kus masa na háku a ona vyhladovělý vlk.
Špičáky pronikly kůží, dravě skoro až surově a ona pila, hltala plnými doušky. Přitiskla se k vězni a pranic ji nezajímalo, že se umaže a nasákne od mužova potu a
krve, která mu v pramíncích vytékala z ran. Naopak, jako by se v nich chtěla vykoupat.
Něco tak opojného ještě necítila.
Nešlo přestat, chtěla víc a ještě víc a Lamiel se na to celé koukal. Koutky rtů pokrčené nahoru značily, že je spokojený. Dosáhl svého.
Žena se nestarala o akolytu a bylo jí zcela jedno, jestli umře nebo ne. Měla vztek, měla hlad, potřebovala obojí utišit, on měl jen tu smůlu, že byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě.
Příjezd do nového Tristramu se stal jeho osudovou chybou.
Elzbet uniklo z plných úst potěšené zasténání. Bylo jí dokonce jedno, co si o tom akolyté myslí. Všechno jí bylo jedno...
Co však po chvíli pocítila jako by mužova krev měla trochu jiný nádech, do té sladké voňavé pochoutky se vetřelo něco nahořklého, co stále sílilo s každým douškem božské extáze.
Jedna Lamielova ruka se jí opět s konečnou platností omotala kolem pasu. Prsty druhé ruky si našly cestu do jejích vlasů a stiskly její zlaté kadeře.
Jemně avšak důrazně jí mírně zaklonil hlavu, takže se ženiny tesáky dostaly z mužova těla a on ji od něho o krok šetrně odtáhl jako nějaké neposlušné štěně.
Elzbet se té hostiny nechtěla vzdát, natáhla ruce dopředu, aby se těla zachytila a pokračovala v započatém krmení, ale nebyl již v dosahu.
„Pusť mě, pusť mě!" vykřikla rozezleně, rychle dýchala, toužila po té omamné látce, byla neskutečná. Musela ji mít. Hned.
„Ššš...drahá, už ti nebude chutnat, je mrtvý, ššš...když lidé zemřou krev se stane nepříjemně hořkou jako pelyněk, jsou tu, ale další na kterých můžeš uhasit svou žízeň," utěšoval ji něžně jako by byla malé dítě.
Pro Elzbet si slovo "další" získalo okamžitou pozornost a přestala se svému dobrodinci vzpírat.
Byl to jako nový svět, tmavá mučírna jí nepřipadala už tak děsivá jako předtím.
Chtěla se znovu rozejít k další oběti, ale démonův smích ji v tom zabránil.
„Jsi tak nenasytná, má Elzbet, na všechny starosti rychle zapomeneš," pošeptal a jedním pohybem jako při tanci obrátil ženu čelem k sobě.
Ta poznámka ji zranila a maličko poodkryla tu rudou mlhu před jejíma očima. Nestačilo to ale na to, aby se její mysl vzpamatovala.
Zastyděla se za sebe. Sotva však stačila pootevřít ústa, vnutil jí svůj polibek. Ochutnal na nich cizí krev, která oba zvráceným způsobem uspokojovala i rozpalovala zároveň.
Elzbet omámeně vydechla, když cítila, jak proklouzl svým nenechavým jazykem mezi rty a pohladil ten její.
Chtíč jako by se k ní vrátil s neskutečnou silou vichřice.
Mírně se vzepřela, ale ten ďábel si ji podrobil, když ji pevně přitiskl k sobě na své vytáhlé tělo, odkud už se nemohla dostat.
Démonův jazyk olízl jeden její špičák a řízl se o něj, to poznala, až pak kdy v ústech ochutnala jeho vlastní krev.
Smyslně se prohnula proti němu, jeho krev byla jiná než předtím, tak bouřlivá jako by v ní byl silný alkohol. Omamnější než těch mužů okolo. To ona ji skutečně dokázala nasytit.
Uchváceně jeho jazyku vyšla vstříc. Chtěla i tu poslední kapičku.
Lamiel dobře věděl, jak bude na jeho krev reagovat, protože byla podstatně jiná, než obyčejných smrtelníků, ale i její se pro něho stala více omamnou a chutně kořeněnou. A nejen krev ale i to, co se mu teď tisklo pevně k hrudi.
Tohle byla však lekce pro ni ne pro něho a proto se odtáhl.
Elzbet se ke svému učiteli však sama naklonila a rty zasypala polibky jeho koutky úst doufajíc, že ještě zachytí tu chuť, ale když už tam nic nebylo, stáhla se zklamaně zpátky. Tušila, že víc nedostane a napadnout ho si netroufala.
Lamiel ji pustil ze své náruče.
„Běž, vychutnej si to," ponoukl jí se zlým úsměvem démona.
Bez odmlouvání uposlechla. Rozhlédla se a vybrala si svou další oběť tentokrát u zdi. Muž byl mladý, dobře stavěný a ona se na něho vrhla s nově nabitou energií.
Akolyta zaúpěl, jak se mu pohroužily ostré zuby do krčního svalu.
Elzbet se k němu namáčkla, ňadra se zavrtala do jeho vypjaté hrudi a otírala se o něho. Vražedný instinkt jí radil svou kořist zneškodnit a znehybnit.
Ani si neuvědomila, jak moc se teď Lamielovi podobá.
Dívka sála plnými doušky jako by byl její žaludek bezedný a stále to stravující hlad neutišovalo zcela. Byla zoufalá a sála o to víc.
Chtěla vše.
Muži se viditelně podlamovala kolena a visel na řetězech už jen sporadicky, to však nebylo to co Elzbet zaujalo. To bylo to, co cítila na svém břiše.
A čím více se k němu dravě tiskla, tím to bylo tvrdší a výraznější.
Bylo neuvěřitelné, že ho taková situace spolu s bolestí vzrušovala, ale nedalo se to přehlédnout.
Ten pocit nadřazenosti nad někým jiným byl pro ni vskutku opojný. Elzbet se cítila čerstvě a dravci uvnitř ní se líbilo, že na ni ten ubohý muž tak reaguje a podřizuje se jí.
Přestala pít a políbila ho na místo skusu a téměř něžně ranky olízla.
Jeho erekce ji bodala do břicha jako kopí a ona se ho chtěla dotknout. Chtěla se svléknout a poddat se touze. Chtěla, aby se v ní pohyboval...
Náhlý zápal touhy v ženině klíně přerostl v požár. Nedalo se to ovládat.
Její ruce se přestaly křečovitě zarývat do mladíkových ramen a sklouzávaly přes jeho zpocenou hruď na břicho a ještě níž...
Kdy se neučila být tak odvážnou a smělou, bylo záhadou.
Téměř už cítila pod dlaní ten pulzující tvrdý úd, když ji někdo chytil pevně za zápěstí.
Za Elzbet stála vysoká postava a shlížela na ni už ne s pobavením ale chladem jako by překračovala určité hranice o kterých nevěděla...
Neohlédla se. „Pusť mě," zavrčela a pokusila se Lamielovi vytrhnout. Jak ale bojovat proti někomu daleko zkušenějšímu?
„To stačí," zamračil se přísně a v jeho černých hlubinách se dalo vyčíst zřetelné varování.
„Ještě jsem neskončila!" vrčela vztekle Elzbet a prohlížela si akolytu před sebou.
Jako odpověď se vedle jejího těla vymrštila démonova ruka a prsty lehce vnikly do kůže. Drápy se doslova zabodly tam, kde měl ten nešťastník své srdce, jež muselo v tu chvíli explodovat.
Elzbet na to udiveně hleděla, jak se z rány vyřinula hustá karmínová krev, kterou ten lidský orgán vydatně produkoval. Stejně tak se spustil rubínový vodopád z mladíkových rtů. Poslední nervové záškuby. Poslední zasténání.
Nebylo pochyb o tom, že byl ihned mrtev.
Dívka hleděla na své hrozné dílo, které způsobila. Ten dobrý pocit nadřazenosti náhle vyprchal stejně jako lahodná vůně vší té krve, jejíž pach Elzbet rychle zhořkl na jazyku.
Růžový opar euforie se náhle v okamžiku rozplynul a zbyla tam jen odporná páchnoucí mučírna, smrad rozžhaveného železa, strach a smrt.
Elzbet se z toho nemohla vzpamatovat a ještě, aby čelila Lamielovi ve špatné náladě.
„Skončila jsi," řekl nekompromisně, chladný hlas pronesený se zaťatými zuby ji měl varovat, že by měla svěsit hlavu a odevzdaně přikývnout.
Ale to on chtěl ať se krmí, ať dělá ty hrozné věci...
V Elzbet se vzedmul vztek, který zvítězil nad celou patovou situací a odsunul všechna provinění stranou.
„Proč, proč mě nutíš dělat takové věci!“ vykřikla, ohnula pohledem, nechtěla se teď na něho podívat, nechtěla hledět na nic ani na tu špínu na zemi, ale ta byla alespoň více milosrdná než vše okolo.
V další vteřině se kolem ní svět jen mihl a ona byla přiražená ke zdi takovou silou, až si málem vyrazila dech.
Proti ní stál její trýznitel. Při své výšce se nad ní hrozivě skláněl a přitom stále držel její jemné zápěstí jako by ho měl rozdrtit. Vyděsilo ji to. Co po ní vlastně chtěl?
Lamiel měl ve tváři tak napjatý výraz, že nepoznala, zda jde o hněv nebo znechucení.
Jeho tvář se přiblížila k té její, až se téměř dotýkaly svými čely.
Nechtěla mu ukázat svůj strach, ale instinktivně zavřela oči jako by měla přijít poslední rána, kterou jí skutečně pošle do pekla.
„Ptáš se proč? Protože se musíš naučit ovládat, k čemu by mi byl nemyslící kus masa,“ zasyčel a ona polkla.
Elzbet si samu sebe představila jako kus flákoty, přesně jak říkal a moc se jí to nelíbilo.
„Nechci se ovládat, nechci nic z toho, cos mi dal, neprosila jsem se tě o to,“ otevřela prudce oči a obdařila ho vražedným pohledem.
„Mluví z tebe mladistvá naivita, je to dar Elzbet musíš se ho jen naučit řídit,“ zasyčel, jeho černé oči zkoumaly výraz její tváře.
Žena ho chtěla vyprovokovat, chtěla, aby ji snad i zabil, aby tohle zvěrstvo vícekrát nemusela podstoupit a tak přilila olej do ohně.
„Tak mě nech, abych se toho muže dotkla, chci ho, potřebuju ho,“ zašeptala odhodlaně.
Stisk na její ruce se ještě více utáhl, „ne, ty potřebuješ jenom mě a to co ti mohu poskytnout. Budeš dělat to, co chci, krmit se kdy ti řeknu, dotýkat se mě až to budu chtít.“
Elzbet pohledem sklouzla na jeho tmavé rty, při každém slově se v nich objevili bílé ostré špičáky.
„Nechci se tě dotýkat,“ vystrčila hrdě bradu a vycenila na něj své zuby.
„Uvidíme,“ Lamielův hlas přešel do děsivého tichého šepotu a než tomu dokázala zabránit, zakousl se do ní se stejnou zuřivostí, které nechal průchod.
Zlatovláska vykřikla na tu nepříjemnou bolest, jež ji oslabovala s každým douškem. Chtěl, aby byla slabá, aby mu byla oddaná. Bála se ho.
To nepřipustí! Volnou rukou se ho snažila ze sebe odstrčit, marně, ještě více se k ní přitiskl, až ji znehybnil zcela.
CVAK, CVAK, v nestřežené chvíli se kolem jejích rukou zacvakly těžké chladné okovy, které ji uvěznily na místě.
Upír udělal krok zpátky a řetěz hodil na hák a ten vytáhl vzhůru.
Elzbet tam stála nebo spíše visela za ruce jako nešťastníci okolo.
„Co to má znamenat, nech mě jít!“ zanaříkala.
„Pustím tě, až si to zasloužíš a teď tě nechám trpět,“ otočil se k ní zády, kráčel k muži na opačné strany mučírny.
Elzbet čekala, že ji opustí, že ji tam nechá vyhladovět, ale to nebyl jeho úmysl, místo toho začal mučit další oběti.
Byla nucena se na to dívat. Poslouchat řev akolytů když jim přikládal rozžhavené železo na kůži, která černě zuhelnatěla a natekla. Dalšího zbičoval devítiocasou
kočkou a doslova mu strhl celá záda, až na nich nezbylo ani maso a byla vidět páteř se žebry.
Nijak je nevyslýchal, nekladl žádné otázky, dělal to z čisté rozkoše a uspokojení.
Muži křičeli bolestí, omdlívali a prosili, byla to jako ukázka co by se mohlo stát jí. Hleděla na to bez dechu s široce rozevřenýma očima.
Lamiel si ten řev vychutnával jako nějaký lyrický zpěv, ochutnával beznaděj v očích svých obětí a jejich krev, jež se řinula z každé rány, kterou jim udělal.
Ta karmínová tekutina se rozstříkávala všude, po zdech, po zemi rudé kapky potřísnili i jeho stříbrné roucho jako nějaký ďábelský obrazec.
Koutkem oka občas zkontroloval svou zajatkyni, zda vidí čeho je schopný, budiž jí to příkladem a ona skutečně hleděla.
Dělalo mu dobře, že ho pozoruje jak se krmí, jak mu potůčky krve stékají po bradě.
Dokonce jednou zachytil, jak si při tom olízla spodní ret.
Věděl, že bojovala sama se sebou, se znechucením i hladem, sebezapřením i chtíčem, smutkem a nadějí.
Byl hluchý k jejím prosbám i k jejím zoufalým pohledům. Trpěla. Ano, přesně to chtěl a toho chtěl docílit. Pokud měl mít někoho po svém boku, musela se naučit oddanosti.
Lamiel byl pořád rozzuřený ale následná zábava ho trochu zklidnila a mučírnou se dokonce ozval i jeho pobavený smích, když muž zavřený v železné panně naposledy vydechl.
„Smrtelníci jsou tak slabý a křehcí,“ opovrhl jím a ze strany otevřel kovová dvířka. Těla uvnitř padlo těžce k zemi bez života se skelnýma očima. V kůži měl hluboké rány od ostrých bodců jako by ho popíchaly obrovské včely svými žihadly.
Mučení trvalo hodinu nebo také několik dlouhých hodin, čas tu ubíhal jinak.
Upír už mu ale nevěnoval pozornost a přešel k dalšímu poslednímu nešťastníkovi, který to stejně jako Elzbet celé pozorovat a musel vědět, že tomu neunikne.
Bránil se strážím, když ho upoutávali na skřipec.
Natahovali jeho tělo jako by bylo z gumy ale vše mělo své limity, protože toho nebožáka roztrhli v půli.
Na to už se nedokázala dívat a raději svěsila hlavu.
Elzbet věděla, že je to špatné, ohavné, pach smrti se na ní lepil, jako druhá kůže nebyla chvíle, kdyby ho nevdechla. Při každém výkřiku a stenu se zachvěla. Nedokázala se dívat na utrpení a litovala toho, že nedokázala utéct.
Teď tu visela v okovech jako politováníhodná bytost.
Do očí se jí dostal zvuk, jako když se něco vylévá, uvolňuje, ale to jen kostlivci házely mrtvoly do pytlů, aby je odnesli a uvolnili místo pro další zájemce.
V tom pohybu se vyjímaly zřetelné blížící se kroky, jež se zastavily těsně před ní.
„Elzbet, Elzbet,“ posmíval se jí, prsty podepřel její bradu a pozvedl, aby se na něho podívala.
I ve vší té špíně okolo se Lamielova postava majestátně tyčila jako nějaký světlý bod se svým strašlivým zjevem, který ji i po tom všem přitahoval. Byla snad špatná?
To uvědomění bodalo jako nůž.
„Běž pryč, nechci tě vidět,“ odvětila ochraptěle po všem tom nevysloveném prosení za životy druhých, ke kterým byl hluchý. Běž k čertu.
Lamielův sličný obličej ozdobil falešně laskavý úsměv, což však neznamenalo, že jí odpustil.
Elzbet se vyhnula jeho temným očím, zato ji zaujala cestička krve, která stékala z jeho pravého koutku přes rty, až na bradu a dál na krk pod oblečení.
Nasucho polkla a snažila se odolat té silné vůni. Nebyla to jeho krev, ale přesto nemohla odtrhnout zrak.
Jistě si toho byl ten ďábel vědom.
„Bylo osvěžující si užít takovou zábavu dnes v noci,“ provokoval ji a palcem přejížděl po jemném líčku jako by se s ní mazlil.
Elzbetiny rysy se mírně napjaly, „zábavu? Jsi netvor! Mučíš lidi a máš z toho zvrácené potěšení, to je ohavné!“
Lamielovo obočí se mírně vyklenulo v překvapení, „potěšení možná, uspokojení však ne, ale nezapomínej na přesnou podstatu věci. Řekni mi, Elzbet, kdo zabil toho prvního muže? Kdo ho přivedl na hranici smrti? Cítila jsi snad uspokojení?“
Chtěl ji to donutit říct, ale pevně stiskla rty k sobě.
„Neslyším...“ naklonil se blíž a vůně krve na jeho ústech byla ještě intenzivnější, téměř k nevydržení.
Elzbet cítila jako by v ní něco prohrávalo a jiná její část přebírala sílu, proti vší logice využila Lamielovy blízkosti a vystrčila jazyk. Jeho špičkou pak olízla pramínek krve od brady až k jeho rtům.
Připomínalo to zvíře, které se chce zavděčit svému pánovi.
Ta esence naplnila všechny ženiny chuťové pohárky až po okraj. Chtěla víc.
Divoce se přitiskla svými rty k těm jeho.
Chtěla jeho polibek, chtěla ho celého. Jeho tělo, jeho krev. Všechno.
Byl to hladový pokus, který si užívala každou svou částí, a on jí odpověděl svým ještě divočejším. Vyzařovala z toho ryzí nespoutaná touha.
Přirazil ji ke zdi, zakryl vlastním tělem a jeho prsty se po tom jejím rozeběhly na všechny strany.
Elzbetina mysl se zatemnila tím nejprimitivnějším smyslem.
Ženino propnuté tělo narazilo do tvrdých kamenů, ale vůbec jí to nevadilo, naopak, líbilo se jí to.
Ta tvrdost, brutalita...
S každým rychlým nádechem se o něho otřela, její velká kulatá ňadra se k upírovi vzpínala a prosila o uvolnění zpod nepoddajné látky.
Tiše zasténala, když na pár chvil přerušil společný polibek a kousl ji do spodního rtu. Ta mírná bolest se usadila v klíně, který hořel a potřeboval svlažit.
Démonovy prsty přejížděly po ženských krásně klenutých bocích nahoru a dolů, látka se posouvala nad stehna a zase padala ke kotníkům.
„Chceš mě uplatit má drahá?“ Lamielův horoucí šepot se přesunul k jejímu uchu a zakryla ji záplava stříbrných vlasů, které voněly po šalvěji a šimraly na obloučcích odhalených ňader, dovádělo ji to Elzbet k šílenství.
„Ano...“ vydechla smyslně a snažila se přitisknout k jeho vytáhlému tělu a přemluvit ho k dalšímu pohlazení. Udělala by cokoliv, aby dosáhla, čeho chtěla.
„Tohle měl být tvůj trest ne odměna,“ namítl smrtelně vážně.
„Prosím, nehraj si se mnou, potřebuji tě“ zavrtěla se a pokrčila nohu, která se vloudila pod démonovo rozevřené roucho a přitiskla se k jeho rozkroku.
Sám se klínem na její nohu přimáčkl.
Elzbet zřetelně cítila jeho stoupající vzrušení, chtěl ji. Tvrdost penisu, byla stále výraznější a tlačila ji do stehna.
Ucítila proti svému krku zvířecí zavrčení a drápy, jež se jí zaryly do boků.
„To ty si hraješ se mnou, dej si ale pozor abys nepřekročila meze, mohlo by tě to stát víc než jen tvou krev," rozevřel doširoka ústa a zuby naznačil skus. Špičáky se zaryly do kůže, ale nepropíchly ji.
Lamiel dával ženě výstrahu a mírně ji škrábal, než k boku hrdla přitiskl rty a začal ho silně sát.
Jeho prsty se zavlnily na Elzbetiných bocích a sklouzly na její zadeček, který pevně zmáčkly.
„A co když chci víc," vydechla na jeho zatím nevinné osahávání.
Náhle se od ní prudce odtáhl, jeho černé oči byly jako bezedná pekelná jáma, která měla co nevidět vzplanout.
Upírova vážná napjatá tvář, byla přesný opak té její.
„Dostaneš víc, až uznám za vhodné," prohlédl si ji a pak uchopil okraje jejího výstřihu a prudce trhl. Látka nevydržela a rozpárala se až dolů. Strhal z ní všechno, dokud se ve světle pochodní neleskla její hebká bílá pokožka.
Než se Elzbez nadála, znovu ji přirazil ke kamenné stěně, která vytlačila mozaiku na jejích zádech.
Do obou rukou nabral její objemná ňadra a doslova se na jedno hladově přisál.
Žena spokojeně vydechla, jak mu tvrdá bradavka vklouzla do úst.
Lamiel si tu vášeň opravdu vychutnával, sice její chtíč měl na svědomí primitivní hlad, ale uvědomovala si, že ho potřebuje.
Základ všeho, základ jejího nového života, v jehož středu stál ON.
Bez něho nebyla nic.
Drápy se zarývaly do těch velkých mléčných nádob a pak klesly opět na její nyní obnažený zadeček. Stejně jako nahoře zaťal prsty do obou půlek a pak ji nadzvedl, až se u nohou nedotýkala země.
Vzal Elzbetina stehna a zabalil její nohy kolem svých boků, aby teď na klíně cítila jeho tvrdý úd.
Nebylo pochyb, že chce právě tohle, jelikož jí ze rtů uniklo toužebné zasténání.
Jak ten zvuk miloval, stejně jako srdcervoucí křik své oběti nebo poslední nádechy, když umírá, nikdy ho však neomrzelo slyšet něco tak sladkého a zoufalého.
Věděl, že si vybral dobře, jen to chce čas.
Elzbet svého ďábelského milence sevřela mezi nohama a tím více ho uvěznila a namáčkla se na to, co ji mohlo přinést ještě větší rozkoš.
Mírně se prohnula a odlepila na zdi, jen aby ji k ní znovu dominantně přirazil, otřáslo to s ní a probouzelo zvíře.
Tělo na tělo přitisknutí k sobě poddávající se smilstvu.
Několika rychlými pohyby si Lamiel odhrnul to stříbrné roucho a stáhl kalhoty. O jeho připravenost nemohlo být pochyb.
Napjatá špička se vzpínala vzhůru a vykukovala mezi rouchem jako by sama hledala ten tajemný vlhký otvor do nebe.
Elzbet zaklonila hlavu a otevřela ústa, jak se jí pyj začal otírat o klín mezi závojíčky. Chtěla klesnout níž, ale nebylo jí to dopřáno.
Rozčilovalo ji to, frustrovalo.
„Prosím, Lamieli," zasyčela a ukázala dva bílé špičáky.
On se však věnoval jejím velkým ňadrům, jako by jí vůbec nevěnoval pozornost, co chtěla ona.
Sál plné doušky mléka, které jeho přeplněným ústům občas unikly a stekly jí na břicho a ještě níž.
Jeho odpovědí bylo kousnutí do dvorce, až se bradavka ještě více stáhla a zahrotila jako kulička borůvky.
Lamiel se do její kůže usmál tím pro démony nejzkaženějším způsobem a znovu kousl tentokrát do bradavky. Krev se smíchala s kapkami mléka, nic sladšího opravdu neznal.
„Hmm...hmm," zavrněl do jejího prsu, jazykem ho dlouze olízl a pomazlil se s ním.
Elzbet však byla nespokojená, snažila se vrtět, přitáhnout ho blíže k sobě i když víc už to nešlo. Řetězy ji nepustily.
„Lamieli..." šeptala, vrčela, a v jednu chvíli se trupem obrátila z jedné strany na druhou.
Bradavka mu vyklouzla z černých rtů a obě prsa se krásně zavlnila, ten pohyb se mu líbil a věděl jak docílit ještě krásnějšího obrazu.
Nepatrně se odtáhl a napřímil, opět Elzbet převyšoval a zakryl ji svým tělem.
„Tak krásně prosíš má drahá, od našeho prvního setkání jsem s tebou chtěl trávit věčnost ale nečekal jsem, že se vzdáš tak brzy..." vychutnával si její rozpaky.
V Elzbet se opět všechno promíchalo a ta rudá mlha mírně ustoupila, uvědomila si, že visí v okovech, nahá, poddávající, žebrající o...
„Naše hra teprve začala, Elzbet, ale když sis tak toužebně řekla, nemohu tě odmítnout," posmíval se jí a jeho kostnaté prsty zakryly celou dlaní její pravé ňadro, ukazováček a palec našel ten zarudlý výstupek a zmáčkl.
Lamiel zřetelně cítil, jak se k němu prohnula a on jí vyhověl a mírně pohnul boky.
Jeho šedá špička se zabořila mezi ty kypré závojíčky a pronikla dovnitř a pak zase ven jako malá ochutnávka.
Elzbet bojovala se svým chtíčem a vlastní zradou jako by si její zrádné tělo dělalo, co chtělo, z téhle situace nebylo úniku a on to dobře věděl, navíc ji na jazyku pálilo to, že si o to sama řekla.
Ne, její druhé já, které v ní probudil, to ten dravec, ano, ten ho chtěl, ona s ním neměla nic společného! Ale byla to pravda? Nechtěla to také ona?
Ať už to bylo jakkoliv, ať toho démona noci, který jí vzal dítě, a celý život nenáviděla sebevíc, nedokázala jeho kouzlu odolat.
Mučírnou se ozval její zničený vzlyk, který byl ihned následován Lamielovým smíchem.

Lamiel
Kapitola 8.
Co chci já, chceš i ty
Pozor
18+
8.
Elzbet cítila, jak její druhé já se snaží převzít vládu nad celým tělem.
Nutilo ji podlehnout, vytáhnout na světlo nejniternější touhy, potlačovanou nenávist, chtěla někoho obvinit za smrt svého manžela, chtěla křičet na obyvatele Tristramu, kteří s celou situací nechtěli nic udělat. Mlčela.
Teď se to znovu objevovalo, každý z pocitů vyplouval na povrch jako bublina, která hrozila, že praskne, že se zhroutí.
Nenáviděla svou druhou novou stránku, která jednala impulzivně.
Elzbet cítila, jak se jí oči plní slzami, připadala si hrozně, skoro jako blázen.
Ohrnula spodní ret jako dítě, jež se snaží odolat pláči. Marně.
Několik rychlých nádechů společně se vzlyky nad sebou samou se odrazily od stěn.
Lamielovy dlaně se přitiskly na její stehna a jely pomalu výš, dokud se nespojily s hýžděmi.
Pohladil ji jemně, objal celý zadeček z obou stran a přejížděl po něm jako obchodník, který zkoumá kvalitu látky a pak se do něho bolestivě zaryl.
Upírův pobavený smích ji naplnil vztekem ale i ten ji držel zpátky.
Cítila, jak do ní vjíždí jeho špička a zase mizí, byl jako zavřený tulipán.
A pak bez varování vnikl dovnitř.
Naplnil ji až po okraj, byl v ní úplně celý a zatímco ona vykřikla, démon slastně zasténal a laškovně ji kousl do ramene.
Tělem Elzbet projel záchvěv touhy i bolesti, slasti i utrpění a ona se kolem jeho kopí stáhla. Chtěla ho rozdrtit, rozmačkat ale věděla, že tak lehké to nebude, a tak ho alespoň stiskla nohama kolem boků, jak nejsilněji mohla.
Lamielovi to ale nemohlo ublížit, byl sice štíhlý, kostnatý, ale rozhodně nebyl živý a bolest necítil.
Vyložil si ženino počínání jako chtíč, jež ho měl popohnat a on toho uposlechl.
Začal pohybovat boky a milovat se s ní.
Každý příraz ji hodil o zeď, bylo to dravé, nespoutané, divoké. Po zdech vedle jejích ramen byly do kamene vyryté škrábance jako by ji drápalo nějaké zvíře.
Plnil ji svým údem, třel se o ni a Elzbet neměla jinou možnost než držet.
Lamiel po chvíli uchopil ženin zadeček a začal ji nadzvedávat, sklouzávala dolů, nahoru a její ňadra poskakovala a vlnila se v mírných kruzích, jež ho hypnotizovaly.
Upírovy oči se hrozivě leskly, když ji kousal a po kapkách ochutnával tu božskou krev.
„Dost, prosím..." zasténala Elzbet celá červená ve tvářích.
Docílila však jen toho, že zrychlil své tempo jako by ho její odpor ještě více provokoval.
Svým nestvůrným jazykem olízl cestičku mezi jejími ňadry a pak v pohybu zachytil kulaté ňadro.
Bolestivě se do něho naplno zakousl a sál jako šílený.
Elzbět vykřikla a prohnula se proti němu tak že zachrastily řetězy, již ji stoupávali ruce za hlavou.
Bolelo to, ale zvláštním způsobem se to jejímu klínu líbilo a on na to pozitivně reagoval.
Takovou zdrcující dravost ještě necítila, o to více jí propadla.
Předtím k ní byl ještě ohleduplný, ale tento ďábelský akt postrádal cokoliv jemného. Byla to ryzý potřeba někoho vlastnit, pohltit.
Nebal na ni žádné ohledy a každé slůvko odporu ho jen pohánělo víc a víc jí ublížit.
Nalitá ňadra měla od samých vpichů celá červená, bradavky nateklé, zadeček podrápaný, stehna samý šrám a třísla bolavá touhou stejně jako její zduřelá perlička od samého otírání.
Elzbet měla v žaludku pocit, jako by se jí tam utahoval silný provaz. Napínala svaly, tiskla Lamiela nohama k sobě, což bylo příjemné, protože při pohybu nahoru a dolů se o ten knoflíček otírala, to jediné zmírňovalo tu děsivou situaci.
Upnula se tedy jen na to.
Zavřela oči a chtěla se ztratit v tom příjemném uvolnění, ale bylo příliš pozdě, jelikož upírovy rychlé pohyby, byly až moc prudké, až se náhle přestal hýbat.
Vše jako by se rázem zastavilo.
Čas přestal existovat.
Elzbet přestala poskakovat, jen její ňadra se rychle zvedala a klesala splašenými nádechy.
Lamiel rty chytil její bradavku a vychutnal si příval horkého mléka, které mu stékalo po bradě, zatímco jí daroval své semeno.
Držel ji přitisknutou ke zdi svým tělem a téměř orlími drápy se zarýval do kamene vedle jejích prsou.
Sytil se dlouho jedním i druhým a nenasytně sál se sadistickou rozkoší vše, co mu mohla dát.
Jakmile měl dost, s měkkým POP se odtrhl od těžce zkoušené bradavky a mírně poodstoupil.
Elzbet sklouzly nohy z jeho boků a už tam jen visela.
Pot se leskl na její kůži jako bylinný olej a neskutečně se styděla za to, co jí právě teď stékalo po stehně dolů.
Nakrčila čelo a svěsila poníženě hlavu, vlhké vlasy ozdobily ženinu sytě červenou tvář.
Upír mlčel a rychle se upravil, vyjma krvavých skvrn na oblečení vypadal stále neodolatelně jako elfský princ vílí říše.
Zamyšleně si ji prohlížel, neunikl mu ani jeden nádech. Třepotavý pohyb těch dlouhých řas na lících, chvějící se rty, zdvíhající se ňadra, ze kterých kapalo mléko stejně jako velké množství jeho škrábanců, kterým bylo její tělo poseto.
Elzbet chtěla, aby odešel, aby ji tam nechal, ale on se neslyšně přiblížil a každou viditelnou ranku políbil svými rty od nohou, až po tvář.
Dával si záležet s každým sebemenším škrábancem jako by se jí tak omlouval za svou hrubost.
Bylo to jemné jako pohlazení chmýřím, jako zatřepotání motýlích křídel.
Tak něžné, zbožňující a nečekané.
Pak něco povolilo a její tělo se těžce sesunulo k zemi na podlahu.
Jakmile Elzbet pootevřela oči, viděla jen boty a pak na ni něco dopadlo a zaclonilo jí výhled.
Neměla sílu to odhrnout, jen si všimla stříbrných vláken.
Byl to Lamielův stříbrný šat, kterým zakryl její nahotu a nechal ji tam napospas myšlenkám.
Jeho vzdalující kroky byly důkazem, že opravdu odešel...
**************************************************************************************************************************
Elzbet se zhroutila pod záhyby těžkého pláště jako by to byl železný krunýř.
To co se dnes večer stalo, se jí nesmazatelně vrylo do paměti, vnímala zemitou Lamielovu vůni ze stříbrné tkaniny, bylo to jako by ji neopustil.
Nebyla pod pláštěm téměř ani vidět, snad jen konečky prstů, jež vykukovaly ven a zarývaly se do chladné podlahy. Neměla sílu ničím pohnout.
A přesto někdo nebo něco její tělo zvedl.
Zabalenou v plášti jako ztracené dítě ji to odnášelo pryč. Ven z mučírny a pak už si pamatovala jen tmavou kápi a v ní dvě pronikavá zlověstná světýlka.
Kapitán nepromluvil, dostal jen rozkaz, který splnil a skončil tím, že odnesl ženu do jejího pokoje, kde ji opustil.
Poté si podal dveře s něčím, co mu bylo dosti podobné, dvě menší nahrbené postavy se jako skřeti vetřely dovnitř.
Elzbet už bylo jedno, co s ní provedou a tak zůstala nehybně ležet.
Postavy ji vzaly a přehazovaly si ji z ruky do ruky, zvedaly ruce i nohy, hlavu jí podržely a vlasy vymáchaly v nějaké míse.
Jejich péče nebyla nijak šetrná, když ji umývali jako starostlivé jezinky.
Pod jejich starými hadry občas zahlédla kusy šedé a nazelenalé kůže, nebylo pochyb, že i toto byly obživlé stvůry Lamielovou mocí, přestože vyhlížely v lepším stavu než vojáci.
Pomocnice ji pevně držely, a když se jim Elzbet začala hroutit, vydaly huhlavý nepříjemný zvuk, který zněl jako nadávky.
Byla slabá. Zničená. Unavená.
Ženštiny podepřely její tělo a zaryly jí své zničené nehty do kůže, kde se ztrácely mezi ostatními škrábanci.
Elzbet neprotestovala, pokud cítila bolest, byla stále ještě naživu.
Když oživlé ďáblovy posluhovačky udělal, co měly, přetáhly přes ni dlouhou košilku, nechaly ji ležet na posteli a odešly. Žena vydechla, neměla ráda samotu, ale teď byla vítaná. Ač byla však omyta od špíny, prachu, krve i potu, necítila se nijak čistá spíše naopak.
V hlavě ji tížily myšlenky a k tomu ten nekonečný hlad.
Tělo se dožadovalo potravy.
Lamiel jí vzal sílu, cítila se bezbranná jako hadrová hračka. Nenáviděla ho. Těžké závěsy kolem jejího lůžka zůstaly shrnuté ale ty na oknech ne, aby dovnitř neproniklo slunce.
Elzbet se sama sebe ptala co by se stalo, kdyby své tělo vystavila hřejícím paprskům.
Mohla by se zabít?
Byla to jedna z možností, jak ukončit svůj život dobrovolně. Ano, počká do rána, ale nijak ji nenapadlo, kam její duše odejde.
Bylo však jediné místo kam by mohla jít...
Elzbet přejela jazykem po vyprahlých rtech a zavřela oči.
Počká do rána...
**************************************************************************************************************************
Dveře do komnaty Leoricova hradu se neslyšně otevřely a dovnitř vešla vysoká postava s královským držením a elegancí. Tmavě modrý šat posetý stříbrnými nitkami působil jako nejtmavší noční nebe se třpytivými hvězdami.
Lamielovy kroky tlumené prošlapaným kobercem vedly až k Elzbetině lůžku.
Její výrazná postava zahalená do staré krajky vyhlížela božsky. Spočívala na lůžkovinách, vypadala jako anděl.
Jednu ruku měla vedle sebe a druhá byla položena přes břicho. Nohy od kotníků po drobné prsty jí vykukovaly z pod látky a jejích mnoha záhybů.
Upír se zastavil vedle postele zády k oknu a hodnotil své dílo před sebou.
Byla nádherná, velká kulatá ňadra se krásně rýsovala pod načechranou tkaninou, zatímco okraj košilky sahal až ke klíční kosti jako labutí peří. Na jeho vkus byla ta krása až příliš zahalená.
Démon se tiše posadil na kraj lůžka a jeho černé oči dravce obdivovaly ženiny zlaté vlasy rozhozené po polštáři stále ještě vlhké a mírně zplihlé barvy čerstvé slámy.
Lamiel si zachoval chladnou tvář. Elzbet byla skvělým obrazem jeho dokonalosti.
Něco co mohl po dlouhé době skutečně obdivovat.
Křivky jejího těla se nevyrovnaly ani Auriel, která byla ztělesněním dokonalosti. Ne, on měl něco cennějšího.
Něco co bylo jen jeho, co sám vlastníma rukama vytvořil.
Upírovy tmavé tenké rty se mírně vykrojily do potěšeného úšklebku naznačující jeho povýšenost i spokojenost. Zvedl ruku, dotkl se dívčiny tváře a jizvy, která se již zacelila. Vsadil by se však, že mnoho dalších láskyplných škrábanců a jizev, jež na ni zanechal, byly stále pod látkou viditelné.
Nemohly se zacelit, jelikož jí odmítl dát to, co potřebovala k životu.
Ne, zatím ne.
Vše byla hra vůle.
Černý nehet se pásl na její kůži a pomaličku sklouzával níž, dokud se nezahákl v cestičce mezi těmi obřími vnady. Zachytil za něho okraj látky a stahoval ji dolů.
Lamiel si doslova vychutnával každý odhalený kousíček, jak na něho vykoukly ty smetanové obliny, ale to pořád nestačilo.
Nepozorován odhaloval celý dekolt i oba kypré kopce, dokud se látka nepřehoupla přes bradavky.
Ten pohyb musela Elzbet cítit, jelikož ze spánku vydechla.
Zvuk byl tichý jako zašeptání a neskutečně sladký.
Látka košilky se shrnula až pod obě prsa, kde je krásně držela u sebe. Skvostný pohled, kterému nešlo odolat.
Lamiel se mírně naklonil bokem nad její tělo, obě ruce položené vedle ženského těla.
Olízl pravou bradavku a už při tom doteku, cítil, jak se zahrotila a natáhla k němu. Provokativně na ni foukl chladný vzduch.
Z Elzbetiných rtů unikl další zmučený vzdech.
Upír se opět sklonil a políbil tu malou třešni neskutečně něžně svými rty a pak se s nimi otřel o tu borůvku.
Žena byla bezbranná jako ptáče, ale když pozvedl své černé oči k její tváři, aniž by přestal, zjistil, že se na něho Elzbet rozespale dívá skrze přivřená víčka.
Těžko říci zda to považovala ze sen nebo skutečnost.
Cítil však, že se napjala, protože doteky byly reálné.
Lamiel se napřímil zpátky do sedu, ale stále byla uvězněna mezi jeho pažemi.
Elzbet cítila chlad na hrudi a když pohnula paží, kterou měla na břiše, zjistila, že má odhalená ňadra, chtěla se rychle zpátky zahalit ale Lamielův rychlý pohyb chytil drobné zápěstí a přitiskl ho k posteli vedle její hlavy.
„Neboj se má milá, nepřišel jsem ti ublížit,“ řekl měkce, ale čišel z toho chlad.
Stále mu nevěřila ani slovo, byl úskočný, slovíčkařil a už vůbec nevěřila, že dodrží vše, co říká.
„Přišel ses přesvědčit, že pořád žiju?“ zeptala se zdráhavě a vzpomněla si, co chtěla ráno udělat.
Lamiel ukázal svůj zářivý úsměv, „žiješ?“ naklonil pobaveně hlavu na stranu, jako by nad tou odpovědí přemýšlel.
„Ano, dá se to tak říci,“ připustil tiše, „čeká tě dlouhý život po mém boku.“
„Proč? Proč já?“ zamračila se a ospalost se z jejích očí rychle vytrácela. Ne, tohle rozhodně nebyl sen. Lamiel tam byl s ní, žádný přelud ani noční můra.
„Protože jsi mě zaujala Elzbet, tvé dokonalé tělo, svůdný hlas, odvážná mysl. Cítil jsem z tebe nevinnost, která mě přitahovala a stále přitahuje. Taková jedinečná duše nemohla přijít na zmar,“ zavrněl sladce a přivoněl k ní.
„Ano a teď je ze mě zrůda,“ nadechla se.
Lamielovo obočí se mírně zvlnilo, zatímco jí stále upřeně hleděl do očí.
„Za zrůdu se považují Hellioni, Khazrové nebo pouštní Dervišové. Služebníci pekla, kteří umí jen zabíjet svými drápy ve jménu pekelné trojice. Ty i já jsme něco víc než jen tyto zubaté loutky s ostny. Nejsi zrůda má drahá, překrásná Elzbet. Zrodila ses z milující matky a byl ti dán dar nesmrtelnosti dlouhého života. Měla bys být vděčná.“
Vděčná...
Elzbet o jím jmenovaných tvorech nikdy neslyšela, ale už jen ta jména naháněla hrůzu i strach a ona si byla jistá, že se s nimi rozhodně nechce nikdy setkat.
„Já možná ne, ale ty jsi zrůda, Lamieli,“ vydechla kousavě s konečnou platností.
Chtěla mu ublížit, aby věděl, co si o něm myslí.
Možná čekala, že ji za takovou neúctu potrestá, poškrábá nebo nechá zbičovat, ale upír jen na pár vteřin zavřel oči a těžce vydechl, než je zase otevřel.
Byla v nich tisíciletá únava jako by mu na hlavě ležel celý svět.
„Elzbet, poslouchat tvé obviňování je únavné,“ mávl rukou ve vzduchu a byl až neuvěřitelně trpělivý, což bylo s podivem.
„Tak odejdi!“ Elzbet se chtěla přetočit na bok, aby mu ukázala záda a ignorovala ho, ale on ji chytil pod krkem, než se stačila pohnout.
Dlouhé kostnaté prsty vystřelily neskutečnou rychlostí jako šípy a obtočily se kolem její kůže jako trny popínavé rostliny, div v nich neudělaly modřiny.
„Nechtěj poznat mou horší stránku, Elzbet, stále pro tebe mám pochopení, ale varuji tě, i to někdy přeteče,“ naklonil se hrozivě k její tváři a zasyčel jí ta slova do obličeje jako dravec.
Neměla ho pokoušet, ale její odpor byl silný, tak silný že by se na něho klidně vrhla.
Lamiel se tiskl k jejím odhaleným ňadrům a dal jí tak ochutnat pocit bezmoci.
Bradavky se při každém nadechnutí střetly o hrubou látkou upírova modrého oděvu a vyvolávaly v ní pocity, kterými opovrhovala.
Do nosu se jí však vetřel démonův pach, silná přitažlivá vůně zimolezu a deště. Krev se v ní začala vařit, ale zároveň ji její nedostatek oslaboval.
Potřebovala jíst.
Pootevřela rty se svými ostrými špičáky jako by se do něho chtěla zakousnout, bylo to hrozné.
„Prosím, mám hrozný hlad, prosím...“ zaškemrala.
Oči měla upřené do té krásné tváře, ve které se nezrcadlil žádný soucit ani slabost. Bylo v nich tolik mrazu, že by v okamžiku zledovatěly celé lány fialek. Nesnažila se ho pochopit, protože si byla více než jista, že on necítí nic, jen se tím baví. Byla pro něho jedna z mnoha, další nebohá oběť, kterou může týrat, ať si říká, co chce.
Elzbet neměla potřebu po sexu ale po neskutečném primitivním hladu, jež byl potřeba ukojit a který byl vždy na prvním místě, jenže neměla sílu zaútočit, byla zesláblá.
„Ano, máš hlad,“ odvětil pragmaticky bez zájmu a shlížel na ni se stoickým chladem, pak se sklonil k jejím rtům a lehce posunul svou hlavu vedle její.
Tak blízko teď byly její ústa, že se mohly dotknout upírova krku, jeho alabastrové kůže.
Marně skousla, ale špičáky jen sklouzly po pokožce a ani ji k její smůle neškrábly.
Vysmíval se jí snad? Bylo to k zešílení!
„Nedostaneš však nic Elzbet, dokud se nenaučíš chovat.“
S těmi slovy pošeptanými do ucha se napřímil a odešel.
Ani tentokrát se neohlédl zpět.
Nechal tam Elzbet samotnou v chladné noci, chvějící se neskutečným stravujícím hladem že nemohla normálně uvažovat.
Obrátila se na břicho a zakousla se do svého polštáře ale ani to nic neutlumilo, měla chuť ho roztrhat a peří rozházet po celém pokoji ale nebyla marnivá. Věděla, kolik práce stojí ušít celý polštář, odrat husu, očistit peří a vytvořit tak něco měkkého pod hlavu.
Zničeně zavrčela jako zraněné zvíře, naštěstí se hlad po chvíli ve vlnách začal uklidňovat.
Sama nevěděla, jak dlouho tohle nedobrovolné hladovění bude snášet, jak dlouho bude trpět, jak dlouho bude trvat, než mu bude kývat na každé slovo a oslovovat ho, pane?
Měl ji raději nechat v mučírně pověšenou v okovech.
Proč jsem vlastně přišel? A co by se stalo, kdyby ji neprobudil?
Pochybovala, že to dělal ze soucitu, že mu na ní nějak záleželo. Že se přišel podívat, zda dýchá a je v pořádku.
Proč? Proč by se on staral o někoho jiného než o sebe?
Elzbet zabořila tvář do pokousaného polštáře a musela vyplivnout pírko, které se z něho uvolnilo.
Dál už jen vzlykala omámená slabostí, co jiného jí zbývalo...
**************************************************************************************************************************
Uteklo pár hodin a slunce se zařeklo, že zalije její komnatu svým jasem. Elzbet čekala u okna, ruce rozpažené jista si svým osudem, který stále nepřicházel.
Celé okolí kam jen oko dohlédlo, se převalovaly šedé mraky a místo na slunce to vypadalo na déšť, který se zanedlouho skutečně přihnal, a skropil přírodu vláhou.
Žena tam stála v košilce a ruce položila na chladnou okenní římsu hradu.
Oči měla vodnaté, opuchlé, ztrápené a unavené.
Všechno bylo proti ní.
Několik kapek potřísnilo její tvář, jak zavál vítr dovnitř. Závěsy se roztančily a zavlnily jako při rychlém kvapíku a zase se vrátily na své místo.
Vyhlídka skočit dolů a rozbít tělo o skály už nebyla tak lákavá jako nechat se pohladit paprsky a tak nezbývalo než čekat a čekat a čekat...
Rozhodně nehodlala z pokoje vyjít, ale také nechtěla dát průchod své zlosti a všechno zničit, takže jej raději dusila v sobě a snažila se moc nevyčerpávat.
Celý den svého věznitele neviděla ani žádného jiného démona kromě dobře známého kapitána kostlivců, který stejně neotesaně vpadl do její komnaty bez klepání jako minulého dne. Dobré způsoby mu asi nic neříkaly.
„Pán tě čeká u večeře," zaduněl místností jeho hlas a koženou rukavici si položil na jílec svého meče, který musel být těžší než celé jeho tělo, bylo tedy div, že nepřepadával dopředu.
„Nikam nejdu, stejně by mi nic nedal, určitě bych se musela dívat, jak jí zatímco bych stejně hladověla, ne, nemám zájem."
Tentokrát ji však voják nepřemlouval a bez dalšího slova odešel a zabouchl.
Měla z něho divný pocit, ty jeho zlověstné hluboké oči ukryté pod kápí jako by viděly na dno její duše. Otřásla se při té myšlence...
**************************************************************************************************************************
Hodovní síň byla naplněna příjemnou hudbou, několik kostlivců ve starých otrhaných hadrech ve svých rukách drželo píšťaly a loutnu a dělali, co mohli, aby svého pána uspokojili.
Smrtelník by se asi nad tou prapodivnou magií, jež dokázala narušit tok světa, a přivolat mrtvé zpátky k životu pozastavoval, protože ač měli trubadůři na svém těle sem a tam ještě hnijící maso, plíce jim všem chyběly, což byl zvláštní nedostatek pro ty, kteří drželi dechový nástroj.
Přesto se sálem linula příjemná hudba než se rozrazily dveře.
Lamiel sedící se svou majestátní vizáží uprostřed dlouhého stolu bez výrazu vzhlédl, ale když viděl jen jednu osobu, líně si podepřel loktem tvář.
Kapitán předstoupil, „odmítla přijít, pane."
„Jaká škoda, oba ti muži přijdou nazmar," stiskl trpce rty a koutkem oka pohlédl na dvojici vesničanů u zdi, jak se zděšeně rozhlíží, kde se to ocitli.
„Mám ji přivést násilím, pane?" zazářily zpod kápě kapitánovy oči.
Lamiel zvedl ruku, aby ho zastavil a zahleděl se na dveře s navracejícím se hněvem v očích, neboť to považoval za nevděk a neúctu.
Jeden z dnešních obětí zvedl hlavu a začal prosit o slitování, ale démon mávl rukou, jako by odháněl dotěrnou mouchu a vstal.
Kapitán ihned uhnul, jak kolem něho jeho pán prošel rozhodným krokem. Temné chodby Leoricova hradu byly rozsáhlé, vysoké, ponuré ale honosné ukazující zašlou slávu dávných časů. Osamocený panovník se v půli cesty zastavil. Kolem něho se táhla po obou stranách dlouhá setmělá galerie poničených obrazů.
Lamielův pohled spočinul na jednom z portrétů: na krásné tmavovlasé ženě s dlouhou štíhlou šíjí, povýšeným pohledem a aristokratickou bradou pozvednutou vzhůru. Jako vždy se u obrazu na moment zasnil, je-li to vůbec u jeho druhu možné a zdálo se mu jako by se z jakési pradávné mlhy zapomnění vynořovala vzpomínka...
Vzpomínka na někoho, z jehož lůna vzešel, ještě když byla Svatyně jiným místem a než byl Světovín zničen.
Tehdy byla země rájem démonů i andělů. Útočiště pro ty, kterým bylo zakázáno být spolu. Počínaje Ináriem padlým andělem, konče démonkou Lilith.
Mnozí z obou říší v sobě našli zalíbení a jejich potomky bylo lidské plémě, ani dobří ani zlý a přesto v každém sídlila síla obou, kterou nedokázali využít.
Svatyně však nebyla pouze útočištěm pro rozdílné tvory ba i ty stejné, kterým nebylo přáno. Jeho matka a otec. Sukuba a Inkubus...Ráj...
Lamiel si založil ruce za zády a pohoršen si odfrkl.
Diablo se snažil zničit nebe, Belial, který na zemi i v pekle vyvolával války a Mephisto byl skvělý manipulátor, který lákal lidi a zotročoval je. Ani jeden z nich však neuspěl kvůli příliš velkému soustu.
On měl ale jiný plán, ne tak velkolepý jako nejvyššího zla ale prozatím mu zcela postačilo malé království, kterému by vládl pod rouškou strachu.
Bylo to ale vůbec možné?
Znovu mávl rukou, jako by tentokrát zaháněl nesmyslné myšlenky i obavy a zase se rozešel, až se zastavil u královniny komnaty.
Jeho hněv se naštěstí utišil a tak vkročil dovnitř zcela neslyšně, právě když jeho zlatý květ ležel na posteli s tváří ponořenou do hedvábného polštáře.
Elzbet sebou trhla, když se dveře bez zavrzání otevřely, ale jak pokoj naplnil chlad, věděla, kdo vešel dovnitř. Nestála o jeho přítomnost.
„Má drahá Elzbet," pronesl líbezným hlasem, sotva na délku paže od její hlavy.
Ohnutý v pase se skláněl nad postelí, oděn v překrásném půlnočním rouchu.
Věděl, že nespí, měla však zavřené, oči jako by doufala, že odejde, když nepromluví.
Lamiel natáhl dlouhou paži a kostnatými prsty přejel po jejích vlasech jako milující manžel.
Jemné zlaté lokny ho lechtaly na bříšcích prstů.
„Nemůžeš být schovaná ve své komnatě věčně. Hlad, má milá, hlad tě bude brzy nesmiřitelně hnát..."
Upírka k němu vzhlédla s tváří potřísněnou slzami, nesnesla, aby se jí ten démon dotýkal a tak se rychle odtáhla.
„Zničil jsi mi život..." zafňukala, „všechno jsi mi vzal, to pro co jsem žila, co je ze mě teď, tvá loutka, Lamieli?"
V jejím jemném obličeji se zračila lítost, ještě se přes to nepřenesla.
„Mohu ale po tobě chtít, abys pochopil? Jak můžeš chápat můj svět a jak já tvůj? Jsme oba příliš rozdílní, proč to nechceš vidět?"
Vypadalo to, že je na její zoufalé komentáře tentokrát připravený, protože jediná změna, kterou u něho viděla, byla, že přivřel oči a jeho tváři to dalo měkčí výraz.
„Elzbet," když k ní znovu natáhl svou kostnatou ruku, varovně zasyčela a vycenila své bílé špičáky jako kočka připravená k boji.
Už se nenechala zneužívat, dávala mu jasně najevo, že není bezmocná a bude bojovat, pokud ji k tomu donutí. Zničil život, všechno vzal...Ta slova ho zasáhla - ne však proto, že by něčeho litoval nebo litoval ji, ale protože nechápal jejich význam.
Vyceněné zuby ho jasně varovaly, odtáhl ruku, napřímil se a mlčky ji jen pozoroval.
„Opovrhuješ tedy mým darem? A opovrhuješ mnou? Dobrá," odvrátil se a odešel ke dveřím, ale na jejich prahu se zastavil a ladně otočil.
„Vidím, že na naší dohodě ti nezáleží. Jsi volná, můžeš odejít. Cestu do vesnice nalezneš sama..."

Lamiel a Elzbet

Elzbet
Kapitola 9.
Zůstat či odejít?
Pozor
18+
9.
Odejít?
Elzbet se posadila, kaskáda zlatých vlasů se jí rozvlnila na ramenou jako brokátový plášť. Se rty mírně pootevřenými v překvapení a očima rozevřenýma nikdy nečekala, že tohle od něho uslyší.
Odejít...
Poslední svou větu řekl hlasem nikoli zlověstným nebo pobaveným - takové polohy hlasu u něho již poznala, nýbrž toto znělo jako ledové kry, které se třou o sebe.
Opovržlivý, skoro zhnusený tón.
Viděla v Lamielově tváři smrtelný klid, krásné rty vodorovně semknuté.
„Odejdi z mého hradu," sdělil ještě a už na ni ani nepohlédl, načež neslyšně odešel do své síně.
Lze od něho očekávat soucit a ponížené chování? Ptala se sama sebe Elzbet. To by bylo vskutku velmi naivní, teď, když už věděla, kdo je zač. Nevěřila, že by dobrovolně prohrál.
Jakmile démon odešel, možná Elzbet na chvíli zasáhl pocit vítězství, ale vzápětí také nesnesitelný záchvěv v žaludku - probudivší se hlad, hlad po krvi.
Upírka si zpátky lehla na postel a sledovala otevřené dveře, kroky už dávno odezněly v hukotu deště za okny.
Ten jednoduchý kamenný otvor do chodby byl jako brána svobody. Jen projít.
Byl to zvláštní pocit...
Opravdu vyhrála? Propustil ji a přesto necítila klid...spíše nervozitu...
Srdce...přitiskla si dlaň k ňadrům...netlouklo, jako by tam nebylo a přesto měla pocit, že by mělo vybuchnout.
Elzbet to vyděsilo. Její prsty vystřelily ke rtům, ale špičáky tam byly stále, ne, nevzal si svůj dar zpátky, možná to ani nešlo. To čím byla, se nejspíše nezmění.
V tichu ležela a přemýšlela o svém strachu. Cítila se jako zvíře zahnané do kouta.
Chtěla utéct, jít, běžet pryč ale něco uvnitř to nechtělo udělat.
Co když odejde a bude to horší?
Její žaludek se opět vzbouřil, kručel, hlad byl hrozný jako by Elzbet stravoval zevnitř kousek po kousku.
Kousla se do rtu nad svou nerozhodností a znovu zabořila hlavu do polštáře.
Kolem bylo cizí nehostinné místo plné nebezpečí, ale něco ji tam stále drželo, možná skutečně můj vlastní strach!
Elzbet se znovu dala do pláče a usnula. Slabost jejího těla byla čím dál horší jako příznaky nějaké zákeřné nemoci.
To co ji však probudilo, nebyl déšť ani živá či mrtvá bytost. Byla to vůně, opojná jako med. Žena rozespale začichala ve vzduchu.
Bylo to blízko...
Otevřela oči a začala se rozhlížet kolem sebe, než ji to cvrnklo do nosu.
Krásný zlatý pohár stál na nočním stolku vedle postele. V něm se leskla rudá tekutina, ale nevoněla jako víno.
Elzbetina mysl omámená sny po něm automaticky chňapla a přiložila ke rtům. Ať už v tom bylo cokoliv, vypila ho až do dna, hladově, bez dechu.
Dva potůčky jí stekly po hrdle a obarvily košilku do růžova.
Až když prázdný pohár od sebe odtáhla, uvědomila si, co to uvnitř bylo a zlatá číše jí vypadla z ochablých prstů.
Krev...byla to krev! Pohár nechaný tu jako výsměch. Jako lákadlo. Malá ochutnávka, aby se mohla alespoň odplazit z hradu, než narazí na nějakého chudáka, kterého vysaje k smrti.
Elzbet se nad tím zhrozila.
Byla to jeho krev, žádná jiná takhle nechutnala...
Omamná jako bezinkový likér, osvěžující jako pramenitá voda.
Jakmile tepaný pohár dopadl ztěžka na zem a Elzbet ukojila největší hlad, vzrostla v ní k její smůle jiná touha, touha po něm.
Opravdu nenáviděla tyto překroucené emoce, které se v ní přelévaly jako písek v přesýpacích hodinách hned na jednu a hned na druhou stranu.
Měla náhle pocit, že Lamiela potřebovala a byla to pravda.
Zbytečně si nalhávala, jak bez něho přežije. Jak bude chodit od vesnice k vesnici a zabíjet pocestné než ji někdo přemůže.
Vyhnancem ve světě vydána dříve či později napospas plamenům z pochodní rozezleného lidu...
Elzbet zavřela oči a za víčky viděla Lamielovu sličně podlouhlou bílou tvář, jeho úchvatnou podobiznu, jíž se nevyrovná žádný sebekrásnější smrtelník.
Na jedné straně si uvědomovala, že démonovo slovo platilo, jak jí už několikrát zopakoval - kdyby odešla, snad by ji už nijak netrestal ani nepronásledoval. Na druhé straně si nebyla už zdaleka tak jistá, jestli odejít chtěla ze strachu z neznáma.
Nebyla už člověk ale něco jiného, něco co nemohla sama ovládat, spíše jako by to ovládalo ji.
Hlad, touha, zbystřené smysly.
Elzbet vyskočila z postele a vyběhla na chodbu jako by za ní hořelo, nikdo ji skutečně nezadržel.
Proběhla jako duch celým patrem. Venku vládla stále černá noc, ale skrze gotická okna byly vidět záblesky, klikaté zářivé blesky jako by značily Lamielovu špatnou náladu.
Nový Elzbetin svět, děsivě krásný jako on...
Ta zrádná touha ji nutila ho najít, dotknout se, stejně jako ukojit hlad. Hlad, který v ní podnítil.
Možná to bylo jeho účelem ukázat jí, že to on je ta nejlepší volba.
Galerie s obrazy, řady portrétů se ženě míhaly před očima rychlostí větru.
Seběhla schody, bosa jako meluzína a nějakým zázrakem našla ty velké kované dveře.
Opřela se do nich a vstoupila do hodovní síně.
Svíce ve vysokých svícnech kapaly svůj vosk na podlahu, v krbu polena dohořívala, že z nich zbyly už jen oharky a proto se síň utápěla ve větším neblahém šeru.
Nebylo tu nikoho, žádného šaška aby potěšil svého pána, sluhy, jež by přinesl pohár vína jen ON. Sedící za stolem.
Usazený za těžkým dřevem a mlčky, zadumaným pohledem sledoval dohasínající krb...
„N...nemohu odejít," řekla Elzbet do nastalého ticha a šla blíž přitahována osobou vpředu. Nezastavila se však před stolem, ne, vylezla na něho!
Po kolenou došla až co nejblíže, natáhla krk a svou tvář přiblížila k démonově, až je oba dělilo jen pár centimetrů.
Lamiel se ani nepohnul, seděl na svém místě opřený o opěradlo židle, prsty jedné ruky elegantně položené na stopce poháru na stole.
Díval se jí přímo do očí a neprojevoval žádné emoce, jako by tam snad ani nebyla.
„Nenávidím tě," zavrčela Elzbet zmučeně téměř jako zavřené zvíře v kleci ale byla v tom touha, chtíč, celé jezero svůdnosti i čisté nenávisti, těžko říci, který podíl byl větší.
Elzbet se naklonila ještě více přes stojící pohár a opovážila se Lamiela políbit.
Divoce, dlouze, hladově, bez rozmyslu!
**************************************************************************************************************************
Lamiel pamatoval dávné krále nebývalé slávy, špatné i dobré, z nichž se staly legendy a jeho roky v těchto temných komnatách se míhaly, jako by byly jen nepatrnými zrnky písku ve vánici.
Uměl čekat, uměl přemýšlet celé měsíce v osamění a vyčkávat na chyby a rozhodnutí druhých. Proto vzhlédl nikoli překvapeně, alespoň to v jeho tváři nelze poznat, ale jeho výraz zůstával neměnný jako socha - jako chladný mramor když se černé oči dotkly dívky v bílém.
Žena prošla síní, v jejích krocích nebyla váhavost spíše cíl.
Démon potlačil spokojený úsměv, avšak stále vypadal jako bez života.
Jedno koleno se dotklo desky stolu a pak druhé, mrštně jako šelma po všech čtyřech se Elzbet dostala až k němu.
„Neudivuje mě, že mě nenávidíš, má drahá Elzbet, ostatně nečekám, že podlehneš mému kouzlu tak rychle, ale možná jsem se spletl," pronesl konečně s notnou dávkou sebevědomí, tiše, sametově, odevzdaně.
Načež svíce dohasly zcela v Lamielově nepostřehnutelném gestu.
Síň naplnila noc, ale Elzbet dobře rozeznávala upírovy ostré rysy, veliké bezedné oči, které byly sice černé jako teď její, ale nyní měla pocit, že v jejich hloubi spatřuje stříbřité světélko, jež ji uhranulo.
K jejímu vlastnímu překvapení se skutečně nechal políbit.
Lamiel oddal tomu nevídaně vášnivému polibku a v té chvíli ho obstoupila poprvé i její vlastní síla, síla neodolatelného kouzla pro upíry tak typická.
Něco tak živelného necítil po celé věky.
Bylo to uhrančivé, dokonce i pro bytost, jakou byl on sám.
Démonovy štíhlé prsty opustily pohár na stole a zjely do Elzbetiných hedvábných světlých vlasů. Stiskl v návalu požitku velký pramen a vychutnal si citlivými prsty jejich měkkost a takřka hmatatelnou vůni.
Jemné mnutí ve vlasech bylo jako požehnání, tak příjemné, pečující, jako by byla smrtelník klanící se před bohem. Před svým pánem.
Elzbet mírně naklonila hlavu v tom směru, zavřela oči a vychutnávala si ten okamžik.
Bylo to jako droga a její ženské tělo chtělo stále víc.
Žena toužebně zasténala, což ho podnítilo pokračovat.
Lamielův dlouhý, téměř hadí jazyk se propletl s jejím v těch horkých ústech a jemně v odezvě zamručel. Druhou volnou rukou zezdola nahmatal jedno prso, opět ho po dlouhé době překvapilo, jak je krásně veliké, měkké, plné na dotek...Jen ochutnat.
Upírka slastně vydechla a cítila, jak Lamiel palcem pohladil bradavku, která ihned reagovala i přes vlhkou látku dekoltu potřísněnou krví a natahovala se k němu.
„Vím... Teď už odejít nemůžeš," sykl spíše jako ujištění pro sebe, ušklíbl se a pohlédl svému andělu noci do očí.
„Teď už jsi MÁ žena."
Nemohla se spokojit pouze s letmým dotekem. Ani jedním ani dvěma ba ani s políbením. Milencovy rty se po chvíli rozpojily.
Ano byli si nyní hodně podobní, Elzbet byla jiná než předtím, velice ji to ovlivňovalo.
Vlastní mysl ji nutila se silnější autoritě podřídit, „ano..." vydechla omámeně v odpověď. Ženina touha ještě stoupla jako by ji o to více provokoval, snažil se najít hranici všeho toho zoufalství a ještě ji posunout.
Opět se ke svému trýzniteli natáhla, její dech krále hradu polechtal na netečné tváři.
„Jsem stejná jako ty a přece jiná," Elzbetin hlas se zdál rozechvělý jako by se tomu snažila odolat, avšak dech se postupně přesouval na Lamielovy černé rty, ale ať se snažila, jak chtěla, nešlo to pouto přetrhnout nebo se odtáhnout a proto ho znovu vášnivě napadla.
Chtěla cítit jak chutná, bylo to pro ni životně důležité, hořel v ní ryzí chtíč jako spalující oheň, celé město v plamenech.
Elzbet byla v Lamielových očích překrásná, sálala z ní magická aura, o které se jí předtím ani nesnilo, třebaže vždy byla nádherná smrtelnice, přeměna její křivky ještě zvýraznila k vybroušené dokonalosti, která se zachová na věky věků, aniž by odkvetla.
Zakonzervuje každý výraz i vzpomínku, ze které se mohl těšit.
A měl-li být k sobě upřímný, nepoznával ty prazvláštní pocity, kterými naplňovala jeho temné nitro, neboť nebyly jen dalším panovačným vědomím, ale něčím jiným... pro Lamiela, pána Leoricova hradu, démona samého něčím nepřirozeným, co ho však nečekaně lákalo a vzrušovalo.
Oběma dlaněmi objal ženinu pobledlou tvář, pohlédl jí zpříma do očí a prohlížel si zvědavě, zkoumavě Elzbetiny rysy, šíji, vystouplé lícní kosti, lákavě vykrojené rty nyní pootevřené v očekávání...
„Jsi princezna noci, Elzbet. Ano, jsi jiná. A ano, je to můj dar, ale samotného mě jímá údiv a okouzlení nad takovým jedinečným stvořením jaké jsi."
Když ta slova vyřkl, sám nerozuměl takovému vyznání, takovému "ponížení" sebe sama na její úrovni, neboť na ni neshlížel jako pán na otroka, ale oslovil ji jako milenec a druh v oboustranné úctě.
Přesto Elzbet nemohla nevnímat Lamielovu osobní moc, temnou auru, která přesahovala její vlastní sílu, neboť on byl ten, kdo ji stvořil.
Vzápětí, po dalším náruživém polibku, když se jejich rty odlepily, si stáhl límec modrého roucha níže a odhalil tak bledou kůži nad klíční kostí. Démonovo odvážné gesto bylo výmluvné: Elzbet byla hodna toho napít se jeho životní mízy.
Zlatovláska zamrkala, něco takového vskutku nečekala.
Mohlo to znamenat že má pro ni slabost nebo a ta myšlenka byla zatím nejsilnější, byl osamělý ve svém dlouhém životě...
Byl to nedostatek toho druhého, co ho dělalo chladným a nelítostným?
Před ní čekalo bílé odkryté hrdlo. Elzbet hřála Lamielova důvěra ale co bude chtít na oplátku?
Má vše, má tento zámek, služebníky, mě... že by to byla jeho dobrá vůle? Co když je v tom něco jiného? Je to nějaký záludný úskok?
Ale to místo, ta kůže ji fascinovala... Natáhla se dopředu, posunula po stole k jeho okraji, kolenem přitom shodila pohár na zem. Obsah se rozlil po kamenech, ale ani to nestačilo a Elzbet sklouzla z dřevěné desky na Lamielův klín, na který se obkročmo posadila. Nevznesl žádný protest.
Bylo vzrušující, jak se posadila na upírův klín!
Váha toho ženského těla byla pro něho jako pírko.
Lamiel se mírně pobaveně ušklíbl, pobavilo ho to, dosud neviděl někoho, kdo by vsadil na svou drzost a udělal něco takového.
Za černými rty se leskly nebezpečné špičáky a poprvé od společného polibku vzhlédl vzhůru.
Fascinoval ho výraz její tváře, ta dychtivost podnícená hladem.
Upírka se usadila na svém králi a její smyslné prsty začaly putovat po měkké látce modrého šatu, tak krásný, na brokát moc jemný a na satén moc hrubý.
Krásná tkanina protkaná stříbrem ale to co ji přitahovalo, nebyl šat.
Drápy se dostala až k límci, možná při své chtivosti byla příliš lehkomyslná, zbrklá a mírně trhla, šat se více na hrudi rozdělil a dva ozdobné knoflíky se utrhly.
Požadovaný efekt však stál za to, objevila se polovina démonovy hrudi, ke které přiložila žádostivé rty.
Políbila tu světlou kůži jako něco posvátného a rty putovaly nezadržitelně vzhůru přímo ke krku, kde se mazlivě zastavily a kůže odolávala jen jejímu horkému dechu.
Elzbet nejprve ochutnala odhalené hrdlo špičkou jazyku a skousla, ale bylo to spíše jako škrábání, jako když si lovec hraje se svou kořistí a špičáky kůží nepronikly, spíše po ní jen přejely.
Mohlo by se to zdát jako rozmařilost tvora, který má vše a i toto je pro něho další nezkušenou hrou.
Pravda byla však jiná, ačkoli se neukazovaly ani Lamielovy samotnému; dychtícím po své nové družce nyní i docela novým, neznámým a skoro děsivým citem, jako by vnímal tvořící se pouto, které by si nikdy nepřipustil, ale ono tam bylo.
Jaké pouto, to těžko říct, protože bytost jeho druhu - bytost, o níž si Elzbet dosud myslela, že patří k pekelným sférám - snad ani běžných lidských pout není schopná. Proto když jí Lamiel nastavil dobrovolně hruď a hrdlo, nebyla to pouhá hra, nebylo to dokonce ani dobrá vůle, že by snad chtěl něco na oplátku jen dopřát trochu potěšení...
Jeho vlastní touha, jistě i zvědavost, ale především pud, který nemohl přehlušit.
Jako by se naopak poddával on jí, než ona jemu, ale i to byl klam celé situace.
On si nikdy svou autoritu vzít nedal.
Démon využil Elzbetiny nevšímavosti a obě ruce přiložil k jejímu hrdlu jako by ji varoval nebo chtěl začít škrtit, ale drápy jen lehce sjely po kůži jako špičky nože směrem k dekoltu, až ke tkanici poprsí a bez přispění očí ji rozšněroval.
Tkanice byla rozvázána a obrovská mateřská prsa se zpola vyvalila ven. Ne však celá, části rudých dvorců vykukovaly a pořádný kus plných kopců, zbytek však zůstává ještě tajemně schován.
Bradavky se otřely o modrou tkaninu démona kabátce, hrubší materiál na ně dorážel a nenechával je na pokoji.
Lamielovy prsty proklouzly skrze krajku a zvětšily výstřih. Nechtěl se nechat ochudit o ten pocit nahoty. Zlehka vzal do obou dlaní ty obnažené poklady a zmáčkl, až mu mezi vyzáblými prsty protekly potůčky mléka.
Elzbet mu zasténala do krku. Vše bylo procítěně pomalé, zato s tím největším efektem, který mohla cítit přímo pod sebou.
Nezaměnitelná boule v Lamielových kalhotách naznačovala, že je ve stejném rozpoložení mysli jako ona, která se k ní ihned odhaleným klínem přitiskla jako by ho chtěla pokoušet.
Možná, že to byla jen lidská přirozenost, kterou oplývaly i pekelné bytosti.
Elzbetino mazlení nabylo více dravějšího charakteru a mírně škrábla svým ostrým špičákem po upírově krku a z ranky steklo pár kapek, zvědavě se na ně vrhla jako lidé po zlaťácích.
Sledovala jazykem cestičku vzhůru, až k malé rance a začala ji olizovat, zoufale přitom zamručela, protože se před jejíma očima sama zase hned zacelila. Ale ta chuť, ta úžasná chuť jí dodala potřebnou odvahu a ona se zakousla.
S Lamielem to ani nepohnulo, jen cítil její ruce na svých ramenou, jak se mu drápy zaryly do kůže. Opravdu si to vychutnával.
Elzbet se ke svému pánovi ještě více přitiskla. Ňadra drcena na jeho hruď lisována proti látce že musel své ruce zaměstnat trochu jiným způsobem.
Ruce lehce přejížděly po ženiných zádech, jakoby konejšil malé dítě, že takto je to správně.
Prsty pak po košilce sjely níž na obliny zadečku. Vzaly ho do obou dlaní a přitiskly blíže k sobě.
Boule se tiskla k jejímu horkému rozkroku jako by chtěla dovnitř a prosila o vstup.
Když to Elzbet ucítila, vydechla nosem s novým náporem touhy ve svých žilách.
Začala sát tu opojnou krev. Vychutnávat jako stoleté víno po božských doušcích, kterých se jí po dvou dnech konečně dostalo.
Nic lepšího nikdy neměla, zavřela slastí oči a nechala se unášet instinktem dravce.
Lamiel mírně zaklonil hlavu, vytřeštil černé oči do kamenného stropu a odevzdaně vydechl.
Se sykotem stiskl zuby, když se jeho půlnoční milenka zakousla do masa.
„Elzbet..." procedil skrze zaťaté špičáky.
Upírka byla v takové eufórii, že snad ani nezaslechla jeho hlas, nebo ji to bylo jedno, teď byla jen ona a krev prýštící do úst.
Horká krev stékala po upírově alabastrovém hrdle pod šaty, které lehce nasákly a potřísnily se, ačkoli rány se neuvěřitelně rychle hojily.
Ten pocit být v něčí moci byl pro Lamiela opojný, zakoušel blízkost i vzrušení, které neznal. Měl ohromnou chuť se sám zakousnout a rovněž se přisát k těžkým ňadrům na své hrudi, které se čarokrásně třely.
Během pár okamžiků upírovy prsty sklouzly z Elzbetina zadečku na stehna a z nich do klína, aby odpomohl napětí pod látkou kalhot. Úlevně vydechl, když se mezi nimi vztyčil jeho penis. Ihned na to se k němu žena opět namáčkla a uvěznila jeho potěšení mezi nimi, třela se o něho bříškem, ale to mu nestačilo.
Drápy se zakously do oblin Elzbetina pozadí a nadzvedly ji. Jak stoupala výš, musela ho přestat držet a její špičáky vyklouzly z upírova hrdla.
Byla nyní výš než on a před jeho očima se objevila její prsa takřka obnažená, jež se přehoupla přes okraj uvolněného výstřihu.
Jedno z nich lačně olízl a spustil ji dolu, než mohla začít protestovat.
Špička jeho chtíče sklouzla po medové vlhkosti přímo do jejího středu a projela jí jako silný had.
Elzbet dosedla s hlasitým zasténáním a zaklonila se v pase dozadu, jako by se protahovala.
Její ňadra se napjala, nádherný pohled olemovaný záplavou krajek, drahocenný šperk zasazený v bílém zlatě.
Lamiel sklonil tvář a vrhl se na jednu růžovou bradavku. Chladné rty zaútočily na ten rozechvělý výčnělek a zcela si ho podmanily. Neodolal ani malému kousnutí, které mu vynutilo pár kapek mléka, jež svlažilo jeho suché hrdlo.
Stisk ženiných nehtů na jeho ramenou mu napovídal, že dělá správnou věc.
Jak se tomuto stvoření dalo odolat?
Za svůj dlouhý život poznal už mnoho ženských stvoření lidských i nesmrtelných, zrůdných i krásných, ze kterých se dalo vybírat. On však bažil jen po jedné, která mu právě teď seděla na klíně.
Elzbet si užívala ten pocit uvnitř sebe, ale pořád to bylo málo, chtěla víc a tak se začala hýbat, vrtět, dorážet a mužské ruce ji v tom svolně pomáhaly.
Její klín nemohl být vlhčí a lačnější.
Protáhlé steny Lamielovy lahodily v uších, chtěl je slyšet ještě hlasitěji a věděl, že ten zvuk z ní dostane.
Rukama si dívku přitáhl ještě blíž k sobě a pomáhal ji ne dosedat ale třít se proti němu ve vodorovném úhlu, kdy se její rozpálený korálek otíral o jeho podbřišek.
Nemýlil se, upírova vyvolená se pro ten nový nával potěšení ještě více nadchla a z jejího hrdla unikla nová salva vzdechů.
Sama hned pochopila co jí je příjemné a začala se tím místem ještě více otírat a mnout, vzrušení v ní proudilo všemi směry a snažení bylo ještě rytmičtější.
Lamiel se tiskl k ženině prsu, a dravě se zakousl a dál sál.
Černé oči měl rozkošnicky přivřené, jak mu mléko stékalo do krku, toužil takto prožít celou věčnost...
Po chvíli se od své Elzbet mírně odtáhl a napřímil, aby se podíval do její tváře. I ona se narovnala a objala ho svýma rukama kolem krku, prsty zapletla do těch měsíčně stříbrných vlasů a užívala si jejich hladkost, když jimi projížděla.
Velká ňadra Lamielovi s každým přírazem narazila do hrudi a zavlnila se.
Podněcovalo to v něm dravost, ale tento večer patřil jí a oba si ho užijí, až do sladkého konce jaký tento sál ještě nezažil.
Elzbet byla v jeho rukách jako krásná socha do které vdechl život, tančila na něm, dokud se nenapjala a ze rtů neunikl poslední úlevný sten.
Její tělo se stáhlo kolem jeho údu uvnitř ní a pulzovalo, třáslo se extází prožité rozkoše.
Lamiel ji držel jako vzácnou růži, jež měla ostré trny, křehce jeho prsty přebíhaly po jejích stehnech i žebrech.
Čekal, než se uklidnila, zatímco svými rty putoval po hrdle. Jemně štípal kůži, až byla od jeho péče růžová a poddajná, zasypal ji polibky a nakonec polechtal špičkou jazyka.
„Elzbet, drahá Elzbet," šeptal odevzdaně, nevěděl, zda ho slyší nebo vnímá, ale to jménu mu lahodilo na jazyku ale přesto, aby se jí on sám připomněl, rozevřel chřtán a zakousl se.
Upírka omámená právě prožitým dobrodružstvím se nijak nevzpírala.
Odevzdaně seděla v jeho objetí, někde mezi sněním a bděním, ve kterém viděla jasné hvězdy, které se třpytily za těžkými víčky.
Vše bylo o vzájemné pomoci a nutnosti.
Lamiel obtočil jednu svou paži kolem ženina pasu a druhá stále podpírala kulaté pozadí. Aniž by ji pustil nebo nechal spadnout, vstal ze židle a položil Elzbet na prázdný hodovní stůl.
Ležela před ním na vyleštěné desce jako pohanská oběť zlému bohu s nohama svorně rozevřenýma a on trčel stále hluboko uvnitř ní.
Skus pevný, zuby ponořené hluboko do masa.
Démon sklánějící nad tím zdánlivě křehkým tělem jako nestvůra z dávných časů si užíval niterní pocit nadřazenosti, protože její vyvrcholení prostupovalo i jím. Zamlouvalo se mu jak je jeho drahá polovina uvolněná, vláčná, horká a začal přirážet nyní v jeho zvoleném tempu.
Byla ještě těsnější než předtím zato vlhčí a aniž by přestal sát ten životodárný nektar, potřeboval sobecky ukojit obě touhy najednou.
S novým návalem zuřivosti a chtíče Elzbet strhl košilku z ramen, kde po sobě zanechal tři krvavé škrábance.
Látka lehce povolila a sklouzla do loketních jamek a odhalovala tak celou její bělostnou hruď.
To monstrum, které se nad ženou vzpínalo, se konečně přestalo sytit a sklouzlo se zalíbením na své dílo. Ještě stále krvavým jazykem olízl jizvy, aniž by přestal přirážet. Elzbet se vzdávala, sténala, prohýbala se pod démonovou pozorností, zatímco on sám zarýval drápy do stolu jako by tak brzdil své smrtonosné instinkty a které ji mohly roztrhat na malé kousky. Snažil se je udusit ve dřevě.
Z Lamiela jako by se stávalo skutečné zvíře, vrčení bylo hrubé, drsné, oddechování rychlé a nepravidelné. Zakousl se kousek dál od krku přímo do jedné z krvácejících jizev.
Ale přesto si to Elzbet užívala, protože démonovy pohyby, jeho štíhlé boky jí dávaly přesně to, co potřebovala, co chtěla a co chtěl on.
Vše vyvrcholilo mocným zařváním, když se do ní upírovo sémě rozlilo, aby se zrodil další život.
Oba dva byli jako posedlí tím druhým a nevnímali nic okolo kromě svých těl.
Byl to hřích.
Podstata každého démona, který se živil skrze lidské emoce. Čerpali tak sílu z hloupých smrtelníků, kteří byli slabý, křehcí a lehce ovlivnitelní.
Elzbet ten svět měla poznat a právě v této chvíli ji nepřipadal nijak cizí ani nepřátelský ale lákavý.
Byl to dar.
Lamielův dar, ať už byl jakýkoliv...
Dar, kterého se nešlo zbavit.


Lamiel a Elzbet
Kapitola 10.
Pekelný soud
Pozor
18+
10.
Následujícího dne se Elzbet snažila se svým osudem smířit.
Královnina komnata ji sice připadala stále chladná a opuštěná, ale pokud by se vyměnily zaprášené závěsy a prošlapané koberce mohlo by to být více útulné, alespoň by se něčím zaměstnala.
Jako každé ráno přišly dvě služebné, aby uklidily, ale bylo s podivem, že vše zůstávalo stejně pokryté prachem jako předtím. Měli vůbec oči?
Elzbet ze sebe strhla roztrhanou košilku a zaplašila poslední vzpomínku na včerejší noc a rychle popadla ze skříně nějaké šaty a oblékla se do nich.
Čpěla z nich staroba a plíseň ale nic jiného neměla.
Jen si je zavázala, uslyšela kroky na chodbě. Postavila se rychle za dveře, které se ihned otevřely a dovnitř se vetřely dvě potrhané zástěry navlečené na oživlých ženštinách.
Elzbet za nimi zavřela s výrazným bouchnutím dveře a stoupnula si před ně.
„Neodejdete odtud, dokud neuklidíte, pořádně," řekla rozhodně a z jejich kapucí se ozvalo nepříjemné syčení.
„Bez odmlouvání, dohlédnu na to. Nejdříve strhněte závěsy z oken a postele, vypadá to tu jako v hrobě."
Elzbet byla neústupná s rukama založenýma pod ňadry a démonicky černýma očima.
Pokud by byla člověk, možná by ji ignorovaly nebo by ji napadly, ale takhle si nedovolili odporovat.
S reptáním natáhly své mrtvé zelené pařáty k závěrům a stáhly je na sebe. Kolem se rozvířil oblak prachu.
Následující hodinu se s komnatou děly divy. Odnášely se věci, jež nutily ke kašli jako staré polštáře, povlaky, ložní prádlo, vyhazovaly se suché květiny, které tam stále ještě zůstávaly ve váze jako poslední upomínka nebohé královny Assyly, stejně jako její nepoužívaná líčidla, která ležela v toaletním stolku.
I šaty, jež měla Elzbet na sobě nejspíše byly její.
S nově nabitou energií sama pomáhala s úklidem a odnášela nepořádek.
„Támhle jsou pavučiny a ne že je nevidíte, tam v rohu," ukazovala vzhůru k vysokému oknu a jedna z přisluhovaček se snažila zvednutým koštětem vyhnat pavoučí rodinku, která tu vyvedla nejednu generaci.
Nemotorné služce nejen, že upadlo koště ale také uhnilý prst, který hned s protesty zvedla a snažila si ho na ruku zase dát.
Elzbet si povzdechla a sebrala koště ze země a snažila se o nápravu.
Byla tak zabraná do práce, že si ani nevšimla někoho, kdo kráčel po chodbě a zastavil se u otevřených dveří, jelikož ho opoutal hluk uvnitř a mravenčí dění okolo.
Upírka se natáhla vzhůru s jasným cílem, když se jí kolem pasu objevily čísi ruce a sevřely ji do pevného objetí.
Elzbet se lekla a upustila koště na zem, pokusila se otočit, ale nešlo to.
„Vidím, že už se zde zabydluješ i když si nemyslím, že královnin pokoj nepotřebuje tolik péče," ozval se Lamielův hlas za jejími zády mírně pobaveně než se sklonil k jejímu uchu a zašeptal: „a také se ptám, kde bereš po našem včerejším setkání tolik energie..."
Démonova družka se začervenala a upírovy prsty se na jejím těle ještě více majetnicky utáhly.
Snažila se tu provokativní poznámku ignorovat, „nepotřebuje tolik péče? Myslím, že se tu neuklízelo nejméně dvě stě let. Je štěstí, že nejsou rozbitá okna a nemají tu hnízdo ptáci a netopýři."
„Jak vidím, s tím si má nová paní hravě poradí," dořekl a pustil ji ze svého chladného objetí.
Elzbet se otočila a opět musela přiznat, že vypadal dokonale. Semišový kabátec smaragdové barvy byl jistě hebký jako jarní vyhřátá tráva a k jejímu překvapení byly tento večer jeho vlasy nikoliv rozpuštěné ale spletené do dlouhého copu, který mu spadal přes rameno, takže to zvýrazňovalo jeho sličné lícní kosti a protáhlý tvar obličeje.
Vypadal jako panovník z Kurstského portrétu s hrdým držením těla.
Když Elzbet zjistila, že na něho přehnaně dlouho zírá, pozvedl Lamiel tázavě jedno své obočí.
„Ty šaty jsou poněkud malé," poznamenal náhle kriticky a střelil pohledem na obě posluhovačky jako by snad za to mohly.
„Královna byla nejspíše štíhlejší postavy má nejdražší," vrátil se pohledem k ní a kontroloval, až moc plný dekolt, který mírně přetékal nad šněrováním a zbytek šatů příliš těsně obepínal její výraznější boky, až mohlo být sporné, zda si v nich vůbec dokáže sednout, aby se neroztrhly. A to pod nimi neměla každodenní královninu garderobu se všemi spodními sukněmi.
„Chceš tím snad naznačit, že jsem příliš..."
Lamielův přísný výraz mírně zjihl, jelikož si uvědomil, že zanedlouho nebude břicho jeho družky tak ploché.
„Myslím, že by sis je měla sundat a obléci něco vhodnějšího, milá Elzbet," přivřel oči a jeho pohled se na pár vteřin zabodl do plného výstřihu. Nebylo pochyb, že by z ní ty šaty nejraději strhl.
Ten vyzývavý lesk v očích se dal číst jako v otevřené knize.
Elzbetiny tváře dostaly ještě víc nachový odstín a ona couvla o krok dozadu.
„T...to není nutné, jistě se tu najdou i jiné větší šaty," snažila se rychle něco vymyslet než se na ni vrhne hladově jako vlk na čerstvou voňavou pečínku.
Lamiel udělal rozhodný krok k ní, následoval ji jako kořist, ta hra se mu nejspíše líbila, měl přitom zákeřný úsměv lovce, kterému se jen těžko odolávalo.
"Zmizte," syknul na obě posluhovačky, které ihned vyklidily pokoj.
Elzbet chtěla ještě o krok ustoupit, ale patou zavadila o koště na zemi a zamotala se.
Na další nadechnutí byl Lamiel těsně u ní a držel ji za ruku.
Jemně se otřel svou tváří o její jako pozdrav dlouholetých milenců mezi třpytícími zrnky prachu.
Ten tmavý pohled bezedných očí byl hypnoticky krásný.
„Vypadáš dnes... překrásně a uvolněně, Elzbet," zašeptal a démonův dech se jí otřel o ucho stejně jako rty. Ten šimravý pocit projel celým jejím tělem jako blesk.
„Ale ty šaty...musí být nepohodlné, těsné..." vyslovoval každé slovo s nezaměnitelnou touhou a skrytým návrhem.
Možná by takové nabídce snad dala i rozmařilý souhlas nebýt hlasitého prásknutí jaké tu ještě neslyšela.
Pokoj se naplnil šedým kouřem jako by tu někdo ucpal krb.
Lamiel se ani nepohnul ale stisk na Elzbetině ruce jí prozradil, že je napjatý.
Ale proč?
Pohled do jeho tváře však nic neprozrazoval.
Kouř a pach síry se pomalu vytrácel a zbyl po něm jenom něco, co se dalo nazvat jako skřet. Rozpálená červená šlachovitá kůže, dlouhé opičí ruce s drápy, nepříjemný pichlavý pohled a černé mírně zkroucené rohy na hlavě.
Elzbet mírně nahnula hlavu, aby se podívala za Lamielova záda na tu strašidelnou bytost ze které přímo sálalo peklo.
Z jeho kůže se ještě viditelně zvedal horký vzduch jako by měl každou chvílí začít hořet.
Upír ač hleděl před sebe do neznáma s neproniknutelným výrazem a pevně stisknutými rty, si dobře poslovu přítomnost uvědomoval a nebyl jí jinak nadšen.
Když nebyl démon přímo osloven, úlisně sklonil hlavu, zašklebil se od ucha k uchu a začal si mnout lakonicky ruce jako by měl dostat nějakou odměnu, že našel toho, koho hledal.
„Zasedá nejvyšší soud, můj pane, vaše přítomnost je neprodleně vyžadována," sdělil, věnoval pohled zlatovlasé ženě a démonovým zádům a s prásknutím opět zmizel.
Elzbet byla zmatená, „co to mělo být?" vyhrkla s tou největší zvědavostí.
„Zatracení, poslové nejvyššího," odvětil kysele Lamiel, nevypadalo to, že s ní o tom chce mluvit, ale nedala se odradit jeho mlčením.
"Nejvyššího, myslíš tím..."
„Diabla? Ano, ale ten nyní peklu nevládne, jeho místo je volné a nikdo ještě neuplatnil právo na jeho místo, jelikož téměř všichni nejsilnější démoni byli zabiti," obrátil se na patě a přistoupil k protilehlé stěně, kde rozpřáhl ruce.
Kamenné obdélníky se začaly rozestupovat a rozpojovat jako by je od sebe rozerval obr, aby ukázaly vytvořený portál, z něhož sálalo horko a prostupující červená záře. Za okrajem byla však neproniknutelná tma, jen mlžný opar se ve stále větších chuchvalcích plazil po zemi u upírových nohou.
K Elzbetině překvapení se Lamiel pootočil a nabídl jí svou ruku dlaní nahoru.
„Pojď, Elzbet chci, abys šla se mnou," přikývl.
„Cože? Mám jít do pekla?" vyhrkla zděšeně ve tváři nefalšovaný strach. V životě doufala, že se tam nebude muset podívat, jak doufal každý smrtelník a teď by tam měla jít za ručičku?
„Elzbet," zpřísnil varovně hlas a čekal, zda poslechne. Žena měla svou hlavu i zásady ale být znovu potrestaná hladověním nebo ještě hůř byla daň, kterou si ráda odpustila, s ním se jí snad nic nestane.
Přišla tedy blíže a podala Lamielovi svou ruku.
Její gesto ho potěšilo, ale byl příliš napjatý než aby to ocenil. Udělal krok přes okraj a vtáhl Elzbet portálem sebou...
Ženu udeřilo do tváře nesnesitelné horko, byl to jako proud vzduchu z rozžhaveného písku Aranochu.
Portál byl tenký jako list papíru a dalším krokem se mohla zřítit kamsi dolů. Nebýt Lamielovy ruky, která ji stáhla k sobě, jistě by opravdu sletěla dolů.
Stačilo trhnutí a spočinula usazená na démonově klíně.
Až teď se mohla pořádně rozhlédnout.
Upír seděl na svém čestném místě na jednom z černých trůnů, které byly rozestavěné kolem dokola na vyvýšených sloupcích, jež vyrůstaly přímo ze země.
Téměř naproti nim bylo něco, co nad všemi ještě více vyčnívalo.
Prázdný rudý trůn jako určený pro...
To jméno nechtěla ani vyslovit.
Kolem dokola byly ve skále vytesané oblouky, hradby a jiné cesty, byla to jako obrovská jeskyně s otvorem nad jejich hlavami, kde mohla vidět rudé nebe.
Elzbet nechtěla spadnout a tak jí nezbývalo nic jiného než zůstat v pozici na Lamielově klíně jako poslušná holčička.
„S nikým nemluv a neodpovídej na otázky," poučil ji tiše se rty u jejího ucha a jako varování se jí kolem pasu utáhla upírova ruka.
Přikývla.
„Proč jsme tu?" zašeptala a znovu se rozhlédla po ostatních trůnech, pár jich bylo prázdných, ale většina zaplněna pekelnými mocnostmi a zrůdami.
„Kvůli ní," mírně pohnul hlavou a Elzbet se zadívala dolů, kde stála žena se strachem vepsaným ve tváři, ale něco jí říkalo, že to nebude tak jednoduché a překvapeně zamrkala, když si všimla krásných bílých křídel a oněměla úžasem.
„To je anděl? Opravdový anděl? Je krásná."
Pohnula se, a chtěla se více vyklonit, jenže ochranitelská ruka si ji znovu přitáhla blíž.
„Přesně tak, anděl," odfrkl Lamiel pohrdavě, zřejmě ke krásnému stvoření neměl mnoho sympatií a nebýt jeho děsivých očí vypadal by stejně vznešeně jako stvoření pod nimi. Jaká ironie.
Nebeské stvoření vyhlíželo zmateně a křehce jako sněhová vločka. Elzbet jí bylo líto, chtěla jí pomoci, ale od ní se očekávalo, že bude mlčet a nebude se do celé záležitosti vměšovat a tak poslouchala nadcházející rozhovor:
„Proč jsem tu?“ zeptal se anděl.
„TO MY ROZHODNEME O TVÉM ŽIVOTĚ, MY JSME NEJVYŠŠÍ RADA. MY ROZHODUJEME O VŠEM,“ odvětil jeden z démonů.
„Bojíte se mě? Chcete mě zničit jen proto, že nejsem jedním z vás? Jste ubozí! Nebudu se před vámi klepat strachy ani prosit o život!“
Elzbet musela uznat, že má ten ženský anděl odvahu vzdorovat celému tuctu nebezpečných démonů. Co tu ale dělala, chytili ji? Proč byla před soudem?
Jako odpověď na otázku se jeden z nestvůrných pánů zasmál, byl hned vedle a tak si ho mohla lépe prohlédnout.
Seděl líně ve svém čestném trůnu, rukou měl podepřenou bradu a bystré oči nespouštěl z toho malého zajatce.
„Opravdu zábavné, dlouho jsem neviděl někoho tak statečného a tak…zoufalého,“ vydechl nosem jako drak a bylo jasné, že se jí vysmívá.
Elzbet už se nadechla a pár slov měla na jazyku, když se jí do boku zaryly Lamielovy drápy.
„Mlč..." řekl chladně a ona mlčela, i když se jí to nelíbilo.
Celou síní se trousily urážky nebo smích a jak se Elzbet dozvěděla, démonovo jméno bylo Azrogha, každé jeho písmeno nepříjemně škrábalo v krku.
„Je jen na nás co s tebou provedeme,“ zaznělo z druhé strany.
„POPRAVA BY MOHLA BÝT TO PRAVÉ A PAK STÁHNUTÍ Z KŮŽE,“ padl další návrh.
„Já bych volil zneuctění, dlouho jsem takovou možnost neměl, v poslední době je velice málo bitev a ještě méně takových lákavých zajatců,“ dodal Azrogha a ukázal své zubu ve zlém úsměvu.
Elzbet se otřásla odporem, teď právě viděla, jak zvrhlý krvelační dokážou takový tvorové být. Strašné, byl takový i Lamiel? Proč nic neříkal? Vůbec se dosud nepřidal do debaty.
„DOST!“ sálem se rozezvučel silný hlas, jež všechny utišil a Elzbet v duchu zajásala, že teď přijde ta očekávaná záchrana a někdo té chudince pomůže.
Všechny hlavy se otočily k rudému trůnu, kde seděla lidská postava se sebevědomým výrazem.
„Kdo je to?" zeptala se Elzbet.
„Lucion, Mephistův syn," do Lamielova hlasu se vetřel nepříjemný vrčivý tón, nejspíše spolu moc nevycházeli. Ona by si tu také těžko hledala přátele.
„Tato žena je mým vězněm, mým majetkem podle zákonů pekla. Předvolal, jsem ji před vás, abyste to všichni vzali na vědomí.“
Nikdo nechtěl jeho slova znevažovat až na jednoho. Azrogha vstal ze svého místa a seskočil dolů. Žena v bílém se zakryla svými křídla a oblak prachu ji minul jako hejno včel, čemu ale nezabránila, byla ruka, jež ji chytila pevně za krk.
„Libuješ si v andělech, Lucione? To je špatný zlozvyk, abys nedopadl jako tvá zatracená sestra se svým nebeským milencem.“
Ti dva se mezi sebou začali hádat a Elzbet se obávala, že z toho vznikne šarvátka, ale muž na rudém trůně zachovával podivný klid, až ho musela obdivovat.
„To není tvoje starost.“
„...My jsme páteří pekla…“ namítl Azrogha.
„Ano ale jen díky MĚ, zapomínáš snad, že sedíš na místě, na které bys beze mě nedosáhl? Stejně jako každý z vás?“ zpražil Lucion všechny kolem pohledem a Elzbet zalapala po dechu, když během vteřiny padl Azrogha k zemi mrtev, aniž by to Lucionovi dalo nějakou námahu.
Kostěný ocas vyčnívající zpoza jeho roucha pronikl démonovým tělem jako nůž.
Azrogha se s chrčením svalil na zem mrtev a andělská žena byla volná.
„Tvůj osud je v mých rukách a já rozhodnu, kterým směrem se bude ubírat, ale prozatím se nemusíš bát smrti. Smrt je pouhé vysvobození a život je daleko těžší. Ještě máš v mých plánech své místo.“
Poslední slova, nad kterými zůstala Elzbet zírat se vytratila a soud skončil stejně náhle, jako začal.
Dva démoni mrknutím oka zmizely, Lucion odešel se svým zajatcem a zbyli tam jen oni a dalších devět v nepříjemném tichu.
Někteří možná přemýšlely o právě provedené debatě, jiní hleděli na mrtvého druha a přemýšleli, zda nebudou na řadě příště oni.
Elzbet přemýšlela, zda ho litují, ale kolem se jako meluzína prohnal smích a jeden z větších démonů bouchl pěstí do kamenné područky.
„Azrogha měl raději mlčet, vždycky chtěl víc, než na co měl."
„Teď alespoň dostal, co si zasloužil," opovrhl jím další a mávl rukou. Mrtvé tělo na zemi začalo hořet a žluté plameny osvítily zadumané tváře všech přihlížejících.
Upírka byla v šoku, pokud si myslela, že někdo řekne pár slov lítosti, tak se hluboce mýlila.
Lamiel, jež celou dobu neřekl ani slovo za jejími zády náhle promluvil.
„Kdo z vás pro mě poslal?"
Rudé nenávistí zkřivené oči se do nich zabodli.
Nebyl to nijak dobrý pocit a nyní byla Elzbet ta napjatá.
„Já," hluboký hlas patřil šupinatému tvorovi sedícího vedle rudého trůnu.
„Proč? Jasně jsem řekl, že se nehodlám už žádných setkání zúčastnit, zřekl jsem se pekla..."
Cože? To přiznání Elzbet vyrazilo dech.
„Takže budeš hluchý a slepý k tomu co se děje? Svého křesla se nezbavíš jen několika sliby a před námi se stejně neschováš ani ve Svatyni, kdykoliv tě budeme potřebovat tak tě najdeme," zavrčel ještěr, „snažíme se udržet peklo, ale největší hrozba nepřichází z venku ale zevnitř. Lucion usiluje o Diablovův trůn jako jediný vládce, ale to by každý v radě musel odsouhlasit..."
„Vaše problémy mě nezajímají," zavrčel s kamennou tváří Lamiel.
„Možná budou, až tvé malé království ve Svatyni shoří v Malthaelově popelu, ještě se připlazíš ze svého ráje zpátky," další ironický smích.
Lamielovo obočí se lehce svraštělo a vstal.
Elzbet sklouzla z jeho klínu a tak se udržela na nohou, stále ji však držel kolem pasu přitisknutou ke svému tělu.
Jednou rukou otevřel portál hned vedle nich.
„Jak jsem řekl, vaše problémy mě nezajímají," přidal patřičný důraz na svá slova a prošel skrz i s překvapenou ženou.
Elzbet si oddechla, když pod nohama ucítila chladný kámen a zatuchlý vzduch své ložnice.
Lamiel ji pustil a zamířil ke dveřím, chtěl ji tu nechat, utápět se s hlavou plnou otázek.
Několika kroky ho rychle předběhla a postavila se před něho.
„Co to mělo být? Ty jsi opustil peklo?" vyhrkla Elzbet a opravdu na tuto otázku chtěla znát odpověď.
Lamiel shlížel do jejích černých očí, jako by se rozhodoval co říci. Vždy ho viděla jako někoho kdo říci situaci, kdo vždy ví co říct a jak s ní jednat ale teď ji připadal bezmocný i když jeho tvář neprozrazovala žádné city.
„Mají pravdu, nemohu být slepý k tomu co se děje," vzal ji za ruku a držel ji ve své, než ji odvedl k její posteli.
„Co se děje, Lamieli?" usedla na kraj stejně jako on a odvážila se k němu natáhnout ruku a dotknout se jeho krásné tváře.
Bylo to příjemné jako by mezi nimi bylo nepopiratelné pouto, které viděla jen ona. Líbilo se jí to.
Upír hleděl chvíli před sebe, cop mu zplihle visel přes rameno, jako by její dotek ani nezaznamenal.
„Odešel jsem z pekla, když padnul Diablo a jeho bratři. Už delší dobu jsem o tom přemýšlel, ale prohra mi jen ukázala směr a důvod. Toužil jsem po vlastním místě, které bych si přivlastnil..."
Tomuhle Elzbet rozuměla, ale věděla, že bude trvat ještě dlouho, než takovou osobnost jakou byl, pochopí od základu.
„Rada lpí na starých pravidlech a mě unavovalo předstírat zájem, měl jsem jiný cíl než usilovat o svržení nebeské brány. Chtěl jsem svobodu, nesvazovat se zákony, chtěl jsem svůj vlastní ráj a doufal, jsem, že ho naleznu ve Svatyni."
Lamiel neodpověděl místo toho se po své družce jen koutkem oka podíval, než k ní pootočil tvář a vášnivě ji políbil jako by to řeklo víc než jeho slova.
Než se Elzbet nadála, ležela v zaprášených svlečených duchnách, které se kolem ní nadouvaly.
Zalehlo ji mužské tělo, jež ji přikrylo jako pokrývka o svatební noci.
Lamiel svými šikovnými prsty vykasal celou ženinu sukni a ulehl mezi jejími stehny.
Shlížely na ni dvě temné oči a v nich celé nebe peklo i ráj s prosbou i touhou.
„Nenechám si vzít to co je moje, ani své království ani tebe, má drahá krásná Elzbet."
Ten tichý majetnický hlas poslal upírce mráz po zádech, přímo do místa, ke kterému se teď dole tiskl.
Lamielovy rty vtiskávaly do kůže jejího krku svůj nesmazatelný podpis, zatímco se jeho ďábelsky šikovné prsty přesunuly k jejímu výstřihu, kde ostrým nehtem přeřízl šněrování a velká ňadra se vyvalila z těsného výstřihu ven.
Žena úlevou vydechla.
Prsty nakonec zakončily svou cestu v Elzbetině klíně na tom nejcitlivějším místu, která si nárokoval jen pro sebe a právě teď ho chtěl důvěrně poznat.
Žena pod ním se prohnula v zádech a odpověděla spokojeným úsměvem, natáhla ruku a omotala si Lamielův cop kolem zápěstí, za který si ho k sobě přitáhla do vášnivého polibku.
Povzbuzen takovou ochotou polibek dvojnásobně oplatil jako by tím chtěl zapomenout na to, co se stalo a čeho byly svědky.
Lamiel měl svou představu o kusu země, které bude vládnout s někým, jako byla Elzbet. Vše nebylo nikdy bílé nebo černé, hezké či ošklivé ale všechny nedostatky se daly utopit v ženině kyprém výstřihu, pousmál se.
Jeho prsty hladily a mnuly vlhké místo, jež k němu jeho milenka svorně tiskla jako stvořené, aby se v něm schoval.
Lákavá vůně ženskosti ho omamovala a lákala jako žádná jiná. Byla to jako posedlost, která se nedala zahnat ani celým jezerem plným krve.
Každým dalším dnem to bylo silnější a silnější...
Elzbetiny prsty si našly cestu přes Lamielova ramena na krk, který objaly a propletly se za ním, aby si ho přitáhla blíž, že se jejich rty jen lehce dotýkaly.
Spočívaly na sobě sytící se energií toho druhého jako by nic jiného nepotřebovali.
Elzbet nebyla jediná, koho peklo uchvátilo a jistě nebude ani poslední, protože smrtelníky lákalo opojné tajemno, které je mohlo stát život.
Nebezpečí mělo své kouzlo a ve Svatyni o něm nebylo nouze...
Konec


