Ta tma kolem byla hrozivá, nelítostná, žádné obrysy a Elzbet byla vděčná za každý záblesk světla ale to znamenalo vidět, co ji čeká.

Její nelidský společník byl tak blízko, až moc blízko, dusila ji jeho přítomnost, a co bylo nejhorší, nemohla se ho zbavit.

„Víc..." zasyčel s neodolatelnou naléhavostí a špička jeho jazyka se drze vklínila mezi její rty až je rozdělila. Pátral po další té lahodné chuti, ale když žádnou nenašla tak se stáhla.

Elzbet si oddechla jen na chvíli, protože začínala slyšet jeho divoké oddechování.

Její krev jako by pro něho byla něčím návykovým, něčím co chce znovu a znovu.

Jeho drápy jí působily bolest, ale stále se to dalo vydržet, co však už nešlo, byla náhlá strašlivá bolest mezi ramenem a krkem, jak se špice dvou zubů ostrých jako jehly vnořily do měkké kůže nad klíční kostí přímo do masa.

Chudinka Elzbet vykřikla a další sten se už dral na povrch, ale ten se zastavil, nebyla ho schopna a tak jen neslyšně vydechla.

Celá zem i nebe se s ní zatočila, jak ji ta agónie ochromila, ale po pár chvílích cítila prapodivný pocit, jako by ji někdo slastně omámil. Bolest se stala snesitelnou a nakonec i divně příjemnou, jako by to bylo celé jen intenzivní sen a někdo s ní tančil na noční obloze...

Zvláštní, příjemné, omamné. 

Třeštila oči do tmy s mělkými výdechy, chycená v tom prazvláštním úkazu.

Démon jí oběma rukama stále svíral pod rameny a s rozkoší, ač pomalu a opatrně sál její krev... 

„Proboha," vydechla Elzbet tiše skrze ten mlhavý opar. 

Vnitřek kostela ozářil další blesk a hned zase pohasl jako by nechtěl rušit intimitu té chvíle.

Elzbet měla odvahu, ale sílu proti takovému tvorovi by nacházela jen těžko, byl mistrem ve svém umění a byl si toho vědom. Pomalu se dostávala z té chvilkové malátnosti a natáhla obě ruce, vklínila je mezi ně a zapřela se dlaněmi o upírovu hruď. Žel bohu s ním nepohnula. To co dokázala, bylo jen semišovou látku upírova těžkého hábitu stisknout v pěstích, když se na ni zákeřně namáčkl.

Zalapala po dechu, jak se jeho tělo přitisklo na to její a těsně přilnulo, téměř eroticky jako žádostivý muž, který prahne po ženě. 

To pomyšlení Elzbet rozbouřilo krev a ona ucítila znovu to zrádné zachvění v klíně.

Ne, znovu ne... 

Tentokrát se ten pocit šířil jejím tělem jako požár, který se usadil mezi jejími stehny, silný, silnější než prve, neodolatelné nutkání, touha po muži. Styděla se za to vlhko.

Nemohla uvěřit, že tohle s ní provádí zplozenec pekla.

Ty ledové rty na její horké kůži neměly slitování, zkoumaly, tiskly se, sály a špičáky zraňovaly. 

Jak se mírně pohybovaly, téměř jako by občas Elzbetino hrdlo líbaly, vychutnávaly si každou chvíli, kdy se mohly pást na té lahodné kráse. S každým nádechem se to monstrum víc a víc tisklo k jejímu křehkému tělu, nešlo to zastavit. Bylo pozdě na protest.

Bizarnost scény dokreslil náhlý pláč dítěte, které se probudilo, ale démon ho vůbec nedbal jako by ho neslyšel, naopak ho ještě více poháněl. 

Elzbet bylo jasné s konečnou platností, že to co se k ní tiskne, není žádný svatoušek, a že si nechce jen tak nevinně hrát, že jakmile jde o jeho věc, nezáleží mu pranic na osudu ostatních, natož na ni.

Stisk upírových prstů povolil, ale stále pevně ji držel, přejížděl bříšky prstů po jejích vystouplých klíčních kostech a s mlaskotem dál nerušeně sál tu delikátní krev podobnou božské ambrózii - takový měla na něho vliv.

A jak dítě plakalo, znovu se spustil prudký nápor deště bubnující o skleněnou mozaiku s hrozným hromobitím. 

Elzbet po dlouhé době pocítila mírnou úlevu, protože se démon lehce odtáhl.

Raněné místo na jejím hrdle. Svou červenou značku začal olizovat špičkou dlouhého hadího jazyka. Olizoval takto již jen vytékající krev a nesál přímo z těla novou, aby ji udržel při vědomí a hlavně naživu. Naopak byla Elzbet malátná, poddajná a tvárná jako hlína, ze které mistr dokáže stvořit úžasnou nádobu. 

Žena vnímala, jak upír olizoval její zakrvácené hrdlo a zasypávám ho horkými polibky, konejšil ji, že žádnou další hroznou zkoušku už nebude muset podstoupit.

On ale neměl stále dost. Byl nenasytný a dobře věděl, co před ním skrývá.

To co však nebohá Elzbet nečekala, byla ruka, která zajela mezi její nohy a přes látku těmi vyzáblými prsty začala náruživě ohmatávat její klín.

Směsice vjemů, doteků a zvuků, ze kterých byla zmatená, je omotávala jako magický svazek, ze kterého nemohl ani jeden vystoupit.

Elzbet nevěděla, co mám dělat, bála se křičet ale i něco udělat, stejně tak bylo špatné zůstat nehybná a dělat poddajnou oběť. 

Měla bych se vzbouřit, ukázat, že nejsem jen kus masa, se kterým si jde hrát, říkala si. Stále však pevně svírala látku upírově oděvu, držela se jí jako majáku v moři.

Ta temnota okolo se zdála hrozná a přiváděla Elzbet k šílenství, naopak na dekoltu vnímala něco jemného, hedvábného co dokonce lechtalo, nejspíše to byly ty stříbrné dlouhé vlasy, kterých se chtěla předtím dotknout. 

Odváděly její pozornost a jemně hladily, pak náhle cítila démonovu ruku, jak smyslně putuje po jejím těle bez větší zastávky. Cestou dolů zavadil o kypré zmučené ňadro a vystouplou bradavku, která jako by chtěla znovu pohladit.

Teď na to ale neměl čas... 

Elzbet byla víc a víc udýchaná, nervózní a pak náhle  prsty sjely do klína!

Nečekala, že se něčeho takového odváží.

Nestačilo mu mléko? Krev? Co ještě zbývalo? Moc už ne. Možná vůle. Její neblahá předtucha se začala plnit.

Pokusila se uhnout, ale nešlo to, látka šatů se jí neúprosně začala třít o vlhký klín. Zmučeně zaskučela, a i když kolem panovala černočerná tma, zavřela Elzbet oči, lehce zaklonila hlavu a opřela ji o chladné kameny za sebou, až se jí do kůže obtiskla jejich nerovná textura.

Žena napnula hrdlo, se kterým se ten ďábel mazlil. To drzé otírání dole bylo tak intenzivní příjemné, neskutečně se za sebe nebetyčně styděla, že tak její tělo reagovalo, poddávalo se mu, ale nemohla si pomoci. 

„Dost, prosím," zasténala se zbytky odporu a přitom přitiskla své boky více vstříc těm drzým prstům jako by tvrdila opak.

„Jen pros, má sladká Elzbet. Jen pros," odpověděl démon šeptem a ke všemu posměšně, s těmi slovy jí špicí jazyka olízl lalůček a jemně ho skousl, až z ní vymámil dlouhý sten.

Líbilo se mu to.

Dlouho nezakoušel tak úžasné ženské tělo a nedokázal si jen vzít potravu a odejít, ve vší zkaženosti to nešlo. 

Upír byl v zajetí své vlastní smyslné touhy, jež v něm bouřila, v podstatě přezíravý k nebezpečí, které by mohlo zezadu přijít. Jenže si to mohl dovolit, vlastně to dobře věděl a Elzbet to tušila: kdo z tohoto hvozdu, které zvíře, člověk nebo jiný tvor, by se odvážil přijít a zaútočit na tohoto démonického tvora noci?

S novým přívalem žádostivosti třel dlouhými a hbitými prsty její klín přes pomalu vlhkou látku a kochal se smyslností a hřejivostí jejího vláčného těla, které pozbylo prkenné strnulosti, teplem tak cizímu oproti jeho chladu a odéru smrti.

„Jen si vezmu, co je mé," zasyčel hrozivě a hned na to se bezstarostně zasmál - smíchem, který slyšela již v lese, když se přibližovala k zapomenuté katedrále.

Ani se neohlédl za plačícím dítětem, dobře věděl, že ona své slovo splní, neboť jemu se nic nestane, jen obyčejně postrádá svou matku, která je nyní v jeho moci.

Upír dokázal prokouknout tmu stejně jako Elzbet jasný den.

Sjel svým pátravým pohledem níže a nemohl se nedotknout těch úžasných ňader tísnících se pod látkou haleny. 

Zajel oběma rukama k ženině výstřihu, dychtivě a obratně, což by lidská ruka nedovedla, jej roztrhl, takže se plavovlásčina stále plná prsa zhoupla a krásně vyvalila ven, aby je mohl náležitě obdivovat.

Ale byla tu i jiná věc, která žádala jeho pozornost. Ženská smyslná vůně, tak sladká a omamná, která mátla jeho bystré smysly a dělala z něho zvíře.

Opět tedy pravou rukou sjel na sukni, tentokrát však rovnou nadzvedl tenkou plátěnou látku!

Elzbet cítila, ten pavoučí dotek na horké, vlhké kůži se závanem chladu.

Nijak se nad tím nerozpakoval, ba naopak, chtěl víc a ještě víc.

Stačila chvilička, aby upír našel, co hledal a objevil tu zemskou svatyni, bránu do ženského těla, jež jeho rod odjakživa fascinovala. 

Lačně vsunul půl dlouhého prstu do její mokré pochvy.

Elzbet hlasitě zasténala a prohnula se proti němu, až se jejich břicha o sebe otřela.

Zároveň s tím se upírova dlouhá postava sklonila, mléčně bílé vlasy se rozlily po jejích růžových ňadrech. To jak lačně rozevřel svá ústa, bylo děsivé, ale ona to přes tmu naštěstí neviděla.

 „AH!" zasténala Elzbet nenadále vyprovokovaná démonovým mlaskotem a slinami, když vášnivě líbat pravé prso. Celé je zasypávám vlhkými polibky jako by ji chtěl ukonejšit, že nic horšího se nestane... 

Elzbet se propnula v zádech a tím i vystavila ještě více svá nalitá prsa na odiv.

Bylo to jako by ta zrůda přesně věděla kde sáhnout, kde polechtat a kde použít sílu, aby se ohnula jako proutek nebo se přitiskla a dělala, co chce coby loutka v jeho rukách. „Bože..." vykřikla, když stiskla jeho prst v sobě. 

„Toho tu drahá nehledej," uslyšela zašeptání do své horké kůže a to co neviděla, byl upírův vítězoslavný úsměv, když olízl ňadro od bradavky až nahoru k její chvějící se bradě.

Démonovo koleno se mezi dva nádechy vklínilo mezi její rozechvělá stehna, které nedovolilo je už více dát k sobě zpátky. Chytré.

Pomalu ale jistě Elzbet prohrávala, tělo kapitulovalo a vzdávalo se.

„Prosím nedělej to, nestačí, že jsi mě už tak pošpinil? Prosím..." přemlouvala jej zoufalým slavičím hláskem, ale z jejích pootevřených rtů unikaly jen tiché vzdechy, kterým se nemohla bránit.

Ty kostnaté dlouhé dravčí prsty se jako hadi plazily po látce, ale více měly rády lidskou kůži a tak vklouzly pod pravé ňadro své oběti a podepřely ho. Netvorovy chtivé rty se mírně zvlnily v pokřiveném úsměvu a opět se přisály na vystouplou bradavku s nově objeveným hladem.  

S rozkoší si po tmě prohlížel Elzbetinu vypjatou hruď, veliká bílá prsa se nádherně a šťavnatě na pohled třásla strachem při každém tvém prudším pohybu. Zdálo se, že z bradavek stále ještě odkapávaly kapky mléka. Vypadaly jako dvě velké porcelánové mísy plné nejlahodnější smetany.

Prsty opět změnily pozici a našly jiné zajímavější využití, sevřely ženino útlé labutí hrdlo, obemkly ho jemně ale důrazně kolem dokola. Elzbet nebyla na vesničanku nijak přehnaně útlá nedostatkem špatné úrody, spíše naopak, dobře stavené tělo s výraznými boky oblými vzadu a přednostmi vpředu. 

Upír fascinovaně sledoval její utrpení se zaťatými ostrými zuby.

I pro něho bylo útrpně těžké odolat jako by ovládal nějaké upírovi neznámému kouzlu, odolával se znovu zakousnout, jenže jedinou moc nad vším a všemi tu měl on, nehodlal se o ni nikým připravit, vrátil se ve vzpomínkách...

*************************************************************************************************************************

Nebylo to tak dlouho, v upírově dlouhém životě jako by se to zdálo včera, kdy nebeské město zachvátily pekelné plameny a pekelný hněv. Byli připraveni postavit se komukoliv. Nádherný pohled, všechno mělo skončit v popelu, který by rozfoukali do mraků.

Démoni byli u Stříbrné brány, andělé nebyli připraveni a jim se podařilo rozpoutat spor a trhat ty svaté bytosti doslova na kusy.

Slabší obyvatelé pekla byli v prvních řadách, tlačili se jeden přes druhého, celé masy zrůdných těl. Byli postradatelní, ale ochotně položili život za svého pána. On jím nebyl. On nemusel na svých bedrech nést tu tíhu rozhodnutí.

Výhoda nebo nevýhoda? 

Démon se díval z dálky, nebyl pro otevřený boj stvořený a nebojoval, pokud nemusel. Jeho způsoby boje byly rafinovanější a jemnější než hrubá síla. Nebyl žádný vojevůdce, který ovládal armádu hloupých stoupenců.

Vše vypadalo, tak nadějně když se sám Diablo ukázal pod Diamantovým obloukem v černém víru kouře. Jeho rudá ještěrčí šupinatá kůže a žhnoucí oči byly symbolem chaosu a zkázy. Podrobení. Zotročení.

Tolik nadějí, tolik zmařených duší, které padly jeho mocí.

Ještě nebyl ten správný čas...ne teď. 

On to věděl a přeci se k povstání přidal, vše sledoval ze stínu, temného kouta vysoké věže Zlatého oblouku. Byl soumrak, východ zahalily temné mraky, na město padl stín, azurové fontány se hroutily, posvátné stromy schly nedostatkem energie, která je přestala vyživovat a vkládala se k udržení nebeského města, a on věděl, že tohle bude jen další z jejich prohraných šarvátek. Nemýlil se.

Během několika hodin se svaté bojiště proměnilo v hořké zklamání, nemělo cenu se přidávat a zachránit v troskách co se dá, démoni nebyli obětaví pro jiné, každý si hleděl jen sebe.

Ale upír nechtěl zpátky do pekla, kam portálem prchali ostatní, ne byl příliš hrdý na to utéct jako krysa do nory před nebezpečím. 

Nevrátil se zpátky do věčné tmy, ale vybral si za svůj domov Svatyni, která skýtala více zábavy, divů a nečekaných příležitostí.

Nemýlil se, a přesně to si říkal, když vdechoval opojnou Elbetinu kůži, když tiskl její poddajné ňadro a prozkoumával to životem kypící lůno, bránu nového života.

I on uměl dát život, oh, ano, temnější, děsivější, prokletý...pro někoho dar pro někoho zkáza.

V Elzbetině tváři se snoubila rozkoš s utrpením, poddanost se zápolením. V koutcích jejích očí se objevily malé korálky jejích neprolitých slz. 

Musel odolat tomu, aby ty lesklé perly ochutnal.

Místo toho se bavil kmitáním prstu uvnitř její vlhké a horké pochvy. Jako přídavek k tomu prvnímu vnořil i ukazováček. Vychutnával si přitom jako symfonii ženiny nekontrolované vzdechy a hluboké nádechy, jak se mu ta krásná ňadra vždy na pár chvil přitiskla k rouchu na hruď.

Svýma černýma protáhlýma očima přitom sledoval ty rozkošně pootevřené plné rty, chuť je poškádlit a vášnivě políbit byla téměř neodolatelná, ale nemohl přitom odtrhnout zrak od směsice strachu, vzrušení a hanby v jejích očích.

Oba upírovy prsty náhle zmizely pryč, dokonce i ruka z jemně přiškrceného hrdla, takže se Elzbet mohla konečně pořádně nadechnout... 

Upír si oběma štíhlými prsty přejel po spodním rtu a pak tu šťávu ochutnal špičkou jazyka. Ani to nemohla jeho nebohá oběť vidět a možná to bylo dobře, zajisté by ji to šokovalo.

„Toto byla malá ochutnávka, má krásná Elzbet. Rozhodl jsem se totiž, že budeme muset složit dohodu. Smlouvu, chceš-li, ty a já..." jeho chladný tón na chvíli vystřídal téměř hravý.

Elzbet náhle opustil chlad, jež ji s ním obklopoval, protože se její věznitel odtáhl.

Slyšela, jak dunivé kroky vzdalují, a světlo se začíná vracet.

Upír zamířil k jejímu stále plačícímu dítěti na oltáři.

Elzbet rychle dýchala, lapala po dechu a snažila se to, co se právě stalo nějak vstřebat. Nebylo to lehké. 

To jak se jí ten zplozenec tmy dotýkal, tak ďábelským způsobem...tak se jí hanebně nedotkl ani její manžel...Byla zahanbená.

Zahanbená ne proto, že se to stalo, jelikož od démona se dali čekat horší věci, ale protože jeho vůle ve srovnání s tou její byla nicotná nýbrž proto, že to její tělo tak lehce přijalo. Protože to chtělo.

Opravdu zvrácené...

Ženino srdce závodilo společně s dechem o jedno místo, a jakmile ta iluze celá náhle skončila, otevřela oči, viděla tu bestii, jak klidně odchází rozverným krokem, oddechla si ale ihned Elzbet pojalo nové zděšení, protože upírovy kroky zamířily k oltáři!

Donutila se ze všech zbývajících sil vyrazit kupředu a ochránit své miminko před tím krvelačným monstrem. 

„Ne, nechci žádnou dohodu! Nech nás jít," vyhrkla zoufale na půl cesty, ale nepočítala s tím, že jakmile udělá několik kroků, začne se jí motat hlava. Slabá jako ptáče Elzbet mlátně doklopýtala ke schodům přední části kostela, o které nešikovně zakopla a spadla svému trýzniteli k nohám. Hlavu svěšenou, klečela před ním poníženě na zemi, dlaně přitisknuté k podlaze. 

Postava u oltáře se zvolna elegantně obrátila jako princ temnot, povýšeně, chladně, bezcitnou maskou. Shlížel na ni s mírným, jakoby laskavým úsměvem a s nezájmem sledoval, jak ztěžka dopadla na kamenný schod.

„Jsi zesláblá, měla bys nyní odpočívat, Elzbet," pronesl klidným líbezným hlasem, který jaksi kontrastoval se situací i s jeho celkovým chováním.

Upír se nonšalantně ohnul v pase, sklonil se k ní níž a přejel bříšky prstů po jejích hedvábných vlasech, jež připomínaly zlaté klasy zalité sluncem, jak by byla malá zvědavá holčička.

Mlčky ji tak chvíli zkoumavě pozoroval. 

Nekrvácela sice, neb její ranění vlastními slinami zacelil, ale jako by ta žena před ním dlela ve snu a nebyla schopna většího pohybu. To se mu nijak nelíbilo, přijal za vděk její odpor, nenávist i vášeň ale ne strnulost.

„Tato dohoda bude ve tvém zájmu, Elzbet," ubezpečil ji chladně.

S těmi slovy se opět narovnal, otočil k oltáři s dítětem, které nyní, když se nad ním tyčil, přestalo plakat, ba dokonce ho zvědavě sledovalo velikýma očima. Stál tak aby ženě za sebou zahradil výhled na to, jak přenesl svůj palec ke rtům a o jeden ze svých špičáků si rozřízl bříško, poté jej strčil nemluvněti do úst. Vše co bylo potřeba bylo pár kapek jeho krve...

Jakmile bylo hotovo, upír rozpažil dlouhé paže do stran jako pták a upřeně se díval do těch velkých dětských vyboulených očí; Pousmál se. 

„Tvé dítě je silné, bude dlouho žít. A je nyní zcela v bezpečí. Co tím myslím, poznáš později. Kdo naň ruku bude chtít vztáhnout, podstoupí strašlivá muka." 

Elzbet to poslouchala se zatajeným dechem, mírně zvedla hlavu a cukla sebou, když se k ní znovu obrátil.

Tyčil se nad vším jako vznešená a strašlivě bledá socha v černém rouchu se vší majestátností.

„Je to odvážné děvče, po své matce. A vyroste z ní neméně krásná žena. Nebude to však zadarmo..."

Málem se v těch černých tůních utopila, jak se vpíjely do blankytné modři těch jejích, natáhl k ní ruku.

Elzbet zatajila dech, on ji však chytil bradu mezi palec a ukazováček a pozvedl ji ještě o maličko výš. 

Nebylo nijak příjemné, jak se na ni z patra díval jako nějaká všemocná bytost hodna uctívání. Děsivé. 

Měl vůbec duši nebo jeho nitro ovládala jen prázdnota a chaos? „Nádherné oči máš téměř jako andělé, téměř..." skousl si lehce spodní ret jako by o něčem přemýšlel nebo se toulal v minulosti, nakonec se přeci jen opět usmál tím neveselým způsobem ale byla to ona, kdo promluvil.

„Kdo vlastně jsi, že rozhoduješ o mém osudu!" pokusila se té ruce, jež ji držela vytrhnout, ale jakmile se o to pokusila, malé, ale ostré nehty té kostnaté ruky se jí zaryly do brady. „Ale, ale, ale, tolik otázek a tak málo odpovědí," znovu se Elzbet do uší dostal ten zvonivý smích, jež způsoboval mráz všude kolem. 

„Jak jistě víš, mým domovem je peklo, tam kde bys nepřežila ani jediný den bez ochrany, místo kterého se děsí i samotné nebe a právem," další škodolibý úsměv.

„Ale to kým jsem, není žádným tajemstvím. Má matka byla sukuba, nejkrásnější z pekelných stvoření a ten kdo mě zplodil, byl inkubus. Démoni vášně, kteří se sytí rozkoší lidských snů. Je však ojedinělé, že by dva takový stejného druhu našli zalíbení v sobě navzájem. Přesto se tomu tak děje. Jsem stvoření noci, ve které dlí i moje síla, jsem Lamiel," představil se nonšalantně a mírně se uklonil. 

Nebylo to však jeho pravé jméno, to by jí nikdy neprozradil...

Lamielovy bledé, nelidsky dlouhé prsty, připomínající prsty smrtky, stále svíraly její jemnou bradu a nutily ji hledět vzhůru do té bledé dokonalé tváře.

Intenzita démonova pohledu byla drtivá, vpíjel se zrakem do jejích rozšířených rozkošných očí jako by ji nutil si to jméno zapamatovat. 

„Má sladká Elzbet, měli bychom si tedy ujasnit naši smlouvu. Tam, odkud přicházím, ctíme zákon dohody, je svatý dokonce i nám pekelným bytostem."

Slovo "svatý" vyřkl Lamiel s patřičným odporem, ale přece Elzbet neuniklo. Teď mohla jen doufat, že štěstí výhody bude na její straně.  

Chladné mužské prsty podpíraly její tvář jako dva pilíře, zato druhá upírova dlaň přejela zálibně po prameni jejích dlouhých vlasů, které halily polovinu jejího srdcovitého obličeje a mírně je odhrnuly.

Ta samá ruka se poté napřáhla směrem k ní; navzdory slabosti se paže chytila a nechala se vytáhnout na nohy, ale i tak byla stále o dvě hlavy nižší.

„Pravdou zůstává, že mi tvá blízkost činí potěšení. Možná i více než to, čehož by sis měla velmi vážit - kdo kdy poznal náš rod, nebyl hoden takové neobyčejné přízně," začal.

Chladný dotek Lamielovi dlaně na horké líci byl příjemný to však nebylo vše, dotek se přemístil na klíční kost a skončil na obrovském ňadru, které zespodu podepřel a mírně potěžkal.

„Budeš mě nadále krmit, svým mlékem i svou krví. A já budu přicházet, kdykoli se mi zachce, nebo ty, kdykoli budeš ke mně povolána. Odměnou budiž ti dlouhý život tvé dcery, jakož i životy všech tvých blízkých." 

Lamielův blahosklonný úsměv nebyl příjemný. 

„Ovšem nesplníš-li..." mrtvolné ticho nahradilo absenci nevyřčených slov okořeněných varováním.

Je to buď anebo, žít nebo zemřít. Jiná možnost než přijmout se nenabízela, život holčičky byl pro Elzbet vším a kdyby zemřela, neměl by se o ni kdo starat.

„Víš, že musím souhlasit," vydechla zničeně a její pohled popatřil na svíjející se uzlíček na oltáři.

Elzbet už dopředu věděla, že ji to bude ničit, nejen výčitky ale strach, že její tělo jednou podlehne smilstvu.

Ten netvor v ní našel zalíbení. Kromě toho že se nakrmil, jí však nijak vážně neublížil a to už dávno mohla ležet mrtvá někde na cestě jako ostatní matky z Tristramu. 

Lamielovo zalíbení ve skutečnosti došlo tak daleko, že s ní měl ještě jiný, rafinovanější a dalekosáhlejší plán. Teď však zůstal nevysloven, snad jen jako mlčky očekávaný, ale nevyřčený.

Bylo toho tolik na co myslet. Ženiny otupělé myšlenky odvedl ale jiný pocit.

To jak ten ďábel mírně palcem hladil její velké ňadro, lehce tak přejížděl škádlivě přes vystouplou bradavku a Elzbet se znovu zrychlil dech.

Nenáviděla, jak si s ní hrál. 

Zatnula zuby a poníženě se podívala do země pod sebou a sbírala odvahu, když ji konečně našla, mírně pozvedla zpátky pohled a zadívala se do těch temných hlubin, „d...dobrá," vydechla.

To bylo vše, co chtěl upír slyšet.

Jeho mírný potěšený úsměv mluvil za vše. Byl spokojený, že tento závazek přijala, i když ne s nadšením. 

Lamiel jemně přikývl, ačkoli Elzbetino rozhodnutí dopředu věděl, přesto čerpal potěšení také ve výrazu její tváře. Znechucení, které brzy přetaví v něco jiného.

Žena tušila, že by nezavraždil její dítě, ani kdyby odmítla, zajisté by však ve své zvůli byl schopen pobít celé město a nechat ji, aby se nakonec beztak a mnohem poníženěji připlazila k jeho nohám, se všemi mrtvými blízkými za jejími zády.

Bylo tolik zajímavých možností nechat smrtelníky trpět... 

„Těší mne, že ses moudře rozhodla, Elzbet. Jistě pochopíš, že naše dohoda se nevztahuje k bytostem, které nejsou tvými blízkými nebo šťastlivci z tvého okolí. To tě však nemusí trápit a ubezpečuji tě... " s těmi slovy se k ní Lamiel sklonil a zašeptal jí do ucha: „a ubezpečuji tě, že budeš-li se svědomitě držet naší dohodu, nikomu z tvých lidí nezkřivím ani vlásek, ba naopak se postarám, aby jim neublížil ani kdokoli jiný." 

Jakmile to ten krvelačný netvor dořekl, labužnicky olízl ženino ouško špicí svého jazyka a nalité prso, které stále jemně hladil, zmáčkl silněji a z bradavky vytryskla kapka bílého mléka.

K Elzbetině překvapení se sklonil ještě níž a s pohledem upřeným vzhůru na ni růžový dvorec provokativně olízl, čímž z bradavky zmizela mléčná krůpěj.

„Nyní se vrať s dítětem domů. Můžeš si být jistá, že jen co opustíš tuto svatyni, bude tvůj dům blízko na několik kroků." 

Ten děsivý neveselý úsměv od ucha k uchu ji bude pronásledovat už navždy.

Lamiel se obřadně uklonil se a s úkrokem vzad v tichosti zmizel v rostoucí temnotě svatyně jako duch, nezbyl po něm ani stín...

Jako v mrákotách Elzbet polkla, že ta noční můra konečně skončila, co nejrychleji se zahalila, upravila dekolt zavázaný na tkanici.

Stále se jí mírně motala hlava a bušilo v uších a nějak tušila, že to jen tak hned nepřejde, krev v jejích žilách se musela zase obnovit vydatným jídlem a dlouhým spánkem.

Popadla proto do stále rozechvělých paží své děťátko a otočila se, zamířila ven ke dveřím a skutečně, jakmile vyšla přes práh, stála na okraji temného lesa, a před očima měla celý Tristram zalitý měsíčním svitem jako na dlani. 

Jakmile se však nechápavě otočila, za ní rostly jen stromy a žádný kostel, hřbitov, zříceniny ani jiné stavení.

Bylo to jako zázrak, iluze, ve kterou ani nedoufala, jako noční můra ze které náhle procitnete a která končí s kuropěním.

Ale než začnou kohouti kokrhat, zbývá ještě pár hodin.

Elzbet se vydala z kopce dolů. Holčička byla nakrmená a tichá, v poklidu spala, když jí nehrozilo žádné nebezpečí. 

Až v domě Elzbet zapálila jednu svíci a pořádně se na toho tvorečka podívala, zda neutrpěla nějakou újmu. Nic zvláštního nebylo vidět, oddechla si, neublížil jí. Byla zdravá a celá bez jediného škrábnutí. Zato její tělo bylo stále jako v horečce, zesláblé, emocionálně zničené a touží po odpočinku. 

Uložila holčičku do dřevěné kolébky a sama se svlékla a přetáhla přes hlavu bílou noční košilku. Rychle se umyla vodou připravenou v porcelánové míse a znovu se zastyděla, když umývala vlhko mezi stehny jako upomínku na dnešní pekelné dobrodružství a pomyslela na Lamielovy prsty, které se tam nalézaly.

Byl to tak zvláštní vzrušující pocit... 

Měla toho hodně o čem přemýšlet ale kde začít?

Byla v tom až po uši, souhlasila s něčím, o čem věděla, že bude peklo pro blaho vesnice a své dcerušky. Prodala se.

Jiné slovo neexistovalo. 

Jak si ale na Lamielovu přítomnost zvykne? A co budou  sousedé říkat, až ji tu zítra uvidí živou, zdravou a s dítětem v náručí? Nemůže ho přeci pořád schovávat.

Jakmile se Elzbet dostala k jednomu problému, vyvstal ihned další.

Tohle nechtěla... 

U všech pekelných pánů, proč se musela namočit právě do tohohle...

Co bude zítra? 

Po koupeli Elzbet usnula, jako když ji do vody hodí, překvapivě rychle; zatímco do té doby nemohla zastavit proud trýznivých myšlenek a především pocitů, jakmile však ulehla pod teplou peřinu, upadla do bezesného hlubokého spánku.