Spravedlnost je jen slovo a spravedlnost měla mnoho takových těch roztřepených nití, uzlíků a střapců, za které mohl kdokoliv tahat a ještě více rukou, které to bez výčitek dělaly. Spravedlnost byla pro ty, kdo si ji dokázali zaplatit až na ty chudáky, nešťastníky na které nezbylo místo, protože někdo musel být ten na té špatné straně. Svět se vždy dělil na vítěze a poražené.

Spravedlnost v zářivé zbroji byla stále více méně čestná, zato bouřlivě oslavovaná právě těmi, kdo neprávem tloukli malým kladívkem do stolu k ukončení procesu a nazývali se soudci. Havrani v černém hávu sedíc jako mrchožrouti za nejvýše postaveným stolcem, hledíc na kohokoliv jako supi po mršině.

Colombína věděla své, nebyla obhájce ani žalobce ale byla zapisovatelka výpovědí u nejvyššího soudu v Toulouse na jihu Francie. Jejím úkolem bylo mlčet, nevměšovat se do procesu v soudní síni, jen pilně vyťukávat znaky do svého malého počítače a nevnímat nic jiného než hlas a řeč převedenou na písmena.

Kolik lží a vybásněných domněnek jí prošlo pod rukama? Kolik lidí bylo neprávem uvězněno? Kolik jich naopak bylo prohlášeno za trestně bezúhonné?

Tyto věci by ji neměly trápit, ale nedokázala být hluchá k dění kolem sebe. Častokrát byla tak rozčílená, že si musela dát tabulku čokolády na uklidnění.

Měla toho dost, proto byla na cestě za svou dovolenou, kterou dlouho odkládala, dokud jí to vyloženě nelezlo na nervy. Člověk potřebovat přestávku v té stejné neměnné činnosti a bylo na čase říci, stop. Dost všem namyšleným právníkům a žalobcům, kteří se hádali s obhajovateli a soudci, starými, nepříjemnými muži, kteří brali úplatky za zády s vážnou tváří.

Colombína viděla, slyšela a mlčela. Sledovat, jak lidé v takovém postavení vezmou peníze za to, aby zmírnili nebo dokonce dali nesmyslně ten nejlehčí trest vrahovi dětí, bylo prostě nechutné.

Jednou vám prostě dojde, dříve nebo později, že se ptáte sami sebe, jak může být spravedlnost tak slepá, když máte pravdu před očima a vědomě je zavíráte. I socha spravedlnosti měla zavázané oči, takže na tom skutečně něco bylo.

Spravedlnost byla slepá a nikdo ji nepřesvědčil o opaku.

Misky pomyslných vah se velice lehce mohly naklánět na stranu zločince, který se vítězoslavně s jiskrou v oku vysmívá policistům, kteří ho přivlekli do soudní síně. Jak násilníci dokážou být tak srdceryvní před novináři a udělat ze sebe oběť místo agresora. Blamáž. Divadlo pro veřejnost. Fraška. Přetvářky nasazující si tito ohavní lidé jako masky nevinnosti, kvůli kterým se kupily stohy důkazů v archivech policie, by jim záviděl kdejaký herec.

Colombína měla chuť dát výpověď, ale tím by přišla o dobře placené místo, o které nechtěla přijít, přesto si dovolila o tom přemýšlet, když opírala záda do koženého sedadla žlutého taxíku, který jí vždy připomínal vypasenou včelu z dětských omalovánek. Pořád si musela opakovat, že má dovolenou a musí se oprostit od článků v novinách, protože byla zvyklá číst si o zločinnosti a politice, a to kdysi dávala přednost rubrikám o umění a zajímavostech. Tomu se říkalo deformace osobnosti, že se člověk dopracuje až na dno své existence.

Colombína měla poslední dobou pocit, jako by si na ni sedlo několik slonů a teď jako by se to stádo zvedlo a přemístilo se konečně jinam. Ta tíha z jejích ramen konečně zmizela, alespoň na nějakou dobu, než se zase vrátí.

Nadechla se a udělala pomyslnou hranici mezi svým zaslouženým volnem a prací. Pryč s ní někam až do koutku mysli kam patřila!

Colombína se maličko usmála a zahleděla se ven na domy a šedá mračna nad nimi. Projížděli prvním Pařížským okrskem, který byl známí právě svou historickou hodnotou. Uvnitř vozu to vonělo levnou pachutí, která se dala koupit za půl eura na každé čerpací stanici v podobě papírového BIO stromečku. Nějaká směs umělých květin ji štípala do nosu, nakrčila jej a potlačila kýchnutí.

„Už budeme na místě, chère mademoiselle, kde budete chtít zastavit? Tohle je dosti frekventovaná zóna pro turisty, nedá se tu moc zaparkovat. Pokud nemáte speciální povolení,“ usmál se řidič, když s ní žertoval nebo to bylo flirtování? Ať to bylo tak nebo tak, nehledala žádné takové povyražení, proto nasadila strohý tón a přestala se usmívat.

„Co nejblíže katedrále Notre-Dame, mám tam jistou neodkladnou záležitost,“ odvětila žena nepřítomně nevěnujíc řidiči jediný pohled.

Taxikář na vteřinu zabloudil okem do zpětného zrcátka jako by se chtěl podívat, zda veze nějakou náboženskou osobnost, ale nemohl z jejího obyčejného vzhledu nic usoudit.

„Hm, dobře, vím tu o jednom místě, madam, nepůjdete daleko.“

Vůz se otočil na křižovatce tak, že stěží zahlédla jednu věž chrámu božího, místo toho si mohla prohlédnout jeho gotický bok s pilíři, které vypadaly jako kamenná žebra spícího obra. Taxi poté zajelo mezi domy do Rue Massillon, kde se nalepilo za jiné zaparkované vozidlo.

Viděla dobře, nebo právě minuli zákaz vjezdu?

Pomyslně nad tím mávla rukou, tohle není její starost. Jako zapisovatelka u soudu nemusela mít vystudovaná práva, bohatě k tomu stačila maturita, ale že by ten chlap riskoval sebrání licence a řidičáku jí hlava nebrala. Budete pokoušet štěstí jen proto, aby si zákazník zkrátil pár metrů pěšky? Nebo tak chtěl ukázat, že si zaslouží velké spropitné za svoji blbost, aby se zavděčil?

Colombína vystoupila a vítr jí obratem připlácl husté černé vlasy do tváře.

„Trochu větrno, že?“ šklebil se řidič přes rameno.

Jo, vážně legrace, k popukání.

Ještě mohl udělat nejapnou poznámku, s tím, že kvůli těm pár kilům navíc jí takový vánek sotva odnese, ale podle jeho hlasu poznala, co chtěl doopravdy říct, nejraději by mu zabouchla prsty do dveří.

„Počkejte tady na mě, máte vzadu můj kufr, nechtěla bych o něho přijít. Budu tady hned.“

Řidič taxi si nejspíše myslel, že mu hned zaplatí, protože už vytahoval peněženku z přihrádky auta a šilhal po tachometru, ale tímhle mu udělala čáru přes rozpočet a všechny další otázky zabouchla spolu s dveřmi. „Hezky tu počkej,“ zašeptala do větru a vydala se po chodníku, aby obešla katedrálu k hlavnímu vchodu.

Lednový chlad prostupoval jejím zeleným kabátkem a zakusoval se do kůže jako jehličky. Nejhorší to bylo na krku. Šála, kterou si vzala na sebe, byla asi tak platná jako hedvábný šátek. Proklela svůj chabý vkus na oblečení, kdy už se naučí hledět spíše na praktické věci? Zcela stačilo mít na těle takové té divné kanárkově žluté šaty, které vypadaly jako vyzvracená ovesná kaše. Vážně, kdo by na sebe vzal něco takového dobrovolně? Nebýt matky, skončily by bez lítosti v koši, ale co, jen co dorazí k sestřenici Nicole, rozpustí všechny rampouchy nad pořádným šálkem horkého malinového čaje a hodí na sebe něco pohodlnějšího. Ta příjemná vidina ji alespoň trochu zahřála, když tiskla ruce do kapes kabátu a nakláněla se proti nehostinnému větru, který jako by zpátky přivál melancholickou náladu.

Colombína si povzdechla nad hvizdotem větru, který jí křičel do uší a troubením aut z druhého břehu Sieny, kde byla zřejmě dopravní špička.

Na prostranství za rohem bylo snad jen pár zbloudilých turistů, kteří chvějícími prsty drželi telefony a snažili se zachytit nějaký unikátní obrázek staré citadely. Být prázdniny, bylo by tu plné náměstí hlava na hlavě a děti, které se pletou pod nohy. Teď to zelo převážně prázdnotou a tmavá mračna přinášející možná i sníh, přibývala.

Colombína zastrčila hlavu mezi ramena jako pštros a dýchala do látky šály, aby tváře trochu zahřála. Vyběhla po schodech k Notre-Dame a na zdi vedle prostředních dveří očima přelétla cedulku: „REKONSTRUKCE - uzavřeno pro veřejnost.“

Zarazila se a zasténala, jestli má opravdu takovou smůlu, naštěstí při ní asi stáli všichni andělé, čísla byla totiž datována až od zítra.

Za zády jí náhle zahartusily dva hlasy, aby uhnula. Pracovníci v montérkách odnášeli nějaké stavební věci dovnitř, div ji nesmetli na stranu jako nějakou opilou mouchu.

Tmavovláska spolkla nadávku o neurvalcích a raději tiše jako myška proklouzla za nimi pootevřenými dveřmi dovnitř do nitra chrámu Matky Boží.

Už jen když udělala pár kroků do zádveří, pocítila divnou úzkost, atmosféra zde byla úplně jiná jako mávnutím kouzelného proutku.

Prostor před Colombínou byl doslova obrovský, mohla si tam připadat nepatrná jako mravenec. Vše bylo tak vysoké a veliké, až se vám dělalo špatně jako byste stáli nad srázem a dívali se do propasti. Na druhou stranu to bylo nádherné místo, jeden z nejstarších klenotů samotné Paříže v jeho srdci. Tak proč se cítila jako by tu neměla být, jako by ji to místo podněcovalo k tomu, aby odešla, vyhánělo ji, jako by tam nebyla vítaná. Colombína nebyla pověrčivá, nevěřila na duchy, nebyla ani zbožná, ale jak vysvětlit ten nepříjemný pocit? Bylo to tou zimou z venku? Nemohla popřít, že byla zkřehlá jako vrabec a očividně neměla katedrála vnitřní vytápění. Snad to bylo tím obdobím po vánocích, které si sebevrahové tak oblíbili. Či to bylo úkolem, který sem šla vykonat místo své tety?

Zakroutila hlavou, jako když se pes chce zbavit vody ze své srsti a lépe se rozhlédla po interiéru. Prostor byl tmavý až na elektrické osvětlení, nebylo tam jediného živáčka kromě těch dvou mužů, kteří šli uličkou mezi lavicemi někam dozadu a bavili se o organizačních věcech, přičemž ukazovali někam nahoru ke stropu. Ani nevěděli, že šla za nimi.

Co ale teď? Kde měla sehnat někoho, s kým by…

Tam! Zhruba v polovině budovy stranou od lavic stála jedna z krásných dřevěných zpovědnic, do níž viděla právě vstoupit černě oděnou postavu.

Už se nadechovala, aby na ni zavolala, když si uvědomila, že by to uvnitř chrámu znělo nepatřičně. Vždycky měla dojem, že kostely jsou jako knihovny, kde se má mlčet a šeptat, aby nerušila Ježíše spícího na růžovém obláčku. Nechtěla dostat vynadáno jako nějaký výrostek, který neví, jak se má chovat.

Colombína si upravila popruh kabelky a raději si ji přehodila přes hlavu tak, že pásek přehodila šikmo před hrudník a spěchala k těžkému sametovému závěsu, který zakrýval jeden ze dvou otvorů pro hříšníky. Zastavila se před ním najednou rozpačitá co dělat. Má kněze uvnitř oslovit přímo nebo jít dovnitř?

Duchovní jako by vycítil ženino váhání, ji vyděsil, když se jeho hlas ozval tlumeně zpoza dřeva.

„Slyšel jsem tvé kroky, dítě, tu n'as pas à hésiter, vejdi a řekni, co máš na srdci.“

Starý křehký hlas dokázal polekat tak, že jí začalo bušit srdce, polkla a odhrnula těžký závěs. Místnůstka byla velice malá, sotva se do ní vešel jeden člověk. Rozhlédla se. Přepážka uprostřed zpovědnice měla spíše dekorační smysl, než aby ukryla identitu hříšníka.

Colombína odolala kýchnutí z pachu leštidla všude kolem, i ten závěs musel být plný prachu. Slzy naplnily ženiny oči, jak odolávala alergii. Chytila se za nos a doufala, že kněz na druhé straně moc nevidí, co dělá, popřípadě si to nevyloží jako neúctu.

Duchovní po chvilce mlčení, neznámou pobídl k odpovědi, a jakmile si byla Colombína jista, že neudělá ostudu, zadívala se přes kovovou mřížku na profil starého muže, jehož šedé vlasy byly již na ústupu.

„Nepřišla jsem se vyzpovídat, pane, jsem tu v jiné záležitosti ohledně mého strýce,“ začala, aby to měla za sebou a ignorovala klekátko. Nehodlala si dřepnout, v tuto roční dobu by jí asi umrzla kolena.

„O co se tedy jedná, slečno,“ odpověděl formálnějším hlasem kněz a otočil tvář směrem k ní snad, aby si ji v tom šeru prohlédl. Měl tak trénované oči? Ona neviděla téměř nic a to bylo poněkud znepokojující, navíc měla pocit, jako by se jí začala motat hlava z té leštěnky vznášející se kolem ve vzduchu jako pyl na louce. Teď se nemohla chytit za nos, protože se díval. Sakra.

„Teta mě poprosila, abych vyzvedla některé věci po svém strýci, Francescu Bernardovi. Pracoval tu jako správce památek.“

„Ah, Francesco, velice lituji jeho předčasného skonu, byl to dobrý muž a přítel hodný takových kvalit, jaké se dnes už nevidí. Miloval historii a architekturu, společně jsme se snažili docílit nynější rekonstrukce, jen je škoda, že se toho uskutečnění nedožil. Můj zármutek však utěšuje zjištění, že teď je v rukou božích. Milosrdenství v životě i smrti…“

Colombína si odkašlala, právě teď nebyl vhodný čas na rozjímání, za rohem na ni čekal taxík, a když sebou nepohne, bude muset vysypat kapsy a pěkně tučně zaplatit.

„Otče, ráda bych si poslechla nějakou modlitbu za jeho duši, ale jak to říci, nemohu se tu dlouho zdržovat,“ zamumlala omluvu a stiskla rty, doufala, že to pochopí, nechtěla kněze urazit o nic méně než tu umrznout.

„Mladí vždy tak pospíchají,“ povzdechl si páter, „mám tu pár osobních věcí, které by jistě chtěl, aby byly vráceny jeho rodině. Hned je přinesu. Francesco bydlel přímo tady v jedné ze starých klášterních cel, vždy říkal, že to podněcuje jeho tvořivost a myšlení, že z kamene čerpá svou sílu stejně jako rostliny z hlíny.“

Strýc byl v mládí archeologem, bavilo ho oprašovat štětečkem i tu sebemenší hloupost celé hodiny a usmívat se nad tím, i kdyby to byl kus prkénka od záchodu.

Kněz se pohnul a vstal. Colombína slyšela, jak mu praskají obratle, když se narovnával. I ona chtěla zmizet ze zpovědnice, ale jakmile udělala krok, znovu se jí zamotala hlava ještě více než předtím. Zavrávorala dozadu, zády se přitiskla ke studenému dřevu zpovědnice, poté se naklonila dopředu. Poslepu hmátla po závěsu, a jak jím škubla do strany, světlo jí nepříjemně začalo bodat do očí jako by hleděla do slunce. Ani netušila, jak se dostala ven, jen to, že pustila samet, který jí zašustil mezi prsty, poté klesla na kolena jako raněná srna. Stiskla si hlavu oběma dlaněmi, měla pocit, jako by jí někdo hodil z věže dolů, ten nepříjemný pocit beztíže, kdy chcete lapat po dechu a pak trhnutí, propad, jako byste byli na horské dráze, která se řídila dolů, a nefungovaly záchranné brzdy. Nakonec věřila, že takhle nějak se cítí odsouzenec v oprátce, pod kterým se otevře propadlo.

V mžiku měla orosené čelo potem a nebyla si vědoma svého okolí.

Byl to snad nějaký záchvat? Víčka měla pevně semknutá. Chránila si hlavu před hřeby, které se jí zavrtávaly do mozku, jako nějaký mučící nástroj. Bolest poté jako zázrakem po chvíli otupěla, ale hučení ve spáncích přetrvávalo.

Snad tohle nebyl infarkt nebo mrtvice?

Po chvíli se Colombína odvážila otevřít oči celá zmatená a roztřesená. Cítila, jak má jednu stranu tváře přitisknutou na okrasnou dlaždici pod sebou. Válela se na zemi jako opilý pobuda a se žaludkem to také dělalo divy. S největším sebezapřením odolala nevolnosti.

Zvracet v kostele? To by mi asi nikdo neodpustil.

Co se vlastně stalo? Tmavovláska se donutila zvednout na loket, a pak se ztěžka posadila na zadek. Stále chvílemi přivírala víčka nad bolestí, která prosakovala jako voda skrz tkaninu. Kde byla příčina? Byla si jista, že jí na hlavu nic nespadlo, i tak, kdyby se na ni zřítil jeden z těch tunových křišťálových lustrů, byla by dozajisté na místě mrtvá a zbyl by mezi sklem a kovem jen mastný flek a trocha orgánů.

Hlava pracovala jako by se Colombína probouzela z mlhavého snu. Okolí se zaostřilo natolik, že viděla jen lavice před sebou seřazené jako vojáky do pozoru. Pach leštěnky zmizel a nahradil ho jiný, těžký. Nějaké kadidlo? Myrha? A kde se vzaly ty obrovské svícny? Prostor byl tmavý, možná víc než předtím, ale všechno prozářily plamínky desítek svíček po celém obvodu. Kdo a kdy je zapálil?

Colombína byla zmatenější než předtím, konečky ztuhlých prstů si třela tváře, aby do nich dostala nějaký cit. Ležela tu hodiny? V tom sebou trhla, až jí zabolel krk, zepředu byl slyšet chór nějakého sboru. Mužské hlasy se ozvěnou nesly po celé katedrále, najednou se to pusté místo probudilo znenadání k životu.

Tmavovlásce naskočila husí kůže, neměla ale čas ani náladu zaposlouchat se do té uklidňující melodie, místo toho natáhla ruce a chytila se okraje jedné z lavic, přitáhla se a stoupnula na vratké nohy. Vykoukla nad dřevěnými opěradly jako žába z vody nad hladinu. Sama byla skryta v šeru za jedním z mohutných sloupů, ale viděla dost dobře, aby poznala postavy kolem oltáře v presbytáři. Muži, kteří zpívali, neměli na sobě klasický černý kněžský talár, ale světlo dopadající na jejich lněná roucha vytvářel spíše barvu hnědou jako čokoláda. Kolem pasu se jim plazil jako had provaz nebo u některých zlatý řetízek, ale co Colombínu zcela zarazilo, byla jejich hlava. Jistě existovali stále tak zapřisáhlí ortodoxní puritáni v náboženství, kteří měli vyholené kolečko ve vlasech, ale tohle už nebyla aktivní katedrála. Pokud něco, tak Notre-Dame byla turistická památka, kterou ročně navštěvovalo tisíce cestovatelů.

Ozvěna mužských barytonů jí pojednou nepřišla příjemná, ale děsivá svou hloubkou a intonací, zmocnila se jí opět ta nepříjemná úzkost.

Colombína se otočila zpátky ke zpovědnici ale starý kněz, se kterým mluvila, už tam nebyl. Těžký závěs byl na obou stranách odhrnutý na znamení, že budku pro hříšníky nikdo nepoužívá.    

„Otče?“ zavolala celá dezorientovaná a rozhlédla se. Žádná odezva. Přeci ji musel vidět spadnout, šel snad zavolat sanitku?

„Père vénérable?“ zkusila to hlasitěji, až upoutala dva církevníky z hloučku vpředu. Jeden z nich se otočil, přitiskl si kostnatý prst na rty a zamračil se na ni, zatímco druhý se oddělil od stáda a šel přímo k ní, jako by ji chtěl vyvést ven.

Colombína neucouvla ani o krok, když páter obešel lavice a postavil se proti ní. Ruce měl nekonfliktně podél těla, byl hladce oholený, což ho dělalo mladším a byl jedním z těch mála, kdo měl kolem pasu zlatý řetízek, na kterém se houpal kříž a modlitební dřevěné korálky v bílé a černé variaci.

„Volala jsi, ženo? Vypadáš poněkud zmatena. Jmenuji se páter Dominiq, jak ti mohu pomoci? Tvůj hlas v sobě nese naléhavou prosbu, kterou nemohu nevyslyšet, není však důstojné rušit ostatní bratry při odpoledním chóru pokřikováním a prokazovat jim tak neúctu. Zachovej prosím mlčení, aby naše slova mohla doputovat až ke Kristovým uším,“ promluvil květnatě.

Colombína se zarděla rozpaky, když ji tak slušně napomenul, měla nutkání sklopit oči k zemi, ale nemohla se prostě přestat dívat na ten bílý ostrůvek uprostřed mužových tmavých vlasů zastřižených těsně nad uši. Proč jí připadalo, jaké by někdo vzal nůžky a podle hrnce na jeho hlavě objel okraj? Prostě a jednoduše to vypadalo směšně, ale nesmála se, naopak, byla pořád více zmatená, jednak vzhledem samotného kněze a také řečí.

„Eh…cože jste to říkal?“ vrátila se Colombína do reality a zjistila, že prostě příliš nevnímala, protože na ni útočily vlastní otázky.

„Zda ti mohu nějak pomoci, mé dítě. Přišla ses vyzpovídat nebo požádat o radu?“ ptal se trpělivě muž a jeho oči po ní několikrát přejely od shora dolů, pak je rychle odvrátil stranou jako by byl něčím pobouřen nebo znechucen.

Tmavovláska sklonila hlavu a podívala se sama na sebe a svůj kabát. Ještě by scházelo, aby se na té zemi v něčem vyválela. Nic špatného na oblečení však neshledala. Možná je chyba v tom muži, že by měl zakázáno dívat se na ženy? Přišla mu snad ošklivá? Pokud věděla, nebyla kráska, ale také neměla žádnou bradavici na nose ani nic podobného. Divné. Raději to nekomentovala a přemýšlela, zda se má urazit.

„Nerada jsem rušila vaši skupinu, je mi jedno jestli tu natáčíte nějaký dokument nebo CD ale jeden starý kněz, se kterým jsem před chvílí mluvila, mi měl přinést věci po zdejším správci,“ podala mu vysvětlení.

Páter nechápavě svraštil huňaté obočí jako by na něho mluvila přinejmenším Čínsky.

„O čem to hovoříš, ženo? Žádný pověřený správce zde nikdy nebyl, nemyslíš spíše zdejšího arcijáhena Josepha Laurenta Moulina? Oko a ruka biskupova, tvář našeho chrámu nejsvětější Matky Marie.“

„To musí být nějaký omyl, můj strýc Francesco Bernard tu pracuje už více jak patnáct let, možná více, nedělejte ze mě hlupáka,“ trvala Colombína na svém a také se počala mračit. „Je tohle snad Paříž a tady kde stojíme je katedrála Notre-Dame a ne nějaká jiná.“

Kněz byl očividně zmatený jejím přístupem, pokud čekal, že se k němu bude chovat ta žena s úctou jako očividně kdokoliv jiný, tak se spletl a nejenom, že na něho spustila hádavě jako semetrika, navíc její oblečení bylo daleko za bodem slušnosti.

Muž se trpělivě nadechl a zvedal dlaně na znamení smíru, jelikož zřejmě nebyl konfliktní typ. Přemýšlel, jak se z této nelehké situace vyvléci ale nepustila ho ke slovu.

„Myslíte si, že jsem se zbláznila? Já nejsem pomatená, to vy si ze mě děláte legraci. A podívejte se na mě, nebudu mluvit s někým, kdo mi nevěnuje pozornost, vypadá to, jako když mě přehlížíte a to není právě příjemné. Obličej mám právě tady,“ prstem si mířila na nos, přitom poklepávala botou o dlaždici a vynucovala si knězovu pozornost.

„Není to tím, že bych se na vás nechtěl podívat, madame,“ polkl páter zřejmě v rozpacích a schovával se za svými zvednutými dlaněmi jako by ho měla začít pohlavkovat, „můžeme si o všem v klidu promluvit. Pokud máte hlad a nemáte kde přečkat noc, mohu vám nabídnout útočiště tady vzadu v jídelně a horkou polévku pro nebohé ženy jako vy.“

Colombíně se zalesklo v očích jako dračici, která zahlédla ty nejkrvavější rubíny.

„Co tím myslíte, ženy jako já? Co je to za termín? To je nějaká urážka nebo si cvičíte roli do historického filmu?“ udělala proti páteru Dominiqovi krok vpřed.

Kněz znovu polkl, „nechci vás nijak urazit…to není mým záměrem…nechci znevažovat vaši čest ale…“ slovu ctnostná ženo se raději vyhnul, „ale vás šat, či spíše jeho nedostatek…jednodušeji řečeno, vybízí k myšlence, že vám někdo ublížil spíše na těle než na duchu. Jen vám nabízím pomoc.“

Colombíně docházela trpělivost, „stále nerozumím a nekoktejte, proboha,“ zakroutila hlavou, až se její černé prameny rozvířily kolem tváře jako tmavé mračno vran zvěstujících zkázu.

„Neber slovo boží nadarmo,“ hluk přilákal z hloučku sboru dalšího kněze, který na ni předtím posunkoval.

„Je něco v nepořádku, otče Dominiqu?“

„Bratře Marku, jsem z té ženy zde poněkud zmatený, nechce naši pomoc, odmítá přístřeší a náš chléb, nestojí o milost boží, kterou nabízíme poutníkům a nebožákům v nouzi.“

„Snad kupuje si sama jídlo za vydělané peníze a nepotřebuje ruku spásy, která by ji krmila. Více jídla zbude pro ty, kteří ho opravdu potřebují,“ odsekl s ironií a pohrdáním druhý muž jako by se dopustila velkého přestupku.

Páter Marek byl starší ve tváři s několika hlubšími vráskami kolem úst a očí, ale jeho tělo bylo stále ještě statné a překypující silou a zdravím, nejednalo se o nezkušeného mladého klerika, znal sílu slov a jak jednat se vzpurnými lidmi. Nebál se jí jako ten druhý, naopak soudil ji chladným pohledem, jako by mu nesahala ani po kotníky. Ten se na ni nebál podívat a jeho oči nebyly právě přátelské. Doslova jí říkaly, že tu není vítána.

Tohle si přeci Colombína nemohla nechat líbit, změřila si pohledem oba muže v sutaně před sebou, než se zaměřila na nově příchozího.

„Nepotřebuji vaše jídlo ani milodary, chci jen věci po svém zemřelém strýci, není toho snad tolik, co žádám,“ rozhodila rukama, „dejte mi, co chci a hned odejdu.“

„A jméno tvého strýce, ženo?“

Proč jí pořád oslovovali ženo? Bylo to tak neosobní, staromódní a divné. Byla z toho ještě více podrážděná, že ji nebrali vážně.

„Už jsem ho říkala, Francesco Bernard, zemřel před týdnem a má teta by ráda měla jeho věci. Nabídla jsem se, že je pro ni vyzvednu a doručím.“

Starší kněz se zamyslel jako by si předčítal v myšlenkách celý seznam zdejších duchovních, než se podíval na svého bratra po pravé straně, „neznám žádného muže ani chlapce toho jména. Je mi líto.“

„Dobře, pokud mi tedy nechcete pomoci, doručte to na tuhle adresu, třeba poštou,“ Colombína zašmátrala ve své kabelce a propiskou načmárala na papír ulici a číslo domu. Útržek pak strčila otci Markovi do ruky, než se naštvaně otočila k odchodu a razila si cestu jako golem po straně chrámu. Tu procházejíce kolem jednoho z mohutných sloupů, podpírajíc galerii ve druhém patře se u něho dole mihnula krysa a zaprskala na ni. Stačila jen malá chvilka, jak zvíře vycenilo své hrozné zuby, aby každá žena vzala nohy na ramena jako o holý život. Colombína nebyla výjimkou, vytřeštila oči jako netopýr a dala se na zoufalý útěk, i když zvíře ji nijak nepronásledovalo a vůbec o ni nejevilo zájem. Přeběhlo k vnitřní zdi se sochou svatého Jana, seběhlo po schodech do podzemí k celám a zmizelo v šeru.

Žena v zeleném kabátku vykřikla leknutím, až celý chór u oltáře přestal zpívat a mručet jen, aby se začal otáčet po zvuku. Výkřik to byl vskutku děsuplný a uvnitř katedrály nevídaný, že by dokázal i zvoníkovu hluchotu vyléčit.

Páter Dominiq se pokřižoval a zašeptal zastřeným polohlasem plným bázně, „jako beránek bílý před strašlivým lvem snaží se prchnout, v očích hrůzu a děs téměř hmatatelný. Strachem uši své klopí, když drápy ďáblovy maso jeho na kusy trhají, přinášeje obětinu na oltář démonův. Před šelmou, tím věčným utrpením mysli nelze se skrýt a duši i tělo smrtelné rozpůlí a pohltí,“ odmlčel se. „Zajímavý verš, že otče Marku, budu si jej muset zapsat, než ho zapomenu,“ kněží hleděli společně za prchajícím stvořením veskrze ženským ale s hlasem, který by rval stromy ze země lépe než sebesilnější uragán.

„Nemám nic proti tvému zájmu o poezii, bratře Dominiqu, ale teď na ni není vhodná chvíle, což mi připomíná, upozornit arcijáhena Moulina, aby nechal poslat pro pohodného. Nesluší se, aby se přemnožené krysy rojily ve svatostánku božím.“

 

******************************************************************************************************************

 

Colombína se dala do běhu. Takový úprk jak živ nikdo neviděl. Neuvěřitelnou rychlostí jakou může vynaložit jen vyděšený člověk, přeběhla hlavní loď a vběhla do otevřených dveří, kudy sem předtím vstoupila, když tu se s něčím střetla. V plné rychlosti narazila do čehosi tvrdého a ne ledajakého. Hradbu ze svalů a kostí poskytla postava, která kráčela do chrámu páně. Colombína s bušícím srdce a šílenstvím ve svých modrých očích, se naplno opřela do mužské hrudi a zamotala se do záplavy černé sametové látky, která s kolem ní zavlnila jako večerní moře, které ji chce utopit.

Cizinec zaúpěl a zaklel, náraz ho donutil o krok couvnout, udržel se však na nohou a zatnul zuby.

Už chtěl ženu sevřít za zápěstí, ale mrštně se jeho ruce vyhnula tak, že mu prsty sjely už jen po rukávu jejího kabátu a byla pryč jako přízrak z noci svatojánské. Vše, co mohl cizinec na těch pár krátkých vteřin zahlédnout, byl tmavý lesklý závoj jejích havraních vlasů stáčející se do prstýnků jako malý hadi a nebesky modré oči, které jako by ho ani nevnímaly. Dokonce neznámá neměla ani snahu se omluvit.

Stejně jako duch, který nejde lapit, začal ten úkaz utíkat po schodech dolů na náměstí se stánky a trhovci. Ostatně jako každou sobotu zde nabízeli prodávající měšťanům Paříže proviant, látky, kůže, zeleninu, zvířata, maso, chléb a šperkaři, hrnčíři či kováři vše ze svého rozličného umu.

„Jsi v pořádku, vážený soudce? To jsou mi ale způsoby. Ta žena vyletěla jako holubice z hnízda pronásledovaná dravcem,“ poznamenal Jacques Charmolue ve svátečním šatu, jak se na slušného občana a úředníka u soudu v tento den slušelo. Šat měl zhotoven v modrých a rudých barvách, hlavu mu zdobil klobouk s kožešinou a krk obepínal škrobený bílý nákrčník, který pro muže v té době nebyl právě příjemným poznatkem módy, ale značil postavení, které bylo nutné dávat na odiv, aby si ho někdo nespletl se zaprášeným žebrákem. Jacques si hýčkal svou pověst stejně jako své šaty, kterých měl ve skříni více než jeho žena, naopak muž vedle něho byl zcela jiné skromnější povahy. Zcela mu postačil jeho soudcovský talár, který ho zahaloval od krku až k patě a díky tomuto znaku moci nepotřeboval ukazovat nic honosnějšího, než atribut svého úřadu na všechny možné svátky či příležitosti. Pokud Jacques nepřeháněl, nebyl si jistý, zda jej dosud viděl někdy v nějaké jiné tunice nebo kabátci. Ctihodný soudce Frollo mohl jít příkladem skromnosti každému občanovi, zato jeho zarputilému temperamentu neměl konkurenci ani na královském dvoře.

„Holubice? Spíše jako straka navracející se do svého cechu nevěstek,“ zavrčel Claudius Frollo na poznámku svého společníka a naučeně přes oděv zkontroloval, zda mu nechybí měšec. Ne, všechno bylo v naprostém pořádku, jinak by musel poslat stráže, aby tu ženu chytili a přivedli a on se teď nechtěl zabývat tímto druhem činnosti.      

Oba muži se dívali na míru té neúcty, jak seběhla a vmísila se mezi trhovce, nádeníky a měšťany. Zvláště jeden tvrdý pohled plný letitých zkušeností sledoval Colombíniny kroky se stejným pohrdáním jako kněz v chrámu před několika minutami.

Cosi malého podobného Pařížskému haléři cinklo o zmrzlý mramor u jejich nohou. Jacques se ohnul v kolenou a zvedl podivnou plochou věc připomínajícímu pečeť na pergamenu se dvěma průchozími dírkami uprostřed.

„Podivná to věc,“ připustil. „Co je to?“ zeptal se písař se zvědavostí jemu vlastní. Převracel v prstech plátek, který by se podle jeho odhadu, hodil na součást brnění, ale nebyl z kovu, navíc měl tmavě zelenou barvu. Se zadumaným hm se podíval jednou z dírek v knoflíku.

„Patřilo to té ženě, možná nějaký pohanský amulet? Cetka od ctitele?“

Charmolue přejel po knoflíku palcem, podivoval se nad hladkou glazurou jemnou jako perleť mušle. „Povrch je hladký jako sklo nebo led ale nejedná se o žádný kov ani drahý kámen.“

„Ukaž mi tu podivnost,“ rozkázal Frollo přísně stále ještě podrážděný, natáhl se a uzmul pánovitě knoflík do své mužské dlaně. Vícekrát už jej Charmolue nespatřil. Soudce jej zabavil jako nějaký důležitý důkaz, který prozkoumá později v soukromí, a nehodlal se o tom dohadovat. Jacques to ani nezkoušel, vymluvit totiž něco ministru spravedlnosti bylo zhola nemožné.

„Podivná děva, stejně jako její cetka,“ prohodil učenec a přešlápl v zimě, jak mu chlad pronikal do nohavic, „producírovat se jen v punčochách, jaká hanba, navíc v takovém chladu. Pozbyla snad rozumu? Snad nechala šaty u svého posledního milence a ve strachu ze svého hříchu spěchala ke zpovědi. Vsadil bych deset zlatých, můj pane, že je novým kouskem ve zdejším nevěstinci madam Magnifique,“ počal se škodolibě šklebit. Přesně to udělal i soudce ale z opačného důvodu. Co se týkalo nevěstince, přinášel jen neřest a věčné dohady a potíže. Pokud by bylo po jeho, nechal by takové necudné domy zavřít a vypálit, ale bohužel by se proti němu obrátila polovina Paříže, a tak nezbývalo nic jiného, než takové věci tolerovat jako nutné zlo.

„Dům zhýralosti,“ opovrhl jím Frollo, „kde je soudnost, čistota a stud žen vyjít takto polonahé do městských ulic jako ta hříšnice, která mi ani omluvu nenabídla. Neví, že pohled na její nohy neskrývající se pod sukněmi a nedostatek ošacení láká zvědavé oči a ruce, aby si vzaly, co se jim tak snadno nabízí? Který otec by nechal dceru svou takto vyjít z domu, který choť by pak neměl právo použít řemen na tu, která ho jeho jménem zostuzuje, kudy chodí. Ah, město klesá do morálního bahna,“ postěžoval si.

„To trápit tě nemusí, ctihodný soudce, to starost manželova je, aby ženu svou si ohlídal a zkrotil jako vzpurnou kobylu,“ zasmál se Charmolue.

„Pevnou ruku je zde potřeba, která vymete špínu z ulic, z každého prahu a očistí slušné lidi od plevele té zcestovalé líné chátry,“ Frollo si narovnal tříboký chaperon na hlavě a prsty přejel pravou rukou po prstenech s drahými kameny, jako by i ty zkontroloval, zda jsou všechny na svém místě. Člověk se pořád musel mít na pozoru, i když okrást ministra spravedlnosti to už byl husarský kousek, kterého se dopustilo jen pár hlupáků. Netřeba říci, že už se ze svých chyb nestačili poučit.

„Myslíš cikány, vážený soudce?“

„Correctement, tvé bystré mysli nic neuteče, mistře Charmolue,“ přikývl Frollo, hledíc ještě chvíli zamyšleně do davu na náměstí jako by v něm hledal jednu konkrétní osobu, když ji nenašel, otočil se zpátky ke katedrále a prostřednímu portálu, po jehož stranách byl vyobrazen výjev posledního soudu, který mu vždy přišel jako nejzajímavější a nejvíce poučný. Zahloubaný popatřil na kamenné obrysy tváří a postav jako by tam někde hluboko ukryté čekalo tajemství i odpověď, on však stále nacházel jen jednu polovinu toho celku. Nejednu noc Claude Frollo do dlouhých ranních hodin hloubal nad slovem, které na jazyku chutnalo odporně a plytce jako pelyněk.

„Cikáni jsou jako blechy, nic jiného než škůdci. Rozdupneš jich pod nohama stovky a pořád je to málo. Je to nevítaná rasa, která jen pobuřuje ctihodné občany a ruší můj klid svými hanebnými činy. Jen se podívej, kolik jich dokážeš spočítat na tomto náměstí. V každém koutu jich najdeš alespoň tucet,“ nelibostí ohrnutý ret napověděl učenému Jacquesovi, jak moc je jeho pán s touto věcí nespokojen.

„Oui, souhlasím, nejen, že se stahují do Paříže, navíc se zdokonalují v umění zlodějském a kuplířském. Cech zlatníků a šperkařů z Rue des Dex-portes má oprávněné starosti a vyžadují častější hlídky kolem svých dílen.“

Ruka s prsteny se zatnula před Frollovou hrudí, až o sebe kov zaskřípal. Opět byl pohnutky té havěti rozzloben. Cítil, jak mu pění krev, jak horká je a koluje v jeho těle. Otázka cikánů mu nedala spát a mučila ho ve dne i v noci, kdy potřeboval odpočívat na loži. Nedokázal nad tím mávnout rukou, a tak se probouzel s bolestí hlavy, vráskami pod očima a kousavou nevrlostí, která k němu poslední dny přiléhala jako příliš těsný oděv. Nebylo odpočinku, nebylo úniku, nyní ale musel vyřídit jinou věc, než se občané začnou shlukovat ze svých domů na večerní mši.

„Pokud to bude třeba, nebudeme za krádež usekávat jen prsty ale rovnou celou ruku. To je možná odnaučí brát má slova a zákony vážně a teď pojď, arcijáhen na nás čeká. Už před hodinou musel obdržet vzkaz od mého posla.“

Soudce, zamračený, budící respekt od kohokoliv, kdo jej viděl, se prudce otočil, až konec jeho pláště oprášil horní schody katedrály a obě postavy se vnořily do chladného přítmí, obklopeni posvátným svitem z voskovic, který člověku bral dech a taktéž vůní kadidla tak známou a uklidňující, že si mohl Claude konečně vydechnout. S pomalu obnovující rovnováhou sil, které se v něm praly, hluboce vtáhl libou vůni do nosu, a zatímco by se podle svých zvyků nejprve pomodlil otčenáš, vyhledal pohledem dva kněze stojící uprostřed chrámu, jak jsou zapleteni v družném hovoru mezi sebou.

Hodnostáři spravedlnosti zamířili k nim. Duchovní si nejprve nikoho příchozího nevšimli, až když byli znenadání osloveni.

„Pátere Marku,“ oslovil jej chladně, ale s nejvyšší úctou Frollo a nezapomněl i sklonit hlavou. Otce Marka Claudius velice dobře znal. Byl jeho učitelem teologie na univerzitě. Ač přísného, ale spravedlivého duchovního vždy rád viděl, a taktéž měli pokaždé o čem debatovat a polemizovat nad otázkami vědy i politiky. Druhého muže neznal, odtušil tedy, že byl ve chrámu nový a podle zlatého řetízku kolem pasu jistě z dobré rodiny, která si mohla dovolit takovou výstřednost. Církevní pravidla však nic takového nezakazovala, zvláště pokud se jednalo o dar, přese všechno však upřednostňovala skromnost, jak káže bible svatá.

„Ministře spravedlnosti,“ odvětil stejně uctivě svému bývalému žákovi otec Marek, „přišel jste na večerní mši?“

Frollo stiskl rty k sobě do tenké přímky, nechtěl odmítnout, ale žel bohu musel, „je suis désolé, otče Marku, nekonečná řada povinností padajících na mou hlavu, mě nutí dnes odmítnout z nutnosti vyřídit jiné záležitosti.“

„Nemusíš se nijak hanbit synu, všiml jsem si tě dnes brzy ráno, jak klečíš v první lavici a modlíš se jako každou sobotní mši, svou lásku k bohu jsi prokázal už nespočet krát. Každý z nás má své místo a tvým je udržet naši rodnou vlast bezpečnou a to není nic lehkého. Řím také nepostavili za jediný den.“

Míra upřímných slov naplnila soudcovy plíce pýchou, i když je to jeden ze smrtelných hříchů. Každý žák toužil po uznání svého učitele a on si ho od tohoto kněze velice vážil, přesto mu některá slova zhořkla na jazyku a připomněla mu velký zlom v jeho životě.

Od raného chlapeckého věku byl Claudius matkou i otcem veden ke křesťanství, s tím, že se jednou stane knězem. Frollo byl jedním z nejlepších žáků, doslova hltal jednu knihu za druhou, každou vědu si velice oblíbil. Mladíkův talent tkvěl ve velmi dobré paměti, kterou mu ostatní záviděli.

Nejdříve na doporučení svých rodičů počal školit se v teologii, poté v medicíně, umění, a dokonce předčil očekávání svých lektorů a zažádal o učení jazyků, netřeba se chlubit, že plynně ovládal latinu, Řečtinu i Hebrejštinu, ale prozření objevil až se studiem práv později, protože jakou největší moc člověk může mít než vykonávat spravedlnost?

V tu dobu, kdy si byl jistý svým vzděláním, šťastný v univerzitním kruhu plného stejně nadaných lidí, potkala jej první krutá rána a to smrt otce a matky na černý mor. Jediný kdo mu zbyl, byl malý bratr Jan. Dítě sotva schopné protloukat se světem, a tak, aby dokázal zajistit svou jedinou rodinu, dal si za úkol nepolevit. Vidina, že Jan, do doby než vyroste, bude profitovat z jeho apanáže a zajistí mu pohodlný život, mu byla vysněným cílem. Nikdo jiný už mu nezbyl, a tak poslední peníze z prodaného mlýnu, vložil do svého učení.

Studium šlo jako na provázku, o Jana se starala kovářka za malý peníz, než o pár let později přišla druhá velká rána, která mu udělala v životě rozcestník. Vždy věřil, že se stane duchovním, nikdy o tom ani v nejmenším nepochyboval, tu cestu mu určila už matka, když byl dítě, byla to čest přidat se k církvi. Uměl promlouvat k ostatním, mnoho pasáží z misálu uměl doslova nazpaměť. Recitoval sáhodlouhé příběhy ze starého zákona, bravurně dokázal člověku poradit. A pak když se pomalu blížilo jeho zasvěcení, byl to právě páter Marek, kterého si tak vážil, a který mu hodil pod nohy žhavé uhlíky.

Frollo se nikdy nikomu za svůj život tak neotevřel, muž před ním o něm věděl vše i jeho minulost, obavy, touhy, přání, neměl tajemství a důvěřoval mu a stejnou důvěru vyžadoval od něho.

Toho dne páter Marek všemu jeho letitému snažení udělal přítrž pouhými pár slovy. Kdysi by to přirovnal k tomu, jako by ho mistr kat polil horkým železem. Po rocích usilovného snažení a dřiny, lásky k církvi, odevzdání a celibátu bylo všechno vniveč, protože byl příliš horlivý, příliš zapálený, vykazoval tak silné zanícení, které se ke knězi nehodilo a spíše pobuřovalo, než uklidňovalo. Frollovo recitování se možná zprvu jevilo jako kázání, ale vždy přerostlo spíše v projev vojevůdce ke svým vojákům, bylo plné energie a nakažlivé bázně. Později si uvědomil, že posluchači byli spíše zastrašeni, než aby se zaposlouchali do proslovu. To prozření přišlo ale příliš pozdě, snad se až moc opájel svou dokonalostí.

„Tvůj talent, mladý Frollo ze Mlýna, je někde jinde, lze ho uplatnit na příhodnějším místě,“ řekl mu tehdy páter Marek s rukou na rameni jako by to byl jeho vlastní otec. Tvrdá, ale pravdivá slova ho uvnitř zničila.

Nejprve ho obestíral zmatek, vyčítal si nadšení pro teologii, kterou chtěl lidem předat, byla to jeho chyba, ale nemohl za své chování, protože to tak cítil, takhle velebil slovo boží a prokazoval mu úctu, jakou si zasloužil.

Nyní s ohledem na minulost o více jak dvacet let později, svého rozhodnutí však nelitoval. Byla to ta nejlepší volba, jakou mohl učinit. Otec Marek měl pravdu. Nehodil se na to být knězem. Sen, který odplul jako ořechová skořápka na vodě, ale byl v něm pořád stále živý, tím syrovým způsobem.

Frollo se tedy s novým snad i větším temperamentem vrhl do učení, aby jeho dar nepřišel vniveč. Začal se věnovat římskému i byzantskému právu, a právě díky svému zanícení, které bylo překážkou stát se vysvěceným knězem, mu dopomohlo získat titul ministra spravedlnosti Paříže…

Soudce propletl své dlouhé prsty na břiše a vážně se zahleděl staršímu muži do tváře zdobené vráskami, když odpověděl: „cesty páně jsou nevyzpytatelné, že? Nikdy nevíme, kam nás osud zavede.“

„Ano, a ty jsi byl v jeho očích předurčen dělat velká rozhodnutí. Už dávno jsem věděl, že život, který vedeme s bratry, není pro tebe, můj žáku. Řehole a odpírání jsou ctností ale i trestem,“ pravil páter pravdivě.

Soudce jako by vdechl horký kouř z výhně do plic v nepříjemném podezření. Napřímil se do celé své impozantní výšky, kterou dlouhý soudcovský talár ještě zvýrazňoval, když se ohradil proti svému učiteli. „Tys věděl, že jsem nehodným stát se knězem, a přesto jsi mě nechal zaslepeného studovat vědu, pro kterou nemám vlohy? Zasloužil jsem si snad takovou tvrdou lekci?“

„Život rozdává ty nejtvrdší rány, synu a je na nás, zda naši duši a tělo zocelí nebo stráví jako nemoc. Vědomě jsem ti dal takovou zkoušku, abych věděl, zda padneš na kolena nebo se vzepřeš. Není třeba výčitek, ministře, pokud si pamatuješ z mých hodin, pak jsem říkal, že vše má svůj význam. Bylo potřeba tě naučit více, než jen ódy z modlitební knihy. Zklamání, strach, žal, rozpolcenost, to vše jsou pocity, které jsi neznal a bylo potřeba je pochopit. Pokud jsi dosud zažil lásku rodičů a přijetí do komunity, pak jsem tě též musel naučit odmítnutí, zklamání a prohře. Co by to bylo za soudce, který by odsoudil nebožáka, jehož pohnutkou ke spáchání zločinu byl zármutek nebo závist. Teď víš, jak chutná zášť, jak dokáže zrada bodnout do srdce jako dýka a to je lekce, které ses měl přiučit.“

Frollo poslouchal ta moudra a přemýšlel, nyní už věděl, že některé lekce mohou být tvrdé a zároveň naučné, chápal knězovu terminologii, přestože byla až sadisticky krutá. Jaká ironie, že místo života, který by dával tvrdé rány jemu, je teď on dával pomocí katovy ruky obviněným. Takového muže v něm páter Marek viděl? Frollo dobře věděl jakou má u dvora i ve městě pověst. Říkali mu neoblomný soudce, nepodplatitelný velmož, postrach Paříže, tvrdý sám k sobě i ostatním, ale přesně to tohle hříšné město potřebovalo. Tam kde knězův hlas utichal, ruka spravedlnosti trestala zločince a smilníky. Nebylo potřebnějšího povolání v této době temna.

Přes to všechno byl Frollo čestný, ne jako jeho předchůdce Florián Barbedienne a proto chtěl vědět pravdu, ač by uším nezněla příjemně, zvláště když měl podezření, že byl oklamán svým lektorem.

„Tvrdil jsi mi,“ promluvil pomalu a jeho hlas byl napjatý a ledový jako chlad z venku, „že na duchovního nesplňuji ty patřičné vlastnosti. Lhal jsi mi snad jen proto, abys mě přinutil cítit silné emoce, které mi jsou cizí, otče?“ Frollo by raději mlčel, ale věděl, že bez odpovědi by nemohl jen tak odejít.

Otec Marek nachýlil hlavu na stranu a v tu chvíli byl nečitelný jako žulová socha.

„Ne, vskutku jsem nelhal, tvůj oheň pro bohoslužby byl až příliš okázalý, snad až neslýchaný, nepodezřívej mě z toho, že bych tě oklamal, soudce. Ukázal jsem ti jen možné cesty, bylo na tobě, kterou si zvolíš. Pokud bys i po mé radě trval na svém stát se knězem, nebránil bych ti, ale věřím, že jsi učinil správnou volbu a nepadl jsi před pravdou na kolena.“

V tom se ale páter Marek spletl, Frollo padl na kolena jako chudák do bídy, těžce si je odřel ale zapřísáhl se, že už nikdy před nikým a ničím neupadne v taková muka, bůh je mu svědkem.