Pokoj #93
Kapitola 1.
Lýdie Löfren to je moje jméno nebo spíše bylo, přátelé mi říkají prostě Lýdie, tedy kdybych v poslední době nějaké měla. Všechno a všechny co jsem znala, jsem prodala za práci, která mě živí, a která mě pokaždé žene do úzkých kvůli časovému limitu. Nejsem běžec, nejsem nájemný vrah, jsem něco mezi tím, jsem žurnalistka a teď k té zábavnější věci. Můj život se skládá z několika osudem vržených kostek a ta nejhorší je, že jsem vždycky milovala nebezpečí, proto jsem už během čtyř let změnila patnáct krát bydliště. Ne proto, že bych stále někde bádala a honila se s pokébalem za Butterfree nebo se snažila nalézt to co nikdo předtím jako třeba skleněného Onixe, bylo to daleko prostší tedy, jak pro koho. Byla jsem na černém seznamu podsvětí, protože jsem jim šlapala na paty svými trefnými články. Snažila jsem se odhalit organizaci, která se jmenovala Tým Rocket. Nelehký úkol pro jedince a ještě více nelehký život. Skoro jako být jednou nohou v hrobě.
Všechny stopy, které jsem měla, mě zavedli až do velkoměsta Ryme. Metropole, kde se jedinec hladce ztratí. Moje pátrání bylo o záhadném fialovém agresivním plynu. Droga, jež měla podle mých pátrání pocházet od pokémona. Tuto látku měla údajně na starost zmíněná zločinecká organizace, která rostla po světě jako rakovina. Redaktor, pro kterého jsem pracovala, chtěl vědět pravdu, a tak jsem byla tady.
Stála jsem před obrovským komplexem, jenž předčil má nejhorší očekávání. Jako někdo kdo nedisponoval vějířem peněz, jsem byla vděčná za čtyři stěny, ledničku a suchou postel, tohle místo slibovalo více než to, jen kdyby nebylo v té nejhorší části města a nejevilo děsivý dojem toho, že se na vás odněkud vrhne zloděj, vrah nebo překupník. Místo mělo ponurou atmosféru, ze které se svíral žaludek. Lýdie vstoupila hlavním vchodem, prošla něčím, co vypadalo jako hala a vstoupila do starého kovového výtahu, když žebrování shrnula na stranu a vystoupila v šestém patře, otřásla se. Chodba byla prázdná, domnělý koberec uprostřed táhnoucí se do nekonečna byl vybledlý, ušlapaný a pamatoval lepší časy.
Lýdie si povzdechla a se zamračením a očima na stopkách se vydala vpřed hledíc ze strany na stranu, jak se na nich míhala čísla bytů. Celý komplex byl jako mraveniště, připomínalo to nebo to snad před čtyřiceti lety byl krásný hotel, nyní však o něho neměl nikdo zájem a těch pár nájemců se měnilo tak rychle jako špatné počasí venku. Lýdie začala chápat proč. Tmavé zaprášené místo působilo skličujícím dojmem, jako by z vás vysálo energii. Téměř pochybovala, že na patře je nějaký soused. Nejspíše tu byla sama.
O několik metrů dál našla to, co hledala. Vytáhla z kapsy klíč od domácího, se kterým se po telefonu dohodla před několika dny a zasunula jej do zámku. Raději si pospíšila dovnitř a zavřela za sebou. Byt s neskutečně levným nájmem byl vybavený a čistější než si představovala. Skoro se nad tím i usmála. Okna byla sice trochu uhmataná a stůl od prachu, ale bylo tam vše, co mohla potřebovat.
Položila svůj nejcennější majetek právě na něho a zapnula hudbu. Skoro čekala, že po zásahu zvuku se oloupe omítka, ale díky bohu byly tam nalepené tapety. Během několika hodin musela do výtahu asi pětkrát pro své osobní věci a dala se do úklidu. Koště létalo a hadr se svíjel než se kuchyně i ložnice daly považovat za slušné doupě. Než dorazila objednaná večeře, měla hotovo. Kupodivu tu nenašla žádnou myš ani brouky schované ve dřezu a to bylo samo o sobě úspěch.
S posledním soustem vecpaným do úst hodila krabičku od nudlí na zem, stejně jako ponožky než se dobelhala do sprchy.
Lýdie se nikdy nepovažovala za princeznu ani za dobrého trenéra pokémonů, i když měla čtyři v pokébalu. Nebyly to přátelé spíše společníci, kteří jí pomáhali při práci a noční špionáži. Neměli mezi sebou vyloženě vřelý vztah až na Umbreona. Temný pokémon byl osinou v zadku, nešťastnou shodou okolností to byl její první pokémon a rozhodně ne pro začátečníky. Lýdie si s ním užila své. Umbreon byl velice tvrdohlavá tajemná kočka, dokázal vás lehce vyděsit v tmavé místnosti svýma červenýma očima a zvláště tento jedinec si k odpočinku vybíral samá špatná místa, například poličku na nádobí. To by samo o sobě nebylo tak špatné, kdyby kolem sebe nevyhodil všechno z dosahu jako kořenky, příbory, jídlo, krabičky na čaj a cukr, celou tu změť pak musel někdo uklidit. To samé platilo o pračce, Umbreon měl rád kovový buben a prádlo připravené na praní klidně provrtal drápy a vyhodil na podlahu, ať už suché nebo mokré. V neposlední řadě měl rád šuplík s líčidly v toaletním stolku, od té doby co si tam udělal odpočinkové stanoviště, se Lýdie neměla čím namalovat.
Ne že by se považovala za zcela neschopného trenéra, ale byla pravda, že svým pokémonům nevěnuje tolik času, kolik by si zasloužili.
Dívka si užila dlouhou sprchu zapříčiněnou nejprve zrzavou vodou, která tekla z kohoutku, a pak když se konečně dobrala k teplé, trvala jen chvíli, než se zase přeměnila na studenou. Lýdie kapitulovala a vyvlekla se nahá z koupelny. Neměla strach, že by ji někdo viděl, byla v šestém patře, a i kdyby, v tomto stavu jí bylo naprosto jedno, zda si jí všimne za okny nějaký zbloudilý Zubat, který letí do svého hnízda pod střechou starého hotelu.
Ještě, že dala svým pokémonům najíst předtím, teď už na to neměla sílu. Po tmě zamířila do ložnice. Nasoukala na sebe košili na spaní a plácla sebou na matraci. Spokojená nebo ne, zavřela víčka vážící jako dva Snorlaxové.
„Uffff..." vydechla, rozhodila ruce a myslela si, že usne ale spánek napříč vyčerpáním nepřicházel. Několikrát se převalila, snažila se představit na zdi poskakující chundelaté stádo Mareep. Marně.
Lýdie zaúpěla a schovala frustrovaně tvář do polštáře. „Já chci spát..." zamumlala do něho bez úspěchu. Na to jít si udělat kakao neměla náladu, ale dívat se do stropu nebo z okna na deštěm zkoušené okno taky ne. Snad byl jeden způsob, i když teď to nebylo z nějakého nutkání těla ani chuti.
Lýdie se přetočila na záda a pokrývku si přitáhla až ke krku, nechápala, jak byla v pokoji taková zima, okna snad netěsnila? Topení nefungovalo? Teď to rozhodně nechtěla řešit, chtěla jen odpočívat, a proto sklouzla dlaní přes břicho, dokud nenašla okraj košilky. Bez rozpaků lem nechala odpočívat na hladkém žaludku a mírně roztáhla nohy od sebe. Lýtka pohladilo hrubé prostěradlo.
Dívka zavřela oči a zaposlouchala se do úderů svého srdce a šumění deště venku, nečekala však ani v nejmenším, že bude mít dalšího posluchače ve chvilce své slabosti...
******************************************************************************************************************
Bytost se vznášela ve tmě jako neviditelný přízrak, kdyby se snad někdo podíval opravdu dobře, viděl by zavlnit se prostor jako by byl zkoušen horkým vzduchem uprostřed slunného léta. Tvar se měnil, přesouval po místnosti do různých úhlů a té nejčernější tmy. Sledoval svého nového spolubydlícího se zvědavýma očima a ďábelským úsměvem.
Peřina se pohybovala jako by měl člověk pod ním neklidné sny, ale nespal a začal vydávat zvláštní mělké zvuky.
Haunter byl zvědavé a škodolibé stvoření, nejprve se rozmýšlel, zda nemá peřinu strhnout, jednak aby viděl vyděšenou ženinu tvář a za druhé, aby se podíval co se pod ní děje ale rozmyslel si to. Rozhodl se pro začátek jen se dívat, sledovat a hodnotit s kým má tu čest. Ne, že by se bál nějakého trenéra, ale necítil v bytě žádnou přítomnost pokémonů. Buď to byl někdo, kdo je nevlastnil nebo byli zavřeni v pokébalu. Vlastně mu to bylo jedno, byl si jistý, že by se nenechal zajmout nebo ochočit, měl svou svobodnou duši a udělal by cokoliv, aby si ji ponechal a jako duch měl nejednu výhodu.
Mlčky si velkým růžovým jazykem přejel zuby v jakémsi hladovém náznaku úšklebku. Ve vzduchu byla cítit jakási pronikavá vůně, kterou nikdy necítil, svým způsobem byla lahodná a přitažlivá, sladká a slaná zároveň. Haunter nemohl přijít na to, odkud pochází snad jedině, že by patřila tomu člověku.
Líbila se mu. Ne, že by u lidí nacházel nějaké zalíbení, ale miloval je děsit a proto právě teď bojoval se svým vnitřním já nezasáhnout a nevyděsit ženu k smrti za to, že byla v jeho oblíbeném pokoji.
Haunter klesl po straně postele, oči jiskřící uličnictvím. Už se natáhl po pokrývce, aby do ní zatnul své drápy, když z ní náhle vykoukla holá noha! Na chvíli se lekl a trhl sebou dozadu. Kouř kolem jeho těla zavířil, stejně tak zpod pokrývky unikla ta lahodná vůně. Musel se jí nadechnout a olíznout se.
Žena pokračovala ve své symfonii vzdechů a prudkých nádechů, její tělo se muselo zahřát, jelikož odhodila peřinu do nohou postele a odhalila tak to, co bylo pod ní.
Haunter plul prostorem, přitahován obrazem před sebou. Téměř se dotýkal bledé nohy, která se pokrčila v koleni a zakryla mu výhled na ruku mezi stehny.
Duch se nevzdal a přeletěl hladce jako mrak před postel a hltal každou vteřinu.
Ženiny lesklé prsty se míhaly na místě, jaké u člověka ještě neviděl, protože bylo vždy zakryté. Nepamatoval si, že by kdy lidé měli lesklé prsty. Situace pro něho byla prapodivná o to více zvláštní a jedinečná.
Se širokým křivým úšklebkem přes celou groteskní tvář hodnotil každý pohyb těla před sebou jako by tančilo, prohýbalo v bocích a napínalo svaly. Drobné prsty na nohou se zrolovaly a zase povolily snad v mučivé agónii? Přemítal Haunter, bolelo tu ženu snad něco? Ne, jistě by křičela jinak, ale tyhle mělké vzdechy byly jiné.
Netrvalo to dlouho, žena se najednou napjala více než předtím, lýtka a stehna se začala chvět, záda se ohnula, a pak s úlevou klesla zpět na postel.
Člověk dýchal rychle, zmoženě a ta vůně, ta božská vůně se šířila a mátla Haunterovy smysly. Byla snad ta žena také psychik? Jednou zde byl nájemník, který byl citlivý na takové energie a on ho hodně potrápil, než odešel, ale tohle mu připadalo jiné.
Jak minuty plynuly, zjistil, že mu stekla slina z koutku úst a vsákla se do prostěradla vedle ženina palce u nohy. Pokémonův pohled se zabodával do ženina otevřeného klínu, kterého už nezakrývala ruka, viděl každý kousek, zcela nepokrytě si jej mohl prohlédnout a napadlo ho jej ochutnat, ta vůně přicházela odtamtud, byl si jistý. Než se však stačil přiblížit, žena přes sebe přehodila pokrývku, jediné co nechala na odiv, byla celá noha vykukující zpod peřiny. Drobná ručka vykoukla také jen, aby stáhla košilku pod kolena a stále ještě vlhkými prsty se dotkla své kůže.
Haunter se přesouval po pokoji sem a tam jako by bděl nad bytostí v jeho pokoji. Pravdou bylo, že čekal, až tvrdě usne. Jakmile si byl jistý, že člověk nade všechnu pochybnost odplul do říše snů, neodolal se přiblížit a špičkou jazyka olíznout ženino koleno. Tam na tom místě ulpěla ta lákavá vůně a její ochutnání bylo ještě stokrát lepší než ji jen cítit.
Udělal to znovu, ochutnal její kůži, ale tentokrát ucítila pohlazení a schovala nohu před jeho zkoumáním.
Haunter zavřel oči, olizoval se, vychutnával, degustoval, naplnil své chuťové pohárky, až přetékaly. Cítil se jako Ursaring bez medu, Sunflora bez slunce, Lapras bez vody, když se ta chuť pomalu vytrácela, avšak jeho zájem přetrvával. Chtěl ji, toužil ji mít, olizovat, ale to znamenalo nevyděsit člověka natolik, že by utekl. Chtělo to menší zkoušku, protože teď nad Haunterem vyhrálo jeho hravější já, a tak nechal ženu spát, zatímco se rozhlédl po pokoji a dal se do díla...
******************************************************************************************************************
Ráno přišlo stejně deštivé jako večer. Lýdie probudila zima a tíha na svém břiše jako by tam něco sedělo. Jakmile se probudila, pomalu se strachem sáhla na tu věc jako by tam byla nějaká velká chlupatá čepice. Vyděsilo ji to a rychle se posadila. Na klíně odpočíval do klubíčka stočený Meowth, jehož zlatá ozdoba jí tlačila do žeber. Nechápala, co tam dělá, ale trochu si oddechla.
„Kde ses tu vzal, Meowth? Jak ses dostal z pokébalu?"
Bílý pokémon jen spokojeně zavrněl nad teplem, které mu jeho trenér poskytoval. Dalším překvapením bylo, že si všimla Umbreona ležícího v prázdné krabici, kterou částečně rozkousal, a papírové slupky byly všude kolem, takže je bude muset uklidit.
„Co se to..."
Ani to nestačila doříct, když se mezi dveřmi v ložnici protáhl Ninetales se svými devíti ocasy a hlavou hrdě zvednutou a za ním přicupital Marowak se svou kostí jako neandrtálec.
Všechny její pokémoni byly venku z pokébalu, jak je to možné? A co hůře, Ninetales a Umbreon se po sobě dívali jako by se chtěli zardousit. Nebylo překvapením, že se ti dva moc nemuseli, zatímco Meowothovi to bylo naprosto jedno a rozvaloval se spokojeně na jejích nohou.
Začátek šarvátky začal Umbreonovým dominantním zavrčením, když vyskočil z krabice jako králík z klobouku. Zaujal varovný postoj a naježil se, zatímco ho zlatovlasý dvakrát tak větší Ninetales ignoroval a přehlížel.
Lýdie zaklela a už letěla z postele, když začal boj a pokud nechtěla mít ohořelé stěny, musela alespoň ty dva vrátit zpátky do pokébalu. Stihla to akorát v čas než se Umbreon zakousl Ninetalesovi do krku. Vážně si oddechla, že zabránila nejhoršímu.
Marowak zamával svou zbraní nad hlavou a naklonil zvědavě hlavu na stranu, „Maro...Marowak?"
„Jak ses dostal ven?" zeptala se ho dívka unaveně. Pokémon pokrčil rameny na znamení, že neví. Záhada.
Lýdie zakroutila nechápavě hlavou. Dobře, jeden se mohl dostat ven ale všichni? To už bylo nanejvýše zvláštní. Jakmile vrátila všechny do svých domovů, připevnila pokébaly na kožený pásek a ten odhodila na židli, oblékla se a šla do kuchyně, jež byla napůl obývákem a znovu ztuhla.
„Co...jak..." proč byl stůl, který byl včera u okna přede dveřmi bytu? Nádobí bylo venku z polic a její oblečení bylo vyházeno ze skříně společně i se spodním prádlem. První myšlenka ji zděsila. Mohl ji najít nějaký agent tajné zločinecké organizace, po které pátrá? To bylo nepravděpodobné, právě dorazila do města, a navíc, i kdyby se k ní někdo vloupal, určitě by jí nenechal spát až do rána v posteli.
Jedině, že by to udělal její domácí, který má druhý klíč, to by mohl být důvod, proč tu není moc dalších nájemníků ale pan Sowa nevypadal na úchyla, byl to starší usměvavý pán, kterému tohle místo padalo na hlavu.
Lýdie si těžce povzdechla, cestou k varné konvici šlápla na obal od včerejších nudlí a bylo jí to zcela jedno. Musela si dát kávu stůj co stůj, a pak by tu měla uklidit a nakoupit jídlo pro sebe a své pokémony než se dá do nějaké práce.
Pracně zalila kávu do hrnku a malou útěchou byl koláč v lednici, na který se těšila asi jako jediné momentální pozitivum. Lýdie uchopila madlo, otevřela bílý chladný prostor a nenašla nic kromě prázdného tácku a pár drobečků.
„NÉÉÉ! CO? Kdo to sežral!" zavřískala nad jedinou snídaní široko daleko a byla si více než jistá, že někde poblíž přes zeď slyší škodolibý smích.
******************************************************************************************************************
Později odpoledne se Lýdie vrátila promočená jako Goldeen se čtyřmi plnými taškami, dvěma pro sebe a dvěma pro své pokémony, aby vydrželi alespoň týden. Nebylo lehké uživit pětičlennou rodinu. Ještě než se odebrala k výtahu, šla jako soumar skrze halu k pokoji číslo jedna a zaťukala.
Za pár chvil vyšel vysoký muž a usmál se na ženinu umáčenou tvář. Nechala objemná zavazadla spadnout na zem jako závaží a setřela si rukávem obličej jako by to byla vrstva make-upu.
„Mohu vám pomoci..."
„Lýdie Löfren, nový nájemník v bytě 93," připomněla mu.
„Rád vás poznávám osobně, slečno, mohu pro vás něco udělat?" zeptal se vstřícně a opřel se o dřevěnou hůl kvůli své špatné noze. Muž zůstal mezi dveřmi, zřejmě myslel, že se jedná o krátkou návštěvu a nebyl zřejmě zvyklí lidi zvát k sobě, jistě se to v této čtvrti nevyplácelo.
„Jen jsem chtěla upozornit na to, že mi špatně teče voda, mohl byste se na to podívat? Dlouhou dobu je jen zrzavá, a pak se moc dlouho neohřeje," vysvětlila.
„Omlouvám se, trupky jsou staré a chvíli potrvá než si zvyknout táhnout vodu vysoko do horního patra ale myslím, že to bude v pořádku, nastavím větší tlak."
„Děkuji, pane Sowo, ehm, chtěla jsem se ještě zeptat, jsou tu vůbec nějací další nájemníci? Neberte to jako drzou otázku, ale tohle místo je...děsivé," zachvěla se Lýdie, snad pocitem snad zimou z promočeného oblečení.
„Jistě víte podle pohledu, že Marro není právě lukrativní a oblíbená čtvrť, nejsme v centru, tato část města má své lepší dny dávno za sebou. Dokonce i stadion poblíž byl zrušen kvůli minimální návštěvnosti, kde jsem pracoval."
„Byl jste trenér?" zeptala se Lýdie mezi řečí, bylo dobré o svém okolí něco vědět.
„Dá se to tak říci, pomáhal jsem zdejšímu šampionovi s tréninkem pokémonů a speciálními technikami, ale jak tohle místo skomírá, lidé raději chodí na zakázané nelegální zápasy, jsou plné brutality, a co vím, není to příliš čestné. Podvody, sázky, drogy však víte."
Lýdie přikývla, „nejsem fanoušek zápasů," přikývla po pravdě, „legálních i nelegálních."
„Vidím, že jste pacifista ale přesto pokémony vlastníte," poukázal bystře pan Sowa k jejímu pasu.
„Ano, ale pomáhají mi při práci, nebojují s nějakými neurvalci," vyhnula se taktně odpovědi, co vlastně dělá za práci a byla ráda, že se bytný nevyptával.
„Chápu, slečno Löfren, jste proti násilí."
Jakmile to muž dořekl, škvírou ve dveřích prošel Vileplume a objal muži nohu. Jak se zakymácel, z jeho červeného houbovitého klobouku se začal sypat uspávací prach.
Lýdie ustoupila, aby se neskácela na chodbě, v tom mokrém oblečení by jistě dostala zápal plic, kdyby tam byla do rána, nehledě na to, že si tak říkala i o znásilnění.
„Omlouvám se, má žena potřebuje svůj lék na spaní," omluvil se pan Sowa a shlédl dolů na modročerveného pokémona, který ukazoval směrem do pokoje.
„Chápu, nebudu rušit, také se musím jít převléknout," přisvědčila Lýdie a už se otáčela, když ji ještě něco napadlo.
„Ještě jsem se chtěla zeptat...nepozoroval jste tu něco zvláštního? Chci říci, tohle je hodně temné místo a vůbec ta atmosféra je trochu děsivá. Jediné náhradní klíče máte od pokojů vy, že?"
„Ano, slečno, není žádný jiný duplikát, ke každému bytu jsou dva klíče."
Lýdie už se chtěla zeptat, zda u ní večer, když spala, nebyl, ale otázka byla příliš trapná než aby ji položila.
„Dobře, to je vše, děkuji."
Jakmile se zavřely dveře, popadla tašky a vrátila se do haly. Byla ponurá, skleněná výplň ve stěně byla tak uhmataná a špinavá, že přesní nebylo vidět, ale nepamatovala si, že by tu byly tak starožitné lampy, které byly na nosných sloupcích rozmístěných od vstupních dveří k výtahu. Měla by být všímavější a věnovat pozornost svému okolí.
Lýdie stiskla knoflík a poté vstoupila i se svým nákladem do výtahu.
Popravdě, lampy s modře zabarveným sklem vypadaly jako letité olejové kahany s černým kloboukem. Jakmile se výtah ztratil v dalším patře, domnělé lampy se začaly shlukovat v kruhu uprostřed ničeho.
Lampent dokázal velice zdařile simulovat takový předmět a oklamat jakéhokoliv kolemjdoucího. Tito ohnivý pokémoni byly hravý jako každý jiný duch a pokládali komplex za svůj domov a stejně tak byly zvědavý na nového obyvatele.
Lýdie vystoupila v šestém patře a všimla si znovu podivných lamp lemujících chodbu. Kdo to sem nainstaloval? Uvnitř nádoby svítil fialový plamínek a odrážel se od skla, na kterém tančil. Vypadalo to tajemně a zvláště. Lýdie si byla skoro jistá, že na tomto patře nikdo další není, tak kdo by se obtěžoval kupováním svítilen kvůli ní, když není jisté, zda tu vydrží ostatně jako každý. Přinejhorším si pořídí baterku, naštěstí nechodila domů v noci. Toto místo prostě nahánělo husí kůži.
Raději se dovlekla k bytu číslo 93 a zapadla dovnitř, jak nejrychleji mohla.
Až když záda opřela o zavřené dveře, těžce vydechla.
Byt byl uklizený, skoro čekala, že všechno bude zase přeházené, a že její vlastní rozum z toho zešílí, ale kupodivu vše bylo na svém místě, tedy ne tak docela. Na první pohled byl stůl tam, kde byl a přeci bylo něco jinak, jenže tentokrát šlo o malé detaily, jako by někdo zkoušel, zda si všimne maličkostí.
Tak kupříkladu trhací kapesníky v plastovém pouzdře byly otočeny opačně, než jak je nechala. Flash karta byla zapíchnutá do PC o dva porty dál a v neposlední řadě sprchový šampon, její oblíbený melounový šampon byl hozený v umyvadle a všechen červený vnitřek byl vymačkán jako zubní pasta.
To byl vrchol...
1.
Zatím moje nejkontroverznější dílo, chvilková souhra bláznivých myšlenek. Tímto chci vzdát hold tolikaletému seriálu, u kterého se má generace bavila a nechala se pohltit propagačními materiály jako figurky, samolepky a kartičky.
Všichni jsme si užili bezstarostná léta a ti modernější jistě ještě zažijí mnoho dobrodružství například na konzolích.
Lýdie Löfren
Pokoj #93
Kapitola 2.
Pozor
18+
2.
Takhle to dál nešlo!
„Nikdo si ze mě nebude dělat blázny!" rozkřikla se Lydie, všechno něco stojí a ona zbytečně neplýtvala zásobami, ať už jídlem nebo těmi na hygienu. Neměla na vyhazování zbůhdarma do oken.
„Volám tě, Marowaku!" uchopila pokébal a vypustila pokémona ven. Marowak byl jediný který ji poslouchal a ona mu dala naléhavý úkol.
„Běž a najdi cokoliv podezřelého, jestli se tu někdo skrývá nebo tu jsou kamery."
Kostěná hlava začala lítat do každé místnosti, otevřela každou skříňku a šuplík ale nakonec to bylo zbytečné.
„Maro...Marowak!" zakroutil pokémon zmateně hlavou.
„To snad není možné, jak to, že jsi nic nenašel? Tohle přeci není normální, věci se jen tak nepřesouvají a..." Lýdie rozhodila rukama, nechtěla být v nějaké hloupé show, kde je skrytá kamera, pokud je sem někdo nainstaloval. Zanadávala, když si všimla, že Marowak najednou zbystřil a zadíval se někam za ní, skoro čekala, že na ni někdo skočí s pytlem přes hlavu a unese ji. Jakmile se otočila, neviděla nic jiného než stěnu s obrázkem. Podívala se zpět na svého přivolaného společníka, který začal vypadat vyděšeně. Znovu se otočila, ale opět nebylo nic vidět, to už byl však Marowak pod postelí. Nikdy neviděla svého pokémona tak vyděšeného a nedostala ho zpod lůžka, dokud neotevřela konzervu potravy speciálně pro pozemní typ.
Když ten hrdina držel okraje své misky v tlapkách a nakláněl ji k tlamě, Lýdie stále hleděla na to místo a sledovala každý detail, marně, stěna se nezačala hýbat a obrázek se nerozpadl na kusy. Co ho tak vystrašilo? Nakonec se rozhodla, že to jistě nebylo stěnou ani pavoukem v rohu na stropě. Snad energie. Ano, pokémoni byli citlivý na různé vjemy ať už teplota nebo jiné přirozené pocity. Možná bytem jen prochází špatná energie, vlastně i na její psychiku bývalý hotel působil katastrofálním dojmem.
Musí to být tím místem, rozhodla a jak se přiblížila ke kuchyni, kde na židli spokojeně seděl a jedl Marowak, prošla náhle chladným místem.
Ty bubliny studeného prostoru jako by se libovolně objevovaly, jak chtěly, raději zkontrolovala topení. Hřálo, co tedy bylo příčinou těch míst? Že by chladné počasí venku? Studené stropy nebo podlahy? Bylo to k vzteku, pokaždé když vstoupila do chladné oblasti, měla pocit, že elektrizuje a malé jehličky mrazu jí píchaly do kůže, navíc když k tomu přičteme, jak promoklá byla, toužila se schoulit někam pod hodně teplou deku.
Ženin tok myšlenek, kdy už se viděla na korálových ostrovech, rychle vyprchal, když Marowak hodil prázdnou misku na zem po jejím způsobu. Jo, jo, pokémoni vždy přebírali zvyky po svých trenérech.
„Dobře, jdi zpátky do pokébalu."
Paprsek pohltil Marowaka a hned, jak nastrkala všechno jídlo ze čtyř tašek do lednice, že se pomalu nedala zavřít, začala ze sebe strhávat oblečení. Dalo by se ždímat a sama byla promrzlá jako Magikarp. Několikrát kýchla a musela se vysmrkat. Horká sprcha jí udělá dobře. Veškeré prádlo od ponožek po podprsenku navěsila na radiátor a šla do sprchy nahá.
Koupel byla vskutku rychlá, žádné rozmazlování, stále tekla rezavá voda a teplá vydržela na tak dlouho, jen se vydrhnout a vypadnout. Žádná slast. Lýdie si utřela tělo a hodila si ručník na hlavu, když z kuchyně začal řinčet telefon. Tu melodii znala a zaúpěla, volal redaktor, jak pokročila s vyšetřováním o záhadné droze.
Dívka se smekla po kluzké podlaze a nahá vletěla do kuchyně s ručníkem stále na vrcholku hlavy jako by to byl klobouk. Popadla tu křičící věc a vzala hovor.
„Ano...ano...jsem v Ryme...ano velkoměsto...ne, ještě nemám nic konkrétního ale mám stopu..." snažila se to zamluvit a vlastně ani tak moc nelhala. Dobře, měla pořád na mysli, to co jí řekl pan Sowa o drogách, tam by měla začít. Nelegální zápasy byly vždy místem činu a slovo nelegální přitahovalo černý obchod. Nejlepší sběr informací.
„Ano, ten článek bude hotový do konce měsíce, dříve to nemohu stihnout, pane..."
Bože, ten chlap byl ale osel...ale osel, který alespoň platil.
„Ale pane, něco zjistit není lehké, sotva jsem přijela a...dobře podívám se na to, pošlete mi to na email."
Lýdie pochodovala nahá po pokoji a snažila se vyřešit situaci, když tu se náhle otočila čelem vzad a v odrazu tabulky mokrého okna něco strašidelného zahlédla.
Náhle nevěděla co dříve, jestli se zakrýt nebo chytat telefon, který spadl na zem a rozložil se na několik částí.
Byla to vteřina, přesto nikdo nikde nebyl, jenže jaký člověk by se šklebil před oknem v šestém patře? Možná to byl jen nějaký zvědavý létající pokémon, vyplašila se Lýdie a ohnula se pro součásti mluvícího přístroje.
Mračila se na ně. Dostala ultimatum, redaktor chce alespoň částečnou zprávu v polovině měsíce, musela rychle něco sehnat, což znamenalo, vydat se zpátky do toho nečasu a do večera se vyptávat na ulicích mezi pokoutnými typy na podivnosti ve městě nebo jít rovnou na místo nelegálních zápasů.
Venku bylo hnusně, déšť byl osina v zadku, možná nic nezkazí, tím když bude trochu brouzdat po místním internetu a najde nějakou stopu tady. To znělo jako dobrý nápad.
Lýdie si došla do ložnice pro triko a volné domácí kalhoty, spodní prádlo se vůbec neobtěžovala vytáhnout ze zásuvky, rozdělala si ovocný kompot a posadila se na židli k notebooku. Ovoce bylo sladké, zvláště jahody, které se rozplývaly na jazyku. Jak tak držela kalíšek v jedné ruce a druhou zaujatě četla článek, ani si nevšimla, že jí dvě jahody zmizely. Znovu ji obklopila zima, zaútočila na ni ze všech stran, přikrčila se na židli a zachvěla se tak, že jí šťáva z kompotu stekla po ruce až k lokti.
Lepilo to, ale zima byla horším protivníkem, zvláště když byla vykoupaná.
Doufala, že to za chvíli přejde, a tak se snažila obrnit proti chladné mrtvolné frontě. Ženiny vlasy se na zátylku zježily, zadrkotala zuby a bradavky nepříjemně ztuhly, až bolely. Přitiskla si kolena až k hrudníku a do nich schovala svá nebohá ňadra.
Náhle měla pocit, jako by jí něco olízlo na zápěstí. Táhlo se to nahoru až k jejím prstům namočených v té sladké lepkavé hmotě kompotu. Skoro jako by to byl jazyk.
Lýdie to sledovala, ale na kůži nic nebylo, ani stopa.
Poškrábala se na tom místě, a pak ho sama olízla, ale ten pocit nebyl stejný, ba ani podobný. Nejspíše se jí to jen zdá a to je teprve odpoledne. Nejspíše na ní doléhá vše okolo, frustrovaně si povzdechla, jestli se už zbláznila.
Ta neviditelná kapsa chladu ji naštěstí poté opustila a tíseň byla hned ta tam. Mohla se věnovat práci.
*************************************************************************************************************************
Složité vyhledávání dat trvalo hodiny a vyžádalo si tři hrníčky kávy, ale měla, co hledala. Našla malá vodítka, stopy a ústřižky různých zpráv a nehod v Ryme, které měla možná na svědomí ona fialová droga. Pořád si lámala hlavu, z jakého pokémona by mohla být vyrobena, rozhodně jí přišel v úvahu Arbok nebo Ekans se svým jedem ale i Tentacruel by mohl být jednou ze složek. Vodním pokémonům se vždy připisovaly zvláštní vlastnosti. A posledním, o němž přičinění by uvažovala, byl Roserade se svými růžemi. Pokud by se jed z těchto pokémonů smíchal dohromady, jistě by vzniklo něco jedinečného a hodně silného, o tom nebylo pochyb. Smrtící elixír, jedinečná droga schopná čehokoliv. Kdyby jen Lýdie věděla, jak daleko je do pravdy...
Dobře, měla teď nějaký materiál ve složkách a na flash disku, měla by začít s předstihem a začít dělat zprávu pro svého redaktora a možná by mohla vymyslet i jeden nebo dva články do časopisu HEX, který se zaměřoval na novinky ze světa bájných pokémonů, což byla především fikce a vědecké poznatky od profesorů po celém regionu.
S chutí se do toho dala, nasávala do sebe informace jako Ditto a přetvářela je na slova a věty, napadalo jí tolik domněnek. Hodiny ubíhaly, když najednou počítač zhasl.
„Hej, co se zase děje!" nadávala Lýdie a začala hledat příčinu. Kabel na druhé straně počítače vypadl, nevěděla před jakou dobou, ale laptop by jí určitě upozornil na úbytek energie. Povzdechla si jako naštvaný býk, kterého píchnete špendlíkem.
Znovu zapojila kabel a vrátila se na židli, jen dosedla, lampa na stole začala blikat jako by hned vedle zdi jelo podzemní metro. Žárovka nepřestávala, až se nakonec ozvala rána a praskla.
Lýdie vykřikla a měla chuť někoho škrtit, náhradní žárovku neměla. Ne, takhle to nešlo, tohle byla poslední kapka. Ještě chybělo, aby se jí rozepsaný článek náhlým vypnutím smazal. Všechno bylo proti ní, možná za to mohla i únava. Podívá se na to zítra. Zívla a šla spát, prostě ze sebe všechno shodila na zem vedle lůžka a plácla sebou do pokrývek. Venku pořád pršelo, ta depresivní nálada tu byla prosáklá zdmi, v Ryme snad nesvítilo ani slunce, pomyslela si Lýdie a se zavrčením nespokojeného člověka zavřela oči.
**************************************************************************************************************************
O hodinu později, kdy se pokoj utápěl ve tmě jako by to byl vesmír, něco plulo touto temnotou jako mrak a v něm jako souhvězdí se třpytily dvě bílé hvězdy.
Haunter byl pobavený ale ke spokojenosti ještě něco chybělo.
Duch hladce proplul apartmánem jako nehmotná energie a otevřel lednici. Zářivé bílé světlo ho na pár vteřin oslepilo, obsah byl plný jídla pro člověka a pokémony.
Haunter už dlouho něco takového neviděl a s chutí hrábl po šťavnatých bobulích pro kočičí pokémony. Nebylo to vyloženě lahodné, a tak krabičku zahodil za sebe a pátral dál.
Žena tam měla kompoty, jogurty, ovoce a zeleninu ale i maso, Haunter však sáhl po sladkém trojúhelníčku oříškového dortu a ten slupl na posezení, šlehačka byla obzvlášť dobrá. Vzal si kousek toho a tamtoho, nebyl úplně vybíravý, když tu byla taková hostina. Poškleboval se u toho a přemýšlel, jak na to bude ráno reagovat.
Jakmile Haunter spořádal výkroj žlutého melounu, okousanou slupku škodolibě vrátil zpátky do misky a zavřel lednici.
Se spokojeným plným břichem se vrátil do ložnice a sledoval spícího trenéra.
Žena byla nahá ve své přirozenosti, ještě neviděl zcela nepokrytě nahého člověka vyjma toho, že tu někoho přepadl při koupání, zazubil se duch.
Tohle bylo jiné. Přiblížil se na dosah, levitoval přímo nad ní, černé oči klouzaly od tváře po krku a prsou, která se zvedala a nabízela se jako zralé pomeranče. Jedním drápem sklouzl mezi nimi jako by to byl nůž až na břicho.
Zachvěla se, nepatrné chloupky na rukou se naježily zimou a ty dva malé tmavší body na prsou ztuhly. Byly jako malé kuličky.
Pokrývku měla přehozenou přes jeden bok, ale druhou nohu nechala klidně odhalenou. Působilo to bohémsky jako předloha pro nějaký erotický obraz.
Haunter se zazubil, jak se mu v hlavě otáčela kolečka, co by mohl ženě provést a vzpomněl si na tu vůni ze včera. Teď ji necítil. Malá stopa stále zůstávala otištěná v samotném pokoji, ale ani trochu se nepodobala té intenzitě minulého dne.
Sklouzl pohledem po odhalené noze, když člověk natáhl ruku, chytil okraj pokrývky a přitáhl si ji nahoru po těle.
Haunter se zavířil, plynné úponky se magicky vlnily a tetelily v šeru. Zakryla mu výhled a tak ji potrestal tím, že olízl jednu z bradavek.
Žena ze spánku zasténala, zachvěla se a přetočila na bok. Haunter ji škádlil, s prstem zaháknutým za okraj peřiny ji stáhl a odhalil ženino pozadí.
Zasmál se tomu, když se bíle vyjímalo v potemnělém pokoji. Tentokrát jel svými drápy od kolene na bok a žebra. Kopíroval postavu a ona se převrátila zpátky na záda, aby osahávání unikla.
Pro ducha to byl požitek jako ujídat ze stříbrného podnosu malé lahůdky.
Jak tak klouzal škodolibýma očima po své oběti, dostal ďábelský plán.
**************************************************************************************************************************
Lýdii byla zima, ne že by ji vyloženě mrazilo jako by byla zavřená v mrazáku nebo se ocitla na vrcholku hory, bylo to jiné. Chlad jako by jí okusoval prsty u nohou, a pak se ten pocit přesouval nahoru po stehnech jako sněhová přikrývka.
Zimnice jí okusovala páteř, bradavky, které se s každým nádechem třely o pokrývku na hrudi, bolely. Už dlouho necítila něco takového, a přesto to nebylo to, co ji probudilo.
Byl to šustot, tichý jako když klouže satén a dech, slyšela slabé dýchání, ale to také nebylo ono. Matoucí.
Ne, ten pocit se tetelil u jejích třísel, pohyboval se nad klínem jako na okraji útesu. Zvláštní pohlazení okolo toho místa ji vyvádělo z míry, ale rozespalý mozek to přijímal jako by to byly polibky milence.
Lýdie se vznášela někde mezi snem a bděním a za zavřenými víčky vnímala to, co jí fantasie dovolila. Stále více si uvědomovala, že se něco děje, že se jí něco otírá o vnitřní stehna, ale na lidský dotek to bylo příliš mlhavé, stejně jako na kůži poznáte ranní mlhu. Na první pohled zvláštní a nepříjemné. Otřásla se.
Lýdie se nadechla a otevřela oči, hleděla na strop, ale hned se podívala na své tělo a šokovaně ztuhla. Tam dole, mezi jejíma nohama se zvedala pokrývka, bylo pod ní něco velkého!
Jestli se zase některý z jejích pokémonů dostal ven z pokébalu a teď si z ní dělá legraci tím, že ji vyděsí k smrti, asi ho uškrtí a zamkne v koupelně. Odhodlaně uchopila do zkřehlých prstů pokrývku a na jedno nadechnutí ji prostě odhodila pryč.
Nic tam nebylo...
Několikrát zamrkala, ale byla tam jen ona.
„Eh? To se mi jen zdá?" seděla a zírala unavenýma očima na něco co tam nebylo. To si to celé vymyslela? Možná, že ještě pořád spí. Snad jako odpověď ucítila znatelné olíznutí přímo po svém intimním místě. Vyjekla a snad uslyšela i potměšilé chichotání.
Naprosto to Lýdii zděsilo, přeci tohle nemohl udělat vzduch? Dobře, tohle jí ještě žádný muž neudělal, takže to nemohla porovnat, ale určitě to bylo olíznutí. Jediným logickým vysvětlením bylo, že se zbláznila, ze své práce, z tohoto místa...
než nad tím začal mozek přemýšlet, stalo se ještě něco divnějšího. Něco na ni zaútočilo. Náhlý vpád přímo do její rozevřené jeskyně ji připravil o dech. Něco slizkého se jako had prosmýklo skrze její růžové rty a naplnilo ji. Bylo to silné a dlouhé, jako by to nekončilo. Smýkalo se to, pohybovalo a bylo to uvnitř ní.
Donutilo ji to si lehnout a vyklenout se boky proti nepříteli. Neviditelná síla si užívala ženina zoufalství, to jak se kroutila a volala o pomoc, dokud nepoznala, že je to zbytečné.
Neměla se jak bránit, jak ale ublížit něčemu co nevidíte?
Pokud si Lýdie bez dechu říkala, že horší to být nemůže, tak se mýlila, náhle cítila, jak jí něco ochromilo tělo, doslova ji to částečně paralyzovalo. Neznámá síla jí stiskla krk, nemohla křičet jen sípat zvuky. Nebolelo to, nechtělo ji to uškrtit.
Nemělo cenu s tím bojovat, prostě si to bralo, co chtělo a tak ležela, nechala se plnit tou věcí, která ji prozkoumávala na tom nejvíce ostudném místě.
Tolik se styděla, ale tělo svolně odpovídalo tak ostudné neuvěřitelné situaci. Mráz po těle se měnil ve vlny horka, až se zadýchávala. Měla pocit jako by vzduch kolem byl rozžhavený jako na sahaře, stejně tak její klín.
Zpočátku byla ta věc drsná a poté, kdy se její stěny zvlhčily, to bylo snadnější. Vzrušilo ji to navzdory tomu, jak divné to bylo. Musela se podrobit.
Neznámá síla ji hladila, olizovala, a když na chvíli zmizela z klínu. Zůstalo po ní prázdno, ale jakmile ocítila, že ta mrštná energie olizuje stehna a okolí, nemohla odolat tichému zasténání, tím spíše když to objevilo ten malý bod pod podbřiškem. Stačilo dlouhé olíznutí a málem vyskočila z kůže, když se napjala a zvedla boky.
Ten pocit v žaludku byl naléhavý, dobře věděla co je výsledkem masturbace, ale s tímto nikdy neměla žádnou zkušenost.
Ať už to bylo cokoliv, hrálo si to s ní, dýchalo na její vlhkou kůži, a pak to bylo znovu uvnitř ještě naléhavější. Nemohla to vydržet, Lýdie odolávala, ale tělo potřebovalo to uvolnění a tak kapitulovala a dostala nejkrásnější orgasmus svého života. Zcela ji spotřeboval a unavil. Ještě dlouho poté cítila, jak její spodní část pulzuje, jak tlouklo její srdce, a jak jí ta věc stále olizuje a zachytává každou kapku její vlhkosti jako by to byl božský nektar, dokud neusnula...
**************************************************************************************************************************
Ráno přišlo jako úder hřebu na kovadlinu. Probudila se s trhnutím, posadila se a byla odpočatá a plná energie. Něco, co rozhodně po takové děsivé noci neočekáváte. Rychle se po sobě podívala, ale nikde nebylo nic podezřelého.
Zdálo se jí to snad? Toužila vnitřně po něčem tak ostudném? Je pravda, že přes svou nesnadnou práci neměla čas najít přítele, ale nikdy ji netrápily takové sny.
Měla by se umýt, protože...vůně kolem a mokrý pocit mezi stehny naznačoval, že to co se stalo, byla buď pravda, nebo opravdu nestoudný sen, který měl účinky a prosakoval až do reality.
Lýdie zrudla až po kořínky vlasů a vyletěla z postele. Pustila rádio na kuchyňské lince a zaplula do koupelny pro rychlou ranní sprchu. Dnes měla program, musí se poohlédnout a najít místo nelegálních soubojů pokémonů. Město Ryme usneslo legislativu o zákazu bojů vyhrazených jen pro stadiony, ale ne všichni s tím souhlasili.
Musela najít zdroj a to znamenalo, ponořit se více do podsvětí zdejší komunity.
O pár chvil Lýdie vyskočila ze sprchy, vyčistila si zuby a navlékla na sebe tričko a šortky, které tam byly na uschnutí, s tím se vrátila do kuchyně a až teď zpozorovala, že kolem lednice je nepořádek.
Dobře, sama nebyla právě hospodyně, ale co bylo moc, toho bylo příliš. Pokud se někdo zase dostal z pokébalu...
„Umbreone? Marowaku?" nikdo na její hrané sladké zavolání nepřiběhl.
„Ninetalesi?"
Tohle bylo stále podivnější. Zakroutila nad tím hlavou, ne, bude přemýšlet až po kávě, a pak uklidí ten svinčík.
Lýdie se přestěhovala ke kuchyňské lince, vyhoupla se na špičky a otevřela horní skříňku, odkud vzala hrníček a nasypala do něho kávu. Potřebovala se uklidnit nad všemi těmi podivnostmi v tomto bytě a přemýšlela, zda si o tom nepopovídat s panem Sowou.
Zadumaná v myšlenkách čekala, až se uvaří voda v konvici, když ji zamrazilo v zádech. Něco se do ní opřelo a jako by ji přimrazilo ruce k lince. Stála u ní a měla nevysvětlitelný strach a obavy jako by vás spolkla deprese, energie, jež pociťovala při probuzení, se rozpustila jako kostka cukru v čaji. Než se nadála, něco se zachytilo jejích šortek, zarylo své drápy do tenké látky a prostě ji stáhlo dolů ke kolenům!
Lýdie leknutím vykřikla ale při pohledu za rameno, za ní nikdo nestál. Jak tohle mohl někdo vysvětlit. Její tělo se začalo chvět obavami, být rukojmím neznámé síly bylo obtěžující ale také náročné na psychiku, která se momentálně teď snažila dívku přesvědčit, že tohle není sen ale realita. Velice živá realita.
To něco ji začalo jemně škrábat na stehnech, a když je nedala od sebe, prostě jí to ukázalo svou sílu, zřetelné tři nelidské prsty se ponořily do její kůže a nohy jednoduše roztáhly do stran.
Lýdie byla nucena ohnout záda a přitisknout se k lince. Najednou se nemohla hýbat jako by byla svázaná. Co to po ní sakra chtělo? A co to vůbec bylo? Chtělo jí to vyděsit tak, že zbaběle uteče a vzdá se tak levného nájmu? Měla tu co dělat s nadpřirozenem? Duchy? Nikdy na to nevěřila, neznala žádné médium.
Útočník dýchl na její odhalený klín. Zachvěla se a tělo se orosilo potem. Tvář jí zrudla z představy, že se na ni někdo dole dívá. Stáhnout jí kalhoty byla vážně legrace.
Útočník se s tím ale nespokojil, ne, olízl ji od shora dolů, jistě to byl dlouhý široký jazyk, jaký si pamatovala z noci, když...
Lýdie zaúpěla, jak se špička toho orgánu začala drát dovnitř. Prostě se jí to neptalo a dělalo si, co chce. Vtlačilo se tam, klouzalo, dobývalo, až se jí třásly nohy, které nesly celou její váhu. Vedle Lýdie bublala konvice, a pak cvakla a vypnula se. Ten zvuk byl stejný, jako se její krev hnala do každého kousku jejího srdce. Bylo to zvrhlé ale o nic méně vzrušující. Vychutnávalo si jí to jako zmrzlinu a ona se nevzpírala, nemohla. Pronikalo to do ní, roztahovalo a hodovalo na každé kapce jejího ženství, dokud nezačala vzdychat a poté ji to přivedlo na pokraj blaha přímo v kuchyni.
Naprosto bez dechu ji to opustilo stejně rychle, jak to zmizelo. Vzalo si to, co potřebovalo, pobavilo se to na její účet, a pak byl ten chlad pryč a ona se mohla pohnout. Takhle to bylo celý týden. Navštěvovalo ji to v noci, přišlo to tiše, zaútočilo jako bouře a ona by lhala, kdyby řekla, že si to svým zvráceným způsobem neužila, ale to bylo její malé tajemství.
Týden uběhl a Lýdie se vždy vracela do bytu až večer, tentokrát se však vrátila s černými svícemi, jakýmsi práškem a svatou knihou, kterou nechala u postele.
Byla rozhodnutá očistit byt od všeho špatného, ať už je tam jakýkoliv duch. Ano, přijala myšlenku, že má co dočinění s nadpřirozenem a to obtěžování muselo skončit.
Haunter
Pokoj #93
Kapitola 3.
Pozor
18+
3.
Za okny proudil hustý déšť jako provazy, rozmazával okolí venku v rozpité skvrny, že nešly v dálce zahlédnout ani mrakodrapy obchodního domu Ryme.
Téměř jako by to rozdělovalo nebo spíše oddělovalo starý hotelový komplex od zbytku světa. Nadpřirozeného světa. Tady někde se oba světy prolínaly, a proto se Lýdii dělo to co se dělo, a pokud se měla vypořádat s neposedným duchem, musela tak učinit nebo jí to přeroste přes hlavu.
Svěcenou vodou očistila všechny pokoje, koupila si kříž, který pověsila v kuchyni, bibli nechala u postele a podle staré dámy v krámku esoteriky koupila a zapálila černou svíci.
To, jak jako jediná hořela na stolku, bylo zvláštně uklidňující, její plamínek se ani nehnul, když začala promlouvat a kázat.
„Duchu, ať jsi, kde jsi, přestaň mě využívat, nebojím se tě. Nechci, abys mi kradl jídlo a rozhazoval věci, slyšíš?"
Lýdie byla odhodlaná, ale cítila se hloupě, jak tak mluvila do prázdna.
„Přestaň zhasínat světla, manipulovat s mými pokémony..." Dávala mu požadavky, pečlivě vyjmenovávala všechno, co jí provedl a snažila se s ním komunikovat. Celou dobu bylo ticho, napínavé ticho, které umocňoval plamínek černé svíce. Nedostala žádnou odpověď, nic se nepohnulo, tak moc doufala, že to pomohlo a že ta entita odešla. Oddechla si, když tu náhle situace eskalovala, svíčka z ničeho nic zhasla jako by ji někdo účelně sfoukl.
Lýdie vyjekla, ocitla se v šeru a tmě a jediné co slyšela, byly údery deště na okno i parapet a pak smích. Smálo se jí to. Ne, vysmívalo. Lýdie měla vztek.
„Tak tobě je to k smíchu? Hm? Slušně jsem tě prosila, abys mě nechal na pokoji. Co ode mě chceš? Mám odejít?"
Ticho.
„Tak co chceš!"
Jako odpověď ji něco olízlo krk a polovinu tváře. Ucukla. Otřela to místo rukávem.
„Nehraj si se mnou, já nechci problémy, můžeme tu žít oba, nebudu se ti plést do cesty."
Smích byl ještě podlejší a hlasitější. Zřejmě s ní nesouhlasil nebo ho bavila její zuřivost.
„Tak se ukaž, ať vím, jak vypadáš!"
Cítila, že její počínání je marné, se zavrčením se otočila ke svíčce a pohlédla do tváře svého uzurpátora. Vznášel se před ní zahalený v temnotě, jeho fialové plynné tělo pořád měnilo tvar, ale jeho velká hlava ukazovala kočičí dravý úsměv někoho kdo, je předem vítěz. Tmavé zornice jí probodly srdce a vzaly duši. Měla pocit jako by ji potáhla jinovatka od shora dolů. Neměla tu čest s duchem, tedy ne tak docela. Celou dobu si myslela, že ji obtěžuje někdo, kdo tu nešťastně zemřel, ale ani v nejmenším si nepředstavovala, že bude mít co dočinění s pokémonem.
Bylo to šílené. Zvrácené, a přesto za to nemohla.
Nikdy na vlastní oči neviděla typ ducha, to co o nich věděla, bylo, že se uchylovaly na tmavá děsivá místa a strašili lidi, někdo by řekl, že to byli veselý šprýmaři. Vlastně nebylo takovým překvapením, že se někdo takový uchýlil právě sem a zřejmě byla jedinou obětí, kterou si našel. Tak jako tak, to byl divoký pokémon a jeho činy se nedaly omluvit.
„Ty...jsi zrůda, víš to?" zamračila se na něho a snažila se nemít strach.
Haunter na ni hleděl jako na to nejchutnější jídlo, a pak se významně dlouze olízl a ukázal jí svůj jazyk. Ten jazyk, který cítila celý týden na a ve svém těle.
Lýdie sledovala ten pohyb a začala rudnout, jako by chtěl, aby to viděla.
„Haunter..." ukázal potěšeně obě řady svých zubů.
„Tohle musí přestat, chápeš to? Mám svoji práci, kterou musím dělat," ukázala na něho prstem, ale neodvážila se ho dotknout.
„Tohle lidi a pokémoni nedělají, ani duchové, je to špatné a ty jsi zvrácený, tečka. A teď se seber a běž obtěžovat někoho jiného, Hauntere nebo spolu budeme bojovat."
Lýdie se snažila o rozkazovací tón a doufala, že to zabere, raději přitom výhrůžně ukázala na pás se svými pokébaly.
„Haunter, Haunter..." šklebil se duch a na srozuměnou vyplázl dlouhý jazyk jako umíněné děcko. Měla vědět, že to nezabere, jen z ní má legraci.
Už se nadechovala k dalšímu protestu, když ji neznámá síla zvedla do vzduchu. Skutečně jako by se okolní gravitace vypařila. Haunter zůstal na svém místě, jen jeho prsty se mírně třepotaly, když s ní manipuloval. Tohle byla ukázka síly. Mohl s ní dělat, co chtěl, doslova. Nebyla pro něho, nic víc než zábava a Lýdie by dala ruku do ohně za to, že ta zima pocházela také od něho stejně jako když bylo její tělo paralyzované.
Takové síly měli pokémoní duchové?
„Pusť mě dolů, varuji tě, než napočítám do tří, Hauntere!"
Duch se však pořád šklebil, když ji několikrát otočil ve vzduchu, a pak jí uletěly boty a narazily tvrdě do zdi.
Haunter poté zmizel, už ho neviděla, ale věděla, že tam je a udržuje ji uprostřed pokoje, aby na nic nedosáhla. Štěkala na něho rozkazy, nadávky a odměnou jí byl duchův smích.
Po několika minutách, kdy s ní takto cvičil, ji obrátil na záda a strop se zdál najednou velice blízko. Nenechavé drápy se začaly zachytávat za oblečení, netrhaly ho, ale tahaly a svlékaly.
„Ne, znovu ne! Přestaň, Hauntere!" nebylo to nic platné, svlékl ji jako zvíře, nechal ženě jen podprsenku z nějakého svého smyslu pro humor. Ledové jazyky ochutnávaly ženinu kůži jako jinovatka, zároveň o to více její kůže hřála, aby vyrovnala ten rozdíl. Stisknutá stehna však situaci moc nepomohla. Lehce je chytil do nyní hmotných rukou a dal od sebe, aby se dostal k té největší sladkosti, které si nepokrytě užíval celý týden, aniž by se jí ptal na názor. Divocí pokémoni byli ostnem v zadku a nejhorší bylo to, že nikomu nepatřili, a tak nebrali v potaz žádný rozkaz.
Mrazivý dech se přibližoval a útočil na všechna citlivá místečka. Byl to kolotoč chutí. Nikdy nic tak intenzivního necítila, s člověkem to nebylo možné.
Lýdie hrabala rukama ve vzduchu, ale nemohla plout vzduchem jako v kosmu, byla stále na místě a to podporovalo její zoufalost nad situací. Neměla kontrolu. Žádnou!
Nebylo nic v dosahu čeho se držet, přitáhnout nebo to vzít a omlátit to duchovi o hlavu.
Haunter jí dal několik dlouhých pořádných olíznutí od žaludku přes celý klín, až se strany jeho širokého masitého jazyka dotýkaly začátků stehen. Při každém ženině trhnutí se zachechtal.
„Uh...ah...ne..." Lýdie vydechovala a stav bez gravitace ji děsil více než samotný pokémon, co když ji pustí a rozbije si hlavu nebo dostane otřes mozku. Možná mu přesně o to šlo, aby tu její duch zůstal navždy. Ta myšlenka byla divná, ale poměrně proveditelná.
Haunter na protesty nereagoval, vtěsnal se mezi rozevřené nohy a upíjel z jejího strachu, obav a nektaru, který se začal lesknout na jejích okvětních lístcích smíchaných s jeho slinami. Donutil ji se vzrušit. Vždy to dokázal, když se tiše přikradl v noci a dovedl ji na vrchol, kdy lapala po dechu a kroutila se ve slasti.
Něco jiného bylo, když ji probudil uprostřed noci a něco jiného, když ji sexuálně napadl ve dne. Byl to další stupeň nechtěného obtěžování. Nechtěla to, ale nakonec si to vždy užila, byla tedy špatná jako Haunter? Vztah člověka a pokémona byl něco co se ve společnosti považovalo za nepřípustné a nechutné, nemělo by se to stát. Lydie ale nebyla ta, kdo to celé začal...
„Hauntere!" vykřikla, když se pokémonův jazyk zastavil a věnoval se tomu malému růžovému masu, které ji vrhlo do šílenství. Prohnula se, nic ji nedrželo, a tak se mohla hodně zaklonit, až skoro visela hlavou dolů. Nikdy v životě by si nepomyslela, že se něco takového stane. Bylo to špatné, špatné a dobré. Tak dobré...
Haunter útočil na to místo s neúnavným hladem, nadpřirozené plynné úponky se plazily po její kůži jako hadí, zatímco jeho ruce a drápy držely stehna od sebe. Olizoval všechny šťávy, a když se žena chvěla, vnikl dovnitř. Jazyk pátral, vyplňoval veškerý prostor a ona sténala, zpívala.
Lýdie natáhla ruce po svém žaludku ke klínu, věděla, že tam je, že jí provádí všechny ty nestoudné věci a náramně se tím baví. Chtěla se ho dotknout, ale prsty prohrábly jen chladný vzduch. Plynná esence zavířila kolem její kůže, nalepila se na ni, ale to bylo tak vše. Pokud nechtěl, aby se ho dotkla, neměla šanci tak učinit. Přivřenýma očima viděla jen fialový tvar mezi svýma nohama a jakýmsi, svým způsobem to bylo erotické, a pak ty drápy zarývající se do jejích nohou...
Znovu se ohnula v zádech jako luk, její stěny se svíraly nenadálou invazí a způsobovaly touhu a chtíč, dokud v ní nevybuchla supernova. Celé tělo měla v křeči, každý sval se zatnul a uvolnil v blaženosti vrcholu. Taková úleva. Lýdie cítila pulzování každého nervu v dolní oblasti, trhala sebou, bojovala o dech a bylo jí jedno, jestli je v posteli, na stole nebo levitující ve vzduchu. Svět se s ní točil a točil.
Haunter však nebyl ani zdaleka u konce. Obrátil ženino tělo břichem k zemi, nohy a ruce visící bezvládně dolů a celá věc se neúnavně opakovala nejméně třikrát nebo čtyřikrát, dokud únavou neztratila vědomí.
*************************************************************************************************************************
Lýdie plula vesmírem, ocitla se uprostřed tmy, hluboké, děsivé, prázdné a najednou si uvědomila, že je to její pokoj. Ložnice, a ona byla hozena na posteli, odhalená jako nějaká obyčejná nájemná holka, která uspokojila zákazníka, a ten po vykonané úlevě vypadl z bytu. Dokonce se cítila i tak zmožena, špinavá a využitá.
Třísla bolela, jak stále roztahovala nohy od sebe, na což nebyla zvyklá. Zasténala nespokojeností. Bylo ráno a noční můra snad skončila.
Bylo to tak intenzivní, pamatovala si všechno, jak se otáčí ve vzduchu jako astronaut bez záchranného lana, zatímco ji napadá mimozemské monstrum...
O hodinu později, kdy se neskutečně unavená vzmohla na to vstát, hodila bibli, nástěnný kříž i svíci do koše. Předměty na očištění a okultismus byly v tomto případě k ničemu. Jediné co by mohlo pomoci, bylo opustit levný nájem nebo s duchem aktivně bojovat. V hlavě si promýšlela plán, nechtěla se bytu vzdát, snad jako poslední možnost. Bude bojovat o své soukromí.
Po snídani se Lýdie vytratila z bytu a vrátila se večer, ale Haunter na žádnou výzvu nereagoval. Neslyšela smích a byla si jistá, že nic v lednici nechybí. Stal se snad skutečně nějaký pokrok? Zmizel? Dokonce ani po večeři necítila žádná chladná místa. Pocítila úlevu, když uléhala do postele. Raději však nechala na hlídce svého Umbreona. Jeho uhlově černý kožich nebyl vůbec vidět, jen značky na kožichu večer modře magicky světélkovaly. Lehl si na židli u toaletního stolku a rozhlížel se po pokoji po nějakém nebezpečí.
Lýdie mu vysvětlila, že pokud by uviděl nebo ucítil něco divného, má ji hned vzbudit. Tu jedinou noc spala nerušeně až do rána. Únava těch několika dní jako by se rázem ztratila. Nikdo z ní nevysával energii potřebnou k životu.
S dobrou náladou se žurnalistka odklidila do koupelny. Vlastně následujících pár dní nezažila žádnou podivnou Haunterovu aktivitu. Snad ho přestala bavit, zadoufala Lýdie, ale zároveň s tím se ptala, kde je. Je snad v komplexu nová nájemnice, které teď působí stejné peklo? Nenápadně se zeptala pana Sowy, ale ten její domněnky vyvrátil. Nikdo nový se kromě ní nenastěhoval. Tak jako tak, to hodila za hlavu a její život se vrátil k zajeté rutině. Našla indicie a potkala jednoho zvláštního kluka se svým Pikachu, který se objevil na zápasech, a od něho se dozvěděla chybějící informace o zničené laboratoři za velkoměstem. Byla té záhadě stále blíže a začala vidět spojitosti s Týmem Rocket. Nabídla tomu klukovi jménem Tim pomocnou ruku, byli v kontaktu. Docela Lýdii překvapilo, že jí věří, přijel do města také velice krátce a svěřil se jí. Tim bez okolků jí připadal naivní, nic proti němu, možná to bylo přístupem, že byla v dobrou chvíli na dobrém místě nebo prostě měla jen důvěryhodný hlas či milou tvář.
Dnes byl dobrý den na to zasednout k notebooku, uvařit si litr černé pražené kávy a hledat další informace. Chtěla vědět, komu zničená laboratoř za městem s profi vybavením patřila, pokud o tom budou nějaké zprávy a útržky z novin.
Musela tomu přijít na kloub, ctižádost dobrého žurnalisty a lovce záhad pracovala na plno. Její strážce Ninetales nyní pohodlně odpočíval na staré potrhané pohovce opřené o protější stěnu. Pokémonovi žluté jako slunce načechrané ocasy mu zakrývaly tělo jako teplá pokrývka. Lýdie se usmála a dosedla na tvrdou židli. Obrazovka osvítila její rozcuchaný zjev. Usrkla kávy a zkroutila rty nad tím, jak byla horká, když polkla, šířila se jejím tělem jako láva a probouzela tepny. Teď by to ještě chtělo masáž od Chansey, ale nemohla zbytečně rozhazovat, už jen uživit sebe a své pokémony stálo nejvíce z celého platu. Musela si masáž jen představit, trochu se začervenala, když si vzpomněla na sexuální trýznění Hauntera, svým způsobem se to k masáži dalo přirovnat. Rychle tu myšlenku zaplašila, ale jednou nebo dvakrát se k ní ten ztracený pocit vrátil, zvláštně, když byla frustrovaná a nemohla zpočátku nic ve svém pátrání na internetu najít. Bouchla do stolu, až se sklenice s vodou skoro rozlila. Nakonec se přeci jen uklidnila a byla tak zahleděna do monitoru, že si zpočátku nevšimla samovolného pohybu sklenice po desce stolu.
Rozhodně nebylo zemětřesení. Sklenici táhla ke kraji neviditelná síla a Lýdie měla chuť zaúpět, jak se na to zaměřila.
„Teď ne, mám práci," upozornila hravého ducha.
Sklenice změnila směr pohybu a teď se posouvala k ní. Orosené kapky z ní stékaly, zanechávaly za sebou mokrou stopu a voda byla stále více studená, dokonce se na ní udělal potah slabého ledu. Kdyby to byla vychlazená margaritha, s chutí by si dala, ale tohle bylo více než podivné. Její nezbedný duch se vrátil.
S rukou stále položenou na myši se Lydie ani nepohnula, oči upřené před sebe jako by sklenice byla jediným bodem ve vesmíru. Pomalu se jako šachová figura na desce posunula až těsně ke kraji, kde seděla a tam prostě zůstala.
Nic se nedělo, skoro jako by jí bylo nabídnuto občerstvení jako omluva za vše, co se předtím přihodilo.
„To mám vypít?" nepřišla žádná odpověď. Už se rozmyslela, že po sklenici sáhne, když tu jako by její obsah vybuchl. Voda ji celou postříkala. Proud vody udeřil přímo do středu ženiných prsou. Myslela, že ji z toho trefí infarkt. Prudce se nadechla a cítila ledovou vodu, jak stéká po kůži, oblečení rychle nasáklo ledovou tekutinou jako houba. Roztřásla se zimou i vzteky.
„Ty ohavná stvůro! Jsem celá mokrá a kvůli tobě budu nemocná! Hauntere!"
Pokémon se na chvíli objevil před stolem a měl z toho neskutečnou legraci, než zase zmizel neznámo kam.
Lýdie bouchla do stolu, potřebovala nějak ventilovat svůj vztek a už chtěla vstát a jít se převléknout, zjistila, že židle se ani nepohnula. Neviděla to, ale její dřevěné nohy přimrzly k podlaze. Zapřela se proto rukama o konec stolu a zatlačila, marně.
„Prosím, pusť mě a nehraj si se mnou, je mi opravdu zima," zaúpěla žena a nelhala. Měla husí kůži a třásla se jako by stála hodinu v mrazáku, a to ještě jen v plavkách. Přes mokré přilehlé tričko se začaly rýsovat zřetelné hroty prsou a každé nadechnutí bolelo, protože neměla podprsenku.
„Hauntere, potřebuji dodělat svou práci, no tááák..."
Přemlouvání nepomohlo, vypadalo to, že ji bude trápit do konce života. Nepříjemný studený dotek se začal šplhat po jejích lýtkách pod stolem, kam neviděla, ve výhledu Lýdii vadila deska, a tak neměla tušení, co se dole děje.
Ostré škrábání se zabodávalo do kůže a plazilo se vzhůru ke kolenu, doprovázené zrádným otřením špičky jazyku. Erotické, škádlivé a děsivé zároveň.
Jak si tohle k ní mohl dovolit pokémon? Prostě to nemohla pochopit, ona sama nikdy tímto způsobem na pokémona nepomyslela, protože to bylo zvrácené, a teď to vypadalo, že byla jedním zotročena. Bylo divné poznat to z druhé strany v opačných rolích. Trénovaná pokémonem. Lýdii se chtělo hystericky smát. Co však do smíchu nebylo, byl lechtivý pocit na stehnech, jak se Haunterovi drápy vyšplhaly až nahoru, a pak je Lýdii bez ostychu roztáhl do stran.
Žena měla na sobě šedou volnou sukni a výjimečně měla i doma kalhotky, nemohl mít lepší načasování.
„Prosím, musím dodělat článek, teď ne, přestaň s tím obtěžováním ty bestie!" zavrčela. Zatínala nehty do okraje stolu, jak ho křečovitě držela v rukách a nemohla se odsunout. Bylo to peklo.
Slova padala na neúrodnou půdu, protože něco nadzvedlo její sukni, dotek se přesunul k jejímu boku, a pak z ní prostě stáhl kalhotky! Sklouzly Lýdii po nohou jako něco co už dnes nebude potřebovat.
Tiché chechtání pod stolem jí napínalo nervy. Tvář měla rudou jako krunýř Kinglera.
Seděla jako na jehlách a cítila všemi smysly kromě zraku, jak se jí něco podobného kouři od ohně, otírá o nohy stále blíže klínu. Lýdie zatnula zuby, chtěla dát nohy k sobě, přetahovala se s duchem ale bez úspěchu. Nemohla si stěžovat, že k ní byl násilný, do teď jí neublížil, nezlomil jí žádnou končetinu a nezabil ji. To co chtěl, byla jen zábava, ale pro ni to bylo obtěžování.
Haunter si pod stolem jistě vybíral místo, na které zaútočí první, rozhodl se pro pravé stehno. Dlouze silně ho olízl, a pak ucítila jeho zuby. Zuby? Duchové měli zuby? Ať to bylo cokoliv, hravě ji okusoval jako pečenou kýtu. Nechával ji v nejistotě, zda kousne až do krve, nikdy to naštěstí neudělal.
Lýdie zaúpěla a opřela se více o opěradlo židle jako poslušný žák ve třídě. Haunterův jazyk se svíjel jako had, najednou přeskočil na záhyb třísla, svezl se po jednom ze závojů jejího ženství a nakonec hladově pronikla dovnitř.
Lýdie se prohnula v zádech a zasténala. Bylo to tak dobré...
I sebešpatnější myšlenka se rozplynula v oblaku rozkoše, když v sobě ucítila ten velký jazyk. Nevynechal ani jediné místo, prozkoumal všechny ukryté hlubiny jejího těla a to vlnění bylo neuvěřitelně vzrušující. Nemohla si pomoci, ale začala sténat. Výdechy byly stále těžší a hlubší, prsa se tiskla k okraji stolu, ztuhlé bradavky bolely. Byly jako malé kostičky ledu.
V opojení se Lýdii podařilo posunout boky a více je Haunterovi nastavit, ten pohyb byl jaksi přirozený a právě teď se nechtěla pustit toho příjemného orálního škádlení.
„Hauntere..." zavrněla hlas se změnil.
Pokémonovy dlaně sevřely ženina kolena a tlačily je ještě více od sebe. Schovaný pod stolem, lapal každou kapku touhy, té sladko slané pochoutky, kterou miloval. Nemohl se toho nabažit. Myslel si, že odolá, vydrží nedělat něco tak divného, ale nešlo to. Musel se vrátit a utopit se v jejích šťávách. Jeho primitivní chování mu nijak nevadilo, prostě dělal to, co chtěl a co se mu líbilo, neohlížel se na následky.
Žena seděla se zakloněnou hlavou o opěradlo židle a chvěla se vzrušením z toho nevšedního divadla. Držela a vychutnávala si každou chvilku, která ji dostávala blíž a blíž k vrcholu, dokud se jí za víčky neobjevil ohňostroj.
Po třech dnech to bylo jako výbuch energie a pak jako by tu energii někdo vysál a její tělo ochablo, naprosto zmožené a udýchané. Trhla sebou pokaždé, když přes ten citlivý uzlíček dole přejel Haunterův vlhký chladný jazyk. Bylo to neskutečně citlivé. Měla pocit, že ji umučí k smrti.
Konečně židle přestala být přimrzlá k podlaze, ale už to postrádalo účel. Nedokázala se teď ani zvednout ani odsunout. Všechny údy ztěžkly jako závaží. Dlouhé minuty oddechovala a nechtěla otevřít oči a podívat se pravdě do očí, doslova.
Haunterovy drápy se objevily na druhém konci stolu a pomalu se objevila i jeho velká hlava a oči černé jako noc, které se škodolibě zakoulely. Ten hravý stín uvnitř nešel přehlédnout.
Lýdie otevřela oči, dívali se na sebe a pak žena vykřikla, když Haunter otevřel pusu a jeho dlouhý jazyk k ní vystřelil jako by to byla Politoed, olízl jí celou tvář. Plavovláska se chtěla prudce odsunout, ale židle se překotila dozadu i s ní narazila do podlahy. Opěradlo přistálo na zemi i její záda, nohy byly v pravém úhlu přes sedadlo. Teď se dívala na strop. Do zorného pole se Lýdii dostala duchova hlava, stále se na ni zubil od ucha k uchu jako žralok. Naklonil se k ní nebo to alespoň tak vypadalo, jelikož duch neměl žádné nohy. Celá jeho hlava se otřela o vlhké tričko a začala se lísat a otírat. Ztuhlé bradavky bolely, až zaúpěla. Haunterův jazyk se dostal těsně za lem trička, ale to ho příliš nezajímalo, raději měl ničím nezakrytou kůži, a tak se věnoval odhalenému krku.
Lýdie si uvědomila, že tohle bude dlouhý večer, dny možná i týdny a svým způsobem se na to těšila, zatímco její racionální stránka odmítala přijmout, že se jí něco takového zamlouvá. Stále to bylo zakázané tabu, ovoce, do kterého ji Haunter donutil se zakousnout, ale nepopřela touhu těla, to vzrušení pátrající po kůži jako podzimní chlad. Pokud něco Lýdie věděla, byl to stále pocit podezření, že to Haunter cítí stejně...
Náhle začal na stole zvonit telefon, tu znělku znala až příliš dobře, jen jeden nepříjemný člověk měl v jejím telefonu vyhrazenou takovou melodii. Redaktor.
Nějakým zázrakem se Lýdii podařilo dotěrného Hauntera odstrčit stranou a překulit se ze židle na všechny čtyři, a tak se obrátit ke stolu. Už si klekala na třesoucí kolena a natáhla ruku nahoru, aby vyřídila tuhle nepříjemnou věc, zatímco jí horké kapky vášně stékaly po mokrých olízaných stehnech, ale k telefonu se vůbec nedostala.
Haunter škodolibě čekal do poslední chvíle, než se její konečky prstů dotknou tenkého vibrujícího plastu, a pak ji něco srazilo k zemi, vzalo za nohu a táhlo pryč.
Lýdie vykřikla, když se její bolavé bradavky tvrdě dotkly podlahy, zatímco Ninetales stále tvrdě spal. Duch jí jako přízrak zatáhl do ložnice a zabouchl za nimi dveře.
Ne, dnes se k telefonu určitě nedostane...Konec.
Lýdie je podnikavá žena, která se živí jako reportérka, což vůbec není snadné. Pracuje v utajení a v jednom kuse mění bydliště, čímž trpí její osobní život, ale nestěžuje si. Tentokrát jí vítr přinese do deštivého velkoměsta Ryme, které možná vypadá jako zářivá zajímavá koule plná mrakodrapů, ale stejně v ní je hodně špíny, podvodů a nelegálních zápasů.
Lýdie pátrá po zločinecké organizaci nazvané Teem Rocket. Nitky vedou právě sem, ale práci ji znesnadňuje jeden konkrétní duch, který ještě ani není její. Nemůže mu rozkazovat ani ho zahnat, nic na něho neplatí. Je divoký, tvrdohlavý, děsivý a Lýdie se mu právě nastěhovala do oblíbeného bytu.
Jak spolu budou vycházet? Dokáže ho chytit nebo si bude žít vlastním životem a trýznit mladou žurnalistku na hranici křehkých nervů? Dokáže se z toho všeho vymanit?
KONEC
Zatím moje nejkontroverznější dílo, chvilková souhra bláznivých myšlenek. Tímto chci vzdát hold tolikaletému seriálu, u kterého se má generace bavila a nechala se pohltit propagačními materiály jako figurky, samolepky a kartičky.
Všichni jsme si užili bezstarostná léta a ti modernější jistě ještě zažijí mnoho dobrodružství například na konzolích.
Příběh je trochu reálnější odvrácenou stranou co by se mohlo stát, a o čem by seriál pro děti nevyprávěl. Berte to prosím s rezervou jako humorný kousek a ne jako vážné dílo.
Přemýšlela jsem nad trochu jiným pokračováním na celou trojici, z nichž by měl každý svůj malý příběh, a všechny by se odehrávali ve starém hotelu.
