Kapitola 1.
Slunce, horko a žár
Rose.
To jméno věrně připomínalo záhony růží jako vystřižených z románů Oscara Wildea. Čajové růžové květy udržované v panských zahradách něžných jako to nejjemnější hedvábí, vystihovalo i plané rudé růže s trny na okrajích roklin a zákeřných bažin.
Květiny byly krásné i nedotknutelné, zrádné a svou vůní lákali nešťastníky do nebezpečí.
Rose však nebyla ani jedno ani druhé ale stejně jako každá rostlina chtěla vidět slunce a těšit se z maličkostí života. Kdo by ale tušil, že ty maličkosti, které ji čekají, budou tak obřích rozměrů.
Zatímco si Rose přehrabovala šatník, za okny mrzlo a krajinu pomalu pokrýval první letošní sníh, který zdatně odhraboval stroj velikosti bagru, jež město ne právě lacině zaplatilo na údržbu silnic. Ostatně jako každý rok.
Rose se ale o dění venku nestarala, chystala se na rande a docela se těšila.
Kluk, se kterým donedávna chodila, ji podváděl s nějakou tmavovlasou fuchtlí, na kterou stejně nemělo cenu žárlit, jelikož za měsíc si najde jinou oběť a jejího BÝVALÉHO přítele kopne do zadku. Docela se na to i těšila.
Doufala však, že ten, pro kterého se nyní chystá, bude jiný.
Byla už pečlivě nalíčená, plavé vlasy měla vyžehlené volně na ramenou, ale na sobě chtěla mít něco zvláštního, nezvyklého, čím by udělala nezapomenutelný první dojem.
„Hmm.“
Při přebírání narazila na dlouhý starobylý červený kabát s kožešinovým límcem, dvěma kapsami a řadou bohatě zdobených mosazných knoflíků.
Patřil k věcem, které nosila ještě její babička, a věčně odolávaly nájezdům šatních molů, zatímco novější zboží bylo prožrané, jako by je dělníci v Bangladéši vyráběli speciálně na jejich krmení.
Evidentně ho už dávno nikdo nenosil.
Rose si ho chtěla zkusit a tak si ho oblékla přes svoje, moderní šaty.
„Ah sakra,“ neodpustila si a lehce se kousla do rtu, tak proto ho nikdo nenosil, jeden z knoflíků v řadě chyběl a ostatním asi nestálo za to ho přišít. Docela ji to mrzelo, takovým historickým kouskem by na kluka určitě zapůsobila.
Filip totiž studoval historii a předválečné období ho hodně zajímalo.
Kabát totiž vypadal opravdu dobře i elegantně a bylo v něm krásné teplo.
Vůbec by mu netypovala nějakých 40 let.
Rose napadlo, že na půdě, kde se kupily staré opotřebované věci, by mohla mít nějaký ten náhradní knoflík.
Přeci jen babička Beáta nezemřela tak dávno. Rose se sem přestěhovala tak před dvěma roky a na půdu snad ani jednou nevylezla.
Při odchodu ke schodišti ještě mrkla na hodiny.
Bylo deset, ještě měla hodinu čas, než půjde s Filipem na oběd.
Těšila se a byla jako obvykle plná energie, a tak i s těžkým kabátem vyběhla po vrzajícím schodišti jako kamzík a začala poněkud nedbale přehrabovat hromadu veteše na půdě, kam byly už desítky let odhazovány věci, pro které se ve všedním životě nenašlo využití, ale nikdo se neobtěžoval je uklízet.
Bože, byl tu její medvídek, hračky, staré skříně, poličky, gumáky, i tašky s oblečením.
Kdyby to babička Beáta darovala armádě spásy, vyžilo by z toho nejméně pět rodin.
Chvíli prohledávala ponurý prachem opředený prostor a nacházela neuvěřitelné poklady. Prsty pohladila vše, co jí připomínalo minulost.
Vzpomínky, moře těch nejsilnějších vzpomínek se přes ni převalilo jako horké moře až se jí chtělo plakat.
Bylo to neskutečně dojemné.
Kdyby to tak viděla její matka. Museli tu být věci ještě po ní, o tom nepochybovala.
Rose zamávala rukou ve vzduchu, aby se zbavila několika pavučin a dostala se hlouběji, kde z vyřezávaného šuplíku vykukovalo rudé boa, které se nosilo ve třicátých letech k večerním šatům.
Takových kuriozit se tu mohlo najít více, kdyby to věděla, už dávno by starou půdu prozkoumala. Babička byla totiž parádnice, potrpěla si na hezké věci, přesto po ní zbyly jen dluhy, které se snažila Rose pomalu splácet.
Nechtěla přijít o dům, přesto exekutoři mohli přijít každým dnem, i když splácela v přesný čas.
Dívka se protáhla kolem zaprášeného zrcadla k dědečkovu sekretáři, když vtom se dívce udělalo trochu nevolno.
Začala se jí motat a bolet hlava jako by ji tam někdo píchal špendlíkem.
Chytila se za ni oběma rukama, třela si spánky a pevně zavřela oči, tvář zkřivenou bolestí.
Rose ani nepostřehla, že ji obklopila tajuplná fialová mlha, která se začala otírat o její nohy a o kabát jako šupiny nějakého obrovitého hada.
Zcela ji obklopila ze všech stran jako toxický plyn. Rose však udělala tu chybu, že se ho nadechla.
Bolest hlavy i hustá mlha se však začala po chvíli zase rozplývat a vzdalovat od jejího těla.
Zakašlala, ale naštěstí se nedusila, nepadala na kolena ani nepociťovala závrať, to mělo přijít za pár vteřin spolu s děsivým překvapením.
Z fialového oparu se náhle proti ní objevil obličej a postupně i celé tělo.
Raději ještě jednou zavřela své průzračně modré oči a zase je otevřela, ale ty halucinace nepřestávali.
Určitě za to mohl ten plyn, musela něco shodit tím objemným kabátem.
Proboha, co ta babička na té půdě měla za zbraně? Nervový plyn?
To by stálo za úvahu, dokonce jí lehce slzely oči.
Rose se znovu zahleděla na postavu před sebou nacpanou v nějakém černorudém kostýmu. Ten muž nebyl ošklivý, spíše ji odrazovaly jeho přísné rysy.
Co ta její fantasie nedokázala?
Nebo to nebyla halucinace?
Co tu dělal a proč na ni tak zíral, nebylo to právě příjemné.
A co měla znamenat ta divná hůl v jeho ruce?
Vypadal trochu jako terorista, jeho kůže byla bronzová a ta bradka, tmavé oči.
Teď už byla vyloženě nervózní a trochu paranoidní.
Kdo by se sakra nebál?
Chtěla se poohlédnout po nějaké zbrani, ale bála se ho spustit z očí.
„Hej, co děláte na mojí půdě? Tohle je můj dům!“ drze ho okřikla a dodala si odvahy. Přeci jí sem nikdo nebude jen tak lézt jako na nádraží, cítila se pobouřeně.
Opravdu nechtěla, aby někdo cizí viděl, jaký má doma nepořádek a mimo to tu neměl co dělat.
„Mohla bych vás zažalovat za vloupání a napadení! Zavolám policii!“
Muž se zarazil a trochu se zamyslel jako by přemýšlel, co to policie asi znamená. Pak promluvil: „Abych pravdu řekl, hledám určitou kartu. Nemáte u sebe nějakou?“
Cizincův hlas byl hluboký a poutal její pozornost, každá nesmyslná slabika se jí vrývala pod kůži jako malé rampouchy.
Dělá si z ní blázny? To jako fakt? Kartu? Je to blázen!
„Nic vám nedám,“ odsekla Rose bez přemýšlení, „a táhněte, odkud jste přišel.“
Ale najednou si všimla, že je něco špatně. To harampádí, ve kterém se předtím přehrabovala, vypadalo teď úplně jinak. I zdi vypadaly odlišně. Kde byl všechen nábytek? Kde babiččiny věci?
Místo pohupujících se žárovek bez krytu na stropě, zde byly svíčky a jedna orientální lampa, místo dveří na chodbu průchod vzhůru.
Tohle nebyla její půda!
Ale kde tedy…
Když si to Rose uvědomila, pohltil ji mrazivý strach, jako by na ni sáhla ruka smrti a zatím to byla jen ta jeho.
Dotkl se jí. Byla nejspíše tak zaskočena, že se ji snažil přivést zpátky do reality.
Rose vykřikla, vytrhla se mu a ještě do něho prudce vrazila, až klopýtl o pár kroků dozadu.
„Dovoluji si vás upozornit,“ promluvil ten muž vážným tónem někoho, kdo je zvyklý rozkazovat, „že mluvíte s váženým vezírem Agrabah. Když to nepůjde po dobrém, může to jít také po zlém. Zřejmě si nejste vědoma mé moci a...majestátu, ano, majestát je to správné slovo…“ Vezír ji probodával pohledem jako by ji chtěl na místě přimrazit boty ke kamenné podlaze.
Rose těkala očima ze strany na stranu, dezorientovaná s bušícím srdcem. Tváře měla v jednom ohni, zatímco po zádech jí stékal studený pot, s kožichem to nemělo nic společného.
Slovo vezír plavovlásce znělo v hlavě jako neutišitelný gong.
Ihned zaregistrovala jeho opětovný krok vpřed směrem k ní.
„Dost!“ natáhla ruce před sebe v ochranném gestu, „nedotýkejte se mě!“
Muž se zastavil a napřímil do celé své zastrašující výšky, jeho turban ho dělal ještě vyšším.
„Máte nějakou kartu?“ zopakoval netrpělivě znovu svůj požadavek.
„Kartu? Co? Jakou kartu? Co to chce? Mám kartu z Tesca, Orseye, Albertu ale všechno v peněžence,“ a peněženku v kabelce a kabelku na židli ve svém pokoji…
Rose rychle sáhla do kožichu a něco nahmatala.
Rychle to muži podala a jemu se zalesklo v očích.
Sám začal zkoumat bílou kartičku a o ni zcela ztratil zájem.
Rose využila té šance, aby se rozeběhla ke dveřím a pak po schodech nahoru.
Za sebou slyšela jen hlasité rozhořčené: „Ne!“
Ta ozvěna se nesla chodbou a opírala se do jejích zad, čímž ji poháněla kupředu k vytoužené svobodě.
Když se Rose vymotala ze sítě okázalých chodeb se zlatým zdobením, v čemž jí pomohlo vybírat si intuitivně ty vedoucí vzhůru, vyběhla na ulici a ztuhla šokem.
Nebyl mráz, ale čtyřicetistupňové vedro. Žádný sníh, vánice ani led.
V rozžhaveném vzduchu byl cítit písek a pot. Kolem chodili lidé v tak exotickém oblečení, že v takovém by si netroufla jít ani na rande a to si chtěla vzít babičin starodávný kabát.
Rose si svlékla svůj kožich, protože jí začínalo být nesnesitelné horko, a než se stihla vydat dál na útěk, přistoupili k ní dva svalnatí muži ozbrojení šavlemi, kteří zřejmě hlídali ten východ, kudy vyšla.
„Co se vám stalo?“ řekl jeden z nich důrazným, autoritativním tónem, z něhož bylo zřejmé, že ji nemá v úmyslu nechat jen tak odejít.
Rose zbrkle a trochu vyděšeně vyhrkla: „Šla jsem na půdu pro chybějící knoflík a najednou jsem vyběhla ze sklepa, protože ten muž...ten muž po mě chtěl nějakou blbou kartu, ale já žádnou nemám. Já chci domů!“ popsala svoji situaci naprosto přesně.
Strážný se otočil na svého kolegu, ukázal si na ucho a zakroužil prstem, ve tváři majíc poťouchlý výraz. Kolega souhlasně přikývnul.
„Takových je tu hodně zlatíčko,“ zasmáli se a ona zuřila.
Oba otočili svůj pohled zpět na Rose, oděnou v moderním oblečení, a víc už s ní nepromluvili.
********************************************************************************************************************
Jafarova tajná místnost byla tmavá bez oken a s pouhými jedněmi dvěřmi. Člověk by se asi divil, že v ní vůbec něco pořádně mohl vidět a dokonce i číst, podle silných otevřených knih na dřevěném stole postávajícího stranou, který se utápěl pod nažloutlými pergameny a různými věcmi od psacích potřeb, až po lahvičky s neurčitým obsahem.
„To se ti zase povedlo Jafarrre, jak to, že ti každá ženská uteče? To bude asi tvým osobním kouzlem," ozvalo se vyčítavě ze zlatého bidýlka v rohu.
Yago tam přešlapoval ze strany na stranu a koulel svýma očima černýma, "je fuč, a karta taky," papoušek otevíral svůj silný zobák a nebál se říci svému dobrodinci, co si myslí. Co na srdci to na jazyku.
Úctyhodně vysoká postava, na kterou vrhalo světlo svíčky jen matný pohled jako by se bálo přijít blíž, se ještě více napřímila a prudce otočila.
Z čarodějovi zlaté hole vyšlehl paprsek a sežehl zeď těsně za bidýlkem svého opeřeného poskoka, „tvá drzost není na místě Yago. Však ona neuteče daleko," stiskl vezír pevně rty a v dlani zmuchlal bílý papírek který nemohl přečíst, snad jen datum 1936. Jednalo se totiž o vstupenku do varieté, která neměla s jeho kartou nic společného.
Jafar se pohroužil do svých myšlenek o neznámé dívce.
Podle jeho domněnek mělo kouzlo fungovat jinak. Mělo mu přinést kartu, ne osobu. Něco se muselo pokazit.
Ale co? Bude si později muset přečíst znovu celé kouzlo a udělat nějaký logický závěr.
„To pálí!" zavřeštěl Yago, roztáhl křídla a vzlétl do vzduchu, nakonec však přistál na stole, kde začal pochodovat a nakonec si vytrhl několik ohořelých per z ocasu, chytil je a naštvaně ukázal Jafarovi, „to mám z toho, že ti pomáhám, takhle budu zanedlouho oškubanej rovnou na pekáč." Jafar ale lamentování svého papouška nevnímal.
Přemýšlivě si hladil svou pěstěnou černou bradku a díval se na své police s tajnými jedy, které pracně nasbíral od tajuplného Egypta až po orientální Indii ale vlastně nekoukal ani tak na ně, jaho kamsi mimo tento prostor.
Dnes se toho událo opravdu hodně a on teď neměl náladu něco řešit a navíc ho čekala ještě audience u sultána.
Přednostně ale musel přivést tu holku.
Bez jediného slova se na patě otočil a rázně začal stoupat po kamenném schodišti nahoru, až jeho dlouhý plášť rozvířil stávající zatuchlý prach.
„Jafarrre, ty mě vůbec neposloucháš!" krákal Yago a rozletěl se za svým pánem. Kdyby mu včas nesedl na rameno, asi by zůstal ve sklepení dost dlouho, aby tam vyhladověl, naštěstí jeho pán tuto místnost navštěvoval dost často.
„Máme důležitější věci na práci než tvoje věčné stěžování, Yago," promluvil čaroděj svým hlubokým autoritativním hlasem, ze kterého šel strach.
„Já ti to ještě připomenu," neodpustil si důležitě poznamenat ara.
Když se vynořili ze svého temného království ve sklepních útrobách paláce, vyhledal vezír královské stráže.
„Ihned mi přiveďte jednu mladou ženu, před chvílí se pohybovala tady v paláci," zavrčel nevraživě a jeho věrná stráž se raději stáhla o krok dozadu, jakmile na ně upřel své obsidiánové oči černější než ta nejtemnější arabská noc.
Jakmile jim dal přesný popis svého uprchlého vězně, zamířil k příjmacímu sálu.
„Nesnáším audience," neodpustil si Yago, vyplázl znechuceně jazyk a zamával křídlem, když ho nikdo neslyšel, „lidi pořád něco chtějí. Žvaní a žvaní, prosí, klečí. Nebaví mě to."
Pak se na chvíli odmlčel, než se znovu neúnavně rozmluvil: "co budeme s tou holkou dělat Jafarrre? Co když u sebe nic nemá? Je možná hezká ale to je tak všechno, mohli bychom ji prodat, na to, aby shnila ve vězení je jí škoda," zamnul si Yago peří nad svým plánem, jak pro sebe získat víc peněz.
„Hm, to není špatný nápad, přeci jen v té malé hlavičce máš nějaký mozeček Yago," přemýtal Jafar nahlas a sám se v myšlenkách upíral k různým závěrům, jak s ní naloží...
********************************************************************************************************************
Rose se bavila se strážemi paláce oblečených do širokách plátěných kalhot a černých vestiček, přes které byla dobře vidět jejich vypracovaná hruď a svaly na rukou od tvrdého výcviku. Oba měli tmavé vousy a ruce založené na hrudi. Pokyvovali směrem k ní a dělali připitomnělé obličeje.
Rose napadlo dupnout jim na nohu ale pak by na ni asi vytáhli ten neskutečně velký meč u pasu, což se záhy stejně stalo, když se ze dveří vyřítil jiný strážný a jakmile ji uviděl, začal hulákat: "chyťte ji! Nesmí utéct!"
Rose vykulila oči. Sakra.
Teď už šlo do tuhého. Jak tenhle blázinec přežije? Rychle se dala na útěk s celou skupinou palácovích stráží v závěsu.
Nešlo jí to právě dobře, jelikož měla na nohou boty s podpatkem a tak je musela rychle sundat. Bosa utíkala do ulic Agrabah a pod prsty cítila horký písek a vyhýbala se tmavým nevzhledným hromádkám po tamních zvířatech.
Fuj.
Moc dobře to právě nevonělo a navíc v tom starém kabátě, jež si rychle zase navlékla, vypadala pro všechny jako přerostlí sup nebo alespoň koule kožešin.
Neměla čas se rozhlížet po krásách arabského města a běžela jako o život, když však zahýbala za roh jednoho z pískovcových domů, tvrdě vrazila do mohutné hrudi strážného, který ji nadběhl, až spadla tvrdě na zadek do prachu. Kabát se trochu poodkryl a odhalil tmavě modré šaty končící nad koleny a přes to jemný bílý krajkový minikabátek.
To už ji ale zvedly dvoje ruce, zatímco se jí ještě točila hlava.
„Máme ji a teď k sultánovi," zavele ten nejsilnější.
„Počkej Ahmede, neříkal Jafar, že ji máme dovést k němu?" zeptal se jiný.
„No a kde si myslíš, že teď vezír asi je, ty tupá hlavo?"
„Ahá," konečně to strážnému došlo.
Rose se mezi tím vzpamatovala a snažila se vzepřít.
Nic platné. V rukou svírala svoje boty s jejichž podpadky se snažila na muže zákeřně zaútočit ale po několiak ranách, jí bot rychle zbavili a zahodili je.
„Moje boty, vy barbaři!" zavřeštěla Rose, až se na ni obyvatelé Agrabah začali otáčet.
Neustále ze sebe chrlila moderní urážky, kterým chlapy nerozuměli ale oni měli svůj úkol. A neposlechnout vezíra, zvláště takového jako byl Jafar se nikomu nevyplácelo.
Ahmed s Ramulem táhli vzpouzejícího vězně nahoru do paláce jako pytel pšenice.
Rose bylo neskutečné horko, rychle dýchala a nevěděla co dělat, ty opičáci ji odmítali pustit a ona věděla, že jakmile ji zavřou, bude s ní konec.
Špinavé písčité ulice města pomalu vystřídaly zlatem a hedvábím zdobené chodby velkého paláce.
Zanedlouho se před nimi vynořily obrovské třímetrové dvoukřídlé dveře.
Stráže však nečekali až audience skončí a rovnou vpadli dovnitř.
Rose uviděla místnost, která tvořila jakousi kopuli s vysokými sloupy po stranách odkud bylo vidět celé město jako na dlani a dále majestátní trůn vpředu ve tvaru sloní hlavy, jejíž kly tvořily opěrky pro panovníka.
Ti tupci Rose táhli kupředu po zeleném koberci.
Vpředu někdo klečel, možná obchodník nebo úředník, klanící se před svým sultánem a přednášející mu svou žádost, která byla nyní smetena stranou, když ji Ahmed s Ramulem předhodili vedle překvapeně pokukujícího mužíka, kterému málem spadl turban z hlavy.
Rose vykřikla, jak dopadla na svá kolena, naštěstí si je neodřela, protože ji v tom zabránil babičin teplý kabát, pod kterým se cítila jako bábovka, která se pomalu pekla.
Naštvaně polkla a konečně zvedla hlavu.
Kdyby její pohled mohl zabíjet, už by se tu válala mrtvá těla.
Na trůně přímo před ní seděl muž, jež jí připomínal kypré jablko. Měl na sobě světlé oblečení a tvář mu zdobil bílý vous, i on se na ni díval s poněkud stejným úžasem, pak se Rosin pohled pomalu přesunul na tmavou postavu vedle trůnu, která měla na tváři spokojený povýšený úsměv a dívala se na ni z patra.
Dívka ztuhla a přeběhl jí mráz po zádech.
Zase on?
„Co to má znamenat?" promluvil sultán....
1.
Tak, první kapitola mé nové povídky, kterou tvořím jako spoluautor s jednou milou osůbkou, (není zde registrovaná). Pracujeme postupně a pomalu, tak prosím strpení, ale v příběhu nebude nouze o všechno, na co jste v mých povídkách zvyklí, společně s erotikou :-)
Je to vlastně takový přepis Aladdina od Disneyho, vnuklo mi to velký nápad, jelikož jsem četla něco obdobného od americké fanfiction spisovatelky na pohádku Hercules zaměřující se na Háda a dívku ze současnosti.
Rose postupně zamíchá s hodně postavami a zcela změní běh původního děje, tak se těšte. Povídka má být realistická, ne pohádková, bude tam násilí, drama, sex i romantika, a také popis muslimské kultury. Nechte se překvapit :-)
Vezír Jafar a Yago
Rose
Kapitola 2.
Rozhodnutí
2.
„Stráže, požaduji vysvětlení!“ promluvil sultán překvapen takovým vpádem.
„Na vezírův rozkaz jsme zadrželi tuto ženu,“ prohlásil Ahmed a hrdě se nasupil v očekávání pochvaly.
Sultán si dívku v rudém kožichu prohlédl od hlavy k patě. Pod svými vousy vypadal ustaraně.
Rose nevěděla co dělat, tak se rozhodla raději jen poslouchat, aby se zorientovala. Sultán pozvedl obočí.
„Co ta žena provedla?“ otázal se a obchodníka postávajícího stranou, nebral vůbec v potaz.
„Ehm...“ zatvářil se rozpačitě Ahmed, jelikož vlastně nevěděl z čeho je obviněna.
„Ukradla mi cennou vázu. Je to nebezpečná zlodějka,“ vmísil se do rozhovoru Jafar a postoupil dopředu, aby dodal svým slovům důraz.
Rose vykulila oči a na vezíra se zamračila.
„Tak já kradu? A kde asi tu vázu mám? V kalhotách?“ rozhodila rozhněvaně rukama.
Všichni ji ignorovali, vypadalo to, že sultán věří vezírovi, což pro ni nevypadalo nijak dobře. Spíše zatraceně blbě.
„Umí čarovat?“ zeptal se sultán a svou baculatou tvář obrátil ke svému věrnému rádci.
„To ne, pokud vím,“ ujistil ho Jafar.
Jo, kdybych uměla, byl by z tebe topinkovač! Křičela v duchu.
„V tom případě ji zavřete do vězení a hned po audiencích ji osobně vyslechnu!“ rozkázal sultán tak energicky, až přitom nadskočil.
Stráže popadly Rose za ruce a odvlekli ji pryč.
„Ale můj pane...“ promluvil vezír. Pokoušel se o podbízivý vlídný tón, což při jeho strašidelném hlubokém hlase znělo trochu nevěrohodně. Ale snaha se cenní.
„Vaše veličenstvo se nemusí zatěžovat takovou maličkostí. Rád se o to postarám sám...“
„Jó, vezírrr všechno zvlááádne,“ dodal ara na jeho rameni.
Sultán se díval na vzdalující se rudou kouli a zamyšleně podotkl: „všiml sis těch vlasů Jafare? Jako by je políbilo slunce, téměř jako tekuté zlato.“
„Spíše písečná bouře veličenstvo,“ dodal Jafar a sultánův zájem o tu holku, ho nijak netěšil.
„Je na ní něco velmi zvláštního a zajímavého. Vyslechneme ji později. Ty si vezmi na starost ty obyčejné zloděje. Třeba toho mladíka s opicí, který nám neustále utíká. Kde teď vlastně je?“
*******************************************************************************************************************
Zatímco stráže vlekli Rose do vězení, začala uvažovat nad tím, co viděla. Připadalo jí, že ten stařec ve světlých šatech s ní nemá zlé úmysly a že má možná ještě větší moc než ten muž v černé róbě. Přeci jen seděl na trůně jako velké prasátko. Musela ho sice ještě přesvědčit, že nic neukradla, což snad zvládne. V životě neměla nikdy nic zadarmo, všechno si musela vydobýt, tak si teď vydobude i svou svobodu.
Stráže s ní sestoupili kamsi dolů pod palác, kde bylo více tmy než světla. Jediné, co zde bylo kromě prapodivného pyštění, které se ozývalo od země, byly pochodně a mnoho mříží po obou stranách.
Ahmed odemkl velkým klíčem a speciálně pro ni, otevřel těžké dubové dveře a společně s Ramulem vhodili Rose do temné vězeňské cely.
Jediné světlo sem přicházelo malým oknem dost vysoko, aby tam nikdo nedosáhl.
„Au, trochu opatrnosti by neškodilo!“ ozvala se Rose popudlivě. Rychle se snažila vstát ze špinavé země ale jeden ze strážných jí kolem kotníku přicvakl řetěz vedoucí k těžké železné kouli.
Rose to nenechala bez nadávky bohužel, musela kapitulovat a tak si začala oprašovat svůj jediný majetek, který měla na sobě.
Ten písek byl všude! Začala ho nesnášet.
Ahmed na ni ukázal svým prstem a začal se i s Ramulem pochechtávat ale nakonec zabouchl dveře a nechali ji o samotě.
Rose na ně ukázala vztyčený prostředníček, ale to už slyšela jen jejich vzdalující se kroky.
Když si povzdechla, uslyšela kromě svých nádechů ještě jiný.
Myslela si, že tu je sama…nebo ne?
Pootočila se, aby očima prohledala neůtulnou kobku.
„Kdo je tam?“
Celou dobu ji pozoroval mladý muž s obnaženou hrudí tedy, měl na sobě jen tmavou vestu, ale i tak z jeho prsou viděla víc než dost. Na hustých černých vlasech měl připlácnutý červený fez a dolní část těla mu zahalovaly rozevláté kdysi bílé kalhoty plné záplat s rozkrokem kdesi u kolen. Ah, neměl boty, sem asi dávají ty kteří je ztratili. Alespoň to měli společné.
„Ahoj,“ řekl mladý muž s nohou stejně připoutanou jako ona.
Rose si odhrnula z tváře tvé neposlušné vlasy a prohlédla si ho tak dobře, jak to v tom šeru šlo.
Byl docela hezký, ale nebyl to její typ. A stejně, o nějakého zločince by přece nestála...
Chtěla ale zjistit, kde vlastně je, a tak se s ním rozhodla alespoň na oko sblížit. „Zdravím,“ odpověděla nejistě.
„Ty jsi...žena?“ podivil se.
Rose si samu sebe prohlédla a nakonec se štípla do tváře, “jo, vypadám snad jako chlap?“ Rosin skeptismus se na tohle místo opravdu hodil.
„Ne, to ne, já jen, že do vězení ženy nezavírají,“ dodal na vysvětlení cizinec.
Aha, to tu mají asi jinou péči,“ obrátila v duchu oči v sloup, „ale vlastně ani nevím jak to tu chodí, jsem tu poprvé,“ řekla.
„A ty?“
„Já už jsem tu asi posté,“ odpověděl což ji donutilo se usmát.
„Dokonce už vyrobili speciální pouta pro Abua.“
Slabé zakňourání ze stínu odhalilo malou opičku, která tam visela na zdi, pevně upoutána za všechny čtyři ruce. Jinak by se velice lehce prosmýkla mřížemi a přinesla klíče.
„Jsou na míru. Ty peníze, co to stálo, by nám vystačily alespoň na deset let života.“
„Za co tě vlastně zavřeli?“ zeptala se Rose. Nezajímalo jí to, ale chtěla získat jeho důvěru, a tak předstírala zájem.
„Za krádež jídla na trhu. Ale kradu jenom proto, že musím. Jinak se tu totiž neuživím...“ vysvětlil.
Další zkrachovalec, kterému jdou ruce dozadu, pomyslela si ironicky Rose.
„Aha,“ zamumlala Rose.
„Jak ti říkají?“
„Aladdin,“ řekl a jak seděl opírajíc se o kamennou zeď za sebou, přitáhl si nohy k sobě a položil si ruce na kolena.
„A tobě?“
„Rose.“
„To nezní moc arabsky...“ řekl Aladdin, „a taky tak nevypadáš.“
„Jsem z daleka. Vlastně ani nevím, kde jsem a jak jsem se sem dostala,“ odpověděla Rose po pravdě.
„Jsi z Indie, že?“ řekl Aladdin.
„Proč myslíš?“
„Jeden kupec mi nabízel sošku ženy, která měla šest rukou, aby lépe ukojila mužův chtíč. Říkal, že v Indii takové žijí. Co to skrýváš pod tou exotickou róbou? Nemáš tam další čtyři ruce?“ vyzvídal Aladdin jako by si snad přál, aby měla.
Rose nechápavě zakoulela očima. To nebylo proto, aby ukojily chtíč, ty blbče! Ale nahlas mu to neřekla.
„Kdepak nemám, musíš hledat jinde.“
„Ukaž, když neuvidím, neuvěřím ti,“ naléhal zvědavě Aladdin.
Rose pokrčila rameny a vstala, odešla kousek dál od něj, načež si rozepnula kabát. Stejně už to chtěla udělat dávno, protože byla šíleně upocená.
„Tak, kde to vlastně jsem?“ zeptala se, když odhalila svůj bílý kabátek a tmavé šaty po kolena. Odpovědi se už však nedočkala. Aladdin na ni zíral s otevřenými ústy, jako by v životě nespatřil ani náznak ženství. Tohle bylo asi víc než očekával.
Rose napadlo, že by tu ten kabát už raději svlékat neměla. Tedy...alespoň ne před mladými neukojenými muži.
„Tvé oblečení,“ poukázal Aladdin a hltal každý kousek jejího těla, „ty jsi otrokyně?“
„Proč bych měla být?“ podivila se, co je na jejím oblečení tak divného?
V kobce bylo sice šero ale rozhodně si nešlo nevšimnout mladíkova rudého obličeje.
„No…eh…to…nemáš žádné harémové kalhoty a tvoje oblečení spíše více odhaluje než skrývá,“ koktal.
„Jsem prostě odjinud,“ pokrčila rameny a sledovala Aladdinův pohled, který hypnotizoval konec jejích šatů, jako by doufal, že si je sama nadzvedne, aby mohl vidět co je pod nimi.
Díky bohu byl příliš stydliví, než aby to řekl nahlas.
„Nejsem žádná kurtizána, abys věděl,“ ohradila se Rose.
Aladdin ještě více zrudl, asi právě na to myslel. Kurtizána, která utekla svému pánovi a ten ji nechal uvěznit.
„Nezlob se,“ natáhl ruce před sebe a zakroutil rychle hlavou, „nic takového jsem si nemyslel,“ zalhal.
To určitě, pomyslela si ironicky.
Vtom se ozvalo chrastění klíčů v zámku, tak na sebe Rose raději opět nahodila rudou kožešinu, i když tušila, že se v ní asi brzy upeče.
Dovnitř vtrhli Ahmed s Ramulem. Ahmed ji bez jediného slova popadl, Ramul odvázal z řetězu a odnášeli ji pryč.
„Ne!“ zakřičel Aladdin a vrhl se na ně. Ale řetěz se napjal a mladý zloděj se rozplácl obličejem o podlahu asi půl metru od nich.
Ramul se mu zasmál a hlasitě zabouchl dveře.
*******************************************************************************************************************
„Ale tatínku, slíbil jsi mi, že hned po audiencích budeš se mnou v zahradě!“ vyčítala princezna Jasmína velkému sultánovi a dělala na něho psí oči.
„Ach, mé dítě, to bych vážně rád, pochop ale, že mám jako vládce této země mnoho povinností,“ vysvětloval jí trpělivě nešťastný sultán. Měl svoji dceru opravdu rád a mrzelo ho, že se musí věnovat nějaké cizí zlodějce místo ní.
„Hraj si raději s Rajou,“ navrhl.
„To dělám už dva dny a dvě noci,“ vysvětlila princezna tvrdohlavě.
„A jestli to tak půjde dál, stane se ze mě tygr. A když nebudeš plnit sliby, budu také neposlušná!“ prohlásila princezna a výhrůžně dala ruce v bok.
„Dobře, tak můžeš zůstat tady se mnou, než se celá ta záležitost vyřeší a hned pak se ti budu věnovat drahoušku, slibuji,“ dodal spěšně vládce Agrabah sultán.
Princezna si svého otce ještě jednou podezřívavě prohlédla, ale když viděla, že to myslí upřímně, přiběhla k němu a objala ho.
„Ach tati, mám tě tak ráda.“
Jafar stojící jako ctihodný rádce vedle nich obrátil oči v sloup.
Tohle srdceryvné vydírání poslouchal téměř denně a se stejně nudným výsledkem.
V těchto chvílích se opravdu modlil, aby ho nestihl takový osud jako hloupého sultána.
Sám totiž Azzam měl jen jednu dceru, což bylo při velikosti svého početného harému, který ani nenavštěvoval, nezvyklé. Neměl žádného mužského potomka, který by nastoupil na jeho místo a stal se dalším nástupcem v arabské dynastii, jen jednoho rozmazleného spratka, který mu přidělával stále víc starostí.
Mlčky tedy strpěl další z Jasmíniných nepříjemných pohledů na svou osobu a pak lísání do přízně svému otci, pro kterého představovala celý svět.
Nechutné.
Když se konečně otevřely dveře a vešla stráž, v jejímž středu vlekla plavovlasou krásku, pevně stáhl své štíhlé možná až kostnaté prsty kolem zlaté hole jako by to byl její krček. Naštěstí od princezny tahle záležitost bude vyřízena rychle.
Jafar čekal, až přijdou blíž a dívka se na něho podívá. A měl pravdu. Jako první skutečně zvedla hlavu a vzhlédla k němu.
Vezír jí věnoval potměšilý úsměv s lehce přivřenýma očima. Připomínalo to kobru připravenou se jí zakousnout do krku a vpustit jed do těla.
Rose se zamračila, ale její výraz se změnil na maličko útrpný, když si představila, že ji bude soudit právě ten chlap v černém. Pokud ho nechají, bude po ní.
Musela něco vymyslet a to rychle.
Odvrátila tedy pohled k trůnu, kde seděl ten kulatý človíček s vousy jako děda mráz.
A k jejímu překvapení i krásná dívka v modrém oblečení připomínající sluncem rozzářené nebe.
Byla jedním slovem nádherná. A to ani v nejmenším nepřeháněla.
Každý muž, když prošla kolem, musel slintat.
Všichni v sále si ale prohlíželi Rose, na nic nečekala a odvážně se jako první ujala slova, „výsosti, nejsem zlodějka, přísahám!“ vyhrkla na svoji nevinu.
Upírala k sultánovi tak prosebný pohled, že by ji snad i beze slova odpustil nebýt Jafarovi zákeřnosti.
„Opravdu dítě?“ pronesl vezír svým zastrašujícím hlasem, který se však nyní nesl kolem jako sladký včelí med.
Pomalu sestoupil z několika schodů a přišel blíž k Rose.
Nejméně o hlavu a půl ji převyšoval a ona se cítila proti němu malá.
Stráže ustoupili o několik kroků dozadu a nechali ji stát na místě.
Rose po vezírovi šlehla pohledem plným nepřátelství, varovala ho tak, aby se k ní nepřibližoval…
„Ano, to z čeho mě obviňujete, není pravda!“ vyhrkla a zatnula ruce v pěsti.
Jafar měl ale své metody, jak někoho vyvést z míry a vždy věděl, kam přesně zatnout své drápy.
Postava se k ní přiblížila jako půlnoční stín, cítila z něho cosi temného, zvláštního spolu s těžkou kořeněnou arabskou vůní, ze které se jí málem podlomila kolena. Takhle na ni žádný muž ještě nepůsobil, ale ona to ustojí, nenechá se vyvést z míry jeho blízkostí ani se zastrašit jeho slovy.
„Skutečně? Neukradla jsi vázu mému vezírovi? Co jsi tedy pohledávala v paláci?“ zeptal se sultán ze svého trůnu a ona se na něho zaměřila a přestala vnímat tu číhající postavu, která ji pomalu obcházela jako sama smrt a snažila se ji tím znervóznit.
Zatím ještě neukázal čeho je schopný, ale to se měla teprve dozvědět.
„Výsosti…já…“ vydechla a v hlavě měla najednou prázdno.
Co teď sakra vymyslet?
Když řekne svou pravdivou verzi, pošlou ji rovnou do vězení za Aladdinem a nebudou se jí na víc ptát.
„Ona nevííí…“ přisadil si Yago za jejími zády, až sebou trhla a nejraději vy toho ptáka oškubala. Blbej pták.
„Jistě že vím, já…hledala jsem pomoc,“ rozhodila bezradně rukama a vlastně ani nelhala.
Náhle se k ní Jafar zezadu naklonil a jeho hlas Rose slyšela těsně u svého ucha, z čehož jí přeběhl mráz po zádech.
„Pomoc?“ zašeptal a doslova si její nerozhodnost vychutnával, „jakou pomoc by někdo jako ty sháněl,“ jeho rty se roztáhly do ještě většího úšklebku.
Pohrdal jí a v Rose se pěnila krev. Co by se stalo, kdyby mu vrazila facku?
Prudce se otočila, aby mu stanula tváří v tvář, ale svůj neuvážený čin si raději rozmyslela.
Nečekala ale, že bude Jafar tak blízko, bože málem se ho dotkla svými rty! Eh!
Spěšně ustoupila o krok dozadu a Jafarovi zajiskřilo vítězně v očích. Bála se ho a to mu dělalo dobře. Každý se ho bál, byl stejný jako ten neostřejší meč a tak to mělo být, takového vladaře Agrabah potřeboval, ne obtloustlého troubu, který nepozná lež od pravdy.
Rose se nadechla a znovu se obrátila k trůnu a dvěma postavám čekajícím na vysvětlení.
Pokud on může lhát, tak ona taky!
„Cestovala jsem se svou karavanou, mou rodnou zemí je Uhersko, daleko od Osmanské říše na severu. Ale byli jsme přepadeni nedaleko odtud v poušti, vše nám vzaly, koně, zásoby, peníze, jediné co jsem mohla, bylo jít žádat o pomoc a spravedlnost do paláce,“ snažila se hrát přesvědčivě na city, aby její pohádka zněla věrohodně a dokonce popotáhla nosem jako by se chystala brečet.
Mezi tím ji Jafar obešel v kruhu a postavil se zády k trůnu a k Rose čelem.
„O tom pochybuji,“ jeho černé oči se zaměřily do jejích a Rose mu pohled opětovala.
„Myslíte si, že lžu? Podívejte se na mé šaty, nosí zde někdo něco takového?“ zeptala se a rozhalila svůj kožich.
Jasmína byla zvědavá a přišla blíže, aby se mohla podívat.
Rose vytáhla velkou kartu, tohle bylo očividné, nesměla prohrát.
„Já ji věřím, otče,“ pootočila Jasmína svou tvářičku na sultána a přikývla. Poté Rose vzala i za ruku a přejela jí prsty po dlani, jako by se chtěla ujistit, že jsou jemné a nedotkly se těžké práce.
„Ano vypadá jako cizinka,“ zamumlal sultán a přejel si přemýšlivě rukou po tváři.
„Všichni z mé skupiny jsou mrtví a já nemám kam jít, nemám žádné peníze,“ přidala se Rose a ukázala prázdné dlaně, jako dítě, které prosí o sladkost.
„Otče, je tu sama, vidíš? Ta chudinka nemá kam jít a já mám tak málo možností si s někým z venčí promluvit,“ zamrkala prosebně Jasmína.
Rose už cítila vítězství. Bylo nadosah!
„Výsosti to ji chcete opravdu věřit? Té absurdní pohádce? Takových jsem od zlodějů slyšel tisíce,“ bouchl Jafar koncem své hole popuzeně o podlahu, aby si získal pozornost.
„Nebuď slepý, Jafare, jak by se tu asi sama ocitla, pokud nemáš jiné vysvětlení, není důvod, abychom ji nevěřili,“ vložila se do toho princezna i když podle muslimské kultury by vůbec do takové záležitosti zasahovat neměla.
Sultán byl však ke své jediné dceři velice benevolentní.
„Prosííím, otče, může být mojí společnicí, rozeběhla se Jasmína k trůnu a pohladila otce po rameni jako by škemrala.
„V zájmu vašeho bezpečí princezno, si dovoluji poznamenat, že je to velice odvážný čin, neměla byste důvěřovat někomu koho ani neznáte,“ snažil se ji vezír varovat a ještě vše strhnout ve svůj prospěch ale Jasmína byla rozhodnutá.
Chtěla ji za každou cenu.
„Nevypadá jako zlodějka ani vražedkyně, otče, je zoufalá a sama, nemůžeš ji přeci poslat do vězení, vždyť je stejně stará jako já. Nesmíš jí ublížit.“
„Dobrá, dcero, chápu tvou samotu, od chvíle, kdy zemřela má milovaná žena, jsi tak osamělá dítě…“ poplácal ji po ruce a souhlasně přikývl.
„Děkuji, tatínku, mám tě tak moc ráda!“
„Dobře, pojďme nyní do zahrady, slíbil jsem ti to a ty, Jafare, postarej se o to děvče a její pohodlí, jistě se potřebuje umýt, najíst i převléknout po té strašné události,“ odvětil odcházející sultán přes rameno k postávající dvojici...
Tak koukala jsem, že vás docela dost zkouknulo začátek povídky, tak tedy je tedy další díl.
Rose se dostala do vězení a potkala tam někoho, s kým bude ještě legrace. :-)
Aladdin si tam ještě nějakou chvilku pobude, zatímco se budeme věnovat hlavní hrdince z jiného světa.
Rose bojuje, musí vynaložit všechny své zbraně a dovednosti, aby přežila, a nebude to jednoduché. Bude muset lhát, ale zde vidíme, že i lež má své ovoce, kdyby to neudělala, asi by ji čekala smrt. Teď se stala společnicí Jasmíny. Rozmazlené princezny žijící v přepychu.
Zatím je tedy v bezpečí, ale ne na dlouho, což se dozvíte v další kapitole, kde bude mít Rose a Jafar malé vystoupení. Připravte si nervy, on je bude rozhodně potřebovat, jedeme z kopce.
Aladdin
Princezna Jasmína
Kapitola 3.
Jaký luxus
3.
Velký sál naplnilo dusivé prázdno.
Vezír upadl do tichého zamyšlení. Opět se mu nepodařilo domyslet vývoj situace, takže musel upravit a znovu promyslet svůj bezchybný plán, který se už tak bezchybný nejevil.
I přitom ale stihl Rose provrtávat zlověstným pohledem, který ji ale v této chvíli už netrápil tolik jako předtím a za daných okolností mohla být vysmátá.
Svlékla si proto kabát, přehodila si ho přes ruku jako dáma a smutně vzdychla nad svými krásnými šaty, nyní úplně prosáklými potem.
Jakmile se princezna a sultán dostatečně vzdálili, Yago se zakuckal a vyplivl si na křídlo zbytky sušenky.
„Safrrra...jak mám tohle vydrrržet? Jafarrre, nauč konečně sultána, čím se krrrmí Arrra arrrakanga!“
Vezír se nakonec energicky otočil a zamířil ke dveřím, neprozrazujíc nic ze svých emocí.
„Pojďte. Ukážu vám vaši komnatu,“ řekl.
„Umírám žízní! Nemáte něco k pití, prosím?“ dožadovala se Rose s mírným potměšilým úsměvem.
„Taky bych se napil. Po tom pečivu mám strrrašně sucho v krrrku,“ přidal se papoušek a Jafar netrpělivě stiskl rty.
„Po cestě vám dám napít,“ prohlásil vezír a zamířil k obrovským třímetrovým dveřím, kterými sem přišli. Rose ho následovala jako stín.
Na chodbě Jafar zavolal otroka a nechal si přinést karafu nejlepší vody, dvě sklenice a misku. Napil se jako první, po něm smočil zobák v misce Yago a tetelil se blahem, jak na něj Jafar myslí, když se mu ve správnou chvíli připomene.
Rose se voda na pohled nezdála, tak ji jen opatrně zkusila. Chutnala asi jako čtrnáct dnů starý čaj.
„Ble!“ vyplivla doušek na podlahu.
„To že je nejlepší voda?“
„Nechutná vám?“ podivil se Jafar hrozivě.
„Vždyť je hnusná,“ namítla Rose po pravdě. No jo, chemicky upravená nebyla a na takový luxus jako doma si bude muset zvyknout. Mohlo to být horší.
„Ale lepší než sušenky,“ pochvaloval si Yago a zapískal si pár tónů nějaké své melodie.
„V tom případě vás čeká brzká smrt žízní,“ prohlásil pobaveně Jafar jako by si právě to s největší chutí přál, „nebo chcete ochutnat tu, kterou dáváme otrokům?“
Tak tohle si vážně odpustit nemohl a Rose rychle zakroutila hlavou, poté se zahleděla na obsah své sklenice. Voda sice byla nechutná, ale naštěstí ne odporná a blondýnka už měla opravdu hroznou žízeň, tak vypila sklenici a řekla si o další.
Jafar neměl na vybranou, dostal nepříjemný úkol, ale byl trpělivý a trpělivost přináší růže.
Postával vedle v zamyšlení. Sultán občas jednal neuváženě a možná si ho nevědomě spletl s otrokem, jak už se několikrát stalo, na což by vezír háklivý a neskutečně ho to dopalovalo, nedal však na sobě nic znát, na venek stále působil důstojně a nad věcí, jak se očekávalo.
Trpělivě čekal, než se ti dva posilní a tak měl čas dívku chvíli tiše studovat.
Pohled mu padl na její kabát přehozený přes ruku. Když ho měla na sobě, musela pocházet ze země, kde byla velká zima a přesto pod ním na sobě měla až neslušně krátké šaty, které by si ženy nevzaly ani v harému .
Jeho pohled sklouzl na ty dobře tvarované nohy, jež se mu tím pádem odhalily na odiv. Byly jemné a bílé, jako vybroušený diamant. Kůži, kterou by rád laskal nejeden muž a v nevěstincích by se taková kuriozita cenila zlatem.
Rose si všimla Jafarova pohledu a přestala pít, jeho zírání jí právě příjemné nebylo, „co je?“
Jafar taktně zvedl pohled k její tváři a nadzvedl jedno své tmavé obočí. Nebyl zvyklý, aby s ním jednal někdo bez úcty a tak jen lehce stiskl rty k sobě, aby se uklidnil. „Přemýšlím, jak dlouho budeš zdržovat,“ než ale stačila odpovědět, vydal se chodbou, vpřed.
To jeho chování ji vytáčelo!
Rose jen tak tak, stačila položit sklenici na tác a popoběhnout, aby vezírovi stačila.
„Počkejte, zpomalte přeci trochu,“ vyhrkla, jakmile vysokého muže s vlajícím pláštěm dohnala. Ten namyšlenec jí nevěnoval ani pohled. Fajn.
„Měla by ses naučit držet krok,“ procedil skrze zuby a chodbou se ozvalo známé ťukání jeho hole o dlažbu.
„Dej si pozorrr, Jafarrr nemá rád drzééé otrokyně,“ přisadil si Yago důležitě a mávl křídly.
Rose po něm hodila podmračený pohled a odolala ho chytit za ocas a škubnout.
„To sedí od užvaněného papoucha a navíc, nejsem otrok ale host princezny,“ spustila povýšeně.
„Phe, sprrratku,“ zakrákal Yago hádavě ale to už po něm Rose opravdu chmátla, naštěstí si toho včas všiml, vzlétl z Jafarova ramene a odplachtil chodbou pryč.
Rose se potutelně usmála. Zbabělec.
Hned ale svého činu zalitovala, protože mezi ní a vezírem zavládlo tíživé téměř dusivé ticho. Opět.
Jafar ji vedl palácem jako průvodce opájející se svou důležitostí a stejně jako on přemýšlel o ní, ona přemýšlela, co se mu asi odehrává v hlavě a právě proto ho chtěla vyprovokovat jako by ji nestačilo, že v sále musel sklopit uši a přijmout sultánův rozkaz.
„Jak vaše žena může tu ochmířenou obludu snést,“ snažila se zapříst rozhovor.
„Nemám ženu,“ zněla strohá chladná odpověď.
„Hm, to mě vážně nepřekvapuje,“ rýpla si Rose a pokračovala.
„Je tu opravdu horko, to je tu často? Prší tady vůbec někdy? Zima tu asi nebývá že? A sníh?“
„Ne,“ další chabá odpověď tentokrát už jednoslovná. To ji mělo varovat.
Kéž by dala na své instinkty.
Zřetelně viděla, jak se Jafarovy prsty více stáhly kolem jeho hole a to ji donutilo ještě více zkoušet jeho trpělivost.
„No a i v tomhle horku nosíte tolik oblečení? Nepotíte se? A…máte vůbec pod tím hadrem na hlavě nějaké vlasy?“ snažila se o konverzační nevinný tón a uvnitř jí jaksi hřálo zadostiučiněním.
Blondýnce dělalo dobře ho popichovat, ale neznala hranici, před kterou by se měla zastavit, což byla chyba.
Ne, určitě je plešatý, říkala si v duchu. Ušatý a plešatý. Jo, nic víc než naleštěná pleška, od které se odráží slunce, pomyslela si a sama se tomu vnitřně zasmála.
„No stejně…“ nestačila to ani doříct, když se muž prudce zastavil na místě a ona do něho málem vrazila.
Jafar se k ní výhrůžně otočil a Rose měla pocit, že všechno světlo v chodbě se najednou kamsi vytratilo, stejně jako všudypřítomné teplo.
Vezír k ní udělal několik rychlých kroků, až před ním musela ustoupit, jinak by ji asi zadupal do země.
Sakra, kde jsou nějaké stráže, když je člověk potřebuje!
„Dost!“ zasyčel, až se jí naježily všechny chloupky na krku.
Nevypadal právě nadšeně.
Ajaj asi to trochu přehnala. No ale co, ten bastard si to zasloužil.
„Je mi líto, že si nerad povídáte, jestli to na vás bylo trochu moc, ale jsem odmalička moc zvědavá,“ pokrčila prostě rameny, „a…“ jak ustupovala, narazila do zdi a doslova se na ní zády přimáčkla jako by se chtěla do těch ozdobných rýh a mozaiky vsáknout.
„Tvůj jazyk je jako jedovatý had holčičko, ale i ten se dá o svůj jed připravit, možná jsi princeznin host ale o zbičování nikdo nic neříkal,“ přiblížil se k ní a stál tak blízko, že se bála i nadechnout, aby se ho náhodou nedotkla, „nevíš co je to úcta a pokora.“
„To byste si nedovolil,“ vydechla, ale jistá si tím moc nebyla, zvláště, když se tvářil tak nepřístupně.
„Nebyl bych si tebou tak jistý,“ jeho pevně stisknuté rty se z tvrdé přímky, pomalu zakulatily ve zlý úsměv. Takový, který ji nenechával na pochybách, že by to skutečně udělal.
Zachvěla se při tom pomyšlení.
Rose věděla, že má raději mlčet, ale ona nebyla ten typ, který jen provinile přikyvoval.
Ne, pozvedla tvář, umíněně našpulila ústa a zadívala se mu přímo do očí.
Byly tmavé, děsivé a čišela z nich moc, moc jakou mu snad i trochu záviděla.
Nebyly v nich žádná malá světýlka, ve kterých by zahlédla slitování, a to ji děsilo i přitahovalo zároveň.
Měla strach. Ale jakmile mu ukáže pokoru, bude to ještě horší a on po ni bude šlapat.
„Možná byste to opravdu udělal, ale stále mi dlužíte vysvětlení. Dostal jste mě sem, tak mě tedy koukejte hned vrátit a já nebudu dělat žádné problémy, ano?“ zabodla mu svůj ukazováček do hrudi a Jafar přivřel své mandlové černé oči, což ho dělalo ještě děsivějším jako by už tak jeho široká ramena nestínila světlu a neutápěla jeho ďábelskou tvář ve stínech.
„Myslíš si, že je to tak snadné? Že magie je jen nějaký levný kouzelnický trik?“ urazil se a z jeho výstražného hlubokého hlasu jí vstávaly vlasy na hlavě.
Pohoršeně si odfrknul.
„A co když je? Dostal jste mě sem, tak mě můžete i vrátit,“ trvala na svém Rose a vdechovala vezírovu silnou arabskou vůni, jež ji s jeho blízkostí obklopovala jako nějaký magický opar.
Svůj prst tiskla vezírovi znatelně do hrudi jako by mu tam chtěla svůj otisk vypálit a on ji bleskově chytil za zápěstí a odtáhl. Nejspíše nesnesl, aby se ho dotýkala.
„To není tak jednoduché, ale mohl bych udělat prospěšnou výjimku,“ připustil a zamyslel se.
To jak přivřel oči, ji nijak neuklidnilo.
Rose nejistě sledovala, jak se jeho rysy pomalu mění ze zamračení na něco, co připomínalo vychytralou kočku, která se mlsně olizuje nad chycenou myší.
„Co tím myslíte?“ vydechla a pokusila se mu svou ruku vytrhnout. Marně, svíral ji příliš pevně, musel cítit, jak jí pod zápěstím tluče srdce.
„Obchod. Vrátím tě zpátky pod jednou podmínkou, pomůžeš mi najít to, co chci.“
Jeho stisk, byl téměř nesnesitelný.
Rose cítila, jak ji žene do kouta, dával jí dvě možnosti a přitom měla jen jednu. Podvodník.
„To jako vážně? Vy jste mě sem dostal a ještě si kladete podmínky? To je vydírání,“
prudce sebou cukla, až mu ruku vytrhla, jinak by měla snad rozdrcené zápěstí.
Kde se v té jeho vyzáblé ruce vzalo tolik síly?
Rose pohlédla na své zápěstí, zda na něm nemá náhodou jeho otisky prstů a třela si pohmožděné místo rukou, aby rozproudila krev, ale to neměla dělat. Jafarovy prsty si totiž našly její bradu.
Chytil ji mezi palec a ukazováček a zcela bez dovolení jí lehce pozvedl vzhůru, aby se mu podívala do tváře.
Bylo to dominantní gesto a ona jen zmateně vydechla a kousla se do rtu.
Ten dotek donutil Rose se začervenat.
„Je mi úplně jedno co si myslíš,“ zasyčel jako had, „na rozmyšlení máš jeden den,“ temně artikuloval svá slova a pak dívku náhle pustil a ustoupil.
Rose se konečně mohla volně nadechnout, uvědomila si totiž, že celou dobu zadržovala dech.
Jafar však na nic nečekal, otočil se, až mu kolem nohou zavířil plášť a vydal se ve svém předchozím směru a pokud ho nechtěla Rose ztratit, musela si pospíšit.
Dále už šli jen mlčky, každý pohroužen ve svém světě…
********************************************************************************************************************
Jafar dovedl Rose do prostorné, bohatě zdobené ložnice.
„Toto je nyní tvoje komnata,“ řekl ve spěchu vezír a zcela zapomněl na zdvořilosti, asi mu za tu námahu nestála. Tak moc jí pohrdal a neváhal jí to dát najevo.
Černý stín vešel dovnitř a zatáhl za jakousi stuhu zakončenou žlutým huňatým chocholem, která visela vedle rozměrného dvoulůžka se saténovými bílými prostěradly.
Kdesi v dálce se rozezněl zvon.
„Když budeš něco potřebovat, zatáhni za tohle. Přijde někdo z našich otroků,“ vysvětlil Jafar a jeho hlas už postrádal cokoliv příjemného.
Rose odložila kabát na židli a fascinovaně se rozhlížela po vybavení pokoje.
Na skříňkách tu stály zdobené vázy, na zdi visel tkaný nástěnný koberec se složitým mozaikovým ornamentem, dále se ze stropu snášely nařasené bílé závěsy a za postelí se skrýval průchod na balkón.
Jen co obletěla pohledem místnost, vstoupil štíhlý snědý muž v příjemně zelené róbě a s turbanem na hlavě. Rose na něm překvapilo, že měl tvář takřka chlapeckou, bez náznaku vousů, ačkoliv jeho kůže jinak svědčila spíše o středním věku.
„Přejete si, vážený pane?“ vyřkl hlasem tak vysokým jako by byl ženský, ale mohutným jako mužský.
Rose při svých znalostech snadno vytušila, že je eunuch, jeden z otroků-mužů, který byl jako malý kastrován, aby mohl být oddaný jen sultánovi a patřit k jeho nejspolehlivějším důvěrníkům. Pro otrokovy rodiče to byla obrovská čest a jeho se na to stejně nikdo neptal.
„Tato žena je od této chvíle hostem princezny,“ řekl Jafar.
Rose se zamračila. Tahle žena? Tak pro něho jsem jen „tahle žena?“ děkuji pěkně.
„Jednejte s ní s úctou a poskytněte jí tu nejvyšší pohostinnost paláce,“ stihl ještě dodat vezír.
„Jmenuju se Rose!“ zdůraznila, ale Jafar se na ni ani neotočil. Věnoval jí asi tolik pozornosti jako před chvílí svému papouškovi. Na druhou stranu byla alespoň ráda, že ji nenazval třeba „tato zlodějka.“
Vzhledem k tomu, že to nebylo tak dávno, kdy uvažoval o jejím zbičování, svědčilo označení: „tahle žena,“ přece jen o jistém pokroku.
„Vaše přání je mi rozkazem,“ prohlásil eunuch uctivě.
„Když mě teď omluvíte, mám ještě práci,“ pronesl neurvale Jafar a odkráčel na chodbu jako vznešený sup.
„Velectěná paní Rose, dovolte mi vás uvítat v paláci,“ řekl eunuch zdvořile a uklonil se, až ji málem uvedl do rozpaků. Potěšilo ji, že hned zaregistroval její jméno.
„Takže vy mi teď budete sloužit?“ zeptala se Rose.
„Bude mi velikou ctí,“ řekl eunuch svým sladce vysokým hlasem.
„Potřebovala bych nové šaty. Šlo by to?“ řekla.
„Jistě, hned vám nějaké seženu.“
„A pak...chtěla bych se trochu opláchnout. Kde tu máte toaletu a bidet?“ zeptala se zcela nevinně Rose.
Eunuch se zatvářil rozpačitě.
„Nevím, zda tu něco takového máme, ale určitě seženu. Jak to vypadá?“
Teď se zase rozpačitě tvářila Rose. Nakonec pomohlo, když mu vysvětlila, že si vlastně potřebuje odskočit a to nutně.
Eunuch ji dovedl na nedaleký turecký záchod.
Byla to malá komůrka s bílými stěnami a černo-měděnou podlahou, z níž uprostřed vystupovalo cosi, co připomínalo horní třetinu kovové vázy zapuštěné do země. Kousek vedle stál dřevěný kbelík s vodou.
To myslíte vážně?! MŮJ BOŽE!
„Do téhle díry močíte?“ zděsila se Rose.
„Proboha to ne,“ uklidňoval ji eunuch.
„Tohle je luxusní toaleta pro sultána, princeznu, jejich hosty, vysoce postavené úředníky a podobně. Mnohem lepší, než jaký máme my otroci. Ujišťuji vás, že tady neběhají žádné krysy!“
Rose to příliš neuklidnilo, jen vykulila oči a dál mlčela, ale smířila se s tím, že asi nemá na výběr. Nechtěla čekat tisíc let, než jí otrok sežene bidet.
„A vysvětlil byste mi, jak se to používá?“
Další trapná chvíle.
„Ovšem,“ řekl eunuch a začal si svlékat róbu.
„Ehm, nemusíte si to sundávat, stačí, když mi to jen vysvětlíte!“ vyhrkla stydlivě Rose.
„Dobře,“ řekl eunuch. Kleknul si nad díru do dřepu a vysvětlil Rose, co a jak. Zmínil se i o možnosti opláchnout si rozkrok vodou z kbelíku, která ale Rose příliš nelákala.
Takový luxus nepotřebovala.
„Určitě jste unavená po daleké cestě. Mohu vám připravit teplou lázeň, pokud budete chtít,“ nabídl jí eunuch.
„Ano, to by bylo skvělé. A ty nové šaty mi nechte tam, abych si je mohla vzít, až budu vykoupaná.“
„Jistě. Mohu nyní odejít ohřát vodu, prosím?“ dotázal se uctivě eunuch.
„Ještě jednu věc,“ řekla Rose.
„Prozradil byste mi, jak vám říkají?“
„Moje jméno je Bark,“ odpověděl.
„Děkuji, Barku, můžeš mi jít připravit lázeň,“ řekla Rose a Bark odešel.
Zatímco eunuch ohříval vodu, Rose si vyzkoušela podle jeho vysvětlení místní záchod. Docela to šlo, jen jí chyběl osvěžovač vzduchu. A studená, zakalená voda prostě nemůže nahradit dvouvrstvý toaletní papír s motivem jahůdek...
Rose chvíli počkala ve své komnatě. Přemýšlela, proč ji vezír zavedl do pokoje s dvoulůžkem. Byl to snad nějaký skrytý záměr, nebo tu prostě jiné pokoje nemají? Nebo jsou obsazeny jinými hosty...
Vrtalo jí to hlavou.
Nakonec přišel Bark a sdělil jí, že její lázeň je připravena. Zavedl dívku do místnosti s bazénem. Nabídl, že jí pomůže se svlékáním a třeba i vydrhne záda. Přestože to říkal bez jakéhokoliv náznaku chtíče, Rose se styděla takovou nabídku přijmout. Byla v tom jistě i dávka přirozené xenofobie.
Vysvětlila, že tam, odkud pochází, se ženy myjí samy a ona je tak zvyklá a Bark to bez zaváhání přijal a nechal ji o samotě. Zanechal tam však příruční zvonek pro případ, že by ho přece jen potřebovala přivolat.
Rose si konečně svlékla kabátek i zpocené šaty a nakonec i kalhotky a podprsenku. Ponořila se do příjemně teplé vody a snažila se nemyslet na ty miliardy bakterií v ní, které právě hledaly nějakou příležitost, jak se jí dostat do těla.
Jestli dostane nějakou střevní virózu, s tím záchodem se bude muset skamarádit.
Co jí ale zbývalo?
Uvolnila se, rozvalila a přemýšlela, jak asi vypadá Barkova genitální oblast.
Dráždila ji jeho sexuální nedostupnost v kombinaci s naprostou podřízeností. Čistě teoreticky, ovšem. Probudila se v ní zvědavost malé holky, která si chce hrát „na doktora.“
Uřízli mu úplně všechno, nebo mu tam nějaký kousek nechali? A navíc byla vůči němu v takovém postavení, že kdyby mu řekla, aby se svlékl, on by to nepochybně udělal.
Ne, byla příliš stydlivá, aby mu to přikázala, přeci jen to už bylo opravdu moc a o další překvapení dnes nemá náladu.
Raději si užívala krásně horké vody v hlubokém bazénku. Možná nevrátit se domů a žít tady v takovém přepychu by nebylo špatné zauvažovala, když jí pára stoupala do tváří. Pak si za to vynadala.
Ona sem přeci nepatří! Co by tu tak dělala?
Vždyť tu jsou sto let za opicema.
Když později vylezla z bazénu, usušila se jemným hedvábným ručníkem a oblékla do připravených čerstvých šatů určených asi ke spánku.
Šla si lehnout na dvojlůžko ve své komnatě. Byla unavená po tom všem, co teď prožila, takže nevnímala zvuky cikád a nočního města za hradbami a usnula spánkem spravedlivých.
Třetí dodělaná kapitola, jste zvědavi na další?
To, co se dnes stalo mezi Rose a Jafarem na chodbě, je jen špička ledovce. Ostatně naše hrdinka je příliš temperamentní od muslimských slepiček, a to ještě nevíte, co bude dělat, až jí budou nutit venku nosit tu arabskou hrůzu na obličeji, kdy vám jsou vidět jen oči.
Jafar má rád věci pod kontrolou. Jak se ale Rose rozhodne s jeho nabídkou? Přijme ji, nebo se pokusí do svého světa dostat nějak sama? Co myslíte?
Tou poslední věcí, kterou dnes zmíním, je turecký záchod, což věrně popsala má spoluautorka. Já jsem totiž nikdy nic tak potupného nezkoušela a nevím jak vy, ale já bych tu naši zlatou mísu nevyměnila za nic na světě a tím myslím i toaletní papír. :-)
Člověk má romantické představy o tom, že se dostane do jiného světa a jiné doby, ale mnoho věcí nedomyslí a nic není na druhou stranu tak krásné, jak se zdá.
Otrok Bark
Sultán Azzam
Kapitola 4.
Skarabeus
4.
Velkými okny prostorné komnaty nakukoval bílý měsíc a vrhal na podlahu své mdlé světlo.
Yago se právě rozvalovat v Jafarově pokoji na hromadě měkkých polštářů jako by byl sám maháradžou místo sultána. Ještě by se mu líbilo, aby se předním všichni klaněli a pak by byl obrázek dokonalý.
Jako papoušek velkého vezíra měl sám také nějaké to privilegium a hojně ho využíval.
Ara se svalil požitkářsky do měkké zlatou nití obšité tkaniny svého nového pelíšku a své krátké nožičky s drápky obrátil ke stropu.
Tohle bylo to nejlepší, co ho za celý den potkalo.
Konečně odpočinek.
Zasloužená pauzička potom co na něho Jafar řval, bezdůvodně nadával jako by snad on mohl za to, že se kouzlo nepovedlo a vyplivlo jim tu drzou holku, která se dopustila toho největšího zločinu, že se vetřela se do přízně princezny jako úhoř.
Ale sáhnout na jeho peří? Na jeho barevnou chloubu!
Za to by jí usekl ruce, hezky prstík po prstíku.
„Jááá ti ještě ukážu, že na velkééého Yaga se nesahá,“ zamumlal si pro sebe. Ale to, že sám zbaběle uletěl, už raději nezveličoval.
„Já jsem hostem princezny,“ napodobil výsměšně její hlas a arogantně mávl křídlem.
„Za to ti dám do vody opium a pak uvidíme, kdo se bude bavit víc,“ začal se škodolibě smát nad svými záludnými plány.
On si totiž na svém nádherném peří více než zakládal. Kdyby byl člověk, jeho šaty by obdivoval celý palác. Patřily by k těm nejdražším a nejpestřejším.
Každý den je čechral, poléval vodou, aby se pírka leskla a rovnal je zobákem. Byl na ně více než pyšný, vlastně to bylo jediné, co měl.
Nikdo mu je nebude rvát!
Jak se tak opřel do polštáře, Yagovy myšlenky zabloudily do nepříliš hezké minulosti, něž se jeho maličkost dostala k Jafarovi.
Už to bylo skoro sedm let, kdy se setkal s vysokým ambiciózním mužem jménem Jeff.
Tehdy coby obyčejný papoušek patřil brunátnému barbarskému otrokáři z východu. Celý den musel sedět na bidýlku a čuchat aromatické opium v nevěstinci.
Nožku měl přivázanou za malý železný kroužek k řetězu, aby neuletěl ale ani to sadistickému muži nestačilo a tak mu zkrátil i křídla!
Do teď si pamatoval, jak dlouho trvalo, než mu dorostla.
Pro Yaga to byla ta největší potupa, nejen, že neměl svobodu, ale odebral mu to, co bylo pro každého opeřence to nejcennější, bolelo a rozhodně to nebyla jeho pýcha.
Byly to pro aru smutné vzpomínky ale na druhou stranu začátek nového plnohodnotného života.
Tehdy byl vezírův cizokrajný papoušek pouhým tupým zvířetem, které umělo jen pár slov, dokud se na tržišti v Agrabah neobjevil on.
Mladík se s otrokářem vsadil a lstí Yaga vyhrál v hodu v kostky. Nebylo to příliš čestné ale ani otrokář nehrál podle pravidel a než se nadál, Jeff měl plný počet teček na obou kostkách.
Ara se mu líbil, nebyl podobný žádnému orientálnímu ptactvu, které kdy viděl a to bylo Yagovo štěstí. Jeff měl vždy vybraný vkus a líbily se mu jedinečné věci pro svou nedostupnost.
Papoušek však ani v nejmenším netušil, u koho skončil a už vůbec by si nepomyslel, že šikovné ruce temného čaroděje z něho udělají vlastní osobnost, za kterou mu vděčil vším, co měl, tedy svou oddaností.
Yago si raději nikdy nechtěl domýšlet co by se stalo, kdyby si svůj dar vzal zpátky.
Za to, že mu sundal okovy, mu slíbil svou loajalitu, kterou nikdy neporušil, proto mezi nimi bylo zvláštní pouto.
Yago se vrátil ze vzpomínek zpátky do přítomnosti večera. Vždy si pokládal otázku, proč to Jafar udělal. Proč právě jemu dal takový dar. Tato otázka mohla mít mnoho odpovědí, mohl za to obdiv nad Arou a jeho barvami, to že nikdo jiný takové zvíře nevlastnil, či prostě měl vezír jen rád hezké věci. Ale po letech, která spolu strávili, se stali něčím víc než pánem a služebníkem.
Nebylo to přátelství, i když jeden druhému se občas svěřoval se svými nápady, kuly pikle, nebo se navzájem radili, ne bylo to spíše prospěchářství.
Jeden těžil z rad toho druhého a naopak. Jiný pohled na tutéž věc. Dvě strany mince a přitom každá jiná. Jafar díky Yagovi viděl trhliny ve svých plánech, nedostatky v myšlení ale také jakousi jistotu.
Naopak ara využíval luxusu a ochrany, kterou mu Jafar mohl poskytnout a naopak Yago mu donášel, co se v paláci, či městě dozvěděl.
To papouška a jeho bystrou mysl vrátilo zpátky k oné otázce.
Usoudil však, že jediným důvodem, proč mu daroval vlastní úsudek, byla osamělost.
Ano, Jafar byl zaneprázdněný muž, který se nikomu, kromě něho nesvěřoval a nikomu nevěřil. Jeho samotářská ctižádostivá povaha byla až děsivá.
Ani Yago nevěděl nic o jeho záhadné minulosti.
Přesto si vybral právě jeho jako by to byla ruka osudu, která vedla jeho kroky. Ara se nafoukl svou důležitostí.
Pestrobarevný papoušek, na jehož těle převládala krásně červená barva, se líně převalil, aby si mohl zobnout sladké kuličky oroseného vína z velkého zlatého podnosu.
Téměř labužnicky si ji přitáhl svým tvrdým zobákem, kterým by mohl přeštípnout i silnější kost a růžovým jazýčkem si ji přitáhl do papulky.
Vychutnával si čerstvé ovoce, když se rozletěly dveře a dovnitř vpadl vezír jako hrozivý démon pouště.
Yagovi zaskočil hrozen v krku a celá hora polštářů, na které ležel, se zřítila k zemi jako jeho sen o příjemném nerušeném večeru plného odpočinku.
Vezír neřekl ani slovo a přehnal se přímo ke zdi, kde stisknutím toho správného výstupku otevřel stěnu své tajné místnosti v podzemí.
„Safrááá Jafarééé děsíš mě k smrti!“ hrabal se zpod polštářů naštvaný ara a vyplivl hrozen vína na podlahu, to už ale viděl jen mihnout se plášť v otvoru ve zdi.
Raději si pospíšil za svým pánem.
Yago se vznesl a proletěl do dlouhé chodby, jejíž schody vedly kamsi dolů.
Moc světla tam nebylo, až úplně dole, rozevřenými mahagonovými dveřmi svítilo mdlé žluté světlo.
Yago vlétl do kamenné místnosti a usadil se na své bidýlko v rohu a zakoulel očima.
„Co v té knize hledáááš?“ zeptal se zvědavě.
Jafar stál u svého pracovního stolu a lehce se skláněl nad tlustou starou knihou plnou rad, rituálů a té nejčernější magie. Jednou rukou se opíral o desku stolu a druhou listoval stránkami, ze kterých se vznášel nepříjemný prach a zatuchlina jako by byla předtím pohřbená v hrobce nějakého mrtvého faraona.
Jafarova zlatá hůl ve tvaru kobry stála vzpřímeně vedle něho jako by ji stále držel.
„Zmlkni Yago a nech mě se soustředit,“ vezír varovně zavrčel na půl úst a vypadal opravdu zaujatě. Jeho černé oči skákaly ze slova na odstavce, z obrázku na názvy kapitol.
„No skvělééé zase máš špatnou nááákladu. Hááádej, že vím proč?“ povykoval Yago a znovu vzlétl, tentokrát si však za bidýlko vybral přímo čarodějovu kouzelnou hůl, aby mohl nahlížet zvědavě muži přes rameno.
Jafar po chvíli vztekle zavrčel a prsty své pravé ruky zaryl do dřeva jako by tak dokázal uzemnit svou frustraci z toho, co našel.
Nic.
„To je ta blbost, o kterou ses pokoušel?“ zazněl tichem Yagův vysoký hlásek směrem k dvojstránce s arabskými písmeny.
Jafar se ještě více nad knihou sklonil, div se jeho pero na turbanu nesežehlo o plamen svíce v kalíšku před ním.
„Kouzlo bylo správné,“ nadechl se a stále přemýšlel o špatném výsledku.
„Pheee, tak proč jsme dostali tu nesnesitelnou holku?“ odfrkl si ara, „co teď s ní budeme dělat? Bude jen na obtíž a plést se do našich věcí.“
Yago měl i neměl pravdu.
Jafar se zamyslel a napřímil se do své celé hrozivé výšky, aby si mohl prsty protřít spánky krouživým pohybem.
Teď už nemohl dělat nic, neměl si tu šanci nechat vyrvat z rukou. Ta holka byla teď pod sultánovou ochranou. Kdyby se jí zbavil, vyvolalo by to zbytečné pátrání a otázky, to nebylo jako zbavit se nějakého bezcenného otroka, který věděl příliš mnoho.
Navíc z ní měl zvláštní pocit v žaludku, jako by mu tam byť jen pouhá myšlenka vypálila díru. Pocit, který už dlouho neměl, protože znamenal potíže, které nemohl potřebovat. Ženy vždy znamenaly komplikace. Samotná jejich osobnost byla chaotická a velice složitá jako sama magie a porozumět jim? Ztráta času.
Navíc ta bojovnost v jejích očích byla jako písečná bouře, která se zdejšími mírnými dívkami, jež klopily pohled k zemi, nedala srovnat.
Ta bouře se vždy náhle objevila a vzala svou ničivou silou všechno sebou, musel si dát pozor, aby nebyl příliš blízko a nedal se strhnout jejím klamem. Její lži byly výmluvné a téměř tak dobré jako jeho.
Takovou konkurenci nemohl akceptovat.
Žádný vetřelec mu nebude narušovat plány a klidný spánek.
Už teď Jafar věděl, že to nebude lehké a ona znamenala mnoho nepříjemných otázek, proto ji bude muset tvarovat podle toho, co chtěl on sám, směřovat ji směrem, kterým chtěl a Aláh mu pomoz, aby měl dost trpělivosti.
Ale on dobře věděl, jak docílit toho, aby lidé dělali, co chtěl a ona nebude výjimkou, o to se postará, po dobrém nebo po zlém.
Světlo, které ozařovalo jeho bronzovou tvář, lehce pohaslo a to vykouzlilo na jeho tváři chladný děsivý úsměv.
„Proč ses jí nezbavil v té chodbě? Měl jsi možnost Jafarééé,“ ptal se ho Yago a neustálé cvakání jeho zobáku bylo pro vezíra v tu chvíli víc než dost. Někdy vážně téměř litoval, že mu dal takový dar, ze kterého ho občas bolela hlava.
„Magie Yago ji sem přivedla z nějakého dobrého důvodu, není to sice karta, kterou jsme očekávali, ale mohla by být vodítkem k jejich získání, a pak také k rubínové lampě,“ promluvil vezír stále zahleděný do své knihy jako by se ze zažloutlých stránek snažil získat potřebné odpovědi.
„Jo tááák, teď budu ještě muset poslouchat ji? Klanět se k zemi, poskakovat jak píííská? To ti tedy děkuju!“ odfrknul si uraženě papoušek a uraženě zatnul své drápky do zlaté hlavy kobry, na které seděl.
„Nebudeš můj opeřený příteli, nebudeš. Jen jsem jí dal možnost volby, buď ji přijme a pomůže nám nebo jsou i jiné možnosti, jak někoho přinutit.“
V čarodějově hlase zazníval domýšlivý tón prosycený ironií a čímsi zlým. Ano bylo mnoho cest, jak se dostat k vytouženému cíly a ta neznámá dívka byla jen kapkou v moři.
Yago několikrát zamrkal a načepýřil se. Na Jafara bylo spoleh, raději jednal v rukavičkách, ale nebál se umazat si i ruce sám, to se mu líbilo.
„To není špatný nááápad, mám ji sledovat?“ zeptal se v naději nad nějakou škodolibou lumpárnou.
Jafar se k němu prudce otočil a chytil ho pod krkem.
„Ne! To nebude potřeba Yago, pro tebe mám dnes jiný úkol. Rose necháme jejímu rozhodnutí, ať si myslí, že její volba bude dobrovolná, Nebudeš se do ničeho vměšovat. Rozumíš? Teď zaletíš na okraj města k jižní hradbě, ty víš kam a tohle doneseš našemu společnému příteli Shalimarovi,“ povolil svůj stisk, a jak odtahoval ruku, pohladil aru zezadu jemně po krku, až se papoušek otřásl.
Jafarovy způsoby a změny nálad byly něco, nad čím by si nejraději odplivl, ale byl to jeho živitel.
Ten dotek byl neosobní, jako když se o vás otře jedovatý had a běda zda neposlechnete. Ve vzduchu se vznášela výhrůžka.
Yago zakašlal, tohle vážně nesnášel a hodil po svém pánovi vražedný pohled, ale nedovolil si odmítnout.
„Dalššší práce, ten den snad nikdy neskončííí,“ blblal.
Vzal do svých drápů malé psaní a za šustění svých křídel odletěl z místnosti, mumlajíc něco o tom, že příště si bude drby shánět sám…
*******************************************************************************************************************
Když vezírův pomocník zmizel a v jeho starověké laboratoři zavládl klid, vrátil se sám ke stolu, který minul a postavil se k poličce, ze které vyňal malou obdélníkovou skříňku. Byla zcela obyčejná, ale to co bylo uvnitř, už tak všední nebylo.
Svými dokonalými prsty ji celou objal jako by se jednalo o ten největší poklad a pak oběma palci odklopil víko.
Uvnitř na malém semišovém lůžku ležela polovina čehosi, co kdysi bývalo přívěškem ve tvaru skarabea, bájného brouka, kterého se Egypťané obávali, jelikož požíral lidské maso.
Jafar usoudil, že byl zhotoven z lesklého zeleného nefritu, jež se ve světle svíce krásně leskl.
Jakmile skříňku otevřel, kámen vydal jemnou zelenou záři jako by se tak snažil přivolat svou druhou polovinu, kterou teď Jafar urputně hledal a zpráva, kterou Yago přinese od překupníka, buď bude slavit úspěch, nebo zmar.
Pomalu zase skříňku zavřel a záře pohasla ukryta uvnitř, čekající na své využití.
Vezír vrátil věc na své místo a jeho myšlenky se znovu stočily k té drzé holce jako by ona držela jeho mysl ve svých dlaních.
Proč ho ale její přítomnost tak dráždila? Věděla snad něco co on ne?
Zatajovala něco? Nemyslel si. Možná byl jen zvědavý, přeci jen pochází ze zcela jiné doby.
To on i za cenu zničení sama sebe podstoupil kouzlo, aby ohnul čas i prostor a co dostal?
Čaroděj zatnul ruce v pěsti a nadechl se dlouze nosem.
Rozrušení, které bublalo v jeho těle jako nepovedený elixír, mu nedalo odpočinku.
Její vůně se ho stále držela jako by byla tady s ním. Musel se jí nějak zbavit a jediný způsob, jak mohl tento večer na vše zapomenout, bylo dobré jídlo, víno a společnost žen.
To příjemné vnuknutí mu vytanulo na mysli jako ten nejlepší nápad a lék na jeho starosti.
Jafar udělal pár kroků, cestou ke dveřím popadl svou zlatou hůl a vyrazil po schodech nahoru ke svému harému...
*************************************************************************************************************************
Když se Rose ráno probudila, její první myšlenka byla, že to všechno s vezírem, eunuchem a tureckým záchodem byl jen děsný sen. Když však otevřela oči, její naděje vyprchala. Spatřila nad sebou vysoký klenutý strop, ucítila čerstvý hřejivý pouštní vzduch a i zbytek její komnaty vypadal tak, jako když včera ulehla.
Zprvu si nad tím zjištěním rozčarovaně vzdychla. Tohle nebyl dům babičky Beáty.
To je zas ta noční můra!
Jakmile Rose vstala, uvědomila si, že včera ani pořádně nevečeřela. Měla hlad obřích rozměrů.
Zatáhla za stuhu s chocholem a vychutnala si vzdálený zvuk zvonku.
Vstoupil Bark.
„Překrásné jitro, velectěná paní Rose,“ uvítal ji do nového dne.
„Hezký den i tobě, Barku,“ řekla rozespale Rose.
„Myslíš, že bys mi zařídil něco k jídlu?“
„Už jsem vám připravil snídani, hned vám ji donesu,“ řekl Bark.
„Děkuji. Co bych si bez tebe počala...“ řekla plavovláska mile a otrok odešel. To ano, rozmazlovat hosty tu umí, pomyslela si Rose.
Bark přinesl stříbrný podnos, na kterém ležel libanonský chléb potřený jakousi neznámou pomazánkou, dva pomeranče, banán, další ovoce, miska s vodou, číše s mrkvovým džusem, vidlička a nůž. Položil ho na lůžko vedle Rose a vysvětlil jí, že voda je na opláchnutí rukou, zatímco mrkvový džus je k pití. Nožem se krájí a drží se v pravé ruce, zatímco vidličkou se nabodává a drží se v levé.
Rose Barkovi dovolila odejít. Opláchla si ruce a pustila se do jídla. Bylo překvapivě chutné.
Asi v polovině snídaně vstoupila do komnaty princezna.
Měla na sobě tytéž překrásné blankytně modré šaty, v jakých ji Rose již viděla.
„Dobré jitro,“ pozdravila s úsměvem.
Právě jí vděčila Rose za svobodu, takže měla všechny důvody být k ní milá, přesto jí skrytě záviděla její krásu. Rose zalitovala, že si ještě ani nestihla upravit vlasy. „Dobré jitro. Jmenuji se Rose a jsem vám velmi vděčná za pohostinnost, která mi byla poskytnuta.“
„Já jsem princezna Jasmína,“ řekla tmavovláska, přišla k volné posteli a posadila se k Rose do tureckého sedu.
„Nedáte si?“ nabídla Rose princezně banán.
„Děkuji, už jsem snídala,“ odmítla ho zdvořile princezna.
„Spalo se vám u nás v paláci dobře?“
„Celkem to šlo, i když postel byla trochu tvrdá,“ řekla Rose.
Princezna se rozesmála, Rose nechápala proč.
„Hned jsem věděla, že musíte pocházet z hodně zvláštní země. Něco takového mi ještě žádný host neřekl. Vždy si vychvalují, že v pohodlnějším loži ještě neleželi, i když vím, že to není pravda.“
„Promiňte, nechtěla jsem vás urazit,“ omlouvala se Rose.
„Vůbec mě to neurazilo,“ řekla pobaveně princezna. „Spíš mě potěšilo, že jsou i lidé, kteří říkají, co si myslí, to tady u nás dělá tak jedině Yago.“
„Kdo je Yago?“ zeptala se Rose.
„Jafarův papoušek. Má hrozně drzý zobák,“ řekla princezna.
„Aha, ten,“ zamumlala Rose a vzpomněla si, jak po něm včera hmátla. Uculila se při té vzpomínce a přikývla.
„Toho už jsem poznala ale…řekněte mi prosím více o tom chlápkovi v černém, co vypadá tak důležitě,“ Rose totiž napadlo dozvědět se o vezírovi víc, než s ním bude muset jednat. I když právě to se jí moc nechtělo, ale i kdyby se tomu chtěla vyhnout, jistě by si ji našel sám. Takže tomu tak jako tak neuteče.
Princezna se lehce zachmuřila jako by ve své hlavě probírala nehezké vzpomínky, což dívku naproti zaujalo.
Asi z něho měla stejný pocit jako ona, pochybovala však, že na někoho působí jinak než jako dravý jaguár. Ještě teď měla pocit, že je tady s nimi. Jeho vůně jako by se na ni doslova přilepila.
Celý palác byl jako nasáklý jeho smrtonosnou aurou.
„Dej si na otcova vezíra pozor, Rose,“ to byla Jasmínina první věta a Rose chtěla sprásknout ruce a říct: Už je to tady, já to věděla.
„No, nevypadá právě jako dobrodinec ale snad to tak hrozné není nebo ano?“ snažila se princeznu rozpovídat a ta se nenechala dlouho pobízet, zatímco druhá dívka pokračovala ve své snídani.
„Nedej se jeho vzhledem oklamat, je…kluzký jako kobra a hlavy stíná jako by házel zlaťáky. Poprvé jsem ho viděla před hmm…sedmi lety,“ zamyslela se kráska a poklepala si ukazováčkem po dokonalých červených rtech.
„A co dělal předtím?“ zamrkala zvědavě Rose.
Jasmínu tato otázka zaskočila a znovu se zamyslela.
„Tuším, že byl léčitel, alespoň tak to tvrdil.“
„Léčitel?“ rozesmála se Rose a spíše si ho představila ne jako někoho, kdo míchá medicínu ale jedy.
Ten chlap, od kterého by utekla i ztuhlá mrtvola, byl léčitel??
Konec 4. Kapitoly. Překvapující že?
Jafar byl léčitel, nebo spíše lékař. U někoho tak nepříjemného je to až zarážející. Já bych k němu vážně nešla. Nevím, jak vy, ale raději umřít v poušti, než jeho jedem. Ale více o jeho záhadné historii v další kapitole.
Jenže i Jasmína o něm ví jen skutečně málo, stejně tak Yago. Co a čím vlastně byl, než se setkal s papouškem a stal se vezírem, se během příběhu ještě dozvíte. Zatím můžete jen spekulovat.
I Yago má svou minulost, i když je to JEN papoušek, je všímavý a leccos ví, jak by také ne, když byl sedm let vedle čaroděje.
Rose zatím necháme nasnídat a pak se vrhneme na další dobrodružství. Už brzy bude akce, slibuji J Zatím je to takové otrkávání a poznávání okolí a členů domácnosti.
Yadira
Yago
Kapitola 5.
První karta
5.
„Jak se tedy mohl stát někdo takový vezírem, není to vysoká hodnost?“ nechápala Rose a nějak si nedovedla představit toho nepříjemného chlapa s injekční stříkačkou a chápavým výrazem nad svými pacienty.
To spíš s rozžhavenými důtkami, kdy bude z pacienta vyhánět zlé duchy.
I když jako gynekolog by třeba uspěl. Rose se při té představě stydlivě začervenala.
„To ano, Jafar je druhým nejmocnějším mužem v Agrabah a celé naší říši,“ přitakala Jasmína.
„Tehdy přišel do paláce, když byl můj tatínek churavý. Měl horečky a vypadal velice špatně. Mnoho léčitelů prorokovalo, že nepřežije, ale pak přišel on a otce vyléčil. Sultán se mu poté bohatě odměnil a začal mu naslouchat, tak se stal naším vezírem. Otec ho vzal pod ochranná křídla,“ dokončila celé to vyprávění princezna.
Rose mezi tím rozkousala ovoce a představila si celý ten obrázek dokonalého léčitele. Nějak se jí to stejně nezdálo.
Kdyby sultán ležel na smrtelné posteli s nějakou malárií a on ho najednou vyléčil, když si nikdo nevěděl rady…sakra to má moc jako Ježíš nebo co?
Málem se nad tím sama zasmála, taková blbost.
Celá ta věc kolem něho byla skoro neuvěřitelná.
„Byla jsem ještě malá, ale už tehdy jsem mu nevěřila, i když se semnou snažil spřátelit. Je to děsivý mocný muž a říká se…“ ztlumila hlas do tichého šepotu jako by je snad někdo mohl slyšet, „že ovládá kouzla. Nikdy jsem to sice neviděla, ale zaslechla jsem to říkat několik služebných. I když to je přeci jen v pohádkách.“
Jasmína se lehce zasmála svým zvonivých hlasem a mávla ve vzduchu rukou.
Jo, někteří lidé s menším IQ uvěří i tomu, že na stromě rostou jitrnice, pomyslela si dívka v posteli, ale nic nenamítala.
„Já už na pohádky nevěřím, ale na něho bych si dala pozor. Je velice nebezpečný a znepřátelit si ho…“ větu raději nedokončila a Rose se zakuckala kusem jablka, když si Jasmína přejela ukazováčkem výmluvně po krku.
To se mám na co těšit, zamumlala si pro sebe.
„Říkala jsi něco?“ naklonila Jasmína hlavu na stranu a prsty si pročesávala konec svého černého copu.
Cizinka rychle zakroutila hlavou, „dokážu se o sebe postarat,“ zazubila se, ale uvnitř se jí sevřelo hrdlo, neměla z toho právě dobrý pocit a to nepočítala to, co se včera stalo na chodbě.
Raději ho už pokoušet nebude. Zatracený chlap.
Musí si dát pozor a dostat se do svého světa co nejrychleji, jak je to jen možné. Tady se totiž každý krok mohl stát tím posledním. A právě proto musí spoléhat na pana dokonalého a jeho užvaněného papouška.
„Dojedla jsi?“ Jasmína na ni dychtivě pohlédla a Rose přikývla.
„Dobře, tak se oblékni a půjdeme do zahrady,“ rozhodla princezna panovačně.
Rose by se ráda podrobila ale, když vstala a nechala peřinu ležet na posteli, stála tam jen v podprsence a kalhotkách.
Jasmína se začervenala a odvrátila tvář, „já jsem zapomněla, ty nemáš nic na sebe.“
To je dost že tě to napadlo, obrátila blondýnka oči v sloup.
„Moje šaty se někam ztratily,“ dodala na oko smutně.
„To nevadí, půjčím ti nějaké své,“ zamumlala princezna, vstala a hmátla po střapci.
Přikázala Barcovi, aby přinesl nějaké její oblečení a zanedlouho se objevil se třemi různými a položil je uctivě na postel.
Rose sáhla po žlutých, ale Jasmína si prosadila svou a ukázala na lososově růžové. Byly v podobném volném střihu, jen místo kalhot byla sukně a s rukávky navíc.
Když jí Jasmína vysvětlila, jak se nandavají, Rose měla chuť křičet.
Bože, nebyla přeci žádná nána ze Sibiře, aby nevěděla, jak se obléká sukně!
Trpělivě si tu třpytivou krásu natáhla na sebe a trochu se styděla. Jemné průhledné hedvábí zdobené bílými korálky bylo nádherné. Volná sukně s milionem záhybů jí spadala až ke kotníkům a odhalovala ladné nohy, zato zdobená podprsenka na tenká ramínka jen tak tak, pojmula její plná ňadra.
Cítila se v tom odvážně a sebevědomě, to nemohla upřít, ale když se podívala do zrcadla, vykulila oči. Ta dívka, která se na ni dívala, vypadala jako draze placená kurtizána.
Když jí to slovo vytanulo na mysli, vzpomněla si na Aladdina a ušklíbla se.
Tomu by z takového pohledu asi praskly kalhoty.
„Vypadáš úžasně!“ vyhrkla Jasmína a pohlížela na ni z různých úhlů jako na nějakou dokonalou sochu.
To určitě, asi jako překynutý dort se šlehačkou.
Ale i když k sobě byla sebekritičtější, šustění hedvábí, které se jí svůdně otíralo o lýtka a boky bylo neskutečně příjemné a také v tom nebylo tak horko.
„Moc ti sluší, víc než mě ale já je stejně moc nenosila, mám raději modrou barvu.“ Jasmínin hlas byl na pár vteřin lehce žárlivý, ale Rose tomu nepřikládala nějaký význam, jen se dívala do zrcadla a užívala si ten pohled.
Jasmína se pak otočila a její pohled padl na rudý kabát přehozený přes židli.
„Ve tvé zemi musela být zima,“ odvětila a vzala ho do ruky, zvědavě po látce přejížděla rukou a různě ho nakláněla, když z jedné z kapes něco vypadlo na zem.
„Co je to?“ zeptala se princezna a sehnula se pro to.
„Nevím, ukaž,“ řekla Rose a princezna jí předmět dala.
Rose si tu věc prohlédla a poznala v ní kartu!
Větší a tvrdší, než na jaké byla zvyklá, proto ji nepoznala hned. Byla zašlá od sazí nebo něčeho podobného, ale přece nebylo pochyb, že je to karta. Rose se rozeběhly myšlenky. Co když je to ta, kterou po ní chtěl ten muž v černém? Není to jasné? Jistě, že je to ona! A když mu ji dá, on ji konečně vrátí domů…
Ale mohla mu věřit? Co když si kartu nechá a na ni se vykašle?
Jasmína její myšlenky přerušila.
„Ale stejně...je to špinavé a hnusné. Dej to někam pryč,“ řekla a věnovala se dál rafinovaně rudé látce Rosina kabátu.
„Nechybí tady knoflík?“
Rose si kartu dál prohlížela.
„I škaredé věci mohou mít pro někoho cenu,“ řekla.
„Je tady něco napsané.“
Ze zvědavosti se pokusila setřít zašlou vrstvu prachu a nečistot z karty. Nešlo to, ale rozeznala na ní obrázek orientálního koberce a pod ním na ozdobné stuze nápis: „LÉTÁNÍ.“
Kupodivu tomu rozuměla.
Na okrajích karty byly vykresleny jakési úponky rostliny, které nepoznala.
„Létání...“ přečetla Rose. „Ach...kdybychom tak mohly létat.“
Najednou jí karta sama od sebe vyletěla z ruky a ve vzduchu se rozložila na světlý prach, který se zformoval do podoby drobné vznášející se ženské postavy. To už se princezna otočila a zírala na to s Rose, nevěříc svým očím.
Z postavy se stal opět jen oblak prachu, vletěl do tapisérie na stěně a tam zmizel.
„Co to bylo?“ zamrkala princezna.
„Vidělas to, co já?“ odpověděla otázkou stejně šokovaná Rose.
A to nebylo všechno! Koberec sebou začal cukat, vyvěsil se z úchytů na zdi, udělal přemet ve vzduchu a zastavil se před Rose, asi dvacet centimetrů nad zemí. Rose na to zírala celá vyjevená.
„Tohle je u vás v Uhersku normální?“ zeptala se princezna.
„Není,“ odpověděla Rose. „Kdybych to neviděla na vlastní oči, neuvěřím tomu. A u vás?“
„Jsme na tom stejně...ještě jsem neviděla koberec létat,“ řekla Jasmína.
„Obrať se ještě jednou ve vzduchu,“ zkusila říct Rose. Koberec se vznesl, udělal salto a zastavil se opět před ní.
„Panebože, ono mě to poslouchá!“ vyhrkla nadšeně.
„Obleť mě kolem dokola!“ napodobila ji Jasmína. Koberec však nereagoval.
„Vypadá to, že poslouchá jen mě,“ řekla Rose lišácky.
„Jak to? Vždyť já jsem princezna. Mě tady musí poslouchat všichni!“ rozčílila se jako malé děcko a dupla nohou o zem.
„Nezlob se, třeba za to nemůže,“ uklidňovala ji Rose a zkusila na koberec stoupnout. Nebránil se a ani se moc neprohnul. Sedla si doprostřed.
„Dones mě k protějšímu oknu,“ rozkázala Rose a koberec jemně přeletěl postel a zastavil se před oknem.
Princezna byla ještě trochu uražená, ale tohle se jí líbilo. Chtěla si to také vyzkoušet. „Já chci také létat!“ řekla.
„Tak se pojď posadit,“ nabídla jí mile Rose. Jasmína takovému pozvání neodolala. Spokojeně zamrkala svýma dlouhýma řasama, usmála se a vylezla na koberec za Rose.
„Dones nás k protějším dveřím,“ řekla blondýnka a koberec s nimi opět přeletěl postel.
Obě poté slezly na podlahu, jelikož ani jedna zatím neriskovala let kamsi ven do neznáma.
„To je příjemné,“ řekla Jasmína a zamyslela se. Stále ji znepokojovalo, že koberec neposlouchá ji ale jen hezkou cizinku.
„Co se stalo s tou věcí z kapsy? Kde je?“
„Je teď asi v tom koberci,“ spekulovala Rose.
„A nemohla by se vrátit?“ řekla princezna. Doufala, že pak by třeba začal koberec poslouchat naopak ji.
„Staň se opět kartou!“ poručila Rose koberci. Ten však jen zvedl jeden ze svých zadních rožků a hněvivě s ním zavrtěl v gestu vzdoru.
Rose pokrčila rameny.
„Buď to neumí, nebo nevím, jak mu to přikázat. Ale nebuď smutná. Když si budeš chtít zalétat, vždycky můžeš přijít za mnou.“
Jasmína se přestala mračit, usmála se a spokojeně zamrkala.
„Dobře,“ odvětila, „necháme ho tedy tady a teď bych ti chtěla ukázat zahradu a Raju,“ nadchla se Jasmína a doslova svou společnici vyvlekla na chodbu z jejího pokoje.
Rose však po několika metrech napadlo, že vlastně v tak obrovských prostorách nenajde cestu zpět a málem nad tím zaúpěla. To ale nebylo to ráno jediná nepříjemnost.
Ta se stala až po dvou odbočení doprava a po třech doleva, když proti nim kráčela osamocená známá postava bez papouška na rameni.
Rose se nadechla a sledovala královského vezíra, jak se k nim blížil jistým krokem, zatímco Jasmína neustále něco povídala a gestikulovala.
Blondýnka se naopak snažila vypadat nepřístupně, aby mu ukázala, že to jeho včerejší zastrašování na ní nemá žádný vliv.
„Princezno,“ oslovil Jasmínu a o ní nezavadil ani pohledem, což Rose urazilo. Tak teď ji teď bude ignorovat?
„Příjemné ráno Jafare,“ odvětila poněkud stroze Jasmína, když ji přerušil v jejich rozhovoru. Všichni tři se zastavili, aby si vyměnili zdvořilosti a Jafar přidal zcela nepatrnou úklonu.
Ona by ti ta hlava asi spadla, kdyby ses trochu ohnul, pomyslela si skepticky Rose a zamračila se na něho.
„To jsou kruhy pod očima?“ vložila se do toho dívka v růžovém, „vypadá to, že jste v noci asi moc dobře nespal, že by špatné svědomí?“ rýpla si, aby z něho vyloudila alespoň nějaké slovo.
Jasmína po ní hodila varovný pohled, ale ona toho nedbala, prostě měla drzý jazyk. A navíc toho chlapa nesnášela.
Jafar k ní konečně pootočil hlavu, „naopak, dostal jsem něco, po čem jsem velice dlouho usiloval, proto mne to stálo mnoho času a méně spánku,“ zahleděl se na ni z výšky ale ihned, jakmile se jí podíval do očí, ty její opustil a sklouzl po jejím těle s nevyřčenou otázkou, která Rose uvedla do rozpaků.
Těžko říci na co přitom myslel, ale očividně mu došla řeč, což ji zahřálo na prsou.
Byl to však jen klam, vezír dobře věděl, co dělá a jeho bystrá mysl vymýšlela své plány za pochodu a právě teď jeden uvedl do chodu.
„Je se mnou snad něco v nepořádku?“ zeptala se blondýnka a přidala k tomu zářivý úsměv. V těch hedvábných šatech vypadala skvěle a věděla to, proto ještě nevinně zamrkala a upřela na něho svá safírová kukadla.
„Obávám se, že ano,“ sklouzlo Jafarovi zaujatě ze rtů a Rose poklesla brada.
„Cože?“ ohradila se.
Jestli teď řekne, že vypadá jako škatule, skočí mu po krku!
„Nevypadáte moc dobře, jste…příliš bledá, zdejší teplý vzduch vám zřejmě nesvědčí drahá,“ jeho hluboký podbízivý hlas jí rezonoval v těle a ona potlačila zavrčení.
Rose by dala ruku do ohně, že po ní schválně natáhl ruku a dotkl se svými chladnými prsty její tváře se zaujetím doktora k pacientovi, který má smrtelně zákeřnou nemoc.
Dívka zkameněla a na sucho polkla, tak moc se chtěla odtáhnout, plácnout ho přes ruku ale nevzmohla se na nic. Jeho dotek byl elektrizující.
„Hm, nemáte dokonce zvýšenou teplotu?“ Jafarovy prsty se posunuly po její tváři pomalu dolů na bradu v předstírané starostlivosti a až pak svou paži stáhl a mírně se usmál, což její tváře ještě více rozhořelo.
Bastard, ještě aby mi nebylo horko, když se mě takhle dotýká!
Počkej, tohle ti nedaruju!
Rose se rozhořčeně nadechla, ale vezír pokračoval s pohledem ztraceným hluboko v jejích safírových očích.
„Mohl bych vám dát něco na povzbuzení, přijďte za mnou odpoledne do mé pracovny,“ s tím se rázně otočil a odešel.
To musí mít vždy poslední slovo? Ta jeho arogance!
Obě ženy za ním hleděly, jako by je obešla smrt.
První se vzpamatovala Jasmína a chytila Rose za ruku, „jsi v pořádku? Opravdu se necítíš dobře?“
Její starost ji dojala, ale pořád se třásla vzteky a uvědomila si, že to Jafar řekl schválně.
Má za ním dojít odpoledne a rozhodně to nebude kvůli nějaké medicíně.
Pokud chtěla přijít, říci mu své ano a zbavit se přitom Jasmíny, aniž by ji sháněla, bude muset hrát jeho hru, což ji neskutečně dopalovalo, proč ji staví do takových trapných situací! K čertu s ním!
„Trochu se mi motá hlava, asi mi bude trochu trvat, než si zvyknu na tohle podnebí. Říkala jsi, že býval léčitelem, třeba má opravdu něco, co mi udělá dobře,“ přikývla i když o tom pochybovala a obě se vydaly svou cestou.
********************************************************************************************************************
Létající koberec se zatím rozvaloval v Rosině posteli. Pro ducha karty nebylo nijak pohodlné zůstat tisíc let v podobě čehosi nevyužívaného a tenkého, co by se při nejhorším mohlo použít jako záložka do knihy. Takže využíval každou příležitost, kdy mu neměl kdo poroučet, ve svůj prospěch.
V té chvíli však do okna Rosina pokoje nakouklo ještě něco jiného než jitřní slunce. Byl to pár drobných očí. Po něm následovala opeřená hlava, zobák, křídla a zbytek papouščího těla.
Yago nenápadně vletěl dovnitř a začal vymýšlet, co by Rose provedl za lumpárnu. Koberec na posteli mu byl nanejvýš podezřelý.
„Ta má ale způsoby...“ zamumlal a kroutil hlavou.
Když se však ke koberci přiblížil, ten se vzepjal a uletěl ke stropu. Ara zprvu vylekaně zamával křídly, ale když se zamyslel, bylo mu jasné, co se děje.
Jafar mu o kartách už lecos vybásnil, aby si mohl domyslet, že tohle je práce jedné z nich. Yago zakroužil ve vzduchu a vyletěl oknem ven.
Zanedlouho se vrátila Rose s karafou vody a tácem sušenek. Chtěla jen zkontrolovat koberec. Stále si úplně nezvykla na to být pořád obsluhovaná a vzhledem k tomu, že se chtěla vrátit do svého světa, ani si na to úplně zvyknout nechtěla.
Koberec u stropu ji překvapil.
„Pojď dolů!“ řekla a koberec se poslušně snesl k ní. Zamyslela se.
„Vrať se na zeď!“ poručila a perská tkanina se přesunula ke stěně a zavěsila se do úchytů. Rose k němu přišla a pohladila ho: „Hodný koberec...a teď tu zůstaň a nic nedělej, dokud ti neřeknu.“
Koberec se uvolnil a zůstal tam smutně viset jako docela obyčejná tapisérie.
**************************************************************************************************************************
„Jafarrre!“ zvolal Yago, když bez ohlášení vletěl do vezírova pokoje.
„Teď neruš, Yago!“ okřikl ho Jafar, který měl v tu dobu důležitou návštěvu.
Naproti němu seděl překupník Shalimar ve svém tmavě modrém hábitu a opotřebovaném turbanu. Jednalo se o muže kolem padesáti let, tvář měl věkem vrásčitou jako by celé dny trávil na vysušené poušti a písek se mu zakusoval nemilosrdně do tváře, což nebyl jeho případ, jelikož všichni kupující jezdili za ním, ne on za nimi.
Vezír byl výjimka, jelikož by se mu pozvání odmítnout nevyplatilo kvůli jeho pověsti a proto si ho musel předcházet.
„Sedni na bidýlko a buď zticha!“
Yago sice zabrblal, ale nakonec ho poslechl. Když měl vezír tuto náladu, nevyplatilo se mu odporovat.
Jafar se obrátil ke svému cennému hostu.
„Prý máte to, co hledám. Je to tak?“ Vezírovi se leskly oči dychtivostí jako dvě černé hvězdy.
„Ó ano Sáhibe, je to přesně ono, ale stálo mě to mnoho komplikací a bylo skutečně velmi obtížné se toho dopátrat,“ řekl překupník mazaně a neskrýval potěšený výraz.
„Ujišťuji vás, že pokud mluvíte pravdu, odměna bude víc než dostatečná,“ mazal mu Jafar med kolem úst.
„Hle, můj pane,“ řekl kupec a podal mu polovinu safírového přívěsku ve tvaru skarabea ukrytého ve slabém plátně.
Jafar si ho důkladně prohlédl. Zakryl ho rukou a zjistil, že světélkuje. Yagovi zatím zakručelo v břiše. Ještě ani nesnídal.
„Ano!“ zvolal vítězoslavně Jafar, „to je to, co hledám.“
Vytáhl ze svého roucha váček zlaťáků a podal ho Shalimarovi.
„Zde plním svoji část dohody.“
Kupec z pytle vytáhl několik mincí a kousnutím zkontroloval, zda nejde o kočičí zlato nebo nějaký podobný podvod.
„Až skončíte s tím ocucáváním peněz, chtěl bych něco k snědkůůů...“ zaskřehotal Yago. Instinktivně uskočil a kolem jeho bidýlka proletěl plamen z Jafarovy hole.
„To je ale pěkná hůl,“ řekl Shalimar s ještě větším zájmem ale neodvažoval se jí dotknout.
„Něco takového jsem ještě neviděl? Je to zlato? Jaký to má mechanismus?“ vyptával se zaujatě, prohlížejíc si detailně vyvedenou hlavu kobry.
„Kolik byste za ni chtěl?“
„Není na prodej,“ zamumlal vezír, vrhajíc zlostný pohled na svého opeřence.
„Opravdu? Dal bych vám za ni třikrát tolik,“ potěžkal váček s penězi.
Jakmile však zahlédl odmítavou vezírovu tvář, všechen zájem ho rázem přešel.
„Tak dobře. Ale kdybyste si to rozmyslel, dveře mého krámku jsou vám otevřeny,“ řekl kupec. „Aláh s vámi.“
„Aláh s vámi,“ zopakoval Jafar lehce podrážděně.
Když kupec odešel, čaroděj vytáhl z poličky skříňku, otevřel ji a vyzvedl z ní první polovinu skarabea.
„Mlč a poslouchej!“ rozkázal Yagovi a ukázal mu obě poloviny přívěsku.
„Víš, co to je?“
Yago se mlčky zašklebil. Vezírovy myšlenky nebyly vždy tak logické, jak si on sám soustavně namlouval, že jsou.
„Teď můžeš mluvit,“ dovolil mu Jafar, ale nepustil ho ke slovu: „To je nefritový skarabeus! Stačí dojet na správné místo v poušti, tam k sobě přiložit obě poloviny a objevím proslulou Alibabovu jeskyni zázraků, klíč k mému plánu. Jsem opět o krůček blíž k absolutní moci a nepřemožitelnosti.“
Yago věděl, že když je Jafar v tomto samolibém stavu, nemá cenu snažit se s ním rozumně mluvit. Naštěstí se Jafar brzy probral.
„Moment! Chtěl jsi mi něco říct?“ upamatoval se.
„Máš ššštěstí, že sis toho všiml,“ řekl Yago poněkud uraženě.
„Vím něco, co bys určitě moc rrrád slyšel. Když mi řekneš, kam jsi dal ty slaďoučké hrrrozny, řeknu ti to.“
„Nemysli si, že se nechám zmanipulovat. Na to jsem příliš inteligentní než nějaký pták,“ prohlásil Jafar, zaklapl víčko a vrtil skříňku zpátky na své místo.
„Úplně se ve mně pleteš,“ řekl Yago, „vždyť ti jen pomáhám.“
„Nech si zajít chuť, nezasloužíš si je,“ řekl rázně Jafar.
„Budeš toho litovat,“ podotkl Yago, ale víc už Jafara nepřemlouval a nechal si svou informaci pro sebe.
Jistě se mu bude později hodit.
Tak kapitola č.5, kdo to stále čte?
Dnes jsme objevili první kartu, další budou následovat. Děj se rozvíjí pomalu, ale nebojte se, bude tam hodně akce :-)
Brzy přijde na scénu i Aladdin :-)
Ale pro nějakou soudržnost jsme se rozhodly zanechat vztah Jasmíny a Aladdina, jak byl původně ve filmu, takže se nebojte, jen s malými okličkami.
I nějaký váš názor by se hodil. Jak to na vás zatím působí?
Příště Yagovy námluvy s plameňáky. Těšte se!
karta sezamu Létání
Raja
Kapitola 6.
Námluvy
6.
„Proboha to je živí TYGR!" vyhrkla Rose a s vykulenýma očima hleděla na to obrovské snad dvě stě kilové pruhované zvíře, ze kterých si v její době dělali předložku ke krbu.
Tak nějak i kdyby byla úplně hloupá, věděla, že kočkovité šelmy nebyly právě přítulné a většinou všechno menší než byly oni sami, považovaly za chutnou potravu.
Rose udělala v opatrnosti pár kroků dozadu, zato Jasmína se zvířeti vrhla kolem krku a ta chlupatá koule dokonce začala příst jako nějaký opelichaný kocour!
„Ale neboj se, Rája je moc hodný a milý, nemá ale moc možností vidět nové lidi kromě stráží, mě a tatínka. Je chudák tak osamělý jako já. Dostala jsem ho ke svým pátým narozeninám, je to můj jediný přítel."
Rose polkla ale stále měla respekt.
Jo, natáhnu ruku a budu mít po prstech. Hodná kočička…
K jejímu údivu se tygr s velkou hlavou pod princezniným dotekem rozvalil na záda a doslova se dožadoval podrbání na břiše.
Neuvěřitelné.
„To je tvůj domácí mazlíček? Já jsem měla jako malá veverku ale s tímhle se to nedá srovnat," podotkla suše blondýnka a zírala na to, co se před ní právě odehrávalo.
„Co je to veverka?" podivila se Jasmína a svými prsty projížděla Rajovou srstí, která se na slunci krásně leskla jako samet.
„Eh, chlupatá myš, která leze po stromech," snažila se to přiblížit.
„To je odporné, tady máme jen krysy, tedy...já je nikdy neviděla ale slyšela jsem o tom povídat stráže. Ve vězení jich je prý spousta."
Rose chtěla něco říct, protože tohle věděla z vlastní zkušenosti ale nechtěla princeznu příliš děsit.
„Tady, pojď si pohladit Raju, neublíží ti. Slibuji, Rose."
Dívce naskočila husí kůže a opatrně se přiblížila pomalu, obezřetně krok po kroku a nakonec sehnula s modlitbou na rtech.
Tygr si ji svýma žlutýma očima zvědavě prohlédl a pak jí olízl dlaň! Plavovláska si oddechla, že se nestala chutnou svačinkou.
Později, téměř celé odpoledne strávily s princeznou venku v zahradě na polštářích v altánku zakrytého okrasnými keři a stromovím.
Rose jí líčila jaká je její země v budoucnosti a Jasmína nestačila kulit oči. Nejvíce z toho ji zajímal mobilní telefon jelikož zde, se používali draví ptáci po urgentně rychlou poštu.
Obě uzobávaly sladké ovoce a oříšky z podnosu, který jim otrok přinesl a položil na zem vedle nich.
Raja se povaloval okolo a každého vetřelce si měřil šelmovitým okem. Nakonec se však kamsi odplazil za jinou zábavou a Jasmínu jeho absence na chvíli vyvedla z koncentrace, jelikož obě záhy slyšely podivné šplouchání vody.
Rychle se za zvukem vydaly a princezna začala povykovat: „Rajo, nech ty ryby v jezírku, víš, že ty nejsou k jídlu!"
Rose se upřímně rozesmála, jak si tygr nechtěl namočit kožich a strkal svou velkou pracku do vody jako by se jí štítil, ale touha po třpytivých zlatých rybích šupinách, byla větší než trauma z vody.
Pomalu si tak Rose uzobávala oříšek po oříšku z ruky, kam si trochu nasypala.
Ale mezi tím vším zaslechla i jiný vzdálený povědomí hlas.
„Odskočím si," zavolala na Jasmínu a nechala ji s Rajou u jezírka.
Rose se pomalu plížila zahradou, až k protějšímu zastřešenému vchodu, který lemoval po obou stranách obdélníkové bazénky s křišťálovou vodou. To by nebylo nic tak divného ale to, že tam bude Yago sedět na dvou tenkých větvích, ponořených v mělké vodě a bude mluvit na plameňáka, rozhodně nečekala.
Potichu se schovala v křoví a pak se přikradla blíž za papouškovi záda, dokud neuslyšela: „ale no tááák, nedělej fórrry, máš sice jinou barvu ale mě to nevadí, nejsem tak vybíííravej, ani velikost nehraje roli."
Plameňák jen tupě koukal před sebe, zatímco se nad ním Yago rozplýval.
„Navíc ta růůůžová ti jde k očím,“ zamrkal na něho.
Yagovy námluvy byly vskutku legrační i když jeho snahu patřičně oceňovala, dokonce jí ho snad bylo i líto, bohužel její vrozená škodolibost ji nutila k smíchu.
„Co třeba dnes večer hm? Ty a já, seženu ty dobré hrozinky, budou ti chutnat, jsou dlaďoučké jako ty…“
„Oh, to nejde odmítnout,“ ozvalo se za jeho zády, až se lekl a dřevěné kacky se mu rozjely do stran. Plameňáci se na nově příchozí otočili a rozprchli se.
„Co? TY?“ zakrákal nepříjemně ara.
„Jo já,“ Rose se ušklíbla a čekala, až mu dojde čeho tu byla svědkem. Kdyby se pod peřím uměl červenat, byla by to právě tato chvíle.
„A vůbec, netušila jsem, že jsi takový milovník. Proč si nenajdeš nějakou samičku svého druhu?“ rýpla si a spiklenecky na něho zamrkala.
Yago pustil z nožek dřevěné klacky a skočil na mramorovou římsu, která držela vodu v podlouhlém bazénku.
„A ty tu nějakou vidíš? V celém Agrabah jsem jenom já,“ zněla z toho značná dávka frustrace a samoty.
„Takže proto tu děláš oči na plameňáky? Hmm, docela bezpředmětná náhrada,“ zakroutila hlavou a musela se ovládat, aby se nezačala pošklebovat ještě víc.
„Jestli to někomu řekneššš, udělám ti ze života peklo! Nechám tě stáhnout z kůže!“ prskal a přecházel sem a tam jako by tím napodoboval Jafarovo jednání.
To Rose vnuklo skvělý nápad!
„Neřeknu to nikomu pod jednou podmínkou,“ nadhodila a čekala, zda se chytí do její léčky.
Ara po ní blýskl nevraživým pohledem, výbec se mu něco jako vydírání nelíbilo, zvláště od někoho, koho vůbec neznal.
„Jakou?“ naklonil hlavu na stranu jako by si ji chtěl protáhnout.
„Odvedeš mě teď k Jafarovi, potřebuju s ním mluvit, nebo spíš on se mnou.“
„Proč by on měl mluvit právě s tebou?“ snažil se dotírat se záměrem, zda by se z toho dalo něco vytěžit i ve svůj prospěch.
„Co já vím, třeba se tě snaží nahradit,“ dělala si legraci, pokrčila rameny a Yago uraženě odvrátil zobák.
„To ti tak budu věřřřřit, mého gééénia nejde nahradit, jsem věrný, spolehlivý a umím lítat, můžeš říct to samééé o sobě?“
Rose se vážně bavila, popichovat Jafarova papouška bylo jako mávat lvovi před obličejem čerstvou kýtou.
Vhodila si do úst pár oříšků, dokud to neupoutalo arovu pozornost.
„To jsou buráááky?“
„Jo a co?“
„Odvedu tě za ním, když mi je dáááš,“ jeho černá inteligentní očka se nehnula od její rozevřené dlaně.
„Hmm, dobře, něco za něco. Stejně už jsem jich přejedená,“ hravě mávla rukou, posadila se na římsu a natáhla k barevnému papouškovi svou ruku.
Yago se nenechal dvakrát pobízet.
Rozeběhl se po římse k ní jako hladová slepice, která vidí žížalu.
„Chutná, že?“ usmála se, když u toho začal hlasitě mlaskat.
Rose pohoršeně mlaskla jazykem o patro, „to je jako by ti nedával najíst.“
Ara se narovnal v zádech a odplivl si, „Yago, nejez oříšššky, budeš tlustý. Yago, dneska žádné rozinky nic si nezasloužíššš. Yago, mandle jsou ve větššším množství jedovaté, phe!“ Napodobil zdatně Jafarův hlas a to už se Rose smála od ucha k uchu. Projednou to vypadalo, že s ní ten malý padouch sympatizuje, což mohl být začátek křehkého kamarádství. Nebo také ne.
Papoušek pak spokojeně hltal jeden burák za druhým a Rose ho přitom sledovala a moc se jí líbilo jeho sytě barevné peří, které teď potemnělá zahrada obarvila do purpurova. Když Yago dozobal poslední oříšek, uvolnil se a působil mnohem spokojeněji.
„Kdyby ti to nevadilo, rrrád bych, kdybys neřřříkala Jafarrrovi, že jsi mi je dala,“ řekl. Zdálo se, že najednou docela zapomněl na její popichování či na to, jak neuctivě mu tehdy sáhla na jeho chloubu.
„Jistě, bude to naše tajemství,“ řekla s úsměvem Rose a vůbec ji nenapadlo, že je to od Yaga třeba jen vychytralý plán. Jafar byl značně nespolehlivý zdroj pamlsků a mít dva nezávislé značně nespolehlivé zdroje pamlsků znělo Yagovi mnohem lépe než muset se spokojit jen s jedním.
„Jak že se to vlastně jmenuješ?“ řekl Yago.
„Rose.“
„Těší mě, Rrose. Já jsem Yago. Ta rrrůžová ti vážně sluššší!“
Plavovláska se opět pobaveně zasmála.
„Takže nejdřív jsi byl na plameňáky a teď zase na lidi?“
Yago se chtěl vyhnout dalším rozpakům a hlavně nechtěl prozrazovat, že v Rose zatím vidí především jen: další nespolehlivý zdroj pamlsků a ve skutečnosti se k ní bojí cítit něco osobnějšího.
Raději jen zamával křídly.
„Pojď, odvedu tě k Jafarrrovi. V tuhle hodinu bude ve své pracovně,“ řekl a Rose ho následovala.
**************************************************************************************************************************
Ara se s chrastěním protáhl hustým korálkovým závěsem. Rose prošla poslušně za ním a ocitla se v dobře vybavené pracovně. Jakmile strčila nos dovnitř, ucítila pronikavou vůni arabského koření, která tu byla smísena s mnoha a dalšími.
Všimla si, že celou jednu stěnu pokrývají dřevěné regály s prosklenými sklenicemi, čajovými lístky a kdovíčím ještě a její překvapený pohled nakonec spočinul na vezírovi v černém, který seděl na kulaté stoličce přímo před ní a provrtával ji trochu děsivým pohledem.
Na chvíli zavládlo stísněné ticho, které jen umocnilo omamnou vůni exotických bylin okolo, která jako by ji spolu s pohledem vezíra, třímajícího zlatou hůl s hadí hlavou, obírala o vůli a schopnost vzdorovat.
„A co takhle pozdrrravit mocného vezírrra?“ navrhnul Yago, který byl na tu vůni na rozdíl od Rose zvyklý.
Rose váhala, co říct. Ahoj? To sotva. Dobrý den? To jí znělo v tomto kontextu divně. Čau? To už vůbec ne. Řekni něco... „Zdravím,“ vysoukala ze sebe nakonec.
„Buď vítána,“ odpověděl vezír naoko přívětivě, vstal, opřel se o svou hůl a přišel k ní tak blízko, až narušil její osobní prostor. Byla si docela jistá, že ten bastard to dělá schválně.
„Tak jak ses rozhodla? Přijmeš můj velkorysý návrh?“
„Udělám, co chcete, když mě pak vrátíte domů,“ řekla Rose jasně, aby zdůraznila, co chce. V tomto už byla naštěstí pevně rozhodnutá.
„Dobře,“ řekl Jafar, a i když se to snažil nedat najevo, Rose postřehla, že se náhle uvolnil.
„Jde o následující: Ke kouzlu, kterým bych tě vrátil do tvého světa, potřebuji jistý magický předmět. Vypadá jako tarotová karta.“
A je to tady! Rose znervózněla. Co když je to ta karta z kabátu? Jafar si toho ale nevšiml a nerušeně pokračoval v nacvičeném projevu, doprovázeném přehnanou gestikulací.
„Je ale bohužel ukrytá hluboko v kouzelné jeskyni, která dovnitř nepustí každého. Věřím však, že tě nechá vejít a kartu mi přinést. Pak tě budu moci vrátit zpátky přesně, jak si přeješ.“
Rose se zamyslela, přestože ji rozptylovala nezvyklá vůně toho silného koření. Nebyla v něm snad i nějaká droga? Rose si nedokázala, jinak vysvětlil, proč se od momentu, kdy sem vstoupila, cítí tak divně.
„A co z toho budete mít vy?“ zeptala se podezřívavě.
„Zůstane mi ta karta,“ odpověděl vychytrale vezír.
„Ve vašem světě by byla bezcenná, ale zde je zdrojem mocné a prospěšné magie, přesně takovým, jaký potřebuji.“
To dávalo smysl.
Přesto Rose cítila v tónu jeho hlasu, že říká pravdu jen napůl. Každé jeho slovo bylo jako výhonek se špičatými trny, jehož nebylo radno dráždit.
„Vyjedeme zítra ráno, hned jak vyjde slunce,“ dodal ještě Jafar.
„Dobře,“ souhlasila Rose, na nic dalšího se nevyptávala a rychlým krokem opustila tu omamným kořením nasáklou místnost.
**************************************************************************************************************************
Yago zůstal v Jafarově pracovně zatím jako němý pozorovatel, dokud dívka neodešla.
„Vážně ji ta karta může dostat zpááátky Jafareee?" zeptal se ara s neskrývanou zvědavostí.
„Možná ano, možná ne, záleží na tom? Každá karta má svou moc a čím víc jich je pohromadě, tím je jejich moc větší. Takže ano, je to možné," připustil vezír zahloubaně v úvahách, jelikož neměl v úmyslu nikoho nikam vracet a znovu vyvolávat kouzlo. Už tak to byl spíše zázrak, že se mu něco tak nemyslitelného povedlo, mohl také skončil daleko hůř.
Časový oblouk se mohl klidně stočit jiným směrem a přivést mu nějakého démona z pekla, pokud něco takového existovalo ale arabská mytologie byla plná všeliakých bytostí, že tomu i věřil.
Pořád měl však před očima dívčino dobře tvarované tělo v těch přiléhavých šatech, kde se tak provokativně vyjímala její plná ňadra.
Z pomyšlení, že s ní bude zítra celé dopoledne, se otřásl, nikoliv však odporem.
„Karty, karty, karty. Není to tak trochu tvoje posedlost?" zakrákal ara pohoršeně, "už je hledáme celé dva roky a zatím jsem neviděl ani jednu, je to ztráta času!"
„Trpělivost Yago, trpělivost…"
„No jistě, zatímco my se honíme za něčím, co možná ani neexistuje, princezna se vdá a budeme mít s novým sultánem utrum a ty si ani neškrtneš. Víš, že tě nemá moc ráda, jak myslíš, že jí bude trvat dlouho, než přesvědčí svého manžela, aby nás vyhodil?"
Bylo to od papouška sice drzé ale měl pravdu. Jasmíniny narozeniny se blížily nezadržitelným tempem, ještě půl roku a bude se muset vdát a pak bude na novém vladaři, koho si vybere za své rádce, což mohl být poněkud nepříjemný problém.
Jafar šlehl po svém papouškovi zlostným pohledem, "nezbavil jsem se všech ostatních rádců jen proto, aby mi všechno proklouzlo mezi prsty, to nepřipustím! Pamatuj si to!"
Jafarův hlas zaduněl celou pracovnou, až se nejbližšší lahvičky v okruhu dvou metrů rozechvěly.
„Jak vlastně taková karta vypadá?" lamentoval papoušek a pomalu doťapkal po zemi k menší stoličce, na kterou lehce vyskočil a sledoval svého pána, jak zapaluje kadidlo jako by té opojné vůně kolem bylo pořád málo.
„Je asi šest palců vysoká, zlatě orámovaná rostlinným motivem, podle knihy by na nich měl být název v cizím jazyce," citoval z hlavy vezír.
Jafar poté přikročil k jedné z mnoha polic skrývající v průhledných skleněných dózách různé ingredience, ať už se jednalo o rostlinné přísady nebo ty živočišné.
V místnosti bylo trochu šero, jelikož některé přísady vyloženě nesměly přijít na světlo, proto zde hořela jen lampa s oranžovými skly dodávajíc okolí medový nádech.
„A jak se vůbec vyvolávááá?"
„Dobrá otázka Yago, spíše se zeptej, jak ducha karty přinutíš vtělit se zpátky do svého útočiště," utrousil čaroděj a natáhl ruku vpřed. Jednu z mnoha skleniček o pár milimetrů natočil a až pak byl naprosto spokojený.
„Jak to mám vědět? Já po večerech nesedím a nelistuju něčím čemu nerozumím."
Jafar se zády ke svému poskokovi ušklíbl.
„Chybí ti vytrvalost, kdyby ses naučil pořádně číst, byl bys mi více k užitku."
„Až se neučíš létat, naučím se číst," odsekl ara.
Vezír cosi zavrčel, naštěstí tomu nebylo rozumět.
„Vyvolat ducha z karty je snadné ale pokud ji chceš vrátit, je potřeba znát zaklínadlo," Jafar luskl prsty a kniha na stole se sama otevřela a stránky se přetočily na povedený obrázek jedné z oněch karet pod níž bylo napsáno několik slov arabským písmem.
„Přečti si to."
Yago se naklonil, aby se podíval a prohlédl si zdařilou malbu, pak s nechutí zašilhal na kostrbaté písmo a zanadával.
„Sezam, seznam...karto, hochu, trochu, ztrať se...to je strašný škrabopis! Kdo to psal!"
Jafar si povzdechl nad neschopností svého mazlíčka.
„Duchu sezamu, navrať se do podoby, která ti po právu náleží," zarecitoval.
Poté se vezír otočil a chvíli bez výrazu hleděl ke svému stolu, na kterém si z malé misky vedle knihy Yago pochutnával na čemsi neurčitého tvaru. Evidentně mu to chutnalo.
Jafar ho nechal sníst ještě několik soust než stoicky klidně řekl, "drcení červi, dobré, že?"
Yago ustal v půlce sousta a začal prskat a vyplivávat zbytky z okna za stolem.
Jeden z nepříliš častých Jafarových vtipů.
„TOS MI TO NEMOHL ŘÍCT DŘÍV!? Safra, fuj! Mám toho plný zobák!"
„Mohl příteli," utrousil téměř medově, „ale pak by ses nepoučil z toho, že jíst někomu co ti nepatří, je neslušné."
Jafar si sedl klidně za svůj stůl a papouškovi nevěnoval pozornost.
Celý vtip byl v tom, že vezír míval v této mističce dobré kešu oříšky a Yago mu je pokaždé zhltl, jakmile si šel pro ingredience. Dnes tomu nebylo výjimkou, akorát byla nádobka plná drcených nechutností, aby svého aru náležitě vytrestal.
Zlatou hůl položil vedle sebe a místo nějakého špatného svědomí uklidil knihu a vytáhl z pod šuplete starou ohmatanou mapu, kterou rozložil na stůl a na oba konce položil sošky kamenných slonů jako nezbytná těžítka, aby se papír nesruloval.
Prst pak zabodl přesně do místa s názvem Agrabah uprostřed.
Cosi zamumlal a z konečku jeho prstu se do mapy vsákla jakási fialová energie.
Celý papír náhle potemněl a ukázal značku jeskyně severovýchodně od města, jenže o chvíli později byla jinde, a pak zase jinde. Jafarova magie nefungovala tak, jak očekával.
Zítra bude muset použít skarabea, tudy cesta nepovede.
„Tvoje způsoby jsou hrozné Jafareee," nadával Yago, "zato s tebou zítra nikam neletím, určitě mi bude večer špatně..." otevřel zobák, vyplázl jazyk a zakoulel očima.
„To po tobě nikdo nechce Yago, ty budeš mít za úkol hlídat sultána," odvětil vezír a mapu zase zpátky sruloval a zastrčil do stolu.
„Jo, nemusím být u všeho, hlavně hlídat tlusťocha, na to se papoušek hodí," s těmi slovy vyletěl z okna ven do tmy.
Hotovo!
Další kousek skládačky aneb nové zvíře na scéně.
Raja ještě svou roli mít bude, nebojte se. A co se týče Yaga, téměř mi ho bylo líto. Ve městě je jediný svého druhu a navíc jeho vyšší inteligence mu dovoluje chápat různé pocity, jako je samota.
Najde v Rose kamarádku, nebo jen spojence? Uvidíme.
Na spekulace je ještě příliš brzy, ale už teď se jedná o jakési spojenectví, jelikož Rose s Jafarem od této chvíle začne tajně spolupracovat.
Chudák holka to nebude mít lehké, o čemž se přesvědčíte v další kapitole, kde nás čeká malý výlet k záhadné jeskyni a jejím pokladům.
Agrabah
Kapitola 7.
Probuzení
7.
Ještě před pouhými deseti minutami se od zdi odloupla štíhlá ženská postava a utíkala chodbami do svého pokoje.
Rose se zaradovala, že vydržela u Jafarových dveří špehovat a vyplatilo se!
Ve chvíli, kdy při odchodu slyšela Yagovu otázku o kartách, se schovala a natahovala uši jako slon.
Nyní přiběhla do svého pokoje, který byl osvětlen svícemi díky Barkovi, který se o něho dobře staral, proto ji nedělalo dobře při pomyšlení, co bude nucena udělat.
Nyní však přišla ke koberci na zdi a pohledem ho studovala.
„Karto...sezamu, ne..." tak to nebylo, "duchu sezamu, navrať se do podoby, která ti po právu náleží," znělo to z jejích úst docela hloupě ale z koberce jako by vyprchal život a jakýsi písek se separoval z tkaniny jako byste vyluxovali a zhmotnil v tutéž nepohyblivou, kartu, která spadla na zem.
Rose se zaradovala, schovala ji do stolku a otočila klíčkem.
Ráno si ji vezme ale teď musí sehrát přesvědčivé divadlo.
Rychle si rozcuchala vlasy svlékla se a vlezla do postele.
Nakonec zatáhla za střapec.
Do pokoje vstoupil Bark a Rose se snažila vypadat, že má přinejmenším nějakou malárii. Byla zachumlaná až po bradu a pošilhávala na něho z pod přivřených víček.
Tak nějak mu vysvětlila, že jí není dobře a že zítra zůstane ležet.
„Prosím, řekni princezně, že se na zítřejší den omlouvám, ale zůstanu raději v posteli."
„Velectěná paní Rose, nemám poslat pro lékaře?" strachoval se otrok.
Rose rychle zakroutila hlavou, „jen si poležím a bude to dobré," zakašlala a pak Bark odešel. Měl přitom v očích nefalšovanou starost ale co se dalo dělat...
Takhle si alespoň zařídila na zítra dobré alibi.
********************************************************************************************************************
Nastala tma a ticho, jasné hvězdy prosvítaly oknem stejně jako srpkovitý měsíc ale Rose se nedařilo usnout. Hlavu měla plnou starostí a navíc přemýšlela nad rozporuplnými pocity vztaženými k Jafarovi.
Bála se ho, to jistě, nevěřila mu, ale cosi se jí na něm líbilo, ba ji dokonce přitahovalo. Nevěděla, co to je, a zneklidňovalo ji to, cítila se kvůli tomu tak špatně.
Vždyť ji včera chtěl dát zbičovat! Co ji to jen popadlo? Byl na ni zdánlivě přívětiví, jen když něco chtěl.
Když konečně po dlouhé a dlouhé době usnula, prožila bezesnou noc a probudila ji ještě za tmy bolest hlavy a břicha. Připadala si dezorientovaná a chvilku to vypadalo, že to, co mělo být výmluvou, se stane skutečností.
Rose se hrozila, že ji bude chtít Jafar léčit osobně jak sliboval, pokud je pravda, že býval kdysi léčitelem. Pak by si mohl s jejím tělem provádět, co bude chtít a toho se Rose děsila.
Přeci jen byl to chlap jako každý jiný.
Musela by se před ním svléknout, cítit jeho štíhlé ruce a svém těle, jak jedou po její kůži na břiše a ona téměř nedýchá, napíná svaly pod jeho prsty a snaží se potlačit zasténání.
Málem by si dala facku a rychle se rozhlédla ze strany na stranu jako by snad čekala, že tam někde bude skutečně stát v koutě, a to co si teď vybájila, se stane realitou a on ji bude zkoumat.
Dívka se zuřivě začervenala, ne že by ji to už několikrát nenapadlo ale je to opravdu bláznivé, něco takového se nestane.
To už je více pravděpodobné, že ji promění ve starou vrásčitou bábu? Nebo dokonce v ropuchu?
Rose to v jejím stavu moc nemyslelo a jedna tíživá noční minuta ubíhala za druhou naplněna trýznivými představami. Bolest břicha naštěstí brzy přešla, asi to byla jen drobná zácpa z těch oříšků, kterými se tak neuváženě přejedla. A bolest hlavy postupně odezněla také, takže když začínalo svítat, podařilo se jí konečně zase blaženě usnout, dokud ji nevzbudil nevraživý mužský hlas.
„Vstávej, je čas!“ uslyšela nad sebou někoho, komu docházela trpělivost.
Když si uvědomila, že jí někdo surově převaluje sem tam, varovně zavrčela.
Trhla sebou a mírně vyjekla.
Naštěstí Jafar hned pustil její rameno a nechal, aby se vzpamatovala z ospalosti, jinak by asi začala křičet. Ale i na to byl připravený. Naštěstí nezačala a tak se díval, jak se pomalu posadila, a nejspíše si neuvědomila, že na sobě prakticky nic nemá.
Vezírovi se tudíž naskytl královský pohled na ženina bílá záda, odhalená ramena a díky saténové pokrývce, jež se svezla na její stehna také celá ňadra.
Vše co si mohl jen představovat, mu teď ukazovala plnou měrou, zatímco si mnula pěstičkami oči, než ztuhla, napřímila se a hrábla prsty po peřině, kterou si ihned přitiskla k hrudi.
Jafar se ušklíbl, a už jen těch pár vteřin, kdy mohl popatřit na to krásné ženské tělo, se mu zlepšila nálada. Zachoval však distanc jako by se nic nestalo.
Rose se mezi tím prudce nadechla, svírala pokrývku v prstech tak křečovitě, jako by čekala, že se na ni právě teď vrhne a její bludy se stanou zákeřnou skutečností.
Husa! Co si myslela spát nahá, nadávala si.
Co teď? Cítila, jak ji po celém těle pohltila horkost, prosakující z hloubi jejího těla jako láva stejně jako vztek.
„Co tu děláte? Tady nemáte co pohledávat! Tohle je MŮJ pokoj!“ vykřikla polohlasně, přestože ji opět trochu bolela hlava, nejspíš z nevyspání, což tomu moc nepomohlo.
Nenáviděla ho! A on neměl ani dost slušnosti se omluvit!
„Tak ty už nechceš do svého rodného světa?“ popíchl ji vezír, který už byl čilý, bystrý a zjevně se stačil i dobře vyspat a ona mu tu připraví ještě takové erotické představení!
„Pamatuješ si, na čem jsme se včera dohodli...“
Jeho všímavé oči si ji stále prohlížely, zatímco plavovláska mu nemohla věnovat ani jeden pohled, aniž by zjistil, jak moc je ponížená.
Rose si vzpomínala jen mlhavě, napadlo ji odseknout mu, že si nic nedohodli, že to jen on mluvil a ona tam tak stála omámená tím jeho podivným kořením, které z něj cítila i teď, i když už nemělo ten omamný efekt jako včera, ale rozmyslela si to.
Do svého světa opravdu chtěla, a i když ji to štvalo, neměla jinou možnost než s ním spolupracovat.
„Nechte mě aspoň vyspat...vždyť teprve svítá, je ještě šero,“ řekla rozmrzele.
„Musíme vyjet rychle, než bude všude spousta lidí,“ řekl Jafar. „Stejně už jsi zaspala ranní modlitbu fadžr...“
„Tak jo,“ obrátila Rose oči v sloup a začala se soukat z postele samozřejmě s přikrývkou pevně omotanou kolem svého těla.
„Jen co se převleču a upravím si vlasy,“ prohodila a myslela, že teď vypadne.
„Obleč si tohle,“ řekl Jafar a hodil před ni na zem jakýsi černý, pečlivě složený oděv.
Hulvát! To udělal určitě schválně! Dobře ještě jednou se poníží ale naposledy!
Ohnula se tedy v pase a cítila, jak jí vzteky tepe ve spáncích, když mu tak ukazovala prohlubeň svého výstřihu.
Rose si ten hadr vzala a rozvinula. Byl černý, bez jakékoliv ozdoby, s dlouhými rukávy...
Rose na něj chvilku tupě zírala a pak se zděsila. Odhodila ho, odskočila od vezíra, jak to jen šlo, a byla najednou vyděšená k smrti.
„Nezabíjejte mě!“ řekla a objala se ochranitelsky pažemi.
Jafar otočil oči v sloup. „Co to do tebe vjelo?“
„Vždyť je to rubáš!“ vykřikla Rose.
„Pst!“ pokynul jí Jafar, aby někdo náhodou nepřišel. Vše bylo tajné a on neměl rád nepohodlné svědky.
„Co je to vlastně rubáš?“
„To jsou šaty pro mrtvolu. Tedy u nás...“ vysvětlila Rose, a když viděla, že Jafar to tak nemyslel, dodala: „Vypadají přesně takhle.“
Čekala, že jí vezír začne vyhrožovat a rozčilovat se, nebo že to na ní prostě silou navlékne jako na panenku. K jejímu překvapení se tak nestalo.
„Chápu tvoje zděšení a omlouvám se,“ řekl, čímž ji úplně vyvedl z míry.
Byla v šoku. Nejdřív jí vyhrožoval bičováním a teď se omlouvá? Měla chuť dát si tenhle jeho výrok zarámovat...
„Za svůj život jsem hostil už stovky delegací ze vzdálených zemí s velice, řekněme...různorodými zvyky. Ale toto je čádor, oděv, který u nás v Agrabah nosí ženy, když je jejich muž vezme někam ven.“
Tohle že tady nosí ženy? Rose už mohlo víc překvapit snad jen tvrzení, že muži v Agrabah vodí svoje ženy na vodítku, dávají jim náhubky, a když muž ženě pokyne: „Sedni!“ ta sebou musí okamžitě plácnout do písku.
Jafar pokračoval: „A radím ti si ho obléct, pokud nechceš, aby tě znásilnil první žebrák, kterého venku potkáš.“
„Cože? Oh, vážně kultivovaná země,“ zavrčela.
Rose si čádor štítivě vzala znovu do ruky a přemýšlela, jak by se tomu vyhnula.
„Tohle nosit nemůžu...“ namítla s nechutí a dlouho si nechala Jafarova slova převalovat v mysli. Byla rozpolcená. Věřila, že teď jí Jafar nelže, a nechtěla mu dělat problémy, ale ten čádor jí připadal tak ošklivý! Ráda stavěla na odiv svoji krásu a své ženství. Ve společnosti, odkud pocházela, bylo považováno za klíč k úspěchu a vzít si oděv, který zakrýval z jejího těla všechno, na co byla tak hrdá, jí připadalo ponižující.
„Je to opravu nutné?“ řekla skepticky a čekala, zda nepřijde s jinou alternativou.
„Čádor či burku nosí na ulici všechny ženy,“ vysvětlovat trpělivě vezír.
„Pokud ji mít nebudeš, každý muž to hned půjde nahlásit strážím. Je to trestný čin. Muži si zde své ženy hlídají kvůli jejich bezpečí.“
Jo, tak teď jsi mě uklidnil. Bezpečí jo?
„Chápu,“ přikývla Rose a rozhodla se tedy podřídit. Co jiného měla dělat.
„Vlastně jsem řekla Barkovi, že mi není dobře, aby sem nikdo nechodil. Takže mě tu nikdo nebude hledat. A tohle bude jen na chvíli.“
„Kdo je Bark?“ zeptal se Jafar nechápavě.
„Otrok, který mě obsluhuje,“ řekla Rose s náznakem úsměvu.
„Aha. Nevěděl jsem, že mají jména,“ odsekl vezír. Rose se mu teď v skrytu duše zasmála...
Nevěděl jsem, že mají jména, napodobila jeho hlas ve své hlavě a ještě dodala: jo vsadím se, že si nepamatuješ ani to moje.
Jafar konečně na chvilku odešel, aby se Rose mohla nerušeně převléknout. Když se vrátil, blondýnka už měla na sobě čádor včetně kapuce, prohlížela se v zrcadle a loučila se s posledními zbytky ostentativní ženskosti. Ještě, že to už je všechno, co budu muset vytrpět, říkala si a kritickým okem měřila ten stan, co měla na sobě.
Jafar se k ní nenápadně přiblížil jako hrozivá skála a bez varování jí na hlavu natáhl jakýsi látkový pytel.
Rose sebou trhla a začala se ošívat. „Co to je sakra?!“ vyštěkla.
„Tomuto se říká nikáb,“ vysvětlit chladně Jafar. „Uklidni se, až budeme mimo město, můžeš si ho sundat. Dřív NE,“ zdůraznil poslední dvě slova.
„Nemůžu v tom dýchat!“ zasýpala Rose.
„Mohla bys, kdybys to zkusila,“ odvětil Jafar sarkasticky.
Kdyby na něho pořádně viděla, snad by ho chytila za jeho pěstovanou bradku a vytrhla mu ji.
Rose naštěstí zjistila, že mluví pravdu. Dokonce, i když špatně, viděla ven úzkou mezerou pro oči.
„Mohl jsi mi to nejdřív říct, že mi to nasadíš,“ prskala Rose a cítila se jako v kostýmu na maškarní.
Jafar neodpověděl a raději hleděl ven na rozednívající se ráno, i když Rose připadalo, že zaslechla nějaké tiché zamumlání o rozmazlenosti...
Otočila se a nezmohla se na slovo. V zrcadle už z ní zbyly jen oči.
Vezír se poté mrštně otočil a ji chytil za paži. Jeho ruka byla chladná a drsná.
„Po cestě za žádnou cenu nemluv, nechci, aby tě někdo poznal,“ instruoval ji a nečekal na odpověď, zatímco odváděl Rose ke stájím jako vězně.
Prošli mnoha podlažími, až na druhou stranu paláce a ven, kde ještě nebyla.
Před stájemi už na ně čekal mohutný černý ušlechtilý hřebec.
Jeho kopyta byla obrovská a srst se mu v ranním slunci leskla jako samet.
Za uzdu jej držel štíhlý sluha.
Rose se ploužila za Jafarem, který ji po cestě taktně upozornil, že má jít dva kroky pozadu jako správný otrok. Určitě si tuhle nadřazenost vychutnával.
Jak se však blížili ke zvířeti, měla dívka stále větší podezření, že tu něco neklape.
Tak především byl tu kůň, zvíře a ke všemu jen jedno.
Co tím sakra myslel?
Rose všechny své myšlenky držela za svými rty a neřekla ani slovo přesně podle rozkazu.
Cítila se však v tom nemožném hábitu hrozně. Už teď bylo horko a látka se jí lepila k tělu, protože pod tím vším měla ještě svoje oblečení, aby nešla nahá.
Jak tohle mohly ženy nosit?
Omezovalo to v pohybu, pomalu přes to ani neviděla a navíc vypadala jako by se právě přidala k satanskému kultu!
Tiše probodávala pohledem Jafarova záda a měla silnou chuť ho nakopnout.
Místo toho si rychle sáhla pod nikáb a utřela si slzy bezmoci nad touto situací, jelikož už byli u hřebce, kterého vezír téměř láskyplně poplácal po krku.
Takovou ochotu neprojevil ani Yagovi, uvědomila si a hned si vzpomněla na ten včerejší výstup s plameňáky.
Když se u zvířete zastavili, otrok podal Jafarovi uzdu, uklonil se a odešel.
Nyní se Rose rychle rozhlédla kolem, zda tam nikdo není, ale zadní nádvoří bylo prázdné.
„Možná jsem to zapomněla říct ale…já neumím jezdit na koni, tady je to asi běžné ale v mé zemi nikoliv, raději mám letadlo,“ spustila a burka nepříjemně tlumila její hlas, až měla pocit, že pod tím hadrem nejen nemůže dýchat, ale také to znělo, jako když syčí. Měla chuť si to vážně strhnout z hlavy!
„Nepotřebuješ jezdit na koni,“ ten namyšlenec se na ni ani neotočil a raději sám zkontroloval upevnění sedla, nejspíše nikomu nevěřil kromě sebe.
„To jsem si oddechla, tak kde je nějaký vozík nebo nosítka? Nic tu nevidím,“ znovu se rozhlédla kolem sebe se stejným výsledkem.
„Nic takového není potřeba, pojedeš se mnou,“ až nyní se na ni významně otočil a klidně pokynul ke svému výstavnímu plnokrevníku, který netrpělivě přešlápl a podíval se na ni ne právě přátelským pohledem jako jeho pán.
Rose se nervózně nadechla nosem a zamrkala, zda se jí to nezdá.
Nedělá si z ní blázny?
Jakmile však přesunula oči z koně zpátky na muže, poznala, že to žádný vtip není.
„To nemyslíš vážně? Mám jet s vámi na jednom koni? Tomu říkáte důvěra?“ zpražila ho pohledem, „nestačí, že jsi mě před chvílí skoro nazval svou ženou a teď tohle?“
Jafar stál na místě se stoickým klidem a pozvedl v otázce jedno své tmavé obočí.
„Ano, přesně to myslím a jestli teď hned nenasedneš na Hasana, tak tě k tomu donutím. Nejsem zvědavý na žádné pusté výmluvy a věř, že mi vidina společné jízdy nepřipadá nijak zábavná. Je to jediný možný prostředek, jak nejrychleji dorazit na určené místo.“
S tím nemohla Rose nesouhlasit, ale přesto měla předsudky.
„Přinutit?“ pípla.
Jafar sevřel rty k sobě do tenké čárky a čekal.
„No dobře, ale jestli spadnu…“
„Nespadneš, o to se postarám,“ ubezpečil ji a ukázal na třmen, sám v jedné ruce držel uzdu a ve druhé svou hůl.
Rose váhavě přistoupila ke zvířeti.
Bože, byl tak vysoký! To přeci nemyslí vážně, možná s nějakou stoličkou ale…
Nejprve si musela podkasat burku, aby vůbec mohla zvednout nohu a pak předvedla to nejtrapnější číslo svého života.
Jednu nohu skutečně do třmenu zvedla a pak skákala na jedné noze a to bylo tak všechno.
„Chyť se hrušky sedla,“ poručil Jafar a nehnul ani prstem.
On tam fakt bude jen tak stát!?
Rose začínala mít znovu vztek ale ani, když se chytila té věci nahoře, nedokázala se vyhoupnout.
Jafar za jejími zády obrátil oči v sloup.
„Ženy ve vaší zemi jsou všechny takto neschopné?“ dobíral si ji.
„Stejně jako muži, kteří potřebují jejich pomoc,“ zavrčela v odpověď a znovu poskočila.
Yago, který toho rána celé divadlo pozoroval zpovzdálí jedné ze zlatých střech, se mohl potrhat smíchy, válel se ze strany na stranu a sotva popadal dech.
Když se trochu uklidnil a začal dvojici znovu sledovat, všiml si, jak jeho pán Rose odstrčil a sám se lehce vyhoupl do sedla a to v jedné paži stále držel svou hůl!
Z výšky pohlédl na dívku v burce jako na nějakého mravence na zemi, jako někdo kdo se ptá, co je na tom tak těžkého.
„Pojď blíž a chytni se,“ sám uvolnil nohu z jednoho třmenu, do kterého znovu strčila tu svou, poté vzhlédla k jeho ruce jako by byla otrávená.
Nakonec přeci jen vložila svou rukou do jeho a než se nadála, vytáhl ji za sebe.
Najednou to bylo tak lehké. Ani mu to nedalo žádnou námahu!
Skvěle, teď se cítila ještě víc jako idiot.
Když Hasan popošel nečekaně kupředu, Rose lehce zavrávorala, vyjekla a rychle se chytila vezírova tmavého pláště.
„Takhle si zlomíš vaz, chyť mě kolem pasu,“ další rozkaz Rose znepokojil o to víc, když si vzpomněla, jak se mu ukázala nahá ve svém pokoji.
„Cože? To jako vážně? Mám tě obejmout?“
„Už mě tvé otázky unavují, ženo,“ zavrčel, jelikož nebyl zvyklý vše vysvětlovat dvakrát, většinou stačilo, že to dotyčný pochopil hned napoprvé.
„Jmenuji se Rose!“ vykřikla pobouřeně a zatahala ho za látku oděvu. Kdyby mu mohla vidět pod šaty, věřila by, že se naježil jako dikobraz.
„Jestli se mě nechytneš, skončíš dole se zlomeným krkem.“
Rose pohlédla vedle sebe na tu výšku, která by ji při pádu čekala a beze slova uposlechla.
Provlékla tedy své třesoucí paže pod jeho a spojila je na vezírově břiše, tedy doufala, že je to břicho, jelikož dopředu neviděla.
Když neslyšela žádné protesty, oddechla si.
Byla však pořád ztuhlá a napjatá, věděla, že je to nutné zlo se vezíra dotýkat ale rozhodně si na to nezvykne a to ji ještě čeká cesta zpátky!
Dál už se dal kůň do pohybu a vyjel zadní branou jako sám ďábel.
Dívka sebou trhla, jaká to byla rychlost.
Hasan se rozpohyboval jako pouštní tornádo a vyrazil ulicemi k severní bráně města.
Vše okolo se Rose míhalo jako rozmazané čáry, a aby zabránila pádu, raději se k muži před sebou více přitiskla svým tělem.
To otírání bylo, až nepříjemně intimní ale zanedlouho si na to zvykla, navíc to mělo i jednu výhodu. Jafar byl vysoký a tak na ni ani nefoukalo, navíc díky burce neměla letící prach a písek v očích, natož ve vlasech.
*************************************************************************************************************************
Čaroděj si oddechl, že ho konečně ta holka uposlechla. Kdyby ne, byla tu i druhá ne příliš příjemná možnost, kterou prozatím nechtěl použít.
Naštěstí se podrobila, jak očekával a teď se mu tiskla k zádům téměř jako by se chtěla do jeho oblečení vsáknout.
Cítil, že se bojí. Dokázal to vycítit. Nevěděl, zda to pochází z první jízdy na koni nebo z něho.
Magie vám propůjčovala mnoho možností ale na to, aby podle jejích třesoucích se rukou poznal, že má obavy, čaroděj být nepotřeboval.
Než však stačili vyjet z města, poznal, že se uklidnila, i když to mu mohlo být jedno.
Záleželo jen na jeho plánu, ne na nějaké cizí ženské, kterých mohl mít stovky.
Jako blesk míjeli trhovce, kteří právě časně ráno po modlitbě rozkládali své stánky a dávali do nich čerstvé melouny a pomeranče.
Nakonec Hasan projel severní branou, Jafar přitáhl otěže a kůň zaržál.
„Proč stojíme?“ okomentovala to Rose, ale odpovědi se nedočkala.
Jen cítila, jak její nepříliš příjemný společník cosi vytáhl ze své kapsy.
Něco zašustilo a pak cosi tiše klaplo jako by se do sebe zacvakly dva kamenné puzzle.
Pak se dal kůň znovu tryskem vpřed.
Jafarovi se naskytl zajímavý pohled na dívčino nahé tělo, opravdu byla to jen náhoda. Přísahám. :-)
Ale představte si, kdyby Rose bylo skutečně špatně, kdo jiný by byl po ruce než právě on a řekněme, že to mohlo dopadnout daleko, daleko hůř. Neříkám, že během příběhu Rose nebude nemocná nebo zraněná, takže se k této situaci ještě vrátíme.
Jste všichni zvědaví, jak bude jejich výlet k jeskyni pokračovat? Čeká nás ještě několik zvratů a zkouška důvěry, tak si ji patřičně užijeme.
Rose a Jafar se stále otrkávají, vždyť se znají teprve dva dny a oba o sobě ví jen velmi málo a je potřeba, aby si náš čaroděj uvědomil, že dívka má také trny a není jen na okrasu, nepadá před ním na kolena a rozhodně neříká „ano, pane“ na každý jeho rozkaz.
Naopak Rose bude muset zjistit, kde je ta pomyslná hranice, za kterou může její drzost jít, naučit se trochu poslouchat, protože to mnohdy bývá jediné dobré řešení, a také naučit se snášet Jafarovy změny nálad.
Každá postava má svůj příběh, své lásky a strasti, tajemství, to dobré i to špatné. Objevme je v nich.
Jafar a Yago
Kapitola 8.
Arabské drama
8.
Kůň už dvě nekonečné hodiny klusal pouští a Rose to poskakování čím dál víc probouzelo, protože potom co vyjeli, se jí začaly klížit víčka.
Bohužel skoro nic přes ten hadr na hlavě neviděla, tak využila alespoň té příležitosti, aby se zamyslela nad tím, jak se cítí.
Ach, tak dlouho už nemyslela na svoje potlačované touhy a potřeby!
Chtěla veliký dům s překrásnou zahradou, spoustu úžasných věcí, ke kterým by se ráda vracela, a muže, který by jí imponoval a současně rozmazloval. A také hodně dětí, o které by se nemusela moc starat, ale které by se jí věnovaly, když by jí bylo smutno.
Přitom všem si uvědomila, že objímat Jafarovo tělo je jí překvapivě příjemné. Tak dlouho už se s nikým neobjímala! I když objetí, v tomhle případě mělo zcela jiný význam, nechtěla spadnout a zlomit si vaz, nebylo v tom nic vřelejšího.
Natož nic romantického.
Navíc měla tu smůlu na špatné typy, žádný z kluků, které dosud měla, nestál o to, aby ho objala. Každý, který se jí na první pohled líbil, zdůrazňoval svoji nezávislost a sebevědomí, až to působilo dojmem, že by jí nejraději nechal penis a sám někam utekl. Asi měla na kluky smůlu nebo měla dát až na ten druhý pohled...Ale teď se kupodivu cítila dobře.
Trochu posunula levou ruku a pak pravou. Díky nepříliš tlusté róbě a minimální vrstvě podkožního tuku nahmatala okraje Jafarova hrudního koše, který jí připadat na tak štíhlého a vysokého člověka nečekaně velký. Dál směrem nahoru se šmátrat neodvážila. Už tak stačilo, že měla o jeho záda opřenou hlavu.
O další hodinu později, kdy míjeli bohatou oázu a jednu větší karavanu, Jafar přitáhl otěže a kůň zastavil.
„Jsme na místě,“ prohlásil vezír svým hlubokým hlasem, nečekajíc na Rosinu otázku.
„Pokud se ti ten nikáb nelíbí, můžeš si ho už sundat," připomenul jí.
Nelíbí?
To bylo opravdu slabé slovo pro vyjádření jejích citů. Měla velikou chuť vezírovi něco ostrého bodnout do zad za to, že jí ho navlékl jako nějaký pytel.
Pustila se ho a strhla si černý šátek z hlavy, i když pak byla rozcuchaná.
Rose si zlobně prohlédla nikáb v ruce s neskrývanou nenávistí ve tváři.
Jafar zatím na svůj věk překvapivě elegantně seskočil z koně.
Rose si všimla, jak hladce mu to šlo, a pomyslela si, že třeba kdysi začínal jako akrobat či kejklíř i když to bylo hodně nepravděpodobné.
Pravdou bylo, že to byl opravdu schopný muž, když dala na stranu všechny předsudky, co k němu cítila, což Rose docela imponovalo.
„Seskoč!“ vyzval ji náhle, jako by to říkal svému psovi, a to ještě jednomu z těch méně oblíbených. Přitom zabodl hůl do písku a promnul si ruku. Musela ho bolet, protože v ní po celou cestu držel ten těžký zlatý krám.
Dívka nechápala, proč to sebou pořád tahá, nevšimla si, že by měl nějaké zranění, aby se musel o hůl při chůzi opírat.
Rose opravdu seskočit chtěla, v hloubce pod sebou spatřila jemný pouštní písek a zaváhala.
„Je to vysoko,“ namítla nejistě. Možná je čas poprosit ho o nějakou stoličku.
Jafar netrpělivě zavrčel. Obrátil se ke koni a rozpřáhl ruce: „Chytím tě.“
Rose se zatvářila nedůvěřivě, jako by měla na výběr.
To je jako pokus ochoty? To se ti povedlo.
„Určitě?“
„Podívej se, je to věc důvěry,“ namítl s vážnou tváří čaroděj a přivřel oči.
„Já ti musím věřit, že mě nepovalíš do písku, a ty mi musíš věřit, že tě chytnu. Důvěřuješ mi?“
Rose nevěděla, že Jafar důvěru jen předstírá. Ve skutečnosti počítal snad s každou možností, co mu mohla provést.
Když chvilku váhala a rozhlížela se po někom důvěryhodnějším, kdo by ji mohl chytnout a kdo tam právě teď nebyl, znovu promluvil: „Nemysli si...Shodit tě z koně je jednodušší než vypadá.“
To měla být výhrůžka? Trhni si s celou svou důvěrou Jafare! Pomyslela si.
„Jistě, začínám ti důvěřovat...tak pojď trochu blíž, bojím se výšek,“ ušklíbla se Rose ironicky, ačkoliv pocit, který chtěla vyjádřit, měl k důvěře opravdu daleko.
Nakonec se přeci jen odhodlala, přehodila nohu přes koňský hřbet a neobratně sklouzla Jafarovi do náruče, kde se moc dlouho nezdržela.
Vezír ji dokázal mrštně chytit a jemně ji postavit na příjemně teplý písek. Podívali se jeden druhému do očí a bylo jim jasné, že právě dosáhli nového stupně vzájemné křehké důvěry.
Rose už čaroději nechtěla bodnout něco ostrého do zad a Jafar nabyl ochotu být k Rose přiměřeně milý, alespoň než bude mít v kapse tu magickou kartu z jeskyně.
Hned poté se natáhl k Hasanovi a vytáhl z malé vyšívané brašny kožené pouzdro na vodu a napil se. Pak ji podal Rose, aby nebyla dehydrovaná.
Ale i to mělo své trhliny.
„To máme pít ze stejné láhve?“ podivila se, "je to nehygienické."
„Chceš tu druhou, ve které mám jed?“ zavtipkoval Jafar a nadzvedl jedno své husté obočí.
Rose to pochopila jako důkaz, že voda v pouzdru není otrávená a napila se bez ptaní. Stejně už měla žízeň a pořád lepší něco než nic.
Jafar však dobře věděl, že to žádný důkaz není. Kdysi tímto způsobem sprovodil ze světa jednoho z ostatních vezírů, které sultán měl, dokud nezbyl jen jeden, on.
Dal mu totiž napít ze sklenice, ve které byla otrávená voda, ze které předtím pil sám, ale Jafar si předem vzal protijed, takže se mu nic nestalo.
Všichni se pak soustředili na hledání pozůstatku jedu ve sklenici mrtvého vezíra a žádný tam stejně nenašly, jelikož ve vhodné chvíli Jafar pohár vyměnil za jiný.
„Nemáte něco k jídlu? Zapomněla jsem se nasnídat,“ lamentovala nespokojeně Rose a zakručelo jí výmluvně v břiše, až se zastyděla. Nenechal ji přeci ani nasnídat a myslel si, že vydrží několik hodin bez jídla?
Jafar se na ni trochu zamračil, začínala mu podezřele připomínat jeho otravného papouška.
„Člověk přežije bez jídla několik týdnů,“ byla jeho strohá odpověď.
To se mu to mluví, když se sám dozajista dobře nasnídal, pomyslela si útrpně Rose a pohladila si hladové břicho.
Není divu, že tenhle člověk trápí Yaga hladem. Určitě si všechny oříšky a rozinky nechává pro sebe.
Rose se rozhlédla po okolí. Stáli v dolíku mezi písečnými dunami, jen oni dva a Hasan. Začínalo to připomínat nějaký bizarní teambuilding.
Co tu jako budou dělat? Kopat jámu, dokud se nedostanu k bráně pekla?
Rose uviděla něco se zalesknout v písku.
Peníze!
Hned se k tomu rozeběhla a sehnula se pro krásného kamenného skarabea. Vypadalo to jako by ho tu někdo jen tak pohodil.
Vzala ho do ruky a palcem z něho setřela písek. Už se radovala, jaký našla hezký šperk, když se za ní objevila známá vysoká postava a plácla ji přes ruce jako rodič své dítě, když bere do prstů něco, co nemá.
„Au,“ zamračila se ale Jafar už měl skarabea v prstech.
„Nesahej na to, je to křehké,“ upozornil ji úkosem a náhle ta nefritová věc obživla, vzlétla do vzduchu a znovu se usadila na to samé místo, kde jej Rose našla jako by tam patřila.
Dívka znuděně vydechla a dala ruce v bok, "neříkal jsi, všemocný vezíre, že pojedeme k nějaké jeskyni?“ rozhlédla se kolem sebe, "nic nevidím, to ji mám snad vykopat?"
Jafar zatím došel zpátky ke svému hřebci, uložil láhev do vaku a povídal si se svým koněm, jí nevěnoval pozornost, což mu oplatila uraženým pohledem.
Nakonec muž v černém popadl svou hůl a ukázal prstem k sobě.
Co? To má jít jako slepice poslušně k němu? Ale co, horší už to být nemohlo.
Pomalu se dobelhala k čaroději a ten začal cosi mumlat.
Tak tohle bude zajímavé, obrátila Rose oči v sloup, pokud tu ještě začne skákat po jedné noze jako nějaký šaman, asi strčím hlavu do písku.
Najednou se v okolí setmělo, nebe bylo zakryto tajuplným mračnem a kužel zeleného světla ozářil dunu před Jafarem tam, kde ležel nefritový skarabeus.
Písek se tam začal rozestupovat i propadat a vysunula se z něj pískovcová skála, která rychle nabrala děsivé tvary tygří hlavy s vyceněnými zuby.
Rose na to koukala s otevřenou pusou, kterou zase rychle zavřela.
Poté vzlétl do vzduchu skarabeus a rozdělil se na dvě poloviny, které vyplnily tygrovy oči, jež se zeleně leskly.
Jafar se koutkem oka podíval na Rose, která byla méně překvapená, než čekal.
„Za touto bránou je jeskyně plná pokladů. Krásných, nádherných věcí, ale hlavně je tam ta karta, kterou potřebuji, tvoje jediná cesta domů,“ vysvětlil důrazně.
Rose zúčastněně přikývla, i když jít do té tlamy se jí nechtělo.
„Brána tě tam sama musí pustit, jinak to nejde. Požádej ji, zda bys mohla vejít.“
Dívka předstoupila před tygří hlavu. Byla obrovská a zlověstná. Z představy, že by se zase mohla potopit do písku a ji vzít sebou, blondýnce naskočila husí kůže.
„Ahoj, bráno, já jsem Rose,“ řekla k té němé tlamě.
Vážně tohle musela dělat?
Jafar dostal záchvat smíchu.
Rose si na chvilku pomyslela, že to byl od něj jen nějaký nechutný žertík na její účet a hodila po něm přes rameno vražedný pohled.
Pak se ale ozval dunivý hlas z hlubiny země: „Stojíš před jeskyní zázraků, cizinko. Jen člověk s čistým srdcem smí vejít dovnitř. Pakliže v tvém srdci přebývá zlo, zůstane pro tebe má brána na věky uzavřena.“
„Potřebuji kartu, kterou ukrýváš,“ vydechla Rose prosebným tónem, "smím vejít?“
Jeskyně chvilku mlčela jako by viděla na dno její duše a přemýšlela o tom, co tam vidí.
„Tvé srdce není dost čisté. Nemůžeš vstoupit,“ zněla překvapující odpověď.
Jafara zamrazilo, Rose se však nevzdala.
„Ale já tu kartu potřebuji, abych se dostala domů. Nechtěně jsem se ocitla v Agrabah, nebyla to moje chyba a ta karta je mojí jedinou nadějí, že ještě někdy v životě uvidím svůj domov a svoje nejbližší!“ Naléhala.
Do očí jí vhrkly slzy.
„Copak jsem tak špatná, že si zasloužím, aby mi toto bylo odepřeno? Prosím!“
Jeskyně opět chvilku mlčela.
„Mluvíš pravdu a tvoje pohnutky jsou šlechetné,“ mluvila tygří hlava.
„Zasloužíš si slitování. Nemohu sice změnit zákon, se kterým jsem byla stvořena, ale mohu ti dát naději. Dobře poslouchej: Pakliže najdeš člověka s opravdu čistým srdcem a ten se za tebe přede mnou zaručí, smíš i ty vejít. Jdi a hledej!“
„Děkuji, jeskyně zázraků! Děkuji ti!“ zakřičela Rose se slzami v očích.
Skála se ponořila zpátky do písku, obě poloviny skarabea spadly k zemi, mrak na obloze zmizel a Rose s Jafarem opět ozářilo pražící pouštní slunce.
Ani jeden z nich takový vývoj situace nečekal.
Když se naše hrdinka obrátila zpátky k vezírovi, myslela si, že po ní skočí a začne ji škrtit. Ctihodný verdikt samotné jeskyně ho podle těch pevně stisknutých rtů, přivřených očí s rudou jiskrou a naježené bradky moc nepotěšil.
„Eh, Jafare? Nebyla to moje vina,“ zvedla Rose ruce dopředu na svou obranu, jelikož opravdu nechtěla skončit tady rozsekaná na kousky a pohozená v písku, který zanedlouho její tělo schová pod zem, jako by přes ni hodil peřinu.
Kolem čaroděje náhle začal doslova žhnout písek do ruda a pak do černa jako by ho spálil plamen. Téměř to budilo dojem, jako by do Jafara uhodil blesk, ale byla to jen jeho zuřivost, kterou tak uzemnil, aby neudělal něco, čeho by později hořce litoval.
„Jafare?“ zopakovala nervózně Rose, jelikož jeho mlčení nebylo dobrým znamením.
Sakra, proč když už spolu začali alespoň trochu vycházet, se to zase nějak přesune do černé zóny konfliktu?
Jenže on v tu chvíli vypadal jako by byl úplně mimo kdesi v sobě samém. Asi se rozhodoval, zda ji má zabít teď nebo si to nechat napotom jako ukrácení dlouhého večera.
„Není tvoje vina?“ zasyčel pomalu a na Rose to působilo daleko hrozivěji, než kdyby na ni křičel.
„Jistě že není,“ ohradila se a dala ruce v bok, „slyšel jsi, pustí mě tam ale s doprovodem. To je lepší než vůbec, nebo ne? Alespoň máme naději,“ snažila se trochu situaci vylepšit a dát mu důvod ji nesežehnout na popel.
Dodala i povzbudivý úsměv, který se na její tváři jen na pár vteřin zaleskl jelikož, k ní postava v černém vykročila.
„Jafare…“ zopakovala jeho jméno potřetí jako by prosila boha o milost a ve strachu couvla o pár kroků dozadu. Tady končila legrace. Vážně za to nemohla, neslyšel to snad?
Čarodějovo roucho se kolem něho zavlnilo při každém kroku a náhle jí něco nedovolilo pokračovat jako by její nohy ztuhly v čerstvém cementu a srostly s pouští.
Na paniku však nebyl čas.
Podívala se zmateně dolů, ale její nohy byly stále volné! Když ale zvedla tvář zpátky, ženin protivník se nad ní hrozivě tyčil.
Nenáviděla jeho výšku! Cítila se tak jako mravenec, což na ni působilo děsivěji, než jeho propalující oči, které se nyní vpíjely dost z blízka do těch jejích.
Jafar Rose volnou rukou chytil za krk. Jeho prsty stiskly to křehké hrdlo jako malý, ale silní hadi.
Sakra ovládej se, chlape!
Neškrtil ji, spíše to byla jen demonstrace jeho vlivu a psychické síly. Zcela stačilo, že se jí dotýkal.
Jistě se musel hodně ovládat, aby Rose nezaryl nehty bolestivě do kůže. V nejhorším případě byla odhodlaná ho kousnout.
Pak řekl něco, co ji šokovalo i zahanbilo.
„Spletl jsem se v tobě, nejsi tak čistá, jak jsem si myslel,“ zavrčel zle.
Rose sebou nepatrně trhla, „nikdo není svatý, já nejsem žádný anděl, tebe by taky jeskyně nepustila dovnitř, proto si mě sebou vzal, pamatuješ? Nemáš mi co vyčítat!“ vmetla mu do tváře a cítila, jak se jeho prsty na jejím krku lehce napjaly. Asi uhodila hlavičku na hřebík nebo hřebík na turban?
On taky rozhodně nebyl svatý a to o něm znala jen špičku ledovce.
„Možná nemám na svědomí nějaké velké zločiny, ale kdo nekradl rozinky z matčina koláče, kdo nikdy v životě nezalhal?“
Ha! To byl argument, který musel vzít v potaz!
Pochybovala, že v téhle části světa byli všichni tak poctivý.
Vezír Rose hleděl do očí jako by se tam snažil najít pravdu, nakonec pokrčil rty a nakrčil jeden koutek pohrdavě dolů, „žena nikdy nemůže mít čisté srdce, jste slabé, vaše odhodlání tak rychle klesá a srdce házíte za sebe jako závoj, jako byste ani žádná neměli,“ zavrčel a plavovlásku napadlo, zda ho nějaká žena podvedla, když má takové zkušenosti, ale on pokračoval.
„Ale naštěstí já dokážu odpouštět, dám ti ještě jednu šanci, a jestli mě zklameš…Rose…“
Poprvé před ní vyslovil její vlastní jméno, splynulo z jeho úst jako zasyčení hada, až jí přejel mráz po zádech, s tím se prudce otočil a vyrazil k Hasanovi.
Blondýnka si oddechla ale, aby se vzpamatovala, to jí stejně bude ještě chvíli trvat.
Její nohy se konečně mohly zase volně pohybovat a tak se vydala za ním ke koni.
Pořád lepší, než aby ji tu nechal.
Mlčky upírala pohled do země, sebrala cestou tu hroznou kuklu, ale odmítla si ji vzít na hlavu. Stejně, kdo by je v poušti viděl? Velbloudi a písek? Ptáci a mraky? Ha ha.
Další události proběhly mechanicky beze slov.
Jafar se vyšvihl zkušeně do sedla a pak Rose znovu podal ruku, aby ji vytáhl za sebe.
Tentokrát, když byla nucena ho obejmout, se necítila nijak dobře.
Nevnímala pocit bezpečí ani uspokojení z dobré práce a její sen o návratu domů se prozatím protáhl do nekonečna.
Bylo to neosobní a ona by dala nevím co, za vlastního koně, jen aby nemusela jet s ním.
Takové štěstí bohužel neměla a její nálada klesla na bod mrazu stejně jako jeho.
Ať chtěla nebo ne, byla nucena celou jízdu strpět v úvahách.
**************************************************************************************************************************
Cesta ubíhala a když společně míjeli jednu menší oázu, u které ani tentokrát nezastavili, aby uvolnili napětí mezi sebou, zezadu se k nim přiblížila skupina jezdců.
Netrvalo dlouho, aby si jich všimli a pak ti neznámí muži vyrazili na smluvený pokyn a obklíčili Hasana kolem dokola.
Rose jich napočítala osm. Zahalení muži pouště v dlouhých proužkovaných pláštích a turbanech s kusem látky zakrývající si ústa před pískem.
Dívka se za vezírem napjala.
Co po nich chtěli?
Že by nějací známí? Ne to určitě ne.
Nejspíše si všimli Jafarovi zlaté hole, která na poledním slunci svítila na dálku.
Jo, vážně opatrné a jí něco bude vyčítat, že?
Rose nenápadně zatahala vezíra za rukáv, „co budeme dělat? Nevypadají moc přátelsky,“ zašeptala tiše k jeho zádům. Neodpověděl.
Tvrdým pohledem sledoval muže, který seskočil ze svého koně a přiblížil se k nim.
„Zdravím tě poutníku,“ prohodil vesele a přitom si varovně položil dlaň na jílec svého meče, jež mu svisel u pasu. Jafar pochopil.
Hasan nejistě přešlápl.
„Co od nás chcete? Nemyslím, že zloději jsou právě dobrou společností, navíc marníte mým drahocenným časem,“ promluvil Jafar, jasně, hlasitě a stručně.
„Zloději sahibe? Nikoliv, nabízíme ti ochranu výměnou za tu draze vypadající věc, kterou sebou vezeš,“ blíže svůj požadavek nespecifikoval.
„Jak se opovažuješ, ty pouštní kryso, víš ty, kdo já jsem?!“ vykřikl vezír nyní už značně podrážděně.
„Jistě, osamělý neozbrojený jezdec,“ zasmál se muž před nimi. Evidentně ho celá situace bavila, když viděl tak lehkou kořist.
Náhle Rose zděšeně vykřikla, když ji zezadu uchopily dvě chlapské mozolnaté ruce jako lopaty a doslova ji od Jafara odtrhly. Než se nadála, seděla přitisknutá vpředu na koni jednoho z těch ničemů.
„Pusť mě ty chmatáku!“ vykřikla a začala se s ním prát. Fackovala ho, trhala za jeho oděv a snažila se od něho odtáhnout. Když však kolem ní ten hromotluk stáhl své paže, pořádně ho kousla, až vykřikl a arabsky zaklel.
Tím, ale že ji pustil, spadla z jeho koně do písku.
Nebylo to právě měkké přistání, možná bude mít na zadku bouli, ale vybojovala si svobodu a navíc nezlomila si ani nohu, což považovala za úspěch.
Mezi tím čaroděj svižně sesedl.
Mračil se a měl daleko horší náladu než předtím, kvůli takovému zdržení. Kdyby si jen ta holka nasadila nikáb, vše by bylo jednoduší, zavrčel v duchu. To si spolu ale ještě vyřídí.
„Jsem vezír z Agrabah a požaduji volnou cestu, ty a tvoji muži zmizte nebo toho budete draze litovat,“ varoval je naposledy.
Velitel pouštních lupičů si ho pozorně prohlížel, „tak vezír říkáš? O to je větší důvod a pocta, že tě doprovodíme do města pane a zajistíme ti patřičnou ochranu,“ znovu se Jafarovi vysmál, výsměšně se uklonil a pokynul hlavou jinému svému poskokovi, aby se zmocnil exotické dívky.
„Pokusil ses sáhnout na to, co je moje, nenechám tě odejít bez trestu,“ zavrčel Jafar a zabodl svou hůl do písku před sebe.
To co se stalo pak, bylo něco, co se Rose vrylo do paměti jako rozžhavený cejch s půlměsícem.
Ze své pozice na zemi viděla, jak se Jafarova zlatá hůl mění na něco obrovského s hadím tělem. Rychle to dostávalo tvar tři metry vysoké rozzuřené kobry s dvěma dlouhými tesáky a rudýma očima. Zlověstně syčela a varovně roztahovala své dva laloky, což ji dělalo ještě větší, než byla.
Nebylo těch divných zvířat dnes už dost?
Rose zatrnulo a každý sval jí v těle ztuhl strachem. Sotva dýchala. Nikdy nic podobného neviděla a fakt, že se jí to nezdálo, protože úpal neměla, to ďábelské stvoření, jež se proměnilo z vezírovy hole, napadlo a doslova vraždilo jednoho muže za druhým se jí udělalo špatně.
Muži začali křičet, jeden snad jako jediný stačil rychle zareagovat a ujet, jiní takové štěstí neměli.
Krvelačná kobra se pohybovala na svou velikost neskutečně rychle, omotávala se svými ostrými šupinami kolem svých obětí, uštknula je a nechala paralyzované ponechané jisté smrti pomalým jedem, jiné nechala vykrvácet na ošklivá zranění po celém těle.
Žlutý jemný písek se barvil doruda krví všech zlodějů, kteří měli tu smůlu, že narazili právě na ně.
Rose se snažila vzchopit a vstát, měla chuť vzít nohy na ramena, když se had obrátil jejím směrem a začal se jím i smýkat.
Blondýnka se celá roztřásla a vykulila oči.
Tohle nemůže být přeci můj konec! Opakovala si.
S každým metrem ji víc a víc bušilo srdce, jako by jí chtělo z těla vyskočit.
Netušila však, že zákeřný had stvořený černou magií si vyhlédl poslední oběť, která byla těsně za ní.
Muž se k dívce zezadu přikradl, evidentně chtěl využít situace a unést exotickou krásku pryč, zatímco si ta hadí potvora pochutnávala na jeho kumpánech.
Vytáhl proto zahnutou arabskou dýku z pouzdra u pasu a udeřil Rose zezadu do hlavy.
Blondýnka ihned ztratila vědomí a skácela se bezvládně na zem.
Nevěděla, co se stalo ale to poslední co viděla, bylo, jak za prvé padá na zem a za druhé to strašlivé zvíře jen dva metry před sebou s otevřenou tlamou…
Tak, překvapeni?
Já osobně jsem se při psaní nasmála a vy?
Jak se nám ta důvěra dále osvědčí v praxi? Kdo ví. Na soudy je ještě brzy. Ale věřte, že to Rose nebude mít lehké. Navíc bude mít asi velkou bouli, jak na zadku, tak na hlavě :-)
Kdo z vás naivně čekal, že je nechá jeskyně vstoupit? Ha! Život taky není jednoduchý, prostě si budou muset počkat na něčí pomoc a hádejte na čí?
To je otázka za milion do dalšího kola.
Jafar a Rose u jeskyně Zázraků
Kapitola 9.
Nemoc
9.
Když Rose opět nabyla vědomí, cítila se zesláblá a nesnesitelně ji bolela hlava. Alespoň nebyla v tom hadím břiše.
Ležela, ale když se pokusila otevřít oči, impuls bodavé bolesti za výčky jí v tom zabránil.
„Vodu!“ zasýpala naslepo.
Kdosi jí přiložil k ústům misku s vodou. Neptala se, kdo ale srkala a sála jako kojenec z prsu. Doufala, že se dozví, kdo jí poskytnul tu životodárnou kapalinu, ale v té chvíli jí to bylo jedno. Pila po troškách alespoň pět minut a znovu usnula.
*************************************************************************************************************************
Sultán si hrál v prosluněné zahradě s Jasmínou.
Po dlouhé době měl konečně trochu volného času, snad proto, že ten, kdo ho o něj věčně připravoval, byl právě pryč, a tak ho věnoval své milované dceři.
Princezna měla starosti o Rose, protože už včera jí prý nebylo dobře a dnes ráno vezír vyhlásil na její komnatu tak zvanou karanténu.
Nikdo k ní nesměl a to Jasmíně dělalo starosti, nechtěla, aby se její nové přítelkyni něco stalo.
Nyní na to ale nemyslela, svého otce měla samozřejmě raději než Rose a byl jí velice vzácný. Byl tam s nimi Raja a Yago, který měl svůj úkol špehovat a donášet.
Tygr se povaloval na hedvábných polštářích a chudák papoušek musel dřepět na větvi stromu, protože s Rajou právě moc dobře nevycházel, tím alespoň zabránil, aby mu sultán do krku cpal ty odporné sušenky.
Najednou na kamennou cestu vstoupila vysoká temná postava se zlatou holí. Jafar se vrátil. Jasmína a sultán si přestali hrát, podívali se na sebe a zpozorněli.
„Vznešený sultáne, mám zprávy o zdraví princeznina hosta,“ řekl vezír, jakmile k nim došel.
„Co je s Rose Jafare?“ zeptala se ustaraně princezna.
„Má šanghajskou horečku. Je to exotická choroba, ale nemějte strach, je dobře léčitelná, už jsem se s tímto případem několikrát setkal, takže do několika dní bude zase zdravá,“ vysvětlil profesionálně Jafar svým hlubokým přednesem, který nestrpěl žádné pochyby.
„Je ta zvláštní nemoc nakažlivá?“ zeptal se sultán.
Vezír nasadil vážný výraz, „přenáší se jen pohlavním stykem, takže pokud chcete, můžete ji vidět, ale právě teď je v bezvědomí a může trvat hodiny, než se probere,“ řekl vezír.
Princezna zvážila, zda bude raději sledovat nemocnou exotickou ženu v bezvědomí, nebo si hrát se svým milovaným a vzácným otcem.
„Budu raději ještě s tatínkem.“
„Nemám nic vážného, čemu bych se měl právě teď věnovat?“ zeptal se sultán svého rádce se zmateným, možná trochu provinilým výrazem.
„Teď zrovna o ničem nevím,“ odpověděl vezír.
„Alláh s vámi,“ rozloučil se, obrátil se na Yaga a ukázal holí na svoje rameno.
„No jo, už letím,“ odpověděl Yago otráveně a slétl vezírovi na rameno.
*************************************************************************************************************************
Rose se zdálo, že padá do nekonečné studny.
Vedle sebe spatřila dlouhé červené dvojzubé kopí, poletující prostorem. Zastavilo se ve svislé poloze a s ním se zjevil sám ďábel, který ho držel.
Najednou se vidina změnila a Rose prodávala v drobném obchůdku.
Ďábel chtěl koupit novou násadu na svoje kopí, že pří, aby hříšníky lépe bodal a ukázal jí balíček šesti velkých karet, jako že jimi zaplatí.
Věděla, že mu nebude moci vyhovět, protože prodávala jen ovoce a zeleninu, ale musela se mile usmívat, protože jí to nařídil šéf.
Ďábel vyhodil karty do vzduchu a ty se proměnily v kusy nezdobené černé látky. Jeden po druhém se vrhaly na části jejího těla, požíraly je a vtahovaly do černočerné nicoty. Nejprve její překrásné nohy, pak klín a štíhlé břicho, plná prsa, nádherně hladké ruce, pečlivě učesané plavé vlasy a nakonec smyslné rty a zbytek hlavy. Pak už byla všude kolem ní jen temnota a nevěděla, co si o tom má myslet.
Když se probrala podruhé, hlava už ji bolela méně a mohla alespoň otevřít oči. Ležela ve své komnatě a nad ní stál Bark.
„Barku!“ řekla zmučeně.
„Nevysilujte se, měla byste odpočívat,“ řekl.
„Co se to děje?“ zeptala se Rose.
„Klidně ležte, všechno vám vysvětlím,“ řekl Bark. Rose poslouchala.
„Jste vážně nemocná, máte takzvanou šanghajskou horečku. Prý vám bude během
několika dní zase dobře, ale teď musíte odpočívat a hodně pít. Ta nemoc se prý projevuje bolestí hlavy, pocitem slabosti, horečkou a halucinacemi. Neviděla jste v poslední době něco podivného?“
„Ďábel chtěl násadu na svoje kopí, padala jsem do studny a Jafarova hůl se proměnila v obří kobru, která masakrovala lidi. A mluvící jeskyně a létající koberec...Panebože, snad nejsem blázen?“ řekla Rose znepokojeně.
„Jen klid, to je při této nemoci normální,“ vysvětloval Bark klidným zpěvným hláskem.
„To je jen něco jako sen. Ale už za pár dní bude všechno v pořádku.“
Takže to všechno byl jen sen? Ale jestli ano, proč byla tady a ne doma, kam patřila? Hranice mezi realitou a snem, která byla normálně tak jasná, jí připadala najednou děsivě nezřetelná.
„Jak jsem tu nemoc dostala? Nepamatuji si, že bych se nějak nakazila,“ zeptala se.
„Když vás vezír ošetřoval, říkal, že se přenáší pohlavním stykem. Měla byste si dávat pozor, s kým souložíte,“ poradil jí eunuch oduševněle.
Normálně by se tomu s chutí zasmála, ale teď se cítila opravdu zle, tak raději znovu usnula.
*************************************************************************************************************************
Když Jafar vešel do své pracovny jako temný stín, Yago zaletěl na své bidýlko a Jafar se unaveně protáhl.
„Sledovat sultána byla strrrašná prráce. Dostanu odměnu?“ vyzvídal papoušek.
„Musíš pořád myslet na sebe?“ vyčetl mu nevrle vezír.
„Ani tě nezajímá, jak jsem dopadl s tou jeskyní.“
„Jak jsi asi mohl dopadnout? To je přece jasné! Nemáš karrrtu a ta holka je polomrrrtvá. Zabiješ ji hned, nebo až zítrrra?“
„Nemluv hlouposti, ta žena mi ještě poslouží. Ale musím jí sehnat někoho s opravdu čistým srdcem, kdo se za ni zaručí,“ řekl Jafar.
„A jak na tom vlastně je?“ vyzvídal papoušek.
„Teď má horečku a bude blouznit, kdyby snad chtěla něco někomu říct, nebudou jí věřit. Ale do večera ji to přejde a zítra už se bude cítit normálně. Jen ta rána na hlavě, ta se bude hojit déle, i když jsem ji namazal léčivou mastí,“ vysvětlil Jafar.
„Cítím se po cestě unavený, teď už se mi stejně do ničeho nechce, práce může počkat do zítra, možná zajdu na prohlídku do místního nevěstince...“
„A co moje odměna za hlídání sultána?“ připomněl se znovu Yago.
Jafar se zamyslel a poklepal si ukazováčkem na bravu po té jeho prsty sklouzly a pohladily tmavou bradku.
„Tak dobře. Můžeš vyžrat moji misku s oříšky. To ti jako odměna postačí. Neboj, tentokrát jsou tam pravé arašídy, žádní červi.“
„Jenže tu jsem vyzobal už rrráno!“ řekl Yago.
„Tak už sis svoji odměnu vybral,“ řekl nespokojeně Jafar.
„Hele, nedělej si ze mě srrrandu! Víš, kolikrrrát mně dneska cpal do zobáku sušenku, jakmile jsem se přiblížil k tácu s ovocem?“ řekl Yago. Zjevně měl náladu na to se s Jafarem donekonečna dohadovat.
Čaroděj na to ale po dnešku náladu neměl, tak přišel k policím s čaji, vzal jednu z krabiček, odemknul ji jemným mechanismem, do kterého by se papouščí zobák netrefil a nasypal z ní do misky na stole novou dávku oříšků.
„Alespoň vidíš, že trpělivost se vyplácí,“ poznamenal.
Yago se na misku vrhl a spokojeně kloval jako slepice zrní, což Jafara pobavilo a trochu mu zvedlo náladu.
Ale i přes nechuť se nakonec donutil k nějaké práci, aby byla co nejdříve vyřízená.
Poté co strávil pozdní odpoledne nekonečným sepisováním pozvánek v několika jazycích, které se měly odeslat do všech okolních zemí, coby žádost o přátelskou návštěvu, za účelem jakési výběrové delegace na počest výběru budoucího ženicha princezny Jasmíny vstal a vydal se skrze palác.
Nikdo zde již nebyl a on samotu vítal s otevřenou náručí.
Měl rád klid i pořádek a chaotické věci mimo jeho kontrolu ho rozčilovaly.
Zastavil se až u Rosiných dveří.
Cítil v sobě povinnost ji zkontrolovat, přeci jen nemohl ji nechat jen tak zemřít, potřeboval ji silnou.
Nic za dveřmi nebylo slyšet, nejspíše stále tvrdě spala spánkem spravedlivých, jak by také ne po tom, co jí dal pracně namíchaný jed, který vyzvedl některé symptomy jeho vymyšlené choroby.
Jak sám říkal, nutné zlo.
Po tom, co se oba vrátili, ji zadním vchodem donesl do jejího pokoje.
Dívka byla stále v bezvědomí, což mu přišlo neskutečně vhod. Měl čas zajít k sobě do své tajné pracovny v podzemí, vyzvednout malou lahvičku s odvarem a vylít jí ho do krku.
Dával si pozor, aby vyprázdnil jen čtvrt lahvičky, jinak by jed způsobil silnou otravu.
Mohla se začít dávit, zvracet a toxiny mohly napadnout její vnitřní orgány s úmyslem nenávratně je poškodit. Naštěstí jeho dílo a preciznost byly více než dokonalé.
Nyní se zastavil u jejích dveří a bez zaklepání vešel dovnitř.
V pokoji svítila jen jedna svíce na vzdáleném stolku a poskytovala prostoru kolem jakousi útěchu do chladné noci.
Jako sám démon se přiblížil k dívčině lůžku. Jeho dlouhé roucho tiše šustilo po podlaze, ale nic z toho ji nevzbudilo.
Rose ležela na zádech, pokrývku shrnutou u pasu. Nejspíše se jí za víčky honily zvláštní sny, jelikož krčila čelo a občas hlasitě vydechla.
Nebyl tu však proto, aby ji špehoval, i když za všechnu tu neúctu k němu si to částečně zasloužila.
Jafar přikročil blíž a posadil se na kraj postele vedle své pacientky, zatímco hůl nechal stát jako by byla přilepená k podlaze.
Volnou rukou sáhl za svůj svrchní oděv a vytáhl skleněný flakónek, ne větší než dámská voňavka. Druhou jej odzátkoval a pak se natáhl k ní.
Svými štíhlými prsty vklouzl pod Rosina záda, dokud jeho dlaň nespočinula na lopatkách, lehce ji přinutil se posadit.
Stále spala, byla opravdu fyzicky vyčerpaná, což poznal z toho, jak byla bledá a měla kruhy pod očima.
Lehce si to bezvládné tělo přitáhl k sobě a naprosto mu vyhovovalo, že měla lehce zakloněnou hlavu, tím snáze jí skrze rty přinutil vlít polovinu protijedu do krku.
Když nakrčila nos odporem, ušklíbl se. Nechutnalo to příliš dobře, výluh z hořkého kořene byl odporný, nepřebila ji ani sladká šťáva z fíků.
Nakonec Rose zase zpátky položil do postele a lahvičku zazátkoval.
Nevzal si ji však sebou, odložil ji na noční stolek s krátkým vzkazem v arabštině, kdy má vypít druhou dávku.
Jak tam tak Jafar seděl, mohl si tu cizinku lépe nerušeně prohlédnout.
Zatím, se její ochota projevila pozitivně, přemýšlel. Dokud bude věřit, že ji dokáže vrátit zpátky, bude na jeho straně a bude ho poslouchat. Víra dělala opravdu hodně. Jistě, nic mu nedaruje jen tak ale ani on jí. Dosud nebyl zvyklí na nějaké odmlouvání zvláště z úst ženy, jak si vzpomněl na jejich společné ráno, ale on si uměl věci uspořádat k obrazu svému.
Tentokrát nedokázal odolat a nechal se trochu unést.
Svolení mu k tomu dávala převaha, kterou nyní měl.
Znovu natáhl ruku a svou dlaň jí položil na stranu krku, konečky prstů se zezadu dotkl těch plavých vlasů barvy poledního slunce. Byly jemné a kůže hladká a horká.
Pomalu palcem vpředu sklouzl na malou prohlubeň mezi klíčními kostmi.
Jafarova ruka si ten dotek vychutnávala, protože to byla jediná doba, kdy mu nemohla nic říct.
Poté vezírova dlaň opustila dívčin labutí krk zcela a sklouzla maličko níže. Ukazováčkem pomaličku téměř zkoumavě pohladil prohlubeň mezi jejími kyprými ňadry, až kam mu to látka jejího nočního šatu dovolila.
Kdyby jen lehce látku poodhrnul stranou, mohl by pod ni vklouznout a zakrýt tak celé kulaté ňadro ale neudělal to, i když ho ta myšlenka zvláštně pokoušela.
Celou dobu, kdy se Rose dotýkal, se snažil zjistit, či se sám sebe ptal, co ho k této drzé holce přitahuje. Byl to chtíč? Touha? Zvědavost? Možná toužil mít to, co nikdo neměl, stejně jako vlastnil Yaga. I ona zde byla jediná svého druhu.
Netušil v čem je její kouzlo ale rozhodl se to zjistit.
Nechal svou ruku položenou na její hrudi, která se pomalu zvedala a klesala, jak klidně dýchala.
Mohl si teď s ní dělat, co chtěl. Mohl ji zabít, roztáhnout stehna od sebe a znásilnit, zhypnotizovat a ráno by si nic nepamatovala. Ale on nikdy nepodléhal nízkým pudům, i když byl právě teď v pokoušení.
Ji bude ještě potřebovat, nemůže si dovolit ji nějak ohrozit nebo vyděsit. Pokud ji potřebuje, musí ji chránit, což bylo v rozporu s jeho napětím v celém těle.
Ona byla klíčem k úspěchu, který si nenechá vzít svou hloupou chybou.
Jafar nebezpečně přivřel své černé oči do malých štěrbin a zamyslel se nad sebou, poté se ohlédl na hůl jako by mu mohla dát nějakou radu.
Její němá hadí tvář na něho hleděla bez výrazu a neřekla ani slovo, proto svou pozornost obrátil zpátky k Rose na lůžku.
Její čelo už se vyhladilo, jako by se jí přestaly zdát ty prapodivné sny. Protijed nejspíše již zabral.
Jafar pohnul rukou směrem dolů a aby alespoň trochu ukojil svou sobeckou touhu, zamířil prsty k dívčině boku, a jak ruku stahoval k sobě, pohladil ji po ňadru.
Rose sladce vydechla.
Její reakce ve spánku na jeho dotek ho potěšila, to bylo ale vše, co mohl vezír dnes večer žádat.
Ihned pak vstal, popadl svou hůl a odešel, nechávaje pokoj mihotavým stínům svíčky.
*************************************************************************************************************************
Ulice Agrabah byly v noční hodinu, kdy měsíc ukazoval svou bílou tvář, poloprázdné.
Všichni poctiví lidé byli již ve svých skromných domech a spali. Ti živelnější trávili večery v hospodách nebo nevěstincích, kterých bylo ve městě nejméně tucet.
Jafar zahalen v černém plášti se vydal do Agrabah pod příkrovem noci jako fantom.
Každý kdo ho potkal, se mu klidil z cesty, jelikož tma více než za dne skrývala to, co by se někomu mohlo stát, pokud by jej chtěl okrást.
Takových odvážlivců, ozbrojených lupičů, lapků a zlodějíčků potkal desítky a nikdy je nikdo více nenašel.
Ztemnělé ulice a zákoutí se z prosluněných tržišť stávaly opuštěným bludištěm hříchu a zločinnosti, kterými čaroděj proplul téměř poslepu, dokud se nezastavil u vysokého domu s rudým nápisem Hajar Karim.
Ne nadarmo se tomuto nejlepšímu nevěstinci ve městě říkalo Drahokam, což byl překlad celého nápisu.
Jafar toto místo občas navštěvoval, pokud si chtěl dopřát opravdu příjemný odpočinek a dobré služby. Zvláště dnes, když se mu do myšlenek neustále vtírala představa nahého dívčího těla, které zanechal v paláci.
Zde bude takových těl dostatek, a přesto věděl, že žádné nebude tak bílé a jemné s plavými vlasy, zato jeho chtíč uspokojí dvakrát tak dobře.
Ve dveřích se málem srazil s rozjařilým opilým mužem, který právě vyhlášený bordel opouštěl, dozajisté s prázdnou kapsou, jelikož si majitel nechával dobře platit.
„Dej si pozor kam šlapeš,“ vezír ho zpražil varovným pohledem někoho, kdo nemá náladu na vtipy a tak muže prostě obešel a neváhal vejít do podniku.
Přivítala ho nezaměnitelná hudba veselého bubínku darbuka a rebabu, při které se vzadu na malém pódiu prohýbaly břišní tanečnice v průsvitném oblečení, které více odhalovalo, než zakrývalo.
Zde, jak věděl, byly otrokyně zvyklé na náročné klienty, kteří si je uměli zaplatit a to dnes právě potřeboval.
„Vezíre! Jsem rád, že vás zde zase vidím. Alláh a všechno dobré s vámi!“ uklonil se mu muž s masitou hlavou a hamižným leskem v očích.
„Šalamoune, jak jdou tvé obchody?“ ušklíbl se Jafar a hodil po něm svůj plášť.
„Daně máme zaplacené vznešený pane, a obchody jen vzkvétají,“ culil se majitel a ukázal k pódiu.
„To rád slyším,“ vyměnili si s mužem vzájemné zdvořilosti.
„Prosím posaďte se, sáhibe, hned pro vás vyberu ty nejkrásnější dívky. Kolik jich dnes bude? Jedna, dvě?“ snažil se podbízivě a doprovázel svého hosta k sezení rozmístěného u tanečnic, kde byly stoly s občerstvením a vínem, tam zákazníci čekali na své souložnice, které jim splnily všechna přání.
„Tři zkušené dívky Šalamoune, měl jsem náročný den,“ přikázal vezír a jakmile se pohodlně usadil, mužík zmizel a velice mladá téměř ještě nedospělá dívka mu nalila pohár rudého vína.
Jafar lehce upil a zcela ignoroval beduíny rozvalující se na ostatních místech na klíně s děvčaty, kterým sahaly mezi stehna bez známek studu.
Čaroděj sám měl rád soukromí, kdysi by se možná přidal do tak bujaré zábavy, ale měl raději pohodlí, za které si připlatil. Proto sledoval dvě tanečnice a jejich pružná těla pod záplavou průsvitných šátků, které pozvolna házely za sebe na zem.
Jejich olejem natřená opálená pleť se leskla při každém pohybu, stejně tak ňadra a tmavé bradavky čnící každému na odiv se hypnoticky pohupovaly v rytmu bubnů.
Každého chlapa v místnosti takový tanec vzrušoval, jejich hladové pohledy se zabodávaly do žen vpředu a sváděly je k neřestem, zda se některá z nich odváží k někomu přijít.
Skutečně, jedna z nich opustila pódium a vydala se k mladému muži po pravé straně a drze si mu obkročmo sedla na klín.
Na pár vteřin hudba ztichla a tři hudebníci si vyměnili nástroje. Nyní zazněla flétna, loutna a doholla společně s rytmickou tamburínou, kterou si jediná tancující dívka vzala do ruky.
Jafar se uvolnil a nechal putovat svou fantasii, toužil si odpočinout, nechat se hýčkat a dobře věděl, že ho žádná neodmítne.
Stačilo jen kývnout prstem k sobě.
Sám se považoval za vášnivého muže, který když chce, si dokázal ženu podmanit ale plýtvat svými schopnostmi na děvky? To byla jen ztráta času.
V jeho životě už dlouho nebyla žena, kterou by toužil získat, vlastně měl všechno, co chtěl, po čem prahl, tedy až na to jediné, sultánův trůn.
„Ta skříňka co jsme včera ukradli tomu obchodníkovi s kořením je bezcenná! Sakra Alláhu proč jsem mu jen nesebral klíč!“ začal lamentovat snědý muž nedaleko.
„Jsi hlupák Rahame, každý zámek musí mít klíč a každý ženský klín potřebuje silného chlapa,“ posmíval se jiný.
„Když seš tak chytrej, tak až přijdeme do skrýše, tak to zkus otevřít. Pokud to tak moc ten dědek skrýval, bude v tom něco cennýho.“
„Myslel sis, že už jsem to nezkoušel? Nešlo to ani mečem ani kladivem. A navíc je ta truhla moc lehká, nic v ní nebude, možná tak dlužní úpisy nějakými šejkovi. Já bych ji zahodil, stejně ti k ničemu není.“
„Kdyby k ničemu nebyla, nenechal by se ten chlap pro ni zabít, nebo jak mi vysvětlíš, že mi jen tak spadnul na meč?“
Okolo zazněla salva smíchu.
Jafar hovor poslouchal jen na půl ucha. Takových vyvrhelů tu bývalo mnoho, ne všichni měli sklon tvrdě pracovat a odvádět daně arabskému království. Byla to opovrženíhodná sebranka, nad kterou svět dávno ztratil víru.
Zvláštní tam sedět, poslouchat je a přitom kdyby nebylo několika náhod, dopadl by snad jako oni. Dopadl by jako Nikdo, ne jako bohatý vezír.
Jafar se trpce zamračil a dál poslouchal.
„Já tu skříňku nevyhodím, i kdyby byla bezcenná, vypadá pěkně, i kdyby na ní měla stát jenom konvice s čajem. A v nejhorším mi za ni na trhu pěkně zaplatí, to zdobení by mohlo být pozlacený,“ přemýšlel zloděj.
Pochybuju, ty sezamový listy už něco pamatujou, dal bych krk za to, že je to barva. Schválně, jestli do ní dloubneš nožem a odloupne se,“ zaburácel smíchy jeho kamarád, ten který se mazlil s dívkou na svém klíně.
Jakmile čaroděj slyšel to zajímavé slovo na S, zbystřil uši.
Mohla to být jen náhoda ale i to stálo za prozkoumání.
Než muž stačil dopít svůj pohár, stál Jafar před ním, až sebou cukl.
Mladík k němu pozvedl vínem rozesmáté oči.
„Slyšel jsem, že máte u sebe jakousi skříňku, mladý muži,“ promluvil čaroděj tiše ale podbízivě.
Muž však jen zakroutil hlavou, člověk nikdy nevěděl, na koho tu narazí, i sem docházeli vysoce postavení úředníci nebo kapitán stráží z paláce.
„Byl bych poctěn, kdybyste za mnou zítra přišel, rád bych ji od vás koupil, jsem sběratel a kousek, který máte u sebe, je zajímavým dílem starého řezbářství,“ snažil se mu výmluvně nabídnout obchod, ale mladík byl buď hloupí, nebo příliš opilý, aby porozuměl.
Proto lehce udeřil svou holí o zem a sebevědomě řekl: „zítra ráno přijdeš do paláce se skříňkou, kterou si ukradl a dáš mi ji jako dar za to, že tě nenahlásím a nepůjdeš do vězení,“ všichni okolo jako by těch pár vteřin vůbec nevnímali a když Jafar udeřil holí o zem podruhé, ostatní se vzbudili ze svého snového stavu jako by se nic nestalo.
To už se ale k vezírovi postavily tři dívky a odvedly ho do soukromého pokoje o patro výše…
Tak, dnes to bylo trochu vzrušení, co říkáte?
Chudák Rose je nemocná a ještě ji Jafar schválně otrávil, aby podpořil její smyšlenku o nemoci. Alespoň ale není svačinkou pro hada.
Nechala jsem se trochu unést, ale to čaroděj také. Hlavně že ví, kdy přestat. Řekněme, že je k naší hrdince přitahován, ale nechce si to připustit. Je to totiž jedna ze dvou věcí, které ještě nemá.
Přesto vezír hledá útěchu v bordelu. Mysleli jste si, že právě tohle tam nedám? Ale jděte. Arábie je sexem proslulá, stejně jako Indie.
Pokračování z nevěstince v dalším díle. :-) Húúú, jedeme!
Jafarův sál, pracovna, ložnice
Kapitola 10.
Vzácný objev
Pozor
18+
10.
Všechny tři krásné dívky byly černovlasé, jak bylo v těchto končinách zvykem, měly snědou pleť a byly srovnatelně vnadné. Pečlivé a možná trochu přehnané nalíčení skrývalo většinu rozdílů ve tvářích, takže Jafar, zvlášť ve svém počínajícím vzrušení, mezi nimi neviděl zásadnější rozdíl. Ani nepoznal, zda jsou to ty stejné, jejichž doteky už tu mnohokrát tak intenzivně cítil.
Bylo v zájmu podniku, aby ženy byly co nejnahraditelnější, občas se totiž některé z nich něco stalo, třeba otěhotněla, zestárla, onemocněla nebo se do ní zamiloval někdo dost bohatý, aby ji vykoupil. Pak bylo potřeba takovou dívku co nejrychleji nahradit jinou, aby pravidelní zákazníci nic nepoznali a odešli spokojení.
Výjimkou byly orientální dívky prodané do nevěstince například z Číny, Thajska nebo Řecka, ale našla se mezi nimi i Egypťanka.
Někteří muži dávali přednost něčemu netypickému, ale museli za to dobře zaplatit.
Drahokam se však na takovou exotiku nespecializoval, měl své otrokyně vyučené v umění milování a mnoha polohách. Ty méně zkušené se učily od starších, a tak si své umění podávaly z ruky do ruky.
Když všechny vešly do Jafarova soukromého pokoje, vypadalo to tam přesně, jak byl zvyklý.
Rudé a zlaté dekorace na zdech, koberce s tkanými erotickými výjevy, na podlaze přes sebe ležely měkké, hřejivé polštáře a kůže, uprostřed komnaty stál nepraktický prohnutý stůl a kolem něj dvě pohovky se spoustou možností, jak zakončit úžasný večer. Nakonec se nad nimi tyčil mohutný závěs stejné barvy jako před okny.
Dívky byly skoro nahé. Jedna z nich si rychle oblékla dva pásy hedvábné látky, aby jí měl Jafar co svléknout.
Zbylé dvě se zatím tvářily naivně a nezkušeně, aby náhodou nevycítil jejich převahu, což by mu zkazilo potěšení z nadřazenosti.
Dívka s pruhy látky nedbale ověšenými kolem těla k němu přistoupila, vzhlédla mu do očí s jasnou výzvou a dráždivě se usmála.
Jafar to nenechal bez trestu a pomalu jí svlékal to, co měla na sobě, vychutnávajíc si pohled na její do bronzova opálenou kůži.
Stoupalo v něm stále větší očekávání, které odhalilo kousek po kousku jeho úmysly.
Přitahovala ho jejich poddajnost a zaměnitelnost. Necítil k nim žádné složité a nesrozumitelné city, byla to jen prostá, primitivní vášeň, jakou měl rád.
Chtíč, který mohl ukojit bez nějakých zbytečných následků jako každý, kdo sem zavítal.
Jakmile tmavovlásku úplně svlékl, přitáhl k sobě za ruce i ostatní dvě a všechny tři ho současně políbily, prostřední dívka na rty a zbylé dvě na tváře. Měly trochu problém vměstnat své tři hlavy k té jeho, ale protože je měly o trochu menší než on, zvládly to. Jafarovi byl tento kousek tuze příjemný, ani si neuvědomil, že se kvůli tomu musel trochu přikrčit.
Poté se sám otočil a začal se svlékat, jako vždy. Byl to jeho rituál, nikdy se nenechal ženami svléci a ony nenaléhaly, protože by si nepomohly.
Respektovaly jeho rozkaz a dělaly jen to, co chtěl.
Zatím si sedly na měkké pohovky a trpělivě čekaly. Věděly, že Jafar nezvládne víc věcí najednou, a kdyby ho teď vzrušovaly, rušily by ho od svlékání, což by asi moc neocenil.
Když už na sobě nic neměl, otočil se k nim čelem. Na štíhlého vysokého muže, jakým na každého působil, měl překvapivě mohutná ramena a štíhlý pas i boky.
Jeho kůže byla příjemně opálená, i když na slunce moc nechodil a držel se ve stínu paláce a jeho místností.
Dvě dívky vstaly jako tygřice připravené zaútočit, obešly stůl a stouply si za sebe.
Ta zadní svýma rukama té přední zdůraznila ňadra a začala je hladit a mnout, zatímco ta vpředu trochu roztáhla kolena od sebe a pohladila si spodní okraj břicha v erotickém tanci a pomalu sjížděla až úplně dolů do svého klína.
Jafar, omámen tím čtyřrukým zjevem, si ani nevšiml, že třetí konkubína zatím sobecky sleduje jeho rostoucí chloubu s hladovým výrazem.
Vezír přistoupil k oběma ženám a ty před ním couvly a rozestoupily se do stran.
„Namasírovat,“ přikázal a nahý si lehl na pohovku a čekal.
Obě krásky si přinesly olivový olej a několik kapek ulpělo na Jafarových zádech.
Obě naráz ho pak začaly roztírat a zkoumat jeho tělo.
Vezír slastně zasténal.
Bylo to neskutečně uvolňující.
Vnímal jejich malé prsty, jak si podrobují každý jeho sval a sjíždějí mu až na hýždě.
Jak tak ležel na břiše, viděl na třetí tanečnici, jak si sedla na druhou pohovku proti němu, roztáhla obě nohy od sebe a sama se začala hladit a masírovat na těch správných místech, aby ho povzbudila.
Zatímco si jako muž intenzivně užíval jejího těla, druhá kráska mu masírovala páteř, což bylo přesně to, co ve skutečnosti po svém těžkém dni potřeboval, protože už mu začínala pobolívat. Možná byl už přece jen trochu starý na ty akrobatické kousky, které občas předváděl...
Když se toho pohledu dostatečně nasytil, převrátil se na záda, aby se zbylé dvě mohly věnovat nové, naléhavější potřebě, která se dožadovala jejich péče.
„Pokračujte,“ vydechl a zavřel oči.
Ženy klečící vedle pohovky se na sebe mlsně podívaly a začaly Jafarovi přejíždět po hrudi a ta odvážnější rovnou zamířila ke vztyčenému mužství.
Ležícího muže zachvátila touha, jakmile ucítil horké vlhké rty, které si ho chtěly podrobit přímo na jeho vztyčeném mužství.
Tyhle kurtizány věděly moc dobře, jak dostat chlapa na kolena. Mazlily se s ním a plnily všechna jeho přání a tužby. Otíraly se o něho svými malými ňadry a přidaly i něžné polibky. Žádná se ho ale neodvážila políbit na rty.
Bylo to něco, o co si musel říci, jelikož to téměř nikdy nevyžadoval.
Věnovaly se mu takto nejméně hodinu, poté jeho paže náhle vyletěly kupředu a on pevně objal jednu z nich a strhl ji pod sebe, čímž jasně naznačil, že předehra končí.
Třetí dívka už o sebe přestala dbát, jelikož se na ni nedíval, a znuděně to sledovala, čekajíc, kdy se bude muset zase zapojit.
Teprve po nějaké době Jafar naznačil, že první kráska už je „použitá“, a vyměnil ji za druhou, se kterou zacházel zhruba stejně jako s tou první. Avšak přecenil své síly, na tři dívky nestačil. Už s tou druhou se vyčerpal, přičteme-li k tomu jeho dnešní namáhavý den, byl to obdivuhodný výkon.
Jakmile ukojil svou zvířecí touhu, zůstal ležet na brokátové pohovce a usnul.
Poslední dívka neváhala a šla to nahlásit Šalamounovi.
Svým způsobem byla ráda, že se na ni nedostalo. Sex s mužem, který už měl těsně předtím styk s dalšími dvěma ženami, by už stejně nestál za nic. Nemluvě o tom, že ji ten večer čekali možná ještě dva nebo tři další klienti.
Život kurtizány byl těžký víc, než si muži dokázali představit.
Šalamoun, majitel nevěstince, uvážil, že vezírově pověsti by neprospělo, kdyby přespal v jeho vyhlášeném podniku, tak na jeho rozkaz dívky Jafara opatrně vzbudily, oblékly a projevily mu úctu hlubokou úklonou.
Jafarovi chvilku trvalo, než se zorientoval z příjemného spánku, poté štědře zaplatil, vzal si svou hůl a odešel do noci.
Bez problémů došel do paláce, kde se rozvalil na svoje lůžko. Byl už zoufale vyčerpaný, ale spokojený, protože záda už ho nebolela, jak je zdatně rozcvičil.
Ještě si vzpomněl na zítřejší plány, ale to bylo tak všechno.
Zavřel oči a usnul.
*************************************************************************************************************************
Pro Rose to byla stejně dlouhá noc, jako pro Jafara.
Dívce se však zdály zvláštní sny plné mlhy, ze které vystupovali různí lidé.
Nejprve to byla její matka, pak babička Beáta, která jí odkázala svůj dům a všechny starožitnosti, které náhle ožily a tančily kolem ní.
Halucinace!
Nakonec Rose viděla samu sebe před velkým zrcadlem, které se zhmotnilo z ničeho. Měla na sobě dlouhou noční košilku ze stejného průhledného materiálu jako šaty, které dostala od Jasmíny.
Příjemně lehké jako pavučinka. Prohlížela si samu sebe, své křivky pod průhledným hedvábím, dokud se v hladině zrcadla neobjevilo něco divného.
Silné hadí tělo těsně za ní, stejné jako ta obrovská kobra v poušti, kterou viděla, než padla obličejem do písku.
Hrozivě syčela, a než se plavovláska nadála, omotala se jí kolem celého těla jako hroznýš a stiskla.
Rose vykřikla, měla strašný strach, a pružné tělo se kolem ní stáhnulo, že mohla sotva dýchat.
Snažila se křičet o pomoc, zoufale se vymanit smrtonosnému stisknu, když se tělo kolem ní začalo měnit, a místo záhybů šupin tu byly dvě mužské ruce objímající ji pod ňadry.
A tohle byly taky halucinace? ptala se sama sebe.
Byl to zvláštní kontrast horka a zimy, ale to Rose nijak neuklidnilo.
Ruce sice hřály, ale místo aby se v objetí cítila příjemně a v bezpečí, dlaně zakryly ňadra a její vlastní bradavky se muži zaryly do rukou.
Styděla se, propadala hanbou, a přesto se nevzmohla k tomu, aby něco udělala.
Aby toho drzouna, který stál těsně za ní, odstrčila.
„Stůj a podvol se mi,“ šeptal až prapodivně povědomý hlas, ale nemohla si vzpomenout, komu patří.
Cizincovy doteky byly ale čím dál drzejší, začal její ňadra zkoumat, lehce mačkat, až jí uniklo ze rtů pár rychlých nádechů.
Než se dívka nadála, jeho jedna ruka ji stále objímala a přidržovala, aby se nevymanila, zatímco druhá sklouzla dolů mezi její stehna, kde ji hřbetem své ruky začal hladit přes tenkou látku její košilky.
Rose to všechno snášela se strachem i očekáváním.
Muž za ní ji hladil, jako by mu patřila, jako by na to měl výhradní právo, a přesto to byl jen sen. Nějaká smyšlená vidina něčeho, po čem možná toužila, ale nedovolila si na to pomyslet.
Rose pevně zavřela oči a nechala se laskat.
Bylo to tak příjemné a uvolňující, dokonce sama přitiskla svůj klín k cizincovým prstům, jako by žebrala o přídavek.
Vnímala jeho dech na svém rameni, to, jak dlaní přejížděl po jejím ňadru, i otírání o to vzrušující místečko tam dole, dokud nešeptala, aby nepřestával, ať už to byl kdokoliv.
Nic jiného v hlavě ani neměla, možná tak piliny, vše, co chtěla, byla jen ta pulzující energie rozkoše.
Rose byla jako posedlá, omámená nějakým hříšným kouzlem.
Vzpínala se, otírala se o cizincův rozkrok svým zadečkem, ale on ji jen laskal, jako by nic jiného nechtěl, dokud nevykřikla ve vlnách slastného uvolnění.
*************************************************************************************************************************
„ÁÁÁ!“ Rose se prudce posadila, celá zpocená a rozpolcená neočekávaným zážitkem. V jejím pokoji již bylo světlo, ale ona byla unavená, jako by celou noc běhala kolem paláce nějaký pošahaný maraton.
Cítila se doslova jako hadr na podlahu, se kterým už někdo vytřel celé přízemí.
Rychle se rozhlédla kolem sebe po tom zvláštním cizinci, jehož tvář nespatřila a zklamaně vydechla, když ložnice zela prázdnotou. Avšak mezi stehny cítila provinilé vlhko.
Zastyděla se sama nad sebou a dovlekla své tělo na toaletu a do koupelny.
Když se vrátila, všimla si nějaké lahvičky na stolku a vzkazu.
„Hmm…“ Kdo to sem dal? Co to je?
Klikyháky? Rozsypané písmo? Hierogliyfy? Sanskrt?
Zamžourala na to ospalýma očima a kupodivu rozuměla.
Zbytek té divné tekutiny měla vypít při obědě. Ale nějak si nepamatovala, kdy si vzala první polovinu.
Všechno bylo takové mlhavé, i teď se jí lehce podlamovala kolena.
Zatraceně. Co to se mnou je?
Pak si vzpomněla na Barkova slova a projel jí osten hněvu. Teď si budou všichni myslet, že je nějaká poběhlice a spí s každým na potkání.
„JAFARÉÉ!“
Skvěle, co jiného se od něho dalo čekat, než že pošpiní její pověst.
Ne, tohle mu jen tak neprojde, děvku z ní dělat nebude! A navíc, kde tohle, popravdě, chytila? Vždyť se cítila celou dobu dobře. Kousnula ji snad ta jeho kobra? To by dávalo smysl, přeci jen byla poslední, co viděla, než omdlela.
Rose si k sobě přitáhla ty růžové šaty a těžce se do nich nasoukala. Vstala, přidržela se zdi a chvíli čekala, než se jí přestane točit hlava, a pak vyrazila.
Doprava, doleva, schody, znovu doleva a dveře. Jeho dveře.
Klepat nebude, s tím ať nepočítá.
Klidně vrazila dovnitř a připadala si jako opilá z nějakého pokoutního festivalu.
Pár metrů před ní byl ten korálkový závěs, ale už na tu dálku slyšela dva hovořící hlasy.
V tomhle stavu jí to bylo jedno, ať je tu třeba sám sultán, nebo ďábel.
Vydala se rovně, tedy snažila se jít rovně, dokud se neprotáhla závěsem.
Z té silné vůně, která tu pořád byla přítomna, se jí málem udělalo zle.
Dva muži k ní otočili své hlavy.
Jafar stál za svým stolem a prsty se dotýkal víka jakési truhly a naproti němu na druhé straně stolu stál mladík s trochu nepřítomným pohledem vesnického hňupa.
Po tom, co včera v nevěstinci vypil, by na tom byl možná stejně jako Rose, kdyby nebyl zvyklý.
Čaroděj jí věnoval pohled někoho, koho ruší v nevhodnou dobu.
Rose to bylo jedno.
„Potřebuji s tebou hned mluvit, vezíre,“ vydechla a rukou se přidržela jeho police s ingrediencemi.
„Á, Rose, rád tě vidííím, nevypadáš dobře, nechceš oříííšek?“ zavolal Yago škodolibě ze svého čestného místa za stolem a potlačoval smích nad jejím stavem. Nejspíše si myslel, že je opravdu opilá, a těšil se, co z toho může vzniknout za divadlo.
Zrádce, pomyslela si dívka, kdyby mohla, něco by po něm jistě hodila, ale pochybovala, že by se trefila, v tom horším případě by se trefila do Jafara, a to by jí asi dlouho neodpustil.
„Takže ujednáno,“ obrátil se čaroděj spěšně mladíkovi. „Jdi si po svých a nic se ti nestane.“
Mladík zmateně kouknul na truhlu a poškrábal se na hlavě, jako by nemohl pochopit, co se stalo, co tu dělá a proč někomu dává svoji skříňku.
Rose se chtěla Jafara vyptávat na svoji prý sexuálně přenosnou chorobu a nebyla zrovna potěšená z vyhlídky dělat to před úplně cizím mužem, tak opatrně přišla až k mladíkovi a vezírova slova mu stručně přeložila: „Padej!“
Mladíkův nepřítomný pohled se nezměnil, najednou se však otočil a beze slova odešel.
„Měla bys odpočívat,“ předběhl ji Jafar.
„Já nejsem žádná coura!“ vyhrkla na něho Rose, co měla na srdci, a Yago potlačoval smích.
„A proto nechceš odpočívat?“ řekl vezír s klidem někoho, komu je její stav úplně jedno.
„Nejdřív chci vědět, kde jsem tu věc chytila,“ prohlásila Rose a zaryla do něho svůj neústupný pohled rozlícené saně.
„Podívej, jsi zjevně nemocná,“ řekl zcela vážně Jafar, „slibuji, že když budeš odpočívat a brát moje léky, do zítřka se budeš cítit dobře, možná i dřív, a pak si o tom promluvíme. Navíc, tvoje cesta k návratu zpět do tvého světa je na dobré cestě. Nechceš si to snad pokazit... Nebo už jsi zapomněla?“
No jo, návrat do mého světa...
Rose byla najednou rozpolcená a nevěděla, co říct. I když jí to bylo nepříjemné, uvědomila si, že pokud chce ještě někdy spatřit svůj domov, musí s ním spolupracovat. Zatraceně!
„Vrať se do postele a večer za mnou můžeš zase přijít, pokud budeš při smyslech,“ řekl vychytrale vezír, aby se jí rychle zbavil.
Rose při slově postel naskakovaly erotické asociace, ale nechala se přesvědčit a odešla. Koneckonců, večer prý může přijít otravovat znovu…
Jakmile se jim ztratila z očí, Yago obletěl truhlu kolem dokola a posadil se na ni.
„Co je asi uvnitř?“ zeptal se zvědavě.
„To nevím,“ řekl Jafar přemýšlivě. „Třeba je to jen bezcenná napodobenina, ale podle těch dekorací v ní má být něco velmi cenného.“
„Pokud je to napodobenina, alespoň tě nic nestála, já bych tomu zloději stejně nedal ani banán,“ namítl hamižně papoušek.
Čaroděj si chvilku truhlu prohlížel a pak na ni namířil holí a předmět zalilo fialové světlo a zvedlo jej do vzduchu.
Poté spojenými dveřmi vešel do svých komnat a dále do své tajné sklepní místnosti. Truhla hladce plula za ním.
Yago správně vytušil, že Jafar chystá nějaká kouzla, tak si sedl na bidýlko, odkud mohl tu „podívanou“ z bezpečí sledovat.
Vezír přisunul doprostřed temné místnosti jakýsi kámen podobný kovadlině a truhlu na ni položil. Chvilku starožitnost obcházel, jako by ji chtěl znervóznit.
Dodával si tak sebevědomí a pocit převahy.
Pak na ni znovu namířil svou hůl. Oči na její hadí hlavě rudě zazářily a povrch truhly začal červeně jiskřit. Záklopka na zámku se oproti tomu rozzářila modře, jako by to mělo skrytý význam, kterému porozumí jen zasvěcení. Najednou z hole vyšlehl plamen a zasáhl truhlu, ale ta zůstala nepoškozená.
Nijak ho to neznepokojilo.
Jafar beze slova přešel k velké knize na svém stole a začal v ní listovat.
„Tak cooo?“ zavřeštěl netrpělivě Yago.
„Všechny indicie nasvědčují tomu, že je chráněna před otevřením silnou magií, která vyžaduje správné zaklínadlo,“ konstatoval Jafar bez emocí, ač v něm přímo žhnuly, nenáviděl věci, které se mu nechtěly podvolit, a on si nedal pokoj, dokud se tak nestalo.
„Takže zase další fiasko,“ řekl Yago, „že ti to vůbec stojí za to...“
Kdybych tak už měl tu rubínovou lampu, to bych se nemusel zabývat takovými detaily, jako jsou zaklínadla; žádná cizí magie by se mi nemohla postavit, řekl si Jafar sám pro sebe.
„Musíme být trpěliví, můj věrný služebníku. Obsah té truhly má jistě nesmírnou hodnotu, když je tak dobře chráněn.“
„Pche! Stejně tam budou jen další starrré krrrámy. Kdyby tam bylo alespoň něco k snědku!“ zaskřehotal hladově Yago. Snídani měl už sice za sebou, ale už měl zase hlad.
„I to je možné,“ řekl Jafar, ale moc tomu nevěřil. „Může tam být ledacos. Ale nejdřív musíme zjistit správné zaklínadlo. Ha! Našel jsem to,“ ukázal na stránku v knize. „Zde se o něm píše. Píše se, hm... že to zaklínadlo bylo už před dávnými časy zapomenuto.“
„Tak to nám fakt pomůže,“ ozval se Yago s náznakem sarkasmu.
„Ale jakýsi věštec prý o něm prohlásil, že souvisí s otevřením truhly,“ vyložil Jafar tvrzení v knize.
Yago už se raději ani nevyjadřoval...
Čaroděj přišel k truhle a pronesl: „Truhlo, otevři se!“ Nereagovala. „Ve jménu aqua, gaia, ignis, aer, ether, otevři se!“ zkusil. Truhla opět nic. Čaroděj se vrátil ke knize a svraštil nad ní čelo. „Jistě to bude něco, co je naprosto vyloučené, že by to neřekl naprostý idiot. Něco nesmírně komplikovaného, na co může přijít jen geniální mysl, jako ta moje.“
Zatímco se vezír zabýval ezoterickými úvahami, Yago dostal chuť na sezamová semínka. Na truhle bylo vyobrazení právě těchto rostlin, tak proč by nemohla být plná chutňoučkých semínek?
Jafar popošel zpět k objektu svého zkoumání a prohlásil: „Abrakadabra! Ententýky, dva špalíky, Alibaba vyšel z apatyky, otevři se, sakra!" Truhla se ani nezasmála, zato Yago smíchem málem spadl z bidýlka. „Nekonečný Tunise, pro ženu mou, otevři se!“ zkusil Jafar znovu své štěstí. Opět marně. Chvilku na truhlu zíral, jako by ji snad mohl otevřít pouhým pohledem. „Zajdu nahoru se napít a pak to zkusím znovu,“ řekl otráveně Jafar a odkráčel po kamenných schodech nahoru do své komnaty.
Yago věděl, že se nahoře bude chvíli uklidňovat, takže když vezír zmizel z dohledu, ara vzlétnul a obkroužil truhlu kolem dokola.
Měl prázdný žaludek, takže věrná vyobrazení sezamových stonků a listů ho dráždila a přitahovala.
Zaúčinkovala magie hladu, to nejsilnější kouzlo vůbec.
„Sezam, seznam…“ broukal si Yago, „co tohle: Sezame, otevři se!“
Záklopka zámku truhly zazářila smaragdově zelenou a odklopila se. Víko se náhle otevřelo, až se papoušek úplně lekl. Opatrně nahlédl dovnitř, zda tam neuvidí nějaké staré ptačí kosti, které by nasvědčovaly tomu, že je to past. Uvnitř však byly jen sklenice s čajovými lístky, stonky, větvičkami, kořínky a podobně. Také tam bylo několik nerostů a drahokamů, zřejmě alchymistické ingredience. Dva větší kořeny a v rohu se krčila jakási karta.
Karta!? Tak měl Jafar přeci jen pravdu. Připadalo mu, že by to mohla být karta sezamu, jakou jeho pán hledá.
Odvážil se vletět dovnitř a vynesl kartu v zobáku. Položil ji na stůl a prohlédl si ji. Přesně odpovídala Jafarovu popisu; nebylo pochyb, že je to karta sezamu!
Ale Yago neuměl číst, takže nevěděl která. Byly na ní jakési bílé kuličky, jaké v životě neviděl, a uprostřed cosi jako velehora, ale také úplně bílá. A kolem toho samozřejmě zelené stonky sezamu.
Přece nenechá Jafarovi tak cennou kartu jen tak, pomyslel si Yago chamtivě.
Řekl si, že za ni bude chtít extra dávku pamlsků. Nebo raději dvě...
Při té představě se mu sbíhaly sliny.
Vzal kartu do zobáku a zanesl ji do svého tajného hnízda u stropu. Tam ji dobře skryl, aby se k ní nedostali pavouci či jiná havěť, ale tušil, že díky magické povaze karty se ani tak nemůže spolehnout, že se nestane něco nečekaného, takže ji tam nechtěl skrývat příliš dlouho.
Nakonec se vrátil zpátky k truhle a zkoumavě prohlížel, co z jejího obsahu by mohl sezobnout. Byly to ale bohužel samé exotické suroviny, o kterých nic nevěděl, a Jafar ho mnohokrát poučil, že cokoliv, co nezná, může být, a s velkou pravděpodobností také bude, jedovaté.
Yago nespokojeně zakrákal. Ale pak ho napadla jiná cesta k pamlskům.
„Sezame, zavři se!“ řekl nahlas.
Víko truhly se zavřelo a záklopka zaklapla. Yago si sedl zpátky na bidýlko a čekal.
Když se Jafar vrátil, dřepnul si ke svému pokladu a zamyšleně ho pozoroval.
„Jafarrre!“ ozval se ara.
„Co je?“ odsekl nevrle vezír.
„Co kdybychom hádali na střídačku,“ navrhl Yago. „A když vyhraju, dáš mně plnou misku sezamových semínek!“
Jafar se škodolibě pousmál. „A když prohraješ?“
Yago se zamyslel, co může Jafarovi nabídnout.
„Až do konce týdne nebudu škemrrrat o žrrrádlo.“
„Dva týdny,“ nechtěl vezír ustoupit.
„Celé dva týdny?“ zděsil se Yago. „Deset dnů a nocí!“
„Platí,“ řekl Jafar, přesvědčen o výhodnosti této nabídky. A hned zkusil jako první:
„Ó, dive světa srovnatelný s visutými zahradami Semiramis, otevři se!“
Truhla nic.
„Sezame, otevři se!“ pronesl Yago. Záklopka zazářila a víko se odklopilo.
Jafar se zatvářil zahanbeně, ale nezlobil se. Měl radost, že se podařilo otevřít tu věc. Pomyslel si: to já jsem přece kdysi dal Yagovi jeho inteligenci, takže je to vlastně moje zásluha.
Jafarova ješitnost jako by neznala mezí...
Začal brát věci z truhly a nosit je na stůl. Až ji zcela vyprázdnil, pustil se do jejich zkoumání.
„Kdy dostanu ta semííínka!“ připomněl se hladový papoušek, „úplně mi krrručí v břiše!“
Jafar byl však zaujat jedním tlustším načervenalým kořenem.
„To by mohl být...“ zamumlal a odnesl si ho ke knize. Chvilku kořen podle instrukcí z knihy zkoumal a pak vítězně vykřikl: „Ano! Yago, víš, co je tohle?“
„Čerrrvený klacek, urrrčitě jedovatý,“ prohlásil ara.
„To je kořen kryptomerie,“ vyhrkl nadšeně Jafar, „posvátného stromu, který roste až daleko ve východních zemích. Je to jediná ingredience, která mi chyběla pro kouzlo, kterým mohu spolehlivě najít v Agrabah člověka s čistou duší. Pokud tedy vůbec někdo takový může existovat...“
V dnešní kapitole si přišli asi na své především páni, ale my ženy se také dočkáme, nebojte se, ale myslím, že dnes nejvíce exceloval Yago, já toho ptáka miluju. Tento ara má totiž syndrom švindlu. Trpí utkvělou představou své dokonalosti a je neskutečně lstivý. Prostě za žrádlo cokoliv. Já jsem taky taková, tak ho dokážu pochopit :-)
Jaký pán, takový kmán, že?
PS: Karta níže neodpovídá popisu, ale chtěla jsem zachovat vizáž.
Karta sezamu Sníh/mráz
Kapitola 11.
Tak tomu se říká plán
11.
Když Rose doklopýtala do svého pokoje, utrousila několik nadávek a svalila se na postel jako kůň v posledním tažení.
Nemohla uvěřit, že ji v tom Jafar nechal. Ne že by na něho tak spoléhala ale takhle se jí zbavit?
Nemá soucit s nemocnými?
Mohl ji alespoň doprovodit. Ale slušnost by u něho hledala jen těžko že? Co kdyby na chodbě omdlela?
Ne, on a jeho blbá truhla. I v tom stavu ve kterém byla, viděla jeho hladový pohled.
Co v ní asi mohlo být?
Ale k čertu s ním. A aby toho ještě nebylo málo, otevřely se dveře a dovnitř proklouzla Jasmína.
„Rose, je ti lépe?“
Dívka ztěžka otevřela oči a zahleděla se na princeznu, která se postavila k její posteli.
"Lépe než včera ale jinak nic moc. A ke všemu mě ještě Jafar vyhodil, když jsem u něho byla pro něco co by mi pomohlo,“ stěžovala si.
Nebyla to tak docela pravda, ale když si mu Jasmína půjde za ní stěžovat, alespoň dostane co proto, říkala si škodolibě.
Jasmína ale dnes nevypadala ve své kůži. Spíše jako v kůži někoho jiného a ještě mimo realitu, proto se nejspíše přišla vypovídat.
„Rose, tatínek mi přikázal se vdát,“ posmutněla a posadila se na okraj její postele.
Rose by nejraději obrátila oči v sloup, ještě že tohle ji čekat nebude.
„Vdát? A kolik ti vlastně je?“
Jasmína si prohlížela své prsty, „sedmnáct ale muži, zde si berou dívky už od jejich dvanácti.“
Rose se rozkašlala.
„Dvanáct? Prosím tě, to jsem ani nevěděla, na co ji ještě mám,“ hned, jak to vyhrknula se zastyděla, když se na ni Jasmína nechápavě podívala. Měla si lépe
uvědomit, že o tom co se děje mezi mužem a ženou princezna zřejmě nic neví.
„Ehm a co je na tom špatného?“ vydechla hned plavovláska, aby svůj nedostatek taktu skryla za otázku.
„Já jsem princezna, tatínek byl tak hodný a nechal mi dostatek času, abych si někoho vybrala sama ale...já jsem nikoho nenašla, je to těžké, když nemohu nikam ven a mohu vidět jen návštěvy, které sem přijíždějí a něž nějakého muže lépe poznám, zase odjede.“
Jasmína vypadala vážně v koncích ale Rose neměla náladu ji nějak utěšovat ale očekávalo se to od ní.
„Tak si někoho vezmeš, on stejně bude vést království a nebude mít tolik času jako tvůj tatínek,“ snažila se jí povzbudit špatnou náladu.
Princezna zamrkala, asi ji tohle vůbec nenapadlo. Pak se ale stejně zamračila.
„To je jedno, já nikoho nechci, jsem takhle spokojená, nechci, aby mi někdo rozkazoval.“
To mi povídej, pomyslela si Rose kysele.
„A nejhorší je,“ pokračovala Jasmína a rozhodila rukama, „že když si do svých osmnáctých narozenin nikoho nenajdu, vybere mi ho tatínek sám, ať chci nebo ne. To je zákon.“
„Tak to by sis tedy měla někoho rychle sehnat než bude pozdě, kdy vlastně máš narozeniny Jasmíno?“
„Za čtyři měsíce, a do té doby si mám vybrat někoho z těch, kdo zanedlouho přijedou.“
„Tak vybereme někoho, kdo ti bude vyhovovat hm?“ Navrhla blondýnka s rukou připlácnutou na čele.
Jasmína se na ni usmála a přikývla.
„Dobře a teď bych si chtěla trochu zdřímnout.“
**************************************************************************************************************************
Naše cizinka celý den prospala a když se navečer vzbudila, už jí bylo mnohem lépe. Tak Jafar měl přeci jen pravdu.
To ji přivedlo zpátky k ránu, kdy ji tak neomaleně vyhodil, neříkal snad, že může přijít znovu? Matně si to vybavovala.
Jakmile ale vstala, zatočila se jí hlava jako na kolotoči ale to naštěstí rychle ustupovalo. Co se ale ozvalo, bylo kručení žaludku. Co by teď dala za upečenou křupavou housku!
Housku s máslem a kakao!
A možná i procházka by jí udělala dobře.
Protáhla se a neobtěžovala se zazvonit ani na Barka. Raději na sebe něco navlékla, vyklouzla ven na chodbu a vydala se do kuchyně. Tedy, musela se zeptat stráží, protože tam ještě nikdy nebyla.
Místnost to byla vskutku obrovská jako pro celý regiment hladových jedlíků. Kuchyně musela sloužit i pro kasárny, uvědomila si a nejistě prošla ozdobným průchodem ve tvaru minaretu.
Moc kuchařů tam nebylo, jelikož bylo po večeři. A tak většina otroků už umývala jen nádobí.
Rose viděla obrovské hliněné pece, do kterých by se sama dvakrát vešla. Sklady s masem a ovocem byly nejspíše jinde.
Obrátila se proto na nejbližšího pomocníka, kterému vysvětlila, co chce.
Bohužel ten chudák nevěděl co je kakao, natož houska. Jediné, co jí dokázal nabídnout, byla variace ovoce a jakési kulaté placky dělané na ohni.
Rose si povzdechla ale měla takovou chuť na nějaké moderní jídlo, které si občas dělávala, že by i plakala. Rozhodla se tedy uvařit si sama, z čehož byl otrok opravdu nervózní.
Naštěstí něco tak primitivního jako palačinky zvládla bez problému na olivovém oleji, jen bylo horší co na ně. Džem, o tom tu také neslyšeli a med tu pravděpodobně byl vzácností, jelikož včely na poušti moc nebyly.
„Máte nutelu? Eh, čokoládu,“ otrok zakroutil hlavou.
„A co džem? To sladké co se roztírá nožem,“ další zakroucení.
„Hm a co med?“
Otrok váhavě přikývl a na rozkaz přinesl sklenici s tmavým medem, který si napatlala na několik placek a nakonec je srulovala a olízla si prsty. Měla hlad jako medvěd.
Nakonec do nich ještě zabalila pár rozdrcených mandlí.
Vzala si to na ozdobný talířek a už chtěla odejít, když slyšela něco velice známého.
Otravování.
Nejprve zaslechla mávání křídel a pak známé, „dej mi, dej mi, já hodný papoušek, hladový papoušek!“ dotíral Yago vzadu u okna na kuchaře, který byl trochu v rozpacích, jelikož odmítnout Jafarova papouška by se mu asi moc nevyplatilo ale na druhou stranu měl rozkaz neplýtvat drahými potravinami na zvířata.
Rose to přišlo k smíchu.
Yago byl vážně nepoučitelný.
„Moc moc hladový papoušek, nedávají mu najít. Kost a kůže. Dej oříšky, déééj,“ koulel na muže svá chytrá očka a hrabal packou po jeho rukávu, jelikož ten chudák právě zdobil moučník kešu oříšky.
„Yago!“ zamávala na něho a červený ara hned zbystřil, odrazil se od rámu okna a přeletěl celou kuchyň.
Rose nečekala, že si jí sedne na rameno ale stalo se.
„Tebe, že trápí hladem? Vážíš víc než já,“ povzdechla si a cítila tu váhu na rameni jako by tam měla přehozený pytel kamení.
„Prrroto raději jím do zááásoby, nikdy nevíš, co se může stát,“ hájil se Yago, „co to vlastně máááš?“
„Palačinky, tohle jsem jedla ve své době, chceš kousek?“
„Hala Pala Čínky? Hm, dej mi!“
Rose se zazubila a pokračovala z kuchyně pryč s Jafarovým papouškem na rameni.
„Popros Yago,“ škádlila ho a papouch zakoulel uraženě očima jako by se zbláznila. Tohle bylo přeci pod jeho úroveň. Nakonec ho přeci jen přepadla zvědavost a otřel se jí svou opeřenou hlavou o tvář, „prosííím.“
Rose utrhla kousek té pochoutky a nabídla ji tomu hladovému zobáku.
„Dobrýýý ale ty oříííšky uvnitř jsou lepší.“
Rose se znovu zasmála, „fajn, už ti nedám.“
„Krkoune,“ stěžoval si ale ona se nad ním slitovala a ještě jednou mu dala.
Když ale zahnuli za roh, proti nim šla stráž s Jafarem v čele.
Yago se zakuckal a rychle palačinku spolknul a dělal jako by nic.
Jakmile je ale vezír zbystřil, zamířil k nim a přitom štěkal rozkazy na jednoho i druhého muže po svém boku, nakonec se od něho strážní odělili a odešli.
Jafar se i se svou holí zastavil před Rose a prohlédl si ji ze své výšky, nakonec povytáhl obočí na svého papouška jako by mu cosi naznačoval.
Yago pochopil, vznesl se a usedl na rameno svého právoplatného majitele.
„Vidím, že už je ti lépe,“ pronesl vezír konverzačním tónem někoho, kdo se ptá jen ze zdvořilosti.
Rose našpulila rty, “už je mi líp děkuji, ale ten lék chutnal odporně, musela jsem to něčím zajíst,“ nakrčila nos.
„O tom nepochybuji,“ významně mlaskl jazykem o patro jako velice znuděný člověk a pak zvedl ruku a chytil Yaga dvěma prsty za zobák.
„Příště se vyvaruj toho, co jsem byl nucen vidět, Yago potřebuje disciplínu, protože jeho vůle je slabá, není to tak?“ pustil jeho zobák a papoušek se začal vymlouvat.
„Ale no tak Jafareee jen jsem ochutnal, to ona mě tím cpala, nutila mi to! Já bych si nikdy jinak nevzal!“
Rose po něm hodila obviňující pohled, který by dokázal zabíjet.
Skvělé, podej někomu prst a utrhne ti ruku co?
Jafar si povzdechl jako by ho z toho štěbetání bolela hlava.
„Teď jestli mě omluvíš, mám ještě důležitou práci, než si tu povídat o ničem,“ zpražil ji pohledem za to, že mu krmila papouška a než stačil udělat krok, chytila ho za rukáv.
„Tak počkat, dlužíš mi vysvětlení,“ držela jeho roucho a modlila, se aby měla prsty stále upatlané od medu.
Vezírovy tmavé oči ne příliš potěšeně sklouzly ke svému rukávu, který jí mírným škubnutím vytrhl z ruky.
„Hm..." hluboký nádech, "dobrá, tak pojď do mé pracovny.“
Vydali se tedy chodbou k jeho pokojům ale on ji tentokrát nevedl do té bylinami a čajem provoněné místnosti, ve které byla ale do té sklepní, kterou viděla jako první, kdy ji přemístil do Agrabah.
To šero a chlad jako v márnici bylo ještě horší než se nacházet obklopena těmi omamnými látkami. Všechno tu vypadalo hrůzostrašně.
K doplnění strašidelné dekorace tu chyběla už jen zaprášená kostra ale to ještě neznamenalo, že se nějaké pozůstatky nenacházejí v jedné z truhel.
Proč si chtěl promluvit právě zde?
Mělo ji to zastrašit?
**************************************************************************************************************************
Jafar začal uprostřed místnosti sestavovat jakousi alchymistickou konstrukci z misek a baněk, nejspíše sklářem speciálně vytvořené a dovezené podle jeho nákresů. Rose si zatím prohlížela tu vysokou temnou místnost, kde se poprvé objevila v Agrabah.
Stále jí vyvolávala silné vzpomínky.
Pak se zaměřila na Jafara. Co to asi staví? Třeba už chystá to kouzlo, kterým ji vrátí domů. Ale vždyť ještě nemá tu kartu, nebo ano? Ráno říkal, že její návrat domů je na dobré cestě.
Jak dlouho byla v bezvědomí a co všechno se mezitím stalo?
Yago jejich „rozhovor beze slov“ pozoroval ze zlatého bidýlka.
„Co je tohle za místo?“ přerušila nakonec mlčení Rose.
Jafar umístil do konstrukce stojanu křišťálovou kouli, pod ni misku a ještě pod ni několik svíček. Pak se otočil a odpověděl: „Je to tajné místo, kde dělám věci, o kterých nemusí vědět každý. Pokud je ti život milý, nikomu se o ni nezmiňuj.“
Rose zúčastněně přikývla.
„Kouzla?“ zeptala se.
„Dalo by se to tak říct,“ řekl Jafar a nalil na misku předem připravený roztok, připomínající čaj a zapálil svíčky.
„Za chvíli uvidíš, kdo tě doprovodí do jeskyně zázraků.“
„To byla ta mluvící jeskyně, že?“ ujišťovala se Rose.
„Takže ta cesta na koni byla skutečná? Že se mi jen nezdála? A co ta nemoc? Ty sny?“
„Ta nemoc byla jen zástěrka, aby si nikdo nevšiml, že jsi opustila palác,“ vysvětlil jí Jafar.
„Aha,“ řekla Rose.
„Takže ve skutečnosti jsem nebyla nemocná?“
„Jen jsi dostala ránu do hlavy,“ byla vezírova odpověď. Další podrobnosti jí vysvětlovat nechtěl, dokud se nepřesvědčí, že se jí dá věřit. Měl o tom totiž pochybnosti; krmit mu papouška...bál se, čeho by mohla být ještě schopná.
„Teď si budou všichni myslet, že jsem coura,“ posteskla si Rose.
„Proč jsi říkal, že se přenáší pohlavním stykem? Taková hloupost! Co třeba nějakým hmyzem?“
„Vždyť je to dokonalá výmluva,“ namítl znalecky Jafar.
„Kdybych řekl, že se přenáší dotykem, všichni by se tě štítili a ještě za měsíc by se ti vyhýbali. Možná by tě nechali někam zavřít. Takhle máš nadále všechny výsady, jen s tebou nikdo kromě mě nebude chtít spát.“
Rose na něho vrhla šokovaný pohled.
„Tak jsem to nemyslel,“ spěšně vysvětloval Jafar a gestikuloval u toho významně rukama.
„Myslel jsem to tak, že jsem jediný, kdo ví, že nejsi nemocná, a nikdo, kdo to neví, ...“ mávl rukou. „To je jedno.“
Rose si kousla, odložila palačinky na okraj stolu a přišla k Jafarovi blíž. Zdálo se jí, že se právě podřekl, tak ho chtěla podrobit křížovému výslechu. Pomyslela si, že kdyby byla vyšší a měla vysoké podpatky, hned by nad ním měla navrch.
„Jak jsi to myslel? Dopověz to.“
Jafarovi nebyla tato konfrontace zrovna příjemná.
„Jen jsem se přeřekl, nic víc,“ uhnul od tématu.
„To se může stát každému. Vždyť na pohlavně přenosné chorobě není nic špatného. Každý se občas s někým druží a je to příjemné.“
Rose si vzpomněla na svůj sen, kdy se jí dotýkaly tajemné mužské ruce. Ač nerada, v tomto musela Jafarovi dát za pravdu.
„Ty asi nechodíš do nevěstince, že,“ zeptal se vezír.
Rose se zatvářila šokovaně i pohoršeně zároveň.
"Co si to o mě myslíš? Nejsme jako ty a nejsem žádná lehká nána."
„Proč jsou s ženami takové potíže? Proč se musí tak odlišovat? Proč musí být tak dráždivě jiné Alláhu?“ zvolal Jafar a zahleděl se na kapalinu, ze které začala stoupat pára a olizovat křišťálovou kouli.
„Každý člověk je jiný,“ poučila ho Rose, někdo má rád holky a někdo zase vdolky.“
„A někdo oříííšky!“ zapojil se vzrušeně Yago.
„Někdo je citlivý a vnímavý,“ řekla Rose a zahleděla se na Jafara, který zíral do křišťálové koule jako iluzionista.
„A někdo zase vůbec neposlouchá,“ dodal trochu vyčítavě papouškův majitel.
Jafar si dívčina pohoršeného štěbetání více nevšiml, dál si nerušeně zíral do koule, kterou olizovala čím dál hustší pára.
Najednou v ní zahlédl drobné záblesky.
„Funguje to! Každou chvíli se objeví,“ řekl, nevnímajíc ani to, že Yago si mu sedl na rameno.
Rose také přišla blíž a podívala se, co za trik jí předvede. Že by nějaká obdoba televizoru? Někteří muži z jejího světa se od televize nemohli odtrhnout. Obávala se, že pokud bude na křišťálové kouli fotbalový zápas, jejich dnešní rozhor už asi skončil.
Jak pára kolem křišťálové koule houstla, objevovaly se v ní čím dál souvislejší střípky obrazu mladého muže s obnaženou hrudí, fezem na hlavě a v rozevlátých bílých kalhotách se záplatami.
„Toho já znám!“ vykřikla Rose.
„Já také,“ řekl Jafar zklamaně.
„Ten že má čisté srdce? Vždyť je to ten zloděj se zablešenou opicí. Pokaždé, když mu dá sultán milost, krade na trhu ovoce. A sultán se nad ním pokaždé slituje a nedovolí mi ani useknout mu ruku.“
"Ani prst!" Přisadil si Yago.
„Nebo hlavu...“ dodal zasněně vezír s úsměvem.
„Já bych mu věřila, vypadá naivně, to zvládnu,“ řekla Rose.
Jafar se zasmál jejímu odhodlání.
Yago nenápadně vzlétnul a zmizel v temné části místnosti poblíž stolu. Jafar tomu nevěnoval pozornost, protože se to stávalo běžně.
„Můžeš ho propustit ó velký vezíre?“ zeptala se Rose.
„To bych sice mohl, ale kdyby se to rozneslo, mohlo by to rozvířit vlnu kriminality ve městě, a mě by to zničilo pověst,“ odsekl razantně Jafar.
„Dost na tom, že ho tak často propouští sultán. Už teď není po setmění zrovna bezpečno.“
„To u nás řeší kamery,“ prohodila Rose.
„Co to je?“ zeptal se čaroděj a nedůvěřivě přimhouřil oči.
„Asi něco jako tahle koule.
Dovedou na dálku ukázat někoho, kdo něco dělá. A také to zaznamenat a později ukázat znovu,“ vysvětlovala Rose co nejjednodušeji.
„A jsou celkem levné a dostupné, někde jsou prakticky na každém rohu.“
Jafar se zděsil nad tou myšlenkou, že by ho při jeho plánech mohl vidět kdekdo.
„Ale tady nic takového není,“ dívka pokrčila rameny.
„Naštěstí ne,“ zavrčel Jafar.
„A o takových hloupostech už mi nemluv. Musíme toho zloděje nechat uprchnout tajně. A jistě tušíš, jak bys dopadla, kdyby tě přitom někdo viděl.“
„Dobře. Jdu na to. Jak to uděláme?“ zeptala se Rose nadšeně a žhavila mozek. Kout pikle ji vždy opravdu těšilo, jen se trochu bála, že by ji mohl podvést, tak si říkala, že bude opatrná.
„Počkej, zkusím vymyslet geniální plán,“ řekl Jafar a sfouknul svíčky pod bublající kapalinou. Pak se zamyslel a pohladil si svou pěstěnou bradku.
„Praštíme stráže něčím po hlavě, vezmeme jim klíče a osvobodíme ho,“ navrhla Rose horlivě.
Jafar nereagoval, tak navrhla jiný plán: „Půjdu k němu na návštěvu, že jsem jeho sestřenice, vyměníme si šaty a zůstanu tam pak zavřená místo něho. Počkat, tohle se mi nelíbí...“ zamyslela se.
Jafar se škodolibě zasmál nad jejími pokusy.
„Takhle to dopadne, když se do plánování pustí žena. Jdi si odpočinout do své komnaty. Já to promyslím a pak za tebou přijdu.“
„Dobře, už se těším,“ zatrylkovala Rose a odešla nechávajíc na něm všechnu práci.
Jafar se podíval na kouli a znovu se zamyslel.
Jeho pohled pak chvíli těkal po temné místnosti, až spočinul na papouškovi, který byl právě na okraji stolu a potichu zobákem lovil z palačinek mandle.
Jafar k němu rychle přišel.
„Dej to sem!“ řekl a talířek s palačinkami mu sebral.
Yago nespokojeně zakrákal, ale naštěstí už stihl skoro všechny mandle šikovně vybrat.
Vezír si přitáhl talířek k sobě a obezřetně si to něco prohlédl. Vonělo to dobře, to musel uznat, ale nic mu to nepřipomínalo. Nebyla to žádná kari placka, ty bývaly tvrdé a slané ale z tohoto cítil skořici a med.
Pohledem mistra pokrm zkoumal ze všech stran, pokud pomineme malé dírky od Yagova drzého zobáku, vypadalo to lákavě.
Možná byl čas na malou svačinku. Nikdy se nebránil novým poznatkům.
„To vařila ona?“ zeptal se uraženého papouška, který pochodoval na okraji stolu a sledoval ho jako sup.
„Joo,“ zakrákal.
„Hm…“ zamručel vezír a očekával od toho cokoliv, ale když to chutnalo i tomu opeřenému nenažranci…
Prostě neodolal a kousek si ukousl. Na jazyku ho polechtala sladká chuť, která ho nutila zakousnout se ještě.
„Nic moc co? Hlavně se neudus Jafarééé,“ lamentoval Yago, který si špatně vyložil čarodějův údiv.
„Jo, kuchařka z ní asi nebude ale alespoň nám je na něco dobrá, co teda provedeme s tím zlodějem? Pokud mu právě nelámou prsty, bude dole ve vězenííí, i s tou svojí smrdutou opicí, určitě má blechy,“ přemýšlel papoušek s odporem nad vidinou toho, že by se mu ten skotačící parazit zavrtal do peříček.
Jak odporná představa, naježil se.
Jafar svého užvaněného společníka vnímal jen na půl ucha, právě teď si vychutnával to divné cosi na talíři, které rychle ubývalo.
„Posloucháš mě?“ otočil se k němu ara čelem a žádal si jeho pozornost.
„ANO!“ zahřměl, když mu došla trpělivost a poté spolkl poslední sousto.
Naštěstí cukr toho kalorického jídla rychle začal účinkovat a Jafar se uklidnil, odložil talířek na stůl a sepjal prsty do stříšky v hlubokém rozjímání.
„Tak jaký bude náš plán nebo mám všechno vymýšlet sám?“
„To nebude potřeba Yágo, už se mi v hlavě objevuje řešení…“
Kapitola 12.
Útěk z vězení
12.
Rose netrpělivě čekala celý večer, až za ní Jafar milostivě ráčí přijít, mezi tím byla zachumlaná v pokrývkách a lenošila, kdyby někdo náhodou vstoupil a bylo potřeba dělat nemocnou, vypadala by přesně tak.
Jen Bark se zde zastavil zeptat se jí, jak jí je a zda něco nepotřebuje.
Byl to snad ten nejstarostlivější muž na světě a za to by si zasloužil řád matky Terezy.
Rose přikývla a vyžádala si večeři, už jí bylo téměř dobře a měla hlad.
Potřebovala do sebe dostat nějaké živiny a vitamíny.
Najedla se a zase čekala, dokud neuslyšela škrábání u okna.
Zanedlouho se objevila opeřená hlava a Yago vyskočil na římsu.
„Rose, jsi tady?“ zavolal a snažil se pohledem prozkoumat pokoj. Jen tak tak uhnul, když kolem něho proletěl polštář a zmizel ve tmě venku.
„Dovoluješ si ke mně přijít, když jsi na mě hodil tu svoji lež ptáku jeden?“ zavrčela dívka, vyskočila z postele a hnala se k oknu.
„Počkej, počkej! Já jsem nechtěl, ale ty nevíš, co by mi udělal, nedával by mi nažrat, musel bych spát někde venku nebo by mě zavřel do malé klece a jiné horší věci, které si neumíš ani představit. Už teď stačí, že si ze mě Jafar dělá poštovního sokola,“ odfrknul si Yago pohoršeně.
„Ty a sokol? Sotva se zvedneš ze země,“ zasmála se jízlivě.
„Taky se divííím, ale říkej mu to,“ mávl křídly opeřenec.
„Proč seš tady? Chceš zase žebrat?“
„Co si o mě myslíš?“ ohradil se tentokrát uraženě rudý ara.
„Právě tohle,“ ukazováčkem do něho dloubla, „vždyť už pomalu připomínáš kuželku.“
Yagovi to slovo moc hezky neznělo a tak zakoulel očima, „co je to kuželka?“
„Věc, která je určená ke hře a je k tomu potřeba i kuželková koule která…ale to je jedno, dlouhé vysvětlování. Tak se zeptám ještě jednou. Co tu děláš?“
„Šmíruju tu nahé otrokyně co asi, chtěl jsem ti něco nabídnout.“
Rose očekávala nějaký podraz.
„A co by to tak mělo být?“
„Mám jednu kartu, tu kterou chce Jafar, mohla by tě dostat domů, co říkáš?“ lákal ji.
Rose přistoupila blíže jako by se bála, že by jí chtěl uletět.
„Kartu? A kdes ji vzal? Určitě se tu jen tak nepovalují,“ vyzvídala.
„To ne,“ hrabal nožkou do vápence, “prostě jsem ji našel.“
„To ti tak budu věřit."
Rose napadlo tu malou příhodu Yagovi trochu osladit.
Na její jemné tváři se objevil zlý úsměv, a jak se k němu přiblížila, chytila ho pod krkem, „a co kdybych, já nevím, řekla tvému pánovi, že kartu máš, asi by se zlobil, že mu ji nechceš dát…“
„Tak mu já řeknu, že ty taky jednu máááš,“ zaútočil Yago a Rose vypadala náhle překvapeně.
Blbej papouch, jak tohle věděl?
Možná bude horší protivník, než si myslela. Tady snad i zdi měli uši a ty Yagovi byli dvojité.
Rose přivřela nebezpečně oči a snažila se vyhlížet, že to na ni nemá účinek.
„Ha, to ti neuvěří,“ pustila jeho krk.
„Vááážně? Kdo si myslíš, že je jeho nejbližššší důvěrník? Kdo mu shání informace a komu se svěřuje?“ dmul se hrdě, „rozhodně uvěří mě než tobě.“
Vážně to bylo tak hloupé dohadovat se tu s papouškem o tom, kdo je důležitější?
Ne, nějaká opelichaná slepice nebyla Rosin konkurent.
„Tak co chceš?“ vydechla nakonec a ara se chopil své příležitosti.
„Chci každý den hrst oříšků, různých, semínka, mandle, kešu…“
Rose o tom chvíli přemýšlela, jistě chtěla by tu kartu ale za jakou cenu? Za prvé by Yaga nechtěla přecpávat, už takhle vypadal jako meloun, nejraději by mu zavázala křídla a nechala ho běhat kolem paláce a pak tu bylo ještě něco jiného.
Měla takový pocit, že na ni Yago žárlí. Přeci jen se pletla do jejich plánů jako nějaký vetřelec a tak by se ani nedivila tomu, že až by ji kartu dal, nahlásil by to přímou čarou svému dobrodinci a on by ji na místě spálil na škvarek.
„Ne.“
„Co? Co jako neee?“
„Žádné jídlo, nechci tvojí kartu.“
„Jak to, že ji nechceš?“ rozčiloval se ara a hýbal rozrušeně svou hlavou nahoru a dolů, jak to papoušci dělají, když někoho chtějí vyprovokovat.
„No tak Rose, malou hrstičku, půl hrstičky co ty nato?“ smlouval.
„Ne Yago, to je mé poslední slovo,“ stála si pevně za svým.
„Dobře, jak chceš, ale příště ti pomáhat nebudu,“ uraženě se otočil a vyletěl ven do tmy.
*************************************************************************************************************************
Rose ještě stála u okna, když slyšela nějaký rozzlobený křik z venku. V tom se otevřely dveře a vstoupila tmavá postava jako z nějaké příručky o porterghostech.
„Plížíš se jako duch,“ spustila na Jafara.
„Nemáš asi příliš čisté svědomí,“ odvětil škrobeně.
„Tak co jsi vymyslel? Jsem zvědavá,“ opřela se o hranu okna a čekala, co na ni vytáhne.
Světlo svíčky políbilo vezírův černý šat, vážně vypadal, jako smrt říkala si Rose, když se pomalu blížil k ní. Ten se umí dramaticky předvést.
Kdyby na ni i sáhl, asi by jí naskočila husí kůže.
„Je to jednoduché, před dvěma hodinami se měnili stráže, večer mají tendenci sedět a popíjet. Nebudou toho moc vnímat ale i kdyby tě chytili...pro ten případ jsem promyslel jiný bezzpečnější plán.“
Rose byla překvapená, kde se v něm ty nápady braly?
To bude asi tím obřím turbanem, co měl připláclý na hlavě.
„No tak se předveď,“ pobídla ho.
„Půjdu dolů ke strážím, a zaměstnám je. Odpoledne jsem jim přikázal chytit jednoho určitého lapku a toho dole zavřeli. Povedu výslech v mučírně s oběma strážnými zatím co ty,“ ukázal a na ni svým dlouhým prstem, „ty vezmeš klíče ze stolu a osvobodíš tu pouliční krysu. Jednoduché a jasné. Na tom nejde nic pokazit. Můj plán je dokonalý.“
„Tak počkat,“ zastavila ho v jeho samolibém vychvalování, „vy budete někoho mučit? To jako vážně? Není to nezákonné?“
Jafar pozvedl jedno své obočí a pak se usmál. Nad jeho zvráceností zůstával rozum stát!
Opravdu se usmál jako by ho ta představa těšila.
„Já jsem tady zákon,“ upozornil ji důležitě a načepýřil se jako krocan.
„A ví o tom sultán?“ zkoušela ho, protože mučení a ubližování někomu jí do toho plánu nějak nezapadalo. Nechtěla, aby kvůli její cestě domů někdo trpěl.
„Ten nemusí vědět o všem co se děje, má svých starostí dost,“ odsekl Jafar.
„Ahá, takže vy si budete klidně mučit a já mám dělat jako, že se nic neděje? Mám si zacpat uši a nevnímat křik a lámání kostí?“ vyčetla mu a ten chlap jen mávl ruku jako by se jednalo o každodenní rutinu.
Vážně ji začínal děsit a to si myslela, že už ho za těch pár dní alespoň trochu zná.
„Je mi jedno co budeš dělat, hlavně když svůj úkol splníš,“ vpíjel se jí svýma černýma očima do jejích.
„Tak toho chudáka jen vyslýchejte, nedokážete být trochu milosrdný moralista?“
Vezír se zamyslel, „to bych mohl, ale nebyla by to taková zábava.“
Rose protočila oči v sloup, ale cítila z toho spíše, že ji chtěl škádlit.
„Možná bych se mohl uchýlit k několika méně drastickým metodám za tu zvláštní věc.“
„Jakou věc?“ podivila se Rose.
„To zakroucené sladké jídlo.“
„Palačinky?“ vykulila oči, že se někdo tak mocný uchyluje k vydírání kvůli takové titěrnosti. Ráda by ho chtěla vidět prosit, ale to byla jen malá cena za to, že nějakému ubožákovi pomůže, i když spolehnout se na Jafara?
To byla zapeklitá otázka.
„To bych snad mohla, ale nenuťte mě kvůli tomu brzo ráno vstávat,“ zalomila rukama.
„To nikdo neříká,“ ohradil se, „stačí, když mi to zítra večer přineseš.“
Tvářil se tak samolibě, že měla ještě chuť mu pogratulovat. Neřekl to sice přímo, ale pochválil její kuchařské umění a ji to zahřálo u srdce.
„Dobrá tak jdeme, není času nazbyt,“ rozhodl a obrátil se k odchodu.
„Počkat, to jako teď?“
„Jistě, čím dříve budu mít svou kartu, tím dříve se ty dostaneš domů, či se ti tu tak líbí?“ zahleděl se na ni přes rameno a ušklíbl se.
„Ani náhodou, jdeme,“ rázně vezíra předešla, až se nestačil divit a vyrazila ze dveří do chodby.
Udělala pár kroků, dokud si neuvědomila, že neslyší to známé cvakání jeho hole o podlahu.
Ohlédla se a on stál před jejím pokojem a díval se na ni. Byl to zvláštní zkoumavý pohled a ona netušila, co to znamená.
„Tak co je? Nechtěl jsi jít?“
Jafar si odkašlal a ukázal na opačnou stranu, „vězení je tudy.“
„Aha,“ Rose se obrátila a namířila si to přímo k němu.
Nějakou chvíli šli vedle sebe, z čehož ji stále rozčilovala ta jeho nemožná výška. Kdyby měla alespoň podpatky, ale ty arabské boty se zakroucenou špičkou byly strašné a tvrdé, zlaté balerínky.
Neustále se ho vyptávala na různé detaily jejich plánu, a když čaroději došla trpělivost, okřikl ji.
Oba dva zdolali asi miliony schodů, než se dostali do přízemí a pak dolů, kde byla značná zima a ani útulné to tam nebylo. Naposledy ji tudy ty neurvalci táhli v babičině kabátu.
Rose už chtěla naříkat nad novou várkou schodů, když ji Jafarova ruka rychle chytila a zatáhla do tmavého výklenku, kde neviděla vůbec nic.
Zahalila je intimní tma a ona si byla jistá, že mu šlápla na nohu, protože zavrčel.
„Co tu budeme dělat?“ zašeptala, to je nějaký tajný východ?“
„Pššš!“
Chvíli byli zticha, zatímco se k ní Jafar přitiskl, nejhorší bylo, že už neměla kam ustupovat.
„Běž kousek dál, tohle už je obtěžování,“ zapřela se o něho dlaněmi a vdechovala tu omamnou vůni, kterou cítila z jeho šatu.
„Ticho ženská nebo nás prozradíš,“ zavrčel dost blízko na to, aby cítila jeho dech na tváři.
Rose ztuhla a slyšela kroky, jak prošly okolo.
„Taky jsi to mohl říci hned?“ zašeptala na půl úst.
Chvíli se tak dohadovali než se od ní Jafar odtáhl.
„Ty tu teď zůstaneš, ať tě nikdo nevidí a až projdu se strážemi, ještě chvíli čekej a vydej se pro klíče do zbrojnice...“
Rose na něj vrhla uražený pohled, protože byla ještě rozrušená z toho, jak neurvale s ní zachází, ale souhlasila.
„Dobře,“ procedila mezi zuby.
Jafar to vzal jako normální odpověď a spokojeně odkráčel za hlídkou.
Rose zůstala sama v temném výklenku.
Když se jí vezír ztratil z dohledu a chvíli nic neslyšela, dostala strach. Normálně jí samota nevadila, ale když si uvědomila realitu kolem sebe, na tomhle ponurém místě si připadala ztracená a zapomenutá jako staré boty na půdě. Minuty ubíhaly a nic se nedělo. Začaly se jí vybavovat scény z hororů, které kdysi viděla, a vypadaly přesně takto.
Mladá atraktivní blondýna se krčí v temném výklenku na konci ulice a v mdlém světle spatří černočerný stín. Uslyší kroky a jakési tajuplné zvuky a to cosi, co ten stín vrhá, se krůček po krůčku přibližuje, a odpočítává tak poslední sekundy jejího života...
Při té představě se jí rozbušilo srdce a celé tělo jí zvlhlo od potu. Nebylo divu, že když pak uslyšela kroky, chrastění řetězu a ťukání o kámen, sesunula se na podlahu a srdce jí málem vyskočilo z hrudníku.
Kroky se náhle zastavily.
„Neslyšels něco, Ramule?“ zaslechla mužský hlas.
„Jo,“ odpověděl mu druhý.
Rose zatrnulo a rozklepala se strachy.
„To nejspíš byly jen krysy,“ ozval se Jafarův hluboký, děsivý hlas.
„Pokračujte! Nemám na to celou noc!“
Kroky postoupily a Rose se opatrně postavila a přitiskla ke zdi. Po chvíli kolem ní prošli Ahmed s Ramulem, vedoucí v poutech na řetězu jakéhosi vychrtlého mladíka s dlouhými, rozpuštěnými černými vlasy. Byl potichu a vypadal, že je se svým osudem smířený, ať bude jakýkoliv. Za nimi šel Jafar. Nevšimli si jí a po chvíli zmizeli za zatáčkou.
Rose si oddechla. To bylo o chlup, řekla si.
Počkala asi půl minuty a vydala se hledat zbrojnici. To bylo docela snadné, protože to byla jediná místnost bez dveří, a dokonce tam nechali rozsvíceno. Klíče visely na velké desce a byly u nich cedulky.
Rose si říkala, že to nemůže mít snažší.
Stráže musejí být pěkní blbci, když si nezapamatují ani k čemu ten který klíč je.
Vzala tři klíče visící pod jménem Aladdin a vydala se k zamřížovaným dveřím cel.
Hm oni tu celu už pojmenovali jeho jménem, hold, stálý zákazník má čestné místo.
Po cestě zaslechla chodbou rozléhající se zběsilý chlapecký smích.
„To lechtá!“ A po chvíli zase: „Ne! Mezi nohy ne!“ A další salva smíchu.
Rose se uculila při představě, co tam s ním asi dělají.
S celami to bylo horší. Nebyly označené a osvětlovalo je jen slabé světlo řídce rozmístěných loučí. Rose se zdálo, že něco na podlaze se pohnulo.
Strnula a doufala, že se jí to jen zdálo. Ale ono se to pohnulo znovu! A mělo to ocas...a špičatý čenich... a drobná očka!
FUJ!
Najednou jí to proběhlo těsně kolem kotníků. Splácla nohy k sobě a jen tak tak si stihla zakrýt ústa dlaní, aby nevykřikla.
Jak se její oči adaptovaly na slabé osvětlení, na podlaze se objevovaly další a další krysy. Ty potvory vrhaly stíny, a tak jich vypadalo nejméně třikrát tolik, než jich tu ve skutečnosti bylo. Do toho se z dálky stále ozýval smích občas přerušený jakýmsi hekáním.
„Aladdine!“ ozval se Rose z úst vyděšený hlásek.
„Haló? Je tu někdo?“ odpověď přišla z jedné cely vpředu.
„Tady!“ řekla Rose.
„Nemůžu ke dveřím, mám kouli na noze!“ odpověděl Aladdinův hlas.
Rose zaplašila úlevné vydechnutí, že stále ještě žije a rozhodla se, že si poradí sama.
Napadlo ji, že existují jen dvě věci, které krysy vycítí naprosto spolehlivě - strach a žrádlo. Dupla před sebe a zasyčela: „Jedeš!“ Pomohlo to, krysy prchaly, což Rose dodalo sebevědomí. Pomalým krokem se vydala k cele a dařilo se jí zaplašit všechny krysy po cestě. Uznala, že na tohle jsou ty arabské boty dobré.
Vyzkoušela první klíč, ale nepasoval do zámku, tak zkusila druhý a tím šly dveře otevřít.
Aladdin stál u protější zdi s nohou spojenou řetězem s těžkou kovovou koulí a zíral na ni jako na zjevení.
„Aladdine, potřebuji tě,“ řekla Rose.
„Miluji tě!“ vykřikl Aladdin.
„Pst! Ne tak nahlas,“ utnula ho Rose a zaposlouchala se, zda je snad někdo ze strážných neslyšel. Zaslechla však jen další smích a věty jako: „Už dost! Už to peříčko nevydržím! Zpráskejte mě bičem, cokoliv, ale peříčko už ne!“
Rose se zahihňala a vzápětí nasadila opět zoufalý tón: „Aladdine, půjdeš se mnou?“
Aladdin se k ní s radostí rozeběhnul.
„Udělám pro tebe cokoliv na světě. Naše láska je silnější než všechny okovy světa!“ Jen co to dořekl, se řetěz napjal a Aladdin sebou plácl na podlahu. Zpod břicha se mu vydrápala krysa, kterou zalehnul, a vyděšeně prchla.
Rose si řekla, že to se mu asi stává pokaždé, když do jeho cely zavítá žena...
„Počkej, než tě osvobodím,“ řekla a odemkla mu pouto na noze.
Ještě se připomněla opička, visící na zdi. Na její pouta fungoval třetí klíč, trochu menší než dva předchozí.
„Pojď, Abu,“ řekl Aladdin a opička mu vyskočila na záda.
Rose za nimi zamkla dveře cely a šla vrátit klíče do zbrojnice. Pak jim pokynula být potichu a plížila se s nimi z vězení. Cestou vyslechla útržek rozhovoru:
„Příště by to chtělo nějakou holku, s tou by byla větší zábava,“ pravil jeden.
„Holky mají ty...dvě kulatý vepředu, jak se jim říká...prsa.“
„Mně docela stačil tenhle, jen by chtěl víc vykrmit. Vezíre, přidělte nám víc tučného jídla pro vězně,“ řekl druhý.
„Na to si nechte zajít chuť,“ pravil úsečně Jafarův hlas.
„A co ta světlovlasá holka, co jsme ji tu měli? S tou by byla fantastická švanda,“ řekl Ramul.
„Na tu si teprve nechte zajít chuť,“ zpražil oba vezír.
Rose potěšilo, že se jí Jafar zastal. Třeba to není až tak špatný člověk, řekla si.
Konečně byli z vězení venku.
Rose se zamyslela, kam dál. No jo, hlavně, že si Jafar vychvaloval, jak je jeho plán dokonalý, ale aby domyslel, co teď budou s Aladdinem dělat, to ne. A hlavně, že ji přerušil, ještě než se na to stihla zeptat.
Najednou ucítila na své zadnici dvě mužské ruce. Otočila se a dala Aladdinovi takovou facku, že skončil na zemi a rozčilený pohled na něj Rose vrhala z výšky.
„No fuj, tohle se nedělá! Jestli chceš se mnou být, musíš se ke mně chovat slušně,“ vysvětlila mu rázně.
Aladdin na ni jen tupě zíral a Abu se poškrábal na hlavě.
„Můžeme se držet za ruce ale nic víc,“ nabídla mu Rose a Aladdin její nabídku zmateně přijal a culil se jako sluníčko.
Nejprve ho chtěla zavést do Jafarovy tajné pracovny, ale na mysl jí vytanula jeho slova: „Pokud je ti život milý, nikomu se o něm nezmiňuj.“
Tak se rozhodla zavést ho do Jafarovy horní pracovny. Stejně tam asi co nevidět přijde.
Když prošli korálkovým závěsem, uvítal je Yago, který tam doteď odpočíval na bidýlku, těmito slovy: „Zatrrraceně, Rrrrose...“
Málem se při tom jméně udávil.
„Co sem vedeššš toho lapku s tím zablešššeným zakrslým orangutanem?“
„On má blechy?“ vyděsila se Rose.
„Občas je Abuovi vybírám, ale vždycky naskáčou zpátky,“ vysvětlil bez rozpaků Aladdin.
„Budu ti je taky vybírat, jestli chceš,“ nabídl jí s úsměvem.
Rose ho pustila a o kus uskočila.
„Nepřibližuj se ke mně,“ řekla štítivě a namířila na něho prstem.
Abu zatím skočil na Jafarovu polici se sklenicemi a hopsal tam.
Yago, Aladdin a Rose se začali hádat a v nestřeženém okamžiku si Abu jednu menší sklenici schoval do oblečku.
„Zavřřři ho na nepoužívaný záchod v sousední chodbě, ukážu ti to!“ rozkázal nakonec Yago v domnění, že tam nemohou nic vyvést.
„Dobře,“ souhlasila Rose.
„Pojď, Aladdine!“
„Pojď, Abu,“ zavolal mladík a opice mu skočila cvičeně na rameno.
Yago jim ukázal dveře ve vedlejší chodbě, které vedly na nepoužívaný turecký záchod.
Rose tam Aladdina s Abuem zavřela a později mu pak ještě donesla velkou misku pitné vody, aby přes noc nemusel ven.
Kobky
Kapitola 13.
Polibek
13.
Rose mezi tím co ukryla Aladdina na nepoužívaném záchodku znovu přišla do vezírovy pracovny.
Rozhodla se tam na mistra počkat, ale popravdě nevěděla, jak Jafarův slavný plán bude pokračovat?
„Co mám teď dělat?“ zeptala se Yaga.
Ara pokrčil opeřenými rameny, „jak to mám vědět, já mu do hlavy nevydííím.“
„Ha, a kdo říkal, že je jeho nejbližší, nejdokonalejší spojenec komu se svěřuje?“ vpálila mu to, co jí sám řekl.
„Jafar je takový jaký je, když z něho chceš něco dostat, musíš počkat, až se tím bude chlubit, mě se dnes nechlubil,“ narážel na jeho samolibý stav.
„Dobře tak si zkusím poradit sama.“
Rose přešla k jeho stolu a drze začala nahlížet do šuplíků.
„Za to tě zabije,“ zaskřehotal Yago ale nijak se nenamáhal jí v tom zabránit.
„Kuš!"
Rose ho ignorovala, dnes už ji rozčílil dvakrát a v zájmu jejích stále ještě odolných nervů a dobrých vztahů si rozčilení schovala na příště.
První šuplík odhalil dokumenty s pečetěmi, druhá zásuvka nějaké příkazy pro stráže nařízení a pokyny pro byrokraty, ale žádné písaře tu ještě neviděla. Asi se někde hezky zašívají.
Tak nějak ji lákalo objevit nějaké Jafarovo tajemství ale pochybovala, že by to nechal právě v otevřeném stole a své pracovně, kam mohl přijít kde kdo.
Navíc vše co mu bylo nějak drahé a vzácné měl v té děsivé místnosti dole. Takže smolíček.
„Sakra, pomůže mi tady něco?“ zamumlala si pod vousy.
Až v posledním šuplíku našla kupodivu nějakou starou mapu.
„Jako by si nemohl pořídit novou,“ lamentovala kysele, "tahle už se skoro rozpadá."
„To je kouzelná mapa,“ upozornil ji Yago, který dívku nespouštěl z očí pro případ, že by Jafarovi žaloval, co tu prováděla.
Rose se napřímila a vytáhla mapu na stůl. Ale ať na ni koukala, jak chtěla, nic kouzelného na ní nebylo.
„Kouzelná? V jakém smyslu? Vždyť je obyčejná, stará, zažloutlá a ohmataná.“
Papoušek slétl na kraj stolu.
„Když na ni položíš ruku a proneseš kouzlo, ukáže ti to, co si nejvíce přeješ. Předvedu.“
Yago doťapkal až k ní a svou nožkou několikrát plácl do mapky, „eh ale to kouzlo zná jen Jafar, nikdy ho přede mnou nevyslovuje,“ zdržoval a čekal, až jeho pán přijde a uvidí ji se svou mapou.
Docela se těšil, co z toho může vzniknout.
Už se škodolibě těšil, až té holce vynadá. To jí patří, že odmítla jeho nabídku s kartou.
„No to jsi mi pomohl, není nad tvůj ptačí mozeček,“ zakoulela Rose očima a sama se snažila připlácnout ruku k tomu kusu pevného papíru, „abraka dabra, zjev se mi sakra, hmm nic?“
„Zkus něco jinýho,“ pochechtával se Yago a docela ho to začalo bavit, sám ale kouzlo opravdu nevěděl, jediné co vždy svého pána viděl dělat, bylo, že položil svou dlaň kousek nad mapu a pak do ní udeřil z jeho ruky fialový blesk.
Tuhle legraci si ale nemohl nechat ujít.
Rose se nad mapou zamyšleně mračila.
„Mapo mapo mapo, stojí mi to zato? Zjev se, místo veliké, s tajemstvími ukryté.“
Yago Rose dodával odvahy a při svém počínání si ani nevšimli, že do pracovny vstoupil sám vezír a chvíli se díval, o co se ta ženská s jeho papouškem snaží.
Jeho pohled padl na JEHO tajnou mapu a i on se začal nebezpečně mračit.
Nikdo mu nebude brát jeho věci!
„Jak vidím, brát někomu co je jeho není právě známka slušného vychování,“ zpražil je svýma černýma očima.
Čtyři páry kukadel se zaměřily na vysokou černou postavu, která k nim mířila.
Yago už se nadechoval ke své nové zákeřnosti, ale Rose byla tentokrát rychlejší.
„To mi poradil Yago, řekl mi, že nějaká mapa je dole ve stole, protože jsem nevěděla, kde mám sama tu jeskyni najít, tak jsem myslela, že tam bude zakroužkovaná,“ ukazovala prstem na papouška.
Jafar střelil pohledem na svého aru, luskl prsty a Yago se ocitl v malé zlaté kleci na zemi, kde viděl akorát Jafarovy zakroucené boty, protože hlavu výše nezvedl.
„Kolikrát jsem ti říkal, že si máš dávat pozor na jazyk, tohle, ti snad má slova připomene, než se vrátíme.“
„Ale Jafare, to jsem nebyl jááá…přásahám!“ vřískal Yago a vezír ťukl svou holí o zem a papoušek ztratil hlas i když otevíral zobák.
Rose v duchu vítězně vykřikla a pak se zarazila.
„Eh, říkal jsi, až se vrátíme? Množné číslo?“
„Ano,“ odsekl Jafar a ještě chvíli hleděl na svého papouška, než se zaměřil na ni.
„Pojedeš s námi?“
„Jistě, kdo jiný si myslíš, že vás ochrání před pouštními piráty a kdo zná cestu?“
Dobře, v tom případě tu mapu nepotřebuju,“ zase ji úhledně složila a nasadila nevinný úsměv.
Přeci jen s Jafarem se cítila bezpečněji, než aby jela s Aladdinem sama. Nejspíše by na to místo nedorazila a už vůbec ne zpátky.
„Kde je vlastně ta pouliční krysa?“ otázal se vezír nevrle, protože ho nikde okolo neviděl.
„Doufám, že ti neutekl."
„Jmenuje se Aladdin a je na bezpečném místě,“ tedy doufala, že tam stále je.
„Dobře, připrav se na o…“ náhle se vezír zarazil, jelikož jeho pohled se setkal s prázdným místečkem ve své polici.
„Kde je má lahvička?“ rozčílil se, přešel k tomu místu a svým ukazováčkem netrpělivě zaťukal na absenci svého flakónku.
Vyzařovala z něho opravdu komorně zabijácká atmosféra.
Jafar se podíval na Yaga, který přestal cvakat svým němým zobákem a další výhrůžný pohled patřil Rose, které náhle svitlo.
„Hned budu tady!“
Prohnala se kolem něho jako vichřice, až za ní vlál korálkový závěs a hnala se ke dveřím starého nepoužívaného záchodku ve vedlejší chodbě.
Když prudce otevřela, myslela, že bude mít mrtvici.
Ti dva stáli nad dírou v podlaze a ukazovali na ni, těžko říci, jak se dorozumívali, jelikož opice uměla jen vřeštět.
Rose ale myslela na to nejhorší, buď nikdy neviděli záchod, nebo a co je ještě horší doufala, že tam nestrkali ruce, aby zjistili, k čemu to slouží.
Z té představy, šla málem do mdlob.
„Rose,“ otočil se na ni Aladdin s úsměvem.
„Nejdřív ukaž ruce,“ zastavila ho, protože chtěl jít k ní. Byla připravená zabouchnout mu dveře před nosem.
„Proč?“ zeptal se nechápavě zlodějíček a natáhl k ní ruce, čisté ruce.
Ze srdce si oddechla.
„Chci zpátky tu lahvičku, hned,“ přikázala.
Abu a Aladdin se na sebe nechápavě podívali.
„Abu?“
Opičák se podrbal na hlavě, ale věděl, že musí s pravdou ven a vytáhl ze své červené vestičky flakónek, který předal svému pánovi a ten pak Rose.
„Teď tu ještě počkejte, a…nesahejte na tu díru, vlastně nesahejte vůbec na nic, jasné?“
Nečekala na odpověď a vyrazila zpátky.
Jafar tam pořád netrpělivě čekal.
Postavila se tedy naproti němu a dala lahvičku zpátky na své místo.
„Omlouvám se, ale zloděje jiným kouskům nenaučíš,“ zazubila se.
Vezír nasadil svůj povýšený pohled a pootočil nádobku štítkem do místnosti.
„A teď neztrácejme čas,“ koně by už měli být připraveni.
Eh, na tu jeho nedočkavou povahu si bude muset zvykat. Jo pán honem, honem by se asi zbláznil, kdyby počkal na světlo.
„Vždyť je noc, je skoro asi devět hodin,“ protestovala Rose.
Jafar se k ní těsně naklonil a ona za sebou měla už jen poličku s jeho ingrediencemi.
Byl tak blízko, až téměř nedýchala.
Světlo svíce mu zářilo do zad, takže na ni on sám vrhal tmavý stín.
Nevypadal právě potěšeně.
„Nemám rád odmlouvání,“ zašeptal jí výhrůžně tichým hlasem do tváře a Rose měla dojem, že je maličká, asi jako králíček proti hroznému drakovi.
„Já se tvých výhrůžek nebojím,“ vzhlédla k němu s lehce přivřenýma očima plnýma nesouhlasu.
„Dokaž mi to,“ usmál se ten chlap jako sám ďábel.
Sám cítil, jak se ta žena před ním nepatrně třese, jak jí buší srdce, jak rychle dýchá, snaží se co nejvíce přitisknout k polici, proto ještě o krok přistoupil blíž, až se jí téměř dotýkal. Musel jí ukázat, kde je její místo, chtěl, aby se před ním krčila, protože jen tak budete mít nad druhým převahu.
Nesměl jí dovolit, aby si myslela, že je nad ním, aby prosazovala své plány nad jeho. Ne, to by jeho nadřazenost nepřenesla přes srdce.
Tak nějak předem odhadoval, že se s ním bude hádat, ale rozhodně nečekal, že udělá něco tak pošetilého jako to, že natáhne své ruce, chytí ho zepředu za oděv a nepřitáhne k sobě.
Rose téměř nedýchala, vlastně ani pořádně nevěděla, co dělá, tak moc ji rozčílil, že měla v hlavě prázdno a to prázdno vyplnil rudý mrak, přes který ani neviděla.
Měla těch jeho arogantních rozkazů a keců dost a jediný způsob, jak ho umlčet byl ten, že ho chytí, přitáhne k sobě a políbí.
Jakmile přitiskla svoje rty na jeho, už nešlo couvnout. Mohlo to být ještě horší?
No, vlastně ano, mohl ji odstrčit a začít jí nadávat co si to k němu dovoluje, ale situace se vyvíjela zcela nad rámec možného.
Nejen, že se Jafar neodtáhl ale ani polibek neopětoval, spíše byl zaskočen, to bylo to správné slovo. A o to jí přesně šlo.
Vykolejit ho, překvapit a umlčet. Chtěla mu dokázat svoji neústupnost, že je odhodlaná jít i za hranice.
Když Rose usoudila, že to by stačilo, chtěla se odtáhnout, ale tentokrát už po jejím nebylo.
Ne.
Jakmile mezi nimi vzniklo jen pár milimetrů, ten chlap na ni zaútočil novým polibkem.
Tohle už nebylo jen lehké spojení dvou rtů, nabralo to zcela nečekaný spád.
Plavovláska zalapala po dechu, když ji donutil ještě více zaklonit hlavu a rozevřít rty od sebe v pravém polibku.
Tohle už byla nebezpečná hra, která jí pronikala do každého kousku těla jako láva a rozpalovala ji.
Něco takového by od něho nikdy nečekala, myslela, že jí opovrhuje a ona ho tak chtěla ponížit, ale teď se zdálo, že prohrává ona jako zamotaná do neviditelné sítě.
Rose byla zmatená.
Vnímala jemné zvlnění jeho horkých panovačných rtů, jeho dech i jazyk. Nikdy tak silné emoce necítila.
Chtěla se bránit, odstrčit ho ale neměla sílu protože…se jí to líbilo. Bylo to vzrušující, příjemné až měla pocit, že se rozpustí jako máslo na pánvi.
Zaskočilo ji to nepřipravenou a nevěděla co dělat, jestli utéct nebo se nechat laskat.
Tváře jí pálily a zároveň se propadala studem, ale to všechno v kombinaci s jeho blízkostí bylo jako nějaké hříšné kouzlo.
A ke všemu všude ta omamná vůně bylin.
Když se konečně odtáhl a ona otevřela oči, zjistila, že si prohlížel její rozpaky.
„Proti mně nemůžeš vyhrát,“ jeho znovuobnovená chladná grimasa ji nechala na pochybách.
Těžko říci, zda to na něho zapůsobilo, bavil se tím nebo ji chtěl jen pokořit, jako ona chtěla pokořit jeho.
Nutno říci, že Rose se nevzmohla na slovo.
Vezír se pomalu stáhl jako stín a šel ke svému stolu a mapě ležící na něm.
Ukazoval jí záda a pravil: „vezmi tu pouliční krysu a odveď ji ke stájím, budu tam čekat.“
Rose nasucho polkla a rozeběhla se na chodbu, jako by jí hořelo za patami, aby byla od něho co nejdál.
Tam se cestou ke svému pokoji snažila uklidnit. Vyzvedla si tam kartu, ale pořád se jí v myšlenkách vybavoval ten zatracený polibek.
Nakonec zamířila k záchodku.
Spílala si, jaká je husa. Proč to vůbec dělala? Proč měla hned hrozný zlozvyk vždycky chtít vyhrát za každou cenu? Zvláště hrát s někým, kdo má úplně stejnou vlastnost.
No tak Rose, je to chlap, jen využil situace, nic víc, říkalo její svědomí.
Ale bylo to tak opravdové…
Ten k tobě nikdy nic cítit nebude, ten má jen svoje ambice, do kterých ty nepatříš, radilo jí její druhé já.
Já si na něho nároky nedělám jen…ten bastard…on…
Takhle se hádala sama se sebou, dokud neotevřela dveře Aladdinova úkrytu.
„Mám pro tebe úkol, Aladdine,“ vydechla.
Mladík se zatvářil zamilovaně, „cokoliv, patří ti můj život, za to, že jsi ho zachránila.“
„Jo, jo. Pojď se mnou, pojedeme do pouště, je tam něco co moc potřebuji a pak můžeš jít, kam chceš a budeš volný hm?“
Aladdin rychle přikyvoval jako zamilovaný blázen, ale Abu kroutil hlavou.
„Dobře jdeme.“
Byl večer, ale přesto se plížili po chodbách opatrně, aby na nikoho zbytečně nenarazili.
Rose se na nádvoří nechtělo, ale musela.
Vše co chtěla, bylo jít zpátky domů a k tomu potřebovala tu zatracenou kartu.
Prostě výměnný obchod, něco za něco.
**************************************************************************************************************************
Jafar už tam dávno čekal, za uzdu držel dva přichystané koně.
Hasan hrabal kopytem do země, nejspíše už se nemohl dočkat dalšího výletu.
Vezírova nálada se rázem změnila od ponuré na přijatelnou až potěšenou.
Jeho nová pomocnice spadla do své pasti a to ho neskutečně těšilo. Neměla proti němu šanci.
Možná jí dal chvíli pocítit svou převahu, než sám přebral vedení a proměnil jejich malý nevinný polibek v něco daleko temnějšího, co ji mělo srazit na kolena.
Nemohl ale říci, že samotnému se mu to nelíbilo.
Ta dívka chutnala jako čerstvě utržené sladké ovoce, ne jako konkubíny v nevěstincích, jejichž rty poznaly už mnoho mužů.
Bylo na tom něco hříšně přitažlivého.
Musel přiznat, že to byla vítaná změna, která mu dokázala vrátit náladu, i když tak na první pohled nevypadal.
Na další toulky svou myslí ale nebyl čas.
Z dálky viděl, jak se ve vchodu objevily dvě lidské siluety a jedna malá zvířecí.
Jakmile přišla dvojice blíže, Aladdin se zdál být vyvedený z míry a velice ostražitý, jakmile viděl, kdo to před ním stojí, a že s Jafarem neměl právě dobré vztahy.
„Ten je tvůj,“ hodil po něm vezír uzdu a sám nasedl na svého opečovávaného černého hřebce.
Pak udělal to nejméně pravděpodobné a natáhl k Rose ruku.
Víc ji po tom všem šokovat nemohl.
Dívka se podívala nejprve na zloděje a pak na čaroděje.
Nebyl to lehký úkol vybrat si s kým jet.
Aladdin a Abu měli blechy, byli špinaví a řekněme, že pobyt ve vězení zapracoval i na jejich vůni. Na druhou stranu Jafar nevypadal v dobré náladě a to co se stalo v jeho pracovně před necelou půl hodinou…
„Dělej!" pobídl ji rázně.
Bylo rozhodnuto, blechy mít nechtěla.
Navíc, pokud na něho ta pusa neměla účinek tak na ni také ne.
Natáhla tedy k vezírovi ruku a nechala si pomoci, dokud neseděla za ním a nebyla nucena ho obejmout.
Aladdin po své lásce hodil smutný zhrzený pohled a po několika pokusech se i on na koně vyškrábal a Abu se usadil před ním.
Párek arabských plnokrevníků vyrazil tryskem do města a skrze poušť…
**************************************************************************************************************************
V nastávající tmě vzduch rychle chladl.
Rose cítila, jak se jí vítr zakusuje do tváří, profukuje oblečením a přitáhla si plášť k sobě a přitiskla se více k Jafarovi, také dávala pozor, aby jí schovaná karta, kterou si vzala sebou, nevypadla.
Nikdy nevěděla, kdy ji bude potřebovat.
Na čistém, bezmračném nebi se objevila hvězdná klenba, tak krásná a zřetelná, jakou Rose viděla naposledy v planetáriu, když jí bylo patnáct. Netušila, jaké nebezpečí může v poušti v takovou noční hodinu číhat, ale s Jafarem v rukou, a to doslova, se cítila v bezpečí, a protože byla ospalá, k čemuž chladný vzduch ještě přispíval, málem usnula.
Byla ráda, že se tentokrát nemusí zahalovat do temných šatů, protože je všechny zahalila samotná noc.
Brzy však musela oči zavřít, protože jí do nich napadala zrnka pouštního písku, rozvířeného kopyty koní.
Všechno mělo svoje výhody a nevýhody...
Koně zpomalili a po chvíli úplně zastavili na pokyn svého pána.
„Ještě tam nejsme,“ prohlásil Jafar přes rameno než se stačila zeptat.
„Tak proč stojíme?“ nedala se Rose a zívla.
„Koně přestávají vidět, budu muset rozsvítit lucernu,“ vysvětlil čaroděj, vymanil se z jejího objetí a seskočil. Po chvíli ho ozářilo prudké, plápolající světlo z jakési kovové lucerny, která dívce připomínala železný lampión.
Světlo prskalo, tryskalo a prudce měnilo barvu, jakoby mělo vlastní život a duši, až to málem působilo nevolnost.
Koně zaržáli, ale nevyděsili se, pravděpodobně už to několikrát viděli.
„Něco takového ve svém světě nemáš, že?“ naparoval se Jafar.
„V Číně vyrábějí lucerny z papíru a chytají do nich světlušky, ale tahle substance je tisíckrát účinnější!“
„Náhodou mám,“ prohlásila Rose, "na každé druhé diskotéce, říká se tomu stroboskop.“
Jafar mlčel a blondýnka, protože při těch záblescích měla raději zavřené oči, si představovala, jak se asi právě tváří...
Po chvíli ticha vezír naskočil zpět na koně a pokynul: „Hyjé!“
Kůň se opět rozeběhnul a Rose se potichu škodolibě zasmála, jak Jafarovi při vší té jeho inteligenci došla slova.
Když pak znovu pootevřela oči, všimla si, že lucerna, kterou Jafar nějak upevnil ke své holi, je ze tří stran zakrytá, takže svítí jen kupředu. Chytré, takhle neoslňovala je ani zvířata.
Zvířata...
Kde byl sakra Aladdin a jeho kůň??
Ten idiot se asi ztratil, tohle bude asi dlouhá noc...
Rose konečně dostala Aladdina z kobky, těžká práce s ním bude, to si pište. Aladdin není právě gramotný, a i když je mrštný a má rychlé nohy, je to naivní mladík a toho Rose využívá. Vysvětlí mu plán a ukryje ho. Později toho Rose opravdu těžce lituje, jízda na koni a vůbec hlídání toho mladíka je jako úděl pro ďábla. Vlastně tajně už se modlí, aby se ho konečně zbavila, ale musí Jafarovi ukázat, že je pro něho stále přínosem, a tak jí všechno padá na hlavu.
Jafar, Rose, Aladdin a Abu
Kapitola 14.
Jeskyně zázraků
14.
Za další dlouhou chvíli opět zastavili.
„Tak, jsme tu,“ řekl Jafar, seskočil z koně a zabodnul hůl s lucernou do písku jako pochodeň. Tentokrát nastavil dívce náruč bez váhání a Rose se zase bez odmlouvání nechala chytit a postavit na zem.
Rozhlédla se a druhý kůň stále nikde.
Nezmenšil ho náhodou do nějaké miniaturní podoby a nedal si ho do kapsy? Ale to by zase nepotřeboval koně, přemýšlela Rose.
„Kde je Aladdin?“ zeptala se polekaně. Jafar se však zase věnoval svému koni a tvářil se překvapivě klidně.
„Kde je Aladdin?“ naléhala na něj Rose, která začínala být trochu vyděšená. Začala ho podezřívat, že ji podvedl a že je to nějaká past. Což by u něho nebylo až tak divné.
„Přestaň šílet, ženo, dojede,“ odvětil Jafar s jistotou.
Rose však byla stále nervózní. Vůbec jí nešlo o Aladdina, toho by klidně nechala na pospas nástrahám pouště, ale věděla, že bez něj se do jeskyně nedostane a Jafar se tvářil, jako by mu to bylo úplně jedno, což ji zoufale vytáčelo.
Za chvíli se naštěstí v dolíku mezi dunami, osvětleném blikající lucernou, objevil chybějící kůň s jezdcem.
Kráčel pomalu, protože Aladdin na jeho hřbetu prostě usnul a kůň se musel snažit, aby ho po cestě neztratil. Jafar měl opravdu dobře vycvičená zvířata...
Když kůň zastavil, vezír vzal do ruky hůl a sejmul z ní ten svůj železný lampion.
„Vstávej, ty pouliční kryso!“ řekl nahlas a šťouchnul do Aladdina zlatou kobří hlavou.
Ozvalo se opičí zavřeštění, vzdáleně připomínající kokrhání kohouta, a ukázala se Aladdinova opice.
„To už je ráno?“ vysoukal ze sebe zloděj a trochu se zvedl.
„Vstávej! Potřebuji tě!“ řekla mu Rose, aby ho trochu podpořila.
Aladdin se poslepu zakymácel a najednou sjel z koně za Rosiným hlasem. Jafar přiskočil, aby ho chytil, ale jen ztlumil jeho pád a nechal ho žuchnout sebou do písku.
Abu vyskočil a hněvivě vřeštěl a poskakoval kolem.
Začal packami tlouct Aladdina do hlavy a jeho skřeky zněly Rose jako nadávky.
„S ním je práce,“ ulevil si vezír netrpělivě.
Aladdin se konečně probral.
„Kde to jsme?“ rozhlédl se.
„Na místě,“ pokusil se vysvětlit Jafar stroze.
„Na jakém místě?“ nechápal Aladdin.
Nyní se vysvětlování ujala Rose: „Aladdine, jde o toto: Jakousi nehodou jsem se ocitla v Agrabah, ale nepatřím sem. Můj domov je nepředstavitelně daleko a jediný způsob, jak se tam mohu vrátit, je kouzlem, ke kterému je potřeba magická karta a ta je ukrytá v kouzelné jeskyni. A jedině, když se za mě přimluvíš, mohu tu kartu získat a vrátit se zpět domů.“
„Eh?“ to byla jediná Aladdinova reakce na tak rychlý proslov.
„Potřebuji tě, Aladdine,“ shrnula to Rose v kostce.
„Pro tebe cokoliv,“ odvětil mladík láskyplně.
Rose vrhla na Jafara pohled plný nejistoty, ale ten již byl připraven. Zakryl kovová dvířka lucerny, takže nastala tma, a spojil nefritové dílky přívěsku ve tvaru skarabea. Dunu před ním ozářila zelená záře a z písku vystoupila brána Alibabovy jeskyně zázraků.
„Vznešená jeskyně,“ pronesla Rose odhodlaně, „přivedla jsem člověka jménem Aladdin, kterému věřím, že má opravdu čisté srdce.“
Zlodějíček se postavil vedle ní.
Po chvíli oba ovanul vítr a ozval se hlas z hlubiny: „Aladdine, máš vskutku čisté srdce. Netoužíš mít víc, než opravdu potřebuješ, druhé miluješ stejně jako sebe, pomůžeš každému v nouzi a nikoho netoužíš podvést či oklamat. Tobě je má brána otevřena. Co však můžeš říct o této ženě?“
„Rose je ta nejkrásnější, nejúžasnější, nejchytřejší a nejpřitažlivější žena na světě,“ spustil Aladdin svou triádu.
„Vzrušují mě její ňadra, její nohy... a zbytek jejího těla mě přitahuje, vše co ona představuje. Je moudřejší než všichni mudrcové světa, cennější nade všechny poklady a úrodnější než údolí Nilu. Její líce jsou nejpůvabnější, jaké kdy spatřily světlo světa, a její ruce, ty heboučké dlaně a okouzlující nehty...“
Hlas z hlubiny ho však přerušil přísným tónem: „Můžeš se za ni zaručit?“
„Ó, ano, za Rose bych dal třeba vlastní život, je to jediná žena, pro kterou má smysl žít. Dal bych jí přednost třeba před celým harémem,“ prohlásil Aladdin.
Jeskyně opět chvíli mlčela a pak se ozvala: „Rozhodla jsem. Dovolím vám vstoupit, ale jen pod podmínkou, že se nedotknete žádných věcí, které skrývám, kromě karty, kterou potřebujete. Žádných pokladů, starožitností či pochoutek. Vstupte tedy!“
Tygří tlama se rozevřela dokořán, objevily se schody a ty odhalily chodbu vedoucí dolů do podzemí osvětleného tajuplnou září. Rose vstoupila dovnitř a Aladdin šel za ní. Jafara nechali čekat na povrchu.
Zdobeným průchodem ve zdi prošli do dlouhé síně, lemované truhlami plnými zlata a šperků, zdobných drahokamů, náhrdelníků, prstenů a vzácných ozdob.
„Ničeho se nedotýkej, jeskyně nás zkouší,“ připomněla svým společníkům Rose. Některé šperky se jí velice líbily a opravdu toužila si je alespoň vyzkoušet, jak by jí slušely, ale odolala.
Abu seskočil Aladdinovi ze zad a plížil se k jedné z truhel. Najednou ho však za ocas chytila zlodějova ruka.
„Abu, ne!“ vysvětlil rázně opici Aladdin a od té doby ji držel v rukou. Ten vřeštící chuchel to však zřejmě dostatečně nepochopil a naštvaně založil ruce.
Truhly plné zlata a šperků za několik uliček skončily a následovaly nádherné šaty, Rose připadalo, že všechny jsou buď v její, nebo v Aladdinově velikosti. Uklidňovalo ji jen pomyšlení, že Jasmína má nejspíš v šatníku podobné, a když ji poprosí, určitě ji nechá si je vyzkoušet.
Pak následovalo několik nádherných koberců a stoly se zdánlivě čerstvými jídly, dorty, zákusky se šlehačkou, ovoce a zelenina. Voněly tam různé druhy masa, pohled lákaly kiwi, banány, pomeranče, sladké špejle, turecký med...
Když došli k mísám plným oříšků a semínek, vzpomněla si Rose na Yaga. Ještě, že tu teď s námi není, řekla si a také oddechla.
Musela by mu držet zobák.
Síň byla neuvěřitelně dlouhá a klikatá, ale pak skončili na jejím úplném konci. Tam stál malý stolek a na něm ležela veliká karta, kterou Rose znala.
„To je ona!“ vyhrkla a zamířila k ní. Aladdin přestal věnovat pozornost Abuovi a ten mu vyskočil z rukou.
Rose dorazila ke kartě, vzala si ji a prohlédla. Byl na ní zlatý pohár, kolem něj stonky sezamu a dole nápis: „POHÁR SMRTI“.
Rose si oddechla a řekla si, že teď už má to nejhorší za sebou. Když se šťastně otočila, všimla si, že Aladdin na ni tupě zírá. A také si všimla, že jeho opice právě vylezla na stůl asi pět metrů od nich a zírá na banán, pečlivě nakrájený na plátky na krásném červeném talíři.
„Abu, ne!“ zakřičela.
„Ten banán musí být už tisíce let zkažený! FUJ!“
Ale opice ji neposlouchala, a než Aladdin pochopil, co se děje, už ho kus shltla.
Blondýnka a po ní i Aladdin se zděsili. Nic se však nedělo a opice vklidu shtla další kousek. Rose nechápavě pohlédla na Aladdina.
Žádný boží trest? Na opici se to nevztahovalo?
Najednou se však ozval rozléhající se hromový hlas: „Podvodníci!“
Banán na talíři se proměnil v chomáček bílé plísně a Abu se chytil za krk, vyplázl jazyk a začal kuckat.
„Dotkli jste se zakázaných pochoutek. Neprošli jste zkouškou. Už nikdy nespatříte světlo světa,“ dodal hlas jeskyně. Z nejbližšího zákrutu se síní pomalu valil proud doruda rozpálené žhavé lávy.
„A doprdele,“ splynulo Rose ze rtů.
Aladdin popadl opici, vyskočil na nejbližší stůl a začal nohama shazovat všechno jídlo po cestě k lávě.
„Pomoz mi!“ zakřičel na Rose. „Teď potřebuji já tebe!“
Blondýnka si prohlédla kartu, kterou držela v ruce. Došlo jí, že Pohár smrti jim asi moc nepomůže, ale měla u sebe ještě druhou kartu.
Vytáhla tedy kartu Létání a řekla: „Odnes nás do bezpečí!“ Karta však nereagovala. Rose si vzpomněla, že když poprvé tu kartu vyvolala, třela ji, tak to zkusila udělat přesně stejně. Jen co ji jednou pohladila, karta se rozplynula v třpytivý prach, který zformoval podobu ženské postavy. A uletěl chodbou pryč!
Rose tam stála jako přibitá. Ta karta byla jejich poslední naděje.
„Ty zmije!“ vykřikla.
„Rose!“ zaječel na ni Aladdin, poskakující po stole jako opice. Abu mu zatím stihl vyskočit na rameno. Rose se však nemohla vzpamatovat ze šoku.
Aladdin skočil na první stůl, jehož nohy už pohltila láva. Když však na něj doskočil, nohy stolu křuply a ten se začal potápět. Uskočil tedy zpět na předchozí stůl a začal zděšeně volat o pomoc, až se Abu chytil za uši.
Najednou zahlédla Rose nad vrstvou lávy létající koberec. Přihnal se k ní a nechal ji naskočit. Vydrápala se na něho jako tonoucí na kruh.
Koberec se otočil ve vzduchu a přihnal se rychle k Aladdinovi. Ten ale nechápal, co má dělat, protože tohle nikdy neviděl, tak mu koberec podrazil nohy a on spadl přímo na Rose.
Zatímco s nimi koberec tryskem prolétal síní, dívka byla vyděšená hned ze dvou důvodů - bála se, že by mohla spadnout dolů do žhavé lávy, ale skoro stejně se bála toho, že by mohla dostat blechy od Aladdina, což ji asi stejně nemine.
Koberec proletěl tygří tlamou a profičel vyčkávajícímu Jafarovi takřka před nosem.
Jediné, co čaroděj uslyšel, byl Rosin křik: „Slez ze mě!“
*************************************************************************************************************************
To dunění a ozvěny, které Jafar ze svého místa slyšel přímo z hlubin jeskyně, mu dělaly starosti.
Přemýšlel, co se tam asi tak může dít, pravda, neměl k Aladdinovi moc velkou důvěru, ale brána ho varovala. Snad ta prostoduchá pouliční krysa na nic nesáhne, jinak by kartu nikdy nezískal.
Pevně stiskl rty a k jeho překvapení se mu v mysli vybavila Rose.
Sám si ale nebyl jistý, zda by ji svými kouzly dostal zpátky.
Najednou se pod jeho nohama otřásla země jako pod menším atomovým výbuchem.
Hasan polekaně zaržál a ustupoval dozadu.
Čaroděj měl ještě větší obavy. Byl však připraven zasáhnout, i když nevěděl jak.
Náhle to co se událo před Jafarovýma očima ho málem poslalo do písku, vše co viděl, byla jen tmavá šmouha, která mu proletěla nad hlavou a pár slov, jež odvál vítr.
Neměl ale pochyby co to bylo, proto se otočil, vyhoupl se na svého koně a jako blesk vyrazil zpátky k Agrabah s větrem o závod.
Kdyby se však ještě ohlédl přes rameno, viděl by, jak se písek za ním propadá a celá jeskyně zázraků mizí do neznáma.
*************************************************************************************************************************
„Slez ze mě!" naříkala Rose a snažila se svého dotěrného společníka odstrčit, protože na ní ne příliš pohodlně ležel. Doslova.
To nedospělé dítě si to snad ještě užívalo, funěla námahou, aby ho ze sebe dostala.
Konečně se vymotal z látky její sukně, překulil vedle a blondýnka si oddechla.
Koberec nebyl příliš velký a tak si oba museli dávat pozor, aby nespadli přes okraj.
Rose měla hrůzu z otřepaných stran starého koberce, které ve větru trochu plápolaly a tak se snažila držet v prostředku, to ale znamenalo přimáčknout se na toho zablešeného kluka, z čehož moc radost neměla.
Předtím v duchu Jafarovi poděkovala, že ji vzal k sobě na koně ale teď se těm malým potvůrkáma asi nevyhne.
„Rose, Rose vidíš to? Letíme! Vážně letíme!" křičel Aladdin a rozhazoval rukama jako pták.
No alespoň ji nechtěl objímat, za což byla vděčná.
„To bude tím, žes ještě neviděl letadlo," obrátila oči v sloup a posadila se do tureckého sedu, aby získala rovnováhu a stabilitu.
„To je úžasné, že Abu?"
Opičák napodobil svého kamaráda a rozpřáhl ruce, otevřel tlamu a vítr nafukoval jeho tváře jako psovi při jízdě autem.
Rose měla chuť začít toho mrňavého opičáka škrtit. Kvůli němu tam málem oba zůstali, kdyby sebou neměla kartu, zahynula by tam a to byla hrozná představa.
Naopak kdyby skončila v podsvětí, asi by tu opici po staletí kopala do zadku. Rozhodně by si to zasloužila.
„Jo, fakt si užívám výhled," zamručela a zahleděla se za ně, zda neuvidí jezdce v černém, ale koberec letěl tak rychle, že sotva stačila vnímat oázy a duny pod sebou.
Z výšky viděli divoké koně i utábořenou karavanu s ohněm ve svém středu.
Aladdin si výhled opravdu užíval, a jeho oči v záři měsíce svítily jako dva tmavé diamanty.
Zato Rose neměla ráda výšky, o čemž se přesvědčila z koňského hřbetu a co teprve půl kilometru nad zemí?
Snažila se rychle zhluboka dýchat.
Sám duch v koberci si volnost náležitě užíval. Protahoval se a třepotal svými střapcovými konci a občas se zavlnil, z čehož Rose dostávala mořskou nemoc.
Blondýnka popravdě nevěděla, kam letí a vzpomněla si, že ještě neudala žádný směr. Mohl je odnést kamkoliv bezcílně a to nechtěla, byla už ospalá a zdařile vystresovaná z toho, co se stalo.
„Odnes nás do Agrabah, Koberečku," poplácala ho Rose po tkanině a koberec náhle prudce změnil směr.
Dívka se zakymácela, ale Abu přepadl přes okraj, ale naštěstí ho Aladdin díky svých rychlým instinktům stačil zachytit za ocas a vytáhnout zpátky.
„To bylo jen tak tak," povzdechl si a opičák si prackou otřel čelo.
Nakonec se všichni usadili a sledovali cestu.
„Eh, chtěl jsem se zeptat..." začal nejistě mladík a nervozně po ni pokukoval a podrbal se na hlavě, "jak ty znáš vezíra? Víš, co se o něm říká..." přiložil si svůj prst ke krku a přejel po něm v náznaku řezu.
„On a ty...ty jsi z jeho harému?" koktal ze sebe nakonec a dívka vykulila oči a rychle začala kroutit hlavou.
"Jak tě tohle napadlo?"
Aladdin už se nadechoval, ale naštěstí ho rychle umlčela zvednutou rukou a pokračovala: „nic s ním nemám, nejsem jeho milenka jen...nade mnou drží ochrannou ruku."
No, zas tak moc nelhala a být pod ochranou téměř nejmocnějšího muže v širokém okolí mělo jistou výhodu.
Rose nebyla hloupá a věděla, že když se mu znelíbí, bude to pro ni hodně špatné, nebylo to tak dlouho, co jí usiloval o život a proto se pro něho musela stát nepostradatelnou.
Aladdin se na ni překvapeně podíval, asi mu přišlo takové spojenectví bez fyzického kontaktu divné, ale pokrčil jen rameny.
„Co jsi mi to vlastně předtím říkala o tvém domově?" zeptal se a Rose vážně nebavilo to každému vysvětlovat na potkání. Tohle měla s Jafarem stejné.
OH, vážně tu nějaká podobnost s ním byla?
Neeee. Joooo?
No, ona přeci nebyla děsivá, chamtivá a odstrašující osobnost ale musela uznat, že v některých případech jednají podobně.
„Nejsem odtud, a chci se dostat domů," zvolila raději jasnou odpověď.
„A ta karta ti k tomu má pomoct?"
„Ano. Jafar mi slíbil, že když mu ji dám, pomůže mi dostat se domů."
Chlapec si poklepal ukazováčkem na bradu v hlubokém přemýšlení, naštěstí v tom žádné ALE neshledal.
„Opravdu se chceš vrátit Rose? Vždyť máš v paláci všechno, kdybych byl na tvém místě já, užíval bych si to plnými hrstmi," nechal své myšlenky rozvíjet.
Dívka přikývla, "ano je to pohodlné, a když pak nebudu vypadat, jako přecpané kuře budu ráda, ale ty nemáš žádnou rodinu, která na tebe čeká."
Hned ale jak to vyslovila, svých slov zalitovala, protože Aladdin vypadal smutně jako hromádka neštěstí.
„Omlouvám se, nemyslela jsem to tak..." omluvila se.
Mladík přikývl a smutně se na ni zahleděl, "nechci, abys odjela, když jsem tě konečně našel, jsi láska mého života Rose."
Sakra co na to říct?
„Aladdine, já...je hezké, že mě máš tak rád, ale vůbec mě neznáš," snažila se nějak diplomaticky vyjádřit své city.
„Znám, pomohla jsi mi, chováš se ke mně mile, ne jako ke zloději," v jeho očích svítila naděje a ona neměla to srdce mu říct pravdu. Raději ať žije ve sladké nevědomosti.
Vždyť co by z něho mohlo být? Kdyby byl syn nějakého písaře tak možná ale bezdomovec z ulice?
Rose měla nějakou úroveň a rozhodně blechy nebyly něco, po čem toužila.
„Jsem tvá kamarádka," usmála se proto, „a ty jsi můj kamarád, když budeš něco potřebovat, jsem vždycky tady a pomůžu ti," zazubila se, aby alespoň situaci nějak zachránila. Jak nesnášela tyhle drastické chvíle, kdy jste dotyčného nechtěli odmítnout ale ani v něm udržovat naději.
Aladdin se náhle rozzářil a než se nadála, tak ji objímal a tisknul k sobě.
„Jo, dobrý, dobrý, dobrý, v pořádku, chápu to," poplácala ho rukou po zádech, zatímco Abu vedle něho se urazil a založil si ruce na prsou.
Další půl hodinovou cestu vzdušnou čarou do paláce jí Aladdin vyprávěl, jak to chodí na ulici a další ze svých dobrodružství, až se Rose utvrdila v tom, že za žádnou cenu bezdomovcem být nechce.
Přeletěli nad městem a zamířili k paláci s mnoha baculatými zlatými věžemi.
„Támhle, to je můj balkon," poplácala koberec znovu po zaprášených vláknech.
Magický předmět vyletěl a nakonec i sletěl na terasu a Rose si konečně oddechla, že je v pořádku, živá a konečně s pevnou půdou pod nohama.
„Koberec tě teď zanese do města a zase se ke mně vrátí," vysvětlila mladíkovi, který jen přikyvoval. Než ale seskočila, vtiskl jí Aladdin pusu na tvář.
Nakonec i zamával a zmizeli jí s opičákem z očí.
Proč ji tedy svědí noha? Snad...ne, ne, NE! Nechtěla na to myslet, ale začala se drbat.
Za chvíli to naštěstí přestalo.
Teď ji ale čekal jiný úkol. Vytáhla kartu, kterou přinesla z jeskyně.
Pohár smrti.
Musela být opatrná, Jafar určitě viděl, jak vylěteli na kouzelném koberci ven a tudíš, když mu dá pohár, bude se pídit, na čem to letěli a jak je to možné.
Bude mu muset dát létání a vzdát se ho. Ale nechá si pohár, se kterým by někoho mohl zabít, bude to bezpečnější.
Bylo rozhodnuto.
Vešla tedy dovnitř, schovala kartu ve svém stolečku a vrátila se na terasu, kde už čekal koberec.
Už měla na jazyku to zaříkadlo, ale zarazila se.
Když kartu z koberce vyndá, pak se bude Jafar ptát, odkud zná to zaříkadlo, ne, nebude hloupá.
Nechala tedy koberec kobercem a šla se převléknout a spát.
Doufala, že čaroděj s ní bude mít alespoň trochu slitování a nebude se po kartě pídit uprostřed noci, protože ona byla polomrtvá.
Rose se umyla, převlékla a padla do pokrývek vyčerpaná celým tím neskutečným zážitkem.
Jafarovi a Rose se konečně podaří přemluvit jeskyni, ať je pustí dovnitř, samozřejmě Rose jako dozor a co se nestane, přeci jen nedokáže Aladdina a jeho všivou opici uhlídat. Kdyby to věděla dopředu, asi by nasadila Abuovi nějaký elektrický obojek na dálkové ovládání nebo by ho měla na vodítku. Nakonec se přeci jen podaří najít kartu Poháru. Ptáte se, k čemu je dobrá? To vám teď neřeknu, ale později to vysvětlí sám Jafar. Jak jste asi sami zjistili, žádná lampa s džinem v jeskyni není nebo možná ano, ale to není náš příběh, v tomto ohledu se liší od originálu.
Jeskyně zázraků
Karta - Pohár smrti
Kapitola 15.
Pěkně prosím
15.
Jafar zatím mířil k Agrabah.
Kdokoliv ho viděl z dálky, musel si podle probleskávajících barevných odstínů myslet, že pouští se řítí nejstrašlivější démon, jaký kdy spatřil světlo světa, a modlit se, ať se to strašné a obrovité monstrum k němu nepřibližuje.
Asi dva kilometry před městem však zastavil, zhasil „ohňostrojný“ lektvar uvnitř lucerny, připevnil ji ke koňskému sedlu a znovu nasedl a dojel až k městské bráně.
Stráže se podivovali, co dělá tak pozdě mimo město a sám, ale když se přesvědčili, že to není žádný dvojník a svůj důvod jistě má, nebyl také venku poprvé, pustili ho do města.
V paláci vezírovi stoupla ještě víc hladina adrenalinu a testosteronu. Mučila ho nejistota, jakou nesnášel. Tolik věcí se mohlo pokazit a on byl teď přímo posedlý tím, aby si udělal jasno v tom, zda tedy získal první kartu sezamu, nebo ještě ne.
Popadnul podnos se svíčkou a zamířil přímo do Rosina pokoje.
Když ji tam spatřil, bez Aladdina a bezmocně ležící na svém lůžku, jehož druhou polovinu podezřele okupoval koberec, málem zajásal radostí. Hned se k ní vrhl a zatřásl s ní.
„Kde je ta karta? Kde je ta karta?“ opakoval s děsivým přízvukem maniaka.
Rose opravdu těžce spala, zaregistrovala to snad teprve, když to zopakoval alespoň po páté.
„Je v tom koberci,“ zamumlala bezděčně a hned se vyděsila a zakryla si ústa, protože tohle přece říct nechtěla. Doufala, že ho nenapadne se vyptávat, jak se tam vzala.
Jafar si ale ve svém stavu ničeho dalšího nevšímal.
„To nevadí,“ řekl, odložil svíci na její noční stolek a vrhl se na koberec, který před ním najednou uhnul.
Rose zatím otevřela oči a viděla, jak se Jafar ke koberci pomalu přiblížil a cosi zašeptal. Tkanina se najednou sesunula jako bez života k zemi a vystoupil z něj zářivý prach, který se pak spojil v cosi tmavého. Jafar po tom sáhnul, byla to karta.
„Mám ji! Konečně je moje! Jen MOJE!“ radoval se a utíkal pryč do tmavé chodby.
Rose byla vzhůru jen napůl a nějak jí vůbec nedocházelo, co se stalo, tak sebou zase plácla na postel a spala.
Jafar se ještě vrátil, protože si zapomněl ve svém euforickém rozpoložení svíčku a bez ní neviděl, kam jde. Navíc ještě popadl i koberec a odnesl si ho také.
Kartu poté bezpečně ukryl ve své tajné podzemní komnatě a pak už se jen opláchl, převlékl a lehl si do postele. Hladina adrenalinu opadla, a tak na něj dolehla únava.
Myslel na to, že má konečně první kartu sezamu a v klidu a spokojeně usnul s úsměvem na tváři.
*************************************************************************************************************************
Další den ráno přiběhl k veliteli stráží jeden z podřízených.
„Ahmede, máme problém!“ řekl.
„Jaký?“ zeptal se velitel a hned očekával potíže. Měl na tohle šestý smysl.
„Aladdin utekl a vůbec nevíme, jak to dokázal,“ vysvětlil strážný.
„Cela byla zamčená a klíče na svém místě ve zbrojnici, jen pouta na řetězu byla odemčená a ta opičí také. Přišli jsme na to teď při roznášení jídla.“
Velitel Ahmed se zamyslel. Bylo tomu už velmi dlouho, co Aladdin naposledy uprchnul. Dávno před tím, než nechali vyrobit speciální pouta pro Abua. Od té doby se mu to nepodařilo, a pokud teď objevil nějaký nový trik, bylo by to nanejvýš znepokojivé.
Ahmeda rozbolela hlava.
„Sakra! Vždyť já nejsem žádný filozof ani vynálezce. Proč se musí tohle stávat zrovna mě?“ zvolal rozmrzele. „Asi to budeme muset říct vezírovi...“
„Ahmede, máme problém!“ zvolal další strážný, který právě běžel sem.
„Jaký zase?“ zeptal se ho Ahmed.
„Chytili jsme toho zloděje s opicí, jak na trhu kradl jablka,“ zavolal strážný z dálky.
„A v čem je problém? To je snad naše práce,“ řekl Ahmed.
„Podle protokolu to máme oznámit vezírovi, ale ten prý stále ještě spí a nikdo se ho neodváží budit,“ dodal Ramul.
Ahmed se potutelně usmál při představě, kolik asi musel vezír včera vypít vína...
„Myslím, že našeho vezíra chápu,“ zamumlal, „prostě Aladdina zavřete zpátky do jeho cely a vezírovi to neříkejte, pokud se na to sám nezeptá.“
„Rozkaz,“ přikyvoval strážný.
Když Aladdina vrátili do cely a znovu připoutali, přišel ho Ahmed vyslechnout s rukama založenýma za zády.
„Aladdine, jedna věc mi není jasná,“ řekl Ahmed a šel rovnou k věci.
„Jak se ti podařilo utéct?“
„Silou lásky,“ řekl Aladdin.
Ahmed se poškrábal na hlavě. „To mi vysvětli,“ nechápal.
„Láska nejde vysvětlit,“ prohlásil Aladdin, „ale je silnější než všechna pouta na světě. Rose mě potřebovala.“
„Rose?“ podivil se Ahmed. „To je kdo?“
„To je ta nejkrásnější a nejúžasnější dívka na světě,“ vysvětloval Aladdin. „Její vlasy jsou jako písečná bouře...“
„Ta světlovlasá holka, co je teď hostem u princezny!“ uhodl výjimečně Ramul.
"Tu už jsem několikrát viděl, pěkná, počkat není to ta, co jsme ji tu chvíli měli dole?"
Ahmed to pořád nechápal.
„Takže co přesně s tím má ona společného?“
„Chci mluvit se sultánem,“ prohlásil Aladdin. „Rose je má kamarádka.“
Ahmed na to pokrčil rameny.
*************************************************************************************************************************
Protože vezír stále spal, zašel Ahmed přímo za sultánem, který měl zrovna chvilku volného času, tak se věnoval své dceři. Jasmína mu ukazovala svoje nejnovější šaty, které jí nedávno dokončily místní švadleny a vyšívačky.
„V těchto vypadáš úžasně, Jasmíno,“ pochvaloval ji sultán.
„Každému ženichovi se budeš líbit.“
Jasmína se však zatvářila zasmušile. „Tatínku, já se ještě nechci vdávat. Chci nejdřív procestovat svět a všechno poznat a najít, po čem doopravdy toužím.“
„Ale Jasmíno, to není možné,“ oponoval láskyplně sultán.
„Proč?“ ptala se nechápavě princezna.
„Přece jen...jsi žena, tvé tělo je křehké a půvabné a svět je pro ně příliš nebezpečný. Vždyť víš, jak vypadají dobrodruzi - jsou to muži, jejich tělo je plné jizev, a někteří dokonce přišli o oči či o nohu, nemluvě o těch, kteří se ze své výpravy už nevrátili vůbec. Važ si toho, co máš.“
„Kdybys mě pustil alespoň do města, se strážemi,“ řekla Jasmína.
„Tam už jsi přece byla,“ řekl sultán.
„To mi bylo šest, tehdy jsem ještě ničemu nerozuměla,“ oponovala Jasmína.
„No vidíš...jako by to bylo včera,“ uzavřel to sultán, jemuž to při jeho věku opravdu připadalo jako včera.
Princezna mlčela a mrzelo ji, že ji její otec nechápe.
Sultán se obrátil na Ahmeda.
„Chtěl jsi něco, kapitáne?“
„Velectěný sultáne, jeden zloděj si vás dovoluje žádat o mimořádnou audienci. Tvrdí, že princeznin host je jeho přítelkyně,“ řekl Ahmed a padl na koleno.
Jasmína vytřeštila oči.
„Rose a jeho kamarádka? Chci ho hned vidět!“
„Kdo to je? Znám ho?“ zeptal se sultán.
„Je to ten chlápek s opicí, jeho jméno je Aladdin,“ odpověděl poslušně Ahmed.
Sultán se zamyslel.
„Ale ten tu už krade alespoň patnáct let, jak by mohla být Rose jeho kamarádka. Vždyť ta přijela teprve nedávno z té daleké země...jak se to jen jmenovala...“
„Tatínku, že ho můžu vidět!“ domáhala se Jasmína.
„Ale mé dítě, vždyť je to jen obyčejný chudák,“ povzdechl si sultán.
„Krade z hladu a proto, že je takový budižkničemu, že se jinak neuživí.“
„Stejně ho chci vidět,“ trvala na svém princezna.
„Tak dobře,“ ustoupil sultán a obrátil se k Ahmedovi.
„Vyslechnu ho ihned.“
„Jistě,“ pokývl hlavou Ahmed, až mu málem spadl turban.
„A ještě jedna drobnost, velectěný sultáne. U audience bývá obvykle přítomen i váš vezír, ale ten teď prý ještě spí.“
„Probuďte ho,“ pokynul přísně sultán.
„Jak si přejete,“ řekl Ahmed a odebral se vykonat rozkaz.
*************************************************************************************************************************
Rose toho rána vstávala, až kolem jedenácté. Byla z té dlouhé noci unavená. Strašně emocionálně i fyzicky utahaná jako kotě.
Vzbudil ji Bark s pozdní snídaní a ona za to byla nesmírně vděčná. Měla sice zarudlé oči od toho zatraceného pouštního písku ale to se během dne spraví.
Nyní když žvýkala kus sýra a zapíjela to vymačkanou šťávou z pomeranče a přitom si hověla v teplých pokrývkách jí bylo dobře, že by v nich chtěla zůstat celý den ale věděla, že to si dovolit nemůže.
Přitom jí vytanul na mysl výjev z pozdního večera, kdy do jejího pokoje vtrhl Jafar jako démon z pekla. Byla tak rozespalá, že vlastně ani nevnímala co dělá, takže až nyní se rozhlédla okolo.
Její nový koberec nikde nebyl, natož karta.
Lehce se zamračila ale chápala jeho touhu. I ona chtěla domů a byla ochotná pro to udělat cokoliv.
Cože to chtěl on?
Hm...teď si přesně nemohla vzpomenout ale potřeboval k tomu ty karty. Vlastně ani nevěděla kolik jich je, či kolik jich má být.
Ona sama měla pohár smrti, který se čarodějovi nesměl dostat do rukou jako by už tak neměl velkou pravomoc někomu useknout hlavu. Ale s létáním tolik škody zase nenadělá nebo ano? Přinejhorším si sám zlomí nohu.
Co si to namlouvá, když ze své hole dokáže udělat třímetrovou smrtící kobru, tak v porovnání s ní karta bude něco daleko horšího.
Rose se málem udusila dalším soustem.
Ne, musí jít za ním a nenápadně prověřit jaké s kartou má úmysly, aby ho mohla usměrnit. Netoužila po tom, aby kolem ní lidé umírali a ještě nakonec z toho obvinili, ji, protože tu byla nová.
A on by se za ni třeba ani nepostavil, naštěstí u Jasmíny si tím byla jistá. Princezna si ji oblíbila a to znamenalo, že ji odpoledne vyhledá a připomene se jí.
Rosiny myšlenky se zase obloukem obrátily k Jafarovy, odkud stále koukala hrozba.
Ještě neměla jasno co pro něho znamená a zda ji teď, když má kartu nenechá vsadit do vězení. Jedna otázka střídala druhou a ještě horší.
Náhle Rose přešla chuť a nebude mít klid, dokud nezjistí Jafarovy úmysly.
„Barku, připrav mi nějaké šaty," přikázala mu a odložila tác.
„Velectěná paní Rose, vy už nebudete jíst? Vždy máte snídani nejraději a teď jste se jí sotva dotkla, měla byste jíst po té vaší vyčerpávající nemoci," strachoval se otrok.
Rose se nemohla ani usmát jeho obavám a tak zakroutila hlavou.
„Už nemám hlad, musím teď mluvit s vezírem."
Bark překvapeně zamrkal nad tím, kdo by chtěl dobrovolně mluvit s někým takovým.
„Obávám se, že ještě spí, říkal mi to Salim, jeho otrok."
Rose přikývla ale bylo jí to jedno, navíc teď už byl určitě vzhůru, nevypadal na někoho, kdo vstává v poledne.
Bark ji bez dalšího odmlouvání připravil šaty jaké ještě neviděla.
„Ehm, ty jsou moje?" zeptala se nejistě.
„Ano, princezna Jasmína poručila nějaké přinést do vašeho pokoje."
„Tak...dobře," kousla se lehce do rtu a čekala, až Bark odejde.
Poté se podívala na tu provokativní rudou barvu. Vážně to vypadalo jako záplava krve, ve které se měla utopit, byla to krásná barva i když ona dávala přednost tlumenější ale na to nebyl čas.
Skočila se opláchnout a pak si oblékla dlouhou hedvábnou sukni pošitou v pase korálky. Perfektně seděla na bocích a nakonec si oblékla podprsenku, tentokrát bez rukávů.
Cítila se polonahá jako v plavkách, ale takhle to asi mělo být.
Pak už vyrazila ke dveřím a zamířila k Jafarově pracovně.
Vklouzla dveřmi dovnitř a pak skrze korálkový závěs, který měl odhánět drzé mouchy.
Ale v pracovně nikdo nebyl jen klec s Yagem, který v ní chrápal.
Jakmile ale uslyšel zašustění korálků, pootevřel oči a byl najednou čilý a probuzený.
„Rose, Rose pusť mě ven, prosííím. Nedá se v tom být, bolí mě záda a peří. Nemůžu to vydržet. Nohy mám zkřřřivené a nemohu se ani protáááhnout, je to nelítostné mučení zvířete!"
Dívka hleděla na papouška v kleci bez známek snahy, "ale kdopak se nám to tu špatně vyspal?" utrousila.
„Neošklíbej se a najdi klíč," poručil ara.
„Ani mě nenapadne, zasloužíš si to, nemáš lhát, vidíš co z toho pak vzniká, navíc je to pro tebe poučné."
Rose zřetelně viděla, jak se mu naježila pírka za krkem.
Kdyby byl volný, asi by ji kloval do hlavy.
„Prosííím už to dál nevydržííím, zblázním se tu safra! Mám klaustrofobii!"
Plavovlásky se papouška trochu zželelo a tak se podívala kolem sebe ale nic jako klíč na stole stejně neviděla. Klícka musela být kouzelná a otevírala se nejspíše také jen kouzlem. Chytré.
„Z tohohle si budeš muset pomoct sám, žádný klíč tu není."
Yago vydal zvuk podobný zafunění. Když se trochu převrátil, aby na ni alespoň viděl, vykulil na ni své velké oko. Připomínal malého nešikovného artistu, který přecenil své síly.
„A navíc stejně nemám čas..." obrátila se a šla zpátky na chodbu, k tomu ji doprovázelo zoufalé volání o pomoc a pár nadávek, které se zaryly do jejích zad.
Co ale teď?
Několika kroky zamířila k Jafarovým komnatám.
Celou dobu krok za krokem si kousala spodní ret, musela mít stejně rudé rty jako šaty. Hlavou Rose probíhalo pořád to samé. Nebude se jí chtít zbavit, když má kartu u sebe? Ale tím, že ona za ním přijde a bude se nenápadně vyptávat, by mohl zjistit, o co jí jde a využít toho.
Na druhou stranu toužila vědět, co bude dál a jak si stojí.
Jak se blížila, nevěděla ani co má udat jako záminku k návštěvě, aby to nevypadalo podezřele, ale v tom jí pomohl někdo jiný.
Už téměř stála před vezírovými dveřmi, když jí na rameno dopadla mužská ruka, až se Rose vyděsila k smrti a trhla sebou.
„Ty jdeš k vezírovi?" otázal se hrubý hlas.
Patřil kapitánovi stráže, který měl tmavé vousy a byl nejméně o hlavu vyšší mohutné postavy. Byl jí nějak povědomí, když si konečně vzpomněla.
„Vy jste ten, co mě s tím druhým táhnul do vězení," vyhrkla.
Muž si ji prohlédl od hlavy k patě jako by ji hodnotil, nakonec se lehce zamračil.
„Tak nějak, mysleli jsme, že jsi zlodějka, ale někdo se umí zavděčit, že?"
Rose překvapeně zamrkala, dnes ráno jí vážně utíkalo spoustu věcí a pak konečně pochopila.
On si musel myslet, že jde za Jafarem...
Rose stoupla červeň do tváří a na kapitána se obořila, „co si to dovolujete tvrdit?"
„Hezké ženské jen tak nechodí do cizí ložnice na šálek čaje," odvětil výmluvně a ušklíbl se.
Dívka naštvaně našpulila rty ale věděla, jak to musí vypadat, jenže nevěděla, jak mu to vymluvit. Tak trapnou chvíli dlouho nezažila a doufala, že dlouho nezažije.
„A co vám je do toho, co dělám?" vyjela na kapitána s černým turbanem na hlavě, který vyznačoval jeho úřad popravčí čety.
„Nic," odvětil prostě a kývl ke dveřím před nimi, „jen když už tam jdeš, vyřiď vezírovi, že ten zlodějíček s prašivým opičákem má tu drzost žádat sultána o slyšení. A ten si žádá vezírovu přítomnost. Tak ho nějak příjemně vzbuď, ať ten kluk nejde rovnou na špalek."
Rose se zajíkla a málem si připlácla dlaň na čelo.
„Bože, to je blbec," vydechla jako omráčená a nyní zmateně zamrkal kapitán.
„Vyřídím," nadechla se spěšně Rose a už sledovala jen záda toho neurvalce, který si mnul ruce, že ten úkol budit jeho nepříjemnost, nemusí on sám ale někdo jiný.
Rose teď měla dilema, měla o Aladdina strach, nemohl pochopit, jak se mohl nechat chytit? To si chtěl ve vězení udělat pohodlí?
Málem nad tím začala lomit rukama.
Nechtěla ho v tom nechat, musela něco udělat a to bylo přednější, než nějaké osobní výzvědy, které šly nyní stranou. Tohle musela vyřešit přednostně.
Aladdina považovala za kamaráda, nebo za začátek kamarádství, i když on to viděl jinak. Nemohla ho jen tak poslat na smrt, byl to člověk ne jateční zvíře. Navíc už spolu taky překonali smrt.
A to málo co mohla, bylo se u Jafara přimluvit. Což mohla být i záminka k návštěvě, což by jí mělo pomoci. ANO!
Rose na nic nečekala a vtrhla do dveří jako tornádo.
„Jafare, Jafare," zavolala naléhavě ale nic se neozývalo.
Nejistě stála v jakémsi předpokoji, tady už byla dvakrát, naproti ve stěně byly ty pohyblivé tajné dveře, kterými se šlo dolů do vezírovy tajné místnosti.
Ale tam určitě nebyl, jinak by byly pootevřené.
Vydala se tedy k dalším dveřím, za kterými tušila jeho ložnici a pomalu se jí v hlavě skládal panikou řízený plán, jak dosáhnout svého.
„Jafare!" vyhrkla hlasitěji a rozrazila dveře jeho ložnice. Netušila, co tam najde, možná tam už ani nebude, trochu v to i doufala a tak, jakmile vešla, přitiskla si ruku na oči, kdyby se náhodou převlékal.
Když ale bylo ticho, koukla se škvírkou skrze prsty.
Měla takový hodně špatný pocit, že by tu neměla být, kolem sebe cítila ryze mužskou vůni a pokoj byl v černé a zlaté honosné barvě, která na ni byla až moc děsivě tmavá.
Hned se zaměřila na postavu, která stále spala na lůžku.
Rose nasucho polkla. Co když bude mít špatnou náladu? Promění mě v žábu?
Ale nutnost pomoci Aladdinovi a té zablešené opici ji hnala vpřed a to doslova.
Dívka se přihrnula k velké posteli jako divoká voda a natáhla ruku k vyboulenině pod pokrývkou.
Chtěla ho probudit jemně ale pak si vzpomněla na jeho neomalené chování v noci a tělem jí projel vztek. Se škodolibou radostí ho chytila za rameno a zatřásla.
„Jafare, máme problém!"
Postava se prudce posadila, až se Rose lekla, klopýtla dozadu a kecla si na zadek.
Vidět totiž vezíra bez toho jeho velkého turbanu bylo něco nezvyklého jako když přijdete na záhadu kruhů v obilí.
Celou dobu si myslela, že je plešatý, ale hluboce se mýlila. Jeho tmavé husté vlasy zkroucené do pravidelných vln by mu záviděla kdejaká dáma. Dokonce měla nutkání se jich dotknout a zjistit, zda jsou opravdu tak jemné, jak vypadají.
K ničemu ale tak riskantnímu se neodhodlala.
Rose na to jen kulila oči, jak se mu uvolněné lesklé prameny rozprostřely na ramenou a v kontrastu s jeho upravenou bradkou, pichlavýma očima plnýma obvinění a netrpělivosti smíchaného s podrážděním to dělalo neodolatelnou kombinaci něčeho, co na vás kouká z temné díry s úmyslem vás do ní vtáhnout a zadávit.
„Co tu děláš?" zavrčel na ni úsečně skrze zaťaté zuby a jeho tvář ještě více potemněla, když si ji pomalu prohlížel.
Rose vyskočila na nohy a stála před oknem. Slunce jí pálilo do zad, což Jafarovi poskytlo skvělou podívanou, jak paprsky pronikají téměř průhledným hedvábím a on mohl vidět její štíhlé nohy a kochat se jejími dobře tvarovanými stehny mezi záhyby sukně.
V jeho tváři se teď nepohnul ani sval.
Přišla ho snad svádět?
Možná přemýšlel co dělat, jelikož mu rychle vzbuzený mozek začal fungovat až teď a snažil se pochopit, co tu ta holka dělá v jeho ložnici v takovém oblečení, které budí mužské smysly do pohotovosti a burcuje jeho touhy z ní strhat vše co má na sobě a využít toho pozvání, když k němu svolně sama přišla a vychutnat si dnešní ráno dosytosti v teplé posteli.
„MLUV!" zahřměl snad ještě více podrážděně a přemáhal své představy o zcela jiných věcech.
„Máme problém, Aladdin se nechal chytit a je zase ve vězení, musíš mu pomoct."
Jafar se nadechl zklamáním, že v jeho buzení má prsty ten zloděj s dlouhými prsty, kterého by teď nejraději sám spravil ze světa.
„Nebudu nikomu pomáhat, svůj úkol splnil. Posloužil dobré věci ale jeho hloupost volá k Aláhovi."
Rose začala chodit po místnosti sem a tam jako tygr v kleci a rozhazovala rukama, "ty mu můžeš udělit milost. Vždyť to co pro nás udělal...málem v té jeskyni zemřel a já taky," namítla Rose a v jejím hlase zaznívala naléhavost hraničící s panikou.
„Už jsem mu svobodu dal, neměl se nechat chytit. Když ho omilostním, nebude to prospívat mé pověsti a to nepřipustím. Nepřipadá v úvahu, tak jsem řekl."
Rose rychle přemýšlela, jak ho přesvědčit.
„Aladdin je právě teď u sultána, řekl mi to strážný na chodbě. Co když mu řekne všechno? Tedy moc toho neví ale mohl by mu lecos napovídat, na to jsi nemyslel? Co když mu řekne, že jsi ho z vězení pustil ty a nikdo o tom nevěděl? A co jeskyně?"
„Takový nesmysl! Sultán nebude věřit nějaké pouliční kryse, dá na má slova, na svého rádce," odsekl nevraživě Jafar, odhodil svou přikrývku a vstal ze své postele. Měl na sobě noční úbor podobný spodnímu šatu.
Rose to připomínalo kimono, které se zavazovalo přes sebe. Raději od něho stydlivě odvrátila zrak a namáhala si hlavu, jak to vymyslet, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. V tomhle případě hlava a tělo na jednom místě.
„Nemůžeš být trochu milosrdný?" přemlouvala ho.
„Pleteš si milosrdenství s charitou. Aladdin byl už několikrát omilostněn a jeho činy jsou neponaučitelné. Nechce pracovat a krade. I boží ruka, která dává není bezedná."
A to je nějaké čínské přísloví nebo co? Proč musel mít na vše odpověď? Rose to neskutečně dopalovalo. Pořád byl kousek nad ní. To ten chlap nemá soucit?
Jak k němu stála zády, slyšela šustění, nejspíše se oblékal.
A ke všemu cítila jakousi bezmoc.
„Ale..."
„Žádné ALE," zavrčel Jafar, „dostane co si zaslouží. Pokud chceš ve městě pořádek je milosrdenství to poslední, kterým si podkopneš nohy. Je potřeba tvrdé ruky, což náš slabý sultán nechápe," odfrkl si povýšeně.
„Aladdin má čisté srdce, mohl by se nám ještě hodit, pokud těch karet potřebuješ víc a jsou všechny na tak nebezpečných místech," zareagovala pohotově Rose, nad čímž se vezír zamyslel a šustění na chvíli ustalo.
Dívka vycítila příležitost, „udělá co mu řeknu, mohl by být ještě užitečný," dodala s nadějí...
Jafar je zmatený následnými událostmi, ale ve finále ho nezajímá nic jiného než karta, životy všech ostatních jsou přeci postradatelné, pokud slouží jeho účelu. Je to sobec, co více o něm říci a možná proto je to tak jedinečná lstivá postava. Lstivá je však i Rose, která mu může inteligencí konkurovat. Promíchala karty a dala Jafarovi kartu Létání místo Poháru smrti. Defakto oběma kartami lze někoho zabít nebo dokonce zabít sám sebe ale Rose si myslí, že takhle to bude lepší, navíc jí to sedí se vším tím, jak dokázala uniknout z jeskyně. Povede se jí nadále tak?
Kapitola 16.
Dvojitá audience
16.
Chvilku bylo ticho narušované jen Rosiným napjatým oddechováním, až si myslela, že vezír znovu usnul. Náhle ucítila jeho přítomnost hned za svými zády, jako když se za vás připlíží bubák.
„Tobě na něm záleží, že?“ dotázal se Jafar potichu, až se lekla a naskočila jí husí kůže.
„No, je to tak trochu kamarád...“ odvětila Rose neurčitě.
„Takový blbec? Ty si ale umíš vybrat KAMARÁDY...“ poškádlil ji Jafar a zdůraznil opovržlivě to poslední slovo.
„No co? Inteligence není všechno, a jen proto, že ty žáné nemáš, neznamená, že je nemohu mít já,“ namítla Rose s rukama v bok. „Má úžasné srdce.“
No skvěle teď to ještě muselo vypadat, že Jafar na rozdíl od zloděje žádné nemá, že jsi raději nebyla zticha Rose, napomenula se. Naštěstí vezír dělal, že tuto urážku neslyšel.
„Ale ty placky dnes večer platí, že?“ změnil náhle téma.
„Už dnes?“ podivila se Rose, „no jo, včera to bylo zítra, tak dnes to musí být už dnes. Jo, platí.“
„Dobře,“ řekl Jafar potěšeně. „Za to můžeš očekávat trochu vlídného zacházení s tou pouliční krysou, nejsem tak bezpáteřní, jak si myslíš.“
To jí chtěl ukázat, že ty roky mučení byly jen takové zpestření jeho dlouhé chvíle? PHE, vážně roztomilý člověk.
„Díky,“ pokývla hlavou Rose a napadlo ji, že vlídným zacházením má možná na mysli to, co tehdy slyšela ve vězení, když Aladdina osvobozovala. No nic, hlavně, že nebude o hlavu kratší.
„Tobě ty palačinky chutnají, že?“ vyzvídala s úmyslem z něho dostat alespoň malou pochvalu, kterou chtěla slyšet.
„Nech mě se vklidu převléknout,“ odbyl ji Jafar stroze a nedal jí to, po čem toužila...
************************************************************************************************************************
Když vezír dorazil na slyšení do velkého sálu, slunce prosvítalo mezi vysokými slonovinovými sloupy a pozlatilo celou místnost. Téměř to vypadalo, jako když přichází osamělý hrdina, který všechno zachrání.
Nebuďme ale všichni v jeho případě tak optimističtí.
Sultán a princezna už na Jafara netrpělivě čekali.
„Přiveďte vězně!“ pokynul sultán, jakmile se jeho věrný rádce postavil po jeho boku.
Předstoupil kapitán stráží Ahmed a jeho čtyři svalnatí podřízení muži přitáhli v řetězech spoutaného Aladdina i s opicí.
„Jak že se jmenuje?“ zeptal se sultán vezíra.
Jafar se napřímil a zopakoval dotaz kapitánovi stráží.
„Aladdin,“ odpověděl Ahmed.
„Aladdin,“ odpověděl vezír sultánovi.
Sultán si promnul bílý vous jako by ve své krátké paměti hledal něco, co se tomu jménu podobá, „Aladdine, dovoluji ti promluvit. Pověz nám, co máš na srdci,“ řekl.
Aladdin se zprvu zastyděl, ale prohlásil: „Jednou v životě se muži může stát, že ho zasáhne šíp lásky a pocítí nekonečné štěstí výsosti. A mně se to stalo nedávno.
Miluji světlovlasou dívku jménem Rose nade všechno na světě a žádám o milost, abych s ní mohl naplnit svůj život a mít s ní děti ve jménu lásky.“
Jafar zkřivil obličej nechutí nad tím výlevem citů.
„Ale jak ty můžeš znát, Rose?“ vyhrkla princezna Jasmína nevěřícně s vykulenýma očima.
„Promiň, Jasmíno, ale tady se ptám já,“ umravnil ji sultán a obrátil se na Aladdina: „Jak můžeš znát, Rose?“
„Z vězení,“ odpověděl Aladdin bez zaváhání.
„Byla Rose ve vězení?“ zeptal se sultán nejistě vezíra šeptem.
„Jen krátce,“ odpověděl vezír.
Sultán Azzam se zamyslel a pak se otočil na svou dceru.
„Na co se mám zeptat?“ žádal najednou o radu.
Jafar vztyčil pohled do stropu, starý moudrý sultán se musí ptát nedospělého děcka, jak vést výslech!
„Zeptej se na jeho city, jaká podle něj Rose je,“ poradila mu Jasmína.
„Tvá slova jsou silná mladíku, řekni nám, co k Rose cítíš?“ zeptal se sultán.
Aladdin odpověděl: „Ona je jako poklad v nedobytné truhle, ke které jen já mám klíč; všechno, co si muž může přát. Ovládá všechnu moudrost světa, je tak chytrá...“
Vezír nemohl zadržet smích.
„A ty si představuješ, že s ní budeš žít?“ dotázal se pochybovačně.
„Ano,“ odpověděl Aladdin odhodlaně. „Bude má jediná a já budu její jediný. Spolu nás už nic nezastaví.“
Tvář princezny Jasmíny náhle zakryl plášť zášti a žárlivosti, jako by si cosi uvědomila...
„A jak si ten život představuješ? Co si myslíš, že budete spolu dělat? Krást jako opice?“ uhodil vezír na Aladdina a Abu se na to oslovení ohradil a zavřeštěl.
„Ano, když budeme muset. Pro ni udělám cokoliv,“ chvástal se Aladdin.
„Budeme jako v ráji, všichni budou šťastní. Budeme mít dost pro všechny a budeme všem rozdávat. Nabízím vám lepší svět, svět lásky, kde se všichni milují. Síla lásky je nekonečná, láska je nezměrná a neporazitelná.“
Vezír se obrátil k sultánovi. „Můj pane, dává vám snad to, co říká, nějaký smysl?“
„Nedává,“ zakroutil hlavou zklamaný sultán.
„Ten mladík neví, co říká, dočista se zbláznil,“ vysvětlil vezír, nade vší pochybnost. Jasmína zatím Aladdina provrtávala hněvivým pohledem, ale ten si toho snad ani nevšiml, protože viděl jen představu sebe a Rose a jak jsou všichni šťastní.
Abu byl vyděšený, tak raději nezasahoval.
„Myslíte snad, že už je načase ukončit jeho trápení navěky?“ odtušil sultán ze zkušenosti vezírovy myšlenky. Jafar chvilku mlčel a předstíral zamyšlení, což jen podpořilo sultánovy ponuré představy.
„Prosím o svolení promluvit,“ přihlásil se o slovo kapitán stráží s černým turbanem.
„Mluv, Ahmede,“ pokynul sultán.
„Ctihodný vezír nechal na moji prosbu zhotovit speciální pouta na míru pro Aladdinovu opici. Pokud je popravíme, nebudeme mít pro ta pouta jiné využití,“ namítl kapitán.
„Tak můžeme popravit kluka a nechat si opici,“ řekl nervózně sultán, který si přestával vědět rady a toto viděl jako dobré řešení. Bylo zřejmé, že myšlenka někoho popravit mu není vůbec příjemná, ale neví, co si jinak počít. Naštěstí mu Jafar vychytrale přispěchal na pomoc jako už mnohokrát.
„Můj pane, myslím, že dnes nemusíme být tak krutí,“ řekl vezír. „Myslím, že jedna dávka mučení by toho zloděje snad mohla vyléčit. Beztak si takový trest zaslouží, už za to, jak vás okrádá o váš drahocenný čas. Nemám pravdu?“
„Souhlasím,“ přikývl sultán a obrátil se na Aladdina.
„Aladdine, plýtváš mým vzácným časem. Za to tě odsuzuji k mučení podle pokynů mého vezíra. Stráže, odveďte ho!“
„Ale já jen miluji Rose!“ protestoval ještě Aladdin, ale nebylo mu to nic platné. Za chvilku zmizel i se strážemi za dveřmi a kapitán Ahmed je následoval.
Jafar pak také po audienci odešel.
Sultánovi zůstal jen pocit, jako by Jafarovi něco chybělo, jako by byl jakýsi neúplný. Když se nad tím zamyslel, objala ho Jasmína.
„Rozhodl jsi moudře a spravedlivě, tatínku,“ řekla a pro sebe si pomyslela: Nikdo mi nebude brát moji Rose! Jediného člověka, který mě tu chápe..."
************************************************************************************************************************
Jafar dohodl s kapitánem stráží, že Aladdinovo mučení začne po obědě.
„Ale jemu zatím jídlo nedávejte,“ dodal vezír.
„Jo,“ uculil se potěšeně kapitán. Na další mučení se tuze těšil.
Jafar pak zamířil do své tajné podzemní komnaty. V mdlém světle svíček si důkladně prohlížel svoji první kartu sezamu.
Viděl na ní koberec, kolem něj rostlinné stonky a pod ním nápis: „LÉTÁNÍ.“
Karta ho naplňovala úžasnou radostí. Zatoužil ji polaskat. Byl tu sám, takže mohl být zase jednou sám sebou a nemusel se za nic stydět. Roztáhl na podlahu koberec a pak kartu něžně pohladil.
„Létání, dej mi moc vznášet se!“ pronesl. Karta se rozplynula v svítivý prach, ten se zformoval do podoby ženského těla a vletěl do koberce.
Tkanina se odlepila od země a připlula Jafarovi k nohám. Přesně jak jsem si představoval, radoval se čaroděj.
Asi půl hodiny si s kobercem hrál a létal křížem krážem po své komnatě. Jednou dokonce málem objevil Yagovo tajné hnízdo u stropu, ale naštěstí bylo v nejtemnější části komnaty, takže tam Jafar nic neviděl. Teprve když z něj opadlo klukovské nadšení ze své nové „schopnosti“, uvědomil si, že mu něco chybí. Nebo spíš někdo... Neměl se komu chlubit!
Rázně zaparkoval koberec a vrátil ducha do podoby karty. Tu vrátil do bezpečného úkrytu a vydal se po schodech zpět do paláce. Zamířil do své oficiální pracovny a našel tam přesně to, co chtěl.
Yago schlíple ležel na dně zlaté klece a mlčky a bezmocně na něj koukal svýma prosebnýma velkýma očima. Jafar lusknul prstem a klec kolem Yaga zmizela. Papoušek však nereagoval a tvářil se dál apaticky.
„Hlavu vzhůru, Yago,“ řekl Jafar, tentokrát v mimořádně dobré náladě.
„Vidím, že sis toho vytrpěl až dost. Snad tě to ponaučí.“
Donesl Yagovi misku s vodou a malou misku oříšků. Yagův pohled náhle zbystřil a ara se pomalu zvedl. Napil se vody a zhltnul nějakou tu pochoutku.
„Už jsem ti vrátil i hlas, tak bys mi mohl poděkovat za moje milosrdenství,“ dodal mimochdem Jafar.
„Děkuju, Jafarrre,“ řekl ara, ale neznělo to moc upřímně.
Oběma bylo jasné, že tato vzácná chvíle nebude trvat dlouho - Jafarovi nevydrží dobrá nálada a Yago zase určitě nevydrží dlouho tak zkrotlý. Právě proto si ji oba snažili tak užít.
„Po včerejšku mám konečně první kartu. Má trpělivost se vyplatila,“ pochlubil se čaroděj a naplnilo ho to sebeuspokojením.
„Oprrravdu?“ zaskřehotal ara. „A co umííí?“
„S její pomocí si mohu očarovat koberec a létat na něm. Mohu špehovat za oknem, bezpečně cestovat pouští i na velkou vzdálenost, létat volně jako pták a spoustu dalších věcí,“ chlubil se Jafar. „Třeba už se bez tebe obejdu...“ škádlil papouška.
Ara se začal agilně obhajovat: „Hele, nedělej si srrrandu. Yago je přece nenahrrraditelný. Jsem věrrrný a odddaný, lepšího přřřítele nenajdeš.“
„Nemysli si, že jsem tě pustil jen tak,“ nadzvedl Jafar obočí.
„Mám s tebou svůj plán. Jestli se nechceš do té klece vrátit, svoji věrnost a oddanost mi budeš muset dokázat. Dávám ti čas do zítřejšího slunce západu. Způsob, jak mi je dokážeš, nechám na tobě, ale neopovažuj se mi brát moje věci.“
„To by mě v životě nenapadlo,“ obhajoval se ara nevině a v očích mu blýsklo.
************************************************************************************************************************
Rose zůstala v Jafarově komnatě a ten chlap se ani neohlédl.
Ale aby to nebylo nějak podezřelé, rychle odtamtud vypadla. Tady neměla co dělat.
Každý měl nějaké soukromí, to co bylo jen jeho a ona se bála, co by ta mohla najít. Třeba zazděné milenky ve stěnách. Ta myšlenka ji vyděsila i zaujala zároveň.
Přeci jen ten jejich záhadný polibek, o který se přetahovali, byl dechberoucí.
Tedy pro ni. Právě tím, že toho koho políbila, byl Jafar!
Strašidelný namyšlený nejméně pravděpodobný chlap se svou holí – hele já tu dělám kouzla, tak koukej držet jazyk za zuby a sleduj.
Co ji to jen popadlo! A aby to nestačilo, teď ho viděla v něčem, co mělo být pyžamo.
Jak tak kráčela chodbou ke svému pokoji, začínala jí ta obsurdita docházet.
Ne že by se předtím nikdy nelíbala, ale vždy to byli jen téměř nezkušení kluci a pár jich jí i oslintalo ústa. Ale vezír zřejmě věděl, co dělá a Rose si musela přiznat, že to nebylo vůbec špatné.
Notně se sama nad sebou začervenala, a aby to nestačilo, tak mu vlezla do ložnice.
Raději si namlouvala, že to nebyl strach o sebe ale o Aladdina.
Pomohla mu přeci nebo ne?
Zhluboka se nadechla a zůstala stát před svými dveřmi, ale nějak se jí tam nechtělo. Víc chtěla vědět, co se děje v trůním sále, proto se tam pomalu vydala.
Stráže nejspíše byli na druhé straně a zde dveře nikdo nehlídal. Přitiskla tedy ucho, ale nic neslyšela, jen šum hlasů, jako když se pustí televize bez signálu
Rose si povzdechla, že špion z ní asi nebude.
Stále byla přitisknutá k chladnému povrchu a koulela očima, když uslyšela rychle se přibližující kroky z druhé strany.
Jen tak tak se rychle schovala za mohutný sloup lemující chodbu, než se dvoukřídlé dveře rozrazily a stráže táhli Aladdina pryč.
„Já ji miluji, já ji mám rád, naše láska všechno přemůže!" vykřikoval, až jeho hlas utichl, nejspíše mu pomohl jeden strážný dobře mířenou ranou do hlavy.
Nedlouho poté se chodbou přehnal i Jafar jako přerostlí netopír.
Když se tedy ujistila, že jsou všichni pryč, rozhodla se nakouknout dovnitř.
Až úplně vzadu byla Jasmína a sultán v družném hovoru.
Rozhodla se tedy jít dál. Z dálky zamívala na Jasmínu a ta ji odpověděla zdviženou rukou.
Rose už byla v půlce dlouhého vyšívaného běhounu, když se oddedveří za ní ozvala fanfára.
Dívka se překvapeně podívala zpátky. Do sálu vpochodoval dlouhý průvod plný vlajkonošů, otroků a stráží ve velkém stylu a dvou řadách.
Než se Rose vzpamatovala, průvod ji pohltil jako drak svou oběť a postrkoval na opačnou stranu, jak postupoval dopředu.
Naštvaná putovala z jedněch rukou do druhých a ty ji poslaly ža na konec řady.
Do popředí čtyři svalnatí černoši přinesli těžká nosítka, možná i ze zlata. Jejich kůže se leskla námahou, asi se pěkně zapotili.
Vedle nosítek předstoupil muž v leopardí kůži, povýšeně se nadmul a zarecitoval tak nahlas až sultán nadskočil.
„Náš princ horního Egypta Ramses II. přijal vaši velkorysou nabídku, ucházet se o ruku krásné princezny Jamíny z Arabského království a tímto žádá o pohostinnost strávit zde několik dní."
Nosítka začala ovívat krásné téměř nahé otrokyně velkými vějíři ze pštrosích per a muž sedící uprostřed se vztyčil téměř do dvou metrů a sestoupil dramaticky dolů.
Jednalo se o svalnatého urostlého muže s holou hlavou jako skinhed, bronzovou opálenou pletí a bílou sukní kolem boků. Netřeba říkat, že vypadal důležitě.
Rose se znovu prodírala dopředu a odstrkovala ty, co jí stáli v cestě. Dostala se až do popředí a jak prošla kolem Ramsese, drcla do jeho úctyhodné schránky, až se odporoučel zpátky na nosítka.
Neudržel rovnováhu a udiveně si tam zpátky dřepnul, zatímco se do jeho zorného pole vetřel Rosin zadek, jak si to mířila přímo k trůnu.
Ta barva její sukně ho dráždila jako rudá býka.
„Co si to ta otrokyně dovoluje!" vykřikl pohoršeně a blondýnka se k němu otočila jako harpye a vyrazila zpátky k němu. To si dovolil hodně.
„Tak zaprvé nejsem otrokyně a nikdy jsem nebyla, jsem svobodná žena s vlastním názorem. Za druhé není slušné někoho tak odbýt a poslat ho až na konec řady, neříkal vám někdo, že předbíhání ve frontě není slušné? Navíc sem přijít polonahý, že se nestydíte."
Rose spustila jako by princ horního Egypta nebyl nic víc než malý kluk, který dívce nadzvedl sukni.
„Ale já jsem..." začal, ale byl rychle přerušen.
„Mě je jedno, kdo jste, dokud se nenaučíte slušnému chování, tak jste pro mě nikdo," přistoupila výhrůžně ještě krok k němu a Ramsesovo úctyhodné tělo se ještě více přikrčilo do opěrky. Svěsil ramena jako by měla přijít rána.
Rose si to ale rozmyslela, na patě se otočila a vyrazila k Jasmíně, která za dlaní schovávala smích.
Blondýnka vystoupala po schodech jako královna, stoupla si vedle princezny, naklonila se k ní a dodala nikoliv šeptem ale nahlas, aby to bylo dostatečně slyšet: „toho si neber, je to neurvalec, takových jsem už viděla stovky, mají ramena ale to je tak všechno."
Ramses II. se konečně vzpamatoval z toho šoku, trochu se vzchopil a vyskočil na nohy jako čertík z krabičky, věděl, že když neobhájí před sultánem svoji autoritu, bude s ním jednat bez úcty.
Střelil proto po Rose hněvivý pohled ale ona mu oplatila tím samým a možná ještě horším, protože se znovu lehce přikrčil jako by ho pohladila bičem.
Sultán jen otáčel hlavu z dívky v červeném na polonahého prince, dokud se nevydal k němu, aby zachránil situaci.
„Moc se omlouváme princi za takové přijetí, rozhodně v tom nebyl zlý úmysl, že Jasmíno?"
Obrátil se na dceru otec a žádal od ní podporu.
„Ale jistě tatínku, ráda prince Ramsese poznám," přitom se přemáhala, aby se nezačala smát, když sultán jejich hosta odváděl pryč, aby vyžehlil, co Rose natropila.
„Já taky," neodolala Rose provokativně s našpulenými rty a bojovně vystrčenou bradou.
Muž se na ni ještě přes rameno otočil se zlověstným leskem v očích ale i zájmem. Nejspíše neměl moc příležitostí poznat takové ohnivé ženy, které dokážou i odmlouvat.
Jakmile sultán Azzam se svým hostem odešel, egyptský doprovod si dal pohov a Jasmína se obrátila ke své společnici.
„Rose to bylo, úžasné!" vyhrkla.
„Co?" zeptala se nechápavě.
„To co sis mu dovolila říct. Ještě jsem neslyšela, aby žena takhle odmlouvala," vyhrkla nadšeně černovláska.
„Tak to jsi nepoznala moji matku, ta by vynadala i prezidentovi," dodala Rose tiše. Jak se ale bavily, zjistily, že je poslouchá půlka národa v sále a tak ji Jasmína chytila za loket a i ony dvě raději odešly do zahrad.
„A co je na tom divného? Ten neurvalec se neumí chovat. A to měl štěstí, že mám ještě dobrou náladu," začaly se obě smát.
„Byla jsi děsivá, skoro jako Jafar, když radí tatínkovi, jak se chovat v diplomatických věcech."
Rose si samu sebe představila v tom černém uzavřeném hábitu s turbanem na hlavě a rychle zakroutila hlavou, aby to zaplašila.
„Řekla bych, že ten to zvládá na jedničku a jako chlapovi mu všechno projde, ostatně teď asi bude mít s naším princem po mém zásahu asi hodně práce," přemýšlela nahlas Rose.
Asi mu bude muset udělat extra porci palačinek, aby ho přecpala a on se na ni nevrhl a neuškrtil.
Ale co, podle historie si Ramses II. vzal někoho jiného než holku z tramtárie. Tak k tomu stejně nedojde a nemusí si dělat starosti s nějakým vměšováním a zasahováním do časové linie.
„A co se vlastně stalo s Aladdinem?" začala nenápadně vyzvídat a Jasmínina nálada se náhle změnila.
„Je ve vězení, tam kam patří všichni zloději," prohlásila s jistotou.
„Vážně? Sultán mu neudělil milost?" podivila se Rose s pozvednutým obočím.
„Ne, vykřikovat takové zvláštní věci, musel se nejspíše zbláznit, asi byl dlouho na slunci a dostal úpal, co já vím. Trpěl utkvělou představou, že tě miluje. Jen si to představ. Kdyby na mě sáhnul těma svýma špinavýma rukama, asi bych se taky zbláznila. Odpoledne ho budou mučit, třeba se mu rozum vrátí."
Rose raději uhnula pohledem a podrbala se, „jo, kdyby na tebe sáhnul."
Ale to, že se nechal chytit je přeci jeho věc a krade, nějaký trest si zaslouží, křičela první polovina jejího já, zatímco druhá se s ní hádala, že je to milý obětavý mladík, kterému jen osud nepřál.
„Nemluv o tom, naskakuje mi husí kůže," vydechla a přerušila tedy její myšlenky Jasmína a obě vstoupily do zahrad.
Raja k nim líně došel, svalil se jim u nohou a vyžadoval drbání.
„Ale řekni mi, co si myslíš o Ramsesovi? Nevypadal špatně, tedy, vypadal nejlépe z těch, kdo sem zavítali."
Rose se ironicky rozesmála...
Aladdin chce audienci a je zajímavé, jak se tak rychle dokáže zamilovat a to do špatné dívky. Zvláštní že, protože Jasmína jím spíše opovrhuje jako vyvrhelem ulice, kterým vlastně je. Aladdin neváhá prohlašovat své city na celé kolo, ale zajímá to vůbec někoho? A proč se sakra znovu nechal chytit? Je skutečně takový hlupák nebo to udělal schválně?
Rose je zvědavá, chce nakouknout do trůnního sálu, ale je tam poněkud hodně přeplněno, vezmeme li v potaz, jak jsou chodby v paláci široké. Máme tu tedy jednoho z nápadníků Jasmíny a Rose se s ním vskutku netradičně seznámí.
Princ Egyptský Ramses II.
Kapitola 17.
Jafarova výchovná lekce
17.
Tak tohle je nejlepší model? Zeptala se blondýnka v duchu sama sebe, ale nahodila úsměv, „kromě toho, že má výstavní tělo, ještě neznamená, že má v hlavě mozek," poučila ji Rose.
„Většina takových se u nás promenádovala na modelingu ale, že by za něco stáli..."
„Modeling? Zní to zvláště, co je to za slovo?"
„Eh," Rose se znovu podrbala, něco ji kousalo.
„To jsou muži a ženy, kteří si oblékají šaty a pak se ukazují před těmi, kdo si je chtějí koupit, aby věděli, jak vypadá látka a střih. Jsou to lidi, kteří jsou hodně namyšlení a hrdí na to co dělají."
Jasmína se kupodivu zasmála, „to zní vážně zvláštně, když já potřebuji nové šaty, tatínek povolá královského krejčího, obchodníka s hedvábím a poté mi bere míry. U vás jsou opravdu divné zvyky."
„Někdy ano a to jsem ti ještě nevyprávěla o zákonech. I když u vás jsou taky divné zákony, zvláště pro ženy," obrátila oči v sloup a s odporem si vzpomněla na nikáb a burku...nemluvě o právech žen ve společnosti, která se tu dala přirovnat k psovi u pánových nohou.
„Jaké třeba?“ zeptala se Jasmína nechápavě.
„Tak třeba ty ošklivé černé šaty, co se nosí na ulici, burka a tak,“ vysvětlila Rose.
„Ošklivé?“ podivila se princezna udiveně.
„Vždyť jsou z jemné, hebké tkaniny a nádherně splývají. Co ti na nich připadá ošklivého?“
Rose nemohla uvěřit svým uším.
„Vždyť neodhalují nic z mého krásného těla! A navíc pak všichni vypadají jako Batman.“
Princezna se zahuhňala, aniž věděla, kdo to je.
„Ty bys snad chtěla...Ne,“ zasmála se ještě víc, „ty bys snad chtěla své překrásné tělo ukazovat na potkání každému cizímu muži a pobíhat venku nahá? To by ses pak, moje milá, v životě nevdala. Dopadla bys hůř než otrokyně v nevěstinci, ty si za to nechají alespoň zaplatit.“
Rose napadlo, jak tohle mohla Jasmína vědět? Nebyla od takových věcí daleko? Možná byla uvědomnělejší než myslela.
Rose Jasmínino pobavení nesdílela.
„Ale ten Ramses, co tu teď byl, byl skoro nahý, to ti nevadí?...“
„Ale to byl muž,“ namítla Jasmína důležitě jako by to bylo jasné.
Naše hrdinka v tom rozdíl neviděla.
„Mužské tělo je úplně jiné než ženské. Nemá v sobě to tajuplné kouzlo. A myslím, že je to právě proto, že se muži tak odhalují. Naše tělo je to, co nás dělá ženami, náš jediný poklad. Kdybys chodila venku nahá, byla bys jako blázen, který rozdává svůj jediný poklad žebrákům, až mu z něj nakonec nic nezbude a stane se jedním z nich. A žebráci budou stejně pořád chudí. Tělo ženy má patřit jen jí a jejím nejbližším a hlavně manželovi. Ach...jak zbožňuji, když se na mě dívá tatínek. V jeho očích cítím tolik obdivu a hrdosti...“
„Ale u nás je zvykem naše těla vystavovat, aby se ukázalo, kdo je krásnější,“ namítla Rose, protože nic lepšího ji nenapadlo.
Jasmína se opět pobaveně zasmála.
„A jak se k vám pak staví muži? Nemá to na ně nějaký vliv?“
„No, abych pravdu řekla, než jsem se sem dostala, už jsem si nějakého hledala, ale byla to bída. Mysleli pořád jen na sebe a o mě jako by snad ani nestáli...“ přiznala Rose smutně.
Na té princeznině teorii něco bylo.
„No vidíš. A to je tvé tělo nádherné, svůdné a přitažlivé,“ řekla Jasmína s úsměvem. „Jak k tomu přijdou dívky, které nebyly obdařeny takovou obdivuhodnou krásou? I ty si přece potřebují najít manžela, aby mohly mít děti.“
„Ty jsou na tom nejspíš ještě hůř...o ty už nikdo ani nezavadí,“ přiznala Rose.
„Já myslím, že Aláh trestá vaši civilizaci za to, jak se protivíte jeho zákonům,“ řekla princezna a Rose už raději mlčela. Opravdu se nechtěla s Jasmínou hádat, zvlášť ne o náboženství.
************************************************************************************************************************
Když Rose odešla, očekávala, že se objeví Jafar nebo snad sám sultán a budou se jí snažit vysvětlit místní mravy po tom, co řekla Jasmínině nápadníkovi. Ale nikdo se neobjevil.
Bylo překvapivé ticho, jen kdesi za rohem se cosi šustlo, ale Rose tomu nevěnovala pozornost, protože ji právě zase něco kouslo do nohy. Podívala se na to místo a byl tam malý smutný červený flek.
To bylo hrozné, ale na druhou stranu měla Rose radost, že z té věci s Ramsesem vyvázla tak snadno. Třeba už se ten idiot sbalil a vyděšeně utíká pouští zpět do Egypta, protože na takové chování od ženy není zvyklý...
Stejně to byl jen otravný, neurvalý primitiv, takový ten typ, co umí jen vyhrožovat válkou, a když mu seberete jeho hračky, rozbrečí se a volá maminku.
Ale už se blížil večer a Rose si vzpomněla na svůj slib.
No nic, blechy bude muset vyřídit později. Třeba na ně Jafar něco má. Ano, její naděje se upínala právě k vezírovi, on jediný ji mohl vrátit do jejího světa a tam už se s blechami vypořádá snadno.
Cestou do kuchyně však uslyšela slabé volání: „Rrrchrose!“
Znělo jí to jako její jméno, tedy skoro...
„Rrrchrose!“ opakovalo se. „Pojď sem, prrrosím!“
Ten hlásek poznala. Otočila se a spatřila Yagovu malou hlavu, vykukující nenápadně zpoza rohu. Přišla tedy k papouškovi a zašla s ním do vedlejší chodby. V dálce se ozvalo další slabé zašustění.
„Rrrchrose, musíííš mě zachrránit,“ žadonil Yago.
„Před čím?“ zeptala se Rose, ale už tušila odpověď.
„Před Jafarrrem,“ zvolal Yago a rozhlédl se na obě strany, zda je někdo neslyší.
„Utekl jsi, že?“ vyzvídala Rose s mírným úšklebkem, že by se teď mohla ona bavit na jeho účet.
„Kdepak, pustil mě sám, prrrotože měl moc dobrou náladu.“
„To ráda slyším,“ řekla dívka, to se jí bude hodit do karet, až k němu půjde.
„Ale jestli mu zítrrra nedokážu svoji věrrrnost a oddanost a nenahrrraditelnost, tak mě strrrčí zpátky do té hnusné klece. To už bych nevydrrržel, všechno peří mám celé zkrrroucené. Musíš něco vymyslet! Třeba pro Jafarrra něco uděláš a řekneš, že jsme to udělali spolu a že bez mé jedinečné inteligence bys to nikdy nezvládla, co ty na to?“
„Hele, ty jeden nafoukaný ptáku, jestli mě chceš před Jafarem ponížit, tak na naše kamarádství můžeš rovnou zapomenout. Tohle si kamarádi nedělají,“ poučila ho blondýnka a zamračila se.
„Prrromiň, tak jsem to nemyslel, jen jsem úplně zoufalý. Prrrosím, nenapadá tě něco?“
„Teď zrovna ne, ale mířím do kuchyně, abych udělala Jafarovi slíbené palačinky. Mám ti pak nechat pár zbylých oříšků?“ zeptala se Rose.
„Hrrrozně bych rrrád, ale nemůžu, oprrravdu nemůžu. Jafarrr má uši všude, a kdyby na to přišel, třeba by mě už nikdy nepustil nebo by mě nechal zazdít. Nevíííš, co v něm je, jaký dokáže být, když zuřííí,“ šeptal Yago.
No tedy...pomyslela si Rose. Pokud Jafar dokáže odnaučit Yaga mlsat, co teprve může provést mě?
Najednou jí vezír připadal mnohem děsivější a nebezpečnější než dřív a to byla jen představa.
„Teď je třeba úplně bez sebe,“ krákal Yago.
„Cože neříkal jsi, že měl dobrou náladu? A proč vlastně vyšiluje?“ zeptala se Rose podezřívavě.
„Celé odpoledne se dohadoval s novým prrrincezniným nápadníkem, proto."
„To chápu, už jsem toho nápadníka viděla, nemá mozek na svém místě a srdce... hm... to taky ne, možná někde v anální oblasti,“ řekla Rose.
„Tak si dej pozorrr,“ varoval ji spěšně Yago.
Blondýnka arovi poděkovala a pokračovala do kuchyně, kde požádala otroky o suroviny. Měla obavy, co s ní Jafar udělá, takže raději vynechala mandle a přidala víc cukru a skořice. Snad mu to tak bude chutnat...
Chtěla, aby měl opravdu dobrou náladu. Pak ji snad vrátí do jejího světa a celé tohle šílené Agrabah bude moci pustit z hlavy.
Také měla obavu, aby jich bylo dost, tak jich pro jistotu připravila dvanáct a udělala je řádně tlusté, ale poctivě propečené.
Než se začalo stmívat, zamířila s vysokou věží palačinek seskládaných do pyramidy do Jafarovy pracovny. Jakmile odhrnula známí korálkový závěs, byla připravená na ledacos, ale to, co spatřila, ji přesto překvapilo.
Jafar, jindy tak energický a sebejistý, tam schlíple seděl za stolem a jeho tvář byla plná obav a starostí jako když hrál s Aláhem šachy o svou duši a prohrál.
Teprve když zaregistroval někoho vstoupit a to, co nese, vstal a předstíral svůj standartní povýšený úsměv na přivýtanou.
Ale Rose bylo jasné, že teď z něj dobrou náladu nedostane ani horou palačinek, které by se koupaly v medové lázni, možná kdyby mu je nacpala do krku...
„Dobrý večer, Jafare,“ pozdravila ho Rose stejně usměvavě a nezapomněla na něho i mrknout.
„Dobrý večer,“ řekl Jafar neurčitě a na rozdíl od svého úsměvu i chladně.
„Nesu slíbené palačinky,“ vrkala Rose a položila talíř na jeho pracovní stůl. „Doufám, že její výsosti budou chutnat.“
„Děkuji,“ odvětil vezír stoicky a posadil se zpátky na své místo.
„Pokud budou tak dobré jako ony placky včera, bohatě se ti odměním.“
Neznělo to moc upřímně, spíš to znělo jako věta, kterou opakuje různým patolízalům dvakrát denně a už se z ní dávno stalo klišé, poté si vzal palačinku a pustil se do ní. Vypadalo to, že mu chutná, tak Rose raději mlčela, aby ho nerušila při jídle. Na dotazy a kouzlo na vrácení domů bude určitě čas pak.
„Mimochodem, zítra tě čeká veřejné bičování, tak se připrav,“ zmínil Jafar hladce mezi sousty.
„Bičování? Není to kruté?“ zeptala se Rose, ale vzpomněla si, že už něco kdysi takového viděla v televizi a byla to docela příjemná podívaná. Pocítila skryté sadistické touhy. Sledovat někoho, jak ho šlehají bičem a on omdlévá, ji docela lákalo.
„Vlastně...není to tak zlé. Chci to vidět. Tak dobře. A koho budou bičovat?“
„No tebe,“ řekl Jafar.
Rose ztuhl úsměv na rtech. Neznělo to jako vtip i když u něho člověk nikdy nevěděl. Přestože se Jafar pustil do dalšího sousta jako by nic, myslel to smrtelně vážně.
„Prosím, odpusť mi to, nevěděla jsem, že nemáš rád tolik skořice,“ snažila se Rose omluvit své kuchařské umění, protože byla přesvědčená, že ta věc s Ramsesem už ji prošla.
„Opravdu se vám ženám divím, jak dokážete pomíchat věci podstatné a naprosté malichernosti. Co někomu chutná a kdo má koho rád, je pro vás hlavní, ale to, zda se rozpadne svět nebo zda zemřou tisíce cizích lidí, je vám jedno.“
„O čem to proboha mluvíš?“ řekla Rose, už řádně vyděšená.
„Celé odpoledne jsem musel omlouvat tvůj zásah do návštěvy princeznina nápadníka Ramsese II. Uvědomuješ si vůbec, co jsi mohla způsobit?“ vyčítal jí tvrdě Jafar.
„Co?“ odpověděla otázkou Rose.
„Vyhrožoval nám válkou, je to hrozný primitiv, který nejprve jedná a pak myslí, bohužel jeho slovo je svaté. A taky myslím, že je to uvnitř slaboch,“ dodal téměř sám pro sebe Jafar.
„Takže jsem ho odhadla správně,“ přitakala Rose.
„Ano, ale nemůžeš říct synovi jednoho z nejmocnějších panovníků, že je neurvalec a neumí se chovat,“ snažil se jí to trpělivě vysvětlit vezír.
„Ale sám jsi řekl, že je slaboch, tak by si snad netroufl na nás zaútočit,“ odpověděla Rose.
„Sám asi ne, ale v Egyptě je zvykem považovat panovníka za živoucího boha a jeho syna za božího syna a ten je považován za ztělesnění dokonalosti. Jeho lid by byl ochoten nás i za drobnou urážku srovnat se zemí,“ vysvětloval klidně Jafar.
„To jsi chtěla?“ pozvedl tázavě obočí.
„Proboha, to ne!“ omlouvala se Rose.
Byla z toho celá zmatená, nejen, že bude zítra zbičována, teď ji tu ještě Jafar obviňoval z genocidy. To je jako dávat za vinu malé holce konec světa.
V Rose pomalu bublal vztek na Ramsese, asi se z ní stával cholerik. Je ale zvláštní, že doma se k takovým výbuchům a nerovnováze svých pocitů neuchylovala. A vlastně nebylo proč. Doma byla spíše tichá a teď? Jak moc se za těch pár dní změnila a co by z ní teprve udělal rok nebo dva?
„Být diplomatem je neskutečně těžká a důležitá práce a k tomu je potřeba trpělivost a dobře volená slova, ne pár urážek, kterými odsoudíš celou říši k zániku díky svému ostrému jazyku,“ poučil ji přísně vezír.
„Já nemám ostrý jazyk!“ vyjela na něho, ale hned provinile sklopila pohled do perského koberce.
Vážně výmluvné Rose, teď ses předvedla. Musíš se uklidnit, nenech se tím hadem vyprovokovat, říkala si.
„Dobře, tak se omlouvám ale on...on je takový hrozný idiot, tak namyšleného chlapa jsem ještě nepotkala, nejraději bych ho uškrtila na té jeho roušce a předhodila supům. Umíš si představit, kdyby si ho Jasmína vzala? Pracoval bys pro někoho takového?“ odfrkla si pohoršeně a spráskla ruce jako při motlitbě.
Jafar přestal kousat a věnoval Rose otrávený pohled, ale přikývl.
„Každý děláme, co musíme. Na mně závisí chod celé říše a není to jen sepisování dokumentů. Kdyby zde nebyla žádná autorita, město by bylo plné zlodějů a vrahů,“ zveličil svou důležitost a měl pravdu.
Rose překvapeně zamrkala, nevěřila vlastním uším. Vezír nebyl jedním z těch, který by se sebou nechal vorat nebo poslouchal něčí rozkazy, byl to veskrze vůdcovský typ, cítila to vždy, když byla blízko něho. Měl štěstí, že je sultán tak lehce ovlivnitelný ale byl by i Ramses? Nebo by si ho Jafar dokázal omotat kolem prstu, aby mu nechal volnou ruku.
Rose se přiblížila k vezírově stolu jako ledoborec, důležitě ťuknula prsty o desku a zamračila se.
„Princové jsou dobří akorát tak na okrasu, jsou to nafoukanci a mnohdy nevědí ani jak se jmenují jejich nejbližší a někteří s nimi dokonce i spí a takový rozmazlený blbec řekne jen pár slov a už je válka. Proč muži musí pořád válčit? Co si tím dokazují? Mít nové území, získat novou ženu. Zabít někoho v boji není přeci hrdinství. Napadlo vás někdy, že i když tisíce mužů bojují za svou zemi, zbydou po nich doma jen děti a smutné manželky? Navíc si ho Jasmína stejně nevezme, znám historii,“ zvolala se založenýma rukama, „ale já mu to vysvětlím.“
Prudce se otočila a chtěla si s Ramsesem dát velice diplomatický rozhovor, ale náhle jí na rameno dopadlo něco těžkého a znehybnilo ji to.
Když pootočila hlavu, na rameni měla zlatou hlavu kobry, coby prodloužení Jafarovy paže. Znovu se tedy obrátila čelem k němu.
Vezír stál na nohou a v ruce třímal tu svou zatracenou hůl, jinak by na ni nedosáhl, aby zabránil katastrofě.
Rose tak děsivý výraz viděla naposledy, když jí onehdy vyhrožoval na chodbě, než mu kývla na to, že bude jeho špeh. Mračil se skoro jako profesor Snape na své hodině lektvarů.
„Nikam nepůjdeš, chceš všechno ještě zhoršit ženská?“ obořil se na ni.
„Jmenuji se Rose,“ zavrčela už asi posté a to, že ji tak oslovoval, jako nějakou bábu s ovocem na trhu ji ještě více rozezlilo, div jí nelétaly blesky z očí.
Jafar stáhl svoji zlatou hůl k sobě, která na ni hleděla rubínovýma očima, z čehož neměla vůbec dobrý pocit, zvláště když věděla, čeho je schopná.
„Trvalo mi celé odpoledne, než jsem Ramsese přesvědčil, že jsi sultánův host a ne nějaká poslední drzá otrokyně z kuchyně, která se neumí chovat. Zde jsou určité zákony, které musíš respektovat, ať chceš nebo ne, zítra to jistě pochopíš a doufám i zapamatuješ. Nebýt totiž mě,“ dával si záležet na každém proneseném slově a provrtával ji těmi černými perlami plnýma obvinění, „nezůstalo by jen u zbičování.“
„Co tím chcete říct?“ otázala se nevěřícně a zcela přehlédla to, že se jí právě on snažil zastat.
Jafar chytře nechal otázku nezodpovězenou v domnění, že to Rose dojde a natáhl se zpátky pro palačinky, které mu dodávaly potřebný cukr na uklidnění.
Plavovláska však sáhla po jeho talíři a přitáhla ho ke své straně stolu, „to jako myslíte, že by mě nechal za pár slov zabít? Takhle to tu chodí? Kdykoliv někomu řeknete pravdu, upadne vám hlava?“ ironicky se ušklíbla.
Jafar se nadechl nosem a zavřel oči, aby se uklidnil, pro nic za nic se nenaučil od všech předchozích vezírů, než je spravil ze světa zvládání nepříjemných situací s cizími následovníky, proti tomu jedna nezvladatelná holka nebude problém.
Natáhl tedy ruku a zase si talířek s tou dobrotou přitáhl zpátky k sobě.
„Za tu tvou drzost? Ano. Arabské ženy jsou podřízeny mužům, nesmějí promluvit, pokud to není dovoleno a plést se do důležitých jednání, dokonce nesmějí být přítomny u sepisování smluv, dohod a podobných věcí, což se považuje za urážku,“ vážně prostá odpověď.
Rose se kousla do rtu, „takže mi chcete říci, že můžu mluvit o štěstí, že mě zítra jen utýráte k smrti?“
Její ironie se nesla celou místností, málem se tomu i zasmála.
„Ne, protože tě kouzlem přemístím domů, jak jsem slíbil.“
Jafar se podíval do talíře, protože nevěděl, zda by jeho lež dokázala poznat.
„Opravdu? Tak na co čekáme?“ vyhrkla Rose, pro kterou se celá situace rapidně změnila k lepšímu.
„Ne tak rychle,“ Jafar pomalu znovu vstal a byl zase vyšší než ona. Vážně ten rozdíl nenáviděla.
„Je v tom nějaký háček?“ našpulila dívka rty a dala si ruce v bok.
„Měla by ses ze svých činů zodpovídat...“ prohlásil zcela vážně jako by ji chtěl poškádlit ale znělo to smrtelně vážně.
„To nemyslíte vážně? Zodpovídat? Neznám vaše zvyky, u nás jsou lidé hrdí na to říkat pravdu. Navíc to vy jste mě sem přenesl, nesete tedy zodpovědnost místo mě,“ obrátila to proti němu, obešla stůl, stanula proti čaroději čelem a zaryla mu ukazováček doprostřed hrudi.
Vážně měla odvahu, to jí nemohl Jafar upřít, líbil se mu její oheň bojovnice i odhodlání a nepochyboval, že by se postavila s pouhým klackem i samotnému peklu ale dnes na to neměl náladu, byl unavený, zatímco za ní musel orodovat, aby jí nesetnuli hlavu, a teď ho ještě bude obviňovat ze svých činů jako nějaké rozmazlené děcko?
„DOST!“ vykřikl a přerušil její únavný monolog, až lahvičky na obou stranách lehce zacinkaly. Rose se přikrčila jako králík, bušilo jí srdce, že ji teď popraví on rovnou na místě. Jafar však zcela zapomněl na palačinky i vše ostatní a chytil ji pevně za ruku.
„Nemáš právo mě z ničeho obviňovat, slušné vychování učí rodiče své děti, a pokud odmlouvají a neposlouchají, jsou potrestány,“ pravil vezír a pohledem ji přimrazil k podlaze.
"To mě jako ohneš přes koleno?" vykulila nevěřícně své modré oči. Rose začala propadat panice a pokusila se Jafarovi ruku vytrhnout ale byl jako orel, který drží myš. Vážně ji děsil.
„Mohl bych tě tu nechat do zítra,“ přimhouřil oči do malých štěrbin, "rozhodně si trest zasloužíš," vyhrožoval.
"Ale říkal jsi, že mě pošleš domů..." dívčin hlas už zněl více zoufaleji, což se vezírovi zamlouvalo. Chtěl, aby si uvědomila, co provedla. Chtěl její pokoru. Chtěl ji zkrotit.
„Říkám, že jsi nezodpovědné dítě a ano, pošlu. Bude lepší, když se tě zbavím hned, než abys tu nadělala ještě větší škody,“ zavrčel vezír, jako když kárá nějakého školáka a postrčil ji neúprosně ke korálkovému závěsu. Vážně na ni byl naštvaný.
„Já nejsem dítě, a jsem zodpovědná,“ oponovala Rose, ale nechala se vyvést ke dveřím a na chodbu.
Vůbec se jí nezamlouvalo, že ji tak vidí, a dokonce jí to i mrzelo. Kdyby nebyl Jafar tak slepí, mohli by spolu vycházet, ale on všechny ty věci dělal zbytečně složité. Vždyť tu byla spokojená a spolupráce s ním byla až na některé výjimky i zábavná jako dělat dvojitého agenta.
„Máš štěstí, že jsem tolerantní muž a dokážu odpouštět, ale ani má trpělivost není bezbřehá, jiní na mém místě by k tobě tak milosrdní nebyli.“
Jeho trpké lamentování jí bylo čím dál tím víc líto, přeci neodejde ve zlém, nejspíše to však vypadalo, že ano.
Naopak Rosina naděje s odchodem znovu stoupla. Ano, ve svém světě už se nebude strachovat o svůj život, o to co bude jíst, o nějaké nemoci nebo komu se vlísat, aby přežila.
Až bude doma...
Rose má zaděláno svou hubatostí. Urazila prince Egypta a to je velká urážka státní velikosti. Jafar nemá jinou možnost, než učinit pořádek a vykonat trest. Myslíte, že je mu to proti srsti? Podle něho je Rose drzá a už tak si k němu dovolila, víc než kdejaká jiná žena. Nejspíše to skrytě bere jako zadostiučinění, které si ta holka zaslouží, a tak jí chce nechat ochutnat toto století, kterému jak se zdá vládnou muži.
Dokáže se z toho Rose nějak vymotat a vyhnout?
Palác
Kapitola 18.
Super kouzlo
18.
Rose už se těšila z vyhlídky na to jít konečně domů.
Přeci to sám velký Jafar řekl a ona mu věřila jako ještě nikdy.
Nebude žádné úmorné horko, žádný Jafar a žádní namyšlení princové a princezny. Ale s lítostí musela dodat, žádné pletichy, které ji bavily, žádné další záhady a dobrodružství.
Byla jako Petr Pan v Zemi Nezemi a nyní se měla vrátit domů a vyrůst z pohádek. Jenže ona už dospělá byla, v tom byl ten problém.
Rose pomalu přestala odrážet Jafarovy výtky, které se do ní zabodávaly jako jehly a nechala se vést do jeho předpokoje a pak ke kamenné pohyblivé tajné stěně.
Oba dva stanuli u schodů vedoucí do hlubiny temnoty.
Z vezírovy hole vyšlehl záblesk světla a louče po obou stranách se rozsvítily, aby mohli bezpečně sejít dolů.
S každým krokem, bylo více chladněji. Rose měla husí kůži, a proto se objala ochranitelsky pažemi.
Jako by opouštěla svůj druhý tajný život. Něco uvnitř ní ji přesvědčovalo, ať tu zůstane a druhá, ať se vrátí.
Proč ale tak najednou? Předtím si to asi neuvědomovala, ale byla tu svým způsobem
spokojená.
Dvojice se nakonec pohroužila do tíživého ticha. Rose měla ještě nepříjemnější pocit za zády, kdy ji provrtávaly vezírovy oči.
Bez dalšího vysvětlování ji Jafar obešel, přistoupil ke svému stolu a začal cosi mlčky připravovat.
To mlčení bylo k uzoufání. Rose měla chuť si do něho rýpnout, ale v tomhle stavu by to dopadlo katastrofálně. Soustředila se tedy na svůj odchod a naděje.
Přešla proto k policím s různými předměty a čekala, než bude čaroděj připraven.
„Stoupni si támhle,“ oslovil ji náhle po pár minutách a dívka si stoupla do kruhu, jehož linie jako by byla tvořena pískem. Poté před ni položil získanou kartu a nakreslil svou holí do podlahy několik znaků po obvodu celé kružnice.
Rose stála na místě, jak řekl.
Míchaly se v ní různé pocity štěstí i strachu z neúspěchu.
V místnosti se ještě více ochladilo a z hliněné nádobky, kterou Jafar nakonec držel v obou rukou, se začaly valit chuchvalce tmavě fialové a šedé mlhy. Na efekt to bylo neuvěřitelné. Kouř se plazil do všech rohů a zůstával při zemi, takže neviděla na svoje nohy.
Rose napjatě zavřela oči, když se jí opar dostal až k pažím, přejel ji mráz po zádech.
Cítila, jak ji kouzlo omotává jako bandáže starou mumii, obtáčelo, lepilo se ke kůži, až ji mlha zcela pohltila.
Jafarův hlas začal pronášet nějaká neznámá slova, trochu ji to připomínalo elfštinu, ale co to bylo přesně za jazyk, nevěděla. Náhle se nad ní zablesklo jako by mělo co nevidět pršet. Leknutím málem vykřikla.
Čarodějovo vzývání magie bylo impozantní a bralo dech. Téměř to připomínalo jako by se otevírala brána pekla. Nebo se kolem točil miniaturní vesmír, jak se v té mlze okolo leskly různé body jako hvězdy.
Poté se náhle opar rozplynul do ztracena a vesmír přestal existovat.
Rose překvapeně zamrkala.
„Eh? Pořád ty? To ještě není celé?“ vydechla zklamaně, jakmile Jafara viděla stát na tom samém místě se stále zúčastněným výrazem.
„Co se stalo?“ ptala se poněkud popuzeně a rozhodila rukama, naděje v ní pomalu umírala. Takhle to asi vypadat nemělo.
„Nevím. Kouzlo se zřejmě nepovedlo, jedna karta nejspíše nestačí snad...“
„Snad?“
Jafar důležitě přiklopil víčko na nádobku, otočil se zpátky ke svému stolu a sám se nad celou situací pobaveně usmíval, ale to ona nemohla vidět.
Opravdu, ten její výraz utrpění a zklamání mu vykompenzoval celé perně strávené odpoledne. Hehe.
„Až budu vládnout Rubínové lampě, až nashromáždím všech osm magických karet, pak má moc bude nezměrná a nejen, že budu moci vládnout nad všemi živly, žádný smrtelník se mi nebude rovnat a budu moci otevřít spletité smyčky času a vrátit tě zpátky,“ sdělil ji prostě jako by to byla ta jednoduší věc na světě a slyšel, jak zklamaně za jeho zády vydechla a popotáhla.
No nemohlo to být lepší? Ušklíbl se znovu.
„Ale...ale...to bude za hrozně dlouho...může to trvat i roky, a ani nevíš, kde ty karty jsou...“
Rose byla zdrcená. Vše co vypadalo tak dobře, se proměnilo v prach během několika minut a jediný chlap, co jí mohl pomoci, jí pomoci nedokáže nebo alespoň zatím ne. Vše v jejím nitru se zhroutilo jako domeček z karet, se kterými Jafar zamíchal. Kdyby jen věděla, jak pravdivé to je a tahá ji za nos.
Dívka vnímala, jak jí pálí oči a plní se neprolitými slzami, dokud nezačaly po její tváři
stékat dolů jako kuličky hrachu. Připadala si hrozně, bezmocně a zničeně jako odkopnuté kotě, které někdo vyhodil z auta a teď neví co dělat.
„Ano, i to je možné, tak by ses měla začít snažit, zvyknout si na naše zákony a nebrečet tu jako slaboch.“
Vezírova tvrdá slova jí otřásla, a zatímco si utírala tváře, nechala volný průchod svým emocím. Nechtěla mu ukázat svou slabost, ale prostě to nešlo zastavit, proto se na něho obořila jako někdo, kdo je zahnaný do kouta.
„Ty nemáš žádný soucit, jsi jako kámen. Neslyšíš nářek, nevidíš utrpení...jsi tak...necitelný,“ brečela Rose.
Nenáviděla ho. Chtěla ho zadupat do země nebo mu polámat žebra hezky jedno po druhém. Ale jeho autorita ji i přes tento zoufalý stav držela zpátky...
Stále ho potřebovala a on to věděl.
Pokud tu chce přežít, musí hrát podle jeho pravidel, ale to neznamenalo, že si ona neudělá vlastní.
************************************************************************************************************************
Ano Jafar si byl vědom své moci. Celé kouzlo byla jen fraška, ale přeci jen něco pravdy na tom bylo.
Prvně kdy se pokusil nabourat čas a prostor mohl zničit celý palác a místo Agrabah mohla být jedna velká černá díra a přesto byl ochoten s touto hrozbou vše uskutečnit. Hnala ho touha po kartách, po moci a Rose toho byla výsledkem.
Jeho sebevědomí a ego narostlo do obřích rozměrů, že se mu něco takového podařilo, ale sám nevěděl, zda se mu to podaří znovu.
Tři měsíce se na kouzlo připravoval a vzácné suroviny sháněl od obchodníků i z dalekého západu a východu. Tak složitá magie byla. Každý komponent, každá surovina byla propojena, poté připravována, louhována, krájena a samostatně podrobena menšímu kouzlu.
Byl to dlouhý proces a jeho největší úspěch. S přivoláním Rose ho přešla chuť jej opakovat.
Navíc se do jeho tajné kumpanie hodila, alespoň prozatím.
S jejím odchodem zatím nepočítal.
Chtěl se od ní dozvědět různé věci z její doby a k tomu ještě neměl příležitost. Ale bylo tu mnoho dalších důvodů. Především chtěl zjistit, proč mu kouzlo přivolalo právě ji, když u sebe kartu neměla, ale ten kdo kouzlo psal, vše udělal šalamounky, zaonačil a on si myslel, jak lehké to bude.
Ale Rose svou důležitost jako pomocnice prokázala, nade všechnu pochybnost.
Jafar nepochyboval, že se mu bude ještě hodit, ale musel si také dát pozor na její bystrost a ostrý jazyk, proto se otočil a pokynul k dřevěné stoličce na třech nožkách.
„Sedni si," poručil a Rose uposlechla. Co jiného jí zbývalo.
Či byla spíše tak rozmrzelá, že jí bylo jedno, co udělá.
Jafar poté vrátil hliněnou nádobku s víčkem na své místo a vzal jinou, vrátil se k dívce, odzátkoval a nabídl ji jí.
„Co je to?" polkla ty slané potůčky a zvedla k němu svou uslzenou tvář.
„Uvidíš, napij se. Neotráví tě to, neměj strach," ubezpečil ji chladně.
Rose přes rozmazaný pohled poslepu zvedla nádobu ke rtům a napila se.
Jafar ji celou dobu pozorně sledoval, dokud se nenapila a on se pro nádobku zpátky natáhl. Rose však uhnula, odmítla mu ji vrátit a napila se znovu.
„Arabské víno je silné, být tebou tak to nepřeháním," doporučil jí.
„Ale mě to uklidňuje, a vůbec když se opiju, nebudu zítra nic cítit," popotáhla.
Vezír ji chtěl jen uklidnit, ale nečekal, že mu vypije zásobu, co tu měl schovanou. Kořeněné víno mu totiž pomáhalo na bolesti hlavy jako lék lépe, něž nějaká všeléčivá bylina.
Rose držela hliněnou karafu za hrdlo jako opilec a povzdechla si, „já chci domů, mám tam rodinu, přátelé, práci a vůbec celý život, zkuste to ještě jednou, prosím, já tam musím...nechci být v téhle písčité díře plné škorpionů...“ dodala zoufale, ale už předem věděla, že by to bylo zbytečné.
„Ne, nebudu opakovat tak těžké kouzlo se stejným nulovým výsledkem, pokud se to nepovedlo napoprvé, tak se nepovede ani teď,“ utnul ten chlap její prosby energickým mávnutím ruky.
Plavovláska se cítila zničeně, potřebovala nějakou podporu, o někoho se opřít, kdo by ji utěšil. Cokoliv, ale v mysli se jí objevil obrázek dlouhého tenkého biče, který na jejích zádech udělá doživotně nevzhledné jizvy.
„Ale to mě zítra stráže zbičujou,“ znovu popotáhla a polkla. Víno ji uvolňovalo ale ne dostatečně.
„Dostaneš jen to, co si zasloužíš, alespoň si dáš příště pozor na pusu a svůj temperament,“ Jafar znovu potvrdil svoji temnou stránku, evidentně si to měla vylízat až do dna a on se na to bude v klidu dívat a jíst popkorn.
Rose proto rychle přemýšlela, jak z toho vyváznout.
„Není tu nějaký způsob, jak se tomu vyhnout?“ vyzvídala, mohla bych si oholit hlavu a převléknout se za kluka...
„Ne,“ zněla strohá odpověď.
Plavovláska se rozhlížela po té hrozné místnosti, dokud ji to netrefilo do nosu a nevzpomněla si na Yaga.
„Mám pro tebe obchod,“ vyhrkla náhle.
Jafar se na ni skepticky podíval jako na někoho, kdo ho chce podvést. Pořád ji nevěřil. Byla to žena a ty bývaly pěkně proradné.
„Jaký obchod? Nemáš s čím smlouvat, jedině že bys mi nabídla své tělo,“ měřil si ji jako dravec svou kořist, ale pravdou bylo, že ho to vážně zajímalo. Obchod měl v jeho životě čestné místo, a pokud jste byli dobrým mazaným obchodníkem jako on, mohli jste ze svého umu dobře těžit.
Rose se nenechala vyvést z míry, hnala ji zoufalost, „přinesu další kartu.“
V místnosti zapraskala louč, ale jinak by bylo slyšet spadnout i špendlík.
Náhle se však Jafar k jejímu překvapení zasmál, oběma bylo jasné, co to znamená. Nejenže to byl vskutku zoufalý pokus, ale oba dobře na vlastní kůži věděli, kde se takové cennosti nacházejí a že taková místa byla sakra nebezpečná dokonce i pro něho.
„Přinesu ti kartu, když mě zítra ušetříš bičování. Je mi jedno, jak to uděláš, za to ti opatřím to, co chceš.“
Rose posunula sázku o další level a vzhlížela k Jafarovi ze svého poníženého místa na stoličce.
„Kde bys ty věděla, kde ji hledat?“ nadzvedl čaroděj posměšně obočí, možná z ní v tomto rozpoložení chtěl nenápadně dostat to tajemství, ale Rose se nenechala zmást.
„Říkejte si tomu třeba šestý smysl, nebo mám moc, o které nevíte, kouzlo přeci přivolalo mě z nějakého důvodu,“ zmátla ho a teď si nebyl jistý, zda mluví pravdu nebo ne.
Žádné schopnosti u ní ale nepozoroval a magii také necítil, avšak vyloučit to nemohl.
Vezír si ji dlouho prohlížel, jako by se jí snažil vidět do hlavy, nakonec však přikývl.
„Dobrá, máš čas do zítřejšího západu slunce, pokud ji do té doby nedoneseš, bičování neujdeš. Ale spolu s kartou, pokud se ti tedy podaří ji přinést od tebe, budu
ještě něco chtít,“ vždy bylo dobré se ještě pojistit.
Rose přikývla a vstala. Musela se přitom přidržet jednou rukou stolu.
Při odchodu nastavil Jafar obrácenou dlaň vzhůru ale i teď mu Rose odmítla víno vydat, tentokrát se ale nevzdal.
„To by stačilo," přikročil k ní a vytrhl ji protáhlou nádobku z ruky.
Na to nebyla plavovláska připravená a v doprovodu s trhnutím jeho ruky neudržela rovnováhu a nechtěně se k němu přitiskla.
Byla u toho chlapa na chvíli tak blízko, že cítila dokonce i skořici z palačinek, které měl před chvílí.
Proč ji tedy sakra napadlo ho právě teď políbit? Jak by to asi chutnalo? Po skořici a vínu jako svařák? A proč jí to připomínalo vánoce? To jí všechny ty problémy dnes nestačily?
Ať ale byla ta zrádná myšlena sebesilnější, odolala.
Rose se začervenala, v čemž jí pomohl i alkohol kolující v jejím těle jako tekutý oheň. Kousla se do spodního rtu, jak se za sebe zastyděla.
Raději však mezi ně vložila své dlaně, které čaroději přitiskla na prsa a odtáhla se s významným, "nic od toho neočekávejte."
To byla její poslední slova před odchodem, než se vypotácela ze dveří a po schodech k tajnému průchodu, nechávaje Jafara v myšlenkách, zda je skutečně nějakou záhadnou vědmou.
Protože pokud existovala magie, mohl být i člověk s takovouto schopností, čímž by celá věc byla ještě zajímavější.
Opravdu ho ta tajemná holka s vlasy jako zlato nepřestávala překvapovat a sám byl zvědavý, co bude příště.
Stejně jako pro Rose se i pro něho dnešní večer stal velkou záhadou plnou zvratů. Teď byl zvědavý, zda kartu opravdu přinese nebo ne...
Pokud ne, dostane deset ran a pokud ano, stane se pro něho někým opravdu nenahraditelným...
************************************************************************************************************************
Už byl čas jít spát, tak Jafar zhasl svíčky a odebral se přímo do své ložnice. Celou noc ho pak trápila myšlenka, zda má Rose opravdu moc, o které dosud nevěděl, nebo si to jen tak dětinsky vymyslela, aby oddálila svůj trest. Když to řekla, působila na něj sebejistě, velice sebejistě, a ta sebejistota ho na ní přitahovala, snad dokonce víc než její tělo, které už měl příležitost poznat zblízka.
Teď toužil poznat i její duši...Nicméně, musel vymyslet nějaký způsob, jak oddálit její bičování, a dlouho ho nic nenapadlo.
Začalo se mu stýskat po Yagovi.
Dřív s ním trávil tolik času, a i když byl otravný, občas měl opravdu chytré nápady, a když si je Jafar přivlastnil, vypadal pak mnohem chytřejší a všechno mu šlo lépe. Čím dál víc mu bylo jasné, že Yaga opravdu potřebuje. Nakonec ho přece jen jistý plán napadl, tak konečně v poklidu usnul.
Hned ráno ještě před společnou snídaní však zamířil za princeznou Jasmínou.
Když ji vyrušil, přivítala ho nevraživým pohledem plným nedůvěry.
Vezír nasadil podbízivý úsměv hada a začal: „Princezno, váš otec mi sice naznačil, že si nepřeje, abych vám o tom říkal, ale věřím, že vy byste to chtěla vědět. Mám pro vás špatnou zprávu ohledně vašeho zlatovlasého hosta.“
„Snad ne Rose?“ lekla se Jasmína.
„Váš nápadník Ramses II. se cítí nedozírně uražen jejími slovy a přes veškeré moje přesvědčování a úsilí trvá na tom, abychom dnes tu dívku veřejně zbičovali před palácem,“ prozradil s předstíranou lítostí.
„To je strašné! A někoho takového si mám vzít za manžela?“ zděsila se princezna. „Musím hned mluvit s tatínkem,“ řekla a rozeběhla se ke dveřím.
Vezír ji však pohotově zastoupil cestu.
„To samozřejmě můžete, ale i sultán je nyní bezmocný. Mám však pro vás lepší radu.“
„Jakou?“ zeptala se podezíravě princezna.
„Co kdybyste se svým nápadníkem vlídně promluvila a na oko mu naznačila svoji náklonnost,“ navrhl vezír.
„Kdybyste se s ním sblížila, snad byste dokázala obměkčit jeho srdce.“
„Ale mně se protiví, nechci se s ním sbližovat,“ odsekla princezna rozhodně.
„V tom případě bude Rose už dnes v poledne ošklivě zbičována,“ řekl vezír a zdůraznil poslední slovo, „a můžete si domyslet, co k vám bude cítit, když se pak dozví, že jste pro ni mohla něco udělat, ale neudělala.“
Jasmínu najednou její rozhodnutí zamrzelo.
„Dobře. Pro Rose to udělám,“ souhlasila a přikývla.
Sotva Jasmína vezíra propustila, už tu byl její otrok a ohlásil, že Ramses II., princ egyptský, ji žádá po snídani o audienci.
Princezna se poté setkala se svým nápadníkem.
Po obvyklých formalitách dostala příležitost k důvěrnému rozhovoru mezi čtyřma očima. Snažila se ho přesvědčit, že Rose není zlá, jen trochu praštěná, ale praštěný jí teď připadal spíš on, protože to nechápal. Nejen, že neměl smysl pro humor, ale snad ani nevěděl, co to humor je. Vše bral smrtelně vážně a na bičování se vyloženě těšil, čímž princeznu značně štval. Zabralo teprve, když Jasmína prohlásila, že je dnes podivně unavená, smutná i osamělá a sledovat bičování v tomto stavu by jí bylo nepříjemné, a poprosila prince, zda by to nemohli nechat na zítřek, že zítra jí bude lépe a nebude to tak špatně snášet.
„Nechtěl bych, aby ses cítila špatně, jsi tak krásná jako lotosový květ,“ pěl Ramses II. ódy.
A kdybych byla ošklivá, nechal bys mě třeba utonout v slzách, ty jsi ale nápádník! Pomyslela si princezna.
„Ale co na to moji poddaní, kteří jsou tu se mnou? Byli toho svědky a mnozí z nich se jistě na naši spravedlivou odplatu těší,“ promítal princ svoje pocity do členů svého doprovodu.
„Ten čas dnes bych mohla věnovat jen tobě. Jsi pohledný a vznešený, jistě mi s tebou bude dobře. Ukaž svým poddaným, že jsi hoden stát se bohem, a rozhodni, jak je to správné,“ řekla princezna a doufala, že to ten primitiv pochopí správně.
Ramses II. to naštěstí pochopil, jak princezna chtěla.
Domluvil s vezírem, který zdánlivě úplnou náhodou, postával v menším sále, kde spolu hovořili, že bičování se odkládá na zítřek.
A Jafar měl radost, že opět dosáhl svého cíle.
************************************************************************************************************************
Sultán mezitím seděl v prázdném trůnním sále a trápil se. Otrok mu donesl látkový pytlík se zvláštními sušenkami ve tvaru květů, o které si ráno řekl. Sultán jednu z nich vytáhl.
„Vezme si Ramsese,“ řekl, ulomil ze sušenky první okvětní lístek a snědl ho.
„Nevezme si Ramsese,“ zamumlal a snědl druhý lístek.
„Vezme si Ramsese,“ řekl nadějně a snědl třetí lístek.
„Nevezme si Ramsese,“ zamumlal zklamaně a snědl čtvrtý lístek.
„Vezme si Ramese,“ řekl nadějně a snědl pátý lístek.
„Nevezme si Ramese,“ zamumlal a ulomil poslední lístek. „Ach jo!“
Zkusil další sušenku, ale bohužel to dopadlo úplně stejně.
Zrovna kolem letěl Yago a vypadal, že něco hledá. Když spatřil sultána, doletěl k němu a posadil se na jeden ze zlatých klů, které u trůnu sloužily jako opěrátka.
„Co vás trrrápíí, velectěný sultáne?“ zeptal se.
„Dnes musím nechat zbičovat tu mladou cizinku, jinak by proti nám povstal celý Egypt. A to řekla jen pár ostřejších slov. Ach, Yago, ani nevíš, jak mě bolí, když vidím ženu trpět. Jasmína to ještě neví. Bojím se, že až se to dozví, pukne jí srdce žalem.
Mé jediné dítě...A k tomu to vypadá, že se jí princ egyptský nelíbí. A takový by to byl výhodný sňatek! O egyptské dynastii se říká, že je nesmrtelná. Ach, Yago, dnes je mi tak smutno...“
Sultán podal Yagovi novou sušenku ze semišového pytlíčku. Ten si ji vzal do zobáku, a když se sultán nedíval, vyplivl ji za trůn.
„Ta je dobrrrá, můžu ještě? Nejlépe celý pytlík...“ prohlásil ara.
„Obávám se, že to byla poslední,“ řekl sultán Azzam a chystal se zavolat otroka, aby pytlík odnesl.
„Já to odnesu,“ prohlásil ara. Chytil pytlík do drápků a už s ním letěl pryč.
„Děkuji, Yago,“ pronesl za ním ještě sultán.
„Jafar by si z tebe měl vzít příklad.“
Poslední sultánova slova pohladila Yaga po jeho opeřené duši.
Červený ara si pytlík schoval do pelíšku s polštáři, který měl poblíž Jafarovy ložnice. Rozvalil se na ně, užíval si pohodlí a čekal na Jafara, aby mu mohl dokázat, jak moc je pro něho důležitý a nepostradatelný...
Jafar má plán, fiktivní plán, nabízí Rose možnost cesty domů, i když o tom pochybuje, ale strategicky, proč nenabídnout zoufalému člověku v nelehké situaci tuto možnost, aby ukázal, že se opravdu snaží. Výhledově by to mohl uhrát tak, že mu Rose bude více důvěřovat, přeci jen, Rose nezná jiného kouzelníka nebo praktikanta magie v okolí. To on je její jediná možnost. Chce také Rose podpořit prohlášením, že pokud bude mít více karet, bude mocnější a kouzlo se nakonec povede, to by ji mělo motivovat mu pomoci, místo toho Rose řekne, že aby ji ochránil před trestem bičování, přinese mu další kartu, což naopak v Jafarovi navodí pocit nedůvěry. Měl by si asi na svého malého poskoka dát pozor, asi ví víc, než mu celou dobu říká.
Kapitola 19.
Hlídací pes
19.
„Vezíre, můžete na okamžik?“ oslovil Jafara na chodbě kapitán stráží.
„Ano. Co potřebujete?“ řekl vezír.
„Včera jste neměl čas na mučení Aladdina. Nemohli bychom to spojit s tím dnešním bičováním?“ zeptal se kapitán natěšeně.
„Bičování je odloženo na zítřek, právě jsem mluvil s princem Ramsesem. Vyřiď to ostatním a zastav přípravy, ať se o tom nedozví víc lidí, než je nezbytně nutné,“ nařídil vezír.
„Rozkaz,“ řekl kapitán. „A co bude s tím Aladdinem?“
„Dnes na něj nějak nemám náladu,“ mávl rukou Jafar. „Mám moc důležité práce a nechce se mi poslouchat ty jeho pomatené výlevy. Vezmi si to na starost a zorganizuj mučení beze mě. Snaž se, ať to přežije ve zdraví, ale jinak si s ním dělej, co tě bude bavit.“
„Děkuji, vezíre, a ještě jedna věc: budeme potřebovat další dávku toho lektvaru proti blechám. Už nám začíná docházet,“ řekl kapitán.
„Večer vám donesu další dávku,“ slíbil vezír.
„Děkuji. To je vše,“ rozloučil se kapitán s úklonou a šel vyřídit ostatním strážím, že bičování se odkládá a místo toho budou mít příležitost pomučit Aladdina.
Jafar vzal v pracovně několik ingrediencí a zamířil do své tajné podzemní komnaty. Cestou se k němu připojil Yago a v pařátech si nesl pytlík. Jafar musel myslet na příliš mnoho věcí, takže se na nic nevyptával.
Chystal se umíchat barvu, kterou by mohl nabarvit odříznuté prameny koňské hřívy, aby vypadaly jako Rosiny vlasy. Kromě toho na kouzlo, které mělo tu holku přenést pryč, spotřeboval značnou část svých alchymistických zásob a bylo potřeba je začít pomalu obnovovat a hromadit složitější látky ze základních surovin. A nesměl zapomenout na lektvar proti blechám pro stráže.
Byla to spousta nutné práce, nezajímavé, ale nutné práce, takže neměl náladu na klábosení a byl docela rád, že Yago je překvapivě zamlklý.
Zatímco se Jafar soustředil na svou práci a snažil se v tom mdlém světle svic namíchat správný odstín zlatavého laku, Yago se různě pohyboval po sklepní místnosti, aby si ověřil, že se po něm Jafar nedívá. V jednom okamžiku pak navštívil své skryté hnízdo u stropu a vložil si schovanou kartu do pytlíku. Ještě několikrát obkroužil místnost a pak si sedl na své ctěné bidýlko. Teprve když se uklidnil, si uvědomil, že mu docela vyhládlo.
Když Jafar namíchal vše, co potřeboval, pečlivě po sobě uklidil a vydal se k východu.
„Jafarrre!“ vyrušil ho známý hlas.
Vezír se otočil.
„Co je, Yago?“ zeptal se docela přátelským hlubokým tónem. „Dnes jsi byl nějaký tichý, to se ti moc nepodobá. Přemýšlel jsi snad, jak mi dokážeš svoji věrnost?“
„Ten důkaz už mám, jen jsem čekal na vhodnou příííležitost, prrrotože jsem tě nechtěl rrrušit od prrráce,“ prohlásil hrdě ara.
Jafarovi to však znělo spíš jako výmluva, než jako důkaz oddanosti.
„Tak předveď,“ pokynul.
„V tomhle pytlíku mám prrro tebe kouzelnou karrrtu, kterrrou bys beze mě nikdy nezííískal!“ zadeklamoval ara a dal pytlík Jafarovi. Ten z něj vytáhl velikou kartu, důkladně si ji prohlédl a ke svému úžasu konstatoval, že je pravá. Mezi sezamovými stonky se skvěl nápis: MRÁZ.
„Opravdu! Jak jsi ji získal?“ zeptal se Jafar nevěřícně.
„Včerrra večerrr jsem přistihl zrrrádnou strrraku, jak krrrade v kuchyni oříííšky,“ začal vyprávět Yago. „Prrronásledoval jsem ji, abych ji naučil, že brrrát cizí věci se nemá, a dostal jsem se až do jejího hnííízda, kde měla plno rrrůzných věcííí, lžičky, rrrozbité zrrrcadlo, skleničky a tak. A mezi tím všííím měla tuhle karrrtu, kterrrou urrrčitě někomu ukrrradla. Nechtěla mi ji dát, ale hrrrdě jsem prrrohlásil, že ji získám prrro svého pána Jafarrra, a statečně jsem ji prrro tebe vybojoval!“ Samou hrdostí se nafukoval, až mu peří odstávalo a bylo mu vidět na krk. „Tak jsem dokázal, že jsem věrrrný a nenahrrraditelný. Že je to tak?“
Jafarovi ten příběh nezněl příliš věrohodně.
Karty bývaly na dobře zabezpečených místech a bylo by tuze nepravděpodobné, že by si je nějaká straka mohla jen tak odnést do hnízda. Nenapadalo ho ale jiné vysvětlení a z další karty měl velikou radost. Opět byl o další krok blíž k Rubínové lampě a absolutní moci.
„Pomohl jsi mi. Opravdu jsi mi pomohl a za to si zasloužíš svobodu,“ řekl Jafar a šel uložit nově získanou kartu na bezpečné místo.
„A co něco k snědku? Nezasloužil bych si ještě nějaké oříííšky? Úplně mi krrručí v břiše,“ připomněl se papoušek a Jafarovi bylo jasné, že mezi ním a Yagem je opět vše při starém.
**************************************************************************************************************************
Rose toho dne vstala téměř v poledne, lehce dezorientovaná a v mrzuté náladě, že by teď opravdu na Ramsese nejraději shodila celý palác.
Ale teď jí připadalo, jako by on spadl na ni, než na toho snobského budoucího patriarchu.
Jakmile vylezla z postele, lehce se jí točila hlava. Toho vína neměla vypít tolik. Bohužel, žal nad návratem domů byl těžký.
A navíc toho vína vlastně tolik ani nebylo, jen ho pila dost rychle, než jí ho Jafar stačil vytrhnout z ruky, a dobře udělal. Jak by vypadala, kdyby mu vypila celou hliněnou karafu?
Znovu si kecla na postel a lehla si tak, že jí nohy visely dolů přes pelest.
Rose zavřela oči a přemýšlela, jakou dohodu to ze zoufalství udělala.
Vlastně Jafarovi slíbila svou jedinou schovanou kartu, její jediný trumf, pikové eso, to jediné, čím ho mohla držet v šachu.
Pokud mu ji dá, nebude mít žádnou jinou výhodu, a ona mu ji dát musí, jinak ji utýrají. Jak velké a bolestivé asi mohly být rány bičem? Vždy to viděla jen v televizi v nějakém historickém filmu naposledy, když koukala na seriál Cizinka, a tam Jimmyho Frasera bičovali, a vypadalo to, že i jako muž to sotva přežije.
Co teprve její slabé ženské tělo?
Nová bodavá bolest do hlavy jí způsobila kolotoč.
To prokleté arabské víno bylo silné, sama se divila, jak se vůbec doplazila do svého pokoje a... kdo ji, sakra, převlékl?
Musel to být Bark, její věrný sluha, až ho uvidí, musí mu poděkovat, že se o ni postaral.
Nyní ale se snažila vymyslet rafinovaný plán, jak nepřijít o kartu.
Mohla by Jafarovi dát padělek, ale to by jistě hned poznal, navíc nevěděla, kde ho vzít. Jafar nebyl hloupý, jistě si ji hned vyzkouší, i když v případě poháru smrti se jednalo o velice riskantní čin.
„Hmm..." zamručela plavovláska.
Naštěstí měla ještě několik hodin na to něco kloudného vymyslet...
**************************************************************************************************************************
O pět hodin později Rose stále nevěděla nic.
Několikrát se pokusila odejít ze svého pokoje, ale zjistila, že je až podezřele sledována jedním vojákem. Jak by také ne, měřil o dvě hlavy víc než ona a šel tam, kam ona, jako stopovací pes.
Rose nemohla pochopit, proč to dělal? Neměla volnost svobody nebo se chtěli ujistit, že neopustí palác, dokud nebude po jejím trestu?
Dívka zašla za zlatem zdobený roh a počkala si na toho mladého muže.
Jakmile, musela dodat velice nenápadně, šel za ní a zabočil, čekala přímo proti němu s rukama v bok.
„Proč mě sledujete?" vyjela na něho zostra jako harpie, ale on se nezalekl. Měl stejnokroj jako ostatní, černou vestu, turban ve stejné barvě a béžové kalhoty tvořící písmeno A.
Byl poměrně mladý, možná kolem třiceti, svalnaté ruce a široký hrudník z něho dělaly dobrého adepta na vyhazovače u diskotéky.
„Hlídám tě, je to Jafarův rozkaz. Můžeš opustit palác a pohybovat se po něm jen v mém doprovodu," sdělil jí důležitě a jeho bystré oči se leskly jako vojákovi, který cítí problémy, ale nehodlá ustoupit a porušit rozkaz.
„Tvoje jméno?" zeptala se Rose a prohlédla si ho od hlavy k patě, nakonec sjela na meč podobný baculaté obří mačetě.
„Bahadur, paní," odvětil uctivě, a to dívku překvapilo, když si k ní i kapitán dovolil být tak drzý, proč on se choval jinak?
„Dobře, Bahadure, mám žízeň, přines mi vodu," poručila mu sebejistě.
Strážný však rozhodně zakroutil hlavou. „Tohle na mě nezkoušej, nejsem otrok ani sluha. Nebudu ti nosit žádnou vodu ani jídlo. Jsem tvoje stráž," spustil Bahadur a hleděl na ni z výšky jako vědec na hezkého motýla.
Evidentně s ním nepohne, má svou hlavu, připustila si.
„Dobře, tak si mě klidně sledujte, nehodlám ale utéct. Takže se mnou ztrácíte čas."
Ale to, jak jí byl ten chlap pořád za zadkem, bylo vážně nepříjemné a otravné. Tak jen prošla několik chodeb a obloukem se vrátila do svého pokoje.
Vážně ji to rozčilovalo, že jí Jafar nevěří.
„Ten had!" reptala Rose a pozorovala, jak se slunce lehce kloní dolů, a byla z toho hodně nervózní. Pokud nechce, aby z ní byl jen krvavý flek a kus masa na špejli, musí za Jafarem a předat mu kartu, tak zněla dohoda.
Opatrně tedy vyndala svůj jediný poklad ze zásuvky u postele a šla ke dveřím.
Za nimi stál opřený o protější zeď Bahadur a hypnotizoval ji.
„Pohov, vojáku, jdu za vezírem," zahlásila a hlas se jí lehce chvěl, jako by se blížila na popraviště.
Muž přikývl a nechal ji projít, přitom se zařadil za její záda.
Bylo to neskutečně ponižující, ale nesla se jako labuť.
O několik průchodů dál potkali nečekanou dvojici.
Tedy hlavní dvojici a pět sluhů, kteří prince a princeznu ovívali vějíři ze pštrosích per.
Když je míjeli, Rose zabodla do Ramsese nenávistný pohled, a i když na jeho tváři byl vítězoslavný úsměv nad tím, jaký osud jí přichystal, lehce se před ní shrbil, jako by ho právě plácla po tváři.
Stačilo ještě dupnout a jistě by utekl jako vyplašená myš.
Rose si pohoršeně odfrkla a nezbývalo jí nic jiného, než pokračovat v cestě k Jafarově pracovně.
Oba prošli dovnitř a Baharud jí dokonce galantně odkryl i korálkový závěs.
Vezír právě cosi sepisoval, než zvedl svůj pohled k příchozím.
„Ano?"
„Jsem tu, jak jsme se dohodli," připomněla mu Rose, jako by snad na něco takového mohl zapomenout! Určitě ji jen napínal, nečekal, že kartu má.
Vezír proto nejprve odložil pero a pak se zadíval dívce do tváře v očekávání, ale než stačila něco říci, uhýbala pohledem ke strážnému vedle sebe, jako by se snažila naznačit, že je tu někdo navíc.
Vezír se napřímil do celé své důležité výšky a svým turbanem dokonce převýšil i Bahadurův. Poté se k ní rozešel a k Rosinu překvapení ji klidně minul.
„Omluv mě na chvíli," odvětil nekompromisně, „potřebuji si se strážným promluvit o samotě."
Eh?
Kolem postávající blondýnky se mihnul jeho tmavý plášť a zametl jí boty. Čaroděj odešel v závěsu se svým mužem na chodbu.
Jafar pečlivě zavřel dveře své pracovny a obrátil se k Bahadurovi s vážnou tváří, která děsila tolik lidí.
„Splnil jsi svůj úkol?" optal se.
„Ano, vezíre, celý den jsem ji sledoval, nehnul se od ní na krok."
„A co jsi viděl?" chtěl vědět Jafar a jeho zvědavost rostla každou vteřinou.
„Nic," pokrčil rameny hromotluk.
„Cože? Nic? Nevyšla z pokoje? S nikým se nesetkala, nepokusila se utéct?" vyzvídal čaroděj netrpělivě a zúžil hadí oči. To nedávalo smysl.
Jak tedy mohla kartu získat?
„Je mi líto, pokud tedy ta ženská neumí létat. Nikam se beze mě nnuehla a s nikým nemluvila, pane."
Jafar si pohladil v zamyšlení svou upravenou bradku. Kartu létání měl u sebe, takže nic takového nepřicházelo v úvahu, jedině že kartu opravdu nemá a přišla mu ohlásit svou kapitulaci, což by ho zklamalo. A on nesnášel zklamání.
Včera ho vidinou karty navnadila a on se celé dopoledne připravoval s příčeskem, a pomyšlení, že to dělal zbytečně a ztrácel s tím čas, zatímco mohl vytvořit nějaké elixíry, které stály na jeho dlouhém seznamu, ho dráždila a dopalovala.
Ale jiné vysvětlení, jak ji mohla získat a přitom zůstat v pokoji, se nenabízela. Jedině...
To ji tedy přijde draho, nebude ho tahat za nos.
„Dobrá, tady je, co jsem slíbil," předal svému muži malou odměnu v koženém měšci. „Ještě tu počkej, doprovodíš ji zpátky do pokoje a budeš ji hlídat do doby, než bude bičována," přikázal mu a sám se vrátil zpátky do pracovny.
**************************************************************************************************************************
„Rooose, je dost že ses ukázala, už to tu začínala být nuda," zavolala na ni ta opeřená koule na bidélku, která, pokud se jí to nezdálo, se dmula a to, jak zvedala nahoru zobák, znamenalo, že je na něco hrdá.
Podezřele hrdá.
Rose se otočila a zkontrolovala závěs a dveře. Nikde nikdo, a tak přistoupila k Yagovi.
„Vidím, že už se cítíš dobře, dal jsi mu svou kartu, ty jeden malý vyděrači?" zeptala se.
„Co jinýho jsem měl dělat? S ničím méně by se Jafffar nespokojil."
„Ten má asi vysoké nároky..." utrousila na půl úst, ale papoušek to slyšel a zakoulel očima.
„Vyšší, než si dokážeš představit. Kdo asi myslíš, že tu bude příštím sultánem?" zakrákal Yago a pustil si zobák na špacír.
To Rose zaujalo.
„Jak to myslíš, sultánem, je to jen vezír, i když je to dobrý flek, a pochybuju, že si ho Jasmína vezme..." zasmála se neradostně a kdoví proč jí obrázek těch dvou spolu nějak nešel k sobě, a při tom pomyšlení se cítila otráveně.
„Ji? Neee. Najde jiný způsob. Proč si jinak myslíš, že tohle celé dělá?" zamával křídly ara, jako by to bylo všechno jasné.
„Dělá co?" stále nechápala, kam tím míří.
„Jafar ušel dlouhou cestu, než se dostal na tohle místo, a nikdy to pro nás nebylo růžové. Vždy měl rááád moc nad ostatními a jeho Agrabah potřebuje. Nastolil tu pořááádek, rozšířil zahraniční obchod a naplnil královskou pokladnu o další hory zlaťáků. Vždycky měl přehled a jednou..."
Rose se znovu zasmála. „Takže tím chceš říct jinými slovy, že otroky sdírá z kůže, vojáky honí po nádvoří, protože mu jsou věrní a on se stará o jejich disciplínu, a z žebráků dře daně? To je vážně pořádek," přerušila ho ironicky.
Vážně vidět Jafara jako superhrdinu bylo něco, co ji bude strašit ve snech.
„Ženská tohle nepochopííí. Neviděla jsi, jak to tu bylo dřííív. Město napadali Turci a sultán by jim pomalu odevzdal i celé království. Azzam je moc měkkej, tlustej a neumí se rozhodovat," drmolil Yago v zápalu.
Rose ho poslouchala se zaujetím i velkou rezervou, byla tu teprve krátce, než aby mohla něco posuzovat. Přesto měl asi v něčem pravdu a v něčem přeháněl.
Co měl ale Jafar opravdu v plánu?
Chtěl se dostat na sultánovo místo? A jak by toho chtěl asi dosáhnout?
Než na to stačila přijít, Yago zvedl hlavu a setkal se pohledem s někým za jejími zády.
Rose polekaně uskočila a Jafar prošel těsně kolem ní a stoupl si před svůj úřad.
Strážný nejspíše odešel. Oddechla si, když ho nikde neviděla.
„Nuže, poslouchám, co máš na srdci," přikývl vezír zdánlivě uctivě, ale zdál se jí napjatý, jak se mu napínala kůže kolem koutků rtů.
„Dobře víte, proč jsem tu, to bičování..." zachvěla se odporem.
„Vidím, že máš prázdné ruce, pokud si ale myslíš, že ti to jen tak odpustím, tak s tím nepočítej. Nejsem někdo, s kým se dá smlouvat jako na trhu," odvětil rázně a poněkud zklamaně, jelikož ať se díval, jak se díval, nikde žádnou kartu neviděl.
„Nemám v úmyslu s vámi o ničem smlouvat," vyhrkla Rose zamračeně a prsty sklouzla po svém boku lehce pod lem rudé sukně.
Yago si raději zakryl oči křídlem, kdyby se náhodou rozhodla svlékat a přesvědčovat jeho pána jiným ženským způsobem.
Rose ale zajela dvěma prsty pod látku a vytáhla tenoučký předmět.
Jafar náhle zamrkal a ožil.
Byla to pro něho velká radost, než mu došlo, že na tom celém něco nesedí.
Blondýnka mu kartu podala a on ji zkontroloval. Otáčel ji na jednu i druhou stranu, zkusil ji lehce ohnout a dokonce přešel k oknu, aby na ni dopadly paprsky slunce.
Byla pravá.
Lístky sezamu po stranách se zlatě leskly a mezi nimi byl vykreslen velký pohár z jedné poloviny bílý a z druhé černý. Pod ním bylo napsáno: Pohár smrti.
Rose napjatě čekala, co řekne, ale chtěla slyšet jediné, a to, že trestu unikla.
Jafar k ní stál zády a díval se na to, co měl v ruce, lehce nedůvěřivě, skepticky a pohledem někoho, kdo by velice rád znal pravdu, ale ví, že ji jen tak nezíská, pokud nepoužije nějakou lest nebo násilí.
Když použije lest, ta holka byla dost chytrá, aby jeho úmysly poznala, a násilí? Ne že by se něčeho štítil, ale mučit ženu, a navíc takovou, která by mu mohla být velice prospěšná, se mu příčilo.
Proto se k ní otočil s neutrálním výrazem a pravil: „Je pravá, splnila jsi svou část dohody, Rose. To ti nemohu upřít, a abych i já splnil tu svou, zítra dopoledne, až vyjde slunce, nebudeš podrobena trestu," chodil kolem horké kaše a ona v tom viděla nějaké podezřelé ALE. Jafar se při tom díval přímo do jejích jasných očí barvy oblohy, která se pomalu měnila do tmavě modré jako hlubiny oceánu. „Zajímala by mě ale jedna věc," prohodil tak mimochodem a dával si na tom záležet, „jak jsi ji získala? Strážný mi řekl, že jsi dnes neopustila svůj pokoj."
Otázka byla položena a Rose zachovala chladnou hlavu, i když ji přemírou víny bolela, jako by jí tam kutali trpaslíci.
Jafar se díval na její rty, co odpoví.
Ona ty své pootevřela, lehce se usmála a odvětila: „To je tajemství a tebe to nemusí zajímat. Máš kartu? Máš. Víc vědět nepotřebuješ," zaonačila to po svém.
„Má praaavdu, Jafarééé, máme kartu. Zkus ji, zkus ji!" skandoval Yago a Rose polkla.
Jediný způsob, jak vyzkoušet pohár smrti, byl ten, že někdo umře.
Ara sice odvedl vezírovy myšlenky stranou, ale určitě ne k lepšímu.
„Dobrá," pokývl čaroděj zúčastněně, věnoval poslední zvídavý pohled Rose, přešel ke své polici s ingrediencemi a vzal odtamtud zlatý pohár s rubíny.
Postavil ho na stůl.
„Karto sezamu, zde je pohár, dej mi svou jedinečnou moc," pronesl se vší důležitostí a karta se v jeho ruce proměnila v písek. V pracovně se vzduchem mihla silueta malého tlustého mužíka a písek se spojil s pohárem.
„To je všechno?" podivil se Yago a slétl na Jafarovo rameno.
„Téměř, ještě víno. Podle knihy právě rudé víno, které je podobné lidské krvi, pohár promění ve smrtící nástroj, naopak čistá voda v protijed. Každá karta má své jedinečné schopnosti. Tato dokáže zabít i vrátit život.“
Rose si proto oddechla, že se dá celý proces ještě zvrátit.
„Na kom to ale vyzkoušíme?" připomněl se ara.
Všichni tři stáli nad pohárem a ani jeden se k tomu neměl. Proč taky vědomě zkoušet metodu pokus omyl.
„Hmm... už to mám, chce to někoho nezasvěceného a přitom věrného..."
„Koho?" zeptala se Rose a úlevně vydechla, že do této kategorie ona sama nezapadá.
„Stráž!" zavolal Jafar a do místnosti vešel Bahadur.
„Volal jste mě, pane?" uctivě pokývl hlavou v náznaku úklony.
„Zde, napij se," poručil mu vezír a podal svému muži pohár.
Rose šokovalo, že to ten tupec vypil, aniž by se ptal na důvod. No co, smrt si dozajisté za ten celý den, kdy jí stál za zadkem, zasloužil.
Jafar, Yago i Rose si vyměňovali nenápadně pohledy a čekali, co se bude dít.
Náhle se hromotluk chytil za břicho a skácel se k zemi jako podťatá jabloň, pohár mu vypadl z ruky a odkutálel se k dívčiným nohám. Ta ho sebrala a držela ho v ruce jako žezlo.
Dál skupina badatelů zkoumavě hleděla na vojáka jako hlouček doktorů, nechápajíc, kde nastala chyba.
„Bude dobré, když vyzkoušíme i druhou polovinu, navíc, opravdu věrní muži se těžko shánějí," debatoval Jafar, jako by se nechumelilo.
Rose mu podala pohár a on došel k Yagově bidélku.
„Hej, to je moje voda!" protestoval, ale Jafar už ze zlaté misky nalil do poháru arovu vodu, poklekl na jedno koleno a vlil obsah muži do úst.
Bahadur se chvíli nehýbal, jako by z něho skutečně vyprchal život.
„Je po něm, jako leklá ryba, bylo to moc pozdě," přisadila si Rose a lehce do jeho ruky dloubla špičkou své zakroucené boty jako do mršiny.
„Kdyby byl mrtvý, nedýchal by, je jen omámený, to se po použití silného jedu stává," poučil ji vezír.
Skvěle, teď se zase cítila hloupě.
„O tom asi víte svoje, že?" rýpla si blondýnka a schytala od Jafara nepříjemný pohled.
„Hele, už se probouzííí. Je dobře, že nemusíííme odklízet mrtvolu jako minulý týden," zajásal Yago, a skutečně. Bahadur otevřel oči a vypadal dezorientovaně.
Po chvíli si klekl a vstal.
Rose se sehnula pro jeho turban a připlácla mu ho šikmo na hlavu.
„Máš hodinu na vzpamatování, běž do zbrojnice za kapitánem, zeptej se, jak jde výslech, a přijď mi říci, jaký je pokrok, a pak se vrátíš k princeznině hostu," rozkázal vezír přímočaře.
Bahadur doklopýtal těžkým krokem ze dveří a mohl děkovat bohu, že unikl smrti, a to doslova. Zato Rose se rozčílila.
„Cože? To mi pořád nevěříte? Kam bych asi podle vás tak utekla? Schovala se v poušti? Hadím hnízdě, nebo košíku na prádlo? Nepotřebuji nikoho na hlídání, nejsem dítě! A vadí mi, že mě tak vidíte." Jafar ji však překvapil, postavil pohár na stůl a tentokrát do něho nalil čaj ze stříbrné orientální konvice, jež měl permanentně na stole. „Co to děláte? Posloucháte mě vůbec?"
„Uděláme novou dohodu, Rose," poslední slovo zvláště tiše zasyčel a jí z toho přeběhl mráz po páteři.
„Jakou dohodu zase?"
„Nic složitého. Nepostavím stráž ke tvým dveřím, když tohle vypiješ a řekneš, že tuto kartu, co je v poháru, jsi od samého začátku neměla u sebe, tak poznám, že mi nelžeš a nebudu tě považovat za lháře. Mám totiž jisté podezření..." odvětil zdánlivě sladce a nenuceně...
A bylo to tady...
SAKRA!
Yago se pořád snaží splnit nelehký úkol a to, jak dokázat Jafarvi svou věrnost. Yago ví co by jeho pánovi udělalo radost, ale také nechce přijít o jeden svůj trumf, co kdyby kartu později potřeboval? Nemá ale jinou možnost, co jiného dát někomu jako vezír? Oh, to je stejná otázka jako co dát rodičům každý rok k Vánocům. Také to pořád řešíte?
Takže to vypadá, že Jafar má už tři karty, LÉTÁNÍ , MRÁZ a nově i POHÁR SMRTI. Je to trochu zmatené, jak všichni s kartami manipulují nebo si je vyměňují, někdy se v tom také ztrácím a musím si dělat poznámky.
Rose dále čeká na záchranu a je hlídána Bahadurem a Rose se má podrobit kruté zkoušce.
Agrabah
Kapitola 20.
Pravda nebo lež
20.
Teď šlo vážně do tuhého.
Dívka se podívala na pohár ve vezírově ruce a Yago ani nedutal.
Rose s odporem natáhla ruku a chytila ten nástroj smrti za hrdlo. Přitáhla si ho a nedůvěřivě pohlédla na zlatou tekutinu uvnitř, kde se na nerovné hladině zrcadlila její dokonalá bledá tvář.
„A tomu mám jako věřit? Co když mě otrávíte jako toho chudáka? Ať to ochutná nejdříve on." Střelila pohledem na Yaga.
„Ani náááhodou, do toho zobák nesmočííím," urazil se v domnění, že by po něm chtěl Jafar to samé – dozvědět se, kde kartu vzal.
„Jak jsem řekl, pohár má své magické vlastnosti a jednou z nich je ta, že pokud se do něho nalije čaj a vypije se, dotyčný bude mluvit pravdu. Kolik doušků spolkneš, tolik otázek bude pravdivých."
Rose byla přesto skeptická, ale buď mu na jednu hloupou otázku odpoví, nebo bude mít toho svalnatého idiota za dveřmi. Než se vezír nadál, vypila dívka obsah až do dna na jedno polknutí, aby nemusela odpovídat na víc otázek, než je nutné.
Evidentně mu věřila, a to se Jafarovi zamlouvalo, nechtěl ale dělat ukvapené závěry...
„Řekni mi tedy, měla jsi kartu poháru u sebe už od té doby, kdy tě sem kouzlo přivolalo?" položil jí otázku.
Kdyby Jafar svou otázku položil trochu jinak, bylo by všechno ztraceno a ona by musela kápnout božskou, naštěstí takto s klidem odpověděla: „Ne."
To Jafara zmátlo. Byl si svým podezřením tak jistý...
Najednou mu to zase přestalo dávat smysl a Rose pro něj byla obestřena dráždivým hávem tajemství. Musel jí však věřit, kouzlo pravdomluvnosti selhat nemohlo.
Podle Rose jí ten chlap věřil. A možná, že jí spolknul i ten výmysl s vědmou.
„Dobře,“ řekl Jafar, „takže zítra... Vymyslel jsem to tak, že kolem poledne tě zatknou stráže a dobu bičování strávíš v bezpečí ukrytá v mé koupelně. Tam si nakreslíš na tělo pár falešných šrámů speciální barvou.“
„Vážně musím?“ zeptala se Rose. Představa zohyzdit si své krásné tělo se jí příčila, ale na druhou stranu musela uznat, že kdyby po paláci dál chodila nezraněná, musela by o svých nadpřirozených schopnostech přesvědčit mnohem víc lidí než jen Jafara.
„Kdybys dál chodila takhle, nikdo by nevěřil, že jsi byla zbičována,“ shrnul to Jafar prostě.
Rose se zamračila, nelíbil se jí tón, jakým řekl „takhle“, znělo to, jako by snad pohrdal jejím tělem.
„Až bičování skončí, pustím tě a budeš se tvářit, jako by k trestu došlo,“ řekl přísně.
„A co Ramses?“ zeptala se Rose.
„O toho se postarám. Uvidí, co vidět chtěl,“ řekl Jafar a Rose byla v zásadě ráda, že ji neotravuje technickými podrobnostmi, kterých měl jistě plnou hlavu.
„Ale jestli to má projít všechno tak hladce, jak potřebuji, budu po tobě chtít ještě jednu maličkost,“ dodal záhadně Jafar.
„Ty ještě nemáš dost?“ zvolala Rose narážející na jeho nenasytnost klást si pořád nějaké podmínky.
„Jafarrr nikdyyy,“ připojil se k rozhovoru ara.
„Že to říkáš zrovna ty, ty nenažraný zobáku!“ oplatil mu to Jafar kousavě, než se zase uklidnil.
Rose čekala, že se Yago urazí, ale ten jen lhostejně oponoval: „Já mám jen rrrád oříííšky. To je všechno.“
Jafar se poté otočil zpět k Rose čelem. Ta se chystala mu odpovědět, ale ucítila protivné kousnutí na vnitřní straně stehna. Stiskla pevně rty, což si Jafar mylně vyložil jako gesto ústupu.
„No? Splníš mi tu maličkost?“ naléhal s pozdviženým obočím, které měla chuť mu strhnout.
„Dobrá, ale já pak budu také chtít jednu maličkost,“ prohlásila rozhodně dívka.
Jafar se zatvářil udiveně, takové odhodlání neočekával. „Jakou?“
„Vy první,“ řekla Rose.
Jafarovi došlo, že si svoji podmínku vymyslí až podle toho, jak bude spokojená s tou jeho. Musel uznat, že je vážně chytřejší, než očekával, a to neznal žádné vtipy o blondýnách.
„Dobře. Pomůžeš mi získat další kartu. Bude to menší dobrodružství, trochu jako s tou jeskyní, ale ne tak nebezpečné. Bude tam spousta pokladů, které si budeme moci odnést. Když uspějeme, dostaneš svůj podíl a získáš tak krásné věci, o jakých se ti ani nesnilo, šperky, jaké nemá ani princezna,“ popisoval barvitě Jafar. „To je moje podmínka.“
Ačkoliv se Rose navenek tvářila vylekaně, hluboko ve svém srdci po takovém dobrodružství vskutku toužila. Tušila, že jí ten chlap neříká celou pravdu, ale to jí teď nevadilo. Pomalu se odhodlávala, že z něho později vytáhne víc, ale teď jí nic neřekne. Bude na tom muset trochu zapracovat.
„Tvoje zvláštní schopnosti by na té cestě mohly být neocenitelné. Potřebuji tě tam,“ řekl vezír vyzývavě, aby ji nalákal.
Jo, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, pomyslela si blondýnka nedůvěřivě.
Ale vidina něčeho ojedinělého rozhodla. Už se ani nezamyslela, zda to myslel upřímně, nebo to řekl záměrně.
„Souhlasím. A teď moje podmínka...“ řekla Rose.
Jafar nastražil uši v očekávání, co strašlivě nesplnitelného by mohla vypustit z úst.
„Nemáte něco proti blechám?“ zeptala se tiše a trochu stydlivě. „Od toho návratu z jeskyně mě pořád někde něco kouše.“
„Za to můůůže ten zablešený lapka a jeho opice,“ vložil se do rozhovoru Yago. „Měla ses od něho drrržet dál!“
Rose po něm hodila naštvaný pohled. Jako by se o to nesnažila...
Jafar se usmál. Vstal, vzal v polici malou lahvičku a z velké láhve do ní přelil trochu jakéhosi roztoku. Pak lahvičku podal Rose.
„Tu máš. Natři si tím před spaním celé tělo, postel a nezapomeň tím potřísnit i všechny šaty, které jsi od té doby nosila.“
Rose odšpuntovala lahvičku a čichla si. „Fuj, to je hnus!“
„To je,“ souhlasil Jafar a pokývl uznale hlavou. „Ale neboj se, do rána to vyčichne a bude po blechách,“ pokusil se ji uklidnit.
„Co ještě budu muset snést?“ zalamentovala Rose a vydala se k závěsu. Než však odešla, otočila se a řekla Jafarovi upřímné: „Děkuji.“
Když ten den usínala, myslela na to, jak se vyhnula bičování, zbavila se blech a čeká ji zajímavé dobrodružství s velkolepou odměnou. Jako žena měla ráda lesklé drahé věci a najít nějaký poklad? To bylo naprosto neodolatelné. Říkala si, že to nemohlo dopadnout lépe. Tedy alespoň po tom, co přestala cítit ten zoufale páchnoucí přípravek.
**************************************************************************************************************************
Ráno Rose raději ani nevylezla z postele.
Byl to pro ni jeden z těch dnů, u nichž by byl člověk raději, kdyby je za něj prožil někdo jiný. Nemusela však do zaměstnání a otrok jí nosil jídlo a pití, kdykoliv si řekla, takže se vlastně neměla až tak špatně.
Hlavně, že už ji nic nekousalo. Chvílemi se nudila, tak přemýšlela: Jak se asi daří princezně? Musí trávit všechen čas s tím polonahým tupcem? Snad má ten primitiv alespoň penis na správném místě... Ale k čemu mu to je, když mu chybí jiné lidské kvality? Prostě měl jen štěstí, že se narodil zrovna faraonovi. Kdyby takové štěstí neměl, mohl klidně skončit jako Aladdin...
Jak se ten asi má? Nejspíš ho pěkně potrápili, ale zasloužil si to, vykřikoval přece před sultánem nevhodné věci. Ale já jsem přece také vykřikovala před sultánem nevhodné věci, odpovědělo jí její svědomí...
Ne, on si zaslouží trest, ale já ne. Já jsem přece říkala jen, co si myslím...
On si zaslouží trest, já ne.
Kolem poledne se do jejího pokoje dostavila stráž a byla překvapena, že se nechala tak bez odporu zatknout. Asi jim tím zkazila náladu.
Muži ji dovedli až k jedněm dveřím na boční chodbě. Strážný se rozhlédl a vyťukal na dveře smluvený signál.
Dveře se otevřely a vykouknul Bahadur.
„Vzduch je čistý,“ řekl strážný.
„Račte,“ odvětil stroze Bahadur Rose stojící uprostřed a stáhl se za dveře, aby mohla projít.
Blondýnka vešla dovnitř a místo ní vyšla postava v černé burce, z níž vykukoval pramen čehosi, co připomínalo zlatavé vlasy. Rose se na ten zjev ohlédla.
Tohle myslí vážně? Vždyť na to mu snad ani ten slepý slaboch neskočí. Copak nebude chtít alespoň vidět, koho to švihají?
Bahadur hned zavřel dveře a ocitl se s Rose sám ve vezírově koupelně.
Lepší společnost si nemohla přát.
Rose se nejistě rozhlédla. Byl tam zapuštěný bazén s barevnými dlaždicemi, několik kbelíků s vodou po straně, několik kusů nábytku a vysoké zrcadlo.
Bahadur beze slova vzal sklenici, v níž byl ponořen dlouhý štětec, jako by si v ní malíř před chvilkou míchal svoji červenohnědou barvu.
„Na,“ podal ji Rose a strčil ji nádobu do ruky. „Jafar říkal, ať si nakreslíš šrámy jako od biče.“
Rose si vzala sklenici, zahleděla se na ni a vůbec se jí do toho nechtělo, přestože jinak chtěla hrát Jafarovo divadlo až do konce.
Bylo to přeci v jejím vlastním zájmu.
Dělá to přece pro mě, tak by bylo hloupé, kdybych mu to kazila tím, že se budu během bičování promenádovat po paláci. To už bych rovnou mohla zamířit přímo za Ramsesem a říct mu znovu, co si o něm myslím...
„Víš... rány od biče, myslím, bývají hlavně na zádech, že?“ snažila se zaplést trapný rozhovor. Bahadur však mlčel, a tak si změřila štětec, který byl přeci jen příliš krátký.
„Jenže já si na záda sama nedosáhnu, nemohl bys mi pomoci?“
Najednou strážný promluvil: „Ano. Výjimečně ti mohu pomoci, ale nesmíš si myslet, že to dělám pro tebe, dělám to jen pro vezíra.“
„Jo, jo,“ podotkla otráveně Rose. Otočila se k zrcadlu a začala si rozepínat podprsenku.
„Ne před zrcadlem,“ zahřměl Bahadur.
„Nemusel bych udržet svůj chtíč a vím jistě, že to by vezír nechtěl. Postav se vedle.“ To už znělo vyloženě úsečně.
„Myslíš někdy taky sám za sebe?“ vyklouzlo Rose z úst, ale byla ráda, že to Bahadur neslyšel, nebo alespoň předstíral, že ne. Posunula se tedy vedle a sundala si horní díl oblečení, aby si odkryla celá záda.
„Můžeš,“ řekla.
Bahadur ji bodl štětcem, jako by to byl kord.
Nebyla to odplata za to, jak na něm zkoušeli ten pohár?
„Jau!“ vykřikla Rose. To je ale idiot. „Dávej pozor! To ti nikdo nevysvětlil, že ženské tělo je křehké?“
„Pardon, zkusím to jemněji,“ zamumlal Bahadur. I na druhý pokus Rose připadalo, že jí sedře kůži z těla.
„Pořád na to jdeš moc hrubě, stačí se jen něžně dotýkat,“ zavrčela Rose jako zmije a děsila se, jaká bude asi jeho představa něhy.
„Dobře,“ soustředil se Bahadur a napotřetí už se mu to podařilo vystihnout. Po několika tazích to Rose dokonce začalo být i kupodivu příjemné.
Bylo to takové nezávazné osahávání štětcem.
Z mužových tahů odhadovala, jak se asi cítí. Představovala si, jak ho znervózňují obrysy jejích boků a jak se snaží na ně nedívat, ale nejde to, protože by jí dal cokoliv, aby mu dovolila se jich dotýkat. Tají se mu dech...
Tak na to zapomeň, pomyslela si Rose škodolibě.
Bahadur kreslil na její záda další a další rány a Rose byla čím dál vzrušenější.
Začínala v ní klíčit myšlenka, že by si to pak obrátili, to on by se svlékl a ona by mu ukázala, jak něžně kreslit rány bičem.
Co by asi řekl Jafar, kdyby se dozvěděl, co tu dělá s jeho nejvěrnějším vojákem? Ale to se nedozví. To by se musel dívat škvírou ve dveřích... a k tomu by se nesnížil.
Najednou se ozvalo zaťukání.
Byl to smluvený signál a Bahadur hned přestal s patláním.
„Obleč se, rychle!“ zavelel. Rose na sebe nahodila oblečení, Bahadur odjistil západku a otevřel dveře. Za nimi stál sám Jafar!
Vezír vešel dovnitř jako ďábel a za ním i ten zjev v burce.
Rose se zprvu styděla.
„Jak šlo bičování?“ zeptala se naoko mile.
„Nakonec k němu vůbec nedošlo!“ prohlásil zklamaně Jafar. Tobě by se líbilo, kdyby mě tam utýrali, ty sadisto!
„Jak to? Co se stalo?“ zeptala se Rose.
„Když nastoupila stráž, princezna políbila Ramsese II. Ten pak povstal a prohlásil, že se cítí božsky. A vyhlásil, že dnešek je posvátný den a vše je odpuštěno. A pak s princeznou prostě odešel a všechno skončilo,“ dokončil Jafar své vyprávění.
Zatímco Bahadur bezmyšlenkovitě očekával vezírův rozkaz, Rose přemýšlela, proč to Jasmína udělala. Že by se jí přece jen líbil? To snad ne! Nebo... že by to udělala pro mě?
Rozhodla se, že jakmile Jasmínu potká, zeptá se jí na to. Pak si něco uvědomila.
Postavila se zády k zrcadlu a ohlédla se do něj. Měla záda jednu jizvu vedle druhé!
„Ach jo,“ povzdechla si. „Když je to tak, můžu se teď umýt, než to zaschne?“
Všichni tři stáli ve velké vezírově koupelně, kde se ze stropu spouštěly keramické závěsné lampy, zatímco v každém rohu stála velká lucerna se svící, jejíž stínohra v podobě hvězd se odrážela od vodní hladiny, což už samo o sobě bylo zvláštní místo na projednávání věcí.
Jafar již chtěl na Rosinu otázku kývnout a odejít, ale pak si všiml tmavých stop na Bahadurových prstech.
Sám svému nejlepšímu muži poručil, ať dá Rose onu červenohnědou barvu, která byla vlastně hennou, jakožto nejlepším barvivem, kterým se tehdejší ženy zkrášlovaly, ale používala se také na barvení hedvábí. I on sám ji používal do svých elixírů pro její neocenitelné účinky. Henna měla mnoho využití, zejména v lécích, protijedech a především se z jejích nadrcených sušených listů ještě s několika přísadami stávalo silné afrodiziakum.
Jafar se zamračil a před očima mu vyvstaly obrazy, co se tu mohlo dít v době, kdy se věnoval důležitější činnosti.
Bahadur zabodával pohled provinile do barevných dlaždic na zemi a to ho dělalo ještě více podezřelým.
Vezír to však jen klidně přešel. „Můžeš jít!" poručil strážnému, ten se hned otočil a rychle odešel, až podezřele rychle.
„Co se tu dělo?" zabodl Jafar svůj podezřívavý pohled do Rose, která už sahala po zapínání své podprsenky v domnění, že oba jsou na cestě ke dveřím a ona bude moci smýt tu zatracenou barvu.
Ihned toho nechala.
„Co by se tu dělo? Nevidíš? Mám natřená záda přesně, jak jsi chtěl. Řídila jsem se tvými pokyny," odrazila jeho nevraživost.
Jemu na tom ale stále něco nesedělo. „Tak proč měl Bahadur tmavé ruce?"
„Protože chtěl být kamarád a taky se pokreslil. Samozřejmě že mi pomohl, protože ten štětec je moc krátký a já na svá záda nedosáhla, to je celé," obrátila ironicky oči v sloup.
Jafarovy oči sklouzly k misce s barvou na zemi, ve které byl zabodnutý štětec.
„Dotýkal se tě?"
„Co je tohle za otázku, jistě že se mě dotýkal, jinak by to nenakreslil." Rozhodila ruce, pak jí konečně došlo, co tím opravdu myslel a rychle zakroutila hlavou.
„Co si o mně myslíš? Že se nechám od každého osahávat na potkání?" vyhrkla podrážděně na čaroděje.
Jafar už měl na jazyku, že jí vyčte jejich neuvážený polibek tehdy v jeho pracovně, ale naštěstí se včas zastavil a pokynul k bazénu. „Sedni si na okraj."
„Cože? Mám se koupat před vámi? Tak na to zapomeňte, žádné divadlo dělat nebudu," zaprotestovala rozhodně Rose a objala se ochranitelsky rukama.
Zdálo se mu to, nebo byla na něho naštvaná?
„A před strážným ses klidně svlékla? V čem je tedy rozdíl?" Jafar mávl ve vzduchu rukou, jako by to nic nebylo a obnažování bylo něčím zcela obvyklým.
Zřetelně viděl, jak blondýnka nafoukla tváře, ale nakonec poslechla a posadila se na kraj jeho zapuštěné lázně, nohy spustila do příjemně teplé vody a čekala, co se bude dít.
„Ale varuji vás, jestli se o něco pokusíte, začnu křičet," prohodila přes rameno.
Vezír se musel ušklíbnout, asi si ani neuvědomovala, co právě řekla.
I kdyby skutečně křičet začala, žádný ze strážných by do jeho koupelny nestrčil ani palec, protože by se bál trestu, že by ho vyrušil při milostných hrátkách.
A že on dokázal vyloudit z ženy hlasité vzrušené zasténání, když chtěl.
Navíc ho tato chvíle k tomu doslova ponoukala, ale pro jeho zásady to bylo nepřípustné, přesto když viděl Bahadurův chtivý záblesk v očích, když odcházel, měl chuť udělat něco, co by bylo slyšet až za dveře, aby pochopil, že některé věci jsou pro něho prostě nedostupné.
Rose zatím lehce čeřila vodu nohama a napjatě čekala.
Jafar odložil svou hůl, poté jako by měl na své straně všechen čas světa, vzal nízkou ozdobnou stoličku a položil ji za Rosiny záda. Sám se na ni posadil a natáhl své ruce k zapínání její podprsenky.
Když se jí dotkl, blondýnka ucukla. „Máš studené ruce!" vyhrkla.
„Když budeš vzdorovat, barva na tvých zádech uschne a bude trvat několik dní, než se smyje, tak drž," poručil nesmlouvavě.
Znovu se tedy natáhl, zahákl své štíhlé prsty za tenkou látku a rozepnul ji.
Rose oba volné konce rychle chytila, aby tam nebyla polonahá.
Vezír se však kochal její bělostnou kůží, která mu připomínala slonovinu.
„Byla by škoda takovou krásu zničit..." konstatoval, jako by ji chtěl uchlácholit.
„To by tedy byla a určitě by to i bolelo," přidala se dívka a rozhovor byl daleko snesitelnější než jeho doteky v naprostém trýznivém tichu.
Jak měl čaroděj před sebou tak zranitelnou bytost, toužil se jí dotknout. A proč by vlastně nesměl? On mohl všechno, na co si vzpomněl.
Prsty jedné ruky zlehka položil mezi dívčiny lopatky. Cítil, jak se napnula, a pak ještě víc, když s nimi jel pomalu nahoru a dotkl se jejích zlatavých vlasů, které než mohla začít znovu protestovat, shrnul jako vějíř na stranu jejího labutího krku, aby mu nebránily započaté v práci.
„Ano, bičování bolí. To je pravda."
„To usuzuješ z toho, jak lidé křičí?" odfrknula si Rose pohoršeně, protože to on sám by ji klidně předhodil katovi bez známek svědomí.
Jafarovi se její tón nelíbil, chtěl, aby mu byla podřízená a pokorná, ale stále se s takovou rolí nechtěla smířit.
„Ne tak docela, bičovaní jsou ti, kdo si to zaslouží. Je to trest a trest není nikdy příjemný proto, aby si to člověk zapamatoval. Je to výchovné a pro lid je to ukázka, jak umí jejich vladař vládnout. Pokud jim necháš volnou ruku, brzy také skončíš s nožem v zádech."
Na tom něco bylo, usoudila Rose.
Vezír vzal bílé hedvábí a začal pomalými pohyby stírat dívce z kůže hennu.
Její poplašené vydechnutí, jakmile se jí dotkl, mu dělalo škodolibě dobře.
Měl chuť ji mučit.
„To u nás řeší vězení. Zloděj nebo vrah se do něho zavře, musí si svůj pobyt odpracovat a pak ho pustí podle toho, jak velký byl jeho trest a co spáchal."
Jafar se podivil. „A dotyčný se z toho poučí?"
„Noo..." zaváhala Rose, „někdy ano, někdy ne, záleží na charakteru."
„Naše zákony jasně říkají, že pokud někdo krade a je chycen, je mu odňat prst jako ukázka toho, co provedl, pokud je zloděj chycen několikrát, není pro něho jiného poučení než smrt," recitoval Jafar z paměti téměř sladce, jako by ji chtěl vyděsit, a přitom téměř jemně hladil její záda hedvábím.
„A není to moc kruté?" vydechla s odporem a vzpomněla si na Aladdina, který, zdá se, nějakým zázrakem stále přežíval.
Jafar se nad její naivitou musel zasmát. „Co se zlodějem, který je nepoučitelný? Pokud jsi soudce, jak bys rozhodla?"
Ta otázka Rose zaskočila.
„Nechala bych ho ve vězení, dokud neshnije."
Jafar se znovu zasmál, její odpovědi byly vážně k pobavení. „A upírala místo dalším, kteří se mohou napravit?" otázal se oduševněle.
„No dobře, dobře, ale stejně si nemyslím, že smrt je jediné možné východisko," dala mu za pravdu a až pak byla jeho pýcha uspokojena, za to ji přes látku pohladil palci, až se prohnula a tiše spokojeně zasténala.
Nebylo pochyb, že jí jeho hlazení dělá dobře.
„A co Yago když krade oříšky? Ten si trest nezaslouží?" zeptala se, aby se zas tak lehce nevzdala.
Teď musel pár vteřin přemýšlet vezír nad svou odpovědí.
„Yago je zvíře, i když si své činy uvědomuje a trest si dozajisté zaslouží, ale..."
„Ale je to tvůj přítel, proto bys ho nepotrestal," předešla ho chytře s odpovědí.
„Je to můj pomocník a spojenec," opravil ji povýšeně, evidentně se slovo přítel říci nehodlal, ale Rose věděla, kde je pravda a sama se potutelně usmála.
Jemná látka klouzala po dívčiných zádech stejně svůdně jako malé krůpěje vody, po níž se její pokožka leskla jako perla a ona slastně zavřela oči. Nechala se opečovávat, hladit a mnout. Bylo to příjemné, ještě lepší než to patlání štětcem od Bahadura.
Rose se téměř rozplývala.
Jafarovy šikovné ruce nejen že odstraňovaly barvu, ale také si podrobovaly každý její sval. Přesně to potřebovala. Snad by zapomněla i na to, že je to právě on, kdo jí dělá dobře, nebýt té jeho exotické silné vůně, která jí mátla smysly.
Vlastně se divila, že se toho ujal sám a nepovolal k ní nějakou otrokyni, ale to by pak asi vyvolalo řeči.
„Co jsi to vlastně předtím říkal o té další cestě za kartou?" zavrněla.
„Náhodou jsem vyslechl Ramsesova hlavního velekněze, toho s tím leopardím přehozem, a prince před bičováním a došel jsem k zajímavému závěru. Nyní ještě zbývá zjistit, zda je to skutečně pravda a informace není mylná."
„Takže jen hádáš," odvětila Rose skepticky.
„I na polopravdě může něco být, navíc to dává dobrou příležitost vyzkoušet kartu létání, kterou jsem získal."
A pak tu byly i další dvě karty, na jejichž zkoušku se těšil.
„Kterou JSME získali," opravila ho dívka.
„Oh, málem bych zapomněl. Získali, zní mnohem lépe, než získal, že?" Sám se za jejími zády ušklíbl a čekal na vhodnou příležitost. Chtěl Rose ukolébat a pomalu kolem ní utahovat síť jako trpělivý pavouk, dokud nepadne do jeho nastražené pasti.
Mezi tím ji rozmazloval každým pohybem, každým dotekem, jakého byl schopen. Hedvábná látka se kamsi náhle ztratila a ji vystřídaly už jen Jafarovy šikovné ruce lékařského mistra, které se pomalu, ale jistě posouvaly vzhůru po dívčině páteři na ten labutí krk a Rose zatajovala dech, když cítila v celém těle příjemné mravenčení.
Rose má problém s blechami a ke všemu ji čeká bičování nebo spíše ne, protože skutečně přinesla Jafarovi novou kartu a vezír drží slovo. Je jí jedno, jak to udělá, hlavně, že se vyhne trestu, ale s tím musí předstírat, že jí celé tělo bolí a musí si nakreslit rány po celém těle, což vede k trapné chvíli s Bahadurem, který toho využívá.
Vraťme se ale k Jafarovým slovům, nejspíše tuší, kde je další karta a nové dobrodružství je na obzoru, jaké, říkáte si? Uvidíte.
Arabské lázně
Kapitola 21.
Hádanky
21.
Rose ze rtů unikl další sten, který naplnil rozlehlou koupelnu, cítila se jako vosková figurína, kterou právě mistr ohýbal a tvaroval.
„Ano... ještě přitlačit," vydechla omámeně a kousla se do rtu. Úplně ji to pohltilo, že ztratila na své ostražitosti. Jak by také ne, když vám někdo dělal takovou královskou masáž.
A to nemluvila o vzrušení, které přicházelo spolu s tím příjemným pocitem, jenž jí klouzal po páteři přímo mezi stisknutá stehna.
Jafar ji vyslechl a promnul dívce šíji o něco důkladněji.
Je zvláštní, že to dělá z vlastní vůle, říkala si, ale ať, když nabízí, byla by hloupá, kdyby odmítala.
Kdoví proč se jí za víčky zhmotnila představa, kterou měla při tom, jak blouznila. Ta mužská postava se Jafarovi trochu podobala.
Náhle Rose hořely tváře, že to bylo k nesnesení.
„Řekni mi o své rodině..." pobídl ji čaroděj hovorně.
Na tom neviděla nic špatného, zcela běžné téma a ona se ho vděčně chopila.
„Jsem jedináček, po smrti své tety Beáty jsem zdědila její dům, a tak jsem se tam přestěhovala..." zavrněla a lehce nahnula hlavu na jednu stranu, protože se věnoval té druhé.
Rose přemýšlela, jaké by byly asi jeho ruce na jiných částech jejího horkého těla. Kdyby sjel na její břicho a poté mezi její nohy a laskal ji tam... hm, byla to neskutečně lákavá představa v tuhle chvíli.
Bylo hrozné o tom přemýšlet a ona doufala, že neumí číst myšlenky.
Možná ano, jelikož se jeho ruce přesunuly, naštěstí je stěhoval zpátky na její rovná ramena, ale to bylo pořád moc daleko od jejího klínu.
„A tvoje matka?" zašeptal za ní až podivně blízko jejímu uchu, což poslalo šimrání přímou čarou kamsi dolů.
„Můj otec matku opustil, a tak žije v sousedním městě, dělá zdravotní sestřičku... pomocnici lékaře," opravila se Rose, aby vezír správně pochopil.
Ale bylo strašně těžké myslet na něco jiného, než na jeho rafinované rozmazlování.
Dívka, aniž by si to uvědomila, se do jeho rukou položila, už neseděla vzpřímeně na kraji bazénu, ale spíše se o jeho prsty sama opírala.
„To je zcela obyčejná práce, a žádné zvláštní schopnosti se ve vaší rodině nevyskytují? Například matka tvé matky neviděla budoucnost?" otázal se Jafar.
Rose nechápala, kam tím míří, ale bylo jí to jedno.
„Babička? Ta uměla dělat jen jahodovou marmeládu," zasmála se blondýnka a potutelně si olízla rty, když si vzpomněla, jaká byla.
„Zajímavé."
Jafar jí jednou rukou pomalu vklouzl do vlasů jako malá ještěrka, až se Rose blaženě prohnula, cítila se jako v kosmetickém salónu, dokud se vezírovy prsty nesevřely a neuchvátily její vlasy. Poté zákeřně zatáhl směrem dolů, takže byla nucena napůl sedět, napůl ležet.
Okamžitě otevřela oči a hleděla mu přímo do tváře, která se nad ní hrozivě tyčila a kazila tak ten příjemný okamžik.
„Co..."
„Pokud tedy nikdo ve tvé rodině neměl nadpřirozené schopnosti, jak to, že ty jako jediná je máš? Nebo..." zle se ušklíbl jako někdo, kdo ji nachytal, jak krade sousedovo ovoce. „Nebo mi lžeš, což by ti moc neprospělo, nechceš snad ztratit mou důvěru?" pomalu artikuloval svá slova a stále jí vlasy nepouštěl. Držel ji v té podřízené pozici jako králíčka za uši.
Rose zatrnulo, že se jí podprsenka, kterou stále přidržovala rukama, sklouzla do klína, protože se musela dlaněmi zapřít o podlahu, aby udržela rovnováhu.
Vůbec si to neuvědomila, až Jafarovy oči, které toho z výšky viděly víc, sklouzly po jejím těle, na chvíli se kdesi zastavily a pak se jí znovu zahleděly do těch tmavě modrých kukadel.
„Nelžu!" trvala Rose na svém a konečně si vzpomněla, o čem mluví.
On ji zkoušel a ona na to tak hloupě nalítla! Nechala se ukolébat jeho péčí, mělo ji napadnout, že to nebude jen tak.
„Tak mi řekni...na co teď právě myslím," zasyčel Jafar.
Blondýnka se cítila v pasti, musela rychle na něco přijít, naštěstí měla pozorovací smysl a jeho oči byly v tuto chvíli jako otevřená kniha. „Že by na mě?" vystřelila naslepo a nevině se zazubila.
Jafar se zamračil, což asi značilo, že uhádla, i když ve zcela jiném kontextu.
„Pokud uhodneš i mou druhou otázku, uznám, že jsi vědma," jeho hlas už nebyl tak milý, spíše netrpělivý a možná lehce podrážděný. Ty jeho změny nálad aby vzal čert. „Řekni mi, na co přesně myslím a udělám, pokud neodpovíš správně."
Otázka byla položena a nyní byla v koncích.
„To je blbá otázka, nemůžeš to podat trochu srozumitelně?" snažila se to zamluvit, ale vlasy v jeho ruce se lehce utáhly, nežertoval.
Takže co se mnou udělá. Hmm, mohl by mě zavřít do té malé klece jako Yaga, nemusel by se mnou mluvit - což by mi moc nevadilo, nebo by mě mohl nechat chvíli v rukách svých stráží - fuj, ne k těm prasatům ne! Přemýšlela.
Sakra, co si z toho vybrat?
Její hrudník se rychle zvedal nervozitou.
Co je ta správná odpověď.
Vteřiny odtikávaly jako kapky kyanidu.
„To je ale nespravedlivé, jak na tohle někdo má přijít? Navíc, já tu schopnost mám teprve krátce, ještě jí zcela narozumím, a navíc objevuje se náhodně, ne kdy já chci," snažila se znít vážně, ale muselo to znít spíše, jako když malé zvířátko prská v koutě, když na něho jdou se sítí.
„Výmluvy," konstatoval čarodě bez emocí.
„Ne, nevymlouvám se, vy jste se taky čarodějem nenarodil, nemám pravdu?"
Pokud ho ta slova zaskočila, nedal to na sobě nijak znát.
„Takže neuhodla," smetl všechno ze stolu a Rose na to neměla co říct.
Náhle ji bez varování chytil za vlasy ještě víc a prudce zaklonil její hlavu, až zalapala po dechu.
Jeho tvář se tak rychle přiblížila, že neměla čas nijak reagovat.
Vezírovy arogantně vykrojené rty se setkaly s těmi jejími.
Slovo nevinnost by v tom někdo hledal jen stěží.
Všechny pocity, které Jafar skrýval, ji teď pohltily jako obrovská vlna.
Ten ďábel ji líbal s žádostivostí milence.
Ochutnával ji, podroboval, dokud neodpověděla zasténáním. V jeho uších to znělo jako rajská hudba. Bylo tak těžké odolat.
Rose tu s ním byla sama a on měl zcela nepokrytý výhled na její obnažená dokonalá ňadra, jež chtěl polaskat rukama i ústy. Kdo by odolal. Kdo by se nedotkl té krásy.
Líbila se mu její vynucená podřízenost, a přesně to očekával.
Rose se navíc nevzmohla k žádnému odporu. Bylo to náhlé a vzrušující, slibující rozkoš, navíc se musela dlaněmi podepírat, takže na to, aby ho chytila za bradku a zatáhla, nebyl čas.
V tomhle stavu blaženosti si tedy jen užívala to, co jí dával, a ke všemu měla Rose chuť utišit to věčné šimrání v podbřišku něčím, čeho by pak dozajisté litovala, už takhle to zašlo daleko.
Ale ať se snažila, jak chtěla, ne a ne polibek ukončit, dokud se ten ďábel sám neodtáhl, nepozvedl jedno své obočí, a napustil ji ze svého vězení.
Sám pak prudce vstal z malé židličky a přešel ke své holi, jež stála dva metry od nich a hleděla na ně rubínovýma očima.
Jafar se přitom za sebe ani jednou nepodíval, vše vřelo uvnitř něho, ale na povrch se nedostalo nic.
Rose se rychle posadila, popadala dech a viděla už jen jeho záda a černý plášť vezírova hábitu, jak vyrazil dveřmi ven na chodbu.
Co to mělo znamenat?
Jakmile se Rose konečně dostatečně vzpamatovala, uvědomila si, že má zdobenou podprsenku někde zcela jinde, než by měla být, a zrudla jako rak.
To snad ne!
Ten had ji políbil a ještě ji zkoušel, zatímco před ním byla polonahá jako nějaká modelka před foťákem.
Styděla se za sebe, zatímco měla opuchlé rty a omamnou chuť v ústech. Nejhorší ale bylo, že Jafarův polibek byl jako droga, jak jednou ochutnala, chtěla znovu.
Rychle tu prostopášnou myšlenku zaplašila, ještě aby se mu vrhla kolem krku, to zrovna. To tomu hadovi nedopřeje.
Rychle si horní díl šatů zapnula a vyskočila na nohy. Poté vyrazila ze dveří a málem vrazila do Bahadura, který - zdálo se jí to, nebo se jeho kamenný výraz změnil na ještě více nepříjemný?
Rose od něho raději odvrátila rozpálené tváře. Co všechno asi mohl slyšet, napadlo ji, navíc tam uvnitř koupelny byla s Jafarem dost dlouho na nějaké to malé číslo, ke kterému popravdě nedošlo.
Dívka si přitiskla dlaně k hořícím tvářím a raději vyklidila pole, naštěstí už nebylo, proč by ji hlídal, a tak ji ten tupec nechal běžet...
**************************************************************************************************************************
Rose v Jafarovi probudila skryté touhy a vášně, jaké ani nečekal. Byla jako nejlepší víno, dráždivá, ale chutná. Příliš chutná, než aby ji nechal jen tak zmizet.
Věřil, že návštěva pyramidy mu poodhalí něco z Rosina nitra.
Skrytě doufal, že by jí třeba mohl zachránit život a ona by mu byla nadosmrti oddána. Najednou docela chápal svého papouška.
Měl na Rose velikou chuť, asi takovou, jako Yago na oříšky.
To nutkání ji tam položit a vzít si ji bylo téměř neodolatelné.
Ale na rozdíl od papouška, který o své chuti klábosil ve dne v noci, by Jafar nikdy nepřipustil, aby někdo jiný spatřil byť jediný náznak jeho vášně. Ta musela zůstat skrytá pod jeho temným hábitem v jeho černém srdci.
**************************************************************************************************************************
I Rose se musela z nečekaného polibku vzpamatovat.
Vběhla do svého pokoje a lehla si na postel.
Ta nezajímavá pusa ji rozbouřila, potřebovala být chvíli sama, aby tu vzpomínku prožila, dokud byla čerstvá, a pak se uklidnila.
Brzy naštěstí nadešel večer, ani se nestihla navečeřet a začalo se stmívat. Zrovna tehdy ji přišla navštívit princezna Jasmína.
„Ach, Rose, jak ráda vidím, že jsi v pořádku!“ řekla princezna ustaraně na pozdrav.
„Naštěstí ano,“ potvrdila Rose. „A jak dopadlo to s Ramsesem? Slyšela jsem, že jste se prý políbili. To jsi udělala kvůli mně?“
„Jinak to nešlo,“ řekla Jasmína lítostivě. „Kdybys viděla, jak je natvrdlý... Zprvu jsem se nechala omámit, ale teď už vím, jaký je ve skutečnosti.“ Rose chápavě přikývla. „Ale bylo to těžké. Ani nevíš, jaké to je líbat se s někým, koho nemáš ráda a nejraději by ses ho zbavila.“
„Ale vím,“ řekla Rose a připomněla si Jafarův polibek, i když si nebyla úplně jistá, že by se Jafara chtěla zbavit nebo ho neměla ráda, spíš z něho jen měla strach, a to, že ho nemá ráda, si jen namlouvala, ale přitom měl určité kouzlo. Její pocity byly tak zmatené...
„Ale teď už budu jenom s tebou,“ řekla Jasmína, zahleděla se na Rose milým pohledem a úsměv se jí roztáhnul přes celou tvář.
Rose se nejistě uculila. „A co řekneš Ramsesovi?“
„Namluvím mu, že je příliš božský a zaslouží si urozenější nevěstu, než princeznu z Agrabah,“ mávla rukou Jasmína. „Víš, když chceš s muži manipulovat, musíš odhadnout, co chtějí, a nabídnout jim to, lichotit jim a usmívat se.“
„To vím,“ řekla Rose. „Tak u nás funguje reklama.“
Princezna se pousmála.
„Jsi moc, moc chytrá. Slib mi, že příště budeš víc jako reklama, abych tě nemusela zachraňovat.“ Rose odpověděla úšklebkem. „Když se budeš chovat nevychovaně a říkat všechno, co tě napadne, bude tě tatínek muset před každým nápadníkem někam zavřít, a to by byla škoda. Mně můžeš říct, co si myslíš, ale musí to zůstat naším tajemstvím. Nikdo další se to nesmí dozvědět. Souhlasíš?“ Rose mátl Jasmínin pohled, byl tak nevinný a upřímný, že s ní chtěla ve všem souhlasit, přestože její vlastní myšlenky byly jiné. „Bylo pro mě opravdu těžké tě dnes uchránit před bičováním,“ oddechla si princezna.
„To jsi ani nemusela,“ řekla Rose.
„Ale ano! Jsi můj nejkrásnější a nejchytřejší host a mám tě moc ráda, musela jsem se za tebe postavit,“ trvala na svém Jasmína.
„Teď ti povím jedno tajemství,“ zašeptala Rose a Jasmína našpicovala uši. „Ta osoba, kterou jsi možná viděla na popravišti, jsem vůbec nebyla já!“
„Že ne? Ale vždyť měla zlaté vlasy, a takové tu máš jen ty, to jsi musela být ty!“ divila se princezna nechápavě.
Rose žasla, jak snadno se nechá ta holka oklamat černou burkou s pramenem falešných vlasů.
„Jafar tam místo mě poslal otrokyni s parukou,“ řekla Rose.
„Jafar?“ vytřeštila Jasmína oči jako dítě, kterému někdo právě vzal lízátko. „Tak přece tě chtěl zachránit... A já mu nevěřila... Ale stejně si myslím, že je zrádný... Proč jsi mi to vlastně neřekla dřív?“
„Nemohla jsem. Jafar mě nechal sledovat,“ přiznala Rose.
„To je jen výmluva!“ prohlásila Jasmína nazlobeně. „Měla jsi mi to říct. A já jsem jenom kvůli tobě trávila celý den s tím Ramsesem...A nevezmu si ho a ne, ať říká Jafar, co chce.“
„Nechtěla bych, aby ses na mě zlobila. Opravdu to nešlo,“ vymlouvala se Rose a pohladila ji smířlivě po ruce. Jasmína vzdychla a chvilku mlčela. Musela si to urovnat v hlavě. „Ještě se na mě zlobíš?“ zeptala se po chvíli Rose medovým hláskem.
„No, možná trochu,“ řekla Jasmína, ale už vlídněji. „Ale nebudu se zlobit, když mi teď s jednou věcí pomůžeš.“
Nejdřív Yago, pak Jafar a teď i princezna. Kolika osobám a zvířatům ještě budu muset pomáhat? Napadlo Rose.
„Řekneš sultánovi, že bys ráda poznala město před palácem a že by sis přála, abych tě doprovodila já,“ navrhla Jasmína. „On pak určitě bude souhlasit a konečně poznám, jaké to tam venku ve skutečnosti je.“
„Tak dobře,“ souhlasila Rose. „Vlastně to ani nebude úplná lež, skutečně bych se tam ráda podívala. Hned zítra ráno to sultánovi řeknu. Pokud mě k němu tedy pustí.“
„Určitě ano, když budeš chtít, půjdu s tebou jako opora,“ řekla Jasmína.
„Děkuji,“ přikývla s úsměvem Rose.
**************************************************************************************************************************
Rose toho večera měla volný program, ale byla tak trochu psychicky na dně. V neposlední řadě to byl její neúspěšný návrat domů, a na druhé straně to, co cítila k tomu černému pouštnímu démonovi, a v neposlední řadě to byl ten zatracený Ramses.
Vážně se modlila, aby ho nejméně do doby, než odjede, už neviděla.
Rozhodla se jít trochu provětrat do zahrady na čerstvý vzduch.
Jakmile však vyšla na chodbu, neustále tamtudy někdo chodil. Ženy s honosnými podnosy plnými ovoce, pochoutek, sladkostí a cizokrajných pochutin a plodů. Otrokyně nosily i džbány s vínem a chodbou se linula živá hudba.
Hm, mají večírek a ani mě nepozvali, posteskla si Rose, ale pochybovala, že by to její smutnou náladu nějak vylepšilo, proto se obrátila a vzdalovala se od zvuků bubnů a tamburín, dokud ji nepohltila živá příroda upravených stromů a keřů.
Nikdo zde nebyl a to jí naprosto vyhovovalo.
Konečně oáza klidu.
Posadila se na kraj šumící fontány, v jejíž hladině se odrážely hvězdy a srpkovitý bílý měsíc. Ze stínu se náhle něco vylouplo. Mělo to velké oranžové oči a Rose strnula ve strachu nad nějakou obludou z nočních můr, která se tu rozhodla zhmotnit.
Byl to však jen Raja, který vycítil něčí přítomnost, a ne magie a kouzla.
Zvíře k ní líně přišlo, posadilo se jí k nohám a položilo si svou velkou hlavu do jejího klína. Bylo vážně zvláštní vidět toho velkého savce tak klidného lpícího na cizím člověku.
Dokonce i k tygrům v zoo se ošetřovatelé sami báli vcházet.
Raja byl ale jiný. Možná už to byla několikátá generace, která zde v poklidu žila.
„Ty jsi ale mazlíček, z tebe hlídací pes asi nebude, co?" usmála se nevesele dívka a začala šelmu drbat na hlavě. Projížděla mu prsty tu nádhernou lesklou srst a to obří klubko vedle ní začalo i vrnět. „Víš, přála bych si teď být doma, natáhnout nohy, nasypat si misku brambůrků a koukat na nějaký pěkný horor, Rajo, a přitom musím tvrdnout tady, kam ani nepatřím. Připadám si tu trochu jako blázen, a ne cestovatel v čase. Rozumíš mi vůbec?"
Tygr však jen zavřel oči a více jí přistrčil svou mohutnou hlavu blíž k rukám.
Rose se znovu usmála, vážně to uklidňovalo. Antistresový polštářek to sice nebyl, ale tohle bylo daleko lepší, protože i to vrnění, které jí pronikalo do těla, bylo jako příjemná ukolébavka.
„Na druhou stranu, svým způsobem byla moje doba nudná, měla jsem všechno, nač jsem si vzpomněla, mohla jsem si všechno koupit, a když tak o tom přemýšlím, ten luxus si uvědomuju až teď. Tady je vše tak po staru, žádný telefon, internet, a ke všemu jsem odkázaná na dobročinnost, protože si nemohu ani vydělat peníze, asi to mám brát jako velkou dovolenou, co? Pokud se tedy někdy vrátím..." posteskla si.
Rose si Rajovi vylévala své srdce a to, jak k němu mluvila jako do vrby, jí všechen ten stres odplavovalo.
Kdyby jen věděla, že ji tajně pozoruje stín ukrytý za stromy, asi by si všechna svá slova rozmyslela.
„Je to všechno tak strašně jiné, proč jsem nemohla skončit někde v Řecku, kde je rovnoprávnost? Tady jsou lidi jako kus prodejního masa. Je to odporné."
Při slově maso se Raja mlsně olízl a otevřel oči, zda není už čas krmení.
Blondýnka obrátila oči v sloup a podrbala tygra za ušima.
„Ty seš ale nenažranec, skoro jako Yago."
Vtom se z druhé strany zahrady ozvaly dva hlasy.
Rose natáhla uši. Jeden byl ženský a druhý mužský.
Kdo to v tuhle dobu mohl být? Nějací dva otroci, který si tajně vyznávají lásku? V královských zahradách sotva.
Tiše tedy vstala, plížila se zahradou a skrývala se za větve, dokud neslyšela útržky rozhovoru.
„Jsem tvou krásou zcela okouzlen, princezno, tvé ruce jsou jemné jako hedvábí, tvá ústa jako to nejsladší ovoce... Hátor je mi svědkem, že tys krásnější než ona."
„Eh, děkuji princi, avšak moje krása daleko ustupuje té vaší a váš majestát přesahuje celé naše malé království. Ve srovnání s vaší zemí jsme jen kousek ničeho. Obávám se, že vaší přízně nejsem ani hodna. Nemohu se s vaší vznešeností rovnat," pěla Jasmína.
„Naopak, princezno, budeš perlou na mém prstenu, ozdobou u mého trůnu, budeš bohyní!" rozplýval se Ramses.
Rose by toho chlapa nejraději nakopla. Přiblížila se o něco víc a dál naslouchala.
„Nejsem toho hodna princi, nedokáži se vaší moci vyrovnat..." pronesla Jasmína lehce otráveně, ale toho si ten zaslepenec sotva všiml.
„Pokud tedy vznešený Rá posvětí náš svazek, budu velice šťastným panovníkem, nuže, bohové, dejte mi znamení, zda mám tuto princeznu pojmout za královnu. Dejte mi znamení, bohové!" provolával Ramses k nebesům a rozpřáhl ruce.
Já ti ukážu znamení, to budeš koukat, pomyslela si Rose a chytila spodní větev nejbližššího stromu, natáhla a pak pustila.
Větev se ve tmě vymrštila a s neochvějnou jistotou se střetla s princovýma nohama.
Ramses náhle vykřikl, zavrávoral, a tak se stalo, že přepadl přes okraj mělkého podlouhlého bazénu, ve kterém se rádi za dne procházeli plameňáci.
Rose už jen slyšela, jak to žbluňklo, a pak zvuky, jako když sebou mrská kapr.
Jistě by se teď nejraději začala smát, ale Jasmína se otočila směrem k ní, nejspíše hledala původ toho božského znamení.
Blondýnka tajně vykoukla zpoza křoví s prstem na rtech a pak se zase schovala.
Jasmína se usmála, nejspíše vše pochopila a zalomila ve vzduchu rukama.
„Oh, princi, tak mě to rmoutí, ale bohové si nepřejí, abych se stala tvou milovanou královnou, neměl bys pokoušet svůj osud a pojmout mě za choť," provolávala tragicky.
Rose tam ještě vyčkávala a sledovala, jak se Ramses hrabe z bazénku.
Snad tím Jasmíně oplatila tu laskavost s polibkem, který kvůli ní musela přetrpět.
Nutno říci, že tohle její náladu docela vylepšilo, a ona se musela držet, aby nevyprskla smíchy, proto raději začala couvat zpátky ke kašně a druhému vchodu, odkud přišla.
Náhle však zády do něčeho tvrdého narazila, a to něco jí rychle zakrylo ústa, aby nezačala křičet a neprozradila se.
Rose vypráví o své rodině, Jafar chytře využívá situace, aby poznal svého malého poskoka o něco víc, a stejnou strategii využívá i Rose.
Chudák holka, je tak na dně, že se zpovídá tygrovi, nakonec se stan pozorovatelem zajímavé události, kdy se snaží Ramses II. Nalákat princeznu za svou choť, ale Jasmína je jiného ražení.
Princezna Jasmína a Raja
Kapitola 22.
Tržiště
22.
Rose najednou polila neskutečná hrůza, až se jí ježily vlasy na zátylku a smích ji ihned přešel. Pokud je to Jafar asi z toho tak hladce nevyvázne.
Dívka zkřivila obličej a obrátila se, když ale otevřela oči, oddechla si.
Stín se rozkročil a vypadal jako ohromný ocelový titán.
„Co tu děláš? Špehuješ mě?" vzhlédla Rose k Bahadurovi s bušícím srdcem, „neřekl ti tvůj pán, že mě máš nechat napokoji?"
„Mám dohlížet na tvou ochranu," obořil se na ni vážně, ale ona neustoupila.
Strážný si založil své silné ruce na hrudi jako nějaký džin z lahve a shlížel na ni přísně stejně jako předtím.
„Žádnou ochranu nepotřebuji a vůbec si nepřeju žádnou osobní stráž," vyčetla mu a neunikl jí jeho pohled, který z výšky opovážlivě sklouzl mezi její ňadra.
Ještě aby byl jejím stínem jako by byla nějaký Peter Pan.
„Vyvoláváš příliš mnoho potíží, uvědomuješ si vůbec, co se mohlo stát, kdyby tě někdo viděl?"
„A viděl mě snad někdo?" naklonila Rose vzdorovitě hlavu na stranu, až ji ozářil měsíc.
„Já," odvětil Bahadur s neochvějnou jistotou.
„Aha, tebe nepočítám."
Jafarův nejvěrnější muž se zamračil jako bouřkový mrak a tmavé strniště na jeho tváři ho dělalo ještě hrozivějším, než si dokázala předtím představit.
Byl by schopen jí ublížit? Teď si nebyla moc jistá.
Na takovou neúctu autority nebyl Bahadur zvyklý, spíše se ho všichni báli a odmlouvat mu by si dovolil jen blázen.
„Děláš si to jen těžší, ve tvém vlastním zájmu jsem povinen podávat vezírovi hlášení o tvém pohybu..."
Rose nasála vzduch nosem jako dračice. Takže s tím nepřestane? Nechává ji špehovat, protože jí nevěří? Nikdo ji ale při tom neviděl, dávala si pozor.
„Dobře, klidně si mu žaluj, mě je to jedno," odsekla odvážně a pokusila se kolem něho projít, ale on ji chytil za paži.
„Kdybys byla moje, naučil bych tě poslouchat," zavrčel z výšky a pak ji pustil jako by si uvědomil, že zašel moc daleko.
Bahadur to řekl bachařským chladným tónem, až z toho neměla Rose dobrý pocit.
„Ale nejsem a v tom je ten rozdíl, tak si nech zajít chuť," pohodila svou zlatavou hřívou a něco ji v tu chvíli napadlo.
„Pokud mě ale chceš sledovat, tak se mnou pojď do kuchyně."
Nejspíše neměl ten hromotluk jinou možnost než jít.
Rose si v kuchyni bez vysvětlení nabrala do prázdného košíčku nějaké jídlo a pak se ke svému zamračenému ochránci obrátila čelem.
„A teď mě zaveď do vězení, chci navštívil svého kamaráda," poručila mu.
Zdá se, že proti tomu kupodivu nic neměl, ale aby jí s košíkem pomohl, tak do toho se ten hromotluk právě nehrnul.
Když si tedy Rose vybrala některé potraviny, aby Aladdin nestrádal, nechala se od Bahadura navigovat po paláci směrem dolů.
Jak sestupovali po schodech, i ze zbrojnice se linul nakažlivý mužský smích.
Byl večer, nahoře oslava a tak se i strážní chtěli zůčastnit jen trochu jinak a po svém.
Rose šla krok před svým strážným, aby ji měl na očích.
Bahadur ji tiše následoval jako němý stín.
Rose se nechala vést bujarým hlaholem, dokud nepřišla do zcela obyčejné zděné místnosti se stolem a židlemi, na kterých sedělo pět mužů držíc velké hliněné poháry.
„Že by nám někdo poslal něco na zub a ještě s pěknou ženskou?" zahlásil někdo bodře ke vchodu, ve kterém se Rose objevila, a pozvedl na připití svůj pohár.
Dívka zkřivila obličej a nakonec obrátila oči v sloup.
„To dnes večer vypadá na pěknou zábavu, jídlo, pití a krásné ženy," přisadil si jiný, ostatní po dívce v rudém chtivě pokukovali, jen kapitán, který se pyšnil jakýmsi stříbrným odznakem na své vestě, se mračil.
„Co tu chceš?" zeptal se jako by tu neměla co dělat.
Rose přeletěla očima tu sešlost alkoholiků a ty zbývající přiopilé muže, kteří se houpali na židlích.
„Chci navštívit Aladdina."
„Aladdin, to mi něco říká, není to ta opice s tím klukem?"
„Ne, to je ten kluk s tou opicí Ramule," bouchnul ho do ramene vyzáblí muž s protáhlým obličejem vedle něho.
„Jo ten jak jsme mu dali tu nakládačku?" ujišťoval se hloupě a Ahmed, kapitán stráží přikývl.
Rose docela zírala, že si ani nepamatují někoho, kdo se tu objevuje tak často.
„Hlavně mi neříkejte, že je mrtvý," vyhrkla Rose poněkud zděšeně a pevně zaryla prsty do ucha košíku.
„Kdybych řek že jo, zůstaneš tu s námi a zatančíš nám?" zkoušel to Ramul.
„Ani náhodou, ty násosko!" rozčílila se ale velká Bahadurova ruka jí varovně přistála na rameno a až nyní si ostatní ve stínu chodby všimli jejího společníka.
„Vítej, Bahadure," pozdravil velikána Ahmed, poté vstal, šel ke stěně a vrátil se pouze s jedním klíčem, aby se nestalo to, že by Aladdina pustila na svobodu.
Došel až k dívce a hodil jí klíč do košíku, „osmé dveře po pravé straně," střelil po ní nepříjemným pohledem a pak se zaměřil na svého vrstevníka jako by ji zcela přehlížel.
„Bahadure přidej se k nám, jedna židle je tu ještě volná, zahrajeme si kostky a popijeme nějaké to víno jako za starých časů."
Obr za Rosinými zády nejprve shlédl na ni a pak přikývl.
„Stejně až půjde vrátit klíč, musí se tu objevit a pak si ji zase převezmeš," ušklíbl se Ramul a dolil si víno z velkého hliněného džbánu, „ta holubička ti neuletí."
Dívka ustoupila a Bahadur prošel kolem. Ona neztrácela čas a vydala se zpátky do chodby.
Cestou si Rose reptala, jací ti chlapy jsou ale neurvalci. Dáte jim nějakou moc nad ostatními a hned to jsou páni světa.
Cestu jí osvětlovaly louče a přitom musela ještě dávat pozor na krysy. Odporné místo.
Neomylně našla celu a strčila dovnitř klíč.
Kolem bylo podivné ticho.
Když Rose otevřela, neviděla nic jen šero a tak nechala dveře dokořán, aby tam proniklo alespoň nějaké světlo.
Aladdin seděl na zemi opřený zády schlíple o zeď a Abu byl v těch samých poutech jako předtím.
„Aladdine, jsi tady?" vydechla do šera a vstoupila.
„Rose jsi to ty?" ten hlas zněl jaksi nakřáple.
„Jo, kdo jiný by to asi byl, přinesla jsem ti něco k jídlu," obrátila oči v sloup a přiblížila se.
Mladík ihned nasál čerstvou vůni, svaly se mu napjaly a žaludek zakručel jako fanfáry.
„Aláhu, nejedl jsem nejméně týden! Taková vůně! Ach Rose, tolik jsi mi scházela!" Mladý zloděj nevěděl, zda má obejmout nejprve dívku nebo košík.
Rose si klekla naproti němu, ale mezi ně raději dala všechny ty pochoutky, aby ji nezačal hned objímat.
Jak u něho byla blíž, všimla si fialového monoklu na oku.
„Co ti to udělali?" zeptala se a lépe si ho prohlédla. Zdál se jí trochu pohublejší, možná, že mu opravdu moc najíst nedávají a přitom nahoře je jídla, že by uživilo tři armády, zlobila se. Dokonce i Aladdinova živelnost byla jaksi potlačena.
Jediné na co se vzmohl, bylo, že se přikrčil a uklonil se jí tak, že si div neodřel čelo o zem.
„Vezmi si, přinesla jsem nějaké banány a ovoce, jsou tam i placky a maso, to by vám na chvíli mělo vystačit, určitě sem zase přijdu," ujistila ho rychle.
To už se ale Aladdin hrabal v košíku a cpal si všechno do pusy.
Rose připadal jako malé dítě před vánocemi, které se cpe cukrovím, dokud nepraskne.
Nedalo se přitom neusmát, ale přitom to Rose dělalo starosti. A pak ji něco napadlo.
„Aladdine..." přilákala jeho pozornost a on se na ni podíval s nafouklými tvářemi plnýma jídla.
„Hmm? Ehmmm...hm hm?"
„Jak dlouho už kradeš?" zeptala se.
Aladdin se zamyslel i zastyděl a počítal na rukou, „patnáct let," odvětil. „Proč?"
„Mohla bych se za tebe přimluvit, aby tě někdo vzal do učení jako pomocníka, měl bys práci, a tvůj mistr by ti určitě poskytl i přístřeší a jídlo."
Mladík vypadal zmateně, tohle se jen tak nestávalo.
„A kdo by si k sobě vzal zloděje z ulice?" pohlédl na ni skepticky a smutně zároveň, odvracejíc od ní tu polovinu tváře s monoklem.
„To už nech na mě, dokážu být přesvědčivá. Zkusil bys to, kdybych ti takové místo našla?" usmála se dobrosrdečně dívka a Aladdin začal rychle přikyvovat.
„Dobře, zkusím udělat, co se dá," vstala a zívla.
„Už odcházíš?" posmutněl zloděj a nevěděl, zda má jíst, slintat, polykat nebo se na ni dívat.
„Rose přikývla, je pozdě večer a já už skoro nevidím."
Poté se rozloučili a blondýnka zamknula a vrátila klíč do zbrojnice, pokud si ale myslela, že jen tak zmizí bez povšimnutí, tak se hluboce mýlila.
Bahadur, který seděl mezi svými, rozhodně odložil pohár a vstal.
„Nemusíš mě doprovázet, cestu najdu i sama, klidně se tu bav," mávla Rose rukou, ale nebylo to nic platné.
Ten zatracený chlap byl jako její stín, zbavila se ho až tehdy, když mu před nosem zabouchla dveře.
Ve chvíli, kdy Rose uléhala do postele, přemýšlela o Aladdinovi. Musí s tím něco
udělat a bude prosit třeba u Jafara na kolenou, když to jinak nepůjde. Je škoda, aby tak mladý člověk kradl na ulicích jako bezdomovec. Ano něco s tím udělá ale dnes už ne. Navíc ji zítra čeká přemlouvání sultána...
*************************************************************************************************************************
Rose už byla docela unavená, tak brzy usnula.
Další den po snídani si vzpomněla na svůj slib a zamířila k trůnnímu sálu. Měla celkem dobrou náladu, kterou jen trochu kazily Bahadurovy kroky, které ji pronásledovaly a znervózňovaly.
Co si asi o mně Jafar myslí? Že mám nějakého komplice? Nebo že se chystám utéct? Kam asi? Nikoho a nic tu neznám, ztratila bych se jen, bych vykoukla za hradby. Ten je ale paranoidní...
Třeba až získám víc jeho důvěry, nechá mě být. To už znělo jako plán. Už abych měla to dobrodružství v Egyptě za sebou.
Před vysokými dveřmi trůnního sálu, ve kterých byly zasazeny safíry a smaragdy, již postávala netrpělivá Jasmína.
„Zdravím tě, Rose, ráda tě vidím,“ řekla s úsměvem.
„Já tebe také,“ přikývla Rose. „Půjdeme dovnitř?“
„Ještě probíhají audience. Vlastně...možná by bylo nejlepší, kdybys také formálně požádala o slyšení,“ navrhla princezna chytře.
Rose souhlasila. Za chvíli se dveře otevřely, vyšel nějaký kupec a za ním sultánův úředník.
„Ještě někdo žádá sultána o audienci?“
„Já, prosím,“ přihlásila se dívka.
„Jméno?“ řekl úředník.
„Rose."
„A já půjdu s ní,“ dodala Jasmína.
„Dobře. Můžete vstoupit,“ ustoupil mužík s fezem na hlavě.
Zatímco procházely rozlehlým, takřka prázdným sálem po červeném koberci k sultánovu trůnu, Jasmína potichu radila Rose: „Říkej tatínkovi velectěný sultáne a nejdřív před ním poklekni a počkej, než ti dá slovo.“
Jak na Rose dopadaly sluneční paprsky, vyhlíželo to jako by na hlavě měla zlatý závoj, což udělalo na sultána i jeho temného vezíra dojem.
Dvojice žen došla do popředí, kde seděl pán Agrabah a vedle něj důležitě postával jeho ctihodný rádce s papouškem na rameni. Rose před nimi poklekla jako otrok, Jasmína zůstala stát opodál.
„Tebe znám, Rose že?“ řekl sultán s trochou obavy v hlase.
Zmíněná znervózněla. Doufala, že se nebude vracet k té nešťastné věci s bičováním. Asi by se musela omluvit, a kdo ví, co by s ní ještě chtěl provést. Sultán však byl nervózní právě z téhož důvodu. Také se k té nešťastné události nechtěl vracet.
„Pověz nám, co máš na srdci,“ pokynul Azzam.
„Velectěný sultáne, přála bych si poznat zdejší město pod palácem, spatřit, jak žijí vaši poddaní, a navštívit místní trh. Bylo by mi ctí, aby mě doprovodila princezna Jasmína,“ řekla prosebně Rose.
„Drrrzost,“ nadskočil Yago okamžitě.
Blondýnka po něm hodila vražedný pohled, jen počkej ty ptáku.
„To je odvážné přání,“ řekl sultán zamyšleně a promnul si svůj bílý vous.
„Co si o tom myslíš, Jasmíno?“
„Ehm...,“ připomněl se Jafar. „Váš rádce jsem já, velectěný sultáne.“
Azzam se obrátil na vezíra: „Jistě, ale teď mě zajímá princeznin názor, Jafare.“
„Já souhlasím, tatínku,“ vyhrkla ihned Jasmína.
„Ráda Rose doprovodím a budu jí průvodcem po tvém městě.“
„Tak dobře,“ souhlasil krotce sultán a obrátil se znovu na svého vezíra.
„Šlo by to dnes po obědě?“
Jafar vrhl na obě dívky podezřívavý pohled svých přivřených očí.
„To by šlo, ale půjdete řádně oděné a se strážemi.“
„Samozřejmě,“ zajásala Jasmína. Rose tolik do smíchu nebylo. Představa, že se bude muset zase obléci do těch hrůzostrašně černých hadrů, které ukryjí celé její tělo, jí vůbec příjemná nebyla.
„Je to všechno?“ zeptal se sultán.
„Ano, velectěný sultáne,“ přikývla pokorně Rose.
Azzam si oddechl. „V tom případě můžete jít.“
„Počkej na mě v předsálí,“ řekla jí princezna a sama se vydala ke svému otci.
Rose se tedy odebrala ze sálu ven a tam na chodbě čekala. Jako první však ze dveří vyšel Jafar a jakmile ji zpozoroval, zamířil přímo k ní.
„Co za tou tvou žádostí vězí?“ vyzvídal.
„Co by? Nic. Jen se s Jasmínou chceme podívat ven do města,“ odpověděla prostě Rose.
Jafar pevně stiskl svou hůl v ruce.
„Tak dobře, ale varuji tě: nemám rád, když se kolem mě dějí věci, kterým nerozumím.“
„Pak se tedy divím, co tě lákalo na magii,“ hodila po něm úsměvem Rose.
Jafar nevěděl, co na to odpovědět, tak se raději jen otočil a beze slova odkráčel pryč.
Blondýnka se usmála, ale její úsměv opadnul, když si uvědomila, že Bahadur ji opět sleduje.
Ach jo!
*************************************************************************************************************************
Odpoledne se Rose a Jasmína vydaly na slíbenou procházku. Na rozdíl od původních Rosiných obav si tentokrát stačilo přehodit přes sebe čádor, takže jí zůstal odhalený alespoň obličej a lépe viděla.
Téměř jako jeptiška v hábitu Lorda Voldemorta.
Jako stráže je doprovázeli čtyři svalnatí muži, z nichž šel respekt na dálku, mezi nimi i Bahadur, kterému bylo svěřeno velení. Stráže vedli Rose s Jasmínou mezi sebou a bylo zřejmé, že utéct by je nenechali.
Rose si povzdychla. „Připadám si jako vězeň.“
„Já si připadám konečně volná,“ oponovala jí Jasmína. „To v paláci si občas připadám jako vězeň.“
Rose zaujalo, že Jasmína má na věc docela jiný pohled. Chvilku nad tím přemýšlela a pak se zastavila a vytřeštila oči. Na stánku, kolem kterého šly, ležely mezi dřevěnou panenkou a zdobenou sklenicí ty křiklavé boty s podpatkem, které ztratila v den, kdy ji Jafar přenesl do Agrabah.
„To jsou moje boty!“ vykřikla Rose a ukázala na ně prstem.
Kupec u stánku nejprve vyděšeně obhlédnul stráže, zda ho nechtějí rozsekat na kousky, ale když viděl, že se nechystají k žádné drastické akci, uklidnil se a prohlásil: „Dva dináry a šest dirhamů.“
„Co?“ zalapala Rose po dechu.
„Budou vaše, když za každý zaplatíte jeden dinár a tři dirhamy, to dělá dohromady dva dináry a šest dirhamů,“ trval na svém kupec.
„Ale to jsou boty, které jsem ztratila asi tak před týdnem nebo před dvěma,“ prohlásila Rose s jistotou.
„Boty? Ale kdeže! Takhle přece boty vůbec nevypadají. To jsou vzácné starožitnosti z dalekého orientu. Vidíte ty díry? Mají velice důležitý účel,“ tvrdil kupec.
„Vy podvodníku!“ supěla Rose a málem se na něj vrhnula.
„Rose, uklidni se!“ zadržela ji Jasmína a objala Rose, aby neudělala něco nevhodného. Mezitím koukla na kupce a omluvila se mu, že na něho chtěla skočit jako furie.
Spolu se strážemi pak zamířily pryč, ale Rose se pořád ke stánku ohlížela.
Věci z její doby pro ni byly jako poklad, právě teď jeden opouštěla, ještě měla v pokoji kabát tety Beáty a své krajkové šaty se spodním prádlem.
„Vážně jsi ztratila boty?“ podivovala se Jasmína, "vypadaly zvláštně, to se u vás nosí?"
„Ano, hned potom, co jsem se tu ocitla,“ vysvětlovala Rose smutně.
„A ten darebák je sebral a teď je prodává za ty svoje denáry, dendáry nebo co to je.“
„Dináry,“ opravila ji princezna a podivovala se: „Ale copak v něčem takovém by se dalo chodit, vždyť to bylo vysoké?“
„U nás se takové nosí běžně,“ řekla Rose.
Jasmína jen zakroutila hlavou. Představa bot s vysokými podpatky, které by se zde nejspíše bořily do měkkého písku, pro ni byla asi tak přijatelná jako pro Rose burka.
„Víš co? Až se vrátíme, pošlu pro ně otroka, aby je koupil, a ty mi pak ukážeš, jak se v nich chodí,“ navrhla Jasmína pobaveně.
„Dobře,“ přitakala Rose, která její pobavení nesdílela.
Po chvíli šli kolem sklenářství a Rose navrhla podívat se dovnitř.
Přivítal je starý zkušený sklenář do půli těla svlečený, jelikož vzadu u pece bylo neskutečné horko, ale po celou dobu, co si prohlížely jeho zboží, si nervózně prohlížel on je, jako by mu měli všechno rozbít.
„Proč na nás tak kouká?“ zašeptala Rose Jasmíně do ucha.
„To je jasné, dvě cizí ženy s ochrankou se asi jen tak nevidí,“ vysvětlila princezna v modrém a vydala se ke sklenáři.
„Dobrý den pane, jsem Jasmína, sultánova dcera,“ řekla.
„Buďte vítána v mém skromném krámku, princezno,“ uklonil se jí sklenář.
Rose si domyslela, že vzhledem k tomu zahalování asi místní obyvatelé svoji princeznu znají nanejvýš jménem.
„Máte překrásné vázy,“ obdivovala je princezna a pohladila dvě svými prsty.
„Děkuji,“ odpověděl uznale sklenář, rád za takovou pochvalu.
Rose se také zeptala: „Neměl byste místo pro jednoho učně?“
Sklenář pomalu přikývl.
„Abych pravdu řekl, už delší dobu někoho sháním. Pracuji tu již desítky let a cítím, že už bych měl své řemeslo předat někomu mladšímu. Víte o někom?“
„No, znám jednoho šikovného mládence,“ lákala ho Rose.
„Je zručný a silný?“ zeptal se sklenář.
„No...,“ zamyslela se Rose a vzpomněla si, jak se Aladdin ve vězení pokaždé rozplácl o zem. „Když nejsou poblíž ženy...“
„Chápu,“ usmál se potutelně sklenář.
„Kolik je mu let?“ vyzvídal.
„Tak...hmm kolem pětadvaceti, více určitě ne,“ řekla Rose velmi optimistický odhad.
„Aha,“ zachmuřil se sklenář. „A čím se doteď živil?“
Ha, teď to začalo být poněkud ožehavější téma.
„No...trochu kradl,“ přiznala Rose a zazubila se.
„Tak to ne!“ prohlásil rezolutně sklenář a ve vzduchu rukama udělal velké X.
„Já mám krám plný drahocenného zboží a nemůžu si dovolit pouštět sem takové podřadné živly.“
Jeho hlas zněl tak rozhodně a nekompromisně, že to Rose až zabolelo u srdce.
Když pak zklamaně vyšly na ulici, Jasmína se zeptala: „Aladdin, že?“
„Ano, je to on,“ přiznala se Rose.
„Pověz mi, co k němu cítíš,“ vyzvídala Jasmína a od ní to znělo skoro jako rozkaz.
„Jen je mi ho líto. Takový mladý zdravý člověk a nikdo o něj nestojí a nemůže být nic než zloděj, kolik takových tu musí být,“ vysvětlila Rose a rozhlédla se po tržišti, odkud vedli různé uličky, kde se mohli takové osoby skrývat.
„Ach, Rose, ty máš takové úžasné srdce!“ prohlásila Jasmína obdivně.
„Kdybys byla muž, hned bych si tě vzala.“
A Rose ani netušila, jak vážně to Jasmína myslí.
„Ale z ženy muže neuděláš a ze zloděje čestného kupce také ne...“
Rose má svůj vlastní stín, Bahadur má za úkol ji hlídat, protože je prostě potížista. Je jí v patách ale je odhalena tak o něm Rose ví a musí to skousnout. Co naplat, Jafar jí nevěří ale co už, on nevěří nikomu, takže to zas tak překvapivé není.
Alespoň jí Bahadur zajistí bezpečný průchod do vězení za Aladdinem. Rose je dokonce tak šikovná, že se jí podaří jít na procházku s princeznou na tržiště, kde najde své ztracené boty! Bez nich rozhodně neodejde, i kdyby je měla ukrást. Její postraní úmysly ale jsou daleko hlubší, chce najít někoho, u koho by se Aladdin mohl slušně učit nějakému řemeslu a nemusel by krást, ale kdo by chtěl nechvalně protřelého lapku?
Bahadur
Kapitola 23.
Odjezd
23.
Ta princeznina věta Rose rmoutila. Podobných hesel a přirovnání slyšela dost a vždy tomu věřila, ale Aladdin byl jiný, kdyby se jen trochu snažil...ale musel by mu někdo dát šanci.
A jak se právě přesvědčila, nebude to lehké, asi jako bojovat s plácačkou na mouchy proti tornádu.
Jedno odmítnutí snad nic neznamená, jistě v Agrabah bude někdo, kdo toho kluka vezme pod ochranná křídla, a tak to během své cesty po tržišti zkusila ještě dvakrát, ale se stejným výsledkem.
Nikdo se zloději nechtěl nic mít, a tak i když zpátky s Jasmínou dorazily okouzlené z tržiště, které se hemžilo barvami, přeci jen byla Rose trochu rozčilená.
„To nic, Rose, určitě se pro něho nějaká práce najde," chlácholila ji princezna a cizince náhle zasvítilo v očích.
„Ano!"
Jasmína sebou trhla, nebo se spíše jejího výkřiku lekla.
„Hm?"
„Už to mám! Počkej tady, hned jsem zpátky!" vyhrkla, strhla ze sebe tu černou hrůzu, chytila své hedvábné sukně a rozeběhla se k přijímacímu sálu.
Neznala sice Jafarův harmonogram, ale věděla, že po poledni se sultánem a správci probírají státní záležitosti, do čehož se zahrnovaly daně a různé výdaje na chod paláce, alespoň tak jí to jednou zmínil, když se jí chtěl zbavit.
Když doběhla po chodbě až k těm obrovským dveřím, musela se rychle vydýchat. Palác byl rozlehlý jako šest stadionů vedle sebe a běžet celou cestu bylo o život. Nabrala tedy několik potřebných hlubokých nádechů do plic a pak vešla dovnitř.
Místnost v tuto dobu zalévalo krásné zlatavé světlo a několik pestrobarevných postav, které stály v hloučku kolem sultána, si jí ani nevšimly a dál švitořily jeden přes druhého jako slavíci, dokud se nezastavila několik metrů před trůnem a teatrálně si neodkašlala.
„Můj sultáne, musím mluvit se ctihodným vezírem v naléhavé záležitosti." Poklekla a upřela ta svá velká modrá kukadla na podsaditého mužíka s bílým vousem.
Její hlas byl naléhavý, a proto se Azzam vymrštil ze svého místa vystlaného polštáři a zajíkl se. „Stalo se snad něco mé dceři? Pověz!"
Rose překvapeně zamrkala a zakroutila hlavou. „Nikoliv, pane, je to zcela jiná věc, prosím, potřebuji s ním mluvit," dodala a stiskla své růžové rty do nejisté tenké čárky.
Hlouček mužů v turbanech se mezi tím rozestoupil do půlkruhu a hleděl na tu opovážlivou ženu, která se je rozhodla rušit od důležité práce.
Mezi nimi se nejvíce vyjímala vezírova vysoká černá postava, která jako by pohlcovala všechno světlo a převyšovala ostatní. Diplomaté a hospodáři kolem něho byli nervózní snad více než ze samotného sultána, který se mezi tím uklidnil a hupsnul zpátky na trůn.
Jafar postoupil sebejistě dopředu a povýšeně se sám pro sebe usmál. Byl to jeden z těch zlých povrchních úsměvů, jelikož vidět Rose před sebou klečet na kolenou mu dělalo nevýslovně dobře.
Jakmile ťukl koncem své hadí hole o mramorový schod, připoutal tak na sebe dívčinu pozornost.
„Jak se opovažuješ rušit sultánovu radu, ženo, že tvé slyšení nepočká do zítřejšího rána?" pronesl svým hlubokým zastrašujícím hlasem a dělal, že ji nezná. Jen jeho oči prozrazovaly pravdu a vpíjely se do těch jejích.
Rose se kousla do spodního rtu, necítila se právě přede všemi moc dobře a zalitovala toho, že ho později nenavštívila v jeho pracovně o samotě, ale chtěla Aladdinovi opravdu pomoci. Jafar ji však stavěl do situace, kdy měla svou prosbu říci tady veřejně přede všemi, a to se jí nehodilo.
„Jedná se o... státní záležitost," zahlásila rychle a Jafar zvědavě nadzvedl pravé obočí. Začínalo ho to vážně zajímat.
Muži okolo se tvářili důležitě a neměli radost z toho, že je někdo ruší, jeden se dokonce obrátil k Jafarovi a prohlásil: „Nepokoje ve vašem harému, vezíre?"
Tři muži se na ten vtip ušklíbli, ale Jafar zachoval svou chladnou tvář i úsudek.
Neodpověděl a jen pokynul svou holí k chodbě za trůnem, kde Rose několikrát viděla Jasmínu, jak do sálu přichází. Nejspíše to byla nějaká postranní chodba, která vedla do jiných částí paláce, či měla sloužit jako úniková cesta v případě ohrožení.
Plavovláska tedy vstala, vystoupala po schůdcích vznešeně jako královna a obdařila všechny kolem sebe vražedným pohledem.
Nakonec šlápla na nohu tomu, kdo ji považoval za Jafarovu konkubínu. „Oh, promiňte, ale já přes tu dlouhou sukni moc nevidím." A ještě trochu více patou došlápla, ale to už mizela v chodbě s Jafarem v závěsu.
Když ušli několik metrů, nevydržela to, prudce se k němu otočila, div mu nezabořila nos do hrudi, jak byl blízko. „Co to mělo znamenat?" zeptal se vážně a nadechl se nosem jako drak, jež má co nevidět chrlit oheň.
„Potřebuji s tebou naléhavě mluvit, teď a tady," začala ze sebe tlačit jedno slovo přes druhé.
„Dobře, mluv," přikývl trpělivě Jafar v domnění, že se skutečně jedná o něco naléhavého, co potřebuje jeho pozornost, a nutno říci, myslel přitom na to nejhorší.
Rose od čaroděje trochu odstoupila, protože nechtěná blízkost v ní vyvolávala ještě stále velice živé vzpomínky.
„Právě jsme se s princeznou vrátily z trhu a..."
„A?" pobídl ji vezír znuděně a dělal ty svoje obličeje, které tak milovala.
Rose se lehce zamračila, protože nechtěla, aby ji přerušoval, ale pokračovala: „Chtěla jsem, aby některý z řemeslníků přijal Aladdina jako učedníka a všichni to odmítli!" Rozhodila rozčileně rukama.
Jafar si to celé poslechl a nevěděl, zda se jí má vysmát, nebo s ní zatřást.
Raději jen nehezky zkřivil rty v napodobenině úsměvu. „A tebe to překvapuje? Žádný poctivý obchodník si do své dílny nevezme zloděje. To je holý fakt. Jak tě mohlo něco takového vůbec napadnout a co to má společného se státní záležitostí?" dotíral na ni a promnul si spánky.
„Nic, ale u nás to fungovalo. Někteří vězni se dali do nápravného zařízení a mnozí z nich se poučili a žili pak spořádaný život. Aladdin je ještě mladý, určitě by raději pracoval, než kradl," apelovala na vezíra Agrabah, ale vyhýbala se mu pohledem.
Možná na tom něco bylo, ale teď se takovou záležitostí nechtěl zatěžovat, měl nyní mnoho myšlenek s nadcházejícím odjezdem a zařizováním příprav než řešit věc jednoho špinavého zloděje a jeho nápravy, která byla jen nicotná fraška. Zloděj se nikdy nepoučí, stejně jako hloupý se nestane učencem.
„Tak mě napadlo..." spustila znovu Rose a přerušila jeho úvahy.
„Ne," zasáhl ostře Jafar a ona sklapla naprázdno.
„Co ne? Ještě jsem nic neřekla!" protestovala dívka.
„Tak zaprvé, Aladdin je zloděj. Alláh mu takový život dal, kdyby chtěl, mohl už jako dítě vstoupit do služby u nějakého obchodníka, ale on zůstal pouliční krysou. Je nepoučitelný. A i když stále ve vězení přežívá, smrt bude pro něho jen vysvobozením z toho útrpného života. A to nejdůležitější..." udělal důležitou odmlku a přistoupil k ní ještě o krok blíž, takže se téměř dotýkali.
Rose k němu překvapeně vzhlédla a jeho černé hluboké oči ji neskutečně děsily.
„Jak tě mohla napadnout taková pošetilost. Ty tu nemáš žádná práva, nikoho dostávat z vězení. Popírat má rozhodnutí a mou moc. Pokud půjdeš přes mé rozkazy, varuji tě, Rose, budeš toho litovat," pohrozil jí a každé jedovatě zašeptané slovo se jí vpisovalo do paměti, ale ona se nedala zastrašit.
„Doufala jsem ve tvou... dobrosrdečnost, napadlo mě, kdybys ho přijal jako písařského učně..." pípla.
Na to se Jafar nevesele zasmál a přitiskl si dlaň na srdce. „Dobrosrdečnost? Připadám ti snad mírným a slabým soudcem? Jsem všechno, ale ne milosrdný. Nepokoušej mou trpělivost, Rose, možná jsem některé tvé kousky byl ochoten do teď akceptovat, ale podrývat mou autoritu se ti nevyplatí. Uvědom si, s kým si zahráváš, a proti mně není jiného východiska než poslechnout."
Jeho nálada byla pro ni tak chaotická, v jednu chvíli byl vážný a ochotný naslouchat, v druhé se jí vysmíval a v té poslední měla pocit, jako by si brousil zuby, než do ní vpustí jed.
„Ale..."
„Ne!" zasyčel Jafar úsečně, až to dívce sklouzlo po páteři jako kostka ledu, tím hůře když jí jeho ruka přistála na rameni jako ocelový pavouk.
Dotek vezírových chladných prstů na její horké kůži nebyl nijak uklidňující, naopak.
Koutkem oka sklouzla stranou k oné ruce a zase zpátky, lehce se zachvěla.
Možná tady už opravdu překračovala své pravomoci. A on byl háklivý na své vystupování.
„Být písařem je důležitá práce pro schopné muže. Nemůže ji dělat jen tak někdo. Tato místa se dědí po generace z otce na syna a jsou na to patřičně hrdí, či se do takového učení dávají děti bohatých obchodníků. Nic takového nepřichází v úvahu. Aladdin je zloděj a patří za mříže nebo do otroctví," rozhodně pomalu pohnul hlavou ze strany na stranu a slovo otroctví mu jaksi ulpělo v mysli.
Přeci jen mohl by ho prodat někomu, kdo se o jeho útěky už postará, napadlo ho.
„A teď se soustřeď na jiné věci, za pár dní odjíždíme." Víc neřekl, stáhl svou ruku z jejího ramene, otočil se a vyrazil chodbou nazpátek k hašteřícím správcům.
Nechal tam Rose stát a užíval si pocit svého vítězství z toho, jak ji umlčel.
Bylo to lehčí, než čekal, a vlastně může být ráda, že ji nepotrestal za to, co se stalo včera večer, i když ta malá Ramsesova nehoda se ukázala jako prospěšná věc pro jeho plán.
Díky tomu, co mu řekl Bahadur ráno ve svém hlášení, se mohl připravit a osud na sebe nedal dlouho čekat. Po snídani ho vyhledal princův velekněz s tím moderním leopardím přehozem a vysvětlil mu nadcházející situaci, že jeho princ se již nebude ucházet o princezninu ruku, jelikož si to bohové nepřejí.
Přestože Jafar věděl, odkud vítr fouká, vážně přikývl a oddechl si, že je všechno v pořádku. A přitom dohodl s holohlavým rádcem malou prospěšnou přátelskou návštěvu v jejich zemi s tím, že se k Ramsesově skupině přidá během jejich odjezdu se svou družinou.
Rozhodně za to Rose nepoděkuje, ale ať se má na pozoru. Navíc mu stále nedávala spát otázka, zda má nějaké zvláštní schopnosti, nebo ne.
Tak jako tak mu svou účast při hledání další karty slíbila a on ji tu nehodlá nechat hned z několika důvodů, tím hlavním bylo to, aby tu neudělala více škod než užitku, raději ji bude mít sám pod dozorem.
Ještě pověřit někoho, kdo by ho dočasně zastoupil...
To bylo o něco těžší věc najít někoho schopnějšího mezi všemi těmi tupci, kteří by království nejraději rozkradli.
Jakmile se vezír vynořil z tmavé chodby jako stín, rozhlédl se po tom pestrobarevném hejnu, z něhož se každý jednotlivec snažil prosadit svou jedinečnou myšlenku, zatímco se sultán krčil na trůně jako bezradné štěně a zmateně hleděl z jednoho na druhého, komu má dát přednost.
Vypadal tak zoufale, až měl Jafar chuť lomit rukama nad jeho neschopností zřídit si pořádek.
Jeho pohled však padl na muže v purpurovém hávu.
Byl to jeden z hlavních správců, možná nejschopnější, ano, ten by stál za úvahu, později si s ním promluví ve své pracovně a ještě potom se sultánem, až mu řekne, že musí v Egyptě pro jejich království uzavřít nějaký výhodný obchod jako zástěrku pro jeho prvotní plán.
„Binládine..." oslovil muže před sebou s prospěchářským hadím úsměvem.
**************************************************************************************************************************
Rose hleděla na vzdalující se Jafarova záda a nevěděla, jak se má cítit.
Byla zklamaná. Zatím ji vždy vyslechl a dáse říci vyhověl, ale teď?
Klidně ji odbyl a odehnal jako mouchu na nose.
Byla jeho výmluvnou argumentací tak zaskočená, že mlčela ještě teď, co odešel a ona zůstala v chladné chodbě sama.
Znovu se kousla do rtu, možná měl jen špatnou náladu, ale znělo to nekompromisně.
Třeba když mu o tom ještě řekne v klidu později, možná si dá říci a ukecá ho.
Ale je pravda, že neznala Aladdinův intelekt, co když se ani nenaučí psát? Mohl by být tak zaostalý?
Třeba měl Jafar pravdu a nebyla pro něho naděje, ale ona se ještě nevzdá. To by v tom byl čert, aby mu někde nenašla místečko.
Povzdechla si a vydala se na opačnou stranu, jak ji sám velký vezír poručil. Hlasy ze sálu se vzdalovaly. Cestou, kdy se snažila napojit na chodbu, aby se dostala zpátky k Jasmíně, přemýšlela nad Jafarovou poslední větou.
„Za pár dní odjíždíme..."
To už mělo být ono? Tak brzy? Rosin mozek pracoval na plné obrátky. Jak to řekne Jasmíně? Určitě bude proti, musí sakra něco vymyslet, jinak ji ten ďábel sváže do pytle a hodí přes koně. Ne že by toho Jafar nebyl schopný.
Ale přeci jen ji ta představa děsila, takže oni dva pojedou pryč. Jak dlouho to asi potrvá?
Týden? Dva týdny? Bude na něm nalepená tak dlouhou dobu? To bude jízda. A kde budou spát?
Jedna otázka vyvstávala za druhou jako vykřičníky za větou, dokud nedorazila k princezně.
„Tak co, Rose, jak to šlo?" zeptala se.
„Moc dobře ne,“ přiznala Rose utrápeně a posadila se k Jasmíně. „Život je k takovým lidem jako Aladdin hrozně nespravedlivý.“
„Tak už se tím tolik netrap,“ snažila se ji utěšit princezna. „Hlavní je, že jsi tu se mnou a v bezpečí.“
Rose vzdychla. Teď se jí opravdu nechtělo říct Jasmíně, že ji za pár dní opustí, zvlášť když ta se na ni tak rozkošně usmívala.
Přátelsky se objaly, Jasmína Rose něžně hladila po zádech. Jak se objetí protahovalo, Rose začínalo připadat, že je to možná něco víc než jen přátelské gesto. Lekla se a naznačila Jasmíně, aby se odtáhla.
Ta to udělala. „Copak? Je mi s tebou moc příjemně, tobě se mnou ne? Také se mě můžeš dotýkat.“
Rose se styděla. Věděla toho o homosexuálních pocitech dost, aby si byla jistá, že sama takové nikdy neměla, vzrušovali ji jen muži, ale neměla nejmenší tušení, jak něco tak intimního vysvětlit ženě z úplně cizí kultury, kde je homosexualita tabu.
Obě chvíli mlčely a netušily, co se té druhé honí hlavou.
„Rose...“ pokusila se prolomit mlčení Jasmína.
Rose ještě chvilku trvalo, než si utřídila myšlenky a byla schopna vůbec něco smysluplného říct. „Mně je příjemné být s tebou, ale ne tak blízko. Nejlepší je, když sedíme vedle sebe a povídáme si.“
„Promiň,“ řekla Jasmína. „Měla jsem pocit, že toužíš po větší blízkosti.“
„I ty promiň. Přestože jsme obě ženy, nemusíme všechno cítit stejně,“ řekla diplomaticky Rose.
„To jsem nevěděla,“ přiznala se Jasmína potichu.
„Navíc... je tu jedna nepříjemná věc,“ začala cizinka.
„Jaká?“ zeptala se princezna.
„Moc ráda bych tu s tebou zůstala, ale víš, už od mala se toužím podívat do Egypta a za pár dní dostanu jedinečnou příležitost. Až se bude Ramses vracet, Jafar se k němu chce připojit na nějakou návštěvu a vzal by mě s sebou,“ řekla Rose a docela se bála, co na to řekne její společnice.
„No...“ řekla Jasmína. „Pustím tě, ale pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“ zeptala se Rose.
„Že až se vrátíš, tak mi všechno barvitě povyprávíš - kde jste byli, jaké to tam bylo, co jste tam dělali, zda jsou všichni egyptští muži tak suroví a nechápaví jako Ramses a tak.“
Rose si oddechla.
Jasmína pokračovala: „Také se od mala toužím podívat po světě, úplně to chápu; ale už jsem se tak trochu smířila s tím, že musím být moc ráda, když mě pustí alespoň před palác. Ale tobě to dovolí, máš takové štěstí. A moc ráda si pak vyslechnu tvoje vyprávění.“
„V mém světě se taková vyprávění z cest obvykle sepisují, říká se jim cestopisy a lidé si je pak čtou,“ řekla Rose.
Jasmína pokrčila rameny. „Proč číst, když spolu mohou mluvit? Nebylo by lepší poslechnout si vyprávění přímo?“
„No... to by asi bylo, ale lidé na to nemají čas, pořád něco dělají anebo pracují,“ snažila se to vysvětlit Rose a přiblížit jí moderní svět.
Jasmína smutně přikývla.
„To chápu, tatínek je na tom podobně. Ale nemyslím, že by mi ho čtení dokázalo nahradit.“
Rose vzdychla. Napadla ji myšlenka o počítačích, mobilních telefonech a sociálních sítích, ale raději ji rychle zaplašila.
Jasmína vstala.
„Počkej chvilku,“ řekla a odešla. Za chvíli se vrátila a v ruce držela Rosiny boty s vysokým podpatkem.
„Otrok už se vrátil,“ řekla Jasmína a podala boty své přítelkyni. „Říkala jsi, že se v nich dá chodit...“
Rose přikývla a boty si obula. Jasmína na ni s vykulenýma očima zírala. Sotva udělala Rose první krok, začala se princezna pobaveně smát. Smála se dlouho a upřímně a zakrývala si oči, jako by před sebou viděla klauna na chůdách, kterému se jistě co nevidět zapletou nohy a sekne sebou o zem.
A Rose, zprvu plná sebevědomí, přestože tomu ani trochu nerozuměla, se začala stydět. Zula si boty a k princeznině překvapení se dala do pláče. Začaly ji napadat ošklivé myšlenky. Uvědomila si, že boty, na které bývala tak hrdá a které dokázaly zdůraznit její okouzlující nohy a dokonalé pozadí, jí tu nepřinesou obdiv, ale jen výsměch.
Jak je něco takového možné? Copak je možné, že někde existuje svět, kde se nosí bílé pleťové masky a chundelaté červené nosy a chodí se na chůdách a všem to přijde normální? Jak je možné, že Jasmína vidí všechno úplně jinak než já? Co když jsou moje pocity úplně špatně? Co když je špatně celá civilizace, ze které pocházím? Co když jsem špatná já?
Když si Rose za chvíli protřela oči, zjistila, že Jasmína tiše a smutně postává vedle ní a dodržuje náležitý odstup. Přitom zrovna teď by Rose naopak moc ocenila uklidňující objetí, ale bála se, že by to Jasmínu svedlo k dalším, snad ještě intimnějším dotekům. Cítila se hrozně nepříjemně rozpolcená.
„Potřebuji být chvilku sama,“ vysoukala ze sebe Rose.
Jasmína ani nepromluvila, odešla a nechala Rose s jejími botami na vysokém podpatku, které pevně svírala v dlaních. Blondýnka pak utíkala do svého pokoje a dlouho plakala...
**************************************************************************************************************************
O dva dny později, když už se Rose vzpamatovala a na přípravy na odjezd málem zapomněla, ji v její komnatě navštívil Jafar osobně s Yagem na rameni. Hodil jí na postel černé šaty a stroze prohlásil: „Obleč se. Odjíždíme.“
„Cože? Kam?“ vytřeštila oči Rose.
„Ztrrráta paměti...“ zavtipkoval Yago.
„Neříkej, že jsi zapomněla na naši dohodu,“ zamračil se Jafar.
„Ne, já jen... že toho musím ještě spoustu zařídit,“ řekla Rose.
„Co může žena jako ty zařizovat?“ podivil se Jafar a protočily se mu oči.
„Musím se rozloučit s Jasmínou,“ řekla Rose.
„Princezna už o tvém odjezdu ví. Trvala na tom, abych se osobně zaručil za tvoji bezpečnost,“ řekl Jafar a vrhnul na ni zamyšlený pohled. „Možná ti nechám zavázat ústa, když bude třeba. Ta tě totiž ohrožují ze všeho nejvíc.“
Rose se zašklebila. „Chci Jasmínu ještě vidět!“
„Tak si pospěš, převleč se a pak tě k ní zavedu,“ odvětil Jafar a odešel na chodbu.
Rose poslechla a pod burku si při převlékání schovala svoje staré boty s podpatkem, protože jí něco napovídalo, že by jí ještě mohly být k něčemu užitečné, byť k chození asi sotva.
Jafar ji pak dovedl k princezně.
„Už musím jet, snad ti tu beze mě nebude smutno,“ řekla Rose, zatímco vezír postával opodál a dělal, jako kdyby tam nebyl a snažil se to přetrpět.
„Nějak to vydržím,“ řekla Jasmína a mávla rukou. „Hlavně na sebe buď opatrná, do ničeho se nezapleť, raději s nikým cizím nemluv a neukazuj se, vhodně se oblékej a hlavně nikam nechoď sama, nepřibližuj se k neznámým tvorům a nenech se zlákat přeludy pouště. A řádně se modli, ať na sebe nepřivoláš Alláhův hněv. Nejez a nepij nic jiného, než co ti dají naši muži. A zjisti mi o té zemi všechno, jací jsou tam lidé, jak se jim žije, v co věří, po čem touží, jakého věku se dožívají a co tam nosí muži a co ženy, co se tam prodává na trhu a vše ostatní.“
Rose si pomyslela, že za těchto podmínek je to úkol spíš pro chytrou horákyni nebo Hermionu, než pro ni.
Všechno zjistit, ale nikam nechodit a s nikým nemluvit? No, však on už se o ni Jafar postará...
Ta poslední myšlenka ji stejně tak znepokojovala, jako uklidňovala.
Přikývla. „Budu opatrná, slibuji.“
Princezna se usmála a Rose pokračovala s Jafarem před palác, kde ji zavedl k jakési modré dřevěné budce, která jí vzdáleně připomněla TARDIS ze seriálu Doctor Who. Rose se rozesmála při představě, že Jafar teď prohlásí, že je Doktor, nastoupí s ní do budky a za minutku bude doma ve své době, pokud se mezitím náhodou neocitne na úplně jiné planetě...
„Uklidni se,“ zavrčel na ni Jafar, jako by umravňoval malé dítě.
„Promiň, měla jsem vidění,“ prohlásila Rose a zamávala rukama v kruzích jako vědma.
Ale upřímně, vlastně to nebyla úplná lež. Jenže tahle velká ptačí budka měla jiný tvar, něž TARDIS a vedly z ní dvě veliké klády, kterými se dala nést ve vzduchu. Uvnitř byla jen docela malá a nepohodlná až na jeden prázdný kbelík.
„A co když budu potřebovat na záchod?“ zeptala se Rose a nějak ji nenapadlo, jak tuhle zapeklitou věc vyřešit.
„Od toho tam máš ten kbelík, pak se vysype po cestě,“ řekl věcně Jafar a Rose zrudla až po kořínky vlasů.
„Ach jo!“ povzdychla si útrpně.
Rose oroduje za Aladdina, který je jejím špatným svědomím. Jafar z toho není právě nadšený, a doufá, že takhle to nebude dělat s každým koho, potká ale karma je karma, asi čeká, až se jí to nějak vymstí a přestane s tím.
Pomalu jsme se dostali k odjezdu na výlet do Egypta. Ano, přesně tam, kde žije Ramses II. Rose nečeká žádný autobus nebo karavan a kůň by pro ni byl opravdu nepohodlný ale budka? Co je to za věc? To na co kouká, jsou jako nějaká nosítka pro princeznu a v hlavě se jí určitě honí, jak dlouho tímhle způsobem mohou dorazit do cíle? Útrpná cesta teprve začíná.
Kapitola 24.
Oáza
24.
Už po několika málo hodinách toho Rose litovala.
Budka byla nepohodlná, dřevěná a tvrdá jako kámen. Seděla na zadku v tom malém privátním domečku a kousala se nudou. Uvnitř bylo trochu šero, protože všechny stěny nebyly průchodné, aby dovnitř nikdo nekoukal a neočumoval ji jako nějakou drahou trofej.
No, možná by jí to okoukávání zas tolik nevadilo, ale uvnitř bylo horko a jediné na čem se dalo sedět, byl ten kbelík posazený dnem dolů.
Pomyslně si v hlavě udělala seznam, co je potřeba udělat.
Za prvé se zeptat, co má dělat, aby se tu nezbláznila nudou, za druhé, zda by se nedalo otevřít nějaké okénko a větrat po cestě a za třetí si sem při další zastávce vezme nějakou pokrývku, na které by bylo pohodlnější sedět nebo ležet. Takhle měla zdřevěnělý zadek a ztuhlé nohy.
Rose byla jako nějaký vzácný ptáček ve zlaté kleci, zoufale počítala každou minutu, každé zhoupnutí, jelikož tu neměla ani s kým mluvit, jen sama k sobě. Snad by raději vedla konverzaci s užvaněným Yagem než tu být sama.
Těšila se, až nosítka zastaví ale...od doby co ráno karavana vyrazila, nic, možná jen na chvíli, kdy začala polední modlitba. Po nějaké době se jí chtělo i na záchod. Hypnotizovala ten prokletý kbelík očima, ale její stud jí nedovolil ho použít. Dívka přeci nebude čůrat do kbelíku! Nikdy!
Raději dál čekala a čekala, dokud to už nebylo opravdu akutní, a když se posadila na kbelík a vystrčila holý zadek, pořád se nervózně ohlížela ke dvířkům, jestli je někdo neotevře. Měla z toho celé rudé tváře, ale nakonec se jí ulevilo. Ale co teď s tím?
Rozhlížela se kolem sebe, až našla malá dvířka vzadu za sebou, kudy kbelík prostrčila a zanedlouho je někdo zase otevřel a prostrčil ten předmět zpátky a prázdný.
Rose si oddechla, to je ale servis, obrátila oči v sloup.
Později odpoledne něco začalo na přední dvířka neodbytně ťukat jako datel.
Rose si klekla a otevřela je, za nimi seděl na kraji nosítek rudý papoušek a klidně vpochodoval dovnitř jako voják na obhlídku jejího domečku.
Rose za ním zavřela a popadla, div ho neumačkala radostí.
„Ani nevíš, jak ráda tě vidím ty ptáku,“ začala ho dusit v objetí, až se Yagovy naježila všechna pera. Bylo to pro něho nezvyklé a překvapivé ale nebylo to zas tak nepříjemné, pokud pomineme fakt, že se nemohl pomalu ani nadechnout.
„Myslel jsem, žžže se mnou nemluvíííš,“ zaskřehotal, vydrápal se z jejího náručí, seskočil na dřevěnou podlahu a oddechl si, že z něho nebyla placka.
„Já a nemluvit s tebou? Ale kdepak,“ mávla rukou Rose jako kočka, která pozorovala malou myš. Vážně byla ráda, že si může s někým popovídat a neposlouchat jen frkání velbloudů a ržání koní z venku.
„Lhááářko,“ pohodil hlavou Yago a začal se chechtat, byl to takový zvláštní nakažlivý smích, že se musela dívka usmát.
„Jo, dobře, ta bouda je hrozná, máš pravdu, nemůžu tu s nikým mluvit, není tu co dělat, jen koukat do zdi, ukoušu se tu!“
„Alespoň vidíííš, jaké to je být v malé kleci,“ posmíval se jí Yago škodolibě. Když tak
nad tím přemýšlela, musela tomu ptákovi dát za pravdu. Ale oproti němu na tom byla pořád ještě dobře.
„Proč jsi vlastně za mnou přišel?“ zeptala se ho zúčastněně.
Ara zvedl nožku a podrbal se drápkem na hlavě, „už mě nebavilo péééct se jako kuřřře, víš jakééé je tam horko? Peřřří mám celé rozžžžhavené, nejsou někde propááálené?“ začal roztahovat křídla.
Rose se na něho skepticky podívala.
„Ne, proč jsi doopravdy přišel, vysyp to.“
Yago obrátil oči v sloup a došlo mu, že ho prokoukla, “víš co to je sedět Jafarovi na rameni a poslouchat toho holohlavééého idiota? Je hroooznej! Už jsem to nemohl vydržeeet. Oškubal bych se z toho!“
„Ajaj, to nebude mít asi Jafar dobrou náladu co?“ zeptala se Rose a vyhlídka na to, jak ji bude probodávat pohledem, až zastaví, nebyla nijak příjemná zvlášť, když ona bude dělat to samé, protože musela trčet v téhle hloupé budce.
Že by se z toho Jafar taky potom oškubal?
„Ten?“ začal ara kývat hlavou dopředu a dozadu jako chovanci v blázincích, „ten je v sedmééém nebi! To víš, když seš zavřřřená dlouho v paláci a nikam se nepodíváááš, i takové plááácání ti přijde dobrééé.“
V sedmém nebi? Neplete si ten jeho úsměv s nudou? I ona uměla solidní americký úsměv, když bylo potřeba ho předstírat.
„Já bych spíš řekla, že se z něho snaží vytáhnout, kde je ta další karta.“
„To je možnýýý...“ zamyslel se ara a následující dvě hodiny přemýšleli a vymýšleli různé nepravděpodobné věci, o čem se mohou ti dva bavit ale oba dva byli daleko od pravdy.
Jafara opravdu zajímaly politické záležitosti a on dokázal velice dlouho na toto téma bez problémů hovořit, zatímco jel na svém Hasanovi vedle prince.
„Vůbec nevíte, vezíre, jak je těžké vést tak rozsáhlou říši jako je ta má,“ kroutil hlavou egyptský princ důležitě a Jafar se jen mlčky ješitně ušklíbl.
On že neví, jak vést velkou říši? Bez něho by se celé Agrabah položilo na záda za pouhých pár dnů, už teď měl obavy, co bude muset vše napravovat a zařizovat, až se z této diplomatické návštěvy vrátí.
Mezi tím co se princ chlubil svou dokonalostí a svým božstvím, které mu pomalu začínalo lézt na nervy, ohlédl se vezír přes rameno i přes celý zástup své i princovy gardy. Nosítka připojená k průvodu se kodrcala za nimi jako poslední zapomenuté zavazadlo, zatímco se čtyři statní svalnatí muži potili, když je nesli na ramenou.
Jafar by vsadil svůj rubín zasazený v turbanu, že Yago bude tam. Nechal své myšlenky lehce toulat, zatímco mu do zad pražilo slunce, které pomalu zapadalo za horizont.
Vezír nasadil svůj obvyklý výraz bez výrazu a snažil se znovu vzpomenout o čem se to Ramses chvástal, naštěstí měl důvod jeho horlivý monolog přerušit.
„Blížíme se k oáze Al Zarah princi. Brzy si budeme moci odpočinout. Jistě jste již po cestě unavený,“ konstatoval a pevněji stiskl Hasanovi uzdu, kterou by toho nafoukaného hlupáka nejraději uškrtil.
„Doufám, že přijmete, mé pozvání na dnešní večer. Chtěl bych se vás ještě na několik věcí zeptat, vezíre a k tomu nám zatančí moje krásné otrokyně.
Jafar v duchu vrčel, celodenní putování ho vyčerpávalo, ale musel diplomaticky souhlasit a slíbit svou účast.
Pomalu se tedy průvod přiblížil k místu v poušti, lesknoucí se jako smaragd v písku. Poměrně velká oáza překypovala rušným životem. Nebyli jediní cestovatelé, kteří zde hledali úkryt před nocí a nebezpečím, byli tu ještě další tři obchodníci, jež směřovali do Agrabah a možná ještě dál. Ti ozbrojené stráže vítali s nadšením, jelikož se zde mohli potulovat pouštní lupiči a s takovým počtem gardistů neměli žádný strach o své cenné zboží...
*************************************************************************************************************************
Rose se právě dohadovala s Yagem, ze kterého se vyklubal zábavný společník, zda je chutnější kešu nebo mandle, z čehož mu vyprávěla, že ještě lepší jsou mandle v cukru z poutě a kešu v hořké čokoládě. Pak náhle viditelně nadskočila, jak otroci bez oznámení nosítka položili na zem.
„Kooonec cesty...“ zakrákal Yago, „bylo na čase.“
„Už? To je nějak rychlí,“ broukla Rose, rozrazila dvířka a vyškrábala se ven, ploché boty se jí zabořily do měkkého horkého písku a ona se rozhlížela ze strany na stranu, kde je ten egyptský palác, mohutné sloupy a zlaté sochy bohů v nadživotní velikosti jako vystřižené z national geographic.
Byla ale zklamaná, protože přímo před ní ze země vyrůstala vysoká palma a hned vedle ní další. Tak trochu zelený parčík.
„Hmm, oáza,“ zachechtal se papoušek.
Rose zklamaně vydechla a protáhla si ztuhlá záda, nelíbilo se jí, ale jak na ni ostatní divně koukají, téměř jakoby pohoršeně.
Co jim je?
„Rose, vem si na sebe ten ženskej hadrrr, nikdy nevíííš kdo tu může být,“ radil jí Yago a blondýnka si konečně vzpomněla a vrátila se pro tu černou hrůzu, kterou si na sebe oblékla, aby skryla své krásné zlatavé vlasy.
Už si zase připadala jako pytel brambor. Její otrávený výraz mluvil za vše.
„Co teď?“ Zamumlala kysele.
Yago vzlétl na kabinu, ve které cestovali, aby měl rozhled po okolí.
„Musíš počččkat, až postaví stany, to bude chvíli trvat,“ radil vševědoucně ara.
„Hm...mám hroznou žízeň,“ bručela Rose nevrle a papoušek jí slétl na rameno.
„Tááámhle bude voda, pojď se tam mrknout, budu ti dělat stráááž,“ načepýřil se hrdě Yago a Rose se zasmála.
„Ty? A co budeš dělat, když na mě někdo sáhne? Ukecáš ho k smrti?“
„Uklovu ho a rozdrááápu princezno,“ dělal si z ní legraci a Rose se smála.
Společně se propletli kolem mužů, kteří rozkládali přístřeší a rozdělávali oheň. Zamířili k jezírku obklopeného chabým podrostem a pískem...
Rose si klekla, udělala z dlaní mističku a namočila je do chladné vody. Měla takovou žízeň, až se bála, že to jezírko vycucne na jeden lok. Yago se napil také, ale jako první si všiml stínu za nimi a zakrákal, aby Rose upozornil.
Blondýnka rychle vyskočila na nohy, aby mohla čelit nepříteli. Ale místo aby za ní stál nějaký vazoun jako je Bahadur, postával tam malý tlouštík ve zjevně nákladném hábitu a na rukou se mu houpaly zlaté náhrdelníky jako podomnímu prodejci smotané hadice k visavačům.
„Co chcete?" zeptala se dívka obezřetně.
Mužík začal máchat oběma rukama a rychle kdesi cosi vykládat, z toho pochopila, že je to obchodník se šperky a podle toho, jak dokázal mluvit asi i dobrý řečník.
„Krásná ženo, je mi líto, že ses mě zalekla, neměl jsem v úmyslu tě vystrašit. Nevidím však žádný šperk, který by zdobil vaši oslnivou krásu. Taková jemná tvář by si zasloužila něco, pro potěchu oka nemám pravdu? Kdo je vaším mužem, jistě by se mu některý z mých šperků zalíbil. Mám jemně tepané egyptské stříbro, perly ze středozemního moře i drahé kameny z naší rodné země. Modrý safír by vám šel k očím. Který muž je tak šťastný, že vás může mít?"
Rose hned věděla, odkud vítr fouká. Ten nenasytný záprdek nedával hold její kráse, ale chtěl ze všeho nejvíce utržit. Hamižnej zakrslík, pomyslela si pro sebe.
Jen počkej.
Pak dostala škodolibý nápad, na kterém by se mohla pobavit a na vrch se ho i zbavit.
Nejprve se zatvářila opravdu soucitně a pořád po těch blýskavých špercích naoko chtivě pokukovala a nakonec dodala, „můj manžel je tak štědrý, je to nejštědřejší muž z celého Agrabah. Velice mě rozmazluje a miluje, jistě nebude problém, když mi koupí nějakou maličkost nebo dvě. Vidíte toho vysokého muže v černém támhle? To je on, mezi těmi vojáky," dodala s úsměvem a v obchodníkových očích hamižně zaplálo a už běžel o překot vstříc své zkáze.
Yago už to nevydržel a přestal zakrývat křídlem svůj zobák. Začal se smát a válet v písku.
„On a štědrýýý, to je fóóór, to se ti povedlo!" I Rose se začala ušklíbat nad tou legrací, kterou Jafarovi, který právě vydával nějaké rozkazy, připravila.
„Jsem zvědavá, jak s ním bude rychle hotov," zasmála se škodolibě a oba dva z dálky sledovali, co se bude dít...
Přinejhorším na ně ještě láskyplně zamává. Proč se trochu nepobavit.
*************************************************************************************************************************
„Uctivě se klaním, velectěný pane,“ oslovil kupec vezíra, který byl alespoň dvakrát vyšší než on a hleděl na něho jako orel na malou myš.
„Zdravím tě, čehož si žádáš?“ odpověděl Jafar pomalu.
„Dovolte mi nabídnout vám prvotřídní šperky a ozdoby pro vaši překrásnou ženu,“ prohlásil kupec a zachrastil náhrdelníky, přitom se uklonil tak, že drhnul nosem o zem.
Jafar přivřel podezřele víčka a vrhl na kupce upřený pohled, až z něho šel strach.
„Nemám zájem.“
„Ale jistě by si je zasloužila. Buďme jednou velkorysí, pane...“ přesvědčoval kupec.
„Ne!“ prohlásil Jafar rezolutně.
Tlouštíkovi opadl úsměv z tváře. „Jak si přejete,“ řekl a zklamaně odkráčel pryč.
Jafar se na Rose ani neotočil a dál se věnoval vojákům. Dívka na to s údivem zírala. „To bylo všechno? Stačilo jen říct NE?“
„To víš, Jafarrr má autorrritativní hlas,“ vysvětloval Yago. „Tobě by to nebylo nic platné, ženy tady nikdo neposlouchá.“
Najednou k nim přistoupil Bahadur.
„Rose, neměla bys mluvit s cizími muži,“ řekl.
Blondýnka se k němu otočila. „A také by ses neměla toulat sama. Počkej v budce, než ti postaví stan.“ Dobrá rada, pomyslela si.
„Když já se tu nudím, hrozně se nudím,“ žadonila Rose a sedla si na kraj nosítek když k nim došli.
Bahadur si povzdechl a přisednul si. „To chápu. Já také.“
Rose na něj vrhla zvídavý pohled.
„Práce vojáka je hrozně nudná. Celé dny jen stojíš na místě a sleduješ, zda se něco neděje. A pak je cvičení a to se dřeš jen tak pro nic za nic a nikdo to neocení. Už dlouho nebyla žádná bitva a zločinci jsou všichni za mřížemi,“ vyprávěl jí Bahadur a Rose jí ho začalo být líto. Hm, to je morálka.
„Ale přesto mi to všechno stojí za to. Díky němu.“
„Komu?“ projevila Rose zájem.
„Díky Jafarovi,“ pokračoval Bahadur s obdivem.
„Je to úžasný pán. Dokáže se správně rozhodovat v mžiku oka, když jsou všichni ostatní bezradní; všemu rozumí a ochrání nás i před těmi nejhoršími pohromami. Je mi matkou a otcem v jedné osobě. Vzhlížím k němu a nesmírně si ho vážím. Pro něj mi stojí za to žít. Myslím, že když má muž ke komu vzhlížet, dává mu to sílu a smysl.“
Rose stydlivě mlčela. Nečekala od Bahadura, že se jí začne zpovídat ze svého platonického vztahu s Jafarem. Nyní by mohl očekávat, že se mu ona začne také svěřovat a že k sobě budou mít blíž, ale to Rose rozhodně nechtěla, zvlášť když si stále nebyla jistá, co k ní Jafar ve skutečnosti cítí a s Bahadurem se zapléct nechtěla.
„Ty znáš Jafara dobře, že?“ zeptala se Rose a nenápadně pozorovala tábořiště.
„Jen nepatrně, on je velice složitá osobnost,“ odpověděl Bahadur. „Chvilku milý, ochotný a chvilku tvrdý a nebezpečný. Ale nakonec s ním vždy všechno dobře dopadne.“
Rose přikývla. „Ale strávil jsi s ním už hodně času, že?“ řekla.
„To ano,“ potvrdil Bahadur ve vzpomínkách.
„Co myslíš, co si myslí o mně?“ vyzvídala Rose.
„Jistě máš pro něj velkou cenu, jinak by tě tak nechránil,“ řekl Bahadur.
Cenu? Rose si najednou připadala jako zboží v supermarketu. Chtěla vědět, co k ní Jafar cítí a nechtěla by se spokojit s odpovědí, že to, co zákazník ke zlevněnému zboží. Tušila, že Bahadur má k Jafarovi blízko, ale nechtěla se ho na to přímo zeptat, tak chvíli přemítala.
„A co si o mně myslíš ty?“ zeptala se nakonec a rozhodila rukama.
„Jsi krásná a jedinečná jako třpytivý klenot. Pokud si tě někdo v Agrabah zaslouží, pak jedině Jafar,“ odpověděl Bahadur bez zaváhání. Rose žasla, jak moc si Bahadur váží svého velitele.
„Zamilované hrrrdličky...“ okomentoval jejich rozhovor Yago a vydal se pryč. Rose se tomu zasmála a Bahadur pak také. Vlastně úplně zapomněli na to, že tam ten pták je.
*************************************************************************************************************************
Rose pak strávila ještě nějaký čas v budce a přemýšlela o Bahadurovi. Najednou už jí nepřipadal tak protivný a mrzutý, byla vlastně za jeho společnost i docela ráda. Obdivovala jeho loajalitu ke svému pánovi.
Co teď asi Jafar dělá? Venku už musela být tma.
Zanedlouho ji Bahadur opět navštívil. Její stan už stál, tak si ho zvědavě prohlédla. Byl to jen malý stan pro jednu osobu, sotva na spaní.
„Snaž se přes noc moc nevylézat, v oázách se vyskytují krvežízniví moskyti,“ poučil ji Bahadur, „ale kdybys přece jen potřebovala na záchod, tamhle za stanem máš díru.“
„Ehm...jakou díru?“ podivila se Rose.
„No, díru v písku,“ řekl Bahadur, jako by šlo o samozřejmost. „A o svoji bezpečnost se nemusíš bát, stráže budou držet hlídky celou noc. Ale dej si pozor, ať nešlápneš na štíra, může být jedovatý.“
Rose se v duchu modlila k Alláhovi, aby se jí po setmění nechtělo na záchod, bůh ví, na co by narazila. Vyhlídka na to, že bude močit do díry v písku, zatímco ji budou okukovat zadek strážní, bodat a vysávat obrovští moskyti a ještě ji pak otráví štír, byla vskutku hrůzostrašná.
„A Jafar ti vzkazuje, že kdybys chtěla, můžeš ho teď hned navštívit v jeho stanu, ale musíš si pospíšit, protože až zapadne slunce, bude mít práci,“ dodal ještě Bahadur.
Rose vrtalo hlavou, co asi znamená to „kdyby chtěla“ a jakou práci by uprostřed pouště mohl mít?
Jafar byl přece zvyklý spíš rozkazovat. Ale nabídka, to byla zajímavá, tak požádala Bahadura, aby ji k Jafarově stanu dovedl...
Vezír měl opravdu rozlehlý stan, velký asi jako běžná ložnice. Před vchodem stály stráže. Bahadur s nimi rychle promluvil. Stráže pustily Rose dovnitř a Bahadur zatím počkal venku.
„Rád tě vidím, Rose,“ prohlásil Jafar s Yagem na rameni jakmile se k ní otočil. To vyznělo trochu vtipně, protože Rose byla stále ještě docela zahalená, takže z ní vlastně mnoho neviděl.
„Zdravím,“ řekla Rose lakonicky a začala ze sebe svlékat ten nenáviděný ženský oděv.
Jafarovi se přitom pohledu po tváři roztáhl úsměv a když se Rose konečně zbavila těch černých hadrů, představoval si, jak se svléká dál a dál, takže úplně ztratil ostražitost.
Rose naštěstí nevěděla, co se mu honí hlavou, takže toho nezneužila, i když z jeho podivného zaslepeného výrazu byla na rozpacích.
„Jak se máš?“ vyrušila ho nakonec Rose ze svých záhadných představ.
„Jako obvykle,“ prohlásil Jafar povýšeně jakmile se vzpamatoval. „Ale slyšel jsem, že ty se prý po cestě nudíš.“
Rose si pomyslela, že Bahadur musí Jafarovi dodávat hlášení dost často. Přikývla. „Nemám po cestě co dělat ani s kým mluvit.“
„Znám jednu hru, kterou bych tě mohl naučit, aby ti cesta uběhla rychleji,“ prohlásil Jafar a ukázal na šachovnici rozloženou na koberci. Rose se rozhodla předstírat, že šachy nezná a nechala si vysvětlit všechna pravidla. Nebyly to moderní šachy, jaké znala. Uprostřed základní řady stál místo krále šáh, podle něj se té hře říkalo šachy a místo dámy vezír, vysoká figura s turbanem na hlavě. Kolem nich dva sloni, dva koně a na okrajích dvě věže. Jafar se nechal svým výkladem natolik pohltit, že ani nevnímal, zda Rose chápe, nebo je beznadějně ztracená.
Když skončil s výkladem, pustil se do ukázkové partie s Yagem, který přesouval figury zobákem a zjevně již s Jafarem několikrát hrál. Hra ubíhala pomalu a docela nudně se vlekla, protože pěšci mohli i z výchozího postavení postoupit jen o jedno pole a sloni nebyli o nic pohyblivější než koně. Nejhorší byl vezír, který se mohl pohybovat jen po diagonále a jen o jedno pole, takže se obvykle příliš nevzdaloval od šáha.
Rose se ta hra příliš nelíbila; zvlášť ji dopalovalo, že místo dámy je na šachovnici vezír, a to ještě tak neschopný. Když po nějakých sto dvaceti tazích nadešla
koncovka, Jafarovi se povedlo s jedním z pěšců dojít až na soupeřovu základní řadu, tak ho vyměnil za vezíra.
„Nebylo by lepší proměnit ho na věž?“ zeptala se Rose strategicky.
Jafar se zasmál, „a jak asi? Kouzlem? Taková blbost může napadnout jedině ženskou. Z pěšáka se může stát jedině vezír, když prokáže svoje výjimečné nadání. Proměnit se ve věž, to je nápad...“
„A ve slona by ses prrroměnit nechtěla?“ dodal pobaveně Yago.
Rose chtěla původně Jafarovi představit dámu, ale teď si uvědomila, že jemu by bylo asi opravdu těžké vysvětlit proměnu pěšce v dámu, přece jen změna pohlaví by pro něj byla asi něco příliš moderního, co by neskousl.
Jafar zamyšleně pokračoval a hladil si svou bradku: „Ještě by se mohl stát šáhem, ale to by se musel nejprve nějak zbavit stávajícího šáha, dva šáhy říše mít nemůže...“
Vtom do stanu vešel jeden ze strážných. „Ctihodný vezíre, Ramses II. vás očekává,“ řekl.
„Vyřiďte mu, že přijdu, hned jak se pomodlím,“ odvětil stroze Jafar.
Strážný odešel a Jafar se upřeně zahleděl na Yaga.
„No jo...“ řekl Yago a zobákem položil svého šáha jako nějaké smluvené znamení.
„To znamená, že se vzdává,“ vysvětlil Jafar k Rose. „Takže jsem opět vyhrál.“
„Stejně jsem měl horrrší postavení,“ dodal Yago dotčeně.
Hned poté se Jafar postavil a setřásl ze svého roucha zrnka písku, které se na něho nachytaly, se rozhlédl se po svém stanu. Nijak se mu k princi nechtělo, ale ve své funkci musel lecos překousnout a tak Rose vyprovodil ven ze svého stanu s rukou dotýkající se jejích zad, aby se mohl odebrat k večerní modlitbě.
Začátek cesty je hrozný jako jeho průběh, Rose se zdá nosítka nepohodlná, tvrdá a není tam co dělat, takže je schvácená horkem a hroznou nudou. Každá minuta je utrpením, je sice chráněná jako princezna ale to je tak všechno, stejně jako každá jiná žena nemůže si poručit kdy zastavit, a nemůže ven vyjít, jen tak a ke všemu se musí zahalit do těch hrozných hadrů.
Jedinou možnou návštěvou je Yago, se kterým se sblíží a, který se jí snaží rozptýlit rozhovorem za nějaký ten oříšek.
Když se karavana konečně zastaví v oáze, obklopí Rose kupci a otravní prodavači a ona pro to, aby ji nechali nepokoji, škodolibě označí Jafara za svého manžela. Jak tohle může dopadnout?
Oáza Al Zarah
Kapitola 25.
Nožní překvapení
25.
Rose se nechala vyprovodit ven do noci, však už nebyla tak unavená jako předtím a hra ji docela probudila. Zdálo se jí to nebo to bylo poprvé, kdy se s Jafarem bavili a nehádali se? Žádné vyhrožování, strach o svůj život, žádné narážky a podezřívání. Bylo to uvolňující a jí se líbil jeho zájem a soustředění. Už se těšila, až si s ním příští večer zahraje osobně.
A pokud se jí to povede i vyhraje!
Jak tam tak předtím seděla, nejednou se přistihla, že ho pozoruje, když přemýšlí nad dalším tahem, jak se mu lesknou jeho mandlové oči a lehce zvlní rty, když konečně vymyslí tah, který je hodný jeho génia.
Na konci dnešní partie s Yagem jí dal sebou dokonce celou tu dřevěnou desku a ozdobný pytlík, ve kterém byly figury uschované. Jeho důvěra v to, že je neztratí, se jí zamlouvala a potěšila. A to už byl přeci úspěch, přihlédneme-li k tomu, jak byl na vše přehnaně opatrný.
Jafar předal znovu zahalenou Rose Bahadurovi čekajícímu venku a ten ji zase doprovodil do jejího malého stanu, kde opatrně uschovala svůj malý poklad.
Škoda, že jen Yago zůstal v Jafarově stanu na bidýlku spát.
Co ale teď? Ptala se sama sebe, když si dřepla na lůžko sestávajíc se z barevných silných dek překrytých ještě nějakou zvířecí kůží, aby jí od země nebyla zima.
Když vykoukla ven škvírkou v té plachtě, která se nazývala stanem, viděla sedět stráže u dvou ohňů, jak drží hlídku. Byli tam tři a nejspíše se bavili nějakými sprostými historkami podle toho ušklíbání a smíchu. Ostatní zřejmě spali, aby se pak za nějakou dobu vystřídali na hlídce.
S těmi neurvalci si rozhodně povídat nebude, usoudila Rose. Či spíše oni by si nepovídali s ní, žena tu byla přeci jen jako kus masa.
Rose si tedy povzdechla, nadzvedla celtu a vylezla druhou stranou, aby ji nikdo neviděl.
Nějaké varování hodila za hlavu.
Měla štěstí, v těch černých hadrech perfektně splynula s tmou a okolím, i když měsíc krásně svítil a zaléval písečné duhy mléčným třpytem jako by tam byl sníh. Bylo to krásné a Rose se nemohla vynadívat, k tomu to ševelení palem a klid...
Tedy o klidu nemohla být řeč, protože princ si nejspíše ve svém obřím stanu udělal diskotéku.
Až k ní na tu vzdálenost doléhala zvučná melodická hudba tamburín a bubínků. Tak ráda by si zatancovala, když si vzpomněla, že si doma kdykoliv mohla pustit nějaké CD a zatancovat si, vyblbnout se, vybít všechnu energii a pobavit se, vlezla na ni melancholie a držela se jí zuby nehty jako nepříjemná bleška. Tady byla zábava jen pro muže a ženy se staraly jen o ty uřvané uzlíčky.
Vážně nespravedlivé.
Jafar se teď určitě královsky baví, zatímco se kolem něho promenádují polonahé tanečnice a po jednom odkládají své závoje, dokud na sobě nemají nic a pak...
Tváře jí začaly hořet a krev se jí pěnila nad představou těch orgií.
Nežárlí, rozhodně to není žárlivost. Proč taky? Ne, kdepak. A na něj už vůbec ne. Zatnula nehty do dlaně, až to bolelo. Co to s ní sakra je?
Pohoršeně si sama nad sebou odfrkla. Jafar je samolibý, arogantní nafoukanec, vůbec ne její typ. Rose měla ráda kluky s plavými vlasy a modrýma očima, typické dívčí idoly a ne snědé, tmavovlasé zamračené chlapy, kteří dokázali jen podezřívat všechny kolem sebe.
Ale přesto jí to nedalo a ona se obloukem přiblížila k princově béžovému stanu, ale slyšela jen zvuky smíchu, chichotání a hudby.
Uzavřená společnost VIP, pochybovala, že její výsost přizve i nějakého toho obchodníka nebo cestovatele, kteří se v oaza, také zastavili.
Přikrčila se, ale po chvíli začala zívat. Asi byl čas jít zpátky.
Tady stejně nic nepochytí, a pokud Jafar skončí v náručí nějaké egyptské krásky nebo krásek, co na tom.
Prsty se jí opět jako hadi zkroutily do pěstiček, ale odplížila se do svého ponurého stanu jako dračice do jeskyně.
Dřepla si na lůžko a znovu zívla. Náhle jí však něco přeběhlo po ruce, v tom šeru samozřejmě nic neviděla, ale začala ječet, jakoby jí do těla bodaly jehly a vyřítila se ze stanu jako střela z ponorky.
Byla vyděšená, co to asi mohlo být. Vyběhla, div nezakopla o svoje nohy a hnala se jako přízrak k ohňům. Jafarovi vojáci ukončili hovor a překvapeně se na ni otočili. Neobtěžovali se ani vstát!
Rose doběhla k Bahadurovi a div mu neskočila na záda.
„Co je ženská?" zeptal se pochybovačně, „chtěl tě někdo znásilnit?"
Rose ho probodla naštvaným pohledem a začala vyjeveně rozhazovat rukama, „tam, ve stanu...něco tam je, lezlo to po mě, fuj!"
Hlídka se začala potutelně šklebit, „běž, Bahadure, dáma potřebuje pomoct, než vzbudí celý tábor," vilně na něho kývali hlavami.
Hromotluk věnoval Rose jeden pohled, ale ta se stále ohlížela ke stanu a tak vstal. Vzal z ohně jedno tenké hořící poleno, aby měl světlo a šel s ní.
„Podrž to a nepodpal stan," poručil jí a sám se přikrčil a vlezl dovnitř. O pár vteřin vylezl a mezi palcem a ukazováčkem držel tenký ocásek malého štíra, který se bezmocně kroutil a snažil se jeho prsty stisknout v klepítkách.
Rose se stáhla a vytřeštila oči.
„To je štír? To ta potvora může vlézt i dovnitř? Co je tohle za pekelný místo? Že já nezůstala raději v paláci!"
Bahadur štíra zvedl výš, ten drobek byl menší než její dlaň, „tenhle v sobě nemá jed, je neškodný, nemusíš se bát, zdržují se poblíž vody, je normální, že je právě tady," ubezpečil ji.
To ji mělo jako uklidnit? Tak to ani omylem.
„Co? To jako vážně?" Rose se otřásla odporem, při představě, že ji tahle havěť vleze do vlasů nebo ji bude okusovat palce u nohou, málem z toho vyletěla z kůže.
„Ne tam se nevrátím," ukazovala ke vchodu.
Bahadur zatím štíra klidně zahodil někam za stan jako by to byl drobeček od večeře.
„Oh bože, ono se to vrací!" vyhrkla Rose na pokraji zhroucení, když viděla, jak se to zvíře pouště pohybovalo ve stínu, hned upustila provizorní pochodeň do písku a drápala se Bahadurovi na záda jako malá opička.
„Dost," strhl ji ze sebe a držel za předloktí, „když nechceš být ve stanu, budeš se mnou držet hlídku," řekl prostě a tak souhlasila, s ním se jí nic nestane.
Oba dva došli k ohni a posadili se k ostatním.
Vojáci na ni během hovoru zvědavě pokukovali, ale pak už ji ani nevnímali, protože Rose nepromluvila jediné slovo a raději dělala, že tam není.
Radši bude tady a zesměšňována než být ve stanu s těmi bestiemi.
Minuty ubíhaly, a jak hleděla upřeně do ohně, znovu se jí zmocnila únava a nakonec jí, hlava padla na Bahadurovo svalnaté rameno a ona usnula. Probudil ji až čirý ruch ráno, kdy se osazenstvo jednotlivě připravovalo k ranní modlitbě.
Raději se proto ztratila, aby nikdo neviděl, že se nemodlí, k její smůle by jí za to byli schopni třeba i dát dvacet ran, u muslimů nikdy nikdo nevěděl na čem je.
Rose si připadala hrozně a nevyspale, měla pocit, že je pod tím hábitem rozcuchaná a má zarudlé oči s kruhy pod nimi jako panda. Možná, že to tak bylo, protože když šla k jezírku, několik lidí se jí evidentně leklo a pospíšilo si do tábora.
To jí na náladě moc nepřidalo.
Jakmile tam došla, viděla, jak se tam sklání další černá postava. Zlatá hůl byla položená v písku vedle a lehce se třpytila, zatímco si Jafar nabíral do dlaní křišťálovou vodu a oplachoval si tvář.
„Zdravím tě Rose," odvětil svým obvyklým povzneseným tónem, aniž by se otočil.
Dívka došla vedle něho a také si klekla koleny do písku.
„Ehhh..." zamručela jako medvěd. Otrávené vydechnutí bylo vše, na co se vzmohla.
Jafar se zamračil, podíval se vedle sebe a udělal to co ostatní, nepatrně sebou trhl a zarytě mlčel, zatímco ji jeho oči pozorně zkoumaly.
„Co se ti stalo, nespala jsi?" podivil se a Rosina tvář se k němu pomalu otočila jako v hororu.
Proč sakra musel vypadat pořád stejně dobře? Jafarova opálená přísná tvář byla hladká, dokonale symetrická a bez kazu, oči i po ránu měl bystré a vůbec vypadal jako by nejméně týden odpočíval v nějakých řeckých lázních.
„Spala," nakrčila v odpověď koutek úst.
Kdo ví proč Jafarovy vyvstal pod tím turbanem zcela jiný obrázek, proč mohla být Rose takhle zničená a to pomyšlení se mu neskutečně příčilo.
Žena vedle něho už mu nevěnovala pozornost a chtěla smočit ruce ve vodě, ale on ji chytil pohotově za zápěstí a donutil, ji se na něho znovu podívat.
Vezírovy prsty jako by se snažily nechat otisk na její kůži.
„Kdo?" zeptal se, „kdo to byl?"
„Co? Kdo byl co?" zamručela Rose nechápavě.
Jafar nespokojeně mlaskl jazykem o patro a pohled řezavý jako dýky ji probodával, „s kým si byla včera v noci?"
„No s Bahadurem, toho jsi přeci poslal, aby na mě dával pozor," vytrhla mu svou ruku, div nezahučela do jezírka, „co to s tebou dnes je?" kroutila hlavou a napila se vody.
Jafar zaskřípal zuby. Ženy jsou opravdu nevyzpytatelné a on je stále znovu podceňoval. Jen je člověk spustí z očí...
Náhle bylo vedle Rose prázdno.
Když se otočila, viděla vzdalující se černou postavu s vlajícím pláštěm, jak si to rázným krokem namířila k tábořišti a svým mužům.
Rose jen nechápavě kroutila hlavou, co to do něho zase vjelo.
Když se vrátila, Bahadur s Jafarem o čemsi horlivě rozmlouval. Nevěděla, o čem se baví, ale ten chudák svému vezírovi barvitě vysvětloval, co se v noci stalo.
Dál už ani s jedním nepromluvila, dostala svůj příděl snídaně a hned na to musela zalézt zpátky do své ptačí budky, ale naštěstí si tam dala ty barevné přehozy, na kterých měla původně spát, aby ji netlačila tvrdá prkna. Nejdřív je ale pořádně vyklepala, aby se ujistila, že tam není nějaký nevítaný host. Poté ještě dávala bedlivý pozor na šachovnici a figury, které si tam také uschovala.
Dneska bude moci s Jafarem hrát, včera jí to s Yagem předvedl a dnes mu ona ukáže, kdo je tady mistr. Blondýnka si chtěla promyslet nějaké tahy dopředu, ale jakmile se nosítka zvedla a karavana se vydala na cestu, tvrdě usnula jako špalek.
************************************************************************************************************************
Celé dopoledne se cesta líně vlekla a Ramses i Jafar ospale mlčeli z prožité noci. Stráže, které přes noc držely hlídku, jeli na několika velbloudech místo koní, což jim umožnilo se vyspat, než dorazí do další zastávky.
Jediný, kdo nebyl ospalý, byl Yago. Nervózně poletoval sem tam jako sup a vracel se Jafarovi na rameno. Pak zase zaletěl k modré budce, kterou nesli čtyři svalnatí muži, a zaklepal zobákem na dvířka. Nedočkal se však žádné odpovědi, tak se vrátil k Jafarovi.
„Tahle holka je hrrrozně náladová!“ začal ara. „Že prrrý není prrravda, že se se mnou nebavííí!“
Jafar mlčel.
„Já už to nevydrrržím. Prrroč nemůžeme rrroztáhnout křídla a plachtit po větrrru? To bychom byli v Egyptě na té hostině ještě před večeřííí.“
„Jestli sis toho nevšiml, lidé křídla nemají Yago,“ probral se Jafar.
„A přepravit tolik lidí rychle by bylo příliš nákladné. Potřeboval bys alespoň pětkrát tolik koní, než jich v Agrabah vůbec je, a dalších deset jen na žrádlo a náklad.“
„Takhle mi dřív stááářím vypadá všechno peřííí!“ stěžoval si Yago.
„Uklidni se. Podle knih máš většinu života ještě před sebou,“ oponoval Jafar. „A třeba v Egyptě potkáš samičku svého druhu, která ti snese vejce.“
„Snese vejce a nechá si ho prrro jiného. A já se vrrrátím do Agrrrabah a možná se o tom ani nedozvííím...To je k vzteku,“ prohlásil Yago a obletěl Jafara kolem hlavy.
Pak dostal nápad, tak mu znovu sednul k uchu.
„A Jafarre, nekoupil bys mi tam samičku? Nějakou hezkou, mladou, plodnou, ani by nemusela být tak chytrrrá jako já.“
„To by určitě nebyla, vždyť i ty jsi chytrý jen díky kouzlu,“ řekl stoicky Jafar.
„Ale koupil bys ji prrro mě, že?“ naléhal Yago.
Jafar opět mlčel. Nechtěl Yaga výslovně odmítnout, ale vůbec se mu nezamlouvalo, že by měl jeho papoušek zbytek života strávit se samicí, víc mu vyhovoval takový, jaký teď byl - osamělý, pokořený a na něm závislý.
************************************************************************************************************************
Když se Rose v šeré kabince probudila, bylo už po poledni, ale ona si myslela, že je teprve ráno, jako by spala sotva hodinu. Deka byla příjemná a hlavně se tu neměla čeho bát.
Protáhla se a nachystala na volný kousek podlahy šachovnici. Pak na ni rozložila figurky a přemýšlela.
Rose byla po vyspání plná energie a přemýšlela nad vším možným a hlavně tím, jak večer porazí Jafara v té jednoduché hře ale jak se tak dívala na rozložené figury na šachovnici, která byla rozdělena na bílé a černé pole, uvědomila si, že je tam až přespříliš možných tahů, kterými ji může porazit.
Přeci jen, nehrála tak vážně jako on a těch několik partií, které ve svém životě hrála, nestály za nic. Nyní ale bude mít dobrého pozorného hráče, který nerad prohrává a nic jí nedá zadarmo. A to byla výzva. Ano, porazit jeho dokonalé ego.
Ona taky nerada prohrávala, to bude bitva, už se na to těšila. Navíc Rose hrálo do karet to, že ona bude odpočatá a Jafar, který jede na koni ne. Tím se trochu síly vyrovnají. Zazubila se nad tím, přesouvala figurky po poli a po každém tahu zase šachovnici otočila a hrála za spoluhráče.
Jakmile však karavana zastavila na oběd a otroci její nosítka hodili na zem, nadskočila a figury se rozházely.
Nemusela však ani vylézat ven, protože se dvířka sama otevřela a dovnitř jí byl strčen talíř s masem a pár kousků ovoce. Ten démon nejspíše chtěl, aby vůbec nevystrčila nos. Ale budiž Jafare, nechtěla více potíží než je nutné a zbytečně na sebe upozorňovat. Bude jíst uvnitř. Fajn!
Alespoň na protest nechala dvířka otevřená, aby se dívala, co je venku.
Jejich karavana sesedla ze zvířat a seskupila se kolem tří kotlů, ve kterém se vařilo a bublalo maso a na široké desce tři ženy dělaly placky a že se musely ohánět pro takový hladový regiment.
Rose musela uznat, že to skopové je opravdu dobré, pokud to tedy nebylo nějaké maso z ještěrky, leguána nebo hada, kterého někdo ulovil cestou.
Jakmile však viděl Yago otevřená dvířka nosítek, tak se vznesl do vzduchu, opustil vezírovo rameno a přistál před Rose v příjemném stínu, div jí nepřistál v talíři.
„Jestli v tom omočíš zobák, tak to na tebe vyklopím," varovala ho.
„Ale jsou v tom oříííšky," poznamenal vzrušeně, „já je vidím."
Rose překvapeně vzala lžíci a zakroužila v misce a skutečně, vedle masa se tam plavilo i kešu jako malé lodičky. To si nechala líbit, vzdáleně jí to připomínalo ostřejší čínu. Yago na ní dělal psí oči.
„Ne, nedám ti, budeš rozmazlenej, tobě určitě už Jafar příděl dal, nemám pravdu?" zaprotestovala a zahrozila mu lžící.
„Prosííím, Rooose," naklonil hlavu na stranu a vyvalil bulvu, jak to papouškové umí.
Rozhodně zakroutila hlavou, „ne a navíc je to stejně omatlané v omáčce."
„Pořááád lepší než nic," nevybíravě mávl křídly a pak je elegantně složil zpátky na šarlatová záda.
Rose se nad ním slitovala a se zamručením vylovila prstem ve svém obědě jeden oříšek, olízla ho, aby na něm nebyla omáčka a nabídla mu ho. Ara natáhl nožku a sevřel drápky kolem té dobroty.
„A to si říkáš vezírův miláček," pronesla ironicky k tomu žebrákovi ale Yagovi to bylo jedno. Slupnul kešu jako malinu a pak si všiml šachovnice a poházených figurek z toho, jak otroci hodili nosítka od písku a tím se figurky rozkutálely po celém prostoru.
Opatrně vzal do zobáku černého koně, protože jinak by mu Jafar sám utrhl hlavu, kdyby je okloval a byly ve dřevě rýhy a promáčkliny. Poté docapkal k dřevěné desce a umístil ho správně na tmavé políčko, kam patřil. Pomalu takhle pokračoval a hledal v záhybech jejího ležení další a další figury, dokud nebyla celá šachovnice postavena.
Rose to zaujalo a opřela se zády o jednu stranu tardisu, aby ho mohla při jídle pozorovat.
„Už dlouho s Jafarem hraješ?" zeptala se.
„Krrrromě mluvení to byla první věc, kterou mě naučil, vlastně já a ta dřřřevěná věc s ješšště menšími dřřřevěnými věcmi bylo všechno co kdysi Jafffar měl. Divím se, že ti to vůbec půjčil."
Rose překvapeně zamrkala a polkla.
„Měl jenom toto? To toho moc neměl, ale ty vystačíš za celý poklad," uculila se potutelně.
„Než potkal Yadiru neměl nic jen sám sebe, tak mi to kdysi říííkal. Byl to kluk jako kažžždý jiný, pouliččční krysa z města. Bez otce bez matky."
Něco takového Rose už předtím zaslechla, ale bylo těžké si někoho Jafarova ražení představit, jak utíká před strážemi kvůli kousku ukradeného ovoce. To ale nebylo to co ji na Yagově vyprávění zaujalo.
„Kdo je Yadira? Nikdy jste se o ní nezmínili," vyhrkla s plnou pusou.
„Hrooozná ženská, čarodějnice, nesnášel jsem ji. Pořád něco chtěla, byla zlááá a když se jí něco nelíbilo, trhala mi peřííí. Vybrala si Jafara za svého učně to je celý," postěžoval si ara a peří se mu při té vzpomínce naježilo a zase slehlo.
„Takže ho učila žena? Asi v něm viděla talent."
„Joo, pěknááá zmije než se jí Jafar zbavil, jinak bych byl úúúplně bez peřřří," zakrákal Yago a obešel šachovnici na druhou stranu.
„Tak počkej," zakuckala se Rose. „To chceš říct, že ji zabil? To není moc hezké, když se zbavíš svého učitele," vybavily se jí hvězdné války, kdy sithský učedník zabil svého mistra, aby se jím sám stal, že by byl Jafar TEMNÝ JEDI? Blbost, jo, žádný světelný meč nemá a i kdyby, do lorda Vadera má ještě daleko.
„Proč by to vlastně Jafar dělal? Nebyl jí vděčný za to, že už nemusí být na ulici?" Něco jí tu pořád nesedělo.
„Jo, jo, jasněěě, než jsme se s Jafarem poznali, všiml si ho jeden lékárník, u kterého se učil, než ho zahlédla ona. Byl s ní několik let a naučila ho lecčemu to mi věřřř, ale když začal být lepšííí, chtěla se ho zbavit. Yarrrida nesnesla, aby byl v Agrrrabah někdo lepší než ona."
„To by dávalo smysl," zamumlala Rose proti lžíci, ženy dokázaly být žárlivé, pravda.
„Takže ji zabil co? Spravedlnost je slepá."
„Nooo ne tak docela, on ji zaklel a to je horšííí než smrt, její vlastní medicííína," promluvil Yago, ale díval se na figury a jen tak s nimi rozpačitě šoupal sem a tam jako by neměl čisté svědomí, že tajemství jejich života někomu jen tak trousí a Rose si toho cenila. To že jí sám tohle řekl, muselo znamenat, že jí věří.
„A co udělal? Proměnil ji v sochu? Koberec? Písek? Mucholapku?"
„Co tě nemá, něco tak lehkééého by vymyslelo i dííítě," zasmál se.
„Dobrá nechám se podat," mávla volnou rukou do prostoru, stejně by to asi neuhodla, Jafar byl rafinovaný, muselo to být něco zvláštního.
„Dáš mi za to další ořřříšek?" vydíral ji ten pták. Přikývla.
„Zaklel ji do tééé zlaté hole, kterou sebou nosí."
Rose vykulila oči, tohle by jí nikdy nenapadlo. „CO?" vyhrkla, natáhla se, chytila Yaga za ocasní pera a přitáhla si ho k sobě.
„No vááážně nelžu, ať mě hadi sežžžerou i se zobákem jestli kecám," přísahal.
„Takže ti mám věřit, že ona je nějakým způsobem ta zlatá hůl? Zní to divně."
„Je to zdroj Jafarovy síly, teda krrromě té, kterou má on sám. Je dobrrré mít nějakou rezervu jako záchranný člun."
Tak proto ji ta hůl byla nepříjemná, kdykoliv se na ni podívala. Brrr...
Ten rubínový pohled byl děsivý o tom žádná a když už viděla, že se umí proměnit v tu obrovskou krvelačnou kobru...Musela být pěkně naštvaná. Vlastně je zázrak, že je po tom všem pořád naživu, oddechla si Rose.
Yago pak usoudil, že jí řekl až dost a raději si začal stěžovat na Ramsese a to nebralo konce. Soucítila s ním.
Nakonec si k nim pro misku přišel Bahadur, zeptal se jí jak se cítí a nakonec vyrazili.
„Nechtěl by sis zahrát jinou hru Yago? Šachy už znáš. Něco jsem za tu dobu vymyslela, chceš si to poslechnout?" navrhla Rose a snažila se tomu ptačímu mozečku nenápadně vnuknout narážku na dámu.
„Tys něco vymyslela? Já myslel, že tu celou dobu chrníííš," posmíval se jí.
„Potřebovala jsem si po té hrozné noci odpočinout a vůbec nejsi moje chůva," dloubla do ary prstem, ten se sám svalil na zem na záda a nožky vystrčil vzhůru jako by se vzdával.
Dál už ho přesvědčit nebylo tak těžké.
Pozorně si poslechl pravidla dámy a usoudil, že je to lehčí než šachy a to se mu zamlouvalo i když se jí snažil ještě přesvědčit, aby pravidla ještě pozměnili.
„Dáma? Co je to za hloupý nááázev? Co třřřeba král, to už zní vznešeně," namítal Yago, který byl se svým názvem patřičně nespokojen.
„Pro mě za mě to můžeme pojmenovat, král. Tak to zkusíme?"
Jenže hrát s Yagem nebylo nic lehkého, zatímco u Jafara by si nic nedovolil, ji se snažil všemožně odpoutat pozornost, zmást ji jako kouzelník, který převádí nějaký trik, oblbnout a nenápadně obcházet pravidla tak, jak se mu to hodilo. Rose si musela dávat zatracený pozor, aby něco nepřehlédla.
„Ty podvádíš ty ptáku!" obvinila ho, když natáhl svou nožku a postrčil pěšce rovnou přes dvě pole až k ní, aby ho vyměnil za šáha.
„Ah, já si nevšiml, neumím počííítat," hájil se Yago a Rose si ho pochybovačně změřila a zasmála se. Lhář.
„Tak ty neumíš číst ani počítat ale podvádět jo? Už vím proč si tě tak Jafar vydržuje," dobírala si ho a sama udělala další tah a vzala Yagovi figurku.
Ara se načepýřil, „alespoň jsem hezčí než ty."
Super, teď se budou předhánět v tom, kdo je lepší špeh.
„A já mám něco, co ty nemáš," nadzvedla Rose lišácky obočí.
Yago to ale pochopil úplně jinak, „ženskýýý pod hábitama už jsem viděl. Není o co stát."
Rose se trochu začervenala a rozesmála se, div jí netekly slzy nad tím, jak to Yago vidí z jiného pohledu a jako pták to nemůže pochopit, „co ty o tom víš Yago."
„Já nic, ale Jafarrr jednou říkal, že s těmi velkými věcmi nahoře, co mi připomínají pomeranče, vypadáš jinak než ostatní, já nevííím, kdybys měla křííídla, asi bys nevzlítla."
Rose zrudla ještě víc a podívala se na svá větší ňadra, která se krásně tísnila v korálkové podprsence, no, byla daleko větší než žen, které tu zatím viděla ale podle Bahadurova chtivého pohledu si nemyslela, že je to na škodu.
„Hlavně, že ty s tím břichem dokážeš vzlétnout, vypadáš jako vrtulník," vyplázla na něho jazyk.
„Nevím co je to vr-hul-ník ale hlavní je, že jsem vyhrááál!" zakrákal vítězně, a když Rose pohlédla dolů, měl pravdu.
Jak sakra nemohla dávat pozor? Určitě nějak podváděl, protože na desce zůstali jen jeho černí pěšáci a jeden šáh, zatímco všechny její figury byly na hromádce vedle šachovnice.
„VYHRÁÁÁL, VYHRÁÁÁL!" jásal Yago a Rose ohrnula spodní ret a založila si ruce na prsou.
„Blbej ptáku."
Příště tě budu něco učit.
Už když Rose s Yagem hrála, karavana se dala opět do pohybu.
Yago si nyní vychutnával svoji výhru a labužnicky polehával na okraji deky. Rose toho využila, dojedla zatím zbytek jídla a nenechala mu už ani oříšek.
„Co myslíš, co nás v Egyptě čeká, až tam dorazíme?“ zeptala se Rose.
Yago se hrdě narovnal. „Hostina,“ prohlásil.
„Obrrrovská hostina se spoustou oříííšků. A další ptáci, snad mi tam Jafarrr koupí samičku.“ Rose se při té myšlence pobaveně uculila.
„Vy lidé nedokážete docenit, jak jsou samičky důležité,“ prohlásil ještě Yago a Rose se šklebila.
Dál se pak spolu bavili a nevšímali si času utíkajícího neuvěřitelně rychle, jako snad všechny příjemné chvíle, ani toho, jak chudáci otroci supí pod svým nákladem.
Ani se nenadáli a budka sebou opět plácla do písku...
Vypadá to na krásný příjemný večer, je to snad poprvé, co se Rose s Jafarem nehádá, můžeme tomu věřit? I tak ji ale dopaluje představa, že on si může chodit po tábořišti a dost možná se může oddávat něčemu hříšnému, bůh ví s kým, a ona si může dát akorát tak ruce pod polštář a spát. Právě jí dochází, jak malá zde mají ženy práva a je to pro ni neúnosné. Ona se narodila do století tolerance a mohla si, kam chtěla, ale tady ji jsou schopni zbičovat i za naprostou maličkost.
Yago touží po samičce, toho už jsme si předtím všimli a Rose se ho snaží rozptýlit hrou, kterou nezná.
Kapitola 26.
Tanec
Pozor
18+
26.
Yago a Rose hráli dlouho a každá hra, krátká i rychlá byla plná postřehů a smíchu. Nikdy by nečekala, že Yago je takový vypravěč. Řekl jí toho hodně, co se děje v paláci, kdo mu vadí a kdo mu dá občas něco dobrého. Také znal hodně lidí v Agrabah, se kterými se střetl na svých pochůzkách, které tajně pro Jafara vyřizoval.
„To tě vážně chtěl unést?" zeptala se Rose a kousala si spodní ret, aby se nezačala smát.
Yago začal přikyvovat tím směšným způsobem.
„Jafarrr mě poslal k Arashimu, byl to obchodník, který dorrrazil do města z ostrova na severrru přes moře, chtěl po něm..." tady se trochu zarazil, protože nechtěl prozradit úplně všechno, „něco po něm chtěl, takovou malou blbost a jakmile zjistil, že je tady, musel jsem zase letět. Ale on na mě hodil síííť jako na nějakého dravce a chtěl mi zavázat zobááák."
Rose se skepticky na tu rudou kouli před sebou podívala. Dokonalý dravec? Odkašlala si, přemáhala cukající koutky, a jakmile přestala dávat pozor, ten pták posunul drápkem figurku pěšce na další políčko a tvářil se velice nenápadně.
„Takže tě chtěl ukrást?"
„Neee, chtěl mě pozvat na večeřřři, jistě že mě chtěl ukrást, a pak někomu prodat, tak jsem mu ukousl prst."
Rose se přestala smát.
„Prst?"
„Jo, určitě si to pořřřád pamatuje."
A tak to šlo dál, historka střídala historku, dokud oba nebyli vyčerpaní a Rose si nejprve nelehla na bok a pak neusnula. Yago mezi tím proházel několik figur a když byl spokojen s výsledkem, přiťapkal k ní a přitulil se k jejím ňadrům a také si dopřál vydatný spánek.
Yago byl potvůrka mazaná i přítulná ale dlouho o tom nevěděl, jen bylo potřeba najít tu správnou osobu, se kterou si bude rozumět, samozřejmě kromě Jafara, ten měl u něho nenahraditelné místo, ale tulit se k němu bohužel nedalo.
Rose něco ze spánku zamumlala a ovinula ruku kolem papouška jako by to byl chlupatý plyšák nacpaný vatou.
**************************************************************************************************************************
Celé odpoledne poté otroci, kteří supěli pod nosítky, která jim připomínala posuvné stěny, které je jednou dozajisté rozplácnou, na sebe divně pokukovali. Ta holka byla v nosítkách sama, čemu se tam mohla tak smát? Možná s ní nebylo něco v pořádku.
Jeden z černochů těžce zafuněl. Pokud se po tomhle ještě narovná, tak to bude zázrak.
O dalších pár hodin později si konečně otroci mohli odpočinout a položili nosítka do trávy, která nahradila poušť.
Černoši s nechutí opustili tu zatracenou věc a odplazili se k jezírku.
Sladce spící dvojici v budce však nikdo neprobudil.
Jafar sesedl z koně a poplácal ho po krku. Chudák Hasan byl zpocený tím úmorným horkem a tak ho odvedl do ohrady ve stínu, poté dal rozkaz postavit stany, tentokrát blíže k sobě, protože tato oáza byla plná a místa pomálu.
Vezír se rozhlédl kolem sebe, ale jedno mu tam nesedělo. Nikde neviděl Rose. Nakonec se jeho nedůvěrou zúžené oči střetly s osamocenými nosítky.
Mohla být ještě tam?
Vysoká štíhlá postava se vydala přímo k nim.
Jafar pomalu rozevřel dvířka a naskytl se mu zajímavý pohled.
Pocítil mírné bodnutí uvnitř hrudi a zaměřil se na Yaga, jak se tulil k tomu hřejivému ženskému tělu a vůbec mu nijak nevadilo, že ho málem zalehlo svými výjimečnými partiemi.
Oba tvrdě spali.
Vezír žárlil, Yago byl jeho papoušek, jeho komplic, jeho služebník a hlavně důvěrník. Poměrně ho děsilo pomyšlení, že před ní otevíral zobák a mohl jí ledacos důležitého říci, ale především byl JEHO.
Jafar se natáhl a chtěl svou jednou rukou aru od Rose separovat, ale jakmile po něm hrábl, chytila ho ze spánku za ruku a obtočila kolem ní tu svou jako chapadlo chobotnice.
„Ale mami, ještě půl hodiny, já ještě nechci do školy..." mumlala.
Vezír jí svou ruku vytrhl, čímž ji probudil a dívka si ospale promnula oči, zatímco on popadl svého papouška, přitáhl si ho k sobě a nesl pryč pod paží jako by to byla slepice.
Rose se snažila vzpamatovat a zaostřit na postavu, která se od ní vzdalovala.
Nechápala, co se stalo.
„Jafare, pusť mě, jááá to tak nemyslel, fakt, jen jsem si trochu zdřííímnul...to je všechno, taky by sis měl trochu odpočinout vypadáááš..." protestoval ara, dokud se na něho jeho pán hrozivě nepodíval.
„Vypadáš dobře," zalhal papoušek, a kdyby mohl, ještě by se pod tím výrazem přikrčil.
Jafar se nadechl nosem, nikdo mu nebude brát jeho věci.
„MLČ!" zavrčel ostře a Yago skutečně mlčel.
*************************************************************************************************************************
Rose se potulovala po novém táboře a zvědavě obhlížela lidi, co se zde utábořili. Tato oáza byla větší než ta minulá a bylo tu také mnohem více nocležníků. Nemohla se hnout, aby nezakopla o stan, velblouda, stráže nebo rozesmáté děti.
Bylo tu několik početných rodin. V jednom voze zahlédla štůčky látek v jiném zase dřevo a sošky. Byla tu i skupina mužů, která nevypadala moc přátelsky ale to jejich stráže taky ne.
Rose pomalu došla k ohradě se zvířaty, která měla na krku přivázaný pytlík s tím, co žerou.
Většina velbloudů polehávala na zemi, ale někteří ještě stáli a jeden po ní plivl.
„Ty bestie!" zavrčela na něho a zahrozila pěstí, „abys neskončil v hrnci."
Jí se tady vůbec velbloudí maso? Přemýšlela Rose, u nich doma na jednom trhu taky
ochutnala pštrosa.
S povzdechem se opřela o dřevěnou ohradu, jež tu byla pro cestovatele zbudovaná a poslouchala vzdálenou hudbu, která se mísila s šuměním palem a podrostu.
Chladnější večerní vzduch ji uklidňoval, naštěstí přes dlouhý nikáb zima tolik neprostupovala jako přes hedvábné šaty. Náhle se vedle ní objevil vysoký stín a ona málem dostala infarkt.
„Tady seš, kde je tvá stráž?" zabodl se do ní Jafarův přísný pohled.
Hm, zase má blbou náladu, pomyslela si.
Fajn, nejen že se těžce zbavila Bahadura, teď jí ještě bude šlapat na paty on. Nemůže mít chvíli klid a soukromí?
Povzdechla si a otočila se k němu, rubín v jeho turbanu krvavě zářil. Co jí chtěl?
„Co mi chceš?" její odpověď byla drzá a on ji zpražil pohledem.
„Dohlížím na tvou bezpečnost, vědmo," oplatil jí kousavě se svým stoickým klidem, „mimo to, je tu několik lidí, kteří vypadají podezřele."
„Oh, tak vám se někdo nelíbí vaše veličenstvo? Že by všichni kromě vás?" ušklíbla se dívka.
Jafar zavrčel a musel se ovládnout, aby ji nechytil a nezacloumal s ní ale místo toho se usmál, z čehož jí přejel mráz po zádech a naježily chloupky na rukou.
„Tvá drzost se mi nelíbí, dej si pozor, mohl bych tě poslat Ramsesovi jako malý večerní dárek," z jeho hlasu odkapával sladký jed.
„Klidně, ale ráno už tam najdeš jen mrtvolu," dala si ruce v bok.
„O tom nepochybuji," Jafarovu tvář zkřivil kyselý úšklebek, mávl rukou a rozhlédl se jestli u ohrady nikdo jiný není, naštěstí zvířata byla až za stany a nikdo se o ně nezajímal.
Poté jeho hůl zeleně zazářila a z jejího konce se oddělilo osm jako pěst silných hadů.
Rose zmateně odstoupila.
„Co to je?" vyděsila se a couvala až k ohradě, kde se zády přitiskla k prknu.
Hleděla na ta magická stvoření. Metr dlouzí hadi, přes které bylo vidět nebo spíše přes jejich polovinu těla, která byla v písku. Měli jasně zelenou kůži a od jejich šupin se leskl bílý měsíc, obklopovala je stejně jedovatá zelená aura jako jeho hůl, dokud Jafar neluskl prsty a oni zcela nezprůhledněli, až Rose vůbec nepoznala, kde jsou.
„Co to má znamenat?" vydechla.
„Strážci, užiteční pomocníci, kteří budou hlídat tábor."
Rose hleděla do písku, který se začal z několika míst vlnit, jak se hadi plazili na své pozice kolem celé oázy. Nikdo je nemohl vidět, a když se vlnili, rozráželi písek, ale to se mohlo připisovat pouštnímu větru.
Rose naskočila husí kůže.
„Snad se nebojíš," dobíral si ji čaroděj s lehce zvlněnými rty, asi se bavil jejím strachem. Vážně vtipné Jafare ale co bys řekl škorpionovi v posteli, hm?
„Čeho? Pár tkaniček v písku?" odfrkla si a její dech se pomalu uklidňoval.
„Pojď se mnou Rose, mám pro tebe malý úkol," otočil se a nečekal, zda ho bude následovat, považoval to za samozřejmost. Tohle jeho povýšené chování nesnášela, cítila se tak jako jeho otrok, ale počkej, až bude zase v paláci a nebude na něho muset spoléhat.
Rose se odlepila od ohrady a udělala pár kroků, když na ni znovu plivl velbloud.
Blondýna se prudce otočila, „HEY!"
*************************************************************************************************************************
Jakmile Rose vešla za svým dobrodincem do jeho stanu, hned poznala, že tu něco nesedí.
Po straně seděli dva hudebníci, kteří si ladili nástroje, a na opačné straně bylo rozhozených několik hedvábných polštářů. Co se tu bude dít? Nějaká seance? Festival? Přednáška? Teambuilding?
Jafar se zastavil u nízkého stolku, na kterém stály dva poháry a hliněná karafa.
„Ale Jafare, to jsi nemusel," rozzářila se Rose nadšeně, že pro ni uspořádal něco takového. Možná že přeci jen nebyl tak špatný panák, jak si myslela a dokáže pro jiné udělat něco hezkého.
Víno a mohli by přinést i nějakou tu dobrotu a její večer měl zcela jiné barvy.
Když se k ní však otočil, měl takový divný výraz, což ji zarazilo v půli kroku.
„T...to není pro mě, že ne?" zakroutila hlavou a on udělal to samé.
Rty se Rose zkroutily v předčasném nadšení do oblouku směrem dolů. Jak si jen mohla myslet, že jí udělá hezký večer.
Jo, věřte chlapům a doufejte v to nejhorší. Ach jo.
„Běžte, než vás zavolám," poručil přísně oběma mužům, kteří odložili nástroje a vyklidili stan.
Poté Jafar přešel k malé dřevěné skříňce u svého lože, kde si cenil ten největší poklad a hlídal ho svými drápy. Zámek zasvítil jasně zeleným světlem a otevřel se.
Vezír se sklonil a vyňal z ní jednu kartu.
Rose to pozorovala s rukama v bok a zklamáním v očích o to více naježená byla.
„Co s tím budeme dělat?"
„Nic tě nenapadá?" zeptal se zdviženým obočím a věnoval jí jeden ze svých samolibých pohledů, až se cítila jako naprostý hlupák ale ne, nic ji nenapadlo, navíc přesně neviděla jakou kartu má v prstech.
„Mám hádat? Hmm...Uděláme si výlet na koberci?" zkusila to náhodně a Jafar protočil oči.
„Ne.“
„Zabijeme někoho a odletíme na koberci a někde ho vyklopíme do pouště,“ zkusila vytáhnout další možnost a udeřila pěstí do dlaně.
Jafar si povzdechl, její krvežíznivost ho uchvacovala i bavila zároveň.
Přešel tedy ke stolku a zamumlal patřičnou formuli. Karta se proměnila v písek a vletěla do poháru připraveného na stole.
Jestli mě tím chceš otrávit, tak seš na omylu a striptýz ti taky dělat nebudu, pomyslela si uraženě Rose.
„Co po mě vlastně chceš?“ nevydržela to, a když se k ní Jafar otočil, sepjal prsty do stříšky, což se jí vůbec nelíbilo, připomínalo jí to magnáty těsně před tím, než vám řeknou, že už vás nepotřebují a za vámi čekají dva poskoci s pytlem na odpadky.
Rose tam stála v tom černém hávu a Jafar se přesladce usmál jako kočka nad chycenou myší. Tohle nebylo vůbec dobré. Rose uteč.
Ten úsměv ale nepatřil jí ale muži, který vstoupil do stanu.
„Vítám vás, velectěný veleknězi. Jsem poctěn, že jste přijal mé pozvání na trochu arabského vína,“ ignoroval ji, odstrčil stranou jako by byla jen nějaký holomek a pokynul tomu plešounovi v leopardím ohozu, aby se posadil ke stolu.
„Po tak namáhavém dni je to příjemná změna drahý vezíre,“ pokývl mu Ramsesův muž a přijal nabízené místo na polštářích.
Oba si tam sedli, uvelebili se a vyměnili si nezbytné zdvořilosti.
Rose to přestalo bavit, stála tam jako tvrdé Y, tohohle se snad nemusela účastnit. Byla to hrozná nuda. Bože, možná měla Jafarovi zakroutit krkem a raději zůstat u plivajících velbloudů, ty mu nemohli konkurovat.
Už se otáčela, že znuděně zmizí, když Jafar zvýšil hlas.
„K dnešnímu příjemnému večeru nám zatančí jedna z mých exotických otrokyň. Rose se prudce otočila a nevěřila svých uším.
Cože to řekl? Že jim má zatančit? To jako vážně? To bylo to, co po ní chtěl? OTROKYNĚ? JAFARE! CO?
Nenápadně ukazovala prstem na sebe němým gestem a kroutila hlavou, že se ztrapnit nechce.
Vezír to ale vůbec nebral v potaz.
Rose soptila, nejen že si tu zláme nohy, ale ještě se bude kroutit před nějakým teploušem z harému?
Vrrr...vyhlídka na něčí mučení nebyla zas tak špatná...
Než se nadála, vezír zatleskal a dovnitř vešli hudebníci a zaujali svá místa.
Jafar si pohladil upravenou bradku a čekal, když tam Rose stále stála, tak se ji snažil vyprovokovat. „Svlékni se a zatanči,“ rozkázal a mávl rukou do prostoru.
Její pohled mohl zabíjet, nejen že se styděla, ale neuměla žádné arabské tance. Bude stačit, když se bude jen tak kroutit do rytmu jako červ na háčku? Ne, nehodlá se ztrapnit pro jeho zábavu, měla přeci hezké výrazné tělo, jistě dokáže kroutit boky. Jen počkej.
Hudba začala hrát a Rose ze sebe strhla hidžáb a odhalila, co měla pod ním.
Ať byl velekněz zaujat hovorem, přeci jen se po ní podíval stejně jako Jafar.
Rose na sobě měla tmavě modrou korálkovou podprsenku a dlouhou sukni, která jí seděla na bocích.
Laškovně se usmála, vystrčila koleno ze sukně, aby ukázala svou štíhlou nožku a vyzývavě zamrkala.
Teď se uvidí, pokud si Jafar myslel, že se bude bavit na její účet tak ho donutí žárlit, ať se třeba zalkne.
Blondýnka si prohrábla své jemné zářivé vlasy a vůbec jí nevadilo, že jí hudebníci koukají na zadek.
Hudba hrála a ona začala jemně pohybovat boky ze strany na stranu, občas lehce zaklonila hlavu, aby odhalila svou labutí šíji a vypnula pevná ňadra, která se tiskla k podprsence.
Snažila se napodobit Shakiru, kterou jako teenager sledovala v klipech, uvidíme, zda se to osvědčí.
*************************************************************************************************************************
Jafar seděl vedle velkovezíra a nabídl mu kouzelný pohár. Byl naplněný čajem, protože z toho chlapa potřeboval dostat, kde se nachází ta určitá věc, kterou chce a to Ramsesova pyramida. Nemohl si dovolit, aby mu lhal a on se chtěl pojistit. Svou magii si použít netroufal, slyšel toho o Egyptských kouzlech hodně a to že je používali muži, jako byl právě velekněz, takže to raději ani nezkoušel ale tahle malá lest, by mu mohla projít, to ale nepočítal s vystoupením své společnice.
„Připijme si na tento krásný večer,“ pozvedl vezír pohár na znamení díků.
„Ať nám Horus dá dlouhá léta,“ pronesl slavnostně velekněz, až se mu pleška leskla. Jakmile se ale napil, zkřivily se mu rty.
„Toto není víno,“ zamračil se dotčeně.
„Odpusťte ale v naší zemi je před každým večerem posvátné vypít něco tohoto čaje,“ zapěl Jafar úlisně.
Velekněz se přestal mračit, on sám striktně pravidla, obřady a rituály dodržoval a nechtěl způsobit žádný konflikt, ale přesto mu to nedalo.
„Ve vašem paláci mi však tohoto čaje nikdo nenabídl, vznešený vezíre.“
„To proto, že jej vlastní jen ti nejbohatší, děkujte bohům, že ho můžete pít v mé přítomnosti,“ zatvářil se velice důležitě a v duchu se usmál, jak mu všechno vychází.
„Oh? Jistě, je to velká pocta,“ velekněz se i lehce uklonil a znovu nenapil.
Jakmile však velekněz očkem uhnul k tanečnici, Jafarovi to nedalo a udělal totéž.
To co tam Rose předváděla, se podobalo poskakování domorodého šamana v Africe u ohně. Málem se z toho zakuckal.
Zřejmě v jejich době bylo taneční umění na dost hrozné úrovni a raději odvrátil znechuceně pohled, kupodivu to však vypadalo, že to velekněze zaujalo.
Jafar netrpělivě našpulil rty a snažil se přetáhnout jeho pozornost opět k sobě.
„Slyšel jsem, že v Horním Egyptě je mnoho starých památek.“
„Ano, naše velkolepé chrámy jsou zasvěcené Horusovi a našemu otci velkému Rá.“
Tohle přesně Jafar vědět nechtěl a tak s úsměvem přitlačil: „řekněte veleknězi, je o vaše mrtvé dobře postaráno? Naše písečné hroby nejsou tak odolné času, váš ctěný princ byl tak laskav, že mi prozradil, jak své mrtvé ctíte a stavíte pro ně velké hrobky.“
Muž přikývl a nespouštěl oči z Rose, která se tam vlnila a lákala jeho pozornost.
Jafar si musel odkašlat, aby přetrhl nit jeho myšlenek.
„Jistě ano, balzamování je velice důležitá věc, aby tělo zůstalo nedotčeno, jsou mu nejprve odebrány orgány, třeba takovým dlouhým háčkem, který zemřelému strčíme do nosu a vyndáme mu mozek,“ začal názorně velekněz předvádět tuto nechutnou techniku.
Vezír jakožto vzdělaný muž už ledacos slyšel, ale nemyslel si, že je tohle přesně proveditelné.
Vyndat nosní dírkou mozek velikosti lidské hlavy? Absurdní.
Hovor pokračoval dál, dokud velkovezír alespoň trochu nenastínil, kde se pyramida Ramsesova dědečka vlastně nachází. Naštěstí právě v tu dobu dopil čaj a byl donucen mu nalít víno, jenže pokud to udělá, pohár promění víno v jed, což už by nebyla tak velká legrace.
Nenápadným gestem k sobě Rose zavolal, ta kupodivu poslechla a přitočila se k němu.
„Jak to jde?“ zašeptala.
„Potřebuju, abys ho na chvíli zabavila, abych se mohl zbavit toho poháru,“ sykl na ni.
Rose po něm hodila škodolibý úsměv, „ale jistě můj pane.“
Vezírovi byla taková ochota nejvýše podezřelá, nejprve se čertila a teď ji to začalo bavit?
Po očku sledoval, jak ladně obešla stůl a klekla si před něho naproti velkovezírovi, který měl oči jen pro ni a její nezapomenutelné křivky.
Blondýnka se na něho zářivě usmála a opřela se vyzývavě o stůl tak, že na něj položila
svá kyprá ňadra. Dlaní si líně podepřela bradu a dělala na něho psí oči.
„To musí být velice důležitá práce být velkovezírem, je to tak?“ zeptala se dívka a ukazováčkem druhé ruky plešouna pohladila po koleni.
Rose docela bavilo pokoušet toho eunucha a vidět jeho chtivý pohled. Tak počkat chtivý? Zarazila se.
Když si vzpomněla na Barka, ten na ni nikdy takhle nehleděl, jediné co dělal bylo, že na ni mluvil tím tenkým hláskem a červenal se.
Byl tenhle chlap vůbec eunuch? Podle toho co mu začalo lehce zdvíhat leopardí přehoz zřejmě ne. A sakra.
Rose zachovala distanc a oblažila ho americkým úsměvem, protože se rozpovídal a začal sám sebe vychvalovat.
Bla, bla, bla. Jedním uchem tam a druhým ven.
Jafar mezi tím vyňal kartu z poháru a nalil do něho víno, které popostrčil k muži vedle sebe.
Rose se ale chtěla Jafarovi pomstít za to, co na ni přichystal a pořád i když tančila kolem nich, přitahovala velkovezírovu pozornost. Ten jí dokonce nabídl své víno a ona ho přijala a napila se.
Měla vyschlo v krku, jak tam tak skotačila a svíjela se, napila se tak, že vypila bezmála polovinu, protože počítala s tím, že nic jiného k pití za tu práci stejně nedostane.
Jedna rudá kapka jí unikla ze rtů a stekla po hrdle téměř mezi ňadra, což přitáhlo pozornost obou mužů.
Zatímco velekněz málem slintal, Jafar na ni vrhal vražedné pohledy jako by mu kazila banket.
O další hodinu později měl Jafar co dělat, aby se plešouna zbavil, protože toho vypil poměrně dost a nechtělo se mu vypadnout, zatímco ho Rose sváděla pohledem.
Její ovíjený mozeček bavilo Jafara rozčilovat ale vůbec si neuvědomovala, že kdyby kývl, asi by nedobrovolně skončila ve veleknězově stanu s leopardím přehozem na hlavě a nohama od sebe.
Vezír vyprovodil plešouna ven a ona mu ještě hezky zamávala.
Jakmile se Jafar vrátil, už neměl falešný úsměv na rtech, spíše to byla velká škála něčeho, co se úsměvu vůbec nepodobalo.
„Ven,“ zasyčel na hudebníky, ti zabrnkali poslední tklivý tón a vyklidili pole.
Rose si pobrukovala v hlavě svou neexistující melodii, dokud se do jejího zorného pole nedostala vysoká tmavá postava, jež si ji měřila pohledem divoké šelmy.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal se Jafar úsečně a jeho stín vrhal na stěnu stanu velký obrys.
Rose prostě pokrčila rameny a ustoupila od něho, klidně rozhodila ruce, „coby? Udělala jsem to, co jsi chtěl,“ zatočila se pomalu kolem své osy a věnovala mu jeden ze svých škodolibých úšklebků jako by říkala: tys to chtěl tak si nestěžuj.
Vezír cosi zavrčel, dost možná nadávku.
Rose jeho naštvání těšilo, její plán zafungoval přesně, tak jak chtěla a teď odejde se zvednutou hlavou, a proto se vydala pro svůj hidžáb, jež se válel na zemi.
„Ještě pořád s tebou mluvím, neotáčej se ke mně zády,“ nenechalo se Jafarovo ego jen tak odbýt. On byl přeci pán světa nebo ne? Velký vezír, mocný čaroděj.
Rose se jeho ruka obtočila kolem zápěstí a pevně stiskla. Obrátil ji k sobě a tvářil se jako démon. Nejspíše ho vážně vyprovokovala a co teď s útočící kobrou? Že by další taneček?
„Já se neotáčím, jen si beru věci a odcházím,“ odsekla jako by se nic nedělo.
Vezírův postoj se změnil, nevěděla, jak ale cítila to. Mrazilo ji z toho nebo to bylo tou rukou, která se jí z ničeho nic vkradla do vlasů a stiskla, zatímco ji začal nečekaně líbat.
Rose polekaně vypískla, ale byla umlčena přívalem touhy, která projela jejím tělem a ne jen jejím. Srdce se jí rozbušilo jako by uvnitř ní vyměnili staré čerpadlo za nové. Bylo to tak náhlé, že se jí z toho zamotala hlava.
Jafare co to děláš?! Zbláznil ses?
Rose se nadechla nosem a vklínila mezi ně své ruce, které zapřela o jeho hruď. On ji však nepustil, ba co víc, jeho prsty se sevřely v železném stisku kolem jejích plavých vlasů jako lví tlapa. Nemohla uhnout, nemohla ho odstrčit.
Tahle náhlá vášnivá akce ji vyděsila a znejistila. Mstil se teď on jí, že se tam tak svůdně nakrucovala? Kdo by řekl, že na něho má takový vliv?
Rose měla pocit, že se nemůže pořádně nadechnout, nezaklel ji nějak? A bylo to ještě horší, protože pronikl svým jazykem do jejích úst a připravoval ji o myšlenky vzdoru. Plenil je, podmaňoval, až měla pocit, že taje jako máslo na horkém slunci. Určitě za to mohlo to zatracené víno.
To nebylo dobré, mohlo by se stát, že mu tohle dovolí a co pak? Už pro něho nebude tak nedostupná a on si k ní ledacos dovolí a udělá z ní onuci.
Snažila se ho od sebe v narůstající panice odstrčit a nadechnout se a on ji to vřele dopřál. V jednom okamžiku ji Jafar líbal a ve druhém ji pustil, neudržela rovnováhu a spadla do hebkých polštářů vedle stolu.
Dovolila si dva prudké nádechy, které ochladily její plíce, a začala se zvedat na lokty.
Náhle ji zakryl jeho stín, který přistoupil blíž, a ona k němu zvedla oči.
V Jafarově černých panenkách, které žhnuly jako uhlíky v ohni, viděla samu sebe jako nějaké vystrašené zvíře.
Možná vážně zašla moc daleko. Jak z téhle situace? Bude ho mlátit polštářem? Popadne jeho vlastní hůl a udeří ho?
„Takhle to tu chodí? Když chcete, vezmete si ženu násilím?“ prskla po něm hněvivě, aby získala nějaký čas, ale to už si pohotově klekl k ní na zem a jeho ruce po ní hrábly.
Jafar ji přitiskl svým tělem k zemi, kdo by řekl, že je tak těžký?
„Když chci? Ano, nezapomínej, že mohu cokoliv chci,“ byl tak blízko, že cítila, jak jí ta slova syčí do tváře.
Zamračila se na něho, tahle pozice se jí vůbec nelíbila, natož to co říkal.
„Zacházíš moc daleko Rose, varuji tě, nepokoušej někoho, jako jsem já, mohlo by se ti to vymstít,“ varoval ji a prohlížel si se zájmem její tělo.
Rose nasucho polkla, tváře jí hořely a ona se musela zbláznit, protože ho chtěla. Jafar byl všechno jen ne jemný a když něco chtěl, dokázal pro to udělat cokoliv a to se jí líbilo, vždy tyto vlastnosti u jiných obdivovala. Ano, nahnal jí strach svým drsným jednáním, ale nic to neměnilo na tom, že se pod ním nebude krčit jako to ubohé zvíře a nedá mu ten pocit moci.
Něco ji tlačilo do stehna, a když si uvědomila co to je, tak zrudla až po kořínky vlasů a další vlna naléhavé touhy se přes ni přelila jako tsunami.
„Ty tu zacházíš příliš daleko," odsekla a zavrtěla se pod ním.
Bože co to s ní je? Vážně z něho chtěla strhnout oblečení a vzdát se? Jen tak si sundat svou podprsenku a zamávat s ní jako bílým praporem? Proč ji tak přitahoval? A kdy si vlastně uvědomila, že ji přitahuje?
To pokušení, ten malý ďáblík v ní byl na pochybách. Byla hodná nebo špatná holka? Nejspíše špatná když pracovala pro zlého hocha, ale zkažená si nepřišla.
„Jafare...“ vydechla rozechvěle, když se na ni ještě více namáčkl. Látka jeho oděvu kopírovala jeho tělo, což ji znervózňovalo. Vyvolávalo to v ní to známé chvění a ona napjatě čekala, co bude dál.
Muž sklánějící se nad ní rychle dýchal, za očima se mu honilo ledacos a ten tmavý stín tam stále byl a čekal. Jafar se snažil ovládnout své vzrušení, protože pokud takhle zůstane ještě chvíli, nebude cesty zpět.
Vezír si nepamatoval kdy naposledy cítil takovou touhu, takový chtíč po ženě, že ho donutil k takové akci a kdy naposledy se cítil tak...ŽIVÝ jako právě teď. Jeho mužská přirozenost mu říkala, ať si bere plnými hrstmi vše, na co pomyslí. A přesto ho od toho něco zrazovalo. Jeden polibek mu nestačil, chtěl ji, chtěl tu cizinku, která pod ním bezbranně ležela.
Bylo to tak impulzivní a přirozené.
Snažil se tomu odolat, snažil se sám sobě namluvit, že je to jen pocit vyvolaný tím, že už několik dní neměl žádnou ženu. Ano to muselo být ono. Rozhodně a on tomu odolá.
Nakonec se přeci jen ovládl a odtáhl se od ní, aby mohla zmizet, než se jeho chuť vrátí a bude ještě více nesnesitelná.
„Běž!“ přikázal jí ostře, jako by sám nevěděl, kdy nad jeho tělem znovu přebere vládu to ďábelské nutkání vrhnout se na ni a milovat se s ní. Odolat bylo však neskutečně těžké. Její dlouhé vlasy se jako zlaté nitky rozprostíraly na tmavé tkanině polštářů a její sněhobílá kůže ho nutila přemýšlet, jak asi chutná.
Rose se na něho udiveně zahleděla a chvíli nevěděla, co má dělat. Co se mu asi honilo hlavou?
„Běž, hned!“ zopakoval skrze zuby.
Blondýnka byla teď opravdu zmatená, nejprve by ji tu vyhrnul sukni a na nic se neptal a teď ji posílá pryč bez jediného důvodu?
Nad Rose zvítězil ten malý ďáblík v jejím těle. Rozhodla se právě v tuto chvíli, v tento moment, chtěla utrhnout zakázané jablko z rajské zahrady. Možná to bylo ze vzdoru, možná z nudy ale také z touhy, kterou v ní probudil. Nadzvedla se a místo toho, aby vyděšeně utekla, se k Jafarovi natáhla a políbila ho.
Doslova si o to řekl.
Vrhla se na něho a přitiskla se k jeho rtům a mužova bradka ji polechtala na bradě. Neprotestoval, možná byl zaskočen její opovážlivostí, ale vzrušení přebralo kontrolu nad jeho myšlením jako nějaký vražedný instinkt nad šelmou.
Rose měla dráždivý pocit, že ho dostala, ale byl to skutečně jen pocit. Jafar byl muž, který ji možná dovolil tak pošetilý čin ale tím si nad sebou podepsala vlastní rozsudek.
Vezír její tělo znovu stáhl majetnicky pod sebe, až zasténala, podrobila se mu, kdo by odolal. Jafarova samolibost neznala meze. Nejprve ji znemožnil utéct a hned potom přebral kontrolu nad jejich polibkem.
Hladově zkoumal každý kousek dívčích sladkých úst chutnajících po jablkách a vínu. Osvěžující.
Mužovy prsty se začaly pnout po jejím těle jako vinná réva, dotýkaly se horké odhalené kůže na jejích bocích jako by obdivovaly ten nejkrásnější malovaný porcelán.
Chtěl tu krásu uchvátit. Držet ji.
Všechno však zmařil nezaměnitelný zvuk mávání křídel.
Oba dva ztuhli ve své pozici.
Yago vletěl do stanu a když viděl, co tam jeho pán dělá, málem minul bidýlko a rozplácl se o stěnu stanu. Naštěstí se stačil otočit a v tom malém prostoru zakroužit a přistát.
„Co to má býýýt?" začal se vyptávat, ale to už byl Jafar na nohou a Rose také.
„Nic, upadla jsem," zamumlala a rychle popadla své věci a vyběhla ze stanu, jako by ji píchali čerti vidlemi.
„Jooo tak upadla."
Yago schytal od svého dobrodince zlý pohled.
„Co jsem udělal?" rozpřáhl svá křídla jako by krčil rameny.
„Nic," zavrčel Jafar a po tomto zdařilém arově kousku se začal chystat na lože.
Možná měl přeci jen Yago dobré načasování, přemýšlel. Vezírovo tělo přestávalo být rozbouřené jako moře, a zklidnilo se v mírný příliv. Kdyby nepřiletěl, zajisté by podlehl pokušení.
Ale přeci jen než usnul, přemýšlel o tom hříšném polibku, který mu ta holka dala, když se jí rozhodl propustit. Je možné, že by to chtěla stejně jako on?
Ne, tak moc jako on určitě ne.
Yago volí místo Jafara společnost Rose, která je za to neskutečně vděčná, ale vezírovi se to nelíbí, Yago je jeho, a proto je tak trochu jako rozmazlené dítě. Prostě chce svou hračku zpátky, potřebuje mít nad Yagem dohled.
Rose nechápe co Jafar chystá, když ji pozve z ničeho nic do stanu, ale je pozván i velekněz z Egypta. Co to má znamenat? Nakonec je jí oznámeno, že má začít tančit, aby se ti dva bavili. Rose z toho není nadšená, ale dělá, co může.
Jafar se snaží velekněze vyzpovídat, ale to není jednoduché pro to, co tam Rose provádí, a když se snaží povídat s jejich hostem, vypadá to, že Jafar žárlí, následuje hádka, která přeroste v něho hodně zajímavého.
Kapitola 27.
Pyramida
27.
Po tom incidentu Rose běžela rovnou do své modré budky a zavřela se tam. Nemohla ani pomyslet na další pobyt ve stanu plném štírů a jiné havěti. Tedy pokud tou havětí myslela Jafara. Ale jinak byla zmatená a rozpolcená, plná studu, ale také vášně a netrpělivosti.
Co to jen zase udělala, to jí ty smysly už zase vypověděly službu? V jistých chvílích reagovala na Jafara jako by to byl nějaký velký magnet, ke kterému je přitahována.
Musela se zbláznit nebo se musel zbláznit on.
Po chvilce si lehla na záda a prsty pravé ruky si přejela po břiše a podbřišku až do klína.
Bylo to tak samovolné, až ji překvapilo, když pod prsty ucítila zrádné vlhko.
Rose nahmatala to vzrušující místečko a přejížděla po něm sem a tam, představujíc si Jafara, jak právě vyloupil pyramidu a všechny blyštivé poklady světa nabízí jí k nohám a vyznává se jí z tajné lásky a jak tak před ní klečí, roztáhne jí nohy a ochutná...
Ta představa Rose nesmírně vzrušovala, po takovém Jafarovi toužila, ne po tom, jaký byl ve skutečnosti. Arogantní nafoukaný mizera, který si myslel, že je pánem světa.
Co asi teď ve skutečnosti dělá?
Rose napadlo, že možná právě to, co ona, ale raději tu myšlenku zaplašila, protože ji naplňovaly daleko lákavější jiné myšlenky a představy. Domýšlela si příběh Jafarovy tajné lásky dál a dál a představovala si, jakými dalšími úžasnými poklady ji obdaruje. Jak ji bude svlékat, odhrnovat sukni, líbat její nohy a kotníky. Stehna, břicho a prsa...
Když se pak ráno zmateně probudila, nemohla si vzpomenout, zda nakonec dosáhla orgasmu, ale optimisticky si namlouvala, že ano.
Cítila se skvěle. Odpočatě. Ten den opět strávila s Yagem a zatímco si nedával pozor, protože se soustředil na podvádění v dámě, vyzvídala toho z něj víc a víc o Jafarově minulosti. Připadala si na roli vědmy čím dál připravenější a navíc jí bylo s Yagem dobře a jemu s ní také. Rose napadlo se Jafara zbavit a nechat si Yaga pro sebe, ale rozhodla se o to raději nepokoušet.
Ještě by ho obrátila proti sobě a ona dobře věděla v jakém je postavení a že by to pro něho nebyl žádný problém se jí zbavit nebo poslat do vězení.
Mohlo by se stát, že Jafar pak bude mít dvě zlaté hole, jednu na všední dny a druhou na zvláštní události. Nemluvě o tom, že Rose rozhodně neovládala magii tak jako Yadira.
Spíše ji neovládala vůbec, ale to byl detail.
Rose byla hrozně zvědavá, jak se bude Jafar tvářit, až ji po tom včerejšku znovu uvidí. Ten večer ji ale čekalo nemilé překvapení. Když vykoukla z budky, zjistila, že nejsou v oáze. Dorazili do velkého, kamenného města.
„Konečně!“ zajásal Yago. „Bude hostina, dorrrazili jsme do Jerrruzalému!“ Yago se tryskem vydal hledat Jafara a mámit po něm pamlsky z místního trhu.
Sotva však vylezla ven Rose, postavila se jí do cesty šavle.
„Hele, zalez,“ prohlásil Agrabážský strážný, který ji držel na místě mezi ním a budkou.
„Co? Proč? Bolí mě nohy, potřebuju se protáhnout,“ vytřeštila oči Rose.
„Dnes v noci zůstaneš v nosítkách, je to Jafarův rozkaz,“ vysvětlil.
„Můžu si s ním o tom promluvit? Nejsem žádný vězeň!“ rozhlédla se a viděla, že ostatní otrokyně, které s nimi cestovaly, se klidně potulují kolem vozů.
To měl být jako nějaký Jafarův trest nebo co?
„Ne,“ odsekl strážný. „Zalez.“
Rose zanadávala, ale poslechla a vrátila se do budky.
Ten zbabělec! Používá takovýchto prostředků, aby se mi nemusel podívat do očí? To mu nedaruji! Počkej Jafare! Obtisknu ti sandál do obličeje!
Zatímco včera večer pro ni byl Jafar vášnivý milenec, obdarovávající ji poklady, dnes si ho představovala jako zbabělého strašpytla, který se nedokáže vyrovnat se svými city, za předpokladu, že nějaké má.
Ve skutečnosti však Jafar nebyl ani jedno ani druhé a jeho duše ještě skrývala mnoho divů a překvapení, o jakých neměl ani Yago ani Rose a možná ani sám Jafar tušení.
Další den strávila Rose opět s Yagem, který Jafara omlouval a vysvětloval, že v Jeruzalémě by mohla narazit na poutníky z celého světa a kdo ví, co by se mohlo stát, kdyby ji tam někdo viděl a ona promluvila. Zvláště Jafar věděl o jejích pokročilých názorech nedej bože, aby se zapletla do rozhovoru o víře. Zarputilí muži by ji byli schopni i ukamenovat za jedno křivé slovo. Bylo to pro její vlastní ochranu.
Rose si však o Jafarových úmyslech myslela svoje a pohotově připomněla Yagovi, jak byl zavřený v kleci.
Večer karavana zastavila v menší osadě. Rose měla plnou hlavu vezíra, v kladném i záporném smyslu, tak hned zamířila za ním, aby ji lecos vysvětlil. Bahadur musel běžet, aby stačil jejím kmitajícím nožkám.
Vezír ji však šokoval.
Když si před ním sundala závoj a pohlédla mu do očí, mluvil s ní, jako by se mezi nimi nic nestalo. Jako by na to zapomněl. To ji vnitřně dopálilo, ona na to myslela celé dva dny. Zavřená v té bedně!
Nenašla u něho ve tváři žádné náznaky citů či vzrušení, které by souvisely s tím předvčerejším sváděním či včerejším zákazem, prostě takový ten docela normální kamenný obličej který měla chuť poškrábat.
Rose měla chuť nalít mu do poháru smrti čaj a zeptat se ho, zda ji miluje, nebo si s ní jen zahrává, ale tu kartu měl on a rozhodně ji nikomu nepůjčí. Blondýnku štvalo, že musí mít všechny karty zrovna v úschově on jako by nikomu jinému nevěřil...
Za dalších několik dní, putovali převážně po pobřeží Středozemního moře, ale jinak se ničím zvláštním nevyznačovali, dorazili konečně do Káhiry, kde byli velkolepě přivítáni podle tamějších mravů ve velkém stylu...
**************************************************************************************************************************
Odpoledne Jafar nechal po Egyptském dvoře rozhlásit, že se mu udělalo nevolno a nepřijímá žádné návštěvy pod trestem smrti.
Rose dělalo dobře, že si teď Ramses lámal hlavu co na hostině Agrabášský vezír asi snědl, že je na tom tak špatně a teď se nejspíše za své špatné pohoštění stydí.
Poté co se Jafar ve svém pokoji připravil na celou akci, se pak vyplížil s Rose, Bahadurem a dalšími dvěma věrnými vojáky z města a společně zamířili pěšky směrem, kterým měla stát pyramida zabodnutá někde v poušti.
Nikdo z nich neměl kompas, v této době ještě neexistoval a námořníci se řídili podle hvězd, ale čaroděj je vedl hrdě ulicemi města kupředu, z čehož se ztratili a tak se museli ptát opilých muslimů, kteří se vraceli pod rouškou noci zpátky domů na cestu.
V nůších na zádech si nesli zásoby jídla a pití, stany, krumpáče a další pomůcky, kdyby se náhodou něco stalo, tak na několik dní.
Yago zůstal v Káhiře, kde měl neoficiálně dohlédnout na Agrabážskou družinu, byl z ní přece jen kromě Jafara a Rose nejinteligentnější.
Asi pět kilometrů od města se náhle zastavili. Jafar rozložil na skálu obrovský koberec z místního trhu, pevně sešitý na přesně řečenou objednávku z několika menších koberců.
Pak vytáhl kartu a pronesl: „Karto sezamu, propůjči mi svou schopnost – létání!“
Karta se rozletěla v malá, světélkující zrnka, která zformovala ženskou postavu, ale v zápětí se rozdistribuovala po celém koberci a zmizela v něm. Koberec se mírně vznesl stopu nad zem a tam plachtil.
Na tomto velkém dopravním prostředku pak všichni vyrazili k pyramidě rychlostí, jaká by byla pěšky nedosažitelná. Jafar po cestě vysvětloval Rose, že čím větší je koberec, tím víc toho unese.
Zanedlouho přistáli u obrovské opuštěné pyramidy v poušti tyčící se jako maják v moři.
„Vy dva zůstanete tady a budete na nás čekat,“ řekl stroze Jafar, „dovnitř půjdeme jen já, Bahadur a vědma.“
„Jsem zvědavá, kudy se dostaneme dovnitř,“ zajímala se Rose, hledíc na velikost obří pyramidy.
„Já jsem spíš zvědavý, kudy se dostaneme ven,“ podotkl naopak Bahadur, protože na něm bylo vidět, že mu vloupání do hrobky není po chuti a už si představoval, jak na něho Alláh sešle trest.
Rose byla trochu překvapená, že Jafar před strážemi předvádí takové odvážné kousky, spíše čekala, že ti chlapi budou řvát strachy, až se koberec vznese, ale jejich kamenné obličeje jí připomínaly čínskou zeď bez špetky citu.
„Bojíš se, že se s tou lopatou nedostaneš ven, Bahadure?" ušklíbla se Rose.
Muž za jejími zády se nechtěl shodit a raději prohlásil: „já věřím svému pánovi."
Toť k vlastní vůli. Blbec.
„Ale jistě ctihodný vezír nás ze všeho dostane je to tak?" řekla do noci provokativně dost nahlas, aby to Jafar slyšel.
Na to ale neměl odpověď.
Jak šli za sebou, postava vpředu se najednou zastavila a ohlédla přes rameno. Rose sebou cukla, narazila od ní, „co zase?" založila si ruce na prsou, ale do tváře čaroději nepohlédla.
„Tomu se říká zodpovědnost, měla by ses toto slovo naučit a teď nám jako vědma řekni, kde je vchod," přešel vezír vážně k jádru věci.
Dívka rychle přemýšlela a snažila se vydolovat z mozku, co ví o dokumentech z televize. V každé pyramidě je vchod, musí být na druhé straně, protože když přilétali na koberci, žádný neviděla. Logické. Snad mu to bude stačit.
„Musíme to obejít," naznačila prstem kolečko ve vzduchu, „za tamtím rohem to bude, jsem si jistá."
Jafar si ji pochybovačně prohlédl, ale neřekl ani slovo a vyrazili vpřed.
Míjeli první největší řadu kamenných kvádrů, které se v jednotlivých stále menších plošných čtverců vršily na sebe až do výše k nebi. Rose to připomínalo lego, ale pochybovala, že otroci, kteří tu roky dřeli pro nějakého umírajícího mamlasa v bílé sukýnce, to nějak více ocenili.
„Ehm, myslíš, že tu mohou být duchové?" zeptala se přemýšlivě Bahadura, který uzavíral celou skupinku jako dlouhý, bystrozraký a široký, přesně v tomhle pořadí odpředu.
Statečný Bahadur o kterém si Rose myslela, že ho nic nemůže rozházet, se rychle rozhlédl okolo sebe, jako kluk který čeká útok.
„O takových věcech se nemluví ženská," zavrčel.
„Ty se bojíš!" škodolibě se ušklíbla.
„Jistě že ne, já se nebojím ničeho," prohlásil neochvějně a pěstí udeřil do své hrudi.
To určitě, pomyslela si.
Jak se na něho Rose přes rameno ohlížela, nevšimla si, že vezír znovu zastavil a až po nárazu si uvědomila, že na ni Jafar nevraživě hledí a ona je k němu přimáčknutá.
„Eh, omlouvám se Jafare, ale s tímhle bys měl přestat," zamumlala a raději o krok ustoupila a otřásla se, jak se jí chlad noci dostával pod hábit. Sama by jistě dokázala vymyslet lepší zábavu než si tu hrát na lovce pokladů ale naopak, tohle dobrodružství snad bude stát za to. A ta hromada zlata drahých kamenů, zlaté talíře, vázy...
No, ten tuhej páprda je už stejně potřebovat nebude.
„Ten vchod Rose," připomněl jí vezír a vytrhl dívku z hrabivých myšlenek, kdy se potápěla ve zlaťácích a rozhazovala je rukama.
Jafar netrpělivě zatínal své prsty do zlaté hole.
Tentokrát se kolem sebe rozhlédla dívka. Stáli na rohu, kde mohli vidět novou stranu pyramidy ale ani tam žádný vchod zřejmě nebyl.
„Dobře, tak bude za tím dalším rohem."
Vezír cosi zavrčel o tom, že ženská orientace nestojí za nic a vydal se ráznějším krokem znovu vpřed. Ono ani ta jeho nebyla o nic lepší, jak se v Káhiře přesvědčili.
Skupinka pomalu obcházela pyramidu.
Schválně jestli mu dojde, že to má jen čtyři stěny, přemýšlela Rose. Naštěstí jakmile se zastavili ještě o roh dál, k pyramidě se táhla kamenná cesta lemovaná sochami božstev se zvířecími hlavami, která vedla přímo k nějakému menšímu objektu v poušti, možná malý chrám, zásobárna, nebo přechodová komora pro goauldy.
Jo, hvězdná brána...zasnila se nad svým oblíbeným seriálem. Naopak ji teď naskakovala husí kůže, co když je to ale pravda? Ne, blbost je to jen fikce, nic takového neexistuje přesto, že ji Jafar už přesvědčil o opaku s magií.
HA HA musela se tomu zakřenit. Ale vysvětlovat Jafarovi co to je raději blíže nebude, ale chtěla ze sebe udělat chytrou a postrašit Bahadura.
„Támhle to je, já to říkala a ty jsi mi nevěřil," vynadala mu uraženě a snažila se znít důležitě.
„Támhle se napojíme na cestu a tááámhle v dálce ta budova, to je malý chrám pro goauldy. Přicházejí hvězdnou bránou, ale musíte si dávat pozor, aby vás nesežrali. Jsou hodně hladový a nebezpeční."
Rose se bavila tím jak Jafar vážně přikývl, byl v pozoru a hypnotizoval tu obyčejnou zděnou budovu, která byla spíše nějakým bezvýznamným skladištěm pohledem.
Za chviličku došli k cestě a prošli kolem lidsko zvířecích soch. Před nimi se tyčil malý pantheon, čtvercový objekt, po jehož obvodu byly postaveny silné sloupy. Taková malá předsíň.
Jafar se na pár vteřin zastavil před vysokou sochou boha se sokolí hlavou, která hrdě třímala oštěp jako on svou hůl.
„Tak jdeme," zavelela za ním Rose a vydala se nedočkavým krokem vpřed, jen doufala, že to přežije ale co by se tam tak mohlo stát? Klidně tam vlezou, chvíli budou zase bloudit, vezmou si kartu, napakují se a zmizí, jedině že na ně spadne nějaká zeď, propíchnou je jedovaté jehlice, udusí jed, spadnou do jámy plné hadů nebo je přimáčkne strop s ostrými bodci, ale to už je detail.
**************************************************************************************************************************
Jafar měl ty dva stále na očích, tady venku nic nehrozilo. Noc byla tichá, lidé se sem chodili přes den modlit do pantheonu, do kterého právě vstoupili, byl sice bez střechy ale i tak zde byly vidět početné stopy v navátém písku.
Jafar šel s rozvahou a pohladil si svou pěstěnou bradku, jak se tak rozhlížel po zajímavé architektuře opracovaných sloupů.
Jeho hůl s každým krokem zazvonila o podlahu, vydávaje dutý zvuk, jež se rozléhal okolo jako by přicházel nějaký boží prorok.
I cesta lemovaná sochami byla krásná, ale přesto jeho pohled zabloudil k Rose.
Vypadala natěšeně jako malé lstivé dítě.
Musel se přitom usmát, jak legrační to bylo.
K jejímu věštění byl však stále skeptický a řekněme, že ji v tomto ohledu důvěřoval jen tak na půl ucha ale i když ji nechal předejít a postavit se do čela jejich malé skupiny, nyní se on postavil jako první k uzavřenému vchodu tyčícím přímo před nimi.
„Máš klíč?" přiblížila se Rose za jeho záda a nakoukla přes ně na pevnou stěnu s vyrytou kartuší, "možná to spouští nějaký mechanismus, nějaká páka, něco..."
Jafar ji však ignoroval a hleděl na dvě stejná křídla, které tvořila rytiny dvou egyptských maleb.
Nerad ničil umění, ale nejspíše se tomu nevyhne, jelikož vchod byl zazděný a nedal se otevřít, aniž by ho proboural, nebo spíše nevěděl jak.
„Ustupte!" přikázal pevně a sám se od vchodu vzdálil o pár metrů.
Bahadur položil Rose na rameno svou velkou ruku a odtáhl ji do pozadí.
Čaroděj se připravil na své kouzlo, během cesty do Egypta si šetřil všechnu svou energii, aby ji mohl využívat a nebyl příliš vyčerpaný, ale jakmile se jednalo o něco jako kartu, zaťal do toho své nehty a nepustil to, dokud to nezískal.
Stál tam a cítil, jak mu magie koluje v konečcích prstů, žilách až do srdce a zpátky. Musel být opatrný, nechtěl, aby se vchod i s pantheonem zřítil na jejich hlavy a zasypal je a tak se rozhodl pro něco jiného, než byla ničivá exploze, která by udělala dostatečně velkou díru, aby mohli projít.
Nejprve přes tmu nebylo nic vidět, ale poté tmavá vezírova postava přistoupila přímo ke dveřím a přitiskla k nim svou celou dlaň. Ta zazářila fosforující zelenou a kámen se začal sypat, drolit a doslova rozpouštět jako když na něho vylijete kyselinu, která rozežere vše, co jí stojí v cestě.
Za pár vteřin před nimi zela díra dost velká, aby jimi bez problémů prolezli.
„Za mnou!" zavelel Jafar, sklonil se, aby si neshodil svůj turban a vstoupil do hrobky.
„Slyšel jsi? Za ním!" zavelela dramaticky Rose a nechala jít Bahadura před sebou.
Všechny tři tam však zahalila neprostupná tma, jakmile překročili práh pyramidy.
„Eh, nechci otravovat, ale já nic nevidím," dodala Rose do černočerné nicoty, a když se jí něco dotklo tak vykřikla, že by tím snad vzbudila i všechny mrtvé i nemrtvé mumie.
„Klid," sykl Bahadur a jakmile se jako zázrakem bez varování rozsvítilo a chodbu zalilo červené světlo, které vydávaly oči zlaté kobry Jafarovi hole, naskytl se jim všem zajímavý obrázek.
Rose tam stála a ruka, která se jí dotkla, byla sice Bahadurova ale byla přitisknutá na její pravé ňadro, které se mu vešlo akorát tak do jeho velké dlaně.
„Ruce pryč ty chmatáku!" plácla ho po ní a on ruku ihned zahanbeně stáhl a zatvářil se dotčeně, navíc ho i Jafar sjel varovným pohledem.
Bahadur zavrčel: „to byla náhoda," ale jinak se k tomu nevyjadřoval.
Skupinka se vydala dál dovnitř a Rose z toho začínala mít klaustrofobii, připadalo jí, jako by se stěny okolo pomalu zužovaly, i když to nebyla pravda, chodba se jen mírně svažovala dolů pod zem.
Bahadur s ní raději nepromluvil, ale věděla, že na ni dává pozor. Věřila mu stejně jako Jafarovi a byla napjatá, co asi objeví, nestávalo se často, abyste šli tajně vykrádat hrobku.
Po několika metrech se na stěnách začaly objevovat krásné pestré malby, žádné zašlé tapisérie ale poměrně nové a výrazné.
Různé náboženské scény ze života bohů i lidí nakreslené z jejich kostrbatého profilu.
Hyeroglify byly vyryté něčím ostrým a některé byly jen namalované ale tak jako tak tomu vůbec nerozuměla, ale rozuměla drahým kamenům, které se začaly blyštět, jakmile na ně dopadlo světlo z Jafarovi hole.
Malé rubíny velikosti nehtu na jejím palci se třpytily na zdi představující letící rudé hvězdy dost možná z výjevu sedmi egyptských ran.
Z toho co si Rose pamatovala z biblických příběhů, bude jen dobře, když Ramsesova dědečka trochu okrade, protože ten bastard místo aby pustil otroky na svobodu, raději nechal zabít všechny prvorozené, než aby přiznal porážku.
Spravedlnost. Oko za oko.
Rose rychle zatahala Bahadura za vestu, protože šel tentokrát před ní, „máš malou dýku?" zašeptala spiklenecky a zazubila se na něho.
Hromotluk jen povytáhl tázavě obočí, ale bez odmlouvání sáhl k pasu a vytáhl z koženého pouzdra vedle meče zahnutou arabskou dýku dlouhou asi jako jeho předloktí.
Rose se toho chopila a špičku zarazila do omítky pod rubín a páčila. Kov zaskřípal po zdi, jak se několikrát netrefila, ale nevzdala se. I kdyby to tam drželo super lepidlo tak si jich několik vezme.
Bahadur to mlčky sledoval a asi se snažil ovládnout, když viděl, na co jeho dýku používá. Neřekl však ani slovo, spíše měl strach, aby se nezranila.
Rose už vypáčila dva kamínky, když se k nim Jafar vrátil, protože si všiml, že ho nikdo nenásleduje.
„Krádež je trestná," prohodil netrpělivě, nejspíše už se viděl, jak se s kartou objímá, ale to počká, on měl peněz dost, zato její fond zel prázdnotou.
„Já nekradu, to jsou jen úroky," zazubila se majetnicky, další rubín udělal POP a vypadl jí do dlaně.
„Jdeme," zavrčel vezír, nadechl se nosem a zamířil od nich pryč. Jak se vzdaloval, neměla dívka už šanci nic vyškrábnout, protože chodbu zahalila inkoustová tma, proto alespoň to málo co vzala, strčila do malého váčku pod hábitem, který si stačila před výpravou opatřit.
„Já se vrátím," ohlédla se po posledním krvavém záblesku na stěně s hladovým příslibem a následovala své dva průvodce hlouběji do pyramidy.
Jafar, Rose a Bahadur šli nyní stoupající chodbou dál a dál. Minuli odbočku. Chodba se rozšířila a na levé i pravé straně se začaly pravidelně opakovat kamenné podstavce s pečlivě vytesanými sochami. Jafar si jich však nevšímal, pohled měl zabodnutý v dáli. Prošli krátkým předsálím z červeného mramoru a kamenným portálem vešli do vysokého temného sálu.
„Trochu to tu páchne,“ poznamenala Rose.
„To jsou nejspíš zbytky balzámu,“ řekl Jafar. Zapálil čtyři louče a rozmístil je po stěnách, aby síň osvětlily.
„Taky musíš vědět všechno, může to být taky mrtvá krysa," mávla rukou.
Rose a Bahadur si zatím všimli, že u stěn stojí čtyři obrovsky vysoké sochy na piedestalu a na protější straně je sarkofág, připomínající zděnou vanu přikrytou silným víkem. Kolem něj ležely bedny plné šatů, ozdob, holí, talismanů, keramiky a podobně, žádné zlato. Mezi nimi se pak podezřele vyjímala jen samostatně stojící váza.
Louče byly slabé na tak velký sál, takže ten nadále zůstal ponurý a strašidelný, ale už alespoň viděli, kam šlapou. Jafar vytáhl fosforeskující zelený přívěsek ve tvaru skarabea, nyní opatřený docela novou magií. Chvíli se na něj soustředil a z přívěsku vyšlehl nefritově zelený paprsek, který ukázal na dno té podezřelé vázy.
„Je v té váze. Karta je v té váze!“ vykřikl Jafar. „Bahadure, vezmi ji.“
Bahadur zvednul vázu, kousek ji odnesl a podíval se do ní.
„Nic tam nevidím,“ řekl.
„Protože je tma, ale tohle hledací kouzlo je spolehlivé,“ trval na svém Jafar. Skutečně paprsek z přívěsku se stále stáčel ke dnu vázy. Protože skarabea dál nepotřeboval, zrušil Jafar svou dlaní kouzlo a skryl přívěsek zpátky do kapsy.
„Je tu zima jako v lednici," stěžovala si Rose.
„Co je to lednice?" zeptal se Bahadur.
„To je velká skříň, ve které je zima, můžeš tam dát jídlo a nezkazí se."
„Na to používáme vyhloubené jámy nebo kamenné sklepy, do nich dáváme zabalené maso nebo sudy."
„Lednice je lepší," utnula to Rose.
„A v čem? Je to stejné," nechápal Bahadur a dívka protočila oči.
„Ne, lednice žere elektřinu," Rose chtěla mít poslední slovo, což se jí ostatně povedlo, protože to už neměl Bahadur co říct, navíc si lámal hlavu, co to elektřina může být a proč ji lednice žere.
Najednou se však ozval zvuk třecích se kamenů.
Jafar pevně uchopil svou hůl do obou rukou a byl ve střehu, ale jen Rose si všimla, že to se pomalu odsunuje, víko sarkofágu. Hrůzou jí vyrašil na kůži ledový pot. A když se zpod víka vysunula seschlá ruka a sáhla na vnější hranu, blondýnka vykřikla zděšením.
„Ono se to hýbe! Leze to ven!“
Jafar se otočil a všiml si mumie, která pomalu s námahou vylézala z místa svého odpočinku.
Rose si stoupla k Bahadurovi a objala ho jako malé dítě, když potřebuje od svého rodiče ukonejšit; cítila však, že i Bahadur je vyděšený možná víc než ona, jen to ještě dusí v sobě a kdyby ho nedržela, vzal by nohy na ramena. Jediný Jafar stál beze strachu a mlčel.
„Zabij to, rozčtvrť to, spal to, udělej s tím něco Jafare! Je to plný bacilů, než to celé vyleze!"
Najednou se mumii překvapivě zaklínila noha o okraj a plácla sebou o zem. Nemrtví však neznají bolest, takže se hned zase zvedla.
Rose pomalu začala propadat panice.
Jafar se usmál.
„Je slabá,“ řekl. „Nesmrtelná, ale slabá, ta nebude žádnou překážkou mých schopností,“ naparoval se.
Mumie vykročila proti Jafarovi. Oči kobry na jeho holý zasvítily a mumii srazila zpět k sarkofágu neviditelná ruka osudu. To klubko obvazů pozvedlo ruku a z jejích úst zaznělo cosi, co vzdáleně připomínalo nadávky. Poté sáhla po zlatém poháru, který stál poblíž ní na velké truhle. Chytila ho oběma rukama a její ztrouchnivělé hlasivky pronesly nesrozumitelné zaklínadlo.
Pohár se začal sám od sebe plnit tmavě rudou kapalinou.
„To je krev!“ vykřikla Rose, která viděla, jak tu tekutinu bryndá na zem z toho, jak se mumii třesou ruce.
Ramsesovi ostatky se napily a pod obvazy na jejich rukou a hrudi se začaly objevovat nové svaly. S každým douškem mumie sílila a narovnávala se.
„A sakra," pronesla Rose.
Máme tu první část dobrodružství hledání nové karty. Kdo by řekl, že se podíváme do pyramidy nějakého Ramsesova předka? Vezír nectí odpočinek mrtvých a je schopný se vloupat do hrobky jako zloděj. Kam až jeho hamižná touha sahá? Obětuje někoho ze svých poskoků?
Kapitola 28.
Nečekaný poklad
28.
Mumie sílila, tkáň se tvořila mrknutím oka a na několik nádechů se zhmotnily svaly pod suchými bandážemi. Faraon mohutněl přímo před jejich zraky jako z videa sestřihů neskutečně rychlého růstu dětí.
Nikdo netušil, jakými silami přesně disponuje, až bude zase celý, ale nikdo na to nehodlal čekat, naštěstí měl Jafar v rukávu jednu kartu a to doslova.
Vytáhl ji a vykřikl: „poháre smrti, otrav nápoj v onom kalichu!“ pokynul.
Karta se rozplynula ve světélkující prach a ten poslušně vletěl do poháru. Mumie pila dál, ale už nesílila naopak napnuté bandáže, kde se skvěly vypracované svaly, zase ochabovaly v opačném sestupu, dokud se najednou nezakuckala.
Odložila pohár a z nosu jí začala vytékat nechutně černá krev. Bylo tedy div, že nějakou má ale Rose se odmítla ptát, co mu koluje v žilách.
Mumie měla ale jiný problém, tím byl ucpaný nos a nutilo ji to ke kýchání.
Hepčí!
Už nevypadala tak děsivě, jak to s ní cuklo, až se jí zamotaly nohy.
„Netušil jsem, že to udělá tohle...“ řekl Jafar a zamyslel se. Zatímco si nedával pozor, mumie ho překvapivě rychlým krokem obešla a začala pronásledovat Bahadura, který před ní s vyděšeným výrazem utrpení ustupoval.
Váza mu přitom vypadla z rukou a rozbila se o podlahu.
Mrtvý faraon už byl skoro u něj, ale schvátil ho náhlý záchvat dusivého kašle, který ho přinutil odhodit svůj pohár a chytit se rukama za krk.
A je to tady konečně už umře, podruhé, radovala se Rose.
Jafar přiskočil ke zbytkům vázy jako chamtivý zloděj, který chce posbírat poslední kousky své kořisti, vytáhl kartu a jeden velký úlomek, který si prohlédl, ale neměl pro něj cenu, nebyl zlatý ani magicky obdařený, prostě jen obyčejná keramika, tak ho zase zahodil.
Mumie pomalu přišla k úlomkům a vrhla na vezíra nepříjemný pohled.
Ten už však držel v ruce novou kartu ze svého malého balíčku.
„Karto Mrazu, poslechni mou vůli!“ pokynul a z karty se zformovala průzračná postava ducha muže. Duch mocně foukl, mumii ovanul mrazivý dech a tenká vrstva ledu jí přimrazila nohy k podlaze.
Bezmocně tam sebou škubala na všechny strany.
Faraon se nakonec objal a začal drkotat zuby. Neznal sice bolest, ale díky účinkům Poháru smrti začal působit docela lidsky.
Rose ho začínalo být i líto. Zato Jafar působil až nelidsky. Bez zaváhání vzal mumiin pohár, přiložil si jej k ústům a cosi zašeptal, čímž z něj vyseparoval svoji kartu.
„Jdeme,“ pokynul a zamířil k portálu. V ten moment se ovšem pohnula jedna z těch obrovských soch, které byly podél místnosti, a zastoupila mu cestu.
Jafar na ni namířil svou hůl a socha se zatřásla. Začala, milimetr po milimetru ustupovat bokem.
„Marně se snažíš, faraone,“ řekl Jafar chladně.
„Je jen otázkou času, než se odsud dostaneme, nezastavíš nás.“
Mumie se zatím vzpamatovala, ale o Jafara už se nestarala a padla na kolena. Shrábla k sobě úlomky vázy a natáhla se po posledním z nich, ale nedosáhla na něj. Ten velký úlomek vzala do ruky Rose, která už se mumie nebála.
Zesláblý faraon na ni ukázal a naznačil, že by ho chtěl.
„Leda bys hezky poprosil,“ usmála se Rose. Pochybovala, že by se nějaký neurvalí
faraon snížil k něčemu tak zdvořilému.
Rozhodně to za týrání nepovažovala, i když by si ho za své činy zasloužil.
„Čekám," ťukala špičkou boty o zem.
Mumie však nečekaně sepnula ruce a skutečně pokorně poprosila. Navíc působila dojmem, že nemá zlé úmysly a nechce jim tou rozbitou vázou ublížit. Byla to prosba opravdu od srdce, tak se Rose slitovala a ten úlomek mumii podala.
Blondýnku napadlo, co je na té zničené zaprášené váze tak zvláštního?
Bahadur to vše udiveně sledoval od zdi, na kterou byl přilepený a nevydal raději ani hlásku.
Faraon si úlomek vzal a položil ho k ostatním na hromadu.
Zakroužil nad ní rukama a kouzlem vázu ihned zcelil. Teď se na ní navíc objevily obrázky, fresky, které tam před tím nebyly.
Mumie ukázala jeden z nich Rose, ta však nechápala a kroutila hlavou. Jazyková bariéra byla hrozná, tak počkat, měl vůbec jazyk? Teď si nemohla vzpomenout, zda se při mumifikaci také odstraňuje a to byl možná důvod, proč stále jen gestikuloval rukama.
Podívala se na obrázek.
„To je nějaká žena?“ zeptala se.
Mumie rozpřáhla ruce a seslala kouzlo na dívku a ta najednou pochopila. Bylo to kouzlo porozumění.
Kéž by tohle také fungovalo na Jafara, třeba by i ledacos pochopil.
Dívka se mírně zamotala, jak ji hlavu naplnily různé obrazy a výjevy. Bylo to jako by ji tam někdo svítil lampou a pouštěl starý film.
„To je příběh! Poslouchej, Bahadure,“ zašeptala Rose." Faraonova matka byla pyšná a neurvalá. Nestarala se o něj a vyhýbala se mu,“ tlumočila.
Faraon pootočil vázu a ukázal na další obrázek a Rose pokračovala: „Od mala o něj pečovala kojná. Byla na něj skutečně hodná a v této váze mu nosila vodu. Než však stačil dospět, kojná záhadně zemřela, její duše odešla do podsvětí a tělo se rozpadlo v prach. Když zemřel jeho otec a on sám se stal bohem, obvinil faraon ze smrti kojné svou matku a seslal na ni zlou kletbu. Toužil vzkřísit kojnou ze smrti a dopřát jí život jaký si zasloužila, ale nedařilo se mu to. Shromažďoval všechnu magii, o jaké se kde doslechl, aby dosáhl svého cíle. Nakonec se mu podařilo spojit se s Osirisem, bohem podsvětí, který mu nabídl volbu. Buď vyvede duši kojné z podsvětí na zem, ale protože její tělo už je ztraceno, bude přežívat v nějakém předmětu a věčně trpět po faraonově boku, nebo zůstane v podsvětí s dušemi svých rodičů a příbuzných, s nimiž je šťastná."
Faraon ji měl opravdu rád, byla mu matkou víc než ta pravá, tak se vzdal svého záměru. Po dlouhých letech zemřel a jeho nešťastná kletba proti matce se obrátila na něho. Jeho duše nebyla vpuštěna do podsvětí a byla odsouzena k věčnému životu na zemi. Ta váza je mu věčnou vzpomínkou na ženu, která se o něho starala.“
Obrázky na váze vybledly a zmizely.
Socha u portálu za Jafarovými zády se uvolnila a nechala se zcela odsunout.
„Tak! A teď vidíš, kdo je tu silnější,“ chvástal se Jafar, protože vůbec neposlouchal a v hlavě se zaobíral jinými myšlenkami.
Proboha to je blbec, pomyslela si Rose a obrátila oči v sloup. Idiot, jak se někdo takový vůbec mohl stát vezírem? Ten měl vážně hlavu jen na to, aby mu nepršelo do krku.
Vážně poslouchá jen sám sebe a ne druhé, zamračila se na jeho nesoustředěnost, zatímco se Bahadur mužně krčil za ní.
„Jafare to byl opravdu smutný příběh, vždyť ten chudák nám tu ukázal své srdce a ty jsi to vůbec neslyšel!" vyhrkla na čaroděje pohoršeně, „co projevit trochu soucitu."
Vezír přimhouřil jedno oko, „nevěřím, že v těch bandážích nějaké má," ušklíbl se, protože byl stále opojen svou mocí, kterou mohl před ostatními ukázat.
Rose měla chuť ho začít škrtit.
„Pane, raději ho nepokoušejte," zamumlal Bahadur a vykukoval dívce za ramenem.
„Co by mi ten chodící pytel chrastících kostí mohl udělat? Strčit mě do té vázy?" poznamenal ironicky Jafar, ale to už se faraon přiblížil k Rose a chytil ji za ruku.
Byl to zvláštní dotek, takový suchý jako toaletní papír a k tomu ten hnilobný zápach...FUJ.
Rose potlačila nutkání si zacpat nos a otřít si ruku, ale nechtěla ho urazit.
Mumie byla neskutečně hubená, obvazy zakrývaly jeho kosti a zbytky vysušeného masa, které by si nikdo z lidí nechtěl přežvýknout, moc toho na něm nezbylo. Kdyby tu byli hladový psi, vrhli by se na něho.
Mumie nemluvila, ale ukazovala svým prstem k odsunuté soše na opačné straně sálu. Faraon Rose druhou rukou pohladil jemně po paži jako by ji děkoval, že ho vyslechla. Snažila se to vydržet a nevnímat, jak jí z toho chodícího kusu toaletního papíru vstávají chloupky na těle.
„Co je tam?" zeptala se zvědavě, z toho průchodu se linula matná žlutá záře, která lákala vykradače hrobky dovnitř.
Jafar se tam hned vydal a prolezl vchodem dovnitř. Stejně tak Bahadur, který Rose i mumii obešel obezřetným velkým obloukem a poslušně šel za svým pánem.
Rose tam chtěla jít také, ale ucítila na svém zápěstí podivně silný stisk jako by ji chtěl faraon varovat, aby tam nechodila.
*************************************************************************************************************************
Jafar byl zvědavý, co jim chtěla mumie ukázat a tak tam hloupě vešel, za jeho záda se postavil Bahadur a oba dva lačně zírali na místnost plnou třpytivého zlata, až oči přecházely.
Byly tu ražené mince z celého světa. Hory zlaťáků se tu povalovaly jako kupky sena navršené jedna na druhou, moře třpytivých kamenů poházených jako oblázky, které vyvrhlo to zlaté moře, malované vázy, bronzová kopí a meče, šperky i zlaté sochy egyptských bohů.
Bahadur tam šokovaně stál s otevřenou pusou a až pak co se za nimi zákeřně zavřel průchod, otevřel pusu i Jafar.
Oba dva lakotně vstoupili do pasti.
Vše náhle zahalila tma a zlato přestalo existovat, tedy stále tam bylo ale schované pod rouškou černé čekající zákeřné nicoty.
„Au! Moje noha!" zanaříkal Bahadur když mu Jafar stoupl na palec.
„Uklidni se," zavrčel naštvaně vezír, že skočil na tak laciný trik staré mumii.
Měl to tušit. Nic nebylo tak lehké.
„Kde je Rose?"
Oba dva se začali ve tmě otáčet, ale žádný ženský hlas jim neodpověděl.
„Je pořád na druhé straně," přisadil si věcně urostlý voják.
Náhle se z vedlejší místnosti ozval její výkřik a muži na pár vteřin strnuli, poslepu se vrhli k průchodu a snažili se ho vyrazit, marně. Socha Anubise tam stála jako přikovaná.
Bahadurovy svaly jen hrály pod opálenou kůží ale ani jeho síla nic nezmohla a nakonec začal jen vyčerpaně funět jako býk z té marné námahy.
Náhle se za dvojicí něco ozvalo. Jako by se sypaly zlaťáky v malém vodopádu a pak z jiné strany.
Šustění a nakonec...
„Tobě cvakají zuby?" zeptal se Jafar ostře a dosti ho vytáčelo, že někdo jako jeho nejlepší muž měl strach.
„Ne, mě ne..." utrousil hlas vedle něho.
„Tak co to..."
Čaroděj konečně zareagoval a ťukl koncem hole o podlahu, místnost zalilo rudé světlo z očí jeho kobry.
Kolem nich se vytvořil kruh něčeho, co bylo Jafarovi povědomé.
Malý černí brouci velcí jako sklíčko od brýlí, pokrývaly podlahu jako velká naftová skvrna. Lezly jeden přes druhého a nebylo kam šlápnout, naštěstí je světlo drželo dál ale i tak vydávaly zvláštní nepříjemný zvuk jako by cvakaly hladovými kusadly.
„Co je to za bestie?" tasil Bahadur svůj turecký meč ale proti těm mrškám to bylo zbytečné, netrefil by ani jednoho, možná kdyby zatančil dupáka a všechny je rozmačkal, ale to by ho skarabové dříve ohlodaly na kost, či alespoň jeho palce.
„Skarabové, masožravý brouci, nepřibližuj se k nim a buď za mnou v kruhu světla," poručil vezír svému poskokovi a rychle přemýšlel, co s tou situací provede.
Žádná z karet by jim v tuhle chvíli nepomohla, fyzická síla už vůbec ne.
Musel se tedy spolehnout na svou magii a rafinovanost, v tom k nim dolehl znovu Rosin výkřik a Bahadur se ohlédl k uzavřenému průchodu.
„Musíme jí pomoct," naléhal a ve své nezištnosti si snad ani neuvědomoval, že oni jsou ve stejném průseru jako ona.
„Nejdřív musím vyřešit tento problém," zavrčel Jafar přes rameno a pak ho konečně něco napadlo.
*************************************************************************************************************************
Rose nechápala co se děje, ten toaletní papír ji táhl ke své hrobce a o vázu zcela ztratil zájem!
Že by jí ten parchant lhal? Nebo bůh ví, proč už mu ten kus keramiky byl k ničemu.
Pokud předtím mumie vypadala křehce a nemotorně, nyní měla opravdu sílu.
Rose s ní bojovala o každý milimetr, kdy ji táhla blíž a blíž k podstavci.
„Pusť mě! Slyšíš! Nakopu ti zadek!" vykřikla a skutečně mrštně zvedla nohu a nakopla faraona přímo do rozkroku, nebylo to přímo místo, které měla na mysli, ale ani to s ním nehnulo. Každého jiného muže by to dostalo do kolen, zatímco by zadržoval slzy a že si dala záležet.
Faraon se jen oklepal a nepříjemně zavrčel, mluvit mu nešlo.
Ale i tak, nejspíše už mu to nádobíčko co měl mezi nohama, upadlo, protože s ní zacloumal a znovu ji začal táhnout vpřed.
Možná, že čím déle byl vzhůru, tím více byl silnější. To zjištění se jí nelíbilo.
Sakra, sakra, sakra!
Rose se vzpírala nohama, až si vyvlékla jednu botu, trhla sebou a podařilo se jí mumii vytrhnout, ale skončila na zemi a co hůř, nejen že měla šaty od prachu a písku ale na její ruce byla přilepená i ta jeho a tentokrát i utržená.
Faraonovy prsty ji stále pevně držely za zápěstí, ale jeho tělo bylo o dva metry dál, obě části těla spojoval jen natažený obvaz.
Rose začala ječet, vypadalo to jako prodloužená ruka z Adamsovy rodiny.
Blondýnka stačila akorát popadnout svou botu ze země, když s ní něco trhlo a donutilo ji to vstát.
Mumie si svou ruku přitáhla zpátky společně s ní a ta se hladce spojila zpátky s jejím ramenem.
„Ty, hned mě pusť nebo tě roztrhám na kousky jako origami!" vztekala se dívka a začala ho mlátit plochou stranou boty a hle, ta se zapletla do obvazů na jeho hrudi a už v nich zůstala zamotaná.
„Hej! Ta je moje! Koukej mi ji vrátit!"
Mumie nijak nereagovala a znovu s ní smýkla ke svému hrobu.
„Co se mnou chceš dělat? Chceš mě zabít? Varuju tě, umím kung fu! Karate. Ruskej Hip hop, znám všechny z Triády! Najdou si tě!"
Rose začala propadat panice, snažila se mu šlapat na prsty u nohou, podrážet nohy, trhat sebou, vrtět se jako kočka, kterou držíte za kůži na hřbetě. Nic platné, nakonec na ni faraon zakřičel a z jeho dechu málem omdlela.
„Ty zrůdo! Tohle už nedělej!" FUJ!
To už ji ale dotáhl k odklopenému sarkofágu. Sám přelezl hranu a táhl ji tam sebou.
„Co? Já s tebou spát nebudu. Jafare! Bahadure pomoc! JAFARE!" ječela z plných plic a mumie ji stáhla přes okraj a stahovala sebou dolů.
Přeci tu neumře, nesmí. Takovou smrt nechtěla. Že sem vůbec lezla, příště tak bude Jafarovi něco slibovat! Tedy, pokud nějaké příště bude...
Mumie už ji donutila si kleknout a z pomyšlení, že jí sedí na klíně, se Rose dělalo nevolno.
Hrob byl studený a bandáže pod ní nepříjemně suché a šustily jako listy ve větru kdykoliv se pohnula.
Nutilo ji to klesnout ještě víc dolů. Víko se nad její hlavou začalo přesouvat a zakrývat je.
Čtvrt, polovina, už zbýval jen proužek světla a naděje.
V tom se místností ozval výbuch, který rozvibroval podlahu a vše okolo ale to už se víko zavřelo zcela a Rose se ocitla v naprosté tmě s tím prokletým troubou, který si chtěl přivlastnit malý suvenýr na věčnost.
Mumie se svými prsty dotkla jejích kolen a pak jela nahoru po Rosiných jemných stehnech a odvážila se jí dotknout i na holé kůži pod jemnou látkou hedvábné sukně.
Dívka rychle dýchala zděšením a natáhla vkleče volné paže nad sebe, aby odsunula víko, ale drželo jako přilepené.
Propnula se v zádech a zkusila to ještě jednou, přitom se o tělo pod sebou otřela, ještě štěstí, že ho neměl.
„Dej ty ruce pryč!" vyhrkla, když se mumie dotýkala jejích stehen a ona ji kupodivu poslechla.
Faraon opustil její nohy, provlékl ruce kolem ženských paží a spojil je na dívčiných zádech. Tak ji tlačil proti sobě.
Bylo to nechutné, ale Rose neměla sílu se odtáhnout a byla nucena se předklonit.
*************************************************************************************************************************
Kusy sutin a kamení doslova vybuchlo do hlavního sálu a k protější zdi se odkutálela šakalí hlava.
Prach se pozvolna usazoval a Bahadur začal kašlat, zatímco Jafar si strategicky zakryl ústa rukávem.
„To bylo těsné," kašlal hromotluk, a když vešli dovnitř, pár vteřin počkali, než se suť usadí.
„Kde jsou?"
Vezír se začal rozhlížet kolem sebe, ale nikdo tam nebyl. Jen louče na zdech stále plápolaly.
Nedávalo mu to klidu, kam jen mohli zmizet? Že by odešli chodbou, kterou sem přišli?
„Jdeme, nebudou daleko," zavelel Jafar a vydali se skrze sál zpátky ven. Poklad je pro tuto chvíli pranic nezajímal, ten jim neuteče.
„Kde myslíte že jsou?" vyptával se Bahadur uctivě a v ruce stále držel svůj meč jako by očekával nebezpečí...
Jafar popadl jednu z loučí na zdi a s Bahadurem utíkali klesající chodbou jako o závod. Louč jim tím průvanem málem zhasla.
Minuli odbočku a doběhli až k díře, kterou vstoupili do pyramidy. Byli udýchaní.
Jafar vyhlédl ven. Byla temná noc a po mumii i dívce ani stopy.
Doslova - ani v písku před pyramidou žádné nebyly. Jafar se rozhlédl po okolí a zamyslel se.
„Nejspíš to byl zase nějaký špinavý trik,“ řekl s opovržením.
„Kdyby šel tudy, musely by tu být čerstvé stopy. Ty naše už vítr stačil zavát. Navíc se mi nechce věřit, že by farao jen tak utekl od všech svých zdrojů magie. To by bylo bláhové, v pyramidě je přece nejsilnější. Leda, že by nějak vysál život z Rose, ale i to by musel
nepochybně provést tu nebo v nejbližším okolí. A mimo pyramidu tu nezaznamenávám ani náznak cizí magie.“
Nedávalo to smysl.
Jafar se otočil zpět k díře ve zdi a porušené kartuši.
„Možná se ukryl v královnině pohřební komoře.“
„Nevím,“ oponoval Bahadur, „otázkou je, jestli se jeho královna dá také oživit, jinak mě nenapadá, nač by Rose potřeboval."
Jafar zatím neměl v úmyslu se na Rose příliš spoléhat, ale záchrana té holky byla jeho prioritou, hned po kartě samozřejmě.
„Stejně se tam podívám,“ řekl pevně.
Oba se vrátili dovnitř a vystoupali až k odbočce, kde se oddělovala užší vodorovná chodba.
Jafar nechal Bahadurovi louč a pověřil ho hlídat křižovatku chodeb. Sám si posvítil holí a vydal se prozkoumat královninu hrobku.
Došel tam, ale nenašel nic zvláštního. Žádný silný zdroj magie, všechno tam působilo docela obyčejně a bylo tam úplné ticho. Nahlédl i do sarkofágu, ale mumie královny vypadala docela obvykle mrtvá a vysušená jak by měla být.
Jafar se vrátil k Bahadurovi a spolu se vydali nahoru do faraonovy haly. Podlahu stále zdobila vrstva sutin ze zničené zdi.
Našli zavřený sarkofág a zevnitř se ozýval tlumený ženský křik: „Sundej ze mě ty mumifikovaný pracky, úchyle!“
Jafar se pousmál. Už chápal, co se děje, což ho kupodivu navzdory situaci uklidňovalo.
„Vytáhneme ji?“ naléhavě se dotázal Bahadur se svou vousatou tváří.
Jafar však byl docela klidný, protože v sarkofágu s perverzní mumií neležel on, ale někdo jiný a už začal osnovat plán.
„Za chvíli. Jsem z toho běhu zoufale vyčerpaný. Nejprve shromáždím manu a pak si to s tím zatraceným vtipálkem vyřídím tak, že bude věčně litovat, že vztáhl své hanebné ruce na ženu, která patří mně.“
„A nestane se Rose nic?“ obával se Bahadur ale přikyvoval.
„Nic, co by se nedalo za pár dnů vyléčit,“ uklidnil strážného Jafar.
„Jen si tam s ní hraje jako kočka s myší.“ Vezír se posadil na vrstvu sutin a meditoval, aby shromáždil psychické síly.
Rose však právě tytéž síly začaly pomalu docházet.
Ty hnusné, hnilobou nasáklé ruce ji osahávaly i pod oblečením a nepomohlo, ani
když Rose zdůraznila, že není nekrofil.
Mumie si Rose vášnivě vychutnávala, dívka však totéž říci rozhodně nemohla.
Faraonovy ruce jí vytáhly staré boty s vysokým podpatkem, které si celou dobu schovávala pod oblečením.
Osahávání na chvíli přestalo, respektive se soustředilo na boty, ale když Rose začínala doufat, že se s nimi spokojí, faraon je někam založil a vrhl se opět na ni s nově objevenou zvědavostí.
Dívka se odhodlala k několika dalším kopancům, které ale vůbec nepomáhaly a hrozně ji děsila představa, že by to takto mohlo pokračovat až do konce jejího života.
Kdyby ji alespoň znásilňovalo normální tělo, ale tohle byl ten nejhorší hnus, který se jí kdy v jejím životě dotkl.
Docházely jí síly a byla si jistá, že každou chvíli omdlí.
To už Jafar vstal, vzal z podlahy zlatý pohár a naplnil ho pískem ze sutin. Následně ho očaroval mocným a obtížným kouzlem.
„Postav se o kus dál a až řeknu, vytáhneš Rose,“ přikázal svému poskokovi.
„Rozkaz!“ zasalutoval Bahadur.
Jafar si stoupl k sarkofágu, v levé ruce držel pohár s práškem a v druhé hůl. Rozpřáhl ruce a soustředil se.
Víko sarkofágu se začalo pomalu odsouvat a odhalovat jeho temný obsah. Když bylo odsunuté sotva z půlky, vymrštila se z něj ohavná obvázaná ruka.
Ozval se zlý zvuk.
Jafar však nasypal do sarkofágu prášek, pečlivě ho rozprášil a ruka zase klesla dovnitř. Když se víko otevřelo zcela, Rose i mumie uvnitř spaly hlubokým, bezesným spánkem. Dokonce to vypadalo, že se k sobě tulí.
„Teď!“ pokynul Jafar.
Bahadur přišel k hrobu a s odporem v obličeji z Rose sundal ty hnusné ruce. Vytáhl ji
ven a položil na podlahu. Jafar začal vlastními silami zavírat víko sarkofágu.
„Počkejte!“ vykřikl Bahadur.
Vezír zastavil víko a vrhl na Bahadura tázavý pohled. V jeho tváři spatřil soucit.
Strážný vzal z podlahy vázu.
„Neptejte se mě prosím, proč,“ řekl a položil vázu do sarkofágu vedle spící mumie.
Jafar se neptal a zavřel víko.
Bahadur vzal Rose do náručí a vypochodoval s ní ven na čerstvý vzduch, tam si s ní sedl na první řadu Ramsesovy pyramidy a položil si dívku na klín. Vypadala zranitelně jako malé dítě i když některé proporce jejího těla byly veskrze již ženské...
Světlo měsíce jí svítilo do tváře a dělalo ji ještě bledší a mladší než bylo obvyklé.
„Hej, vy dva, pojďte se mnou, potřebuju, abyste něco naložili. Vezměte sebou pytle a nářadí," pokynul vezír dvěma silným mužům ze své gardy, kteří zůstali prozatím venku.
„Ano ctihodný vezíre!" muži přestali hrát kostky a postavili se vedle sebe do pozoru.
Jafar rozhodně nechtěl odejít s prázdnou.
Měl z toho však dobrý pocit, protože karta nyní spočívala za jeho rudou šerpou v bezpečí i přes všechny faraonovy nástrahy...
Pootočil se a ukázal ke vchodu, vojáci se tím směrem hrnuli v očekávání něčeho velkého a byli hrdí, že si právě je vybral jako své nohsledy.
Bahadur se s Rose ani nehnul, jen ji kolébal nebo s ní třásl?
Hromotluk se snažil dívku šetrně probudit, ale ona jen něco zamumlala ale víc nic.
„Rose no tak, už je to v pořádku, probuď se, to jsem já," snažil se k ní mluvit. Nepomohlo to, pak s ní zatřásl, taky nic a nakonec jí dal facku.
Ani to s ní nehnulo.
„Šetrně, Bahadure," napomenul ho Jafar, který stanul před ním. Na dvojici dopadal tak jeho vysoký stín. Vezírův nejvěrnější muž ke svému pánovi vzhlédl s obavami ve tváři.
„Můj pane, nechce se probudit."
Jafar se lehce zamračil, sehnul se a zkontroloval Rose tep, byl pravidelný, nakonec palcem a ukazováčkem rozevřel její víčko pravého oka.
Zornička byla rozšířená a měla tendenci hledět nahoru.
Jafar mlaskl, „je jen v bezvědomí, to bude šok, nic proč by ses měl strachovat, nejspíše se každou chvíli vzbudí," odvětil sebejistě, ale pro jistotu se natáhl a vlepil jí facku z druhé strany. „Hm." Nic.
„Asi to bude chvíli trvat," obrátil oči v sloup a povzdechl si, dál už se vzdálil ke vchodu, aby dělal průvodce svým mužům a netrčeli tu celou noc.
Bahadur nedostal žádný rozkaz a tak hlídal Rose, která mu ležela bezvládně v náručí.
Zpod té tmavé kukly jí uniklo pár vlnitých pramínků zlatých vlasů, které tak obdivoval.
Teď když se nedívala, maska jeho tváře poněkud praskla a on na ni mohl hledět s okouzlením i chtíčem.
Natáhl v tichosti svou silnou ruku a na ukazováček si namotal jednu její světlou kadeř. Byla jemná a pružná.
Bahadur téměř zasténal.
Nejraději by si nabral těch vlasů plnou hrst a přivoněl k nim, takhle se ale spokojil jen na spící krásku hledět a tajně ji pozorovat.
Kdyby tu nebyl Jafar, jistě by ji donutil, aby byla jeho ale byl svému pánovi příliš zavázaný, to jemu tenhle poklad patřil, on na něj neměl sebemenší nárok. Mohl ji však alespoň chránit jako teď. Vezír mu věřil a toho si cenil nejvíce. Nezklame ho.
Čest pro něho hodně znamenala a on ji nehodlal pošpinit svýma rukama. To co pro něho Jafar udělal se nedalo splatit a proto mu patřil jeho život a on s ním mohl naložit, jak chtěl...
Jsem odstavec. Klikněte zde pro přidávání a úpravu vlastního texRose čeká ta nejhorší věc v životě, po tom co skupinu mumie přelstila, vtáhla ženu do svého sarkofágu, aby s ní spočinula na další posmrtný život. Ke svému štěstí je Rose zachráněna v bezvědomí, naštěstí mumie chtěla jen její boty, z nějakého neznámého důvodu. Evidentně takový poklad ve své sbírce ještě nemá.tu. Je to snadné.
Kapitola 29.
Návrat
29.
Mužova oddanost sahala až za hrob a i z toho by věřil, že by ho jeho dobrodinec vytáhl. Považoval se za jeho nejlepšího pobočníka, na kterého se může spolehnout a bylo to i obráceně.
Oddanost.
Bahadur pustil Rosinu zlatou kadeř ze svého prstu a místo toho všech pět přiložil k její tváři. Byla tak hebká jako porcelán jako to nejjemnější tepané stříbro.
Palcem po tom líčku blaženě přejížděl, dokud ho z rozjímání nevytrhlo hlasité odkašlání.
Připadalo mu to jako věčnost, kdy mohl tuhle ženskou bytost obdivovat a přitom se už ostatní vrátili s plnými pytli zlata a cennostmi co mohli pobrat.
„Neosahávej ji, jdeme!" upozornil ho přísně Jafar, jako by se dotýkal svýma rukama něčeho, čeho neměl, třeba jeho hole, za což by ho čekal trest. Byl na ni hrozně háklivý.
Všichni se přemístili ke koberci a obsah pytlů s funěním hodili na něj k nůším a dalšímu vybavení, které vlastně ani nepotřebovali. Vezír vložil do koberce svou kartu a ten se vznesl zpátky a zamířil do Káhiry.
Museli být ale opatrní, aby je nikdo neviděl a zase přistáli dál od města, kde už je čekali tři další utáboření muži, aby jim s nákladem pomohli.
Chvíli to trvalo, než obsah pytlů přemístili do dalších čtyř, aby je koně vůbec unesli a neprohnuli se pod nimi jako špageta a pak se Jafar vyhoupl do sedla jednoho z arabských plnokrevníků. Neměl sice Hasanovy standardy ani velikost, ale na tu nutnou chvíli postačil.
Když se otočil přes rameno, aby se podíval, jak přípravy pokračují, všiml si, jak se Bahadur o Rose stále stará jako nějaká stará chůva.
Pocítil v hrudi nepříjemný bodavý pocit závisti a pobídl svého koně k němu.
„Podej mi ji," rozkázal mu bez dalšího vysvětlení a hromotluk na pár vteřin zaváhal jako by se nechtěl vzdát jejího tepla a vůně.
„Tak bude to?" zeptal se netrpělivě čaroděj s výhružným podtónem někoho, s kým si není radno zahrávat.
Tentokrát už však v sobě Bahadur potlačil ochranitelské pouto, přestal dělat Rose nosiče a podal její tělo svému pánovi.
Jafar si ji přitáhl k sobě a položil ji před sebe, aby ji jeho tělo chránilo. Rosina záda, se mu opírala o ohbí ruky a on její trup natočil tak, aby měl tu zlatou hlavu položenou na rameni, či kvůli své výšce pod ramenem. Tak ji alespoň nefoukal pouštní písek do obličeje.
„Jedeme!" zavelel na svou eskortu a hnali se směrem ke Káhiře.
Ani teď při tom hopsání Rose nejevila známky toho, že by se měla probudit a to mu dělalo menší starosti ale ne takové, aby to hned teď nějak řešil. Potřeboval si odpočinout stejně jako všichni, Rose měla jen trochu náskok.
Vezír jednou rukou pevně sevřel koženou uzdu a druhou přivinul Rose ochranitelsky k sobě před celým světem a chladem noci, aby co nejvíce zmírnil její nepohodlí, zatímco písek za nimi vířil, jako když Alláh začal luxovat poušť.
**************************************************************************************************************************
PLESK!
„Co to děláááš Jafareee! To jsou ty tvé novééé metody?" povykoval Yago na okraji Rosina honosného lůžka, zatímco se nad ní vezír skláněl a zkoušel nový pokus jejího probuzení. Bezvýsledně.
Jediné co se za těch pár hodin, kdy ji zde uložil, změnilo, že měla tvář daleko červenější ozdobenou jeho otiskem než prve. Tváře jako jablíčka.
„MLČ, Yago a nevyrušuj v léčbě, já vím, co dělám," umravnil ho léčitel, který dívku zkoumal svým zkušeným okem.
„Ona nevypadááá nemocně, jen dehydrovaně, potřebuje vooodu," snažil se papoušek do celé situace vnést trochu světla a jiný názor.
Jafar ho zpražil pohledem, do jeho bezchybné práce mu nikdo mluvit nebude, „a oříšek by nepotřebovala?" ohradil se ironicky.
Yago se urazil a přešel od jednoho konce postele na druhý a zase zpátky.
Když vezírovo plácnutí nepomáhalo a Rose ze spaní jen nakrčila čelo, rozhodl se pro radikálnější opatření. Poodešel ke své skříňce, kterou si sebou přinesl a z mnoha lahviček jednu vzal a šel zpátky.
„Co je to?" tázal se zvědavě Yago.
„Něco na povzbuzení těla a ducha," odvětil nevzrušeně Jafar a nalil pět kapek tmavé tekutiny do sklenice, kde se smíchaly s křišťálovou vodou. Lektvar byl příliš hořký, než aby se dal pít přímo.
Čaroděj se vrátil ke své pacientce a po lžičkách se jí snažil nalít tekutinu do krku, ale evidentně to bylo stále hořké, protože začala kašlat a prskat.
Vezír zavrčel.
„Takhle to nepůůůjde, nemůžeš ji znehybnit kouzlem?" zeptal se papoušek.
„Když to udělám, nebude moci polykat a udusí se."
Jafar držel sklenici v ruce a přemýšlel jak to udělat, aby lék nevyprskala. Pohladil si v zamyšlení svou kozí bradku.
„Mohl bych jííí zacpat nos a ty jí to naliješ do krkuuu. Nebo ji zhypnotizuj."
Jafarovi štěbetání ary lezlo na nervy, „ne, na takovou věc by musela být vzhůru, takto lidský mozek nepřinutím k bělosti a ani ho neošálím."
Nakonec čaroděje přeci jen něco napadlo.
„Co to děláááš?" zavřeštěl papoušek, když si jeho pán vlil obsah sklenice do úst a pak se naklonil nad dívkou.
„Tooohle nechci vidět!" zakryl si Yago hlavu křídly.
Jafar se však nedal rušit a přitiskl své rty na ty její.
Prsty jedné ruky jí lehce pozvedl bradu, aby pootevřela rty a zaklonila se. Bylo to nutné zlo, ale tím by popřel skutečnost, že se mu to líbilo.
Nechal povzbuzovač protéct do jejího hrdla. Bylo to pořád hořké, a když měla tendenci ucuknout hlavou, přidržel ji na místě a bránil jí v tom to po něm zpátky plivnout.
Jakmile látka doputovala do Rosina hrdla, lehce se odtáhl a přikryl jí dlaní ústa, „to spolkneš ti říkám!" zavrčel.
Náhle viděl, jak se jí zachvěla víčka, v kombinaci s těmi jejími dlouhými řasami to dělalo dojem krásného motýla, který se snaží vzlétnout.
PLESK!
Tentokrát dostal facku Jafar, až mu málem spadl turban z hlavy.
Rose se na něho dívala, s doširoka rozevřenýma očima jako by ho ani nepoznávala.
Yago se začal pošklebovat, tohle vážně stálo za to.
„Dobrááá trefa! Ještě jednou!" skandoval a vysloužil si za to zelený blesk, který ho shodil z postele a upálil mu pár zadních pírek.
Plavovláska se najednou oklepala, rozhlédla se po pokoji a její pohled se vrátil zpátky na postavu před její postelí, která se tvářila asi jako sto hadů v jedné malé místnosti, do které vhodíte roztomilého chlupatého králíčka.
„Co se děje? Kde to jsem? Jafare? Přinesl bys mi ručník? BLE potřebuju se nutně vykoupat!"
Vezír s jejím pochodem myšlenek nestačil držet krok.
Rose k němu nakonec znovu vzhlédla a viděla vlastní otisk ruky vyjímající se na jeho tváři a nevinně se zazubila.
„Promiň, ale myslela jsem, že jsi faraon."
vezír naštvaně ohrnul rty, „jak si tohle můžeš splést," jeho hlas mohl zabíjet, ale ona na to nedbala.
Vyskočila na všechny čtyři a strhla si z hlavy ten černý hadr.
„Už je po všem? Jsme zpátky? Díky bohu. Tak počkat..."
Zarazila se, a začala rozhazovat pokrývky, jako by jí uletěly včely, „kde je moje odměna! Kde je zlato!"
Jafar ji chvíli pozoroval a pak klidně odkráčel ke stolku a uklízel své lahvičky úhledně zpátky do skříňky.
„Žádnou odměnu nemáš," podotkl chladně, nejspíše se pořád zlobil, že ho udeřila, což ještě žádná žena neudělala kromě Yadiry a jejích tvrdých lekcí. Ta vzpomínka mu přinesla trpkou chuť na jazyku mnohem víc než hořký lektvar, proto se postavil k dívce zády na znamení, že s ní nehodlá mluvit.
„COŽE? Za tu námahu nemám jako nic? Nedostanu ani pohár s diamanty? Ani prsten se smaragdem? Ale vždyť jsi mi slíbil hory zlata! Drahokamy a bůh ví co ještě!" vykřikla Rose zděšeně a zklamaně zároveň.
Peřina na zemi se náhle zavrtěla a zpod ní vykoukla červená hlava, „říkal jsem ti, ať s ničím nepočítáááš. Jafar se jen tak ničeho nevzdááává," poučil ji papoušek.
Ale ani Rose se lehce nevzdávala a právě teď si přála, aby na něm ten jeho plášť, co tahá za sebou, vzplanul.
Dívka vyskočila na nohy div Yaga na zemi nezašlápla.
„Tak počkat, byla jsem tam nebo ne? Pomohla jsem ti nebo ne? Nechala jsem se málem znásilnit mumií a nedostanu za to žádný prémie?"
Rose k němu přidupala jako slon a stoupla si vedle něho s rukama založenýma umanutě pod ňadry, zatímco si on v klidu uklízel své věci a nevěnoval jí pozornost, což dívku dovádělo k šílenství.
Naprosto ji ignoroval a pečlivě se věnoval rovnání.
„Museli jsme tě zachraňovat a neodnesla sis žádný svůj podíl, máš smůlu," odbyl ji čaroděj mávnutím ruky a ona měla chuť ho nakopnout nebo se mu zakousnout do ruky.
„To mám jako ještě být ráda, že jste mě tam odtud vytáhli? To snad není možný! Myslela jsem, že jsme tým! Vsadím se, že se Bahadur teď přehrabuje ve zlaťácích!" málem při té představě, jak se v nich koupe, jako strýček Skrblík rozbrečela.
Jafar se k ní náhle pomalu otočil a chytil ji zepředu za látku toho černého hábitu, co měla stále na sobě.
Pomalu se k ní sklonil, až si hleděli zpříma do očí, „pokud ti na odměně tak záleží Rose, můžeš si ji vydělat dnes večer u mě v pokoji," jeho hlas byl škádlivý a hladký jako satén ale jeho tvář vážná až měla chuť couvnout. Neudělala to.
Rose zrudla až po uši.
„To nemyslíš vážně," zalapala po dechu a vytrhla se tomu podlému úlisnému chlapovi. Nevěřícně na něho hleděla a zakroutila hlavou. Možná se předtím nechala unést a v tom stanu ho políbila, ale tohle bylo pod její úroveň, nebude jí platit za sex! NIKDY! Taková opovážlivost! Taková potupa! Trhni si Jafare s takovou nabídkou!
„Nech si můj podíl, o almužnu nemám zájem," ohrozila se a podupávala špičkou boty o zem, pak vyrazila ke dveřím a otevřela je dokořán, aby ten hrozný namyšlený ničema mohl vypadnout.
Jafar nic nenamítal a prošel kolem ní s koženým kufříkem a tím svým ledovým obličejem ale hned, jak za ním zabouchla dveře, se musel ušklíbnout.
Nemyslel to vážně, ale za tu facku si to zasloužila.
Její výraz ponížení a vzteku byl vážně osvěžující, čím dál více ho bavilo ji trápit. Bylo to jako hra, ve které nemohla vyhrát, protože on měl na své straně všechny figury.
Ne, nemohl prohrát, pohladil si palcem spodní ret a vzpomněl si na jejich polibek a jeho úlisný úšklebek se ještě prohloubil.
„Rose, nade mnou nemůžeš vyhrát, ať se snažíš jakkoliv," zamumlal si sám pro sebe a hřálo ho příjemné zadostiučinění, že měl nad ní stále moc, stále byla odkázaná na jeho milost a on jí nic víc nedovolí. Měl kartu, měl poklad, není nic, co by nedokázal.
**************************************************************************************************************************
„Ten bídák! Ten hamoun! Ten nestyda!“ klela si Rose pro sebe ve vyprázdněném pokoji. Co si u něj člověk nenaloupí sám, to nemá. Sociální stát mu asi nic neříká. Jen ať si počká, až bude jednou sám slabý a bezmocný...Až bude chtít s něčím pomoc.
„Musíííš si dávat pozor co od něj chceš, on nedává ani drobné žebrákůůům," poskakoval na stolku Yago.
Rose se zapřísahala, že už s Jafarem nikdy nikam nepůjde. Alespoň ne, dokud se mu nějak nepomstí za tu jeho bezohlednou nespravedlnost.
„Pomstím se, Yago, JÁ se pomstím," mumlala si pod vousy.
„Mooohla bys mu do snídaně nasypat mravence, ty já rááád. Pak by mi mohl svojí misku dát," přemýšlel ten opeřený kazisvět.
„Mravence ne, ale já na něco přijdu," ale obrázek, jak se mu mravenci lepí na jazyk, nebyla tak špatná.
Když se uklidnila, prohledala si šaty. Jak očekávala, její staré boty byly pryč. No co...alespoň jí ušetřily několika sekund nechutného osahávání.
Přála mumii, ať se jí ten jejich vysoký podpatek navěky zařezává do zbytků masa, nejlépe tam v rozkroku, i když ji to jako nemrtvého ve skutečnosti nebude bolet.
Ale ať se raději mazlí s nimi než s ní.
Našla ale v šatech několik rubínů a vzpomněla si, že to jsou ty, co si je vydlabala sama. „Tak přece jsem si odnesla svůj podíl!“ zašklebila se.
Ale Jafarovi o tom neřeknu, ještě by mi je vzal. Musím na něho být dál naštvaná. Zaslouží si to.
**************************************************************************************************************************
Vezír zatím seděl ve svém pokoji obklopen luxusem a snažil se přemýšlet. Moc mu to nešlo, protože byl unavený a nevyspalý, na druhou stranu ho ale těšil úspěch v pyramidě. Yago jakmile přiletěl z Rosina pokoje, ho obletoval a přemýšlel, co se asi vezírovi honí hlavou.
„Tak co?“ začal Yago. „Jsem jedno velké ucho. Co se tam stalo? Co všechno jste ukořistili? Jaké to tam bylo? A koupíš mi na trrrhu samičku? A máš tu karrrtu, prrro kterrrou jsme se sem vlastně trrrmáceli?“
Jafar neměl rád, když se ho někdo ptal na víc otázek najednou, tak zlostně zavrčel. „Neruš, Yago. Vymýšlím, jak rychle odjet, aniž bych vyvolal podezření.“
Yago však se nenechal odbýt a škemravě pokračoval: „No tááák, Jafarrre! Jsem přece tvůj nejvěrrrnější poskok, mám taky svoje prrráva.“
Jafar se zasmál. Poskok a práva!
„Já ti dám práva...“ řekl vezír, ale jeho původní myšlenky už mu utekly jako stádo ovcí. Zahleděl se na Yagovu drobounkou postavu a zatoužil se pochlubit.
„Abys věděl, odnesli jsme si tři pytle ryzího zlata a jeden pytel různých magických předmětů, převážně svitků. Některé budu muset ještě prozkoumat. Faraon byl opravdu velký sběratel magie a vyznal se v ní. Kdyby se Rose nezapletla s tou mumií, mohl jsem mít ještě víc. Určitě by něco také unesla,“ přemítal hamyžně čaroděj.
„A tu kartu mám také,“ dodal významně, vytáhl ji a zakroužil s ní papouškovi před zobákem.
„A co umííí?“ zaskřehotal ara.
Jafar si uvědomil, že se na kartu ještě nestihl ani pořádně podívat. Byl tak opojený svým úspěchem, že zapomínal na detaily, jak se mu často stávalo. Tak si nyní kartu zkoumavě prohlédl. Mezi samozřejmými stonky sezamu na ní byla vyobrazena éterická dívčí postava v lánu barevných květin.
„O této kartě jsem četl,“ řekl vezír.
„Jmenuje se Květinová víla. Umí vyčarovat květiny libovolného druhu v libovolném množství.“
Yago se začal zvláštně hihňat a nadskakovat. „Tak to k tobě fakt sedí!“
„Neposmívej se mi, Yago,“ sykl Jafar chladně a střelil po něm varovným pohledem, až to zamrazilo a papouška najednou veškerý smích přešel.
„Umí i masožravé květiny, které by tě zhltly jako mouchu. Můžeš s ní mít i vzácné či legendární květiny v množství, že by pohřbily palác až po střechu. Tohle je velmi mocná karta," snažil se zamaskovat její nedostatky.
Jafar zavzpomínal, co o ní v knize ještě četl.
„Prý umí vykouzlit i květinový vzorek na šatech, ale nevím, zda to nebyl od autora jen vtip.“
Yago dostal další záchvat hihňání.
**************************************************************************************************************************
Toho večera Jafar přijal pozvání na hostinu.
Celou dobu se tvářil sklesle a oslabeně, což ani nemusel moc předstírat, protože se stále ještě pořádně nevyspal. Červené oči mluvily za vše. Dbal na to, aby si Ramses II. jeho stavu všiml. To se mu však moc nedařilo, protože egyptský princ se o něj nyní příliš nezajímal. Všechny politické záležitosti vyřídili už po cestě a už si vlastně neměli co dalšího říct.
Následujícího dne dal Jafar vzkázat, že pobyt v egyptském prostředí mu nedělá dobře a požádal o laskavé svolení o předčasný návrat.
Brzy dorazila odpověď. Byla vyjádřena diplomatickým jazykem, ale v podstatě vyzněla jako: „Stejně vás tu nepotřebujeme, tak si jeďte.“
Technicky vzato, Jafar právě takovou odpověď chtěl, takže byl spokojený.
Zorganizoval karavanu a vyrazil zpět směrem přes poušť do Agrabah.
Když Rose opět nastupovala do své modré budky, tvářila se zamlkle a uraženě.
Navzdory jejímu očekávání však v budce stále byla Jafarova šachovnice. Během nastalých hodin zoufalé nudy její bílá a černá pole neustále přitahovala Rosinu pozornost, až jí nakonec vnukla nápad.
Umínila si, že hned v příští oáze vyzve Jafara na šachový duel o svůj díl pokladu.
Byl to přece muž a pro ty je přijetí souboje otázkou cti. Ale vezír byl těžký soupeř a určitě by chtěl hrát ty zdejší šachy se slony a tím nemožným vezírem...No co...Tak vzala figurky, rozestavěla je do základního postavení a zkoušela trénovat.
Den se vlekl nemožně pomalu, a když teď Rose věděla, kolik jí čeká zastávek v oázách, málem nad tím zasténala.
Při všem tom horku se do její místnosti ještě dostala moucha, která ji rozčilovala svým bzučením téměř k šílenství! Než ji dostala, byla pěkně udýchaná.
Jak to ty chudinky velbloudi vůbec můžou snést!
„Bestie mrňavý!" zanadávala.
Jafarova výprava byla bez té princovy menší ale Rose se nebála dobře, věděla, že jejich opatrovník by nenechal nějaké pouštní zloděje ukrást si jeho poctivě ukradený úlovek.
Vrrr a můj podíl.
Pořád jí to leželo v žaludku jako rozžhavený uhlík. Tohle mu nedaruje a ještě to, že by si to u něho mohla odpracovat v posteli! Taková drzost! Kdo si myslí, že je? Ona byla slušná, milá, laskavá a on? Nezavázala by mu ani tkaničku u boty!
A přesto si vzpomněla na jejich polibek nebo směsici polibků a vzrušení? Touha, to je to správné slovo, ten muž ji přitahoval a přitom ho i nesnášela. Strašná kombinace.
Ehhh, ta myšlenka ji bude otravovat až do Agrabah!
Proč právě on se jí musel takhle vepsat do života nesmazatelným písmem.
Pořád mu to nemohla odpustit, takhle ji o poklad obrat a přitom udělala nejvíce práce jako by byla mozek tohohle všeho a on ji jen sprostě využíval.
Rose si lehla zády na pokrývku, zavřela oči a představila si, jak ho škrtí.
„Dej sem moji část..." zavrčela v duchu, ale když oči otevřela, nikde kolem ní v tom malém prostoru nebyla ani mince. Natož zlatá hromádka.
Rose těžce vydechla, kousla se do rtu, a když se posunula, něco ji zabolelo, přesněji hlava. Šachové figurky byly její vinou rozházené všude kolem a některé se jí zamotaly do vlasů a v tom dostala nápad! Geniální nápad!
Hned na to něco začalo ťukat na její dvířka a tak se vleže, natáhla a otevřela je. Když zaklonila hlavu, viděla Yaga vzhůru nohama jak vpochodoval do jejího útočiště.
„Bááál jsem se, abys nebyla naštvanááá," roztáhl křídla.
Rose se mírně ušklíbla, „jsem ale ne na tebe ale na jeho blahorodí."
„Nemáš na cooo, včera jsem se válel smíííchy, víš co Jafar zííískal za kartu? Řekl ti to?" zeptal se a kýval hlavou nahoru a dolů tím komickým papouščím způsobem jako by se s ní o to tajemství moc chtěl podělit.
„Vyklop to," mávla rukou, přetočila se na břicho a hlavu si podepřela dlaněmi jako malá holčička.
„Je to nějaká divnááá kytka, moc toho neumííí, prý dokáže vykouzlit jakoukoliv bylinu, což by mohlo být trochu užitečnééé na Jafarovy lektvary ale jinak..." začal se pochechtávat, až se křídlem chytil za břicho.
„Jinak co Yago?" zeptala se Rose se zájmem a jiskrou v očích.
„Jinak ti můůůže vykouzlit kytky, že se v nich můžžžeš válet! Taková blbost k ničemu!"
Rose jeho záchvat pobavení nakazil a ona nafoukla tváře a snažila se tomu odolat, ale nakonec taky vyprskla smíchy.
No, představit si Jafara, jak se válí v květech, to by vážně byl pohled. Znovu vyprskla, až jí tekly slzy z očí.
„Co s tou kartou bude dělat to tedy nevííím," přisadil si Yago, „třeba ti daruje nějakej plevel."
To se Rose už také popadala za břicho v ještě lepší nové představě.
„Dost Yago, přestaň, já už nemůžu!" vyhrkla.
Chvíli trvalo, než se oba uklidnili a vydechli.
„Tak to už máme čtyři karty, ještě další čtyři a budu se moc vrátit domů," usmála se Rose, ale něco na pohledu jejího opeřeného přítele ji zarazilo a píchlo u srdce.
Lítost? Smutek?
Ara na ni zakoulel očima, „vážně chceššš odejít?"
„Co to říkáš, vždycky jsem se chtěla vrátit, je to můj cíl, nepatřím sem," připomněla mu.
„Já...jen že jsi můůůj přítel a Jafar se o tebe taky stará, počkej..." papoušek roztáhl jedno své křídlo a vytáhl malou lahvičku jako by ji vylovil z nějaké tajné kapsy.
„Máááš to vypít, zapomněla jsi to v pokoji," tlumočil pánova slova.
„Bleee," obrátila oči v sloup, ale lék vypila bez odmlouvání.
„Stará, on mi nenechal ani podíl na tom pokladu!" vybuchla, ale pak se rezignovaně uklidnila.
„Ale věděla bych jak mu dát lekci a vzít si svou část a ty mi v tom pomůžeš," věnovala Yagovy kočičí úsměv.
Ara už se hrnul ke dveřím v předtuše dalšího Jafarova trestu až na to přijde, když si ho rukou přitáhla zpátky, „nikam, říkal jsi, že jsi můj přítel, tak mi pomůžeš nebo jsi lhal?" zahnala ho do kouta.
Yago polkl a otevřel zobák, „jasně, jasně ale nezapomííínej komu jsem přřřísahal věrnost!" snažil se z toho nějak vykroutit, ale nebylo jak.
Rose ho měla v pasti. Jafare, tohle je odveta, připrav se prohrát!
Poté už blondýnka svému společníkovi řekla vše, co je nutné udělat...
Rose je mimo sebe a dostane facku, Jafar se ji snaží probudit, ale naopak dostane facku i on, možná první facku od ženy. Všechno je jednou poprvé, že? Ale co je hlavní málem další kartu! Květinová víla. Jafar je opravdu nadšený, k čemu mu to bude? Bude se koupat v květech jako narcista? Může pořádat svatby s květinovým deštěm, nebo co já vím.
Květinová víla
Kapitola 30.
Odveta
30.
Rose se rozhodla riskovat, chtěla vidět ten jeho povýšený obličej, až mu dá šach. To bude k nezaplacení, škoda že nemá foťák. Ale právě tohle jeho ego potřebuje. Lekci.
Pokud si jeho lordstvo myslelo, že mu jen tak odpustí ten podraz, tak se pletlo.
Dívce zahalené v burce pohrával pod širým nebem úsměv na tváři, který musela přemoct, když bez ohlášení vešla do stanu svého věřitele.
„Přišla jsem tě vyzvat, Jafare," vyhrkla odhodlaně právě ve chvíli, kdy si vezír stoupal z modlitebního koberečku.
Překvapeně se otočil a k její smůle v jeho tmavých očích neviděla ani zrnko únavy. Sakra. Yago se bude muset hodně snažit ale ona má taky pár triků v rukávu.
„Vyzvat?" konstatoval chladně a podíval se na to, co nesla v podpaží a právě položila na stůl.
Po Jafarově tváři se rozlil potěšený úsměv.
„Ah, myslíš, že mě porazíš?" zasmál se se vší svou podlou upřímností a Rose přivřela oči. Uvidíme, kdo se bude smát naposled. Haha.
Nevině zamrkala a založila si ruce pod ňadry na těch černých hadrech.
„Nemám v úmyslu prohrát," prohlásila a to vezíra začalo zajímat.
„Takové sebevědomí, kde se v tobě jenom bere Rose," odfrkl si a díval se jí zpříma do očí.
„Otázkou je o co budeme hrát," řekla na rovinu bez obalu.
Jafar udělal několik kroků k ní, ale nezastavil se a pomalu ji obcházel jako sup.
Rose se z toho zachvěla, ten jeho palčivý pohled byl děsivý a přitom vzrušující ale ona se nenechala vyvést z koncentrace, pokud on dokáže lidmi manipulovat, ona se taky dokáže přetvařovat.
„O co chceš hrát?" oplatil jí Jafar poněkud pobaveně, protože věděl, že nic nemá kromě svého těla, které by ho v této chladné noci příjemně zahřálo.
Rose pár vteřin mlčela, chtěla mu dát pocit nadřazenosti. Jen se chytni za nos Jafare.
„Chci svůj podíl, o který jsi mě sprostě obral. Dvacet procent z pokladu."
„Patnáct," přitlačil chladně.
„Dvacet," nedala se Rose.
„Deset," odvětil Jafar a dívka se zamračila.
„Patnáct!" vyhrkla bez přemýšlení a vůbec jí nedošlo, že ji chytře zmátl. Nejraději by si vyrvala vlasy! Ten bastard!
„Dobrá!" jeho slova se táhla sladce jako med, když ji takhle obelstil a byl sám se sebou spokojený. Jak mu dělalo dobře, když to vycházelo podle jeho pravidel.
Rose v duchu prskala jako divoká kočka, ale už s tím nic nenadělala. Patnáct procent je také kus zlata.
Jafar dokončil své kolečko kolem ní a postavil se na svou stranu stolu. Dobře věděl jak někoho znervóznit a zastrašit ale ta holka přišla s jasným cílem. Její hamižnost se mu líbila stejně jako okouzlující odvaha.
Dobře, dá jí šanci, i když nemá vůbec možnost výhry proti takovému skvělému zkušenému hráči, jako byl on. Jaká bude tedy jeho odměna?
Přistihl se, jak na ni visí pohledem, ve kterém se skrývalo něco temného.
„Co tedy dostanu já, když ti dám tvůj podíl? Jsem muž, který má vše, co bys mi mohla nabídnout?"
Dívka chtěla začít vrčet.
Jafar pozorně sledoval Rosinu krásnou tvář, pátral po nějaké známce strachu, stydlivosti nebo nejistoty a kupodivu nic z toho nenašel jen odhodlání. Stejně jí dal
jasně najevo o co má zájem, co jiného by to mohlo být, než že mu dá samu sebe.
Ta představa na jeho tváři vykouzlila potěšený úsměv, který mu hned vyklouzl z tváře, jakmile vyslovila: „Když vyhraju, řeknu ti Jafare, kde je další karta."
Teď mu spadla čelist.
*************************************************************************************************************************
Vezír něco takového opravdu nečekal a na chvíli vypadal, jako když opravdu spolkne abnormálně velkou včelu, která se mu navíc proletí hlavou a vylétne uchem.
U všech velbloudů, myslela to vážně? Jedna jeho část tomu odmítala věřit, ale druhá se toho chytla.
Co když to opravdu ví? Mohla to vědět? Byla to opravdu vědma, jak říkala?
Jeho prsty se pevně stáhly kolem zlaté hole.
Takže teď po něm chtěla vyplatit. Obchod, něco za něco.
Mohl by jí klidně zaplatit třeba polovinu celého pokladu, sám měl tolik zlata, že by z toho vyžilo celé město mnoho let, ale ona chtěla souboj.
Chtěla ho přechytračit, to zrovna.
Jemu se nikdo nevyrovnal, jinak by nebyl tam, kde je teď. Ale pobavit se mohl, večer byl ještě mladý a jemu se spát nechtělo.
Strávit ho s krásnou atraktivní mazanou ženou byla výzva.
„Zajímavá nabídka, opravdu," promnul si svou bradku, ale navenek nevypadalo, že by ho to nějak zajímalo.
„Dobrá, jedna vítězná partie, drahá," ušklíbl se jako dravec na malou myš a pokynul jí, aby se posadila ke stolu a rozdala figury.
Rose přikývla a stáhla si ze sebe nejprve burku.
Ten efekt, jak látka sklouzla z jejích bledých paží, mu projel celým tělem jako samotné vzrušení.
Čarodějovy oči sjely po jejím hezkém těle. Měla na sobě oranžové šaty, které se postupně barvily do jasně ohnivě žluté.
Jafar se ale nenechal vyvést tímhle laciným ženským trikem a pozoroval Rose, jak staví slony a vezíry do svých pozic a vymýšlel svou vlastní strategii...
Když byla hrací plocha náležitě připravena, usedli k ní, Jafar šachovnici ještě otočil, aby měl bílé figury a tím právo prvního tahu.
Ohleduplné.
Rose si tuto nehoráznost nechala líbit, stejně jí jen potvrzovala přesvědčení, že on nehraje fér.
Vezír posunul pěšce před šáha a hra začala.
Yago zatím po chvíli přiletěl a potichu je oba sledoval.
Jafar dělal tahy rychle a sebevědomě a Rose ho napodobovala, takže hra ubíhala svižným tempem.
Dívka se koukla po Yagovi, zda náhodou nezapomněl na jejich dohodu.
Papoušek jako na povel zaskřehotal: „Jafarrre! Prrroč může slon jen o dvě pole a ne o jedno?“
„Protože slon je velký a nemá jemnou míru; na sousední pole by se netrefil,“ odpověděl Jafar bez zaváhání.
Rose udělala tah, vezír hned odpověděl svým. Začínala mít obavy, že rozptýlit ho nebude tak snadné, ale to ještě nevěděla, jaký je na to Yago zkušený expert.
„A prrroč může vezííír jen křivě táhnout a ne jako šáh všemi směrrry?“
Jafar se na něho otočil.
„Protože vezír je méně než šáh, je jen jeho služebník. Proto nemůže vše, co on. To je
jako s vezírem a sultánem. Ovšem kdyby sultán neměl syna a něco se mu stalo, třeba ho sežrala záhadná masožravá květina, pak by nebylo lepšího muže než vezíra, aby ho nahradil.“
„Soustřeďte se na hru, vezíre,“ pronesla Rose sugestivně, protože Jafar si ani nevšiml, že už je znovu na tahu.
Čaroděj se zadíval na šachovnici a pokračoval rychlým, nepříliš promyšleným tahem.
Konečně se to začalo vyplácet, jen tak dál.
„A prrroč je v poušti takovááá nuda?“ ošíval se Yago a Jafarovi to vůbec nebylo podezřelé. Prostě se dožadoval pozornosti jako malé dítě.
„Pokud se ti víc líbilo v Egyptě, mohl jsi zůstal s tím holohlavým Ramsesem,“ pronesl Jafar.
„S tím tupcem?“ vytřeštil Yago oči. „Ani náhodou. To by dřííív sloni museli létat, abych zůstal s takovým prrrimitivem.“
„Jistě, mě bys přece neopustil,“ řekl Jafar.
Mezi Rose a vezírem mezitím proběhly další dva tahy. Dívka obětovala svého slona, což si Jafar vyložil jako slabost, ale podařilo se jí tak narušit jeho pěšcovou řadu a současně získat větší kontrolu nad centrem šachovnice.
„Jó, jó, tebe bych nikdy neopustil,“ prohlásil Yago, ale neznělo to moc věrohodně.
Jafarovy myšlenky se přesunuly k pochybám o Yagově věrnosti, takže nepostřehl, že Rose se daří posouvat pěšcové řady blíž k jeho postavení. Spoléhal na své slony a koně, které přibližoval k Rosině šáhovi.
„Ale tu samičku jsi mně koupit mohl,“ prohlásil Yago.
Jafar na výčitku neodpověděl. Místo toho táhl koněm, kterým si chránil slona a přehlédl, že Rose právě toho slona ohrožuje.
Příštím tahem mu figuru vzala.
Čaroděj zazíral na černo bílá pole a uvědomil si, že udělal chybu. Rychle táhl dál, aby to vypadalo, že jde jen o vychytralý manévr, ale začal být velice nervózní. Ne, že by ztrátu slona ve svém případě považoval za slabost, bylo to mnohem horší, protože jeho obvyklá matová strategie, na kterou byl zvyklý, pokud k porážce soupeře nestačilo zastrašení, což mnohdy zabralo, byla založená na spolupráci obou slonů a bez jednoho z nich už to nebude taková zábava.
Bude muset skutečně přemýšlet, jak dát té holce mat.
„Mám hlad. Nemůžu dostat drrruhou večeři? Nebo drrruhou a třetííí?“ skřehotal papoušek.
„Neruš,“ pokusil se ho Jafar odbýt a Rose bylo hned jasné, že je v úzkých, i když ještě neřekl poslední slovo.
Jafar se rozhodl do hry zapojit věže, ale trvalo mu několik tahů, než je dostal do vhodných pozic a to už měla Rose jeho šáha obklíčeného a dírou v pěšcové řadě mu dala odtažný šach.
Jafar tu možnost samozřejmě viděl už několik tahů dopředu, ale pořád si myslel, že ona na to nepřijde. Ale podceňovat Rose se mu hrubě nevyplatilo.
Mlčel, ale působil dojmem, že mu tuhne krev v žilách.
Její tahy mu připadaly geniální, srovnatelné s jeho vlastními, nebo dokonce lepší. Nechápal, jak se mohly zrodit v duši drobného svůdného stvoření v žlutooranžových šatech. V jeho očích byla jako bohyně a v klíně ho cosi začalo tlačit, až si musel poposednout.
Myšlenky byly opravdu rušivý element jako by už nestačil jeho věčně užvaněný ara.
„Ten pouštní vííítrrr je hrrrozný, mám od něho pocuchané všechno peřííí,“ vyváděl Yago, ale už to ani nebylo potřeba, Jafar byl dokonale vykolejený.
Jeho šáh byl v šachu!
To se mu ještě nikdy nestalo!
Když se alespoň trochu vzpamatoval, zamračil se na Rose stylem: co si to dovoluješ a přesunul před šáha vezíra.
Protože však Rose už měla všechny důležité figury poblíž, za dalších pět tahů mu dala mat.
Jafar dlouho zíral na šachovnici a Yago konečně nechal svého otravování.
Když se ctihodný vezír vzpamatoval, řekl: „Dobrá. Dostaneš patnáct procent zlata, ale mám pár podmínek: Nikomu neřekneš, že jsi mě porazila, stejně to bylo jen jednorázové štěstí a povíš mi, odkud tak umíš hrát šachy.“
„Tam, odkud jsem přišla, se hrají docela běžně. Jako malá jsem chodila do šachového kroužku,“ řekla Rose. „A opovaž se vymýšlet další podmínky.“
Jafar se znovu zamyslel a zamračil se tím svým odměřeným způsobem, pomyšlení že tam někde je moře lidí, kteří umí hrát šachy jako on nebo ještě lépe mu byla silně proti srsti, zvlášť když si na tom tak zakládal. Trvalo mu léta vypilovat své schopnosti k dokonalosti.
„Proč se tak mračíš? Vážně tě to tak dopaluje? Výhra je výhra a stejně vyděláváš víc, než dokážeš utratit," dobírala si ho Rose s vychytralým úsměvem a natáhla se pro hrozen vína ve zlaté míse, která ležela na stole vedle šachovnice.
Yago začal panáčkovat u stolu a otevírat zobák jako nějaké hladové kuře, dokud mu ji Rose nedala. Nutno říci, zasloužil si ji a ona na něho byla hrdá.
Sama si pak musela vzít znovu.
„A máte takových kroužků víc?" zeptal se náhle Jafar a Rose při pohledu před sebe zjistila, že se na ni upřeně dívá.
„Jistě, třeba přírodopisný, matematický ale počítání mi nikdy moc nešlo, pak třeba karate..."
„Ka-ra-te?" nadzvedl nechápavě obočí, „to jsem nikdy neslyšel."
„Bojová umění," ujasnila to Rose a vhodila si do pusy další hrozen, když se málem z jeho slov udusila.
„Ženy a bojovat? Vodíš mě snad za nos, ženo?" odvětil Jafar poněkud popuzeně.
„Jmenuju se Rose!" Připomněla mu a ohradila se, „a ano, v mé době ženy vynikají v různých způsobech boje, stejně jako muži vážený vezíre."
„O tom dost pochybuji, tak křehké bytosti by nesnesly takové hrubé zacházení. Nemají sílu ani schopnosti."
Tak on se vážně chtěl přít o tom, v čem jsou chlapi lepší? To bylo jako tahat lva za vousy.
„Já jsem do takového kroužku chodila tři roky, než mě to přestalo bavit a i když nejsem tak vycvičená jako Bahadur dokážu se ubránit," ohrnula umíněně spodní ret. Nebyla to tak docela pravda a muži s nožem by se asi sotva vyhnula, ale nechtěla se před Jafarem shodit a malá lež ve vlastní prospěch nikdy neuškodí.
„Tyyy a bojovat?" začal se Yago smát na celý stan, dokud mu nesevřela dlaněmi zobák k sobě.
„Pokud jsi si tak jistá, tak se rád na jednu tvou lekci podívám," rozhodl Jafar a pomocí své hole vstal a popošel doprostřed stanu, kde bylo nejvíce prostoru.
Rose pustila Yagův zobák a i ona vyskočila na nohy. Určitě se jí ten tyran chtěl pomstít za tu prohru a teď mu tu bude dělat divadlo a fackovacího panáka? I když na druhou stranu praštit ho do nosu bylo až moc lákavé.
„A nebude tě to bolet? Nevypadáš, že moc vydržíš, praštím tě a ty se skácíš na zem," ušklíbla se a když se na Jafara podívala, jeho netrpělivý kysele protáhlý obličej jí byl více než jasným důkazem toho, že když bude pokračovat, nedopadne to dobře.
„Výmluvy? Máš strach? Bojovníci ho potlačují, proto ze sebe dokáží dostat tolik síly. Evidentně se bojovnice klepou strachy a potom co k nim soupeř vykročí, raději utečou," hodil po ní vyzývavým pohledem plným arogance, což bylo u Rose jako přilít olej do ohně.
Tak on ji provokoval? Za to zaplatíš!
Za to ti servu z hlavy ten turban a budeš křičet, až s tebou prásknu o zem a začnu tě kousat do nohy Jafare! Už jen ta představa, jak sebou mele a vykřikuje, že se vzdává, ji těšila.
Rose si svého stojícího soupeře dobře prohlédla od hlavy k patě a pak se v duchu zasmála. Jo, nevydrží, sám vypadá jako párátko, které se lehce zlomí, bez těch kouzel není nic. Vždyť ho v životě snad neviděla vzít do ruky ani zbraň. Udeří ho, zlomí se v pase a chytnou ho záda, pak se bude dva týdny léčit a bude od něho alespoň pokoj. Pak bude vědět, že si s ní nemá začínat a uzná, že se o sebe umí postarat. ANO!
„Dám ti lekci, Jafare," prohlásila Rose sebevědomě, oči jí hrály darebáctvím a potutelně se usmívala asi jako Grinch nad další dobře provedenou rošťárnou.
Čaroděj stál zády ke vchodu a ona si stoupla naproti němu.
Vypadal velice vážně a to co o něm věděla bylo, že on bral vážně všechno, co dělal a co teprve až ona vyhraje...
Až ho praští, skácí se jako slaměný strašák.
„Tak počkat, nemyslíš vážně, že na mě použiješ tu hůl," ukázala na zlatou hlavu kobry, kterou jen málo kdy dával z ruky.
„Nepoužiji ji. Bude mi stačit jedna volná ruka," odvětil vezír stroze.
„Tak to ne, jak mám vědět, že se na mě nenaštveš a nepřizabiješ mě s ní? Odlož ji," kladla si Rose podmínky a dala si ruce v bok.
„Jooo, Jafareee víš, jak jsi výbušššný, jako bombaaa!" začal se pochechtávat ara.
„Ztichni, Yágo!" napomenul ho jeho pán, ale podřídil se a hůl odložil na zem, takže měl obě ruce volné.
„A neopovažuj se používat magii, nebylo by to fééér." Yago se zasmál ještě víc a kulil oči na obě postavy stojící proti sobě.
„Rooose dej mu! Déééj mu! Do něj!" poskakoval na svých malých nožkách jako by na nich měl pérka a mával křídly.
Dívku hřálo u srdce, že ji ara podporuje.
„Magii nebudu potřebovat, to tě ujišťuji," provokoval ji Jafar nevzrušeně a k jejímu zklamání nezaujal ani žádnou bojovou pózu, jen tam tak tupě stál a čekal.
Nejspíše vůbec nevěděl, odkud vítr vane, radovala se Rose, která si snažila vybavit si něco z lekcí, které jako desetiletá měla.
„No tak začni, Rooose, ubal mu jednu!" skandoval papoušek a vzlétl na stůl, aby lépe viděl.
„Zmlkni, Yago, nech ji soustředit," poručil Jafar, aniž by Rose spustil z očí, ale vypadalo to, že to bere smrtelně vážně, na tom, jak tam jen tak tiše postával, bylo něco podezřelého, ale o to více ji to provokovalo do něho strčit.
Rose se rozkročila, zvedla ruce, zaujala svůj speciální postoj a zahopsala jako boxer na špičkách.
Nutno říci, že Jafar si pořád zachovával kamennou tvář, i když se jí natřásala prsa, jako si slepice čechrá peří. „Žádná pravidla?" zeptala se.
„Žádná..."
„Vážně žádná?" ukázala Rose kočičí nanejvýše spokojený úsměv.
„Opravdu žádná," přikývl Jafar stoicky...
Rose se nelíbí, že z celého dobrodružství nic nemá, jednak musela strávit hodiny a dny v té hrozné budce a teď má ještě trauma a modřiny z hrobky. To je prostě nepřípustné, je čas jít do boje. Vyzve tedy vezíra ke hře. Chce podíl z kořisti v pyramidě. Rose se ho snaží utáhnout na vařené nudli, na její straně jsou lži a ženské kouzlo, kterým Jafar věří a ve své touze po kartách je pořád naivní a souhlasí.
Jedna jediná hra. Buď všechno, nebo nic. Rose nakonec vyhraje ale, proč spolu bojují? Jafar se snaží zachovat si mužnost, ale lze toho docílit, když se utká se ženou ve fyzickém souboji?
Jafar a Rose
Kapitola 31.
Souboj cti
31.
To slovo mělo opravdu hodně a hodně významů, hlavně to znamenalo, že bylo povoleno absolutně VŠE. Takže jí nebude mít za zlé, když mu zlomí žebro, sevře hlavu do kleští a nakopne ho do...
„Žádná," odvětil s klidem Jafar a hned na to Rose vyrazila.
Přesně to chtěla slyšet!
K jejímu velkému překvapení její protivník tak rychle ukročil stranou, že proběhla kolem něho ven ze stanu jako vystřelená raketa a zase se tam rychle vrátila, aby to začalo nanovo.
Jafar se proti jejím výpadům moc nenamáhal, spíše jen mrštně uhýbal svým dlouhým tělem, shýbal, otáčel se, zatímco se Rose zadýchávala.
Dívka kolem něho skotačila jako skřet, který chce obrat vysokého elfa, což bylo nad jeho síly. Ale ona se nevzdávala.
Ať se i s ní zavře Alibabova jeskyně, jestli prohraje!
Stále zas a znovu se snažila ho alespoň jednou udeřit, což se jí po chvíli konečně podařilo, zasáhla vezíra do boku.
Čaroděj se lehce zamračil, ustoupil a od té chvíle už to bylo ještě těžší.
Jafar ji chytal za ruce a svižně s jejími údery držel krok, lehce je odrážel. Pro Rose to bylo nepochopitelné.
„Nemůžeš chvíli zůstat na místě?" rozčilovala se celá udýchaná dívka, která měla spadeno na jeho turban.
Ale neměla šanci se k němu vůbec dostat? Jafarovy dlouhé štíhlé prsty zvyklé jen držet baňky s lektvary, se jí vždy pohotově obtočily kolem pasu nebo zápěstí a její výpad vyšel na prázdno, když ji pustil a ona se válela na zemi ve změti vlastních sukní.
„To je nejlepššší náplň večerrra," bavil se Yago a cpal se hrozny z mísy.
„Tvoje pohyby jsou moc prudké," utrousil kysele Jafar, který se snad ani nezapotil.
„Zato ty tvoje by se na plese vážně vyjímaly," zavrčela a znovu se postavila do pozoru. Cítila na zpocené kůži jemný písek, jenž se na ni nalepil, když sebou pořád plácala na zem, což nebylo právě příjemné.
„Jafar trééénuje každý ráááno," skandoval Yago s plným zobákem a snažil se sežrat všechno v míse, když mu nikdo nevěnoval pozornost.
„Vážně?" zeptala se Rose nevěřícně, přimhouřila podezíravě oči a hledala jeho slabinu, bohužel žádnou neviděla, alespoň se při té pauze trochu vydýchala.
„Úkolem vezíra není jen radit sultánovi a předsedat delegacím. Je třeba si neustále bystřit mysl i tělo," věnoval jí ten had jeden ze svých zákeřných úsměvů, který Rose tak lezl na nervy.
„Nechce se mi věřit, že se každý den úmorně dřeš," pohrdla jím dívka.
„Věř si, čemu chceš, ženo," odvětil čaroděj a sruloval prsty směrem k sobě. Byla to výzva.
Hm, pokud tedy nejsou žádná pravidla, tak by mohla zkusit svou poslední zbraň.
Přitančila k němu a aby odvedla Jafarovu pozornost, zaútočila na něho pěstmi a pak v nestřežené chvíli...
Rose se pokusila kopnout čaroděje zákeřně mezi nohy, ale i to jako by očekával, viděl jí snad do hlavy?
Vezír se rychle otočil kolem jejího těla, ocitl se tak za jejími zády a strčil jí do lopatek.
Rose se rozeběhla přímo proti plachtě stanu. Zadní vchod byl pootevřený, ale ona se ho přesto chytila, ale setrvačná síla ji hnala dál a tak zakopla.
Ozvalo se hlasité trhání látky a pak nadávky, jak zabořila tvář do chladného písku za stanem jako pštros, hned po tom co utrhla kus celty.
Yago už se válel smíchy po stole, zatímco si Jafar založil ruce na hrudi jako džin z lahve.
Rose prolezla zpátky dírou dovnitř rozzuřená jako býk.
„Nemohl jsi mě zastavit?" zavrčela a vyklepávala si ze sukně ten nemožný písek.
„Měla jsi svůj požadavek nepoužívat magii, to jsem dodržel," oplatil jí pohotově.
Rose našpulila rty a ukázala za sebe, „ale zničil sis stan, doufám, že tě ta havěť z venku pokouše," odsekla.
„Myslím, že pro dnešek to stačí, měla bys jít spát," utnul čaroděj rázně jejich konverzaci a dál už jí nevěnoval pozornost.
Tohle jeho chování Rose vážně nenáviděla, ale sama toho měla dost a byla vyčerpaná, ale věděla, že svou část pokladu má a tak vyšla ze stanu.
Neušlo jí však, jak na ní ostatní ohlédli a něco si šeptali. Až pak jí došlo, co za zvuky se ze stanu musely ozývat. Namáhavé hekání, těžké výdechy...
Ehhhh.
Rose zrudla až po kořínky vlasů a už se rozhodla se pro burku zpátky nevracet.
Až druhý den při odjezdu si vzpomněla na šachovnici, kterou tam také nechala, ale prozatím toho namyšlence nechtěla vidět. Jak však tak seděla v tureckém sedu a dojídala na podlaze z misky svou snídani, přišel jí do zorného pole Bahadur ještě s jedním mužem a v rukách nesli něco tmavého a zmačkaného jako lochneskou příšeru.
Vláčeli to k ní. Vypadalo to jako plachta do bazénu.
„Co to je?" vzhlédla k nim nechápavě.
„Neobjednala jsem si koupel," zakroutila hlavou.
„Rozkaz od Jafara, máš to zašít," tlumočil hromotluk a všechny ty tuny těžké látky nacpaly k ní do budky, až tam nebylo k hnutí.
Byla to jako přílivová vlna.
„Hej, já to nechci, odneste si to, udusím se!"
„Až to zašiješ tak to složíme a odneseme," ubezpečoval ji Bahadur.
„Co? Já nic zašívat nebudu, nejsem služka, ať si to zašije sám!"
Rose se konečně vyhrabala zpod celty, jako když ryba vypluje na hladinu vody a Bahadur před ní téměř obřadně položil jehelníček a špulku s nití.
„Ať se jde vycpat!" lamentovala.
Zepředu se však ozvalo: „VYRÁŽÍME!" čtyři svalnatí muži nadzvedli tardis a přes Rose se zase převalila vlna látky, jak se budka naklonila na jednu a pak na druhou stranu.
Karavana vyrazila a dívka zuřila.
Nakonec stejně neměla co dělat a tak s mrmláním hledala tu blbou díru a přemýšlela, co by na to asi Jafar řekl, kdyby mu zašila všechny vchody?
Rose se po tváři rozlil ten nejškodolibější úsměv ze všech a začala si při práci s jehlou i zpívat.
Zatímco chudáci nosiči úpěli pod zvýšenou zátěží, Rose si v klidu šila, co jí přišlo pod ruku. Šlo jí to bezvadně a časem ji to začalo docela bavit. Nitě měla dost, i když se podivovala, kde ji asi Jafar vzal.
Večer, když dorazili do další oázy, spokojeně předala Bahadurovi vykonanou práci. Pak se konečně objevil Yago, kterého toho dne ještě neviděla a poděkovala mu za dobře odvedené otravování Jafara.
„A ty oříííšky každý týden platííí, že?“ připomněl Yago slíbenou odměnu.
„Ano, hned, jak se vrátíme do Agrabah, ti je půjdu koupit,“ řekla Rose.
„Nemyslííím, že tě pustííí. Jsi jenom žena,“ namítl ara.
Zlatovláska se ušklíbla. „Však já to nějak vyjednám,“ zamumlala, „neboj, máš moje slovo.“
Tu noc se Rose honila hlavou myšlenka, jak se asi Jafarovi v jeho „novém“ stanu spí, ale nakonec ho ani neviděla. Karavana ráno vyrazila narychlo, ještě než Rose stihla sníst svou porci snídaně.
Další zastávka byla v Jeruzalémě. Tam dopadla jako minule - celou noc zavřená v budce a Jafar ji nechtěl ani vidět. Nejspíš jí nemohl odpustit tu prohru, byla uražený jako malé dítě, takhle se dospělý muž nechová.
Vrtalo jí hlavou, zda to tentokrát není tím, že mu opravdu zašila všechny vchody. Dokonce ji to bavilo tak, že sešila i dno stanu a udělala z něj cosi na způsob horkovzdušného balonu. Jak se na to asi Jafar tvářil? Svěří jí ještě někdy něco do ruky?
Od následujícího dne ji každý den přicházel navštěvovat Yago a krátili si čas povídáním, ba dokonce žvaněním a fantazírováním. Aru to bavilo a Rose celkem také. Yago ji prozradil, že Jafar se na stan zprvu šklebil, ale pak si půjčil od strážného šavli a vchody opatrně rozpáral. No nic...
Sotva si však na tu denní rutinu oba zvykli, najednou se uprostřed dne kolem budky ozvala hlasitá slavnostní hudba, zvlášť tamburíny.
Dorazili do Agrabah.
Rose pootevřela okénko a viděla, jak jejich karavanu vítá dav lidí na ulici. Za pár minut nosiči položili budku před královský palác a odešli si odpočinout do stínu.
Jafara přivítal sám sultán jako ztraceného syna a odešli spolu probrat státnické záležitosti.
Bahadur zatím vyzvedl Rose a zavedl ji k paláci do její komnaty, kde mohla konečně opět odhalit své žlutooranžové šaty a oddechnout si.
Netrvalo to však dlouho.
Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vtrhla princezna.
„Ach, Rose!“ vykřikla Jasmína žádostivě.
„Tak dlouho jsme se neviděly. Bylo v Egyptě něco zajímavého? Všechno mi povyprávěj!“ Přicupitala k Rosině lůžku a posadila se.
„Zdravím, Jasmíno,“ řekla Rose a povzdechla si, protože najednou vůbec nevěděla, čím začít. Vůbec se jí nechtělo chlubit se tou znásilňující mumií, ale Jasmína měla oči dokořán a dětsky zvídavý výraz, který uváděl Rose do rozpaků.
Princezna tedy pokračovala: „Jaká byla cesta? Nesli tě na nosítkách, že?“
„Ano,“ přikývla Rose.
„To muselo být báječné. Nemusela jsi ani den pochodovat pěšky. Myslím, že nosítka jsou skvělý nápad,“ řekla Jasmína, a připomněla tak Rose, že vidí věci trochu jinak než ona. Jasmína si přisedla blíž a ztlumila hlas: „Ve vašem světě se někteří lidé také nosí na nosítkách?“
„Spíš jezdí v autech,“ poznamenala Rose bezmyšlenkovitě.
Jasmína se zamyslela. „To je něco jako kůň?“
Rose se pobaveně uculila. „Ano. Jede to samo jako kůň, ale vezeš se v tom jako v nosítkách. A auto má skoro každý. Jen to strašně žere benzín a jsou toho tak plné ulice, že je problém přejít z jedné strany na druhou.“
Jasmína si představila ulici Agrabah přeplněnou těmi největšími a nejhrůzostrašnějšími devítihlavými obludami, jak přelézají jedna přes druhou a na každém rohu okusují benzínové keře. Nad tou představou nevěřícně zakroutila hlavou.
„A zastavovali jste se v Jeruzalémě?“ vyptávala se dál princezna.
„Ano, ale jen na noc,“ odvětila Rose.
„A jaké to tam bylo?“
„Nevím,“ zašklebila se plavovláska, „nemohla jsem vyjít ven."
„A co v Káhiře? Mají tam bohatý trh?“
„Tam jsem to také neviděla,“ přiznala se Rose.
„Tak kde jsi celou tu dobu byla?“ zvolala nevěřícně Jasmína.
Rose si opět povzdechla.
„Vždyť víš, že to nikomu nepovím,“ řekla potichu princezna, „nebo už mi nevěříš?“
„Ale ano, věřím, jen to není lehké,“ vysoukala ze sebe Rose, uhýbajíc pohledem.
Jasmína na ni netlačila a ohleduplně nechala Rose rozmyslet si, co řekne.
Dívka se konečně podívala princezně do očí.
„Víš, my jsme s Jafarem podnikli potají jedno takové menší dobrodružství.“
Princeznin pohled byl ještě plnější zvědavosti. Rose jí vylíčila, jak navštívili pyramidu, jak si vyškrábala pár rubínů, ty Jasmíně hned ukázala a jak to uvnitř vypadalo, ale vynechala létající koberec, oživlou mumii a zvlášť to, jak ji Jafar nakonec musel zachránit ze smrtelného objetí.
„To bylo jistě odvážné, ale vykrádat hrobku mi připadá hrozně nebezpečné. To se nebojíš Alláhova trestu? Vždyť by tě duchové zemřelých mohli přijít ve snu znásilnit. Říká se, že když se to stane, porodíš pak mrtvé dítě a sama přitom zemřeš.“
„To mi raději ani neříkej,“ zašeptala s odporem Rose. Ani netušíš, jak věrně si to dovedu představit...
„Nechci, aby ses zaplétala do takových nebezpečných věcí,“ řekla Jasmína, „mám tě ráda, nechci, aby se ti něco stalo.“
„To chápu,“ přitakala Rose.
„Také bych tam už podruhé nešla. Ta hrůza...“ Uvědomila si, že se prořekla, ale Jasmína to naštěstí pochopila jinak.
„Mimochodem,“ odbočila Rose k trochu radostnějšímu tématu, „po cestě jsem hrála šachy s Jafarem a vyhrála!“
„Opravdu?“
„Ano, ale musela jsem mu slíbit, že to nikomu neřeknu,“ pokračovala Rose.
„Dostanu za to nějaké zlato. Myslíš, že bych za něj pak mohla nakoupit na trhu zásobu oříšků?“
Jasmína se uchechtla. „Osobně samozřejmě ne, ale dá se to zařídit. Až budeš potřebovat, tak mi řekni.“
„Děkuji,“ přikývla Rose s myšlenkou na Yaga.
„Nebo stačí říct Barkovi, ale lepší bude, když řekneš mně; vím, kdo z otroků se vyzná v cenách a ve smlouvání, jinak by tě mohli ošidit.“
**************************************************************************************************************************
Následujícího dne se Rose těšila na rozdělení pokladu, ale dopoledne pro ni nikdo neposlal, Yago se neukázal a vůbec měla podezření, že to chce Jafar zamést pod koberec a znovu ji ošidit a nic jí nedat. Proto se po poledni vykradla ze svého pokoje a zamířila ke známému korálkovému závěsu vezírovy pracovny.
Ona o svou část rozhodně nepřijde, i kdyby ho měla škrtit, něco si za tu mumii zaslouží, už jen z principu, že dopadla ze všech nejhůř.
Tentokrát se nenechá odradit jeho arogancí.
Rose na sobě měla blankytně modré šaty s fialovými korálky, které se podobaly perleti z mušlí a jak ji Bark poučil, fialová barva byla vzácná a nemohl si ji dovolit jen tak někdo.
Ji ale nejvíce těšilo, že se konečně na chodbách nemusela zahalovat jako Fantomas, jaká úleva!
Nikdy by nevěřila, jak může být cesta náročná, být zavřená v malé dřevěné budce, kde si sotva stoupne, byl zlý sen, a pak ještě ta havěť v písku.
Brrr otřásla se. Bylo to horší, než když jako malá jezdila s rodiči kempovat do přírody, akorát tam byly místo škorpionů hadi.
Vůbec poprvé co byla v Agrabah si vzpomněla na svou rodinu, která se v jejích deseti letech rozpadla a ona zůstala s tetou Beátou ke které, se pak přestěhovala a která zavinila to, že je tady, tedy vlastně její kožich. Ano, ta chlupatá věc s kapsama prožraná od molů, na které si teta tak zakládala, protože jí připomínal norkový kožich z dvacátých let éry kabaretů.
Rose se zastavila uprostřed chodby a přemýšlela, vlastně do teď nevěděla, jak se do tetina kabátu ta karta dostala ale bez toho, aby se jí zeptala, což nešlo, jelikož byla mrtvá, to stejně nezjistí. Mohla by se na to však zeptat Jafara, pan všechno vím všechno znám a koukej, kdo tu umí kouzlit, by třeba mohl vědět, jak se karta dostala do její doby a do tetina kožichu.
Za to stálo se jeho černé eminence zeptat, aby jí mohl oslnit svou moudrostí, ušklíbla se.
Skvělý nápad plácla pěstí do dlaně a zase se rozešla, když v myšlenkách do něčeho nebo spíše někoho vrazila.
Ozval se výkřik, plácání sandálů a pak ona dopadla na zadek stejně jako ten muž v...
Ten chlap s vousem až do půli prsou měl na sobě bílou tógu spojenou zlatou sponou na rameni a pod ní šedý chytón, jehož dolní okraj na sobě nesl dva tmavé vodorovné proužky.
Proužky, proužky, proužky, Addidas! Napadlo Rose, ale pochybovala, že s touto velkou firmou má ten chlap něco společného.
Alespoň jí připomínal Césara a to bylo jako nakouknout do historie.
„Omlouvám se, pane," vyhrkla a hned se překulila na kolena, aby mu pomohla sesbírat stohy srulovaných pergamenů a dřevěná pravítka, psací potřeby měl zřejmě v té malé mošně u pasu.
Několik papírů se rozvinulo a ukazovalo neskutečně složité plány nějaké stavby. Popis a načmárané poznámky byly zřejmě v latině.
Kdo byl ten muž?
„I já bych se měl omluvit, mladá ženo, neviděl jsem přes svou práci, kam můj sandál šlape," odvětil s tak významným přednesem, který dívce připomněl jejího učitele chemie, který se rozplýval nad tím, jak jedna lehčí baňka ve vodě neklesá do kapaliny a ta druhá těžší ano.
Nikdy nepochopila, co na tom viděl za kouzlo, tohle bude třeba podobný pošuk, ale alespoň s ní mluvil slušně na rozdíl od přehlížení všech ostatních tady, kteří si mysleli, že žena je dobrá akorát tak k výchově dětí a utírat zadek oslům.
„Vy nejste odtud, že ne? Myslím to oblečení, váš přízvuk a...Evropský vzhled," zeptala se, což bylo na první pohled očividné ale pořád lepší než trapně mlčet.
Muž ač měl vousy, které ho dělaly podstatně starším, než kdyby měl jiskřivé oči, ve kterých se skrývala moudrost a zdrženlivost ale i jakýsi smutek, který nemohla určit, odkud pochází.
„Jmenuji se Pythagoras a domovem mým je Krotón slunné Kalábrie, avšak mou láskou Řecko je," rozplýval se a Rose vykulila oči, nikdy by si ani ve snu nepředstavila, že před ní bude stát idol její matikářky v celé své kráse i když o kráse...se zde jednat nedalo, sochaři měli asi dost velký smysl pro humor.
Rose na chvíli ztuhla v přemýšlení, kde se jí v hlavě otáčela ozubená kolečka. Pythagoras mezi tím k sobě syslil své roztroušené výkresy.
„Vy však sem nepatříte, jste dcera germánská, vaše kůže nemá barvu zralého ořechu ale bílého mléka a kozího jogurtu, jste zde nedobrovolným otrokem?"
zeptal se věcně a bylo vidět, že ho to zajímá.
Nejspíše otroctví neschvaloval.
Rose se při jeho lyrickém přednesu vzpamatovala, nahodila úsměv a zakroutila hlavou, až se jí po ramenou rozlily její zlaté vlasy.
„Ne, jsem princeznin host, mám volnosti, kolik potřebuji a nikdo mi tu nešlape na paty," zasmála se dívka a nahrnula k muži zbylé pergameny, které voněly solí. Nejspíše byly nasáklé mořskou vodou, když se sem plavil.
Rose musela hrát hloupou, nesměla mu nic říct, natož to že ho tak trochu zná a že se o něm píše v učebnicích po celém světě, kdo ví, co by se stalo, mohla by překroutit historii, sakra. Rychle od toho chlapa pryč.
Už tenkrát ho nesnášela s těma jeho blbýma vzorečkama a co teprve teď?
Možná kdyby ho uškrtila, prokázala by všem službu...
Ale pořád ji nenechávalo v klidu, co tu dělá?
„Itálie je přes moře, jste tu na dovolené?" vyzvídala a oba vstali.
Pythagoras na chvíli zaváhal, co je to dovolená, ale vypadal, jako by jí něco nechtěl říct, nakonec zakroutil hlavou, až se mu zavlnily vousy.
„Byl jsem pozván samotným sultánem má milá, rád by poznal naší filozofii i pohled na politiku a také by ho zajímala přestavba východního křídla paláce, do kterého by chtěl zahrnout prvky mého domova, o kterých se dočetl. Ale nikam neodjíždím bez svého výzkumu, jsem tu také, abych vyřešil důležitou rovnici. Trojúhelníky, všechno vyřeší trojúhelníky," říkal nadšeně a Rose měla chuť obrátit oči v sloup.
Já věděla, že to bude pošahanej idealista, povzdechla si v duchu.
Ty už se raději nerozmnožuj, zazubila se nuceně.
„A čtverce vás nenapadli? A co osmiúhelník a kvádr?" dělala si z něho legraci, ale on se zdá to vzal vážně. Viděla v těch jeho modrých očích téměř elektrický výboj, jak o tom začal přemýšlet a ona věděla, že mu dala nejméně na několik dní brouka do hlavy.
Rose se opájela škodolibostí, že zmátla jednoho z největších myslitelů světa, když jemu znovu upadl jeden pergamen na zem.
„Měl byste někoho požádat, ať vám s tím pomůže, takhle všechno poztrácíte," povzdechla si, a sehnula se pro něho.
Tak mu poskytla hezký pohled na svá kyprá prsa v podprsence, z čehož mu z plné náruče spadl další svitek.
Rose oba dva vzala do ruky a jeden drze zkusmo rozvinula, byly to různé nepřehledné čmáranice, ale v rohu byl inkoustem nakreslený rudý býk.
„Vraťte mi to prosím," přerušil Pythagoras její úvahy a lehce se zamračil.
„Omlouvám se, nevěděla jsem, že vám bude vadit, když se trochu podívám, ale asi je to tajné, že?"
„Mé dílo ještě není zcela hotové, ale vím jistě, že se o něm dozví celý svět."
Jo a všechny děti z tebe budou nešťastné, dokud nevyjdou školu.
Pythagorovo nadšení neznalo hranic, tak moc si věřil, že ho musela obdivovat, pořád ale přesně nevěděla k čemu ta jeho slavná věta je a proč by mu teď a tady raději neměla vrazit nůž do zad a uštědřit tak lidem méně starostí...
No, jak tohle mohlo dopadnout? Vypadá to, že prohrála boj a ještě musí Jafarovi zašít zničený stan, to je ale vděk, aneb jak pokořit svého soupeře ještě víc.
Během těch dalších několik dnů je karavana zpátky v Agrabah, díky bohu! Rose nemůže být šťastnější, že je někde, kde to zná, a kde konečně může chodit volně a nejvíce se jistě těší na svůj pokoj a postel, aniž by se bála jedovatých hadů a škorpionů v písku.
Další den se setká s podivným mužem, který do tohoto prostředí jaksi nějak nezapadá a ke všemu se jmenuje Pythagoras. Není na čase ušetřit budoucí děti té hrůzy z jeho věty a rovnou ho zabít?
Jafar a Rose
Kapitola 32.
Hodina kreslení
32.
Setkání se svým nejméně oblíbeným matematikem bylo zajímavé ne, že ne ale Rose by dala přednost tomu ho už nevidět a zahrabat se do písku nebo ho uškrtit.
Jediné co ji od toho odradilo, bylo, že nebyla vrah na rozdíl od Jafara.
Vlastně šla původně za ním...ten křivák jí dlužil pěkných pár mincí, promnula si v duchu ruce a přidala i majetný výraz.
Pythagoras vypadal náhle nervózně, ale Rose nemohla přijít na to proč, že by měla tak průhlednou podprsenku nebo co? Raději mu svitky rychle vrátila. Trčely mu z náruče jako ježčí bodliny, sotva přes ně viděl.
Mužova hmatatelná nervozita se najednou přeměnila na roztěkanost jako by viděla co neměla, ale ona stejně tomu jeho škrabopisu nerozuměla, takže jediné co ho rozrušovalo, musela být její přítomnost, což by smysl dávalo. Stráže v její přítomnosti byli jaksi nesví, například Bahadur ale to byla kapitola sama pro sebe.
Mohla za to, že byla hezká a přitažlivá? Ještě mohl začít slintat.
„Měla byste k večeru chvíli svého drahocenného času...rád bych svou přítomnost obohatil tou vaší," promluvil najednou ten vousáč. Tak proto byl nervózní? Ještě nezval žádnou ženskou na rande? Amatér.
„Rose, jmenuji se Rose," dodala rychle, „a měla ano, podle toho co přesně chcete."
Z představy, že by se jí pokoušel svádět tenhle skoro koktající suchar, by snad raději strávila večer dole ve zbrojnici, kde se alespoň pilo víno.
„Rád bych se vás zeptal na vaši zemi a zvyky, rád cestuji a sbírám zážitky, leč do země vaší jsem se ještě nepodíval a život je velice krátký na to objevit takový vzácný poklad na nečekaném místě," znělo to neutrálně možná trochu jako kompliment a Rose si oddechla. Byl neškodný jako eunuch...
„A já mám zase ráda palačinky a Řecké báje," odbyla ho a chtěla se ho zbavit, měla teď důležitější věci na práci než tu tlachat o ničem.
„Vskutku?" Rozzářil se Pythagoras a dívka věděla, že je s ní ámen, „dovolíte, abych vám předčítal? Vzal jsem si sebou několik svých cenných knih a jistě oceníte pár veršů od mé milované Sapfó a její ódu o hoře Olympu a krásné přírodě milá Rose."
„Dobře, dobře," mávla poraženecky rukou a navíc by to mohlo být i dobré zpestření dne, pokud tam bude s Jasmínou... „takže po večeři v královské zahradě co říkáte?"
„Bude mi neskutečným potěšením," přikyvoval dychtivě filosof, ale to už ho Rose obešla a
spěchala od něho, jinak by ho za ty vousy musela vykrákat. Jak to ty ženy vůbec mohly snést? Vždyť v tom ti chlapy vypadali směšně, škrábalo to a vůbec se jí to ani za mák nelíbilo, kroutila nad tím hlavou a z chodby za jejími zády se znovu ozvala rána, jak Pythagoras zakopl o lem svého chitónu a znovu se rozplácl na chodbě.
Rose musela skrýt smích za svou dlaní a raději si pospíšila k Jafarově pracovně.
Korálkový závěs zašustil a ona se protáhla dovnitř.
Bylo tam ticho. Že by si četl? Byl tam vůbec? Už bylo po audiencích i po obědě. Možná se modlil.
Rose tichounce doťapkala, až k druhému průchodu, kde ji do nosu udeřila nezaměnitelná silná vůně bylin, také jasmínového čaje a sladkých bobulí. Pomalu si na to znovu zvykala a snažila se vzpamatovat. Dobře si totiž pamatovala jak tu Jafara políbila jako smyslů zbavená, mohly za to jiné okolnosti, ale ta pronikavá omamná vůně na tom také nesla svůj podíl. Při té představě se začervenala.
To co nečekala, byl Jafar spící na svém stole jako bezbranné batole.
Tvář se mu krabatila, jak do toho měl tvář přilepenou k desce stolu a upravenou bradku rozcuchanou, ještě chyběl palec v puse.
Opřela se proto zády o polici s knihami a chvíli ho pozorovala, jak spokojeně oddechuje. Od doby kdy s ním bojovala ve stanu při cestě do Agrabah ho téměř ani nezahlédla a on s ní nepromluvil, jako by se jí vyhýbal, ale to nemohl dělat věčně. Ne, ne, mě se nevyhneš.
Ráda by věděla proč? Je stále uražený kvůli tomu zašitému stanu? Nebo jeho ego nemůže překousnout, že mu ona pořád vzdoruje?
Ne, Rose si přišla pro svou odměnu a tu od něho dostane, i kdyby mu měla vyloupnout ten velký kámen z turbanu, který se na ní právě teď krvavě třpytil.
V tom ji napadla dobrá odplata.
Na Jafarově stole bylo všechno možné písařské náčiní mohla by...
Usmála se jako liška nad chyceným ptáčkem a po špičkách se vydala ke stolu se spícím vezírem, ale v půlce cesty ji zastavil zprvu nepatrný pohyb vedle stolu. Byl to malý zpola neviditelný had, kterého zahlédla, když se od jeho kůže odrazil paprsek světla z okna.
Tuhle magickou potvoru už předtím viděla a nebyla jen jedna. Je jich tu víc?
Odkdy se tu Jafar nechává hlídat?
V poušti to ještě pochopila, bylo tam spoustu lidí, kterým nebylo radno věřit a oni jim mohli podříznout ve spánku krky ale tady? Ve vlastním domě? Jedině že by tu to háďátko hlídalo něco cenného. Dívka se rozhlédla kolem, ale nic zvláštního neviděla. Staré skleněné flakóny, dřevěné vyřezávané skříňky různě vykládané látkou i drahokamy.
Ne, neviděla nic, co by jí kromě čaje zaujalo, vrtalo jí to hlavou, nejspíše zase zapracovala ta jeho paranoya a nedůvěra k ostatním snad kromě Yaga, který tu právě teď nebyl.
Rose zaváhala, ale nakonec udělala další krok a další ale had na ni neútočil a nebránil v pohybu, možná měl rozkaz zaútočit, až se dotyčný dostane k hlídané věci. Plavovláska stanula před stolem.
Jafar v klidu oddechoval, s každým vydechnutím lehce rozpohyboval stránky dokumentů před sebou napsané jeho arabským krasopisným rukopisem. Paže měl na stole a na nich položenou hlavu, vysoký turban se musel lehce posunout, protože mu zpod něho vyklouzla jedna jeho tmavá vlnitá kadeř, jež mu ozdobila čelo, tu měla možnost vidět jen jednou, když ho probudila v ložnici.
Zahleděla se na něho, prohlížela si linku vezírových zavřených očí, tmavé řasy, tu olivovou hladkou pleť s mírně propadlými tvářemi, ze kterých se ve spánku ta tvrdost zcela vytratila a nakonec výraznou bradu s tou černou ohavností, kterou tu každý nosil.
Spící princ to sice nebyl, ale své temné kouzlo to mělo.
Rose měla náhle touhu se ho dotknout, přejet konečky prstů po té kadeři a zjistit, zda je tak jemná jak vypadá, ale nechtěla ho ještě probudit, ještě ne.
Jen počkej Jafare...pomyslela si a natáhla se po malém štětci, který pravidelně namáčel do barvy a podepisoval s ním dokumenty.
Pomsta je sladká. Rose se dala do díla, pohybovala štětcem na Jafarově tváři co nejjemněji to šlo, dokud na ní nevykouzlila potřebný obrazec a nepřesunula se na čelo.
Zanedlouho bylo dílo hotové a ona vše vrátila na své místo, než to zjistí, bude se tím královsky bavit celý palác.
Důkladně si celé dílo prohlédla a pak se zhluboka nadechla a připravila se jednat.
Rose hlasitě položila své dlaně na stůl těsně před tu spící sochu a to vyvolalo lavinový efekt.
„Jafare chci svůj podíl! Teď hned!" Vyhrkla a viděla, jak z toho málem vyletěl z kůže. Nejprve se napřímil, podíval se na ni, pak na zbytek pracovny a zase se k ní vrátil očima.
Když se alespoň trochu uklidnil, na vteřinu zavřel oči, promnul si dvěma prsty kořen nosu, aby se uklidnil do té úrovně, že ji nepromění ve slepici a pak je zase otevřel.
Tmavě oříškové duhovky ještě více potemněly na barvu hořké čokolády a zaměřily se na Rosinu tvář s drtivým dopadem.
„Co tu chceš?" štěkl po ní nevrle a zastrčil si neposlušný praven vlasů zpátky pod turban. Těžko říci zda se cítil na vině, že si tu zdříml a někdo ho při tom překvapil.
„Neslyšel jsi mě? Chci to, co mi patří za odvedenou práci, mám na to právo, navíc se mi vyhýbáš, což od tebe není hezké," pokárala ho Rose a snažila se potlačit smích, který se jí dral do hrdla, když viděla na jeho čele usměvavé sluníčko a na tváři smajlíka. V doprovodu Jafarovy tepající žilky na pravém spánku to dělalo dokonalou kombinaci mužské vážnosti a jejího umění.
Cítila se téměř jako Picasso.
„Nebo jsi na mě zapomněl? To se mi ani neodvažuj říkat," spustila a založila si ruce pod ňadry v předstíraném hněvu.
„Nezapomněl," zavrčel Jafar trpělivě, „a už vůbec se ti nevyhýbám, nebo se vyhýbáš ty mě."
„Já tobě? To sotva, mě ten tvůj kyselý obličej strach nenažene, ale to proč se mi straníš je do očí bijící, nechceš přijít o peníze. Jsi chamtivej, možná víc, než Yago," udeřila na něho, opřela se dlaněmi o vezírův stůl ještě víc a lehce se k němu naklonila jako tygr, jež se snaží zaútočit.
Jafarova ospalost byla v tu ránu pryč, když ji chytil pevně za zápěstí jedné ruky. „Nezapomínej, s kým mluvíš, ženo, měla bys mít více úcty k někomu v mém postavení," zasyčel a přitáhl si ji k sobě blíž, až je dělily jen centimetry.
Rose na jeho dominantní postoje byla už zvyklá a většinou se jednalo jen o takové strašení, ale věděla, že je schopný všeho, klidně ji i zbičovat na nádvoří, pokud mu přeroste přes hlavu a toho by se ráda vyvarovala.
Dobře, chtěla mu ukázat, že se jen tak nevzdá, ale nechtěla si další týden lízat rány, věděla kdy potlačit svou neústupnost, tedy doufala v to.
Chtěla ruku stáhnout zpátky k sobě, ale nenechal ji a ještě více stiskl. Jafarovy prsty byly horké a obtočily se kolem jejího štíhlého zápěstí jako hadi.
„Dobře, dobře, fajn velectěný vezíre, ale ten poklad..."
„Ten poklad bude rozdělen dnes, hned potom co vyřídím státní záležitosti, které se tu za mé nepřítomnosti nakupily," skočil jí ten arogantní chlap do řeči.
„A které tě uspaly hm? Nepotřebuješ náhodou sekretářku?" Ušklíbla se a mrkla na něho očkem.
Jafar přivřel nebezpečně oči jako někdo, komu dochází trpělivost a bylo by lepší si ho nejprve udobřit kostkou cukru nebo kusem čokolády.
„Já jsem nespal," našpulil vezír uraženě rty.
„Já zapomněla, ty jsi přemýšlel se zavřenýma očima, že?" Nadzvedla své jemně tvarované obočí a jemu zase mimoděk sklouzl pohled na kyprá ňadra přitisknuté k desce stolu
jako by mu bránily v přemýšlení.
Nakonec ji Jafar rychle pustil a vstal jako by se popálil. Vztyčil se do své celé výše a zvedl konvici z kulatého podstavce, který v sobě ukrýval malou čajovou svíčku, aby tekutina nevychladla.
Odvrátil se od dívky, aby se nejprve uklidnil z trochu jiných důvodů a nalil si do šálku ten zlatavý mok.
„Jsi vskutku tvrdohlavé stvoření, s jakým jsem se ještě nesetkal," promluvil blahosklonně a Dívka čekala, co tím chce básník říci či spíše, zda se to snaží nějak zamluvit.
„To říká každý, kdo mě zná a já zase nikdy nepoznala takového muže..."
Jafar se k ní otočil se zamračeným pohledem a čekal, co řekne.
Rose se zarazila, ale nakonec se sladkým úsměvem odvětila: „takového muže jako jsi ty."
To pření a hašteření s ním ji stále bavilo, dalo se to pomalu považovat za koníčka, kdo na koho více vyzraje a to ji udržovalo ve zdravé bdělosti, protože vidět tu jiskru v Jafarových čokoládových očích pro ni znamenalo něco ojedinělého jako najít meteorit v poušti. Přitahovalo ji to. Možná byla divná ale i navzdory tomu jakou měl Jafar krkavčí povahu ji přitahoval a rozhodně to nebylo kvůli jeho pohádkovému bohatství a krvavým ambicím.
I když ty ambice měli nyní společné, pro něho větší moc a pro ni získat karty sezamu a dostat se domů...domů...
Rose sklopila pohled k zemi, protože ji ta myšlenka zvláštně vyděsila, ale proč? Nesnášela písek, nesnášela za zadkem stráž, zahalovat se, pořád se ptát o dovolení...a přesto měla ta myšlenka hořkou příchuť jako by olízla pelyněk.
Chtěla tu zůstat? Ano? Ne? Tak proč jí tak buší srdce, když se na to sama sebe ptá?
„Rooose, Rooose!" ozvalo se od okna, na jehož římsu přistál Yago a zachránil ji před rozhodováním.
„Kde jsi byl!" obrátil se na něho Jafar nevraživě a ara leknutím vypadl z okna po tom, co na něho zasyčel had pod oknem.
Když se na něho zpátky vyškrábal, vykulil na svého pána oči.
„Jafareee, jsi v pořááádku? Co jste tu dělali? A co to máááš na obličeji?"
Rose za vezírovými zády začala gestikulovat a mávat na papouška rukama, aby nic neříkal, ale bylo pozdě.
„Tak abych šla, ještě mám jednu neodkladnou schůzku a ten dotyčný nerad čeká..." obrátila se na patě a rychlým krokem zamířila k průchodu.
„Nikam!" zahřměl vezír a mávl rukou.
Jeho hadí strážce se objevil přímo před ní a nebezpečně znovu zasyčel, to už ale za sebou slyšela těžké kroky.
S nevinným výrazem se obrátila.
„Co mám na tváři?" Zeptal se vážně a tyčil se nad ní tím zastrašujícím způsobem.
„Asi ses se trochu umazal od barvy, jak jsi důležitě přemýšlel, ale to není nic, co bych
nenapravila, pokud máš něco, čím to mohu vylepšit."
Rose se modlila za to, aby jí uvěřil a nikde neměl zrcadlo, do něhož by se podíval a kupodivu se tomu tak stalo. Nebyl to někdo, kdo celý den tajně čučí na svůj odraz.
Jafar si ji prohlédl ještě více nedůvěřivě, ale nakonec jí podal malý kašmírový hadřík, a ona se dala do díla. Soustředěně prstem zabaleným v látce přejížděla po jeho tváři i čele a vystrkovala špičku jazyka, jak se snažila své dílo ještě vylepšit.
Ale místo aby mu své obrázky smazala, tak je groteskně rozmazala v nepřehledné tmavé čmáranice.
„Hm, teď je to dokonalé, co říkáš, Yago?"
Papoušek začal rychle přikyvovat.
Rose poté vrátila Jafarovi jeho ehm kapesník, či co to bylo a obrátila se k odchodu.
„Kdy že bude to rozdělování?" Zeptala se ještě.
„Za tři hodiny na druhém nádvoří," sdělil jí trpělivě vezír, který se znovu přesunul za svůj stůl pokračovat v nahromaděné dokumentaci, na které si předtím schrupnul.
„Dobře, budu tam," zamávala na aru a byla pryč s potutelným úsměvem na rtech, jen doufala, že to Jafar nezjistí moc brzy, přinejmenším až bude pryč.
*************************************************************************************************************************
Rose se procházela po paláci. Vyhlédla z arkády na nádvoří, kde se právě koupali růžoví plameňáci. Chvilku se ještě bavila myšlenkami na rošťárnu, kterou provedla Jafarovi, ale ti krásní ptáci jí připadali zajímaví. Měla z nich uklidňující pocit. Nikam nespěchali; měli všechno, co potřebovali a byli zdraví a spokojení. Tady byli doma a Rose jim záviděla. Napadlo ji, že až se vrátí domů, mohla by si pořídit akvárium, terárium či voliéru, i když netušila, kam by něco takového dala. Na druhou stranu, tady se na ně mohla chodit dívat, kdy chtěla a neměla tolik starostí jako doma.
Jak tak sledovala bezstarostné ptáky, minuty ubíhaly jako by to byly sekundy. Pak se ještě chvíli procházela po okolí, a když se znovu vrátila k nádvoří, už tam stál Jafar a stráže právě přinášely otevřené truhly se zlatem, tak seběhla dolů, aby se toho zúčastnila. Yago byl někde pryč a k Rosině zklamání si vojáci výtvarného díla na Jafarově tváři vůbec nevšímali. Jejich pozornost mnohem víc přitahovalo pět truhel se zlatem, které přinesli.
Jak typické a to tu ještě neznali televizi a fotbal.
Dva strážné Jafar poslal hned pryč, pak zahájil proslov k těm zbylým: „Mí nejvěrnější muži, za mimořádnou odvahu a věrné služby v daleké zemi vám náleží spravedlivá odměna ve zlatě.“
Rose po vezírovi vrhla uražený pohled, kterým chtěla naznačit, že tu možná na někoho zapomněl.
Jafar však když mluvil, poněkud nevnímal.
Muži - jak typické.
První truhlu dal Bahadurovi a ten si ji hned odnesl. Další dvě truhly si odnesli jeho zbylí dva věrní vojáci, kteří v Egyptě hlídali u pyramidy.
Zbyly dvě truhly.
Když vojáci odešli z doslechu, Jafar se poprvé podíval na Rose.
„A tahle je pro tebe,“ odvětil tónem jako by po všem tom přemlouvání měla ještě poděkovat.
Jafarovo chování se jí vůbec nezamlouvalo, nicméně přišla k zavazadlu a trochu ji prohrabala. Zjistila, že zlaté předměty jsou tam narovnány velmi neúsporným způsobem, takže zaberou spoustu místa, i když je jich málo a truhla vypadá plná, ačkoliv je v ní skoro samý vzduch.
Kdyby ty věci přeskládala, byla by truhla zaplněná sotva ze třetiny.
„Je to patnáct procent?“ zeptala se Rose nedůvěřivě.
„Možná i šestnáct,“ řekl uvolněně Jafar a když viděl, jak se Rose šklebí, dodal lákavou nabídku: „Jestli si zvládneš odnést tu mou, můžeš si ji vzít místo ní.“
To byl určitě nějaký chyták, bude ji táhnout a rupnou jí záda a nakonec si neodnese ani to svoje.
Znělo to ale lákavě, přestože Jafarova truhla na první pohled nevypadala o nic větší. Rose se k ní hned vrhla a zatáhla za držadlo. Jenže truhla se ani nehnula, stála na zemi jako přibitá.
Sakra, není v tom nějaké kouzlo? Hodila po vezírovi podezřívavým pohledem a pak po jeho holi. Ta bedna se nedala ani podebrat nebo převrátit, jako by byla přirostlá k dlažbě. Zatímco Rose zkoušela různé možnosti, jak s truhlou pohnout, Jafar ji bedlivě sledoval a vnitřně se usmíval. Truhla byla totiž tak těžká, že by ji žena jejího vzrůstu neunesla.
„Můžu část zlata vyndat?“ zeptala se Rose vychytrale.
„Ne,“ odpověděl stroze Jafar. Nakonec se Rose narovnala, až jí skutečně křuplo v zádech, „tohle nemůže být patnáct procent, všichni měli daleko víc než já," vyčetla mu a rukou si masírovala obratle v kříži.
„Však také ano, zapomínáš, kdo odvedl nejvíce zásluh? Podle toho je poklad rozdělen od největšího k nejmenšímu podílu na účasti. Alláh požehnal mužově hlavě jako živiteli rodiny, na něm je, aby obstaral práci a proto si zaslouží nejvíce zlata, tvůj podíl je poté počítán z mé části, nemusel bych ti dát nic, ale jsem velkorysý," usmál se na ni asi jako vychytralá kobra.
„Cože? Tohle je váš způsob jak někoho obdarovat za jeho neocenitelné služby?" Vztekala se Rose, ale nechtěla zajít tak daleko, aby jí ten nafoukanec zabavil i to málo co měla a tak zareagovala rychle, než stačil odpovědět.
„No dobře, dobře, nechám si to," mumlala si pod vousy. Rose to vzdala, vrátila se ke své truhle a zjistila, že i ta je sice docela těžká, ale když ji vezme oběma rukama, zvládne ji odtáhnout i sama jako lev svou kořist.
Žádat Jafara o pomoc bylo trochu pod její úroveň a tak blondýnka pomalu a s nadávkami táhla truhlu do paláce. Za chvíli kolem ní prošel Jafar, který držel tu svoji pod paží jednou rukou. Šlo mu to překvapivě hladce...
Rose si všimla, že oči kobří hlavy na jeho holi, kterou drží v druhé ruce, slabě červeně září. Najednou jí bylo jasné, že ji zase podvedl. Vrhla po něm pohled, který by vraždil snad i skály ale Jafar si jí vůbec nevšímal a dělal, jakoby nic.
Měla velikou chuť ho nakopnout!
Jafar ji skutečně pořádně vytočil, nicméně pokračovala s truhlou dál s ještě více nadávkami než předtím jak se pod tíhou potila.
Většinu cesty to docela šlo, ale zasekla se na schodech. Naštěstí šel kolem cestou zpátky ke strážnici Bahadur.
Překvapilo ho, že Rose dostala také podíl a prohlásil, že Jafar je velmi štědrý. Rose už byla tak nervózní, že raději mlčela a jen přikývla se zaťatými zuby, za kterými skryla nadávky. Naštěstí se Bahadur nabídl, že jí pomůže truhlu odnést do pokoje, za což byla vážně vděčná. Dnes asi prostě nemám šťastný den, pomyslela si sklesle...Ale mám alespoň něco!
A o to něco bojovala, o každou minci, o každé ženské právo, o špetku vzduchu...
Rose stála vedle svého silného ochránce. Svaly na opičích pažích mu jen hrály, až jí v té černé vestičce co strážní nosili připadal jako džin z láhve. Ji ale zajímalo zda ví o tom řeckém vykukovy, co tu chodí v té sukni.
„Hm, Bahadure...víš o tom divném muži v řeckém hábitu? Potkala jsem ho dnes na chodbě," přemýšlela Rose nahlas a byla zvědavá, zda o něm něco ví, Bahadur měl totiž oči a uši všude ne jen na ní, pro nic za nic nebyl Jafarovým prvním mužem a možná i nejschopnějším i když byl občas lehce natvrdlý a věčně nevrlý jako starý jezevec.
„Něco mi to říká, není to ten chlap pojmenovaný po tom jejich chlebu? Pita, Pesto, pičagorky...jména mi nikdy nešly od hlavy," stěžoval si strážný, jak si snažil marně vzpomenout, hold do hlavy se mu vešly už jen dvě fazole.
„Pythagoras," zasyčela dívka těžce, když podala svou truhlu do jeho velkých rukou. Opravdu, kdyby Bahadur nebyl člověk, mohl by z fleku dělat velkou gorilu v supermarketu.
„Jo přesně ten," zamumlal si pod vousy a vydali se k jejímu pokoji, „Ahmed mi říkal, že přicestovat když jsme tu nebyli. Pořád prý přenáší nějaké listiny sem a tam, z pokoje do pokoje, kouká do slunce a ještě si u toho mumlá. Kdyby to nebyl sultánův host, už by ho šoupli dávno do díry."
Rose se po strážci nechápavě podívala, „co je to díra? Ještě jsem to tu nikoho říkat neslyšela."
„Díra se nachází za městem, je to vězení pro ty kdo dluží peníze, zloděje, vrahy, anebo pro ty co se chovají divně. Jednou měsíčně se sem vypraví eskorta, která vybere několik odsouzenců z kobek, aby nahradili ty, kteří tam zemřou a pracují tak za ně dál. Kopou
horninu a dolují zlato. No a během toho jako zázrakem někteří přijdou k rozumu."
„Anebo ho ztratí," rýpla si Rose a přesně věděla co má Bahadur na mysli.
Viděla dost filmů, kde se otroci prodávali jako na běžícím pásu, v tomto případě doplňovali kvůli práci v dolech jako by to bylo nějaké staré nápravné zařízení, bohužel vězňů se pak nikdo neptá, jestli mají o kolečko více nebo méně. Stejně jako když v sanatoriích dávají léky svým pacientům a nepozorují pokrok, protože právě ty silné léky z nich dělají ještě větší idioty.
„Ne všichni mají silného ducha," namítl její společník, který se s tou truhlou ani nezpotil. Nejspíše by měla začít chodit do posilovny.
„A kdo tohle vůbec vymyslel? Je to nelidské," zeptala se Rose pohoršeně a rozhodila rukama.
„Náš vezír Rose anebo jeho předchůdce?" Bahadur byl znovu trochu vedle.
„To vpadá jako Jafarova práce, rád z někoho strhává kůži," mumlala.
„Vezír je spravedlivý muž, měla by sis toho vážit Rose. Nebýt jeho jak to říkal, eh..." zamyslel se, „pokrokového myšlení, to je ono, tak by tvé chování jen tak někdo netrpěl."
„A ty?" Podívala se na něho poněkud nechápavě, nemohla mu přeci jen tak říci, že je z budoucnosti, ještě by se jí tu skácel, ale možná měl pravdu. Rose si nejednou všimla, jak na ostatní působí, zatímco ostatní ženy hledí do země a ani nemluví, pokud se jich někdo nezeptá. Pohrdala touto podřízeností mužům, bohužel tato doba byla tak zabedněná...
„Já poslouchám rozkazy," ozval se Bahadur.
„A ty jsou?" nedala se jen tak uchlácholit.
„Hlídat tě před potížemi ženská."
„A neměl bys hlídat spíš sebe?"
„Proč?"
„Protože se na mě díváš jako bys mě svlékal, je to nepříjemné," udeřila na něho a Jafarův první muž si něco zamumlal pod vousy.
Jo, právě ho chytila při činu, nemá ji tak okatě očumovat ale na to si už zvykla to co se jí nelíbilo, byl Jafarův rozkaz. Nebyla malé dítě, aby ji nechával hlídat jako zloděje.
„Bahadure mohu se na něco zeptat?"
„Hm," přikývl a nespouštěl z ní oči nebo spíše z její podprsenky. Kdy už s tím sakra přestane?
„Ty se Jafara nebojíš? Lidé jsou pověrčivý a on umí čarovat a tobě to vůbec nevadí," zeptala se vážně, dokázala si představit, že nejen tady ale i v jakékoliv zemi se čarodějnictví trestalo smrtí, v čem by byla Arábie jiná? Že by Jafarovým postavením? Nad tím by se dalo přivřít oči. Bahadur vypadal zamyšleně, tak těžké otázky mu vážně pokládat neměla, teď bude mít výčitky.
„Můj pán má velkou moc, se kterou nakládá rozvážně, pokud dělám, co řekne, nemusím se bát trestu nebo chudoby. Kouzelná moc je stejná jako peníze, jen prostředek k větší moci a já mu věřím je to můj dobrodinec."
„Zajímalo by mě, co bys říkal, kdyby tě proměnil v kuře," ušklíbla se.
Bahadur se podrbal na hlavě, vypadal trochu neohrabaně, ale nezlobila se na něho, byl alespoň upřímný, zatímco Jafar všechno schovával za synonyma, aniž by jí něco řekl přímo.
„Kdyby ano, bylo by to Alláhovo rozhodnutí."
Rose našpulila rty, na tohle neměla co dodat, dál už se raději bavili jen o všedních věcech.
Rose je znovu obalamucena svým procentem pokladu. Vlastně udělala maximum, málem umřela a čeká ji tahle almužna? Jak k tomu přijde? To je tak nespravedlivé! Však ona se mu stejným odvděčí. Všechno chce čas.
Jafar a Yago
Kapitola 33.
Řecké báje a pověsti
33.
Rose pozorovala, jak se slunce klaní k západu a do očí jí bodala ta nemožná červená záře. Pomalu byl čas jít do zahrady, ale ještě předtím musí nějak přesvědčit Jasmínu, nechtěla tam být s tím domněle inteligentním mužem své doby sama. Chlap byl pořád jen chlapem.
Vyrazila tedy nahoru do její věže.
Princeznin pokoj byl nádherný, třikrát tak velký jako její a jako bonus s krásnou terasou, ze které bylo vidět na celé město.
Ty pískovcové domečky a malá okýnka, ve kterých plápolalo světlo, byly jako na dlani. Vše zalité tmavě modrou oblohou s hvězdami, které zářily, jako třpytivé diamanty to byla úchvatná podívaná.
Rose ale teď neměla čas obdivovat venkovní scenérii Arabského západu slunce.
Vtrhla ke své přítelkyni jako divoká voda, stejně jako to ona dělala jí.
„Jasmíno, Jasmíno, mám pro tebe úžasnou nabídku!" začala jako trhovce, který nabízel věc, která není nikde jinde k sehnání. Chtěla princeznu nalákat a tak ukázala svůj nejzářivější úsměv.
„Jakou, Rose, pověz?" zamrkala zvědavě černovláska s kočičíma očima a vyskočila z lenošky, o kterou byla opřená a otrokyně jí kartáčovala její dlouhé hedvábné vlasy.
„Dnes jsme dostali jedinečnou možnost, víš, jak jsi říkala, že by ses chtěla podívat za brány města do jiné země?" napínala ji.
Jasmína rychle přikyvovala a ani nemusela předstírat nadšení. Z pomyšlení, že by se mohla někam vypravit, byla jako na trní.
„Tak ta jiná kultura přijela sem," Jasmíny pohled ztratil trochu té jiskry, ale pořád byla zvědavá, o co jde.
„Tak už mě nenapínej," poprosila ji.
„Dole v zahradě na tebe čeká překvapení, je tu jeden taliján a ten řekl, že ti dnes bude číst básně a vyprávět legendy z jeho a jiné země. Není to báječné?" Rozhazovala Rose rukama, ale uvnitř se modlila, ať na to Jasmína skočí, protože samotné se jí tam nechtělo. Slíbila to Pythagorovi jen ze zdvořilosti.
Sama nevěděla, zda tam dole bude blekotat nějaké verše nebo jí vysvětlovat ty svoje infantilní vzorce.
Bože, jen to ne! Modlila se, z představy hodiny matematiky měla osypky, už jí stačilo Jafarovo procentuální přerozdělování.
Naštěstí se princezna usmála od ucha k uchu, „to je skvělé Rose, talijána jsem nikdy předtím neviděla, myslíš, že mu budu rozumět? Tak honem honem, ať to nezmeškáme!" vypískla, popadla Rose za ruku a už ji táhla ke dveřím.
Blondýnka si vážně oddechla a nechala se za neustálého Jasmínina štěbetání dovléci do zahrady osvětlené arabskými závěsnými lampami nad jejich hnízdečkem plným polštářů.
„Tak kde je, nikde ho tu nevidím," rozhlížela se princezna, „někoho jako mě by neměl nechat čekat," dupla si.
„Slyšíš to taky?" zeptala se Rose a naslouchala nějakému kňourání.
„Pomoc, pomoc chce mě sežrat! Já zhynouti zde zubysky takovými nechci!"
obě dívky šly po tom zvuku, odhrnuly křoví, a když uviděly zahnaného Pythagorase u zdi a před ním Raju, který bránil svou zahradu proti cizím vetřelcům, musely se smát.
Tygr měl v tlamě kus bílého hadru, který muži chyběl vzadu na šatech, a když ho Jasmína zavolala, odhopkal od své nebohé oběti jako hodný pejsek.
„Promiň, Pythagore, zapomněla jsem ti říct, že tu Raja není a na cizí lidi není zvyklý,“ dušovala se Rose omluvně a pomáhala mu sesbírat několik knih, jež mu vypadly z náruče.
„Já mám rád zvířata, opravdu ale nečekal jsem, že tu bude něco takového.“
Raja se na všechny zazubil a odběhl se svým kusem hadru pryč jako by to byla hračka.
Muž se rychle vzpamatoval ze šoku a nechal se vést k pohoštění, stále však okem sledoval, zda se někde Raja neplíží.
„Zvířata jsou ušlechtilá stvoření téměř jako my, kdyby uměli mluvit, mnohému bychom se od nich naučili,“ odvětil filosof.
„Ty urrrčitě, vsadím se, že neumíš ani do pěti počííítat,“ ozvalo se nečekaně nad jejich hlavami.
Trojice zvedla pohled vzhůru a tam na větvi vzrostlé škumpy nebo jak se v Arábii říkalo sumaku, seděl Yago a hlídkoval. Nikdo si ho nevšiml, protože se jeho rudě zbarvené tělo podobalo semišovému květu stromu, ze kterého zde dělali koření a sypali ho na gyros, jak ji jednou Jasmína poučila o této plodině.
„Papoušek, který ovládá humor? Jak inteligentní!“ nadchl se Pythagoras a ara se hrdě načepýřil.
„Co tu děláš? Je tu někde Jafar?“ zeptala se princezna podezřívavě a papoušek zamával křídly.
„Neee, ten je v harééému, já mám volno,“ hypnotizoval významně jedním okem plný stůl.
„V Harému?“ blýskla po něm Rose a něco ji na tom slově neskutečně rozčilovalo.
„Nevííím co tam dělááá, ale asi jsem ho nudil, a tak se budu teď nudit s vááámi a tím divným chlapem.“
Pythagoras stepoval pod stromem a mumlal si něco o tom, že nic takového předtím neviděl a vypadal naprosto uchvácen.
„Nevěřím ti, sleduješ nás a budeš Jafarovi donášet, znám tě Yago,“ zamračila se Jasmína, „stejně jako když jsem byla menší, jsi žaloval, že si tu hraju s holčičkou mé otrokyně.“
„To je dááávno,“ mávl svou nožkou, „teď už donáááším, jen když z toho budu něco mííít.“
„Koukej odletět, nechci tě tu!“ Vykázala ho princezna.
„Ale no tááák, budu mlčet přísahááám,“ zakrákal ara smířlivě ale dosti nepravděpodobně.
Rose se ho musela zastat, položila princezně ruku na rameno a pošeptala jí do ucha: „mám plán, nechme ho tu, a když nás bude ten chlap nudit, vypaříme se a necháme ho tady s Yagem, určitě si budou mít co říct,“ zasmála se tiše.
„To mě nenapadlo, myslíš, že by byl schopný nás nudit?“ zašeptala Jasmína zpátky, obě se po Pythagorovi obcházející strom jako mlsná liška číhající na ptáčka podívaly.
„Nikdy nevíš, kdy se může hodit,“ přemlouvala ji Rose a Jasmína přikývla. Dívky se posadily mezi záplavu hedvábných a brokátových polštářů a čekaly, než se jejich společník pokochá tím zázrakem, který objevil.
Princezna našpulila rty a netrpělivě ťukala prsty o nohu, nebyla nikdy ráda přehlížená a žárlila na to, že někdo obdivuje místo její krásné pleti toho okřídleného zrádce.
„Pojď sem dolů, ať si tě mohu lépe prohlédnout ty čarovný ptáčku,“ pěl filosof.
„Nech si zajííít chuť,“ šklebil se mu Yago.
Rose se tím bavila, než se slitovala a přitáhla k nim Pythagorovu pozornost. Ten jako by se probudil z transu i opojení nové záhady, které mohl zkoumat a vydal se k nim.
„Co nám předvedeš a čím nás pobavíš?“ spustila princezna přísněji a trochu popuzeně.
„Rád bych vaší výsosti přečetl pár veršů mé oblíbené básnířky Sapfo a zpříjemnil jí tak večer,“ mírně se uklonil v uctivosti, div si nešlápl na vous.
„Tak už něco spusť nebo se tu unudííím!“ ozvalo se z větve a Rose potlačila výbuch smíchu, čemuž se stejně neubránila, protože jakmile se k nim Pythagoras otočil a listoval ve svých knihách, jež si sebou přinesl, ukázal jim své plátěné spodky. Kus látky, který tam chyběl, a který někde Raja v tichosti cupoval, odhaloval mužovo naštěstí zakryté pozadí.
Rose se kousala do rtu, Jasmína zrudla rozpaky, jen Yago se nijak nedržel zpátky.
„To je dobrýýý!“
„Počkat počkat, ještě jsem ani nezačal,“ listoval Pythagoras překotně stránkami, než našel, co hledal.
Když se konečně obrátil zpátky, oběma dívkám se ulevilo. Vousáč zaujal takovou pózu, kterou by mu záviděl i Michalangelův David a i k té nahotě už neměl zas tak daleko.
„Ó panenství, mé panenství,
ty odcházíš: kam jdeš?"
,,Já nikdy již, ó nikdy již
se k tobě nevrátím!…"
Rose vykulila oči a byla červená jako rajče, jak tohle mohl tak veřejně vykřikovat?
Bože, pokud jsou všechny její básně takové, tak už chápala proč to muži tak čtou. Ale mohla tohle vůbec poslouchat? Cítila, jak jí vstává každý chloupek na těle, jak je možné, že se ten chlap nestyděl? Zato ona vypadala, jako když spolkne mango.
„Počkej, počkej, neměl bys tam něco trochu jiného? Tohle je takové, hm, není to tak procítěné a moc se to k tobě nehodí, Pythagore,“ snažila se to nějak rychle zamluvit, než načne další oplzlou sloku.
„Ale tohle je má oblíbená báseň,“ upřel na ni své vodnaté oči, ve kterých by se utopil i Hádés.
„Ehh, noo, určitě tam máš i něco jiného...“ škemrala.
Muž tedy nakonec přikývl a nalistoval do půlky.
„Jako jablko sladké se červená na strmé větvi,
na strmém vršku,
a zapomněli tam sadaři na ně,
nezapomněli, ne, však nemohli dosíci plodu...
Jako kosatec,
jenž vyrostl nechráněn na horách,
pastýři nohama šlapou,
a na zemi udupán leží, nachový květ...“
Rose si oddechla, tohle už bylo lepší a přijatelnější, jen nad nimi se ozývalo reptání něco jako: „kytky, fuuuj.“
„Jako kosatec,
jenž vykvetl v zelených horách, pastýři nohama šlapou,
a na zem zhroutí se květy,
když je postihl záhuby los,
a zmírají zvadlé: taktéž i dívka: i tu, když loktům propadne chtivým,
zdrtí vášeň, a květ, jímž voněla, klesne a zvadne.“
„Jdeš k Andromedě? Nemá růží v sadě svém; a tam, kde nevyrostly,
najdeš údělem jen smrt. A smrt je zlo - tak bozi uznali: vždyť kdyby byla krásná, též by zmírali...“
Rose poslouchala a usínala, nečekala, že budou básně tak nudné, nebýt občasných Yagových komentářů, neudržela by oči otevřené a vesměs byla neskutečně vděčná, když báseň konečně skončila. Tajně si ve své mysli vyškrtla Sapfo ze svých úvah jako něco co už nikdy nechce slyšet, možná jen jako ukolébavku před spaním ale na to by stačil některý z Jafarových elixírů. Jeho jméno jí opět připomnělo Yagova slova.
Vážně měl harém? Kolik žen tam asi bylo? Sama pro sebe se kysele ušklíbla, přes ty všechny jeho úvahy a práci stejně na něco takového asi nemá čas, ale žárlivost ji kousala jako blecha.
Užíval si tam teď s nějakou nebo dokonce s vícemi? Proč ji to pomyšlení tak vadilo? Ať si ten namyšlenec dělá, co chce. Jí do toho nic není, ona má lepší zábavu…
Ale při pohledu na rozplývajícího se Pythagora si tím nebyla zas tak jistá.
„Znáš i nějaké zajímavé příběhy?“ zeptala se Jasmína, jakmile dozněla poslední slabika té hrůzovlády. Princezna na něho evidentně změnila názor, možná se jí líbil přednes nebo i celá báseň, kdo ví ale teď se kupodivu i usmívala.
„Oh, jistě výsosti, jsem sběratelem pověstí, cestoval jsem po celém Řecku ze své rodné domoviny, učil se jejich jazyk a zvyklosti. Jistě by se vám líbil jeden příběh z ostrova jménem Kréta,“ významně se na ně podíval.
„A jsou to pak Řekové nebo kretéééni?“ ozval se Yago a Rose se opět zkřivily rty, protože ona jediná znala ty slova v trochu jiném kontextu.
„Jsou to Řekové ano ale i Kréťané,“ poučil je Pythagoras. „Hrdý národ, vskutku.“
„Ale kretéééni zní líp, že jo, Rose?“
Blondýnka se přinutila zadržet smích v hrdle a jen zvlnila rty, nechtěla Pythagora urazit.
„Prosím, řekni nám tu pověst,“ pobídla ho Jasmína.
Pythagoras si pročistil hrdlo a začal gestikulovat rukama. „Na ostrově Kréta...“
„Plného kretééénů,“ dodal rychle Yago.
„Panoval moudrý král Mínos se svou krásnou ženou, a protože to byl vskutku nádherný ostrov obklopený vodou, král před svátkem slunovratu požádal boha Poseidona, aby mu daroval statného býka, kterého mu poté obětuje. Ten býk byl jedno z nejkrásnějších stvoření s bílou kůží a Mínos po něm zatoužil, místo něho obětoval jiného a posvátného býka přijal do svého stáda. Poseidon byl oklamán a rozzlobil se. Zaklel jeho ženu Pásifae, aby se do býka zamilovala...“
„Jako do krááávy? To snad není možný. K smíííchu. Tomu nevěřííím. Proč ne do slona? Slon je ušlechtilejší,“ namítl ara věcně, co mu Jafar stále vtloukal do hlavy.
„Byl to trest a ten není nikdy příjemný,“ dodal muž věcně.
„Blbost, Alláááh by nic takového neudělal,“ namítl pták.
„Bereš to moc vážně, Yago, je to jen pověst, pokračuj, Pythagore,“ přikývla Rose.
Ital jí věnoval vděčný pohled, „nebohá královna nemohla odolat, býka svedla a za několik měsíců se jí narodil syn. Nebyl to ale člověk.“
„Neee? Tak co to asi bylo?“ rozčiloval se ara a vrtěl hlavou.
„Ano, správná otázka, ženě se vždy narodí dítě...“ začala Jasmína, ale Pythagoras ji přerušil zvednutou rukou.
„A když je otcem býk?“ dodal a nastalo výmluvné ticho.
„Zvrhlé,“ ozvala se Rose a Yago málem spadl z větve.
„Joo, pravda, to je jako dááát dohrrromady osla s hadem, fuj, toho bych se dožííít nechtěl,“ lamentoval odpůrce genetiky.
Rose tuhle legendu znala jen zběžně, když ve škole probírali dějiny a báje v literatuře ale kdo ví, jak to vůbec bylo, staletími se mohlo lecos pozměnit a to co znala, se mohlo od přítomnosti hodně lišit, byla tedy zvědavá, zda bude příběh stejný nebo ne a předem královnu politovala. Sama si nedokázala představit, jak se do ní mohl ten velký úd vejít, ale to už jsou zázraky pověstí.
„To dítě mělo kopýtka jako ďábel, nohy křivé a statné jako býk, silné lidské torso, které by mu i Herkules záviděl a paže jako dva kmeny urostlého stromu, že by trhaly lidi vedví. Hlava ta byla však zvířecí s černými rohy. Stvoření tak zrůdné, že i bohové zavírali oči.“
„Jááá bych se na něj taky nechtěl dííívat,“ zakrýval si Yago oči křídlem.
„Dítě odsouzené k samotě bez lásky, bez toho, aby poznalo sluneční světlo, bylo samo o sobě odsouzeno k trestu. Král Mínos se cítil zrazen a ve svých prosbách navštívil orákulum v Delfách a tam mu vědma poradila zrůdu před světem navždy utajit, aby on uctívaný král po celém Řecku neupadl v posměch. Král si pozval nejlepšího stavitele a vynálezce Daidala, aby pro něho pod celým městem postavil bludiště plné slepých uliček a temných chodeb. Mladého Mínotaura nezabil, na to se příliš obával ještě většího Poseidonova hněvu. Trvalo dlouhých patnáct let, než byl domov nevlastního syna zhotoven a on ho uvrhl do temnoty ještě větší, aby nikdo neviděl jeho ohavnou tvář, nebyl ale tak bezcitný. Plný zášti a zloby Mínos do bludiště pouštěl mladé panny, aby ukojily Mínotaurovu touhu a mladíky, aby nasytili jeho hlad po lidském mase. To není ale závěr příběhu. Mínotaurus plní ještě jednu důležitou úlohu,“ napínal je Pythagoras.
„Co ještě může dělat?“ zeptala se Rose a zobla si fík.
„Hlídá pověstný Mínosův poklad, který za své vlády nashromáždil. Zlato, šperky, drahé kamení, které je přesně ve středu celého bludiště a pak také karta. Karta věčného světla a tmy. Říká se, že ji Mínotaurus může ovládat a spolu s ním přichází temnota a chlad když se k vám blíží spletitými chodbami labyrintu.“
„Cože karta?“ ožila náhle Rose, jako by jí golem stoupl na nohu.
„Ano, a všechny ostatní poklady, které král Mínos získal darem od svých poddaných.“
„Bohatej jako sultán určitě nenííí,“ přizvukoval Yago a nijak si ani zmínce o kartě nevšiml, což byla Rosina výhoda.
„Jsem rád, že jste doposlechli můj příběh, protože to není pouze legenda, ale je to skutečné jako teď já stojím před vámi.“
„To je neuvěřitelné, vážně je to pravda? Mínotaurus existuje?“ vyhrkla Jasmína.
„Ano, sám jsem ho viděl, když ho král vypouštěl do labyrintu a sundaval mu okovy,“ otřásl se Pythagoras při té vzpomínce.
To se Rose moc nelíbilo, když se tam pro kartu s Jafarem vydají, s největší pravděpodobností se budou muset dostat přes tu zrůdu a nedej bože, aby se ona v tom bludišti sama ztratila. Z představy, že by ji to našlo, povalilo na zem a za nohu odtáhlo někam do pelechu, kde ji to znásilní, se jí vůbec nezamlouvala, a tak se otřásla stejně jako on.
Zatímco Rose si přitáhla nohy k sobě a přemýšlela o kartě, Pythagoras si před Jasmínou klekl na zem.
„Prosím, princezno, žádám vás o pomoc pro svého věrného přítele Daidala, je v Mínoově vězení jako odměnou za to, co jsme celých patnáct let budovali. Mě jedinému se podařilo uprchnouti i s plány labyrintu. Jedinými plány, které existují. Pomozte mu,“ žadonil.
Jasmína překvapeně zírala a nevěděla co na to říci, sama jako žena nemohla nic rozhodnout ani poslat záchrannou výpravu.
„Vstaň, Pythagore, uvidím, co se dá dělat, promluvím si s otcem a Jafarem, pokud to bude třeba. Chci ti pomoci, takový osud si nikdo nezaslouží,“ pokynula mu.
„Jen jestli nekecááá,“ přihlásil se o slovo Yago.
„Mluvím pravdu, přísahám na svou čest!“
Pro Rose se to začínalo pomalu rýsovat a přemýšlela, jak to na Jafara navléknout. Bylo nějak podezřelé, že se ještě nedotazoval, kde je další karta, i když mu pověděla, že ví kde je. Možná jen na něco vyčkával. Ale na co?
Nu, tak jako tak teď už s jistotou ví kde jedna je a může s tím manipulovat...
„Promluvím o tom s otcem a jistě vám pomůže,“ nabídla Jasmína Pythagorovi.
„Ale musíme si pospíšit, už je tam nejméně měsíc v nevýslovně krutých podmínkách a já cestuji po světě a marně hledám někoho, kdo by se ho zastal,“ řekl Pythagoras.
„V tom případě to otci řeknu hned,“ prohlásila odhodlaně Jasmína.
„Ó, převelice vám děkuji, vaše snědá výsosti,“ poklonil se Pythagoras.
„Omluvte mě,“ řekla Jasmína a odešla.
Rose se také rozloučila a nechala Pythagora napospas Rajovi. I když se Yago tvářil, že ho zmínka o kartě nezaujala a Rose za sebou slyšela, jak s Řekem vtipkuje o „kreténské poezii,“ bála se, aby to jen nepředstíral. Na to byl ten papouch mazaný dost, a tak se pro jistotu vydala přímou cestou do Jafarovy pracovny.
Když opatrně odhrnula závěs, Jafar tam zase ležel na stole a pochrupoval.
To snad není možné! Ty zase chrápeš!?
Rose se pousmála, nevěřícně zakroutila hlavou a klidně vešla. Rozhlédla se po místnosti zaplavené oranžovým světlem z lampy a uvažovala, že by mu vyvedla
ještě nějakou rošťárnu, ale jen co vykročila k policím s bylinkami, jakési hadí zasyčení, přicházející jakoby odnikud, ale příliš výrazné, než aby to bylo jen pištění v uších, jí připomnělo, že s Jafarem není radno si zahrávat.
Obrátila se tedy přímo k vezírovi, přiblížila se až ke stolu a svižně ho líbezně oslovila.
„Jafare!“
Vznešený vezír zamžoural a zvedl se.
„To jsi ty,“ řekl a nakrčil nos, jako by byla Rose jen nějaká malá moucha, která ho celý den otravuje a litoval toho, že vůbec vstával.
„Jo, já osobně,“ zalaškovala Rose s podivně dobrou náladou.
Jafar se však rychle vzpamatoval a byl před tím v pozoru.
„Máš nějak moc odvahy, ženo, nebo je to snad drzost? Víš, jaký je mezi nimi rozdíl?“
„Hrozně malý,“ řekla Rose, co ji napadlo nejvtipnějšího, „nejspíš jen v pohlaví - muži jsou odvážní a ženy drzé.“
Dosáhla svého, protože vezír neměl, co by jí na to řekl. Konečně vítězství!
„Proč jsi vlastně přišla?“ Zeptal se Jafar s našpulenými ústy a kysele mlaskl.
„Nechtěl by velkolepý všemocný vezír vědět, kde je další čarovná karta? CO?“ Nabídla Rose se zdviženým obočím tu horkou novinu.
„Tak karta, pravíš?" vypadalo to, že ho to začíná zajímat...
Jafar se mazaně usmál jako by právě na tohle čekal, až za ním přijde sama.
„Jistě. Je to pro tebe šance na návrat domů. S vícero kartami by to mohlo jít lépe...“ lákal ji. Vezír dobře věděl, kdy má čekat a kdy jednat a dobře si uvědomoval, že možnosti se sami objevují těm, kdo jsou trpělivý jako on. Ve svých předpokladech se nemýlil, měl na své straně Alláha a sám sebe. Nemohl neuspět.
Rose se zarazila. Chtěla se zeptat, co za to dostane, ale najednou jí to vůbec nepřipadalo vhodné. Čekala od toho chlapa trochu jinou reakci
„No...máme šanci jednu získat, když pomůžeme tomu podivnému chlápkovi v řeckém hábitu vysvobodit přítele z vězení,“ vysvětlila věcně Rose a stále čekala na Jafarovu reakci, která se ne a ne dostavit.
Vezír si zamyšleně pohladil svou bradku, „máš na mysli Pythagora, který přicestoval před několika dny, že?“ přemýtal Jafar informovaně.
„Ty už jsi o něm slyšel?“ podivila se Rose.
„Ještě jsem ho nepotkal, ale má pověst znamenitého filozofa, stavitele a milovníka poezie,“ sdělil dívce Jafar jako by ho právě tohle zajímalo, plavovláska o tom pochybovala.
Tak on nemá špatnou paměť na jména, to jen já mu nestojím za to, aby mi říkal jménem, pomyslela si sklesle a našpulila uraženě rty jako předtím on.
„Co o tom případu víš?“ vyzvídal Jafar.
Rose mu v kostce shrnula, co od Pythagora slyšela o Mínótaurovi, bludišti a Daidalovi.
„Uvážím to,“ řekl nakonec samolibě vezír a požadovaná reakce pořád nikde.
V ten moment do pracovny vtrhly dvě stráže a za nimi rozjařený sultán. Rose si ani nevšiml a hned se hnal k Jafarovi.
„Jafare!“ zvolal, „stala se hrozná nespravedlnost. Náš vzácný host Pythagoras tvrdí, že jeho nejlepšího přítele vězní jakýsi král na Krétě!“
„Ano, slyšel jsem o tom případu, můj pane,“ zareagoval hbitě vezír, aby nezanedbal svou pohotovost a předstíranou pokoru.
Sultán Azzam radostně poskočil, „výborně. Můžeme mu nějak pomoci?“ vyzvídal dychtivě jako malé dítě.
„Ještě si s ním musím promluvit osobně, ale myslím, že budou-li okolnosti příznivé, mohli bychom uspořádat malou záchrannou výpravu,“ vezírův hluboký barytón se nesl místností.
Sultána to rázem uklidnilo a teprve teď si všiml, že je v pracovně i Rose. Nic jí ale neřekl, jen si vyměnili překvapené pohledy.
„A nebude nás to stát příliš mnoho?“ zeptal se ještě Azzam jako by neměl snad dost zlata.
Jafar se naoko zamyslel. „Myslím, že ne, v případě úspěchu na tom možná dokonce i vyděláme, můj pane,“ dovolil si jeden ze svých lstivých kočičých úsměvů.
Sultán zajásal, pochválil svého rádce a spokojeně odešel. Stráže ho následovaly.
Jafar se opět obrátil k Rose, kterou do teď všichni ignorovali.
„Připrav se. Zítra vyrážíme.“
„Fajn," nakrčila jedovatě nos pro změnu ona a Jafar se opět tvářil jako by to celé vymyslel. Rose si ani neuvědomila, jak moc si jsou podobní.
„Mám ale podmínku," zašermovala mu před nosem svým prstem až zamrkal, div mu nevydloubla oko.
„Co zase?" nadzvedl obočí.
„Už se nenechám nějak oblafnout a nebudu jen tak riskovat svoji kůži jako v té hrobce, mohl jsi mě tam klidně nechat a odejít. Už nic takovýho, jsem plnohodnotný člen výpravy."
„Ano, mohl ale neodešel," prohlásil klidně.
„To je jedno, předtím jsem neměla čím se bránit a je to tvoje vina, tak chci nějakou pojistku," pokud Jafar věděl co je to pojistka, nedal to na sobě znát a stále mlčel, protože nevěděl co po něm chce. Zachoval diplomatický klid.
„Chci jednu kartu do úschovy a chci s ní disponovat, abych se mohla bránit. Proč bys je všechny musel mít jen ty," obvinila ho. Něco na tom bylo, to musel Jafar uznat, ale svěřit jí byť jedinou kartu se mu nechtělo. Byla to přeci žena, ty věci podivuhodně rychle strácejí...
Rose s Jasmínou se seznamuje s Pythágorem a jeho historkou o Daidalosovi. Vypadá to, že je vážně zoufalý a dokáže přesvědčit sultána o pomoc. Je mu přislíbena, a tak se naše dobrodružství, může ubírat dalším směrem tentokrát do Řecka. Těšíte se? Co jen tam Rose objeví? Mohl by tam hrát nějakou tu malou roli i můj oblíbený bůh podsvětí. Ano, správě, mluvím o Hádovi a jeho poskocích. Provedení Disney, je prostě naprosto bezkonkurenční!
