Kapitola 1.
Přistání
Všude bylo zdánlivé ticho. Okolo se prostíral celičký vesmír. Planety s prstenci, měsíce, hvězdy a černá tma v zakřiveném prostoru.
Valentine, seděla v pilotní kabině usazena v prvním sedadle a prstem jezdila po malé obrazovce, aby získala potřebné souřadnice na místo, kam právě mířila.
Její loď nebyla z největších, nedala se srovnat s galaktickým křižníkem nebo přepravním korábem, natož útočným letounem, ale byla její a to hlavní, postavila si ji sama, tedy většinu.
Trvalo to tři dlouhé roky, pot, slzy, odpírání a všechny kredity co nastřádala, dala do téhle krásky. Byla na ni patřičně hrdá, jak jen být může majitel na svou loď.
Po hodině hledání a výpočtů, se konečně protáhla a pořádně se opřela do polstrovaného sedadla, aby se podívala přes sklo na vesmír venku.
Nekonečný vesmír, jelikož nikdy nikdo nenašel konec.
Byl tak obrovský a každá hvězda, byla jako zářivá špendlíková hlavička téměř v nedohlednu. Nikdy ji to nepřestávalo uchvacovat, ale i když kolem vás byl ten obrovský tmavý prostor, občas si připadala sama. Říkala tomu ponorková nemoc.
Ze zamyšlení ji vytrhla nepříjemná rána, která pohnula celou lodí a ženu tím tvrdě cuknutím hodila na řídící pult.
Kontrolka vedle její pravé ruky začala varovně blikat, ale ne tak, aby spustila alarm.
„Co to zatraceně…“ Valentine se zamračila, odtáhla se zpátky do křesla, než se však stačila opětovně zvednout a jít zkontrolovat škody, jež rána způsobila, objevil se na obrazovce holografický přenos.
Zamračila se na postavu v rámu ještě víc.
Obrazovka byla malá, ale přesto se do ní vešla hlava v černé helmici, či spíše masce, nebylo v ní vidět ani kousíček lidské tváře, a to dělalo celý přenos ještě více neosobní.
„Tady Black and white, slyšíte mě, Novo?“ ozval se z masky synteticky pozměněný hlas.
„Tady kapitánka Novy, slyším vás lépe, než bych chtěla. Co chcete?“ zavrčela Valentine a dlaněmi se opřela o pult jako buldok, aby se trochu vzchopila a nedopřála tomu idiotovi to potěšení vidět ji zděšenou. To by se musel snažit víc.
„To, co jste cítila, byl varovný výstřel…“ promluvila helma, ale kapitánka ji rychle přerušila.
„Tak to vy se mi snažíte udělat díru do lodi? Takhle si žádnou schůzku u mě nezískáte,“ nekrčila opovržlivě nos, „s muži, kteří si ženu dobírají takovýmto způsobem, rozhodně nehodlám nic mít, ne, na skleničku s vámi nepůjdu.“ Odpálkovala muže Valentine a na pár sekund helma nepromluvila, než jí došlo, o čem to mluví.
„Nemám zájem o žádné sbližování,“ odsekl hlas jako by ho to pobuřovalo, o což přesně Valentine šlo, a docela si to vychutnávala.
„Tak co chcete? Vy zřejmě o rande nestojíte a já zase nemluvím s žoldáky,“ snažila se ho vytočit, a dokonce se i provokativně usmála. Dobře věděla, že by si z toho cizince v masce, pokud je to tedy člověk, neměla dělat žertíky, ale její smysl pro ironii ji doslova pokoušela, navíc si to mohla dovolit. Nova byla sice malá, ale dost rychlá, aby lodi v jejích zádech zmizela, na motorech si dávala při konstrukci opravdu záležet.
„Chci to, co jsi mi ukradla, chci Riddicka,“ hlas z reproduktoru už byl poněkud netrpělivý, „pokud ho nedostanu, rozluč se svou lodí, kapitánko.“
Takže to byl žoldák, uvědomila si s jistotou Valentine, nijak to nevyvrátil, takže tu měla co dělat s jedním nebo více ozbrojenými muži. Skvělé.
„Já ti ho neukradla,“ ohradila se a natahovala ruku k ovládacímu panelu, aby práskla do bot před tou bandou hrdlořezů, „jen jsem využila situace dříve než ty,“ uculila se sladce.
Muž v masce si zřejmě všiml jejího pohybu a zcela v klidu konstatoval: „naše varovná střela byla namířena do jednoho tvého motoru, nepokoušej se uletět, je to zbytečné, nevynaložíš vyšší rychlost, než jakou můžeme letět my.“
Tím ji uzemnil, nedala to však na sobě znát a pomalu si začala uvědomovat, odkud toho žoldáka zná.
Muselo to být v tom baru, kde se to všechno seběhlo. Přestože přiletěla na planetku Jalta a šla se jen pobavit do místního baru na kraji města, jako náhodný kolemjdoucí, získala něco, o čem se jí ani nesnilo. Průlom v kariéře, a to něco teď bylo zavřené v jejím nákladovém prostoru.
Tedy doufala, že tam stále je. To ji donutilo se ohlédnout ke dveřím, ale nikdo tam nebyl, a navíc byla pořád živá, asi paranoia.
„Riddicka? O ničem nevím, kdo to je?“ dělala hloupou a lehce se kousla do rtu.
Černá maska zašeptala jakousi nadávku, „dobře víš, o čem mluvím, ženská.“
„Jo tak ten Riddick, já nevěděla, že se tak jmenuje, no tak toho ti dát nemůžu. Teď je můj a odměna taky. Co zkusit spíš to rande?“ zamrkala na něho svými dlouhými řasami a koketně přivřela modré oči.
Tomu idiotovi na druhé straně nejspíše došla trpělivost a dal znamení někomu za sebou, ale to už Valentine také začala jednat.
Přepnula na jinou obrazovku a chopila se manévrovací páky, nedá jim šanci, aby ji vyřídili, to tedy ne. Zatnula zuby a začala pálit. Střely ze zadní části lodi mířily na o něco větší za jejími zády. Zaměřování jí šlo vždy docela dobře, a tak se po druhém pokusu trefila přímo do cíle ale oni také.
Nova se zachvěla jako při výbuchu slunce a pak znovu. Kontrolky začaly blikat a červené světlo oslnilo kabinu jako na diskotéce.
„Sakra,“ uniklo Valentine ze rtů. Ona mířila na jejich trup, ale oni na její motory, které vyřadily z provozu úplně a loď začala povážlivě klesat.
Z toho nepříjemného zhoupnutí, se kapitánce zvedl žaludek, ale přinutila se čelit té nepříjemné situaci, kde se nejspíše rozmázne jako moucha o nějaký asteroid, jelikož její dráha se rychle změnila.
Hbitými prsty se snažila loď vyrovnat, jak nejlépe mohla, ale Novu přitáhla gravitace planety, do jejíž prostoru se přiblížila.
Jediné, čeho si stačila všimnout, bylo, že ta velká žlutá koule s bílými mraky, nebyla na mapě. Bylo to zvláštní, ale nedalo se nic dělat. Jinam stejně letět nemohla.
Náhle se znovu objevila holografická obrazovka s tou dutou kovovou hlavou.
„Je mi líto, o rande už nemám zájem,“ prohodila Valentine rozzlobeně a hned konverzaci ukončila a vypnula přenos, aby mohla kočírovat loď. To, co jí chtěl, bylo teď úplně ukradené. Bylo jí jedno, co jí chtěl ten idiot říct. Stejně na něho teď neměla náladu. Jedinou útěchou jí bylo, že si teď ten žoldák musel rvát vlasy z hlavy, protože jeho loď byla také poškozená a museli ji opravit, otázkou bylo, kdo to zvládne dříve.
Asi jí chtěl jen poděkovat, ušklíbla se.
Někdy vážně uměla jednat s lidmi.
Nova se pomalu zahřívala o atmosféru, až vzduch kolem pláště začal jiskřit, to nebylo moc dobré, klesala příliš rychle, ale s tím musela počítat. Valentine se jen modlila, aby loď přežila náraz v celku, pokud možno, jinak se odtud nedostanou.
Skener nenašel žádné známky osídlení, města nebo čehokoliv jiného v blízké vzdálenosti. Takže jednoduše řečeno, pokud přistanou, bude muset loď opravit a odletět dřív, než si pro ně přijdou tamti, pak už by to bylo dost drsné i na její vkus.
Netrvalo dlouho a Nově zbývalo jen pár kilometrů, poté dosedla na písek jako těžký ocelový pták.
Nějakou dobu ještě setrvačností brázdila pustou krajinu, zanechávajíc za sebou nevzhlednou jizvu v té neznámé planetě, než se Nova zarazila o strom. Široko daleko jediný suchý strom. Jaká je náhoda, že do něho narazí?
Přední sklo zasypala vlna písku jako tsunami, která jako voda stekla zpátky dolů.
Zpětný tah Valentine vymrštil ke stropu a pak ji naopak nemilosrdně zase přimáčkl k podlaze, kde ztratila vědomí, alespoň se poučila, k čemu jsou bezpečnostní pásy.
*******************************************************************************************************************
Pilotka se probudila na zemi vedle sedadla, věci, co byly v kabině volně, byly rozházené, káva rozlitá a nejnovější plastová postavička senátora z její rodné planety se přilepila na přední obrazovku, jak byla nasáklá tím tmavým svinstvem, co jí mělo pomoci od spánku, to ale nebylo to nejhorší.
Valentině se pomalu posadila, dlaň tisknoucí si na čelo, aby se jí přestala motat hlava z té rány, co nedobrovolně utrpěla, zaklela.
Na tváři měla otiskl od mřížkované podlahy, což jí na kráse moc nepřidalo, ale žila.
Dokonce necítila ani žádnou zlomeninu, jinak už by křičela bolestí, možná jen pár modřin, ale naštěstí její overal měl dobrou schopnost, jakmile oblek ucítil tvrdý náraz, utvořila se kolem jejího těla jakási bublina, aby zabránila poškození lidského těla, škoda, že to neplatilo o hlavě, jinak by si nedopřála toho osvěžujícího šlofíčka.
Kapitánka prsty stiskla malé tlačítko na boku, obsah obleku se vyfoukl a absorboval znovu do kombinézy, která opět kopírovala křivky jejího ženského těla.
Těžce si klekla na kolena a vyškrábala zpátky do velitelského křesla.
Zavřela oči a snažila se počítat do deseti, aby se uklidnila. Znovu měla štěstí, zalil ji pocit úlevy, že se musela usmát. Nikdy sice nehavarovala, ale měla radost, že je stále v jednom kuse.
Jak měla zavřená víčka, něco vpředu zapraskalo.
„Vidím, že jste přežila,“ ozval se monotónní syntetický hlas a Valentine se donutila pootevřít alespoň jedno oko a zahledět se na toho bastarda, který porouchal její milovanou loď.
Svěsila ruce, položila je na opěrky a zaryla do nich prsty, poté se výhrůžně předklonila dopředu.
„Za tohle mi zaplatíš, ty…“
Tentokrát ji ten žoldák předběhl, „až opravíme škody, které jste svým neuváženým útokem na naši loď napáchala, vydáme se k vám vzít si naši odměnu.“
Tentokrát byl hlas chladný, a když říkal poslední slovo, i maličko výsměšný. Sama nevěděla, co tou ODMĚNOU vlastně myslí. Jejího spolucestujícího určitě, ale také se jí budou chtít pomstít, o čemž nepochybovala.
Ten zmetek proradnej jí pil krev, a to ho ani neznala, žoldáci neměli žádné skrupule ani pravidla, byli to vysloužilí vojáci, dezertéři, bezohlední zabijáci a ona jimi opovrhovala. Jen ať se tu ukáže a uřízne mu hlavu. Teď na to právě měla takovou náladu.
Překonala odpor k Black and white i k neštěstí, co se jí právě přihodilo a k překvapení hologramu se usmála ještě sladčeji, když říkala, „přijď a uříznu ti koule, ráda si je pak nechám jako trofej a zavěsím tady na zpětné zrcátko, pokud tedy nějaké máš,“ pohrdavě pohledem obkreslila přísnou lesklou skořápku a v ní modře podsvícené oči svého nepřítele.
Tohle byla jasná výzva.
Obrazovka zmizela jako lusknutím prstů.
Nejspíše se urazil a ukončil přenos. Jasně, stejně žádné koule nemá co?
V tom udělat si nepřátele vážně vynikala.
Nejraději by se tomu i zasmála, ale právě teď měla Valentině dost mizernou náladu a bolela ji hlava jako by byl její mozek gumový míček a odrážel se od lebky sem a tam.
Nějakou dobu trvalo, než se mohla znovu soustředit, a poté se dala do zjišťování prvotních podmínek planety, se kterou má vlastně tu čet.
Teplota 38 °C, vzduch dýchatelný, kyslík řidší, vegetace minimální, povrch hornatý a převážně písčitý, bouře nehrozí, počasí je stabilní. Vysoká teplota zapříčiněná jedním sluncem, které je v tuto dobu při oběhu planety kolem něho hodně blízko.
Proč ale není ta planeta na hvězdné mapě zakreslená? Není zas tak zanedbatelně maličká, i daleko menší měsíce mapa ukazovala, proč ne tuhle? Místo ní byl na mapě jen další černý prostor, ale i tak to pro pilotku vypadalo nadějně, až se zešeří, bude moci vyjít ven a podívat se na motory a jeho škody. Teď musely být doslova rozžhavené.
Valentině se rozhlédla po panelu před sebou, byl neaktivní, kromě několika kontrolek. Vypadl systém, něco se porouchalo.
Snad se podaří zapnout alespoň nouzový oběh, který je v nákladovém prostoru, v místě, kde držela svého nebezpečného vraha. Alespoň se tak ujistí, zda stále žije. To musela udělat tak jako tak, nebyla bezcitná.
Žena se zvedla z křesla a sáhla k pasu do malé kapsičky, kde nosila ty nejdůležitější léky. Vzala si jednu ampuli proti bolesti a spolkla, tím otupila nepříjemnou bolest v hlavě. Jako druhou věc si odepnula z pouzdra pistoli a stiskla ji v dlani. Netušila, co ji tam čeká, až otevře dveře. Jistota byla jistota. Riddick byl slavný nejen kvůli své dovednosti zabíjení, ale také hlavně svými útěky i z těch nejstřeženějších věznic a proti tomu byla malá Nova jen dětskou lodičkou z papíru.
Poté se Valentině nadechla a odvážně vyrazila po chodbě k nákladovému prostoru.
*******************************************************************************************************************
Riddick stál nohama pevně na zemi, s lehce shrbenými zády a rukama připevněnýma kolem dvou silných trubic zafixovaných řetězy.
Nebylo to příliš pohodlné, ale nic jiného se čekat ani nedalo. Sám spíše očekával daleko důmyslnější zařízení, kde ho budou držet. Ostatně už se dostal z horších míst.
Něco tak jednoduchého by ho snad mělo i urazit, ale i když mohl, neosvobodil se. Ne, dokonce si to trochu i užíval, věděl totiž, že ač spoutaný, to ON není kořistí ale lovcem.
Po svém probuzení na tomto místě i se zavázanýma očima poznal, že je v nějaké lodi, když vyřadí jeden váš smysl, je nutné se spolehnout na ty ostatní. To mu v jiných situacích o vlásek zachránilo holý krk.
Pootočil hlavu ke straně, cítil olej, vodu, slyšel motory do té doby, než se letoun začal třást a prudce klesat.
Zapřel se tedy svýma silnýma rozkročenýma nohama o zem a ani to s ním nehnulo, někdo jiný však měl jistě plné ruce práce, aby loď ukočíroval.
To nebyla jeho starost, vyhlídka na smrt v jeho životě vždy čekala s otevřenou náručí, ale pokaždé se jí vyhnul, ani v nejmenším nepochyboval, že by tomu mělo být jinak, každý je strůjcem svého osudu.
K Riddickovým bystrým uším, dolehl zvuk těžce zkoušených akcelerátorů a mnoho dalších skřípění a syčení, ale kromě toho také cítil svého věznitele, cítil její vůni, její tělo vše, co tvořilo jedinečnou osobnost.
Doposud toho, kdo ho unesl, neviděl, ale věděl, že je to žena. Jediná žena na palubě, protože přítomnost někoho jiného zde nebyla, žádné jiné feromony, pach ani parfém, pokud tedy nebyly v kryo spánku, o čemž pochyboval.
Takovou hloupost už by snad nikdo neriskoval, jako když ho převáželi s cestujícími na Hunter-Gretzner.
Ne, dozajisté ne. Byl tu sám s ní.
Jen ona a on. Zábava, ušklíbl se.
Už dlouho nebyl zvědavý tak jako teď. Celá ta situace byla zvláštní a ironická.
Evidentně měla nepřátele, což názorně poznal ze započaté a pak když loď havarovala.
Trvalo to nejméně půl hodiny, kdy se pak nic nedělo a bylo naprosté ticho.
Riddicka logicky napadlo, že kapitánka téhle bárky musela poškodit nepřátelskou loď, jinak už by dávno přistáli venku a přišli by si pro něj, kvůli čemu jinému by zaútočili.
Čekal ve tmě a tichu dlouho, dokud se neodsunuly dveře a někdo nevešel dovnitř.
Na pár vteřin kroky ustaly, dozajisté se ta osoba rozhlížela po místnosti, než se její pohled zastavil na něm.
Riddick potlačil úsměv predátora a zůstal ve stejné pozici jako předtím, s mírně skloněnou hlavou. Další kroky však nesměrovaly k němu, ale vzdalovaly se od něho na opačnou stranu.
Nyní se už úsměvu neubránil.
Cítil strach, který naplnil místnost. Bála se ho a měla proč. Byl hrozbou všech těch, kteří ho chtěli zotročit, zabít nebo za něho získat odměnu.
Ženina ryzí surová vůně se mu dostala do nosu a on se pořádně nadechl, bylo to osvěžující i vzrušující zároveň.
Kroky přešlapovaly kolem, jako by něco hledala.
Snad si i myslela, že je stále v bezvědomí, ale to se šeredně mýlila.
„Přistání nebylo právě jemné, že kapitánko, očekával bych větší snažení, pokud za mě chceš dostat odměnu, za mrtvolu ti nikdo nezaplatí, dokonce ani za mojí,“ rozezněl se jeho pevný vážný hlas po celém nákladovém prostoru.
Intenzita strachu ve vzduchu se zvýšila, Riddick by mohl odpřisáhnout, že sebou trhla, dokonce si to i živě představoval a lehce zatnul pěsti a zase je povolil, aby jí nahnal strach.
Řetězy kolem jeho zápěstí mírně sklouzly po kovových trubkách a vytvořily tak nepříjemný zvuk zařinčení.
„Tahle zastávka nebyla plánovaná,“ odvětila rádoby vyrovnaně, ale byla to jen šaráda a Riddicka to začalo čím dál víc bavit. Navíc její hlas zněl mladě. Snad ženě mezi dvaceti až třiceti.
„To zní celkem slibně,“ zasmál se celé té situaci a začal mírně trhat řetězy a narážet s nimi do trubek….
*******************************************************************************************************************
Valentine stála asi v půlce místnosti, která byla z poloviny naplněna dřevěnými a železnými bednami s jídlem a dalším zbožím, které také sebou převážela. Ty teď byly jejich dopadem z nebe rozházené všude okolo, a tak si musela dávat pozor, aby v šeru o některou nezakopla, a pak ji oslovil ten hlas, který v ní zasel pochybnosti.
Stiskla pistoli ještě pevněji v ruce, až se jí začaly potit dlaně.
Riddickova přítomnost byla všude okolo, až ji to děsilo. Jako by vstoupila do lví klece. Tak silnou atmosféru nejistoty ještě necítila, bylo to tím, že byl vzhůru?
Zahnala tu myšlenku a snažila se působit vyrovnaně přesto, že Valentine bušilo srdce a nohy lehce podlamovaly, ale to ona tu měla zbraň a on byl připoután, opakovala si, navíc ho odzbrojila a zavázala oči svým šátkem nic neviděl.
Byl bezmocný a nemohl jí nic udělat, uklidňovala se. Kdyby jen věděla, jak velký klam se sama sobě snaží nalhat, už dávno by utíkala.
„Nevím, co je na tom k smíchu, Riddicku,“ ohradila se a zamračila, jakmile začal v pomalém tempu bouchat o trubky v pravidelných intervalech jako africký bojovník do bubnu. To skandování bylo sakra nepříjemné.
„Všechno, zakotvilas se svou lodí na nějaké planetce nebo měsíci a teď jsem tu jen ty a já, dobrý začátek, holka,“ jeho slova byla stále podbarvena mírným veselím, ale bylo za tím i něco, co Valentine nedokázala skousnout, a dokonce se i začervenala.
„Tak na to zapomeň,“ odsekla a znovu se začala věnovat hledání skříňky na opačné straně zdi, aby mohla nahodit alespoň nouzové osvětlení.
„Škoda, kapitáne, ale jsem tu jediný, kdo ti může pomoct, než tě přijdou zabít ti druzí, kteří tě poslali přímou čarou k zemi,“ vysmíval se jí, jako by to byla jen nějaká hra.
Uvědomoval si vůbec, že tu trčel s ní? Ne, on jen klidně čekal na další odvoz.
„Nestojím o žádnou pomoc, moje posádka čeká na můstku,“ zalhala Valentine, aby se cítila trochu bezpečněji, ale z toho omylu ji ten ďábel rychle vyvedl.
„Nikdo jiný tu není,“ ozvalo se pobaveně ze tmy, „přiznej si to, máš strach."
„Jak to můžeš vědět?“ tápala rukou Valentine po kovové zdi, až našla nerezové víko a otevřela ho.
„Protože cítím jenom tebe, není to dost jasné? Jediná ženská na palubě, trochu smůla ne?“
„Cítíš? Jak tohle myslíš?“ nechápala, počkat, nechtěla to vědět.
Nyní zřetelně slyšela, jak nasál vzduch nosem a neskutečně ji to znervóznilo, až na chvíli zcela zapomněla, co chtěla a jen nehnutě čekala, co odpoví.
„Cítím tvé tělo, kapitánko. To, jak ti kapky potu stékají po zádech, když si myslíš, že tě sleduju, i když mám zavázané oči. Cítím tvůj strach, je tu všude a je čím dál silnější a taky…“ další dlouhé nadechnutí, až měla Valentine husí kůži, „taky cítím tvůj klín, tvoji šťávu, můžeš snad popřít, že tě nepřitahuje někdo jako já?“
Tak tohle pilotku zaskočilo jako nic na světě, ten chlap měl vážně sebevědomí na rozdávání a ta drzost s jakou se vyjadřoval jako leckterý kriminálník. Nechutné!
Zachvěla se, ale přeci jen v něčem měl pravdu, bála se ho.
„Pokud si myslíš, že ti skočím na tvoje provokativní řečičky jen proto, abych si to tu s tebou rozdala na bedně, tak jsi na omylu, pane hledaný,“ vysmála se mu, „příště si takové oplzlosti odpusť, nejsem na ně zvědavá, a zapomeň na to, že ti dám, nejsem žádná přístavní děvka, co letí na hledané vrahy z celé galaxie, pane dokonalý.“
Riddick lehce pokrčil rameny jako by mu to bylo jedno, i když to nemohla vidět, a pak prohlásil něco ještě více šokujícího.
„Uvidíme, kapitánko.“
Hulvát! Blbec! Namyšlenec!
Ale co jiného byste čekali od vraha skrývající se většinu života mimo civilizaci.
Valentine zatnula ruce v pěsti, opravdu tu jeho drsnou nadřazenost začínala nenávidět. Ještě se nesetkala s takovým samolibým tvorem, který dokáže zabít kohokoliv, prakticky čímkoliv a ještě, aby jí navrhoval sex za takových bídných podmínek.
„Riddicku, trhni si. Tohle zabírá na někoho, kdo je vážně zoufalý si vrznout. To není můj případ."
Vážně vypadala tak hloupě? To, že je žena ještě neznamená, že s ní dokáže tak lehce manipulovat.
Než však stačila vymyslet nějakou zastrašující odpověď, začal trhat řetězy tak silně až se bála, že trubky vylomí. To nesměla dovolit. Nechala skříňku skříňkou a s pistolí se hnala vstříc svému zajatci.
Dlouhým krokem překonala místnost a postavila se přímo před něho, i shrbený byl ten chlap obr, ale ona mu přitiskla chladnou hlaveň přímo na místo, kde měl každý člověk srdce, „přestaň! Ty trubky za tebou vedou kyslík po celé lodi, když je vytrhneš a narušíš, bude mi trvat zatraceně dlouho, než je vyměním a izolační páskou to slepit vážně nejde, tak buď hodný kluk a zůstaň v klidu,“ promlouvala mu do duše dost rázně, aby to pochopil.
Riddick kupodivu přestal a nákladní prostor naplnilo znovu mrtvolné ticho.
Ten parchant si s ní jen hrál! Možná, že měl v úmyslu ji dostat právě takhle blízko, což si uvědomila až pozdě.
„Tak to udělej, zastřel mě, holčičko, protože tohle mě na dlouho neudrží a víš, co dělám s těma, kdo se mě snaží dát pod zámek,“ pozvedl lehce hlavu a téměř to vypadalo jako by se Valentine díval do očí, i když měl šátek na očích.
Matné světlo z chodby, které procházelo otevřenými dveřmi z hlavní kabiny, dávalo nádech tomu, jak Riddick vypadal.
Jeho kůže měla ten přitažlivě bronzový nádech políbený sluncem a jeho několikadenní strniště téměř lákalo k dotyku, nenechala se však zlákat a osahávat ho.
Přestože byl připoutaný jako zvíře, na jeho impozantním vzhledu to nic neubíralo. Naopak.
Jako chycený tygr připravený zaútočit.
Rukama se držel trubek a svaly na pažích se mu napínaly jako ocelová lana, stejná úchvatná podívaná by se dala nalézt pod černým tílkem nebo tmavými nákladními kalhotami, které měl na sobě.
Téměř dokonalé, jen kdyby to nebyl psychopat.
Byl jako časovaná bomba, nepředvídatelný, rychlý a smrtící, možná to ji opravdu děsilo, a přitom zároveň přitahovalo.
Zaryla mu zbraň ještě více do hrudi, musela ho nějak zastrašit nebo nad ním ztratí kontrolu, ale co když už nad ním kontrolu vůbec neměla? To si Valentine nechtěla ani připustit.
„Jak jsi sám říkal, nemám zájem tě zabít a totéž očekávám já od tebe, za mrtvolu totiž nikdo nezaplatí. Q9 bude pro tebe dostatečně pohodlná bojovníku, budeš mít jídlo dvakrát denně, no možná jen jednou, ale tak jako tak, tam získám větší odměnu než jinde, asi tam jsi oblíbenej,“ zašeptala kapitánka výhrůžně.
To, co nečekala, byl Riddicův smích.
Mužovo vypracované tělo se narovnalo do své plné výšky jako by se k něčemu připravoval, takže ženu před sebou nyní nejméně o hlavu převyšoval, což byl zatraceně blbý pocit.
„Tak tam míříme? Odtamtud už jsem jednou utekl a musím tě zklamat, jejich zabezpečení nestojí za nic. Slečinky, které tam slouží, jsou dobré tak akorát na krmení ryb. Dostanu se odtamtud dřív, než ti stačí předat kredity a víš co? Vezmu si tvou loď, pokud ji dokážeš spravit včas, než tě Višus najde.“
Takže tak se jmenoval ten parchant s maskou? Ti dva už se nejspíše znali, ale co na tom.
Valentainina ruka se lehce zachvěla, ale zakázala si s ním prohrát a nenechala se zastrašit, „mě bude stačit, když tě ve věznici zdrží do té doby, než sama odletím, pak je mi jedno co se s tebou stane, ale svoji Novu ti rozhodně nedám, na to zapomeň.“
Riddickovy vyprahlé rty ozdobil pohrdavý úsměv, až měla chuť ho plácnout.
„Beru to jako výzvu, kapitáne…“ hned na to začal pravou rukou trhat za řetěz tak silně, až ženě poskočilo srdce zoufalstvím.
Její zbraň vylétla nahoru a zaryla se Riddickovi pod bradu. Vážně neměl rozum!
„Sakra, neslyšel jsi mě, co jsem říkala o těch trubkách. Hned toho nech zatraceně! Už tak mám dost práce i bez tohohle! Tak dej ty ruce dolů nebo o jednu přijdeš.“
On však nepřestal a každý silný úder kovu o kov byl jako dýka přímo do srdce. Nevěděla, jak to zastavit. Měla strach, skutečný strach a nemohla se ho zbavit.
„Nějak jsem tě neslyšel z toho, jak burácí ty neopravené motory,“ posmíval se jí a náhle se ozvalo prudké syčení, jak jedna trubka přelomila a vypustila horkou páru.
Valentine se kousla do rtu z toho, jak se Riddick na chvíli ztratil v bílém oparu jako by to byl kouzelnický trik.
Tohle bylo špatné, dost špatné, aby to byla pravda.
Sledovala, jak dal svou ruku dolů, když vyrval řetěz, který mu stále visel kolem zápěstí.
„Už začínáš mít strach?“ zašeptal provokativně a prsty si strhl šátek z očí.
V tu chvíli se na ni upřely oči predátora. Oči, ve kterých byla tvrdost, bojovnost, ale i vášeň. Ze rtů ženě unikl tichý výdech.
Okolo vládlo šero, ale jeho oči viděla jasně, třpytily se jako diamanty.
Byly zvláštně šedé, lesklé bez zorniček. Takové oči, které vás budou pronásledovat i ve spánku, a právě ty oči byly upřeny na ni, jen pár desítek centimetrů blízko.
Pár vteřin se vpíjel do jejích modrých tůní a poté sklouzly po jejím těle jako by ji hodnotil a snažil si zapamatovat každý detail. Šedý overal, štíhlý pas, velká ňadra, černé vlasy s modrým melírem a pak vytetovanou černou hvězdu pod pravým okem, nakonec se zase vrátil zpátky k jejím očím a prudce se předklonil dopředu jako by ji chtěl políbit.
Tím Valentine tak vykolejil, že o krok ucouvla dozadu. Nenáviděla ho, že ji tak děsil.
Riddick se znovu zasmál, právě jí ukázal řeč těla, ano, dokázal s ní manipulovat i bez jediného slova, ale pořád měla zbraň v ruce ona.
„Ještě jednu blbost a skončíš připoutanej na záchodě,“ varovala ho naštvaně a začala se od něho pomalu vzdalovat.
Nechtěla mu dopřát tu výhodu vidět ve tmě, když ona nemohla. Už tak nad ní měl fyzickou převahu a ona potřeboval jakoukoliv výhodu.
Valentine se posunovala ke skříňce na zdi, a když se otočila, aby zapnula spínač nouzového osvětlení, ozvalo se ještě intenzivnější zasyčení, jak se zlomila i druhá kyslíková trubka.
Rychle zapnula jistič a nákladový prostor naplnilo tmavě červené světlo a pár malých bodových, alespoň nějaký pokrok.
Valentine se nestačila ani otočit zpátky, když za sebou ucítila Riddickovu mohutnou postavu a ostří na krku, ani si neuvědomila, že jí vytáhl z pouzdra nůž.
„Nikdy se neobracej k nepříteli zády, pokud chceš přežít do dalšího dne, kapitáne Valentine.“
Žena se jen těžce nadechla a strnula s rukou nataženou vpřed, jako by chtěla zatáhnout za záchrannou brzdu.
Riddick se jí nijak nedotýkal, a přesto vnímala, jak napadá její osobní prostor svou silnou vůlí a tlačí ji přes okraj únosnosti. Možná nebyl tak dobrý nápad ho vůbec brát na loď. Zatraceně.
„Jak víš, jak se jmenuju?“ bylo jediné, na co se vzmohla.
„Máš to napsaný na kombinéze,“ vnímala jeho dech ve vlasech, „a tohle si bez tvýho dovolení vezmu.“
Jeho velká ruka sáhla na její pas, ta věc, co si vzal, byla připevněna ke koženému řemínku.
Valentine se znovu zhluboka nadechla, nevěděla, co od něho má očekávat, ale počkat, měla v ruce pořád pistoli, možná, že kdyby využila momentu překvapení…
Napjala všechny svaly připravena zaútočit a její volná ruka se vymrštila k jeho paži, ale žádná už tam nebyla.
Prudce se proto otočila a nikde nikdo nebyl.
Možná byla tak vyděšená, že si ani nevšimla, kdy ostří z jejího krku zmizelo.
Jak se dokázal, tak neslyšně ztratit, bylo záhadnou. Doslova se vypařil jako pára, protože v nákladním prostoru kolem byly jen bedny a ona...
Neslyšela otevírat vrata lodi ven a ona stála u těch na můstek, jiný východ tu nebyl. Kam tedy zmizel? Krčil se snad někde?
Na chlapa s tělem zápasníka se pohyboval neskutečně tiše a hbitě.
S bušícím srdcem se Valentine rozhlížela kolem sebe, jednou, dvakrát, třikrát, ale postavy, jakou měl Riddick, by si určitě všimla, prohledala celou Novu, každou skulinku, podlahy stropy ale nikde nikdo, jako by tam nikdy nebyl.
Nakonec došla do pilotní kabiny a těžce se zhroutila do sedadla…náhle vyčerpaná okolnostmi posledních hodin, možná utekla své první smrti, ale ta druhá na ni jistě někde čekala nedaleko.
„Do prdele, to je den...“
1.
Ano, rozhodně Valentine měla svůj den ale i ty příští budou stát rozhodně za to. Jak to říci, naše ostřílená hrdinka je překupník na volné noze, sbírá toto, ukradne tamto, létá na opuštěná místa a sbírá cenné věci, co zbyli po různých civilizacích, ale tohle je trochu mimo její obor, je jasné, že není žoldák a zbraň vytahuje jen v těch nejnutnějších případech, tak co ji vedlo k tomu, ulovit někoho jako nechvalně známí Riddick? A víte co je největší legrace? Opravdu se jí to podařilo, bohužel, mít na palubě nejhledanějšího vraha není procházka růžovým sadem, doslova můžete každou vteřinu počítat s tím, že dlouho s Riddickem nebudete dýchat stejný vzduch. Mistr útěků nás nenechá čekat ani tentokrát moc dlouho na své triky. Připočítejte bandu žoldáků, kteří chtějí svou odměnu, a pak také překvapení na planetě a dostanete bolení hlavy a nůž do zad.
Asi se všichni ptáte, proč Riddick Valentine nezabil, když měl takovou příležitost, jak se brzy dozvíte, planeta na které Nova ztroskotala, není zakreslena na žádné mapě, což znamená, že není obydlená a Nova je jediná loď, která by byla schopná letět. Za prvé, kdo by se připravil o pobavení v podobě bezradné ženy a za druhé, proč nenechat zpravit loď někoho za sebe. Navíc, proč Riddick tu planetku tak dobře zná?
Riddick
Valentine
Riddick
Kapitola 2.
Spojenci nebo nepřátelé
Pozor
18+
2.
Paluba Black and white se naplnila nadávkami, jak se jednomu z mužů zajiskřilo pod rukama, když se snažil opravit hlavní pult, který probíjel statickou elektřinou. Už dvakrát schytal nepříjemnou ránu, ale nevzdával se, jeho kapitán na něho spoléhal a on si nedovolil úkol nesplnit, v opačném případě by byly následky sakra nepříjemné.
Být totiž v této skupině znamenalo poctu, ale také přísnou morálku.
Tahle banda měla totiž na kontě nejvíce hledaných vrahů, zlodějů i zrádců a dostali se do ní jen ti nejlepší, které sám Višus osobně vyzkoušel v boji.
Mladý technik se pokusil utáhnout matici, když tu jím projelo nepříjemné, téměř až bolestivé vibrace. Ihned ucukl a upustil klíč na podlahu.
„Do prdele, já už se na to fakt…“ zanadával, ale stín, který ho náhle zakryl, mu nahnal takový strach, že větu raději ani nedokončil.
„Nějaký problém, Bolte? Myslím, že si zasloužíš novou přezdívku, protože to oč se tu už dvě hodiny snažíš, vypadá pořád k ničemu.“
Bolt sebou cuknul a podíval se pomalu přes rameno na svého kapitána, jenž jeho výkon považoval za žalostně nedostačující.
„Žádný problém, pane, vůbec žádný. Dejte mi ještě hodinu a bude to spravené,“ koktal mladík sedící na zemi, když se nad ním tyčila téměř dva metry vysoká černá postava.
„To bych ti radil,“ ozval se varovný šepot toho tvora, jelikož nikdo ani jeho muži nevěděli přesně zda je to robot, humanoid, mimozemšťan nebo kyborg.
O to více je to udržovalo v ostražitosti a věčném napětí, ale ty prachy z kořisti stály za to. To byl jediný důvod, proč tu všichni byli.
Postava se mírně ohnula v pase, aby se ještě více k mladíkovi hrůzostrašně přiblížila. Tomu chudákovi se rozšířily panenky a svěsil hlavu jako by ho měl jeho velitel setnout mečem za neúspěch, jako stínali králové své zrádce.
Nic se však nestalo.
Višusova netečná maska se jen podívala na hlavní panel, který jiskřil a pak se zpátky narovnal v zádech.
Bolt si oddechl, ale ne na dlouho.
„Máš půl hodiny, to by ti mělo na opravu stačit, v opačném případě si prohlídneš vesmír z venku, protože pro neschopné jedince na Back and white není místo.“
To Bolta shladilo jako studená sprcha a naděje z něho vyprchala úplně.
Višus se poté otočil a udělal krok vpřed, ale ještě se zastavil, a aniž by se otočil, poznamenal: „Bylo by jednoduší panel odpojit z hlavního proudu, pak by ti to mělo jít mnohem líp.“ Doporučil nejmladšímu členovi své posádky a odkráčel k oknu, které se táhlo po celé jedné straně řídící místnosti, odkud měl přehled o všem, co se děje.
Dlouho se díval jen na svůj vlastní odraz s rukama spojenými za zády.
Jeho brnění bylo unikátem, stvořené z lehkého černého a stříbrného odlehčeného titanu umělecky sestaveného tak, aby tvořilo dokonalý oblek. Jednotlivé pláty kopírovaly jeho postavu a každý sval, který se nacházel pod ním.
Brnění bylo odolné vůči horku i zimě, vodě i suchu a snášelo i extrémní teploty, ve kterých by člověk nepřežil, jedním slovem dokonalé dílo chránící Višusovu identitu před zbytkem vesmíru. Právě tak to chtěl.
Jak se, tak díval na čtyři modrá světla ve své helmě, sám musel uznat, že z té tváře šel strach a o to přesně šlo.
Respekt. Strach. Nezávislost.
A teď se mu pěnila krev při pomyšlení nad tím, jak s ním ta hloupá ženská zamávala jako by byl nějaký prosící zoufalec, bylo to pobuřující a neakceptovatelné.
Nejen, že mu odmítla dát JEHO vězně, ke všemu poškodila jeho loď a jeho zesměšnila před posádkou, která přenos slyšela.
Kapitánovy pěsti se pevně zatnuly, až syntetický kov zaskřípal. Za to mu ještě zaplatí. Nebude si s ním takhle hrát. Měla ho poslechnout a možná by ji nechal jít, ale tohle bral jako osobní urážku.
Bude ještě litovat, s kým se zapletla. Ten sladký úsměv jí z tváře rychle vymaže.
Kapitán Black and white přestal zkoumat sám sebe i své nitro a místo toho se zahleděl na tmavě žlutou planetu několik desítek světelných let před sebou.
Odtamtud mu ta holka nikam neuteče.
Ten zářivě žlutý pomeranč visící v černé tmě pomalu začal zakrývat blížící se měsíc.
Jen ať si užije poslední noc, protože další už se nedožije, pomyslel si Višus…
********************************************************************************************************************
Riddick se v tu dobu nacházel ve vzduchové šachtě Valentaininy lodi. Byl to mžik, když odklopil víko, vyhoupl se do ní díky svým silným pažím a vše za sebou zamaskoval, jak původně bylo. Takhle ho nemohla vidět a on měl dost času promyslet svůj plán a to, co měl k dispozici za možnosti.
Furyan ležel přitisknutý k horkem zahřáté zdi a mřížkováním pozoroval kapitánku, jak přešla do pilotní části lodi, kde se ztěžka posadila do svého sedadla.
Riddick se plazil po břiše šachtou za ní, aby věděl, co bude dělat.
Tak nějak čekal, kdy propadne hysterii a začne brečet.
Vzhledem k jejímu charakteru to předpokládal, lidé často propadali zoufalství, pokud se ocitli ve slepé uličce. Nevěděli, jak čelit strachu a zhroutili se.
Ona si však jen stáhla své rukavičky a mrskla jimi na pult plný tlačítek, výstupků a pák.
Natáhla nohy před sebe a přemýšlela. Nakonec ji přeci jen na chvíli přepadla únava a ona klidně usnula.
Riddick si nasadil své brýle, které jí prve vzal a podíval se na šátek omotaný kolem své dlaně. Dozajisté byl její, voněl tak. Osvěžující kořeněná vůně, která ho lákala.
Teď, ale nebyl čas na nějaké fantasie, otočil se a sunul se zpátky do nákladového prostoru, kde seskočil z ventilace hladce na zem.
Někde tady by měly být schované jeho zbraně, které měl s sebou, když ho sem odvlekla, bez těch neodejde. Do teď nevěděl, se kterou planetou má, co dočinění a úplně neozbrojen tam jít nechtěl, mohla by to být sebevražda.
První, co okolo uviděl, byly laserové pušky, poměrně slušný arzenál pro jednu holku ale pistole byli hlučné, nic pro něho. Akorát působili paniku. Pokud vám šlo o okamžik překvapení, zvuk výstřelu by vašeho nepřítele jen přilákal a odhalil vaši pozici.
Riddick opatrně otevíral jednu bednu za druhou, kde našel různé zboží, od keramických sošek ve slámě, až po jídlo a orientální dýky.
Nebyly špatné jen hodně staré a rezavé, jistě pamatovaly několik staletí. Dobré tak pro nějakého sběratele.
Nakonec našel, co hledal.
Svoje zahnuté čepele v pouzdře, které si nacvičeným pohybem připnul na záda. Hned se cítil jistější. Vzal si i pár nezbytných věcí a nedlouho poté se vyhoupl znovu do šachty a zmizel.
Nakonec na vrchu lodi odklopil kované víko pomocí těsnícího zámku, aby se podíval ven.
První pohled byl oslepující kvůli zářivému slunci, ale rychle si na ten kontrast zvykl.
Další písečná planeta. Peklo.
Tahle mu byla však povědomá na první pohled, ty výčnělky skal, nepravidelné duny.
Málem se nad tím rozesmál, že musel ze všech zatracených planet znovu skončit tady.
Na tomhle bohem zapomenutím místě, další zastávka na věčnost.
Pokud by věřil v boha, řekl by, že ho zkouší.
Tenkrát tu musel čekat několik měsíců, než tu přistála loď, protože tohle se nějakému letnímu středisku ani v nejmenším nepodobalo.
Všechno bylo o zatracené náhodě, štěstí a smůle.
Riddick si však starosti nedělal, pro něho tu problém nebyl ale pro ni?
Pro ni problémy teprve začnou. Možná za pár hodin.
Furyan vylezl ze šachty a poklop pečlivě uzavřel, poté seskočil z lodi na písečný povrch.
Podrážky se zaryly do měkkého vyprahlého písku. Pokud jste nevěděli, kde hledat vodu a jídlo, moc dlouho byste tu nepřežili.
Nejbližší skála byla asi kilometr a půl vzdálená. To by mělo bohatě stačit.
Riddick se dal do běhu jako dobře seřízený stroj, dokud nebyl ve stínu té špičaté horniny, odkud měl Novu jako na dlani, a tam si sednul a čekal…
********************************************************************************************************************
Valentine se vzbudila asi za dvě hodiny, horko v kabině bylo úmorné ale nechtěla mrhat energií na klimatizaci.
Jak ale bylo sakra možné, že si tu tak klidně zdřímla? Copak neměla už tak dost práce?
Rychle zavrtěla hlavou, aby se zbavila ospalosti. Nebylo to lehké.
Muselo to být tím práškem, co si vzala proti bolesti, nejspíše v něm byla nějaká tlumící příměs. Takhle ztratila drahocenný čas.
Utřela si čelo rukávem kombinézy, pod kterou byla stejně mokrá jako myš. To musela havarovat zrovna někde, kde se to podobná Krematorii? Naštěstí tady byl jen písek a nehořelo tady a také se mohla těšit na to, že přijde noc a bude chladněji, žádná lávová jezírka na zahřátí.
Valentine šla do nákladového prostoru a vzala si odtamtud potřebné nářadí.
Osprchuje se pak, teď když půjde ven do toho horka, to stejně nemá smysl.
Připnula si nářadí přezkou kolem pasu a odjistila pistoli. Poté už jen otevřela nákladová vrata a modlila se, aby tam nikdo nebyl.
Venku byl klid, občas zavál vítr, jež si pohrával se zrníčky písku a také panovalo všudy přítomné vedro, dýchající Valentine na tvář jako kovářova výheň.
Zhnuseně vyplázla jazyk, ale vydala se opatrně ven.
Obešla loď, prohlédla si strom a rozhlížela se po okolí. Nikde nikdo. Žádná vegetace, kromě toho jediného kmenu uprostřed pouště před Novou, a také žádná zvěř.
Nic, jen písek a pustina.
Kapitánka tedy přešla na tu stranu lodi, která byla zahalena stínem a odechla si. Pokud nebude dostatečně pít, bude dehydrovaná.
Na to ale nebyl čas. Hned začala pracovat na opravě levého motoru. Bylo to však obtížné i v silných rukavicích.
Kov byl rozpálený, manipulace nepříjemná a ke všemu ten řídký vzduch. Musela dýchat daleko více, než byla zvyklá.
Taková díra uprostřed galaxie.
Co chvíli se vracela do lodi pro nové články, aby je mohla vyměnit.
Ten maskovaný bastard nadělal vážně pěkné škody na její lásce.
Mezi dolováním špatných součástek Valentine přemýšlela, odkud se asi s Riddickem znají.
Nějaký starý známí? Spolu zabiják, který se chce pomstít? Možná spoluvězeň, ale bylo to jako hádat do prázdna. O Riddickově životě nevěděla nic, jeho mládí bylo záhadnou a všichni ti, kteří ho znali, už byli mrtví.
Dělal si dobré jméno, jen co je pravda, ale i takový zabiják jako on ji nechal žít.
Ne, že by si Valentine dělala takové naděje, ale pokud se chtěl odtud dostat, musela opravit loď nebo si musel počkat na odvoz, asi nechával otevřené obě možnosti.
To pomyšlení, že ji využívá, ji pálilo na jazyku jako rozžhavený uhlík.
Kdo ví proč, se jí do myšlenek zatoulala jedna, co tam očividně neměla co dělat.
Vzpomněla si, co říkala o té bedně. Jistě bylo by nepřípustné a nemorální si to s ním rozdat, ale i tak to byl kus chlapa a to doslova, které ženě by neimponovaly jeho svaly a zvířecí nespoutaná duše. Musela přiznat, že ty jeho ďábelské oči ji doslova připoutaly na místě. Kdyby jen tak ležela nahá na té zatracené bedně s nohama od sebe a on mezi jejími stehny opírající se těma šlachovitýma rukama o její vnady a bral si ji divoce a drsně.
Valentině se úplně v té představě ztratila a vynadala si do hlupáků.
To bude tím horkem, už začíná bláznit, přeci by se nedala nejhledanějšímu vrahovi nebo ano? Ale i tak to bylo lákavé svým způsobem, alespoň ty představy si ponechala.
Valentine těžce vydechla a sjela zipem své kombinézy od krku trochu dolů, aby na kůži ucítila závan vzduchu. Moc to nepomohlo, ale měla lepší pocit.
Na chvíli si odpočinula a napila se z přenosné lahve, možná se mýlila ale, když se podívala k obzoru, něco tam viděla, byla to nějaká postava, či už vážně trpěla paranoiou.
Obrys však byl ještě daleko, avšak vypadala lidsky. Mohl to být Riddick?
Zamávala na ni, a šla se podívat blíž ale asi ji postava proti slunci neviděla. Nejspíše si všimla havarované lodi, když přistála. To bylo dobré znamení. Doposud počítač vyhodnotil planetu jako neobydlenou, ale mohl se mýlit. Vlastně ani nevěděl, že tu nějaká je, tak proč by tu nebyl život.
Valentine svitla naděje.
Než se k ní, ale ten neznámí dostane, může ještě pokračovat na opravách. Pomalu se otočila zpátky k motoru a koutkem oka si všimla čehosi podivného, co se právě vynořilo z druhé strany její Novy.
Valentine upustila láhev s vodou do písku a vytasila zbraň na tu cizí obludnost.
Kulila oči na cosi, co vzdáleně připomínalo člověka, mělo to nepřirozeně štíhlé dlouhé ruce i nohy, hlavu bez vlasů, velké oči a třímetrová výška nebyla právě něco co by ji uklidnilo, a to nemluvila o tom, že to stvoření bylo nahé, a to cosi v jeho klíně se povážlivě zvětšovalo, když se to k ní blížilo.
Valentine začala ustupovat, „ani se nehni, nebo začnu střílet!“ vykřikla, ale jako by ji to neslyšelo.
„Říkám ti stůj, u všech galaxií, STŮJ!“
Bohužel, to stvoření nemluvilo nebo nechtělo porozumět, jen se k ní trhaně přibližovalo a pak natáhlo své pařáty jako by ji chtělo stáhnout k sobě.
Valentine vystřelila a zasáhla to do nohy. Postava zaúpěla a začala být náhle agresivní. Sekala kolem sebe svými drápy, které vypadaly tenké jako větve suchého stromu a jeho šedá pokožka se na slunci třpytila, ale mohlo to být také bláto, kterým se chránil před neúprosnými paprsky. Naštěstí se nehýbal ze stínu letounu, slunce mu nejspíše vadilo. Přesto měl v sobě tolik odhodlání, aby došel až k lodi neznámo odkud. Kdo ví, co chtěl, ale podle jeho obrovské erekce Valentine něco říkalo, že to asi ví.
Na víc už stejně nečekala a oběhla Novu. Vyběhla po strmé rampě a zmizela v nákladovém prostoru, zavírajíc za sebou rychle vrata.
Uvnitř byla konečně v bezpečí.
„Co to sakra bylo? Nějaký druh samce? Chlapy jsou všichni stejní,“ mumlala si sama pro sebe a rychle šla do pilotní kabiny.
Výhled jí sice clonily větvě toho divného stromu, ke kterému byla loď přilepená, ale s hrůzou pomalu zjišťovala, že se sem blíží víc těchto stvoření. Napočítala jich deset, a to neviděla na opačnou stranu za sebe.
Teď se nebude moci dostat ven a šance cokoliv opravit, se omezila na nulu.
Nyní si začala Valentine vážně zoufat, a bylo ještě hůř a bude.
Jak slunce začalo zapadat za horizont, postav se objevilo daleko víc, už jich nebylo deset, ale dvacet a přidávaly se další, byly blíž jako by je cosi přitahovalo jako magent.
Jedinci vypadali stejně jen s menšími odlišnostmi.
Někteří měli vlasy, jiní měli jednu ruku větší než druhou, pak tu byly i kusy hadrů přilepené společně s hlínou k jejich tělům jako nějaká trofej nebo pozůstatek lidskosti. Všichni ale vypadali zvědavě a chtivě na novou věc v jejich okolí.
Obcházeli její loď kolem dokola, až z toho začala být neskutečně nervózní.
Bylo to jako čekat na popravu.
Tam někde byli žoldáci, venku tyhle potvory, které dozajisté neměly dobré úmysly, a pak tu byl Riddick neznámo kde.
Lepší příznivou situaci by si vážně nemohla přát.
Co ale teď bude dělat?
Hodinu se věnovala úpravám vnitřku lodi, vykoupala se, aby ze sebe smyla špínu, a pak přemýšlela a přemýšlela, pokud jí nezačala bolet hlava.
Minuty se vlekly jako hodiny a přišla tma. Těm potvorám svítily oči jako by v nich byl fosfor, tak alespoň viděla, kde jsou a jak se pohybují, když však zapnula světlo v kabině, klidili se z jeho dosahu.
Valentine se snažila nepropadat panice, ale nějak to nevycházelo. Několikrát za večer už se rozhodla, že prostě otevře dveře a začne je střílet jako králíky, ale čím by toho docílila? Tím, že sem přiláká další, nebo je zabít po jednom nějakým nožem? Ne, vrhli by se na ni a roztrhali na kousky.
Jak noc postupovala a na obloze vykoukl měsíc, začaly být ty zrůdičky drzejší a živější. Bouchaly do lodi jako by ji chtěly vyhnat ven. Hledali nějaký otvor, kudy by se do lodi dostali, ale neměli možnost.
Kapitánce se třásly ruce, moc si přála něco udělat, ale nevěděla co, její vynalézavost došla konce. Nebylo tu žádné řešení. Ani nouzové volání o pomoc.
Ne, musela ale něco provést, nesměla se spoléhat na to, že ráno všichni zmizí.
Musela jednat teď nebo nikdy, možná to byla sebevražedná mise, ale v tu chvíli jiné východisko neviděla.
Valentine se vrhla dozadu k bednám a sbírala munici, cpala si ji do kapes a přes rameno si přehodila pušku, když v tom se za ní ozval známí hlas.
„Jaká odvaha, kapitánko, ty proti celé armádě.“
Valentině se s leknutím prudce otočila k vysoké mohutné postavě opírající se o zeď na druhé straně místnosti jako by tam už nějakou dobu byla. Riddick ji pozoroval se zkříženýma rukama na hrudi jako by se snad nic zvláštního nedělo, jak dlouho už tu byl?
Podezíravě si toho galaktického vraha prohlédla, ani teď nevěděla, jak se tu vzal, ale důležitější bylo, proč sem přišel.
„Co tu chceš, Riddicku?“ štěkla po něm nevrle a on ji za to nespouštěl z očí.
„Co bys řekla?“ optal se otázkou Furyan s mírně vyklenutým obočím, Valentine docházela trpělivost.
„Třeba už se ti nelíbí rekreační pobit venku, hm? Ale já se o svou loď dělit nehodlám, takže se zase otoč a vypadni,“ namítnula a namířila na pana dokonalého svou zbraň.
Riddick jen pomalu pozvedl ruce jako by se vzdával a tmavé brýle si posunul nahoru na čelo. Ty jeho záhadné oči Valentine děsily i přitahovaly zároveň. Měly barvu bouře nad oceánem, šedých deštivých mraků, za kterými nebylo žádné slunce ani světlo jen temnota. Temnota, která by ji mohla pohltit.
„Naopak,“ překvapil ji Riddick, „mě je tem venku docela dobře, ale ty se třeseš jako králík v noře před liškou.“
Stále se opíral o zeď a nejevil známky agrese jako by si povídali při kávě, mohl to být ale jen klid před bouří.
Nevěřila mu.
„Třeba se bojíš ty a nechceš to dát najevo,“ namítnula a Furyan se konečně odlepil od zdi a zamířil přímo k ní jako šelma, nakonec se zastavil tak metr od ženy. Dost na to, aby natáhl ruku a dotkl se jí, nebo uškrtil, ale to by mu hned vymluvila puškou, kdyby se o to pokusil. Proč ho vlastně ještě nezastřelila?
„Bát by se měli ti druzí, protože to já jsem tu jediný, kdo je tu skutečně nebezpečný, a pokud se hodláš vydat ven jen s tímhle, bude po tobě během pár hodin,“ Riddickům úšklebek se záhy kamsi vytratil a vystřídal ho vážný výraz, který nestrpěl odpor. Zachvěla se po celém těle. Takže se ji teď snaží zastrašit? To se mu nepovede. Ani svou výškou, když se nad ní tyčil ani slovíčky o smrti.
„Snažíš se mi vyhrožovat? Takhle si akorát koleduješ o to, abych tě zastřelila, a to bych vážně nerada. Odměna, zapomínáš?“ připomněla mu.
„Odměnu nedostaneš, když budeš mrtvá, kapitánko, tak poslouchej, co ti říkám a věř, že vydat se ven si koleduješ o víc, než je pár škrábanců.“
Valentine se na něho zamračila, „a to mi jako radí psychopat?“
Toho posledního slova hned zalitovala, ale nestačila už nijak zareagovat, Riddick blesku rychle uchopil hlaveň její namířené pušky a odklonil její směr do strany. Valentine vystřelila a laser se na pár sekund zakousl do podlahy, přičemž do ní ten svalovec vrazil svým tělem, až klopýtla a musela couvat, dokud nenarazila silně do zdi. Bolelo to.
Kapitánka zděšeně vykřikla, málem jí vyrazil dech. Dělo se to až moc rychle, na to, aby něco vymyslela.
Nakonec jí ten chlap škubnutím pušku vytrhl z prstů a zbraň dopadla s rachotem o zem kdesi za jeho zády.
Riddick své lví dlaně přirazil ke zdi vedle jejích ramen, nevypadalo to, že by s ní chtěl o něčem smlouvat. Nebylo by ale jednoduší se jí zbavit a sám opravit loď?
Proč tedy pořád ještě žije?
Byl tak blízko, jeho vypracovaná hruď se dotýkala vrcholků jejích ňader a s každým nadechnutím se jí otřela o kombinézu. Nyní zalitovala, že ji v tom horku tak nedbale rozepnula.
Shoda, musel mít skvělý výhled na její dmoucí ňadra. To Valentine ponížilo, ale nasadila odhodlaný výraz.
„V první řadě by ses měla neučit líp poslouchat, dámo,“ jeho hlas zněl nebezpečně, a to jí dal ochutnat jen kousek své síly a hrubosti, nic víc. Valentine to otřáslo, až do morku kostí. Za každou cenu ji chtěl udržet tady, a když neposlechne, použije násilí?
Kapitánka se nadechla a lehce zaklonila hlavu, aby mu mohla pohled opětovat.
Ne, nebude mít nad ní takovou moc. Je to jen zvíře. Divoké zvíře, které potřebuje zkrotit.
„Poslouchat tebe mi nepřipadá jako zrovna dobrý nápad,“ odporovala a nesouhlasně našpulila rty. Riddick se lehce přikrčil tím výhrůžným způsobem a přiblížil svou tvář k té její, až se téměř dotýkaly, byla to sakra nepříjemná chvíle.
„Znáš snad tuhle planetu?“
Valentine neuhnula pohledem a oplácela mu ten jeho stejně zarputile, „a ty snad ano?“
Mužovy dobře tvarované rty se stáhly do tenké linky a ona si je prohlédla, ale nakonec se přeci jen podívala zpátky od Riddickových šedých očí.
Neskutečně ji rozptyloval. Co kdyby ho kousla?
„Jednou mě tu vylodili, řekněme,“ mlasknul jazykem o patro, „za nepříjemných okolností. Dost dlouho jsem tu přežíval, než jsem našel poměrně velký zničený objekt. Na týhle planetě bývala kdysi trestanecká kolonie, nic z těch fešných zařízení, co jsou dnes, byla v tomhle kvadrantu odříznutá. Vybouchl tu ale reaktor, a tak nejen, že trestanci uprchli, ale zasáhla je radioaktivita. Sice slabá, ale po letech je zcela změnila k nepoznání. To cos viděla venku, jsou zloději, násilníci a vrazi, bývalí vězni v celé své kráse. Teď je z nich jen něco, co se člověku pobodá už jen sporadicky.“
„A toho bych se jako měla bát? Pár strašáků s dlouhýma rukama?“ zasmála se nevesele Valentine a Riddick se k ní tentokrát přitisknul a namáčkl ji na zeď opravdu na těsno.
Mužovým svalům se nedalo odporovat, byly pevné a horké, sálalo z nich životadárné teplo, až měla chuť zavřít oči a nechat se tím unést, ale zahřátá z venku už byla dost, avšak jeho tvrdý pohled ji hned vyvedl z omylu. Nebyla tu, aby si odpočinula.
Ten parchant lehce naklonil hlavu na stranu jako by mluvil s nechápavým dítětem, „strašáků možná za světla, ale v noci jsou o dost nebezpečnější a pokud zjistí, že je uvnitř téhle krabice žena, těžko říci co všechno udělají, aby tě dostali ven. Neporadíš si se mnou a co teprve s nimi,“ ironicky poznamenal Riddick.
Nyní se Valentine kousla do rtu, tahle až moc těsná pozice jí vháněla horkost do tváří a tělo se jí bouřilo, což si teď nemohla dovolit. Musela to zvládnout. Pokud jí chtěl ukázat, jak moc je bezmocná, tak se mu to sakra povedlo. Zatnula zuby.
„Co tím jako chceš říct, Riddicku?“
Výmluvně očima sklouzl do jejího výstřihu, až se celá zachvěla a nasucho polkla.
„Představ si takových třicet nadržených chlapů, kteří si tě předávají jako panenku z ruky do ruky a nikdy nemají dost. Vážně bys před nimi chtěla roztáhnout nohy? Být obětní beránek?“
Valentine se jeho drzost nezamlouvala, nejraději by mu jednu vrazila, ale nebyla právě v pozici, kdyby si to mohla dovolit. Navíc jí něco říkalo, že má možná pravdu, proč by lhal? Čeho by tím docílil. Chtěl ji jen přátelsky varovat a ona odmítala poslechnout. Ráda si dělala věci po svém.
„Mě právě teď stačí jenom jeden problém, který je právě teď přede mnou,“ zavrčela v té hloupé pozici.
Riddick zvedl pohled od jejích plných ňader a provokativně se ušklíbl. Cítila z něho napětí, vzrušení i dominanci, neodolatelná kombinace. Jenže tu byli jisté hranice, které ona nechtěla překročit, zato on je doslova boural.
„Možná bych si dal říct, ale mám venku ještě práci,“ ukázal palcem za svá záda k nákladovým vratům, „ale snad bych se mohl na chvíli zdržet, když mě hezky poprosíš, kapitánko,“ provokoval ji.
Víc už ji pokořit vážně nemohl. „Cože? To jako vážně? Jak říkáš, tam venku je kupa dalších, z koho si můžu vybrat, proč bych si měla zvolit právě tebe? Třeba mám ráda skupinový sex,“ pokusila se ho urazit stejně jako on urážel ji. Zasloužil si to.
Riddick neodpověděl, protože se jí přisál ke krku jako žralok. Bylo to nečekané a drzé. Téměř hladové.
Valentine zalapala po dechu a prohnula se v zádech, jak se s ním snažila bojovat a odtlačit ho, ale stačil jediný pohyb a znovu ji nekompromisně přitiskl k ocelové zdi jako kamenná hradba svalů. Furyanovy paže se kolem ní omotaly jako dva silní hadi a ona se stala jejich kořistí.
Cítila, jak jí ten bastard přejíždí horkými rty po straně krku až k rameni, látka její kombinézy byla dost povolená, takže měl více prostoru a když mu to přestalo stačit, chytil ženin límec mezi zuby a trhnul jím do strany, aby se hned zase přisál k té žensky vonící kůži, ze které ztrácel rozum.
Tak náhlý příval touhy Valentine ještě necítila a co teprve, když ji kousl do hrdla.
Znovu vykřikla a zazmítala se v jeho mocném náručí, ale držel ji příliš pevně. Příliš chamtivě, příliš těsně, než aby ji nechal jít.
Nedával Valentine na vybranou.
Riddickův zrychlený dech ji hladil po pokožce jako by to byl dračí oheň, který po sobě zanechá jen suchou pláň. Tak nějak čekala, že se o ni otře jeho strniště, ale on měl hladce oholenou bradu. Žasla nad tím a kdesi v koutku duše se ho chtěla na tom místě dotknout, ale neudělala to, bylo to velké pokušení.
Valentine zavřela oči a snažila se tomu nepodlehnout přesto, že její tělo ho chtělo. Tak strašně moc ho chtělo všemi způsoby. Třeba i na té zatracené bedně, která byla jen kousek od nich, ale spokojila by se i s podlahou.
Riddicova dravost a dominance ji nutila ustoupit, zatlačit rozum tam kde slunce nesvítí a poddat se mu. Nechat to probuzené zvíře, aby si ji vzalo a pohltilo každý kousek jejího těla.
Valentine zaklonila hlavu a zavřela oči, vše se s ní točilo a ona nevěděla, jak to celé zastavit, než bude pozdě, mezi tím Riddickovy rty spolu s jeho vlhkým jazykem doputovaly až k jejímu lalůčku. Uchvátil ho do svých úst, z čehož ženě zahořel ještě větší oheň mezi stehny.
„Takže koho si zvolíš? Mě nebo ty nadržený panáky venku? Na rozdíl od nich Valentine, já vím, co udělat, aby se ti to líbilo,“ Furyanův hlas byl náhle hlubší, drsný, prosycený chtíčem, ten přerývavý šepot ji nenechával na pochybách, že to myslel vážně, a dokonce ji o tom přesvědčila i jedna Riddickova ruka, kterou jí nevybíravě přitiskl na klín. Začala ji hladit přes oblek, až se proti ní sama prohnula.
„Bože, Riddicku,“ zasténala v zoufalé agonii slasti, ale nedal ji víc prostoru pro vyjádření, protože jeho rty pohltily její. Hodoval na ni jako dravec, ochutnával jazyk a přejel tím svým i po jejích zubech.
Bylo to neskutečně provokativní.
Po pár rychlých nadechnutí se Valentine těžce vzpamatovávala, ale nechala se přemluvit. Ochutnala ho a vyšla mu vstříc.
Riddickovy prsty přejíždějící přes látku jejího overalu Valentine přiváděly k šílenství. Prohýbala se proti němu svými boky a dožadovala se dalšího pohlazení jako mazlivá nadržená kočka.
Byla udýchaná, vzrušená a sotva věděla, co dělá. Riddick, to ale věděl moc dobře.
Nepočítal ale s její morálkou.
Valentine věděla, že tohle je chyba. Nemohla se spustit se zločincem, a už vůbec ne teď, a ne tady v téhle situaci. To nemohla dopustit. Bylo to nepřijatelné.
Pomalu se probouzela z toho růžového opojení, kdy se zmocňoval jejích úst jako nikdo předtím a sáhla k pasu pro svou malou pistoli.
Ve chvíli, kdy mu ji přitiskla na břicho, strnul a pomalu se od ní odtáhl s tázavě zvednutým obočím. Nevypadal překvapen.
„Myslel jsem, že už jsme si to vyjasnili,“ vpíjel se jí do očí, do kterých se pomalu vkrádala zlost z toho, jak ji obalamutil a využil situace. Ano, dělal to, snažil se urvat všechno co mohl a neptal se na názor toho druhého. Tak jednal samotář, lovec.
„Však ano, vyjasnili, Riddicku,“ vydechla Valentine udýchaně, ale své zběsilé nádechy nemohla nijak uklidnit, ať se snažila, jak chtěla, „a teď vypadni za svými přáteli. Hned.“
Furyan nepromluvil ani slovo, a jen se od ní odtáhl s nebezpečně přivřenýma očima, ale nakonec ukázal lhostejný výraz. Neprotestoval, možná, že tohle kolo bral jako zkoušku, co si může dovolit.
Příjemné teplo, které sálalo z jeho hrudi a paží zmizelo, stejně jako ryze mužská vůně, kterou byla prosycena mužova bronzová kůže.
Valentine věděla, že kdyby chtěl, mohl jí zbraň vytrhnout jako předtím a vzít si ji násilím, ale neudělal to, snad se v jeho postoji něco změnilo, nebo tím cosi sledoval.
Nevěděla. Snad to celé pro něho byla jen hra na kočku a myš.
„Příště, kapitánko, mě budeš muset prosit, nezapomeň na to,“ ve tváři se Riddickovy nepohnul ani sval jako té nejobávanější šelmě a pevnou chůzí došel až k nákladovým vratům, kam ukazovala.
Než se dveře zcela otevřely do okolní temnoty přesto, že tam byly ty chtivé zrůdy, rychlým pohybem Riddick sáhnul pro světlici, které měl zastrčené v jedné z kapes svých kalhot. Ty také vzal ze zásob jako své zbraně.
Rychle ji zapálil a tmu zalilo oranžové světlo, se kterým vyšel ven, držíc světlici v jedné ruce nad hlavou jako pochodeň. To Valentine zaručilo zdánlivé bezpečí, jelikož se do blízkosti jisker a světla žádné monstrum nepřiblížilo.
Kapitánka rychle přiskočila ke dveřím a stiskla páku na zavírání vrat. Jak se obě strany pancíře pomalu sunuly k sobě, zahlédla ještě, jak Riddick odhodil světlici k rampě, aby se stačila zavřít a sám se ztratil v temnotě noci jako stín.
Ani jednou se neotočil a Valentine měla náhle špatný pocit uvnitř hrudi a stejně nepříjemný pocit ztráty mezi stehny.
Tak jako tak musela být silná a nepropadat panice, i když s tím co se dnes stalo, nejspíše neusne...
Tvrdé vyjasnění pozic, čekali jste snad, že Riddick změkne? Podle toho jaký je jeho život, tak bych nic méně nečekala, tím spíše, že by se dožadoval ženy nějakým romantickým způsobem, ale to nikdo z nás nechce, že ne? Mě osobně se drsné vystupování této postavy líbí, dává mu to svou osobitost a rozhodně nechodí kolem horké kaše a věřte, že pokud se mu něco nelíbí, jasně to dá najevo. To co jsme ochutnali dnes, je jen špička ledovce jak si s Valentine hraje, pořád je to podle jejího výběru ale nastane čas, když ten výběr bude opravdu jasně daný.
Riddick Valentine nastínil, co je venku, bude mu věřit? Co když si to jen vymýšlí, aby ji mučil? Kde je pravda? Sama si myslím, že Riddick není z těch, který by měl potřebu lhát, pokud to není nutné. Valentine na to bude muset přijít sama, uvidíme, jak se jí povede.
Zmutovaní vězni
Kapitola 3.
Rozhodnutí
Pozor
18+
3.
Riddick nešel nikam daleko. Spíše zůstal v bezpečné vzdálenosti.
Sledoval, jak obyvatelé nejmenované planety dlouhými prsty přejíždí po chladném kovu. Jedno tělo vedle druhého a stále přicházeli další.
Nejspíše je přitahovala její vůně, což Riddick poznal na vlastní kůži, ze zkušenosti věděl, že ti parchanti měli dobrý čich, ale pohybové schopnosti značně zaostávaly.
Každou započatou hodinu vytáhl své dýky a ztenčil tak řady těch nadržených zrůd na únosnou mez, ale i přes jeho snahu jich bylo příliš.
O sebe strach neměl, mohl se mezi nimi pohybovat volně a bez potíží, aniž by na něho zaútočili, ale dobře věděl, co by se stalo, kdyby dostali tu amazonku uvnitř. Pochyboval, že by to přežila.
Tahle zmutovaná monstra olepená blátem byla nenasytná. Tím se od svých původních já nijak nelišili. Riddick se ale nechtěl dívat, jak ji znásilňují, i když mu to mohlo být jedno, měl rád jejího bojovného ducha.
On vazby s lidmi neuznával a stranil se jich. Pokaždé se zatím přesvědčil, že někomu důvěřovat si koleduje tak o kulku do zad a naopak, který blázen by důvěřoval jemu? Kdo by byl tak pošetilý, aby ho odtáhl ze zapadlého baru na konci galaxie na svou loď, připoutal ho a chtěl odvést do věznice za slušný balík?
Pár odvážlivců se našlo, pravda, ale vždy to byla početná skupina, ale jedna žena a bez výcviku? Hloupé.
Možná se i on mnohdy choval jako zvíře, zabíjel pro svou svobodu nebo jídlo, aniž by o tom nějak přemýšlel, ale neměl zájem dívat se na její tragický osud mezi nimi.
Ne ze soucitu, ale proto, že ji potřeboval. Pokud opraví loď, dostane se odtud bez větších potíží, i kdyby ji měl Novu vzít a kapitánku svázat na palubě.
Pořád lepší než být jako hnaná zvěř těmi druhými, i když to byla vítaná změna.
Během pár minut se kolem válelo v písku dvanáct mrtvých těl, když však ostatní ucítili krev, vrhli se na mršiny a začali se s nimi živit.
Riddick nakrčil odporem koutek úst.
Mrchožrouti.
V téhle pustině bylo těžké nalézt maso. Jistě, hlodavci, kteří se přes den schovávaly v děrách kvůli slunci, vylézali až v noci a pro Riddicka nebylo těžké si je ulovit, ale pro ně bylo vynaložení nějaké převratné rychlosti něčím nemyslitelným.
Stejně jako měli věčný hlad, tak chtěli i sex. Primitivní psychopati.
Stejně jako se pes řídí svými nejniternějšími pudy, tak jejich mozek pracoval na stejných principech. Jídlo, spánek a rozmnožování. Ty první dvě možnosti měli, ale toho třetího se jim žalostně nedostávalo a oni udělali cokoliv, aby si mohli do sytosti užít. Podle jejich vztyčených penisů byly stále připraveni a čím více ženu uvnitř letounu cítili, tím byli neodbytnější a vzteklejší, frustrovaní špatným přístupem.
Riddick se nakonec vyhoupl na vrcholek lodi, odkud měl přehled o tom, co se kolem děje.
To, co viděl, nebylo moc dobré. Pokud se tu budou v tomhle množství scházet, bude jich příliš mnoho, ale on si ještě počká. Kapitánčina stresová hladina dojde dříve nebo později na vrchol a to, jak odhadoval, nebude zas za tak dlouho podle toho, jak ti idioti začali bouchat do lodi.
Možná hodinu nebo dvě, říkal si.
Richard B. Riddick se napřímil v zádech a zaklonil hlavu, aby se podíval na druhý měsíc, který se objevil za tím prvním.
Na jeho rtech zazářil vítězoslavný úsměv.
Kdyby jen věděla, že tady noci trvají mnohem, mnohem déle...
********************************************************************************************************************
Valentine strávila následující chvíle v útrpném tichu. Nemohla se soustředit téměř na nic. Nářadí jí vypadávalo z prstů, když se snažila opravit trubky, které Riddick poškodil.
Už po několikáté ho zahrnula nadávkami, ale nijak si nepomohla.
Kdyby jen tenkrát nešla do toho baru, nebyla by v téhle situaci. Zatracený Furyan!
Vztekle bouchla do kovu a konečně celou trubku vyrazila ven a nasadila tam novou. Všechno pečlivě zafixovala, ale s tou druhou ani nehnula.
Naštvaně vykřikla, kopla do té poškozené a hodila kladívko někam za sebe.
Měla toho dost!
Odepnula si pás s nářadím a šla se chvíli prospat, ale probudilo ji nepříjemné bouchání. Za to dozajisté mohly ty potvory. To ji nenechají ani na chvíli na pokoji? Jenže bouchání zvyšovalo na intenzitě, jak se přidávali další jako by se snažili udělat díru do lodi beranidlem. Ozývalo se to odevšad.
Byl to nervy drásající zvuk. Nadělali tolik hluku, a pak se loď začala i chvět jako by do ní naráželi svými těly.
Jejich chování bylo čím dál divočejší.
Valentine na chvíli přemýšlela, zda se skutečně nemá schoulit do klubíčka a brečet. Byla z toho vyčerpaná, vystresovaná a neustále čekala co horšího se ještě může stát. Byla tam sama, nemohla volat o pomoc a jen čekala, kdy ti venku najdou nějaký způsob, jak se dostat dovnitř jako otvírákem do konzervy.
A pak?
Co když měl Riddick pravdu? Zabijí ji nebo...pomyšlení na znásilnění taky nebyla lákavá. Dokonce to bylo nechutně děsivé. Při pomyšlení, že na ní sahají, že se na ni lepí jejich bahnitá těla, se jí udělalo špatně.
Valentine nervózně poťukávala prsty o stehno.
Nějaké východisko. Musí tady přeci něco být něco, co by je odehnalo nebo zabilo.
Navíc, jediné, k čemu se upínala, bylo světlo. Proč tedy byla sakra pořád tma?
Proč tohle musí být jedna nekonečná noční můra…
Valentine sebou trhla, když se jedna z pahýlovitých rukou těch tvorů hlasitě přitiskla k přednímu sklu i přes to, že v kabině bylo světlo. Lekla se a trhla sebou div nespadla ze sedadla.
Možná už je to tak neodrazovalo jako předtím. To bylo špatné.
„Táhni, potvoro!“ zavřeštěla a vymrštila se z křesla, aby se stáhla raději do chodby, a ještě je víc nedráždila.
Valentine těžce vydechla a zasténala, hlavu držela v dlaních a snažila se to bouchání nevnímat. Nemožný úkol, její uši byly jako radar.
„Proč se tohle zatraceně musí dít mě...“
Zpátky dopředu ji přilákal známí šum. Pomalu se přišourala zpět k displeji, ale zůstala stát.
„Rád vidím, že na nás čekáte, Novo, nebude trvat dlouho a naše loď bude opravena. Dávám vám však šanci se omluvit za vaše neuvážené chování a podle toho pak usoudím, jak s vámi naložím,“ Višus jí dával ultimátum. Slušnost nade vše.
Valentine se nadechla nosem a přiblížila svou tvář k hologramu, aby ji lépe viděl, stejně tak mu ukázala poměrně hluboký výstřih.
Naložíš jo? Zvedla se v ní vlna nevole.
„Víš co? Tu svojí předstíranou slušnost si klidně můžeš strčit někam plastovej robote, protože tu na vás čeká, Riddick, který se jen tak náhodou dostal z pout a potuluje se tu kolem. Tak berte za vděčnost to, že vám to říkám, ať se můžete připravit. Hodně štěstí! Nebo spíš šťastný lov, protože budete kořistí stejně jako já!“
Valentine vztekle zabořila prst do tlačítka a vypnula přenos. Ať se Višus třeba zblázní. Ne, fakt si to nemohla odpustit, ať má taky staženej zadek, když ona už tu trpí. Třeba je to i zdrží sem přiletět.
Valentine se poté odvrátila a šla do zadní místnosti právě v ten moment, kdy se ve stropě odklopilo víko a dovnitř skočil Riddick. Tak tudy se sem dostává, ventilační šachtou. Že ji to hned nenapadlo.
„Mistr útěků osobně, jaký bude další kouzelnický trik, Riddicku? Necháš zmizet celou loď nebo raději ty venku?“
Nova se mírně nahnula a zase dopadla tvrdě do písku, až se Valentine zapotácela, ale s ním to ani nehnulo. Stál tam rozkročený a pevný jako skála. Tentokrát mu však na tváři pohrával prohnaný úsměv. To nevěstilo nic dobrého.
Také si všimla krvavé šmouhy na předloktí, ale dozajisté nebyla jeho.
Možná, že už jich pár zabil, aby dostál své pověsti a nevyšel ze cviku, napadlo ji.
„Tak to půjde těžko, někdo tady o mou pomoc nestál, proč bych se namáhal nasazovat svůj krk, když z toho nic nebudu mít,“ dobíral si ji na oplátku sebejistě a bouchání kolem bylo ještě intenzivnější, jako když dav skanduje při psích zápasech.
Když se loď přestala třást, nejistě se Valentine rozhlédla kolem.
„Neprosím se o tvou pomoc, zvládnu to dost dobře sama,“ zavrčela.
Riddick se pochybovačně zasmál, „kdybys věděla co se děje venku, mluvila bys jinak, kapitánko, ale když myslíš, že si z toho pomůžeš sama...“
Furyanovo tělo se líně otočilo zpátky k poklopu, už natahoval ruce, když ho zastavila.
„Počkej, co se venku děje?“ její hlas zněl o tón zoufaleji než předtím.
Riddick se nehýbal, klidně jí ukazoval svoje široká býčí záda, a jen pokrčil rameny.
„Ty venku si tě asi oblíbili, možná chtějí na návštěvu a klepou na dveře…“
Nova se znovu zachvěla a nadskočila jako by ji ti obři chtěli převrátit na bok.
Tmavovláska vykřikla a chytila se vestavěné tyče vedle dveří na chodbu.
Bylo to čím dál horší, takhle si zanedlouho proškrábou cestu dovnitř.
„Počkej, říkal jsi, že to tu znáš, není něco, co je odradí? Kromě toho, že jim hodím svoji kombinézu, aby se nad ní ukájeli?“ dodala rychle.
Riddick se podíval nad sebe do šachty jako by ji chtěl nahnat strach tím, že zmizí, ale pak se k ní otočil pomalu čelem.
„Jo, byla by tu jedna možnost, ale vyhodilas mě ven,“ opřel se ramenem o kovový žebřík a vypadal uvolněně, i když atmosféra byla více než napjatá. Hrál si s ní.
Další zhoupnutí, ti parchanti toho vážně nenechají.
„Co je to?“ ale už předem nechtěla znát odpověď.
„Znám jen jeden případ, kterýho jsem byl svědkem. Ti venku jsou jako zvířata, jedí, spí, perou se o kořist, ale na samici jiného nesáhnou,“ věnoval Valentine významný pohled, který ji téměř dusil.
„Počkej, to jako myslíš…“
„Přesně, když budeš mít v sobě to co je v tomhle,“ ukázal na své kalhoty, „nechají tě být.“
„Děláš si ze mě srandu? To ti jako mám věřit?“
„Vypadám snad jako lhář?“ nadzvedl jedno své obočí a Valentine byla na rozpacích.
„Jo, to teda vypadáš. Jak mám sakra vědět, že si ze mě neutahuješ a tohle není jen něco na ukrácení tvé dlouhé chvíle, Riddicku,“ obvinila ho a klouzala po jeho postavě pohledem. Krev jí tepala v spáncích z toho, jak se v ní bouřil adrenalin.
„Hm, moc možností nemáš, buď se sem během dvou hodin dostanou a poznáš co to je být jejich děvka, nebo můžeš vyzkoušet můj návrh,“ zvedl své mužné ruce dlaněmi nahoru jako by představovaly pomyslné váhy, „v tom prvním případě se rád podívám na to představení z druhé řady.“
„Ty…“ zuřila Valentine a chvěla se vztekem, nejraději by po něm něco hodila. Byl nesnesitelný. Namyšlený. Jistý si sám sebou, a to mu má na tohle jako skočit? Vždyť to není podložené a celé se to zdá úplně na hlavu.
„A i kdyby se to povedlo a já mohla opravit loď, stejně se nikam nedostaneme, Višus poškodil krystalovou baterii, takže na nějaký výlet zapomeň,“ postavila ho před tragickou pravdu bez součástky se neodlepí od země.
Riddick se zamyslel, „asi padesát kilometrů odtud je ten zbořenej lapák a u něho sklady, je vysoká pravděpodobnost, že by tam něco takovýho mohlo být, ale…“ vrátil se k předchozímu problému, „pokud tě tu nechám a dojdu pro to, až se vrátím, už tě tu nenajdu a takhle ven nemůžeš, holčičko. Takže, co budeš dělat?“
A bylo to tu zase jako začarované kolečko. Pořád stejná písnička.
Poslední větu si Riddick vážně vychutnal a vyslovil ji slovo po slově, a Valentine by mu nejraději vyrvala vlasy, pokud by nějaké na té hlavě měl.
Vážně ji hnal do kouta, aby si vybrala tu jedinou možnost, kterou před ni postavil. Kapitánka skřípala zuby.
Tak tohle byl celou dobu jeho plán? Opřít mě o zeď a užít si?
Měl ji v hrsti a oba to věděli, jen to ještě nepochopila.
Zoufale se snažila najít cestu tam, kde byla jenom jedna, proč muselo být řešení tak ponižující! Proboha! Sex s Riddickem bylo to poslední na co před usnutím myslela.
Valentine už otevírala rty k nějaké smysluplné odpovědi, když se za ní rozrazily dveře!
Zděšeně se ohlédla přes rameno. Dlouhé pahýlovité prsty se natáhly a zachytily zárubně jako z nějakého hororu, na nic nečekala, vběhla za Riddickem do nákladového prostoru a uzavřela kódem tyto dveře. Nyní měli jen tento prostor, který je dělil od zmutovaných vězňů tam venku.
Valentine rychle dýchala a srdce jí bušilo jako zvon. Byla vyděšená a zmatená. Přežije tohle vůbec? Valentine mysli, pořád můžeš do toho ventilačního systému a další den se tam necháš upéct, až bude slunce pálit na loď a plechy tě usmaží.
„Tak, kapitánko? Mám si stoupnout do řady nebo se mám jít dívat z venku?“
On si z její situace ještě utahoval! Riddicku ty hajzle!
Valentine zatnula ruce v pěsti a otočila se k němu čelem, ale to už stál nečekaně těsně před ní.
„Dobře tedy, ale o nic víc, než sex nejde,“ zdůraznila, stvůry začaly bušit a škrábat na dveře nákladového prostoru z druhé strany, jako krysy.
Trhla sebou a on na ní shlížel těma jiskřivýma šedýma očima plnýma pochopení.
Něž se Valentine nadála, chytil ji pevně za zápěstí a prudce otočil zády k sobě, náhle se ocitla na tom samém místě, kde ho předtím věznila. Bylo nepříjemné si obrátit role. Zavrčela.
Onu ruku, kterou jí Riddick svíral, přitiskl k nové opravené trubce a ona se tou volnou chytila zničené roury.
Valentine zřetelně cítila, jak se k ní zezadu přitiskl. Vnímala všechno, jeho vypracované svaly na hrudníku, které se vlnily s každým zločincovým pohybem, a pak také nezaměnitelnou bouli v jeho kalhotách.
„A pak, kdo tu byl nadržený," procedila skrze zuby.
„Neříkal jsem, že nejsem," upozornil ji Riddick hravě.
Valentine nechápala, jak mohl být, tak rychle připravený, ale nevěděla toho o něm hodně. Třeba nebyl o moc lepší než ti venku, snad jen v hezčím obalu, jaká útěcha.
„Tak dělej, ať to máme za sebou,“ nadechla se rozčíleně.
„Tohle si vychutnám,“ zašeptal Riddick těsně za ní jako by ženskou neměl celé roky a jeho dech Valentine ovanul hrdlo, to ale nebyl jeho pravý záměr.
Ve chvíli, kdy se soustředila na mužova slova sáhnul dopředu a chytil zip její kombinézy.
Než se nadála, sjel s ním rychle, až úplně dolů pod její podbřišek.
Valentine zalapala po dechu, tohle bylo až moc rychlé, ještě rychlejší, než minule ale měli vůbec čas?
Jak byla v mírném předklonu, její velká ňadra ničím nespoutána se doslova vyvalila ven a leskla se horkem.
„Tak počkej, počkej, Riddicku, tohle…“ snažila se koktat a udělala tu chybu, že dala ruce z trubek dolů. To už však chytil látku na jejích ramenou a trhnul s ní směrem dolů, takže jí ten těsný rozepnutý overal stáhnul na jediný nádech až k pasu.
„Předehru jsi odmítla, tak už na ni nemáš nárok, trvá ti dlouho, než pochopíš podstatu věci, které není vyhnutí,“ vydechl ten chlap temně a přitiskl se k jejím holým zádům pokrytým tenkou vrstvou potu.
Valentine se přerývavě nadechla a s vypětím veškeré své vůle vyndala ruce z rukávů a dala je dobrovolně zase zpátky. Zaryla do trubek své nehty, aby alespoň nějak uzemnila svou nervozitu.
Moc se modlila, aby to bylo tak neosobní, jak doufala, ale mohlo být s Riddickem něco neosobního? Už jen jeho přítomnost ji nutila k pozornosti a ostražitosti, a to, jak se k ní tisknul ji vzrušovalo tím zrádným surovým způsobem, jenž z něho vyzařoval.
Ten prospěchářský bastard využil jejího zataženého břicha, aby prsty vtěsnal zepředu pod kombinézu, která Valentine zatím seděla na bocích a zakrývala klín. Bez dovolení se ženy dotkl na holé kůži. Prostě se neptal a jednal. Nesnášela ho.
Valentine sebou trhla a prohnula se, čímž se mu přitiskla zadkem k rozkroku.
Za sebou slyšela Furyanovy rychlé nádechy.
Prsty okamžitě začaly hladit a zkoumat její tělo, přejíždět po její perličce sem a tam, drsně, avšak pomalu. Doháněl ji k šílenství, a o to víc ho nenáviděla.
Nebyla v tom žádná něha jen ryzí chtíč. Riddick ve Valentine rozdmýchával stejný a možná ještě větší oheň, který ji chtěl pohltit a zničit každou vteřinou.
Byla to nebezpečná hra a ona nevěděla, jak odolat té síle.
Riddickova druhá ruka Valentine odhrnula tmavé vlasy na stranu a musel se ušklíbnout z toho co viděl.
Bělostnou hladkou kůži hyzdil vypálený otisk ruky vprostřed zad, neklamné znamení toho, co dobře znal ale všichni ti, co se u něho snažili o to samé skončili s podříznutým hrdlem. Ona už takové štěstí neměla, cejch však vypadal staře.
„Tak přeci jen nejsi tak čistá, jak jsem si myslel,“ dobíral si ji a samolibě shledal, že je vlhká a připravená.
„Tak, ve které věznici jsi byla?“ konstatoval prostě a začal ji Riddick kousat zezadu do krku, z čehož se ženě klín doslova chvěl touhou a on to ještě okořenil svým prstem, když posunul ruku a vnikl do ní.
Valentine zaúpěla, „bastarde! To tě nemusí zajímat.“
„Ale mě to zajímá, kapitánko, jsme tak trochu stejní,“ když odmítala odpovědět, obtiskl své zuby do ohbí její labutí šíje, až to štíplo, ale bolest byla kompenzovaná druhým silným prstem, který skončil hluboko v ní.
Zoufale se zazmítala, a přitom ji to dělalo tak dobře, že se třela svým citlivým místečkem o jeho dlaň.
„Nebudu se zpovídat horšímu trestanci,“ zasténala Valentine, jak ji smyslně mučil, ale bouchání za dveřmi bylo neúprosné a všudypřítomné.
„V jaké,“ trval na svém Riddick tím hrubým autoritativním hlasem někoho, kdo se nespokojí s mlčením, alespoň se mu přitom nemusela koukat do očí.
Valentine přesto neodpověděla z toho, jak si zuby držela spodní ret. Náhle z ní jeho prsty zmizely a ten slastný pocit také. Téměř zděšeně zaúpěla, že ji chce opustit uprostřed této vzrušující hry, ale on potřeboval obě ruce k tomu, aby strhnul její kombinézu ještě o něco, níž pod zadek.
Pak už stačila jen chvíle, kdy do ní pronikl něčím daleko větším, než jsou dva jeho silné prsty.
Naplnil ji až po okraj. Utápěl se v její horké vlhkosti a začal přirážet, držíc Valentine pevně za boky, každý výpad byl energický a nutil ji odpovídat steny a rychlými výdechy.
Bral si ji jako by už dlouho neměl žádnou ženu, žádostivě a tvrdě. Pud, který Riddick dlouho ignoroval, a přitom byl tak povědomí.
Valentine zapomněla na svět okolo, nevnímala údery rukou o okolní stěny, ani chvění lodi, jen ten neskutečný sex s nejhledanějším vrahem této galaxie. Opravdu se vypracovala na vrchol potravního řetězce, že mu dělala děvku, posmívalo se jí vlastní svědomí.
Nemohla však popřít, že si to neužívala jako jezdit na býkovi v aréně.
Netrvalo to dlouho a muž za ní se napjal a přitiskl si její zadek na své kopí, až po kořen, dokud neucítila, jak jí pár kapek stéká po vnitřní straně stehen.
Bylo po všem, a přitom od Riddicka neuslyšela jediné zasténání!
Neuvěřitelné, byl rychlý a bez emocí jako stroj, nebo je spíše ani neviděla.
Kapitánka se stále držela kyslíkových trubek a vnímala jen šumění ve spáncích a její vědomí se snažilo poprat s tím, co se právě stalo. Byla pořád vzrušená, tělo rozdychtěné a horké prahnoucí po doteku, ale náhle si uvědomila to podivné ticho.
Nikdo už na dveře nebouchal a přestávali i ostatní.
Valentine tomu nemohla uvěřit.
Vážně to fungovalo? Nezdálo se jí to? Ztratily ty zrůdy zájem?
Pomalu se narovnala, bála se ohlédnout z toho, co uvidí. Toho ponížení dnes bylo až dost a tohle…taková třešnička na dortu.
Nemohla však v hloubi duše popřít, že by si to nezopakovala, to mu ale rozhodně to neřekne.
„Zabralo to?“ hodila udýchaně pár slov za svá záda a natáhla se po hadru nedaleko, aby si utřela Riddickovo semeno ze stehen. Bože, lepilo to, nechutné!
„Já nic neslyším, ty ano? Už víš, kdo tu měl pravdu?“
Oh, pán dokonalý to musí připomenout, že? Valentine neodpověděla a všechny příjemné pocity z ní pomalu zmizely a vystřídala je frustrace. Stále prahla po jeho vzrušujících přírazech, akt byl tak rychlý, že než se stačila rozkoukat, bylo po všem. Doslova jen upustil páru a ona si nestačila ani pořádně užít.
Skvělé to byl zase zážitek za všechny kredity. Děkuji, Riddicku.
„Být tebou, tak bych to moc nedělal,“ upozornil kapitánku, když ji sledoval, co dělá. „Čím déle to budou cítit, tím víc si udrží distanc i když,“ protáhl ta slova zamyšleně, „to bude nutné opakovat každých pár hodin.“
Tmavovláska se otočila a hadr jí vypadl z ruky, hodila po něm jeden ze svých vyčítavých pohledů, který by dokázal i zabíjet.
Spát s ním několikrát za den a noc? Už teď se cítila jako něco, co využívá ke svému prospěchu! Takhle jen zvedne nohu nebo shrne kombinézu a zavrtí zadkem, aby si naskočil?
„Cože? To myslíš vážně, Riddicku?“ nevěřícně zamrkala, ve tváři celá rudá jako rozžhavená supernova, naštěstí to v šeru nákladového prostoru nebylo vidět, to se ale spletla. Riddickovy nic neuniklo a těšil se na ty společné okamžiky, kdy bude mít její tělo výhradně k dispozici a ona nemohla říct ne, byla v bezvýchodné situaci.
Riddick se vždy snažil s nikým nespolupracovat, ale v tomto případě udělá drobnou výjimku, samozřejmě k vlastnímu prospěchu.
Už teď věděl, že když ho odmítne při cestě do věznice, bude to její konec, a to byla část jeho plánu. Nedovolí si ho odmítnout. Bude na něm závislá. Není tu nikdo jiný, koho by o něco takového prosila a tomu dává jistou výhodu. Ne, všechny výhody.
„Máš dvě možnosti,“ postavil Valentine před jasné rozhodnutí a sám se otočil a šel k vratům, „buď tu zůstaneš a je po tobě, nebo půjdeš se mnou a budeš si užívat společné chvilky v mé přítomnosti. Co je pro vás stravitelnější, kapitánko Valentine?“
K čertu s tebou, Riddicku!
Aniž by se jí ptal, s hrůzou sledovala, jak se začala vrata jejich malého nákladového prostoru otevírat.
„Zbláznil ses? Co to sakra děláš?“ přiskočila Valentine k němu stále polonahá a chytila ho za svalnatou paži.
Riddick na ni shlédl a pak kývnul k liduprázdnu venku, jen písek, dva měsíce a pískání neznámého brouka.
Netvoři se pomalu vzdalovali jako by ztratili zájem. Jen ti nejneodbytnější byli ještě v relativní blízkosti a sledovali je svýma zářivýma kočičíma očima jako semafory.
„Máš deset minut, aby sis sbalila nejnutnější zásoby, vodu tu nech, nebude potřeba, vezmi dvě pistole a čtyři zásobníky, budou stačit,“ poručil stručně jako voják a sám jen tak bez ničeho vyšel ven, nechávaje ji tam samotnou stát s overalem u kolen.
Valentine se cítila všelijak, využitá, zoufalá, ale stále se odmítala vzdát svého života. Udělá vše, co bude nutné, aby přežila, tak jako vždycky.
Jak tam, tak stála a dívala se na muže, který už ve svém životě utekl smrti tolikrát, že to nebylo možné, měla zvláštní potřebu mu poděkovat, za ten stupidní nápad, ale ne tím klasický způsobem.
„Coroven, trestanecká kolonie na Corovenu,“ zavolala za ním, a to bylo poprvé, kdy k němu byla více než upřímná, protože byl jediný, kdo to věděl. To, za co se neskutečně styděla, z ní vyšlo nyní tak lehce, až se sama divila. Jako by jí spadl ze srdce velký těžký kámen, který tam neskutečně dlouho nosila, a o který se mohla s někým podělit.
Valentine věděla, že ten, kdo byl už snad ve všech věznicích, které existovaly, ji soudit nebude.
Mohl jí snad rozumět? Byl přeci trestanec, přeci jen měli něco společného.
Byli to zločinci a navzájem se využívali, avšak už to bylo alespoň minimální pouto, co je spojovalo.
Riddickova svalnatá postava se otočila a s ušklíbnutím přikývla na znamení, že rozumí, poté jeho šedé oči zazářily v odlesku měsíce a ji to doslova uhranulo.
Stála by tam takhle jako husa ještě dlouho, kdyby si neuvědomila, že je stále polonahá a zcela nepokrytě mu ukazuje svoje bílá ňadra.
Valentine se zastyděla až po kořínky vlasů, rychle se otočila a zmizela v lodi hledat zásoby, aby se připravila na cestu.
********************************************************************************************************************
O tři necelé hodiny později dosedl Black and white vedle místa, kde byla opuštěná Nova nechaná jako stříbrný diamant uprostřed pustiny.
Zaměřili ji podle citlivého radaru jako jedinou loď kilometry daleko.
Kolem se zvedl oblak písku a do okolní tmy vyhasnuly horké motory, ze kterých se tetelil vzduch.
Poté už posádka otevřela vrata a spustila rampu dolů na zem.
První tři po zuby ozbrojení chlapy si systematicky vyměnili pohledy a obsadili určená místa, vše bylo dokonale načasované a vojáci ostražití. Pomalu obešli nepřátelskou loď a prozkoumali okolí, když bylo všechno v pořádku, dali vysílačkou signál Višusovi.
Kapitán pevným krokem zamířil z pilotní kabiny ven. Neměl sebou žádnou pušku, vlastně ji ani nepotřeboval, vše, co měl, byla tmavá ostrá čepel u pasu ve stejném provedení jako jeho brnění. Rychlá a přesná.
Za ním trochu nejistě šel Bolt.
Neměl z toho právě dobrý pocit, ale na vytáčky už bylo pozdě. Cupital chladným pískem v ruce jakési nevelké zařízení, které sám sestrojil. Měl vlastně štěstí, že už před několika hodinami neskončil v duchoprázdnu.
Teď, mu ale jeho kapitán udělil další úkol.
Višus si prohlédl Novu, zhodnotil její poškození i provedení a všiml si škrábanců na boku. Vlastně všude na jejím povrchu se vlnily tenké prapodivné rýhy, které dozajisté nebyly od ztroskotání něco takového písek nedokázal.
Už předtím se snažil navázat několikrát kontakt, ale bezúspěšně. Něco mu na tom nehrálo. Že by vážně ta pitomá ženská nechala Riddicka utéct a teď ho stopovala? Nebo ji zabil a teď se někde okolo schovává a čeká na svou příležitost.
On ale svým mužům věřil, byli dobří, a to co dělali, dělali, jak nejlépe mohli. Kdyby někdo viděl něco podezřelého, tak by to hned nahlásil.
Riddick mu ale neuteče a jeho hlava taky ne.
Višuse nyní primárně zajímala ta drzá ženská. Dráždilo ho, že možná někde běhá bez odplaty, jež měla přijít jeho rukou ne Riddicovou. Někdo jí musí naučit slušnému chování.
„Otevři ty dveře,“ nařídil chladně bez emocí a nechal mladíka jít ke dveřím prvního.
Bolt se pomocí svého skromného výrobku snažil zjistit číselný kód dveří a s oddechnutím shledal, že zelená kontrolka potvrzující jeho úspěch zablikala.
Višus svého nejmladšího člena posádky rázně předešel a rozrazil dveře. Vtrhl dovnitř a prošel celou loď.
Nikdo už tam nebyl, jak si myslel. Poházené věci a stopy po vniknutí, něčeho, o čem neměl tušení, co by mohlo být. Žádné její osobní věci, pokud tedy nebyly pečlivě schované.
To mu na náladě právě nepřidalo, už se těšil, až si to s ní vyřídí.
Višus nesnášel zklamání, a proto zase vyšel ven před svou loď jako bůh pomsty.
Tam už se opírali jeho dva kumpáni, které popotahovali z cigaret.
Jedna byla blondýna s výrazným make-upem a druhá zrzka s poněkud odvážným oblekem, který toho vskutku moc neskrýval, ale Višuse nikdy laciná krása nepřitahovala, místo vzhledu si cenil schopností.
Když se přiblížil, přestaly se ženy bavit a usmívat, jedna típla cigaretu do písku a druhá si tu svou ještě vychutnávala.
„Jdeš s prázdnou? To jsem měla vědět,“ mávla rukou Jessie s blond přelivem a potutelně se zadívala na svou přítelkyni jako by si rozuměly i beze slov.
„Myslela jsem, že nám tu dušičku přivedeš ukázat, než si ji vezmeš do postele,“ zasmála se Meg a pohodila svým rudým ohonem jako liška.
Višus se zastavil a varovně na ně úkosem zaměřil své zářivé oči, které ve tmě noci přitahovaly děsivou pozornost, ale s nimi to ani nehnulo. Možná si myslely, že mají jakési nepsané privilegium s ním jednat bez úcty, ale to se šeredně spletly.
„Tu cigaretu, Jessie,“ ukázal prstem dolů k zemi, „je vidět na kilometry daleko a Riddick se tu pravděpodobně někde skrývá a čeká, až uděláš chybu, aby tě mohl odtáhnout a…“ větu záměrně nedokončil a viděl, jak se blondýnce zkřivila tvář nechutí.
„Už nepokračuj, je to nechutný, chlapy blee,“ zahodila ta méně vyzývavá vazalka cigaretu poslušně do písku a odplivla si.
Nebylo žádným tajemstvím, že ty dvě spolu měly vztah, ale alespoň to nekazilo morálku, než kdyby se kurvily s každým chlapem na lodi, proto je Višus akceptoval.
Pomalu se rozhlédl po okolí a zaměřil se na Johnase, který přišel nahlásit, co viděl a zjistil.
„Tak co jste našli?“
„Nic zvláštního, kapitáne, na druhý straně tamtý lodi jsme objevili nějaký prapodivný mrtvý těla. Na sebevraždu to nevypadá, všude jsou stopy a podle toho, jak vypadaly nohy těch zrůd, jich tu bude v okolí víc, ale našli jsme i dvoje stopy bot. Mířily na západ.“
„Dobře, připravte se, zanedlouho vyrazíme, ať jste všichni připraveni. Bolte!“ zavolal na mladíka, který zkoumal rýhy na Nově, „ty zůstaneš tady a budeš hlídat loď.“
„Jessie a Meg,“ obrátil se k ženám, „vy vezmete zásoby. Johnasy, ty a tři další budete vepředu, Destele, ty a další čtyři vzadu.“
Nikdo se neopovážil protestovat, a tak Višus zmizel v lodi a zamířil do své kajuty, kam nikdo kromě něho neměl přístup.
V rohu stálo jiné brnění, než jaké měl na sobě, byla v něm jistá podobnost, ale v tom, co představovalo, se značně lišilo po technické stránce. Lišilo se vlastně úplně ve všem, v politickém smýšlení, pohledu na život i jednáním.
Po dobu, kdy ji nosil, byl někým jiným, a když vyměnil jedno své brnění za druhé bylo to jako obléknout si jiný život.
Zda byl lepší nebo horší ukáže ještě čas.
Nyní, se ale musel soustředit na svůj úkol, což tak dobře nešlo, když se zvenku ozvala střelba.
Višus zanechal svých úvah o bývalém životě a rozeběhl se k rampě, odkud měl přehled, co se děje.
„Hej, Jago, dostal jsem ho,“ zakřičel radostně žoldák.
„Já taky, ty potvory jsou divný, nic podobnýho jsem ještě neviděl, je to pěknej sráč,“ skláněl se Johnas nad tou třímetrovou hlínou popatlanou postavou, která už ležela v kaluži své vlastní krve, jež se jako oranžová louže vsakovala do písku.
„Ještě se to hejbe,“ přidala se Meg, která byla zvědavá, stejně jako chlapy a přiblížila se na dosah.
Tvor však nebyl ještě tak mrtví, jak si všichni mysleli, když ucítil samici, natáhl svou pahýlovitou ruku a sevřel ji kolem Megiina kotníku.
Ta vyjekla a blesku rychle vytáhla vlastní pistoli z pouzdra a střelila tu potvoru dvakrát do hrudi, dokud se nepřestala cukat.
„Takový blbý vtipy, Johnasy, ty magore, příště ustřelím palici tobě,“ zavrčela nakvašeně zrzka.
Johnas, schopný chlap ve středních letech pokrčil rameny, „tak se nezblázni, třeba ses mu jen líbila,“ vtipkoval.
„Jdi do prdele,“ hodila po něm podmračeným pohledem.
Kdesi za nimi se ozval smích od těch, kdo dvojici slyšel.
„Jo, všichni, fakt moc vtipný! Potřebovali byste ženskou,“ vykřikla Meg, aby se ostatní nepotrhali smíchy a uraženě odkráčela, míjejíc Višuse na rampě.
Několik chlapů zapískalo a někdo se dokonce odvážil zavolat: „a nechceš se nabídnout?“
Kapitán si z dálky prohlížel mrtvé tělo, ale nijak to s ním nepohnulo. Nebylo se čeho obávat, žoldáci měli železné nervy a byli ochotni střílet po všem, co se hýbalo. Zvláště ostražití byli na neprozkoumaném území, kde mohlo čekat cokoliv.
Pokud je stále držela vidina tučné odměny, byli ochotni všeho jako žraloci.
Višus ještě za sebou slyšel cosi o bandě kreténů, ale tomu nevěnoval pozornost z dálky si prohlížel toho domorodce.
Zablácená postava s dlouhýma rukama mu nepřidala nijak povědomá, těžko říci o jakého tvora se jednalo, ale zastřelit je těžké nebylo, a to bylo hlavní.
Višus stiskl přepínač komunikátoru zabudovaného na ruce a svolal k sobě své muže, aby se připravili na pochod.
Rozhodnutí bylo učiněno, ač pro Valentine maximálně potupné ale bohužel nutné pro přežití. Riddick se vážně vyzná a kupodivu jeho nápad nese ovoce, jak se kapitánka přesvědčila a teď se uvázala na jeho vodítko. Bude muset snášet metodu, která vyhovuje snad jen Riddickovi, přesto že by nepřiznala, že se jí chvíle sexu líbí.
(Alespoň trochu)
Otázkou je, jak dlouho to dokáže její svědomí a tělo snést, máme tu nepříjemné horko, hrozné podmínky planety, nebezpečí na každém rohu, vězni potulující se krajinou, nedostatek vody a potravy a ke všemu skupinu žoldáků vedených Višusem.
Připravme se na cestu, která bude jen a jen horší, nečekejte žádné výhody.
Been, Višus, Jago
Jessie, Test, Meg
Grim, Karlo, Destel
Bolt, Bingo, Johnas, G
Kapitola 4.
Cesta pustinou
Pozor
18+
4.
Od doby, kdy vyšli a ztratili Novu z dohledu, si Valentine nestěžovala.
Cesta v noci byla klidná a hlavně chladná, možná kolem příjemných patnácti stupňů, zato tma hustá jako lepidlo. Sama by se okamžitě ztratila, protože nebylo vidět dál, než na kilometr a okolí neslo nálepku stereotypu.
Písek se pod kapitánčinýma podrážkami sypal, takže musela namáhat všechny svaly, aby vyrovnávala krok, a to nemluvila o tom, že její obuv na takové prostředí nebyla moc přizpůsobená. Cítila každé zrnko písku, které se dostalo dovnitř a tlačilo.
Nemělo ale cenu si stěžovat, a tak tu hrůzu mlčky snášela.
Pak tu bylo také to, co táhla na zádech. Dvě pušky měla křížem přehozené přes sebe, takže se jí každá spouštěla k bokům, což mělo svou výhodu, stačilo pár centimetrů a mohla ji lehce uchopit a střílet v případě nebezpečí.
Na zádech nesla malý batoh a v něm jídlo, měřič atmosféry, který udával všechny hodnoty planety a pak plochou destičku s obvody a startér lodi, bez kterého neodlétne ani bůh.
Valentine neúnavně šlapala jako voják v zákopech, tou nehostinnou pustinou, která večer už tak pustá nebyla. Občas viděla něco rychle vyběhnout. Možná to byly myši nebo nějací jiní savci, těžko říci.
Dvojice ušla několik mil, než se prostředí lehce změnilo, přibyly tu skály a špičaté výstupky hornin vyrůstající ze země jako ježčí bodliny, ve kterých se občas dala najít krytá jeskyně, jejíž stěny byly podivné hladké jako by ještě donedávna byly pod vodou, která je omlela.
Ani u jedné se nezastavili, aby si odpočinuli a Valentine toužila po přestávce.
Riddick byl však neúprosný a měl energie na rozdávání. Šel první jako by chtěl první čelit nebezpečí tváří v tvář, kdyby se tu nějaké objevilo, o tom se nehádala a snažila se držet krok.
Jako průvodce by ho nenazvala ale ochránce? S tím se dalo také těžko polemizovat.
Nevyznala se v něm, prostředí mu nijak nevadilo, neslyšela od něho žádný protest, náznak citu, bezmoci nebo frustrace z toho, že tu uvízl. Moc ráda by věděla, na co myslí. Valentine byla z jiného těsta a bez fyzické kondice.
Tak trochu ho i obdivovala, stejně tak jeho léty vybičované instinkty. Jakmile se něco pohnulo, všiml si toho první, občas někam zmizel a naznačil jí, kterým směrem se má vydat, ale vždy ji pak neomylně našel.
Nevěděla kam se ztrácí, ale měla z toho nepříjemný pocit, raději ho bude mít na své straně než na té opačné, ale přesto k němu důvěru necítila.
Jakmile se Riddick po půlhodině znovu objevil na výčnělku před ní, zprvu se ho lekla, ale když seskočil dolů, poznala jeho mohutnou postavu a oddechla si. Zhruba v tu dobu se mraky trochu rozestoupily a zalily krajinu stříbrným světlem.
Valentine se dlaněmi opřela o kolena a odpočívala, než k ní došel.
„Trvá ti to dlouho,“ poznamenal Riddick nezaujatě a založil si paže na hrudi v tom nadřazeném chlapském gestu.
Tmavovláska k němu vzhlédla, „dělám, co můžu, ale nemám náladu se hádat.“
Každý nebyl v tak dobré kondici jako on, a Valentine se vážně snažila, tak ji tu nebude peskovat, navíc měla pocit, že před ní něco skrývá.
Nechoval se nijak podezřele, ale samotářství vás neučí nechávat si podstatné věci pro sebe, abyste si před ostatními udrželi náskok.
Náhle zcela bez varování ji Riddick chytil za paži těsně pod ramenem a přitáhl si ji k sobě.
Valentine přestala dýchat.
Už, už, si myslela, že se opře o jeho silný hrudník a chvíli si na něm odpočine, ale on ji strhnul batoh a přehodil si ho přes jedno rameno.
Z vrchu se na ni ušklíbl, nejspíše ji viděl na očích, na co právě myslela.
„Tohle by ti mělo pomoct,“ promluvil Riddick, pootočil se a ukázal mezi dva vrcholky v dálce, „tam si odpočineš, dřív ne, tak mi ukaž, co v tobě je,“ přinutil kapitánku k pochodu a možná to bylo dobře.
Ona potřebovala někoho, kdo by ji nutil tlačit, když už jí bolely i boty na nohou.
Valentine cosi nevrle poznamenala, ale už alespoň nemusela nést své zavazadlo. Kdyby nepotřebovala jídlo, zahodila by ho už dávno.
„Kde si vlastně teď byl?“ promluvila k zádům té hory impozantních svalů, jak klidně pokračoval dál.
„Na úpatí tamtoho kopce, abych se podíval za nás do údolí, před hodinou jsem na obloze viděl klesající letoun, tvoji přátelé asi nebudou moc rádi, když nás tam nenajdou, a tak jsem se podíval kam, až se za námi dostali.“
To Valentine překvapilo, ona si ničeho nevšimla! Sama byla ráda, že se dívala pod nohy, aby nezakopla o nějakou jedovatou zmiji, než by se zákeřně skryla v písku. Zatraceně, pořád byl krok před ní, nebo i dva.
Kam se poděl její postřeh? To bude tím, že toho moc nenaspala a její smysly se pomalu, ale jistě otupovaly.
Klidně by ji zastřelili zezadu a ona by o tom ani nevěděla. Bezva. Teď si připadala ještě víc na nic.
„Sledují nás?“
„Jo, ale trochu jsem jim to ztížil a přidělal víc stop, takže teď míří východně od nás a z toho co jsem zjistil, to vypadalo, že se utábořili.“
Valentině zamrkala, s tou energií vážně nepřeháněla, opravdu to bylo nad její chápání, kolik toho jeho tělo sneslo, a to nevypadl vůbec unaveně.
Zbytek cesty šli mlčky stejně jako doposud.
Díky Riddickově prozíravosti se mohli v klidu utábořit, aniž by očekávali nevítanou návštěvu.
Jak tak kapitánka dávala jednu nohu před druhou, to nejhorší na tom všem bylo, že se jí lepila stehna k sobě a na to se jen tak zapomenout nedalo. Naštěstí to zanedlouho uschlo, ale ona věděla, že je to také uvnitř ní. Nechtěla si připustit, jaké by to mohlo mít následky, a tak to odsunula kamsi hluboko do koutku své mysli.
Už tak bylo nepředstavitelné, co spolu dělali a představa opakování v ní vyvolávala závrať, ale i nervózní očekávání dalšího: „Tak si zase užijeme, svlékni si kombinézu.“
Už tak stačilo, že v dálce viděla stíny těch mutantů, jak se pohybují a chodí po poušti, ty by rádi to samé, ale pokud si mohla vybrat, vážně raději zvolí něco více lidského, i když zabil možná i stovky lidí.
Naštěstí se jiné další monstrum nepřiblížilo.
Jakmile druhý bílý měsíc doputoval na opačnou stranu toho prvního, dorazili k té zvláštní stavbě, jakou ještě neviděla.
Vypadalo to jako kus paláce z dávných časů, kdy snad ještě byla planeta obydlená jinou starou civilizací. Z písku vykukovala jen jakási velká zděná kopule s omletými zdmi dost možná už jen úlomek toho, co to kdysi bývalo, nebo také celou impozantní stavbu duny dávno skryly před jejich zraky a pohřbily na tomto zapomenutém místě.
Vápenec byl sice popraskaný, ale stále držel při sobě a kopule z vrchu byla neporušená a celistvá.
Riddick vlezl dovnitř jedním z dvoumetrových kulatých oken, která byla po celém obvodu připomínalo dětskou prolézačku.
Než Valentine vlezla otvorem za svým průvodcem, pohladila z venku pracně vyryté znaky a výstupky, které tvořily tu zajímavou kulturu.
Jakmile se ohnula a vešla do kopule, pečlivě se rozhlédla. I zde byl navátý písek ale bylo ho tu podstatně méně.
Prostor poskytoval útočiště před větrem, případným deštěm i nepřáteli.
Kapitánka se unaveně doplahočila ke stěně a ztěžka si sedla, záda opřela s úlevou o zdivo.
„Mám žízeň, že bych vraždila a někdo tady zakázal vzít vodu, já ji na rozdíl od tebe k životu potřebuju,“ ženin nevrlý hlas se mírně odrážel od klenutého stropu jako v amfiteátru.
„S tím ti můžu pomoct,“ Valentine překvapeně otevřela těžká víčka a dívala se na Riddicka.
Ten přešel k prohnutému stromu připomínající bonsai, kterého si v šeru ani nevšimla a vzal jednu jeho větev. Furyan vytáhl svou čepel a jedním hladkým seknutím odťal rostlině končetinu.
Došel k ní a strčil ji větev do ruky jako železo.
„Není to sice voda v tom pravém slova smyslu, ale je to výživné,“ shlížel na ni z výšky a ona zase na tu dřevinu. Nevěděla, zda si z ní nedělá jen legraci.
„To to mám jako olizovat nebo co?“ vzhlédla k němu pochybovačně.
„Když chceš, ale účinnější by bylo, kdybys to sála, kořeny toho stromu sahají hluboko pod zem, kde je voda a bere si jí dostatek, pokud nechceš být dehydrovaná, tak to zkus,“ sám pak zamířil zpět k průlezu.
Sát, to ji něco připomínalo, ale rychle tu erotickou představu zahnala.
Určitě tohle slovo zvolil záměrně, aby ji mohl popichovat, kdoví proč, v tom nacházel zvrácené potěšení, ale to si nenechá jen tak líbit.
„Riddicku, počkej! Ty odcházíš?“ vyděsila se. Vědomí, že tu zůstane sama, Valentine děsila asi ze všeho nejvíc.
Riddick položil jednu nohu na popraskanou římsu a rukama se opřel z vrchu o její okraj, když k ní otočil obličej, nevěděla, co si myslet.
„To už se mě nemůžeš dočkat?“ neodpustil si ten parchant tak provokativní vtip na kapitánčin účet. Utahoval si z jejího strachu, a to ji znovu přesvědčilo, že ten bídák nemá žádné svědomí.
Ne, nebude ho prosit, aby tu zůstal, má přeci dvě pušky a ty ji ochrání daleko lépe, nebo v to alespoň doufala. Proto jen mávla rukou na šťastnou cestu a povýšeně našpulila rty, „tak už vypadni, je mi to jedno, ať tě venku třeba sežerou.“
To Riddickovi na rtech vykouzlilo stejně pohrdavý úsměv, „toho bys litovala,“ a najednou byl pryč.
Zůstala tam sama jen s tím kusem dřeva v ruce. Zaměřila se raději na něho, než aby přemýšlela o vrahovi bez vychování. Ať si klidně jde, ale co to říkal, že s tím má dělat?
Přiložila si odťatý kus ke rtům a olízla, nechutnalo to příliš lákavě, ale bylo to šťavnaté, nedalo se nic dělat, byla tak vyprahlá jako kaktus. Přitiskla si konec k puse a začala sát do poslední kapky.
Strom byl docela osvěžující a na tu pachuť si pomalu zvykla. Co jiného měla dělat.
Valentine se neodvažovala vyjít ze své skrýše ven, a tak zůstala tam, kde ji nechal, ať už dělal cokoliv. Přeci jí do toho nic nebylo, ale zůstat sama neznámo kde, bylo daleko horší než být s ním.
Kdyby řekla ať nechodí pryč, poslechl by?
Ne, pochybovala o tom, měl svou hlavu a o nikoho si rozkazovat nenechal.
Nesměla ho brát jako někoho, kdo jí pokaždé vyhoví. Přeci jen jsou dočasnými spojenci a pak…toho se děsila.
Raději se přesunula zpátky k tomu zvláštnímu stromu. Dokonce měl i listy měly tvar javoru, když jeden utrhla a poodešla k jednomu z průchodů, aby se podívala, jak vypadá, měl krásně rudou barvu jako krev. Strom vyhlížel i trochu vrba. Upravený s těžkými provazci listů klonících se smutně dolů.
Valentine se chtěla ještě napít, jenže neměla u sebe nůž, ale všimla si, že okolo jsou i poměrně velké úlomky ostrého zdiva, které se léty neudržováním odlomily.
Jeden tedy vzala a nějakou chvíli trvalo než upitvala další větev.
Nakonec kapitánku něco napadlo. Z kapsy svého overalu vytáhla kus látky, sedla si a dala si ji na nohy. Tak dlouho větev mačkala, dokud látku nenavlhčila, a pak si s ní neotřela tvář a hrdlo.
Osvěžující, taková úleva, když si však přejela ze strany krku, musela ucuknout, Riddick byl vážně vášnivý muž, protože v místě, kde ji kousnul, cítila pokožku citlivou a mírně bolavou.
Zmetek.
Pilotka těžce vydechla, a pak si rozepnula kombinézu, aby si mohla otřít stehna od jeho zaschlého…
Bylo to neskutečně příjemné a osvěžující být zase čistá, i když to sebou neslo jistá rizika.
Jakmile Valentine dokončila svou očistu, uslyšela cosi podivného a rychle se přihrnula k otvoru, aby se podívala ven.
To nejméně pravděpodobné se stalo skutečností. Valentine dychtivě stáhla rukavici a natáhla ruku ven. Nechala lahodné studené kapky deště smáčet svou horkou kůži a byl to nejpříjemnější pocit za několik těch útrpných hodin strachu a paniky, za což byla neskonale vděčná, chtěla vyběhnout ven a tančit.
Náhle však znejistěla, připomnělo ji to také deštivá rána na mnohem nepříjemnějším místě.
Coroven nebyla tak hlídaná věznice jako jiné, ale měla i ženské křídlo, kde je každé ráno povinně vyhnaly do deště venku jako zvěř, možná to bylo jakási součást trestu nebo se tím jen někdo bavil, těžko říci.
Ona to však nenáviděla. Nenáviděla tam stát, promočená na kost drkotající zuby v zimě. Nikoho to nezajímalo. Nikdo nikoho nezajímal.
Každá z žen měla jen svoje číslo označení a nebyla víc než dalším problémem.
Každý se staral jen sám o sebe, a až tam Valentine poznala, jak dokáže být život krutý a nespravedlivý.
Černý a bílý. Dobrý a zlý.
Nápravné zařízení, její nejčernější vzpomínky, které by neskutečně ráda vymazala…
Stále slyšela pokřikování dozorců, varovné bouchání elektrických obušků o mříže cely, výkřiky agonie z mučení a pro ty šťastnější chvilky nuceného sexu, za které měly některé chovankyně od hlídačů na noční směně jisté výhody.
Nic horšího si nedokázala představit a nikdy už se tam nechtěla vrátit, byl to vlastně paradox, že chytala zločince za peníze, aby je sama do takových zařízení zavírala.
Přesto na Coroven nikdy nezapomněla a byla to pro ni stále velice živá ukázka toho, jak už nikdy nechce dopadnout.
Valentine ztracena ve vzpomínkách, váhavě stáhla ruku z deště zpátky k sobě jako by se popálila...
********************************************************************************************************************
Skupina dvanácti žoldáků se utábořila v jedné z těch prohloubených jeskyní, nebo spíše je k tomu dohnaly okolnosti. Déšť sebou přinesl i nepříjemnosti jako třeba mokrý písek, který se pod každým krokem bořil tak, že nešlo pokračovat.
„Zasraný počasí,“ ulevil si Johnas.
„Klid, přeci tě takovej deštíček nerozčílí, cukroušku,“ mrkla na něho Meg a poplácala muže po rameni dosti drsným způsobem, pořád mu nemohla odpustit to, co se stalo u lodi.
Muž cosi nevrle zavrčel jako zvíře a hodil sebou na zem, kde z batohu vytáhl jakési zařízení a dal ho doprostřed suché jeskyně. Po nalití pár kapek jakési kapaliny, uprostřed vyšlehl plamen a zalil zlatým světlem všechny ty nepříjemné obličeje, které se tam tísnily. Přírodní kotlina neposkytovala tolik prostoru, museli se tam naskládat, i když každý nebude mít potřebný prostor pro svoje ego. Žoldáci si poposedali kolem ohně, jediný Višus stál u ústí jeskyně a díval se zamyšleně ven.
„Jago a Meg, vezměte si první hlídku, dávejte pozor na všechno neobvyklé, zvláště v tomhle počasí.“
„Eh, to jako mám vylézt znova ven?“ obrátila zrzka oči v sloup, ale rozkaz byl rozkaz.
Višus se obrátil čelem do jeskyně a jeho vysoká mohutná postava budila ten největší respekt víc než celá tlupa žoldáků dohromady.
„Jo, vždyť už jdu, sakra,“ zvedla se, třískla promočenou batožinou na zem a zmizela spolu s Jagem ven. Oba dva chudáky znovu zaplavila sprška deště, a tak se rychle stáhli o patnáct metrů dál do skalního výklenku, kde bylo alespoň trochu sucho.
„Nesnáším, když mám dělat všechnu práci,“ vytřepával si Jago z rukávů přebytečnou vodu a ždímal si kabát, „fakt povedený, armádní kariéra vypadala slibnějc ale ne, já chtěl hold dobrodružství, já byl vůl.“ Stěžování mu právě teď moc nepomohlo od nepříjemností.
„Tos teda byl,“ přitakala s křivým úsměvem Meg, které kapky chladné vody stékaly do otevřeného výstřihu koženého obleku, což přitahovalo mužovu pozornost, momentálně více než myšlenka na chlast.
„Pozor na pusu, nebo ti ji zašiju, s jehlou to rozhodně umím líp než ty.“
Sarkasmus létal od jednoho ke druhému, a to je udržovalo v neustálé pohotovosti a ve střehu. Co jiného měli dělat, ztvrdnou tu spolu nejméně tři hodiny, než je někdo vystřídá.
„Jo, vážně vtipný, já jsem nikdy nebyla domácí slepice, abych chlapovi vařila a zašívala v kabátu díry po kulkách.“
Jago se tentokrát odmlčel a zadíval se do dálky, jak se poušť pomalu měnila v tratoliště špíny a bláta, kterou už tak měli oba na botách víc než dost.
„Vypadá to, že bude pršet dost dlouho,“ nasadil netečný výraz jako by se snažil odhadnout, co má Višus dál v plánu, pokud se to nezmění. Stopování pro ně nebyl problém, ale déšť spolehlivě smyje stopy, a pak se budou moct jít klouzat.
„Uklidni se, kovboji, pokud ti dva ještě žijou, jako že jo, jsou ve stejným srabu jako my, takže se musej někde schovávat. Nebudou mít takovej náskok,“ usuzovala Meg.
Muž souhlasně přikývl.
„O to, ale strach nemám, víš snad, koho hledáme. Parchanta, který utek z každý věznice a zabil přitom víc lidí než my všichni dohromady.“
„Mluv za sebe,“ obdařila ho vědoucím úsměvem.
Jago se přestal dívat do dálky a pochybovačně zakroutil hlavou, „ty mi jako velký zabiják nepřijdeš, hodila by ses spíš na barovou tanečnici na Ursa Luně, než na chamtivýho žoldáka,“ nadhodil jen tak nenápadně.
„A víš co, ty práce mají společnýho?“ nadzvedla své namalované obočí a začala o sebe třít ukazováček s palecem, „prachy, takže raději budu podřezávat krky než ukazovat holej zadek kdejakýmu úchylákovi. Nejsem ráda vydržovaná, to je všechno, navíc boháči si nevydržujou holky jako já.“
Jago se rozesmál, ale déšť jeho hlas značně ztlumil, takže se nic z toho, co si povídali, k jeskyni opodál nedostalo.
„Stejně máš do krvelačný bestie dost daleko, to takovej Višus dělal z náš všech horší věci.“
To přilákalo ženinu pozornost, „jak to myslíš?“
Jago se opřel zády o skálu a zaujal uvolněný postoj, že zkřížil nohy v kotníku, „ty tu nejseš tak dlouho, ale říká se, že Višus byl necromancer,“ při těch slovech oběma přejel mráz po zádech, každý věděl, kdo necromanceři byli. Někde se jím přezdívalo ničitelé světů, jinde nelítostní bojovníci bez duše. Víra založená na strachu a utrpení, ze které se nedalo odstoupit.
„Tak počkej, to je trochu blbost, ne? Ještě jsem neslyšela, aby od nich někdo odešel. Víš, jaký to jsou fanatysti.“
„A proč si asi myslíš, že nosí to brnění? Nenapadlo tě někdy, co je pod ním?“ Jagův hlas byl najednou vážný jako by se bál, že ho kapitán uslyší, že o něm roznáší drby.
„Asi to, co mají všichni chlapy, ne?“ dala si zrzka ironicky ruce v bok.
„Ty jsi vážně drsná, vždyť ani nevíš, jak takovej chlap pod oblečením vypadá,“ dal jí to sežrat Jago a začal se lesbičce pochechtávat.
„Nemusím být odborník, abych poznala jeden párek a dvě vejce na měkko,“ začala se uculovat.
„To jsem jednou poznal,“ oplatil jí žoldák a oba dva se na sebe podívali.
„Řekla jsem ti, ať o tom už nikdy nemluvíš,“ vyčetla mu Meg a zúžila nebezpečně oči.
„Fakt se stydíš, žes mi jednou dala? Ale prosím tě, už si to ani nepamatuju, byl jsem, jak zákon káže a ty taky. Prostě náhoda, ale ty tvoje...“ naznačil dlaněmi velikost jejích prsou, „ty si pamatuju přesně.“
„Hele, před Jessii ani slovo jasný?“ plácla ho po ruce, až sebou zavrávoral.
Kdo by řekl, že taková křehká žena má tolik síly. Ne nadarmo se říká, že ženy klamou tělem a on ta těla zbožňoval. Neunikl mu jediný její nádech, kdy se tenká černá kůže přilepila na tu její. Ani nezapomněl na ten bouřlivý večírek, kdy nebylo tak těžké ji přemluvit, tím se mužovy teorie o její orientaci potvrdila. Nebyla to lesba jako taková a rozhodně jí nedělalo potíže přijmout muže, který jí udělá dobře, možná to, že byla s Jessii bylo čistě jen z pohodlí.
„Snad bych mohl přivřít oko...“ Meg v tom ale vycítila ALE.
„Hmm?“ výhrůžně se na něho zamračila.
„Nic jí neřeknu, když tě tu budu moct opřít a udělat ti to,“ troufal si Jago sebevědomě a byl připravený na zrádné kopnutí od své společnice. Viděl na ní, že se jí ten nápad nelíbí, zato jemu by se náramně zamlouval, ale k jeho udivení se Meg v očích objevil majetnický záblesk, o kterém nevěděl, co si myslet.
„Co to udělat jinak? Dáš mi 20% ze svého zisku, až se Riddicka zbavíme.“
Jago našpulil rty, měl tušit, že to nepůjde tak snadno, ženský šly vždycky po balíku.
„10%,“ smlouval.
Meg se provokativně nadechla, aby přitiskla svá úžasná ňadra do výstřihu, když už měla dělat něco takového, co nebylo přímo její parketa, tak ať z toho taky něco má.
„15% jinak si vrzneš sám,“ usmála se, „a jestli chceš, klidně se otočím.“
„Seš pekně drahá společnice,“ zavrčel Jago a odložil zbraň na zem, aby se mohl věnovat dámě.
„Alespoň umím vydělávat na zoufalcích,“ zasmála se Meg a chytila žoldáka za neprůstřelnou vestu, aby ho k sobě tvrdě přitiskla. Pak už jim nic nestálo v cestě. Oba měli, co chtěli.
Jago natáhl své silné paže a chytil ženu před sebou pevně za zadek a zabořil do něho své prsty, aby ho rozkošnicky pomačkal. Zato Meg neztrácela čas a svou dlaň přitiskla muži do rozkroku, až slastně vydechl.
„Tak bych tě měl přesvědčit, jak takový zoufalec jedná,“ zavrčel vzrušeně a stiskl jí zadek v té těsné kožené sukni, až vykřikla.
„Sadisto,“ uniklo Meg ze rtů, ale neodtáhla se, naopak, stiskla tu pevnou bouli v jeho kalhotách ještě víc, až se prohnul jako by chtěl, aby pokračovala. Dělalo mu to nevýslovně dobře. Vzrušoval ho pohled na to pružné ženské tělo, které se k němu vinulo jako břečťan a byl na sebe hrdý, že ji přemluvil. Teď se mohl nepokrytě dívat, jak se vlní, jak ho hladí, a když mu rozepnula kalhoty a vytáhla ho ven, myslel, že to nevydrží.
Jago zapomněl úplně na všechno a hodil mozek do mixéru.
Byl úplně touhle pankerkou posedlí, a proto byl ochoten udělat cokoliv.
„Otoč se, holka,“ vyzval ji a ona uposlechla. Žoldák ji natlačil na kamennou nerovnou zeď a začal jí vyhrnovat těsnou sukni, což mu moc práce nedalo, jelikož byla už tak krátká.
Naprosto si všemi smysly vychutnával ten pocit moci, kdy se objevily bílé obliny jejího kulatého zadku a černé krajkové kalhotky.
Neodpustil si, aby ji neplácnul, až to plesklo.
Meg sebou trhla a zasténala. To byla pro Jagovy uši rajská hudba. Už několikrát ji slyšel s Jessii, jak dovádějí v jejich kajutě a musel se hodně držet, aby tam nevpadl a nepřidal se. Teď měl Meg jen pro sebe.
Znovu se ozvalo plesknutí a žoldák zrzce odhrnul kalhotky na stranu a otřel se o ní zezadu svým vztyčeným kopím a hned do ní vniknul.
„A pak, že tě chlapy nevzrušujou,“ neodpustil si poukázat na její zvlhlou broskvičku.
Odpovědí mu bylo další zasténání, „drž hubu, Jago a dělej. Neplatíš mi za pokec, to by sis musel připlatit.“
Hned na to začal přirážet, až se musela Meg držet rukama od stěny dál, aby se neumlátila, tak razantní byl.
Bral si ji s chutí a jeho nadrženost neopadávala, dokud neucítil na svém krku ostrý nůž.
Ustal v půli pohybu, napůl ponořený do své společnice, která se nesouhlasně podívala přes rameno, a i ona ztuhla.
„Myslím, že o svůj podíl brzo přijdeš ale jinak, hezký divadlo,“ ozval se na zním docela pobavený mužský hlas.
Jago nemusel pootočit hlavu, aby poznal, kdo za ním stojí, i když ho nikdy osobně neviděl.
„Co chceš, Riddicku?“ zeptal se poněkud rozechvělým hlasem a přitom cítil, jak se mu ostří zarývá do krku a špička ptáka do klínu své společnice.
„Trochu spolupráce a jenom pár otázek,“ řekl vrah, "to bys ještě zvládl, ne?"
Byla to vážně blbá situace, jen co je pravda. Riddick si vždy uměl vybrat vhodný okamžik, kdy se tiše připlížit.
Jago zaskřípal zuby, ale snažil se zůstat v klidu, když neodpověděl, nepřítel za jeho zády pokračoval.
„Tak za prvé, kolik vás je a nelži, poznám to z toho, jak se budeš potit, tak se ani nesnaž,“ varoval ho Riddick a jen tak mimochodem mu přejel čepelí lehce po kůži, aby mu za triko steklo pár kapek krve a potu. Ostří bylo neskutečně ostré a Jagovi skanulo pár kapek až na břicho jako varování.
„Deset tam plus my dva,“ naklonil lehce žoldák hlavu k rameni.
Riddick se málem rozesmál, přijela ho dostat celá tlupa zabijáků, ale jak viděl tyhle dva, nebude to žádný problém. Vypadali spíše jako vyděšené myši, třeštící oči na botu, která je zašlápne.
Vždyť se ani nepokusil o odpor nebo obranu. Bude to lehčí, než se domníval, a proto si jeho strach vychutnával.
„Dobře a kolik vás zůstalo v lodi?“ ptal se dál.
Jago mlčel, že by se v něm přeci jen ozvala ztracená statečnost?
„Mám se ptát znovu?“ zvýšil Riddick svůj hřmotný hlas a nůž záhadně z Jaggova krku zmizel, aby se hned zase objevil pod...
„To si děláš prdel!“ zaječel Jago a začal se viditelně potit, když ucítil čepel u kořene svého napnutého penisu, který byl stále napůl zasunutý do Meg.
„Máš poslední možnost,“ Riddick byl vážnost sama, ale vždy věděl, jak dosáhnout toho co chtěl a tím nejlepším, jak toho efektivně dosáhnout byl strach.
„Běž do hajzlu, Riddicku!“ zařval vystresovaný Jago a nasucho polknul, až se mu ohryzek na krku zhoupnul nahoru a dolů.
„Možná, že bych ti mohl uříznout jenom koule, ty ti jsou stejně k ničemu, co říkáš?“ nechával mu na vybranou a stupňoval žoldákovu stresovou hladinu, kdy pomalu rudnul a zase blednul, jak zapomínal dýchat. Byl vážně zábavný.
Jago zatnul zuby a zamumlal pár nadávek, pak už se okolím ozval téměř nelidský řev okořeněný čirou agónií.
********************************************************************************************************************
„Ty vole, co to bylo? Nebyl to Jago?“ zašumělo to okolo ohně a hned na to všichni zareagovali stejně, vrhli se do nečasu venku, aby zjistili, co se stalo.
Jakmile doběhli na místo po zuby zbrojeni, viděli, jak jejich kumpán klečí na místě zády k nim a neskutečně řve, až to trhalo uši.
Pod ním se tvořila velká krvavá louže, kterou rozmazával déšť a dělal tak děsivou mozaiku toho co se stalo.
„Pomozte mi někdo...“ z mužova hlasu zněla frustrace tak velká jako nekonečná propast.
První se přiblížil Johnas, aby se podíval co...
Jakmile nahlédl Jagovi přes rameno i na jeho léty netečné tváři, kdy zažil už všelijaké děsuplné věci, se objevil výraz znechucení.
„A do prdele,“ ulevil si a otočil se k ostatním. Zakroutil hlavou jako by už pro jejich spolubojovníka byl konec.
„Obsaďte pozice, Riddick, může být ještě tady někde poblíž,“ rozkázal Višus a sám šel dopředu. Jakmile se postavil po boku klečícího muže a jeho maska zaznamenala, co Jagovi chybí, musel ho v duchu politovat. Tohle by zamávalo s každým chlapem, což ho ale vedlo také k otázce, proč tu byl sakra s kalhoty dolů a uříznutým penisem?
„Meg, měli jste sakra hlídat, víš, co je to hlídka?“ jeho hlas byl nyní skutečně podrážděný, prosycený nepříjemnými emocemi, což se opravdu často nestávalo, ale když začnou umírat vaši muži, je něco sakra špatně.
Žena třeštila oči a odvracela se stranou, i jí to evidentně otřáslo a neměla slov.
„Kapitáne...“ fňukal Jago a rukama si zakrýval rozkrok, přes prsty mu stékaly proudy krve, po tváři studený pot, nervózně se třásl a byl bledý jako křída.
„Klid hochu, bude to dobrý,“ obrátila se k němu tmavá titanová maska, i když závěr byl více než jasný.
Jago neměl daleko ke zkolabování, ztratil příliš mnoho krve z prokrveného orgánu a zanedlouho vykrvácí skrze tepnu, to muselo být jasné všem, a proto většina jeho lidí si hleděla svého, aby se nemusela dívat na to, co bylo nutné.
„Vážně, kapitáne?“ Jago se rychle nadechovat a třes jeho těla byl ještě intenzivnější.
Nemělo cenu prodlužovat jeho utrpení, a tak stačila vteřina, záblesk kovu a Višus zabodl svůj meč do Jagova srdce skrz na skrz.
Nikdo nic neřekl. Smrt byla okamžitá a rychlá.
Něco takového bylo nevyhnutelné a svým způsobem milosrdné, i kdyby krvácení zastavili, nebyla tu lékařská pomoc, takže by akorát prodloužili mužovo utrpení a on by je akorát zdržoval a ohrozil další členy skupiny.
Višus skopl mrtvého muže ze svého meče, a ten spadl do propasti pod skálou. Jago už byl minulostí, zbyla po něm jen jeho uříznutá chlouba na zemi.
Jen Jessie vrhala na Meg vražedné pohledy, jelikož si domyslela, co se tu nejspíše odehrálo a měla pravdu. To však nebylo jediné, co stálo za zmínku.
Karlo, který ostražitě pozoroval okolí, se přiblížil ke konci drolící skály, náhle se z pod římsy objevili dvě silné paže a chytili ho za kotníky, než se nadál, strhli ho přes okraj dolů.
Nikdo to nečekal a všichni tím směrem obrátili pistole, ale už bylo slyšet jen vzdalující se výkřik, a pak ticho.
Bylo to tak rychlé a nečekané, že i zkušeným žoldákům přejel mráz po zádech.
„Riddicku!“ zařval Višus, ale nikdo neodpověděl jako by je chtěl ještě více znejistit.
Tu noc byli všichni v bdělé pohotovosti, kdyby se ještě objevil, muži ostražitě sledovali každý pohyb, každý kámen a stín, zatímco ženy po sobě vrhaly nevraživé pohledy nedůvěry.
Všichni věděli, že tu Riddick byl a nedá si pokoj, dokud je nedostane, jasně to ukázal.
Nebyl tak lehká kořist, jak si mysleli. Buď oni nebo on.
To, co se stalo, zasadilo v každém buď zrníčko pochyb nebo naopak je posílilo k většímu odhodlání, ale měli vůbec nějakou šanci?
Tak máme tu první pořádnou akci, snad jste si ji všichni užili a Riddick dostál své pověsti v plné kráse. Občas mám sklony vybírat zajímavé situace sebevíce nechutné nebo bizardní, tak se to doufám povedlo i teď. U příběhu samotného se vážně bavím a jde to jedna báseň.
Riddick si své pronásledovatele vychutnává, ale nehodlá je zabít najednou, nechává je v nejistotě, kde udeří příště, žoldáci musí být ostražití, jinak jeden po druhém…
Další zajímavé informace které máme je o Valentine je, že byla ve vězení, kdo by to čekal že? Možná mají s Riddickem více společného, než jen samotnou cestu.
Krajina
Kapitola 5.
Tma
Pozor
18+
5.
Po tom, co Riddick nastolil paniku v nepřátelském táboře, vydal se zpátky skrze komplex skal, a nikoliv po nezdolatelném písku, kde by v hledáčku mohl být dobrým pohyblivým terčem.
Ty měsíce strávené tady se mu pomalu vypláceli, vždy uměl najít to nejschůdnější řešení a dokázal si poradit, každou překážku bral jako novou výzvu, aby se dokázal posunout dál za hranice svých možností.
Slaňoval po skále, procházel dutými výklenky a déšť, který se zakusoval do jeho oblečení jako masožravé ryby, ani nevnímal. Bylo to spíše příjemné po tom horkém dni.
Byl sám se sebou spokojený. Opustil žoldáky právě v nejlepším, když se snažili seskupit a začít ho hledat, už tam dávno nebyl, ale i tak je vyděsil víc než dost.
Dnes nikdo neusne, tím si byl jistý a lovec, který nemá odpočinek je k ničemu. Zítra budou ještě méně ostražití a unavení než dnes, jen doufal, že Valentine si stihla odpočinout za tu dobu, kdy byl pryč.
Riddick zdolal další skálu, a přesto necítil únavu jako by ho něco přitahovalo k jejich úkrytu.
Snad se chtěl přesvědčit, že je v pořádku. Sám vybral tohle místo jako bezpečné, takže nehrozily žádné bezprostřední potíže, ale nemohl předpokládat všechno, vždy tu existovalo nějaké procento něčeho neobvyklého.
Jakmile seskočil na poslední římsu, odkud už byla vidět kopule toho polorozpadlého stavení obklopená pískem. Furyan se pořádně rozhlédl jako vlk po čemkoliv, co by mohl vyhodnotit jako netypické.
Nová sprška vody dopadla na jeho horkou kůži, která byla námahou napjatá.
Tohle spojení s přírodou ho naplňovalo, Riddick měl pocit, že doopravdy žije, jeho život byl sice naplněný zlobou, ale touha přežít v něm byla zakořeněná tak zoufale jako v každém žijícím tvorovi. Možná, že se ve své podstatě opravdu spíše podobal zvířeti než člověku, jelikož více poslouchal své instinkty.
Divoké zvíře netoužilo po lidském doteku, nespoléhalo na jeho dobrosrdečnost, nebo kdy ho nakrmí. Bralo si, co chtělo, proto nic jiného mu nezbývalo. Čím víc si utrhneš, tím víc toho máš.
Riddick se vždy považoval za pesimistu, od života dostával jednu ránu za druhou, ale vždy se vyhrabal i z toho největšího srabu, ale tím nejhorším, co se mu mohlo stát, byla důvěra.
Ne, důvěra, opravil se, starost. Ten nepříjemný sžíravý pocit v hrudi, který teď právě cítil, a to si myslel, že už se dávno poučil.
Riddickova instinkty vedly dál a dál, a to napětí v celém těle, které nemohlo vymazat ani pět kilometrů strmých skal a slézání, na něho nyní udeřilo plnou silou.
Musel si však uvědomit, že tu bylo vždy, pomalu se plížilo kolem jako nervový plyn, který se mu, co chvíli mohl dostat pod kůži.
Něco jako obavu si Riddick nemohl dovolit. Byla stejně luxusní jako nová vesmírná loď s diamantovými knoflíky.
Věděl, že ten pocit pramení od NÍ. Krásky s modrým melírem a hvězdou pod okem. Už zase někomu zachraňoval prdel a tentokrát to bylo přeci jiné, než na Hunter-Gretzner. Tam kdysi potkal Jack, do teď nevěděl, zda si ji oblíbil víc jako kluka nebo jako dospělou holku, ale už to byla věčná slabost, která ho mohla stát hodně, a přitom nejvíce stála ji. Stála ji život. To nejcennější, co člověk má.
Přesto jak moc se snažil, aby její život byl bezproblémový se zdálo jako by udělal pravý opak. Teď si říkal, zda to samé nedělá s tou ženskou jen v jiném balení, která je jen kousek od něho, co by kamenem dohodil.
Kdyby ji předtím zabil, vše by bylo, jak má, ale tím by se svých pronásledovatelů stejně nezbavil.
Těžko hledat odpovědi tam, kde nejsou, zvlášť, když si sami sobě lžeme.
Riddick ale myslel systematicky, chladná logika byl základ predátorova myšlení. Pokud jste znali podstatu věci, dokázali jste se zařídit, tak aby vám vše vyšlo.
Jediné vysvětlení, proč sebou tu umíněnou holku vzal, byl sex.
Mohl chodit kolem, ale cíl byl jasný. Chtěl se té nevyzpytatelné černovlásce vtěsnat mezi nohy a na pár dlouhých minut zapomenout, kdo je a co ho čeká. Nechtěl myslet na budoucnost ani na minulost, protože nic z toho mu útěchu nepřinášelo.
Klidně si mohl zaplatit nějakou děvku v kdejakém přístavu a klidně ji třeba znásilnit, nebo zabít, ale kdesi v něm se ozýval zrádný hlas někoho, kdo chce, aby jeho drsný dotek byl opětován, a tady ta šance byla. To, že neměla na vybranou, byla jen vedlejší výhoda pro něj. Musela ho akceptovat.
Stavělo ho to na post zachránce, za kterého se nikdy nepovažoval. Ironické.
Po dobu, kdy ji bude opatrovat, bude mít to nepsané privilegium na její tělo.
Něco za něco, prostě obchod z nouze.
Chvíle zapomenutí za to, že jí prodlouží život. Ta myšlenka Riddicka poháněla vpřed, dokud se nepřikrčil v kruhovém otvoru staré stavby.
Uvnitř byla tma a ticho, déšť bubnoval a vsakoval se do kamenného zdiva.
Nebyl tam žádný pohyb, v první chvíli si myslel, že tam Valentine vůbec není, ale byla.
Stále opřená zády o stěnu tam, kde ji nechal. Seděla na zemi, hlavu skloněnou, vlasy jí spadaly dopředu, takže kapitánce nebylo vidět do obličeje.
Možná spala, ale to by rozeznal klidný pravidelný dech.
Riddick si prsty posunul brýle na čelo, aby lépe viděl. Tma byla jeho spojencem, čím černější se zdála, tím v ní lépe splynul.
Neslyšně seskočil dovnitř, ale přeci jen, jak se na jeho mokré podrážky nalepil písek, lehce to zaskřípalo.
Ani teď se nepohnula, lehce se zamračil, Furyanova tvář byla neskutečně vážná, když se ke kapitánce přiblížil jako mrštný panter.
Valentine nejevila známky vnímání, první, co ho napadlo, bylo, že je mrtvá, možná si sama dobrovolně vzala život, protože neunesla situaci, ve které se nachází, bylo to i pravděpodobné. Mohla si myslet, že ji opustil a její mysl se z toho zbláznila.
Riddick si před ní dřepl na paty a natáhl k ní svou ruku.
Za to ta její se náhle vymrštila jako jedovatý had a on měl ke spánku přitisknutou hlaveň její pistole.
Znovu ho překvapila, a to ho potěšilo. Ušklíbl se. Pořád žila.
Žena pomalu až děsivě zvedla tvář, modré a černé prameny jí clonily velkou část tváře a na něho se upřely dvě hluboké oči plné obvinění.
„Ty jsi mě tu nechal,“ zavrčela chladně a vpíjela se do jeho šedých duhovek.
„Měl jsem práci,“ Riddickův pohled na pár vteřin sklouzl k chladnému kovu a zase zpátky.
Evidentně jí tohle bylo jako odpověď málo.
„Tak tohle mi vážně nestačí jako omluva, Riddicku,“ zavrčela Val, “mohla jsem se tu zbláznit, a pak se tu objevil jeden z těch mutantů. Nemohla jsem střílet, přilákala bych ostatní a tak...“ hlas se jí zlomil, „umlátila jsem ho kusem zdiva.“
Ruka se zbraní se Valentine povážlivě zatřásla, možná měla takový vztek nebo se ovládala, aby nezačala brečet. Každého jiného chlapa by to dojalo, jeho ne.
Byl k jejímu šoku netečný. Nejspíše se v takových a daleko horších situací nacházel často.
„To je základní lidský instinkt, kapitánko, přežít za všech okolností, když ti nic jinýho nezbývá, sáhneš si až na dno,“ promlouval Riddick z vlastní zkušenosti. To, že si dokázala poradit i bez něho ho přesvědčilo, že je schopnější, než typoval. Možná v ní přeci jen něco bylo, a bylo toho mnohem víc, na co měla talent.
„Musíš se naučit se o sebe postarat,“ nepolitoval ji, ale tlačil dál, aby se vzchopila.
Ta tvrdá slova na Valentine dopadla jako mrakodrap. Rozdrtil ji.
„Nechal bys mě tu klidně chcípnout!“ vykřikla podrážděně a už se to nesnažila ani skrývat. Pěnil v ní takový vztek. Nestála o žádné utěšování, nebo hlazení po vlasech, chtěla jen, aby to přiznal. Chtěla jeho uznání, které jí Riddick odmítl dát.
Stále se Valentine vpíjel zblízka do očí a neuhnul, „věděl jsem, že tě tu najdu, já o tobě nepochyboval, ty o mě jo,“ stále vypadal tak vyrovnaně a sebejistě a ona mu to sebevědomí chtěla alespoň poškrábat. Ta jeho houževnatost byla k vzteku.
„A co kdybych tě teď odbouchla, Riddicku? Měla bych pak pokoj,“ ruka se kapitánce povážlivě chvěla a on dělal jako by mu žádná zbraň na hlavu nemířila. To Valentine neskutečně popouzelo. Ona mu vyhrožuje a on dělá jako, by nic. Se stoickým klidem dřepěl před ní na patách a nic neprozrazovalo, jak se cítí.
„Spíš si polož jinou otázku,“ zašeptal Riddick hrdelním hlasem, ze kterého jí zašimralo v klíně, a než se nadála, neskutečně rychle jí stiskl obě zápěstí, až Valentine pistole vypadla z ruky do písku.
Jedním pohybem ženu vytáhl prudce na nohy, přirazil zády ke staré zdi, a až pak zase v klidu pokračoval.
„Dokázala bys sama vyřídit dvanáct zkušenejch po zuby ozbrojenejch žoldáků? Vlastně teď už jenom deset. Jsou tam venku a momentálně pěkně zuří. Přiznej si, že beze mě nemáš sebemenší šanci.“
Furyanova děsivá ironie Valentine zněla dlouho v uších a přimrazila ji na místě.
Vážně by neměla zapomínat, jak moc je nebezpečný.
Mračila se na něho jako hejno čertů, pokoušela se ho nenávidět, vypěstovat si každou palčivou vzpomínku na něho, až se jí slzy začaly hromadit v očích a nepříjemně pálit, tvrdě je potlačila. Neukáže mu ještě víc své slabosti, protože na ni čeká jako sup.
Nemůže mu říct, jak je stále vyděšená, jak měla strach, že ho zabili nebo ještě lépe, že se na ni vykašlal a nechal ji tam jako návnadu na háčku chcípnout uprostřed neznámé pouště…
„Ne, nejsem chladnokrevný vrah jako ty,“ opřela se o něho, ale ani se nehnul. Byl jako nezdolatelná hradba.
Riddikovy koutky se lehce zacukaly a pozvedly nahoru, nejspíše ho to pobavilo, ale úsměv se v očích neodrážel, byla to jen grimasa.
„Tak to by sis se mnou neměla zahrávat a vyhrožovat mi, zabil jsem lidi i pro menší věci,“ naklonil se blíž a ještě blíž, až překonal hranici, která je dělila a prudce Valentine začal líbat.
Ženě se zatočila hlava, cítila vztek a slanou chuť svých neprolitých slz ale hned jak se jí dotkl, její tělo ovládla ta samá horečka, která ji prve málem spálila na popel. Šířila se do každé končetiny jako zrádný jed, který si ji podroboval.
Bylo to jako přestat myslet a vejít do horké uvolňující lázně.
„Riddicku, ne, já jsem ještě…nedomluvila,“ vztekala se Valentine a lapala po dechu, ale byl neodbytný, téměř jako by ani on nepřemýšlel a nechal se strhnout vlnou chtíče tou vzájemnou přitažlivostí, co je spojovala.
„Tak mluv, nebo už si bez pistole netroufáš?“ vyzval Valentine, nečekaně se od ní odtáhl a zahákl své chtivé prsty za pilotčin výstřih, zip se rychle rozjel až dolů a jemu stačila jen chvilička, aby jí z ramen stáhl kombinézu k pasu, ale tentokrát mu to nestačilo. Tu noc ji chtěl vidět celou. Každou křivku, každý kousek té mléčné kůže, kterou si chtěl osahat. S ničím se nezdržoval a látku stlačil přes její boky, až nakonec sklouzla dolů na zem do zapomnění.
Valentine ztrácela vůli, nenávist tam stále byla ale otupělá a slabá, přesto, že ji vyzýval, všechny protesty se jí vypařily před očima. Místo urážek však začala myslet na to, co dělal, kam sahal, na jeho vodou nasáklé oblečení, které se mu lepilo k tělu a svádělo boj s ženinou fantasií. Tolik ho z něho chtěla servat, jako to udělal Riddick s ní.
Valentine z té představy vyschlo v ústech, a nakonec lehce vykřikla, když jí ten hrubý neurvalec chytil za pas a nadzvedl, aby ji dostal z nohavic.
Bylo jasné, co chce a za čím si šel, ona to chtěla také a tentokrát už k němu nechtěla být zády. Nemohla připustit, aby to bylo tak neosobní a z donucení situace jako poprvé.
Stejně tak nedovolila Riddickovi, aby si ji nahou tak nestydatě prohlížel, už tak se styděla až běda, a jakmile svýma nelítostnýma očima začal zkoumat její tělo, vystavené mu nepokrytě na odiv, využila tak té zrádné blízkosti k vlastnímu prospěchu. Proklouzla rukama kolem mužova silného býčího krku a pověsila se na něho.
Zvedla nohy, obtočila je Riddickovi kolem pasu a přitiskla se k tomu vlhkému tílku, jež jí příjemně chladilo na kůži a bradavkách, jenže pořád to bylo málo.
Furyan jen cosi tlumeně zavrčel, těžko poznat, zda to bylo pozitivní, nebo negativní a jí to bylo jedno. Vedená svou vlastní cestou do propasti za jeho rády, nahmatala lem Riddickova černého tílka a stejně jako on se neptal jí, tak mu ho strhla přes hlavu a zahodila, aby se konečně mohla přitisknout na jeho holou kůži.
Ten vzrušující pocit se nedal s ničím porovnat, s každým nádechem se mu třela ztuhlýma bradavkama o jeho do bronzova opálenou pokožku a chtěla stále víc.
„Změnila jsi názor, kapitánko?“ zavrčel Riddick u jejího ucha, a jak ji držel opřenou o zeď, otíral se o její klín svým rozkrokem, až mu slastí zarývala nehty do šlachovitých zad.
Zprvu Valentine vůbec nevěděla, o čem to mluví, ale nakonec se přeci jen odhodlala promluvit a nedopřát mu vítězství.
Ohradila se: „Když jsi mě svléknul, nemůžu připustit, abys byl ty oblečený. Oko za oko, zub za zub,“ prohlásila vážně a hladově ho políbila, „nechodí to takhle ve věznicích?" přitiskla rty na ty jeho s vášní hraničící s chtíčem.
Po dlouhém dech beroucí polibku se Riddick maličko odtáhl a přiblížil svou hlavu k ženině odhalenému krku, kde vsál její kůži mezi rty. Valentine projel téměř elektrický impulz a svoje nohy ještě více sevřela kolem jeho trupu a zasténala.
Nyní přeci jen litovala, že ho předem nezbavila nejprve kalhot.
Riddick si mapoval nové území a zapamatovával si chuť její vláčné pokožky, té neskutečné esence, jež ho omamovala natolik, že sklouzl rukama z jejích boků, až na zadek a ten pevně stiskl v dlaních.
„Kdyby to tak bylo, musel bych tě svázat, jako jsi svázala ty mě na lodi, ke tvému štěstí tu není žádný provaz, takže si budeme muset poradit bez něho,“ usmál se proti jejímu hrdlu a polechtal ho jazykem, až se prohnula jako proutek.
„Nic jiného sis nezasloužil,“ zasténala a zavřela slastí oči, chtěla víc.
„Ty i já vnímáme svobodu jinak, jsi nejhledanější samolibý chlap ve vesmíru,“ první hladové kousnutí ji upozornilo na to, že má pravdu, ale pořád to neměnilo nic na tom, že on byl vrah a ona lovec odměn. Dva naprosté protiklady.
Na mužovu hrubost odpověděla stejnou měrou a své nehty zaryla do zločincových zad, až v nich nechala malé rudé půlměsíčky.
„Nebezpečné zvíře si žádnou svobodu nezaslouží, mělo by být zavřené pod dozorem,“ zalapala po dechu, jakmile se k ní Riddick přimáčknul, až bojovala o každý nádech jako by to měl být trest a chtěl ji přesvědčit, jak skutečně divoké a nebezpečné zvíře z něho může být.
Furyanův hrudník ji tlačil do zdi, až měla pocit, že z ní vyprchá všechen vzduch. Nechal ji tak, a pak i s ní náhle odstoupil dozadu. Stále ženu držel za zadek oběma dlaněmi a kapitánka rychle nabírala do plic potřebný vzduch. Obdařila ho téměř vražedným pohledem.
„Co když ti já teď daruji svobodu, uděláš to samé?“ pomalu si i s Valentine klekl na zem, držíc ji ve stejné pozici a k jejímu velkému překvapení si sám lehl na záda a ona se tím pádem obkročmo posadila na jeho klín. Byl to zvláštní pocit moci, který ji najednou obklopil, ale nebyla hloupá, nebylo to poddajné gesto, kterým by se jí vzdával, začal by se vrtět a dožadovat se drbání na bříšku.
Žena pohnula provokativně boky a otřela se svým vlhkým klínem o bouli pod sebou. Neuniklo jí, jak se Riddick prohnul proti ní.
Valentine nevěděla, co od něho má čekat, ale tohle gesto rozhodně ne, jenže její pohled byl zcela zastřen touhou, než aby ho dokázala odmítnout.
Ne, dokonce neodolala, aby nepřiložila své ruce na jeho obnažený hrudník a nesjela prsty až na ploché břicho. Vychutnávala si ty malé pevné kopečky, každý sval, který se pod jejíma rukama napjal, až se dostala k jeho kalhotám.
Tolik ho chtěla. Potřebovala ho jako vyprahlá půda dlouho očekávaný déšť.
Nemohla ho nechat jít. Ne teď, věděla to ona a věděl to on.
Valentine se k Riddickovi sklonila, vlastně ani nevěděla, co dělá, ale dráždit nebezpečného tvora by rozhodně neměla.
„Jestli si myslíš, že tě pustím, tak to jsi na omylu, pořád tě mám v úmyslu předat dozorcům, Riddicku. Tohle na tom nic nemění.“
Byla jen kousek od jeho úst, když se nepatrně zamračil a pozvedl hlavu, aby ji ochutnal. Valentine mrštně ucukla a napřímila se zpátky. Unikla, prozatím.
Nechtěla se s ním ale teď přít, a tak se vrhla na jeho kalhoty. Nahmatala pod sebou zapínání a prsty pokračovaly v odhalování.
Nemohla se dočkat, až ho osedlá, až se do ní ponoří. Pracovala čím dál rychleji, aby ho osvobodila, když tak učinila a chtěla se ho dotknout, Riddick začal jednat. Divadlo skončilo.
Nedovolil jí žádný kontakt, pevně ji chytil za půlky, znovu nadzvedl, a než se vzpamatovala, nabodl si ji na sebe, až Valentine nadskočila ňadra.
Bylo to neskutečné, naprosto ji to ochromilo. Cítila takové vlhko a těsno, nutilo ji to se začít houpat dopředu a dozadu, zapomenout na vše okolo.
„Ano…“ vydechla, olízla si suché rty a třela se tak svým klínem o ten jeho, hladově a divoce, chtěla si ho podrobit, chtěla, aby byl její. Chtěla ho využít, jako on využíval ji.
Riddick si užíval toho pohledu ženina pružného těla, jež na něm tancovalo. Hladil ty dva kypré kopce kapitánčina zadku, a aniž by to pocítila, ji tak nutil přirážet až na dno.
Vedl ji, od začátku měla pocit volnosti, ale přitom on koordinoval každý její krok, a když si myslela, že bude určovat tempo, strhl ji drsně na stranu a uvěznil pod sebou.
Valentinin zadek se obtiskl do suchého písku a ona překvapeně vzhlédla na muže, který se nad ní tyčil jako skála. Jako netvor, kterého ostatní popisovali jako vyvrhel lidské společnosti.
Nezlomný, tvrdý a neústupný. Přesně takový, který ji přitahoval. Riddick.
Udělala velkou chybu, že si, byť na pár minut myslela opak. On byl vždy nad ní, a to pomyšlení ji neskutečně vytáčelo, kdy se konečně poučí, nebýt tak naivní.
„Když mi ty nechceš dát svobodu, nedám ji ani já tobě,“ dopadal na ni jeho stín téměř až hrozivě, dělalo ho to většího, mohutnějšího a o to víc ho zatoužila polapit a spoutat. Možná jí to Riddick viděl na očích a jako ukázku své dominance se natáhl, než stačila zaprotestovat, chytil obě její drobné ruce do svých a přirazil jí je nad hlavu.
Musela se lehce prohnout. Nenáviděla ho, a přesto ji svým zvráceným charakterem přitahoval. Nechápala to. Nic víc než fyzická přitažlivost, pár svalů a síla.
„Riddicku,“ vydechla Valentine a kousla se nejistě do rtu. Byl stále v ní, napjatý, tvrdý, a pak se k ní sklonil a bez varování se zmocnil její bradavky. Škádlil ji, dokonce to vypadalo jako by ji chtěl spolknout. Valentine vykřikla a celá se stáhla kolem mužova penisu, aby věděl, jak mučivě jí tepalo v klíně.
„Prosím, Riddicku, prosím!“ zavrtěla se, prohýbala v bocích, snažila se ho přemluvit, aby se pohnul, než zešílí. Její touha stoupala každým okamžikem a Furyanova netečnost ji zabíjela. Valentine bylo jedno, jestli křičí nebo škemrá, její hrdost šla pro teď stranou a aby to nestačilo, Riddick druhé ňadro zakryl svou volnou rukou, která byla od písku a hnětl ho. Písek se lepil ke kůži a nahrazoval drsný peeling. Bořil se do něho, zatímco zuby hrubě okusoval její druhou tvrdou bradavku, dokud se pod ním kapitánka nesvíjela jako had, a když ji málem dovedl až na konec, aniž by se vůbec pohnul, přestal ji dokonce i ochutnávat, oddálil tak její slast kamsi do zapomnění.
„Riddicku!“ zaprotestovala zoufale.
Tohle jí přeci nemohl udělat!
Valentine byla jako posedlá, nikdy by nevěřila, že bude po někom tak neskutečně toužit, a přesto jí nehodlal dát, co chtěla. Mračila se na něho, přemlouvala ho pohledem a on jí oplácel tím samým a ještě temnějším, ve kterém se skrývala šelma za mříží.
„Tak, holčička prosí, to mi něco připomíná,“ Riddickův hladový pohled byl téměř spalující, pak se prudce odtáhl a přirazil jako by ji dal ochutnat jen málo z toho, co může dostat. To ale nestačilo, zoufale to nestačilo, chtěla víc. Chtěla v něm probudit tu bestii, která ji uchvátí, i kdyby mu měla mrštit písek do tváře a vyzvat ho na souboj.
Mužův výsměch Valentine shladil a ona se zastyděla, přesto ho to zrádné tělo chtělo. Nedokázala si pomoci. Chtíč ji pohltil.
Kapitánka zatnula zuby, „líp to neumíš, Riddicku? To už i ta rychlá akce na lodi mě víc vzrušila,“ zavrčela a provokovala.
Muž nad ní se pomalu nahrbil jako by se chystal ke skoku a nebezpečně přiblížil svou tvář k její. Dost těsně, aby cítila spalující dech té bestie.
„Tak to bych se asi měl víc snažit, abych tě nezklamal, kapitánko,“ zašeptal, z čehož jí přejel ledový mráz po zádech a konečně ji přestal mučit, nebo spíše vyměnil jedno mučení za druhé.
Dlouhé chtivé pohyby doprovázené sténáním se smíchávaly s hlukem dopadajícího deště venku.
Riddick pustil její ruce ze své a jeho dlaně začaly zkoumat ležící tělo pod sebou. Hladil její stehna jako by se tam snažil obtisknout své stopy, občas je pevně stiskl jako by se chtěl ujistit, zda je Valentine opravdu skutečná nebo jen přelud. Tiskl se k ní a svaly na jeho pažích jen hrály smyslnou hru stejně jako jeho nástroj, který se bořil čím dál rychleji a hlouběji do její vlhkosti.
Nemohl se toho pocitu nabažit.
Dravě si ji bral jako by to mělo být naposledy v jeho životě, nikdy jste totiž nevěděli, zda to tak skutečně není, zvláště v Riddickově případě.
Tiskl se mezi Valentynina stehna a boky, dával jí ochutnat sám sebe. Riddickův chtíč ho hnal neúprosně vpřed a jeho přírazy byly divočejší a bezohlednější, přesto se zdálo, že ženě pod ním se to čím dál více zamlouvá.
Sténala, vzdychala a otevírala rty v němé výzvě.
To, jak si kousala spodní ret, dokud nebyl celý napuchlý, viděl každý její sebemenší pohyb a zavlnění, to, jak zakláněla hlavu, aby se mohla prohnout jako kočka.
Tak moc to Valentine pohltilo, že mu nakonec podlehla a vykřikla vrahovo jméno, než se rozechvěla jako struna a zaryla mu bolestivě své nehty do zad, až z nich tekly tenké potůčky krve. Přitiskla se k němu jako by chtěla, aby ji stiskl v náručí, což se od něho očekávat nedalo. S něžnostmi nemohla u někoho jako on počítat.
Zatímco Valentine se chvěla ve slastné křeči, Riddick pokračoval a plnými doušky si vychutnával privilegium zmocnit se jejího těla a ukojit tak svůj chtíč ve stahujícím klíně.
S každým dalším pohybem prodlužoval ženin orgasmus o další drahé vteřiny, dokud se sám nenapjal a neexplodoval. Furyanovo silné zpocené tělo se zhroutilo přímo na ni a Valentine vnímala jen neskutečnou tíhu svalové hmoty a jeho zrychlený dech na klíční kosti. Byl jako lavina.
Nechtěla promluvit a narušit tak celý okamžik nějakou trapností, ale i když se snažila, jejich sex uzavřít do jakéhosi vákua, to náhle prasklo a vpustilo tu neúprosnou realitu zpátky mezi ně.
Jak se ženin dech pomalu uklidňoval, Riddick se odtáhl hladce jako panter a lehl si vedle, aniž by se navzájem dotýkali. Rychle se upravil, a pak už se jen pohodlně natáhl.
Valentine neměla sílu vůbec na nic.
Žádné obětí, náznak citu ani polibek nebo poděkování, možná v koutku duše něco takového čekala, ale přesto ji to rozesmutnilo. Dostala jen to, co bylo nutné a její vlastní vyvrcholení bylo jen jakýsi nepsaný bonus. Věděla, že na ni nečeká, hlavním tématem dne bylo semeno, prostě to buď při tom všem stihne, nebo nestihne toť vše.
Proč se tedy cítila tak zatraceně špatně po něčem tak uvolňujícím?
Prostor naplnilo rychlé oddechování, unavené dvojice v písku.
Nejspíše se ani jednomu nechtělo nic říkat. Dlouho vedle sebe jen tak leželi, zatímco Valentine cítila, jak z ní pomalu vytéká Riddicovo sperma. Ohavné. Nesnášela ten pocit.
Hlavou se jí honilo mnoho otázek a pramálo odpovědí.
Jen koutkem oka zavadila o svého průvodce a s překvapením zjistila, že má zavřené oči. To jako vážně?
Spal snad?
Furyanovy přísné tvrdé rysy byly uvolněné a hrudník se mu pravidelně zvedal.
Mírně tedy pootočila hlavu, aby prozkoumala svého dočasného spojence. Kdo by si něco takového nechal ujít?
Tak trochu vypadal jako by mu konečně došla energie. Že by to byl vážně jen člověk? Ale i tak v mírném klidu vypadal stejně nebezpečně jako předtím, stačil by náznak a byl by na nohou a připraven zaútočit, nepochybovala o tom, zdání klame.
Valentine natáhla ruku, byla těžká jako by na ní měla závaží celého vesmíru, a ještě, než se ho dotkla, ji mrštně chytil za zápěstí. Strnula v půli pohybu.
To kapitánku přesvědčilo, že to jenom předstíral, Riddick nespal, to bylo jen skutečně klamavé zdání pro ty, kdo si to mysleli. Pak už bylo pozdě.
„Ďábel nikdy nespí, že?“ zašeptala nejistě a vytrhla mu svou ruku.
Když Riddick pomalu pootevřel své šedé oči připomínající zamlžené vrcholky hor, zahleděl se na ni a zase je klidně zavřel, poskočilo jí z toho srdce.
„Kdybych si nebyl jistý, že si to můžu dovolit, už bych měl podříznutý krk nejméně padesát krát,“ Riddickovy rty se pohnuly v malém ironickém ušklíbnutí a ona od nich nemohla odtrhnout pohled.
„Myslíš, že bych tě chtěla zabít?“ vydechla Valentine a neměla žádnou snahu ani sílu se, jakkoliv zakrýt, stejně už viděl a prozkoumal vše, co se dalo.
„Nemluvil jsem o tobě,“ tato podivná slova ženu donutila přemýšlet na plné obrázky.
O kom to tedy mluvil? Jistě toho hodně zažil, o tom nebylo pochyb. Na orbitálních stanicích a ve městech se o něm povídalo ledasco a ona měla s trochou šance malou možnost nahlédnout pod povrch jeho složité osobnosti. Kdo by odolal.
„A o kom tedy, Riddicku?“ zeptala se nenápadně, ale neodpověděl, možná za víčky zvažoval, zda vůbec něco říci, jistě se nikomu jen tak se svým životem nesvěřoval a o to víc byla zvědavá.
Nějakou chvíli Valentine poslouchala déšť, ale poté Riddickův hlas obletěl celou kopuli.
„Q9, Crematoria, Ursa Luna, Butcher bay proti všem těmhle věznicím je Coroven jen kosmetickým salonem, kde máš vlastní útulnou celu sama pro sebe, jídlo třikrát denně a kamery na každém kroku. V divočině bez světla a morálky, kde jsem byl já, bys nepřežila ani den, možná hodinu, nebo dvě nanejvýš,“ jeho hlas byl nyní lehce pohrdavý, ale snažila se to ignorovat a zvažovala další otázku na tělo.
„Každý, ne začátku ale začíná s čistým štítem, nikdo se nenarodí jako zločinec. Tím se staneš. Cos udělal, že po tobě všichni jdou?“
Valentine přestala dýchat, zvědavost ji nutila ke všetečným otázkám, a tak opřená o loket pozorovala, jak se v Riddicově tváři jen nepatrně svraštilo obočí, ale místo aby odpověděl, se zeptal na to samé: „a cos udělala ty, žes skončila zavřená v lapáku?“
Nyní kapitánka zjistila, že opačně namířená otázka je dosti nepříjemná záležitost, možná chtěl, aby si to uvědomila, ale na rozdíl od něho se jí nevyhýbala.
„Táta, mohl za to táta. Na rodinu je vždycky spoleh,“ našpulila rty sarkasmem.
„Tak tatíček tě prodal, aby měl prachy? Docela odvážný,“ prohodil Riddick jako by se jí vysmíval, a to ji zabolelo. Možná, že ty jeho kruté vtípky byly jen jakýmsi obranným mechanismem, kterým se snažil bránit, napadlo ji. Nakonec si Valentine povzdechla a pověděla mu pravdu.
„Vlastně ani ne. Můj táta byl pirát a se svou nevelkou tlupou se věnoval pašování alkoholu mezi Zemí a Helionem Prime. Moje máma byla stejná, když tajně porodila, nechala mě na jeho lodi a sama utekla,“ pokrčila Valentine prostě rameny, „on se mě alespoň ujal. Nechal si mě a já vyrůstala mezi nimi. Naučila jsem se podvádět a jak oblbnout berní úřady, ale před sedmi lety, kdy měl velkou zakázku na prvotřídní gin, mě pověřil, abych na něho počkala u nákladu v docích, než přiletí s lodí a všechno naloží. Tehdy mě chytili. Byl to podraz někoho z jeho chlapů a já za ně šla sedět na dva roky, to je všechno. Nic víc nic míň.“
Riddick dál nehnutě ležel a poslouchal její příběh plný náhod a zklamání, ale jak očekávala, neprojevil sebemenší lítost asi v něm žádný nezbyl. Jen viděla, jak se mu hýbou oči pod víčky jako by rychle uvažoval.
„Nepřemýšlelas někdy, že by ses pomstila? Bylo by to jediné spravedlivý řešení, jasnej cíl, pomsta tě žene kupředu a dává ti sílu.“
Valentine se zamyslela, než odpověděla, necítila k tátovi zášť, nebyla to jeho vina, nebo ne tak docela ale mohl podplatit někoho, aby ji pustili, jenže to neudělal. Ani po propuštění se jí nevydal vyhledat, a tak tuhle životní kapitolu uzavřela po svém. Opila se a začala od nuly.
„Nechci se mstít, ale pochybuji, že mě pochopíš,“ odpověděla poté krotce. Její vzpomínky na tátu byly veselé, když ji učil spravovat motory, vařit nebo číst z knih, které sehnal na svých cestách od jiných překupníků. Nebylo to špatné dětství, alespoň někoho blízkého měla, pomyslela si.
Ne, nechtěla se mstít někomu, koho vidí jasně v dobrém světle. Necítila k němu vinu.
„I kdybych to nechápal, tvůj sentiment vycejtim i přes zavřený oči.“
Valentine zamrkala, takže ji chápal? Cítil někdy něco podobného? Ke komu?
„Takže jsi někdy k někomu cítil náklonnost, Riddicku? Tomu nemohu ani uvěřit,“ nyní byla ironie znát z jejího hlasu. Než však stačil odpovědět na tuto otázku, přeskočila a vrátila se k té první, co ji zajímala.
„Ale ještě jsi mi neodpověděl, co jsi udělal tak hrozného, že kamkoliv strčím nos, vidím tvůj oholenej ksicht nalepenej na každým rohu, každý posraný ulice.“
Při kapitánčině pobaveném tónu se jeho Furyanovy rty roztáhly a mírně zakulatily směrem nahoru.
Byly to pro něho ty nejtrpčí vzpomínky, přesto se nad nimi hořce usmál.
„Poprvé v životě jsem byl naivní a hájil spravedlnost. Byl jsem voják, dělal jsem svou práci, než mě převeleli na Sigmu 3 do pracujících kolonií pod zem. Tehdy jsem byl možná ještě důvěřivější než ty. Trochu blázen. Celý to bylo jedno velký klubko lhářů a otrokářů. Lidi dělali ve strašných podmínkách a nemálo jich tam během prvních týdnů zemřelo. Jako jeden z hraničářů jsem dohlížel na bezpečnostní jednotky. Bylo málo jídla i vody, lidé se prali o zbytky i drobky, bylo to stresující. Sbíral jsem důkazy, abych mohl firmě předložit, jak na Sigmě 3 využívají zemědělce a horníky, ale nevěděl jsem, že to oni už dávno vědí,“ odfrknul si Riddick.
Valentine napjatě poslouchala a hltala každé jeho slovo, které jí byl ochoten nabídnout a přidat tak další kousek skládačky svého světa.
„Budu hádat,“ skočila mu do řeči, „skončil jsi v lapáku za tu drobnou informaci, kterou někdo nerad slyší?“ musela se přitom usmát, když proti němu obrátila jeho vlastní slova, ještě, že to neviděl, ale mohl to vycítit z jejího tónu hlasu.
Riddickovy oči se otevřely a Valentine věděla, že trefila do černého.
„V tomhle vesmíru se upřímnost nevyplácí, to si pamatuj, holka,“ dal jí dobrou radu a ona zmlkla zcela hypnotizována mužovými šedými duhovkami, jež ji tak fascinovaly.
„Právě jsi ke mně upřímný byl, Riddicku nebo…“ odvětila, ale pak znejistěla a zarazila se, co když jí celou dobu lhal a tahal za nos? Proč ji to jen nenapadlo. Jistá si však nebyla.
Riddick kapitánčino zmatení rozpoznal okamžitě, a než se nadála, tyčil se znovu nad ní. Koleny ji nekompromisně roztáhl nohy od sebe a vtěsnal se tak k jejímu stále zmoženému klínu. Nechápavě na něho vykulila oči, a to co se jí nyní dotýkalo podbřišku, bylo znovu tvrdé jako skála a připravené do boje.
Valentine se nejistě kousla do spodního rtu. Byla unavená, ale Riddickova výdrž ji překvapovala a vzrušovala zároveň. Jak by tomu primitivnímu neandrtálci šlo odolat?
„Upřímnost za upřímnost, říkalas to tak, kapitánko?“
„Já…“ nadechla se k odpovědi, ale toho večera se z jejích úst ozývaly už jen táhlé projevy rozkoše, protože na další otázky, kterými by Riddicka obnažila na těle, i na duchu jí nedal sebemenší prostor.
K tomuto nemusím, nic dodávat, erotická scéna a následovaná hádkou, jaké klišé…
Richard B. Riddick
Kapitola 6.
Rozdíly mezi námi
6.
Višus se nezastavil před ničím, přišel o dva své muže, ale pořád jich ještě dost zbývalo, což byla pozitivní správa. Bohužel, morálka uvnitř skupiny byla napjatá k prasknutí od minulého večera a ráno to nebylo o nic lepší.
Střídali se postupně na hlídce, dokud nepřestalo pršet. Jakmile vyšlo to zatracené žhavé slunce, které nezakryly ani bílé mraky, kaluže vody v proláklinách a písku se začaly odpařovat a kolem se tvořila bílá hustá mlha. Naštěstí se dřív dostali ke konci hřebenu skalisek, kde se rozprostírala další poušť, než aby uklouzli a ztratili se ve zrádných propastích jako Jago.
O tom, co se stalo, nikdo ani slovem nepromluvil. Bylo to sice politováníhodné, ale nehody se stávaly, navíc udělal tu největší hloupost svého života a zaplatil za ni, někdo by řekl právem.
Konečně se dostali na nerovnou plošinu, která už se smíchávala s pískem.
Žoldáci byli poněkud nevrlí.
Býval by si toho ani nevšiml, nebýt jeho věrného Johnase, který k němu přistoupil a ukázal do dálky. Žoldákovu mechanickému oku nic neuniklo.
„Tam, dvě postavy, a pak další,“ upozornil.
Višus si vzal dalekohled a podíval se, kam žoldák ukazoval. Severovýchodně se skutečně pohybovaly dvě postavy, jedna menší a jedna větší.
Ženská a mužská na první pohled bylo jasné, kdo je kdo.
Na tu dálku i přes uhmatané sklo rozeznal však jen obrysy. Měli alespoň směr, kudy šli.
To horší bylo, že se na poušť začali stahovat ty divní mutanti, aby se napili vody usazené v písku, jelikož jí bylo přes den nedostatek. Vyprahle se vrhali na kolena a nabírali ji svými tenkými prsty do dlaní, než zase budou muset před sluncem utéct.
Zanedlouho však vše zahalil mlžný opar. Nezbývalo jim tedy nic jiného, než vytáhnout kompas a řídit se podle něho, jelikož nebylo vidět víc než na pár metrů.
Jak však přecházeli saharu, mutanti se na ně vrhali doslova ve velkém jako by v nich viděli potravu nebo ohrožení. Střelbou však k sobě lákali další a další, téměř jako by je něco silně přitahovalo jako včely ten nejlákavější med.
„Zatraceně, ty hajzlové jsou všude, skoro o ně zakopávám,“ reptal Johnas a ohnal se rukou. Loktem skolil svého dalšího protivníka a srazil ho nevybíravě k zemi. Přišlápl ho botou na hrudi a stiskl spoušť, která rychle zanikla v ostatních výstřelech okolo.
„Buď rád, že tu není něco horšího,“ přisadil si G. Vytáhlý mrštný chlapík s černými vlasy spletenými do dlouhého copu, do jehož konce měl zapletenou tenkou břitvu s ptačími pery, kterou útočník pocítil až tedy, když se mu zakousla do hrdla, se vrhal do boje s vervou jako by nic lepšího neznal. Doslova si to vychutnával.
„Akorát nás zdržujou,“ ozvalo se z mlhy vpravo kousavě.
Kousek od nich se ozval ženský výkřik, když se jedno z těch monster připlížilo, až za Jessiiny záda a silnou ranou ji povalila na zem a začal se na ni sápat.
Téměř ji ten parchant zalehl, ale to už se mu do ramena pod ztvrdlou krustou bláta, zaryly Višusovy prsty schované v tvrdé rukavici.
Chytil toho bastarda a jediným trhnutím ho z ženy odtáhl a odmrštil stranou, poté mu jednou ranou setnul hlavu svým mečem.
Dokonalý čistý řez.
Možná si toho zatím nikdo nevšiml, ale jeho zkušenému pohledu neunikl jeden podstatný fakt. Ti podivní tvorové s velkýma očima šli po ženách. Snažili se k nim co nejblíže dostat a ostatních si moc nevšímali, pokud jim nepřišli do cesty.
Višus nevěděl, co to způsobovalo, ale takhle byli jako nějaká návnada, a to nebylo dobré.
Museli se hnout z místa, a proto zavelel k ústupu.
Všichni se rozeběhli vstříc poušti, nechávaje za sebou mrtvá těla, na kterých se ihned začali krmit ostatní jako supové, jiní je pomalu loudavě následovali jako by na své straně měli všechen čas světa. Bylo to nechutné.
Nesměli se zdržovat, a tak zvyšovali svůj náskok mezi nimi.
Jak se mlha rychle vypařovala, někteří v dálce zahlédli jakési cizí stavby, byly však dost kilometrů daleko a přes špatnou viditelnost nemohli soudit, o co přesně se jedná.
Višus šel proto poslední, aby měl celou skupinu na očích.
Na žoldácích byla patrná únava, nikdo toho moc na dnešek nenaspal, ale snažili se vypadat nezlomně, jak se od nich očekávalo. Neustále se dohadovali, nebo se povzbuzovali, a nakonec zavládlo nervózní ticho...
********************************************************************************************************************
Valentine se zmoženě loudala. Dalších pár hodin bylo peklo na zemi. Boty se jí obalily mokrým pískem, který sice později uschl a opadal, ale její nohy byly ztěžklé a klín bolavý. Cítila každý sval, který namáhala i ty, o kterých nevěděla, že má.
Riddick se jako milenec opravdu vyznamenal, doslova.
Jeho včerejší bezchybná strategie fungovala dokonale. Nejen, že ji málem umučil sexem, ale také ji tím zabránil se všetečně vyptávat, jelikož po druhém nekonečně dlouhém kole, kdy si Valentine bral snad ještě hladověji než předtím, usnula vyčerpáním téměř okamžitě, jakmile zavřela oči.
Už dlouho se necítila tak vyčerpaná, zmožená a vzrušená zároveň.
Stačilo se na něho podívat a zašimralo ji v podbřišku. Dobře, lhát sama sobě nemohla, bylo to úžasné a uvolňující, nejlepší milování, jaké kdy zažila, i když v tom nebyly žádné city, ale víc dostat nemohla, a tak se spokojila s tím, co měla.
Nakonec ji ten parchant probudil tím, že po ní hodil její kombinézu se slovy: „je čas vyrazit.“
V tu chvíli by ho nejraději poslala ke všem čertům. Nejraději by spala ještě další dva dny, ale měli úkol. Donutila se tedy k další namáhavé pouti ve Furyanových stopách.
Jak tak šlapala vpřed za svým průvodcem, přemýšlela, co se včera večer stalo, a že se toho událo až příliš.
Valentine byla zvědavá, co všechno v sobě Riddick skrýval. Byl taková zvláštní záhada jako rubikova kostka, čím víc jste s ní otáčeli a snažili se dobrat ke konci, tím víc jste se zamotali a nic nedozvěděli. Tahle strategie, jak zjistila Valentine, nikam nevedla. Nebylo možné si v něm představit obyčejného člověka, byl to smrtelně nebezpečný trestanec bez svědomí, to musela mít stále na mysli, ale ona zjistila, že Riddick svědomí měl. Pokud se staral o bezpečí jiných, jak jí vyprávěl, nemohl mít přeci tak špatný charakter, jak se snažil vypadat.
Vše, co dělal, bylo nutné zlo, aby vůbec přežil a rozhodně nestál o žádné závaží, které by ho táhlo ke dnu, proto se ho rychle zbavil. Ve Valentine zatrnulo.
Zbaví se jí nakonec také? Tu trpkou otázku raději zahnala.
Žena vzhlédla k jeho širokým zádům, jež nastavoval slunci, každý mužův pohyb byl dokonalý. Nemohla si namlouvat, že se mezi nimi nic nestalo.
Když se ho dotýkala, přijímala ho v sobě s horlivostí a chtíčem stejně jako on si podroboval ji a ke všemu cítila, že si k němu vypěstovala náklonnost, což by za daných a vůbec žádných okolností neměla dělat, protože toho bude jisto jistě později litovat. To ji trochu píchlo u srdce, ale obrnila se proti tomu.
Mlha v okolí konečně začala ustupovat a před nimi se vynořila obrovská vápencová zeď, v jejíchž prasklinách rostly ony zvláštní rudé stromy. Celkově to působilo opuštěně, a přesto kouzelně.
Riddick zamířil mezi ony strmé útesy.
Valentine to připomínalo bludiště nebo soutěsku, ale za stín, jež poskytovala, byla více než vděčná. Taková úleva!
Zničená se dopotácela k ní a posadila se na chladný balvan.
Kapitánka cítila, jak se jí žaludek svírá hlady, od rána nic nejedla, a i když musela se zásobami šetřit, nemohla přeci umřít hlady, či být slabá. Prostě žrádlo k pro psy a supy.
Jenže tady pan dokonalý asi nepotřeboval ani jíst ani pít, potřeboval vůbec dýchat?
Valentine si přehodila batoh přes rameno do klína a začala v něm štrachat, dokud nenarazila na vitamínové kapsle. Stejně je nemohla ničím zapít, a tak hrabala dál, dokud nenahmatala proteinovou tyčinku. Hladově ji rozbalila a málem snědla i obal.
„Neplánovaná zastávka?“
Jak tak radostně žvýkala a vychutnávala si každé sousto, do jejího zorného pole vešel Riddick a postavil se přímo před ni.
Vzhlédla vyčerpaně k němu.
„Mám hlad,“ zamumlala Valentine s plnou pusou. Znělo to dost výmluvně. Dala mu tak najevo, že se nehne ani o krok, dokud se nenají.
I přes Riddickovi tmavé brýle viděla, jak pohnul hlavou k jejímu batohu jako by ji něco naznačoval, a když natáhl ruku k obsahu batožiny, prudce zatáhla tkaničku, aby otvor uzavřela.
„Co mi dáš za jednu tyčinku?“ začala vychytrale smlouvat a vychutnávala si tu svojí zároveň.
Furyanovy rty vytvořily přemýšlivou linku, a když se na ně zaměřila a nedávala pozor, klidně jí vytrhl tyčinku z ruky a kus ukousl.
Valentine začala protestovat, ale nebylo to nic platné. Byl drzý až běda. Čekali jste od zločince něco jiného?
„To se ti přesně podobá, ničema, vrah a zloděj v jedné osobě, kouzelná kombinace, Riddicku.“
„Přes krádeže jsi tu ty, kapitánko, kdo se tu včera chlubil, že jeho tatík je překupník,“ významně na ni shlédl a dojídal poslední sousto, které drtil zuby.
Valentine uraženě přimhouřila oči a svraštila tenké obočí, „pořád lepší, než nemít nikoho komu na tobě záleží.“
Ta jedovatá věta vyzněla do ztracena jako prásknutí bičem...
Hned na to si ho přestala všímat a rozvázala proto svůj batoh, aby si vyndala další tyčinku a nacpala si břicho. Valentine naštvaně roztrhla lesklý obal a ukousla první článek, když v tom ji jeho silná ruka popadla za paži těsně pod ramenem. Riddick ji nesmlouvavě vytáhl ze sedu na nohy a udělal několik spěšných kroků k té obrovské kamenné zdi.
Se zděšením si myslela, že jí teď hlavu rozmázne o kámen za tu její neuváženou poznámku, ale místo toho ji doslova vtáhnul do ne příliš široké praskliny, kde se kámen rozestupoval jako ledové kry před křižníkem.
Zatáhl ji tam jako démon svou kořist, kterou si bral s sebou do pekla. Na které bude hodovat.
Sevřelo se jí z toho hrdlo a neskutečně ji to vyděsilo. Nechápala, o co se pokoušel, ale nedělalo jí to nijak dobře. Bylo to kvůli tomu, co řekla?
Měla snad mít výčitky? No, možná to bylo tvrdé, ale nevěděla, že se ho něco takového dotkne, ale no tak, Riddicka se nikdy nic nedotklo, byl kyselý jako citron a tvrdý jako skála.
Působil na ni jako někdo, kdo se nedá urazit, mohla se však mýlit.
„Počkej, co to děláš? Já nikam nejdu, Riddicku,“ vzpírala se a trhala sebou zpátky k otvoru, až jí batoh vypadl z ruky a zůstal kousek od nich.
Riddick ženu vtlačil do tmy prohlubně a postrčil ji až úplně dozadu, kde je stěny z obou stran tiskly natěsno k sobě, přestože se ona snažila bránit tomu nepochopitelnému počínání, bylo to marné.
Riddick Valentine znehybnil svým tělem právě v čas, aby zaslechli vzdálené hlasy, jež se rychle přibližovaly.
Tmavovláska z toho měla husí kůži, už se nadechovala, aby se zeptala, co to znamená, když jí silně přitiskl dlaň na rty, aby už neřekla ani slovo a pro jednou raději přemýšlela, než jednala.
Kdyby je objevili, mohli je tam postřílet jako králíky v noře. Dobře, začala tedy znovu potichu žvýkat jídlo jako křeček, dokud kousek tyčinky, co měla v puse, nespolkla, co jiného měla dělat.
Naštvané mužské hlasy se blížily, dokud schovaná dvojice škvírou neuviděla proběhnout okolo jejich úkrytu několik postav.
Jak je mohli, tak rychle najít? Rozbušilo se jí srdce ještě úpěnlivěji. Valentine se domnívala, že před nimi mají dostatečný náskok. Evidentně tomu tak nebylo, a kdyby nebylo Furyanovi rychlé reakce...
Všemi buňkami cítila, jak se jí ostré hrany a úlomky kamene tlačí do kůže zad, i rukou, srdce bušilo divoce a vyplašeně do Riddickovi hrudi.
Oba tam byli dobře schovaní a nikoho nenapadlo pátrat v okolí. Kroky však ustaly pár metrů od jejich úkrytu.
Instinktivně se k Riddickovi sama přimáčkla jako by ji mohl ve svém náručí schovat, ona se chvěla, on byl ledově klidný. Zatraceně tenhle úkryt měl jen jediný východ, stačilo jen, aby nepřítel jednou stiskl spoušť a měla by v hlavě díru nebo pokud by dobře trefil, prostřelil by obě lebky naráz.
Napětí mezi nimi by se dalo krájet.
********************************************************************************************************************
„Ještě nás sledujou, G?“ ozval se ženský hlas.
„Možná jsme je setřásli, ale pořád je to tu divně cítit bahnem.“
„Možná, že to něco není bahno, ale to, co máš v kalhotách,“ utahoval si z žoldáka Bingo, pihovatý voják, který měl pro strach uděláno, ale v tuto chvíli se jeho vtipu nikdo nezasmál. Všichni byli udýchaní a zpocení.
Valentine natahovala uši, aby lépe slyšela.
„Grime, tak co? Vidíš něco?“
Chvíli bylo ticho a bylo slyšet přešlapování na skalnatém povrchu.
„Ne, jestli nevidíš, tak jsme sakra na tvrdým povrchu, tohle není písek, a proto tu nejsou stopy, ale určitě tudy šli,“ něco zašustilo a kapitánka poznala obal od tyčinky, který tam nechala válet, když se rychle zdekovali. Do prdele, Riddicku, musíš udělat takovou chybu?!
Celá se napjala a vzhlédla ke svému společníkovi, ale moc toho neviděla, obklopovalo je takové šero, že sotva rozeznala jeho bradu, zato ho dost dobře cítila, být v horku vážně nikomu neprospívá, navíc teď se jim trička nasáklá potem lepila k sobě. Žádná slast.
„Co teď,“ někdo se otočil a zašoupal nohama, „dáme tu zastávku?“ ozval se jiný udýchaný ženský hlas než ten první.
„Pokud si tu s těma zrůdama chceš dát rande, klidně, ale jestli si pamatuješ, byly tak kilometr za námi. Pokud by sis chtěla užít, jako včera Meg, máš možnost se vrátit nebo tu na ně počkat,“ začal si žoldák utahovat ze své vazalky a náhle se ozvala rána a zaúpění.
„Hele, uklidni se, jo? Byl to jen vtip, Jessie!“ bránil se muž a odplivl krev. Nejspíš schytal pěst přímo do tváře a roztrhl se mu ret. Valentine sebou při té ráně trhla.
„Tak dost, nemám na tyhle bezprostřední potyčky náladu!“ zasáhl někdo rázný, z koho kapitánce přejel mráz po zádech. Jeho hlas byl z části synteticky strojově změněný, a to nahánělo daleko víc děsu než ho slyšet přes reproduktor v kabině. Náhle si přesně vybavila, kdo to je a zbledla a fakt, že Višus byl jen kousek od nich, možná jen pár metrů, jí moc dobře nedělalo.
Možná si z něho přeci jen neměla utahovat…
********************************************************************************************************************
Riddick pootočil tvář k ústí škvíry jejich úkrytu. Schovali se právě v čas, než se tu žoldáci objevili. Varovaly ho jeho vycvičené instinkty, jež ho nikdy nezklamaly.
Musel přiznat, že je trochu podcenil. Neočekával, že po včerejší noci budou tak rychlí. O to bude větší zábava se jich zbavit.
Postavy se míhaly před ústí průrvy jako vystřelené šípy. Napočítal jich deset, z čehož ho zaujala jen jedna.
Postava v černém lesklém brnění. Byl to jen mžik, ale přesto ho viděl jasně jako by se čas zpomalil a rozdělil na atomy, a pak se zase rozeběhl, něco na něm však Riddickovi nesedělo.
Viděl ho před pár dny v tom zatraceným baru, přišel si pro něho i s ostatními svými nohsledy a očekával, že s ním půjde dobrovolně. Prostě si tam nakráčel a čekal, že dá svobodně ruce vzhůru.
Naivní chlap.
Do teď však Riddick nevěděl, jak ho mohl najít, ale vždy stačí pár dobrých očí, několik úplatků a kdejaký pobuda na ulici ochotně vyklopí i to co neví, že viděl, ale to nebylo všechno.
Ten jeho způsob vyjadřování s lehkým úsečným podtónem už někde slyšel, čert ven ten strojový zvuk, jenž ho zkresloval.
Z toku rychlých myšlenek ho vytrhl až horký dech pod svým krkem, protože dal svou dlaň z kapitánčiných rtů dolů, malá neopatrnost.
Až pak začal vnímat Valentyninu vtíravou vůni, která se tam s nimi držela jako silné afrodiziakum, ale nezapomínal ani na to, co se dělo nedaleko nich.
Riddick byl ostražitý, nic nenechával náhodě, ale to, co mu před chvílí řekla, se mu vrylo pod kůži jako ostré jehly. Nebyla jediná, kdo mu něco takového pověděl, ale na rozdíl od ostatních byla jediná naživu.
Zatím.
Možná v něm teď viděla svého spasitele, který ji ochraňoval, ale kdyby viděla svět jeho očima, zhrozila by se. Pořád se mu však její slova lepila na kůži jako její dech.
Musel přiznat, že Valentine měla pravdu. Nikomu na něm nezáleželo. Byl samotář, uměl jen přežívat. Bojoval a zabíjel, to byl celý jeho život, který by se dal vtěsnat do malé kuličky v tom zatraceně velkém vesmíru. Každý, kdo zkusil být po jeho boku, byl mrtvý. Holá tragická skutečnost.
Riddick byl jako chodící časovaná bomba a dobře to věděl.
Nikdo se k němu nepřiblížil a ti co to udělali, byli zničeni mocnou explozí zvaná důvěra.
Pevně stiskl rty a zabořil pěsti do kamene po stranách kapitánčiny hlavy.
Nechápavě k němu vzhlédla a vypadalo to jako by se i přikrčila.
Měla strach. Strach z něho. Toho surového jedince, jenž představoval zkázu.
Cítila napětí, ale momentálně se více obávala toho, co se dělo za hranicí stínu na světle kousek od nich. Měla by se však bát víc jeho, protože mu důvěřovala.
Nejeden člověk zaplatil za důvěru životem svým nebo ostatních.
Hledala u něho oporu, tiskla se k němu, a kdyby mohla, snad by ho i objala jako vystrašená malá holka. Mezi těmi dvěma vládla zvláštní disharmonie a přesto, když se Riddick nadechl, Valentinina vůně smíchaná s tím známým pachem strachu ho neskutečně vzrušila, až cítil, jak tvrdne.
Musela to vnímat, jak se jí tiskl k břichu, a přesto kajícně mlčela.
Žádné rychlé nadechnutí, či překvapení, žádné syknutí nebo tichá nadávka.
Ženina strnulost se Riddickovi nelíbila, měl rád její vášeň a vidět ji, jak se krčí jako vyděšené zvíře, ho akorát nutilo udělat něco, co by ji přimělo k nějaké reakci přes to, že by to mohlo být riskantní.
Sklonil se k ní, nosem zavadil o hebký modrý pramen na čele, který se Valentine lepil ke kůži a rty se otřel o její ucho. Neodtáhla se, ale alespoň z ní vydoloval tiché nadechnutí.
„Říkala jsi, že na mě nikomu nezáleží,“ nutil se Riddick do chladného mrazivého šepotu, který mohla slyšet jen ona, ten ji polechtal na citlivé kůži těsně pod lalůčkem a ona k němu konečně otočila tvář. Měla co dělat, aby neprotočila oči.
Vážně se chce bavit právě teď? Mohou je slyšet! Nezodpovědný idiot!
Riddick by se vsadil, že nemohla nic vidět, zato on viděl ve tmě dokonale jako kočka.
Nejspíše nevěděla, co odpovědět, a tak ženu znervóznil tím, že se k ní přitiskl svým tvrdým penisem, rukama sklouzl po hornině vedle jejího těla, a pak svoje dlaně nečekaně přiložil Valentine na boky.
Její horkost ve tvářích, která z ní přímo sálala, mu dělala dobře. Tělo nikdy nelhalo.
Tolik se jí teď toužil dotknout, vzít si ji teď a tady, i kdyby byla kolem celá armáda nepřátel. Tak silnou přitažlivost momentálně cítil. Téměř hraničící s posedlostí.
„Ne, Riddicku, uslyší nás,“ zašeptala Valentině téměř bez dechu skrze rozechvělé rty. Pokud si ale myslela, že ji to přání splní, byla na omylu, a právě ta nepředvídatelnost ji na něm naprosto uchvacovala.
„Když ti na mně evidentně nezáleží, pak ti může být jedno, jestli nás objeví a zastřelí,“ oponoval prostě jako by mu na tom skutečně nezáleželo.
Valentine polkla a těkala očima z Furyana ke konci škvíry. Nejspíše se modlila, aby odešli. Ženina zoufalost byla patrná.
„Chceš ode mě slyšet, že pro mě něco znamenáš?“ obořila se na něho tiše, „od kdy jsi tak sentimentální?“ zasyčela úsečně.
„Sentimentální jsou jen blázni, kteří v něco doufají a nedokážou pro to hnout ani prstem, já jsem o tom přesvědčenej. Zkus popřít, že jsi na mě včera nemyslela, když jsem byl pryč,“ vyzýval ji a bavil se jejími rozpaky, možná ani sama nepostřehla, že se skupina žoldáků dala znovu na pochod.
Valentine Furyanova slova pobouřila, byl si tak jistý sám sebou a na city jiných se neohlížel, dokázal jen zraňovat a to bolelo. Typický chlap, který ji dokázal vytočit na maximum a ani mu to nedalo moc práce.
„Jdi k čertu, Riddicku. Ty mi můžeš být ukradenej, nejsi o nic lepší než ti, co po nás jdou. Já jsem byla ochotná tě pustit, až tohle všechno skončí, ale ty musíš mít to svoje zatracený ego,“ prohlásila pevně i trochu zranitelně, a pak udělala něco, co nečekal.
Popotáhla nosem jako někdo, kdo se, co nevidět rozbrečí.
Tak přeci jen ji uvidí plakat, pokud ne předtím na lodi, tak teď určitě. No dobře, na to byl opravdu zvědavý, ale i když takový projev něčí bezmoci mu byl lhostejný, musel přiznat, že v tomto případě to možná přehnal.
Riddickova ironie a sarkasmus ji měly popohnat kupředu, doufal, že je dost silná, aby jeho urážky pochopila a nenechala se zlomit, ale každý máme své hranice.
Valentine se od něho chtěla odtáhnout, ale nenechal ji se hnout, ani o píď, udeřila ho svou malou pěstí do hrudi, ale bylo to jako štípnutí komára. Pak znovu popotáhla, a aby alespoň trochu zakryla tvé zoufalství, opřela své čelo o jeho prsa a ramena se jí otřásla v záchvatu vzteku.
Vše, co se v ní za poslední dva dny nahromadilo, si konečně našlo cestu cen. Valentine se neskutečně styděla, ale nemohla si pomoci. Tiše se rozbrečela a smáčela Riddickovi látku tílka tím slaným neštěstím. Sevřela jeho oděv pevně v prstech a nechala volný průchod všemu, čemu věřila, že odolá.
Riddick o sobě tvrdil, že nemá srdce, ale teď to nemohl popřít. Místo, aby ho to pobavilo, se cítil trochu provinile, jak jen mu to jeho drsná povaha dovolila.
Udělal však cosi iracionálního i na sebe.
Prsty z Valentininých boků sklouzly dozadu, a tak spojil svoje ruce za jejími zády.
Čekal, že se odtáhne, odvrátí, bude chtít utéct ale ne, že zůstane stát a použije jeho tělo jako svou oporu. Rameno, na kterém se může vyplakat.
Riddick vnímal, jak se ty zranitelné ženské křivky chvějí, jak se její ramena otřásají tichým pláčem, přitom nevydala ani hlásku, a tehdy se projevil jako ten největší bastard. Využil té nejméně vhodné situace, aby ji políbil!
Majetnicky ji k sobě přimknul, takže už neměla šanci, se, jakkoliv vzdálit, i kdyby chtěla.
Teď podléhala vyloženě Furyanově rozmaru. Ne, že by to předtím nebylo jinak.
Hladově se napil z jejích rtů a chutnaly slaně jako moře.
Bylo to zvláštní, a přitom neodolal, aby po nich nepřejel špičkou jazyka.
Valentine zavřela oči a tiše vzdychla, ale jemu to znělo jako nádech malého ptáčka, kterého chytí do dlaně a ten se obává, zda ho někdy pustí na svobodu.
Riddick lehce naklonil tvář a donutil ji zaklonit hlavu v dlouhém procítěném polibku, kdy ochutnal i jazyk jako malou odměnu za to, co mu řekla.
Však ona dobře věděla, že bez něho by neměla žádnou šanci, a to ji chtěl právě dokázat. Všechno má ale svou cenu a on za své služby chce něco na oplátku.
Furyanova mohutná postava Valentine celou zakrývala jako stín a dávala jí ochutnat, jaké to je mít něco, co nikdy mít nebude.
Až tahle slova, která se mu objevila z čista jasna v mysli, ho probudila z toho lahodného opojení a zhořkla mu na jazyku. Nechal se až přespříliš unést, tohle se mu vůbec nepodobalo, proto ukončil ten slaný polibek a odtáhl se od ní. Držela ho za tílko pevně, až křečovitě jako by se bála, že se pod ní roztaví země a jedině on ji bude moci vytáhnout z pekla téhle planety.
On, ale nebyl žádný zachránce ani hrdina, a proto zpřetrhal tu dech beroucí chvíli jako by to byla ocelová lana. Stáhl své ruce a uchopil ženiny malé pěsti a oddálil je od sebe.
„Hned budu zpátky,“ utrousil chladně přes rameno a Valentine zaraženě sledovala, jak překročil její batoh, jež se válel na zemi metr od ní a vykoukl z poza rohu společného úkrytu.
„Riddicku…“ zavolala a natáhla po něm svou ruku, ale moc pozdě se vzpamatovala ze svého poblouznění, jeho mrštné tělo se protáhlo ven a zmizelo neznámo kam.
Kapitánka osaměla…
Valentine téměř nedýchala, zůstala tam ve tmě, obklopena skálou úplně sama nechaná napospas svým chmurným myšlenkám a několika slovy, že se vrátí. Mohla mu věřit? Po tom, co se stalo?
Nejprve se jí snaží ponížit a poté ji líbá. Nedalo se v něm vyznat, ale ona se nevyznala ani v sobě. Byla nejistá a zmatená, rychle si utřela vlhké tváře a dívala se s nadějí i skeptismem na konec průrvy, očima široce rozevřenýma jako sova.
Poslouchala vlastní srdce, které už netlouklo v páru a nedoplňovalo se s tím Riddickovím, u kterého se cítila alespoň v bezpečí. Teď se ta bezpečná bublina propíchla a rychle splaskla. Tolik si teď přála, aby tu byl, i když ho nesnášela.
Valentine měla nervy napnuté k prasknutí, kam se podělo uklidňující teplo jeho těla, nyní tu s ní byl jen stín a chlad, poprvé pomyslela na to, že tohle byl jeho svět.
Temnota, smrt, samota a pustina bez života. Byl to tak hrozně ubíjející pocit, že tam nešlo vydržet. Už se chtěla odlepit od horniny a vrhnout se vpřed ven, aby se nadechla čerstvého vzduchu, ale zarazilo ji to, co viděla.
Přímo před jejíma očima se tam prosmýklo několik dvoumetrových těl, ze kterých odkapávalo bláto, pomalu se táhli kupředu jako smůla ze stromů, bylo jich tolik…
Valentine zatrnulo, objala se rukama, sklouzla zády po skále a skrčila do kuličky. Moc se modlila, aby ji neucítili, přeci jen se s Riddickem milovala před několika hodinami…
Napjetím ani nedýchala, a ještě dlouhou dobu čekala, než zaslechla zvuk střelby.
Bylo to vzdálené a přicházelo to zprava, kam Riddick zmizel.
S nervy, které Valentine ještě zbyly, se pomalu krok po kroku plížila ke škvíře, kde se kámen rozestupoval, a uvědomila si, že ji nežene zvědavost ale strach. Skutečný strach o toho neurvalce, který ji sobecky opustil a teď někde tam venku riskuje svůj život proti přesile.
Valentine se zhluboka nadechla, zaplašila zbytky slz v očích a opatrně tu svojí kebulku vystrčila trochu ven, aby se podívala, co se kde dělo.
Nikde však nic neviděla. Koridor byl prázdný, muselo se to stát za zatáčkou, kam nebylo možno vidět, aniž by vylezla a šla se tam podívat.
Znovu se ozvaly hlasy a střelba, jež se rozléhala mezi vysokými srázy tvořící stěny lemovanou cestu jako mohutná přílivová vlna.
V tu chvíli vyběhl z poza zatáčky nějaký muž, a tak se rychle schovala zpátky.
Bohužel pozdě. Žoldák s pihami na nose ji viděl dřív, než se stačila stáhnout.
„Stůj!“ zařval a za pár chvil už na ni mířil zaměřovač z jeho zbraně.
„Vylez ven, dělej! Ruce nahoru, ať na ně vidím!“ zavrčel na ni přísně a Valentine i když nechtěla, se pomalu vydala k němu.
Spílala si za svou prokletou zvědavost. Teď bylo všechno v tahu. Odvede ji za ostatními a tam ji Višus popraví na místě. Z toho pomyšlení se Val udělalo mdlo a podlamovala kolena.
S každým sebemenším krůčkem byla blíž a blíž té hluboké propasti, do které se nezadržitelně řítila.
„Kde je ten zatracenej parchant, ženská.“
Ani v nejmenším nečekala, co se stane během minuty. Už byla od žoldáka necelé tři stopy, když se za jeho zády nepozorovaně objevil Riddick a bez varování mu zasekl své zahnuté nože do zad. „Tady jsem.“
V tu chvíli mu jasně viděla do tváře a nenašla v ní ani náznak nějaké lítosti. Muž se okamžitě skácel k zemi mrtvý.
Valentine se rozklepaly nohy, ne z toho, že viděla, jak někoho chladnokrevně zabil přímo před jejíma očima ale, že se pro ni vrátil.
Stáli tam proti sobě a mezi nimi mrtvé tělo na zemi.
„Musíme jít,“ řekl a nacvičeným pohybem si zastrčil dýky do pouzdra na zádech, a pak k ní natáhl svou bronzovou ruku.
Valentine se otočila, popadla batoh a váhavě k němu natáhla tu svou, kterou pevně uchopil a pomohl jí přes vojákovo tělo, které musela překročit, jakmile se kapitánce podařilo vylézt z průrvy, nejistě se ohlédla kolem sebe.
Na prachem poprášené zemi byly blátivé stopy od těch mutantů, kteří tudy prošli.
„Co se stalo?“ vydechla, zatímco Riddick vojáka vzal a odklidil ho do škvíry, ze které vylezla. Tomu se říká zamést stopy.
„To, že mají o jednoho člena méně,“ utrousil sebevědomě s vážným podtónem, „teď jim budeme v zádech, což je naše výhoda, protože si myslí, že jsme před nimi. Musíme jít, za pár hodin zapadne slunce a tady se to bude hemžit našimi přáteli víc než kdekoliv jinde, musíme dorazit ke věznici včas.“
Z toho Valentine poznala, že má nějaký plán. Vždy měl nějaký plán. Měl ho od začátku, jen se s ní o něj nepodělil. Kapitánka jen doufala, že zahrnuje i ji, přeci jen musela ještě opravit loď ne? Proč by ji jinak bral s sebou? Rychle si proto nandala batoh na záda, a ještě se ohlédla ke skrýši, kde chladlo žoldákovo mrtvé tělo, a otřásla se.
Tohle byla ukázka Riddickovy monstrózní síly, která na ni udělala nejen dojem, ale také ji vyděsila. Nedala to však na sobě znát.
„Jdeme,“ zavelel Furyan a vykročil kupředu. Valentine se odvrátila a pospíšila si za ním. Svědomí ji však nedalo, aby neřekla to, co cítila: „Riddicku, děkuju.“
Muž před ní se zastavil v půli kroku a lehce se k ženě pomalu pootočil, jeho vážný výraz se trochu rozjasnil a většina toho napjetí z jeho ostře řezané tváře zmizelo.
Pořád tam však byla ostražitost a notná dávka té lstivé nepředvídatelnosti.
„Tvoje díky si vyberu později, kapitánko,“ ušklíbl se a dál záludně pokračoval jako by se nic nedělo.
Valentine zčervenala až po kořínky vlasů, bylo jí jasné, co tím vyberu a později myslí.
„O tvé nezištnosti nepochybuju,“ utrousila tak hlasitě, aby to slyšel a sama se tomu potutelně usmála.
Vážně neuměl přijmout slova díků.
Riddick
Kapitola 7.
Pozor na ještěra
Pozor
18+
7.
Zůstat na opuštěné pouštní planetě plné trestanců bylo to nejhorší, co by vás mohlo kdy potkat. Nejen, že vám bylo nesnesitelné horko, potili se vám snad i boty, neměli jste co pít a mohli jste tu narazit na sexuálně naladěné mutanty, ale co teprve mít vedle sebe toho největšího zabijáka v galaxii, který vám dýchal na paty.
No byl to zvláštní pocit a co teprve s ním spát? Fantasie pracovala na sto procent, ale tohle byla skutečnost žádný výplod divokého snu.
Valentine si na to zvykla a už jí to ani nepřišlo. Přizpůsobila se. Byla to nutnost, a přesto nemohla popřít, že si to svým způsobem neužívala.
Společně s Riddickem procházeli soutěskami lemovanými vápencovými hladkými stěnami jako by to tu kdysi bylo uzpůsobeno k nějakému závodu pro menší vysoko rychlostní lodě, a pak tu také byly ty zvláštní úchvatné stavby s rudými stromy, které rostly ve stínech a prasklinách jako okrasná útěcha pro umírající.
Kdyby tohle byl výletní rezort, turisté by to jistě ocenili aplausem, pokud by jim tu slíbili i bazén.
Celou dobu zpovzdálí sledovali skupinu žoldáků, dokud Riddick neodbočil jiným směrem, než došli k čemusi bytelně oplocenému. Zavřená vrata, kterých si zřejmě jejich pronásledovatelé nevšimli, byla staré ale stále pevná.
„Tudy se dostaneme ke skladištím. Tamtudy,“ ukázal Furyan směrem k početným stopám na zemi, jež mířily dál soutěskou, „akorát začnou obloukem obcházet celou věznici, a stejně se za několik hodin dostanou na to samé místo, kde teď stojíme.“
„Ty jsi tu asi strávil hodně času že, Riddicku?“ utrousila Valentine ironicky.
„Víc, než bych chtěl,“ prohodil přes rameno a rukama se silou zapřel o jednu rezavou stranu vrat, aby je pootevřel. Svaly se mu napjaly a kov povolil a podrobil se silnějšímu živlu. Se skřípěním se o metr posunuly a ukázaly škvíru do pouštní vesnice.
To Valentine chápala, kdo by toužil být na tomhle bohem zapomenutém prokletém místě.
Tentokrát děkovala bohu, že má Riddicka za spojence, vyznal se tu opravdu dobře, jak si stačila všimnout. Dokázal přežít i v těch nejhorších podmínkách a znal okolí, více než dokonale. Navíc ji děsilo i to, že v mnoha případech věděl, jak bude na různé věci reagovat. Dokázal dokonale odhadnout charakter lidí, a tak se vyznačoval pravý lovec. Predátor.
Aniž by se ohlédl, proklouzl za kovanou bránu. Valentine si pospíšila za ním.
Jakmile vešla dovnitř, před ní se rozprostíralo údolí se skalními výčnělky, které se tyčily jako majáky k nebi, ale když se podívala pozorněji, všimla si, že některé domnělé útvary nebyly skály. Byly to roztavené kusy železa a slitin, kdysi velké věznice, dnes už z ní byly jen ruiny zaváté pískem, zasažení v krajině jako pomník.
Tam ale Riddick nezamířil, spíše k onomu údolí vedle, kde ze země jako houby po dešti vyrůstaly kovové menší nepoškozené stavby. Skladiště. Ubytovny pro zaměstnance, dokovací centrum i přistávací plocha pro malé letouny.
To všechno bylo z jejího místa dobře vidět, jelikož se terén lehce svažoval, ale to mrtvolné pusto a strnulost nepůsobilo příliš dobře.
Jistě se to tu kdysi hemžilo životem...
„Ehm, není tady náhodou pořád radiace?“ napadlo Valentine, protože se o tom předtím zmiňoval, jak tak přeletěla pohledem znovu k troskám trestanecké kolonie, vzpomněla si na to.
Muž před ní stále pokračoval v chůzi směrem dolů z mírného kopce poměrně bezstarostně, „dobrá otázka,“ napínal ji, „máš ale štěstí, kapitánko, to, co se tu stalo, je už dost dlouho, aby účinky pozměnily všechno živé a příroda je stačila vstřebat.“
To ji jako mělo uklidnit, když viděla, co to udělalo s vězni?
„Jestli mi naroste třetí ruka, umlátím tě s ní.“
Valentine nakonec těžce vydechla, když musela opustit příjemný stín a znovu vyjít na to žhnoucí slunce. Nenáviděla to. Bylo to naprosto ubíjející, ale plazům rozkošnicky povalujících se okolo to prospívalo.
Byli asi metr velcí, béžový a šupinatí, připomínali líné leguány s ostrými drápky, jež se vyvalovali naprosto všude. Přeci jen tu nějaká zvěř byla.
„Alespoň někdo je spokojený,“ utrousila naštvaně při pohledu na tu plazivou verbež, která se rochnila v písku. Vážně jí záviděla, a tak dupla botou blízko jednoho toho tvora a ten leknutím vypískl a vyplašil tím ostatní jako hejno ptáků.
Než se Valentine stačila opájet sebeuspokojením, odevšad se začaly objevovat jiní plazy, vylézaly z pod roztrhaných plachtovin, beden a zpoza staveb, dokud je neobklíčily. Ty už byli podstatně větší a agresivnější, přivolaní nejspíše varovným signálem svých mláďat, jež uprchla před její botou do bezpečí.
To asi nebylo to nejlepší, co mohla v danou chvíli udělat. Chytré Val.
„Nehýbej se,“ varoval ji pohotově Riddick, ale rozzuření ještěři vyrazili ze všech stran přímo proti nevítaným vetřelcům jako vystřelené rakety. Rozráželi písek pařáty a doširoka rozevírali tlamu.
„Nějak to nepomáhá, máš ještě nějakou chytrou radu, Riddicku?“ zavolala nervózně, to už se ale rozeběhl ke dveřím nejbližší podlouhlé budovy.
Náhlý pohyb ještěry podnítil ještě k větší akci a jejich tělo se rozpohybovalo do neuvěřitelné rychlosti. Cenily své ostré zuby, kterými dozajisté trhaly menší živočichy na dvě poloviny a byli jim v patách a to doslova.
Riddick první doběhl ke kovaným dveřím a prudce je otevřel, aby jimi mohla proběhnout, ale byla ještě příliš daleko.
Valentine náhle viděla, jak její společník cosi vytáhl z kapsy a hodil to přímo proti ní. Ostrá čepel proletěla těsně kolem ženiny hlavy a zabodla se nejbližšímu plazovi za jejími zády přímo do vypouklého dračího oka. Právě včas, aby se jí nezakousl do nohy.
Obří agama padla mrtvá k zemi.
Valentine vykřikla a proběhla otvorem skladiště, Riddick odkopl dalšího ještěra botou, hned zabouchl a zaklapl bezpečnostní jištění.
O vteřinu později do dveří narazila těžká šupinatá těla, až v nich vznikly znatelné boule, a to se jednalo o silné dveře.
„Co to sakra bylo?“ vyhrkla hned, jakmile popadla dech. „Děťátka Godzilly?“
„Já jim říkal zlatíčka.“
„A jak jsi říkal těm velkým,“ opáčila kysele.
„Mrchy.“
„Výstižný, nemohls mě alespoň varovat?“ rozčílila se Valentine a zabodla mu výhrůžně prst do hrudi, kdyby to byl laser, už by byl mrtví.
„Varoval jsem tě před sebou a stejně jsi neposlechla,“ nevzrušeně pokrčil svými širokými rameny. Evidentně ho tahle událost nijak nevykolejila. Parchant. „Neměla jsem na výběr.“
Když si kapitánka uvědomila, jak blízko u něho stojí, raději o dva kroky ustoupila, aby mu náhodou nevyškrábala oči.
„Skvělé, tak co tu budeme teď dělat? Dáme si kávu, nohy na stůl a počkáme, dokud neodejdou? Pak bychom si mohli dát jednu mrchu k večeři.“
Riddick si nejprve sundal brýle z očí, jelikož uvnitř místnosti panovalo šero, a tudíž to jeho oči neoslepovalo, poté si založil ruce na mohutné hrudi jako někdo, kdo je docela spokojený s vývojem situace a rozhodně se necítí v pasti.
„Tak nějak, a než mi budeš nadávat, uvědom si, kdo je za tohle zodpovědný,“ povytáhl obočí a hleděl na ni pohledem někoho, kdo má stoprocentní pravdu.
Ve Valentine kypěl vztek, zaskřípala zuby, ale musela všechny další nadávky chtě nechtě spolknout. Raději se tedy na patě odvrátila od toho samolibého vraha a rozhlédla se okolo, kde se to vlastně ocitli. Kolem stály dlouhé řady zaprášených regálů. Zvědavě k jednomu přikročila a zjistila, že se jedná o sklad zásob. Bylo tu tolik konzerv s masem i zeleninou, že by to vystačilo na celou armádu. Hermeticky uzavřené museli vydržet hodně dlouho. Kdesi vzadu byly velké mrazáky, ale nedostatkem energie se v nich muselo všechno zkazit.
„Koukám, že ses tu neměl špatně, tolik jídla bys nemohl v životě sníst.“
Když se ale s jednou konzervou v ruce otočila, Riddick tam nebyl jako by mluvila do prázdna.
„Riddicku?“ zavolala a začala se rozhlížet. Nikde nebyl.
„Sotva, lovec, který přestane lovit a zpohodlní zanedlouho zemře, a navíc zapomínáš na jeden podstatný detail. To jídlo, které tu je, bylo vystaveno silné dávce radiace, takže jen hlupáka by napadlo něco takovýho dát do pusy.“
Skvěle, to se zase jednou znemožnila. Dnešní den šel od desíti k pěti.
Valentine vyšla z poza regálů a šla po hlase, který se točil po celé místnosti ale i když dorazila na místo, nikdo tam nebyl.
To si s ní hrál? Přestávalo ji to bavit.
„Jo, díky už jsem to pochopila,“ jednu ruku dala v bok a konzervu, kterou držela v druhé, zahodila za záda.
Nebyl však slyšet žádný zvuk dopadu, kdy by kov zařinčel o dlaždice na zemi.
Valentine se prudce otočila, aby viděla Riddicka sedět na schodech podél zdi a v ruce držel její úlovek. Vůbec ho neslyšela přijít, a to kolem prošla před necelými pár vteřinami. Byla to pro ni záhada, jak se tam, tak rychle dostlal, a navíc to vypadalo jako by tam seděl už přinejmenším půl hodiny.
„Takže mi chceš říct, že jídlo je k ničemu, voda je jenom ve stromech, funkční loď tu žádná není a vysílačka je na nic? Proto jsi tu strávil takovou dobu? Dokonalá dovolená.“
Furyan lehce naklonil hlavu na stranu jako by nerozuměl, a pak se potutelně usmál.
„Tak nějak, s jedním rozdílem, voda tu je, ale musíš vědět, kde hledat.“
Valentine k němu popošla, jednu nohu zvedla a opřela ji o první schod, „sprchu bych si dala ráda,“ dodala skepticky a čekala, že jí řekne víc. Třeba tu v nějakých nádržích ještě zbyla. I stará zařízení měla potřebné filtrace, co by dala za to se teď umýt.
Pořád na něho byla naštvaná, a jen tak mu neodpustí a tím, že ji ještě popichoval, si koledoval o hádku a ona se pohádat zrovna chtěla.
Náhle se Riddickova ruka vymrštila neuvěřitelně rychle a chytila ji za výstřih kombinézy, pak prudce trhl.
Valentine neudržela rovnováhu a klekla si o dva schody níž, než na kterých on sám seděl. Klečela mezi jeho nohama, dlaně položené na Furyanových kolenou jako nějaký otrok, který vzdává hold svému králi.
Tváře měli téměř ve stejné úrovni. Pak se k ní Riddick naklonil, že cítila jeho dech ze strany na krku, neměla ale ani tušení, že mu tak bezprostředně nabízí pohled na svá ňadra.
Kapitánka téměř ani nedýchala, jeho tvář byla vážná, když se k ní přiblížil. Všechny nervy v jejím těle vibrovaly na poplach a v tom tichu Riddick nasál vzduch nosem a poznamenal: „jo koupel bys potřebovala,“ zašeptal sarkasticky, pak ji pustil, a když se odtahoval, začal se smát.
Hahaha, vtipné idiote.
Valentine se rozšířily panenky hněvem, který v ní doslova vybuchl jako ohňostroj.
„Co? Ty si ze mě budeš utahovat? Máš ohavnej smysl pro humor ty...ty“
„Pozor na to co řekneš, mohl bych se urazit nebo naštvat, a namíchnout vraha se nevyplácí,“ na jeho rtech stále hrál pobavený úsměv a šedýma duhovkami se vpíjel do těch jejích jako by ji přemlouval, ať pokračuje, ať ho provokuje.
„Tak promiň, že po dvaceti kilometrech po tý blbý písečný planetě, nevoním jako růže, ale to ty taky zrovna ne,“ našpulila uraženě rty a nakrčila opovržlivě nos.
„To ani nečekám,“ zahleděl se na ni žádostivě, evidentně nějaké koupací návyky teď byly vedlejší.
Takovou urážku si Valentine nemohla nechat líbit. V tom se žena napřáhla, vyburcovaná jeho slovy a vzduchem proletěla její ruka, kterou jen tak Furyan zachytil jen centimetr od své tváře. Riddickovy rysy náhle ztvrdly, až jí naskočila husí kůže stejně, jako se jeho mužská ruka stáhla kolem jejího zápěstí. Netušila, zda překročila onu pomyslnou hranici, nebo si s ní pořád jen hraje, a to ji znervózňovalo.
„Necháváš se snadno vyprovokovat, což chlapa jako jsem já jenom přitahuje, být tebou dal bych si pozor, protože bych nerad tu tvou kombinézu roztrhal teď a tady na tomhle místě,“ varoval ji vážně a ona téměř nedýchala. Problesklo jí hlavou, zda by ji byl skutečně schopen znásilnit. Nebyla si jistá.
„Myslíš na to, jestli bych byl schopnej tě znásilnit, kapitánko?“
Valentine vykulila oči a neskutečně se začervenala, to byla vážně tak moc čitelná?
„A jaká je odpověď?“ kolena se jí zarývala do betonového schodu jako by s ním snad srostla, nebyla schopná se pohnout.
Riddick vyhrotil situaci ještě tím, že se do ní opřely ty stříbrné dravé oči, kterými si ji prohlédl od shora dolů jako by na sobě neměla vůbec nic a fakt, že je od sebe dělila jen tenká vrstva oblečení, z toho dělalo neskutečnou výzvu.
„Zapomínáš, že já nejsem ten hodnej, kultivovanej strážce zákona, nečekej ode mne něžnosti nebo porozumění. Takže jo, byl bych schopnej tě znásilnit, kapitánko, ale ty bys ochotně roztáhla nohy,“ tím šokujícím zjištěním Valentine zcela vyvedl z míry, a aby ji dokázal svou dominanci, trhl její rukou, a tím si ji přitáhl k sobě, a pak hrubě políbil jako by jí opravdu chtěl nahnat strach.
Riddickova volná ruka si našla cestu do jejích hladkých vlasů, modré prameny se zamotaly kolem prstů a nedovolil jí se odtáhnout pryč.
Zahákly se tam jako kotva, zatímco plenil její suché rty.
Valentine cítila jeho prsty, jak se stáhly kolem jejích tmavých pramenů o něco přísněji a nutila ji, se podvolit, stejně jako jeho horké sluncem vyprahlé rty.
Ničil ji svým chováním, uplatňoval na ní své právo, jako by na Valentine nechával svou odpornou značku.
Jak se kapitánka svou rukou přidržovala mužových kolen, zaryla do nich na protest své nehty, ale ani pak ji nepustil. Bylo to jako soupeřit o vůli a ta jeho byla nezlomná, zatímco ona nejprve bojovala, ale nakonec se vzdala. Riddick jí nedal jinou volbu, a přesto měla pocit, jako by měla na krku obojek s jeho jménem. Otřásla se.
Valentine podlehla tomu vášnivému hlubokému polibku a její ruka opustila Riddickovo koleno a jela po Furyanově stehně výš.
I ona měla své zbraně a chtěla je proti němu použít. Nakonec poslepu nahmatala jeho tvrdnoucí penis, přitiskla k němu dlaň a začala ho třít, dokud mu neuniklo téměř zvířecí zavrčení. Ten syrový zvuk byl vzrušující. Nepřeháněla.
Chtěla mu oplatit stejnou mincí, i když tím riskovala, že se na ni tady vrhne na schodech, nebo ji ohne přes zábradlí. Ta představa se Val najednou nezdála tak špatná.
Vnímala, jak jí klín tepe zoufalou touhou, a tak ho začala třít ještě úpěnlivěji, dokud ji nečekaně nechytil za ruku. Překvapeně otevřela oči, vlastně si ani nepamatovala, kdy je zavřela.
„Mám se bránit, aby ti to dělalo dobře?“ rýpla si Valentine a popadala dech.
Riddick se na ni chvíli zkoumavě díval, studoval každý kousek tváře před sebou jako by váhal, ale nakonec sebral konzervu vedle sebe, klidně vstal a tím ji vrátil ze světa poblouznění zpátky do kruté reality. Pranic se jí nelíbilo, že ji vzrušil a teď jí sobecky odepřel, po čem toužila ale věděla, že má stejný problém při pohledu na jeho kalhoty.
Alespoň malé uspokojení.
„Teď není vhodná doba na to si užít,“ jedním skokem překonal zábradlí jako by nechtěl projít kolem ní a zmizel i s plechovkou kamsi dozadu na konec budovy.
Valentine se snažila vzpamatovat a vydala se ve Furyanových stopách.
Našla ho, jak pěstí rozbíjí sklo malého okénka a otevírá plechovku.
Pozorovala ho se směsicí naštvané milenky a zvědavostí jezevce.
„Na sex čas nemáš, ale…co to vlastně děláš?“ zakroutila nechápavě hlavou a pozorovala, jak prohodil otevřenou konzervu ven.
„Návnadu a teď jdeme ke dveřím.“
Valentine si tak nějak domyslela, že ještěři ucítí maso a poženou se za ním, chytré, jak odlákat jejich pozornost něčím lákavějším, než je lidské pečené ve vlastní šťávě.
Chvíli počkali, a pak trochu pootevřeli dveře, nikde ani noha nebo ocas.
„Jdeme, než se nažerou,“ zavelel Riddick a vyšel neohroženě ven.
„Támhle ta budova, bezpečnostní místnost a sklad lodí,“ kývnul před sebe k ještě větší stavbě, která mohla sloužit i jako hangár.
Co nejrychleji přeběhli k onomu místu a zapluli dovnitř.
I zde bylo poněkud šero, ale i tak byly vidět dvě lodě a další nezbytnosti pro jejich opravu a údržbu. Hangár byl plný součástek jako by od nich právě odešel technik.
Ale i tak Valentine věděla, že jsou nefunkční, jinak by s nějakým letounem Riddick už dávno odletěl.
„Takže, hledáme krystalickou baterii, je to tak?“ konstatoval a přešel k jedné z hromady beden a začal se v ní přehrabovat, když nenašel, co hledal, pustil se do jiné. Valentine ho napodobila.
Zůstat ale v trapném tichu se jí příčilo.
„Co jsi vlastně dělal v tom baru? Pochybuju, že ses tam nepřišel jen napít.“ Jak tak otevírala novou bednu, hodila po Riddickovi očkem, ale k jejímu zklamání vypadal příliš zaměstnán než, aby ji odpověděl.
„Ne, sháněl jsem loď.“
A to je všechno? Snad očekávala nějaký větší dobrodružství.
„No a nebylo by lepší jít do přístavu a nějakou si koupit?“ opáčila.
„To by určitě bylo, kdybych měl u sebe peníze, v zádech dva nájemné vrahy s celým arzenálem a lodě nebyly hlídány vojáky.“
„Vybral sis zrovna špatnou dobu, všichni byli v pohotovosti kvůli oslavám sklizně, který je jednou do roka,“ vysvětlila Valentine.
„Jo v blbej čas na blbým místě,“ poznamenal kysele Riddick a odhodil krabici stranou tak nešťastně, že se součástky v ní rozkutálely po zemi.
„Zabil jsi ty vrahy?“ možná to byla zbytečná otázka ale nechtěla, aby jejich rozhovor znovu vyzněl do ztracena.
„Ten jeden byl obstojnej protivník, ale ten druhej se dost přeceňoval, jeho tělo jsem výhodně prodal obchodníkovi s masem. I na takový kultivovaný planetě mají lidi zvláštní choutky. Měl jsem alespoň na zaplacení lodě.“
Valentine se otřásla při té nechutnosti. Od otce slýchávala, že existují trhy s lidským masem a to doslova. Vždy to pro ni bylo spíše varováním a možná i něčím, čím ji chtěl postrašit, ale teď věděla, že je to nejspíše pravda.
Kdo ale mohl jíst lidské maso? A kolik se za něho platilo?
„Šlechetné,“ procedila Valentine skrze zuby a překonala nevolnost, „ty dokážeš využít všeho.“
„Když není zbytí,“ přitakal Riddick bez emocí, „hned potom jsem sehnal kontakt a ten mi měl najít prodejce, který měl přijít do baru.“
„Budu hádat, nikdo nepřišel,“ dodala s nadhledem a vrátila se ve vzpomínkách na Sigmu do zalidněného města velké metropole.
Zcela jasně si pamatovala, jak seděla na barové židli U Taaurisiena. Byla to hospoda jako každá jiná na okraji periferie, kde se scházeli překupníci a domlouvali si zde své nečisté obchody, proto tu byla i ona. Ze zcela stejného důvodu. Měla v docích loď a zajímavý náklad. Teď už jen čekala, až se objeví kupec se starožitným zbožím. Chtělo to trpělivost a ostražitost a taky trochu pití na povzbuzení.
V tom, co dělala, se nevyplácelo každému věřit, byla to tvrdá dřina, ale mohli jste si vydělat i pěkný prachy, pokud jste se vyznali v tom, kdo vás obere, nebo kdo nabídne za kvalitu nejvíc. Valentine pár takových znala a teď vyčkávala, zda se tu někdo z nich náhodou neukáže.
„Dej mi ještě skleničku, Joh,“ poklepala rukou na starý ohmataný pult a zanedlouho tam stála nová sklenka.
To čekání pro někoho tak energického jako ona bylo neskutečně nudné.
Nezaujatě se proto pootočila a rozhlédla se po své oblíbené nálevně, když dovnitř vešel muž, který se svou velikostí sotva vešel do dveří a zaclonil tak světlo, které pronikalo do setmělé místnosti páchnoucí po tabáku a kořeněném jídle.
Na první pohled urostlý dobře stavěný chlap, kterému koukalo nebezpečí z tváře.
Byl lehce oděný a na očích tmavé brýle, které si nesundal, ani když vešel dovnitř.
Rychle se rozhlédl a sedl si k prázdnému stolu, vypadalo to, že na někoho čekal.
V tu dobu ještě netušila, že by se mohlo jednat o nejhledanějšího zločince galaxie.
Valentine však zaujal na první pohled. Bylo v něm něco, co ji přitahovalo, ne, jen viditelné svaly a opálená medová kůže. Měl figuru vojáka nebo rváče, a přesto v něm bylo cosi více divokého. Tento rys byl pro ni jako magnet.
Se zaujetím si opřela loket o bar a podepřela si bradu dlaní, snažila se toho muže odhadnout. Pohyboval se lehce, i když musel mít přes devadesát kilo, nikde žádný emblém nebo tetování, takže nepatřil k žádné alianci, mariňákům nebo tajné organizaci či místnímu gangu.
Na rodinný typ právě nevypadal, ale na to, že se tu scházeli podivné existence, byl klidný a vyrovnaný. Vrtalo ji to hlavou.
Zastrašující energie, kterou vysílal do okolí, způsobila, že se mu ostatní zákazníci vyhýbali obloukem, a to nejen očima.
Dlouho ho od baru jen pozorovala a čekala, kdo si k němu přisedne, ale celou dobu tam seděl sám, a když už se rozhodla, že za ním sama půjde, rozrazily se dveře a vešlo černé brnění.
Jakmile se Višus i se svými muži rozhlédl, ihned zamířil k holohlavému cizinci sedícímu u stolu.
Valentine byla zvědavá, co se bude dít.
Ze svého místa dobře viděla, jak toho urostlého chlapa obstoupili strategicky v kruhu.
Začal rozhovor, z čehož zaslechla jen jedno slovo.
Riddick. Valentine vykulila oči.
Mohla to být náhoda ale ten muž, který seděl u stolu, vypadal stále bez známek nervozity. Pak se jeden odvážlivec ze skupiny lehce nahnul nad jeho stůl a položil na něho své dlaně. Možná mu vyhrožoval, což bylo také to poslední, co stihl.
Urostlý cizinec s neuvěřitelnou přesností zabodl svému protivníkovi malý nůž přímo do středu ruky, a tak ho přibil k desce stolu.
Žoldák zařval bolestí, ale to už schytal tvrdou pěst zezdola do brady a povyskočil.
Než všichni stačili vytáhnout zbraně, začala bitka, do které se přidali ostatní v nálevně, což byl Riddickův účel. Čím větší zmatek, tím lépe pro něho.
Ozvalo se pár výstřelů, ale mezi všemi těmi lidmi nebylo možné zbraněmi dobře manévrovat.
Žoldáci byli zaneprázdnění ve vřavě a muž, který Valentine tak zaujal, rozdával rány jako lev. Až nyní viděla skutečně jeho potenciál, byl jako chodící stroj na zabíjení, přesně, jak se o něm povídalo. Šel z toho strach díky Furyanovu chladnému uvažování.
Oháněl se svými dýkami, kopanci a velkýma rukama v přesně koordinovaných chvatech zápasníka v těžké váze.
Valentine dobře odhadla situaci a stáhla se k postrannímu vchodu, kde se schovala u skladiště s kovovou trubkou, kterou sebrala u kuchyně a čekala.
Nebylo těžké odhadnout, že hlavními dveřmi se ven nedostane, snadnější bylo použít zadní vchod a nepozorovaně zmizet.
Jakmile se v chodbě objevil stín, zaútočila a praštila muže po hlavě.
Nebyl to ale Riddick.
Peprně zanadávala a odtáhla tělo za sebe do skladu a znovu se připravila na druhý pokus. Připadala si jako rybář číhající na velkou rybu a v hlavě se jí rodil plán.
Odměna za něho, pokud ho přivede živého, jí vynese pěkný balík a zboží v její lodi na kupce může počkat. Tuhle příležitost si přeci nenechá ujít v případě, že ho oni nedostanou dřív.
Tak čekala a vyplatilo se...
********************************************************************************************************************
„Ne, ale přišel Višus se svou geniální bandou chlapečků. Hned jsem poznal, že mě ten chlap prodal a s žádnou lodí jsem počítat nemohl,“ vytrhl ji Riddick z myšlenek.
„Máš pravdu, věřit někomu se nevyplácí,“ dala mu za pravdu a ušklíbla se.
Její hrdina se pootočil a významně se na ni podíval, odhodil krabici stranou a přikročil rázně k ní. Nechápala, proč z něho jde najednou takový strach. Vzpomněl si snad na něco? Co sakra řekla? Dokonce udělala tu chybu, že před ním začala couvat, dokud nenarazila na ocelovou bednu.
Rychle se podívala za sebe, a pak zase na Riddicka.
Jako by se z něho to domnělé spojenectví vypařilo.
„Nemysli si, že nevím, jak jsem se dostal na tvoji loď, kapitánko,“ Riddickův hlas ji nabádal k opatrnosti, tady se dostala na slabý led, pokusila se však nevinně usmát.
„Zachránila jsem tě od Višuse, ten by se s tebou nepáral, když jsi zmrzačil jeho chlapy. Mohl jsi dopadnout hůř, než s boulí na hlavě.“
„Tak záchrana? A kdo teď zachrání tebe?“ nečekaně se k ní naklonil jako vlk, který ji chce sežrat, a jak před ním uhýbala, neudržela rovnováhu a zřítila se zády na titanovou bednu plnou prachu.
Riddick toho okamžitě využil a vtěsnal se mezi její nohy, prsty přirazil k okrajům bedny vedle jejích boků a výhrůžně se nad ní sklonil jako by ji chtěl kousnout.
„Bezmocnou, slabou ženu jako ty….“ zavrčel hrdelně, svaly na krku měl napjaté. Jak se sklonil ještě níž, přitiskl se svým rozkrokem k jejímu klínu, čímž doširoka rozevřel ženina stehna od sebe. To dominantní gesto na ni zapůsobilo jako facka.
„Riddicku,“ zaúpěla Valentine prosebně, vážně z něho šel strach, až se roztřásla. Cítila se jako vystrašená domorodá žena před tygrem, který ji měl co nevidět schramstnout i s kostmi. Těkala po něm vystrašenýma očima a snažila se odhadnout jeho úmysly. Překvapivě jí to připomnělo její vlastní vizi ještě na lodi, o které se bavili a tahle pozice se náramně shodovala, tak proč se cítila nyní tak zranitelně a mizerně?
„Kolik chlapů už jsi využila, kolik lidí podvedla, kolika mužům ses nabídla hm?“ každé to drzé slovo odkapávalo z Riddickových rtů jako jed a Valentine šokovaná jeho reakcemi neměla slov. Proč to říkal? Proč je urážel?
„Kolik chtivých rukou tě osahávalo, kolik ti jich zajelo pod kombinézu jako já? Noci jsou pro někoho jako překupník dost osamělé, a ti co mají záznam v rejstříku, se mezi ostatní jen těžko začleňují. Cítíš se jako vyvrhel a nezbývá ti nic jiného, než pracovat na vlastní pěst a užít si někde v postraní uličce za barem pozdě v noci, kdy už na tvé hříchy není vidět.“
Kapitánka každé jeho ohavné slovo polykala se zděšením a přitom cítila, jak se tiskne k jejímu klínu jako by se do něho chtěl dostat. Jinak se jí ani prstem nedotýkal, dobíral si ji tak ohavným způsobem, ale co vlastně chtěl? Proč ji tak ponižoval?
„Nemáš právo mě soudit, Riddicku,“ vzepřela se, už to nemohla poslouchat. Dělal jako by byla zkažená toho nejhlubšího zrna, ale co on? Taky nebyl bez poskvrnky jako lilie. To jeho obličej byl na papíře v každé ulici.
„Sám si zabil tolik lidí, ty ses někdy ohlížel na jejich rodiny? Zajímalo tě, jak trpěli? Jestli tě proklínaly, než z nich vyprchal život?“ nenechala si to líbit a zaútočila stejnou zbraní. Byla to neskutečně dlouhá chvíle napětí, a ještě horší bylo, že nevěděla, co se v něm děje. Za skly tmavých svářečských brýlí se do ní zabodávaly jeho rozčílené oči, téměř ji propalovaly skrz na skrz.
„Ne, to mě skutečně nezajímá. Nikdy mě nezajímalo, kolik ran někomu uštědřím, kolikrát ho bodnu, nebo kolik žoldáků odstraním z cesty, abych se dostal na svobodu,“ zavrčel chladně, a právě teď jí připomínal onoho cizince z baru. Bezcitného řídícího se instinkty dravce. Kamsi do pozadí se ztratil ten starý Riddick, co si z ní jen střílel a používal svůj drsný humor, aby ji jen popíchl a ona ho chtěla zpátky. Tady byl ten Riddick, o kterém si lidé šeptali.
„O co ti vlastně jde? Žárlíš nebo si mám tvoje chování vyložit jinak, protože takhle to právě vypadá a teď mě pusť, máme důležitější práci na práci, než si tu vyjmenovávat všechny naše hříchy a dohadovat se čí je větší,“ zapřela se o něho rukama a pokusila se ho ze sebe shodit.
Možná to Furyana prapodivné slovo za celou dobu ani nenapadlo, ale rozhodně nemohla být žárlivost tím podstatným co cítil, i když určitá část v něm byla. Z představy, že si ji takhle bere někdo jiný, zaryl prsty do tvrdého kovového plátu pod svýma rukama. Jakmile ho však chtěla odbýt a zvednout se, přirazil ji jednou paží tvrdě zpátky.
„Ještě jsem nedomluvil, kapitánko,“ Riddickův ostrý jazyk se pomalu vytrácel a ona děkovala bohu, že se uklidňuje, nebo to bylo jen klamné zdání.
„Pamatuješ si, na lodi jsem ti říkal, že svoje hrozby plním, je jedno za jak dlouho, ale nikdy tomu nikdo neuteče,“ naklonil se k ní, až se jí přitiskl k tělu, že mezi nimi nebyl ani kousíček volného místa, sotva se nadechla, „mám rád, když má žena v sobě oheň a tvrdohlavost, ale každá drzost má své meze. Nechtěj ji překročit, mohla bys toho litovat.“
Vdechoval vůni jejích vlasů a špičkou nosu přejel po té jemné ženské tváři směrem dolů. Bylo to jemné, ale jí to nahánělo spíše strach. Měla pocit, že vyskočí z kůže.
Valentine nevěděla, zda má začít panikařit. Riddickova nepolapitelná zvířecí stránka ji vzrušovala, ale když jí ukázal skutečnou šelmu, která se skrývala za tou, kterou jen předstíral...Skutečně ji vyděsila.
Riddick ale měl pravdu, asi měla pro jednou chvíli mlčet, ale v tomhle stavu si přeci na ni nemohl dělat nárok, z jeho síly měla respekt ale, když se na ni vrhne teď, mohl by ji snad i zabít, když se nebude ovládat. Tomu musela zabránit.
„Omlouvám se,“ vydechla Valentine a musela se hodně přemáhat, aby spolkla všechno, co by mu vyčetla z očí do očí a přemluvila svůj hlas k podřízenému tónu.
„Omluvy ti nepomůžou,“ Riddickův dech mířil pomalu dolů přes její krk k dekoltu, „ale můžeš se dál snažit.“ Pobídl ji. Měla by žebrat o život a odpuštění?
Zatraceně on přesně věděl, co udělat, aby po něm zatoužila.
Valentine se napjala a zip kombinézy pomalu jel jeho zásluhou dolů, ale jen pod ženina ňadra, rukama pak vklouzl pod látku a vyloupl je ven jako dva zralé kokosy, materiál kolem je obklopil a krásně držel na místě, takže bradavky čněly vzhůru a lákaly k polaskání.
Riddick si to privilegium vychutnával, stále v něm vítězila ta dravá část, která ji chtěla hned teď a tady, na té bedně z ní strhat všechno co měla na sobě a dokázat tak svou nadřazenost, ukojit svůj chtíč, který ho připravoval o rozum, už jen když se na ni podíval, když k ní přičichl, nebo se jí jen nepatrně dotkl.
Chtěl si podrobit všechno, co leželo pod ním jako čekající hostina a jen s kouskem se nespokojil. Všechno nebo nic.
„Počkej, tohle není hra, Riddicku,“ vydechla rozechvěle, zdráhala se, když se jeho dech zastavil přímo nad její bradavkou a otřel se o ni svými vyprahlými rty.
Napínal ji k prasknutí, „a máš snad takový dojem, že by byla?“
Poté už bez ptaní uchvátil její bradavku do úst a lehce skousl zuby. Sál, kousal a doloval z ní jeden výkřik za druhým, dokud se pod ním nekroutila a neotírala se svým klínem o jeho vzpírající se chloubu.
Valentine byla vyděšená jeho druhou stránkou osobnosti ještě temnější a drsnější, než jakou ji ukazoval dosud nepoznala, i když si myslela opak. Co ji ale odemklo?
A chtěla to takhle vůbec?
Riddick jí tiskl k chladnému povrchu bedny, silně, nedával jí na výběr, neptal se a jen bral. Pevně jí rukama svíral boky, štípal ji do prsou a krku, kamkoliv se dostal, a to ho pohánělo vpřed. Sebemenší Valentinin odpor překonal něčím novým a intenzivnějším jako když zip znovu povolil, když sebou trhla a sjel dolů, to už ale měla jeho prsty na své jeskyňce a hned i v sobě.
Valentine se nemohla bránit, neodradily ho nadávky, křik, ani pár ran do ramen. Jako by nic jiného nevnímal.
Nemělo cenu odporovat, a její vlhkost uvnitř mu napověděla všechno, co potřeboval vědět, teď už ho nemohlo nic zastavit a Valentine si až pozdě uvědomila, že probudila bestii.
Tak, naše dvojice dorazila na místo určení ale pronásledovatelé jsou jim v patách a to doslova. Podaří se jim utéct?
Věznice
Opuštěné písečné městečko
Kapitola 8.
Starý nepřítel
Pozor
18+
„Jak to jako sakra myslíš, že nic nevidíš? Nemohli jsme je nikde minout!“ vykřikl Višus a chytil Grima oběma rukama za kožený pás, táhnoucí se mu přes hrudník a smýknul s ním, až ho srazil na kolena do písku.
„Klid šéfe, nejsou tu žádný stopy, tudy nemohli jít, pochybuju, že by vyšplhali po tý několikametrový hladký stěně, nebyli od nás víc, než půlhodinu od chvíle, kdy Bingo a Test zařvali. Museli někde odbočit,“ stopař ukázat rukou směr za jejich zády, kterým přišli.
Višus s ním znovu zacloumal, vytáhl ho zpátky na nohy, a pak ho pustil, až se žoldák zapotácel. Nejraději by si odplivl, kdyby ovšem neměl svou helmu, takhle jen každého probodl pohledem a dlaň sevřela jílec meče dost pevně, aby skupina pochopila, že neměl náladu na vtipkování a každý, kdo by se chtěl přiblížit, musel počítat s nějakou uťatou částí těla.
Sakra, tohle se mu pranic nelíbilo, nejen, že odevšad přitahovali ty chodící parchanty, teď se posralo i stopování.
Ostatní odhodili bágly na zem a snažili si odpočinout, dokud se nevymyslí co dál.
Jejich velitel se snažil zachovat klid před svými muži, i když uvnitř toho černého kovu zuřil. Nebyl trpělivý. Nic nešlo podle jeho plánu, a i když měli mnohonásobnou převahu, už ztratili čtyři muže, Jago, Karlo, Bingo a naposledy Test před dvěma hodinami.
To oni měli být lovci, a ne lovnou zvěří, tohle se podobalo střelnici. Riddick držel nabitou zbraň a oni se mohli snažit, jak chtěli, a stejně bez úspěchu se točiti jako kovové korouhvičky, než neomylně střelil.
Mohl je však zmást ten obal od tyčinky, mohl být nastrčený. Měl to poznat hned.
Ne, teď to vezme pevně do rukou, už žádné schovávání.
Od jeho pasu se ozvalo rušivé šumění, a tak pevně uchopil daleko frekvenční vysílačku a přitáhl si ji blíž.
„Poslouchám.“
„Tady, Bolt, jak to jde, kapitáne?“ ozval se z druhé strany mladý optimistický hlas počítačového génia s nadějí v hlase, „měl jsem se za dva dny ohlásit, tak plním rozkaz.“
„Stále Riddicka hledáme, nějakou dobu to ještě potrvá.“
„Šéfe,“ ozval se za ním Johnas, „docházejí zásoby jídla i munice,“ upozornil ho jeho nejschopnější muž.
„Až ti dám vědět, přiletíš s lodí na určené souřadnice.“
Z vysílačky se ozval nejistý nervózní hlas, „ale kapitáne, já…nejsem pilot, nejsem si jistý, že…“
„Prostě přiletíš, je ti to jasné, Bolte?“ utnul jeho mumlání Višus a ukončil přenos.
„Jo, ten se má, sedí si na prdeli v lodi, užívá si volno, sprchu a porno, hned bych s ním měnil, tahle honička mě nebaví. Riddick si z nás dělá jenom prdel,“ odplivl si věčně špatně naložený Been.
„Neříkal ti někdo, že závist je špatná?“ popíchl ho G, který si ostřil svou břitvu na konci copu jako vždy, když neměl co dělat.
„To mi jako říká indián?“ přistoupil k němu Been a vytrhl mu brousek z ruky.
„Jo, to ti jako říká indián,“ podíval se na něho skepticky G a natáhl k žoldákovi dlaň, aby mu majetek vrátil. Chvíli se tak dohadovali, než mu jedním rychlým chvatem G omotal svůj cop kolem krku a nenamířil na něho dýku, jež se dotyčnému zaryla do kůže.
Ostatní to sledovali se skeptismem, už tak byli unavení, bohatě stačilo, že ostatní umírají.
Na hádky neměli pomyšlení.
Celá skupinka se nacházela u konce kaňonu a před nimi byl jen další rozevřený koridor a za ním nekonečná horká poušť.
Pomalu slunce zapadalo a končil rozžhavený den, měli by si najít úkryt na noc pro případ, že bude pršet a ostatní se musejí vyspat, jinak zítra budou v ještě horším stavu, a to si Višus nemohl dovolit.
„Vstaňte, jdeme zpátky,“ zavelel a na všechny působil jako neúnavná chodící skála.
„Do prdele, kapitáne!“ vyjekl někdo a všichni se ostražitě podívali jeho směrem. Pár metrů od nich stál Destel a mířil hlavní své pušky do jakési tmavé jeskyně vytvořené z kamenné horniny, to by nebylo nic divného, ale v té tmě na všechny zíral jeden pár velkých modrých očí.
Podle výšky musel být ten tvor nejméně dva a půl metru vysoký.
Ostatní nabili zbraně a připravili se do pohotovosti.
Ty oči naháněly strach, ale na rozdíl od podsvícených světel Višusovy helmy, měly pravidelné černé zorničky upřené na skupinu lidských parazitů před sebou jako by to byly jednohubky.
Ty zvláštní ledově modré bulvy se upřely na každého zvlášť a nikdo jako by si nedovolil první vystřelit.
„Už nějakou chvíli vás pozoruji,“ hlas vycházel z jeskyně, která ten zvuk ještě znásobila, „skupina zoufalých stopařů, kteří neumí najít to, co hledají. Přístroje nefungují kvůli magnetickému poli a číst ze stop na kameni nelze. Bezvýchodná situace,“ konstatoval ten tvor příkře a shlížel na ně svrchu jako by to byli mravenci.
Nikomu se ten skrytý výsměch nelíbil, ale odvážil se promluvit jen horkokrevný Destel.
„To si jako mám nechat líbit od nějakýho pošahanýho domorodce srát na hlavu?“
Žoldáka ihned zpražil ten pár modrých smrtících zorniček, až mu zmrzla krev v žilách, pak se ale přesunul k Višusovi jako by vycítil, kdo je zde vůdcem.
„Mluvili jste o Riddickovi…“ vydechl ten tvor bez emocí.
„Vypadá to, že ho znáš,“ odvětil kapitán.
Postava v jeskyni přivřela oči do malých štěrbinek plných nenávisti, „znám ho až moc dobře a dlužím mu laskavost.“
Každému z ostatních došlo, o jakou laskavost by se mohlo jednat, možná tak kudlu do zad nebo kulku do hlavy.
Johnas a G se podívali na Višuse, bylo jim jasné, že pokud Riddicka nechají zabít tím tvorem, přijdou o odměnu a plahočí se tu úplně zbytečně.
„Co navrhuješ?“
Modré oči se vpíjely do tmavého brnění.
„Mám dobrý čich, můžu vás za ním dovést. Vystopovat ho. Nic jiného vám stejně nezbývá, pokud tu nechcete chodit dokola jako návnada.“
To byla pravda, věděli to všichni, každého už unavovalo nabízet krk ostrému noži.
„A co za to?“
Jeskyní se ozvalo odfrknutí, jako když popotáhne drak nozdrami vzduch do plic.
„Ženskou,“ zaznělo okolím dost jasně, aby to všichni pochopili.
Do Meg a Jessie se opřely všechny zraky.
Obě ženy se na sebe podívaly.
„Tak to ani náhodou, neroztáhnu nohy před nějakou hrůdou, ale…“ zavrčela blondýnka a chvatně chytila Meg za ruku a vytrhla jí pušku z ruky, ta skončila v písku.
„Tady naše zrzka by se mohla obětovat, když jí nevadí šoustat s chlapama.“
„Jessie, co to sakra děláš?“ vypískla Meg a snažila se vytrhnout, ale Jessie ji držela příliš pevně, a když se vzpírala, zaryla jí bolestivě nehty do kůže. Její milenka zavřeštěla, „já nechci, pusť mě, Jessie, slyšíš? Už to neudělám!“
Blondýnka ale byla k prosbám hluchá a smýkla se svou přítelkyní k jeskyni a prudce ji odmrštila do tmy, tím zpečetila její osud.
Meg zakopla o výčnělek kamene a upadla. Bylo slyšet žuchnutí na zem. Žena rychle vyskočila na nohy, vyděšená a zoufalá. Otočila se k postavám za hranicí tmy a chtěla se rozeběhnout ven, ale něco se jí hbitě omotalo kolem lýtka jako tenký pevný bič a zatáhlo ji to hloub do srdce jeskyně, kde už neviděla ani na své ruce.
Šlahoun se ovinul až kolem stehna a škrtil jí nohu. Upadla znovu na zem a nepříjemně si sedřela dlaň, tou druhou však vytáhla dýku z boty a ohnala se kolem sebe.
Nic nezasáhla.
Pak Meg něco hrubě popadlo a vyzvedlo ji to do vzduchu, jen míhala nohama v prostoru. „Pusť mě, ty hnusná zrůdo!“ vykřikla.
Náhle těsně nad sebou uviděla ty dvě děsivé oči, které jí projely celým tělem jako laser, který rozřezává maso. Téměř jí leknutím vypadla zbraň z ruky.
Jedním rychlým výpadem zabodla rusovláska čepel mezi ty oči doufaje, že tam má ten tvor lebku, jenže špička se zabodla do čehosi tvrdého a nešla vytáhnout.
Velké oči se nebezpečně zúžily jako by jí slibovaly odplatu, pak z ní cosi začalo strhávat oblečení dosti hrubým způsobem.
Neptalo se jí to, jen přijalo nabízený dar svýma chamtivýma rukama.
„Ne!“ vykřikla žena a zavrtěla se ve vzduchu. Bylo děsivé být v naprosté tmě a ke všemu nemít nic na obranu. I ostřílená žena jako Meg byla vyděšená k smrti.
Náhle byla úplně nahá, oči se k ní přiblížily a ona zatajila dech. Začala volat o pomoc, ale žoldáci venku na to nijak nereagovali.
Zrádci! Nechali ji trpět!
Ten tvor nasál její ženskou vůni jako by si to vychutnával. Pak ženu cosi začalo osahávat a nevynechalo to nic, držel ji přitom stále ve vzduchu jako panenku na hraní, kterou nově zkoumal.
„Nesahej na mě, zrůdo!“
Odměnou jí bylo přitisknutí k čemusi pevnému, odhadovala, že to je jeho tělo do čeho to její narazilo, pak už ji spustil dolů přímo na cosi tvrdého. Vzepřela se rukama, ale nebylo to nic platné. To cosi omotané kolem její nohy jí nutilo je roztáhnout.
Nakonec ji přeci natlačil na svůj pevný penis a nemilosrdně ji nadzvedával nahoru a dolů.
Meg křičela, nebyla připravená a neskutečně to bolelo. Jemu se to ale nejspíše tak líbilo, protože u toho začal vrčet jako zvíře. Když se mu to omrzelo, tak ji ze sebe zvedl a přirazil ji čelem ke stěně jeskyně, kdyby ještě víc přitlačil, zlomil by jí každou kost v těle.
Meg se nestačila ani nadechnout a už se k ní zezadu tiskl jako zvíře a vtlačil se jí opět dovnitř.
Byl moc velký, i kdyby byla vlhká, nedokázala by ho do sebe pojmout.
Začala vzlykat a rozedírat si do krve dlaně, břicho a prsa o hrubý kámen…
********************************************************************************************************************
„Trochu krutý ne? Jsi vážně pomstychtivá mrcha, Jessie,“ poznamenal Been a znechuceně sjel ženskou před sebou pohledem.
„Nic jinýho si nezasloužila, podvedeš jednou, podvedeš víckrát, že jo, Beene,“ otočila se k jeskyni zády, ze které se začal ozývat hlasitý křik, volání o pomoc a občasné steny.
Nikdo nezasáhl a každý si hleděl svého, dokud nebude po všem.
„U chlapů je to něco jinýho,“ odsekl a raději se podíval jinam. Něco jiného bylo postřílet celý regiment, nebo nějakou planetární havěť, ale ženskej křik se vám zaryje hluboko pod kůži.
Trvalo to zhruba půl hodinu, než ochraptělý křik okolím utichl, jako když zlomíte ptáčkovi vaz.
Nikomu neušlo hlasité křupnutí a následné ticho…
Pak se ze tmy vynořilo to, co si každý doposud mohl jen představovat.
Nejprve se objevily oči zasazené v tvrdé masce jako vyrobené z nějaké velké lebky, která byla přilepená k obličeji toho tvora. Na bílém podkladu byly rituální černé čáry a zespodu byla stále přibyta čelist s nerovnými zuby.
Dále se z jeskyně vynořilo štíhlé protáhlé černé tělo s mrštným lvím ocasem. Na sobě to mělo jen tenkou roušku kolem pasu, nikde žádnou zbraň a vlastně to ani nepotřebovalo. Ostré drápy mluvily za sebe. Připomínalo to stvoření jménem Wendigo, prastaré a divoké, a přitom to bylo jiné.
Vynořilo se to ze svého úkrytu jako jedna z těch zmutovaných postav, se kterými měli tu čest, ale tohle bylo odlišné. Umělo to mluvit i myslet, a přesto se to řídilo svými pudy jako oni. Ti nejbližší žoldáci raději ustoupili stranou, ale nepřestali na to mířit svými puškami.
„Hotovo? Spokojen?“
Tvor vylezl na slunce a evidentně mu to nijak nevadilo, což bylo další zajímavé zjištění.
„Pro teď, ano,“ souhlasil a významně zalétl pohledem směrem k hezké blondýnce, která nesouhlasně zavrtěla hlavou. Téměř jako by jí naznačoval, že až dostane chuť, bude další na řadě jako její přítelkyně.
„Jdeme, nemůžu se dočkat, až se s Riddickem zase uvidím,“ promluvil tvor a k překvapení všech se kolem nich mihnul a rychle se postavil v čele celé skupiny.
Ne, s těmi pomalými vysokými mutanty neměl nic společného.
„Kdo vlastně jsi?“ zeptal se Višus, který se nebojácně postavil po jeho boku, zatímco si ostatní nasazovali batohy.
„Někdo, kdo je dost dlouho naštvaný a potěšený zároveň, že se mu naskytla jedinečná příležitost,“ maska se k němu lehce obrátila, a pak stopař vyrazil.
Nikdo se raději ani slovem neptal, co se stalo s Meg a možná to bylo tak lepší, kdyby se někdo vrátil a podíval se blíže do temnoty jeskyně, našel by tam důkaz neskutečného zvěrstva, jaké může napáchat jen monstrum.
********************************************************************************************************************
Valentine křičela, ale na jejího dravého milence, to nemělo pražádný efekt.
Škrábala, kopala a snažila se vykroutit z jeho sevření, ale měl větší sílu a pokaždé, když už si myslela, že ho svýma roztřesenýma rukama dokáže odstrčit, přirazil ji mocně zpátky k bedně jako nějaké zvíře a zavrčel.
Bylo to děsivé jako by si s ním vyměnila místo nějaká nemyslící bestie a Riddicka, kterého znala, uvěznila za svými mřížemi, ale znala ho vůbec? Jak někoho můžete poznat za necelé tři dny? Navíc takovou zvláštní komplikovanou osobnost, jakou byl ON. Znovu byla na začátku. Neznala ho ani ho nemohla znát. Jen dva cizí lidé se stejným záměrem.
Jakmile Valentine znovu tvrdě zády narazila do nepoddajného kovu, natáhla alespoň ruce k jeho krku ale ne proto, aby ho škrtila, ale aby nahmatala jílec Furyanovy dýky, jež měl v pouzdrech na zádech.
Byl však příliš daleko, než aby tam dosáhla a uchopila alespoň jednu, druhá otázka byla, všiml by si toho, než by mu ostří dala ke krku?
„Riddicku, prosím!“ vykřikla Valentine zoufale, když z ní jedním pohybem strhl kombinézu až k pasu a tím v rukávech uvěznil šmátravé ruce, které tak ze sebe strhl.
Vrhl se na její prsa jako vyhladovělý vlk, dost možná ji ani ve svém šílenství neslyšel.
Valentine byla vyděšená a pořád to bylo slabé slovo. Furyanovy pohyby byly trhané jako nějakého psychopata, kterému zapomněli dát potřebné léky.
„Nejsem žádnej chudák, žádnej tvůj zachránce, panenko,“ Riddickův hlas byl téměř nepřítomný a temný jako by to říkal spíše sobě a snažil se v tom utvrdit než ji, ztracen ve vlastním světě.
Jakmile Riddick strhl šedou látku ještě více dolů, švy lehce zapraskaly, ale aby ji stále mohl držet na místě, jednou ruku ženě přitiskl doprostřed hrudi a fixoval ji na místě a druhou trhal a trhal, dokud ženě oblečení nesklouzlo ke kolenům.
Toho Valentine využila a rychle uchopila jeho pravou ruku, která se jí tiskla k hrudní kosti a trhla s ní prudce do strany, sama se pak přetočila na břicho, aby se mohla skutálet z bedny na zem. Bohužel, té pohotové šelmě neutekla. Svou dlaň a prsty jí nyní zaryl do zad takovou silou, že se nemohla vůbec hýbat.
To zvíře rychle hlasitě dýchalo na její obnažená záda a pak krk, jak se sklonil nad Valentinino nemohoucí tělo, vychutnával si svoji převahu, vítězství nad drobnějším tvorem.
Vdechoval omamný pach strachu, sálající z každého póru chvějícího těla pod sebou.
Neodolatelné, ještě více ho to rozdráždilo. Krev se mu hrnula do toho v tuto chvíli nejpotřebnějšího orgánu, který byl více než připraven zaútočit.
Mohl jí kdykoliv zakroutit krkem, ale neudělal to.
Valentine pevně zavřela oči, nahá ňadra, a zvláště bradavky jí až bolestivě chladily o kov, a to bylo to nejmenší.
Pak vykřikla, když jí Riddickova velká dlaň přistála na zadku s hlasitým mlasknutím.
„Surovče!“ vypískla a měla nutkání si zadek pohladit a chránit, aby zapomněla na tu štiplavou bolest.
„Tak TO podle tebe jsem?“ Riddickův hlas ještě více zhrubl, pokud to bylo možné a otřel se jí rty o lopatku a pak rameno, do kterého se pak zakousl zuby.
Další nepříjemné plácnutí v kombinaci s ostrou bolestí donutilo Valentine prosit.
Neměla na výběr, klidně by spolkla i svou hrdost a klečela na kolenou, ale věděla, že na někoho jako on by to nefungovalo.
Nakonec ji znovu plácl, ještě silněji, než dvakrát předtím a prsty pak sklouzl po její červené půlce až mezi nohy, kdy se hřbetem ruky otřel o její růžové jemné lístečky.
Valentine se stačila zvednout na loktech a uslyšela blízko svého ucha jeho tichý smích, jež ji neskutečně ponížil.
„Máš ráda bolest?“ zeptal se jí Riddick překvapivě.
„NE!“ vykřikla v odpověď.
„Tak proč seš tak neuvěřitelně mokrá?“ vydechl a štípl ji zuby do lalůčku, až jí projela vlna čehosi horkého, co se usadilo v klíně.
Jak se Furyanova ruka pohybovala dole mezi ženinými závojíčky zřetelně cítil, jak se po tom stáhla. Nenáviděla ho, skutečně ho nenáviděla, vyhledával všechny její slabosti a ona na něm neviděla ani jednu.
„Žádné urážky?“ dobíral si ji tím svým hrubým přízvukem okořeněným chtíčem. Hned na to do ní zezadu bez varování proklouzl dvěma prsty, až se celá napjala.
„Už si pochopila, že ty ti nepomůžou? Že ti nikdo nepřijde na pomoc? Žádné žebrání ani nadávky,“ otáčel v ní svými prsty a bylo to příjemné, zatraceně příjemné, dokud je nevytáhl a znovu se na ni nevrhl jako zvíře.
Tentokrát ale už doopravdy. Žádné plané řeči, žádné slitování.
Vtěsnal se k ní a vzal si ji, Riddickova pevnost si našla cestu do jejího ženského klína, který ho svou něžnou vlhkostí dráždil a lákal k nepříčetnosti.
Jakmile do Valentine pronikl, obstoupil ho pocit blažené moci a spokojenosti jako by mu patřila a ona mu patřila. Byla jeho. Nárokoval si to tělo jako alfa samec.
Něco takového nepocítil už moc dlouho a byl to zasraně dobrý pocit.
Riddick začal přirážet a užíval si tu divokost a nespoutanost, kterou nechal prosáknout napovrch. Nedržel se zpátky a bavil se tím, jak dala Valentine nohy k sobě, tím ale docílila jen toho, že ho v sobě tiskla ještě pevněji, což mu dělalo ještě víc dobře…
********************************************************************************************************************
Valentine byla vyčerpaná a zděšená. Cítila se špinavá a nejraději by mu zasekla nehty do tváře. Zakázala si však brečet i naříkat. Kousala si spodní ret téměř do krve, aby z něho nevyšel ani sebemenší sten. Slzy se jí tlačily ven, ale vždy je stihla včas zastavit. Nebylo to ale kvůli bolesti fyzické, protože momentálně žádnou necítila, ale kvůli té vnitřní.
Její důvěra v něho byla pryč, jediný člověk, na koho se mohla spolehnout v tomto pekle, s kým spolupracovat, se rozplynul jako obláček střelného prachu.
Jak mohla takhle naletět, jak se mohla nechat omotat kolem prstu, a ještě si něco namlouvat.
Stále byla tak naivní, jak si Riddick myslel a odhadl ji správně.
Nesnášela se za to. Trpěla se svěšenou hlavou a snažila se každý další rychlý příraz nevnímat, dokud se do ní prostě neudělal. Pak se z jejího těla odtáhl a ona se mohla konečně pořádně rozechvěle nadechnout.
Valentine se vzmohla a postavila se, natáhla si kombinézu na tělo zády k němu, a přesto cítila, že je za ní a pozoruje ji. Nechtěla se otočit. Nemohla se na něho ani podívat.
Nastalo trapné ticho, kdy cítila, jak se jí stehna lepí k sobě, byl to nechutně ohavný pocit být pořád použitá jako děvka v nevěstinci. Musela se od něho vzdálit, kamkoliv, jen být na chvíli pryč sama.
Nutila se soustředit na práci jako by se nic nestalo. Hrabala v krabicích, ale nenašla nic, co by potřebovala, kromě izolační pásky, která se mohla hodit, a ještě několik malých součástek. Jediné, co ji však napadlo, byly staré letouny. Tam by mohli být ještě zapojené krystalické baterie.
Vydala se k jedné malé lodi a vlezla do nákladového prostoru, kde poslepu nahmatala výstupek a vyjel panel s krystaly.
Dva byly zničené, ale ostatní se zdály v pořádku. Čtyři náhradní nacpala do batohu, nebyly větší než dětské předloktí. Potřebovala jen dva, ale vzít jich víc nebylo na škodu.
Z venku se náhle ozval výstřel.
Valentine zpozorněla, a jak se zvedla od panelu, málem se praštila o strop nad sebou.
Co nejrychleji vyšla ven z lodi a viděla Riddicka postávat u jednoho z malých oken.
Nejspíše jejich pronásledovatelé dorazili.
Valentine se však v hlavě cosi vzpříčilo. Chtěla Riddicka potrestat, ublížit mu jako on ublížil jí. Možná se zachovala sobecky, ale on si to zasloužil.
Ohnula se a sebrala ze země těžkou hřídel, která předtím spočívala v bednách s náhradními díly, které rozházeli kolem.
Srdce jí bušilo, když se zezadu připlížila až k němu. Neměla žádné výčitky, když ho tím vzala po holé hlavě.
Role se nyní obrátí. Ona měla, co potřebovala, teď stačilo dostat se ke své Nově, vyměnit krystaly a zalepit pár děr.
Podívala se ke svým nohám na mužovo nehybné tělo.
On, ležící hora masa na zemi, vražedný násilnický trestanec Richard B. Riddick ji naučil velice důležitou věc. Nikomu nevěř. Ne, že by předtím někomu důvěřovala, ale pár dní v jeho přítomnosti dávalo tomu slovu zcela jiný rozměr. Nechá ho tu v bezvědomí, ať ho najdou a zajmou, bude to lepší, než ho tu nechat a až se vzbudí, chtěl by ji najít a tomu musela zabránit.
Co nejvíce ho zdržet. Určitě se za ní nepotáhnou, natož s ním, budou ho chtít znehybnit a odletět s ním. Co s nějakou nezajímavou ženskou, za kterou by nedostali ani kredit. Zbytečná námaha, navíc by riskovali, že jim Riddick při cestě uteče.
Valentine se rychle od něho odvrátila, nakoukla do okna, a pak se hnala do zadní části hangáru, kde byli další vrata a betonová ranvej.
Jakmile se protáhla škvírou ven, otočila se zpátky, vytáhla pistoli a střelila přímo do hangáru, aby tím přilákala žoldáky k Riddickovi. Výstřel ještě umocnily kovové stěny, jež ten hrozný zvuk proměnily v ohlušující nepříjemný třeskot.
Teď byl její plán dokonalý, a zatímco se oni budou pídit, co se stalo a chvástat se, že ho dostali, budou mít svou odměnu, ona nepozorovaně za dalšími budovami nepozorovaně zmizí…
********************************************************************************************************************
Jakmile Riddick nabyl vědomí, cítil, že mu hlava třeští jako by tam měl díru velikosti kráteru. Neměl na sobě své brýle, ty se povalovaly kousek vedle ruky, ale nijak mu to nevadilo. Byl stále v tom zatraceném hangáru. Vzduch páchl po starém oleji, železe a potu, necítil žhavé slunce na těle, které by ho spalovalo, jediná výhoda.
To všechno se dalo lehce odvodit za zavřenými víčky, když se snažil separovat vystřelující bolest do lebky.
A místo toho, aby ležel na zemi, kam spadl po té zatracené ráně do hlavy, seděl se svázanýma rukama za zády u něčeho tvrdého. Ani se nehnul, dělal, že je stále v bezvědomí a snažil se vzpomenout, co se stalo.
Moc námahy mu to nedalo.
Přesně mířená zákeřná rána něčím pevným, pěkné, ale už zažil mnohem větší bolest. Tohle bylo jako polechtání ve srovnání s tím, co zažil na Krematorii, nebo na Butcher bay.
Pokud ho chtěla ta holka zabít, odvedla dost mizernou práci, zato si získala jeho pozornost. Teď ho jen pálila pýcha. Je ale pravda, že ho to alespoň dostalo z toho posedlého stavu. Riddick nevěděl, zda se má smát nebo nadávat.
Nedostatek kontaktu s lidskou osobností za posledních několik let, si vybíral svou daň a on měl štěstí, že si vypěstoval návyk na samotu, ve které by se každý druhý zbláznil, ale to, co se stalo, to, jak se vrhnul na Valentine bylo cosi, čemu vězni na Krematorii říkali zatmění. Nebyla to nemoc jako taková, ale neovladatelný vztek, který se dostal do každého kousku vašeho těla a držel se tam zuby nehty tomu byl podobný. Dal volnost všem vaším sžíravým emocím a potlačoval vaši klidnou stránku.
Riddick si zcela zřetelně pamatoval co dělal, ale nedokázal tomu zabránit a možná ani nechtěl. Tak moc ji chtěl, že si nemohl pomoci a její slova ho jen vyprovokovala k nepříčetnosti, pak se přestal ovládat a vzal si ji jako zvíře, které se vrhne na kořist, aby ji rozsápalo.
Vlastně se ani nedivil, že se odhodlala k něčemu takovému jako ho poslat do bezvědomí a nechat ho napospas té smečce idiotů. Částečně si to zasloužil.
Jak měl Riddick zavřené oči, cítil kolem svých rukou silný provaz zařezávající se mu do zápěstí za jeho zády. To nebylo moc chytré, ale to jim asi nikdo neřekl.
Nenápadně se nadechl a cítil cigaretový kouř, jen opravdu velký kretén by kouřil v hangáru, kde jsou různé oleje a palivo. To ho přesvědčilo, že některým skutečně chybí ta podstatná část mozku v hlavě.
„Hej, nemáš ještě jednu? Taky bych si zakouřil,“ ušklíbl se Furyan a pomalu otevřel oči a rychle si přivykl na tlumené světlo. Pár metrů před ním stála lehce oděná blondýnka s cigaretou v ruce a tlachala s žoldákem, který měl lehce asijské rysy.
„Vypadám snad jako hotelová služba?“ odvětila mu drze ta ženská a provokativně popotáhla. Riddick si ji přeměřil očima.
„To ne, ale o lacinou štětku taky zájem nemám,“ protáhl rty do výsměšného úsměvu.
„Ty hajzle,“ blondýnka zahodila nedopalek a naštvaně k němu přikročila, vrazila mu tvrdou facku. Nijak se s tím nepárala.
„Na lesbu máš docela sílu, ale to je tím, žes ještě nepotkala chlapa, kterej by ti ukázal, co je to péro a támhle ten,“ kývnul hlavou za její záda na G.
„Ten je tak dobrej jako panák jen na otevírání dveří, ani by se mu z tebe nepostavil.“
„Neprovokuj, Riddicku, stejně to máš marný,“ zaskřípala zuby Jessie, které takové narážky byly silně proti srsti, prostě hrál na její slabost, ale proti tomu byla obrněná.
„A když už je řeč o těch kurvách…ta tvoje malá kamarádka tě pěkně vypekla co? Nechala tě tady jako návnadu, aby sama zdrhla, jen je škoda, že Višus ji chce taky, jinak už bychom tě dávno odtáhli na loď. Nikdy jsem ho nepochopila, chlapy se vždycky honí za sukněma jako blázni,“ říkala Jessie dramaticky a čekala, že ho tím naštve jako on prve ji.
Furyan si však jen olízl roztržený ret a zachoval klid. Dokonce mu ani nezmizl pobavený úsměv z tváře.
„Tak to bude asi proto, že nejseš chlap, i když si na něj hraješ,“ lehce zaklonil hlavu a opětoval jí pevný pohled. Čekal na další ránu. Jessie už se napřáhla, když se otevřely dveře a do hangáru vešel zbytek skupiny.
Blondýnka zklamaně zavrčela a ustoupila stranou. Riddickovy se naskytl nečekaný pohled na štíhlou vysokou postavu, která se musela lehce skrčit, aby vešla jako poslední dovnitř, a právě ta znamenala největší potíže. Málem nad tím zaskřípal zuby, ale zachoval klid i úsměv na přivítanou.
Viděl, jak se všichni přiblížili, aby se pokochali nad svým vězněm. Však on jim ten úsměv zmizí.
Višus kývl směrem k němu jako by se ptal Jessie, co se stalo. Neměla právě přátelský výraz a k tomu i založila ruce pod ňadry ve vzdorném gestu.
„Byl trochu drzý a potřeboval umravnit, ve vězení dostane víc modřin než ode mě,“ odsekla a byla v právu, "malá příprava mu neuškodí."
„Co nedokáže jemná ženská ruka,“ zasmál se někdo, koho Riddick ani nevnímal. Jeho stříbrné oči nočního tvora vzhlížely k někomu, koho už potkat nikdy nechtěl.
Jako by si četli myšlenky navzájem, se to černé tělo přiblížilo zároveň, i nahrbilo a pronikavé oči v masce vyhledaly ty jeho. Bylo v nich tolik nepřátelství, že být to voda, z pouště na této planetě by se stal oceán.
„Takové shledání po letech, objal bych tě, ale nemůžu,“ Riddick sebou zavrtěl, a nakonec pokrčil svalnatými rameny, „evidentně ti to tu prospělo, vůbec ses nezměnil za tu dobu, sluší ti to pořád, jen ta maska dokonale sedí ke tvojí povaze. Ohavná po všech směrech, Yliene,“ ušklíbl se zajatec sebevědomě.
Tvor ho probodl ještě zlověstnějším pohledem plným nenávisti, srst se cizinci naježila jako by na něho chtěl zaútočit.
Jen oni dva věděli, že příčina toho, proč měl na hlavě tu věc byla proto, že pod ní byly hluboké rány a jizvy od Riddickovích nožů.
Rozehrál nebezpečnou hru. V tomhle stavu by s ním teď Ylian mohl lehce udělat to samé, ale Riddick počítal s tím, že by ostatní neradi přišli o svou tučnou odměnu, a to by jistě nechtěli. Proč ho trochu neprovokovat, navíc nevěděli, s kým mají tu čest on ano.
„Neodvažuj se mě ponížit, Riddicku, to, co pro tebe chystám já, je mnohem, mnohem horší než nějaké tmavé vězení bez slunce,“ zasyčel hlas plný odplaty a tvor si klekl před něho na jedno své koleno vyzáblých končetin, zatímco se skupina žoldáků bavila mezi sebou.
„Copak, zavřeš mě do krabice s ostatníma panenkama na hraní, Yliene?“ zasmál se Riddick a zkoušel tvorovu trpělivost, která už měla značné trhliny, jen ho viděl.
Cizinec k němu natáhl svou kostnatou nelidsky protáhlou ruku jako démon ke své oběti a pevně ho chytil za spodní čelist, drápy mu zaryl do opálené kůže, ale Furyan znal bolest a tohle žádná nebyla, alespoň ne ta pravá, kterou by od něho mohl dostat. Zatím se držel zpátky.
Vlastní vyslovené jméno vyvolalo v postavě před ním sžíravé vzpomínky a modré oči jako by se proměnily v kusy ledu. Nenáviděl ho.
„Ne, ale mohu ti slíbit velice pomalou smrt, kdy se budeš dny a týdny možná měsíce modlit, abys rychle zemřel,“ vyhrožoval tichým děsivým hlasem zkresleným maskou, ale na to Riddick vykouzlil znovu ten provokativní úsměv jako by říkal, „zkus to.“
„Na to budeš mít času dost potom, máme dohodu, nejdřív tu ženskou, pak ho dostaneš,“ do jejich vážné přátelské konverzace pronikl vyrovnaný mechanicky pozměněný hlas tmavého brnění.
Oba byli tak zabráni do přivítání, že si nevšimli, že by je někdo mohl poslouchat.
Tvor stáhl svou ruku a vstal, ale Riddickovi bylo všechno jasné, kdyby chtěl, mohl by ho Ylien zabít na místě, ale on si svou pomstu chtěl vychutnat do hořkého konce se vším všudy.
Zatímco maskovaný nepřítel souhlasil stopovat jeho kapitánku, a pak za to dostat hlavní cenu a možná i ji, aby ji pak před ním mohl mučit, nepočítal se lstivostí žoldáků. Riddick pochyboval, že by se ho Višus vzdal, to už bylo pravděpodobnější, že až Valentine najdou, Yaliena zastřelí a bude mít oboje.
Příští události budou opravdu zajímavé, pomyslel si Riddick a olízl si krev z roztrženého rtu, který se protáhl do pobaveného úšklebku, možná nebylo tak špatné hrát návnadu a užít si hon.
8.
Na scéně máme nového záporáka, aby to nestačilo k těm ostatním. Ylien není člověk je to inteligentní tvor možná zvíře, podle toho co si představíte za maskou. Jako předlohu jsem si částečně vybrala mýtické stvoření Wedigo. Toto kanibalistické monstrum mě vždy udivovalo svou stavbou těla, pokud někteří z vás koukají na anime, doporučuji mrknout na: The Ancient Magus' Bride nebo také Čarodějova nevěsta.
Ylien
Kapitola 9.
Klidná oáza
Pozor
18+
9.
Ten batoh se vážně pronesl. Krystaly byly poměrně lehké, ale Valentine dřevěněla ramena s každým rokem.
Vydala se na cestu s tím největším možným zápalem, s jakým při pokeru vsadíte všechen svůj majetek a víte, že ho musíte vyhrát zpátky. Pomalu se snášela noc a ona nesměla zastavit. Občas se ohlížela za sebe, ale nikoho díky bohu neviděla. Krajina byla pustá jako Núbijská poušť. V jednu chvíli tichá a ve druhou zrádná.
Jakmile se Valentine vymotala z té hrozné soutěsky, ze které měla téměř klaustrofobii, vrhla se přes pustinu. Cestu jí jako majáky lemovaly ony zvláštní zřícené stavby, za kterými zapadalo slunce, což tvořilo úchvatnou scenérii paprsků a odrazu slunce. Valentine to však hodila za hlavu, byla naštvaná a zuřila, i to se dalo počítat za dobrý adrenalin. Nic na tom nezmírnil fakt, že Riddicka nechala napospas těm hamižným supům, kteří se živili na životech druhých, stejně jako ona akorát v jiném kontextu.
Bylo jí to jedno, i když v koutku své mysli cítila malé provinění. To se vzápětí vytratilo, jakmile si připomněla, co jí ten bastard udělal, provinilost byla ta tam.
Riddick ji znásilnil, a to mu neodpustí, kdyby řekl, svlékla by se sama ale to, jak se choval...ještě teď měla husí kůži. Kousla se do suchého rtu a olízla ho jazykem.
K čertu se všema prachama. V představách viděla ten velký pytel mincí, jak se sype do propasti a málem nad tím zaúpěla. Prostě si jen utrhla příliš velké sousto, ale když bude mít Višus svou odměnu, odletí do prdele a ona se v klidu dostane ke své Nově a zmizí taky.
Riddick byl všechno, co chtěli. Sázela na to všechno, ale přesto v ní hlodalo pomyšlení, že by se za ní mohli vydat. Další důležitou otázkou bylo, jak dlouho Riddickovo sperma vydrží uvnitř ní.
Teď už s ním nemohla počítat, bylo to jen na ní, ostatně jako vždy, pracovala sama a spoléhala se jen na sebe. Proto musela jít, dokud nepadne.
Musela.
Přeci tu nezůstane někde viset v poušti s těmi mutanty. Byl to boj o čas.
Pomalu začal padat chlad a Valentine se ulevilo, to horko bylo neúnosné, stejně jako stres vibrující jí uvnitř hrudi. Neustále koukala na kompas a o dalších šest hodin chůze si musela, ač nerada uvědomit, že zabloudila. Neměla takový smysl pro orientaci v terénu a každý kus téhle pouště jí připadal stejný.
„Jak je tohle možný! Krám blbej!“ vykřikla a ťukala zuřivě prstem do skla té zatracené kulaté věci v dlani. Proč si nevšimla, že se ručička hýbe jen jedním směrem? To je tu nějaké magnetické pole? Sakra! Šmejd!
Měla takovou zlost, že by nejraději kompas zahodila do písku. Stejně byl v tuhle chvíli k ničemu. Co ale teď?
Na všechny strany to vypadalo stejně. Stejně beznadějné.
V batohu měla Valentine pár rozteklých tyčinek v obalu a žádnou vodu. Už byl čas na paniku? Ne, ani teď se nehodlala vzdát. Přeci tu nechcípne a neohlodají ji ti leguáni hned po tom, co si s ní ty blátivý strašáci pohrají.
Další a další krok vstříc smrti byl těžkou zkouškou. Nikde už v dohlednu nebyly žádné stavby, které s Riddickem míjeli cestou k věznici. Byla vážně v prdeli. Možná, že šla úplně na jinou stranu.
Ne, ne, NE!
Proč je bez něho k ničemu? Navíc, jí do zad tlačily ty zatracené krystaly svou ostrou hranou pod žebra, i když...alespoň ji ta bolest popoháněla vpřed a nutila ji neusnout.
Valentine v dálce zahlédla tyčící se skály jako špičaté cimbuří starověké tvrze. Tam by si mohla na chvíli odpočinout a schovat se. Šla k nim dalších útrpných čtyřicet minut.
Hornaté výčnělky tvořily jakýsi chráněný prstenec jako by do povrchu přistál obrovský asteroid a nechal tu pořádnou díru v zemi, byly dosti vysoké, aby ve dne zabránily slunci popatřit na popraskanou zem dole, ale nyní se okolí lesklo stříbrným oparem a odráželo se od hladiny...
Valentine se rukou přidržela vyčnívajícího kamene, aby nevěřícně zírala na jezírka s vodou.
Zvedla ruce a protřela si oči, jestli nevidí špatně. Ne, skutečně tam byly. Zasazené jako diamanty v malých kráterech, kde byl břeh posypaný drobnými kameny. Přírodní prameny vyhlížely jako po úderu malých kousků meteoritů. Dokonalá oáza pro někoho zoufalého jako ona.
Právě to, co potřebovala pro svá vyprahlá ústa. Jazyk se jí lepil na patro, a téměř ho nepoznávala. Byl ještě vůbec její? Těch několik dlouhých metrů ještě zvládla, než padla na kolena jako věřící před svým bohem.
V tu chvíli nepřemýšlela, zda by mohla být voda otrávená, a možná jí to bylo jedno. Lepší než mít v krku kaktus.
Valentine zabořila kolena do tvrdých onyxových kamínků a hltavě nabírala vodu do dlaní jako neohrabaný pes, v úmyslu dostat jí do sebe co nejvíce. Bylo to úžasné a osvěžující, i kdyby z toho měli být halucinace, ale nic necítila. Žádné vidiny, schizofrenie ani žaludek naruby, což klidně mohlo ještě přijít.
Jakmile se Valentine napila, osvěžila si ruce. Voda převalující se po prstech byla chladná i příjemná a ona si připadala tak špinavá, zaprášená, zpocená, unavená a řekněme, že právě moc nevoněla. Musela to přiznat a tady se nabízela jedinečná možnost. Dala by za sprchu nevím co, a tady bylo celé jezírko! Kdo by odolal.
Ten pracující zbytek jejího mozku říkal, že by neměla, přišla by o tu jedinou výhodu, kterou měla. Riddickovo semeno, ale...
Než ta myšlenka doputovala, kam měla, už byla svlečená. K čertu s tím.
Na zpocená ramena jí padal chlad a ona toužila po chvilce odpočinku. Vše, co měla, položila na okraj malého kráteru. Nechala tam zbraň, ale dýku si raději vzala s sebou do vody jako jistotu.
Jakmile šla dál a dál nemohla potlačit úlevné vydechnutí. Bylo to nepředstavitelné, dva dny bez mytí dělalo divy. Slastí kapitánka zavřela oči a přejela prsty po zvlněné hladině, až se na nich dělaly malé vlnky směrem k okraji, pak víčka otevřela a zaklonila hlavu, nebe bylo tmavé jako kobalt, ale na déšť to tentokrát nevypadalo. Alespoň nezmokne a nebylo to jedno?
Valentine se chvíli ráchala ve vodě jako dítě, než si uvědomila ten zvláštní zvuk jako by se sypaly malé kamínky pod uvolněnou horninou.
Rychle se otočila a nestačila se divit. K jezírku se blížili dva mutanti. Kde se tu vzali? Sledovali ji, nebo se někde tady schovávali poblíž?
Vysocí, samá ruka samá noha s lesklýma prázdnýma očima popatlaní zaschlým bahnem na kůži.
Jakmile se Valentinina mysl osvěžila a probudila, nestačila se divit, jakou má smůlu.
Ti tvorové se sem začali stahovat, protože dnes v noci nebude pršet a vyprahlí se chtějí napít vody. Jak mohla být, tak blbá!
Vytoužená oáza se stane jejím vězením.
Valentine málem vynechalo srdce několik úderů, ale utěšovala se tím, že zase určitě odejdou. Raději se potopila až po nos dolů. MUSÍ počkat, a pak vypadnout.
Zacouvala ještě více do hloubky, kde jí koukala jen hlava a sledovala ty tvory, jak se přiblížili k jejím věcem. Nevšimli si jí, ale zajímalo je pohozené oblečení.
Jeden po něm hrábl svými dlouhými prsty a přitiskl si ho k tváři, labužnicky k němu čichal. Kapitánka slyšela ten ohavný zvuk až k sobě. Druhý se k němu přidal a vypadalo to, že se jim to líbí.
Nechutné.
Nebylo těžké to poznat, díky jejich zvětšujícím se přirozením. To jí ještě scházelo.
Valentine znechucením zkřivila pod vodou tvář, úchylní trestanci, i když tak už je snad ani nazývat nemohla po tom, co se jim stalo. Nelitovala je, to že tu byli, si jistě zasloužili.
Po dalších deseti minutách to vypadalo jako by o vodu zcela přestali mít zájem a ukájeli se nad její kombinézou, Valentine doufala, že ji neroztrhají, co by si pak vzala na sebe? Napjatě čekala, zda je to přestane bavit.
„Vypadněte od toho!“ vykřikla, jakmile jí došla trpělivost, ale byli jako posedlí.
Už jí v té vodě začínala být trochu zima, což se projevilo na jejích bradavkách, které začaly bolet a všechen příjemný pocit z přírodní koupele, byl ten tam.
„Slyšíte, DEBILOVÉ!?“ vykřikla znovu a pomocí nohy a prstů si vylovila kámen ze dna jezírka, který trefně hodila po jednom z nich.
Strefila se mu do nahého zadku. Skvělá rána, pomyslela si. A nic, ani to s ním nehnulo. Zkusila to tedy znovu a konečně trefila toho druhého do hlavy.
PŘÍMÍ ZÁSAH! ANO!
Mutant se oklepal jako slepice a začal vrážet do svého konkurenta jako by si myslel, že mu to udělal on, asi nebyli moc chytří. Ti dva se začali prát o její kombinézu! Šokovaně to z vody pozorovala. Chovali se jako devianti přetahující se o návykovou drogu.
„Zatraceně,“ zadrkotala zuby a šlapala vodu, aby se trochu zahřála, kdyby stála na jednom místě, bylo by to horší. Co je tohle za situaci? A jak z ní ven?
„Jsem zvědavej, co budeš dělat.“
Ve Valentine by se v tu chvíli krve nedořezal. Tak tohle její svědomí rozhodně nebylo. Trhla sebou a pomalu se otočila, a tím rozvířila vodu.
Bylo to jako ve snu, ta nejhorší noční můra na druhou. Neblouznila ještě? Určitě ano.
„C...co tu děláš?“ vyhrkla zděšeně a pevně stiskla dýku v ruce pod hladinou.
Riddick tam stál, měsíc vrhal na Furyanovy paže a ramena bledý nádech, a na jeho tváři nebylo ani zrnko pobavení, zato z hlasu čišel zákeřný výsměch. Asi se bavil tím, v jaké situaci se nacházela, a taky by se vsadila, že nehne ani prstem.
„Řekněme, že se chci podívat na výsledek zápasu,“ pokynul hlavou ke dvěma mutantům, kteří se stále přetahovali o šactvo a o něho nejevili ani sebemenší zájem.
„To se budeš jen tak dívat?“ zamračila se Valentine a musela udělat dalších pár temp, aby rozproudila krev do různých částí těla.
„Pořád mě bolí hlava, nemám náladu nikoho zachraňovat,“ udělal nenápadnou narážku na to, co se stalo, no co, jí zase bolel klín a taky si nestěžovala.
Pobouřeně ho sledovala, jak líně přešel k velkému balvanu nedaleko a posadil se na něho s koleny od sebe, na kterých spočívaly jeho dlaně, jako by ji ani nevnímal. Ještě do ruky pivo a obrázek by byl dokonalý.
Parchant sobeckej. Přišel se jí snad pomstít? Vypadalo to tak.
„Takže mě tu necháš zmrznout, pane s bebíčkem na hlavičce?“ zavolala a snažila se zjistit, jaké s ní má úmysly. Nečekala, že jí ten podraz odpustí, ale má umřít jeho rukou nebo utonutím? A jak se tu vlastně ocitl, a kde je tvoje stráž mistře útěků? Opravdu nečekala, že ho ještě uvidí a už vůbec ne tak brzy.
Valentine se pomalu začala přibližovat ke břehu, dýku pevně v ruce, připravená zaútočit na vše co se hýbe. Co jiného jí zbývalo.
„To bych být tebou nedělal, jakmile vylezeš vrhnout se po tobě, až tě ucejtí, tvoje kombinéza už je zajímat nebude, holčičko,“ podotkl Riddick nenuceně, posunul si brýle na čelo a založil ruce nepřístupně na hrudi. Co tím sakra sledoval?
„Pořád lepší než mít ze zadku kostku ledu,“ zavrčela Valentine a jak se nořila nad hladinu, tmavé vlasy se jí přilepily k bílé kůži jako čarodějnici z jezera.
„Jak myslíš...“ pokrčil Riddick mohutnými rameny, a dál vše klidně sledoval ze svého čestného místa první řady.
ON TAM VÁŽNĚ BUDE JEN TAK SEDĚT!?
Nedalo se nic dělat, musela bojovat a získat tak zpátky své oblečení, a pak ještě čelit samotnému Riddickovi. Osud byl vážně sviňa.
Nebyl to právě snadný úkol, ale v něčem měl zase pravdu. Jakmile se více jak z poloviny objevila nad vodou, začaly ty potvory čichat ve vzduchu a obrátily k ní svoje znetvořené hlavy. Pórovitá kůže připomínající kůru stromu se napjala a jednomu látka proklouzla pahýlovytými prsty na zem.
Ohavný pohled, ale to už se Valentine statečně rozeběhla, aniž by věděla, co přesně chce dělat a skočila tomu nejbližšímu na záda. Přitiskla se k jeho kluzkému tělu a zřetelně cítila, jak se její ňadra a břicho opatlává tím svinstvem, co měl na sobě. Musela mu zezadu zaháknout ruku pod krk, aby nespadla a udržela se dost dlouho, aby mu mohla svou dýku zabodnout mezi lopatky.
Byl to pro Val odvážný čin, možná nejodvážnější v celém životě. Cítila se jako amazonka, křičela, kopala a rvala se jako tygr.
Ani táta by na ní nemohl být pyšnější.
Mutant zařval bolestí a snažil se ji ze sebe shodit, ale nešlo to, držela se na jeho zádech jako klíště, dokud nepadnul těžce na kolena. Svýma tenkýma rukama mával nad hlavou, ale nic mu to nebylo platné. Nejspíše mu špičkou nože probodla plíce, jelikož začal sípat a lapat po vzduchu. Marně. Byl to boj na život a na smrt. Přežívali jen silní. A ona bude silná. Musí.
Jenže i když skolila jednoho, vrhnul se na ni vzápětí druhý. Snažil se to ženské tělo ze všech sil svých chabých pařátů strhnout svému spoluvězni ze zad a přivlastnit si ji.
Neskutečně to klouzalo, a jak u ní byla ta druhá zrůda a chtěla ji mít pro sebe, zřetelně cítila, jak se o ní při tom boji otíral tělem a tím tvrdým, co se chtivě tyčilo vzhůru v jeho rozkroku.
Chtěla se po něm ohnat a loktem ho dloubnout do boku, ale nemohla dýku vytrhnout ze zad tomu prvnímu, čepel se musela zaseknout o jeho žebra. Sakra.
Nakonec ji přeci jen ten mutant od svého kamaráda odtrhl a shodil tvrdě na zem mezi kameny. Nijak mu nezáleželo na tom, zda Valentine zraní, hlavně, že se jí dostane mezi nohy, o což se hned nenasytně pokoušel.
Začala se s ním prát. Zatínala do něho nehty, kopala ho, až byla celá od bahna, ale byl jako posedlí. Nakonec ji zavalil, až zafuněla.
Valentine nechápala, jak mohl být, tak těžký, a přitom vychrtlí jako stéblo trávy, kdyby se umyl, jistě by mu byli vidět i kosti. Nemohl by se do něho alespoň opřít vítr?
Žena těžce dýchala ve snaze ho odstrčit, ale bylo to jako se snažit odhodit slona. Nakonec jak ležela na zádech, vzpříčila mezi ně alespoň koleno, aby ji nezalehl úplně a neznásilnil hned v závěsu.
Asi se tomu mutantovi moc její bojovnost nelíbila, protože začal být frustrovaný svou marnou snahou, i on začal škrábat a odstrkoval její ruce z cesty. Otíral se o ní jako nadržený pes a Riddick se na to klidně díval, jako by to byl zápas ve wrestlingu.
To Valentine uvádělo v pokušení začít křičet o pomoc, ale toho se nedočká, ne od ní. Nebude za chudinku, když on na soucit neslyší. S jeho pomocí ani v nejmenším nepočítala. O to více ji překvapilo, když se proti obloze zalesklo cosi stříbrného, co skončilo v zádech té chtivé bestie.
Riddick mutanta odtrhl od svíjející se ženy pryč.
Nahá kapitánka byla vyčerpaná a zhluboka dýchala, vyděšená stále tou hroznou situací, ve které se neustále ocitala. Už toho měla dost, být pořád lovnou zvěří a sexuálním symbolem nějakých nemyslících úchyláků, včetně samotného Riddicka.
Nasucho polkla a odtrhla pohled od mrtvého těla, za nímž se tyčil sám, pan dokonalý.
Zcela jasně na něm poznala, že čekal do poslední chvíle a chtěl ji v tom nechat vykoupat a to pořádně. Možná poznal, že už jí docházejí síly, nebo si chtěl vychutnat další snadné vítězství, ale tak jako tak ji opět zachránil, a ona se o to opět neprosila! Jistě by si poradila i bez něho…
Nenáviděla toho sebejistého Furyana, a přitom ho potřebovala. Paradox až na půdu.
Za tohle mu ale vážně děkovat nebude.
„Přestala tě bolet hlava?“ vydechla Valentine těžce a ona ironie se roznesla po okolí se všemi výčitkami, které raději spolkla. Přeci jen, to on měl v ruce dva své nože a ona po něm mohla jedině tak házet oblázky.
Riddick, si ale všímal pouze své poslední kořisti. Popadl kus potrhané látky, kterou měl tvor na sobě a očistil nože od čerstvé krve.
Věnoval jim takovou péči, že Valentine zcela spustil z očí, což byla chyba. Mutant, kterého předtím bodla dýkou do zad, se náhle vztyčil za jejími zády a chystal se jí napadnout, když se krajinou ozval ohlušující výstřel.
Kapitánce, která stále seděla na břehu, vynechalo srdce několik úderů.
Ona nevystřelila, Riddick také ne…
Vedle ní se ztěžka skácelo druhé, nyní již mrtvé tělo s průstřelem v lebce.
Z toho pohledu se jí udělalo špatně a musela se rychle odvrátit.
Riddick se podíval k protější straně oázy mezi skály. Vypadalo to, že zbytek skupiny dorazil.
Valentine v šoku pohlédla tím směrem, a pak oči přesunula na Riddicka, „ty jsi je přivedl sem? Já myslela...“
Nemohla skrýt podráždění. Nervy v její hlavičce se rychle přetahovaly, zda ho mají utopit, skočit mu po krku nebo kousnout do nohy.
„Kdybys nebyla tak odvážně tvrdohlavá dáma, mohli jsme mít nějaký náskok. Opět děláš chyby tam, kde být nemusí, kapitánko.“
Sám pak své očištěné zbraně zkušeným pohybem zasadil zpátky do pouzder za hlavou a čekal.
„Tak ty mě poučuješ?“ vykulila oči v šoku, když nejevil známky odporu a klidně tam stál, čekal, až ho zajmou a odvedou jako pouličního pejska do útulku. Ten parchant se ani teď na ni koutkem oka nepodíval! Měla chuť mu začít bušit do hrudi pěstmi.
Valentine cítila, jak na tvářích pod nánosem bahna rudne, „teď nás zabijou oba, to ti tedy děkuju. Skvělej plán, Riddicku. Zbožňuju, jak nesobecky přemýšlíš.“
„Kdybys mě nepodrazila, mohlo být všechno jinak, tohle je karma, kapitánko,“ obořil se na ni a konečně ukázal nějakou emoci. Mužova holá hlava se prudce pootočila a ty šedé oči se do ní opřely s takovou sílou, že by mohly štěpit diamanty na prach.
„Kdyby ty jsi mě neznásilnil, nemusela bych se ti chtít pomstít, Riddicku,“ odsekla na oplátku Valentine.
Pokud si myslel, že ji tím svým kukučem nažene strach, tak to se šeredně spletl. Pár dní v jeho společnosti a dokázala se netřást jako myš před tygrem.
„Možná by byla důvěra na čase…“ zašeptal zle a zase hlavu odvrátil, když se díval do skalisek, odkud přišel výstřel.
Valentine se už nadechovala k odpovědi, ale uvědomila si, že jejich pronásledovatelé jsou již téměř u nich, ale ta jeho slova, nenaznačoval jí tím něco?
Riddickova poslední věta jí nedávala smysl. Vlastně by od něho dobrovolné odevzdání nikdy nečekala. Něco v tom muselo být, přivřela přemýšlivě oči.
Důvěra? He, he, k smíchu. On si žádnou nezaslouží!
Co měl vůbec v plánu? A zahrnoval ten plán vůbec ji?
Než nad tím ale začala přemýšlet, tok splašených myšlenek narušil zvuk drtící zeminy pod těžkými podrážkami bot.
Mířilo na ně několik zbraní.
Valentine dál seděla na zadku, a jen unaveně vzhlédla. Musela vypadat hrozně, a navíc byla nahá. Úžasná kombinace. Neklidně se zavrtěla a rychle se objala pažemi jako by snad tím mohla něčemu zabránit.
„Kdopak je to pod tím líbezným hnědým make-upem?“ dovolil si poznamenat pohledný blonďák, který v ruce svíral dlouhou pušku s velkým zásobníkem.
Valentine na něho vrhla nevraživý pohled, „trhni si strašáku,“ ale hned ho zase přesunula na tmavou výraznou postavu vyčnívající nad všemi ostatními.
Přejel jí z toho mráz po zádech. Chodící plechovka ji pozorovala, až se jí dělalo špatně.
CO BYLO TOHLE? Proboha, kde tohle sehnali? Muzeum kuriozit? Obludárium?
Zřetelně vnímala, jak si jí ty pronikavě modré oči posazené v masce prohlížejí, putují po jejím těle jako nože přemýšlejíc, kam se zabodnout, kapitánka měla chuť začít křičet.
„Byla chyba utíkat, Riddicku,“ promluvil vůdce žoldáků, který popošel dopředu, i když tím riskoval své napadení.
„Mám prostě rád volnost, svázaný ruce nejsou nic pro mě,“ pokrčil prostě rameny a fakt, že Višuse lehce převyšoval, Riddickovi dávalo jakýsi druh převahy.
„Johnasi, spoutat,“ nařídil okamžitě a od skupiny se odpojil statný chlapík s provazem, který měl smotaný kolem pasu.
„Ani se nehni, mám oči všude, je ti to jasný? Ten trik ti už podruhý nevyjde,“ varovalo brnění Riddicka tvrdě a vypadalo to, že má sám na tváři nevzhlednou modřinu. Valentine nedělalo potíže si domyslet, co se přihodilo.
Furyan čekal jako voják v pozoru, rozkročený, ruce vzadu, pěsti u sebe jako by čekal na nějaký důležitý úkol.
„Já si všiml jen jednoho oka, ale i o to můžeš rychle přijít,“ prohodil nenuceně.
Johnas zavrčel nadávku a pevně utáhl lano kolem Riddickova zápěstí a sebral mu zbraně.
Valentine další výměnu názorů přestala vnímat, protože se jí do zorného pole vetřelo cosi černého a zlověstného, co ji donutilo nasucho polknout. Višus ji pevně chytil za paži a nevybíravě vytáhl vzhůru do stoje, musela se přestat zakrývat, ale i tak její tělo z 80 % pokrývalo zaschlé bláto a nečistoty, alespoň tak.
„Tak se konečně potkáváme, kapitánko, tváří v tvář,“ z jeho pozměněného hlasu čišela skrývaná zášť, která Valentine dýchala do tváře, ale také uspokojení z honu. Zachvěla se z toho a nakrčila nos.
„Tváří v tvář sotva," podívala se do kovové masky s modrými průzory, která vypadala nepřístupně a neosobně jako člověk uvnitř.
Stačil jeden pohled a zmlkla, zarytě mlčela a cítila na sobě Višusův plamenný pohled, modlila se, aby její smrt byla rychlá, ale špatně ho odhadla, tedy spíše jeho úmysly.
Jen ji vzal a doprovodil blíž k vodě a pak postrčil, „umyj se a obleč,“ opět to nebyla prosba a Valentine uposlechla bez odmlouvání.
Vnořila se do vody a drhnula ze sebe zaschlé bláto, až voda okolo ztmavnula špínou. Nevěděla, zda má být za to vděčná nebo ne, ale už se necítila tak špinavá, zato až pak si uvědomila, že na břeh bude muset jít úplně nahá, a to přede všemi přítomnými, což se skládalo z většiny mužů a jedné ženy, jejíž pohled se jí také nelíbil.
Žoldáci se zatím přesunuli kousek vedle ke skále, kde složili své vybavení, ji nechali ve vodě s jedním mužem na břehu, který držel stále připravenou zbraň.
Ten blonďatý zmetek z ní nespouštěl oči. Chtěl se dívat, a ještě měl ten připitomělý úsměv na rtech.
Kapitánka se lehce vynořila, až jí hladina sahala těsně k dekoltu a zavolala: „hoď mi moje oblečení!“
Destel zakroutil odmítavě hlavou a jeho křivý úsměv se ještě zvětšil od ucha k uchu.
Pak natáhl ruku a ukazováčkem naznačil, aby šla na břeh k němu.
Bože! Ještě tohle, nebylo už těch nadšenců očumovat ženskou nahotu dost?
„Parchant,“ zamumlala si pro sebe a zatnula zuby, jak byla nucena se vynořit a se vší hrdostí jít k němu.
Jakmile byla tak dva metry od žoldáka, nabral špičkou boty její overal a kopnul jí ho.
Její díky nemohlo být vřelejší.
Jakmile se Valentine co nejrychleji oblékla do své kombinézy, už ji postrkoval špičkou své zbraně ke skupině.
„Naše poloha je: 30 stupňů severní dílky a 65 západní šířky. Déle, než třicet minut by ti to trvat nemělo.“
To bylo jediné, co slyšela Višuse říkat do vysílačky, pak se jeho helma obrátila na nově příchozí a pokývla k druhému vězni, „svázat a dát k sobě.“
********************************************************************************************************************
„Jaké hezké shledání. Teď budeme čekat, až vymyslí, co s námi udělají?“ reptala Valentine a opírala se o Riddickova záda těmi svými.
Už dobrých několik minut seděli na zemi oficiálně coby zajatci a pozorovali, jak se situace vyvíjela. O tom že špatně, věděli oba.
Byla na svého spoluvězně naštvaná, ale jak cítila jeho svaly a teplo, bylo nanejvýše absurdní, že se cítila bezpečně a uklidňovalo to. Málem sama nad sebou začala lomit rukama.
„Hm? Nevěříš mojí strategii? Zatím pořád žiju. To je dostatečný důvod mi trochu důvěřovat,“ sdělil jí polohlasem Riddick, aby si jejich malého rozhovoru nikdo nevšiml.
„Takže, tohle je tvůj plán? Pokud ode mě chceš nějakou důvěru, tak si laskavě trhni,“ sykla přes rameno a více se o něho opřela kvůli pohodlí.
Furyan se na chvíli odmlčel a sledoval postavy kolem. Vše vycházelo přesně, jak se domníval. Odhad byl správný, ale ještě to k dokonalosti něco chtělo.
Svým bystrým sluchem se zaměřil na dvojici opodál. Nijak si nedělali hlavu s tím, zda je někdo uslyší, a to mu hrálo do karet. Vypadalo to, že se hádají, a přesně to potřeboval. Rozepře byly vždy dobrým znamením, pak člověk nedával pozor.
Čím větší zmatek tím lépe.
„Na něčem jsme se dohodli,“ vrčel Ylien a skrze svou hrozivou masku posílal na Višuse vražedné pohledy, k tomu trpělivě zatínal drápy do pěstí, a pak je zase rozevíral, což u tak velkého tvora vypadalo zvláštně a hrozivě.
„Udělali jsme dvě dohody, ta první byla, že chceš Riddika a já tu holku, kterou jsi měl najít, a pak ses chtěl dostat z téhle planety. Čím mi tedy chceš zaplatit, abych tě vzal na loď?“
Tvor vypadal ještě více nepřátelsky než předtím. Wendigo nebyl hloupý, ale neuměl pilotovat a potřeboval někoho, kdo by ovládal plavidlo.
„Když mě odvezeš, dám ti jeho,“ ukázal Ylien svým kostnatým prstem přímo na Furyana a ten se začal hlasitě smát. Chtěli s ním handlovat jako s rybou na trhu, vážně ho to bavilo.
„Višusi, já bych mu moc nevěřil,“ přisadil si Riddick a žhavil železo, dokud bylo ještě horké, „ty si myslíš, že vás v lodi všechny nepozabíjí? Pak seš naivnější, než jsem si myslel.“
Ylien se nadechl skrze masku, vydalo to zvláštní syčivý zvuk, a pak se nahrbil jako zvíře připravené k boji, to už ale Višus blesku rychle řízen svými instinkty vytáhl ostrou čepel od pasu, aby se bránil.
„Co to sakra děláš?“ zašeptala nevěřícně Valentine ke svému spoluvězni.
„Sleduj a uvidíš,“ bylo všechno, co Riddick řekl.
Mezi oběma stojícími postavami panovalo napětí a rozpor, jako když se smísí les a láva.
„A nechceš mi to nejdřív vysvětlit?“ dloubla do něho pravým ramenem.
„Tak se pořádně podívej, co teď vidíš?“
Valentine lehce natočila hlavu, aby měla tu stvůru a chodící brnění v zorném poli.
„Hádají se nebo ne? A co z toho?“
„Ani jeden nechce odstoupit od svojí dohody, co to podle tebe znamená?“
„Jaké zatracené dohody?“ zavrtěla se, když ji tlačily ostré kamínky, na kterých seděla.
„Ten chodící maják chce mě a ta chodící popelnice zase tebe. Pak si to Ylien rozmyslel a chtěl pryč z týhle pustý planety, asi mu došlo, že tady po těch letech, co tu strávil, kariéru neudělá, jenže Višus mu nevěří a má proč. Ve chvíli, kdy tu přistane ten jejich vrak, se tu rozpoutá peklo.“
Valentine zamrkala, „takže…to je tvůj plán? Oni se povraždí navzájem a my utečeme?“
„Nejjednodušší řešení, co říkáš? A bez námahy. Tomu se říká vrozená genialita,“ ušklíbl se Riddick.
„A ty si myslíš, že ti na to skočí? Višus nevypadá jako hlupák,“ zaměřila se na jeho profil a to, jak třímal meč u svého těla. Nerozuměla, o čem se hádají, ale dokázala si to z Riddicových slov odvodit.
„On možná ne, ale určitě se bude bránit, když ho někdo napadne, kapitánko, nikdo se jen tak nenechá rozčtvrtit,“ zašeptal, „a teď tomu nech volný průběh a bav se.“
Valentine chvíli mlčela a prohlížela si tu vysokou zrůdu s černou kůží, vůbec se jí nelíbila. Byla jiná než ostatní, kteří se na ni sápali a přesto podobná. Fuj.
„Ty tu maskovanou věc znáš, že ano?“
Žádná odpověď. To si vybral vážně skvělý čas pro to, aby si všechno nechával pro sebe. Tentokrát, se ale Valentine nevzdala a znovu do něho strčila ramenem dost tvrdě na to, aby sebou trhnul.
Já tu odpověď chci! Všechno si necháváš pro sebe, abych na tebe musela spoléhat, ale na to už ti nenaletím! Tak to koukej vyklopit!
„Tak budeš mluvit, Riddicku? Nebo ti mám pomoct?“ zavrčela netrpělivě.
„Vy dva se o nic nepokoušejte, jinak budu střílet,“ upozornil je Destel, jež měl oba dva na starost a nereagoval na hlasitější odezvu.
Valentine ho obdařila nevraživým pohledem.
Mezi zajatou dvojicí nastalo ticho, než ho Furyan po chvíli přerušil.
„Jo znám. Kdysi jsem tu s ním ztroskotal, a hádej co. Trochu se z toho zbláznil a pozabíjel celou přeživší posádku. Držel jsem se tady od něho dál, protože dostat se k němu blízko, si koledovalo o pořádnej průser. Na rozdíl od něj, já mám alespoň minimální zábrany. Takže to, že je teď tady, je jako výhra v loterii.“
„Takže, další šílený vrah?“ povzdechla si Valentine, „co jiného čekat, když jsou kolem buď zabijáci, nebo děti s puškama. Asi jsem tu jediná normální.“
Riddick se znovu zasmál, čímž se k nim obrátilo několik hlav.
„Tak klauni se zbraněmi ti vadí a s trestancem se klidně vyspíš? Dobrej výběr, dámo.“
Mohla ho začít škrtit, ale to si nechá na později, až utečou. Pak mu to vrátí i s úroky.
„Neměla jsem na výběr, pamatuješ?“ procedila skrze zuby, „a dobře to víš.“
Riddick mírně kývnul hlavou, „vždycky máš na výběr, kapitánko, záleží, ale na kterou stranu se přidáš, jestli na tu vítěznou nebo poraženou.“
„Raději bych byla na té vítězné,“ nadechla se sklíčeně.
„Dobrý rozhodnutí, tak na to nezapomeň,“ nakrčil koutek úst. Oba dva, a nejen je vytrhl z hovoru zvuk kovu.
„Možná nebudeme muset na loď ani čekat,“ dodal Riddick a usmál se vlastnímu bezchybnému uvažování.
Valentine se lehce vyklonila, aby byla v obraze. V dálce se objevili nový mutanti, zřejmě je přilákala střelba a začali se sem stahovat z okolí. Kapitánka žasla, jak Riddickovi všechno vycházelo, byl skutečně výborný stratég, ale pořád ji to neskutečně dopalovalo.
********************************************************************************************************************
Nebe jako by ještě více potemnělo a rozhodně se neblýskalo na lepší časy.
Tmavovlasý žoldák zvedl ruku a dával nacvičené znamení baterkou do tmy, vypadalo to, že z východu se sem blíží pět postav, podobný počet ukázala i blondýnka za nádržemi se stojatou vodou a jinak na tom nebyl ani Been, jež rovnou začal střílet.
Ostatní ho napodobili a začal masakr.
Valentine to trhalo uši. Nebyla zvyklá na ohlušující střelbu, zvláště, když se rozléhala v tom malém kaňonu, kde se nacházeli.
Měla chuť zabodnout hlavu do písku jako pštros nebo na ně začít řvát, ale ovládla se, jen je škoda, že si nemohla zacpat uši, bohužel svázané ruce moc prostoru neposkytovaly. Několikrát sebou i trhla, jako by jí samotná kulka prošla tělem.
„Copak, bojíš se? Nestřílejí přeci na nás, prostě hraj hodnýho usměvavýho zajatce,“ upozornil ji Riddick, který se pohodlně opřel o její záda spokojený sám s sebou a ona musela udělat totéž, aby nevypadala jako skrčenec pod Furyanovou vahou.
„Jo, do té doby, něž mi někdo podřízne krk, pak už vážně v klidu nebudu, nebo prostřelenou hlavu a to nemluvím…“ vykřikla přes svištění kulek, ale neměla náladu pokračovat a zamlouvat své obavy.
„Nenechám tě umřít,“ Valentine překvapeně zamrkala, slyšela dobře?
Tohle od něho nečekala. Říkal to proto, aby ji uklidnil? Taková ta laciná slova, kdy přestanete dávat pozor a je to právě váš nejbližší přítel, kterému věříte, kdo vás nakonec sprovodí ze světa? Nebo, což bylo ještě více ohromující, myslel to vážně?
„To jako fakt? Chtěla jsem tě prodat za ranec peněz, záměrně jsem tě nechala těmhle hamižnejm krysám a ty mi teď chceš pomoct?“ z jejího hlasu znělo cosi, co mu strašně moc chtělo věřit, že se z toho dostanou, ale nedělala si velké naděje, jistě to byl jen další trik. Co máš ještě v rukávu Riddicku? Falešné slzy? Dojemné sliby?
To mě vážně dojímá, ale taková naivní slepice, už po těch krutých dvou dnech přetvářky a nadějí nejsem!
„Ber to jako splacení dluhu, kapitánko,“ víc opravdu neřekl a ona přemítala, jaký dluh myslí.
Jak se, tak Valentine mračila do nepříjemného rachotu kolem, ucítila na svých prstech dotek. Jeho dotek. I Riddick měl ruce svázané vzadu.
Cukla sebou, ale on se nevzdal a svými prsty putoval po její dlani, až k utaženému provazu.
„Co to děláš, Riddicku?“ Valentine cítila, jak jí stoupá horkost do tváří, to se s ní jako chce mazlit v téhle situaci? Chlapská nenasytnost neznala mezí, ale náhle mezi spojenými pažemi ucítila něco chladného a tvrdého, ztuhla. Pak na jediný pohyb ostrá čepel její provazy přeřízla. Naštěstí to z této strany žoldák, který je hlídal, neviděl, protože se díval na výsledky boje svých kumpánů.
Jeho mínus.
Prázdné nábojnice zvonily o kamenný povrch do ztracena. Do tmy probleskovaly výstřely jako na pouti. Žoldáci se snažili držet hranice svého malého území a nevpustit do oázy žádného vetřelce, ale i to už se stalo a co hůř, byli obklopeni ze všech stran a podle Riddickova spokojeného mlčení, právě tohle chtěl. Valentine to začínala rychle chápat...
Mohlo to být ještě horší?
Mohlo...
Valentine sice utekla, ale má sakra potíže, neví směr, nemá zásoby, je jí horko a to nejdůležitější nemá nikoho, kdo by jí chránil před obludami číhajícími všude. Jak vlastně ví, že jde dobře? Takhle by mohla šlapat kilometry bez toho, že něco objeví nebo může chodit v kruzích. Tohle není hezká procházka a tak se nedivte, že když uvidí vodu, neváhá do ní vlézt. Každý by udělala to samé.
Pro Riddicka je to hezké divadlo, ale nehne prstem, aby jí pomohl, proč taky, když ho zradila, ale stejně si za to ta hora svalů mohla sama nebo ne? Teď jsou oba chyceni, ale jsou tu další dvě skupiny, které chtějí to samé, jak se o zajatce Yilien a Višus rozdělí?
Riddick
Kapitola 10.
Věci nevycházejí
Pozor
18+
10.
Večerní krajinou se ozývala ohlušující střelba těžkých zbraní. Žoldáci se nechali nalákat do malé kotliny a nyní byli ze všech stran obklíčeni. Po dvou na každé straně bránili své území, ale i když mutantů střelili početné množství, vypadalo to, že jejich řady nemají konce. Stále se objevovali další.
Nejhůře na tom byla Jessie a Been, kteří si kryli záda u východních skal.
Blondýnka neváhala střílet do té doby, než jí jedno to monstrum nevytrhlo zbraň z ruky.
„Sakra, nechceš mi trochu pomoct?“ vykřikla na svého spolubojovníka, který měl sám dost práce na své straně.
„A to je mám jako kopat do zadku?“ odvětil rozčileně a pažbou skolil další tělo k zemi. Zato Jessie ztratila svou pušku a snažila se vylovit své dvě menší zbraně, které měla u pasu v pouzdrech.
Couvala k Beenovi a ruce těch nenechavých stvůr se k ní natahovaly, když konečně vytasila. Stačila vystřelit jen jednou, když ji uchopily dvoje dlouhé paže a zatáhli ji přímo mezi hnědá těla do hloučku. Nic kolem neviděla, vykřikla, ale vypadalo to, že už ji odepsali. Ta dlouhá seschlá těla byla jako hradba, když už do jednoho strčila ramenem a klopýtl dozadu, hned se tam objevil další.
„Parchanti!“ zavrčela a upustila pistole na zem pod jejich nohy, jak s ní smýkali na jednu i druhou stranu.
To poslední, co blondýnka měla, byl příruční nůž v rukávu. Docela šikovná malá věcička, když jste ji nutně potřebovali, vždy byla po ruce píchnout ji někomu mezi žebra.
Ihned ji zabodla mutantovi do hrudi, a jak s ní ostatní trhli, nůž projel bahnem i jeho kůží a celou ji potřísnil rudou krví. Bylo to ohavné, ale jeden byl z cesty.
Jessie vytrhla nůž, ale hned ji ostatní doslova vhodili do náruče jinému, od kterého se jí oblečení obarvilo od bahna.
Sahalo na ni tolik rukou, ohmatávali ji a ženě to přišlo opravdu odporné. Dloubala je lokty, dupala jim na nohy, ale když z ní začali strhávat oblečení, poznala, že je to daleko vážnější. Někteří kolem ní vrčeli, jiní funěli nosem, a o to více se chtěli dostat k nahému ženskému tělu pod látkou.
„Tady máš!“ vykřikla Jessie a jako lvice se ohnala a probodla jednomu dlaň skrz na skrz. Bohužel, mutant zavyl a stáhl ruku k sobě tak rychle, že pustila svou jedinou zbraň.
Jessie stiskla zuby a snažila se přetrhnout kruh svých nepřátel. Nedali se, naopak se ještě více semkli do menšího kruhu. Otírali se o ni a ti odvážnější se k ní skláněli a čichali.
Jakmile na sobě měla už jen pouhé cáry látky jako nějaká barová tanečnice z džungle, byli ještě blíž. Žena neviděla nic, než jejich těla nebo noční oblohu nad sebou. Znovu si ji předhazovali mezi sebou jako v nějaké klukovské hře, ale tentokrát se už holou kůží otírala o jejich vztyčená přirození. Byla tvrdá a slizká.
Jessie to nesnášela. Opovrhovala muži, a ještě tohle k tomu…
Několikrát se jich dotkla i rukou a vždy rychle ucukla.
Tahle hra ale neměla dlouhého trvání, jeden z těch nejchtivějších ji strhnul k zemi a zavalil ji tělem. Jiní si klekali, aby se alespoň té hostiny mohli dotýkat.
Jessie zavřeštěla, ale za zvuků střelby byl její křik jen jako neslyšitelný šepot.
Všude okolo byli ty ohavné tváře, které tma ještě více zkreslovala do neurčitého šklebu, ale jejich velké lesklé oči hořely touhou a chtíčem.
Někdo ji začal tahat za vlasy jako by jí je chtěl vyškubat. Bolelo to. Jiný ženu celou vahou přiklekl ruku. Další ji začal chaoticky hladit po stehně, zatímco ten nejdrzejší už se mezi ně rovnou vtěsnal a hledal svou špičkou ten toužebný otvor, dokud ho nenašel a nepřirazil.
Pak už se na ní střídali jeden za druhým a Jessie ztratila přehled. Roztahovali jí doširoka nohy, jezdili po kůži svými velkými penisy. Chovali se jako psi, když ucítí hárající fenu. Nic jiného pro ně nebyla.
Nedovolili jí vstát, ale stejně by si nepomohla a strhli by ji nemilosrdně zpátky.
Jessie sténala i křičela zároveň, ale na obranu už bylo pozdě.
Vše, co viděla, byly jejich velké lesklé kočičí oči a bolest v klíně, když se musela přizpůsobovat něčemu tak velkému, čím nebetyčně pohrdala.
********************************************************************************************************************
Been ustupoval, ale měl více štěstí než Jessie, kterou dostali mezi sebe.
Nijak se nenamáhal jí pomoct, každý sám za sebe, a aby se vrhal do té vřavy pro nějakou lesbu? Vypadal snad jako blbec? To nestálo ani za oběť.
On raději využil toho, že se všichni začali shlukovat kolem ní, aby se sám stáhl do pozadí k ostatním, navíc bez jednoho člena posádky bude větší odměna.
Žoldáci ještě bránili své pozice a on se vydal za Destelem.
„Hele, než přiletí to pako, tak nás tady sežerou, dáme jim, co chtějí. Na ní stejně nezáleží.“
„A co jako?“ pozvedl své obočí ostřílený žoldák a kývl na svého spolubojovníka.
„No ji, co asi,“ dloubl Valentine špičkou své zbraně do ramene.
„Co? To jako myslíte vážně? To si říkáte chlapy, obětovat slabou ženskou?“ obořila se na ně jako fúrie, div že se Beenovi do hlavně nezakousla zuby.
Ten se na vězně však vypočítavě zazubil s tím nejhorším úmyslem. Myslel to vážně.
„Ani se nehnu vy zbabělci!“ vykřikla kapitánka a podvědomě se zády přitiskla k těm Riddickovým.
„To teda hneš, holčičko, pěkně ukážeš zadek támhle těm. Počkej. Oni vlastně o zadek nestojí,“ zasmál se. Ten osudný krok k ní byla Beenova poslední chyba v jeho krátkém životě.
Jakmile byl pouhou stopu od zdánlivě spoutané dvojice, Furyanovy ruce se vymrštily jako dva silní hadi, chytily pevně mužovu vojenskou botu z obou protilehlých stran a prudce škubly, až se ozval nezaměnitelný zvuk praskání kostí.
Been strašlivě zařval bolestí a skácel se na zem.
„Ty parchante!“ zareagoval okamžitě Destel a přesunul zbraň k Riddickovi.
Než na něho však stačil vystřelit, vrhla se na něho Valentine. Muž to nečekal, vytrhla mu ji druhým koncem z ruky, to už ale u něho byl sám nejnebezpečnější vrah této planety a jednou mířenou ranou zezdola pod bradu, poslal žoldáka k zemi s krvavým obličejem.
Valentine ihned vstala a uchopila pušku do rukou tou správnou stranou.
Riddick mezi tím oba dva muže zlikvidoval po svém způsobu. Hodně bolestivém způsobu, ale rozhodně efektivním.
Nocí se rozlehl vyděšený ženský výkřik, který vysoké kamenné skály ještě zesílily. Valentine nedalo moc představivosti, aby věděla, co se děje s jedinou ženou v té žoldnéřské tlupě, ale ani ona neriskovala, by ji šla zachránit, na to měla svoje tělo až moc ráda.
„Riddicku...“ otočila se k němu, „nepřiláká je ta krev?“ zeptala se nenápadně a pozorovala ostražitě okolí.
„V to doufám,“ zavrčel a sehnul se o kus dál pro svá pouzdra s dýkami.
„Co? To ti nestačí, že jsme v tomhle jediným kvadrantu v bezpečí? Chceš tu udělat čajový dýchánek?“ přistoupila k němu.
„Tak nějak,“ a než se nadála, prudce do ní Riddick vrazil ramenem a sám zablokoval zákeřnou ránu shora svým nožem schovaným ještě v pouzdře.
Valentine zprvu nevěděla, co se stalo, až když spadla tvrdě na zem, uviděla vytáhlé černé tělo, které se na něho vrhlo. Ta zrůda hádající se s Višusem nejspíše zpozorovala, že se osvobodili a nechtěla je nechat utéct.
Sakra, sykla, když si odřela koleno, ale to byla teď ta nejmenší starost.
Nervózně věnovala pár pohledů soupeřící dvojici opodál a snažila se vyhledat Višuse, nikde ho však neviděla.
Co se s ním stalo? Kam zmizel? Nepřipadal ji jako typ, který v případě nebezpečí zbaběle skočí do nějaké jámy a počká, až to přejde.
Tak nějak očekávala šarvátku těch dvou, a že uvidí alespoň jednu mrtvolu ležet bezvládně na zemi. Zato viděla jednu útočící zrůdu, a to bylo tak všechno.
Na tuto otázku dostala rychle odpověď, když ucítila nepříjemné ostří zezadu na krku.
Trhla sebou, „ty…“ bylo jediné, co vydechla, protože nůž záhy zmizel a udeřil ji tupou stranou do zátylku, až se skácela na zem v bezvědomí, čímž si Višus pojistil, že jeho vězeň nebude dělat zbytečné potíže…
********************************************************************************************************************
„Ah…co se stalo? Nesnesitelně mě bolí hlava,“ zamumlala kapitánka spíše sama pro sebe, když se začala probouzet z toho děsivého snu, tedy doufala, že to byl sen.
První, co zjistila, bylo, že má svázané ruce, či spíše připoutané k opěrkám křesla, opět. Valentine bezmocně zasténala, jaké překvapení.
Věci se nějak nehezky opakovaly.
Po chvíli váhání si dovolila otevřít oči, byla v cizím kokpitu, hlavní kabině, usazená v jednom ze zadních křesel. Nechápala důvod, proč je tady, a ne někde ve skladu svázaná jako mumie. Oproti tomu tohle bylo alespoň příjemné, než mít modřiny od tvrdé kovové podlahy a na tváři vyražené kostičky podlahové mřížky.
Jakmile trhla hlavou, aby se podívala okolo, kde by mohl být Riddick, zabolela ji hlava jako by jí tam vrazili rezavé hřeby a ke všemu to odřené koleno...
Zvláštní, že i přes to co ji provedl na něho myslí jako na zachránce. Nuže, bylo načase, aby se objevil. Kde tedy sakra jen mohl být?
No, musela uznat, že post největšího zabijáka nemluvil v jeho prospěch, pokud se ona tomu vyhnula, jeho samotka asi nikoliv, možná si Višus myslel, že když je rozdělí, eliminuje to jeho problémy.
Hlupák. Měl by si uvědomit, že Riddick pracuje sám za sebe a na nikoho se nespoléhá, ale to je jeho mínus.
Valentine zatnula zuby a snažila se trhat provazy. Nic.
To že byla tady, a ne na svobodě jí říkalo, že se všechno podělalo. Totálně. Riddickovy svaly přeci jen na všechno nestačí. HA, HA.
Z venku se znovu ozval hluk a salva palby. Z místa, kde seděla, viděla jen záblesky přes sklo, takže se venku pořád bojovalo, proč tedy neodletěli? Čímž by tomu předešli.
Kapitánka se znovu začala vrtět, ale provazy byly utáhnuté opravdu dobře.
„Nemrskej sebou,“ ozvalo se za ní a Valentine sebou trhla.
„Co si zač?“ zeptala se a pokusila se pootočit hlavu za své pravé rameno.
„Programátor, nic víc, já k těm řezníkům vlastně ani moc nepatřím, až se dostanu zpátky na orbitu a přistaneme na nějaký zapadlý planetě, třeba malej měsíc se stanicí Quatro Uranus, beru roha. Tady člověk nikdy neví, kdy přijde na řadu. Měl jsem raději pracovat u nějaký výnosný vesmírný společnosti, kterých je v každé galaxii nejméně tucet, hezky v teple bez stresu, kde ti nejde každou chvíli o krk, ale máš největší problém, co si objednat k jídlu.“
Hlas měl mladý, hale ona na něho stejně neviděla, jen slyšela, jak mačkal na palubní desce za ní nějaké vypínače. Takže jsou na lodi to je jisté.
„Tak to bys mě mohl pustit, hm? Co kdybychom odletěli bez nich? Řekněme to tak, zbavit se problémů. Určitě je na týhle skořápce něco, co bys mohl dobře zpeněžit,“ navrhnula mu.
Cvakání na chvíli přestalo, nejspíše o tom vážně uvažoval, ale pak se vrátil ke své práci a naděje pohasla.
„Raději ne, dámo, nestojím o komplikace, navíc na palubě už několik žoldáků je, takže bychom si moc nepomohli.“
Valentine mávala naděje na rozloučenou, nemělo tedy cenu do mladíka hučet a snažit se ho přesvědčit, že to ona je ta hodná a chce mu pomoci a zároveň i sobě.
„Kde vlastně všichni jsou? Baví se venku dobře?“
Mladík se zasmál, ale neznělo to moc povzbudivě.
„Co myslíš? Hledají tvého parťáka, či spíše pokoušejí se ho dostat.“
Takže Valentine neměla pravdu, Riddick je pořád tam někde venku a snaží si zachránit tu svou opálenou kůži a svou prdel bez ní. Kde jsou ty všechny sliby?
„Kdyby to byl můj parťák, nebyla bych tady,“ zavrčela a pohodila hlavou, aby z tváře dostala přilepené prameny svých mokrých vlasů.
Programátor udělal pár kroků a posadil se do křesla před Valentine. Konečně ho viděla. Byl skutečně mladý, byla ho škoda v takové partě zabijáků.
Bolt si opřel líně lokty o palubní desku a hleděl ven do tmy, kde toho stejně moc vidět nebylo. Snad kromě záblesků světla od nanostřel, které se objevily a pohasly jako zbloudilé komety.
Muž před ní vypadal jako by sem nepatřil, jeho bílý plášť a jemné štíhlé prsty byly na jemnější práci, než držení nože a podřezávání krků.
Odlišoval se a evidentně tu byl teprve velice krátkou dobu, podle jeho vyprávění a toho by se dalo využít, uvidíme, zda je tak naivní, jak vypadá.
„Myslím, že necítím prsty, je to moc utažené, úplně mě brní,“ začala kapitánka naříkat, a když se na ni obrátil, předvedla mu hraný útrpný výraz.
„Budeš to muset vydržet,“ odbyl ji, „mám rozkaz tě nepouštět.“
„To je sice hezké, ale takhle se mi neprokrví ruce, mě to bude bolet a začnu křičet, kdo z nás to vydrží dýl? Hm? Hej, neignoruj mě, já to myslím vážně, sakra, vidím, jak mi modrají prsty, vážně chytrý najmout někoho komu vězeň pojde během toho, že ho hlídá,“ lamentovala a dávala do toho všechnu svou otravnost.
Zatraceně, tak už vstaň, pohni zadkem a odvaž mě, hypnotizovala ho očima.
Bolt obrátil oči v sloup a vydal se k ní.
„Jestli něco zkusíš…“ varoval ji, natáhl se k její pravé ruce a začal povolovat provaz.
„Jistě, jistě,“ odtušila Valentine ironicky a čekala, až se dostane k té druhé, pak už nebylo těžké dát zákeřný úder ze zdola.
Mladík se bolestivě svezl na kolena a bránil se slzám, zatímco se její noha setkala s jeho rozkrokem dost nešetrným způsobem.
„Nikdy nikomu nevěř, chlapče, zvláště v této branži, rada nad zlato,“ doporučila mu, ať to vnímal nebo ne.
Valentine rychle proto uvolnila jednu ruku, kterou jí rozvázal, a za druhou začala prudce škubat.
Provazy spadly na zem, ale to už byla na nohou a přemýšlela co dělat dál.
Vrhnout se ven? Neměla zbraň a proč taky, když tady je bezpečí. Odletět s lodí, když jsou hezky všichni venku? Omyl, někdo už byl na palubě, i když nechat tu Riddicka nebyl tak špatný nápad.
Pro jistotu Bolta vyřadila ze hry silným úderem, které se dávají králíkům, hezky za krk, dokud se nenatáhl na zem. Tohle asi nečekal.
Prohledala ho, ale ten idiot neměl žádnou zbraň! Co bylo tohle za žoldáka? Vzala si tedy do ruky jen těžký ocelový klíč, se kterým se cítila alespoň trochu jistější.
Pak se Valentine vrhla k ovládacímu panelu. Jen zběžně ho přelétla očima a usoudila, že s tímhle modelem nebude tak těžké letět. Při představě, že těm parchantům ukradne jejich loď a nechá je tady, její znovuobjevená škodolibost tleskala ženské genialitě.
„Riddicku, máš přesně dvě minuty na to se dostat do lodi, pak odlétám s tebou nebo bez tebe, máš jedinou možnost, jinak si tu zůstaň,“ ohlásila do mikrofonu, ale riskovala tím, že spojení s lodí budou slyšet i ostatní. Jen doufala, že budou tak zaneprázdnění palbou venku, než aby měli čas jít zpátky.
Hned ale vypnula přenos, peprně zanadávala, protože v místě, kde měl být startér-malá obdélníková věcička, nebylo nic...
Valentine vztekle bouchla pěstí do řídícího centra, „proč to všechno musí být pořád tak složité, proč to jednou nemůže být lehké! To by asi nebyla zábava, že jo.“
Hned na to se vrhla na Boltovo tělo, ale on startér také neměl, snad…ho nemá někdo tam venku!
DO PRDELE!
Kapitánka soustředěně stiskla rty, vstala a s těžkým klíčem v ruce se vydala do chodby ke dveřím. Její myšlenky pracovaly naplno jako stroj. Potřebovala odtud vypadnout, koho měla zmlátit, aby se jí to povedlo?
Na svého prvního adepta nemusela čekat dlouho, jakmile překonala chodbu a chtěla se poohlédnout po nějakém arzenálu, zaslechla proud sprostých nadávek, které se nesli z venku.
Valentine, ač se žraločí náladou, věděla, že sama proti ostatním nemá šanci.
Jediné kam se schovat, stála za úvahu kovová skříň v chodbě, která byla dost velká, aby se do ní celá vešla.
„Sakra, co to mělo znamenat? Kdo hlásil ten poplach?“ vrčel kdosi.
„Klid, Destele,“ uklidňoval ho Been, když se konečně vrátili na lodi.
„Zkurvený parchanti, tohle nesnáším, kdyby ta krev byla alespoň jejich, ale moje…“ odplivl si na podlahu a setřel si rukávem své kombinézy tvář, na které si rozmazal zmíněnou tekutinu, jak ho jeden z těch monster řízl těmi pahýly, co měli místo rukou.
„Ale kde je sakra, Bolt? Ten počítačovej génius měl hlídat loď a tutově neměl hlas jako ženská,“ rýpal Destel nevraživě.
„Jestli ji pustil…“
„Tak mu Višus utrhne koule."
Dvojice procházela chodbou ke kokpitu, aby zhodnotila situaci, nečekala ale, že se na ně něco vrhne ze skříňky, než se žoldák rozkoukal, Been před ním měl v hlavě díru po nějakém tvrdém předmětu. Bez hlesnutí se mu zhroutil k nohám.
Valentine už se zuřivě napřahovala k další ráně, ale tentokrát už byl Destel připraven a zablokoval svou velkou rukou její zákeřný úder, jež by se jí jistě povedl, kdyby tu byl jen jeden z nich. Kapitánka se s mužem začala prát, ale na to už neměl žoldák náladu. Vytrhl jí zkrvavený klíč z ruky, jež dopadl těžce na zem a chytil ji zezadu za krk.
„Za tohle zaplatíš ženská, ale já si počkám, až tě Višus stáhne z kůže a rozseká na kousíčky,“ prorokoval Destel a vedl ji před sebou k jedněm kovovým dveřím na délku paže, zatímco druhá třímala pistoli a dělala otisk v jejích zádech.
Hned, jak je otevřel, strčil ji dovnitř a přepsal kόd, takže neměla šanci se dostat ven.
Pak se vrátil zpátky, překročil Beenovo tělo, které bezvládně leželo na zemi a pokračoval dál do kokpitu jako by se nic nedělo.
Sám měl po tváři rozetřenou vlastní krev i nezdravě nazelenalou od svých nepřátel a málem rozpůlil vedví mladíka v bílém plášti, který se pomalu stavěl na nohy.
„To bolí," stěžoval si a hladil si jednou rukou rozkrok a druhou se ztěžka opíral o řídící panel.
Destel ho chytil oběma rukama za plášť, až mu zbělaly klouby a o deset čísel ho zvedl z podlahy.
„Ty se fakt nepoučíš, ty malej břídile, kdybych se nevrátil, už by ta slečinka dávno odfrčela s naší lodí a Been mohl bejt živej, jestli já tě teď nezabiju, tak to bude zázrak," zavrčel mu zblízka do tváře, až Bolt celý zbledl a povolily mu všechny svaly, takže na žoldákových pažích doslova bezvládně visel jako vyprané prádlo na šňůře.
„Říkala, že necítí ruce, co kdyby jí odumřely?" hájil se.
„Větší blbost jsem neslyšel, a jestli ještě něco podobnýho zkusíš...vlastnoručně ti nacpu botu do zadku, to si pamatuj," zavrčel Destel a hodil programátora prudce do křesla, až mu spadly brýle na zem. Kdyby nebyl světec, s gustem by na ně šlápl, naštěstí šikanovat patolízaly nebyl jeho styl.
Kabinou zašuměla vysílačka, oba dva poznali G, „hej, začíná se to tu nějak ohřívat, nechce mi jít někdo pomoct?"
Destel přístroj vytrhl z pouzdra u pasu a stiskl přepínač, „ani náhodou, já už si svůj boj odbyl, ven už mě nedostaneš," s tím klidně ukončil spojení.
„Ty za ním nepůjdeš?" zeptal se Bolt překvapeně.
Destel po něm hodil vražedný pohled a odhodil vysílačku stranou, „já poslouchám jen kapitánovy rozkazy, ne nějakýho indiána, kterej mě minulej tejden obral o padesát kreditů v posraný hře, a lézt tam ven do těch sraček? Za koho mě máš? Nejsem panenka Marie kluku," nakrčil škodolibě koutek úst, až se mu strništěm porostlá brada naježila jako dikobraz, pak se svezl do druhého křesla, labužnicky opřel nohy křížem o pult a zapálil si cigaretu.
„Navíc, čím méně nás bude, tím větší bude odměna a teď se koukej sebrat a odtáhni Beenovo tělo do nákladního prostoru a hni kostrou, ještě se za tu ženskou budeš zodpovídat Višusovi, možná mi ještě poděkuje, že jsem ji strčil k němu do pokoje," dodal poněkud vesele a s gustem vyfoukl cigaretový kouř.
Bolt se zatvářil provinile, ale šel splnit daný úkol.
********************************************************************************************************************
Valentine byla strčena do neznámé kajuty, která byla docela prostorná, rozhodně postrádala její domácí nepořádek a krabičky od jídel. Ustlaná vestavěná postel a všechny věci uklizené, nebyl její styl, ona byla pro organizovaný bordel, což znamenalo, že i když tu byla kupa nahromaděných věcí, vždy věděla, kde, co leží, a kam sáhnout, z tohoto měla osypky.
Co ale teď? Ten parchant ji tu zavřel a ona neviděla žádnou únikovou cestu, dokonce ani po Riddickově způsobu žádnou větrací šachtu.
Mohla jim ale více zavařit, než tu čekat až si s ní vyřídí účty.
Valentine přešla k číselníku a od pasu z malého úložného prostoru vzala asi jako tužku vypadající kovovou trubičku. Nebylo těžké zkratovat ovládání, aby se nedaly otevřít bez toho, aby vyměnily nějaké součástky, nebo nevyřízli díru do dveří, to jí poskytne nějaký čas něco vymyslet.
Kapitánka Novy se posadila na postel a rozhlédla se kolem, v jednom z rohů byl zabudovaný jakýsi průhledný válec, světle modře pod svícené sklo ukrývalo stojan se speciálním oblekem, nyní nebylo pochyb, komu kajuta patří...
Nebylo to právě Valentinino gusto, ale lépe si ten chlap, co ji sem strčil, vybrat nemohl, bezpečněji by se cítila ve špinavém skladišti.
Ale...
Žena zamyšleně vstala a přešla k té super hrdinské výstroji. Chvíli prohlížela, jak svůj odraz, tak oblek, než tu skleněnou rakev otevřela.
„Zábava začíná...už to stejně nejde více posrat."
Valentine sáhla po rukavici, byla velká, ale ostatní části se daly přitáhnout, aby držely pevněji na jejím štíhlém těle, alespoň hrudní plát držel dobře na velkých prsou. Nejhorší byly mužské boty, do kterých by se vešla i s těmi vlastními, takže si raději nechala ty původní.
Samotný podíl železa a titanu vážil nejméně o třicet kilo víc, jistě byl dělaný na zakázku majitele, ale byla si jistá, že by slitina odolala i kulkám, což byl přesně její záměr. Udělat ze sebe obrněný tank, který by nepřítele zalehl, pomyslela si.
Se vším tím vybavením na sobě si připadala jako těžký ocelový holub, nechápala, jak se v tom mohl Višus tak lehce pohybovat, ale s trochou štěstí, když si nasadí helmu, by ji ostatní mohli považovat za dvojníka, byl to risk, ale účel světí prostředky, navíc mikrofon v helmě mechanicky měnil hlas.
Teď jen vymyslet, kam se tu schovat...
********************************************************************************************************************
O dvacet minut později vběhl do chodby lodi Višus a G v těsném závěsu, následovaní nepříjemným řevem a boucháním do trupu lodi. Byli poslední, kdo vyklidili bojové pole, ne proto, že prohrávali, ale protože už nebylo pro co bojovat. Jessie byla Beenem odtažena a teď ležela nedaleko na zemi v bezvědomí a zahanbující poloze.
Nikdo o ní nezavadil pohledem, ale kromě záchrany polomrtvé ženy nebylo co slavit.
„Sakra, přišli jsme o hodně munice, měli jsme tam mu mrchu nechat," zavrčel G a jeho oči mandlového tvaru nevraživě louply po nahém zadku ženské anatomie, která se leskla různými zbytky tekutin.
Jessie byla posledním článkem Black nad white, nebyla to bojovnice jako taková, jejíž největší zbraní je lahvička čili omáčky, spíše se vyznala v různých menšinových kartelech a smlouvala o cenách, byla to obchodnice, která hledala dobrodružství mezi nebezpečnými vyvrheli a nutno dodat, našla, co hledala. Doslova. Na druhou stranu to byla chladnokrevná ženská, která se moc věcí neštítila jako například obětování své přítelkyně nepříteli. Měla by jim za zlé, kdyby udělali to samé? Bohužel, Višus měl jiný názor na věc k indiánově nelibosti.
G věděl, že když jde do tuhého, každý sám za sebe, raději by ušetřil pár zásobníků, než je promrhat na někoho bezpáteřního jako je ona. Pochyboval, že až se probudí Beenovi by poděkovala, kdyby žil, ani to nečekal, ušklíbl se.
„Nikoho, kdo dýchá, tu nenecháme, jedině jako poslední možnost. Každá ruka se hodí, dokud nechytíme Riddicka," odsekl rázně Višus a zamířil do nitra lodi.
„Byl bych radši, kdybychom ho na týhle zasraný planetce nechali chcípnout a vyhlídli si jinýho míň nebezpečnýho bastarda, šéfe," zavrčel G Višusovi do zad, ale nedostalo se mu žádné reakce...
Kapitánova těžká obuv dopadala na podlahu a usazený písek v porážkách nepříjemně skřípal o kov.
V kokpitu se potuloval zbytek skupiny, několik lidí stálo a další se svezli vyčerpaně do volných křesel a čekali, kdy začne jejich oblíbená porada.
Brnění přešlo do popředí a mezi tím sebral Višus povalující se hadr na jedné z konzolí, aby do něho utřel krev ze své špinavé čepele, než ji zase blesku rychle schoval do pouzdra na boku, které vypadalo jako by bylo součástí jeho těla.
Hovor najednou ztichl a Bolt si utřel z čela pot rukávem jako by očekával špatné zprávy.
Jako poslední se do kokpitu přiloudal G se zřetelným cvaknutím, jak zalovil v kapse a přehodil plný za prázdný zásobník své pušky.
Nikomu se nechtělo promluvit, ale nakonec z hloučku po dusivých sekundách přišla jasná otázka: „co bude dál?"
Višus známí pro svou hovornost nechal ticho ještě chvíli rozležet jako by si velice rychle snažil utvořit nějaký bitevní plán dalšího postupu, na který zatím neměl čas.
„Počkáme," bylo jediné slovo, které převracelo závity všem přítomným.
„To je blbost," rozčílil se Grim a rozhodil rukama, „jsem tu jedinej, kterej si připadá jako červ na háčku?"
Stopař se rozhlédl po ostatních na nějakou podporu, ale nabídl mu ji jen jeden.
„Grimm má pravdu, už jsme přišli o pět lidí skoro o šest, když jsem to počítal naposledy, moc se mi ty počty nelíbily a nechci čekat, až si někdo další vytáhne krátkou sirku," rozohnil se Destel, ostřílený žoldák, který ke skupině patřil přes dva roky.
„To chcete vypadnout bez odměny?" obořil se na ně Johnas, který jako zástupce kapitána stál Višusovy po boku za všech okolností. Dobře věděl, že všichni, co tu jsou, slyší na jediné, a to byly kredity, ale musel také vzít v úvahu zbabělost.
„Moc si jí neužiju, když budu tuhej," odfrkl si Grim.
„Možná bys měl přehodnotit situaci, kapitáne, chlapy nechtěj přijít o kejhák, ale máme tu holku, když ji dobře prodáme, něco by z ní mohlo kápnout, navíc podíval bych se do hledáčku, jestli nemá dáma nějakej škraloup na duši, mohli bychom ji šoupnout za mříže za ještě lepší odměnu, pokud si ji nekoupí nějakej pracháč na sví zvrhlosti," kývl G k Višusovy hlavou, pomalu se začal klanět na tu druhou logičtější stranu.
„Ale za Riddicka je deset tisíc kreditů, ještě jsem se nesetkal s tím, aby federace vypsala tak vysokou odměnu za živýho nebo mrtvýho. Někomu musí pěkně ležet v žaludku, navíc ten parchant by si zasloužil podříznout krk, za to kolik nás odpravil, s chutí bych mu plivnul do ksichtu," přisadil si Grim, který se zády opíral o zeď s rukama založenýma silácky na hrudi.
Atmosféra houstla, posádka po sobě házela obviňující pohledy, polovina jich chtěla vypadnout a druhá toužila po penězích.
„Ne, zůstaneme tady, to je moje poslední slovo. Náš vězeň je dobrá volavka, navíc široko daleko je Black and white jediná funkční loď, se kterou se dá odletět. Máme výhodu ve všech směrech..." rozhodl pevně Višus, z brnění stoupala chladná nezlomná jistota.
Několik žoldáků se naštvaně zašklebilo.
„Máme tu čekat, až se sem Riddick dostane a zabije nás jednoho po druhým? Víš, co dokáže, šéfe a jestli si myslíš, že půjdeme znovu nasazovat krk ven, kde je ta zrůda s maskou, která masakruje ženský se svou armádou mutantů tak říkám, běž do prdele. V tomhle já nejedu."
„Než se Destel znovu nadechl a vylovil z paměti další salvu sprostých slov, byl tělem přitlačen ke kovové přepážce oddělující chodbu od kokpitu. Jeho hlava tvrdě narazila do kovu, mozek se několikrát odrazil od té tvrdé skořápky a páteř zaskřípala, jakmile se lebka odpinkla od zdi zpět dopředu, zarazila se o velice ostrou čepel, jež se zarývala muži nepříjemně do kůže.
Nutno říci, že by měl proříznuté hrdlo dříve, než by vylovil vlastní zbraň, teď jen naštvaně svraštil obočí, mezi kterým se perlil nakažlivý pot, který vyrazil na tvářích i celé posádce.
„Važ svá slova, chlapče, pokud jsi chtěl rozhodovat sám o svém osudu, měl jsi pracovat na vlastní pěst," Višusova maska se přiblížila k Destelově hlavě tím pomalým výhrůžným způsobem, který vám obracel každý obratel. Nutno dodat, že žoldák netušil, do které sady podsvícených očích se má dívat, a tak byl trochu dezorientovaný.
„Do prdele, spíš jsem si měl vybrat kapitána, kterej ví, co dělá a neschovává se v nějaký kovový skořápce. Podívej se, kolik lidí už chcíplo za blbý dva dny, je na čase to odpískat a sbalit alespoň tu holku za minimum, kterým se pokryje další výprava."
Destel se snažil udržet Višusovu pozornost, zatímco nenápadně posunoval svou ruku k pouzdru na stehně. Stačilo by ještě pár vteřin a zabodl by ostrou čepel svému kapitánovi do malého nechráněného místa pod paží, čímž by ho ochromil, než by vytáhl zbraň a vítězoslavně by se jmenoval velitelem téhle plechovky, ale Višus mu nechtěl jen pohrozit a nechat ho jít.
V moment, kdy Destelovy prsty uchopily kovanou rukojeť, mu doslova došel dech, jelikož jiný daleko větší nůž proťal jeho hrtan jediným čistým řezem...
********************************************************************************************************************
Pěkná klidná noc se proměnila v peklo, ne však pro stvoření skrývající se ve tmě převisu a zubatými výčnělky skalních útvarů tyčících se do výšky. Jezírka uprostřed kráteru vypadala jako vybroušené kousky drahokamu zasazené do tohoto vzácného prstenu.
Ylien ale nezkoumal zhoubnou krásu přírody a jako zbabělé nebezpečné stvoření se raději stranil přímého boje, jelikož jeho tělo po zásahu kulky nebylo nesmrtelné, a tudíž ohňostroj laserů a kulek, které se tu míhaly jako na střelnici, se raději vyhnul.
Hluk lákal mutanty z širého okolí blíž jako supy pach mršin.
Tak nějak ho nezajímali žoldáci stahující se k lodi ani zmutovaní vězni, kteří svým počtem převyšovali počet svých oponentů, ne jeho zajímala jen jediná kořist.
Průzračně modré oči mapovaly okolí, Riddick nejspíše zaujímal stejnou strategii jako on, jelikož ho nikde nebylo vidět. Ylien ale věděl, že tu někde je, jak sladké bude zabořit mu své drápy do kůže a vypíchnout mu oči, ochutnat maso...
Myšlenky byly tak sladké, tak nadosah...
Ze svého převisu přikrčen u skály sledoval postup žoldáků, kteří vyklízeli bojové pole, buď jim došla munice, nebo je už unavovalo střílet do množících se strašáků, dokonce i zachránili tu holku.
To bral Ylien jako malý bonus, trochu se s ní pobaví, až poletí na jinou zalidněnější planetu. Ani tohoto plánu se nehodlal vzdát a trčet tu další desítky let, kdy tu havaruje nová loď.
Nyní se musel soustředit, propátrával tmu, ale až příliš pozdě si všiml mrštného stínu, který z opačné strany dopadl na střechu lodi, pohyboval se tak rychle a jistě, že by si ho nikdo jiný nevšiml.
Ylien vyrazil, zahákl své drápy o kamenný povrch a odrazil se, obloukem dopadl na zem a hnal se přes mrtvá zkrvavená těla k vesmírnému letounu, bohužel však pozdě.
Riddickova postava našla, co hledala a proklouzla poklopem do ventilační šachty, kterou by se Ylien sebevíce zkroucený neprotáhl.
Tvor skočil na loď, jako pavouk pomocí svých vyzáblých rukou a nohou se dostal až nahoru a vztekle prskal pod maskou, že mu jeho kořist unikla.
Ale ne na dlouho...
Mohl by tu čekat přitisknutý a schovaný, dokud by někdo nevyšel z lodi ven, ale letoun zažehl motory. Pokud se vydá střemhlav do vesmíru, bude to konec, Ylien ať už zmutovaný radioaktivitou by nepřežil ve vzduchoprázdnu ani v tak extrémních ledových podmínkách, sice to nebylo prokázané, ale nehodlal to riskovat. Pomocí všech končetin se rozeběhl po plášti k zadní části, hledal konkrétní věc, dokud neotevřel nouzový uzávěr na seřízení motoru, který se dal opravit z venku...
Bohužel o žádnou opravdu, opravdu nešlo.
Ylienova domorodá maska zkoumala barevné kabely, nemohl určit, ve kterém proudí palivo, a tak je rozdrásal pro jistotu všechny...
Hodně se to zamotalo, kdo předvídal takový posun? Hodně proměnných je v chodu, dokáže Black and white odletět? Podaří se Valentine nějak utéct z Višusova pokoje bez toho, aby ji stáhl z kůže? Všechno se dozvíte v další kapitole a budete hodně překvapeni výsledkem.
Co se stane s Riddickem a kde ten mrštný parchnat je? A co Ylien? Dokáže se pomstít?
