Kapitola 1.
Jeskyně
Kdo by řekl, že to bude všechno tak hrozně složité, ale pokud by nějaký člověk tvrdil, že má lehký život, někdo by mohl namítnout, že nic neprožil. Zážitky, ať už příjemné nebo děsivé patří k bytí lidí. Bohužel, Elgwyn by všechny své strasti vyměnila za chvíli klidu u krbu v nějaké taverně na východní stezce nad korbelem studeného piva, místo toho byla na útěku doslova o svůj holý život a byla rozhodnutá nedat svou kůži lacino.
Cesta, po které Elgwyn běžela ve svých nízkých botkách, byl jeden z těch drsnějších lesnatých terénů, při kterém jste se pěkně zadýchala. Porost byl zrádný, blátivý po vydatném dešti, kde se na mokrých místech a prohlubních schovávala voda pod nánosy barevného listí. Každý, kdo se v tento čas vydal do těchto končin, si musel dát pozor, aby někam nezapadl nebo si nevymkl kotník. Elgwyn nebyla lovec, s úskalím divoké krajiny měla jen pramálo zkušeností.
Stromy stály blízko u sebe a poskytovaly jen malý přehled o tom, co bude za dalším kopcem, další skálou a další vyvýšeninou, navíc se dívce bořily nohy do té prokleté rašeliny, která zachycovala její stopy pro skřety v jejích patách. Zavrčela a vydechla námahou. Studený vzduch ochlazoval plíce, vdechovala ho jako hustou vlhkou mlhu, kterou vydechují balrogové v pekelných jámách. Kdyby nebyla slušně vychovaná, začala by klít jako kdejaký zpustlý trpaslík s vousy až na břicho. Nyní od toho nebyla daleko, poháněla ji zoufalá touha žít, či spíše přežít, měla ale vůbec šanci proti skupince té špíny, která se usadila v Dol Gulduru? Čím si zasloužila hněv samotných Valar za takové utrpení?
„Ah!“ sykla, když se jí tělo naklonilo ke straně a jak pospíchala, pravou paží se srazila s drsnou kůrou stromu, čímž se látka šatů natrhla a kůži ji ozdobily šrámy. Bolelo to ale ne tolik jako namáhané svaly na nohou. V porovnání s čímkoliv jiným se šrámy zdály téměř ihned zapomenuté.
Příště si zase bude chtít zkrátit cestu přes Temný hvozd, to určitě, hezky si to obejde podél Mlžných hor na sever. Tuhle hloupost už nikdy více neudělá, pokud k tomu bude mít příležitost…ta příležitost se každou chvíli ale zmenšovala spolu s nadějí, že unikne svým pronásledovatelům, kteří ji štvali jako zvíře, dokud nepojde únavou.
Okolím se ozval nepříjemný sykot ve vzduchu, rychlé a příliš blízko jejímu uchu, z čehož Elgwyn naskočila husí kůže. Kolem ní těsně proletěl šíp s černým krkavčím a sytě zeleným peřím a jen taktak minul její bok a druhý rameno. Hroty se zabodly hned do vedlejšího kmenu urostlého buku jako varování. Nebylo času nazbyt. Netušila, zda to byl záměr ji minout, ale neskutečně ji to vyděsilo, ještě nikdo po ní nestřílel. Měla smrt na jazyku.
Elgwyn potlačila výkřik, aby na sebe neupoutala více pozornosti, a ještě přidala na tempu. Svírala v prstech svou urousanou spodničku a hnědou sukni, aby jí nebránily v běhu. Nosit kalhoty by bylo rozhodně praktičtější, pomyslela si.
Kolem proletěly další šípy a za jejími zády se ozvaly nadávky v černém jazyce, kterým nechtěla ani rozumět, věděla však, že ji ti zabijáci nenechají jen tak jít ze svého území, na to byla příliš hezká, měla příliš těch vhodných křivek a byla mladá. Nikdy to nebylo na škodu, ale teď by měla raději kůži svraštělou a obličej nehezký ale to by znamenalo okamžitou smrt. Na mysl jí přišly vzpomínky, co ty zrůdy dělaly s příliš starými ženami. Spálené maso na uhel stále ještě cítila, stejně, jako slyšela ozvěnu jejich křiku, když je zaživa házeli na hranice. Zvěrstva. Smrt. Mučení.
Elgwyn se nikdy svou tvářičkou na nikoho nepovyšovala, protože lidé stárli daleko dříve nežli elfové, a proto jejich přednosti odkvétaly jako růže, ale teď by raději byla dost ošklivá na to, aby ji ti ďáblové Středozemě nechali na pokoji.
Soustředila se a šplhala do kopce, pod špičkami bot se jí půda bořila a na podrážky se lepilo jehličí, až na vrcholu se skřetům na chvíli ztratila, když je nechala za zády.
Kde byla stráž Temného hvozdu, když ji člověk potřeboval! Thranduilovi zelení elfové o ní buď věděli a odmítli jí pomoci, nebo co bylo pravděpodobnější, v těchto končinách nikdo nebyl a nedržel hlídku. Na to také předtím spoléhala, než se vydala na cestu do Jezerního města za svými příbuznými. Teď už tam nejspíše nikdy nedorazí. Za chyby se draze platí, šeptalo jí svědomí.
Elgwyn zatnula zuby a udýchaná se vrhla ze strmého kopce. O pár metrů dál se jí nožka zaškobrtla a náhle zakopla o vystouplý kořen v trávě a skutálela se dolů, dokud se nezarazila o vyčnívající pařez od zlomeného stromu. Rychle vstala, popadla svou plátěnou tašku s veškerým svým majetkem a sama se divila, že nemá nic zlomeného, možná jen modřiny, které se za pár hodin vybarví do fialova. Ještě že nebyla kost a kůže, jinak by to bylo mnohem horší, těch několik kilo navíc alespoň dostatečně obalilo kosti před takovými věcmi. Jen kotník trochu bolel, ale na ten nebyl čas.
Rusovláska se rychle ohlédla přes rameno, ale skřetům zřejmě chvíli trvalo, než se vyškrábou nahoru, přeci jen byli těžkopádnější a věděli, že jim nemá kam utéct, bylo pošetilé namlouvat si, že ano. Touha po svobodě však přehlušila všechny pravdy.
Kořist se jim ztratila mezi stromy a skalnatými výčnělky ale to oni byli lovci a stopaři ne ona. Dokázali vyčíst, kudy šla, dokázali cítit její krev a strach, o to sladší bude odměna od kapitána, až ji náhončí přitáhnou a předají tomu, kdo si na ní dělal největší nárok.
Elgwyn se hlavou mihla podoba té odporné vysoké postavy, kterou viděla skrz kouř z hranic na nádvoří Dol-Gulduru, když klečela spolu s ostatními chycenými ženami obklopena hordami skřetů. Uruk-hai je donutili zabořit kolena do dláždění, připomenout jim kde jsou a co jsou. Nebylo nic názornějšího než sledovat s hrůzou ve tváři, jak barbarsky upalují nepotřebná a zmrzačená těla, která jim už nejsou k užitku.
Vyděšená Elgwyn vdechovala pach spáleného lidského masa i tuku a nebyla daleko od toho zvracet přímo před sebe na dlažbu, jen s největším sebezapřením to neudělala, byla tak ochromená horkem, které jí sálalo do tváře a odporem z řevu a skandování těch zrůd kolem, že se nedokázala pomalu ani nadechnout. Nakonec přeci jen zvedla oči po něčem, co mohlo trvat jako celé hodiny té podívané.
Mezi zpola zřícenými zdmi a cimbuřím se tyčilo těch několik významnějších zrůd, dalo se to lehce rozpoznat, skřeti měli na sobě více brnění, byli mohutnější, což naznačovalo tomu, že měli k dispozici nejvíc potravy a každý měl u pasu přivázaných několik lebek jako by to už na dálku značilo jejich postavení a nadřazenost. Ač primitivní, zběsilí a krvelační, platila tam pravidla dominance jako v mnoha početném zvířecím vrhu. Nejsilnější vydával rozkazy, a pokud někdo vycítil jeho slabost, zabil ho a nastoupil na jeho místo. Tím, kdo nyní rozhodoval za celou kohortu, byl Ur-Dagg. Válečník, který neznal slitování a na potkání rád utínal hlavy, kterými zdobil každé cimbuří Dol-Gulduru jako ukázku své moci. Na každé ruce měl jen čtyři prsty, protože si malíčky sám uřízl, aby prokázal, že je schopný čehokoliv. Prsty spolu s dalšími trofejemi svých nepřátel nosil na krku jako korále.
Zatímco se Elgwyn třásla strachy uprostřed zborceného nádvoří, Ur-Dagg před celou legií skřetů probodl několik elfských strážců, kteří byli přivedeni s posledními ženami. Jednoho zlatovlasého muže po druhém bodl svým zubatým mečem do břicha, než každého z nich skopl z čepele přímo do plamenů.
Elgwyn nikdy v životě neviděla takovou krutost, takovou radost, která potřísnila Ur-Daggovy zlé rysy. Užíval si pohled na zkázu a smrt na to, jak se elfské maso kroutí na kostech, jak se látka jejich oděvu škvaří a lepí zaživa na jejich těla, aby prohloubila mučení a trýzeň. Nebožáci marně bojovali s plameny z posledních sil sebezáchovy, ale i kdyby se plamenům nějakým zázrakem ubránili, podlehli by vykrvácení a otravě.
Ur-Dagg se smál, zalykal svou zkažeností, rád se díval obětem do očí na tu poslední chvíli, kdy se vzdali a prohráli boj, kdy prosadil svou vůli nad jejich. V těch černých nelítostných očích bez špetky soucitu se odráželo hmatatelné vzrušení, než se z plamenů a mrtvol přesunuly na nové vězně…tentokrát už to Elgwyn nevydržela a vyprázdnila obsah svého žaludku na kámen před sebou…
*******************************************************************************************************************
Další půlhodinu už po ní nikdo nestřelil, ale ona věděla, že ji Uruk-hai sledují, štvou ji jako lišku jen z potěšení samotného lovu, dokud nebude lapat po dechu, nezešílí strachy a nepadne vysílením na kolena a do podrostu. Pak ji vezmou zpátky, přitáhnou ji jako neposlušného psa k pánovým nohám a potrestají, možná uříznou nějaký ten prst, ucho, ruku, něco, bez čeho se obejde, ale co jí bude připomínat, co udělala. Pohrajou si s ní, znásilní, a nakonec i prodají nebo odvezou do Gundabadu jako otroka nebo ji prostě zabijí. Co s otrokem, který neposlouchá? Už teď, že se vůbec pokusila prchnout, byla opovážlivost, za kterou bude potrestána jak ona, tak ten, kdo na ní měl dávat pozor.
Nemohla se však spokojit s tím dolovat kámen jako trpaslík a prohlubovat Morgotovi temné síně nebo ještě lépe být v líhni a rodit jednoho ohavného parchanta té sebranky za druhým. Takové jako Ur-Dagg a jemu podobní…
Smrt by byla v tomto ohledu milosrdnější…
Byly to jen děsivé zvěsti, kterými ji ve vesnici lidé děsili jako dítě, ale nyní ty báchorky nebyly daleko od pravdy. Skutečnost je o hodně jiná než povídačky starců. Měla více poslouchat o nebezpečí a všem co se proslýchalo, ne to ignorovat a říkat si, že jí se nic nestane. Jak naivní a hloupá byla, nadávala si.
Náhle před sebou Elgwyn uviděla ústí kamenné jeskyně právě, když měla sil pomálu. Odhodlání kolísalo spolu s vyčerpáním, zachytávala se holých větví a menších stromů, aby se vytáhla ke kamennému útvaru.
Jeskyně čněla mezi obrovskými duby do prostoru jako otevřený chřtán velké ryby, zapomenutá a porostlá křovisky. Mohla by se tam ukrýt, nebo pokud je tam průlez, mohla projít na druhou stranu a své náhončí setřást.
Dlouho se nerozmýšlela. Bylo to buď anebo. Buď tam žádný východ není a ocitne se v pasti, nebo jim unikne ve tmě. Elgwyn popadla jen dva dlouhé klacky ze země a pospíšila si dovnitř. Temnota ji rychle pohltila a schovala jako by tam nikdy nebyla.
Otvor, jak zjistila, když přelezla malou hradbu kamení, byl poměrně malý na to, jak se zdál zprvu, musela se sklonit. Dál, než pár metrů před sebe nedohlédla. Natáhla tedy ruce a pomocí klacků zjišťovala jako slepec, co je před ní. Co kdyby tam byla propast? Spadla by do ní, polámala si všechny kosti a nikdo nikdy by o ní už neslyšel.
Nové odhodlání proudící žilami ji vedlo dál, o skálu otírala podrážky bot a zbavovala se nánosu těžkého bláta, když náhle za sebou uslyšela šelest, a pak jak se někdo s někým dohaduje zvláštní hlubokou řečí skřetů. Ozvěna k ní doléhala z venku jako ševelení zlého větru. Uruk-hai nejspíše odmítali do jeskyně jít, zbabělci, možná byli velcí a mohutní, ale pokud neměli kolem sebe svou smečku, byli to bázlivci.
Mohla mít takové štěstí? Elgwyn ani nedýchala, zastavila se a jen se třásla na místě jako ztracené ptáče. Nešlo to zastavit. Věděla, že jsou blízko, jen za stěnou z kamení.
Nový příval slov, který skřípěl jako štěrk a hrubé vrčení, zněl primitivně mezi oběma jedinci. Elgwyn se náhle radovala a oddechla si, když slyšela své pronásledovatele se hádat mezi sebou v jejich odporném rodném jazyce. Dívka se rozhodla pomalu posunovat dál, prostor, jak zjistila, se pomalu rozšiřoval, dokud v něm nestála vzpřímeně a nemusela ohýbat záda. Bláto na botkách postupně uschlo a přestalo se lepit k hornatému povrchu.
Žena se na chvíli zastavila, aby si odpočinula od napětí, svaly měla ztuhlé a ruce ledové, možná bude lepší jít dál než tu čekat, usoudila, poté si může odpočinout ale ne teď. Štěstí se vždycky mohlo obrátit proti ní a skřeti se mohli rozhodnout, že si pro ni dojdou.
Byla jen mizivá šance, že by na ni v tunelu nenarazili, i kdyby byli oslepeni jako ona, podle čichu by šli na jistotu. Ohrnula nos sama nad sebou. Kdyby nebyla taková zima, skočila by do řeky, to by ale nesměl být podzim a musela by nějakou řeku najít.
Raději tedy pokračovala, držela se u jedné strany, prsty přitisknuté k chladné skále, kopírovala její hornatý tvar, aby věděla, kde končí, klacky v druhé mapovala terén, zda tam není propadliště. Několikrát zavadila o nějakou lepkavou pavučinu připomínající zaprášený koberec, léty protkaný malými pavoučky. Otřásla se odporem ale pořád lepší než mít ve svém těle tucet šípů, opakovala si.
Pomalu s bušícím srdcem Elgwyn vdechovala pach plísně, zatuchliny, vody i hniloby a také slabý pach mrtvé zvěře, který se jí dostal do nosních dírek. Protože tmy bylo více a více a denního světla někde za sebou už jen mizivé množství, poslepu vytáhla z tašky svou náhradní spodničku a omotala ji kolem klacků, vylila na ni směs vonného oleje, který zamýšlela jako dárek pro svou sestřenici. Určitě jí odpustí, až jí bude vyprávět, co prožila. Rozdělala ze svých skromných zásob pochodeň, pomohla si křesadlem a prosvítila onu pustou chodbu...
Jakmile plamen namaloval stěny na oranžovo a světlo ozářilo okolní tmavý kámen, kdesi daleko před ní se ozval podivný zvuk jakoby čehosi křehkého...jako by někdo šlápl na malý skleněný pohár, nevěnovala mu ale moc pozornosti, protože ji zaujala stříbřitá vlákna pavučinek, která se rozprostírala celou tmavou chodbou jako drahá Gondolinská krajka...
Při pohledu na zem se daly zahlédnout kousky těl netopýrů a drobných zvířat, co uvízla v husté síti...nejspíše i ona měla pavučinu ve vlasech s kousky kostí, srsti nebo křídel. Ihned začala třást hlavou na všechny strany jako pokus se zbavit pozůstatků a nečistot. Jakmile si byla jistá, že na sobě žádné nechutnosti, kterými předtím sama prošla, nemá, zvedla pochodeň výš, aby věděla, co je dál. Kupodivu vpředu byly nějaké kousky ošacení u pravé strany, ale po lidských ostatcích tu nebylo ani památky...možná se tu také někdo chtěl schovat a zapomněl tu plášť. Možná…chlácholila se.
Každou pavučinu záměrně spálila loučí a vyčistila tak i sebemenší metr chodby. Stříbrné nitě, jak se spalovaly Elgwyn připomněly ohňostroj. Stačila vteřina a z pěkné podívané nebylo nic jen trochu mizivého popela.
Cesta se snižovala více pod zem, byl to nepatrný sklon, ale byl tam. Jak žena klesala, cítila chlad na svých odhalených pažích, jelikož kabát ztratila, když ji skřeti zajali. Šaty byly příliš tenké, chvěla se zimou, na kterou si postupně musela zvyknout, nezbývalo jiné východisko. Jak však Elgwyn věnovala pozornost cestě před sebou, náhle na něco stoupla, a to nepříjemně prasklo. Úlekem poskočila polekaně stranou, ale vzápětí si oddechla. Byla to jen kostra, stará bílá žebra nějakého většího zvířete, na které šlápla. Srna nebo jelen, který se sem zatoulal a už nenašel cestu zpět, ale podle velikosti pochybovala, že by sem vešel tím malým otvorem, musel tu tedy být jiný východ. Pospíšila si vpřed. Z pomyšlení, že by dopadla stejně, jí bylo hrozně ale nehodlala se vzdát.
Z nenadání se chodba rozšířila do obrovské místnosti. Ne, rozhodně to nebyla místnost jako v její chalupě, tohle muselo být nezměrné velikosti hodné králů. Síň nebo chrám, který ve vás udělá nezapomenutelný dojem až na to, že byla všude tma.
Elgwyn nedohlédla na žádnou stranu, byla to opravdu obrovská síň jako postavená pro Valar nebo draka, který by neměl problém se v ní volně pohybovat. Pokud by tu skutečně nějaký horský drak přebýval, musely by tu být zlaté poklady a démanty, jež by střežil, žel bohu, nebylo tu nic než nepříjemná temnota, chlad a prázdno.
V první chvíli Elgwyn napadlo, zda to nejsou síně pod Dol-Guldurem, což by dávalo nějaký smysl ale tady, uprostřed ničeho? Od pevnosti byla také míle daleko. Kdo by však stavěl podzemní komory uprostřed lesa? Nepamatovala si žádný příběh, zkazku či legendu, která by na takové místo upozorňovala. Ať už to bylo dílo kohokoliv, bylo zapomenuté v čase.
Ženina bujná představivost si zde hned zhmotnila Morgotha v jeho vězení, ten by se sem se vší svou špatností jistě vešel. Bylo by to dokonalé místo posledního odpočinku pro tohoto zlovolného Valar, od kterého už je Arda očištěna. Čí sítě to však jsou? Nebo je to opravdu hrobka?
Elgwyn se bázlivě rozhodla vejít do otevřeného prostoru a opustit bezpečí chodby. Po pár krocích objevilo světlo louče gigantické hrubě tesané sloupy podpírající strop, silné a rovné jako kmeny stromů čnící vzhůru jako by celou jeskyni podpíraly na rozměrných pilířích. Pravidelně se od sebe rozestupovaly každých několik metrů. Elgwyn zvedla pochodeň nad hlavu, nejvýše kam jen dosáhla, ale světlo ani ke stropu nedošlo, možná že to bylo vysoké jako pověstné síně Mandosu, ale tohle místo bylo mrtvé a tmavé, nic, na co by se měl člověk po smrti těšit.
Snad to tu v dávných dobách vyhloubili trpaslíci, ti se pyšnili uměním dolovat kámen a drahokami, stavět velké síně svýma šlachovitýma rukama a ukazovat své kovářské umění.
Elgwyn pomalu přistoupila k jednomu z oněch sloupů, byl drsně opracovaný, tmavě šedý s lesklými žilkami ale byl to jen odlesk horniny, když na něj dopadlo světlo louče. Žádný drahý kámen to k jejímu zklamání nebyl. Nic, co by jí přineslo nějaké bohatství, jako se ukrývalo v Ereboru. Jediné, co toto místo přinášelo, byl úkryt.
Ohlušujícím tichem znělo jen praskání louče a drcení prachu s úlomky na hornaté zemi.
Na ženu padla prazvláštní tíseň z tohoto místa, na chvíli zvažovala, že se otočí a vrátí, bylo to tu opuštěné možná celé věky, ale nebyla to tak docela pravda. V té nejčernější temnotě, kam životadárné světlo svými prstíky nedosáhlo, se rozprostíraly sítě, silné a bílé pečlivě tkané po celé dlouhé nekonečné yény. Natažené od sloupu ke sloupu jako malířská plátna, či spíše posmrtné rubáše pro ty tvory, které v nich navždy uvízly a nejen zvířata.
To, co tam utajeno číhalo, by Elgwyn rozhodně vědět nechtěla ale už ve chvíli, kdy vstoupila dovnitř těchto obrovských síní, ji pozorovaly desítky hladových očí; zákeřných krvelačných očí jako malé rubíny usazených ve chlupatých tělech, které se uměly velice rychle, a hlavně tiše pohybovat beze zvuku. Některé ty proradné bytosti byly velké jako skleněná kulička, jiné jako pěst a ti větší jako kupka sena. Byla to celá pavoučí armáda a jediné, co je drželo od útoku, bylo světlo louče pohybující se pod nimi jako jediný bod, na který se soustředili jako jedno tělo. Zdánlivě primitivní pavoučí vojsko odpočívalo, když bylo slunce nad horizontem, ale v noci se plížila ven a tkala své tapisérie v Temném hvozdu, poté se zase s ránem vracela pod zem se svými úlovky, aby nasytili další svého druhu. To, co bylo nad hlavou Elgwyn byla jen malá přesto početná frakce, ale nic ve srovnání s tím, co podzemní ruiny nadále uchovávaly ve svých útrobách.
Tito pavoučí snovači jen čekali, co bude vetřelec dělat, otevírali a zavírali svá zubatá kusadla, a přitom jim kapaly sliny nad tak velkým soustem, které se nabízelo, a ještě došlo až přímo k nim. Tak lehký úlovek bez námahy dokázali ocenit. Šeptali si.
„Čerstvé masíčko. Lidská samička..."
„Chutné ručičky a šťavnatá stehýnka..."
„Hloupá holčička, moc hloupá sem přijít..."
Několik těch více nohých bytostí vycenilo pro pavouky nezvykle ostré zuby jako jehly, a sklouzlo po své síti o trochu níž, přitahováni jako můry světlem, obrazně řečeno.
Byly to veskrze zlé a ohavné bytosti stvořené děsivou starou magií z dávných dob prvního věku, která poháněla jejich těla i myšlenky primitivními pudy, ze kterých byl vždy hlad na prvním místě. To co nejvíce nesnášeli, bylo světlo, to prokleté bílé cosi, co jejich všetečné rubínové bulvy oslepovalo, proto se neodvážili opustit útočiště ve tmě a Elgwyn byla zatím v bezpečí a v blahé nevědomosti.
Žena chodila od jednoho pilíře k dalšímu, ale nenacházela nikde konec, jako by toto místo bylo nekonečné, hluboké a opravdu děsivé. Ohlédla se, ale už nedokázala určit, jak moc se vzdálila od chodby, ze které přišla, když nevíte směr, je to matoucí jako se ztratit v labyrintu Angbandu.
Sloupy okolo byly vskutku obrovité a drsné jako by někdo neměl čas je více opracovat ani zkrášlit a dát jim nějakou tematickou podobu...oproti podlaze, která se podobala hladce vyhlazenému mramoru, a ne povrchu jeskyně. Kdyby zde nebyl prach a špína, vypadala by jako zrcadlo. I přes neutěšenou situaci se Elgwyn zamlouvalo se takového sloupu dotknout jako jediného pevného bodu a doufat, že se věkem nezhroutí a vše co je nad ní jí nespadne na hlavu a nepohřbí zaživa.
Možná, že by takovou stavbu a podobné dílo mohl mít na svědomí člověk...a člověk by na takovém místě znamenal naději...za předpokladu, že by nebyl dávno mrtví, ale jaké naděje si dělala, pokud tu někdo přežíval, ať už z jakéhokoliv důvodu, už by byl dávno mrtví. Nevěděla, že oči nejbližšího Dúnadana jsou odsud opravdu na míle daleko...
Elgwyn cítila po těle čím dál větší chlad, jak její vlastní tělo vychládalo z běhu a kůže orosená potem byla náhle ledová, i když ji sloupy na omak připadaly téměř hřejivé...
Z místnosti prostupoval chlad jako v zimě. Otřásla se a volnou rukou přejížděla po druhé paži, aby se trochu zahřála.
Zrzka šla odvážně dál cestou, kterou si vytyčila bludištěm prázdnoty, cítila se tak malá a nepatrná jako drobný mraveneček na velkém javorovém listu, dokonce kdyby chtěla nějaký sloup obejmout, nespojila by při jeho síle vzadu ruce k sobě.
Byla to hloupost, ale přeci jen tu pošetilost musela vyzkoušet.
„Je tu někdo?..." zavolala v naději, ale slyšela jen svou ozvěnu táhnoucí se dál a dál jako přílivová vlna a vlastní kroky. Jaké zklamání.
Dívce se znovu nad hlavou ozval onen skleněný a křehký zvuk, snažila se tím směrem znovu posvítit pochodní, ale opět bez úspěchu... Nic temnotu nahoře neprosvítilo.
Elgwyn tušila, že je něco nablízku. Cítila očekávání, strach a zvědavost zároveň...
Snad to mělo na svědomí nějaké zatoulané zvíře, veverka, která si tu udělala hnízdo, a její volání ji vyděsilo. Pořádně natáhla uši a zaslechla nějaké cupitání po povrchu, ale netušila, z jakého směru. Všude byla stále stejná skličující tma, a tak šla stále rovně, na druhou stranu jeskyně, zda tam nebude nějaká další chodba. Jen litovala toho, že nemá žádnou zbraň, jen pochodeň ale toho se zvěř také bála. Plameny naháněly strach primitivním tvorům, bohužel, to neplatilo o skřetech, jinak by je s chutí spálila na uhel.
Po pár chvílích konečně došla na konec. Tam před ní byla znovu jen pevná zeď. Jeskyně zde končila, žádná další viditelná chodba odtud nevedla, byla tedy tak trochu v pasti, pomyslela si... Ještě to ale nevzdávala a rozhlížela se kolem...
Kdo by byl tak hloupý, aby vytvořil jen jeden východ a udělal z tohoto komplexu past? Po strategické stránce to bylo velice nerozumné, pakliže to nemělo sloužit opačně, nepřátelé by se sem nahnali a byli by odříznuti a na místě zabiti bez možnosti útěku.
Dívka hleděla na zeď, a pak se rozhodla jít podél obvodu, vydala se na levou stranu a zde konečně něco objevila hned po pár krocích. U jednoho z výklenků našla podivný oblý kámen, který připomínal šestiúhelník...široký byl zhruba na délku lidské postavy a vysoký mohl být něco přes půl metru. To tu nemohlo být jen tak. Vypadalo to jako oltář či tak podobně...jeho účel se neodvažovala odhadnout. Snad toto místo bylo určeno k obětinám? Mohly být tyto síně zasvěceny některému z Valar jako pocta?
To tiché cupitání se znovu prohnalo kolem, ale pokud to bylo zvíře, muselo to být za kruhem světla, kam nedohlédla. Krysy, ano možná krysy, které lákaly kosti a zahynulá zvěř. To bude ono. Nevěnovala tomu pozornost.
Před tím zvláštním oltářem vedly i schody na toto vyvýšené místo, a za ním...pochodeň pohladila svou zlatou září obrovské dvě sochy čehosi, co připomínalo ze všeho nejvíce pavouka kvůli počtu několika dlouhých špičatých nohou. Byly třikrát velké jako Elgwyn k nerozeznání podobné jedna od druhé a svým způsobem hrozivé a zastrašující. Kámen byl krásně opracovaný na rozdíl od sloupů síně zachycující i rysy v obličeji. Pohledná tvář a ryze mužský svalnatý trup či spíše torzo, zato zbytek těla mělo nejméně osm dlouhých noh zakončených do bodců se zlatými ozdobami. Opravdu bizardní pohled, který jste rozhodně nečekali, a mezi těmito dvěma sochami byly velké dveře nebo brána?
Elgwyn celý výjev tak vystrašil, že jí spadla pochodeň na zem. Musela se pro ni sehnout.
Sotva se ohnula pro oheň, který už měl svůj čas skoro za sebou, jako by zachytila pohyb těch dvou neznámých tajuplných soch na pokraji stínu a tmy...ne to nebylo možné, jen její fantazie a vyčerpání si bere svou daň, kámen se nemohl hýbat. Sotva ale zvedla oči a ruku s nataženou loučí, aby se podívala znovu, něco ji silně sevřelo za oba boky...
To něco si ji chtělo tvrdě přitáhnout, začala se s výkřikem ohánět na obě strany a útočníka bodnout lokty. Cítila se jako v pasti, když ji neznámé ruce stiskly silněji a černé drápy se Elgwyn zaryly přes látku bolestivě do kůže v pase, jakmile se chtěla vysmeknout.
„Pusť mě!" ječela, až to rezonovalo celým prostorem, ozvěna byla ohlušující jako nářek plný emocí. Násilník ji však hrubě hodil na zem, až pochodeň zapraskala a znovu jí vypadla z ruky.
Elgwyn se rychle ohlédla, aby věděla, kdo na ni zaútočil. Nad ní stál rozkročený skřet se svou oholenou lebkou, jeho šedá kůže vypadala, jako by právě vylezl z popela, pomalovaná bílými válečnými barvami. Pas mu zahalovala jen tmavá kožená rouška a pás s noži přes široký hrudník. Jeden rychle vytáhl a držel ho varovně ve své pazouře, kterou jí ukazoval.
Skřetovy černé nelítostné oči se do Elgwyn zabodávaly jako ostré trny, zato tvář mu zdobil podlý úsměv lovce, který našel svou kořist.
Tak přeci jen se jeden z těch tyranů odvážil mě sledovat...
Dívka chtěla utéct nebo se alespoň odplazit, i kdyby to mělo být do naprosté tmy, ale dosáhnout na pochodeň a mít ji jako zbraň, byla lepší varianta. Uruk-hai byl rychlejší, hrábl po ní, přidržel ji u země, klekl si na kolena a lehce ženu přisedl, aby neměla šanci úniku.
Vězni se sevřelo hrdlo hrůzou. Často slýchala o krutosti skřetů, donedávna jen z doslechu, neboť žen, které dokázaly uniknout z jejich zajetí, bylo jen pár. To, co vyprávěly, tedy pokud nepřišly díky prožitým hrůzám o rozum, rozhodně nebylo pro slabé povahy a Elgwyn toho zažila dost na to, aby věděla, že nelhaly. Příběhy byly tak děsivé, že jim nejprve odmítala uvěřit, ale to, co viděla, ji přesvědčilo. Nyní se měla stát nechtěnou hrdinkou jednoho z těch zvrácených příběhů, který nedopadne dobře.
Žena sebrala všechnu svou sílu a pokusila se uniknout. Vrazila rukama do skřetovy nahé hrudi, tím trhnutím tu zrůdu zaskočila a jeho tělo zavrávoralo a padlo na ni. Zavalil ji, místo toho, aby ho od sebe odstrčila a on spadl z ní.
Ostrý nůž špičkou narazil do podlahy, jak se uruk ohnul v zádech, nárazem vylétl útočníkovi z ruky a odkutálel se s cinknutím stranou. Skřet něco zavrčel a sáhl po ní dolů, aby svou kořist znovu uzemnil, když se svíjela jako červ na háčku. Elgwyn se nenechala a zahryzla své zuby do jeho nechutného, nemytého těla. Zároveň do něho zaryla své nehty, co nejvíce mohla. Na paži Uruk-hai se objevily krvavé půlměsíčky a otisky zubů.
Skřet zavyl bolestí a hrůzostrašně vrčel, ohavný obličej se zkřivil zlostí, jiskry v očích sršely nenávistí a nezkrotnou zuřivostí. Dívka si právě podepsala ortel smrti. Došla mu trpělivost.
Elgwyn sebou prudce škubla na stranu. Podařilo se jí na chvilku dostat z jeho sevření. Překulila se a po kolenou se snažila dostat od skřeta k louči. Již se chtěla narovnat, když ten špinavý bastard zachytil lem jejích šatů a prudce ji strhl k zemi, až látka slyšitelně zapraskala, jak se rozpáralo několik švů, možná jí i kus utrhl.
Nelítostný boj o přežití pokračoval a Elgwyn těžce dýchala námahou, nevěděla, co je horší, zda bolest jejího těla a poškrábaných kolenou od hrbolaté země nebo strach z toho co bude následovat.
„Lat rabê!" zařval vztekle ve svém jazyce Uruk-hai.
Silné paže pustily ženiny šaty, a jakmile byla na dosah, chytil ji za nohu. Přitáhl svou oběť jedním pohybem k sobě. Smýkala se bezmocně po zemi, ale nebylo to nic platné. Šaty se Elgwyn při tom zápase roztrhly a odhalily kus poškrábaného lýtka, do kterého zatínal skřet drápy.
Ten špinavec ženu přitáhl k sobě a znovu se na ni obkročmo posadil. Byl vzteky bez sebe. Několikrát ji udeřil do tváře, a přitom něco vykřikoval jako domorodec. Lichotky to rozhodně nebyly a bolelo to příšerně. Elgwyn pootočila hlavu, snažila se přes to všechno vzpamatovat.
Skřet vytáhl z bandalíru druhý nůž a přitiskl ho na její hrdlo dost těsně, aby věděla, že nežertuje. Ne, tohle rozhodně nebyla hra.
Dívčino srdce bilo jako o život, když musela zaklonit hlavu a vzhlédnout k temnotě nad sebou. Odevzdaně čekala, kdy ji podřízne, zatímco se bezmocně třásla pod skřetovými stehny. Uruk se však na poslední chvíli trochu uklidnil, nejspíše ho přemohl opojný pocit vítězství nad slabším, když viděl její náhlou poddajnost. Zřejmě ho napadlo něco jiného, co s dívkou udělat, než že tu jen nechá její mrtvolu nebo ji přitáhne za vlasy do Dol-Gulduru. Kdo by mu vyčítal chovat se tak, jak je Melkor stvořil k obrazu svému.
Ostrý nůž se trochu odlepil od ženiny kůže a o půl palce pozvedl, natočil, dotýkal se dívčina hrdla jen svou ostrou špičkou, poté nůž začal postupovat dolů, přičemž za sebou zanechával kapičky krve v místech, kde slabě pronikl kůží. Bylo to neskutečně pomalé a on ji takto mučil za to, co mu provedla. Křivé zuby ukazoval v hladovém šklebu, nosní dírky měl rozšířené jako býk, jak vdechoval vůni krve a jejího potu.
Trvalo to strašně dlouho. Nůž pomalu zvolna postupoval, než dorazil mezi její ňadra a zajel trochu pod látku šatů. Pak následovalo prudké trhnutí. Elgwyn vykřikla.
Výstřih se trochu zvětšil, ale naštěstí se látka neroztrhla úplně.
Skřetovo vzrušení na jejím břiše bylo viditelné i hmatatelné. Odložil nůž mimo její dosah, vzal do svých pracek obě ňadra a silně je stiskl. Elgwyn vřískala bolestí při jeho nešetrné péči, jak do nich s rozkoší bořil černé drápy. Bojovníkovi se to evidentně zamlouvalo, neboť dívka pocítila jeho ztopořený úd váhu toho masa.
Elgwyn prožívala agonii bolesti. Zdálo se to nekonečné, až po dlouhé chvíli konečně mučení přestalo a skřet slezl z jejího těla, jen aby začal vyhrnovat šaty i spodničku své oběti a něco si u toho mumlat.
Vězeň pochopil, že utrpení bude pokračovat. Instinktivně mu začala trhat vlastní sukni z jeho rukou, co jiného jí zbývalo? To se ale skřetovi nelíbilo a odrazil jí ruce do strany.
„Ne. Ne. Prosím, ne,” kvílela bezmocná dívka a její tělo propadalo čiré panice z toho, co přijde, co muselo přijít.
Uruk-hai se drze natlačil mezi její nohy, roztáhl je svými prackami a vtěsnal se mezi stehna, přitom si strhl svou bederní roušku. Bojovně vztyčený pyj byl připraven v celé hrůzné kráse ničit a pustošit teď a tady.
Louč opodál zapraskala jako by se kolem prohnal vítr, ale nic se ve skutečnosti nepohnulo jen čas jako by se zastavil. Neproniknutelnou tmou sledovalo tisíce pavoučích očí napínavý boj pod sebou z té výše.
Chlupatá těla napjatě, a hlavně hladově čekala, dokud louč nezhasne, pak nastane jejich chvíle, nadšeně se přesouvali a vyměňovali si pozice. Jak plamen pomalu umíral, přibližovali se kousek po kousku po svých sítích, níž a níž. Do té doby se sytili jen emocemi naplněným vzduchem a sladkým strachem. Ženin boj podněcoval jejich chuť po lidském i skřetím mase. Démoni nebyli vybíraví a lidské maso bylo křehké a šťavnaté, lepší než hloupá z venku přitažená mršina nebo zvěřina, kterou rychle usmrtí svým jedem.
Elgwyn neměla žádnou zbraň, jen své holé ruce. Vymrštila se do sedu, natáhla paže a zasekla nehty do skřetovy tváře, jak nejvíce mohla, než však její paže prudkým pohybem chytil, po tváři mu stékala horká krev. V očích se mu zračilo šílenství a všechna Sauronova zloba.
„Ša, blob dug!“ Uruk-hai zařval, jistě ji nazýval všemi odpornými jmény, jaké lze ve Středozemi najít, prudce přesunul své ruce k jejímu krku a začal mačkat a škrtit.
Žena lapala po dechu, a jak se nad ní násilník nakláněl, přitiskl se svým penisem k jejímu klínu a tlačil na něho, naštěstí se více soustředil na to ji poslat do mdlob, než aby se věnoval temnému chtíči.
Elgwyn se zamlžily oči slzami, jak se jí nedostávalo vzduchu, snažila se ty tmavé ruce od sebe odtáhnout, ale čím víc se skřet opíral proti ní a tiskl ženu k zemi, tím to bylo horší, měl hroznou sílu, každý sval napínající se na jeho pažích ji o tom přesvědčoval. Počítala vteřiny, kdy přijde o vědomí, když se něco okolní tmou nepozorovaně přikradlo za skřetova záda, ani jeden to nestačil zpozorovat a pak, doslova ho to z ní servalo, jako by byl jen slaměná panenka...
1.
Je tu další povídka, která je plánovaná jako kratší do 10 kapitol. Jsem fanoušek J. R. Tolkiena a připravila jsem si pro vás, něco v tomto prostředí, odehrává se poblíž Temného hvozdu přibližně někde u Dol-Gulduru.
Vždycky jsem neměla ráda pavouky, mají hodně noh a očí a myslím, že tuto averzi má hodně dalších lidí ale oproti tomu mi nevadí vzít do ruky myš, žábu nebo kobylku, dokonce jsem si hladila několikrát i hada a nebyl to špatný pocit a řekla jsem si, proč nezkusit povídku o pavoucích.
Jednou jsem narazila na knihu Ensnared od Tiffany Roberts, která je jakýmsi fantasy a sci-fi dohromady a opravdu mě nadchnula, zabývá se právě tématem člověka a pavoučího mimozemšťana. Rozhodla jsem se z legrace napsat něco trochu jiného s podobnou myšlenkou.
Elgwyn
Kapitola 2.
Záchrana
Pozor
18+
2.
Elgwyn začala kašlat a rychle se nadechovat, když měla možnost nabrat vzduch do plic, hlava se jí točila, před očima měla hvězdy, krk bolel a vůbec nekladla odpor, když ji něco vzalo ze země, vyzdvihlo a objalo pod ňadry, jako když dítě drží hračku. Přitisklo si ji to k sobě, až když se lépe rozkoukala a zaostřila na celou scénu, poznala v šeru děsivou postavu opodál, která teď držela skřeta půl metru nad zemí jednou rukou pod krkem.
„Jak se opovažuješ proniknout do naší říše a ukázat svou tvář našemu pánovi? Ty i ostatní špína sem máte vstup zakázán, víš, co tě teď za neuposlechnutí čeká a pokud ne, brzy to poznáš na vlastní kůži, tvůj osud bude horší než smrt. Nadchází zima a potřebujeme jakoukoliv dostupnou potravu..."
Hlas měl přízvuk ne takový, jaký by znala, ale byl podivně uhlazený, jaký mají elfové a také sebejistý, byl to hlas, před kterým byste si měli dát pozor.
Elgwyn hleděla na siluetu čehosi ohavného, co by snad nedokázala vymyslet ani její bujná noční můra. Profil té stvůry matně ozařovala pochodeň na zemi, světlo se lesklo na dlouhých pavoučích končetinách, které vypadaly jako vytesané z kamene. Jen pouhých pár metrů od ní se nacházel tvor s bledou kůží, který by se vyrovnal kdejakému statnému muži. Paže měl šlachovité, stejně tak obnaženou hruď, do tváře mu přesně neviděla přes dlouhé černé vlasy, zato ten nejhorší pohled byl na jeho dolní polovinu těla.
Dívce vyprchala všechna barva z tváře, plíce ji bolely od toho, jak ji ten skřetí bastard mučil, a když chtěla nepozorovaně zmizet, aby se ještě zachránila, zjistila, že nemůže, jelikož se ani špičkami bot nedotýkala země.
Kolem jejího pasu byly překřížené dvě silné mužské ruce. Takže ani ona neujde svému trestu, pomyslela si zděšeně. Z tohohle už se nevyhrabe. Neměla odvahu se ohlédnout a podívat se pravdě do tváře, a tak jen nehnutě visela a sledovala scénu.
Velký uruk snažil nějak hájit, ale jí to připadalo jako směsice zvuků a chrčení. Považovala skřeta za velkého podle jejich měřítek, ale v porovnání s pavoučím mužem byl nepatrný jako dítě. Jeho nahé tělo se houpalo ve vzduchu jako v oprátce, dokud ho ten pavoučí strážce nehodil za hranici světla do tmy jako by ho milosrdně nechal jít.
Elgwyn zatajila dech, uslyšela tuhý náraz, jako když na zem spadne pytel obilí, a pak výkřik zděšení a neskutečné bolesti, jak se do něho začaly zakusovat zuby a odtrhávat mu maso od kostí. S tím započala svou dlouho očekávanou hostinu pavoučí armáda snovačů.
Elgwyn se napjala, křik jí trhal uši, ale nic neviděla, jen zírala do temnoty a kousala si spodní ret, to, co číhalo tam za světlem, neměla ani tušení. Polkla a měla v puse hrozné sucho. Oči těkaly ze strážce na místo, kam byl skřet hozen a zase zpátky na ty podivné nohy pavouka.
Pavoukovec ještě chvíli hleděl do tmy, a poté co se vypořádal s narušitelem podzemní říše, obrátil se k ní čelem a přišel blíž, jeho osm pokrčených noh se míhalo v dokonalé souhře a synchronizaci. Elgwyn napadlo, že kdyby chtěl, musel být neskutečně rychlý a smrtící. Nebyl by pro něho problém ji dostihnout, kdyby utekla za předpokladu, že by se vyhnula tomu, co číhalo za kruhem světla. Se skřetem by si možná ještě poradila, ale tohle byla hrozba, o které nic nevěděla.
K ženině ještě většímu zděšení louč na zemi rychle dohasínala a kruh světla se stále zmenšoval. Měla strach, hrozný strach. Co bude až dohoří?
Obrovský pavoučí muž se přiblížil do dívčiny bezprostřední blízkosti, tyčil se nad ní jako hora a tvář byla jako vytesaná z křemene, jaksi chladná a prázdná bez emocí, jemná a přitom přísná, neústupná, taková, se kterou se nedalo smlouvat, podplatit ji ani uprosit. Prohlížel si ji, měla z toho husí kůži.
„Co uděláme s tebou smrtelnice," pronesl vážným tázavým hlasem.
Elgwyn pohybovala rty, chtěla prosit o milost, ale nedokázala říci ani hlásku.
Látka na její hrudi byla lehce rozříznuta a sukně dole na boku natržena, vypadala zuboženě, vyčerpaně a před chvílí byla na pokraji smrti, hluboce ji to zasáhlo. Červené oči hleděly skrze ni, a přitom na ni. Nebyla si jista, co hledá nebo co chce najít, jak ji posuzuje nebo jí skutečně dává prostor k tomu odpovědět?
Když mlčela, znovu promluvil tentokrát jemnějším hlasem: „tak hezká tvář, bylo by jí škoda, lidé jsou tak křehcí, lehce se vzdávají, lámou a nemají ducha," přemítal tvor nahlas a natáhl svou paži k ní. Elgwyn vytřeštila oči, pokusila se odtáhnout, ale o to více se přitiskla zády k tomu, kdo ji celou dobu držel.
Pavoučí muž nakrčil neznatelně koutek úst na ženin pokus o nesouhlas, ale zcela toto gesto ignoroval. Konečky prstů se dotkl linky její brady a palcem sjel po krku, setřel tak krev z rány po noži, kde ji skřet řízl. Jako by ho ta barva hypnotizovala a uchvacovala zároveň, zvláště, když měl sám oči jako dva rubíny, jako dvě hluboké studny plné krve.
Elgwyn byla tak zaskočena, že se cítila jako králík, kterého drží lovec za krkem. Nevzmohla se na odpor, byla ochromena nefalšovanou hrůzou. Naštěstí pavoukův prst se zastavil nad ženiným dekoltem a pak jej odtáhl, přiblížil ke své tváři a olízl krev z ukazováčku.
Dívka zkřivila tvář znechucením, ale nemohla od toho odtrhnout pohled, jak olízl jazykem to místo. Malá ochutnávka před tím, než se do ní zakousne?
„Mohli bychom tě předhodit pánovým služebníkům, bylo by to velice lehké, zábavné..." kývl strážce hlavou kamsi za sebe, kde už doznívalo jen skřetovo chrčení a úpění. Co se s ním ale stalo, dívka nevěděla.
„Ne, prosím, nic jsem neudělala, nechtěla jsem sem přijít, byla jsem sem zahnána, neubližujte mi, prosím, chci jen za svými příbuznými," začala šeptat a její rty se chaoticky pohybovaly jako by odříkávaly nějakou modlitbu.
V kruhu světa se něco znenadání objevilo. Plazilo se to po zemi a zvedalo to napůl ohlodanou zakrvácenou ruku směrem k nim. To, co před chvílí bývalo urostlým skřetem, se teď po pár chvílích proměnilo v něco téměř k nepoznání.
Z těla na několika místech visela stržená kůže, seškvařené maso nasáklé pavoučím jedem bobtnalo ve velké barevné boláky, jako by měl pod pokožkou žhavou lávu, která ho zevnitř rozpouštěla. Byla to hrozná smrt plná bolesti a na tom všem hodovali pavouci, všude. Desítky černých těl se zakusovalo a nenažraní rvalo maso z kostí.
Elgwyn vytřeštila oči, začala ječet a kopat nohama, nešlo se na to dívat, byl to tak odporný pohled, odvrátila tvář stranou a celá se roztřásla jako by ji právě nahou hodili na ledový sníh.
Nechtěla dopadnout jako on. Nyní už měla dokonalou představu toho, co mohlo být v temnotě za oponou světla, ne že by si to nezasloužil za své činy, ale ona byla nevinná, ničím se neprovinila, nenesla na bedrech žádný smrtelný hřích.
Démon před ní stále sledoval její tvář, co se dělo za ním ho pranic nezajímalo. Líbil se mu lidský strach, tak hmatatelný, všechny ty živé emoce, které on nejspíše postrádal. Skřetovi nevěnoval už ani jedinou myšlenku, to, co ho zajímalo, měl přímo před sebou.
Elgwyn se napínala, snažila se vrtět, svíjet, chtěla, ať ji ty silné ruce pustí, ale rychle vlastní tělo vyčerpala a znovu jen visela v náruči druhého strážce.
„Máš krásný hlas, vanimar," konstatoval pavoučí muž skoro zálibně s tím chladným podtónem, „náš pán Mellór má rád ženský zpěv. Mohla bys ho potěšit písní a ukrátit tak jeho dlouhou chvíli, s nadcházející zimou bývá popudlivý, ale je jen na něm, zda ušetří tvůj nicotný život. Snad by byl spokojen i s jinými výsadami, lidské dítě, tvé tělo je zdravé a plné síly," odvětil téměř škodolibě, když pohledem ocenil její vzhled, nebo alespoň dokázal vidět, co se skrývalo pod špínou a neupraveným zevnějškem.
Ještě jednou, snad aby ji škádlil, se dotkl dívčiny tváře, rukou sjel na rozechvělou bradu, a pak prstem putoval po krku, až na cestičku mezi její ňadra. Náhle změnil směr a strážcova dlaň zakryla celé její kypré ňadro bez upozornění.
Elgwyn zaúpěla na ten náhlý chlad, který z dlaně vycházel, bradavka jí ztuhla a vtiskla se démonovi do dlaně. Zamračila se a zanaříkala, každý dotek bolel, jak do prsa skřet zarýval své drápy a evidentně pavoučímu muži bylo jedno, jakou agónii jí způsobí. Spokojeně ňadro zkusmo zmáčkl, obkroužil jej, pustil a sjel po jejím boku na stehno skryté pod potrhanými šaty.
Na chladné mužské tváři nebyl znát žádný výraz, a právě to bylo nejvíce děsivé. Nemohla odhadnout co má v úmyslu. Nevěděla, co chce dělat, nechtěla mít se zrůdami nic společného ani s těmi nahoře ani s těmi v podzemí.
„Firya wendi nauva camma, háno.“
„Rya óma, bain,“ potvrdil hlas přímo za ní.
Elgwyn neměla nejmenší tušení, co říkají, ale ty slabiky zněly jako elfština, zpěvný, zvučný, dokonalý, něco, co by od těchto tvorů nečekala, ale také to znamenalo bariéru, aby před ní záměrně skryly své myšlenky.
Strážce ji zkoumal, jako by hodnotil koně nebo krávu, podíval se na její uši, zajímaly ho zuby, přejel po vlasech…byla to zvědavost? Ne, určitě člověka neviděl poprvé. Jaký to mělo účel? Pokud bylo tohle ponižující, to, co přišlo dál, bylo ještě horší. Cizincova ruka se beze spěchu dostala pod její sukni a tam stiskla mléčné poddajné stehno.
Elgwyn sebou trhla, každý nerv jí říkal, ať bojuje, chtěla dát nohy k sobě, ale bylo pozdě. Pavoukova mužská ruka se drze přiblížila k jejímu klínu, a pak na něho přitiskl dlaň. Osahával ho prsty, zkoumal každý záhyb jako nějaký léčitel, dokud nepronikl jedním prstem hladce dovnitř do jejího něžného těla. Dívka se prohnula v zádech, zaklonila hlavu a vykřikla v odpověď na takový nečekaný vpád.
Paže kolem jejích žeber a břicha se ještě více sevřely, aby držela na místě.
„Prosím, nechte mě, dost…“ prosila a cítila nepříjemný pocit v klíně. Tohle se nemělo stát.
„Harja mma filit, háno,“ poručil strážci, který Elgwyn držel a paže se kolem ní utáhly jako provazy. Cítila se uvězněná jako mezi dvěma žulovými deskami, které se z každé strany sunuly blíž, dokud ji nerozdrtí. Donutili ji soustředit se na mělké dýchání, to je jediné, co mohla.
Dívka cítila, jak se v jejím klíně prst hýbe jako malý had, jako by uvnitř ní cosi hledal, nezajímala ho vlhkost, těsnost ani její odpor, ale to, na co záhy narazil. Elgwyn byla nevinná, a to mu stačilo. Nic víc vědět nechtěl, stáhl svůj prst ven aniž by ženu poškodil a naposled ji pohladil po klíně, než stáhl ruku zpátky k sobě.
„Jaké máš štěstí, ženo z rodu Dúnadanů, tvá nevinnost je jediná překážka k tomu, abychom tebou nakrmili naše bratry. Ač jsme nemilosrdná stvoření, vážíme si nevinnosti,“ povzdechl si téměř zklamaně strážce, jako by se těšil na to sledovat hostinu, jak ji ta havěť ve tmě okusuje. V čem se tito tvorové lišili od skřetů?
Elgwyn byla bez dechu, nechápala, co to má znamenat, jako by ten bastard s osmi nohama oceňoval zvíře, byla snad nějaká chovná klisna? Bylo to ostudné a urážlivé. Kdyby nebyla tak vyděšená, hořel by v ní vztek a ten jistě později přijde na řadu.
„Prosím pusťte mě, už sem nikdy nepřijdu, nebudu vás rušit, já..." koktala, když se k ní strážce jeskyně hrozivě naklonil a jeho výška zcela zakryla to minimum světla za jeho zády. Přikrčila se, schovala hlavu mezi ramena jako želva.
„To sis měla rozmyslet dřív, než jsi sem vstoupila, hlupačko, věř mi, že budeš ještě vzpomínat na to, že jsi neskončila jako on," zašeptal pavoučí muž proti jejímu krku a ona dobře věděla, co tím myslel...
********************************************************************************************************************
Elgwyn nemohla dýchat, svět se s ní točil, ovládala ji panika tak horká a děsivá, že umírala strachy, její život byl v rukách těch dvou příšer s osmi nohama. Neměli slitování, nefungovaly na ně sliby, prosby ani slzy, byli doslova jako z kamene. Blízkost nebezpečí byla všude kolem, vedle ní, před, za, nebylo z něho úniku.
Uruk-hai za strážcovými zády už byl zřejmě mrtev, protože jen ležel bez pohybu na zemi a ostatní ho okusovali, či spíše to co z něho zbylo, za pár chvil už tam budou jen kosti, a i ty možná zmizí. Nemohla se na něho podívat, chtěla omdlít, zapomenout.
Co ji ale teď čeká?
Louč opodál naposledy zablikala do tmy jako osamělá světluška, olízla plamenem nejbližší sloupy i podlahu a prostě zhasla.
„Ne!" vykřikla zděšeně Elgwyn, ale zabránit už tomu nemohla, byla vězněm dvojice silných rukou jako by byla pták v kleci.
V naprosté temnotě byl vidět jen žhavý oranžový uhel od louče jako nějaký hodně vzdálený bod v dálce.
Elgwyn začala panikařit, svíjet se, srdce divoce tlouklo jako křídla kolibříka, nic neviděla, nic neslyšela. Co když se teď na ni ty masožravé zrůdy sesypou? Ale ten, který ji ochranitelsky držel, sebou náhle pohnul do strany a někam ji odnášel jako svou hadrovou hračku.
Cestou nikdo nepromluvil, jen tupé údery na podlahu naznačovaly, jak se pohybují jejich pavoučí nohy. Byl to ten nejdivnější pocit nechat se nést tak zlovolnými hybridy.
Jejich chůze nebyla houpavá jako u člověka, ne tím způsobem ze strany na stranu ale jejich klouby v pavoučích nohách je spíše vyzvedávaly nahoru a dolů jako by se pohupovaly na koni, ale pokud chtěli, uměli se s ní pohybovat s dokonalou přesností.
Elgwyn ani nepostřehla, že vystoupali po schodech a prošli kolem oltáře.
Před nimi něco zaskřípalo, jako když se tře písek s nějakou těžkou stěnou. Byla to brána, ty obrovské dveře, vedle nichž předtím zahlédla dvě podivné sochy, které se jako vejce vejci podobaly jejím nestvůrným únoscům, teď ve tmě to nemohla ověřit, ale byla si více než jistá, že tam teď žádné sochy nestojí…
Žena nabírala sílu, snažila se vykroutit z toho těsného sevření, protože věděla, že když se ty dveře za ní zavřou, už se nikdy nedostane ven. Mužské paže ji však ještě více stiskly pod ňadry, její záda se přimáčkla k pavoukově pevné hrudi a jeho vypracovanému svalstvu. Poznal její úmysl?
Všude byla tma, Elgwyn se musela orientovat jen podle zvuku, ale jakmile vešli do prostorné chodby toho pavoučího království za dveřmi, přeci jen tu nějaké světlo bylo.
Zeď jako by byla poseta zelenými shluky krystalů, které nedráždily oči jako sluneční světlo. Vydávaly smaragdový tajemný svit a doprovázely je po vyšlapané cestě tunelem.
„Nevzpouzej se, maličká, tvá síla je proti naší nepatrná a malicherná, nemůžeš vyhrát, jen si ublížíš," uslyšela hlas u svého ucha a přestala se bránit proti smrtonosnému úchopu.
Nemělo to cenu, přesně jak říkal. Svému osudu nemohla utéct, ať už bude jakýkoliv, a to věděli jen všemocní Valar.
Elgwyn byla bezmocně unášena chodbou jako břemeno, chtěla si zapamatovat cestu, ale brzy to vzdala. Bylo to hotové bludiště, chodby, chodbičky se úžily a zase rozšiřovaly, zatáčky střídaly propadliny, které pavouci lehce přeskočili, ona by to nedokázala.
Po nějaké době svou pozornost věnovala únosci za svými zády. Zdálo se, že začíná být nervózní. Jeho doposud pravidelný krok zpomalil, jeho stisk pod jejími ňadry opět zesílil a ruce se pomalu majetnicky pohybovaly po jejím těle, kde ji držely, jako by se nechtěl své hračky vzdát.
„Běž za naším heru, sprav ho o tom, co jsme chytili. Po probuzení nemívá dobrou náladu, já ji zatím vložím do vězení. Poté mě sprav, zda mám vězně předvést před našeho pána, bratře. Ohlídám ji."
Pavoučí strážce, jenž k ní prve mluvil, se pootočil a přikývl, než odspěchal pryč. Druhý věznitel věnoval stínu svého společníka poslední pohled a pokračoval jinou chodbou, která se svažovala, níž pod zem na jih. Nepromluvil s Elgwyn ani slovo, ani předtím nebyl moc výřečný a ona to brala jako špatné znamení, na druhou stranu, pokud bude chvíli čekat ve vězení, jak to nazval, bude se moci trochu uklidnit a něco vymyslet.
Pavoučí muž po chvíli prolezl zlatým otvorem do kruhové místnosti. Vypadalo to, že zde nikdo kromě nich není, proč tomu tak bylo? Zřejmě proto, že každý, kdo byl zajat, skončil jako maso na talíři na hodně velkém talíři.
V podzemních državách panovalo větší šero, jelikož zde byly jen malé drobné smaragdy a jeden větší uprostřed jako by nahrazoval vestavěné ohniště, které nikdy neztratilo plamen, zlovolný zelený stín.
„Jsi zasvěcena našemu pánu Mellórovi, ale on není jediný, komu se líbí lidské ženy. Mnoho z nás nemá příležitost nějakou získat bez toho, abychom se o ni spravedlivě navzájem podělili. Nemůžeme ji vlastnit, ne jedinec našeho druhu. Jak kruté pravidlo, jak trýznivý řád. Mnoho z nás trpí, mí bratři by zhynuli pro přízeň samice v období páření. Proč by si měl tvou krásu užívat jen náš heru. Mám také své potřeby stejně jako on,” pronesl znenadání strážce žárlivě a Elgwyn se celá napjala.
Tohle slyšet nechtěla. Nezajímaly ji jejich podivné zvyky, natož slovo pářit, nad kterým se otřásla. Ač mluvil jejím jazykem, byl více zvíře než člověk, nemohla s ním jednat jako se sobě rovným.
Utekla skřetovým chtivým rukám a teď za ně vymění jiné? To musel být sen!
„Ty si mě chceš…nárokovat?“ zděsila se Elgwyn, aby potvrdila své domněnky. Skutečně by tento jedinec šel proti svému pánovi? Odvážil by se?
Zatímco ženu levou rukou stále držel na svém těle, jeho pravá se vydala na průzkum toho jejího jako potvrzení. Chtěla zajet pod šněrovačku, ale byla příliš těsná, a tak se spokojil s pohlazením jejího ňadra přes poničený oděv. Laskal ho, jemně hnětl a vychutnával si tu měkkost, které se nedotkl nejspíše velice dlouho a teď ji měl jen pro sebe. Rubínové oči mu zářily zvědavostí a uspokojením, když si bral její teplo.
„Dej ze mě ty ruce pryč!" vykřikla Elgwyn a zavrtěla se, každý pohyb končetin bolel, všude měla modřiny a škrábance, a i když byla lepší představa být objektem něčího chtíče spíše než potravou, nelíbilo se jí to o nic méně.
Ženiny protesty a křik pavoučího strážce pramálo zajímaly. Naopak ho zaujala znatelně vyrýsovaná bradavka, jež se probudila k životu po ustavičném tření jeho studené dlaně. Malý povzdech toho tvora ukazoval chamtivé rozpoložení mysli nad ní samotnou. Z toho, co řekl, pochopila, že nehledí na její krásu, přitažlivost, bojovného ducha nebo inteligenci, ne, jeho zajímalo jen uspokojení a touha. Nechtěla tvrdit, že to byl chtíč jako spíše nutkání zakořeněné v každém primitivním tvorovi se rozmnožit, ale pokud by tomu tak bylo, už by byla přitisknutá ke stěně a drcena jeho boky. Tvor za ní však nespěchal, nebyl šílený zoufalstvím, spíše si ji vychutnával jako kapky té nejčerstvější křišťálové vody. Pořád to ale neměnilo nic na tom, že ji chce jen a pouze využít.
„Prosím nedělej to, nejsem žádná hračka ani jídlo, které můžeš někde odložit a zase vzít.“
Tvor podzemní říše si pohrdavě odfrkl, „právě teď nejsi nic víc než další z tisíců vydolovaných krystalů, další z hromady kamenů, měla bys znát své místo, čím dříve to pochopíš, tím lépe pro tebe, ženo.“
Pro Elgwyn bylo strašné to slyšet a ještě více, že měla být jen nějaký bezejmenný člověk, který tady skončil, „mám jméno, ty netvore, jmenuji se Elgwyn, dcera Dormira a Marrion z Vrbové vísky.“
Další odfrknutí za krkem ženě řeklo, že ho snad pobavila, proč by vlastně měl znát její jméno nebo místo odkud pochází.
„Kdo jsi, mě nezajímá,“ odvětil strážce chladně a jeho dlouhé nohy se přeskupily blíže k tělu snad nedočkavostí, když ji osahával. Pavoukova ruka byla jemná i drsná zároveň ale hlavně byla velká. Bylo tak hrubé a neurvalé co si dovoloval. Elgwyn se raději snažila uklidnit svou vyděšenou mysl a vzpomenout si, co by měla udělat a jak se osvobodit. Mohla by ho znechutit tím, že bude pořád mluvit, což jí nečinilo potíže, ale koledovala si o to, že jí utrhne hlavu, až mu dojde trpělivost. Teď když tu byl s ní jen on, měla větší šanci ale i ta se zdála nepatrná jako v boji: jediný muž proti velké armádě. Jen kdyby se mohla soustředit, což bylo stejně těžké, neboť netvorova dlaň zamířila pod její roztrhané šaty!
Možná se v jeho zdrženlivém prozkoumávání mýlila a teď s ní nebude mít slitování, přirazí ji na mříže a vytluče z ní duši svým rozmnožovacím orgánem.
Zatajila dech, když cítila jeho plazící studené prsty na obnaženém stehně. Elgwyn ucukla, trhla sebou jako králík, ale tak se jen lýtkem otřela o jednu z jeho mnoha noh. Byla tvrdá, pevná jako kost nebo jako brnění. Ten letmý dotek čehosi tvrdého, nestvůrného a dlouhého byl děsivý a nepřirozený.
„A…ale mě zajímá tvé jméno…“ vykoktala roztřeseně. Zdržovala.
„Nikdo se mě na mé jméno dlouho nezeptal…“ zamručel přemýšlivě pavouk a zkoušel měkkost její pokožky centimetr po centimetru.
„Asi nikdo neměl mnoho příležitostí ale…ah…je dobré znát jméno někoho, kdo se chce ženě dvořit,“ vysoukala ze sebe Elgwyn a myslela to ironicky, přesto se stalo něco, co nečekala. Zurčící smích otřásající celým vězením jako by tam nepatřil, a přitom rozjasňoval toto tajuplné ponuré místo. Její záda se otřásala veselím, jak se pavoučí muž za ní smál.
„Máš velice zkreslené představy, ženo, my se nedvoříme, my bereme, co uznáme za vhodné. Zajmeme, co se nám líbí pro sebe, když máme hlad, lovíme a zabíjíme. Místo pod zemí je kruté, pokud zaváháš, to, co chceš, vezme to někdo jiný, stejně tak to chodí ve světě nahoře. Nenech se zmýlit naším vzhledem a podobenstvím s elfy, protože to je to jediné, co máme společného.“
Elgwyn otočila hlavu ke straně, koutkem oka viděla půlnočně černé dlouhé vlasy svého držitele, na první pohled jemné, hedvábné s nazelenalým mechovým leskem od krystalů. Vlasy měly tendenci zůstávat za samcovými rameny ale jeden nebo dva prameny spadaly jako vodopád po jeho bledé kůži přes vypracované hrudní svaly. Svým způsobem byl krásný, jen když se člověk nepodíval dolů na spodní polovinu těla.
„Neočekávám milost, ani že bys byl ohleduplný,“ namítla a sledovala, jak se usmívá, kupodivu z něho šel nyní menší strach nebo si to chtěla jen namluvit.
„Přesto jsme tě nechali žít, na rozdíl od tvého přítele. Není to pro tebe dost velká milost?“
„Přítele?“ zalkla se Elgwyn a to slovo vyplivla, na jazyku chutnalo hrozně, „nekamarádím se skřety.“
„Takže to nebyl namlouvací rituál na podlaze naší svatyně?“ dobíral si ji a evidentně našel zalíbení v tom ženu rozčilovat a škádlit.
„Rozhodně ne, u všech bohů, nebyl to žádný namlouvací rituál o nic víc než teď.“
Elgwyn se cítila, jak se jí zavlnila záda pohybem mocných svalů na pavoukově hrudi, když s ní žertoval a posmíval se jí.
„Vlastně bych vám měla poděkovat, že jste mě té havěti zbavili, svět je lepším místem, když je o jednoho méně.“
„Nemám skřety v oblibě, avšak s nadcházející zimou nemůže být nikdo vybíraví, ale oželím pár soust a plné břicho za pár chvil s tebou. Daruj mi trochu svého lidského tepla,“ požadoval, rozhodně to nebylo smlouvání.
„To chceš? Teplo?“ podivila se Elgwyn.
„Liantë cotumo má studenou krev, toužíme po životodárném teplu, které by nás zahřálo, stejně jako Melkor vždy toužil po Silmarillech.“
„Co si tedy rozdělat oheň?“ navrhla rychle, jako by tím vyřešila celý problém.
Ženina naivita strážce jen pobavila, zakroutil hlavou.
„Horkost plamene je mizivá v porovnání s teplem živého dýchajícího tvora. Ženu jako ty by zde bratři zaplatili zlatem, aby s ní večer, co večer mohli obcovat a mít ji ve vlastním hnízdě jen sami pro sebe. Jaké požehnání by to pro mě bylo,“ zachvěl se tou odvážnou myšlenkou.
Elgwyn si pomalu začala dělat obrázek toho, jak se tu s ženami zacházelo a ty vyhlídky nebyly pěkné.
Musím se soustředit, přikazovala sama sobě, zatímco pavoukovy prsty dorazily na místo, které se mu líbilo a přitahovalo ho. Klouby na ruce se otíraly o její vnitřní stehna, hřál se na výsluní žáru lidského klína, bylo to znát, neboť Elgwyn pocítila na svém zadečku jeho ztopořený pyj jako by to bylo kopí.
Žena zuřivě stiskla nohy k sobě. Tvorovi to však nevadilo, když mu ruku mezi stehna uvěznila. Věděl, že se dostane tam, kam bude chtít třeba i silou. Prozatím se však spokojil s tím, co měl, když se nabažil, vytáhl ruku a přiložil ji na její pahorek. Jemně téměř líně po něm přejížděl jako by ji přemlouval ke hříchu. Byl lstivý a chytrý, nechtěl ji získat silou ale úskokem.
„Sloužím našemu pánovi tak dlouho a nikdy jsem nedostal odměnu, dar, který by mě ve chladných nocích zahříval a pomohl mi překlenout ty nekonečné roky samoty,“ strážcův hlas byl hrubší, tišší plný strádání, skoro by jí ho bylo líto.
Pavoučí muž hladil jemné chloupky na ženině podbřišku jako by to bylo chmýří a vzrušovalo ho to. Vytvářel drobné kruhy, které by možná nazvala i uklidňujícími. Chtěl ji přesvědčit, aby mu sama povolila přístup ke svému ženství, té skryté sopce všeho toho tepla. Ta touha byla velké pokušení a pomalu ho ovládalo.
„Samota je zlá, člověk z ní může zešílet, vzdát se anebo bojovat o změnu,“ napadlo ji zkusit poštvat tohoto jedince proti svému pánovi, ale nečekala v úspěch, pokud by měl takové věrolomné služebníky, někdo už by ho vystřídal a převzal vládu.
„Nevíš, co říkáš, ženo. Podceňovat Mellóra je poslední chyba ve tvém životě. Není jako ty, nemá plytké lidské srdce ani jako my ostatní, kteří sloužíme vyššímu zájmu s pokorou k jeho velikosti.“
Elgwyn si představila strašlivého velkého pavouka, jehož tělo bylo chlupaté a obrovské jako celá tato místnost nejméně s šesti očima a kusadly.
„Znám jméno tvého pána, a to jaký strach se mi z něho snažíš nahnat, ale pořád jsi mi neřekl svoje nebo snad žádné nemáš?“ zajíkla se Elgwyn, když jí sevřel dlaní stehno.
„Jmenuji se Ilwë, vážený strážce svatyně, zapamatuj si to dobře, nebudu to vícekrát opakovat.“
To tření v dívce vyvolávalo zvláštní pocity, o které pranic nestála, stále však přetrvávalo zděšení, jež nešlo jen tak odmávnout rukou, pořád byla v podzemí za kamennými dveřmi, v labyrintu chodeb obklíčena pavoučími stvořeními, které jedli i lidské maso. Ne, tohle rozhodně nevypadalo jako bezpečí.
„Otevři se," slyšela za sebou Ilwëho hrdelní hlas ochraptělý skrytou touhou, která se drala na povrch. Jeho dech se jí zezadu otíral neslyšně o krk jako mírný vánek. „Poděl se semnou o trochu svého tepla.“
Elgwyn rychle dýchala a očima těkala po okolí, co by ji mohlo zachránit. Hleděla skrze mříže do tmavých cel, ale nic a nikoho neviděla, byly prázdné, mimo to se přestala hlídat a povolila svaly, takže jí nohy prostě jen visely dolů. Dobyvatel toho okamžitě využil a posunul svou ruku tak, že se dotýkal jejího klínu celou dlaní. Neubránil se vzdechu jako někdo, kdo po něčem velice dlouho toužil. Jedním prstem začal přejíždět po její skulince a nevšímal si protestů. Elgwyn to vnímala, ale tak trochu na pozadí, protože její mysl tomu chtěla utéct a zároveň věděla, že nemůže.
Ilwëho prst zkoumal každý kousek její teplem nasycené kůže, než za nimi někdo jiný prošel zlatým otvorem.
Pavouk se ohlédl, nejspíše nebyl právě moc rád, že je někdo vyrušil a tiše zavrčel. Ten zvuk z jeho hrdla cítila Elgwyn v zádech, jak se mu nafoukl hrudník a zpevnil.
Dívka se snažila ohlédnout přes své i jeho rameno, ale viděla jen strážcovy mohutné prsní svaly a krk. Svalstvo vyboulené jako by Ilwë očekával útok. No, žádný muž i samec nemá rád, když ho někdo ruší od sblížení se ženou a následného pobavení. V některých chvílích by se mohl i rozzuřit a napadnout jiného samce, Elgwyn doufala, že by to mohl být i tento případ, mohli by se navzájem zničit, aby měla šanci utéct.
„Pán nás volá k sobě. Pospěš si, víš, jak nerad heru čeká, zavři ji do cely," odvětil druhý úsečně, a i přes ten kamenný výraz Elgwyn cítila, že se dívá na svého bratra s podezřením a nedůvěrou, jako by provedl něco mimo hranice.
Nastala chvíle napětí. Ilwë za jejími zády cosi zlostně zavrčel v elfském jazyce a přestal ji tak svírat jako by ji měl rozdrtit. Oddechla si, když ji pavoukova paže nedrtila žebra. Ruku a dlaň posunul z jejích intimních míst na břicho a otočil se. Došel k jedné z cel a bez dalších prodlev ji tam strčil a zamkl. Bylo záhadou, kde vzal klíče, ale pak si povšimla, že kolem jeho mohutného těla či spíše té pavoučí části byl opásaný koženým pruhem, na kterém po straně visela brašna, a protože nenosili žádný oděv, někam dávat věci museli.
Elgwyn se hned přitiskla k mřížím, strčila tváře mezi ně a uchopila kovové tyče do rukou, jako by je chtěla vylomit svou mizivou sílou, která ji po boji s vlastním osudem zbyla.
„Nikdo mě tu nebude hlídat? Co když sem přijde někdo jiný a…“ polkla.
Ilwë byl velice vysoký a k ženině překvapení, byl dokonalým dvojčetem toho druhého, jen opravdu málo mizivých rozdílů by na jejich tělech našla, teď mu ale konečně mohla pohlédnout do očí, když to ale udělala, zachvěla se. Byly sytě rudé s malou protáhlou černou zornicí, jako mývají divoké šelmy nebo hadi. Působilo to cize v tom pohledném obličeji, když si ji prohlížel stejně zaujatě jako ona jeho.
„Neměj strach, člověče, všichni vědí, že kořist ve vězení není ke zpracování a úschově pro pozdější spotřebu a hlad. Jsi tu v bezpečí,“ pronesl pevným odtažitým hlasem, ze kterého se vzrušení vytratilo, to však neplatilo o jeho touze visící ze štěrbiny pod pavoukovým břichem.
Mimoděk tam ženiny oči sklouzly, nešlo to jen tak prostě ignorovat a v tu chvíli měla v hlavě prázdno a všechna slova se jí rozutekla jako skleněné kuličky. To, co viděla mezi předníma nestvůrnýma pavoučíma nohama, nebylo v žádném případě malé a nicotné, sice nyní to jen odpočívalo na jeho domnělém podbřišku, ale jeho přirození zcela bylo velké v poměru s velikostí těla pavoučího muže. Liantë cotumo, tak přesně nazval jejich lid.
Ilwë si všiml výrazu na tváři člověka před sebou a vyložil si to jako obdiv. Natáhl ruku a uchopil ženinu bradu mezi prsty, až pak její oči trhly zpátky nahoru k jeho tváři.
„Opět se uvidíme, Elgwyn z rodu Dúnadanů,“ pronesl hrdě a narovnal se do své obdivuhodné strašlivé výšky, než se jeho tělo otočilo a ona si mohla prohlédnout ve svitu zelených drahokamů všechny Ilwëho nohy a záda, které zakrývaly dlouhé černé vlasy.
Strážci se vydali k východu, prošli jím za dozvuku cvakání jejich mocných končetin o podlahu. S bušícím srdcem poslouchala doznívající ozvěnu, než konečně utichla.
Elgwyn osaměla a sklouzla podél mříží na zem. Kolena se jí podlomila jako by neunesla její váhu a všechny emoce se na ni sesypaly jako dotěrné blechy. Začala se třást, ale odolávala návalu pláče a vzlykům, musela být silná. Teď nebyl čas propadat hysterii a zoufalosti. Právě byla svědkem hrozných věcí a smrti, přesto pořád žije a dýchá, otázkou bylo na jak dlouho.
Dokud tě nepředají Mellórovi, odpověděl její mozek, který podle jména dokázal stvořit a vymyslet desítky jeho podob podle vzoru nestvůrných přisluhovačů.
Elgwyn se opřela zády o mříže, které ji tlačily do lopatek, ale to nepohodlí ani nevnímala, jen položila ruce o pokrčená kolena a hleděla na svůj vrhající stín na zdi místnosti.
„Mohla jsem dopadnout hůře?“ zeptala se sama sebe, ale odpověď nedostala.
