Kapitola 1.
Mlha

„Já nikam jet nechci!“ vzdorovala dvanáctiletá holčička s jasně žlutými vlasy barvy pšenice. Seděla na sedadle spolujezdce značně ojetého mercedesu a umanutě hleděla na svou starší sestru.

„Říkala jsi, že jo, vlastně jsi vypadala, že ti to nevadí, pokud si dobře pamatuju, co jsme odjížděly z Perkesburgu,“ toto nevelké město bylo ve východní Virginii, odtamtud se obě dívky vydaly hned, jakmile si půjčili toto levné zašpiněné auto, problém byl v tom, že ho rozhodně nechtěly vrátit.

„To je jen kvůli tobě,“ opanovala uraženě holčička.

„Kvůli mně? Copak já jsem mohla vědět, že je David takový mizera, a že mě bude stíhat, kam se pohnu?“ vzala volant a zahnula doprava. Silnice vedla stále dál jako nekonečná sametově šedá stužka s automatickým navíjením, připozdívalo se, slunce už se přehouplo přes mohutné výčnělky v krajině zvané hory a z dáli na ně dopadalo už jen šero. Kulatá světla reflektorů stříbrného auta jim, jako průvodce svítily na cestu.

„Nestačilo ti, že ti volá každou půlhodinu, abys poznala, že to není normální, Amy?“ pokývala ironicky hlavou mladší sestra stojíc si za svým správným úsudkem, v tom jste jí musely dát za pravdu, děti přes to, jak jim dospělí málokdy věřili, měli většinou pravdu a dokázali věc odhadnout z té primitivní správné strany.

Zázrak logiky.

„Ha, ha, děkuji za tvé vysvětlení Simon, vážně mi pomohlo, hned potom, co mě začal vydírat, no, hlavně, že jsme se mu ztratili, ale neboj se, založím si právnickou kancelář někde jinde, tuším, že nejbližší větší město je Richmond nebo ne? Podívej se od mapy.“

„Kde ji asi tak mám hledat?“ otáčela se holčička v lacláčích na sedadle.

„Tam, ve dveřích nebo v přihrádce před sebou“.

Jak jsme se právě dozvěděly, sestry Johnsonové právě mířily do Virginie, země hor, nerovného terénu a velkých možností. Starší Amy bylo dvacet šest a stala se po vystudování školy v Texasu právničkou, nijak dobrou ani špatnou, tak akorát, aby se uživili, bohužel, se zapletla se špatným mužem, proto obě opouštěly svůj domov tak rychle, musely se svému stínu ztratit.

„Hm, pořád rovně a na další odbočce doleva,“ radila Simon s hlavou ponořenou v automapě.

„Je to ještě daleko, co?“

„Hm dost daleko,“ přikývla sestřička, jenž všechno, co se dělo dávala za vinu zrovna Amy, ta si nechtěla připustit, že její přítel je deviant, násilník a vyděrač, to všechno zabalené v drahém balíčku dokonalého elegána.

Nalétli mu obě.

Amy Davida Garciu potkala na svém prvním stání u soudu, pracoval tam na postu úředníka vysokého místa a všichni si ho pochvalovali jako chytrého pedanta a puntičkáře se zářivým úsměvem. Koho by napadlo, že se z něho stane taková zrůda, jakmile s ním zůstane o samotě, netřeba říkat, jak se, ty dva měsíce, co se spolu seznamovali, musel mistrně přetvářet, aby nevyplula na povrch ta jeho pravá proradná podstata. Došlo to dokonce tak daleko, že po půl roce věčných telefonátů, vydírání a téměř domácímu vězení musely od něho utéct.

Mizera.

Ještě teď se Amy ježily vlasy, jen na to pomyslela.

Hodně detailů před chudinkou Simon zamlčela, nechtěla ranit tu dětskou dušičku a připravit jí tak o iluze dokonalého budoucího partnera.

„Bude lepší, když se trochu prospíš,“ navrhla černovláska za volantem v upnutém šedém kostýmku.

„Mně se ještě nechce spát, za chvíli bychom měli vidět jezero Toluna,“ zaklapla mapu a vrátila ji na své místo v přihrádce dveří.

Právě projížděly obloukem kolem většího kopce nebo pohoří podle toho z jaké strany jste se právě dívali a svodidla je naváděla vpřed, venku už byla černo černá tma, najednou je někdo zezadu osvítil dálkovými světli.

Někdo si s nimi hrál nebo to měla být náhoda?

„Co to…“

Nejméně padesát mil nepotkaly jediné auto a teď do nich někdo pral dálkovými jako by hořelo, Simon se otočila.

„Nerada ti to říkám, ale je to David,“ varovala svou spolucestující.

„Co?“ Amanda se rychle podívala do zpětného zrcátka, „sakra, jak nás našel? To není možné, je to jeho poznávací značka, to snad ne,“ vyděsila se Amy a sešlápla plyn až k podlaze.

„Ujedu mu, ta jeho kraksna není tak rychlá,“ dušovala se a zařadila pětku.

Řítili se zběsile silnicí vpřed.

„Na to bych nespoléhala, zapomínáš? Naše auto jsme prodaly a půjčili si tuhle šunku,“ holčička se automaticky chytila záchranného pásu, jak automobil zrychlil.

Mračila se.

Osud jim zrovna moc nepřál, však dotíravému autu se pomalu ztráceli, bohužel, ve všem tom zmatku zcela přehlédli odbočku oklikou na Richmond a jeli dál kupředu. Po pár kilometrech je uvítal billboard: „Wellcome to Silent Hill“ jediný, kdo to zpozoroval, byla malá Simon, protože právnička se zaobírala zrcátkem po své straně sledujíc bývalého přítele daleko za nimi.

„Je to dobré, nedohání nás,“ tachometr ukazoval téměř sto třicet.

Projeli silnicí, okolo jen divoká příroda, a najednou byli u obrovského jezera, jež se rozprostíralo, bůh ví kam, voda se černě leskla odrazem bílého měsíce jako perla.

„Tam, ve městě někde zaparkujeme a schováme se mu,“ radil blonďatý andílek s nadějí.

„Skvělí nápad!“ usmála se sestra, „projede a nevšimne si nás.“

Skutečně, po krátké chvíli vjeli do města, na první pohled bylo vše v pořádku, lampy ozařovali okolí, nikde nikdo nebyl, žádný noční život, muži nechodili do barů a ženy se neprocházeli s přáteli, jen od jezera se do ulic hrnula hrozná mlha, hustá bílá pára se v chuchvalcích převalovala od chodníku k chodníku, po stranách se postupně vynořovali obchody, stromy, koše na odpadky i restaurace s barevnými transparenty lákající lidi, aby přišli ochutnat jejich výborné speciality.

„POZOR!“ vykřikla Simon, bohužel, bylo pozdě.

Z bílého oparu se něco vynořilo, nestačili zastavit, srazili to. Auto nadskočilo.

Brzdy pískali do ticha noci, nikoho však nepřilákali, ani človíčka, opilce potulující se kolem sem a tam.

„Co jsi to udělala!“ panikařila holčička a obě se rychle odpoutali, vyskočili z auta, museli se podívat, co se stalo.

„To snad ne, ty jsi srazila člověka!“

„Bože, já ho vůbec neviděla!“ obě se dívali pod kola auta, každá z jedné strany, nic tam však nebylo.

Zvláštní.

„To je divné.“

„Spíš děsivé,“ namítla sestra.

„Možná to byl jen nějaký strašák nebo si s námi ta mlha jen hraje,“ pokusila se starší Amy usmát, nebyla si tím však tak docela jistá. Nic naplat, pod mercedesem nic nebylo.

Muselo se jim to jen zdát. Jinak se to nedalo vysvětlit.

Prudké světlo zezadu, jenž je náhle osvítilo, naznačovalo, že bylo pozdě na útěk.

Ztratili čas zastavením a on je dohnal, vynadala si Amy.

Za dívkami zaskřípali brzdy, aby do nich další vozidlo nenabouralo.

Ven se vyřítil David Garcia v dokonale střiženém saku a kravatě, v lakovaných botách se téměř viděla a ta jeho patka, měla chuť mu ji ustřihnout.

„Sakra, Amy, co tady děláš?!“ tvářil se vztekle, zatímco někdo vylezl ze strany spolujezdce.

Muže v roláku a brýlích ani jedna neznaly.

„Co si asi myslíš? Opouštím tě,“ postavila se dívka na odpor svému uzurpátorovi uprostřed silnice.

Bývalý milenec ji chytil nesmlouvavě za ruku, „nechal jsem tě u sebe bydlet, neplatíš mi nájem, vzal jsem k sobě i tvou sestru a ty mi to takhle oplácíš?“ zacloumal s ní.

„Nebuď hrubý, Davide, ona už o tebe nestojí,“ snažil se smířlivý hlas intelektuála, jehož sebou přivezl.

„Buď zticha, Butchi!“ okřikl ho manekýn.

„Správně, už tě nepotřebujeme, tak nás nech být!“ vložila se do rozepře Simon v modrých lacláčích a růžovém tričku.

Nikdo holčičku bohužel neposlouchal, vypadalo to, že hlavní slovo má David podobající se imperátorovi, kterému nikdo nesměl odporovat.

„Teď se, se mnou obě hezky vrátíte, a já na tenhle malý výlet zapomenu jasné?“ stiskl ženě ruku tak, až se jí zkřivila ústa bolestí.

Ani jedna nechápala, že na nich tak lpěl, neznaly nikoho tak ctižádostivého, a to on byl, na první pohled ochotný usměvaví a prohnilý stejně jako červivé jablko natočené v krámě tak, aby vypadalo co nejlákavěji.

Nic dobrého v něm nebylo.

„Tak dost, tohle už přeháníš!“ zasáhl Butch a jakmile na svého přítele sáhl, ten se na něho podíval takovým pohledem, až ucouvl.

„Nesnáším odpor Amy,“ zašeptal, „vrať se, než to bude ještě horší!“ varoval obě sestry Johnsonovi.

„Ne, nikdy!“ vykřikla právnička a dostala takovou facku, až se pootočila stranou, nespadla, přes to, že by tomu tvrdá rána odpovídala, protože ji stále David svíral ruku jako ve svěráku.

„Chci jinou odpověď!“ dožadoval se poslušnosti.

„Jdi k čertu!“ bojovala Amy jako lvice.

„Ty…“ napřáhl se, ale v tom ticho prořízl ostrý zvuk drásající sirény jako při požáru.

Nepříjemné intervaly rozechvívali vzduch i srdce všech čtyř přítomných.

„Co to je? Siréna? Teď večer?“ vydechla Simon překvapeně, netřeba říkat, že to vyvedlo z rovnováhy i ostatní.

Pak přišlo něco ještě více nečekaného.

Okolí se měnilo, nebylo to nijak zvlášť vidět, ale cítili to, ochladilo se.

Všem přítomným se do duše vetřel žal, temnota i strach.

Nutno říci, že David se těmito pocity opájel, jemu nijak nevadily, jen ho nutily k tvrdším donucovacím prostředkům, jak si vydobýt respekt u těch slabších.

Jako by nic, se najednou kolem prohnalo pár lidí v otrhaných šatech, měli dost naspěch.

„Hej, co se to děje?“ chytil za ruku jednu prchající ženu Butch, rozhodnutý ji nepustit i když se bránila.

„Co se sakra děje? Někde hoří?“ zopakoval požadavek, aby se dostal do vědomí toho zbědovaného stvoření.

Málem ženu pustil, když se k němu otočila ve tváři strhaná a vyděšená, brejlouna napadlo, že musela vidět přinejmenším ducha, „smrt…“ šeptala pomateně.

„Co, jaká smrt? Co to plácáte?“

„Kostel, rychle do kostela, než se objeví, rychle, rychle!“ vytrhla se, Butchovi, tomu zůstal v rukou kus páchnoucí látky, kterou byla žena omotaná.

Páchla jako stoka, cítili to všichni.

„Vůbec se mi to tu nelíbí, Davide, raději pojedeme, nech ty dvě, ať taky jednou kam chtějí, nahání mi to tu husí kůži,“ varoval svého přítele a rozhlížel se kolem, neprostupná mlha ještě více zhoustla, pokud to bylo vůbec možné.

Amy už se chtěla trhnout, taky se cítila nesvá, Butch to popsal přesně, měla husí kůži.

„Kampak? Jedeš se mnou krásko, Simon taky,“ přitáhl si David svou milenku blíž.

Z dálky se ozvalo vití čehosi hrůzostrašného, vrčení, štěkot, opět a zase ze všech ulic škrábání kovu o plech, horší bylo, že neviděli, co to je ale potulní psi to rozhodně nebyly, spíše něco většího, a to byla ta pravá otázka, čeho se měli obávat.

„Sakra, co to je? Tady není nic normálního,“ vrčel David, kterému docházela trpělivost.

Vypnuté rádio v autě se samo probudilo k životu a začalo vydávat nepříjemný zvuk na nízké frekvenci otevřenými dveřmi obou vozidel.

„Tohle není normální!“ vyhrkla Simon, nejmladší z celé skupinky a možná i kupodivu nejstatečnější.

„Divný město, raději pojedeme,“ nedobrovolně táhnul elegán Amandu ke svému autu a pištícímu rádiu.

„Vypni to proboha, Butchi, nebo se z toho zblázním!“ vyjekl na přítele jako by to snad byla jeho vina.

Vytí najednou ustalo, jako když utne. Vzadu, tam odkud přijeli, se něco pohnulo, zvláštní belhavý stín.

Nikdo se ani nehnul.

Blížilo se to pomalu, spolu se zápachem krve a smrti.

Dávalo si to načas, snad je to chtělo ještě více vyděsit k smrti.

Pak to uslyšeli.

Skřípavý zvuk, jako by se kov třel o jinou slitinu, tak nepříjemně, že z toho tuhnula krev v žilách. Zdálo se to horší než jezdit nožem po talíři, ten zvuk se zařezával do ušních bubínků tak nepříjemně, že se všem málem rozklepali kolena.

Blížilo se to.

Vyděšení, zaskočení a mrtví strachy, tak se daly popsat tři největší pocity v těch čtyřech chudácích, čekajících na milosrdnou smrt.

„A co je tohle?“ vydechl Butch, jenž stál na chodníku, přidržujíc dvířka.

Postava s jakousi železnou konstrukcí na hlavě ve tvaru trojúhelníku se přiblížila na nejméně patnáct metrů, už byly vidět jasné obrysy a hlavně….

„Co je to, to je meč?“ zachvěla se holčička s bujnou představivostí.

Ten hrůzostrašný skřípavý zvuk vydával obrovský dvoumetrový nůž nebo meč chcete-li, který to monstrum táhlo za sebou na zemi, musel být setsakra těžký o to však hrozivější, dokonce to budilo dojem, že si to ostří o asfalt silnice brousí. Občas od toho kusu titanu odlétávali malé jiskry.

Šest metrů, pět metrů, čtyři metry, David, Simon a Amy se daly na útěk!

Jejich nervy to nevydržely, Butch jenž zareagoval zpožděně, měl smůlu.

Vzduch prořízl svistot následovaný bolestným výkřikem.

Právnička se jediná ještě otočila, jen aby viděla, jak to nebohé tělo Butche Smitha padá k zemi zalité vlastní krví a to nejdůležitější, bez hlavy.

Ta zrůda ho přeťala svým mečem, oddělilo zrno od plev, jako by to bylo máslo, projela mladíkovým krkem, odkud k zemi padlo tělo a hlava ve dvou kusech, pak se to monstrum podívalo přímo na ní, Head se ženě zahleděl až na dno duše.

Amy se otočila od popravy jako v nějakém zpomaleném hororovém filmu promítaného naživo, chytila sestru za ruku a společně s tyranem Davidem Garciou běžely po silnici pryč, co jim nohy stačili.

Stín se dal znovu do pohybu, neomylně pronásledovat zbloudilé vetřelce ve svém městě.

Bůh jim pomáhej, aby přežili do rána, on jim to ale neusnadní.

Smrt každého dříve či později dožene.

Měli vůbec nějakou šanci?

Silent Hill byl město duchů a prokletých duší.

Tady byl jen jediný bůh, neomylná spravedlnost a zadostiučinění, pán temna a smrti, soudce, temný kat, Pyramid Head.

Ulicí obklopenou mlžnou clonou se opět rozezněl ďáblův skřípot obrovského nože zbarveného čerstvou krví toužícího stále po nové…

Kotva 1

1.

Kdo miluje tuto hororovou perličku stejně jako já, tak si tohle rozhodně nenechá ujít :-) Sama se divím, že se mi to vešlo do deseti kapitol ale zázraky se dějí.

Amanda Blacková

Simon Blacková

Silent hill

Kapitola 2.
Pyramid Head

Pozor

18+

Kotva 2

2.

„Do prdele, co to bylo! Právě to zabilo Butche, jako když rozšlápnete brouka! Tohle není normální!“ vyštěkl udýchaně David, jenž držel s oběma dívkami krok.

„Jak to mám asi vědět? Vidím to poprvé jako ty SAKRA,“ odpověděla Amy stejně záhadnou odpovědí.

„Támhle se můžeme schovat!“ ukázala Simon na vysokou budovu v mlze přímo před nimi.

„Nemocnice, skvělé,“ přikývla právnička, ze tmy se postupně vyloupl červený kříž přimontovaný na vrcholu bílé stavby přímo nad velkými vchodovými dveřmi, neon v jeho útrobách už dávno pohasl a celé to působilo zašle a opuštěně.

„Dělejte nebo tu může číhat ještě něco horšího,“ podržel oběma holkám dveře David ve svém špičkovém obleku představujícím prestiž.

Poháněni stále ještě čerstvou vidinou smrtí svého druha vpadli dovnitř.

Pach nemocničních přípravků je nemilosrdně uhodil do nosu tak spolehlivě jako nepořádek všude kolem, převrhnuté stolečky, rozpárané pohovky v čekárně…

Krev.

Na zemi vedle výtahu.

„Je to tu bezpečné?“ Simon se chtěla otočit a vyjít zpátky ale rozmyslela si to.

„Buď v klidu, postarám se o tebe,“ utěšovala Amy svou mladší sestru, zatímco se muž šel podívat k okénku recepce.

„Nikdo tu není, prázdno sakra, vypadá to tu jako po výbuchu,“ ulevil si nahlas.

„Počkej, támhle je telefon!“ vtáhl se přes okénko dovnitř a přitáhl si starý černý telefon, jaký se dnes už nepoužívá, sestrám za sebou věnoval jeden skeptický pohled a zvedl sluchátko.

„Nic, hluchý!“ naštvaně hodil přístrojem na zem.

„Co teď budeme dělat?“ ptala se holčička a svýma nevinnýma očima prozkoumávala čekárnu, zda z nějakých dveří nevyleze cosi podobného, co viděli venku.

„Najdeme nějaký pokoj a tam vymyslíme co dál,“ zasáhla logicky právnička v kostýmku, co jiného mohli asi dělat.

David přikývl.

Návrh to byl úspěšný.

Garcia byl ve skrytu duše zbabělec, raději by obětoval obě Johnsonovi, aby mohl zmizet, takový to byl charakter, netroufl si na silnější, raději pracoval hlavou a dobře si spočítal, že by je později mohl obětovat za svou vlastní záchranu, proto byl s nimi. Jen až se najde lepší možnost a pak frnk, vystřelí odtud. Co mu po těch dvou bylo, jel sem jen proto, že byly dobře tvarovatelné jeho nezkrotné nátuře, tak dobrý materiál se nehledal snadno a hezká právnička ho poslouchala, kterému chlapovi by se takové soužití nelíbilo, teď ale muselo jeho pohodlí stranou, až se dostane z téhle díry, najde si jinou.

„Ani můj mobil nefunguje, není tu signál,“ uložila si Amy telefon zpátky do kapsy saka.

„Tak půjdeme dál,“ rozhodl velitel jako by to byl jeho nápad.

„Počkej, myslíš, že je tu někdo naživu?“ ptala se naivně Simon hledíc na krvavou kaluž stále ještě čerstvé krve na podlaze u výtahu.

„Možná, zjistíme to,“ vzal vojevůdce za kliku jedné z ordinací.

Nic, ticho, žádné rozbité věci, žádná mrtvola.

Simon se schovávala za svou starší sestrou. Garcia vešel dovnitř a vyšel s golfovou holí v ruce.

„Doktor nejspíš nestihne svou hodinu golfu,“ zavtipkoval a potěžkal kovový nástroj v ruce.

„Jdeme.“

„Kde to vlastně jsme? Co je to za město?“

„Na mapě nebylo, jmenuje se to Silent Hill viděla jsem ceduli u silnice,“ komentovala holčička, jež sledovala bývalého přítele své sestry s nepříjemným pocitem, jak otevírá dvoukřídlé dveře do další dlouhé chodby, zde svítili světla, tedy některé, a to jen tak, že líně problikávaly.

„Ty někam jedeš a nevíš kam?“ ironicky jim vyčetl sobec.

Chodba poseta bílými dlaždicemi vedla kolem nejméně desítky dveří s neznámými jmény doktorů a názvů místností jako: šatna, úklidová místnost, požární schodiště, ordinace nebo prosím nerušit vyčkejte příchodu sestry.

Ta se skutečně dostavila.

„Pozor, támhle!“ ukázala Simon na výklenek, od kterého se cosi odlouplo.

David se ohnal golfovou holí po čemsi, co velmi vzdáleně připomínalo sněhobílou uniformu sestřičky.

Pohybovalo se to kulhavě, táhlo to za sebou pravou nohu, tvář se nedala rozeznat.

Byla to zombie, oživlá chodící zombie a ta si jistě nepřišla popovídat mezi pracovní dobou a obědem.

„Zabij ji!“ křičela Amy hystericky.

Garcia se do toho opřel, sekal a vší silou srazil tu nepodobnou zrůdu k zemi. Poslední nervové záškuby a bylo to.

Kolem se utvořil krvavý flek velikosti prádelního koše.

„To by bylo…“ zapotil se David, pořád však vypadal jako vystřižený z módního časopisu.

Vrzly dveře.

Vchodové dveře kdesi za nimi.

Skupinka se otočila. Ty další dveře se už rozrazili dokořán, až vylétli z pantů a dopadli s rámusem na podlahu!

Blížilo se k nim znovu to, co potkali venku.

Razilo si to cestu blíž a blíž. Chtělo je to, cítilo a dostane je to za každou cenu jednoho po druhém.

Headův obrovský nůž přejížděl po dlaždicích, skřípalo to, jako když nezbedné děti jezdí nehty po tabuli.

Všem třem vynechalo srdce několik úderů.

Najednou kdosi vyběhl z jednoho pokoje po pravé straně. Než se vzpamatovali, vzalo si to Simon a běželo pryč.

„Simon!“ sestra chtěla běžet za ní, ale David ji chytil a přitiskl k sobě gratulující si, jak dobrý štít si vytvořil.

„Co to děláš! Nech mě být!“ křičela, on jí však přitiskl ruku na ústa.

„Ticho, ty huso!“ okřikl svou bývalou přítelkyni.

Nechápala.

Mohli utéct, chtěla Simon zpátky, svou malou sestřičku, proč ji zastavil?

Démon se k nim přibližoval s neochvějnou jistotou lapené kořisti.

Jeden krok, druhý krok…

„Hej, ty, dám ti ji místo sebe a ty mě necháš jít!“ začal David podle smlouvat o svůj bídný život. Vzdorovitě se Amy v jeho područí zavrtěla, držel ji bohužel pevně.

Ani jeden nijak nedoufal, že tomu to monstrum porozumí, každý z jiného důvodu, David, aby se vykoupil a právnička, že mu nedá svůj život.

Ten mutant se k překvapení obou vážně zastavil.

Každý by očekával, že provede výpad svým obřím nožem a rozsekne je vejpůl, ale nestalo se tak.

„Myslíš si, že tě dříve nebo později nedostanu?“ ozval se těžký mužský hlas lehce tlumený konstrukcí, spočívající mu na hlavě.

Na oba dopadly slova jako nevyhnutelná skutečnost. Sami ani nevěřili, že by to mohli přežít, muž však byl ochoten využít všeho.

„Já jsem Pyramid Head, jeden ze tří vládců města temnoty, mě se žádný ubohý smrtelník neskryje!“ začal se smát, ač to postrádalo jakékoliv veselí.

Nejen, že měli tu smůlu a zrovna musely narazit na zřejmě jedno z nejmocnějších zrůd tady, ale ke všemu to vykazovalo známky ironie, humoru, pořádnou míru děsivosti a pytel hrůzy navíc.

Amy ochabovaly nervy, pomalu už odříkávala otčenáš, jak se, tak dívala na dva metry vysokého mutanta s lidským svalnatým tělem zakrytým jen jakousi béžovou sešitou plachtou kolem pasu sahající až k zemi, stejně tak by to mohla být i lidská kůže, uvědomila si.

Šly na ni mdloby, jen kdyby nebyla tak vyděšená.

Pyramid Head si ženu prohlížel a mlčel, cítila na sobě ten krvelačný pohled ukrytý kdesi za vším tím železem.

„Já ti ji nabízím bez námahy,“ najednou ten parchant dívkou prudce škubl a hodil Amy přímo na to vypracované tělo.

Střet byl nevyhnutelný!

Ten zmetek se dal rychle na útěk, využívajíc situace. Zbaběle jako králík si razil cestu do nitra nemocnice.

Dvojice osaměla za hrůzostrašného poblikávání nemocničních zářivek na stropě.

Amy narazila na Headovu hruď. Tvrdá, nepoddajná, horká.

Aby zbrzdila svůj dopad, nastavila tomu tělu své dlaně.

Přitiskla se k němu. Pyramid Head nereagoval.

Jak se to mohlo stát? Vše, co pohledná právnička znala, se od základů změnilo, hlad, bídu i strach neznala, ale teď se to mělo obrátit.

Podlomily se jí nohy a dívka rezignovaně klesla na kolena před svým nepřítelem.

Headova ruka, jenž nesvírala nůž, mladou ženu chytila pod krkem.

Každou chvíli to muselo přijít, jediný pohyb na stranu a zlomí jí vaz. Jistě to bylo lehčí než máchnout tím svým kynžálem, ona se mu jen nastavila a ulehčila práci.

Bylo marné utíkat, zabil by Amy, tak jako tak.

Dlouhé silné prsty se jí omotaly kolem krku a nechávaly dívce tolik vzduchu, jen aby mohla pomalu dýchat.

Nedusil ji, neškrtil, nehýbal krkem ani hlavou.

Zavřela oči.

„Milosrdná smrt nepřichází bez bolesti…“ promluvil Head nečekaně tiše, avšak důrazně.

„Nebojím se bolesti ani smrti,“ zalhala, kdyby tomu tak bylo, nechvěla by se po celém těle.

„Mučedníci nepatří do nebe, já ti dám poznat temnotu v celé její kráse,“ náhle Amy pustil a vyměnil její krk za paži.

Jediný rychlý pohyb a ocelový nůž byl zabodnut ve zdi.

Teď pochopila, že Headova síla je daleko větší, než ukazuje, svou obrovskou zbraň táhl za sebou jen proto, že vzbuzovala respekt a strach, lehce ji mohl nést v ruce, to ženě vyrazilo dech.

Vzhlížela k němu jako k nějaké strašné modle, viděla, jak dýchal, každý nádech mu napjal svaly k prasknutí.

„Zabij mě,“ vyzvala ho.

„To by mě neuspokojilo,“ přišla další překvapující odpověď.

Mrštně dívku povalil silou na zem.

Tyčil se nad ní jako obr, dlaň černovlásce přitiskl na ústa, aby ji držel u země, když se svíjela a snažila se křičet.

Druhou prackou vykasal její sukni a to, co bylo pod ní, z ní strhnul jediným rychlým pohybem, kalhotky nevydržely a silonky se rozpáraly v okamžení.

Bylo jisté, co chce dělat, tohle si dívka rozhodně nepomyslela.

Kroutila se jako červ na háčku, bohužel, jemu šlo o to jediné.

Ňadra se Amy nervozitou rychle zvedala, a i když se snažila sundat tu velkou ruku ze svých úst, nešlo to, jako by ji tam přidržoval hřebíky.

Head si klekl mezi její roztažené nohy.

„Budeš trpět po zbytek svého života,“ prorokoval a nahýbal se nad Amandiným bezmocným tělem.

To nebude tak dlouho, říkala si, kdyby se jí útěk zdařil ani den by tu nejspíš nepřežila. V tuto chvíli to znamenalo cokoliv, však se měla pravý důvod zanedlouho dozvědět.

Amanda se nemohla moc hýbat, Headovo tělo bylo jako rafinovaná past, nemohla tam ani zpátky a vrtění nebylo k ničemu, přes to ji vědomí naděje nějak pomáhalo v tom, že stále žila a cítila v sobě jiskru života.

Stačil okamžik, aby boss odhrnul látku, jež mu zakrývala rozkrok a poskvrnil tak svou přítomností ten její.

Headova dlaň ztlumila ženin výkřik.

Noční můra Amy doslova sžírala a svazovala, snažila se probudit z toho zlého snu, zatímco se v ní chtivě pohyboval.

Sem a tam, sem a tam.

Neustále, drze vnikal do jemného dívčího poddajného těla, pro něho to bylo jen maso, pro ni to nejcennější, co měla.

Zasypávala ho sprostými nelichotivými nadávkami. Nepřestával, dokonce druhou ruku přitiskl na dívčino pravé stehno a přitlačil ho k zemi, tím docílil pro sebe ještě většího prostoru k přístupu do jejího lidského zranitelného těla.

Projížděl jí klínem jako had hledající úkryt, otíral se o každý kousek hluboko uvnitř a ona to vnímala stejně tak dobře jako on.

Najednou z ní vyklouzl a blesku rychle s napjatými svaly a trčícím penisem, ženu na špinavých dlaždicích přetočil. Nemohla se nijak bránit, najednou klečela, byl za ní.

Svíral právničku v pase, pevně si ji držel, pustil pracku z dívčích rtů a místo toho sevřel v dlani tmavé prameny jejích udržovaných hebkých vlasů.

Zatáhl.

Aby získala rovnováhu, musela se rozkročit, na to přesně čekal.

Probodl nebožačku nesmlouvavě svým kopím, až zalapala po dechu.

„Byla by ti příjemnější smrt?“ zatáhl znovu za vlasy, musela zaklonit hlavu dozadu a dýchání se stalo namáhavějším.

Amy bylo hrozně, nejen, že ji znásilňoval, k tomu tu stále obcházela smrt kolem a neptala se, koho má ušetřit.

„Ano...“ vydechla těžce, potupena a zostuzena se slzami na krajíčku, kterým se už nedalo vyhnout.

Chodbu prořízl krutý smích.

Znovu se koridorem ozval pobavený hrdelní zvuk kata bušící do Amyných ušních bubínků a alarmující každý nerv.

„Uvidíme, co řekneš zítra,“ bušil do ní stále dokola, bral si svého vězně tvrdě a divoce, jak to ještě s nikým nezažila, dokonce na tomto primitivním styku bylo něco zvláštního, něco takového, za co se snad styděla ještě víc.

Stres, strach, obavy, vše to právničku velice vyčerpávalo.

Nenáviděla ho!

„Nelidská zrůdo!“ vykřikla se vším pohrdáním, než se Amy hlas zlomil ve štkaní.

Chtěla umřít, spát, omdlít cokoliv, aby nemusela dál nic vnímat.

Pyramid Head byl neodbytný, sám bral a nedával nic, zas a znovu se do ní nořil a dokazoval tak své právo a dominanci, než to její vědomí vzdalo a s pozdravem se odebralo do lepší krajiny sladkých snů, v tu chvíli už nezáleželo, co s ní udělá.

Pyramid Head

David García

Darill Chambers

Silent hill

Kotva 3

Kapitola 3.
Vězení

Pozor

18+

3.

„Hej, kam mě to neseš hned mě pusť!“ křičela vyděšená Simon stále dokola na postavu, jež ji oddělila od své sestry a jejího expřítele.

Nejspíše věděla, co dělá a vyzná se tu, protože neomylně i se svým nákladem běžela k zadním dveřím nemocnice.

Najednou byli venku, zde se mlha odplížila, místo ní z temného nebe padal lehký popel, či co to vlastně bylo.

Jako by tu zpopelnili celé krematorium.

„Pusť mě, co moje sestra musím zpátky! Zpomal!“

Skutečně ji to dalo dolů, však nepustilo.

Byla to žena, možná ve stejném věku jako Amy v uniformě sestřičky, přesně takové jako měla ta oživlá zombie tam uvnitř s tím rozdílem, že tu tahle stála živá.

Na jednu stranu se Simon cítila dobře, že je tu kromě nich ještě někdo ale ona ji unesla.

„Musíme zpátky, Amy tam zůstala!“ tahala ženu zpátky ke dveřím, ta hned holčičku okřikla: „už je pozdě, má je v moci oba dva, nemohou mu utéct, rozumíš? Když se tam vrátíme, obě dvě zemřeme a bude to zbytečné!“

Simon vypadala nerozhodně, měla snad přijít o svou starší sestru, jenž jí nahrazovala mámu i tátu, vlastně kromě ní, už nikoho neměla a měla být milostivě odkázaná na tuhle zrzavou žábu, o které neví ani jak se jmenuje?

Holčičce bylo do pláče.

„Tak pojď rychle, musíme do kostela, tam se démon neodváží, budeme tam v bezpečí, přísahám,“ lákala malou Simon ošetřovatelka.

V tom se za nimi rozrazily dveře dokořán. V zadním vchodu hospitálu stál David, bledý strachy.

Tvář strhanou, jako by viděl vlastní smrt přejít kolem, obě však netušili, že je to jen přetvářka, divadlo, jak je obalamutit.

„Kde je Amy, je za tebou?“ vytrhla se dívenka cizince a s nadějí v očích hleděla na nyní již zavřené dveře, nikdo jiný nepřicházel.

„Dostal jí Simon, nemohl jsem nic dělat, zabil jí přímo přede mnou…“ vychytrale nasadil zdrcenou grimasu.

Holčička v lacláčích byla v šoku, nevěřila tomu, co slyší. „T…ty mi lžeš,“ vydechla s chvějícími rty a slzami na krajíčku.

David kroutil hlavou, dveře se za ním zabouchnuly, „pojď Simon, musíme jít nebo si nás najde,“ vyhrkl a přidal se k dívkám, o jeho zradě nepadlo ani slovo.

David Garcia byl skutečně muž klamu a prospěchářství, lež zaměnil za pravdu, a naopak tak lehce, jako když vhodíte kostku cukru do čaje.

Nová sestřička se zrzavým přelivem byla pohledná, prohlédl si ji od hlavy k patě, a když žije, jistě ví, jak z toho ven, bude se jí držet zuby nehty, než přijde na to, jak odtud zmizet bez úhony.

********************************************************************************************************************

Jak umí být život vrtkavý, se teď měla přesvědčit zase Amy.

Z bezvědomí se probudila na zcela odlišném místě, než byli bílé stěny nemocnice, tady převládalo především šero a o čistotě nemohla být ani řeč.

Probudila se na staré matraci, našlo se jich tu spoustu. Kovové konstrukce postelí se naházené na jedné straně tyčících se až ke stropu položených v místnosti a matrace na druhé.

Kotelna, továrna to byly první myšlenky na odhadující adresu tohoto místa, mohl to být také hotel nebo nějaký ústav pro choromyslné.

Před ní ve velkém kotli hořel oheň, alespoň tu bylo teplo, uvědomila si. Tíživou situaci dokreslovali ostré háky na zavěšení prasat, které viseli na tyči po celé jedné straně místnosti a házeli nepříjemné stíny na protější oprýskanou stěnu ze které pod omítkou vykukovali cihly.

Těžký vzduch.

Nepříjemné prostředí.

Vskutku útulné hnízdečko.

Jak to, že ještě není mrtvá? Kdo ji sem odnesl? Co se to s ní vlastně stalo?

Zachránil ji někdo? Namožený klín o sobě dal okamžitě vědět, jakmile se posadila, mezi stehny cítila cosi lepkavého.

„Bože, můj,“ vydechla zhrozena, hlavně, že byla stále oblečená, tedy bez spodního prádla.

Amy na chvíli přemýšlela, zda si nemá sundat alespoň sako, tak velké horko tu totiž bylo kapička potu, se ženě svezla mezi ňadra, horko jako v pekle.

„Co to…“ zamračila se, „řetěz?“ pozvedla ho k očím, na zápěstí měla staré okovy, někdo ji dal pouta, jako by snad byla Egyptský otrok! Zatraceně!

Kde ale kovový řetěz končil? Vlnil se pod pyramidu matrací a pak dál neznámo kam, mohl být dlouhý i několik metrů nebo také jen dva.

Co jen bude dělat?

V dohledu žádná zbraň.

Jen ty háky ale na ty se nedalo dosáhnout, aby jeden vyvlékla.

Stále více tísnivý pocit se stupňoval a vyvrcholil sirénou venku. Polekaně sebou trhla.

Odkudsi z venku. Ten samý zvuk jako předtím!

Malým okénkem, až úplně nahoře u stropu viděla, že se pomalu rozednívá, to znamenalo, že je v suterénu a začínal den, tedy, pokud si ráno představujete v naprostém tichu s tak hustou mlhou, že by se dala dát do kávy místo mléka.

Alespoň tu nikde není žádná krev, zombie ani mrtvoly, rozhlédla se znovu.

Několik minut od varovného signálu přišlo ještě něco, nebo spíše někdo.

On.

Úplně vpředu kdosi sestupoval k ní dolů po kamenných schodech a něco za sebou táhnul.

Každých pár vteřin to bouchlo, jak to naráželo na jednotlivé sestupující schody.

Rozhodně nečekala, že to uvidí znovu.

Měla být mrtvá! Co ta neočekávaná změna?

Ta zrůda s kovovou konstrukcí a obřím sekáčkem se jí předtím představil jako Pyramid Head, vskutku trefný název s tím, co měl na hlavě.

Proč byl tady? On ji sem odnesl? A teď si to rozmyslel a přišel ženu dorazit?

Pomalu se přišoural blíž, byl tak obrovský, plameny vykukující z kotle mu ozařovaly vypracované tělo zpocené námahou.

Budil dojem mocného titána, který se rozhodl postavit i bohům.

Amanda měla takový strach, že se bála pohnout, natož promluvit, jen ho pozorovala ze svého místa, jak postavil tu obří mačetu, kterou by neměla šanci ani pozvednout, ležérně o zeď, jako varování pro všechny, kdo by mu stáli v cestě a odporovali mu.

Přešel tam a zase zpátky.

Hledal snad něco?

„Proč ještě žiju?“ oslovila postavu a ta k ní obrátila svou obří helmu z černé oceli, až právničku zamrazilo do morku kostí.

Asi měla držet jazyk za zuby.

Nejraději by změnila skupenství a vypařila jako vzduch.

Neodpověděl, ani se nepohnul, až po chvíli vykročil ke svému vězni, ten se snažil co nejvíce odtáhnout a zavrtat mezi staré ošoupané matrace.

„Chci ti ukázat temnotu ve všech jejích podobách,“ zahřměl.

Natáhl k ní ruce, měla pocit, že ji chce uškrtit, ale místo toho roztrhl sako i halenku vedví, strhl z ní všechno oblečení, dokud nebyla, tak jak ji pánbůh stvořil.

Nepotřebné cáry hadrů popadaly na špinavou zem jako poslední listopadové listy stromů.

Amy se styděla, ne že by s ní předtím nedělal potupné věci, ale teď ji navíc obnažil na těle i na duchu. Zavřeštěla.

Zvíře.

Tyčil se nad ní a ona si připadala proti němu tak malá, slabá a zoufalá, jak na dívku padal katův stín spolu se zkoumavým pohledem ukrytým kdesi v té trojúhelníkové helmici, Amy polilo horko.

Alespoň že Simon žije, za to jediné se modlila a dala by vše co má.

Vztyčil ruku.

Jistě teď přijde facka, která vězně spolehlivě omráčí a on si s ní opětovně užije, nestalo se tak, rána nepřicházela, ta silná ruka ukazovala, kamsi dozadu.

„Umyj se,“ poručil a vzdálil se několika dlouhými kroky ke kotli.

Amandino srdce tlouklo tak zběsile, že ji málem vyskočilo z hrudi, aby dosáhla co největší vzdálenosti mezi svým věznitelem a sebou odplížila se, kam ukazoval.

Všechno, co scházelo byl hlavní chod do hrnce, tak se sama umyje a on pak zpřeráží dívčiny nohy a ruce, aby se tam pohodlně vešla, bědovala v duchu.

Řetěz táhla po zemi za sebou až ke kulatému závitu přimontovanému k trubce.

Snad se nemýlila, když jím otočila.

Ze stropu najednou netekl černý sliz nýbrž voda, kapky, tisíce kapek příjemné svěží vody, ta by ji měla vrátit do reality z tohohle podivného snu ale bohužel, byla stále tady ale mohla se alespoň umýt.

Velmi se divila, když nastavila své tělo pod nádrž, že ta stvůra ví, co je to čistota, včera klidně usekl hlavu Davidovu kamarádovi a nelámal si hlavu s tím, jestli má celé ruce od krve.

Měla vyschlo v krku, žízeň dívce spalovala útroby, hltavě pila vodu a bylo ji naprosto jedno, jestli je dekontaminovaná.

Po nějaké chvíli zavřela kohoutek.

Zbylá voda stékala po Amyně nahém těle a mokrých vlasech, uvědomovala si, že musí vypadat doslova jako trestanec, jen místo těžké železné koule měla na rukou jen pouta.

Vpravo se na zemi válel velký kus látky, rychle ho popadla, nebyl špinavý, a tak jím omotala celé své tělo, zakryla tak svou nahotu, která by ho mohla případně lákat.

Vydala se zpátky, vylezla na poslední matraci úplně vzadu.

Pyramid Head třímal v jedné ruce svůj obří smrtící nástroj a v druhé, to něco nebylo vidět, ale přejížděl tím po ostří, dozajisté ho brousil, Amy naskočila husí kůže z toho kovového zvuku, připadala si jako umytá slepice čekající až si šéfkuchař nabrousí sekáček a pak fik.

Hlava pryč.

A co pak? Uvaří si ji? Sní? Pohodí jí ven dalším zrůdám?

Stále se ohlížela toužebně k okénku nad sebou.

Co teď bude dělat? Zatím si ji nevšímal, musí něco vymyslet, dokud neusiluje o ženin život nebo dokud nedostane hlad.

Mohla by ho vyprovokovat a pak by se nastavila tak, aby přeřízl tou mačetou zpustlé okovy a ona by byla volná a rychle by vyběhla po schodech, nebo by ji taky mohl přeříznout vejpůl, děsivých možností byl plný vagón, jeden ztřeštěnější než druhý.

„To je tvůj domov, tady žiješ?“

Žádná odpověď jen ten pravidelný pohyb rukou.

„Kde to vlastně jsem je to nějaká továrna?“ začala ho bezcílně zahrnovat otázkami, aby se sama nezbláznila.

„Jak…“

„Býval to můj hotel,“ mužský hlas se rozezněl kotelnou s hlasitou ozvěnou točící se kolem stěn.

Přeci jen s ní bude ten mutant mluvit!

„Ty jsi býval člověkem?“

„Je to vážně tak překvapivé?“ mluvil v otázkách mezi delšími intervaly, snad se rozhodoval, zda má vůbec na něco odpovídat.

Teď mlčela pro změnu ona, jak by měla začít? Nechtěla ho neurazit v žádném případě se to Amy nesmí vymknout z rukou.

„Temnota všechny změní bez ohledu na věk, víru nebo bohatství, i v tobě je zakořeněná, jinak bys sem nepřijela,“ konstatoval bez námahy, aniž by přerušil čištění ostří od špinavé zaschlé krve a zbavoval ho špíny, jež utíral do kusu hadru.

Amy připomínal samuraje, jenž dbá, aby jeho zbraň byla v naprostém pořádku a mohla znovu sloužit svému účelu, v tomto případě, zabíjení bez skrupulí.

„Mýlíš se, nejsem špatný člověk,“ spočítala si všechny dosavadní hříchy a neshledala však žádný tak velkým na to, aby musela skončit na tomhle zatraceném místě.

Ticho.

Najednou odložil svůj meč na místo a přiložil těma silnýma rukama do kotle, oheň vzplál a souhlasně praskal, jak olizoval uhlí a dřevo.

Amanda Johnsonová otevřela ústa k další cenné otázce, když se k ní otočil a něco jí přinášel, raději si to rozmyslela.

„Jez!“ rozkázal.

Nevybíravě ženě zabalené do kusu hadru vnutil špinavý nerezový talíř s nějakým masem neurčitého druhu. Nemohla to odmítnout, netvářila se na to nijak potěšeně přes to, že hlad cloumal celou její osobností.

„Není to lidské maso,“ sdělil právničce skrze svou trojúhelníkovitou helmu a zůstal u ní, dokud alespoň jednou neochutnala.

Raději se neptala, co to mohlo být, bohužel, všechno muselo chutnat lépe než nic, hlavně, že nebude kanibal, ať to byl pes, nebo krysa, nebude to moc dobré, přesto něco do sebe přeci dostat musí.

To ji nabádalo k myšlence, že s ní má nějaké plány, jinak by ji jistě nekrmil.

Otázkou dne bylo JAKÉ?

Tím si byla jistá, nejspíše si tu pobude, dokud nedostane chuť na křehké lidské maso.

Hezky si ji vykrmí, dokud nebude kulaťoučká jako jablíčko a pak pozve své kamarády mutanty na raut.

Pyramid Head poodešel ve své dlouhé zástěře dopředu, nejspíše měl rád teplo, stejně si byl jistý, že mu neuteče.

„Co znamená ta siréna?“ pomalu jedla nechutné jídlo a pokoušela své štěstí.

Možná býval kdysi majitelem hotelu, zato kuchař byl hrozný, a to je pořád slabé slovo.

Maso chutnalo odporně jako dvakrát vymáchané cosi, co nejdříve vykopete a pak uvaříte zaživa.

S odpovědí si dával načas, “rozděluje den a noc, přes den je město pusté a večer vylézáme my, poslové temnoty, zabíjíme, ničíme vše živé, abychom sami mohli žít, je to naše poslání, msta těm, jež zneuctily toho místo. Všichni zde jsou prokletí a zaslouží si smrt. Zde se můžeš obrátit jen k ryzí temnotě. Až vše živé zahyne, teprve pak budeme svobodní.“

Tak tohle byl jisto jistě ten nejdelší proslov, jaký od monstra slyšela a nutno říci, jak moc vězně znejistěl.

Dívka zabalena v dece odložila talíř na zem.

„Kletba? Jaká kletba?“ vyzvídala.

„Alessina kletba,“ blížil se k dívce pomalým krokem, něco Amy našeptávalo, že si nejde jen pro ten ohmataný talíř.

„Kdo je to?“ začala rychle, aby obra přivedla na jiné myšlenky a zaměstnala ho vyprávěním.

„Ta, které se křivdilo, upálili ji, ale ona stále žije v každém kousíčku našeho města, trpí, její bolest přešla do každého z nás a se západem slunce se probouzí a trestá všechny, kdo zůstanou venku.“

Stál již téměř těsně u ní, Headova chodidla se dotýkala začátku matrace.

Vše, co Pyramid říkal, se zdálo děsivé, ba co víc, strašné, nevěděla, zda to myslí doopravdy nebo je to jen smyšlený výmysl, kterým se snaží tenhle masový vrah ospravedlnit své činy.

Dívku děsila katova blízkost, pokusila se vstát.

Rychlostí, od toho monstra nečekanou chytil řetěz mezi jejími pouty a pověsil je na hák, že se jen konečky prstů na nohou dotýkala podlahy.

Deka z ní spadla a odhalila to ženské vlhké tělo.

„I v tobě přebývá temná Alessa,“ přitiskl netvor svou velkou ruku na její obnažené ňadro, které se vzpínalo vzhůru a mohl tak cítit rychle pulsující silné srdce pod ním.

Amy to viděla černě, teď ji to její krvácející srdíčko vydrápne rukama a bude po všem, umře nebo se shodou okolností promění v něco podobného jemu a bude tu strašit.

„Tvoje duše je zatím čistá, věř ale, že dlouho nebude,“ prorokoval démon a stiskl hrubě Amandino ňadro v dlani, až zasyčela.

„Proč mě rovnou nezabiješ, proč mě takhle mučíš!“ vyštěkla mu dívka prudce do tváře, jistě to slyšel dost jasně i před tu kovovou klec na hlavě.

„Vyrvat ti srdce z těla, jež stále bije je tak snadné, já z tebe chci udělat mučedníka, chci tě pokořit, zlomit, dokud nebudeš jedna z nás,“ sliboval ji věznitel hrozný osud.

Proto tedy to věznění, má z toho potěšení stvůra jedna, ona mu ale takovou radost neudělá, ať to raději ukončí tady a teď.

„To mě raději zabij, radši tu hnít v zemi, než být jako ty!“ plivla na něho kašlajíc na následky svého chování.

Zřetelně se démonovi napjaly svaly, stiskl ženě svou pazourou krk, prsty se kolem něho nelítostně omotali jako hadi.

„Nepoznáš, jak chutná smrt, nenechám tě zetlít, brzy pochopíš, co to je za dar, otevře ti oči, naučí tě milovat temnou stránku tvé osobnosti,“ téměř zděšené Amy dýchal do tváře.

Pustil dívčino kulaté ňadro a ruka se ztratila mezi jejími stehny.

Dotýkal se dívky tam dole tou svou špinavou rukou. Najednou to jejího těla pronikl dvěma prsty, a to bez varování.

„Ne, přestaň!“ zavřískala mladá právnička a začala se vzdorně vrtět, ničeho tím bohužel nedocílila, nemohla vyháknout řetěz z háku nad sebou.

Takový pocit zoufalství nemoci nic udělat zažívají zneužívané ženy.

Stala se rybou na háčku bezmocně se mrskající, bojující o holý život.

Pyramid Head nepřestával, dráždil ji uvnitř, vnikal vehementně dovnitř a rozevíral prsty, dokud necítil, jak mu je orosila její horká vlhkost, až pak byl spokojený se svou prací milovníka.

Netřeba říkat, že se mu zástěra značně napínala a to, co bylo pod ní ukryto, se mělo, co nevidět objevit na světle.

„Chcípni!“ křičela zostuzená Amy ve tváři zrcadlící neskrývané zoufalství.

Bylo to tu znovu a ani tentokrát nemohla udělat nic, aby mu v tom zabránila.

Odepnul si tu svojí dlouhou zástěru jediným pohybem, efektivně sklouzla dolů po vypracovaných bocích a stehnech, které by mu záviděl leckterý kulturista.

Oběma pařáty dívce stiskl zadeček a hned poté jimi přejel zezadu na stehna, zvedl Amy nohy, vtěsnal se mezi ně, zatím co stále za ruce visela bezmocně dolů jako kus masa.

„Zabiju tě, přísahám!“ vyhrožovala.

„Pochybuji,“ nedal na sobě věznitel znát žádné city, nejspíše jimi ani neoplýval.

Bez varování nechal to ženské dobře tvarované tělo sklouznout přímo na svůj obří penis.

Dívce se z toho zatočila hlava, bylo to ještě horší než včera.

Pozvedal ji a zase nabodával stále opakujícím pohybem soulože stále dokola. Nechtěla, ale musela, tady nebo místo pro odpor.

Neptal se právničky na názor, on tady byl pán, to on řídil situaci, a právě teď své prsty rytmicky zarýval do jejích půlek.

Zasypáván nadávkami z těch růžových měkkých rtů nepřestával, ničil její odpor tak znamenitě, že se v tom vyžíval, dobíral si slabší.

Amy rychle dýchala, při neustálém zdvihání a klesání se ji mohutně pohupovali ňadra nahoru a dolů a bradavky se otírali o tu vypracovanou mužskou hruď.

Tělo, i to její zatracené zrádné tělo bylo proti, odpovídalo na tvrdé nárazy jeho vztyčeného kopí vlhkostí a horkem jaké by ocenil nejeden vzrušený muž.

Tak ostudné. Primitivní. Zvráceně lákavé.

Takové zacházení neznala, David byl sice dominantní chlap ale tomuhle se nevyrovnal, ani co by se za nehet vešlo.

Přeci to bylo znásilnění proti její vůli, proč tedy skrytě v podvědomí po takovém sexu toužila? Proč ji někdo něco takového neukázal a musela to zažít až tady?

Head zarýval své nehty do té alabastrové kůže jako by z toho měl zvrácený požitek.

Pyramid Head byl mistr v mučení, vždy dokázal svou oběť dostat tam, kam chtěl, a to bez námahy, i v tomto případě pro něho ta holka nebyla nic víc než panenkou, jeho panenkou, se kterou si bude hrát tak dlouho, dokud ho neomrzí, ale prozatím se toho těla nemohl nabažit.

Nová milenka skýtala barevnou paletu možností a potenciálu, jež se musela patřičně využít.

Za doprovodu toho slavičího křiku beznaděje do ní znovu vnikl, křik to rajská hudba, tělo hostina, tvář chtíč, nová hračka se mu líbila víc, než by si býval připustil.

Hrál si se svou panenkou do té doby, než sám nepodlehl slastnému vytouženému vyvrcholení.

Kotelna v Grand hotelu

Kotva 4

Kapitola 4
Útěk

4.

„Kam to jdeme?“ ptal se David pohledné sestřičky, jež nejevila moc paniky, jak by se dalo u ženy v nebezpečí čekat, pokud se jednalo o něho, měl téměř naděláno v kalhotách, a to byl chlap.

„Luteránský kostel, to je naše spása, obraťme se k víře a budeme zachráněni, honem, Christabella se o nás postará, nabídne nám oporu a duchovní víru,“ táhla plačící Simon za ruku a neomylně dvojici směrovala ulicemi a uličkami ke svému cíli.

„Kdo je to ta Christabella?“ ozval se kousek za nimi jejich domnělý ochránce zkoumající prostor v okruhu kam, až dosáhlo mihotavé světlo baterky v rukou zrzavé ošetřovatelky.

„Je to naše spása, světice,“ opakovala, „vůdkyně, jí vděčíme za život.“

Drželi se na silnici, jít po chodníku přinášelo riziko, jaké nechtěli riskovat, v té tmě, kde vás ty obludy mohli stáhnout do obchodů nebo otevřených dveří se nikomu hazardovat nechtělo.

Navíc teď neměli jinou možnost, až nastane den, pokusí se David dostat k autu a ujet, jak nejrychleji to půjde z tohohle města duchů, ale teď se obával napadení těmi temnými tvory.

Garcia pevně svíral svou pětku železo v ruce za rukojeť a výhrůžně s ní mával ze strany na stranu, aby byl připraven na nečekaný útok.

Najednou nad nimi přelétlo něco velkého.

Sklonili se.

A znovu.

„Co to sakra je?“ všichni tři upírali tváře k nebi, jenže to bylo tak rychlé, že to nešlo zahlédnout.

Lisa Garland, jak se jim pohledná ošetřovatelka představila, zhasla baterku, takže se ocitli v naprosté tmě.

„Sakra, co to děláš, zbláznila ses? Takhle na to neuvidím!“ osočil se na ní vztekle Garcia, tentokrát měl nejspíše pravdu.

„Tyhle létající přízraky jsou citlivé na světlo, jakýkoliv jas je přitahuje, vypadá to, že jich je tu plno, budeme muset jít ve tmě…“ šeptala Lisa, Simon se k ní tiskla, neměla už nikoho a pořád lepší se někoho cizího držet než být úplně sama, to dá rozum.

Skutečně šustot velkých blanitých křídel nad jejich hlavami přestal a odezníval do prázdna, až se ztratil úplně.

Oddechli si.

Jak je tu asi Lisa dlouho? Přemítala Simon, taky sem nechtěně přijela nebo patří ke zdejším přeživším obyvatelům skrývající se před nehostinnou tváří temného světa.

„Zasraný město, budu rád, když odtud vypadnu co nejdřív,“ mumlal si pod vousy jediný muž ve skupině, jež se jako ochránce zatím moc nepředvedl.

Temný Silent Hill je vítal do neštěstí s otevřenou náručí, co chvíli o něco zakopnuli, nebo museli obejít opuštěné auto.

„Není tam benzín,“ stěžoval si David, hned jak otočil klíčkem v zapalování a dodávka ani neškytla, vylezl a kopl do dveří, aby si ulevil. Řídili se tedy bílou čárou uprostřed vozovky, stejně nebyla šance, že potkají jezdce ve městě duchů.

„Slyšeli jste to?“ Simon donutila Lisu zastavit.

„To chrčení, šoupání, blíží se to…“ třásla se.

Nemocniční sestra natáhla ruku s baterkou vpřed.

Cvak.

Rozsvítili, přes to, že tím riskovali odhalení kvůli létajícím monstrům.

Jinak to nešlo udělat.

Tři metry od nich se belhalo cosi tmavého potaženého našedlou kůží. Pohybovalo se to pomalu neomylně vpřed, zřetelně usoudili, že postava nemá ruce dokonce ani tvář jen hlavu, nahýbalo se to při každém kroku na jednu a pak druhou stranu.

„Davide!“

Jak by jim tohle mělo ale ublížit? Žádné ruce, ani ústa, žádná zbraň, jedině že by umřely hrůzou, než by k nim došel.

„Davide, zabij to!“ zakřičely obě naráz.

S chroptěním bolesti to muž srazil k zemi a utloukl. Čím více se opíral do každé rány, tím více ho to zvrhle bavilo.

„Dost, už je mrtvý!“ zařvala Lisa, David se totiž zdál v takovém opojení sadistického násilí, že do démona zarýval konec golfové hole i po tom co byl dávno mrtvý a pomalu se měnil v popel.

„Nic jiného si nezasloužil,“ pravdou však bylo, že zrůda měnící se v popel bývala také člověkem a ať už si zasloužil jakýkoliv trest, tím největším rozhodně bylo to, čím se stal.

Dál pokračovali s vypnutým světlem a pozorně naslouchali.

Tohle je ulice Midway Ave, hlásil nápis na zdi vedle opuštěného koloniálu.

Křižovatka.

„Do leva, támhle je kostel,“ ukazovala sestřička Garland prstem kamsi do tmy.

Vypnuté semafory nesly známky značného opotřebení, jako by se tu zastavil čas. Auta, jež přijeli na křižovatku, byla opuštěná tak, jak je lidé spěchající o svou vlastní záchranu nechaly, utvořila se zde značná kolona povozů mizející do tmy.

Sestra měla pravdu.

Přeběhli ulici a pak po schodech k velkým dveřím svatostánku tyčící se jako maják naděje všem v okolí.

Zabušili na ně a volali, sic jim hlasivky ještě sloužily.

Konečně záchrana!

Velké dřevěné dveře na sobě nesly rudý symbol, Davidovi přišel jaksi okultistický a budil dojem, že ho tam kdosi před chvílí nakreslil, nezaschnutá barva stékala až dolů na mramorové schody.

Stejně tak to mohla být i krev, on to zkoumat rozhodně nehodlal.

Uvnitř zaslechli hlasy hned potom, co do dveří bušili pěstmi.

Záchrana.

Brána svatyně ctnosti a světla se otevřela.

********************************************************************************************************************

Ubohou vyčerpanou dívku sejmul Head z háku a nechal to nahé tělo spadnout bezvládně na matraci.

Démon se vzdálil po úspěšném vykonání svých povinností věznitele.

Udýchaná Amy se ani nehnula, okovy na zápěstích ji momentálně připadaly nejméně padesátikilové, že by je nezvedla za nic na světě. Od nekonečného otírání kovu o kůži bylo rozedřené zápěstí tím nejmenším problémem, cítila se totiž daleko hůř.

Jen stěží pootevírala oči a sledovala, jak od ní to nahé monstrum odchází.

Svou roušku z lidské kůže nechal na zemi.

V duchu ho proklela snad tisíckrát.

Mokré vlasy se ženě lepily na vlhkou pokožku orosenou potem.

Co to dělal?

Donutila se zaostřit pohled na to vypracované úchvatné tělo se zlatavým nádechem.

S každým krokem se rýsovaly Headovi svaly jako dokonale seřízený stroj.

Nestyděl se. Neměl za co.

Rozhodně tu teď byl jediným predátorem, přes to, že zbraň odpočívala opřena na druhé straně místnosti, neměla sílu, aby se k ní dobelhala, natož zvedla, teď jí nezbývalo nic jiného než ho unaveně pozorovat ze svého místa.

Co to…

Vztyčil své ruce, zasekl se jimi zezdola do té železné konstrukce, co měl na hlavě.

Nemohla se přestat dívat.

Nastala chvíle pravdy.

Pomalu helmici nadzvedával, obnažil krk, uši….

Bože teď uvidí něco hrozného, bude mít rozpůlenou hlavu nebo vylezlí mozek a bude litovat toho, že neztratila vědomí, přes to se nemohla odvrátit.

Chtěla poznat svého nepřítele.

Co před ní skrýval? Možná bude první oběť, co uvidí jeho pravou podobu.

Poslední možnost zavřít oči, opakovala si Amy.

Démon lehce odložil svou helmici na kovovou nohu obrácené židle hozené na zemi předstírající stůl na odkládání věcí.

Otočil kolečkem a ze stropu sršela voda jako předtím na ni.

Byl ke svému vězni zády.

Středně dlouhé černé vlasy, jaké měl, mu vodou splihnuly kolem krku nánosem vší té tekutiny.

Měl vlasy, to ještě nic neznamenalo, až když se pootočil, měla oči na vrch hlavy. Tvář byla lidská, mužská, lehce se dala zařadit mezi ty pohlednější, žádná zrůda, jen co hyzdilo jeho vysokou postavu byli jizvy, jak už si všimla předtím, na rukou, zádech, na krku nejspíše od té kovové věci, jak se domnívala, a nakonec přes celou pravou tvář, to už jistě nebylo příčinou té těžké konstrukce.

Amandu napadlo, že se za to nejspíše stydí, proto ta helma, je to ale člověk nebo skutečně démon tohoto prapodivného pekla?

To byla otázka, jež volala po odpovědi.

Zabíjel by člověk všechny ty chudáky venku bez příčiny? Mstil se jim snad za něco nebo se řídil temnotou, jež ho ovládala, jak tvrdil, přemýšlela Amy.

Celou dobu měl Pyramid Head zavřené oči, užíval si horké proudy tekoucí vody na své zpocené tělo, jež mu stékala po těle a odplavovala veškerou špínu, krev a pot.

Dokonce i pro něho byl element vody příjemnou změnou, jako bývalý majitel hotelu po celé té zatracené katastrofě, co se před několika lety stala, měl všechno, peníze, moc, úspěch, nejlepší pětihvězdičkový hotel a ženy kdykoliv se mu zachtělo.

Najednou se to zdálo tak dávno a bylo to náhle pryč jako fouknutí ranního vánku.

To, proč se z něho stalo to, čím je teď, mělo jednoduché vysvětlení, zakládal si na sobě samém, byl si tak jistý svou nadřazeností a mocí, že mu bylo zcela jedno, že si kult světla, jak si ty pámbíčkáři říkaly, u něho v pokoji 111 dělaly za slušný peníz ty své okultistické orgie. Jemu po tom nic nebylo, protože měl jejich peníze, na ničem jiném nezáleželo, tak to teď dopracoval až na dno.

Ironie osudu.

Jeho smůlou se stal fakt, že nevěděl nic o tom, co ty šílenci dělali malým dětem, a už vůbec ne, že je upalovali. Ať v tom byl vině nebo nevině, měl na tom svůj podíl.

Živě si pamatoval, jak k němu holčička přišla, hned potom co celé město zachvátila panika dána jednak výbuchem v dole a druhou shodou náhody, Alessinou smrtí.

Lidé opouštěli město, některým se to podařilo, jiní se uchýlil ke své nezdolné víře, on nechtěl ani jedno, zůstal v hotelu a malá temná Alessa za ním přišla. Neptala se ho, zda chce její dar, prostě mladému muži zatnula do duše osten pochybností a výčitek, a nemilosrdně ho odsoudila k věčnému životu v temnotě.

Dala mu dar síly přes to, že když nastal den a město zahalila bílá mlha klidu a ticha Head se musel uchýlit do svého útočiště, přemýšlel, zda se tomu nemohl nějakým způsobem vyhnout, zda by tento život nevyměnil za jiný. Takové pocity občas zažívá každý z nás, jen bývalý majitel Grand hotelu měl možnost, věčnost k přemýšlení, vlastní posedlost a nenávist vůči samotnému kultu proradných žen se stal ctižádostí je zabít, nezasloužili si život a už vůbec ne odpuštění.

Stal se katem, spravedlností.

Dokud nezemře poslední z nich, nedá si pokoj.

Otevřel oči.

Ta holka, kterou si sem vzal byla nevinná oběť, nevěděla, co se tu děje, ale pokud měla čistou duši, jak tvrdila, nebyla by tady a město by ji nepřijalo.

Určitě nebyla tak svatá, jak si myslela, domníval se zjizvený netvor.

Byla škoda ji tam nechat nějakému podřadnému přízraku čekající v uličkách a zákoutích Silent Hillu. Takhle mu posloužila daleko lépe, jako příjemné rozptýlení za bílého dne, kdy město halila mlha a on se musel skrýt do kotelny.

Po velmi dlouhé době si zasloužil malé rozptýlení a dotýkat se svěží jemné ženské kůže se nic nevyrovnalo.

Velmi dávno ho leckterá žena nazvala úžasným milovníkem a milencem, bohužel dnes už téměř zapomněl na jemnosti, romantika až mu byla naprosto cizí, tak moc vás temnota pohltí a změní.

Ztracen ve svých vlastních vzpomínkách si ani nevšiml, že po něm dívka pokukuje.

Prohlížela si ho a nejvíce ze všeho byly děsivé právě ty jeho tvrdé oči.

Rudé, nejsytější červená, jakou kdy viděla, kontrastovala s černými onyxovými vlasy.

Právnička nemohla odtrhnout pohled.

Viděla něco, co nejspíše vidět ani neměla.

Voda přestala téct.

Poslední kapky dopadli na kamennou zem a skutáleli se do kanálku.

Boss si nasadil helmu a vydal se přímo k ní.

Rychle předstírala, že unaveně spí, údy rozhozené.

Nemusela být vševědoucí, aby cítila, že stanul těsně vedle a uvázal si svou zástěru znovu kolem pasu.

Najednou měla Amy co dělat, aby sebou necukla, venku se rozezněl zvuk sirény. Nastala tma.

Pyramid Head se otočil, vzal svůj obří nůž opřený o stěnu a vydal se po schodech ven ulovit další nevinnou oběť.

********************************************************************************************************************

Teď!

Musí něco udělat.

S námahou vstala, konec řetězu se schovával v železném oku přikovanému k podlaze pod jednou ze špinavých matrací.

Čím to rozbít? Čím?

Nabízeli se tu tyče nebo také kusy zdiva. Dívka vyzkoušela oboje.

Kovová trubka fungující jako páka zabrala. Jediné štěstí, že oko v podlaze neslo velkou známku rzi a rozdrobilo se, když se více zapřela. S řetězem ani pouty nemohla bohužel nic udělat, vypadali nově.

Roztrhané oblečení skýtalo další nečekanou výhodu.

Mobilní telefon!

Hm, žádný signál, ženina radost ihned opadla.

Nahá se rozeběhla po schodech nahoru v jedné ruce trubku a v druhé telefon.

Nezbýval čas napsat svému otrokářovi vzkaz, že děkuje za návštěvu, ale už musí jít.

Konečně je volná, radovala se nebohá Amy.

Zanedlouho ji uvítala prázdná recepce, poházené papíry, starý zvonek, klíčky od pokojů visící za pultem a strhané tapety, rozbité květináře, roztrhané potahy pohovek či zničený nábytek to vše se dalo najít v jediné chodbě.

Musí najít nějaké oblečení, čím by se zahalila, venku bylo jistě chladno. Nějaké staré šaty z 80. let byly v kufříku nalezeném v odemčeném pokoji 21, nic lepšího ani nemohla chtít, přeci nebude běhat venku nahá.

Rychle zpátky!

Dívka vyběhla na chodbu, kde problikávala jediná zářivka, pod níž se něco plížilo.

Po kolenou se to nebohé zkroucené tělo bez tváře blížilo vpřed.

Ztuhla strachem, neschopna se ani nadechnout.

Tmavý přízrak se vlnil jako by čichal, kde se dívka nachází, šel po stopě neomylně jako pes za svou kořistí.

Za ním se pohyboval další, ten už ve stoje a další, nejspíše je vyrušil chrastivý zvuk řetězu, jež za sebou musela táhnout.

Čím se dostávali blíž k čerstvému masu, tím se stávali rychlejšími.

Děsivý pohled naskýtající se v prvním patře ženu varoval, že by měla co nejrychleji utíkat, než bude skutečně pozdě!

Instinkt dal povel nohám a ty se dali neomylně čelem vzad.

Slečna Johsonová si dovolila vydechnout až v prázdné rozházené recepci.

Kam ale teď? Co to říkala ta žena, kterou chytil Davidův kamarád? Kostel, lákala je do kostela. Musí tam být i Simon.

Před hotelem zela neprostupná tma.

Chlad padal z nebe a zarýval se do látky i kůže.

Takhle přeci nemůže nikam jít, mobil! No jasně má tam aplikaci baterky.

Vyndala z kapsy telefon.

Ani tady nebyl signál, zatraceně, zavrčela, zapnula světlo, a to se rozlilo kolem v okruhu dvou metrů.

Neměla co ztratit, tedy kromě svého života samozřejmě.

Amy běžela po chodníku směrem na jih, doufala, že někde bude ukazatel kam se má vydat.

Najednou jí něco chytilo za nohu.

Těžce spadla na tvrdé dláždění, až jí telefon vyklouzl z pohmožděné ruky.

Cosi placatého se vysoukalo z malé zapadlé uličky. Prsty to svíralo kolem dívčího kotníku. Vzdáleně to připomínalo chobotnici, jen měla místo chapadel šmátravé ruce.

Slečna Johnsonová udeřila, bez milosti to přetáhla ocelovou trubkou, co měla u sebe. Trochu se to stáhlo, ale nehodlalo jí to tak lehce pustit.

Ani ona se nevzdala.

„Ty zrůdo, tady máš!“ švihla trubkou, „a ještě jednou!“ chobotnice se konečně pustila, jen na noze byl rudý otisk toho pevného sevření a než se fantom vzpamatoval z šoku, že se jídlo umí také bránit, byla pryč.

Silnice bude jistější, řekla si.

Plíce se plnily chladným vzduchem stejně jako lehké šaty, ne zrovna stavěné na zimu ani bosé nohy nebyly zrovna nadšené z vyhlídky obrušování o tvrdý nepoddajný asfalt.

Křižovatka a pak další.

Něco nad Amy přeletělo, koutkem oka dívka zaregistrovala, že to vypadalo jako obří netopýr.

Naštěstí to už bylo pryč.

Co ji tady ještě čeká?

Konečně našla, co hledala, posvítila na ukazatele: “vpravo nemocnice, pošta, vlevo divadlo, hřbitov a kostel,“ četla na ceduli velkými písmeny.

„Ano!“

Rychle zabočila vlevo kolem různých obchůdků. Na odbočce ulice Wein.st nastal divný pocit.

Vrčení.

Okolo ní se cosi pohybovalo ukryté ve stínu.

Přidalo se k tomu další a pak ještě jeden, vrčení přicházelo ze tří směrů. Obklíčili ji, bylo to rychlé, ne jako ty pomalé plíživé přízraky v hotelu, tohle kolem zmenšovalo kruh.

Amy bušilo srdce, měla se setkat s obratnějším nepřítelem, než byly ty dosavadní.

Co to sakra bylo?

Jeden z tvorů vyrazil k ní, nejspíše si myslel, že útok zezadu je tím nejlepším řešením, jak oběť zneškodnit a lépe ulovit, to se však mýlil. Amy poháněna zbystřenými instinkty se ohnala svou zbraní právě v čas, jinak by se ten tvor na čtyřech nohách s chutí zakousl, do její paže.

Dostal pěknou ránu přes hlavu až vystříkla krev.

Skácel se, mrtev k zemi.

Pes, ne však jak ho mnozí z nás znají, srst byste na něm jen těžko hledali, tohle byla kostra potažená jen svaly bez kůže, rychlý obratný zabiják s vykulenýma očima.

Určitě je přilákal zvuk řetězu, ty zatracené okovy, musí se jich zbavit!

Druhý se pokusil pomstít svého druha a vyskočil ze tmy, Amy mrštně uhnula, jen ji sekl drápem do lýtka, dlouhý jazyk toho ďábelského psa byl hrozivě dlouhý.

Sykla bolestí.

Prolitá krev oba vyvrhele lákala ještě víc.

„Kšááá, běžte pryč!“ kdosi přiběhl a začal rozhazovat rukama, nevěřila by, že se psi vzdají tak snadno, přes to skutečně utekly.

Zachránila jí postarší žena s dlouhými šedivými rozcuchanými vlasy a tmavých potrhaných šatech a kabátu.

„Rychle, než se vrátí,“ radila.

Co Amandě zbývalo než nebožačku následovat.

Neptala se, kdo to je, na to bude čas až potom, co je kostel přijme.

Konečně, schody k velké stavbě v pozadí.

Běžely nahoru vstříc božímu světlu.

„Prosím, otevřete mi, haló!“ křičela právnička ze všech sil.

Dveře se otevřely a vpustili nebožačku dovnitř, spíše ji tam doslova vtáhly cizí lidské ruce.

V kostele přebývalo hodně lidí, vystrašení přeživší občané z velkého města prosící o víru a odpuštění.

Jakási žena vystoupila z davu.

„Já jsem Christabella,“ představila se ta postava zúčastněně, „vítám tě ve svém stádu zbloudilá ovečko,“ hlas ji sice vítal, však tvář byla tvrdá a nepřístupná stejně jako v každém člověku zde, cítila zasetou nedůvěru.

„Amy!“ někdo se dívce vehnal do náruče.

„S…Simon!“ přitiskla sestřičku k sobě, jak nejvíce dovedla. Nic lepšího neexistovalo než obejmout svou sestru, jediný záchranný bod, tolik Amy chyběli ty plavé vlásky a ten příjemný hlásek.

Dojemná chvíle měla však rychle skončit.

„Ty zmetku, nechal si mě tam. Hodil jsi mě, jemu klidně k nohám výměnou za svůj zasraný život!“ vyhledala v davu známou tvář a nebála se ukázat prstem, ať si ostatní uvědomí, koho si vzali mezi sebe.

Všichni poslouchali, byli zvědavý, co jsou cizinci zač.

„Co to povídá Davide, říkal jsi, že ji zabil před tvýma očima,“ mračila se Simon.

David, který přemýšlel, jak ze vzniklého problému se domníval, že bude lepší schovat se mezi ostatními než vystupovat v tomto potupném divadélku, pokrčil rameny.

„Teď už je to stejně jedno, žiješ nebo ne?“ zněla prostá odpověď.

Najednou si dívka uvědomila, že tu někdo chybí.

Ta žena je pořád venku!

„Neboj se, tady jsi v bezpečí, dcero, nemusíš se bát,“ Christabell si její ohlédnutí na dveře vyložila mylně.

Najednou se ozvala hrozná rána přímo do dřevěných dveří kostela za dívčinými zády.

Něco do nich narazilo, všichni se polekaně přikrčili a zabodli do spoutané dívky nenávistné pohledy jako by na ně seslala deset Egyptských ran.

„CHRISTABELL VYDEJ MI TU ŽENU!“ ticho prořízl silný mužský hlas z venku, z čekající temnoty.

Lisa Garland

Kostel Silent Hillu

Kotva 5

Kapitola 5.
Rozhodnutí

5.

Děsivá rána se prohnala celým kostelem jako hrom z čistého nebe s úmyslem udeřit na hříšníky spravedlivým soudem.

„ŘÍKÁM TO PODRUHÉ, VYDEJ MI TU ŽENU CHRISTABELL, CÍTÍM, ŽE TAM JE, VE JMÉNU ALESSY!“ prořízl vzduch silný hlas podruhé.

Pak zazněl děsivý výkřik.

Všem přítomným tuhla krev v žilách.

Oči vyděšených měšťanů se upíraly na obě nové dívky, „přivedly jste sem zlo, démona,“ mračila se kněžka v dlouhých modrých šatech, právě na ní dopadalo veškeré rozhodnutí podle nichž, se budou přítomní řídit jako ovce.

Co řekla je svaté.

„Znesvětili jste náš chrám boží, neřestníci!“ dav předhodil ze svých řad Davida ke oběma dívkám, teď čelili kněžčinu rozhodnutí, zda je vyhostí.

Tři proti padesáti.

Neměli šanci.

„Zaseli jste semeno neřesti, musí být vytrhnuto i s kořeny,“ dávala jim najevo, že sem nepatří.

„CHRISTABELL POKUD MI NEDÁŠ TU ŽENU, BUDU TU ČEKAT, DOKUD V KRVI NESPOČINE POSLEDNÍ ČLOVĚK!“ hrozil obávaný démon, docházela mu trpělivost.

Dav je šikoval ke dveřím, vylézt ven znamenalo pro trojici cizinců smrt.

„Zbláznili jste se, chcete nás obětovat?!“ vyhrkla Amy, „to ho nezadrží, zabije vás všechny!“

„Nerouhej se spratku satanův!“ osopila se kněžka, „démon si tě žádá, dejme mu, co chce a my budeme očištěni, tři oběti za nás všechny!“ rozhodla božím soudem.

„Chce přeci jen jí,“ David ukázal na svou bývalou přítelkyni a rychle přebral otěže spravedlnosti do svých rukou.

Odtrhl Simon od sestry, tu ihned chytil muž čekající po pravici.

„CHRISTABELL…“ netrpělivý hlas z venku, očekával odpověď.

„Co to děláš ty zmetku, chceš mě obětovat podruhé? To nemyslíš vážně!“ vyděsila se Amanda a chtěla ho praštit těžkým koncem řetězu, k její smůle ho chytil do rukou.

Brána se otevřela vstříc čekající temnotě.

„Neopovažuj se!“ bránila se vzpouzející dívka, když ji David ve svém špinavém saku z poslední módní kolekce vyhodil ven, až upadla.

„Vezmi si ji, démone a nežádej více duší!“ recitovala Christabell a dveře se začali zavírat.

Head jako rukojmí držel v ruce nohu nějakého nebožáka, kterého pravděpodobně někde cestou chytil a dotáhl ho až sem. Než se zavřely dveře, mohli všichni zahlédnout Headovu nezměrnou krutost jako nějakou děsivou ukázku nechutnosti a děsu. Obřím mečem začal do muže surově bodat, ostří projíždělo kůží i vnitřnostmi velice lehce. Do výšky stříkala krev jako gejzír horkých pramenů v lázních, až z těla zbylo tak málo, že nebylo poznat, zda to býval člověk či zvíře.

Amy ochromená hrůzou klesla na kolena a poté se ani nehnula, sledovala tu strašnou ukázku monstrózní brutality s odporem a uvědomovala si, že tohle divadlo je určeno jen pro její oči.

Pyramid Head stál dole pod schody, oba dva dělilo několik metrů, snad se bál neposkvrnitosti tohoto místa, jak se však ukázalo, tak nikoliv. Blížil se, i se svým sekáčkem, ze kterého odkapávala ta rudá tekutina, stoupal po schodech nahoru bez sebemenších potíží, s ním přicházel chlad, strach a bolest.

Místo aby Amy na místě srazil nebo ji alespoň uřízl nohu za to, že mu záhadným způsobem utekla, vzal konec jejího utrženého řetězu a omotal si ho hravě kolem ruky. Trhl.

„Já s tebou nikam jít nechci!“ tahala řetěz zpátky v marné snaze ho přetáhnout.

Kat nevnímal.

„Slyšíš? NIKAM NEJDU!“

Najednou zatáhl tak prudce, až to ženu vytáhlo ze sedu nahoru a klopýtla do prázdna. Musela jít, jinak by Amy klidně táhl ze schodů jako slaměného panáka.

Asi uprostřed schodiště seděla postava. Shrbená, žalostná, třesoucí se, když démon procházel kolem, chytila ho za koženou zástěru.

Kupodivu se zastavil a shlédl dolů do té ušmudlané propadlé ženské tváře.

Nevypadalo, že se žena bojí, byla to totiž ta samá, která dívku zachránila před těmi psy!

Proč zůstala venku? Chce ji znovu pomoci? Zadoufala nebožačka.

„Vezmi si místo ní mě,“ žadonila zoufale o vykoupení a vzhlížela k Headovi prosící o vysvobození.

„Ne, Dhalio, tvou prosbu nesplním,“ odmítl rázně, „pros raději Alessu o odpuštění, protože pro tebe je smrt vykoupením nikoli trestem,“ vykročil opět vpřed nechávajíc svatostánek za sebou.

Spoutaná Amanda na to nechápavě hleděla, co měla ta žena s temnotou společného? Proč se jí všechna temná stvoření vyhýbali a nechávali žít?

Jak dívku za sebou nutil kráčet, všechna monstra se jim obloukem vyhnula.

Byl to vskutku zvláštní pocit.

Dívka nevěděla, zda je v bezpečí nebo nebezpečí.

Osud si s každým nevybíravě pohrává, co jiného jsme než pěšáci v bitevním poli.

Nostalgický pohled vidět opět tu samou kotelnu, málem si nahlas povzdechla.

To o ní má vážně takový zájem?

Kde se vzal, tu se vzal klíč.

Jako had za kořistí se po něm prudce vymrštila. Boss ucukl, ruka právničce sklouzla po Headově hrudi.

Jednou rukou Amy chytil, aby mu neutekla a druhou odemkl pouta. Chytře si domyslel, že jakmile to udělá, pokusí se o cokoliv, jen aby se mu vysmekla, předešel tedy tomuto kroku, vzal ji za zápěstí obě ruce do jedné své, druhou nasadil funkčnější nová pouta končící kruhem tentokrát ve zdi, na místo v podlaze. Ten už opotřebovaně nevypadal. Bohužel.

Sklapla klec. Ptáček se lapil opět do zlaté klícky.

Konec temnoty ukončila siréna drásající nervy, skvělé, teď tu s ním bude muset celý den zůstat, odtušila správně.

Určitě se nehne ani na krok pryč.

Zlobí se na ni? Zuří? Přeci jen mu utekla. Nenápadně ho sledovala, ale s tou pyramidou na hlavě se nedalo určit, jak se tváří. Od doby, co opustili svatou půdu, neřekl ani slovo, je to špatné znamení?

„Čekal jsem, že se pokusíš utéct, ne však, že se ti to podaří!“ zahřměl najednou nečekaně a zřejmě si prohlížel ty strašné šaty, co si oblékla. Květinový vzor už dávno vyšel z módy, navíc byly nejméně o pět čísel větší tudíž volné patřící nějaké korpulentní dámě nebo mamince, která už je potřebovat nebude.

Neptal se, kde to vzala asi si to domyslel.

„Přecenil jsi mě.“

„Ty jsi přecenila lidi v kostele,“ oplatil ji to a tyčil se nad ní, šel z něho takový respekt, až se z toho málem roztřásla, z rukou mu kapala rudá krev, jež nestačila zaschnout.

„Nenapadlo tě, že si všichni zaslouží smrt? I tebe obětovali pro svou záchranu, bez mrknutí oka. Lidské zrůdy,“ vyplivl to tak opovržlivě, že zauvažovala, zda nemá možná pravdu.

„Jsou to věřící,“ postavila se na jejich stranu přes to, co ji právě provedli.

„Ano, lidé, co upálili tolik nevinných dětí pro svou víru,“ vrátil dívku do reality.

Tohle nevěděla, to měnilo celou situaci, skutečně v kostele vyjma Simon, žádné dítě nebylo!

Simon, proboha, co když ji ublíží?

Davidovi to taky nezapomene, pokud ho ještě uvidí, zabije ho vlastníma rukama, zapřísahala se.

Ten zmetek si nic jiného nezasloužil.

„Kdo by ubližoval nevinným dětem?“ vyhrkla dívajíc se na démona skrze jeho helmu doufajíc, že zahlédne ty jeho rubínové lesknoucí oči.

„Zrůdy, věřící zaslepeni svou vlastní nevinností,“ oheň v kotli pomalu vyhasínal, a tak odešel přiložit, aby je náhodou nezahalilo neprostupné šero, jako by se bál sám tmy.

Amy si odechla, jakmile se věznitel vzdálil. Srdce ženě tlouklo jako o závod.

„Silent Hill, bývalo a stále je velice závislé na víře, každý člověk věřil v boha a síly zla. Postupem času se ale domnělé poslání od boha trochu odvrátilo a oni založili kult světla. Řád proti temnotě s vlastními pravidly, založeném na obětování.“

Šokovaná pravda dívku připravila o dech, takže ti všichni v kostele mají na svědomí tolik životů, zaslouží si tedy trpět? Prala se sama sebe a nedovedla si to ani představit.

„Upalovali děti, aby sami byli čistí a neposkvrnění, čarodějnice označovali za něco špinavého, čeho bylo potřeba se zbavit stejně jako nákazy. Upálili malou Alessu a ona jim slíbila pomstu. Proklela celé město a všechny v něm k věčnému bloudění, děsu a strachu. Jediným vykoupením je smrt,“ narovnal se netvor a pohlédl úkosem za sebe na postávající dívku.

„Nejsou tedy provinilci horší, než my? Nezaslouží si očistec a zkázu? My stvoření temna, jsme jen nástrojem v rukách spravedlnosti v rukách Alessy, jež nás přivolala.“

Amanda vnímala každé Headovo vyřčené slovo.

„Christabell, ředitelka základní školy Silent Hillu a taktéž kněžka řádu světla, zneužila počestnost místních obyvatel a jejich slepotu k vlastnímu prospěchu, ti, kteří neposlouchali, byli zničeni. Její slovo byl a stále je zákon. To ona vybírala děti k obětování ohni a teď věří, že modlením ze sebe smyje všechny své podlé hříchy i hříchy ostatních jako padlý anděl,“ zavrčel.

Místnost naplnilo tíživé ticho, doplňované jen praskáním ohně v naplněném kotli.

„K…kdo byla ta žena u kostela?“ odvážila se po chvíli zeptat Amy a odvrátit tak pozornost jiným směrem.

„Ztracená duše, jež zavinila zkázu všem, ona dobrovolně darovala Alessu řádu a odsoudila vlastní dceru k smrti,“ odpověděl Head temně.

Tahle informace byla ještě více šokující než ta minulá.

„Ta jediná zoufalá duše je odkázána nenalézt klid ani zatracení, je nucena přemýšlet nad tíhou vlastní vinny, ona jediná si svůj trest skutečně uvědomuje, zatímco ostatní žijí v přetvářce nevědomosti, v sebe sami.“

Najednou udeřil svým dlouhým mečem do hromady postelových konstrukcí, až se háky nad nimi roztančili, vydávajíc nepříjemný rachotivý zvuk, jak se třeli o sebe.

Amy sebou polekaně trhla, Headova plamenná řeč v ní nechala stísněnou propast.

Vyprávěl ji strašnou historii zatraceného Silent Hillu ale dívce to připadalo jako kárání od učitele na žákovu nevědomost.

„Vážně se jich chceš zastávat?“ zavrčel směrem k ní.

Jedním pohybem se napřímil, do své úctyhodné výšky téměř dvou metrů a napřáhl se, ostří zajelo do podlahy jako nic, když pustil jílec, zbraň trčela ze země jako excalibur čekající na svého nového krále.

„Není žádné odpuštění!“ zařval.

Rukama si strhl těžkou helmici z hlavy tak rychle, že dívka nijak nestačila zareagovat.

Přilba skončila s rachotem na zemi vedle jejích nohou, div neuskočila.

Obnažil před ní své nitro.

„Podívej se na mě!“ rozkázal pevně.

„Tohle mi udělala Christabell, když jsem býval ještě člověk…“ ukázal prstem na hlubokou, ale již srostlou jizvu klikatící se od koutku pravého oka až na bradu. Ty fascinující rudé oči na ní vztekle hleděly.

Rozhodně by si s ním teď neměla zahrávat.

Slečna Johnsonová byla v šoku, a že už toho viděla a zažila hodně, tohle patřilo k tomu nejšpičatějšímu vrcholu.

„Její odměna za to, že jsem zjistil, co ty fanatysti prováděly, těm malým duším. Všem jsem okamžitě zakázal přístup do svého hotelu, jedna z nich mě klidně sekla do obličeje nožem, ale už bylo pozdě, její hrůzné dílo bylo dokonáno. Kletba padla na ní stejně jako na mě,“ připaloval ženu před sebou svým planoucím zrakem.

Jak musel trpět, to si dívka nedokázala ani představit, bylo jí ho líto, ještě větším utrpěním muselo být, že stále připomínal člověka víc než ostatní beztvaré přízraky, jaké viděla venku.

Soucitně mu hleděla do tváře, do očí pak hned na jizvu a zase zpátky.

„Je mi líto co se stalo,“ zašeptala.

Amy se najednou přistihla, jak bezmyšlenkovitě natahuje ruku.

Sahat na divoké zvíře chce velkou dávku odvahy. Nebyla to chyba?

Oh, bože, vážně se ho dotknula!

Nezastavil ji.

Konečky prstů pomalu položila na zdravou neporušenou tvář a palcem pohladila konec jizvy končící na hrdé mužské bradě.

Amy ten dotek na horké tváři fascinoval.

Všimla si, jak rychle dýchal, jistě už se ho takhle nikdo nedotkl velice, velice dlouho, třeba i celá léta, nevěděla, zda je mu to nepříjemné nebo naopak, nejspíše byl překvapen dívčinou opovážlivostí, až na její drzost zareagoval chycením té ženské jemné ruky.

V Headově výrazu bylo cosi zvláštního, jiného, lidského, pak to najednou zmizelo za maskou lhostejnosti krvelačného přízraku.

„Tohle už nedělej!“ odsekl přísně, probodával ji svýma přivřenýma očima.

Těžko uhádnout na co mohl myslet, pro Amy bylo rozhodující, že měl tu hroznou věc z hlavy pryč, přes to, že budil respekt svým tělem, nepřipadal dívce už tak hrůzostrašný jako předtím. Byl to však jen klam.

K Amyně nelibosti pustil její ruku a sehnul se pro svou helmici.

Odešel.

Nechal tam právničku napospas vlastním myšlenkám o všem, co tu bylo řečeno, Silent Hill mělo na svém jméně hodně nehezkých skvrn, a to se jistě nedozvěděla všechny, jistá zásoba jich ještě bude. Z hrůz na tomto místě, se jí dělalo špatně. Všechno by bývalo lepší, kdyby neviděla Headovu tvář, tak mohlo být snazší ho nenávidět, přízrak bez obličeje, zatracená situace.

Proč musel vypadat jako lidská bytost, jež s ní zachází v rámci mezí a neusekává ji údy od těla a poté je nevaří v hrnci. Téměř toho litovala.

Co tu vůbec dělala?

Měla zpytovat své svědomí? Vlastní noční můry? Až se z toho nakonec zblázní a bude bosa běhat po ulicích města a křičet na vše co se hýbe?

Proč ji sem zatraceně odtáhl?

Co po ní chce? Sama nevěřila tomu, že mu má připomínat jeho lidskost, tady pokud v něm ještě stále nějaká, byť minimální přežívala.

Důvod toho, proč stále ještě žije, byla otázka, na kterou dosud nebyla odpověď.

********************************************************************************************************************

David si mnul ruce, povedlo se mu něco neskutečného, dokázal si Christabell omotat kolem prstu a teď mu zobala z ruky, stačilo pár věcných slovíček o bohu a bylo to.

S ženami dokázal dělat divy, stačilo pár laciných úsměvů a šarmu.

Jediný, kdo ho skrytě pozoroval s odporem, byla ta malá holka.

Nu což, pro něho nebyla žádným problémem, nikdo ji tu neposlouchal a on šplhal nahoru až na výsluní.

Hlavně, že se zbavil problematické Amy, jinak by jeho reputace nejspíše tak slavná nebyla, však svým zásahem, že dívku přede všemi očernil a vyhodil ze dveří svatostánku, ho přijali mezi sebe.

Za tu krátkou chvíli mohl sedět v první řadě při bohoslužbě a byl si natolik jistý svou pozicí, že by na něho nikdo neukázal prstem, pokud šlo o nějaké očernění.

Bohapusté kázání, jež bylo tak unavující, trvající snad hodiny využil k přemýšlení.

K jeho smůle přes to, že mu byli všichni nakloněni, se nedozvěděl nic, co by mu nějak více pomohlo, co je mu ale po nich, nepatří sem a všichni jsou mu ukradení s tou jejich farizejskou tváří a sepjatýma rukama.

Málem obrátil pohrdavě oči v sloup.

Jakmile nadešel nový den a mlha zaplavila prázdné ulice očištěné od těch stvůr, jako po nějaké jaderné katastrofě, kdy lidé uprchly kamsi na vzdálený konec planety, se dveře otevřely dokořán.

Muž vystřelil ven jako šíp.

Myslel jen na sebe a na to, jak nejrychleji najít své auto. Davidova výborná paměť ho nezklamala ani tentokrát, pamatoval si celou cestu, kde zabočit na co si dát pozor a chytře obešel nemocnici po hlavní ulici Koonetz st.

Opuštěné krámy vypadaly zbědovaně, občas narazil na dětské kolo nebo dokonce opuštěný kočárek na chodníku, jež by každé matce způsobilo zástavu srdce.

Jemu to bylo jedno, s úsměvem kráčel v před, jistý si tím, že za chvilku otočí klíčkem v zapalování a nastartuje, pak…tradá…

Opájel se svou genialitou, jak nad všemi vyhrál. Vskutku.

Zbavil se té nány i té holky.

Z mlhy se vylouply obrysy dvou aut. To druhé důvěrně znal, byl to jeho sedan, milované auto, na které si dlouho šetřil.

Dveře u řidiče byly stále otevřené dokořán a neporušené, jak je zanechal.

Po mrtvém příteli, ani památky.

Kvapem nasedl dovnitř, otočil klíčkem, jak plánoval.

Naskočilo, krásný zvuk motoru se rozezněl tiše nostalgickou ulicí.

Smykem povoz obrátil, a přitom přejel převrácenou popelnici, ta se odkutálela pryč.

Nohu z plynu odmítal sundat, už viděl konec města, pár posledních domů, po pravé straně hotel Riverside, jak hlásal omšelý transparent.

Pak ten šok.

Jen tak tak, stačil sešlápnout brzdu, pneumatiky zaskřípaly.

„Co to sakra…“ vykřikl to s takovou zlobou, až to hlasivky málem nevydržely.

Vylezl ven.

Před ním silnice končila, doslova tam, kde měla pokračovat a směřovat z města pryč byla díra, co díra, kráter, vsadil by se, že by ani kámen nepřehodil na druhou stranu.

Asfalt byl rozlámaný a rozdrolený jako když ho ukousla godzilla.

Co to mělo do prdele znamenat?

Je snad odkázán tu opravdu živořit nebo zemřít rukou těch ďábelských stvůr?

V Davidovi se hromadil vztek.

Nejraději by do něčeho kopnul a tím ho ventiloval, bohužel k jeho smůle nebylo nic poblíž jedině auto. Na něm by si svou zlobu nevybil.

Přišel až k okraji. Nahlédl dolů.

Dole na něho hleděla tma. Jak to bylo asi hluboké? Zamyslel se. Padal by dlouho?

Všiml si, že na cosi šlápl.

Obrázky.

Čtyři výkresy namalované dětskou rukou, kde přibil i jeden Garcíův otisk boty.

Sehnul se pro ně.

Prohlížel jednotlivé scenérie jednu po druhé a pak znovu.

Neshledal nic, co by mu v této chvíli mohlo být na nich k užitku a vhodil je všechny do propasti s peprnou kletbou na rtech.

Papír se pomalu snášel ze srázu do temnoty pod ním, odkud už je nikdy nikdo nevyndá.

Rozzuřený muž se otočil a nasedl zpátky do auta.

Kotelna Grand hotelu

Alessa

Kotva 6

Kapitola 6.
Holčička

6.

Bosé mužské nohy pod sebou drtily vše, co jim přišlo do cesty, teď to byli zrovna střepy vyskleného okénka recepce.

Vše kolem mělo buď černou, šedou nebo tmavě zelnou barvu, nejspíše to tak viděl jen on, či to spíše chtěl vidět.

Byl prokletý, ale nikdy mu to tak divné nepřipadalo, jako právě nyní.

Pokud do toho někdo chtěl šťourat, mohl by říci, že je to jeho práce v jiném podání, někdo se stal bankéřem, někdo pekařem, on byl zabiják, do životopisu by si to jistě nenapsal, bohužel těch několik let se prostě jen tak odpárat nedá.

A to nemluvím o následcích.

Darill Chambers, jak se kdysi jmenoval, teď bezcílně bloudil po svém zchátralém Grand hotelu.

Klidně šlapal po utržených závěsech a zašlých papírech bývalých přijatých hostů. Dokonce i taneční sál připomínal pochmurné vzpomínky, jež dávno minuly.

Bývalo to tu tak plné života, dveře se za lidmi zavírali a pro nové otevírali, taneční i karetní večery, večírky, dobročinné akce, rauty. Přijížděly sem i krásné herečky nebo kongresmeni a teď?

Běhoun na zemi už dávno nepřipomínal svou původní rudou barvu se zlatým lemováním a všechen humor se odtud vytratil nadobro, prostředí halil jen rubáš ticha.

Nepříjemné hrobové ticho.

Jen škvírkou rozbitého okna se čtvercovými vitrážemi pronikal vítr s truchlivým zpěvem.

Opuštěné pokoje a uschlé květiny ve vázách, tedy ty, jež ještě nikdo neshodil ze svého místa a prach, ten byl odvěkou součástí interiéru, již nejméně deset let. Nedal se odmyslet, protože pak by to vedlo k domněnce, že se hotel stále snaží získat svojí ztracenou slávu, a to Alessa jistě nechtěla.

Chyběli tu snad už jen duchové, ale to bychom byli asi velcí fantasti, místo nich tu bohatě stačili stvoření, jako byl Pyramid Head osobně.

Vždy měl špatnou náladu, však teď to hraničilo s výbuchem několika tun trhaviny.

Je to kvůli té holce.

Palčivě si to uvědomoval, dráždila ho, rozčilovala svými věčnými neodbytnými otázkami, jak? A proč? Měl ji raději nechat v tom zatraceném kostele a teď se mohl zabývat jinými věcmi, třeba komu useknout hlavu.

Proč mu tedy něco nepříjemného ťukalo do hlavy jako datel s otázkou, jež nechce ani slyšet?

Mohl by ji zabít, uškrtit, rozčtvrtit nebo alespoň stáhnout z kůže, pak jeho opatrovnictví skončí a bude mít pokoj.

Proč si musel usmyslet zrovna nechat tu holku při životě.

Nešlo to, chtěl to před pár minutami udělat, bohužel ta jeho zatracená lidská část, která v něm stále přežívala, jako žába živořící z nevyhnutelných okolností v maličké louži mu to nedovolila.

Přes den tu žádná monstra nebyla, to že se mohl pohybovat i ve dne a nemizel ze snu, jako noční můra, byla výhoda těch nejsilnějších bossů.

V Silent Hillu tu měli hned tři.

Byla tu Scarlet obývající starou část města a pak Siam skrývající se ve vězení v nové části města a on měl na starosti centrum.

Tři části velkého města rozdělené kolem jezera Toluca.

Vzájemně se nijak nevídají, jak Scarlet, tak Siam neopouštějí své místo spíše číhají na kořist podobně jako predátoři až se chytí do sítě, jedině Pyramid Head chodí po ulicích a svým mečem koná pořádek.

Každý se tu staral jen sám o sebe.

Tak to je a vždy bude.

Sice mezi prokletými přízraky vládlo jakési křehké spojenectví nicméně, pokud šlo o kořist, jednali všichni jen sobecky za sebe.

Darillova kancelář skýtala palčivou připomínku zlatých časů prosperity, často sedával v koženém křesle, jaké viděl právě před sebou a třídil dokumenty zaručující plynulý chod podniku.

Pyramid se zastavil mezi dveřmi, pohledem propaloval celou místnost, dlouho tu nebyl, kdysi sem chodil často, aby si připomínal svoje člověčenství a odmítal se temnotě poklonit, pak to silné odhodlání ochablo, zdivočel, mysl se vzpírala lidským myšlenkám a on lovil. Těžko říci, zda ho ten věčný boj mezi dobrem a zlem neunavoval, po několika dlouhých letech ovlivněn zlou stránkou své mysli se věnoval zabíjení a přestal navštěvovat tento pokoj, i nyní vyhlížel stejně jako by ho opustil před pár minutami, kdy musel něco důležitého jít zařídit.

Stoupl si k oknu, do křesla se posadit neodvážil, snad za to mohl primitivní předsudek.

Venku se povalovala bílá mlha jako mléčný opar, nikdo nikde.

Hluboce dýchal a snažil se ovládnout svou primitivní touhu se rozčtvrtit.

Jedna jeho říct chtěla zemřít, jistě by si to zasloužil, o tom nepochyboval, potíž ale zela v tom, že to nešlo, či nevěděl jak. Další neodmyslitelná část stále doufala v odpuštění a útěk, jenž i ten se zdál nemožný a třetí část Darillovi osobnosti chtěla zabíjet. Čtvrtit lidská těla na kusy a řezat, dokud z nich nezbyla jen krvavá kaše.

Nyní se odkudsi zezadu vynořila zcela nová maličká část Headovy potlačované lidskosti.

Pozvedl pěst a se vší vynaloženou zuřivostí rozbil vitrážové okno své kanceláře.

Snad čekal, že se mu tím uleví, nic. Střepy se mu nepříjemně zabodli do ruky jako ty nejostřejší tygří zuby.

Měl vztek sám na sebe.

Z pořezané paže odkapávala krev v malých potůčkách na podlahu, nic na plat, sami se bez mrknutí oka začali zacelovat a sklo mizet.

Za chviličku se zdála neporušená.

Prokletý. Skutečně. Nemohl si ublížit, jinak už by se dávno zahrabal pod zem.

Co ale bude sakra dělat s tou holkou? Zapřemýšlel.

Stále více se přikláněl k rozhodnutí ji nechat živou, a to nebylo dobré.

To vůbec nebylo dobré.

Pyramid Head se prudce otočil, cosi ho vytrhlo ze zamyšlení.

Jakýsi zvuk se nesl chodbou, kroky, poskakování a chvílemi popoběhnutí.

Co to mohlo být?

Moc možností zde nebylo, buď ta holka, o tom však pochyboval, další možnost, přízraky ale byl den, takže ani ty nepřicházeli v úvahu. Jedině tedy někdo z kostela, kdo byl tak hloupý, že přišel hledat potraviny pro vlastní přežití přímo sem.

To se chudák přepočítal.

Head sice neměl svůj obří sekáček po ruce, to však nevadilo, sílu, jaká spočívala v těch silných sveřepých rukou, nepředčilo ani ostří jeho hrozivé zbraně.

Vykročil.

********************************************************************************************************************

Simon tam nemohla zůstat, ostatní věřící na ní hleděly se záští jako by snad měla na hlavě rohy. Jakmile se otevřeli dveře svatostánku, většina lidí vyběhla ven.

Neměla tušení, kam se mohou tak rychle hnát a pak to pochopila, nepříjemné kručení v žaludku ji též nutilo najít něco dobrého nebo alespoň poživatelného k snědku.

Prohledala pár obchůdků, nic, všechno bylo již vybrané.

Teď ještě místo strachem, umře hlady.

Simon se stále více vzdalovala od Luteránských katolíků a bořila se do vlhké nepříjemné mlhy.

Míjela odpadkové koše, ty však zely prázdnotou, prohledala i otevřená auta.

Nic.

Žádná sušenka ani konzerva.

Odtáhla se od prázdné dodávky a zabouchla dveře.

Dívenka se neuvěřitelně lekla mladší holčičky stydlivě postávající kousek od ní.

„Kdo jsi?“

„Já jsem Alessa, budeš si se mnou hrát?“ zeptala se holčička s mírným úsměvem.

Simon přišlo divné, že tu pobíhá sama, a navíc si v tomhle podivném městě chce navíc ještě hrát, „víš, hledám jídlo, mám hrozný hlad nemám čas na hry,“ pohladila si bříško a snažila se to Alesse trpělivě vysvětlit.

„Já vím, kde něco takového najdeme!“ vyhrkla nadšeně, „pojď!“ lákalo malé stvoření s bílím límečkem u krku a chytilo Simon za ruku.

Simon Johnsonová neměla na vybranou, hlad ji přemluvil k důvěryhodnosti, raději bude mít plné bříško a zvláštní kamarádku, jež se tu potuluje sama, než trpět hlady a nikoho nemít.

„Mě můžeš říkat Simon,“ odvětila.

Šli spolu ulicemi, až se dostali blízko přístavu, kde šuměla voda, jak se přelévala z jedné strany na druhou, pak už Alessa vedla dívenku rovně ven z města. Celou dobu švitořila jako by snad byla na nějakém kouzelném výletě.

Od obřího jezera Toluca se chvíli, co chvíli něco zalesklo, „co je to?“

„Maják,“ usmála se holčička s dlouhými černými vlasy.

„Nesvítí náhodou majáky v noci?“ oponovala Simon, bohužel nedostala odpověď.

Přešli konstrukci mostu, město nechali za zády.

„Jak je to ještě daleko? Kam mě to vedeš?“

„Už jen kousek, támhle podívej!“ ukázala holčička v modré školní uniformně prvního stupně kamsi dopředu, skutečně se tam cosi tyčilo do výšky.

Co to jen mohlo být? V Simon převládla zvědavost.

Se svou malou přítelkyní se držely za ruce a kráčely po silnici neznámo kam.

„To je zábavní park, Alesso?“ zamrkala překvapeně ta starší ze dvojice.

„Ano, přesně tak, je tam cukrová vata, bonbóny, sladkosti všeho druhu, uvidíš! Chodím tam moc ráda,“ švitořilo stvoření o půl hlavy menší než Simon, člověk ji prostě musel mít rád, jedním slovem byla roztomilá a nutila nevědomky lidi důvěřovat, s ní se cesta zdála příjemná, a dokonce i ten jemný hlásek napovídal o nepopiratelném kamarádství.

Z nepříjemné mlhy se vynořila pokladna a turnikety, nebyl tu nikdo, kdo by jim dal lístek tak se protáhly dovnitř mříží.

Před nimi se začali zhmotňovat kolotoče, horská dráha, ruské kolo, a hlavně stánky s plyšáky, suvenýry a jídlem.

„Co si dáš, hm?“ vběhla Alessa dveřmi do prodejního stánku a hned přinesla nějaké sladkosti, ty se za celá léta nemohli nijak zkazit.

Vzala si nabízenou dobrotu a kousla.

„Mňam to je výborné!“ radovala se a hned zhltla, co se Simon dostalo pod ruku, pár cukrovinek, žužu, lízátko a na to hrst oříšků, málem se až přejedla.

„Co se jít podívat do strašidelného domu?“ tahala Alessa Simon za rukáv směrem k ne zrovna důvěryhodné atrakci v takovémto už samo o sobě děsivém prostředí.

„Ne, děkuji, za tu chvíli jsem se vyděsila víc než dost na zbytek života,“ rezolutně zakroutila blondýnka hlavou.

„No dobře, tak ne, a co třeba střelnice?“ navrhla rozzářeně školačka.

Krámeček s odloženými puškami ležel jen kousek od nich, holčička to tu nejspíše dobře znala.

„Co je tohle?“ podivila se Simon, když cosi růžového a chlupatého odpočívalo na lavičce.

Přišli k tomu.

„To je Robbie,“ vzala Alessa velkého plyšového králíčka kolem pasu a stiskla.

„Je tu vždy se mnou, to je můj další kamarád.“

Simon zarazil plyšákův zvláštní výraz, ano byl růžový, chlupatý s velkýma očima, jenže většinu tváře mu pokrývala krev jako nějaké tiché varování.

Celé to působilo děsivě. Nemohla se na tu divnou věc dívat.

Aby se ho Simon zbavila, prohlásila: „jen ho nech, teď si přeci hraješ se mnou ne?“ odtáhla holčičku pryč ke střelnici, celou dobu však měla pocit, že na ní z lavičky ta chlupatá koule kouká.

Spolu ty dvě rošťandy prolezly kde co, zhouply se na houpačkách ve tvaru lodiček, poseděly na kolotoči vyobrazené do podoby bílých vyřezávaných koní a pro všechny případy díky špatnému stavu vynechali horskou dráhu.

Jediné, co zde bylo nepříjemné, bylo kromě Robbiho to ticho, chyběli tu bavící se páry, křičící teenageři a povykující děti, zvuky atrakcí a hlavně hudba.

Simon z toho naskočila husí kůže.

Na druhou stranu se mohli povozit, kolikrát chtěly, vzít si cukrovinky nebo hračky, papírové růže nebo stříkací pistole.

Právě se na kolotoči bavili, kolikrát se ještě svezou, když se najednou setmělo, ochladil se vzduch.

Obě úplně zapomněli na večer!

Tentokrát je žádná siréna neupozornila, nacházeli se z jejího dosahu.

Bílí krásní koně připevnění do kolotoče začali z ničeho nic řehtat jako živý, z očí jim teklo cosi tmavého a nevzhledného.

Simon zděšeně sklouznula z vraníkova hřbetu.

Kolem dokola se atrakce zábavního parku rozsvěcovaly a ožívali svým nočním divokým životem.

Skřípání a hlasitá hudba se šířila jako vojáci ze všech strategických stran.

„Musíme hned jít, Alesso!“ obrátila se dívenka v lacláčích na svou mladší svěřenkyni, to, co se ale k ní otočilo, nebylo to roztomilé stvoření, s jakým se celý den bavila.

Zplihlé mokré vlasy se školačce v ušpiněné uniformě kroutili po tváři jako nervózní hadi a oči měla nepříjemně černé plné zloby a závisti.

Proměnila se k nepoznání a budila dojem, že se utopila v nějaké hluboké studni a pak proti vší logice znovu vylezla ven.

„Co je to s tebou!“ Simon couvala, až upadla.

Blížilo se to k ní.

Napřahovalo ruce, chtělo to vystrašenou blondýnku vyděsit, tím si byla jistá.

Krok, co krok za sebou temná Alessa nechávala louži tmavé vody a černý sliz.

Pokud chtěla dvanáctiletá Simon přežít, musela jednat.

Vymrštila se a přeskočila zábradlí točícího se kolotoče. Kam ale teď?

Běžela tmou okolo zrádných atrakcí k východu.

Tady je horská dráha, jejíž vozíky sami bezcílně jezdili nahoru a dolů, tam střelnice. Snažila se orientovat.

Simon se zarazila před známou lavičkou.

Prázdnou lavičkou!

To snad nemůže být pravda, ten hloupý plyšový králík ožil?

Srdce dívence bušilo opravdu silně strachem smíchaným s panikou.

Rozeběhla se vpřed.

Skvělé železné turnikety!

Lomcovala s nimi, nešlo s nimi pohnout. Nepustili ji ven. Byla tu uvězněná jako v nějaké noční můře!

Co teď?

Za sebou slyšela velmi zvláštní zvuk podobný nastartované motorové pile.

Byla v pasti.

Nohy ji sotva poslouchali a dětská vynalézavost se scvrkla do milimetrové kuličky.

Pootevřené dveře!

Vpadla do nich a klíčem se zamknula v místnůstce.

Na zábavní park ji navždy přešla chuť.

Vystrašeně se skrčila opřena zády o stěnu.

Kde to vlastně byla?

Vedle ní odpočívala polohovací prázdná židle a pult, nahoře malé okénko a rozházené lístky.

Výdejna lístků.

Najednou se za špinavým sklem pohnulo cosi růžového.

Králičí ucho a zvuk motorové pily, slyšela Simon těsně za dveřmi.

Byl tady, Robbie ožil a spiknul se proti všem malým dětem, jež ho tahaly za končetiny a kousaly ho do jemné plyšové kůže.

Simon se pohotově schovala pod pult, aby ji náhodou neviděl.

Nedýchala.

Kdyby dívku nedej bože objevil, lehce by svou zbraní rozřízl dveře a pak…

Postava před turnikety chvíli přešlapovala se a tam jako by doufala, že se někde oběť sama ukáže a pak se zvuk pily vytrácel.

Vzdal to a šel hledat někam jinam.

Simon musela čekat až do rána, zrazena svojí milou kamarádkou se dala do tichého usedavého pláče za zvuků hlasité hudby.

Alessa Gillespie

Robbie

Kotva 7

Kapitola 7.
Temná Alessa

7.

David Garcia svým sedanem objel celé město křížem krážem, pokaždé však vnější svět dělila nepřekonatelná propast.

Mužovo zoufalství se rychle stupňovalo a vyvrcholilo takovým detailem, jakým byla prázdná nádrž.

Naštvaně zanadával.

Auto se trhavě zastavilo uprostřed mlžné ulice ve starém Silent Hillu.

Šedé budovy a domy v obydlených čtvrtích nenabízeli moc pohostinství.

Vylezl ven a zabouchl nakvašeně dveře, takhle se nikam nedostane.

Musí sehnat benzín, než padne ta prokletá tma.

Rozhlížel se po jiném vozidle, ze kterého by mohl nádrž naplnit, místo toho se mu do zorného pole dostal nápis po pravé straně, kde právě končil živý plot, tam zvolna vystupovali obrysy velké majestátní staré budovy.

„Midwichská základní škola.“

Tady jak se chytře dozvěděl, bývala Christabell ředitelkou.

Zvláštní, něco ho tam doslova táhlo.

Nedalo se to určit, byl to jen pocit nic víc, přesto se nemohl otočit a v klidu odejít.

Bez rozmyslu zamířil k hlavním dveřím.

Prázdno, jen rozházené učebnice.

Jak vstoupil, do očí ho uhodil plánek školy na stěně po levé straně.

Bedlivě jej sledoval s úmyslem si zapamatovat jednotlivé učebny a trochu se zorientovat, šlo to snadno, měl skvělou fotografickou paměť.

Přešel z chodby do hlavního koridoru.

Celý půdorys, jak věděl, se shlukoval do čtverce, mohl si vybrat, buď jít vpravo, vlevo nebo na dvůr.

Vykročil vpravo.

„Ale, sakra,“ nešly otevřít, strčil do nich ramenem, bohužel ani to nepomohlo.

Se špatnou náladou musel tedy vlevo.

Neustále se měl ve střehu, v ruce jako zbraň svíral těžkou golfovou hůl vypůjčenou z nemocnice.

Opačné dveře se, se skřípením daly otevřít docela lehce.

Naproti němu musely podle mapy být chlapecké záchodky, ty by velmi rád využil, bohužel to vypadalo, že je někdo zamkl zevnitř.

Další nepříjemná skutečnost, pokud má vykonat nutkavou potřebu, bude nejspíše muset použít dámské, protože klidně se tu vymočit na zeď se mu zdálo jaksi pobuřující.

Vrazil dovnitř a málem uklouzl po kluzké podlaze.

Hrubě zanadával a chytil se o futra, aby neskončil na zemi.

Nic příjemného, zašlá špinavá umyvadla a pomalovaná zrcadla hanlivými nápisy, na opačné zdi se leskl čerstvý nápis, ZEMŘI!

Obrátil oči v sloup a přešel to beze slova, šok pak přišel až při otevření prvních dveří.

Na záchodku od stropu viselo jakési vysušené tělo, téměř by řekl, jako mumie v roztrhaném oblečení, kterou podpíral ostnatý drát, sama mrtvola pak připomínala umučeného Ježíše Krista.

Nechutné.

Fuj! Odporné! Páchlo to hnilobou a rozkladem.

Ještě, že není ženská a nepropadá panice.

Mrtvola měla na prsou omšelou jmenovku COLIN.

Nebožák hrozně zapáchal, až musel David intimní místnůstku opustit a zapomenout tedy na svou potřebu což mu tento nepříjemný okamžik umožnil.

Stejně se to zdálo bezpředmětné, tomu muži už nebylo pomoci, podle stupně rozkladu tu musel trčet velmi dlouho třeba i léta, však i to bylo irelevantní, protože zde čas neubíhal a všechna pravidla se ztrácela ve víru nesmyslnosti.

Zastaven v bodu mrazu na jednom místě.

Garcia ve svém hledání prošel několik tříd, až v jedné se lavice divně kupily jen po stranách místnosti až na jedinou, zvláštní zasedací pořádek, zapřemýšlel.

Přišel blíže a prohlížel si ji, všiml si vyrytého nápisu, nejspíše jakýmsi ostrým předmětem, třeba nožem do tvrdého dřeva. ČARODĚJNICE.

To slovo mu nepříjemně hučelo v uších, v lavici zůstali jen staré učebnice a nepotřebné sešity.

Pokrčil rameny. Nedávalo to smyl.

Pokračoval dál.

Po schodech přešel do druhého patra, kde nakoukl do prázdné knihovny a na jižní straně hudební učebny, pak se ozvalo varování.

Za okny se mlha doslova vypařila a vystřídalo ji šero drásající nervy, zvláště ty jeho.

Ještě tomu chyběla bouřka a vykreslení celé scenérie by bylo perfektní.

Muž opustil hudební salonek, který kdysi jistě přetékal libými tóny, když ho v šeru chodby něco upoutalo.

Cosi se blížilo.

Vydávalo to skřípavý zvuk raněného zvířete, celé pokroucené tělíčko se zdálo být jen metr vysoké, zdánlivě mírumilovný přízrak však v ruce svíral ostrou trojúhelníkovitou zbraň podobnou černému střepu s ostrým hrotem na konci.

David by se mu jistě bez sebemenších výčitek svědomí postavil a srazil ho k zemi, jen kdyby to stvoření nebylo v přesile.

Přicházeli další a další, celý zástup, kdyby ho obsypali, byť tak malý neměl by šanci.

Garcia vyklidil pole dřív, než to mohl zjistit.

Vyběhl spojovacími dveřmi na podélnou delší chodbu a dvoukřídlé dveře zamkl ze své strany, tak si zajistil, že ho nebudou pronásledovat.

Sakra, proč sem vlastně lezl, takhle už mohl být dávno na cestě zpátky do kostela a nezabývat se hledáním nějakého hloupého pocitu.

Spěchal zpátky do přízemí po schodech.

Oh, ne, hrnuly se zprava další zakrslá monstra připomínající znetvořené děti, jistě ho slyšely, jak dupe po schodech. Rychle prolétl dalšími dveřmi přímo před sebou, konečně si oddechl, když se k němu otočili další páry prázdných velkých očí, tady byly také! Co teď?

Uvěznili bezradného manekýna mezi sebou a stádečko zmutovaných nestvůrek, muže šikovaly k jediným volným dveřím, na školní dvůr.

Neměl na výběr.

Buď jít ven, nebo se nechat zmasakrovat a sežrat.

První možnost se zdála tou správnou, naposledy máchl kolem sebe golfovou holí ve snaze ty pijavice od sebe odehnat a srazil tři ty přízraky úspěšně na zem, pak se dostal na čerstvý vzduch.

Radost ale neměla trvat příliš dlouho, školní dvůr neboli prostranství, v tomto případě chudá čtvercová zahrada s lavičkami podél nebyla jen tak ledajaká.

Všude se jako bílá prostěradla rozpínali lehce průsvitné pavučiny, a ne zrovna od malého pavoučka.

Kam to sakra přišel?

Lavičky určené k sezení byly omotané tím svinstvem kolem dokola, vyhlížely žalostně, stejně jako u zdi zavěšené jakési kokony, měly lidskou hlavu!

To musely být lidi, chyceni a uvězněni, čekající až si je to něco vybere za hlavní chod.

Na večeři tu rozhodně čekat nechtěl.

Jakmile se však za ním ty velké dřevěné dveře zabouchnuly, pekelně zaskřípaly.

Na chodníku před mužem se zjevil obrovský stín, jež se rapidně zmenšoval, jak se obrovský pavouk slaňoval k zemi v očekávání další nevinné kořisti a lehkého soustíčka.

David Garcia se málem podělal, a to bez legrace.

Tohle byl konec.

Mozek se přetahoval o první místo s infarktem o to, kdo z nich se stane hlavním aktérem v poslední minutě jeho krátkého života.

Dvakrát tak větší zrůda se na něho zubila ve snaze upřímného vychytralého úsměvu plného špičatých zubů, stále se však v nelidské zrůdě daly najít ostatky malé Scarlet Fishové, kterou její hodný tatínek, který své holčičce každý den, přinášel novou panenku, nechal obětovat kultem za zdánlivě dobrou věc.

Zde je poznatek, že špatné činy se rozhodně nevyplácí.

Temná Alessa se zřejmě domnívala, jak městu prospěje, když nechá Scarlet žít a nechá jednat ve jménu dětské pomsty.

Pavouk poskládaný z části umělých figurín si měřil svou kořist.

„Přišel jsi mne rozveselit?“ promluvil boss kupodivu jemným hláskem, jenž se svým vzhledem rozhodně neladil a první cenu krásy by nevyhrál, ani kdyby jí dali makeup.

„Můj tatínek, mě vždy rád rozesmával,“ pravila pavoučice skrze své vyceněné špičaté zuby, „že ano tatínku.“

„A...Ano, Scarlet,“ zachrčelo cosi obalené tou lepkavou pavučinou kdesi vzadu.

Zvrácená zrůda nejspíše tak lpěla na svém bývalém životě, že neváhala udržovat při životě toho jediného, kdo ji zbyl, přesto jak se k ní vlastní otec podle zachoval.

Dr. Fishe, visící u zdi, dcera svého otce držela jako rukojmí, aby si uvědomoval, jakého zrůdného činu se dopustil. To musel být strašný trest sledovat svou roztomilou dceru přetvořenou do něčeho tak nelidského mařící všechny životy kromě toho jeho.

Evidentně s tím byl doktor již smířený a činil pokání, bohužel ani tak ho vytoužená smrt nechtěla vzít pod svá křídla.

Tváří v tvář své vlastní smrti se David připravil na útok, stiskl hůl ve svých rukách.

„Čichám, čichám temnotu,“ zahýbala holčička dutou plastikovou hlavou ze strany na stranu, jako by si chtěla uvědomit, odkud ten pach přichází.

„To ty človíčku. Cítím jí z tebe,“ zaradoval se veselí milý hlásek, jezdící Davidovi po páteři jako motorovou pilou s pořádnými zuby.

„Já se odtud chci jen zatraceně dostat!“ vykřikl nervózně.

Scarlet otevřela svou tlamu a vydala skřek podobný smíchu, „to bys nejdříve musel zabít Alessu, ale předtím jejího ochránce kata, Pyramid Heada,“ smálo se to, až se j tomu chvěly všechny pavoučí nohy.

Zdálo se to skutečně tak nemožné, jak si myslela?

„Co tím myslíš?“ mhouřil oči David proti té bílé hedvábné záplavě vzdouvajících se pavučin, do kterých narážel kvílící vítr jako do plachet.

„Nedostaneš se k Alesse ani na pár metrů, dokud Head bude žít, pokud si poradíš s ním, můžeš se zachránit, můžeš to zkusit,“ lákala ho pavoučice štěbetavým hláskem a pohupovala se na své síti.

„Ty mě necháš jít?“ osopil se překvapeně David stále nechápavě kroutící svou hlavou.

„Mám tu dost masíčka,“ ukázala končetinou k řadě kokonů, „navíc v tobě vidím skrytý potenciál, zabij toho zatracence, nepatří mezi nás ani mezi vás,“ očerňovala mužovu duši. „Prokaž mi takovou laskavost, že otče?“ zvolala hlasitěji, aby to slyšel.

„A...Ano, mé dítě,“ přitakal těžce hlas Dr. Fishe který zlomeně rezignoval.

Muž ve špinavém obleku tomu démoni nevěřil ani co by se za nehet vešlo, přes to, že když zavřel oči, viděl v tom jemném hlase tu malou dívenku plnou nadějí a snů které se už nikdy nenaplní.

„Poradím ti...“ začala Scarlet medově, přitom trhavě seskočila na školní trávník, až se David zbaběle přikrčil.

„Nejdříve...“

*******************************************************************************************************************

Kdesi shora se ozýval křik.

Netřeba se ptát co to znamenalo.

Amanda ve svých starých nevkusných šatech upírala pohled ke dveřím vpředu, pak se dala znovu do práce.

Skákala kolem toho obrovského kusu ostrého železa, co její věznitel zabodl do země.

První plán moc dobře nevycházel a to, rozříznout okovy třením o ostrou stranu, nejen že to nešlo, navíc z otírání kovu o kov odskakovali jiskry.

Druhý nápad sestával z toho, použít sekáček proti nepříteli, nejdřív ho však musela vytáhnout ven.

Pověsila se oběma rukama na jílec a pomocí svého těla neboli těžké páky se ho pokusila převážit, nic.

Ani se nehnul.

Jak je tohle sakra možné?

Musí to přeci nějak jít! Rozčilovala se. Opřela se o tupou stranu svými zády a zatlačila.

Ani nyní se zázrak nekonal, zřejmě jí bůh opravdu nenáviděl, jak Head naznačoval nebo se do hotelu neodvážil strčit ani špičku nosu. Kde sakra je, když ho člověk nejvíce potřebuje!

Siréna ohlásila příchod tmy.

Každou chvílí se musel vrátit, to nebylo dobré.

Musí si pospíšit.

Ať se však dívka snažila, jak chtěla, všechny minulé i budoucí pokusy se staly zákeřným omylem.

Kroky.

Nikoly ta těžká ozvěna bosých mužských nohou.

Amy se zarazila.

Ke všeobecnému překvapení po schůdcích kotelny poskakovalo dolů cosi metr dvacet vysokého se směsicí černé a modré barvy.

Dívka se skryla za plochou stranu obří mačety, aby mezi nimi stálo alespoň něco hmotného, když jinou zbraň proti vetřelci neměla, jedině že by ji v případě ohrožení umlátila konstrukcí židle opodál.

Ta podivná holčička se právničce nelíbila, připomínala ji Samaru z už tak známého filmu. Nikdy by nečekala, že něco tak podobného potká zrovna tady, nejspíše se tu uskutečňovaly všechny zlé noční můry.

„Co tu chceš?“ zeptala se Amanda na přicházející temnotu.

„Přišla jsi do Silent Hillu, jsi tu nová, zajímáš mě…“ pravila Alessa a upírala na ní své černé oko skryté mezi dlouhými mokrými vlasy bránící ji ve výhledu.

„Přijela jsi do mého města za nějakým účelem?“ vyzvídalo to podlé nepříjemné stvoření.

„Utíkala jsem pryč….od minulosti,“ tajemně oznámila dívka.

„Každý před něčím utíká, někdo před zodpovědností, někdo před sebou samým…“ zaskřehotal přízrak.

Proč měla Amanda pocit jako by ji holčička něco vyčítala? Nic o ní přeci nevěděla. Měla z té bytosti dost špatný pocit, dokonce koutkem oka postřehla, že okolní zdivo se v její přítomnosti samo oloupávalo od zdi a padalo dolů, jako by se snažilo sbalit a co nejrychleji někam zmizet z dosahu.

„Tvoje sestra smýšlí stejným způsobem, také utíká před temnotou, jenž by ji ráda přivítala…“ škodolibě se to zlo usmálo a neinteligentně to kopalo do hromádky sutin.

„Kde je Simon?“ vyhrkla pohledná tmavovláska, ale už když tu větu vyslovila, věděla, že odpověď nedostane.

„Hezky jsme si spolu hráli,“ napínala Alessa připomínající oživlou mrtvolu, „pak se mě začala bát a utekla,“ pokrčení ramen naznačovalo, že se více nedozví, ani kdyby se na tu malou zrůdu vrhla a začala s jejím škrcením.

Amy vyhrkli slzy do očí. Nešlo to zadržet, chtěla vidět svojí malou sestřičku, jediného človíčka na světě, co ji zbyl.

„Neublížila jsi jí?“

„Proč bych to dělala? Je s vámi tolik legrace…“ taková odpověď mohla znamenat cokoliv.

„Ty…“ málem už se skutečně na tu odpornou zrůdu vrhla, nebýt dalšího příchozího mířícího do kotelny Grand hotelu.

Bez své zbraně se Pyramid Head pohyboval s mrštností mohutného leoparda.

Ihned stanul za zády temné Alessy jako nějaký děsivý rádce.

„Co tu chceš?“ zeptal se nevybíravým hlasem bez emocí rozeznívající celí prostor, jež nenaznačoval, zda se jedná o přátelský či nepřátelský rozhovor.

„Také tě ráda vidím, Darille,“ oslovila ho jménem značící Headovu lidskou stránku, snad aby ho popíchla jako nepříjemný hmyz a jízlivě mu připomněla jeho minulost.

Temná zombie na pozdrav pokynula svou kostnatou rukou směrem ke kovové konstrukci spočívající na hlavě bývalého ředitele hotelu.

„Přišla sis popovídat?“ ucedil netrpělivě hřebík na hlavičku, evidentně přízraku města nedůvěřoval, kdo také ano s touhle vizáží.

„Ano i ne…“ Alessa stále upírala ten svůj nepříjemný pohled na Amy krčící se za zaraženým meče do podlahy.

„Hlavní důvod je ten, že ti přináším vzkaz, můj kate,“ nastala teatrální pauza, kdy se pomalu začal odloupávat i strop až hrozilo, že se rozdrolí úplně a přízemí se jim zbortí nemilosrdně na hlavu, však nějakou záhadnou silou zůstával tam, kde byl.

„Nuže?“ pobídl zrůdičku.

Alessa se ohlédla přes rameno na svého ochránce a zabodla do něho své černé pichlavé oči plné čiré nenávisti, „máš tuhle holku odvést zítra k Alesse do nemocnice…“ zabodla prst ve směru zkoprnělé dívky, ta sebou cukla, jediný projev, kterého byla momentálně schopna.

„Jak si přeješ,“ zareagoval chladně Head.

Poslední holčiččin pohled patřil právě Amy, než se temnota vypařila, jako pára nad hrncem. Opadaná omítka se okamžitě začala vracet na své původní místo a za chviličku to vypadalo jako by se tu nic nestalo.

Zdivo se přilepovalo k cihlám a vyplňovalo tak mezery do původní podoby.

Divný nepříjemný pocit náhle zmizel i s malým démonem.

„Odvedeš mě tam?“ zašeptala Amy v hlase náznak paniky.

„Ano.“

Amanda nevěděla co si myslet, jak na ní Head pohlíží? Nejspíše bude spokojený, až se jí zbaví, odpověděla si sama.

Samotné zlo si o ní řeklo a Pyramid dívku musí vydat.

Pyramid Head šel přímo ke svému vězni, svaly na tom impozantním těle se ani nepohnuly, kožená látka se mu vlnila kolem kotníků a jemně šustila s každým krokem.

Právnička couvala, to že mlčel, nevěstilo nic dobrého, třeba si to rozmyslel a nikam ji nepřivede, zadoufala, zakroutí ženě hlavou sám, až to křupne a bude mít pokoj.

Jednoduchá verbální dovednost selhala na plné čáře.

Minul svůj meč a pokračoval dlouhými kroky vpřed.

Na levé paži katovi spočívalo několik nových krvavých šrámů, to naznačovalo, že tam nahoře to nebylo jen o přátelském podání rukou.

Napřáhl se mrštně vpřed.

Amy zavřela zbaběle oči.

K překvapení obou, bez důvodu setřel Pyramid Head palcem dívce prolité slzy z vlhké tváře…

Scarlet

Kotva 8

Kapitola 8.
Darill Chambers

Pozor

18+

8.

Náhlé zatmění vlastních myšlenek by se dalo popsat jako šílenství s citem.

Darillovi se hlavou honily všemožné myšlenky soupeřící o to zářivé hlavní místo bohužel, tam bylo jen pro jednu.

To byl tedy důvod marného boje o přetahované lano rovnováhy, jenž se, co chvíli, klonilo na opačnou stranu pomyslné propasti.

Zvláštní, dlouho potlačované pocity vybublali napovrch opravdu nečekaně se silou rozzuřeného lva vypuštěného z klece, a to dívce jen setřel slzy z tváře.

Nepochopitelné.

Sám v sobě právě bojoval s temnotou o chvilku pomíjivého štěstí.

K jaké straně se vlastně přidal, bylo záhadou. K jedné patřil tělem ke druhé duší, jedno bez druhého však nemohlo existovat.

Jak se tak díval do té jemné ustrašené tváře před sebou vydané mu na milost, dokonce se mu vloudila myšlenka tu holku obejmout.

Co ho to proboha napadá?

Děsilo ho to, jeden z nejsilnějších bossů Silent Hillu děsil dotek ženské horké kůže.

Hned jak nervy v konečcích prstů daly povel mozku a zase zpátky, ucukl.

Vůbec neměl myslet na ten vtíravý pocit, že ta dívka vyplňuje jeho zoufalou samotu na tomto místě, že je jí vděčný za každou strávenou chvíli v její společnosti, za to že mu připomíná, čím byl a čím už nikdy nebude.

Pošetilé.

Chytil Amy za pas a obrátil ji k sobě zády.

Nečekala to.

Ohnul to pružné tělo přes kovovou pelest jedné z hromady postelí poblíž.

Vrtěla se, miska vah se právě přiklonila k té černé straně bez východiska, jež ho nutila k násilí.

Vyhrnul ty odporné květinové šaty drásající mu zrak schovaný za železnou konstrukcí a obnažil tak kulatý zadeček, na který se přitiskl svým klínem a otíral se o něho přes látku své zástěry sešité z lidské kůže nešikovnými stehy.

Reakce stupňovaná představou primitivního páření v Headovi rozproudila krev.

Nechal sklouznout svou zástěru z boků k nohám a zkusil se k Amy přitisknout bez zbytečného kusu oblečení.

Drsnou rukou dívce několikrát zezadu přejel po obnaženém klíně tak, že proklouzl dlaní pod zadečkem mezi stehny a pár minut ji drze dráždil, pak do ní nevybíravě vrazil.

Démonovi dělalo dobře hlasité sténání své oběti, chytil to vyšpulené pozadí do rukou a zaryl do něho své prsty, začal přirážet.

Nešlo přestat. Každé nadechnutí své milenky ho posunovalo dál k vytoužené extázi, jedinému světlému bodu v této noční můře.

Sex se stal jedinou činností, co ho dokázala spokojeně uvolnit stejně, jako vrah, když zabije svou následující oběť.

Obtiskl svou krvavou dlaň na tu bledou horkou kůži.

Po chvíli vytáhl své kopí ven a záměrně strčil do dívky hrubě rukou, ta se přehoupla přes kovovou pelest a spadla na matraci.

Nahý obešel postel a začal se k zoufalé Amy sklánět, náhle vymrštila nohu.

Netrefila ho v tom pravém slova smyslu. Tím že se Head pohnul, minula tu svalnatou hruď a patou narazila do kovové konstrukce na jeho hlavě, ta se překlopila dozadu a spadla s řinčením na zem.

Zarazil se.

Musel jí čelit tváří v tvář přímé konfrontaci. Na to nebyl připraven, raději se schovával ta svým ocelovým vězení, a ubezpečoval sám sebe o této nové identitě. Nebyl to muž ale ani démon.

Zarazil se v půlce pohybu, na jeho svalnatém lesklém těle se zatínaly mocné svaly.

Pokud se ohne pro svou přilbu tak nad ní ztratí kontrolu, takže se nedalo nic jiného dělat, než jí přikrýt svým tělem zcela obnažen o hrůzostrašnou helmu.

„Tohle už nikdy nedělej!“ zavrčel varovně.

Další překvapení přišlo v podobě nečekaného polibku.

Jak se, tak nad Amandou nakláněl, nečekal od ní tolik odvahy, aby se jej na tváři dotkla znovu, ale udělala to!

Přehodila řetěz kolem Headova krku a stačila pouze vteřina k dokonání rozhodujícího činu, který sliboval zatracení nebo svobodu. Právnička si přitáhla Darillovu hlavu blíže, místo nějakého škrcení, na které měla za celé to týrání právo, jež se také nabízelo, netvora beze smyslu políbila.

Přitiskla své rty na jeho. Byly horké, poddajné, vzrušující. Jaké překvapení.

Pyramid Headovi se rozšířily rudé panenky čirým zaskočením.

Něčeho takového se ještě nikdo neopovážil.

Musel sklonit hlavu a vzdát hold té nešťastnici pod sebou.

Co myslíte, kdo byl lapený víc?

Pyramid proti vší logice zavřel oči místo, aby sjednal pořádek, alespoň na milisekundu věčnosti si chtěl zapamatovat ten slastný pocit, bylo to jako by se ho dotklo hřejivé slunce a studil mrazivý led zároveň.

Viděl svou vězenkyni v jiném světle, než skrze ty nepříjemné mřížky v trojúhelníkové přilbici dělící svět na bílý a černý, dobrý a zlý, bez helmy si připadal nahý a svobodný či spíše zranitelný.

Kdysi si tu černou kovovou věc dal na hlavu sám, měla jej chránit a záměrně odrazovat všechny kolem, nyní zjistil, že jí vlastně vůbec nepostrádal.

Amy očividně neděsila jeho jizva, rudé oči ani jeho děsivý vzhled.

Krvežíznivost zakořeněná hluboko uvnitř se najednou rozplynula jako bouřkový mrak.

Proti vší logice se nejspíš zbláznil i on, když opětoval ten sladký polibek jejích úst.

Amanda musela něco udělat a hle, pomoc se naskytla sama.

Bojující o svou záchranu skopla Headovi helmu.

Těžko říci co viděla v těch červených očí hledící na ni velmi zblízka.

Co si asi myslel? Uškrtí ji? Zabije jedinou ranou?

Pomateně provedla tu největší hloupost ve svém životě hned potom, co se dala dohromady s Davidem Garciou.

Kráska políbila netvora.

Výsledný efekt se však lišil, uvědomovala si smrtelné nebezpečí jeho zlosti, které mohl každou chvíli propuknout. Očekávala stáhnutí z kůže, utrhání končetin nebo použití jejích vnitřností jako ingredience do polévky.

Místo toho jí dopřál zcela neočekávaný zážitek.

Opětovaný polibek byl třešničkou na dortu, ba co víc, nejenže pokračoval v dobývání jejího těla, ale dělal to s citem, žádné hrubé zacházení žádný křik jako by tou helmou sňala i jeho prokletí.

Alespoň na chvíli dal Amy pocítit část sebe, jakou kdysi Darill býval.

********************************************************************************************************************

„Nechoď za mnou, ty zrůdo!“ utíkala Simon před svou hrůzostrašnou přítelkyní pryč ze zábavního parku.

Hned potom, co tma zmizela, odemkla dveře výdejny lístků, se dívenka v růžovém triku a copy v texaském stylu přelezla turnikety, jež už nebyly blokované.

Už nikdy více, řekla si.

Z cukrovinek a podivných hororových atrakcí se jí dělalo špatně, věřila by snad i tomu, že jakmile v budoucnu uvidí jinou pouť, vybaví se jí zajisté tento obrázek Robbiho s motorovou pilou, a to dospívající dítě opravdu hodně ovlivní.

Vše se opětovně ponořilo do ticha a začalo lehce mrholit.

Po pár krocích však narazila na jeden nepatrný problém, kdosi Simon sledoval.

Ta malá školačka s roztomilým obličejem byla Simon v patách jako by zapomněla, v co se večer mávnutím kouzelného proutku proměnila, k její smůle si to nová přítelkyně pamatovala až moc živě.

„Slyšíš? Ztrať se, už tě nechci vidět!“ křičela copatá holka prchající před holčičkou po silnici směrem zpátky k městu.

„Nic jsem ti přeci neudělala, kam to běžíš?“ bránil se hlásek ztrácející se v mlze, kupodivu to znělo tak nevině, že musela přijít o už tak pomatenou paměť, jinak si tu včerejší ďábelskou proměnu nedokázala vysvětlit.

Nebo tu taky byla možnost, že se zbláznila právě Simon, ať tak nebo tak, bude se od té zrůdičky držet co nejdál.

Důvěra k ní se rozplynula natrvalo a nebylo třeba jí získávat zpátky. Jednou to bohatě stačilo.

„Prosím, nechoď pryč, budeme si hrát, slibuji!“ lkala Alessa zoufalým hlasem pomalu se přibližujíc k malé Johnsonové.

„Už tě nechci vidět, ty zrůdo!“ pokusila se to mladší dítě odradit tvrdými slovy, jenže efekt to nebyl žádný, šla za ní jako stopař, odhodlaná nevzdat se své kořisti.

Musí se jí nějak zbavit, přemýšlela Simon a popobíhala kupředu.

Všechno se tu zdálo obráceně, z nebe padal jemný šedý popel a večer se ulice hemžily čímsi, co nasvědčovalo o tom, že země a peklo se na chvíli propojily, tedy pár slovy: kdo uteče, ten vyhraje.

Bohužel, Alessa patřila k té druhé vítězné straně.

Kdo jí ale proboha mohl seslat takový danajský dar v podobě roztomilého stvoření, co se mění na bestii z podsvětí?

Simon se najednou zarazila.

Před ní se z mlhy tyčila konstrukce mostu, po kterém sem včera přišli, na tom by nebylo nic zvláštního, včera jej přecházeli, šla tedy dobře, jenže nějaká vysoká postava stála přímo před ním, jako by na Simon čekala, pokud nechtěla plavat musela jít přes ni.

Opatrně s prozíravostí Sherlocka Holmese se dívka přiblížila.

Žena, viděla už jasněji.

„Neboj se dítě, pojď a důvěřuj světlu božímu,“ promluvila postava o něco mladší, než byla Amy zahalená v dlouhých puritánských černých šatech podobně jako vdova.

Sice to musela být opět nějaká věřící, snad je teď ten malý přízrak alespoň opustí, modlila se Simon.

Pak se v naději rozeběhla vstříc dlouhovlasé ženě s rozpřaženýma rukama.

Bohužel si nevšimla Alessy, která ji mezitím doběhla, chytila jej za ruku, když Simon nehybně stála.

„Nechoď tam, řád tě zničí, obětují tě, upálí, zemřeš!“ radila pravdivě holčička důvěřivým hlasem čekajícího hada.

„Pusť!“ odstrčila jí culíkatá holka, setřásla Alessinu paži ze své, na nic nečekala a co nejrychleji se přihnala k záchrannému bodu u mostu, ten si jí přesunul ochranitelsky za svá záda.

Ani nyní se přízrak nevzdal, šel pomalu blíže.

„Odstup Satane, nechť tě sežehne boží plamen spravedlnosti,“ postoupila přísná žena o krok v před, pokřižovala se na znamení své víry.

Trochu to připomínalo vymítání ďábla.

K všeobecnému překvapení začala radikálně odříkávat výroky z bible znající nazpaměť.

Slova se nesla prostorem i krajinou a dotýkala se všeho živého.

Alessa se držela na pokraji mlhy převalující se jako opar přes drobnou postavičku v modré školní uniformě. Mlha, jak se přelévala od jezera, chvílemi se drobná postavička měnila jen v přežívající obrys, začala naříkat jako poraněné zvířátko, než jí zcela pohltila převalující se šero.

„Pokud máš víru, je to tvá jediná zbraň proti démonům pekelným,“ obrátila se věřící k Simon.

„Jmenuji se Claudia Wolfová,“ prohlížela si vystrašenou dívku za svými zády.

„S….simon,“ přikývla nedůvěřivě.

„Půjdeme, Simon, řád tě ochrání, sjednotí všechny ovečky do úplného stáda,“ s farizejskou tváří se obě nasměrovali k městu.

Malá Johnsonova, ženě rozhodně nedůvěřovala, dobře si spočítala, že ať v Silent Hillu, městě duchů, zůstal kdokoliv, neměl čisté svědomí a tají své zločiny a hříchy před ostatními. Nikdo není svatý, přesto se tak tváří a omlouvají tak své ohavné činy.

Na oko se jim důvěřovat dalo, pokud šlo však o lámání chleba, vždy vás raději obětovali, než aby měli méně či hledali viníky mezi sebou, cizinec šel na porážku první, bez výjimky.

I Claudia nejzbožnější patronka ze všech, měla poskvrněnou minulost víc, než se na první pohled mohlo zdát.

********************************************************************************************************************

Amandu neprobudil rámus ani křik jen tiché praskání ohně v hořícím kotli strohé kotelny plné děsivých stínů.

Nezáleželo na tom, zda byl den nebo noční můra, výčitky udeřily s ničivou silou tornáda prakticky okamžitě.

Musela se zbláznit, hned jak otevřela oči, si uvědomila, že dozajista musela po souloži usnout.

Jak se to mohlo stát?

Opravdu se to zdálo, jako záležitost několika vteřin, pamatovala si, jak hleděla Headovi do těch jeho zvláštních očí barvy těch nejjasnějších rubínů a pak cvakl vypínač a zatmělo se jí v hlavě.

Nejhorší pomyšlení bylo, že to skutečně chtěla, dobrovolně se odevzdala zrůdě bez slitování.

Nechápala to.

Nyní ležela na té samé posteli, co předtím, jakmile se pohnula, nepříjemně zavrzala.

Nebyl tu.

Nechal jí tam se všemi výčitkami samotnou.

Na zemi ležel talíř s nějakým jídlem, jež se neodvážila identifikovat.

Možná se tak snažil odvděčit za těch pár chvil darované přízně.

Jak se na něho teď má podívat?

Amy polil stud jako ledová voda.

Nemohla mu nic vyčítat, za to, čím je, nesl svou vinu dost dlouho a ona mu jen udělala minimální radost tím, že se nebránila.

Ve skrytu duše však nemohla odolat. Jakási primitivní síla ženu k němu doslova táhla jako magnet, přitahovala ji jeho divokost, ty silné ruce, hluboký hlas, samotnou to ženu děsilo.

Něco takového se zdálo absurdním, bez budoucnosti.

Co ji to jen proboha napadlo.

Zvedla talíř ze země a začala jíst, hlad o sobě dával vědět, stejně tak i namožené tělo.

Hluboce si povzdechla.

Změní se teď Darillovo chování? Tak to říkala ta divná holka, vážně se jmenoval Darill?

Ničím už si nemohla být jistá, jen sama sebou, a i ona se zrazovala.

Byl snad Pyramid Head Amandiným zvráceným osudem?

Patří do Silent Hillu jako ostatní?

Je vážně tak špatná?

Z přízemí přicházela známá postava věznitele, aby ji dnešního dne odvedl před Alessu, kde se rozhodne o jejím osudu.

********************************************************************************************************************

I bývalý majitel Grad hotelu byl na vážkách, musel dostát povinnosti a odvést svého mladého vězně do nemocnice. Rozkaz se musel splnit, a to bez řečí.

Nechtělo se mu, jenže postavit se temné Alesse chtělo více než jen odvahu, kterou trpěli i hlupáci.

On rozhodně hlupák nebyl.

Nepropadal citovým výlevům, o to se postarala temná strana, jen občas ve dne, kdy byl zavřený tady dole si vzpomněl na svůj bývalý život bez strastí a litoval všech svých hříchů.

Nyní se však něco změnilo, nebylo to tak zásadní, jako když začne řeka téct opačným směrem, ale přeci jen k té ženě cosi pocítil, lítost to nebyla, ani soucit, něco jiného, co neznal ani jako člověk.

Zvláštní.

Líbila se mu, ta tmavovláska ukázala velkou odvahu a teď by se jí měl zbavit ve prospěch někoho jiného? Za těch pár dní si na její přítomnost zvykl, štěbetání toho hlasu mu vynahrazovalo věčnou samotu, nyní by Amy tedy měl dobrovolně vydat? Vzdát se jí? Pocítil chamtivost.

Považoval právničku za svůj majetek, zmocnil se jí a vzal sem dolů do kotelny, držel dívku při životě jako zlatého ptáčka v kleci, aby zpíval kdykoliv se mu zlíbilo.

Byla jeho.

Teď by o to potěšení měl přijít?

Neměl tušení, jaký důvod si Alessa zvolila pro předvolání, pokud věděl, tohle nedělala, nesnášela cizí pohledy na to její spálené tělo plné jizev a černé seškvařené kůže, to byla otázka, možná ho objevila nový způsob, jak ho mučit, uvažoval.

Darilla nenapadl další jiný důvod.

Na jejím životě měl také svůj podíl, bez něho by Amy venku zemřela, v kostele by nyní tmavovlásku už vícekrát nepřijaly, neměla by tedy jinou možnost, než bloudit po ulicích nebo se snažit schovat před pochodujícími přízraky venku.

Nikdo to na ulici dlouho nevydržel. Maximálně pár dní.

Buď je našel on či se o to postarala náhoda.

Takový osud čeká každého.

Co však teď s ní?

Svůj obrovský meč odložil na své místo stranou, aby nepřekážel.

S kovovou helmou na hlavě došel k upevnění řetězu na zdi.

Odemkl jej z kovového kruhu.

Konec těžkého železa si omotal kolem paže podobně jako předtím.

„Půjdeme,“ rozkázal přísněji, než zamýšlel.

„Jmenuji se Amanda!“ vymrštila se právnička z matrace, jako by jí píchl špendlíkem.

Ticho.

Pyramid Head zareagoval popotáhnutím řetězem směrem k sobě.

Dívka sebou trhla a spočinula na té vypracované dmoucí hrudi hrající všemi svaly.

Styděla se.

Proti vší logice chtěl mít dívku blízko sebe, cítit tu ženskou vůni, dotýkat se holé kůže a vlasů, vyloudit z Amy úsměv jaký od ní ještě neviděl a poslouchat melodický hlas anděla, jitřící smysl a kolébající tu stvůru zakořeněnou v jeho mysli i těle.

Nyní si uvědomoval, že se může volně nadechnout.

Nevzdá se toho jemného ptáčka v hrozných žlutých květovaných šatech, nepustí jej z klece, a pokud si bude muset vybrat, věděl, co učiní.

Lhostejně se odtáhl se a šel k východu, cestou uchopil do dlaně jílec obřího sekáčku.

Amanda za ním kráčela jako ovce na porážku.

K její smůle nechal tmavovlásku tápat v nevědomosti, tohle bude zkouška peklem, uvědomila si, se svěšenou hlavou a bez odporu následovala svého ďábelského milence…

Pyramid Head

Kapitola 9.
Nemocnice

Kotva 9

9.

Za naprosté tmy, kde problikával jen neonový nápis Hod dog, lákající přízraky do fastfoodu prošli ulicemi bez známek potíží.

Jen Amy trpěla nepříjemnou představou ostrých drápů a děsivých paží, které se na ní mohou každou chvíli začít sápat.

Všeobecné vití těch nestvůrných psů bez kůže se ozývalo odevšad.

Jakmile se k nim nějaká ta prokletá bytost, byť jen přiblížila Pyramid Head coby dívčin ochránce ji srazil k zemi nebo rozsekl vejpůl.

Nijak se svými druhy nesympatizoval, na ulici platilo právo silnějšího, stejně jako na divokém západě.

Konec jejich cesty označoval velký nápis Alchemilla Silent Hillská nemocnice, nad názvem budovy problikával červený kříž.

Budova plná doktorů a skvělých chirurgů, nyní opuštěné místnosti a čekárny nesoucí stále ještě lékařskou pomyslnou naději těm kdo tu zbyli.

Head rozrazil dveře.

Čekárna, po levé straně, známá recepce s hluchým telefonem.

Další dvoukřídlé spojovací dveře měli být vytrhnuté z pantů a ležet na zemi, teď to budilo dojem, že přijely opraváři a všechno spravili do původní podoby.

Zvláštní.

Nijak překvapivé to však nebylo, s úderem sirény a příchodem světla se vše poškozené vracelo zpátky, zub času tu sice pracoval, místa si však úspěšně zachovávala svou původní podobu.

Obávaný kat věděl přesně kam jít, prošel chodbou s černobílou mozaikou dlaždic na podlaze přímo ke schodišti, nebohou Amandu táhl za řetěz sebou.

Chytře si nezvolili výtah, do něho by ten svůj sekáček asi sotva dostal.

První podlaží je uvítalo nepříjemným dusivým tichem a napětím číhajícím za každým rohem.

Nyní měli možnost jít vpravo či rovně.

Toto patro se zdálo o něco málo děsivější, na jedné ze zdí byly krvavé otisky rukou a vlastně všechny zdi nesly cákance stejné tekutiny.

Z pravé strany se cosi blížilo.

Polekaná Amy vykřikla, to zrůdu v sesterských šatech popohnalo blíže ke svému novému objektu zkoumání.

Čepel lehce prosvištěla vzduchem, se smrtícím účinkem.

Zrůda se zavázanou hlavou skončila svíjející se v křečích na zemi.

Darill na stvoření temna pro jistotu ještě dupnul nohou takovou silou, až chodbou zřetelně zapraskaly kosti.

Nepříjemný zvuk, dívka si zakryla oči nad tou krutostí.

„Jdeme.“

Jediné rozumné slovo za velmi dlouhou chvíli, pomyslela si Amy.

Otrok na řetězu postupoval po chladné podlaze za svým dozorčím.

Rozrazil nohou další dveře, tabulky skla se rozdělily na tisíce malých střípků a gravitace si je stáhla k zemi.

Nekonečné bludiště chodeb a pokojů s čísly je zavedly až téměř k cíli do oddělení intenzivní péče.

Kdysi růžové zdi slibovaly příjemnou atmosféru, nyní vybledlé a bez života šířily nepříjemný děs.

Vpředu kdosi vyšel ze dveří s popiskem Dr. Kaufman, zrzavá kštice a bílé sesterské šaty pod kolena ještě dávaly tu trochu naděje pro budoucí pacienty, jenže Amandě to připomnělo něco zcela jiného.

„Ty potvoro!“ vyjekla, dívka se vrhla jako dračice na mladou sestru, poznávala v ní únosce své sestry.

Amy předběhla kata rychlostí blesku a vrhla se na ohromenou ženu před sebou.

„To ty jsi unesla Simon!“ láteřila s křikem, zatímco se zrzka snažila bránit rukama, vzdáleně připomínali dvě hašteřící školačky zápasící v bahně.

„Tak dost!“ přitáhl kat prudce řetěz k sobě, až byla Amy nucena sestru pustit. Nemohla k ní, takže ji alespoň výhrůžně probodávala pohledem.

Lisa Gerland zřejmě také nebyla potěšena novou návštěvou, a proto se raději přitiskla ke dveřím doktora Kaufmana jako by za nimi chtěla zase zmizet.

„Kde je Alessa?“ promluvil hlubokým hlasem Head, před kterým by se třásl i rampouch.

Sestra zřejmě překvapena, že boss umí mluvit, jen natáhla ruku kamsi do tmy „T…tam…“ vykoktala ustrašeně kráska s bledou kůží barvy mléka a rudými rty.

Hned se pohnula vpřed, aby oba uvedla k nemocné, protože zůstat pozadu, riskovala odplatu té holky, co přitáhl sebou.

Po několika váhavých krocích za doprovodu toho velkého meče skřípajícího po podlaze ohlásil hlas sirény nadcházející den, to znamenalo, že jakmile po necelé minutě zničehonic ustala, vše se začalo zacelovat, sklo se ve vzduchu slepilo a vytvořilo výplň dveří, zdi se zbarvily zpátky do krásně růžové barvy pivoněk a krvavé stopy zmizely nadobro spolu se všemi přízraky, tedy až na Heada.

Lisa je vedla až na konec dlouhé nemocniční chodby k pokoji s rudým okultistickým symbolem uprostřed.

Amy už něco podobného jednou viděla na dveřích kostela.

Kulatý znak s pyramidou ve středu věrně připomínal značku Iluminátů, byl však jiný než na dveřích kostela luteránů, ze kterého ji ty bezvěrci vyhnaly.

Pyramid Head si držel Amy těsně u sebe, nechtěl nic pokazit, tady šel po tenkém ledě, nesměl ohrozit svůj propracovaný plán, o kterém celou dobu cestou sem mlčky přemýšlel a zvažoval všechny možné situace.

Lisa v červeném svetříku bez klepání otevřela dveře…

********************************************************************************************************************

„Všichni mě teď poslouchejte!“ dožadoval se David ticha.

„Všichni stojíme v nepříjemné situaci, jistě si uvědomujete, že životy nás všech jsou v ohrožení jen kvůli jedné čarodějnici oplývající silami zla!“ začal pomalu s citem, aby si získal pozornost a mohl s naivními lidmi dobře manipulovat.

To mu šlo dobře celý život.

Garcia měl štěstí nejen že, ho ten démon v podobě pavouka ušetřil, navíc mu poradil, kdo ví, z jakého důvodu, jak se odtud dostat a on pro to udělá, cokoliv bude moci.

Vše muži nahrávalo do karet, dorazil k luteránům hned, jak začala tma, to znamenalo všeobecnou sešlost uvnitř kostela, přesně co potřeboval. Pevně věřil, že strach a špatné svědomí všechny lidi donutí zůstat uvnitř a vyslechnout jej.

Několik let práce u soudu ho naučila dokonalé přetvářce, jednáním s vrahy a násilníky ho vycepovalo k obdivuhodnému výkonu v jakékoliv situaci, proti tomu ti pobožní hlupáci nejsou žádným problémem, téměř se usmál.

Vsadil na svou oblíbenost u Christabell, jež mu dovolila vystoupit před oltářem a pronést co má na srdci.

Publikum k němu vzhlédlo se ušmudlanými tvrdými tvářemi.

Muž se opřel oběma dlaněmi o chladnou mramorovou desku oltáře ve snaze napodobit kazatele, „vím, jak se zbavit tmy, jak se navždy zbavit prokletí nás všech moji přátelé.“

V několika řadách sedících vyvrhelů to zašumělo.

David se usmál, aby tak dodal odvahu ostatním, než je obětuje za sebe samého, „ve spánku se mi zjevil bůh a řekl, že je čas, čas jít do boje, čas povstat a vzít osud do svých rukou!“ zvedl ruce nad hlavu a kynul jako obávaný vojevůdce své armádě před nadcházející bitvou.

Kostelem se jako rána bleskem ozvalo zaklepání.

Všichni se naráz otočily, domnívajíc se, že si pro ně přichází temnota a potrestá je za rouhání mužových slov.

„Otevřete dveře,“ poručila Christabell.

Dovnitř proklouzla mladá žena se zsinalým obličejem a dítětem.

Katolíci si viditelně oddechli.

„Vítám tě zpět Claudie…“ pokývla Christabell z první řady, „posaďte se,“ pokynula.

Představená řádu čekala, až se její ovečky usadí a dala znamení cizinci, jež se jí vlísal do milosti, aby pokračoval.

„Vyzívám vás, pozvedněte zbraně proti zlu, zničte démona! Spalte ho andělským mečem!“ prorokoval, až se hlas odrážel od ručně malovaného stropu.

„Slibuji vám, že najdete spasení v mých slovech, nechť řád povstane, zničme velkého démona a pak Alessu, jež nás nechala bloudit v mlze a seslala na nás neštěstí.“

V publiku se hlavy nervózně kymácely, jak si věřící mezi sebou šeptali, na nich to ale nezáleželo, hlavní slovo měla představená, zachránkyně, spasitelka chrámu božího.

Nikdo se neodvážil promluvit nahlas.

Za celou půlhodinu David dokázal nemožné, zburcoval lidi k přímému činu, ještě potřeboval pomoc řádu a cesta ke svobodě mohla začít.

Bez něho by byla celá akce zbytečná, jak říkala Scarlet.

Po proslovu k němu přišla pro něho dosud neznámá žena s dlouhými vlasy a vyzáblou přísnou tváří spolu s Christabell.

„Udělal jsi na nás dojem, nezapomínej však, že všechny skutky nesou určité riziko zvláště, bojuješ-li s temnotou.“

„Není třeba se bát, pokud mám po svém boku boha,“ zarecitoval muž s tím, se oběma ženám zalíbit, což se mu povedlo.

Garcia neprohrával, v jeho životě se zdálo být všechno nalajnované přesně podle jeho představ, neúspěch si nepřipouštěl a co nemohl získat slovy, získal silou.

Nebylo vůbec těžké obalamutit těch několik idiotů, teď ještě zbývalo je poslat na smrt, přesně tak to dělali slavní vojevůdci, obětovali většinu, aby sami mohli vyhrát.

„Řád je ti pro dobrou věc k službám,“ přikývla zachmuřená Claudie.

„Zaútočíme ráno, síly zla v tuto dobu spí.“

David přikývl.

„Zde, je artefakt, díky němuž poznáme, kde se démon nachází,“ ukázal v dlani kulatý kovový předmět se šipkou, zcela primitivní mechanismus podobný kompasu s tím rozdílem, že neukazoval světové strany ale to největší zlo.

Neřekl luteránkám kde, jej vzal ale tak hloupé, aby nepoznali, že se jedná o magickou věc, nebyly.

„Ještě je potřeba návnada…“ dodal tak tiše, jak to jen šlo, nesměl vyvolat paniku.

Ženy se na sebe významně podívali, netřeba říkat, že už obětovali mnoho nevinných životů jen pro vlastní očistu, slyšet to však od cizího bylo poněkud zvláštní.

Claudie, silně věřící vzala do ruky kříž zavěšený u pasu a políbila jej.

„Co třeba jí? Už nikoho nemá, nikdo nebude tu dušičku postrádat,“ záludně navrhl s mírným odzbrojujícím úsměvem, a přitom nenápadně ukázal prstem kamsi doprostřed lavic, kde seděla malá osamocená Simon.

Dobře věděl, jak se mu jednou bude hodit, intuice ho opět nezklamala.

Nikdo nevěnoval dítěti pozornost, sedělo tam prohlížejíc si architekturu chrámu.

„Dobrá,“ rozhodla Christabell a podepsala tak bez svědomí děvčátku rozsudek smrti.

David se usmíval.

Je neuvěřitelné, jak to všechno vycházelo, smál se v duchu, teď už jen poslat řád na tu zrůdu, zabít tu holku a ujet pryč, než se vzpamatují, co se stalo.

Tiše vzdal Scarlet hold.

„Ráno,“ zašeptala Claudie modlící se ke kříži.

„Ráno,“ přikývl Garcia.

********************************************************************************************************************

Pokoj 213 se nijak neobvyklým nezdál, až na nemocniční postel obehnanou zašedlými zataženými závěsy kolem něčeho děsivého uvnitř.

Za bílým plátnem někdo stál a nakláněl se nad lůžkem.

Pyramid Head a Amy tiše vešli dovnitř za sestrou.

Dívka se rozhlížela kolem, na intenzivní péči to nebylo nijak příjemné, nacházeli se tu většinu času lidé v kritickém stavu, které dělila jen velmi tenká hranice mezi životem a smrtí.

Všechno tady tomu napovídalo, poličky plné obvazů, léků, injekčních stříkaček, bedýnka s krevní plazmou…

I smutně vyhlížející květiny ve váze na okně se rozpadly v prach a dávaly k okrase jen trčící pahýly stonků jako staré ruce prosící o pomoc.

Lisa bez známek strachu zaplula za plentu.

Dvojice čekala, co se bude dít.

Najednou před nimi stanul jakýsi doktor.

Jistě se Dr. Kaufman se sestrou staraly o Alessu společně.

Měl to snad být nějaký trest nebo to děly ze soucitu?

„Chtěla vás vidět,“ upřel doktor na dvojici své oči za tlustými skly svých brýlí. Vypadal jako muž ve středních letech, na sobě dlouhý bílí plášť se jmenovkou, prostě obyčejný doktor.

Bože, Amy se cítila hrozně, jistě měla strach ale také pocit, jako když jdete někomu kondolovat těsně před smrtí a tomu dotyčnému ještě navíc potřesete rukou, než ochabne.

Amanda musela doktora Kaufmana obdivovat, to, s jakou odevzdaností s nimi mluví, ani se mu nedivila, jistě toho za celý svůj život viděl víc než dost, navíc být ve společnosti kata Silent Hillu nebyl také zrovna žádný met.

„Pojďte,“ uvedl je před plentu a odtáhl ji.

Právnička nepatřila k lidem, co se snadno vyděsí, zvláště potom co tu zažila, však na tento pohled ji nemohlo nic připravit, couvla vyděšeně o krok zpátky, až narazila na silnou hruď svého věznitele.

Doktor tiše odešel, snad i v něm stále převládala kapička odporu a řídil se pravidlem, že být všude jinde, než právě u své pacientky je rozhodně to nejlepší, co pro sebe může udělat.

Nechal tam dvojici doslova zírat na částečně zabandážované tělo upoutané na lůžku, mezi čistě býlími obvazy prosvítala černá seškvařená kůže mladé dívky, která musela hodně trpět.

Alessa Gillespie v sobě měla kanylu a přístroje, na jež byla připojena udávaly všechny životní funkce, též se ohlašovali nepříjemným pípáním.

Amy musela odvrátit pohled, ať tím dívku ranní nebo ne.

Nedalo se to vydržet, dokonce i Lisa se popálené vyhýbala a raději přebírala léky opodál.

„Takhle dopadá krutost…některých lidí,“ promluvil pacient se zavřenýma očima.

Jediný Pyramid Head vydržel přímou konfrontaci, jak se od něho očekávalo, to on zastával úlohu Alessina strážce, kata a soudce, zahlédl, jak holčička na posteli lehce pohnula svým ukazováčkem směrem k sobě.

Jednou rukou stiskl Amandě rameno a donutil ji přikročit blíže.

Headovi se do nosu dostal pach strachu a zrychlený dech nadzvedával ramena jeho svěřenkyně, jen doufal, že dotek té velké mužské ruky ženu uklidní, jenže to mělo opačný účinek.

Vteřiny obíhaly na pomyslných hodinách Alessina života.

V místnosti se nepohnulo ani zrnko prachu, než mumie znovu promluvila, „chtěla jsem tě vidět…“ vydechla a otevřela pomalu oči, pohledem raněného zvířete je upřela na právničku stojící u lůžka.

Ani nyní se Amanda nepodívala, raději zkoumala podlahu pod sebou, „proč?“

„Ty jsi jiná…cítím to, neměla bys tu být, ale cosi tě sem přilákalo.“

Lisa, se z ničeho nic, prosmýkla kolem a chvíli trvalo, než dala potřebné prášky své pacientce, pak se opět stáhla.

„Musíš tu se mnou zůstat…“ zašeptala holčička.

Amandu to patřičně vyděsilo, má tu být jako druhá sestra? Každý den se dívat na to spálené znetvořené tělo? A co v noci? V co horšího se mohla měnit, si nedokázala ani představit.

„Ne…nezůstanu tu!“ vyštěkla vzdorovitě, však pevný stisk prstů na rameni ji doporučoval, ať se uklidní.

„To jsi mi nerozuměla, nemyslela jsem, že zůstaneš tady…“ odpověděla Alessa tajemným tónem, jenž stále nic bližšího nenaznačoval.

„Co tím myslíš?“ mračila se už tak napjatá Amy, že by nejraději vyskočila z kůže.

„Postačí mi tvé silné tělo, nic víc, nemohu se uzdravit ale s novým tělem…“ odmlčela se, aby nechala tu hroznou zprávu vyznít ve vší kráse, „nebude tě to bolet, nedovedeš si představit, jak trpím já každý den, jen se svými vzpomínkami a nenávistí…“ zasyčela a ze všech svých sil chytila Amandu za ruku.

Následující slet událostí se stal neuvěřitelně rychle.

Vyděšená dívka trhla paží, až se spálené mumii v obvazech vytrhla bez větších potíží, spíše za to mohlo leknutí, na to ihned zareagoval Pyramid Head.

Jedním svým krokem stál ochranitelsky po boku své malé nebohé paní a ve druhé vteřině udělal něco nemyslitelného, svým obřím mečem probodl Alessu i s postelí a ukončil tak její trápení.

Obě ženy na to hleděly s otevřenou pusou a strachem neschopny se pohnout, ani jedna nechápala co se děje.

Head byl přeci její ochránce a teď ji bez známky soucitu probodl jako nepřítele.

Co se to děje?

Krev, jež v děvčátku ještě zbývala, potřísnila právničce staré květované šaty.

Všechno se zdálo naruby, zvláštní návštěva se zvrhla ve vraždu nezměrných katastrof.

Darill vzal doslova osud všech do svých rukou.

Alessa nevydala ani hlásek, nebyl na to čas, snad jen mohla zaslechnout slova zrádce, jež považovala za svého imaginárního rytíře.

„Ukončil jsem tvé utrpění jednou provždy, pokoj tvé duši,“ pronesl chladně démon a pomalu vytáhl svůj meč potřísněný nevinnou krví. Chabé tělo bez života kleslo zpátky na postel, ruce rozhozené do stran.

Konec.

Nyní město pohltí chaos a temnota…

Amy potlačila vyděšený výkřik.

Silent hill nemocnice

Kapitola 10.
Řád světla

Kotva 10

10.

Každý z nás by nejspíše očekával, že se něco stane, například začne bouře, všechno zčerná nebo se v zemi otevře obrovská díra a vše pohltí spalující plamen.

Nic.

Zatímco z nebohé Alessy vyprchal život a duše se uchýlila na nějaké tajné místo lidem neviditelné, pokoj se utopil v dusivém tichu očekávání.

První, kdo po chvíli promluvil, se zdál ten nejméně pravděpodobný, „co jsi to udělal!“ začala tiše Lisa projevovat svou stupňující hysterii, lomila rukama, zvedala je nad hlavu, křičela a pobíhala sem a tam kolem postele, zjišťující, zda by se ještě nedalo něco zachránit, marně, připomínala zdrcenou vdovu nad ztrátou svého milovaného muže.

Sestra pomalu ale jistě propadala nefalšovanému šílenství a netřeba říkat, že to s ní dost zamávalo, po tvářích ji tekly zvláštní černé nevzhledné slzy barvy ropy nad ztrátou svého pacienta a nepřestávala vřeštět jako veverka vysokým hláskem.

Pyramid Head vytáhl svůj meč z nebohého obvázaného těla, jeho ostrý těžký konec dopadl zpátky na podlahu, „JDEME!“ rozkázal pevným hlasem a volnou rukou chytil za paži ochromenou Amandu, která se ještě ze šoku nevzpamatovala.

Netvor s konstrukcí na hlavě ji vytáhl ze dveří na chodbu, ta se zdála chladnější a nepřístupnější přes to že byl stále den, ale kdo ví, jak se teď tma a den prolnou v jedno, když zabil jakousi pomyslnou rovnováhu a tím zapříčinil chaos mezi oběma světy.

To Alessa dávala ve dne šanci lidem se schovat a večer je pro změnu trestat tím nejhorším způsobem, co teď?

Podle všeho se nic nezměnilo, to samo o sobě bylo zvláštní a nevypadalo to, že by to právničce netvor nějak chtěl vysvětlit.

Sám však cítil nepřehlédnutelný rozdíl.

„Co jsi to udělal? Ty jsi jí klidně zabil, POČKEJ!“ vzpírala se Amy, zatímco ji nutil procházet tichou netečnou nemocnicí, evidentně měl naspěch.

Proč ale?

„Pokud odtud chceš odejít, máš možnost, než nastane noc, pak už pro nikoho nebude naděje, zavládne chaos, nastane věčná temnota, musíš odejít, dokud to jde a hranice jsou pokřivené, jeden prostor se propojuje s druhým,“ objasnil dívce celou situaci.

To tedy znamená naději, chce ji pustit na svobodu, to pro ni tohle všechno udělal?

Riskoval život její i svůj? Vzepřel se pravidlům a udělal něco neskutečného, stal se opravdu katem v tom pravém slova smyslu.

Děsivé.

Měla mu začít děkovat?

„Opravdu můžu odjet?“ ptala se nevěřícně, žádná odpověď.

Bylo by lepší, kdyby neměl tu věc na hlavě, takhle neviděla, jak se tváří, jen z jeho sevření šlo poznat Headovu napjatost a nervozitu.

Než nastane noc, opakovalo se Amy v hlavě, spěchali schodištěm dolů.

A co on? Zůstane tu? Patří sem, to je pravda, není to člověk ale ani stvůra.

Srdce Amy bušilo na plné otáčky jako stále se opakující zaseknutá gramofonová deska, v záchranu nedoufala a už vůbec ne od nepřítele, byl skutečně bůh na její straně?

Dovolila si toužebný úsměv.

********************************************************************************************************************

Darill se musel rozhodnout, a hle, osvícení přišlo ze vteřiny na vteřinu, skutečně Alessu zabil, nebyl to žádný trik ani klam, spíše trpící holčičku vysvobodil z věčného utrpení. To on se k ní mohl dostat tak blízko, jedině on to mohl udělat, ale nepřivedl tím ještě větší zkázu pro celé město hříšníků a sebe?

Otázky se kupily jedna na druhou v rychlém toku událostí, nebyl čas na ně odpovídat.

Nechtěl, se té holky vzdát za žádnou cenu, bohužel mu osud nepřál ani teď, raději ji pošle pryč, než aby tu zemřela, stále ještě čistá duše mohla dokázat tolik věcí, co se jemu nepoštěstilo.

Pocity mísící se v tom svalnatém těle překypovaly vinou, poskvrnil si ruce tolika litry krve, že by to naplnilo lázeňský bazén, musel tu zůstat, patřil sem stejně jako tráva, mlha a smrt, jiná možnost se nedala vymyslet, alespoň jej bude hřát pomyšlení, že Amanda bude v bezpečí, pryč od zrůd, prokletí a zkázy.

Vzpomínkou Headovi bude pomyšlení na poslední společnou noc.

Osud je neuvěřitelně krutý a vrtkavý pomyslel si hořce pod svou kovovou přilbou.

„Tudy,“ zamířili k čekárně v přízemí, zanedlouho prošli recepcí, úspěšně zdolali poházené předměty všude kolem.

Hlavní dveře a pak už jen chodník.

Ještě něco.

Cosi živého se houpalo svázané a zavěšené ze stromu před nimi. Dítě mělo ovázaná ústa šátkem, nemohlo mluvit.

Headovi hned došlo, že je to jakási návnada, sama by se tam asi sotva pověsila. Však společnice po démonově pravé ruce se vrhla vpřed, nestačil po ní sáhnout.

Ostražitě naslouchal a hleděl do bíle se převalující mlhy.

Jeho vězeňkyně nejspíše to dítě znala, oslovila jej jménem, i jeho dobrá paměť musela uznat, že tu postavičku houpající se jako červ na háčku odněkud zná.

Vyčkával, vzduch se zdál napjatý a prosycený čímsi nepříjemným, pevně sevřel zjizvené prsty kolem jílce své obří mačety.

Jako na zavolání se kolem počali zhmotňovat postavy v černých pláštích připomínající zlé noční můry, k nim se přidali lidé se zbraněmi v rukách, a dokonce i hořícími pochodněmi, hodlají ho snad upálit stejně jako nebohou Alessu?

Řád světla.

Jaký osud mu prokletí měšťané přichystali tentokrát?

Podle jejich příchodu nějakým zázrakem věděly, kde ho mají hledat, však nikdo netušil, co se stalo v pokoji 213 a nevědomky si nechávají protékat mezi prsty drahocenný čas potřebný k útěku a vlastní záchraně.

Hlupáci, pitomé ovce jdoucí na porážku.

Ani jeden si nezasloužil spasit svou duši útěkem z pekla.

Pokud ho chtějí zmasakrovat, pak nebude mít slitování, přišli si pro to, tak jim to dá.

Stejně jako živá socha dávno zvráceného umění se ani nepohnul, vyčkával, zatímco se kolem něho pomalu shlukoval dav v půlkruhu.

Nyní měl démon výhodu ve své helmě, nikdo totiž nevěděl, kam se dívá nebo na co myslí o to bylo horší určit, jak zareaguje.

Kat po očku sledoval svého vězně po pravé straně, jak se snažil mrskajícího červa na provaze spustit dolů, nikdo si dvojice nevšímal, všechnu pozornost přitáhl k sobě on, stejně jako dirigent udávající zakončující crescendo.

Aby to tak zůstalo, zaujal kolemjdoucí neohroženými kroky vpřed, meč zaskřípal po dlažbě.

Kdosi z davu promluvil, „odsuzujeme tě k smrti příšero, vrať se zpátky do pekla!“ na popud všichni, kdo měli v ruce zbraň či louč, je začali zvedat vysoko nad hlavu a skandovat.

Boj propukl v plné síle, ti, co se snažili jedince obklíčit, měli prostě smůlu, skončili na zemi rozpůlení v pase, obě poloviny se stále ještě mrskaly stejně jako čerstvě ulovené ryby, jež nevěděly, že je konec.

Nikdo se nezalekl prvního nezdaru, věřící se sesypali na popravčího s odhodláním včelí královny vedoucí svůj roj. Řinčely zbraně, zněl křik a válečné pokřiky plné nadějí.

Head máchal svou těžkopádnou zbraní, jejíž ostří se lesklo nepřátelskou krví a symfonií umírajících výdechů.

Postavy v kápích patřících k řádu se míhali jako stíny ze všech stran, útočící na ty nejcitlivější místa, však bezúspěšně. Pyramid Head, titán mezi monstry odrážel útoky rychle a lehce, hýbal tím svým obrovským pevným tělem, a i přes to, že si mnozí musely myslet, že konstrukce na jeho hlavě musí zabraňovat dobrému výhledu, se rychle přesvědčili o opaku.

Najednou zazněl výstřel, jedno z mnoha těl spadlo k zemi, pak druhý, kulka se odrazila od démonovi přilby tak silně, až se zvrátila dozadu silou vržené kuželkové koule a s řinčením skončila otočená na chodníku směrem vzhůru.

Nikoho nezaskočilo, že právě kdosi zastřelil jednoho jejich druha z vlastních řad, ale tuto nepatrnou výhodu považovali za jakýsi signál a s ještě větší odvahou se muži i ženy vrhli bezhlavě na odhalenou zrůdu s rudýma očima.

Nemělo cenu nikoho přesvědčovat o zbytečnosti celého počínání.

Teď šlo o čas, katovi nijak nevadilo přijít o kus toho bezcenného kovu, odhalil světu svou lidskou tvář a jako sám pán pekel se ohnal svým sekáčkem, prosekl vzduch a ostří narazilo do masy dychtivých těl toužících zemřít.

Boj se odehrával lehce stranou od klíčového člověka, jež započal celé toto krvavé tažení. David Garcia muž činu s duší černou více než odvrácená strana pekla se oddělil od skupiny a přikročil k trojúhelníkové helmě nehybně ležící před ním.

Sehnul se.

Dotkl se jí, cosi ho k ní přitahovalo, mohl by si ji vzít s sebou, až se odtud dostane jako památku, děsivý suvenýr z prokletého města, pomyslel si zvráceně zrádce. Všechny tady obětoval jen pro svůj prospěch, pro svou záchranu.

Sobecký génius.

Jak tak v rukou ten kus tmavého těžkého kovu převracel, napadlo jej si ho dát na hlavu, snad chtěl zkusit pohled svého nepřítele, či se mu jakýmsi způsobem přiblížit, prostě to udělal.

Háček byl v tom, že to nešlo sundat, David začal panikařit, nebyl v tom žádný fígl, žádná záklopka ani zapínání, nic, co by naznačovalo, že by přilba nešla sejmout, přesto si tu zatracenou věc z hlavy snažil strhnout tak vehementně až měl pocit, že si utrhne hlavu.

„Sakra!“ prskal a motal se v urputné snaze se té zatracené klece zbavit.

Kdo by muže pozoroval, viděl by šílenství a pak najednou okamžitou změnu, tělo se přestalo motat a právník strnul uprostřed pohybu, narovnal se a ani se nepohnul, téměř čímsi hypnotizovaný.

V ten moment se vědomí obou mužů propojilo a zase rozdělilo, k překvapení všech se kolem prohnal prudký poryv větru.

Dav se stáhl zpátky, držíc ruce před sebou, aby se chránily od nepříjemného počasí.

Pyramid Head svírajíc svůj meč zjistil, že už nic v rukách nedrží, obří mačeta proti vší logice zmizela.

Ani jeden z nich obou nechápal, co se děje, záhadou se stala temná proměna.

O chvíli později se z kata stojícího před rozzuřeným davem stal Darill Chambers, myslíc si, že tohle už nikdy nezažije a není to prakticky možné.

Zatímco se k majiteli Grad hotelu osud zachoval velkoryse, Davidovi naopak dal to, co řediteli vzal.

Svou duší se Garcia daleko více hodil na bytost temna, než Chambers nebo to byl opravdu děsivý vtip pavoučího démona Scarlet?

Poradila mu to schválně? Jakýsi opravdu hrozný nejapný vtip?

Nejspíše se teď ve škole skvěle baví.

To opravdu už nikdo nikdy nezjistí.

Šokovaný Darill zůstal nehybně stát až do prvního údivu ostatních, hned na to se vrhnul vpřed, nečekajíc na další pobízení.

Rozhodně byste nečekali, že náhlá změna v podrazáckém právníkovi vyvolá směsici tak rozporuplných pocitů, jakmile se ocitne uvězněn pouty spojenými s tímto městem. Rychle si uvědomil povinnost, jež musel ctít, a naopak také beznaděj, že už nemůže Silent Hill nikdy opustit. Tento neměnný stav by jistě v každém z nás vyvolal šílenství, jenže už v tak černé pokřivené Davidově duši se toho moc nezměnilo.

Jak se, tak díval skrze železnou přilbu na rozčilený dav, neodolal nutkavému pocitu potěšení vidět ty těla rozmasakrované a ulici zbrocenou oceánem krve s porcí vnitřností navíc. Uchopil obratně svou novou zbraň stejně jako král své žezlo a počal vládnout, to znamenalo nastolit pořádek.

Věčný pořádek.

Stále ještě nechápající věřící obrátili svou pozornost na novou hrozbu přibližující se zprava, o ředitele hotelu ztratili zájem.

Amanda nevěnujíc situaci pražádný zájem, zato stahující svou sestru ze zajetí stromu, na který jí pověsili se snažila, seč mohla. Konečně sestru dostala dolů a pomohla Simon z provazu, kterým byla svázaná.

Kdosi Amy chytil pevně za paži.

Prudce se otočila a zjistila, že se dívá do známé tváře s klikatou jizvou, nekoukali na ni ty dravé rudé oči, nýbrž tmavě hnědé, barvy hořké čokolády a nahou hruď s koženou zástěrou kdosi vyměnil za zmačkaný šedý oblek s bílou košilí bez kravaty.

Hrát si na překvapenou nebyl čas, Darill pohotově chytil Simon do náruče a druhou rukou se snažil nasměrovat právničku pryč do mlhy, co nejdál od masakru zuřící za jejich zády.

„Rychle, není čas na vysvětlování!“ naléhal pevným rozhodným hlasem vojevůdce, ten jediný se snad nezměnil.

Překvapená sestřička v mužově náručí ani nepípla, nevěděla, kdo to je ale jistě to s nimi myslí dobře, uvědomovala si, ještě že tak, kdyby jen věděla, kdo řiditel býval, zbledla by nejspíše strachy.

Pospíchali šedivými ulicemi, za nimi stále ještě doznívali bolestné výkřiky marného vzdoru nového bosse.

Chambers znal Silent Hill až moc dobře, věděl, kde zabočit i kde stojí Amandino auto, neomylně je vedl hlavní třídou kolem prázdných obchodů, než bude pozdě, převrat dne a noci musel být co nevidět, pokud to nestihnou, zůstanou tu všichni tři, poté se opravdu budou muset modlit k bohu o odpuštění.

Amy za sebou táhla dlouhý řetěz, řinčící ohlušujícím tichem, nijak však už těžké ruce nevnímala za vidinou vytoužené svobody.

„Támhle! Naše auto!“ hlásila Simon, jako vyvýšená postavička měla nejlepší rozhled ze všech.

Skutečně se před nimi objevil ten starý ojetý mercedes s otevřenými předními dveřmi!

Sláva.

„Kde jsou klíče?“ přebral celou situaci na sebe Darill.

„V zapalování,“ odpověděla řidička.

Muž pustil holčičku na zem a ta se přesunula dozadu. Amy na sedadlo spolujezdce.

Ředitel Grand hotelu neměl žádné obavy z řízení, přesto, že nejezdil nejméně dvacet let, po které trčel někde mezi temnotou a zatracením, nebál se ničeho.

Otočil klíčkem a auto poslušně naskočilo.

Slastný zvuk motoru, připomněl si.

Prudce povoz otočil na jedno zatočení volantu, rozsvítil světla.

„Myslíš, že to vyjde?“ ptala se s obavami Amy.

„Musí…“ procedil nervózně však nadějí skrze zuby, nečekal však takový Amandin projev důvěry, položila mu dlaň na ruku a přikývla.

Gumy zaskřípaly, auto vyrazilo vpřed jako vystřelená šipka k terči.

„Pozor!“ vykřikla Simon.

Reflektory povozu ozářily malou nevinou postavičku Alessy přímo před rozjetým autem.

Darill místo aby šlápl na brzdu, přidal plyn a projel iluzí malé holčičky, jež se je snažila přimět zůstat, a hlavně zdržet na místě.

Zadržely dech, jenže pohled do zpětného zrcátka prozradil jen prázdnou silnici, po Alesse v modré školní uniformě nebylo ani stopy.

O ulici dál se ale z mlhy vynořilo něco děsivějšího, ani jeden netušil, jak se tam mohl dostat, tak rychle, ale zrovna míjely podélnou uličku, ze které se cosi vynořilo.

David.

Či spíš nový kat.

Nyní šílený vládce města za sebou táhl obávanou zbraň zkázy. Jen tak tak, ho minuly, jenže se ve své zášti nehodlal jen tak vetřelců vzdát.

Mrštil svým mečem proti nim jako bumerang a ostrá čepel se zabodla do kufru auta, klidně z něho trčela vzhůru jako vlajka.

Simon vyděšeně vykřikla, přitom se přikrčila na zadním sedadle.

Nikdo nechtěl zastavit a vytáhnout ho či ho dokonce vracet majiteli.

Nový Pyramid Head se jim ztratil z očí v mlze daleko za nimi.

Darill sešlápl plyn až na podlahu v závodě o čas, vyjeli z města a minuly zábavní park, jež copatá holčička tak dobře znala a pak…

Pak pokračovali pryč po dlouhé nekonečné silnici, mlha se pomalu začala rozplývat, až zmizela zcela a oni stále pokračovali po své cestě na východ.

„Ten meč zmizel,“ hlásila Simon nevěřícně, jakmile se otočila přes rameno.

„Už jsme pryč,“ oddechl si muž v obleku, v rukou pevně třímal volant jako záchranný kruh rozhodnutý se ho nepustit.

Amanda s pouty na rukou se na ředitele podívala zvláštním pohledem, „od teď tobě i nám začíná nový život,“ prohlásila unaveně s nadějí v hlavě.

Darill jí věnoval krátký zkoumavý pohled.

„Mohli bychom ho začít všichni společně co říkáš?“ navrhla tmavovlasému zachránci upřímně, jež se stal zprvu obávaným nepřítelem, ale nevraživost se později změnila v náklonnost.

Místo aby ředitel odpověděl na otázku, prohlásil: „dovolte, abych se vám tedy konečně představil, jmenuji se Darill, Darill Chambers, a prohlašuji, že pro vás překonám i tu nejtěžší překážku, “ do slov vložil všechen svůj nově získaný šarm s upřímným okouzlujícím úsměvem.

Sestry mu úsměv opětovali, nebylo co více dodat.

Toto malé tajemství, které je doživotně spojilo, si nechají jen sami pro sebe jako velkou životní lekci.

Trojice kilometr za kilometrem za sebou nechala prokletý Silent Hill jednou provždy, kterému nyní bude vládnout jen temnota bez naděje na vykoupení pro všechny hříšné zatracené duše, však pro Simon, Amandu a Darilla začal zcela nový život s opravdu tvrdou zkušeností a vyhlídkou na lepší zářivé zítřky.

Konec

Pyramid Head a Amy

Kapitola 1. Mlha

1.

Amanda Blacková

Simon Blacková

Silent hill

Kapitola 2. Pyramid Head

2.

Pyramid Head

David García

Darill Chambers

Silent hill

Kapitola 3. Vězení

3.

Kotelna v Grand hotelu

Kapitola 4 Útěk

4.

„Luteránský kostel, to je naše spása, obraťme se k víře a budeme zachráněni, honem, Christabella se o nás postará, nabídne nám oporu a duchovní víru,“ táhla plačící Simon za ruku a neomylně dvojici směrovala ulicemi a uličkami ke svému cíli.

„Kdo je to ta Christabella?“ ozval se kousek za nimi jejich domnělý ochránce zkoumající prostor v okruhu kam, až dosáhlo mihotavé světlo baterky v rukou zrzavé ošetřovatelky.

„Je to naše spása, světice,“ opakovala, „vůdkyně, jí vděčíme za život.“

Lisa Garland

Kostel Silent Hillu

Kapitola 5. Rozhodnutí

5.

Kotelna Grand hotelu

Alessa

Kapitola 6. Holčička

6.

Alessa Gillespie

Robbie

Kapitola 7. Temná Alessa

7.

Scarlet

Kapitola 8. Darill Chambers

8.

Pyramid Head

Kapitola 9. Nemocnice

9.

Silent hill nemocnice

Kapitola 10. Řád světla

10.

Kapitola 1.
Mlha

Kapitola 2.
Pyramid Head

Kapitola 3.
Vězení

Kapitola 4
Útěk

Kapitola 5.
Rozhodnutí

Kapitola 6.
Holčička

Kapitola 7.
Temná Alessa

Kapitola 8.
Darill Chambers

Kapitola 9.
Nemocnice

Kapitola 10.
Řád světla