Luca si uvědomil svou hloupou chybu, jakmile se velká chodidla dotkla měkké země.  Celou rozmluvu mezi ženou a Césarem sledoval přikrčený na tom nejlepším strategickém místě, na střeše srubu. Teď, jakmile se jeho nohy zabořily do mokré zeminy a pocítil každý centimetr houževnatého bahna pod sebou, věděl, že to bylo špatně. Měl se raději tiše ztratit zadem. Lidé nebyli zvyklí, že někdo skákal z výšky poblíž nich, zvláště kolos jako on.

Byla to jen krátká vteřina, co se narovnal v zádech a střetl se s ženou z očí do očí. Ihned po tom, co se ty její obrátily k zamraženému nebi. Hlava se zřítila a narazila dopředu na jeho široký hrudník jako kyvadlo hodin, a pak se celé její tělo prostě zhroutilo, když neunesla nejen situaci ale i leknutí.

Gorila ihned zareagovala a popadla křehké lidské tělo do svých mohutných rukou jako by to byla větvička ostružin s trny. Velice opatrně ji podepřel v zádech jako křehkou sošku, objal ženu kolem pasu a přitáhl k sobě, jak nejjemněji dokázal. Luca se cítil provinile, doufal, že už všichni odešli a neviděli, co se stalo, César by z toho neměl radost.

Generál dával pozor na svou sílu, protože dobře věděl, co dokáže, ale jakmile cítil, jak mu to malé stvoření dýchá na kůži, cítil se ke všemu i rozpačitě a náhle nevěděl co s ní. Co s křehkým nákladem? Nemohl ji tu nechat na trávě v dešti pohozenou.

Lucu pohltily ještě větší výčitky z toho, co nevědomky provedl, hned po tom, co César řekl, že jí nebude ublíženo a teď to vypadá, že jakmile otočil koně, jejich druh porušil slovo. Nedělalo to dobrý dojem.

Sám nad sebou si primát pohoršeně odfrkl, až se z jeho čenichu objevily bílé obláčky frustrace a rozhlédl se kolem po okolí, když tu bude hloupě stát, promoknou ženě šaty a poté nastydne. Lidé byli náchylní na nemoci a jejich těla bez srsti byla citlivá na změny podnebí, jenže ať chtěl sebevíce, Luca se neodhodlal vzít ji ani dovnitř do jejího domova ani ji tu nechat. On, nejsilnější lidoop v kolonii se bál vkročit do lidského obydlí. Pošetilé a hloupé, jak by řekl jeho král.

Gorila zkroutila černé rty v zamyšlení, když se mu do zorného pole náhle vtlačila oranžová chlupatá skvrna, která neodešla s ostatními.

Co se stalo, stalo se, pokýval hlavou velký orangutan a pohlédl na lidskou zbraň u svých nohou povalující se v trávě.

Nechtěl jsem, odfrkl Luca horlivě a ukázal jednou rukou ve znakové řeči, než ji zase něžně přiložil zezadu na ženinu hlavu v pohodlnější pozici.

Maurice svého přítele neplísnil za něco, co nebylo úmyslné, bylo však potřeba to napravit. Orangutan ukázal na srub.

Odnes ženu nebo ty se bát?

Maurice posměšně zahýkal a vydal se první do chaty následovaný gorilou, která nesla svůj náklad v obou silných rukách. Prošel dveřmi a dával pozor na futra kvůli své výšce. Obě opice přivítal nápor nepříjemného řevu, jakmile Maurice prolezl do světnice.

„Co jsi zač! Běž pryč! Běž pryč!" křičel havran.

Orangutana mluvící pták zaujal hned, jak ho uviděl a přišel blíže, aby ho prozkoumal. Sahat na něho, ale nebyl dobrý nápad, protože mu chňapal nepřátelsky po dlouhých prstech. Udržel si tedy vzdálenost a otevřel svá ústa.

„My, přátelé," řekl sípavě, a i když nejspíše slova znal, dělalo mu potíže je vyslovit.

„To sotva," roztáhl pták křídla a snažil se dotěrnou opici od sebe odehnat.

Luca vešel z venku hned poté, naklonil se ke straně, aby mohl vejít, a tak menší tělo musel naklonit výš a blíže k sobě. Emily se posunula a její hlava teď spočívala na jeho rameni, dýchala mu na srst a zahřívala ji. Luca nebyl zvyklý, aby byl někdo tak blízko a cítil se z toho nesvůj, jak jen opice s člověkem může být.

Maurice prohledal druhou místnost a zamával na něho, aby ženu přinesl tam.

Gorila se přiblížila k posteli, dřevěná konstrukce a měkká vycpaná látka, nic jako hnízdo, ve kterém spal on sám, ale všechno tu vonělo jako ona. Ten sladký pach mu naplnil nos, až ho nakrčil.

Orangutan do něho strčil, protože se zamyslel. Luca položil ženu do pokrývek, její vlasy byly trochu vlhké stejně jako oblečení, ale ani jednoho nenapadlo ho sundat a udělat situaci ještě horší, než byla. Lidé byli, kdo ví proč na své oblečení háklivý.

Bude v pořádku? Naznačil Luca s obavami svému příteli.

Maurice natáhl oranžovou paži a sáhl Emily na ruku, byla studená, pak se dotkl tváře.

Zima, potřebuje teplo, orangutan ukázal na krb v ložnici. Dřevo.

Luca hned pochopil, co je po něm žádáno. Nikdy člověku nesloužil, ale to že omdlela, považoval za svou chybu, a tak bez prodlení po čtyřech spěchal ven do deště a tam uviděl zahozený koš. Stačilo si dát dvě a dvě dohromady. Vzal tu věc, přičichl, voněl po smůle a jehličí. Začal se rozhlížet poblíž po dřevě a obešel srub. Celá zadní strana byla vyskládaná jako mozaika stejně dlouhými třískami a větším naštípaným dřívím připraveným na zimu, vše hezky pod přetaženou střechou, aby nenamoklo.

Musel uznat, že na člověka to bylo zajímavé, ale i opičí samice byly pečlivější než samci a měly více trpělivosti. Ihned naplnil v co nejkratší době plný koš až po okraj, a ještě vzal tři velké špalky pod druhou ruku a zamířil zpátky. 

Vrhnul se do domu zběsile jako Ash do jeskyně pokaždé, když se vrátil společně s Blue Eyes z úspěšného lovu, uvědomil si. Nebyl teď čas přemýšlet nad minulými vzpomínkami, pokáral se. Hned zkontroloval, zda se v jeho nepřítomnosti nic nestalo. Luca donesl košík na místo a zapálil oheň v krbu jako by to byla jeho druhá přirozenost. Na velkou gorilu byl obratný s takovými věcmi, jak při kuchání jelena, tak s kopím.

Spokojeně zavrčel nad přívalem horka, jež se mu opřelo do prsou, a otřásl se, aby se zbavil kapek vody na sametovém kožichu. Ložnici zalilo mdlé zlaté světlo. Luca přistoupil blíž k posteli a tu pohltil stín, než si sedl na podlahu.

Počkej tu, ukázal mu Maurice a svou kolébavou chůzí zmizel v předchozí místnosti.

Gorila se posadila na zemi a využila tu chvíli samoty ke sledování ne okolí, ale samotné ženy. Za celý život neměl moc příležitostí být tak blízko, ani po tom nikdy netoužil, ale teď mu to nevadilo. Nepociťoval k lidem zášť jako Koba, i když ho zranili v boji nebo využívali v zoo, každý nebyl stejný a on neměl důvod být k tomuto konkrétnímu člověku hrubý či násilný, pokud mu neublíží první.

S těžkým srdcem musel přiznat, že to byl ve skutečnosti on, kdo jí ublížil...ten zrádný pocit viny ho štípal zezadu do krku, až se musel poškrábat, bohužel ani pak nezmizel.

Oheň zbarvil ženiny tváře do růžova jako luční kvítí, které malé opice rády trhaly. Měla tenké obočí, jak si všiml a kulatou tvář, výrazné, ale bledé rty, košile a kalhoty zakrývaly tělo, ale co ho zaujalo, byly vlasy. Plazily se po polštáři jako tencí žlutí hadi. Připomínalo mu to paprsky slunce.

Luca se zvědavě natáhl, aniž by o tom přemýšlel a jedním bříškem prstu se dotkl její pravé líce, kde byl malý roztomilý dolíček, který se jistě musel prohloubit, pokud by se usmála. Gorila náhle ucukla, lidská tvář byla studená a první jeho myšlenka bylo ženu zahřát, aby nějak napravil svou chybu, ale ona nebyla opice a jistě by se vyděsila. Ta myšlenka ho trápila, protože jí nedokázal pomoci, aniž by člověka vystrašil k smrti podruhé.

Luca se odvážil na průzkum ještě jednou, černý ukazovák se posunul vzhůru a cestoval po hraně nosu na čelo, kde podebral jeden vlhký žlutý pramen vlasů a namotal ho na svůj prst jako stéblo trávy.

Fascinace hořela v jeho černých očích velice jasně, myslel si, jak budou její vlasy hrubé jako srst orangutana, jenže byly jemné a hladké. Bylo příjemné pramen držet a prohlížet ty zlaté nitě barvy medu, jakmile však Luca zaslechl přibližující se šramot ze světnice, pustil ženiny vlasy jako uličník a založil mohutné paže na hrudi, aby ho taková věc již nelákala. Doufal, že si toho nevšiml jeho přítel.

Maurice se vrátil a přehodil přes ležící tělo teplou deku s barevným aztéckým vzorem plným vlnek a postav.

Starostlivý, bude v pořádku, orangutanova paže přistála mohutnému bojovníkovi na svalnatém rameni. 

Zůstaneme, dokud se nevzbudí. César pochopí naše jednání, zakýval Maurice hlavou a spojil ruce v několika znacích jako by na sebe bral veškerou zodpovědnost.

Luca se však na znakovou řeč zamračil, tmavé obočí se pomalu stáhlo k sobě, což značilo nesoulad, i když vypadal na první pohled klidně.

To ne dobrý nápad, žena vyděšená, měli bychom odejít, udělali jsme dost, naznačil Luca rychle, jako by si až teď uvědomil, co by mohlo nastat, až se vzbudí. Sám, ač to nikomu neřekl, měl občas noční můry o válce, kde se probudil uprostřed noci a přemýšlel, zda tam někde za rohem ve stínu nečíhá nějaký nepřítel a zda nemá šíp v srdci. Pokud byly lidské sny stejné nebo dokonce podobné, bude lepší, když tam nebudou, až procitne. 

 

******************************************************************************************************************

 

Emily se zachvěla zimou, ale nebyl to ten hrozný chlad jako předtím, navíc její ruce byly položeny na něčem měkkém a o bradu se jí také něco teplého otíralo, když dýchala. Takhle nevypadala smrt, alespoň jak o ní četla.

Pohnula rukou a o klouby prstů se jí otřela vlna? Byla snad mezi stádem ovcí?

Celou představu zkazily podivné hrdelní zvířecí zvuky, kňíkání, frkání...

Emily nakrčila nos, to, co celé příjemné představy nezapadalo. Poslepu natáhla uši, zvuky byly blízko, až moc blízko.

Donutila se otevřít oči do noční můry, a tam na pozadí ohně byl oranžový a černý tvor, jeden s krátkou a druhý s delší srstí. Protáhlé ruce, které se pořád pohybovaly, velké hlavy, rozložitá těla...

Byly to opice, a pokud mohla posoudit, větší než šimpanzi. Měla husí kůži, každý chloupek na těle se jí postavil, až si připadala jako ježek. Podvědomě se přikrčila, strčila hlavu mezi ramena, a jak se na posteli posunula, schovala se pod teplou deku, takže jí koukaly jen oči jako dítěti, které třeštila na obě postavy vedle její vlastní postele. Neodvážila se vydat ani hlásku.

Vypadalo to, jako když spolu ty opice komunikují posunky, ale po chvíli pozorování, byly pohyby více propracované, než aby se takhle zvířata dorozumívala. Vypadalo to jako znaková řeč prováděna tak rychle, že i kdyby jí uměla, ničemu by stejně nerozuměla.

Emily měla strach z neznámého a nemohla uvěřit tomu, že ještě nemá zlomenou každou kost v těle, kupodivu necítila bolest ani žádné zranění. Stále bojovala s vnitřním křikem, který bublal na povrch, až eskaloval ve skutečnost. Pokoj naplnil ženský výkřik, který donutil argumentující opice střelit pohledem k člověku, v tu chvíli bylo těžké určit, kdo je více vyděšený. Ani jeden si nevšiml ženina probuzení, a teď i moudrý Maurice nevěděl, jak člověka uklidnit v takovém stavu hysterie. Ignoroval jekot, natáhl se blíže k dívce a položil smířlivě svou velkou ruku na pokrývku, aniž by pohladil holou růžovou kůži.

„Nedotýkej se mě!" zavřeštěla Emily a prudce se posadila, čímž teď vyděsila černého obra.

Gorila byla okamžitě na nohou v plné své výšce jako by se ji snažila zastrašit, ale místo toho, aby ji napadla, se s úlekem stáhla dozadu od postele, a pak vyrazila ven ze dveří jako by prchala před ohněm.

Orangutan se snažil zachránit situaci, a pokud možno nedělat žádný pohyb, který by ženu vystrašil, k jeho smůle Emily vadila už jen opičí přítomnost.

„Ty, nebát," promluvil, ale intonace sípavého barytonu ji jen donutila uchopit pevně přikrývku za okraj, převalit se na bok ke zdi a zkroutit do koule jako nemluvně, které se bojí bubáků.

„Běžte pryč!"

Maurice na chvíli váhal, ale nevěděl, jak člověku více pomoci v jeho strachu, a tak tiše opustil pokoj, jen hlasitěji zavřel dveře srubu, aby člověk věděl, že odešel.

Emily se třásla jako osika tím děsivým zážitkem a odvážila se podívat za sebe až dlouho poté. Nikdo tam nebyl a bylo slyšet jen praskání ohně a déšť venku bušící na okno. Vůně plamenů, dřeva, a ještě něčeho, co zprvu nedokázala popsat, byla zvláštní a nepatřila tam. Jiné než vůně lesa, než vůně květin a nebyl to ani pach mokré srsti. Něco úplně jiného.

Žena později skopla špinavé boty na podlahu, znovu se schovala do té ochranitelské pozice a objala se pažemi jako by se chtěla kolébat. Byla unavená na nějaký pláč kvůli svým novým sousedům a vadilo jí, že jí vlezli dovnitř, a ještě více Emily vadilo, že teď s nimi bude muset žít tak blízko...

 

***************************************************************************************************************** 

 

Následující den jí možná až příliš brzy probudil lomoz, hluk, hlasité praskání, vřeštění a dunění, dokonce otřesy, jež se ozývaly skoro pravidelně v delších intervalech.   

„To není sen..." zaskučela Emily po špatné noci a pohlédla na okno, slunce právě vycházel. Spala celé odpoledne a večer? A proč sakra...co dělají tak brzy? Co je to za hluk? Příliš mnoho otázek a žádné odpovědi nebyly k dispozici.

S červenýma spánkem obarvenýma očima pohlédla skrze průhledné tabule, na které přimáčkla tvář jako nejzvědavější výrostek ze vsi. Nebylo nic vidět, až když otevřela hlavní dveře, musela o ně zůstat opřená v úžasu. Celé okolí náhle ožilo jako mraveniště, skoro jako by někdo na stavbu nahnal dělníky.

Všude někdo pobíhal a nosil velké věci i drobnosti, dokonce i malé opice rázovaly sem a tam, a pak v dálce Emily viděla něco padat. Teď ten zvuk poznala, sama ho dobře znala, jen si zprvu nemohla uvědomit odkud. Ještě před několika lety sem pravidelně během pár měsíců zavítali strážci a lesníci, aby pokáceli parazity napadené stromy. Ti měli však motorové pily, ale údery, jež se ozývaly jako ozvěna odrážející se od skalisek na kopci, byly určitě od seker. Další strom mezi korunami zanaříkal a najednou byl dole na zemi, a pak další a další.

To tu chtějí postavit nákupní centrum? K čemu potřebovali dřevo, nežijí snad opice na stromech? Proč je kácejí?

Emily byla v šoku a nemohla nic jiného, než sklouznout do křesla na verandě a pozorovat co se dělo. Mezi tím si uvařila kávu a vrátila se zpět. Nikdo o ní nezavadil pohledem a dělal, jako by tam srub ani člověk nebyl, dokud se nenašel jeden dospělý odvážný šimpanz, který zvedl ruku a zamával jí na pozdrav. Neodpověděla. Člověk

pozoroval s usrkáváním silné kávy celou kolonii jako by to bylo divadlo a měnila se opona na novou scénu. Nelíbil se jí hluk, který tu najednou z ničeho nic vznikl a proměnil krajinu v bzučící úl.

Emily se nemohla donutit žít dál a dělat všední věci co měla naplánované, celá ta věc s opicemi jako by udělala černou čáru přes její životní linii. Musela si nejdříve zvyknout a to nejmenší, co mohla udělat, bylo, sledovat okolí, i když si připadala jako netopýr, jež matka studovala, -tvor s hlavou dolů, jenž těžko chápal počínání jiného druhu.

O hodinu později se shon trochu změnil a opice ustoupily více do pozadí, aby udělaly prostor těm nejsilnějším, kteří poblíž začaly nosit celé dlouhé kmeny stromů na ramenou. Vždy napočítala šest goril, jejichž tmavé paže objímaly kůru jako svěrák.

Netušila kolik může takový strom vážit, ale držela posvátnou úctu k síle, kterou disponovaly. Černí obři s tmavou srstí zastrašovali vše okolo, šel z nich strach, ale všichni pracovali celý den a to nepřetržitě, sama by se po třech hodinách složila a nehnula ani prstem, ale opice byly vytrvalé a jak César slíbil, nikdo se k jejímu srubu ani nepřiblížil, alespoň prozatím.   

Na konci dne byla hora klád složena na jedno místo, a když se Emily podívala pořádně, jeden konec kmenu byl něčím ostrým zbroušen do špice. Kůly.

K čemu jsou potřeba kůly? Jen nad tím kroutila hlavou.

Uběhlo dalších pár dní od toho osudného odpoledne, kdy poprvé uviděla Césara přijet vyjednávat na koni a zabrat půdu. Ta opice byla jiná než ostatní, především chodil více vzpřímeně skoro hrdě, vypadalo to, že o všem přemýšlí, rozděluje práci ale pořád a za všech okolností se mračí. Nyní už věděla, že řeč, kterou spolu všichni hovoří, není jen tak obyčejná, ale byl to ústřední jazyk, který nechápala. Znaky byly u každého jiné, někdo je ukazoval příliš rychle, někdo je moc nepoužíval a vyluzoval jen zvuky nebo jednoduché posunky, ale nikdo nemluvil její řečí jako by to bylo něco ponižujícího. Uměli tedy mluvit všichni, ale pohrdali jejím jazykem? Nebo jen nechtěli, aby rozuměla, co si povídají? Jazyková bariéra nebyla právě příjemná, protože nějak cítila, že je to jednosměrné, oni jí rozuměli ale ona jim ne.

Hloupé opice, pomyslela si. Bylo to jako mít hlučné nepříjemné sousedy. Každé ráno začali brzy a končili při západu slunce, než se stáhli ke skalám v pozadí na kopci. Stále stejný rytmus...

 

******************************************************************************************************************

 

Luca s ostatními odhodil kládu z ramen a protáhl své šlachovité tělo, až mu zakřupaly kosti. Dnes už to byla asi dvacátá, a to se podepsalo i na někom jako on, cítil se unavený po těch pár dnech ustavičné nekončící práce. Nutné práce, jež se musela udělat, pak může odpočívat. Nejprve zajistit bezpečí svých druhů, to byl jeho úkol.

Bylo horko, den byl na rozdíl od předchozích deštivých časů horečnatý a vlhký, jak se voda vypařovala z lesa. Gorilí sametová srst se leskla potem, občas cítil, jak mu stéká po tváři a nose, když se mu svaly na celém těle napínaly. Musel uznat, že výstavba vesnice je namáhavější, než lov nebo dokonce výcvik mladých troufalých opic, na které stačilo zařvat. Luca bral však svou práci vážně, svědomitě a byl Césarovi loajální. Nikdy proti němu nevystoupil nebo mu neoponoval. Král mu stál vzorem, i když se našlo pár chvil, se kterými ne právě souhlasil, ale to byla minulost a tu bylo dobré nechat spát. Sváry a hádky nepatřily na toto místo.

Luca se otočil k ostatním gardistům a naznačil jim, aby si na chvíli odpočinuli. Stejně jako on potřebovali nabrat sílu. Sám si sedl pod strom do blahodárného stínu, otřel dlaně od smůly o mech a pozoroval okolí, hodnotil postup a snaživost každé opice.

Líně utrhl prsty dlouhé stéblo trávy vedle sebe a promnul ho, připomnělo mu to pružný žlutý pramen, který držel před pár dny, byl však tak odlišný než kus tuhé trávy, kterou strčil do koutku úst a konec lehce žvýkal zuby.

Oči přeletěly shon a zaměřily se na srub na druhé straně dění. Za těch několik dní to dělal pravidelně a neznal příčinu, co ho k tomu vedlo. Nikde neviděl žádný pohyb. Pocítil zklamání a mírné obavy.

Bála se ta žena vyjít ven? Byla stále zavřená uvnitř? Ta myšlenka se mu nelíbila a dělala mu starosti, kdo byl pořád uvězněný, tak brzy onemocní. Luca se nad tím zamračil a po chvilce byl rád, že se mýlil.

Lidská žena se vynořila po vyšlapané pěšince po pravé straně stavení s dřevěným vědrem vody. Pohybovala se s břemenem trhaně, nejspíše bylo těžké, aby nemusela tolikrát k řece. Dobelhala se až před srub, položila vědro a narovnala bolavá záda.

Luca sledoval každý její pohyb a stejně tak opici, která se k ženě najednou přiblížila. Tentokrát byla gorila ostražitá, únava z něho náhle rychle spadla a nahradil ji adrenalin připravený se kdykoliv vlít do svalů.

Ten sebevědomě poskakující opičák, nebyl nikdo jiný než Koba. Luca měl vědět, že člověka nenechá na pokoji. Být poblíž Koby, bylo jako dráždit hada bosou nohou a bylo jedno, jestli žena celý život nevyleze ze své chatrče, už jen její vědomou přítomnost Koba nenáviděl.

Gorila se zvedla do pozoru připravena kdykoliv zasáhnout při sebemenším náznaku nebezpečí. Svaly se napjaly, z ramen se staly dva kameny, tělo jako kmen letitého dubu zakořeněného pevně do země, ze které čerpal sílu. Prsty na nohou se zabořily do hlíny, instinkt k rychlému běhu.

Koba se přikradl po čtyřech blíž k vědru, když u něho žena stála a protahovala se. Luca na dálku viděl, jak se oba měří očima a věděl, co by v nich viděl, kdyby byl blíže, vzájemnou nedůvěru. Nedůvěru, kterou chtěl Koba ještě prohloubit svými činy.

Zjizvený bojovník bonobo sáhl dopředu k vodě, aniž by žádal o povolení a uchopil naběračku vyčnívající z vědra. Žena ustoupila nejspíše z opatrnosti o krok dozadu, což Kobovi potvrdilo, že se ho bojí a měla proč, nebylo nejnebezpečnější opice v kolonii než on.

Luca sledoval, jak ohrnul opovržlivě rty nad ženiným ústupem a vrazil naběračku do vody jako by se chtěl napít, jakmile ji však vytáhl a zvedl, udělal s ní prudký pohyb a člověka polil. Rozhodně to nevypadalo jako náhoda.

Voda chrstla na lidské oblečení jako vlna z moře. Žena vykřikla a začala zuřivě nadávat, což nebylo nijak překvapivé, Koba na ni začal ukazovat prstem, chechtat se, posunkovat a pak prostě utekl.

Za jiných okolností by to Luca považoval za dětskou hru, a i když to napětí v jeho opičí hrudi splasklo jako bublina, že se nestalo nic horšího, to, co Koba udělal, bylo z lidského pohledu stejně špatné jako by na něho zaútočil.     

Emily se ihned sehnula a něco sebrala ze země, pak Luka už jen viděl, jak po prchajícím Kobovi hodila dva kameny, naštěstí ho netrefila, jinak by to mělo asi horší důsledky. Vlastně aniž by si to uvědomil, se gorily tělo pohnulo vpřed jako rozjetý vlak jako by až teď ženě přispěchal na pomoc.

Ani tohle nebyl dobrý nápad, jenže už bylo pozdě na to si to rozmyslet...

 

******************************************************************************************************************

 

Emily si teď ždímala v prstech cípy mokré košile. Byla naštvaná, oprávněně. Ta chlupatá blbá opice ji polila! Byla jim pro smích? Škoda, že její reakce nebyly stejně rychlé a ona mu neudělala to samé, s chutí by na něho vychrstla celé vědro.

„Hnusná, zjizvená, zablešená, špinavá opice..."

Teď, aby u sebe měla plné kapsy kamenů pro všechny případy nebo by sebou mohla pořád nosit brokovnici, té se určitě bály, zavzpomínala na den, když ji namířila mezi tu tlupu paviánů a všichni ztichli.

Mezi tím se Luca dostal blíž do bezprostřední vzdálenosti, kde je mezi sebou dělilo skutečně jen samotné vědro.

Vzduch zhoustl jako med a energie kolem se stala tíživou více než samotná gravitace, když se gorila vztyčila vzhůru na zadní. Emily byla však ve své zuřivé mysli tak zaměstnána předešlým incidentem, že si ho zprvu nevšimla. Luca si to uvědomil, jelikož nezačala hned ječet, využil toho a jen nehnutě stál. Po několika dnech, si teď mohl tu lidskou ženu zblízka na pár chvil bedlivě prohlédnout.

Žena ždímala své oblečení, kůže jejího odhaleného žaludku vypadala měkce a zranitelně nic jako jeho silné tělo, žádná srst jen holá růžová pokožka. Zajímalo ho, jestli je tak měkká jako její tvář, jíž se prve dotkl. Obra z chvilkového zamyšlení vytrhl až zvuk zalapání po dechu a v tu chvíli věděl, že je odhalen.

Emily teď už jen v hlavě opravdu nešetřila kletbami a název -blbá opice- byla opravdu nejméně sprostá. Před černým tyčícím se gigantem se neodvážila ani pohnout rty. Měla strach, co když si tenhle dovolí víc než ten první? Byl to nepřátelský akt? Přišel ji zadupat do země, že po jeho druhovi hodila kamení?

Sakra. Proti tomuhle oblázky stačit nebudou.

Proč jí to ta zjizvená opice udělala? Nebylo to poprvé, co si všimla, jak ji za zohyzděná stvůra pozoruje, ale nikdy se nepřiblížil tak blízko, skoro na dotek jako před chvílí. Kdyby prve utekla, udělala by lépe, ale ona tam stála hloupě přimražená jako zmrzlý pstruh a nechala se od Koby polít, jen proto, že mu neuměla čelit.

Bavlněná košile, kterou měla na sobě, nasákla veškerou vodu a studila jako jehly zabodnuté pod kůží. Emily se otřásla a zavrčela další nadávku, jež neprošla rty a udusila ji kousnutím do jazyka, bude se muset převléci. Podívala se na zmačkané oblečení, které ždímala, dokud se v rozvířené hladině vědra nezaleskl pohyb a temný stín, když po odrazu přejela očima.

Neskutečně se lekla jako by viděla ducha a trhla sebou, její hlava vyskočila nahoru, aby se oči střetly s vysokou dvoumetrovou postavou, třikrát tak velkou jako byla ona sama. Hora masa a svalů v černé lesklé kožešině jako nějaký primitivní viking byla svým způsobem impozantní, zastrašující a děsivá. Emily byla v tom okamžiku chycena jako laň před brokovnicí těma gorilíma hlubokýma temnýma očima.

Nemohla se pohnout ani o centimetr. Luca byl proti menšímu šimpanzovy jako zápasník v těžké váze a děs v jejích kostech ji zmrazil ještě víc. Cítila se paralyzovaná strachem.

Oba na sebe zírali jako cizinci, kteří nevědí, co říci.

Emily oči klesly na vzdouvající se hrudník gorily, tvrdý jako kámen, nerozbitný jako železo. Při každém nádechu mohla pozorovat, jak se vlní šlachy pod tou silnou kůží, vybavila si lodní provazy od plachetnic na obrázcích z knih. V životě neviděla tolik svalů a hybné síly pohromadě jako teď. Možná ji taková podobná opice překvapila už předtím, když omdlela, ale musela si přiznat, že ani teď nebyla připravená jí stát tváří v tvář. Instinkt Emily radil utíkat, jenže to právě teď nešlo. Zasekla se na místě vlastním strachem v zajetí nejistoty.

Gorila se hlasitě nadechla a Emily se znovu podívala nahoru jako by si žádal její pozornost, kterou už tak měla beze zbytku.

Luca pomalu zvedl ruku a ukázal na vědro před sebou. Žádal o dovolení?

Emily nechtěla opakovat stejnou událost, aby si z ní všechny opice dělaly legraci, chtěla zakroutit hlavou a říci, že voda je jen její, ale nedonutila se tak velkému lidoopovi říci ne a rozzuřit ho. Při primátově velikosti by z ní udělal mastný flek, musí spolupracovat, nabádal ji mozek všemi směry, a tak sebrala veškerou odvahu a vzala utopenou naběračku do ruky, aby ji gorile podala. Přesně čekala, co udělá, a obávala se nejhoršího. Zatnula zuby při představě další ledové sprchy.

Luca neměl v úmyslu člověka vyděsit, natož polít, neměl v povaze být škodolibý, ale věděl, že jeho velikost je zastrašující, a to ještě neviděla jeho tesáky a neslyšela válečný řev, ze kterého tuhla krev v žilách. Pro sebe doufal, že to nikdy neuslyší.

Luca velice pomalu a opatrně chytil ženinu ruku a zabalil ji do své velké teplé dlaně. Zabránil tak člověku upustit naběračku a zároveň se vymanit z jeho sevření. Vedl ženinu paži dolů, nádoba se naplnila vodou, ale ani pak ji nepustil, prostě naběračku zvedl ke svým širokým ústům.

Emily se nepokusila vytrhnout, cítil ztuhlost její ruky, výraz překvapení a obav. Chápal její pocity a chtěl ukázat, že ne všech se musí bát. Luca chtěl prokázat fakt, že od něho nehrozí žádné nebezpečí. Držel tu malou lidskou pěst něžně a cítil, jak její pulz stoupá a závodí. Dech byl rychlejší, prsa napínala mokrou košili, jak se plíce plnily vzduchem a po krku jí stekla kapička potu za límec.

Trvalo to jen chvilku, než se napil a vyprázdnil obsah naběračky až do dna, pak ji nechal jít a pustil ženinu ruku.

Luca udělal krok zpět a jeho tmavé rty se mírně zkroutily v něčem jako vděčný úsměv, ale dával pozor, aby neodhalil zuby. Slova nepoužíval často, tohle byla však příležitost, kam opravdu patřily, aby napravil Kobův opičí žert.

„Děkuji."

S tím jediným hromovým hlasem, který by rozbíjel i skály, se otočil a pelášil kamsi do lesa za další prací nechávaje tam ohromenou ženu stát.

Emily až teď jako by někdo po hlavě udeřil kouzelnickou hůlkou, klopýtla vzad a rukama nahmatala staré zábradlí srubu, ale to už se jí podlomila kolena a její zadek se střetl s druhým schodem verandy, na který se posadila. Kladla si otázku: vážně přežila ten střet se dvěma opicemi? Podívala se na svou ruku, která pulzovala jako by do ní kousl aligátor, ale pořád tam nějakým zázrakem byla připevněná k tělu. Nic se na ní nezměnilo, prsty fungovaly, zápěstí také. Několikrát úlevně dlouze vydechla, že je pořád ještě celá, jak na ni nevěřícně hleděla. Celou situaci si několikrát přehrála v hlavě jako film a vracela se k tomu, jak ten obr držel její ruku ve své. Byla tak obrovská a horká, její krémová v jeho černé, kombinace připomínala kokosový ořech, na povrch tmavý a uvnitř světlý.

Tak hloupě se třásla, musel cítit, že z něho má strach, zvířata to vycítí, a přitom chtěl jen napít. Možná by si měla dát pozor jen na určité nepříjemné zjizvené opice... Vždycky byli více zákeřní ti malí než ti velcí, ale ať se teď rozhlížela, jak mohla, neviděla ani tu gorilu ani toho chlupatého parchanta, který jí dal nemilosrdnou sprchu, zato si všimla velké oranžové koule, okolo které pobíhalo hodně mláďat. Kdo ví proč, Emily uklidňovalo pozorovat tu rozjařenou školku. Nervy se tak pomalu vyhladily, dokud nezmizely.

 

******************************************************************************************************************

 

Maurice zachytil na dálku ženin zkoumavý pohled a nemohl určit, v jakém rozpoložení se nachází, ale rozhodl se udělat první krok. Zamířil svou houpavou chůzí přímo k Emily, která pořád ještě seděla na schodech a hlouček mladých ho následoval za zády jako husu housata. Člověk se nepohnul ze schodů jako by věřil, že ho domov může ochránit, ale Maurice neměl zlé úmysly. Nešel příliš blízko, ale posadil se několik metrů před verandou do trávy, a pak rozpřáhl své dlouhatánské ruce, aby za sebou udržel rozjařené zvědavé opičky. Vyznačil tak čáru, za kterou nesmějí jít. Malý zlobivý bonobo však nerespektovali svého učitele, a tak dva z nich musel chytit za ocas a stáhnout zpět, než je všechny poslal raději pryč.

Emily sledovala jako divák celou scénu, než orangután zvedl ruce nad hlavu, což znamenalo, že si drobotina má jít po svých, skoro připomínal rodiče, kteří lamentují nad svými zlobivými ratolestmi. Opice poté složila ruce do klína a jen ji pozorovala těma malýma zapadlýma očima v záhybech kůže. Maurice občas našpulil rty jako by ji chtěl políbit a jindy nakrčil nos. Studoval ji a odhadoval, jak bude reagovat, ale vypadal jen jako hloupé zvíře.

Nakonec asi po pěti minutách ukázal k jejím mokrým svrškům a něco naznačil prsty.

„Nerozumím ti, neumím tvoji řeč," odpověděla Emily a přišlo jí skoro zábavné, jak se orangutan plácl do čela na srozuměnou. Téměř se usmála, byl zábavný a připomínal jí takové opelichané čerstvě vylíhlé kuře a to ne, jen kvůli barvě.

„Já, tebe učit znaková řeč jako malé bonobo," navrhl Maurice, „chceš?"

Tentokrát k člověku natáhl svou dlouhou paži dlaní vzhůru a čekal.

Emily byla zmatená, co to gesto znamená. Prohlížela si opičí ruku trochu jedovatě, jelikož to vypadalo jako by se své nabídky nehodlal snadno vzdát, a tak o tom přemýšlela. Snad kdyby jim trochu rozuměla, komunikace s nimi by byla snazší, což by pro ni mělo alespoň malý přínos.

Váhavě ohnula záda a dotkla se konečky prstů orangutanovi dlaně. Posouvala ruku kousek po kousku, než se kolem ní dlouhé prsty zavřely jako psí tlama. Bez varování ji vytáhl na nohy.

„Já, Maurice. Ty?"

„Emily."

„Pojď, slunce, zdravé."

Velký orangutan jí nedal na výběr, prostě ji vzal, popadl a táhl směrem k louce, kde nestínily stromy přímo do hloučku hravých malých dětí. Poskakující ocásky byly jako maňásky v keřích, kde se honily a hrály na schovávanou. Emily si hned vzpomněla na toulavé kočky ve městě.

Byla usazena do trávy, aby uschla a než se nadála, zavalilo ji více jak deset divokých opiček. Nedalo se tomu bránit, byly zvědavé, tahali ji za oblečení, ruce a hrabaly jí do vlasů. Orangutan to všechno sledoval s pobaveným výrazem, až se popadal za břicho nebo si po něm plácal dlaněmi jako bujarý strejda.

Emily byla uvězněna, že se jí nepodařilo ani vstát, ale překvapivé bylo, že jí to vůbec nevadilo. Ti malý drobečkové, byly skutečně jako kočky, mazlily se a otíraly, měly tak roztomile drobné pacičky a Maurice ji nechal si s nimi hrát, zatímco si povídali. Konverzace byla trochu omezená, ale omluvil se jí za to, co se stalo ten den, co omdlela. Vyjádřil lítost k jejímu zděšení a Emily se líbilo, co dělal, když se styděl. Gesto spočívalo v tom, že se snažil dát skloněnou hlavu pod pravé podpaží.

Na slunci kostkovaná košile uschla, jak do ní hřálo slunce a Emily se hned ten den naučila několik znaků opičí řeči. Prvním byla voda - protože ji orangutan našel promočenou, další bylo slovo - přítel, kterým ji Maurice velkoryse nazval, další bylo orangutanovo jméno a poslední si byla jistá, že je také jméno, i když nějak nechápala čí.

„Luca? Kdo nebo co je Luca?"

Orangutan vyskočil na nohy a snažil se dosáhnout nahoru jako by bral z nejvyšší police knížku, pak se nafoukl, aby vypadal silněji, stejně tak nafoukl tváře.

Emily vyprskla smíchy a malé opičky zavřeštěly.

„Nesmát, Luca bojovník, dobrý přítel," hrdě se udeřil do hrudi a zase spadl na zadek jako pytel ovsa.

„Je tu vůbec někdo, kdo bojovník není?" ušklíbla se žena a tentokrát si lehla na břicho, aby jí slunce vysušilo košili na bocích.

„Mnoho opic silných, gorily nejsilnější," chválil svého přítele s pýchou, a poté ženě vyprávěl o ostatních, přihodil dalších pár jmen, ale všechny si stejně nezapamatovala, nakonec se dostal až k vyprávění o válce.

„Mnoho mrtvých, zlá doba, smutná pro opice i lidi. Mladé opice mrtvé, Césarova žena a syn," posmutněl.

Emily viděla, že opravdu ztrátou trpí, bylo hezké, jak drží při sobě. Lidé byli v tomto ohledu jiní. Pomyšlení, že by byla uprostřed té hrůzy, když ve velkém vypukla Siamská chřipka a někdo jí ukradl zásoby a jídlo byla hrozná, tak totiž lidé přemýšleli, jen sami nad sebou, ale opice zdá se držely při sobě a rozdělily se o to poslední, co měly. V koutku duše jim záviděla to pouto, a to byl důkaz, jak moc se od sebe liší.

„Je mi líto vaší ztráty, já jsem před pěti lety ztratila matku," Emily sklopila hlavu a potlačila ostré bodnutí v plicích i příval zdrcujícího žalu, musela ho polknout jako štiplavou žluč a pálení v očích. Nikdy přesně nepochopila, proč, či jak matka onemocněla, ale ona sama se nenakazila...

„Tvá matka, dobrý člověk?" zeptal se Maurice a slunce, které pomalu klesalo za vrcholky sekvojů na obzoru, barvilo lidoopovu srst na oheň, až Maurice zářil jako rozžhavená světelná koule nebo jako abnormálně přežraná liška.

Žena se po něm pomalu podívala přes stébla trávy a těžce vydechla, nechala měkké zelené trsy hladit tvář, když vdechovala zeminu a přemýšlela o minulosti.

„Moje matka milovala přírodu jako já, nikdy mi nevadilo, že jsme opustily civilizaci. Muir Wood je skvělé místo a nikdo se sem teď neodváží, teď už ne. Pochybuji, že by někdo chtěl žít uprostřed divokých lesů jako já. Cítím se tu více v bezpečí než ve městě," zamumlala.

„Ty nelitovat, opice ochránit Emily," orangutanova dlaň se náhle pomalu přitiskla k ženině hlavě na ujištění, že tu není sama, Emily to přišlo rodičovské a ochranné gesto zvláště to poplácání, při kterém jí drkotaly zuby, a brada narážela do země.

Maurice byl takový hodný velký bavorský strýc z druhého kolena, kdyby si ho představila jako člověka, vypadal by navlečený do krátkých nohavic s kšandama, mezi kterými by koukalo objemné břicho, a v ruce by svíral půllitr piva.

„Ne všichni mě tu chtějí," svěřila se Emily svému novému příteli a on si jen odfrkl.

„Ty myslet Kobu," ruka hladce pohladila ženiny žluté vlasy, než se stáhla zpátky v zamyšlení, malá očka hleděla na modré nebe. „Koba, nepřítel lidí, oni ublížili, nezapomněl. Jeho nenávist je velká a nezmizí."

„To se mám na co těšit," zaúpěla dívka, jak její nálada ještě víc klesla v delíriu, protože věděla přesně, koho Maurice myslí. Ta urousaná zjizvená kupa chlupů. Byl dobře rozeznatelný kvůli svému mléčnému oku, o které určitě přišel oprávněně, ale také jako jediný nosil pořád bíle pomalovanou srst. Při jeho jméně musela zkřivit tvář zlobou.

„Nebát, César tě ochránit. Koba poslouchat vůdce, neublíží Emily."

Právě tím si však nebyla vůbec jistá...