Kapitola 1. Skrýš

Kapitola 1.

Skrýš

„Dělejte všichni dovnitř! Za chvíli bude tma,“ zahřměl jediný policista v naší skupině, která čítala kolem dvaceti pěti lidí včetně dětí.

Celá tato grupa přeživších toho masakru, který se udál před pouhými čtyřiceti osmi hodinami místního času, se nahrnula do tmavého tunelu, těsně za městem.

Nevedla sem žádná silnice, a přesto tu byly dvě auta, nejspíše už tu před námi někdo hledal úkryt, bohužel po nikom ani stopy.

Těžko říci co se s nimi stalo, byli zabiti? Utekli? Mohli to být jen bezdomovci, kteří tu trávili slunné léto a s prvními mrazíky odešli na teplejší místo než je zatuchlá stoka. Tak jako tak jsme byli za tento krytý přístřešek, jenž se stal naším azylem vděční.

Auta ve vchodu byla postavená kapotami naproti sobě na šířku tunelu, museli jsme je přelézat, abychom se dostali dál dozadu.

Nejprve jsme byli jen malá skupina a těch pár mužů, co se k nám přidalo, nás hlídalo jako psi své stádo, ale bude to stačit proti těm černým zabijákům?

Venku se mezi tím zšeřilo a padla trochu mlha převalující se u země jako chuchvalce staré vlny, rodinné domy, co jsme měli kdesi v dálce na dohled, dostaly šedý kovový odstín a stíny se začaly prodlužovat. Obloha potemněla a my měli štěstí, že jsme byli až na samém kraji města. Ty zrůdy dozajisté budou lovit v centru, kde byl největší možný výskyt dalších schovávajících se lidí, kteří čekali na záchranu.

My věřili, že distancovaní od ruchu budeme v bezpečí. Proto jsme hledali úkryt takhle daleko.

Ženy, děti a staří, jež většina z nich kupodivu vyvázla bez zranění, se usadili úplně vzadu k betonové stěně, kde tunel končil silnou mříží, za kterou bylo slyšet jen pištění krys z kanalizace.

Kdysi tu tekla použitá odpadní voda ale Willy, náš policista venku uzavřel hlavní přívod, takže jsme byli alespoň ve větším suchu a nehrozilo, že se tudy přežene potůček použité vody a vyhnal nás do noci.

Moc to tu nevonělo, pravda, a o pohodlí a teplu jsme si mohli nechat jen zdát, ale bezpečí bylo to hlavní. To jsme potřebovali nejvíce.

Naši muži, z nichž jsem já dva znala podle vidění ze sousedství přes ulici, se posadili do aut za volant, kde byli proti případnému útoku alespoň trochu chráněni sklem, zbytek se schovával za auty jako by v blízkosti lesa byly terče jako na střelnici. Nahlíželi odvážně ven z tunelu na tiché prázdné město v dálce jako by tam nyní žili pouze duchové.

Žádná světla, žádné zvuky.

Zachvěla jsem se při tom pomyšlení, jak jsme dopadli, lidská rasa se chlubila, že si dokáže se vším poradit, všemu se ubránit a vše si podrobit. A teď? Když jsem se tak na sebe a ostatní podívala, vyhlíželi jsme žalostně a zoufale. Dovolila jsem si unavené vydechnutí.

Až po chvíli jsem si uvědomila, že mě někdo tahá za rukáv.

Malá Merry seděla vedle mě a vzhlížela ke mně, „je mi zima, nemůžeme rozdělat oheň?“ šeptala a třásla se chladem.

Zakroutila jsem rychle hlavou, až se mi po ramenou rozprostřely mé světlé vlasy, které byly stejně tak špinavé jako zbytek mého pyžama, ve kterém jsem byla nucena uprostřed noci utéct z domu a později se válet v blátě.

„Nemůžeme Marry, viděli by ho a přiběhli by ti ošklivý bubáci. Musíš vydržet, tady, vezmi si tohle.“

Natáhla jsem se a dala jí kolem ramínek starý velký svetr, jež jsem sebrala dnes na ulici. Či jsem ho spíše strhla z jedné mrtvoly naší školní kuchařky, ale to nikdo nemusel vědět, pak jsem se zvedla a po špičkách došla k naší zátarase.

„Willy,“ oslovila jsem policistu křestním jménem, protože potřeba příjmení nebo hodnosti v tuto chvíli jaksi zanikala.

Muž stál u zadku jednoho z aut a nahlížel do pomalu měnící se noci, dokud jsem si nezískala jeho pozornost.

„Hm?“

„Myslíš, že nás nějaká armáda přijede zachránit?“ šeptala jsem tak tiše jak jen to šlo, aby nás ti vzadu neslyšeli. Nechtěla jsem je rozrušovat více, než bylo nutné. Ale dopředu jsem věděla, že nás v tom celý svět nechal jako by raději zavřel oči a dělal, že nic z toho se neděje. Za tu dobu už by dávno nějaký záchranný tým přijel.

Ze všeho nejvíce jsem ale potřebovala slyšet útěchu a bylo mi jedno, jak moc bude znít falešně.

Policista ve své modré uniformě se zlatou hvězdou na prsou, která měla v každém budit autoritu, se snažil vyhlížet sebejistě, ale já v jeho očích na tu malou vzdálenost viděla nejistotu.

„Nevím, Wando," odvrátil ode mne pohled, "snažil jsem se někoho před pár hodinami kontaktovat vysílačkou i telefonem ale bohužel něco, tady ruší signál. Ale stále musíš věřit, víra je všechno co nám zbývá v tomhle pekle.“

No, nebylo to právě to, co jsem chtěla, ale musela jsem se s tím málem spokojit.

Pokusila jsem se lehce usmát, ale mé svraštělé čelo vypovídalo zoufalý opak.

„Co myslíš, že jsou zač? Nevypadají jako zvířata ale ani jako lidé, s těmi by se alespoň dalo vyjednávat a do teroristů mají taky daleko.“

Willy pokrčil bezmocně rameny, „netuším, nikdy jsem nic takového neviděl,“ připustil a zahleděl se do ztracena jako by si vzpomněl na svého kapitána, který včera zahynul, když jsme se přesouvali z obchodu na jiné místo, které tu noc mělo sloužit jako náš úkryt.

Všichni viděli, jak mu ocas té zrůdy pronikl hrudí jako nůž máslem.

Nevědomky jsem si vzpomněla na ten samý zážitek a málem se mi zvedl žaludek z představy, že by se mi stalo to samé, ruku jsem si přitiskla na břicho a snažila se potlačit ten uzel, který se mi tam udělal.

„Ještě, že to jsou noční tvorové,“ dodala jsem jako tichou modlitbu.

„Tím bych si nebyl tak jistý, odpoledne,“ šeptal Willy a raději se podíval na skupinku vzadu a pak teprve pokračoval, nechtěl, aby to nikdo zaslechl, „když jsem vycházel z policejní budovy, jsem se jen tak tak schoval. Slyšel jsem to hnusný syčení. Ta bestie byla ve vedlejší uličce, viděl jsem její stín, držela se sice v šeru, i když byl den, ale určitě nespí, jen vyčkávají, než padne tma.“

„To jsi mě moc neuklidnil, Willy,“ poskočilo mi srdce, a v tu chvíli začalo za námi nějaké dítě popotahovat.

„Raději se vrátím,“ zašeptala jsem a vzdálila se ke skupině.

Vzadu lidé právě večeřeli něco ze svých skromných zásob, jež si za dne nashromáždili, pokud se tomu tak dá říkat. Pár ukradených baget a sušenek z obchodu, nemohly všechny nasytit, ale pomohou nám alespoň přežít do dalšího dne.

Jakmile jsem si sedla na své místo, Merry se ke mně přitulila a jeden chlapeček začal hlasitě brečet.

Matka se ho snažila uklidnit, ale nebylo to nic platné. Možná se něčeho lekl nebo ho pálila ta zavázaná rána, kdy na něho vystříkla nějaká kyselina, když jsme se střetli s těmi zrůdami venku.

Nebyl k utišení a to se nelíbilo jednomu muži.

Přišel k nám a začal vyhrožovat, že jestli nepřestane, v zájmu celé skupiny ho umlčí on sám.

Náhle se z venku ozvalo to, co nikdo nechtěl slyšet. Syčení a cupitání, které všem projelo tělem jako blesk a vzbudilo hrůzu i u těch nejstatečnějších. Všechny oči se podívaly k ústí tunelu.

Matka přitiskla svému brečícímu dítěti ruku na ústa, ale stále nebylo k utišení, aniž by si uvědomovalo to nebezpečí, které číhalo venku.

Muž jednal instinktivně jako lovec, odstrčil ženu a sám svou velkou ruku přitiskl chlapečkovi na ústa.

„Nedělej to,“ hrábla jsem po něm, ale bylo pozdě. Tunelem se rozhostilo hrobové ticho a já jsem i v tom šeru viděla, jak tomu zabijákovi stéká po prstech horká krev.

Bezmocnější jsem si už připadat nemohla.

Zabít dítě byl ten nejhorší neomluvitelný čin, jaký jsem znala, ale on jednal v zájmu nás všech. Mohl jeden život vyvážit dalších dvacet? To byla otázka, na kterou bych ráda znala odpověď. Nebylo to spíše zvrácené a neodpustitelné? Zabít někoho vlastního druhu mohli vážně jen lidé. Bohužel ani tento ohavný čin nezabránil tomu nejhoršímu.

Nocí se neslo sílící syčení, jako když někde uniká plyn, drásalo to nervy k prasknutí.

Hrozivý zvuk. Blíž a blíž. Jako by mi putoval po páteři a ježil chloupky na těle.

Občas ho doprovázel podivný klapot. Skoro jako by někomu cvakaly zuby.

Všichni byli jako na trní. Napnutí, skoro mrtvý strachy. Nikdo se nepohnul.

V tom málu světla, které se do tunelu dostalo díky měsíci na obloze, bylo vidět, jak zabiják stále drží nyní již bezvládné chlapečkovo tělo ve svých rukách, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Pak začala vzlykat nějaké žena.

Starší dáma, která se celý den třásla, se nervově zhroutila v tu nejméně vhodnou dobu.

„Všichni tady umřeme. Jsme v pasti," začala naříkat tklivým hláskem a několik lidí na ni udělalo PŠŠŠ, aby proboha mlčela.

Pak najednou syčení a klapání zvenku rázem přestalo. Pár lidí si oddechlo jen pro to, aby mohlo začít hned hlasitě ječet, když se od aut ozval první výstřel a mezi stromy se mihl ohromný stín.

Xenomorphova několikrát zvětšená silueta se otiskla zábleskem zbraní na betonovou zeď.

Vetřelcův kostěný ocas vyhlížející jako za sebou jdoucí břitvy, posazené jedna za druhou, několikrát šlehl ve vzduchu kolem sebe a téměř přesekl muže, který stál příliš blízko něho.

Od aut začaly vycházet nové poplašené výstřely a záblesky, které osvětlovaly to černé monstrum jako korouhvičku na pouti.

Dodávali mu ještě větší hrůzostrašnost, jako by už nestačila ta protáhlá lebka a tlama plná zubů, které to cenilo na všechny strany jako kočka nad hloučkem vyděšených myší.

V tunelu byla slyšet ozvěna křiku a paniky, střelba a vysoký jekot, který vetřelec vydával, když kolem sebe máchal ocasem a pařáty.

Viděla jsem to skočit na spojené kapoty k sobě přiražených aut lehce a obratně jako by měl dost času nám nejprve nahnat strach a vychutnat si svou převahu jednoho proti dvaceti.

Bylo to až děsivě tiché a mrštné a přitom impozantní, pokud to nesyčelo.

Téměř jako bizardní socha nějakého zvráceného umělce.

Xenomorph byl velký, štíhlý a rychlý. Dlouhým ocasem to mával potěšeně ze strany na stranu jako by si vybíral svou první oběť.

Chtěla jsem omdlít ale bohužel.

Každou chvíli tunel naplnil hromový zvuk střelby, až jsem si musela zacpat uši, jak nepříjemně ohlušující to v tom zúženém prostoru bylo. Takhle jedině nalákají ostatní sem k nám!

Ale těžko radit člověku v panické hrůze.

Xeno zaryl své drápy do laku a nadělal tak v auťáku hezké moderní díry, pak se zapřel a skočil na nejbližšího muže jako horská puma. Ozval se zvuk, jako když přelomíte kost.

Svou vahou to černé stvoření lehce srazilo nebožáka k tvrdé zemi kousek od zbytku přeživších.

To už ale skupina nevydržela, začala ječet a panikařit.

Oba mí sousedé, kteří stále seděli se zbraněmi v autech za volantem, rychle vylezli druhou stranou a prchli do noci. Zbabělci. Ale neudělala bych na jejich místě to samé?

Já jsem ale popadla Merry a stejně jako ostatní jsme se snažili kolem toho obratného zabijáka tvora, který nebyl v šeru ani moc vidět, proklouznout podél stěn velkým obloukem, zatímco si pochutnával na své kořisti a trhal ji rozkošnicky na kusy jako žralok.

Tedy, doufala jsem, že ho žere a chvíli mu to zabere, než se pořádně nasvačí, abych mohla zmizet.

Pozadu byli jen staří, kteří kvůli svým ztuhlým pohybovým aparátům nemohli běžet.

„Já se bojím!“ štkala Merry a já ji rychle zvedla a otevřenými dvířky ji nacpala do auta a přikázala, ať se zamkne a skrčí pod sedadlo, že se pro ni brzy vrátím.

Holčička poslechla a schovala se.

Já rychle přelezla kapotu, ale nebylo to právě lehké, jelikož ostatní se snažili o totéž.

Za námi se ozval přidušený zvuk. Když jsem si dovolila pohled přes rameno, viděla jsem, jak se Xeno vrhl na nejpomalejší stařenku, která ho do svého konce mlátila kovovou holí.

Zanadávala jsem a dostala se za zátaras, ostatní už prchali, buď do lesa, nebo směrem k městu jako vyděšené myši, které opouštějí loď a budou snadnou kořistí, jelikož na sebe upozorňovali hlasitým křikem.

Raději jsem se více neohlížela, mlčela a vydala se k městu, abych toho neřáda odlákala od Marry, jež se schovávala v autě. Cestou jsem popadla do ruky kovovou trubku, která ležela na zemi, vypadala jako přelomená konzole na záclony. Nejspíše ji někdo při svém zběsilém úprku zahodil.

Pořád lepší mít v ruce něco než nic, říkala jsem si.

Kdesi za mnou jsem stále slyšela střelbu a moc jsem si přála, abych nepotkala víc těch děsivých stvoření.

Kolik jich tu vlastně mohlo být? Ne Wando, na tohle teď nemysli, radilo mi mé vnitřní já. Tak jsem ho raději poslechla.

**********************************************************************************************************************

Po ne příliš dlouhé době, kdy odezněl jekot těch prchajících zbabělců, se rozlehlo okolím naprosté podezřelé ticho. To ticho, ze kterého na vás něco skočí.

Mezi stromy lehce prosvítalo světlo oblohy ale ve směru města, které ještě před pár dny v noci doslova zářilo pouličními lampami, nebylo vůbec nic vidět.

Najednou se v dálce rozezněl nový výkřik. Vyděšený a bolestný. A pak zase ticho...

Nemohla jsem určit, ze kterého směru to přišlo. Otáčela jsem hlavu ale nic. Šla jsem dál.

Až za dalším kopečkem se nedaleko mě ozvalo varovné syčení.

Ten příšerný zvuk, který sebou nesl bolest a smrt. Nedaleko mezi stromy zapraskala větev a silueta toho stvoření, které nemohlo být z této planety, vypadalo, jako když se sklání k zemi na všech čtyřech a čichá k zemi. Jako stopující pes nasává pach lovené zvěřiny.

Nasucho jsem polkla.

Sakra. Do prdele.

To musel sledovat právě mě? Proti těm, kdo si mohl vyřvat hlasivky?

Pak že na světě existuje spravedlnost.

Schovala jsem se za skálu, která vyrůstala ze země kousek vedle mě. Terén byl totiž dosti nerovný, kdysi se tu v minulosti hodně těžilo. Občas se v lese daly nalézt i propadliště, ve kterých končila nebohá zvěř a někdy i neopatrné děti, pro které bylo později zřízeno pátrání.

Přitiskla jsem se zády k chladnému kusu kamene a jen opatrně nakukovala, co alien dělá.

Kapka potu mi stekla po zádech, když jsem ho drze pozorovala. Pařáty měl položené na mokré hlíně a jeho černá kůže se impozantně leskla jako latex.

I když přežil tu přestřelku v tunelu, nezahlédla jsem žádné zranění, nekulhal ani nekňučel. Byl snad nezničitelný? Určitě ho alespoň někdo musel střelit.

Vypadalo to, že k něčemu čichal. Nasával vzduch do nozder, ze kterých šly malé obláčky páry, jak se chladný vzduch srážel s horkým. Klečel tam poměrně dlouho a já jsem neriskovala útěk. Nebyla jsem tak blbá jako ostatní. Kdyby mě zahlédl, byla bych pro něho asi snadná kořist.

Takovou radost jsem tomu parchantovi nehodlala udělat.

Vetřelec byl dokonce tak blízko, že jsem slyšela takový nízký divný zvuk, bylo to jako syčení smíchané s vrněním. Děsilo mě to a přitom zvláštně uklidňovalo, což bylo v rozporu, jak vyděšená jsem právě teď byla.

Odporem jsem nakrčila ret.

Xenomorph sebou trhl jako by našel pach, který se mu zamlouval a vzhlédl přímo ke mně! Zůstala jsem jako přimražená treska, ale teď už jsem to slyšela taky. Někdo se rozeběhl.

Pod podrážkami toho idiota praskaly větve, jako když lámete obří špejle.

Než jsem se nadála, alien byl pryč jako by tam nikdy nebyl, to jak dokázal rozpohybovat své tělo bez jediného zvuku, bylo neuvěřitelné.

Oddechla jsem si, že začal pronásledovat nějakou jinou oběť, která ho odlákala od mého úkrytu. Díky bohu za magory.

Neváhala jsem a vydala se zpátky ve směru města, nebo jsem alespoň doufala, že jdu správně. V té tmě jsem si nebyla jista ničím.

Vyhýbala jsem se chaoticky spadaným větvím a všemu, co na mě mohlo pronásledovatele upozornit, dokud jsem neuviděla první opuštěné domy.

Auta stála na silnicích jako poházené figurky na šachovnici, jak je tam lidé nechali. Dveře otevřené, jedno bylo dokonce obrácené na kapotu a poškrábané od drápů.

Dokonce i některé zástavby měly otevřené vchodové dveře dokořán, či rozbitá okna.

Jak asi dopadl můj dům, ptala jsem se sama sebe smutně.

Držela jsem svou ocelovou garnyž v obou rukách a obcházela prázdná auta, až když jsem zahnula za jedno velké, jsem málem dostala infarkt. Na zemi leželo to lesklé cosi, co jsem viděla před chvílí v lese!

Ale rozhozené údy a fosforující zelená krev vytékající té bestii z hlavy po zásahu kulky naznačovala, že je to mrtvé. Alespoň to nedýchalo, což mi více než vyhovovalo.

Trochu se mi ulevilo, když jsem na vlastní oči viděla, že to lze zabít a že to nebyl jen zlý duch, kterého na nás povolala skupinka satanistů, jež ve sklepě vyvolávala pekelné síly.

Byla jsem zvědavá si svého nepřítele více prohlédnout zblízka a zjistit co je zač.

Rozhlédla jsem se na obě strany, naštěstí jsem byla v zákrytu chráněna dodávkou, jejíž bok byl seškvařený kyselinou.

Nejprve jsem tomu tvorovi šlápla na ocas zkroucený dokolečka jako bič, kdyby byl živý, jistě by s ním už začal hýbat, ale naštěstí bodec zůstal ležet u země. Překročila jsem jej a poklekla u xenomorpha na jedno koleno.

Nejprve jsem si prohlédla jeho zvláštní humanoidní anatomickou stavbu těla, ležel na boku ale i tak jsem viděla tvrdé vystouplé svaly po celém těle. Paže měl štíhlé a tenké, zato drápy ostré a smrtící, zahnuté jako opeření dravci.

Mé oči se zaměřily na prostřelenou protáhlou hlavu ve tvaru fazole. Byla dlouhá téměř jako tři lidské vedle sebe.

Vypadalo to trochu jako helma až na ty stříbrné zuby, které na mě cenil i ve smrti.

Mrcha jedna slizká, nakrčila jsem nos odporem.

Ta už si na nikom nepochutná.

Ale tento tvor byl odlišný od toho, který napadl mou skupinu.

Byl menší a drobnější, téměř tak velký jako já.

Ten druhý, který snad ještě lovil v lese, měl něco navíc, vztyčený tvrdý límec za krkem, který ho dělal ještě hrůznější, než tohoto drobnějšího přede mnou na zemi, jež tam neměl nic.

Také byl ten druhý celkově silnější a trochu vyšší ale ne o moc. Možná dva a půl metru.

Nedávalo mi to smysl.

Proč nebyli stejní? Ale i naši psi neměli stejnou srst ani velikost. Nejspíše to tak prostě bylo, tečka. Tak jako tak to byli zabijáci bez rozdílu.

Pak jsem si všimla něčeho ještě podivnějšího. To monstrum mělo něco na krku.

„Co…“ vydechla jsem a natáhla se pro to. Dávala jsem pozor, abych se nedotkla jeho stříbrných zubů a odporných slin.

Alien měl na krku tmavý řetízek, vypadalo to jako dvě psí známky, které mívají vojáci.

Vojáci? Tak tohle bylo sakra lidské.

Rychle jsem to prohlížela a otáčela v prstech. Jedna byla prázdná, ale na té druhé byla vyražena římská číslice 10.

10? To jich tu běhalo tolik? Nebo možná ještě víc? Třeba je to jen zlomek toho, co můžu ještě najít.

To má být nějaký ohavný lidský experiment o přežití nebo co?

Zdvíhal se ve mně vztek na každou myšlenkou, co mi proběhla napříč hlavou, když jsem v okolí zaslechla znovu poměrně hlasité zasyčení. Jako by přicházelo ze všech stran.

Ne, tohle ne.

Nechala jsem známku známkou a sevřela jsem trubku v ruce, vstala a přitiskla se k poničené straně dodávky.

Co nejtišeji jsem vlezla dovnitř propálenou dírou u strany, kde býval úchyt pro otevření a pak jsem málem vykřikla, když něco těžkého přistálo na střeše přímo nade mnou.

Dodávka se zhoupla na pneumatikách a mně připadlo, že pokud mohl vyskočit na tři metry vysoké vozidlo tak lehce, kam až může ještě doskočit.

Přitiskla jsem si chvějící dlaň na rty, abych nezačala hystericky ječet. Vyděšeně jsem vzhlížela ke stropu, odkud bylo slyšet tiché syčení a cvakání.

Nejspíše se ten bastard rozhlížel ze svého místa po okolí…

Huš běž pryč. Jinde jsou větší pochoutky, co si můžeš ulovit. Běž.

Ale on se nehnul. Zatínal své drápy do kovu jako by to byla papírová krabice, znervózňovalo mě to. Následně se ozval další záhadný zvuk.

Usoudila jsem, že to musel být jeho ocas, který sklouzl přes střechu dodávky a teď visel kolmo dolů přímo přede mnou, či spíše před dírou v posuvných dveřích naproti mě, Naštěstí jsem se zády tiskla k opačné stěně auta.

Ta dlouhá věc ode mne byla asi metr a já to viděla opravdu zřetelně.

Každý obratel od nejmenšího po největší navazující na sebe jako u nějakého obřího vyhynulého ještěra ze Zoo.

Zapomněla jsem i dýchat, jak se mi stáhly plíce, když jsem zaslechla jemné cvakání, jak se vetřelec trochu nahoře posunul vpravo...

Nasucho jsem polkla a pak se dodávka znovu zachvěla, jak ta bytost seskočila dolů.

Jeho drápy zazvonily o beton silnice.

Oddechla jsem si, třeba teď konečně půjde pryč, ale to bylo vážně jen moje hloupé přání.

Pokud mě tu cítil, nehne se ani na krok. Zavřela jsem oči a modlila se.

Nastalo ticho. Moje zvědavost mi nedala a já se přisunula tichounce po podlaze k díře, kterou jsem dovnitř prolezla a očkem nakoukla ven.

Hned jsem sebou ale trhla zpátky dovnitř.

Ta černá stvůra se skláněla nad svým mrtvým kamarádem jako by ho litovala, ale pochybovala jsem, že je toho schopná.

A pak jsem to konečně pochopila, on mu neprojevoval úctu, on stopoval pach, který byl u něho, můj pach!

Nasával ho nozdrami, vychutnával si ho a jeho protáhlá lebka se pozvedla a zavětřila ve vzduchu. Pomalu hlavu naklonil z jedné strany na druhou, dokud se ta banánová hlava nezačala otáčet k autu!

Do prdele, pomyslela jsem si a srdce mi začalo bušit rychleji jako nikdy v životě. Musela jsem začít jednat.

Trubku ve zpocených dlaních jsem možná měla, ale ochránila by mě? I kdyby se mi podařilo ho vší silou udeřit do té velké mozkovny, nejspíše by se jen oklepal jako pes.

Zatnula jsem zuby a snažila se potlačit cvakání vlastních zubů a nával adrenalinu v krvi, který mi radil utéct. Posouvala jsem se dál a dál, dokud jsem se zády nepřitiskla k zadním dvoukřídlým dveřím.

Zůstala jsem schovaná v naprosté tmě a kousala jsem si spodní ret, dokud nebyl opuchlý a nebolel mě.

Náhle se za seškvařené okraje dveří zachytily prsty s tmavými drápy, sevřely je jako velcí pavouci a nakonec se v otvoru objevila i lesklá hlava s vyceněnými zuby a ďábelským úsměvem.

Viděla jsem to ze strany ale i tak jsem věděla, že můj chabý úkryt je jen oddálení nevyhnutelného.

Přimáčkla jsem se ke dvířkům a jednala zcela hystericky.

Zatímco se vetřelec nadechoval, což mě přesvědčilo, že oči nejspíše nemá, jinak by mě dávno viděl, jsem se vymrštila jako had a ocelová garnyž toho nebezpečného tvora zasáhla přímo do protáhlé mozkovny.

Přesná trefa!

Xenomorph se ihned stáhl ven a nelidsky zařval, slyšela jsem, jak o auto prudce narazil jeho ocas řízený alienovou agresivitou. Dodávka zavrzala.

To mi ale poskytlo pár drahých vteřin, abych nechala trubku trubkou, jež zazvonila o podlahu, blesku rychle otevřela zadní dveře a vypadla ven, zatímco se vetřelec rychle vzpamatoval a jako šelma se vrhl dírou dovnitř za mnou, aby mě roztrhal na kousky.

Byl rychlý, tímhle tempem jsem nemohla nikam daleko utéct. Slyšela jsem ho přímo za sebou a tak jsem padla k zemi na silnici a zalezla pod dodávku mezi kola.

Syčení nade mnou mi prozradilo, že jsem tu černou potvoru asi hodně naštvala. Prohnal se autem jako šíp a pak seskočil dolů na místo, kam jsem předtím dopadla.

Posunula jsem se dozadu více mezi velká kola ale i tak jsem měla téměř před obličejem jeho nohy, a že to nebylo nic hezkého. Ten by tu asi boty nesehnal.

Velký xeno vztekle syčel, jelikož mě nikde nemohl najít, připomínalo to tlakový hrnec před výbuchem a snažil se zjistit, kam jsem se to mohla schovat, obcházel auto sem a tam, svůj ocas táhl za sebou jako by to byl had.

Nebude trvat dlouho, než mě tu vyčenichá, pomyslela jsem si. Když se pokusím vylézt, budou mu stačit vteřiny, než na to přijde, přimáčkne mě k zemi a bude mi rvát maso z těla.

Naštěstí jsem doufala, že nemá zas takovou sílu, aby dodávku převrátil, ale s roztlačením jsem nepočítala.

Alien znovu dvakrát auto obešel jako šelma, s každým jeho krokem se mi tělo třáslo víc a víc. Chtěla jsem žít, tak zoufale jsem chtěla žít, ale smrt měla přijít každou vteřinou.

Číhala dva metry ode mne.

Rychle jsem se rozhlížela kolem, ale pohled mi padl jen na mrtvolu řidiče, která byla hned vedle zadního kola a já měla co dělat, abych se při pohledu do jeho otevřených očí plných bezmoci nepozvracela. Stačilo mi vidět jeho hlavu, zbytek těla byl o kousek dál, či spíše to, co z něho zbylo.

Kousla jsem se do rtu tak silně, až jsem na jazyku ucítila krev, nesměla jsem začít křičet.

Ale něco vedle té hlavy mě upoutalo, byly to klíče od vozu.

Ten chudák je nejspíše upustil, když ho napadli nepřipraveného. Neměla jsem v plánu odjet, to by se mi asi ani nepovedlo, ale na odlákání vetřelcovy pozornosti to stačilo.

Natáhla jsem ruku ale asi příliš pozdě.

Xenomorph se obrátil přilákán neznámým šramotem a přiblížil se k ležícímu tělu. Moje prsty se sevřely kolem klíčů na zemi a ztuhly.

Ta nelidská zrůda se znovu rozešla a naštěstí mou ruku vystrčenou zpod auta minula, jen se mi o ni otřel jeho ocas. Naskočila mi z toho husí kůže.

Potichoučku jsem si klíče přitáhla k sobě a znovu se tiše nadechla, chladný vzduch naplnil mé plíce odhodláním. Byla to má poslední šance, jak se odsud dostat.

Pot mi stekl po čele a já se kolem sebe ještě jednou rozhlédla, nejsnadnější cesta byla skrze labyrint aut na silnici, než na nechráněný terén, kde na mě ta obluda mohla skočit.

Čekala jsem, až nohy přejdou pryč a pak hodila klíče co nejdál na opačnou stranu.

Alien a jeho vysoce citlivý sluch to zaznamenal okamžitě a než jsem se nadála, vyškrábal se na dodávku a skočil z ní na opačnou stranu přilákán cinkotem železa.

ANO! Hezky cupitej pryč, ty mrško jedna, usmála jsem se

Na nic jiného jsem nečekala, soukala jsem se rychle, z pod dodávky a vrhla se k automobilům rozesetým po silnici směrem k centru.

Za sebou jsem slyšela tak strašlivé zařvání, že jsem neměla čas žádná vozidla obíhat, vrhla jsem se k zemi s úmyslem se dostat pod další auto, ale něco mě chytlo za nohu a doslova vytáhlo zpátky.

Alien totiž mou lest prokoukl daleko dřív, než jsem si myslela. Teď už o mně věděl a já pomalu cítila, jak se mi zakusuje do masa. Ale byly to jen jeho drápy, jež se mi zaryly bolestivě do lýtka i nohavice pyžama a vytáhly mě zpod auta, až se mi horní díl oblečení vyhrnul téměř pod bradu.

Začala jsem křičet, už jsem to v sobě nedokázala udržet. Mlátila jsem rukama kolem sebe a snažila se ho druhou nohou od sebe odkopnout.

To už byl ale nade mnou. Svou vahou mě tiskl k chladnému asfaltu, který mi pronikal do každé buňky v těle. Doslova mě uzemnil, jakmile jsem se chtěla trupem zvednout, přirazil mě nekompromisně zpátky. Nebyla možnost mu odporovat.

Svým vysokým syčením mě varoval, ale já na to nedbala. Byl to ten nejhorší zážitek v mém životě.

Nyní jsem tu lesklou protáhlou hlavu viděla opravdu zblízka, z tlamy mu stékaly sliny jako provazce, které mu nechutně odkapávaly na můj odhalený hrudník a ňadra.

Už otevíral svou tlamu k poslednímu konečnému verdiktu, ale v poslední chvíli jsem stačila ucuknout. Mé instinkty se zbystřily a já nevěděla, na jak dlouho dokážu odolávat jeho síle. Něco malého a dlouhého s kusadly se mu vymrštilo z mordy a zase rychle zmizelo, když nenašlo požadovaný cíl v mé tváři.

Přichystal se znovu k útoku, když ho ze mě něco prudce srazilo.

Byla jsem šokovaná, srdce mi ještě skákalo v hrudi jako pingpongový míček. Byla jsem tak vyděšená, že jsem se cítila jako loutka ze dřeva neschopná pohybu bez svého loutkovodiče...

Co teď se mnou bude? Že by mě někdo přišel zachránit? Odvážila jsem se podívat...

1.

Kotva 1

Moje nová povídka, jak jste si už asi všimli se bude týkat mého oblíbeného sci-fi, se kterým vás doufám nezklamu. Nebude nouze o temné napětí, akci, litry krve a erotiku. Musíte však počkat než se to rozjede, vše má svůj začátek, a to co se zatím v příběhu odehrává, bude později vysvětleno. Zatím si hezky sedněte a počkejte na další kapitolu, snad přijde brzy :-)

Začalo to jako takový chvilkový nápad, ale nějak se to rozjíždí v delší drama, počítám tak s 15 kapitolami, ale ještě uvidíme.

Wanda Astonová

Policista Willly

Kapitola 2.

Noční démoni

Pozor
18+

2.

Kotva 2

Přede mnou proti sobě stáli dva tvorové jako vystřižení z noční můry. Cosi lidského byste na nich hledali jen těžko, ale já jsem si oddechla, že jsem smrti unikla, i když jen o vlásek.

Ten menší a štíhlejší xenomorph s protáhlou lebkou byl ten, který mi chtěl udělat do hlavy malé větrání, nyní se vztekle se hrbil a bránil si svou dnešní večeři.

Ten druhý byl vyšší o něco mohutnější s tvrdým límcem za krkem, který vyhlížel ještě více hrůzostrašně než jeho druh. Tyčil se nad ním jako král.

To musel být ten, jenž napadl mou skupinu v tunelu za městem, super už jsem je dokonce začala rozeznávat. Hurá!

Raději jsem se vydrápala do sedu a sledovala, co se bude dít. Bohužel ať vyhraje jeden nebo druhý, bude to můj konec, pokud sem někdo nepřijede s plně ozbrojeným tankem.

Ty černé potvory začaly kroužit v kruhu a vztekle na sebe syčet jako by si něco říkaly. Cenily na sebe zuby ostré jako břitvy a otevíraly doširoka tlamy, zatímco si měřily jeden druhého.

Těžko uvěřit, že mi některý z nich zachránil život.

Nebo ne? Ne, určitě ne. Ta moje hloupá naivita.

Ale pravdou bylo, že jsem je znala jen pár hodin, než abych něco věděla o jejich hierarchii, způsobu chování a zvycích a vůbec co se jim honilo v hlavě. Jedno jsem ale věděla, měla bych odtud sakra vypadnout, tak koukej zvednout nohy, Wando a zdrhej!

Ke svému vlastnímu překvapení jsem stále seděla na místě jako přikovaná.

Vetřelci po sobě sekali drápy jako divoké pumy, dlouhé prsty se míhaly vzduchem jako nože, vypadalo to jako by se hádali o kořist, tedy o mě.

Ten mladší se nechtěl vzdát ve prospěch toho staršího. Nebo to také mohl být samec a samice. Kdo se v tom má vyznat?

Jo, ženská taky řve jako tygr když jí něco berete.

Ať to bylo, jak to bylo, můj pud sebezáchovy mi blikal v hlavě jako poplašný alarm.

Bolavou poškrábanou nohu od té slizké zmije, jsem v té chvíli ani nevnímala a raději jsem se konečně pokusila vstát, než skončím rozsekaná jako salát.

Kolena se mi sama podlamovala, jak jsem se na ně stavěla jako právě narozené hříbě a proto jsem raději prolezla osobním autem, pod kterým jsem předtím chtěla prolézt na druhou stranu.

Vypadalo to, že si mě nevšímali a tak jsem toho patřičně využila a utíkala pryč od těch dvou, kteří se podle zvuků začali zuřivě prát, sekat po sobě drápy a kousat se. Mezi těmi děsivými zvuky byl slyšet i tvrdý náraz jako když se zkroutí kov pod těžkým lisem.

Neohlížela jsem se a prchala, co nejdál to šlo. Motala jsem se po silnici, občas kulhala a šla směrem k centru.

Byla jsem neskutečně vyčerpaná, odklonila jsem se proto od hlavní cesty, zalezla do jednoho z obytných domů a zavřela za sebou dveře. Celý jsem ho opatrně prolezla a pozamykala všechny dveře, utěsnila okna a zatáhla závěsy, abych každému ukázala, že TADY vážně nikdo nebydlí.

Šero okolo nebylo nijak přívětivé, jenže poskytovalo bezpečí, alespoň prozatím.

Na tuto noc. Víc jsem nechtěla.

Až po necelé půlhodině se můj mozek odvážil konečně uklidnit, ale stále jsem sebou nosila atrapu samurajského meče, který jsem našla v domě při jeho rychlé obhlídce, kdyby tu na mě číhalo další překvapení.

Ten kus kovu byl sice tupý ale jeho špičkou bych dokázala nějaké závažnější škody jistě udělat.

To mi dodalo větší jistoty a sebedůvěry v sebe samu.

Dokonce i v kuchyni se našlo nějaké jídlo a tak jsem si ho vzala nahoru do ložnice, kde jsem si udělala základnu.

Potřebovala jsem se nutně vyspat, víčka mi těžkla každou minutou a všechny těžce zkoušené svaly doslova naříkaly. Já se ale vála vůbec zamhouřit oka. Jenže deficit spánku už mi ťukal na dveře a já nevěděla, jak dlouho ještě budu vnímat, než odpadnu do bezvědomí. Připadalo mi jako bych si neschrupla nejméně dva měsíce.

Hodil by se výživný medvědí spánek v brlohu.

Jakmile jsem potřebné zásoby jídla vynesla nahoru a položila je na noční stolek vedle postele, všimla jsem si rodinných fotografií a rozesmátých tváří dvou manželů a tří dětí, kteří už se nejspíše nikdy nesetkají.

Bolelo mě z toho u srdce.

Bylo to nostalgické, ale byla to realita. A pokud někdo neměl štěstí...

Přinutila jsem se odvrátit od fotky pohled a raději ji pro jistotu obrátila dnem dolů a položila na stolek, abych se na ně nemusela dívat.

Pohled mi pak padl na zkrvavenou nohavici, jež se mi lepila k noze a zcela zničila mé kouzelné pyžamo se žlutými citróny. Rána byla potřeba ošetřit a také umýt nejlépe v opačném pořadí.

Doprčic. Pálilo to jako čert, ale řekla jsem si, že budu raději nadávat než zbaběle brečet.

Nejdříve jsem se ale posilnila sýrem, gumovým rohlíkem a kouskem salámu, nikdy v životě jsem nebyla tak rychle najedená. Téměř poslepu jsem se vydala do koupelny v prvním patře.

Místnůstka byla schovaná uprostřed domu, takže aby někdo slyšel téct vodu, se stát nemohlo.

Vešla jsem tedy dovnitř, rozsvítila, svlékla si špinavé potrhané pyžamo a zahodila ho do kouta vedle pračky. Chudák, tohle si nezasloužilo a já si ho doma tak šetřila.

Stoupla jsem si do sprchového koutu a drhla si kůži mýdlem, jak nejvíce to šlo, dokud nebyla zarudlá ale čistá. Vlasy slepené od potu, bahna a nečistot jsem několikrát umyla, dokud jsem se necítila znovu jako plnohodnotný člověk. Dobře, tak koupání zopakujeme příští rok, tenhle už mám odbyto.

Voda byla uvolňující a já přestala být tak ztuhlá a v pohotovosti, jak mě rozmazlovala těmi horkými potůčky. Vychutnávala jsem si proud horké vody jako by to byl grandhotel s horkými prameny, které odplavovaly všechen nebo alespoň většinu stresu a já si kapky nechala stékat po hlavě, ramenou i mezi ňadry na břicho.

Nechtěla jsem na nic myslet a tak jsem zavřela oči a vnímala jen to uklidňující šumění, že jsem ani nezaznamenala zvuk z nižšího patra, který mohl být stejně tak i z venku ale nebyl.

Jakmile jsem si do sytosti užila koupele, osušila jsem se modrým ručníkem a navlékla na sebe jiné pyžamo, které jsem našla v koši na zemi, jestli bylo použité nebo čisté mi bylo upřímně jedno. Vypadalo však připravené na žehlení, ke kterému se už nikdo mezi reklamou v televizi a hororem venku nejspíše nedostal.

Naštěstí mi bylo maličko větší, ale bylo čisté a vonělo aviváží. Takový luxus.

Pak už jsem nejprve zhasla a odemkla dveře.

Na hlavě mi trůnil ručník jako koruna královně. Udělala jsem krok do chodby, když jsem něco zaslechla.

Kap...kap...kap. Ten zvuk se v tichu rozléhal jako důrazná ozvěna.

Nevšimla jsem, si že by v kuchyni odkapávala voda z kohoutku. Ten zvuk jsem od mala nesnášela.

Nedalo mi to, šla jsem ke schodům a dolů to zkontrolovat.

Dům byl větší a prostorný s velkým schodištěm, které se vlnilo vzhůru ve tvaru čtverce a do haly by se klidně vešel slon i s podstavcem ale interiéru jsem moc pozornosti nevěnovala, nezáleželo mi, kdo tu okrádal stát na daních, aby si pořídil takovou vilu. Sešla jsem dolů a zkontrolovala vodovod.

Nic. Ani kapka.

To si ze mě někdo dělá legraci? Copak v tomhle baráku straší? Ještě toho trochu, monstra a duchové. HA HA.

Nejspíš to bylo asi z venku, řekla jsem si. Kapající kohoutek bylo to poslední, co jsem teď chtěla řešit a tak jsem se vrátila zpátky ke schodům, začala stoupat nahoru.

Kap...kap...

Zatnula jsem pěsti a znovu se a zastavila na pátém schodě.

Jedna kapka za druhou jako v pískovcové jeskyni pak ticho a zase.

Zamračila jsem se. Šlo mi to na nervy.

Kdybych ale bývala jen trochu zvedla hlavu ke stropu, všimla bych si svého nechtěného návštěvníka zavěšeného tam hlavou dolů a to kapání vytvářely jeho sliny, které se co chvíli rozprskly o podlahu dole.

Nejspíše ho bavilo mě pozorovat, jak se té věci snažím přijít marně na kloub. Trochu zábavy před večeří neuškodí, že?

Nastražila jsme uši a obrátila se po tom zvuku zpátky.

K čertu s tím, když nevím příčinu. Mávla jsem nad tím rukou, jak jsem se však obracela zpátky, ve tmě se něco podezřele zalesklo jako stříbrná třpytka ve vodě a mnou projel sakra divný pocit.

Pak jsem to konečně uviděla a o překot začala brát schody po dvou směrem vzhůru do ložnice.

Vetřelec přestal tiše číhat na svou kořist a hlasitý zvuk dupání té malé myšky ho upozornil, že byl prozrazen.

Přehoupl své tělo mrštně přes okraj zábradlí, tak lehce jako kočka a po čtyřech se hnal za mnou jako divoké zvíře.

Jeho tvrdý kostěný límec narážel do stěny, jak vetřelcovo tělo naráželo při každé zatáčce vzhůru o stěnu, vytvářelo to dunivé zvuky a pohánělo mě vpřed jako údery gongu.

Dveře byly ještě několik metrů přede mnou, potřebovala jsem je zevnitř zamknout a v tom lepším případě toho zmetka probodnout svou imitací katany, která ležela ledabyle na posteli. Že jsme si ji sakra nevzala sebou!

Já vím, nebylo to nic moc ale lepší než se ohánět lampou.

Má bosá chodidla se lepila k chladným dlaždicím, jakmile jsem vyběhla ty zatracené schody s větrem o závod.

Vyletěla jsem vpřed jako střela a už chtěla zahnout do pokoje, prsty jsem zahákla za zádveří, když se mi něco připletlo pod nohy a já se s výkřikem rozplácla na podlaze.

Xenomorph po mě sekl svým ocasem, aby mě zpomalil! Parchant.

Ještě, že to nebylo tím bodcem. Ten zmetek věděl jak věci ztížit, stejně jako můj tělocvikář ze střední.

Srdce jsem měla až v krku a před očima barevné mžitky. Boleli mě kolena, ruce i brada. Ale i tak jsem se snažila vydrápat zpátky na nohy a doplazit se k posteli ale to už stál ten ďábel mezi dveřmi.

To monstrum se děsivě vztyčilo. Musel se přikrčit, aby se mezi futra vůbec vešel a mě z toho pohledu přes rameno jímala hrůza a přitom to bylo jaksi impozantní.

Jak mě tu našel, prolétlo mi hlavou. Prolezl sem snad oknem? Komínem? Půdou? Nebo...měl tenhle barák sklep? To bylo jedno z milionu vysvětlení a ta zrůda se asi opravdu nerada vzdávala a odpovídala na otázky.

No dobrá, bude mít, co zaslouží.

Vymrštila jsem se ze země a natáhla ruce k posteli, v tu chvíli mi něco popadlo ručník na hlavě a smýklo se mnou zpátky z dosahu zbraně.

Zoufale jsem zaskučela bolestí a dopadla na záda jako brouk na krovky.

Mokré vlasy se mi rozprostřely na koberci, zatímco vetřelci zůstal v drápech jen můj ručník naštěstí bez mé hlavy.

Nehodlala jsem se ale jen tak vzdát a zkusila to znovu, jenže tentokrát jsem se ani neposadila.

Vedle mě tvrdě o zem přistál jeho silný ocas s ostrou čepelí na konci. Prásklo to jako rána bičem a tvor nade mnou zlověstně syčel, ale nevrhnul se na mě.

Byla jsem v pozoru a odhadovala, co bude dál.

Vetřelec mě obešel a udělal pomyslný půlkruh půl metru ode mne a pak to samé na druhou stranu. Pomalu přecházel sem a tam jako by se rozhodoval, co se mnou udělá. Jeho dlouhé štíhlé nohy byly lehce pokrčené a on našlapoval na špičky, jemně a zvědavě. Poté se zastavil, nebezpečně se přikrčil a jeho ocas mě kolem dokola obtočil v kruhu jako zástup žiletek, aniž by se mě dotkl.

Zatím.

Těkala jsem pohledem po jeho velkém dvou a půl metrovém těle, mělo černý až tmavě modrý nádech, svaly byly zvláštně vyrýsované jako by mu pod kůží vedly trubičky a hadice ale tento tvor byl živý nebyl to stroj, to jsem věděla už předtím, kdy jsem si mohla toho mrtvého na silnici prohlédnout zblízka.

Více mi toho šero v pokoji moc neukazovalo.

Xenomorph lehce otáčel hlavou a nadechoval se, možná ho mátla má vůně, protože jsem se vykoupala. Možná mu to nevonělo, a nebo možná taky ano. Jak jsem to měla sakra poznat?

„Co po mě chceš, ty zrůdo?“

Vetřelec se ke mně sklonil takovou rychlostí, až jsem se téměř vsákla do koberce a zblízka mi zasyčel do tváře. Neznělo to potěšeně.

Polkla jsem, dobře už ti nadávat nebudu. Naštěstí se po pár vteřinách odtáhl.

Netušila jsem, co se mu honí tou jeho protáhlou hlavou.

Pomaličku jsem se kousek po kousku nenápadně odtahovala a v polosedě se posunovala zpátky k posteli, ale náhle jsem dlaní sáhla za sebe na jeho ocas, který byl v kruhu kolem mě. Ihned jsem vyjekla a polekaně ucukla.

Alien tentokrát kupodivu nesyčel, ale už jen zařval a po čtyřech se vydal ke mně jako číhající šelma rozhodnutá udělat se mnou krvavou tečku za větou.

Už jsem nemohla čekat, postel byla už jen kousek ode mne, pár centimetrů.

Přetočila jsem tělo a znovu se pokusila sáhnout pro atrapu katany.

Sevřela jsem ji konečně v prstech! Úspěch! Zaradovala jsem se.

Teď budeš litovat, ty stvůro.

Xeno nejspíše předpokládal můj odpor, a tak se mi jeho ocas pevně omotal kolem pasu a trhnul se mnou prudce dozadu, až jsem si málem vyrazila dech, jak se mnou hodil o zem. Tohle už nebyla legrace jako předtím. Tady končilo škádlení.

Límec kolem krku se mu znovu výhrůžně vztyčil jako pravěkému ještěrovi, mohlo to být rozzuřené gesto nebo také jen varování ale to už jsem chytila štíhlé pouzdro i jílec katany a trhla s nimi do sebe jako samuraj.

Bývalo by se mi to podařilo, nebýt xenomorphovi pohotové reakce, když mi jedním pohybem meč vyrazil z ruky a ten dopadl na protilehlou zeď a spadl na zem jako plastová hračka.

Moje jediná naděje byla pryč v pouhé vteřině, teď už jsem se mohla jen vcucnout pod postel, nebo čekat, až si ze mě udělá jehelníček.

Očima jsem sledovala dopad katany, a když jsem se podívala zpátky, xenomorphova šklebící se tvář byla jen pouhý centimetr od té mojí.

Já tu UMŘU! Věděla jsem to jistě jako to, že po večeru přijde ráno.

Cukla jsem sebou a sama se znovu doslova přilepila ke koberci a modlila, ať je to rychlé a pokud možno, ať bolest cítím co nejméně.

Ta černá bestie mi začala očichávat tvář jako by si v krámě vyhlížela lákavě vypadající zmrzlinu. Do obličeje se mi opíral jeho horký dech.

Zavřela jsem raději pevně oči a znovu sebou trhla, jakmile se mi jeho hladký exoskeleton otřel o tvář. Krev mi už v těle snad ani neproudila, jako bych měla v žilách více ledu než krvinek.

Pak přišlo rychlé nečekané trhnutí, jak ten parchant zahákl své drápy za výstřih pyžama. Nedalo mu to moc práce a knoflíky se rozletěly po celém pokoji. Chápala jsem, že až mě bude žvýkat, knoflíky by mu mohly uvíznout v zubech nebo krku ale já mu přála, ať se zadusí, ať mu zaskočí každá moje kost.

Na zvuk trhající se látky jsem odpověděla křikem a alien zasyčel téměř vedle mého ucha, hrozivě tím smrtícím škodolibým sykotem, což mě donutilo zaklonit hlavu, abych mu dala na odiv své křivky.

Jeho dech putoval po mých napnutých krčních svalech dolů na odhalená ňadra, která se třásla zimou.

Vzduch, který xenomorph vydechoval, mě studil i na duši, až mě mrazilo v zádech a nervy vyburcovaly mé bradavky k tomu, aby se bránily a ztuhly. Snad v pekle bude tepleji, utěšovala jsem se a napjatě čekala, do čeho se pustí jako první. Že by žebra? I na bůčku by se dalo něco vydolovat.

Vnímala jsem, jak mu občas ukápne ledová slina na mou kůži a já se musela přemáhat, abych nezačala ječet a kopat.

Čekala jsem kousnutí každou chvíli, co se jeho stříbrné zuby zaryjí do mého měkkého masa, jistě hledal nejvhodnější místečko, kde to bude nejvíce chutnat a mě bolet.

Alienova hlava se dostala nad mé břicho, strachem jsem ho zatáhla, ale jeho dech se stále přesouval níž.

Ve tmě jsem pohnula rukou, nebo se mi tak třásla sama od sebe?

Xeno si toho pohybu kupodivu všiml, přitiskl mi ji nelítostně k podlaze a zaryl do ní své drápy téměř až bolestivě. Sadista, asi se mu mé kňučení líbilo.

Do očí mi vyhrkly slzy, a i kdyby bylo v pokoji dobře vidět, o což jsem stejně nestála, ta slaná voda by všechno rozmazala v nevzhledné, rozpité skvrny. Mučení ale mělo pokračovat.

Vetřelcova druhá ruka sjela po mém břiše a roztrhla i mé kalhoty na cáry. Nyní jsem byla zcela nahá jako nějaká amazonka v pralese a jeho mé obnažené tělo kupodivu zajímalo, více než by mi bývalo lichotilo.

Vdechování té bestie se zastavilo nad mým klínem a tam si dopřál jeden velký nádech a zasyčení, které mnou projelo jako elektrický šok.

Zaryla jsem si nehty do dlaně, možná si už vybral místo, které chce ochutnat jako první.

Ale bez boje mu to nedopřeju. Wando, nedej se. Umři jako bojovník.

Vší silou jsem ho kopla patou do toho tvrdého límce nad ramenem, což ho na dvě sekundy vykolejilo a odhodilo stranou, jenže to nestačilo. Stihla jsem se akorát tak otočit na břicho a ukázat mu svůj bílej zadek, než mi přistála jeho dlaň na hlavě a držela mi ji nekompromisně u země. Ten tlak byl nepříjemný, zvlášť když mi mohl jedním lupnutím zlomit vaz.

Drápy měl výhrůžně rozprostřené v mých vlasech, a kdyby chtěl, mohl mi lebku rozmáčknout jako ořech.

Zapřela jsem se rukama o zem a snažila se nadzvednout, ale xeno mi syčel u ucha a já nechápala, co po mě sakra chce. Možná to nevěděl ani on sám.

Pak jsem to ucítila, něco se mi otřelo o bok a o záda, dost možná jeho vystouplá tvrdá žebra.

Přitiskl mě svým tělem drsně k zemi jako by mi chtěl ukázat, kdo je tu silnější a komu se mám podřídit.

Vztekala jsem se, vrčela, prskala a bála zároveň, ale zpod jeho těla nebylo možné se dostat. Byl těžký a já funěla námahou. Xenomorphova kůže byla tvrdá a napjatá s vyrýsovanými svaly.

Začala jsem křičet a vzpírat se ještě víc, pokoušela jsem se zvednout, ale vždy jsem narazila jen na jeho hruď jako na ocelovou zeď, která ze mě ždímala kyslík.

Moje snažení a bezmocná agrese v něm však vyvolala zcela jiný instinkt, a jak jsem tam tak ležela, roztáhl mi koleny nohy od sebe a já mezi půlkami vnímala něco ještě tvrdšího, co nešlo jen tak ignorovat jako by už celá ta situace nebyla dost absurdní sama o sobě.

Na rameno mi dopadlo pár nechutných slin a stekly mi dolů po rameni přitahovány gravitací, nakonec mi stekly až na prso. Otřásla jsem se odporem.

Dělalo se mi z toho špatně, byla jsem pod ním bezmocná a znehybněná jako kus masa.

To tvrdé cosi se o mě otřelo silněji a stále nabývalo na síle, zatímco xenomorph svou volnou rukou proklouzl pode mnou a nadzvedl mě na kolena. Druhá jeho ruka mou hlavu však stále držela poníženě u země, div mi nezlomil vaz.

Vše bylo naprosto děsivé v černých a šedých barvách prosycených syčením.

Otírala jsem se tomu vetřelci stehny o jeho nohy, jak jsem se snažila vyprostit z jeho sevření, ale tím jsem docílila jen toho, že jeho penis sklouzl po mém zadečku dolů a otřel se o má citlivější místa.

„Ty bastarde!“ nyní jsem varovně zavrčela a rozhodla jsem se i kousat bude-li to potřeba, s ním to však ani nehnulo.

Vybral si svou samičku a nic ho nedokázalo zastrašit a oddělit od mého těla.

Predátorské instinkty mu velely vzít si, co si uloví. Můj názor se mezi to nepočítal ani omylem.

Z té intimní pozice jsem byla patřičně vyděšená a vzteklá jako celá rodinka chřestýšů.

Zasypávala jsem ho urážkami, ale nebylo to nic platné. Jeho syčení nad mou hlavou vyznívalo jako by se mi smál. Ba ho odpor ještě více povzbuzoval.

Pak se ten ďábel trochu odtáhl, aby mě svým tělem hned zase uvěznil a jeho pohlavní orgán spolehlivě našel vstup do mého nastaveného ženství.

Nečekaný prudký pohyb, který mnou projel, mi vyrazil dech.

Nedalo se tomu nijak zabránit a nyní jsme byli spojeni.

Namáčkl se na mě a já byla nucena ho celého pojmout uvnitř sebe. Zanaříkala jsem.

Byl obrovský a slizký, netušila jsem, kde se to vzalo, ale byl připravený na páření.

Další sliny ukáply vedle mé hlavy a utvořily na podlaze louži.

Tobě se to líbilo, co?

S dalším mým výdechem jeho penis ze mě zmizel a zase ho dovnitř mého klínu vtěsnal naplno.

Klouzalo to, ta zvláštní emulze, která byla na jeho údu, nám pomáhala se spojit a já se bála, co z toho může vzniknout, tedy kromě traumatizujících vzpomínek.

Byl jako zvíře, bral si mě tvrdě a nesnesl odpor jako každý jiný vzrušený samec, který si dělal nárok na svou samici a uplatňoval na ni právo silnějšího.

S každým následujícím tvrdým přírazem jsem vydechla a nabrala do plic potřebný vzduch.

Alien nade mnou syčel, možná mu to dělalo dobře nebo se kochal svým vítězstvím, nevěděla jsem o nich nic, jak se tu objevili ani co chtěli.

Byla jsem nucená snášet jeho neurvalé přírazy, tvrdé mužství, které mě tak moc vyplňovalo, drápy na boku, po kterých tam zůstanou rudé pruhy.

Xeno si mě bral s dominantní zuřivostí, jakou jsem ještě nepoznala. Celá jsem se třásla.

Ani jsem nepostřehla, že se mi jeho ruka přitiskla na rameno a zatnul do něho své ostré drápy, které opustily můj bok.

Tolik jsem se toužila vymanit té bestii, zatímco jsem lapala po dechu a bezmocně vzdychala, nevnímala jsem nic jiného než ten surový akt sexu, který mě proti všem smyslům vzrušoval, jak se o mě uvnitř pravidelně otíral. Cítila jsem se hrozně a zvráceně zároveň.

Jen malou částí jsem si musela připustit, že kdyby to byl muž, ležela bych mu u nohou. Ale tohle žádný muž nebyl, byla to zrůda, která neznala slitování a já držela jako by to bylo naposledy, co něco takového dělám. Tu největší zhýralost, nad kterou musel i bůh zavřít oči.

Už jsem se ani nebránila, nemělo to žádný smysl. Vetřelec byl silnější, hbitější a nehodlal se mě vzdát, proto jsem byla stále po tom všem naživu.

Mezi jeho syčením jsem slyšela i nepatrné cinkání.

To musely být ty psí známky, které měl na krku.

Naštěstí to znásilnění netrvalo dlouho a vypjatý samec se ke mně naposledy přitiskl svým klínem a jeho vysoké zavrčení naplnilo celou ložnici, když do mě ejakuloval.

Chvíli tak strnule zůstal a pak se odtáhl a přestal mi bránit v pohybu. Jeho ruka z mé hlavy zmizela stejně jako z ramene, kde po sobě nechala malé potůčky rudé krve.

Klesla jsem zničeně k zemi a nebyla schopná pohybu, únava a stres se mě zmocnily v jednom okamžiku a já nepohnula ani prstem. Chtěla jsem umřít i žít a nějak jsem si nemohla vybrat, které z toho to bude. Záleželo to však vůbec na mně?

Kroky, které tlumil měkký koberec a pak šustění, jak za sebou xenomorph táhl svůj ocas, jenž se mi otřel o nohu, mi napovídalo, že je tu stále se mnou.

Ucukla jsem a slabě vydechla jako zvíře prosící o poslední ránu z milosti.

Prohlíží si mě? Proletělo mi hlavou. Co dělá? A chci vůbec znát odpověď?

Nechala jsem oči zavřené a lapala po dechu po tom neskutečném zážitku, kdy mě ta zrůda znásilnila a teď mi po stehnech stékalo jeho lepkavé semeno.

Byl teď spokojený? Kroky mě ještě jednou obešly jako by se ujišťoval, že stále žiju a pak se vzdalovaly na chodbu.

Netušila jsem, co to znamená, proč mě tam nechal a nezabil.

A co teď budu dělat?

Mé rozechvělé tělo odpovědělo samo za sebe a zhroutilo se na místě, nechávajíc mé podvědomí dalším nočním můrám.

Začíná to být vážně docela o život, ale proč bych vás nepřekvapila jinými prvky než je horor? Proč by si alien nemohl vypěstovat náklonnost k člověku, tedy, ehm, náklonnost je silné slovo, pokud je to stvoření napůl lidské/zvířecí/zabiják.

No, jistě nás ještě překvapí, protože to není naposledy, kdy se tento jedinec ukázal na scéně. Mám s ním ještě velké plány a určitě dostane i jméno :-)

Přeci jen Wanda a on budou tvořit zajímavý duet mezi tou vší apokalypsou, která není tím, čím se zdá a že v ní někdo má prsty :-)

Přece se jen tak nestane, aby vás ve dvě hodiny večer někdo vzbudil a začal takový chaos. Ano, bylo to připravené ale kým a proč se dozvíte později.

Marry

Sid

Kapitola 3.

Návštěva

Pozor
18+

3.

Kotva 3

Všude okolo byla tma, ta nejčernější inkoustová temnota, jakou jsem si mohla představit.

Nebylo to ale břicho té bestie, kde jsem se ocitla.

Tvář mě bolela, byla otlačená od toho, jak jsem ji měla položenou na tom samém koberci, přesně tak kam předtím dopadla, jistě na ní byly otisky vláken, ale to mi v tuto chvíli nijak žíly netrhalo.

Nejprve jsem opatrně otevřela oči a měla pocit slabosti a dezorientace, protože jsem vlastně ani s procitnutím nepočítala. Bylo to jako nečekaný bonus.

Rozlepila jsem ztěžklá opuchlá víčka, ale jinak nepohnula žádným svalem, jak byly namožené, dokud jsem alespoň trochu nevnímala své okolí.

Ano byla jsem přesně tam, kde jsem byla předtím.

Cizí ložnice vonící po dřevě a...OUU

Pach sexu se tu vznášel okolo jako sladký opar, který náhle zhořkl, jakmile jsem si vzpomněla, co se stalo. Trhla jsem sebou a moje namožené údy zaprotestovaly.

Zaúpěla jsem.

Ten prudký pohyb než jsem se posadila, trval celou věčnost. Ke všemu jsem narazila do nohy postele a sykla bolestí.

Stále jsem se cítila maximálně vyčerpaná a zmatená, téměř jako někdo na konci své cesty, která náhle končila a objevila se nová jako chodník Alence v říši divů.

Otočila jsem hlavu doprava i doleva, nikde žádný pohyb, dveře byly otevřené dokořán.

Ten děs asi utekl, jako každej chlap z místa činu, pomyslela jsem si úlevně.

Nenechal ani kytku bídák.

Zapřela jsem se rukama o matraci, na které byl ten drahý vyšívaný přehoz a jakmile jsem se narovnala, cáry roztrhané látky pyžama ze mě spadly na zem.

Zůstala jsem nahá jako Eva.

Mezi stehny jsem měla nepříjemné vlhko, zatraceně. Přerývavě jsem se nadechla a chvějící rukou si sáhla mezi nohy, ale dopředu jsem věděla, co tam najdu. Na konečcích prstů bylo cosi bílého a v tom šeru mi to připadalo i trochu nazelenalé. Ble.

S nechutí jsem si otřela prsty do přehozu a sebrala ze země to, co zbylo z pyžama a počala si utírat rozkrok ale tomu, co bylo uvnitř, už jsem zabránit nedokázala.

Z mého snažení mě vytrhl nervy drásající ženský křik z venku.

Vrhla jsem se s obtížemi k oknu a lehce odtáhla závěsy, abych se podívala, jak nějaká žena prchá napříč ulicí k prosklenému krámku naproti, stíhaná další takovou zrůdou z pekla.

Naštěstí byla ta žena v poměrně velké vzdálenosti, takže jsem jí nemohla ani pomoci, ale chtěla jsem vůbec?

Podívala jsem se na sebe. Sama jsem byla několikrát na pokraji smrti a jen zázrakem jsem vyvázla živá. Nechtěla jsem na sebe lepit další nehody, i když...

Tohle lidské dilema mě ničilo.

Sledovala jsem, jak se vetřelec mihl kolem rohu jako obří ještěrka, zatímco žena lomcovala klikou, bylo zamčeno.

Světla na ulici poblikávaly do tmy a já si přála, ať vypadne proud, abych se nemusela dívat, co bude dál.

Černé hbité tělo po čtyřech přeběhlo těch zbývajících pár metrů ladně jako panter a pak se vztyčilo do své úctyhodné výšky těsně za zády své oběti.

Napjaly se mi všechny svaly v těle, jakmile se k ní ta protáhlá hlava naklonila a z její tlamy vyrazila ještě jedna a dozajisté s mírným křupnutím prorazila ženě lebku.

Byla okamžitě mrtvá, sesunula se podél dveří k zemi s posledními nervovými záškuby.

Xenomorf vítězně zasyčel a dopřál si chutný koktejl.

Zaryla jsem nehty do šedého závěsu a cítila jako by to maso, které drásal drápy, rval z mého těla, dokud se za mnou neozvalo zcela identické, avšak tiché zasyčení.

Znejistěla jsem.

Ať to není on, ať to není on...

Rychle jsem se otočila a snažila se očima prozkoumat tmavý pokoj, odkud to přicházelo.

Nic jsem ale neviděla, vše bylo jako předtím, až když jsem nepatrně pohnula závěsem a do místnosti pronikl malý záblesk nažloutlého světla z pouliční lampy, se světlo odrazilo od něčeho lesklého v rohu místnosti.

Vetřelec se tam krčil jako stín, tichý, velký a nebezpečný jako by si hlídal svou kořist.

Prudce jsem se nadechla a viděla, jak pozvedl výše svou velkou hlavu. Kdyby měl oči, vsadila bych se, že mě celou dobu pozorně sledoval ale možná je i měl, jen jsem je neviděla.

Střelila jsem pohledem k otevřeným dveřím a on napodobil můj směr, mohla to být náhoda nebo jen cítil můj strach, který mé tělo vydávalo pomocí feromonů.

Kolik vteřin by mi stačilo překonat tu vzdálenost a utéct? Měla bych šanci?

Zoufale jsem hleděla na prostor ve dveřích jako by mě doslova vyzýval k útěku, až jsem se tím směrem co nejtišeji pohnula.

Zůstaň tam...ani se nehni. Lehneš!

Xenomorph krčící se v rohu mě nechal udělat pár kroků jako kočka hrající si s malou myší a pak se vztyčil do celé své monstrózní velikosti a zlověstně vydechl jako drak v jeskyni.

Brala jsem to jako špatné znamení a nemýlila jsem se, protože se ke mně ten obr vydal.

Ustupovala jsem proto zpátky dozadu krok za krokem, dokud jsem pozadu nevlezla na postel a posunovala se dál dozadu. Šel za mnou a já si v duchu spílala, že jsem ho vyprovokovala.

Kdybych jen počkala, až někam odběhne, byl to živý tvor i on potřeboval jíst, tedy za předpokladu, že jsem nebyla tím jídlem já.

Ne, já si chtěla hrát na hrdinu.

Vetřelec vydával zvláštní tichý zvuk, který mě moc neuklidňoval, ale já poznala, že je v klidu, nejspíše byl zvědavý na mé chování. Než jsem však stačila přitáhnout nohu k sobě, tak mě chytil za kotník.

Jeho dlouhé pavoučí prsty se pevně stáhly kolem mého drobného nártu a tvrdě trhly, až mě k sobě o půl metru přitáhl blíž a já skončila na zádech ve vodorovné poloze.

Matrace se prohnula, jak vlezl pomalu za mnou.

To otírání vetřelcovi hladké kůže, jak se posunoval nahoru nade mne, mi moc jistoty nepřidalo.

Jeho dlouhé ruce se bořily do přehozu vedle mého těla jako hřebíky do rakve, až se zastavily nad mými rameny, zato jeho vystouplé kosti na bocích a hrudi byli až nepříjemně tvrdé.

Můj dech se zrychloval, protože každý nádech mohl být tím posledním.

Očima jsem sklouzla po jeho šlachovitém krku, dlouhé protáhlé bradě a postřehla jsem i to, že nedýchal, jako by kyslík ani nepotřeboval. Můj šokovaný pohled stoupal pomalu vzhůru, až k jeho tlamě a širokým tenkým rtům, u kterých se dalo říci, že byly od ucha k uchu.

Ty rovné stříbrné zuby ve tmě téměř zářily jako úsměv smrti.

Vetřelec se sklonil k mé hlavě a svou lebkou se mi otřel o čelo v jakémsi neznámém gestu. Připadalo mi to, jako když se mazlí kočka s kotětem.

Jak se xeno sklonil, zastudilo mě něco na hrudi.

Zavřela jsem pevně oči v domnění, že je to jeho ostrý bodec na konci ocasu, kterým udělá definitivní tečku za mým ubohým životem. Ale nic se nedělo.

Žádná bolest nepřicházela.

Uhnula jsem znechuceně tváří ke straně, nechtěla jsem, aby se mě dotýkal, i když jeho kůže byla tak zvláštní, příjemně oblá a přitom tvrdá jako pancíř.

Přisunula jsem svou ruku k tělu a neskutečně pomalu ji zvedala podél boku až k hrudi mezi ňadra, kde jsem uchopila to, co mě studilo.

Stiskla jsem to v dlani, byl to malý a obdélníkový předmět.

Posunula jsem ruku nahoru k očím, byly to dvě tmavé psí známky na těsném řetízku, který si ten tvor sám rozhodně přes ten kostěný límec nemohl nandat. To mě dovedlo k další otázce. Kdo mu ho mohl zapnout? Ale jiné vysvětlení než člověk mě nenapadlo a já dostala vztek.

Jací lidé na nás mohli poštvat tyhle monstra?

Byli jsme snad jako nějací pokusní králíci?

Když xenomorph nereagoval a zůstával klidný, obrátila jsem plíšky v prstech.

Na těchto byla číslice 2.

„Dvojka?" vyslovila jsem to slovo a tvor nade mnou pohnul hlavou a vycenil zuby. Nevypadalo to ale, že by se mě chystal zbavit nebo zdlábnout na odpolední svačinku.

„Co chceš?" promluvila jsem na něho nevrle, protože konverzace třeba i jednosměrná byla lepší než napjaté ticho.

Alien znovu zasyčel v nějakou neznámou odpověď.

„Chceš mě zabít? Sníst?“ vydechla jsem ve snaze komunikovat.

Netušila jsem, zda mi rozumí nebo reaguje jen na tón mého hlasu, ale celý se náhle ohnul ve hřbetě a jeho velká hlava se snížila k mému krku.

Zblízka na něho dýchal a očichával.

Chtěla jsem vyjeknout, ale hlas se mi zadrhl v hrdle.

Byl tak blízko, že mi na kůži ukáplo pár kapek jeho slin z toho, jak otevřel tlamu, a já se jen modlila.

Vetřelec se ke mně sklonil tentokrát celý a jeho vyrýsovaná žebra se tiskla do mé kůže jako by v nich chtěla nechat identické otisky. Zalapala jsem po dechu, když jsem na krku ucítila malé zoubky jako jehličky.

„Prosím, ne, ne...“ šeptala jsem dokola, zatímco mě jeho druhá menší tlama štípala tak dlouho, dokud jsem se nezačala vrtět a otírat se o jeho tělo, abych tomu jakkoliv unikla.

Nakonec se mé dlaně vtěsnaly mezi nás a zapřely se o jeho hrudník.

„Přestaň, slyšíš?! Nekousej mě!“

Malé zlobivé štípání rázem přestalo a xenomorphovo hlasité zasyčení rozvibrovalo ticho jako výbuch bomby.

Pak už na nic nečekal.

Jak jsem se ho ze sebe pokusila shodit, zvedla jsem koleno a chtěla se otočit na bok, jenže ta potvora byla rychlejší. Chytil mě záludně za čéšku. Přirazil mi pokrčenou nohu k posteli a tím se lehce vtěsnal mezi má stehna a mě náhle došlo, co chtěl.

Pokud to otírání a štípání byla nějaká bestiální předehra nebo nějaký namlouvací rituál, ten právě skončil, jakmile jsem dala najevo svůj nesouhlas.

„Ne! Ty zmetku!“ můj výkřik utichl s dalším varovným zasyčením.

Nemohla jsem uvěřit, že byl tak produktivní. Nechtěla jsem tu jeho velkou věc v sobě, ale on se na můj názor neptal.

Ležela jsem pod ním jako převrácená beruška a snažila se ho od sebe odtlačit, ale nalehl na mě a uzemnil. Nemohla jsem se hýbat a těžce jsem dýchala, lapala po každém kousku vzduchu, zatímco on hýbal svou pánví a snažil se najít můj odhalený klín a ten otvor uprostřed.

Váha jeho boků mě nutila roztáhnout doširoka nohy od sebe jako bych to snad chtěla dobrovolně.

Zmocňovala se mě bezmoc. Xenomorphovo tělo bylo doslova nalepené na tom mém, kůže na kůži a chladilo, zatímco to mé doslova žhnulo jako hromádka uhlí.

Vyhříval se na mě jako plaz na kameni, bastard.

Vetřelec veden svým neomylným instinktem, našel, co hledal a doslova mě jedním trhnutím naplnil.

Uvnitř mě během pár vteřin jeho penis ještě více ztvrdnul. Cítila jsme ho všude. I nyní to šlo dovnitř lehce a mé tělo ho bez odporu přijalo. Bylo to k zoufání. Nechtěla jsem, ale musela. Cítila jsem, jak ve mně roste do obřích rozměrů, stěny kolem jeho údu se napínaly a tiskly ho o to více.

Donutilo mě to zasténat a on jen naklonil hlavu ke straně jako by se ptal, co to bylo za zvuk. Pak se prohnul ve své vystouplé krokodýlí páteři a začal si to užívat.

Pronikal do mě s neúprosným chtíčem a nepřestával.

Vynucoval si mou poslušnost s každým přírazem, který mě zarážel do měkké matrace. Vzpírala jsem se, nevzdávala, ale když nešlo se zapřít rukama o jeho žebra, přejela jsem svými nehty po alienově lesklé kůži s úmyslem ho zuřivě alespoň poškrábat ale hned jsem toho začala hořce litovat.

Vlastní kůže a konečky nehtů mě začaly hrozně pálit a já zanaříkala leknutím i bolestí.

Rychle jsem si prsty začala otírat o přehoz.

Na xenomorphově těle bylo pár rýh, v nichž byla vidět sytě zelená krev jako radioaktivní jedovatá tekutina. Hned se však zacelily ve seškvařené jizvy.

To monstrum přirazilo ještě divočeji a srazilo mi ruce dolů vedle těla.

Vnímala jsem, jak mám od jeho zatracené kyselinové krve olámané zubaté nehty až téměř do masa a říkala si, že takovou hloupost už příště neudělám.

Horký dech na tváři mě upozornil, že mi příště nic takového tolerováno nebude a tak jsem jen zavřela oči a vnímala ty dobyvačné houpavé nárazy, až mé vlastní tělo k mé hrůze samo začalo odpovídat.

Byl to sice primitivní sex s neznámým tvorem, ale vše mělo své ale a tou byla má slabost. Má nejistota a nervozita, co bude dál.

Pokojem se nesly mé samovolné vzdechy a to velké černé tělo se nade mnou pohybovalo a otíralo se o má vlnící ňadra i břicho, dokud jsem nevyklenula sama boky proti němu.

Můj klín zvlhl a ta jeho podpůrná tekutina nebyla ani potřeba. Slyšela jsem ten mlaskavý zvuk, kdy se přitiskl svým podbřiškem k mým pyskům, zvířecí nenasytné syčení se neslo všude kolem mé hlavy.

Začínala jsem v téhle bezvýchodné situaci spolupracovat a sama se dožadovat dalších škubnutí a ještě delších pohlcujících přírazů. Mé boky našly soulad s těmi jeho.

Netušila jsem, kde se to vzalo, ale násilné chování toho samce mě dostalo, až na samotný vrchol.

Nedalo se tomu ubránit a ani jsem nechtěla. Nehledala jsem v tom ani žádnou logiku, ale ten pocit uvolnění ve mně doslova vybuchl a mě bylo v tu chvíli všechno jedno.

Vykřikla jsem, a zatímco mé tělo nabralo ještě větší teplotu, stiskla jsem svého děsivého milence v sobě.

Celý se nahrbil a jeho útok na můj vlhký klín byl ještě brutálnější jako bych ho svým orgasmem popohnala.

Netrvalo dlouho a xenomorph se napjal ve slabinách jako by se mu na těle postavily neviditelné chloupky a vyprázdnil se do mě.

Dnes už podruhé za pár hodin.

Nechápala jsem, čím jsem ho tak přitahovala, co bylo tou rozbuškou jeho myšlení.

Jakmile ejakuloval své semeno, otevřel tlamu a vydal zvláštní zvuk jako by drak vyfoukl oblak kouře.

Skrze rychlé nádechy a zavřené oči jsem ho stále cítila v sobě, než se odtáhl a zalezl zpátky do kouta ložnice, kde zůstal jako tichá stráž.

Nemělo cenu na něho mluvit a tak jsem se jen snažila ten prapodivný zážitek vydýchat a vstřebat, protože zapomenout se rozhodně nedal.

*********************************************************************************************************************

Když jsem se probudila, moc jsem doufala, že to celé byl jen ohavný zvrácený sen. Něco co nemůže být skutečné a co jen tak nevymyslíte.

Pod sebou jsem měla teplou měkoučkou matraci a celkově jsem byla jaksi odpočatá a spokojená, nehezky jsem se usmála, zavrtěla do přikrývek a dovolila si jedno dlouhé vydechnutí, ale všechno to odvál vítr, jakmile jsem zcela procitla.

Všechny vzpomínky se vrátily zpátky se silou uragánu.

Ležela jsem na boku, nahá jako miminko a viděla na okno, jak proužkem, kde byl odhrnutý závěs, pronikalo do místnosti rudé světlo jako krvavá šmouha z toho, jak se slunce šplhalo nahoru na oblohu.

Trhla jsem sebou a posadila se, ale tělo mě stále bolelo při každém pohybu.

Přežila jsem tu nechutnou noc! Konec noční můry!

Můj pohled rychle přelétl celou místnost a zabodl se do černého rohu.

Byl tam. Nehnul se z místa.

OU!

Nemůžeš se jít alespoň vyvenčit? I káva do postele by nebyla špatná.

Vetřelec nebyl větší než něco přes metr, schoulený jako embryo v matčině děloze, nohy přitažené k sobě, hlavu položenou přes kolena dopředu a ocas omotaný kolem chodidel jako ostnatou hradbu. Připomínalo mi to traumatizované dítě, které se chtělo od okolí distancovat, ale tohle nebyl člověk a nemělo to žádné city jen vražedné a sexuální instinkty.

Hleděla jsem na něho několik dlouhých minut a přemýšlela o tom, co se v noci stalo.

Spal? Vypadal tak. Nehýbal se. Nedýchal, jako socha z tmavého kamene.

To mi poskytlo chvíli ho nerušeně vidět a zkoumat, odhadovat a nechat průchod různým myšlenkám, které navazovaly jedna na druhou.

Co byl sakra zač? Kdo sem tu smečku vypustil a co chtěl? Co bylo cílem toho všeho?

Ze vzdálenosti několika metrů jsem si se zatajeným dechem prohlížela jeho lesklou protáhlou lebku, dlouhé končetiny sepjaté křížem přes sebe, které dokázaly trhat a ničit.

Ve spánku alespoň neslintal, ušklíbla jsem se.

Odvrátila jsem tvář a přemýšlela raději o svém osudu. Nedávalo to smysl, pořád jsem tu byla, možná ale jen na vypůjčený čas než ho omrzím.

Neměla bych tedy spolupracovat, abych to měla lehčí?

To bylo to nejlogičtější řešení, jaké se nabízelo a pak mě bez soucitu zabije, roztrhá a sežere.

Píchlo mě z toho u srdce.

V protějším koutě vlevo od postele ležela atrapa katany tak, jak mi ji včera vyrazil z ruky. Mohla jsem se pro ni vydat ale provokovat ho ještě víc?

Raději jsem co nejtišeji sklouzla z postele, postavila se na rozechvělé nohy, udělala jeden krok do strany ke skříňce a otevřela šuplík.

První nebyl nic víc než spodní prádlo, zato druhý skrýval nějakou sportovní soupravu a hned vedle teplákovku.

Zvolila jsem to druhé, protože byla teplejší a pohodlnější. Na své nahé tělo jsem si natáhla kalhoty na gumu a mikinu přes hlavu. Hned mi bylo příjemněji. Několikrát jsem se ohlédla na xenomorpha ale ani se nepohnul.

Hezky lež a bude to OK hafíku.

Oddechla jsem si, že jsem ho neprobudila, dokud se ze zdola nezačaly ozávat nějaké hlasy.

Nebyla jsem ale jediná, kdo to slyšel.

Mé oči se zaměřily ke dveřím a vetřelec pomalu zvedl hlavu a zbystřil stejně jako já.

Chtěla jsem ty lidi, kteří tu nejspíše hledali bezpečný úkryt na den varovat o nebezpečí, a rozešla jsem se ke dveřím, ale nečekala jsem od svého bachaře tak rychlý pohyb.

Sotva probuzený xeno byl v tu ránu přede mnou a bránil mi odejít, výhrůžně zasyčel, až mi tuhle krev v žilách a límec za krkem se mu napjal jako by mě chtěl zastrašit.

„Hej, ty idiote, co tam děláš? Buď ticho, nebo ty zrůdy přilákáš," ozvalo se zdola.

„Jenom hledám nějaký cigára, když něco po ránu nevykouřím, uvidíte, kdo bude mít vražednou náladu do hajzlu," zavrčel ne příliš potěšený chlapský hlas a i já slyšela, jak vytahuje zásuvky a štrachá v nich, něco tam o sebe cinkalo, jako když se přehrabujete v příborníku.

„Tebe jsme měli z gangu vyrazit, máš mozek zralej akorát tak na rozmáznutí blboune. Víš, co bylo tam venku a šlo nám po krku a ty chceš nějakou zasranou cigaretu?"

„Nech ho, Venome, jen se chce uklidnit, to my všichni, tak zajistěte barák, ať můžeme bejt v klidu," odvětil někdo.

„Podej mi bouchačku, ty stejně střílet neumíš, akorát bys někoho trefil do nohy, vezmi si raději nůž, stačí, že ses pořezal o to okno."

„To mi nemusíš připomínat.“

Zadržela jsem dech. Myslela jsem, že to jsou nějací přeživší, ne banda pouličních chuligánů se zbraněmi. Hned se mi vybavili svalnatí potetovaní týpci, kteří raději večer okrádali slušné lidi místo, aby sami pracovali.

Zdálo se mi to nebo xenomorph zakroutil hlavou?

Možná odhadl, co jsem chtěla udělat, ale volat o pomoc jsem si vážně netroufla.

„Do prdele, tady nejsou ani zápalky, co je to za rodinu, která nekouří?"

„Jiná než tvoje," zasmál se někdo a pak byly slyšet kroky na schodech.

Než jsem stačila vydat hlásku, vetřelec se prosmýkl dveřmi hladce jako kočka a šel prozkoumat narušitele našeho domečku lásky.

Xeno byl i ve dne neskutečně rychlý přihlédneme-li na to, jak velké měl tělo. Než jsem mrkla, viděla jsem už jen špičku jeho ocasu, která zmizela na chodbě.

Vrhla jsem se za ním, div jsem neuklouzla po dlaždicích.

Pak už dole začalo inferno.

Palba, která musela upozornit každého v ulici, že se tu něco děje se ozývala z dolního patra jako by tam byla vojenská střelnice. Zdola se ozýval mužský křik a nadávky.

„Sakra, Joe, tys nás zavedl do nějakýho hnízda, pozor!"

Další výstřel z pistole.

Tříštilo se sklo i padal nábytek, těžké rány prostupovaly zdmi. Panické splašené kroky se rozléhaly v celém dolním patře.

Doběhla jsem ke schodům a hleděla přes zábradlí do haly, ale nic jsem neviděla, nikdo tam nebyl.

„Támhle je, zastřel ho! Ty vole, tys ho minul!"

„Hej, Gusy běží přímo na mě! Pomozte mi!"

Tlumený náraz a křupnutí mi povědělo, že někdo to nejspíše nepřežil a asi nebude jediný. I s plným arzenálem neměli proti takovému chladnokrevnému predátorovi šanci.

Něco dalšího bouchlo o stěnu. Už jsem byla na posledním schodě dole, když se mi zezadu na krk přitisklo něco ostrého a já strnula jako strašák zabodnutý v poli.

„Ani se nehni, kočičko," někdo stál těsně za mnou, došlo mi, že to musel být jeden z těch chlapů, který se vydal nahoru po schodech a nejspíše se schoval v některém z pokojů.

„Pusť mě, nevidíš, že chci taky přežít?" vydechla jsem na toho blbce za mnou.

„To chceme všichni, tak sebou moc nemel a běž dolů. Pomalu a potichu," poručil mi napjatým hlasem a navedl mě do haly.

„Myslíš, že tím si nějak pomůžeš, to vylez raději oknem," navrhla jsem mu.

„Dobrej trik, ale dole jsou ještě mí kámoši, nenechám je tady, raději tě obětuju," zavrčel mi drsně do ucha a svou rukou v kožené rukavici mě přidržoval za rameno před sebou jako štít.

Nemohla jsem mu to nijak vymluvit, ale ke cti se mu muselo přiznat alespoň to, že sám neutekl a myslel na druhé k mojí smůle.

To si tyhle lidi museli dobrý skutky vybírat právě teď?

Měla jsem raději zůstat v pokoji a to jsem je chtěla varovat já nána.

„Srabe, co kdybys mě nechal jít a poradil si sám?"

„Nebudu nasazovat krk, když můžu použít tvůj, holka," zastavili jsme se, ten za mnou se rozhlížel na všechny strany, kam vedly jednotlivé dveře.

Náhle se kolem nás prohnal mladík v maskáčích, s tváří potřísněnou krví jako by ho honily ďáblovy psy, nás si ani nevšiml. Instinkt mu prostě říkal utéct.

Něco zaškrábalo o podlahu a já přesně věděla, co to bylo.

Večer jsem to slyšela několikrát dost zřetelně.

Alienovy drápy se zasekly do dlažby, jak se hnal za svou prchající obětí. Když ale zbystřil nás jako dva, pokusné objekty na zlikvidování, zamířil po čtyřech přímo k nám v bojovém přikrčení.

Nebezpečně cenil zuby a syčel jako hrnec před výbuchem.

Vnímala jsem, jak muž za mnou ztuhl a nůž mi najednou zmizel z krku, zato jeho ruka mě udeřila do zad takovou silou, že jsem padla k zemi jako by mě té šelmě házel do tlamy a sám se dal na zbabělý útěk za svým kamarádem.

Srdce mi divoce tlouklo, a když jsem viděla to kobaltově lesknoucí tělo, jak se žene přímo na mě, zavřela jsem pevně oči.

Vetřelec se mihnul vzduchem, přeskočil mě a dál stíhal narušitele do vedlejší místnosti.

Ruce se mi z toho klepaly, jak jsem si jimi urychleně zakryla uši. Domem se znovu ozvaly poplašené výstřely, až mi z toho zalehly bubínky.

Otevřenými dveřmi obývacího pokoje jsem viděla, jak se můj věznitel vrhá na toho zmetka, který mě chtěl použít jako návnadu. Zakousl se mu do krku, až ho stiskl jako plechovku a pak mu jedním pohybem svou rukou oddělil hlavu od těla lehce, jako když roztrhnete papír na dvě poloviny.

Nešlo od toho hrůzného obrázku odtrhnout oči.

Chuligánovo tělo dopadlo na zem jako mrtvá váha a vše okolo potřísnilo krví, k tělu se pak odkutálela i hlava, jakmile ji xenomorph už nepotřeboval.

Nyní jsem přesně viděla, čeho byl schopen. Ta síla, destrukce a krvežíznivost vyrážela dech.

Udělalo se mi náhle špatně, a jak jsem klečela, začala jsem vyzvracet na podlahu.

Nevnímala jsem zvuk rozbíjejícího se skla, jak poslední člen gangu nebo možná dva vyskočili zavřeným oknem do nadcházejícího rána a černý zabiják se je vydal lovit. Nic. Vše tak nějak děsivě plynulo kolem mě.

Já se raději držela za žaludek, zatímco jsem jeho obsah viděla před sebou.

Jakmile jsem tu vzpomínku dostatečně zaplašila, otřela jsem si pusu do rukávu, těžce vstala a belhala se zpátky ke schodům, nic než si vypláchnout ústa jsem netoužila...

Ať už ten den konečně skončí!

Tak co, jak si Wanda užívá monstrózní líbánky? Neřekla bych, že je zrovna na pokraji blaha, ale v žádné domácnosti to není dokonalé. Třeba alespoň najdou nějaký soulad v posteli :-)

Uvidíme, jak se s tím popere a jak to bude pokračovat. Dobrodružství nás teprve čeká tak se připravte.

Xenomorph

Kapitola 4.

Přeživší

4.

Kotva 4

Bylo mi hrozně a nejvíce z toho co jsem viděla.

Dům najednou až nepříjemně ztichl. Dosoukala jsem se pomalu nahoru do koupelny rychlostí housenky a ještě váhala, zda nemám zbytek žaludku hodit přes zábradlí.

Snažila jsem se raději ani nemrkat, protože za zavřenými víčky jsem stále viděla to tělo bez hlavy, které leželo dole v obýváku a to jsem naštěstí nespatřila ty ostatní.

Strčila jsem ruce pod tekoucí vodu a opláchla si obličej i ústa.

Několik hlubokých nádechů a pak zase opláchnout. Nepomohlo to.

Znovu se mi zvedl žaludek, ale naštěstí už jsem neměla co vyzvracet.

Potřebovala jsem se vzchopit a bojovat, ne podlehnout a vzdát se.

No tak, Wando, vzmuž se sakra! Takhle dlouho nevydržíš ty slabochu.

Taková jsem přeci nebyla, neprohrávala jsem, nemohla jsem si dovolit být slabým článkem, který neumí přežít. Proti tomu se moje já bouřilo a mělo pravdu.

Můj obličej v zrcadle byl popelavě bledý a já se štípla do tváře. Nevymáčkla jsem z ní ani trochu barvy, ale alespoň jsem věděla, že žiju.

Netušila jsem, co chci právě teď dělat, bylo obtížné myslet a tak jsem jen držela umyvadlo a snažila se ve svém obličeji najít samu sebe. Připadala jsem si náhle starší, kousek tváře směrem k pravému uchu byl trochu červený a odřený, na krku a pod okem jsem měla škrábance jako někdo z motorkářské party.

Tělo jsem měla jednu modřinu vedle druhé, spálenou nohu i dlaň a přesto žádnou zlomeninu. Byl to zázrak. Dítě štěstěny.

Proč mě vetřelec ušetřil a pokud se to dá říci i zachránil, mi bylo záhadou, ale v tom ten úmysl té potvůrky jistě nebyl.

Jedno jsem ale věděla a to, že se dřív nebo později vrátí. A to byla alespoň šance pro mě se opláchnout.

Smýt tu špínu, lepkavou hmotu ze svých stehen a pot z těla i ulpělou krev ze škrábanců.

Neváhala jsem ani vteřinu a strhla ze sebe teplákovku, nechala ji na zemi vedle sprchového koutu a hupsla dovnitř.

Voda byla horká, vřelá a já takovou milovala. Nastavila jsem se pod sprchu a nechala si máčet celé tělo. Omývala jsem se, drhla houbou a vydechovala obláčky páry. Potřebovala jsem se z toho zážitku dostat a zapomenout.

Sprcha bylo to nejlepší, co jsem za dnešek udělala. A ať se mnou má osud jakékoliv plány, budu tomu čelit alespoň čistá.

Nabírala jsem do hrstí vodu jako by to bylo zlato a hřála se. Uklidňovala. Možná to bylo naposledy. HAHA černý humor, ty boduješ, Wando.

Nečekala jsem však, že se Bee vrátí tak brzy.

Ano, podvědomě jsem mu tak začala říkat, jelikož to bylo druhé písmeno v abecedě podle jeho známek. Jediná indicie, kterou jsem měla.

Tiché mrazivé syčení kdesi za mnou se i přes tu sršící vodu nedalo přeslechnout.

Rychle jsem se otočila a zbledla, byl přímo za mnou. Přišel až do koupelny! Kdybych na něho vytáhla fén, asi by koukal.

Sotva se tam vešel a v okolní bílé barvě jeho černá děsivě vynikala.

Zalapala jsem po dechu, jakmile ke mně natáhl svou hlavu a nebál se ji strčit pod tekoucí vodu. Ustoupila jsem dozadu a přimáčkla se k vlhkým dlaždicím, až tam zanechaly otisky, zatímco po jeho lesklé lebce voda stékala po okrajích dolů dál po tom extravagantním těle. Sršela i ven na podlahu, až se podlaha leskla jako zrcadlo.

Horká voda ho nezastrašila, natož malý prostor, dokonce to vypadalo, že se mu to snad i líbí, protože jeho syčení zcela změnilo tón. Byl tišší a protáhlý. Těžko říci proč. Bylo to zvláštní, voda mu nevadila ani horká, která mě téměř na kůži pálila.

Taková příjemná masáž viď?

Bee pomalu strčil pod sprchu více jak půl hlavy a u mých chodidel se barvila voda do růžova, jak mu smývala krev z tlamy a krku. Neměla jsem už kam ustoupit, ale on naštěstí zůstal stát a více se nenakláněl. Stejně kdyby chtěl, byla jsem na dosah jeho pařátů.

Naštěstí už se dole vydováděl až, až.

„Nech mě se vykoupat Bee," mluvila jsem na něho prosebně, hlas se mi přitom třásl a přeskakoval. Cítil můj strach.

Xenomorph lehce naklonil hlavu mírně doprava a já věděla, že mě poslouchá.

Rozuměl tomu?

K mé hrůze ke mně ještě více přiblížil svou protáhlou lebku a zůstal jen kousek od mé vyděšené tváře, musel se trochu přikrčit, jelikož sprchový kout nebyl zas tak velký, aby ho pojal.

Měla jsem tendenci se schoulit a schovat do klubíčka ale bála jsem se odlepit od dlaždic, aby ho to nevyprovokovalo a on si ze mě neudělal škrabadlo.

Alien se nacházel tak strašně blízko, dýchal na mě jako sama smrt. Nakonec dál za mnou nepokračoval, ale sklonil se o něco níž a udělal to samé co večer, otřel se o mé čelo svou hlavou jako by se ubezpečoval, že jsem v pořádku.

Tentokrát jsem se ale odtáhla já, jak nejvíce jsem ještě mohla a přitom si všimla sežehlé kůže na jeho rameni.

Zásah po kulce, alespoň tak mi to připadalo.

Ta jeho zvláštní lesklá tmavá kůže byla v tom místě lehce ohořelá a roztřepená, uprostřed a po okrajích nazelenalá ale tvor přede mnou nevypadal znepokojeně jako by to bylo jen škrábnutí.

Můj mozek si představit něco opravdu fantastického. Pokud ho opravdu ti chuligáni střelili, nerozpustila se ta kulka uvnitř jeho těla, jakmile ji kyseliny pohltila? Nebo jen náboj prošel skrz? Byli to jen teorie ale co kdyby?

I to mohlo být to správné řešení. Nebo jsem se dala moc strhnout představivostí.

Zvědavost zvítězila nad strachem a já se té rány opravdu dotkla.

Nepálila, už byla zacelená a nevypadalo to, že by to xenomorpha bolelo. Neuvěřitelné.

Byl snad nezničitelný?

Ne nebyl, to jsem věděla, ale byl neskutečně odolný a přizpůsobivý.

Náhle se ke konečkům mých prstů, které přejížděly po tom místě, lehce přitiskl, jako by mu má starost o něho dělala dobře.

Nadechla jsem se, pokud mohu...pomalu jsem přejela po jeho vyrýsovaném tvrdém svalu, který se přes rameno táhl na záda. Mířila jsem však ke krku, kde jich nejméně tucet podpíralo pod kůží tu jeho velkou hlavu jako svazek hadů.

Lehce ji pozvedl jako by chtěl, abych ho tam podrbala, cítila jsem, jak se ty ocelové šlachy napnuly.

Děsilo mě to.

Bee mě nechal pokračovat a zkoumat jeho velké tělo.

Rozechvělou rukou jsem stoupala výše po straně jeho lebky, která byla rozdělena na dvě části podobně jako ořech, ta horní byla hladká, jemná zato tvrdá a ta spodní, která se spojovala s krkem, byla hrubá a tvarovaná.

Musela jsem paži hodně zvednout, abych se ho dotkla nahoře, ale stejně úplně dozadu bych stejně nedosáhla.

Byl to risk, ale řídila jsem se tím jeho tichým zvukem, jako když vám jazyk vibruje v ústech po tom, co ochutnáte čili papričku.

Mezi mými rychlými nádechy jsem zadržovala dech a čekala, kdy se mu má zvědavost přestane zamlouvat.

Ale alien držel, nechal se zkoumat mými opovážlivými doteky a já pomalu sklouzla zpátky na jeho krk až k řetízku.

Tuhle napjatou chvíli plnou vzájemné důvěry, že ty mě nekousneš a já nekousnu tebe, přerušil nelidský řev z venku, jež se dostal až do koupelny.

Vykulila jsem oči a ztuhla uprostřed pohybu.

Bee se však celý napjal a zbystřil, pootočil své tělo ke dveřím.

Řev se ozval znovu, mně to připomínalo Godzillu a nechtěla jsem raději ani vědět, co to je.

Xenomorphovo tělo se ale stáhlo ze sprchy, separovalo od toho mého. Oddechla jsem si.

Vetřelec začal vztekle mrskat ocasem, až převrhl koš s prádlem.

„Co se děje Bee?" zeptala jsem se ho a snažila přes vodu, která mi stékala do očí vidět, co dělá a jak reaguje.

Než jsem ale vystrčila hlavu ze sprchy, byl pryč jako by se vypařil.

Neváhala jsem a vyskočila ven, vypnula vodu, a co nejrychleji se osušila a navlékla na sebe trochu vlhkou soupravu. Voda byla totiž po celé koupelně, jak se velký xeno vyřítil ven a kapky z jeho těla stékaly na zem.

Nechala jsem vše za sebou a sledovala mokrou stopu po schodech dolů.

Ta končila u poničeného okna v obývacím pokoji.

Z rámu trčely ostré střely, o které bych se pořezala, kdybych se snažila bosa vylézt.

Ihned jsem zamířila k hlavním dveřím a snažila se nevnímat tu spoušť roztrhaných těl okolo.

Nikdo nepřežil.

Rozpůlené a poškrábané lidské schránky byly rozesety všude. Dívala jsem se dopředu a rychle dýchala nosem, abych nezačala znovu zvracet.

Dokonce jsem byla nucena překročit jednoho nebožáka s utrženou rukou a rozpáraným břichem, jehož orgány si teď mohl leckdo zblízka prohlédnout.

„Bože..." zatnula jsem pěsti a překročila ho ale nemohla jsem si nevšimnout jeho zbraně.

Jistě jich měla ta banda víc, ale nehodlala jsem se vracet zpátky pro jinou. Poslepu jsem se sklonila a nahmatala chladnou hlaveň.

Zatáhla jsem, ale mrtvola ji svírala příliš křečovitě, jak se jí nechtěla vzdát. Musela jsem jí tedy rozevřít prsty.

To byl snad ještě horší zážitek než ten ze sprchy. FUJ.

Tělo bylo ještě horké, ale rychle chladlo a to znamenalo, že ač se prsty svíraly kolem pistole jako nohy pavouka, šlo je ještě rozevřít.

Nikdy jsem nebyla s mrtvým člověkem konfrontována a teď jsem na něho byla nucena i sáhnout. Odporné. A ten pohled, ve kterém se zrcadlila moje tvář.

Pracovala jsem rychle, až se mi podařilo mrtvole pistoli vypáčit. Tu jsem si pak jako gangster zastrčila za kalhoty vzadu, aby mi nepřekážela.

Ještě jsem se zastavila u botníku a nazula si o číslo větší boty a pak opatrně sáhla po klice, bylo zamknuto. Málem jsem zapomněla.

Klíče byly nahoře v ložnici, hledat je by zabralo mnoho času a tak jsem se vydala k oknu a vyskočila ven.

Venku nikdo nebyl. Tedy zdánlivě to tak vypadalo a já sázela na to, že ty kreatury jsou přes den někde chytře zalezlé v díře.

Ulice měla rudý nádech jako by začínalo opravdu krásné ráno plné ptačího zpěvu, ale já věděla jaké doopravdy je a nebylo to nic hezkého. Navíc nebylo mnoho těch, kdo by si ho všimli a užili.

Pěkně zasraný ráno.

Při pohledu ven se mi vybavila daleko důležitější vzpomínka, jež mě zasáhla jako blesk.

Merry!

Holčička, kterou jsem nechala schovanou v autě za městem! Sakra.

Srdce mi poskočilo a odrazilo od hrudního koše a já měla nepříjemný pocit stísněnosti. Do plic jsem nemohla nahnat vzduch, jako by mi je právě někdo ždímal.

Doufala jsem, že tam stále je a čeká na mě.

Musela jsem za ní. Spoléhala na mě, bylo to jen malé bezmocné dítě a já ji tam nechala. Sakra.

V hlavě mi naskočil nový nouzový úkol a já hned věděla, co mám dělat.

Vydala jsem se na východ směrem ke konci města. Všude bylo podezřelé ticho, které narušoval jen vítr v zatuchlých vlhkých uličkách.

Držela jsem se ve stínu aut a rozhlížela se na všechny strany, i zbraň jsem vytáhla a měla ji raději odjištěnou v ruce.

Její chladná pažba mi dodávala odvahy, i když jsem nikdy nestřílela.

Možná bylo na čase s tím začít.

Už jsem myslela, že mám vyhráno, když se okolím rozezněl nový nápor syčení a já se přikrčila a rozhlížela, odkud to přicházelo.

Hladina stresu mi stoupla nejméně o dalších čtyřicet za minutu.

Z leva se ozvalo tření štěrku, šustění a pak tvrdý náraz do auta přímo přede mnou. Nehybný těžký stroj na čtyřech kolech lehce poskočil a zavrzal.

Přes špinavé sklo auta jsem viděla, jak černé vetřelcovo tělo silou narazilo do modrého automobilu tak osm metrů ode mne. Zabořil se do dveří jako míč do sítě a udělal v nich moderní dolík, který by nevyklepal ani ten nejlepší automechanik.

S hrůzou jsem sledovala, jak se od tvorovi kůže odráželo ranní zlaté slunce jako by to bylo brnění, ale nestihla jsem se kochat dlouho, protože se na scénu přihrnuli další dva.

Že jsem raději nezůstala v baráku, říkala jsem si a s vypětím sil sledovala, co se bude dít mezi nimi dít...

Všichni tři tvořili jakýsi nepřátelský trojúhelník. Jedním z nich mohl být Bee, byl největší a měl ten tvrdý límec, druhý který narazil do auta a teď se stavěl na nohy, byl menší zato vzteklejší, syčel a z tlamy mu tekly sliny proudem. Hrbil se a prskal jako zvíře, které hodlá útočit, dokud svého nepřítele nezabije.

Ten třetí byl nejmenší, mohl mít přes metr, neustále byl na všech čtyřech a snažil se napodobit útočnost těch dvou jako učenlivé mládě.

Rozhodně to ale nebylo mládě té druhé černé bestie, protože ta sekala ocasem po velkém i malém ve snaze je zastrašit. Cenila zuby a pak na ně hbitě skočila.

Kulila jsem oči, že bojují i mezi sebou. Pakáž mizerná.

Bylo to nečekané, a i když jsem si o tomto neznámém parazitickém druhu udělala nějaký obrázek, tento nový fakt mé teorie znovu poslal na začátek.

Byly nevyzpytatelní jako by jim nestačilo lovit lidi, teď lovili i své druhy.

O další vteřinu se agresivní samice vrhla na nejmenšího.

Byl pomalejší, nestačil se bránit a přímo před mýma očima s ním udělala rychlý konec. Nasucho jsem polkla.

Nejprve mu ošklivě podrápala hlavu a pak mu zabodla špičku svého ocasu nemilosrdně do hrudi. To kvílení bylo strašné.

Xenomorph zachroptěl a skácel se k zemi. Jeho fosforující zelená krev začala vytékat z jeho těla ven. Asfalt kolem začal bublat a pomalu propadat jako dílky skládačky, jak hmota rozpouštěla a tvořila škvířící díru kolem mrtvého vetřelce.

Ve vzduchu byla cítit štiplavá sýra a jiné plyny, znovu se mi zvedl žaludek, ale nemohla jsem si dovolit žádný zvuk a tak jsem si jen přitiskla látku rukávu na ústa, abych to alespoň trochu filtrovala a dál sledovala nový boj mezi posledními dvěma.

Kroužili kolem sebe, skákali na auta a jeden druhého se snažil zabít. Nebyla to žádná hra.

Vůbec jsem nevěnovala pozornost té mrtvolce na silnici, jehož krev se dostala až k nejbližšímu autu a pneumatice, ta s ohlušující ránou praskla, jak ji tekutina propálila. Lekla jsem se. Myslela jsem, že mi explodovalo srdce a málem jsem zaklela.

I samice vetřelce se stáhla a vyskočila na střechu Suzuki, za kterým jsem byla schovaná.

Ani jsem nedýchala, jak se zhoupnulo pod její vahou.

Nade mnou čněl její zadek a ten vražedný ocas se míhal jen kousek ode mne, proto jsem sebou plácla raději na zem a dělala stále ještě živou mrtvolu.

Netušila jsem, zda je to dobrá strategie ale v této době jediná, která mě napadla.

Naštěstí ta potvora neměla náladu se ohlížet po nějaké náhodné oběti a byla fixovaná jen na svého většího druha.

Samice xenomorpha na střeše se připravila ke skoku a pak obloukem dopadla na druhé černé tělo pod sebou, které ji nějakým zázrakem v běhu odmrštilo přímo na přední sklo toho samého auta.

Ráno prořízl nepříjemný zvuk alarmu a já se modlila, aby to nepřilákalo ostatní.

Neustále jsem se ohlížela a nakukovala na ty čtyři páry pracek, jak se do sebe znovu daly jako lvi, kteří si vymezují teritorium.

Boj nabral na větší agresivitě a já se právě necítila na svém místě bezpečně. Mohli mě objevit každou chvíli. Pochybovala jsem, že když bych zastřelila jednoho, rychle bych znovu nabila a zabila i druhého za předpokladu, že by kulka tím jejich skeletem vůbec prošla. Raději jsem vlezla do auta zadními pootevřenými dveřmi a přivřela je.

Přední sklo se sice tvrdým nárazem vysypalo, ale já jsem byla krytá zadními sedadly.

Tak už se sežerte! Modlila jsem se.

Venku to syčelo, jako když utíká plyn z nějaké chemické rafinerie, vzteklé škrábání a sekání drásalo nervy, dokud zvuk rázem neutichl.

Náhle byl klid, jako když utne.

Hotovo?

Nepřipadalo mi to právě jako dobré znamení. Jeden z nich musel vyhrát a ať to byl kterýkoliv, pořád to vypadalo bledě.

Čekala jsem nejméně několik minut a pro jistotu ještě dalších pár, jistota byla jistota, než jsem se odvážila mrknout ven přes uhmatané sklo.

Nikde nic. Buď xenomorphové někam zmizeli vyříkat si svoje neshody jinam nebo se povraždili navzájem.

Byl čas jásat? Opatrně jsem se posadila a otevřela protější dveře.

Dala jsem nohy na zem a hned zakopla o něco tmavého a dlouhého.

Byl to ocas.

A sakra...

Padla jsem pozadu zpátky na sedačku. To co se z počátku zdálo nehybné, náhle obživnulo a vymrštilo se to na mě jako kobra. Tentokrát jsem se už výkřiku neubránila.

Vetřelec ležící vedle auta byl viditelně hodně zraněný, ale stále v něm bylo krvelačné odhodlání sebou do pekla vzít ještě někoho dalšího. Nenažraná bestie.

Jeho pařáta mě chytila za stehno, zasekla se od něho jako krokodýlí zuby. Chtěl si mě přitáhnout k sobě, protože jeho pohyby byly trhané a zřejmě měl velké bolesti od hlubokých škrábanců po celém těle a utrženou dolní čelist, takže jsem z první ruky viděla tu menší za předními zuby. Oh, bože!

Nestačila jsem vystřelit, protože mi zbraň jeho druhá ruka odrazila stranou a ta spadla pod přední sedadlo.

Pojala mě hrůza, že tohle nemohu přežít, i zcela schopná jsem pro to byla lehká kořist.

Vetřelec s utrženou čelistí spíše chrčel a sápal se na mě, snažil se, si kleknout a stáhnout mě blíž ale má ruka nahmatala větší kus skla a jednala zcela instinktivně.

Vymrštila jsem ruku jako had, zabodla střep té potvoře do krku, a co nejvíce trhla.

Sama jsem se pořezala, ale to mi bylo jedno.

Vetřelec mě pustil ze svého sevření a já přitáhla nohy k sobě jako králík a vší silou jej kopla podrážkami do hrudi.

Svalil se na zem silnice a začal si sám drásat hrdlo, jak z něho začala kapat jeho zelená krev a rozpouštět jeho vlastní kůži.

Pozadu jsem se rychle sunula po sedačkách k druhým dveřím, přitom rukou šátrala po zbrani, která skončila někde dole a pak už jen utíkala, co mi nohy stačily.

Řev a vzteklé chrčení jsem nechala za sebou...

Alespoň bude o jednoho méně.

Běžela jsem s větrem o závod, jako se mi do zad zakusovalo celé hejno piraní. Nepříjemný vítr mi sice chladil horké tváře, ale prostupoval i oblečením a studil. Míjela jsem obytné domy i krámky. Obuvnictví, večerku na rohu kam jsem vždy skočila pro zmrzlinu, když jsem sledovala filmový maraton. Nyní ty všední vzpomínky byly jaksi melancholické.

Kolem pátého bloku byl podivný klid, jako když jdete v neděli ráno do práce a na městě není ani noha.

Připadala jsem si úplně sama jako by zde vybuchla bomba a vše živé rázem zmizelo. Přeci ty bestie nemohli všechny zabít? Celé město, pět tisíc obyvatel za dva dny...

Ne, určitě jsem nebyla jediná přeživší, ale ostatní se schovávali.

Před sebou už jsem měla les, mohla jsem ho obejít, ale tím bych ztrácela drahocenný čas. Šla jsem přímo jako předtím v noci.

Minula jsem tu tvrdou skálu, za kterou jsem se schovávala a o dalších pět set metrů byl na dohled tunel i obě auta.

S každým dalším krokem jako bych klesala do prázdna.

Zrychlovala jsem, i když mě zraněná noha neskutečně bolela, jak se každý sval dával do pohybu. Posledních pár stop jsem zatajila dech.

„Merry...“ zašeptala jsem ale odpověď nikde.

Sáhla jsem po dvířkách. Otevírala. Nakoukla dovnitř a ihned se obrátila, ohnula v pase a začala zvracet. Slzy se mi hrnuly do očí a já nevěděla co dělat dřív.

Sesunula jsem se na kolena, něco tak nechutného jsem ještě neviděla, proti tomu byla ta utržená hlava jen čajíček.

Vnitřek auta byl červeně vymalován krví, střeva byla všude omotaná, tak jak je ta bestie rvala ven. A ten smrad rozkladu. Tělo se moc poznat podle zbytků nedalo, ale nebyla to Merry. Hlava totiž toho nebožáka trůnila dole za sedadlem a byla bezpochyby mužská.

Ale i tak se ten pohled nedal snést.

Zaryla jsem nehty do hlíny a rychle dýchala nosem, než jsem se chytila za napůl utržené zrcátko, které schlíplé viselo dolů, a pomohli mi vstát.

Nové odhodlání mě vrhlo k druhému autu a já se modlila, abych tam nenašla něco ještě horšího.

Tentokrát jsem dvířka doslova rozrazila.

Auto bylo ale prázdné a tiché.

Nikde žádná známka života. Potahy nebyly ani potrhané.

Merry musela utéct, nebo ji někdo z přeživších odnesl, dodávala jsem si naději a rozhlédla se okolo sebe.

Les šuměl a šedá mračna, která zakrývala oblohu, nevypadala právě přívětivě.

Začalo ledově foukat od severu a vypadalo to na déšť. Přesně tak jsem si představovala apokalypsu, kdy se otevřou brány pekla a na zem vstoupí démoni nebo už byly otevřené a oni mezi námi? To by vysvětlovalo ty černé nestvůry.

Tichem najednou něco zarachotilo.

Trhla jsem sebou, byla jsem ve střehu. Ihned jsem sáhla dozadu, vytáhla svou pistoli a namířila dovnitř tunelu. Nic se tam nehýbalo.

Nacházelo se tam hodně věcí, několik barelů, složené lešení a pak vše to co sebou nesla moje skupina přeživších a byla nucena to opustit, když se rozprchla do okolí.

Odjistila jsem spoušť, jak jsem to viděla ve filmech a čekala, zda se to ozve znovu, mohla to být ale jen zbloudilá krysa, která přišla mříží z kanálu.

Mohlo to být cokoliv.

Chtěla jsem to ale prozkoumat, co kdyby tu někdo byl? Někdo živý.

Přelezla jsem auta na druhou stranu barikády.

„Je tu někdo?" zašeptala jsem opatrně.

Chvíli se nic neozývalo, ale pak se z jednoho z barelů objevila hlava.

I bez čepice jsem ho spolehlivě poznala, sklonila pistoli a spěchala k Willimu.

Mladý policista dřepěl v prázdném sudu a hleděl na mě strachem zastřeným pohledem, který se trochu rozjasnil, jakmile mě poznal.

„Myslel jsem, že nikdo nepřežil..." sdělil mi svůj první dojem a oddechl si.

„Já také, ale musíme odtud, tady je to nebezpečné Willy. Mohou se vrátit. Dva na přežití máme daleko větší šanci než jeden. Honem."

Jako na zavolanou se z venku ozvalo syčení. Někdo se potloukal kolem.

„Schovej se," syknul na mě rychle.

Ohlédla jsem se, ale to už Willy přitiskl na svůj barel víko.

Zatraceně ale kam?

Vyřešila jsem to naprosto stejným způsobem a vlezla si do vedlejšího, přiklopila víko a obklopila mě černá tma.

Dřepěla jsem tam jako gumová kačenka ve vaně a snažila se dýchat přes látku mikiny, kterou jsem si vytáhla nahoru, abych přežila ten pach benzínu. Trochu se mi začala motat hlava, ale musela jsem to vydržet.

Z druhé strany sudu se ozvalo chrčení a pak něco spadlo. Bouchlo to.

Napjatě jsem čekala s pistolí v ruce, zda ta potvora odklopí víko, aby dostala kulku mezi oči, čímž bych se asi odsoudila k jisté smrti nejen hlukem ale i kyselinou, která by na mě vystříkla a polila mě.

Napjatě jsem poslouchala zvuky a slyšela, jak něco přešlo těsně kolem a svými drápy to přejelo po barelu. Ten zvuk mi připomínal čichání dinosaura.

Prst se mi chvěl na spoušti. Ještě vydrž, Wando.

Prošlo to naštěstí kolem, pak bylo slyšet nějaké hrabání jako by se to prodíralo věcmi, které tam skupina přeživších nechala. Možná ho mátl náš pach, který dobře maskoval čpaví benzín.

Monstrum se vrátilo k autům kolem barelů a vyskočilo zpátky na kapoty.

Zadržela jsem dech.

Vozidla se prohnula na kolech a rezavá konstrukce lehce zanaříkala.

Poté, jak ubíhaly dlouhé minuty, bylo ticho...

Odvážila jsem se lehce nadzvednout víko a podívat se malou štěrbinkou ven. Nakonec jsem ho sundala.

„Vzduch je čistý, Willy."

Policista mě napodobil a oba jsme se na sebe podívali a přikývli současně.

„Během hodiny už tu byl potřetí, cítí mě to tu..."

„Jo ale na sprchu bude času dost potom," pokusila jsem se o vtip a pomohla ztuhlému policistovi ze sudu. Jeho kdysi blankytně modrá košile byla špinavá a zpocená jen zlatá hvězda na jeho prsou mi dodávala potřebný optimismus a zažité hodnoty pořádku, které mě uklidňovaly.

Oba jsme potřebovali něčemu věřit, protože pokud se ztratí spravedlnost a hodnoty, odumře v nás lidství a zavládne anarchie a já jsem nic takového nechtěla. Potřebovala jsem být silná, ne litovat toho co se stalo.

„Co máš teď v plánu? Najít nějaký úkryt? Stopovat ty co přežily?" zeptal se mě Willy a v jeho hlase zněla notná dávka ironie. Nedivila jsem se mu. Sotva jsme vyvázli, měli jsme co dělat sami se sebou, protože starat se o celé stádečko vyděšených lidí se prve moc nepovedlo.

„Chci najít Merry," odvětila jsem odhodlaně a rozešla se k ústí tunelu. Policista šel za mnou.

„Cože? Uvědomuješ si, co se právě stalo? Nenapadlo tě, že už může být dávno mrtvá?" přistála mi jeho ruka na rameni jako dvoutunový kámen a otočil mě k sobě.

„Věřím, že není, neodpustila bych si, kdyby se jí něco stalo," kousla jsem se provinile do rtu, „už jsem ji opustila jednou...vícekrát se to nestane."

To byl slib, který jsem nehodlala nikdy porušit.

Tak Bee konečně dostal své jméno, jste spokojeni? Navíc Wanda zjistila, že mu nevadí voda, pro xenomorphy je to přirozené prostředí, umí plavat a voda jim nevadí ani horká ani studená, jsou neskutečně odolní a jejich tvrdý skelet dobře udržuje termoregulaci. Mohou přežít v extrémním horku nebo zimě stejně jako je uchvacující, že jim nevadí vzduchoprázdno z vesmíru, které by člověka bez skafandru roztrhalo. Čímž mě napadá, jak tam mohou dýchat? Vlastně oni nedýchají :-) Což je také v rozporu, každý tvor potřebuje dýchat, i kdyby to byl kyslík nebo uhlík a jejich plíce byly na trochu jiné bázi. Vše je v těle propojené, pokud se neokysličí mozek je to konec ale xenomorphové jsou tak trochu záhadou, stejně jako kyselina v jejich krvi. Mají snad cévy z kovu, který se nedá rozpustit??

Ale pošoupněme se dál, Wanda je svědkem čehosi zvláštního, tři černé potvory bojují mezi sebou - to bude mít ještě zásadní dohru, nebojte se, vysvětlení bude následovat. Jen na vysvětlenou, xenomorphové mezi sebou nebojují, jejich druh tvoří královnu a dělnice, tady se má teorie rozchází a rozšiřuje se o samce.

Původně pokud není přítomna královna, má teorie se opírá o to, že buď se jedna z dělnic začne na královnu měnit a převezme její úděl pro dobro celého úlu, a nebo jsou samci schopni se samicemi pářit sami.

Ještě nevím, co přesně použiji, ale můžete se těšit na zajímavé zvraty :-)

Navíc má teď Wanda nového společníka Williho (ano, vzpomněla jsem si na školníka Willyho ze Simpsonů, ale můj Willy je daleko hezčí :-)

Uvidíme, kam to ti dva dotáhnou a pro vysvětlení vás ostatních, ten co čmuchal v tunelu nebyl Bee.

Xenomorph

Kapitola 5.

Nové vodítko

5.

Kotva 5

Cítila jsem Willyho nesouhlas a dokonce jsem ho četla i v jeho očích.

„Nechci ti brát naděje, holka, ale rozhlédni se, já jsem přežil, protože mám výcvik v krizových situacích a ty protože to byla náhoda, jak by ale tohle mohlo přežít malé bezmocné dítě?" vštěpoval mi do hlavy a snažil se, abych uvěřila jeho teorii.

Setřásla jsem policistovu ruku, "tohle nechci slyšet. Nemůžeš mi brát naději. Najdu ji a ty mi v tom pomůžeš."

„To je vyhrožování?" ušklíbl se Willy skepticky a pokývla hlavou.

„Pokud to nepůjde jinak tak ano," trvala jsem na svém.

Muž se mi dlouho díval do očí jako by se tam snažil najít, proč cítím takovou zodpovědnost, ale nejspíše viděl, že se mnou nepohne. Dokázala jsem si stát pevně za svým.

Willy nakonec dlouze vydechl a kapituloval.

„Dobře, ale nejprve pár pravidel. Nejdřív, miř zbraní k zemi, nerad bych měl prostřelené rameno. Dál se budeš řídit mými rozkazy, abychom neohrozili především sebe."

Přikývla jsem a podřídila se jeho autoritě. Měl pravdu.

„Nejdříve se přesuneme k boudě kousek odtud, je to malý srub v lese pro údržbu silnic, tam se poradíme co dál," uvažoval Willy.

„Dobrý nápad."

Oba jsme se dostali přes auta a rozhlédli opatrně kolem, slunce bylo pomalu v půli oblohy a já doufala, že xenomorphové se odklidili do stínů a čekají na noc, než začne nový lov za kořistí.

„Jdi vpředu, já ti budu krýt záda," nasměroval mě Willy správným směrem, tak jsme se vydali lesem a nechávali město duchů za zády.

Dobrá půlhodina cesty mezi stromy byla vyčerpávající. Půda byla vlhká a boty se do ní bořily a těžkly nánosem bláta s každým krokem.

Zmáhalo mě to, ale nestěžovala jsem si. Pohled mi přitom bloudil po okolí a prst ze spouště jsem pro jistotu nesundávala, i když kolem padalo jen listí a jehličí když do něho strčil vítr.

Nechtěně jsem málem vystřelila po dvou zajících, kteří střemhlav vyrazili z podrostu, kde měli malou noru pod srázem, ale včas jsem se vzpamatovala. Stres si vybíral svou daň. Byla jsem připravená okamžitě útočit.

O pár chvil od tunelu jsme s Willym narazili na vyšlapanou pěšinu, kde byly ještě znát otisky pneumatik a došli po ní k malé kůlně.

Willy našel klíč pod kamenem, kam ho zaměstnanci schovávali, a odemkl.

Dvojice rychle zapadla dovnitř, zamkla a zavřela na petlice.

Nyní byli chráněni nebo alespoň pomyslně a dovolili si oddechnout, i když být v naprosté tmě bylo hrozné a navíc to tam divně páchlo něčím zkaženým.

Nejspíše si nějaký dělník odložil svačinu a zapomněl ji tu.

Posadila jsem se na něco, co jsem poslepu nahmatala, možná nějaká stolička, pohnula jsem tím směrem nohou a něco jsem s rachotem shodila na podlahu, řinčelo to jako kovové nářadí.

Ohnula jsem záda a sebrala to.

Podle hmatu to byla lopata, zastrčila jsem pistoli za kalhoty a přivlastnila si novou zbraň. Mé prsty se sevřely kolem násady, teď už mi ji nikdo nevezme.

„No, je načase vymyslet bojový plán," prohlásila jsem drsně do ticha.

„Ty nejseš holka, která propadne hysterii co?" ozval se hlas zprava a náhle se i rozsvítilo.

Willy nahmatal a stiskl vypínač a nad našimi hlavami se rozsvítila obnažená žárovka na drátu.

To co jsme ale oba viděli, bylo...

Ihned jsem se vymrštila jako čertík z krabičky a přitiskla k Willimu, který na svět kolem nás hleděl vyjeveně stejně jako já.

„Proboha musíme vypadnout a to hned. Tohle je nějaká spižírna, může se to sem vrátit každou chvílí, dělej," poháněla jsem policistu, který třesoucíma rukama lovil klíče znovu z kapsy.

Já se snažila odvracet tvář od navršené hory těl vzadu místnosti mezi dvěma regály, nad kterou byl ve střeše vyražený otvor, kudy sem nejspíše xenomorph lezl.

Nebo to taky mohla být skrýš nějakého šikovného masového vraha.

Bylo to odporné, zvedal se mi z toho žaludek.

To na čem jsem prve seděla, nebyl žádný měkký podsedák ale záda jednoho z nešťastníků, co zde našel svůj konec. Vypadalo to tu jako u řezníka v krámě. Dřevěné stěny byly popatlané nějakým nevzhledným šedým slizem a tmavou lesklou hladkou hmotou, která vypadala jako ztuhlé bláto a vytvářelo to představu jeskyně. Bylo tu horko a k tomu přispíval rozklad těl. Kusy masa visely v té divné hmotě jako v nějaké špajzce.

Dvě mrtvé ženy dva metry od nás, byly přitisknuté ke stěně opatlané slizem a ten tvořil jakýsi blánovitý kokon, ze kterého se asi v motýla nepromění, taková byla moje teorie.

Když jsem se ale zaměřila na tu, jež k nám byla blíž, všimla jsem si, že se pohnula. Byla stále živá! Proboha! To snad ne!

„Willy, ona dýchá, musíme jí pomoct," zatahala jsem ho za rukáv a než jsem stačila udělat pár kroků k ní, pevně mě chytil za ruku a zakroutil rozhodně hlavou.

„Jdeme pryč, jí už nepomůžeme."

„Nechtěl jsi snad říct, já ji nechci pomoct?" ohradila jsem se na něho.

„Je úplně mimo, možná je polomrtvá. Nemůžeme ji vzít sebou. Nemám obvazy, léky a nemohli bychom utíkat. To chceš?"

Ať jsem té nebohé ženě chtěla pomoci sebevíce, Willy měl pravdu.

Zatnula jsem proto zuby, sevřela v prstech lopatu a vyběhla za ním ven.

Sakra, nechtěla jsem ji tam nechat ale skončit jako zachránce, který nakonec umře?

Nepřemýšlela jsem, co dělám a tak jsem se nechala Willym vést do kopce mezi stromy a přemýšlela o tom, čeho jsem právě byla svědkem. Bylo to jako ohavná noční můra, ze které jsem se nemohla probudit. Za každým rohem číhalo nebezpečí, krev a mrtvoly. Mohlo to být ještě horší?

Po delší době jsme se opět zastavili a nechali boudu dál za sebou.

„Musíme odtud,“ udeřil náhle Willy rukou do kmenu stromu, aby vybil svou frustraci. Marně.

Byl to muž zákona a vědomí toho, že je bezmocný, a nemůže s tím nic dělat, byla ubíjející. Chápala jsem to, protože jsem se cítila naprosto stejně k ničemu.

„V sousedním městě určitě bude funkční vysílačka, mobil, cokoliv co nám pomůže zavolat armádu." Natáhl ruku a ukázal prstem severně. Nejbližší město bylo tak deset kilometrů vzdálené, mohli by to hravě ujít.

„Co ale když tam bude to co tady?" namítla jsem ironicky.

Willy stiskl pevně rty k sobě a přemýšlel, nechtěl na sobě dát znát nejistotu, „musíme doufat, že se nikam jinam tahle pekelná monstra nedostala."

Znělo to dobře, až moc dobře ale co když byla realita jiná?

Co když to nebylo jen naše město a pak mě napadla ještě horší vidina, co když to v Hollyhope bylo jen takové polechtání a někde je to ještě drastičtější?

„Takže plán máme, fajn ale já musím najít Marry," připomněla jsem mu svůj prvotní plán a nadzvedla lopatu jako soudce kladívko. Myslela jsem to vážně. Pokud si myslel, že na to jen tak zapomenu, tak se šeredně mýlil.

„Té nejvíce pomůžeme tím, že seženeme pomoc a až to tu vojáci vyčistí, najdou přeživší a ty můžeš doufat, že ta holčička pořád žije," odvětil přímo z očí do očí.

„To se mi moc nelíbí, slíbil jsi mi, že mi pomůžeš," zvýšila jsem netrpělivě hlas.

„Ano, nabízím ti tu schůdné řešení, jediné logické řešení, tak se chovej trochu dospěle," obořil se na mě Willy a zatnul pěsti.

Každý, jsme chtěl něco jiného, ale za větší dobro jsem měla opustit své předsevzetí?

Proč jsem musela každýmu ustupovat?

„Dobře," zavrčela jsem a přerušila oční kontakt, „ale jestli jsou ty potvory i jinde, slib mi že se vrátíme a zachráníme, co se dá."

Super Wando, teď jsi to vyřešila. Vezmi si atomovku a můžeš jít vyčistit město.

Policista vážně přikývl a konečně jsme se na něčem dohodnuli.

Netušili jsme však, že se před nás postaví tak velká překážka, která nám v naší cestě zabrání.

Vydali jsme se tedy lesem, až jsme došli k několika metrovému kovovému plotu, který tu neměl být a budil dojem, že se tu objevil přes noc. Nahoře byl namotaný silný ostnatý drát a lehce zlověstně jiskřil.

„Co to sakra je?" vydechla jsem se zakloněnou hlavou. Je to jako obehnaný koncentrační tábor, hodila jsem na plot větev, která se z jedné strany sežehla a dřevo spálila, div nehořelo.

„Je to pod proudem!" vykulila jsem oči, „tohle nepřelezeme, i kdybychom se vyškrábali na nějaký strom a přeskočili, zlámeme si obě nohy a já nechci skončit jako usmažená kráva."

Willy na to hleděl snad ještě více v šoku než já. Tohle tu nemělo do prdele vůbec být.

„Zkusíme silnici, měla by být odtud jen kousek."

Drželi jsme se linie plotu, ani jeden z nás moc nemluvil. Oba jsme přemýšleli, co to znamená. Proč nás někdo držel uvnitř jako laboratorní myši?

„Hele támhle něco je Willy," upozornila jsem ho. Trochu jsme se vzdálili od plotu a hleděli na silnici před námi. Pletivo tam pořád bylo, ale čtyři metry ho chyběly a pak zase začínalo a v té mezeře stály dvě terénní auta a za nimi velký šedý stan.

Takže armáda konečně dorazila? Ale kde byla? Vypadalo to tam mrtvě. Nikde nikdo. Je možné, že je ty bestie taky odpravili?

„Půjdeme blíž, pokud tam někdo je, pomůže nám," naznačil mi policista rukou, abych šla s ním.

Vydali jsme se tedy přímo po silnici, vstříc té zátarase s rukama nad hlavou. V mém případě lopatou.

Náhle se ozval pronikavý výstřel a kulka ráže 5mm se zaryla do asfaltu přímo před našima nohama. Zůstali jsme ohromeně stát.

Zbláznili se snad? Vypadáme jako dvoumetrové montrum s černou kůží nebo co? Idioti! Hluk by mohl xenomorphy přilákat! Bože, co v armádě pracuje za tupce? Umějí vůbec držet zbraň?

Co to tam je za debily?

„Stůjte!" ozvalo se chladně podivným dunivým hlasem a za auty se mihla postava.

„Jsme přeživší, proboha nestřílejte! Chceme pomoc, prosím, ve městě..." Willy to ani nedořekl a ozval se další varovný výstřel ještě blíž k nim.

„Co..."

„Běžte zpátky, hned!" tak zněl rozkaz.

Ani jeden z nás ho nechápal.

„Cože to myslí vážně?" zašeptala jsem, naprosto mě to nadzvedlo.

„Co tím myslíte, jako běžte zpátky? Tady umírají lidi, chápete to? Jsme zranění, máme hlad a potřebujeme pomoc!" vykřikla jsem a sklonila lopatu, kterou jsem pevně sevřela v obou rukou.

„Běžte pryč, tady nemáte co dělat!"

S Willym jsme se na sebe vzájemně podívali, zda si dělají legraci nebo nás jen zkoušejí, ale odpověď přišla hned v podobě opětovné palby.

Ty bastardi po nás stříleli!

Museli jsme skočit do škarpy vedle silnice, abychom neměli z těla cedník.

Naše těla tam ležela jako dvě žížaly v zákopech a později jsme nepatrně vykukovali ven jako štěňata z krabice.

„To si dělají prdel? Nepustí nás ven? Nechají nás tu jen tak chcípnout?" soptila jsem a probodávala to místo vpředu pohledem a doufala, že ten stan alespoň vzplane.

„Vše se určitě dá nějak vysvětlit. Podle těch znaků na plachtě to bude někdo z chemičky. Viděla jsi ty radioaktivní symboly? Třeba si myslí, že jsme byli zasaženi radiací nebo něčím podobným," nad tím jsem se musela zamyslet.

Já ničím nakažena nebyla, ale hned jsem uhnula pohledem, když jsem si vzpomněla na společné nedobrovolné chvíle se svým děsivým milencem.

„Co teď? Vrátíme se, když nás na párty nechtějí? Mají nás zabít oni nebo sežrat ty zrůdy, nevyjde to na stejno?" navrhla jsem v naději, že bychom se mohli vydat po stopách Merry, „já si zadek od těch bastardů ustřelit nenechám."

Willy cosi zavrčel a sledoval okolí. Jeho cvičené oko nejméně čtvrt hodiny studovalo co se dělo za závorou. Ti za plotem se nejspíše domnívali, že to vzdali a vystrašeně utekli. Ha, chyba a bod pro nás.

„Nějaký plán?" dotírala jsem na něho, div jsem s policistou vedle mě nelomcovala jako s klikou u dveří. Čas utíkal a Merry mohla být klidně teď v obklíčení xenomorphů a bojovat o život.

Willy kývl ke stromům vpředu, které mírně clonily výhled na stan a také nás zakrývaly.

„Vypadá to, že tam jsou dva. Když se pořádně podíváš, jeden chodí za auty a druhého jsem viděl jít do stanu a už se neukázal. Budeme se každý z jedné strany plížit a skrývat se za kmeny stromů," vysvětlil mi. Jeho touha vypadnout byla asi větší než hrozba nebezpečí.

„To jako že tam jsou JEN dva? A kde je zbytek? Co když je tam celá armáda?“

„A vidíš je někde? Schovaná třeba v krabičce od zápalek?“

Pokrčila jsem rameny, „ne třeba jsou v tom velkým stanu namačkaní jeden na druhého a užívají si diskotéku. Fajn, ale i když nejsou vidět tak to neznamená, že tam nejsou. Nebo jen armáda nemá prachy, co já vím. A co pak? Vlítneme tam a já je umlátím lopatou jako nějakej zasranej malej terminátor? To by šlo, ale nezapomínáš na to, že ani jeden z nás nemá neprůstřelnou vestu, titanovou kostru a já ani výcvik?"

No, výcvik bylo asi to poslední, na co jsem teď myslela, ale argument to byl.

„Když se to nepovede, můžeš mě v pekle škrtit," navrhnul muž zákona optimisticky. Nebo se o to alespoň snažil.

Nenávidím optimisty, berou všechno na lehkou váhu, k čemu jim to pak bude, až jim někdo zhasne svíčku?

„Hm jo, to ujde, tak jdeme," zalhala jsem s úsměvem. Akce lopata začíná.

Náš plán měl mnoho trhlin, ale byl to alespoň nějaký plán. Plížili jsme se stíny a schovávali za silnými kmeny, blížili se vždy, když muž se zbraní uhnul pohledem.

Nakonec Willy i já jsme čekali za nejbližším stromem u plotu asi osm metrů od nepřátelské fronty.

Nenápadně jsem vykukovala a nevěděla co dělat a tak jsem raději zůstávala na svém místě.

Willy nestřílel a také jen pozoroval, co tedy dál? Rozhodla jsem se vzít celou věc do svých rukou. Číhala jsem, až když ten chlap sklonil zbraň a začal pít něco ze zkumavky, kterou vytáhl ze svého oblečení. Vydala jsem se rychle k autu a skrčila se u jeho zadního kola. Nic nepomáhalo, že za mnou Willy dělal gesta, abych to nedělala.

Než se voják stačil vzpamatovat, přelezla jsem Jeep a rozmáchla lopatou. Schytal ji přesně, kov olízl jeho bradu i ucho a on lehnul jako opilec po velkém množství alkoholu.

Než dopadl k zemi, Willy ho zachytil a tiše položil do trávy. Neslyšela jsem ani, kdy se za mnou objevil. Asi měl rychlejší reflexi, než jsem si myslela, tedy hlavně potom, co jsem udělala všechnu špinavou práci.

„Měla jsi sakra čekat, bylo to riskantní, co kdyby tu bylo střelců víc? Měla jsi zůstat na místě, až na tebe kývnu. Takhle z nás mohli být hezké pohyblivé terče,“ rozhořčil se Willy a možná měl pravdu.

Já pokrčila rameny, „vidina záchrany byla silnější. A vidíš, kdo teď drhne čumák o zem?“ podívala jsem se vítězně na toho chudáka ležícího na zemi.

Naštěstí tu byl jen jeden, jelikož se sem nikdo nehrnul a to už samo o sobě bylo absurdní, vědí vůbec, proti čemu stojí nebo tu je jen nějaký paleontologický tým, který se proti vetřelcům postaví se štětečkem v ruce?

Ty černé bestie byli schopné všeho.

Willy muži pohotově zabavil zbraň ale ani jednomu z nás ten chlap nepřipadal jako voják, měl sice maskáčové kalhoty a bundu, dokonce i výstroj ale stavbou těla byl asi jako mravenec. Drobný a hubený. Z dálky vzhled opravdu klamal. Tak co byl zač?

Poté jsem si náhle vzpomněla na toho druhého, který předtím vlezl do stanu, někde tu musel být. Je načase ho zpacifikovat.

Zatímco Willy klečel a prohledával mou nebohou oběť, doloval jeho kapsy jako bezdomovec nějakého boháče. Já jsem se za jeho zády vydala suverénně ke stanu. Cítila jsem se teď jako superhrdina, který zvládne všechno, i utéct smrti.

Plachta, která odkrývala vchod, byla upevněna k celtě a já jen nenápadně nahlédla dovnitř. Bylo tam mnoho přístrojů, vybavení, strohý laboratorní nábytek, dva počítače a jiná lékařská a biologická výstroj ale žádné větší zabezpečení. U jednoho z mikroskopů stál muž, na malé sklíčko nakapal xylen - roztok a pak jej vložil pod čočku a snažil se zaostřit kolečkem po straně.

Plížila jsem se blíž a blíž ale byl zřejmě tak zaujat svou prací, že mě nevnímal a když se narovnal aby si zapsal poznámky...

Moje lopata vyrazila opět do akce a s tvrdým PLESK narazila ze strany do jeho hlavy a ta ulítla o pár metrů dál jako pingpongový míček sestřelený oponentovou pálkou.

Zděšeně jsem vykřikla, to jsem opravdu nečekala.

Bezhlavé tělo zůstalo stát ve smrtelné křeči jako němá socha. Z krku mu však koukaly dráty a podivné trubice.

Celá v šoku jsem si zakryla dlaní ústa. S robotem jsem se nikdy předtím nesetkala a už vůbec ne s tím, který by vypadal jako člověk. Japonci ale uměli všechno.

Ohlédla jsem se po jeho hlavě, jež se odkutálela k průchodu ze stanu a pak nevěřícně zpátky k tělu. Snažila jsem se to vstřebat, co se právě stalo.

Náhle se v druhé části stanu, jež byla oddělena matově průhlednou plachtou, objevila druhá mužská postava, ta byla bez ochranného žlutého obleku.

Zaujala jsem bojový postoj, protože na výhodu překvapení už bylo pozdě.

„Stůj a vzdej se, nebo ti taky uletí hlava, nepřeháním!" varovala jsem ho.

Muž se na mě zkoumavě zahleděl, jeho pohled mi projel celým tělem, jako by mě skenoval. V jeho očích nebyly žádné emoce a to mě děsilo, i jeho postoj byl takový divně dokonalý.

Mužovy průzračné modré oči neprozrazovaly nic, ale naštěstí se nehýbal z místa a dbal mého varování. Jen tam hezky stůj, ty parchante plechovej.

„Uklidněte se, slečno Astonová, není zde důvod k násilí, odložte svou zbraň a vzdejte se," vyzval mě stroze s ledovým klidem jako nějaký psycholog, jež osloví sebevraha na mostě a ona intonace hlasu byla jaksi zvláštně podbarvená a měla mě uklidnit.

Nejspíše jsem zde neměla tu čest s člověkem, ale s nejdokonalejším androidem jakého jsem kdy viděla a že se toho v zapadlém městečku uprostřed Kanady nedá moc zahlédnout.

Byla jsem na pozoru, kdo ví, co měl ve svém programu ještě zastrčeného.

„Jak znáte mé jméno?" probodla jsem ho planoucím pohledem a zkoumala jej z patřičné dálky. Stále jsem měla v paměti dobře známého terminátora s rudýma očima a vražednými choutkami.

„V mé databázi je každý humanoid z této oblasti. Všechny informace, místa, geografie i identita lidí jsou nahrané do mé trvalé paměti a záložního disku."

Android se lehce pohnul a sebejistě si založil ruce za zády jako člověk jistý si celou situací a dál mi čelil s rezervovaností jemu vlastní.

Super, tak teď si jako podáme ruce a zasmějeme se?

Nevěřila jsem mu. Cítila jsem odtažitost přesto, že jeho vzhled byl na pohled příjemný a možná i přitažlivý.

„Prosím odložte svou zbraň, není zde důvodu k unáhleným činům, proti mně nemůžete vyhrát. Můj stvořitel mě vytvořil silnějšího, inteligentnějšího než jste vy a věřte, že vaše organické tělo se tomu mému nemůže rovnat. Nenuťte mě vám způsobit bolest," odvětil s klidem a jeho systém vybral ze škály hlasových možností úsečný avšak uklidňující tón, ve kterém žádal mou kapitulaci parchant.

O krok jsem od něho ustoupila, kdyby ty dva metry byly pořád ještě málo.

Zakroutila jsem hlavou a pozvedla lopatu, „lidé se nikdy nevzdávají a já se nebudu podřizovat nějakému automatickému kávovaru," odsekla jsem a zahlédla v androidových očích netečnost a přeci jen jakýsi záblesk zájmu nad mým pro něho nelogickým chováním.

„Zajímavé, vyhlídka smrti s vámi nic nedělá, slečno Astonová. Ženy se kterými jsem se setkal, byly slabé, ovlivnitelné, podřízené..."

„Tak to by sis měl nahrát nový software, protože tenhle je dost zastaralý," s tím jsem se na něho vrhla. Nechtěla jsem mu poskytnout možnost někde vzít zbraň a zabít mě, i když by na to dozajisté stačily jeho ruce.

Vrhla jsem se vpřed a ohnala plochou stranou lopaty. Pokud jsem tomu předtím urazila hlavu, povede se mi to znovu.

„Vždy nejprve jednáte a pak pokládáte otázky? To je velice iracionální."

Lopata letěla vzduchem, dala jsem do úderu všechnu svou sílu a modlila se, aby ten stroj zůstal na místě.

Zůstal a nejen to.

Zablokoval svou rukou mou ránu tak lehce, jako když zkroutíte prázdnou plechovku, naštěstí mi zápěstí nezlomil, jen ho pevně sevřel.

Než jsem se nadála, byla jsem přitisknutá zády k nejbližšímu stolu a on byl nade mnou.

Jednou rukou mi přišpendlil paži pod ramenem k desce stolu a druhou položil na můj krk, aby mě tak znehybnil a nedej bůh, vymačkal ze mě všechen kyslík.

Lopata spadla na zem, jakmile mi ji prudce vytrhl.

Ten chlap měl velkou sílu, děsilo mě to a ještě více to, co mi mohl udělat.

Teď se na mě díval, kdyby to byl člověk, jeho výraz by prozrazoval vítězství, takhle byla jeho tvář jako zrcadlo bez duše. Chladná a vyrovnaná.

„Rušíte můj důležitý výzkum, který mi uložil můj stvořitel. Okrádáte o čas mě i sebe, zatímco máte plnit svou důležitou úlohu tam venku za plotem."

„O čem to mluvíte? Jakej výzkum? Macerujete tu masožravé kytičky do herbáře?" zavrčela jsem vztekle ironicky, přitom jsem se zavrtěla a zjistila, že mě něco tlačí do lopatky nejspíše nějaká tužka nebo injektor, jakmile jsem pootočila hlavu ke straně, pode mnou vykukovala nějaká rozložená mapa, ale netušila jsem co na ní je a když jsem obrátila tvář na druhou stranu, trhla jsem sebou.

Necelý metr ode mne byl podlouhlý metr vysoký barel plný bezbarvé tekutiny, který jsem odhadovala na líh a v něm vznášející se tvor připomínající bledého pavouka jako z nějakého panoptika.

Dlouhý ocas mu bezvládně visel dolů a kůstkovité nožičky té krabovité bestie byly lehce svraštělé k tělu, nejspíše už byl mrtvý ale přesto mě ten tvor k smrti děsil.

Snad tu neběhalo ještě tohle??

„Vykazujete zvýšený srdeční tep, což není pro vaše tělo pozitivní," konstatoval bez emocí android, „přemíra estrogenu a adrenalinu je špatná pro lidský metabolismus a funkci fyzické zátěže, pokud dojde k přetížení, vaše tělo zkolabuje."

Střelila jsem pohledem zpátky k němu a snažila se soustředit a nevnímat své rychlé nádechy. Zkolabovat? Ne, ty parchante, ještě bys mě použil jako žrádlo pro nějakou jinou potvoru, jako byla ta v barelu. To určitě.

„Co jste zač, kdo vás poslal!" prudce jsem nasála vzduch nosem a zamrkala. Uklidnit se ale nešlo.

„Jmenuji se Adam, tak mě pojmenoval pan Weyland jako první muž vaší víry stvořený bohem.“

Adam? Jo, lepší jméno pro chodící toustovač nikdo nevymyslel.

I proti vší té situaci jsem se ušklíbla, znělo to vážně nepředstavitelně a domýšlivě jen co je pravda. Asi mu nainstalovali nějaký pokroucený program.

Ale to jméno jeho stvořitele...nikdo takový mi na mysl nepřicházel, ale musel být jistě za vodou, nějaká korporátní firma s technologiemi? Když si mohli dovolit sestrojit něco takového, co mluvilo, běhalo a dokonce vypadalo jako člověk tak nejspíše ano.

„To sotva. Vy nemáte s bohem nic společného,“ prskla jsem po něm hněvivě.

„Ne, protože já jsem víc než bůh, slečno Astonová. Vše co tu děláme, má vyšší cíl než si dokážete představit. Weyland-Yutani jednou pohne celým světem, ale musí mít pevné základy, na kterých bude stát,“ vysvětloval mi Adam monotónně a svůj stisk na mém krku nepovoloval. Cítila jsem jeho prsty, syntetickou jemnou pokožku, která nestudila ale ani nehřála.

Divné a nepřirozené jako by na mě sahal v gumových rukavicích.

„Základy postavené na mrtvolách? Nechtěli jste nás pustit do bezpečí, klidně byste nás zabili, proč? Co tu děláte? Co je tohle za pošahaný výzkum?“

Adamovo obočí se lehce svraštilo jako by se mu něco nelíbilo, možná jsem mu připadala hloupá a přemýšlel, zda mi něco takového má vůbec vysvětlovat.

„Nevidíte hlavní myšlenku, slečno Astonová. Naším cílem není ničit ale tvořit. Nechceme smrt ale život,“ náhle k mému překvapení zvedl ruku, jež mi do teď drtila rameno, a pohladil mě po tváři jako by mi chtěl dokázat, že dokáže být i jemný. Bylo to neosobní a nevyvolávalo to ve mně žádné city. Takhle jsem si k obličeji mohla přilepit ponožku a byl by to stejný efekt.

„Takže za to, co se stalo s mým městem, je zodpovědná vaše společnost?“ zajíkla jsem se a prozřela.

Adam bez váhání přikývl. „Ovšem, jedná se ne o jeden ale o několik experimentů zasazených do sebe. Tím prvním je očekávání, zda lidé v uzavřeném okruhu představující lidstvo, dokážou hrozbě v podobě xenomorphů odolat, přežít a ubránit se, poradit si. Pokud ano, předčí to mé očekávání o vás, pokud však nepřežijete, bude to pro pana Weylanda hořké zklamání.“

Skvělé, mluví jako bychom byli nějací závodní koně.

„Xenomorphové? Tak těm zrůdám říkáte? Kolik jich ještě máte?“ polkla jsem ztěžka a uhnula jeho drzému doteku.

Nesnesla jsem, aby se mě něco takového dotýkalo, stačilo, že to mluvilo, ohrožovalo a bylo blízko mě.

„Jsou to jedinečné bytosti s vytříbenými schopnostmi, které nás mají hodně čemu naučit i když lidé nikdy takovému fyzickému potenciálu jako oni nebudou schopni. Někdo takový jako vy je nedokáže patřičně docenit. Lidstvo bere život jako samozřejmost ne něco o co musí usilovat. Je to dar. A mým darem je, že toho mohu být součástí. Lidé mě fascinují, skrývají v sobě tolik nevyužitých schopností..."

„Takže jsme jen pokusní králíci?" Další můj ironický úšklebek.

Adam nadzvedl obočí, „nerozumím tomuto verbálnímu spojení, slečno Astonová. Srovnáváte se s primitivním nižším druhem?"

Těžce jsem vydechla, „jsme vám pro zábavu? Necháte nás jen tak umřít a budete se jen dívat z dálky? Jste krutí a bezohlední, vy i celá vaše společnost. Jste psychopati! Váš výzkum je ohavný a zvrácený!"

„Naopak, my tvoříme budoucnost. Nebojte se, nejste jediní, kdo je sledován. Každý xenomorph je studován od svého zrození. Jejich zvířecí schopnosti, druhové znaky, teritoriální chování. Vše se vyhodnocuje a pečlivě mapuje, zaznamenává. Mým úkolem je dohlížet na celý projekt jako nejdůvěryhodnější člen týmu."

Věděla jsem, že mi ten android neříká všechno a čím více jsem poslouchala, tím více mi docházelo, že toho je daleko víc, než se na první pohled zdá a že já a Willy jsme jen dva malí pěšáci na velké šachovnici, bílý proti černým.

Povstalci proti impériu, jak by řekl Darth Vader.

Vyhrát nebo prohrát, ale ať to bude jedno či druhé, Adam a Weyland-Yutani budou mít co chtějí - zasrané výsledky.

Zatnula jsem zuby, a zatímco ten stroj potažený kůží sledoval mou tvář, ve které se střídaly emoce hněvu a znechucení, prsty jsem nahmatala něco hladkého a podlouhlého pod svou rukou, uchopila jsem to do dlaně a jednala zcela podle svých instinktů.

Vrazila jsem psací pero přímo ze strany do Adamova krku.

Možná ho můj protest překvapil, ale rozhodně neznepokojil.

Chytil mou ruku, která se ještě svírala kolem toho drobného psacího náčiní, a přirazil ji zpátky ke stolu. Bolelo to.

Viděla jsem, jak z jeho rány začala vytékat mléčně bílá tekutina a odkapávala na doktorský plášť, jež mu perfektně seděl jako by se v něm narodil. Jediná nedokonalost na dokonalém výtvoru.

Pero trčící z jeho plastické rádoby lidské kůže trčelo jako bodlina. Lehce i zajiskřilo, jak se dotklo jeho vnitřních obvodů...

„Tohle si myslím o vašem výzkumu!"

Začíná to jiskřit dámy a pánové, a to doslova :-)

No, objevila se nám nová postava, co vy na ni?

Adam je tak trochu imitací na Davida, kterého starý pan Weyland stvořil v Prométheovi, pokud se orientujete. Ale mějte na paměti, že Adam není zdaleka tak dokonalý jako David. Je jeden z prvních pokusů, kterými se firma může pochlubit.

Je jeden z prvních androidů velice podobný lidem ale jen vzhledem a jedná přesně podle svého rozkazu.

Weiland-Yutani je teprve firma v plenkách na začátku.

Pan Weyland, velký vizionář a muž měl vidinu a prostředky k založení firmy, která se tajně specializovala na biologický výzkum. Nejsou dokonalý ani tak početní jako v jiných knihách jako je Vetřeleci komplet svazek 1 od Steve Perry nebo trilogie Vetřelec-invaze, Predátor - vpád a to třetí nevím, protože teprve vyjde od Tima Lebbona, kdy se děj odehrává především ve vesmíru o nějakých...hodně let později :-)

Tohle je začátek vzniku Weyland-Yutani. Jejich úspěchů i chyb.

Jak už bylo řečeno, vše co se s městem stalo, se jedná o pokus, jak naznačil Adam, který bude více vysvětlen v dalších kapitolách s náhledy od minulosti jak, kdy a kde vzala Yutani vetřelce.

A pro ty, kteří se ptají, se ještě rozhoduji, zda se mezi Wandou a Adamem něco stane. Nechte se překvapit, jelikož Adam svou roli ještě mít v příběhu bude.

Android Adam

Kapitola 6.

Prvopočátek

6.

Kotva 6

Ve vchodu do stanu se objevila postava v modré ušpiněné uniformě a namířila zbraň na nás dva.

„Ustup od ní!" zavrčel Willy výstražně a natáhl kohoutek svého revolveru, jenž třímal v obou rukách.

Adam se ode mne ani nepohnul, ani teď nebyl znepokojený, možná jeho robotický mozek zvažoval, jaké má šance ale zřejmě usoudil, že jeho vlastní úkol a existence je příliš cenná, než aby se zde nechal vyřadit z provozu.

Když mlčel a dál mi hleděl upřeně do očí, policista udělal krok k nám.

„Stůj, Willy, nevíš čeho je schopný, je to robot," varovala jsem ho.

Adam zkoumal mou tvář, jeho strnulý chladný výraz mě děsil do morku kostí, poté se ode mne pomalu neodtáhl a otočil k novému návštěvníkovi.

Willy se zaměřil na pero, které mu koukalo z krku tam, kde končil límec jeho bílého obleku.

„Teď nám hezky řekneš co se to tu děje," spustil policista a kývl hlavou ke straně, aby Adam poodešel na opačnou stranu společného prostoru k průhledné celtě, odkud předtím přišel.

Já jsem se rychle ze stolu zvedla, popadla svou lopatu a schovala za Willyho záda.

Android mezi tím zvedl ruku a zabodnuté pero si lehce vytrhl z krku a zahodil ho.

Po jeho rameni stékala hydraulická tekutina, která jeho tělo udržovala v chodu. Nebyl tím ale nijak znepokojen a zaujal opět svou povýšenou netečnou pózu.

„Za tu dobu co jsem mohl lidi a své okolí studovat jsem pochopil, jak moc lpíte na vysvětleních a pravdě i kdyby vám měla ublížit. Ale věřte, že vám nijak nepomůže."

**********************************************************************************************************************

Adamovy systémy pracovaly naplno. Obvody, spoje a potrhané dráty a články micro kůže se v oblasti krku zahřívaly jako by měly vzplát, ale byl to jen samo opravovací program, který se sám spustil a snažil se napravit vzniklé škody na jeho robotickém těle.

Přesto ho téměř uchvacovalo, co se té ženě povedlo.

Bylo to poprvé, kdy byl zraněn a i když neměl žádné vlastní pocity, snad jen ty simulované, které se věrně podobaly ten lidským, aby se co nejvíce člověku přizpůsobil, cítil se v nerovnováze.

Vnitřní senzory ho upozorňovaly na unikající kapalinu, kterou hardware nařídil přemostit a uzavřít tak oběhový okruh. Žádné větší škody nebyly zjištěny.

Jeho zornice se však stále zaměřovaly na ženskou postavu za policistou.

Adamův software vyhodnotil své rozpoložení jako zvědavost.

Fascinovalo ho, jak se jí rozšiřují panenky. Měla strach. On strach neznal. Lidské emoce se mu vždy líbily a on je obdivoval z pohledu vědce, Adam však byl vždy dokonalý, každou situaci zvládal přesně tak, jak byl navržen podle stanoveného předpokladu, ale dokázal se také sám učit.

Adam pomalu zavřel oči a jeho disk mu ihned poskytl potřebné informace.

„Chcete se ptát, dobře. Vejce xenomorphů odkoupila od vládní korporace Weyland-Yutani v roce 1972. Jedenáct metr vysokých líhní získala expedice Apollo 17, tehdy při svém posledním letu na měsíc. Tato malá pustá planetka vzdálená jen tři sta osmdesát čtyři tisíc kilometrů, uchovávala neskutečný poklad, o kterém nikdo nevěděl. Vláda vše utajila pro bezpečnost a informacím. Měsíc nebyl sice obydlen, ale někdo tam uložil těchto jedenáct úchvatných bytostí, které přežili ve vzduchoprázdnu schované ve stázových kapslích. Pro veřejnost se astronauti vrátili jen se vzorky půdy a horninami ale naštěstí pro pana Waylanda nezůstane nic dlouho skryto."

Adam se nadechl, i když jeho plíce kyslík nepotřebovali, byl ale tak přizpůsoben, jelikož jsou lidé skeptičtí a nemají rádi, když se od nich něco liší.

„Kdysi malá uzavřená společnost čítajíc pouhých pět vědců se rozhodla vejce odkoupit a zkoumat je..."

Adam si dobře pamatoval ty chvíle, kdy se svým stvořitelem procházel kolem laboratoří a hovořil o lidských problémech. Měl tolik otázek a dychtil pochopit vše, co jeho program neobsahoval.

„Musíš být trpělivý, Adame, brzy zjistíš, že vědění je moc, které se dá využít i zneužít. Hranice mezi dobrem a zlem je velice tenká, a i když tě bude tvůj program varovat, musíš dát na vlastní úsudek," pravil pan Weyland, jenž mu v mnoha ohledech nahrazoval otce svým vlastním ojedinělým způsobem. Nebo spíše jak později pochopil syna. Syna, který ho bude následovat, bude součástí jeho životního díla, nebude stárnout a bude pokračovat v jeho práci.

Přesně to Adam byl. Nástupce.

„Lidé jsou nevypočitatelní, nejsou podle tabulek, určitých hodnot a parametrů, věř, že tě překvapí jejich počínání stejně jako mě. Musíš být opatrný. Jsi mé nejdokonalejší dílo, Adame..." dodal konverzačním tónem s notnou porcí pýchy, když procházeli kolem prosklených laboratoří půl kilometru pod zemí ve složitém komplexu.

„Pane, je mi ctí, že mi prokazujete takovou důvěru," sklopil android oči, jelikož jeho software mu napovídal, aby svému stvořiteli projevil úctu, „jak ale mohu rozumět dobru a zlu? Jak mám vyhodnotit, která volba je ta správná, pane?"

Otázka byla položena a v tu chvíli Adam zaregistroval pohyb za sklem v místnosti, vedle které právě procházeli.

Pootočil se k němu a sledoval vyrovnaná vejce, na stabilních speciálních podložkách v jednotlivých kójích, které před rokem získali. Studovali je dlouho a pečlivě.

Jedno takové bylo velké jako popelnice, hladké a netečné, až dokud nezačali přidávat teplotu a thermo regulátor neotočili na hezkých třicet pět stupňů. Těmto formám života se dařilo ve vlhku, na které začaly reagovat, proto k nim byla hadicemi přivedena voda a výživa. Čím více vědci měli lepší a lepší výsledky tím napjatější byli, co se bude dít dál. Podrobný skener zjistil, že uvnitř je jakýsi krabovitý tvor, jež se pomalu vyvíjí ale nikdo si nedovedl představit, co se stane až embryo doroste své velikosti, kdy se již do improvizované dělohy nevejde, jen ti nejodvážnější měli správný odhad...

Jedno vejce se teď přímo před Adamovýma očima začalo otevírat jako zrůdný zelený květ z jiné planety. Bylo to úchvatné a přitom děsivé. Něco se uvnitř pohnulo.

Než však jeho robotická mysl stačila tuto zvláštní situaci nějak vyhodnotit, z mimozemské kapsle vyskočil dorostlý tvor podobný pavoukovi a přitiskl se jednomu z laborantů, který si šel pro výsledky na tvář.

Nebožák se zapotácel a upadl na zem.

Adam jen netečně stál u skla a díval se, jak se ten cizopasník přitiskl na obličej toho chudáka a metr dlouhý ocas mu omotal kolem krku jako by ho chtěl uškrtit, zatímco tenké kůstkovité nožky se rozprostřely po celé jeho hlavě jako nějaká zrůdná maska na halloween.

Muž začal křičet, máchat rukama kolem sebe a snažil se tvora ze sebe dostat. Marně. Jen co ho chytil a snažil se ho ze sebe strhnout, jeho ocas se mu pevně stáhl kolem hrdla a laborant začal sípat a dusit se a pak to náhle přestalo. Tělo se stalo apatické jako by ho ten tvor infikoval nějakým jedem.

Android s úžasem sledoval co se děje a nově nahraný program ho upozornil, že je ten člověk v ohrožení života. Všechny smysly a funkce těla mu pracovaly a produkovaly mnoho chemických nežádoucích reakcí.

Adam se hned poté jakoby probudil z letargie a natáhl se pro tlačítko alarmu z venku hned vedle dveří do oné místnosti ale pan Weyland zakroutil hlavou a chytil ho za ruku.

„Pane?" žádná reakce.

„Ten muž potřebuje lékařskou pomoc, ten tvor ho dusí, plíce mu selhávají a mozek se neokysličuje, pokud něco neuděláme, do dvou minut zkolabuje."

Weyland se též díval přes sklo s netečným výrazem, jak jeho zaměstnanec zápasí o život.

Majitel společnosti stále mlčel. Možná byl zvědavý na výsledek.

„Pane..." zopakoval Adam svou výzvu o něco naléhavěji, byl zmatený, toto jednání bylo v rozporu s jeho softwarem, jež mu radil tlačítko stisknout.

„Takhle vypadá pokrok, Adame."

Android nemohl být více zaskočen a bojoval s nutností alarm stisknout.

„Ten muž zemře..."

„Ano, musíš něco obětovat pokud chceš vidět výsledky a pokrok a ten se právě děje před našima očima..."

Adam z toho byl v rozkolu, jeho vnímání hodnotilo primární situaci jako nepřijatelnou, ale jeho vnitřní naprogramování se řídilo slovy pana Weylanda, jelikož pro něho byl bohem, ten kdo určoval směr a věci a on k němu cítil podřízenost a úctu. Bez něho by nebyl nic. Jemu vděčil za osobnost, kterou byl. Weyland ji vybíral k obrazu svému a přeci Adamovi nechal svobodnou vůli.

Android se vrátil ze svých zdrojových vzpomínek zpátky do přítomnosti a v ústech vnímal štiplavou chuť kyseliny, která mu bublala v krku, jak se ho jeho nanoboti snažili opravit a zabránit špatné filtraci tekutin.

„Zjistili jsme, že uvnitř vajec jsou živí tvorové, kteří potřebují hostitele, aby se mohli dál vyvíjet."

„Takže jste jim předhodili jedenáct nevinných lidí a čekali, co se stane?" skočila mu ta bojovná žena se svou ironií do řeči.

Adam v jejím hlase cítil podráždění, ale ona neměla tušení, nebyla u toho, nevěděla nic.

„Pan Weyland našel několik dobrovolníků, kteří se podrobili testům a souhlasili s výzkumem," vyhnul se Adam mistrně pravé podstatě věci ale na slečně Astonové bylo vidět, že si myslí své.

„Zárodky xenomorphů se zdařile spojily s lidskou DNA a přebraly z ní několik základních chromozomů a rysů, což považujeme za úspěch. V několika ohledech humanoidy opravdu imitují, a přesto jsou pro nás stále záhadou. Všechny pokusně zkoumané subjekty byly dosud uzavřeny v zařízení před zraky okolí jako přísně tajný projekt. Weyland-Yutani si byla vědoma možné hrozby, pokud by některý z jedinců uprchl, což v tak sledovaných laboratořích naštěstí nebylo možné. Důkladně jsme každého tvora zkoumali a nyní po mnoha a mnoha pokusech nastal čas na skupinový test, jehož úkolem je dozvědět se, zda xenomorphové jednají jako samostatní jedinci nebo jako skupina. Co je jejich přirozeností a jaký postoj zaujímají k lidem bez vnějšího vedení, bariér a zákazů."

„Dost špatný postoj," zavrčela Wanda.

„Bože, nejsou to psi na vodítku, neumějí poslouchat a zabíjejí na potkání, jistě že jsou hrozba a nevinní lidé umírají pro nějaké vaše pozorování?“ rozčílila se oprávněně, a i když z jedné strany její obvinění Adam chápal, byl naprogramován, aby získal výsledky jakýmkoliv i nehumánním způsobem.

Pomocí technologie si Weyland-Yutani chtěla ochočit nejnebezpečnějšího tvora, který byl neskutečně odolný, chytrý a vynalézavý.

Adam však viděl xenomorphy stejně jako lidi, jako zajímavé subjekty k výzkumu, nic víc.

„Myslíte si, že nedokáží rozumět, slečno Astonová? Dovolte, abych vás vyvedl z omylu. Ano jejich přirozeností je chovat se podle instinktů ale lidská DNA a jejich chromozomy jim přinesly různé poznatky a vyvinuly jejich mozek nad hranicí těch lidských. Pokud se domníváte, že jsou jen obyčejnými zvířaty, tak děláte velkou chybu, na kterou později doplatíte. Nepodceňujte je.“

„Ne, jsou to zabijáci,“ dovolil si tentokrát oponovat Willy, „ukončete ten test, hned,“ vyzval Adama co nejpřísnějším hlasem.

K překvapení muže i ženy se android poprvé pousmál, v jeho podání nakrčení silikonových vláken a svalů to ale vypadalo jako úšklebek.

„Ne, nemám žádné oprávnění test připravovaný několik let ukončovat, i kdyby měl znamenat velká rizika. Budete muset bojovat a přežít,“ vyzval je Adam monotónně, stál si pevně za svým a hájil pohnutky svého stvořitele.

„Ne? Ukonči to zatraceně, nevidíš? To není test ale vyvražďování! Tam venku jsou zrůdy, nejsme připraveni se jim bránit. Zemřeme tam zatraceně. Buď nás rozdrápou a snědí nebo unesou a znásilní!“ Rozčílila se Wanda.

To poslední slovo Adama zaujalo a obrátil k ženě svůj bystrý pohled jasně modrých zornic.

„Rozveďte blíže svou teorii, slečno Astonová, zní velice zajímavě.“

Žena se ještě více stáhla za policistova záda a podivně ztichla.

Android si Wandu měřil a jeho citlivé senzory mu hlásily její zvýšenou teplotu v oblasti tváří. Adamův software toto chování vyhodnotil jako stud. Zajímavé.

„Byla jste snad svědkem takového činu?“ zeptal se s ledovým klidem a znovu si založil ruce za zády jako doktor, který má před sebou něco velice fascinujícího.

Mlčela.

„Vidím, že projekt má zřejmě již své nepopiratelné pozitivní výsledky,“ prohlásil.

Willy se na Wandu zmateně ohlédl a ona sklopila oči poníženě k zemi.

„Pozitivní výsledky?“ pokynul Willy a stále mířil zbraní na Adama, jež nejevil známky žádné agrese.

„Páření dvou odlišných druhů je pokrok, živočichové se k tomuto jevu neuchylují, proto je to zajímavé. Pokrok, o který se snažil již Darwin známou, jako teorie volného výběru je fascinující. Dosud jsme nepředpokládali, zda by bylo něco takového možné. O to větší zájem máme podílet se na pokračování s ještě zajímavějším výsledkem díky vaší podnětné informaci.“

„Mlč, ty zrůdo!“ vykřikla rozhněvaně Wanda na tu věc a v tu chvíli začal na malé obrazovce počítače opodál poblikávat červený výstražný bod.

„Co to je?“

Adam se obrátil k počítači, program vyhodnotil situaci.

„Blíží se. Přilákali jste číslo dvě,“ konstatoval mírně jako by se na to setkání dokonce těšil.

Ženě naskočila husí kůže. Bee je bezpochyby sledoval a je naštvaný, že mu utekla. To nevěstilo nic dobrého.

Zřejmě si ti tvorové svou kořist hlídají zuby nehty. Doslova.

„Musíme pryč, musíme zmizet!" naléhala plavovláska v panice, protože věděla, co se blíží a když tu zůstanou, třeba je roztrhá všechny.

Willy se dlouho nerozpakoval, popadl ženu za ruku a táhl ji směrem k Androidovi, za kterým byl vzadu druhý průchod ze stanu. Neustále na něho však mířil zbraní a byl připraven kdykoliv střelit i kdyby tak odhalil jejich pozici možným dalším nepřátelům, kteří by si s chutí rozdělili jejich části těl.

Wanda však Adamovi nevěřila, neustále měla připravenou lopatu, a když robota míjela, nespouštěla ho z očí stejně jako on ji.

K jejich překvapení je nezastavil, neměl potřebu je ohrožovat a tak se mu oba ztratili z dohledu za těžkou plachtou za jeho zády.

Adam tam klidně neohroženě stál, vyrovnaný s uloženými informacemi ve svém složitém mozku.

Nejprve si myslel, že toto náhodné setkání bude ztráta času, ale hluboce se mýlil.

Lidé ho nepřestanou překvapovat. Vskutku.

Pokud by alespoň u jednoho subjektu došlo k něčemu tak nepředstavitelnému jako páření s lidskou samicí, bylo v jeho zájmu nechat tu ženu jít a později ji vyhledat a ověřit si zda mluvila pravdu, jelikož nechtěl číslo dvě ohrozit střelbou a nějak jej poškodit i když pochyboval, že by se obyčejná kulka dostala přes jeho extra tvrdý skelet. Ale i na jeho těle byla místa, kde by ho dokázala kulka poranit.

Adam byl trpělivý.

Ponořeného do myšlenek ho vyrušil až nízký syčivý zvuk z venku jako když utíká plyn a plíží se při zemi jako zákeřná choroba.

Skrze plachtu a sluneční svit, jež na ni dopadal, viděl siluetu podlouhlé hlavy a tvrdého skeletu, jak obchází stan jako sama smrt.

Neomylně sledoval lidský pach až sem.

Nevzdávali se tak snadno, proto z nich byli výjimeční zabijáci. Jedineční a krásní ve své smrtelné dokonalosti hodní toho největšího obdivu a respektu.

Xenomorphové lovili, základní instinkty k přežití každého živého tvora a možná, že v tom hrála svou roli i zvědavost z nepoznaného. Nic na tom nezměnily roky věznění. Oni uměli čekat, než se vydrápou na svobodu.

Číslo dvě, jak ho sám označil, jelikož číslování lépe vystihovalo status každého jedince než jména, pomalu strčil do stanu svou protáhlou lebku.

Lehce se přikrčil a prosmýkl se dovnitř jako obrovská mrštná kočka.

Adam nevydával žádný zvuk ani teplo a nejevil ani jinou známku bytí jako například koupený nábytek, přesto k němu xenomorph došel a vztyčil se hrozivě před ním.

Každý jiný živý tvor by prchl nebo zemřel hrůzou. Sliny mu kapaly z úst, jak poodhalil svůj stříbrný úsměv. Drápy se vznášely podél jeho šlachovitého těla jako ostré břitvy.

Impozantní.

Android však jen pokývl hlavou jako by si rozuměli i beze slov.

Bee nasál vzduch do svých nozder a to co cítil, se mu zřejmě nelíbilo, jelikož začal vrčet, jak vnímal pach chemikálií a dezinfekce uvnitř stanu. Nebylo to však kvůli Adamovi ale kvůli pachu laboratoře, který mu připomínal jeho zajetí a stejně jako každé nedobrovolně držené zvíře se tam nikdy nechtěl znovu vrátit.

Xenomorphův kostěný límec se lehce vztyčil nelibostí jako by se varovně naježil a on sám silně zasyčel, jelikož zde cítil také lidský pach, ale byl již slabý, další neživé osoby si sotva všiml.

Nezajímala ho.

Android neměl maso, žádné bijící srdce a tkáň a tak byl pro něho bezcenný.

„Vrať se zpátky," promluvil na něho monotónně Adam a Bee si ten hlas pamatoval.

Xenomorph se nahrbil jako by se připravoval k útoku ale místo toho, aby vyrazil vpřed a androida napadl, se sám stáhl a rychlým pohybem zmizel ze stanu jako ještěrka ze slunce.

Adam tam nějakou chvíli stál, než se rozešel zkontrolovat tělo či spíše hlavu a zbytek svého méně zdatného kolegy než se na obrazovce notebooku na opačné straně stanu objevil obraz jemu známého muže, který ho kontaktoval každý den v tu samou hodinu. Jeho stvořitel byl na minutu přesný a zásadový stejně jako Adam, proto spolu tak dobře vycházeli.

„Adame, jak pokračuje tvůj výzkum? Došel jsi k nějakým zajímavým závěrům či hodnotám? Pokud potřebuješ nějaké prostředky, velice rád ti je poskytnu a budou na místo určení dopraveny do dvou hodin místního času."

Neutrální hlas vycházející z reproduktorů ho upoutal, ale zpráva byla stejná jako včera i předevčírem. Stále se stroze opakovala a pan Weyland neprojevoval ani náznak netrpělivosti či ho velice dobře skrýval.

Sám pan Weyland jej oslovoval jménem, aby ho více polidštil, Adam však nevěděl, zda to dělá kvůli sobě nebo kvůli němu aby mu připomněl, že i když vypadá jako člověk, chová se tak a má lidské jméno, živým nikdy nebude.

Adam to nazval ironií.

„Dnes jsem přišel na několik zajímavých faktů, pane, dejte mi však čas na ověření jistých informací, které by pro nás mohli být cenné. Též bych vás požádal o tucet ozbrojených mužů, můj úsudek byl poněkud zkreslený a podcenili, jsem lidské odhodlání, jehož faktor se vyústil v jistou nečekanou situaci, která se vyřešila. Přesto trvám na zvýšené bezpečnosti."

„Dobře. Je to vše, Adame?" dívaly se na něho tvrdé oči z obrazovky, které byly kdysi plné ideálů o společnosti, realita byla však jiná. Za těma očima se skrýval vypočítavý člověk, který neváhal obětovat celé město jen pro svůj zvrácený experiment.

„Ano, pane."

Majitel společnosti vážně přikývl, monitor zčernal a okolí se ponořilo do ticha, kdy i les okolo byl podivně ztichlý a nehybný.

Adam měl nyní o čem přemýšlet, rychlostí světla vyhodnocoval všechny možné důsledky a porovnával je se svou databází, nehybně stál a zíral před sebe ztracen mezi čísly a písmeny.

Záměrně svému stvořiteli neřekl vše ale pokud by se ho zeptal přímo, musel by odpovědět, on se ale nikdy neptal a nechával mu možnost i jisté věci schovat pro sebe, i když byl panu Weylandovi velice oddaný...

Nemohl mu ale lhát.

Uvědomělé formy života měli svá tajemství, proč by je tedy neměla mít umělá inteligence?

A právě ten malý kousek Adamova vědomí býval to jediné, co bylo skutečně jeho...představy.

*******************************************************************************************************************

Willy mě táhl nekompromisně ven, schovali jsme se za stan a syčení pronikající do okolí mi mrazilo podrážky bot k půdě.

Policista rychle nakoukl za roh a viděl už jen špičku černého ocasu na druhé straně a tak mi pokynul, abych se začala hýbat a neztrácela drahocenný čas.

Jenže místo abychom se vydali k nechráněnému prostoru, kudy jsme přišli, táhl mě na opačnou stranu hlouběji do lesa pryč od stanu.

„Co to děláš, Willy, dost, stůj, plot je támhle," naléhala jsem a zapřela se patami do půdy, až pro něho bylo těžké pokračovat.

„Zachraňuju ti život, to dělám. Neslyšela jsi tu věc tam uvnitř? Tedy stroj, androida nebo co to sakra bylo? Tohle je nějaký dost možná vojenský pokus, jako by tohle bylo postavené městečko, my figuríny a právě tu měla přistát atomová bomba, aby viděli, jakou škodu udělá. Musíme pryč, příště bychom se už ven nemuseli dostat."

Policistův hlas ztratil na své autoritě, jelikož se lehce třásl, jak se snažil bojovat s hrůzou, kterou si zatím nechtěl připustit, ale ona hlasitě klepala na vaše dveře čím dál hlasitěji.

„Willy, oni nás nenechají odejít, chytí nás a odvezou zpátky, nebo nás rovnou zastřelí," promluvila jsem do ticha a těkala pohledem ke stanu a zpátky k němu, abych věděla, kolik nám zbývá ještě času než nás xenomorph vyčenichá.

„Seženu pomoc, slibuji," drmolil Willy zoufale, aniž by moje slova vnímal, nebo mi to alespoň tak připadalo. Chtěl z tohohle pekla vypadnout, to já taky ale ne takhle, protože jsem tušila, že se nám to nepovede. Pesimismus nebyl mou silnou stránkou, ale už jsem si na něho začala zvykat.

„Willy poslouchej mě," popadla jsem ho za ramena a zatřásla jsem s ním, „musíme vymyslet něco jiného. Útěk není řešení."

Jeho pohled se místo na mě stočil za má záda a já v nich viděla koktejl děsu a nevýslovné hrůzy. Nemusela jsem se otočit, abych viděla co se děje.

Willy se mi vytrhl a jako zbabělec začal utíkat o překot pryč, až mu bláto létalo od podrážek.

Klidně mě opustil a ani se na mě nepodíval.

Nechal mě tam prostě stát.

Žasla jsem nad jeho zběsilou reakcí a také jsem začala zdrhat ale na opačnou stranu doufajíc, že si to co se právě jako až moc živý přízrak vynořilo ze stanu, všimne spíše jeho než mě.

Uběhla jsem však sotva pár metrů zpátky k zátarasu mezi plotem, když mi něco tvrdě podrazilo nohy a já s výkřikem dopadla tvrdě na zem a vyválela se v listí jako už bych tak neměla mikinu špinavou a plnou jehličí.

Než jsem ale stačila nějak zareagovat a uvědomit si zda mám zlámané všechny kosti v těle, něco mě chytilo za oba kotníky a táhlo zpátky.

Kopala jsem, vzpírala a svíjela se jako červ na háčku, ale tím jsem jen vetřelce více naštvala, což jsem poznala podle jeho vzteklého syčení hned za mnou. Nutno dodat, nebyl ke mně právě moc šetrný.

Chtěla jsem, aby za tu zradu pronásledoval zbabělce Williho ale ne, on si musel vybrat mě! Proč mám pořád takovou smůlu!

Čím jsem si zasloužila, že se na mě ta bestie tak lepila!

Zem byla tvrdá a studená, občas bahno, k dlaním se mi lepily kamínky, jež se zabodávaly do mého vypůjčeného šactva jako nějaká dezolátní masáž a když jsem se konečně trupem přetočila na opačnou stranu, Bee byl u mého obličeje a to opravdu blízko až jsem se vyjekla.

Výhrůžně cenil své stříbrné zuby, poté otevřel tlamu, ze které mu kapaly sliny jako provazce. Nečekaně hlasitě zařval a přímo proti mé tváři zákeřně vystřelila jeho druhá menší tlama schovaná za tou první.

Pevně jsem zavřela oči v domnění, že tohle je konec.

Ale zřejmě to bylo jen varovné gesto, ať nic dalšího nezkouším, jelikož se ten ozubený válec stáhl zpátky bez mé újmy na zdraví. Byla jsem vážně vyděšená.

Bee se nade mnou hrbil jako obrovský černý dikobraz, poté mě zvedl svými pařáty do vzduchu. Vše se, se mnou zatočilo a já žaludkem dopadla na něco tvrdého a nepoddajného.

Bylo to xenomorphovo rameno, přes které si mě přehodil jako pytel zelí, protože táhnout mě celou cestu za nohu by bylo asi dost nepohodlné a pomalé.

Visela jsem hlavou dolů a ihned jsem jednou rukou poslepu sáhla za pas, abych vytáhla pistoli, ale sklouzla mi dolů a já ji teď měla nepohodlně přitisknutou na zadku, kde se znatelně rýsovala pod tepláky. Super. Alespoň mi nevypadla.

Nohy mi bezmocně vysely ve vzduchu nejméně metr a půl nad zemí, přičemž mi kolena narážela do jeho tvrdých žeber. Bee se poté otočil a vyrazil zpátky k otevřenému prostoru v plotě, který už nikdo nehlídal.

Nejspíše ho žádný Willy ani jiný člověk, kterému by mohl utrhat končetiny, nezajímal. Jeho hlavním cílem jsem byla já, i když jsem nechápala proč.

„Pusť mě dolů, hned! Slyšíš?! BEE!" křičela jsem ale xenomorph k mému pozadí jen pootočil hlavu a hlasitě zasyčel jako by mi říkal: ZTICHNI!

Byla jsem zoufalá, když vetřelec přeskočil hrázi z aut a já setrvačností znovu narazila břichem o jeho rameno. Zaskučela jsem, málem mi to vyrazilo dech.

Stan se mi vzdaloval z dohledu stejně jako vytoužená svoboda, proto jsem se rukama zapřela o ty zvláštní výčnělky na jeho zádech, které mi připomínaly vroubkaté konce výfuku. Chytila jsem se prvních dvou a pokusila se k nim přitáhnout, asi jako veverka se natahuje po oříšku.

Bee to příliš neocenil, buď byl na tomto místě háklivý, nebo předem odhadl, co mám v plánu, protože se mi jeho ruka obtočila kolem jednoho stehna a stiskla ho mezi loktem a předloktím, čímž mě k sobě více upoutal.

Museli by mi amputovat celou nohu, kdybych se z toho hadího sevření chtěla dostat a co bylo ještě horší, že jeho hřbet ruky byl až moc blízko mému klínu, o který se mi s každým krokem, aniž by si to uvědomoval, lehce otíral.

Zanedlouho jsme byli znovu daleko za plotem a mířili jsme zpátky k městu duchů a k jeho kamarádíčkům.

Xenomorph se vyhýbal přímému světlu jako by ho mělo popálit a držel se spíše hlouběji v lese ve stínu jako démon, kterého by mohlo světlo popálit. Na cestě mezi větvemi a stromy více prostupovala zamračená obloha nevěstící nic dobrého.

„Tak když mě nechceš pustit, dej mě alespoň na zem, chodit umím i sama!"

Snažila jsem se ulevit alespoň svému stresu, když si s tím tvorem budu povídat a také mě od toho pohupování začala bolet hlava, jak se začala odkrvovat ale žádná odezva.

„Máš strach, že ti uteču? Nebuď idiot, když jsem ti neutekla do teď, neuteču ani potom, je to tak?"

Ale ať jsem zkoušela prosebný nebo naštvaný tón, urážky, křik ani vyhrožování, v jeho chování jsem žádnou odchylku nezaznamenala. Nereagoval na sprostá slova ani na změnu intonace, a cože to ten android říkal? Že jsou prý inteligentní, měla jsem mu urazit hlavu jako tomu prvnímu, vyčítala jsem si v duchu...

Konečně jsem se dala do opravy této další kapitoly, nemohla jsem vás nechat čekat v polovině rozhovoru, to by přeci nešlo :-)

Tak co si vysvětlíme dnes. Pokud se někdo pídil po přesném datu tak ano, v roce 1972 skutečně letěla na měsíc poslední posádka Apollo 17, která našla na měsíci vejce vetřelců. Víte, jak dobře se ty potvory množí, ale kdo je tam nechal nebo schoval, zatím není zřejmé a je to více méně nepodstatné, hlavně že Weyland-Yutani podplatila (spíše ukradla) vládní korporaci tyto vzácná vejce.

Od doby 1972 do 2017 to je...kalkulačka pomůže...45 let na to, aby si Bee a ostatní přetrpěli pěkných pár let v luxusním bílém lapáku. Pokud má někdo jiný názor, jak dlouho xenomorphové žijí sem s ním, nechám se překvapit ale osobně z toho, co jsem všechno přečetla asi velice dlouho, pokud mají dobré podmínky k životu.

Pak tu máme Adama, ano, zatím nejdokonalejší android made in Yutani, která se bude na robotiku a kybernetiku později zaměřovat a specializovat.

Zatím je ten panák opravdu neslaný nemastný, ale nedivte se mu, kdyby vám někdo nenainstaloval humorný modul, taky budete blbě čumět :-)

Ale Adam si teď poslal pro posily a bude veselo.

Pokud nás ale ten android nebude bavit, prostě mu urazíme hlavu ok?

Willymu se podařilo utéct a uchránit si krk, jaké překvapení ale nezoufejte, určitě to ten zbabělec schytá a nebo možná ne a zachrání se. Kdo ví.

Zato Wanda je zase lapač na malér. Pistoli má na zadku a nedostane se k ní, aby se Beeho zbavila. Smůla. Ti dva asi vycházet nebudou a Bee se tolik snaží chudáček. Poznali jste to podle toho vrčení?

I pes slintá, když vás rád vidí :-)

Co bude příště, si nenechte ujít aneb Wanda a boj o život na pátém programu pááá

Hollyhope

Kapitola 7.

Zase doma aneb já se tě snad nezbavím

Pozor
18+

Kotva 7

7.

Zase tu byl a já s ním a také strach. Kopec strachu.

Hleděla jsem na xenomorphova záda, kde se mezi oněmi kosterními výčnělky klikatila jeho vystouplá páteř v podobě malých hrbolků jako u obrovského krokodýla, které se pomalu, jak se snižovaly, také zvětšovaly do plochého dlouhého ocasu, který se vlnil v trávě jako had.

Byl to zvláštní pocit vidět tuhle černou bytost, jak se pohybuje a přitom nevydává žádný zvuk, jak to bylo možné? Vedle něho jsem si já připadala jako nemotorný Hulk.

Měl přeci drápy a chodidla třikrát tak velká jako moje, tak jak je sakra možné, že jsem neslyšela prasknout jedinou větvičku nebo zašustit listí?

„Dobře, klidně si mlč ale škoda, že mi nemůžeš říct, kam mě to neseš."

Žádná odpověď a tak jsem do něho pro jistotu i udeřila pěstí, ale spíše to bolelo víc mě než pána king velká hnáta.

„Dnes se ti nechce mluvit? Hm. Žádné řvaní King Kongu? Neseš mě do toho baráku? Nebo máš někde jiný brloh, Bee?"

Když jsem protáhla poslední slovo, maličko naklonil hlavu na stranu.

Možná se s tím jménem vážně zpodobňoval nebo mu jen zvláštně znělo.

„No, fajn, ale jestli mě dáš do kuchyně, tak ti rovnou říkám, že neumím vařit a žádné lidské na pepři s křupavou kůžičkou u mě nečekej. Jsem hrozná kuchařka," drmolila jsem a tak to pokračovalo bez jediné odezvy, dokud jsem nezaslechla někde v okolí téct vodu.

Hm? Kde?

Ten zvuk mě překvapil, ale jediné místo v okolní přírodě byla klidná řeka, která tudy protékala. Občas jsem sem chodila, abych zahlédla nějakou tu srnu a nadýchala se vzduchu a také ulevila svým myšlenkám, ale teď to určitě nepomůže, ani kdybych dýchala do pytlíku.

Bee zamířil ke břehu a shodil mě tvrdě na zem.

„Au!" zanaříkala jsem hlasitě, když jsem dosedla na zadek a ten zase dosedl na kovovou pistoli. Její tvar si budu pamatovat ještě dlouho, což se bude odvíjet od toho, jak dlouho budu naživu. Tak jako tak ten obtisk tam bude.

Zamračila jsem se na tu protáhlou obsidiánovou hlavu a zůstala raději nepohodlně sedět.

Pozorovala jsem, jak si xenomorph dřepnul ke břehu jako pes a pak se ohnul, aby se napil. K mému překvapení to dělal jako člověk, hezky spojil ruce, nabral do nich vodu, zaklonil hlavu a obsah naklonil do úst.

To bylo pro mě překvapivé, že k životu potřebuje to samé co já a ne litry krve, i když to byla nejspíše jeho potrava.

Taková ostrá mexická omáčka by mu asi pěkně popálila krk, ušklíbla jsem se v duchu.

Tento nový poznatek jsem si schovala do dalšího šuplíčku s názvem Bee.

Chtěla jsem však té tiché chvíle využít ve svůj prospěch a rychle se rozhlížela kolem, ale nebyla tu ani blbá větev, kterou bych ho mohla přetáhnout po té velké mozkovně, musela jsem si tedy poradit s tím, co jsem měla.

Co nejtišeji jsem vstala, ale moje bota zavadila o malý oblázek, který se skutálel se žbluňknutím do šumící vody.

Kousla jsem se do rtu a naštěstí vytáhla zbraň dřív, než se ke mně ta černá bestie otočila a hrozivě se přede mnou vztyčila.

Neměl bys mi věřit a otáčet se ke mně zády ty hnusná ještěrko.

Namířila jsem na něho, ve vteřině odjistila revolver. Vydalo to hlasité cvaknutí, které jsem cítila v konečcích prstů a právě v té chvíli se mu vztyčil límec a mě chloupky na rukou.

„Ani se nehni, varuji tě," přimhouřila jsem oči a odkrvené ruce se mi třásly, věřila jsem však, že ze tří metrů na jistotu trefím i grizzlyho.

Nejhorší však byla hlava, nejen že mi šumělo v uších z toho, jak mě nesl vzhůru nohama, ale také se mi motala, což bylo horší.

Před očima se mi dělaly mžitky, jak jsem rychle vstala a snažila se soustředit, zatímco se můj mozek snažil zvyknout, že zem patří dolů a ne nahoru.

Bee začal varovně syčet, nízký zvuk unášel proud vody, ale slyšela jsem ho a byla ve střehu.

Zbraň mu zřejmě byla více než povědomá a jistě věděl, co dokáže způsobit, třeba takové hezké slušivé dírky v jeho těle a ozdobný piercing.

Ten parchant musel cítit můj strach i odhodlání, chtěla jsem ho zabít, ale prst na spoušti se mi chvěl.

Wando, proč sakra nestřílíš! Křičel na mě můj druhý hlásek.

Odbouchni to, bude o jednoho méně! Ano měla jsem to udělat a zbytečně neváhat.

To štíhlé obsidiánové tělo se pohnulo směrem ke mně, obezřetně a pomalu jako policista k masovému vrahovi. Bee se hrbil jako by se chystal k útoku a vydával takový tichý nepříjemný zvuk.

To mě má jako uklidnit? Co spíš zkusit pískat?

„Stůj!" o krok jsem ale ustoupila já. „STŮJ, zatraceně!"

Překvapil mě vetřelcův rychlý chvat, i když jsem si už mohla zvyknout, že to jsou zabijácká monstra a jejich svaly, šlachy a postřeh daleko předčí ty lidské.

Jeho ruka se blesku rychle sevřela kolem hlavně mé pistole a lesem se ozvaly dva pronikavé výstřely, které vyplašily ptáky ve větvích.

Bee trhnul a vyrval mi smrtící zbraň, zavrávorala jsem, noha mi uklouzla po vlhké trávě a já jsem pozadu spadla do chladné vody, jež mě obklopila jako nějaký roztok k maceraci.

Byla všude stejně jako panika, která mi probíhala tělem sem a tam. Skrze bubliny jsem skoro nic neviděla.

Vodní hladina se nade mnou zavřela jako zrcadlo a moje tělo klesalo dolů ke dnu jako těžký kámen.

Třásla jsem se zimou a krev mi tuhla jako by zamrzly trubky bojleru. Nemáchala jsem rukama.

Možná jsem se opravdu raději chtěla utopit než být roztrhaná na kousky, ale jakmile jsem pootevřela oči, nebyla jsem ve vodě sama.

Xenomorphovo tělo skočilo do řeky za mnou, černá kůže se mu leskla jako temné stříbro potažené malými třpytivými částicemi, které se od něho odrážely. Z rány na rameni blízko jeho šlachovitého krku unikala zelená nit jeho krve a voda okolo ní bublala a vařila se stejně, jako mu druhá kulka rozřízla ruku mezi palcem a ukazováčkem.

Bylo to svým způsobem děsivá úchvatná podívaná jako by byl nějaký zvláštní vodní démon z legend, který mě přišel stáhnout ještě hlouběji.

Matně si vybavuji, jak se ve vodě pohyboval s lehkostí, mrštností a pařáty rozrážel vodu.

Začala jsem sebou mlít.

Pohyboval se ladně stejně jako na souši, zatímco mé neohrabané pohyby by si ani v nejmenším nezasloužily nominaci na plavce roku.

To co jsem převáděla, byla imitace želvy a chromého kapra.

Bee svými prsty proťal vodu a hbitě byl několika tempy u mého těla a tam se vznášel. Z jeho trubek na zádech mu unikaly bubliny, takže to možná byly nějaké zásobárny kyslíku. Nechápala jsem, jak může být tak rychlý ale asi v tom hrál roli jeho ocas, kterým koridoval směr jako ryba.

Paprsky slunce pronikající hladinou mi ukazovaly, jak děsivá šelma to je a že je rozhodnutá jít za mnou i do pekla, o což jsem se jí neprosila.

Táhni!

Začala jsem se s ním prát, odstrkovat ho, kopat a životodárný kyslík mi pomalu ale jistě unikal z plic.

Škrábla jsem se o jeho drápy, ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem mít pokoj, nepřála jsem si, aby za mnou skočil, chtěla jsem jeho smrt za všechno, co ty zrůdy mému městu způsobily.

Pomstu.

Hrdlo mě náhle začalo pálit, jak se mi o něho otřela malá kapka Beeovy kyseliny a já měla touhu se nadechnout. Lapat po vzduchu. Nešlo to. Třpytící se hladina byla kdesi nade mnou mimo dosah.

To nutkání bylo čím dál horší, dokud můj mozek nevypověděl službu a já se nepohroužila do nicoty...

***********************************************************************************************************************

Kašlání. Nádech. Zima. Kašlání. Hluboký nádech.

Nechápala jsem co se děje.

Cítila jsem chlad jako bych byla potažena jinovatkou, tělo jsem musela mít zmrzlé a ztuhlé jako kus ledu a vítr na mokrých tvářích byl o to studenější. Klepala jsem se a chtěla se poddat smrti ale Bee mě musel vytáhnout z vody, protože takhle jsem si peklo nepředstavovala. Tam by bylo alespoň teplo.

Položit se do kotle s horkou vodou by nebyl špatný nápad.

Nechtěla jsem otevřít oči.

Jak jsem ležela na zemi, prádlo se mi doslova nepříjemně lepilo k tělu a dělalo pode mnou velkou louži.

Něco bylo u mě, cítila jsem to u svého boku. Ten tichý pohyb v trávě, zašustění, čichání, občasný dotek jako když pes strká čumákem do svého pána, když chce jít ven. Přesvědčoval se, že stále ještě žiju?

Chtěla jsem ho od sebe odstrčit, křičet ale nezvedla jsem ani ruku, jak jsem se třásla jako by mé tělo byla jemná harfa, do které někdo tluče kladivem.

Byla jsem vyčerpaná a moc jsem to chtěla vzdát, už jsem nemohla dál.

Ticho, které zavládlo kolem, mě znervózňovalo, bylo snad po všem? Blouznila jsem nebo mé smysly byly obalené a umrtvené ledem že už nevnímaly?

Možná jsem spíš blouznila, ano to muselo být ono. Zvláštní světelné tečky, které jsem viděla za víčky, mohly být začátkem konce, světla v tunelu, což znovu potvrdilo mou teorii a pomyšlení na smrt mě samotnou vyděsilo, i když jsem se s ní chtěla smířit.

Bála jsem se toho, co je po životě a co mou duši ještě čeká.

Začala jsem se strachem ještě více třást, pocit bezmoci mi koloval žilami a měnil krev v divokou rozbouřenou řeku adrenalinu.

Neotevřela jsem oči. Nechtěla jsem čelit realitě. Prostě je nechám zavřené a je to, přeci nebude to monstrum poslední, co uvidím.

Konečně se mi přes všechno úsilí podařilo pohnout rukou, ale prsty jsem neohnula byly tak studené, téměř jsem je necítila a pak znovu přišlo zapomnění.

Ta chvíle mezi nevědomím a procitnutím byla jako nekonečná propast.

Každý nádech mohl být tím posledním, ale jistý rozdíl tu přeci jen byl.

Teplo.

Zvláštní teplo kolem, nevěděla jsem, z čeho přichází ale jak jsem byla rozespalá, připadala jsem si znovu jako holčička, která se ráno v sobotu vzbudí, jde si pro kakao a koukat na pohádky.

Hřálo to příjemně, jako by se ke mně tiskl medvěd. Chtěla jsem k tomu teplu blíž, aby zahřálo i moje ztuhlé kosti ale musela bych otevřít oči a pátrat po tom zdroji tepla. Kdo ví proč, mě to však odrazovalo.

Jak se mi postupně vracely smysly, a zdravý rozum se rozpouštěl z kostky ledu, vnímala jsem něco za sebou. Tam odtud to vycházelo.

Že by mě někdo našel a zabalil do teplé deky?

Na zádech, zadečku a táhlo se to podél mých nohou dolů a přitom jsem měla i něco mezi stehny.

Ležela jsem na boku a přesto na něčem měkkém, což mi přišlo podivné, že bych se přeci jen dostala do nebe? Nějaký vyhřívaný obláček coby elektrická deka?

Odvážila jsem se pomalu rozevřít těžká víčka a hleděla na stěnu a pár kusů nábytku. Jeden šuplík prádelníku byl pootevřený a z něho koukala pruhovaná ponožka.

Zapadající slunce vrhalo svou zlatavou záři přímo na tu stěnu a já přemýšlela, čí je to dům a kdo mě zachránil.

Lehce jsem se zavrtěla a vydechla jako kočka, která vlezla do vaší nejchlupatější mikiny a udělala si tam hnízdečko.

Když se však za mnou něco nepatrně pohnulo, věděla jsem, že slovo záchrana je jen fráze zašeptaná do větru.

Srdce mi začalo rychle tlouci a krev se mi rychlostí světla rozehnala veškerým řečištěm, byla jsem však stále malátná a tak jsem jen nepatrně pootočila hlavu přes rameno.

Bee ležel hned za mnou, přitisknutý k mým zádům jako by mě chtěl před něčím schovat.

Moje rychlejší poplašené nádechy ho musely upozornit, že jsem vzhůru a on si hlasitě odfrkl. Proud vzduchu se opřel mezi mé lopatky a já vyjekla a prohnula se dopředu.

Vylekalo mě to.

Vetřelec rychlým chvatem natáhl ruku a přitáhl mě k sobě jako plyšového medvídka.

Cítila jsem jeho žebra, jak se mi obtiskávají do kůže a pak se něco pohnulo mezi mýma nohama. Ani jsem se nepohnula, jen se podívala dolů. Kostěný ocas toho parchanta spočíval mezi mými stehny a pak spadal přes postel jako nějaký vyzáblý chobot anorektického slona.

Odvážila jsem se znovu svou hlavu lehce zaklonit jen, abych se podívala na křivku xenomorphovy protáhlé pevné brady nad sebou. Poslechla jsem svůj instinkt a lehce se skrčila do klubíčka.

Vetřelec si nejspíše myslel, že se chci opět odtáhnout nebo prchnout a tak mě chňapl a přitáhl si mě nekompromisně k sobě ještě těsněji, takhle jsem mohla počítat každou jeho kost, která mě neúprosně tlačila.

Znovu jsem cítila to příjemné uklidňující teplo, které z něho vycházelo.

Vážně paradox, nečekala jsem, že ta horkost vychází z jeho těla z jeho kůže, kterou jsem považovala za chladnou podobně, jako měly plazy. Nejhorší však bylo, že já jsem ho potřebovala, abych se udržela v teple, jelikož přikrýt se peřinou, která ležela pod námi, se nedalo.

Naše postavy se těsně kopírovaly jako milenci po namáhavě strávené noci a přesto slunce teprve zapadalo a brzy nastane tma.

Vzdala jsem to. V tomto stavu jsem nezmohla nic. Stále jsem měla trochu zimnici a tělem mi projížděl chlad jako malý elektrický výboj, navíc jsem neměla už ani zbraň a k mému novému zděšení jsem byla nahá. Vetřelec mé mokré oblečení nejspíše roztrhal a zahodil.

Jediné čím jsem se mohla bránit, byly ztuhlé ruce a nohy.

„Bee..." zaskřehotala jsem a zuby mi lehce drkotaly, naštěstí ne tak, abych si ukousla jazyk.

Xenomorph nejspíše podle mé netečnosti cítil, že jsem bezmocná a tak na mě jen tiše syknul jako by mě nutil ke spánku.

Vážně uklidňující asi jako spát se zapnutou motorovou pilou.

Nenáviděla jsem se za to, že jsem potřebovala víc tepla. Natáhla jsem tedy ruku, pomalu po posteli ke kraji před sebou.

Slyšel, jak se posouvá? Pokud ano nic neudělal.

Sevřela jsem v prstech konec přehozu a přitáhla si ho co nejvíce na sebe, aby zahřál mou kůži, navíc aniž bych o tom nějak přemýšlela, jsem se posunula dozadu ke svému nepříteli. Vnímala jsem jeho tvrdý hrudník, vystouplá žebra i propadlé břicho a...

Tiše jsem zalapala po dechu, když jsem se hýžděmi přimáčkla na něco, co jsem nějak v tu chvíli neočekávala, k jeho erekci.

Mojí reakcí bylo ucuknout ale byla mi taková zima...Sakra.

Ale i přes to, že se mi Beeův úd tiskl k jistým intimním partiím, zůstával nehybně v klidu. Mohl by mě tu klidně znásilnit, ale nic se nedělo. Oddechla jsem si. Prozatím.

Zůstala jsem tedy k němu takto přimáčknutá, zakrytá z druhé strany přehozem a hned mi bylo lépe. V tuto chvíli mi jeho přítomnost nevadila, možná jsem si dovolila i myšlenku chvilkové vděčnosti, vždyť lepší ochránce by se ani nenašel. Byla jsem tedy v bezpečí s tímto mimozemským smrtícím tvorem?

Lehce jsem se nad tím slovem pozastavila a omílala ho stále dokola jako gramofonovou desku.

Vše, co mi Adam řekl, musela být pravda. Bylo neskutečné ten celý příběh vyslechnout, ale nedokázala jsem si to obrovské dvoumetrové tělo za sebou představit jako slepičí vejce. Muselo to být větší, daleko větší. A to co těm chudákům pak dělali...Tedy těm pokusným lidem, kteří skončili jako inkubátor.

Začala jsem o xenomorphech přemýšlet. Byli to vraždící monstra, ale co když je takové chtěli mít? Kdyby byli někde jinde než v laboratořích chovali by se jinak? S touto otázkou jsem si vydržela dlouho a nakonec jsem se dostala k výsledku.

Nejspíše ne. I naše zvířata měla vyvinuté tělo k přežití, orli měli ostrý zobák a drápy, krokodýl zuby, kdyby byli xenomorphové hodní, měli by roztomilé čumáčky a tlapičky, kterými by vás umačkali.

Ne oni byli predátoři a to jak pobíhali venku a lovili, byl jejich život, který nemohlo nic změnit a přesto tu se mnou Bee ležel téměř mírumilovně. Tedy až na to, co se mi tisklo zezadu k půlkám.

Snažila jsem se pokud možno nevrtět, abych ho nevyprovokovala k něčemu, o co jsem nyní právě nestála, i když by mě to zahřálo až, až.

Jakmile jsem si vzpomněla na ty drsně strávené chvíle, zahořely mi tváře a já jsem pocítila zrádné chvění v palcích u nohou.

Stehna jsem stiskla pevněji ale tím i jeho ocas mezi nimi, který se lehce napjal, ale zase povolil.

Měla snad jeho nynější netečnost něco společného s tím, že na mě byl naštvaný? Přeci jen jsem ho dvakrát postřelila.

Ano, postřelila a nyní po tom nebylo ani stopy. Zvláštní. Nikde mě nic nepálilo a on taky právě nevyváděl.

Bee pro mě byl velkou záhadou.

Cítila jsem náhle sžíravý pocit provinění. Kdy mě konečně ty protichůdné pocity opustí? Nestála jsem o ně a oni se sami vnucovali. Bee nebyl domácí pejsek. Nebyl ani zvíře ani člověk s tím co mu kolovalo v těle. Nedal se ochočit. Přesto, i když jsem ho nenáviděla za to, co dělal a čím byl, jeho teplo mě uklidňovalo.

„Promiň, že jsem tě postřelila Bee..." zamumlala jsem do přehozu tak tiše jak jsem jen mohla.

Protáhlé zasyčení z jeho krku, jež mi přejelo po páteři, bylo doprovázeno jakoby pohoršeným odfrknutím. Poté lehce sklonil hlavu a položil si ji na vrchol té mojí.

Ztuhla jsem a po dalších třech minutách se zase uvolnila.

Třes mého nahého těla pomalu ustával, protože se má teplota dostávala na tu původní, což bylo příjemné a k tomu napomáhalo, jak se ke mně lepil.

Ještě více jsem se zachumlala a zavřela oči.

„Kde to vůbec jsme? To není ten dům, ve kterém jsme byli..." zamumlala jsem znovu skrze přehoz, který jsem si přitáhla až k nosu jako dítě, které se večer bojí bubáků.

Bee vydal neurčitý hrdelní zvuk, nedalo se z toho však nic poznat.

„Takže to je jiný? Někde na kraji města? Centrum to určitě není, je tu ticho..." přemítala jsem nahlas.

Další zasyčení bylo trochu hlasitější ale krátké.

„Nejsem trochu blázen, když se s tebou bavím? Ani nevím, jestli mi rozumíš."

Tentokrát žádná odpověď nepřišla a já už se neptala a usnula.

Už tak mi to celé připadalo jako jeden zašmodrchaný špatný sen, který nechce sakra odtáhnout.

***********************************************************************************************************************

Z noci mě něco probudilo, nějaký šustot a nebo se mi to jen zdálo?

Či také ne, protože jsem v pokoji žádnou jinou přítomnost necítila. Odhodlala jsem se lehce pootočit, ale můj děsivý žalářník byl pryč.

Šel si ulovit něco k jídlu? Hlídat teritorium? Nacucat se krve?

Zbyla po něm jen vyboulenina v matraci za mnou, jak bylo jeho tělo těžké. To však mohlo znamenat, že odešel i před chvílí.

Kdo ví proč, jsem pocítila strach a zvláštní tíseň jako by vás opustil někdo, u koho jste nechtěli, aby odešel, což bylo zvláštně zvrácené, protože Bee byl netvor, který by vám za jiných okolností bez svědomí rozdrásal hrdlo a přetrhl vás vedví a pak si pošmáknul na vašem mozečku.

Při tom pomyšlení jsem se otřásla ale únava a teploučko mě přemluvilo a já připlácla hlavu zpátky do polštáře a pořádně se zabalila do přehozu jako housenka.

Kašlu na to.

Ráno mě z příjemné zemdlelosti probudilo povědomé syčení.

Moje první myšlenka byla, že se Bee vrátil a nebyl sám.

Hned po tom nepříjemném zvuku jsem se prudce posadila, otevřela oči dokořán a přímo před postelí stál můj bachař v celé své temné kráse a v ruce držel něco, co se nedalo nazvat jinak než lidská hlava!

Tak jsem se vyděsila, že jsem sebou trhla dozadu a spadla z postele na tvrdou podlahu. Celé jsem to doprovodila zhrozeným výkřikem.

Dopad na zadek bolel, a když jsem pomalu vykoukla zpoza boční strany postele, xenomorph ke mně hlavu natahoval jako by mi svou trofej hrdě nabízel.

Eh? Co jako mám tě za to chválit? Budeme si hrát s míčem a kopat si tou hlavou?

„Fuj, tohle to se nedělá!" vyhrkla jsem rozzlobeně na černého netvora jako by to byl jen zlobivý pejsek a ne něco třikrát tak většího jako já.

Bee nepatrně naklonil svou lebku ve tvaru fazole na stranu jako by ho můj ostrý tón udivoval a on si ničeho divného vědom nebyl a znovu ke mně ukořistěnou hlavu natáhl.

Musela jsem odvrátit pohled od těch vyděšených skelných očí, které hleděly přímo na mě. Na ten pohled do smrti nezapomenu.

„Já to nechci, odnes to pryč, nebudu tě za to chválit," kroutila jsem odmítavě hlavou a doufala, že tomu porozumí.

Xenomorph na mě zasyčel jako by říkal: VEZMEŠ SI TO? Dobře tak ne. Bee byl neústupný.

Nabízel mi to snad jako potravu? BLE. Z představy že bych měla ohlodávat lidskou hlavu jako kanibal nebo sát její krev, se mi málem udělalo špatně a taky mi začalo nepochopitelně kručet v žaludku.

Než jsem tedy o takových nechutnostech mohla více přemýšlet, přiblížila jsem se k vetřelci, chytila hlavu za skalp a pak ji co nejrychleji vyhodila ven otevřeným oknem.

Štítivě jsem si pak otřela ruce o závěs ale i tak byly celé poškrábané, umazané od bláta a nečistot.

Xenomorph úsečně zasyčel jako by mi chtěl vynadat, že plýtvám potravou.

„Pokud jde o lidi, já je nejím a už vůbec nemám ráda krvavé maso," snažila jsem se k němu promlouvat a pak už zbývala jen gestikulace rukama.

Jako mim bych vážně neobstála. Spíše bych si zauzlovala ruce než bych se domluvila, když v tom se ozval opět můj hladový žaludek, který byl prázdný jako právě vysypaná popelnice.

Přepadl mě hlad, který se konečně protlačil skrze paniku do popředí. Teď bych nejspíše taky měla začít lovit.

Pomalu jsem se obloukem stáhla zpátky k posteli a omotala kolem sebe přehoz, aby mi nebyla zima. Nic jiného jsem stejně neměla a běhat tu nahá?

Na to ani nemysli, řekla jsem sama sobě.

Chtěla jsem jít hledat po domě nějaké jídlo, jistě tu nějaké bude. Za tři dny se nemohlo vše zkazit. Mělo to však jeden jediný háček.

JEHO.

Jakmile jsem se hnula ke dveřím, Bee rozzlobeně mrsknul ocasem o podlahu, až jsem nadskočila, to už jsem si pamatovala, že je varování.

„Potřebuju jíst."

Nemohla jsem si dovolit ztratit jeho nedůvěru, i když jsem ji pravděpodobně včera už dávno ztratila. A čekat až do večera, kdy půjde lovit ven, abych se najedla, to nepřicházelo v úvahu.

Ne, potřebuju jídlo hned, poněvadž když ho nedostanu, budu vzteklá, nepříjemná a hlavně mi bude špatně.

Musela jsem si prosadit svou.

I přes xenomorphovo varování jsem se rozešla ke dveřím a jak jsem očekávala, byl v tu ránu hned za mými zády jako černá věž.

Nezastavil mě však, možná byl zvědavý, co budu dělat. Dobře věděl, že jsem zesláblá a nemohu uniknout, byla bych blázen, kdyby mě to jen napadlo.

Bee mě tedy následoval na chodbu jako stín, slyšela jsem jeho drápy, jak hrůzně cvakají o podlahu.

Dům byl jednopatrový a tak mi snad nedá tolik námahy najít jednu blbou kuchyň...

K této kapitolce snad nemusím dodávat žádné vysvětlení nebo ano?

Dobře, ty výfuky co má na zádech, slyšela jsem několik teorií a rozhodla jsem se pro tu, že mechanismus pracuje podobně jako žábry s tím, že v nich dokáže uchovat na velice dlouho svůj nashromážděný kyslík podobně jako v hrbech velbloudi vodu.

Myslím, že jsem se ještě zapomněla zmínit o jednom významném jevu a to je echolokace. Kdo neví, co to slovo znamená, použije google :-)

Jedná se především o jakýsi ultrazvuk ve vetřelcově velké hlavě, kterým zkoumá okolí, protože opravdu nemá oči, i když jeho lebka by k tomu přizpůsobená byla, ale oči vážně nemá a důlky jsou překryté tou silnou lesklou kůží.

Takže i když si Wanda myslí, že ji vidí, není to pravda, vetřelci se orientují dobře vyvinutým čichem, hmatem a echolokací, takže je to, JAKO by ji viděl.

A co dodat k této kapitole, no, Wanda je zmatená. Bee ji stopuje na každém kroku a nechce se jí vzdát, ale i tak je mu trochu vděčná, že ji nenechal umrznout a neodhodil jako starou botu. Uvidíme, jak se jejich napjatý vztah bude vyvíjet, protože nás čeká návštěva kuchyně :-)

Xenomorph

Kapitola 8.

Spolubydlící

Kotva 8

Pozor
18+

8.

Konečně jsem našla kuchyň.

Natáhla jsem ruce a hladově prohledávala různé skříňky, našla jsem chleba, sice trochu tužší ale vybírat jsem si moc nemohla a žaludek si to stejně přebere, mávla jsem v duchu rukou. Když jsem zapátrala dál, má ruka v přihrádce nasáhla několik banánových tyčinek a s chutí jednu rychle rozdělala.

Šustění obalu přilákalo xenomorphovu postavu, jež o sobě dosud nedávala nijak vědět. Takhle se přikradl blíž a ještě blíž, dokud nestál vedle mě.

„To je tyčinka, jídlo, koukni, není to zbraň, jestli chceš tak to zkus," prohodila jsem jen tak mimochodem a vlastně od toho nic nečekala a už vůbec ne to, že Bee otevře svou tlamu, i tu druhou a než mrknu, menší čelisti se objeví a zase zmizí s polovinou mé tyčinky.

„Nemyslela jsem to doslovně," smutně jsem se zahleděla na ukousnutou dobrotu, kterou Bee stejně vyplivl, protože tohle prostě jeho lahůdka zřejmě nikdy nebude. To je jako byste se snažili naučit jíst lva soyu.

„Málem jsi mi ukousnul prst!" Našpulila jsem rozzlobeně rty.

Já jsem si ale na té proteinové lahůdce s gustem smlsla a pak jsem otevřela lednici a vyndala ještě poživatelný roztíratelný sýr. Všechno probíhalo v pořádku, dokud jsem neotevřela zásuvku a nevzala do ruky nůž.

Xenomorph za mými zády začal nepříjemně syčet a mě to konečně došlo.

„To není na tebe, chci si jen ukrojit chleba a namazat, nic víc, slibuju, že to na tebe nepoužiju," snažila jsem se mu domluvit, ale tentokrát už mi to neprošlo.

Nejspíše měl stále v živé paměti, jak dokážu zacházet se zbraněmi a tak mi chytil pevně zápěstí, až nůž zazvonil o podlahu.

„Ale, Bee, jak si to teď mám asi namazat, prstem?" vytrhla jsem mu svou ruku a popadla lžíci, ale byla to stejná reakce a ta také skončila na zemi pod mýma nohama.

Měla jsem chuť začít klít.

Vážně mi asi nezbude nic jiného než to vážně rozetřít prstem jako neandrtálec. To jsou bojové podmínky, ale můj bachař byl nekompromisní, nic co je lesklé, železné nebo ostré prostě do ruky nevezmu.

Poté, když už mi neměl co vytknout, se znovu tiše jako přízrak stáhl do pozadí a zůstal přikrčený na kuchyňském stole, jež představovalo vyvýšené místo. Dělala jsem, že tam nikdo není a nějakým zázrakem se mi podařilo namazat si kus odtrženého chlebu a pořádně se s chutí zakousnout. Po těch dnech živoření mi to připadalo jako by to byla ta nejlepší hostina.

Snědla jsem ho téměř všechen raději pro případ, že bych se k jídlu zas tak rychle nedostala.

Nakonec jsem měla i lepší náladu, už ze mě nebyl vyhladovělý vlk a právě teď jsem hleděla znovu do lednice po něčem, co by se dalo vypít, ale k pomerančovému džusu jsem moc důvěry neměla a tak jsem zase dvířka zavřela.

Jediné co jsem s jistotou mohla pít, byla voda z kohoutku.

Otevírala jsem tedy skříňky a hledala sklenice. K mé smůle byly dost vysoko...

Lidé co tu žili, museli být buď obři, nebo idioti.

Jednou dlaní jsem se musela zapřít o linku a druhou se natahovat ke sklu nad mou hlavou, ale jak jsem zadržela dech a napnula svaly, uzel na přehozu, který jsem měla omotaný kolem sebe, se uvolnil, a s jemným šustěním sjel po mé kůži dolů na podlahu.

„Sakra," zamumlala jsem mrzutě.

Překvapeně jsem vydechla a svraštila obočí s nepříjemným mlasknutím.

Když jsem však chtěla udělat krok vzad a ohnout se pro něho, narazila jsem do něčeho pevného za svými zády.

Vylekalo mě to. Poskočila jsem a narovnala se jako pravítko.

Něco tmavého se mi vznášelo nad levým ramenem, byla to černá xenomorphova hlava a na kůži vedle krku mi ukáplo pár jeho slin, které se táhly pomalu dolů.

BLEEE nechutné! Otřásla jsem se a setřela je rukou.

„Tohle si zkoušej na někoho jiného, jestli máš hlad, venku ti pobíhá jídlo," zavrčela jsem, neznělo to moc potěšeně.

Co bylo však horší, že se mi něčím přitiskl na zadek. Až moc pozdě jsem stačila nějak zareagovat a vyslovit svůj nesouhlas.

Bee mě přitiskl k hraně kuchyňské linky a donutil mě se nad ní ohnout, takže mé nohy visely pár centimetrů nad zemí, zatímco má ňadra se tiskla k tvrdé studené desce a drobečkům, které jsem tak nechala od chleba.

Ten si uměl vybrat chvíli. Zatraceně. CO jsem udělala, že jsem ho vyprovokovala?

Ale k reakci u takového tvora jen těžko hledat logický důvod.

Nedala jsem se ale tak snadno.

Ihned jsem se natáhla k zásobníku s noži před sebou, ale vetřelcova černá ruka přirazila mé zápěstí k desce jako by to byla kovadlina a nepovolila.

„Hned mě pusť, tohle nedělej, Bee. Tohle se nedělá! Já nechci!" křičela jsem, ale později už má slova byla zoufalejší a zděšenější, jelikož jsem věděla, co mě čeká. Tohle asi nebude jen nějaká prohlídka, zda někde neskrývám nějakou zbraň. Tohle nebyla žádná výstraha, tohle byly zvířecí pudy. Jeho pudy, já ty své naštěstí dokázala ovládat, on by s tím mohl začít taky.

Jak mě něco bodalo do stehna, můj dech se stal rychlejším, a čím více jsem se chtěla zvednout a dosáhnout palci u nohou na zem, tím víc se ke mně tiskl a znehybňoval.

Byl těsně za mnou a jeho tvrdý pyj se přesunul a otíral o mé ženství jako by hledal něco, co mu pomůže se do mě dostat.

Vydával u toho zvláštní nebezpečný vrčivý zvuk smíchaný se syčením u mého ucha, který mi jezdil po páteři jako mráz po celém těle. Snažila jsem se uhýbat, vrtět ale to ho možná ještě více vydráždilo.

Kdybych jen dosáhla na jeden ten nůž, jehož rukojeť byla dvě stopy ode mne. Pak bych mu snad vysvětlila, že tohle je pro mě nepřípustné.

Xenomorphovy černé ostré drápy však kolem mého zápěstí byly jako břitvy, schválně je rozestavil jako pavouk své nohy mezi mými prsty, takže kdykoliv jsem s rukou pohnula, řízla jsem se o ně.

„Zatraceně, to ti to předtím nestačilo? Bee! Au!" vzpouzela jsem se a mrskala sebou jako kuře, které chcete nejprve oškubat a pak strčit do trouby.

Přitisknuta jeho velkým tělem k lince jsem moc šancí neměla, ale porážku jsem si nechtěla připustit.

Vetřelec sklonil hlavu ještě níž a začal čichat u mého krku, až když se přesunul svou hlavou na má napjatá záda, ucítila jsem tupou bolest v podbřišku v neblahé předtuše.

Skousla jsem si spodní ret a snažila se to nepříjemné píchání ignorovat. Rychlost mého dechu už překonala zděšení a blížila se k panice.

Tak jsem se styděla, ale už jsem věděla, co ho ke mně přitahuje.

Bylo to nejpotupnější, co jsem mohla zažít, vyjma samotného znásilnění.

Ten bastard musel nějak cítit mou krev, která se s nezadržitelnou přesností vracela měsíc co měsíc. Jeho neomylné instinkty mu musely říci, že samice, která je v říji se musí...

Co bylo ještě horší, než sex s nestvůrou, byl sex s nestvůrou, když jsem měla měsíčky. Úplně bych na ně zapomněla.

Moje nepříjemná nálada, strach, stres nebylo v posledních několika dní nic neobvyklého s přihlédnutím co se dělo a tak jsem tomu nevěnovala pozornost.

Ale to, jak se mi lepil ke stehnům, ve mě vyvolávalo, navíc zvrácenou touhu.

Všechna ta směsice bláznivých hormonů si vybírala svou daň a mé tělo se vymykalo kontrole. Propadala jsem buď nepříjemným pocitům vzteku, kdy jsem na každého koukala jako vrah nebo jsem byla rozesmutnělá a v tom horším případě jsem chtěla muže za jakoukoliv cenu.

Teď ho asi zřejmě dostanu. Jaká ironie.

Bylo to odporné, nikdy jsem neměla sex v tomto stavu, i když u zvířat to bylo běžné. Obávala jsem se, jak by na to některý z mých bývalých partnerů reagoval, a tak jsem to nikdy nezkoušela. Teď se mi to nejspíše splní s plnou parádou.

Xenomorph svým oblým nosem jel po mé kůži a nechával za sebou malou cestičku z jeho slin a horkého dechu. Otřásla jsem se nechutí, jak se jeho čelisti rozevíraly a já vnímala jeho dech, který mnou prostupoval jako duch.

Třásla jsem se, cítil ze mě strach, ve kterém mě utvrzoval, a tomu bastardovi se to líbilo.

Vetřelcův penis byl tvrdý a vztyčený, vklíněný mezi mými stehny a při každém malém pohybu se otřel o mé lístečky, což mě donutilo zakňourat, jak jsem bojovala o nadvládu nad svými emocemi.

Pak se o mě začal úmyslně otírat jako by žádal o povolení ale tak to jistě nebylo, ne, otíral se o mě z jiného důvodu. Roztíral po mém klínu tu zvláštní substanci, po které nepotřeboval ani mou vlhkost, toť celé kouzlo předehry.

Pokaždé když jsem ucukla, nebezpečně zasyčel.

Nejspíše nic jiného nevnímal než ten pach mých splašených hormonů ve vzduchu a když byl hotov, vnikl bez varování do mě.

Zalapala jsem po dechu a nadechla se jako tonoucí když konečně vdech vzduch do plic, jak mne celou naplnil svou ohromnou velikostí.

Můj obličej musel mít barvu šťavnatého rajčete, když jsem slyšela, jak to mlasklo.

Zatnula jsem volnou ruku v pěst a stáhla všechny svaly, ale dlouho jsem to nevydržela a začala se uvolňovat.

Bee začal rytmicky přirážet boky a mě děsilo, jak se to mému tělu líbí, jak se v tom vyžívá. Byla jsem tím znechucená a zmatená. Nic více odporně zvrácenějšího jsem si nedokázala představit a přitom mé zrádné tělo chtělo ještě hned po prvních drsných přírazech.

Hladové žíznící po sexu, to celou situaci vystihovalo.

Tupé píchání v mém podbřišku rychle ustupovalo a místo toho jsem cítila a vnímala celý akt jako něco jiného. Vzrušujícího.

Jak jsem trupem ležela na lince a nohy mi visely dolů, trochu jsem je roztáhla od sebe a zasténala.

Beeovy pohyby byly rychlejší a dravější, narážel do mě a má záda se vždy prohnula a přitom jsem držela a se zavřenýma očima očekávala další a další pohyb uvnitř.

Byla jsem jako zrádce lidí, zrádce své rasy, když jsem si užívala sex s cizím tvorem, ale nešlo tomu odolat.

Má perioda prokrvovala mé pohlavní orgány a zvláště ten citlivý růžový uzlíček, který se otíral o desku stolu a já jsem si užívala i tu slabou bolest, když se mi xenomorph lehce zakousl do ohbí ramene svými menšími kusadly, aby ochutnal mou krev.

Další vlna chtíče mi projela pod kůží jako euforie, když jsem neodolala a vyvrcholila za pouhých pár minut.

Nedalo se tomu nijak zabránit, bylo to jako přílivová vlna co vás spláchne do oceánu.

Celá jsem se třásla a sténala, svírala jsem ten tvrdý penis uvnitř sebe a nechtěla ho pustit. Mé tělo chtělo ještě jako hladovějící rostlina vodu.

Jako by tím ve mě Bee spustil nějaký mechanismus, který měl být pro ženu navždy uzamčený.

Zatímco já si užívala svůj strhující orgasmus, xenomorf se nedržel zpátky a hrozivě syčel, jakmile mě přestal kousat. Límec za krkem měl napjatý a jeho boky se přibližovaly a oddalovaly v rychlém sledu.

Nehodlal mě pustit ze svého zajetí, dokud nebude hotov, byl divoký a nelítostný. Pach krve ho hnal vpřed a nutil ho pokračovat a dobít své území.

Byla jsem jeho a on na mě neustále uplatňoval své právo silnějšího.

Sladká vůně toho rudého nektaru na mých stehnech a milostného sekretu ho málem přiváděla k šílenství, dokud nestrnul přitisknutý k mému tělu.

Mělce jsem oddechovala neschopná vnímat nic jiného než zvuk ostrého syčení, zatímco mě plnil svým hustým semenem.

Moje mysl byla prázdná a přitom plná pocitů a dojmů, neměla jsem žádnou energii.

Jediné co jsem vnímala, bylo to, že se odtáhl a nechal po sobě malé rudé pramínky, které stékaly po mé lopatce dolů.

Nedlouho potom mě pustil ze svých spárů, stáhl se ze mě jako přízrak a já zapomněla i na nůž v držadle před sebou, který jsem proti němu chtěla použít.

Když se můj dech uklidnil, sklouzla jsem z linky, kolena se mi podlomila, kdybych se nezachytila okraje, asi bych se teď válela na zemi.

Prsty jedné ruky, jsem měla samí šrám od vetřelcových drápů a po stehnech mi stékalo cosi, co jsem nechtěla identifikovat.

Nejhorší ze všeho však bylo, že jsem se cítila spokojená.

Klín se mi ještě chvěl z nedávného spojení našich těl a já jsem se teď chtěla jen natáhnout a odpočívat.

Pomyšlení na útěk bylo nulové, i když nadcházející ráno, světlo, které pronikalo do kuchyně, skrze polo zatažené průzory žaluzií, by bylo ideálním časem.

Několikrát jsem se ztěžka nadechla a mé plíce téměř sípaly jako zaseknutá ozubená kolečka v soukolí. Ostré varovné zasyčení u dveří mi naznačilo, že mám jít.

Bee se skrýval ve stínu, jen občas jsem zahlédla jeho lesklou kůži, jak se přesouval ze svého místa na jiné. Sebrala jsem tedy přehoz, omotala si ho kolem sebe a šla za ním, jak však mé vzrušení ustupovalo, vracela se znovu ta nepříjemná bolest v podbřišku.

Zaryla jsem nehty do stolku, který jsem míjela a chvíli u něho vyčkala, až bolest přejde, než mě další zasyčení popohnalo dál.

Když jsem však míjela dveře koupelny, sáhla jsem po klice, jenže mezi mnou a sprchovým koutem se proplazil vetřelcův aligátorův ocas jako by mi odřízl cestu ostnatý drát.

„Bee..." vydechla jsem zoufale, jelikož jsem se nemusela podívat a věděla jsem s jistotou, že se mi stehna lepí k sobě krví a tím čím mě naplnil.

Z tmavé chodby následovala trojice nepříjemných zvuků, a když jsem přeci jen položila ruku na kliku, stáhl se mi vetřelcův ocas nebezpečně kolem lýtka jako řetěz, dokud se neobjevil on sám a nezahnal mě do ložnice.

Ne, dnes se prostě koupat nebudu.

Tentokrát však nešel za mnou, ale zůstal na chodbě z nějakého mě nepochopitelnému důvodu. Byla jsem za to ráda.

Tak jsem alespoň mohla ze šuplíku popadnout tričko a nepozorovaně alespoň utřít tu spoušť, kterou dole na mém těle natropil.

Pak už jsem si jen lehla. Můj mozek se stále natahoval po potřebě nějaké hygienické pomůcky, ale dokázala jsem si představit, co by se stalo, kdybych strčila palec na chodbu.

Dům byl jinak tichý stejně jako vše před i za domem. Zachumlala jsem se do pokrývky a přemýšlela, zda je ještě někdo naživu. Honilo se mi hlavou tolik věcí, tolik otázek a vlastně jsem nevěděla, co se mnou bude.

Obracela jsem se, bolela mě každá končetina, každý sval a modřiny jsem měla po celém těle, až jsem musela vypadat jako šmoula.

Moje špatná nálada mi zasadila osten do srdce a s ní přišel i strach, je vůbec možné tohle všechno přežít? Jak dlouho to bude trvat?

Srdce mi poskočilo a naplnilo se smutkem jako pohár, který pomalu přetékal.

Skryla jsem hlavu pod dekou a začala brečet, ne tiše a důstojně jako filmová herečka ale jako každá tvrdě zkoušená žena, která měla pak zarudlé opuchlé oči jako panda.

Usnula jsem.

*************************************************************************************************************************

Z toho dne si moc nepamatuji, jelikož můj spánek byl tvrdý, ale přeci se něco stalo.

Domem otřásl hrom jako by celá stavba byla jen velká kolébka. Vibrace prostupovaly zdmi, až mě to probudilo, div jsem neměla na rtech výkřik.

Oknem proniklo bílé světlo jako by do pokoje svítil halogen vrtulníku.

Silný vítr se opíral do skla a všude se ozývalo kvílení větru, jak sebou nesl drobnosti, které spěchající lidé nechali venku.

Závan vzduchu unášel kusy oblečení, listí i odpadky z popelnic a pohrával si s nimi.

Všude něco bouchalo jako víka od schránek a kaslíků, dřevěné okenice, nebo vrzaly houpačky a kolotoče v nedalekém dětském hřišti.

Byla to směs nepříjemných zvuků a hučení meluzíny, při které jsem měla chuť zalézt pod postel.

Děsilo mě to. Nikdy jsem se bouřky nebála ale v domnění, že tu jsou ti zabijáčtí tvorové a venku to vypadá jako by nastal konec světa...

Nebyla to moc pozitivní vyhlídka, naskakovala mi z toho husí kůže jako by vám na dveře bouchali hladový zombíci a k vaší smůle jste byl jediný přeživší a tudíž jediná potrava.

Tak moc jsem teď toužila mít štěně, psa, se kterým bych vlezla pod peřinu a uklidňovala bych se drbáním ho za ušima.

Nic takového jsem ale neměla.

Žádnou jistotu, ke které bych se mohla upínat.

Venku náhle něco děsivě zarachtalo jako by se utrhl kus země, nejspíše spadly na zem železné hrábě a vítr je táhl se skřípáním po zemi.

Zachvěla jsem se a přitiskla k sobě pokrývku, snažila jsem se to nevnímat, ale když se ozvala opravdu hlasitá rána jako by někde vybuchlo staré francouzské dělo z Napoleonské války, vylétla jsem z postele jako šíp a rozeběhla ke dveřím.

Byla jsem tak vystrašená, že jsem v tom zmatku šlápla na kus přehozu a s ránou šla ke dnu jako Titanik.

Kolem hlavy se mi motaly hvězdy, brada mě bolela. Jakmile se noční obloha kolem mě a celé planetárium pomalu usadilo a zmizelo, snažila jsem se zaostřit.

Jediné co světlem z ložnice když ho osvítil blesk, viděla, byl obrys něčeho dlouhého a zubatého jako čínská zeď.

Bee...byl stále na chodbě a hlídal si mě jako temný rytíř.

Jeho černý ocas se klikatil napříč chodbou jako ostnatý drát.

Byla tam tma, takže kdybych se chtěla proplížit ven přes něho, jistě bych o ocas zakopla a tak ho na sebe upozornila jako by už tak neměl lepší instinkty než já.

Jak se dalo čekat, probudil ho můj hluk.

Mé oči se snažily přizpůsobit tak, že se mi zorničky rozšířily jako kočce, jen slabě jsem viděla a z toho ještě jen obrys jeho protáhlé lebky, jak se natáčí směrem ke mně.

Venku znovu hlasitě udeřilo a já sebou trhla jako králík a schovala se pod přehoz, až mi koukaly jen oči. Bylo mi hrozně a potřebovala jsem se něčeho chytit, něčeho opravdového, hmatatelného a jediná živá bytost tu byl on. Bohužel.

Moje vnitřní já protestovalo, ale odsunula jsem ho kamsi do pozadí. Pomalu jsem se začala sunout vpřed nebo spíše plazit jako partyzán po kolenou.

Nepřemýšlela jsem přitom, jestli mě roztrhá na kousky nebo vykáže zpátky na mé místo.

Bylo mi to jedno a tak jsem přelezla hradbu jeho ocasu a vetřela se k němu.

Těsně u xenomorpha jsem zůstala nehybně klečet, nechtěla jsem nic jiného než se tu převalit na bok a smotat do klubíčka.

Vyčkávala jsem na nějakou jeho odezvu, ale žádná nepřicházela, možná byl zvědavý, co to dělám a tak jsem se k němu ještě více opatrně po milimetrech přisunula.

Cítila jsem sice přes přehoz jeho nepoddajně tvrdý skelet, ale věděla jsem, že je tam se mnou.

Bylo to bláznivé, ale vetřelcova přítomnost mě uklidňovala.

Ještě nějakou dobu byl Bee bez hnutí, hlavu nachýlenou mírně ke mně jako by se snažil odhadnout, co to znamená a proč jsem vyhledala jeho přítomnost.

Mohl ze mě cítit strach?

Už jsem chtěla zavřít oči a položit si tvář na ruku, jež mi nahrazovala anorektický polštář, ale ucítila jsem prudké škubnutí, jak mě sevřely jeho ostré drápy, na které jsem stále, zas a znovu zapomínala.

Bee se probudil k životu, převrátil mě na záda a tvrdě přitiskl k podlaze. Můj polekaný výkřik se rozlehl domem a zase utichl do prázdna. V tu chvíli byl na mě.

Jeho mrštnost mě děsila, já jsem byla po probuzení bez kávy zcela nepoužitelná.

Xenomorphovo těžké tělo mě tisklo k zemi jako mrakodrap, zaskřípaly drápy, jak jimi Bee cvakal o dlažbu jako psík, který si chtěl hrát.

Ale byl to predátor a o hru tu rozhodně nešlo.

Slyšela jsem zřetelně, jak nasál pach a nejspíše ho vyhodnocoval jako lákavý. Snad jsem mu teď nepřipadala jako lahodná kýta?

Nehybně jsem ležela pod ním s očima dokořán a hleděla na to, co se nade mnou hrozivě tyčilo jako postava uzavřená v latexu připravená na sadistické hrátky.

„To jsem přeci já Bee, já jsem...jenom...ty rány z venku, určitě to taky slyšíš," koktala jsem, když se skláněl nad mým tělem, které bylo omotáno látkou jako bych byla nějaká obří zakuklená housenka.

Vetřelec po mě hrábl, chtěl se přes všechny ty vrstvy tkaniny dostat na i mou kůži a možná ještě hlouběji. Bojovala jsem a pokusila se znovu stočit na bok, ale to už se jeho ocas nebezpečně pomalu míhal ze strany na stranu a narážel do zdí jako by ztrácel trpělivost.

Stačilo však drápnout o něho více a přehoz se začal párat jako šatičky hadrové panenky.

Zvuk trhané látky se mísil s bouřkou venku, dokud nebyl přehoz na cáry rozprostřen pod mými zády jako bych byla padlý anděl a má křídla ohořelá na popel.

Na ňadrech i mezi nimi mi začaly naskakovat rudé pruhy z xenomorphovy vřelé péče, naštěstí to nebylo vážné, nějaký škrábanec navíc mě nemohl vykolejit.

Teď už jen kousek od levelu Batman na úroveň super woman.

Jakmile byl Bee spokojený s tím co udělal, nahrbil se nade mnou a znovu hlasitě zavětřil. To hlasité šňupání bylo znepokojivé. Pohyboval se svou hlavou po mém těle pomalu nejprve od krku k ňadrům, ale tam ho nic nelákalo a pak se přesunul k mému břichu, kde mu začaly kapat sliny, dokud se nedostal k mým sevřeným stehnům.

Chtěla jsem ho plácnout, ale měla jsem strach, že to bude ještě horší a probudí to v něm neřízenou agresi.

Ano, tam bylo to místo. Cítila jsem, jak mi vydechl na podbřišek, bylo to studené jako by mi kůži pohladil ranní mrazík. Ten chlad mi projel celým tělem tam i zpátky a napětí se usídlilo ve špičkách mých prsou, které bolestivě ztuhly jako dva korálky.

Zakryla jsem je pažemi, neprotestoval, místo toho položil své drápy na mé nohy a sklouzl mezi ně, aby je rozdělil od sebe.

„Úchyláku," zasyčela jsem.

Držela jsem stehna sepjatá, ale proti jeho síle pěti náklaďáků to nestačilo.

Byla to síla vůle. Stiskla jsem zuby a držela ale s dalším burácením, které prostupovalo zdmi, které se prohnalo domem, jsem se lekla a povolila. Xenomorph toho využil a roztáhl mi nohy od sebe, až mě zabolely třísla.

Polilo mě horko, když jeho drápy sjely po něčem kluzkém a vlhkém, marně jsem si namlouvala, že tato situace je zahanbující a ohavná ale...

Wando, ty jsi zvíře.

Jediné co mě utěšovalo, bylo to, že okolo panovala hustá tma. Nic víc než rozmazané obrysy a zvuky.

Beeovo dýchání se přiblížilo na můj rozevřený nechráněný klín. Zanaříkala jsem, jak mnou projela zimnice a přesto mi stoupl tlak.

Stejně tak se moje tělo mohlo máčet v ledové vodě a pak hned ve vařící vířivce.

Vetřelec vdechoval tu svěží vůni krve a feromonů jako by to byl ten nejkrásnější parfém ale pro mě to bylo zcela nepřípustné.

Moje ruce vyletěly dolů a já dlaně přitiskla k jeho lebce, abych ji odstrčila a zakryla si své pohlavní orgány.

„Fuj! Tohle nedělej!"

Rozzlobilo ho to. Jak svíral má stehna, zaťal do nich prsty, až jsem zakňučela, jak špičky drápů propíchly mou citlivou kůži. Zakňourala jsem.

„To bolí Bee! Přestaň!" vykřikla jsem zoufale, ale nepřestal mě mučit, dokud jsem sebou nepřestala házet.

Svým způsobem jsem jeho přítomnost chtěla, ale jeho představa péče byla nelidská a zničující. Možná jsem mu připomínala nějaké raněné zvíře, bylo to tak ponižující.

Náhle mé nohy přitiskl ještě více do stran a pak už to šlo opravdu rychle.

Stačilo dvakrát mrknout a jeho šlachovité tělo se svíjelo na tom mém v divokém tanci. Tlačil se do mě a já nemohla odporovat.

Měla jsem pocit jako by mě chtěl roztrhat, jak byl neodbytný. Jeho špička penisu neomylně našla vchod do mého těla a už ho neopustila.

Do uší se mi dostávalo vetřelcovo hlasité syčení a já zapomněla na vichřici venku. Vše se odehrávalo tady a teď uprostřed chodby v intimní tmě.

Už jsem se nevzpírala, nemělo to cenu a navíc bych si nijak nepomohla, dokud se neukojí.

Zavřela jsem oči ale bylo to ještě horší a tak jsem se tomu dobrovolně poddala. Kapitulovala jsem na poli prohry a přijala ho v sobě. Prohnula boky a nechala jsem se unášet těmi jeho v rychlém kolébání, jež se o mě otíraly, což ve mě vzbuzovalo chtíč a tak se mé tělo více prohnulo a já začala sténat.

Ten pro xenomorpha prapodivný zvuk jež u mě pomálu slýchal, ho přilákal k mé tváři a začal se mi otírat svou hlavou o tu mou. Bylo to zvláštní a ojedinělé. Takové chování jsem u něho ještě nepozorovala, téměř jako by mi chtěl dát najevo, že se mu ten zvuk líbí.

Ta hladká jemná pokožka se otírala o mou tvář, ale on nepřestal přirážet a napínat svaly. Jeho počínání bylo neúnavné.

Prohnula jsem se v zádech, ale byl ve střehu a raději mě zalehl, než abych se mu nedej bože pokusila proklouznout z jeho sevření.

Zalapala jsem po dechu, jak se Beeův vystouplý hrudník přitlačil na má ňadra a vytlačil z mých plic potřebný vzduch.

Moje zasténání bylo ještě hlasitější a prosebnější.

Tentokrát se prohnul proti mě Bee a já měla podezření, že to chce slyšet ještě a znovu jako hudbu, jako křik své kořisti, když do něho boří své zuby.

V tom opojení jsem lehce pootevřela oči a všimla si vetřelcovy paže, která byla přitisknutá vedle mé hlavy jako sloup do nebe, aby udržel svou rovnováhu a já dostala odvahu a poprvé sama od sebe jsem k ní přitiskla své prsty a jela výš a výš.

S hrůzou jsem očekávala, co tam najdu, ale bříška mých prstíků cítily pevnou krustu jeho skeletu, drobné mřížkování jako by se mu pod kůží táhly trubice. Můj ukazováček sklouzl přes vystouplý ramenní kloub do prohlubně mezi klíční kostí a krkem, kde se pak sbíhaly žebra.

Beeovy pohyby ustoupily na své razantnosti jako by byl zvědavý, co dělám, proč se ho dotýkám a zkoumám. Bylo tedy možné, že dokázal oddělit svůj chtíč od vědomí? Dokázal přestat a vnímat jiné věci a podněty než to zvíře v sobě?

Vzduch se plnil sladko slaným pachem sexu a krve ale byl podivně opojný a mně se ty jemnější pohyby líbily, proto jsem pokračovala ve zkoumání šlachovitého těla nad sebou a pomalu prsty přejela po jeho žebrech dolů na xenomorphovo ploché břicho a vystouplé boky a následně jsem znovu jela po straně vzhůru, dokud jsem ho jednou rukou neobjala a on mi pronikavě zblízka nezasyčel od tváře.

Copak, nelíbí?

Udělala jsem něco špatně nebo jsem zašla až moc někam, kde jsem neměla co dělat? Evidentně ano.

Jako by zkoumání této dravé bytosti bylo něčím nepřípustným jako dotýkat se zrůdného boha, strhl ze sebe mou ruku, aby ho nerozptylovala a začal znovu ve svém divokém tanci, který ze mě nutil vydávat slastné tóny uspokojení.

Bee si mě držel na místě, pokaždé, když se ke mně přiblížil, a já ho celého pohltila v sobě se zhoupl až mě jeho špička pohladila uvnitř na citlivém místě a já se lehce vyklenula. Líbilo se mi to a chtěla jsem to. Byla jsem vážně asi zvrácená nebo jsem se zbláznila.

Možná oboje.

Povzbuzovala jsem ho slovy, výdechy a jakoby samotné burácení z venku zvyšovalo jeho agresi a rychlost.

Dotýkat se ho mi dovoleno nebylo, možná že neměl lidský dotek rád, snad na něho měl špatné vzpomínky. Těžko říci co s ním v laboratořích dělali.

Každý můj pokus na něho sáhnout byl rychle odražen, jen když Bee uznal sám za vhodné, sklonil se a plochou stranou hlavy se otřel o mou tvář.

Ale i tak jsem byla napjatá a téměř posedlá. Z úst mi vycházely vzdechy a já se svou dolní polovinou o vetřelce otírala. Alespoň to mi dovolil, jinak bych byla nepříčetná.

Jen myšlenka na toužebné uvolnění mě postrkovala kupředu v této potupné věci, ze které se stal divoký sex hraničící s bezohledností.

Ještě chvíli, říkala jsem si, ještě další a další polechtání na mém knoflíčku. Víc. Ještě. Přitlačit!

Byla to živočišná posedlost. Čím drsnější pohyby, tím mě to více těšilo, dokud jsem nezaklonila hlavu a nezačala křičet dech beroucím orgasmem.

Bylo to tak silné, nádherné a uvolňující, celé mé tělo bylo v křeči. Propínalo se, tisklo a uvolňovalo.

Volná xenomorfova ruka svými pěti prsty uvěznila mé bujné ňadro, jež se přestalo rytmicky vlnit, a celý hrudník mi neúprosně přirazil zpátky k podlaze, syčel na mě, ale já už to nevnímala, i kdyby mi měl ukousnout půlku obličeje.

Buď on, nebo někdo jiný, záleželo na tom? Z tohoto pekla se stejně už nedostanu, ale přesto jsem jeho výpadům držela jako poslušná samička.

Zanedlouho s dalším zaburácením bylo po všem. To křehké pouto pokud mezi námi vůbec nějaké bylo se znovu kamsi vytratilo, teplo a vzrušení zmizelo ale moje tělo bylo spokojené v té bezútěšné tmě jen...

Bee byl pryč. Netušila jsem, zda je někde tam ve tmě, kam nedohlédnu, a pozoruje mě nebo někam zmizel.

Konečně jsem se tedy překulila a zabalila se do zbytku potrhaného přehozu a zůstala ležet na chodbě, unavená, zmožená a udýchaná.

Oči se mi sami zavřely, a až dlouho poté se xenomorf vrátil.

Tise se připlížil jako stín z pekla a nakonec si lehl za ženu, kterou si nárokoval jako svoji a obtočil kolem svůj ocas, aby se k ní nic nedostalo.

Hm, jaký apetit má vlastně vetřelec? Přemýšleli jste někdy, jak a co jedí? Tedy, ano, vnitřní čelisti jsou rychlé a dokáží udělat díru do lebky jako vrtačka, ale nějak mi nesedí, že by se živil mozkem nebo jen krví. Přeci takový predátor a tak velké tělo, potřebuje nějaké pořádné živiny. Teorie jsou různé, přeci jen má ruce a drápy schopné trhat maso a po kouscích by šlo ho celé polykat, protože nemá žádné stoličky, ke kousání tuhé potravy. Je to vrcholový predátor, a přitom se nemůže ani pořádně nažrat.

Někteří z vás řeknou, že nepotřebují tolik jíst a převážně hybernují, pokud je málo potravy a zabíjejí zcela jen z instinktu a pro potřebu svého hnízda ale mě by zajímalo, kde je pravda a zda se takový xenomorph může třeba vyvinout na jinou alternativní potravu, stejně tak ve filmech vidíme mnoho pokusů Weyland-Yutani o jakousi domestikaci těchto tvorů ale vždy se to vymkne kontrole. Vetřelci jsou velice inteligentní a přizpůsobiví, a přesto se nedají ochočit, což je zajímavé.

Další docela smutnou vidinou je to, že už vyšlo mnoho a mnoho oficiálních knih na toto téma, ale v žádném nevidíme třeba náznak nebo znásilnění vetřelcem. Pokud se dokážou přizpůsobit, proč je pudy nevedou k tomuto nutkání. Četla jsem teorii, že se teoreticky dokážou normálně rozmnožit mezi sebou, vzala jsem si z toho příklad pro svou povídku. Ale proč se tedy nerozmnožit s organismem, který je tomu jejich tak podobný a je pravděpodobnost úspěchu? Nebylo by tak zamoření dotyčného místa úspěšnější? A pokud tohle nedělají vetřelci, proč ne predátoři. Tam je asi jeden jediný problém a to jejich kodex cti, bohužel. Naštěstí na toto téma už jsou fanfiction otevřenější a častější, než co se týče vetřelců, ty lidé stále vidí jako nemyslící zvířata.

Xenomorph

Kapitola 9.

Konečně v bezpečí

Kotva 9

9.

Nějak jsem ztrácela přehled, zda je den nebo noc, obě poloviny toho času se prolínaly a čas jako nehmotný společník přestával neexistovat.

Zdál se mi nepříjemný sen a hned zase další, dokud mě neprobudila rána. Zvedla jsem hlavu a zjistila, že jsem stále na podlaze chodby. Tma poněkud ustoupila, ale byla jsem tam sama.

Venku ještě doznívala bouře, jak vichr tlačil déšť do oken, ale nehřmělo nebo jen vzdáleně.

Nehledala jsem svého nestvůrného milence, protože bych ho stejně nejspíše nenašla. Byl pryč, jako už mnohokrát. Využila jsem raději toho, že jsem si mohla dojít na záchod a osprchovat.

Avšak i příjemná voda na kůži neodplavila únavu, kterou jsem cítila. Možná, že to bylo od té ledové vody, ve které jsem se venku vykoupala, možná jsem byla trochu nachlazená.

Vydechla jsem bílé obláčky páry a uslyšela zavrzání jako by se otevíraly dveře.

Ihned jsem vypnula sprchu ze strachu, že by to mohl být někdo z přeživších, ještě teď jsem si pamatovala ten gang násilníků, a jak skončili či spíše, jak bych skončila já nebýt...

Kdyby mě viděli takhle nahou, bůh ví, co by udělali.

Rychle jsem se utřela, popadla nějaké tričko a domácí kalhoty, které leželi na skříňce vedle umyvadla, a vykoukla zpoza dveří.

Ticho.

Chodba byla prázdná.

Možná se jen utrhla okenice, a jak se odlomila, panty zaskřípaly. Ten zvuk mohl jít z venčí.

Přesto mohli být útočníci tiše stejně jako já, když prohledávali dům, což by bylo logické, když se tu potulovaly ty bestie venku.

Plížila jsem se z místnosti do místnosti, a když jsem zahnula za roh v kuchyni, uviděla jsem tam známé černé tělo s výstupky na zádech a ocasem.

Oddechla jsem si.

„Bee, to jsi ty, vyděsil jsi mě," vydechla jsem s úlevou ale ihned se mi zadrhl hlas v hrdle, ne to nebyl Bee...

Sakra. Všechna má nervová zakončení byla v pozoru.

Ještěrčí výstupky a obratle měl ten tvor menší a vůbec postava byla štíhlejší a neměla onen límec za krkem. Ale už bylo pozdě napravit svou chybu a odplížit se někam pod prádelní hrnec nebo zalézt do lednice.

Ani jsem se nehnula, ale nemohla jsem dělat sochu napořád.

Xenomorph se mrštně otočil, ale to už jsem já běžela jako o život na opačnou stranu.

Do prdele! Do prdele!!

Proběhla jsem obývákem, předsíní a směrem k ložnici, protože venku bych byla ještě snadnější cíl stejně jako bych mu mávala zadkem před obličejem a říkala: kousni si.

Za mnou se ozýval zvuk, jako když se rozjede vlak, jen mnohem, mnohem rychleji. To černé tělo zabijáka cenilo zuby a po čtyřech se hnalo za mnou jako pekelný pes. Jeho dlouhý ocas narážel do zdí, jak se snažil vyrovnávat zatáčky, když mě hnal do slepé uličky.

Sakra, koupelna nebo ložnice? Kam mám zapadnout? Rozhodni se, Wando!

Ještě včas jsem naštěstí stačila zahnout do koupelny a zamknout. Na dveře jako by dopadl balvan velikosti asteroidu.

Neoddechla jsem si však, protože ihned se dřevo podrobilo další těžké zkoušce a to v podobě brutálního škrábání jako když pila řeže strom.

Xenomorph nenávistně syčel, vztekal se a snažil se za mnou probojovat. Panty dveří skřípaly, ale stále držely na místě, přitiskla jsem se zády k nim a snažila se je udržet na místě svou vahou, tak jsem se zapřela a stiskla námahou zuby.

„No tak vydrž," mumlala jsem ke dveřím jako by to byla živá bytost, ale dům byl poněkud starý a jistě nevydrží věčně. Pot mi stékal po čele a mé nádechy se zdály čím dál těžší prosycené strachem, což ta bestie na druhé straně jistě cítila a o to více ji to lákalo.

Kdo by také odolal bezbranné oběti, že?

Co jsem ale tady měla vymyslet? Žádné okno tu nebylo, abych vylezla, volat Beea? Blbost. Nebyl tu, a i kdyby, ještě bych k sobě nalákala další. Dál tu byl fén, šampon, mýdlo, sprcha. Že bych ho umyla? Třeba by se rozpustil.

Jedině, že bych ho tak uškrtila hadicí. Můj mozek už vymýšlel opravdu zoufalé věci, když jsem ucítila něco, z čeho se mi zvedal žaludek. Cítila jsem síru a spáleninu. Dech se mi zadrhl v hrdle. Ne. To...

Že by se ta zrůda sama zranila, aby mohla svou krví popatlat ty dveře? Znělo to opravdu tak divně? Ale pach spáleného dřeva byl co vteřinu nepříjemnější, jak pronikal škvírou pode dveřmi a nakonec se i přímo v nich udělala malá dírka, která se rychle rozšiřovala.

S vyjeknutím jsem ustoupila ke sprchovému koutu.

To ne. Ne, ne, ne.

Díra se zvětšovala přímo před mýma doširoka rozevřenýma očima, jak ji zelená tekutina olizovala a ničila, požírala jako by to byly podzimní listy a ne tvrdý opracovaný buk. Nyní škvírou velikosti mé pěsti už jsem viděla část vetřelcovy hlavy, a když byla díra dostatečně velká, protáhl jí svou ruku a snažil se ji ke mně natáhnout. Drápy se mi míhaly těsně před obličejem a mě bylo do pláče, nevydala jsem ale ze sebe ani hlásku.

Xenomorphovy vražedné instinkty pracovaly naplno, začal rozšiřovat díru vlastníma rukama, jak se nemohl dočkat, až si mě dá jako svačinku mezi dva chleby. Lámal nestabilní narušené okraje jako by to byla čokoláda, která se drolila pod jeho chtivými prsty.

Dřevo povolovalo a ta syčící zuřivá bestie už protáhla dovnitř rameno. Nemohla jsem nic dělat a začala křičet, jak se mé nervy vymkly kontrole.

Byl to zoufalý ryk a já se upírala k tomu jedinému, co mě mohlo zachránit.

K čertu s hrdostí. „Bee! BEE!!!!!!"

Křik se rozléhal po celém domě ale záchrana nikde.

„BEEEE!!!!"

Xenomorph na chodbě nasál můj opojný pach strachu a díra už byla velká jako lidská hlava. Vetřelec se snažil procpat dovnitř, ale ještě to nestačilo, vztekle ten parchant syčel, sliny mu kapaly na zem jako vodopády.

Ještě chvíli a bude po mně.

Poslední nádechy.

Raději jsem zavřela oči před drápy, které se mi míhaly před obličejem, ze kterého bude asi zanedlouho krvavá kaše.

Kde je Bee? Proč tu není? Proč mě nechrání, když je potřeba? Mé myšlenky se upínaly k němu, dala bych cokoliv za to, aby přišel jako nějaký zatracený hrdina z knížek. Tohle ale nebyl romantický příběh, tohle byl HOROR.

Ten krvelačnej bastard už dovnitř strčil kus protáhlé hlavy a ukázal mi ten svůj stříbrný úsměv filmového herce, jeho menší tlama vystřelila kupředu ale ani tak se mě na tu dálku nemohla dotknout.

Xenomorph lebku strčil zpátky a lomcoval dveřmi ještě víc jako by byly z papíru. Divila jsem se, že zámek stále drží.

Celá jsem se třásla strachy, když v tom okolím začala vibrovat policejní siréna jako by někdo vykrádal obchod, ale dobře to mohlo jít přímo i z auta nebo policejní služebny v centru města.

Ten pronikavý zvuk, který jsem já z koupelny slyšela tlumeně, můj zabijácký nepřítel musel slyšet tak, jako by mu v hlavě cinkal kostelní zvon. Trhl sebou a nachýlil hlavu ke straně, moc toho přes otvor vidět nebylo ale k mé úlevně a překvapení zmizel.

Byl pryč. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Nějaký chudák spustil alarm a odsoudil se ke smrti a mě tím zachránil.

Po dvou minutách jsem si dovolila hluboké nadechnutí a vydechnutí. Očima plnýma strachu jsem hypnotizovala díru před sebou, zda to není nějaká past, ale v domě vládlo ticho, až na sirénu, jež se ozývala venku.

Odlákala ho snad? Určitě.

Přinutila jsem své roztřesené nohy k pohybu a ze strany nakoukla opatrně skrze díru ven. Chodba byla prázdná.

ANO!

*************************************************************************************************************************

Místnost bez oken měla bílé titanové stěny, které tvořily přesnou Rubikovu krychli.

Nábytek tu nebyl, jednalo se o více méně sterilní prostředí, kde nic z toho nebylo potřeba. Ve dvou rozích nahoře se otáčely malé kamery a po stranách u země byly mříže a za nimi speciální ventilace s velkým větrákem, z jehož lopatek každá zabírala půl metru pro rychlý výkon a odsávání.

Uprostřed laboratorního pokoje bylo ke stropu vysoké zařízení a v něm ukotvený tvor jako přišpendlený motýl v napnutém rámu. Dlouhé paže měl uvězněné, kolem zápěstí sevřená pouta stejně jako kolem kotníků a krku. Opatrnost tu byla zásadní pro manipulaci s takovými vzácnými subjekty.

Xenomorph neměl šanci se sám osvobodit a rozpoutat na základně peklo.

Přístroj s tvrzenou konstrukcí a hydraulikou byl velice vyspělý, měřil všechny životní funkce svého vězně a stejně tak zaznamenával vše potřebné pro nadcházející experiment, který majitel Weyland-Yutani odsouhlasil.

Vetřelec čekal.

Jeho touha a instinkty mu říkaly bojovat, vymanit se z okovů a zakusit krev svých věznitelů ale nemohl. Natahoval se, mrskal ocasem, zatínal drápy do pout, až byly poškrábané, ale nebylo to nic platné.

Zde po celé ty roky otroctví pocítil co je to bezmoc ale naučil se taktéž trpělivosti.

Po několika hodinách čekání se postranní dveře otevřely a dovnitř vstoupil muž v doktorském plášti, který sebou nesl pach chemických prostředků a dezinfekce.

„Pane, myslíte si, že je opravdu čas na..." Adamův hlas jako by mluvil ke xenomorphovi ale vše se přenášelo mikrofonem zabudovaným v místnosti do kanceláře majitele budovy, který byl momentálně na jiném kontinentu ale chtěl být přítomen nezbytným přípravám.

„Jistě, teď je ten vhodný čas," skočil mu muž do řeči a Adam mohl jen pokorně přikývnout. Nedovolil si znevažovat slova svého stvořitele, který byl v jeho očích bohem a tak se jen postavil před jednoho ze svých děsivých chráněnců.

Tento jedinec byl více jak padesát let starý a přesto jeho biologický věk byl nečitelný. Nikdo ještě s jistotou nevěděl, kolika let se vetřelci dožívají ale Adamovi, který s nimi trávil nejvíce času, připadalo, že nestárli stejně jako on. Napospas věčnosti.

Dalo by se říci, že k nim přilnul. Fascinovali ho a on se o ně staral. Pohyboval se mezi nimi a oni se ho nesnažili zabít, protože byl stroj. Hadičky, syntetická kůže, čipy, články, hydraulické končetiny, olej a kapalina, která ho poháněla. Cítili to.

„Začni s testy, do dvou hodin musí být všech deset subjektů připraveno," zazněl hlas, kterému se nedalo odporovat. Ač byl pan Weyland starý, dokázal v lidech vzbuzovat respekt jako tvrdý generál, který prošel několika válkami.

Adam pozorně sledoval to černé tělo před sebou. Natáhl ruku doprava.

„Zopakuj můj povel," přikázal tvorovi ale xenomorph odmítl spolupracovat.

Adamovo obočí se lehce svraštilo. Vetřelci byli jako děti, učili se a jejich inteligence byla vyšší, než u běžných zvířat ale velice pomalu dosahovala té lidské. Adam věděl, že mu rozumí, i oni si dokázali postavit hlavu ale pan Weyland požadoval poslušnost.

Adam vytáhl z kapsy pláště malou krabičku, jednoduché efektivní zařízení s jediným knoflíkem. Ukázal ho xenomorphovi a ten zbystřil a lehce se napjal.

Poté Adam tlačítko stiskl a tvorovým tělem projel elektrický výboj dost silný, aby ho na pár sekund uklidnil, ale neublížil mu. Byla to jedna z nehumánních, ale účinných metod, jež byly k dispozici. Android se upřeně díval, ale žádné city to v něm nevyvolávalo.

Vetřelec zachrčel a hned, co Adam odtáhl palec z tlačítka, začal vztekle syčet, cenit zuby a drápat nehty o podlahu jako by se chtěl rozeběhnout na toho, kdo mu působil újmu.

Zařízení ho ale nenechalo, drželo ho na místě.

Adam znovu natáhl ruku a řekl: „zopakuj můj povel."

Vetřelec tentokrát trhl zápěstím na požadovanou stranu a pak na druhou podle ukázaného vzoru.

Následovalo další cvičení a pak zkouška důvěry. Adam na dálku poslal signály do celé konstrukce, aby subjekt pustil.

Vetřelec byl volný. Nedůvěřivě se hrbil jako by přemýšlel, zda má zaútočit, ale Adam mu ukázal svou pojistku a zakroutil hlavou.

„Pokud zaútočíš, tak tě to bude bolet," varoval ho, „víc než předtím," dodal.

Puštěný Xenomorph si vědomě spojil ten elektrošokový přístroj s bolestí, ale už si nedokázal domyslet a spojit k sobě to, že bolest mu působil stroj, který ho už nedržel. Mozek však si pamatoval jen vjemy a to stačilo jak je ošálit.

Jakmile tedy Adam pozvedl krabičku, vetřelec hned pochopil, že má spolupracovat a byl tvárnější ze strachu z bolesti.

Z jistých důvodů však do těchto zkušebních laboratoří chodil jen on a ne muži z masa a kostí, kteří by se snadno stali jejich kořistí z neopatrné manipulace, avšak i takové pokusy tu byly. Nejprve vetřelcům bylo podáváno syrové maso, kus zvěřiny ale další výzkum ukázal, že když do místnosti hodí mrtvé prase a živého člověka, xenomorph vždy dá přednost lovu před snadnou kořistí.

„Je připravený, pane," promluvil Adam jako by před ním stál voják a kamera v levém rohu se lehce posunula a skenovala situaci.

„Dobře, dej mu známku, Adame."

Android vytáhl z druhé kapsy dvě černé známky na černém řetízku, dost silném, aby se jen tak nepřetrhl. Musel odolat i v nepříznivých podmínkách.

Speciálně navržené známky v sobě měly čip pohybu, aby byla možná okamžitá lokace a mapování subjektů.

„Nehýbej se."

Adam se beze strachu pevným krokem přiblížil ke svému úchvatnému dílu, natáhl ruce a zacvakl kolem vetřelcova krku obojek. Poté ustoupil, „hotovo, pane," konstatoval neutrálně.

„Dobře, můžeš jít k dalšímu subjektu."

Adam se otočil a u dveří počkal, dokud se místnost nenaplnila jedovatě zeleným plynem a černé tělo se nezhroutilo na podlahu v bezvědomí.

Až pak co výkonná ventilace odsála všechnu látku, odešel bez toho, aby se ohlédl.

Cestou k dalším dveřím ho míjel tým, který měl za úkol xenomorpha naložit.

*************************************************************************************************************************

Sny jsou pro člověka důležité, nikoliv však pro androidy, ti nic takového nemají.

Adam se odpojil od zdroje, jelikož vědci ve Weyland-Yutani stále ještě nevymysleli zdroj, který by se nemusel každých pár dní napájet.

Během tohoto procesu si jeho paměť přehrávala různé úseky z minulosti a on se v nich snažil najít chyby a napravit je. Hledal otázky a k nim také odpovědi.

Mohl se sice zcela vypnout, ale to nechtěl. Nebylo to užitečné. Práce pro něho byla důležitá, byl to jeho primární úkol a on nesměl zklamat.

Neúspěch neměl naprogramovaný a on se s ním ještě nikdy nesetkal.

Adamova robotická sítnice se zaostřila, přizpůsobila okolí a setkala se s béžovou plachtou stanu.

Obrazy, jež přehrávala jeho výkonná paměť, byly pryč a zbyla už jen realita.

Z venku sem přicházely hrubé hlasy žoldáků, kteří přijeli po tom, co se stalo na jeho pokyn. Byla nutná zvýšená ostražitost. Ti však neměli přístup do stanu povolen, jen v případu nouze. Měli jen své omezené rozkazy.

Jejich sprostá artikulace ho nezajímala.

Adam vstal z lůžka a zkontroloval svůj stav kapalin, zda by nebyla potřebná výměna. Baterie byla zcela nabita na 100%.

Poté přešel ke svému pracovnímu stolu, na kterém spočívala hlava jeho méně vyspělého kolegy, jež byl napaden před třiceti hodinami tou ženou.

Adam otevřel box a vzal pár speciálních nástrojů do ruky a snažil se nastavit několik obvodů, přemostit dráty, aby mu byl další android znovu nápomocen. Bude to trvat pár hodin, ale jistě vzniklou škodu napraví. Tím si byl jistý.

Nedařilo se mu však zastavit odkapávající bílou látku, jež mu potřísnila ruce a rozlila se na stole.

Kdyby byl Adam člověk, jistě by si povzdechl, takhle jen bez výrazu pokračoval a dál přemýšlel.

Všechny nově získané informace už několikrát přehodnotil, ale minimálně jedna věc mu dělala starosti.

Měl by experiment nechat běžet a nevměšovat se do něho ale on chtěl posbírat potřebné vzorky, chtěl vidět, co jeho subjekty dokázaly, a chtěl zjistit, co se dvěma z nich stalo, jelikož se jejich souřadnice nehýbají už minimálně jeden den ze stejného místa. Také tu byla ona otázka samic, co bylo potřeba odůvodnit a...

Adamova dokonalá paměť mu poskytla obraz té ženy, se kterou mluvil a která ho ovlivnila zvláštním způsobem. Fascinovala jej svou primitivní povahou.

Odhodlání a dispozice přežít, ty ho zajímaly. Lidské indispozice podnícené adrenalinem bylo neskutečné sledovat. A přeci v tom bylo něco víc. Adam možná lpěl na svém projektu až přespříliš.

Pod rukama mu zajiskřilo a on odtáhl tenký nástroj zakončený pájkou. Až bude hotov s hlavou, podívá se na tělo, které leželo stále na tom samém místě v groteskní zkřivené pozici.

Adama však v té chvíli upoutal zvuk motoru přijíždějícího auta. Zanedlouho se z venku ozval rozkazovačný hlas dožadující se oprávnění.

Android Weyland-Yutani se obrátil a vyklouzl ze stanu, aby viděl, že je nedaleko zaparkovaný vojenský Jeep.

Přítomnost vlády nebyla dobrým znamením.

*************************************************************************************************************************

Vítr se do mě opřel s nepříjemnou silou, která mě nutila jít zpátky, ale já jsem odolala. Vichřice, která se tudy prohnala, pomalu ustupovala, ale ani to nezabránilo těm bestiím vycházet ven, jak jsem se předtím přesvědčila.

Nebo jen hledali někoho, s kým by strávili hezký večer ve dvou.

Naštěstí byl den a to většinu z nich eliminovalo. Doufala jsem, že zalezli někam hodně hluboko a nevystrčí nosy dřív, než padne tma.

Tvář mi potřísnily ledové kapky deště, které mi stekly po bradě ale ani kapuce natažená přes hlavu mi moc nepomáhala, spíše se nadouvala jako límec u kobry a tím víc mě brzdila, tak jsem ji musela dát dolů a hned to bylo lepší.

Hnusné počasí, které se tu objevovalo každý podzim, opět dorazilo. Hurá. Potlačila jsem kýchnutí, ale kdo by mě tu přes ten vítr asi tak slyšel, všude něco rámusilo a strašidelně rachotilo jako v ďáblově dílně.

Město připomínalo vybydlený Pripjať v okolí Černobilu. Při tom pomyšlení jsem se otřásla.

Najednou ty opuštěné domy a nad nimi tmavé mraky vypadaly o 50% hrůzostrašně než předtím, tohle nebylo mé město a já jsem si tu náhle připadala jako vyhnanec.

Byla jsem vůbec ještě místní?

Siréna se po deseti minutách ztratila jako by někdo odřízl zvonící telefon. Ale já si byla jistá, že to nebyl alarm v autě, šlo to z rozhlasu, že by na sebe někdo chtěl upozornit?

Jsou tu ještě živý lidé? Kolik? Nenamlouvám si to?

Možná byla první středa v měsíci a rozhlas se zapínal zcela automaticky.

Eh, jaký byl vlastně den?

Vše mi tak nějak splývalo. Mohlo být pondělí ale i sobota.

Nejspíše se mi můj vlastní mozek snažil namluvit, že tu nejsem sama, jinak bych se musela z toho pomyšlení zbláznit. Musela jsem věřit. I lidé v dobách války se upínali k bohu a měli svou víru. Problém byl v tom, že já věřící nebyla. Sakra že ne.

Pokud by existovala vyšší bytost, dopustila by to, co se tu právě dělo?

Ten kdo však zapnul poplach, byl odvážný.

Dobrý plán, vskutku, pokud jste si pak domysleli, že se na vás xenomorphové sesypou jako kobylky, protože je to přiláká až k vašim dveřím, na které hezky zaškrábou drápky.

Ostražitě jsem se rozhlédla na rohu osmé a sedmé.

Nikde se nic nehýbalo, jen utržená markýza plápolala ve větru u nedaleké cukrárny jako rudý prapor Toreadora. Trhal svými střapatými konci jako v posledním tažení a co nevidět hrozilo, že se utrhne docela jako stěžeň potápějícího parníku.

Raději jsem zaplula do prázdné uličky plné odpadků, než být dokonalým cílem na hlavní ulici. Cihlové stěny alespoň byly stále stejně smutné, jako když jsem tudy šla z práce naposledy, naštěstí vítr odnesl pach zkažených ryb, zeleniny a ovoce od jediné místní restaurace, která sem házela zbytky.

Evidentně se už v nich někdo i hrabal.

Ještě jsem proklouzla další uličkou a měla jsem na dohled rohovou policejní služebnu. Byla to na toto město poměrně stará historická stavba a starosta do ní investoval nemalé peníze, ale vyplatilo se. Stála tam jako maják naděje.

Neustálá opatrnost, která mi dýchala na záda, mě nutila mapovat okolí.

Přikradla jsem se blíž, dokud jsem nebyla přímo před budovou, na jejíchž dveřích byl rychle barvou načmáraný nápis: „zadní vchod.“

Vážně chytré, pokud tedy neumějí ty černé potvory číst, v tom případě to byl geniální nápad.

Přední dveře byly zabarikádované stejně jako okna ale i tak na nich byli mříže. Nic se dovnitř dostat nemohlo, alespoň co bylo vidět pouhým okem.

Rychle jsem utíkala podle plotu za budovu tou nejkratší cestou, celou jsem ji oběhla a vzala za kliku.

Bohužel se ani nepohnula. Sakra.

Vážně mě to vyděsilo i zklamalo zároveň, tolik nadějí a teď...

Náhle se odsunula zástrčka a bylo vidět malé okénko ne větší než tři palce v horní polovině dveří.

V něm se objevily přimhouřené oči, než jsem však stačila otevřít ústa a povědět co chci, dveře se pootevřely a cizí ruka mě vtáhla dovnitř.

Zámek za mnou zacvakl a já začala poznávat, že v chodbě nejsem sama.

Vedle mě stál starší muž, u něhož jsem viděla jen jeho bělmo, jelikož měl kůži tmavou jako ebenové dřevo a ten druhý běloch mě stále držel za ruku, což mi pomohlo se uklidnit a vydýchat.

„Klid děvče, už je to dobrý,“ poplácal mě po zádech afroameričan a povzbudivě se zazubil. Jeho tvář byla porostlá, několikadenním strništěm ale tvář měl poněkud strnulou jako by už několik dní odolával spánku a vydatné cigaretě, protože z jeho oblečení nepříjemně čpěl tabák. Nedivila jsem se.

„Už jsem se bála, že je to všechno jen nějaký vtip,“ vydechla jsem s úlevou a radostí, že

zase vidím lidi. Živé lidi. Ty mrtvé jsem do toho nepočítala.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se, protože jsem ani jednoho z Hollyhope neznala.

„Starej Vašo je dřevorubec,“ řekl sám k sobě černoch a dal si své šlachovité ruce v bok, „dělal jsem za městem na pile, a tak nějak jsem přežil to řádění satanášů, děvenko.“

Svůj pohled jsem pak otočila k tomu druhému, který mě mezi tím pustil, aby si získal mou důvěru.

„Fredy Hyde, madam,“ pokývl uznale hlavou, „cestoval jsem vlakem za obchodem do zdejší banky a nenadálou situací jsem byl nucen, zde zůstat chycený s ostatními," představil se uhlazeně.

Super Jekyll a pan Hyde, za dveřmi tlupa zabijáckých mimozemšťanů, ještě tu chybí Mickey Mouse, aby zachránil situaci.

„Wanda,“ vyslovila jsem své jméno, více jsem dodávat nemusela.

„Jděte nahoru, po schodech a pak rovně k ostatním,“ navigoval mě Vašo, ale v tom někdo třikrát rychle zabušil na dveře, až jsem poskočila, jak se dveře otřásly v základech.

Bankéř přikročil ke dveřím a rovnou otevřel na smluvený signál.

Dovnitř se vecpalo pět mužů s plnými batohy, až tam bylo opravdu plno jako byste se snažili vecpat kolíčky do škatulky od sirek. Musela jsem se přimáčknout ke stěně, aby mě neudupali svými pohorami.

„Jsme zpátky, zajistěte dveře. Cestou jsme viděli ty dva parchanty, ale byli jsme po větru, tak nás necítili, bavil se jeden ze skupiny se dvěma strážnými a já si všimla, že tito muži mají i zbraně.

Vybaveni noži, mačetami i revolvery jako by vykradli policejní arzenál. Něco mi říkalo, že tady jsem na správném místě jako by to byl nějaký tajný odboj povstalců a ne hrstka obchodníků a farmářů z malého města uprostřed Kanady, která bojovala o život.

„Co jste přinesli?“ ptal se Vašo a jeden z mužů si poplácal na svůj potrhaný bágl, na němž se houpala figurka pejska, nejspíše pro štěstí.

„Konzervy, léky. Stefany potřebuje obvazy a nejen ona.“

Pan Hyde chápavě přikývl.

Nakonec si skupinka těch odvážlivců všimla mě. „Hm, nová tvář? Dobře, kolik dnes dorazilo lidí?“ obrátil se ten neznámí nejprve na mě a pak znovu ke dveřím.

„Jen dva, včera to bylo lepší, ale nemůžeme počítat se zázraky.“

Skupina mužů se začala tlačit do chodby jako přílivová vlna. Zařadila jsem se za ně jako pěšák a následovala jejich kroky.

Po chvíli jsme všichni vstoupili do služebny, kde se předtím nalézaly pracovní stoly, které byly nyní po obvodu místnosti a sloužily spíše na odkládání věcí nebo jako lavice na sezení.

Uprostřed bylo ležení, rozložené spacáky, svetry a vše co se dalo najít teplého, bylo tu i pár peřin a polštářů.

Jediné co stále budilo respekt, byly dvě překřížené vlajky s javorovými listy na červeném pozadí.

Muži, kteří právě přišli, odložili své batohy a vyndávali z nich to, co našli venku, jeden se od nich oddělil a šel k prosklené kanceláři s matnými skly, za kterými jsem viděla jen obrys další postavy.

Mě to připomnělo detektivní kancelář z šedesátých let s nějakým moulou v dlouhém kabátu a kloboukem, který si jinak neumí najít normální práci, než špehovat ostatní jako soukromé očko.

Jak jsem se tak rozhlížela po těch dvaceti zbědovaných přeživších, něco se mi otřelo o nohu a já jsem instinktivně ucukla, ale k dlani se mi přitisklo něco jemného. Periferním viděním jsem zahlédla zlaté kudrny.

Moje srdce začalo rychle tlouci a závodit s dechem o jedno místo a o druhé s radostí.

„Merry?"

Wanda se těší na sprchu po celém tom utrpení a záchod je taky luxus, jak se zdá, ale nečeká, že dům přiláká nezvaného návštěvníka a zavřít se v koupelně není právě dobrý nápad, protože tam není žádné okno ani velká ventilace. Nebýt štěstí, už by byly její vnitřnosti rozvěšeny jako řetězy na Vánočním stromečku.

Další část máme z minulosti ve výzkumném zařízení, kde se do operace zapojuje Adam, který je pravou rukou toho, co to celé řídí, v jeho očích je to bůh, stvořitel. Snaží se přimět vetřelce ke spolupráci, ale už od mala jsou divocí a potřebovalo by to léta a léta domestikace nebo celé generace, která si zvykne na lidi. Není to lehký úkol a oni celé roky nemají, lidé vždycky chtějí výsledky hned. Pak se ale stane, že vám mazlíček ukousne hlavičku. Tohle nebude fungovat, raději bych začala s křížením DNA našich zvířat a začala od nějakého menšího sousta.

V poslední části se Wanda dává na útěk a kupodivu naráží na policejní stanici, která je plná přeživších a naštěstí i ozbrojená. Je přijata a dokonce najde i to, co celou dobu hledala kromě úkrytu. Blýská se na lepší časy.

Xenomorph a kočička

Kapitola 10.

Nový domov

Kotva 10

10.

„M...Merry?“ vydechla jsem nevěřícně a holčička se šmouhou na tváři ke mně zvedla svůj bledý obličejík.

Je to vůbec možné?

Málem jsem se rozplakala z toho, že je naživu nebo možná jsem to chvíli vydržela, než jsem přestala dělat tvrďačku a začala brečet jako želva. Klekla jsem si na zem a začala ji pevně objímat.

„Ty žiješ, Merry, díky bohu,“ opakovala jsem dojemně stále dokola, až mě pálily slzy v očích a já je nestačila prsty utírat.

Škoda že mi nikdo nepodal kapesníčky, teď bych je upotřebila.

Třela jsem si šťastně svou tvář o její a Merryjiny malé ručičky mě držely kolem krku a nehodlaly se jen tak rozpojit, stejně jako ty moje kolem jejího malého tělíčka.

Holčička na sobě měla dospělácký svetr, jehož konec tahala jako příliš dlouhé šaty po zemi. Vypadala dobře a v pořádku, nezraněná.

„Ráda tě vidím,“ popotáhla Merry a snažila se mě umačkat. Musela jsem vzdát hold tomu, že ona neuronila ani slzičku, zatímco já vypadala jako při sledování nějaké romantické telenovely.

„Už tě neopustím, nemusíš mít strach,“ šeptala jsem jí do vlásků a pak jsem se od toho plavovlasého andílka odtáhla a zkoumala, zda nemá ve tváři nějakou újmu, ale tváře měla stále baculaté a zdravě růžové.

„Jak...“ začala jsem, ale Merry na někoho za mými zády zamávala.

„Sid mě zachránil, Side!“ zavolala na něho a já vstala a otočila se.

Dveře do kanceláře byly tentokrát otevřené a v nich mezi sebou hovořili dva muži. Toho jednoho už jsem viděla prve dole a ten druhý mi byl nějak povědomí.

Ale odkud?

Snažila jsem se zamyslet a pak mi to došlo, ten chlap byl ve skupině, ke které jsem se přidala, než mě našel Bee. Byla to zvláštní směsice chlapa, punk stylu a zapřísáhlého drsňáka s hlavou vyholenou do šachovnice, z čehož už mu ty rádoby bílé čtverce pomalu začaly obrážet strništěm. Všechno doplňovala neodmyslitelná kožená bunda se znakem místního gangu, tetování na předloktí a šmrncovním silným stříbrným řetězem kolem krku.

Sid byl všechno možné jen ne hodný hoch, proč jsem měla tedy pocit, že tady tomu velí takový idiot s Napoleonským komplexem? Z toho co jsem si pamatovala, jsem ho akorát viděla se vystrašeně krčit u ostatních v hloučku.

Vážně nepochopitelný paradox.

Nemohla jsem mu ale upřít, že tu našel pro ostatní bezpečné útočiště. Usmála jsem se tedy přátelsky na přivítanou.

„Side, Wanda je tady, víš, jak jsem ti říkala, že mě schovala do auta, než jsi mě našel ty,“ Merry k němu přiběhla a radostně rozhazovala rukama jako malý indián, aby si jí vůbec všiml.

Muž shlédl dolů, rozcuchal holčičce vlasy a vzhlédl ke mně, bohužel ten pohled nebyl ani za mák příjemný.

Můj úsměv mi odumřel na rtech, když se ke mně přiblížil a jeho těžké okované boty dupaly po podlaze jako by ke mně přistupoval obr.

Obr? Čeho se vlastně bojím? Když zadupu já, s křikem uteče do díry, dodala jsem si odvahy.

Sid však tentokrát nevypadal nijak ustrašeně jako předtím, v očích se mu zračilo něco nebezpečného, že by šílenství? Nejspíše to, že tu měl všechny pod palcem.

Šéfovat bandě zraněných lidí nebylo nic moc ale budiž. Snažila jsem se úsměv ještě na chvíli nuceně udržet.

„Ta ženská, která se pro tebe nevrátila?“ zavrčel Sid k Merry a probodával mě pohledem, cítila jsem, jak se do mě strefuje více pohledů z různých stran.

Bylo to sakra nepříjemné jako osina v zadku.

Cože? Z čeho mě tu chce jako obviňovat? Vykulila jsem nevěřícně oči a potlačila vztek, který rezonoval v celém mém těle.

„Chtěla jsem se vrátit,“ vyhrkla jsem a zaťala pěsti, „a vrátila jsem se ale Merry už tam nebyla, snažila jsem se ji najít.“

„Kdyby čekala na tebe, už by byla dávno mrtvá,“ odfrkl si ten parchant pohoršeně a mě se sevřelo srdce nespravedlností, kterou na mě chtěl hodit. Vždyť jsem za nic nemohla, sama jsem byla v ohrožení života a jen tak, tak vyvázla. Chtěla jsem mu jednu vrazit.

„Já jsem se o ni starala celou dobu, zatímco si dobře pamatuju, že ty jsi utekl s ostatníma jako krysa,“ oplatila jsem mu to, i kdybych na sebe měla přivolat hněv ostatních. Bylo mi to jedno.

Několik lidí něco zamumlalo, těžko říci, zda souhlasili s ním nebo se mnou.

Sid se nehezky zamračil, sjel mě pohledem, pak se obrátil, zmizel v kanceláři a zabouchl za sebou hlasitě dveře.

Přeživší po mě a holčičce ještě pár vteřin pokukovali, než se začali věnovat svým věcem.

Super uvítání! Díky SIDE! Ty vážně dokážeš člověku ulehčit, ty zasranej imbecile.

Jen jsem tam stála a nevěděla, co si myslet. Takové obvinění jsem si nezasloužila. Po tom co jsem prožila a on pak klidně zabouchne dveře?

To jako vážně? Tak to tedy ne, to se chlapeček přepočítal.

Měla jsem toho právě dost. Vrhla jsem se ke dveřím, popadla kliku, div jsem ji nevyrvala a rozrazila dveře, vtrhla dovnitř a zase zabouchla.

Měla jsem na něho vztek a on se přitom klidně rozvalil na židli, jako bych tam ani nebyla.

„Tak hele, nebudeš mi bouchat dveřmi před nosem, když jsme ještě neskončili,“ ukázala jsem na něho prstem plným obviněním.

Siď se na mě podmračeně podíval svýma skelnýma očima, takovýma, které má každý chlap po Silvestru a nehnul ani brvou.

Ignoroval mě záměrně?

„Už jsme domluvili,“ odsekl hrubě, „a teď vypadni, mám dost jiný práce než se tu hádat s šílenou ženskou,“ mávl rukou a hodil nohy na stůl v kovbojském stylu a to bylo vše. Evidentně se chtěl zabývat nicneděláním a jen mě odbýt.

Pohlédla jsem na ty jeho špinavý křusky jako by to byl červený prapor, kterým mi míhá před obličejem. Rty se mi stáhly do pevné linky.

Tak, Wando, právě ti bouchly saze, ale nezapomeň, že tu s ním pak musíš být, tak to zas tak neposer, varoval mě můj vnitřní hlas, ale v tuhle chvíli jsem ho odsunula až na druhou kolej a pěkně si našlápla dopředu.

Moje boty taky dokázaly pěkně dupat až vrzala podlaha.

„Jak mě tu můžeš z něčeho obviňovat, ty hajzle, na rozdíl od tebe mám pořezanou nohu, vyrvané vlasy, modřiny, naražená žebra a možná i slabý otřes mozku a ty si tu sedíš v teple a ostatní ti kryjou tvoji prdel, to je postup v kariéře,“ spustila jsem a nebrala si žádné servítky.

Fajn, Wando, už jsi to posrala, ale zkus se ještě ovládnout.

„Děláš mi tu kázání jako moje matka?“ zavrčel sarkasticky ale stále klidně. Urážky pro něho byly asi jako chleba s máslem k snídani, pokud přihlédneme k tomu, kde se celé ty roky pohyboval.

„Jo to sakra dělám,“ zatnula jsem pěsti do dlaně, až jsem myslela, že mi poteče krev.

„Závidíš mi snad, že jsem dal tuhle skupinku dohromady? Že jim našel bezpečné místo? Pokud se ti to nelíbí, tak můžeš jít, nikdo tě tu nedrží v opačném případě, drž hubu a dělej, co ti říkám.“

Už jsem se nadechovala k další odvetě, ale zarazila jsem se, něco mi říkalo, že by mě odkud mohl i vyrazit a já se ven vrátit nechtěla, zvláště když zanedlouho bude tma, navíc

řvát na chlapa, který je schopný všeho, taky nebyl právě dobrý nápad. Určitě měl všude poschovávané nože a já neměla ani otvírák na konzervy.

„Fajn, ale pro příště si ty kecy odpusť, všichni jsme na stejný lodi,“ hodila jsem po něm nevraživým pohledem a vyrazila ke dveřím, než z té místnosti udělám třísky a z něho jiskru na podpal.

Někdo však z druhé strany otevřel první, než jsem stihla sáhnout na kliku.

„Šéfe, vypadá to...“ kluk se zarazil v půlce věty a rychle ustoupil stranou, protože jsem kolem něho prošla jako harpie a nechala dvojici v kanceláři.

„To bylo na ženskou slušný," podotkl za mnou čísi hlas.

Rychle jsem se otočila a viděla, že vpravo od dveří stojí muž, od pohledu voják tím sympatickým způsobem, navlečený v maskáčích a docela padnoucím khaki tričku a černé vestě.

„To měl být kompliment?" nadzvedla jsem překvapeně obočí, zatímco se muž odlepil od zdi, o kterou se opíral a napřáhl ke mně svou ruku. Jo, byl docela pohlednej, ale pokud si myslel, že mu skočím do náruče jako vyděšená chudinka tak to se spletl.

„Možná, major Bud O'connell," představil se, sálala z něho autorita stejně jako z jeho svalnatého hrudníku, „vedu tu výpravy ven za zásobama, už jsme se viděli předtím dole."

„Voják," podotkla jsem suše a vztek ze mě rychle vyprchával, ale váhala jsem jeho ruku přijmout.

„Nedůvěra, hm? Příště budu raději mlčet," zazubil se, stáhl svou ruku a pak si obě založil na hrudi.

„Ne v tom to není, jenom, připadáš mi jako někdo s rozumem v hlavě, vojáci dokážou lidi organizovat, hodil by ses líp na Sidovo místo, kdokoliv by se na to hodil kromě něho," pohodila jsem hlavou k zavřeným dveřím.

Bud se ušklíbl, „ale potíž je v tom že nikdo nechce," udělal prstem kolečko ve vzduchu znázorňující tak celou místnost.

„A ty majore?" naklonila jsem hlavu mírně na stranu v očekávání jeho odpovědi.

„Ne, promiň holka. Já ho raději usměrním a zasáhnu v případě nějakýho omylu, ale je lepší, když budou civilisti věřit někomu, koho znají, já nejsem místní a cítím jejich nedůvěru," řekl mi to přímo, jak jsem od vojáka očekávala a ten přístup se mi zamlouval. Usmála jsem se.

„Nejspíš máš pravdu, kdo vlastně jsi? Voják z povolání, odhaduju z nějakýho velkýho města?" sklouzla jsem pohledem na jeho uvolněný postoj.

„Přiletěl jsem z Oklahomi na bratrův pohřeb, nečekal jsem, ale že těch pohřbů bude o trochu víc. Kapitán mi dal týden, ještě mi zbývají tři dny," podíval se na své hodinky, „pak mi zkrouhne plat, mám mu totiž jako přítel podávat vyznamenání na přehlídce. To už bych se vážně měl nechat sežrat, než se nakrucovat v naškrobený uniformě. Ten límeček je hroznej a ještě lepší je když tě okukují generálové a další hlavouni jako by ti vyrostla druhá hlava."

Musela jsem se usmát, ten muž byl vážně smysl pro humor, to se musí nechat. Vojáci měli výhodu, byli na takové situace stavění a připravení, evidentně neztrácel dobrou náladu ani v tomhle pekle, což bylo dobře. A pak, že jsou vojáci suchaři.

„Měl by sis to ještě rozmyslet, uniforma by ti slušela," můj úšklebek prozrazoval sympatie a měla jsem pravdu, jeho krátké hnědé vlasy ala ježek a pár malých jizev na tváři mu dodávalo jakési hrubší přitažlivé kouzlo. Nebyl mladý ale ani starý, tak akorát.

„No, možná to ještě zvážím, tak jako tak tě tu vítám."

„Jmenuji se Wanda," osmělila jsem se a tentokrát jsem já k němu natáhla ruku a on ji přijal. Potřásli jsme si. Měl pevný stisk. Toť k formalitám.

„Wanda, fajn. To si budu pamatovat." Bud zvedl dva prsty v náznaku zasalutování a odešel pryč.

Poté už mi nikdo nevěnoval pozornost jen Merry, která čekala, jak to všechno skončí.

„Tak co? Je všechno v pořádku?" zeptala se mě a já přikývla, neměla jsem ráda lži, ale tohle bylo překvapivě lehké. Naštěstí to holčičce stačilo.

„Pojď, musíš mít hlad," chytila mě za ruku a odvedla stranou do malé kuchyňky, kde jsem nám nalila z ohřáté konvice čaj a rozdělala nějaké sušenky z obalu.

Posadili jsme se ke stolku, já jsem se spíše do židle svezla a pak sebou trochu trhla, jak mě zabolel namožený klín, což mi připomnělo, že Bee je tam někde venku.

„Bolí tě něco?" strachovala se o mě moje malá společnice.

„Ne, jen...jsem trochu unavená."

Sakra já se tu ještě naučím lhát, říkala jsem si nevěřícně a zastyděla se za sebe. Lhát dítěti, co horšího ještě dokážu?

Když se moje svaly trochu uvolnily, dopřála jsem si pořádný doušek horké tekutiny, která mi popálila hrdlo ale já si to i tak vychutnala.

„Jak dlouho už tu jste, Merry?" zeptala jsem se, abych zapředla rozhovor a snažila se přitom odpočívat, konečně po všech těch hodinách strachu jsem mohla vypnout.

Merry těmi drobnými prstíky si hodila do čaje kostku cukru ve tvaru srdíčka, zacinkala lžičkou o šálek a pak se usmála.

„Asi dva dny. Sid nás sem přivedl těsně ráno, kdy vyšlo slunce, všichni jsme se snažili spolupracovat, staráme se jeden o druhého a ven vycházejí jen někteří pro nutné zásoby. Je tu docela dobře, dokonce funguje i topení a teplá voda."

„Zprovoznili jste i sirénu viď?"

Holčička rychle přikývla, „jo, ale Sid ji pouští jen ráno a odpoledne, říká, že večer se tu potulují ti divní čerti a tak jsme raději tiše. Ale i tak sem přišlo hodně lidí, bylo nás sotva..." Merry se podívala na svou ručku a ukázala mi všechny vztyčené prstíky.

„Pět? Přišlo vás sem jen pět?"

„Jo, a podívej se teď!" zaradoval se ten andílek a ukázal do místnosti. Shodou okolností tam začal nějaký muž vykřikovat něco o bohu a zachraniteli. Katolíci mi šli vážně na nervy, snažili se v takových chvílích z lidí vytěžit to dobré a kompenzovat jejich strach ještě větším strachem.

„Ďábel nás pokouší, je v každém z nás ale ti venku, ti nás mohou spasit, jsou to naši mesiáši, vydejme se jim a oni se nad námi smilují, jejich láska bude naší láskou. Nechme je nás prostoupit a otevřete jim svou mysl!"

Ten vyhublý chlapík v urousaném kabátu to pronášel s takovým zápalem jako fanoušek Star Wars přísahu Darth Vaderovi.

Lidé se od něho znechuceně odvraceli a já se ani nedivila. Jeho mysl byla zřejmě hodně pokroucená a dost možná se zcela zbláznil, což by bylo pochopitelné. Jeho modré vodnaté oči těkaly po ostatních a čišela z nich maniakální zoufalost. Otřásla jsem se.

„Otevřete jim dveře, vzdejme se, pokloňme se! Oni jsou naše spása! To jediné světlo!"

Tu se rozrazily dveře a do služebny napochodoval Sid, chytil muže za umaštěné klopy a pořádně s ním zatřásl, až muži vypadla bible z rukou a rozplácla se na podlaze.

„Dost, ty starej blázne, všechny tu vyděsíš, chceš rozpoutat paniku? Nikdo není na ty tvoje bohoslužby zvědavej dědku, tak si sedni a sakra mlč!" náhle ho pustil a dotyčný se skulil na zem, sprostě nadával a hrozil na Sida zdviženou pěstí, ale více se neodvážil.

Pozorovala jsem to s velkou rezervou. Měla jsem sice k tomu pouličnímu grázlovi své výhrady a na rande bych s ním nešla, ale alespoň si uměl sjednat pořádek. Jistě by mu byl schopen i ublížit ale tím by zničil důvěru ostatních.

Zatímco na mě Merry mluvila, po očku jsem sledovala okolí. Bylo tu několik žen, ale převládali muži, staří, zde nebyli vůbec, nejspíše byli dost pomalí a tak byli zabiti mezi prvními ale i dětí se tu zahlédnout moc nedalo. Možná dvě nebo tři.

Snadná kořist, uvědomila jsem si, děti nemají sílu a nemohou se bránit.

Ne, vážně jsem na to nechtěla myslet a tak jsem Merry přerušila zdviženou rukou. „Myslím, že potřebuju na chvíli zavřít oči, dopovíš mi to zítra, viď?"

„Jo, to bych mohla, i když mě se moc spát nechce, je teprve odpoledne. Pojď, lehnu si s tebou a budu na tebe dávat pozor," prohlásil ten anděl strážný a já se na něho za to unaveně usmála.

O pár minut později už jsem ležela na podlaze ve spacáku, nebylo to moc pohodlné ani měkké, ale měla jsem čistou hlavu a nemusela jsem se ohlížet za záda.

Zavřela jsem oči a úlevně jsem vydechla, ale místo kýžených snů i přes velkou psychickou únavu jsem nemohla do říše snů vplout.

Mé tělo bylo sice unavené ale pořád v pozoru.

Poslouchala jsem šeptání, šoupání nohou a další všední zvuky ale spánek nikde.

Marně jsem tedy přemýšlela, co bude zítra. Vichřice už nejspíše polevila, protože se už žádné bouchání z venku neozývalo.

Všichni ti chudáci okolo vypadali depresivně, někteří se stranili ostatním jako by byli sami v jiném světě. Hlavu měli skloněnou a hypnotizovali podlahu ve vlastních trýznivých myšlenkách, když přišli o celou rodinu a doufali, že je někdo zachrání a svět nad nimi nezanevře nebo naopak, přemýšleli proč je xenomorphové nezabili také.

Byli jsme všichni jako vyhnanci z ráje, kterým před nosem bůh zavře vrata a vykopne je tou svou velkou nohou ven.

Ale pomoc nepřijde. Já to věděla, ale nechtěla jsem to nikomu říci, protože naděje je držela při životě tak pevně jako realita namazaná medem a přitisknutá k duchovnímu světu plného fikce.

Až teď jsem si mohla konečně trochu srovnat myšlenky a roztřídit je do pomyslné kartotéky.

Vystrčila jsem ze spacáku ruku, ohnula ji v lokti a položila na ni hlavu. Připadala mi neskutečně těžká, jak pytel zlata ale nebyly to cennosti spíše starosti, každá myšlenka vážila jako zatracená lesklá ryzý cihla.

Co bude zítra jsem opravdu netušila ale věděla jsem, že jsem chtěla přežít a pokud se mi to podařilo do teď, co mi zabrání...

Dobře, nebyla jsem to vždycky já, kdo mě dostával z maléru, mohla jsem poděkovat mému nestvůrnému kamarádovi, který se teď honil za zábavou někde venku nebo jako stín obšlapoval kolem služebny.

Co teď asi dělá? Prokusuje hrdla jiným obětem? Hledá mě? Našel si jinou, kterou uzurpuje? Honí se za ocasem?

Ah, Bee...

Sice to byl nepřítel, ano, poškrábal mě, pokousal a hm, další jiné věci, ale kdo ví proč, jsem mu nepřála nic špatného. Nebyla jsem nijak pomstychtivá, možná jsem za těch pár dní trochu zdivočela, jako domorodec z Jurského ostrova ale stále jsem měla své hodnoty. Za to, že se o vás někdo stará a hlídá vás, mu přeci nemůžete nadávat a trhat mu hlavu i když by to zde nikdo nepochopil a tak jsem raději svůj příběh nikomu neřekla.

Navíc co bych asi komu vyprávěla? Hele, užila jsem si s vetřelcem. Jo byl to drsný sex, jaký jsem ještě nezažila a do kategorie zážitků bych ho dala někam nahoru?

Vážně super jízda, nechceš to taky zkusit?

Když jsem si však vybavila, jak mě jeho tělo tisklo tvrdě k podlaze, jak jeho boky narážely do mé kůže a jak jsem s dychtivostí přijímala jeho mohutný penis, stáhl se mi klín touhou, což mě samotnou překvapilo. Zastyděla jsem se.

Tváře se mi rozpálily, raději jsem si přitáhla konec spacáku až k nosu.

Zatraceně, ten xeno mě nenechá být ani tady.

Sama na sebe jsem se zamračila a snažila nevnímat to protivné šimrání tam dole jako by ho mé tělo chtělo znovu. Znovu to otravné otírání, ty nudné pohyby, děsivé syčení a drápy bolestivě zaseknuté v mé kůži, zatímco mi slintal na krk.

Jsi blázen?? Už se vzpamatuj, Wando!

Napětí v klíně se ještě více zintenzivnilo.

Zatnula jsem pěsti, abych to nutkání v mých dolních partiích překonala a překulila se na bok. Ty jsi vážně špatná holka, Wando, nad kdejakým chlapem ohrnuješ nos, že není dost dobrej a zabiják z jiný planety ti vyhovuje? Ještě aby měl kravatu a v peněžence pořádnej balík co?

HAHA. Vážně k popukání.

Nakonec jsem přeci jen usnula plná výčitek ale zanedlouho mě probudilo zvláštní světlo a to jak se Merry vedle mě pohnula, jelikož se ve spánku přitiskla ke mně jako medvídek k medvědici. Rychle jsem otevřela oči, protože jsem si myslela, že jsme v ohrožení a že se jedna nebo víc těch bestií prokousala dovnitř.

Jenže v místnosti bylo hrobové ticho, jen na východní zdi svítila červená žárovka, která vrhala své světlo na celé ležení.

„Co se to děje?" pootočila jsem se a Merry si dala ukazováček na rty.

„To je výstraha, ti nahoře nám hlásí co se venku děje a když svítí tohle světlo, tak to znamená, že těch čertů je venku okolo hodně a my máme být raději tiše," pošeptala mi tichounce jako víla, která hlídá vaše sny.

Dala jsem tedy na její radu a snažila se znovu usnout.

*************************************************************************************************************************

Další den jsem se začlenila do provozu naší základny. Aneb úkol dne: jak dnes přežít když se mi do zad zavrtává Sidův nepříjemný pohled.

Otvírala jsem konzervy, obvazovala raněné, dezinfikovala jejich rány a roznášela jídlo.

Prostě vše co se dalo udělat s maximální ochotou, přestože na vás ostatní koukali, jako byste je chtěli kousnout.

Co to se všemi sakra bylo? Možná to bylo tím, že Sid každých pár hodin na někoho bez příčiny řval, aby podněcoval morálku. Pokud vládne strach, ti nejsilnější drží opratě a ostatní se krčí před bičem.

Jedině já jsem se někoho občas zastala a vysloužila si za to jeho pohoršené zamračení a nějakou tu nadávku a pak tu byl ten kněz, který raději pro změnu mlčel, ale hrozil pěstí.

Když jsem později nesla oběd hlídačům, musela jsem vystoupit po schodech až do podkroví, kde u okna stáli dvě židle a na nich seděli muži se zbraněmi v klíně jako profesionální odstřelovači.

Okno bylo na rozdíl od zbytku budovy otevřené, naštěstí tam byla pevná mříž a také dobrý výhled na celou ulici z ptačí perspektivy.

Stejně jsem si ale myslela, že kdyby některý z xenomorphů chtěl, hravě by svým bodcem na ocase, jež by prostrčil mříží, usmrtil minimálně jednoho z nich.

Jeden z mužů měl armádní dalekohled a plnou hubu keců, že je jídlo studené, avšak největší překvapení přišlo až odpoledne a to doslova.

Právě jsem obvazovala rameno ženě ve středních letech a Merry jako malá zdravotnice držela otevřenou lékárničku a podávala mi obvazy, když se v místnosti objevil bílý plášť.

Viděla jsem to jen koutkem oka ale i tak to přilákalo mou pozornost, protože jsem věděla, že zde žádný doktor není.

Moje tvář se lehce pootočila, já jsem div nezkameněla na místě.

To není možné...co to do prdele...jak se tu vzal...co tu dělá?

Dobře vypadající muž v okatě čistém oblečení se rozhlížel kolem sebe jako by skenoval každou osobu ve svém dohledu. Ty krystalicky modré duhovky, které se senzoricky zaostřovaly, se podívaly i na mě, setrvaly na mé tváři o dvě vteřiny déle, než bylo nutné a pak se bez zájmu zase posunuly na další osobu.

Projel mnou chlad až do morku kostí, krev mi ztuhla v žilách a každá krvinka se měnila na zmrzlé krystalky. Co tu ten android dělal? Ať už byl ten důvod jakýkoliv, bylo špatné, že se tu objevil. Znamenalo to zkázu, cítila jsem to v kostech.

Žena vedle mě zasténala, aby mě upozornila na své zranění, kterému jsem se přestala věnovat.

Nereagovala jsem, v hlavě mi vyvstávaly ty nejhorší scénáře, co by se mohlo stát.

Merry mě zatahala za svetr a já od Adama uhnula očima jako bych se popálila.

„Jsi v pořádku, Wando?" zeptala se holčička a já jsem spěšně obvázala pacientce rameno a pomohla jí opatrně do starého kabátu.

Znovu jsem zkontrolovala toho parchanta, ale ten jen poodešel o pár metrů dál ke zdi a posadil se na stůl jako by se nic významného nedělo a sledoval okolí jako nějakej blbej turista atrakce v lunaparku.

„Merry, chci po tobě, aby ses k tomu muži nepřibližovala, může být nebezpečný, ten v tom bílém plášti, už jsem ho předtím viděla. Za žádnou cenu s ním nemluv a nechoď k němu," tlouklo mi srdce a nespouštěla jsem androida z očí, bylo mi jedno, zda mě jeho citlivý sluch slyšel nebo ne.

Nenápadně jsem si zkontrolovala svůj nůž, jehož pouzdro jsem měla v kapse kalhot. Trochu vyčuhovalo a tak jsem ho zakryla dlaní a rozhodla se jít přímo za tím bastardem na malý chat.

Bublal ve mně vztek na tu napodobeninu člověka, že se tu ukázal, že měl drzost sem vůbec vejít a tak jsem vyrazila, dokud jsem měla stále kuráž mu ten nůž bodnout do srdce a přeříznout jeho hadičky, které ho držely pod tou umělou kůží pohromadě.

Jenže v půlce cesty mě někdo chytil za ruku a otočil k sobě.

„Kam ten spěch holka, mám pro tebe důležitý úkol," zašklebil se na mě Sid, kterého jsem teď vůbec nějak nevnímala, ani jsem netušila, že vylezl z té své jeskyně, kde trávil nejvíce času a postavil se mi do cesty.

„Chlapy, kteří šli shánět jídlo do supermarketu na konci ulice, se ještě nevrátili. Půjdeš se podívat, co se stalo," poručil mi tvrdě a já mu viděla na tváři, že je to cílené. Ten bastard se mě chtěl zbavit! Asi proto, že jsem si ty jeho kecy nechtěla nechat líbit. Srabe!

„Posíláš mě na sebevražednou misi?" ohradila jsem se prudce a vytrhla mu svou ruku, „víš co? Ty jsi chlap, běž si to tam zkontrolovat sám."

„Poslal bych tam ty ze shora," ukázal palcem vzhůru, „ale pochybuju, že ty nebo ostatní ženský umíte místo nich používat brokovnici," odfrkl si pohoršeně.

Chceš vidět, jak ji dokážu použít? Urvu ti s ní palici a použiju přitom jen jeden náboj.

„Takže raději pošleš ženskou ty slabochu? Fakt hrdinský, co uděláš, dáš mi pánev na cestu a sadu kuchyňských nožů?"

Znělo to vážně tak blbě? Jasně že by toho byl schopnej. Nesnášel mě stejně, jako já nesnášela jeho.

Vzájemná láska dělá divy.

Škoda že tu nebyl Bud, aby se mě zastal a tohle mu rozmluvil.

„Tak se rozhlídni, všichni tu jsou zraněný, ty vypadáš, že ještě ujdeš, alespoň budeš moct běžet v případě nouze," založil si silácky ruce na prsou jako Goliáš.

Zatvářila jsem se asi jako dvacet metrů velká lidožravá housenka, tak ten zkurvysin chtěl hrát na city? Nikdo jiný jako nemůže? No, možná že to byla pravda, ale to ještě neznamená, že mě takhle klidně před večerem pošle jako záchranou výpravu, ze které se nevrátím.

Ať jsem se ale snažila, jak chtěla, za pět minut už mě a ještě jednu nechtěnou holku vystrčil dole ze dveří a já se zase jednou nedobrovolně ocitla na bitevním poli. Ještě dvakrát jsem pěstí zabouchala zpátky na dveře, ale Vašo mi řekl jen pár slov lítosti a zavřel okénko. Alespoň to myslel upřímně, když už nic jiného ale to mi fakt moc nepomohlo.

Super.

Tak si jdeme hrát na hrdiny.

Sid je vážně kretén, nejen, že si hraje na pána policejní stanice, ale navíc ještě Wandě vyčítá, že se nepokusila o záchranu Marry, doslova jí tam měla nechat napospas vší té nebezpečné havěti. Sid ale nezná události, které tomu předcházeli ani co ona sama zažila a ani to vědět nechce, jeho pravda je ta jediná, co se bere v úvahu. Wandě, ale nebude nějaký feťák z ulice poroučet a osočovat ji. Bohužel to vypadá, že ho z nějakého nepochopitelného důvodu ostatní poslouchají.

Wanda má nový úkol, Sid ji posílá na sebevražednou misi a to podívat se do blízkého supermarketu a zjistit, co se stalo s těmi, kteří se nevrátili se zásobami. Skvělé. Takhle ji rovnou může vyhodit ven na ulici, aby si ji vetřelci sežrali. Jaká je šance, že se jí to povede a vrátí se? 5%? Wando, hodně štěstí.

Wanda a Bee

Kapitola 11.

Supermarket

Kotva 11

11.

„Tak jdeme, chci to mít rychle za sebou," zabručela jsem, i když jsem tušila, co tam asi najdeme, „kryj mi záda, jdu první."

Obě jsme se rozeběhly vpřed, zatím to vypadalo, že je kolem klid ale zdání mohlo šeredně klamat. Každou chvíli se někde z rohu mohla vynořit ta banánová lebka a bafnout na nás.

Občas jsme zaslechli syčení, ale hned zase přestalo a vzdálilo se. Xenomorphové nebyli daleko a tak jsme raději zvolnili krok a byly co nejtišší.

Možná to byl ale jen vítr, který se prohnal rozbitou výlohou, nebo byl taky vetřelec uvnitř obchodu a na něčem si pochutnával, raději jsme to nezkoumali.

Mé oči pozorně pátraly v okolí města duchů po sebemenším pohybu.

Mohl by tu někde být Bee, napadlo mě záhy a pak jsem nad tím zakroutila hlavou. Pranic se mi nelíbilo, že můj chorý mozek se o něho v minulých hodinách staral a vracel se k němu.

Nestačilo, co mi způsobil? Ty jeho škrábance jsem cítila ještě teď nemluvě o tom, že mi dělalo potíže si rovně sednout. I přes to všechno jsem pomyslela na to, zda mě hledá. Kousla jsem se do rtu, ještě z toho budu mít výčitky proboha.

Za pár minut jsme s Candy rychlým tempem dorazily k parkovišti Food Basics, napsaném, na počasím zašlém transparentu nad obchodem. Ale krám, do kterého jsem chodila nakupovat, už nebyl to, co býval. Z dálky se mi jeho namalované jedovatě zelené zdi zdály jako našedlý seschlý salát a dvě prosklené výlohy vedle vchodu byly rozbité. Střepy v nich trčely vzhůru jako ledové zuby nějaké příšery pro případ, že byste si chtěli podřezat zápěstí než čekat, až vám do kůže proniknou ostré špičáky xenomorphů.

Lákavá nabídka pro slabé povahy.

Jak jsme se s Candy blížily, po straně jsem mohla vidět ještě k rampě připojený náklaďák, ale my jsme se stočily k hlavnímu vchodu a kličkovaly jsme po parkovišti mezi auty, abychom se dostaly co nejblíže bez možných potíží.

Evidentně jsme asi moc štěstí neměly, protože zevnitř se ozýval nějaký hluk, jako když někdo shazuje z police skleněná akvária. Skousla jsem si spodní ret a natáhla ruku, abych Candy naznačila, ať se skrčí a čeká. Pozorovaly jsme, zda se něco neukáže.

„Myslíš, že to jsou ostatní? Třeba se jen trochu zdrželi," pošeptalo mi do ucha to rozcuchané strašidlo s brýlemi přes půl hlavy. Její naivita mě málem rozesmála.

Neradostně jsem se ušklíbla, „jo, určitě to budou oni, jen berou posledního tuňáka s lízátky a za chvíli se objeví ve vchodu."

Candy jen hloupě přikývla, jak mohla být tak tupá mi bylo záhadou ale nechala jsem to být, jenže čas utíkal a slunce zapadalo a třpytilo se za siluetami střech.

Rozhodně jsem tu nechtěla zůstat ani o chvíli déle, ale když se nikdo neukazoval, věděla jsem, že budeme muset dovnitř nebo tam alespoň nakouknout a zjistit co se děje.

Pohnula jsem se a Candy mě chytila za mikinu, „chceš jim pomoct s tím tuňákem? Asi je moc těžký, ty konzervy se pronesou," spekulovala bezelstně.

„Jestli tebe dnes nesežerou tak to bude zázrak," zamumlala jsem ironicky, „teď se drž u mě a hlavně buď tiše, nezakopni, nesmrkej a nebreč, možná vůbec nedýchej."

Obě jsme přeběhly k Food Basics, který svou rozlohou a vroubkovanými zdmi připomínal obří krabici od sušenek.

Ta vyzáblá nána za mnou vážně cupitala, alespoň se nervózně rozhlížela kolem a nespoléhala jen na mé dvě oči, které dozadu vážně neviděly. Pak už jsme proklouzly dveřmi, které se stále ještě samy otevíraly, když mě někdo popadl a nečekaně mi přikryl dlaní ústa, zatímco místo mě vykřikla Candy.

„Ticho do prdele, chcete aby nás slyšeli?" zavrčel Bud, který mě vzal jako rukojmí.

Zakroutila jsem hlavou na souhlas a on ruku z mých úst pomalu sundal. Bylo na něm vidět, že je napjatý, šlachy na krku měl vystouplé a byl ve střehu. Asi jsme právě dorazili v půlce rozjetého večírku.

Měla jsem k němu jakousi povrchovou důvěru, ale raději jsem si rty utřela do rukávu, bůh ví kam, tu ruku všude strkal.

Výmluvně jsem ukázala za sebe na Candy, „ale na ni raději opatrně Bude, má mozek koupací kačenky, takže mluv pomalu a srozumitelně aby tě pochopila," zašeptala jsem k němu a mířila prstem na svou společnici.

Voják před námi se trochu uvolnil, ušklíbl a přikývl zároveň.

„Dám si na to pozor. Co tu vlastně děláte? Nemáte být náhodou v bezpečí na služebně?"

Z jeho hlasu byla znát starost, ale byl v tom tvrdý podtón.

„Sid nás vykopnul, prý se máme podívat, co s vámi je, že se nevracíte," věnovala jsem Budovi výmluvný pohled a on kysele mlaskl, rty se mu stáhly do přísné linky a jeho výraz se zcela změnil v naštvaný za pouhou vteřinu. Nejspíše s některými hloupými rozkazy svého šéfa nesouhlasil, ale teď je poslat zpátky nemohl, byla skoro tma, bude lepší vzít celou skupinu, která se bude moci navzájem chránit.

„Trochu nám to trvá, jo, museli jsme se ukrýt, pořád tu jeden z těch šmejdů obšlapuje. Asi je láká to zkažený maso v mrazáku a na pultech, není to právě hezký pohled a už to zavání," zamával si před nosem rukou a skutečně, po celém obchodu se nesl pach rybiny a prošlého masa z chladicích boxů, které už vypověděli službu.

„Nechci sýčkovat, ale čekala jsem, že tu nejdeme jen přilepený krvavý fleky, překvapil jsi mě," zazubila jsem se, abych tu napjatou situaci trochu odlehčila, tak jsem si ironicky přisadila, naštěstí to vyznělo jako vtip.

„Počkejte tady a nikam nechoďte, my se spakujeme," poručil mi Bud a šel přes kasy za ostatními mezi regály. Odtamtud se ozýval šelest, jak potřebné potraviny cpali do batohů.

Osvětlení zde z nějakého neznámého důvodu příliš nefungovalo, možná za to mohla ta vichřice, která někde strhla vedení a už ho neměl kdo zapojit. Pár podlouhlých zářivek viselo jen za jeden kabel svisle dolů a po zemi bylo poházené zboží jako při výtržnostech.

Slunce už téměř zapadlo a já se chtěla co nejrychleji vrátit do bezpečí, abych mohla Sidovi nakopat tu jeho prdel.

„Já jsem tě slyšela, nebylo to od tebe hezké," urazila se Candy, jakmile Bud odešel. Našpulila spodní ret jako malé dítě, kterému se něco nelíbí a začala se na mě mračit.

Candy, vlastně už jen to jméno bylo docela trefné, její vlasy totiž připomínaly cukrovou vatu, ne barvou ale hustou konzistencí jako Afrikánci, že jste měli spíše chuť se zakousnout než o něčem přemýšlet.

„Promiň, Candy, já..." zastyděla jsem se za sebe, abych taky brala v potaz něčí city ale náhle jsem se zarazila, protože se venku něco mihlo. Letící pták to rozhodně nebyl.

Rychle jsem bez dalšího přemýšlení padla reflexivně na kolena a přitiskla se zády ke zdi pod rozbitou výlohou, kde byl ještě dobrý metr zdiva, Candy vedle mě takové štěstí neměla.

Něco pro ni z venku hmátlo, možná sama smrt. Ne, určitě to byla ta stará známá, která mi zatím jen občas zamávala z dálky.

Ze své pozice dole, kdy jsem zatínala pěsti do dlaní, jsem viděla jen černou šmouhu. Ruka s drápy, která se, zmítající dívce zasekly bolestivě do krku, ji doslova vtáhla přes rozbité sklo ven. Zatnula jsem zuby.

Candy do mě stačila ještě kopnout, ale to bylo tak vše.

Nevydala jsem ani hlásku jen pevně zavřela oči a modlila se, když jsem za zdí slyšela syčení a pak jako když se vylije kbelík něčeho hustého na chodník, nejspíše to byly dívčiny horké vnitřnosti skvostně seřazené na chodníku.

Sakra, nemohla jsem ani varovat ostatní, jinak bych na sebe upozornila a byla bych další na řadě, to ale ještě neznamenalo, že nejsem v pořadí...stále jsem byla jaksi na dosah.

Další zvuk, jenž se ozval a rozvibroval okolní prostor, byl ještě nepříjemnější, tiché chrčivé zavřeštění, křupnutí s měkkým POP a pak opět ticho.

Mohla jsem si živě představit, jak ta černá zrůda udělala do Candiny hlavy krvavou díru.

Chudák holka, byla sice hloupá, ale takový konec si rozhodně nezasloužila, nikdo si ho nezasloužil!

Hlas mi uvízl v hrdle, téměř jsem nedýchala, raději jsem se plazila vleže po zemi mačkající se ke stěně vedle sebe. Prostě jsem dělala, že jsem prkno a součást obchodního interiéru.

Pot mi tiše stékal po zádech a krku, jak se ve mě stupňovala nervozita z toho, jak dlouho tomu parchantovi bude trvat než si na Candy smlsne a pak skočí po mně.

Shora na mou hlavu dopadly malé úlomky skla, jak se kolem krajů výlohy zahákly černé drápy a vetřelec dovnitř pomalu strčil hlavu jako by se bál, že mu ji někdo uřízne. Na rameno mi ukáplo pár jeho slin a krve a já se přestala hýbat, abych nevydala nějaký nechtěný zvuk.

Potlačila jsem znechucení nad tím hnusem a nechala ty provazce kapat a vsakovat do oblečení. Vážně jsem tyhle situace nesnášela.

Dovolila jsem si jeden pohled vzhůru, kde se krásně vyjímala xenomorphova zakulacená plochá brada. Kdybych vzala některý ze střepů a zabodla mu ho tam, prorazila bych tu tvrdou kůži?

Jenže i kdyby to nakonec nepřežil, odsoudila bych se ke zkáze i já, protože bych si dala krásnou zelenou sprchu jeho kyselinovou krví.

Ne to byl špatný nápad, zatraceně, Wando, přemýšlej!

Xeno zatím nasával vzduch a pozorně poslouchal, co se uvnitř supermarketu dělo, zatím o něm nikdo nevěděl a ostatní se připravovali k odchodu. Ten šelest ho dozajisté lákal. Z toho, jak otevíral tu svou tlamu a jak na mě kapaly sliny.

K mému zděšení skočila ta černá mrcha dovnitř. Naštěstí mě přeskočila a nevšiml si mě, jak se za ní lepím na zeď, zato já jsem měla krásný výhled na její zadek a musela jsem uznat, že se od toho lidského vůbec neliší.

Xenomorphův ocas, který sklouzl dovnitř, se za ním táhl jako ostnatý bič. Mířil svou leopardí tichou chůzí po všech čtyřech do nitra supermarketu, aby prozkoumal, co se tu děje.

Já jsem se rychle rozhlédla, mohla jsem jít ven a utéct, ale nebyla jsem si jistá, že to bude to pravé řešení a navíc, samo otevírající dveře by na můj pokus hned upozornily. To nebylo jediné, čeho jsem se bála. Na stanici mě nemuseli vůbec pustit dovnitř, kdybych s někým jiným nepřišla a že toho byl Sid schopný.

Ten bastard tu měl být místo mě!

Po kolenou jsem se plazila k poslední kase u strany zdi číslo pět. Odstrčila jsem pojízdnou židli a zalezla pod pult jako do nějaké kryté budky a čekala, kdy uslyším první vyplašený křik.

Teď nebo nikdy, musela jsem ostatní upozornit a doufat, že nastane zmatek a alespoň několika se jim podaří utéct než když je xenomorph překvapí ze zálohy.

Zatnula jsem pěsti a vykřikla: „utečte je tady!"

Můj hlas se obchodem rozlehl jako výstřel z brokovnice.

Ozvalo se syčení a překotný spěch, jak se muži začali před vetřelcem krýt a rozhlížet ale už bylo pozdě.

Nic jsem ze své pozice neviděla, jen poslouchala a čekala, až všechno utichne a já se budu moci proplížit pryč.

Přitáhla jsem si kolena k sobě jako traumatizované dítě a objala je pažemi, přála jsem si, aby ti muži, kteří se starali o ty chudáky na služebně, byli naživu, ale věděla jsem, že tohle se mi nesplní, aniž bych já nevystoupila a dobrovolně nenabídla svoje tělo k sežrání, aby mohli prchnout.

No, kdo by byl takový idiot, aby to udělal? Já rozhodně ne.

Slyšela jsem bouchání, šustění, syčení i výkřik bolesti, jež moc nadějně neznělo. Nakonec následovala i střelba, která se jako ohlušující výbuch prohnala kolem. Sklonila jsem hlavu a bradu položila na kolena, bála jsem se. Xeno byl tady, mezi regály a bojoval s přeživšími. Jako bych na své kůži cítila pohlazení jeho ostré ocasní břitvy, ten hvízdot než vás jím probodne. Ty napjaté vteřiny zpomaleného času, jež otečou až moc rychle.

Brrr.

Jak cení zuby, blánovité sanice se mu doširoka rozevřou a pak když jeho vnitřní čelist nečekaně vyrazí proti vašemu obličeji a nakonec prasknutí lebky. Je po vás. Jste jen krvavým flekem na papíře minulosti černé kroniky města.

Tohle se přesně muselo stát některému z těch chudáků mezi regály, byl to přesně ten zvuk a tupý náraz těla. Nejspíše ho to monstrum odhodilo na zeď a pak se sesunul na zem.

Otřásla jsem se, když se nečekaně nad mým pravým ramenem zhoupl nákupní pojízdný pás a trochu popojel dopředu jako by tam bylo zboží.

Byl ten parchant nade mnou?

Právě jsem musela vypadat, jako když mi uvízne rybí kost v hrdle.

Ani jsem nedýchala, něco těžkého bylo nade mnou. Ozval se rámus. Na druhé straně, kde většinou stávali lidé ve frontě, než na ně dojde řada, spadla dotyková obrazovka.

Teď jsem se vážně začala bát.

Posunulo se to blíž.

Pokud je nade mnou, proč...proč nejde za tím hlukem dozadu? HUŠ, běž za nimi, já jsem kost a kůže! Na mě si moc nesmlsneš, ty černá zubatá zrůdo.

Začaly se mi klepat ruce, nemohla jsem se přinutit uklidnit, tím spíše, když se xenomorph naklonil nad pás jako by si chtěl vzít ze stojanu cigarety, které měly prodavačky po pravé straně v zásobníku.

Klidně bych mu i připálila, ale nebyla jsem typ, co kouří a žel bohu, neměla jsem kuřáky příliš v lásce.

To však nevysvětlovalo, proč šel za mým hlasem, dokud jsem neviděla jeho známku na krku houpat se mi defacto před očima, aniž by mě pod pultem viděl.

Dva černé plíšky se pomalu ve vzduchu otáčely a na jedné z nich byla římská číslice II.

Byl to Bee.

Vážně mě našel! Sledoval mě, vyčenichal, čekal, nehodlal se mě vzdát. Zvláštně mě to zahřálo u srdce. Chtěla bych vidět jiného chlapa v téhle situaci, který by se na mě nevybod a nezachránil si vlastní zadek. Bee se mě ale nevzdal, měla jsem chuť vyskočit a obejmout tu černou zrůdičku kolem krku ale na místě mě držel strach z toho, co by pak se mnou udělal.

Unesl by mě do jiného domu? Potrestal by mě? Nebo mě teď dokonce lovil? Byla to možná i část jeho hrdosti, která nechtěla nechat kořist uniknout? A nyní místo toho, aby šel po ostatních, zamířil za mým pachem. Muselo tam tedy nějaké pouto být.

Ale počkat, pokud on byl tady, kdo tedy byl vzadu? Pak mě to trklo.

Oni byli dva!

Nehýbala jsem se z místa a nevěděla pro co se rozhodnout. Měla jsem se vzdát? Vystrčit prstíky a omluvit se? Pak by mě možná Bee odnesl a místo, aby ostatní napadli dva xeno byl by to jen jeden a sním, by si možná poradili.

Ne to byla blbost. Bee tu byl kvůli mně, alespoň tak mi to našeptávalo mé druhé já, kterému to zvrácené pomyšlení dělalo dobře. Nechtěl je ale MĚ.

Pokud tím ale odvedu jeho pozornost od Bada, udělám to.

Protáhlá hlava nade mnou začala čichat.

Rozruch vzadu ho nijak nevzrušoval, ani když kolem proběhl jeden z mužů a proskočil rozbitým oknem ven.

Neznámý xenomorph nelidsky zařval a skočil na vysoký regál, který se rozkýval jeho vahou a s hlukem spadl a přimáčkl pod sebou dalšího přeživšího.

Všechny věci se z polic vysypaly a muž na zemi zavalený krabicemi od rýže začal skučet bolestí, jak mu těžká konstrukce zatížila hrudník. Neměl však šanci, nejen že by ostatní siláci celý regál nezvedli, také neměli čas, protože se na ně xenomorph z vrchu vrhl.

Bud stačil uskočit a odkutálet se pryč ale ten vetřelec se vztyčil před tím nejpomalejším a uchopil ho v pase jako gumovou hračku.

Agresivita roky stlačená v jeho velkém těle se natlakovala jako parní hrnec a začala syčet.

Chlap se vzpíral, ale proti tvorovým nestvůrným pařátům byl jako myš proti tygrovi.

Xeno mu zaryl prsty pod žebra a druhými chytil jeho stehno a trhl směrem od sebe.

Kůže povolila, šlachy se roztrhly a na zem vystříkla krev. Přeživší byl na dva kusy tak rychle, jako když roztrhnete papír.

Slyšela jsem výkřiky děsu i agónie a to mi projelo tělem jako nějaký elektrický impulz, byl čas jednat.

„Bee...“ zašeptala jsem nejistě, aby se nevyděsil a neroztrhal mě na kusy. Poté jsem vykoukla zpoza pultu.

Byl tam, tyčil se na pásu shrbený k místu, kde mě cítil jako velký ještěr.

Než po mě však stačil hmátnout, natáhla jsem ruce i tělo a objala ho kolem krku. Ani se nehnul, jen dlouze zasyčel. Pokud by mě lovil, už by mi dávno utrhl hlavu, ale nehnul se.

Nejspíše se mu líbilo moje teplo, to jak jsem se k němu tiskla jako k zaběhnutému psovi.

Chtěla jsem rozptýlit jeho myšlenky a upoutat ho k sobě a tak jsem se mu tváří otřela o krk, nečekala jsem však, že jeho reakce bude tak silná.

Bee byl napjatý, ale jakmile jsem byla u něho tak blízko, jeho zlověstné syčení se změnilo v něco jako hrdelní chrčení.

Náhle se odtáhl a já zadržela dech. Bee přitiskl své čelo na mé a začal se tak o něho třít.

„Bee, to jsem já...“ uklidňovala jsem ho a vypadalo to, že to zabírá. Jeho drápy se sevřely kolem mého ramene jako by mi říkal: nikam už nepůjdeš.

Ty ostré špičky se mi zarývaly od kůže, ale mohlo to být daleko horší, nejspíše si neuvědomoval svou sílu, dokud jsem nesykla bolestí. Jeho stisk mírně povolil, ale otírat se mi o čelo nepřestal. Bylo to až dojemné u někoho tak strašlivého.

Vzadu z obchodu se najednou ozval výstřel a ihned na to hlasitý výbuch, který otřásl celým supermarketem, jako když v mrazáku vybuchne vojenský granát.

Oslepilo mě bílé světlo a tlaková vlna mě odmrštila tvrdě na zem.

Když jsem se probudila, hlavu jsem měla položenou na dlaždicích a podle nepříjemného zápachu a kouře hořelo. Slyšela jsem, jak plameny praskají a o chvíli i jak šlehají do výše a olizují strop. Pet lahve se kroutili jako tanečnice flamenga a voda, která z nich unikala, syčela a plast se škvařil. Téměř bych přísahala, že slyším bouchat popkorn, ale spíše mi zvonilo v uších.

Snažila jsem se vzpamatovat, ale kouř mě štípal v očích, až začaly slzet.

„Sakra,“ zamručela jsem těžce a musela je na chvíli zavřít, štípalo to.

Postavila jsem se na lokty a přivřenýma očima skrze řasy se rozhlédla kolem po tom žhnoucím pekle.

Naštěstí se hned rozezněl pronikavý alarm a s ním i požární systém, který mě začal kropit vodou a bojovat s ohněm, což chvíli jistě potrvá.

„Bee, kde jsi?“ začala jsem kašlat, musela jsem ven, ale jeho jsem nikde neviděla. Možná ho oheň vyděsil a utekl, ale proč mě nevzal sebou? Jeho tělo ale nikde neleželo.

Můj omámený mozek zahlédl pohyb kdesi vzadu. Něco mě tam táhlo, nechtěla jsem tam Beea nechat napospas ohni. Byla to sice zrůda ale on by pro mě šel i do pekla. Musela jsem se vážně zbláznit, když jsem si stoupla a rozeběhla se za ním.

Co to dělám? Vážně dělám takovou blbost?

Oheň šlehal všude, ale ledová sprcha tomu dost pomáhala a tak jsem si dala ruce před obličej a proskočila hradbu ohně, která stravovala vše poživatelné od preclíků až po kočičí žrádlo. Prostě vše co se mu namanulo.

Měla jsem pár ohořelých vlasů, ale ty dorostou. Nakonec jsem zapadla za igelitovou plentu, která dělila obchod od prostorného skladu. Ten se zdál netknutý.

Byla tam tma, jen průhlednou clonou pronikalo dovnitř trochu světla za mými zády, že jsem alespoň rozeznala regály nebo ještě zabalené palety fólií.

Vše bylo strnulé, když se mezi zbožím, pohnul nějaký stín.

Už jsem na Beea chtěla promluvit, když mi někdo zacpal rukou ústa dost silně, aby ze mě nevyšla ani hláska.

„Tiše, nebo nás uslyší,“ zašeptal mi do ucha mužský hlas. Můj mozek vyhodnocoval situaci, jako velice starý počítač, ale znervózňovala mě krev, kterou jsem cítila a kterou měl podle hlasu Bad na ruce u mého nosu.

Když jsem mlčela, pomalu ji dal dolů a zatáhl mě do většího stínu na sebe navršených palet.

Xenomorph chodil okolo jako žralok cítící čerstvou krev, ale pak prošel do druhé části skladu skrze plastový závěs.

Netušila jsem, co teď mám dělat, nechtěla jsem tu Beea nechat ale nemohla jsem ani Badovi říci, že chci pomoct zrůdě, která povraždila ostatní. Sakra situace.

Takhle to teď alespoň vypadalo, že jsem přišla pomoct Budovi, oddechla jsem si.

„Co to bylo sakra za výbuch?" zeptala jsem se a ohlédla na zlatě ozářenou stěnu v obchodě, která vesele plápolala skrze igelit za našimi zády.

„Ten černej zmetek nás napadl, chtěl jsem ho nějak rozptýlit a tak jsem střelil do plynové bomby, co měli připojenou ke grilovacímu pultu a trochu to bouchlo. Ta zubatá potvora u toho byla dost blízko, ale nevím, zda ji to zasáhlo nebo jen zlámalo hnáty. Alespoň Jimmy a Herb stihli utéct. Já chtěl ještě popadnout dva batohy, když jsem to zahlédl a šel po tom. Nemůžu uvěřit, že je to tak odolný jako by měl tu kůži z karbynu. Mimochodem jsem rád, že jsi v pořádku," objal mě kolem ramen jednou rukou.

Nemělo to právě ten přátelský efekt, v jaký jsem doufala, nijak mě to neuklidnilo.

„Co budeme dělat?“ zašeptala jsem, jak nejtišeji to šlo a snažila se improvizovat i když mě bolela hlava a z mikiny mi odkapávala voda jako vodníkovi ze šosu a to jsem nemluvila o nevolnosti jako bych byla tři hodiny na kolotoči.

„Mám super plán,“ sykl Bud směrem ke mně, viděla jsem jen jeho ostrou bradu a zvlnění rtů. Vpředu najednou něco spadlo, co upoutalo naši pozornost, oba jsme poslouchali, jak ve vedlejší místnosti xenomorph bloudí jako náměsíčný přízrak a hledá do čeho se zakousnout nebo nějaký otvor, jak se dostat ven.

Z mého pohledu to vypadalo jako chladírna pro řeznictví. Asi cítil krev a maso a to ho přitahovalo.

„Jakej? Ale ať řekneš, cokoliv mám lepší. Co odtud rychle vypadnout? To je nejlepší plán jak si zachovat hlavu na krku a vnitřnosti v těle.“

„Vidíš tamty ty velké kovové dveře vzadu?" zeptal se mně Bud a kývl hlavou k průchodu, kde předtím vetřelec zmizel a teď se tam někde potácel. Vůbec se mi nelíbilo, kam to směřovalo.

„To ho mám jako zavřít do mrazáku?" vykulila jsem oči. To si musel dělat legraci.

„Stačí, když ty dveře otevřeš a schováš se za nimi a až vejde dovnitř, tak je za ním zavřeš a zajistíš, aby nezdrhnul ven. Při troše štěstí se nikam nedostane a za pár hodin tam umrzne, když mu dáme trochu ochutnat Antarktidu. Bude jako zmrzlá treska."

„A jak ho tam asi dostanu ty chytráku?"

„Proplížíš se tam, otevřeš dveře a ostatní nech na mě. To je všechno co po tobě chci."

„Nějak se mi to nelíbí, je to moc riskantní, Bude, když se to nepovede, zabije mě i tebe. Stojí ti to za to?" snažila jsem se ho přemluvit a dát do svého hlasu zoufalý tón.

Bud mlčel, nejspíše to zvažoval a já zajásala.

„Mrtvol už tu bylo dost, mám strach..." zašeptala jsem mu do ucha ještě úpěnlivěji a zatahala ho za ruku. Cítila jsem, že se s ním dá mluvit, jen se přes jeho vojenský výcvik dostat.

Nejspíše teď přemýšlel, jak xenomorpha přelstít, ale naše šance nebyly nijak vysoké. Proti nám mělo to zvíře daleko lepší předpoklady třeba instinkt zabijáka, i když k tomu už jsem se taky dopracovávala.

„Připrav se na to, že venku jich pár bude,“ řekl mi na rovinu, „oheň je nejspíš ještě drží venku, ale pokud se odtud máme dostat, nesmí nám nic být v patách, musíme si to co nejvíce ulehčit. Musíme se ho zbavit."

Sakra asi jsem nebyla, tak přesvědčivá jak jsem si myslela.

Nebylo v tom jen tohle, to jsem tušila. Bud se chtěl pomstít za ostatní a já se mu ani nedivila. Vetřelci měli na svědomí už tolik životů.

„Na, vezmi si tohle, umíš s tím zacházet?" vnutil mi do ruky středně velkou pistoli, doufala jsem, že je alespoň nabitá.

Stiskla jsem mu ruku na znamení, že ano.

„Fajn, teď ho musíme nějak nalákat sem zpátky do skladu. Dostaň se k té plachtě a snaž se schovat co nejblíže průchodu. Přilákám ho. Pak už víš, co máš dělat."

V tu chvíli jsme se rozdělili. Já se plížila ve stínech směrem k té syčící bestii a kryla se paletami a konstrukcemi obřích ke stropu vysokých regálů, nakonec jsem si dřepla za vysokozdvižný vozík a nezbylo mi nic jiného než napjatě čekat.

Bud chvíli čekal a nechal mi náskok a pak vzal do ruky láhev nějakého alkoholu, kterou vydoloval mezi novým zbožím a napřáhl se k hodu, ale zafungovala náhoda a v obchodě znovu něco bouchlo.

Z vedlejší místnosti to začalo zuřivě syčet jako roj včel a vetřelec se prosmýkl zpátky do skladu hledaje původce toho zvuku.

Byla jsem napjatá, když prošel kolem vozíku, kde jsem byla skrčená. Mohla jsem se ho pokusit střelit a ukončit to ale byla tu vysoká možnost neúspěchu.

Spolu s velkým xeno jsem cítila i spáleninu, nejspíše ho výbuch a plameny přeci jen trochu poškodili. Chudák Bee. Ale mohl to být také ten druhý.

Jako velký ještěr se nořil skladištěm a větřil ve vzduchu, jakmile byl však dostatečně vzdálený, proklouzla jsem opatrně vedle.

Popadla jsem kliku mrazáku. Namrzlá západka povolila a já otevřela dveře dokořán a schovala se za nimi.

Chlad pronikl ven v bílých chuchvalcích mlhy, budilo to dojem jako by zevnitř měl vejít nějaký hybernovaný super hrdina, který by se už sakra měl probudit a začít něco dělat.

Čuchni si, jsou tam rybičky, lákala jsem ho v duchu, protože jsem je opravdu cítila. Ale vetřelec se rozhodl nespolupracovat, chlaďák ho nijak nezajímal, zato lidská vůně ano a tu cítil tam, kde byl. Bud se musel stále tiše přemisťovat tak, aby se neprozradil.

Xenomorph si dával načas jako stopovací pes, který štve raněnou kořist před sebou.

Jako velká tmavá silueta chodil z místa na místo, skočil z palety na paletu. Vypadalo to beznadějně a adrenalin i nervozita stoupala.

Bud však zachoval chladnou hlavu a dostal se co nejblíže ke mně. Poté natáhl ruku a hodil to láhev přímo dovnitř mrazáku, kde se roztříštila.

Vydalo to hezký zvuk rozbíjejícího se skla, který nešel přeslechnout.

Xeno to zaregistroval a během dvou vteřin ho ozářilo světlo z mrazáku, nechávaje na jeho lesklé kůži matnou jinovatku, jak se opatrně a nedůvěřivě sunul dovnitř.

Schovaná za silnými ocelovými dveřmi jsem neviděla vůbec nic a tak jsem vykoukla zpoza dveří a sledovala jeho ocas, jak se klikatí po podlaze jako had.

Musel tam být celý, jinak bych mu ho tam přivřela, což by asi nepřehlédl. No tak běž...

Xenomorph postupoval dopředu, dokud i ostrý bodec nezmizel uvnitř a pak jsem prudce dveře na jeden nádech zabouchla a ohnula kolmou páku směrem dolů.

Povedlo se, oddechla jsem si, otřela zpocené čelo a zhluboka vydechla.

Do dveří za mnou něco těžkého narazilo. Vetřelec se snažil dostat ze svého vězení ven, silné stěny propouštěly jen minimum zvuku, ale dokázala jsem si živě představit, jak zuří, škrábe a syčí.

Promiň Bee, dodala jsem v duchu a na termostatu nastavila tu nejvyšší možnou teplotu mrazu pohybující se pozvolna k -40 stupňům Celsia.

„Bude, hotovo, je tam uvnitř," zavolala jsem a šla do tmavého skladiště skrze plentu.

„Dobrá práce. Fajn teď bychom měli zmizet zadními vrátky."

Snažila jsem se pátrat po jeho hlase, protože tam byla velká tma, a když jsem ho konečně našla, stojícího u nakladače, čas se pro mě zastavil.

Za Budovými zády se pomalu vztyčila postava převyšující ho nejméně o další metr. Než jsem stihla vykřiknout a varovat ho, sám poznal, že není něco v pořádku. Asi cítil, že za ním něco stojí a pokusil se i s pistolí otočit.

Vetřelec byl však rychlejší. Napřáhl se a seknul Buda drápy do hrudi!

Klasický případ toho, jak vyčlenit nepohodlný článek ze stáda. Sid ví, co dělá, proč se nezbavit potížisty, že? Zvláště, když je apokalypsa. Kdo by koho soudil. Když někdo zmizí, nic se neděje, je prostě jen obětí toho, co se stalo. Jednoduché řešení. Wanda nemá na výběr, musí jít a má sebou ustrašenou primadonu Candy. Candy totiž splňuje náhražku takové té sirény, která když začne ječet, všechny nepřátele upozorní na to konkrétní místo a je po problémech.

Jakým překvapením je, že skupina „dobrovolníků“ je živá a zdravá a je mezi nimi i Bud. To zvyšuje šance na přežití. Všechno nasvědčuje tomu, že to Sid vážně udělal schválně. Teď jen přežít cestu zpět, ale štěstěna není skupině nakloněna.

Supermarket Food Basic

Xenomorph

Kapitola 12.

Útěk z pekla

Kotva 12

12.

Vše se událo tak rychle a přitom tak pomalu, že jsem nestihla nijak zareagovat.

Drápy se mihly vzduchem jako tmavý vějíř s ostny a vystříkla krev.

Bud stihl ještě vypálit, ale výstřel vyšel naprázdno a kulka se zavrtala do kovového stropu s ohlušující ozvěnou.

Vetřelec to ani nezaregistroval, sekl a oblečení, které měl voják na sobě, jen těžko odolalo takovému prudkému úderu, který se rovnal pohlazení břitvou.

Bud zasténal a setrvačná síla vetřelcova pohybu ho donutila se v bolestech ohnout v pase, ale měl dost síly to celé ještě ovládnout a zachránit si kůži.

Co nejrychleji se snažil při pádu zaměřit zbraní šlachovité vetřelcovo tělo před sebou, nestihl to a xenomorph po něm hmátl jako dítě po kostičce barevného lega.

Nyní ho držel půl metru nad zemí jako nějakou plyšovou hračku.

Bestie mu zaryla své prsty do ramene a zařvala, možná v té chvíli jen přemýšlela, co mu má utrhnout jako první a já se na to jen dívala neschopná pohybu.

Až Budův výkřik mě probral z letargie a já si uvědomila, že mám také jednu pistoli v ruce.

Namířila jsem dopředu právě ve chvíli, kdy vetřelec chytil muže za ruku. Sevřel mu zápěstí jako ve svěráku.

„Nech ho být ty velká černá svině!" zařvala jsem do ticha a střelila. Vlastně jsem pořádně nevěděla, kam přes tu tmu střelím, jen jsem doufala, že to nebude do toho jediného, co jsem chtěla chránit, ostatní mi bylo jedno.

Jeden výstřel, druhý, třetí...

Jako by ten revolver byl bezedný. Pevně jsem sevřela chladnou pažbu a snažila se tou tmou vidět nějaký lepší obrys celé situace.

Xenomorphovu pozornost jsem teď dozajisté upoutala, protože zapomněl vše co měl v té své banánové hlavě a muže hodil ladem stranou jako by o něho už neměl zájem.

Horší bylo, že ten zájem našel u mě.

Bud se zaúpěním upadl na zem. Netušila jsem, zda jsem ho nestřelila a zda mám ještě nějaké kulky v zásobníku, protože se ten obrovský zabijácký parazit rozeběhl přímo na mě!

Do prdele!

Xeno se prosmekl mezi paletami a jednu svým ocasem převrhl. Hlavou mi běželo, co mám dělat? Ale na nic jsem nepřišla, schovávat se nemělo smysl, věděl, že tu jsem a střílet? Nebyla jsem dobrý odstřelovač, natož abych dokázala v šeru slepě zacílit na jedno z těch málo míst, kde by se kulka nějakým zázrakem přes ten jeho exoskeleton mohla provrtat do jeho těla. Dřív by mě nabodl na své drápy jako farmář kupku sena na vidle.

Otočila jsem se a se srdcem v kalhotách jsem se dala na zbabělý úprk jako zajíc. Probíhala jsem tím bludištěm s bubákem v zádech a jediné co mi padlo do oka byl...

Mrazák!

Bylo to buď anebo. Buď ten co byl uvnitř, se přidá k tomu prvnímu a sežerou nás nebo se jeden vrhne na druhého a budou se kočkovat, jak jsem to viděla předtím.

Moc jsem doufala, že si to Bee nebude brát osobně.

Můj vytyčený cíl byl jasný, a přesto to bylo nerozumné ale hranice dobra a zla byla taky tenká, alespoň to jsem si myslela, když jsem poprvé viděla Hulka.

Teď by se mi ten velkej zelenej svalouš moc hodil.

Poslední tři metry byly vážně nadoraz, vetřelec už mi dýchal na paty a šlehl po mě svým ocasem, naštěstí jsem rukou chytila kliku mrazáku a prudce ho trhnutím otevřela dokořán a tím se znovu schovala za dveře právě ve chvíli, kdy do nich narazil xenův bodec. Slitina a plast proti mrazu byla naštěstí dost silná, aby vydržela a já neměla v

žaludku díru o velikosti golfového míčku, přesto se mi žaludek stáhl.

Hluboce jsem se nadechla, až se mi ňadra přitiskla ke studenému povrchu.

Už předtím se z mrazírny ozývaly děsivé zvuky, ale to pořád nebylo nic proti tomu, co se z ní vyřítilo.

Xenomorph, který mě pronásledoval, se na poslední chvíli zarazil a ohnul hřbet v jakémsi agresivním postoji. Začal varovně syčet a rozevírat pařáty. Kdyby byl více rozeběhnutý mohl padnout tomu druhému do náruče a já je tam mohla zavřít oba, ale člověk nemůže mít všechno.

Ze své pozice jsem nic neviděla, ale slyšela jsem, jak chladný vzduch unikl z místnosti na podlaze zacvakaly drápy, jak se Bee vynořil ven a zařval tak, že jsem se rozklepala.

Na tohle si nikdy nezvyknu.

Kapky potu mi stékaly po zádech i po tváři, možná že kdybych se tam sama zavřela a umrzla, udělala bych lépe.

Dobře, nechala jsem si to jako záložní plán, pořád lepší než mít střeva ověšená po celém skladu jako světýlka na vánoční stromeček.

Jen jedním okem jsem se s modlitbou na rtech rozhodla podívat, jak moc jsem tu černou potvoru rozdráždila. Do něj Bee! Ukousni mu prdel!

Viděla jsem už jen černou šmouhu, jak se do sebe oba vetřelci pustili v boji o kořist.

Ani předtím jsem nic tak krutého neviděla. Vzduchem se míhaly drápy, údy, zuby, ozývalo se syčení, věci padali na zem, a aby to nestačilo, přidal se k nim odněkud ještě další! Ty zrůdy snad lezly dírou přímo z pekla!

Další vetřelec se připojil k prvním dvěma a sklad byl jedno velké bitevní pole.

Proplazila jsem se podél zdi zpátky do větší místnosti a pospíchala za Budem. Seděl opřený o zeď kousek od místa, kde ho vetřelec zahodil.

Pohledem jsem zkontrolovala jeho rány na hrudi, cáry krvavého masa nevypadaly jako povrchové zranění ale díky bohu, alespoň nebyly vidět vnitřní orgány. Pořád tu ale byla možnost, že by lehce vykrvácel.

„Sakra, musíme odtud, seber se, Bude, seš chlap, bez tebe to nezvládnu," dodávala jsem mu odvahy, ale sama jsem ji potřebovala o to víc. Svlékla jsem si mikinu, rychle ho objala, provlékla ji za jeho zády a utáhla mu ji na hrudi, netušila jsem, zda to nějak pomůže, ale takhle to dělali doktoři v televizi.

Bud zatnul prsty do dlaně a zaskřípal zuby, když jsem látku pevně stáhla k sobě.

V očích se mu zračilo odhodlání i vděčnost, že jsem ho tu nenechala.

„To jako, že beze mě nemůžeš žít?" ušklíbl se, ale mě nemohlo uniknout, že se snaží zůstat při smyslech a čím víc odvedu jeho pozornost tím lépe.

„Tolik si zase nefandi a teď ještě jedno přátelské objetí co říkáš? Spolu to zvládnem," kde se ve mně bral takový optimismus? Vážně to zvládneme? Pochyby kolem mě vířily kolem dokola jako roj bzučících včel.

Nadechla jsem se, objala ho jednou paží kolem zad a zapřela se o své koleno, abychom alespoň vstali.

V zorném poli jsem pořád měla všechny zuřivě se škrábající vetřelce, zatím si nás nevšímali. Výborně.

Bud napnul svaly a zasténal, ale jinak si na tu bolest rychle zvykal. Zpod mikiny stekl další krvavý potok, ale já se to snažila ignorovat a nasměrovat nás zpátky do obchodu.

„Ne, můžou tam být další, nechceš jim snad rovnou zamávat na pozdrav, ne?"

„Co teda? Mám si vzít pájku a provrtat díru do stěny?" opáčila jsem s neveselým pohledem.

„Přesunem se k rampě, obchod jich pár má, třeba bude některá pootevřená."

„Fajn," pochválila jsem jeho geniální nápad.

Společně se odpírajíc se nám podařilo překonat cestu až k zavřeným průchodům. Každá rampa byla opatřena číslem ale všechny stažené dolů. Zkusmo jsem stiskla

knoflík se šipkou vzhůru ale něco mi říkalo, že když nejde proud, nepůjde ani tohle.

„A jsme v prdeli, budeme se muset vrátit," ulevila jsem si.

„Ne, stačí jen nahodit náhradní zdroj energie, jistič bude nejspíš v řídící místnosti," zamumlal Bud, těžce se opřel zády o vrata a trhavě dýchal.

„Řídící místnosti?" přemýšlela jsem a rozhlédla se.

„Ochranka," napověděl mi.

Nadechla jsem se, táhnout tělo jednou tak těžké dalo zabrat nejen mým nohám ale i plícím a především svalům. Lepší posilovnu jsem si nemohla přát.

„Zahlédl jsem, kde jsou další dveře, když jsem se schovával před tím bastardem, budou tam nejspíš kanceláře," vydechl těžce a svaly na krku se mu napjaly, jak přemáhal bolest, která přicházela a odcházela, ale přesto natáhl ruku a zacílil někam do tmy.

„Dobře, zůstaň tady, podívám se na to," už jsem chtěla odejít, ale Bud mě chytil pevně za ruku a zadržel mě.

„Jdu s tebou, nebudu tady čekat, až si to ty zrůdy vyříkají a půjdou po mně. Zbraň máme jenom jednu," lesk jeho očí mluvil jasně, nemohla jsem ho tam nechat, i když to znamenalo mu způsobit další bolesti, když se mnou bude ploužit za dalším dobrodružstvím.

Ani jeden ale nechtěl riskovat hlavní vchod, jediné místo, kudy mohli vetřelci přijít.

„Dobře, tak se mě zase chyť."

Podepřela jsem Buda a společně jsme se vydali podél jednotlivých zavřených ramp dál. Uši nám drásal nelidský řev, vrčení, syčení a směs zvuků naznačující demolici.

Pistoli jsem měla v pohotovosti a pohybovali jsme se co možná nejtišeji, jen krev za námi ulpívala na podlaze, jak odkapávala z Budovi hrudi.

Stranou od nás spadl celý vysoký kovový regál, který se nárazem černého těla do jeho dolní konstrukce celý zhroutil na zem. Zvedl se oblak prachu, jak popadalo všechno zboží i s paletami. Jako když odpálíte dům a sesype se na hromadu.

Tak moc se mi chtělo kašlat, až mi to vehnalo slzy do očí, ale odolala jsem.

Stejně na tom byl Bud, který se soustředil na cestu, a vytrvale klopýtal vedle mě, dokud jsme se nedostali k dvoukřídlým dveřím, kterými jsme se procpali do dlouhé chodby.

Obklopila nás neprostupná tma všude kolem.

Má ruka zapátrala po zdi, dokud mě nenapadlo, že vypínač mi asi moc nepomůže ale jak jsem pohnula rukou, ucítila jsem pod prsty něco slizkého a organického.

Ucukla jsem a prudce se nadechla, „něco tu je a vůbec se mi to nelíbí. Zeď je popatlaná nějakým sajrajtem nebo bahnem," předávala jsem nové informace Budovi a svaly v celém těle se mi napjaly. Co když je to vetřelcova kyselina?

Naštěstí mě na ruce nic nepálilo, co to tedy bylo a chtěla jsem to vůbec vědět? Neměli bychom se raději vrátit? Páchlo to tu zatuchlinou, vlhkostí a bylo tu horko.

Náhle ve tmě něco zašustilo, zapraskalo a já pevně uchopila pistoli a prst položila na spoušť, ale nevěděla jsem, na co mám mířit, protože jsem neviděla zhola nic než temnotu.

„Vydrž," ubezpečoval mě můj společník a já nechápala, o čem to mluví.

Chodbu osvítilo jasně oranžové světlo, až jsem musela se syknutím odvrátit a zavřít oči.

Byla to světlice, kterou škrtnutím o zeď Bud zapálil. Ani jsem si nevšimla, že něco takového měl u sebe.

To co jsem však uviděla, mě zaskočilo.

Ohňostroj jisker, který sršel z konce světlice, osvětloval prostor před námi, ale nebyla to tak docela chodba, už ne, spíše to připomínalo průchod do jiného světa.

Stěny na sobě měly nános nějakého hladkého tmavého sekretu, který tvořil jakousi jeskyni, ze které občas vykouklo něco původního z interiéru jako koš, hasicí přístroj na zdi nebo...

Mé oči se setkaly s plánkem tohoto sektoru, který byl zpola pokrytý tou zvláštní hmotou.

„Co je to sakra za hnus?" ozval se vedle mě Bud, než jsem stačila z plic dostat nějaký vzduch zformovaný do odpovědi. Vypadalo to, jako když to něco vysmrká obr a pak mu to ukápne na zem.

Ne vážně jsem nechtěla hádat, ale tušila jsem co to má na svědomí.

„Já...nevím, ale smrdí to, a rozhodně to není normální, pokud nejsi obří slimák," natáhla jsem se k plánku a prsty s odporem sáhla na tu věc. Byla tvrdá a překvapivě pevná i horká. Fuj.

Přejel mi mráz po zádech, když jsem prsty zahákla za ten nechutný okraj a snažila se ho odstranit. Musela jsem vynaložit sílu, jak moc to drželo. Ale nakonec se mi to podařilo servat jako ztuhlý kus keramické hlíny.

„Co tam máš?" zeptal se mně Bud a přiblížil světlici ke mně.

Mé oči luštily plánek.

„Na konci chodby jsou kanceláře, v polovině šatna a naproti ochranka. Půjdeme to prozkoumat, a když tam pojistky nebudou, můžeme se rovnou přes zeď prokousat ven."

Můj zraněný parťák přikývl. Posunuli jsme se vpřed, dávali jsme si pozor na každý pohyb, kdo ví, co tu mohlo číhat, mrazilo mě z toho prostředí v zádech. Má zbraň mířila do chodby a znatelně se třásla, byla jsem k smrti nervózní a nejistá ale věděla jsem, co potřebujeme.

O dalších pár metrů naše kroky dorazily k prvním dveřím, jedny byly otevřené. Budova prskavka odhalila skříňky jedna vedle druhé rozestavené po celém obvodu místnosti.

„Takže to jsou ty druhý dveře."

Obrátili jsme se k šatně zády a já vzala za kliku.

Zamčeno.

„Co to do prdele...pauza na oběd?" strhla jsem přilepený vzkaz na dveřích a zmuchlala ho i s plánkem, oboje skončilo na zemi.

Znělo to vážně jako špatný vtip. „Tak oni si zrovna musí odskočit na gáblík, když tu začíná apokalypsa?" měla jsem chuť se na ty dveře vrhnout a udělat z nich ohrádku na dříví.

Opřela jsem jemně svého společníka o zeď a sama se chtěla alespoň pokusit dveře rozrazit svým ramenem, i když jsem předem věděla, že to není dobrý nápad, mohla jsem si ho vykloubit, ale v tu chvíli jsem viděla rudě a rozhodně to nebylo kvůli světlici, která ukazovala ohnivé plamínky zuřivosti v mých očích.

Nevzdám se, Marry na mě čeká.

Nevěděla jsem proč na tom dítěti tak moc lpím ale asi proto, že bylo tak bezbranné a opuštěné a ještě ke všemu byla blízko toho androida. To mi znovu dodalo potřebnou sílu.

„Počkej, neblbni holka," zasténal Bud a druhou rukou si přidržoval mikinu na své ráně, která se pomalu barvila do červena. Odtáhl se od zdi a sám těžkopádně klopýtal na opačnou stranu zpátky do šatny.

Následovala jsem ho, vděčná že mě nenechal tu hloupost udělat.

„Něco mě napadlo," komentoval, podíval se po stropě chodby a šel dál, zastavil se až vprostřed šatny a znovu mrkl vzhůru na mřížované víko ventilační šachty.

„Počkej, to jako myslíš, že tam mám vlézt? Nejsem veverka, ani tam nedoskočím a pochybuju, že mě, vezmeš na ramena, sotva se držíš na nohou."

Oba jsme věděli, že nemáme moc času, ale nějak jsme se do té místnosti dostat museli i když tam byla alespoň nějaká šance, že tam bude ten zatracený jistič. Jestli ne, asi sama si z toho půjdu hodit mašli.

Přelétla jsem frustrovaným pohledem místnost, klíče od dveří by mohli být v některé skříňce, ale byl to stejný princip, museli bychom všechny otevřít a nebylo čím. Špatný nápad. Nakonec jsem se střetla s něčím kovovým opřeným vzadu o zeď.

Rozeběhla jsem se proto a přinesla kovové štafle, které tam zřejmě zapomněli údržbáři.

„Hele, co mám," položila jsem je pod víko a podala zbraň Budovi, sama jsem vylezla nahoru a zahákla se za mříže a skočila dolů.

Šroubky povolily, nebyly na takovou zátěž stavěné a tak jsem dopadla na zem bez újmy. Cesta byla volná.

„Nemůžu jít s tebou, počkám tady," věnoval mi Bad těžce hraný úsměv a přidržoval se štaflí. Mě však neušlo, jak do nich zatíná nehty a pokouší se překonat bolest.

Moje svědomí protestovalo, nechtěla jsem ho tu nechat napospas situaci, kdykoliv sem nějaký vetřelec mohl přijít čmuchat a Bud by byl opravdu snadná kořist a neměl by se ani čím bránit.

„Ne, to nemůžeš, ale musíš se někam schovat." Ukázala jsem k otevřené skříňce.

„Není to nic moc ale alespoň něco, na první pohled, když se zavřeš, by to mělo být ok, chvíli tu počkáš a já pro tebe přijdu," natlačila jsem ho do malého prostoru, aniž by se vzmohl na protest. Nejspíše usoudil, že není potřeba slov a jen přikývl. Podal mi světlici, a jak jsem ji odtahovala jeho čelo, bylo zpocené a celý se třásl jako v horečce, oči se mu klížily, nevypadal vůbec dobře. Spolkla jsem slova útěchy, které se mi draly na jazyk a Zavřela jsem za ním.

Byl to silný muž, věděla jsem, že bude zticha a nebude panikařit. S vědomím, že je v relativním bezpečí, jsem se vrátila ke štaflím a dostala se do kovové šachty.

Procpala jsem se dovnitř i s tím svým velkým zadkem a na chvíli zaváhala. Průchod byl na velikost mého těla dostačující možná těsnější, ale kdyby bylo přede mnou nějaké nebezpečí, nemohla bych se otočit.

Sakra. Musela jsem to risknout. Nebylo cesty zpět a já nebyla zbabělec a rozhodně se neleknu, když na mě ze tmy vybafne Pennywise s jeho žraločími zuby.

Nechala jsem světlici, aby mi posvítila dopředu a začala jsem prsy utírat nánosy prachu.

Ventilace nebyla právě nejčistší, ale vedla přímo do té místnosti ochranky. Pošoupla jsem se o několik metrů a byla jsem přímo nad chodbou, kde jsme prve s Budem stáli, i zde bylo mřížované víko a já viděla pod sebe.

Náhle se ozval ten nejhorší zvuk, jaký jsem kdy slyšela.

Celé tělo mi jako na povel ztuhlo. Podobalo se to velice pronikavému pískotu nějakého zmutovaného delfína a pak to přímo pode mnou proběhlo!

Trhla jsem hlavou, jak jsem se lekla a bouchla se tvrdě o strop té myší chodbičky, ale zadržela jsem dech, když se po chodbě přehnalo něco podobného velkému béžovému pavoukovi o velikosti domácí kočky.

Nevypadalo to jako zvíře, sakra nevypadalo to jako nic co jsem kdy viděla! Z toho bych si mohla nadělat do kalhot, ale zvládla jsem to udržet. Ale stačily dvě vteřiny a bylo to pryč, víc jsme ze svého místa neviděla.

Co to proboha bylo? Mělo to nějakou spojitost s xenomorphy? A co ten biologický odpad v chodbě na stěnách? Něco mi tu nehrálo a nový tvor, kterého jsem právě viděla, mi dělal ještě větší starosti, zvláště jeho metr dlouhý ocas, který se za ním vlnil jako kormidlo, které určovalo směr.

Snad...to nebude taky v šachtě! Ta myšlenka s mým žaludkem udělala rychlý kotrmelec a já trhla světlicí do dvou opačných směrů, byla jsem totiž na jakési křižovatce. Nic.

Oddechla jsem si, ale nejistota ve mně pořád zůstávala, o to více jsem byla ostražitější.

Kousla jsem se do rtu, opatrně se posunula dopředu tak, abych nepropadla dolů skrze poklop, jenž by mou váhu neunesl. Tak jsem se sunula, až jsem byla u posledního poklopu nad oddělením ostrahy.

Nakoukla jsem obezřetně dovnitř, nic se tam nehýbalo a vypadalo to tam čistě. Opřela jsem se a víko odpadlo s řinčením na podlahu a já za ním.

Vydrž, Bude, hned jsem u tebe, slibovala jsem mu v duchu.

Posvítila jsem si a otočila o 180 stupňů k pultu s deseti malými obrazovkami. V každé jsem se viděla, ale raději ani vidět nechtěla.

Ani jedna nefungovala, to ticho se zdálo ubíjející, chtěla jsem z toho pekla vypadnout co nejrychleji a hledala nějakou skříň s pojistkami.

Něco takového bylo u dveří vedle průhledné skříně s kabely a servery.

Jakmile jsem skříňku otevřela a málem se začala radovat, zpod stolu za mnou se něco vyřítilo.

Celou dobu mě to muselo sledovat a čekat.

Mé srdce udělalo dva údery a pak vynechalo, jak jsem se začala otáčet po tom zvuku, upustila jsem světlici dolů na zem a sáhla po zbrani zastrčenou za pasem. Pozdě.

Něco mě přirazilo tvrdě ke zdi a pak smetlo na zem.

Vyděšeně jsem vykřikla a začala se svým nepřítelem prát a s překvapením zjistila, že je to člověk. Žádný vetřelec s drápy ani ta menší potvora ale člověk!

V jeho tváři se zračilo naprosté šílenství a panický strach, když se mě snažil poškrábat jako zvíře.

„Počkej, ty idiote, já nejsem zrůda! Přestaň mě MLÁTIT!" vyhrkla jsem a snažila se pažemi bránit před jeho útokem stejně jako nohama.

Ale nereagoval na moje slova ani na fakt, že nemám ocas, nejsem schopná mu udělat do hlavy slušivou díru a vycucnout mu mozek tím brčkem co měl Bee v tlamě.

Ne, ten chlap byl mimo, možná se z toho vážně zbláznil a mozek přebral jen ochranné základní instinkty nutné k přežití.

Snažila jsem se uhýbat jeho rukám a tomu, aby mi ublížil svými pěstmi, nakonec jsem ho já bouchla do ramene a vrazila mu facku.

Muž zatnul zuby a zaváhal, ale to byla moje příležitost. Prudce jsem do jeho hrudi strčila dlaněmi a shodila ho ze sebe. Moje tělo se vymrštilo, cítila jsem jeho škrábance, jak se mi prve jeho nehty zasekly do kůže nad loktem, ale vyhoupla jsem se nad něho.

Mužovy maniakální rozšířené zornice vypadaly jako by právě vykouřil pěkný pytel marihuany.

Vzhlížel ke mně, cenil zuby jako šelma, skřípal jimi, ale já měla dojem, že mě ani nevidí.

Prostě se jen bránil nebezpečí.

Seděla jsem na něm a snažila se udržet jeho ruce i tělo dole.

„Chlape, vzpamatuj se," mluvila jsem k němu s naléhavostí, ale on na mě bestiálně vrčel a snažil se ruce vytrhnout.

Rychle jsem se snažila něco vymyslet, ale v dosahu nebylo nic, čím bych ho praštila a poslala mezi spící. Musela bych z něho vstát, ale to by znamenalo, že se na mě znovu vrhne.

Musela jsem ho zmást. Rychle jsem vyhodnotila situaci, pustila jeho pravou ruku a dala mu takovou facku, až se mu otočila tvář ke straně. Vyskočila jsem na nohy a vrhla se ke stolu s kamerami. Popadla jsem jednu z obrazovek a potěžkala ji v rukách.

To bude stačit.

Rychle jsem se obrátila, ale muž se po mě nevrhl, ne pomalu a malátně se zvedl na lokty, vlasy mu spadaly do tváře a ta byla skloněná, takže jsem měla skvělou možnost k úderu.

„Moc se nehýbej, jinak se netrefím ty maniaku," zašeptala jsem a udělala krok k němu.

Muž sebou trhl a já už se napřáhla, když před sebe natáhl ruku s roztaženými prsty: „prosím neubližujte mi," zasýpal a viditelně se třásl, jako by se probudil z nějakého zlého snu.

„Co seš zač?" zeptala jsem se a stále měla obrazovku připravenou, kdyby si ten chlap náhodou hrál na Jokera a chtěl mě zmást změnami nálad.

„Já..." polkl a pak zvedl hlavu a podíval se na mě, ve tváři měl vepsané utrpení, „hlídal jsem objekt a když to všechno začalo, zamkl jsem se tady. Čekal jsem, že přijede armáda a něco s tím udělá, ale nic se nestalo a pak začali přicházet oni, sledoval jsem je. Je jich tady od včerejška hodně. Slyším je za dveřmi, chodí sem a tam, hledají, syčí. Slyším je, cítím..."

Ten muž byl vážně nervově zhroucený a mě ho bylo líto, ale měla jsem svůj úkol.

„Tak mi pomoz a já pomůžu tobě odsud do bezpečí," navrhla jsem mu a tím upoutala jeho pozornost.

„Ty mě odsud dostaneš?" zeptal se mě a v očích mu svítilo světlo, než pohaslo a on se ironicky usmál, „to se mi musí zdát co?"

„To se ti sakra nezdá, tak šoupni zadkem a nahoď jističe, ať vypadneme z téhle továrny na zrůdy," poručila jsem mu a natáhla k němu ruku, abych mu pomohla vstát.

„Co chceš dělat?" mužův hlas byl protknutý obavami, ale vstal.

Popadla jsem světlici ze země a šla zpátky k jističi. „Potřebuju nahodit proud a vytáhnout vrata na rampě, hlavní vchod je trochu, eh, nedostupný," studovala jsem různé značky a knoflíky, bylo jich tam nejméně sto.

„Ale to nás uslyší a uvidí," strachoval se zaměstnanec velkoobchodu stojící mi za zády.

„Nebudeme rozsvěcet, jen zapnout hlavní jistič," uslyšela jsem za sebou dva kroky a pak se přes mé rameno natáhla ruka a stiskla jediný knoflík v horní řadě.

Něco začalo hučet, nejspíše klimatizace a odvětrávání a pak také naskočily kamery na stole, několik z nich jich zrnilo a pak problikávaly různé diody mezi kabely ve skleněné skříni, jak se spouštěl systém.

„Musíme jít," chytila jsem muže za ruku a dovlekla ho ke dveřím, ve kterých byly zapíchnuté klíče. Cítila jsem, jak se sekuriťákovi svaly napjaly. Nejprve jsem proto přitiskla ucho ke dveřím a po ujištění žádného zvuku jsem odemkla a vtáhla ho naproti do šatny.

Buda jsme našli ve skříňce, pobledlého ale živého.

Rick, jak se muž jmenoval, ho vzal a pomohl mu ven na tu zatuchle porostlou chodbu plnou svinstva.

Bud se na mě zvláštně zadíval, ale asi poznal, že ten nový je další přeživší a nic nenamítal.

Alespoň ho měl kdo tahat.

Zamířili jsme zpátky do skladu. Já jsem uzavírala se zbraní skupinu a svítila na cestu.

Rick už měl ruku na dveřích, když jsem za sebou uslyšela zvláštní pronikavý pískot.

Dost dobře jsem si pamatovala, co to vydává a byla v pohotovosti.

Hlaveň pistole mířila do tmy a oranžové světlo se lesklo na tom mazlavém hnusu, když se to objevilo.

Mířilo to přímo na nás, pavoukovité nohy se pohybovaly velkou rychlostí a zkracovalo metry. Už jsem to viděla jasně a vystřelila. Vyhnulo se to! Ta hnusná věc byla zatraceně rychlá.

Znovu jsem se snažila zamířit, už zbývalo méně než dvacet stop.

Muži za mnou se otočili, aby se podívali co se děje a já stiskla kohoutek a ten cvakl naprázdno! Moc pozdě jsem si uvědomila, že jsem právě vystřelila svůj poslední náboj, když se ta věc s pištěním odrazila od země a nečekaně skočila přímo proti mně.

Všechno v mém těle se napjalo jako struna, která praskla a mně se podlomila kolena.

Klesla jsem na zem právě v čas, aby mě ta potvora minula a skočila na Ricka, který byl těsně za mnou.

Přisálo se mu to k obličeji a muž s výkřikem zavrávoral, pustil Buda a upadl na zem, kde se začal svíjet. Bud padl k zemi také, jak ho přestala jeho podpěra přidržovat.

„Pomozte mi, po..." Rick stačil zamumlat v hysterii jen pár slov, když se začal dávit a dusit.

„Proboha..." zamumlala jsem dívala se, jak Rick zápasí a jeho tělo se třese strachem, snažil se to zvíře, či co to bylo ze sebe dostat. Tahal za něho, ale ten dlouhý tenký ocas se mu omotal kolem krku jako nějaká avantgardní ozdoba a začal se utahovat.

Čím víc do něho zatnul nehty a tahal od sebe, tím víc se přisál k jeho tváři, dokud tam neležel nehybně jako prkno. Bylo to ze vteřiny na vteřinu a nanejvýše děsivé.

Vypadal jako mrtvý. Paralyzovaný.

Pootevřela jsem rty v němém výkřiku děsu. Že by tahle potvora byla ještě lepší zabiják než vetřelci? Žádná krev, žádné poškození. Čistá práce.

Chtěla jsem na něho sáhnout, pokusit se sama tu věc popadnout a odstranit ale nebylo to nic platné, ocas se stáhl kolem Rickova krku tak, že jeho hlava začala rudnout, jak do ní neproudila krev.

Byla jsem zoufalá i zděšená touto novou událostí, která mezi nás vrazila klín, a mě obstoupil pocit provinění.

To já jsem Ricka vytáhla z té místnosti, on mi věřil...a teď kurva ležel a...

Další hřebík do už tak nerovného lešení mé psychiky. Kolik toho ještě unesu? Kolik smrtí způsobím, než se moje já odporoučí? Můžu z toho vůbec proklouznout bez újmy? Ne, věděla jsme že, pořád to budu mít před očima.

Teď, zítra, vždycky...

Přitiskla jsem si dlaň na ústa a vzhlédla k Budovi, prosila ho o pomoc.

Už jsem nechtěla to břímě zodpovědnosti nést ani minutu.

Bud zakroutil hlavou a kapka potu mu stekla po tváři, i on byl bezmocný. Nakonec rty naznačil několik slov jako by říkal: musíme jít a já se přinutila vstát.

Naposledy jsem se ohlédla na tělo za sebou a pak už jsem zahodila tu prskavku od sebe, aby nás její světlo neprozradilo...

Supermarket je tak trochu jako jedna velká past. Je sice velký ale všude může číhat nebezpečí a Bee si jde pro svou družku i přes mrtvoly. Neváhá se vrhnout do boje a vzít si ji, místo toho je chudák vlákán do pasti a utká se s jiným xenomorphem, a pak je za vítězství strčen do mrazáku. To by byla jedna věc, druhá je, jak se dostat zpátky na základnu, protože Bud je zraněný a jeho krev může lákat ty zrůdy všude kolem. Celá věc už se nejeví tak lehká, jak to zprvu vypadalo.

Xenomorph

Kapitola 13.

Štěstí z nebe

Kotva 13

13.

Otevřela jsem dveře do noční můry, ale spíše bych je raději s prásknutím zavřela. Snažila jsem se, aby nevydaly žádný zvuk, žádné vrzání a co nejtišeji jsme šoupali nohama po podlaze. Ozvalo se jen nepatrné cvaknutí, jak jsem zajistila dveře a zamkla vstup do té nestvůrné chodby, aby se za námi nic nedostalo, hlavně ta kvičící věc, pokud jich je tu víc.

Doufala jsem, že ne.
Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a ne toho těžkého a zatuchlého, ze kterého jsme právě přišli. Mé plíce ho nadšeně vítali, ale zalila nás děsivá vše prostupující tma. Mohli jsme jen šátrat rukama kolem sebe a pohybovat se pomalu a s rozvahou po zdemolovaném skladišti.

Plno neviditelného prachu bylo ve vzduchu a zvolna se usazovalo zpátky, musela jsem odolat jak vlastní nevolnosti tak i kašli, jež mě dráždil v suchém krku.

S Budem jsme se drželi jeden druhého, jako dvě napůl potopené loďky plující v neklidných vodách.

Kolem bylo podivné ticho před bouří a já zadoufala, že se ty bestie zadáví navzájem.

Pomalu jsme společnými silami přelezli shozený stojan a vyhnuli se vozíku, mířili jsme k rampám, u kterých svítilo jen orientační zadrátované světlo.

Neustále jsem se rozhlížela, ale mé oči byly slepé, neschopné se přizpůsobit.

Ani jeden z nás nic neřekl, ale jako bychom věděli na nějaké vyšší úrovni, že jakýkoliv hluk by nás mohl stát život. Co když tu pořád ještě něco bylo?

Překonali jsme několik metrů, nic se neozývalo, až když jsme ušli dalších pět, cosi tichounce syčelo, ale nebyl to xenomorph. Jako by se něco škvířilo...

Páchlo to rozkladem a živočišnými prvky. Nechutné. Bud mě včas zastavil, než jsem šlápla do něčeho, čeho bych, do zajisté, litovala.

Zůstali jsme stát na místě a já jen zkoumavě zvedla nohu a použila ji jako slepec svou hůl. Špička boty do něčeho pevného narazila a mě to konečně došlo.

Tam před námi bylo tělo, které se rychle rozkládalo, kyselina rozpouštěla vše, čeho se dotkla a já doufala, že mi nesežere botu, nebo že ta mrcha není ještě živá, ale to už by nás jistě s chutí napadla.

Muselo být po ní. Pocítila jsem zvláštní uspokojení a radost.

Vždy jsem byla typ holky, který pomáhal zvířátkům, nabídla jsem přes zimu domov ježkům, léčila jsem poraněná křídla ptáčkům a jednou jsem se ujala zaběhnutého psa, ale k tomuto jsem žádný soucit necítila.

Vyhnuli jsme se tomu obloukem, a jakmile jsme už byli kousek dál, něco křuplo, jako když necháte, spadnout těžký poklop od kanálu do stoky.

Kyselina toho tvora totiž rozleptala podlahu a celé neživé tělo dírou v podlaze prostě propadlo dolů a s žuchnutím zůstalo ve spodním patře, ať už tam bylo cokoliv.

Netušili jsme co je to za hluk ale o to víc jsme pospíchali kupředu k cíli a neohlíželi se.

Říkejte tomu třeba šestý smysl, ale já jsem celou dobu cítila, že máme něco v zádech. Jako by vám něco neviditelného dýchalo za krk a vám se ježily všechny chloupky.

Mohl to být ten divný pavouk? Z toho pomyšlení jsem málem šla do kolen.

Moc jsem si přála být už venku!

Ještě kousek, už jsem viděla červený a zeleně podsvícený knoflík.

Bud byl stále těžší a těžší, rameno jsem necítila, když jsme k rampě dorazili.

Náhle se mi sevřel žaludek, kdesi z venku se ozval zvuk, který jsem rozhodně slyšet nechtěla.

Děsilo mě pomyšlení, že jsou tam venku a číhají na nás jako kočka na myš, která vyleze z díry.

Bylo to opravdu marné? Dostaneme se odtud? Jsou tam někde venku? Cítí nás?

Nemysli na to, Wando, uvažuj pozitivně. Dobře, až mě budou okusovat, budu se usmívat.

Stiskla jsem zelený knoflík s šipkou nahoru a vroubkovaná kovová roleta se ztěžka začala namáhavě zvedat.

Šlo to ukrutně pomalu a já jsem pořád čekala, že se dole v té zvětšující se škvíře začnou objevovat sekající drápy a ruce.

Nic z toho se ale nestalo, zato jsem zaslechla syčení za našimi zády. Já věděla, že je tu něco s námi! Zatraceně!

Ztuhla jsem s prstem na knoflíku a pomalu se otočila. Byla tma, všude kolem, náhle se v celém skladu na vteřinu rozsvítilo, bylo to jako blesk a pak vypadl proud! Zkrat. Jiskry.

Zatraceně, ochromila mě hrůza, že jsem ani nevnímala, jak mnou Bud třese.

V tom záblesku světla jsem mohla zahlédnout tu spoušť propletených konstrukcí, železa, trubek a zničeného zboží, podrápaných palet a zdí a...

Něčeho tmavého posazeného ve třímetrové výšce jediného stojícího regálu co ten zvuk vydávalo.

Nebyli jsme tu sami a teď jsme na sebe upozornili, pokud to tedy o nás už předtím nevědělo a jen nečíhalo.

„Musíme jít, prolezeme dole, je tam místo," šeptal Bud s naléhavostí, protože vidina svobody byla tak blízko, jen za zdí, cítila jsem na nohách chladný noční vzduch, tak blízko...

Přestala jsem mačkat nefunkční knoflík a podívala se dolů.

Bylo tam téměř půl metru na to, abychom se jako housenky procpali ven. Pocítila jsem závan naděje, škvíra byla příliš malá než, aby se jí vetřelec protáhl s těmi výčnělky na zádech, musel by si je zlomit. Ano!

„Dělej," popoháněla jsem Buda, který sebou praštil na zem, jak nejrychleji to šlo. Byl v hrozných bolestech, ale tady umřít nehodlal a já taky ne.

Ale stejně jako jsme se snažili my, tak se vetřelec vydal k nám přilákán hlukem a vidinou lehkého úlovku, který tu čekal na vítěze.

Slyšela jsem, jak poráží vše, co mu stálo v cestě jako Godzilla, vystupující z moře a dupající vesele po domech.

Padla jsem k zemi jako sestřelený holub a soukala se za Budem, když mě xenomorph chytil za nohu.

„Bude!" vykřikla jsem, jak mě ta bestie začala tahat zpátky.

Hrabala jsem prsty kolem sebe ve snaze se něčeho zachytit ale nebylo čeho.

Tmavé drápy se mi obtočily kolem kotníku, bolelo to, ale nezranil mě. Tahal mě k sobě, ale vzpírala jsem se.

„Pusť mě!" kopala jsem ho druhou nohou, ale o to víc začal ten parchant vztekle syčet.

„Bude, udělej něco!"

Nebylo nic po ruce, žádné lano, žádný zástup kulturistů a tak mě jako chlap popadl za paže a tahal ven jako špagetu, která se může přetrhnout. Celá jsem se zpotila stejně jako on. Dýchalo mi to na lýtko a modlila jsem se, aby mi neutrhl nohu a neudělal ze mě mrzáka.

„Ještě kousek, tahej, já tě tu nenechala, ne že mě pustíš," vyhrožovala jsem, ale bylo to spontánní.

Bud zatnul zuby, musel zakoušet vážně hrozné utrpení, které se mu zrcadlilo ve tváři a podařilo se mu mě zpod rolety téměř vytáhnout.

Vetřelec chtěl lézt za námi, ale nemohl. Hřbetem se snažil roletu nadzvednout, ale byla tam pevně zamrzlá, bez proudu s tím nepohne, naviják nefungoval, byl příliš velký.

Bud se mnou prudce škubl a já cítila, jak vetřelcovy drápy sjely po mé noze a zachytily se o botu, strhl ji ze mě, ale druhou rukou se ještě včas stačil zachytit mé druhé nohy a pak jsem náhle zajela zpátky jako když zlý duch, jež okupuje váš byt, zatáhne pod postel.

Viděla jsem, jak Bud tím prudkým pohybem upadl a pustil mě.

„NE!" vykřikla jsem, ale můj hlas zanikl na druhé straně barikády.

Znovu jsem se ocitla v naprosté tmě, jen za mou hlavou byly viditelné obrysy okolí.

Kolem mě se ozvalo syčení, silně jsem se třásla.

Vetřelec byl blízko, a když pustil mou nohu, za kterou mě přitáhl, byla jsem ztracená. Neslyšela jsem jeho pohyby, jak se plíží kolem mě, věděla jsem, ale že nemohu uniknout. Celou dobu to byl jen klam. Hra.

„Wando! Wando!" vykřikl Bad, který hleděl dovnitř škvírou, ale já neměla odvahu, abych mu odpověděla, jako by se zcela vytratila.

V hlase mu rezonovala panika, jaká mi teď prostupovala každou buňkou, záviděla jsem mu, že je venku, zatímco já jsem z každé strany čekala kousnutí. Věděla jsem, že vetřelce strach přitahuje, byly skutečně jako zvířata. Cítili to.

Tiché spokojené syčení se rozléhalo ozvěnou kolem mě a mé oči pátraly v temnotě, nebyly však tak přizpůsobené nočnímu lovu jako ty jeho, pokud tedy nějaké měl.

Hlas mi uvízl v hrdle, jako když špendlík propíchne balónek.

Vteřina za vteřinou jsem čekala, že se na mě vrhne, že mě jedním kousnutím zbaví vší té hysterie a zoufalství ale nic.

Stále jsem ho slyšela, mírné šustění tady a cvaknutí drápů támhle, v zoufalství jsem se obrátila na břicho a po loktech se začala soukat zpátky k Budovi.

Najednou to na mě bez varování skočilo a prudce obrátilo zpátky na záda.

Můj výkřik zděšení se rozlehl tichem jako atomový výbuch.

Xenomorph byl nade mnou, cítila jsem, jak mi jeho sliny kapou na prsa a pak...

Hlasitě jsem vydechla, když se mi otřel o čelo.

BOŽE! Ta úleva, která mě skoro položila, byla nepopsatelná.

Bee se mi začal otírat svou hladkou lebkou o tu moji, mazlil se s mou tváří jako malé děcko. Cítila jsem, že mi neublíží. Z očí mi začaly téct slzy, bylo toho na mě moc a přitom to bylo tak dojemné. Vyděsil mě.

Můj nelidský hrdina porazil všechny, aby mě chránil a odpustil mi vše, co jsem mu provedla.

Poslepu jsem natáhla ruce a moje třesoucí prsty se dotkly jeho skeletu tvořící tu pevnou kůži. Pořád jsem z něho měla velký respekt, ale míra úlevy ho značně potlačovala.

Bee tiše syčel, neznělo to agresivně téměř jako by předl, že mě rád vidí.

Takové přerostlé kotě.

Náklonnost té velké bytosti pro mě byla uchvacující.

Jak ke mně byl skloněný, poslepu jsem posouvala konečky prstů vzhůru, až jsem cítila chladný kovový řetízek a tak jsem po něm jela dál, až jsem ho objala z každé strany kolem krku.

Měla jsem vskutku zvláštní pocit nevím, kde se ve mně bral, ale byla jsem mu vděčná, byla jsem s ním v bezpečí. Je těžké to vysvětlit, a pokud to nezažijete, nepochopíte to.

Bee se mi otřel o tvář a pak začal dlouze čichat.

Cítil ze mě lidi a různé další pachy, kterým rozuměl jen on a nejspíše se je snažil identifikovat. Z toho co jsem věděla, měl dobrou paměť, dokázal se orientovat a rychle rozhodnout, jako stopaři se mu nikdo nevyrovnal a nikdy jsem nevěděla, čím mě ještě překvapí.

Téměř jsem se zastyděla, že jsem ho zavřela do mrazáku.

Cítila jsem na svých mokrých tvářích jako chladný dech a vzlykala jsem. Byla jsem mimo, potřebovala jsem několik minut na vzpamatování.

Netušila jsem, co bude, jak skončím a zda tohle má nějakou budoucnost. Co se stane s městem a lidmi, kteří přežívají tuhle hrozbu, co bude s xenomorphy? Tohle nemohlo trvat věčně. Dříve nebo později se o tom někdo musí dozvědět.

A co bude pak?

Vezmou ty přeživší chudáky do laboratoří a budou je podrobovat psychologickým pokusům? Pitvat jejich vzpomínky? Budou zkoumat míru jejich zborcené mysli? Dají je do ústavu? Většina bude mít od konce života noční můry, představy, trauma možná záchvaty. Někdo uteče od reality a někdo už zůstane ve svém světě. Tohle dokázalo s člověkem hodně zamávat.

Vetřelcův skelet byl příjemně chladný, uklidňující, pevný jako brnění hrdého samuraje, který měl místo katany své ostré drápy.

Do jaké míry mi mohl rozumět? Stále jsem přemýšlela, jestli je v něm více lidství nebo dravého zvířete.

V hrdle mi bublaly vzlyky, když se to ozvalo.

Nelidský řev roztřásl všechny stěny i vzduch kolem byl jaksi prosycený zlobou. Bylo to něco, co jsem nikdy neslyšela. Pokud jsem předtím cítila hrůzu, teď byla ještě daleko větší.

Takový protáhlý řev nemohl vydávat žádný xenomorph ale něco většího. Bylo to jiné, bolestivé, vzteklé, agresivní. Jako by to přicházelo z nitra země, z podlahy pod námi.

Bylo to všude.

Proboha co to bylo?

Chtěla jsem si zacpat uši, tak ohlušující a nepříjemné to bylo, měla jsem obavu, že mi povolí močový měchýř. Prosím už žádnou další obludu!

Nebylo už toho dnes dost?

Co mohlo číhat ve tmě kolem, bylo tu snad něco s námi? Něco podobného jako oni? Tohle znělo jako dinosaurus z Yurského parku, když se vzteká u ohrady.

Nebyla jsem však jediná, kdo to vnímal. Bee se mnou přestal láskyplně mazlit a jak zvedal hlavu a poslouchal, musela jsem prsty za jeho krkem rozpojit, a co mě ještě více vyděsilo, začal se odtahovat.

Ne! Nechtěla jsem, aby šel pryč a nechal mě tu ve tmě samotnou jako obětního beránka! Umírala jsem strachy a on mě chtěl opustit v tu nejméně vhodnou chvíli? Tak to do prdele ani omylem.

„Ne, ne, ne," natáhla jsem se po něm, ale prsty mi sjely už jen po jeho psí známce. Pevně jsem ji sevřela v dlani, jak nejvíce jsem mohla a najednou řetízek povolil a ochabl.

Přívěšek mi zůstal v ruce, utrhl se jako nějaká zkurvená památka na mrtvého vojáka, kterou pošlou jeho ženě.

„Bee! Ne! ne..." můj křik byl ostrý, bylo v něm tolik frustrace a pomalu s každou další hláskou utichal, až jsem polkla slané slzy a hrdlo jsem měla sevřené.

Nechal mě tam.

Do prdele, vážně mě tu nechal a utekl? Možná že šel za tím řevem, aby zjistil, co to je ale to by mě tu jen tak nenechal.

Když jsem se mohla pohnout a ruka smrti mě konečně pustila ze svého pevného sevření, strčila jsem si psí známky do kapsy u tepláků, a co nejrychleji se vrhla zpátky. Tma se na mě lepila jako alobal na pečené kuře, nemohla jsem ve skladu dýchat, musela jsem ven.

Prolezla jsem škvírou na rampu.

Bud tam k mému překvapení stále ještě byl, přitisknutý ke stěně vedle mě. Hleděl před sebe, oči vytřeštěné, rty pootevřené v naprostém šoku.

Nechápala jsem, proč se nevydal ke služebně, musel logicky předpokládat, že jsem mrtvá a sám k tomu neměl daleko. Krev z něho kapala jako ze ždímaného hadru.

Zvuk dopadu něčeho těžkého nad mou hlavou mě zarazil. Jeden rychlý pohled nahoru na střechu ale nic jsem tam neviděla a pak jsem otočila hlavu tam, kam se Bud díval a přitom mě zvláštně zamrazilo v zádech.

Kolem nás bylo setmělé město a za námi opuštěný obchoďák nebo ne?

V tu chvíli jsem si všimla přibližujících se siluet vystupujících z ulic.

Vyloupli se ze tmy jako démoni. Dlouhé stíny plné zubů. Pohybovali se opatrně a s rozvahou, predátoři jistí si svou kořistí.

Něco nad námi zasyčelo tam, kde jsem prve slyšela to bouchnutí. Zprava i zleva se na deset metrů přibližovaly stíny do stále menšího půlkruhu. Nebylo úniku. Bylo jich příliš mnoho, než abychom stihli utéct a schovat se, neměli jsme žádnou zbraň jen přání, ať to jde rychle.

Mé myšlenky se zastavily a zase rozutekly nanovo. Snažila jsem se něco vymyslet ale co?

Že bychom zase zalezli dovnitř? Bud i já jsme byli však příliš ochromeni na nějaký odpor. Pokud nás nedostali uvnitř, zbytek si počíhal venku. Parchanti. Situace šla od deseti k pěti.

Xenomorphové nám právě ukázali, že dokážou myslet jako skupina. Proč se najednou nervali mezi sebou? Nedávalo to smysl. Na tom, jak přicházeli, bylo něco monstrózně ladného. Jediným cílem jsme tam byli my, a pokud dokážou spolupracovat, měli jsme daleko větší problém.

Přitiskla jsem se vedle svého společníka, zády k vroubkovaným vratům, které mi z páteře dělaly tobogán, a dívala se, jak se rozmisťují, napočítala jsem čtyři a jeden nejspíše číhal na střeše.

Mínusové body pro nás plusové pro ně za dokonalou strategii.

Sborové syčení sílilo jako zlověstný chór, sliny jim kapaly v nechutných provazcích z tlamy, jak se na nás usmívali. Všichni stáli na zadních, tyčili se do dvoumetrové výše, čichali ve vzduchu, ale šli na jisto. Cítili krev.

Dovedli si spočítat, že nemáme kam utéct, všude bylo prostranství, nic v čem se skrýt kromě velkého kontejneru, jenže ten byl svou vzdáleností nedostupný.

Srdce mi bušilo jako zvon proti žebrům, ruku jsem stáhla k sobě a strčila ji do kapsy, pevně jsem stiskla známky jako by mě snad mohly ochránit.

Kdyby se alespoň proměnily v žiletky, stačila bych si podříznout zápěstí. Otázkou by bylo, stačila bych vykrvácet, než by se mě dotkli a rozdrápali?

Jejich nepříjemné zvuky mi připadaly jako výsměch.

Xenomorphové rozevírali tlamy, tenké chlopně ze stran jejich úst se napínaly, viděla jsem, jak se v chladném vzduchu srážela pára jejich dechu.

Utíkala bych, alespoň tím bych měla pocit, že jsem udělala první poslední pro svou záchranu ale mé nohy byly srostlé se zemí jako by se beton proměnil v rozehřáté želé a obalil mi chodidla...

**************************************************************************************************************************

Bud měl naprosto stejný problém, těžko si sám uvědomoval druhé lidské bytosti vedle sebe, jak moc se soustředil nepřijít o vlastní rozum.

Ruku si pevně tiskl k hrudi, protože cítil, že má naštípnuté žebro, jak se do něho vetřelcovy drápy pěkně zaryly a dostaly se přes tkáň na kost. Bolelo to jako čert, nic horšího nikdy necítil, ani když ho na akademii střelili do stehna kousek do toho nejcennějšího, co každý chlap měl, teď by si to s tím z fleku znovu vyměnil.

Tohle bylo jako by vás ponořili do kyseliny, strhávali z vás maso a vy jste se nemohli pořádně ani nadechnout, takže to byla kurva bolest, ale pořád byl při vědomí ale teď by dal nevím co za to, aby se nemusel dívat, jak ho cupují na kousky.

Pomyšlení pro vojáka, že nemá zbraň, byla nesnesitelná. Bud byl muž, který se o sebe uměl postarat, byl už v tolika situacích, kdy mu pomohli jeho ruce i rozum a on se pustil i do přesily ale nikdy se necítil tak bezmocný jako právě teď.

Pohledem přejížděl z jedné nestvůrné tváře na druhou. Už byli tak blízko, že cítil jejich pach smrti, viděl, jak hýbou prsty, jak jim odchází pára od úst.

Sám pohnul vlastními prsty a o něco zavadil, bylo to teplé a povědomě lidské ale necítil pocit útěchy, přesto to pevně sevřel a to něco se k němu přitisklo, bolest v hrudi snad v té chvíli ani nevnímal.

Jeho vjem chránit ženu vedle sebe byl silný, ale bojoval s vlastním pocitem prohry.

Tohle se mu nelíbilo. Nemohl si připustit, že tu teď umře.

Společně prolezli tu myší díru, společně se postavili vetřelcům a došli až sem a teď...

Bud posunul svou ruku po jejích zádech a objal Wandu kolem ramen jako by ji chtěl schovat před tím, co přijde.

Třásla se, zatímco on byl jako paralyzovaný jedem. Nepřinutil se na ni pohlédnout, aby v jejích očích viděl, že ji zklamal.

Tahle událost je spojila zvláštním poutem a bylo po všem.

Budovi se stáhly svaly opětovnou bolestí, pod prsty cítil vlastní krev a on se divil, že v něm stále ještě nějaká zůstává. Dělalo se mu špatně, cítil stavy bez tíže, že by mohl omdlít i když se mu to nejspíše několikrát v té skříňce stalo, ale nedovolil si tu jen tak hloupě umřít.

Zavřel oči, nechtěl vidět, jak se mu zuby xenomorphů zakusují do tváře.

Syčení nejbližšího vetřelce bylo náhle tak blízko, že cítil jeho dech na zpocené tváři.

Přivinul Wandu pevně k sobě a pak se země otřásla neskutečným řevem.

Znovu.

Bylo to jako by se z moře přes husté mlhy ozval Leviatan.

Oběma ten zvuk proběhl tělem, o to více zavřel oči, a když se nic nedělo, tak je otevřel a nestačil se divit, byli tam sami.

Jen oni a nehybné ticho. Po těch černých démonech ani stopy jako by si je něco přivolalo. Jako by se jim to všechno zdálo, jen kaluže slin naznačovaly, že tu něco bylo.

Z Buda jako by spadl asteroid a přinutil se pohnout. Ohlédl se na dívku po svém boku, která se k němu tiskla. Ona měla oči otevřené, ale byla otřesená.

„Jsi v pořádku?" zeptal se, když si byl jistý, že ho hlasivky poslechnou.

Pár vteřin trvalo, než zaregistrovala jeho slova a přikývla. Oddechl si.

„Co se stalo?" zeptal se, ale bylo mu to jedno, jen ji chtěl přinutit myslet na něco jiného než na vlastní smrt a jak jí položil dlaň na rameno, odtáhl ji trochu od sebe.

Wanda se rozhlédla kolem, aby se ujistila, že se jí to nezdá a že opravdu unikli.

Už potřetí.

„Oni...odešli, možná za to mohl ten zvuk, ten řev..." zamumlala do prostoru, ale sama to nechápala, nechápal to ani on. To ale nebyla otázka, kterou teď měli řešit.

„Jdeme, už takhle mám v hrudníku díru, že by se mi tam vešlo druhé srdce," zavtipkoval, ale jeho hlas byl příliš otřesený, příliš dutý než aby se tomu zasmála.

„Nechci tu být už ani minutu," Wanda se na něho nepodívala v jejích očích, byl schovaný stín jako by před ním měla nějaké tajemství. Bud si neuměl přesně představit, jak se mohla z toho skladu dostat po tom, co ji vetřelec zatáhl dovnitř, ale o tom si promluví později.

Společně sebrali zbytek sil a vyrazili podivně nehybně tichým městem ke služebně.

Vašo jim otevřel, jakmile kopla do dveří.

Asi nečekali, že se někdo jiný vrátí.

Bud se opřel o otevírající se dveře a málem upadl, kdyby ho černoch nezachytil svýma šlachovitýma rukama. Pocit bezpečí byl opravdu sladký ale v životě vojáka nebylo klidné místo a nebyl žádný domov, alespoň v Budově životě ne. Tohle ale muselo stačit.

„Zavři zatraceně ty dveře," zasténal a nohy už ho téměř nenesli.

Mohl ještě rozeznat, jak Wandino rameno nahradilo jiné a silnější a pak už nechal bolest, aby ho pohltila a svaly povolily. Stalo se z něho bezvládné těžké břímě a jen vzdáleně slyšel ženský vyděšený hlas, jak volá jeho jméno.

Připadalo mu to dojemné a k smíchu. Zvláštní, že o něho měl někdo starost, na což už si dávno odvykl, ale bylo to příjemné.

**************************************************************************************************************************

Do prdele.

Viděla jsem, jak se Bud zhroutil přímo před mýma očima, které ještě stále vnímaly realitu skrze zamlžené zrcadlo.

Nechtěla jsem, aby zemřel. Dokázala jsem si představit kolik krve ztratil ale prostě...nemohl jen tak odejít zatraceně. Netáhla jsem ho sakra až sem, aby jen tak zamával rukou, popřál mi hodně štěstí a já ho měla celý život na svědomí, jakmile usnu.

Dva muži, kteří hlídali dveře ho vzali a odtáhli ho dovnitř služebny, snažila jsem se na Buda mluvit svým roztřeseným hlasem ale bylo to zbytečné, nevnímal. To mě hnalo do krajnosti. Bezmoc stála za hovno, měla jsem kurva pěknej vztek.

Uvnitř budovy panoval ruch, několik stolů se proměnilo v lůžka, kde leželi zranění z té zpackané akce. Viděla jsem obvazy, popáleniny, řezné rány ale něco víc než bandáže a prášky na bolest nikdo poskytnout nemohl.

Tohle nebyla nemocnice a nikdo tu nebyl doktor, natož anesteziolog a chirurg. Ti muži, kteří na tom byli špatně, možná pomalu umírali.

Jedno tělo vzadu bylo přikryté krvavým plátnem, někdo přes něho ještě položil vlajku, která předtím visela na zdi jako jakési poděkování, přeběhl mi z toho mráz po zádech.

Budovo tělo umístili na zem, a někdo už se poohlížel po dalších obvazech.

Sama jsem své škrábance a odřeniny nevnímala.

„Je úplně bledý, ztratil hodně krve, musí si odpočinout," slyšela jsem po své levé straně a někdo mě klidně od Buda odstrčil jako bych byla jen další neschopný čumil.

Chtěla jsem toho muže okřiknout, ale neměla jsem sílu se s ním hádat.

Zatnula jsem nehty do dlaní, cítila jsem se hrozně a dobře jsem věděla, odkud můj vztek pochází, ale toho bastarda jsem nikde tady neviděla. Jistě byl zalezlí v té své kanceláři a já mu chtěla nakopat prdel.

Vykročila jsem k ní, ale koutkem oka jsem zahlédla něco bílého a změnila jsem směr s ještě větším vztekem.

Došla jsem k Adamovi, jenž stál stranou od ostatních a pozoroval okolí. Stále dělal jako by mě neznal, až když jsem si stoupla přímo před něho, věnoval mi pozornost.

Jeho modré kovové oči se střetly s těmi mými v tiché bitvě.

Ve stavu, ve kterém jsem byla, jsem se ho ani za mák nebála, to on se měl být mě a chytila jsem ho pevně za ruku.

„Pojď se mnou," zavrčela jsem tiše zato nebezpečně, aby si nás nikdo nevšiml.

Nestála jsem o zbytečnou pozornost a paniku.

Neprotestoval. Nechal se vláčet na chodbu a pak o patro výš, kde jsem otevřela jedny z dveří a vtáhla ho dovnitř.

Místnost byla tmavá, okna zabedněná ale přeci tu někdo kdo ví, proč jedno světlo nechal svítit.

Přeletěla jsem očima od rohu k rohu jen opravdu rychle, byly tu zamřížované cely, nepočítala jsem je, ale pochybovala, že by dokázaly androida jako on zastavit.

V tom jsem se prudce otočila a popadla toho zmetka za klopy pláště a přirazila ho k mřížím. Moc jsem doufala, že mu o ty tvrdé ocelové trubky praskne alespoň jeden obratel.

„Ty bastarde, jak se opovažuješ sem přijít! Nemáš tu co dělat!"

„Na dveřích nebyl napsán zákaz," odvětil bez emocí a díval se mi klidně do očí.

To měl být nějaký jeho posraný vtip?

Jeho klid mě provokoval a já ho ještě více přitlačila k mříži. Nebránil se.

„Nehraj si se mnou, ty a tvoje společnost jste zlikvidovali celé město, ty parchante!" mračila jsem se a vztek ze mě přímo sálal a ten elektrický drtič odpadků neměl ani tolik slušnosti, aby se zastyděl. Pohrdala jsem jím.

„Dohlížím na pokrok, můj úkol je životně důležitý, moje moduly neobsahují lítost, jak tomu vy lidí říkáte, namáháte se zbytečně," řekl Adam a v mých uších to znělo jako sarkasmus.

„A co kdybych si z tebe a těch ostatních gumovejch panáků udělala táboráček? CO?"
Náhle se mrknutím oka role obrátily a já jsem byla najednou přitisknutá jeho tělem k mřížím.

„Výhrůžky na mě nemají vliv," odvětil povýšeně, nic ho nemohlo rozházet.
„Co tu teda chceš?" vyštěkla mu vztekle do obličeje, když mě náhle někdo skrze mříže popadl rukou kolem krku a začal mě silně škrtit.

"Agh!" vykulila jsem zděšením oči a až teď si uvědomila, že tělo v cele které leželo na zemi, nebylo mrtvé a rozhodně to nebyl žádný beránek.

Bud a Wanda se vyčerpaní a vystresovaní snad asi jako jediní vrátili na stanici z celé skupiny. Řekněme tedy, že měli prostě jen štěstí, což je v této povídce klíčové stejně jako smůla. Pokud jde o hrubou sílu, v knihách se to moc nevyplatilo, na vetřelce se musí od lesa spíše chytře a rafinovaně než násilím. Když už jsme u toho, pořád mě fascinuje, jak se vetřelci dokážou za prvé orientovat a za druhé vůbec vlézt do ventilace. Člověk se do ní sotva vejde a teď mi řekněte, jak v ní dokážou běhat a jak se tam vecpou ty jejich výrůstky na zádech. Logicky by něco takového nemělo být možné, jelikož xenomorphové přesahují vzrůstem dospělého člověka. Nejspíše ventilační šachty vesmírných stanic a lodí jsou asi mnohem větší, než si myslíme, mimochodem, průchod hrou Alien: Isolation je v šachtách docela klaustrofobický a pokud vás tam alien napadne, jedná se o zaručený infarkt. Jinak hru doporučuji, za mě nejlepší vetřelec hra!

Xenomorph

Kapitola 14.

Nové okolnosti

Kotva 14

14.

Mužská ruka, která jako had proklouzla skrze mříže a uchopila mě za krk, byla jako ocel.

Nečekala jsem to a nedostávalo se mi vzduchu v boji o každý nádech.

Ten někdo v cele za mnou se mě pokoušel zabít jako by už nestačila Adamova nejistá odstrašující přítomnost.

Vykulila jsem oči leknutím. Kovové tyče se mi zarývaly tvrdě do zad, jak mě útočník tiskl směrem k sobě. Moje průdušnice byla v ohbí jeho lokte, mohla jsem vidět část tetování na předloktí, než jsem zaklonila hlavu ve snaze dostat do plic více vzduchu, ale ten parchant stiskl ještě víc. Bolelo to, krev se mi hrnula do hlavy a já začínala vidět lesklé mžitky jako ozdobičky na vánočním stromečku. Zatnula jsem zuby.

Cítila jsem na krku jeho hnusný dech, jak mi prostupuje vlasy, bylo to nechutné, s chutí bych mu vydloubla oči naběračkou na zmrzlinu, kdybych se mohla otočit.

„Necukej se zlatíčko, ať si můžu hezky sáhnout, ženskou už jsem chvíli neviděl a docela mi to chybí," zavrčel mi ten úchyl vilně do ucha a já se odporem otřásla.

„Mě tedy ne," zasýpala jsem.

Android se klidně díval do mé tváře, jak začala pomalu rudnout. Nechal mě tam jak jsem pohledem prosila o jeho pomoc jako by nejprve vyhodnocoval situaci a přemýšlel, zda mě má nechat uškrtit a vyhnout se tak potížím, které bych mu tu natropila nebo něco udělat. Zřejmě měl ale s mou osobou jiné plány, protože bleskově uchopil násilníkovu ruku.

Jakmile ji ode mne odtáhl, co nejrychleji jsem se odlepila ze svého místa a uskočila stranou. Začala jsem kašlat a mnout si pohmožděný krk. Bastard.

„Pusť mě, ty zmetku," zavrčel násilník skrze zuby, ale nestačil androidovi svou ruku ani vytrhnout. Neměl šanci.

Se silně bušícím srdcem jsem se dívala, jak na první pohled slabá laboratorní krysa jakou Adam byl, vzala vězňovu ruku do obou svých dlaní, pevně stiskl a začal kroutit, každou v opačném směru.

Místností se ozvalo hlasité křupnutí, kost nevydržela nápor, praskla a pak ještě jednou. Chlap začal řvát bolestí a tělo se mu zkroutilo v agónii jako by mu aligátor ukousl koule, zasáhlo mě to stejně, jen jiným způsobem.

Neměla jsem s tím mužem slitování, ale mohla jsem tam jen tak stát a dívat se? Zjistila jsem, že ano. Tato ukázka Adamovi monstrózní síly byla strašlivá a dost přesvědčivá.

Dívala jsem se, jak je nyní mužova ruka v nepřirozeném úhlu, polkla jsem knedlík v krku a pak Adam tu paži zapřel o mříž a trhl.

BOŽE! Další zděšený výkřik mě upozornil, že násilníkovi vykloubil loket, takže paže byla v ještě grotesknější úhlu než předtím.

Odvrátila jsem pohled a rychle dýchala, abych se vyhnula nevolnosti, která hrozila, že se co nevidět dostaví a já Adamovi nahodím rameno. Alespoň by mu ta skvrna přidala na věrohodnosti než ten dokonale čistý plášť, pošeptalo mi mé zlomyslné já. Nějak jsem se ale nemohla přenést přes to, jak tu někomu tak drasticky ubližoval.

„Dost! Přestaň," vykřikla jsem, když se muž začal hroutit. K mému překvapení jsem jen koutkem oka viděla, že mě ten stroj z nějakého rozmaru poslechl a vězně pustil, ten se co nejrychleji po kolenou stáhl od mříží kamsi dozadu a trpěl, nadával a proklínal nás.

Ten chlap byl násilník, měl to vepsané ve tváři a to byl nejspíše důvod, proč ho tu někdo zavřel, dost možná tu čekal na trest, ještě než se tohle všechno posralo, ale zasloužil si mít ruku zlomenou natřikrát? Věděl vůbec co se venku děje?

K čertu s ním, kdyby tu Adam nebyl, býval by mě i uškrtil. Ne neměla jsem pro něho ani kapku soucitu natož pochopení, to co se mu stalo, si dvojnásobně zasloužil, ale vidět ho mučit to bylo něco jiného.

Něco se přede mnou znovu pohnulo a já tím směrem otočila hlavu.

Adam se ke mně rozešel pomalým jistým krokem a já před ním začala ustupovat k oknu.

Byla jsem snad další na řadě? Připadala jsem si jako zbabělec.

Sakra, měla bych se mu postavit ale to co se právě stalo, mou horkou krev jaksi zchladilo na tekutý fridex.

„Stůj!" varovala jsem ho, ale neměla jsem nic v ruce, čím bych mu v případě nouze vysvětlila, kde jsou hranice mezi člověkem, strojem a železnou tyčí.

Adam se nezastavil, šel ke mně s tím svým chladným výrazem, dokud jsem se nepřitiskla k zavřenému oknu a žebrování zaprášeného radiátoru pod ním.

Zastavil se dvě stopy ode mne, dost blízko na to, aby mi vstávaly chloupky za krkem a také na to abych ho cítila nebo spíše necítila? On neměl žádnou vůni, žádná kolínská, žádný pot, zemitá vůně, ani laciná voňavka, nebyl cítit jako muž, nebyl cítit ani jako kávovar nebo umělá hmota, pryskyřice a silikon.

„Chceš mi zlámat ruce jako jemu? Krk, nohu nebo prsty?" kývla jsem sarkasticky bradou ke straně, směrem za jeho záda k mřížím, ale stále jsem Adamovi hleděla do očí. Nedala jsem najevo strach, i myš zahnaná do kouta dokáže kousat a mě už se mu předtím ublížit podařilo, byl zranitelný a to mě uklidňovalo.

Teď jsem o něho ale mohla snad jen omlátit dřevěnou okenici.

„Ne, nemám v úmyslu ohrozit váš život," odvětil prostě a mě znervózňovalo, jak tam přede mnou jen tak stál jako bychom byli kolegové a potkali se v účetním oddělení.

„Co tu tedy chceš? Klidně si sem přijdeš a děláš, že mě neznáš. Jsi chodící hrozba, každou chvíli se může v té tvé plechovce něco porouchat a začneš tu likvidovat jednoho po druhém," vrátila jsem se ke své původní otázce, jež se mi honila hlavou sem a tam od chvíle, když jsem tu ten jeho hezký ksichtík viděla, ale ani teď se v jeho tváři nedalo nic číst. Mátlo mě to a neskutečně štvalo. Ráda bych mu vrazila hlaveň do nosu a stiskla spoušť, abych tohle všechno zastavila.

„Sbírám informace, mám zakázáno se do operace vměšovat svým přičiněním."

Takže to znamenalo, že ač nikomu nezkřivil vlásek na hlavě, se tu bude jen tak procházet a čekat jako sup až to skončí, kdy my uděláme nějakou osudovou chybu? Teď jsem si vážně připadala jako budoucí mršina, kterou bude pak pod mikroskopem zkoumat.

Pro něho byl každý tady jen pokusné morče.

Na chvíli jsem oněměla, jak jsem se snažila svůj nově vzrůstající vztek udržet pod bublající pokličkou.

„Takže jsme jen nějaké vaše vzorky do zkumavek?" prskla jsem po něm hněvivě, „a ta hnusná pavoučí stvůra je taky vaše práce?"

Adamovo obočí se lehce svraštělo jako kartáč na boty, bylo to příliš lidské vidět ho nejistého, ale slavila jsem úspěch. Překvapila jsem ho? Ha, trefa do černého.

„O jakém tvorovi to mluvíte?" zeptal se Adam a já cítila tíhu jeho pohledu.

Zajímalo ho to.

V tu chvíli jsem dostala nápad, když ho na tu informaci nalákám, možná by odtud mohl vypadnout a jít si hledat nový objekt zájmu a při troše štěstí by ho to mohlo zadávit jako...

No nebyla jsem já to pomstychtivá hlavička?

„Viděla jsem to v supermarketu, hnusné pavoučí monstrum velké jako pes. Bylo to menší než ty černé potvory, drželo se to u země, dlouhý ocas, dvě řady po čtyřech nohách po každé straně. Hrozně to pištělo a pak to skočilo a...přisálo se to člověku na tvář."

V Adamových zorničkách byla jiskra stále větší zvědavosti, pokud se to tak u syntetika mohlo nazvat, on by řekl vědátorský zájem, ale bylo to jedno a totéž.

Jeho kovově modré zornice se maličko roztáhly a sledovaly mé reakce, především znechucení nad tím kým byl a já odolávala tomu, abych mu neplivla do obličeje.

Nastala dlouhá chvíle napjatého ticha.

„To je nemožné," odvětil strojově se skálopevným tónem, jež by mě možná i přesvědčil, kdybych to neviděla naživo a já věděla, co jsem viděla.

„Ty víš co to je že ano," vydechla jsem nevěřícně. Něco přede mnou tajil, takže se dalo očekávat, že všechno a přesto jsem věděla mnohem víc než všichni tady v budově.

Ach to moje zatracené štěstí být svědkem něčeho o co jsem nestála.

Adam vypadal nepřístupně, "to není informace, kterou vám mohu poskytnout, neoprávněným osobám je přístup do systému zamítnut, přísně tajné," referoval stoicky.

„Leda tak hovno. Klidně mi nic neříkej, ale já znám pravdu a můžete za to vy. Málem to na mě skočilo a viděla jsem, co to dělá, toho chlapa to uškrtilo za pár minut, takže vím, že tu běhá i něco jiného než jsou ONI a ty se zdá tomu nemůžeš uvěřit, kdo by to řekl co? Což znamená, že pokud jste to tu nevypustili vy tak kdo? Nějaká jiná organizace, která těží z neštěstí jiných, která se chce přidat do hry a dát do ohrádky jiné nebezpečné monstrum a pak budete sázet a čekat kdo z koho? Na to ti pěkně kašlu."

„Weyland-Yutani nespolupracuje s jinou společností," odvětil skálopevně, ale já mu moc nevěřila ani agenti FBI nevědí všechno o své vlastní organizaci.

„Třeba je tu někdo o kom nevíš hm?" chtěla jsem ho znejistit.

„Není zde nic, co bych nevěděl, slečno Astonová, to vás ujišťuji," oponoval stále klidně.

„Ano, já zapomněla, že ty víš všechno, že jo? Ale faktem je, že ti tu pořád něco utíká a to něco je tam venku. Nevím, co je lepší nechat se udusit nebo roztrhat na kousky?" rozesmála jsem se ironicky a absurdity toho všeho.

„Volba je na vás ale nezapomínejte, že stále můžete přežít, to je podstata celého experimentu, buď lidstvo obhájí své místo na zemi nebo to bude jiný nový druh. Volba je na vás," zopakoval Adam jako by mi snad chtěl dát tu svou podělanou naději.

Neuvěřitelné, že mě ještě povzbuzoval pokrytec, na jaké straně vlastně stál nebo nestál?

Pro nikoho tu nehnul ani prstem, pravda ale naštěstí neudělal ani nic proti nim, byl pouze jen pozorovatel. Stroj bez soucitu, to přesně byl, naprogramovali mu všechno důležité ale ne jak být člověkem. Kus kovu s lidskou tváří.

Cítila jsem, že hrát na city u něho je zbytečné jako házet perly sviním ale stále mi neřekl důvod proč je tu, ta jeho chabá průpovídka mě nijak neošálila. Něco za tím bylo, měl nějaký úkol. Mohla jsem to odpřisáhnout na svatou knihu. Ale i kdybych věděla, že říká pravdu, nic bych s tím neudělala, Adam byl prostě nebezpečný špion, který se infiltroval do skupiny, kdo mi uvěří, že je to zrádce a že má místo kloubů hydrauliku a místo krve nějaké tekuté svinstvo.

V tom lepším případě by mě považovali za blázna, v tom horším mě vyhodili za dveře ven.

„Nemáme moc šancí a ty to dobře víš, nebyli jsme na to připravení," uhnula jsem rozzuřeným pohledem ke straně a skřípala zuby.

Adam ke mně natáhl ruku, bála jsem se, že mi ublíží jako tomu úchylovi kňučícímu v cele, ale on ji strčil do mé kapsy a něco z ní vytáhl.

„Kde jste to vzala?" zeptal se a já poznala, že drží psí známky, které měl Bee předtím na krku. Jak o nich věděl?

„Co je ti do toho, našla jsem je, jsou moje," zalhala jsem a čelila jeho zkoumavému pohledu, nevěřil mi, jako já nevěřila jemu. Pohled z očí do očí říkal vše.

Držel mi známky před obličejem jako by se mě snažil zhypnotizovat. Nezabíralo to.

Má chyba, že jsem věnovala pozornost právě jim, protože ten bastard něco stiskl v kapse svého pláště a pak jsem ucítila nepříjemné píchnutí a vše kolem mě zčernalo tak rychle, aniž bych stačila říct jediné slovo protestu.

**************************************************************************************************************************

Adam odtáhl malý aplikátor speciálně navržený na takové nečekané chvíle. Původně byl zkonstruován techniky, aby pronikl xenomorphovu tvrzenou kůží a omráčil ho v případě nouzové potřeby tedy v případě, že jste se k němu dostali tak blízko, abyste ho dokázali omráčit, což už byla jiná podstata věci a štěstí ale nyní se stejně dobře hodil i na lidi.

Wanda se podle očekávání okamžitě sesunula k zemi, jako by jí někdo přestřihl vodící nitky. Látka v lidském systému působila okamžitě lépe než anestezie.

Android ji jednou rukou pohotově podepřel, aby její tělo neutrpělo při dopadu žádné škody a nechal ji bez pohybu ležet na podlaze.

Syntetik u ní poklekl na jedno koleno a stiskl na svém malém přístroji, jenž se hravě vešel do dlaně, několik drobných podsvícených výstupků.

Paralyzující látka uschovaná uvnitř vydrží ještě na tři vpichy, tři dávky, což bylo víc, než potřeboval, jelikož všechny ženy na stanici byly už zkontrolované.

Ode všech měl vzorky krve v malých ampulích v opačné kapse svého pláště.

Adam natáhl svou paži směrem k bezvládnému Wandinu tělu a drobná jehla injektoru pronikala kůží v loketní jamce a napíchla tepnu. Malá ampulka vtisknutá do spodní části pažby se rychle naplnila DNA kódem, který Adamovi chyběl do kompletní sbírky.

Rychlé a jednoduché, bez bolesti. Přesně tak, aby to nikdo nezjistil. Většina obětí si ani ničeho nevšimne, protože malý vpich se lehce ztratí vedle četných oděrek a jiných škrábanců, jež každá utrpěla venku.

Takto dnes večer, jakmile předešlý čas strávil pozorováním a obhlížením situace, obešel všechny ženy na služebně, když spaly, aby neměly žádné tušení co se s nimi děje.

Adam jako lékař vypadal věrohodně, ale lidé byli vyděšení a neochotní, kdyby k získání vzorku použil sílu, prozradil by své krytí a takhle alespoň neztrácel čas nějakým vymyšleným vysvětlováním.

Takto postupoval od jedné spící oběti ke druhé a i přesto, že spali, jim dopřál ještě delší kvalitnější spánek. Teď měl, co potřeboval a pro co sem prvotně přišel.

Android odtáhl přístroj, vyndal jedním pohybem plnou ampuli z aplikátoru, zazátkoval ji a hned na to zacinkala v jeho kapce s ostatními. Každá byla opatřena číslem a jeho fotografická paměť obstarala zbytek. Prázdnou nádobku už se nasadit do injektoru neobtěžoval a i aplikátor zmizel v jeho druhé kapse, aby měl volné ruce.

Adam tiše vstal a vyšel na chodbu, nechal tam Wandu spát, byla mimo nebezpečí a nebylo tedy nutné se o ni strachovat, pokud ji někdo najde, uvidí, že tvrdě spí.

Vše bylo v pořádku a až se vzbudí, stejně tu už nebude.

Policejní budova skýtala tři patra kanceláří, cely, půdu ale suterén byl vyhrazen pro soudního koronera, což znamenalo, že se dole nachází zřídka kdy používaná pitevna. V tak malém zapadlém městě jako bylo Hollyhope tam nebyly žádné převratné vymoženosti moderní doby, ale to Adam ani nepotřeboval.

Za jistých okolností by se teď odebral ven zpátky na svou základnu, kterou dočasně přenechal najatým vojákům, ale jeho systém musel přehodnotit situaci a shodou zajímavých okolností to bylo opět na popud té ženy. Poprvé, kdy se setkali, mu vnukla myšlenku o znásilnění, která by ho nenapadla, což byla vskutku zajímavá informace, která mohla vést k jiným nečekaným výsledkům, které si chtěl právě tady ověřit. Riskoval tím sice, že by mohl být odhalen, ale rozhodl se to riziko podstoupit. A nyní ho znovu překvapila zprávou o tom podivném tvorovi, jak ho právě označila.

Z toho co Adam věděl, se k tomu popisu přirovnal jedině nositel embrya vetřelce, toho který se nejprve vyvinul v inkubačním vejci a poté se aplikoval do člověka coby hostitele skrze jeho ústní sliznici pomocí kladélka.

Inkubace k vylíhnutí trvala pár hodin nebo pár dnů, u každého exempláře to bylo jiné, záleželo na lidské indispozici a samotných podmínkách a prostředí. Adama stvoření nového života fascinovalo, plod se vyvíjel, formoval, rostl, ale androidi byli stvořeni a zůstávali neměnní do opotřebování jejich formy.

Nebylo však možné, aby se tu něco takového objevilo, nebylo jak. Všech deset vajec, které Weyland-Yutani vlastnila, se vyvinulo v dospělé samostatné jedince neschopné samooplození a jiné zvíře podle jeho dostupné databáze podobné tomuto exempláři na planetě nežilo.

To si získalo Adamovu plnou pozornost ale jedno po druhém.

Těch několik nočních hodin věnoval zkoumání sedimentu a rozboru krve v pitevně a většinu toho času přemýšlel a vyhodnocoval, pohrával si se sebemenší myšlenkou.

Nikdo z přeživších neměl o této místnosti ani tušení a to mu dokonale vyhovovalo k tomu, aby dokončil svou studii.

Bohužel každý vzorek k jeho zklamání vyšel negativně. Žádná žena nebyla těhotná. Slova slečny Astonové mohla být pravdivá ale pravděpodobně se žádné xenomorphovo semeno neujalo kvůli svému biologickému rozdílu, což se dalo očekávat, ale Adam chtěl mít jistotu a nic ponechat náhodě. Mít totiž takový zárodek, křížence člověka a mimozemského tvora bylo něco, co by jeho touhu po vědění ještě více obohatilo a proto byl tady.

Nyní to však bylo bezpředmětné s nulovým výsledkem.

Vše co po sobě na stole zanechal, pečlivě uklidil do koše po pravé straně a zasunul pod stůl. Nyní byl čas na druhý úkol.

Jak se ale proplížit ven, aby to nevyvolalo nějaký rozruch? Možnost se naskytla téměř hned, jakmile vystoupal po schodech ze suterénu.

Všichni ještě spali na zemi ve služebně zabaleni ve spacácích a dekách, do rozbřesku zbývaly dvě hodiny. Na chodbě v přízemí vládlo přízračné ticho, jen zvuk kroků dupajících po horním schodišti se odrážel tím nehybným prostorem. Muž se vracel z hlídky, kde ještě s druhým v podkroví sledoval otevřeným oknem dění na ulici.

Přesně to potřeboval, žádní jiní svědci v dohledu.

Mladík sešel posledních pár schodů, zíval a vypadal dosti unaveně, zbraň přehozenou na pevném pásu přes rameno, hlaveň mířila k zemi, neočekával žádné nebezpečí a ani netušil, jak je mu s každým krokem blízko.

V chodbě bylo šero a chladno, topení se na noc vypínalo, Adam viděl, jak mu pokynul rukou, když ho míjel směrem k hlavní místnosti.

Mladík nestačil zpozorovat rychlý pohyb za svými zády, když se ozvalo nepříjemné křupnutí a on spadl bezvládně na zem ve vteřině mrtvý. Android ho chytil za hlavu a bez výčitek svědomí mu zlomil vaz právě v čas, aby slyšel dupání těžkých bot ze shora.

Adam se rychle otočil, ale to s čím nepočítal, bylo malé děvčátko, které stálo vzadu v chodbě a svýma velkýma očima vykuleně sledovalo všechno, co se stalo.

Kroky se rychle přibližovaly a tak se vydal přímo k ní. Musel jednat.

Merry sledovala, jak se ten muž, před kterým ji Wanda varovala, blíží k ní. Chtěla křičet, bradička se jí třásla a její pohled těkal z muže na zemi k tomu, který byl už téměř u ní.

Cítila, že jí chce ublížit, ošklivě, ošklivě ublížit.

Chtěla se pohnout, utéct ale byla jako zdřevěnělá. Bála se, nohy ji neposlouchaly.

Najednou se ten muž tyčil před ní jako vysoký stožár a na ni padl jeho zlověstný stín. Chodba jako by se smrskla do dlouhého černého tunelu.

Děvčátko pomalu k němu se strachem vzhlédlo. Modré oči měl ledově chladné podobné oceli jako masový vrah, v jeho tváři se nepohnul ani sval a než Merry stačila mrknut, popadl ji za ruku a zacpal ústa dlaní, aby se pojistil, že ani nehlesne a nepřivolá ostatní.

Byla tak zaskočená, když na ni položil své velké ruce, že se ani nevzpouzela.

Adam ji odtáhl do malé místnosti na úklid, která byla nejblíže schodům právě ve chvíli, kdy dupání skončilo a nastal zmatek...

**************************************************************************************************************************

Probudila jsem se dezorientovaná neschopná říci, co se vlastně stalo. Moc jsem se bála, že se probudím na nějakém lékařském stole pod oslnivým světlem a doktory kolem mě,

kteří si budou vyměňovat z ruky do ruky moje orgány. Se strachem jsem nakrčila čelo a pootevřela oči. Cože? Zahleděla jsem se na bíle omítnutý strop.

Spadla ze mě neskutečná úleva, oddechla jsem si, ale přesto to bylo divné jako by mě brněly všechny kosti v těle. Divné. DIVNÉ...

A co jsem vůbec dělala na zemi? Užívala si malého šlofíčka? Něco tu nehrálo. Vážně bych si zdřímla na podlaze, abych si zarazila třísku do tváře? To ani omylem.

To poslední co jsem si pamatovala, byl ten parchant a štípnutí jako od vosy. Štípnutí...

Určitě bych jen tak neomdlela po tom co jsem tu noc prožila i když...

Ne, měl v tom prsty on.

Pohled na obě strany mi říkal, že se nikde nic nehýbalo, zato jsem slabě slyšela nějaké rozčílené hlasy. Dupání spojené s povykem neznělo jako začátek nějakého bujného večírku. Něco se dělo, zatímco jsem spala a já se bála toho nejhoršího. Co když sem Adam pustil ty bestie? Ne, to by byl jiný čardáš, tohle znělo jako hádka.

Zprudka jsem se posadila.

Auuu, všechny modřiny na mém zničeném těle jako by se spikly a začaly bolet jedna hezky podruhé. Z mých rtů se vydralo hlasité zasténání a nadávky, je čas se přidat na párty, i když mi připadalo jako bych právě z nějaké přišla.

Chytila jsem se nohy železného stolu přišroubovaného k zemi a vytáhla se do pozoru.

Teď byl ten skvělý okamžik probudit se z té noční můry, ale já jsem nebyla Alenka v říši divů a Adam se rozhodně nepodobal dobrosrdečnému Kloboučníkovi s šálkem čaje.

Teď bych si spíš dala panáka rumu. VELKÝHO panáka rumu.

Musela jsem si najít vlastní cestu tím trnitým labyrintem a v prvé řadě jsem musela zjistit, co se stalo během mého medvědího spánku.

Klopýtavě jsem se vydala ke dveřím, vedle kterých visely na věšáčku klíče od cel.

Chodba byla prázdná, ale hlasy přicházely zezdola a sílily.

Přidržovala jsem se zábradlí a šla opatrně dolů po schodech, první co mi padlo do oka, byla záda všech, kdo tam stáli.

„Co s ním budeme dělat?" zeptal se někdo.

„Já se spíš ptám, kdo to udělal?" zazněl někdo jiný. „Ty zrůdy ne?" ozvalo se zleva.

„A jaký? Vidíš tady nějakou? Kdyby sem vnikla, už bychom tu leželi taky, přemýšlej, ty blbče než něco řekneš."

„Tak kdo to mohl udělat?" přidala se nějaká žena s obavami v hlase.

Zastavila jsem se na posledním schodu, ale nic jsem stejně neviděla, chodba byla plná lidí. Nervozita kolem byla téměř hmatatelná, jako když má prasknout přehrada, nebude trvat dlouho a budou po sobě házet obvinění.

„Co se stalo?" zeptala jsem se, ale nikdo mě nevnímal natož, aby mi někdo odpověděl.

Měla jsem toho dost, procpala jsem se davem až dopředu a odvrátila znechuceně pohled.

Jeden z mužů ležel na zemi, hlavu otočenou přes rameno o 180 stupňů.

Viděla jsem už horší věci, potrhaná těla ve škvířící se kyselině ale tohle...tohle bylo v

Útočišti, které to poskvrnilo. Pomyslné bezpečí se pomalu rozpouštělo jako sýrový dort.

Měl vůbec člověk takovou sílu, aby tohle udělal? Myslím, pokud člověku zlomíte vaz, nevrátí se mu hlava zpátky do původní polohy, pokud jen porušíte strukturu nervů krční míchy? Hlavou někdo musel trhnout tak silně, že se otočila dozadu a už tak zůstala, kůže kolem krku byla napnutá a silně zkroucená ve směru trhnutí.

Alespoň to bylo rychlé než umírat někde na ulici s rozervaným břichem a dírou v hlavě.

Napadl mě jediný viník, který měl takovou sílu, ale ten nikde v davu nebyl.

„Nemůžeme ho zabalit a hodin jen tak ven, přilákalo by to JE a to nemůžeme potřebovat," přemýšlel někdo jak naložit s tím chudákem.

„Tělo zabalíme a necháme ho v jednom z pokojů to je jediná možnost, přines něco," zavrčel Sid, který od mrtvoly vstal a obořil se na nejbližšího přeživšího.

„Já tady s tím tělem nezůstanu, je to špatné znamení, od večera tu jsou dvě mrtvoly, je mi z toho hrozně, přináší to smůlu," stěžovala si nějaká žena hystericky a pár očí se na ni podívalo jako by měla tři hlavy.

„Jedna nebo dvě mrtvoly, co na tom sejde, všichni tu chcípnem," ozvalo se vedle mě ironicky.

„Nikdo tu sakra neumře," zaměřil Sid na mladíka varovný pohled.

„Ne? Tak kdo to udělal? KDO? Můžeš na někoho ukázat prstem ty chytráku? Nikdo tu není v bezpečí," rozčílil se můj soused a dvěma kroky obešel mrtvolu a chytil Sida vpředu za košili, až mu zbělaly klouby.

„Můj kámoš je tuhej a někdo z nás to má na svědomí a já chci vědět kdo a proč? George byl dobrej kluk jedinou smůlu měl, že šel z hlídky o tři blbý minuty dřív, tak jakej vyšinutej sráč mohl napadnout ospalýho hlídače," procedil skrze zuby a podíval se po ostatních, nebylo potřeba ani hádat, že nikomu kromě sebe tu nevěří. Každý u něho byl podezřelý.

Kruh kolem mrtvoly se zvětšil, jak nikdo nechtěl vystupovat z davu a být viníkem.

„Uklidni se, chlape a dej ze mě ty ruce pryč jasný?" poručil mu Sid křečovitě a v hlavě se mu honilo, koho by z toho mohl obvinit, na koho ukázat, aby se to ostatní uklidnilo. Mohl ale obvinit nevinného? Zcela jistě ano.

Ustoupila jsem o krok a o další, abych zmizela z první řady a zatímco ty idioti vybírali obětního beránka, já se stahovala tiše dozadu z dohledu.

„Tahle zrůda za to může!" vykřikl někdo a dav do mě strčil, jak se mezi lidmi udělala ulička.

Ať to nejsem já, ať to nejsem já, modlila jsem se.

Celé mé tělo ztuhlo očekáváním, kdy mě někdo strčí a předhodí vlkům.

Neukazuje ten parchant na mě, že ne? Nemohla jsem se přinutit otočit a podívat.

Rychle jsem očima těkala z jednoho člověka na druhého, ale nebyla jsem to já, na koho se dívali, všechny pohledy se upíraly jinam. Ufff. To bylo o chlup.

„Určitě to byl on, celou dobu drží s těma příšerama, všichni jste ho slyšeli! Je s nima jedna ruka." Chlap, kterého jsem tu snad ještě neviděla, držel za rameno starého kazatele a vedl ho do popředí.

Stařec si ke svému rouchu tiskl malou černou knížku jako ten nejcennější poklad, který mu poskytoval útěchu.

„Já ho viděl," ukázal na něho prstem jeden z mužů a mě to až přišlo k smíchu. Jak někdo tak starý a slabý mohl napadnout mladého urostlého muže?

Nejspíše si to ten chlap vymyslel, ale horší bylo, že tomu věřili ostatní jako tupé ovce.

„Udělal si to? Přiznej se," dav tu scvrklou postavu postrkoval dopředu uličkou jako odsouzence na smrt, dokud nebyl před Sidem.

Svýma vodnatýma očima se nejprve podíval na mrtvolu, suché svraštělé rty měl mrzutě stisknuté, „ne, vy všichni jste se zbláznili, já z vás všech mám nejméně krve na svých rukou," prskl po všech a kostnatým prstem ťukal výhrůžně na bibli.

„Kdo první hodí kamenem, zaslouží si boží trest," prorokoval skřehotavě a několik lidí se stáhlo, nejspíše tu bylo i pár věřících, kteří pomalu začali na svou víru zapomínat a zastyděli se za sebe. Obvinit nevinného byl ohavný hřích.

„Kdo jinej by to byl? Snažíš se nás tu všechny poštvat proti sobě," vykřikla postarší žena.

„Dost," snažil se Sid držet lidi v mezích a rozpřáhl ruce, aby si zjednal ticho.

„Za nic nemůžu, nic jsem neudělal, moje duše je čistá vy nečistí hříšníci, viděl jsem toho muže i s tou malou holkou, když jste všichni spali," vztekal se.

„Nesnaž se to hodit na nevinné dítě," obořil se na něho Sid a popadl ho za rameno.

Hlavou mi vířilo tolik myšlenek, které dominovala jedna základní hned po tom najít Adama.

Ale Merry nikde nebyla vidět, začala jsem o ni mít strach, znovu jsem se pohnula a dostala se na kraj té lidské tlačenice, a když jsem se otočila, ve dveřích hlavní části služebny stála známá tvářička, kterou jsem hledala.

Spadl mi kámen ze srdce. Byl to tíživý nepříjemný pocit, který se náhle rozplynul. Marry byla můj maják v téhle šlamastice, jediné světlo kolem těch bestií, nevinnost, kterou jsem musela chránit zuby nehty.

Zaregistrovala jsem ji okamžitě oblečenou v tom dlouhém svetru a zastoupila jí výhled na to, co se v chodbě stalo, rozhodně to po tom všem co zažila, nemusela vidět ještě tohle. Chtěla jsem ji od toho uchránit. Odříznout od toho negativního.

Ihned jsem jí položila ruku na ramínko a otočila, společně jsme vstoupili do provizorní noclehárny, kde jako jediný ležel nemohoucí Bud a mrtvé tělo na lavici zakryté vlajkou.

„Zůstaň tady, Merry, na chodbě není..."

Marry zakroutila pomalu hlavou.

„Je tam mrtvý muž," zamumlala holčička téměř tak tiše, že jsem ji sotva slyšela, ale do tváře se mi nepodívala, její nakažlivá radost se kamsi ztratila a oči měly smutný nádech.

Připadala mi vystrašená a mě jí bylo líto.

Jistě nemohla jsem ji uchránit před vším zlým, co čekalo za dveřmi a ona ve svém věku už viděla dost na to, aby její zvídavá nevinná mysl ledacos pochopila jako by byla nucena předčasně dospět vynucenými okolnostmi.

Chudinka.

Rychle jsem zakroutila hlavou tentokrát já a snažila se to popřít, „jen se mu udělalo špatně, nic víc zlatíčko."

Merry ke mně pomalu zvedla svůj utrápený pohled a já poznala, že jí nemohu lhát.

„Já vím, že je mrtvý, nemusíš mi lhát," odvětila smutně.

Holčička byla zvláštně strnulá jako by viděla ducha, možná jí to otřáslo víc, než jsem si myslela.

Sehnula jsem se a chtěla ji obejmout, utěšit ale odtáhla se ode mne jako by nesnesla lidský konejšivý dotek. Píchlo mě u srdce, ale netlačila jsem na ni.

Marry ode mne ustoupila a zase se zahleděla na zem jako dítě, které něco skrývá před učitelem, ale já nepoznala co. Byla nečitelná a ty malé ustarané vrásky kolem očí, které by děcko vůbec nemělo mít, mi dělaly starosti.

„Merry to bude dobré, věř mi," donutila jsem se k těžce vydřenému úsměvu.

Ničilo mě ji takhle vidět jako by ke mně neměla důvěru.

Bolelo to.

Děvčátko nereagovalo. Povzdechla jsem si, všechno bylo tak strašně složité a měla jsem špatný pocit, že mrtvola muže na chodbě je jen pouhý začátek špatných událostí a já to chtěla změnit, ale nevěděla jsem jak.

Jak se z toho všeho vyškrábat?

„Merry, poslouchej mě, tady jsi v pořádku, drž se Sida a mě a nic ti neublíží a teď zůstaň tady u Buda a dávej na něho za mě pozor, já se po někom musím podívat."

Narovnala jsem se v zádech, ale Marry mě rychle chytila za ruku, „nikam nechoď prosím," zaškemrala zoufale s ještě větším zoufalstvím v očích.

Tentokrát se nechala pevně obejmout. Přitiskla se ke mně jako káčátko ke své mámě. Nebyla jsem její matka, ale byla jsem jediný člověk, který by za ni položil vlastní život.

Vedraly se mi slzy do očí ale rychle jsem je rukou setřela, aby na mě nepoznala, že se bojím úplně stejně jako ona. Musela jsem být silná a odvážná, jít jí příkladem.

Tuhle bitvu jsme museli vyhrát i ty vnitřní i kdybych já sama seděla u okna a po jednom xenomorphy na ulici odstřelovala, dokud by z nich nebyla škvařící se kaše rozlitá po celé silnici...

Adam jako by si žil vlastním životem, nebo spíše životem zasvěceným výzkumu, přes to Wandu zachrání před vězněm a fyzickým ublížením, protože je jaksi důležitá. Wanda se vymyká tomu, jak se xenové chovají, respektivě, jak se jeden jedinec chová k ní. Tento rys je abnormální a nečekaný, proto ji hodnotí jako prioritu.

Ještě jsem se nerozhodla, zda jeho schopni se budou po celý příběh nějak vyvíjet jako je tomu u Davida 8 v budoucnosti ale tady bych se uchýlila k tomu, že ne, možná Adam vypadá jako člověk ale jeho schopnosti nemusejí být tak dokonalé, přeci jen je to prototyp a ty mívají chyby. Nečekejte tedy nějakou romantiku v tomto směru. I tak je Adam důležitou součástí a je jakousi neutrální postavou, která se však nejeví jako by lidem nějak pomáhala, ale to je tím, že on má nadřazené příkazy.

Xenomorph

Kapitola 15.

Starý důl

Kotva 15

15.

Adam nechal dění kdesi za sebou a vydal se k hlavním dveřím, u kterých čekali dva muži, se kterými se už jednou setkal.

Když se k nim přiblížil tak si ho prohlédli, ale jinak na něm nic zvláštního neobjevili. Adam totiž vypadal nepřístupně ale nikoliv jako někdo, kdo by působil problémy a to byla jeho výhoda. Androidův vzhled byl vybírán inženýry designu tak, aby budil důvěru.

„Co se tam děje? Je slyšet nějaký hluk. Stalo se něco?" zeptal se ten hubenější v propocené modré kdysi nažehlené košili.

Nejspíše měl větší obavy než jeho urostlejší společník tmavé pleti, který se opíral zády o zeď a v ruce držel brokovnici z pevné oceli.

„Nevím, byl jsem sem poslán, abych vás přivolal k nehodě u schodiště," zalhal Adam bez mrknutí oka a oba muži se po sobě nejistě podívali jako by zvažovali situaci.

„Nemůžeme oba odejít, co kdyby někdo chtěl dovnitř, neměl by mu kdo otevřít. Běž tam ty, Vašo, a pak mi řekneš, co se stalo," odvětil Hyde a zarostlý černoch mu podal svou zbraň a rychle odešel.

S tímhle android nepočítal a vyhodnotil situaci jako nevyhovující, oba dva muži se měli přesunout do služebny, náznak nebezpečí zevnitř je měl odlákat, a přesto tu jeden z nich zůstal hlídat. Nepřípustné.

Jeho ale ani jeden z nich nemohl zastavit, ani celá armáda. Byl tak navržen, aby předvídal různé možnosti a nepřeberné množství situací a řídil se podle nich.

Adam proto vybral jednu z několika možností a vydal se přímo ke dveřím, ale ten pošetilý muž mu zastoupil cestu.

„Kam chcete jít? Nemáte žádnou zbraň, chcete, aby vás ty bestie dostali a roztrhali?"

„Bylo mi řečeno, že přes den nevycházejí ven," zkusil to po dobrém a navázal s Hadem oční kontakt, ale čím více se snažil vyjednávat, tím to v hlídači vyvolávalo větší podezření.

„Poslední dobou je zataženo a někteří z nich se i ve dne potulují venku, není tam bezpečno," trval muž zásaditě na svém a varovně v ruce pozvedl zbraň a přitiskl si ji k hrudi.

Adam na sobě nedal nic znát a to muže naproti němu mátlo, ale byl přesvědčený, že pokud se uvnitř něco stalo, nikdo nesmí odejít, než se to vyřeší.

„Co tam vlastně chcete?" Další všetečná otázka.

Adam se rozhodl jednat a neztrácet tu čas nějakou bezduchou konverzací.

Injektor s uspávacím prostředkem by nyní nepozorovaně nevytáhl, Hyde byl v pozoru a bedlivě ho sledoval, proto Adam udělal přesně mířený chvat a uchopil oběma rukama jeho zbraň. Silou s mužem smýkl ke straně a přirazil ho zády tvrdě ke zdi.

Bankéř si málem vyrazil dech a další úder, jež následoval, způsobil, že se jeho hlava setkala s omítkou, jako ořech s louskáčkem a on ztratil vědomí. Sesunul se podél zdi na zem jako špageta, jež se odlepí od dlaždice.

Android na nic nečekal, odemkl dveře klíčem, jenž byl strčený v klíčové dírce a vyšel ven.

Bylo zataženo a jeho drahé subjekty nebyly nikde vidět, ale on přesně věděl, kde jsou celou tu dobu. Byl s nimi dálkově propojený skrze čip v jejich známkách, jež přenášel specifický šifrovaný signál. Zabudovaný software v Adamově dokonalém mozku lehce skrze satelit digitálně ověřoval data a poskytl mu přesnou mapu s umístěním každého jednotlivce a bylo zajímavé, že se všichni zdržovali na jednom místě, což nebylo obvyklé.

Jejich pohyb byl jiný než na začátku projektu a bylo zajímavé sledovat vývoj jejich existence, reakce na prostředí a jak se s ním dokázali sžít. Instinktivně našli potravu a úkryt, to co potřebovali k přežití.

Za posledních 24 hodin se xenomorphové stáhli z celého města na jedno jediné místo.

Proč? To se snažil zjistit...a jemu se načítali velice zajímavé věci.

**************************************************************************************************************************

„Marry, poslouchej mě, musíš tady zůstat," snažila jsem se ji uklidnit, ale holčička začala srdceryvně vzlykat. Za celou dobu co tohle peklo začalo, jsem ji neviděla uronit ani slzu a teď jsem se v nich měla utopit?

„Nikam nechoď, nechci, abys odešla, buď tu se mnou, Wando," štkala a utírala si oči svými pěstičkami a dlouhými rukávy.

Nesměla jsem se tím nechat strhnout, pak mi za to jednou poděkuje. Musela jsem nejprve zjistit, kde je ta kovová plechovka a co má v plánu. Rozhodně jsem si nenechala namluvit, že ten chudák, který ležel vedle na chodbě náhodou, spadl ze schodů a zlomil si vaz.

Chytila jsem Marry za třesoucí se ramínka a odtáhl ji na délku svých paží, „podívej se na mě, holčičko, musíš být silná a brekem se nic nevyřeší," spustila jsem přísně.

Na mě tohle tedy nikdy nefungovalo, i když se má matka snažila, ale ona neměla tak přísný hlas jako já.

To děcko popotáhlo a zvedlo ke mně svůj pihami poprášený nosík.

„Budeš tu za mě dávat pozor na Buda, je to tvůj největší úkol princezno, budeš jeho malá ošetřovatelka," moje svraštělé čelo se vyhladilo a já se povzbudivě pousmála, a když jsem uhnula pohledem ke zraněnému muži zjistila jsem, že se na mě šklebí, těžko říci zda bolestí nebo tím, jak jsem se tu ze sebe snažila dělat drsnou matku.

Mrkl na mě pravým okem a já poznala, že se drží. Moc jsem doufala, že bude v pořádku, i když byl celý bledý a měl zavázaný celý hrudník jako mumie. Bílá gáza neukazovala ani kousek jeho pevného svalstva, ale naštěstí přes ni ani neprosakovala krev, což bylo dobré znamení.

„Dobře, budu na něho dávat pozor," přikývla pomalu Marry a kousala si spodní rtík.

Bud náhle ošklivě zakašlal a svaly na těle se mu napnuly námahou.

„Přines mu prosím trochu vody," požádala jsem dívenku, abych ji trochu zaměstnala a odvedla její pozornost a hned, jak odspěchala jsem si ke svému parťákovi, klekla na zem.

„Jsem ráda, že jsi v pořádku, kámo," usmála jsem se na něj a přátelsky ho poplácala po rameni.

„Jo sešitej jako Frankenstein a víš co? Vůbec to plácání nebolí, abys věděla," zasmál se a lehce zkřivil koutek popraskaných rtů, které měly popelavě nezdravou barvu. Přemáhal se, abych neviděla jeho bolest, byl to hold tvrďák a vytrpěl si své.

„Taky se cítím jako po týdenní dovolené," oplatila jsem mu to kousavě, abych odlehčila situaci. Doufala jsem, že to jeho smysl pro humor ocení.

„Pořád vypadáš líp než já," odfrkl si Bud a shlédl na svůj obvázaný hrudník.

„Kdyby ses nehonil za tou zubatou mrchou, nemusel si skončit s dírou v hrudníku, pane hrdino," povzdechla jsem si, ale na rtech mi pohrával úsměv.

Nevyčítala jsem mu to, měl své důvody, proč to udělal.

Bud na mě upřel prozíravý pohled a pak zavřel oči jako by se styděl přiznat pravdu, ale nakonec odpověděl: „kdybych nebyl takový blbec a věděl, co vím teď, nikam bych nešel a rovnou vypadnul."

Prostor kolem naplnil tíživý vzduch a trapná chvilka ticha, jež se táhla jako smůla.

„Víš, co se stalo vedle?" začala jsem raději o něčem úplně jiném než si sdělovat své sympatie z boje jako dva staří veteráni.

„Slyšel jsem dost, a kdybych mohl chodit, udělal, abych tu větší pořádek."

„Ty koukej ležet a uzdravit se, já tu mám ještě práci. Mám takové tušení, kdo je za to zodpovědný," zamumlala jsem spíše sama k sobě v myšlenkách a podívala se ke dveřím.

Bud můj pohled následoval se zamračením a zakroutil hlavou, "ať tě ani nenapadne se zas do něčeho namočit," varoval mě a já bych si jeho slova velice ráda vzala k srdci, dřepla si tu a nechala za sebe rozhodovat pro změnu někoho jiného, ale v posledních čtyřech dnech jsem se naučila rozhodovat sama za sebe a ten svůj život nějak koridovat.

„Nemůžu, ty nevíš, co se děje Bude a o co tu jde," stiskla jsem mezi zuby spodní ret a lehce kousla. Bolelo to.

„Ženský mají sakra tajemství, moje matka mě před tím varovala, jaké je to tvoje? Že sem vtrhli monstra z jiné galaxie? Že se sem seběhnou muži v černém?" dělal si legraci ale ono to tak legrační nebylo.

Jak jsem mu tohle všechno měla vysvětlit během pár minut, aniž by na mě koukal jako by mi upadla hlava? Rozhodla jsem se to odložit na potom, nechtěla jsem, aby tu pak ležel a o všem urputně přemýšlel a hledal odpověď, která jen tak nevisela ve vzduchu.

To jsem mu nemohla udělat, i když jako voják by to mohl skousnout.

„Muži v černém jsou proti tomu jen postavičky z legolandu," zazubila jsem se smutně a uhnula pohledem. Takhle budu mít zanedlouho vrásky.

Bud nic neříkal, nejspíše čekal, co ze mě vyleze a předstíral zdrženlivost.

Musela jsem ho zklamat.

„Budu muset jít, Bude. Pokud se mi to podaří vyřešit, tak se zase uvidíme," odvětila jsem už s pohasínajícím úsměvem a něčím, co mě štípalo v koutku oka.

„Zatraceně, Wando, nikam se nežeň, víš jak je to nebezpečný, nebyla jsi snad tam venku?" v jeho hlase zaznívala nefalšovaná starost možná i náznak vzteku a mě moc mrzelo, že nemůže jít se mnou a krýt mi zase záda. Někoho jako on by byl tím nejlepším parťákem, které jste chtěli mít po svém boku kdyby došlo k tomu nejhoršímu a bylo potřeba vytáhnout pojistku granátu.

Hrdlo se mi sevřelo obavami a nejistotou a já nemohla nic říct snad se jen otočit a odejít. Už jsem se odvrátila a chtěla vstát, když mě chytil za ruku a otočil zpátky k sobě. Naléhavý stisk jeho prstů byl pevný a horký.

A než jsem se nadála, přitáhl mě dolů a políbil.

Byla jsem v šoku. Nejednalo se jen o takové to lehké otření rtů o rty při vzájemné důvěře stydlivým mládencem, tohle bylo něco víc. Bud byl ohleduplný, dával mi na výběr se kdykoliv odtáhnout ale já nemohla, nešlo to, čímž jsem mu mlčky sdělila, že s tím souhlasím. Nebyla chyba si ho pustit více k tělu? Byla jsem špatná, že ho neodstrčím? Nic jsem k němu necítila, ale nechtěla jsem ho ještě více ranit.

Ne že bych byla na city takový expert, vše jsem si brala hned osobně, na úřadech jsem trpělivostí právě neoplývala a srdce jsem měla zlomené už několikrát, že se pomalu podobalo kulkami prostřílenému vědru ale nabídnout falešné city?

Cítila jsem, jak Bud trochu pootevřel rty a já mohla ochutnat jeho ústa.

Mučilo mě to a já stále váhala.

Nebylo to nepříjemné, spíše mě to vnitřně potěšilo, ale nechápala jsem, co to má znamenat. Nemohla jsem si připustit, že bych na něho tak moc zapůsobila, znal mě jen dva dny a to ještě přeháním.

Přesto to byl lidský kontakt, za který bych v těch nelehkých chvílích, které se mi sypaly na hlavu, dala nevím, co ale teď jsem si nebyla jistá, jak mám reagovat. Co vlastně chci. Co chce on a co čeká? Vázat se na někoho si v téhle době koledovalo o to ho každou minutou ztratit, kdykoliv se totiž mohlo něco posrat v obrovský problém.

Bud byl milý a dalo se o něho opřít, ale to bylo všechno, co jsem o něm věděla a co mi mohl nabídnout a přesto jsem držela zmrzlá v čase skloněná nad ním.

Mohlo uběhnout jen pár vteřin, ale mně se to zdálo neskutečně dlouho, proto jsem se rozhodla odtáhnout.

„To bylo na cestu," mrkl na mě optimisticky, ale pořád mě nepouštěl a držel mě za ruku jako by mě tím dotekem chtěl uklidnit a připravit na to kam se chystám. Přikývla jsem.

„Vrať se, Wando," podíval se mi do očí a pomalu mě pustil.

Nechtěla jsem cizí dotek, tak proč jsem se ho najednou chtěla držet jako záchranného kruhu? Rychle jsem ten pocit setřásla z ramen ale ani teď jsem ze sebe nedokázala vyloudit jediný zvuk a raději jsem odešla na chodbu, kde se ten tupý dav stále hádal na koho svalit vinu.

Jedna strana byla pro to kazatele vyhodit ven a druhá ho zlynčovat provazem jako odstrašující příklad.

Bylo strašné pozorovat, jak se z civilizovaných lidí stávají pomstychtivý neandrtálci.

Rychle jsem se rozhlédla a prohledala celou služebnu, ale po Adamovi jako by se zem slehla. Nikde nebyl a to bylo podezřelé. Kam se jen mohl zdejchnout? Měl mi hoch hodně co vysvětlovat a já se nevzdávala ale stejně zas a znovu, kdy jsem koukala do různých místností, jsem docházela k závěru, že tu už nebyl.

Vrátila jsem se proto dolů, kde se to začalo postrkovat. „Pověste ho!"

I když byl dav zprvu rozdělen na dva kmeny s různými názory, pomalu se za tu dobu sjednotil, zapomnělo se na fakta a nastala masová hysterie protkaná krvežíznivostí.

Přeživší čekaly v kruhu jako supi kolem starého kazatele na to, jaký Sid vynese rozsudek.

Ohavná ukázka lidské soudržnosti. Bylo to nemorální, ale nemohla jsem zasáhnout jako minule, abych pak nebyla v kruhu vedle starce na druhém místě a za chvíli se nehoupala u stropu.

Protáhla jsem se podél zdi, obloukem se vyhnula davu a šla ke dveřím, kluci budou vědět, zda někdo vyšel ven nebo ne.

Jakmile jsem ale dorazila na místo, čekal mě další šok.

Nejenže byly dveře otevřené dokořán, ale pan Hyde ležel na podlaze jako ubitá chobotnice, tedy doufala jsem, že není mrtvý, ale z dálky se to nedalo poznat.

Doběhla jsem nejprve ke dveřím a rychle je zamkla, aby nic neprošlo dovnitř, zvláště ne něco co má zuby a drápy, pak jsem se dotkla toho chudáka.

Obrátila jsem ho opatrně na záda, na podlaze i zdi byl krvavý otisk, naštěstí dýchal. Jít pro pomoc zpátky bylo marné, nikdo by mě neposlouchal, jediné co jsem mohla udělat, bylo nechat ho tu s otřesem mozku.

Chudák, bylo mi ho líto, nikomu neublížil, a přesto byl obětí násilí, chycený v téhle síti s černými pavouky. Nyní už jsem přesně věděla, kdo těmi dveřmi odešel a nechal za sebou krvavou spoušť a zmatek.

Adam za sebou nezahladil stopy jako by pospíchal a to mi dávalo dobrou šanci ho najít a...a co pak? Promluvit si? Zahrát si karty nebo ruskou ruletu?

Můj pohled padl na opuštěnou brokovnici u Hydovy nohy.

Jediné řešení, které na mě koukalo z vnitřku dlouhé hlavně. Pro dobro všech jsem to musela udělat, vzít na sebe to riziko, donutit ho aby tenhle hrozný experiment na lidech ukončil a pak ho zničit. Jedna rána do jeho lebky by měla bohatě stačit, aby ho nenávratně poškodila a vyřadila z provozu natrvalo.

Můj plán se dál a dál rozvíjel a nabízel nové možnosti jako přibývající vzor tkaného koberce a já jsem se automaticky sehnula a vzala zbraň do svých poškrábaných rukou. Pořád jsem se zuby nehty držela naděje, že tohle skončí, nevytrpěli jsme si toho už dost? Měla bych se obětovat?

Bože drž mi palce, protože tohle bude dlouhá jízda na horské dráze, protože Weyland-Yutani prohraje na plné čáře, o to se postarám, zařekla jsem se.

Zkontrolovala jsem, zda je lovecká zbraň nabitá, ano dva kulaté náboje velké jako mužský palec připravené v komorách spustit ohňostroj.

Dva výstřely, dva pokusy proti tomu co běhalo venku, to nebylo mnoho, ale já měla tuhý kořínek.

Brokovnice byla těžká zbraň, se kterou zdejší lovci s hustých Kanadských lesů lehce ulovili i jelena jednou ranou. Kdyby bylo potřeba, vynasnažím se provrtat s ní xenomorphův skelet. Potěžkala jsem zbraň a cítila jsem se lépe než vylézt ven s holým zadkem. Tohle bylo víc než lovecký nožík. Ráže 12 už udělala pěknou paseku.

Tohle bude hračka, dodávala jsem si odvahy. K čertu s následky. Jakmile jsem zacvakla karabinu zpátky, zaslechla jsem za sebou polekané vydechnutí...

Překvapeně jsem se otočila a tam pět metrů ode mne stál Vašo.

Jeho pohled sklouzl na Hyda a mě náhle došlo, co musí vidět svýma očima.

„Cos mu to udělala ženská? Zastřelilas ho?" spustil na mě zvýšeným hlasem plným opovržení a zatnul pěsti, téměř jsem slyšela, jak mu praskají klouby.

„Co? Vašo? To jsem nebyla já, neblázni, nikomu jsem neublížila," snažila jsem se bránit, ale něco mi říkalo, že mi nevěří nebo ani nechce věřit, jediný, kdo tu stál se zbraní, jsem byla já, krev na zdi byla dosti výmluvná.

Sakra copak se tohle kolo náhody nepřestane nikdy točit?

„Zabilas ho?" zeptal se znovu ještě pevnějším hlasem a vydal se ke mně jako by si myslel, že mě jeho výška zastraší a já se schoulím v koutě.

„Nic jsem neudělala, přísahám, STŮJ!" namířila jsem na něho zbraní, cítila jsem se v ohrožení, jelikož on mě už za přítele nepovažoval.

Jakmile se podíval do hlavně, tím více jsem ho utvrdila v té domněnce, ale naštěstí zůstal stát. I sebe blbější člověk, dokáže stisknout kohoutek a ze dvou metrů se trefit cíl.

Černoch mě provrtával svým tmavým nepřátelským pohledem a já druhou rukou poslepu zašátrala za sebou, nahmatala klíč a odemkla, pak už jsem jen vyběhla ven.

Tohle bylo vážně o chlup, ale mrzelo mě, že se to takhle stalo.

Musela jsem opustit jediné bezpečné místo ve městě a teď jsem byla odpadlík ve vyhnanství. Souhra zatracených náhod tomu tak napomohla a já už se neohlédla.

Musela jsem pryč. Ranní studený větřík mi připomněl, že jsem už zase sama. Nesnášela jsem, když se karta takhle rychle obracela, musela jsem ale věřit že k lepšímu.

V dostatečné vzdálenosti jsem slyšela cvaknutí ve dveřích a otočení klíče, alespoň jsou v bezpečí, oddechla jsem si a to mě drželo při životě. Merry a Bud. Dva lidé, na kterých mi záleželo.

Uběhla jsem několik desítek metrů bezhlavým tempem, zpocené konečky vlasů se mi lepily ke krku a začal mě bolet kotník, což se stávalo vždy při změně počasí.

K čertu s tím, stejně tak s drápanci na druhé noze a ještě ten luxus přeleženého krku.

Mé nohy se zastavily před cukrárnou s utrženou markýzou, snažila jsem se myslet jako android. Kam jen ten parchant mohl jít?

Buď šel zpátky na svou základnu, nebo do toho zatraceného supermarketu.

Rozhlédla jsem se po zdevastované ulici a vydala se pomalu k obchodu, obhlédnout zda Adama někde nevystopuju. Přeci se nemohl jen tak ztratit. To by se mu tak líbilo, když jsem měla konečně zbraň, na kterou nestačí.

Prošla jsem mezi domy, ale vypadalo to neskutečně opuštěně jako bych byla jedna z postav Walking dead, z toho pomyšlení že by se tu na mě vyřítili zombie, mi přeběhl mráz po zádech, ale co bylo proti nim čtyřnohá neuvěřitelně dravá a rychlá zrůda?

Prošla jsem kolem několika obytných domů, město nebylo zas tak velké, byl to venkov, zapadákov s tolika množstvím vidláků, že by naplnily fotbalové hřiště, ale ulic jsme měli dost. Nejspíše proto si Yutani vybrala právě tohle odříznuté místo, ale podle mého názoru by byla taková Aljaška nebo nějaký ostrov s domorodci vhodnější, my jsme byli více u civilizace, což sebou neslo rizika odhalení, přitom jsem si vzpomněla na Willyho.

Podařilo se mu utéct? A měla jsem mu za zlé, že mě tam nechal?

Neudělala bych to samé na jeho místě? Ne že bych byla tak pomstychtivá, že bych chtěla jeho hlavu na stříbrném podnosu, ale mohl někoho zavolat. Proč už se to tu nehemžilo policií a vojáky? Nemohla jsem pochopit, jak nás mohli takhle lehce odstřihnout. Jak dlouho to připravovali?

A je Willy vůbec naživu? Co když...co když ho chytili a zabili?

Mé prsty se pevně zaryly do dřevěné pažby, kéž by to byl Adamův obličej.

Tohle jim neprojde…Nesmí.

Ale vnitřní hlásek mi říkal, že už jim to dávno prošlo, podplatili úřady, korporace, pro takovou firmu to jistě nebyl problém strčit někomu pár stovek do kapsy. Zkorumpovaní hajzlové, kteří vidí jen peníze a lidi jako pokusné myši.

Do tváří se mi opřel vítr a probudil mě ze zamyšlení právě v čas, abych před sebou zahlédla něco podezřele bílého. Dohonila jsem ho.

Rychle jsem vešla do kavárny skrze vyražené dveře, abych se skryla. Místnost zela prázdnotou, převržené židle, stoly a střepy z výlohy po zemi, odrážely tu smutně ponurou atmosféru kolem, stejně tak vajíčka hozená o stěnu.

Schovala jsem se a skrčila za sloupkem, zbraň připravenou, pomalu jsem vykoukla na silnici, zda už mě nešálil zrak, ale byl tam.

Krčil se uprostřed silnice mezi auty, ta dodávka s dírou v boku kousek od něho mi byla jaksi povědomá…no jo.

Adam tam klečel vedle mrtvého xenomorpha, kterého jsem si poprvé mohla zblízka prohlédnout.

Těžko říci co z něho už zbylo a zda se jeho kostra nerozpustila ve vlastní krvi a nezbyl tam jen zelený flek a opuštěná díra v zemi.

Android byl ke mně otočen zády. Moment překvapení, ale bohužel na tu vzdálenost bych se bez zaměřovače netrefila ani s otevřenýma očima, rozhodla jsem se proto počkat na vhodnou chvíli a pak BUM!

Já ti ještě ukážu!

Adam tam chvíli zkoumal svůj mrtvý výtvor s posmrtně vyceněnými zuby a ochablými končetinami, natáhl k němu ruku, neviděla jsem přesně, co dělá, ale nakonec vstal a vydal se klidně dál. Nijak se nerozhlížel jako člověk, který se ocitl ve smrtící zóně.

Neměl strach nebo ho spíše neznal, záviděla jsem mu. Nečekaný útok zřejmě nepředpokládal. Jo, zlé ke zlému, své ke svému.

Pohyboval se tak jako by každý stejnoměrný krok byl předem vypočítaný.

Díval se jen vpřed jako stroj, který sleduje jediný cíl, kolem nebyli lidé a tak nebylo potřeba zachovávat humanoidní návyky.

Chvíli jsem počkala a pak se vyplížila z budovy za ním. Adam šel stále po hlavní, občas odbočil, než se dostal k parkovišti supermarketu, který mi připomínal nepříliš hezké chvíle před pár hodinami.

Přikrčila jsem se a snažila se dostat co nejblíže k němu krytá za řadou nákupních košíků a opuštěných vozidel.

Cestou na zemi jsem viděla několik nelidských otisků od xenomorphova chodidla, protože noha měla jen tři prsty dva kratší po stranách a jeden dlouhý uprostřed. Přes to bylo zeleně vypálené do betonu, nejspíše má teď jeden z nich teď z nohy seškvařený pahýl.

Jak jsem se dívala pod sebe a zkoumala cizí stopy, android se dal znovu do pohybu a začal budovu obcházet a pak se zastavil u stažené kovové rolety. Sehnul se a prolezl dovnitř do skladu.

Rychle jsem zvedla zbraň, ale už jsem nestačila zamířit.

Zkřivila jsem tvář nad propásnutou šancí, vůbec se mi tam nechtělo, to byla jedna věc, druhá že i když byl den, tam bude tma a já neměla baterku, což bylo velké plus pro něho. Mohl mě tam napadnout a zabít, nebyl to náhodou jeho plán? Věděl, že jdu za ním?

Šla jsem kolem supermarketu, až k zadní části a pohledem probodávala tu tmavou škvíru u země.

Nastražila jsem uši, ale nic jsem neslyšela, žádné kroky nic co by naznačovalo, že se Adam uvnitř hýbe. Divné.

Zaskřípala jsem zuby, ale dřepla si a nakoukla opatrně dovnitř, moc se toho vidět nedalo, světlo z venku házelo světlý nádech na obrysy zaprášených věcí a regálů a já jen doufala, že tam na mě nic nečíhá.

Dva malé krůčky a prolezla jsem také dovnitř, pár vteřin a mé oči se dostatečně přizpůsobily. Byla jsem nervózní, brokovnici připravenou ale nikde žádný pohyb.

Šla jsem opatrně dál, rozhlížela se a zakopla, trhla jsem sebou, nabourala do zdi a přitom rukou na své zbrani o něco zavadila.

Ohmatala jsem to a náhle si uvědomila, co to bylo, nebyl to zaměřovač ale svítilna. Vypadalo to jako malá baterka přidělaná dvěma drátky ke středu mezi hlavně.

Že mě to nenapadlo hned! ANO!

Nepatřilo to tam, ale někdo si očividně vyhrál a já bych mu za to teď líbala ruce.

Nahmatala jsem drobný výstupek a zapnula ten boží nástroj. Žluté světlo nemělo velký rozptyl, byl to spíše dlouhý kužel světla, jaké vydával světelný meč v hvězdných válkách, ale stačilo to.

Posvítila jsem si kolem, ale po Adamovi jako by se zem slehla. Chvíli jsem bloudila, zkoumala konstrukce po včerejším boji, když baterka padla na metr širokou jámu v podlaze, do které jsem málem s křikem zahučela.

Kraje byly spečené a ztvrdlé, nevím, kam to vedlo, ale o okraj se zachytilo něco bílého. Vytrhla jsem to a mezi prsty jsem držela kousek sněhové látky Adamova pláště.

Že by šel dolů? To nemohl jít jinam a ne pod ten dům hrůzy?

Posvítila jsem tam, ale v místnosti pode mnou byla ještě jedna díra. Xenomorphova žíravina byla opravdu ničivá.

Nasucho jsem polkla a začala se soukat dolů, co nejopatrněji jsem skočila a dopadla na okraj druhé díry, zato brokovnice mi vyklouzla z prstů a spadla, až dolů s tupým nárazem.

Světlo baterky zablikalo a zhaslo, ocitla jsem se bez varování v naprosté tmě.

Tělo se mi třáslo, nyní jsem neviděla vůbec nic paralyzovaná strachem.

Ztracená někde kde jsem ani nevěděla, jak to vypadá a moje jediná záchrana byla dole. Poslepu se zatajeným dechem jsem opatrně prolezla úplně dolů, rychle se sehnula pro svou zbraň a třesoucími prsty hledala ten blbej výstupek a přitom se modlila, aby se svítilna při pádu dolů nerozbila.

Z hrdla se mi vydral dlouhý výdech, když jsem zase mohla vidět a nestačila se divit. Ta poslední místnost, ve které jsem byla, vypadala jako velice staré skladiště nářadí. Viděla jsem pavučiny, které se táhly z jednoho rohu ke druhému, bíle obalené krumpáče, petrolejky, lopaty i kladiva. Bedny vzadu byly seskládané do pyramidy a na dřevě bylo černým písmem vytištěno TNT.

A do prdele, tohle by vyhodilo i půlku města, napadlo mě. Kde se to vzalo pod supermarketem? Tohle bylo hornické náčiní a nejspíše i dost staré, možná 30 let.

Něco mi náhle přeběhlo před nohy. Začala jsem tancovat a lapat po dechu.

Kolem mě proběhla pěkně tučná myš a zapištěla na mě. Se srdcem v kalhotách jsem odolala výkřiku i nadávce ale ať jsem hledala, jak chtěla, ten parchant nikde.

„Zmiz, ty potvoro,“ uskočila jsem před krysou, jejíž chamtivá malá očička hleděla, co by kde sežrala, ale moje palce to nebudou, i kdybych ji měla nakopnout.

To chlupaté klubko velké jako ježek uteklo do tmy a já se začala otáčet. Kužel světla obkroužil všechny čtyři stěny a pak vypáčené jediné dřevěné dveře v místnosti, po obou stranách visel přetržený silný rezavý řetěz. Aha, tak tudy do myší dírky...

Vypadalo to jako brána do pekla. Zapečetěný vchod někam do hloubi země. BOŽE!

Cítila jsem tam odtud zimu jako by tam měli být ledové krápníky ale po chvíli chůze tou chodbou, která se proměnila ve štolu podepřenou dřevěnými trámy jsem podivné teplo, dusno a vlhký zápach. To sílilo, jak jsem se blížila...blížila k čemu? Ta myšlenka mě zarazila, kam to vlastně Adam šel? Co jsme tu dělali?

Můj vnitřní radar detekoval něco neblahého. Co se vlastně skrývalo pod Hollhope? Nikdy jsem nečetla, že by zde byly nějaké uzavřené doly, natož aby nad nimi postavili obchod. To musel vymyslet opravdu jen idiot. Skoro to znělo jako povídka od Stephana Kinga.

Ano přesně tak to na mě působilo. Vlhkem prosycená hlína všude okolo jako v nějakém zatuchlém hrobu. Brrr.

Kolem mě proběhlo několik krys spolu s jejich většími stíny, což mi dávalo naději, že tu musí být i jiný východ než ten odkud jsem přišla, kde jinde by se tu ta havěť vzala, otázkou bylo, proč tu byla a co žrala?

Ne, vůbec jsem tu nechtěla být… Dokonce jsem se jednou otočila a chtěla jít zpátky, ale přinutila jsem se pokračovat a zbaběle neutíkat, jen jsem se modlila, aby ty dřevěné pilíře na mou hlavou jako velrybí páteř, vydržely a nepohřbily mě tu zaživa.

O další chvíli později jsem slyšela něco téct, s každým dalším krokem to sílilo.

Došla jsem k rozcestí, jedna byla podobná cesta, jakou jsem šla a ta druhá se zdála jako řeka nějakého nechutného slizu. Připomínalo mi to našedlou poloprůhlednou hmotu slin, mezi kterou se občas vynořilo něco organického jako kusy nějaké placenty nebo kůže.

Vydala jsem se raději doleva a za pár desítek metrů cesta konečně končila a otvor se otevíral do daleko většího prostoru. Už z dálky jsem viděla něco jasně bílého a tak jsem sklonila světlo zbraně k zemi a našlapovala ještě tišeji.

Tady mi na konci útesu nemohl nikam utéct, ušklíbla jsem se.

Dostala jsem se až k ústí tunelu, kde se cesta měnila v hornatý výčnělek skály, a zužoval se do špice vysokého srázu pod námi. Přede mnou se otevírala velká tmavá dračí jeskyně jako vystřižená z nějaké divné pseudo pohádky.

Nebo se mi v tu chvíli tak mohla zdát. Její nerovné stěny jako by měly žluté klikaté žíly, ve kterých proudilo tekuté zlato, nebyl to však vzácný kov, za který by horníci položili život, nýbrž světélkující fosfor dodávající celé jeskyni zvláštní nádech tajemna. Bylo to na jednu stranu úchvatné a na tu druhou to ukazovalo hrůzu pod námi.

Nakoukla jsem opatrně přes okraj, aby mi nesklouzla noha s téměř dychtivým úžasem, ale jakmile mé oči popatřily na dno, přestalo mi tlouci srdce jako by z něho vyždímali všechnu krev. Byli tam, černí, velcí, nebezpeční a schoulení ke kamenům až vypadali jako samotná hornina nebýt jejich obsidiánově lesklého skeletu, jenž prozrazoval jejich pravou tvář.

Tady společně ukrytí před světem a denním světlem xenomorphové nerušeně spali svým zrůdným spánkem.

Nestačila jsem je ani spočítat, když Adam promluvil svým tichým hlasem jako by četl Byronovu báseň.

„Krásné že? Slunce, které sem proniká otvorem ve stropě, nutí fosfor v hornině reagovat na teplo i světlo a tím vzniká jedinečná chemická reakce. Fosfor, ve větším množství škodlivý ale v malém pro lidské tělo velice prospěšný. Já tento jev nemohu zcela docenit, slečno Astonová, ale vy nejspíše ano," podotkl věcně.

Nevěděla jsem co na to říct. Připomínal mi záměrně, že není člověk ale robot? Proč?

Chtěl mi tu poskytnout vědeckou definici nebo to mělo nějaký hlubší význam?

Nedala jsem se ale zmást a udržovala si odstup, ale přesto jsem zvedla pohled vzhůru. Uprostřed vápencových krápníků byl kruhový otvor jako komín, který jak postupoval vzhůru, byl obehnán řadami starých opracovaných kamenů a mě napadlo, že to kdysi musela být studna a tohle místo byla jako velká nádoba s vodou. Nejspíše už dávno vyschla, až na malé vodnaté louže ale po vší vodě zbyla jen díra v zemi, kterou si vetřelci vybrali jako svůj domov, odkud mohli nepozorovaně vylézat na povrch, vlhko jim zřejmě vyhovovalo.

Adam se pohnul a posunul jednu nohu kupředu jako nějaký vojevůdce, který chce kynout svým vojákům a mě zatrnulo, nechtěl je snad vzbudit!

Ihned jsem pozvedla zbraň a ostré světlo namířilo na Adamova záda, stále se ke mně neotočil jako bych mu nestála ani za pohled. Arogantní stroj, který si myslel, že je něco víc než jeho stvořitelé. Raději se zájmem hleděl dolů na své výtvory jako hrdý otec než na mě. Asi nevěřil, že bych byla schopná ho střelit, to mě ale neznal.

Jediné co jsem teď chtěla, bylo, aby se mi podíval do hlavně mé brokovnice a pak pá pá topinkovači. Ale pokud vystřelím, bude to poslední, co udělám, protože vzbudím všechno to, co bylo pod námi a přesně na to on spoléhal, na můj pud sebezáchovy. Nemohla jsem přeci posledním nábojem zabít všechny ostatní a to mě stavělo do nezáviděníhodné situace. Nemohla jsem mít alespoň jednou štěstí? Kruci!

Adam nevěřil, že budu tak hloupá ale já mu nechtěla dopřát vítězství. Ne, nevyhraje, tentokrát ne. Člověk může nad strojem vyhrát...

Byla jsem vážně tak hloupá a iracionální? Ptala jsem se sama sebe…napětí stoupalo.

„Řekni mi, Adame, existuje peklo?“

„Ptáte se na něco na co ani já neznám odpověď?" odvětil.

„Tak to bys ji měl fofrem vymyslet, protože ti moc času nezbývá," pravila jsem s jistotou a on se ke mně pomalu otočil.

„Hodláte mě zastřelit, slečno Astonová?" zeptal se přímo a žluté světlo baterky se odráželo v jeho safírových duhovkách a já ho měla hezky na mušce.

„Jo přesně to chci, ale nejdřív tě donutím tohle všechno ukončit."

„Vaše předsevzetí je marné, není nic, co by mě donutilo projekt plánovaný pět let zničit."

„Ani když budeš mít díru v hlavě velikosti mojí pěsti?" mé rty se roztáhly do neskutečně zlověstného úšklebku.

Adam stále operuje a sbírá vzorky a informace ale pak si všimne, že signál, kteří xenomorphové přenášejí vychází z jednoho místa, kam se shlukují. Není to divné? Je potřeba to prozkoumat a vše zdokumentovat. I Wanda má jasný cíl, najít Adama, dostat z něho maximum toho co může a pak ho zničit, protože nechat tu potulovat androida není vůbec dobré. Kam až jí to stopování dovede?

Xenomorph

Kapitola 16.

Král

Kotva 16

16.

Ani jeden z nás se nepohnul. Stáli jsme proti sobě jako dva pistolníci v moc malé uličce.

Vzduch houstl a páchl vlhkostí a všudypřítomnou hnilobou, která se mi vsakovala do oblečení. Cítila jsem ji všude, ve vlasech, na kůži, nedalo se jí zbavit.

Moje výhrůžka však na něho nijak nezapůsobila, spíše si mě Adam jen měřil jako by se snažil odhadnout, co s ním udělám.

Pokud si ale myslel, že se vzdám, tak vývojáři udělali s jeho elektronkovým mozkem špatnou práci. Neměl by lidi podceňovat.

Chvíli bylo ticho a já slyšela jen svůj vlastní dech a bušení srdce tak silně jako by to byla sbíječka.

„Ptala jste se mě, jestli existuje peklo, položte si jinou otázku, myslíte si, že existuje ráj?"

To mě trochu zaskočilo, pokud se z toho snažil vybruslit nějakou Freudovskou konverzací tak to byl špatný tah.

Ušklíbla jsem se, „nevěřím. Ty si snad myslíš, že všechny ledničky půjdou do nebe nebo co?"

„Dvě třetiny lidstva věří v boha, ale nikdy ho neviděla, není tedy ráj jen pomyslnou utopií? Místem plným ideálů, na které nemůžeme dosáhnout? Dávní filosofové jako například Platon považoval takové místo za ostrov Atlantidu, nejvyspělejší město, pýcha toho času a přesto tato utopie zmizela beze stopy z mapy jako něco přízračného. Existuje ráj? Zabýval jsem se touto otázkou od svého stvoření, ale ještě jsem nedošel k přesné odpovědi. Každý si však takové místo představuje jinak, slečno Astonová. Pokud však ráj skutečně existuje, musí existovat i očistec, kterým Řekové nazývaly Tartarus, ze kterého ty trýzněné duše mohl osvobodit jen Hadés..."

„Co tím chceš sakra jako říct? Chceš se tu snad prohlásit bohem? Jsi blázen."

Opět jsem nevěděla, kam tím míří, považoval snad tuhle jeskyni za nějaký biblický snový sen? Byla jsem ve střehu. Nejspíše se mu usmažil čip normality. Smůla.

Adam nadzvedl pravé obočí. Pokud mu vadilo, že mu skáču do řeči, nedal to na sobě znát.

„Nabízím vám z toho všeho cestu ven."

CO?

„Hovno, tady vede jen jedna cesta, přes tebe tak mě netahej za nos, sám jsi to říkal. A já si právě svou cestu dělám," posunula jsem nohu více do strany, abych měla větší stabilitu pro nadcházející výstřel. Kámen u okraje, do kterého jsem drcla špičkou, se uvolnil a volným pádem dopadl dolů mezi xenomorphy. AH...

Celé tělo mi ztuhlo, když jsem slyšela, jak hlasitě dopadl na dno. Ten zvuk se nesl až nahoru k mým uším.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak se dole něco pohnulo. Jak ještě dlouho bude trvat, než je tím tlacháním vzbudíme úplně?

„Ano slečno Astonová, ta cesta vede přese mě," odvětil Adam klidně a přitáhl mou pozornost zpátky k sobě, „nebo po ní můžete jít se mnou, je na vás co si vyberete."

„Co? Co tím myslíš s tebou?" nechápavě jsem zamrkala.

O co se to zase pokoušel? Byl falešnej jako pětník.

„Věděl jsem celou dobu, že mě sledujete, stejně jako jsem věděl, že všichni xenomorphové nejsou venku, ale zde na tomto místě hluboko pod zemí ve staré šachtě. Šla jste odhodlaně za mnou, překonala vlastní strach a teď jste tady. Odvážné a hloupé. Dávám vám však jedinečnou nabídku. Pracujte pro Weyland-Yutani, nebudete toho litovat."

„To jako vážně? Nabízíš mi práci? Jo?" rozčílila jsem se, ale držela jsem svůj hlas na uzdě, nemohla jsem křičet a riskovat, že se ty parchanty dole vzbudím příliš brzy, „už jsem viděla, co dokážete, jak bezohledně pracujete a jednáte, strč si svou nabídku někam," zasyčela jsem.

Pod námi se to začalo trochu vrtět. Těkala jsem pohledem dolů a hned zase před sebe.

„Skutečná škoda, doufal jsem, že byste mohla nějak uplatnit svůj jedinečný vliv na svého přítele, ale když mou pomoc odmítáte, nemám jinou možnost než vás použít jako jejich potravu, abyste alespoň něčím málem přispěla a vaše štědrost nepřišla nazmar."

Z těch slov mě zamrazilo, tak on mě sem nalákal a myslel, si že když je uvidím, leknu se a na všechno kývnu a pak mě bude využívat?

Tak to do prdele ani náhodou. Vykalkuluj si to znova, robote.

Než jsem ale stačila něco říct, Adam se ke mně rozešel.

Ten vrah se mě chtěl zbavit, zabít mě nebo mě hodit dolů, což by vyšlo nastejno a já zareagovala zcela automaticky podle lidských dispozic a prst, jež se mi tak dlouho chvěl na spoušti, ji konečně pevně stiskl.

BOOOOM!

Jeskyní se ozvalo hromobití, které by probudilo i celou armádu.

Můj svět se scvrkl do malé pingpongové kuličky.

Puška vystřelila, náboj se zaryl Adamovi do strany krku, takže se to dalo považovat za velký úspěch. Byla to jen vteřina na to, abych nějak mohla zahlédnout rozsah androidova zranění, ale pro člověka v takovém vypětí to bylo příliš málo. Za jiných okolností by to ještě přežil a došel ke mně, ale síla úderu ho odstrčila dotazu a on indisponován rozsahem zranění, které musel jeho systém rychle vyhodnotit, nestačil už tak rychle zareagovat a zachytit se.

Viděla jsem, jak přepadl přes okraj jako poraněná vlaštovka.

Nemohla jsem se jen tak sebrat a zmizet, ne, moje nenávist mě donutila podívat se dolů.

Adamovo tělo dopadlo tvrdě na zem, asi jako když shodíte buldozer z mrakodrapu.

Baterkou jsem si na něho posvítila, abych zjistila, že se nehýbe.

Cítila jsem dokonalé sebeuspokojení. Dokázala jsem to!

Teď můžeš poznat, jestli existuje očistec, ty parchante, pomyslela jsem si, ale pro jistotu jsem si to i zopakovala nahlas.

Horší ale bylo, že jsem se z toho dlouho radovat nemohla.

Led světlo se zalesklo v odrazu stříbrných zubů.

Černá těla dole se začala rychle probouzet k životu a hrnout ke srázu...

**************************************************************************************************************************

Krok, další, jednoduchý mechanicky opakovaný pohyb, vyrovnání, posun.

Vše šlo dobře podle běžných principů, jak se očekávalo a pak...

Rána.

Něco tvrdého se Adamovi zarylo do pravé strany tváře. Prokousalo se to obvody, tvrdým obalem elastických tkání a slabou vrstvou imitace kůže s příměsí kolagenu, aby vypadala od té lidské k nerozeznání nyní ohořelé, zčernalé kde notný kus chyběl a zela tam tmavá díra. Brok se zakousl do jeho lebky jako ostrý rozžhavený střep do bytelné ořechové skořápky.

Byla nutná oprava. Nahradit pokožku, sesvorkovat, zabránit úniku kapaliny.

Systém nabíhal pomaleji, vyhodnocoval diagnostické chyby, něco se přerušilo. Pár spojů se přetrhlo, Adam viděl jen na jedno oko. Jeho kognitivní chápání bylo rozostřené. V nepořádku. Mnoho obvodů zničeno.

Nepříjemné, nikoliv smrtelné pokud se toto slovo dalo k androidovi přirovnat.

Střela poškodila několik důležitých funkcí ale ne to nejdůležitější, na to stačil ještě o pár milimetrů pohnout hlavou, jinak by dráha střely zasáhla s přesností střed jeho obličeje.

Byla to náhoda ale i náhoda a přesný úhel mohl natropit vážné škody.

Adam sebou trhl, jak ho zpětný ráz mírně vychýlil z cesty.

Čichové receptory detekovaly spálený plast, silikon, dráty, zvuky škvaření a syčení ho upozornily, že poškození je vážnější ne jen povrchové.

Chytil se za znetvořený obličej jako muž, kterého sžírá bolest.

Bolest...Bolest nebyla naprogramovaná.

Postrádala význam stejně jako lidské emoce, přesto tak učinil, aby se chránil před další střelou.

Svým druhým okem se podíval před sebe. Zaostřil. Abnormálně citlivá zornice podobná modré kuličce se zvětšila a zabodla do ženy, která stála proti němu.

Binokulární fůze zraku už nebyla možná.

Odhodlaná, tak by popsal její výraz, snad s ještě vítězným leskem v očích ale on věděl, že si tak podepsala vlastní smrt.

Adamův původní plán ji zneškodnit a odvést pro další rozmanitý výběr možností, nabral jiné nežádoucí rozměry, nemohl už s ním dále počítat, protože svým neuváženým chováním teď padne za oběť ne jemu ale jim. Jeho výtvorům.

Plýtvání materiálem, jak by řekli jeho lidští stvořitelé.

Androidův systém kalibroval možnosti, tisíce výpočtů za vteřinu a přesto to bylo příliš málo na to něco vymyslet, zachránit situaci, jeho tělo bylo příliš poškozeno.

Pohybové funkce kolísaly, nahnul se vpravo, noha se posunula, aby ho podepřela a nedošlo ke zhroucení.

Adam ukročil a vyrovnal trhavý pohyb jeho kolísající motoriky, bohužel však pozdě. Jakmile ukročil, kus horniny se pod zeslabenou stěnou utrhl a noha následovala kus kamene přes okraj.

Adam poprvé od svého probuzení zažil stav bez tíže a volný pád.

Marný pokus zachytit se něčeho hmotného vyšel marně. Padal do neznáma.

Člověka by jímala hrůza, on necítil nic.

Oko modré jako lazurit ještě stačilo zaměřit ženskou postavu, která se od něho vzdalovala, ne, podle fyzických zákonů se on vzdaloval jí.

Sledoval ji do té doby, než ji ztratil z horizontu pohledu a propadl se do tmy jeskyně, pak následoval tvrdý náraz, který s ním otřásl. Ještě předtím však viděl, jak se po srázu drápají jeho výtvory. Černí ještěři, vetřelci, hbitá těla pohánění hladem, zarývající se svými ostrými drápy do kusů drolící horniny pospíchající se syčením neúnavně vzhůru...

**************************************************************************************************************************

Čas byl přepych, teď jsem poznala přesný význam toho spojení.

Moc ráda bych si tu zatančila válečný tanec nad svým nepřítelem, ale teď hrozilo, že mě jeho armáda sežere.

Do prdele. Sakra.

Poslední pohled na duhovou jeskyni plnou monster a vzala jsem roha. Obrátila jsem se zpátky a utíkala, jak nejrychleji to šlo.

Přede mnou byl tunel, dost dlouhý na to, aby xenomorphové využili jeho délky a pořádně se rozeběhli. Nevýhoda pro mě, pokud máte o číslo větší boty.

Možná jsem přeci jen měla na Adamovu nabídku skočit a střelit ho pak někde venku. Pozdě vracet čas, těžké také říci co by se mnou předtím udělal.

Podrážky těžkých bot vydávaly nepříjemný hlasitý zvuk a ještě horší bylo syčení za mými zády. Šli po mě jako psi.

Neměla jsem šanci se z toho dostat, i se seberychlejšíma nohama olympijského běžce jsem se jim nemohla rovnat a dostat se na povrch? To už bylo vážně k smíchu.

Pořád ale ve mně zůstávala splašená touha se znovu nadechnout čerstvého vzduchu...

Vzduchu...

Ten zápach který sílil, mě přivedl k té břečce, co tekla jiným směrem do menšího tunelu na rozcestí, zatímco tunel k obchoďáku pokračoval rovně...

To byla šance je setřást!

Netušila jsem, kam to vede, ale zabočila jsem tam, skočila jsem do té páchnoucí šedé hmoty a kolem nohou mi proplouvalo něco, co jsem nechtěla ani identifikovat.

Jedním slovem hnus.

Naštěstí to nebylo hluboké, ta špinavá ektoplazmická voda mi sahala tak do půli lýtek ale i tak jsem se musela přetahovat s proudem.

Posvítila jsem světlometem vpřed, stále mi zbývala jedna kulka a pak při mě stůj bože, protože tě budu sakra potřebovat.

A když mě zachráníš, možná v tebe budu i věřit.

Prodírala jsem se vpřed novým neznámým tunelem a zvuky hučení naštěstí maskovalo cákání, jak jsem se brodila v té stoce. Doufala jsem, že vetřelci nejsou tak chytří a poběží tou schůdnější cestou a nebudou si chtít namočit pacičky.

Přes šumění vody jsem i tak slyšela, jak se prohnali okolo a ten zvuk rychle mizel, vzdaloval se pryč, oddechla jsem si.

Už jsem chtěla pokračovat dál, ale můj sluch upoutal ještě jeden zvuk.

Jako by někdo přejel nožem po talíři a pak znovu a mnohonásobně, brousil si někdo drápy?

Naskočila mi z toho husí kůže po celém těle. Vpředu nic nebylo, nic se tam nehýbalo jedině...Neee...

Zůstala jsem pevně stát, zatímco se mi ta hmota dostávala škvírami do bot a hodovala na mých prstech a chodidlech, ohavný pocit. S předtuchou něčeho horšího jsem se trupem otočila zpátky, světlo z baterky se jako blesk proplazilo po slizkých stěnách, šedé vodě s bílou pěnou na konec tunelu k rozcestí.

Nebylo nic slyšet a pak zase škrábání. Světlo kroužilo kolem v rozptylu tří metrů, bylo vidět vše. Usazeniny, mech na stropě, kus velkého kamene, který ten hnus obtékal...

Ne, to nebyl kámen...

To co vypadalo, jako černá hrouda se nestvůrně postavilo, kostěný ocas rozvířil vodu, nyní už byly vidět dlouhé paže, pokrčené nohy a protáhlá hlava.

Vetřelec ke mně stál z profilu a tak jsem jasně viděla, jak mu z otevřeného chřtánu stékají provazce slin, které měly stejnou barvu jako...

No, fuj...

Z představy, že bych se teď utopila v té řece slin, se mi udělalo špatně. Naštěstí reflex mozku byl rychlejší než reflex žaludku a já zůstala nehnutě stát.

Polkla jsem tu trpkou pachuť v ústech.

Xenomorph mírně škubl hlavou jako by to snad slyšel. Nakláněl se na různé strany se svým hrdelním syčením, bála jsem se pohnout.

Měla bych ho střelit? Puška mířila na něho, byl vzdálený maximálně patnáct metrů ale čekat, až se na mě rozeběhne a jestli se pak trefím, aniž by mi vyrazil brokovnici z ruky a rozdrásal břicho, byla hloupost.

Nevystřelila jsem a možná, že jsem udělala dobře, protože z ohbí tunelu skočili ke svému druhovi další dva stejně velcí, stejně děsivý kamarádi. Ti parchanti čekali, zatímco se ostatní vydali dál. Cítili mě.

A pak že jsou hloupí...hovno.

Trhla jsem sebou když jeden z těch vetřelců otevřel tlamu a jeho čelisti vystřelily ven a zase dovnitř jako by se pokoušel nějak neverbálně komunikovat nebo kousnout ducha.

Možná by snad dokonce i sami odešli, kdybych zůstala nehybně stát jako uschlá větev, ale já se musela otočit a utíkat.

Ten zvuk šplouchání, jak se moje nohy snažily v rychlém sledu dostat jedna před druhou, je ihned upozornil, že se něco v jejich okolí hýbe.

A to něco utíká pryč.

Se zápalem grizzlyho jsem se prodírala tou hustou kaší, zvedala nohy, námahou funěla a jim jako by to ani nevadilo. Jejich pružné svaly se napínaly a stahovaly, rozrážely vodu, jako by tu ani žádná rosolovitá odpadní břečka nebyla. Dokonce bych věřila i tomu, že by lezli po stěně, ale povrch byl moc kluzký, než aby se tam udrželi, o čemž jsem se přesvědčila hned za zatáčkou. Cesta nečekaně rychle končila a já už nemohla zastavit.

Setrvačnost a fyzika byla mrcha.

Nebyla to slepá ulička, natož otvor zakončený mříží, která by mě chytila na místě, ale ta řeka slizu náhle končila a proud dál padal v jakémsi vodopádu někam neznámo dolů.

Dlaň jsem ještě natáhla ke stěně s úmyslem se zachytit nějakého výstupku ale byla příliš vlhká, příliš kluzká a já spadla přes okraj...

Ve vzduchu se má zbraň několikrát převrátila, světlo baterky se párkrát otočilo v kotrmelcích a v záblescích jsem viděla sebe ve vzduchu, ten slizký vodopád, který snad nikde nekončil a padal a padal...několik párů stříbrných úsměvů, které se v chuchvalci černých svalů shluklo nahoře u výpustě a smálo se mi.

Jeden z xenomorphů po mě ještě hrábl svými dlouhými pařáty, ale už jsem nebyla v dosahu.

Zbraň mi vypadla z rukou, jak jsem jimi začala mávat kolem sebe a ztratila se ve tmě.

Nejspíše padala obtěžkaná tvrdým železem dolů rychleji než já.

Nyní mě však čekal stejný konec jako Adama. Vážně ironie osudu, že dopadnu s kostmi rozdrcenými a polámanými jako by přese mě přejel parní válec.

Mohla bych si teď hodit mincí o to, jestli až dopadnu, budu mít stále suché spodní prádlo, ale musela jsem se tomu v duchu vážně zasmát, žádné kalhotky jsem vlastně teď na sobě pod tepláky neměla! Nějaké shánět nebyl čas.

To ale nijak neulehčovalo celou situaci.

Pád trval snad jen pár vteřin, cítila jsem se jako obrovský těžký asteroid, který se řítí k zemi. Čekala jsem buď tvrdý pád, kde se můj mozek rozplácne o zem jako želatinová bábovka nebo se o něco nabodnu v nějakém jezeře dalších slintů a utopím se.

Vybrala jsem si zem.

Během těch pár vteřin jsem propadala nehmotným světem plným nejčernější tmy jako malá Alenka, naštěstí šklíbové zůstali tam nahoře.

To co mě ale donutilo vykřiknout, byl náraz, pružný náraz. Bylo to jako bych dopadla na nějakou trampolínu!

Ležela jsem na zádech a se srdcem v krku jsem jen jednou rukou slepě hmatala kolem sebe. To na čem jsem ležela či do čeho jsem spadla, bylo měkké a přitom pevné, udrželo mě to, dalo by se to přirovnat k plachtě, jenže tohle bylo teplé a trochu lepkavé, žádný barevný pohodlný hamak.

Nedaleko od sebe jsem viděla světlo, má zbraň dopadla tři metry od místa, kde jsem byla a její záře osvětlovala stěny velké jeskyně.

Podzemní dutiny jako z jiné planety. To co jsem viděla, byly stěny jako nestvůrně vymodelované z výměšků nějaké obrovské housenky. Tak trochu jiná malta. Lesklo se to jako vetřelcův krunýř a stékala po tom voda v nepatrných potůčcích.

Bylo zde horko, dusno.

Sklouzla jsem z té napnuté blány. Okolí vypadalo podobně jako chodba nahoře v obchodě jen monstrózně obrovská, hornické dřevěné nosníky vystřídalo něco jako klenba zkamenělých noh chobotnice. Téměř jako bych byla uvnitř velryby a viděla její kostru zevnitř. No, nevěděla jsem to přesně ale nějak tak bych si to představila.

Jedno jsem však věděla, rozhodně jsem tu nechtěla být.

Dávala jsem si pozor, kam šlapu a došla až ke zbrani, popadla ji zpátky do rukou a rychle jejím světlem obkreslila vše, co tam bylo. Sklíčko baterky bylo prasklé ale žárovka uvnitř stále funkční.

Okolo to vypadalo povědomě, vše porostlé organickým bahnem, které se vršilo jedno na druhé. Tak neuvěřitelné, zajímavé a přitom odporné.

Fascinace tímto místem však šla stranou, když světlo padlo na něco uprostřed toho prostoru.

Čtyři nestvůrné nádoby? Popelnice na bio odpad? Šla jsem blíž, voda v proláklinách na zemi vydala šťavnatý zvuk pokaždé, když se setkala s mými podrážkami.

Došla jsem k první z těch věcí. Byla hnusná. Další v zákrytu taky.

Jako nějaký pavoučí tmavě zelený kokon srostlý se zemí.

Když jsem si však uvědomila co to je, co to připomíná a o čem Adam prve ve stanu mluvil, došlo mi, co přede mnou stojí.

„Bože stůj při mě, jen to ne," zašeptala jsem bez dechu a zírala na vejce jako by se měla teď líhnout. Vypadala svým vzhledem jako atomová bomba a svým způsobem jím i byla. Víc takových vetřelců znamenalo katastrofu.

Kdybych měla více nábojů, rozmetala bych je na prach, až by z nich byla hora slizu.

Takhle jsem jen stála jako opařená a neuvědomovala si to nebezpečí. To před sebou i to za mnou.

O krok jsem od toho couvla, ale začalo se to k mé hrůze hýbat, každý chloupek na krku mi stál v pozoru. Jedno z vajec, které bylo na svém zakulaceném vrcholu proříznuté do X se rozevřelo jako nějaká exotická masožravá rostlina. Rozhodně jsem nebyla tak hloupá, abych se podívala dovnitř a tak jsem ještě o dva kroky ustoupila a k mé úlevě se vejce zase namáhavě zavřelo.

Chtělo by to izolepu, aby se to už přestalo otevírat.

Na obdivování cizokrajné flóry a fauny už jsem byla vystresovaná dost a rozhodně jsem si nechtěla zapisovat poznámky.

Couvala jsem od vajec a málem zakopla o zrádně zvlněný terén, ale to nebylo to, co mě zastavilo, ne to byli ti tři vetřelci, kteří se jako ještěři soukali dolů po těch žebrovitých zdech z horního patra. Plazili se jako hmyz a jejich pohyby mi připomínaly pohyb žraloka ve vodě. Rychlý, ladný a vražedný.

Na nic už jsem nečekala, protože oni už teprve ne. Ostrá otočka a úprk tmavým tunelem nejspíše jediným co tu byl, kaluže pod mýma nohama mi cákaly až do pasu.

Slyšela jsem několik těžkých dopadů, nejspíše ty tři už nebavilo šplhat a tak rovnou skočili na zem. Sakra.

Neměla jsem pojem, kam to běžím, ale tunel vedl do další jeskyně, která se táhla do nekonečna. Za běhu jsem se rozhlížela, zda tu není nějaký otvor, ve kterém bych se mohla schovat, ale nebyl.

Světlo ze zbraně se náhle na protějším konci od čehosi lesklého odrazilo. Vynechalo mi srdce, tak oni si na mě počíhali…Zpomalila jsem a pocit, který jsem v sobě teď měla, byl jako by se po mě prošel dinosaurus, ihned mi ale svitla jiskřička naděje.

Ten obrys, ta protáhlá hlava, kostěný límec! Poznala jsem ho!

„Bee!" vykřikla jsem. Avšak můj hlas probudil něco spícího ve tmě, něco co jsem zatím nemohla vidět.

Věděla jsem, že mě Bee zachrání jako už tolikrát předtím. Musel to být on! Nehýbal se sice, ale byl to on, určitě. I z dálky jsem poznala, že nemá svou známku, tu kterou jsem mu strhla z krku, na který bych se teď nejraději pověsila.

Vetřelci za mnou zlostně syčeli, slyšela jsem to blíž a blíž jak se hnali chodbou do druhé jeskyně, kde jsem byla.

Zastavila jsem se až u svého zachránce ale proč byl tak ztuhlý? Nehýbal se, ani jeho věčně pohyblivý ocas se nesmýkal ze strany na stranu. Bee byl opřený o tu podivnou zeď a jeho pravá paže jako by byla uvnitř té pevné hmoty po loket téměř jako plot, který sroste s kmenem stromu.

Nevypadal mrtvý, ale mě jeho podivná netečnost děsila.

„Bee, co je ti, dělej něco, za chvíli tu budou," lamentovala jsem a jednou rukou po něm hmátla. Ale jeho paže...

Jako bych prsty promáčkla pouhý igelitový obal, žádné kosti, žádné maso jen slupka jako by vnitřek někdo vysál. Vyděsilo mě to a já vykřikla a uskočila.

Celá ta věrná kopie mého milence se díky mému doteku jako papír zhroutila k zemi.

Byla jsem v šoku, posvítila jsem na zem na tu hromádku tenké kůže. Nechápala jsem, co se stalo, v tom ale můj mozek zaměstnal šoupavý zvuk, nepříjemné tření štěrku.

Tam u stěny něco se tam hýbalo, slyšela jsem to. Pohybovalo se to.

Ten šelest jako...jako by se něco otřelo o strop, který byl vysoký nejméně sedm metrů!

Třesoucí světlo se obrátilo s neblahou předtuchou do těch končin a zůstalo stát na obrovském černém těle.

Měla jsem otevřenou pusu a pot stékající mi mezi lopatky nebyl příjemný.

To gigantické monstrum mírně natočilo svou hlavu mým směrem, čelisti a protáhlá hlava se žraločím mlsným úsměvem se mírně stáhla a třímetrový vysoký hřeben srostlý s její lebkou se výhrůžně napřímil jako připraven k útoku.

Tak z tohohle jsem už vážně potřebovala nové kalhoty. Sakra tohle byl vážně podělanej dinosaurus, který sere zatraceně hnusný vejce, ze kterých vyrostou pěkně šeredné děti! Proti tomu byla hromádka na zemi vedle mé boty, které jsem říkala Bee jen prachem v trávě.

Promiň Bee.

Královna pohnula svými menšími končetinami a otočila se ke mně, asi měla hlad ale to xenomorphové, jež nyní postávali u ústí tunelu taky. Nejspíše je hra na babu už přestala bavit.

No, Wando je čas se osolit a šup na talíř, protože proměnit se na mouchu a uletět neumíš.

Její veličenstvo se těžkopádně posunulo směrem ke mně, moc jí to nešlo, byla mírně ohnutá kvůli stísněnému prostoru jeskyně, což byla moje výhoda ale vetřelčí trubci se sem vešli dobře a začali se sunout ke své královně jako nějaká stráž jako bych ji snad JÁ ohrožovala.

Vážně k smíchu.

Nevím, jak se to sem dostalo, ale rozhodně to potřebovalo učesat hřebínek. Namířila jsem se zaťatými zuby zbraní vzhůru na tu velkou korunu, pokud ji zabiju, možná to bude to nejlepší, co udělám, než se na mě vrhnou.

Zmáčkla jsem kohoutek.

Rána dopadla přímo na královnin zdvižený límec a broky se rozlétly jako roj včel, jak se zarazily o tvrdou kost. Nevypadalo to, že by jí to nějak ublížilo, možná polechtalo.

Jako by Godzillu otravovalo hejno much.

Jeskyni naplnil rachot a nejen ten i můj výkřik, protože mě něco nečekaně prudce srazilo dolů k zemi. Nevěděla jsem, co se mi mohlo dostat za záda, ale něco se postavilo nade mě.

Z mé pozice, kdy jsem obličej zabořila do té hmoty pod sebou, „ehm, ehmm!“

Dvě silné rozkročené tlapy s drápy zarývajícími se do země spočívaly, každá vedle mé ruky. Nade mnou se tyčil další xenomorph, o něco větší a statnější než ti kteří se motali kolem královniných nohou.

Dva se odvážili se syčením blíž. Silný jedinec nade mnou zařval tak, že jsem si musela zakrýt uši.

Hned na to zařvala i královna jako by ho okřikla, svým dechem by dokázala odfouknout snad i Titanik.

Abych měla lepší výhled, chtěla jsem si přitáhnout brokovnici k sobě, zase jsem ji totiž upustila, ale jakmile jsem zvedla hlavu, xenomorph mi zaryl drápy do hlavy a přimáčkl mi ji zpátky k zemi.

Vzdorovitě jsem zafuněla, ale mé tělo bylo nehybné, tedy...mé prsty se jako malé žížaly sunuly milimetr po milimetru, až jsem pažbu zbraně konečně nahmatala a přitáhla k sobě. Brokovnice byla v háji, už žádný další náboj a tak jsem jedním prudkým pohybem utrhla jen baterku, se kterou teď byla lepší manipulace. Alespoň se podívám, kdo mě sežere, pomyslela jsem si.

I na vzdory sarkastickému myšlení, jsem obrátila led svítilnu vzhůru a posvítila zespoda na, pomineme jeho vyvinuté pohlavní ústrojí, celý trup a vůbec mohutné štíhlé tělo.

Nyní stál v záři reflektoru jako filmová hvězda a já si uvědomila, že je jiný.

Jiný než ostatní...

Dívala jsem se ze zdola na to černé pevné brnění, lesklý skelet obepínající každý sval i pružnou šlachu a pak jsem zaznamenala mezi vším tím sborovým vrčením, syčením a šoupáním, jež se ozývalo v jeskyni jeden docela mizivý tichý zvuk...tak známí. Tak povědomí a nečekaný.

Předení…

Nízký hrdelní projev dominance toho tvora. Odstrašující.

Byl to opravdu on? Byl to Bee? Kdo jiný by tak předl? Ale vypadal jinak, jak je to možné? Mohli se xenomorphové nějak vyvíjet jako motýli?

Stačil jeden rychlý pohled na královnu a musela jsem přiznat, že ano.

On však vypadal odlišně, nebyl tak obrovský, jen jeho čelist byla mohutnější, hrozivější a jeho krční límec se rozdvojil ve dva tvrdé kroucené výstupky jako by to byly bodce, na které může nepřítele napíchnout.

Tím nejpodstatnějším rozdílem byla však jeho lebka už ne tak protáhlá a zakulacená, spíše se podobala královnině koruně s tím rozdílem, že se rozštěpila do stran jako plochý štít a rozpojila ve dva pevné majestátní rohy!

Zapomněla jsem i dýchat. Toho koho jsem nad sebou viděla, vystihovalo jediné slovo: král.

Obě strany náhle vyrazily se zuřivostí proti sobě...

Wanda Adama sleduje do tunelu, který je jakýmsi vchodem nebo východem do dolů pod oblastí a když ho konečně konfrontuje, nabízí jí záchranu a dokonce práci na tom všem. Jeho stvořitelé by s tím jistě souhlasili, ale Wanda ví, že za tím je něco jiného, když s ním půjde dobrovolně, tak ji zavřou a budou zkoumat. Určitě ví, odkud vítr fouká a její odpověď je to, že střelí androida do hlavy. Tím se však strhne lavina, chodby dolu jsou přesně tím místem, které si xenomorphové vybrali za své hnízdo, kam se stahují přes den jako brouci.

Dalším překvapením je to, že se z jednoho vetřelce nejspíše vyvinula královna, nevím, zda je to fyzicky možné nebo Weyland-Yutani skutečně jednu měla, tohle nechám neobjasněno, důležité je, že Bee prošel proměnou jako motýl. Z našeho miláčka se stal plnohodnotný samec, který může konkurovat královně ale ne svou velikostí, je sice větší než klasický trubec ale nemá příliš mnoho dalších výhod. Je ale respektován do doby, než královnu napadne. Otázkou zůstává, zda už se s královnou spářil, aby mohla produkovat ksichtolepy nebo to ona dělá spontánně. To že je Bee jako jediný samec, by také vysvětlovalo, že se chce pářit na rozdíl od ostatních, ale nevysvětluje to, proč je fixovaný na člověka než na svůj druh.

Xenomorph

Kapitola 17.

Příjezd

Kotva 17

17. Pozor
18+

Před třemi dny

Počasí bylo chladné, všem, kteří stáli na nádraží v Hollyhope, jež pamatovalo lepší časy, mrzly prsty až na kost. Žena oblečena do šedého kožichu měla však hladké semišové rukavičky z telecí kůže, malá výstřednost ale uchránila ji před přicházející zimou, jež bývala v Kanadě nelítostná.

Měla namířeno do většího města za prací jako každý den a proto, že generální ředitel Stock byl přísný muž, jenž měl rád dochvilnost, musely si jeho sekretářky zvyknout na tvrdou mluvu o jejich zevnějšku stejně jako na časné vstávání, aby do zaměstnání dorazily v čas.

Žena si povzdechla, když držela v jedné ruce kávu v plastovém kelímku, ze kterého se linula příjemná vůně pražených zrn, byla sice z automatu ale lepší než nic. Teplo pronikalo její rukavicí a trochu ji hřálo, ale ne tolik aby necítila vlezlý chlad, který se jí vkrádal pod lem sukně.

S mrzutým mlasknutím přešlápla a zamračila se na omšelou budovu, jež v šedivém ránu vypadala jako přízrak.

Osobní vlak měl už deset minut zpoždění.

Kradmý pohled kolem sebe jí prozradil, že ostatní cestující na tom byly podobně nevraživě.

Upravená žena se podívala na zápěstí, na kterém byly zlaté elegantní hodinky, jež dostala od svého nového milence. Ručička ukazovala sedm hodin.

Pomalu se napila a pevněji sevřela svou kabelku v druhé ruce. Bylo to nepříjemné, za takové čekání by jí měli vrátit peníze za lístek.

„No konečně už jede," zaslechla bystrým sluchem muže o pár metrů dál a tak se podívala jeho směrem.

Z dálky se skutečně něco blížilo a žena znovu přešlápla, už necítila ani prsty v botách na podpatku. Ne že by takové nepohodlné obuvi dávala přednost, ale tu jim bohužel dával generální ředitel a tak se musela přizpůsobit.

Už se těšila, jak nastoupí do teplého kupé, ale když se souprava přiblížila a zpomalila, přijela na úplně jinou kolej a navíc to nebyl ani osobní vlak.

Všichni cestující hleděli na obrněné těžké vagóny, jež vypadaly jako armádní kontejnery. Měly na každé straně velké pojistné uzávěry a na boku bylo červeně napsáno Weyland-Yutani. Vypadalo to skoro nebezpečně.

Vlak zabrzdil a zastavil se před nádražní budovou, ale nevypadalo to, že by se co nevidět měl rozjet, protože se hlavní mašina odpojila a odjela, nechávaje soupravu deseti vagónů stát.

Náhle do jednoho z nich něco uvnitř narazilo, byl to kovový zvuk utlumený stěnou. Žena si pomyslela, že to znělo jako by byl uvnitř nějaký slon a svými kly se snažil probourat ven.

Hloupé, ale jiné vysvětlení neměla, protože její fantasie se omezila jen na noční můru vyplňování daňových přiznání a oběžníků v práci a na jiné věci nezbýval prostor, protože potřebovala peníze.

Více se tedy zachumlala do kožichu a přestala si všímat zvláštností, kterým nerozuměla.

O chvíli později se nádražím ozval zvuk, syčení jako by unikala pára z hrnce. Malé červené světélko na každém z vagónů pohaslo a rozsvítilo se zelené. Zvuk byl od automatického uzávěru, který se aktivoval a uvolnil, aby ze stran otevřel kovové dveře. Všech deset kójí se otevřelo s dvousekundovým zpožděním od prvního po poslední.

To přitáhlo ženinu pozornost zpátky.

Napjatě čekala, co se bude dít, zda z vlaku vyběhnou vojáci nebo muži v bílých pláštích ale stejně tak to mohli být teroristé. Netrefila se ani do jednoho z toho.

Ne, pravda byla mnohem hrůznější.

Ve čtvrtém vagónu se něco pohnulo. Byla tam tma jako by prostor uvnitř byl odstíněný nebo to bylo čistě jen proto, že tam nebylo okno. Z temnoty se vynořila zrůdná černá ruka a drápy se zakously za okraj dveří a to co vystrčilo hlavu ven a nasálo chladný vzduch, si nikdo nedokázal ani představit.

Xenomorf začichal a když mocně vyfoukl, z tlamy mu stoupala bílá pára. Stříbrné zuby měl vyceněné, když se spustila salva zděšených výkřiků. Nástupiště náhle ožilo a ti nejrychlejší se hnaly k podchodu ale bylo pozdě, z ostatních titanových vězeních, vyskočilo něco, co se podobalo černému humanoidnímu broukovi s krokodýlím ocasem.

Žena v kožichu, byla v šoku, ale přinutila se běžet v těch zatracených botách a věnovala jednu vteřinu otázce, zda je nemá zahodit.

Nechtěla se otáčet, protože za zády slyšela zvuky, od kterých netoužila znát původ. Těla padala pod masivním útokem něčeho, čemu se nikdo nemohl ubránit.

Pro xenomorphy bylo nástupiště jako banket. Prostřená hostina, do které se mohou pustit.

Začaly útočit, kousat a trhat těla doslova na dvě poloviny. Byli po tlumícím preparátu maličko otupělý, ale cítili strach, ten spolehlivý feromon, jež spouštěl jejich chuť k zabíjení, ta chuť oběti, jejichž krev naplnila jejich hladovějící žaludky.

Právě teď neměli jinou potřebu než hlad po vydatném spánku. Věčný hlad, který nic neutišilo, protože jejich těla potravu rychle spotřebovávala.

Jako neskutečně rychlí démoni několika skoky překonali koleje a vrhli se na nástupiště mezi rozběsněný dav.

Žena byla vyděšená jako ostatní, srdce bušilo silně a tvrdě jak se snažila neuklouznout a nespadnout po jinovatce po zmrzlých kostkách.

„Uhni sakra!" Někdo do ní strčil a ona narazila do zdi, náraz utlumil kožich ale i tak by tomu chlapovi nejraději vrazila kudlu do zad. Kam se poděli odvážní muži, jež brání bezmocné ženy?

Na otázky nebyl čas, už byla skoro u podchodu a schodů dolů, když uslyšela skřípavý zvuk brzd. Její vlak byla tady ale ona už věděla že ho nestihne...

Ti chudáci, kteří byli nejvíce vzadu, byli zmasakrováni. Kusy těl se povalovaly na krví vymalovaném nástupišti, u kterého zastavil vlak.

Dveře se automaticky otevřely a ti první, kdož vystoupili, toho šeredně litovali.

Krev se rozstříkla na druhé dveře vlaku a všichni za starší ženou, která měla náhle díru v hrudi, se zděsili. Při tom pohledu tekutina stékala po oknech dolů jako maminčina marmeláda a mezi ní se na přivítanou šklebil nehezký stříbrný úsměv.

Lidé se začali stěhovat po celém vlaku sem a tam, protože čtyři z xenomorphů vnikli dovnitř a naháněli cestující jako psi stádo ovcí.

Přesně to byla šance pro elegantní ženu, která co nejrychleji sešla dolů po schodech, dokud do ní zezadu někdo nevrazil a ona nespadla na zem na dlažbu podchodu. Káva se rozlila po špinavých dlaždicích a kabelka se v tu chvíli zdála jako postradatelné zavazadlo.

Modlila se, když vstávala a slyšela křik ze shora, nikdo jiný už dolů neběžel. Byla sama.

Sekretářka polkla a vstala na vratké nohy jako právě narozené hříbě. Zahodila boty, jež byly jen na obtíž, a bosa utíkala pryč ignorujíc ledový mráz v chodidlech přes tenké silonky. Poháněl ji strach tak silný jaký ještě nikdy v životě neměla. Už byla na konci na prvním schodě, když za sebou uslyšela zvuky.

V běhu se ohlédla, aby spatřila xenomorpha, který se rozhodl prozkoumat podchod nebo spíše její kabelku.

Vypadalo to, že ji neviděl, když se mu ztratila z dohledu nahoře.

Konečně světlo z druhé strany podchodu bylo na dosah jako svaté místo ozářené bohem. Ještě pár metrů.

Udýchaná vyběhla schody, upravené vlasy se trhanými pohyby uvolnily ze sponek a už nedržely na místě, spíše se jí rozletěly kolem hlavy jako svatozář.

Ženino srdce se chvělo vítězstvím, když tu ucítila neskutečnou bolest v noze. Koleno se jí podlomilo a ona spadla dozadu, letěla vzduchem a světlo se od ní vzdálilo.

Další tvrdý dopad na zem podchodu jí vyrazil dech z plic.

Bolestí zavřela a otevřela oči a nad sebou na schodech viděla tu zrůdu. Výkřik jí odumřel na rtech. Ani se nehnula jako by věřila, že když se nepohne, nevšimne si jí a zmizí jako noční přízrak.

Sekretářka polkla a ignorovala pálení a řezy od drápů na svém lýtku, bylo neuvěřitelné, jak se to rychle pohybovalo. Mdlé světlo vrhalo stín na protější zeď, jak to k ní zlověstně pomalu otočilo svou protáhlou hlavu.

Prosím, ne...ne...zachraňte mě někdo...kdokoliv...

Třásla se a pak to na ní skočilo. Přirazilo to její tělo k zemi jako obrovské těžítko.

Zorničky měla rozšířené absolutním strachem, třásla se.

Prohlíželo si jí to, ale oči neviděla, jen tu lesklou tvrdou lebku, a když to na ní poprvé výhrůžně zasyčelo, myslela, že to nevydrží a pomočí se.

Ten tvor ohrnul rty a vyfoukl na ní vzduch společně se slinami, které tomu hojně kapaly z tlamy.

„P...p...prosím, nech mě být..." vydolovala ze sebe.

Xenomorf naklonil svou banánovitou hlavu na stranu, rozuměl jí? Ženě svitla naděje, ale to jediné co si stihla ještě uvědomit, než se jí mohutné čelisti zaryly do hlavy, byla číslice sedm vyrytá na tmavé psí známce houpající se tomu na krku.

*************************************************************************************************************************

Do prdele!

Moje první slova dokonale vystihly celou situaci, kdy stojíte uprostřed bitevního pole, a obě strany se k vám blíží, aby vám udělaly nový sestřih.

Bee se rozeběhl vpřed, zarýval drápy do země a to samé i oba xenomorphové, které se rozhodli bránit královninu čest stejně jako Bee tu mou.

Ležela jsem na zemi a nemohla se hnout, kam bych také šla že? Ať by Bee proti té přesile možná i vyhrál, netušila jsem jak se dostat zpátky nahoru.

Studený pot se mi rozléval po těle a vsakoval se do mikiny, lokty jsem měla odřené ale i tak jsem baterkou svítila na ten nerovný boj před sebou.

Královo velké tělo prudce narazilo do jednoho z těch dvou a poslal ho tvrdě proti zdi. Bylo to jako by do stěny jeskyně narazilo auto v plné rychlosti.

Bohužel tyhle potvory vydržely víc než by se očekávalo a jakmile xenomorph dopadl na zem, už zase vstával.

Bee chytil druhého za paži, ale musel ji zase pustit, protože se po něm ohnal volným pařátem a až na druhý pokus mu ruku doslova utrhl z kloubu ramene.

Raněný začal syčet a skučet o pomoc, které se mu od královny nedostalo, ale nedbal svého zranění a dál se snažil samce zabít.

Královy čelisti svého druha chytily za krk a kously tím agresivním zvířecím způsobem, který sem viděla u psů. Vytřískla zelená krev, která se ve světle baterky jedovatě leskla a jak stékala dolů po těle, pálila černou lesklou kůži. Páchlo to sírou.

To už se však do potyčky přidal i ten chybějící místo toho aby zaútočil, spíše zamířil ke mně!

Chtěl využít toho, že je Bee zaměstnaný a tak si dopřát malou svačinku z lidského ragů.

Stříbrné zuby se na mě usmály, sliny kapaly z tlamy a já přemýšlela, zda mu mám předek baterky vrazit do tlamy, až se mě pokusí kousnout. Určitě bych to udělala, kdybych s jistotou věděla, že ho to zadusí.

Bohužel jsem neměla zbraň, jejíž kulka by se té zrůdě zaryla do hlavy a tak jsem musela udělat to nejvíce ponižující řešení.

„BEEEE!!!!!" křičela jsem, abych upoutala jeho pozornost. PROSÍM OTOČ SE!

Nevěděla jsem co se děje dál, protože jsem světlem svítila na tu bestii, jež zrychlovala krok k mému ležícímu tělu.

V poslední chvíli když už byl jen tři metry ode mne, ho odrazil dlouhý ještěří ocas jako by to byl bič.

Můj ochránce byl zpátky přede mnou a ostrá hradba toho aligátořího ocasu byla jen centimetry od mého obličeje. Přestala jsem dýchat, ale to za mě vyřešila královna, která když viděla, že prohrává, začala nelidsky ječet a svolávat všechny své bratry zpátky do hnízda.

Taková obrovská Godzilla jako ona si přeci nebude špinit své drápky že? Kdybych byla stejně tak ošklivá a veliká jako ona, rozdala bych si to s ní, ale byla jsem bohužel jen člověk.

Sledovala jsem bojující dvojici, Bee byl rozzuřený a ochranný vůči mně, jeho svaly se natahovaly ve smrtonosných úderech, drápy se míhaly vzduchem a vzteklé syčení, bylo stále agresivnější. Kostěná koruna se zvedala zastrašujícím dominantním způsobem, ale jeho protivník byl příliš hloupý, než aby toto gesto pochopil a tak sekal kolem sebe jako kočka namočená do vody, než s ním Bee mrštil o zem, jak mu nohy podkopl jeho ocas.

Zadunění se prohnalo podlahou jako blesk a otřáslo celým mým tělem. Byla jsem zmrzlá strachem, nedokázala jsem se ani zvednout a utíkat. Cítila jsem jako bych měla nějakou nevyléčitelnou nemoc, jež vás zcela ochromí a vy můžete jen mrkat a hýbat očima.

Tentokrát mě skutečně žádný nápad nenapadal.

Xenomorph se svalil na zem a Bee ho tam udržel svou nohou, jež se mu zarývala do hrudi, než se k němu sklonil a výhrůžně zasyčel jako by mu dával poslední šanci se vzdát.

Ten hloupý jedinec sebou však začal vztekle házet a tak se ve vzduchu mihla ruka a drápy přeťaly xenomorphův krk. Toxická krev vystříkla a stekla po obou stranách hrdla. Kůže se začala škvířit a maso pálit, dokud neoddělila hlavu od těla.

Bee se vztyčil, ale otočil se příliš pozdě, protože právě tuto nepozornost využila královna ke svému útoku.

„Bee, pozor!"

Ta mrcha, která zůstávala celou dobu v pozadí, se rozeběhla, a nabrala Beeho jako buldozer, aby ho přirazila ke zdi.

Zblízka na něho cenila svou širokou tlamu, kde se jí sanice napínaly k prasknutí jako by si tu chvíli vychutnávala, byla podlá a vypočítavá.

Bee byl proti ní jako panenka na hraní a z toho jsem měla největší strach, držela ho všemi čtyřmi prackami a jednou mu přiškrtila hrdlo.

Mezi všemi otázkami, které mi prolétaly hlavou, jsem si uvědomila, že tohle je konec. Ta svině mu utrhne hlavu a mě pak rozdupe těma velkýma nohama, dokud ze mě nebude mastný flek.

Pomalu se mi chtělo brečet, ale ať ho zabije jakkoliv nedokázala jsem se podívat jinam, alespoň to jsem mu dlužila za pokus o záchranu.

Už se mi chtělo brečet a propuknout v hysterii, jež mi ještě zbyla, když se ozval zcela nečekaný zvuk.

Bee byl v pasti ale čelisti nebo drápy nebyly jeho jediná zbraň, na což královna zapomněla a teď měla v žaludku zabodnutý králův ocas. Ostrá čepel se provrtala pevnými černými svaly, propíchla maso skrz na skrz, udělala tam pěknou díru velkou jako moje stehno.

Královna nenávistně zařvala a sklonila hlavu, aby se podívala tam, kde to bolelo. Jeden rychlý pohyb, ocas se vytrhl nazpátek a svými břity sebou bral i další maso a díru ještě zvětšil.

Ta zrůda kvílela, jak se na zem pod její nohy vyřinula krev. Pustila svou neposlušnou kořist a stahovala se do tmy. Syčela a skučela zraněná a slabá. Nejspíše bylo její břicho zranitelnější, než jsem si myslela.

Bee se odtáhl od zdi a natočil se ke mně zády, jak pozoroval královnu, když odmítla pokračovat v boji a on se stal vítězem.

Náhle zaklonil hlavu a vydal hrozný řev, při kterém jsem málem dostala infarkt.

V dálce bylo slyšet uslyšet syčení. Bože, oni vrací! Možná že Bee porazil dva a zneškodnil tu stvůru, ale pořád jich zbývalo dost, aby se na něho sesypali jako kobylky.

Jako by vycítil můj strach, se obrátil a šel ke mně. Jeho černá kůže vypadala jako plátky brnění, pláty dokonale pasující jeden na druhý. Dlouhé rohy vyrůstající z jeho lebky mi připomínali ďábla a mě napadlo, jestli takové stvoření, které popisuje bible, kdysi mohlo existovat.

Ani nevím, jak ale dokázala jsem se posadit, ale to už mě chytily jeho ruce, dlouhé prsty se mi omotaly kolem žaludku, který teď hrozil, že se vyprázdní a klidně si mě přitiskl do podpaží jako nějaký koberec, než svou hlavu natočil tam, kde zmizela královna a dal se mnou do běhu opačným směrem ven z jeskyně.

Skrze vlasy, které mi padaly do tváře, jsem neviděla, kam mě odnáší, ale baterku jsem u sebe držela zuby nehty. Několikrát vyskočil a šplhal vzhůru, modlila jsem se, aby to bylo na povrch, ale když mě hodil na zem a já se rozplácla o tvrdou zem, zjistila jsem, že se nacházím v té fosforové jeskyni. Kdesi daleko nade mnou byl ten zatracený útes, ze kterého jsem koukala dolů a tam ve stropě jsem viděla modré nebe!

Tak blízko a přitom tak daleko...

Srdce mi znovu začalo bušit nadějí, než se zhroutilo při pištivém zvuku, který mi projel po zádech.

Ze tmy mezi špičatými výčnělky, které rostly ze země, se blížil ten hrozný bledý krab!

Obrátila jsem se na záda a dala si ruce před obličej, abych si ho chránila.

Na jediné dupnutí ho však Bee rozmáčknul nohou. Posledních pár zasýpání a zavrtění pavoukovitýma nohama a ten ksichtolep chcípnul.

Král si odfrkl a mírně naklonil hlavu na stranu, když se na mě díval, než se podíval vzhůru k útesu.

Spustila jsem ruce dolů z tváře, když na mě nic neskočilo a sledovala Beeúv pohled. Celé tělo mi ztuhlo, protože se shora na nás dívalo několik protáhlých hlav, jedno tělo přes druhé jako by váhaly vrhnout se dolů na svého bratra.

Prudce jsem se nadechla a vyrazila ze sebe výkřik, než se mi přes rty přitiskla velká pazoura jako by mi dával znamení, že mám v takovém napjatém okamžiku mlčet.

Bez dechu jsem čekala, co se bude dít. I na tu vzdálenost jsem slyšela známé syčení zesílené ozvěnou.

Neměla jsem dobrý pocit z toho, že jsme právě teď uprostřed jejich hnízdiště a už vůbec, že je proti nám poštvala ta mrcha.

Rty se mi tiskly do kupodivu jemné, hladké struktury Beeovy dlaně a jeho prsty se táhly přes celou mou hlavu, až jsem cítila i jeho drápy vzadu na hlavě.

Musel u mě být mírně skrčený, ale hlavu měl hrdě zvednutou a neopouštěl to místo plné cenících zubů nad námi.

Skoro jako by se dorozumívali jen myšlenkami, minutu za minutou se ani nepohnul ale ani oni. Potila jsem se, mé oblečení bylo nasáklé tou hnusnou břečkou, ve které jsem se brodila a já si připadala více než špinavá, unavená a psychicky na konci.

Nejspíše Bee cítil můj strach, protože na mě tiše zasyčel. Bylo to tiché ale prudké.

Trhla jsem sebou, ale svou ruku ze mě nesundal, naopak se ještě více utáhla.

Ti nahoře lezli jeden přes druhého, ale něco je tam drželo, možná byli zmateni z Beeovy nové podoby nebo v tom bylo něco, co jsem nedokázala v nastalém zmatku pochopit. Chtěla jsem to vůbec chápat?

Pak Bee zařval, prohnul se, jako lev který zabírá toto teritorium pro sebe. Ozvěna toho silného zvuku mnou prostoupila jako ledová vlna, vykřikla jsem do jeho dlaně a zavřela pevně oči.

Netušila jsem, zda to byla výzva k boji, ale když jsem oči jen trochu pootevřela, abych čelila svému osudu, viděla jsem, že xenomorphové z útesu mizí. Jejich protáhlé hlavy se stáhly za okraj horniny, dokud tam žádná nezbyla. Ne že by se o život spouštěly dolů, ale prostě zmizely jako stíny ve dne.

Kolem zavládlo hrobové ticho.

Když si byl můj děsivý rytíř jistý, že se nevrátí, stisk kolem mé čelisti se náhle uvolnil. Stáhl své nelidsky dlouhé prsty tím démonickým způsobem, který se dal vidět jen v televizi. Sklonil ke mně svou hlavu.

„Bee...“ vydechla jsem.

Byl jen pár centimetrů od mé tváře, zadržela jsem dech, vypadal tak jinak, co když mě teď kousne? Možná zastrašil ostatní, aby si na mě sám pochutnal.

Dlouhé dračí vydechnutí se otřelo o můj obličej. Málem jsem vyskočila z kůže.

Xenomorph začichal a pak se svým čelem o mě několikrát otřel jako mazlivá kočka.

Oddechla jsem si ale jen na chvilku, protože se jeho drápy zahákly za můj pas.

Bylo to sakra nutné?

Nestačila jsem zareagovat na tolik překvapivých událostí v poslední hodině, že i teď než jsem si uvědomila, o co se snaží, už stáhl mé kalhoty na gumu ke kolenům.

„Ne...počkej, počkej!“ vykřikla jsem.

Král však neslyšel. Zapřela jsem se dlaněmi o jeho vystouplá ramena a snažila se ho od sebe odtlačit. Marně. Kalhoty se natrhly, jak jsem se nešťastně přetočila zpátky na břicho.

„Přestaň, Bee,“ přemlouvala jsem ho svým hlasem, ale byl příliš agresivní a rozhodnutý užít si svou odměnu.

Jedna nohavice se od kolene rozpárala a kalhoty nakonec visely jen na jedné mé noze. Kolena se mi zaryla do nepříjemné horniny.

Kalhotky pro xenomorpha byly to nejmenší, když k nim přičichnul, až mi naskočila husí kůže a drápy mě lehce škrábaly po už tak odřeném pozadí, než zachytily látku a trhly.

Zatracené zvíře!

Možná to byla odplata za to, že jsem ho zavřela v tom mrazáku, těžko říci jak moc chápal to, co dělá nebo ho právě poháněly pudy, které mě naopak nutily od něho utíkat.

Bee nebyl nikdy příliš jemný, tentokrát jsem v tom cítila zuřící agresi.

„Au!“ Vykřikla jsem jak mi spolu s kalhotkami, které skončily někde ve tmě, přibyly dva krvavé škrábance na obnaženém zadku.

Natáhla jsem se po baterce, která byla vedle mě, lehce se o pár centimetrů odkutálela, ale chytila jsem ji, že ji použiju jako zbraň. Pokud mu i já ukážu nějakou agresi, možná mě nechá, říkala jsem si, ale už jsem se neotočila, abych zaútočila, protože jeho tlapa se mi přitiskla doprostřed zad jako nějaký nestvůrný pavouk.

„Bee, to stačí, vážně na to teď nemám náladu!“ pomalu do mě vjížděl hněv, ale dostala jsem jen pohrdavé odfrknutí, jak mě tlačil víc do země, doufala jsem, že mi nezlomí páteř, což by nebylo vůbec těžké, že?

Mé tělo se snažilo vzepřít, což se mu moc nelíbilo a silný úder ocasu těsně vedle mě varoval, abych nedělala žádné hlouposti.

Ztuhla jsem, pokud jsem utekla smrti, neuteču tomuhle, vážně ironické. Náhle bylo něco mezi mými půlkami, horké a těžké, z toho pocitu se mi stáhl žaludek.

Pohnulo se to, otřelo a zase zmizelo, možná to bylo neúmyslné, kdo ví, byla jsem však příliš nízko pro tak velké tělo jaké nyní Bee měl, a tak mě druhá pařáta chytila za bok a zaryla se mi surově do kůže. Pochopila jsem, co chce a tak jsem se zvedla potupně na kolena.

Bee mi mezi půlky položil svůj úd, cítila jsem jak je vlhký a těžký touhou. Tvrdý a napínal se. Monstrózní.

Kapky té divné tekutiny, která se tvořila na jeho penisu, mi stékala po zadečku dolů a zvlhčovala okraje mého přirození a pak odkapávala na zem.

Alespoň že byl tak ohleduplný gentleman, aby se na mě nevrhl hned, když jsem byla suchá že? Pomyslelo si mé vnitřní trpící já ironicky.

To malé tření ve mě vyvolávalo chvění a ve chvíli, když jsem to nečekala špička xenomorphova penisu sklouzla po vlhkém sekretu níž a na první pokus mě vyplnila až po okraj. Vyjekla jsem, nemohla jsem doufat, že bude jeho výsost čekat do nekonečna, ale prostě vás to zarazilo, jak obrovský byl a jak jste byla nucena se přizpůsobit, ať jste chtěla nebo ne. Byl uvnitř a ani se tam celý nevešel. Cítila jsem, jak narazil vzadu na čípek, bodlo jako žihadlo to a já se odtáhla. Nic takového však Bee netoleroval, proto zavrčel blízko mého ucha. Po krku mi steklo pár jeho slin.

Netušila jsem, že byl nade mnou tak blízko, možná jen pár centimetrů.

Ta velikost, která byla uvnitř mě, mě přiváděla o dech lépe než pohled na mou měsíční výplatu.

Nechápala jsem, jak v takové situaci v jaké jsme byly, může něco takového udělat nebo mít dokonce chuť!

Stiskla jsem ho v sobě a Bee zasyčel, až se to pomalu přeměnilo na předení jako bych si ho snad udobřila, ale byl stejně nevypočitatelný jako každé zvíře, zvláště takové které nebylo ani v žádné pitomé encyklopedii.

Když se to ohromné tělo odtáhlo, ucítila jsem s prvním přírazem také proud vzduchu, když se ke mně přiblížil a zase odtáhl. Beeho slabiny narazily do mého pozadí a se mnou to začalo pořádně házet, naštěstí mě stále volnou rukou držel na místě.

Nebyly to žádné pohyby, které by si on nebo já vychutnával, ale tvrdé nárazy do mého jádra které mě nutily hlasitě sténat. Chtěl ukojit svou potřebu, pokud se tomu tak dalo říci. Mohl si vybrat jakoukoliv z těch zrůd ale ne, jeho výsost chtěla mě!

Mé prsty se zatínaly do kovového obalu baterky, jejíž světlo se třáslo ve stejném zběsilém rytmu mých výdechů.

Bee byl však neúprosný, natahoval se nade mnou jako černý mrak, příšera z pekla která měla zvláštní ojedinělý komplex mě chránit a smilnit se mnou.

Z otevřené tlamy mu stoupaly chuchvalce páry, která se srážela ve vzduchu a dělala lesklý film na jeho černé kůži, která se napínala pod svaly, jež se mocně vlnily.

Všechno uvnitř mě se bouřilo pod neústupnými vlnami divokého sexu.

Silný penis klouzal tam a zpátky ale vždy se vrátil dovnitř s novou silou, lhala bych, kdyby mě to nevzrušovalo ale prostě po tom všem…

Prohnula jsem se ještě více v úmyslu trochu odpočinout svým bolavým kolenům, které se dřely o kamenný povrch téhle dračí sluje, a roztáhla nohy do stran, mírně jsem klesla, ale to se mému vězniteli nelíbilo. Byla jsem příliš nízko na jeho velké monstrózní tělo a tak pařáta z mých zad zmizela, dovolila jsem si rychlý hluboký nádech, než se mi drápy zaryly do boků přes mikinu a prudce mě otočily na záda, jakmile ze mě vyklouzl.

Zaskučela jsem a při tom akrobatickém pohybu mi vyklouzla baterka z ruky a odkutálela se stranou, kam už jsem nedosáhla.

Bee byl nade mnou, tyčil se tam jako pravěká nestvůra, která mě chce spolknout. Matně jsem viděla jeho rozkrok a to co se tam hrdě královsky zvedalo.

Přiblížil se ke mně, rázně mi roztáhl nohy a znovu se do mě ponořil.

Byl nyní větší a já měla co dělat, abych vydržela tlak jeho boků, které mi roztahovaly široce kyčle do stran. Bolelo to ale zvláštně příjemným způsobem, jakmile si mé tělo těžce zvyklo.

„Ah...Bee!“ můj sten ho jen povzbudil, když znovu ochutnal to horko a vlhko v mém klíně, které z něho dělalo nebezpečné zvíře. Nedovolila jsem si protestovat a držela.

Mé tělo svolně odpovídalo i přes takovou agresi a vzrušovalo mě. Ta divokost, to jak jsem se kolem něho utahovala, mé stěny se pevně svíraly kolem něho.

Tempo se ještě zrychlilo na něco, co se nedalo unést, můj klín produkoval více feromonů než předtím, strach, vzrušení, vystřelující štěstí z mého podbřišku nahoru po páteři. Uzel v mém žaludku se utahoval a já prohýbala boky, abych dostala nějaké to potřebné tření, které mé tělo vyžadovalo stejně jako Beeovo. Potřebovala jsem nějakou útěchu od toho právě prožitého stresu a on nejspíše také. Sex ale nebyl lék na vše nebo ano?

Mé hladové tělo přijímalo tu velkou kluzkou věc s nadšením jako by to bylo to poslední, co udělám a co před smrtí zažiju.

*************************************************************************************************************************

Dvacet metrů za hranicí tmy leželo něco zkrouceného, porouchaného co stále svým způsobem vnímalo a žilo, pokud se to o směsi drátů a obvodů dalo vypovědět.

Adamovy senzory pracovaly, dokázal otevřít oči a vizuálně zkoumat své okolí i skrze temnotu ale s tělem nepohnul. Příliš velké poškození bylo nad jeho síly.

Alespoň dočasně. Tělo už zahájilo samo opravu, ale bude trvat několik hodin, než bude schopný alespoň vstát a částečně se pohybovat a ani pak nebude výsledek uspokojující.

Dalo by se to přirovnat k člověku trpícím po těžké mrtvici, kdy vás žádný sval neposlouchá, ale mozek pracuje na plné obrátky, jenže to bylo tak všechno.

Hromádka, která se nazývala android, ležela v suchu, jen jedna noha trčela do podzemního jezírka a ztěžovala opravu. Přes to všechno ticho jeskyně narušilo několik podezřelých zvuků. Adam je identifikoval jako nelidské, nic z toho nebylo v silách lidských hlasivek a pak o chvíli později slyšel sténání a to co z dálky video si nahrál do své paměti.

Bee obhájil svůj titul krále a samce hnízda. Ostatní se ho bojí a právem, i Wanda cítí posvátnou úctu v jeho novou podobu, která ho na první pohled odlišuje od ostatních. Je větší a silnější, jeho hlava je jiná. Svým způsobem je krásný a smrtící a hned po boji chce uplatit nárok na svou cenu. Chce se pářit jako samec, který získal své území a právo na samici. Wanda nemá na výběr, i když je to na místě, které je to nejméně vhodné a ona se bojí a ke všemu mají šmíráka.

Adam není mrtví ani vyřazený z provozu, je to chytrá věcička a nedá se tak snadno porouchat. Těžko říci, kolikrát už byl takto zničený, ale jeho umělé nanity ho dají dohromady, chce to jen čas a trpělivost.

Xenomorph král

Kapitola 18.

Strach

Kotva 18

18. Pozor
18+

Probudilo mě pištění, hnusní jepičí pištění abych byla přesná, jež se mi usadilo hluboko v kostech, těžko říci z jaké díry to vzešlo, ale hned jsem byla v realitě a kryla si lokty obličej, aby na mě neskočila nějaká mrcha a dala mi ranní polibek smrti nebo…

Nedej bože aby se mi ta věc přitiskla na klín! Stále jsem tam ležela jako kus hadru a má zvrácená mysl si představila, jak se ten krabovitý cucflek natlačí místo pusy na odhalený klín mezi mé nohy. Svatá dobroto, můžu já někdy myslet normálně?

„Bože, jen to ne!“ rychle jsem vyskočila na kolena a hledala po hmatu své kalhoty, naštěstí stále byly zachyceny na jednom mém kotníku. Rychle jsem začala cpát nohu do nohavice a natahovala je přes boky. Snažila jsem se ignorovat mokro mezi stehna z toho, jak se na mě Bee uspokojil. Eh...a kdy jsem vlastně usnula? Nebo jsem omdlela? Nebyla jsem si jistá a bylo mi to jedno, zatím jsem dýchala a nic mě nesežralo. Zatím…

Podle zdánlivého ticha tu žádný xenomorph nebyl, jinak už by bylo po mně, ještě se nevrátili a Bee…

„Bee...jsi tu?“ Zavolala jsem do tmy, ale nepřišla žádná odpověď, jen vlastní ozvěna. K čertu s ním, užije si a uteče, odfrkla jsem si pohrdavě. Nepřekvapilo by mě, kdybych ho našla ve vedlejší jeskyni na pohovce s pivem v ruce, jak kouká na fotbal po tom, co vyřídil svou družku do bezvědomí.

Ne, že bych si to nějak užila, to samé bouchání a nárazy, tentokrát šlo o vyloženě dominantní gesto, někdo by mu měl ukázat, kde jsou nějaké meze a…

„Au...“ zaúpěla jsem, jakmile jsem si sedla, „můj zadek vrrr...nemohl jsi být jemnější?“

Moje zaúpění kontrastovalo s bolestí na obou půlkách jako by byly podrápané. Jo, Wando, byla jsi na tom i hůř, tak koukej vstát a něco dělat.

Znovu jsem si klekla a snažila se obrnit před tmou kolem sebe. Stále víc a víc na mě doléhala a já se snažila netřást podnícena pocitem klaustrofobie.

Někde kolem musela být baterka. Nic tam však nesvítilo, poskočilo mi srdce, snad nebyla vybitá? NE, NE, NE.

Překotně jsem šátrala na všechny strany, bylo těžké určit směr. Něco kovového se mi dostalo pod prsty. Stiskla jsem to v ruce, CVAK!

Žluté světlo ozářilo kamenné špičaté výčnělky kolem jako by to byla tlama nějaké příšery. Ne, skutečně nikde žádná obluda ale tam ve tmě svítilo nějaké červené maličké světýlko.

Byla jsem zvědavá a vydala jsem se k tomu. Jeskyně poskytovala nepříjemnou vlhkost, které dělala z mých vlasů splihlou změť, nesnášela jsem to a stejně tak to co mi teď teklo po stehně a vsakovalo se do látky tepláků.

Fuj. Otřásla jsem se. PROČ!

Co ale bylo to červené světélko?

Nemusela jsem hádat, a když jsem došla o pár metrů dál k podzemnímu jezírku, našla jsem, co jsem nechtěla najít. Červený bod byla ve skutečnosti dioda v poškozené hlavě, přesněji levém očním důlku.

Světlo svítilo na Adamovu tvář, mírně jsem se ušklíbla, střela z brokovnice mu pocuchala krk, rána byla spálená a opatlaná něčím bílým. Usoudila jsem, že to má být krev. Další rána zničila oko, byla tam pěkná díra a tím, že vypadal, jako člověk se mi to zdálo vícekrát nechutné. Kdybych vystřelila do obrazovky, působila by víc neosobně, ale já ho nemohla litovat. Ten hajzl mi usiloval o život, zabil by mě.

„Koukám, že máš, co ti patří,“ usmála jsem se škodolibě na hromádku u svých nohou a chtěla jsem ho kopnout vší radostí, že ho znovu vidím.

Karma je svině.

Náhle mi to ale chytilo kotník! Adamovy prsty se stáhly jako ostnatý drát kolem mé nohy. Neudržela jsem rovnováhu a zhroutila se přímo na něho.

Vypadal paralyzovaný, ale mohl to hrát. Naletěla jsem!

Snad jsem mu při pádu zlomila pár žeber nebo to byly ty moje? Byl tvrdý jako ztuhlý cement. Co by člověk čekal od androida.

Druhá jeho ruka byla v rameni díky bohu rozdrcená, takže jsem měla štěstí, že mě nemůže škrtit a tak mě k sobě připoutal jen jednou. Skoro jako železná koule na noze. Rychle jsem se odtáhla, ale to mi nedovolil, zem mi sedřela koleno, ale Adamova ruka držela jako přibitá. Snažila jsem se ji vytrhnout a táhnout ho po kamenné podlaze ale byl strašně těžký! Sotva jsem s ním pohnula. Bože co to měl za reflexi!? Nebylo už po něm?

„Koukej mě pustit ty zasraná popelnice!“

„Svému OSUDU neutečete, slečno ASTONOVÁ...“ promluvil Adam a já mu posvítila přímo do tváře, díval se na mě jedním okem. Nemrkal jako rozbitá panenka.

„Co ty o tom víš?“

„Již jsem informoval PANA WEYLANDA o ukončení testu,“ Adamův hlas přecházel z lidského na mechanický porouchanými hlasivkami.

Zaradovala jsem se, v očích mi svitla naděje, takže si to přeci jen rozmyslel? Skutečně je konec?

„Co tak najednou? Už máš všechny výsledky, které potřebuješ?“ Odsekla jsem.

Modrá zornička ji nespouštěla z dohledu, trochu se zasekl, oko se rozostřilo a zase zaostřilo, byl poškozený ale stále funkční, samo opravovací systém udělal za těch pár hodin zázraky, přestože to nebylo na první pohled vidět.

„TÉMĚŘ, tím posledním jste vy, tým je již NA CESTĚ aby vás zachytil.“

Pokud jsem byla bledá, teď jsem musela připomínat ducha.

„Co jsi to řekl? Zbláznil ses? Co proč? Chceš na mě poštvat zabijáky?“ vyhrkla jsem, jak ve mně stoupala panika a já už začínala tušit, proč mě drží za nohu.

„Jste jedinečným experimentem slečno Astonová, v tuto DOBU JSTE již pohřešovaná a evidovaná v policejní DATABÁZY jako nezvěstná ostatně jako všichni z Hollyhope...vaše jedinečnost spářit se s jedním ze SUBJEKTŮ značí velký potenciál, jež se musí hlouběji PROZKOUMAT…“ hlas nepříjemně přeskakoval a mě to začalo lézt silně na nervy.

„Nejsem žádná bakterie pod mikroskopem, abys zkoušel, co vydržím, jsi nemocný, pošahaný drtič na odpadky!“ můj vztek si žádal oběti. Kopla jsem ho druhou nohou, tělo lehce poskočilo, ale nehýbalo se. Nejspíš už jsem mu nemohla ublížit víc, než byl.

„NADÁVKAMI a agresí svou situaci jen ZTĚŽUJETE, věřte mi že s vámi bude zacházeno NANEJVÝŠE humánním způsobem...“ snažil se mě ubezpečit.

„To jsi mě uklidnil, kdyby nebylo těch vašich zrůd, nemuseli všichni umřít a do toho co dělám, já ti nic není.“

„Naopak, je to FENOMENÁLNÍ průlom v našem postupu, jež jsem mohl i zdárně ZDOKUMENTOVAT.“

Zarazila jsem se, „jak jako zdokumentovat?“

„Před čtyřmi hodinami byl vytvořen kamerový záznam vaší soulože, nebyl příliš detailní, ale jistě společně se zvukem postačí jako důkaz mému nadřízenému.“

Zrudla jsem až po kořínky vlasů, takže teď si nás ještě budou pouštět jako nějaké zoo maniakální porno z přírody co? Přirozený výběr, hm? Dárvin by pukl závistí. Vědci budou skákat do vzduchu nad tím jak na mě Bee slintá a proniká do mě. Dokonalý poučný materiál co? Skvělé, zuřila jsem. Vážně jsem doufala, že všechno zůstane přísně tajné a my dva se nestaneme hitem internetu.

„Jak si tohle vůbec dovoluješ? Tobě asi nic neříká ochrana osobních dat co? Koukej mě pustit! Místo mě si vezměte tu přerostlou Godzillu!“

„NEVÍM, o čem to mluvíte, SLEČNO Astonová,“ jedno oko konečně mrklo s několika minutovým zpožděním.

„Tak ty nevíš?“ ukázala jsem prstem někam za sebe, „to co tu řve, nejsou fanoušci boxu, ta stvůra mě chtěla zlikvidovat. Je trochu nakynutá, ale do té vaší laboratoře by se jistě vešla.“

„Pokud JE TU ještě jiný zajímavý subjekt, BUDE O něho postaráno jako o VÁS.“

„Teď jsi mě uklidnil.“

„BOHUŽEL k politováníhodné SITUACI, jež zde nastala, budou VŠICHNI přeživší podrobně PROZKOUMÁNI taktéž.“

Adam všechno tak hezky zaobalil, ale já věděla kde je pravda, „chtěl jsi říct, zabiti, ne?“

„Po...patřičném OTESTOVÁNÍ, ANO, nebo budou použiti jako KRMNÝ substrát.“

Ihned mi hlavou proběhlo několik obrázků od toho, jak se krabovitý cucflek přisává na tvář, až po házení živých obětí tem zrůdám a jak jim křupou mezi zuby.

Takhle jsem skončit nechtěla, až ze mě dostanou všechno, co chtějí, musela jsem vypadnout. Hned. Tahle troska už se stejně nezvedne ze země, takže mě nemůže zastavit.

„Zrůdo! Koukej mě pustit!“ bože, Adam mě svými prsty sevřel kolem kotníku, až to bolelo, chtěl mě tu zadržet, dokud nás neposbírají.

„Uklidněte SE.“ androidovy rty se pohybovaly trochu nesourodě jako by mu něco překáželo v puse.

Noha se mi odkrvovala a potila, trochu to klouzalo, měla jsem šanci, ale stisk byl pořád více vražedný. Začala jsem toho parchanta surově mlátit koncem baterky. Používala jsem ji jako nůž a bodala do poraněného krku. Začala blikat při každém nárazu, ale já musela pryč.

Nejspíše jsem zasáhla androidovy nervy, protože dva prsty povolily z neúprosného sevření a hlas Adamovy začal přeskakovat s každým druhým slovem.

„VÁŠ pokus JE marný...“

„Tak marný zase není, ušklíbla jsem se a znovu se napřáhla. Kousky bílé tekutiny vystříkly na mou mikinu, táhlo se to jako smůla ale v ten okamžik jsem trhla a noha byla venku!

Díky bože! Díky.

Couvnula jsem z jeho dosahu, ale aby to nestačilo, cupitání za mými zády mě skoro ochromilo. Prudce jsem se otočila a baterka blikala na kamenné výčnělky a stíny mezi nimi, kde to bylo? Slyšela jsem to.

Pomalu jsem se otáčela a pozorně sledovala okolí, když se kolem jednoho tmavého zubu něco světlého omotalo jako šála. Ztuhla jsem, ta věc byla jen dva metry ode mne ve stejné výšce. Dlouhé pavoučí nohy hrozivě rozprostřené a pak to skočilo.

Mým štěstím byly rychlé reflexi, protože jsem prudce uhnula a ksichtolep proplachtil těsně kolem mě.

Ta bestie přistála na Adamově obličeji a omotala se kolem něho jako nestvůrná maska. Jednou svou rukou se ho snažil ze sebe strhnout, marně. Skoro jsem se začala triumfálně smát, ale na to nebyl čas, netušila jsem, kolik ho vůbec mám a zda jednotky té zvrácené bio korporace neřádí už ve městě. Musela jsem se dostat k Merry a všechny varovat, to byla má povinnost.

Razila jsem si cestu na druhou stranu jeskyně a slyšela v zádech kvílení. Tak ten malej zmetek se nedal tak lehce zmást a byl mi v patách. Neměla jsem žádnou zbraň, co teď?

Rukou jsem se odrážela od výčnělků, až jsem do něčeho pevného narazila. Přede mnou byla černá lesklá hruď s vystouplými žebry zarývající se do skeletu. Tady hra na kočku a myš končila. Jakmile zvednu hlavu čelisti se mi zaryjí přímo mezi oči...

Roztřeseně jsem zvedla hlavu a zalila mě neuvěřitelná úleva.

Dívala jsem se na kulatou bradu, protáhlé hlavy a obrovské kroucené rohy, které připomínaly démonické paroží vzrostlého jelena.

Nečekala jsem že Bee zařve a málem jsem se z toho posadila na zadek.

Mé ruce zakryly uši, jak nejvíce to šlo, ten řev by probudil i mrtvého. Náhle jsem si uvědomila, že ten pavoučí cucflek je stále za mnou, přitiskla jsem se ke svému ochránci jako vystrašené dítě. Jak byl velký, nemohla jsem ho celého obejmout, ale snažila jsem se, vlezla bych mu i na záda, kdybych se tam vyškrábala.

Každou vteřinou jsem očekávala, že mi to skočí na hlavu, ale nic se nedělo, bylo prapodivné ticho. Že by ho ten řev zahnal? Oh, ano!

„Bee...“ třásla jsem se. Náhle se k mým zádům jedna jeho ruka přitiskla jako by byl rád, že mě vidí, ale hned na to se mé tělo tisklo k jeho tak pevně, že jsem mohla sotva dýchat. Mé nohy už se nedotýkaly země, byla jsem lisovaná treska a svět se, semnou točil, jak začal lézt po stěně jeskyně někam vzhůru.

Instinktivně jsem přesunula ruce kolem jeho krku, jež byl slabší než pas či hrudník, ne vážně jsem nechtěla spadnout a jakmile jsem se držela, jako klíště mě pustil, aby použil obě ruce k výstupu. Držela jsem se zuby nehty, protože už nebylo nic, co by mě jistilo. Mé všechny svaly se napínaly, bylo to tak vysoko, zavřela jsem oči a cítila čím dál více čerstvého vzduchu, jak jsme se blížili k otvoru ve stropě.

Když jsme jím prolezli, samou radostí jsem se pustila a spadla do trávy. Válela jsem se tam a bylo mi jedno, jestli chytím nějaké klíště a vlasy budu mít plné brouků. Vlastně jsem ani nečekala, že se z té díry vůbec dostanu.

„Proč jsi mě odnesl?“ Zeptala jsem se a jako vždy neodpověděl, tyčil se nade mnou jako pekelná zrůda a když ke mně sklonil tu rohatou hlavu, zatajila jsem dech.

Nejdříve se čenichem dotkl mezi mými prsy, lehce mě šťouchl a pak nasál vzduch, než pomalu hlavu zvedl a otřel se mi čelem o čelo v tom mazlivém gestu, nejspíše si myslel, že mi dole stále hrozí nebezpečí, proto mě odtamtud vytáhl.

Podívala jsem se na něho, ty rohy byly majestátní, musela jsem si je pořád prohlížet, tady venku na světle měly i lehce modrozelený perleťový nádech ale určitě by si ho nikdo s vílou nespletl, ušklíbla jsem se.

Natáhla jsem nesměle volnou ruku a dotkla se vroubkovaného rohu. Byl hladký jako vnitřek lastury a také tvrdý srostlý s lebkou.

Byla jsem zvědavá a uhnula rukou mírně do strany, abych prsty přejela po celé koruně, netušila jsem, zda to cítí nebo je to jen tvrdá kost ale nečekala jsem, že do mě strčí a já se skutálím znovu do trávy. Dobře, nedotýkat se co?

Jako bych byla kotě, se kterým si hraje.

Nestačila jsem se zvednout ani na lokty a byl nade mnou, zaclonil mi výhled na slunce a znovu se sklonil k mému tělu.

Hlava se pohnula ke klínu, dobře už jsem se červenala dost, ale nejspíše tam stále cítil svou značku nebo se ujišťoval, že stále ještě krvácím, to mi připomnělo, že v jeskyni se někde válejí mé kalhotky a teď žádné nemám.

O tomhle jsem vážně snila.

Zastyděla jsem se, ale svět rozhodně nestál na spodním prádle, že?

Bee se otřel o můj podbřišek, cítila jsem, jak přes látku prosakují jeho sliny. Tohle bych ho měla odnaučit.

Posunoval se vzhůru a začal očichávat tu bílou tekutinu, která na mě vystříkla, když jsem se snažila přemluvit Adama, aby mě pustil. Tohle už mu nebylo tak příjemné a Bee zasyčel. Nejspíše cítil všemožné umělé látky a kov, což nemělo s člověkem a jeho fyziologií nic společného.

„Počkej, Bee, to nic není, všechno je v pořádku,“ snažila jsem se ho uklidnit, ale měl svou hlavu, všechno mazlení a hraní bylo náhle pryč.

Pokusila jsem se zvednout na lokty, abych viděla, co mu vadí. Očividně tu skvrnu bral jako značku jiného samce.

Lebka se vzdálila od mého rychle se zvedajícího hrudníku a Bee otevřel tlamu, zasyčel na mě druhými čelistmi. Polkla jsem.

„Dobře, už mlčím,“ přikývla jsem a zůstala ležet ponořená v zelené trávě.

Nechala jsem ho dělat, co potřebuje ale jeho velká pařáta se přitiskla na mé ňadro a doslova mě přirazila k zemi jako dračí spár.

Můj mozek netušil, zda se mám bát nebo co přesně mu vadí, ale dělala jsem submisivní oběť.

Drápy se mi lehce zaťaly do kůže kolem celého prsu, sykla jsem bolestí, ale pořád se to dalo vydržet. Tuhle jeho stránku jsem vážně neměla ráda, protože jsem netušila, co se mu honí hlavou.

Xenomorphův dech byl na mém krku, což mi zrychlovalo nádechy a jeho dlaň se tak zvedala společně s mým ňadrem. Kdyby jen trochu víc zatlačil, zlámal by mi žebra. Neodporovala jsem, vždy to mohlo být horší, pokud si připustíme, že je to vražedná zrůda.

Menší ostré čelisti mě okusovaly, a když o trochu více stiskly, zasyčel na krev, jež vytékala z rány na krku. Ochutnal ji.

Zatnula jsem zuby, mé tělo bylo jako prkno, napnuté, těžkopádné a já doufala, že se nechce znovu pářit. Ano, jeho nenasytnost jsem už znala, ale odsud posud. Nebyly jsme manželé na líbánkách.

„Dost, Bee, musím varovat ostatní, oni se blíží, uvězní nás...“ jen jsem to dořekla z dálky se ozvalo několik výstřelů ale neznělo to jako puška spíše jako něco většího.

Bee zareagoval jako predátor, zvedl hlavu, zakrýval mě svým tělem a díval se, odkud zvuk přišel. Nemohl ho vidět, ale slyšel, jak zvuk rezonuje okolím a pach střelného prachu byl dostatečným vodítkem toho, že se něco dělo.

Všechno toto značilo nebezpečí a on musel svou družku chránit.

„Bee, prosím musíme do města, musíme utéct,“ už jsem vymýšlela cokoliv, na co bude reagovat a kupodivu to zafungovalo, netušila jsem, však jaké slovo ho přimělo mě pustit.

Vyskočila jsem na nohy, podrápaný zadek mě bolel víc, než předtím, ale dala jsem se do běhu. Bee mě následoval, rozrážel křoví svým tělem jako rozzuřený nosorožec. Nebyl právě tichý, ale s tím jsem nic udělat nemohla, a pokud mi to bůh dovolí, dá se ještě celá situace nějak zvrátit.

*************************************************************************************************************************

Systémy fungovaly na 70%, nebylo to dokonalé, ale situace také nebyla příznivá.

Adam selhal, nechal tu ženu uniknout a zadaný úkol, jež si stanovil, se hroutil v plamenech, to nemohl dovolit. Nejen že se jí tu mohlo něco stát, pokud Weyland-Yutani nedorazí brzy, ale ztratil ji z očí. Musel subjekt získat zpátky. Příkazový řádek v jeho mozku blikal a jemu přes zorničku naskakovalo několik slov: Najít, hledat, zneškodnit, chránit lidi, zajmout, zabít.

Byl poškozený a nutně potřeboval opravu jednotlivých částí těla, pustit diagnostiku aby se mu utřídily myšlenky. Na nic takového však nebyl čas.

Musel jít a splnit úkol, na kterém záleželo, aby potěšil svého stvořitele. Nemohl ho zklamat.

Adam vstal, motorické schopnosti mu dovolily se pozvolna pohybovat, levá ruka byla skoro utržená a to nepůjde spravit než manuálně, na tu se spoléhat nemohl. Vydal se potácivou chůzí vpřed.

V paměti mu blikala mapa podzemního komplexu jeskyní, měla tři východy a z toho jeden schůdný, díky němu by mohl vyjít poblíž Hollyhope, pokud nebude zavalený kamením.

Cestou našel několik vajec, dvě otevřená a čtyři zavřené. Podél místnosti se něco bledého prohnalo ale neútočilo to na něho, po xenomorphech ani stopy ani po tom co mu slečna Astonová popsala, ale podle mocného řezu tu něco být muselo...

Zanedlouho se Adam dostal do tunelu, jenž stoupal na povrch, drápance na stěnách naznačovaly, že je jeho výtvory také používaly a to znamenalo průchozí cestu, nemýlil se. Odhad byl správný. Kilometr dlouhá důlní šachta vyústila na povrch, kdysi byla zadělaná prkny ale s těmi si xenomorphové rychle poradili.

Město leželo před ním, slunce pomalu klesalo dolů, a barvila listy stromů ve zlato. První domy byly hned za nimi.

Příkazový řádek mu nyní už nabízel jen tři slova: Lidi, zajmout, zabít.

Postava v zaprášeném potrhaném plášti se vydala mezi stromy k betonové silnici v obytné části města.

Přes zorničku, jež se stále rozostřovala, přeběhlo rušivé šumění. Někdo se s ním chtěl spojit, ale z nějakého důvodu se nemohl připojit k síti. Počká, až jednotky přijedou okolí zabezpečit a on se postará o zbytek. Pak se bude hlásit, teď ale musel najít tu ženu.

Adam se snažil své tělo vykompenzovat, jak nejlépe mohl, ale tím vyřadil některé okruhy, jež byly podle něho zbytečné, a to způsobilo několik zkratů, nyní už blikalo jediné možné slovo a on musel poslechnout, bylo jediné místo v Hollyhope, kde bylo nejvíce žijících bytostí. Android musel poslouchat a jeho potácivý krok zamířil k centru města.

..........Zabít..........

**************************************************************************************************************************

Zarazila jsem se uprostřed ulice, od severu se něco blížilo. Do města přijížděly kamiony a náklaďáky, obrněné vozy a auta. Všechny se nakupily na prostranství parkoviště Food Basics a zablokovaly dvě vedlejší ulice. Už jsem se téměř radovala a chtěla běžet za nimi, ale odradily mě od toho dvě skutečnosti.

Tou první byl nebezpečný mimozemský tvor vedle mě a tou druhou logo na všech vozech, které rozhodně nepatřili k policii nebo státní bezpečnosti.

Nebyla jsem si jistá co Bee udělá, až je uvidí, snad se na ně nevrhne. Bylo jich tolik, schovala jsem se za roh a sledovala, jak z konvoje vybíhají vojáci.

„Bee, buď schovaný za mnou,“ přikázala jsem mu jako bych já byla ta silnější a snažila jsem se ho zvednutou rukou zastavit v postupu.

K mému překvapení to pochopil a vznášel se těsně za mnou jako černý mrak, který je se mnou spojený horkou nití.

Znovu jsem vykoukla, z auta, které přijelo jako poslední, vystoupil muž ve tmavě modrém saku, určitě už jsem ho někde viděla a nejspíše to vypadalo na toho hlavouna, o kterém mluvil Adam. Alespoň se tak choval. Důležitě se rozhlížel po celém okolí a viděl zdemolované opuštěné městečko, jež odsoudil k zániku. Až sem jsem mohla cítit ten palčivý snobský pohled.

Odfrkla jsem si. Doufala jsem, že jim bude chvíli trvat, než se tu porozhlédnou a prohledají nejbližší domy a krámy.

Moje oči však směřovaly ke služebně na náměstí, z tohoto místa jsem viděla oboje, jenže něco bylo hodně špatně…

Přední dveře byly otevřené dokořán a to nebylo dobré znamení, moje srdce se zastavilo, když z nich vyběhlo několik postav.

**************************************************************************************************************************

„Utíkej, sakra!“

„Hey, Side, co se sakra stalo, ten chlap se zbláznil! Musíme něco udělat! Ostatní...“ Mužův hlas byl přerušen dalšími třemi výstřely z vyššího patra.

Starší černoch běžel druhému v patách, ale tomu už bylo všechno jedno. Ať si to tam vystřílí, jak chce hlavně, že si zachrání kejhák oni. Ty co mu přijdou do cesty, ho jen zpomalí a to je dobrý začátek. Skupinka přeživších se hnala z jednoho patra do druhého a snažila se utéct tomu šílenci s brokovnicí v jedné ruce, který začal střílet a nalákal sem ty bestie.

Trojice utíkala po schodech a nad nimi se prohýbala prkna, padal z nich prach, jak po nich skákaly ty zrůdy.

Celou služebnou se ozývalo syčení, křik a škrábání.

„Já se bojím,“ naříkala Merry, kterou měl Sid pevně u hrudi. Raději jí zakryl oči před tou spouští v chodbě.

Proti nim se na konci zadními dveřmi prokousal xenomorph. Dřevo neodolalo náporům ostrých drápů a rozpadlo se jako otýpka sena.

„A do prdele, zpátky k hlavnímu vchodu,“ zařval Sid a Vašo začal pálit a krýt jim záda.

Xenomorph se hnal za nimi, kulky se zarývaly do jeho tvrdé kůže, jako by je ani necítil. Poháněla ho zuřivost. Jen potůčky zelené krve naznačovaly, že se muž několikrát strefil.

„Tohle nepřežijem,“ bědoval Hyde a pevně svíral ve zpocené ruce revolver.

Ustupovali, ale nebyly dost rychlý a tak se xeno odrazil od stěny, zapřel se drápy o stěny a skočil na černocha, povalil ho na zem a začal hodovat svými čelistmi na jeho strachu a hlavě.

„Pryč, dělej, musíme ven a někde se ukrýt!“

Kdesi ze shora se ozval další výkřik a ohlušující rána z brokovnice, Adam tu rozpoutal takové peklo, že by toho snad člověk nebyl ani schopen.

Dvojice mužů proběhla vedle vyšetřovny a pak otevřenými hlavními dveřmi ven a za nimi z vedlejší místnosti další dvě ženy. Zpocené, rozcuchané s potrhaným oblečením postříkaným krví, možná se tam schovávaly, ale v očích měly šílenství.

Slunce zapadalo, ale ještě nebylo úplně šero ale i v tom všem spěchu si všimli naděje. Auta, kamiony, záchrana. Dali se do běhu směrem k nim, „prosím, pomoc! Zachraňte nás!“ Volali.

Vyčerpaní doběhli až k autům, kde na ně několik po zuby ozbrojených chlapů mířilo armádními samopaly.

„Stůjte, už ani krok, nebo budeme střílet,“ varoval je nejbližší žoldák, který je měl na mušce. Sid dal Marry dolů a zvedl ruce před sebe, aby viděli, že nemá zbraň, byly však červené a krvavé otisky prstů měla i Merry na šatech.

„Co se tu děje?“ do popředí vstoupila vysoká statná mužská postava v čistém nažehleném saku. Petr Weyland ozářený reflektorem auta, jehož silueta vám dávala pocit, že jste nepatrní patřil k těm lidem, kteří se jen tak něčeho neleknou a všechny si prohlédl vážným pohledem soudce, který nikoho nenechal na pochybách, že je to on, kdo tomu všemu velí.

„Prosím za nic nemůžeme, chceme jen do bezpečí, prosím, přijeli jste nás zachránit?“ Sid klesl před mužem na kolena a v očích měl skoro slzy. Udělal by všechno, ponížil by se, plazil přes hřebíky, jen aby si zachránil zadek.

„Prosím, pane,“ malá Merry k muži nešťastně vzhlédla, jako jediná vypadala nedotknutá jako anděl uprostřed bojiště plného mrtvol.

„Co s nimi, pane?“ zeptal se onen žoldák.

„Podrobte je prohlídce, zda v nich není nějaké překvapení, o kterém bychom měli vědět, než je vezmeme sebou,“ rozhodl a muži posbírali jednoho po druhém a odváděli je pryč.

Weyland odhodil zapálenou cigaretu na zem a jistým krokem došel až k holčičce, jež byla proti němu skutečně miniaturní, díval se na ni z výšky hodnotícím pohledem a prohlížel si její tvářičku a velké oči.

„Jak se jmenuješ děvčátko?“ mužovy koutky rtů se mírně zkřivily v předstíraném přívětivém výrazu.

„Merry, pane...“ našpulila odvážně pusu.

Weyland si pohladil zamyšleně hladce oholenou bradu, „to co se tu stalo, bude naše tajemství, ano?“

Holčička přemýšlivě mlčela, než vyhrkla, „ano ale jen pokud zachráníte Wandu.“ Malé pěstičky měla stisknuté podél boků.

„To je tvoje matka?“ zeptal se Weyland.

„Ne, moje máma umřela,“ na malou holčičku to byla tvrdá slova a přitom neuronila ani slzu, to na muže udělalo dojem. Ta holka byla tvrdá, něco uvnitř něho si ji oblíbilo, pokud to bylo možné nebo to byl jen prospěchářský cit? Ano jistě to bylo to druhé, jelikož jí podruhé ukázal svůj zářivý úsměv.

„Jistě, že ji zachráníme maličká, najdeme ji a pojede s námi,“ chlácholil ji, aniž by věděl, o koho jde a zda je vůbec naživu, navíc mu to bylo zcela jedno, byl tu pro své výtvory, aby je chytil a odvedl zpátky ne, aby tu hledal nějaké zbytečné lidi. I když video, které mu poslal Adam, bylo více než zajímavé, ale byla tu velká šance, že ta žena už je dávno mrtvá ale ty které zajistili, se budou hodit, navíc to děvčátko v sobě mělo velký potenciál, v tu chvíli se Weyland rozhodl.

„Až tohle všechno skončí, musí to stále zůstat tajemstvím, malá, proto bude vhodné, abychom ti daly nové jméno, od teď se budeš jmenovat, Meredith? Vypadáš jako chytrá holčička, dokážeš si to zapamatovat?“

Wanda si užila svou příjemnou chvíli, ale musí varovat ostatní, věci totiž sahají za rámec vlastně úplně všeho, slušnosti, svobody, humanity i práv. Každý člověk má právo na svobodu a ta všem v Hollyhope byla vzata, celá populace města teď byla jen morčata v bludišti s predátory a hádejte, kdo vyhraje. Dobře, lidi už nejsou nejničivějšímu zrůdami na Zemi. Takhle však Weyland-Yutani jedná a experimentuje na obětech. Tato firma se nikdy netajila takovým jednáním za pozlátkem pokroku a technologie, bohužel, řekla bych, že v dnešní době je takových firem více. Dokonce nedávno jsem poslouchala dokument o klonování zvířat a bylo to hrozné. Bylo tam sděleno, že vám sice naklonují štěně za velkou částku od jednoho do dvou milionů ale zbytek štěňat z vrhu, které porodí náhradní matka, se prostě utratí. Tím chci poukázat na to, že Weyland-Yutani je extrém ale ne nijak neobvyklá.

Dalším překvapením je, že policejní stanice není už tak bezpečná, jak si kdo myslel, vetřelci se dostanou kamkoliv. Největším dárkem je však to, že kdo nečeká venku s celou malou armádou? Samotná Petr Weyland se nebojí ušpinit si ruce. Určitě to byl i jeho nápad tohle všechno. Jeho ambice a žraločí povaha je vskutku výjimečná. A ano, čtete správně, náš rytíř domněle zachrání skupinu přeživších ale za jakým účelem? Oh, nemysleli jste si, že je tak hodný nebo ano? Jediný nad kým by se mohl slitovat je Merry nebo spíše Meredith a ano, je to stejné jméno jako jeho dcery. Co když ale žádnou nemá a Merry se jí má stát. Jen malé divadlo před novináři, že adoptuje jedinou přeživší holčičku z neštěstí a zachoval si tak tvář.

Xenomorph král

Kapitola 19.

Vězení

19.

Kotva 19

Wando, teď musíš opatrně a tiše...

Proč jsem tedy pořád váhala? Merry byla v pořádku nezraněná a zachráněná na ničem jiném nezáleželo nebo ano? Podle toho ale jak všechno ostatní demolovali přivezení vojáci, jsem neměla dobrý pocit. Ze svého místa jsem viděla, jak procházeli domy jeden za druhým po skupinách a pokud našli nějaké mrtvoly, vytáhli je ven a hodily na hromadu, kterou poté zapálily, aby nezbyly žádné důkazy.

Byly to ale vůbec mrtvoly? Co když z nich byl někdo živý a jen vyčerpaný v bezvědomí, pochybovala jsem, že by kontrolovali tep. Z pocitu, že by za živa upálili nějakého člověka, mi stály vlasy na hlavě.

Ale pořád tu bylo koho zachránit. Někdo musel přežít.

Bud byl pořád uvnitř stanice, musela jsem se pro něho vrátit, říkejme tomu poslední pomoc, která korespondovala s mým smyslem pro záchranu. Bez toho nejel vlak.

Vážně povedené, neumíš zachránit ani samu sebe, Wando, a chceš jít do ohniska toho všeho? Jsi blázen.

Zatnula jsem zuby, Bud by to pro mě udělal. Obětoval se pro mě předtím a to nejlepší jak to splatím je, že mu pomůžu. Už jsem se rozhodla.

Náhle jsem sebou trhla, jak mi na rameno Bee vyfoukl skrze nozdry poryv větru, jakoby si odfrkl na to, co jsem právě vymyslela.

Pootočila jsem hlavu, stále byl za mnou, vážně děsivé obrovské monstrum a křehký člověk, divná dvojka, ale nějak mě to uklidňovalo, protože jsem věděla, že mě dostane i z toho největšího průseru jaký bych vymyslela a do jednoho takového jsem se chtěla vrhnout. Co na tom jaký měl on názor.

Pomalu jsem se otočila celá ke svému mazlíčkovi a zvedla hlavu. Ta výška byla zastrašující. „Tohle nebude dobré Bee, musíš zůstat tady, budu za chvíli zpátky, slibuji, nikam neuteču.“

Ve lhaní se zlepšuješ, Wando.

Ukazováčkem jsem mířila k zemi jako bych poroučela psovi, ať si sedne a čeká na další pokyn svého páníčka. Bee ale nebyl pes a netušila jsem, jestli to je vůbec zvíře nebo jestli v jeho genech proudí nějaký mutagen, po kterém se změnil v želvu ninja.

Xenomorph pohodil rozměrnou hlavou, nesouhlasil se mnou a jeho zasyčení mi zmrazilo všechny buňky v těle. Tohle bude problém.

„Hezky-tu-zůstaň...“ obešla jsem ho a on se za mnou otáčel, než jsem zmizela za rohem. Musela jsem náměstí obejít na druhou stranu, abych se vyhnula mužům v uniformách a pospíchala, musela jsem u služebny být dříve než oni.

Bud na tom nebyl dobře, potřeboval krev, a pokud ti bastardi usoudí, že je jeho záchrana zbytečná, neodpustila bych si to.

„SAKRA.“

Trvalo chvíli dostat se do zad cílené budovy, ale za sebou jsem pořád slyšela podivné šramocení. Zastavila jsem se a ostražitě ohlédla, zda za mnou nejsou ty zrůdy. Ale ulice byla prázdná. Možná to byl jen můj pocit, co mě strašil.

Ohlédla jsem se zpět dopředu a narazila do černé pevné hory plné tvrdých svalů a šlach. Čelem jsem se tvrdě střetla s vystouplými žebry netvorova hrudníku.

Moje oči i přes vystřelující bolest vyletěly vzhůru, začala jsem se třást, ale ze rtů mi unikl jen úlevný výdech.

„Bee...“ mělo mi dojít, že beze mě neudělá ani krok.

Velká lebka se sklonila a očichala mou hlavu, určitě cítil můj strach, tito tvorové byly tak neskutečně citlivý, až to bylo děsivé, tedy nedokázala jsem vyjmenovat jedinou věc, která děsivá nebyla, možná kdybych mu dala kolem krku modrou mašli...

Vetřelec mi svým tělem blokoval cestu, tenké ruce s dlouhými prsty měl podél těla ale vždy připravené zaútočit a trhat, naštěstí tma byla naší výhodou. Tedy alespoň pro černého zabijáka přede mnou, nejen že mě předhonil ale to, že jsem ho neviděla, znamenalo, že musel skákat ze střechy na střechu, a pak kdyby to nebyl on, byla bych teď mrtvá.

Polkla jsem a Bee nasál vzruch kolem mě, jak vnímal stopu feromonů, které jsem se snažila uklidnit. Můj strach ho lákal a znervózňoval zároveň, i u psů lidský strach zvyšoval agresivitu a bojovnost a já teď vážně nepotřebovala, aby napadl cokoliv v okruhu několika kilometrů jen proto, že jsem strašpytel. Mohlo by nás to usvědčit a přivést stopu přímo na nás.

Odstoupila jsem, ale pár kroků byla sotva vzdálenost, pro někoho tak mrštného jako obří ještěrka ale vypadalo to, že mi dopřává malou volnost ale ne zas tak velkou, aby mě nechal jít.

V dálce se ozvaly výstřely a výkřiky. Bože, oni někoho střelili nebo je napadli jiní vetřelci?

Na tohle myslet nesmíš, Wando!

Několik hlubších nádechů by mělo zklidnit můj puls, ale spíše se mi dělalo špatně ze střelného prachu, kterým byl vzduch prosycený. Potily se mi dlaně. Pokud takhle nějak vypadá peklo, tak tohle je začátek apokalypsy.

Z myšlenek mě probudil dusot několik párů bot zesílený úzkým prostorem uličky opodál.

Už jsem viděla tu nejhorší verzi, ve které se Bee vrhne na vojáky, ale stalo se úplně jiné události, než jaké bych čekala.

Jako ještěr se Bee protáhl kolem mě, chytil jednou rukou můj pas a strčil mě k cihlové zdi vedle velkého kontejneru na odpadky. Bylo to jako by mě kopl kůň.

Držel mě, černá kůže se těsně přitiskla na moji. Celou mě zakryl, sotva jsem se nadechla. Co takhle nedýchat vůbec?

Aby to bylo dokonalé, Bee se sklonil a my zůstali v těsném objetí. Ocas se kolem nás stáhl jako had, až jsem cítila, jak ho mám přimáčknutý zezadu k botám. Kdyby neměl ty výstupky na zádech, docela slušně by imitoval i pytel s odpadky.

Kroky pár metrů od nás proběhly rovně přes silnici a hned do další uličky směrem k řeznictví. Pevné silné vojenské boty byly dost hlasité, ale to mě neděsilo, to bylo to, co jsem zaslechla.

Vysílačka na rameni jednoho z nich nepříjemně zašuměla, tomu co mu řekl velící důstojník, jsem nerozuměla, ale to co řekl voják ano.

„Ano, rozumím, pane, blíží se sem něco většího, zajistíme oblast od východu a zjistíme co to je.“

Bylo mi naprosto jedno, jestli je to Godzilla nebo Pennywise se svou armádou klaunů, tohle byla dobrá příležitost se ke služebně nepozorovaně dostat.

Vykoukla jsem nad xenomorphovým ramenem. Plochá koruna jeho hrdé lebky mi připadala momentálně jako deštník, protože začalo poprchávat.

„Už mě pusť, nikdo tu není Bee, slyšíš?“ poplácala jsem jeho rameno a cítila, jak se rozprostřené prsty pohybují po mých zádech a mírně se utahují jako nějaké živé provazy.

Drápy se občas zahálky za nějaký ten záhyb mikiny a já se cítila uvězněná jako za mřížemi. Skrčená a bezmocná až když jsem nevěděla, kudy kam tak jsem mírně patou šlápla na jeho ocas.

Reflexivně se ode mě odtáhl a zasyčel jako by se mi snažil vynadat. Stříbrné zuby se na mě cenily v tichém varování a já myslela, že mě kousne, když se mírně pootevřely.

Pařáty kolem mého těla se utáhly velice těsně, zvedl mě zpátky na nohy a přirazil mě ke zdi jako nepřítele.

„Teď není čas na vyjednávání Bee...“ použila jsem autoritativní hlas, i když rty se mi třásly. Tenhle rozpor mezi námi jsem musela co nejdříve a nejméně ničivým způsobem vyřídit a tím jsem nemyslela jako úplatek si stáhnout kalhoty a opřít se o kontejner, aby si posloužil.

Náhle se mi jedna vetřelcova ruka smrtelně omotala kolem krku, drápy zaškrábaly na zdi. Dobře tohle se už hodně vymykalo jakékoliv kontrole a pak mě to napadlo.

Poslední dvě hodiny mě bolelo břicho a nejen, že jsem z toho byla nervózní ale nejraději bych snědla celé balení ibalginu. Bee musel cítit krev a byl nejistý, za prvé to vybízelo jeho libido, aby se začal pářit, ale jeho instinkty mu v tom bránily, protože se cítil v ohrožení a ke všemu ho moje krvácení rozptylovalo, jelikož krev byla jeho součást potravy.

„Bee...prosím, musíme jít, není čas, slibuju že až budeme v bezpečí tak...“

Jak byl xenomorph blízko, cítila jsem jeho nohu vedle mojí a ve chvíli, kdy se ke mně přitiskl a udělal ze mě nový nátěr na pouliční, zdi jsem vnímala, jak se mi do žaludku zarývalo něco tvrdého.

Vážně, kdy by byla vhodnější chvíle než teď? Až by nás obklopilo tucet vojáků a dívalo se na pravěký sex? Děkuju pěkně.

Ani jsem se nehnula a snažila se zachovat klid.

Bee vydával tiché syčení, jež prostupovalo vším kolem a dávalo vědět, že tu je nebezpečná šelma.

„Bee, teď ne, slyšíš, všude jsou vojáci, chytí nás a zavřou tě a to chceš?“

Xenomorph naklonil hlavu na stranu tím způsobem, že vás to vyděsilo a zároveň jste měli naději, že vás vnímá.

Na má slova, ohrnul tmavé rty a vycenil zuby, ale bylo to hned pryč, kupodivu neochotně mi přestal drtit krk a stáhl se dozadu. Urputně jsem se snažila zase dýchat a nedívat se do jeho rozkroku na něco, čím by zahanbil i porno herce.

Odvrátila jsem se a přidržela kontejneru.

Další výstřely a křik někde ve čtvrti za námi. Snad byl ještě čas...

**************************************************************************************************************************

Služebna už nebyla tak plná života jako předtím. Zadní dveře na ulici byly vylomené. Klika, jež narazila ve zpětném rázu do zádveří, nechala obtisk ve zdi a vydrolila i omítku.

Z venku byl slyšet hluk, ale tady uvnitř bylo nepříjemné ticho. Bee šel za mnou jako černá stráž, jeho vyzáblé šlachovité tělo jako z nočních můr se muselo sklonit, aby prošlo dveřmi ale i tak to vypadalo jako by mu byla chodba malá.

Nikdy bych neřekla, že mrtvoly na zemi jsou dobrým znamením ale sakra, vážně že ano. Kdyby tu nebyly, znamenalo by, že už tu vojáci byli a vytahali je ven na hromadu ke spálení.

Překračovala jsem lidi, kteří ještě před několika hodinami mluvili i dýchali, jejich těla byla podrápaná a znetvořená, že by je ani plastický chirurg nedal dohromady.

Srdce se mi sevřelo, adrenalin se mnou cloumal hůř než diskotéková droga. Každou chvíli jsem čekala, že někdo začne křičet, že je tu někdo živý, ale bylo ticho.

Nepříjemné usedavé ticho jaké slyšíte v lese, když se blíží predátor, že i zvířata nevydají hlásku.

Moje oči se upíraly na cestu vpřed, dokonce jsem očekávala, že z některých dveří někdo vyběhne nebo se vypotácí, ale když jsem je míjela, kanceláře byly prázdné a k mému zděšení dřevěná podlaha náhle zavrzala.

V tom tichu to bylo jako by se za vámi plížil vrah. Rychle jsem se otočila, Bee byl skloněný nad jednou z mrtvol u zdi a čichal k ní, ale proč mu tekly sliny? Bože, to bylo nechutné!

S vyvalenýma očima jsem sledovala, jak otevírá čelisti…

Nemohla jsem se odvrátit jako by mě někdo zmrazil a přitom nohy se proměnily na tekuté želé.

„Bee, ne!“ nějakým zázrakem jsem ta slova skutečně vykřikla, ale to bylo tak všechno, protest, který nikdo nevnímal.

Na poslední chvíli jsem se stačila otočit, když jsem uslyšela ten šťavnatý zvuk jak se xenomorphovy vnitřní čelisti vymrštily vpřed a prorazily mužovu lebku, jako když rozdrtíte pěstí dužinu melounu.

K ještě většímu zděšení ta domnělá mrtvola na zemi zasténala! Ten člověk byl živý! Dobře, živý nebylo právě dobré označení, protože teď už byl mrtvý ale…

Instinkty toho mimozemského tvora za mnou byly smrtící a nemilosrdné.

Přitiskla jsem si dlaň na rty, abych potlačila nevolnost, rychlé nádechy v tom pomáhaly, ale pořád mi to obracelo žaludek.

Rozešla jsem se dál, klopýtala, ruka se posouvala po zdi na podporu, ale ticho neeliminovalo ty hnusné zvuky za mými zády, kdy se Bee živil.

Nevnímej to, nevnímej to, Wando, opakovala jsem si.

Tohle patřilo mezi ty top zážitky, které nestrávíte ani po pěti letech.

Špička mé boty kopla do dveří, tady naposledy jsem Buda viděla, jenže stoly uprostřed kanceláře byly prázdné. Někdo však seděl na kolečkové židli.

Vypadalo to na ženu, delší vlnité vlasy byly přehozené přes rameno, možná spala, ale kdo by právě teď spal? Z místa kde jsem byla, však nikde nebyla krev.

Třeba byla ještě živá. Dobré znamení...

Rozešla jsem se k ní, a když jsem natáhla ruku a položila ji tomu člověku na rameno jako by se skutečně probudila a začala se třást a sípat.

„Jsi v pořádku?“ sama jsem se musela nadechnout, ale skoro jsem se lekla, když ke mně trhnutím otočila potem potřísněnou tvář.

Její oči těkaly všude okolo, zorničky měla rozšířené stoupající panikou. Zapřela se nohou o podlahu a popojela kus dál, objala se rukama a začala se kolébat dozadu a dopředu. Tohle nebylo dobré.

„Jsou tady, jsou tady, tam...“ vymrštila ruku a prstem ukázala ke dveřím, odkud jsem přišla. Bylo jasné, že je pomatená. Pořád dokola opakovala to samé.

„Jsou tady, všude...VŠUDE!“

„Ššš, ššš, to je v pořádku,“ pokusila jsem se ji utěšit a raději se nepřibližovala, aby se na mě nevrhla, netušila jsem, jestli náhodou nemá v kapse něco ostrého, co by se nelíbilo mým orgánům.

„Není, NENÍ! Všichni umřeme,“ vykřikla a pak mluvila zase tiše. Ta změna byla nepřirozená jako by se její pochod myšlenek ocitl na vlnách.

„Kde jsou ostatní, kde je muž, co tu ležel? Měl zranění,“ nic jsem si od toho neslibovala, ale musela jsem to zkusit. Třeba už ho dávno některá z těch zrůd odtáhla.

Ne, na tohle nemysli, Wando...

Ona mi ale neodpověděla a dál se kývala jako v houpacím křesle. Takhle jsem nechtěla dopadnout, a že jsem měla namále.

„Kde je?" ještě jednou jsem ji pobídla, když trhla hlavou a podívala se na mě přes záclonu vlasů, které měla děsivě přes obličej jako masku šílenství. Náhle jako hnaná neznámou silou se na mě vrhla. Nečekala jsem to. Začala se na mě s křikem sápat, než jsem ji chytla a odstrčila silou od sebe. Klopýtla dozadu, ústa otevřela ve výkřiku, ale přestala se hýbat, než se ohnula v pase a objala se rukama v křečích.

„Bolí to, moc to BOLÍ!"

To určitě, jen to na mě hrála, abych jí jako idiot přišla na pomoc a pak by se do mě zakousla, pochybovala jsem, že ještě racionálně vnímá realitu.

Bee, kde jsi, mám tu malý problém...

Nechtěla jsem se ohlížet přes rameno, abych tu ženu nespustila z očí, a tak jsem pomalu couvala ke dveřím, už takhle jsem od ní měla pár škrábanců po rukou a několik vytrhaných vlasů.

Bylo mi jí trochu líto, byla to prázdná schránka, kde už nebydlel rozum, i kdyby ji zachránily, skončila by nejspíše jako potrava pro ty bestie co venku pochytali nebo v nějakém polstrovaném pokoji v bezejmenném sanatoriu pro duševně choré.

Už jsem byla skoro na chodbě, když se začala svíjet a naříkat. Rychle dýchala a snažila se lapat po vzduchu jako by měla záchvat úzkosti a nakonec ta herečka klesla na kolena.

Náhle jsem slyšela něco praskat skoro jako kosti...a pak vystříkla krev. Červená sprcha obarvila podlahu, jak cosi uvnitř ženiny hrudi explodovalo.

Viděla jsem, jak se její tělo prohnulo v luku dozadu, když koleny stále zůstávala na zemi v jakési yogínské pozici hrdiny. Záda měla do oblouku a oblečení nasáklé základní tělesnou tekutinou, která prýštila z jejího těla, a pak se něco začalo zvedat pod látkou. Roztrhlo jí to, a to co koukalo z lidských pozůstatků, vypadalo jako tasemnice. Hodně ošklivý živý červ obří velikosti.

Nebyla jsem tak blízko, abych rozeznala detaily v šeru místnosti, ale věděla jsem, že ta věc ženu rozhodně zabila.

„Ty jsi ale hnusná věc..." zkřivila jsem obličej, když to cenilo malé ostré zoubky, trochu mi to připomínalo...co jiného by to bylo, žádné jiné zvíře neskáče lidem z krku nebo hrudníku.

Jako by mě ten odporný parazit slyšel, zavrtěl se v díře mezi ženinými ňadry a pak těžko říci jak to dokázal, ale vyskočil do vzduchu. Na tak zákeřnou malou stvůru se pohyboval po podlaze velice rychle. Nechávalo to za sebou znatelnou krvavou stopu a připomínalo to krokodýla, jelikož to mělo podobný ocas.

Malé drápky to zasekávalo do lina a přitahovalo se to ke mně s otevřenými čelistmi a začalo to pištět.

To mě konečně probralo a já udělala ještě jeden krok a přibouchla dveře ve chvíli, kdy se do nich opřel náraz.

Doufala jsem, že má alespoň otřes mozku.

Hlavně, že se to ke mně nedostalo. Už jsem se chtěla podívat kde je Bee, když mi něco posvítilo do tváře.

Byla to baterka. Oslepila mě, naštěstí její majitel ji lehce naklonil ke straně. Nejspíše si velkého xenomorpha za mými zády zatím nevšiml.

„Odhoď zbraň a pojď s námi," přikázal mi hlas. Byly to dva vojáci v těžkém zásahovém obleku.

„Nemám žádnou zbraň," zvedla jsem ruce vedle hlavy, aby si je mohli prohlédnout.

Ta hnusná ohavná věc v uzavřené kanceláři začala narážet do dveří jako by chtěla prorazit dřevo, ale nebyla dost silná.

„Co je to? Je tam ještě někdo?" promluvil ten druhý a jeho baterka posvítila na dveře, které se občas otřásaly.

Zmrzl mi úsměv na rtech, snad mě to nedonutí otevřít.

„To je jen pes," kopla jsem do dřeva a z druhé strany to slabě zasyčelo. Věřili mi?

Situace byla napjatá a pak se to ještě zhoršilo, protože si oba všimli, že se za mnou něco pohnulo.

Nemuseli nic říkat, jejich rty se rozdělily absencí slov, zorničky potemněly strachem a jednou rukou se snažili nahmatat zbraň, která jim visela na popruhu na rameni.

Bee se pomalu zvedl jako démon, protože cítil nebezpečí.

Vláčným pohybem se přiblížil ke mně, ale to už na něho mířily dvě zbraně.

Jeden z vojáků mi nabídl ruku, „dělej, pojď sem k nám!"

Udělala jsem poslušně, co mi bylo řečeno, ale místo abych zůstala za nimi, rozeběhla jsem se ke schodům.

Jeden voják začal střílet do mrštně pohybujícího se těla.

Xenomorph zařval, svaly pod lesklou mokrou kůží se mu ještě více napjaly. Byl přes celou chodbu, nedalo se přes něho projít.

Nelidsky dlouhá šlachovitá ruka máchla dopředu, drápy se zasekly do mužova obleku a pronikly až na kůži. Voják se nevzdával, stále střílel před sebe z minimální vzdálenosti ale ruka se mu tak třásla, že většina munice proletěla mimo xenomorphovo tělo a zaryla se do zdí a podlahy.

Kakofonie výstřelů byla ohlušující a Beeovi se nijak nelíbila, a tak s tím udělal rychlý konec.

Mužovy přistál druhý pařát na vrcholu hlavy a doslova ji bolestivě zmáčkla a utrhla jako jablko ze stromu.

Vojákův kolega, ale nebojoval ne, už při prvním výstřelu běžel za mnou, ale stačil vyběhnout jen tři schody a ostré břity na ocasu mu podrazily nohy. Tvrdě narazil bradou o schody a vydal ze sebe zaskučení.

Ruka stiskla zbraň, ležel na schodech a chtěl se otočit k nepříteli, ovšem Bee byl rychlejší. Svým pařátem mu stiskl krk, doslova své drápy spojil na druhé straně hrdla jako had škrtič a než voják dokázal zblízka zacílit na nějaké xenomorphovo zranitelné místo, trhl sebou v následku poranění lebky. Čelní kost praskla jako skořápka a tělo se škubalo neovladatelnými záchvěvy bolesti. Vojákův prst stiskl kohoutek a ozval se jediný výstřel, než ruka ochabla a zbraň sjela po schodech dolů, pak už bylo ticho.

**************************************************************************************************************************

Brala jsem schody po dvou do prvního patra služebny, ten chlap utíkal za mnou. Slyšela jsem, jak dupe a jeho dech, když se snažil utéct před nebezpečím, než vzduch prořízly výstřely.

Pár vteřin na to voják na schodech upadl, baterka mu vypadla z ruky a zůstala svítit na pátém žulovém shodě ze shora. Už jsem byla na podestě v mezipatře, když jsem se ohlédla.

Bee se sápal na toho nebožáka, nelitovala jsem ho, protože tomu pro koho pracovali, byly životy úplně ukradené, ale ta baterka se mi mohla hodit.

Seběhla jsem níž a popadla ji právě v čas, abych neviděla vojákův konec. Moje postava už vybíhala další řadu schodů, když se ozval jeden výstřel a pak ticho pokud nepočítám mlaskavý zvuk…

Konečně jsem byla přede dveřmi prvního patra, sáhla jsem na kliku, ale syčení ze shora mi řeklo, že rozhodně tu nejsme s mým ochráncem sami.

S nádechem jsem se otočila a posvítila nahoru, v ohbí mezi patry se něco mihlo, vypadalo to jako velký stín, který přilákaly výstřely, a pak se to začalo hnát dolů.

„Sakra.“

Vpadla jsem do dveří, které vedli k celám. Prsty otočily klíčem. Dveře vypadaly pevně, ale jak dlouho odolají nárazům té bestie?

Sakra co teď?

„Kdo je tam?“

Lekla jsem se hlasu v místnosti, mezi prkny na oknech pronikalo dovnitř jen pramálo světla ale ten hlas...

„Bude? Jsi to ty?" zvolala jsem nevěřícně a v tu chvíli se něco opřelo do dveří a začalo škrábat jako pominutá kočka, která si chce obrousit drápy o kus dřeva.

„Wando? Tady, pojď sem, rychle," byly slyšet šoupavé kroky a bolestivé zasténání, Bud své zranění nejspíše přeceňoval a mě to dělalo obavy ale i tak jsem šla dopředu k mřížím. Vypadalo to, že ho tam někdo zavřel, ale nebyla to pravda, protože ruka, jež se mezi tyčemi protáhla, mi vtiskla do dlaně klíč.

Sevřela jsem jeho ruku na znamení, že jsem ráda, že ho zase vidím a že je v relativním pořádku až na zranění, které si tiskl druhou paží.

„Myslela jsem, že jsi mrtvý," povzdechla jsem si a voják si odfrkl a nadechl, jak kompenzoval bolest.

„Vojáci to nevzdávají, navíc mám v sobě tolik tlumících prostředků, že bych dokázal uběhnout maraton," znělo to optimisticky a já vrazila klíček do železných dveří a otevřela je, plán ale nešel tak dobře jak jsme si myslely, protože jsme zapomněly na jednu malou drobnost, no malou spíše velkou, nasranou a zubatou která právě udělala, ze dveří třísky.

Posledním úderem svého těla prolomila dřevo a prohnala se do místnosti.

Bud mě ihned vtáhl do cely a kopnutím do otevřených dveří ji zavřel. Klíč zůstal v nich, ale naštěstí mechanismus způsobil to, že se znovu neotevřely a nepustili xenomorpha za námi.

„Dozadu ke zdi!" zaúpěl a jeho ocelový stisk na mém předloktí mě nutil ustupovat dozadu, dokud se má záda nepřilepila.

Bud těžce oddechoval, adrenalin v jeho těle stoupal a rychle rozprouděná krev nejspíše začala znovu prosakovat obvazy, snažil se to nedat najevo, ale trpěl.

Ani jeden z nás nespustil oči ze stínu, který se mrštně otáčel po místnosti, dokud nezačal větřit a krev, kterou cítil z mého společníka, byla dostatečným ukazatelem kde ho najít.

Bestie se vztyčila na dvě nohy a šla k naší útulné cele.

Pomalu se její drápy omotaly kolem tyčí, zkoušela jejich pevnost, když za ně trhla, ale nic se nestalo. Xeno vztekle zasyčel, a snažil se svou protáhlou hlavu procpat mezi mříže, ale i ta byla příliš velká, takže na nás vycenil jen své stříbrné zuby.

„Nemůžeš na nás, ty mrcho co?" ušklíbla jsem se a Bud mi stiskl ruku jako by mi naznačoval, ať jsem zticha a víc to nedráždím.

Xenomorph byl rozčilený tím, že se k nám nemohl dostat, naštěstí nebyl tak chytrý by si uvědomil, že stačí otočit klíčem, ale měl jinou výhodu.

Ve chvíli kdy to ani jeden z nás nečekal, se skrze mříže protáhl jeho ocas a šlehl po nás jako pekelný bič.

Zatajila jsem dech a držela ho v plicích.

Ostré břity protínaly vzduch jako šavle, oba jsme cítily nápor vzduchu, ale nebyl díky bohu tak dlouhý, nakonec se mírně stáhl a znovu vymrštil v úmyslu jednoho z nás probodnout.

Bodec na konci ocasu, který vypadal jako čepel nože se zastavil pouhých dvacet centimetrů od mého břicha...

„Buď v klidu, nemá šanci na nás dosáhnout," uklidňoval mě Bud, „bude to dobrý."

„Doufám, že optimismus je tvoje silná stránka," vykoktala jsem v obavách o naše malé životy.

Frustrovaný xeno začal zuřit, tvrdý skelet se opřel do mříží, zaskřípalo to, ocas do nich narazil ze strany, ale cela držela.

„Ještě chvíli a přestane ho to bavit," zašeptal Bud.

„To si tu byl celou dobu?"

Voják přikývl, „zalezl jsem sem, když tu začalo být trochu horko a moc živo."

„Dobré řešení, teď se potvrdilo, že chlapy taky umí přemýšlet," nakrčila jsem koutek úst.

Při svém snažení se xeno namáčkl na mříže ještě víc a znovu se mě snažil bodnout, ale tentokrát se vzdálenost bodce o trochu zmenšila a já měla husí kůži. Špice byla tak neskutečně blízko! Mé břicho se ze strachu zatáhlo.

„Neříkal jsi, že se nemám bát?“

„Možná jsem trochu přeháněl,“ vydechl Bud, ale jeho ledový dotek mě uklidňoval navzdory celé situaci. Jen byla škoda, že ta potvora nebyla za mřížemi a oni venku. Vlastně jsem ani netušila, jak se odtud dostaneme, tohle byla vážně situace na pytel.

Z ničeho nic se celá budova lehce otřásla, bylo to jako by kolem projel obrovský kamion. Přes podlahu a boty prostupovalo brnění a pak znovu a znovu po pár sekundách jako by se něco blížilo.

Xenomorph jež hlasitě syčel a dokonce po nás natahoval štíhlé ruce, ve snaze nám na dálku rozsápat krk nevypadalo to, že by s tím hodlal přestat.

Pořád jsem se koutkem oka dívala ke zničeným dveřím do místnosti, Bee nemohl být tak daleko...Teď by se mohl objevit jako záporný hrdina a zničit nepřítele.

Bee...kde jsi?

Ale po černém králi nebylo ani památky. Už to bylo vážně zoufalé, jak mi před očima šermoval bodec té nenasytné stvůry, jejíž sliny tekly proudem dolů, jak si na nás chtěl pochutnat.

Vydržela jsem to ještě minutu ve stále větším napětí, dokud jsem ho v zoufalství opravdu nezavolala.

„BEE! BEE...!"

„Co to děláš, uslyší tě další," zaúpěl Bud a otočil ke mně tvář, která se leskla potem. Nebyl na tom dobře, ale čím déle budeme čekat, tím to bude horší. Potřebuje pomoc.

„Musíš mi věřit, Bude, vím, co dělám...tedy doufám," poslední slovo už jsem řekla spíše šeptem sama pro sebe a znovu zakřičela.

Bud mi zřejmě nevěřil nebo si myslel, že jsem se zbláznila a otočil se ke mně bokem, aby mi dlaň přitiskl ke rtům.

Bylo ale příliš pozdě, protože poničeným rámem dveří se protáhla široká majestátní hlava netvora, který daleko předčil toho snaživého u mříží.

Neskutečně se mi ulevilo...

Vydechla jsem svému společníkovi do ruky a věděla jsem, že nerozumí mé úlevě, vlastně to ani nemohl pochopit, ale já právě teď neměla čas vše vysvětlovat.

Bud ztuhl a svaly se mu napjaly, možná ani necítil v tu chvíli bolest, když sledoval jak se Bee protáhl otvorem a pak se vzpřímil do plné výšky tří metrů a než jsem stačila mrknout, vrhl se na menšího xenomorpha. Pustili se do sebe jako dva vzteklí kocouři.

Ani Bud ani já jsme nedýchali ale ty vibrace, které jsme cítily celou dobu, jež procházelo tělem, nebyla dvojice bušících srdcí ale něco mnohem většího a ničivějšího.

Stále blíž a blíž, silné rány se blížily a otřásaly budovou. Venku zazněly výstřely ochucené výkřiky a pak přímo před našima očima něco narazilo do protější zdi, doslova se to probouralo dovnitř jako by do ní narazil tranzit. Zeď se probořila a prázdným otvorem se dalo dokonce vidět ven...

„A sakra..."

„Co je tohle?" vydechl Bud s pusou dokořán.

Wanda je na záchranné misi, snaží se dostat zpátky s vetřelcem v zádech, zatím ji poslouchá ale do kdy, než ho převezmou instinkty zabijáka? Nějakým zázrakem se Wanda skutečně dostane na stanici, ale čeká ji tam překvapení. Rozhodně to není v takovém stavu, jak čekala a jak ji opouštěla. Kde všichni jsou? Jsou snad mrtví? Co se stalo? Jediný koho našla je zraněný Bud.

Bee a Wanda

Kapitola 20.

Vlak

Kotva 20

20.

Zeď se odloupla jako stará tapeta a místo ní byl prázdný prostor, i když to také nebylo přesné pojmenování. Cihly zděné stavby se rozlétly všude, zazvonily o podlahu, o mříže cely a vzduchem bylo cítit vápno a prach.

To co však udělalo tu díru, nebyla dělová koule nějakého historického kanónu z války Jih proti severu ani demoliční těžítko nýbrž obrovské tělo, které se snažilo protáhnout úzkou ulicí a podle palby se tomu Weylandovi žoldáci snažili zabránit.

Slyšela jsem Buda zalapat po dechu, protože nevěděl co se děje, i já jsem kulila oči na to monstrum, jež dělalo hrozný řev a odhánělo kulky rukama jako otravné mouchy.

Do toho všeho se jako dva kocouři rvali xenomorphové. Sekali po sobě prackama, až se Bee pořádně napřáhl a využil situace. Udeřil druhého po hlavě a jednu ze zdí nahodila zelená kyselinová sprcha.

Ihned jsem cítila páchnoucí síru, jež mi obracela žaludek naruby, ale naštěstí se nás nic nedotklo, zato prkna na zemi se rychle škvařila.

Raněný xeno se stáhl k díře z cihel a chránil si dlouhýma rukama poškrábanou lebku, jeho syčení se stalo spíše ublížené než agresivní, ale to Beemu nestačilo v zápalu boje o postavení, skočil na něho a oba vypadli novým oknem ven.

Poskočilo mi srdce a hrnula jsem se ke dveřím.

„Počkej, stůj, nevíš co tam je," zasténal Bud a sáhl po mně, jenže jsem byla rychlejší, bohužel klíč byl z druhé strany.

Protáhla jsem ruku mříží a nenadále zaznamenala pohyb něčeho bílého.

Instinktivně jsem sebou trhla a leknutím si málem zaneřádila tepláky.

Něco neslyšně vkulhalo do místnosti. Potrhaný plášť na postavě doslova visel jako na věšáku, jedna ruka v rukávu vypadala jako bez života u mužova boku a to bylo vše, co jsem z profilu mohla zahlédnout.

Začala jsem couvat dozadu jako omámená...

„Do prdele, myslela jsem, že je po tobě."

Adam se pomalu dovlekl až před celu a pak se k nám otočil čelem. To horší přišlo nyní, vypadal stejně, jako když jsem ho viděla naposledy. Hromada šrotu v lidském formátu a přesto se pořád držel na nohou. Nejhezčí však byla ta díra místo oka, jako když na vás kouká skrytá kamera, která už tak skrytá nebyla. Pokud jsem se ale podívala lépe, mohla jsem vidět menší pokrok. Skoro jako by se mu ta jáma po mé pušce zmenšila.

Bylo to možné? Jak sakra? Na tohle nějaká izolepa nestačila.

„Je mi líto, že vás...musím zklamat, slečno Astonová," odvětil slušně android, kterému jsem teď viděla i do žaludku. I tam ho kousek chybělo.

„Co je to? Neviděl jsem ho tady už předtím?" ozval se vedle mě Bud, byla jsem na toho parchanta tak soustředěná, že bych ho snad ani nevnímala.

„Máte dobrou paměť, pane Berku, dovolte však, abych vás odvedl do bezpečí, momentálně se z tohoto místa stává bojová zóna nevhodná pro civilisty," sdělil stručně Adam tím uctivým přízvukem chladným jako ocel.

„Do bezpečí? Ty? Mám věřit zrádcům? Přišel jsi pro nás jako hodný anděl spasitel?" Zavrčela jsem, „ pořád mi připadá bezpečnější ta cela než ty."

„To je nějaký robot?" vydechl Bud, jehož obličej se leskl potem, jak se to snažil pochopit, ani on zdá se neměl důvěru a už vůbec ne, když z poza pláště Adam vytáhl standardní vojenskou zbraň a namířil přímo na mě.

„Myslím, že nemáte na Vyyybranou, půjdete se mnou," odvětil monotónně android. „Oba."

„Tohle asi není prosba," hleděla jsem na hlaveň, která mohla kdykoliv spustit ale neměla jsem se k tomu udělat jediný krok.

„Proč se obtěžovat k záchraně dvou lidí? Nemáš dost pokusných králíků, Adame? Je tu na tvůj vkus málo mrtvol?"

Byla jsem jedovatá, ale pochybovala jsem, že někdo jako android rozumí svobodě a tomu co pro nás lidi znamená, zato dobře rozuměl slovu násilí.

Jeho hlava se natočila ke mně děsivě jako v hororu. Ve tmě lehce jiskřily obvody v tom kráteru, kterému říkal oko. Jako Frankenstainovo monstrum.

„Toto není otázka pokusných subjektů, slečno Astonová, zvážil jsem přínos vašich schopností pro celý projekt a zařadil jsem vás a vašeho přítele jako kandidáty do dalšího projektu. Vzájemné ojedinělé chování především vás a vzorku číslo 2. se jeví jako zajímavá šance na pozorování savců jiného druhu. Buďte vděčna takové příležitosti k záchraně svého života. Ostatním taková příležitost nebude poskytnuta."

„O čem to sakra mluví, co je vzorek 2?" vysoukal ze sebe Bud a přemáhal bolest.

„Jak bych ti to vysvětlila, je to na dlouhé povídání," povzdechla jsem si a nespouštěla Adama z očí.

„Na to budete mít dost času v transportéru, abyste vysvětlila situaci, panu Berkovi."

„Je mi u prdele jestli mě chceš použít jako cvičenou opici, raději tu umřu," plivla jsem po něm na znamení nesouhlasu. Ve chvíli, kdy nás předá do rukou té svojí organizaci, bude po nás tak jako tak, cítila jsem to v kostech.

„Ať chcete nebo ne, na vašem souhlasu nezáleží, ale pokud stále trváte na odmítnutí mé nabídky, nebudu mít jinou možnost než vás přesvědčit jinak, na úkor života vašeho přítele," hlaveň se nezadržitelně posunula o centimetry doprava a nyní mířila do středu Budovy hrudi jako výmluvná alternativa.

Sakra ten stroj byl ale diplomat, poslat ho do Koreje, tak je třetí světová válka na spadnutí.

Je jasné, že mě vydíral, parchant. Hodoval jako sup na lidské soudržnosti a věděl dobře, že mu tento krok vynese zelenou, ten kdo ho programoval, byl vážně bezpáteřní zrůda.

„Ne!" vykřikla jsem, až můj hlas zanikl se střelbou venku.

„Věděl jsem, že se dohodneme, slečno Astonová, lidé jsou tak předvídatelní."

Adam natáhl svou jedinou schopnou ruku, otočil klíčem a otevřel dveře cely dokořán, sám o dva kroky ustoupil, abychom mohli vylézt a jít před ním.

Neochotně jsem vyšla jako první a za mnou shrbený Bud. Šel pomalu, ale vypadalo, to že Adam nikam nespěchal. Nasměroval nás ke schodům a pak dolů. Vyšli jsme předním vchodem policejní služebny jako odsouzenci.

Venku však byl větší blázinec než předtím. Všechny jednotky byly nasazené na boj s velkým černým kolosem, který bořil budovy jako domino. Všechna velká světla byla namířena na královnu, která si hrála s patrovými domy jako s legem.

Nikdo si nás nevšiml a já se zastavila, abych se podívala kolem sebe na pobíhající muže.

Napadlo mě hodně šíleností ale sebrat vycvičenému vojákovi samopal, nějak ho omráčit a pak ho ještě namířit na Adama byl dost šílený s nulovým procentem úspěchu.

„Pokračujte a nezzzdržujte se, není zde bezpečno."

Měl pravdu, královna se vztekala jen o dvě ulice dál a nejvíce ji zajímal vrtulník kroužící nad hlavou. Snažila se po něm chňapnout jako dítě po chrastítku. Viděla jsem, jak na ni někdo vystřelil sítě, které by jinak zabrali na obyčejné xenomorphy, ale na ni měli jen pramalý efekt.

Nejspíše ji přilákal do města hluk střelby a mě děsilo vidět ji ne skrčenou v nějaké zapadlé jeskyni, ale hrdě vztyčenou a bojující za ostatní vetřelce a své přežití.

Bože byla velká jako dvoupatrová budova! Při pohledu na to monstrum mi padala brada k zemi, že jsem málem o něco zakopla.

Před vojenskými auty ležela na tvrdém betonu těla. Jedno vedle druhého. Celkem čtyři xenomorphové zabaleni do téže sítě, která byla pevně utažena kolem jejich těl. Vypadali v bezvědomí nebo mrtví. Nehodlala jsem to zkoumat, ale v hlavě mě vystrašila myšlenka, že by mě jako pokusného králíka dali do místnosti s jedním z nich, aby věděli, jaký by na mě měli vliv.

Bylo mi jasné jako slunce, že by mě hned ta potvora zabila stejně, jako jsem věděla, že Bee je zlatá výjimka. Prostě v každém stádu je nějaká černá ovce. Doslova. Musela jsem se tomu nějak vyvarovat ale jak? Jak nespadnout do takových sraček?

Hlavu jsem měla dutou jako makovice a ke všemu mohli Beeho chytit nebo i zabít. I s tím druhým se totiž skutálel dírou přímo pod nohy samotné královny a ječící samopaly, kde by se nikdo nechtěl dobrovolně ocitnout.

Přiblížili jsme se na parkoviště u supermarketu ke konvoji, ale to nebylo místo určení.

„Běžte dál na východ, ještě tak pět set metrů," upozornil nás Adam.

„Proč? Nezavřeš nás do nějakého kamionu plného uprchlíků?"

„Speciálně váš převoz bude vyřešen externě jiným způsobem."

Přejel mi po zádech mráz, co mohl myslet tím jiným způsobem?

Bud šel za mnou v tichosti, tiskl si obvazy k ráně, která krvácela namáhavým pohybem. Chtěla jsem zachránit celý svět a v ruce jsem neměla vůbec nic.

Tomu se říká tragédie.

Vzdalovali jsme se od centra boje a zamířili k nádraží. Nechápala jsem proč, nikde nic nebylo kromě dvou vlaků, které blokovaly jedinou dvojici kolejí, takže by tudy nic jiného neprojelo. Vše bylo opuštěné a z dálky bylo vidět několik mrtvol a posprejované zdi podchodu. Nechápala jsem, co tu hledáme.

„Po pravé straně k těm železným vagónům."

Už jsem začala chápat, že to asi nebude jen tak obyčejný vlak. Žádná okna, jen kóje na převážení těžkého nákladu...

„Tak takhle jste je sem přivezli?" Vyhrkla jsem při pohledu na nápravy.

„Manipulace s xenomorphy není snadná, jistě jste si všimli, jak jsou tito tvorové notně agresivní, bylo potřeba učinit velká opatření. Slitina, ze které jsou vagóny tvořeny, je ta nejpevnější, jaká se dá za určitý obnos pořídit. Každá náprava je speciálně opatřena několika zabezpečeními proti úniku. Silný uspávací prostředek instalovaný pomocí rozstřikování uvnitř je navržen na daleko většího tvora, než je člověk, varuji vás. Nepokoušejte se uniknout a poškodit stěny, jinak se mechanismus aktivuje, mohlo by se stát, že se již neprobudíte, ale vše se dá upravit, aby vám cesta rychleji uběhla..."

Náhle se Adam zastavil, ohlédl k místu aktivity, a zase pokračoval jako by něco kontroloval. Všichni tři došli až k poslední nápravě.

„Nehýbejte se a odstupte o tři metry," rozkázal jim, sám se postavil ke kovovému panelu, který se lehce odklopil a nabídl vestavěnou klávesnici a obrazovku.

Ruka, která dosud jen mrtvě visela z rukávu, se trhaně zvedla. Možná teď držela na více jak několika ramenních hadičkách ale slabě sebou cukala jako by byla dezorientovaná. Bohužel to stačilo na to, aby vyťukal heslo a připojil se k systému.

Tohle byla velice dobrá příležitost se o něco pokusit, i když na ně mířila hlaveň, ale Adamovo zdravé oko zíralo na text a ta díra...mohla vůbec něco sledovat?

Mrkla jsem na Buda a nenápadně hýbala očima směrem k androidovi, jež k nám stál bokem.

Oba jsme věděli, že tohle je poslední šance na únik stejně jako, že Bud je jen prostá návnada pro ryby. Adamovi nešlo o něho ale o mě. Byl to pěkně porouchanej krám.

Netušila jsem jak moc je nefunkční ale s jednou nehybnou rukou, bez kusu mozku a kulhající nohou nemohl být takový problém ne? Nejhorší byla ta zbraň, i se špatným mířením se mohl ze tří metrů hravě trefit.

„Slepecké posunky vám z této situace nepomohou, slečno Astonová."

Trhla jsem sebou, jak...jak mohl vědět, co dělám? Dobře bude lepší přejít od teorie k činům a hádejte, musela jsem to udělat já, protože Bud byl rád, že alespoň vnímá, než aby se snažil o nějakou zbrklou akci.

Se dvěma vteřinami překvapení, ne určitě by po tom, co mě ten šmejd varoval, nečekal útok, jsem se jako had vymrštila dopředu po jeho zbrani.

Moje teorie byla správná. Adam to nečekal, bod pro mě. Přesně, kdo by byl tak neskutečně blbej, aby to zkoušel, když na vás míří vyšinutej stroj?

Uchopila jsem hlaveň a strhla ji k zemi, ozvala se jedna rána, ale když jsem se zbraní trhla směrem k sobě a chtěla mu ji vyrvat, Adam se prudce otočil a mým tělem projel blesk. Náhlý nápor čisté elektřiny mě doslova ochromil.

Na chvíli jsem v hlavě měla jen statický šum a černo, nohy se mi podlomily, kolena dopadla na ty zatracené ostré kamínky u kolejnic a tělo se svalilo do prachu.

Byl to sakra hroznej pocit a dost blbej nápad.

Z dálky někdo volal moje jméno a já neměla sílu ani otevřít oči, jediné na co jsem se zmohla, bylo zasténání a slintat na zem.

Trvalo chvíli, než jsem dokázala vnímat něco jiného než křeč ve svalech a to první co jsem viděla, byl zatracenej paralyzér v Adamově utržené ruce!

Že bych ho vážně tak podcenila?

„Wando, jsi v pořádku?" byl to Bud, který ke mně mluvil, jeho hlas byl plný starostí, nakláněl se nade mnou a já cítila, jak mi na studenou ruku kape jeho teplá krev.

„Ty hajzle..." zakňučela jsem, každému bylo jasné, koho myslím.

„Varoval jsem vás, každý váš čin bude mít následky, slečno Astonová."

„U vás, pane Berku, by byl výboj smrtelný. Vaše zranění je příliš vážné. Víte co je pro vás dobré a máte rozum," nebyla to přímo pochvala jen ukázka, co by ho čekalo.

„Co jsi vlastně zač? Stroj? Robot nějaké pokročilé korporace?"

„Jsem jen pracovník své firmy pane Berku, jste voják jistě pochopíte co jsou to rozkazy a že se bez podmínek plní. Představte si mě jako prostředníka, pojítko s budoucností, jež se nezadržitelně blíží. Za pár desítek let budou stroje jako já ne výdobytkem ale nutností ve společnosti. Moderní stroje budou určovat a hlídat pořádek jako vy nyní ale za hranicemi představivosti nejsme jen my ale i události, které nejdou předpovědět s určitostí, ale jdou předpokládat. Tvory, které jste právě viděl, mají velký potenciál, který se musí využít."

Bud se mračil, možná ani nechtěl vědět, co přinese budoucnost, ale zajímalo ho, co před ním stojí právě teď.

„Co přesně myslíš tím využít?"

„Představte si nevyléčitelné nemoci, které známe dnes. Rakovina, diabetez, nekrotizující fasciitida, postupné ochrnutí, žloutenka, různé infekce a tak dále. Co kdybych vám řekl, že existuje mnoho týmů, kteří pracují s DNA tvorů, jež jste poznal. Je jen otázka roků, než bude vhodný lék na tyto nemoci, není to prospěšné?"

„Chceš říct, že masakr kolem ti pomůže najít lék na rakovinu? Myslíš, že jsem idiot?"

Adam zaklapl klávesnici a oba dva stáli nad pomalu vnímající ženou na zemi, ale dívali se upřeně na sebe jako pistolníci před salonem.

„Nechtěl jsem vás urazit, Hollyhope bylo vybráno jako jedno z náhodně zvolených měst na to určit sílu testovaných xenomorphů. Jejich přizpůsobení náhodnému prostředí je předem očekávané ale v měřítku dnů jejich přizpůsobení naprosto neuvěřitelné. Víte, za jak dlouho by taková skupina, která se nepřetržitě replikuje, nakazila celou severní Ameriku jako mor? Pouhých pár měsíců. Podle statistik půl roku."

Bud bojoval sám se sebou slyšet něco, co by si nepředstavil ani ve snu.

„A vy jste riskovali vypustit je prostě ven? Co kdyby některý utekl? Pokud jsou jako kobylky, vaše firma není právě moc chytrá zaneřádit si zem, na které chodí."

„Nemějte strach, město je střeženo stejně jako jeho hranice a až budou všechny vzorky polapeny, bude zde shozena účinná bomba, která v okruhu dvaceti kilometrů vše srovná se zemí, zahladí stopy po čemkoliv usvědčujícím."

To zjištění se Budovy líbilo ještě méně.

„Proč tohle všechno?" zvedl svou dlaň celou od krve. I Adam pozvedl zbraň jako by měl pocit ohrožení, ale zraněný muž před ním na tom byl vskutku bídně.

„Je zvláštní, že něco co dokáže ničit, bude použito k obraně. Xenomorphové se experimentálně zapojí do dlouhodobého výzkumu, o kterém vás nemohu informovat, ale mohu vám zde nabídnout jedinečnou šanci. Přidejte se k nám, pane Berku. Nový voják s výcvikem by byl pro organizaci přínosem. Pracoval byste na jednom z projektů, místo abyste byl pokusnou osobou, jako slečna Astonová."

To byla nabídka, která se neodmítá, to si Bud uvědomoval. Být jedním z nich vyhnul by se smrti, ať už měl Adam v úmyslu jménem své společnosti cokoliv, ale to zase nešlo ruku v ruce s tím, že by se pak Wandě nemohl podívat do očí a co víc dívat se, jak ji možná mučí? Zabíjejí?

„Nevěř mu, lže ti..." zachroptěla žena u jejich nohou.

„Vskutku nemusíte mi věřit, ale když to neuděláte, později budete hořce litovat."

**************************************************************************************************************************

Poslouchala jsem, jak se ti dva muži baví, jak se Buda snaží Adam nalákat, měl vůbec jako stroj takovou pravomoc? Rozhodně na to ho zastřelit a zbavit se potíží ano.

Těžko říci co by se stalo, kdyby odmítl, to bylo ale přerušeno velkou ránou v pozadí.

Všichni jsme sledovali, jak ta obrovská černá zrůda padla. Palba ze zbraní ustala a v ulici se zvedla vlna prachu a jedna z budov se pobořila, když si na ni ta mrcha ustlala.

„Do hodiny musí být živé subjekty naloženy na tento vlak, uvědomte si své možnosti, pane Berku," utržená ruka nešikovně zasunula paralyzér do kapsy potrhaného pláště a znovu zůstala jen viset u pasu.

„Vstaňte, ssslečno Astonová," vybídl ji chladně Adam, kterému přeskakoval hlas.

„Vás se zeptám naposledy, až přijedeme na místo určení, máte dlouhou dobu na promyšlení, ale uvědomte si, že svůj osud máte ve svých rukou," zahleděl se na strhanou Budovu tvář a naznačil mu, aby mi pomohl.

Se zaúpěním obou se dvojice podepřela a vstala, ale Adam nechtěl žádnou rebelii a tak nás rozdělil od sebe. První jsem šla já, bylo to jako bych vypila sud silného alkoholu, nohy jsem šoupala po zemi silou vůle.

Náhlý zvuk dopadu něčeho těžkého mě trochu probral. Nechápavě jsem se rozhlížela. Bouchání a škrábání vycházelo od vlaku, přesněji shora...

Tam na střeše se tyčil Bee...

Velký černý xenomorph na nás shlížel jako na kořist. Nepříjemně syčel a ježil svůj kostěný límec, aby ho dělal ještě větší.

Dlouhé šlachovité ruce byly zapřené o kov, aby se mohl kdykoliv odrazit a skočit na nepřítele. Velká protáhlá hlava se ani nepohnula, jen tmavé pysky odhalovaly stříbrné vyceněné zuby.

„Výborně, číslo 2. Myslím, že ho přemluvíte ke spolupráci, slečno Astonová, ve svém vlastním zájmu," zaslechla jsem Adamův hlas a jakmile jsem pootočila hlavu, viděla jsem, jak zblízka tiskl hlaveň pistole k Budově spánku.

„Sakra a nevíš, jak mu to mám poručit?" můj hlas rozladěně zavrčel.

Jako by Bee cítil směs strachu a krve hbitě jako blesk seskočil na zem. Krčil se jako pes, který chce zaútočit, ocas se výstražně pomalu míhal ze strany na stranu.

Až při jiném úhlu světla jsem si všimla, že měl na jednom místě kostěný límec a hlavu z jedné strany poškrábanou. Zjevné zelené rýhy byly už zacelené, ale jistě to muselo bolet.

„Bee...prosím vlez si do toho vlaku, prosím..." zkusila jsem to a moje ruka ukazovala do otevřených dveří a tiché tmy uvnitř. I tomu tvorovi muselo být jasné, že je to past, přinejmenším si pamatoval, co ho sem přivezlo. Kdo by chtěl zpátky, že?

Bee se pohnul směrem ke mně, ostražitě a plynule ale nedůvěřoval nikomu, byla to vážně napjatá situace a pokud jsem ho měla dostat tam dovnitř, musela jsem tam vlézt nejprve já...Netušila jsem, co se stane, až tam s námi bude i Bud ale to budeme řešit později.

„Bee...pojď za mnou," lákala jsem xenomorpha jako vyhladovělou kočku za kus masa. Vyškrábala jsem se do vagónu, bylo to vysoko, ale přitáhla jsem se.

Když jsem se otočila, viděla jsem svého krále vetřelců už jen pár metrů od sebe. Mé kroky ustupovaly do tmy, až se mi záda přitiskla k druhé stěně. Nezbývalo než čekat. Xenomorph se připlížil k přepravníku, začichal, podíval se po Adamovi a jeho rukojmí jako by se rozhodoval je oba neroztrhat na místě ale místo toho se jeho drápy dotkly kovové skříně a spodku nápravy. Lehce se při své velikosti do něho vytáhl a šel hlouběji za mnou.

Jediné co ještě zbývalo, byl dlouhý ocas, který se smýkal za svým pánem.

„Teď vy pane Berku," Adam vojáka pustil a ten klopýtl dopředu.

Už byl u otvoru, když se po porouchaném androidovi ohnal. Stálo ho to hodně posledních sil, ale stačil ještě vykřiknout: „Uteč!"

Slyšela jsem nějaké rány, hekání bolesti, bylo jasné jako facka, že se Bud pokusil o vzdor. Snažil se Adama vyřadit z provozu a já neváhala. Proklouzla jsem kolem velkého xenomorpha, když tu někdo udeřil do zeleného tlačítka na boku vlaku a dveře se neprodyšně uzavřely. Ocitli jsme se v naprosté tmě...

„Bude! Bude!" ječela jsem z plných plic, bušila na dveře, Bee se nervózně ošíval, otáčel, jako slon v porcelánu. Ocas narážel od pevného materiálu kovu, když si uvědomil, že je uvězněn. „Řekni něco, Bude, prosím! Pusť nás ven!"

Nikdo ale neodpovídal, ta speciální skříň eliminovala skoro všechny zvuky z venku jedno, ale utlumit nestačila. Výstřel.

Jediný výstřel dost blízko abych věděla, že je to z Adamovy pistole.

Ať už to venku dopadlo jakkoliv, dveře se nikdy neotevřely...

Propukla jsem v hysterický pláč, moje pěsti narážely na kov a neskutečně bolely, ale nemohla jsem si pomoci. Nemohla jsem přestat.

Bee dupal kolem, musel být skloněný stejně jako královna v jeskyních, prostor byl jen tak, tak vysoký pro někoho jeho vzrůstu.

Tentokrát jsem nebrala ohled na to, že ho rozrušuji, měla jsem vztek, strach a ke všemu ta depresivní tma.

**************************************************************************************************************************

O tři čtvrtě hodiny později vojáci odtáhli zbývajících pět xenomorphů do jednotlivých vagonů, zbývající byly uvězněni ale čtyři se naplnily přeživšími, které by auta nepobrala, či spíše nikdo netušil, zda jsou impregnováni zárodky.

Petr Weyland na vše dohlížel, pochodoval mezi svými muži a uděloval rozkazy a očekával, že budou splněny. Z nádraží se stalo přechodné mraveniště, které připomínalo dobu druhé světové války.

Rychle svítalo, slunce už bylo nad domy a vlak se uzavíral. Bylo na čase odtud zmizet a porovnat výsledky.

Weyland smetl hřbetem ruky neviditelné smítko popela ze svého obleku a zapálil si sebejistě další cigaretu, vychutnal si úspěch až do dna. Plíce vtáhly prvotřídní tabák a zase ho nechaly plout ve vzduchu jako tmavě šedý oblak.

„Co bude s královnou, pane? Jeden vrtulník ji neodnese," přistoupil k němu muž s největší hodností, kterému prozíravě říkal pravá ruka. Elitní voják tiskl k hrudi svou zbraň MP 40 a sundal si plastové brýle i s helmou.

Byl zpocený námahou, ale nebylo to nic, co by fyzicky ani psychicky nevydržel. Jedno se mu muselo nechat, byl oddaný čehož si Weyland cenil. Loajální lidé měli silnou morálku, něco, co si nemůžete koupit, měli totiž vidinu a on byl jejich vizionář. Všichni zde věřili v jeho úmysly, ať byly sebevíce ničivé a devastující.

„Už jsem poslal pro velké letadlo, bude tu do hodiny, kapitáne, vy se postarejte, aby nám ta drahá potvůrka zůstala spát."

Muž přikývl a zmizel, věděl kde je jeho místo a bylo mu jedno, co s tou zrůdou bude potom, protože pak to už nebude jeho věc a jeho problém.

K Weylandovi se zezadu pomalu dovleklo něco, co téměř nepoznával. Vyfoukl kouř a pomalu se otočil na něco, co bývalo jeho výtvorem, teď se to svou nedokonalostí podobalo spíše velkému zklamání.

Adam dokulhal před svého stvořitele, aby mu podal hlášení.

„Pane, v posledním voze jsou dva cenné vzorky, o kterých jsem vám posílal zprávu."

Weyland si tu hromádku porouchaných obvodů prohlédl s něčím jako odporem a nespokojeně mlaskl.

„Máš své zásluhy můj synu ale..." řekl a zahleděl se na ruch kolem sebe.

„Je něěěco špaTně, Pane?" přeskakování Adamových hlasivek bylo nepříjemné.

Weylandovy oči se znovu podívaly na díru v androidově hlavě a pak sklouzly po jeho rukávu na paži.

„Podívej se, co z tebe udělali, můj dokonalý výtvor...pýcha, vypadá jako hromada součástek. Tvůj program postrádá něco, čemu se říká sebezáchova. Plníš úkoly, ale nechráníš sebe samu a to je chyba. Jak chceš splnit své poslání, když tě někdo vyřadí z provozu, Adame?"

„Pokud se mé tělo vyyypne, nelze splnit úúúkol," odvětil prostě po pravdě.

„Správně, programátoři mají ještě na čem pracovat, ještě zdaleka nejsi dokonalý," falešný soucit byl jako med, ale Adam nic takového nerozpoznal ani hrozící nebezpečí, tak moc byl oddán svému stvořiteli.

„Podej mi svou zbraň."

Adam natáhl ruku a předal ji bez výhrad muži před sebou. Weyland ji pozvedl a pevnou rukou zamířil na androidovu hruď, kde pod umělou kůží cirkuloval zdroj napájení, stejně jako lidské srdce.

„Je mi líto, Adame, ale nedokonalost si nemohu dovolit..." BOOM!

Weyland odchytl prvního muže, který procházel okolo, „odkliďte to tělo, technici se na to podívají později..."

Adam opravdu nehodlá jen tak zdechnout, pořád se plete pod nohy a nabízí dvojici z vězení bezpečný odchod, kdo by mu ale věřil, že? Nutno říci, že teď moc důvěry nejeví. Možná spíše vypadá jako terminátor. Já bych taky nevěřila androidova od Weyland-Yutani, protože oni staví své blaho a blaho firmy nad všechny ostatní. Adam je takový křivák, že nabízí práci i Budovi, když neuspěl u Wandy. Pro něho je to dost možná lístek na svobodu, ale Wanda je předem ztracená a dobře to ví.

Když se za ní zaklapnou dveře transportu, je jasné, že je to past, chytrá past, ze které se nejde dostat a Adamův plán slaví vítězství. Znovu ukázal, že robotův mozek je chytřejší než lidský.

Chystá se přesun zbývajících chycených xenomorphů, ale nejdůležitější je královna, která může rodit vejce, co jsou trubci bez ní. Ona se bez nich obejde ale oni bez ní ne.

Xenomorphové

Kapitola 21.

Tma

Pozor
18+

Kotva 21

21.

Vzduch byl naplněn střelným prachem a vůní ohně, síry a železa. Slunce, jež vykukovalo za pohořím, se zase nořilo do mraků, vypadalo to, že bude pršet, ale těch pár paprsků se ještě odrazilo od stříbrné nápravy vlaku a nepříjemně oslepovalo oči.

Weyland zahodil vykouřenou cigaretu kamsi za sebe, i kdyby od ní něco chytilo, zanedlouho tu bude kráter velikosti Černobylu. Nezáleželo na tom.

Vojáci, kteří než se vrátí ke svým autům, se v dálce bavili se strojvedoucím, který měl vlak dopravit na předem určené tajné místo na severu.

Už tu pobíhalo jen opravdu pár lidí, zbytek dával pozor na cenný exemplář ve městě.

Byl tu však ještě jeden nebo dvě, zajímavosti, o kterých Adam mluvil.

Muž v dokonale střiženém obleku dlouhými kroky zamířil ke konci poslední nápravy.

Prohlížel si nic neříkající vagón s logem společnosti Weyland corp. Lesklá zlatá křídla vypadala jako vojenský letecký znak, který měl lidi varovat, aby se k něčemu takovému nepřibližovali, jelikož to mohlo být nebezpečné a v tomto případě smrtící.

Weyland už chtěl natáhnout ruku dopředu, aby se dotkl kovu, když ho někdo chytil kolem kotníku u nohy.

Nelekl se, kdyby se ho chtěl někdo zbavit, měl mezi tím vším zmatkem jedinečnou příležitost, ale tento plánovaný projekt byl přísně tajný do té míry, že byť jen podezření na někoho, kdo se projevoval podezřele, čekal nepříjemný výslech a i smrt.

Ne, nebyl tu nikdo, kdo by nebyl jeho spojenec a těch málo přeživších už bylo uloženo k odjezdu.

Weyland blahosklonně shlédl na to, co se mu nepříjemným způsobem plazilo po nohavici a dělalo na ní mastné i krvavé fleky. Zamračil se.

Tělo, které považovat za mrtvolu, se slabě pohnulo. Stisk kolem nažehlených kalhot

byl však dost silný na to, aby věřil, že je v něm ještě život.

Muž něco zachraptěl a slabě si odkašlal, nebylo mu rozumět, ale jistě prosil o pomoc.

Vizionář nadzvedl obočí a přesunul nabitou zbraň, shodou okolností tu stejnou, která Buda předtím střelila přímo na něho. Hlaveň mířila na chvějící se hlavu, ale jako by se mu v té vlastní něco mihlo, tentokrát se rána neozvala.

Živými dobrovolníky by se nemělo plýtvat, bůh je mu svědkem že on nebyl muž, který by nevzal nic, co by mu nebylo k užitku, pomyslel si ironicky.

Vytáhl proto z kapsy laserové ukazovátko, které vypadalo jako tenká baterka a na těch padesát metrů posvítil vpředu na vojáka, aby si ho všiml a zavolal jej k sobě.

Udýchaný voják k němu dorazil o chvíli později.

„Toho muže hoďte do prvního vagonu k ostatním, ještě žije, ale brzo si bude přát, aby nežil," ušklíbl se Weyland prozaicky.

Voják odstrčil z hrudi svou zbraň, aby mu nepřekážela a obrátil tělo na zemi na záda. Bud skoro nevnímal, krev z nové i staré rány obarvila jeho celý předek, takže to vypadalo ještě hůř, než ve skutečnosti bylo. I tak ho však voják chytil zkušeně kolem paží i ramen a táhl ho dopředu po zemi, aby mu ještě více neublížil.

Weyland chvíli sledoval rudou stopu, jež za sebou zanechávali, a pomyslel si, jestli ten muž přežije převoz. Podle oblečení nevypadal jako civilista, ne pečlivě šité maskáčové kalhoty a tvrdé kanady na nohou vypadaly na armádu. Není divu, že měl tuhý kořínek...

Vizionář se přestal trápit původem neznámého muže a zaměřil se zpátky na kovovou skříň. Přímo před ním bylo kulaté červené tlačítko. Stačil jediný stisk, aby to co bylo uvnitř téhle narozeninové krabice, pustil ven. Byl by však hlupák, kdyby to udělal.

Ne, místo tohoto aktivačního knoflíku stiskl jiný, který byl daleko zajímavější.

Stěna před ním měla i jiné speciální vlastnosti podobné jako jednostranné výslechové policejní sklo vhodné na špionáž viníka. Stěna přestala být na první pohled kovová a zprůhledněla. Materiál protkán novou pokročilou technologií, mu naskytl pohled na něco opravdu zvláštního, co ještě neviděl.

Uvnitř vagonu byla hrobová tma, kdyby byl materiál jen průhledný, nestačilo by to na to, aby vůbec něco zahlédl a tak vše co vydávalo byť jen trochu tepla, se zvýraznilo jasně zeleným odstínem.

Uvnitř byla vidět zprvu jedna obrovská postava, která připomínala xenomorpha jen byla ještě větší. Zelené světlo podobné nočnímu vidění, však krylo druhou menší lidskou osobu, která právě teď vystoupila z vetřelcova stínu a popošla slepě ke zdi přímo, kde Weyland stál. Skoro to vypadalo jako by ho viděla i ona a šla ho prosit, aby ji propustil ven.

Jakmile však dlaněmi nataženými před sebou ucítila tvrdý materiál, otočila se, přitiskla k němu zády a sklouzla do sedu, s hlavou schovanou v rukách, ramena poraženecky svěšena.

Samo o sobě na tom nebylo nic výjimečného, až na to že za celá ta léta neviděl, aby se člověk přiblížil ke xenomorphovi bez toho, aby ho neroztrhal na kousky.

Bylo úchvatné takový jev pozorovat.

Fascinující.

Weyland se zájmem sledoval obrys té statečné ženské postavy a svitla mu naděje, byl si jistý, že ať výchovou nebo něčím z nepřeberného množství technologie docílí toho ochočit si tyto fascinující nebezpečné tvory ale nyní viděl, že i přes deset let neúspěchu ne tedy bez jistého pokroku je této skutečnosti možná blíže, než si myslel...

*************************************************************************************************************************

Tma.

Nic jiného kolem nebylo než tma a čas, který plynul neskutečně pomalu pro každého chyceného v pasti. Cítila jsem se jako zvíře. Přesněji Adamovo pokusné zvíře.

Ten stroj mě znovu převezl.

Nejraději bych jeho zbytek hlavy seznámila s kladivem a nechala sešrotovat.

Jímal mě ve svých prstech vztek jak na něho tak na sebe, že jsem s tím nic nedokázala udělat vyjma toho, že jsem si užila jaké to je dostat bleskem. Paralyzér byl pěkně nepříjemná novinka.

Frustrovaně jsem přešla z jedné strany na druhou a pak znovu, napočítala jsem přesně osm kroků. Něco uvnitř mě umíralo, byla to naděje, že se z téhle klece nikdy nedostanu a než tu stačím pojít, dříve mě jistě sežere Bee, až dostane hlad.

Byl pořád nervózní, slyšela jsem, jak jeho drápy na nohou cvakají na podlaze, přemisťoval se nebo se dotýkal stěn. Syčení jsem ale nevnímala, snažila jsem se vypořádat s vlastními černými myšlenkami a strachem o život, nakonec jsem se svezla k zemi zády opřená o zeď vagonu a těžce vydechla.

Lokty jsem opřela o kolena a hlavu položila do dlaní. Byla jsem vyčerpaná. Neskutečně vyčerpaná úsilím od něčeho čemu se říká přemýšlení.

Kam tohle sakra povede, Wando? Budeš jen další kousek masa houpající se na rybářském prutu?

Náhle se vlak pohnul, nečekala jsem to, nerozjížděl se pomalu jako osobní vlak, ale doslova s vámi trhnul jako by vás chtěl vytáhnout ze sedadla.

Vyvedlo mě to z rovnováhy a já se rozplácla o tvrdou zem, až mě bolela brada. Zanadávala jsem.

Bee se ošil, ale zřejmě prudký pohyb ustál, jinak už by ze mě byla placka.

„Jedeme..." vydechla jsem a znělo to vážně nevěřícně, bylo po všem. Žádná záchrana, žádný šťastný konec princezny a draka.

Bud byl mrtví, teď jsem to věděla určitě, jinak by nás už dávno pustil. Možná jsem si tuhle pravdu nechtěla přiznat po všem tím, co jsem prošla jsem tak lpěla na svobodě...

Do prdele, tohle bylo tak nespravedlivé. Tolik snahy potu i krve a k čemu? Že jim sama vlezu do vlaku.

Tohle bude ten největší počin v mém životě, Wando.

Slzy vzteku se mi draly do očí a já několikrát zabušila pěstmi do podlahy jako vztekající se dítě.

Nechtěla, nemohla jsem se s tím smířit, musela tu být někde nějaká skulinka, jak se dostat ven. Mozek, který, ale myslel racionálně, mi říkal, že je to marné, copak jsem měla nějaký šroubovák? Něco čím bych zkratovala ovládání dveří jako Indiana Jones, a pak skočí do křoví jako Lara Croft?

Neměla jsem ani čím vzteky švihnout o jednu ze zdí. Půllitr by se hodil.

Ležela jsem bez síly vstát. Tělem mi probíhaly otřesy jedoucího transportéru napříč krajinou. Moje město a okolí bude zanedlouho rozprášeno nějakou atomovou bombou a nikdo se nic nedozví. Ve zprávách to proběhne jako politováníhodná nehoda, výbuch smyšleného ropovodu, který tudy ani nevede a celá Amerika bude smutnit. Moje identita bude přesunuta na listinu zemřelých. Ironické že? Ne, že by na tom kurva záleželo, za pár hodin ze mě bude stejně jen potrava pro těch zbývajících pár zrůdiček.

„Bee, to není fér..." zaúpěla jsem do rukou, „co si teď počneme? Máš nějaký nápad?"

odpověď samozřejmě nepřišla, můj velký hrozivý Hádův psík sice poslouchal, možná i rozuměl, ale chyběly mu hlasivky.

„HSSSS..." zasyčel.

„Přesně to jsem si myslela."

Prostorem se ozvalo zašustění a pak mi na dlaň dopadla studená kapka.

„Ale, fuj," povzdechla jsem si nad tím, že to monstrum, které se mi lepilo na paty, slintalo.

„Doufám, že nemáš hlad, nemám v kapse žádné maso ani čokoládovou tyčinku," mluvila jsem s ním jako s dítětem a kupodivu to trochu ulehčovalo můj depresivní stav.

Blízko mé hlavy se ozvalo něco jako odfrknutí.

„Dobře, ty je nemáš rád, ale mě by klidně stačila," pohnula jsem rukou a něco nahmatala, zřejmě to byla jeho noha. Prsty jsem zkoumala silný kupodivu spíše tupý dráp a pak celý prst. Vypadalo to, že byly celkem čtyři rozprostřené kvůli stabilitě a mezi nimi jakási tenká blána. Pamatovala jsem si, jak dobře umí plavat, bod pro něho. Chodidlo bylo však opravdu velké větší, než maximální chlapské číslo 49. Tak nějak mi to připomínalo dinosaura a Jurský park, menší Tyranosaurus Rex.

„Promiň, Bee, že jsem nás dostala do takovéhle situace," s odevzdaností jsem ho několikrát přátelsky poplácala po noze.

„Takhle to vypadá, když chci někoho zachraňovat jako toho kluka ve škole, kterému jsem dala lepší známku, a on se pak na nějaké učení úplně vykašlal. Copak můj život nebyl dobrý? Ráno do práce a pak domů, víkendy u jezera s knížkou. Nechtěla jsem toho moc, plat mi stačil a na ty rozmazlený zmetky co mi lezli ve třídě na nervy, jsem si zvykla. Nebyla jsem špatná, známkovala jsem přívětivěji než bych musela, obědy jsem platila v čas stejně jako nájem."

Bee mě poslouchal a začal mě v půlkruhu obcházet jako by se snažil přemýšlet nad naší situací.

Nečekala jsem, že něco vymyslí, jedině kdyby se proměnil na supermana a svým laserovým pohledem propálil díru ve dveřích.

Docela směšné že, ale nechte mi alespoň ty představy. Už takhle bylo

nepředstavitelné co kroužilo jen několik stop ode mě a nepokoušelo se mě to sežrat.

Zvláštní věci se prostě dějí.

„Myslíš, že nás zabijí?" žádná odpověď jen dunivé kroky.

„Tebe ne, jsi příliš cenný exemplář ale já? Jen pár kostí, těch jsou na Zemi hromady. Nedělám si příliš velké naděje, už teď mi někdo určitě píše nekrolog na pomník."

„Wanda Astonová, bezmála chudá obětavá učitelka základní školy zemřela při strašné nehodě s dalšími pěti tisíci lidmi v malém městečku Hollyhope při výbuchu v dolech na střelný prach, při kterém město beze stopy zmizelo. Největší tragédie za posledních padesát let," dramaticky jsem pronesla sama pro sebe.

Náhle mi na hlavu dopadla xenomorphova ruka, dlouhé prsty dokázaly uchopit celou mou hlavu bez sebemenších problémů a k mému překvapení napodobil mé gesto s jeho nohou. Třikrát mě poplácal po vlasech tím neskutečně uklidňujících způsobem, kdy jsem bouchala bradou o podlahu.

Přesně to jsem potřebovala. Empatii, která bolela mé zuby.

„Děkuji, Bee," snažila jsem se o vlídný tón v rámci mezí, věděla jsem, že velmi dobře rozumí odchylkám v intonaci hlasu a to poslední co jsem potřebovala, bylo ho rozčílit nebo urazit.

Urazit? No, prostě něco co by si bral osobně...

Promnula jsem si bolestivou bradu jako Silvestr Stallone po drsné bitvě v mexickém baru, kde srovnal všechny zlé gangstery na hromadu.

Jakmile se ta nestvůrná ruka stáhla, chytila mě za zápěstí a trhnutím mě přitáhla víc dopředu.

Všechny moje svaly zaprotestovaly nad takovým hrubým zacházením. Zavrčela jsem, ale naštěstí mě pustil a já myslela, že se mnou bude vymetat podlahu nebo, že mě zvedne a bude si se mnou hrát jako s panenkou.

Kupodivu jsem zůstala ležet s pomalu vykloubeným ramenem. Podlaha byla naštěstí taktéž kovová, jinak bych si musela poslepu vytahovat třísky.

„Bee, co to děláš?" zúpěla jsem dopáleně.

Ozvěnou bylo hlasité zasyčení. Co jsem z toho měla vyvodit? Z toho co vím, nám momentálně nehrozilo žádné nebezpečí a Bee se také nechoval nijak agresivně, což se spíše očekávalo i to, že mě při tom zašlápne, až se bude pokoušet demolovat vagon.

Prostě podle sluchu a otřesů se pohyboval kolem, dokud se nezastavil. Kde? To byla otázka.

Až když se mi něco otřelo o nohu jsem, věděla, že je za mnou. Odtáhl mě proto, že by za mnou jinak neprošel ale...

Náhle mi tiše zasyčel u ucha, málem jsem strachy vykřikla, opravdu v plížení byl vážně mistr, stejně jako někoho vyděsit k smrti. Protočila jsem oči.

Dvě štíhlé tlapy mi dopadly na ramena a doslova mě přitiskly k zemi jako by řekl: takhle buď a ani se nehni.

„Děkuji, masáž jsem vážně potřebovala," zamumlala jsem ironicky. Vážně bylo těžké mu rozumět co se děje v té banánové hlavě nebo ne?

Drápy sklouzly po mikině, zasekávaly se o zmuchlanou látku jako by něco hledal. Doufala jsem, že to není zbraň, protože tu si nechal Adam a já Beeho nemohla nijak ohrozit se svou muší postavou zápasníka.

Co jsem ale vážně neočekávala, bylo, že ty svoje dlouhé chmatácké prsty zasekne za okraj mých kalhot a ty mi pak shrne ke kolenům.

Vážně super dětská hra. HAHA.

„Tohle není vtipné, právě prožívám depresi, Bee, to znamená, že všichni kolem mají být smutní a přešlí, ne že mi tu koukají na zadek. Není to vůbec legrační."

Studená slina mi ukápla na lopatku a já jí ucítila na kůži, jakmile prosákla látkou.

Zvedla jsem se na lokty, ale byla jsem znovu nekompromisně sražena dolů.

Zlověstné syčení kolem hlavy jako roj včel by mi říkalo, že mám být zticha.

Přejel mi mráz po zádech nebo spíše po holém zadku.

Ve tmě nebylo absolutně nic vidět, což vůbec nepomáhalo, a když se mě něco dotknulo z boku na žebrech, vykřikla jsem.

Drápy sklouzly na břicho pode mě a objevily se na druhé straně boku. Skoro to budilo dojem, že ta nebohá příšerka se tak bojí, že se chce přitulit ke svému živému plyšáku.

Jenže tohle gesto mělo zcela jiný prostší podtext. Hra jiného druhu. Dlouhá paže mě hravě nadzvedla a já si musela kleknout na kolena...

A sakra, se staženými kalhoty ve tři čtvrtě stehen jsem musela být vážně tupá, abych nevěděla, co to znamená. Hold, Bee si chtěl vybrat svou daň za to, že mi neokouše každou kůstku v těle.

Tak počkat, neslibovala jsem mu to u těch popelnic?

Dobře, teď a tady jsem se tomu nemohla vyhnout, natož se vymluvit na bolest hlavy i tak jsem se ale pokusila prostrčit své ruce pod tělem a tlačit jeho ruku pryč.

Nehnula se ani o kousek, spíše se mi jeho drápy lehce zaťaly do kůže.

Zaúpěla jsem nad tím přátelským štípnutím a cítila, jak se mi obtiskuje ta drsná textura do pokožky, aby pak policie měla z čeho určit stopy po pachateli až na to, že moje tělo sotva skončí tak, aby někdo dokázal vůbec určit, jestli šlo o ženu nebo o muže.

Prostě jsem dál spočívala na kolenou s vyšpuleným zadkem, než se o něho něco otřelo. Bylo to slizké o tom žádná. Ta zvláštní tekutina mi stekla po pravé půlce. Otřásla jsem se, bylo to jako na sebe plácat želé při nějaké perverzní technice.

Za jiných okolností bych křičela a házela sebou, jenže tady nebylo kam utéct, stačilo, aby se otočil a chytil by mě do spárů a pak by to bylo s princeznou mnohem horší.

Nadechla jsem se, moje nervozita stoupala. Nemohla jsem si na to sakra zvyknout, když vám něco obrovského syčí do ucha, taky byste byly jako na trní, jestli vám nejdříve neukousne hlavu a až pak vás neznásilní.

„Dobře, tak ať to máme za sebou," zatnula jsem zuby a čekala na nejhorší.

Velký xenomorph byl všude kolem mě, lehce by mě zakryl vlastním velkým tělem, teď však jako by čekal na můj souhlas, což byla blbost. Tohle mimozemské stvoření nepotřebovalo ničí souhlas, prostě si dělalo, co chtělo, poháněno instinkty.

Velká kapka slizu znovu ukápla na můj zadek, bože na tohle si nikdy nezvyknu.

Pak se ta věc přiblížila, když se Bee ohnul.

Špička penisu přejela od shora dolů po mém klíně, těžká a tuhá. Zrudla jsem rozpaky při kontaktu s mým horkým místem. Konfrontace se slizem byla podobná lubrikačnímu gelu a přitom tak děsivě jiná.

Srdeční tep se mi zrychlil a tělesná teplota se blížila horečce sobotní noci.

Úzký žalud hledal ten otvor dovnitř a tak se otíral o každý kousek mé spodní části jako by se nemohl trefit. Někomu by to připomínalo nezkušeného milence, který ovšem v žebříčku hitparády překonával veškeré meze na úchylnosti roku.

Bee však věděl přesně, odkud pramení to spalující teplo, jen mě svým způsobem chtěl připravit na nevyhnutelné, které přišlo v podobě jednoho dlouhého proniknutí.

Vyrazil ze mě dech, nepřeháním.

V jednu jedinou chvíli se moje tělo napnulo a projela jím rozkoš z vetřelcovy maximální velikosti.

Moje vnitřní stěny ho svíraly pevně, než se povolily společně s mým výdechem.

Zubatá ústa nad mou hlavou jen posměšně odfrkly.

Několik kapek sekretu sklouzlo přímo po mé jeskyňce přes podbřišek na břicho.

Kolena se mi roztřásla, když se ode mne vzdálil a zase přirazil. Vláčně se do mě soukal jako by si to vychutnával parchant. Trvalo to věčnost a já bych lhala, kdybych řekla, že mě to nevzrušovalo. Ve tmě jste si mohli představit cokoliv, třeba i obrovského opáleného svalovce s bronzovou kůží a hodně obdařeným přirozením, jehož ego bylo oprávněné.

Prvních pár vniknutí bylo mazlivých i bolavých, možná se mu zamlouvala úzkost uvnitř, než se přizpůsobila jeho penisu a pak začal přidávat na tempu.

Každopádně se mnou každé naše střetnutí pohnulo jako by mě někdo kopnul.

Sténala jsem, hlasitě a jeho to dělalo šíleným, cítila jsem, jak se mu napínají svaly na ruce, to byla jediná část kromě penisu, kde se mě dotýkal.

Chvíli to pokračovalo a já měla klín zmáčený víc, něž kdejaká slavná pornohvězda.

Nečekaně mě Bee zvedl do vzruchu. Otlačená kolena mě už nebolela, nohy visely volně dolů a jediná potíž byla v tom, že jsem na sobě pořád měla kalhoty na půl žerdi.

Něco se mi náhle prosmýklo mezi stehny. Aligátoří ocas vztekle zatlačil na ten kus oblečení, aby ho setřásl z nohou. Podařilo se mu to i s botami.

Frustrace xenomorpha poháněla a byla s každou vteřinou horší, kdy nebyl uvnitř mě.

Teď mé tělo přitiskl na svůj kostěný hrudník, či spíše jsem do něho narazila, až mě zabolely lopatky.

Druhá nestvůrná ruka se mi připlácla na ústa. Čekala jsem, že mě chytí za krk jako jinou oběť, jelikož tam bylo slabé místo každé bytosti, ale nejspíše mu to stačilo.

Bee se prohnul, penis prostrčil mezi mýma nohama a jeho špička mi narazila do břicha jako bych na něm pánví seděla.

Dobře měla jsem teď jedinečnou možnost a možná jsem se i zbláznila, ale já chtěla vědět...prostě si na něho sáhnout.

Hned jsem věděla, že je to blbost ale zbijte mě za to.

Vlhký sekret se mi přilepil k žaludku a než stačil svůj obrovský úd odtáhnout, poslepu jsem po něm sáhla.

Už po prvním hmatu mých zvědavých prstů jsem vnímala napnuté žíly jako provazy. Připomněla jsem si, že má místo krve kyselinu, něco tak smrtícího jako žádný jiný tvor. Nešlo mi to na rozum a možná to ani nikdy nepochopím, ale svým způsobem to byl smrtící zázrak.

Bříška prstů jsem posunula vzhůru, délka byla ohromná a tam, kde měl normální muž širší žalud, se vetřelcův penis spíše zužoval do špičky, než rozšiřoval. Ze samotného vrcholu odkapávalo to lepkavé...

Náhle mi to došlo. Byla to jen teorie, ale co člověk nevymyslí. Co když ten zvláštní slizký sekret není jen nějaké pojidlo, co když je to samotné sperma, tedy velké množství spermatu? U lidských mužů se také stává, že během sexu začnou vylučovat nepatrné množství semena.

Ať to bylo jakkoliv, moje drzé ohmatávání se nesetkalo s nadšeným přijetím.

Xenomorphův hrudník se zachvěl a já málem ohluchla, když mě okřikl.

Jo, jo, ruce pryč.

Pracka na břiše se více utáhla a nalepila mě na to nestvůrné tělo, zatímco pařáta na ústech se mi silně tiskla na rty jako bych neměla vydat ani hlásku.

Penis se o můj žaludek několikrát otřel a pak sklouzl po kůži dolů přes podbřišek moje citlivé místo, až tam kde bylo to životadárné teplo, i když teď jsem musela hořet jako pochodeň naprosto celá.

Znovu a znovu mě plnil. Tentokrát to bylo pod jiným úhlem, lehce jsem mohla prohnout boky, když do mě už agresivně vjížděl. Nedržel mi ruce a tak jediné, co jsem mohla, bylo, abych pravou sjela do klína a hladila se.

Pokud máte poslední sex před smrtí, proč toho nevyužít, že?

Špičky u nohou se mi propínaly, přesto nedosáhly na zem a každý můj vzdech zachytávala ta monstrózní ruka, do které jsem měla chuť kousnout.

Vlastní prsty přejížděly přes ten zduřelý uzlíček bez výčitek. Měl snad někdo výčitky přiznat se, že ten gelový přítel pod polštářem umí větší divy než samotný partner?

Tvrdé přírazy náhle vybuchly v euforii potěšení, které mě alespoň na chvíli odvedly od myšlenek na vlastní smrt z rukou neznámých agresorů.

Vychutnala jsem si to až do dna a i po tom co Bee ještě pokračoval v dobývání mého těla, než bylo po všem.

Ihned po velkorysém darování jeho semene ze mě vyklouzl a uvolnil tak proud svého dárečku, který mi teď stékal jako vodopád po noze.

Nějak mi to bylo jedno, já plula na růžovém obláčku jménem: -běžte-všichni-do-prdele-.

Mé starostmi stažené svaly byly nyní uvolněné, klín tepal námahou a mysl byla nakloněná tomu, že to nebyl zas tak špatný nápad, jak se zprvu jevil, jen jsem doufala, že tu nebyly žádné kamery.

Bee zasyčel a lehce mi hlavou šťouchnul do tváře jako kůň, který chce kus jablka.

Vážně mírumilovné, zítra se nebudu moct ani postavit na nohy...

„Pusť mě dolů, Bee..." vydechla jsem vyčerpaně, ale nepustil mě. Přitiskl si mou maličkost k sobě a někam odcházel, než se jeho veličenstvo rozhodlo, že tento kout je ten nejlepší z celého vlaku a tam se položil co nejlépe na svá monstrózní žebra. Kvůli těm výrůstkům připomínající ohnuté trubky to sice moc nešlo, ale odložil mě na sebe. Připadala jsem si jako odpočívající lvice na kmeni stromu v pravé poledne.

Takto alespoň nenastydnu, zato na holou prdel mi foukala klimatizace. Alespoň jsem pořád měla mikinu nyní nasáklou potem.

Darovanému koni na zuby nekoukej.

Zívla jsem únavou. Kdy jsem vlastně spala naposledy? Včera? Dnes? Tak jako tak, to bylo hodně dlouho, tak proč toho nevyužít tím, že se trochu prospat.

Zůstala jsem na xenomorphově tvrdém boku, který se spíše podobal kostem ohlodané velryby, než nadýchané královské posteli s pěti přikrývkami, ale i tak mi hlava sama od sebe padla na tmavé šlachovité maso, které tak zvláštně vonělo.

Možná, že ve snu vymyslím, co dál...

Další zívnutí a zamlaskání. Víčka mi klesla jako těžké závory.

„Bee..."

Xenomorph něco zasyčel, ale já to nevnímala nebo to syčení pocházelo z klimatizace, která do vagonu postupně pouštěla omamný prostředek?

Rozhodně to bylo něco, co mě dokonale uspalo bez výhrad ale nebyl tak silný, aby poslal do říše snů mého temného ochránce, který bděl a dával pozor na vše, co by jeho princezně mohlo ublížit...

Wanda je ve vlaku, ve tmě, ve stresu a strachu o svou budoucnost. Vyhlídky nejsou dobré, protože se právě stává pokusným morčetem jako Bee zavřeným v kleci a co teprve až dorazí na místo. Všechno vypadá nejistě, a aby to nestačilo, tak král xenomorphů je také nervózní, protože ví, že je chycen a nijak se mu to nezamlouvá a tak to řeší po svém. Chce se ve stresové situaci přitulit ke svému lidskému protějšku a Wanda nemá jinou možnost než ustoupit.

1.

Wanda Astonová

Policista Willly

Pozor 18+

2.

Marry

Sid

Pozor 18+

3.

Xenomorph

4.

Xenomorph

5.

Android Adam

6.

Hollyhope

Pozor 18+

7.

Xenomorph

Pozor 18+

8.

Xenomorph

9.

Xenomorph a kočička

10.

Wanda a Bee

11.

Supermarket Food Basic

Xenomorph

12.

Xenomorph

13.

Xenomorph

14.

Xenomorph

15.

Xenomorph

16.

Xenomorph

17.

Pozor 18+

Xenomorph král

18.

Pozor 18+

Xenomorph král

19.

Bee a Wanda

20.

„Chceš říct, že masakr kolem ti pomůže najít lék na rakovinu? Myslíš, že jsem idiot?"

Adam zaklapl klávesnici a oba dva stáli nad pomalu vnímající ženou na zemi, ale dívali se upřeně na sebe jako pistolníci před salonem.

Bud bojoval sám se sebou slyšet něco, co by si nepředstavil ani ve snu.

„A vy jste riskovali vypustit je prostě ven? Co kdyby některý utekl? Pokud jsou jako kobylky, vaše firma není právě moc chytrá zaneřádit si zem, na které chodí."

„Nemějte strach, město je střeženo stejně jako jeho hranice a až budou všechny vzorky polapeny, bude zde shozena účinná bomba, která v okruhu dvaceti kilometrů vše srovná se zemí, zahladí stopy po čemkoliv usvědčujícím."

To zjištění se Budovy líbilo ještě méně.

„Proč tohle všechno?" zvedl svou dlaň celou od krve. I Adam pozvedl zbraň jako by měl pocit ohrožení, ale zraněný muž před ním na tom byl vskutku bídně.

„Nevěř mu, lže ti..." zachroptěla žena u jejich nohou.

„Vskutku nemusíte mi věřit, ale když to neuděláte, později budete hořce litovat."

Xenomorphové

Pozor 18+

21.

Xenomorph

Pozor
18+

Pozor
18+

Pozor
18+

Pozor
18+

Pozor
18+

Pozor
18+

Pozor
18+