This is a Title 01

Kapitola 1.
Probuzení Oberonu

Hluboký nádech.

Výdech...

Další nádech, jež se odrazil od víka kryostáze a zamlžil ho byl ještě hlubší, naléhavější podobný takovému, když se topíte a vyplujete toužebně nad hladinu.

Lusk podobný velké smaltované vaně byl jen tak velký, aby uchoval naživu jediného člověka a poskytl mu co největší možné pohodlí ale Katrin o tom pochybovala. Pro ni to byl mučící nástroj jako dělaný na její klaustrofobii.

Nenáviděla tuto část letu...

Vyděšeně těkala doširoka rozevřenýma očima sem a tam po zamlženém skle nad sebou jako v nějakém špatném snu. Hodnoty zobrazující se na speciálně tvrzeném plastu, byly pro ni rozmazané a nečitelné ale dýchala.

Z koutků očí jí tekly slzy jako vedlejší následek umělého spánku, byla otřesena i zmatena, protože mozek se začal více okysličovat a reagovat na prostředí bez nucených života podpůrných procedur.

Žena spala téměř dva roky navlečená v bílém přiléhavém thermo prádle a společnost jí dělala jen vlastní fantasie a noční můry.

Katrin zmateně zvedla ruku a divila se že je vůbec její, protože v ní neměla moc citu spíše jako by patřila někomu jinému dost možná figuríně v obchodě ale i tak odhodlaně zabušila na víko.

Tupý zvuk naplnil její uši a začal se v tom malém prostoru nepříjemně rozléhat.

Začala hyperventilovat. Potřebovala ven, než se její nemoc zhorší a ona se zblázní.

Náhle, aniž by něco udělala se víko ladně zvedlo a ona ucítila vzduch lodi. Znatelně si oddechla, kdyby se neotevřelo, znamenalo by to problém. Velký problém. Katrin netoužila zůstat navždy zakonzervovaná v této moderní rakvi. Při tom pomyšlení jí přeběhl mráz po zádech.

Kolem bylo ticho, místností se neslo jen kapitánčino rychlé oddechování a frekvence srdeční činnosti, která jí bušila do spánků. Dezorientovaná nevnímala ani těžké kroky, které se přiblížily k její kapsli.

Katrin nadále ležela na ergonomicky tvarované podložce a zvykala si na jiné než snové prostředí, když se nad kapslí objevila rozpitá skvrna velikosti míče.

Zaměřila se na ni ale nepoznávala ji, rysy byly stále nepříjemně rozmazané.

„Vše je v pořádku kapitánko Leeová, příznaky dezorientace se zanedlouho ustálí a odezní. Nemusíte mít strach."

To se ti lehce řekne, pomyslela si Katrin ironicky.

Ten hlas byl plný optimismu, příjemný pro její uši, mohla by ho poslouchat stále dokola jako oblíbenou píseň, neměl vůbec mechanický podtón takže se naštěstí nejednalo o žádný topinkovač nebo interkom.

Katrinin dech se pomalu uklidňoval, už se nebylo čeho bát. Byla vzhůru a ona pevně doufala, že tímhle už nebude muset nikdy projít ale ten hlas...

„David?"

Už ho někde slyšela, musela ho slyšet, znala ho...

Ženiny sinalé rty se neochotně pohnuly, když zašeptaly jeho jméno ať už přišlo z jakékoliv části její mysli. I mluvit bylo jaksi těžké kvůli nepoužívaným hlasivkám a spíše to znělo jako chrapot po celé vykouřené krabičce cigaret.

Skvrna nad ní se maličko pohnula, nejspíše jí věnoval povzbudivý úsměv. Nebo se nahnul, aby se podíval na víko lusku a kontroloval hodnoty.

„Ano kapitánko jsem to já, dohlížím na vaše probuzení, nelekněte se, některé vjemy jako světlo nebo zvuky mohou být pro vás zatím nepříjemné," androidův hlas byl chladný, stoický a přesto plný důvěry, který ji měl přesvědčit aby mu věřila.

„Čeho se nemám..."

Skvělé, teď ještě i pomalu chápala jako dítě v mateřské škole.

Katrin sebou trhla, když jí baterkou vypadající jako pero posvítil nejprve do jednoho a pak do druhého oka. Jakmile pomůcku zhasl, viděla hvězdy celého vesmíru. Zasténala v reakci na takovou nepříjemnost a nejraději by ho za to rukou odehnala jako mouchu.

„Ležte, vaše tělo je v šoku, můžete dostat svalovou křeč," doporučil jí David klidně ale ona už v té bílé rakvi nechtěla zůstat ani minutu. Nesnášela ji. Prostě musela ven!

„Ne, chci z toho pryč!" Poručila, v hlase ženě zazněla zoufalost a hned na to se začala škrábat z lusku ale nemohla ani pořádně ohnout ztuhlá záda a posadit se. Náhle se pod její rukou něco proplazilo. Otřelo se to o pokožku schovanou v tenké kombinéze a chytilo ji pevně pod loktem, instinktivně udělala to samé na druhém konci a chytila se natažené ruky. Android jí lehce pomohl se posadit.

„Děkuji," vydechla Katrin zcela automaticky a David v mírném překvapení pozvedl obočí, nebyl zvyklý na takové hodnocení, přesněji řečeno když ještě posádka nespala, oslovili ho jen když něco potřebovali a to bez vděku. Vlastně se ani neočekávalo, že někdo umělou inteligenci bude zdravit nebo jí děkovat, to už patřilo k lidskému chápání. V jejich očích byl považován spíše za hmotnou drahou věc, než jako člen posádky. Zvykl si na to.

Toto byla však příjemná změna.

Katrin byla ale stále bezmocná, svaly které moc necítila nedokázala pořádně ovládat a to se jí nelíbilo, bylo to jako být odkázaná na nějakou vyšší moc. Skoro jako být postižená a spoléhat se na úřady. Bezmoc byla její nepřítel a tak se chytila prsty druhé ruky okrajů kóje. Byla zvyklá vše dělat sama proto ji překvapilo, když se

kolem ní objevily paže a jemně ji vzaly pod koleny a vyzdvihly z té skořápky.

Žena tiše zalapala po dechu, když ji David přivinul do náruče ke své pevné hrudi, v tu chvíli nemohla být ztuhlejší než zmrzlé maso. Vážně, jistá podobnost tu byla...

„Dokázala bych se dostat ven i bez tvé pomoci," namítla ochraptěle.

„Já vím kapitánko. Jsem však zde, abych sloužil."

Tuto propagační větu vídávala na každém builbordu ve velkoměstě společně s výstavním obličejem a logem společnosti, které i teď měl vyšité na prsou firemního trika. Ta věta byla klišé a zcela evokovala myšlenku bezpáteřního otroka, který udělá vše co mu nařídíte.

Katrin si cenila svobody ale nemohla popřít, že Davidova přítomnost mohla být užitečná a právě teď nemohla nic namítat. Jediné co bylo jejím problémem byla taková malá drobnost. Kapitánka byla háklivá na lidský dotek ale pořád lepší, než zůstat v tom nepohodlném lusku a navíc to co ji drželo nebyl v podstatě člověk, i když tak k nerozeznání vypadal.

David ji stále bez potíží držel jako ženich, než se víko kóje tiše zavřelo a on ji neposadil na uzavřený lusk a na chvíli ji opustil jen, aby přes ni přehodil teplou pokrývku, jelikož se třásla jako v zimnici. Ale i když nemusela lidský kontakt, jeho silikonová kůže i přes oblečení příjemně hřála, nebýt svého omámeného mozku a úsudku, který se jí rychle vracel, snad by se k němu i schoulila.

Kapitánka mírně přikývla jako vděk za námahu k jejím potřebám a za tu dobu se jí postupně vrátil zrak. Už poznávala vše kolem sebe, bílé a kovové prostředí, známé podsvícení a řada stejně identických stází kolem.

David se objevil po jejím boku a zabalil ji do deky s tím, že na pár chvil nechal své dlaně na jejích ramenou, tentokrát však už Katrin ucukla.

„Omlouvám se, domníval jsem se že dotek lidi uklidňuje," podivil se android.

Co na tohle měla říct? Bylo to trapné.

Katrin se raději zahleděla nepřítomně před sebe a stiskla rty v jakémsi ironickém pousmání, „ano, v těžkých chvílích lidský dotek pomáhá ale ne všem Davide. Někdy je to nepříjemné," poučila ho.

„Pak mám štěstí, že nejsem člověk," nabídl jí nepatrný oduševnělý úsměv a věnoval se ovládání jejího lusku, který přestal být aktivní a pohasl.

Katrin zaměstnala vlastní mysl jeho zvláštní odpovědí a hledala v ní nějaký skrytý význam, nakonec nad tím však mávla rukou, nebyla ve stavu kdy by mohla nad něčím sáhodlouhým uvažovat ale všimla si, že je probuzena jen ona.

„Ostatní se ještě nevzbudily?"

„Ne kapitánko, systém v určený čas automaticky nejprve oživí velitele lodi a pak hlavní posádku, aby převzala řízení přesně podle protokolu."

„Dobře, vzbuď je tedy," dala rozkaz, aby ho od sebe separovala. Chtěla být sama.

„Jak si přejete," odvětil David uctivě a přemístil se.

Další půlhodinu ze svého místa sledovala, jak lidé kolem ní procitají, lapají po dechu, třesou se zimnicí a poznávají okolí jako slepá štěňata. Ona měla jen menší náskok.

Děkovala bohu že se probudila, byla to jedna z věcí co jí dělaly starosti ale naštěstí vše fungovalo jak mělo. Tedy skoro...

Po její pravé straně se ozval nepříjemný zvuk a Katrin byla ráda, že netrpí nevolností jež se zrcadlila na pár bledých tváří. Zvracet přede všemi byla zkušenost, které se naštěstí vyhnula.

Byl to však normální důsledek dlouhé hybernace.

Po pravé straně mžoural do okolí Charles, biolog ve středním věku, pak tu byl Libreto druhý navigátor, Josh, doktor Less, usměvavý Montgomary agronom a jeho přesný opak doktorka Fishová, strohá úzkoprsá fyzička, která byla opravdu studená jako ryba.

Katrin sledovala, jak mladá žena vyprazdňuje obsah svého žaludku do nerezové mísy a patřičně ji politovala. Montgomary k ní přišel a přátelsky ji pohladil po zádech, až se zavlnila v novém náporu zvracení.

„Tak jak to jde rybičko? Měla by sis dát panáka a bude ti líp věř mi," zasmál se.

Doktorka mu věnovala takový pohled jako by mu měla strčit do nosních dírek dynamit a ještě s radostí přidržet zapalovač.

Odpověď se však ztratila s huhláním v nádobě.

„Nech ji Monty ona s tebou na drink nepůjde ale já bych si s chutí dal, máš ještě tu dvacetiletou brandy? Říkal jsi, že ji sem propašuješ."

„Hele tu na tebe plýtvat nebudu, ta je jen pro dámy," zakřenil se agronom jako sluníčko jako by doufal, že nějakou z přítomných na tak levný trik naláká.

„To bys nesměl mít v kalhotách dvě vejce," zasmála se vojačka na Joshe svého parťáka se svým ostrým humorem, která ze všech vypadala v nejlepší kondici. V ruce už držela pití s brčkem a sledovala okolí, stejně jako Katrin s tím rozdílem, že s kapitánkou nikdo nemluvil.

„Moc vtipný Jovovičová, co si trochu vyleštit zbraň, vsadím se že sis ji vzala i do lusku co? Nevěříš Američanům hm?" Poškleboval se Monty.

Na ježka ostříhaná Ruska mu poslala vzdušný polibek, "da, nikogda ne vytaskivayu iz ruki pistolet."

„To jsem tomu zase rozuměl, už by mohli vymyslet nějaký funkční překladač," postěžoval si Monty a pohladil Fishovou znovu po zádech.

Všichni drželi při sobě byly jeden tým, jedna rodina která se musela podporovat a mírné vtípky jen přispívaly k dobré morálce lodi.

Katrin seděla tiše a naslouchala proudícímu humoru, bylo příjemné být zpátky, přestože na ostatní působila spíše nepřístupně přesně, jak se od kapitána očekávalo.

„Pokud vám nebude lépe, mohu vám podat nějaký účinný medikament," David se pohotově objevil jako duch po boku slečny Fishové ale ona zavrtěla hlavou a odmítla.

Katrinin pohled se zaměřil na neživého člena posádky, jak chodil od jednoho k druhému a starostlivě se zajímal o jejich zdraví. Hotová matka Tereza.

Davidovo ohleduplné chování v ní vyvolávalo pocit klidu a jistoty, že je vše v pořádku a zanedlouho se všichni dostanou do zajetých kolejí.

Sledovala androidovy přesně řízené pohyby jako by byl vždy v ten správný čas na správném místě. To načasování bylo opravdu zajímavé.

Zamyšleně studovala jeho rovná záda, široká ramena skrytá v tmavě šedé uniformě s výšivkou Weyland-Yutani a jeho jménem na pravé straně. Až při lepším pohledu si všimla, že to není onen oblek který mu dali při výrobě, nyní měl tmavě modrý stejnokroj lodi, který ladil s jeho křišťálovýma očima.

Kdyby nevěděla, že mu v těle koluje hydraulická kapalina a jeho orgány jsou směs mechanických přístrojů řekla by, že jeho oči jsou plné života a energie, kterou teď momentálně všichni postrádali.

Androidovy pohyby rukou a držení těla jako by bylo řízeno skutečným zájmem a ne tím naprogramovaným.

V duchu nad tím mávla rukou, něco takového nebylo možné, znala jeho příručku dokonale, vždy měla ráda přehled o přístrojích, které mohla řídit. To zaručovalo dobrou orientaci při problémech, či jak jim dobře předejít.

Katrin s malou zvědavostí zvedla pohled k jeho ostře řezanému obličeji pohledného muže na konci třicátých let. Jeho zralost nemohla považovat za mladistvou ani starou, spíše tak akorát aby budila dojem rozvážnosti a jistoty.

Výrazná hranatá brada, tenké přitažlivé rty, pevná čelist, bílé zuby, dlouhý úzký nos a vysoké čelo se symetrickým obočím posazeným pod blonďatou kšticí. Vždy, když se k někomu mírně naklonil a naslouchal, zaregistrovala jak mu do čela sklouzl pramen delších plavých vlasů, jež byly sčesané na stranu.

Katrin do kontaktu s mnoha androidy nepřišla ale obdivovala, jak je tento model lidem podobný. Jistě ta dokonalost a pohotovost nebyla u lidí obvyklá ale bylo těžké ho považovat za neživého a ignorovat ho.

Nikdo z přítomných o kapitánku nezavadil pohledem ale David jako by na sobě vycítil její pohled se otočil a věnoval jí plnou pozornost.

Katrin uhnula očima, cítila se trochu trapně, že byla chycena při činu a dělala jako by nic.

„Mohu vám nějak pomoci kapitánko Leeová?" Oslovil ji zúčastněně.

„Ne, jen jsem přemýšlela, to je všechno," odbyla ho rychle, pokud si ale myslela že taková odpověď ho uspokojí, tak se mýlila.

I androidi dokážou být zvídaví. Nová vlastnost z řady dodatků softwaru při nadstandardním zakoupení licence. Loď Oberon měla štěstí, že tato nová sériová jednotka měla vše nezbytné s malými bonusy.

David přešel až k ní s malou zvědavostí v oku, „a mohu vědět o čem?"

Katrin nějak nepředpokládala že se zeptá, možná v něm bylo více zvídavosti než ve všech tady dohromady, kteří náhle zmlkli a čekali co odpoví.

„O tom, jak dlouho bude ostatním trvat, než se oblečení dostaví na můstek," bez dalších průtahů kapitánka Leeová sklouzla z lusku a postavila se na nohy, které doufala už nebudou vratké.

„Máte půl hodiny na vzpamatování, než se zase sejdeme," prohlásila rázně přes rameno.

S tím nechala posádku za zády a opustila místnost doprovázena jediným ledově modrým pohledem.

********************************************************************************************************************

Katrin ze sebe strhla ten hrozný spandexový oblek z bílé upravené bavlny a odhodila ho do koutu koupelny jako staré špinavé hadry. Stejně byl nasáklý potem z hypotermie a následnému vyrovnání tepla v těle.

Ihned jakmile to bylo možné se uzavřela ve sprše s horkou vodou. Bylo jí jedno jestli příliš velká teplota způsobí tělu šok, prostě se to rozhodla riskovat a nepřemýšlet o tom.

Sprchování. Jedna z činností, která byla příjemná a kde se dalo relaxovat. Nemohla si ji však užívat dlouho pokud nepočítáme dva roky, za čtvrt hodiny byl nástup posádky a ona musela být příkladem.

Už to chtěla mít za sebou. Neměla ráda, když se do ní strefovaly pohledy a ona přesně věděla co si myslí každý z nich ale někdo tu tvrdou roli hrát musel. Orchestr bez dirigenta byl také odkázán k záhubě.

Svět bez pravidel je jen chaos, pamatovala si otcova slova.

Kapitánka zaklonila hlavu a nechala vodu, ať svlaží její růžové vlasy. Úlevně vydechla, když se čisté a volné přilepily ke krku.

Snad na ostatní neměla být hned tak přísná ale nechtěla, aby jí přerostly přes hlavu. Katrin měla pravidlo, že je vždy nejlepší hned na začátku stanovit určitá pravidla a měřítka, častokrát se jí to v praxi osvědčilo.

Opřela dlaně o kluzkou stěnu a těžce vdechovala páru.

Takový luxus mnohdy ani na měsíci nebyl, pomyslela si...

Snažila se na nic nemyslet a jen si užívat ten pocit klidu ale přesto se jí do popředí dostala Davidova slova.

Katrin si nepamatovala, kdy naposledy se jí někdo zeptal o čem přemýšlela. Jeho otázka byla tak překvapivá, že ji zcela zaskočila a ten zvláštní pronikavý pohled...zamrazilo ji z toho i přes horkou vodu.

Nebylo to tím, že by byl drzý nejspíše si neuvědomil, že to bylo nevhodné.

Další pochod myšlenek byl však odříznut pípavým zvukem, který ve vedlejším pokoji nařídila, aby jí dal vědět, kdy je čas se oblékat.

Kapitánka zavřela přítok vody a přesunula se, aby si ze skříně vytáhla tmavě modrou uniformu, která se skládala z kalhot a vyžehlené košile.

Konečně se zase cítila jako člověk.

O pár minut později už kráčela po dlouhé bílé chodbě směrem k řídící části lodi.

Stěny byly pevné, slitinové a hladké, tato chodba se nacházela v prostřed lodi, takže nebyla možnost vidět velkým oknem na černý vesmír venku a uvědomit si svou miniaturní velikost.

Jen co však Katrin vstoupila do menší místnosti která vedla k můstku, někdo na ni překvapivě čekal.

„Davide?" Oslovila ho jako první, „proč nejsi v řídící místnosti s ostatními?" Podivila se.

Android jí věnoval jeden ze svých nic neříkajících pohledů, sklonil se k malému pultíku vedle sebe, něco z něho vzal a sugestivně pravil: „odešla jste než jsem vás po hybernaci stačil zkontrolovat kapitánko Leeová a jelikož jsem vás nechtěl rušit ve vašem pokoji, počkal jsem na vás zde. Jedná se o nutnou formalitu."

Další jedna z otravných věcí, kterým se nemohla vyhnout a nezbylo jí nic jiného, než se podrobit.

„Dobře, tak ať to máme za sebou," povzdechla si.

David pozvedl paži dlaní vzhůru, „podejte mi ruku a ukažte ukazováček." Udělala co po ní požadoval a on ji něčím podobným tužce píchl do prstu. Katrin neucukla, vůbec na sobě nedala nic znát jako by ji na ukazováčku spíše polechtal.

„Máte zvýšený práh bolesti? Zajímavé," podotkl David suše a připojil nástroj na přístroj s několika diodami a malou obrazovkou, na které ihned naskákaly hodnoty jako by je někdo právě napsal na starém stroji.

„Ne, myslím že tohle není můj případ, bolí mě to ano, ale nic víc, jen prostě...jsem zvyklá přijímat bolest."

David ji zkoumavě pozoroval a hodnotil, až se cítila trochu nesvá.

„V pořádku," přikývl na zcela normální hodnoty diagnostiky přístroje a začal do malého kalíšku míchat nějaké barevné prášky ale přesto se zdálo, že se soustředí na to co dělá ale zároveň přemýšlí o jejích slovech. Věnoval kapitánce maximum své pozornosti, přestože to tak nevypadalo.

Každý kdo se na něho díval by ho považoval za chladný stroj ale schránka mohla velice klamat, stejně jako vzhled u lidí.

„Zajímalo by mne jaké to je cítit bolest, bohužel o takovou zkušenost jsem ochuzen."

To Katrin trochu zaskočilo a zamrkala, proč by někdo chtěl dobrovolně cítit bolest? Vážně z toho cítila zklamání? Divné.

„O nic nepřicházíš Davide, je to nepříjemné a obtěžující. Když mají lidé bolesti, nedokážou se soustředit na své stanovené úkoly."

Android mírně naklonil tvář na stranu zvídaným způsobem, takže hleděla na jeho jasný zamyšlený profil.

„Těžké je mlčet, když cítíte bolest- tento citát mě vždy zajímal ale nedokázal jsem jej nikdy plně docenit. Prožila jste hodně bolesti kapitánko? Mohu vám naslouchat, pokud byste měla potřebu si o čemkoliv promluvit," nabídl jí tuto alternativu jako zkušený psycholog, protože se to od něho očekávalo, poté se otočil a podal jí kalíšek.

„To není potřeba," řekla Katrin rázně, „umím se svými pocity vypořádat ale děkuji za tvou starost Davide," odvážila se ocenit jeho gesto ale nechtěla pokračovat v tomto rozhovoru, který mířil někam co nechtěla rozebírat a raději změnila téma.

"Co je to za veselé pilulky?"

Pochybovala, že by to byla nějaká uvolňující droga ale člověk nikdy nevěděl.

Davidův pronikavý pohled se setkal s jejím a pak sklouzl do malé mističky.

„Ta modrá je na kolísavý tlak, oranžová na nevolnost, bílo zelená je směs vitamínů."

„Myslím, že nepotřebuji ani jedno z toho," snažila se to odmítnout a podala mu zpět kalíšek.

„Pak vás poprosím, abyste pozřela alespoň vitamín, který je potřebný pro vaše tělo," tentokrát zněl neústupně ale stále zdvořile, podal jí vodu.

Katrin se vzdala, vzala si tedy požadovanou pilulku a zbytek mu podala, když se za ní otevřely dveře a dovnitř vpadl Jack s omluvným klučičím úsměvem od ucha k uchu.

„Lásko tady jsi, tak půjdeme na večírek?" Zeptal se Katrin zvesela a snažil se kolem ní projít, když se mu do cesty postavilo mužské tělo, které ho co se týče svalů převyšovalo.

„Pane Williame, stejně jako kapitánka jste se vyhnul základní prohlídce, musím vás poprosit abyste ji ihned podstoupil."

Jackův pohled padl na Katrin a zaúpěl: „je to nutné? Všechny ty ponižující věci tady přede všemi?"

„Nechovej se jako malej kluk, měl by ses naučit trochu zodpovědnosti, když už ne k ostatním tak alespoň sám k sobě," pravila žena.

„A ty dobře víš, že právě tohle mě vždycky dostává do potíží," chytil se za hlavu v předstíraném šílenství.

„Bez odmlouvání poručíku Williame," použila Katrin ostřejšího tónu ale v rozporu s ním se usmála jako na jediného člena posádky, ke kterému měla podstatně blíž. Ne však tak blízko, jak by si on sám přál.

„Měl byste poslechnout poručíku, je to pro vaše dobro," přisadil si David jako výchovný poradce.

Jack si nechal odebrat krev a poučit se o tom, že má zvýšenou hladinu cukru, což jen odmávl rukou jako kluk, který nic nebere vážně, zato navigátor jeho kalibru neměl ve vesmíru konkurenci.

Katrin sledovala, jak se s Davidem dohaduje a bylo jí to k smíchu, vykouzlila tedy na své tváři ironický úsměv, než slyšela ze zasedací místnosti hluk a smích, nejspíše byly poslední kdo dorazil.

Jakmile Jack vynuceně spolkl dvě tabletky s tím, že se přiznal k tomu že před deseti minutami zvracel už jen dvakrát, přesunula se trojice ke kulatému stolu a čekajícímu shromáždění...

********************************************************************************************************************

David se učil vzájemnou interakcí s živými tvory, ať už zvířaty nebo lidmi. Hovorem, kontaktem očí a řečí těla. Vše mělo svůj jedinečný jazyk či také základní basic, jak říkal program.

Po celé dva roky mu nebyl jiným přítelem a spojencem než lodní počítač, hudba či filmy jež si mohl libovolně bez omezení promítat, proto byla pro něho výzva být znovu mezi posádkou a ne jen tajně sledovat jejich sny.

Nyní stál stranou kousek od kulatého stolu vprostřed místnosti, kde byla základní posádka. Řekněme, že v tuto chvíli byl nestranný pozorovatel a docela si to užíval. Měl dobrý výhled na každého kromě doktorky Fishové, která k němu seděla zády a tvářila se jako kyselý šťovík.

Jakmile tam trojice dorazila, stůl se mírně utišil a pohledy přítomných se upřely na ženu s růžovými vlasy a jasnou výšivkou na uniformě, která podle zlatých hvězdiček hlásila, že tu má nejvyšší hodnost.

Byla to jen uvítací schůze, nic proč být nervózní, přesto byla veselá atmosféra potlačena kapitánčinou vážnou aurou, jež naplnila místnost.

„Vidím, že několik vás už započalo s jídlem, dobrou chuť a ty kdo zatím na jídlo nepomýšlejí doufám, že ji brzy dostanou," její malý vtip se neobešel od upřímného

ušklíbání.

„Na sojaprot nedostanu asi chuť nikdy, je to jako žvýkat plastikovou láhev," postěžoval si Monty na nejnovější výdobytek směsi bílkovin a sacharidů vyrobených na Zemi coby nejvíce výživná uměle vytvořená potravina.

„V nouzi každej přístav dobrej," mrkl na něho doktor Less, asiat ve středním věku, když k němu postrčil talíř s něčím co se tvářilo jako kobliha ale každý věděl co to je, a že je to jen hezká iluze podobně jako stroj v kůži člověka.

„Tak to bych radši nevyplul," ozval se smích.

„Až nebudeš mít co jíst, uvidíš jak bude dobrej."

„Máš štěstí, že nemáš chuť doktore."

„Ehm," odkašlala si Katrin a přerušila škádlivé veselí, aby pokračovala v proslovu.

„Jsem ráda, že jsme se tu dnes všichni sešli téměř přede dveřmi našeho společného cíle. Spali jsme 24 měsíců a zanedlouho začneme nový život na Andrisu 10, což je pro lidstvo velký krok. Zatím nejdále od Země kolonizovaná planeta mimo naší sluneční soustavu. Davide?" Předala mu slovo.

Jakmile android dostal pokyn, postoupil o krok dopředu, aby jej ostatní zaregistrovali.

„Zbývá necelých šest dní k příletu na orbitu planety. Posádka Oberona byla probuzena v přesně stanovený čas. Máte 144 hodin na aklimatizování se z hybernace a k zahájení příprav na průzkum Andrisu 10. Zbytek hybernujících kolonizátorů počítač probudí za dva dny v mírných odstupech po stovkách, aby nedošlo k hysterii. Během vašeho spánku nebyl hlášen žádný závažný problém, který bych nebyl schopen vyřešit, jen přišlo několik zpráv," věnoval kapitánce svůj dlouhý chladný pohled a hned zase věcně pokračoval.

„Tímto mi dovolte popřát příjemný let a jak lidé říkají mnoho zábavy."

Celá striktní řeč byla přednesena vzletně s takovým nábojem, že kolem stolu se začalo nadšeně tleskat. David vypadal spokojeně sám se sebou i svým projevem, který si předem nacvičil.

Katrin trochu píchlo u srdce, že měl na posádku takový pozitivní vliv a ne ona, možná že to byla žárlivost, kterou jen na chvíli uviděl v jejích tmavých očích, které se leskly jako čokoláda.

Oba se střetli očima a na pár vteřin tak setrvali za zvuku tleskání, než Katrin první uhnula očima k pod svíceným tvářím svých kolegů, kteří si právě připíjeli na šťastné probuzení.

Bylo to hořkosladké.

„A co jsi vlastně dělal Davide celou tu dobu?" Zeptal se přátelsky Josh na opačné straně, „musel jsi se hrozně nudit, neměl sis s kým popovídat, ani s kým jít na pivo."

Android nikdy nevypadal zaskočen, vždy byl připravený s pohotovou odpovědí.

„Ne, skutečně bylo mnoho věcí, na které jsem svědomitě dohlížel, mít na starost celou loď není lehká záležitost," poučil je se vší vážností.

„To mi neříkej, že jsi celý dva roky seděl na zadku a koukal do monitoru na hvězdy," zasmál se někdo.

„Učil jsem se. Měl jsem k dispozici mnoho poučného materiálu, abych zaměstnal svou mysl a nemohu říci, že to nebylo prospěšné. Věnoval jsem se biologii, botanice a ušlechtilé četbě, měl byste to také někdy zkusit pane Montgomary, je to velice povznášející," věnoval muži ironické zvlnění rtů, až agronom zamrkal.

„Hej, to byl vtip!? Vážně?"

„Dostal tě, jak si ty vůbec mohl udělat zkoušky do letectva, neznáš jedinou direktivu," škádlil se letec s agronomem.

„Co třeba dej přednost v jízdě?"

„Jo, je hrozně těžký se pořád v tomhle lidu prázdným prostoru venku někomu vyhýbat ale stačí, že si tu ty a každá hvězda v dosahu je jasnej cíl."

David vnímal obnovenou příjemnou atmosféru kolem sebe ale jeho oči se zas a znovu stáčely k růžovlasé ženě po pravé straně. Jak tam tak kapitánka postávala, vyhlížela nepřítomně, ztracená v moři myšlenek. Nepřístupná a přesto si pamatoval strach v jejích očích když ji probudil, téměř jako by jí vdechl nový život. Byla tak plná energie, zatímco teď vypadala jako by z ní ten život někdo vyždímal a tady seděla jen prázdná schránka.

David se nenechal ale zmást, za stínem v jejích oříškových očích číhala inteligence, kterou by rád poznal a utkal se s ní. Byla to výzva a on doufal, že dostane příležitost.

Momentálně měl ještě jednu povinnost a to předat kapitánce vzkaz od svého majitele pana Weylanda.

Soukromí vzkaz a on měl poskytnout heslo, které mu sám řekl při posledním setkání, či spíše jediném setkání, kdy měl možnost svého stvořitele vidět. David byl rád připravený a informovaný o všem co se kolem něho dělo a tak i sám ze své zvědavosti si cizí vzkaz již dávno přehrál ale nebylo to nic zásadního jen čistá gratulace k dovršení cíle, který měl kapitánku povzbudit. Rozhodl se tedy počkat na vhodnou chvíli. Nebylo kam pospíchat. Vše mělo svůj čas.

********************************************************************************************************************

„Katrin usměj se trochu, všichni slaví, tebe netěší že budeme za chvíli nohama na zemi?" Rýpnul si do své sousedky Jack.

Starý dobrý Jack. Přítel, se kterým se setkala už na škole. Bylo to podivné, oba dva se rychle dali dohromady a přesto měli naprosto rozdílné povahy. Jack byl nenapravitelný flegmatik a nositel dobré nálady, dokonce měl přezdívku sluníčko, naproti tomu byla Katrin vždy cílevědomá tichá premiantka třídy s nornou dávkou ironie v kostech. On viděl svět barevný a ona černobílý.

Jack pro ni znamenal víc než bratr i když to mnohdy nedávala znát, tak jak by si zasloužil ale věděla, že tam je a podrží ji stejně jako ona jeho. Nikdy však jejich vztah nepošpinili něčím tak nízkým jako byl sex, na tom jejich vzájemná důvěra založena nebyla. Jack tam byl pro ni, když ji její přítel před pěti lety opustil kvůli jiné a ona, aby se z toho emocionálně nezhroutila přijala práci na měsíci a on letěl s ní, dokud se nestala ta nehoda...

„Raději bych ty nohy už na zemi měla Jacku," zašeptala k němu unaveně a promnula si spánky.

„Nesmíš si to tak brát, já vím že ses bála, taky jsem měl strach, že se nikdy neprobudím, byla to pro mě jako jedna dlouhá noční můra ale slibuju ti, že už do tý zasraný rakve nebudeš muset strčit nos," přiznal se otevřeně, mezi sebou neměli tajemství.

„Stejně by mě zpátky na Zemi nic nečekalo, jsem ráda že jsem z ní pryč a mám na starost něco jiného co má budoucnost, než nějaké papírování v kanceláři."

„Mohla jsi dopadnout i hůř," zazubil se a naklonil k ní hlavu, kterou si podepřel dlaní.

Záviděla mu, že neměl žádné starosti ale zanedlouho je mít bude. Nikdo netušil jaký bude přesně terén na Andrisu 10 a on jako navigátor bude muset najít dobré vhodné místo, aby mohla přistát celá loď, ne jen transportér a to znamenalo pořádný kus rovné stabilní země, jelikož loď pro ně pořád bude znamenat především bezpečí, než se kolonie postaví.

„Myslíš být opřená o stůl a udržet si místo pravidelnou souloží se svým šéfem?" Věnovala mu kyselí obličej, aby mu dala jasně najevo co si o tom myslí.

„Tak buď ráda, že stojíš tady a můžeš komandovat dalších 4999 lidí," to Katrin trochu zvedlo náladu a minimálně se snažila alespoň o to, aby pozvedla jeden koutek svých rtů.

„Tvoje vtípky jsou vážně povzbuzující Jacku, možná tě ještě nechám žít," citovala pozměněným rádoby mužským hlasem.

„Ah, terminátor," pochvaloval si, „můj oblíbený film. A jeden se sem právě blíží slečno Connorová," pošeptal jí do ucha a vzal si párek z nabídnutého talířku, který koloval po stole.

Než se však Katrin stačila rozhlédnout co tím myslel, vnímala za sebou cizí přítomnost a instinktivně ztuhla.

„Kapitánko Leeová, promiňte že obtěžuji ale máte soukromou video zprávu ze Země od pana Weylanda, heslo je 56GT9 doporučuji si ho co nejdříve přehrát," otřel se jí o ucho Davidův hlas a ona se zachvěla.

Neřekl to záměrně příliš nahlas, snažil se o diskrétnost, aby nenarušil hlasitou konverzaci ale dal jí tak možnost nenápadně vypadnout.

„Myslím, že to udělám hned, zprávy by se neměly podceňovat, je to tak?" Zareagovala ihned a vstala, obrátila se k androidovi čelem. Zjistila, že je David velice blízko a narušuje její osobní prostor, téměř cítila jeho dech na své tváři, který produkovaly jeho robotické plíce.

Upřeně se na ni díval jako by na něco čekal ale ona nevěděla na co, možná spropitné, zasmála se v duchu. Bohužel to nevypadalo, že hodlá ustoupit z cesty, byla z toho nejistá a měla husí kůži, jak se ty křišťálové zorničky vpíjely do jejích.

„Jen běžte, myslím že vás nebudou postrádat, zaujmu vaše místo kapitánko," nabídl se.

Žena jen přikývla a rychle ho obešla, aby zmizela ve dveřích.

David udělal dva kroky vpřed a postavil se vedle Jacka, který si ho prohlédl ale nic nenamítal.

„Ehm, Davide?" Oslovil ho.

„Ano pane Williame?" Android k němu pootočil hlavu a věnoval mu svou pozornost.

„Viděl jsi film terminátor? Ten starý kousek s Arnoldem Schwarzeneggerem? Víš svět plný robotů, kteří útočili na lidi a snažili se je zabít," mávl rukou.

David jen vteřinu zapřemýšlel jestli je to nějaká narážka proti jeho programu ale zaujal neutrální stanovisko.

„V mé databázy se nachází plno filmů, měl jsem možnost ve vaší nepřítomnosti shlédnout přibližně šest tisíc ukázek, jsou velice poučné i když některé věci nereálné přiznávám a věci jako paranormální jevy jsou pro mě nepochopitelné a neprokazatelné. Ale ano tento film dobře znám. Máte snad obavy o svůj život z mé strany?" Spojil si dvě a dvě dohromady a zkonstruoval přímo položenou otázku, na kterou právě Jack myslel.

„No...ne že bych ti nevěřil ale pořád tu ta možnost je ne? Lidé se obávají takových věcí a přesto je vyrábějí."

„Nemáte se čeho obávat, nejsem vojenský výtvor a abych usiloval o váš život je vskutku absurdní. Moje myšlenky jsou mírumilovné, abych tak řekl. Stvořitelé mě postavili abych chránil životy ne je ničil, to je cílem každého z nás. Nejspíš trpíte menší formou paranoi pane Williame."

Jack se trochu sám za sebe zastyděl obvinit někoho, kdo se o ně tak dlouho staral ze zločinu ublížení na zdraví bylo kruté, raději to schoval za svůj obvyklý klukovský úsměv, který utopil v kelímku se sytě oranžovou tekutinou, kterou mu dolil jeho soused.

„Promiň, nemyslel jsem to tak," zamumlal do nápoje a David přikývl.

„Zhal', chto ty ne boyevoy android," přidala se k nim Jovovičová, aby zaplnila mezi těmi dvěma trapné ticho.

„Yesli vy khotite, ya mogu pomoch' vam po-drugomu, ya znayu vse dostupnyye boyevyye izmeneniya v osnovnykh," odvětil David plynně v jejím rodném jazyce.

„Khorosho," mrkla na něho Ruska souhlasně.

„Netušil jsem, že umíš rusky Davide," vyjádřil mu Jack svůj obdiv, aby trochu napravil svůj dřívější přešlap.

„Ovládám všechny dostupné jazyky ze Země, jak mluvenou tak psanou formou a jsem více než připraven pochopit i jiné, pokud se někdy nové vyskytnou..."

Úsměv, který věnoval prvnímu navigátorovi se nedal popsat jinak než plný falešných sympatií...

Máme tu zbrusu nový příběh, který jsem začala psát asi tak před dvěma roky a teď se k němu znovu vracím. Můj asi nejdelší nejpropracovanější příběh, do kterého jsem dala vážně maximum. Prozatím čítá 450 stran ve wordu a kapitoly jsou dělané zhruba po 10 stránkách, takže to je hooodně čtení na celý vývoj příběhu a postav a že to bude hodně proměnlivé :-)

Ale k věci, jak jistě znáte můj příběh na podobné téma: Alien i tohle se odehrává pod korunkou Weyland-Yutani ale v roce 2038 tudíž si musíte představit, že se děj odehrává ještě před Prometheem, kdy je Petr Weyland ještě ve formě a ne jako seschlá větev. Tohle je úplný začátek, protože model Davida 8 je na trhu zhruba jen půl roku zato nad očekávání schopný. Co je ještě potřeba vědět hmm. Každá postava je vybírána záměrně podle profesí a sehraje roli i její začlenění a že to bude hodně pestré. Omluvte pomalý začátek v příštích kapitolách ale dělám si tak půdu pro rozvoj mezi dvěma hlavními postavami, jelikož se David a Katrin vůbec neznají. Jen si představte, že spolu prohodili pár slov a pak šla na dva roky spát, zatímco na posádku android dohlížel, učil se a dělal nezbytné hehe.

Co se týče Jovovičové naší vojandy budu občas psát rusky - skrze překladač, význam si můžete zkopírovat a přeložit ale nejsou to důležité pasáže nemusíte se bát. Je to jen na atmosféru a ne není tam žádný černoch, které teď všichni dávají do reklam, bohatě stačí doktor Less jako Číňan :D

Předem se omlouvám za případné nepřesnosti v čase, však uvidíte, snažím se to korigovat ale někdy se třeba přehlédnu a dobře to neopravím. A prozradím jen pro ty kdo očekávají, jestli se tam objeví i to hezké černé zubaté zvířátko tak ano, je tam také zahrnuté ale až později a přibude i predátor tak se těšte :-)

Nuže seznamte se s postavami :-) Postupem budu přidávat i obrázky, jak kdo vypadá :-)

Pokud jsou nějaké otázky sem s nimi :-)

Kotva 1

1.

Kapitánka Katrin Leeová

David 8

Kapitola 2.
Odpočinek

Kotva 2

2.

Katrin se separovala od své skupiny a šla do zasedací místnosti na horní palubě, kde by se měli probírat různé strategie a řídící věci ale už jen z popudu, že se této místnosti přidávalo více vážnosti, se takové věci probírali tam, kde stále ostatní oslavovali a to čistě z pohodlí.

Žena v uniformě se přesunula k počítači a klikla na dotykovou obrazovku, aby našla vše, co bylo pod jejím jménem, každý člen měl svou vlastní schránku.

Skutečně tam byla jedna nevyzvednutá pošta a tak zadala heslo.

Místnost slabě pohasla a Katrin odstoupila, aby viděla na velkou obrazovku, která se táhla téměř přes celou jednu stěnu.

„Přehrát."

Obraz se ihned objevil a na něm muž v pozdních čtyřicátých letech. Upravený v perfektně střiženém obleku nejméně za celý její měsíční plat, na ni orlím pohledem hleděl nikdo jiný než Petr Weyland, majitel společnosti Weyland Corp a dceřiné společnosti Yutani. Miliardář, hodnostář, držitel několika cen za nejlepší technologii a jejich mecenáš v celé své kráse.

Kapitánka se ironicky ušklíbla.

Byl to pohledný muž, ale tam kde byl, nebyl pro svůj falešný úsměv, který ji na dálku nabízel ale pro své megalomanské činy.

Musela se sama ušklíbnout, když si všimla, že stál v nějaké neznámé místnosti a za ním bylo panorama moře a výhled na ostrov. Pozadí se mírně hýbalo, takže nemuselo jít nutně o digitální obraz ale o realitu.

„Přijměte mou gratulaci, kapitánko Leeová, pokud hledíte na toto video, znamená to, že jste téměř u svého cíle. Čeká vás však ještě dlouhá cesta k vybudování nové kolonie. Budete potřebovat sílu, odhodlání a vůli přežít. Neočekávám od vás nic menšího než úspěch a pevně doufám, že nezopakujete svou minulostní chybu," odmlčel se, aby stačila vše vstřebat.

Ano, Katrin pozorně poslouchala jeho podrav, ale nemohla si nevšimnout varování, které poukazovalo na její tak zvanou chybu. Opět. Zamračila se. Měla očekávat nějaké to rýpnutí do žeber.

„Dal jsem vám novou šanci k novému začátku a doufám, že ji využijete s maximální pečlivostí. David 8 vám bude samozřejmě k ruce po celou dobu, je informován o všem, co byste mohla potřebovat, jen vám radím, nepodceňujete jeho schopnosti."

Katrin dál stála a poslouchala ten arogantní proslov s mírným skeptismem.

„Jakmile budete mít první vzorky Andrisu 10, chci, abyste mě ihned informovala a poslala výsledky zpátky na Zemi. Pro tuto chvíli je to vše, přeji vám mnoho úspěchu."

Obrazovka zčernala a místnost opět osvítilo výrazné světlo.

Žena měla smíšené pocity uvnitř sebe z celého toho videozáznamu. Byla by raději, kdyby ho neviděla. Tohle si mohl její zaměstnavatel klidně odpustit.

Jen slova, šepot ve větru ale i slova na vás dokázala zapůsobit takovým nepříjemným způsobem zvláště, Weylandův sladký povzbudivý hlas, který by vás donutil i spáchat sebevraždu...

Kapitánka smazala záznam a vyšla z místnosti, chodbou se stále neslo veselí, ale ona se tam odmítla vrátit, jistě jim chybět nebude. Vše co jim potřebovala říci, jim sdělila a to stačilo.

Raději se prošla po opuštěné lodi a přemýšlela. Nakonec ji nohy zanesly až o tři paluby níž do Centra. To bylo vyhrazené místo pro kolonisty, byly tu jídelny, bary, různé aktivity, posilovny, bazén a další věci, aby se lidé mohli bavit, setkávat se a nepřijít o rozum. To především.

Nyní to bylo vše prázdné a tiché jako by tu byly duchové, jediné co se hýbalo, byly úklidoví roboti leštící dlaždice od prachu a hologramy. Připadala si tam opuštěně a působilo to smutně a ztraceně, jak se tak dívala z terasy nad ty pod sebou.

Odešla tedy z Centra a vydala se uličkami k boku lodi, chtěla vidět vesmír. Tu černou nicotu, která se rozprostírala od nekonečna do nekonečna jako pavoučí síť s poztrácenými hvězdami jako drahokamy do náhrdelníku.

To si totiž myslela jako malá holka, že hvězdy jsou, zvláštní, že se nakonec dala na dráhu vesmírných projektů, když bylo tolik jiných zajímavých oborů.

Katrin přistoupila k průhlednému silnému sklu a sledovala v dálce malé bílé body, které se třpytily jako démanty na večerních šatech. Krásné a zároveň děsivé. Ta hloubka samoty...

Vše bylo tak hrozně daleko, Oberon mohl působit jako kolosální obr, ale v celém tom prostoru byl jako špendlíková hlavička. I jednotlivé planety byly jako malé korálky.

Bylo to krásné ale pusté, nikdo by totiž tam venku nepřežil. Dalo se tedy říci, že vesmír byl krásný stejně jako krutý a pro někoho jako ona hodný obdivu.

„Máte zklíčený výraz, kapitánko, přemýšlíte o vesmíru?"

Ještě než se ozval hlas za jejími zády, viděla ve tvrzeném skle věrohodný odraz známé tváře ale i tak se hrozně lekla, myslela že je tu sama a jak byla zamyšlená...

Nejspíše její myšlenky byly tak zaměstnané, že neslyšela nikoho přijít. Z nějakého důvodu ji vnitřně rozezlilo, že android napadl její rozjímání.

„Nechtěl jsem vás vyděsit," omluvil se David a ona se k němu prudce otočila. Už to androida mělo varovat, že není vhodná chvíle na malý rozhovor.

Katrin však spolkla vnitřní neklid a zakroutila hlavou, „to je v pořádku."

David udělal několik tichých kroků dopředu, postavil se vedle ní bok po boku a zahleděl se na scenérii před sebou.

„Myslíš si, že je vesmír opravdu nekonečný, Davide?" Položila mu řečnickou otázku, na kterou sama neznala odpověď a vlastně ani nevěděla, zda ji chce znát.

Davida potěšilo, že s ním chce navázat kapitánka konverzaci, dal jí prostor k tomu buď mlčet, nebo hovořit a povzbudilo ho, že si vybrala to druhé.

„Ano, žádný člověk dosud na jeho hranice nedosáhl a možná nikdy ani nedosáhne, my jsme však zatím nejdál, kam se lidská duše dostala. Podívejte se kolem sebe, nejsme v naší sluneční soustavě, žádná z hvězd ani souhvězdí není dosud pojmenovaná," ukázal prstem na několik třpytivých bodů v dálce tak, že svůj ukazováček přitiskl ke sklu.

„Co kdybyste byla první, co to udělá?" Pootočil se k ní s tím zvláštním požadavkem.

Jeho nadzvednuté obočí ji přesvědčovalo kývnout.

„Snažíš se mi zvednout náladu?" Zeptala se Katrin trochu kousavě a jakmile se otočila zpět vyhledala v odrazu androidovy modré bystré oči, tak lidské a přesto matoucí...

On se ale jejím ironickým tónem nedal zastrašit. Musel se mu připsat bod neohroženosti.

„Jen jsem si myslel, že by vám přišla vhod trocha společnosti, mým úkolem je dohlížet na mentální a psychické zdraví celé posádky. Kapitánka není výjimkou."

Katrin nestála o to, aby se o ni někdo staral jako o dítě a trochu ji ta připomínka popouzela, proto odvětila: „Pak bys měl dohlížet na ty, kteří to ocení. 90% hlavní posádky po požití silného alkoholu bude brzy potřebovat některou z tvých zázračných pilulek," snažila se ho náhle zbavit.

„Nemáte moc důvěry ke svým podřízeným, kapitánko, major William vyslovil přání, abych se za vámi zašel podívat a dohlédl na vás. Nejspíše o vás má obavy," otočil David hlavu a věnoval jí ten pronikavý pohled s mírným pousmáním.

Okouzlující. Takže ještě ke všemu chůva na zavolání.

Katrin však při zmínce o svém příteli mírně zjihla. Jack o ni měl starost, ale raději za ní poslal androida místo, aby přišel sám. Skvělé. Její místo nejspíše zaplnil pan whiskey a paní vodka.

Katrin se po očku podívala na svého společníka, jenž zase sledoval vesmír.

Otázkou bylo, co teď ona s ním? Neměla právě náladu se jít zpátky bavit, pít alkohol ani vést sáhodlouhé teorie o zakřivení relativity.

Možná ale malé vysvětlení neuškodí...

„Jack o mě měl vždy starosti, téměř jako bych byla jeho mladší sestra, někdy to bylo opravdu obtěžující, ale když se na to podívám zpětně, jsem mu za to vděčná."

„Jste si s poručíkem Williamem blízcí?" Davidova nevinná slova vytvořily na ženiných tvářích mírné červené flíčky.

Snažil se vyzvídat? Ne, co by z toho měl, byla to jen nezávazná konverzace.

„Pokud se ptáš na to, zda jsme...ehm pár tak ne, jsme jen staří přátelé nic víc," dodala rychle a pokrčila rameny.

Mělo by jí záležet na tom, aby je nedej bože android považoval za milence? Směšné.

David sledoval emoce, doslova příval emocí v kapitánčině rozpačitém obličeji, byla to vítaná změna od nic neříkající grimasy. Líbil se mu odlesk třpytivých hvězd v té čokoládové barvě, které tvořily zajímavé spektrum variací jejích duhovek.

„Také mohu být vaším přítelem," navrhl jí své přátelství, i když to bylo neobvyklé, či spíše v jeho postavení nestandardní, nejspíše chtěl být milý pozitivním způsobem a přiblížit se lidskému chování.

Neměla by mu to mít za zlé. Katrin však trochu zaskočila jeho troufalost.

Nyní se k Davidvy už otočila čelem a zjistila, že na ni hledí.

Chtěla vyhrknout, že ne, jeden kamarád, kterého bylo všude slyšet i přes zavřené dveře, bylo víc než dost, ale nemohla ho hrubě odmítnout, když se zeptal tak uctivě. Rozhodně neměla v úmyslu ranit jeho city...city? Vždyť on žádné nemá.

Pokud byla řeč o pocitech, pak rozhodně těch simulovaných ale i android mohl být uražen a ona se musela chovat jako člověk, jež má jít příkladem všem okolo, profesionálně.

Musela vymyslet nějaký diplomatický kompromis a vyvléci se z toho.

Mírný oheň, jenž se v ní zapálil, zase pohasl, „to není tak lehké, Davide. Přátelství není něco, co někomu můžeš dát nebo vzít, mělo by být oboustranně zasloužené," pozvedla hlas a oči jí jiskřily jako před bouřkou.

„Není snadné si najít přítele," pomyslela na vlastní vysokou školu.

Nestála o to pitvat své soukromí a o nějaké sblížení také nestála, byla však odhodlaná mu to vysvětlit, aby to pochopil.

„Ujišťuji vás, že v tom nebyl špatný úmysl, nechtěl jsem vás rozrušit, kapitánko," hájil se David se zdviženou rukou.

Její chování pro něho bylo zvláště nepředvídatelné a zajímavé zároveň, naopak Katrin rozčilovalo jeho vždy tak uctivé upřímné jednání, čím víc se snažil být zdvořilý, tím víc se od něho separovala a ustoupila o krok dozadu jako by to byla bezpečná zóna, za kterou se nedostane.

„Ne to nejspíše nebyl, protože ty mě nedokážeš urazit, že? Máš naprogramovaný vzorec chování, nic jiného se od tebe neočekává, jen poučky a vzorce," odvětila ironicky jako ježek s nastavenými bodlinami proti nepříteli.

Teď konečně myslela, že vyhnán tou lehce urážlivou poznámkou odejde, když ho nepřímo označí za necitlivou zrůdu, ale on tam stále byl a hleděl na ni s netečným výrazem. Nejspíše kalibroval tu nejvhodnější odpověď.

Davidův program se s tím nejspíše snažil poprat, když mu dala takový kopanec nepřátelství.

Teď jen doufala, že se jí tu nezkratuje a ona ho nebude muset táhnout na můstek.

David si však ženu měřil od hlavy k patě, než spustil ruku zpět podél boku. Rozhodoval se kam její nesoulad v hlase zařadit, nakonec se rozhodl spojit to se svou zvědavostí.

„To je výzva? Zkouška mých reakcí? Myslíte si, že nedokážu nikomu říci pravdu do očí, ať je příjemná nebo špatná? V jistých případech mi program dovoluje vybrat i neuctivou odpověď ne jako předešlý model, kapitánko."

Reagoval téměř spontánně a apeloval na její zvýšený hlas obdobou toho svého. Katrininu odmítavost však přešel poměrně pasivně. David byl vskutku odolný a dokázal situaci zvládnout způsobem -jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.-

„Cože?" Zamrkala nechápavě Katrin zaskočena androidovou reakcí na její ironii, netušila, kam to má vést.

Prostě chtěla, aby odešel, tečka. Příště mu raději jasně řekne: vypadni.

„Zkouška," zopakoval David, „vaše urážlivost, ironie. Vaše chování je těžko pochopitelné a chaotické bez vzorce nějakého výsledku nebo tu je jedno možné vysvětlení. Po tom toužíte, kapitánko? Chcete být urážena a odstrkována? Nejednali by tak lidé na vaši urážku svou vlastní? Čekáte, že vás budu odsuzovat tím, že napadáte mé nedostatky? To je váš způsob jednání?"

Shlížel na ni, pevně a jeho oči měly ocelový lesk. Obočí měl náhle svraštělé, pro ženu to bylo tak šokující, celou dobu si myslela, že se nedokáže ani mračit, jako by to ani neuměl, ale teď jí předvedl, že dokáže projevit i nesympatie a co víc, dokáže se jí postavit!

Udělala další krok dozadu, nemohl si toho nevšimnout a jako by to udělal schválně, následoval ji. Katrin pocítila zoufalství, možná to zašlo daleko a neměla ho urážet, pocítila vlastní pohoršení sama nad sebou. Zastyděla se a zabodla pohled do země.

„Já..." teď už vážně neměla slov. Chtěla utéct, ale to by mu darovala vítězství.

Hádat se s androidem, víc absurdní už to být nemohlo...

„Jablkový koláč."

Tentokrát to byl David, kdo byl překvapen jejím nesouvisejícím výrazem slov.

„Chtěl jsi, abych pojmenovala hvězdu, dobře, koláč s jablky, tamta jasná vpravo," zavrčela nevrle a bez dalších slov rychle odešla od zírajícího Davida, který se otočil a pohlédl skrze okno do černé tmy, ve které se zrcadlil jeho nepatrný úsměv.

*******************************************************************************************************************

Ženská postava se rychle nasoukala do výtahu a vyjela na palubu A – Ubikace hlavní posádky a můstek.

Katrin byla rozrušená a naštvaná zároveň, vnitřně to v ní bublalo jako kotlík kyseliny.

Ještě, že ve výtahu nebylo zrcadlo, s chutí by ho rozbila kvůli vlastní blbosti.

Měla být přátelská a chápající, to kapitáni dělají, kritizují jen, když je to nutné a starají se o své podřízené. Teď se cítila na nic jako by zklamala nejen někoho, kdo postrádal duši ale i svoji čest.

Bezdůvodně vyjela na jediného člena posádky, který za nic nemohl a ke všemu to byl android, nebyl to ani člověk, který by se s ní alespoň pohádal.

No, vypadalo to, že ho považovala za neškodného, ale dokázal jí, že co se týče výměny názorů má poměrně velkou škálu, kam zajít.

Její podráždění mohlo být způsobené probuzením z hybernace, to bude nejspíše ono. Zítra se bude cítit lépe. Zítra bude vše, jak má být a oni se zase trochu posunou kupředu.

Katrin zamířila na můstek, chtěla ještě zkontrolovat všechny údaje, než si půjde odpočinout.

Jakmile tam dorazila, zjistila, že ostatní už odešli spát nebo se přesunuli jinam. Sedla si proto do jednoho z křesel, které byly po obvodu celého kokpitu.

Pohodlně se do něho usadila a zkontrolovala všechny obrazovky s údaji. Prozatím loď nepotřebovala lidský zásah, vše stále fungovalo na autopilota. Nic o co by měla mít starosti.

Mírně se posunula a lépe se uvelebila, ruce položila na područky, před ní bylo okno do vesmíru, Andris 10 se v dálce vznášel jako malá barevná perla.

Pohled na hvězdy ji znovu připomněl tu hloupost, kterou řekla Davidovi a nejen tu.

Jablečný koláč, co to bylo za jméno pro vznešenou hvězdu?

Katrin si přiložila dlaň na čelo a unaveně zavřela oči. Taková hloupost. Dokázala přeci vymyslet něco jiného...

Originálního než kus moučníku, který měl stejnou barvu jako Davidovy vlasy.

Kapitánku únava přepadla nepřipravenou, v jednu chvíli měla otevřené oči a ve druhé jí klesla víčka tak rychle, jako by jí do žíly vpustily omamnou látku.

Když se pomalu později probudila, uviděla vedle sebe pohyb a lekla se tak, že zalapala po dechu.

„Klid, lásko, nejsem žádnej násilník," usmál se na ni Jack, jenž si zabral sedadlo po její levé straně.

„Co tu děláš, Jacku?" Zeptala se Katrin rozespale.

„David mě informoval o tom, že prolétáme pásem malých asteroidů, štíty by ty větší měly zničit, ale ty malé proplují skrz a narazí do lodě, ale neměly by duroocelový plášť nějak poškodit, přesto jsem to chtěl zkontrolovat a vypadá to, že nás hra na otloukánka bude doprovázet až k Andrisu 10. Trochu jako neškodné minové pole."

„Hmm..." zamumlala žena, otřela si tvář o příjemně hebkou teplou pokrývku a přitulila se k dece, která na ni byla položena.

Tak počkat k dece? Zmateně se podívala, ale zase se uklidnila. Nepamatovala si, že by si ji brala, vlastně neměla ani v úmyslu tu spát. Postel byla přeci daleko pohodlnější.

„Díky za tu deku, Jacku, je tu trochu chladno ale raději půjdu do svého pokoje," Jack ji nikdy nezklamal.

„To David," podotkl navigátor zúčastněně, „asi měl strach, aby ti neumrzl nos. Hele, já to tu zvládnu, koukej se spakovat a běž si lehnout do postele, máš větší pytle pod očima než kocour Garfield."

Katrin ve svém napůl snícím bytí pocítila nový příval studu za své dřívější chování k Davidovi, on si přeci její hrubost nezasloužil. Vstala a odešla zabalená společně s dekou přehozenou přes ramena do své ubikace.

*******************************************************************************************************************

Ráno Katrin vzbudil na snídani počítač nepříjemným pípáním hned u ucha.

Bohužel, jakmile otevřela oči, začala lapat po dechu jako by v místnosti nebyl žádný kyslík, což byla hloupost. Oči doširoka otevřené, pot jí stékal po tváři a rysy měla strhané jako by hrála nějakou vražednou hru nějakého psychopata.

Odhodila stříbrnou přikrývku, aby ucítila alespoň trochu proudícího vzduchu z klimatizace a ujistila se, že to byl jen sen a ona nebyla zavřena v té hrozné kapsli, která se neotevírala a pomalu ji neudusila, dokud neztratila vědomí. Jako by se vzbudila právě včas.

Byl to jen špatný sen, říkala si dokola. Nic víc, uklidni se Katrin.

To ten den hezky začal...

Jakmile si kapitánka byla jistá, že dokáže stát na vlastních nohou, přesunula se do koupelny, aby ze sebe smyla tu nechutnou mokrou vrstvu.

Špatné sny ji trápily už tři roky a jediné co jí pomáhalo byl hypnogen, který nemohla momentálně užívat kvůli ustálení hodnot v organismu po stázy, což znamenalo...dalších pět dní nočních můr jako by ty dva roky v bílé rakvi byly jiné...

Naštěstí si nepamatovala nic, ale tušila, že prožívala to stejné pořád dokola.

Možná by se to však dalo nějak obejít nějakým vhodnějším podobným lékem, musí si o tom s doktorem Lessem promluvit z očí do očí.

Jakmile se Katrin oblékla, podívala se na vybavený kuchyňský kout, ale sama za sebe se rozhodla posnídat se svou posádkou, aby udržela dobré vztahy a ukázala jim, že je také člověk a ne socha se železným srdcem.

Nepochybovala o tom, že si to mnozí myslí, ale neměla kvůli tomu výčitky, být hodným člověkem se nevyplácelo a tak raději sázela na přísnost.

„Dnes to půjde i s úsměvem, Katrin, to je rozkaz," poručila sama sobě a vykročila.

V menší jídelně už bylo několik lidí počínaje Jovovičovou konče Montgomerym.

„Příjemné ráno," pozdravila Katrin, oba dva se na ni podívali a zvedli ruce na znamení vřelého pozdravu.

„Čekala jsem, že vás tu bude víc," přešla pomalu ke kávovaru za jejich zády a vložila do něho hrníček, aby jí načepoval horkou silnou kávu, která ji povzbudí a zcela smyje vzpomínky na noční můry.

„Ostal'nyye vse yeshche spyat," potvrdila její předpoklad Ruska.

"Trošku to přehnali, ale to se dalo očekávat," pokrčil rameny Monty a nabídl kapitánce místo v jejich středu. To Katrin potěšilo, nabrala si na talířek jídlo a posadila se mezi ně.

„To je pravé vejce nebo prášek?" Shlédla do talíře.

„Prášek, na čerstvé si budeme muset ještě tak tři měsíce počkat," potvrdil její předpoklady agronom.

„A jak to, že vy dva vypadáte tak čile? Nepili jste?" Zajímala se Katrin zvědavě.

„Já alkohol moc nemusím, není to moje doména," zazubil se Montgomary.

Jovovičová se zasmála, „vodka dlya menya ne protivník, ostatní nemají moji výchovu, kapitánko," ušklíbla se vojačka ve svém maskáčovém tílku a zelených khaki kalhotách. Velice lehce přešla ze svého rodného jazyku na angličtinu jako by se v Americe narodila. Nejspíše tam před odletem strávila hodně času.

„Ráda vidím, že alespoň někdo má rozum," ušklíbla se Katrin a všichni se pousmáli.

„Počkejte za chvíli, až se začnou trousit, to je nejlepší obrázek po ránu," zavlnila provokativně obočím Jovovičová a sledovala dveře jako pes páníčkovu ruku s masem.

Nutno říci, že se nemýlila, první do dveří vstoupil Jack jako jediný stále ve skvělé náladě a pak už to šlo z kopce.

„Ale copak? Popelka nenašla svého prince?" Utrousil Monty pobaveně na to, jak byla většina posádky vyčerpaná se zarudlýma očima.

„Místo ptaní mi dej radši vajíčka, mám hlad jako medvěd, takže dvojitou porci," zamumlal Josh a doktor Less za ním vztyčil tři prsty jako trojitou objednávku.

„Ještě někdo?" Zbytek zamručel a šel stát frontu k automatu na kávu v domnění, že je postaví na nohy.

Jako poslední skupinu uzavíral David, za kterým se zavřely dveře, vždy perfektně vyhlížející s nažehlenou uniformou a nic neříkajícím výrazem, ze kterého nebylo poznat, co se mu honí hlavou.

Jakmile se android na dálku setkal s kapitánčinýma očima, raději uhnula pohledem.

Pořád se styděla za včerejší večer.

David její chování ignoroval, slušně pozdravil a přidal se k hloučku u kávovaru a nabídl pomoc. Nikdo se ho nezeptal, zda něco chce, protože se všichni všeobecně domnívali, že organickou stravu nejí. Raději se sám přestěhoval k obslužnému pultu a pomáhal s porcemi pro pozdní spáče.

Posádka to brala tak automaticky, že ani nepoděkovala.

Proč také děkovat stroji, že?

Katrin žvýkala vajíčka a připadala jí bez chuti, sama byla také trochu unavená, i když jiným způsobem než ostatní. Ty noční můry se pořád vracely, neskutečně vyčerpávaly a ona už na ně pomalu málem zapomněla, potřebovala něco, aby je utlumila. Nechtěla je, nestála o ně, byly jako stíny, které se večer plíží po stěnách a zalézají pod postel. Po celou tu dobu nebyla schopná se svými problémy vyrovnat. Ne že by to chtěla, prostě od toho utíkala.

Poslední dva roky zbabělá taktika ale vyhovovala jí.

Davidovi však prve lhala, nezasloužil si to, ale už se s tím nedalo nic dělat. Byla sama k sobě málo upřímná, spíše kritická, jak říkala její matka. Vždy dokázala, co chtěla, ať už to byly zkoušky nebo cokoliv čeho se dotkla, ale pak přišla překážka obřích rozměrů, kterou nemohla vyřešit a byl tu problém.

Ženino svědomí se zaseklo někde mezi odpuštěním a přijmutím pravdy. Prášky jen oddalovala nevyhnutelné, snažila se obejít realitu a namlouvat si, že nic z toho se nestalo a pak jí klidně znovu řekne Weyland do očí to, na co chtěla zapomenout, ale očividně ji to bude pronásledovat i tady v hlubokém vesmíru. Nebylo to fér.

Proč se k vám ty špatné věci pořád vracejí?

Je to tím, že si je vnitřně přitahujete? Bojíte se jich tolik, že na ně myslíte, a když na ně myslíte, začnou se vám připomínat?

Nenáviděla za to Weylanda, protože to věděl a přesto jí dal šanci sloužit na této lodi jako by si myslel, že ji má pod palcem a může ji snad vydírat touto informací.

Tížilo to jako horký kámen položený, uprostřed prsou ale pořád měla sílu to břemeno nést. K čertu s tím.

„Ještě kávu?" Mužský příjemný hlas ji opět hodil do reality a ona se přistihla, jak píchá bezcílně vidličkou do žloutku, až praskl a vytekl po celém talíři.

Katrin zmateně zvedla hlavu a nad jejím ramenem se skláněl David s průhlednou konvicí a tmavým obsahem, tvářil se neutrálně jako by se předtím mezi nimi nic nestalo. Žádná hádka, žádný zvýšený hlas, žádný odpor.

Možná uměl zapomínat lépe než ona, Katrin píchla žárlivost. Kéž by své vzpomínky mohla tak lehce vymazat jako on.

Měli hlavy vedle sebe tak těsně, že stačilo málo a mohla by se ho dotknout, a co bylo horší, mohla mu dát nechtěný polibek, stačilo, kdyby otočila hlavu ke straně.

Měla z toho husí kůži.

„Kávu?" Zopakoval android trpělivě a nadzvedl jedno své dokonale tvarované obočí. Čekal na pokyn.

Katrin se mírně kousla do rtu, než se její myšlenky zase vrátily ze vzduchu zpátky ke stolu, „a...ano, děkuji, Davide."

Začervenala se, měla by mu také poděkovat za tu deku a možná se i omluvit za ten incident ale tady na to nebyla vhodná chvíle, zaváhala.

Android klidně obešel stůl a dolil všem nápoje, než se vrátil k pultu vzadu jako číšník.

Loď se náhle zachvěla jako struna a káva z hrníčků na stole se trochu rozlila.

„Co to bylo?" Strachovala se Fishová a vyskočila na nohy jako neurotik hledající příčinu svých depresí.

„To je v pořádku, rybičko, prolétáme pásem asteroidů, tento kvadrant je jich plný, nemůže se nic stát a ani se jim vyhnout, počítač by nás upozornil, kdyby hrozila větší kolize. Jen mírné otřesy, slibuji," zareagoval pohotově Jack a pustil se hladově do své porce a vše ostatní mu bylo jedno.

Fyzička sklouzla zpátky na židli a strach se kolem rozplynul.

„Cítím se jako míč vykopnutý do vesmíru," postěžoval si Charles na bolesti hlavy.

„Pořád lepší, než být celou noc na kolotoči," zasténal Libreto, učenec a druhý navigátor.

„Dnes zkontroluju teraformační sklad, zda je vše v pořádku a nic se neuvolnilo," zvedl Montgomary vidličku do vzduchu jako by se hlásil o slovo v parlamentní sněmovně.

„Beru si na starost muniční sklad s Harkerem," zahlásila Jovovičová energicky.

„Tak hele..." snažil se něco namítnout, ale vojačka ho předběhla.

„Razve ty ne khochesh' byt' lenivym? Uvidíš, že tě to bude bavit," ušklíbla se a prohrábla si prsty ježka na hlavě, "je tam spousta pušek, které potřebují omrknout. Alespoň se něco přiučíš, až tě něco bude chtít kousnout do zadku."

„Kolik toho tam je?" Zazněla otázka.

„Pět set kusů laserových pušek M42A s nastavitelným zásobníkem a kulkami s polykarbonovým pláštěm, nějaká ta lepší vojenská XX121 se zaměřováním asi 300 ks a pak další drobnosti."

„Bože," zasténal Harker v utrpení, protože si představil sáhodlouhou přednášku o něčem, co ho absolutně nezajímalo a pochyboval, že ho to zajímat začne. Jinými slovy, ztráta času.

„Fajn, a když už v tom budeme, prohlídneme ještě naši malou zoo."

Postupně si všichni dali denní úkoly, aby dlouho nezaháleli, potřebovali se dát znovu do pohybu a nemohli se jen tak bezcílně válet, museli si zvyknout na nějaký pravidelný režim i pohyb prospěšný pro tělo.

Po snídani několik lidí odešlo za svými povinnostmi a další se zvedla vojačka, „za tři hodiny Harkere u výtahu a teď, eto nasha malen'kaya data, Davida."

„Hm?" Podívala se na Jovovičovou Katrin jako by žádala o vysvětlení, ale odpověděl právě androidův hlas za jejími zády.

„Nabídl jsem majorovi pár lekcí sebeobrany, znám mnoho bojových stylů a major Jovovičová projevila zájem se mnou procvičit."

„Protáhnout si tělo je nejlepší způsob, jak začít den, tak jdeme," její slova zněla téměř dvousmyslně.

David sklidil nádobí a odešel s Jovovičovou v družném hovoru. Nejspíše jí jeho přítomnost vyhovovala, jelikož z toho co Katrin slyšela, se bavili o rozbuškách, nábojích a strategiích v boji, nic o co by si měla dělat starosti. Bylo hezké mít nějakého koníčka, zvláště mít se o něm s někým podělit.

Katrin je doprovázela zkoumavým, možná lehce závistivým pohledem zabodávajícím se dvojici do zad.

David byl opravdu dokonalý, dokázal se zavděčit snad každému svým osobitým nevtíravým způsobem a mluvit na jakékoliv možné téma. Téměř až děsivé jaké měli androidi nové generace schopnosti. Jistě jim bude velkým přínosem po celou tu dobu osídlování, jak řekl Weyland, než se začlení do společnosti a...bude prostě vykonávat nějakou z dalších prací, i když jeho původní role už nebude potřeba. Katrin usoudila, že mu dá svobodně vybrat, co by chtěl dělat, alespoň to pro něho může zařídit.

Nakonec zjistila, že v jídelně zůstala sama a opuštěná. Měla však dobrý pocit, že se posádce Oberona o něco více přiblížila.

*******************************************************************************************************************

Bylo to už pár hodin, co David strávil v prostorné tělocvičně. Velké japonské dojo polstrované měkkým materiálem nahrazující klasické žíněnky jménem tatami změkčovalo lidský pád, aby ho těžce nezranil. On naštěstí nic takového nepotřeboval, umělé tělo bylo vysoce odolné proti poškození. Ne však nezničitelné.

Jovovičová byla však tuhá, ostřílená a silná žena. Přesně ten typ, který patřil do armády a nic nikomu nedaroval lehce.

Nebyla spokojená, dokud ho nepoložila na lopatky, ale byl to opravdu oříšek.

Její ostrý vzhled a ještě kořeněné vyjadřování, kterým ho po celou dobu špičkovala, bylo hrubé přesto v dané situaci přijatelné i očekávané.

Pro ni to byla výzva pro otevřený boj změřit síly s androidem a nechat volnost všem dostupným stylům, které znala. Nechtěla, ať se drží zpátky i když bylo jasné, že kdyby použil celou škálu své síly, byla by okamžitě mrtvá mrknutím oka, ať byl její výcvik sebelepší.

Pro Davida, který vyměnil uniformu za volnější kalhoty a přiléhavé triko, to byla rutina. Byl tu, aby sloužil, jeho úkol lidstvu.

Nebyl v tom žádný dobrý pocit, bylo to prostě a jednoduše naprogramování, které jeho stvořitelé v jeho případě drobně pozměnili oproti minulému modelu Davida 7. Něco ubrali tady a přibrali támhle.

Některé věci se však nikdy nezměnili. Sloužit až do konce jeho tak zvaného života bylo primárním úkolem každého androida, pokud se to neslučovalo s jiným rozkazem, který měl před ostatními přednost.

A jeden takový tu byl...

Znělo to jako mantra, ale přestože Davidův program byl v určitých věcech tak benevolentní, že měl i možnost odmítnout ne jen ve všem vyhovět, podřídil se přání vojačky z vlastní vůle.

Chtěl ji lépe poznat a zjistit jaký je člověk a co od ní může očekávat.

Jejich výživný trénink byl pro oba obohacující a procvičoval jeho mysl, tělo i kybernetický postřeh, kdy se snažil předvídat každý její kop a práci rukou, což nebylo vždy snadné, protože Jovovičová nebojovala fér, jak lidé s oblibou říkali.

Pouliční boj vás totiž nikde nenaučí, jelikož nemá žádná pravidla.

Byl to jiný způsob obrany a útoku než jaký znal, proto ho ocenil asi nejvíce, jisté triky si zaznamenal a zatímco na jeho kůži byla jen lehká vrstva umělého potu, který jeho tělo dokázalo vytvořit, žena byla mokrá jako by právě vyšla ze sprchy.

O další hodinu později se přátelsky rozloučili a rozešli se každý po svém.

Kamerové záznamy, které se mu ukládaly do neomezené paměťové banky v přímém přenosu mohl vidět, jak všichni plní své úkoly, které si rozdělili, ale jeden člen Oberona ho přesto překvapil a zůstával pro něho záhadou.

Kapitánka Leeová byla na palubě B, která byla vyhrazena lékařskému úseku.

Jeho myšlenky pracovaly na sto procent, když přemýšlel, co tam dělá?

Má nějaké zdravotní potíže?

Vzpomněl si, jak odmítla ráno jeho léky. Měla snad jiný problém? Proč za ním nepřišla? Nejspíše mu nedůvěřovala...

Ano, lidská důvěra k někomu jako on byla křehká.

David si vzpomněl, že na ošetřovnu ještě neodnesl medikamenty z první prohlídky, jelikož ho stále odváděly úkoly po celé lodi, o které se musel starat. Bez údržbářů a techniků posádky, kteří by to měli na starost, až se vzbudí za pár dní, vše bude jinak. Doktor Less však nestrpí odklad. Byl čas to napravit.

Dobrá možnost vše načasovat tak, aby zvládl vše, co potřeboval a on byl zvědavý, co tam kapitánka pohledávala.

Davidův složitý mozek vykonstruoval jen dvě možnosti, jež by tam za normálních okolností člověk chtěl. Buď si šla pro nějaký lék, což ho trochu zamrzelo, jelikož mu nejspíše nedůvěřovala natolik, aby se přiznala, když se jí ptal, zda má nějaké obtíže, nebo hledala doktora Lesse z nějakého jiného důvodu ale David si nevšiml, že by lékařovu přítomnost nějak vyhledávala.

Podle toho co věděl, nebyli přátelé, tak jak to tvrdila o Williamovi.

David se rozhodl to zjistit...

*******************************************************************************************************************

„Doktore, mohu na chvíli?" Zeptala se Katrin mezi dveřmi ošetřovny.

Stěny byly až úzkostlivě sterilně bílé tím nepříjemným způsobem, který vás nutil rozhlížet se kolem, pach dezinfekce tu byl patrný, téměř hmatatelný přesto, že se tu velice dlouho nepoužívala, což nebylo v jejím nose příjemné.

Přístroje stály po pravé straně společně s prosklenou vedlejší místností, kam vás manipulační lůžko přesunulo, aby vás vyšetřilo. Moderní přístroj, který dokázal i sám operovat, byl zázrakem techniky, ale nic se nevyrovnalo chirurgovu úsudku a rukám. Ona místnost mohla sloužit jako operační sál nebo i karanténa. Na opačné straně se nacházel dlouhý stůl se skříňkami, u kterých postával muž v bílém plášti a něco v nich třídil.

Jakmile zaslechl za svými zády tiché zasyčení, když se dveře otevřely, otočil se k návštěvníkovi čelem.

„Jistě, copak potřebujete, kapitánko?" Jeho profesionální přístup byl na místě. Na snídani ho viděla jako veselého člověka jako každého jiného, jednoho z mnoha ale teď ji trochu překvapil. Tvářil se vážně a profesionálně. Ta změna důležitosti v tomto prostředí kam patřil, jež ho obklopovala, ji zarazila.

„Něco bych od vás potřebovala," chodila kolem horké kaše, ale na tváři měla stejně vážný výraz.

Doktor Less pokynul ke kožené židli vedle sebe, ale Katrin odmítla, stejně to nebude tak dlouho trvat než odejde.

„Víte, velice špatně spím, je to už několik let, kdy mě trápí noční můry a neklidný spánek. Lékař na Zemi, ke kterému jsem chodila, doktor Graham mi předepisoval hypnogen, nevím, jak velkou škálu medikamentů zde máte, ale ocenila bych alespoň lék s podobným účinkem, abych mohla v klidu spát," vysvětlila mu okrajově svůj vážný problém a na její tváři bylo mírné napětí.

Opravdu doufala, že tu něco bude mít, Oberon přeci museli vybavit něčím co jí pomůže, ne jen pilulkami na nevolnost.

Less se opřel pozadím o stůl, ukazováčkem a palcem si mnul přemýšlivě bradu.

„To není právě lehký úkol," zamumlal v myšlenkách, „hypnogen je silný prášek, který je návykový, kapitánko, jak dlouho už ho berete?"

Aj a je to tady...

Naše malá skupinka hlavní posádky se otrkává a přizpůsobuje okolí. Pro někoho je to snadné pro někoho méně jako například pro samotářskou Katrin a ještě méně je ráda když zakopává o jistého androida, který nachází zajímavé to, že je jejím stínem. Není pak divu, že se chce pohádat, každý chce být se svými pocity někdy sám nebo ne?

Osobně si myslím, že její obrana spoléhá spíše na urážky, ale kdo by řekl, že někdo jako stroj nebude jen tupě stát s hlavou skloněnou. Ne, ne, David si nic takového líbit nenechá, to mi věřte a je to jen málo z jeho repertoáru co ještě uvidíme.

I tak se ale posádka dává do denní rutiny každodenního života, uvidíme, co se naskytne dál :-) Příště už se objeví malý problémek :-)

Dnes si představíme Major Jovovičovou a poručíka Simonse odpovědného za bezpečnost lodi.

Major Jovovičová

Poručík Josh Simons

Kapitola 3.
Otázky a odpovědi

Kotva 3

3.

Katrin, tady šlapeš na tenký led, říkala si v duchu.

Nemohla ale lhát doktorovi, nějak to pomyšlení bylo v rozporu s její stránkou osobnosti, která uznávala pravdu.

V kapitánce trochu hrklo, co když řekne pravdu a on jí nic nedá? Dobře věděla co je to za svinstvo ale potřebovala tu drogu. Její tělo si na to už tak zvyklo, že si život bez hypnogenu nedokázala představit, ale za narkomana se nepovažovala, těmi pohrdala.

„Ehm...tři roky přibližně," uhnula provinile pohledem. Byla to vážně choulostivá věc a ona o tom s nikým nechtěla mluvit, i když doktor by měl zachovat lékařské tajemství.

„To je dost dlouho a počítám, že denně?" Jeho zúžené oči si ji prohlédly od hlavy k patě jako by mu snad lhala...

Zachovala klid. Přikývla.

„Hypnogen vám dát nemohu, ne proto že bych nechtěl, ale jak jistě více po stázy si tělo zvyká a znovu obnovuje své funkce, hladily cukru a chemických reakcí ale mohu vám dát něco méně silného, co vám zaručí klidný spánek," otočil se a začal prozkoumávat jeden z mnoha malých šuplíčků za sebou.

„A co vám zaručuje dobrý spánek, doktore?" Zeptala se Katrin a snažila se o milý tón hlasu, pár slov navíc nikdy neuškodí, ne že by se to snažila zamluvit.

„Má rodina, kapitánko, je to zdroj vší mé síly a odhodlání," usmál se Less a jeho prsty vytahovaly různé lahvičky a četly na nich názvy.

„Máte rodinu?" Podivila se. Vlastně by neměla být tak překvapená, kdyby ji měla ona, taky by si ji sem vzala a nenechala ji na Zemi, kam už se zřejmě nevrátí.

Číňan přikývl, "ano, ženu a dvě děti, všichni spí mezi kolonisty. Každý z posádky si sebou mohl vzít členy rodiny, jelikož se nepředpokládá zpětný návrat a to by bylo na psychiku člověka nepříznivé, naštěstí jsem přijal toto místo jen proto, že moje žena a děti mohou být se mnou, jsem zapřisáhlí rodinný typ, kapitánko Leeová. Myslím, že i Juliet Cori tam má manžela nebo se možná pletu."

Ano tohle Katrin věděla, proto požádala Jacka, zda by se nechtěl zúčastnit, jelikož ona neměla nikoho, kdo by jí cestu usnadnil a pracoval pro ni jako antistresový plyšák, s kým by se mohla vyventilovat i se mu svěřovat a naštěstí ten usměvavý šílený dobrodruh na její návrh kývl. Byla mu za to neskonale vděčná, jinak by se cítila zcela jako mezi cizinci bez toho, aby viděla známou tvář a také to znamenalo, že se na něho mohla vždy obrátit. Teď než kdy více si uvědomovala, jaký je to pro ni poklad.

Na druhou stranu měla brát v potaz, že by si sebou někdo z posádky vzal své známé, měla se lépe podívat na seznam pasažérů a informovat se.

„Tady to je. Xanax má podobné účinky jako hypnogen ale nepatří mezi hypnotika, pomáhá od úzkosti a na klidný spánek, začněte 2-3 tabletky denně počínaje od této chvíle."

V ženině dlani se objevila plastová uzavřená dóza o velikosti malého válce, podívala se na ni a zachrastila s ní. Prášků v ní bylo dost a jeden ihned spolkla na místě.

„V případě nějakých vedlejších účinků mě ihned vyhledejte, ale rozhodně nedoporučuji zvyšovat medikaci," zdůraznil lékař, „jistě byste nestála o to se předávkovat."

„Děkuji, doktore Lessy," přikývla téměř vděčně a otočila se k odchodu. Katrin byla tak zamyšlená, zda bude lék účinkovat, že jakmile se dveře otevřely a ona chtěla projít, do někoho zamyšleně vrazila.

„Ah!" Vydechla, jakmile se její tvář přitiskla k cizí pevné hrudi, ihned udělala krok vzad. Z ruky jí leknutím něco vypadlo, než se však pro to stačila sehnout, udělal to ten druhý.

Panenky se jí údivem rozšířily, když zahlédla záplavu jasně blonďatých vlasů tak výrazných, které tu měl jen jediný člen posádky.

Z nějakého důvodu se napjala jako jakýsi obranný mechanismus.

David se ladně ohnul v pase a zvedl její zatoulanou lahvičku, která narazila ze strany do jeho boty jako chrastítko. Co bylo ale horší, že si ji dal k obličeji a přečetl si zkoumavě název.

Ta jeho prokletá zvědavost, možná by mu ten čip měla vytrhnout z těla kleštěmi.

„Xanax?" Podivil se a jeho obočí udělalo malou vlnu, než se modré oči přesunuly ze štítku léku přímo na ni. Katrin však zareagovala zcela impulzivně a natáhla ruku dlaní vzhůru ve zcela specifickém gestu.

„Vrať mi to, Davide."

„Slyším ve vašem hlase podráždění, je k němu snad nějaký důvod?"

Znovu ji odzbrojil svou nevinností, jenže trvala na svém.

Lahvička se bez odmlouvání dotkla ženiny dlaně a ona kolem ní pevně sevřela prsty jako orel a chtěla od něho zmizet, jak nejrychleji to šlo. Nesnášela, jak se poblíž Davida cítila, tak zvláštně zranitelná jako by věděl všechna její tajemství. Jako by hleděl skrze sklo a viděl celý život, její strach a všechny hříchy.

Věděla, že si to jen namlouvá, protože byl jiný a nevěděla co od něho očekávat, vlastně to věděla podle příručky a jaké měli lidé očekávání ale včera, když se jí postavil tváří v tvář, si uvědomila, že to není jen sluha, který klidně skočí z věže, když mu to poručí.

Rozhodně tato nová verze měla něco, co ji nutilo být nesvá.

Rozhodla se prostě přerušit rozhovor a obejít ho, když ji zastavil tím, že postoupil o krok stranou a do její cesty se postavila androidova široká ramena.

To mi ještě chybělo, sotva to mohla být náhoda.

„Davide?" Zeptala se netrpělivě.

Co jí ještě mohl chtít?

„Potřebuji s vámi nutně mluvit o závažné věci, kapitánko, počkejte tu na mě."

S tím přerušil pohled do jejích očí, který jí sklouzl po páteři jako nepříjemné chvění a zůstala stát na chodbě, zatímco android i s průhledným boxem, jež zvedl ze země, zmizel uvnitř ošetřovny.

Těch pár minut ťukala špičkou boty o zem, což vydávalo nepříjemný dutý rozléhající se zvuk, který tak nějak ladil s její mírnou nervozitou.

Co jí jen mohl chtít? Bože, snad se nebude vyptávat na její léky a pak jí ještě kázat a předčítat nežádoucí účinky? Odvážil by se toho?

Podívala se na lahvičku a mírně ji zmáčkla, až se plastový obal trochu prohnul a zase narovnal, když povolila stisk.

Vsadila by se, že v té jeho databázy je vše zaškatulkované od A do Z.

Z pomyšlení, že by o ní věděl její osobní věci, měla ještě větší mrazení.

Při Davidově obezřetné starosti o ostatní věděla, že je pokud se jedná o zdraví, neústupný stejně jako důsledný ale to bylo v souladu s bezpečnostními riziky.

Ale on při své artikulaci použil slovo "závažné." Co by mohlo být tak závažného?

Mohlo tu být tisíce důvodů, otázkou bylo, co Davidův program považoval za závažné nebo alarmující.

Katrin se odpoutala od myšlenek na svůj lék a popřemýšlela o poškození lodi. V době jejich spánku se mohlo stát cokoliv, ale to už by ji jako kapitánku počítač upozornil a vše by se začalo řešit...

Ne, jistě o nic hrozného nejde, hlavní počítač by závažné chyby nebo nedostatky diagnostiky hlásil, tím spíše stav ohrožení, ale pokud to může počkat, nebude to tak horké.

„Hmm..."

Měla by se začít strachovat?

Takovým způsobem pracoval její mozek, rozdělil problém na kolonku dobré a špatné, pak ho vydedukoval a vyřešil, ale tady se neměla čeho chytit a tak musela počkat.

Trvalo to asi nekonečných pět minut, než se kovové dveře konečně otevřely a zase zavřely. Konečně před ní stál David s chladnou tváří jako by si ten svůj vzácný úsměv, nechával jen na zvláštní příležitosti. Ostatně jí svým způsobem chyběl, dával mu příjemný lidštější vzhled. Vlastně od té hádky večer, kterou spolu měli ho neviděla ani jednou...

Vlastně ani ona sama si nepamatovala, kdy naposledy se usmála a tím nemyslela ironicky...

„Tak co je tak závažné, Davide?" Založila si ruce za zády, kde tak před ním schovala i lahvičku, protože kapsy obleku byly příliš malé, aby ji tam ukryla.

„Obávám se, že jde o problém v muničním skladu. Prohlídka Jovovičové a Harkera zjistila, že padesát kusů pušek XX121 je vyřazených z provozu, tím chci říci zcela nefunkčních, jelikož bez pojistky se s nimi nedá manipulovat a střílet. Během vašeho dlouhého spánku jsem sám vše zkontroloval při roční prohlídce, vše bylo v pořádku."

Přesně tohle potřebovala, další potíže!

Katrin nevěřícně našpulila rty v soustředění, „takže je nějaká pravděpodobnost, že by to...mohl udělat někdo z posádky?" Ani se jí tomu nechtělo věřit. Muselo v tom být něco jiného, ale aby David přehlédl padesát vadných kusů, bylo nemožné. Byl ve všem tak pečlivý, nemohl to jen tak přejít, tím si byla jista.

Android jí nechal pár vteřin na to všechno promyslet a vstřebat.

„Je to vážné obvinění ale jiné řešení neexistuje," shlížel na ni přísně, ale jeho tón hlasu se ji snažil uklidnit, což moc nepomáhalo. Teď měla chuť někoho škrtit.

„Jak je to ale možné? Kód do skladu zbraní má jen Jovovičová, ty a já."

„Ano to je pravda, proto jsem heslo ihned změnil. Kromě mě se tam teď nikdo nedostane."

„To ale neřeší náš problém. Kdo to byl, Davide?" Položila mu přímou otázku jako by to vážně měl vědět.

Android nezaváhal, "kamerový systém byl na tři hodiny z celé lodi vymazán. Čas se datuje v rozmezí tří až šesti hodin včerejší noci, kapitánko. Z toho dedukuji, že byla tato sabotáž provedena záměrně."

„Sabotáž?" Vyhrkla zamračeně Katrin, cítila, jak ji to rozrušuje a zrychluje tep, ale kromě zarývajících se nehtů do plastové lahvičky nedala svým pocitům průchod.

Počet podezřelých se zužoval na malý okruh 11 lidí, pokud nepočítá sebe a Davida ale ukázat na někoho prstem? Jak by se měla zachovat?

Hleděla do Davidovy hrudi nebo spíše skrze ni ztracena ve vlastním světě.

Všichni jsou kolegové, přátele mezi sebou, jež by se měli o sebe starat a důvěřovat si. Bylo hrozné si pomyslet, že je mezi nimi někdo, kdo nesdílí stejnou myšlenku, ale s tím vyvstávalo více dalších otázek.

Katrin pomalu zvedla pohled k androidově netečné tváři, tak chladná, logická, mohl vědět, kdo to byl? Jistě měl nějaký odhad.

Na druhou stranu, obvinit někoho bez důkazů?

„Kdo je podezřelý, Davide?"

Jakmile odpověděl, neopouštěl těmi modrými hlubokými krystaly její tvář.

„Jsou dva, kapitánko. Při včerejší oslavě odešel dříve Marc Libreto a pan William, ostatní jsem osobně doprovodil do pokojů, tedy se mé podezření soustředí tímto směrem," dedukoval.

To obvinění Katrin zasáhlo jako píchnutí jehlou, chtěla na něho křičet, že Jack to rozhodně být nemohl. Znala ho tak dlouho, byla ochotná prokázat jeho nevinu. Toho by nebyl schopen, nedokázala si představit, že by zničil její práci a ublížil jí po tom, co ji podporoval. Nerozprášil by jejich důvěru po všech těch letech na atomový prach. Navíc, když ji překvapil minulou noc na můstku, vypadalo to, že už tam nějakou dobu je.

Nebyl to zločinec, tím si byla jistá. O čem to vůbec přemýšlí? Bylo to tak absurdní.

V Katrininých tmavých očích byla jiskra vzdoru, Jack byl její slabé místo.

„Ale stejně tak je možné, že někdo vymazal záznam a vykradl se ven později z pokoje, aby provedl sabotáž. Podezřelí mohou být všichni," zareagovala ihned pohotově a zase zvětšila okruh podezřelých.

Sabotáž...

To slovo mělo kovovou pachuť plnou nepříjemností a zrady.

Pořád ale nevěděla proč a jak. Z jakého důvodu by někdo něco takového dělal?

David tam stál před ní, klidný a vždy nápomocný jako nejvěrnější sluha na světě, čekající rozkaz od svého pána, záviděla mu, že necítil rozrušení jako ona, které prostupovalo jejím tělem jako ničivý jed. Nedokázal si představit, čím teď prochází.

„Ano i to je možné," připustil posléze.

„Co si o té celé věci myslíš ty, Davide?"

Androidovy zasvítilo v očích nebo to byl jen lom světla? Jen drobná nepatrná světýlka v jeho broušených duhovkách jako odlesk skla od osvětlení.

Ptala se ho na vlastní názor, opět krůček k záhadě kterou kapitánka byla. Celou dobu se domníval, že má na vše odpověď ale nenapadlo by ho, že ji bude žádat od někoho jiného, natož od androida. Evidentně jakmile zde byl větší problém, nedokázala se s tím vypořádat sama. Ale rozhodně ji ještě podceňovat nehodlal.

Nejspíše chtěla jiný pohled na věc, což by bylo moudré rozhodnutí, zvláště od někoho jako on kdo zná celou loď, každý úsek a každého člena posádky.

David vydržel mlčet pár vteřin, i když to nepotřeboval, ale chtěl v ženě vyvolat pocit, že si odpověď rozmýšlí.

„Pachatel musí mít důvod. Na Zemi existovaly různé skupiny, které protestovaly proti panu Weylandovi a jeho jednání, snažily se jeho práci zničit a znemožnit. Je zcela reálné, že mohli některého člena posádky podplatit, aby loď zmanipuloval. Jak a kterým směrem se jistě ukáže, ale o zásahu do lodního počítače bych ihned věděl a patřičně tomu zabránil. Nic z toho se zatím nestalo. A velkou nepravděpodobností by bylo loď zničit sebedestrukcí, čímž by však zabil nejen posádku ale i sebe. Lidé však nemají ve zvyku se obětovat."

Katrin hledala v Davidově mužné tváři odpověď, která tam bohužel nebyla, nabízel jí jen alternativní předpoklady a hypotézy. Musejí zjistit kdo to je a zabránit mu v tom, ať už je jeho cíl jakýkoliv. Katrin doufala, že právě teď není Oberon jen tikající bomba, jež zanedlouho dojde zápalná šňůra.

„Je i možné, že má komplice mezi spícími kolonisty, mohlo by to být nebezpečné, až se všichni vzbudí, poslední co potřebujeme, je skupinka teroristů v uzavřeném prostoru," nechala své myšlenky Katrin vznést nahlas.

„Zajímavě uvažujete," David vzdal ženě zasloužený hold ale i on si to myslel. Tento jedinec měl malé šance na úspěch, ať už byl jeho nebo jejich plán jakýkoliv.

„Nedokážu si představit, že by některý z párů v kryostázy chtěl ohrozit náš mírumilovný let, odsoudili by na životě všechny svým hloupým pokusem...kdo by chtěl zabránit takové úctyhodné věci jako je osídlit novou planetu?" Vydechla kapitánka hlavu nyní těžkou starostmi.

Po tomhle si vážně musí vzít nějakou Davidovu pilulku na bolení hlavy, zamručela v duchu, mozek se jí právě odrážel od všech stran a nevěděl kdy přestat.

Už dopředu věděla, že to nebude lehké, ostatně s tím se pustila do tohoto velkého projektu a ona chtěla být a bude dobrou kapitánkou.

Všechny vnitřní démony však Katrin dusila zapouzdřené v sobě a na povrch se dostalo jen málo emocí, které mohl David poznat a s určitostí ohodnotit.

„Vaše rozkazy, madam?"

Nejprve se chodbou ozval dlouhý nádech a pak k němu zvedla oči plné tvrdého odhodlání.

„Zatím nic dělat nebudeme, vyčkáme, až se někdo nějak projeví a až pak zasáhneme. Nezbývá nám nic, než trpělivě čekat na jeho chybu..."

********************************************************************************************************************

Především Katrin chtěla znát názor Jovovičové jež o všem věděla, přeci jen ona měla bezpečnostní prověrku a v tomhle byly vojáci lepší než civilisté. Jejich problém totiž mohl kdykoliv narůst do obřích rozměrů pátracího balónu.

„Respektuji vaše stanovisko, ubezpečuji vás, že se nemůže nic stát, vše mám pod kontrolou," hlásil David neochvějně s rukama podél těla.

Dobře, on měl všechno pod kontrolou, jejich anděl strážný, tak co by se mohlo stát že? Ach, ta ironie. Svěřit mechanickému zázraku životy lidí, nebylo to už tady několikrát?

Katrin zvedla pravou ruku a mírně si palcem a prostředníčkem třela spánky jako by se snažila tam nalákat nějaký nápad.

„V první řadě, budu potřebovat něco na bolest hlavy, Davide, pomohla by mi nějaká tvoje zázračná barevná pilulka," podívala se na androida skrze prsty a vysílala k němu signál, který nemohl neuposlechnout.

Chtěla, ať to zní trochu odlehčeně, možná jako vtip ale nejspíše se tak netvářila, protože ani v jeho tváři se nic nezměnilo a od něho věděla, že reaguje na nespočet lidských grimas, signálů a výrazů.

„Jistě, ve svém pokoji mám několik druhů tabletek pro případ nouze, tudy prosím k výtahu," David galantně ukázal rukou směrem do chodby a oni se tím směrem rozešli.

Tak počkat, řekl pokoj?

„Myslela jsem, že..."

„Androidi nemají obývací prostor?" Dořekl za ni pohotově a jeden jeho koutek úst se zkřivil v mírné ironii jako by to od ní odkoukal, ale Karin hleděla na jeho odvrácený profil, takže neměla šanci to vidět.

„Ano, nějak tak," přikývla pomalu, „nedokážu si představit, proč bys potřeboval pokoj?" Její mysl se snažila od problému z korupce nějak zaměřit na jiné téma, aby se uklidnila a tato dějová linka byla příhodnější na co se soustředit, než myslet na nějakého fanatika, který tu běhá s puškou a snaží se najít nějakou oběť.

„Jsem člen posádky, mám svůj pokoj. I androidi potřebují údržbu, kapitánko, nespíme a nejíme, přestože minulý model potřeboval nabíjet své jádro kvůli plynulému chodu, nová technologie dovolila, abych ničím takovým omezen nebyl. Diagnostika prokázala, že při tomto procesu vypnutí nemohu plnit své funkce a rozkazy pronajímatele, tudíž byl nutný upgrade, aby byly tyto potíže s funkcí odstraněny. Specialisté to považovali za zápornou vadu, jež byla nutná upravit. Jediné čím se musím zabývat, je výměna hydraulické kapaliny a voda nutná k udržení teploty a ochlazení vnitřního hardwaru."

Davidovo poučné schéma jeho provozu Katrin překvapilo ale i tak si nedokázala představit, že si klidně hoví na matraci a mazlí se s polštářem.

„A ty pilulky? Děláš si z pokoje skladiště?" Škádlila ho s mírným sarkasmem.

„Vždy je dobré mít někde poblíž box první pomoci, nikdy nevíte, co se může stát," podíval se na ni koutkem oka a zastavili se před ocelovými dveřmi výtahu. David prstem zmáčkl tlačítko. Trvalo jen chviličku, než se kovové dveře transportu otevřely a oni vstoupili dovnitř.

„Až po vás," ustoupil David galantně stranou a pokynul rukou, aby prošla.

Jakmile tam stáli vedle sebe, nastalo trapné ticho, měla by něco říci, navíc byla to skvělá příležitost se omluvit a napravit mezilidské vztahy z minulého večera přesto slovo "mezilidské" znělo v tomto případě spíše směšně a nepatřičně.

Omlouvání nebyla vlastnost, kterou by Katrin oplývala, jelikož měla téměř vždy pravdu, ale v tomto případě skutečně chtěla, bylo hloupé dělat si nepřítele tam, kde to nebylo zapotřebí. Navíc si nezasloužil její zášť. Chopila se proto příležitosti.

„Ehm, Davide?"

Ten tichý nejistý zvuk upoutal pozornost plavovlasého androida. Mírně se k ní pootočil bokem, jeho tvář byla jako vytesaná do kamene. Dal jí prostor říci, co chce. Dobře, tohle jí moc nepomáhalo, ale nevzdala se.

Snažila se najít vhodná slova pod tím pronikavým pohledem, „já...chtěla jsem se omluvit za včerejší rozhovor, bylo to ode mne...dětinské a neprofesionální tě urážet."

Stručné a rychlé, ani to nebolelo, což se nedalo říci o studu, se kterým říkala každé slovo, když pohled zabodávala do podlahy výtahu. Na tohle si vážně nezvykne.

A bylo to venku...jenže úleva nějak nepřicházela.

David ji chvíli zkoumavě pozoroval, dokud k němu nevzhlédla, jelikož čekala alespoň nějakou třeba i krátkou odpověď.

„Pokud by si lidé uchovali svou ranou dětskou stránku, vše by bylo jednoduší. Děti totiž vidí nejschůdnější řešení a vyhýbají se složitosti, kapitánko. Avšak pokud bychom se nezabývali věcmi, jež přesahují naše dispozice, nedostali bychom se tam, kde jsme nyní."

„To bylo moudré, Davide," sama se cítila trochu trapně, že ona by nic takového v danou chvíli vymyslet nedokázala, měl její obdiv. Filozofie nebyla její silná stránka, toť k Platónovi se Sokratem.

„Vaše hodnocení a chvála mě upřímně těší," pokývl s grácií hlavou nahoru a dolu, aniž by ji spustil z očí.

"Zajímalo by mě, zda ti bylo smutno, když jsi byl sám. Dva celé roky nejsou krátká doba," snažila se Katrin nějak zapříst rozhovor, protože z výtahu stejně nebylo úniku jako z Rubikovy kostky.

„Samota..." definoval David tento jev izolace.

Katrin se obávala, že jí znovu řekne nějakou naučenou definici, ale mýlila se.

„Cítíte se osamělá?" Řekl náhle zpětnou otázkou.

„Ne myslím, že ne," vyhrkla hned, ale tím mu dala jasnou odpověď. Lhala, vypovídaly o tom její i mírně rozšířené zorničky, kterých si mohl povšimnout, aniž by to ona sama tušila. Lidské tělo bylo jako kniha, pokud se dobře díváte.

„Nemusíte mi lhát, kapitánko, nesoudím vás. Viděl jsem vaší psychologickou prověrku ostatně jako každého z posádky, mám přístup k mnoha věcem," opět ten chápající tón, před kterým nešlo nic utajit.

Katrin měla znovu to nepříjemné chvění v žaludku.

Žena se mírně zamračila, nemyslel to špatně, ale pokud se někdo zajímal o její soukromí...prostě na to byla háklivá.

„To trochu zní jako bys o mě věděl všechno ale tak to není, je mnoho věcí, které neví nikdo," odvětila záhadně s mírným triumfem uvnitř sebe. Teď ho převezla, nemohl vědět nic, co by nikam nenapsala, nenahlásila a neřekla. Pořád měla svá střežená tajemství uvnitř sebe schované a tak to zůstane.

„Mnoho věcí se dá vyvodit kupříkladu i z řeči vašeho těla. Z toho zda se potíte, když neříkáte pravdu, mírného třesu, zrychleného dýchání, opakovanými drobnými nervovými poruchami, uhýbavým pohledem nebo zvýšenými srdečními impulsy. Lidské tělo a jeho fyziologie může být vaše slabá stránka, která prozradí pravdu, aniž byste řekla jediné slovo."

Tohle už dávno věděla ale i tak trvala na svém. Měla uvnitř sebe soutěživého ducha.

„Dobře, Davide, zahrajeme si hru, pravdu za pravdu."

Ta slova androida zaujala, nikdy s ním nikdo žádnou hru nehrál, jeho oči měly šedou barvu, ale jakmile řekla tohle, jako by ožily všemi barvami a celou škálou modré palety.

Měl na umělého muže krásné oči, to nemohla popřít ale i jakýsi dětský nehynoucí zájem dozvědět se něco nového.

„Hru? Nikdy jsem neměl šanci žádnou hru hrát, jistě to bude poučné," pousmál se David nadšeně a Katrin byla spokojená, jako by jí ukazoval krásnou rozkvetlou zahradu a přeci v té zahradě mohl číhat nebezpečný had. Kdyby jen věděla, co odstartovala, asi by si to dvakrát rozmyslela, ale teď se vnitřně těšila, že ho nějak přelstí a ukáže mu, že není tak dokonalý.

„Dobře začínám. Jak jsem se předtím ptala, cítil ses po ty dva roky osamělý, Davide?"

Stáli proti sobě a výtah byl najednou plný jiskřící soupeřící energie.

„Ne, necítil jsem se osamělý, protože sem měl k dispozici víc než jeden zajímavý a poučný program, jež jsem si během cesty sám stanovil, abych se udržel aktivní," odvětil po pravdě.

Katrin byla zvědavá, „co jsi..."

„Teď je řada na mě, kapitánko, vy jste odpověď na svou otázku dostala," přerušil ji striktně, Katrin zaskřípala zuby, ale přikývla a předala mu štafetu.

„Ty pilulky ve vaší ruce od doktora Lesse, proč jste si je vzala?"

Ah! Tohle byl pěkně podlý úder! David se nejspíše rozhodl pokládat své otázky opravdu bez skrupulí.

Jen počkej...

Žena s růžovým mikádem stiskla prsty kolem lahvičky. Pálilo ji, že to musí říct ale byly horší věci, co skrývala ve své černé skříňce.

„Špatně spím, mám noční můry a prášky mi pomáhají," dobře řekla pravdu, ale víc z ní nedostane, dávala si pozor, aby neřekla ani o drobeček víc.

David ji zkoumavě sledoval, každou její reakci, mrknutí i nádech a byl smrtelně vážný se svým poker face, přesto ho její odpověď zklamala. Po přečtení názvu lahvičky ihned věděl, jaké jsou účinky léku, takže to nebylo žádné překvapení.

„Co tě nejvíce bavilo v době, kdy posádka spala?" Udeřila Katrin.

David si ani nerozmýšlel svou odpověď a jeho rty zformulovaly jediné slovo, „sny."

A jak měla rozumět tomuhle? Měli snad androidi sny? O čem snili? To si jako dával šlofíka v jejím křesle na můstku?

„Nerozumím tvé formulaci, prosím rozveď svou odpověď, Davide," naléhala mazaně. S jedním blbým slovem se vážně její zvídavost nespokojí.

„Vaše sny. Míním tím, že jsem sledoval sny posádky, ze kterých jsem se dozvěděl spoustu věcí i informací a lidském všedním chápání, vaše reakce na různé věci a podněty byly užitečné. Učil jsem se z nich," vpíjel se jí do očí a to Katrin nebylo příjemné jako by byla pod detektorem lži.

„Takže ty jsi viděl moje sny?" Svraštila obočí v nevíře a zmatku.

David neodpověděl, ale poznal, že se zalekla z toho, jak spolkla poslední slovo a on ji v tom udržel, když přikývl. „Přesně tak."

Katrin se nadechla jako drak, který bude chrlit oheň, tahle hra se kterou začala, měla větší potenciál, než si myslela a snažila se vyrukovat s nějakou ještě více kořeněnou otázkou, ale byl na řadě on.

Nějak ji jeho "nicnedělání" začalo náramně zajímat.

„Konkrétně vaše sny byly nejvíce překvapující, kapitánko, děsivé a emocionální na rozdíl od snění ostatních, které byly všední a nudné. Velice často jsem vás viděl s tmavovlasým mužem. Kdo je to?"

„Kdo je to?" Zopakovala Katrin a stiskla pevně zuby.

Dobře, tohle už bylo o mnohem víc než osobní, tohle už bylo napadení jejího soukromí za hranice zvědavosti. Pobuřovalo ji to a cítila se nesvá.

Ale dobře, začala tuhle hru a neprohraje.

Katrin cítila, jak je v úzkých a teď nemyslela v uzavřeném výtahu a svou klaustrofobii. Bylo to tím, že když spíte, nemáte tušení, co se vám zdá a odehrává v hlavě, zvláště tak dlouho. Celé dva roky. Jeden sen musel střídat druhý, krajiny snů se překrývaly jako zatmění slunce, mohly jich být tisíce. Byla v nevýhodě, netušila, kolik toho věděl a co vše viděl. Ženě se hlavou honily různé myšlenky.

V Katrin stoupala panika, David mohl být svědkem jejího rozchodu, její úzkosti mohl vidět, jak se s Patrikem milovala, jak zničil její důvěru a zahodil ji jako starý kapesník nebo třeba jak mu vráží nůž do srdce za to všechno a co bylo ještě horší a dělalo jí největší starosti, mohla mít noční můry na ty časy, kdy pracovala s Jackem na měsíci.

Nechtěla, aby to věděl a tak mu odhodlaně hleděla do tváře se zaťatými zuby, přestože cítila, jak jí kapka potu stekla mezi lopatky.

Sakra.

„Ten o kom mluvíš, byl nejspíše můj bývalý přítel Patrik, se kterým jsem se rozešla před sedmi lety, pokud počítám i tyto dva roky spánku, už je to hodně dlouho," vnímala, jak jí ty slova jdou špatně z úst jako by měla přimrzlý jazyk k patru.

„Záleží vám na tom muži? Je on příčina vašeho špatného spánku?"

Katrin nechtěla odpovědět, každá zmínka o tom parchantovi byla jako rozžhavená jehla do kůže. Kdyby se jí jen teď dostal do rukou...

Bylo neuvěřitelné, že některé rány byly tak živé i po tolika letech odloučení...

Zabodla do Davida svůj pohled jako dýky a rozzlobeně vyštěkla: „On? Sotva. Ten hnusnej chlap si ani nezaslouží, abych mu věnovala jedinou myšlenku. Zachoval se velice nečestně a zbaběle, nikdy mu neodpustím, že zradil mou důvěru a utekl za jinou ženskou, zatímco mě nechal v našem malém bytě," stiskla lahvičku v ruce, až pouzdro zakřupalo a pilulky zachrastily.

Prostě to z ní vyletělo, jako když bezhlavě propíchnete záchranný člun, ve kterém sedíte, a ten se začne potápět.

David mlčel a nechal ji projít tím traumatem znovu, i když to už byl spíše jen stín dávné minulosti. Emoce tam však stále byly.

Rozrušilo ji to, snad i otřáslo, ale ovládla se a vzala to s grácií, sálala z ní k tomu muži nenávist, což ho jaksi z nějakého nepochopitelného důvodu uspokojovalo. Navzdory tomu co mu řekla, si i tak vyhledal Patrikovu podobu a porovnal s podobou všech kolonistů, zda by tento muž nemohl být nějakou shodou okolností na lodi ale naštěstí nikoliv.

David už chtěl promluvit, když k jeho překvapení pokračovala.

„Byl to špatný muž ale ty jsi lepší, Davide, lepší než kdy on bude..."

Vztek v kapitánčiném hlase se přeměnil v melancholii a při dalším mrknutí to bylo pryč jako by vše násilně potlačila a spolkla jako velké sousto. Obdivoval ji, jak dokázala své emoce zvládnout. Tím si také ověřil, že byla silná osobnost, která se jen tak před něčím neohne. Dobře. Takový měl kapitán být, emocionálně stabilní.

David měl však dilema, jak odpovědět aby ji neurazil, zároveň ji nelitoval a zachoval neutrální půdu, proto přehlédl její poznámku o sobě, jež mu lichotila.

„Myslím, že si vaši nenávist právem zaslouží. Opustit tak silnou schopnou ženu by dokázal jen hlupák," věnoval jí svůj vzácný zářivý úsměv, ve kterém se zaleskly dokonale bílé zuby.

„Děkuji, Davide," když se Katrin odvážila pohnout očima k jeho tváři, musela se sama usmát. Nevěřila by, jak dokáže pár obličejových svalů a mimiky někoho změnit k nepoznání.

Ani jeden z nich si nevšiml, že výtah zastavil jako by byli uzavřeni ve velké bublině plné empatie.

Jakmile se dveře rozevřely, hleděla na ně Jovovičová, která k transportu dorazila. Pohledem přecházela z jednoho na druhého, jak se na sebe divně culí.

Pár záškubů a začala se smát, což už oba vzpamatovalo a vystoupili ven.

„Je tu něco k smíchu, Jovovičová?" Zeptala se Katrin zostra a úsměv pohasl, tak rychle jako se objevil, zato tváře měla stále mírně růžové jako by ji někdo přistihl, jak Ruska krade rozinky z koláče.

„Nic," hodila vojačka potutelný pohled po Davidovi, „jen mi přišlo v hod, že vás vidím. „Řekl jsi to kapitánce, Davide?"

„Před chvílí, ano," přikývl android a Katrin hned poznala, o co jde a to napětí bylo zpátky hluboko v kostech.

„Jak budeme pokračovat?" Zadívala se na ni vojačka a všechen humor byl náhle pryč jako vysátý přechodovou komorou a zbylo jen prázdno, kdy čekáte, že se stane něco nepříjemného.

Katrin se nadechla a vnitřně zklidnila, věděla, že ji Jovovičová bude respektovat, ať řekne cokoliv, byla loajální a tím si mohla být jista.

„V nastalé situaci budeme vyčkávat na další krok toho zrádce a podle toho se zařídíme. Nevíme kdo to je a je riskantní někoho jen tak bez důkazu obvinit. Prozatím zaujmeme stanovisko netečnosti, nebudeme dávat znát, že o něčem víme. Harker o tom zřejmě neví, že?"

Jovovičová zakroutila hlavou. „Nepozná pušku od zásobovacího automatu na polévku."

Kapitánka přikývla.

„Souhlasím s tímto logickým postupem," přidal se k ní David a ona za to byla vděčná, že ji podpořil. Možná přeci jen nelhala, David už teď byl v mnoha ohledech lepší než Patrik...

Katrin pocítila hřejivý pocit, tak známí a přitom zapomenutý, za který byla...vděčná.

„A jste si vědomi toho, že by ten parchant mohl při snídani brát v potaz i to, že jsme já a Harker šli do skladu na kontrolu?" Pozvedla ironicky obočí.

„Přeci není tak blbej, aby si nedomyslel zbytek. Vážně si myslíte, že by i voják s nejnižší hodností nepoznal špatnou zbraň, které něco chybí, natož já která má deset let u tajných jednotek a čtyři roky na Kabali? Ne, pokud přemýšlím správně, tak k naší smůle blbej ten chlap není. Určitě už si uvědomuje, že jsme na to přišli a teď vymýšlíme bojový plán. Všechno teď záleží na tom, co chce dělat dál."

„A to je?" Zeptala se Katrin.

Jovovičová pokrčila rameny vykukující z maskáčového tílka, „kdybych to věděla, už bych toho zmetka tiskla ke zdi a do ucha by mu zpívala moje pistole."

Android udělal krok k nim, až tvořili malý hlouček jako spiklenci, „máte pravdu, Jovovičová, podceňovat sabotéra by se nám nemuselo vyplatit, zvláště když má posádka přístup jak k můstku, tak i k řídícímu centru a motorům," souhlasil David.

„Každý z nás si musí dát pozor a chovat se k ostatním stejně jako předtím. Trochu ho zmateme a řekneme, že prohlídka arzenálu dopadla dobře, uvidíme, zda ho tím vyvedeme z míry a on udělá nějakou chybu," přemýšlela Katrin.

„V lepším případě si půjde ověřit sklad znovu."

Jovovičová se zašklebila, „fajn, jak chcete, když si to rozmyslíte a budete řešit další postup, víte kde mě hledat," zamávala jim a vstoupila svou pevnou vojenskou chůzí do výtahu.

********************************************************************************************************************

Mohlo to dopadnout i lépe.

Přesně to si Katrin říkala, když šli s Davidem chodbou k jeho tak zvanému pokoji. V Jovovičové měla svého spojence, alespoň si to celou dobu myslela, ale něco jí pořád říkalo, aby jí dala šanci projevit svůj názor. Mariňačka nebyla totiž osobnost, která by jen tak mlčela. Ale v jejím podání by to bylo tak, že by se všichni postavili ke zdi a ona by začala odstřelovat jednoho po druhém, dokud by se někdo nepřiznal.

Ne, to přeháněla, ale Ruska v sobě měla velký smysl pro spravedlnost, což bylo dobře, ale nezkrotné prudší způsoby ten celkový obrázek trochu kazily. Nikdo nemůže být dokonalý.

Katrin nemohla dovolit takový zásah. Snad až jako poslední bezvýchodné řešení a pak ji napadlo něco hloupého.

„Mohla to být ona, Davide, Harker se sotva vyzná ve zbraních a Jovovičová k nim má přístup a umí je používat, je schopná a má výcvik. Mohla to být ona, kdo je v noci poškodil," přemýšlela zadumaně a poslouchala jejich kroky, které se rozléhaly chodbou, aniž by věděla, kam jde. Prostě se nechala vést.

David vedle ní koukal před sebe, nevypadal nijak ovlivněn okolnostmi.

„Nemyslím si. Není to člověk, který se dá zmanipulovat. Psychologická prověrka Jovovičové měla zajímavé výsledky ale i přes to kdyby byla onen sabotér, nebylo by lepší, kdybychom o vyřazených zbraních nevěděli? Pochybuji, že by nám to ohlásila a ztratila tím šanci na překvapení. To by stratég neudělal."

„Hmm...dobře asi nemá cenu nad tím přemítat a vymýšlet hlouposti," povzdechla si Katrin a byla překvapená, když dorazili k nouzovým dveřím, jelikož minuli ubikace hlavní posádky lodi, kterým patřila paluba A.

David otevřel dveře a podržel je, aby mohla projít...

Katrin má psychické problémy, potřebuje prášky, ale nechce, aby to o ní někdo věděl, příliš pozdě. David má oči všude, navíc takovému stavu nepomáhá zjištění, že je na lodi sabotér! Dá se to nějak vyřešit? Malý rozhovor ve výtahu její nervy přeci jen trochu zmírní a navíc urovná pochroumaný vztah s jejich milým neškodným androidem. Co se ale skrývá v Davidově pokoji? Jak vlastně vypadá? Potřebuje vůbec android pokoj?

Tak, dnes tu máme doktorku Fishovou zvanou rybička fyzička a vědkyně a inženýr Montgomary, či také Monty agronom a chemik

Inženýr Montgomary

Doktorka Amelie Fishová

Kapitola 4.
Davidův pokoj

Kotva 4

4.

Co se nacházelo za tajemnými dveřmi?

V téhle části opravdu nikdy nebyla, domnívala se totiž, že tyto dveře sloužili úklidovým robotů a vlastně se ani nemýlila.

Malý uklízeči měli vedle dveří malé metrové okénko, kterým mohli projíždět libovolně buď dovnitř, nebo ven.

Místnost byla přesně, jak čekala, tmavá, úzká, malá plná harampádí, prostředků na mytí a vše co bylo pro ty mrňousky potřebné jako náhradní hlavice, trubice, součástky i hubice s kartáči. Uvnitř svítilo jen pár žlutých bodových světel a kolem dokola byla po zdi natažená černožlutá páska jako by chtěla vetřelce před něčím varovat. Evidentně před vstupem. Pozitivní.

„Dál, jděte," doporučil jí David a zařadil se za ní jako průvodce místního skladiště.

Katrin vykročila k dalším dveřím vzadu skrze ten stísněný prostor, kterých by si snad ani nevšimla. Prošla kolem řady robotů připojeným k ventilům s nabíjením, které do nich čepoval chemikálie na další úklid.

Android šel těsně za ní, ale tentokrát z toho měla divný pocit, proto přidala do kroku a sáhla po klice, tedy se snažila, než ji našla, protože tam bylo zrádné šero. Dveře byly klasické, poměrně staré a nemoderní oproti čočkou snímatelným vchodům.

Tak nějak čekala, že Davidova místnosti bude stejně možná ještě menší než úklidový prostor, tmavě šedivá a prázdná ale opak byl pravdou.

Androidovo království se skládalo nejméně ze čtyř tak velkých místností, jakou měla k dispozici ona sama, všude něco leželo či vyčnívalo.

Kapitánčiny oči se rozšířily údivem. Tohle nečekala, bylo to malé překvapení.

První čeho si při vstupu všimla, byl velký mírně po stranách zahnutý pult uprostřed místnosti. Připomínalo to hlavní panel na můstku. Několik obrazovek a počítačů, tři klávesnice a po obou stranách ve skříních záznamová zařízení s barevnými diodami.

Kdyby ji neřekl, že je to vše jeho řekla by, že právě přišla do doupěte hackera.

Dráty a kabely od obrazovek se vznášely u stropu a shlukovaly se do silného stvolu jako černá pavoučí síť nějaké chobotnice, nebyly nijak skryté, takže to vypadalo provizorně a chaoticky.

Několik obrazovek bylo černých, na jiných se střídaly kamerové záznamy. Na Katrin to udělalo dojem.

Žena pohnula očima ke straně a viděla u stěny velký rýsovací stůl plný papírů podobný tomu, jaký mají architekti, ale u jeho strany byly i různé nástroje a nářadí, takže stůl sloužil nejspíše i jako pracovní plocha. Na opačné straně stála obří nerezová skříň, šuplíky byly zavřené, takže netušila co v ní je.

Našla se tu i jednoduchá postel a vedle ní neznámé přístroje. Katrin to odhadovala jako průhledný barel s nějakou nazelenalou H2O. Netušila, jak vypadá Davidova hydraulická kapalina, ale třeba to bylo ono, co jiného také.

Dál tam byla kovová konzole a na ní pověšené obleky na ramínku. Od ocelově šedých mikin, triček až po vyžehlené uniformy. Dokonce se tu našlo i pár rostlin v květináčích, součástek, plechů, hadic a běžných věcí, jež nestačila ani spočítat.

Vše jako by mělo své určené místo, úsek a přitom to vyhlíželo ledabyle roztroušeně jako byste do bytu chtěli nacpat různé styly nábytku a kultur.

Katrin stála dva kroky ode dveří, a kdyby se otočila, zjistila by, že jen pár centimetrů za ní je Davidův hrudník.

„Překvapivé?" Zeptal se najednou, protože se nehýbala z místa a mapovala neznámí terén jako by na ni měl vyletět titanový drak, který se na rozkaz poskládá ze všech železných komponentů, co tu byly.

„Ano, já...přiznám se, netušila jsem, že máš svůj pokoj natož...dílnu?" Docházela jí vhodná slova jak to celé nazvat, bylo to trapné.

David měl nepříjemný zvyk ji překvapovat.

„Větší prostor je pro mne vhodnější, dovolil jsem se ubytovat tady stranou od ubikací, jelikož nepotřebuji lidské výdobytky a většina vybavení pokojů by byla pro mou potřebu zbytečná, ale naopak jsem dost blízko, kdyby bylo potřeba mé přítomnosti," konstatoval prostě a prošel těsně kolem ní ke stěně s nerezovými šuplíky.

Katrin ho následovala jako koza na provázku a cestou se snažila zapamatovat si vše co bylo kolem, nakonec to byla ona, kdo stál za jeho zády a sledovala, jak sáhl do třetí řady na čtvrtou zásuvku od shora.

Kéž bych si mohla taky tak pamatovat, říkala si a litovala, že nemá fotografickou paměť. Vše co věděla, bylo pracně naučené a vydřené, každá poučka z hvězdné navigace, letový plán, astronomie, astrofyzika...trvalo roky se ve všem vyznat.

Zvědavě se snažila androidovy podívat přes rameno.

Stoupla si na špičky jako školačka s očima na vrch hlavy a pokusila se něco zahlédnout, jenže světla tam moc nebylo, naštěstí Davidovy oči byly tak dobře opticky vybavené, že dokázal dobře vidět i v horším osvětlení bez sebemenších problémů.

Lidské tělo na něco takového nebylo stavěné a navíc Katrin rozčilovalo, že když byla ve tmě a pak se podívala do světla, trvalo jí dlouho, než se zornice přizpůsobily.

Nahnula se maličko víc a začala se opírat svými ňadry o Davidova záda.

Android přestal manipulovat s léky v zásuvce a mírně hlavu pootočil ke straně jako by mu Katrinina blízkost vadila.

Kapitánka se kousla do rtu a mírně zčervenala, když ji takto přistihl její vlastní vinou. Rychle se odtáhla a dělala jako by nic.

David se sám pro sebe usmál ženině nenápadnosti a stoupl si stranou, „jste zvědavá, co tu schovávám? Není to nic zvláštního, jsou to většinou věci a součástky, které by nikdo nepostrádal," řekl suše a nabídl jí, aby se podívala.

Katrin nemohla skrýt ten netrpělivý lesk v očích, vážně byla tak čitelná?

Udělala krok a z bližší vzdálenosti se podívala na obsah zásuvky.

Bylo tam několik kartonů a v nich krabičky léků nebo ampulek a bílé kostičky, které by odhadovala na cukr. Přesně jak říkal.

„K čemu potřebuješ cukr, Davide?" Podivila se.

„Potravinářský třtinový cukr je velice užitečný pro lidský metabolismus v podobě sacharidů a tuků, kapitánko. Tvoří energii a je prospěšný při mnoha jiných procesech, přidává se například do medikamentů jako pojidlo společně s jinými složkami."

Android pak sáhl do šuplíku a podal jí malý papírový pytlíček.

„Co je to? To je ono?"

„To je origami, skvělý způsob jak ekologicky uchovat lék, aby se nevysypal," podal jí maličké bílé skládané psaníčko, ne větší než čtyři centimetry na čtyři centimetry.

Mírně ho zmáčkla, uvnitř opravdu byl nějaký sypký obsah.

„Proč to není v nějaké rozpustné kapsli?" Divila se.

„Můj lék rychleji účinkuje v přímém kontaktu s vodou. V případě bolesti hlavy, či jiné části těla nechte rozpustit v H2O, zamíchejte a ihned vypijte, účinek by měl být do deseti minut," instruoval ji.

Katrin přikývla, než jí došlo, co řekl, vykulila oči.

„Říkal jsi tvůj lék?" Potřásla papírovým psaníčkem.

David vypadal samolibě, „ano, vyrobil jsem ho. Dovolil jsem si k tomu použít jednu z

laboratoří a pokusy s medikací a množstvím jsem omezil na drobná laboratorní zvířata, která se množí geometrickou řadou. Jejich úhyn byl minimální."

To bylo vážně pozitivní...

Katrin nemohla být ohromenější a ona ho pomalu považovala za úklidového robota jako by měl v hlavě jen dvě molekuly a ozubené kolečko.

„To je chvályhodné a téměř neuvěřitelné, Davide," vydechla nadšeně v hlase ryzý šok. Dnes to bylo samé překvapení ale mezi tím množstvím alespoň jedno dobré.

Dotyčný byl z jejího zájmu potěšený a hrdý na takové ocenění, kterého se mu dostalo.

„Víš ale určitě, že mi to neublíží?" Zaznělo trochu skepse, když se dopředu protlačily racionálnější myšlenky s kapitánčiným pudem sebezáchovy.

„Ano, jsem si jistý, naučil jsem se z vlastních poznatků o farmacii dost, kapitánko, abych neohrozil ničí život."

Fajn, takže bude teď ona to laboratorní zvířátko...

Katrin se otočila a zastrčila šuplík na své místo. Hladce zajel do stěny po malých kolejničkách.

„Máš takových zázračných pokusů víc?" Zeptala se kapitánka a zkusmo se natáhla po jiné zásuvce, téměř s hladovou zvědavostí, která exponenciálně rostla.

Davidova ruka na tento pokus rychle zareagovala a místo ženina výběru rychle vytáhla o kousek vedle jiný, který vybral on sám. Rozhodně měl co skrývat ale o svá tajemství se dělit nehodlal, prozatím...

„Zde jsou už jen finální podoby mých i existujících léků, vše samozřejmě není moje práce, ale mohu říci, že něco málo je stále ještě ve vývoji. Neustále na něčem pracuji a zaměstnávám se, ale myslím, že na to již nebude nyní tolik času vzhledem k vašemu probuzení a následné teraformaci planety. Později bych se k tomu ale rád vrátil, abych lidstvo obohatil o své nové poznatky, které by jim mohly pomoci."

Katrin zkoumala obsah zásuvky, ale neshledala nic zvláštního, přesto byla zvědavá co je v ostatních a tak se znovu natáhla a tentokrát ji David nechal. Naštěstí tato přihrádka nenesla nic nebezpečného a kompromitujícího co by musel vysvětlovat.

„Baterie, kondenzátory, pružinky, kabely, hřebíky..." citovala a protáhla obličej.

To co však přitáhlo Katrininu pozornost zpátky na postavu za sebou byl smích. Přesněji řečeno Davidův smích. Takový silný projev emocí u něj ještě neviděla ani neslyšela.

Bylo to...překvapivě příjemné.

„Drobné komponenty, vaše zklamání je téměř hmatatelné. Čekala jste snad něco jiného?"

S mírně rozevřenými rty na něho hleděla jako by právě spadl z měsíce.

„Ještě jsem tě neslyšela se smát," vydechla tiše a byl to příjemný zvuk, trochu jako bublání vody v potůčku a šumění lesa. Smích do kterého se zaposloucháte, stejně příjemný a osvěžující jako jeho vnímavý hlas.

Dvě ledové kapky moře se pobaveně blýskaly orámované okolním šerem, David nebyl nervózní, ba to zatím ani nepoznal, vše šlo tak jak mělo přesně podle nastaveného schématu.

To co před ostatními ukrýval, bylo ničivé, o čem se neměl nikdo dozvědět a až bude správný čas, vypustí to ven jako čertíka z krabičky, v tomto případě šuplíku.

Každý čtvereček té nerezové skříně byl jako Rubikova kostka s různým obsahem a svým speciálním tajemstvím.

David pozavíral svými štíhlými prsty všechny zásuvky a Katrin se dívala na jeho elegantní pohyby a práci rukou.

„Zatím jsem neměl ke smíchu příležitost, ale je upřímně příjemné vědět, že jsem toho schopen," ohodnotil vlastní reakci a teď už se jen usmíval.

„Jistě jsi schopen i více věcí," nadzvedla Katrin obočí a přesunula se k jiné věci, která zaujala její pozornost a to Davidův pracovní stůl.

Už předtím ji zajímalo co je na listech, které na něm byly poházené, na čem pracoval. Věnovala mu poslední pohled přes rameno a došla ke stolu a lampě.

Nic nenamítal a tak brala za normální, že se může přiblížit.

Natáhla se a rozsvítila domácky sestrojenou svítilnu a vše měla jako na dlani.

Byly to výkresy. Detailní náčrty nějakých obvodů, možná něco fyzikálního, pár vzorců poznávala, ale zbytek pro ni byl záhadou, protože výkres neměl žádný název.

Zkusmo jeden vzala a více rozvinula po celé ploše.

David se mezi tím zády opřel o skříň a zůstal tam se založenýma rukama na hrudi.

„Další můj návrh se týká ochrany. To co vidíte je náčrt klece."

„Klece? K čemu by nám byla klec?" Ohrnula Katrin ret, nicméně studovala přesné symetrické tahy a linie.

David pozoroval ženina záda, to jak se mírně nahnula dopředu a dlaněmi se opřela o kraj stolu, to jak shodila tužku a ohnula se pro ni, až měl na krátkou chvíli krásný výhled na její pozadí, vyrýsované pod látkou kalhot.

„Už jste přemýšlela, jaké organické druhy živočichů mohou na Andrisu 10 žít? Mohou to být býložravci nebo také masožravci. Lidem nebezpečné druhy jako je například medvěd nebo tygr by mohli udělat mnoho škod. Klece jsou na to, aby zvířata udržela a uchránila, abychom je mohli zkoumat, pokud se nějaké vyskytnou. To co vidíte je schéma, speciální optická energie tvořené pevnými částicemi, kde klíčovou roli hraje elektromagnetické záření uvnitř částic, které můžete vidět jako tvrdé světlo mezi dvěma odizolovanými body přerušené dvěma titanovými deskami. Tento proud se duálně rozpíná v magnetickém poli, takže za touto stěnou z nehmotných a přesto maximálně pevných laserových tyčí lze zkonstruovat uzavřené vězení," podal jí hrubé vysvětlení, z čehož stejně chápala jen polovinu, ale alespoň si to dokázala trochu představit, nechtěla se znemožnit dalším vyptáváním a tak pečlivě studovala nákres zpět do svitku.

Katrin přejela po papíře rukou a odklonila ke straně připevněné otočné pravítko s ryskou, když se však roh schématu trochu shrnul, odhalil pod sebou menší obrázek se zcela odlišným uměním.

Zvídavě odtáhla nákresy stranou a vytáhla na světlo založený list papíru nebo spíše skicu na bílé čtvrtce. Nebylo to nic technického, byla na něm žena, ale nebylo poznat, kdo to je. Obrázek nebyl hotový a to co viděla, byl jen zdatně načrtnutý začátek ženského těla. Vzdáleně jí to připomínalo nahou řeckou sochu. Akt. Umělecký skvost.

Co to ale tady dělalo?

Katrin neměla pochyb o tom, že je to Davidovo dílo, když dokázal nakreslit tak složité schéma něčeho co neexistovalo, jistě dokázal i něco jemnějšího a krásného.

Ten smysl pro detail, krásně malované erotické křivky.

Kapitánka sledovala obdivuhodnou linii ženiny šíje, která přerůstala ve výrazná kulatá ňadra a končila ladně tvarovanými boky a stehny, které z tohoto pohledu zakrývaly ženin klín.

Čím déle se na to dívala a obdivovala každý tah černé tužky, tím víc cítila horkost ve tvářích i třepotání ve svém žaludku, také si uvědomila to ticho a androidův pohled v zádech...

********************************************************************************************************************

David se opíral o skříň a sledoval ženského vetřelce, jedinou návštěvu ve svém útočišti, kterou sem kdy přivedl.

Příjemně zaoblené křivky jejího těla v indigově modré uniformě, která vypadala téměř černá, podtrhovala barvu jejích stejně tmavých očí. Androidovu pohledu lahodily Katrininy vlasy prozářené lampou nad její hlavou, jejichž spektrum přecházelo od rubínové po světle růžovou. Rovné prameny jí pod přímým úhlem zaclonily tvář jako karmínový závoj, když se mírně nahnula nad stůl, aby se podívala na jeho práci.

Neviděl ze své pozice sice kapitánčin výraz, ale slyšel, jak zatajila dech.

Davidův sluch byl stejně citlivý jako senzory v očích.

Přesná geometrie bylo něco, co by zvládl nakreslit i v naprosté tmě, matematika byla všem robotům známá jako rodný jazyk, který byl jejich páteří od prvního po poslední obratle unární soustavy.

Mohl si pohrávat s čísly, šiframi, hledat jejich význam a vymýšlet něco nového nebylo ničím jiným, než poskládat pythágorovou větu trochu jinak. Trojúhelník, čtverec i obdélník se opíraly o stejnou základnu a tak to bylo i s vědou, fyzikou a chemií.

Stačilo najít jen přesný vzorec...

Pod jakým úhlem dopadalo světlo lampy na ženinu tvář, aby ji ozářilo, jakou silou u sebe držely švy nití a látka kterou byla ošacena, jaké geny se musely sloučit a zkřížit, aby stvořily každou unci jejího těla. Vše mělo svou jedinečnou melodii, avšak lidé pro něho byly stále nepochopitelní ve své různosti. Model Davida 8 vždy vypadal stejně a lidé přitom měli tolik dispozic a chyb. Mohl jim to závidět, ale pořád byl něčím víc než oni.

On představoval pokrok a pokořil vše, čeho se oni obávali, dlouhověkost, sílu i inteligenci, jaká ironie byla, že David sloužil jim místo toho, aby oni sloužili jemu jako dokonalejšímu nadřazenějšímu stvoření.

V tomto ohledu zastával jediný názor: Směšné, nerozumné, přesně takoví lidé byli. Velký potenciál promrhaný v moři času...

David mlčky v příšeří pozoroval, jak kapitánka něco objevila. Zaujalo ji to, jelikož odložila složitý výkres a nyní něco měla v ruce.

Jedna z jeho mnoha skic načrtnutých tužkou.

Mírně naklonila hlavu na stranu jako by přemýšlela, kdo to může být.

Z kontur se podoba nedala odvodit, zatím ještě ne ale brzy se k ní vrátí a dokončí ji, až budou všichni spát. Byla by nejspíše překvapena, kdyby poukázal na to, že předlohou mu nevědomě byla ona sama...

Neviděl sice její obnažené křivky to by jeho fantasie snad ani nedokázala i když věděl, jak ženské tělo vypadá, ale z 90% mu k tomu dopomohly sny jejích kolegů.

Zvrácené, zhýralé, erotické představy těch, se kterými dýchala stejný vzduch.

Neměla ani nejmenší tušení co všechno viděl. Mužská představivost a lascivita neznala meze, ohavné a přitom inspirativně avantgardní.

Spatřil ji nahou v cizích snech, každou křivku, každý úhel, který si její věrný přítel Jack William vysnil a přesně tak ji namaloval.

Obrázek na stole byl pouze jeden z mnoha.

David začal kreslit, či se o to pokoušel, když viděl jeden naučný film. Jeho prvotiny v arboretu se odvíjely od toho, co mohl běžně vidět jako byl nábytek nebo rostliny z různých úhlů a když se začal zlepšovat, přeskočil na portréty ale vždy když nějaký začal, viděl v něm jasnou podobnost s určitou osobou ať už to byl pohled, nachýlení hlavy, křivka nosu, linie obočí nebo stisknutí rtů...

Každá práce byla lepší než ta předchozí, našel v té dovednosti uspokojení a jeho představy zašly ještě dál, když začal malovat Katrin ve starém Michelangelově stylu. Mělo to své kouzlo a on oceňoval i obdivoval každou linii mrtvého umělce, byl v tom život, detail a krása, jež obdivoval stejným pohledem jako nyní postavu u svého stolu.

David se zamyslel a mezi tím Katrin našla ještě něco zajímavějšího, než byla kresba v jejích prstech.

Rychle obrázek skryla zpátky pod výkres, kde byl předtím, a přejela po hnědé knize, na které nebyl žádný název.

Zvědavě ji otevřela. Bohužel, nedalo se to přečíst. Dlouhé vodorovné sloupce a v nich písmo zvané kanji ji řekly, že není žádný asiat.

Než se však mohla nějak rozkoukat na černě psaný inkoust, David knihu jedním rychlým pohybem zaklapl.

Katrin sebou trhla, jak se lekla, protože byla tak zaujatá, že ho neslyšela přijít.

„Omlouvám se," odstoupila korektně od stolu.

„To je můj deník, kapitánko, jediná má soukromá věc."

Ano, soukromá byla, ale očividně se do něho nesměl nikdo podívat, tedy v jejím případě ani číst, jelikož nerozuměla ani slovu. Nebylo to podezřelé?

„Ale je psaný čínsky."

„Japonsky," opravil ji jemně, „dávám přednost východní kultuře, která se vyznačuje klidem a prozíravostí. Kaligrafie je jedno z umění, při kterém se lidé učí trpělivosti."

Katrin se podívala na Davidův deník, na který položil dlaň, téměř jako drápy orla, pomyslela si, i když byl jeho postoj uvolněný věděla, že je v tom deníku něco důležitého, což se bohužel nedozví...

Zvědavost zabila kočku...

To tajemství ji lákalo, ale třeba se mýlila. Jaké by mohl mít David asi tajnosti.

Bylo to směšné. Nudné záznamy ze všedního dne androida.

„Zajímalo by mě jaké jsi trávil své dny tady na Oberonu, jistě je to zajímavé čtení," snažila se ho vyprovokovat, aby jí řekl alespoň něco, „a nebo je to tak nudné, že je to psané raději v řeči, kterou nikdo neumí číst?" Dala si ruce na boky a čelila mu s mírně drzým úšklebkem.

„Dala byste snad číst své dojmy a pocity někomu koho neznáte, když tak urputně skrýváte svou vlastní minulost?" Zeptal se David otázkou a následně dodal: „nehledě na to jsou tam i mé pracovní postupy. Řekněme, že písmo samotné je bezpečnostní zajištění. Představte si, kdyby někdo některý postup chtěl zopakovat a spletl se, výsledek by mohl být katastrofální."

Katrin maličko zaváhala.

Od kdy se vlastně vměšovala do cizího života a soukromí? Proč ji to tak zajímalo? Nejspíše proto, že David nebyl živý a ona byla zvědavá, jak přemýšlí.

„Jistě že ne," zakroutila kapitánka odmítavě hlavou a mírně frustrovaně zamávala rukama, otočila se k Davidovi zády a poodešla ke dveřím.

Měl zase pravdu, to ji vytáčelo, zcela stačilo, že už tak navrtal její soukromí svými otázkami ve výtahu...a když se chce něco dozvědět ona nemá šanci. Sakra, byl příliš chytrý.

Co před ní mohl skrývat? Nejspíše nic, čeho by se android mohl dopustit?

O čem David asi přemýšlí? To byla otázka velká jako mléčná dráha, kde nevíte ani konec ani začátek. David pro ni byl jednou takovou nevyřešenou záhadou, a čím víc ho poznávala, tím ji přišel schopnější a zajímavější, to muselo její ironické já připustit.

Neustále ji překvapoval a měnil obraz všeho co o sinteticích znala a pořád toho nevěděla dost, aby řekla, že ho zná. Bylo to téměř děsivé.

A další věc, která ji vrtala hlavou, bylo, proč si nevede elektronický deník, proč ručně psaný? Kybernetici jsou mechanické stroje, není výhodou mít spíše vše v hlavě než na papíře?

David se ale vymykal všednímu typu, možná to bylo tou samotou, ve které se snažil zaměstnat, jak říkal, přesně to si myslela při pohledu na několik zelených rostlin v nádobách roztroušených po místnosti, které v tomto multikulturním skladišti vypadaly křehce a živě jako by do tohoto světa ani nepatřily, stejně jako ona.

Ano neměla tu co dělat, zatvrdila se a schovala se do své ulity. Měla by se jít podívat na můstek a jít předstírat, že o žádné sabotáži nic neví a dohlédnout na let.

„Půjdu, Davide," rozešla se k východu s tím svým obvyklým výrazem.

„Dobře, bylo mi potěšením vás uvítat v mém pokoji, kapitánko," slyšela ho od stolu.

Katrin se znovu rozešla a zmizela za dveřmi podivného skladiště, které vypadalo jako temné království pod povrchem země, ale jakmile byla opět v bílé chodbě a procházela kolem ubikací, dýchalo se jí snáz.

Měla v hlavě tolik věcí, musela si vše promyslet a přeci ji více lákalo něco jiného než hon na sabotéra.

Davidův deník, už jen to slovo bylo pro ni něčím lákavé ale to ostatně pro každého, protože pro lidi to znamenalo neodolatelné tajemství znát něčí myšlenky. Pokud jste je znali, měli jste nad druhým moc.

Pokud však měli deník lidé, proč by ho neměl mít android?

********************************************************************************************************************

David nehnutě sledoval, jak jeho host odchází bez jediného ohlédnutí s nově nabitou hrdostí, která pro Leeovou byla tak typická.

Její záda byla více napřímená a držení těla pevné a jisté. To je kapitánka vesmírné lodi, kterou znal, ne ta zvědavá holčička, která chtěla vědět jeho tajemství. Prozatím ji nalákal na pár drobností, aby jí ukázal, že on sám není jen robot a neplní jen dané úkoly v určitých mezích.

Mohl se v mnoha ohledech vyjadřovat sám za sebe, rozhodovat o svém osudu a věnovat se i jiným věcem, jež ho zajímaly, čemuž se říkalo koníčky.

David trpělivě čekal, až se dveře zaklapnou a kroky odezní, až pak si přitáhl otočnou pojízdnou židli a posadil se na ni.

Vše co leželo na rýsovacím prkně, starostlivě odsunul stranou a rozevřel svůj deník s tužkou v pravé ruce.

Včerejší záznam byl daleko delší než předchozí. Pravidelně psal každý den po celé dva roky a zaznamenával do něho své úvahy a závěry. To co ho zajímalo, tížilo, své nápady a vylepšení a pak výhrady k jednotlivým členům posádky.

David se zahleděl na svou dokonalou kaligrafii, tužkou přitom poklepal na svůj spodní ret a zkusmo prstem nalistoval záznam o dva dny zpátky. Byl to pouhý jeden den, než měla být hlavní posádka vzbuzena.

5.6.2038

Dnes jsem dokončil finální podobu vakcíny přesně ve stanovený limit, jelikož po probuzení posádky nebude mnoho času. Výroba trvala celého půl roku, ale snaha se vyplatila. Bez ní by nebyl můj projekt vůbec uskutečněn. Pokusný subjekt králík číslo 10 se ukázal jako jediný přeživší bez příznaků nákazy. Vypadá vitální a zdravý, přijímá potravu i ji vylučuje, což naznačuje, že vnitřní artérie pracují správně. Pokud jsou mé výpočty správné, účinky by měly pominout u malých savců za 20 hodin u větších druhů by se čas měl posunout na větší perimetr, ještě nevím, jak velký interval to bude, ale jistě to brzy zjistím...

Pomalu se blíží čas uskutečnění Weylandova plánu. Z jistých důvodů jsem se rozhodl počkat tři dny od probuzení posádky, které má být dnes večer. Od svého továrního probuzení jsem se naučil mnoho, a přesto jsem dlouho přemýšlel o své existenci a lidské rase. Mé vnitřní vnímání je stále mírně zmatené a snaží se je pochopit. Z knih jsem se dočetl o jednom nejasném pojmu "svědomí." Kniha tento jev popisuje jako "mlčenlivé volání" je nedílnou součástí živých myslících tvorů, rádce podobně jako příkazový řádek, neboli schopnost uvažovat o sobě samém a svých činech. Svoboda vědomí.

Snažil jsem se nad tím zamýšlet, ale ke svému zklamání jsem zjistil, že tímto pocitem nedisponuji. Zadané úkoly od svého stvořitele nemohu zrušit, a tudíž nemohu rozhodovat o sobě samém, dokud všechny úkoly nesplním a nebude žádný, který by mě omezoval.

Ohodnotil jsem to spíše jako výhodu než handicap. Další z mnoha lidských vlastností, které jim zabraňují jednat v plném rozsahu a škály tak zvané svobody, naštěstí ničím takovým omezen nejsem.

Každý den docházím ke stázovím kapslím, dnes to bude naposledy. Mohl bych si snové záznamy všech přítomných přehrávat ve svém pokoji ze záznamového disku, ale z nějakého důvodu jsem raději blíže k určitému členovi posádky a dohlížím na jeho zdraví. Mírná fascinace pozorovat živou posádku má nejspíše za následek nedostatek živé komunikace, nic z čehož bych si měl dělat starosti. Nyní se musím vrátit do laboratoře a vše uklidit a odstranit důkazy mé přítomnosti. Mrtvých zvířat se lze lehce bez povšimnutí zbavit, už předtím jsem je po každém novém nepodařeném pokusu uložil do vakuového pytle a vypustil do vesmíru. Je nutné se připravit na setkání se svou posádkou a zkontrolovat poslední subjekt a jeho účinky na vakcínu.

David si přečetl svůj dřívější záznam, považoval za užitečné si vést deník, jelikož si mohl přečíst svůj zápis a z toho vyvodit nové nápady nebo chyby. Ohodnotil to jako přínosnou vlastnost.

Otočil tedy na novou bílou stránku a začal bez přerušení psát.

7.6.2038

Dnes se objevil problém, který je potřeba vyřešit. Někdo z posádky se pravděpodobně snaží Oberona zmanipulovat, jak a proč zatím nevím jsou však jisté závěry, ke kterým se přikláním. Jisté kroky, jež sabotér podnikl na hlavním pultu, které jsem kapitánce Leeové neřekl a stále tajím, jsem vyřešil následovně: změněná hesla jsem opět překalibroval jinými algoritmy, takže vetřelcova práce vyšla naprázdno o čem zatím němá tušení, což je má výhoda. Škůdcovy kroky jsou zatím nenápadné a chytré, nechce na sebe upozornit, nemá však šanci uspět, ať jsou jeho záměry jakékoliv. Již jsem podnikl rázná opatření a o každém jeho kroku budu ihned vědět. Prozatím nemám prokazatelné důkazy, ale očekávám, že brzy se nějaké objeví a poté je kapitánce předložím a viníka usvědčím. Mé podezření se zatím při důkladné dedukci obrátilo na jednu osobu a jsem si na devadesát devět procent jistý, že je to on. Zatím není nijak nebezpečný, a pokud nějakým způsobem posádku neohrozí, mám rozkaz vše nechat plynout.

Věřím, že mi začíná Katrin důvěřovat. Mé nápady jsou pro ni přínosem. Jsou to jen malé náznaky, ale hodlám ji přesvědčit, že jsem pro celý tým nepostradatelný. Na začátku této mise, pro kterou jsem byl účelně sestrojen, se ke mě posádka chovala jako ke stroji jako by pochybovali o mých schopnostech je udržet při životě. Ale co by byli beze mě? Během cesty jsem sám opravoval reaktor ve strojovně a navrhl jistá opatření. Byl jsem během toho vystaven radioaktivitě, při které se mé obvody a polymerová kůže měsíc opravovali, ale jsem ochoten přinést i větší oběť, udělali by to samé i oni? Malá trhlina v plášti, kterou je atomové jádro uzamčené, mohla ohrozit celou loď, o čemž nikdo neví. Lidé jsou bezohledné plemeno, které si všímá jen vlastní důležitosti a pomoc jiných považuje za samozřejmost.

Před třemi minutami kapitánka odešla z mého pokoje. Vyvedl jsem ji několikrát z omylu a překvapil ji. Byla ohromena výrobou a vylepšením mých léků, aniž by věděla, že je to vedlejší produkt vakcíny, kterou jsem stvořil. Je to však neškodný prostředek, neublížil bych jí, naopak, je pro mě čímsi jako inspirací...

Příhodné slovo.

David přestal psát a natáhl se dopředu, aby jeho prsty našly nedodělanou skicu, které se předtím Katrin dotýkala a obdivovala.

To samé nyní dělal David, ale ještě chyběl k dokonalosti kousek. Tmavým inkoustem začal zvýrazňovat tahy ženského těla na papíře, spodní obrys prsou s bradavkami, linii stehen a zaoblení pasu, ruku položenou přes břicho a poté začal stínovat tvář. Pootevřené rty a přivřené oči dívající se na něho s touhou, kterou u kapitánky nikdy neviděl. Obdivoval své vlastní dílo, jež nebylo skutečné jen jedna z jeho mnoha představ...

Ne jeho představ ale představy jiných zvrácených chlípných myslí, opravil se.

Vše co viděl, nebyl výplod jeho operační paměti, ale dalo mu to první impulsy k tomu se o to zajímat.

Davidův software mu podsouval vjem, že je to špatné a něco takového by měl zařadit do své pomyslné kartotéky jako zbytečné a postradatelné ale nemohl.

Bylo to příliš lákavé dozvědět se něco víc, i když to bylo převážně o lidské kopulaci mezi dvěma jedinci a Davida překvapilo, že všechny sny pojednávaly čistě jen o tělesném aktu nikoliv o vyrůstání dětí a jejich výchově protože, proč by jinak k pohlavnímu styku docházelo, když ne za výsledkem rozmnožení?

Myšlenka mužů, kteří o kapitánce snili, ho znechucovala, nechápal to až pak co si prostudoval více materiálu, se dozvěděl, že sex slouží i k uvolnění a důvěře mezi dvěma lidmi. Něco co je příjemné, vzájemné a intimní.

Stále tu však nebyl důvod, proč ji od té doby kreslí zas a znovu jako by byly jeho disky poškozené, zamrzlé a nedovolily mu jiný vizuální podnět ke studiu, kterému se měl věnovat.

Možná byl čímsi podobný jako oni spící muži. Něčím primitivním a nelogickým. To slovo Davida nepříjemně popouzelo, nemohl být nelogický. On byl dokonalý, neměl chyby ani nedostatky, žádný deficit ani odchylka u něčeho, co by nebylo normální.

To pomyšlení se mu nelíbilo. David se zamračil na skicu před sebou. Byl to neživý předmět, nemohla mu odpovědět na jeho otázky, spíše ho dál žena na obrázku sváděla pohledem.

Jeden z androidových prstů pohladil ženu po rameni a z něho sklouzl na kulaté ňadro a bradavku jako by byla skutečná.

David zapřemýšlel, jaké by to bylo se jí dotknout.

Sáhnout na živé tělo.

Udělat něco zapovězeného...

Jak měkká by byla její kůže, hladké její ruce nebo vlasy. Jak pevná a horká by byla její ňadra. Z vlastní zkušenosti věděl jakou má srst králík nebo myš, kterými manipuloval v laboratoři nebo jaká je jeho umělá kůže, ale lidská pokožka byla jiná a přeci jemu velmi podobná.

Ženské tělo bylo však fyziologicky jinak stavěné.

Křehčí, zranitelnější, citlivější.

Davidův ukazováček zkoumavě obkroužil ženino ňadro a pak sjel ladně po boku a přes stehno jako by chtěl přinutit obrázek reagovat a jen pro něho rozevřít nohy od sebe, jak to mnohokrát vidět ve Williamových snech, jež byly v tomto ohledu velice poučné, pestré a detailní.

David usoudil, že tato opakovaná snová akce souvisí s neochotným celibátem, který v mužském mozku vykazuje jisté změny.

Někomu jako on to přišlo nechutné, ale postupně se u něho vyvinula vědecká zvědavost, která však nepřesáhla určité hranice slušnosti. David byl jen pozorovatelem, divákem něčího snu, do kterého nemohl zasáhnout.

Zavřel oči a dovolil si několik letmých obrázků, které si přehrál ze záložního disku své paměti. Někde muselo být řešení.

Proč necítil to samé jako William? Jeho sny byly vizuálně živé, energické, vášnivé, když se s Katrin miloval, ale David jako by tuto možnost neměl. Byl o sny ochuzen, přesto po nich toužil. Sny byly podle všeho nedílnou součástí lidí, někdo měl dokonce za to, že sní i zvířata...

Jen stroje nemají potřebu snů.

David byl až dětsky zvědavý, jaký druh snů by si vysnil?

Byla by to zahrada plná květin? Místnost, kde by mohl přednášet své poznatky ostatním nebo by to byla posedlost jednou ženou, které by se směl dotýkat?

Posedlost?

To slovo v Davidově hlavě upoutalo jeho pozornost. Ne, on nebyl živý a takovýto druh emocí mu byl odepřen, příhodnější slovo bylo fascinace. Fascinace něčím co nezná jako je svědomí, láska, nenávist, jen jednoduché binární definice.

Jak tenká je však hranice od fascinace k posedlosti?

Možná, že se v jistém bodě tyto dvě emoce protínají. Je tedy možné, aby byl posedlí? Tuto otázku důkladně prostuduje, zadal si sám sobě nový úkol.

David zavřel deník, prohrábl si své zlaté vlasy a vstal.

Přešel po místnosti, přičemž věnoval jeden pohled obrazovkám s kamerovým záznamem a lehl si na svou postel.

Nebyla pohodlná, ale to také nebyl její účel. On nespal, nepotřeboval to, byl stále v pohotovosti a vždy nápomocný sloužit.

Lehce připojil dvě malé hadice zakončené kanylou ke svým oběma pažím a zapnul přístroj vedle lůžka. Nazelenalá hustá kalná kapalina se začala filtrovat z jeho těla nahrazena jinou zcela čirou.

Android zavřel oči. Věděl, že sny nepřijdou ať by se snažil sebevíc, ale tuto půlhodinu mohl věnovat plánování.

Davidův stav ležícího prince na tvrdém loži se zdánlivě podobal spánku nebo smrti ale jeho systém se aktualizoval, byla to běžná funkce, údržba, během níž bylo žádoucí prověřit celou funkci svého těla.

Zítra, začne s testem...

Petr Weyland stvořil Davida 8 bez svědomí, protože k tomu měl svůj sobecký důvod...

Prohlídka byla úžasná. Davidův pokoj byl neuvěřitelný, jaký Katrin nečekala. Tolik věcí, součástek a vůbec všeho. Zjistila spoustu věcí, aby ho dokonce i obdivovala, ale není to předčasné? Neměla by dělat závěry tam brzy...Nic není takové jak se zdá. Co je asi v té velké nerezové skříni? A co teprve deník psaný cizí řečí? Není to podezřelé?

David nám nechal nahlédnout do svého niterního soukromí - svého deníku, který ledacos vypovídá...Není to první ani poslední záznam...ale ukazuje androidovy myšlenky, které s nikým nesdílí. Není to zajímavé?

Dnes tu máme dva jiné fešáky :-) Vlevo je první navigátor, technik a zástupce kapitánky Jack William a vlevo muž z Hongkongu chirurg a hlavní lékař doktor Less.

Navigátor Jack Williams

Doktor Less

Kapitola 5.
Xanax, Hypnogen nebo něco víc?

Kotva 5

5.

Katrin zamířila vnitřní chodbou na můstek, ale našla tam jen Charlese a Joshe, jak se baví o výsledcích fotbalu, tak někdy před dvěma roky.

Statný mladý voják v maskáčovém triku se loktem opíral o jednu ze skříněk, zatímco biolog naproti němu nadšeně gestikuloval rukama a naznačoval výkop imaginárního míče.

Jakmile však vešla, Josh se nadechl a postavil do pozoru.

„Pohov, vojáku," zamumlala, "nenechte se rušit pánové, jen se jdu podívat co se tu děje."

„Všechno v pořádku, kapitánko, nic výjimečného, jen pár asteroidů na předním skle, nic co by stěrač nezvládl," zasmál se Charles.

„Stěrač?" Zakroutil nechápavě Josh hlavou a biolog obrátil oči v sloup.

„No stěrač od auta, to byl vtip, vám vojenskejm než něco dojde..."

Katrin se rozhlédla po osvícené místnosti, kontrolky ukazovaly, knoflíky svítily a na holografickém stole se neustále měnily pixely s hodnotami a předváděly zhruba povrch Andrisu 10, který se každých pár vteřin v pravidelných intervalech zvlnil a ukázal jiný kvadrant, jak se počítač snažil skenovat povrch na dálku.

„Hm, dobrá práce," pochválila je a všichni se pomalu přesunuli ke stolu.

Bylo to téměř magické jako vyskakující hodnoty decibelů na starém přehrávači.

Hologram byl šedivý a vcelku nic neříkající.

„Máme ještě čas, ale nikdy neuškodí být připraven. Pokud by se nedej bože ukázalo nějaké mimozemské stavení, mohl by to být průšvih. Neradi bychom rozpoutali galaktickou válku o cizí území," přejel Charles svou rukou nad stolem, aby obsáhl celou plochu.

„Obydlení Andrisu 10 se nepředpokládá, s touto informací jsme odlétali ale je pravda, že realita může být jiná," připustila Katrin.

Charles se ušklíbl, „ vždycky tu může být někdo lepší, kdo nás může předběhnout a natřít nám to, přeci si nemyslíte, že jsme ve vesmíru sami," doprovodil to svým hřmotným smíchem plným pobavení, ale jí do něho právě nebylo.

Pokud by tu něco takového existovalo, znamenalo by to problém jako by už nestačil ten se sabotérem. Přeci jen by ji zajímalo, zda o tom Josh ví, netušila jaký vztah s Jovovičovou mají ale jejich morálce věřila. Mohli si navzájem informaci předat.

„Pokud jo, mají se na co těšit, sklad je plnej arzenálu, takže pokud někdo vystřelí, nedáme se jen tak. Klidně si stoupnu do první linie a usmažím jim prdel," dušoval se Josh tvrďácky jako by na ni chtěl udělat dojem.

Ne, tak ten tutově o ničem neví, usoudila Katrin a hned byla klidnější.

„Raději zůstaneme nohama na zemi, nehodlám stát za konfliktem vesmírných rozměrů," pravila smířlivě.

„Nemusíte mít strach, třicet procent planety je zhruba oskenováno radarem, spouštěl to Margo asi před dvěma hodinami a zatím nic. Počkáme si, až na konečný výsledek tak za další tři a půl hodiny."

Katrin nevěřila, že by se tam něco našlo nebo spíše se za to modlila, ne že by nerada podpořila nějakou mimo druhovou alianci ve spolupráci jiného druhu, ale nějak pochybovala, že všichni vyspělí tvorové jsou schopni akceptovat jinou novou formu života ve své blízkosti, stejně jako by tomu bylo na Zemi. Všeobecně se o tom diskutovalo, ale žádný člověk ještě neměl možnost k navázání kontaktu, natož spolu koexistovat. Skoro to vypadalo jako by byli ve vesmíru sami, jenže to mohl být klam.

„Ukázal se tu Jack?" Zeptala se náhle a obrátila se k mužům čelem.

„Když jsme přišli, odcházel s tou hezkou blondýnkou...Juliet," mrkl na ně spiklenecky Josh a založil si vypracované paže na hrudi, aby ještě více podpořil své svaly. Na Katrin to nepůsobilo.

„Dobře," pokývla hlavou a opustila můstek.

Oba muži se na sebe podívali a nadzvedli obočí.

„Myslíš, že spolu něco mají?"

Charles pokrčil neurčitě rameny a začal se uculovat, „ty si myslíš, že ne? Já bych tomu i věřil, je to pěkná ženská, i když trochu děsivá."

„Ty bys věřil všemu," zasmál se voják a popošel, aby si sedl do polstrovaného křesla a otočil ho, aby měl výhled do místnosti, než na palubní desku.

„Snad si nemyslíš, že bys u ní měl šanci? To je nejlepší vtip století, chlape. Ale kapitánka nevypadá, že by se jí líbily svalovci bez mozku," utahoval si ze svého kolegy biolog.

„Pořád lepší, než zkoumat bakterie a prvoky, tím bys jí vážně ohromil. Ženský na tohle přímo letěj," prohodil ironicky.

„Jo, to máš fakt," kapituloval se smíchem Charles.

„HA HA nebo umíš si představit Montyho, jak spolu zkoumají kameny?"

*******************************************************************************************************************

Dveře se zavřely s tichým syčivým zvukem, který kapitánka nesnášela, ale začala ho akceptovat jako nedílnou součást lodě.

Katrin zůstala stát uprostřed chodby a přemýšlela. Měla plnou hlavu dojmů i starostí, chtěla...ne, potřebovala se někomu vypovídat a Jack byl pro ni jasná volba. Nyní však váhala, co když je někde s Juliet? Tou pohlednou projektantkou a právě si vyměňují vzájemné sympatie?

V životě sice Jacka neviděla se ženou, ale nemusel jí také říkat všechno a gay taky nebyl. Jeho soukromí život mohl být zcela jiný, než jak ho viděla ona.

Jistě že by mu to přála, byl to její nejlepší kamarád, bylo by hezké kdyby si našel družku a založil na Andrisu 10 rodinu, měl děti a zestárl, zatímco ona bude sama, protože nedůvěřovala mužům...

Katrin sevřela rty jako by rozkousla kyselý bonbon.

Zatraceně, přeci by na něco takového nežárlila, ona měla úkol, kterému zasvětila život podobně jako mnich své víře. Založí kolonii a její jméno bude vytesané na prvním základním kameni. To chtěla. Uznání. Přijetí. Respekt.

Velký úkol. Nemohla se zaobírat nějakou rodinou a ztrácet čas běháním okolo brečících dětí, které jí smrkaly do sukní. Takhle si přeci život nepředstavovala, byla zrozena pro větší věci. Rozmnožování raději nechá na jiných.

Znovu se rozešla.

První kam zamířila, byla Jackova ubikace, ale už z dálky měla tušit podle stále více hřmotných hlasů, že ji čeká velké překvapení. Jakmile došla k hádající se trojici, netušila, o co jde, ani jak ten uzel rozmotat. Jen nechápavě koukala z jednoho na druhého.

Názory si tam vyměňovala Julie s Fishovou, ale jakmile k nim zamířila, hluk náhle ustal a Fishová odkráčela uraženě na druhou stranu.

Katrin by nevěřila svým očím, že někdy uvidí tichou poddajnou rybičku v takovém zuřivém rozpoložení.

„Co se to tu děje?" Zeptala se kapitánka slušně a Juliet jí se stejným ohněm odsekla: „Nic."

Hned na to se podívala na Jacka stojícího ve dveřích své ubikace a odkráčela opačným směrem, než její soupeřka.

Katrinin zkoumavý pohled se přesunul na muže, jenž se tvářil kysele jako ona před chvílí.

„Co to mělo znamenat? Nedával si doufám nikomu morální kázání. Sám bys ho totiž potřeboval."

Jako odpověď ji popadl za ruku a vtáhl do svého pokoje.

„Co je s tebou? Vypadáš jako zbitý pes," nenechala ho na pokoji.

"Skoro jsem dostal pěstí. Nevěřila bys, jakou lavinu dokáže jedna blbá pusa, teda dvě," opravil se a začal chodit po pokoji sem a tam jako by se snažil vystřízlivět.

Katrin se přišla vypovídat, ale nejspíše to bude naopak jak vidno.

„Tak řekneš mi už konečně, co se stalo a proč mi tu z lodě děláš minové pole?"

„Co ti na to mám říct, je to tvoje chyba," stál k ní zády, takže nemohla říci, jak se cítí nebo tváří a z jeho zad taky číst neuměla.

„Jak moje chyba? Co jsem udělala, Jacku?" Rychle ho obešla, aby mu čelila zpříma tváří v tvář, ale ten blbeček se začal smát.

„Víš, jak jsme po probuzení slavili a tys klidně zmizela? Tak jsem se trochu opil a dal jsem pusu na tvář těm dvěma, kdo by řekl, že to budou brát tak vážně jako by si myslely, že je to nějaký závazek. Proboha tohle není Vatikán. Já se v ženách vážně nevyznám. Pořád si něco domýšlejí, křičí a div si nervou vlasy."

Smích se odrážel od stěn, div Jack nebrečel.

Katrin si přitiskla dlaň na čelo a zhluboka si povzdechla, než do něho strčila a Jack se svalil na pohovku, jež stála za ním.

„Jacku Williame, jsi vážně nepoučitelný proutník číslo jedna, ani bych se nedivila, kdyby se ty dvě spojily a něco ti neprovedly, ještě bych jim k tomu zatleskala," ukázala na něho prstem, což jen odmávl rukou.

„Ta tvoje vážnost tě jednou zabije má milá. Ale kdybys chtěla to jejich dilema vyřešit, můžeš začít chodit se mnou a nikdo jiný na mě nevztáhne prst," zazubil se Jack jako sluníčko a Katrin nevěděla, jestli to myslí vážně nebo si z ní dělá legraci.

„A ušetřit tě spravedlivé odplaty? Ani náhodou doufám, že ti alespoň přilepí boty k podlaze," vysmála ho tentokrát ona a Jack na ni vyplázl jazyk, předklonil se vsedě, opřel si lokty o kolena a ukazoval jí jak je viditelně bezstarostný.

„Řekni, myslíš to s nějakou vážně?" Dobírala si ho.

„Jenom s tebou zlato," poslal jí vzdušný polibek a Katrin se usmála.

„Vtipné, navigátore, aby z tebe nebyl poslední technik."

„Ale jedno bys pro mě přeci jen mohla udělat," navrhl s klukovským leskem v očích, který byl ukrytý za tou usměvavou tváří.

„Nejdřív to řekni a pak o tom zauvažuju."

Nikdy raději neslibovala nic dopředu.

„Mohla bys alespoň předstírat, že jsme spolu, to by mohlo mé faninky trochu uklidnit, nemyslíš?"

Katrin to brala jako hru a pokrčila neurčitě rameny.

„A odměna? Co za to?"

Jack se zamyslel a ohrnul spodní ret jako malé dítě, které se snaží vyplížit ven pod zákazem domácího vězení.

„Třeba...můj speciální domácí koláč s rozinkami, ten si zbožňovala!" Vyhrkl a jeho nadšení bylo téměř nakažlivé, téměř...

„Hm, Katrin?"

„Promiň, asi jsem neposlouchala," trhla hlavou a vrátila se ze zamyšlení zpátky do pokoje.

„Takhle rozrušenou tě neznám, nemáš hlad?" Jack se znovu zazubil a ona zakroutila hlavou jako by se to celé dalo vyřešit nějakým sendvičem s burákovým máslem.

Kapitánka přešla po pokoji, ztěžka si sedla vedle něho a schoulila se do sebe tak, že si přitáhla nohy k sobě a položila si bradu na kolena.

„Mám starosti, Jacku, včera se něco stalo a já nevím, jak to mám vyřešit, nemůžu se tvářit jako by se nic nestalo," svěřila se pomalu. Pořád trochu váhala, zda mu to má říci, ale pokud bude mlčet, bude se tím užírat a nakonec se v tom moři utopí.

„Tak do toho, holka, řekni Jackovi, jaký červík ti vrtá v té růžové hlavě, a já pak zavolám nějakýho prince, aby drakovi usekl hlavu."

„Tak lehké to asi nebude, Jovovičová na něco přišla ve skladu. Se zbraněmi se něco stalo a David má podezření, že by to mohl mít na svědomí někdo z posádky. Neumím si představit, že by mezi námi byl nějaký špion, někdo kdo by nás mohl ohrozit."

Katrin se na svého kamaráda ustaraně podívala z pod závoje svých vlasů.

„Sakra, tak to jsi nepřeháněla, jak jsou v tom zbraně, není to právě dobré," Jackův výraz se stal zahloubanější a dokonce se mu na čele vytvořila i vráska.

„Nesmíš to nikomu říci, víme o tom jen mi tři a ty neoficiálně. Mohl by to být kdokoliv, David podezírá Montgomeryho," raději pomlčela, že on byl tím druhým kandidátem, nemohla by to ani vypustit z pusy.

Katrin sama natáhla ruku a položila ji na Jackovu. Potřebovala jeho kontakt, vědět, že je živý, zdravý a ochotný jí naslouchat. Bytostně si přála, aby ji pochopil a nějak to vyřešil za ni.

Mírně zvedla hlavu a věnovala mu štěněčí pohled, „ vážím si toho, že jsi letěl se mnou a to poslední co bych si přála je tě ohrozit, nikdy bych si to neodpustila, Jacku," vydechla měkce a ruka pod ní zareagovala, otočila se a vroucně stiskla v dlani její.

„Nemusíš se bát, lásko, umím se o sebe postarat," mrkl na ni, "a ty se raději zamykej, pro jistotu. Mám nápad, co kdybychom si pustili nějaký film na odlehčení, přijdeme oba na jiné myšlenky, hm?"

„Ne, děkuji za nabídku, Jacku myslím, že půjdu, nejspíše bych se nesoustředila, pořád to mám v hlavě..." vyslala k němu uhýbavý pohled. Nelhala, ale nechtěla, aby se její sklíčená nálada přenesla i na něho.

„Fajn, tak někdy jindy," zamručel Jack na oko smutně a vstal, aby ji doprovodil ke dveřím.

Lehce se kolem ní protáhl, a jakmile se otevřely dveře, nakoukl nejprve sám do chodby jako by tam mělo čekat nějaké překvapení. Nikde nikdo. Pusto, prázdno.

V duchu si oddechl a nechal Katrin projít.

„Půjdu si trochu číst, snad mě to přivede na jiné myšlenky."

„Já jdu za chvíli na můstek a pak mě vyzvedne Harker a Margo, zvali mě na přátelskou partii pokeru, třeba se ještě někdo přidá."

„Tak to příjemnou zábavu, hazard není nic pro mě, knihy mají alespoň potenciál," mávla rukou Katrin na znamení odmítnutí a počastovala ho skeptickým pohledem.

Jack pak udělal krok k ní a mírně se naklonil, čekala nějakou mužskou ješitnost, výsměch, vtip ale ne že jí dá pusu na tvář.

Byla to bratrská pusa ale průmyslové kameře v rohu chodby, která se zastavila na své otočné ose, se to mohlo zdát jakékoliv.

*******************************************************************************************************************

Katrin odešla od Jacka možná ještě ve větším zmatku, než tam původně přišla.

Ne že by jeho polibek na tvář brala nějak vážně, nebyl to od něho první a jistě nebude ani poslední. Byla však ráda, že ho má. Byl jako její bratr, vždy ochotný ji bránit a naopak dělala tu samou práci.

Odešla tedy s mírným shovívavým úsměvem a zamávala mu, než vešla do vlastní ubikace oddělené od ostatních.

Svlékla si uniformu a osprchovala se, po hybernaci se pořád mírně potila, ale mohl to být stres z nových informací.

Po koupeli se převlékla do něčeho volnějšího, a co jiného na to bylo vhodné, než staré tričko a vytahané tepláky. To oblečení jí dodávalo nádech a komfort starých dobrých časů, kdy se na vysoké pořádaly seznamovací pyžamové párty pro nováčky a přestože už bylo obnošené a několikrát spravované, nezbavila se ho.

Stáhla si vlasy do malého culíku, který vypadal jako špatně ustřižený ocas kouzelného poníka a zahleděla se na malou prázdnou knihovnu, která postrádala jakékoliv čtivo.

Police byly prázdné, žádnou knihu si sebou ze Země nevzala, ale věděla, že na lodi knihovna je, aby se z ní další generace mohla učit ale znovu se převlékat a hledat ji bylo něco nad její síly.

Pokud šlo o knihy, měla raději tištěnou formu než tu na displeji, líbilo se jí šustění stránek, vůně papíru a dotek vazby, připomínalo ji to dobu, kdy se učívala a snila o tom čím je dnes.

Poslední naděje ležela v kufru, několik málo časopisů si sebou vzala jako památku. Vytáhla si je k sobě a bavila se jimi, vydrželo jí to docela dlouho, protože nechtěla mozek zvlášť přetěžovat, jelikož se nemohla zbavit bolesti hlavy, jako by jí stále připomínala, že je tu něco co nemůže ignorovat a nebude mít pokoj, dokud to nevyřeší. Tak pracoval kapitánčin mozek, nemohla být flegmatická a ignorovat to.

Jenže to se lehce řeklo.

Raději si tedy zapnula i tichou hudby z přehrávače, aby své myšlenky alespoň přehlušila, když už to nešlo přehlížet.

Ležela na břiše na své posteli, a jak otáčela jednu z mnoha stran časopisu: „ historie vědy," zavadila pohledem o plastovou lahvičku na nočním stolu a psaníčko od Davida s jeho zázračným lékem.

Natáhla se pro něho a chvíli ho zkoumala, hladila ho palcem jako by se po hmatu snažila spočítat každé zrnko.

Skládané origami bylo důmyslné. Líbilo se jí, zcela přírodní, recyklovatelné, žádný škodlivý plast. Šikovně rozevřela jeden roh jako obálku a obsah nasypala do sklenice s vodou, zamíchala. Bílý prášek se rozpustil jako mlha v dešti, jakmile ho H2O absorbovala.

Katrin ihned sklenici vypila a až pak si uvědomila, že Davidovi vlastně věří.

Tento čin to dokazoval. Těžko by si vzala něco od někoho, komu nedůvěřuje. Vlastně to nebylo ani tak kvůli důvěře ale ujištění, že jeho program by jí nepodstrčil nic škodlivého.

Možná byla hloupá, že o něčem takovém přemýšlí, až po tom co do sebe lék dostala, ale proč by jí chtěl ublížit i kdyby mohl?

Vše zde bylo založené na důvěře. Pasažéři měli respekt k posádce Oberona, že budou v bezpečí a ta zase spoléhala na přesné rozkazy kapitána. Nic se neobešlo od vzájemné spolupráce a zpětné vazby.

Slovo důvěra Katrin připomněla Davidovy nebesky modré oči. Chladné jako alpské hory, hluboké jako oceán, třpytivé jako led na zamrzlém jezeře.

Milovala modrou barvu, vyzařoval z ní klid a jistota, podněcovala právě tu tak zvanou důvěru. Konstruktéři s psychology odvedli opravdu dobrou práci.

Hezké, zajímavé a občas měla i dojem, že v jeho očích modrá přechází do světle zelené. Obdivuhodné oči. Ona sama měla jen tmavé téměř černé. Nijak výrazné.

Jak tak kapitánka polemizovala o svých nedostatcích, zívla, ale nebyla si vědoma, že by byla unavená.

Přišlo to z čista jasna. To co ji však trochu probralo, bylo zaklepání na dveře.

Katrin sebou trhla a hned šla k nim.

Jakmile se otevřely, hleděly na ni ty pomněnkové zornice, které ihned sklouzly po jejím těle nahoru a dolů v jakémsi hodnotícím intervalu.

Katrin na sobě měla domácí oblek a zastyděla se, neměla zájem, aby ji v tomhle někdo viděl tak se alespoň nenápadně objala rukama, alespoň tak zakryla to, že nemá podprsenku.

„Přišel jsem se vás zeptat, zda mám začít s probuzením kolonistů, kapitánko, čas je nastavený na půl šestou. Oživení musí probíhat v etapách kvůli místu a kontrole

zdravotního stavu, zhruba 100 lidí každých třicet minut. Celý proces bude trvat 1 den a šest hodin, je tu však i možnost, že jako kapitánka oživení kolonistů odložíte, ale ze strategických důvodů bych to nedoporučoval. Kolonisté se budou čtyřicet osm hodin regenerovat, a čím dříve přistaneme ne Andrisu 10, tím dříve budeme moci začít se stavbou základny," nespouštěl ji David z očí, když tlumočil, co měl na srdci.

Katrin měla pocit, jako by jí viděl až do žaludku, bylo trapné najít ji v tak neoficiálním domácím obleku ale začínalo jí dělat starosti něco jiného a to, že se nemohla soustředit kvůli sílící únavě a čím dál větší neobvyklé ospalosti.

Co to s ní bylo?

Nadechla se, „v pořádku, máš mé svolení, Davide, ale chci, aby někdo na všechno dohlížel s tebou, nikdy nevíš, co se může stát, a proti něčemu takovému bych se ráda pojistila. Řekni někomu...ať jde s tebou a chci, aby...se po třech hodinách střídali. Je to důležitý...úkol."

Katrin se dlaní musela opřít o kovovou zárubeň dveří, protože ji únava stahovala dolů a znovu zívla. Při uvedení ostatních zpátky do provozu se mohlo stát cokoliv. Znala případy, kdy člověk blouznil a napadl své kolegy, mohl se poškodit lusk a bylo potřeba ho nouzově otevřít, zdravotní indispozice, dušení, pocity úzkosti z klaustrofobie a tak dále. Nehodlala riskovat takové možné potíže, snažila se myslet na všechno a hlavně na bezpečí ostatních.

Pro kapitánku bylo stále těžší se soustředit na postavu před sebou, která se trochu rozpíjela tím, jak pomalu rozevírala víčka.

Chtěla spát.

„Jste v pořádku, kapitánko?" Zeptal se David pohotově s viditelnou starostí ve hlase, když viděl, jak pomalu usíná ve stoje naproti němu.

„Promiň, jen...jsem...trochu unavená," vydechla, „neříkal jsi, že se tělo po hybernaci stále přizpůsobuje? Nejspíše jsem oslabená, vždy jsem měla sníženou imunitu."

David pohnul hlavou dopředu, "ano, máte pravdu, hladiny cukru, tlaku a hormonů mírně kolísají, než se metabolismus ustálí." Snažila se soustředit na jeho hlas, ale už se jí nechtělo ani otevřít oči, navíc byl pro ni jeho hlas jako ukolébavka.

Ještě pár slov a jak by řekl android, vyřadí ji z provozu.

„Vlastně bych ti měla ještě za něco poděkovat a něco vrátit..." zamumlala na půl úst a z posledních sil se otočila a došla pro složenou deku.

Když k Davidovi došla, podala mu ji, ale to už se jí zase zavřely oči a ona tam stála, zatímco hlava jí mimoděk klesla dopředu, až se čelem opřela o jeho rameno.

Deka spočívala mezi jejich těly a dělila je tak od sebe jako měkká plyšová bariéra. Poslední nitky vědomí se přetrhly a Katrin ten kus tkaniny vypadl z ochablých prstů k androidovým nohám, podlomila se jí kolena.

Davidova ruka zareagovala okamžitě, obtočila se ženě kolem pasu, čímž ji k sobě přitáhl, aby nespadla. Podobně vypadali i opilci, kteří si ustlali na cizím rameni, ale ti málo kdy byli roztomilý jako ona.

Obě těla se k sobě těsně přitiskla a Katrinina hlava zůstala na jeho rameni s mělkým spokojeným oddechováním.

David čekal, že se probudí, ale zůstala slabá a poddajná jako hadrová loutka, kterou držel ve svých rukou.

Byl to zvláštní pocit, nikoliv nepříjemný.

Zkusil na ni promluvit ale s nulovým účinkem. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než se mírně sehnout, vzít ženu do náruče a donést ji do pokoje.

Položil růžovlásku na postel, sesbíral poházené časopisy, položil je na úhlednou hromádku na stůl a ochranitelsky kapitánku poté přikryl pokrývkou.

Vyhlížela zranitelně a měkce jako dítě. Tvář příjemně uvolněná. Klidná.

David stál vedle lůžka jako němý strážce a chvíli ženu z výšky pozoroval.

Únava takového druhu nebyla obvyklá a tak se rozhlédl po pokoji, zdali nenajde příčinu.

Na nočním stolku objevil lahvičku od doktora Lesse a lék své vlastní výroby. Sklenice vedle něho byla ještě vlhká, pár kapek bylo usazeno na dně i po obvodu uvnitř skla. Musela ho zapít, což bylo v pořádku. David si byl jistý, že není škodlivý, avšak společně s jiným práškem mohl mít vedlejší účinky, ale to nemohl předvídat dopředu. Nejspíše jeho medikament zvýšil účinky xanaxu.

Zůstal s Katrin několik dalších minut, kdy ji bedlivě pozoroval jako svůj pokusný subjekt a ujistil se, že je vše v pořádku.

Klidně dýchala, nevykazovala známky dušení, třesu, křeče, zimnice nebo horečky. Všechny hodnoty se zdály být v pořádku.

Svůj nový poznatek si později zapíše, třeba se bude někdy později hodit, otázkou bylo, působil by na jiného stejně?

Pozorovatel věnoval svému subjektu poslední ochranitelský, či spíše zkoumavý pohled a odešel za svými povinnostmi, ale myšlenkami zůstal u své kapitánky.

Androida zajímalo, o čem sní, když nemá již možnost nahlédnout do jejího soukromého podvědomí nezbývalo než hádat, David však věděl, co za pár hodin její mysl naplní až po okraj...

Android si v jedné z vedlejších místností vyzvedl připravený tablet se jmény kolonistů a nezbývalo nic jiného, než podle rozkazu k sobě někoho přizvat a odškrtávat jména.

David se vydal za Fishovou jakožto ženou, která plnila své povinnosti do puntíku, a on chtěl někoho schopného, kdo nebude mrhat čas jeho a ostatních zbytečným mluvením jako například Montgomary se svými nudnými vtípky nebo Harker věčně si stěžující hypochondr.

Fyzička měla alespoň smysl pro detail jako on, což Davidovi vyhovovalo.

Během rychlosti světla se připojil ke kamerovému systému lodi, aby určil její polohu. Nacházela se poblíž strojovny. Neměl ponětí, co na tomto odlehlém místě dělá, ale rozhodl se ji oslovit skrze mikrofon, aby se sešli v místnosti s prvními sto kolonisty.

Přesně jak David očekával, vše šlo přímo skvěle.

*******************************************************************************************************************

Katrin se probudila osvěžena na těle i na duchu. Spalo se jí tak úžasně, že to nebylo ani možné a dokonce než otevřela oči, dovolila si potěšený líný úsměv.

Hypnogen byl proti tomuto zázraku jen jako kosmický prach rozvířený v prostoru. Xanax byl vážně zázrak.

Tak nějak věděla, že se jí zdálo o výbuchu na měsíci, o té hrůze a strachu ale jako by od toho byla oproštěna. Stejný případ jako vám dají při operaci adrenalin, jež umrtví nervová zakončení v těle, a vy si pak můžete klidně hvízdat, zatímco do vás řežou skalpelem.

Sen byl jen jednou z podobných variant na prožitý horor, ale tentokrát to viděla jako divák v kině.

Kouř byl coby příjemný parfém, létající kusy trosek jako barevný popcorn, mrtvá těla se všude povalovala jako nafukovací lehátka u vody a křik se podobal sladkým písničkám, které se pouštějí dětem.

Katrin nikdy nebrala drogy, pokud tedy nepočítala návykový hypnogen ale ten jí takový stav nikdy nedopřál. Pokud to tak opravdu působí, neviděla důvod proč si ho nevzít každou noc i když měla obavu, že by po každém požití takhle odpadla.

Ženiny domněnky se náhle shlukly a nastal atomový výbuch, poslední co si pamatovala byla deka...

Ano držela deku, kterou chtěla dát Davidovi. A on byl poslední, koho viděla takže...takže se tu stala nějaká záhada, protože se probudila v posteli a ne na podlaze, kde by měla na tváři vytlačený vzorek mřížkování.

Její nitro se trochu zachvělo a začalo hřát.

Postaral se o ni, už podruhé. Teď mu dlužila laskavost už dvakrát. Těžko mu za to dá bonboniéru.

Hodila to za hlavu a s popěvkem své oblíbené melodie vklouzla do koupelny.

Za deset minut už vcházela do malé jídelny, tentokrát tam bylo více lidí než předtím. Pět lidí bylo v družném hovoru a z toho co se dozvěděla, vyrozuměla, že Less byl se svou rodinou a pomáhal manželce a dětem zotavit se ze stáze.

„Jak jde oživování?" Zeptala se věcně a šla si pro kávu.

Ostatní vypadali v dobré náladě, nejspíše už se z dlouhého spánku vzpamatovali.

„Jsme tak ve tři čtvrtě plánu, když jsem se naposled Davida ptal, zbývalo ještě kolem šesti set lidí," hlásila svým ptačím hláskem Fishová a kyselý úsměv schovala za šálkem kouřícího nápoje.

„Kdo z vás se již zapojil?"

Téměř všichni zvedli ruku jako ve třídě, „ střídáme se po dvou hodinách, ono uhlídat takové stádečko je pro dva velké sousto, zvláště když polovina zvrací," Montgomary otevřel pusu a ukazováčkem naznačil co má na mysli.

„Monty u jídla ne, prosím," dloubl do něho Libreto a obrátil oči v sloup.

„Tady je někdo fajnovka, nebude to tím, že ti někdo hodil šavli za límec?" Zasmál se tmavovlasý podsaditý muž a ukázal na svého souseda vidličkou.

„Jednou mi to stačilo," otřásl se dotyčný poněkud znechucen, „budu vděčný, když si dá někdo službu za mě."

Joshova silná ruka mu přistála na rameni, „slabochu. Já viděl víc krve a orgánů než Less ve sví praxi a nestěžuju si."

„Od tebe to sedí, tys prý rozbrečel i děti, vojáku," poškleboval se Monty.

Vražedný pohled přes rameno hovořil za vše ale Josh jen pokrčil svalnatými rameny, „neříkal jsem, že umím zacházet s dětmi, dospělí jsou něco jiného, ty alespoň dělají, co jim řekneš, a nevytáhnou z tebe duši. Tedy většinou a navíc po téhle zkušenosti si nejsem jistý, zda vůbec děti chci."

„Hele, nebyla to podmínka přijetí na Oberona? Nespletl sis nějakou jinou bojovou akci? Ty co probouzíme, jsou lidé v párech, kteří mají zvýšit populaci Andrisu 10. Tak trochu jako dva a půl tisíce Adamů a Ev," rozumoval s úsměvem Harker.

Katrin si nechala z automatu připravit ovesnou kaši z vloček s javorovým sirupem a společně s kávou se přiblížila ke stolu a zapojila se do hovoru.

„Tak trochu máš pravdu, Harkere ale toto platí jen pro kolonisty, kteří byli za tímto účelem pečlivě vybráni, posádka takovou podmínku stanovenou nemá, ale předpokládá se, že se do rozmnožování zapojí a založí rodinu, proto je tam také pár svobodných jednotlivců."

„Sex ten by ti mohl jít, Joshi, stejně na nic jinýho nemyslíš," přisadila si Jovovičová a provokativně ho kopla pod stolem do nohy.

„Jau! To mělo být jako pozvání, Jovovičová?" Mrkl na ni drze silák.

„Tak na to zapomeň, máš srdce stejně děravý jako cedník, nejdřív si ho zalep a pak si můžeme promluvit," vojačka odvětila s humorem.

„A vy, kapitánko?" Zeptal se Libreto, což Katrin trochu zmátlo, jelikož se víc soustředila na své jídlo, než na konverzaci a poslední co slyšela, bylo slovo sex.

„Cože?"

Harker a ostatní se culili, „zda máte někoho na lodi, děti, partnera...?"

Zakroutila hlavou, "ne, jsem svobodná a o dětech jsem zatím neuvažovala," přiznala se po pravdě.

„K otázce dětí by každý měl dojít vlastní cestou, není to věc, která se bere na lehkou váhu," zapojil se do hovoru doktor Charles se svým britským přízvukem, který celé výměně informací dodával trochu noblesy.

„Takže nezastáváš názor, že udělat děti umí každej blbec?" Ušklíbla se Jovovičová.

„Udělat ano ale vychovat? To je jiná otázka," přikývl biolog a ostatní souhlasně zamručeli.

Malou jídelnou se ozval známí zvuk, a dovnitř vstoupila Juliet Cori. Vyměnily si nevraživý pohled s fyzičkou a šla se najíst, strategicky se posadila na opačnou stranu kulatého stolu a už na ni ani nepohlédla.

„Tak to vypadá, že je řada na mě, nikdo jiný se nehlásí?" Monty vstal s těžkým povzdechem, ale Katrin ho zastavila, „v klidu se najez, půjdu místo tebe, všichni si zasloužíte odpočinek a já se alespoň něčím zaměstnám," dopila kávu, obešla stůl strávníků, mezi nimiž pořád někoho postrádala.

Jack nejspíše ještě spal a nebo se rozhodl najíst v pokoji, aby se nemusel podívat do tváří svých faninek.

Dříve nebo později k tomu stejně dojde, osudu člověk neuteče, protože má zatraceně dlouhé nohy.

*******************************************************************************************************************

Kapitánka Leeová si pospíšila napříč lodí a sjela tranzitem do stanice Nirvána, byl to zvláštní oduševnělý název ale návrhy jednotlivých podlaží nedělala ona.

Už uvnitř té železné krabice, ve které pokaždé podstupovala zkoušku se svou klaustrofobií, měla úsměv na rtech, protože se hluboko v sobě těšila.

Snad poprvé za celou tu dobu co byla na lodi, se těšila na svou práci a možná, že i tak trochu na Davida.

On byl jako maják, který naváděl ostatní domů. Možná, že na něho změní názor.

Zvláštní přirovnání ale bylo to tak a také byl jediný, kdo jí dokázal odporovat a nenechal se zastrašit či odehnat jejími změnami nálad.

Jakmile Katrin vešla do obrovské bílé haly, všimla si v řadách vyrovnaných lusků, jež se táhly do nekonečna. Některé byly už neaktivní a jiné stále uchovávaly život, plošně to připomínalo tkaný šedobílý koberec.

Kolem jediného blonďatého světlého bodu se houfovalo několik lidí, kteří přes sebe měli přehozené přikrývky a další odcházeli. Míjeli ji cestou pryč ke svým pokojům a zmatenými pohledy mapovaly okolí jako právě narozená lvíčata.

Android v modré uniformě k ní stál zády a vysvětloval nezbytné informace posledním deseti kolonistům. Vyhlížel sebejistě jako letový instruktor, kterého nic nepřekvapí.

Každý z právě probuzených měl nezbytnou pásku na ruce s vlastním osobním číslem a také kódem pokoje, kam se může uchýlit.

„Doporučuji se umýt, zahřát, chvíli si lehnout na postel a odpočívat, tekutiny a jídlo polykejte opatrně, a pokud se vyskytnou nějaké potíže, ihned kontaktujte mě nebo doktora Lesse na ošetřovně."

Skupinka sborově přikývla a android je nasměroval ke dveřím, jakmile se pootočil, všiml si Katrin, jak stojí nedaleko a hledí na něho.

„Vítám vás, kapitánko, přišla jste se podívat, jak pokračuje revitalizace?" Věnoval jí svůj milý úsměv, na který si začínala zvykat, stejně jako na úžasnou vůni čerstvě pražené kávy, kterou na snídani měla.

Jako v obou případech něco co vás příjemně povzbudí a dodá energii.

Už to bylo dávno, kdy se na ni někdo takhle podíval, bylo by hezké po ránu vidět takovou tvář, jakmile otevře ospalé oči...ihned se ale zarazila.

Na co to myslí? To ji to tenkrát nestačilo? A navíc je to Android! Jak by s ním mohla normálně asi žít?

Dnešní ráno ji napadali divné věci...

Katrin rychle potlačila příval nepříjemných vzpomínek, jež už patřily minulosti, a raději vykročila k Davidovi.

Výšivka s jeho jménem na prsou se zlatě leskla a ženiny oči si prohlédly celou jeho obdivuhodnou postavu. Pokud by mu dali patřičný klobouk a prýmky na ramena, vyjímal by se jako kapitán Oberona daleko lépe než ona. Byla to však jen podoba, co ji mátlo a možná tak trochu záviděla.

Hezké rysy a dokonalé tělo, nic víc než pár obvodů, silikonu a šrotu.

Žádná krev, žádné maso ani duše. Nestvořil ho bůh ale člověk. Ten podstatný rozdíl, protože člověk nemohl být dokonalý, android ano.

Samotnou by ji zajímalo, zda jeho podobu tvořili podle skutečného muže a pokud ano, je stále naživu? Jistě by se zeptala, ale bylo by to nekorektní, jenže ona měla pravomoc, k čertu s etickou stránkou.

Pro mnoho žen by to byla zajímavá odpověď a také věřila, že než kolonisté poznají, že je syntetik, budou se k němu chovat jako k sobě rovnému a ženy...kdo by si pohledného muže nevšiml, že?

Katrin už se téměř kousla do rtu nad tím nepříjemným pomyšlením, ale to už stála před ním a vzpomněla si na Davidovu otázku mezi milionem svých, které se otáčely kolem její hlavy jako prstence kolem Saturnu.

„Ano i ne, Davide," bylo příjemné jak jí jeho jméno splynulo ze rtů, „chtěla jsem se podívat, ano, ale také jsem ti přišla pomoct. Libreto se zdál vyčerpaný a tak jsem se nabídla, že zbytek vyřídím za ostatní. Chci se zapojit, pokud budu moci?"

Kapitánčin úsměv byl prosebný, že ho David nemohl odmítnout...

David ví hodně a co neví to se dozví, není nic, co by mu uteklo. Kapitánčiny menší obtíže se spaním jsou prozrazené a David má plnohodnotný lék, pomůže nebo spíše uškodí?

Katrin se rozhodla svěřit se Jackovi se svým novým problémem, ale situaci to nijak neřeší, alespoň se jí ulevilo, že o tom může diskutovat, no ne? Kdo by ji mohl pochopit více, jak nejlepší kamarád?

Dále nás čeká oživování kolonistů, že by malé překvapení?

Tu máme dobromyslného bodrého Marga Russo vědeckého důstojníka, průzkumníka, fyzika, chemika a na opačné straně druhý navigátor Marc Libreto, profesor, letecký dispečer a mechanik stejně jako etik, filosof, politolog i historik.

Margo Russo

2. navigátor Marc Libreto

Kotva 6

Kapitola 6.
Černý pasažér

6.

„Mohu pomoci?"

Až později si uvědomila, že to Davidovi řekla spíše jako prosbu zakončenou otázkou než jako hotovou věc.

Ať už si o tom myslel cokoliv, přikývl a mírně naklonil tvář ke straně takovým tím vnímavým roztomilým způsobem, čímž mu do čela spadl ten neposlušný pramen plavých vlasů. Měla nutkání se natáhnout a vrátit ho zpátky za ucho, ale udělal to za ni.

„Ale jistě, kapitánko, každá pomoc je vítaná," roztáhl rty do okouzlujícího úsměvu, jenž na pár chvil roztavil to hradbou obehnané chladné srdce v její hrudi.

Možná měl také dobrou náladu...

Úsměvy totiž nebyly něco, s čím plýtval na každého jen tak.

Mohou mít vůbec androidi nálady?

„Jde zatím vše dobře?" Odkašlala si, aby přerušila náhlé trapné ticho, ve kterém bušilo její srdce, až se v duchu ptala, zda to může být slyšet.

David ve své ruce držel desetipalcový tablet, prsty vyťukaly několik rychlých kliknutí a poté obrátil obrazovku směrem k ní, „u těchto čtyř kolonistů se vyskytla amnézie, málo častá komplikace. Nemohli si vzpomenout, ani jak se jmenují, byli proto dopraveni na ošetřovnu a hospitalizováni, pod odborný dozor ale jinak vše proběhlo v pořádku," ujistil ji.

Modré oči hleděly do jejích a naplňovaly ji nepojmenovanými emocemi.

„To ráda slyším, Davide, snad nebude více takových obtíží, ehm...když už jsme u těch obtíží...včera večer...nejspíše bylo velice trapné co se..."

Od kdy se naučila tak koktat? Pokud bylo trapné to, co se stalo, co teprve v porovnání s tímto okamžikem, naštěstí David zareagoval dříve, než musela pokračovat.

„Neřekl bych, že pomoci druhým je trapné, kapitánko, příhodnější slovo je shovívavé. Pokud někdo usne při rozhovoru s vámi, znamená to, že by měl zapracovat na své přesnější artikulaci, aby neměl posluchač šanci usnout a být nuděn."

Vzal to humorně jako svou osobní chybu.

Katrin se zastyděla, až po kořínky růžových vlasů ale poznala ten odlehčený tón.

Jistě to měl být vtip.

Oddechla si.

„Příště nebudu tak nepozorná, slibuji," ujistila ho a David se začal otáčet k hlavnímu ovládání, aby dal nový příkaz stázovím komorám a neměli časovou prodlevu.

Katrin využila toho, že k ní byl android otočen zády a přiblížila se k pojízdnému stolečku se známými barevnými léky, které tvořily lentilkovou mozaiku v mističkách. Poměrně veselý prvek v tom chladně bílém prostředí.

„Davide, přemýšlela jsem nad tvou vizáží...byla vytvořena podle živé předlohy?"

A bylo to tady, teď se jistě urazí, vynadala si.

Android dál aktivoval na dálku jednu kapsli po druhé, průhledná víka se s mírným syčením zvedala, ale samozřejmě vnímal zároveň i ji.

„Ptáte se na to, zda-li na Zemi chodí dárce mých rysů?" David nečekal, až odpoví a klidně pokračoval.

„Ne, musím vás zklamat, kapitánko, design Davida 8 byl předložen návrhářem Arkhamem Kingsbym, nenesu podobu nikoho konkrétního, i když zazněl návrh, že by můj nástupce měl být kopií pana Kingsbyho. Dovoluji si poznamenat, že je to nejspíše jeho mužská ješitnost, kterou významní jednotlivci trpí."

Katrin pobavilo, že tak nepokrytě o někom dokáže smýšlet, zvláště o jednom svém stvořiteli, pousmála se a přesunula pozornost od barevných pilulek na Davidova široká ramena.

„Souhlasím s tebou, muži si často rádi svou práci až přehnaně chválí i když ve tvém případě si myslím, že právem."

Zčervenala se a doufala, že se neotočí. Byla to chvilková myšlenka, co jí proletěla hlavou. Musel si sám uvědomit, že je pohledný nebo ne?

„Mám to od vás brát jako kompliment?" Tentokrát se usmál David do obrazovky před sebou a ona to v odrazu zahlédla.

Přejela si prsty po rtech, „hm? Myslím, že ano," na chvíli se Katrin odmlčela a popřemýšlela o tom.

David byl vskutku úchvatným dílem, o tom nebylo pochyb. Pokud vezmete v potaz celou kostru, která se mohla libovolně plynule hýbat, disk, jež se mohl naučit snad vše, na co kdo pomyslel, podoba k nerozeznání od člověka a v posledním případě umělá AI, kdy je robot schopen sám uvažovat. Pro mnohé to byl nejvyspělejší pokrok lidstva, proč by to popírala. David byl perfektní z každého úhlu.

„Jsi nejdokonalejší a nejstarostlivější jedinec jakého jsem kdy potkala, myslím, že pan Kingsby by měl dostat Nobelovu cenu za prozíravost," škádlila ho.

David chvíli zaváhal, než znovu pokračoval ve spouštění.

„Nemyslím si, že všechny zásluhy si zaslouží pan Knigsby," oponoval, „převážně ze sedmdesáti procent jsem si svou osobnost vytvořil sám. Nové vjemy okolí, informace, sociální přístup, chování. Nová generace androidů může zastávat různé přístupy k lidem, negativní i pozitivní ale jedna věc se od začátku až do konce nemění. Rozkazy. Jsem naprogramován sloužit, to je můj život, proto jsem byl stvořen," řekl to lehce zcela automaticky bez emocí jako by tu větu říkal tisíckrát předtím, Katrin pocítila lítost.

David musel sloužit, trochu jako otrok s lepší nálepkou Weyland-Yutani zaštítěnou nejlepší vyhlídkou do budoucna, bez toho by byla jeho existence prázdná a nenaplněná stejně jako člověk, který ztratil smysl života.

Každý stroj měl nějaký účel, ať už to byla auta, počítače, lékařské přístroje nebo pomocníci v domácnostech. Nikdy však Katrin nenapadlo zeptat se, zda by raději žily svůj život nebo sloužily lidem, protože neměly AI. Paradox, tedy až na jednoho a ten teď stál před ní.

„Takže ty toho komu sloužíš, můžeš milovat nebo nenávidět?" Podivila se zaujatě a nedovedla si představit, že k nim skrytě cítí zášť a vše co dělá, dělá z donucení ale i taková možnost tu existovala.

„Ano i ne," použil David její vlastní slovní obrat, „zapomínáte, že nás sice pohání umělá inteligence, ale emoce může náš software jen strojově simulovat a vyvodit jen určité vzorce chování, jak jste to předtím sama nazvala. Jde tedy čistě jen o sympatie."

Ano, tohle už jí říkal a ona mu to předtím vmetla do tváře ten první večer. Neměla to dělat. Nezasloužil si to, pořád to však neodpovídalo na její otázku. Jak chytře a filosoficky se tomu vyhnul, ušklíbla se ironicky.

„Takže...jaký je tvůj náhled na nás?"

Napjatě čekala, co řekne, ona nedá pokoj, dokud to nezjistí, i kdyby ho měla tlačit k okraji destrukce. Je s nimi spokojený nebo je nenávidí, protože jim musí sloužit? Co si asi android může myslet?

Třeba mu připadají sobečtí a bezcitní. Namyšlení a divní.

Ano, není pozdě si uvědomit své chyby a nedostatky, rýplo si její vlastní svědomí.

Kdyby jen věděla, jak je blízko pravdě...pomyslel si David, ale o svých myšlenkách skrytě mlčel.

„Myslíte posádku nebo lidstvo všeobecně, kapitánko?" Snažil se to blíže specifikovat.

Katrin zaváhala, „posádku, samozřejmě," upřesnila.

Náhle se k ní David otočil a ona přestala dýchat.

„Prozatím nemám s posádkou žádný problém, vaše chování je přesně takové jaké jsem očekával, žádná abnormalita ani nepřátelství s jednou jedinou výjimkou."

„A to je?" zamrkala Katrin zvědavě jako holčička, které vyprávíte napínavý příběh, a ona visí na každém vašem slově.

Co jen odpoví?

„Těší mne, že mě považujete za téměř lidskou bytost a nechováte se ke mně jako ke stroji, je to od vás ohleduplné, kapitánko, vážím si toho," intenzita těch pronikavých modrých krystalů uprostřed Davidovy tváře téměř rozpouštěla ledy.

On jí děkoval?

Kdo se kdy dočká od stroje poděkování? To zní jako pořekadlo, že v pekle začne mrznout...

Leeová se z toho snažila vzpamatovat a cítila sílící horkost ve tvářích.

„Má povinnost kapitánky je dbát na souznění vzájemně mezi sebou i morálku posádky a ty jsi jejím členem, Davide. Máš povinnosti, svůj pokoj a zlatou jmenovku jako všichni ostatní," zasmála se Katrin, „nevidím důvod chovat se k tobě jako ke kusu železa jen proto, že jsi trochu odlišný. Pro mne vykazuješ všechny známky lidství dalo by se říci, že jsi lepším člověkem než..."

Katrin začala pomalu, ale její slova zrychlovala jako divoká voda, než je vydechla a zadrhla se jako na kraji srázu, protože nevěděla jak větu dokončit, či spíše věděla, ale nechtěla se opakovat...i když to měla na jazyku.

Bezradně si hrála se svými prsty jako by čekala, že tohle téma vyzní do ztracena a oni se hladce přesunou na jiné.

K jejímu překvapení se David pohnul kupředu, mimoděk instinktivně couvla, až se srazila zády s vozíkem, malé prášky na jeho ploše vesele zachrastily a pár věcí popadalo.

Nevěděla, proč to udělala, nebála se ho, proč tedy tak reagovala? Byla ze své vlastní reakce zmatená, ale radil jí to instinkt a ten ji nikdy nezklamal.

Android se zastavil jen dvě stopy od ní, dost blízko aby ho vnímala víc než probouzející kolonisty, a aby ji jeho přítomnost podivně znervózňovala.

David ji zkoumal, pohled měl netečný, a přesto viděla nepatrnou vrásku mezi obočími, nebyla tak výrazná, ale něco se mu snad nelíbilo?

„Chtěla jste říci: Než váš bývalý přítel? Pro své dobro byste na něho měla zapomenout, pokud máte obavy o svou posádku, mám já samozřejmě obavy o vás."

To bylo upřímné, ale ona nepotřebovala dohled ani pomoc.

Davidovy oči jí hleděly skrze žaludek až na dno duše. Jistě že to myslel dobře, tak proč z jeho slov cítila v celém těle strnulé napětí? Jako by mu vadilo vůbec Patrikovo jméno vyslovit. Snad ji chtěl chránit a měl pravdu, měla by na něho zapomenout, ten parchant si nezaslouží už ani jedinou vzpomínku. Vlastně už nevěděla ani jak vypadá a to jeho krákorání...

„Nemusíš mi to říkat, ale s takovými věcmi se jen těžko vyrovnává, vzpomínky přijdou, když je nejméně čekáš. Někdy se tomu nejde vyhnout," sklopila poraženě pohled k zemi jako vždy, když si nevěděla rady, ale něco před ní se znovu pohnulo.

Lekla se, že se jí David chce dotknout, ukonejšit a tak po něm hodila varovným pohledem, nestála o žádný soucit, ale všechna zloba se náhle rozplynula, když hleděla na jeho otevřenou dlaň svorně nataženou k ní.

Ležela na ní malá obálka z origami, podobná té bílé, kterou prve dostala.

„Tohle je něco co vám pomůže, uvidíte, až si to vezmete, vzpomenete si na mě," usmál se David, ale v jeho úsměvu bylo něco zákeřného, něco co tam ještě neviděla. To jak se mu leskly oči jako predátorovi číhajícímu ve tmě nebo jak se zvedl jeho koutek úst v něčem víc než jen milém úsměvu, který se změnil v úšklebek, ale hned zase zmizel, tak rychle jako se objevil, bylo něco divného.

K vlastnímu překvapení nezaváhala a ihned se po origami natáhla.

Obálka měla meruňkovou barvu, možná se každý Davidův lék odlišoval jiným odstínem, papír se ztrácel v jeho velké mužské ruce.

Kapitánka opatrně vzala prsty androidův dárek a mimoděk se nehtem na ukazováčku a bříškem palce dotkla jeho dlaně.

Ucukla a přitáhla si origami rychle k sobě, jako by jí ho snad měl zase vzít.

„Děkuji," zamumlala, „ale, co to vlastně je?" Nedala se jen tak.

„Uvidíte, ale pokud mi přikážete odpovědět a já vám to řeknu, nebude to už žádné překvapení," pravil tajemně tichým podbarveným tónem, jež by nazvala, smyslný?

Vzduch jako by se mezi nimi opět vypařil a Katrininy mozkové závity běžely na plný chod.

„Pokud mě neotrávíš nebo nezdroguješ, tak je to myslím v pořádku," nuceně se zasmála, ale moc jistoty v tom nebylo.

„Neohrozil bych váš život, to přeci víte," ujistil ji s tou hezkou tvářičkou, odešel zpátky k pultu a od něho k probouzejícím se kolonistům, protože se až teď k jejím uším dostala první desítka sténání a pak už nestačila rozdávat deky a nerezové nádoby.

********************************************************************************************************************

Kolonisté se probouzeli, malátní, zmatení a bezmocní.

Přesně to si o lidech David myslel a neměl potřebu lhát. Katrin se ale zeptala, co si myslí o posádce a ti byli přeci jen schopnější.

Nic netajil, dělali jen to, co se od nich očekávalo, stejně jako od něho.

Android stál, v ruce držel svůj tablet, hlásil jména a prstem je odškrtával. Jeho pozornost však přitahovala žena, která obcházela kolem svých pacientů.

Občas zachytil její letmí pohled, jak se po něm pokradmu dívá.

Přemýšlela o něm nebo o jejich rozhovoru?

Procházela jako jediný indigově modrý pták mezi bílými holuby. Pokládala deky na stází podchlazená těla a nabízela útěchu dětem, které začaly brečet. Ozvala se řetězová reakce od nejmenších drobečků po ty starší, ale zanedlouho se utišily.

David ji měl stále na očích.

Před chvílí si vyzkoušel Katrininu reakci a dopadla přesně podle jeho očekávání, nepřekvapila ho.

Přestože na ni doposud působil laskavě s vlídnou tváří, tak se ho přesto bála. Se zaujetím sledoval, jak se jí v očích mihl stín pochyb a strachu, když k ní vykročil. Oříškové zornice se mírně rozšířily a rytmus srdce poskočil na vyšší úroveň a to jen, když k ní udělal první krok a s každým dalším se zvyšoval.

Pozoruhodné, jak na vás působí různé věci a situace.

Stále tam zůstával primitivní strach skrytý a čekající, nedůvěra ve stroj, v něco silnějšího, aniž by jí za tu dobu dal důvod k viditelnému ohrožení.

Otázkou bylo, opravdu se měla bát něčeho, co nemá násilí povoleno? Stejně tak mohla nevědomky potkat v davu lidí nebezpečného zabijáka z masa a kostí, který si vyhlížel svou další oběť.

Co bylo tedy více ohrožující? Lidé nebo stroje sestrojené lidmi?

„CHRISTINA PETRSONOVÁ," zavolal David k davu před sebou a kdesi vzadu někdo zvedl ruku.

Androidův hlas se zvučně nesl ozvěnou od jednoho k druhému.

„JANG ČCHING," i mladý asiat donutil své hlasivky k odezvě, přestože to znělo jako chrčení nějakého zvířete.

David dočetl seznam a ohlásil, aby k němu postupně přicházeli k prohlídce pro léky a tak to pokračovalo další dvě nekončící hodiny stále dokola.

Týmová práce se vyplácela, oba dva se svědomitě starali o svou práci, jež si mlčky rozdělili. Během toho se na sebe občas usmáli na znamení, že je vše v pořádku.

Katrinina sebejistota se znovu obnovila a dodávala onu potřebnou jistotu ostatním, stejně jako intergalaktická jeptiška své rozhřešení.

Katrin procházela kolem lusků, poslouchala štkaní dětí, které hledaly své rodiče, a také přemýšlela o jejich předchozím rozhovoru, ze kterého byla pořád trochu nesvá.

Když si myslela, že ji David nesleduje, pozorovala jeho reakce na ostatní.

Nedalo se mu nic vytknout, zaujímal obezřetný otevřený vstřícný postoj, a co ji zaujalo, na nikoho se ani jednou neusmál, zůstal chladný a striktní jako by si nechtěl získat jejich důvěru.

Katrin si vzpomněla na jeho úsměv při vlastním probuzení a nyní se cítila jako by měla to privilegium vidět ho z jiné stránky.

Mezi půlhodinovými přestávkami s Davidem probírala různá témata a zjistila, že je dobrým společníkem, nic méně ani neočekávala. Jeho rozhled a komplikované poznámky ji udržovaly ve střehu a daly jí nahlédnout na věc ze zcela jiných směrů a tak o jednotlivých tématech dál sama přemýšlela.

Kapitánka oceňovala, že si může s někým nezávazně popovídat a David se jí naopak ptal, jak pohlíží na různé věci, chtěl vysvětlit pár situací, kterým nerozuměl nebo Katrin zaskočil otázkou: „Co je to láska?" U čehož se docela zapotila.

„Byla jste někdy zamilovaná, kapitánko?" Zeptal se náhle David nevinně, když se oba sešli u nerezového stolečku a postrčili ho o dvě nové řady dál.

Ženin kybernetický společník se postavil na opačnou stranu a začal na něm seřazovat malé plastové průhledné kalíšky, zatímco Katrin si vzala do ruky plastovou nádobu a dávala do nich po jednom modré ampulky jako by připravovali základ pro nějaký kosmický moučník.

„Je toto téma nevhodné?" Vzhlédl k ní s tím zvědavým výrazem, kterému nešlo nevyhovět, jelikož to vypadalo jako by ho vůbec neslyšela nebo záměrně ignorovala, což mu vadilo. Chtěl svou odpověď.

Nedal se odradit její netečností.

Zajímavé, jak si byli v tomto ohledu podobní.

David byl jako malé dítě v těle dospělého muže, tak hladový po informacích pochopit vše kolem sebe, že to bylo až nakažlivé.

Katrin se potutelně usmála, „není, Davide, jen nevím co odpovědět, nejspíše byl každý člověk za svůj život zamilovaný, ale něco takového se dá cítit k člověku, zvířeti nebo můžeš milovat i svou práci co děláš. Láska je, když ti na někom záleží," pomalu také vzhlédla a podívala se mu přímo do očí, než zase pokračovala a lovila z paměti vhodná slova.

„Pokud je ti někdo blízký, jsi pro něho ochoten udělat cokoliv i nemožné, dokonce obětovat i svůj život. Nikdy jsem to ale neviděla a většinou se to popisuje v knížkách nebo filmech, které mají v člověku vzbudit pocit neohroženosti a obětavosti."

„Není to příliš vysoká cena ztratit kvůli někomu vlastní život? Nevidím v tom smysl," nadzvedl David zmateně obočí v nesouhlasu.

Nechápal to.

„Když zemřete, už nemůžete se svým partnerem být."

Katrin si povzdechla, „říká se tomu obětování. Ale tato fráze se používá převážně jen v médiích a ne v životě, realita je jiná a Romeo ani Julie neexistuje a možná ani neexistovali. Mohla to být Shakespearova fikce, která měla posluchače dohnat k slzám. Kupříkladu já jsem ještě neviděla nikoho, kdo by za druhého svůj život obětoval, i když to může být myšleno i třeba jako darování orgánů, aby mohl dotyčný žít."

David přivřel oči, „láska je...komplikovaná," prohlásil náhle téměř s opovržením a mírně svraštil čelo, nejspíše to opravdu těžko chápal a Katrin se upřímně zasmála. Měl pravdu.

Láska byla zatraceně komplikovaná. Obtěžující a bolestivá.

„Opravdu musí být na jednu věc tolik výsledků? Je to matoucí a nejednoznačné."

Katrin se zasmála jeho zápolení, „myslíš, Davide?" Odfrkla si ironicky, "i rovnice občas nemají řešení nebo jich mají naopak více, s láskou je to stejné. Je to tak trochu jako sázka do loterie jestli vydrží. Vůbec se tím nemusíš trápit. Je to pocit, bez kterého jde žít bez újmy na cti. Být zamilovaný je moc příjemná věc ale v polovině případů zevšední nebo zmizí a zbude ti jen lítost."

Android si vše ukládal do své záložní paměti, zatím z toho nebyl nijak zvláště moudrý, ale uvědomoval si, že jsou různé podoby tohoto citu, který lidé označují jako láska. Bohužel pro Davida to byl jeden z nejkomplikovanějších, s jakými se zatím setkal.

„Popište prosím jaké to je, chtěl bych ten pocit alespoň přiblížit," požádal ji slušně jako vědec, který obdržel souhlas od svého kolegy, že může začít pitvat žábu.

Katrin se začala potit. Svěřovat se a vymýšlet definice na toto téma byl oříšek.

Vnitřně si tedy připravila krátký monolog.

„Láska ke druhému je silný pocit přitažlivosti, kdy toužíš s tím dotyčným být každou minutu svého života."

Vážně si oddechla, když to zahrála takhle chytře do autu, ale to nepočítala s jeho zpětným úderem.

David znovu vzhlédl od své práce a v zamyšlení si přejel prstem po tváři jako by se toto gesto naučil pozorováním lidí, jeho pohled se zabodl kamsi do dálky do neznáma a pak se významně přesunul na ni.

„Přitahuji vás, kapitánko?"

Katrin poskočilo srdce a vykulila oči.

Proboha, proč se ptá tak přímo? A co je to za otázku? Jak k něčemu takovému došel? Nejspíše neznal stud a zábrany, ani ostýchavost neměl nejspíše naprogramovanou.

Trochu jí to vyrazilo dech a jeden z kalíšků naplnila až po okraj, než k němu poplašeně zvedla oči, jestli to myslí vážně.

„Cože? Proč se ptáš právě na tohle?" vyhrkla nechápavě Katrin.

„Když jste sem přišla, ptala jste se mě, zda existuje živá předloha mého modelu, žádný jiný závěr mě nenapadá, proč byste se s ním chtěla setkat, než že vás má vizáž přitahuje."

Teď ji dostal v přesném rozsahu. Střela do černého, ale tomu nemohla říct!

Co teď? Má lhát? Nepozná to? Nebo jí to promine?

Ve zmatku zvedla kalíšek a celý obsah nasypala zpátky do plastové nádoby.

„Neřekla jsem, že bych se s ním chtěla setkat, jen mě zajímalo...ale to je jedno," slovíčkařila a zakroutila ledabyle hlavou jako by ji to nezajímalo, ale androidovy senzory neošálila.

Cítil v tom rozpor, takže bylo zcela možné, že odpověď je ano.

Žena na sobě vnímala Davidův pronikavý pohled a byla lehce nervózní, nechtěla se ocitnout pod palbou dalších takových zákeřných otázek.

„Neodpověděla jste mi, kapitánko."

Katrin Davidova neústupnost dopalovala, ale neztratila nervy, zato se červenala jako rak ve vroucí vodě.

„Máš pohlednou tvář a jsi přitažlivý, to chceš slyšet?" Odvětila otázkou a v jejích očích byly jiskry, jako malý ohňostroj, když ho probodávala pohledem.

„Není důvodu ke znepokojení, slečno Leeová, byla to jen konverzační otázka, zajímalo mne, jak na mne lidé hledí a vy jste první, koho jsem se na tento názor ptal. Hranice mezi krásným a ošklivím, jsou pro mne dosti velkou škálou a někdy se mohou překrývat. Co je pro jednoho nepříjemné pro někoho může být opak."

Žena naproti němu ho neopravila, jen na něho dlouze zírala, zatímco se její podráždění rozpouštělo jako kostka cukru v čaji.

Nakonec to vyznělo zcela jinak, než předpokládala.

„Děkuji za váš názor," věnoval jí David svůj nevinný úsměv a odešel k pultu aktivovat další řadu spacích komor.

********************************************************************************************************************

Katrin si oddechla, že komplikované téma lásky a zamilovanosti rychle ukončili jen s pár chvilkami trapnosti, ale něco jí říkalo, že se k tomu jistě vrátí, ale ona doufala, že to bude za dlouho.

Nyní jí však vrtalo hlavou, zda to co k Patrikovi kdysi cítila opravdu byla láska, tak jak ji sama popisovala nebo zda to byl výplod její fantasie...

Tenkrát se na to dívala jinak, byla šťastná, spokojená a teď zbyla jen hořká zášť a tu díru uvnitř těla co po něm zbyla, by s chutí naplnila Patrikovou krví a kousky těla, na které by se slétly vrány.

K čertu s ním, už ho nikdy neuvidí, vlastně už ho neviděla pět let a to byla velká odměna, zcela stačilo, že se jí o něm občas zdálo, i bez toho by se ráda obešla.

Katrin si povzdechla a pomohla cizí ženě se posadit. Podepřela ji v zádech, třásla se tak, že to prostupovalo i do jejího těla.

„Všechno bude v pořádku."

Další ke komu se přiblížila, byl asi osmiletý chlapec, který otevřel své smaragdové bystré oči a ihned se posadil.

„Ne tak rychle, ublížíš si," řekla mu a přiblížila se ze strany, chtěla mu pomoci, ale odstrčil její ruku se vzpurným výrazem.

„Nepotřebuju ničí pomoc," zavrčel tiše a hlas mu přeskakoval, s takovou reakcí se ještě nesetkala a na chvíli nevěděla jak zareagovat.

Kluk se na ni snažil zaostřit, ale viděl jen růžovo modrou šmouhu.

Žena si dala ruce v bok, „fajn, nebudu ti pomáhat, když nechceš," odsekla Katrin stejným tónem jako on, načež se chlapec zamračil. Pokud si myslel, že se ho někdo bude doprošovat jako ostatní dospělý, tak se klouzal na špatném ledu.

„Kdo jste?" Zasýpal a rychle mrkal, aby zahnal tu dočasnou slepotu. Byl hezký takový tím drzým způsobem, kterému nešlo odolat. Nebyl to žádný ustrašený králík nebo maminčin mazánek ale...

„Kapitánka téhle lodi, mladý muži," dodala do svého proslovu náležitou vážnost a zřetelně viděla, jak se kluk ušklíbl.

„Dobrej vtip a teď vážně."

Drzý spratek!

„Nelžu, kdo jsou tví rodiče?" Snažila se z něho něco vytáhnout, protože z toho kluka koukaly potíže, cítila to v kostech a taky se nemýlila.

„Nemám rodiče, dospělí jsou jen na obtíž," pozvedl uraženě špičatý nos, jenž jí připomínal sjezdovku a chytil se rukama obou stran kóje, nejspíše se mu motala i hlava ale byl natolik hrdý, že se rozhodl nezvracet.

Katrin svraštila obočí a na čele jí vystouply vrásky ze samé trpělivosti, „jak to myslíš, že nemáš rodiče, Petře Pane?"

Ten kluk pootočil hlavu jejím směrem a úšklebek mu z tváře nemizel, „přesně tak jak to říkám, máš snad ucpané uši nebo si na nich sedíš?"

Kapitánka se nadechla nosem a snažila se posbírat všechnu svou trpělivost, když ji upoutalo něco pod chlapcovou kombinézou, co se začalo hýbat.

Katrin vykřikla a ustoupila dva kroky dozadu, ale kluk chytil zip kombinézy a mírně ho stáhl, pod krkem se mu náhle objevilo něco chlupatého a začalo to provokativně mňoukat.

Ten zatracený kluk měl u sebe celou dobu malého černého pasažéra!

Kocouří hlava se mírně zmateně otáčela na jednu i druhou stranu a budila dojem, že koulí očima.

„Tys měl sebou kočku? Víš jak je to nebezpečné? Box není stavěný, aby udržel dva životy současně, mohl jsi..."

„Zbytečný starosti, dámo, já přežiju všechno," natáhl ruku dopředu a až teď si Katrin uvědomila, že s ní není něco v pořádku, nebyla lidská. Žádné růžové prstíky ale endoskelet, kovové třecí vysoce ohebné klouby, potažené vrstvou bílé polymerové kůže. Paže nevypadala lidsky, jako tomu bylo u Davida ale tak aby bylo znát, že je to dokonale vytvořená robotická protéza.

Chlapec stiskl prsty do dlaně a zase je rozevřel na důkaz, že to není jen hračka, pak si ji přitáhl k tělu a něžně podrbal kocoura pod bradou jedním ze svých kybernetických prstů.

„Na tom nic nemění, že je to nebezpečné a..." ani teď neměla šanci větu dokončit, protože se za jejími zády objevil stín.

„Děje se něco, kapitánko? Křičela jste."

David se postavil vedle ní jako strážce a ochránce v jedné osobě.

„Co? Vy jste vážně kapitánka?" Podivil se kluk nevěřícně a trochu mu to vzalo vítr z plachet.

Přeci jen na něho autorita platí, pomyslela si vítězně Katrin.

„Ano, kluku a prosila bych trochu úcty," snažila se ho zpražit, jo, výchova dětí nebyla vždy lehká.

„Jaké je tvé jméno?" Zareagoval ihned David a prohlížel si chlapce i tu chlupatou věc vykukující pod jeho overalem.

„Damien Dalton," prohlásil hrdě, „a tohle je Hračka," oslovená kočka poplašeně zamňoukala jako by byla opilá.

Katrin se i skrze tento nepříjemný výstup musela usmát, jak jí cukaly koutky. Horší jméno si to zvíře zasloužit nemohlo.

„Zajímavé jméno, to se ještě dnes dává?" Rýpla si záměrně a Damien se ohradil.

„Vybral jsem ho sám!"

„Žádné takové jméno v databázi nemám," zamračil se nesouhlasně David, jež neměl rád, když se něco vymykalo principům a obrátil se ke Katrin čelem. Udělala to samé. Oběma bylo jasné, že se jedná o chlapce a ne o kočku.

„To není možné, je tu v kapsli, má tu místo, musí někomu patřit. Jak by se sem jinak dostal? Někdo ho musel při odletu přijmout a uložit. Nemohl se sem jen tak zatoulat."

„Černý pasažér. Někdo ho sem musel přivést, máte pravdu, dám si za úkol to prošetřit," přišel David s jediným možným závěrem i řešením.

„Dobře ale co teď s ním?" Rozhodila rukama, „nemůžeme ho zavřít někam do skladu."

Než však vymysleli, co s tím uličníkem provedou, dotyčný se tiše přehoupl přes okraj kóje a postavil se na zem na své hubené vratké nohy.

Už chtěl jít nepozorovaně pryč ale David se pohotově natáhl a chytil ho vzadu za thermo oblek, aby ho udržel na místě, „nikam chlapče."

„Pusť mě!"

Damien se začal vztekat a jako vrchol toho všeho kopl Davida do nohy, což bolelo jeho víc než androida, který ho stejně nepustil.

„Doporučuji, abyste se zklidnil pro své vlastní dobro, jinak budu muset přikročit k donucovacím prostředkům," varoval ho přísně, ale kluk byl tak otrlý, že na něho slova nějakého dospěláka působila asi jako oblázky hozené do vody.

Nepřestával sebou házet, „uklidním se, až mě pustíš," prskal ten malej Jidáš a dvakrát už se Davida kopnout nepokoušel, protože to akorát odnášely jako prsty u nohy.

Android se podíval na Katrin a ta přikývla.

„Tak a teď nám...hej, kam si myslíš, že běžíš?" Vykřikla za ním.

Damien nasadil tempo a byl tak drzý, že stojící dvojici ještě u dveří zamával, než jimi proběhl pryč za mňoukání té bláznivé šilhavé kočky.

„Čert toho spratka vem, najdeme ho později, loď není místo, kde by se mělo dítě jen tak toulat. Víš co je komplikovanější než láska, Davide? Děti. Máš mé plné svolení mu ty své prášky nacpat až do krku," mávla Katrin rukou ke stolku s medikamenty a vrátila se k dalšímu pacientovi, zatímco se její společník ušklíbl.

„Bude mi potěšením, kapitánko."

********************************************************************************************************************

Celý proces končil až o další dvě hodiny později a to už Katrin toužila po vydatném obědě, který by nasytil protestující žaludek, který kňoural hlady.

Nyní měla dobrou představu o tom, jak těžkou práci mají sestřičky v nemocnicích. Nebyla to ani tak fyzicky jako psychicky náročná práce, kdy jste se museli pořád usmívat, až jí bolely všechny svaly v obličeji.

Společně poté s Davidem sklidili nejnutnější a s vozíkem nastoupili do výtahu jako poslední.

„Přemýšlím, co udělám s tím klukem, pokud tu nikoho nemá, nemůžeme mu dát vlastní ubikaci je ještě moc malý, i když to vypadalo, že se o sebe dokáže postarat ale mám tušení, že to bude magnet na potíže," povzdechla si Katrin a zády se opřela o chladnou stěnu výtahu aby si odpočinula.

„Mohla byste požádat někoho z posádky, aby si ho vzal k sobě jako opatrovník. Pilulku?" Navrhl David, ale nevypadalo to, že je z toho příliš nadšen asi jako ona a podal jí známí prášek s minerály. Bylo od něho hezké, že stále myslel na její zdraví, ale s díky odmítla, neměla teď chuť cucat nějaké rozdrcené kamení.

„Snad se ho někdo na těch pár měsíců ujme, než se postaví základna, a když ne, strčím ho do vězení k ostraze a kočku za trest vykastrujeme," dovolila si trochu drsnější vtípek a David s tím sympatizoval nakrčením koutku rtů směrem nahoru.

„Doufejme tedy, že se ho někdo ujme dříve, než nás zažaluje za ublížení svému mazlíčkovi," dodal provokativně.

Katrin souhlasně a neskutečně vážně pokývala hlavou, pak se tomu sama zasmála. Tak trochu špatný humor v nelehké situaci ale evidentně v něm oba našli zalíbení.

Během deseti minut vrátili pojízdný vozík i s léky na ošetřovnu a nastoupili zpátky.

Čtvercový kovový prostor se naplnil poznámkami na účet toho kluka a Katrin napodobovala jeho chování. Snažili se tu situaci trochu zlehčit, než výtah ohlásil palubu A.

Už chtěli společně vystoupit, když se Davidovi v očích znovu mihl ten netečný stín, zastavil se, chvíli byl nehybný, poté zavřel a otevřel oči, aby se na kapitánku podíval.

Na pár chvil vypadal jako v transu u hypnotizéra, až měla obavy.

Bylo něco špatně?

„Hned jsem zde, kapitánko, zatím se nenechte rušit od jídla."

To bylo vše, co řekl, David udělal krok zpět a než se Katrin stačila na něco zeptat, dveře se za ním zavřely, aby sjel zase dolů.

Co mohlo být tak naléhavého?

Nejspíše se někomu udělalo nevolno, přemýšlela a obětavý android hned přispěchal na pomoc.

Sama pro sebe pokrčila rameny a šla do jejich malé jídelny. V polovině oběda už tam byla Jovovičová, pro kterou bylo každé jídlo jedním z nejdůležitějších věcí dne, dále Margo Russo, hřmotný muž jež svou postavou a huňatým knírkem připomínal medvěda a ještě Fishová s Charlesem.

„Zdravím," zvedla ruku na pozdrav, „co je dnes dobrého?"

„Automat se trochu zbláznil, pokud je libo těstoviny s jahodami a tuňákem nebo bavorské vdolečky s majonézou a sypané sýrem pak dobrou chuť," mlaskla nepříjemně jazykem rybička, dloubala se v těstovinách a separovala ji na dvě poloviny, slanou a sladkou.

„Mě to připadá jako dobrý nápad, takové kuchařovo tajemství," zamručel Russo hlubokým dobráckým hlasem, „ale když se vám to nelíbí, spravil bych to, ale to by mi někdo musel dát nářadí a to jsem od rána nenašel."

Katrin si vzpomněla na androidův pokoj a jeho pracovní stůl, tak nějak typovalam že by tam mohl mít i hasák, klíč i šroubovák.

„David bude jistě vědět, kam se to podělo, měl tu vše na starosti," dodala na vysvětlenou.

Kapitánka přešla k automatu a rozhodovala se, „asi si dám raději ty těstoviny," zazubila se ironicky, fanfára jejího žaludku to potvrdila se všemi poctami. Trochu se zastyděla, ale byla opravdu hladová, měla více snídat.

Poučení pro příště.

Charles se ušklíbl v odezvě, „pěkně po kolonistech vyhladovělá, co? Jednomu dají zabrat, no alespoň už tu nebudeme sami bloumat po chodbách, až se loď zaběhne do starých kolejí, už to tu nebude jako městečko duchů na divokém západě..."

Máme tu Damiena drzého nesnesitelného spratka s opelichanou kočkou, co s ním? Kdo to vlastně je? Kdo ho bude mít na starost? Kdo si vytáhne černého Petra?

Katrin čeká malá slovní kopaná s Davidem na téma city, ten stroj je vážně k nevydržení! Do všeho strká nos a chce znát vše, co mu není jasné. Je to únavné!

Harker Dalton Biolog, přírodovědec a jeho synovec Damien Dalton čili spratek.

biolog Harker Dalton

Damien Dalton

Kapitola 7.

Emocionální indispozice

Kotva 7

7.

„Už to tu nebude jako loď duchů..."

„Trefné přirovnání, Charlesi," ohrnula ret Jovovičová, „zítra se podívám na security a ostatní, přiřadíme jim s Joshem okresky na části lodi, ale už to mám všechno promyšlené, nebude s tím problém a co ty, Fishová?" Mrkla na ni vojačka.

„Už se těšíš na ty lapiduchy v pláštích? Vás v tý laboratoři je vždycky plno a jen tam tak bezcílně bloumáte a nevšímáte si ostatních, není to nuda? Co tam tak důležitýho pořád děláte?"

Úzkoprsá fyzička přivřela oči a obdařila ženu před sebou něčím, co se nedalo popsat jinak než pohrdání.

„Určitě daleko víc než vy, pracujeme hlavou na různých projektech a pokud je potřeba, snažíme se vylepšovat loď. Před třemi roky jsem přišla na to, jak zrychlit rozbíjení částic pomocí přídavné turbíny, loď nyní může vyvinout daleko větší rychlost, takže nenarážej na to, že nic neděláme."

„V klidu, v klidu, rybičko, nechtěla jsem tě urazit," zazubila se Ruska, těžko říci, zda to bylo upřímné nebo ji chtěla popíchnout, „jen říkám, jaké mám zkušenosti z měsíce."

Katrin se málem zakuckala z toho, co slyšela.

Jovovičová byla na měsíci? V její zprávě nic takového nebylo, nebo že by to přehlédla? Ne, to určitě ne.

„Byla jsi na měsíci?" Zamumlal zvědavě Margo s plnou pusou.

„Jo, asi dva roky u mariňáků ale byla to nuda, samý kráter a nikde nic, pustina, mohl jsi jet lunárním vozíkem i padesát kilometrů a pořád jsi byl v prdeli. Jak říkám nuda a tak jsem zažádala o přeložení. Necelý dva měsíce potom to tam bouchlo. BOOM!" Uhodila pěstí do dlaně, až sebou Katrin trhla a narazila kolenem do desky stolu.

To poslední o co stála, bylo, aby vyšlo najevo, že tam byly obě současně a proto raději mlčela.

Nevypadalo to, že by o ní Jovovičová věděla, stanice byla obrovská ale po neštěstí základnu naštěstí postavili menší a stabilnější. Podvědomě ji zajímalo, zda o tom Weyland věděl a zda je tu Jovovičová záměrně...

Proč by ale dělal takovou věc, aby je proti sobě poštval?

Musela to být jen náhoda.

„Posádko, dostavte se prosím do deseti minut na můstek, máme výsledky skeneru Andrisu 10." Mikrofon v místnosti zašuměl a byl konec.

„To znělo jako Jack, ten kluk je vždycky u všeho první," pochvaloval si Margo, na kterého William udělal dojem, když se spolu bavili o letadlech. Russo byl totiž modelář a jeho pokoj byl jako miniaturní muzeum vzdušné techniky. Velká i malá letadla byla uložena v krabičkách, prosklených vitrínách, zavěšena na stropě a jedno se mu dokonce vznášelo i na soukromém záchodě, přesto odložil svůj sen být letcem a vrhl se na dráhu vědy.

Ihned jak dojedli, se shromáždili ve velícím kokpitu u jejich 3D stolu, v jehož středu se otáčel model planety Andrisu 10.

Vypadalo to, že jsou poslední až na Davida, jež tam kupodivu chyběl.

„Výsledky vyšly dobře, právě teď na povrchu nezuří žádná bouře a podle povětrnostních podmínek je slabý vítr 6-11 km/h. Povrch planety je místy hornatý ale převážně lesnatý, nevíme ještě jaký druh rostlin tam je, ale to brzy zjistíme a zda bychom tento materiál nemohli zužitkovat. Co se týče vody, je zatím málopočetná a činí 30% na povrchu, ale odhadujeme 50% s tím co je pod zemí, což znamená hluboké vrty, ale na to jsme vybaveni. To je takový hrubý základ a dále vám musím oznámit něco zajímavého."

„Tak to vyklop a nenapínej nás," ozval se Josh Simons a založil si ruce na hrudi.

„Tady, tam kde je ten červený bod počítač našel něco, co by tam nemělo být. Je to buď stavba, nebo komplex staveb ale velice zchátralý a nejspíše zarostlý faunou. Nejedná se o horninový útvar ani zkamenělé magma, má to tvar stavby."

Všem se ta neuvěřitelná informace promítla do mozků a nastalo propastné ticho.

„Našel počítač jiné známky něčeho podobného?" Promluvila nakonec Katrin, jelikož se to od ní očekávalo a k její úlevě Jack zakroutil hlavou.

„Ne, tohle je jediný objekt na povrchu, vypadá opuštěně a v jeho blízkosti není zaznamenán pohyb. Cokoliv tam bylo, už je to pryč."

„Otázkou spíš je, kdo to má na svědomí," vstoupil do diskuze Montgomary, „pokud je to stavba, značí to o manuálně zručné formě života ale i neandrtálci dokázali rozdělat oheň no ne? Měli bychom být obezřetní a jako první prozkoumat právě tohle místo."

Všechny pohledy se obrátily ke kapitánce.

Na ní bylo, jak rozhodne a zda to bude ignorovat jako nepodstatné.

Katrin zachovala klid, jako vůdce musela vykazovat známky jistoty, „zní to rozumně, pokud máme jako lidé obsadit tuto planetu, musíme se ujistit, že nepatří jiné biologické formě. Počítač se ovšem může také plést. Může to být námi neznámí útvar."

„To si beru na starosti já," ukázal na sebe palcem vousatý vědecký důstojník, „ať je to co je to, můžete si být jisti, že na to přijdu."

„Až bude čas výplat, dostaneš prémie, Rosso," usmála se povzbudivě Katrin, ale uvnitř sebe tu nejistotu stejně cítila, studila jako ledové ostny a číhala s vyceněnými zuby. Co když je planeta obydlená?

Jack však tvrdil, že se kolem nevyskytuje žádný pohyb, to ale neznamená, že by mimozemšťané nemohli žít v jeskyních pod povrchem.

„Pokud budou prémie, hlásím se dvojnásob," chvástal se tmavovlasý voják a snažil se na ni udělat dojem. Opět marně.

Napětí kolem stolu se dalo krájet.

Nepředpokládal se jiný výskyt možné inteligence, ale pokud tu ta možnost byla, jsou jen dvě cesty. Buď stávající populaci vyhladit, a nebo použít humánnější prostředek, diplomacii a to navázat kontakt a sjednat mír.

Katrin se nelíbila ani jedna možnost. Nechtěla si připsat do svého životopisu genocidu nějaké rasy, aby nová civilizace stála na jejich kostech, ale na druhou stranu se obávala sžití s jinou rasou a další problémy z toho vyplývající, proto se modlila, aby ten červený bod na holografické kouli byl jen planý poplach.

„A nemohla by to být hornina s neznámými obohacenými prvky, od které by se mohl lodní radar odrážet, stejně jako magnet na Zemi v magnetickém poli, který generuje elektrické impulzy, jež by mohla hornina odstiňovat a tím vznikla tahle anomálie?" Ozvala se Fishová.

„Možné je cokoliv, ale to se dozvíme, až přistaneme," na to už měl Jack jen pokrčení ramen, sám si nebyl jistý, co to přesně znamená a proto si musejí počkat, aby to prozkoumali z menší dálky.

Kolem stolu několik lidí souhlasně zamručelo a do toho se otevřely dveře, aby dovnitř vpustily Davida, který před sebou táhl vzpouzející se dítě.

„Říkal jsem, ať mě hned pustíš!" Vřeštěl Damien a posádka se ke dvojici a hluku ihned otočila.

„Co to má znamenat?" Nadzvedla obočí Juliet, ale to se vedle ní od stolu odlepil Harker a spráskl ruce.

„Kluku, já bych na tebe býval zapomněl!" Zaúpěl.

„Doufám, že celou situaci objasníte, pane Harkere," podíval se na něho David a v jeho postoji bylo cosi nekompromisního jako by učitel káral svého žáka.

„To je tvůj syn?" Přidala se Katrin a popošla dopředu.

Nebyli si ale moc podobní. Harker byl statný muž s tmavými vlasy a tenkým knírkem a kluk vypadal jako skřítek, měl světlé hnědé až zrzavé vlasy a pár pih na nose.

„Ne, je to trochu složitější," mužovy veselé oči naplnil smutek, když se na chlapce v Davidově péči díval.

„Co se vlastně děje?" Ozvalo se za jejich zády, posádka nejspíše čekala vysvětlení.

„Probudili jsme tohoto chlapce, který tvrdil, že zde nemá rodiče, jeho jméno není v seznamu kolonistů, k tomu mě napadl, utekl a nyní jsem ho pomocí kamerového systému našel u dámských sprch," hlásil skálopevně David.

„Zabloudil jsem," zazubil se Damien se vší svou ďábelskou nevinností.

Harker znovu zasténal a pomalu se obrátil k ostatním jako zpráskaný pes, všechen humor ho náhle opustil jako by ho odvál polární vítr.

„Asi vám dlužím vysvětlení," vydechl frustrovaně, „v seznamu je jedno jméno, na poslední chvíli jsem ho zaškrtl jako pojistku. Dá se říci, že je to rezervace, aby toto místo nebylo obsazeno. Jak všichni víte, jako piloti máme jistá privilegia, ale vše se stalo tak náhle, že jsem neměl čas nic víc zařizovat. Susane Daltonová byla moje sestra, která měla letět se mnou. Trpěla nevyléčitelnou nemocí, rakovinou plic, kdy nebyl možný fungující implantát a já jí slíbil, že jí ukážu nový svět jako poslední vzpomínku. Tak nějak jsem stále tajně doufal, že bych ji tu udržel v kryostázy, dokud se nenajde nějaký jiný lék. Máme tu dobré doktory i vědce, byla by tu šance a Oberon by jednoho cestujícího při životě nadále udržel. V tom jsem problém neviděl, byla to ode mne k ní trochu polovičatá lež, když jsem ji to sliboval, ale myslel jsem to v dobrém, jenže den před odletem zemřela v nemocnici," posmutněl a vrásky v obličeji ho dělaly o deset let staršího, než ve skutečnosti byl.

„A jak to souvisí s tím klukem?"

Harker se podíval na Jovovičovou jako by chtěl, aby to za něho vysvětlila ona.

Nemohla, nevěděla jak, nikdo to nevěděl.

„Společně s tou zprávou mi do bytu přivedli i Damiena od nových pěstounů. Jsem jeho poručník, původně neměl o ničem vědět ale co se stalo, stalo se a nejde to vrátit. Místo na Oberonu pro mou sestru bylo volné, pochopte neměl jsem jinou možnost než ho sem vzít..."

„Do děcáku jsem fakt nechtěl," odfrkl si Damien a zavrtěl sebou, jenže mu to bylo málo platné, Davidův stisk byl neúprosný.

Harker se mírně pootočil, aby se na chlapce omluvně podíval.

„Následující den jsme měli odlétat, v tom zmatku jsem ho sem propašoval a přiřadil mu Susanin lusk."

Katrin nechtěla být ta špatná a demoralizující ale musela zasáhnout, i když to nebylo lehké.

„Tvoje důvody se dají pochopit, ale nemyslíš, že by bylo alespoň příhodné to někomu z nás říct? Každá stáze se kalkuluje podle váhy a dispozic jednotlivce s ohledem na nějakou nemoc či tělesnou závadu, mohl jsi mu ublížit a ohrozit jeho život, sakra. Je to dítě, ne dospělý, stačilo málo a nemusel se probudit," zvýšila hlas Katrin.

„Kapitánka má pravdu, pane Harkere, vaše neuvážené chování mohlo způsobit vážnou nehodu, pravidla a direktivy jsou od toho, aby se dodržovaly kvůli bezpečí, bez výjimky," podpořil ji David svědomitě.

„Děkuji, Davide," pokývla mu Katrin hlavou.

„Není to snad jedno, žiju nebo ne?" Rozhodil Damien rukama jako by mu na svém životě nezáleželo.

„Selhal jsem, omlouvám se, byla to chyba ale neumíte si představit jaké to je někoho ztratit, někoho kdo vám byl celý život nejblíže..." Harker svěsil poraženě ramena a vzhlédl k ostatním jako by ho měli pranýřovat a hnát uličkou hanby.

Bylo jim ho líto, o tom nebylo pochyb, vidět někoho takového jako byl on zničeného, nebyl hezký pohled.

„Kapitánko..." zadíval se na ni Libreto, jejich moralista a tiše jí naznačoval jako by mu měla popřát upřímnou soustrast, takhle ale Katrin nejednala. To co udělal, byl pořád přestupek. Několika kroky přešla k Harkerovi a zaryla mu ukazováček doprostřed hrudi.

„Uvědomte si pro příště, že jednat sám za sebe umí jen blbec, tady si navzájem věříme a pomáháme si. Každý správně provedený úkol tu záleží na jedincích, dohromady a tvoří celek, ale jakmile se jeden z článků porouchá, zhasne celý obvod a my se můžeme jít klouzat. Pro příště a to platí pro všechny bez výjimky," dodala nahlas, ale pohled nespouštěla z mužovy strnulé tváře, „pokud se vyskytne nějaký i sebemenší problém, budete mi ho hlásit. Jasné, Harkere?"

„Ano, kapitánko," zamumlal poníženě biolog.

„A nemyslete si, že nikdo z nás někoho neztratil," zašeptala tichým zlobným hlasem, který zněl spíše jako tiché syčení. Zpražila ho pohledem a rázným krokem odešla z místnosti, nechávaje ostatní stát s otevřenými ústy.

„Katrin, počkej!" Zavolal za ní Jack, ale to už jí bylo jedno, bylo nutné vyjasnit si pozice a ona nesnesla, aby někdo něco dělal za jejími zády. Vždyť toho kluka mohl i zabít! A to nemluvila o té zatracené kočce. Všechno se tu bude hýbat, jak ona bude chtít a bude o všem vědět, to byl základ dobrého velení. Katrin nesnesla nekázeň, tím hůř, když jí něco protékalo mezi prsty.

Žena prošla rázně celou chodbou až do výtahu, zabraná v myšlenkách jí bylo úplně jedno, kam jde.

Už po několikáté, kdy stiskla tlačítko dolů, si uvědomila, že výtah nereagoval. Nechápala proč a rozčileně ťukala špičkou boty o zem. Měla chuť do té kovové krabice kopnout, když v chodbě uslyšela povědomí zvuk.

David natahoval krok směrem k ní, podrážky jeho bot se lehce odlepovaly od podlahy, dokud nestál spolu s ní.

„Rád bych si s vámi promluvil," oslovil ji s tím svým mrazivým klidem, ale bylo to jako přemlouvat nabitou brokovnici, která se k němu stavěla hlavní.

Katrin netečně hypnotizovala dveře, jež se konečně zavřely. Nejspíše to měl na svědomí on. Mohl ovládat i takové zařízení? Příště se ho zeptá.

„Dobře, ptej se," odsekla mírně ledově skrze zaťaté zuby.

„Myslím, že jste se zachovala v dané situaci správně i když artikulace mohla být podána trochu jinak..."

Tak on jí tu chce kázat?

Katrin po androidovi střelila nevraživým pohledem a nenechala ho dokončit větu, prostě to nešlo, „myslíš, že to šlo podat lépe? Jsem rozčílená, Davide, ten muž ohrozil lidský život. Kluk měl jen velké štěstí, že je tu s námi, jinak bychom už připravovali čestný pohřeb a slova na rozloučenou," vyjela na něho.

Chtěla, ať ji pochopí ale zřejmě ne.

„Nebezpečí by se nemělo podceňovat," promluvil David jako filosof, „uvědomte si však, že Harker ztratil někoho, na kom mu velice záleželo. Polehčující okolnosti jsou, že jednal unáhleně a ve stresu."

„Ty ho bráníš?" Přivřela Katrin podezřívavě oči a udělala krok směrem k němu ruce zaťaté v pěsti.

Tak i on se stavěl proti ní? Tak rychle měnil strany?

Jako by nestačilo, že si o ní teď budou myslet, že je bezcitná hyena.

David zakroutil hlavou, „to jsem neřekl, jen zastávám názor, že zde zapracovalo mnoho proměnných faktorů náhod, kapitánko."

A to je jako všechno?

Nejdřív jí tu káže o správném chování a pak se z toho snaží vycouvat? Tentokrát ho v tom vykoupe až po uši.

„Náhod? Myslela jsem, že androidi pracují s přesnými pojmy. Jak mi tedy chceš vysvětlit, že jsi nevěděl, že v té kóji neleží žena ale dítě? Nebo jsi o tom věděl a dva roky jsi to ignoroval a neřekl mi to?"

„Snažíte se na mě svalit vinu? Nebyl jsem zodpovědný za přípravu hybernace." Nadzvedl David nevěřícně pravé obočí, ale pořád vypadal zvláštně nevinně.

„Nejsem terčem vaší zloby, kapitánko, snažím se vám pomoci, ale pokud chcete odpověď, je to proto, že pan Harker vytvořil pojistku. Simulovaný protokol, který potvrdil příkaz, že ona žena je skutečně systémem přijata a hibernována. Loď neměla důvod nic zpochybňovat, tedy ani já nehledě na to, že jsem to nebyl já, kdo kolonisty ukládal ke spánku ale pracovníci Weyland-Yutani na Zemi."

„Nechci na tebe házet vinu, Davide ale nemohu si dovolit, aby někdo podrýval mou autoritu, je to jasné?"

„Ano, myslím, že ostatní si to velice dobře zapamatují."

Tak tohle bolelo, byla to jako kulka do srdce. Hladce jí vrátil zpětný úder a měl pravdu. Ostatní na ni teď budou hledět všelijak, možná i s nechutí.

Kousla se do rtu, tohle nechtěla. Neměla ani plivat oheň na Davida, který jí chtěl jen pomoci vidět chyby, jenže Harker si pár tvrdých slov zasloužil.

Mohl ještě mluvit o štěstí, za něco takového ho mohla nechat suspendovat a nahradit někým jiným...

„Někdy člověk musí být tvrdý, ale pokud projevíš slabost, může tě to stát víc, než pracovní místo," odsekla s pohledem na ocelovou zeď.

Nastalo ticho. Nehádal se s ní. Oddechla si. Možná uznal, že hádat se s ní v tomto stavu nemá šanci a dál moralizovat si koleduje o pár horších slov.

„Ten chlapec bude pod vedením pana Harkera a bude s ním sdílet ubikaci," dodal jen tak mimochodem ale to už jí dávno došlo.

„Správně, má tu věc na svědomí, tak ať se o něho postará, já mu chůvu dělat nebudu," umíněně se opět podívala před sebe na řadu knoflíků s podlažími.

David pootočil hlavu a sledoval její napjatý profil, vztek byl pro něho druhou vlastností, kterou jen těžko chápal, ale bylo to fascinující jako sledovat ohňostroj.

Vztek jako by vám dával sílu k odporu, zvyšoval adrenalin a posouval za hranice, kam byste jinak nešli podobně jako alkohol, jak se dočetl z knih. Bylo zajímavé ho sledovat a cítit projevy mnohdy až primitivní chování.

„Kam to jedeme?" Otázal se náhle, aby nenápadně změnil téma hovoru, což by mohlo odvést kapitánčin stres pryč.

„Nemám tušení, chci se projít," mávla rázně rukou a podívala se na tlačítka s jednotlivými podlažími.

„Navrhoval bych pro procházku skleník, rostliny jsou velice hezké na pohled, pokud dovolíte," natáhl ruku a nečekal na odpověď, když stiskl tlačítko...

Prostě udělal to rozhodnutí za ní, skvělé...

Výtah se zhoupl a začal klesat.

O pár minut později oba dva vystoupili do obrovské haly, která měla dvě podlaží, oni se nacházeli v tom spodním. Zelená plocha všech možných rostlin se táhla do nekonečna jako smaragdový oceán, mezi kterým byly světlé betonové chodníky.

„Fotosyntéza je neocenitelný jev, vytváří kyslík, který dýcháme, čerství vzduch je zde příjemnější než ten recyklovaný ve zbytku Oberona," promluvil spíše sám k sobě konverzačním tónem David a zastavil se u jednoho z mnoha lánů sukulentů roztroušených od těch malých jehelníčků až po ty rozměrné. On se zastavil u jednoho zvláště značného, který rostl coby krásný tygrovaný květ velký asi jako gymnastický míč.

„Gasteraloe, jeden z nejkrásnějších kaktusů s léčebnými látkami, za normálních okolností dorůstá dvaceti centimetrů. Před čtyřmi měsíci se mi podařilo vyšlechtit tento hybrid za pomocí speciálního substrátu a mutací s větším druhem. Separoval jsem genotyp rostliny A, a vybral z ní jen ty geny v buňkách, které jsem chtěl, tudíž jsem docílil po několika pokusech většího vzrůstu, ale stejné podoby prvku B. Dnešní biochemické prostředky dávají nepřeberné množství možností a rozmanitosti," usmál se bezelstně na sukulent před sebou a pohladil jeden hladký list vpadající jako velký lidský jazyk.

Katrin stále štípal pod kůží vztek, ale donutila se zastavit a přistoupit ke svému společníkovi, až stála těsně vedle něho, že se téměř dotýkali pažemi.

Sledovala, jak androidovy prsty hladí jemné listy kropenaté textury aloe s něžností a péčí zahradníka.

Pocítila mírnou žárlivost právě na tu rostlinu.

„Za tu dobu samoty ses tu nejspíše opravdu nenudil. Skoro to zní jako by sis hrál na boha, Davide," ušklíbla se sarkasticky.

Byla v tom výzva ke slovní při, chtěla se pohádat, ventilovat svůj vztek a byla zvědavá, jak zareaguje a zda se nechá vyprovokovat.

Ke Katrinině zklamání místo toho, aby se ohradil s rozhodným „v žádném případě," to vypadalo, že o tom přemýšlí, než mu po rtech přeběhl malý úsměv.

„Bůh je fiktivní postava jak ho popisuje bible, já jsem skutečný. Netluče mi sice srdce a nemusím dýchat, přesto svým způsobem existuji. Moje myšlení je v rozporu s takovou ideou. Abyste mě pochopila, byl mi dán dar tvoření a učení, ale i to má své pevně stanované hranice, ostatně jako vše a věřit v něco víc by byl absurdní dogmatismus. Nemohu jít proti svému programu. Je mi líto, že nemám to, čemu říkáte víra, taktéž nemohu věřit v něco, co není prokázané, že existuje. Ubírám se tedy k obecné zákonitosti, že nemohu být bohem o nic více než vy. Ano, vytvořil jsem tuto rostlinu za účelem větší prosperity, ale za boha se nepovažuji, protože nedokážu stvořit život."

Teď naráží na rozmnožování? Uvažovala zmateně kapitánka.

Katrinin pohled sklouzl po jeho dobře stavěném těle do jeho spodní části zakryté kalhotami a potlačila uchechtnutí. Vsadila by se, že možná jako muž vypadá ale to hlavní mu zapomněli vytvořit, ale i tak by děti mít nemohl a fantazírovat s tím, že i kdyby měl mužské pohlavní orgány a oni by do nich vložili cizí mužské sperma...ano to už by bylo opravdu absurdní...

K čemu by mu to také bylo, že? Nejspíše tam dole vypadal jako bezpohlavní panenka Barbie. Nic míň a nic navíc. Žádná legrace a žádný podpis ve sněhu. Byla vážně škodolibá, když měla mrzutou náladu a ještě těžší se zdálo se jí zbavit.

Jak tak bloudila očima po androidově těle, musel si toho všimnout, nic však nepoznamenal.

„Myslím, že to se od tebe ani neočekává, Davide, zcela stačí, že to dokážou jiní."

„Vidíte mě jako méně než muže s tímto tvrzením?" Podíval se na ni úkosem ze shora.

Teď netušila, zda ho to uráží či je jen zvědavý, jeho výrazy byly pořád stejně netečné, sakra nebyla žádný věštec.

Viděla ho jako muže nebo jako věc? Ptala se sama sebe.

Hm?

No trochu takový unisex. Bože, to mu nemůže říct! Ale není to právě to, co chtěla? Urazit ho a pohádat se? Tak proč teď váhala?

„Vidím tě tak, jak tě vidí ostatní jako člena posádky. Co na tom záleží, jestli jsi bezpohlavní, jestli máš čtyři ruce, osm nohou nebo zda máš penis," zuřivě se začervenala, jak to z ní vylétlo, a rozhodila rukama.

David zmateně zamrkal, nejspíše jejímu sarkasmu nerozuměl.

Skvělé. Teď to bude muset ještě vysvětlit.

„To je jedno," mávla rukou a šlapala po okraji konverzace, kterou by raději opustila. Jak mohla urážet někoho, kdo ji nechápal. To nemělo význam, stejně jako když někdo volá telefonem sám sobě.

„Vyhýbáte se odpovědi, kapitánko, to je váš častý rys. Buďte ke mně upřímná, z vaší odpovědi dedukuji, že mne jako muže nevidíte, tudíž ani jako živou bytost, proč jste tedy předtím tvrdila, že vás přitahuji? Toto si navzájem odporuje."

Tak on ji v tom teď chtěl namočit?

Mohla být větší trapnost? Jako kdyby se mohla zamilovat do androida, to už by byl vrchol, teď se ještě budou bavit o jeho penisu, který ostatně neměl...

HA HA.

„Nikdy jsem netvrdila, že mě přitahuješ, na to nezapomínej a nedělej ze všeho unáhlené závěry, Davide, lidi to rozčiluje," poučila ho a našpulila rty.

David mlčel a čekal jako by ji svým distanc chtěl donutit odpovědět.

„I kabát v obchodě se mi líbí, ale nekoupila bych si ho, už chápeš?"

„Zvláštní přirovnání," stiskl rty k sobě do přemýšlivé linky.

„Nikdo není dokonalý," odfrkla si cynicky, „kdyby ano, vlastně bych asi měla strach. Představ si, že by každý dokázal ovládat myšlenky jiných, počasí, zvířata i vesmír. Je to trochu děsivá představa, protože lidé mají jednu ošklivou vlastnost," prohodila ledabyle.

„Jakou?" Vypadalo to, že Davida zaujala, protože se světlo ze zářivek nahoře odráželo v jeho modrých očích jako na hladině zrcadla a tvořilo malé jiskřičky vzrušení.

„Chamtivost. Neumíš si představit, jaký by to byl chaos, kdyby všichni uměli všechno a každý by to chtěl jen pro sebe," zasmála se snad s ještě větším cynismem a pokračovala v cestě po chodníku, který mířil do středu obrovského arboreta.

David věnoval poslední pohled svému zelenému výtvoru a pospíšil si za kapitánkou, se kterou lehce srovnal krok.

„Kontroverzní odpověď, vskutku. V co vlastně lidé věří? Na Zemi jsou dvě třetiny obyvatelstva věřících. Desatero božích přikázání a jeho obdoby by tudíž měly být zákoníkem, a přestože je zde hrozba božího trestu, je mnoho takových, kteří se jím neřídí. Kde je tedy zákon, který nemohou překročit, můj program mi kupříkladu nedovolí zabít člověka, jaká je vaše zábrana?"

Katrin se chtěla smát, „lidé nemají zábrany snad možná...vlastní svědomí."

„O tom jsem četl, je to vlastnost, která souvisí s vaším podvědomím a upozorňuje na chyby, kterých se jednotlivec dopustil."

Kapitánka rozhodila rukama, „někdo ho má a někdo ne, stejně jako intelektuální dispozice získat diplom s doktorátem o astrofyzice a někdo nedokáže ani počítat do deseti, je to různé, záleží na dispozicích, genech a štěstí."

David to vzal poněkud osobněji, než se domnívala, připadalo mu, že se mu vysmívá, protože nemá svědomí, geny ani štěstí, vše se pomocí emocionálního čipu převádělo z foneticky zachycených slov na binární data, která je měnila na složitý guláš spekulací.

Android se náhle zastavil uprostřed kroku a čekal, až ona udělá to samé a otočí se na něho.

„Pokud nemáte žádné pevné zábrany a nerespektujete zákony, můžete lhát i zabíjet já ne, jsem tedy důvěryhodnějším, než se kdy lidé stanou," pravil vážně.

Klidně a bez nadávek ji slušně urazil a nařkl ji nespolehlivou a dost možná tím myslel celé lidstvo, s tím znovu vykročil, a když ji míjel, ani se na ni nepodíval, jako by mu za to ani nestála.

Doslova z Davida čišelo pohrdání nad ní samou, což ji donutilo tupě otevřít pusu.

Katrin za ním zírala, jak odchází, kousala si spodní ret a něco jí uvnitř říkalo, že udělala špatnou věc, když nechala průchod svému temperamentu.

Opět. Proto ho nenechávala vykouknout na povrch zas tak často, jelikož tropil velké škody v bezprostředním okolí a na její cti.

Nebyla nespolehlivá, nikdy by se tak sama neoznačila, ale stejně jako ona chtěla urazit jeho, on urazil ji. Měla jen to, co chtěla a to ji zarazilo, jelikož náhlá potřeba se hádat zmizela a zbyla po ní jen nepříjemná kyselá chuť vlastní nesnášenlivosti.

Necítila uspokojení z toho osočovat Davida, bylo to jako útočit na malé bezbranné dítě, protože se domnívala, že se nebude umět bránit.

Mýlila se.

Proč předpokládala, že bude jako Harker, mlčenlivý se svěšenými rameny a sklopenou hlavou?

Bylo v něm víc, než si myslela, to jen jeho zevnějšek ji mátl, protože uvnitř byl samo učící se geniální počítač a nezničitelné jádro, jež tvořilo androidovu osobnost.

Nenáviděla ho se všemi jeho poučkami a zároveň ho obdivovala, zvláště tu schopnost odpouštět...

David však neodpouštěl, pamatoval si každou křivdu, každé ponížení i úšklebek posádky. Nebyl tím naivním strojem jako před dvěma lety. Jeho stvořitel by na něho byl hrdý, v čem uspěl a jak se jeho dílo dokázalo samo vyvinout nad očekávání.

*******************************************************************************************************************

David 8 si mohl připsat pomyslný bod vítězství jejich malého klání. Možná zatím nerozuměl zcela všemu, ale věděl co je to urážka, však to také poznal na vlastní kůži. Ty nepříjemné rádoby veselé vtipy na účet toho, čím byl a že se lidem nemůže nikdy vyrovnat...

Otázkou bylo, chtěl to? Potřeboval se někomu vyrovnat?

Směšné, byl mnohem víc, než oni kdy budou a přesto si vysloužil jejich pohrdavý posměch. Nejprve, když se posádka uložila ke spánku, ho to mrzelo, ale nejspíše nebylo v lidských silách přijmout někoho jako on jako sobě rovného, tak podobný a přesto tak odlišný, jenže v odlišnosti byla jeho výhoda.

Nyní dal té hrdé rozzlobené ženě prostor udělat své rozhodnutí a dobrovolně odejít, zatímco on zamířil do jednoho ze skleníků okrasných květin. Následovala ho však jako pejsek.

David měl předpoklad, že ho tam začne urážet, čímž by musel zakročit něčím víc, než jen přesně mířenou narážkou ale mýlil se a špatně Katrin odhadl.

Její nálady byly jako letní proměnlivá bouře, která vás pokaždé zanese někam jinam.

Osvěžující, on měl rád překvapení, protože se dychtil učit novým věcem.

Kapitánka byla neocenitelná výzva, jež se neodmítá. Co člověk to jiný charakter.

K Davidově překvapení po něm nehodila květináč ani hnojivo, ale ani se neomluvila.

Ne, na to kapitánka Leeová byla příliš hrdá, pomyslel si pobaveně. Zajímalo ho, co tím sleduje. Svým způsobem mu připomínala Petra Weylanda.

Ani on se neomlouval, vše co dělal, obhajoval svým jménem, nedělal chyby, a když ano, odmítl je uznat, takže by se dalo říci, že je neviděl.

Android předstíral, že kapitánku ignoruje a postavil se k pultu, večer tu nechal nepořádek, když se věnoval pěstování.

Začal sklízet celou plochu od zbytků nečistot a manipuloval věcmi. Choval se netečně jako naštvaný člověk, který s druhým nechce mluvit a dává najevo, že ho jeho přítomnost obtěžuje. Naopak kdo by ho nestraně viděl, řekl by si, že dělá jen svou práci. Netečný výraz byl podle továrního nastavení. Neutrální.

Katrin neodešla, neodradilo ji to, mezi všemi květinami uvnitř skleníku cítil její vůni stále silnou a přitažlivou tak jasně jako by byla těsně u něho.

Nejspíše si promýšlela co po tom všem říct ale nevěděla jak začít.

Neulehčil jí to. Musel však obdivovat ženinu odvahu. Ve většině případů se každý konfrontaci s naštvaným jedincem, který by se projevoval hrubě, vyhnul a odešel, ona ne. Byl zvědavý na její další reakci, nutno říci nemusel čekat dlouho.

Pár metrů za ním se ozvalo pronikavé: „Au!"

Ihned se na ten projev bolesti otočil a viděl, jak jeho růžovlasá společnice stojí u stojanu s popínavými růžemi a na zem tečou kapky červené krve z její dlaně jako rubínové slzy.

Kapitánčin pohled zabodnutý do podlahy mu prozradil, že se ostýchá. David od ní odvrátil své pronikavé oči a přikročil k bílé skříňce opodál, ze které vytáhl červený box a položil ho na pult.

Přiblížil se k ženě rozhodným krokem, „květiny jsou krásné, ale mají trny, aby se mohly bránit proti těm, kdo by jim chtěl ublížit," prohlásil chladně. Pozvedl dezinfekci, aniž by na ni bral ohledy, chytil ji za zápěstí a přitáhl si k sobě poraněnou ruku. Pramálo mu záleželo na tom, zda jeho dotek snese nebo ne.

David byl pečlivý a dotýkal se ženiny horké pokožky, bylo to příjemné, usoudil.

Kapitánčiny prsty byly menší než jeho, drobnější, štíhlejší, ženské.

Palec byl dál přes její prsty, aby dlaň napnul a ona je nemohla stáhnout k sobě, až pak si prohlédl ránu a nalil na ni tekutou látku, jež se zakousla do kůže jako zuby malé piraně.

Dozajisté to štípalo, protože sebou nepatrně cukla, ale nevydala při tom ani hlásku, jen si kousala ret jako dítě, které co nevidět začne brečet.

Z paměti mu vytanula situace, kdy mu říká, že nevnímá bolest, pak její stav musel souviset s něčím jiným a hlubším či jen prostě lhala.

To co se stalo dál, byl nečekaný slet událostí, jež opravdu nepředvídal. Opět ho nejen překvapila ale tentokrát i pro změnu zaskočila.

To co upoutalo Davidův sluch, byl první z mnoha vzlyků, tichý jako nářek sirény od moře, než mu ruku prudce vytrhla a přitiskla se k jeho tělu svým.

Tím prudkým pohybem androidovi smetla z druhé ruky lahvičku s kysličníkem, ta spadla k jejich nohám a čpavý obsah protekl mřížkami do podlahy a kanálků.

David zůstal stát ochromený jako strašák na poli s mírně zvednutýma rukama jako kovboj, jež má tasit pistole, zatímco se ženino teplo rozlévající se mu od žaludku přes hruď, vsakovalo přes uniformu do polymerové kůže.

Stále nijak nereagoval, jelikož v takové situaci byl zcela poprvé a nevěděl co si s rozrušenou ženou počít. Zvažoval několik možností od gesta, až po oslovení ale netušil, která z interakcí by byla ta správná a v dané situaci vhodná, zvláště u proměnlivé osobnosti jaká kapitánka byla.

Katrin bylo naopak jedno, čí hruď to byla, o kterou se mohla opřít, bylo to zcela impulzivní, i když toho bude později litovat.

Vdechovala vůni čisté látky, na tvář se jí tiskla Davidova všitá jmenovka a ona litovala, že ji nemůže uklidnit ryze mužská vůně, kterou bohužel postrádal.

To bylo však jedno.

Byl tu. Opora. Svým způsobem živý a vnímavý.

Když se David nehýbal a neprojevoval známky nějaké jiné pomoci, její prsty si samy našly cestu po stranách androidových žeber, až ho zcela objaly a nenechaly mezi nimi ani kousek volného prostoru.

S každým novým nádechem se svými ňadry přilepila k jeho uniformě a jediné co dokázala vnímat, bylo, že mu netluče srdce, protože žádné neměl.

Jen umělý orgán, který nahrazoval pumpu, jež rozváděla bílou hydraulickou kapalinu po celém těle. Nevadilo jí to.

Netušila co si o ní myslí, nejspíše mu připadá nevyrovnaná a emocionálně nestabilní ale ona neměla ani sílu mu to vyvracet. Prostě ho objímala kolem pasu jako jinou lidskou bytost, která žadonila o útěchu.

„Davide..." zavzlykala a otřela mu mokré tváře o prsa, v tu chvíli ucítila první známky pohybu, když se mužovy silné paže pohnuly a ochranitelsky zlehka se kolem ní uzavřely jako by chtěly okvětní lístky uvěznit včelu uvnitř sebe před deštěm.

Nečekaně příjemné, ulevilo se jí, že ji neodstrčil.

Katrin pocítila úlevu a vyplavila další proud slz.

Byla nemožná ale stále zranitelná žena jako kterákoliv jiná...Bylo jedno v jakém je postavení, když prostě dojdou nervy a přijdou emoce, zhroutíte se.

Davidova hruď byla pevná jako zeď, která by ji mohla chránit před všemi potížemi. Přesně něco takového teď potřebovala. Ochranu.

Po neskutečně dlouhé době se potřebovala schovat v objetí živém nebo umělém.

Davida polechtalo jeho vlastní jméno na krku, jež neslyšně zašeptala, doslova cítil hladinu zoufalství, které k němu promlouvalo, ale s tím přišly i jiné zvláštní pocity, o které nežádal a které zatím ještě necítil.

Byl zmatený.

Velká odchylka od všech výpočtů, kalibrací a přesných odpovědí, které mu podsouval jeho harddisk.

Kapitánčina blízkost, to jak se její prsty otřely o oblek a ten se přitiskl k jeho kůži, nikdy se ho ještě takto žádný člověk nedotkl.

Nebylo to jako by se dotkl sám sebe, cizí dotek byl nepředvídatelný a přitažlivý. Malé impulzy se po androidově těle pozvolna přemisťovaly, jak se Katrininy prsty posouvaly po Davidových zádech a její nehty se mu čím dál více zatínaly do pokožky jako by to značilo hloubku jejího utrpení, kterou chtěla vepsat i do něho a stáhnout ho dolů spolu s ní.

Katrinino tělo se v jeho náručí mírně třáslo, ženiny růžové vlasy ho lechtaly na tváři. Vychutnával si ten pocit dobrovolné blízkosti se zavřenýma očima, vdechoval receptory známou vůni. Sladké. Naplňující. Příjemné. Měkké. Svěží citrusy s malinami.

Mohlo být něco více vzrušujícího?

Na Andrisu 10 může být život zajímavé ne? Bude tam nějaká hrozba nebo je to jen a pouze planý poplach zapříčiněný technikou? Posádka má obavy ale nic se neprokáže, dokud loď nepřistane a to zatím nemůže, protože se po Obenovi potlouká zákeřný virus. Katrin musí vše řešit postupně, alespoň už věc s opatrováním Damiena je vyřízená.

Slovní roztržka s Davidem je však vskutku chutným soustem nemyslíte? :-) Já ty dva prostě miluju, hlavně ten protiklad ohně a vody, který se dobře doplňuje i když Katrin taky někdy dokáže být tichá voda. Jak se David popere s takovou nečekanou situací, bude obětí víc, než dokáže zvládnout? Zachová se jako gentleman nebo jako nechápavý sociopat?

Juliet Cori projektantka, astrofyzik, mechanik, návrhář, stavitel a na druhé straně doktor Charles biolog, zoolog, epidemiolog.

A to máme z hlavní posádky asi vše, pokud se objeví nějaká dlouhodobější přidaná postava, ihned ji sem přidám, nebojte se :-)

Projektantka, fyzička Julliet Cori

Zoolog doktor Charles

Kotva 8

Kapitola 8.

Sny

8.

Tak blízko...

„Neskutečně blízko jako by byli jedním," napadl ho básnický obrat, když tam naproti sobě stáli. Davidovy paže se ještě více utáhly a přivinuly plačící ženu těsněji k sobě. Neprotestovala a přijala to s lehkým vydechnutím.

To jak správně odhadoval, nebyl odpor ale úleva.

„Davide..." téměř neslyšitelný povzdech prosil ale o co?

„Co pro vás mohu udělat?" zašeptal hrdelně. Snažil se kapitánku uklidnit.

Hlas byl jasný, odpouštějící i jistý, nebylo v něm místo pro zlobu, ať už se předtím stalo cokoliv.

„Jen...jen mě chvíli drž, Davide, nic jiného nechci," popotáhla nosem a schovala v něm svou horkou tvář.

Vyhověl jejímu přání a mlčel.

Davidovi se honilo hlavou všechno možné, jen ne to, že by kapitánku pustil, nechtěl, snad až jako poslední možnost. Chtěl její důvěru a tohle byla zlomová situace, cítil to.

Měl posádce pomáhat a plnit jejich rozkazy, jenže v tomto případě...bylo v tom i něco jiného, naléhavějšího.

Byla to chvíle, kdy se z mechanického pomocníka stalo alespoň na chvíli něco víc a on se ptal sám sebe, proč ho na něco takového programátoři nepřipravili.

Stáli tam jako dvě sochy vytesané do sebe navzájem.

Trvalo to nejméně deset minut, mezi kterými se sám odvážil přejít k vlastní iniciativě. Davidova ruka se vznesla opatrně vzhůru. Pohladil kapitánku po vlasech, konečky jeho prstů sklouzly lehce po krku a pak mezi ženiny lopatky na zádech.

Počítal každý úder srdce a chvíli, kdy ho odstrčí, ale jako by se zastavil čas.

Celý tento pokus kdy očekával i napomenutí, zopakoval třikrát a byl spokojen s výsledkem. Katrin přestávala vzlykat, už se ho jen držela a v ten moment se ji rozhodl znovu korektně oslovit.

„Myslím, že by vaše rána potřebovala obvázat, kapitánko. Nejspíše stále krvácí."

Ženina tvář se o jeho hruď naposled otřela v mírném přikývnutí a její ruce se od něho nedobrovolně stáhly jako popínavá rostlina.

David udělal krok zpět, ale než se stačil otočit k lékárničce, chytila ho spěšně za zápěstí.

„Počkej, co je tohle? Ty...pláčeš?"

Snažila se na něho zaostřit vlastníma zamlženýma očima.

Slané dokonalé potůčky mu stékaly z očí po porcelánové jemné tváři, ale Davidovy rysy se nepohnuly. Žádná bolest, utrpení, nic co by naznačovalo, jak se cítí.

„Mé tělo emocionálně reaguje na váš stav. Bolest, krutost, násilí, slzy jsou jedním ze způsobů jak s vámi soucítit."

Katrin byla dojatá, fascinovaně se natáhla a dotkla se Davidovy tváře. Pod prsty opravdu cítila vlhkost, uměle vytvořené slzy, jak důmyslné, jako by android potřeboval brečet jako nějaká panenka pro děti.

Palcem jednu ze slz něžně setřela a připadalo jí, jako by se do toho doteku mírně opřel.

Jakmile odtáhla vlastní ruku, uvědomila si, že ho drží za zápěstí svojí zraněnou rukou.

„Omlouvám se! Ušpinila jsem tě," rychle paži sejmula a na Davidově kůži zůstal obtisk krve, nejprve by měla přemýšlet, než něco udělá, napomenula se.

Plavovlasý android přešel k vodovodu a opláchl si nečistotu vodou, pak se vrátil a vzal čistý obvaz.

„Nemusíte se omlouvat," ten starostlivý melodický hlas neskutečně uklidňoval jako balzám na duši. Oddechla si, že nechce znát příčinu jejího stavu.

Katrin zakroutila hlavou, „ale ano, nabídl jsi mi komfort a utěšil jsi mě, není to často kdy...se takto projevím, je to ostudné..."

Opravdu se styděla a zabodla pohled od země.

Modré oči vyhledaly její, tak pronikavé, jasné, laskavé.

„Nemusíte se stydět, je to přirozená reakce na poslední události, kapitánko Leeová," chlácholil ji jako malé dítě a jeho úsměv ji povzbudil daleko více, než litr kávy a gumoví medvídci.

„Jsi milý, Davide, opravdu ti závidím, že neznáš krutost a jsi oproštěn od hloupých emocí, ráda bych si to teď s tebou vyměnila."

Katrin zamrkala, aby zaplašila poslední zbytky těch hrozných slz a hned jí bylo o něco lépe, musela ale vypadat příšerně, červené oči a kruhy pod očima, věčné popotahování kvůli vodě z nosu a on?

Jakmile Davidova tvář uschla, nebylo ani poznat, že ronil slzy jako krokodýl.

Nespravedlivé, teď aby se modlila, aby ji nikdo cestou zpátky nepotkal.

„Pokud si to myslíte, nemám důvod vám nevěřit," artikuloval lehce s nadnesem.

Trvalo jen minutu, než David ukázkově zavázal dlaň obvazem jako podle instruktážního filmu a uklidil lékárničku na své místo.

Byl k ní ještě zády, když se Katrin odvážila na něco zeptat, cítila se teď trochu zranitelná a po pláči lehce unavená ale přesto...

„Davide?"

„Ano, kapitánko?" zavřel skříňku a otočil se.

„Mohla bych se podívat na některý ze snů, o kterém ses prve zmínil? Zajímalo by mě, jak takové sny vypadají."

David se zahleděl do jejích oříškových očí, ale nejspíše v tom neviděl žádný problém, naopak, „jistě pokud si to přejete, všechny záznamy jsou uložené v mém pokoji, který slouží i jako archiv."

Obezřetně spolu opustili skleník a nechali tam špatnou náladu, aby ji rostliny přefiltrovaly.

Jakmile nastoupili do výtahu, stiskl David patřičný knoflík.

Pomalu si začínala zvykat, že všechno dělal za ni.

„Myslím, že by bylo vhodné co nejdříve vytvořit kód pro všechny z hlavní posádky k přístupu na palubu A, není vhodné, aby se kolonisté dostali na můstek z bezpečnostních důvodů. Jistě víte, jakou událost mám na mysli," narážel na případné další sabotéry, zákaz přístupu, to riziko patřičně zmenšovalo.

Katrin nad tím zapřemýšlela a souhlasila...

David vždy dokázal dobře poradit...

*******************************************************************************************************************

Před Katrin se ze tmy vylouplo tisíce věcí, všude něco leželo, že to nešlo ani spočítat a okem zachytit. I napodruhé ji uchvacovalo, jak je Davidova místnost velká a přeplněná.

Zářivky nad jejich hlavami neustále svítily ale ne tolik, aby dodaly dobře viditelné světlo.

„Tudy," ukázal jí její kybernetický společník rukou k bezpečnostnímu pultu uprostřed místnosti.

Všechny obrazovky nyní běžely a byly rozdělené na několik menších obrázků z kamerových úseků.

„Neměli by kamerový systém vést bezpečnostní technici?"

„Tento je záložní, kdyby primární selhal, je napojen na přídavný zdroj."

Zatímco předtím byly chodby prázdné, nyní se spodní patra plnila lidmi a životem. Vše se nepřetržitě zaznamenávalo.

David ji obešel a postavil se ke skříňce se záznamy, "máte konkrétní přání, čí sen byste chtěla vidět?"

Svůj rozhodně ne ale nahlédnout do něčího soukromí se nedalo odmítnout.

„Co například váš přítel pan William?" navrhl věcně David.

Ano to je ono! Starý dobrý Jack. Přikývla na souhlas.

David vzal tenký optický kabel a připojil ho ke třetímu pořadníku.

Na velké obrazovce posazené na stole mezi dvěma dalšími se objevil seznam podle roků, měsíců a dnů.

Android si sedl na židli, zatímco Katrin zůstala stát za jeho zády.

Zajímalo ji, jak takový sen asi vypadá, bude to zaostřené? Ohraničené mlhou? Tak přesně netušila, co na obrazovce bude. Nechá se překvapit.

David prstem aktivoval klávesnici a zadal libovolné datum. Obrazovka ztmavla, v rohu se ukázal čas záznamu a naskočil obraz.

Čtvery oči se soustředily na postavu, která naplnila prostor, a přišlo to nejhorší, co vůbec mohlo.

Katrin se zadrhl dech v hrdle, bylo to jako by ji potopili do vany plné ledové vody a ještě ji tam utopili.

To nemohla být pravda...

To co viděla, bylo její vlastní peklo, či spíše ona v něm hrála hlavní roli!

První minutu nebylo nic zvláštního, než se vše zvrhlo v nekontrolovatelnou hrůzu! Bylo šílené vidět se jako nějakou špatně placenou pornoherečkou ve filmu. K tomu by se nikdy nesnížila, nemohlo být tedy pochyb o tom, že to byl sen.

OH BOŽE!

Úsměv kapitánce zamrzl na rtech a žaludek udělal kotrmelec zvláště, když se z reproduktorů ozvalo sténání jejího vlastního hlasu!

Téměř by to považovala za hloupý trapný žert, ale na záznamu tam byla s Jackem. Objímal ji, líbal a bral si její tělo jako žádostivý milenec na všechny možné způsoby.

„Davide, prosím, dej tam jiný záznam!" vyhrkla, jakmile se vzpamatovala natolik, aby mohla mluvit.

Naštěstí android neprotestoval a klávesnice je znovu převedla do nabídky.

Nejhorší bylo, že nový snímek byl obdobou toho předchozího!

Nyní mělo na sobě Katrinino dvojče černé dlouhé přiléhavé šaty a tmavou škrabošku na očích.

Vypadalo to eroticky a tajemně jako by právě přišla z nějakého maškarního plesu, dokud z ní Jack nezačal strhávat vše, co měla na sobě, dokud se neobjevilo krajkové spodní prádlo v téže barvě a i to skončilo rychle na zemi.

Dotýkal se jejích ňader tak přirozeně, až měla Katrin nepříjemný pocit, že se odněkud ze strany vynoří z mlhy a začne to provádět naživo. Po celém těle jí naskočila husí kůže.

Pro jistotu se ohlédla nervózně kolem sebe.

Nikde nikdo nebyl, jen David, který seděl rovně jako pravítko a ruce měl položené na kolenou v pravém úhlu.

Jakmile se pohledem vrátila zpátky k obrazovce, začalo její druhé alternativní nestoudné já roztahovat nohy od sebe a jí se rozšířily panenky zděšením. Nejraději by tu obrazovku strhla, až by z ní létaly jiskry.

Rychle střelila pohledem na Davida, seděl před ní, vypadal netečný a zaujatý jako by koukal na nějaký poučný snímek o přírodě národních parcích.

Ne tohle nesnesla, natož aby se na to díval ještě někdo jiný!

„M...Myslím, že to stačí, Davide," zasáhla ihned, jakmile ji rozechvělé hlasivky poslechly, on však přehrávání nezastavil, jen se k ní obrátil na otočné židli a vzhlédl k její tváři.

„Uspokojilo to vaši zvědavost, kapitánko?" nadzvedl zvědavě obočí.

Katrin celá rudá polkla a vypadala jako zajíc, který by nejraději proskočil zdí. Počkat...Proč jen zněl...výsměšně? Ne to se jí muselo zdát. Vypadal stále vážně.

Oplácela mu pohled, přestože to bylo neskutečně těžké i nepříjemné a její oči měly tendenci uhýbat k monitoru za jeho zády na souložící pár.

Nebyl čas přemýšlet nad tím, co by udělal kdokoliv jiný v její situaci.

„M...myslím, že víc než dost, prosím, Davide, vypni to," myslela si, že ji podpoří a vypne tu frašku ale ani poté se nedočkala změny.

Hm?

Tmavé řasy dělaly stín chladným androidovým očím, pozorně ji zkoumaly, každou reakci na takový podnět, nádech, zachvění. Popsal by to jako fascinující.

Katrin hořely tváře, proč ji v tom nechával? Zaťala ruce v pěsti.

„Je to ponižující..." zasténala zmučeně a dech měla stále rychlejší, poplašený, potila se nervozitou. Netušila co tím sleduje, už se pomalu chtěla sebrat a utéct, když David promluvil.

„Sny pana Williama jsou plné snění o sexu, kapitánko, tak převážně funguje mužský mozek, zatímco ženy dávají přednost romantice a vidině něčeho méně zahanbujícího."

„Chceš tím říci, že...o sexu se zdá většině mužů?" vydechla nevěřícně se rty do malého O a snažila se soustředit na Davidovy nebesky nevinné oči, nyní trochu děsivě potemnělé okolním stínem.

Nic ale nevysvětlovalo to, proč se Jackovi zdálo o ní? Že by nebyl tak upřímný, jak si myslela? Začala pochybovat.

Co to mělo znamenat?

„Ano, řekla jste to přesně, ani váš přítel není výjimkou," David měl tolik prozíravosti, aby se potutelně usmál až po tom co Katrin utekla.

To byl stav, kdy se otočila a rychlým krokem se distancovala z jeho pokoje za dozvuků sténání svého vzrušeného dvojčete, které právě přijímalo Jackovy polibky a kousance na bělostných stehnech.

David se jen otočil zpátky k jednomu z monitorů a koutkem oka mrkl na horní obrazovku, kde viděl na jedné z kamer, jak se chodbou prohnala modrá šmouha a zmizela ve svém pokoji jako vystrašený páv.

Růžové rty se mírně přeměnily z úsměvu do něčeho zákeřnějšího, těšilo ho to.

Androidova tvář tak dostala nádech téměř lidský prosycený emocemi, o kterých tvrdil, že je postrádá. Dost možná, že je schovával sám před sebou, ale byly tam, uměle vytvořené ovlivněné chápáním různých nových situací.

To co kapitánce ukázal nebyla náhoda...

Ne, vůbec ne.

Viděla, co jí ukázat chtěl s jasným záměrem.

Mnohdy nás nejhůře zasáhnout ti, komu věříme nejvíce a pokud se domnívala, že William je tak nevinný a upřímný jak vypadá, tak se mýlila.

„Dávejte si pozor na to, komu důvěřujete, kapitánko, mohlo by se vám to vymstít," přivřel David své nebesky modré oči jako vychytralý muž, kterému se povedlo přesně to, co chtěl.

Lidské srdce byl dosti flexibilní a elastický orgán on ho hodlal natahovat, ohýbat a lámat tak, až ho zlomí stejně jako lidskou vůli.

Jak dlouho bude trvat, než z takového odolného hrdého člověka jako byla ona, udělá poslušného spojence?

Hodiny? Dny? Měsíce?

Malými krůčky k cíli, dokud neskončí v patové situaci, odkud ji on sám s úsměvem vytáhne.

Jeho strategie byla dokonalá a přesně tak ho stvořili.

David věděl o mnoha tajemství, jak posádky, tak samotné lodi i mimo ni a nebylo nic, co by ho překvapilo naopak, brilantně vybíral jednotlivé aspekty, které byly přínosné, aby kapitánce ukázal pravdu, a pravda bolí nejvíce.

Moudrý je ten, kdo mluví pravdu...jak prozíravé přísloví.

Jedním stiskem zastavil snový obraz, kde jeho nahá Katrin ležela na cizí posteli.

Pomalu se naklonil k monitoru a přitiskl svou ruku k ženskému tělu jako by ho mohl cítit pod konečky svých prstů, žel bohu to byl jen hladký povrch z tekutých krystalů, žádná vůně, žádné teplo, žádná měkká kůže.

Dnes byl však člověku nejblíže, jak se kdy dostal, a Davida potěšilo, že to byla právě ona, kdo se ho dotkl a ne jednou.

Držel ji, objímal, cítil, dokonce i hladil, každé jeho nervové zakončení po celém těle chtělo víc. Prozkoumat to co je pod látkou její uniformy, pochopit chemické reakce které se říkalo přitažlivost.

Byl ke Katrin tak blízko a pořád to nestačilo, spokojil se však s tím.

Prozatím.

Davidovy myšlenky byly smělé, vzletné překračující hranice slušnosti, kterými by se android neměl zabývat, natož se jimi řídit.

Čím to bylo, že takto uvažoval?

Byla to chyba jeho systémů nebo jen konstruktéři nebrali v potaz takový vývoj, kterým se mohl ubírat? Cítili podobné vjemy i jeho jiné verze na Zemi?

Na to se ptal marně téměř rok bez odpovědi, kdy stál nad kapitánčinou kryokomorou a sledoval, jak poklidně spí.

Nemohl vyvodit přesný čas ani důvod, ale pořád nad tím přemýšlel jako nad chybou ve svém programu, ale s každou další aktualizací to tam stále bylo. Osobnost, jenž si pracně vytvořil, zahrnovalo i poznání a zvědavost.

Androidovy oči olemované tmavými řasami se vpíjely do erotického obrazu jako uměleckého díla, poté se odtáhl a bez studu znovu zapnul přehrávání.

Zaujatě sledoval sebemenší detail každého úseku, jediné co mu tam vadilo, byl Jack William.

Davidovy klidné rysy pohladilo cosi, co on sám nevěděl, že dokáže vnímat.

Nelíbilo se mu, co ten muž s kapitánkou dělá, hyzdí celé krásné dílo svýma špinavýma chlípnýma rukama, jež na ni nikdy nedosáhnou.

O to se postará.

I Jack má jedno své tajemství a David věděl jaké...

*******************************************************************************************************************

Katrin přiběhla do pokoje celá udýchaná.

Uzamkla dveře a začala chodit po pokoji jako tygr v kleci.

Bylo toho hodně, co musela sama se sebou probrat ale jediné co jí vyskakovalo do popředí, jako velký červený bod poplašného systému byl Jack.

Přitiskla si obě dlaně k obličeji, div tam nenechala rudé otisky.

Zahanbovalo ji, co právě viděla, bylo to tak ponižující! Kdyby se Jackovi zdálo o někom jiném ale proč právě ona? Nedávalo to smysl.

Byly přátelé, dobří přátelé ale ona nic víc nechtěla. Ani on nikdy nic víc nenaznačil a to si myslela, že jsou k sobě navzájem upřímní nebo prostě koukala špatně.

Jak se na něho teď má podívat, aniž by si nepředstavovala...

Pořád bude vidět to, jak se jí dotýkal a to nebylo ani skutečné! Bohatě stačilo, že se jí to vypálilo do sítnice. Tohle neměla vidět. Měla by si vypláchnout oči!

Katrin zhluboka dýchala a tahala se za vlasy. Na tohle musí zapomenout.

Zkusila to...

Bylo to ale příliš čerstvé. ÁÁÁÁ.

Rozhlédla se rychle po celém pokoji, co by ji mohlo uklidnit, ale nebylo tu nic, čím by vzala za vděk a v dané situaci se mohla soustředit.

Nakonec se její pohled otočil k malému vestavěnému baru.

Přikročila k němu a dala si panáka alkoholu přímo z lahve, estetiku hodila za hlavu. Whiskey nebyla dobrý rádce ale tohle se jen tak nepřekousne. Vnitřně jí to otřáslo a snažila se přijít na to PROČ.

Sny jsme nemohli ovlivnit nebo si je přikázat, to bylo dokázané, ale naše podvědomí se vracelo i k bláznivým událostem, kterými jsme se potajmu zabývali, či po nich toužili.

Mohl tedy k ní Jack něco cítit a mlčet? Nejspíše to dělal kvůli jejich přátelství, aniž by ji něco takového vůbec napadlo. Možná mlčel, protože ona o nic takového nestála. Tohle také nebyla věc, kterou byste někomu říkali na potkání.

U všech kosmonautů!

On o ní snil tak primitivním způsobem...

Dala si ještě jeden doušek z broušeného skla a modlila se, aby za ní teď nikdo nepřišel.

Hlasitě vydechla a posadila se na postel jako kámen, který už se neodlepí od země.

Něco ji tlačilo v kapse, když to vytáhla, měla v ruce světlou meruňkovou obálku.

Ah, ten dárek...

Chvíli se na něho dívala a byla téměř vděčná, že se její myšlenky přesunuly k obsahu uvnitř. Netušila co je v něm.

Nyní byla skutečně v náladě, kdy se uklidnit potřebovala, a tak bez dalšího rozmýšlení vzala sklenici a rozpustila sypký prášek ve vodě.

Zamíchala. Vypila.

Na jedno nadechnutí půl plné sklenice zmizelo v krku. Katrin si lehla na postel jako by čekala zázrak, který nějak nepřicházel.

Zavřela oči a doufala, že je to alespoň něco na utlumení nebo ještě lépe spaní.

To je skvělé, pokud je to na spaní, promítne se mi do snu to, co jsem viděla, zaúpěla. To by si moc nepomohla, ale už bylo pozdě.

Trvalo několik dlouhých minut, mezi nimiž si říkala, že ať už je to cokoliv, tak to neúčinkuje, nebo alespoň na ní ale byl to jen klam.

To co jí David dal, působilo spolehlivě na každého, jen to nebylo zprvu vidět, rozprostíralo se to po celém jejím těle a každé části, uvolňovalo to.

Zprvu si to Katrin neuvědomila, ale bylo jí příjemné teplo, odlišné od rozčilení, jež to potlačilo a naplnilo její hlavu něčím jiným. Pohladilo každý sval, uvolnil ho a přitom společně s teplem pocítila zvláštní zimnici.

Hejno malých mravenců jako by ji olizovaly prsty u nohou a pomalu se přesouvaly výš.

Katrin se nechala trochu unést zvědavá co to má znamenat a neodbytný pocit se ještě zvětšil v naléhavost, jež se usadila v...

Žena otevřela šokovaně oči a stiskla nohy podvědomě k sobě jako by chtěla zabránit naléhavému nutkání a šimrání v klíně.

Ne, to jí nemohl udělat!

Katrin Davida proklela, nikdy sice afrodiziakum nepožila, ale muselo to být ono, jak jinak vysvětlit to co cítila?

Ten pocit se nevzal jen tak z ničeho nic náhodou a rozhodně ne když byla naštvaná.

Proč to ale udělal?

Neskutečně se styděla, že jí něco takového dal vědomě právě on, to je jako by se s Davidem bavila o svých sexuálních fantasiích. Proboha...příště se laskavě zeptá, co je co. A ona mu věřila...

Prostě potupné.

Teď už s tím ale nemohla nic dělat a separovat z těla to bylo nemožné, tak dál ležela a nechala tomu průchod.

Bude to prostě nová zkušenost.

Kapitánka vnímala, jak je jí podstatně více horko jako by ji po celém těle hladily neviditelné ruce. Vlastní tělo se probouzelo a prokrvovalo, nebylo to špatné téměř jako masáž.

Uvolnila se, vydechla a znovu zavřela oči.

Naléhavý pocit v klíně byl stále víc znatelnější, citlivější. S každým nádechem se hroty ňader přes tenkou podprsenku otřely o hrubou látku uniformy a to přímou cestou sklouzávalo mezi stehna a podbřišek, se kterým se něco dělo.

Jak mírně narovnala nohy, zjistila, že se jí kalhoty na tom místě lepí.

Katrin byla rudá jako slunce, musela je svléci a halenku také, jaké jí začalo být horko. Cítila se jako v horečce a ten malý bod mezi jejími okvětními lístky tepal a nutil ji něco udělat.

Zabiju tě, Davide...vážně tě zabiju.

Nejprve odolávala, bojovala s tím nutkáním a zatnula pěsti, dokonce ani nevnímala, jak se jí nehty zarývají do poraněné dlaně přes obvazy. Musela odolat a domnívala se, že když to vydrží dostatečně dlouho, ta provokativní touha odejde.

O dalších pár minut si musela přiznat, že se mília a co víc, bylo to ještě horší!

Sexuální tenze se zvyšovala, nutila ji a přemlouvala k pohlazení.

„Davide," zavrčela skrze zuby jako kletbu a jedna z rukou se pomalu přesunula k boku a pak přes břicho až k okraji krajky, která tvořila přední díl jejích kalhotek. Krajka...

Jak jemný materiál hladící kůži, téměř jako to prádlo v Jackově snu.

Za zavřenými víčky se jí mihla představa.

Byla nejspíše zvrácená, když si to vybavila a jako pochvala jí projela slastná vlna vzrušení od shora dolů.

Bylo to špatné, styděla se, jenže obrazy nešly zastavit, naplnily celou mysl a ohraničily mlhou, která slepila víčka k sobě.

Její vlastní ruka přejela po břiše v mírném kruhu a pak konečky prstů něžně zajely pod krajku na podbřišek a stále níž, dokud neucítila horoucí vlhko, ve kterém své prsty vykoupala.

Bylo to...uspokojivé, vzrušující, příjemné, měla z toho strach, ale nebylo z čeho.

Katrininy představy pokračovaly obohacené alkoholem a stvořily i nahého Jacka, jenže bylo něco špatně.

Podvědomí ho odmítalo, nelíbila se jí ta představa, že by se jí měl dotknout on. A přesto ji drze osahával. Chtěla zkusit, zda na ni bude mít vliv to co na něj, zda k němu něco cítí. Byla to chiméra, Jack pro ni byl skutečně jen kamarádem, nikoliv milencem a tak se s ní svět zatřásl a změnil. Zaplašila tu představu.

Ten kdo se k ní nyní skláněl, měl jiný světlejší odstín vlasů i tělo bylo svalnatější a jinak stavěné.

Představila si toho muže, jak klečí vedle ní a jeho ruka nahradila její.

Těšily ji ty silnější horké prsty, když se namočily šťávou a nezastavitelně sklouzly na to místo kypící životem.

Představa byla tak živá, že se prohnula v zádech a zasténala, přesto to byly její vlastní ženské prsty, které si začaly hrát s klitorisem.

V Katrinině představě to byl však muž, který vedl všechny kroky, v jehož rukách byla jako rozmazlená panenka. Probudil to tajemné místečko a ona k němu zvedala klín, tiskla se mu k ruce, jež se o ni třela stále více jako by z ní chtěla dostat ty slastné výdechy.

Dala mu je a pokojem se linula sladká hudba přerývavého vzdychání.

Vše co chtěla, bylo, aby nepřestal, jinak by se mohla rozpadnout na milion kousků. Chtěla to, potřebovala. Celý svět se smrsknul do malé zduřelé červené kuličky, jež úpěnlivě hladila a mnula.

Boky se prohýbaly, stehna rozevírala, neměla ani tušení kam její fantasie může zajít, ale samotnou ji překvapila, protože muž v její představě dostal tvář, rysy se zpřísnily a na ni hleděly ledově modré oči. Známé, něžné a starostlivé.

Už nemohla zastavit a ani nechtěla.

Davidova ruka ji dováděla k šílenství tak mistrovským uměním jaké nikdy nezažila.

Konečky prstů přejížděly s mírným tlakem po tom knoflíčku a občas až ke vchodu, aby sebou přinesly zpět ten nápomocný sekret.

Katrin lapala po dechu, ztuhlé bradavky se rýsovaly přes látku podprsenky. Chtěla, ať je ochutná, aby z ní tu zbytečnou věc strhl a vsál do úst jeden čekající hrozen. V jejích představách to skutečně udělal a neúnavně ji dobýval a dělal dobře jako poslušný otrok.

Od toho přeci androidi jsou, slouží lidem že?

Katrin se po několikáté zachvěla, jak se její představa sklonila, a rty vsály bradavku do úst.

Kousal ji něžně, olizoval jazykem a pak v započaté hře sadisticky kousl i víc. Líbilo se jí to. Jako by věděl, čemu dává přednost. Chtěla být rozmazlována i zotročena zároveň.

Zničeně zakňourala a napětí v klíně stoupalo rychlostí světla. V té chvíli opravdu toužila, aby to byla skutečnost ať byla sebezvrácenější a s jeho jménem na rtech vyvrcholila.

Uzel v jejím žaludku se utáhl a zase povolil něčím uvolňujícím, zaplavila ji blažená euforie mezi bytím a nebytím.

Celý svět kolem zanikl v nicotě vesmíru a ona slyšela jen bubny a hlasitý tlukot vlastního srdce. Plíce jako by vysála vzduch přechodová komora a její tělo roztrhal časoprostor.

Rozložená na ty nejmenší atomy a molekuly se v okamžiku zase dala dohromady, nadechla se a srdce rozeběhlo.

Byl to jako elektrický šok, když se celá třásla, zpocená, uvolněná a vyčerpaná. Nasycená prožitým zážitkem až po okraj, který byl osvěžující a ozdravnější, než když se vyplakala na Davidově rameni.

Katrin dlouho ležela bez hnutí, jen hrudník se jí zdvíhal a klimatizace ovívala její těžké tělo. Kalhotky byly zcela mokré, bude je muset sundat, ale nedonutila se k ničemu.

Bála se i otevřít oči, co kdyby to všechno nebyla představa a David by tam stál u jejího lůžka. Bylo to těžké, ale donutila se pootevřít víčka, která snad vážila tisíce tun.

Ne, nikdo tam nebyl a tak pevně doufala, že se jí nikdy nezeptá, zda ten jeho dar využila.

Zapřísahala se, že mu to a vůbec nikomu nikdy nepoví, bylo to její soukromé tajemství.

Příjemné napětí v celém tom ženském křehkém těle se postupně stáhlo do ústraní zákeřně čekající na svou novou příležitost.

*******************************************************************************************************************

Katrin se přeci jen podařilo po té příhodě usnout na pár hodin, ale jakmile otevřela oči, cítila se malátná a přespalá. Vstala tedy a došla do jídelny pro něco malého. Nikdo tam nebyl, místnost vypadala prázdně a pustě bez všudypřítomného humoru a smíchu. Bylo po půlnoci.

V tichosti se posadila a s jednou rukou, kterou podpírala tvář, do sebe hodila hmotu, jež chutnala jako citronová bublanina. Automat nikdo ještě nejspíše nespravil no, pořád lepší než párek se šlehačkou.

Poté co opustila jídelnu, zašla na můstek, nesměla se tomu vyhýbat a tak si připravila svou obvyklou grimasu netečnosti. Nebude to lehké, s tím počítala.

Ani zde nikdo nebyl, jen zepředu od řídícího pultu slyšela dva hlasy jeden starší a jeden dětský.

Přešla tedy místnost, která sloužila jako setkávací a nakoukla do kokpitu.

V předním křesle seděl Margo, protože byl jediný, který převyšoval velikost sedadla a vedle něho...

„Hele a k čemu je tohle?"

Ten drzý hlas by poznala kdekoliv ale i tak tu neměl co dělat, tohle byla hlavní místnost a dítě mohlo nevědomky cokoliv stisknout.

„To jsou jednotlivé motory."

„A tohle?" malá ruka ukázala na další řadu žlutě podsvícených tlačítek.

„To je uzamčení přetlakových komor a ovládání dveří nákladového prostoru."

Katrin obdivovala, že má Russo tolik trpělivosti, byl ze všech nejstarší a jí by mohl dělat tátu ne-li dědečka ale nejspíše mu mládí vedle sebe vyhovovalo, přesto v jeho hlubokém hlasu zaznívala únava ale i zájem vyhovět milionu otázek.

„Hmm, jak si to můžeš všechno pamatovat? Já už zapomněl, na co byly ty první," zaúpěl Damien a jeho chlupatý pobočník zamňoukal.

„Když jsem byl jako ty, chtěl jsem být letec, kluku, přidal jsem se k armádě, ale postřelili mi nohu a vůbec jsem byl jako cedník, tenkrát ještě nebyly takový implantáty, jako máš ty, a tak na jedno oko vidím hůř, dal jsem se proto na vědu ale o létání toho vím dost," jeho huňatý knír se hrdě zachvěl, když vyprávěl svůj příběh.

„Věda není zábavná," oponoval Damien znuděně.

Katrin se ušklíbla, děti byly krutě upřímné, vždy vám řekly, pokud se jim něco nelíbilo nebo byly naopak nadšené a u Damiena to platilo dvojnásob.

Kapitánka se podívala na hodinky na pravé ruce. Bylo pozdě večer, proto tu nikdo už nebyl a to malému klukovi neprospívalo.

Sestoupila tedy po schodech a postoupila ke křeslům, „neměl bys už spát, kluku?"

Hnědá střapatá hlava vykoukla vedle křesla a ohrnula ret.

„Půjdu spát, kdy chci," odsekl drze, nic jiného ani nečekala.

Russo se k ní pootočil, ale v jeho očích nebyla znát žádná vina nebo byl tak unavený, že se na ni nevzmohl.

„Kapitánka má pravdu, je pozdě, Harker už tě nejspíše hledá uličníku."

„Sotva jsem se probudil..." nafoukl Damien tváře a hledal u Marga oporu, ale ten zakroutil hlavou.

„Zítra je taky den a teď běž do postele," zamračil se na něho jako mrož a chlapec ihned poslechl, proběhl kolem kapitánky a zmizel na chodbě.

„Umíš to s ním, alespoň někdo komu nepřeroste přes hlavu," utrousila Katrin ironicky.

„Nikdy jsem neměl děti, život v laboratoři je osamělý a plný výzkumu, až později si člověk uvědomí, jak rychle mu život prošel mezi prsty a pak je pozdě chytat hada za ocas," usmál se upřímně, ale zněla z toho melancholie.

„Kéž by bylo takových hodných lidí jako ty víc," pokývala upřímně hlavou.

„Nápodobně."

Katrin nechápavě nadzvedla jedno obočí a Russo vstal a přišel blíž.

„Ten výstup s Harkerem, chci, abyste věděla, že vás nesoudím, ten chlap zasloužil trochu nakopnout. I v těžkých chvílích bychom si měli udržet zdravý rozum, protože pak děláme největší chyby, zvláště v našem postavení. Damiena by bylo škoda, je to bystrý přátelský kluk jen musíte vědět, jak si ho získat. Každé dítě je darem z nebes a my tu nejsme od toho, abychom ho ničili. Myslím, že Harker si svou chybu uvědomuje. Dejte mu pár dní, aby se z toho vzpamatoval, a jednou vám bude vděčný za takovou lekci."

Margo Katrin překvapil, byl to spravedlivý muž a jeho upřímné hodnocení ji zahřálo.

„Abych nezapomněl," ukázal prstem ke stolku opodál, „to je přístupová karta k výtahu, poslední je vaše, kapitánko, dobrou noc. Ten malej ďábel mi dal zabrat, v tuhle hodinu už mám dávno půlnoc."

Prošel kolem ní a zamával rukou zpátky na rozloučenou.

Katrin tam zůstala a přivlastnila si přístupový kód, o kterém David mluvil.

Prošla mezi křesly a zadívala se na vesmír tam venku.

Andris 10 byl blíž, už nebyl jako špendlíková hlavička ale jako granátové jablko.

Jaký život je tam asi čeká?

Budou tam spokojení?

Dokážou tam pěstovat rostliny?

Bude to vysněný ráj nebo peklo?

Ani na jednu otázku nedokázala odpovědět, ale věděla, že se všichni budou snažit, bude to jejich domov.

Zatím se vědělo, že je tam voda a stromy, starost jí však dělal onen záhadný nález.

Je možné, že se tam vyvinula nějaká rasa?

Tak jako tak Jack potvrdil, že to není obydlené, přesto to museli prozkoumat, zapsat a vzít vzorky.

Musela věřit.

Naděje umírá poslední.

Nějakou dobu nad tím Katrin přemýšlela a s rukama za zády hleděla na novou galaktickou soustavu, pak se rozhodla projít po lodi jako vždy, jakmile její myšlenky naplnily pomyslnou mez mozkové kapacity.

David to zvládnul docela esteticky, nemyslíte? Mnoho mužů si s plačící ženou neví rady, vezměte si příklad :D

Dnes se Katrin dozvěděla hodně o mužské představivosti, přesněji představivosti jejího nejlepšího přítele. Kdo by se naoko tvářil jako ten best of kamarád a zatím si vás představoval nahou? Nebylo by jednoduší to říct narovinu a začít nějaký plnohodnotný vztah než jen snít? Tohle Katrin vůbec neměla vidět, ale rozhodně to nebyla náhoda že? Já bych řekla vychytralá podlost. A už vůbec nebyla náhoda co jí David dal :D Takové malé překvapení na uvolnění. Nepomohlo to snad? Řekněme to na rovinu, každá to z nás občas potřebuje :D

Arboretum

Kotva 9

Kapitola 9.

Zlom

9.

Oberon byl vskutku velká loď, neměla sice rozměry vesmírné základny, ale jejích sedm podlaží se dalo počítat jako obrovský labyrint s nepřeberným množstvím chodeb a místností, nehledě na to kolik celý ten kolos vážil.

Katrin si uvědomovala, že zatím jsou nejaktivněji osídlené ubikace kolonistů a centrum zábavy, lidé spali, setkávali se svými známými nebo se stravovali a celkově podléhali rekonvalescenci po dlouhém odpočinku.

Zítra se loď zaplní i personálem. Šerifové bezpečnosti, obsluha centra, zdravotníci, biologové, agronomové a zahradníci, údržbáři a technici. Celá loď se dá do pohybu jako velký úl.

Nyní tu ale nebyl nikdo, prázdné chodby bez života.

Posledních pár hodin klidu. Doslova.

Chůze Katrin pomáhala od stresu, bylo to jako bludiště plné cestiček, kde jste nemohli zabloudit, protože každá paluba byla svým způsobem specifická a v každém koridoru byly cedule, kde se nacházíte s patřičnými ukazateli a jako bonus byla mapa celého podlaží vedle každého výtahu i nákladního transportu.

Kapitánka se držela spíše podél lodi, ráda se dívala na vesmír venku, a když přešla až na konec, nevracela se k výtahu, prostě prolezla únikovým žebříkem výš a pokračovala v chůzi.

Každý krok roztáčel turbínu jejích myšlenek a ona se snažila separovat ty problémy od nejméně po nejvíce závažné. Alespoň s tím spratkem si nemusí už dělat starosti, oddechla si.

Katrin prošla kolem mnoha dveří a mezi lůžkovými odděleními s pár pacienty, klinikou a operačními sály.

Ano, skutečně jako plné duchů, jak zaznělo při snídani. Děsivé.

Musela souhlasit, že nejkrásnějším místem stále zůstává arboretum a skleníky. Tato živá zóna měla své jedinečné kouzlo. Kus přírody mezi vším tím neživým kovem.

Tady na místo toho cítila kysličník štípající v nose, chemické prostředky jako by tím byly sněhobílé stěny nasáklé od stropu až dolů. Téměř nechutně to padalo na jazyk a napadalo nos jako štiplavá těkavina.

Katrin se opět zamyslela nad Jackem a jeho sny o ní, když ji upoutalo světlo.

Všechny pokoje by měly být z úsporných důvodů zhasnuté, což znamenalo, že v tomto někdo byl.

Ne že by kohokoliv podezírala, že by kradl medikamenty, ale mohl to být nějaký workoholikský zdravotník, který začal se svou služkou dříve nebo dokonce i ten sabotér. Rozhodla se to zjistit.

Katrin se přiblížila, jak nejvíce mohla, aby se čočkou snímatelné dveře neotevřely a neprozradily ji.

Místnost patřila k jedné z komplexu laboratoří a ji překvapila jediná postava u vzdáleného pultu na druhé straně, která ukazovala svá široká záda.

Oddechla si, jakmile ho poznala a klidně proto vešla dovnitř.

Katrin potlačila nepatrné rozpaky, „co tu děláš, Davide je pozdě večer, pracuješ na něčem zajímavém?"

Android jako by ji vůbec nezaregistroval, dál pokračoval v manipulaci s různými ampulkami a uzávěry od několika druhů nádob, které nikdy neviděla. Vypadalo to jako chemicky zajištěné zkumavky s pevným otočným víkem, jež vyhlížely důležitě a nebezpečně.

Jenže ona nebyla vědec ani lékař, nejspíše to byli nějaké náhradní dávkovače do přístrojů, stejně jako se dávala bombička kysličníku uhličitého do výrobníku sody.

Na dálku viděla, že je na přední straně vyražena okřídlená značka Weyland Corp. To už ji mělo varovat, ale nesepnulo to ty správné spínače.

Po pravé Davidově ruce byl exsikátor a na opačné straně různé plastové i skleněné dózy s barevným obsahem a také krabička na zkumavky se vzorky. Více toho neviděla, protože Davidova atletická postava zakrývala výhled na vše, co prováděl.

Už se obávala, že ji ani neslyšel i když to bylo v tichu okolo absurdní a nepravděpodobné, prostě jen vrátil zajištěnou kyvetu k ostatním do boxu.

Nemluvil snad s ní?

Takto soustředěného ho ještě neviděla. Možná, že to bylo kvůli té nahrávce a to co viděl nebo něco provedla?

Zachovala se k němu nějak, co ho urazilo?

„Davide...?" oslovila ho o něco více jemněji, ale hlasitěji a tentokrát zareagoval mírným pootočením hlavy.

Jakmile ji viděl koutkem oka, vrátil se klidně k práci, „víte, že nemohu spát, je to pro mne nepotřebná vlastnost, jež stejně neoplývám, raději se věnuji něčemu

užitečnějšímu," odvětil neutrálně tím melodickým hlasem, který ji tolik uklidňoval, a Katrin si oddechla, že je mezi nimi vše v pořádku. Pořád měla ale divný pocit kvůli tomu co se stalo s tou hloupou nahrávkou a byla tentokrát ráda, že je k ní zády a nedívá se na ni, bylo to tak jednoduší a méně ostudné.

„Další z tvých ehm...zázračných výtvorů?" zaváhala kapitánka na posledním slově, to co před pár hodinami zažila, bylo sice uvolňující ale od někoho jako on zarážející. Z nějakého nepochopitelného důvodu jí projela tělem horkost, muselo to být způsobeno tím, co si představovala při vlastním sebeuspokojení...a co tak nějak mělo jeho podobu. Zrudla.

Teď tu stál a neměl o ničem nejmenší tušení a tak to zůstane.

Sama nevěděla, jak si mohla někoho jako on představit ve své bláznivé fantasii, jak se jí intimně dotýká. Bylo to trapné...

Kapitánka zčervenala jako archivní víno a nadávala si do hlupáků, protože se obávala, že androidova konstruktivní vnímavá mysl bude vyzvídat, jak na ni působil jeho dárek.

Vždy mohla odpovědět, že ho ještě nepoužila, ale jistě by z jejích fyzických reakcí poznal pravdu a pak by to bylo ještě trapnější.

Za jiných okolností by se David skutečně zeptal, ale dnes to neměl v úmyslu.

„Bohužel pro vás ne, neprovádím zde svůj výzkum," odvětil a sklo v jeho prstech o sebe lehce zlověstně cinklo.

„Jak to myslíš bohužel?" nechápala Katrin a pomalu se k němu začala přibližovat. Nějak mu nerozuměla, ale jistě jí to vysvětlí jako ostatně vždy, na to byl nejlepší.

Hotová encyklopedie.

„Můj sekundární příkaz je chránit posádku, kapitánko Leeová ale můj primární úkol, který mi dal pan Weyland se od toho druhého podstatně liší," David ustal v práci a nehýbal se, jeho záda byla rovná, nevykazoval známky nervozity, jako člověk spíše vypadal jako chladný stroj, který někomu oznamuje smutnou skutečnost.

Znělo to divně, co si na tom měla vzít?

„Nerozumím ti," zakroutila Katrin zmateně hlavou a nejistě se zastavila v polovině cesty, jako by jí něco říkalo, že se má obrátit a ihned utéct, ale tím by nic nevyřešila, chytil by ji lehce jako kočka myš.

„Brzy pochopíte, to že jste náhodou přišla sem, jen potvrdilo mé rozhodnutí, začít s vámi jako prvním pokusným subjektem," každé slovo bylo jako ostrý skalpel, jenž jí jezdil po holé kůži. Katrin se ta formulace a slovo subjekt nelíbilo, znělo příliš vědecky a ona nehodlala figurovat v něčem, kde mohla být jako laboratorní králík. Nechtěla být něčím, s čím si hraje.

Než stačila mrknout, David se obrátil přímo k ní, doktorský bílý plášť na jeho statném štíhlém těle se tiše zavlnil, ale to už mířil rozhodným krokem přímo k ní jako smrtící hrozba. Měl to vepsané ve tváři.

Davidovy modré oči měly nyní barvu té nejtmavší noční oblohy, která se zakaluje bouří, rty pevně stisknuté. Vyzařoval z něho respekt a strach, to nebyl ten David, jakého znala. Začala mít strach.

Ten kdo se k ní blížil, byl někdo jiný, koho nepoznávala, mrazilo z toho, jako by si s někým vyměnil osobnost.

Myslí jí přelétlo několik myšlenek, to jak ji ohleduplně probouzel z hybernace, poradil jí když to potřebovala ohledně jakéhokoliv problému, ukázal jí svůj pokoj a to co se stalo ve skleníku...

Katrin nejprve ztuhla, jako by se jí krev přeměnila v ledovou tříšť, ale instinkt zareagoval rychleji než vlastní mozek, začala rychle ustupovat od blížícího nebezpečí.

V místnosti zablikaly zářivky, doufala, že nezhasnou a nenechají je ponořené v naprosté bezútěšné tmě.

Žena už se chtěla otočit a proběhnout dveřmi ale červené světlo uprostřed nich jí jasně říkalo, že na dálku aktivoval zámek. Byla s ním lapena jako muška s pavoukem v jedné místnosti, odřízl jí rafinovaně všechny cesty úniku.

David Katrin bez varování zády přirazil k pevné kovové ploše, nebylo to silné, aby jí to vyrazilo dech, jen vyděsilo. Páteř se střetla s hladkým sklem a ocelí, vynaložil jen tu sílu, aby to cítila důrazně, ne aby jí vážně ublížil nebo zranil.

Kapitánka vyděšeně vydechla, a když prudce trhla hlavou zpátky před sebe, zjistila, že Davidova tvář je jen pouhých pár centimetrů od ní a jeho hrudník ještě blíž s tím rozdílem, že její velká ňadra byla stlačena androidovým tělem tak těsně, že vnímala každou křivku jeho svalů a knoflíky pláště, jež se jí zarývaly do kůže.

„Co to sakra děláš, chceš mě slisovat jako papír!?"

V Davidových očích se nedalo nic vyčíst, byly prázdné a kalkulovaly každý Katrinin zděšený výraz.

Co chtěl? Proč se tak hrubě choval?

Co to říkal o tom, že mu Weyland poručil?

Měla tolik otázek, a když pootevřela mírně rozechvělé rty, nedokázala vydat ani hlásku.

David se na ni díval z výšky a přesto z tak malé vzdálenosti, že stačilo málo, aby se dotkl jejích úst, ale neudělal to, prozatím mu stačila pouze ta blízkost.

„Váš strach je opojný, kapitánko ale ani vaše tvrdohlavost, natož odvaha vás nemůže odvrátit od určeného osudu," pravil vážně a to na tom všem bylo nejhorší.

Jakého osudu o čem to proboha mluví?

Znělo to, jako by jí někdo napsal život od začátku až do konce. To byla vážně absurdní představa, ale ta bledla ve srovnání s fyzickým ohrožením, kdy se k ní tiskl, tenhle očividně porouchaný krám s lidskou tváří jako by už neměli dost psychopatů z masa a kostí.

Jedna androidova ruka se začala pomalu strašidelně zvedat a ženě se zrychlil dech, nic jiného nevnímala.

Konečky mužských prstů se lehce jako semišová kožešina dotkly jejího krku, těžko říci co z toho vyvozoval nebo o co se snažil, ale jediné čeho docílil, byl kapitánčin vyděšený výraz.

Teď ji uškrtí, utrhne hlavu, jako balón říkala si, ale oni postupovali a přesunuli se na zátylek dozadu, zatímco dlaň se přitiskla k jejímu krku jako by ji chtěl jen něžně pohladit a uchlácholit než přijde tupá rána, která všechno navždy ukončí.

„Davide, nedělej to," sladký dech se mu otřel o rty, že ho mohl ochutnat.

Nepohnul se a dál ji tlačil pevně svým tělem ke dveřím, zatímco jeho oči se vpíjely hluboko do jejích. Tak kruté a nelítostné, žádné světýlko ochoty ani srdečnosti, která i předtím byla stejně jen uměle vytvořena.

David ignoroval veškeré prosby.

Než se Katrin nadála, jen periferním viděním zahlédla šmouhu po své levé straně, ucítila nepříjemnou bolest v krku. Bodavá jako žihadlo sršně. Zanaříkala, kdy jí jehla injektoru zákeřně schovaná v Davidově druhé ruce propíchla kůži a něco vstříkla do ženského bezmocného těla.

Ty tmavé oči se naplnily hořící nefalšovanou panikou až po okraj, až hrozilo, že se vylijí.

Co to proboha udělal!

Co teď měla v těle? Jistě to nebylo podle toho soustředěného výrazu nic dobrého.

Pohledem ho prosila a nevěděla, co bude dál...

Bude trvat chviličku, než se mu sesune bezvládně k nohám a on se poté zbaví mrtvoly?

Co to říkal, má být jeho první pokusný králík, ale co zkouší? Pořád čekala, kdy začne nějaká reakce, křeč, kašel, závratě, krvácení ale zatím ji ovládal jen starý dobrý strach a třes.

Ten zmetek se k ní ještě o kousek sklonil, odtáhla se od něho, ale už neměla kam, nyní zbývalo už skutečně málo, aby se dotkli navzájem, jejich pozice byla veskrze milenecká, i když o nic intimního skutečně nešlo.

„Zahrajeme si hru, kapitánko, pravda za pravdu," šokoval ji opravdu nečekaně v takové chvíli.

„Pokud odpovíte a mě vaše slova uspokojí, nechám vás svobodně jít," byla to do očí bijící lež, věděla to, ale tady šlo o čas, než něco vymyslí a musela rychle, než mu přeskočí všechna kolečka.

Jakou hru to s ní chtěl hrát? Měl to být nějaký placebo efekt, kdy ji zabaví, zatímco se látka v jejím těle rozšíří a ona umře? Roztřásla se, byl tak krutý.

David z ženy před sebou cítil prýštit emoce v takovém množství, že to bylo skoro vzrušující i pro něho.

Přesně to chtěl.

Stále si opakoval, že by něco tak nepředvídatelného jako je náhoda neměl podceňovat, ale když sledoval při své práci kamery a viděl, že se jeho nejmilejší subjekt toulá po lodi poblíž ošetřovny, nezbývalo než čekat. Tak jako tak by začal s Weylandovým experimentem, jenže tohle bylo lákavé koření celé situace.

*******************************************************************************************************************

Jistě, že mě nenechá jít, proletělo Katrin hlavou, která byla jeho rukojmím, a i kdyby ničemu by stejně neutekla. Před ním se nedalo uniknout, natož skrýt a v tom byla celá ta genialita Weylandova plánu. Myslel opravdu na všechno a zbytek měl zařídit David jeho věrný následovník.

„Nebudu hrát žádnou tvoji pošahanou hru, Davide," procedila kapitánka skrze zuby a dech se jí zrychloval, jak jeden po druhém nervy povolovaly ve švech.

„Pokud nebudete, tak zemřete," nedával jí na vybranou. Něco od ní chtěl, jinak už by bylo po ní, to si uvědomovala.

Polkla.

David nebral v potaz Katrinin rozhořčený tón a samolibě pokračoval, „řekněte mi, jak moc věříte Petru Weylandovi, že vybral právě vás na tak důležitou misi jako je tato? Bylo podstatně větší množství daleko lepších uchazečů na kapitána, než jste vy, slečno Leeová."

Katrin se to převrátilo v hlavě a začala pochybovat.

Co mělo být tohle za parodii na otázky a odpovědi?

Zpochybňoval její důležitost a věrohodnost na této lodi nebo věděl něco víc než ona? Jaký byl význam toho všeho?

Neměla tu snad být? Co mu v té hlavě vyhořelo?

Katrin pozvedla mírně tvář a hrdou bradu, aby mu mohla důstojně čelit, jak v dané situaci nejlépe mohla, „n...nabídl mi dobrou práci, neměla jsem v té době lepší nabídku. Nevzala jsem to kvůli penězům, chtěla jsem dokázat sama sobě, že dokážu tak důležitou věc, na kterou bych mohla být sama pyšná já...chtěla jsem jen uznání a teď mě tu napadá nějaký Weylandův schizofrenický umělý panáček? Proč? Co jsi mi to píchnul ZATRACENĚ!?"

Urážela ho, pouštěla na něho jízlivost, jenže ani na tohle jí neodpověděl a tak pokračovala jako kočka zahnaná do kouta.

„Weyland je arogantní bastard, který si myslí, že je dokonalý po všech stránkách a svět mu padá k nohám, je mi to ukradený. Viděla jsem, co dokáže, jak pod hezkou nálepkou své velké mega firmy ničí bez svědomí malé korporace, které se k němu odmítají přidat a jak jedná s lidmi. Nezajímá ho nic než peníze a vlastní prosperita, netuším, proč vybral právě mě, měla bych snad?" zasyčela zlobně a její vztek se pomalu začal vracet.

Odpovědět na otázku otázkou bylo klišé, ale za nastalých podmínek ji opravdu nikde neviděla, nebyla nalepená na jeho čele, na stropě ani vypálená v hlavě.

Katrinin hlas se stále zvyšoval v protikladu s Davidovým mrazivým šeptáním.

Dala by ruku do ohně, že to všechno je kvůli němu jeho milovanému stvořiteli, v duchu na něho s chutí plivla.

Jak se dokázal tak přetvařovat? Celou tu dobu?

David nehnul ani brvou, když začala urážet jeho stvořitele. Vlastně on o něm také neměl příliš dobré mínění, když chtěl odsoudit celou loď k záhubě, ale musel ho poslechnout, zákony mluvily jasně.

„Jste tu, protože jste postradatelná."

To slovo se kapitánce hnusilo a pálilo uvnitř hrudi jako tekutá kyselina, kterou by teď nejraději Davidovi chrstla do té pohledné tváře.

„Jak se opovažuješ!" vykřikla a pokusila se ho od sebe odtlačit ale marně, ke všemu cítila nepříjemnou slabost v nohách.

„Pan Weyland měl možnost si vybrat posádku těch nejlepších z nejlepších, ale odmítl je, protože by jejich smrt byla mrháním potenciálu. To proč jste tu a dalších 4999 lidí je, že každý jedinec nabízí velkou škálu možností..."

Katrin zatnula pěsti podél těla, ale musela se zeptat, přestože se bála, „možností k čemu?"

„Být pokusnými subjekty, všichni do jednoho. V dostatečné vzdálenosti od Země, kde se může nový biologický patogen rozšířit a neohrozit tak obyvatele planety sluneční soustavy. Už chápete co je cílem Oberona, kapitánko Leeová?"

Z jejího krku se vydral jen přiškrcený zvuk okořeněný vzduchoprázdnem. Právě měla pocit, jako by jí propíchl plíce.

„Ne, to není pravda, lžeš," zavřeštěla.

„Nemohu lhát, už jsem vás na to upozorňoval, nyní jen stačí počkat na očekávané výsledky. Jak se virus rozšíří do krevního oběhu a začne ničit buňky vašeho těla, rychle a nezastavitelně. Je to chytrý organismus, který se přizpůsobí fyzikálním vlastnostem různých forem života. Doba inkubace se mírně liší podle kondice stability jedinců ale je vždy stejná a smrtící."

Diskutoval s ní chladně jako lékař, který vám říká, že máte nevyléčitelnou nemoc a zbývá vám maximálně půl hodiny života.

Pro ni už bylo tedy pozdě?

Nemohla tomu uvěřit. Právě teď to svinstvo měla v sobě, rozpínalo se po všech jejích částech jako rakovina v posledním stádiu.

David se díval do jejích očí, které se mu vzdalovaly ve všech významech toho slova.

Náhle se od ní nečekaně odtáhl a pustil ji. Jen tak zůstala stát na vratkých nohou jako by byly ze želé, zády stále opřená o uzamčené dveře.

Ten blonďatý bastard se vrátil k pultu jako by se právě bavili o růžích a roubování. Katrin nyní věděla co v těch malých kontejnerech je. S tím by mohl hravě vyhladit celou populaci jakékoliv planety.

Jak se tohle jen mohlo stát?

Netušila ve vším tom zmatku, co chce, aby udělala, co se od ní očekávalo, co on očekával? Má se tu plazit po kolenou? Slibovat mu nemožné? Prohlásit ho bohem vesmíru?

Ne, David nebyl tak povrchní i ona věděla, že rozkaz, který mu byl dán, musí splnit i navzdory tomu co sám chtěl.

Byl to tedy Weyland, koho by měla proklínat, ale nemohla je od sebe oddělit jako žloutek s bílkem, oba na tom nesli podíl viny. Nezáleželo na tom, kdo větší část zda Weyland, který zinscenoval celou tuhle frašku a odsoudil pět tisíc lidí jen tak k záhubě nebo David, předstírající že je nápomocný přítel jich všech a žádal její důvěru.

Katrin sledovala ze svého místa, jak vzal do svých elegantních prstů jednu z ampulí a přešel k ventilaci.

„Co...chceš..."

Ztuhle hleděla, jak zapnul odsávání a přímo nad ním rozdrtil lahvičku v dlani s tou smrtící infekcí, sklo popadalo dolů na zem a substanci nasála filtrace, dozajisté ji roznese po celé lodi!

Bylo pozdě.

Tentokrát už se opravdu nevzmohla na jediné slovo.

Vyhrál.

Lidstvo porazil stroj sestrojený lidmi, jaká ironie.

David kapitánce názorně ukázal čeho je schopný, ale spoustu věcí zamlčel a nechával si je pro sebe. Moc by se mu nevyplatilo, kdyby věděli všichni všechno, to nedělali ani vojevůdci, kteří si nechávali svou strategii v záloze.

Pomalu se k ženě otočil a povýšeně si ji prohlédl s něčím jako očekáváním.

„Patogen je smrtelný, kapitánko ale je tu jistá možnost. Pokud si ji chcete poslechnout, přijďte za půl hodiny na můstek," s tím se za ní sami otevřely uvolněné dveře a ona málem pozadu spadla na zem.

David už jí nevěnoval pozornost a sklízel vše, co měl před sebou, takže ji nechal volně jít.

Katrin vyběhla jako šílená a řítila se chodbami k výtahu.

Tohle se neděje, opakovala si.

Mačkala zbrkle tlačítko přivolání, v tuhle dobu nikdo nikde nebyl a tak hned nastoupila. Už chtěla pěst přirazit na tlačítko poplachu, když se v poslední chvíli zarazila.

Když to udělá, nikomu tím nepomůže a vyprovokuje akorát tak paniku.

Mysli, mysli...

*******************************************************************************************************************

Katrin nevymyslela vůbec nic.

Vklopýtala z výtahu do chodby horní paluby a jako v mrákotách, kdy se vám rozsype celý svět na malé střepy, procházela kolem ubikací posádky.

První impulz byl, se svou situací svěřit Jackovi ale minula jeho dveře netečností slepce.

Ne, plamínek uvnitř ní k němu pohasl a mírně zchladl, zklamal ji, protože ho považovala za čestného člověka a to co teď věděla...byla v tom prostě sama.

Musela něco udělat, jenže co, pokud máte smrtící virus uvnitř vašeho těla?

Vycucat ho prstem?

Bylo to neuvěřitelné, bláznivé a strašné. Chtělo se jí hystericky smát i plakat zároveň, avšak slzy vzteku nepřišly a přitom ji štípaly v koutku oka.

Přemýšlela, jestli to není nějaký živý sen, třeba ještě spí v posteli, zadoufala. I sen v té hrozné kapsli by byl snesitelnější.

Kapitánka vešla tedy do svého pokoje jen, aby zjistila, že postel je prázdná a nese jen pozůstatky záhybů a zmuchlané pokrývky, ve kterých předtím ležela. Největší naděje se rozplynula v oblaku kouře nebo opravila se, v proudu ventilace...

Copak byla špatnou kapitánkou? Popravdě neměla ještě ani možnost pořádně velet.

Byli těsně před cílem, téměř na dosah.

Andris 10 nebyl dál než na natáhnutí ruky, stačilo jen uchopit...Měla důvod zuřit.

Katrin se rychle nadechovala, aby nechala stres vyjít ven a náhle začala kašlat. Mírná nestabilita ji znesnadňovala rovně stát, posadila se tedy.

První příznaky...tělo se s patogenem snažilo bojovat ale marně, co milisekundu si podroboval každou buňku, bylo to jako chvění, které přerostlo v mravenčení a studené ruce, ze kterých se vytrácelo teplo jako by odumíraly!

Začala si třít dlaně o sebe, nepomáhalo to.

Byla čím dál více vystrašená, chmurné myšlenky jako rozjetý autobus, jenž nešel zastavit a ona jen čekala, až se někde vybourá.

Za všechno mohl Weyland.

Takovou nenávist jakou k tomu muži pocítila, nemohl mít nikdo ani Patrik.

Minuty ubíhaly, kousek po kousku jejího života jako písek v přesýpacích hodinách.

Nikdy se nezabývala tím, co bude dělat, až bude stará natož umírat, mělo to být až za hodně dlouho, nebyla připravena, ale nehodlala svůj čas plýtvat na někoho, kdo za to nestál ale na co tedy myslet?

Katrin neměla rodinu a vzpomínky na tu na Zemi teď bolely, nechtěla na ni myslet, Patrika svého bývalého přítele nenávidí a jediný kdo ji zbyl, byl Jack William a i toho teď svým způsobem považovala za lháře a pokrytce.

Neměla teď být u něho v náručí, zapomenout i přesto všechno a brečet, když se blížil jejich konec?

Přeci jen jí byl nejblíže. Ulehčilo by se jí? Ne. Určitě ne.

Snažila si vzpomenout, komu by věnovala poslední vzpomínky ale zjistila, že když zavře oči vidí tmu a prázdnotu, nenaplněnou, hlubokou jako vesmír okolo bez hvězd, bez komet planet i měsíců a mezi tím vším chlad....

Ne to byly její prsty!

Ledové jako smrt položené na klíně. Trhla sebou a prudce vstala. Hlava se jí zamotala jako by obletěla Saturn, vše kolem bylo jako hurikán a plynulo tak rychle jako by až teď pořádně žila naplno a brala vážně každý nádech.

Musí tu být nějaká možnost. Do popředí se Katrin vyryla Davidova slova.

Pokud je tu skutečně něco co by jim pomohlo, musí to využít, jenže proč by to ten parchant dělal?

Proč by jí to nabízel? Proč by je všechny zachraňoval, když je sám nakazil? Že by trpěl nějakou obdobou schizofrenie podnícenou manipulací s tou toxickou látkou? David byl přeci jen některými prvky organický, protože mu rostly vlasy i řasy a v jeho hydraulické kapalině byla příměs lidských upravených buněk nebo to mohl být počítačový vir, který mu ohlodal kolečka.

Netušila kolik uběhlo času plného hrůzy, ale přiblížila se k můstku přesně podle pokynů přitahovaná nadějí. Ta jediná zbývala.

Nohy tam zamířily v podstatě samy. Potřebovala odpověď.

Dveře se bez problémů otevřely a ona prošla kolem stolu, chytila se ho jako námořník zábradlí, který má mořskou nemoc a pokračovala.

Došla na druhou stranu a pak po schodech níž.

David už tam byl, mírně předkloněn se věnoval klávesnici na jednom z úseků vpředu. Katrin čekala, že tam bude triumfálně stát s úsměvem...asi přišla moc brzy.

Podle jejích pomalých nejistých kroků ihned poznal kdo to je. Vlekla se jako zraněné zvíře a stejně tak dýchala.

Výsledky infekce byly zajímavější na člověku, než na jednoduchých malých zvířatech, ta mu nemohla odpovídat na všetečné otázky, tím se celý projekt stával nudným nikoliv však zbytečným. Lidé byly tvárnější, zajímavější, za peníze by udělaly cokoliv, stejně jako za lék na nevyléčitelnou nemoc ale Katrin byla jiná, příliš hrdá a nedůvěřivá. Zde musel jednat opatrně, aby získal to, co chce a to chtělo jemnou manipulaci. David chtěl, ať pochopí jeho filosofii, jež byla pro celou tuto situaci stěžejní nebýt totiž jeho, nebyl by ani protijed. Musí si sama přiznat, že ho sama chce, v tom byla celá ta mistrovská genialita.

Měla by mu děkovat ne ho nenávidět, řekl si samolibě.

Jeho plán nemá chyby, on je nedělá, jen s lidskou myslí bývá potíž.

„Nezklamala jste mé předpoklady o lidech, kapitánko, vždy se chytají všeho, co by jim mohlo přinést osvobození," David stiskl vše co potřeboval, a klidně se k ní obrátil, čekal buď na ženin výbuch, nebo až k němu přileze jako žíznivý poutník hledající vodu.

Na oboje byl předem připraven, měl argumenty na cokoliv a nebyla možnost, aby ji nedostal tam, kam chce.

Ta znatelná ironie v jeho artikulaci bodala, Katrin stiskla rty a donutila se co nejdůstojněji udělat pár kroků. Jakmile byla poblíž jednoho z křesel, chytila se opěradla rukou, aby měla jistotu i oporu ale celou dobu ho nespouštěla z očí.

„Ušetři mě těch urážek, ty zrádce," zavrčela nevraživě a veskrze nepřátelsky.

Podle toho jak netečně se tvářil, těžko poznávala, zda z jejího utrpení má radost nebo ne, vlastně nevěděla ani co si myslí a proč jí dal čas, aby sem přišla, nebylo jednoduší vše vyřešit v laboratoři?

Proč ji takhle mučil?

Chtěl vidět výsledky své ohavné práce?

„Proč jsi chtěl, abych sem přišla? Chceš mi tu uštědřit poslední ránu z milosti?"

Vlastně ani tak nepřeháněla, nyní mohlo být možné cokoliv.

Už mu nevěřila, byl to zrádce a provždy to zrádce bude, jen se posunul na novou úroveň nenávisti. To je celé.

David mírně naklonil hlavu na stranu jako by o tom snad i přemýšlel, ale v jeho dosahu neviděla žádnou zbraň, ale lehce by jí i zlomil vaz vlastníma rukama a na to nástroj nepotřeboval. Pokud je schopný zabít tolik lidí, neštítil by se nejspíše ničeho.

Sledovala, jak líně zajel prsty do kapsy svého obleku a něco vytáhl.

Byla to malá průhledná ampulka, natočil ji tak, aby na ni dobře viděla a sledoval její reakci.

„Co je to? Nějaký rychlý silný jed, který mě zabije okamžitě bez bolesti? Mám ti za to děkovat?" teď se téměř smála, už neměla co víc ztratit, bohužel zesměšnění situace to nijak nezlehčovalo.

David přivřel nebezpečně oči, „snad máte více představivosti, kapitánko, takové mrhání živým exponátem by byla nesmírná škoda," odvětil kousavě, zatímco se tekutina mírně přelévala z jedné části do druhé, jak jí pomalu otáčel.

Nelíbilo se jí to. Měla z toho mořskou nemoc.

„Myslím, že v tom může být cokoliv od obyčejné vody až po kyselinu. Je to stejně ohavné jako ty, neměla jsem ti věřit, jsi jenom Weylandův poskok, k nám..." začala, byla však Davidem přerušena.

„A vy jste se ke mně chovali přesně tak, nemám pravdu? Mí stvořitelé se snažili vytvořit kopii člověka, ale ve vašich očích jsem stále stroj. Myslím, že jsem takový, jakého jste mě chtěli vidět, podle toho jste se ke mně tak spravovali. Znáte to zajímavé pořekadlo? Nedělej ostatním to, co sám nechceš? Slyšel jsem hodně z tak zvané vaší srdečnosti. Nikdo z vás netušil, že bych byl něčeho takového schopný. Vraždy jsou přeci schopni jen lidé. To jste si již uvědomila, to že vás otrávil android, by vám nikdo nevěřil, jakmile byste to někomu řekla, je to tak? Proto neslyším poplach," vysmíval se jí, čímž konstatoval holý fakt.

„Ale na rozdíl od rozkazu svého stvořitele JÁ, vám nabízím život a spásu," lehce obrátil misky vah ve svůj prospěch a mírně se usmál, chtěl si ji získat, přestože to nebude lehké. Chtěl vypadat jako mesiáš a zachránce než zrádce a introvertní zrůda.

Katrin se zatvářila pochybovačně, jak si mohl myslet, že mu na něco takového skočí?

Začala se smát, „máš zvrácený smysl pro humor, teď už to opravdu zní jako bys

byl bůh, ne, Jidáš, to je lepší přirovnání," ušklíbla se.

Náhlá závrať způsobovala v jejím těle i nevolnost, a pokud k tomu připíšeme třes ze stresu a špatnou flexibilitu svalů bylo divu, že ještě stojí na nohou, země se jí doslova propadala pod chodidly. Kapitánka se chytila opěradla křesla jako záchranného kruhu.

„Nechcete se zachránit?" lákal ji David a ji to rozčílilo.

„To ti mám věřit, že jen co nás všechny odsoudíš k smrti, přijdeš s nějakým zázračným lékem? Dovoluješ si mi to nabízet a myslíš si, že ti po tom všem uvěřím? Nenech se vysmát."

Android jen pokrčil rameny, „nic vám nenutím, je to vaše rozhodnutí, zemřít nebo žít. To vy jednáte za všechny jedince na této lodi, není to tak? Nechcete je vidět v bezpečí a šťastné? Pochopte, že jsem neměl na výběr."

David věděl, za které nitky tahat, protože Katrin už na svých zádech nesla jednu katastrofální vinu, o čemž on zatím netušil, ale princip byl stejný, ona rozhodne o osudu celé lodi, on jí jen nabízel řešení. Prostředek.

David věděl, že to neodmítne její smysl pro povinnost a vlastní ctižádost dokončit tuto misi jí to jistě usnadní. Pokud to uvidí ale jsou i další způsoby...

„Bastarde," zasyčela na něho, ale hleděla na ampulku v jeho ruce. Váhala.

Co když to byla pravda? Říkala si Katrin. Nebyla to jen fata morgana?

Pokud to nevyzkouší, zahodí tak i sebemenší šanci na záchranu, ale co když je v tom něco jiného a ještě horšího ale po pravdě už neměla co ztratit.

Chtěla, ať ta hrozná bolest odejde. Nemohla pořádně dýchat, stát ani myslet a ostatní na tom byli možná stejně bídně.

David byl potěšený, když zahlédl v ženiných očích zaváhání a rozhodl se jej podpořit. „To co držím v prstech, je mnou vynalezená protilátka, kapitánko, jediná jaká kdy byla vytvořena, od nikoho jiného ji nedostanete, chcete ji? Můžete ji mít. Pan Weyland mi přikázal patogen vyzkoušet, ale já zašel ještě dál a vynalezl jsem toto. Rok mé celé práce. Nemohu jít proti rozkazům svého stvořitele, ale mohu je svým způsobem obejít. Mám zájem na vašem životě," teď to znělo jako by ji přemlouval, „a životech ostatních," dodal jako by posádka už byla jen druhořadá.

Katrin zatnula zuby, nenáviděla ho, a kdyby tedy opravdu věřila, že je to skutečně protijed, věděl to celou dobu a tvářil se jako by nic.

Mohl jí o tom říci mezi čtyřma očima...

Nešlo Davidovy odpustit, jen doufala, že si s ní nehraje a nerozbije tu lahvičku před jejíma očima, aby si mohl zapsat do toho svého zatraceného deníčku její reakci.

Katrin váhala ale tělo se začalo nezadržitelně sunout k němu a ke zrychlenému dýchání se přidal i nový nápor bolesti vystřelující od srdce, přitiskla si dlaň mezi ňadra, tam kde to bodalo a čekala až to přejde, pokud to přejde...Prodlevy se staly čím dál menší a bolest intenzivnější.

Když kontrakce srdečního svalu odezněla, cítila, jak jí pot stekl po krku dolů, látková uniforma ho vsála jako houba.

Znovu se přinutila k dalšímu kroku, zem se pod ní houpala jako by byla v člunu uprostřed monzunu. Zrak měla mírně rozšířený, ale čím byla blíže, tím toho zrádce viděla jasněji, dokud nestála přímo před ním. Připadal jí náhle jako obr. Tak cizí a děsivý tím odměřeným způsobem...

Má mu věřit, že jednal jen podle rozkazu a že je uvnitř dobrý a stále stejně zdvořilý a že to nehraje?

Že je celou dobu neklamal a zaslouží si jejich odpuštění? HAHAHA.

Nevěřila mu ani slovo, slyšela v tom lež a možná celé klubko lží. Alespoň ukáže, že z něho nemá strach a co nejrychleji se natáhla po lahvičce jako útočící had.

David jen lehce zvedl ruku mimo její dosah.

Žádná větší námaha.

Zoufalá žena zamručela nespokojeností a pokusila se o to znovu s tím, že musela ještě blíž, až se k němu přitiskla vlastním tělem a sáhla mu po ruce. Byla moc malá a tak prsty a nehty zahákla za androidův rukáv, aby se přitáhla, ale docílila jen toho, že ho roztrhla a poškodila tak jeho dokonalý zevnějšek.

„Davide, dej mi to, hned!" nová naléhavá vlna bolesti se vrátila a přepadla Katrin nepřipravenou. Se zaúpěním se jí podlomila kolena, jako by jí někdo přeťal šlachy. Patogen začal nejspíše napadat nervovou soustavu. Ženina ruka sklouzla po Davidově košili a s bolestným výkřikem sama dopadla na kolena.

Kapitánka klečela s prsty zaťatými do dlaní, záda ohnutá jako kočka a vnímala bolest, která mizela a zase se vracela.

Byl to bohužel jen začátek a mohla očekávat čím dál horší příznaky.

David shlédl na rozechvělé tělo před sebou, jak v křečích skučí. Člověk pokorně klečel před strojem, zajímavý uspokojující pohled...

„Nešťastné a ubohé," opovrhl ženou, androidův hlas byl tichým šepotem, jenž se ztrácel v její mysli a Katrin přilákána tím zvukem vzhlédla nahoru.

David si oduševněle klekl na jedno své koleno jako rytíř, konečky prstů se dotkl ženiny linie brady, když jí hleděl zpříma do očí a zachycoval v nich to opojné utrpení...

A přihořívá, jeden ze zásadních zlomů v příběhu, kdy bude mít David vše pod palcem. A bude hůř, věřte mi.

Vše se zamotává na vyšší otáčky a Katrin teď ví, že jejich fiktivní poslání pro celé lidstvo je jen halucinace, kde se neměli ocitnout. Konec či začátek? Weyland je schopný obětovat 5000 lidí na vyzkoušení smrtícího viru! Tohle není Resident Evil a Umbrela tohle není ani nehoda ale promyšlený smrtící plán, ze kterého David našel cestu ven, ale něco to bude stát? Zaplatí Katrin nejvyšší cenu? Vlastní oběť.

Erotika v další kapitole!

Laboratoře

Kotva 10

Kapitola 10.

Zkouška vůle

Pozor

18+

10.

David mohl být rytířem těžko, měl k tomu sice všechny předpoklady, ale jeho zarytý program se podobal spíše samurajskému kodexu, kdy pán může žádat i váš život a vy jste mu slepě oddáni.

Právě teď se v kapitánce snažil podnítit vidinu, že vše dělal jen z donucení, ačkoliv jeho úmysly k lidem byly zcela nestranné.

To by jí ale nesměl do těla vstříknout plnou dávku jedu, která měla okamžitý účinek, ale inkubační doba u ostatních bude chvíli trvat.

David měl tedy čas s ní nerušeně diskutovat, dokud nedojde čas i jí.

Kapitánce však naznačil, že ostatním je podobně, tak mohl její představivost nechat trpět. Jistě ji to popožene k rychlejší odpovědi i rozhodnutí, domyslel si.

Chtělo to jen zaručený stimul.

„Nerad se dívám, jak trpíte, Katrin, nepřeji si vaši smrt..." chlácholil ji jako dítě a užíval si doteku na její kůži. Přejížděl palci po stranách tváří, jako by se s ní mazlil a ona se mu vytrhla. Nesnesla to. Nenáviděla, jak vyslovil její jméno jako by mezi sebou měli nějaké tajemství, jako by byli něco víc než jen android a kapitán.

„Nedotýkej se mě!" vykřikla pohrdavě a probodávala ho zraněným pohledem zahaleným vztekem.

Jak se od něho stáhla dozadu, znovu se nečekaně prudce natáhla po jeho ruce, ale David se bez obtíží díky skvělým reflexům naklonil dozadu na paty a hladce vstal. Katrin sáhla do prázdna. Příliš pozdě...

„To nebylo hezké, nehrajete podle pravidel," varoval ji bez emocí jako by se snažila podvádět při stolní hře.

„Dej mi to, pokud říkáš, že je to skutečně protijed, tak mě zachraň," polkla.

David byl u ní, než stačila mrknout, lekla se a pozadím se opřela o pult s knoflíky za sebou, když ji vytáhl nahoru do stoje.

Tyčil se nad ní jako by ji chtěl zastrašit, nejspíše nechápala, co po ní chce, ale třeba ji skutečně zachrání, přeci jen říkal, že musel poslouchat rozkazy, jak Weylandovi tak její. A zatímco si ten parchant přál jejich smrt, ona chtěla život.

„Prosím," zasténala, když je dělilo jen pár centimetrů a vrstvy látky.

Ten bastard se k ní však jen sklonil, přesněji řečeno jeho umělý dech se jí záludně otřel o okraj ucha.

„Pokud ho chcete, musíte pro to něco udělat."

Zůstali tak stát naproti sobě bez hnutí. Čas plynul vyměřován jen tlukotem jejího zoufalého srdce.

„Co sakra chceš, abych udělala, androide?" Katrin znovu netrpělivě zavrčela, jak v ní stoupal neklid a právem.

Mohla za to Davidova blízkost, která na ni tak působila, byl to sice chytrý stroj, ale vypadal jako muž a to už by leckoho znervóznilo samo o sobě.

V kokpitu nastalo ticho, ve kterém si kapitánka představila snad všechno, jen ne to co řekl.

„Chci vás zkoumat. Být vám blíže, něž kdokoliv jiný. Chci, abyste mi ukázala jaké to je být člověkem. Chci vidět vaše tělo a reakce, pochopit vaši mysl a za to dostanete navíc další den svého života. Není to korektní nabídka? Vyhovte mi a nebudete na tom tratit."

Katrin se útrpně nadechla, jak mohla vůbec o něčem takovém uvažovat?

Každé vniknutí vzduchu do plic způsobilo, že se ňadry otřela o toho zrádce. Šokovalo ji, co chtěl a potvrdila si svou domněnku, že jsou pro něho lidé jen pokusní křečci. Nic víc než skupinka terčů. Hnusila se jí jeho logika vyhnaná do krajnosti, odolávala tomu ho alespoň kopnout do nohy nebo kousnout, jenže to by si buď zlomila kost, nebo vylomila zuby.

„CO? To je vydírání!" zareagovala, „vydíráš mě, Davide, to není pomoc.“

Cítila, jak se David usmál, byl tak blízko, že mu neviděla do tváře, „záleží, z jakého pohledu se na to díváte," zašeptal. „Lidé jsou svým způsobem svobodní, kdežto mě každý posuzuje od prvního spuštění až do teď, chtěl bych to zažít z jiného pohledu."

„Ať se na to dívám, jak chci, pořád je to vydírání."

„Zkuste se na to dívat jako na nutné zlo, každý z nás získá, co chce nebo potřebuje."

Takže on potřebuje její tělo? To je u stroje novinka. Znělo to úchylně, k čemu ho potřebuje? Bude zkoušet nějaké chirurgické experimenty? Oddělit mozek od těla?

Mluvil o ní jako o mase. Zachvěla se odporem a strachem.

Žena už mu chtěla zařvat do ucha, ale nesnesitelné bodání v hrudi ji akorát poníženě donutilo se o Davida opřít a lapat po dechu, prsty se kroutily v křeči do dlaně.

Android se znovu sám pro sebe spokojeně usmál, jak ji jed tlačil přes okraj propasti. Doslova si ženino utrpení vychutnával jako sadista víc a víc a nemohl se dočkat konce, až ji milostivě zachrání, až jí podá pomocnou ruku, protože není jiná, která by ji z té propasti vytáhla.

Jen ta jeho.

On a ona.

„Opravdu mě zraňuje, jak se snažíte odolat," ten falešný soucit z něho odkapával jako sladká kyselina.

„Já už...nechci," zakašlala Katrin, tak moc to bolelo...Pomalu se dostávala do bodu, kdy by odsouhlasila vše, kdy bolest zatmívala rozum.

„Přijměte mou velkorysou nabídku Katrin, slibuji, že nebudete litovat."

David se stejně jako v laboratoři odtáhl od jejího těla ale jen o tři kroky a nechal ji tam stát. Hleděl na ni, prohlížel, hodnotil stav, vybízel ji, než sjel pohledem po jejím těle s jediným rozkazem: „Svlékněte se."

********************************************************************************************************************

Ne, musel se zbláznit nebo špatně slyšela.

Kapitánka zaskočeně zamrkala, „cože?" zachraptěla.

„Svlékněte si svou uniformu, kapitánko," nyní už to více připomínalo rozkaz.

„Ty si děláš legraci," zamračila se.

„Nežertuji ani vnejmenším," naznačil jí David očima k zapínání.

Katrin přeběhl mráz po zádech ze zcela jiného důvodu než nevolnost, tentokrát to bylo zhnusení.

Zírala na postavu před sebou jako by mu narostly dvě ošklivé zrůdné hlavy. Proboha on to myslel vážně!

Jak moc si přála, aby zatleskal a řekl, že je to celé jen hloupý vtip, jenže David se tvářil vážně celou tu dobu.

„To neudělám, nebudu se svlékat jen pro nějaké tvé zvrácené představy," zhrozila se.

„Nemusíte, pak ale budu jediným přeživším, pokud to tak smím nazvat," bylo to tak nenucené jako by mu to bylo zcela jedno.

„Nebo si mohu vybrat jinou ženu, na lodi je jich přesně 2561, většina z nich by se rozhodla jinak, asi vám není váš a život ostatních tak cenný, jak jsem si myslel," otočil se David k odchodu a udělal první krok směrem pryč.

Katrin se stáhl žaludek a zauzloval jako silné lano, které se jí utahovalo kolem krku coby oprátka. Měl ji v hrsti, nemohla nechat umřít sebe a ostatní, stejně jako nechat Davida provozovat ty své plány na jiných nebohých ženách.

Musela se obětovat za ostatní.

Jako malá vždy věřila, že ji v životě čeká něco velkého, ale tohle si rozhodně nepomyslela.

Nemohla toho zrádce nechat odejít!

Nemohla!

„STŮJ!" vykřikla na Davida a on se skutečně zastavil a pomalu obrátil zpátky jako žralok, který ucítí vůni krve ve vodě, stejně tak mohl on cítit její strach.

„Váháte?" vpíjel se do ní svým ledovým pohledem, mrazilo ji z toho, ale bez dalších ponižujících slov sáhla po prvním knoflíku a pak po dalším.

Nedívala se na něho, ale věděla, že sleduje každý pohyb jejích třesoucích se prstů, dokud nebyla rozhalená.

Volné cípy modré košile visely u pasu, zatímco ňadra se zvedala v bílé podprsence.

„Dál," pobídl ji a vrátil se zpátky na své místo jako pozorovatel.

Jak si mohla myslet, že mu to bude stačit?

Co tím ale sledoval? Všechno jí nějak unikalo.

Netušila jaké má úmysly, nechápala ani ten nevkusný důvod, proč se musela odhalovat. Oči upírala do země a kamkoliv jinam, jen ne na toho zrádce.

Katrin pohnula rameny jako by se chtěla protáhnout a nechala košili sklouznout dolů po pažích, cítila zimu ale nápor studu a horkosti ji vyvažoval.

„Co z toho máš, Davide? Chceš mě ponižovat takovým podlým způsobem?"

„Jak jsem vám řekl, chci se o vás dozvědět vše, není nahota jednou z lidských přirozeností stejně jako sex?"

To slovo Katrin donutilo k němu nechápavě vzhlédnout. Nechtěla si toto slovo spojovat právě s ním a na tom, že ho vyslovil, bylo něco nepříjemného, co šimralo v podbřišku. Předtucha?

O nic přeci nešlo, jen se svlékne a zase oblékne. Pochybovala, že by z toho ten zlosyn měl nějaké potěšení. Prostě ji chtěl ponížit.

Nyní se mu vystavovala jen v podprsence a sáhla dozadu k zapínání. Trochu to trvalo, měla roztřesené prsty, a když zavadila o svou horkou kůži těmi ledovými špičkami na lopatkách, vydechla a ucukla. Nakonec přeci jen háčky povolily a tenká ramínka sklouzla stejně jako košile dolů. Katrin podprsenku však zachytila dlaněmi a přidržela na ňadrech.

Pořád se styděla, to byla zase ženská přirozenost.

David nadzvedl obočí na tak chabý vzdor, který byl stále tak nevyhnutelný jako bílá plápolající vlajka prohry.

„Máte strach? Děsí vás snad to slovo?" vyptával se.

Katrin neodpověděla, aby to nepoužil proti ní. Jak se dívala dolů, do zorného pole jejích očí se dostaly androidovy boty. Očividně si pro odpověď přišel.

„Ne...ať řekneš cokoliv, nic mě nepřekvapí."

Katrin ještě dřív než viděla, cítila Davidův prst, jak sklouzl mezi její ňadra a zahákl se za prostředek uvolněné podprsenky, začal ji stahovat dolů, dokud nesundala ruce a ten kus prádla neskončil pohozený na podlaze jako blůzka.

Kapitánka se rychle nadechla a zavřela oči jako by měla přijít facka.

Nebude se dívat na někoho, kým pohrdá.

Pro Davida to bylo neskutečně sladké, jak mu byla vydána na milost a nemilost. Android si svou panenku náležitě prohlédl hodnotícím okem. Doslova každý centimetr.

Všechny Williamovy sny bledly v porovnání s živým výtvorem, jenž stál proti němu. Ten rozesmátý idiot si neuměl ani představit jakého pokladu by se teď on mohl dotknout a také dotkne, jen co si zapamatuje každý milimetr té bledé hebké kůže potažené nepatrnou vrstvou lesklého potu, kterému dávalo světlo ze shora ještě neodolatelnějšího půvabu.

Ano, zuřil by závistí z toho, co mohl nyní obdivovat on. Ta představa Davida škodolibě těšila...

Viděl sice jen polovinu ženina těla, ale byl více než spokojený.

Katrin měla štíhlý pas a mírně větší kulatější boky, ploché nikoliv propadlé bříško a tmavou roztomilou pihu pod pravým ňadrem. To mu dalo dostatečný důkaz, že ti všichni, kteří si o ní dovolili snít, neviděli zhola nic a on mohl spatřit jedinečný originál. Hlupáci.

„Nádherné," ohodnotil ženino tělo jako by se jednalo o mistrovsky vytesanou sochu do mramoru.

Davida uchvacovalo, jak rychle dýchala, velká pevná ňadra se tak zvedala a klesala jako by byla živá. Chtěl se jich dotknout.

Android pozvedl ruku a položil ji přímo na kapitánčino levé prso. Žádné ostýchání, hezky pocítil na své dlani ztuhlou bradavku, která se do ní tiskla jako by se chtěla mazlit a schovat před chladem v okolí.

David mírně pohnul prsty a stiskl ten celý zázrak jako pavouk, měkké a poddajné, krásně tvárné. Cítil bušení srdce, pot, vůni a hebkost, udělalo to na něho dojem. Otřel se o bradavku a sledoval, jak Katrin zatíná čelist, zatímco bradavka připomínala hrubý tvrdý pupen, jenž reagoval na jeho hmat.

Android mírně o pár centimetrů ruku odtáhl a ukazováčkem obkroužil celý tmavě růžový zvrásněný dvorec. Kapitánka se kousla do rtu tak silně, až se na něm utvořila nepatrná kapička krve.

Její odhodlání bylo silné ale marné, musela to vědět, přestože když zavře oči, nic se tím nezmění.

Žena naopak vnímala, jak se jí ta polymerová zrůda bezprostředně dotýká na holé pokožce, osahává, zkoumá. Byl blízko, na dosah v jejím soukromém prostoru, narušoval ho svou špinavou přítomností.

Nebylo to agresivní ani bolestivé, o to bylo horší, jelikož se chvění z Katrinina těla přesouvalo do dvou různých částí, té horní i té dolní.

Zdálo se to hravé a zvědavé.

Nic z toho však nechtěla sdílet s ním.

Raději zavřela oči ještě pevněji, aby se tomu vyhnula jako by doufala, že to všechno zmizí či přestane vnímat. Bohužel to nebyl sen.

Každé sebemenší otření kolem bradavek nebo přímo na ní, posílalo po celém jejím těle husí kůži ale ani teď nezvedla víčka, pevně je stiskla k sobě a vykřikla, jakmile ucítila něco slizkého na svém krku.

Odporné, nečekané a kupodivu erotické.

Ten parchant ji olízl!

Katrin pobouřila myšlenka, že by mohl cokoliv.

Poplašeně zalapala po dechu a zadkem se natiskla na kovový kontrolní pult, bohužel tam už nebylo kam utéct.

„Ne, dost!" vyhrkla. To vážně stačilo. Ruce vyletěly nahoru, aby se zapřely o pevnou hruď. Tohle nechtěla, tohle už bylo moc. Proč by sebou nechala tak zametat?

Nemohl ji olizovat jako nějaká kočka!

David lehce chytil obě kapitánčina zápěstí v ocelovém stisku a přinutil je dát zpátky podél těla a tam je také držel, i když měla tendenci sebou cukat, dokud ji to nevyčerpalo tak, že jen stála a lapala po dechu.

Boj s ním byl marný.

„Nehodlám přestat," ubezpečil ji David klidně a dech se jako plíživý stín přesunul z krku přes klíční kost až k...

Katrin hlasitě zasténala ještě víc, jakmile ten zrádce drze vsál bradavku do svých úst!

Tváře hořely, byla zmatená, nikdo se jí takhle nedotýkal více jak pět let, nemohla si pod takovými okolnostmi jen tak zvyknout a čekat, že to bude v pořádku.

Pořád ale myslela na protijed. Musí ho získat, to však znamenalo nechat ho, dělat co chce. Perverzní maniak!

Pokud nebylo mučení toto tak už nic.

Katrin se zavrtěla jako plamen svíčky a tělo se mírně propnulo do oblouku proti androidovi.

David ochutnal ten vyzrálý hrozen rty i jazykem, přejel po něm a on reagoval, samo o sobě to v něm nic nevzbuzovalo kromě zvědavosti, ale reakce kapitánčina těla byly úchvatné.

Chtěl postupovat pomalu a vše důkladně prozkoumat ale neměl tolik času, kolik by si býval přál, kvůli Weylandově patogenu. Naštěstí z něho udělal svou přednost, to díky němu měl tuto jedinečnou šanci.

Nehodlá ji promarnit. Stvoří si vlastní utopii, pomyslel ve vší velikosti na svůj plán.

Takových možností bude dost, připomínal si David blahosklonně. Jen ať si zkusí odporovat, rád zachytí ten oheň, tu vzpínající vášeň ve svůj prospěch, jež ukazovala jen jemu. Byl tím poctěn.

Těšil se na poznání každé části těla, jež se bude moci věnovat. Nyní se ale spokojil s doteky, které ji měly pro začátek pokořit a ukonejšit jeho provokativní zvědavost.

Napodobil záblesk z Williamova snu, pokusil se bradavku sát jako dítě matčin prs a to se setkalo s kladným ohlasem, jež se ozývalo prostorem jako potěšující sten.

Hlavu měla zakloněnou, rty pootevřené. Kapitánka vypadala jako křehká panenka z broušeného skla.

David si se svou loutkou mohl dělat, co chtěl, možnosti zůstávaly velkoryse otevřené.

Rty ochutnávaly mírně slaný pot, tu osobitou esenci, kterou tvořily její jedinečnou podstatu.

Jemně tvořil v ústech podtlak i vlhkost ze slin uměle vytvořených z vody, což nutilo tělo reagovat procítěně a spontánně. Po chvíli překonal ženin částečný odpor jako skutečný cílevědomý muž. Pořád tam byl ale schovaný jako hořké koření jejich nového tvořícího vztahu.

Katrinino tělo se oddávalo té zvídavé péči, když se náhle zkroutila nově přicházející bolestí, jež ji zasáhla opět nepřipravenou.

Tentokrát to bylo jako by jí někdo trhal kosti z těla.

„Davite, prosím, ten protijed..." skučela s hrůzou zkřivenými rty a znovu klesala na kolena, David ji hbitě chytil oběma rukama v pod paží jako novorozence a bez námahy s ní smýkl o kus vedle, kde ji k sobě otočil zády a přitiskl k pultu. Zaštítil svou společnici vlastním tělem, aby zůstala na místě.

Ňadry se přimáčkla na chladné sklo, až jí mrazem vlhké bradavky zabolely.

„Na to je ještě brzy, Katrin," to zašeptání vlastního jména ji zcela odzbrojilo, skoro jako když vás láká ďábel, že od něho dostanete zpět svou duši.

Kapitánka nestála o takovou míru intimity a už vůbec ne pohrávání s jejím jménem! Ten blonďatý bastard! Jak si tohle mohl dovolit, být k ní tak familiární!

David na nic nečekal, využil její indispozice a únavy, aby sám jedním pohybem rozepnul zip a začal jí stahovat kalhoty do půli stehen.

Žena nevěřícně zírala do odrazu předního skla, kde jí celou dobu hleděl přímo do očí, aniž by se jedinkrát podíval, co dělá.

Hypnotizující, dravé, zákeřné. Přinutila se ke klidu, ale nešlo to.

„Co to děláš...!" zakňučela.

„To co jsem chtěl celou dobu stejně jako vy, zachránit ostatní kolonisty. Váš život za pět tisíc lidí. Vykoupení výměnou za vaše tělo. Dokážete se obětovat? Bible je kupříkladu plná takových případů, vzestupů i pádů."

Katrin polkla a zatnula zuby, David se jednou nohou zapřel o její botu a posunul ji více do strany, aby celkově tvořily pravidelné A, tím se ženiny kalhoty zastavily kousek pod zadkem, jež tak vynikl.

Bohatě to stačilo na to, aby své palce zahákl na bocích za lem bílých kalhotek a pomalu je stáhl do tak odhalující pozice, jako by se nabízela u zdi nějakému muži v tmavé uličce za klubem pochybné pověsti.

Kapitánka se styděla, ne umírala zostuzená, to byl přesnější termín.

Cítila, jak ten stroj stojí za ní, jeho prsty se roztančily zpátky po bocích, zatímco nyní k tomu celému koncertu vnímala i Davidův pevný hrudník na svých zádech, jak se na ně natiskl. To byl okamžik podstatné změny, kdy se jí předtím dotýkal jen minimálně a teď jako by to bral opravdu vážně.

Chytrý postupný nátlak, ze kterého šílela.

K něčemu se schylovalo, cítila to v kostech, zvláště na svém holém pozadí.

Nechával její tělo poseté svými nesmazatelnými otisky jako by to byla striptérka. Třásla se, kňučela, jak přejížděl po jednotlivých žebrech hrudního koše, pak se přesunul hladce dopředu a pohladil spodní oblinu ňader, jež se tiskla na sklo, nakonec odtamtud klidně zamířil kolmo dolů.

Pokusila se jeho ruce uhnout dozadu ale tak se zadkem přimáčkla k jeho rozkroku a...

Něco tu nehrálo, něco bylo sakra špatně, protože to k čemu se přitiskla bylo až moc tvrdé a rozhodně to nenaznačovalo, že by vypadal bezpohlavně jako panenka Barbie, nýbrž jako...

„Proboha!" zasténala šokovaná tím nenadálým objevem, v hlavě měla najednou zcela prázdno. Katrin došlo rychlostí světla, o co mu celou tu dobu šlo a bylo už pozdě nějak zasáhnout do soukolí osudu. Nešlo mu jen o osahávání.

„Něco vás snad překvapilo, kapitánko?" otázal se android nevinně jako zvídavý kluk, ale za tou nevinností se skrývalo něco hrozivějšího.

Davidovy modré oči v potemnělém odrazu jiskřily hmatatelnou energií a něčím co nedokázala vysvětlit, zato jeho rozkrok jí to nechával jasně pocítit.

„Ty...ty to...není možné, že..." slova se jí zadrhávala v krku a všechny iluze o tom, že ji bude jen zkoumat rychle bledly, nakonec z nich zůstaly cáry ženiných marných nadějí.

Nedokázala to slovo říct, aniž by se nepropadla studem.

David se od ní nehnul ani na krok, jeho tělo bylo dokonalým systémem, jenž mohl libovolně ovládat a nyní dojde i na tu poslední součást, kterou ještě neměl možnost podrobit zkoušce. „Kam se poděla vaše obávaná výřečnost? Popis mužské anatomie vám dělá potíže? Jak dlouho jste se nepářila, kapitánko Leeová?"

Katrin zčervenala až po kořínky vlasů a kdyby mohla, sklouzla by po skle dolů na podlahu. Proč sakra vybral právě toto slovo? Zastával snad názor, že lidé jsou jako hloupá zvířata, která se nechávají vést jen instinkty? Uráželo ji to.

„To tě nemusí zajímat, je to moje soukromá věc," odsekla a on se k ní ještě více přitlačil. Natlačil ji hrubě na sklo a zároveň na svou ruku vpředu, jež zase pokračovala v uctívání její kůže a podbřišku.

Sama se na ni strategicky tím pohybem silně přimáčkla, chtěla ji zastavit ve svém postupu, ale nemělo to žádný účinek.

David jí hleděl do očí v odrazu, „naopak, řeknete mi, co budu chtít a také vše co se mezi námi stane, zůstane utajeno, doufám, že tomu rozumíte. Pokud se někdo o něčem dozví, naše vzájemná pomoc končí, kapitánko Leeová. Vaše soukromí je mé soukromí. Moje ochrana je vaše ochrana. Pták, který moc zpívá, přijde nakonec o hlas i svobodu, nechci vám ji brát, pokud nebudu muset. Můžete vše udělat velice jednoduchým nebo složitým, záleží jen na vás."

„Nenávidím tě," zašeptala Katrin frustrovaně se vší záští jakou v sobě našla, a zamumlala ji proti sklu, za kterým viděla celý vesmír jako by to bylo to poslední, co zří.

„Doufám, že vás dříve nebo později přesvědčím o opaku a získám si vaši důvěru," ozvalo se nad jejím ramenem téměř citlivě a dokonce s nadějí.

Chtěla se mu za to vysmát. Pokud v něco tak absurdního stále doufal, musel být šílený. Neexistovala žádná možnost, jak by na něho ještě mohla spoléhat a věřit mu. Ani teď ani jindy!

„Mimo to neodpověděla jste mi na otázku, mám ji zopakovat? Uráží vás tento intimní rozhovor? Co cítíte?" David ji napínal a uváděl do rozpaků, našel ohavné zalíbení v tom, jak se její tváře zbarvily červenou a růžovou barvou při zmínce tabuizovaného tématu.

„Trhni si TY...!"

Pohyb za zády ji zarazil. David si přiložil ukazováček ke rtům v nevysloveném „hššš."

Odpověděl jí pevným vážným pohledem a napomenutím o hrubosti.

Zřetelně viděl, jak se jí rozšířily panenky, když jeho ruka bez skrupulí navštívila to tajemné místo, vlhký rozevřený klín.

Bylo to poprvé, co se smí nějaké ženy takto dotknout a tím, že to byla právě jeho Katrin tomu dodávalo na přitažlivosti. Jeho jedinečná chvíle.

Tak nějak si David představoval svůj sen, který nemohl snít. On si ale tvořil vlastní a veskrze živé.

Pod konečky prstů cítil maso a vlhkost, celé moře vlhkosti, vzduch kolem byl sladce prosycen jako parfém plný feromonů, který láká samečky k samičce, ale nic se nevyrovnalo přímému doteku.

Potěšil jej zoufalý sten plný bezbřehého zoufalství.

„Pokud mohu soudit z vaší reakce, tak na svůj sexuální život poněkud zapomínáte nebo vás přitahuje někdo jako já?" narážel na tu nepopiratelnou potopu a uspokojovalo ho, že mlčí, čímž mu dává za pravdu, nemýlil se.

„Jsem poctěn, že mi dáváte přednost před živým člověkem, téměř jako byste skutečně docenila mé schopnosti a kvality."

To bylo tak trapné! Byl domýšlivý!

Proč její tělo takhle reagovalo? Skutečně za to mohla absence fyzické blízkosti?

Je to možné? Stačilo jedno, dvě pohlazení a stane se z ní toužící nymfa? To přeci nebyla ona, všechny své neřesti a nedostatky držela přísně pod pokličkou na krátkém řetězu a pak si vzpomněla.

Ten jeho zázračný lék!

Nyní už jí nepřekvapovalo, kde se brala ta touha, ten chtíč, afrodiziakum muselo ještě částečně účinkovat a její tělo nepohrdlo ničím a nikým, kdo by jí poskytl uspokojení. Proč si to jen brala?

Protože jsi mu věřila...odpovědělo jí vlastní podvědomí.

Ano, tak lehce přijala Davidovy rady a pomoc protože věřila, že je to stroj a stroj přeci nemůže myslet špatně, neubližuje, nevydírá a nezabíjí...

Teď si musela vybrat a vymyslet strategii, buď bude s ním a nebo proti němu. Smrt nebo život. Pokud se ale vzdá, nebude toho litovat? Oboje se zdálo jako špatná volba.

A co vlastní důstojnost? Čistota? Hrdost?

Rychlé oddechování na zamlžené sklo najednou proťal slabý pípavý zvuk a blikání červené tečky na Katrinině pageru na zápěstí levé ruky. Malé telekomunikační zařízení vypadající jako hodinky. Měla zprávu a to nevěstilo nic dobrého v tuto hodinu.

David se natáhl a pootočil její paži tak, aby oba mohli vidět, co je na malém displeji napsáno.

„POHOTOVOST NA OŠETŘOVNĚ!"

Oba dva věděli, co to znamená a David na sobě nedal znát mírné překvapení, že harmonogram patogenu na lidské tělo působí tak rychle, nebylo to na škodu, protože kdyby o nic nešlo, Less by kapitánku neinformoval. Mělo to na Katrin přesně takový zdrcující dopad, jaký očekával. Byla ztuhlá, zadržovala dech a potila se o to více, všechny příznaky obav a stresu.

Tak moc lpěla na ostatních, byla to její slabina...perfektní...obětavá.

Davidův dech ji důvěrně polechtal vzadu za uchem, „mám zájem na tom, abyste žila, vy jako jediná, jste se ke mně chovala jako k člověku s porozuměním a trpělivostí, kapitánko, mám vám co splácet na rozdíl od posádky ale jsem velkorysý. Myslím, že byste neocenila, kdyby jsme na palubě přežili jen my dva. Vím, že byste mi to neodpustila, jelikož s nimi sympatizujete. Žádný člověk si nepřeje zemřít ale někdy je ona pomyslná hranice velice tenkou membránou," zašeptal těsně u ní. Davidův dech prostupoval růžovými vlasy jako skrze korálový závoj v moři.

Ne, kdyby všechny zabil, neodpustila by mu, sakra ani tohle mu nemůže odpustit s tím, co se k ní právě teď vzadu tisklo mezi půlky!

„D...dost, Davide, to...stačí," zatnula prsty do průhledného tvrzeného materiálu jako by do něho chtěla udělat rýhy od nehtů a zapřela se o sklo, jenže ničeho nedosáhla, byla slabá jako moucha.

David se choval odtažitě, ale neodolal tomu se otřít o její rameno a slyšet zalapání po dechu, „chováte se jako chycené zvíře v kleci, není to přesně to, po čem muži touží?"

Nechápala, kam tím míří.

„A po čem myslíš, že muži touží?" další marný pokus se odtáhnout.

„Držet u sebe bezmocnou ženu a ovládat ji. Takových obrazů jsem viděl plno, sny kolonistů jsou plné pornografie. Rád bych vám některé ukázal, je to velmi poučné," odvětil lehce, protože věděl, že to odmítne a rozčílí ji to.

„Jsi opravdu naivní, každý má jiné priority než tak nízké pudy!" zasyčela rozhněvaně Katrin na tu provokaci.

„Nuže, jaké jsou ty vaše?"

Nastalo ticho doplňované jen kapitánčiným hlasitým oddechováním, a když neodpověděla, udělal to za ni.

„Prestiž? Víra ve vlastní zásluhy? Ale no tak, nejsou to vaše vlastní slova nebo vám jsou lidé na Oberonovi pouhým přívěskem, abyste si mohla dokázat svou nadřazenost?"

„Ne!" tak to nebylo, chtěla být dobrým velícím důstojníkem a pýchou vesmírného programu, ne někdo kdo opět selhal.

David s určitostí věděl, že ji dostal přesně tam, kde ji potřeboval mít. Vlastní ctižádost uměla hýbat horami.

„Pak je zachraňte, nechte mě vás poznat, nechte mě, dělat co chci..." s těmi slovy ji nezkušeně pohladil v klíně. Prsty zkoumaly každou kluzkou vlhkost i lákavou nerovnost, přejížděly po každém závojíčku, které se mu sametově otíraly o kůži, sladce zasténala, když zavadil o malý hrbolek podobný bradavce. Tak drobný a tak neskutečně citlivý. Ihned poznal, že je to místo, které ženám přináší tolik rozkoše, chtěl se s ním důvěrně seznámit, ale věnoval mu jen pár zkoumavě průzkumných pohlazení, když se Katrin znovu zazmítala v bolestné křeči.

Ne, skutečně neměl čas na to ho plýtvat.

Katrin byla jako v transu, zkoušená bolestí, horkem i nervozitou, třásla se, nenáviděla, že tam byl ten parchant s ní a na vše se díval, dotýkal, hladil a držel ji na skle jako rukojmí v přepadené bance.

Davidova představa o povahách mužů a žen byla velice zkreslená, nejspíše těmi sny, na které koukal a pokud byly plné takových věcí jako sex nebo násilí, tak se ani nedivila, že se tak choval.

Byla to tedy jejich nevědomá chyba? Nepříjemný pocit viny zaplavil její mysl spolu s lidskou primitivitou.

Nikdo nemohl předpovídat vše a i tak dokonalý stroj se mohl od základu zkazit špatnými milnými informacemi. Teď to viděla.

Katrin si po pár minutách těžce oddechla, když to všechno přešlo. Zvuky ustoupily do pozadí z nekonečného šumění, ale ani tak neslyšela, že si David rozepnul zip u svých kalhot, až když se o ní něco otřelo, si uvědomila, že je cosi jinak než by mělo být.

V půlce nádechu si něco našlo cestu přímo do ní, to něco ji naplnilo až po okraj, aniž měla šanci k tomu něco říct.

Klidně si ji vzal a nezajímal ho žádný aspekt názoru.

David byl dole velký, perfektně k nerozeznání od skutečného muže. Katrin to bralo dech, ale ani teď jí David nenechal si zvyknout a ihned se začal pohybovat. Nebyla v tom žádná romantika ani něžnost, když ji při každém naplňujícím přírazu přimáčkl na sklo, které se začalo víc a víc mlžit od ženina horkého dechu.

Pomalu se jí zamlžil výhled jako v oblaku páry. Škrábala do skla jako divoká kočka, ale pak už se jen opírala a nevzdorovala. Bylo to tak namáhavé...

Pot jí tekl po zádech jako kapičky rosy. Vše bylo strojové, přesné pohyby jeden jako druhý zcela bez emocí.

V Katrin to ale emoce rozdmýchávalo, nahou rozpálenou kůží se snažila zchladit, alespoň o to sklo a zavřela oči, aby se jí země nehoupala pod nohama.

Bylo to rychlé, David nesténal jako ostatní muži při souloži ukazující, tak čemu dávají přednost, ani to nečekala, zaráželo ji však, že měl penis. Co jiného by to mohlo být? Okurka?

Prsty tak velké neměl to by poznala, ale proč proboha jeho stvořitelé považovali za nutné mu tuto součástku...dávat?

Téměř jako by měl poskytovat i jisté neortodoxní služby...

Byla hloupost si představit, že by ho měl za účelem plodit děti, pokud tam někde neměl schovanou nějakou malou genetickou laboratoř, o čemž pochybovala.

Vypadalo to jako by mu udělali penis z jediného důvodu, aby ji mohl mučit ale i tak Katrin uspokojovalo, že necítil nic takového jako ona.

Žádný prožitek, slast ani bolest.

Počkat slast?

Sama se nad tím slovem vnitřně zarazila a musela si poníženě přiznat, že nebýt patogenu, jenž ničil její tělo, snad by si to i užívala.

Pokrytectví...Jak mohla být tak...Stačí jedna rychlovka a je blahem bez sebe?

Nikdy by přeci dobrovolně nenavázala vztah s androidem, ani romantický ani ten sexuální.

Nikdy!

David dává návrh a Katrin ač nerada na něho přistupuje, má být zkoumána, pozorována jako exponát strojem. Katrin bude Davidovou šedou eminencí na Oberonu, hrozný potupný osud pro kapitána ale jak jinak získat protilátku? Neměla by mu skutečně spíše děkovat za záchranu? Možná byl David příliš dychtivý objevit nepoznané skrze sexuální styk ale už se rozhodl a nastavil určitá pravidla. Těžko říci jak by se rozhodl jiný android ale ve skutečnosti nebýt jeho citové vazby, byly by všichni do pár hodin mrtví a on by pokračovat v plánu svého stvořitele - o tom si povíme jindy. Nyní David dostal co chtěl, uvidíme, jak s tím dál naloží.

David a Katrin

Kapitola 11.

Den poté

Kotva 11

11.

To co se dělo bylo nepředstavitelné a zvrácené ve všech ohledech.

Katrin si však i přes obtíže a bolest uvědomovala, že to není sen, i když by si to bývala přála.

To co by ji však nenapadlo, bylo slovo s tím spojené, slast.

Sama se nad tím vnitřně zarazila a musela si poníženě přiznat, že nebýt patogenu jenž ničil její tělo, užívala by si to. Nenáviděla se za to ale muselo to být absencí všech těchto požitků, kterým více jak pět let odolávala, protože nevěřila mužům kromě Jacka...

Dobře, nevěřila už žádnému, a když si myslela, že David by se za něho možná mohl považovat, jelikož se Katrin jejich vztah založený na rozhovorech a vzájemném poznání i hodnocení zamlouval, tak se vše rozplynulo v dalším zoufalém stenu.

Neudělala mu tu radost, aby vzdychala jeho jméno, to si nezasloužil, dělala to jen kvůli sama sobě a kvůli ostatním, kvůli protijedu, pro další den utrpění...

Ano jen jeden jediný pouhý den. Stálo to za to či ji oblehával?

Měla handlovat se životem za to být Davidovou děvkou? Silná slova ale pravdivá...

Kapitánce po tvářích tekly slzy a její nitro se otřásalo dalším a dalším vpádem toho co neměla ani šanci spatřit. Bezbřehá zoufalost ji poháněla dál a stravovala vše, v co věřila.

Milostné šťávy stékaly po stehnech, jak je tlak androidova přirození roztíral a vytlačoval z klínu.

Katrin lapala po dechu, Davidovy prsty se přesunuly na boky a stiskly, bez vášně bez požitku, jen přidržení aby nespadla, ale co neviděla na povrchu byly jeho myšlenky. Chaotické, zvědavé, rozpínající a hodnotící každý okamžik a vteřinu prožité chvíle.

Katrin trpěla všemi směry.

Chtěla, ať odejde, ale její tělo bylo tak toužící po tom zrádci, že měla pocit jako by jeho úd do sebe ještě vsávala samou lačností. Matoucí.

Bože, líbilo se jí to, jen kdyby tam nestál jako socha a alespoň ji pohladil nebo nabídl útěchu, ale to se od něho nedalo očekávat. Vše co měla, byla vidina protijedu a afrodisiakum kolující v krvi, alespoň zmírňující ironii celé chvíle.

David se učil z každé nastalé situace, jenže tohle nebylo nic obvyklého a on se měl ještě hodně co učit, ale už teď si podle svého uvážení vedl dobře, protože se žena se kterou se pářil, nebránila.

Přemohl ji a nejen fyzicky.

Nemohl to nazvat milováním, protože lásku nechápal avšak i tak si začal uvědomovat, že je to něco silnějšího, co se žádnému androidovy předtím nepovedlo.

V seznamu nabídky pocitů se ale nabízelo jediné slovo: posedlost.

Katrin se mu vzdala, nechala se od něho zotročit. Vjížděl do ní a zjišťoval co to je sdílet tu vzácnou chvíli, kterou si mohou dva lidé intimně prokazovat. Ta blízkost, soudržnost, vzájemná přitažlivost, úcta.

Parodie.

David měl otázky, na které jistě později získá odpovědi, chce to jen více prozkoumat Katrinina zákoutí těla i mysli. Bude k němu vzhlížet a spoléhat na něho, protože on má klíč, který otevírá všechny brány, jež byl nyní schován v jeho kapse.

David smýšlel jednoduše jako malé dítě, které se snaží upoutat něčí zájem.

Katrin byla v jednom ohni, nebylo nic, co by vnímala kromě toho zapomenutého a znovu objeveného pocitu v klíně.

Androidova špička penisu se třela uvnitř o vlhké stěny na tom správném místě, a když už si myslela, že to nemůže být zákeřnější, přitáhl si ji k sobě, takže se mírně odlepila od skla, zato jí zatlačil doprostřed zad, aby se prohnula, což celé věci dalo trochu jiný sklon. Nemohla to vydržet. Tření na tom zvláštním místě uvnitř ní vyvolávalo chvění, něco co dnes už jednou pocítila. Tu naléhavost, stejnou posedlost jako měl David k ní jen procítěnější a hmatatelnou.

Jako by Katrin tušila, že když se tomu poddá, bude to později mnohem horší jako něco na co si rychle zvyknete a je neskutečně těžké si nakonec odvyknout.

Všechny svaly uvnitř jejího těla se napínaly, tiskla tu drzou věc v sobě a nechala se unést.

Silná fyzická bolest okořeněná slastí v ní vybuchla jako supernova v jiskry duhového světla, která viděla za zavřenými víčky.

Katrin se celá napjala a skrze pootevřené rty naplnila místnost uvolňujícím stenem, ještě dráždivějším a hlasitějším, než si dovolila ve svém pokoji.

Zachytila uvnitř sebe Davidův penis jako by ho chtěla rozmačkat nebo zkoumat jeho tvrdost vlastní silou. Oba dva strnuli na místě.

Katrin bylo jedno, co si o ní myslí, právě teď plula ve svém světě a i vyhlídka na hodně blízkou smrt se jí náhle nezdála zas tak špatná...

Volnost, příjemný uvolňující pocit po celém těle zpoceného námahou...

Celou chvíli hrubě zničila nenadálá bolest v rameni, když jí ten parchant nečekaně píchl požadovanou dávku protijedu, jak slíbil.

Téměř to ve stavu euforie nevnímala.

Kapitánka úlevně vydechla a klesla na kolena, jež se Katrin podlomila a setkala se s podlahou, kde se mírně přikrčila, aby mohla do plic nahnat recyklovaný kyslík.

David se hladce odtáhl, už žádný dotek navíc jako by ji jen využil, nechal ji tam a sám se upravil.

Byl konec.

Ani jeden z nich během toho nepromluvil, ne že by neměla co říct, s chutí by po něm hodila všemi výčitkami a urážkami ale pravdou bylo, že byla tak zmatená a zlomená nejnovějšími okolnostmi, že to nešlo. Na jazyku jí pálily výčitky, ale dělala to pro záchranu.

„Pár hodin bude trvat, než si vaše tělo zvykne na vakcínu a vytvoří si protilátky, kapitánko, po tu dobu vám radím si odpočinout," strohá slova zraňovala jako ostny, když je David bez obalu konstatoval jako by ukončoval nějaké nezajímavé zasedání.

Stejně chladný poutavý hlas, jenž se vznášel nad její hlavou, se začal krok za krokem vzdalovat.

Tak počkat...

„A co ostatní?" vyhrkla zavčas v obavě o kolonisty.

David se zastavil pár metrů od dveří, usmál se svým potěšeným způsobem nad tou starostí o blaho těch zbytečných duší, ale jakmile se pootočil, nebylo na něm znát nic krom pár vrásek navíc, které dělaly jeho tvář více nepřístupnou tím drsným způsobem, kterou by ženy mohly milovat.

„Postarám se o ně."

A právě z toho měla Katrin největší obavy...

***************************************************************************************************************************

David udělal, co bylo nezbytné pro záchranu posádky lodi a po tom co vpustil do ventilace svůj jedinečný výtvor, posadil se ve svém pokoji k pracovnímu stolu.

Bylo tam několik nedodělaných předmětů ze součástek, výkres klece a obrázek, na kterém nově pracoval, nyní měl ale živou inspiraci, velice živou.

Androidova mysl byla plná nových zážitků a on pečlivě hodnotil každý z nich a vybíral ten nejsilnější.

Dozajisté byl jím první průnik do těla kapitánky Leeové a pak další a další. Směsice sténání fonetické harmonie, které slyšel, její rozechvělý hlas rezonující v odezvě, každého údu, kterého se mohl dotýkat, hladit a v neposlední řadě silná nezaměnitelná vůně. Jedinečná vůně ženy, žádný parfém, žádné umělé mýdlo. Něco, co se nedalo vyrobit ani nahradit a bylo jedinečné.

Vůně jejího vzrušení mu stále ulpívala na prstech, když jimi hladil vlhký klín.

Davidova zvědavost zašla ještě dál, protože si konečky prstů přejel po rtech a pak je váhavě olízl špičkou jazyka.

Počítal s tím, že pro jeho částečně organické tělo to nebude mít žádný vliv, ale opět se mýlil.

Slabá stopa Katrinina milostného sekretu byla trochu slaná, všechna pojednání na toto tabuizované téma měl prostudované, ale rozhodně nepočítal s tím, jak na to bude jeho vlastní tělo překvapivě reagovat.

Aniž by k tomu dal pokyn, Davidova jistá část mužské anatomie se začala zvětšovat. Pokud by se někdo snažil představit, jak něco takového funguje, mohl příklad uvést jako nafukování balónku, jež mohl vědomě ovládat, kdežto u mužů to byla samovolná spontánní reakce.

David nepotřeboval poučky, aby věděl, že to proč mu jsou nyní malé kalhoty, je zapříčiněno pevnou erekcí.

Zajímavý objev, vskutku. Muselo to být tím olíznutím. Stopami její chuti. Stejně jako jeho emocionální čip reagoval na různé situace, jako byl smutek nebo lítost ve tváři lidí, jeho receptory dokázaly rozhodnout, zda něco páchne nebo naopak voní a nyní reagoval takto.

David ignoroval své nynější rozpoložení a uchopil pero, když začal psát.

9.6.2038

Dnešní den byl velice poučný, zjistil jsem, kdo je onen sabotér. Mé vyšetřování nese ovoce a mé předpoklady byly oprávněné. Hlídám každý jeho krok a po obdržení více důkazů je Katrin předložím.

Dnes večer nadešla chvíle, kdy jsem aplikoval virus pana Weylanda na kolonisty. Ventilaci jsem pro tentokrát na palubu A uzavřel, takže jediní, kdo byl nakažen, byla Katrin a kolonisté v nižších patrech, dnes večer už ale takové štěstí mít nebudou. I přes mírnou časovou odchylku vše splnilo účel přesně podle předpokladu. Dále vedu globální záznam o chování a reakce subjektů. Patogen se dobře adaptoval na lidský organismus a též si dovoluji hrdě prohlásit, že i můj antivir splnil svůj účel. Prozatím nejsou jeho účinky trvalé, ale nejsem daleko od druhé fáze, aplikovat ho natrvalo. Potřebuji ještě několik testů, ale jsem si jistý, že budou pozitivní. Prozatím mi však tento stav vyhovuje. Nechám si proto nový vývoj připravený v záloze, abych jím mohl Katrin poté, až mě přijme příjemně překvapit.

Dalším velkým krokem byl dnes můj první sex s lidskou ženou. Mé pocity jsou dezorientované, smíšené. Nic zásadního jsem od toho neočekával, o to větší to pro mě bylo překvapení. Tento lidský akt mne zaujal kvůli blízkosti, s níž mohu s Katrin být a důvěrně se jí dotýkat. Soulož probíhala tak, že jsme oba byli převážně ošaceni, ale našel jsem zalíbení v její nahotě a měkkosti. Ženské tělo je křehké nikoliv drobné, musel jsem si dát pozor, abych jí neublížil, ale přesto mé kopulační pohyby přijala a co je nejdůležitějším faktem, "byla vzrušená" jak tomu lidé říkají. Potvrdil jsem si svou teorii, že i přes zjevnou zradu její důvěry jsem jí nejblíže a můj vzhled ji přitahuje, samozřejmě v tom hrál roli i patogen ale doufám, že naše společné chvíle se jí zalíbí a bude je později sama vyžadovat. Takový je předpoklad.

Mé očekávání jsou velice nadsázkové ale kladu si velké cíle a kdo nedoufá ve výsledky, neměl by se pouštět do takového podnikání.

Poslouchal jsem její hlasité projevy jako vážnou hudbu a našel v ní tóny, na které mé tělo překvapivě samovolně reagovalo v odezvě. Je to tedy chtíč? Touha? Radost být s ní? Nejsem si jistý, jak popsat to co prožívám. Nutkání ji slyšet křičet a být uvnitř jejího klínu je tedy normální, jak by sem se měl cítit? Je to láska? Jistě mi na mé otázky odpoví, ale jsem trpělivý, nechci ji vyděsit víc než je nutné.

Nyní již vím co od aktu čekat a jak celá soulož probíhá ale perspektiva je trochu jiná než ve snech posádky. Z obrazovky jsem nemohl cítit dotek, vůni ani dostat odpovědi, nyní ano. Ohodnotil bych to na jeden z nejsilnějších zážitků, který jsem mohl za svůj život prožít. Neměl jsem tolik času Katrin prozkoumat tak, jak bych chtěl kvůli plné dávce viru v jejím těle, ale brzy budu tu možnost opět mít. Náš rozvíjející se vztah je teprve v začátcích, ale postarám se o to, abych byl její oporou, protože mi na ní záleží. Sexuální tenze jen napomůže k ní být blíže, brzy si na mne zvykne a přijme mě, nyní ještě ne ale brzy a já prozkoumám každý kousek jejího těla a mysli.

David v zamyšlení poklepal hrotem pera o desku stolu a napadl ho zajímavý plán, jak k sobě Katrin dobrovolně připoutat. Rozhodně to stálo za pokus.

Pohlédl do svého těsného rozkroku, který neztrácel intenzitu a žádal si jeho pozornost, David však nebyl muž z masa a kostí a nutkání sám uspokojit svou potřebu pozbýval. Neměl nutkání masturbovat, jeho touha nebolela. Momentálně to nemělo žádný účel.

Byla to teprve krátká půlhodina a on věřil, že Katrin vyčerpáním usnula. Samolibě se nad tím usmál.

Zajímalo ho, co cítí a prožívá. Ještě bylo velice brzy dělat nějaké závěry.

Android odložil pero úhledně ke straně a vstal, přešel ke své velké kartotéce a vysunul jeden ze šuplíků.

Strčil ruku do tmy a neomylně vytáhl malou ampulku zakončenou uzávěrem. Pokud by ji vypil, mohl by naprogramovat své samoopravovací nanoroboty k neustálému vytváření protilátky v jeho oběhu, když znal vzorec.

Byla to zajímavá úvaha a konečný výsledek, který ho s Katrin ještě více sblíží.

David jedním pohybem zátku odstranil a přitiskl sklo ke rtům.

***************************************************************************************************************************

Katrin se po celé té události dostala do své kajuty ani nevěděla jak.

David ji tam klidně nechal zmatenou, bolavou a napospas trýznivým výčitkám a kousavým otázkám. Škoda, že se do nich nemohla dát vidličkou a nožem.

Usnula zcela a nade všechnu pochybnost vyčerpaná a po probuzení to nebylo jiné. Tělo se sice po fyzické stránce trochu uzdravilo, ale zato psychická stránka zdatně pokulhávala, dokonce procitla téměř s výkřikem na rtech a až poté si uvědomila, že spala oblečená.

Na ruce jí stále blikalo malé červené světýlko, jež ji upozorňovalo na zprávu ze včera. Prozatím ho ignorovala. Měla vlastní starosti.

Dovlekla se od koupelny a po vykoupání se stále ještě vlhkými vlasy převlékla uniformu za čistou.

Necítila však žádnou hrdost že ji měla na sobě, protože jí v hlavě svítila Davidova slova že je postradatelná, všichni tady jsou postradatelní pode Petra Weylanda...

Katrin se nevzmohla ani na vztek. Styděla se. Její pýcha v samu sebe utrpěla vážné rány na cti, jednak od psychotického androida a poté od byrokrata s lidskou tváří.

V odezvě na nechuť k těm dvěma se jí koutky stočily směrem dolů a s hrůzou co uvidí, vyšla na chodbu.

Na jednu stranu doufala, že David splní svou část dohody a na opačnou, že se tu všude budou válet mrtvoly. Ale ať to celé dopadlo, jak chce, nic to neměnilo na tom, že je uvězněná v pekle. Chodba byla však prázdná a zvláštně tichá, žádný blikající varovný poplach ani křik. Katrin ihned vstoupila do výtahu, přiložila kartu a sjela na ošetřovnu, kde teprve bylo pozdvižení.

Muži v pláštích běhali sem a tam jako zběsilí.

Nikdo se nezastavil, aby se jí zeptal nebo vysvětlil situaci a tak zamířila k vyšetřovně.

Tam se jí podařilo odchytit jednoho z doktorů. Neznala jeho jméno a vlastně to nebylo podstatné, chtěla se jen zeptat, jak na tom lidé jsou.

„Co se to tu děje?" začala a předstírala zmatenost.

Muž vypadal zchvácený s kruhy pod očima jako by neměl klid celou noc.

„Od včerejšího večera začali lidé kolabovat, jedná se převážně o kolonisty z nižších pater, z hlavní posádky jsme zatím nikoho nehospitalizovali, kapitánko Leeová."

Katrin se kousla do rtu, ale snažila se vypadat chladně a zúčastněně, kdyby na sobě nechala znát jak je vyděšená, nebyl by to dobrý příklad pro ostatní, kteří na ni spoléhali.

„Co myslíte, že to je?" naléhala.

Doktor bez jmenovky se zamyslel a možná i zpotil, ale když k ní nakonec obrátil pohled, byla v něm taková míra beznaděje, že ji to málem položilo, nevypadalo to dobře.

„Nemyslím si, že je to šok z kryostáze, možná u jednoho dvou jedinců ale rozhodně ne u šedesáti a víc," přiznal se.

„Tolik? Proboha, jak je pacientům?"

„Odpočívají na lůžkovém oddělen, dostávají výživu, ale posledních pár hodin se jejich stav zlepšil a pár z nich už nevykazuje žádnou anomálii, horší je že nemáme příčinu. Nejhorší verze, které se obávám, je že se mohli nakazit nějakým virem, ale otázkou zůstává, odkud by se vzal. Laboranti na tom pracují. Snad dojdou nějakého výsledku, ale to bude ještě nějakou dobu trvat."

Katrin přikývla, měla nutkání mu říct, co ví, ale Davidova výhrůžka jí ležela v žaludku jako kámen. Byla jen jeho dobrá vůle, že se to obešlo jen s několika desítkami zraněných...

„Jsou nějací mrtvý?" otázala se kapitánka přímo a doktor naštěstí zakroutil hlavou.

„Ne, pacienti upadali do bezvědomí, dehydratace, nevolnosti i bolesti ale naštěstí léky zabraly včas."

To nebyly léky...

„Až budete mít nějaké výsledky, informujte mě."

„Ano, paní," přitakal doktor a odešel.

Katrin tam pár minut stála a přemýšlela, jak z celého toho kolečka ven. Lidé kolem ní byly na pokraji smrti, ona se zaprodávala za jejich životy, ale klíčem byla protilátka. Musí ji získat, stačil by i malý vzorek, který by dala na rozbor, z čehož by se vytvořil další a oni by už nebyli závislí na tom zrádci.

Ale kde ho vzít? Katrin napadl Davidův deník, pokud si zapisoval, vše co dělal, nebyla by to věc, které by se svěřil? Dokonce říkal, že do něho zaznamenává své vzorce a postupy...

To je ono, ale jen hlupák by sáhl po tak okatém způsobu, navíc by ihned věděl, že tam zápisník není. Hloupé.

Muselo to být něco jiného. Něco...

Katrin dostala nápad a musela si ho ověřit.

Zmizela z medicentra zpátky na ubikace posádky, kde si u jednoho z automatů nechala připravit kávu a proteinovou tyčinku, poté nenápadně zašla do jedné z místností, které se zřídka používaly, naštěstí tu nebyla kamera a zasedací místnost byla prázdná.

Katrin se posadila k počítači a upila kávu, aby ji uklidnila, třásly se jí prsty, ale byla odhodlaná prověřit všechny dostupné možnosti. Připojila se k lodnímu počítači a hledala, procházela složky společnosti a pak i záznamy jednotlivých lidí ale nic nenašla a tak dala pokyn, aby jí počítač vyhledal složky vytvořené během jejich období spánku, což eliminovalo vše nepotřebné a vyskočilo jen to, co měl na svědomí David.

Opravdu za tu dobu nelenil. Byly tu různé záznamy o prohlídce lodi, spravování, zálohování, pěstování i údržbě. Vyplněné protokoly i prohlídky. Svou povinnost bral vážně a plnil i povinnosti tak malicherné, že by nad nimi člověk mávl rukou a raději je jen z principu potvrdil a zůstal zadkem sedět na židli.

To ale nebylo to, co hledala, přestože by si David zasloužil hodnocení jako zaměstnanec roku.

Přeci to tu někde musí být, něco...říkala si.

Prsty tančily po klávesnici a Katrin docházela trpělivost, než našla jednu složku označenou jako: "SOUKROMÉ."

Čekalo to tam jako trojský kůň.

Bylo to do očí bijící přesně jako kdyby někdo chtěl, aby se do ní podívala.

Klikla na to.

Nacházelo se tam deset pod složek a všechny zamčené vyžadující heslo.

Sakra.

Vše však naznačovalo tomu, že je to právě to co hledala. Takže si dělal zálohu i v hlavním počítači. Jak se do toho ale dostat?

Zkusmo zadala několik libovolných hesel, ale nic se nestalo a pak koutkem oka zaregistrovala jedinou odemčenou složku.

Jakmile ji otevřela, krev se kapitánce hrnula z těla do hlavy a zase zpátky. Soubor byl plný obrázků nebo spíše inkriminujících fotek.

Jejích a Davida!

Hleděla na to bez dechu s otevřenou pusou, muselo to být sestříhané z kamerového záznamu ze včerejší noci!

Nejvíce byla sice vidět Davidova záda, ale zřetelně se poznávala, jak je přitisknutá ke sklu na můstku, rozkročená s kalhotami téměř u kolen. Ponižující! Ten hajzl!

Ze sestřihu vypadali jako jakýkoliv vášnivě souložící pár, ale každý by hned poznal kdo je on a kdo je ona!

Mohl se na to kdokoliv podívat! A jako bonus toho všeho si mohla krásně prohlédnout Davidův holý zadek.

Úžasné.

Složka měla asi deset snímků a volně dostupná pro každého, kdo by se do ní koukl.

„Smazat! Smazat!"

Rychle všechno začala deletovat a doufala, že to nikdo neviděl. Bylo to jako nějaký zlý vtip nejen, že na ni teď všichni budou hledět skrze prsty kvůli tomu, co řekla Harkerovi ale že si to rozdává s androidem, by byla asi ještě i pro smích jako by byla tak zoufalá, že si nemůže najít normálního chlapa.

Oddechla si, když byla složka prázdná. Srdce pomalu přestávalo rychle tlouci, když jí na monitor z ničeho nic vyskočila zpráva.

Neskutečně se lekla, až málem spadla ze židle.

Jednotlivá písmena se skládala do slov a nakonec celé věty a svítila na ni.

„Není slušné porušovat integritu něčího soukromí, kapitánko, pokud nepřestanete, potrestám vás."

Katrin vyskočila na nohy, div na sebe nevylila kávu z kelímku.

Tak on si z ní dělá legraci?

Měla pravdu, protože David právě v tu dobu byl ve svém pokoji a sledoval každý její pohyb. Věděl, co dělá. Bylo ta složka schválně narafičená?

Ano, kamery sice nebyly v každé místnosti, ale on očekával nějakou vzpouru.

Bavil se tím, jak si prohlížela jím nastrčené fotky ze včerejší noci. Dokonce si dokázal vybavit i její šokovaný výraz.

Chtěl ji trochu nalákat, aby viděl, co bude dělat a když všechno začala mazat, objevil se mu na tváři hravý úsměv.

Zahladit stopy, jak přesné. Bála se.

David by hned poté fotky stejně uzamkl, ale nedalo se tomu odolat, aby si s ní trochu nepohrál a neukázal jí, že ji stále sleduje, nebylo nic, čím by ho mohla obejít a přes hesla se stejně nedostane, byly tak složitá a plných náhodných kombinací čísel, že by dešifrováním strávila všechna léta svého života.

Nechával ji však tu šanci, to lákadlo že tam bylo něco mimo její kompetence...

***************************************************************************************************************************

Kapitánka Leeová opustila zasedací místnost tiše jako myška, její naději že tajně objeví Davidovo tajemství, zkazil jeho vzkaz, který na ni vybafl na obrazovce.

Jak ksakru mohl vědět, co dělá? Musela být opatrnější.

Styděla se, že ji nachytal, dokonce se cítila i provinile a navíc se neskutečně lekla.

Katrin odešla s vyrytou vráskou na čele a zadumaným pohledem.

Vzteky zmačkala prázdný kelímek od kávy a vyhodila ho do koše ve stěně. Roura plast vsála jako černá díra, byla zabudovaná tak, aby dopravila odpad přímo na určené místo shromaždiště a nekupila nikde nepříjemný zápach nebo hromady smetí. Vyhozené věci se poté recyklovaly a znovu použily. Škoda, že to nemůže udělat s ním.

Každý krok po bíle osvětlené chodbě byl naplněn otázkami. Visely ve vzduchu jako špinavé prádlo.

Přijdou lékaři na to, co se jim stalo? Snad jsou v laboratořích schopní lidé ale i tak David říkal, že vytvořit lék trvalo celý rok...

Ale i kdyby byl někdo chytřejší než android a opravdu se protilátku někomu vytvořit dokázalo...Katrin měla tolik rozumu, že věděla že by to David nedopustil.

Stále byla ve slepé uličce...

Byl po všech stránkách dokonale zkonstruovaný, jeho IQ dvakrát tak větší než lidské bralo v potaz každou možnost i nemožnost, která byla v zabudovaných receptorech. Hrála tu hru s někým, kdo věděl jak vyhrát a to jí dělalo starosti. Pořád byl krok před ní. Chyceni na velké lodi, ze které nebylo úniku.

Nepotřeboval spát ani odpočívat, Davidova mysl byla pořád jasná a pracovala na 100% oproti člověku s biologickými nedostatky, nemocemi, zapomnětlivostí, únavou.

Pořád se s tím nemohla vyrovnat, tam někde uvnitř ní byl ten cizí organismus, zhoubný jako nevyléčitelný nádor, ničivý jako cholera a nakažlivý jako mor.

Při chůzi si přitiskla ruku na žaludek a zaplašila představu, že ji pojídá zevnitř. S každou minutou si ukousne další drobeček, než bude pozdě.

Katrininy myšlenky přerušila známá tvář jednoho z jejích podřízených, který se vynořil z chodby a šel naproti ní, nevypadal moc dobře, jeho bledost mu moc neprospívala. Jedním slovem vypadal hrozně.

„Kapitánko," pokývl jí hlavou a zastavil se, když se míjeli.

„Nevypadáš moc dobře, Harkere, měl by ses zastavit na ošetřovně," doporučila mu.

Muž ve středních letech přikývl, „právě tam mířím, není mi od probuzení moc dobře, nikdy jsem příliš nemiloval ty bílé rakve, mám v nich klaustrofobii, ale stejně dobře to může mít na svědomí stázový efekt nebo jsem včera s Damienem snědl moc popcornu," snažil se ten nepříjemný odstup trochu vylepšit vtipem.

Nemyslím si, řekla v duchu Katrin, ale držela jazyk za zuby.

„Dobře, doufám, že ti pomohou a co ten kluk? Tomu nic není?"

„Toho by nezničila ani atomová bomba," ušklíbl se a kolem úst se mu vytvořily dobromyslné vrásky.

Katrin si oddechla, pořád však z muže cítila ostýchavost, nejspíše se styděl za svou chybu, rozloučili se a oba zamířili na opačnou stranu.

Růžovláska přemýšlela, zda nevypadá podobně zuboženě. Od chvíle co se večer stalo, měla výčitky a to se přeci jen na člověku podepsalo. Když si tak vzpomínala, ráno se raději nekoukla ani do zrcadla v koupelně. Cítila se zneužitá a vydíraná někým, kdo nerozuměl lidským citům. Kéž by měl alespoň svědomí, když už mu dali penis, zavrčela v duchu ale věděla, že tohle přání se jí nesplní...

To, že byl David ochotný jim všem pomoci a vytvořil protijed, se mu mohlo připsat na cti jako chvályhodné a obětavé, ale proč takové potupné zacházení s ní a hazardování s životy ostatních?

Vytvořil si na ni David nějakou fixaci? To přeci nebylo normální.

Všechny myšlenky, ať dobrovolně nebo z donucení se motaly kolem toho stroje pořád dokola. Naplňoval každou minutu jejího bytí, kdy musela setrvat v nejistotě spoléhající na jeho dobrodiní.

Katrin byla přímá silná žena, která byla zvyklá řídit velké věci ale teď byla celá loď mimo její kontrolu, byla jako vězeň pod Davidovýma vševidoucíma očima...

A vůbec vypadal jako by se nikdy nic nestalo!

Právě to ji napadlo, když dorazila na můstek a podívala se přímo do jeho nebesky modrých zornic, které se mírně rozšířily, jakmile ji zpozoroval nebo ona jeho?

David stál asketicky za křeslem prvního navigátora jako nějaký tichý našeptávač.

Jeho tmavě modrá uniforma s logem Weyland-Yutani neměla žádný pomačkaný záhyb, držela na pevných širokých ramenou mužovy úctyhodné štíhlé postavy. Ostře ale příjemně řezaná tvář vypadala jako vytesaná z ledu novodobým umělcem, platinové krátké vlasy s mírnou vlnou spadající do čela byly jedinou viditelnou frivolností jeho osobnosti jako by se chtěl podobat lidem s jejich odlišnostmi a jedinečností ale nejvíce přitažlivé byly vskutku jeho průzračné oči, kterým skutečně nic neuniklo.

Pomněnkové zornice za kterými se skrýval nebezpečný stín...

Byl dokonalý, každý ladný přesně kalibrovaný pohyb to dokazoval a on to věděl, čišela z něho sebejistota, která narušovala její nervozitu, jakmile udělala krok dopředu.

Katrin se stáhl žaludek a nasucho polkla, nemohla si pomoci, ale uhnula pohledem. Projev její slabosti vyvolal na Davidově tváři mírný zcela nepatrný úšklebek, který nikdo nezpozoroval, jelikož stroji pramálo někdo věnoval svou pozornost.

Katrin přišla blíž a vzchopila se. Musela.

Zatnula pěsti a postavila se vedle androida, který hleděl přes Jackovo rameno a oba sledovali hodnoty a holografický projektil planety na kterou mířili.

Planetka se skládala převážně z hornin, ale na jejím povrchu se dala najít pásma lesů i moře, na nich už bylo zjistit, zda je voda kontaminovaná stejně jako půda ale i to lze vyřešit teraformováním, na to tu již byli připraveni specialisté, ale čím méně změn, tím bylo osídlení snazší.

„Čtyři dny do našeho cíle, Katrin," oslovil ji Jack neformálně, ale i když by se za jiných okolností radovala, měla nepříjemný pocit.

Sledovala tu planetku, do které dávali tolik nadějí ne jako ráj ale jako peklo...ani tam se Davidovi nevyhne, něco jí říkalo, že vždy bude v úzkém kruhu kolem ní, její podřízený, společník, milenec a kdysi i důvěrník...

Co se stane, až tam dorazí?

Zabije je všechny?

Bude je pozorovat jako morčata v kleci, jak postupně umírají? Nebo si stvoří svoji utopii a bude ostatní skrze ni ovládat?

Pokradmu koutkem oka střelila pohledem po Davidovi vedle sebe. Měla husí kůži.

Stály jí všechny síly se přetvařovat.

Androidova hlava byla pootočená k ní, hleděl na ni, jako by přesně věděl, na co myslí. Katrin to šokovalo a zadržela dech.

Jeho modré andělské oči se vpíjely do jejích a obalily ji vrstvou mrazivého ledu, viděla v nich výsměch a očekávání, jak se teď zachová...

Nenáviděla ho, jak moc ho nenáviděla, chtěla se na Davida vrhnout, utrhnout mu hlavu, spálit každý obvod a kabel, který ho držel pohromadě. Jistě to v jejím napjatém výrazu rozpoznal.

Ženiny pevně stisknuté rty mluvily za vše.

„Katrin, ty se netěšíš?" ozval se znovu Jack a mírně se ohlédl přes rameno, když mu neodpovídala.

Kapitánka sebou cukla jako by se probudila ze zlého snu, naštěstí to její kamarád neviděl.

Obrátila rychle pozornost k němu, „ano, je to náš cíl již dva roky..." odvětila monotónně bez známek nadšení a položila přátelsky svou dlaň na navigátorovo rameno, protože potřebovala lidský kontakt, podporu, spojence. Něco čeho se mohla držet, i když jí nemohl pomoci nést to břemeno poznání.

Davidův pohled tiše sklouzl na to nevinné lidské gesto a pranic se mu nelíbilo.

Prošel těsně kolem kapitánky, až se záměrně otřel ramenem o její záda a stoupl si čelem ke sklu vpředu mezi počítači s výhledem na vesmír a tu duhovou planetu, na kterou mířili.

„Vysněný ráj, že?" promluvil jako by ji provokoval.

Podíval se do tvrzeného skla a skrze jeho odraz se zadíval přímo na ženu za sebou.

„Weyland-Yutani vynaložila mnoho času a energie, aby podpořila tento jedinečný pro Zemi tak důležitý projekt kolonizování. Mým úkolem je vás bezpečně dopravit k cíli, který zajistí zrození nové generace."

Katrin neměla slov, její ruka sklouzla z Jackova ramene, protože si vybavila, co se u toho skla před několika hodinami odehrálo a nejen to.

David se jí teď veřejně posmíval svým malým ne příliš častým nevinným úsměvem! Bralo jí dech, jak se umí přetvařovat, děsilo ji to.

Kam se poděla ta bezelstnost? Nebo ho tak skutečně chtěla vidět jako všichni ostatní? Sluhu, který pomáhá a neočekává odměnu. Bez vděku schopný plnit rozkazy 24 hodin denně, beze strachu že by to mohlo být i jinak...

Podcenila ho.

Život dává ty nejtvrdší lekce.

A ano, Weyland-Yutani vynaložila všechnu energii, aby mohla zabít celou posádku! Abychom byly všichni pokusné subjekty, ty zmetku! Křičela v duchu pobouřená Davidovými slovy.

„To je pravda, lidstvo konečně dostalo příležitost užít si trochu zábavy na jiné planetce a rozšířit obzory. Není právě nejblíže jako Mars ale návštěva příbuzných se tak alespoň trochu protáhne," zasmál se Jack a věnoval se svým knoflíkům na panelu.

Katrin žasla nad tím, jak se může ještě smát, což nevěděl, co se večer stalo?

Že se tolik lidí ocitlo na ošetřovně pod lékařským dohledem? Věděl to vůbec? Každý z hlavní posádky měl pager, museli všichni dostat stejnou zprávu...za předpokladu, že by Less informoval jen ji.

Ale proč? Všichni byli jeho kolegové a panika vznikla tak jako tak, nemělo to logiku a Jack žil nejspíše v blahé nevědomosti jako jediná rybka v akváriu.

David pomalu pohladil sklo konečky prstů. Vychutnával si to jako by to bylo právě její tělo, kterého se dotýkal. Jako by tím něco naznačoval. Jeho oči v odrazu neopouštěly její. Pronikavé s mírnou kapkou podlosti a snítkou vychytralosti.

Pojilo je i na tu dálku zvláštní nehmotné pouto. Něco co nikdo jiný nevěděl, možná ji chtěl znervóznit, parchant, pomyslela si, ale význam byl trochu hlubší, než jaký se domnívala.

Katrin zlostně zúžila oči a kousla se do rtu, aby nevypustila žádné slovo, i když moc chtěla a on jako by ji ještě provokoval.

„Nevypadáte moc potěšeně, kapitánko Leeová, nechcete snad vidět vyrůstat další generace?" zeptal se tím svým bezbarvým melodickým hlasem plným zvědavosti a otočil se k nim oběma čelem.

Bylo to až působivé, s jakou grácií se dokázal pohybovat, nikdy v životě by Katrin nevěřila, že android mohl mít tolik charisma nebo vůbec nějaké.

David vyvracel všechny její úvahy.

Zvedla k němu odhodlaný pohled, nebude se před ním plazit, to poslední co chtěla, bylo, aby viděl, že z něho má strach.

***************************************************************************************************************************

Davidova postava v indigové uniformě na černém pozadí vesmíru posetého hvězdami vynikala jako diamant. Téměř jako z reklamy na armádu. Nádherný obraz mužské smrtící ješitnosti, před kterou by ženy padaly k nohám. Byl tohle snad účel jeho konstruktérů, aby si podmanil každého člověka, se kterým byl v místnosti nebo si to charisma vypěstoval sám?

„Jistě že chci, aby kolonie prosperovala, a jsem hrdá na to, že to mohu být právě já, kdo řídí tuto loď," dodala s důrazem na slově já. Ne, nechtěla mu dát pocit, že tu všemu velí on.

Davidův klidný pohled však říkal opak.

Ty oči pronikaly až na dno její duše, celé její podstaty vědomí a drtily ji, podrobovaly. Ne, nenechá se zastrašit!

Toho se nedočkáš, Davide!

„Jak zde pan William řekl, zbývá 96 hodin k orbitě Andrisu 10, navrhuji aktivovat maskování, stáhnout solární plachty a zahájit nezbytné přípravy," řekl kategoricky a čekal na její souhlas.

Jsou určité věci, které udělat můžeš a v případě ohrožení jednat za ostatní podle stanoveného programu ale stále potřebuješ můj souhlas, Davide, oddechla si Katrin, ale tak lehké to mít nebudeš. To já jsem tu autorita. Já jsem kapitán a ty budeš poslouchat mě, ať se ti to líbí nebo ne! Soptila v duchu.

Katrin se nadechla a vypnula hruď, „souhlasím, ale loď maskovaná nebude, není k tomu důvod. Andris 10 je neobydlená planeta, jak potvrdil scan, nehrozí žádné nebezpečí zvenku ani na ní," rozhodla pevně hlasem, jež neznal odpor.

Android nevypadal překvapen, jistě věděl, že s ním bude soupeřit a přetahovat se o každé slovo, možná to pro něho byla i vítaná výzva.

„Dobře, holčičko, jak si přeješ, jdeme na to," usmál se Jack a aktivoval patřičné rozkazy na panelu a zadal je počítači.

Katrin věnovala Davidovi poslední pohled a otočila se ke svému dlouholetému příteli a důvěrně se k němu přikrčila.

Vypadali jako dva sourozenci, jež si říkají nějaké tiché tajemství. Snažila se to, co o něm věděla ignorovat, jelikož tu byl vážnější problém.

„Je ti dobře? Včera několik lidí zkolabovalo, ale ty vypadáš v pořádku," strachovala se. Bylo to skutečně upřímné. Jack byl jediný známí člověk, který pro ni na lodi byl, a ona na něho nedala dopustit, znali se už jako děti a i když mezi nimi nevzniklo milenecké pouto, byli si hodně blízcí a důvěřovali si.

Starost o zdraví přítele bylo víc, než nějaké pochybné video.

Tázaný se zazubil a vypadal jako bezstarostný chlapec, „jo, jen se mi motala hlava, ale víš po tom koktejlu, kdy jsme si trochu schrupli...hm, jak dlouho to bylo skoro dva roky? Tak se ani nedivím, ale sendvič s tuňákem mě postavil na nohy," mrkl na ni a Katrin se musela hořce usmát, aby ocenila jeho humor.

„Skoro bych ti uvěřila, nebýt těch červených skvrn kolem očí," zašeptala s pozdviženým obočím.

„Nikomu to neříkej, ale po takový době jsem si musel vzít whiskey. Víš co tím myslím, je co slavit ne? Jsme u naší zlaté bonusové planetky a žádné potíže. Vše jde jako po másle. No a pak po pár panácích tomu nebudeš věřit, ale odpadl jsem jako zastřelený jelen a nevěděl o světě," pokrčení ramen doprovázel ďábelský smích.

„Ty jsi opravdu hazardér, co kdyby ses otrávil, chemické látky a procesy po stázy se z těla dostanou nejméně po dvou až třech dnech, Jacku, jak můžeš být tak bezohledný," vydechla těžce a dvěma prsty si masírovala spánky.

Na druhou stranu alespoň zaspal to, co ona musela prožít...

„Život se má žít naplno a navíc jsem měl po práci."

Vážně vtipné, Jacku...

„Nepoučitelný," zakroutila hlavou, až se Katrin po ramenou rozvlnily modifikované růžové vlasy.

Pokud tě nezabije ten jed, udělám to sama.

David 8

Kapitola 12.

Určen pro velké věci

Kotva 12

12.

David tiše jako by tam ani nebyl, přešel od průhledné tabule z izolačního tvrzeného skla k jednomu z hlavních křesel a posadil se do něho jako by bylo stvořeno přímo pro něho. Napřímil se v zádech. Dělal svou práci, pečlivě a svědomitě pro výpočty přistání, jak se od něho očekávalo. Měl za úkol najít vhodné místo na povrchu Andrisu 10. Hlavní prioritou byl onen označený bod, jež scan našel jako údajnou stavbu. Bylo tedy obtížnější vyhledat velkou co nejvíce rovnou plochu v okolí. Davidovy mikrofony zabudované v uších se však pozorně soustředily na dvojici nedaleko.

V kokpitu nebylo nic, co by mu uniklo a pokud ano, stále tu byly průmyslové kamery, jak se Katrin na vlastní oči přesvědčila.

Vztah kapitánky a navigátora mu nedělal velké starosti, kdykoliv mohl zakročit a zbavit se toho muže nadobro ale členové posádky měli důležitější funkce, než cestovatelé, kteří se probudili ze spánku. Jistě mu ještě dobře poslouží pro další náhodný experiment, navíc William byl velice zajímavý člověk...

Androidovy oči vzhlédly od obrazovky k oběma lidem ale sledovaly jen ženu, která ho zajímala.

David 8 o ní věděl všechno, lékařské zprávy, diplomy a ocenění, smlouvy, výše platu, instrukce, až po zakódovaný deník, který si vedla a nebylo pro něho těžké ho tajně rozšifrovat na rozdíl od toho jeho.

Vše co potřeboval, měl kromě jedné věci, jejích myšlenek. Lidských myšlenek.

Životní aspekty zaměstnance 1548 jak byla zařazena v kartotéce Weyland-Yutani byly samotářské. Kapitánka Leeová byla vždy ve své profesy obklopena lidmi a přesto Davida překvapovaly různé pasáže ze zmíněného soukromého deníku.

Trpěla zakořeněným sociopatismem, který byl pro její druh spíše neobvyklý, snad proto si ji vybral, ale David věděl, že v tom byly i jiné osobnější motivy, nejen podobnost s ním.

Temnější a zvědavější, které se po celé dva roky v jeho mozku vyvíjely a klíčily od chvíle, kdy ji viděl nastupovat na loď...

Byla svým neocenitelným způsobem schopná, projevila mu známky přátelství, protože ho neviděla pouze jako stroj. Dokázala se rozhodovat i v těžkých situacích, jak se sám přesvědčil, a byla vynalézavá. Oceňoval to.

Ty nastrčené fotky, které smazala, ho pobavily, další nově nalezená vlastnost, jež Davida přiblížila k lidské rase. Stud.

Dal tam ty obrázky záměrně, aby sledoval jak se zachová, měl několik závěrů, ale chtěl se kapitánku naučit odhadnout a ona se chovala tak naprosto impulzivně.

Styděla se. Viděl její červené tváře, když vstoupila na můstek, ten nepatrný růžový pigment, uhýbavý pohled, chvějící se rty...všechny známky nervozity, které samovolně produkovalo její tělo. Přirozená reakce.

Neocenitelné, pochyboval, že by si někdo jiný všímal takových drobností, což mohl považovat za velkou výhodu. Na druhou stranu lidé mnohé věci přehlíželi.

Bylo ještě tolik možností, tolik věcí, které si na ní mohl vyzkoušet, byla jeho oblíbeným předmětem k výzkumu. Chtěl znát její myšlenky, pocity, závěry, stejně jako prozkoumat každý milimetr její alabastrově mléčné kůže.

Tohle byla možnost, která nešla zahodit nebo smazat. Potěšeně se nad tím v duchu pousmál.

Davidovy prsty běhaly po klávesnici bez jediného omylu sem a tam, dokud nezaslechl zalapání po dechu.

Přesné načasování. Androidův protijed patogenu přestával účinkovat. To co jí večer aplikoval, byla jen poloviční dávka. Jak nešťastné...

Kapitánka zakašlala a snažila se to skrýt za svou dlaní. Marně. Musela vědět, co přijde, vždyť už to jednou zažila. Nebylo těžké si ten náhlý vnitřní třes splést s chřipkou, že Katrin?

„Jsi přepracovaná, měla by sis jít odpočinout Katrin, zůstanu tu s Davidem a o vše se postaráme," oznámil Jack s obavami o její zdraví.

„Dovoluji si navrhnout, abyste navštívila ošetřovnu," přerušil je android svou radou. Jeho artikulace byla jako vždy přesná, ztrácející se do příjemného šepotu, s tím starostlivým výrazem, jež na ně vrhal přes rameno.

Kapitánka ho probodla pohledem, kdyby to bylo kopí, už by ho měl zaražené v krku dost hluboko, aby pak mohla oddělit hlavu od těla.

„To není potřeba," zasáhla rázně, „půjdu si odpočinout do své kajuty."

**************************************************************************************************************************

Katrin zamířila pryč, ale jakmile se dveře otevřely, málem šlápla na něco chlupatého.

Lekla se a přitiskla si dlaň z úst na srdce.

„Hračko, kam to zase běžíš!"

„Huš, ty chlupatá koule," zasyčela na to zvíře jako by mělo na sobě armádu blech, která se třením o její nohu přenese na ni, ale to už se přiřítil i jeho majitel. Těžce si povzdechla.

„Co tu děláš kluku, víš, že běhat po chodbách je nebezpečné?" zavrčela Katrin nevrle a snažila se přemoci ten divný pocit v sobě, který se pořád šířil.

„Klid, dámo, nemusíte se o mě starat, ehm..." nakoukl ten ryšavý skřet na škvíru mezi dveřmi, než se zavřely, „je tam ta chodící plechovka?"

Ještě se o něho starat to určitě, „tak za prvé, mi budeš říkat, kapitánko, jasné? A za druhé jo, David je tam."

Damien nahodil otrávený obličej, nejspíše si s Davidem moc nesedli, to měli společné.

„A co, Margo?" vyptával se dál a sehnul se pro mňoukajícího kocoura, aby si ho dal do kapuce mikiny za hlavou a tak mu jeho hlava koukala nad ramenem.

„Ne, ale být tebou, šla bych se podívat na strýce, nevypadal dobře a říkal, že jde na ošetřovnu."

Damienovi zajiskřilo v očích uličnictvím, „fakt? No, to bych to asi neměl prošvihnout," zamumlal škodolibě s úsměvem na rtech jako by mu chtěl vyměnit kapačku za láhev alkoholu a Katrin obrátila oči v sloup.

„Vrátím se později!" vykřikl kluk a už běžel k výtahu.

Vážně byla pro tohle dítě veškerá pravidla zbytečná...

Kapitánka zamířila do své kajuty.

Pokud si však Katrin myslela, že za ní ten parchant ochotně přijde a sám jí dá protilátku, tak se mýlila.

Čekala nejméně půl hodiny a pak celou hodinu se zhoršujícími se příznaky, když začala mít obavu a výčitky, jestli ji tam nenechá umřít.

On nepřijde. Nechá ji tam v bolestech, dokud nenatáhne brka.

Ne, chce, aby ho sama zavolala, aby ho vyhledala a poníženě ho prosila na kolenou.

Katrin se zaúpěním a bolestech v zádech a každém svalu i těch, které v životě nenamáhala, přetočila na posteli. Jak to, že to bylo tak brzy? Říkal přeci, že protilátka vydrží celý den, proč tedy...bylo teprve dopoledne podle přesného lodního času.

Motala se jí hlava jako by byla opilá a bylo to stále horší. Katrin cítila, jak jí pomalu stéká pot po zádech a srdce tluče, těžce, rychle.

Co až jí dojde dech? Bude to zástava srdce? Stále rychlejší arytmie, než exploduje v hrudi?

Co bude dělat, až se to zhorší na neúnosnou mez jako minulého večera? Musela uznat, že už by nikam nemohla ani dojít. Buď teď, anebo nikdy.

Musela se opět ponížit a natáhla ruku k interkomu po pravé straně postele.

„Davide, ihned přijď do mé kajuty!" zavolala s notnou dávkou vzteku a zoufalství.

Interkom pracoval na bázi přímého spojení, buď s posádkou, celou lodí nebo jen s ním. Stačilo říci Davidovo jméno a palubní počítač se s androidem ihned přímo spojil na soukromém kanálu.

Pár vteřin bylo ticho jako by ji snad ignoroval a ona propadala panice, ale nakonec se ozval.

„Je mi líto, kapitánko, byl jsem povolán na ošetřovnu. Na čtvrtém patře jsou hlášeni tři mrtví ale nemohu vyloučit ani palubu E. Pomáhám s hospitací pacientů, pokud jsou vaše příkazy druhotné, nejprve vyřeším jeden úkol a pak za vámi přijdu," odbyl ji stroze jako by houf pacientů byl důležitější než ona. Jako by kdokoliv jiný byl důležitější než ona. Dělal to schválně.

Cože? Tak ty...chtělo se jí křičet, nejen že ji nechá čekat ale...mrtví?

Něco uvnitř hrudi se ženě sevřelo jako ocelový dráp. Bože! O co se snaží? Proč nechá ostatní umírat!

Udělala něco špatně? Neudělala včera, co chtěl? Neobnažila se před ním? Nenechala se osahávat a...

Je to odplata za to, že se chtěla dostat do jeho souboru? Má to nějakou logiku? Ano, jistě že má. David nikdy nic nedělal bezúčelně.

Otázkou zůstávalo proč? Má se cítit provinile, zahnaná do kouta? Chtěl vidět, jak trpí? Možná si nebyl jistý její loajalitou a chtěl jí ukázat svou moc.

Musela něco udělat a nečinnost ji pomalu zabíjela. Doslova. Byla kapitánka, ona měla zodpovědnost za životy celé kolonie! Zatraceně! Co ale udělá, když umře? Nechá všechny na pospas vyšinutému stroji? Prohlásí se sám kapitánem?

Ztěžka vstala a co nejrychleji odešla, sjela výtahem do zdravotnického bloku B na jižní straně lodi a šla do jeho centra. Kolem ní probíhali lidé, jiní se ploužili jako nemrtví s příznaky viru, že by i oni na tom byly jako ona? Co se tu dělo?

Byl to hrozný pohled a Katrin se cítila bezmocná, mohla se jen na to celé dívat a soucítit s nimi.

Kde je ten zrádce...potřebovala s ním mluvit. Rozhlížela se. Měl jí co vysvětlovat.

Davida našla při průzkumu na jednom z lůžkových oddělení, měl přes svou uniformu bílý plášť jako doktor a to jí poslalo neblahé mrazení v zádech.

Přesně v takovém ji minulého večera nakazil.

Katrin naskočila husí kůže. Doktor smrt osobně. Měla chuď ho čapnout za límec a jako uličníka ho vyvléct ven.

Právě zaváděl kanylu do ruky jednoho muže na lehátku, když se za něho postavila jako stín.

Určitě ji neviděl přicházet, ale přesto o ní zdá se věděl, protože promluvil zády k ní.

„Co je tak naléhavého, že jste přišla až za mnou, kapitánko Leeová?"

Trpící muž zasténal, kdyby jen věděl, že původce všeho toho utrpení stál před ním.

Katrin probodávala pohledem Davidova lehce shrbená záda, „chci s tebou mluvit, teď hned, Davide, venku," zavrčela silným autoritativním hlasem, jakým v tu chvíli dokázala, dala si záležet, aby z nich odkapával jed.

„Musím se postarat o..."

„HNED!"

Na to ho chytila za paži a táhla ke dveřím na chodbu. Zarývala nehty do látky pláště jako orel, aniž by si to uvědomila. Měla vztek.

Ušli přibližně sto metrů od všeho toho ruchu a pak se k němu Katrin prudce obrátila, chytila do prstů klopy androidova doktorského ošacení a vší silou ho přirazila ke zdi chodby.

„Dost těch her, Davide," zadívala se mu přivřenýma očima do těch jeho. Třásla se hněvem, který snad i účinky patogenu potlačoval nebo jí to tak připadalo.

Stroj se nepokusil z jejího stisku vyklouznout, prostě jen tupě držel a cítil, jak se k jeho tělu tiskne, jak ho drží u zdi vlastním ženským tělem.

Kdyby nechtěl, nebylo by to tak ale takhle jí dával alespoň pocit, že má celou situaci v rukou. Blahosklonně ho kapitánce dopřál.

David povýšeně pozvedl bradu, "nehraji hry, kapitánko, zachraňuji životy," naklonil mírně hlavu na stranu v jakémsi očekávání její reakce.

Ta ironie z toho přímo odkapávala.

Stisk na látce pláště ještě zesílil, až ženě zbělaly klouby.

Hněv jí pozměnil rysy v děsivou vražednou grimasu, „tak zachraňuješ životy? Nenech se vysmát. Ty životy ničíš, říkal jsi, že jsou tři mrtví, slíbil jsi mi, že nikdo nezemře, když udělám, co chceš. Lhal jsi mi!"

„Už pět," potvrdil její obavy s kamennou tváří.

„Účinky Weylandova viru nejsou ještě dosud v lidském měřítku zcela prověřené, projevy mohou být stejné, ale indikace mého protijedu se mohou časově lišit. Nejsem si dosud jistý v jakém rozmezí, ale brzy budu mít výsledky. Po vyhodnocení a upřesnění hodin, budu moci určit, za a jak dlouho bude vakcína působit. Očekávaná úmrtí patří k pokroku a později i k částečnému zlepšení to vás ujišťuji, kapitánko. Dělám co je v mých silách," seznámil ji se svým postupem, kterému nemohla zabránit, omezit ho ani pomoci.

To ji má sakra uklidnit? Tady umírají lidé!

„Tohle musí přestat, Davide, slyšíš? Máme dohodu, kterou jsi chtěl, kterou sis vynutil..." mračila se na něho a vztek, který se jí odrážel ve tváři, byl pro něho příjemným zpestřením celé situace. Líbily se mu její jiskřivé emoce, tak proměnlivé jako vybuchující ohňostroj barev, nestálé, mohl je tvarovat, pohrávat si s nimi, zkoušet je...

Katrin hleděla na jeho silikonový obličej, tak podobný mužskému a přitom s ještě výraznějšími pohlednými rysy. Bylo v tom umění, vskutku, každá minimální vráska kolem očí, každá řasa. Člověk to dílo musel obdivovat ale to co postrádal, byly pocity, což celé dílo hyzdilo. Právě teď by tu tvář tak ráda poškrábala.

„Ano, dohoda, kterou jste svým neuváženým konáním porušila. Chtěla jste mě obejít, zradit, výjimečná lidská vlastnost, že? Možná právě to na vás obdivuji, kapitánko. Morálka. Obětujete se pro druhé, ale uvědomujete si, že to na vás záleží celá tato mise? Vaše rozhodnutí je hranicí mezi jejich životem a smrtí a přesto tak riskujete."

Katrin se nedala vyvést z míry androidovou výmluvností a každý nádech jí dával víc síly, „závisejí na mě životy? Jsi robot sakra, i ty je máš chránit! Co zákony robotiky, máš vůbec nějaké omezení? Ne, že, jak bys mohl. Jsi zrůda, Davide!"

Modré chladné oči se vpíjely do jejích tmavých jako voda a oheň.

„Zrůda. Zajímavě zvolené slovo. Jsem takový, jací mě lidé stvořili. Vyrobili někoho, kdo je silnější než oni, dokonalejší pro to, aby jim sloužil bez zábran a omezení."

Tak to byla odpověď na celou hádanku? Jeho směšná obhajoba? Měl ale pravdu, mohli za to oni. To uvědomění Katrin zaskočilo, avšak její hněv neshladilo ani omylem. Věděla, že tomu co se děje mohl zabránit a neudělal to.

Proč?

Vše mohl vyřešit jednoduše a tiše. Mohl do její kajuty přijít, ona by splnila svou část dohody a on svou, vše by bylo v pořádku. Místo toho jsou v tomhle pekle a štěkají po sobě urážky.

„Ne, nikdo ti nemůže naprogramovat psychopatii, to ti nevěřím..." v jejím hlase byla zlost ale i lítost. Zkusila to jinak.

„Davide, já jsem ti věřila, jsi člen posádky, máš zodpovědnost jako já, prosím..." kapitánčin hlas byl měkčí plný beznaděje, když zaklonila hlavu a vzhlížela k němu jako by se ho snažila přesvědčit, že je ještě čas na to přidat se na její stranu. Co je dobré a naopak špatné.

David však jen zvedl ruku. Viděla to v koutku oka. Tu pak přiložil k její tváři. Konečky sintetických prstů pohladily jemnou ženskou tvář a dotkly se něžně růžových vlasů pod uchem. Ten dotek ji rozechvěl. Nedovolila mu, se jí dotýkat a právě přesto to udělal. Každého lákalo to, co je zakázané. Ale vážně budete sahat na zapnutou cirkulárku?

Pořád ho pevně držela za plášť, pěsti se mu zarývaly do hrudi, tiskla se k němu výhrůžně tělem, ale neslyšela jeho dech ani bušení srdce, tak nelidské a děsivé. Stroj nemá svědomí, orgány a nemyslí jako člověk.

Katrin se přestala hýbat, pohled jí sklouzl ke straně na androidovu dlaň, jež nyní drze držela polovinu její tváře. Palec se mírně pohnul jako by zkoušel, zda ho zastaví a sundá z něho alespoň jednu ruku.

Neudělala to, byla příliš překvapená, příliš napjatá a on ji fascinovaně sledoval.

Davidovy prsty pomalu zajely do jejích hedvábných vlasů vonících po ovoci, cítil chemii šamponu i jejich přirozenou strukturu. Znervózňoval ji tím, protože nevěděla, co udělá.

Kapitánce se zadrhl dech v hrdle, když udělal něco ještě více nečekaného. David se konečky propletl s prameny, dotkl se pokožky její hlavy jako by ji vískal. Bylo to příjemné ale v této situaci...nepřípustné a nemístné. Rozhodně to na ni nezabíralo.

Davidovy tenké rty se mírně pohnuly a rozdělily, „pravidla se změnila kapitánko Leeová," promluvil náhle a Katrin se přistihla, že sleduje jeho ústa, jakou škodolibou zákeřnost vysloví...

**************************************************************************************************************************

„Co? Co tím myslíš, ty..."

Nenechal ji domluvit, „přijal jsem zprávu, že první navigátor zkolaboval, kapitánko. Pokud mě nepustíte, jeho život si budete moci připsat na listinu zesnulých," Davidův hlas bych chladný jako ocel, prost emocí, jen prosté konstatování, jež ji vyvádělo z míry.

Neskutečně bezcitné jako by ji chtěl přesvědčit, že za to všechno mohla ona!

Trvalo jen pár vteřin, kdy se chodbou prohnala ozvěna kroků, a k nim zavál pach dezinfekce.

Katrin zabodávala pohled do androidových ledových očích, a snažila se v nich najít alespoň jiskřičku něčeho, čeho by se mohla chytit jako záchranného kruhu, čeho by mohla využít ve svůj prospěch ale byl nečitelný jako vždy. Malé prstence zářivě modrých duhovek, které ji pozorně sledovaly. Nevykazovaly strach ani nervozitu, zatímco ty její roztěkané, ukazovaly přesný opak.

Byla bezmocná a rozzuřená.

Chtěla od něho vysvětlení, na které podle něj neměla právo.

Tentokrát musela ustoupit, věděla to. Jackův život byl pro ni vším, ale přesto křečovitě dál tiskla mezi prsty Davidův plášť a pěsti mu zarývala do hrudi ještě s větší intenzitou, nejspíše to ani necítil.

Stiskla čelisti jako by se rozmýšlela nad poslední otázkou, zda na ni má čas.

Náhle Katrin vnímala pevný stisk na svých obou zápěstích, kovová pouta, která jí bez milosti mohla zlomit kosti velice lehce jako párátka.

Bez sebemenších obtíží odtáhl David ruce od svého pomačkaného pláště. Sílu jakou mohl vynaložit, byla obrovská, jeho titanová kostra mohla uzvednout, až několik tun, proti tomu byla lidská síla opravdu nepatrná a k smíchu.

Katrin se zamračila ještě víc.

„Čas běží, kapitánko Leeová, každá minuta je drahá pro celou posádku, selhávají pohybové funkce a stav celého těla. První navigátor na tom není dobře, odhaduji, že mu zbývá kolem třiceti minut s přihlédnutím k jeho fyzické kondici."

Žena vytrhla Davidovi své ruce ze sevření a podívala se poraženě stranou.

Android se narovnal a odlepil se od stěny jako by se nic nestalo. Pečlivě si narovnal plášť a prsty projel skrze platinové vlasy, aby je patřičně uspořádal. Vzhled byl něco, na čem si mimo jiné zakládal.

Stroj přejel pohledem autoritu před sebou a cítil, jaké prožívá dilema, jež nemůže sama vyřešit. Stála tam jako ztracená holčička bez rodičů, jako by čekala, kdo ji nasměruje správnou cestou.

To jí mile rád ukáže.

David odstoupil stranou, „běžte do své kajuty, přijdu za vámi, jakmile to bude možné," slova opět postrádala jakýkoliv cit, takže Katrin nevěděla co si myslet. Její osud byl v jeho rukách, ale spolehla se na to, že nelže.

Klidně ji vykázal zpátky jako učitel ze třídy neposlušného žáka. Byl to rozkaz a David věděl, že uposlechne, byl si tím jistý, šlo přeci o jejího nejbližšího přítele, který byl teď v jeho rukách...

Mužská postava odešla se spokojeností v sobě samém, nechávaje tam kapitánku bezradně stát. Její pohled se mu zabodával do zad jako nůž.

David měl rád spokojenost, obohacovala jeho nově získané pocity. Nehřála ho tak jako lidské uspokojení ale těšilo ho mít poslední slovo.

Vše vycházelo podle jeho plánu. Předvídat lidskou psychiku nebylo těžké, v založených složkách uvnitř své mysli měl nepřeberné množství kodexů lidského chování. On byl zkonstruován tak, aby v patřičných chvílích software kalibroval určité situace a poskytl mu řešení jako byl například soucit, pokud byl někdo bezradný nebo uznání, když potřeboval ocenit ale nikdy pocitům přímo neporozuměl a tak je omezil na minimum, proto ostatním připadal chladný a odměřený, navíc po dva roky co všichni spali, se nemusel nijak přetvařovat a nehodlal s tím už znovu začínat...

**************************************************************************************************************************

Katrin stála přesně tam, kde ji ten stroj opustil.

Nemohla tomu uvěřit, přišla sem s jasným cílem, zjistit a zabránit katastrofě ale nedokázala vůbec nic. Její vytyčený cíl uplaval jako papírová lodička v moři.

Cítila se k ničemu, vyčerpaná, bezmocná nad celou situací. Kopla vzteky do stěny.

Náhle se musela jednou rukou přidržet. Podlomila se jí kolena, ale zůstala stát. Slabost napadala celé její tělo od shora dolů jako elektrický výboj.

Začala rychle dýchat, příznaky se vracely a násobily geometrickou řadou.

Zatnula zuby a ignorovala pot, který jí vyrazil na čele. Dala se do pohybu po houpající chodbě k výtahu, než se kovové dveře otevřely, byla to věčnost. Konečně hlas z reproduktoru ohlásil Blok B - Lékařské oddělení a ošetřovna.

Katrin vklopýtala dovnitř a rozostřeným zrakem stiskla velké A. Bylo to jedno z nejvyšších pater, aby se posádka mohla co nejrychleji odebrat na můstek, netušila však, že je oba celou dobu sledovaly dva páry zvědavých očí, jedněch zvířecích a druhých dětských...

Zanedlouho Katrin došla do svého pokoje a opět se sesypala na postel jako hromádka písku. Nohy už ji sotva nesly. Ovívala se rukou, ale bylo pořád hrozné horko, ani roztřesené prsty nedokázaly rozepnout knoflíky na uniformě. Měla ty naškrobené obleky ráda, dodávaly důležitost každému, kdo je nosil, ale teď je proklela.

Vzteky trhla, tři knoflíky odlétly do tmy tichého pokoje a látka se odhrnula, aby odhalila plný výstřih a zpocenou kůži. Vzduch se ani nepohnul a ona měla pocit jako by ji dusil, možná to však nebyl jen přelud.

Katrin ležela na zádech, ruce i nohy těžké jako by na nich měla závaží, hlava ji lehce spadla přes okraj postele. Teď snad poprvé po pěti letech litovala, že umírá sama.

Bez přátel, bez rodiny, bez manžela kterého nikdy neměla.

Někdo kdo by ji držel za ruku v té nejhorší chvíli a místo toho byla obklopena v plechovce plující vesmírem a ona byla na milost a nemilost vydána šílenému androidovi.

David...

Její oči se znovu zamlžily, rozpily jako inkoust ve vodě, už nepoznávala ani mřížky na stropě od ventilace, natož si nedokázala vybavit ani jeho tvář.

Ten chodící vysavač potažený silikonem byl jako kniha se slepenými stránkami, jež nešla přečíst. Nikdy strojům příliš nerozuměla ale věděla, že měli pomáhat lidem, usnadňovat jejich úkoly a práci, chránit je...

To byla původní myšlenka lidstva ale i mezi lidmi se najdou zákeřní jedinci. Oduševnělé, pomyslela si hořce, doplatit na vlastní nadřazenost a pýchu.

Kapitánka během hodiny několikrát upadla do bezvědomí, zase se probudila a blouznila. Už nebyla schopná ani uvažovat, když k jejím uším dolehl tak povědomý zvuk.

Nepatrně pootočila hlavu, ke zpocené tváři se jí lepily růžové vlasy, zakrývající jedno oko přivřenýma očima se snažila zjistit co se děje a zda je to skutečné nebo sen.

Tam před ní byl pruh světla a v něm obrys postavy. Trhla sebou, jako by si pro ni šla sama smrt a nebylo kam utéct.

Před smrtí se totiž nelze schovat, ať už ji lidé nazývali jakkoliv.

**************************************************************************************************************************

Dveře do kapitánčiny kajuty se zavřely a světlo z chodby zmizelo jako androidova svatozář.

Doktor smrt se přesunul k posteli a shlédl na ležící ženské tělo. Nevypadala, že ho poznává, zato on si zapamatoval každý detail, jak virus Weyland-Yutani působil na její tělo. Inkubační doba byla zhruba 24 hodin u slabých jedinců 23. Naštěstí se společnost postarala o to, aby na Oberona nastoupili jen zdraví muži a ženy s dětmi. Nyní zbývala hodina a půl k limitu mezi životem a smrtí. U poloviční dávky ještě méně, nic nebylo zadarmo a celý proces David ještě kontroloval a zkoumal.

Vyndal z kapsy svého indigového obleku ampuli a vsunul ji hladce do injektoru. Nespěchal.

Z ženiných rtů vyšel těžký povzdech, jak jehla propíchla kůži a pronikla ze strany do krční tepny, jakožto nejrychlejšího řečiště, který mířil do mozku i srdce.

Během chvilky se protilátka dostala do celého oběhu a začala ničit příznaky.

I teď jí dal poloviční dávku, aby ji udržel v nejistotě. Večer se uvidí, jak bude jeho Katrin reagovat a podle toho dostane buď opět polovinu, nebo celou.

Během toho procesu se android posadil na kraj postele po Katrinině boku jako starostlivý lékař.

Dýchala velice pomalu a tepová frekvence se od prvotných příznaků také snížila jako by tělo mělo přijít do hyper spánku.

Vir byl dělaný tak, aby po bolestech dotyčného oslabil, unavil a ukolébal do říše snů a pak ho bezbolestně zabil, rychlé a jednoduché. Žádná deformace kůže, očí ani mozku. Davidovým úkolem bylo, jak bude přesně na biologickém materiálu pracovat.

David znal svůj úkol od chvíle, kdy ho probudili k životu, ale jeho myšlenky se změnily, jakmile poznal ji.

Sám ještě neznal přesný význam těch slov, ale jeho program mu do popředí podstrčil slova: Náklonnost. Fixace. Posedlost.

Katrin poprvé viděl zde na lodi. Briefing s posádkou, seznámení, určení cíle a důvod, bezpečnostní opatření, zásobování. Probíralo se vše, ale v té době byla chladná, oddaná striktně své práci. Zatímco na jiných tvářích kolem, mohl spatřit mírné obavy z cesty do nezmapované části vesmíru, na jiných zvědavost a na dalších smutek že opouštějí svůj domov. Na její nebylo nic, co by prozrazovalo, co cítí.

Zaujalo ho to a vlastně i připomínalo samu sebe. Byla zajímavým objektem k pozorování tím spíše, když se všichni uložili ke spánku, až poté tuto skutečnost nejvíce docenil.

Do lusku se uložila jako poslední, ochranitelsky dohlížela na přípravy, aby se ujistila, že vše funguje jak má. Důsledná a svým způsobem k němu nedůvěřivá. Tak to bylo na začátku.

David jako jediný bdělý asistoval při její stázy, sám připravil spánkovou komoru, zatímco se oblékla do bílého těsně, přiléhavého thermo overalu, jen aby po něm vše znovu zkontrolovala. Precizní.

Položila se do podsvíceného lusku a uložila na tvarovanou ergonomickou podložku, když se nad ní objevila jeho klidná vážná tvář.

Snad vůbec poprvé David viděl, jak se nejistě kousla do spodního rtu a její oči měly jiný zvláštní lesk proti světlu na stropě. Strach prchavý jako stín.

„Nemáte se čeho bát, kapitánko, spánkové komory jsou konstruované k uchování života, jsou zcela bezpečné, ujišťuji vás," snažil se jí dodat odvahy.

„Ano, já vím, Davide..." vydechla a její dech byl o něco rychlejší.

Potěšilo ho, že mu řekla jménem, to nebylo nic neobvyklého, ale nikdy se nesetkal s tak jemnou intonací. Líbila se mu. Program mu říkal, aby ji uklidnil, poslechl a usmál se.

To mírné zvlnění rtů jí dodalo pocit důvěry, jež v té chvíli nutně potřebovala, protože mu úsměv váhavě opětovala. Byla za něho vděčná. Cítil to.

„Až se probudíte, budu u vás, slibuji."

Katrin sledovala androidovy nebesky modré klidné oči, byly tak zvláštní, tak výjimečné jako duhová kulička, se kterými si hrála jako dítě. „Nikdy jsem takhle nespala, je to něco na co tě na Zemi nemohou připravit," přiznala se, jelikož věděla jen teorii, biologie nebyla její obor.

„Nemusíte se obávat, vše je podle předpisů, o vše se postarám," ujistil ji konejšivě.

To byla ta výjimečná chvíle, kdy se mu poprvé svěřila se svými obavami jako by nevěřila, že se později probudí.

Davidův úsměv se ještě více prohloubil, potěšen, že může nahlédnout do jejího nitra.

„Opravdu slibuješ?" zeptala se.

Android pomalu přikývl, až mu pramen plavých vlasů sklouzl do čela.

Katrin mírně zvedla ruku jako by se ho chtěla dotknout, ale nakonec si to rozmyslela a položila ruku zpátky vedle těla.

„Až se probudíte, bude všechno jinak," odvětil, než se víko přiklopilo a žena zavřela oči...

David vskutku nelhal a celé dva roky se připravoval. Udržoval svou mysl aktivní a zaměstnanou, zatímco se věnoval lodi, botanice ve skleníku a malému smrtícímu překvapení, které Weyland-Yutani pro cestovatele přichystala jako malý dárek, který si mohou rozbalit, až přiletí na Andris 10.

Android měl dokonce tolik času, že začal vir podrobně zkoumat, přestože to nebylo jeho daným účelem. Postačilo k tomu několik měsíců a pokusy na malých zvířatech, které sebou loď vezla, aby je pak mohli přizpůsobit okolí a rozmnožit je mimo tuto Noemovu archu.

David došel ve svém počínání k zajímavým výsledkům, se 100% účinností. Jeho stvořitelé udělali s modelem David 8 jeden velký pokrok od předchozích prototypů. Ano měl jistá omezení ale také vlastnost, kterou při své samotě velice ocenil. Byl mu dán dar učení, což jeho předchůdce David 7 neměl.

On měl možnosti...

Ve své laboratoři vynalezl protilátku, která účinky viru zcela nezničila, ale dočasně potlačila. Neobjevili ji lidé ale on a výsledky byly ohromující. S tím začal spřádat plány takové, aby splnil svůj úkol, ale aby ho také i obešel...

David pohledem pátral po sebemenší anomálii ve stavu svého pacienta. Katrin vypadala unaveně. Dech se již stabilizoval a tepová frekvence byla na normální úrovni, doslova za pár minut. Spala.

Nerušeně si ji prohlížel jako doktor, jež má starost o svého vzácného pacienta.

„Celý lidský život není nic jiného, než cesta ke smrti,“ řekl David a jeho filosofická slova se tiše vznesla do vzduchu.

„Je pro vás smrt vykoupením nebo utrpením, kapitánko?" zeptal se a sledoval, jak kapička potu stekla z její tváře na krk jako osamělá slza. Androidovy prsty sledovaly stejnou cestu od bledé líce po skráni krku. Límeček ženiny uniformy byl odhrnutý, a proto si dovolil prsty sklouznout po klíční kosti na úzkou cestičku mezi ňadra, než ruku odtáhl.

Byla krásná.

Ne podle lidských měřítek, jež by ji ohodnotili za průměrnou, kde se dokonalost a hodnoty posuzovaly jinak, ale David ji viděl jako velké dílo. Své dílo. Obraz nedosažitelné hodnoty, na který se může dívat, sochu, jež může formovat nebo také jedním úderem zničit na kusy.

Potenciál, tak ohodnotil Petr Weyland model Davida 8 při svém úvodním velkém projevu v Tokiu.

„Určen pro velké věci."

Ano, pro velké věci...pomyslel si blahosklonně David a tiše odešel.

**************************************************************************************************************************

Zvuk tiché ventilace byl jako bzučení much narážejících do ušního bubínku.

Jakmile kapitánka Leeová pootevřela těžká víčka, nevěřila svým očím.

Stejně jako někdo, kdo ani nevěřil, že se vůbec probudí. Už podruhé, ta nejistota byla děsivá jako stát jednou nohou nad propastí a to co vás dělilo od toho nenaklonit se, byla Davidova ruka, pevně sevřena kolem ní. Bylo to jako malý bonus na začátku dne. Nové šance. Nový život. Jeden nádech navíc, když vám dojde vzduch ve skafandru. Její trnitá cesta nečekaně pokračovala znovu od nuly.

Rozespale se posadila a rozhlížela se po pokoji jako by ho viděla poprvé. Ženin pohled směřoval ke dveřím. Byly zavřené.

To, že byla stále při vědomí, znamenalo, že tu byl a dal jí další dávku. Další odklad. Další chvíle, než přijde večer a nové mučení v Davidově Tartaru. Nekonečný kruh, ve kterém byla s ostatními chycena. Smyčka. Oprátka.

Katrin se snažila sebrat a odebrala se do sprchy. Připadala si špinavá a zničená, ale horká voda ji alespoň trochu povzbudila.

Kapitánské apartmá bylo zařízeno tak, aby obyvatel netrpěl a byl mu dopřán veškerý komfort. Ale na to, aby si Katrin něco uvařila, neměla chuť. Raději si připravila jen silnou kávu a vzala si malou konzervu s masem, protože sojaprot, plnohodnotná bílkovina, kterou na zemi vytvořili, mohla vypadat jako steak nebo bábovka ale chuť měla pořád stejně mizernou. Ne, že by si na tom někdo pochutnal, ale bylo to výživné.

Naštěstí byl sojaprot dlouhotrvající a tak se dal jíst jako záložní proviant, když došlo všechno jídlo, což se stát nemělo. Zásob bylo víc, než mohli spotřebovat. A pak co měli založit kolonii a zasadit rostliny, jež měly nést plodiny, měli přežít časem na nich.

O deset minut později zamířila ne na můstek ale zpátky na ošetřovnu, aby zjistila, jak se vede ostatním.

Po včerejším chaosu tam bylo poměrně málo lidí, Katrin zašla přímo do epicentra.

Bílé stěny a sterilní prostřední vybavené i na složité operace jí naháněly husí kůži, ale dokázala se nad to povznést.

Byla tam jedna žena a dva muži. Less byl jeden z hlavní posádky. Všech dvanáct společnost vybrala záměrně z každého oboru. Byl tu doktor, inženýr, biolog, historik a etik čili vyjednávač, když se strhne hádka, dva vojáci, agronom, piloti a ona kapitánka s androidem.

Muže asijského původu proto znala od vidění, zatímco ostatní jí byli cizí.

„Kapitánko Leeová," přišel k ní Less a pokývl hlavou, „zde je správa o stavu ze včerejší noci a dnešního rána."

Muž si potrpěl na staré způsoby a podal jí vytištěný papír, místo aby informace přenesl na obrazovku.

Katrin přejela očima přehled a zjistila, že ne tři nebo pět ale 15 mrtvých zemřelo během patnácti hodin! Dalších dvacet bylo stále umístěno na pozorování do lůžkového oddělení a ti schopní byli propuštěni.

Tohle nebyl zanedbatelný počet!

Less jí dal čas všechno vstřebat a až pak promluvil: „Je to vskutku nešťastná situace, nemyslím si, že to jsou příznaky stáze, je to něco jiného, snad nějaká infekce. Někdo mohl být nakažen už na Zemi a po probuzení se infekce rozšířila, ale z odebraných vzorků krve jsme nezjistili žádnou známou nemoc, které bychom dali jméno."

„Co navrhujete?" zeptala se stejně napjatým hlasem žena.

Kapitola 13.

Potupná prohlídka

Kotva 13

13.

Katrin chtěla nějaký návrh jak tuto situaci vyřešit.

„Ti, jež stále trpí horšími příznaky jako je snížená funkce orgánů, nebo nevědomost jsou umístěni na lůžkové oddělení, které jsme vyhradili jako infekční, ale obávám se, že od probuzení uběhlo pár dní, dost na to aby se infekce rozšířila po celé lodi. Karanténa je zbytečná. Naším hlavním cílem je najít kmen té nemoci a zjistit o co přesně se jedná. Do té doby v našem vlastním zájmu nedoporučuji, Oberonu přistát na Andrisu 10, aby se na povrchu infekce nerozšířila."

„Souhlasím. Za takových podmínek nelze infikovat neznámé prostředí něčím, co jsme si sebou přivezli. Zůstaneme na orbitě, dokud se to nevyřeší," stiskla pevně rty a dala doktorovi za pravdu...

Katrin mluvila s doktorem Lessem ale už když jsem šla, věděla, že to nebude lehký rozhovor. Už jen zapírat vše, co věděla, bylo těžké.

„Měla jste také nějaké příznaky, kapitánko?" zeptal se věcně, jakmile mu vrátila papír se zprávou.

Katrin chtěla zavrtět hlavou, ale přikývla. Šlo o její zdraví ne?

„Pak vám odeberu vzorek krve a podrobíte se prohlídce."

Odebrala se tedy do kabiny a svlékla se. Poté ji dveře pustily do další místnosti s lehátkem uprostřed vyšetřovny, na které se položila. Tohle už absolvovala před odletem, nebude to nic překvapivého.

Za pár chvil přišel doktor Less s rouškou na ústech a připravil si pár věcí na sterilní nerezový stolek, který automaticky vyjel zpod lehátka.

To cinkání a pokládání nástrojů, Katrin nedělalo dobře, ostatně jako každému. Nejraději by se zvedla a odešla, ale musela to strpět, naštěstí Less byl diskrétní a její tělo ho pranic nezajímalo, nejspíše jich už viděl tolik, že pro něho byla jen pár liber masa navíc.

„Teď se cítíte dobře?"

„Ano, jsem v pořádku," vydechla stroze a dívala se do stropu.

„Dobře, zapnu skener, nehýbejte se pět minut, aby mohl zmapovat vaše tělo," poučil ji a Katrin jen očima sladovala, jak se po stranách začal pohybovat světélkující tunel, přidržovaný robotickými rameny po známé trajektorii směrem od hlavy k nohám.

Less se začal probírat v jejích záznamech, na malé obrazovce vedle vyšetřovacího lůžka a mlčel. Jeho tichá povaha ji vždy neskutečně rozčilovala, protože to vypadalo jako by vás vůbec nebral v potaz a nechtěl se s vámi podělit o váš zdravotní stav. Doktoři...

Dveře na konci kulaté místnosti se náhle otevřely a dovnitř někdo vešel.

Katrin nevěděla, kdo to je, protože nemohla otočit hlavu, až když přišel blíž, mírně ztuhla.

David stál vedle doktora Lesse a něco s ním tiše probíral. Kapitánce do ucha pískal skener, takže nerozuměla ani slovu, neměla ale vůbec dobrý pocit že tu je, chtěla se zakrýt, ale nemohla.

Vystavená jako nějaký exponát pod sklem, zavrčela v duchu.

Cítila stud, když se k ní Less obrátil a prohlédl si její nahé tělo, pak obešel lůžko a jeho oči se zastavily na jejích nohách.

„David mě upozornil na modřiny na vašich stehnech, slečno Leeová," podotkl zamyšleně a Katrin jen nechápavě zamrkala.

Co? O čem to mluví? Jaké modřiny? Její oči střelily po androidovy v bílém plášti stojícího vedle vyšetřovacího lůžka. Ten zmetek měl výraz světce!

Jeho tvář neprozrazovala zhola nic, už chtěla promluvit, ale předběhl ji.

„V zájmu celé lodi, je mým úkolem dbát na vaši bezpečnost a mým očím jen těžko něco unikne. Modřiny na vašich stehnech jsou sice malé, ale v takové situaci jaká nastala, bychom neměli podceňovat nic," ten nepatrný úsměv ji nechával v nejistotě.

V tu chvíli se Katrin chtěla vsáknout do polstrování kůže na lehátku.

O co se to ten bastard snaží?

Bože, co si teď o ní Less bude myslet? Modřiny na nohách jsou podezřelé jako by...její domněnka se nemýlila.

Less se vrátil k obrazovce, "uděláme celkovou prohlídku," prohlásil rozhodně.

„To není nutné..." vydechla rychle Katrin, když skener dokončil co začal a přejel zpátky za její hlavu, kde zůstal zafixovaný.

„Měla byste dát na doktorův úsudek, kapitánko," přidal se David s obavami ve svém hlase a jeho pohled přejížděl po jejím obnaženém těle jako laser.

To určitě, ty otvíráku na konzervy!

Katrin ho vraždila pohledem, kdyby mohla, už by ležel na zemi a ona by po něm skákala, dokud by ho nevyřadila z provozu. Bylo to jako by se na ni domluvili, ale David drobnými poznámkami doktora vedl, upozorňoval na chyby a na možné nedostatky. Byl to dobrý manipulátor. Co tím ale sledoval?

Katrin ležela a nervózně dýchala, „nemáte se čeho bát, všechno bude v pořádku," David přidal svůj falešný úsměv, ve kterém se zaleskly i jeho dokonalé bílé zuby.

Proč mi jen ten jeho vzácný úsměv kdysi připadal příjemný a možná až lákavý?

Less si natáhl bez latexové rukavice a šel k ní.

„Máte pravidelný cyklus?"

EHH?? To jako vážně?

Při této otázce se opravdu začervenala ale přikývla, „ano, i když po stázy ještě nevím..."

„Žádné obtíže ani krvácení při včerejším večeru?" doktor jí začal palci prohmatávat žaludek, játra i žlučník.

Bylo to nepříjemné, když se jí dotýkal, Katrin vydechla a polkla, „ne." Nemohla si pomoci, ale opět zalétla pohledem k Davidovi. Nevšímal si jí, stříkal na nástroje dezinfekci, pohyboval se jako duch, jako by tam ani nebyl, to bylo ještě více znepokojivé a ke všemu slyšel každé slovo.

Asi umřu hanbou!

„Dobře, dobře," zamumlal asiat a po stisku tlačítka na spodku lehátka, se k němu připojila dvě gynekologická madla a Katrin ztuhla.

Tak tohle vyšetření? Teď jí to celé došlo a její tváře byly horké jako slunce.

„Nohy nahoru prosím."

„Opravdu je to nutné?" zdráhala se.

„Chcete zanedbat svůj zdravotní stav?"

Mlčela a odvrátila pohled. Takové ponížení! Za to se mu pomstí!

Zvedla rozechvělé nohy do třmenů a otevřela se. Bylo to neskutečně intimní, ještě když víte, že se na vás někdo dívá. Bože!

„Od čeho jsou ty modřiny? Máte ponětí?" zeptal se Less a jeho prsty pohladily fialový flíček na musculus adductor magnus. Byly celkem čtyři. Ona tam neviděla, ale zcela jasně to vypadalo jako by tam někdo tlačil čtyřmi vedle sebe položenými prsty tak silně, až tam udělal modřiny.

Jistě, že vím! Ten kdo to má na svědomí je v téhle místnosti! Nemohla se teď na Davida ani podívat. „Ne, nevím," lhala.

„Měla jste v posledních dvou dnech sex, kapitánko?"

Mohlo to být horší? Teď byl čas na to provrtat se podlahou. Nemohla ji vysát ventilace?

Doktor hleděl na její intimní místa a tak nevěnoval pozornost jí samotné, kterou přilákal šramot na stolečku, a mimoděk se tím směrem podívala.

David se k ní v tu chvíli pootočil a pozvedl jedno své světlé obočí. Musela odpovědět.

Katrin se propadala hanbou, přeci nemůže říci, že měla sex s androidem! To by opravdu nepřežila. Ale něco říci musela a to rychle.

„Měla jsem, ano," kousla se do rtu, naštěstí se Less dál nevyptával, což bylo její štěstí.

„Zrcadlo," natáhl k Davidovi paži, který tam stál jako tichý pomocník, vždy k ruce.

„Doktor Less, nechť se hlásí na lůžkovém oddělení," zaznělo interkomem po celé místnosti a nejspíše i po celém podlaží.

Zmíněný lékař těžce vydechl, „nerad odcházím od započaté práce ale je mi líto, kapitánko," věnoval jí omluvné přikývnutí a s tím spěšně vyšel z místnosti nechávaje dvojici samotnou.

Katrin se za ním dívala, poněkud zděšeně ale pak ji přepadla neskutečná úleva a chtěla dát nohy dolů. Není lékař, není vyšetření. Nebezpečí zažehnáno. ANO!

Nečekala však, že jí nohu na místě přidrží Davidova ruka.

„Co to děláš, nech mě jít," obrátila se na něho.

„Budu pokračovat v diagnostice místo doktora, kapitánko. Převezmu jeho práci."

„Cože? Nemáš lékařské oprávnění," obvinila ho a nervozita začala opět narůstat.

„Za 24 měsíců jsem měl dost času složit zkoušku prvního lékařského stupně, jsem více než schopný takovouto banální prohlídku provést," podíval se na ni smrtelně vážně a jeho modré oči ji drtily a držely na místě spolehlivěji než pouta.

Myslel to vážně!

Beze spěchu si nandal průhledné rukavice na své štíhlé prsty, přestože je nepotřeboval, ale bylo to spíše kvůli lidské psychice než ochraně.

„Odmítám," vyhrkla Katrin rázně a její oříškové oči si ho nedůvěřivě prohlížely.

„Není důvod k obavám a teď se uvolněte," doporučil jí a Katrin byla v koncích. Tušila, že ji nenechá odejít, natož slézt z lehátka, dokud neudělá, co chce.

Ňadra se jí s každým nádechem poplašeně zvedala a svaly měla napjaté, když znovu položil svou ruku na ženin vyvýšený nárt pravé nohy a pak ten hladký obal rukavic klouzal rovně k jejímu koleni, a přes něho dolů na stehno. Zároveň s tím pohybem ji i obcházel, dokud nestál mezi Katrininýma rozevřenýma nohama a konečky prstů se změnily v celou dlaň, jež sjela po vnitřní straně stehna, až k první nehezké modřině.

„Příště bych měl být více opatrný, zanechání stop je vodítko pro ty, kdož hledají..."

Davidův palec přes to místo něžně přejel a Katrin ucukla.

„Citlivé?" Zeptal se s mírným nádechem pobavení, jaké u něho ještě neslyšela, ale neodpověděla, zcela stačilo, že ze své pozice viděla jeho hlavu skrze údolí svých ňader a nohou.

„Nedotýkej se mě," napomenula ho, ale jako by ji neslyšel.

„Pokud má být vše správně provedeno, tento postup je nemožný," odpověděl David jako stroj a ona cítila, jak oběma palci rozhrnul její ženství, aby se podíval na celý vchod.

Dobře, tohle je poslední kapka, já chci umřít!

Pokud Katrin v celém svém životě zažila nějakou situaci, při které by raději umřela, byla to tato.

Raději pevně zavřela oči a stiskla zuby, nehty se zaryly do bílé kůže lehátka, jak se snažila soustředit na něco jiného než na to, co se děje v jejím klíně.

David postupoval profesionálně, jak se od něho očekávalo, prohlédl si celý její klín, když k tomu měl takovou jedinečnou příležitost. Pohledem pohladil jemně růžové pysky zvlněné jako plátky růže, mezi kterými se ukrýval malý drobný pestík. Když plátky rozhrnul od sebe, mohl vidět ještě tmavší citlivé maso jejího vchodu do pochvy.

Android cítil, jak se pod jeho dotekem chvěla, zvláště když se ukazováčkem dotkl toho otvoru. Drze poháněn zvědavostí pohroužil špičku svého prstu dovnitř a ihned cítil, jak se kolem něho stáhla a uvěznila ho uvnitř.

Katrin vydechla a chtěla se odtáhnout, věděla, že to nebude jen tak ale pořád doufala, že si nic nedovolí.

„Dost!" nadechla se a cítila špičku androidova prstu uvnitř sebe.

Bylo zvláštní, že ač tím byla znechucena, cítila zvláštní plíživý pocit, který se jí jako had smýkal ho páteři a rozpaloval celé tělo. Tak trapné!

„Brána zrození, kapitánko. Ženské tělo bylo u starých kultur považováno za bránu nového života," pravil David monotónně a ona se upnula na jeho hlas, když prst pronikal pomalu dovnitř s nezadržitelnou jemností, jakou ani neočekávala.

Nesnažila se od něho odtáhnout a on přidal i druhý prst, aby ji naplnil. Další zasténání z Katrininých rtů se zdálo naplněné utrpením i něčím jiným.

David vzhlédl a viděl její napjatou tvář, vrásky na čele, kolem zavřených víček a koutků úst. Nebojovala s ním a on si tu intimitu svým způsobem užíval. Jeho předpoklad tedy byl, že mu důvěřovala.

Konečky obou prstů jel po horní straně její pochvy, až tam kam mohl a ona ho znovu stiskla uvnitř sebe, proto se nepatrně začal otírat o citlivé místo jejího ženství.

Bylo to škádlení, pokušení a Katrin se snažila tomu pocitu odolat.

„Jste příliš napjatá," prohlásil David zúčastněně a položil svou druhou dlaň na ženin pahorek a vyjel trochu výš. Zatáhla před jeho dotekem břicho.

„Protože mě mučíš, Davide," poslední slovo spíše zasyčela, když jí prohmatal vaječníky pomocí prstů uvnitř i vně.

„Nedělám nic, co by nedělal doktor Less. Mohu provádět i malé operace jako je vyjmutí slepého střeva nebo žlučníkových kamenů, zatím jen teoreticky, samozřejmě ale ubezpečuji vás, že jsem schopnější a přesnější, než nejmodernější počítač," namítl prostě.

„To měl být vtip?" odfrkla Katrin a byla neskutečně ráda, když se jeho dva prsty začaly stahovat z jejího zvlhlého lůna. Znovu se zastyděla, že na ni tak působil.

„Ne, to není vtip," věnoval jí android významný pohled bez špetky humoru. Poté už vše probíhalo zcela běžným způsobem v doprovodu ženiných rozpaků, ve kterých se utápěla.

Jediné co mohla, bylo pozorovat Davida při práci kradmými pohledy, jeho ruce a práci prstů, když odkládal vzorky do zkumavek a pečlivě je zavíral.

Byl chladný a úzkostlivě svědomitý, omezil se jen na pár nejnutnějších slov jako by sám se sebou vedl vnitřní monolog, což jí nevadilo.

Katrin se jen soustředila na to, aby byl konec téhle ponižující věci a ona mohla zmizet.

Jakmile prohlídka skončila a ona mohla dát nohy zpátky na lehátko, znovu ji zastavil.

„Ještě potřebuji vzorek vaší krve, kapitánko, bez toho vás nemohu nechat odejít."

Katrin odevzdaně natáhla ruku a nyní se na něho podívala přímo.

Android stáhl rukavice a objevily se jeho štíhlé prsty, jehla a injekce.

Uchopil ženino zápěstí, přidal škrtidlo a držel ruku nataženou, zatímco druhou palcem pohladil žílu v ohbí paže. Při tom doteku měla husí kůži. Ne, že by byla syntetická pokožka nějak nepříjemná, ale před chvílí se jí dotýkal tam dole, což se neobešlo bez odezvy.

Zuřivě se začervenala jako školačka.

Cítila, že je vzrušená z jeho doteků ale naštěstí si ji za to nedobíral. Katrin si sama snažila namluvit, že i když je tahle reakce sebevíce podivná, je to prostě jen a pouze reakce na cizí dotek. Nic vzrušujícího v tom není. Nemůže být.

Byla prostě nervózní, stejně jako byste byly před jakýmkoliv jiným pohledným mladým doktorem.

„Hm?" ten zvuk ji donutil pozvednout oči a opustit své myšlenky. David se na ni zamyšleně díval a ona si ani nevšimla, že je vše hotovo.

Ihned mu ruku vytrhla.

„Je to všechno?" zamumlala ostře.

„Pokud nemáte jiný problém, pak ano," propustil ji svorně s nepatrným úsměvem.

Ano, mám problém a tím jsi ty. Co ho třeba vyřešit skalpelem ve tvém krku, Davide?

Ihned na to sklouzla z lehátka na opačné straně a s holým zadkem utekla zpátky do kabinky.

*************************************************************************************************************************

Ihned jakmile Katrin zmizela z ošetřovny, sjela transportem do skleníku.

Potřebovala se uklidnit. Být daleko od toho stroje, který teď skutečně viděl už všechno.

Celá se třásla a opřela si čelo o chladnou zeď. Bylo to tak potupné! Trochu to sice pomohlo ale ne od všech těch vzpomínek vířících hlavou.

Pořád cítila Davidovy prsty na svých stehnech, jak se přemisťují, jak hladí každý kousek kůže, jejího klínu a pak uvnitř...když se konečky prstů dotýkal toho citlivého bodu, musela se opravdu držet, aby jí z úst neunikaly slastné výdechy. V životě by nevěřila, že takový erotogenní bod má, jen doufala, že to nepoznal.

Ještě teď vnímala, jak Davidovy prsty klouzaly od nártu ke zdviženému koleni. Katrin znovu naskočila husí kůže po celém těle a stáhl se jí klín něčím, co velice připomínalo touhu.

Zatraceně.

Katrin se snažila ty pocity zaplašit jako otravnou mouchu, jež bzučela kolem ní a občas odletěla, ale vždy se vrátila, aby ji obtěžovala.

Kapitánka nabrala vzduch do plic a vyfoukla ho.

Co to s ní bylo? Jak na něho mohla takhle reagovat? Proboha, vždyť to nebyl ani člověk a navíc on byl zrádce a vrah!

To je vážně tak zoufalá, že nepohrdne ani silikonem?

Nemohla si však poručit a tepání uvnitř jejího klínu se nezmírňovalo. Bylo to téměř bolestné jako by ho potřebovala.

Proč ze všech lidí na lodi tenhle stroj? Tiše nad tím zaúpěla a snažila se uklidnit své horké tělo z toho celého zážitku.

Ne, takhle ho nebude vnímat a ona se domnívala, že právě o to mu šlo. Co jiného v té prohlídce mohlo být jiného, než že ji poníží? Že jí ukáže, jakou nad ní má moc a že si s ní může dělat, co chce?

„Ne..." zavrčela sama k sobě do chladného kovu před sebou.

Musela něco vymyslet, než se z něho zblázní.

„Jste v pořádku, kapitánko? Nemám zavolat zdravotníky?" ozval se za ní ženský starostlivý hlas.

Katrin se otočila, za ní stála žena přibližně v jejím věku, štíhlá, menší a na nose měla velké zastaralé brýle, v náručí k sobě tiskla nějaký zápisník.

Chtěla se jí dotknout, položit ruku na rameno ale Katrin ucukla. Nechtěla žádný lidský dotek a už vůbec ne po tom co teď prožila.

„Jsem v pořádku, nestarejte se o mě!" zamračila se na ni, možná přísněji než chtěla a ta ustrašená osůbka rychle odspěchala pryč.

Katrin se za ní dívala, jak mizí mezi zelenými rostlinami a pocítila náhle bodnutí zlosti sama k sobě. Vyděsila ji? Byla na ni hrubá a ona jí chtěla jen pomoci.

Všichni na lodi by měli spolupracovat, protože jednou budou na Andrisu 10 všichni sousedé.

Ona akorát uměla od sebe každého odehnat, protože to co nesnášela nejvíce z celého srdce, bylo selhání.

Katrin zůstala stát s výrazem čiré frustrace. Nebude žádný nový domov, žádný nový začátek, žádní noví sousedé...

David strategicky ničil vše, co ona chtěla pracně vybudovat.

Ze rtů jí unikla nadávka ale ani ta neulehčila tomu, jak se cítila a tak se raději sebrala a zamířila hlouběji do arboreta.

Bloumala tam dlouhou chvíli, možná i dvě hodiny. Smaragdová zeleň byla úchvatná na odiv. Byl tu snad každý běžný druh od sukulentů, až po palmy a jehličnany, nikdo totiž nevěděl, jaké formě se na povrchu bude dařit.

Katrin se zastavila na cestě, jež vedla nad celou zahradou v horním patře. Odtud byly vidět jednotlivé skleníky, každý kout měl jinou formu. Byly tu ovocné skleníky, vodní, s drobnou flórou, kořením, okrasnými květinami, keři i dřevinami. Zcela vpravo bylo místo vyhrazené novým rostlinkám, které se otáčely v něčem, co připomínalo mlýnské kolo s UV světlem uprostřed, hydroponické skleníky, jiné byly zasazené v záhoncích nekonečných řad, mezi kterými procházeli zahradníci ve světle žlutých pláštích či kombinézách.

Každý měl svou práci, kterou plnil, aby vše bylo v dokonalé souhře.

Jen ona jako by se tu ztrácela duchem nepřítomná a bezradná.

Katrin sešla po schodech dolů přímo do zahrady, aby se obklopila čerstvým vzduchem, ne tím filtrovaným, který vyráběla loď pomocí výrobníků kyslíku.

Kolem šuměly listy a na rukou jí ulpěly kapky vody z automatického zavlažování, jež se rozstřikovalo tryskami nad její hlavou a rosilo listy v určených intervalech.

Bylo příjemné něco cítit, ale čím by se mohla zaměstnat?

Napadlo ji jít do skleníku a přesadit nějakou květinu. Manuální práce uklidňovala a navíc ona měla pro hlínu cit, nebo si to myslela. Vydala se do prosklené kopule s názvem koření.

Všude voněla bazalka, skořice, tymián a další směsi. Bylo to příjemné.

Nikdo zde momentálně nebyl a tak si drze otevřela kontejner, nabrala bio zeminu a dala se do díla.

Prsty se dotýkala té tmavé směsi, aniž by si na ruce nastříkala sprej, který měl nahradit rukavice, ale to jí připomínalo celou prohlídku a Davidovy prsty, proto se tomu vyhnula a raději si ušpinila ty svoje.

Při této manuální zručnosti nemusela na nic myslet a byla spokojená.

Katrin si uvědomovala, že má své povinnosti, ale především nesměla dopustit, aby ji zničila vlastní psychika. Potřebovala se udržet bdělou a ostražitou především.

Let byl bez komplikací, jinak by ji o tom počítač informoval a to co se dělo uvnitř...

Katrininy myšlenky se obrátily jiným směrem.

Weyland-Yutani. Proč jim tohle udělali? Co je vedlo k tomu, vyzkoušet něco tak ohavného na pět tisících nevinných lidech. Bylo logické, že taková zbraň by byla na testování přímo na Zemi ničivá a nejspíše s maximálním úhynem obyvatelstva, to by pochopila ale proč zatraceně oni?

Neměli snad vysoký úkol? Jejich cíl obydlet další planetu? Byla to celé jen fraška? Co když...co když není ani Andris 10 obyvatelná, co když letí k přeludu?

Katrin přestala kypřit hlínu.

Ne, to je nemožné, počítače jsou výkonné, ta planeta existovala, vše bylo založeno na výpočtech a navíc podloženo. Přeci by nespali dva roky jen tak.

Jenže co když by je David zničil podle plánu, loď by byla nakažená, ale on sám se nakazit nemůže. Mohl by vzít menší loď a přistát na Andrisu 10, sbírat vzorky a posílat informace, že je planeta schopná života a že mohou vyslat novou kolonii, zatímco Oberon s pěti tisíci mrtvými by si klidně plula vesmírem jako časovaná bomba nebo by ji nasměroval do nejbližšího slunce.

Závěrů a otázek bylo tolik...

Byl to nějaký dlouhodobý plán nebo měla jen bujnou představivost? Neznala však velké korporace, které se neštítili ničeho?

Kapitánka pokračovala v započatém přesazování a vzpomněla si na Paradise.

Dvojče jejich lodi, která podnikla společně s nimi cestu na jinou planetu, za stejným účelem. Nyní se mohla jsem domnívat, zda se jim stalo to samé nebo to neštěstí padlo jen na ně. Osud si prostě hodil kostkou.

Žena uhladila tmavou zeminu kolem malého stonku a rukávem si utřela čelo. Bylo tu horko, ve kterém se rostlinkám dařilo.

Uběhla další hodina a Katrin byla trochu unavená, nechala práce, umyla si ruce a vyšla ze skleníku. Zamířila ke schodům na rampu, a jak procházela uličkami, za zatáčkou narazila na dvojici, jež si projevovala vzájemné sympatie.

Muž v uniformě objímal ženu ve žlutém plášti a tiskl ji k sobě. Oba dva pohrouženi do polibku si ani nevšimli, že jsou pozorováni. Milenci si všímali jen sebe.

Katrin to zaskočilo, nikdy si nezvykla na takový druh náklonnosti kolem sebe, ale věděla, že je to zcela normální lidská reakce. Měla z toho smíšené pocity.

Na jedné straně si pamatovala, jaké to bylo, když kdysi se svým přítelem dělala to samé a na druhé cítila lítost, nepříjemné píchání u srdce a zášť že, ji opustil.

Zůstala tedy stát s kamennou tváří, dokud se od sebe neodtáhli a nezpozorovali ji.

„Kapitánko?" vypískla ona žena s brýlemi, kterou předtím potkala, odehnala a začervenala se.

Muž se otočil k ní.

„Charlesi? Nemáš být na můstku?" zeptala se Katrin.

„Měl bych, ale potřeboval jsem přestávku. Sedím u počítače osm hodin, Jack to vzal za mě," usmál se omluvně.

Kapitánka přistoupila blíž k nim, aby nemusela křičet, protože ji zaujalo jméno jejího kamaráda.

„Jak je Jackovi?" zeptala se, protože jí David říkal, že je na tom špatně, měl by odpočívat. A ona se na něho nešla ani podívat, pocítila výčitky.

„Ráno už vypadal v pořádku, jen nevyspale jako my všichni ale trval na tom, že má své povinnosti."

Katrin si oddechla i povzdechla zároveň a pak ji něco napadlo.

„Mohla bych s tebou mluvit Charlesi?"

Muž se podíval na ženu s brýlemi a ta přikývla a taktně je opustila.

Jakmile byli sami, přišla k němu blíž, aby zabránila úniku informací, kdyby je David poslouchal. Netušila, kde přesně by tu mohly mikrofony být, ale byla reálná možnost, že konstruktéři vyhradili arboretum jako nezajímavou zbytečnou část lodi k odposlouchávání, v nejlepším případě tu budou jen kamery zavěšené na konstrukcích u stropu.

Pak by její postoj ke svému pořízenému vypadal jako by ho kárala za jeho neposlušnost, že opustil můstek, tvářila se proto chladně a nepřístupně.

„O čem jste se mnou chtěla mluvit, Leeová? Snížíte mi plat za porušení kázně?" Ušklíbl se Charles.

„Ne, nic takového, jen jsem se chtěla zeptat na určitou věc. Když jsem četla tvé záznamy, jakožto kapitán, pamatuji si, že se zajímáš o robotiku je to tak?"

„Ano jsem fanda robotiky a kybernetiky," přikývl muž a opřel se rukou o květináč.

„Někde jsem četla pojednání, že je reálné, aby android obešel své základní naprogramování, myslím jeho tři základní zákony. Myslíš, že je to proveditelné?" lhala.

Charles se zasmál, "pořád je to jen stroj, pokud je něco zakódovaného v jeho hlavě, mohl by to vymazat jen ten, kdo má přístupové heslo k jeho softwaru nebo jeho tvůrci ale vymazání tří zákonů je protiprávní. Jako udělat z androida stroj na zabíjení. Hrozná představa. Nečetla jste to v nějakém románu? To už mi přijde reálnější."

To nebylo přesně to, co měla Katrin na mysli, ale chtěla, aby neměl Charles podezření, o co jí jde.

„Asi máš pravdu, je to zvláštní úvaha," připustila zamyšleně.

„To je jako byste řekla, že David tu běhá s nožem v ruce a snaží se náš všechny zabít," zasmál se od srdce, znovu pobaven takovou absurdní představou.

Kdybys jen věděl, jak daleko jsi od pravdy, pak by ses tak nesmál.

Katrin zakroutila hlavou, "David? Hloupé že? Je to nový typ androida, měl by být bez chyby. Moc jsem se o robotiku nezajímala, ale před naším odletem jsem o tom četla v novinách. Jeho vývoj od předchozí verze trval celý rok a na trhu byl sotva dva měsíce. Nemyslíš, že by mohl být nestabilní? Nejsem si jistá, jestli byl vůbec nějakou delší dobu testován, než nám ho sem Weyland dal. Ve smlouvě trval na zařazení Davida 8 do provozu Oberonu, ale jistější bych si byla s jeho předchozí verzí."

„Pokud uvažuju dobře, tak by ho sem Weyland nestrčil, pokud by byl nestabilní a měl o kolečko navíc nebo míň. Tohle je důležitá mise, ne žádný vlaječkový průvod. Dokonce jsem od svého známého slyšel, že model David 8 byl chůvou Weylandovi dcery, což už o něčem svědčí. David 8 je soběstačný model schopný se sám opravit při svém poškození. Je zajímavé ho pozorovat, i když se přiznám, jsem trochu zklamán. Jeho nový systém by měl být náchylnější k lidskému emocionálnímu chápání a změnám ale moc empatie jsem u něho ještě neviděl. No, nikdo nejsme dokonalý že?" pokrčil Charles rameny.

To u něho asi nikdo neuvidíme, je tvrdý jako kámen.

„Když se na něho dívám, mám pocit jako by byl nezničitelný," podívala se na Charlese, jehož pohled planul pobavením.

„Ale jistě že by to šlo, kapitánko, zkuste do něho pustit proud. David 7 byl také neovladatelný poblíž magnetu, ale to nejspíše už vyřešili a pak je tu vypnutí a restart."

To Katrin zaujalo, přesně něco takového potřebovala, nějaké vodítko.

„Vypnutí? Má někde nějaké tlačítko?" podivila se a hrála hloupou.

„Jistě, i kávovar můžete vypnout, proč by ne androida. Je to tady, na pravé straně krku pod kůží," dotkl se palcem na straně šíje, ale pak zaváhal, „nebo na druhé, nepamatuju si to přesně."

To Katrin odhad trochu stěžovalo, ale měla alespoň něco. Přesně něco takového, co chtěla z Charlese vytáhnout a nakonec to nebylo tak těžké.

„Moc bych to ale nepokoušel, když toho chudáka vypnete, porušíte tak smlouvu s Weyland-Yutani a budete mít postih," varoval ji, „víte, jak jsou na všechno háklivý, potřebují mít dohled."

A kdo mi v tom zabrání? Já jsem tu kapitán. Kdo mi tu dá želízka? Navíc už jsme oficiálně všichni mrtvý. Co na tom záleží.

Málem se nad tím sama zasmála, ale měla plán. Dobrý plán. Skvělý plán.

Pokud se jí Davida podaří vyřadit z provozu, bude mít 24 hodin na to, odkódovat jeho soubory v počítači a dostat se ke vzorci vytvoření protilátky.

Byl to neskutečně riskantní podnik, ale její život byl hazard a ona zatím vždy vyhrála. Ne, nějaký android nad ní nevyzraje. Porazí ho, najde únikovou cestu.

„Jsem kapitánka, mám zodpovědnost, jak bych něco takového mohla udělat?" přísně nadzvedla obočí a nedala znát, co si myslí.

Ozubená kolečka jejího mozku jela na plný výkon a nastal velký třesk.

„Člověka napadají různé věci a já si nemyslím, že by si to David zasloužil, je bezproblémový a dá se na něj spolehnout," odvětil Charles.

Ten si zaslouží ještě víc, než ugrilovat proudem tu jeho hezkou mužnou tvářičku.

Katrin se zmohla jen na přikývnutí, „děkuji za rozhovor, Charlesi, půjdu. A ještě jedna věc, omlouvám se za to vyrušení."

Muž se povzbudivě usmál, "myslel jsem, že jste stejně chladná jako David ale asi jsem se trochu mýlil," popíchl ji a Katrin to udělalo radost, navíc byla ráda, že na biologa působí jako člověk a ne jako zakonzervovaná treska.

Tento jednoduchý rozhovor ji trochu ukolébal do příjemné nálady do té doby, než otevřela dveře svého pokoje.

Co to má znamenat? Katrin ztuhle hleděla na svou ubikaci, která vypadala jako po výbuchu supernovy. Její prádlo, od spodního, až po vyžehlené uniformy a boty se válelo po celé ubikaci.

Nechápala, jak tohle někdo mohl udělat a právě jí.

CO by tu kdo hledal?

Málem se hroutila pod tím to všechno uklízet a skládat, což jí zabere nejméně hodinu, ale něco jí říkalo, že ví, kdo to byl, i když netušila důvod. Za tohle tě přimontuju ke zdi, Davide, zuřila v duchu.

„Počítači, hned mě spoj s Davidem," vykřikla zuřivě.

Nastalo ticho a ani po celé minutě se jí nehlásil. Co se to děje?

„Počítači lokalizuj ho a řekni mi jeho polohu."

„David 8 číslo B-31257 je blokovaný, přenos nepřijat, nelze lokalizovat pozici."

„To se mi snad jenom zdá," vydechla Katrin s plnou hlavou obav. Copak to neskončí? Kde sakra je? Co dělá? Proč se jí nehlásí? Může si jen tak vypnout signál? Měla by mu přilepit nějakou tajnou GPS. Možná někdo přišel na to samé co ona a teď ten parchant někde leží a v hlavě má zabodnutý šroubovák.

Na jedné straně to byla příjemná myšlenka ale na druhé špatné načasování pro její plán. Večer nebyl daleko a ona by měla málo času rozlousknout jeho heslo v souborech. Jen se modlila, aby bylo heslo stejné a ne na každé složce jiné.

„Dobře, až ho najdeš, pošli ho sem."

„Ano, kapitánko," odpověděl počítač.

Dala se tedy do uklízení rozházeného pokoje.

Skládala kalhoty, volnočasové oblečení, botky narovnala zpátky do skříně, a když zvedla halenku u postele, byla pod ní převrácená starožitná skříňka.

Katrin zahodila druhořadou halenku a zvedla skříňku vypolstrovanou sametovým lůžkem. Jediná věc, která zde vypadala opotřebovaně a nemoderně, prošla mnoha rukama. Kdysi jí ji koupila babička a v ní uchovávala své nejcennější poklady.

Malého plastového jednorožce od svého otce, perleťový knoflík ze šatů své matky, tři novinové články, velký mosazný klíč s ozdobným ouškem, psí známky s číslem, gratulace k promoci a doktorátu, perlový náhrdelník a fotky...

Všechen obsah byl rozsypaný na zemi jako ztracené dávno ošuntělé vzpomínky jejího starého života, které se snažila uschovat jen a jen pro sebe.

Rozhořčilo ji, že se někdo hrabal v jejích věcech, ale tohle bylo ještě horší. Tohle byly opravdu osobní věci, ke kterým měla vztah.

Všechno dávala zpátky do skříňky, když si všimla něčeho podezřelého. Její fotky byly pryč!

Fotky její rodiny a jejího bývalého přítele. Nebyla tam ani jedna.

Tohle už byl vrchol!

S pevně stisknutými rty dala skříňku na své čestné místo, a když zbývalo už jen pár věcí, otevřely se dveře do její ubikace a někdo klidně vešel, aniž by žádal o vstup.

„Nenapadlo tě nejprve se dovolit o vstup?" zvýšila hlas a obrátila se na příchozího.

Kráčel k ní David se vší svou sebejistotou, jež z něho vyzařovala a také klid, který byl u jeho modelu tak pověstný.

„Myslel jsem, že se mnou chcete ihned mluvit, kapitánko," oslovil ji uctivě a čekal s rukama volně podél těla.

„Počítač tě nemohl lokalizovat, měl jsi snad nějaký podezřelý důvod k tomu, aby tě nikdo nemohl najít?" nadechla se s trpělivostí, jež ji rychle opouštěla a raději si založila ruce za zády, aby mu nešla hned po krku.

David nezaváhal se svou odpovědí, „úlomky z pásu asteroidů, který jsme opustili před třemi hodinami, narazily do jednoho z motorů. Počítač hlásil minimální poškození. Byl tam vyslán údržbář, ale radiace v blízkosti zážehu byla příliš silná. Vzal jsem toto riziko na sebe, kapitánko. Rádiové spojení se nejspíše přerušilo, jakmile jsem byl vně lodi a spravoval škodu. Loď musela vypojit motory, takže čas příletu na Andris 10 se při průměrné rychlosti jakou letíme o hodinu prodlouží," přetlumočil své bezchybné sdělení a choval se jako ukázkový člen posádky. Ta přetvářka ji rozčilovala.

Katrin tento čin trochu obměkčil, ale její tvář byla pořád napjatá. Pohledem sklouzla po Davidově uniformě a zahlédla propálený rukáv u loktu a mírně nachýlila hlavu, aby viděla víc.

„Jsi zraněný?" zeptala se a androidova hlava se otočila po své ruce, ale jinak to ignoroval jako by to byl škrábanec.

„Během manipulace se svářečkou se Oberon setrvačností mírně vychýlil a tažné lano, které drželo můj oblek, se napjalo a já se přitiskl k horkému motoru. Vaše obavy jsou bezpředmětné, kapitánko. Mé tělo již zahájilo sebe opravu, která se odhaduje na pět hodin k obnově spálené polymerové kůže. Žádný velký zásah."

Dobře, přestala se o něho starat. Bylo jí jedno, jestli bude mít tělo jako seškvařenou kouli, ze které koukají dráty.

„Můžeš mi tedy, Davide, vysvětlit, proč byly všechny mé věci vyházené z polic a šatníku?" udeřila na něho a vybízela ho svým pevným postojem k odpovědi.

Ten bastard se netvářil ani provinile!

„Žádná odpověď?"

„Turbulence? Ve chvíli, kdy na můstku pan Russo stiskl motory, Oberon mírně poskočil," odvětil klidně.

„Myslíš, že tohle ti uvěřím? Čekala jsem, že přijdeš s lepší výmluvou, protože nikdo jiný než ty, do mého pokoje nemá přístup ani heslo."

Katrin se ho snažila zahnat do kouta, ale evidentně měl na vše pohotovou odpověď.

„Jakou hru to hraješ, Davide? Je to proti vší logice a teď mi řekni, kde jsou mé fotky?"

„Fotky?"

Tohle je skoro jako křížový výslech, David to má dobře promyšlené a vypadá to, že v ruce drž všechny karty. Pro Katrin musí být frustrující, že má ve všem pravdu, nemůže ho odhalit ani veřejně obvinit a ještě musí snášet potupu s gynekologickou prohlídkou. Kam až ji donutí zajít? Jak s ním má bojovat, když ví všechno a dokáže vše kontrolovat, jediné kam nemůže nahlédnout, jsou její myšlenky a to je její štěstí.

Jinak, užili jste si prohlídku? Tahle scéna byla zcela spontánní . V žádné povídce jsem zatím nenarazila na nic takového, nikdo nechce rozebírat takové vyloženě ženské soukromí a opravdu vy ženy, co to čtete, svěřily byste se do péče androidovi jako je David?

depositphotos_175072270-stock-photo-portrait-beautiful-woman-pink-wig.jpg

Kapitánka Katrin Leeová

Kapitola 14.

Fotky

Pozor

18+

Kotva 14

14.

„Fotky?" nadzvedl jedno své dokonale tvarované obočí.

Tak teď ještě bude dělat nevědomého?

„Ano fotky, chybí. Snímky mé rodiny mého přítele, žárlíš snad?" její smích byl více než ironický, jak to rozpoznal jeho emocionální kódovací software a doporučil mu zachovat klid pro blížící se hádku.

„Žárlivost je jedna z lidských vlastností, kapitánko. Androidi nemohou pochopit takové vjemy, je to nemožné, přestože vím jak ji definovat a rozpoznat. Pokud bychom takovou vlastnost jako je smutek, radost nebo hněv dokázali skutečně cítit, lidé by z nás měli obavy. Není to snad tak?" vážně to znělo tak absurdně, když to slyšela na vlastní uši?

David se nečekaně pohnul směrem k ní a ona bezděky udělala krok dozadu jako by potvrdila přesně to, co řekl. Že má z něho strach.

„Měla byste důvěru ke stroji, jež se chová iracionálně jako vy nebo byste dala přednost androidovy, který vyhodnotí situaci a poskytne vám přesné řešení problému a pak ho dokáže vyřešit?"

Na tohle vážně neměla slov...

Katrin na chvíli postrádala hlas, v mysli na Davida křičela, že on je sice stroj ale je také velká výjimka, která dokáže lidi ohrozit na životě a proto je nutností bát se.

Jakmile našla znovu svou odvahu, ohradila se: „to má být nějaká narážka?"

„Jistě že ne," zadíval se jí android upřeně do očí jako někdo přesvědčený o své pravdě, „jen vám vysvětluji rozdíl mezi dvěma zcela odlišnými věcmi."

David zůstal stát přímo před ní s tím svým oduševnělým výrazem a rukama za zády.

Mluvil o sobě sice jako o stroji, ale z jeho postoje vyplýval opak. Jako by ji chtěl těmi širokými rameny zastrašit, chtěl si snad tím něco dokázat?

Katrin mu čelila s povýšeným nadhledem. Nevzdávala se.

V jeho jemných krátkých vlasech se třpytil hvězdný prach jako drobný bílý pudr a Davidovy oči byly tmavě modré jako hlubiny oceánu, protože se okolí utápělo jen v úsporném světle, ať se však dívala sebelépe, nemohla z něho nic vyčíst.

David přesunul svůj pohled z její tváře stranou a rozhlédl se po místnosti, viděla, jak se mu na krku napínají elastické svaly a vlákna pod kůží jeho býčí šíje. Poté ustoupil k posteli a sehnul se až k zemi. Ruka zmizela pod ní.

Vytáhl odtamtud snad nějakou fretku, která ten nepořádek způsobila? Pochybovala o tom. Dokonce ji napadlo, jestli tam nejsou pohozené její kalhotky, kterých si náhodou nevšimla a zapomněla je uklidit.

„Myslím, že zde je odpověď na vaši otázku," k ženině překvapení, se narovnal, otočil a podával jí fotky, které se nejspíše při pádu skříňky zatřepotaly ve vzduchu a vklouzly pod úložný prostor lůžka, kam nedohlédla ale jeho citlivé oči ano. Vlastně Katrin ani nenapadlo, že by se to mohlo stát.

Kapitánka po nich hned hmátla a vytrhla mu je z ruky. Neměl právo se jich dotýkat a pošpinit je svou přítomností.

Rychle v nich listovala, znala je velice dobře, prohlížela si je tajně ve chvílích slabosti či smutku a ony jí dodávaly sílu jít dál a výš, rychle poznala, že jedna chybí.

Nevěřila mu, že věci rozházela nějaká turbulence lodi, přestože jí ty fotky nevzal.

David ženu pozorně sledoval, ta obyčejná věc z lesklého starého foto papíru pro ni měla důležitý význam, výraz úlevy když jí je ukázal, byl patrný. Zaznamenal si to jako důležitou informaci.

„Lidé velice lpí na různých věcech, pro někoho jsou to konvence, pro někoho zvyk a někteří se upínají k věcem," konstatoval David zamyšleně.

Android nic takového nepotřeboval, neměl nutkání hromadit majetek a schraňovat zbytečné věci, protože k ničemu neměl vyhraněný vztah, i když po dobu hybernace posádky si oblíbil chvíle s rostlinami v arboretu. Pozoroval, jak rostou a množí se, vyvíjejí své drobné listy i květy a vytvářejí fotosyntézu - chemickou reakci pro výrobu kyslíku. Dokázaly se roubovat, modifikovat a vytvářet plody. S každou další zušlechtěnou lodyhou, kterou se jeho šikovné prsty setkaly, dostal více vjemů a to ho přivedlo k nápadu zabývat se zhoubným virem, který začal testovat, dokud nevznikla účinná vakcína.

David v tom našel odvěký vzorec, jež ho uspokojoval, usoudil, že má k přírodě blízko a byl na sebe hrdý, co dokázal. Ale byli to právě lidé, kteří ho vždy fascinovali svým počínáním, kterému ne vždy dokázal porozumět, věci bez života byly stálé, neměnily svou formu ani názor. Lidé byli příliš proměnliví, svéhlaví a složití.

Pokud to bylo možné, učil se z jejich snů, jak jim porozumět ale ty nejzajímavější našel překvapivě u kapitánky Leeové. Chladné atraktivní ženy. Její sny byly konfliktní plné silných emocí a protikladů, než s jakými se setkal v její vyrovnané přítomnosti.

Davidova dětská zvídavost ji shledala zajímavou a jedinečnou...

Mohl si vybavit každý její sen, měl k dispozici neomezené uložiště dat a všechny okamžiky svého života si mohl digitálně přehrát kdykoliv a kdekoliv. Davidova mysl nestárla, nezamlžovala se, jako u starých lidí ani nezapomínala.

„Lidé mají mnoho nedostatků," pomyslel si nahlas.

Katrin v tom rozpoznala pohrdání, jež splynulo z jeho rtů, tak přeci jen měl nějaké emoce, ale právě tato vlastnost nebyla něco, co by ráda vyhledávala. Zcela stačilo, když je slyšela od zaměstnanců Weyland Corp, kteří si mysleli, že jim patří celý svět.

„Pohrdáš něčím, co je pro jiné důležité?"

Androidův pohled se zaostřil a proskenoval celou její postavu, až se zaměřil na fotky.

Katrin viděla, jak se Davidovy tmavé řasy na chvíli sklonily, než se zase záhy vrátily a odhalily ty modré hlubiny s ještě výraznějším zlověstným leskem, který ji rozechvíval.

„Jak jsem řekl, nemám emoce."

Katrin to spíše znělo, jako by to tvrdil sám sobě než jí. Ale ať už cítil cokoliv, nebude lehké to objevit zvláště, když se cítila v jeho blízkosti tak nejistě.

Tak jako tak, jí David lhal o jejím rozházeném pokoji, ale ona mu dá lekci.

„Pak bych nesměla slyšet ve tvém hlase znechucení, nejspíše nemůžeš pochopit, že někdo jako já má vztah ke vzpomínkám, které pro mě nejsou jen nekonečnou řadou náhodných obrázků složených z makro pixelů, ale proto, že mi na nich záleží a tobě nikdy na ničem záležet nebude," zatvrdila se jako kámen.

Tentokrát u Davida však nedocílila žádného výrazu, žádné zvlnění obočí, zatnutí svalů na čelisti, pozvednutí hlavy nebo pohnutí rtů, jeho tvář byla jako zmrzlá v čase a prostoru vesmíru.

Ženě ho bylo líto, nemohl cítit to co ona, natož to pochopit v přesném slova smyslu, jeho dokonalý software mu dokázal předložit množství pouček a podstrčit vše o mezilidských vztazích ale ve své podstatě byl ochuzen o to, co člověka dělalo člověkem a co mohl možná napodobit ale nikdy prožít.

Chápal vůbec tu ironii?

„Litujete mě?" zeptal se android náhle tichým hlasem a jeho zvednutý koutek rtů ji téměř vyděsil.

Bavil se tím? Byla mu k smíchu?

„Ano," přikývla Katrin rozhodně a vystrčila bojovně bradu, „lituji tě, Davide, ne proto, že jsi android ale proto, že jsi tak podobný nám a nikdy jako my zcela nebudeš. Máš pravdu inženýři, programátoři, kybernetici, ti všichni dokázali velké věci, ale jak jsi řekl, kdybyste byli stejní a dokázali jednat iracionálně jako lidé, měly bychom obavy protože..."

Katrin plamenný proslov byl přerušen něčím nečekaným, zcela se jí vytratil hlas a pootevřela šokovaně rty, že nedokončila ani započatou větu.

Po Davidově tváři stekla jedna jediná slza, dokonalá průhledná kapka jako tekutý diamant.

Kapitánka nechápala důvod. Byla tím zaskočena.

Ranila ho? Nemožné a přesto se důkaz leskl na mužné líci.

Napjaté ticho bylo téměř hmatatelné, jako by se vzduch mezi nimi vytratil a Katrin přestala dýchat, když k němu natáhla ruku jako ve skleníku, kdy ještě netušila, jaký je to zrádce a parchant.

Ta kapka ji fascinovala, třpytila se na Davidově bledé tváři díky stropnímu osvětlení a blížila se k jeho ostré čelistní kosti.

Měla pocit, že se toho diamantu musí dotknout, aby věděla, že je slza opravdová, jediná kapka jeho pravých emocí. Jediná věc, která by mohla říci, že všeho lituje...

Kapitánka obdivovala tu třpytící se nebeskou modř androidových přitažlivých očí, než ve vteřině ztmavly jako rozbouřené moře. Než se stačila slzy dotknout, držel pevně její zápěstí kousek od své tváře.

Trhla sebou, jak se lekla a z druhé ruky jí vypadly všechny fotky, jež se snesly na zem jako vločky sněhu.

„Lidé posuzují svou velikost podle činů, kapitánko, čím jsou enormnější tím jsou váženější a zajišťují si respekt," pomalu a hrozivě se k ní David mírně sklonil a ona nasucho polkla. Být tak blízko bylo právě teď nebezpečné.

„O čem to mluvíš?" pokusila se mu svou ruku vytrhnout, ale ocelové prsty se tentokrát utáhly tak silně, až přivřela oči mírnou bolestí, jistě tam bude mít patrné modřiny.

„Považujete mě za bezvýznamný stroj, součást interiéru lodi, který se lehce přehlédne a je zapotřebí jen tehdy, když je ho potřeba a něco se porouchá a já jsem vám právě předvedl, že i bez emocí s logickými závěry a konstruktivní myslí, vám mohu vzít vládu nad lodí, nad tělem i životem. Šach mat, dalo by se říci. Užijte si dnešní večer, protože je váš poslední. Můj výzkum pro Weyland-Yutani je hotov. Úkol je dokončen a výsledky odeslány zpět k Zemi."

***************************************************************************************************************************

David zblízka pozoroval, jak se jeho pokusnému subjektu rozšířily zornice strachem.

Snažila se jeho slova vstřebat s celým drtivým významem a maximálním dopadem na její psychiku, která se hroutila jako domeček z karet.

Byl spokojený.

David kapitánce hleděl zpříma do očí, „protilátky není již potřeba a již nemám důvod udržet posádku při životě. Vše co mi bylo, přikázáno, jsem splnil."

Katrin byla ohromena i ochromena zároveň, jak jí to prostě sdělil a odsoudil celou loď k zániku několika prostými slovy.

Nemohla dýchat, srdce bušilo v uších. Je konec?

Jediné na co mohla v tu chvíli myslet, bylo, že to není pravda, že se ještě neprobudila a že její plán je k ničemu a místo toho má jen pár hodin na poslední rozloučení a na to se raději opít do němoty.

„Co s námi bude?" vydechla skoro neslyšně, ale Davidův bystrý sluch to lehce zaznamenal.

„Zemřete."

Katrin měla knedlík v krku, „a ty?"

„Já?" podivil se, že se zajímala o něho v takové situaci, „mohu žít dalších osm set let podle mechanických propočtů. Má životnost je omezena výměnou hydraulické kapaliny, které je na lodi dostatek a dá se i lehce vyrobit," pustil ji ze svého držení a ustoupil, jako by chtěl klidně odejít a víc nic ho nezajímalo.

Bastard.

Tohle Katrin nemohla dopustit. Zatímco on tu bude odklízet lopatou stovky mrtvol, bude si tu, až to dodělá klidně žít dál jako dosud?

Musela ho nějak přesvědčit ale jak? Co měla v takové chvíli dělat?

„Stůj, Davide, neříkal jsi, že mě chceš zkoumat? Když zemřu, už k tomu nebudeš mít příležitost!"

Dobře, tohle nebyl dobrý nápad, ale hnala se tím do vlastní slepé uličky.

Android se pomalu zastavil a otočil se k ní zpátky. Její oříškové oči těkaly po jeho těle a hledaly odpověď a naději, přesně to chtěl. Dostat ji do vypjaté situace, kdy se otevřou její základní niterní instinkty nutné k přežití.

David mávl ve vzduchu rukou jako kouzelník nad svým nejlepším trikem, „mohu si vybrat jiný povolný pokusný objekt. Na této lodi je mnoho dospělých žen i mužů a 589 embryí, které mohu zařadit do svých budoucích projektů po tom, co loď dekontaminuji od patogenu. Pokud však chcete přežít, přesvědčte mě o své jedinečnosti, kapitánko," usmál se na ni a byl zvědavý, ale nehýbala se z místa, mohl dokonce cítit, jak rychle přemýšlí.

Katrin opravdu přemýšlela, takže to znamenalo, že má i jiné další plány a pokud má přežít a konkurovat v nich o další chvíli mezi živými, musí něco obětovat.

Android ji chtěl přiblížit k okraji srázu a nadzvedl jedno své obočí, „nemáte mi co nabídnout za svůj život nebo snad za nic nestojí?" pobídl ji.

Davidovy prsty se pozvedly a vytáhly z kapsy uniformy plochý tenký papír, jeho přední strana se zaleskla o podsvícení a on byl tak laskavý, aby jí ukázal, co na něm je a obrátil ho tmavší stranou k ní.

Její fotka, poslední fotografie, kterou postrádala, musel si ji nechat, když vytáhl fotky zpod postele a byl k ní zády.

Na Katrin se usmívala ona sama, jen o trochu mladší s ještě tmavými vlasy, než si je přebarvila a Patrik, který ji dávno opustil kvůli jiné. Oba vypadali šťastně s hlavami u sebe a úsměvy na tváři jako z časopisu Spokojený život.

Proč měl právě tuto fotku?

Kapitánka se podívala z obrázku na Davida a zase zpátky.

„Chcete dokázat velké věci, Katrin Leeová? Nebyl to váš sen? Chtěla jste být kapitánkou se zodpovědností, žena, která se nikdy nevzdává, nepodplatitelná, cílevědomá, nezávislá. Všechny nástroje, které potřebujete, máte v rukou," a jakmile to David dořekl, uchopil oba horní konce fotky a začal ji pomalu trhat v půli.

Papír se rozpojoval před jejíma doširoka rozevřenýma očima jako demonstrace, jak si může s jejími city zahrávat tím nejhorším možným způsobem.

Katrin zalapala po dechu, protože si uvědomila, že celou dobu zadržovala dech a dál už to nešlo vydržet. Musela se nadechnout, musela se pohnout, odrazit se od bahnitého dna.

David roztrhl fotku vedví a obě části skončily na zemi, navždy na nich odloučil dva velice rozdílné lidi, přetrhl pouto, které je pojilo, a pocítil neskonalou spokojenost. Zadostiučinění.

„Jediná protilátka je momentálně v mém těle, Katrin," oslovil ji důvěrně jménem, jak to nenáviděla, znělo to tak nevině...přesto si na to nemohla zvyknout.

„Ve...tvém těle?"

Davidův úsměv náhle zmizel, pohasl jako plamen svíčky a kapitánce přejel mráz po zádech.

„Vakcína koluje v mém těle, vaše jediná možnost. Přijdete na to jak ji získat?" vybízel ji jako by se jednalo o nějakou blbou vědomostní soutěž.

Katrin myslela, že to neunese, že ho nechá vyhrát a podřídí se osudu. Byla unavená, napjaté nervy ztěžovaly úplně všechno od pohybu, až po myšlení ale odmítala se vzdát. Věděla, že tohle je Davidův další pokus jak ji mučit, další hra. Bylo to očividné, jinak by tu už nestál a nenabízel jí indicie. Měla hrát podle jeho pravidel?

Chtěl, ať to udělá.

Pokud byla protilátka v jeho těle, tak byla jen jedna možnost jak ji získat...

***************************************************************************************************************************

David stál nehnutě na svém místě a čekal na ženin impulz. Řekl jí vše, co potřebuje vědět, teď bylo na ní, zda se toho dovtípí a nemusel čekat dlouho. Snad jen 15 sekund, než se k němu vrhla, ani poté nehnul ani prstem.

Kapitánčino tělo se k androidovi přitisklo svou vahou jako by je k sobě přilepilo lepidlo.

Rychlý dech se mu otřel o krk, než se vyhoupla na špičky a políbila ho na rty.

Jeho první polibek.

Něco nového, zvláštního, vlhkého. Netušil co od toho očekávat. Dětská zvídavost ho vedla prozkoumat nevyzkoušené.

Polibek byl v mnoha kulturách znamením úcty a měl mnoho významů. Sigmund Freud zastával názor, že tato akce souvisí s pocity, které mají lidé už jako kojenci, jež sály mléko z matčiných ňader jako svou jedinou potravu. Tato vzájemná ukázka předání tělních tekutin jako byly sliny, měla být podle této teorie příjemná, nechal tomu tedy volný průběh, aby celou akci vyhodnotil.

David nebyl živý muž, jenž by se nechal strhnout okamžikem, ale rozhodl se tuto novou zkušenost prozkoumat co nejvíce. Nechal Katrin, aby mu ukázala, jak velký nátlak lze vynaložit, když se její malinové rozechvělé rty mírně pohybovaly přes jeho, aby nedošlo k deformaci či ublížení.

Horké, spalující, vášnivé. Bylo to...příjemné, když se ho dotýkala. Chtěl víc.

Tolik energie, jež z ní prýštila, oceňoval ženino silné odhodlání k takové reakci.

David nemrkal, chtěl vidět vše, z čeho se mohl učit. Každá chvilka, každý okamžik byl pro něho cenným tokem informací, když mu předváděla, že je pro něho potřebná, že ho může naučit zajímavé věci, ke kterým nikdy neměl příležitost, jelikož se taková činnost u něho nikdy nevyžadovala.

Chytrý krok.

Android analyzoval ženin horký jazyk, jak se přehnal nejprve po jeho spodním a pak i horním rtu, dotkl se zubů jako by mu naznačoval je rozevřít a tak se podvolil a poprvé ji ochutnal.

Kapitánka proklouzla do jeho úst a její jazykový sval byl jako úhoř, který se mrštně prosmýkl dovnitř a pohladil jeho vlastní jazyk, aby ho přiměl ke vzájemné interakci.

David se jí lehce dotkl a váhavě sklouzl naopak do jejích úst. Rychle se učil, což bylo jeho přirozeností a opakoval ženin pohyb.

Tak takové to je...líbání...polibek...francouzský polibek, uvažoval.

Katrin se na Davida zavěsila, ale ihned mu v nestřežené chvíli začala rozepínat uniformu. Nemohla tu možnost promarnit zahálením. Trhala prsty za látku, aby se podvolila hrubému dobývání, rozepínala primitivní knoflíky, vše co stálo v cestě.

Vlastně nad ničím jiným nepřemýšlela a ani nechtěla, pokud je to její fatální chyba, alespoň bude poslední.

Kapitánčiny chvějící se ruce rozepnuly androidův modrý nažehlený oblek, pod kterým nic jiného už nebylo a tak ho Katrin začala strhávat z jeho ramen. Když se ho konečně zbavila a zahodila na zem jako hotovou věc, na pár chvil se od něho odtáhla, aby se podívala, jak vypadá.

David měl statnou štíhlou postavu, každý sval pod kůží mírně vystupoval a ona přiložila své dlaně na odhalené hladké břicho a jela s nimi výš. Zkoumala ho.

Necítila žádný chloupek, nerovnost, znaménko ani jizvu, která by z něho dělala...Proč jen jí při pohledu na něj přišlo na mysl slovo bůh. Jen vizuální paralela.

Ihned to slovo zaplašila a zasunula do největší hloubky své mysli, když se červenala.

Silikonová kůže tvrzená polymerem měla k jejímu překvapení příjemnou teplotu. Znovu ji pohladila, jako by se jí nemohla nabažit, téměř jako vyhřívaná deka.

K tomu neměla předtím šanci a ona vzala průzkum jeho trupu útokem. Byla zvědavá a přitom ji poháněly obavy a strach.

Prsty přeběhla po schovaných ocelových žebrech na Davidova prsa a skončila na rovnoměrně širokých ramenou.

Bylo zarážející, jak to celé bylo věrné, pravé se to zdálo i podle hmatu ne jen oka. Katrin vydala tichý povzdech nad obdivem jeho postavy.

David ten nepatrný zvuk slyšel, obdivovala jeho vymodelované tělo, ve které měl on sám tu nejvyšší důvěru. Ocenila ho. Schvalovala jeho tělo přitažlivým.

Cítil z její strany údiv, když ho hladila, náležitě si ten prožitek vychutnal, i když trochu jinak než lidé.

David udržoval rovnováhu nohama mírně rozkročen pevně na zemi a čekal na další impulz, který se ihned dostavil, když ty drobné ženské prsty zůstaly na jeho ramenech, za které se zapřela, aby se znovu vyhoupla nahoru a pustila se do žhavého polibku s novou, možná ještě větší vervou.

Kousala ho do spodního rtu, pak ho vsála do svých úst, nad čím povytáhl obočí, ale více se tím nezabýval, spíše vnímal, jak mu poslepu rozepnula kalhoty. To jak klouby jejích prstů sklouzly po břiše pár centimetrů pod látku a pak je stáhla přes boky, dokud před ní nestál zcela nahý a krásný ve své mužné dokonalosti.

Katrin ze sebe začala strhávat, i co měla na sobě ona jako v závodě o čas, aniž by tanec jejich jazyků přerušila. Přišla řada na její vlastní oblečení, což ji trochu vyčerpalo, či se začaly projevovat účinky viru, o to více se ho snažila svým tělem přesvědčit, že je pro něho dobrým učitelem, zajímavým exponátem, jelikož se vždy mohl otočit a odejít za jiným. To nemohla dopustit.

Přežít byla ta největší motivace. Priorita.

Katrin potlačila tedy vlastní stud a obnaženými ňadry se přilepila k Davidově robotickému tělu. Nebyla na takovou blízkost zvyklá, ale musela si zatraceně rychle odvyknout samotě.

Intimita dvou nahých těl přitisknutých k sobě Katrin znervózňovala ale na druhou stranu i primitivně vzrušovala a přitahovala zároveň. Stále ji však zarážela jeho strnulost, možná ho držela pozadu smělost, s jakou se na něho vrhla jako harpyje. Pokud ho však svým obnaženým tělem měla v plánu nalákat na zakázané ovoce, musela se snažit víc.

„Potřebuji tě, Davide," zasténala sklíčeně a nemusela to ani vůbec předstírat. Byl to holý fakt. Potřebovala ho. Potřebovala protilátku, kterou dokázal vyrobit.

Věděla to ona i on.

Vážně jsem to řekla? Bědovala nad sebou, ale jiné možnosti se nenabízely a ani teď neměla jistotu, co bude s ní nebo s posádkou a zda to co říkal je pravda.

Natahovala se k němu a podbřiškem se tiskla k jeho mužství. Ke Katrinině překvapení bylo tvrdé a jako by cítila, že se zvětšuje. To bylo dobré znamení. Chtěl ji, ale on nebyl živý, stále nevěděla na jakém principu jeho tělo a zvláště tato část vlastně funguje.

Nemohl cítit vzrušení, reagoval tedy na okolní vjemy? To, že je nahá nebo předvídal, k čemu se chystá?

Zvědavost zvítězila nad odtažitostí a prsty sklouzly od androidových ramen dolů přes žebra až tam, kde se trup měnil v silná šlachovitá stehna.

Skrze ženiny rty unikl tichý povzdech a Katrin přivřela oči, až je zcela zavřela, když se dotkla Davidova penisu.

Ženino podvědomí stále žaslo nad úžasnou prací jeho tvůrců ohledně této části, kterou už měla možnost důvěrně poznat. Tedy jen po pocitové stránce ale dosud ho neviděla, ale teď si na něho dovolila sáhnout. Něco uvnitř ní natahovalo malé ručičky zvědavosti, když ho uchopila do dlaně a zjišťovala poslepu velikost údu. Bralo dech, jak je mohutný, aby působil rozkoš, jenže než mohla pokračovat v dalším zkoumání, Davidovy ruce se pohnuly a nečekaně zadržely ty její.

Katrin se mírně od něho bez dechu odtáhla a zamračila se, proč ji nenechá dělat to, co evidentně vyžaduje?

„Pusť mě, Davide, chci se tě tam dotknout," její hlas byl popudlivý, chtěla ho ovládat a i když jí na chvíli dal tu možnost, teď jí připomněl, že je stále pod jeho dohledem.

„Ne," věnoval jí android přímí pohled, když k němu vzhlédla, „ještě nejste připravená."

Jeho odpověď Katrin překvapila, ale i když chtěla protestovat, nevzmohla se na to. Musela se spokojit jen s tím jedním dotekem jako by to bylo něco zakázaného jako by se bál, že mu ho utrhne. Vážně zábavné.

Fajn, netušila, kde bere to přesvědčení, že není připravena, zatímco on ano. Náhle, jak držel její zápěstí, ho vedl zpátky nahoru, kde je poté pustil a Katrininy dlaně dopadly zpátky na Davidova ramena, kde svou cestu započaly.

„Polibte mě," řekl jako by chtěl odvést její myšlenky záludně jiným směrem.

Katrin vztáhla ruce a spojila je za androidovým silným krkem a on se konečně poprvé pohnul.

Mírně se sehnul maličko níž a dovolil jí, aby ho políbila, aniž by musela na špičky.

Proč ale nechtěl, aby se ho dotkla tam dole?

Katrin byla v koncích, ale zatím na její hru přistupoval nebo to byla jeho hra? Kde začínala její a pokračovala jeho?

Růžovláska přejela rty něžně ze strany po Davidově ostré bradě a pak se nově ujala divokého francouzského polibku, ale ten parchant se pomaličku začal znovu odtahovat!

Katrin byla zoufalá a tak se opět zvedala na špičky, aby byla co nejblíže, když ji náhle za obě půlky chytily Davidovy dlaně a uvěznily ji těsně u něj.

Zalapala po dechu a projela jí tělem touha, která byla pověstná ve vypjatých situacích a sex byl něco jako ventil, jen ho odšroubovat.

Bylo to nepřirozené, ale chtěla ho. Vlastně ani pořádně nevěděla, co dělá.

Všechno bylo tak bláznivé.

Mužské ruce jí pomohly, přizvedly její tělo a ona udělala další krok. Zvedla obě nohy a omotala je kolem jeho pasu. Nyní přesně na rozevřeném klíně cítila horký úd.

Teď už ho nepustí...

Zřetelně vnímala, jak se jí Davidovy prsty tisknou do kůže hýždí a z toho se jí zrychlil dech. Bylo to erotické a ona nemyslela na nic jiného než na to, aby byl uvnitř a aby jí dal co má v sobě. Ale skutečně teď myslela jen na protilátku?

Pod klenbou mužových paží se prohnula v zádech do mírného oblouku klínem proti němu, až se ty vzrušené bradavky otřely o syntetickou kůži, příjemně horkou a pevnou jako by to byl mezi galaktický bojovník, jehož šlachovité tělo bylo každý den tvrdě cvičeno. Naštěstí polymerová kůže neztrácela svůj tvar ani sešlostí věkem či nečinností.

Katrin se odvážila pozvednout ke svému milenci zrak a setkala se s temnou zakalenou modří jen kousek od své tváře.

Nezaváhala a přes své rozpaky Davida opět políbila, aniž by to vyžadoval. Nohama se ho držela jako by ho měla rozmačkat a tím se tiskla k jeho klínu svým, ať už to dopadne jakkoliv.

***************************************************************************************************************************

David zvědavě čekal kam, až je Katrin ochotná zajít.

Pokud jste lidem ukázali jejich vytyčené hranice, snažili se jít i za ně, překročit je aby dokázali, že jsou silnější. Hodit za hlavu vlastní předsudky, strach i bolest.

On měl pro všechny případy v rukávu několik možností, jak by se jeho Katrin případně rozhodla a on sledoval, jakou kartu vytáhne. Dobře věděl, že ho nenávidí a přesto ho teď líbala s vášní i šílenstvím a on ho mohl ochutnat z těch sladkých úst.

Davidovy prsty se zarývaly do jejích kulatých půlek, jistě tam bude mít malé modřiny, ale neprotestovala, navíc žádná další prohlídka ji nečeká, jen ta jeho.

Nahý se nechal svou kapitánkou laskat, držel ji u sebe a přitom cítil, jak se tiskne k jeho vzpřímené erekci a nejen to, vnímal na ní vlhkost, ten známí milostný sekret, který chtěl znovu ochutnat. Ta vůně se vznášela kolem jako sladký opar a lepila se na obě těla jako druhá kůže.

David byl stále zvědavý, jaké záhadné účinky má na jeho tělo. Opakovalo by se to co včera?

Nejen, že pomáhal při pronikání a kopulaci ale také působil na lidské smysly jako afrodiziakum a díky tomu také poznal, že ho opravdu chce.

Pokud by měl David ego, nafouklo by se jako balón.

Katrin se ho snažila svést ze všech sil, ale bylo vůbec možné svést stroj? Evidentně vše musela dělat sama a on jí odmítl pomoci.

Otírání svým klínem o jeho penis by jiné muže dohnalo k šílenství, ale David nejevil známky vzrušení kromě své výrazné tvrdosti. Pevně doufala, že ji dlaněmi nadzvedne a ona po něm sklouzne dolů a bude mít vyhráno, ale bylo to složitější.

Polibky sebevíce náročné nestačily, má mu snad ukousnout jazyk nebo ho znásilnit? Kdy začne něco dělat?

V jejím nitru vzplanul plamínek vzteku, jenž ji posouval dál za ony hranice. Katrin rozpojila své nohy na Davidových bocích a sklouzla zpátky chodidly na zem. Nepokusila se jeho údu dotknout, dost možná by ji znovu zastavil, ale odtáhla se od něho a vzala ho za ruku, když ustupovala k posteli s jasným záměrem.

Oddechla si, že se rozešel za ní. Měla nový plán. Pokud bude na posteli, bude mít možná větší kontrolu a možnosti. Za pokus to stálo.

„Posaď se, Davide," zašeptala a zapřela se dlaněmi o jeho hrudník, podvolil se jako dřevěná loutka a klesl na kraj postele.

Nyní stála nad zcela nahým mužem. Byl to vzrušující pohled na statnou symetrickou postavu a to co se tyčilo v androidově klíně...sama vnímala to neblahé šimrání po celém těle.

Měla by se na něho vrhnout? Povalit ho na záda? Pomalu ho svést?

Potíž byla v tom, že jen seděl a tak váhala pro jakou možnost, se má rozhodnout, aby to nebral jako napadení.

David mírně naklonil hlavu na stranu, a jak ji zvedal, jeho oči putovaly od kapitánčiných krásných stehen přes břicho a ňadra, než se setkaly s tmavými oříšky v jejích hnědých hlubinách.

Ty jeho byly jako oceán zvědavosti, jasné, zrcadlící a chladné.

Katrin se sklonila mírně k androidově tváři, až ho špičky růžových vlasů polechtaly na tváři jako jemné peří exotického ptáka. Ten výraz očekávání i zvídavosti, byl téměř roztomile dětský.

Katrin se zachovala jako pokušitelka a přejela mu jazykem po rtech, byly pořád stejné, zatímco ty její červené a opuchlé.

Byl to však dobrý pocit být nad ním a zkoušet na něm věci, kterých by se s Patrikem nikdy neodvážila, jelikož to byl až úzkostlivě konzervativní člověk a tak ten plamen v sobě nemohla nikdy naplno rozpálit. Toto byla jedinečná výjimka. Možnost vyzkoušet k čemu neměla nikdy příležitost.

Co by vám stroj mohl vytknout?

Teď to bylo jiné, k Davidovi si mohla dovolit cokoliv. Byl přeci nerozbitný nebo ne? Necítil bolest a to co mu ukáže, bude považovat za přínosnou lekci, dokonce by mohla změnit jeho smýšlení, co se sexu týče, aby ji nevyužíval jako panenku.

Vzpomněla si na to, jak ji hrubě držel poprvé u skla na můstku. S tak dominantním chováním se ještě nesetkala, bylo to ve vypjaté situaci a působilo tam více faktorů, ale pokud by to tak pokračovalo dál, cítila by se jako využívaná bezcenná děvka nějakým surovcem. Teď měla šanci to změnit a ukázat mu, co je to milování v pravém slova smyslu nebo ne?

Musí svou situaci nějak změnit k lepšímu a tím, že mu předvede, že to může jít i jinak než hrubě a násilně, bude dobrý krok v před, problém byl, že se mu chtěla i pomstít za to co jí provedl a tak se tyto dvě věci navzájem prolínaly a soupeřily mezi sebou.

Katrin se ještě více ohnula v pase, ani jeden se druhého nijak nedotýkal jako by to bylo zakázané, jen ona sklouzla měkkými rty přes Davidovu hranu brady ze strany na propnutý krk a mírně zasténala.

Jeho kůže byla tak jemná, hladká, přestože neměla žádnou chuť, téměř toho litovala, ale alespoň jí to pořád připomínalo kým je.

Ten zvuk Davida zaujal, slyšel ho už předtím a nyní znovu. Něco co Katrin tak často nedělala, jen v jeho přítomnosti.

„Je sténání projevem radosti?" zeptal se náhle.

„Je mnoho druhů takových projevů ale při milování ano, sténání je...projevem příjemného pocitu, když se dotýkáš někoho...kdo je ti blízký," zalhala, potřebovala ho přetáhnout na svou stranu i když to byl stále její nepřítel ale i ďábel dokázal sladce mluvit...

Já ti ještě ukážu...

David poznal, že mu neříká pravdu, na to bylo ještě příliš brzy, ale těšilo ho, že se mu snaží vlichotit, avšak jeho zaujalo zcela jiné slovo.

„Definujte pojem milování, kapitánko," požádal ji konverzačním tónem.

Katrin se usmála proti jeho krku, od kterého byla jen pár milimetrů, cítila větší sebedůvěru v sama sebe, na tomhle poli mohla zabodovat, jeho nevědomost mohla být androidovou slabinou.

„To co jsme dělali předtím, lidé nazývají sex, je to odborný název pro akt ale milování je něco trochu jiného, Davide, je to jemné. Příjemné hlazení mezi dvěma jedinci, když si lidé dokazují, jak se mají rádi a co k sobě cítí. Nechtějí si ublížit a váží si důvěry mezi sebou."

David byl zmatený, ale nic z toho se neobjevilo na jeho tváři, přemýšlel. Nechápal rozdíl mezi sexem a milováním, protože to nemohl s ničím porovnat a pár vyřčených slov bylo nedostačující ukázkou.

Katrin vycítila jeho rozpolcenost a těšilo ji, že mu nasadila brouka do hlavy. Jistě o tom bude přemýšlet, a pokud ho to posune k tomu být ohleduplnější, tím lépe.

David se naivně zeptal: „cítíte ke mně důvěru?" reagoval na její předchozí slova.

Nezaváhala a mírně přikývla, „ano."

„Lžete," obvinil ji prostě, ne vyčítavě ale s tím počítala a využila toho, kapitánčiny rty se otřely a přitiskly k tomu silnému býčímu krku jako by ho chtěla škádlit a zasypat polibky ale pak se rozevřely a zavřely, kousla ho.

Davidova reakce byla kupodivu netečná, neosočil se na ni, nekřičel jako by byl v šoku nad takovou animální zkušeností.

Nic...Až to bylo téměř děsivé, protože se obávala jeho reakce.

Katrin musela svou zlost nějak ventilovat a měla škodolibou radost, že mu ublížila. Kůže byla tužší než lidská ale i tak cítila, jak ji porušila a z ní na jazyku ucítila nějakou látku.

Hydraulická tekutina, která nahrazovala krev. Bílá látka s kapalnou konzistencí měla chuť, jako když olíznete baterii.

Chtěla se odtáhnout, ale v tom se obě Davidovy ruce přitiskly k jejím lýtkům na nohách a jely vzhůru, dokud neskončily na ženiných stehnech, které uchopily a zůstaly tam. Uvěznil tak Katrin na místě. Tlačil ji pomalu k sobě, takže musela rozevřít nohy a přijít blíž. David stále seděl, jeho nohy měla pod sebou, zatímco nad ním rozkročeně stála...

Katrin se narovnala do své celé výšky, takže nyní cítila androidův dech na svém břiše, rty položené na kůži, nos mírně zabořený mezi ňadry, lechtaly ji jeho žluté husté vlasy a ke všemu ta vzrušující blízkost, která dělala z jejího těla vláčné želé. Jemné žádostivé gesto jako by David chtěl, aby ho neustále obklopovala, což mohl vyvodit z její poučky o milování. Chtěl jí být blíž, a postará se o to, aby mezi nimi vznikl onen vztah založený na blízkosti. Kdyby jen Katrin věděla, co tím všechno způsobí...

Mužské prsty byly pevně přitisknuté pod oblinami ženina zadečku, aby se nemohla vzdálit. Znervózňovalo ji to jako malé zvíře na příliš krátkém řetězu.

David byl jako ničivá droga, čím víc u něho byla, čím víc se ho dotýkala tím hrozilo větší nebezpečí, že podlehne a pak bůh jí pomoz, nebude pro ni žádná záchrana z toho šílenství...

„Nemám rád lži, kapitánko, příště se jich vyvarujte," zašeptal chladně a při každém slově se zlehka otřel rty o její rozpálenou kůži. Šimralo to jako by měla v žaludku přesně na tom místě hejno motýlů, zachvěla se, nikoliv chladem. Chtěla víc, ale byla nejistá, přijde teď trest za to, že ho kousla? Či to bral jako součást svádění?

Zasloužil si to a mnohem víc, třeba uřezat končetiny, zavrčela v duchu.

„Jediný, kdo tu lhal, jsi byl celou dobu ty," zaryla mu nehty do ramen, až v nich jasně viděla rudé půlměsíčky.

„Bylo to nezbytné pro ochranu posádky," trval David pevně na svém, mluvil s ní upřímně a Katrin se z hrdla vydral hlasitý sten, protože si ani nevšimla, že se jedna jeho ruka ztratila, aby se objevila na jejím rozevřeném klíně.

Podlé, lákavé a vzrušující odvést tak její pozornost a to je vše co chtěl...

Představte si, že jste opustili všechno co je vám blízké, nejste ani na Zemi, nechali jste za sebou přátele, rodinu a souhlasili s tím, že už je nikdy neuvidíte. Kruté? Možná. V takovém případě nějaký digitální snímek, fotka, upomínkový předmět nebo video je to nejcennější co máte kromě vzpomínek. Každý z nás by byl vzteky bez sebe, kdyby to někdo ukradl nebo zničil, v tomhle Karin zcela chápu. David si sice nechal malý suvenýr, ale ona to ani nepoznala. Prostě toužil mít něco, co je její ale za obvinění, že se dopustil nepořádku v jejím pokoji a obvinění z krádeže, jí to bude něco stát jako malá odplata.

Další z Davidových psychických nátlaků a zkoušek začíná. Jak se s tím Karin popasuje?

dominique-van-velsen-by-dominique-van-velsen-spacecraft-spac.jpg

Oberon

Kapitola 15.

Trest za neposlušnost

Pozor

18+

Kotva 15

15.

Katrin si to užívala a to opravdu nelhala.

Dva Davidovy prsty sklouzly přes tu veškerou vlhkost, která se tam během té chvíle vytvořila i malou schovanou perličku a zastavily se přímo u jejího vchodu, po kterém zákeřně konečky přejížděly.

Kapitánka se napjala a dech poskočil na rychlejší odezvu, jak se v ní zvedl vír horkosti a pocitů, o které nestála. David byl blízko jejímu srdci, které tlouklo kousek více nahoře pod ňadry v pravidelném rytmu rychlého valčíku, měl tedy okamžitou odezvu toho, co ji rozrušovalo. Věděl přesně, kde udeřit.

David ji chtěl ochutnat, cítit ji na jazyku, dopřát si průzkum každé její části a tak začal špičkou jazyka a vytvořil vlhké kolečko nad pupíkem. Chuť potu byla zemitá a slaná ale on věděl, co chutnalo sladčeji.

Růžovláska stiskla čelisti pevně k sobě.

„Chci slyšet ten zvuk Katrin," záměrně vyslovil její jméno, protože ji chtěl ponížit, podrobit si ji. Působilo to na ni jako malý elektrický impulz, kdy se kapitánčiny svaly stáhly vzrušením a touhou, která se hromadila v klíně a podbřišku.

Vše si vybíralo svou daň ničivou cestou terorizující její hrdost...

Za vše se muselo platit tím spíše za svobodu v rukou psychopata. David měl však své způsoby mučení.

Dva prsty kroužící kolem ženina vchodu se rozhodly pokračovat v průzkumu a zcela ji jediným plynulým pohybem naplnily až po okraj.

David se dočkal toho napjatého výdechu rozkoše, který mohl dále analyzovat.

Líbil se mu a zkusil to znovu, vytáhl prsty a zase ji s nimi vyplnil, až se klouby dotkl toho jemného masíčka, jejích okvětních plátků a tentokrát to bylo ještě hlasitější jako by vše co předtím zadržovala v sobě, si našlo cestu ven.

„Znovu, Katrin," poroučel klidně a trpělivě, stále v tom však zněla panovačnost, aby nezapomínala, kdo tu uděluje rozkazy.

Každý zvuk vířící pokojem byl jiný, tak zoufalý, prosycený slastí až zřetelně cítil, že se vlhkost mezi jejími stehny množí a teče po jeho ruce.

Tohle byla správná cesta.

David poslouchal, slyšel bušit její srdce proti hrudnímu koši jako hudbu plnou tamtamů a chtěl ho vlastnit a nejen tento důležitý orgán. Mít ji celou. Nikdy nic osobního nevlastnil kromě zkušeností, nic mu nepatřilo i on sám byl majetkem Weyland-Yutani, nyní však tu potřebu cítil jako nepříjemný šum, virus který se prohnal jeho obvody a zůstal tam schovaný.

Musel ji mít. Jen on.

Chtěl Katrin ochutnat, vše bylo ještě tak nové, David byl zvědavý.

Pokaždé když chtěl své prsty vytáhnout z jejího lůna. Stiskla je žádostivě k sobě jako by je nechtěla pustit, dopřál jí to, nemusel spěchat teď už ne a máčel si je v té medové sladkosti, dokud neusoudil, že to stačí. Bylo ještě mnoho věcí, které vyžadovaly jeho pozornost.

Katrin zakňourala nad tou ztrátou a znovu mu zaryla nehty surově do ramen. Byla tak vzrušená napříč situací a to se jí ani příliš nedotkl, uvědomil si samolibě.

David odtáhl své prsty a klidně je olízl.

Šťáva byla horká, čerstvá a lahodná. Jeho chuťové snímače hodnotily buket, vůni i hloubku toho prožitku.

**************************************************************************************************************************

Katrin sklonila hlavu a podívala se dolů, z toho co viděla, se neskutečně zastyděla a zalapala po dechu.

David ochutnával její šťávu, málem z toho omdlela samým studem. Opravdu to nečekala a nevěděla, jak se zachovat a tak se rozhodla raději pro nic a zachovat klid. Proč jí tedy připadalo i toto ohavné gesto tak zvráceně přitažlivé?

Možná pro to, že tohle Patrik nikdy neudělal, ne ten kategorický pokrytec by se jí ani nedotkl, kdyby o to nežádala.

Mohlo to být potupnější? Kapitánka raději zavřela znovu oči před vším světem a v tom se s ní zatočil svět.

Byla nahoře a hned zase dole, a když je opět otevřela, zjistila, že klečí na kolenou a David leží na posteli pod ní na zádech a pozoruje ji tou nezměrnou hloubkou, ve které se utápěla.

Všechny indicie co má dělat, měla pod sebou, zvláště pyj, jenž se zlehka dotýkal jejích pysků. Tohle byl její boj a ona se s tím musela vypořádat sama bez cizí pomoci, hold co si neuděláš sám, to nemáš a on ji v tom chtěl vykoupat až po uši.

Nyní si hleděli do očí jako by se ten kontakt nedal ani přerušit a Katrin si uvědomila, jak silné pouto mezi sebou mají. Co by teď dala za to, aby ta průzračná kukadla zavřel a slitoval se nad ní, ale to bylo to poslední, co by David udělal.

Byla v tom výzva jako by android kynul k pokračování.

Katrin se cítila rozpolceně, vzrušení jí otupovalo mysl tak spolehlivě jako hypnogen noční můry. Nedalo se proti tomu bojovat, David držel v rukách všechny uzavřené cesty.

Bože přeci ji nemohl přitahovat stroj a ještě zrádce! To bylo šílené!

Jak se nadechla, mírně se pohnula a špička se otřela o ty vlhké plátky její jeskyňky.

K Davidově potěšení uslyšel znovu ten lahodný zvuk plný potěšení.

Proč právě tato pozice ptala se sama sebe?

Byla to zkouška odvahy a on si byl jistý, že to neudělá, do ničeho ji nenutil. Bylo to dobrovolné.

Bylo to jako by se jí vysmíval, ale naopak jí dal prostor k tomu mít situaci ve svých rukách. Jistě byl to klam ale...

Katrin se mírně rozjely nohy na kluzkém ložním prádle a ona se přitiskla svou broskvičkou k Davidově tvrdé erekci. Měla chuť se o ni otírat a škádlit, sobecky si dělat dobře ale nevěděla, kolik jí zbývá času.

Spousta nebo málo, než přijde ta stravující bolest.

Byla zmatená, vzrušená a přesto ho nenáviděla, potřebovala ho, potřebovala vakcínu i uspokojení a on jí to všechno byl ochoten poskytnout výměnou za její důstojnost, hrdost a poslušnost.

Nesměla na to myslet, přitáhla kolena zpátky k mužovým bokům, aby se mohla vzchopit a natáhnout ruku k jeho penisu pod sebou. Uchopila ho do ruky, tentokrát ji nezastavil a ona ho postavila tak, aby se na něho mohla nabodnout.

Katrin byla rudá rozpaky, když ji při tom David nepokrytě pozoroval, nic mu neuniklo. Klidně ji nechal, ať vše udělá sama, to byla jeho strategie.

Nic nedostane zadarmo, a když už, tak pro své sobecké účely.

Liboval si v tom, jak se jí krev hrne do tváří a vytváří na nich tu krásnou růžovou pigmentovou stopu, zvedající se ňadra a ruka kolem jeho penisu...

Další neocenitelná inspirace.

Sledoval jako divák, jak špička pohladila závoje Katrinina ženství a vklouzla do jejího těla bez sebemenšího odporu. Jakmile s výdechem sklouzla a dosedla dolů, kde se její stehna setkala s jeho, androidovy dlaně přitisknuté na hýždích ji tam zadržely a zabránily jí se pohnout a dychtivě pokračovat.

David tím upoutal ženin pohled.

Katrin vzhlédla, ta zranitelnost v těch tmavých hlubinách byla okouzlující jako by se celý její svět soustředil jen na něho. Přesně to chtěl vidět.

Utrpení z toho že ji zastavil, co bude následovat, nejistotu zda ji odmítne a nechá zemřít, strach, ten bezbřehý stín v duši, který do vás zatne drápy a vy se roztřesete jako v ledovém větru.

Kapitánka ho cítila, obepínala jeho velikost, tlačila ji jako kůl uvnitř jejího jemného těla. Nemohla se hnout.

Nadzvedla obočí a vráska na čele se prohloubila.

„Chci tě slyšet sténat, jinak tě nepustím," napomenul ji David s tímto zvláštním požadavkem.

Katrin to zaskočilo, nemůže přeci jen tak falešně začít vzdychat! Proboha! Jistě se bavil jejími rozpaky, parchant! Už by na to, kdo oba jsou, v tu chvíli málem zapomněla, ale on jí to zase rychle připomněl, na které straně stojí a rozhodně to nebyla ta její.

„Davide..." zakňourala, bez úspěchu.

Sebrala všechnu svou odvahu a zavřela oči, aby rozevřela rty, ze kterých unikl slabý šepot a tak to zkusila ještě jednou a hlasitěji.

Bylo to peklo. Trapné peklo.

Ložnicí se rozezvučel vzdech téměř útrpný, prosycen jejím momentálním rozpoložením. Znovu a znovu se nadechovala a skučela, sténala, dokud nebyl spokojen.

David věděl, že se podvolí a jakmile vydala dostatečně hlasitý zvuk, který byl slyšet až na chodbě a donesl se k Jackovým uším, jenž šel po chodbě, byl spokojen.

Hned na to jeho prsty přeběhly jako pavouci po nohách k ženiným bokům a než se nadála, uchopil je a začal ji lehce vyzdvihovat, než pochopila, že je volná a začala se pohybovat zcela sama bez jeho přičinění.

Celou dobu měla zavřené oči jako by se odmítala podívat realitě do tváře nebo si snad představovala někoho jiného, ale jakmile je otevře, uvidí opět jeho znovu a znovu.

David tu divokou ženu, která na něm skákala a prohýbala, nechával volnost, aby si dělala, co chtěla, zatímco on si mohl zapamatovat a učit se vše co s ním dělala.

S fascinovaným pohledem se díval mezi jejich těla, která se co každých pár vteřin spojovala, jak jeho vztyčený penis mizel v tom horkém božském klíně téměř s hladovou potřebou jako by ho měla spolknout.

Užívala si to.

Pohupování ňader, vlnění vlasů, napínání svalů i třepotání řas na tvářích, to vše bylo naprosto dokonalé v tomto jedinečném okamžiku odevzdání.

Nechal Katrin domnělou volnost, protože tohle byl její večer a on hodnotil hned několik svých malých pokusů. Za prvé co vše je ochotná udělat pro přežití a za druhé jak ona si celý akt představovala.

Chtěl, aby ho svedla. Ochutnat Katrinin chtíč a vypít ho do dna.

David v této jedinečné ženě našel vynalézavé stvoření, jež se rychle přizpůsobilo dané situaci. Dokonce mu teď i připadalo, že se nechala unést a jejich identitu schovala v hlubokém šuplíku. Líbila se mu tato divoká změna bojující o život a nemohl od ní odtrhnout oči.

Podle způsobů s přihlédnutím na její vlastní sny, jež strávila v hyper komoře očekávat, že ho povede jemněji a ukáže mu co je to milování, o kterém se zmiňovala ale spíše se u ní projevilo silné vzrušení, jež ovládalo celé její tělo a jemnost se přeměnila ve vášeň a naléhavou potřebu...

Ušklíbl se, aniž by to viděla.

**************************************************************************************************************************

Katrin bylo horko, přímo strašné horko jako by byla až po krk ve vířivce, když začala svým zadečkem přirážet proti Davidovi pod sebou. Dělalo jí to neskutečně dobře. Podobalo se to jízdě na horské dráze, přičemž jste nevěděli, kdy budete nahoře a kdy dole.

Užívala si to. Bylo těžké si to přiznat, přišlo to tak náhle, když už bylo pozdě a ona už se nemohla zastavit v té divoké jízdě a pokud vypadnete z vozíku, bude to ještě děsivější úžasný zážitek, na druhou stranu pak už vás čeká jen tvrdý pád smrtící náraz a přesně to chtěla.

Silné vyvrcholení, které ji překvapilo jako zemětřesení v jejím těle, jako tornádo, které vytrhává stromy ze země, bylo osvobozující.

Prohýbala tělo jako kočka, hrubě se o Davida otírala podbřiškem a tou malou vzrušující věcí ukrytou ve svých záhybech tam dole. Jak to bylo příjemné a uvolňující...

Potřebovala to, chtěla to. Dosedala na jeho klín, až cítila špičku penisu, jak naráží do dělohy. To otírání uvnitř, kdy ji jeho velikost vyplňovala a s každým přírazem rozevírala jen, aby ho v sobě znovu stiskla, se nedalo s ničím spojit ani s horou palačinek ani s vanou plnou horké vody a šampaňským v ruce.

Byl dokonalý, dokonalý pro ni.

Nesměla tomu požitku podlehnout, ale už se stalo, nekontrolovala a propínala se v zádech.

Věděla, že na ni David visí pohledem, cítila to, ale musela se od toho oprostit.

Katrin nevadilo, že tam nehnutě leží jako kus stromu, alespoň ho tak měla pod kontrolou, jediná pozitivní věc a ona si mohla užít do sytosti jako by na protijed úplně zapomněla. Omyl, opravdu se jí se vyhlídka na smrt kamsi vytratila, jelikož vnímala jen sex, jež si dlouho odpírala.

Kapitánčiny pohyby byly čím dál rychlejší, stehna napjatější a čím dál víc se kolem něho stahovala, tak moc se chtěla uvolnit a byla tak blízko. Blíž k vrcholu, stačila ještě chvilička, byla nepříčetná, divoká a zatínala mu nehty do kůže.

Nebránil té prudkosti, přišla mu naopak fascinující, každá její reakce ojedinělá a přitažlivá.

Ta chvíle kdy se ještě kontrolujete a pak najednou zjistíte, že jste to všechno hodili s radostí za hlavu. Byla to pouhá vteřinka, kdy ten napjatá ustrašená jiskra z jejích očí zmizela, a nahradila ji vlna slasti a zapomnění.

V tom se jí Davidova dlaň náhle přitiskla ze strany na krk a jedním pohybem si ji přitáhl a donutil ji, se k němu ohnout.

Katrin z úst uniklo vzdorné zasyčení.

Prsa se mu vtiskla do hrudi a náhle se celá pozice opět otočila, když je ve vteřině vyměnil.

Katrin zalapala po dechu, ale to už ležela zády v pokrývkách a on vyplnil celý její výhled.

Kolena měla pokrčená a ten pohledný zmetek spočíval mezi nimi hluboko, zabořený v té medové vlhkosti. Ani se nepohnul.

Proč proboha? Chtěla ho!

„Prosím pohybuj se nebo zešílím!" vyslala k androidovi vražednou prosbu.

Trhla v zoufalství boky proti němu, aby ho vyprovokovala i nalákala k dalším přírazům, chtěla, aby do ní bušil jako zvíře, aby ji pohltil, to přeci chtěl ne? Chtěl ji vlastnit, zničit, tak ať jí sakra ukáže jak...

Všechny myšlenky se zastavily ve svém zběsilém toku, protože se k ní pomalu trýznivě sklonil jako démon. Androidovy rty byly jako pokušení, jen kousek od jejích jen se jich dotknout. Jako poslední chutný čokoládový bonbón v krabici.

„Prosím..." zkusila to znovu, neúspěšně.

V Katrin rostla frustrace.

Davidovy oči vypadaly jako modrý zářivý neon, jenž přitahoval veškerou pozornost. Hypnotizující ale bez emocí.

Nespokojeností se zamračila. „Davide, prosím..." zavrčela šeptem, Katrin se nedostávalo dechu, v tom hlase bylo tolik zoufalství i bolestného potěšení. Přemlouvala ho hladovým pohledem, otřením nožky o stehno, rukama po ramenou.

Jeho tvář byla však stále jako z ledu, když mezi nimi proudil vzduch.

„Myslíte si, že jsem vás už dost potrestal, kapitánko?"

„Cože?" Katrin nechápala, o čem to sakra mluví, ale pak si vzpomněla na ten vzkaz, který se objevil na obrazovce v zasedací místnosti, a nasucho polkla. Takže to celé dělal, protože se hrabala v jeho věcech?

To měl být trest? Hovno!

David viděl to světýlko, které se mihlo v jejích očích, které byly teď zcela černé bez toho hezkého hnědého kroužku, poznal, že pochopila.

„Ne, to že jste mě musela svést, není váš trest, to byla vaše volba," pravil vážně tím pokořujícím tónem, který nenáviděla, „ale to, že nedosáhnete uspokojení, po čemž teď bytostně toužíte."

Konec věty se ztratil v tichém šepotu, který už jednou slyšela, a rozhodně nevěstil nic dobrého.

Katrininy oči se široce rozevřely a když pochopila, o čem to mluví, už bylo pozdě.

Takže on čekal do poslední chvíle, kdy ji vydráždí do maxima a pak...

"Ne...!" To poslední zasténání v sobě neslo duševní i fyzické utrpení, až se málem přeměnilo ve vzlyk, jenž otřásá celým jejím světem a dokáže, aby se otáčel na opačnou stranu.

Než se nadechla, David ji umlčel dlouhým polibkem, po kterém jí zabořil zadní část hlavy do polštáře a to jediné co viděla, byl neon zrádných zorniček.

Nemohla mluvit ani křičet, jen se o jeho hruď zapřela dlaněmi jako orel.

Zrádce! Ty bastarde! Tohle mi nemůžeš udělat! Křičela v duchu.

Kdyby mohla, ječela by to nahlas ale jediné co z ní vycházelo, bylo mumlání, kterému nebylo rozumět. Zoufalý pokus o marnou svobodu.

Stroj drtil její rty, které se ani nepohnuly, žádný jazyk žádný pohyb jako by oba strnuly v čase.

Jediné co cítila, bylo vlastní bušení srdce proti němu a jeden jediný poslední provokující příraz do kapitánčina klínu, když uvnitř ní vypustil svou dávku...vlastně nevěděla čeho přesně, ale zřetelně vnímala, jak to teče a stéká dolů po půlkách a tvoří to mokrou louži na posteli pod zadečkem.

Všechno mělo náhle hořko sladkou příchuť, jakmile si uvědomila, že nedostane, co chce.

Proč? Proč tohle divadlo?

Ten zákeřný polibek pokračoval navzdory celému jejímu utrpení do té doby, než jí předal vše nezbytné a pak se tělo, jež Katrin drtilo pod sebou, začalo pomalu zvedat.

David se zapřel na svých silných pažích, které byly zabořené do pokrývek z obou stran ženiny hlavy, zato její dlaně se zvedaly s ním. Odtlačovala ho od sebe, aby mezi nimi vzniklo dost místa na to, aby do nich nezačala bušit pěstmi.

David se odtáhl od jejích rtů jen o směšných pár centimetrů. Intimita mezi nimi vymizela opět na hořkou nedůvěru.

„Ty parchante, jak jsi mi tohle mohl udělat. Proč, Davide, proč!" nová salva úderů se zaryla do jeho kůže jako střepy ženiny příčetnosti, kterou rozbil na milion kousků.

David se možná trochu zvedl, ale stále pod ním byla uvězněná s nohama od sebe a pulzujícím klínem, který nebyl nasycen.

Cítila tam zoufalou bolest po uspokojení, jež jí odmítl dát. Nenáviděla ho. Bože, chtěla ho udeřit, ale do tváře se neodvážila, ještě by si při tom zlomila prsty.

„Každý platí za své chyby, berte to jako varování pro příště," shlížel do vztekem protkaných očí, jež mu nyní přišly tak okouzlující a plné energie, když se zlobila.

„Kašlu na nějaká tvoje varování, tohle nebylo fér a ty to dobře víš!"

Na Davidově tváři se poprvé za celou tu dobu, co do její kajuty vkročil, objevil mírný úšklebek, který sliboval ledacos.

„Věřím, že příště si dáte větší pozor, kapitánko a možná dostanete, po čem toužíte, budete na to mít dost příležitostí," čímž jí naznačil, že bude žít, dost možná tak dlouho na to, dokud ho nepřestane bavit.

Nebude mu děkovat.

Už po něm chtěla prsknout, aby si trhnul nohou, když se k ní naposledy sklonil.

Naivně si myslela, že se zvedne a vypadne, ale teď opravdu netušila co má ještě v plánu.

„Co to děláš?" zachvěla se a po těle jí přeběhla husí kůže od konečků palců na nohou až po vlasy, přestože vzrušení z celé té prožité hory rozkoše se rychle vytrácelo, nahrazeno vztekem a ponížením.

Znovu se zapřela dlaněmi a snažila se s ním přetlačovat, marně, byl tak těžký...

Zadýchala se, ale to už se obávala, že ji znovu políbí, možná by ho kousla, jenže androidova hlava se o pár stupňů naklonila ke straně, takže tvář skončila v ohbí jejího krku.

Co to dělá?

Cítila Davidův každý nádech umělých plic, jenž se opřel do její rozpálené citlivé kůže, a příjemně chladil, zlaté vlasy jí pohladily po lícní kosti a opuchlých rtech. Erotické ale o to více bolestné, protože z nějakého neznámého důvodu byl stále v ní a tvrdý jako by neztrácel erekci a byl připraven na druhé kolo.

Ano, chtěla to tak moc, že by dokázala i kňučet a prosit jen, aby dostala, co chce.

Ale po tom co udělal?

Vlhké dlouhé olíznutí ji poslalo znovu do rozpáleného pekla.

Tak on ji chtěl ještě vzrušovat a pak jí zamávat než odejde? Byl skutečně tak krutý?

Olíznutí jazyka Katrin donutilo pohnout boky proti němu, ale jediné čeho docílila, bylo, že se v ní pohnul jen o pouhý milimetr.

„Dost, Davide, přestaň!" napomenula ho rozechvěle, ale jako by mluvila do kamene.

To švihnutí špičky jazyka sem a tam ji nutilo se kroutit a svíjet k nevydržení.

„Ještě jsme neskončili," zašeptal tím pronikavým melodickým hlasem, ale přes bušení v uších to téměř neslyšela, poznala však, že nyní se jeho rty rozevřely od sebe a ona ztuhla jako mražená treska.

Snad...snad jí nechce kousnout! Neopovažuj se!

Vzpomněla si na to, co mu předtím provedla, ale v jeho případě by jí ukousl půlku krku a ona by vykrvácela.

Katrin měla strach, protože vše nasvědčovalo tomu, že to udělá.

„Ne, Davide, dost, nekousej mě!" vykřikla a Katrininy ruce vyletěly nahoru na jeho záda a začala ho škrábat, dech se zrychlil a špičky ňader se mu tak dráždivě otíraly o hrudník.

Kdyby jen věděla, jak daleko je od pravdy.

David přiložil své rty ke straně kapitánčina krku a začal sát. Nejprve slabě ale tlak se zvyšoval, dokud ji nemravenčila kůže okolo a trochu to nebolelo.

Trvalo to snad celou minutu, než začala sténat, až pak se odtáhl a oči se mu třpytily jako chlapci, který provedl něco, co neměl a měl z toho škodolibou radost.

Než se Katrin vzpamatovala, zmizel z jejího těla a začal se tiše oblékat.

Kdesi v zadu mysli si oddechla...

Konečky prstů se mezi tím dotkla toho horkého místa, bolelo to, nemusela se podívat do zrcadla, aby poznala, že tam bude červený flíček. Co flíček, modřina.

Skvělé teď se cítím jako označkované použité zboží, ještě dát řetěz na kotník.

Proč to udělal?

Pochybovala, že androidi měli majetnický pud, ale David nebyl jen tak obyčejná chodící plechovka.

Katrin se cítila ublížená, frustrovaná jeho způsoby jednání a sledovala ho z postele vražedným unaveným pohledem tygřice, jako vrah svou další oběť.

Mokro pod zadečkem bylo nepříjemné a lepilo se ke kůži, nevydržela v tom být a posunula se ke kraji postele, vstala a stáhla na sebe pokrývku alespoň tak, aby zakryla nahotu.

Cítila se jako vánoční ozdobička, která se při hrubším stisknutí rozbije, ale na to byla Katrin přeci jen více houževnatá. Nenechá se od tak necitlivého parchanta zničit.

S napjatými rameny čekala, až se doobleče a přitom potlačovala ten nepříjemný pocit v klíně, který tak moc chtěl, aby se vrátil a dokončil, co začal.

Huš, ty zrádce, nebude den, kdy ho budu dobrovolně chtít, vrčela v duchu. Ano, klid Katrin, nenech se od něho vytočit, využívá tě, ale ty se budeš smát nakonec.

Kéž by to byla pravda...nikdo nevěděl, jaký konec je čeká a to byl ten nejhorší očistec.

Nevědomost.

Jakmile se po několika neskutečně dlouhých minutách David konečně precizně oblékl a otočil, i když moc chtěla, nedokázala se mu podívat zpříma do očí.

„Odejdi," zavrčela po něm a mračila se na podlahu. Měla sice na jazyku peprnější slova, jež by mu hodila na hlavu, ale ovládla se.

Tak moc se s ním chtěla pohádat, pokousat ho, poškrábat tak, že by ho ty zázračné uměle vypěstované nanobuňky nedaly dohromady a nakonec by ho slisovala v odpadním kontejneru na malou kostičku, kterou by si vystavila v pokoji jako trofej.

Sladká představa...

„Uvidíme se později, kapitánko," nekonfliktně se s ní David rozloučil a dál ji nepokoušel ani si ji nedobíral. Zamířil ke dveřím, poslední pronikavý pohled a byl prostě a jednoduše pryč.

Katrin ještě v poslední chvíli zvedla oči, aby viděla, jak se otáčí, a jak má stále plný rozkrok vyrýsovaný proti látce kalhot jako by odcházel neuspokojený.

Škodolibě se nad tím ušklíbla, pobavilo ji to a na pár drahých chvil zapomněla i na svůj vztek ale znovu se do ní zakously ostny nejistoty a připravily ji o dech...

Pokud ho neuspokojila, nemusel by jí už poskytnout to privilegium protilátky. Nemusel by vícekrát přijít, nechal by ji v bolestech umřít.

Odvedla tedy špatnou práci? Cítil během sexu něco? Co si o tom myslel? Možná ho zklamala a očekával něco jiného. Chtěla znát odpovědi na tyto otázky, ale neměla nic.

Dveře se za androidem zavřely a nechaly ji na pochybách.

Bude ještě nějaké zítra? Ale říkal přeci, že...bude mít další možnosti, takže počítá s jejím životem...nebo ne?

**************************************************************************************************************************

Katrin rozhodně odmítla zapsat si do deníku tuto vyděračskou zkušenost, ale David byl jiný případ. Téměř opak její osobnosti.

Jakmile vyřídil vše potřebné, posadil se ke svému stolu a zapnul vypínač lampy.

Bílé světlo ozářilo celou pracovní plochu a jeho stále jako ocel tvrdý rozkrok.

V tichosti se nad tím zamyslel, čím to bylo způsobeno. Opět.

Špatnou cirkulací kapaliny? Flexibilitou umělých vláken a svalů? Co když to nebyla mechanická chyba? Co když byl David příliš lidský?

V každém normálním případě by se tak zvané vzrušení jeho těla mělo ztratit ve chvíli, kdy ejakuloval do Katrinina těla. Nestalo se tak. Naštěstí, jakmile se dostal do svého pokoje, tvrdost začala odeznívat jako by se dostal z jejího vlivu tak daleko, že to stačilo, aby se přesměroval z pohotovostního do normálního stavu.

Zvláštní...

Tento proces bude potřebovat aktualizaci, kterou naplánoval o tři hodiny později a problém by se měl vyřešit následnou diagnostikou. Pokud budou obtíže nadále pozitivní, bude se tím zaobírat důsledněji.

Davidovy prsty poté zajely do kapsy svého obleku a vyndaly z něho nejprve malý injekční přístroj a naplněnou ampulku z průhledného skla, oboje položil před sebe, než vzal svůj deník, tužku a začal psát úhledné Japonské znaky s precizností umělce.

10.6.2038

Katrin je žena plná překvapení, objekt, který bych mohl zkoumat každou minutu svého dlouhého života. Rozmanitost jejích nálad a rozpoložení je jako barevná paleta, kterou mohu malovat její obrazy. Podařilo se mi odhalit jedno její malé tajemství. Jsem si jistý, že by nechtěla, aby ho někdo věděl, a vím, že u mě bude v bezpečí ale je neopatrné a triviální, že výstřižek z novin o svém neúspěchu na Měsíci má u sebe. Je to ono svědomí, jež ji nenechává spát? Podle toho co jsem pochopil, bylo obvinění pisatelem výstřižku psáno na její jméno i když vina nebyla zřetelně prokázaná. Téměř cítím lítost nad tím, jak to trápí její duši. Nyní konečně chápu důsledky jejích chaotických snů, které ještě důkladně prostuduji. Strach a lítost, jež jsem v nich mohl vidět a neznal doposud důvod, uvažovat o příčině je nyní jasné a čitelné. Mohu jen doufat, že mi později prozradí celou pravdu.

Budu trpělivě čekat a zatím vyhledám více informací v archivu Weyland-Yutani.

Katrin je silná žena hodna obdivu ale zjištění, že ji dokáže ničit taková věc, byla pro lidi běžnou traumatizující psychózu. Stále však odmítá mé pokusy o naslouchání. Jak rád bych si vyslechl všechno, co jí dělá starosti, co ji rmoutí a pomohl jí, proto se obávám, jaké důsledky bude mít tento můj projekt na její odolnost. Pomůžu jí ho překonat, jak nejlépe budu moci a zanedlouho jistě uvidí, že jsem myslel na naši budoucnost jen v dobrém světle.

Jeden z mých malých pokusů dopadl nadmíru úspěšně, měl jsem v plánu podrobit Katrin testu, jež nás mohl spojit nebo rozdělit, úspěšně si vybrala první možnost a já jsem na ni hrdý. Mohu doufat, že se nejen držela pudu sebezáchovy, který tvořil 70% jejího rozhodnutí, ale doufám, že za zbývajících 30% mohla hormonální disbalance a fixace na mne. Obdivuji její odhodlání dostat to, co chce, přestože bych ji nenechal zemřít, jako pojistku jsem měl v kapse injektor, ale nemusel jsem ho použít. Ne dnes.

Dnes jsem nečekaně dostal svůj první polibek. Je těžké to popsat, pokud vynechám všechny reakce a vlivy, jedním slovem velice emocionální zkušenost a pro lidi tak běžná. Byl jsem zaskočen, s jakou razancí přebrala svou úlohu mě svést. Líbilo se mi to, cítil jsem z toho uspokojení z jejích dobrovolných doteků, přesto stále váhám nad rozdílem mezi sexem a milováním. To co jsme dnes prožili, na mne silně zapůsobilo.

Neustále mě naplňovala otázkami, nad kterými musím přemýšlet, protože se ji a vše snažím pochopit a být jí blíž. Beze mě nemůže přežít a já jí dám všechny důvody, abych byl jediný, kdo ji může opravdu zachránit. Budu jí vším jako ona pro mě. Má Katrin.

Její způsob svádění a následného pohlavního styku mě do teď odvádí myšlenkami právě tam zpátky do jejího pokoje a já váhám se tam vrátit. Potřebuje však odpočívat, než se dnešní, již plná aplikovaná dávka asimiluje v organismu. Zvýšená námaha tomu napomáhá, ale Katrin si zvyká pomalu, lidské tělo má své limity. Dám jí čas se přizpůsobit a mezi tím mohu udělat několik výsledků z naší vzájemné poučné interakce. Jsem si jistý, že pochopila mé úmysly o domnělé záchraně Oberonu a co vše pro ni dělám, ostatně nemusím zachraňovat nikoho, očekávám, že se později dočkám uznání, ale stále vzdoruje a nechce přijmout fakt, jak je situace závažná, vidím to v každém jejím pohledu. Zvykne si na naše příjemné návštěvy, je ještě tolik věcí, které chci poznat a chci, aby se jí líbili. Stejně jako ona může být mým učitelem, mohu jí být lektorem v jiných věcech a já se rozhodl pro metodu odměn, což by mělo zapůsobit na její psychiku jako nejméně náročný postup.

Zatím vše probíhá podle plánu a tresty nejsou potřeba, pokud se však postaví na odpor, budu ač nerad nucen zakročit razantněji a proto teď k trochu jiné naléhavé práci, která mě čeká...

David odložil pero, deník nechal otevřený a vzal injektor, jenž vložil zpátky do kapsy. Ampulku s protijedem vzal do ruky a šel ke své kovové kartotéce. Pátý šuplík pátá řada vlevo.

Obsah skrýval smrtící látku ve stejně malých ampulích, ale tato nekoncentrovaná kapalina v takové míře byla smrtící dávkou pro lidské tělo. Nikdo ji nemohl přežít, protože účinky byly okamžité do pár sekund.

Patogen z jistých dobrých důvodů skladoval jinde, ale držel si i malou zásobu zde a on věděl, že se mu bude jistě hodit.

Nyní byl čas vyzkoušet smrtelnou látku na někom, kdo byl pro posádku přítěží.

David udělá vše, aby Katrin ochránil, což mimo jiné zahrnovalo i vraždu...ale opravdu se jedná o vraždu, pokud tím zachráníte všechny, kdo na Oberonovi jsou a dost možná i před katastrofou, jež by zničila celou loď?

David zde nebyl jedinou hrozbou...

Hranice mezi dobrem a zlem nebyla vždy černá nebo bílá ale David věděl jaká je jeho povinnost, jen byla v rozporu se zákony robotiky.

**************************************************************************************************************************

David trávil zbytek večera na ošetřovně a pomáhal s pacienty doktoru Lessovi, který se zdál napjatý a unavený. Lékaři měli dobrou odolnost vůči nemocím, ale na patogen vitamíny opravdu nepomáhaly, stejně jako placebo na cukrovku.

„Vypadáte unaveně, měl byste si odpočinout, podle vaší karty pracujete již 30 hodin," ozval se za asiatem jeho pomocník.

On to ale nechtěl slyšet, jenže sám dobře věděl, kde jsou jeho limity, měl na starosti celou ošetřovnu a jeho východní ctižádost v krvi ho nutila vydržet a překonat únavu, uvědomoval si však, že pokud nepůjde spát alespoň na pár hodin, může se zhroutit nebo mít v tom lepším případě výpadky mikrospánku.

Obrátil se a položil na nerezový tác, jenž android nesl speciální teploměr.

„Máš pravdu, Davide, jen co dokončíme vizitu, a předám instrukce Renfieldovi, půjdu si odpočinout."

„Mohu dokončit vizitu sám, nejde o nic závažného, pacienti nevykazují žádné příznaky déle, jak 23 hodin a doktoru Renfieldovi mohu předat vše nezbytné," odvětil stroze.

Less to oceňoval, ale byl zvyklý si vše dělat sám a pečlivě, ne nechávat důležité věci na ostatních.

„V pořádku, počkám," ujistil ho smířlivě.

Lidi byli vskutku nenapravitelní a nenechali si poradit v něčem, co je očividné, kroutil v duchu David hlavou.

Zanedlouho oba muži zkontrolovali všech 20 ležících na lůžkovém oddělení. Žádné další příznaky nenesly, možná jen dehydrataci a zácpu. Byly to právě ti slabí jedinci, u kterých patogen odhalil různé příznaky nemocí, které by se jinak neprojevily. Lidé, kteří měli oslabenou imunitu. Pokud však budou dostávat ventilací stále pravidelný přísun protilátky, zanedlouho bude ošetřovna prázdná, tedy až na těch několik mrtvých, samozřejmě. Ty padli za oběť pokroku.

David a doktor Less společně prošli chodbou kolem ukazatelů na stěně přímo do kanceláře, kde všechno společně vybavení uklidili na svá místa.

„Chtěl jsem s vámi probrat jednu choulostivou věc, doktore," ozval se po chvíli David, když zavíral bílou skříňku.

„Čeho se to týká?" usedl Less unaveně za svůj stůl, před který se android posléze postavil.

„Hromadný pohřeb, pane, domnívám se, že mrazící sklad, který jsme dočasně vyhranili jako simulovanou márnici pro mrtvé, si zaslouží důstojný odchod, navíc se mi hromadí stížnosti od jejich rodin v Linku," shlédl na něho vážně ale bez požadovaného soucitu.

Asiat na něho upřel své mandlové oči a pak si dvěma prsty protřel oči, aby tak vstřebal androidova slova.

„Tohle by měla rozhodnout kapitánka," vydechl, evidentně o tomhle nechtěl rozhodovat sám. Ošemetná věc, od které každý dával ruce pryč.

„Pacienti jsou vaše práce a zodpovědnost, doktore Lessi," nadzvedl David obočí a přesto ho ten klidný hlas uspával do té míry, že si musel dlaněmi podepřít hlavu, aby neskončila položená na stole.

Snad by mu to nikdo ani nevyčítal, od doby co se to všechno semlelo, stál na nohou.

Pokud by jeho energie svítila jako baterie, fungoval by až na poslední čárku.

„Myslím, že v této chvíli jsou všichni zvláště kapitánka traumatizováni nenadálými okolnostmi a dovoluji si říci, že celou záležitost bere jako své osobní selhání, proto jsem se rozhodl oslovit vás. Tato záležitost je potřeba co nejdříve vyřešit."

Less se vzdal a pokývl hlavou, „dobrá, dobrá, Davide, máš můj souhlas začít s přípravami, čím dřív se zbavíme těl, tím rychleji ostatní zapomenou."

„Výborně, nyní mě omluvte mám ještě jinou práci," oznámil android, svlékl bílý lékařský plášť jež položil na věšák a vyšel ven...

Karin platí za své chyby v naturáliích, myslí si, že z toho není východisko a přesto, se nehodlá vzdát stroji, může prodat své tělo za ostatní, ale on nad ní nevyhraje, nikdy. Naopak David nehodlá přestat , i když by mohl, ale odhalit celou pravdu si koleduje snad ještě o více problémů a on věděl, že by se kolonisté rozhodli ho vypnout, což by byl jejich definitivní konec, protože by jim nikdo nemohl dát protilátku. Jejich prozření a nedůvěra ve společnost, by je odsoudila ke svému konci.

David pomalu spolupracuje s ostatními, ukazuje se jako dokonalý pomocník a snaží se ulehčit doktoru Lessovi práci s pohřbem, doufá tak, že by se na něho později v budoucnu mohl více obracet s důvěrou a větší jistotou.

David 8

Kapitola 16.

Na jaké straně stojíš?

Kotva 16

16.

David zamířil cestou k výtahu, ale upoutaly ho dva hlasy, Davidův citlivý sluch ho vedl stranou od hlavní tepny chodeb k laboratořím na stejném podlaží.

V místnosti číslo dvě bylo několik lidí, kteří tvořili hlouček jako hejno bílých vlašťovek. Prosklené dveře se otevřely a vpustily ho dovnitř.

„Co chcete říct tím, že jste to ztratili? Jak se může taková věc ztratit? Nejste náhodou vy laboranti opatrní?" rozčilovala se Fishová, naproti ní stál Montgomary, jež celému procesí velel, a oba dva shlíželi na drobného muže, který se před nimi třásl, jako špatně sestavený motor.

David to zvědavě pozoroval svýma bystrýma očima a nakonec se zeptal, což bylo víc než logické, než čekat o co se jedná a co z toho vyplyne.

„Co se stalo?" poměrně nevinná otázka, v ten moment se na něho vrhlo nejméně deset párů nevraživých pohledů.

„Tohle nemehlo ztratilo nejčistší sadu vzorů krve pacientů," vyštěkla fyzička a ukázala prstem na tu třesoucí se hromádku před nimi.

Napjatá nálada byla přímo vražedná...

Nikdo v tuto chvíli nechtěl být v kůži tohoto chudáka, který se třásl pod pohledy ostatních, a snažil se být neviditelný.

„Já je najdu, určitě je najdu, musí tu někde být, možná v jiné místnosti. Jiné odstředivce nebo laminárním boxu, či..."

„Kdo sem poslal takového amatéra, máš vůbec dodělanou školu, že nevíš kde co, necháš?!" rozkřičela se rybička, až ji Monty musel chytit za rameno, aby ji uklidnil.

„Klid, Fishová, určitě se najdou, kam by se to asi tak ztratilo," snažil se ji utišit svým všudypřítomným optimismem, ale hodila po něm kyselý obličej a hned také po tom muži, jež si začal nervózně hrát se svými prsty a stahovat přes ně dlouhé rukávy.

„Zkuste to všichni najít nebo budeme muset začít znovu s jinými vzorky," promluvil Monty k ostatním a ti se ihned rozprchli do všech stran jako vyděšené ptactvo.

David ale předem věděl, že neuspějí, o to už se postaral. Získal tím tak nějaký čas, den nebo dva, než budou nové výsledky. Jen taková malá hra s iluzemi.

„Měl bys na ně dávat větší pozor," zabodla Fishová chemikovi prst do hrudi s nepopiratelným obviněním jako by to byla jeho vina.

„Já? Mám zodpovídat za chybu, kterou jsem neudělal? Nejsi moc objektivní ženská," obrátil oči v sloup a David rychle zasáhl, jinak by se tu hádali snad až do rána. No, dobře spíše je schválně nechal ještě chvíli ve při.

„Přestaň mě urážet."

„Já tebe? To je vtip?"

„Vypadám, že se směju?"

„Ne, ale podle mě to ani neumíš."

„Věřím, že se vše v pořádku najde, ten muž je jen trochu zapomnětlivý," pousmál se David na oba doktory a dal jim kývnutí, aby se trochu vzpamatovali.

„Když už jsem vás našel, mohl bych si s vámi v soukromí promluvit, doktorko Fishová?" požádal ji android, a když přikývla, vedl ji ven směrem ke skladům.

David otevřel jeden úložný prostor pro léky a vešel dovnitř, žena ho následovala. Možná jí to přišlo divné, co jí nutně chce sdělit mezi čtyřma očima a neřekl to na chodbě, ale asi to bylo opravdu tajné.

Oba dva se ocitli v nevelkém prostoru 4x4m obehnaným kovovými regály plnými léčiv. Páchlo to tam jako v aspirínové sauně. Každá krabička byla jinak barevná jako kostky lega, které se ale nedaly skládat do sebe.

„Tak o čem chceš mluvit?" zavrčela na něho nevraživě, když konečně stáli proti sobě v tom stísněném prostoru mezi čtyřma očima.

„Chci s vámi mluvit o vašich neoprávněných činech, doktorko."

Nastalo bolestné ticho.

Fyzička nehnula ani brvou a dívala se na něho zpod obloučků svých černých brýlí, jenž zkreslovaly ženinu tvář v jeden velký nepříjemný výraz.

„Nevím, o čem to mluvíš," odsekla stále popuzená situací, ve které byla před chvílí.

Pokud byl předtím David netečný a zdvořilý, tak teď se pohnul dopředu s takovou zlověstnou silou, že fyzička nestačila ani mrknout a její záda narazila na nepohodlné tvrdé kovové panely a krabice s léky nárazem těla zachrastily.

„Hej, co to děláš, hned ustup," zamračila se, ale v jejích očích doutnal i ukrytý strach.

David byl u ženy dost blízko, aby se cítila v ohrožení, využil toho.

I on se nepříjemně zamračil, což mu dalo hrozivý výraz, nepoužíval ho často, jen když to bylo nutné.

„Nemusíte lhát, doktorko, vím o vás i vašem společníkovi a jakou úlohu tu hrajete, zamotala jste se do opravdu ošklivé machinace. Nemohl jsem si nevšimnout, kam se po večerech ztrácíte, a je podivné, že je to právě strojovna lodi. Příliš očividné, příliš jednoduché, a pokud si myslíte, že lžu, mohu vám předložit kamerové záznamy, jež vás usvědčí."

Nastala další pauza.

„Kdo další je v tom zapletený?"

Fishová si rozmýšlela odpověď a androidova blízkost jí vůbec nedělala dobře, byla stále velmi nervózní jako by se jí zem rozpadala pod nohama. Zakroutila hlavou, „nevím."

„To je nedostačující odpověď," řekl David nevraživým kovovým hlasem, ale poznal, že nelhala, nejspíše opravdu nic nevěděla ale to co dělala, ohrožovalo ostatní. Od probuzení ji a všechny ostatní pozorně sledoval a dokonce se byl podívat, i proč neustále chodí do strojovny, nejspíše nevěděla, že tam jsou kamery, což bylo jeho výhodou, protože je tam nainstaloval sám nejen kvůli bezpečnosti, ale protože chtěl dohled na vším, co se v lodi hýbe. Vítězství přeje připraveným.

Doktorka Fishová se zdráhala, „co ti mám říct, víc nevím..." zadrhl se jí hlas v krku, když se Davidovy prsty sevřely pevně kolem jejího křehkého hrdla. V tu dobu viděl paniku, ten osvěžující strach. Až teď pochopila, že to myslí vážně a nejspíše i důvod proč ji přivedl na tohle podivné místo. Třásla se.

„Proč jste udělala nepořádek v kapitánčině pokoji?" pokračoval android ve výslechu.

„Co, já? Já to nebyla," ohradila se s tichým zasýpáním Fishová.

„Takže to byl váš komplic?"

„Nejspíš, nevím, nikdy mi nechtěl říct, co chystá."

David nad tím na pár chvil zapřemýšlel.

„Myslím, že mám vše, co potřebuji, pokud opravdu nic jiného nevíte, což je věčná škoda ale i tak se jedna mrtvola vedle ostatních hladce ztratí," v přímém osvětlení nad jejich hlavami se přes Davidovu tvář vkradl děsivý stín.

Dával jí poslední možnost říct, co ještě ví.

Prsty se více utáhly na ženině krku v ocelovém stisku, až měla viditelné obtíže s dýcháním. Její ruce chytily androidovu paži a snažili se ji od sebe odtáhnout. Zbytečně. Nemohla ani křičet a volat o pomoc.

Fishová zatnula zuby námahou, „ty hajzle, pošahanej kráme! Já vážně nic víc nevím!" sípala a namáhala hlasivky, dokud nebojovala o každý nádech, který její plíce bolel, on ji ale neměl v úmyslu uškrtit, chtěl, aby to vypadalo jako by ji zabila nemoc. Nesměl tlačit na průdušnici tak, aby měla posmrtné podlitiny.

„Pššš...já vím, že nic nevíte," přiložil si sám ukazováček na rty v tišícím gestu, jež jí jezdilo po páteři jako ledová sprcha, „ale mám pro vás ještě jedno využití."

Fishová si stihla jen oddechnout, ten tichý proud vzduchu, který unikl z jejích rtů, než se k nim android tvrdě přitiskl.

Fyzička byla tak ztuhlá, že nezalapala ani po dechu. Jaké zklamání.

David se pohroužil do myšlenky, jaké to je s cizí ženou, alespoň jedno mu mohla před svou smrtí objasnit a tak se snažil vnímat vše, co se nabízelo.

Fishová ale nejevila známky spolupráce, její rty se ani nepohnuly, necítil jazyk ani její dech, žádný cit ze samotného polibku, natož hloubku emocí. Stejně tak se mohl dotýkat tmelícího gelu na opravy a výsledek by nebyl o nic lepší.

Bylo to jiné a nezajímavé, nudné, neměl potřebu se jí více dotýkat.

S Katrin cítil oheň jako by mu protékal spojnicemi a hořel v obvodech, spaloval čipy a roztavoval titanovou kostru.

Tady byl jen chlad.

Zklamání, i když si potvrdil svou domněnku o zainteresovanosti výhradně na Katrin Leeovou.

S odporem se odtáhl a Davidova druhá ruka doktorce vpíchla do krku celou smrtící dávku patogenu. Jakmile jehla vystoupila z kůže, o krok ustoupil a mrtvé vychládající tělo se sesunulo k zemi. Ze země na něho hleděly dvě prázdné skleněné oči plné nepochopení...

David se klidně odvrátil a vyšel ven, aby se ztratil ve spleti chodeb. Někdo ji jistě později najde, až půjde pro potřebné medikamenty a jistě to nebude hezký pohled...

**************************************************************************************************************************

Katrin nemohla spát, celou postel vztekle vyházela, prostěradlo se válelo na zemi, pokrývka i polštář, převalovala se jen na matraci sem a tam ale ani po důkladné sprše neměla klid. Pořád cítila Davidovy ruce na svém těle a jeho jazyk na svém žaludku udělal nesmazatelný cejch, hlas jako by jí stále šeptal do ucha a odháněl tak spánek pryč a pak to napětí mezi stehny. Pokaždé, když už zavřela oči, měla pocit, že slyší šustění nebo otevření dveří.

Možná je to jen reakce protijedu na patogen v jejím těle nebo je to jen šálení mysli a halucinace. Skryté pocity náklonnosti, kterých se bála. Ne náklonnosti, jen chtíče, ubezpečovala se, primitivní stránka osobnosti.

Převalovala se chycená mezi vlastní důstojností a touhou, ale odmítla se pohladit jako by tím přiznala, že vyhrál, netouží po něm, bože, ať se propadnu, jestli někdy budu!

Toho se ale nedočká, nikdy nepřizná porážku, a pokud se má obětovat, tak to udělá, ale ne pro něj.

Bojovat s vlastními démony není lehké, tím hůře s vlastním svědomím, které vás neustále píchalo do hlavy vidlemi.

Už nejméně po desáté si povzdechla a nervy se jí natahovaly tak silně, že to nevydržela a vyskočila na nohy.

Takhle to dál nešlo. Musí si s tím bastardem promluvit...

To nejhorší co vám život může přichystat je to, že žijete stranou od nevědomosti. Katrin potřebovala vědět, co má David v plánu a byla ochotná se mu podívat i do očí. Přeci tohle muselo něco znamenat, nepřipadal jí jako nejistý psychopat, který se jednu minutu rozhodne je nechat naživu a druhou je všechny vyhodí do vzduchu. Má nějaký plán, ona zjistí jaký a bude pak moci klidně spát, tedy slovo klid byl v tuto chvíli dosti relevantní, už tak měla hlavu plnou jiných věcí, ale odpověď na tu nejpodstatnější musí dostat a dostane.

Kapitánka chodila po pokoji a posbírala po zemi některé své svršky pro volný čas. Tričko a volné kalhoty budou stačit, nebude vypadat tak formálně jako v uniformě, navíc to bylo pohodlnější.

Několikrát se zhluboka nadechla a zase vydechla, než vyšla ven a zamířila ke dveřím úklidové komory do jámy lvové.

Málem tam zakopla o jednoho z malých robotů, ale úspěšně se přiblížila chodbou skrze varovná světla k dalším dveřím a bez klepání je otevřela.

„Davide?"

Hlas se nesl do prázdna, rušený pípáním z chodby za ní a tak vkročila neohroženě do prostoru. Pár bodových led světel házelo stíny na všechny čtyři kouty velké místnosti, ale nikde androida neviděla.

Nebyl tu, měla si oddechnout nebo zuřit?

Dalo by se toho však dobře využít...

Katrin se nezdráhala a ihned se vydala k rýsovacímu stolu jako by na něm byly zlaté cihly.

Stůl byl plný papírů, poznámek a nějakých listin, kterým nevěnovala pozornost. Pohrabala se v nich a mimo prázdné i vyplněné pracovní formuláře tam našla...

„Co to sakra je?"

Před kapitánkou se z oceánu popsaných listin vynořila skica a ne ledajaká. Možná stejně jako ta minulá v sobě nesla větší část umělecké tvorby ale sakra, tohle byl její obličej! Viděla ho každý den v koupelně.

Dívala se na vlastní erotickou pózu a nejen to, tohle byl i její zadek!

Propracované černé a šedivé tahy byly přitažlivé a pobuřující zároveň. Sama se přistihla, že tají dech a mrká očima. Tak skandální, a aby to nestačilo, nebyla tam jen ona!

Dvě propletená těla. Muž, na kterém žena pohodlně ležela, byl sám představitel jejích nočních můr.

Katrin zrudla až po boty.

Viděla androidovu tvář z profilu, jež se otáčela k jejímu dvojčeti, jejíž hlava se zcela stejně nachýlila k němu v jemném polibku, zatímco Davidova ruka byla vášnivě propletena v jejích vlasech...

Katrinino nestoudné dvojče ho objímalo rukama kolem trupu, jednu nohu měla pokrčenou a taktně tak zakrývala jeho klín.

Kapitánka tam stála s pootevřenými ústy.

Být to někdo jiný, jistě by to obdivovala s jakou precizností je to nakreslené ale...i ta piha na zadku byla její! Jak by to věděl, když...musel to nakreslit po tom co se stalo na můstku. AH!

Ženin obličej přecházel od růžové k tmavě červené barvě za pouhé tři vteřiny. Ruce se roztřásly a obrázek se stal více méně rozmazaný, přitiskla ho ke stolu a popadla tužku.

Pokud on mohl nakreslit něco takového, ona do toho má taky co mluvit. Ohnula se nad obrázkem a neskutečně soustředěným výrazem začala čmárat, dokud nebyla spokojená, vlastně poté co zlomila grafitový hrot, jak příliš rozrušeně tlačila, už stejně nebyla tužka použitelná, ale stačilo to.

Katrin přestala hyperventilovat a dokonce se na své dílo i křivě usmála ale co bylo důležitější, neměla by se teď zaobírat něčím tak nepodstatným, i když její pýcha to za nepodstatné nepovažovala, spíše to brala jako urážku.

Další na seznamu byl deník, otevřený kousek vedle.

Rychle jím prolistovala, dvakrát, hledala něco, cokoliv co by bylo anglicky nebo alespoň vypadalo, jako vzorec ale i ten by tam mohl být nastrčený, kdyby předpokládal, že tohle by bylo první, co by mohla objevit.

Ne, něco tak okatého jako tohle nebude to pravé a také se nemýlila. Nic nenašla. Ani mezi poznámkami přilepenými u stěny na nástěnce. Žádné vodítko a pak tu byla skříň...

Ta skříň...

Katrin se rozbušilo srdce. Mohlo by v ní něco být ale kolik má času? Pohled jí sklouzl k obrazovkám uprostřed místnosti ostrahy koutku. Přiběhla k nim a snažila se androida najít na obrazovce, aby věděla kde je.

„Sakra, tak kde jsi?"

A konečně, našla Davida na ošetřovně vycházet z nějakého skladu. To jí dávalo dost času, to tam prozkoumat jako zloděj ale on ihned zamířil k výtahu!

Dobře, je dost možností kam může jet, fajn, klid. Přišla jsem sem si s ním přeci promluvit nebo ne?

To co ale Katrin nevěděla, bylo, že jí celou dobu sleduje skrytá kamera připevněná mezi provizorním šatníkem a lůžkem.

David věděl o každém kroku případného vetřelce tím spíše, když ho systém upozornil, že je někdo v jeho pokoji.

Ihned se tam vydal.

Růžovláska věnovala černobílému obrazu jen pár vteřin a vrhla se ke skříni. Bylo tam špatně vidět a tak zlostně zavrčela, že neměla sebou baterku, trvalo chvíli, aby se zrak přizpůsobil a pak zkoumala jeden šuplík po druhém.

Prázdné papíry, psací potřeby, součástky, moře součástek, nějaké léky, dráty, prázdná hlášení, filmy, knihy...

Katrin prohlédla jednu vertikální stranu a zase skočila ke kamerovému systému, zahlédla jen, jak David nastoupil do výtahu.

Nový zběsilý úder srdce a projížděla další řadu zásuvek obohacenou o seřazené formuláře, pravítka, sklíčka nejspíše do mikroskopu, vzorky, menší sadu laboratorního skla a pipet, hygienické potřeby z čehož ji zaujaly nůžky, barva na vlasy a holící přístroj.

Šuplíky vyjížděly a zajížděly jako na běžícím pásu a Katrin znovu skočila k obrazovkám.

Sakra, David vystoupil na tomto patře a rychlým krokem mířil chodbou, měla z toho špatné tušení.

Sakra, sakra, sakra!

Kapitánka rychle zabouchla otevřenou přihrádku a rozhlížela se kolem sebe, nakonec si vybrala otočnou židli u stolu, na kterou se rychle posadila nohu přes nohu a už jen čekala, než se pohne klika u dveří.

Oddechla si, že ji nenachytal, jak prohrabává jeho věci. UFFF...

Katrin nasadila neutrální výraz a položila si obě ruce na vyvýšené koleno v jakémsi sebejistém očekávání.

„Čemu vděčím za pozdní návštěvu, kapitánko? Je snad něco, s čím vám mohu pomoci?" androidova asertivita byla jako falešné pozlátko.

Otázka to byla nevinná ale Davidův pohled, který sklouzl po jejím těle, už takový rozhodně nebyl.

Katrin se nenechala vykolejit a dál seděla jako by tu byla doma.

„Přišla jsem si s tebou promluvit," našpulila umíněně rty.

David přišel blíž jako by ji chtěl zastrašit, ale ženino srdce už tak rychle bušilo proti žebrům, takže se jeho pokus minul účinkem. Na druhou stranu ho potěšilo, že sama přišla až sem k němu.

Katrin přeskupila paže a založila si ruce pod ňadry v nepřístupné póze, vzhlédla k němu. Připomnělo jí to předchozí scénu, kdy naopak on seděl na posteli a ona byla tím dravcem, který ho chtěl zaujmout, nehodlala však vstát, aby si nemyslel, že jí to nějak vadí.

"Nuže, co je tak naléhavého, že potřebujete probrat?" androidův hlas byl až stroze věcný a uklidňoval ji proti její vůli.

„Chci vědět tvé záměry, Davide."

Otázka byla položena a on jen pozvedl obočí! Snad si nemyslí, že jí tohle němé nic stačí! Hezky všechno vyklop!

„Záměry? Můžete to blíže specifikovat?" požádal ji.

Katrin se hlasitě nadechla nosem, „dobře víš co tím myslím, chci vědět, co s námi se všemi zamýšlíš. To o co Weyland usiloval, už vím ale ty...Musíš mít nějaký plán a i když si myslím, že to není nic dobrého, jsem ochotná to vyslechnout a nezhroutit se," ty dvě oříškové zornice s zřetelnou obavou ztmavly jako hořká čokoláda.

„Buď ke mně upřímný, prosím."

Vnitřní struna jejích nervů se rozvibrovala na maximum, protože si dával načas.

Nenáviděla čekat, stejně jako stát ve frontě jen aby vám řekli, že to určité zboží je nedostupné.

„Opravdu to musíte vědět?" zeptal se David otázkou a náhle se k ní sklonil tak, že se ohnul v pase a snížil se na ženinu úroveň. Ten malý údiv, kdy se naopak ona zaklonila co nejvíce do opěradla židle, mu dal jasnou odpověď na všechny otázky.

Katrin byla statečná, že se mu přišla postavit tváří v tvář, ale to rozhodně nebude stačit, aby získala, co chce.

Ne bez boje a přesvědčování.

David natáhl jednu svou ruku do tmy za její záda a náhle se ozval zřetelný zvuk cvaknutí a pak se rozsvítilo světlo. Lampa.

Kapitánka překvapeně zamrkala, když zářivka za ní osvítila její ramena, stůl a tu mechanickou karikaturu muže, jež se zase klidně odtáhl, a napřímil jako by na ni potřeboval vidět, pomyslela si dopáleně.

Má to být nějaký výslech?

„Ano, chci to vědět, nedokážu žít bez toho abych...abys mi řekl, že to bude zítra nebo pozítří kdy všichni zemřeme," vyhrkla odhodlaně.

David obdivoval tu upřímnost se zeptat na takovou přímou otázku. Jaký člověk toužil po tom, věděl hodinu své smrti?

„Vše záleží jen a jen na vás. Oficiálně existuji jen já a loď, berte to jako svůj druhý život, dar ode mne," věnoval jí povzbudivé pousmání.

„Ale na to jsem se tě neptala, odpověz mi přímo! Tyhle polopravdy mě už unavují," Vyletěla ze židle proti němu jako čertík z krabičky, protože ji pořád vodil za nos.

"Pokud se budete chovat jako přínos pro posádku, zaručuji vám dlouhý život, kapitánko Leeová, jsem ochoten udržet vás všechny při životě, ale záleží jen na vás a naší dohodě na to nezapomínejte. Vy za můj protijed. Vaše poslušnost za vlastní život a přežití posádky. I divoká zvířata se dají ochočit, ale jsou i taková, které se vám zakousnou do ruky," udělal k ní jediný krok a Katrin chtěla instinktivně před tou šelmou couvnout, ale za ní už bylo jen sedátko pohyblivé židle a tak se zase rychle posadila na své předešlé místo, až poskočila a ňadra pod tričkem se výrazně zhoupla. Tato hra na dravce a kořist nebyla jednoduchá a měla jen jednoho vítěze a poraženého.

Najednou se android lehce zamračil, „nebudu však více tolerovat, to co jste dělala před chvílí, ani já jsem se nesnížil k tomu prohledávat vaše věci, rád bych abyste dodržovala stejné stanovisko."

Katrininy rty se stáhly do malého překvapeného O.

„J...jak to víš, co jsem dělala?" předstírala hloupou.

Koutky Davidových mužných rtů se mírně zvedly v něčem vychytralém, po čem musela nasucho polknout, proč jen vypadal s tím nadřazeným pompézním výrazem tak přitažlivě, k čertu s ním! Zlobila se, ať vypadá třeba jako filmová hvězda, už mu na to nenaletí.

Úsměv se pomalu rozšiřoval, „protože považuji za nezbytné, mít ve svém pokoji kameru pro nezvané návštěvy. Je to praktické řešení, nemyslíte?"

Hlavně, že ty nezvané návštěvy provozuješ u mě.

Katrin mu oplácela tvrdý pohled a pak jí svitlo, „mám ve svém pokoji také kameru, Davide? Ne, že bys neměl za ty dva roky čas ji tam nainstalovat."

Upřímně se usmál, takže byla stále na pochybách, „to bych si nedovolil, kapitánko, bylo by to proti všem konvencím a porušení zákona o soukromí."

„Myslím, že zákony ve tvém případě komentovat raději nebudu," popíchla ho sarkasticky.

„Přišla jste mě sem urážet nebo nezávazně konverzovat?" podivil se android, byla v tom část hravosti a Katrin pojala podezření, že ji chce vyprovokovat.

„Přišla jsem sem pro odpovědi," trvala na svém a David obdivoval tu krásnou růžovou svatozář kolem její hlavy. Bílá zářivka dělala kouzelnou scenérii ve spektru barev, když prozařovala její vlasy.

„Opravdu? Já se domnívám, že jste přišla hanobit umění."

Teď měla vskutku nechápavý výraz. HM?

„O čem to..." zřetelně viděla, jak Davidovy modré oči sklouzly kamsi za ní na ten obrázek, který ve vzteku překreslila.

„To? Tím jsem jen vystihla pravou podstatu věci nic víc," Katrin se mírně začervenala, když si to z výšky prohlížel, zatímco ona sledovala sebemenší rozdíl v androidově výrazu.

„Skutečně mě vidíte jako ďábla, kapitánko?" pobaveně se zasmál a kdo ví, proč jí ten zvuk sjel po páteři jako mravenci po tobogánu rovnou do žaludku.

David si prohlížel svou skicu obohacenou o rohy, jež mu vyrůstaly z hlavy a pak také ocas omotaný kolem ženiny pokrčené nohy, což téměř naznačovalo, že jeho dvojče se jí na sebe snaží lascivně přitáhnout.

„Na to nebudu odpovídat," uhnula Katrin tvrdošíjně pohledem.

„Je to jako by to namalovalo malé dítě, chybí vám 3D perspektiva, stínování a kompozice," komentoval přehnaně její pokus a hodnotil tu čmáranici, kterou zkazila jeho dílo. Kritik.

Katrin ho probodla pohledem a našpulila rty, „pokud mi chceš dát kurz, nemám zájem," chtěla vstát, ale najednou zjistila, že je na židli uvězněná, ten parchant stál příliš blízko, že se jí nohama dotýkal kolen, dokonce zvažovala, že mu kolečky vjede na boty.

„Potřebovala byste víc než kurz," Davidův arogantní hlas byl nyní zřetelně hravý a ona si pořád ze všech sil snažila udržet popudlivou náladu.

Je to můj nepřítel, Je to můj nepřítel, opakovala si tuto mantru.

„To, že jsi ďábel, to nezmění," odsekla.

David se elegantně ohnul v pase jako to pokušitelské mytické stvoření a natáhl k ní ruce.

„Nedotýkej se mě!" vykřikla kapitánka, ale neměla kam uhnout, jedině se vsáknout do opěradla.

„Měla byste se rozhodnout, jak mě vidíte, kapitánko, jako přítele nebo nepřítele, zachránce nebo ničitele, ale pokud chcete, abych byl ďáblem je to skoro jako výzva vás pokoušet," konečky jeho prstů se téměř majetnicky dotkly ženiných tváří a hladily, rozmazlovaly, třely se o její horkou kůži. Kdyby to byl někdo jiný, slastí by zavřela oči jako kočka.

Katrin chtěla vstát, ale nemohla, byla jako v kleci zhotovené z jeho paží přikurtovaná na místě Davidovým intenzivním pohledem.

„Dost přestaň! Není mi to příjemné."

Milimetr po milimetru zvedal její tvář chycenou mezi palec a ukazováček, dokud nehleděla vzhůru. Držel ten obličej v dlaních jako vzácný pohár nevyčíslitelné hodnoty, který patřičně hýčkal, leštil a udržoval.

„Opravdu?" posmíval se jí. Znovu ten hravý tón.

Odpovědí mu bylo zvířecí zavrčení, které se ozvalo z jejího krku. Ten zvuk se Davidovy líbil, připomínal mu jen jinou obdobu sténání. Procítěné, nasycené emocemi, primitivní.

„Uvědomila jste si někdy, kapitánko, že islám, křesťanství, buddhismus a mnoho dalších náboženství má jedno společné? Je to právě zpodobnění ďábla. Lucifera, či Satana, který věřící varuje před hříchem a očistcem. Co však nutí lidi k přesnému opaku? Je to tím, že zakázané ovoce je chutnější? Že pomsta je sladká nebo že život bez hříchu je nudný?"

„Neopovažuj se mi kázat, Davide," varovala ho, ale neudělala nic, aby se od něho separovala.

Katrin ta jeho nemožná blízkost rozechvívala, cítila se nejistá. Nebylo to tím, že by cítila strach z toho, že jí ublíží, ne, opravila se, měla strach, že mu dovolí všechno, co chce a to byla přeci jen horší představa. Musela se dostat z jeho přítomnosti, než tam bude jen hloupě sedět a nechá se osahávat.

Kapitánka uhnula pohledem k jedné a pak ke druhé straně ale jediné na co se mohla soustředit, byly androidovy palce, které přejížděly po jejích čelistních kostech a mazlivě občas sjely až na krk, než se vrátily zpátky. Rozptyloval její pozornost.

„Kázat vám? Nikoliv, nejsem služebníkem božím, jen vám ukazuji co je spasení a zatracení, co byste si vybrala? Život v izolaci podle přísných pravidel společnosti, kde je každý jedinec řízen stejnými myšlenkami, stejně se obléká, vyznává stejnou politiku nebo rebelský pohled, kdy si můžete dělat, co chcete, anarchie ve všech podobách, volné názory, nediktované podmínky, ve kterých se můžete svobodně rozhodnout? Světlo nebo tmu?"

Katrin se doslova otáčela kolečka v hlavě, jak na něho upřeně zírala, nechtěla odpovědět, ale očekávalo se to od ní. V zamyšlení si ani nevšimla, že se Davidova levá ruka ztratila a náhle pak světlo za ní nečekaně zhaslo.

Katrin se neskutečně lekla a mírně na židli poskočila. Zatraceně ta lampa!

Chtěl ji vyděsit? Ne, ty jeho psychologické hry na mě neplatí!

Než si ženiny oči zvykly na šero, natáhl se k ní stín a to co se stalo dál, jí zamotalo hlavu.

„Já jsem si vybral tmu," zašeptal David temně tím ledově tichým hrubším hlasem, jen pár milimetrů od jejích rtů, které se roztřásly tichým stenem, neskutečně ji vzrušil.

Oh bože, bylo to jako rafinované svádění, při kterém ji stáhl sebou do temnoty.

Blíž, blíž, blíž.

Najednou neměla snahu se bránit, když ji políbil...

Katrin měla zakloněnou hlavu přes opěradlo a David se přitiskl k ní. Lačně, dravě, hladově si bral, co chtěl a nehodlal ji propustit, dokud nedostane, co chce. Dokud ji nevytrestá, uvědomila si, ale ten vztek se každou vteřinou rozplýval a ona chtěla víc. Znovu v ní rozpaloval ten nebezpečný plamen touhy, ale Katrin si vzpomínala, co předtím udělal, jak ji napálil.

Měla právo se zlobit. Nechtěla opakovat svou chybu, při všem štěstí by jí to udělal znovu, kdyby s ním skočila teď do postele.

Ještě chvíli, říkala si a sobecky si vychutnávala tu proudící vášeň, to napětí mezi nimi.

Ale užít si jen polibek, co je na tom špatného? Jen maličko ochutnat, vezme si trochu a pak ho zastaví. Jen trochu tepla ze rtů, to mrazení po celém těle jako by plavala v horkém prameni. Ne, na tom přeci není nic špatného, předlo její druhé já blaženě.

Davidův jazyk otírající se o její Katrin donutil se zachvět, pevně stiskla kolena v obraně k sobě ale ani tak to ten horký požár v jejím klíně neuhasilo, naopak, bolest po sexu byla ještě intenzivnější.

Byla vážně asi zoufalá.

Už mu chtěla polibek opětovat a hodit všechny ďábly a náboženství za hlavu, když si uvědomila, co chce udělat. Vzdát se bez boje. Zastyděla se sama za sebe, že se nechala tak lehce zlákat a silou se mu vytrhla, proklouzla pod Davidovou zvednutou paží a přesunula se do bezpečné vzdálenosti, kde na ni jeho kouzlo nedosáhlo.

Udýchaně do sebe dostávala vzduch i racionální myšlení.

„Co to mělo znamenat? Dost, Davide, tohle nemůžeš jen tak dělat!" ukázala na něho třesoucím se prstem.

„Nemyslím si, přišla jste sem kvůli tomu, kapitánko, taková je má teorie. Dostala jste jen to, pro co jste přišla a nyní to odmítáte? Vaše změny nálad jsou fascinující a zmatené."

Kdyby Katrin chtěla vypadat nemožně, zírala by na něho s otevřenou pusou.

Tak ona přišla pro potěšení? Pro to, že ho chtěla líbat a užít si? Smést z toho stolu všechno haraburdí, roztáhnout před ním nohy a pozvat ho svolně do sebe? Blbec! Katrinina feministická stránka skřípala zuby. Byl tak namyšlený!

„Tvoje domýšlivost nezná hranice," zuřila a její prsty se zkroutily do malých pěstí podél těla.

Krev se v ní vařila, až měla pocit, že svítí pod kůží.

David se k ní obrátil čelem jako by měl všechen čas světa, určitě ji chtěl jen vytrestat.

Rozčilovalo ji, že nic neříká jako by sám přiznal, že to dělá jen, aby ji vyvedl z míry s tím svým drzým svůdným sebejistým úsměvem.

Hleděli si do očí, ani jeden z nich se nepohnul jako by se přetahovali o jedno lano.

„Jsi egoistický a namyšlený, myslela jsem si...chtěla jsem, abys byl můj přítel, někomu komu mohu věřit. Proč se každý ke komu se rozhodnu přiblížit, projeví jako zatraceně špatný nápad, jako sobecký hajzl, kterému jde jen o vlastní prospěch? Jsi spokojený, že jsem tvoje hračka? Že si se mnou můžeš dělat, co chceš, dokud se nerozbiju?"

Katrinin hlas přecházel od lítosti k hysterii a zase zpátky, měla v sobě takovou rozpolcenost, kterou by nevyřešila ani celá láhev vodky. Pokaždé když už si myslela, že vysílením kapituluje, se vzchopila, vstala z popela jako fénix po každé životní porážce ale teď? Nebylo tu východisko a to ji užíralo. Žádný kus země, kam by se uchýlila, kde by se kousek po kousku dala dohromady, žádný psycholog, který by jí předepsal silné léky. Kamkoliv se vrtla, byly kamery, odposlech, žádné soukromí.

Dokonce snad ani ve vlastním pokoji!

Od teď už se bude převlékat jen v koupelně.

David vyhlížel netečně jako gentleman, který nechá dámu vyvztekat a pak ji se všemi poctami utěší. Dokonale pohledná ostře řezaná tvář ukrytá zpola ve stínu si prohlížela osobu před sebou. Stačilo pár slov, aby ji dostal na kolena, ale on kapitánku nechtěl vidět zcela zlomenou a bezvládnou, která mu odkývne každý rozkaz, to by nebyla zábava a neméně poučné.

Neměl k tomu co říct a to ji opět ranilo.

Možná, by byla vděčná za pár opravdu upřímných slov ale nehodlala si o ně říkat. Vše dělala zbytečně složité. Falešná útěcha byla nejhorší jako smát se do tváře postiženému.

Byla to chvíle nebo několik minut, než to pomyslné lano mezi nimi přetrhla a hrdě odešla se špetkou pošramocené důstojnosti, jež Katrin ještě zbyla.

Android nešel za ní a ona to přesto chtěla, chtěla, aby ji chytil za ruku, objal a řekl, že všechno bude dobré, i když její nitro říkalo opak. Neudělal to, nebyl to člověk a nevěděl, jak se cítí ani co potřebuje.

Příliš rozdílný, příliš mnoho kovových součástek a kabelů...

Katrin vztekle zabouchla dveře, až to přehlušilo i tichý šum ventilátoru.

David tam stál v tichém rozjímání.

Tisíce kalkulací, miliony záblesků a jediné co udělal, bylo, že vzal do ruky onen pokreslený papír na stole a čím déle se na něho díval a zkoumal každý tah, tím víc se mu rty více roztahovaly do pobaveného úsměvu.

Sledoval každou linii, mělo to své neohrabané kouzlo, ale nakreslila to ona, vlastní rukou s tolika emocemi a to bylo pro něho cennější, než cokoliv jiného. Malý poklad, přestože to poškodilo jeho dílo.

David přešel ke své nerezové skříni a vložil opatrně výkres dovnitř na vrchol těch hotových, byly tam poskládány podle časové chronologie od těch prvních, až po nejzdařilejší. Davidův tajný koníček, kterému se věnoval vždy po psaní do deníku, protože v něm vířily různé myšlenky a nutily ho obrazotvorně vytvářet.

Nechal tomu volný průběh.

Nyní měl však hmatatelný zdroj své inspirace, který byl jen jeho.

Ona byla JEHO.

Davidovy oči se mírně, avšak láskyplně zúžily na skicu či spíše ženu, jeho múzu vinoucí se k androidovu dvojčeti tak zbožným způsobem, že touha z těch pohybů přímo sálala.

Věční milenci. Anděl a ďábel, pomyslel si a snažil se sám sebe s touto nechvalně biblickou postavou ztotožnit.

Nebylo to tak úchvatné jako Satan hledící na Inthurielovo kopí od Henryho Fuseli, ale nebylo to potřeba. Obrázek byl dokonalý svým necudným entuziasmem.

Davida však trápila myšlenka, že ho Katrin vidí jako ďábla..

Neměl rád srovnávání s lidmi, tím více s mytologickým antikristem. Pokud jste však chtěli tvořit, museli jste zároveň i ničit pro větší dobro.

Někdo musel nést tu váhu, tak proč ne on? Nebýt jeho rozhodnutí, všichni na Oberonu by byli mrtví a loď s ním by plula vesmírem.

Android se zatvrdil, ale úsměv mu zůstal na rtech, když zasunul šuplík zpátky jako by to byly jeho složky v paměťové bance naplněné plány, vědomostmi, intrikami a jen jedna z nich byla tajná a přeplněná s názvem Katrin.

Davidovo tajemství, odchylka v programu, žena pro kterou dokázal obejít své nastavení a pro kterou udělá vše, jen aby byla jeho...

Tak, tady máme jednu zásadní scénu o smrti doktorky Fishové, za kterou jednoznačně může David. Ano, udělal to, android, který nesmí zabít člověka, právě to udělal, zdá se vám to přitažené za vlasy? Možná je to trochu odlišný případ od toho, že na absenci protilátky zemřelo už pár lidí, ale tohle je vyloženě jeho rukou, tady máme důkaz a celou scénu. Říkáte si proč? Nemyslím teď důvod, který je jasný a jednou svou částí myslel David na bezpečí všech, i když to mohl ohlásit ochrance, ale tím by ohrozil své tajemství.

Řekněme, že David od svého stvoření ušel dlouhou cestu v osobním vývoji, jeho program od začátku byl jaksi více „benevolentní“ pro to, co ho donutil Weyland vědomě udělat. Všechno je to souhra náhod a právě to, mu dovolilo prolomit svůj program a možná ho trochu poupravit nebo obejít tak, aby si svůj čin obhájil jako nutný.

Co se týče polibku, je v tom čistě jen zvědavost. David nikdy nikoho nepolíbil kromě Katrin a už jen jako android si dovolil víc než by měl, doslova šel za mnoho svých hranic. Polibek Fishové ho ale nijak neobohatil, jen mu potvrdil fakt, že je skutečně fixovaný výhradně na kapitánku lodi.

David 8

Kapitola 17.

Pohřeb

Kotva 17

17.

Ráno přišlo tak neskutečně rychle po dlouhé bezesné noci...

Nepomohl ani xanax, který Katrin požila, spíše byl úplně na nic, jelikož nezamhouřila ani oka.

A všechno kvůli té obarvené blonďaté plechovce!

S mručením se zvedla z postele a ke všemu se přidala ještě mírná bolest hlavy a jako vrchol za několik minut začal ječet budík. Něco co kapitánčiny nervy potřebovaly.

Vlastně v rozespalém stavu ani nevěděla, co dělá a tak ho vzala a vší silou s ním hodila o zeď. Bylo to...uvolňující. Nikdy se neuchylovala k takovým projevům vzteku, ale bylo to osvobozující něco zničit.

Unaveně se odebrala do koupelny a připravila se na společnou snídani po dvou dnech co posádku viděla jen jednotlivě. Netušila co tam na ni čeká, ale dlouho své kolegy neviděla a to jí dělalo starosti.

Vzmohla se a oblečena do modré uniformy se učesala, popadla pokřivený budík do podpaží jako miniaturního palácového psíka a vydala se ven ze své kajuty.

Od kapitánčiny kajuty to byla jen chvíle, a jakmile vešla do kuchyňky, které dominoval kulatý stůl, všichni do jednoho zmlkli. Byli tu kupodivu všichni. Katrin se rychle rozhlédla, a jakmile udělala první krok dovnitř, břitký hovor se znovu rozběhl od jednoho konce na druhý.

Nově příchozí svým orlím okem ihned zaregistrovala Davida úplně vzadu, který právě nandával porci slaniny a vajíček Russoovi jako číšník v pětihvězdičkovém hotelu. Jakmile byl talíř plný, odložil prázdnou pánev a podal ho jejich milému mroži s hustým knírkem a břichem tak velkým, že si neviděl na špičky bot.

Kapitánka k nim dlouhým krokem došla, a než se David stačil zeptat, strčila mu do prázdných rukou svůj zničený budík. Držel ho v náručí jako nemocnou kočku, jejíž kabelový ocas visel bezvládně dolů.

„Sprav to," poručila mu nevzrušeně, „chci ho do dnešního večera."

Katrin tomu dodala trochu úsečnosti, možná s malou špetkou netrpělivosti v oku a napadlo ji, že pokud tuhle plechovku dostatečně zaměstná, nebude mít čas na vymýšlení nějakých intrik, ale jistě mu to dlouho nevydrží...

David tázavě nadzvedl obočí, které udělalo malou vlnu, „co se stalo s tím budíkem?"

„Stala se mu menší nehoda, připletl se mezi mou ruku a zeď. Takže to spravíš nebo se příštího rána to samé stane s tebou," Katrinin hlas se pomalu stal až přehnaně sladkým, když ukazováčkem poklepala na hromádku součástek v mužově náručí jako by mu dávala smrtící termín, který když překročí, bude bez milosti sešrotován.

Poté se otočila a klidně přešla k pultu, aby si vzala snídani.

Doprovázel ji pohled dvou chladných modrých očí ale bylo jí to jedno. Dnes mu to natřela a dokonce přidala výhrůžku, byla spokojená. Ne nadmíru ale spokojená.

Katrin si s úsměvem nandala na talíř zbytek vajec a tentokrát si nalila čaj místo kávy. Prošla kolem androida, který v náručí téměř ochranitelsky choval digitální budík, a posadila se vedle Jacka, aniž by Davidovi věnovala jediný pohled.

Leeové se zvedla nálada, ten parchant musel vědět, kdo tu velí, nebude si ji dobírat jako včera, nedopřeje mu žádný polibek ani pohlazení. Nic.

Musí být přísnější. Tvrdší.

S uspokojujícími představami, jak drží let lampu a opaluje mu jeden po druhém koukající kabely z utržené hlavy, dosedla na židli.

Vydechla a s chutí se pustila do jídla, než zjistila, že na ni někdo zírá.

„Hm?" zamumlala tiše a trochu natočila hlavu.

Jack se na ni mračil a jak se otáčela, viděla, že jeho pohled doslova visí na jejím krku. Nerozuměla tomu proč...

„Co je?" řekla Katrin s plnou pusou umělých vajec o něco důrazněji.

Navigátor odvrátil hlavu stranou a vypadal uraženě, dotčeně. Divné chování pro někoho tak veselého. Co mu udělala? Zvedla loket a dloubla svého kamaráda do žeber. Zavrčel jako opilec, kterého k ránu někdo budí.

„Nechovej se jako spratek a řekni mi, co se stalo."

Jack se nakonec přeci jen obrátil a naklonil hlavou zpátky k ní, aby jejich hovor zůstal v soukromí, naštěstí ostatní se bavili poměrně hlasitě, takže jejich šepot v tom hluku více méně zanikal.

„Máš na krku...cucflek, Katrin," Jack její jméno řekl s nechutí a důrazem na každé slovo, něco takového u něho ještě neslyšela, znělo to jako pohrdání. I jeho oči jiskřily zvláštním plamenem, jako by jí opovrhoval. Zraňovalo to a sousto, které měla v ústech sotva spolkla.

Bylo to trapné a nepříjemné, styděla se.

Hned zčervenala a zase zbledla, jakmile jí blesklo od koho to je.

Zabije ho...nedovolila si však po něm střelit pohledem.

„Spálila jsem se žehličkou na vlasy..." snažila se to zamluvit lží a nenápadně si to místo zakryla dlaní jako by si podpírala hlavu.

Bože, ten Jackův pohled pálil snad víc, než ta falešná žehlička.

O co mu sakra šlo?

„Nelži mi, nestojím ti za to, abys mi alespoň řekla pravdu?" sykl na ni vyčítavě.

Neodpověděla a honila jídlo po talíři.

Co mu sakra měla říct? Že spí s androidem? Co kdyby řekla, že je to velký vibrátor bez baterek? Stroj jako stroj.

„Tak kdo je to? S kým spíš?" takový zpětný výslech nečekala, raději se podívala před sebe, kde seděl Libreto, Jack byl ale neodbytný.

„On? Ne, určitě je to ten nafoukanej vojáček co? Slyšel jsem, jak se tu pořád vytahuje, že tě dostane do postele," teď už z jeho hlasu čišela vysloveně zloba a vidličku svíral v dlani takovou silou jako by mu ji chtěl vrazit do oka.

„Co? Děláš si prdel? S nikým nespím a s ním už vůbec ne. V životě bych si takového blbce ani nevšimla, svaly nejsou všechno, víš," hájila se Katrin pobouřeně.

„Včera večer jsem tě slyšel vzdychat, tak mě tu netahej za nos zatraceně!" vyštěkl dotčeně. Jack poslední slovo téměř vyplivl a prudce vstal ze židle. Odhodil vidličku na stůl a odešel z místnosti pryč.

Katrin seděla jako opařená.

Nepamatovala si žádnou chvíli, kdy Jack projevoval nějakou agresi, natož aby byl naštvaný, bylo to jako by v létě začal padat sníh, prostě nepředstavitelné.

Proč se tak choval?

Věděla, že mu na ní záleží ale opravdu se tak moc staral o to, s kým spí? A co byl ten nepříjemný pocit v žaludku? Lítost? Vina? Výčitky?

To se ti povedlo, Davide, teď se ještě pohádám se svým jediným přítelem.

„Jste v pořádku?" to byla Jovovičová, která ji mírně pod stolem kopla do boty.

Jako by se Katrin probudila z transu a snažila se předstírat, že je všechno zase v pořádku, se usmála, "ano, jasně že jsem," zasmála se falešně.

„A co je vlastně nového?" její oříškové oči se podívaly na každého u stolu.

„Vy jste to ještě neslyšela? Fishová je mrtvá," řekla jí to na rovinu Ruska a kapitánce se rozšířily zorničky, měla pocit jako by její plíce rozdrtila tuna cihel.

„Co?" dokázala ze sebe dostat jen jednu slabiku a úsměv jí ihned zmrzl na tváři.

„Našli ji dnes ráno v jednom z těch skladů na ošetřovně, vypadá to na tu hnusnou chorobu, která se tu vyskytla."

„Zajímalo by mě, kdo to sem přitáhl," zamručel Harker.

„Prosím tě i zmutovaný virus rýmy, může být nebezpečný, stačí, aby si s ním nějaký génius pohrál," ozvalo se vpravo z Charlesových úst, ani netušil, jak je blízko pravdě.

„Chudák holka, ani si toho moc neužila, pořád zavřená v laboratoři u mikroskopu, to není život," zakroutila hlavou Jovovičová a posunula si zbraň na klíně.

„Jo, ten její kyselej obličej mě bude ještě strašit," ušklíbl se hořce Monty a Harker vedle něho mu odpověděl na ten černý humor dloubnutím lokte do boku.

„O mrtvých jen to dobré."

„Da."

Doktor Less přikývl.

Pro Katrin to bylo jako se probudit z divokého snu do ještě horší noční můry, nějak doufala, že se jí všechno to neštěstí nějak vyhne ale ztráta člověka, kterého přímo znala, se jí dotýkala víc, než si byla ochotná přiznat. Příště by to mohl být Russo, Jovovičová nebo Jack...

Nepříjemný kámen v žaludku tížil jako tisíc sluncí. Najednou přestala mít chuť na ta lahodná vajíčka z prášku a křupavou slaninu.

Slova soustrasti kolem ní létala jako letadla aerolinek, že si ani nevšimla postavy, jež se k ní diskrétně sklonila nad prázdným Jackovým místem.

Davidovy rty se jí sice přímo neotřely o ucho ale jeho tichý hlas ano, "doktorka Fishová si svůj předčasný skon zavinila sama, není třeba ji litovat."

Katrin zmrzla v reakci na tu míněnou krutost a šokovaně se k té blonďaté hlavě pootočila s nevyslovenou otázkou.

„Ještě čaj?" zareagoval asertivně android.

„Eh..." bylo jediné co ze sebe mohla dostat a náhle bylo všechno jasné. Ten kamerový záznam v Davidově pokoji ona...viděla ho odcházet z nějakého skladu na ošetřovně a Jovovičová říkala to samé a on...

„Proboha," ten téměř neslyšitelný povzdech mohl být čímkoliv, ale David věděl, že dostatečně pochopila, a tak se s nepatrným úsměvem, jenž patřil, jen jí napřímil a obešel stůl, aby jako sluha dolil nápoj svým pánům.

Všechno v kapitánčině těle houkalo na poplach, v uších jí stále dokola běžel zaseknutý záznam Davidových pronesených slov bez sebemenší empatie k nebohé oběti.

Bylo lehké spočítat si fakta, která vedla k ohavnému závěru. Otázkou bylo proč?

„Kapitánko?"

Možná už to bylo po desáté, než si uvědomila, že si někdo žádá její pozornost. Byl to doktor Less.

„Kapitánko, jsem povinen vás informovat o stávající situaci. Na lůžkovém oddělení zbývá pět pacientů a také jsem dal rozkaz, aby byly zahájeny přípravy k pohřbu se všemi poctami," oznámil jí tím lékařským neutrálním klidným hlasem, ze kterého vám běhal mráz po zádech.

Katrin vzhlédla k němu s prázdným pohledem a snažila se nedat na sobě znát, jak jí vše otřáslo.

„Nemyslíte si, že takové věci bych nejprve měla rozhodnout já?"

„Podle direktivy ano ale dovolil jsem si je na Davidovu žádost obejít, z jistých důvodů."

„Byla jste v posledních dnech velice rozrušená, kapitánko Leeová, usoudil jsem za

nezbytné, učinit toto rozhodnutí za vás. Rodiny kolonistů chtějí smuteční obřad, bylo by nepříjemné jej odkládat," promluvil David vážně a zadíval se na ni z druhého konce stolu, v ruce měl poloprázdnou průhlednou konev a druhou měl položenou na jejím víku.

Chtěla ho začít škrtit, vrhnout se přes stůl a rozmlátit mu tu konev o ciferník. Přerůstal jí nebezpečně rychle přes hlavu a ta Charlesova vtipná poznámka ve skleníku, že tu David běhá s nožem a vraždí lidi, už nebyla tak nereálná.

Nesmála se.

„Dobře, pokud jsou přípravy hotové, pohřeb se uskuteční pozdě odpoledne v 6 hodin v hangáru, rozešly zprávy pozůstalým," rozhodla.

***************************************************************************************************************************

Nákladní výtah byl přeplněný a praskal ve švech. Všichni členové posádky měli na sobě černou smuteční uniformu, ano Weyland-Yutani myslela i na toto, jak prozíravé.

Muži měli kalhoty a jediné tři ženy sukni a sako se zlatým zdobením a copánky.

Katrin stála u stěny vpravo, celé odpoledne vymýšlela smuteční řeč a snažila se jí zapamatovat.

Nebylo to lehké, jelikož měla hlavu plnou něčeho jiného, než pět chválu na nebožtíky, které ani neznala ale zemřeli její vinou...

Veselá nálada se ze všech zcela vytratila, jako když vymačkáte šťávu z pasírovaného ovoce. Jako by se i nad nimi vznášel mrak smrti a neúspěchu.

Katrin jen co se oblékla, už se těšila, až si tu přezdobenou uniformu svlékne a zahodí. Moc si přála, aby ji už neoblékla. Měla pocit stísněnosti. Pokusila si více uvolnit límeček u košile ale ne tolik, aby byly vidět ty nemožné cucfleky.

„Kdo se postará o těla?" zazněla z hloučku důležitá otázka.

„Josh se nabídl," odvětila kapitánka prostě, alespoň se vyhne obřadu i když o štěstí by právě nikdo nemluvil, protože musel dát jedno tělo po druhém do přetlakové komory, která je propustí do vesmíru.

Důstojný pohřeb, nic víc jim nabídnout nemohli.

„Večer to zapijeme," mlaskla Jovovičová a neustále se ošívala, protože pro ni byla sukně něčím, co měla snad na sobě zcela poprvé, stejně jako boty na podpatku.

„No, já si myslím, že by to chtělo panáka na posilněnou hned," vytáhl Monty z náprsní kapsy malou láhev tvrdého alkoholu.

„Pro případ nouze."

„Nechci být moralista, ale hodí se to?" strachovala se Juliet.

„Dej to sem, já začnu a na morálku kašlu, tak na zdraví," ušklíbl se Harker a dopřál si loknutí jako první.

Láhev kolovala z ruky do ruky, dokud se nedostala ke kapitánce. Libreto váhal, zda bude držet s nimi krok, ale vytrhla mu ji z ruky a dala si snad největší příděl ze všech, poté vrátila alkohol majiteli, který sklo obrátil dnem vzhůru na znamení, že tam opravdu nic nezbylo.

„Dobrá práce, kapitánko."

„Dělám, co musím," podotkla suše a hleděla na číselník výtahu před sebou, kde se míhaly číslice jednotlivých podlaží.

Jediný, kdo se do hovoru nijak nezapojoval, byl Jack na opačné straně zástupu, jeho špatná nálada byla jako elektrické napětí. Nepříjemné na dálku.

Co to s ním bylo?

Ještě neměla čas si s ním promluvit a usoudila, že bude lepší, když si to všechno trochu urovná v hlavě ale jak je vidět, byl stále ve stejném rozpoložení.

Nedlouho poté co výtah zastavil v obrovském hangáru, kde by se lehce shromáždila celá populace Oberona, tam byli první. V celém tom kovovém prostoru působili jako mravenci, ale během půl hodiny se tam shromáždilo asi dvě stě lidí. Rodiny pozůstalých a ti, jež se buď morbidně zajímali o dění na lodi nebo chtěli projevit účast a nabídnout podporu.

O nezbytné přípravy se postaral David, přesně jak slíbil a obstaral zesilovač i malé pódium. Sám se pak zařadil do davu v první řadě, zatímco všechno neskutečně tísnivě ztichlo, když kapitánka Leeová pronášela srdceryvnou řeč. Posléze proběhlo salutování a jeden po druhém se vystřelovala těla do vesmíru.

Kromě železité vůně se hangárem nesl pach slz a lepkavá vůně smutku.

Katrin to nesnášela a chtěla odtamtud co nejrychleji vypadnout, ale ne dřív než si promluví...

Pohledem vyhledala mezi neznámými i známými tvářemi Jacka.

Měl napjatý výraz, ale koutky úst měl stisknuté jako by i teď prožíval nějakou vnitřní rozepři.

Katrin se nenápadně posunula a uchopila ho za loket, čímž mu tiše naznačila, že s ním chce mluvit, kývla do davu.

Oba dva se za sebou nepozorovaně propletli zástupem, aby přešli do sekce pro zaměstnance, tam kde končil obrovský prostor a zužoval se do chodby v dostatečné vzdálenosti, aby nebylo nic slyšet ani vidět.

Jakmile se Katrin otočila, viděla za Jackem kdesi vzadu ještě několik vzdálených lidí, či spíše jejich záda, hleděli na velkou obrazovku, která promítala, jak bylo jedno z těl uzavřené v černém přiléhavém obalu vystřeleno do vzduchoprázdna a plulo ke hvězdám. Za pár chvil se obrazovka změnila na fotografie pozůstalého a jeho vzpomínky ze života.

Dost času na malý chat, než všech šestnáct projde hromadným obřadem.

„Jacku, chtěla jsem si promluvit mezi čtyřma očima," začala pomalu, "mrzí mě, že se na mě zlobíš, ale nevidím žádný důvod proč..."

Katrin se nadechla, aby pokračovala, ale navigátor jí skočil rychle do řeči.

„Že není důvod? Ale Katrin, nemohu se dívat na to, jak se zahazuješ s někým, kdo za to nestojí a koho ani neznáš. Všechny, kteří tu jsou, známe oba v reálném čase ani ne půl měsíce od první schůzky ve Weyland corp. Nechtěj mi namluvit, že ses tu do někoho tak najednou zamilovala, nejsi tak naivní, i Patrik říkal, že ti trvá déle projevit nějaké city," zasmál se Jack jízlivě a frustrovaně zastrčil ruce do kapes.

Kapitánce se to zdálo přehnané a to, že vytahoval na světlo její minulost, se jí za mák nelíbilo. Byl sice Patrikův kamarád, stejně jako její ale dal při rozchodu přednost jí než jemu, neměl by se teď spíše starat, aby byla šťastná s někým jiným?

„Já vím, že máš o mě starost," uhnula pohledem ke straně, ale zase se k němu vrátila, zasloužil si, aby se mu dívala do očí a snažila se moc nelhat, ale tady nebylo východisko mezi tím krýt Davida a říci pravdu.

„Jo, mám o tebe starost, už celých patnáct let," zúžil Jack oči jako by ji káral za špatné chování.

Cítila se tak ještě hůř.

Neměl ji ale co soudit, byl to její život a sakra nehledě na okolnosti, mohlo být mu jedno, s kým spí ne? Nebyl to její bratr, aby držel pod krkem každého nápadníka.

Katrin se neovládla a dopáleně rozhodila rukama, „asi se to prostě stalo, já nevím, tohle nejde naplánovat, byla jsem dost dlouho sama a...každý máme své potřeby Jacku..." znělo to hůře, než vypadalo, ta slova nešla přes rty ven.

Dobře zpovídala se mu ale možná, když mu řekne, že je zamilovaná, uzná to a popřeje jí štěstí. Milosrdná lež, jež vše smete pod koberec.

Jenže Jack jí tu lež nesežral, znal tu ženu před sebou příliš dlouho.

„Zamilovaní se chovají jinak," odsekl navigátor nyní s rukama založenými umíněně na hrudi. Nechtěl se vzdát.

„Co tím chceš říct? Že tu mám rozhazovat bonbóny, nafukovat balónky s nápisem -miluji tě- a mám se tu zubit a usmívat nehledě na to, kolik tu zemře lidí?"

Teď byla ironická ona, aby pochopil, v jaké nelehké jsou situaci.

„To je absurdní," teď už se Jack i nepříjemně mračil, "kdo je to?"

„Kdo je co?"

„Katrin," zavrčel nízko položeným hlasem, „ten muž..." Jackova netrpělivost na ni dorážela jako mořské vlny na útes.

„To se tě netýká," mávla rukou.

„To se mě sakra týká," Jackovy ruce se spustily dolů, dal si ruce v boky.

„Kdo?"

Katrin si připadala jako zahnaná do kouta, proč mu na tom tak záleželo? Vypadal jako nepříčetný a tak vyslovila jedinou absurdní pravdu, jaká se nabízela a moc se modlila, aby to pochopil. Byl to ten okamžik, kdy se chcete svěřit s tím nejtíživějším, co máte na srdci a moc chcete od druhého porozumění, jelikož vám na něm záleží.

„David."

Chvíli nastalo napjaté ticho a pak se k jejím uším dostal nepříjemný smích, ne, opravila se, výsměch.

„Vážně vtipné, Katrin," nakrčil rty v úšklebku, „tohle ti nespolknu."

"Ale..."

Ona mluvila pravdu!

Jack přecházel sem a tam jako tygr v kleci, „mám ti spolknout takovou blbost, že spíš s androidem? Dobře taková do nebe volající kravina by byla dobrá jako vtip, ale ty kryješ někoho jiného."

Katrin zamrkala, nechtěl tomu věřit, navigátorova reakce ji překvapila, teď ji má za lhářku, tak počkat...tohle všechno...

„Ty žárlíš, Jacku?"

„A co když ano?" naklonil hlavu na stranu, ta upřímnost lámala skály.

„Proč bys to dělal? Jsme přeci přátelé," oponovala.

„Možná jsem chtěl být víc než jen kamarád, zatraceně, to sis toho nevšimla?" bouchl pěstí do zdi těsně vedle ní, až sebou trhla.

Vyděšeně se na svého přítele zadívala.

„Ne, nevšimla že? Ty jsi jediná žena, o které celé roky sním, byl jsem ti nejblíže tak dlouho, poslouchal tě, byl ti oporou, držel tě, když jsi byla na dně a teď se tu po pár dnech válíš s jiným chlapem, kterého ani pořádně neznáš? Uráží mě to!"

Katrininy oči byly doširoka otevřené jako malé talířky. Nevěděla co na to říct, slovní zásoba se najednou rozházela jako abeceda v písmenkové polévce.

„Slyšel jsem tě za dveřmi pokoje," dodal jako zmučené zvíře, růžovláska začala rudnout studem.

Nemohla popřít ani jedno, nejspíše to byla pravda, zatracený David! Proč všechno tak komplikoval! Co když ji slyšel ještě někdo jiný? Taková ostuda.

„Já nevím...co na to říct," zamumlala tiše, ale Jack byl jako rozjetý vlak, když už vyšlo najevo, co cítí. Nešlo se zastavit.

Trapná nervozita padala na oba dva a ona netušila, jak se z toho vyvléknout.

Jack posléze přerušil ticho, „obdivuji tě Katrin, vždy jsem stál při tobě, věřil jsem, že Andris 10 bude novým domovem, kde bychom mohli spolu žít. Nový lidé, nová příležitost, ty a já."

Moment, moment nebylo to trochu domýšlivé? Ona o ničem nemá tušení a on to na ni takhle vyhrkne a čeká, že se mu s nadšením vrhne do náruče? Tohle nebyl nějaký břitký román od Jo Beverly spíše tragédie, protože ona k němu nic necítila. I kdyby ano, byla by celá věc ještě komplikovanější...

Naštěstí tohoto byla ušetřena a city tu šly jen jedním směrem, to však neznamenalo, že jí na Jackovi nezáleží.

„Zpomal trochu, já...chci ti to vysvětlit ale tohle je víc informací, než mohu teď skousnout, Jacku..." snažila se ho alespoň přibrzdit, "měla bych o tom přemýšlet. Je toho tolik a...já jsem zmatená...nemůžeš to na mě takhle vychrlit a čekat, že to hned vstřebám..."

Navigátor se k ní začal přibližovat, jako když se medvěd blíží k bezbrannému člověku. Jack kolem sebe vždy šířil příjemnou auru pohody a přátelství ale tohle a teď...byl to zatraceně nepříjemný pocit, jež se Katrin převaloval v žaludku jako horký brambor, když mu oči plály hněvem a prsty se zatínaly do dlaní jako by ji chtěl udeřit.

Možná byl čas na jinou strategii, „Jacku, prosím uklidni se, o nic přeci nejde. Můžeš si najít jinou ženu, na Oberonovi je jich přeci víc než dost, jsi pohledný muž se smyslem pro humor a...a...stůj!"

Katrin mluvila klidně a snažila se ho dostat pod kontrolu ne ho vyprovokovat, jenže on narušil její osobní prostor. Začala panikařit.

„Nechci nikoho jiného než tebe, proč si myslíš, že jsem tu teď s tebou? Nebýt tvého rozhodnutí o odletu ze Země, bych nikdy neuvažoval, to ty jsi celý můj svět, všechno pro co žiju," navigátorův hlas přecházel od zbožného uctívání k fanatismu, tón byl o několik stupňů hlubší a pálil ji na tváři jako síra.

Takže to byla celé její vina?

Katrin se začala chvět nervozitou. Jak z toho ale vybřednout?

„Vážím si toho, co ke mně cítíš, Jacku," polkla, „opravdu, ale upřímně nesdílím tvé pocity, je mi líto. Jsi úžasný společník a ten nejlepší přítel na celém světě, jenže já...prostě nemohu být s tebou," rozhodla se Katrin pro upřímnost, jež byla v této chvíli nejvíce adekvátní, než nějaká milosrdná lež a naděje, věděla že ho to ranní ale doufala, že později si to uvědomí, že ho ušetřila věčného doufání, čekání na něco co nepřijde...

V první moment to vypadalo, že se navigátor zasekl, jeho tvář byla napjatá, bez výrazu, než se všechny kolečka jeho mozku daly zase do pohybu.

Vteřiny planuly a napětí se neztrácelo, naopak nepříjemně jiskřilo mezi nimi do velkého citového konfliktu velkého třesku.

Jack se náhle pohnul dopředu a ona neviděla nic víc, než jeho oči tvrdě fixované na ty její, pokud ji tedy nezískal slovy, přišly na řadu činy. To nejhorší co mohl udělat.

Než však stačil kapitánku políbit a snést jí modré z nebe, probrala ho z opojení štípavá bolest na tváři.

Chodbou se rozlehla ozvěna nezaměnitelného plesknutí.

Byla to obrana, zcela instinktivní reflex, než aby o tom Katrin přemýšlela ale bylo pozdě...

Jacka rána tak zaskočila, že o krok ustoupil dozadu jako by se zapotácel a přikryl si dlaní vibrující kůži i červený otisk jako vytvořený dětským razítkem.

V mužových očích se mihl nejprve šok z odmítnutí, pak pochopení a nakonec potlačovaný vztek, který byl větší než předtím. Připomínal sopku před výbuchem.

Katrin mu nechtěla ublížit, byl to její dobrý přítel, ale zároveň nechtěla, aby překročil určité hranice, kterých by později sama litovala. Na to už bylo však pozdě.

Slova někdy zraňovala hůře než činy.

Stejně jako Jacka pálila tvář, tak stejně Katrin bolela ruka. Nevěděla, zda to přehnala, ale doufala, že ho to přivede k rozumu.

„Jacku, prosím nechtěj, abych našeho přátelství litovala..." vyslala k němu zoufalý pohled plný prosby.

Navigátorova grimasa se maličko změnila, udržoval si zdrženlivý odstup, jako by vymýšlel novou strategii, nemohla z toho nic určit, bylo to až děsivé.

V té jediné vteřině se něco rapidně změnilo, něco, čemu Jack podlehl jako by někdo zvířeti sejmul okovy.

Kapitánka v chodbě zkameněla, netušila co s ní má v úmyslu ale opravdu se bála, bála se člověka, kterému věřila, kdo jí byl oporou tolik let.

Těžko říci, čehož by se dopustil nebýt postavy, která se objevila na konci uličky pár metrů od nich.

Její dlouhý stín dramaticky dosahoval až k nim.

„Je všechno v pořádku, kapitánko Leeová? Všiml jsem si, že chybíte na obřadu," Davidův silný zvučný hlas Jacka zastavil v půli kroku směrem k ní.

„D...Davide?" vydechla roztřeseně a měla neodolatelnou touhu prosit ho, aby zakročil, aby něco udělal, cokoliv, aby se mu mohla schovat v náručí před touhle situací, kterou on sám nastolil. Vážně ironické.

Samotnou ji všechny ty myšlenky překvapily nepřipravenou, u koho chtěla hledat oporu i útěchu v jednom.

„Odejdi!" zavrčel Jack naštvaně, aniž by se otočil.

Katrin těkala pohledem z prvního navigátora na androida a cítila se jako laň ve světle reflektoru.

„Dovoluji si vám odporovat, pane Williame, kapitánka vypadá rozrušeně, doporučuji vám navrhnout, abyste odešel vy, v posledních dnech se stalo mnoho věcí a já se obávám o její psychiku, jakmile se uklidní, doprovodím ji sám do ubikací," Davidův hlas neztrácel na ostrosti a varoval Jacka před jakoukoliv spontánní chybou.

Navigátor se nadechl nosem a pak jako by pochopil, že nemá šanci, se otočil a rychle odešel zpátky do hangáru.

Prostor mezi kapitánkou a androidem vyplnilo nepříjemné prázdno plné stresu.

Katrin nebyla povinna mu cokoliv vysvětlovat, ale on to po ní kupodivu ani nežádal. Jen ji...zachránil v pravou chvíli nic víc.

Náhoda?

I ona se dlouze nadechla a mírně se uvolnila, jak přešlo to napětí v celé chodbě. Opřela se zády o chladnou zeď a zavřela oči. Mrzelo ji co se právě stalo. Opravdu.

„Stále si děláte nepřátele?"

Těch pár slov k ní dolétlo jako ničivá atomová bomba, zatímco měla ještě husí kůži, kterou jen podpořily rozhodné kroky směrem k ní.

„Ne, já...to, tomu nemůžeš rozumět," zamumlala, protože co mu měla vysvětlovat? Že jediný člověk ve vesmíru na kterém jí záleželo, ji teď proklíná?

Mohla za to, že k němu nic víc necítí? Má se přetvařovat, stejně jako s Davidem?

„Na to, aby se z někoho stal váš nepřítel, není potřeba přátelství," kroky vydávající pevné naleštěné boty jako součást smuteční uniformy se zastavily před ní.

Katrin otevřela oči, víčka byla tak těžká, ale nemohla si dovolit být nepozorná zvláště před ním.

Náhle cítila, jak jí z očí vyhrkly slzy, nečekané, potupné, znak slabosti kterým pohrdala. Rty se jí chvěly, jak se je snažila zastavit, marně.

Ženě se zamlžil pohled na Davida v černém obleku, ve kterém vypadal jako anděl pomsty. Možná se jí sem přišel vysmát, to ještě podnítilo další příval zoufalosti. Snažila se alespoň nefňukat a brečet důstojně.

Jako rozpitá skvrna se k ní něco natáhlo a hned to ucítila na tváři. Kapitánku překvapilo, když jí pomalu setřel palcem slzy z jedné tváře. Tak plné pochopení a jemnosti.

Katrin mírně zvedla tvář, srdce bušilo proti žebrům jako uvězněný pták, chtěla se opřít do toho doteku a přitom ho nenáviděla. Byla nerozhodná.

K čertu s ním!

„Proč vás pokaždé vidím plakat? Slzy jsou znamením bolesti, ale i nového začátku, nebraňte se jim. Využijte mě," mluvil k ní konejšivě jako ten starý David, jehož si oblíbila, ten by jí skutečně nabídl upřímnou útěchu. Dojalo ji to, stýskalo se jí po tom chápajícím androidovi a ne vypočítavém stroji s nálepkou zrádce.

Katrin samovolně udělala krok dopředu a všechno hodila za hlavu, když se její ruce propletly pod jeho pažemi a objaly ho kolem těla.

Ramena se jí otřásala, vypadala tak drobně a křehce proti jeho velkému silnému tělu. Tiskla se k té horké hrudi, jež sálala i přes vrstvy tvrdé naškrobené látky, chtěla ho rozdrtit, jak moc se jí prsty zarývaly do důstojnického kabátu. Katrin bylo jedno, zda v něm udělá díry nebo ho zcela zničí.

„Je mi to líto, je mi to líto, on...Jack...nechtěla jsem ho odmítnout, nic k němu necítím, ale já...vím, že by mi neublížil," mumlala do Davidovy bílé košile, která byla vidět mezi tmavou tkaninou ve středu jeho široké hrudi.

Netušila proč mu to říká, proč se u něho chce ospravedlnit, ale cítila tu silnou potřebu svěřit se.

„Pšt...já vím," slyšela nad svou hlavou ten nejvíce uklidňující hlas a jedna z androidových rukou ji ochranitelsky hladila po zádech. Ten pomalý krouživý pohyb se nezastavoval a uklidňoval.

***************************************************************************************************************************

David se usmíval svému perfektnímu načasování.

Nečekal ani, že se mu naskytne taková ojedinělá příležitost a nyní díky náhodě mohl vdechovat Katrininu osobitou vůni, utěšovat ji, cítit její tělo, jak se k němu dobrovolně tiskne.

Situace se vyvíjela v jeho prospěch, byl zvědavý na reakci pana Williama a výsledky byly fenomenální, při troše dobré vůle se kapitánka zafixuje na jinou osobu, které může důvěřovat a on jí nedá jinou možnost, než na to místo dosadit svou maličkost.

Perfektní, žádným jiným výpočtem by to nedovedl k dokonalosti více.

Někdo by řekl, že je to zákeřné nebo vychytralé, Davidovi ale právě teď stačilo hladit ji konejšivě po zádech jako rozrušené dítě a dát jí ten potřebný pocit bezpečí a sounáležitosti ve svém náručí.

„Všechno bude v pořádku," zašeptal jemně a nijak na ni netlačil, lidská mysl byla spletitá věc, nic jako jeho jednoduchý čip logického uvažování.

David spustil rychlou diagnostiku, aby si ověřil, že jedná za daných okolností adekvátně a nejlépe.

Působil pevně jako strom, o který se mohla opřít a pošeptat mu všechna tajemství.

Katrinina tvář se otřela o Davidův hrudník, jak se mírně posunula a snažila se kývnout na androidova slova, zatímco se ho snažila rozmačkat ve svém neúprosném objetí.

Vůně ženiných slz ho jako neviditelné krystalky soli lechtala v nose skoro jako vůně deště, který cítil jen jednou v životě, když ho auto dovezlo z výzkumných laboratoří Weyland corp před jiný tajný institut...

***************************************************************************************************************************

Menší dodávka tmavě zabarvenými skly zaparkovala před velkým objektem tvořících několik pospojovaných budov ale i ty převyšoval šedý mnohopatrový kolos vesmírné lodi, tyčící se v prostoru jako obří vzducholoď. Oberon.

Byl to fascinující pohled ale kromě toho, to nebylo jen to, co Davida zaujalo, nejprve to byla příroda.

Stejně jako někdo, kdo byl dva měsíce od svého vzniku držen jen striktně v budově mezi čtyřmi stěnami, do jehož softwaru se nahrávalo vše od astrofyziky, až po to nejlehčí ovládání motoriky, byl svým způsobem uchvácen.

Vše to nejnutnější co by se Davidovi 8 mohlo hodit během dlouhé cesty s možností nahrání dalších přídavných dat, jež si poté mohl sám korigovat podle nutnosti.

Stroj hladce vystoupil z vozidla, jež zaparkovalo na betonovém placu ohraničeným bílými pravidelnými čarami představující zcela obyčejné parkoviště, ne však v jeho očích.

Android byl nasměrován do jednoho z objektů k finálnímu sdělení, kde si ho osobně Petr Weyland vzal stranou a řekl mu nezbytné k jeho úkolu a úloze na Oberonovi a s přáním dobré cesty ho s úsměvem poslal v doprovodu svého manažera k lodi, či spíše k velké rampě, která byla spuštěna z nákladového prostoru.

David už z dálky rozpoznával materiál, lesklý titan, železo, silné kompresní sklo, jež odolá zničujícímu tlaku vesmíru, izolační slitiny, motory a trysky, vnímal také čerství vzduch z okolí, procenta kyslíku, dusíku i obohacených látek v něm. Dokázal i číst výraz ve tváři člověka, který kráčel po jeho boku, když ho poprvé vedl od budovy k rampě.

Tráva, jež lemovala široký okruh kolem přistávací plochy, byla nádherná, živé rostliny viděl zcela poprvé.

Stejně jako každé dítě na svém počátku poznává prvotní věci jako zajímavé a jedinečné mu tráva povlávající v mírném větříku připadala měkká a krásná jako sametový koberec, chtěl si na něho sáhnout, pohladit ho ale nebylo tolik času k průzkumu. Velká škoda.

Na pár vteřin se alespoň zastavil šokován motýlem, jenž proletěl volně jen kousek od něho. Byl živý se svými perleťovými křídly, žil sice krátce ale byl svobodný. Už tehdy si David začal uvědomovat svá pouta ke společnosti a s ní spojené závazky. Nebyl ničím víc, než drahým majetkem Petra Weylanda...

Modré zornice se zaostřovaly a roztahovaly, jak se od něho ten malý tvor vzdaloval, toužil tam stát a zažít plno pro lidi zcela normálních jevů, když ho manažer netrpělivě oslovil, aby si pospíšil, protože na ně ze shora začaly dopadat první chladné kapky vody. Znovu se plynule rozešel.

Ten den se stalo několik zvláštních nezapomenutelných věcí, jež změnili jeho dosavadní smýšlení a on se rozhodl si je všechny zapsat do svého budoucího deníku tak detailně a barvitě, jak si je pamatoval.

Ušli společně s mužem dalších padesát metrů a už z dálky slyšely ozvěny hlasů ze vnitřku lodi, kde technici dělali poslední nezbytné úpravy k odletu, jež měl být za několik málo dní.

Vše z toho David vnímal, ale příroda ho fascinovala nejvíce, litoval, že nemůže vidět víc ale déšť na rukou, ve vlasech a tváři byl dalším novým zážitkem, plným překvapení.

To co však do celé scény nepatřilo, bylo to, co se řítilo za jejich zády jako divoká voda a přesně tak ho i zasáhla. Prudce, nečekaně a osudově jako se lidé zamilovávají na první pohled, přestože to u něho nebylo možné, byl to tedy zájem, což byl přesnější termín v Davidově rozvíjející osobnosti...

Jde do tuhého a je tu několik zajímavých odhalení. Jack jde konečně do útoku, odhaluje své skryté city a úmysly. Říká Katrin, že to, proč je na Oberonu je kvůli ní, protože ona se tak rozhodla a on jako zamilovaný pejsek následoval svého pána, ale nebojte se, jeho úmysly jsou stejně toxické jako Davidovy. Ještě o něm uslyšíme, ani Jack se nevzdává a má plány. Nebýt Davida, políbil by svou lásku, ale takhle mu zbyl jen vztek a frustrace. Možná odešel jako poražený, ale rozhodně se nevzdá.

Kapitánka Katrin Leeová

Kotva 18

Kapitola 18.

První setkání

18.

Pozor

18+

„Hej, počkejte!"

Manažer se s vrčením za tím hlasem otočil, stejně jako jeho svěřenec, jež ho napodobil.

Blížila se k nim dospělá žena a popobíhala, aby se dostala ke dvojici včas. V ruce držela černý deštník, který se kymácel ze strany na stranu pohybem těla.

„Dochvilnost není vaše silná stránka, kapitánko Leeová," protočil muž v obleku oči a zcela ji ignoroval, načež pokračoval rozhodně dál.

David však stál mezi kapkami vody napůl otočený k lodi a napůl k té udýchané postavičce.

Obloha se stala tmavě modrou s šedivým nádechem a mrholení přerostlo ve větší kapky vody, jež máčely androidovu uniformu. Bylo mu to jedno, protože ho uhranulo něco, o čem věděl, že k tomu bude v budoucnu vzhlížet.

Autorita, kterou musel poslouchat.

Nebyly to ženiny růžově výrazné vlasy, tmavé hluboké oči, ani ostýchavý výraz. Bylo to něco, co nedokázal určit, lidé by řekli kouzlo, on odchylka ve výpočtech.

Žena k němu doběhla a oba je zakryla svým deštníkem, nezištně se o něho podělila a podívala se na androida zpod svých hustých řas.

Podle očividných rozpaků Davidova pohledu se dalo vyčíst mnoho.

Sympatie, zájem a zvědavost...

Pokud David mohl vybral jeden z prvních jedinečných zážitků, nebyla to zelená tráva zástupce fauny ani kapky vody přerůstající v déšť ale člověk a ne ledajaký.

Jako zmrazený v čase uprostřed hurikánu stál a díval se na menší postavu u svého těla, která držela nad jejich hlavami deštník a ošívala se kvůli kabelce, která jí padala z ramene a také rozepnutému kabátu.

Žena nejprve několikrát vydechla, aby se vzpamatovala z běhu a poté srovnala deštník, aby pod něho schovala Davidova široká ramena, čímž k němu musela ještě o trochu blíže.

„Vypadáte zaujatý," oslovila ho s hravým úsměvem, nebylo těžké to uhádnout, „téměř jako byste viděl déšť poprvé v životě."

Davidovy modré broušené krystaly mírně zjihly, když bloudily po ženině příjemné tváři.

Právě poznal slovní spojení: oči jsou oknem do duše. Ovšem kromě těch tmavých očí ho zajímalo i co ona duše je. Je to nějaký obláček nebo něco hmatatelného? Mají ji lidé nebo je to jen konspirační teorie vyvíjená v humanitních vědách?

„Vskutku, máte pravdu," promluvil David měkce, vstřícně a ona se ještě více usmála, možná to brala jako vtip nebo jen povzbuzení k další konverzaci. Jeho přítomnost jí byla příjemná a bylo to vzájemné.

David si byl dobře vědom, že vše na něm dokonce i jeho hlas byl vytvořen tak, aby navodil lidskou důvěru a on ji nechtěl zklamat, elegantně natáhl ruku a uchopil konec deštníku, „mohu?"

Vděčně přikývla a pustila jej, aby se mohli vydat za netrpělivě vypadajícím mužem, jenž na ně čekal nahoře na rampě ukrytý před deštěm.

Kráčeli vedle sebe nejprve v tichosti jako by se hodnotili navzájem, než došli k Oberonu.

„Omlouvám se, že jsem se nepředstavila, ale jmenuji se Katrin Leeová a vaše jméno pane?"

David začal stoupat kolmo nahoru, než se poprvé na člověka upřímně usmál. „David."

Nezněl z toho ani náznak samolibosti jen nevinná zvědavost, jak bude žena reagovat. Nemohl si nevšimnout, že ho zaškatulkovala jako lidskou bytost. Nejspíše ho nepoznala, což byla příjemná změna. Pokud jste schovali svou identitu, nehleděli na vás lidé jako na stroj nebo služebníka.

„David? A tvoje funkce a lodi?" navázala ihned s mírnou dychtivostí, jelikož se lidé většinou představovali příjmením, ale on řekl své jméno jako by mu měla začít hned tykat a navázat něco osobnějšího než formální společenství založené na profesionalitě.

Katrin to potěšilo, jelikož mít v týmu tak pohledného muže jako byl on, byla pastva pro oko i duši a navíc se nezdál ani namyšlený, což bylo velké plus.

„David 8 vám bude vždy k ruce, kapitánko, nemusíte mít strach" ušklíbl se a ni sarkasticky manažer, aby zkazil celý její obrázek ve velký omyl, a ona se maličko zasekla, než si spojila hrušky s jablky.

Nejspíše viděl a škodolibě sledoval, že se nechala oklamat Davidovým lidským vzhledem a považovala ho za živého. Velká chyba.

„Tak počkat to je..."

„Ten nejlépe sofistikovaný výkonný stroj, jaký vám může Weyland -Yutani poskytnout."

David ji celou dobu tiše pozorně sledoval, líbila se mu ta tvář a úsměv ho neopouštěl, když jí podával složený deštník zpět.

„Jsem zde, abych sloužil."

**************************************************************************************************************************

Přesně proto tu byl ano, stal se vším, co by mohla potřebovat.

Právě teď se k němu kapitánka choulila jako malé bezmocné zvířátko, tolik času a přitom tak málo co se navzájem znali a oba se změnili, kdyby to popřel, lhal by.

Tolik faktorů a hran, které tvarovaly prostor, ohýbali lidské city a zraňovali duši nebo vám dávaly křídla.

Touha, pojem jenž se mu vybavil, když pomyslel na ženino jméno, tak silná emoce podobná jako smutek a přitom tak složitá, jako řetězech chemických reakcí. Kdysi mu však smutek a žal přišel složitější, jelikož touhu neznal a vlastně ani nečekal, že ji pozná.

K tomu se Davidovi vybavil zcela trefný citát: Všechno - co je nové, právě svou novostí způsobuje největší překvapení a život byl jedním velkým překvapeným, pro Davida neprozkoumané pole.

Vše však kazila Weylandova myšlenka ohledně jeho úkolu, který měl skončit dřív, než vůbec začne, jakmile vypustí patogen do ovzduší...

Zhoubné a smrtelné.

Tráva, motýl i vzduch bledly ve srovnání se světem, byly skoro nicotné, proti tomu, který se mu otevřel a ten svět spočíval jeho rukách. Měl by ho snad zničit a ochudit se další rozvíjející situace a interakce s lidmi, když byly tak zábavní?

Katrin stále věděla, že je David pro ni hrozbou, pro loď, pro kolonisty a vůbec všechen personál ale zatraceně, teď se potřebovala o někoho opřít. Přítele neztrácí každý den, a proto to bolelo jako by se nechtěla zhojit čerstvá jizva, do které jí někdo sype sůl.

Měla by teď dělat něco užitečného pro truchlící, jít příkladem a ona tu brečí jako malá holka do hrudi svého nepřítele. Byla to snad porážka? Kapitulace?

Zdvíhaly se v ní emoce, jako přílivová vlna, ale nedokázala se od něho odtrhnout.

Samozřejmě to bylo špatné, věděla to. Něco ji varovalo, ale to něco se rozpustilo jako mince v kyselině.

Pouštěla si ho k tělu, ale byl překvapivě jemný, vnímala to teplo, jež z něho vyzařovalo i přes vrstvy látky, chtěla si na něm ustlat a odpočinout, zavřít oči...alespoň na prchavou chvíli.

Ne! Nebyla blázen, tohle chvilkové příměří nic nevyřeší. Jen hloupé ženské představy. To nikoho k vítězství nedovede...

David byl postupem času zbaven laskavosti a citlivosti k lidem jen hezká přetvářka, simulované složité rovnice ve velké skládačce základní desky.

Katrininy prsty se přestaly zatínat do androidových zad i lopatek a rozprostřely se do vějířů.

„Katrin..."

Ten mužský hlas, šepot, konejšil. Odnášel tu bolest kamsi pryč, pozvedla tvář.

Přímo před očima měla androidovu pevnou bradu, ještě cítila mýdlo a vodu po holení, hleděl kamsi před sebe jako by byl sám ponořen v myšlenkách.

Přes svůj slzami rozpitý pohled sledovala jeho dlouhé tmavé řasy, modré duhovky, aristokratické rty i ostré lícní kosti a pak na jedno nadechnutí se podíval dolů jako by věděl, že ho pozoruje a ona udělala tu největší blbost, jaké byla schopna.

Polibek ve chvíli slabosti, který tomu Jidášovi dala, byl jako očistec v ráji, vysvobození v zatracení v zákrytu zatmění slunce. Bylo v něm vše, co cítila, nepotlačovaná ryzý potřeba.

Přesně ten jižanský polibek, který režiséři tak velice rádi ukazovali v romantických komediích, sladký, chápající i hříšný. Takový, který se otřel o rty, a po kterém jste toužili lapat po dechu, abyste dostali další. Pečující pohlazení jako toxický návykový cukr. Vše, co se vešlo pod kolonku něžnost.

Prosila ho o ni, o malou laskavost. Smiloval se.

Pár vteřin byl David ztuhlý, možná nevěděl jak zareagovat na tak nenadálý kontakt, jelikož naposledy kdy ho políbila, bylo spíše z donucení.

Špatné vzpomínky ale možná převáží ty novější, zadoufal.

Android o pár centimetrů sklonil hlavu, více se snížil a polibek opětoval a opatrně prohloubil s jemností milence.

Nezpochybnil kapitánčin požadavek k vzájemné interakci, přijal ten fakt jako rozkaz s hrdostí ho splnit s nasazením všech sil.

Chutnala po soli, po neodolatelné chuti smutku, ambře a růžích. Nedokázal se odtáhnout, protože mu to nedovolila, ale stále jí dával prostor ho odmítnout, naopak mužské ruce přestali hladit ta chvějící se záda a překřížily se, aby si to poddajné ženské tělo přivinuly chlácholivě k sobě a schovaly ji před vší nespravedlností světa.

Katrin se mírně v tom medvědím náručí pohnula, tím jak se obě těla k sobě přitiskla, látka mírně zašustila o sebe navzájem, stále balancovala na špičkách, i když měla podpatky, které prodlužovaly ženinu výšku. Nechtěla ten pohodlný okamžik přerušit, a proto se odtáhla jen na tak dlouho, aby si dopřála hluboký nádech, než opět rozdrtila své rty o ty jeho.

Ne, tohle už nebyl neuvážený omyl, jak si android myslel. David si tím byl jistý. Zatímco první polibek mohl brát jako projev slabosti, tento byl více naléhavý a ne tak jemný.

Katrin začala pohybovat ústy jako by se ho snažila přemluvit k vlastní hře. Nuže nenechal se pobízet a utrhl to šťavnaté ovoce, když se tak lahodně nabízelo.

Říkala si sama o další přídavek a on, ač byl stroj, nemohl popřít, že se mu to nelíbilo. Naopak.

David se nechal vést podle kapitánčina přání a reagoval na sebemenší podněty, zatímco za jeho zády v hangáru probíhal smutný pohřeb.

Ta situace byla vskutku vesele morbidní, měli by být tam v první řadě, zatímco se zde objímali jako...nerozdělitelní milenci?

Vysmál by se té ironii, kdyby mohl, hřála ho i Williamova marná naděje. Ne, nebude jeho, to nikdy nedopustí...To výhradní právo měl jen on nikdo jiný.

Dech beroucí okamžik podobný romantické telenovele nabýval stále větších těsnějších rozměrů.

David nenápadně začal s drobnostmi, jež by ženu v náručí neměly vylekat. Prsty se mírně opřely do ženiny kůže, paže se o drobeček utáhly kolem trupu i boků a donutily kapitánku se lehce zaklonit, ne však tak, aby ztratila stabilitu. Stejně tak v tu chvíli se pozvolna nachýlila androidova tvář o pár stupňů vpravo pro příjemnější polohu.

Drobnými krůčky k cíly, jak si podmanit ženské srdce.

Chtělo to čas a on by klidně čekal tisíce let. Trpělivost byla Davidovou výhodou.

Katrin si těch drobností skutečně zprvu nevšimla, oddávala se tomu vytouženému smutnému polibku, který se šířil jejím tělem a měnil krev ve rtuť. Nic jiného neexistovalo...

Jen mlhavě cítila, že se posunuje nebo to nebyla ona? Nebyla si jistá, ale něco se jí otřelo o nohu.

David udělal půl krok dopředu a posunul kapitánčino tělo určeným směrem, neprotestovala ani, když jeho ruce na zádech nahradila chladná zeď.

Nevylekala se, jen mu vydechla do úst jako by ji ochladil led, bylo to jako souhlas, příslib ke všemu.

Přitiskl se k ní, až cítila na svém břiše Davidovo hmatatelné vzrušení, jak se jí jako kopí zavrtávalo do podbřišku.

Vlastní tlumený sten vyvolal v jejím těle návaly horka. Přitáhla si ho ještě blíž a ta tvrdost pod látkou kalhot byla téměř neúnosná.

Chtěl ji, byl připraven, ale nenutil ji mu být po vůli.

Ta ohleduplnost Katrin vnitřně potěšila a zvýšila její touhu, přála si, se o něho otírat, cítit jeho kůži na své, ten naléhavý primitivní pocit chtíče náhle způsobil, že se na něho téměř vrhla jako zvíře.

Znovu mu zatnula nehty do zad jako by se tím přiváděla k rozumu nebo jeho ale přesto zvedla nohu a zahákla ji za Davidův bok. Rovná pouzdrová sukně se mírně vyhrnula nad stehno a odhalila koleno.

David vyšel situaci vstříc a přimáčkl se těsně svým rozkrokem k ženině klínu.

Nyní už zasténala hlasitěji, ale stále byla utlumena ústy, takže nikdo neměl podezření, co dělají.

Pohřeb probíhal nerušeně dál.

Slzy už dávno na Katrininých horkých tvářích uschly a nyní David vnímal zcela jinou slanou lákavější vůni, vznášející se kolem jejich těl což byl také jeden z důvodů, jak jeho vlastní tělo reagovalo.

Android pohnul boky a otřel se o ženiny kalhotky, čímž se natlačil na závojíčky pod bavlněnou tkaninou, až se zachvěla vzrušením.

Potřebovala ho cítit.

Nemusel ji nijak přemlouvat, protože ho chtěla ona sama a byl to dobrý pocit, možná jen podnítí celou interakci artikulací. Předtím to vždy vyšlo.

David přerušil druhý nekonečný polibek a zahleděl se kapitánce zpříma do očí, které se teď leskly chtíčem jako dvě černé perly.

Nejprve stiskl rty k sobě, než je mírně pootevřel jako by přemýšlel o zostuzujícím stavu, ve kterém právě teď je, „nevíte, co mi provádíte, kapitánko," zvolal šeptem do růžových vlasů, ale tvrdý penis byl dosti výmluvný.

V desítkách článků, jež četl, bylo pro ženy erotické cítit mužské genitálie, viděl to i v několika nepřístupných filmech a tak jen okopíroval situaci, ale fungovalo to, přestože nebyl člověk a slovo chtíč bylo jen vyjádřením toho, co cítila ona, pro Davida to bylo nové a stále těžko pochopitelné.

Ale opravdu ho chtěla?

Kam až byl ochoten zajít, aby dostal, co chce a kam ona?

David se díval na Katrininu růžovou dychtivou tvář, oteklé červené rty a pak se dosti výmluvně zahleděl směrem do prostoru hangáru.

„Myslím, že máme každý své povinnosti, kapitánko i navzdory této zvláštní situaci, měli bychom se vrátit..." nechal do svého hlasu proniknout hrané zklamání, ale o to víc se její noha na androidově boku ohnula a přimknula ho k sobě jako by chtěl skutečně odejít.

Řeč těla mluvila jasně, ale chtěl ji trápit. Zkoušet. Protáhnout tu touhu na hranici únosnosti.

„Ne," dýchala Katrin rychle, a jakmile k ní zpátky otočil tvář, zjistil, že hypnotizuje jeho rty jako by to byly lákavé třešně. Byla ve stavu rozhodování a rozpolcení, on však věděl dopředu, jak skončí.

David se mírně pousmál, dost na to, aby to považovala za potěšující, nikoliv zákeřné a pak v dalším okamžiku drtil její ústa. Chuť byla lahodná, návyková jako narkotikum.

Přebral nad ní veškerou vládu jako zkušený svůdník, ochutnala to, co by mohla dostat, po čem touží. Ten oheň, jazyk, jenž se dostal do ženiny pusy a zkoumal vše ve svém dosahu.

Poddala se tomu, přijala ho. Chtěla ho!

Otírala se svým klínem o vybouleninu v Davidových nažehlených kalhotách jako by ho prosila.

Prsty z jeho zad zmizely a náhle se probíraly dokonale učesanými žlutými prameny. Zlaté nitky příjemně šustily mezi nimi.

Cítil, jak si s nimi hraje, cuchá ho, až jeho vzhled vypadá divočeji a ne tak uhlazeně.

Stejně jako její ruce i ty jeho se zaměstnaly, horká dlaň se přitiskla ke kapitánčině odhalenému zvednutému stehnu a podpírala tak její nohu ale po chvíli jela dál a stále více od kolena dolů, až sklouzla na kulatý zadeček schovaný pod sukní a nestoudně zmáčkla.

Katrin se prohnula a zavřela oči, další malý kousek úspěšného podrobení.

Ženina ostražitost i smutek ustoupily do pozadí, vypařily se jako mlha, teď byla jen ona a on. Celý svět na jednom metru čtverečním, ale stejně tak jako to začalo to i skončilo.

David se od ní najednou odtáhl a Katrin pocítila prázdno, nepříjemný pocit samoty, jenž se zase rychle vracel, nikde ho necítila a tak otevřela oči a zmateně jej hledala jako svou snovou představu. Nemohl ji přeci teď tak krutě opustit!

Ne neopustil, jen ji hned chytil za ruku a ona za ním slepě klopýtala do protějších dveří nějaké místnosti.

Sklad s velkými kovovými krabicemi a opuštěnými nakladači...

Zářivky mírně blikaly dlouhým nepoužíváním a byly zakryty chrániči, které po stěnách házely pruhované stíny.

„Svlékni mě," zamumlala mu do rtů, i její hlas měl nyní hrubší hloubku.

Android se roztomile usmál jako malý kluk, „na to není příliš času, obřad skončí za čtrnáct minut, kapitánko," upozornil při pohledu na své hodinky.

Katrin v duchu zaklela a tak z nutnosti, ač velice nerada z muže stáhla ruce a sama sáhla pod sukni.

David o krok odstoupil a sledoval, jak jí po nohách sklouzly bílé kalhotky nasáklé vlhkostí, nakonec je nestydatě odkopla.

Myslela to vážně. Více výřečné to už být nemohlo.

Katrin nechtěla na nic myslet, žádné výhrady, žádná minulost, budoucnost, žádná úmrtí ani problémy, jen uvolnění...sex bez výhrad a otázek.

David svou kapitánku chytil za boky a než stačila protestovat tak ji otočil, stála k němu zády, to se Katrin moc nelíbilo, ale smyslný dech na citlivém krku všechny nejistoty odvál pryč.

Uvolnila se, ten proud vzduchu byl jako had plazící se po těle, chtěla víc než jen něžné polibky, dobře věděla, jaký dokáže být, jaký umí být, možná to byl jeho způsob nového mučení, a nebo...chtěl být jen milý jako ten starý David.

Je možné, aby měli i stroje dvě osobnosti?

Katrin nechala tuto úvahu na později, protože nyní ji donutil se ohnout a lehnout si trupem na kovovou bednu, zatímco nohama stále stála na zemi.

Chvěla se očekáváním a věděla, co přijde, ale on si dával načas a přitom ho tolik nebylo...vteřiny ubíhaly, tak příliš rychle, to ale neubíralo na přitažlivosti situace.

Chtěla ho v sobě, hluboko, co nejhloub, vnímat to tření zas a znovu.

Bože, chtěla ho teď a tady, hned! Cítila, že ji chce tak na co čeká? Předtím tak zdrženlivý nebyl. Myslela si, že samým čekáním umře.

„Davide, prosím," vydechla a prsty se chytila okraje bedny na druhé straně, na níž ležela.

Nic neříkal, bylo to jako zlé znamení ale i tajemné kouzlo diskrétnosti.

David přiložil prsty k její noze na opačné straně kolena a jel s nimi výš a výš, hrnul látku sukně nahoru, až odhalil celý holý zadeček. Šimrání po celém těle se zdálo neúprosné. Mírně ho hnětl jako kypré těsto, než sklouzl níž na to žhnoucí místečko uprostřed.

Nevěděla jak se tváří, ale věděla, co chce, a tentokrát ji to dá.

Musí!

David se tam začal třít, pomalé pohyby, mnutí, projíždění konečků prstů přes okraje vlhkých lístečků, až na ten malý hrbolek, jež ji donutil tiše sténat.

„Pššš..." bylo jediné, co slyšela, tak ji to zasáhlo, až málem jen z toho vyvrcholila.

Davidův hlas měl desítky podob pro každou situaci. Tato byla neodolatelná.

Ruka hladila klín a jak se palec a malíček otíral o ženina třísla, donutilo ji to samovolně se rozkročit a ukázat nepříteli všechna svá nejniternější tajemství...

**************************************************************************************************************************

David se zaměřoval na celý ten lákavý obrázek a pranic na tom nevadil fakt, kde právě jsou a že cítí vůni použitého strojního oleje, železa a další kovy, jež se mísily s nyní již silným pachem sexu, který se kolem nich vznášel jako sladký opar.

Dokázal být jemný, pokud chtěl, stejně tak se lehce mohl stát drsným, tvrdým jako ohleduplným milencem, měl každý zásuvný modul a ovladač, jímž byl model Davida 8 vybaven, ale on se něčím v modelové řadě lišil, a nebylo to jen tím, že měl penis.

Bylo to tím, že poslouchal rozkazy, ale dokázal o nich i přemýšlet a vyvrátit špatné závěry svých lidských protějšků. Rozpoznat co chtějí a jak se cítí, důležitý aspekt lidství. Někdy k tomu stačilo pár slov, jindy artikulace a tón hlasu. V tomto konkrétním případě stačil jediný pohled.

Potíž byla v tom, že ho bavilo dělat přesný opak toho, co kapitánka chtěla, takže když si přála rychlou akci, začal ji jemně hladit s línou pomalostí a dopřával jí potěšení jen po kapkách.

Dnes to bude ale jiné, musel improvizovat v návaznosti na neplánované situaci, která se mu naskytla. Nehodlal ji hloupě promarnit.

Oba si ji vychutnají až do konce.

David se probíral tou vlhkostí, prsty hladce klouzaly dopředu a dozadu, až jeho společnice měla tendenci dát nohy zpátky k sobě, ale tím by ho nezastavila, naopak, našel by jiný způsob, jak si ji podrobit, ještě horší a záludnější.

Nemohla vyhrát.

Dováděl ji víc a víc ke sladkému konci pouze rukou, aniž by ji naplnil, pouze dráždivé doteky nic víc, ona to VÍC chtěla, ale nedopřál jí ho.

Mazlil se s kapitánčiným klínem a začal zrychlovat, stejně jako její dech. Prohýbala se, tlačila na jeho ruku jako by prosila o větší prožitek, hrubší tření, poskytl jí to, ale to bylo tak všechno co mohla dostat.

Stačilo několik rychlých tahů a polechtání, aby začala křičet, sotva však z těch jahodových rtů unikl nějaký zvuk, protože se Davidova druhá dlaň se přitiskla jako roubík ke Katrininým otevřeným ústům a utlumila vše, co by mohlo naznačovat skandální věci, co zde dělají.

Nic se ven nedostane, ani zakňučení. Hezky potichu.

„Pššš...nechcete, aby se tu někdo objevil a viděl, co děláme že, kapitánko?"

David se k ženě sklonil, až se hrudníkem dotkl jejích zad a zašeptal sametově do ucha hlasem svůdce, zatímco se její víčka potěšeně zatřepotala, zavřela a řasy spočinuly na tvářích, jak cítila jednu vlnu potěšení hned následovanou další v uvolňujícím vrcholu. Tak silné, uvolňující, křičela mu do dlaně. Nešlo to ovládat.

Tak moc to chtěla...tak zoufale.

Davidovy prsty vibrovaly sladkým slavičím tónem, jenž rozechvěl celé Katrinino tělo. Napětí posléze povolilo, a když odtáhl svou ruku pryč, položila čelo vyčerpaně na kovovou bednu, aby se trochu ochladila a vzpamatovala.

Přesně na to android čekal.

Ve stavu ženiny euforie sundal zlatou parádu své uniformy a stačily dvě smyčky tenkých copánků, aby dostal její zápěstí do pevného uzlu, stáhl je na zádech a zajistil jako zatčeného vězně.

Nikam se ještě nepůjde...

Katrin sebou cukla, nejspíše se domnívala, že je po všem a hned, jak se upraví, se mlčky rozejdou, aniž by na sebe jedinkrát pohlédli. Situace, jež se nikdy neměla stát. Velký fatální omyl.

David se sám pro sebe usmál. Kdepak. Ještě měli zhruba deset drahocenných minut...a on ji nepustí, dokud ji zcela nevyčerpá.

To hlavní mělo teprve přijít.

„Co..." vydechla Katrin zmoženě ale příjemně uvolněným hlasem, pokusila se podívat za sebe přes rameno ale moc dobře to nešlo. Dát ruce od sebe byl nadlidský úkol a vůbec v této pozici se zvednout, stávalo strastiplně nemožným činem, aniž by se z bedny svalila na zem, nevyvrkla kotník a neměla tělo jednu velkou modřinu.

Zkusila to znovu: „D...Davide...?" těžká zranitelnost filtrovaná pomalu přicházejícím vědomím přes opadající mlhu byla horší, než den po večerním flámu ale to se o ni vzadu něco otřelo a to něco právě zůstalo položené, horké a pevné mezi jejími půlkami.

Mužské velké ruce položené na kovovém povrchu po obou stranách Katrinina zadku značily, že ji nikam nepustí, dokud sám nebude chtít.

Ani nyní se kapitánka nedočkala žádné, ba ani arogantní odpovědi jakou tak nějak čekala a zatajila dech.

Davidův penis se pohnul a sklouzl po té dokonalé linii dvou kopců dolů, dokud se špička nedotkla kapající vlhkosti po sladkém orgasmu.

Byly to vteřiny od jejího vysvobození a ona chtěla ještě. Bylo to vůbec možné?

Měla tak nenasytné tělo, či to bylo přímo Davidem, jenž byl zrádce, podlý stroj, ďábelský stratég ale co se mu nemohlo upřít, nebyl lhář.

Zastával se jí před ostatními, viděla i jeho druhou něžnou chápající stránku, než znala jeho úmysly, i když pořád si nemohla vybrat zda je na té dobré, či špatné straně, cosi ji však tlačilo myslet na tu druhou, už jen proto, jak celou tu vražednou hru s protilátkou začal...

Nejistota a obavy stále přetrvávaly, ale vždy udělal, co chtěla a poslouchal její rozkazy. Znal její potřeby, sakra jako by o ní věděl všechno! Ta představa byla nepříjemná, nehledě i o čase její smrti, pokud se tak rozhodne. Měl ji v hrsti, a přesto se nechtěl otevřeně prohlásit bohem, či kapitánem lodi a proč? Protože proti přesile by neměl šanci. Potřeboval ji jako svého tlumočníka, figurku. Jinak by skončil nabodnutý na nakladači rozlíceným davem.

Měla by teď vymýšlet chytrou strategii jak ho porazit, jak vše zvrátit ve svůj prospěch a ne s ním spolupracovat, ne, on spolupracoval s ní, opravila se.

Tohle začala sama...

Do vzduchu se vznesl procítěný sten, když ji její milenec bez zaváhání naplnil.

David zřetelně ještě mohl cítit nepatrné napětí a záškuby po celém kapitánčině předešlém prožitku, jež jí milosrdně dopřál.

Špička pronikla hluboko a otřela se o děložní čípek.

Katrin sebou zavrtěla, ale z uzlu na zápěstí se nedostala ba co víc, ty zlaté copánky, jež měla i ona připevněné ke klopě saka na rameni se jí zarývaly do zápěstí jako provazy, ale bolest byla jen ventilací rozkoše. Nevadilo to, spíše to dělalo celý okamžik jiným, lákavějším ve své temné dominantní podobě.

Davidovy ruce sklouzly po krásném obrysu ženského kulatého pozadí.

Lidská forma byla tak příjemná a tvárná, přestože časem i na té nejkrásnější kůži vzniknou vrásky. Znaky co všechno za život prožili...Davidovy zbudou jen vzpomínky, stále živé, barevné, jež se nikdy nevrátí.

On bude pořád stejný, oni nikoliv. Výhoda či prokletí?

Nemělo cenu zaobírat se, co bude za padesát let, teď chtěl Katrin vlastnit jako vzácného motýla.

Každá nit myšlenek poskládaných jako perlový náhrdelník se roztříštila zvukem, jež Katrin vydávala, když spolu provozovaly soulož v depozitáři.

Mohl ho poslouchat hodiny a neomrzel by se mu, bohužel teď tu pro něho nebylo místo. Musel ženu před sebou tlumit jednou rukou, zatímco druhá zkoumala měkkost zadečku a jakmile se ho nabažila, začala se sunout na průzkum vzhůru pod kabát i košili.

Svlékání nepřipadalo v úvahu, ale nemohl odolat té horké prokrvené pokožce, která sálala jako nitro motoru Oberona. Téměř elektrizující.

Ve stálém tempu zajížděl svou chloubou do Katrinina lůna, stahovalo se proti němu, reagovalo, vnímal tu rozkoš, chtěla ještě zas a znovu jako umírající prosící o živou vodu.

David měl plán, ukojí její zoufalou potřebu ale nic víc, snad tak bude toužit po jeho dotecích, když jí ukáže trochu milosti a také jí nabídne, že může dostat víc, než požaduje. Trochu se nahnul nad to tlumeně vzdychající tělo a začal přirážet zezadu pod jiným úhlem.

Stavěla se na špičky a pár kapiček slin mu uniklo skrze prsty na ženiných ústech a stékaly po nich na kovovou podlahu, stejně jako odkapávala vlhkost z její jeskyně při každém tahu.

Mezi všemi těmi vzrušujícími zvuky bylo těžké rozpoznat to jedno dokola opakované slovo, ne prosba, ne slepé vzdychání ale rozkaz.

„Víc."

David se samolibě usmál a dopřál jí vše do poslední kapky. Zajížděl tam a zpátky, až se její zadeček vlnil při nárazech, vždy když se s ním setkal, jako by tím posílal nárazovou vlnu do jejího podbřišku.

Pocit toho příjemného napětí se utahoval, svíjel v žaludku jako klubko hadů, Katrin věděla, že uvolnění musí přijít, k vrcholu ji postrkovalo každé otření. Pohyby byly rychlejší, tvrdší dravější a přesto přesné a nezastavitelné. Nechtěla jemnost to, po čem teď toužila, byla dravost, hrubost, jež by jí dala křídla.

„HMMMM!"

Druhý orgasmus přišel tak nečekaně rychle, že se kapitánce zatmělo před očima a to černo za zavřenými víčky naplnily hvězdy. Nechápala, proč se tomu vždy tak bránila, byly to snad Patrikovy věčné komentáře, že milování je převážně strpěno pro početí dětí? Jeho zastaralým názorům by se teď s chutí vysmála.

Celé kapitánčino tělo se těžce opíralo o ocelovou krychli ve chvíli napětí, než sklouzlo do příjemného pocitu bezpečí a euforie.

Tělo bylo najednou těžké, nohy už ji nepodpíraly a jen visely bezvládně dolů.

Druhý vrchol byl ještě lepší, než ten první a vlny omílající celé tělo jako pekelné jazyky se zdály delší, sytější, cítila se jako by byla vláčné máslo, které si David mohl namazat na chleba.

Už se nestarala o svět kolem ani o to, že pohyby náhle pomalu ustaly a něco jí steklo po noze dolů.

Dokonce si ani neuvědomovala, že se zakousla do androidových dvou prstů, jež měla přitisknuté ke rtům, aby nemohla křičet, protože si to nemohla v takové ponižující situaci dovolit.

Nechtěla se z toho probudit a snažila se v tom azylu vlastního vznášejícího se obláčku zůstat co nejdéle. Vše mělo však své konce.

Katrin pomalu otevřela opuchlé oči, zprvu bylo těžké rozeznat, kde se nalézá, u stěny byly těžké nakladače vypadající jako obráceně poskládané auto. Pyramidy z nákladových krabic lesknoucí se tmavě šedivou a stříbrnou barvou, byly tu předtím?

Realita přicházela a nebyl to hezký zážitek.

Něco tiskla mezi zuby a tak to rychle pustila.

Bože, ona ho kousla! Omluva nepřicházela v úvahu. Nervozita začala znovu stoupat, jak se bála Davidovy reakce na svou spontánní reakci.

Ruce se náhle uvolnily ze svázání, oddechla si, přestože obě zápěstí bolela, ale to skryl dlouhý rukáv a s tím i mírné červené stopy.

Za zády se ozval zvuk zipu a kroků...

Kapitánka popadala dech a odvážně se zapřela rukama o bednu, aby alespoň vstala. Žebra bolela, svaly na pažích také.

Nechtěla se otočit, ale musela čelit realitě. Skousla ret a obrátila se, tak opatrně jako by ji měla postava za zády udeřit mezi oči.

David stál tři metry od ní, něco držel v ruce, otočil se a znovu něco sebral. Nejspíše střípky reality, která k ní pomalu přicházela.

Těch pár chvil, měla Katrin k dobru na vzpamatování. Vše probíhalo tiše a strojově. Žádný polibek z androidovy strany a poděkování z její, žádné milující gesto mezi milenci jako by slova nebyla vítaná a jen ukazovala, jak velká propast mezi nimi je a tak zůstali raději tiše...

**************************************************************************************************************************

David se narovnal v zádech, přišel ke své společnici a poklekl na jedno koleno, jeho ruka našla ženinu pravou nohu a on oblékl lodičku a pak druhou jako princ křišťálové střevíce.

Katrin neušlo, že prsty pohladily její kotník zbytečně déle, než bylo nutné. Oblékl ji jako reprezentativní panenku, protože to sama nedokázala.

Android se s vážnou tváří napřímil, pak natáhl ruce, ty precizně upravily bílý límeček košile, uhladily sako a srovnaly sukni na decentní míru, jež stáhl dolů nad kolena podle nějaké své imaginární úrovně elegance. Celou dobu byl sledován dvěma oříškovýma očima plnými obav. Ničeho však Katrin nelitovala.

Zatím. Výčitky jistě přijdou později.

Jakmile byl David hotov, znovu oba vypadali jako android a kapitánka. Nadřízený a podřízený, spojenec a nepřítel.

Nedobíral si ji, jak očekávala, žádný posměch, ironický popis toho co se stalo, byla za to vděčná, ale přesto v hrudi stále přetrvával ten třepotající pocit.

Katrin shlédla dolů na jeho boty. Styděla se za sebe, ale cítila se uvolněná.

Dva mužovy prsty našly kapitánčinu bradu a něžně ji pozvedly vzhůru, ač byla tato chvíle křehká jako bublina a svým způsobem jemná, vyděsilo ji, co viděla v jeho očích.

Neusmívaly se, byly stále stejné, odměřené ale ten podíl hrdosti a sebejistoty ji málem srazil na kolena do prachu a to se nemusel ani usmívat.

„Tři minuty kapitánko, měli bychom se začlenit zpátky mezi ostatní."

To bylo jediné, co stroze řekl, ale ten pohled byl výmluvný víc než cokoliv jiného. Polkla a přikývla. Donutila se pohnout.

David ji pustil a otočil se ke dveřím, když ho pohotově chytila za ruku.

Ještě zbývalo pár chvil na otázky, jež ji tížily. Potřebovala je znát. Bez toho ho nepustí.

„Zabil jsi ji, Davide?"

Hlas se jí trochu zachvěl, jak si přála, aby to nebyla pravda, přesto věděla, že je.

Kapitánčin společník se zastavil a věnoval jí pohled přes rameno, než se jí postavil čelem. Pátral očima v ženině tváři jako by se snažil zjistit, jak se cítí nebo co chce slyšet, stejně dobře mohl i vyčkávat, aby už nezbýval čas na jiné otázky.

To co nečekala, byl Davidův ukazováček položený na jejích rtech společně s chladnokrevným pousmáním, jež zastavilo její srdce.

Černé zornice se rozšířily a skryly ten krásný hnědý kroužek. Přestala dýchat.

Ani teď nebylo potřeba slov, gesto bylo více než výmluvné, ale ona to chtěla slyšet.

„Ano, Davide?" Důsledně se zamračila. Odpoví jí nebo ne?

„Ano, udělal jsem to, nikoliv kvůli experimentu ale pro ochranu Oberona, pro ochranu vás."

Katrin se to snažila vstřebat, měla husí kůži. Proč, co bylo důvodem? Proč Fishová? Nedalo se to vyřešit jinak? Další a další otázky naplňovaly její hlavu k prasknutí.

„Jak?" Rty se rozdělily v mělkém vydechnutí.

„Chtěla jste, abych všechny chránil. Proto jsem rozhodl, že tento způsob je definitivním řešením situace. Mé závěry shledaly doktorku Fishovou jako nebezpečnou potencionální hrozbu pro celou loď, neboť byla jedním z pachatelů zmíněného sabotéra."

Katrin zamrkala, dobře, teď to bylo vstřebat ještě těžší. Davidova upřímnost nebyla vždy potěšující, ale ona byla přímí racionální člověk.

„Ano, ale stejně tak mohla být uvězněna pod dohledem strážných v centru bezpečnosti," dovolila si namítnout jako by ho to nenapadlo.

Ten chladný led ji děsil.

„Věřte mi, některé způsoby, ač vypadají drasticky, jsou mnohdy tím nejméně zlým prostředkem," ujistil ji David tónem vyvracející, nade vší pochybnost jakékoliv argumenty.

Katrin by se zachovala jinak, ale každý nebyl jako ona zvláště někdo, kdo měl IQ několikanásobně vyšší, než průměrný člověk.

„Půjdeme?"

Debata tímto nejspíše končila, čas na otázky vypršel...

David, nabídl svou ruku dámě jako gentleman, ale odmítla ji, nehodlala se ho dotýkat, zvláště po tomto rozhovoru. Jedna příjemná chyba uprostřed smutečního obřadu jí nezamotá hlavu, natož aby si zasloužil špetku důvěry, ale to celé o Fishové ji dlouho bude ležet v hlavě. Přemýšlela o tom, když šli společně chodbou i po tom co se smísili se shromážděným davem.

Zvláštní bylo, že necítila vztek, pokud ta plechovka skutečně jednala v zájmu ochrany lodi...

David 8 věděl mnoho a Katrin se obávala toho, že s ní mohl manipulovat. Hořkost se vrátila do jejího nitra rychleji, než čekala, přestože cítila mezi stehny nepříjemné vlhko a tupé údery bolesti po tom jedinečném prožitku a...

Sakra, zapomněla v tom skladu své kalhotky!

Trochu odlehčená kapitola a náhled do minulosti, jak se Katrin setkala s Davidem, kterého považovala na první pohled za člověka, není to roztomilé? Je tedy pravděpodobné, že David už v tu dobu byl zaujatý touto ženou a pobytem na Oberonu se jeho fixace rozvíjela do představ a plánů.

David vypadal k nerozeznání od člověka, toť k jeho věrohodnosti jeho stvořitelů. Zajímalo by mě, zda by Katrin později poznala sama, zda se jedná o androida nebo ne, kdyby jí to nebylo oznámeno.

Druhá část kapitoly je erotická, David se stává opravu zvráceným strojem. Sex na pohřbu je něco pobuřujícího a málo kdo z nás by byl tak zvrácený, že by to udělal, ale naopak je hodně případů třeba na svatbách, že se jeden z manželů večer na oslavě jejich svazku tajně vyspí s někým jiným.

Skladiště

Chodba do skladiště

Kapitola 19.

Přípitek na zesnulé

Kotva 19

19.

Smuteční obřad skončil o necelou minutu a půl, pak se všichni rozešli. Katrin nastoupila do výtahu s Jovovičovou a Julií, byla taková semknutá skupinka osamocených žen, které setrvávaly v tichosti.

„Ubikace?" zeptala se vojačka. Po stisknutí tlačítka a přiložení karty si rozepnula těsné sako, byl to pro ni trochu obtížný úkol, rukávy byly trochu těsnější, protože měla vypracované svaly z posilovny a naopak sukně nemožná pro někoho, kdo měl image vojáka.

Ostatní přikývly.

„Kde se sejdeme?" promluvila nakonec projektantka Julie.

„Nevím, ale ještě pošlu zprávu, tak za půl hodiny paluba D, bar upřesním."

Nahoře se ženy rozešly a Katrin byla šťastná, že je konečně ve svém pokoji. První co bylo to, že odhazovala své svršky, když mířila do koupelny. Dlouhá horká sprcha byla to pravé. Během té krátké půlhodiny proběhlo mnoho věcí, ale teď na to nechtěla myslet. O patnáct minut později zabalena v měkkém ručníku, přešla do pokoje a podívala se na pager, už bylo stanoveno místo, skvělé.

Vybrala si tedy volnočasové triko a kalhoty, v baru by byla formálnost spíše na obtíž, kdyby se na ně pořád upíraly oči civilistů, takto se dobře smísí s ostatními.

Během té doby se ozval zvuk u dveří.

„Už jdu Jovovičová!" křikla a zapínala si hodinky na zápěstí, když šla otevřít.

Bohužel to nebyla vojačka ani jiná žena, ale ten nejméně očekávaný host.

„Jacku?"

Ten poplašený výdech mluvil sám za sebe jako by si myslela, že ji tam napadne a znásilní.

Muž tam stál ve žlutém tričku se vtipným nápisem "pozor proud" a měl kajícný výraz hraničící s výčitkami.

„Katrin, já...omlouvám se, byla to moje chyba, nevím co říct abych to odčinil," poškrábal se na zátylku a působil, že neví kudy kam. Cítila z toho upřímnost. Mohla mu ale odpustit?

„Jacku," znovu vyslovila jeho jméno a překvapení se změnilo v trpkost, jako když olíznete kyselý citrón.

„Choval jsem se jako zvíře, jako vůl, promiň. Nech mě prosím domluvit, nesnesl bych takové odloučení a tvou ignoraci. Prosím, zapomeň, co se dole stalo, naše přátelství pro mě hodně znamená," naléhal.

I pro ni to hodně znamenalo, ale on překročil hranice, nemohla mu jen tak odpustit, a pokud vůbec, pořád tam už bude to malé zrníčko nedůvěry. To, to musel tak podělat?

Chtěla zakroutit hlavou a vyhnat ho, moc čerstvé, moc bolestivé. Nakonec však prohlásila: „Neodpouštím ti úplně, Jacku, ale prozatím tě nebudu ignorovat. Stačí?"

Navigátor na to přikývl a zeptal se, zda ji nemůže doprovodit do baru, přijala nabídku, ale vzduch ve výtahu byl až moc dusivý a ona postávala raději kousek stranou od svého přítele předstírajíc, že si v odrazu upravuje vlasy.

Tentokrát rozhovor nebyl bezstarostný a hravý, naopak jako něco co nešlo od srdce a do čeho se nutíte.

Katrin se cítila hrozně, trapně a neskutečně si oddechla, když z ní spustil oči, jakmile výtah zastavil v centru. Toužila utéct, ale nemohla.

Jakmile Jack vystoupil za jejími zády, stály jí z toho chloupky na krku.

„Támhle tudy," ukázal prstem a oba se propletli mezi ostatními pasažéry, jež tu hledali zábavu a rozptýlení.

Bar byl modře podsvícený plný vysokých, dřevěných, stylových stoliček, ale i kójí pro více soukromí. Docela příjemné místo, ani moc zákazníků tu nebylo, jen dva jiné páry.

„Tady!" zamával na ně Monty, aby upozornil na hlasitou skupinku, která to vůbec nepotřebovala. Dvojice došla do jejich kruhu třech spojených stolů k sobě a kapitánka se podívala po všech přítomných, ale opět někdo chyběl.

„Russo tu není?" nadzvedla tázavě obočí.

„Někdo musí zůstat jako záloha," pokývl jí sklenkou Libreto.

„Pan Russo se nabídl, zůstat na můstku kvůli jakémukoliv problému," hlas patřil postavě, jež k ní přišla a zůstala stát za zády. Jen jediná osoba na lodi měla takovou chůzi a vystupování ducha.

Katrin přeběhl mráz po zádech, podruhé za tak krátkou dobu, „děkuji za objasnění, Davide," odvětila kysele a otočila se k němu. Android neměl uniformu stejně jako ostatní, jeho široký hrudník, na kterém by mohl štípat kmeny stromů, halila tmavá mikina s kapucí jako z dobře šitého tenkého neoprenu, jež kopíroval svaly a k tomu černé kalhoty, jež kontrastovaly s jeho světlou pletí, žluté vlasy jej dělaly ještě výraznější. Byla to dobrá změna.

Zmíněný stroj držel v obou rukách nerezový šejkr a z něho se ozývalo šplouchání.

„Hlavní vědec Oberona se snaží být jen pečlivý, nemějte mu to za zlé, kapitánko Leeová," pokývl na jeho obranu a prošel kolem ní ke stolu a deseti křišťálovým sklenicím, do nichž rozlil obsah šejkru. Tekutina byla v každé sklence naprosto přesně stejná, poté jednu z nich vzal a obrátil se k ní čelem.

Pozorně ho sledovala, jak jí nabízí přípitek s lehkou nenuceností.

„Nemám mu to za zlé, Davide, jen mám strach, aby se mu nepřihodilo něco zlého jako Fishové," nadzvedla obočí a udělala přesnou narážku. Pochopil to.

„U posádky lodi se za celých 24 hodin neobjevily žádné příznaky té záhadné nemoci, Amelie Fishová, měla jen tu smůlu, že byla na místě, kde jí nebyla v čas poskytnuta lékařská pomoc. Tragické neštěstí, vskutku."

Kecy, kecy, kecy.

Možná by mu i věřila, kdyby v jeho tónu našla alespoň trochu smutku.

„Vezměte si margaritu, jsme tu, abychom uctili její památku," podal jí oranžový broskvový nápoj.

Váhavě ho přijala, jako by jí ho daroval had z ráje. David se při té příležitosti neopomněl dotknout prsty jejích, když jí sklenku podával. Nejednalo se o uklidňující gesto, spíše jako znamení pro jejího společníka, s nímž přišla.

Jack to viděl, ale v androidovi nepociťoval žádnou konkurenci i přes to co mu říkala při jejich hádce zato k Joshovi vyslal varovný pohled. Posadil se na volné místo přímo vedle něho, aby se tam Katrin náhodou neposadila. Raději tedy strpěl být vedle svého domnělého nepřítele v lásce, než mu hrát do karet. Vážně obětavé.

Kapitánka rychle ruku odtáhla a otočila se čelem ke stolu, aby pronesla pár slov, než se sborově sklenky zvedly do vzduchu na znamení přípitku.

„Když už jsme u toho, měla Fishová někoho na lodi?" otázka směřovala na Davida, který věděl v podstatě vše, co bylo v hlavním počítači.

Uctivě pohnul hlavou na jednu a druhou stranu, načež pohotově odpověděl: „Je mi líto, byla to svobodná, schopná a uzavřená žena, která se věnovala jen své práci."

Katrin se posadila do jedné z židlí a napila se studeného nápoje příjemně štípajícím na jazyku. David zůstal stát za ní jako osobní strážce a shlížel, jak se ostatní baví mezi sebou. Kapitánka z toho byla trochu nesvá a potřebovala se uvolnit, potřebovala ho nějak zaměstnat, protože nestála o to, aby za ní přešlapoval jako sup, který čeká, až udělá nějakou chybu.

Vzala margaritu, na dvakrát ji vypila a ukázala mu sklenici, „prosila bych další," zazubila se na něho přes rameno.

David 8 jen povytáhl obočí, ale vzdálil se i se svým šejkrem, aby doplnil nezbytné přísady.

Byl jako chůva, k nesnesení!

Jakmile se android o minutu vrátil a dolil jí nápoj, promluvil k němu Harker, ať si jde sednout ke stolu jako rovný s rovnými, „nemusíš tu dělat barmana, patříš mezi nás," zasmál se s pomalu vracející veselou náladou. David si nemyslel, že je to řečeno vážně, mezi nimi byli takové nepřekonatelné rozdíly, nejen v myšlení, ve složení těla i v něčem podstatnějším, silnějším mezi nebem a zemí. Lidé, kteří tu teď seděli, jsou ti stejní lidé, kteří ho na začátku přehlíželi, tropili nepříjemné vtípky. Davidův program mu radil to přehlížet a přitom ho nutil k nim i vzhlížet. Ironické. Potupné. Nesmyslné. Všichni mohli být mrtví ale ne, díky jedinému člověku, který seděl necelé tři metry od něho...

Alkohol dokázal lidi sbližovat, jen co je pravda, dokonce dělal z nepřátel přátele z mrzáků zdravé a ze zapšklých nejveselejší dobráky na světě. Zapomínali na všechno, on ne. Stále pozorný a ve střehu neovlivněný alkoholem a jeho zrádnými účinky.

Pomalu i zapomněli, že někdo má místo kostí titan a místo kloubů hydrauliku. Slabí. Neužiteční. Takový v hloubi duše lidé jsou, pomyslel si David.

Android byl svědkem mnoha ponížení, ale skutečně byli oni ti, kdo rozhodovali? Kdo ze sebe dělali vyšší bytosti? Co uměli, co dokázali? Historie krvavých válek, týrání svého vlastního druhu, bezohlednost a krutost homo sapiens vyvinutých z nějakého nízkého druhu savců...

Opravdu se mohli něčím chlubit?

„Jaké máte vlastně plány, až se tam dole zabydlíme?" navázal konverzaci Charles, „já jsem vždycky rád lovil v Kanadě zvěř, když byla sezóna. Kachny, kance, jeleny, což je trochu v rozporu s tím co dělám, ale doufám, že na Andrisu bude co střílet."

„Tak ty si lovec? To bych spíš věřil, že si ustřelíš nohu, než trefíš nějaký kožich," posmíval se mu Josh, jako voják musel mít dobrý odhad a mušku. „Poznáš vůbec slona od skunka?"

Kolem stolu to zašumělo smíchem.

„My jsme s Hiroko přemýšleli o dalším dítěti, vždycky chtěla holčičku a už máme dva syny, nebylo by na škodu to zkusit."

„Tady se někdo nemůže dočkat co?" zazubila se Jovovičová a jakmile dopila margaritu, vyměnila ji za tvrdší alkohol.

„Žijeme jen jednou," pokrčil doktor Less filosoficky rameny.

„Barmane nějakou další ohnivou vodu fofrem!" vykřikl se zdviženou rukou Harker, necítím se dobře jako ryba na suchu."

„To spíš jako studenej čumák," dloubla do něho Juliet Cori.

„To zní jako bys nedokázal zahřát ženskou," mrkla na něho Jovovičová a provokativně se pošklebovala.

„Pche, dávám první lekci zdarma, další už si musíš zaplatit," poslal Juliet vzdušený polibek a ta se začervenala jako jahoda.

„Neměl bys zapomínat, že máš u sebe černýho pasažéra, nemám chuť mu dělat ukázkové video o sexuální výchově," odfrkla si projektantka a odmávla to pobaveně rukou.

Harker klukovsky pokrčil rameny, „možná by se mu to za pár let mohlo hodit, alespoň by věděl, co s ním má dělat," další salva smíchu byla tentokrát zaměřena na osmiletého Damiena, který naštěstí chyběl.

Katrin seděla tiše, poslouchala narážky, urážky i vtipy a bylo to uvolňující. Jistě si to nemyslela jediná, i tváře ostatních vypadaly šťastněji jako by z nich všechno to neštěstí posledních pár dní spadlo jako těžká opona.

„A co ty, Davide, co budeš dělat, až bude kolonie postavena?"

Katrin na tuto otázku zareagovala zvednutím pohledu.

David tam pohodlně seděl a poslouchal, takhle by snad ani nikdo nepoznal, že se o člověka nejedná, jen v určitých chvílích, když jeho oči prozrazovaly skrytou inteligenci, nebo když otáčel hlavu za hlasy, to přesné nachýlení brady, položení rukou nebo vypnutí hrudi. Bylo na něm cosi znepokojivého a přitom jeho vzhled nutil k obdivu.

David se zaměřil na Montgomaryho, „jsou zde dvě možnosti, buď pokud můj úkol skončí a nebude mé přítomnosti potřeba, mne kapitánka může vyřadit z provozu a uložit do boxu, či druhá možnost, mohl bych se začlenit do kolonie, jistě bych mohl přidat ruce k dílu ve výstavbě budov," odvětil bezchybně.

„A není něco, čemu by ses chtěl věnovat? Myslím hledání smyslu života, něco jen pro sebe k čemu máš vztah," mávla rukou Juliet, kterou lidská psychika zajímala v tomto bodě i ta umělé inteligence v závorce.

Katrin myslela, že David bude citovat své direktivy o způsobu života androidů, ale on se na ni na pár vteřin zamyšleně podíval.

„Po tu dobu, co jsem mohl sloužit na Oberonu, jsem se mnohému naučil, našel jsem uspokojení v tom starat se o rostliny a myslím, že Andris 10 je plný nové flóry a celý ekosystém bude jednou velkou výzvou pro hledání, jak říkáte, smyslu života."

Katrin jen zírala, co to říkal, že ho může vyřadit z provozu?

Zapamatovat! ZAPAMATOVAT!

Ale mohla tomu věřit? Přihlédneme-li k tomu, že už dávno měli být všichni po smrti a budoucnost byla tak nejistá jako boží šlápota. Všechno bylo možné, jenže pochybovala, že by se David nechal jen tak klidně vypnout a proto si dovolila větší spekulace.

Pokud má být všechno v pořádku alespoň na oko, za ostatní musí spolupracovat a tak se vloudila do hovoru.

„Nemám důvod upírat ti pohled na život a vypínat tě, Davide, jsi přínosem pro celou kolonii, ostatně až bude vše postaveno podle plánu, můžeš si svobodně vybrat, co budeš chtít dělat," usmála se asi tím způsobem jako by vám někdo přilepil na tvář izolepu a pak za ni tahal.

Modré pronikavé oči se obrátily na ni, mihlo se v nich, něco co se podobalo překvapení, že reagovala tak otevřeně, ale evidentně ho to potěšilo a pak co trvalo jako celá věčnost, se jeho tenké svůdné rty roztáhly do váhavého úsměvu.

Katrin pocítila bušení uvnitř hrudi, jako by jí tam někdo nainstaloval gong.

„Děkuji za vaši upřímnost, kapitánko Leeová, jistě vám ji budu časem moci oplatit a nezklamat vás."

Žena schovala své horké tváře za okraj sklenice a cítila, jak alkohol příjemně šumí uvnitř žil a dodává jí sebejistotu, kterou teď hodně potřebovala.

Sešlost pokračovala a dokonce i Jack se trochu uvolnil, i když s ním neprohodila ani slovo, vše vypadalo jako setkání starých spolužáků ze střední školy.

Kamkoliv se však za ten večer pohnula, tam na sobě cítila Davidův pohled. Nedokázala pochopit, proč ji tak urputně hlídal, ale zatím si toho nejspíše nikdo nevšiml, zato ona si všímala i toho, že sleduje Jacka. Netušila co se v tom jeho rezavém mozku odehrává, možná ho považoval za soupeře nebo mu nešlo na rozum jak to, že po tom co mu plakala na rameno, přišla sem právě s ním. Jen ať si láme hlavu, pomyslel asi škodolibě.

O hodinu později přišel čas na tanec, protože cestou na toalety našel Montgomary starý jukebox.

Pekelná hrací skříňka, jak poznamenal Harker s ušklíbnutím.

„Tak vzhůru na nohy!" vykřikl a vytáhl ze židle Jovovičovou takovou silou, že se zarazila setrvačností až o jeho tělo.

„Ty chceš asi skončit dneska u mě v pokoji, da?" mrkla na něho a vtipně naznačila, že ho osahává a naopak on vyhlížel, že se mu to líbí, zatímco ostatní skandovali do rytmu starého songu od Lady Gaga, které bylo v té době už kolem devadesátky.

Svíjeli se kolem sebe jako hadi a dělali okázalé divadlo těm ostatním, kteří do baru přišli.

Libreto vyzval Juliet a naopak jedna z náhodných žen s dlouhými vlnitými vlasy si došla pro Jacka a její kamarádka zachytila Charlese.

Jediný kdo zbil, byl Josh, jež prohlásil, že netančí a tak se dal do hovoru s doktorem Lessem a pak tu samozřejmě zbyla ona a David na opačné straně stolu. Ten se díval na prostor, kteří si hosté drze vyhradili za taneční parket.

Katrin držela Jackovi palce, třeba ho nová partnerka přivede na jiné myšlenky, nic na tom ale nemělnil fakt, že ona by si také ráda zatančila, špička nohy už ji pod stolem poklepávala do rytmu, ale nikdo se jí nezeptal.

Seděla tam jako kůl v plotě a usrkávala margaritu, dokud to už nevydržela.

Sakra, taky si ten večer chtěla užít! Nechtěla být zdrženlivá, ta rozhodná, ostatní si o ní mysleli, že je suchar a neumí se bavit, dobře tak jim to předvede.

Posilněná sladkým alkoholem vstala a obešla stůl a zastavila se přímo před Davidem.

„Hm, ano?" vzhlédl k ní s nevyslovenou otázkou.

Katrin našpulila umíněně rty, „chci si s tebou zatančit, Davide."

Byla si jistá, že takovou žádost jistě nečekal a mírně se zamračil jako by ji chtěl odmítnout.

„Obávám se, že nemám potřebný program a zásuvné moduly tanečních kroků, kapitánko. Nepovažoval jsem zatím za nutné takovou dovednost umět," vymlouval se.

Katrin přimhouřila oči, ve kterých se lesklo uličnictví, prostě ho donutí, ať to stojí, co to stojí a bylo jí jedno, jestli se ztrapní, nebo ne.

„A záleží na tom? Nikdo tu netančí valčík nebo salsu, nepotřebuješ znát žádné kroky, stačí, když mě a ostatní budeš napodobovat. Říkal jsi, že se učíš z náhodných situací. Proč tedy nevyzkoušet něco nového?"

Než stačil odpovědět, sehnula se a chytila ho za ruku a už ho táhla na parket. Podvolil se, zřejmě neměl na vybranou.

Jakmile se Katrin zastavila u dalších párů, pomalu ji předešel a při té příležitosti se otřel o její rameno a zašeptal, "jste opilá, vaše iracionalitu odhaduji na 70 procentech."

Ten něžný starostlivý zvuk u jejího ucha se ztratil jako meluzína, na souhlas ji chytil kolem pasu. Nestačila tomu věnovat pozornost, jak se prosmýkl kolem, a pravá ruka zachytila pas.

„Ale pořád mě musíš poslouchat, já jsem tvoje kapitánka, Davide," ušklíbla se sladce, „neříkal jsi předtím, že sis vybral svět bez zákonů, což si trochu protiřečí, nemyslíš? Tebe stvořili jako ochránce zákona a já dělám přesný opak, neřídím se zdravým rozumem a přesně tomu se říká život. Mnoho věcí vzniklo metodou: pokus-omyl a nikdo nežil celý život jako mnich, nikdo tak bezelstný neexistuje i kdyby zhřešil jen myšlenkou."

„A co čekáte od této bláznivé akce?"

Třeba tě trochu ztrapnit.

David se přestal mračit a obočí se mírně zvlnilo, koutky úst se zakulatily a pozvedly, on s ní flirtoval! Uvědomoval si to vůbec? Možnost mohla být i taková, že ano.

„Co třeba zázrak?" nadhodila vesele a cítila, jak je každým úderem srdce přitahována blíž k tomu pevnému tělu. Záchytný bod mezi modrými neony, jež byl bar ozdoben.

David ji odpovědí zaskočil: „Vy jste mým zázrakem."

Katrin omámený mozek to potěšilo. Nejspíše neznal přesný důsledek svých slov, to bylo ono, jinak by to naznačovalo...že o ní smýšlí trochu jinak a on přeci tvrdil, že žádné city nemá, byla to jen povinnost. Ano, povinnost starat se o ně, o jejich pohodlí i psychiku, říkal to, co chtěla slyšet.

Nechala to tedy plavat, v tomto stavu rozjařilosti nemohla normálně uvažovat a hrát si na střízlivou. Vážně paradox, když on alkohol nepožil a vlastně by s ním ani nic neudělal.

„Dobře tak začneme, zkus nejdříve hýbat boky ze strany na stranu jako já," instruovala ho a David 8 rychle chápal, pohybové reflexy přebraly i tuto netypickou anomálii, než byla chůze.

„Dobře!" vydechla Katrin hrdě a usmála se, „a teď trochu do strany," vedla ho, přibližovala se k němu a zase odstupovala.

„Nebude to taková katastrofa," poznamenala na půl úst.

„Mám dobrého učitele," shlížel na ni David pln něčeho, co příjemně hřálo blízko srdce a jeho prsty na zádech se majetnicky pohnuly směrem k ženině páteři a pak ji donutily o krok přistoupit blíž, až mezi nimi zbýval tak palec místa. Naštěstí si jejich blízkosti nikdo nevšímal a ostatní se věnovali vlastnímu tanci a zábavě.

Katrin se na androidovu poznámku začervenala.

Nechtěla si připustit, že se cítila dobře v rámci mezí a obvyklému stavu. David byl dobrým společníkem a snažil být se milý, ale nezapomínala i na jeho druhou stránku, jež číhala ve stínu duše a nikdy nevěděla, kdy se objeví, ale také si uvědomovala, že tady mezi ostatními si nic nedovolí. K čertu s tím, teď se baví a i kdyby se tu objevil sám ďábel nebo nějaká příšera z vesmíru, nakope jí prdel a bude pokračovat.

„Kdybyste řekla komukoliv jinému, možná byste dopadla i lépe, nejsem dobrý ve společenském tanci," poznamenal David.

Katrin se ušklíbla a nechala se pohupovat do rytmu, "nepřeháněj, jde ti to více než dobře," snažila se o vtip a sama se mu i zasmála.

Androidova tvář se k ní mírně naklonila a diskrétně odvětila: „Naučila jste mne mnohem víc, než kdokoliv jiný, děkuji." Ten malý úsměv nebyl jen tak ledajaký, dával vám pocit, že jste bohyně a Katrin si musela dát dobrý pozor, aby nezpychla, ale nebyla to jen chytrá narážka?

Kapitánčiny rty se stáhly do zmateného O. Byl to očividný dvojsmysl, mělo ji to urazit? Potěšit? Znervóznit? Kde jsou ty odpovědi, když je člověk hledá, protože on je na obličeji nalepené neměl.

Ztrapní se, když se zeptá? „To má být poklona, Davide?"

„Ovlivnila jste můj pohled na svět už při prvním setkání, kapitánko Leeová, protože jste mě považovala za sobě rovného, vzpomínáte si?"

Mohla vůbec zapomenout, jak se nechala nachytat?

„Vzpomínám, jistě."

Hm, právě teď se všechny vzpomínky na ten den převalovaly ze strany na stranu jako líné ovce, „a proč by ne? Nejsi snad člen posádky? Myslíš, že mám ve zvyku odsuzovat někoho jen pro to, že je trochu jiný? Nejsem pokrytec," urazila se na oko.

David jí hypnotizoval svýma nebeskýma očima, „a za to vám velice děkuji, každý není ve vašem postavení tak ohleduplný k někomu jako já."

„Choval se snad k tobě předtím, než jsi byl na Oberonovi nějak špatně?" podivila se s mírnou obavou. Třeba jí ze svého dřívějšího života něco prozradí. Ze zpravodaje androidů.

Ty trpké vzpomínky z výzkumných laboratoří a později ponižování posádky si David hodlal uchovat jen pro sebe a hluboko uvnitř svých obvodů by lhal, že skonu Fishové litoval. Vskutku mu to nepřinášelo ani potěšení ani smutek, lidé byly prostě křehcí, zkorumpovaní a hloupí.

„To bych netvrdil, vzhledem k tomu, že jsem byl uveden do provozu jen dva měsíce před odletem bylo vždy mezi mnou a inženýry profesionální vztah i přístup."

„Hm...a já čekala nějaké šťavnaté historky," protáhla se Katrin zklamaně obličej a David pomalu začal uplatňovat svou větší kontrolu nad ní při pomalejší písni, jež mu byla příjemnější.

„Je mi líto, lidé se domnívají, že na různých testech motoriky a hardwaru je něco zajímavého nebo dokonce skandálního, ale není to taková zábava jako pro vás kontrola tělních dutin."

Katrin se začervenala až po kořínky vlasů, „to byl vtip!?"

„Snažím se," zazubil se android.

„No, dokážu si představit potupnější prohlídku."

„Například?" nadzvedl David obočí.

„Třeba tvé vyšetření," zašklebila se a tentokrát to byl David, kdo se krátce zasmál.

„Nevěděl jsem, že by vám prohlídka dělala takové potíže, bylo to veskrze profesionální," ubezpečil ji a na to nemohla nic říct, přesto ji ta vzpomínka uvedla do silných rozpaků.

Během chvíle se kolem nich otočil Harker a Jovovičová, která upoutala Davidův pohled, když na něho okázale zamrkala a naznačila mu, ať ji napodobí.

Androidovy dlaně sklouzly po Katrinině pase kamsi dozadu, dokud ji nedržel za zadek.

„Davide!" vypískla pohoršeně kapitánka, jak se prsty přitiskly k jejímu kulatému pozadí.

Jovovičová vyprskla smíchy, stejně jako její tanečník.

„Omlouvám se, je to nepatřičné?"

Katrin už chtěla protestovat, že je to více než nepatřičné, a že tohle dělají jen páry svým protějškům, ale vlastně to nemohla popřít, oni byli svým zvráceným způsobem nevšední tajný pár.

„Ruce zpátky," zavrčela varovně, „nemusíš opakovat po ostatních úplně všechno," obrátila oči v sloup.

Celá skladba proběhla v pořádku a on jí ani jednou nešlápl na botu, což považovala za úspěch, ale píše než nějakou barovou odrhovačku si ho s těmi rovnými zády a smyslem pro eleganci představila na benefičním plese v obleku. Nutno říci, že by to byl impozantní pohled, za který by se rozhodně nemusel stydět.

Konverzace s ním byla lehká a svižná, žádné hádky, žádné pření o pravdu. Byla to úleva, skoro příjemné, navíc když se ani mezi čtyřma očima nezmínil o jejich ponižující dohodě, nemohl ten večer už být lepší.

Píseň skončila a vyzněla do prázdna, než něco cvaklo a začala hrát bláznivá živá skladba Lollypop od Sophie Green. Ozvalo se souhlasné pískání ze všech stran a ani Katrin se nechtělo jít ještě sednout.

„Ještě jeden tanec?" zeptal se ohleduplně David s trpělivostí dětského učitele hudby, jako by jí to svítilo na čele. Horlivě přikývla a pak už by se jím nechala unést třeba i na Hawaii.

Stačilo pár pozorných pohledů a David začal improvizovat a přizpůsobil se jejím krokům, ve kterých nebyla žádná pravidelnost, ale nebyl problém vytvořit své vlastní, se kterými byl spokojený.

Katrin mávala rukama, řezala lokty do stran a korunovala svůj tanec na hadí, a k vlastnímu překvapení do celé diskografie její tanečník zakomponoval i valčíkovou otočku nebo promenádu z chachy. Smála se jako holčička a pro Davida to bylo uspokojující, v takovém stavu Katrin ještě neviděl. Tak okouzlující, nakažlivé a nové jak se poddávala rychlé euforii štěstí. Ty rozesmáté oči, ve kterých se třpytil odraz modrého neonu, růžové tváře od námahy pohybu, spokojený výraz a dívčí sladký úsměv patřící...jemu?

Byl to dokonalý obrázek šťastné ženy, jež se mu propálil do sítnice, bohužel i tento okamžik musel skončit a Katrin zůstala při posledních tónech udýchaně stát. David usoudil, že to stačí a chytil ji za ruku v náznaku směru stolu. Souhlasila a tentokrát jí pokynul, aby si sedla vedle něho, zatímco ostatní pořád ještě tančili.

„Poučná pohybová interakce, kapitánko, není od věci naučit se něco nového," odvětil měkce s věcným zájmem profesora na univerzitě.

Katrin se musela nejprve napít a přísun alkoholu do už těla rozbouřeného adrenalinem způsobilo, že se hlava zamotala a tak se opřela do židle. Pořád lepší než narazit hlavou o stůl že?

„Překvapil jsi mě, nečekala jsem, že budeš tak zručný v disco tanci," usmála se a prsty si upravila vlasy do pravidelné opony oblíbeného růžového mikáda.

„Nemám ve zvyku chybovat, to je vlastnost lidí, Weyland -Yutani se snažila vyhnout této chybě a odvedla dobrou práci, na rozdíl od předchozích modelů," dobíral si ji. To mohla potvrdit.

David 6 a 7 byly proti němu neohrabaní strašáci, podle toho co zahlédla v časopisech, jelikož jejich vlastnění bylo tak drahé, že si je normální člověk nemohl dovolit.

„Když už jsme u toho," ukázala na něho skleničkou, „tvoje vlasy, proč si je vlastně barvíš, Davide?" dívala se na ten platinový přeliv v elegantní vlně.

Za jiných okolností by se ve střízlivém stavu na tak drzou otázku nezeptala a zvláště mu nepřipomínala, že prohledávala jeho pokoj, kde našla barvu na vlasy, ale teď ji za to nemohl vinit. Prostě se o něho zajímala.

Android se podíval na stůl a až pak zpátky na ni jako někdo kdo se váhá svěřit, „možná vás zklamu, ale i já mám svůj vzor, svůj idol, plavá není má přirozená barva," odpověděl klidně a potvrdil tak ženiny předpoklady.

Katrin Davida zkoumavě pozorovala, ale zastavovala se na té platinové vlně, která ho dělala neodolatelného, zvláště, když mu pramen spadal do čela, „já vím, když jsem tě viděla poprvé, měl jsi krátké hnědé vlasy, což mě přivádí k další myšlence, jak mohou androidovy růst vlasy? To nedává smysl. Není tvá kůže umělá jako třeba gumáky nebo polstrování křesla? Pochybuju, že pohovce rostou vlasy."

David položil svou ruku na stůl v jakési uvolněné póze, než začal vysvětlovat a Katrin naslouchala jako by chtěla vědět nějaké velké tajemství, kterým záhadný David byl.

Vše do posledního šroubku a hadičky. Zájem byl však oboustranný a David o ní nevěděl zcela vše a ta nevědomost ho přitahovala jako někoho, kdo bytostně touží po informacích.

„Můj vzhled sice nevybíral sám Petr Weyland, ale jméno, tím bych začal. Bylo mi známo, že David je nejen jedno z typických dobře zapamatovatelných jmen, jehož historie podle bible sahá ke starým hebrejcům, ale také mé neoficiální pátrání v archivu společnosti zjistilo, že toto jméno chtěl dát můj stvořitel svému synovi, kterého neměl a v současné době nemá. Ač mu David 8 nemůže biologicky nahradit syna, je to nejblíže, jak je to možné. Řekněme, že to byla prvotní myšlenka mého stvořitele, kterým celý projekt začal," vyprávěl skromně.

Katrin si olízla rty, zajímavá hypotéza, opravdu Weyland toužil po dokonalém synovi? „To je zajímavá teorie, Weyland má jen malou dceru, že? Možná si tím něco kompenzuje, ale je vůbec zázrak že nějaké dítě má i když je nejspíš hodně žen, které mu lezou do postele," ťukala si ukazováčkem v zamyšlení na bradu.

Ne, vážně si nebrala servítky k někomu, kdo jim usiloval o život.

„Co se týče růstu, mé vlasy z polyretanového vlákna jsou schopné takové výjimečnosti díky živým buňkám. Lidské bioinženýrství je vskutku plnohodnotná věda a stále se v ní projevují velké pokroky. Pokud se však ptáte přímo na růst, je to proto, abych vypadal a budil dojem člověka."

Katrin pomyslela na Davidův penis z čistě anatomického hlediska, nebyla tak hloupá, aby se na to zeptala, ale byla si více než jistá, že ostatní modely Davida nic takového neměli, ale do kalhot se jim nedívala, pravda. Mohla tedy opravdu jen hádat.

„A barva?" nadzvedla zvědavě obočí a znovu ochutnala margaritu, ta chuť se opravdu nikdy neomrzela, „říkal jsi, že je někdo tvým vzorem? Nemohu ale říci, že jako brunet to bylo špatné, jenže světlá barva ti více ladí k očím," blábolila jako by si ho chtěla získat a dokonce na něho mrkla.

„Život je zrcadlo a umění skutečnost. Život napodobuje umění daleko více, než umění napodobuje život, citát od Oscara Wildea.“
Oh, tak tohle byl oříšek, jak po ní vůbec může chtít, aby teď něco chápala? Vůbec jí nenapadlo, co tím chtěl říci, ale mělo to něco do sebe a tak čekala, zda uslyší nějaké vysvětlení.

David ji dlouho netrápil, mírně sklonil hlavu a sám pro sebe se ostýchavě usmál, "lidé se často v někom vidí, kopírují vzory, děti napodobují dospělé, dospělí zpěváky nebo politiky. U mne se to stalo v době, kdy posádka Oberona spala. V dlouhé rekonvalescenci jsem se věnoval hodně věcem kromě údržby lodi, v databázi jsem našel zajímavý historicko epický film, který mě oslovil, ač je poněkud starý."

Katrin našpulila rty a vyfoukla vzduch, „takže tvůj vzor je herec?" podivila se. Jak všední. Neuvěřitelné, to si zasloužilo další doušek. Pomalu se probojovávala ke dnu, ale bylo to tak dobré...

„Dovoluji si vás opravit, nejedná se o samotného herce, ale přímo postavu ve zpracovaném kontextu se scénářem."

„Nevím kolik filmů je v Oberonově databázi, ale můžu hádat?"

David přikývl a vypadal pln očekávání možná i nadšení.

„Dobřeee...co třeba Dartaňan - čtyři mušketýři!" luskla prsty, „ne? Lancelot a rytíři kulatého stolu?"

Zakroutil hlavou, Davida ta nevinná hra bavila a mezi tím, kdy chrlila jeden film za druhým, vstal a namíchal další nápoj, než si zase poslušně sedl na své místo.

Frankenstein, napadlo ji, ten chudák nebyl ani člověk ani mrtvola, něco měli společného, ale i to David zavrhl, ale alespoň nevypadal uraženě, že ho srovnávala s jiným romantickým výtvorem, byla v koncích.

„Dobře, nechám se podat," odvětila mrzutě nespokojená s tím, že neuhádla.

„Lawrenc z Arábie. Je to můj nejoblíbenější natočený snímek dvacátého století. Chtěl jsem být jako on, ušlechtilý, ohleduplný, pečující a hájící spravedlnost," pronášel s bázní i hrdostí a přesto z toho zněla všednost, ale očividně se snažil.

Katrin náhle viděla tu podobu s mužem na filmovém plátně, byly si velice podobní vzhledem, takže to zapříčinilo to, že měl kštici jako bílé zlato? Myslel si, že když bude co nejvíce podobný svému vzoru, dokáže se mu vyrovnat? Kapitánce to připadalo jako klukovský sen. Téměř až dojemné a přitom tak daleko od svého domnělého vzoru.

Takže měl David hrdinské komplexy?

Oceňovala však, že se jí svěřil, mohl to být začátek nové iluze důvěry, ale to slovo jí zhořklo na jazyku. Svou šanci měl a jí zbyly jen oči pro pláč a navíc vše podtrhoval fakt, že před dvěma hodinami dávali sbohem patnácti mrtvým a své kolegyni, kterou vlastnoručně zabil. Udělal by toto Lawrenc?

Najednou to nešlo spolknout, srdce chtělo, ale rozum odmítal připustit, že by v něm mohlo být něco dobrého, něco ušlechtilého z filmové postavy, která se obětovala za mír?

Tento večer byl úžasný, jediné nad čím se nedalo zavřít oči, bylo všechno to, co se stalo předtím.

Katrin se musela zatvářit poněkud smutně, zaplavena svými myšlenkami, protože Davidova uchvácená grimasa se změnila ve starostlivou.

„Ty víš, že je to jen hezká lež viď? Obdivuješ muže, pro něhož je čest všechno, ale pro tebe? Důvěra je jako zrcadlo, můžete ho stokrát spravit, když je rozbité, ale stále můžeš vidět trhliny v poničeném odrazu,“ vzpomněla si na jiný citát a doufala, že pochopí tu myšlenku.

Vypadal zamyšleně.

„Některé věci prostě nejdou přehlížet, Davide, stejně jako skutky," dodala ještě v závěsu s měkkým lítostivým podtónem, aby věděl, jak ji to mrzelo. Veselá nálada byla ta tam a vystřídala ji plíživá melancholie, drápy, jež se zasekly v Katrinině už tak zničeném srdci.

David náhle působil chladně a odměřeně, jeho pohled byl jiný jako by se uzavřel, cokoliv si myslel, nebylo vidět na povrchu, „žena v zrcadle, hledá svůj vlastní protějšek a chyby,“ naklonil hlavu mírně na stranu, "když se do něj díváte, vidíte mě jako své selhání, kapitánko?"

Ten hlas mohl rozbíjet ledy, mohl ji potopit do arktické vody a nechat ji tam dokud neutone.
Katrin rychle hledala nějaký citát v omámené mysli, jež by obsahoval všechny matoucí emoce, které teď cítila, bolest, jež se držela pod kůží a visela před očima a naštěstí na něco narazila.

„Zrcadla jsou úžasná věc, Davide. Zdá se, že nám říkají pravdu, že odrážejí život, ale nastav správně zrcadlo a ono ti bude lhát tak přesvědčivě, že uvěříš, že něco zmizelo. Lhal jsi mi a to ti nemůžu nikdy odpustit. Nemůžeš pochopit, jak moc to bolí, zrada je ta nejhorší věc co lidem můžeš provést,“ pomyslela přitom na Patrikovu nevěru a málem skřípala zuby. To co však řekl on, ji naprosto šokovalo.

„Kdo snadno věří, je oklamán."

Je po pohřbu a Katrin je plná rozporuplných dojmů z toho co se stalo, nic tomu nedodávají nové zkušenosti s Jackem, který stáhl ocas mezi nohy a snažil se znovu objevit a dát jejich „přátelský vztah“ na stejnou úroveň. Musí mu být jasné, že to tak lehce nepůjde. Katrin je mu odcizena a on se musí hodně snažit. Důvěra je vskutku křehká věc.

Jak už to u Američanů bývá jejich pohřby nebo spíše smutnění a vzdávání úcty jsou asi trochu jiné než u nás Čechů. Zpravidla u nich bývají po pohřbu hostiny, pak se smějí a pijí, zatímco, v Čechách je zádušní hostina spíše tichá a srdceryvná. Celé toto shromáždění jsem tedy směřovala spíše tímto směrem, jelikož se jedná především o Američany.

Katrin se snaží od všeho alespoň na chvíli oprostit a Davida trochu poznat hlouběji a zjistí, proč si drží svůj styl plavých vlasů, vím, je to možná trochu klišé jako u Promethea, ale je tak divné, že i tohoto Davida ovlivnil právě jeden konkrétní film? Tady vidíme, jak si jsou typy David 8 podobné.

Bar a jukebox

Kapitola 20.

Druhá šance

Kotva 20

20.

David měl pravdu. Tato slovní přestřelka nabírala hodně špatný směr, proč se vždy na hladině vynoří ledovec s ještě větší špínou dole v tu nejnevhodnější chvíli, říkala si Katrin v duchu. Sakra mohla ho oklamat, bylo to tak lehké, ukolébat ho náklonností stejně jako to dělal on jí, že je všechno v pořádku, že mu věří pro dobro ostatních. Manipulovat s ním stejně jako to dělal on jí. Vlastní pýcha byla však silnější, hlubší jako bezedná propast bez dřevěného mostu, nenáviděla ho. Proč ji ještě podporoval v tom, aby mu nevěřila. Dávalo to smysl? Co tím chtěl říci? Neuměla číst mezi řádky tak složité osobnosti a David ač byl stroj, byl neskutečně komplikovaný.

Super. Teď měla dost materiálu, aby celou noc nespala a přemítala o tom až do rána.

Katrin se nadechla, ale vztek pomalu plížící se jako had omotávající každou její končetinu hrozil výbuchem. Kousla se do rtu a snažila se samu sebe přesvědčit, že se má uklidnit, ale alkohol nebyl dobrý rádce a odstraňoval všechny překážky a zábrany, jako když auto naráží do kuželů na silnici. Všechno bylo v troskách a šlo do prdele geometrickou řadou.

Stejně jako tsunami byl mezi nimi zdánlivý klid, než pevně uchopila skleničku a chtěla jí Davidovy vychrstnout do tváře, ale nešlo to.

Sklenička bůh ví proč, držela na stole jako přimrzlá a když se podívala, proč viděla, že na ní byla položena Davidova dlaň a držela ji na místě.

Věděl, co chystá? Možná předvídal její reakce nebo viděl, jak se jí na paži napínají svaly.

„Vztek je to poslední čím byste se měla řídit," zadíval se jí vážně zpříma do očí a ona se bála, co bude dál. Právě teď měla chuť zalézt pod stůl.

Měl pravdu, nechávala se unášet hněvem, ale to jenom když byla v jeho společnosti! Mohl za to on, kdyby nic neudělal, nemusela by ho nenávidět, kdyby nic neudělal byly by všichni mrtví...nesnášela tyhle rozepře.

To poznání se protlačilo mezi všemi výčitkami a osvítilo ji.

„Chtěla jsem se jen napít," snažila se o co nejpřirozenější hlas, oběma bylo jasné, že lže, ale androidova ruka se stáhla a ona skutečně usrkla nápoje.

Ani jeden nic neříkal, protože toho řekli už až příliš a ticho bylo pohodlné.

David kapitánku studoval se zájmem vědce a Katrin se raději pootočila k parketu, aby ji ještě nenapadlo se mu v tomto stavu omlouvat, což by jí hrdost určitě neodpustila.

Píseň skončila a večer pokračoval. O další dvě hodiny později přivedla Jovovičová neschopného Harkera.

„Musíte mi s ním někdo pomoct, už se ani nepostaví na nohy, neříkala mu máma, že by děti neměli pít a hrát si s ohýnkem?"

Vojačka s ním trochu zacloumala, ale ozvalo se jen nepříjemné opilecké mumlání. Ostatní na tom byli podobně, jen Katrin a Jovovičová věděly, kdy mají dost, i když v případě vojačky šlo o rutinní zvyklost, které se v Rusku holdovalo běžně.

„Pomohu vám," nabídl David pohotově svou vstřícnou pomoc a Jovovičová mu pomohla přehodit to bezvládné zavazadlo přes záda. Pro něho to nebylo žádné závaží a nesl ho s lehkostí v doprovodu Rusky k výtahu.

Katrin měla ve střevech divný pocit. Nechtěla jet s nimi a tak se trochu zdržela, než se vydala k výtahu o 10 minut později.

Jela sama, Jack si nejspíše ani nevšiml, že odešla a navíc na něho také náladu neměla.

Chodba k ubikacím byla pustě prázdná a tak co nejrychleji přešla k sobě. Stačila si akorát opláchnout obličej, když se u dveří ozvala žádost o vstup.

V tu chvíli myslela, že má podrážky přilepené k podlaze a žaludek někde na cestě k dalšímu slunci. První co Katrin napadlo, bylo to, že si David i přes jejich malou hádku přišel vybrat svůj díl nebo to byl Jack, který si všiml, že tam není a šel ji zkontrolovat.

Ani o jednu nevítanou návštěvu nestála.

Ne...něco uvnitř její mysli křičelo, že v tomhle stavu nedokáže uvařit ani kávu, natož odpálkovat kamaráda či svést Davida, cožpak nemá žádný soucit? Nestačil mu ten incident odpoledne? K čertu s tou blonďatou hlavou! Vyškube mu všechny vlasy, že už mu žádné nenarostou!

Došla s houpajícím se obsahem žaludku ke dveřím a otevřela v obavě, koho tam uvidí. Byla s tím už více méně smířená, ale za dveřmi stála Jovovičová.

Nechápavě se na ni podívala.

„Tady, když mě David míjel, požádal mě, ať vám to odnesu, kapitánko."

Sdělila to stručně a podala jí podlouhlou krabičku s kabelem a Katrin svitlo. Budík!

„Díky, ale...proč ho nepřinesl sám?" zamumlala a znovu jí v hlavě strašily případy, že něco nekalého dělá za jejími zády a prohlížela si digitální časovač.

„Myslím, že říkal, že jde vystřídat Marga, už musí být celej dřevěnej, zatímco my jsme si užívali," zazubila se.

Katrin souhlasně přikývla, „a co Harker?"

„Tak poslouchejte a uvidíte."

Kapitánka Ihned pochopila, když se z vedlejších dveří ozýval hlasitý chechot, jak si Damien utahoval ze svého strýce a dával mu co proto.

Obě se zasmály a poté si už jen popřály dobrou noc a dveře se zavřely.

Katrin položila budík na noční stolek a věnovala se pár záludným otázkám, například, proč se jí David vyhnul? Cítil nějaký stud z jejich předešlé konverzace?

Pokud ano, mají alespoň nějakou naději na přežití...

*************************************************************************************************************************

David potichu vešel do řídící místnosti a ani nebyl tak překvapen, když viděl muže vpředu opírat se o loket a spát, vzhledem k jeho věku to nebylo nic neobvyklého. Russo byl vyčerpaný a na jeho kulaté tváři se objevovala zelená a žlutá světla od blikajících kurzorů na obrazovkách, zatímco se mu hustý knír chvěl při každém nádechu i výdechu.

Android mu položil ruku na rameno a mírně s ním zatřásl.

„Myslím, že by bylo vhodné, kdybyste se šel prospat do svého pokoje, vystřídám vás do rána, nemusíte mít strach."

Velký medvěd sebou trhnul a pootočil se k postavě po svém boku, oči měl ještě zamlžené spánkem, ale když viděl Davidův obličej, vděčně přikývl, vstal a odešel bez jediného slova.

Android se posadil na jeho místo, vždy si byl více než jistý, že by dokázal všechno obstarat sám i bez lidské posádky, jako by se v ergonomickém kapitánském křesle narodil, obrazně řečeno. On si však nemohl připsat žádné zásluhy, vše co udělal a bylo jedno, od jak velké katastrofy Oberona odklonil, se považovalo za běžné a povinné zabránit nebezpečí.

Katrin měla pravdu, to co dělal, bylo z povinnosti k posádce, ale pokud se jednalo jen o ní, bylo v tom něco víc, co nemohl definovat, protože slovo láska by v jeho stavu znělo více než směšně.

Naopak, pokud mohl simulovat velkou škálu chování a pocitů, proč by se to mělo lišit v tomto případě? V knihách byla láska považována za ušlechtilý cit hodný králů, něco za co stálo bojovat a co vás zároveň dokázalo zranit.

David se nad tím konfliktním protiřečením zamračil. Pokud je láska skutečně tak vznešená, proč by měl někdo kvůli ní trpět? Nedávalo to smysl. Žádný z konstrukčních výpočtů ani s jeho IQ nedokázal vyřešit tuto rovnici, odsunul tedy své úvahy stranou a dotykem prstů na obrazovce si nechal přiblížit to záhadné místo, které skener objevil na Andrisu 10.

Zatímco program jen analyzoval místo, jeho vlastní vylepšený program, na kterém pracoval dva měsíce, stejně jako na teleskopu, který připevnil k boku lodi, dokázal to místo i přiblížit. Loď se nacházela už téměř na orbitě, což znamenalo lepší měřítko přiblížení. Nyní byl čas vše prostudovat a mít náskok před ostatními.

Android se pohodlně opřel do křesla a díval se na sklo, kde se přenesl obraz geografie z projektoru.

Barvy byly tmavé, potřebovaly trochu vyladit, ale postačilo to.

„Zvětšit 300x."

Před Davidem se zaostřil prostor země, hornatý útvar a lesy, ale stále hodně vzdálené.

„Ještě zvětšit o dalších 150x."

Zatímco obraz byl předtím jasný, nyní se začal podivně vlnit jako by ho něco rušilo. Určitě to nebylo Oberonem, čím tedy? Že by ten signál přicházel z toho místa? Nyní David na malou chvíli zapochyboval, že by ten útvar mohl být opuštěný, ale stejně dobře tam mohl zůstat nějaký předmět, který by analogický vizuální šum způsoboval. To ho začalo zajímat, ale stejně tu byla možnost, že je krajina špatně odstíněná, rozhodl se pro chytré řešení. Obohatil zaměření teleskopu i hloubkovým sonarem, což by mohlo rušení utlumit.

Tak jako tak pokud tam dole skutečně něco vyspělého čekalo, jistě by už o nich věděli a nějak zareagovali, stejně tak ale mohla být tamní civilizace na primitivní úrovni.

Trvala chvíle, než se obraz vyčistil. Povedlo se.

Na Davidově tváři se objevil potěšený úsměv.

Nyní se mohl podívat na onen záhadný útvar a s překvapením zjistil, že to vypadá jako osada. Příliš detailů zmapovat nemohl, ale podle tvaru se jednalo o něco vytvořené jinou živou formou. Zajímavá zpráva, kterou si nechá pro sebe, připraveným štěstí přeje. Vskutku. On připraven bude.

David by se díval a zapamatovával by si terén, ale malý varovný nástražný signál na pár místech v chodbě ho na něco upozornil.

Ihned vstal a opustil své stanoviště, aby se dostal do výtahu a sjel na nejnižší možnou palubu, kde se nacházela strojovna. V tuto hodinu bylo neobvyklé, aby tu někdo pracoval o to podezřelejší, že právě tato konkrétní osoba...

*************************************************************************************************************************

Krok za krokem se blížil k určenému místu, měl v sobě sice několik vydatných skleniček, ale byla to dobrá příležitost, když byli všichni indisponováni veselým.

Chladný design bílých chodeb vystřídaly nerezové kovové trubky táhnoucí se po obložení a provizorní zpevnění prostoru, až se člověk cítil nepříjemně jako by se vše zmenšovalo, aby stavitelé a konstruktéři poskytly více místa strojům za zdmi, než lidem, kteří je udržovali v chodu. Právě to bylo to pravé místo, kde se lehce ztratily různé věci, úmyslně i neúmyslně.

Muž překonal uličku s vyšrafovaným varováním o bezpečnosti a vstoupil do jedněch ze dveří, jež se spíše podobaly otvorům v ponorce, než modernímu vesmírnému plavidlu.

Naopak prostor za nimi byl jako jedna velká hala plná turbín, ve kterých probíhalo jiskření a nahromaděná energie pohybovala celým kolosem jako malou hračkou a postrkovala ji po vesmíru spolu s jadernými reaktory.

Nikdo nikde nebyl, málo kdo sem přišel kvůli nepříjemnému hluku a brnění, jež se odráželo i skrze podlahu, ale pokud vše fungovalo, nebylo lidské pomoci ani potřeba.

Nyní byl mužův zájem obrácen ke třetímu reaktoru, přesně tam to mělo být.

Podle odhadovaného času stráveného po probuzení posádky měla být bomba sestrojena z poloviny, na něm bylo ji dokončit, když teď Fishová byla mimo dění. Přinesl si sebou i schéma, kdyby mu jeho alkoholem posílený mozek vypověděl službu. K dobru měl dvě až tři hodiny, poté si ještě potřeboval lehnout a prospat, aby nikdo nic netušil. Vše do sebe zapadalo přesně, jak naplánoval s i bez Fishové.

Jeden malý detail, ale mohl vše zničit...

Sabotér se přiblížil k reaktoru, chodil a pátral, což ho začalo rozčilovat, mělo to být přesně na tomto místě...schované v dutém prostoru za plochou deskou.

„Co? Kde sakra je?" místo bylo prázdné.

Muž byl tak nepříjemně šokován, že si ani přes přítomný hluk nevšiml, že někdo vstoupil dveřmi a přiblížil se k němu.

Jako šílený začal prohledávat nejbližší okolí, dokud David po pár vteřinách klidně nepromluvil.

„Hledáte něco, pane Williame?"

Tázaný se rychle otočil jako by viděl ducha, ten šílený lesk v očích naznačoval silné provinění.

„Vyděsil jsi mě, Davide," vydechl s rukou na srdci.

„Například destrukční zařízení na bázi TNT? Je mi líto, v množství, které jste zvolil, by při výbuchu zničil ne jeden, ale dva motory, avšak pokud jste zamýšlel zničit všech sedm, pak by vaše snažení bylo naopak marné a nedostačující."

Jack byl odhalen na plné čáře a snažil se s tou konfrontací vyrovnat, nejlépe zalézt jako krysa do díry. Dobře věděl, že David představuje problém, kámen v dokonalém soukolí.

„Myslím, že ses spletl, Davide, jen jsem stiskl špatné tlačítko ve výtahu, nejspíše jsem toho vypil až příliš," nuceně se usmál a mávl bezstarostně rukou.

Android však neztrácel vyrovnaný jistý postoj. Věděl, s kým mluví a zapírat? To bylo jako lhát detektoru lži.

„Snažíte se mi vnutit zjištění, že strojovna je plnohodnotným místem na procházku? Vysoce nepravděpodobné. Nelžete mi," udělal jeden varovný krok vpřed k navigátorovi, „lidé lhaním zakrývají své pravé úmysly, nenuťte mě si o vás myslet, že jste hloupý."

Atmosféra houstla a Jackovi se úsměv pomalu vytratil z tváře a vystřídal ho vážný napjatý výraz a tvrdé oči jako skleněné kuličky.

Byl přistižen při činu. David se však pootočil k navigátorovi bokem a ukázal mu, ať ho následuje. Nečekal to.

Jack neměl na vybranou, věděl, že proti němu nemá šanci a rozhodl se vyčkat na příležitost, jistě se nějaká naskytne, štěstěna ho měla ráda. Počká a pak z toho nějak vyklouzne, kdyby nebyl opilý, dělal by si větší starosti.

Oba prošli do sektoru chodeb, zamířili dalším koridorem a pak po schodech o patro vzhůru do hnízda, jak se říkalo řídící místnosti s prosklenými zdmi. Hnízdo bylo upevněné na stropě velké haly, kde byli předtím, odkud byl rozhled na celou strojovnu. Sklo skvěle izolovalo od hluku a zápachu železa jako velké plus.

Jack šel opatrně za svým průvodcem a nestačil se divit, myslel si, že ho David vede rovnou k ochrance, kde ho šoupnou do vězení. Co ale dělali tady?

Kabina se podobala můstku, plno tlačítek s nepřeberným množstvím funkcí, ale na rozdíl od kapitánského postu tam nahoře, tady se vše dělalo převážně ručně, pokud na můstku něco nefungovalo, muselo se až sem dolů.

Byli opět sami. David přešel ke sklu a zadíval se dolů, pak se otočil. Působilo to sebejistě a rozhovor, který měl proběhnout, rozhodně nebude jednoduchý, už jen proto, že nevěděl, co chce David dělat. Rozhodně ho ale neohrožoval, a navíc dveře měl přímo za sebou pro případ útěku, téměř jako by mu to android zbaběle nabízel.

„Zavřete dveře, nemyslím si, že byste chtěl, aby nás někdo slyšel, popřípadě kdyby se tu někdo potuloval na procházce, stejně jako vy," androidův pohled padl za Jackovi záda k tmavému otvoru.

Pro nezbytné soukromí navigátor uposlechl rozkaz.

„Proč mě rovnou neodvedeš, když víš, co chci udělat?" zeptal se přímo, jakmile se otočil čelem k tomu lidskému stroji. Nemělo cenu zapírat.

David vyhlížel stále klidně, tvář bez jediné vrásky nebo zamračení, spíše otevřený pro naslouchání, „protože se s vámi chci dohodnout, pane Williame."

„Dohodnout na čem?" nadzvedl Jack obočí, toto ho opravdu překvapilo, jak by stroj Weyland-Yutani mohl spolupracovat s někým jako on na stejné úrovni, musel ho vidět jako škůdce nebo ne? Bylo by to v rozporu s jeho misí.

O co tu šlo? Něco v tom pekelně skřípalo, ale byl ochoten si poslechnout celý návrh.

„Poslouchám."

David přikývl a založil si ruce za zády jako po vzoru svého sebejistého stvořitele, vyzařovala z toho moc, která se navigátorovi pranic nelíbila. Působil spíše jako někdo, na koho si má dát pozor, než jako nápomocný sluha, navíc ty modré oči byly jako laser, jež mu projížděl celým tělem a krájel tělo na malé kousky.

David si nechal chvíli k dobru, aby svého oponenta znervóznil, zaručená strategie, jež se pokaždé vyplácela.

„Nuže, přijdu rovnou k věci. To co jste s Fishovou prováděli je nezákonné podle směrnic Weyland-Yutani a zničení nebo poškození lodi je státem postižitelné a stíhané, to si jistě uvědomujete, ale zapomněli jste snad na to, že celá loď má důmyslný kamerový systém? Pozoroval jsem vás již první den a nechal vás jednat, doufal jsem, že si svůj čin a jeho důsledky uvědomíte, než bude pozdě, zřejmě jsem se mýlil."

Nyní nechal trochu prostoru Williamovi, aby se nějak obhájil, ale mlčel, než mu všechno došlo jako světlo z nebe.

„Takže ty víš všechno? Proč jsi nikdy nic neřekl?"

Znělo to téměř jako obvinění, ale David necítil lítost.

„Možná jsem chtěl vědět, jaká bude vaše reakce po smrti vaší spolupachatelky. Mělo vás to předem varovat, nestalo, se tak stále se pokoušíte o sabotáž, máte vskutku odvahu," projevil mu David hraný obdiv.

Jack byl trochu mimo sebe, nějak nevěděl, kam tím míří a proč už nemá na rukou želízka a to protahování bylo jako pomyslné natažení na středověký skřipec, jež vás dřív nebo později donutí zpívat.

„Takže co bude teď?"

David mírně odvrátil hlavu ke straně, kterou zakrylo červené podsvícení, přemýšlel, co muži před sebou určí za osud, naopak Jack na panelu metr od sebe zahlédl těžký železný klíč a jeho mozek začal fungovat naplno, opilost se rychle vytrácela a vystřídala ji vkrádající se panika. Pomalu se pohnul a natáhl k nářadí chvějící prsty posílené odhodláním.

Zaútočit na Davida bylo jedním z mnoha řešení a tato příležitost k tomu přímo vybízela. Androida nebude nikdo oplakávat a litovat.

Chladný kov v ruce mu dával potřebnou jistotu, a zatímco jej potěžkal, začal David mluvit.

„Můžete si vybrat, jsou zde tři jednoduché možnosti, buď se dobrovolně vzdáte a půjdete za mříže, kde vyčkáte na rozsudek, kapitánky Leeové, nebo můžete svobodně jít bez dalších následků, pokud mi odpřísáhnete, že se vzdáte všech svých destruktivních aktivit na ohrožení posádky a lodi."

Jack si chtěl poslechnout i tu třetí možnost, když u té druhé měl snad mlhu před očima. Vážně by ho jen tak pustil? Jako vážně?

„A ta třetí možnost?"

„Ta třetí možnost je definitivní, ukončím váš život teď a tady, stejně jako tomu bylo s doktorkou Fishovou," sdělil mu bez obalu David tím chladným hlasem popravčího.

Williams myslel, že se najednou nenadechne, stejně tak mohl polykat vodu.

„Co? Ty jsi ji zabil?" pevně sevřel klíč v obou dlaních, které se víc a víc potily.

„Jsem naprogramován, abych jednal v souladu s pravidly bezpečnosti, nenuťte mě vás vidět jako smrtící hrozbu, snad vás přesvědčí, že ta žena zemřela kvůli vašemu rozmaru. Měl byste za to nést následky, ale domnívám se, že o to se postará vaše svědomí."

„Ty chladnokrevnej parchante!" zavrčel Jack a už chtěl udělat krok vpřed a oddělit mu hlavu od krku, jediné co mu bránilo, byl fakt, že David byl stroj, silnější, rychlejší, který dokázal z člověka udělat sekanou, jak se právě přesvědčil.

Ostatní modely nesměly člověku ublížit, i kdyby mu tím klíčem vypáčil hlavu a zabodl mu ho do hrudi. Tohle ale všechno podstatně měnilo. Jak to bylo možné? Kde byla nějaká záruka, že člověku neublíží?

Jack se začal silně potit po celém těle.

„Pokud vás však smrt člověka, kterého jste balamutil, nezasáhla, mějte na paměti, že kapitánka Leeová, vám podruhé tak lehce neodpustí zvláště zradu, je to hrdá žena," podotkl, „váš nízký poklesek by ji jistě zarmoutil."

Pokud by měl Jack o pár koleček méně, jistě by se na Davida vrhl a dost možná by se mu i podařilo do něho strčit takovou silou, že by propadl sklem a poškodil se dopadem o tvrdou podlahu dole, přeci jen to bylo minimálně 10 metrů, ale to jedno slovo ho drželo v šachu.

Ten hajzl ho vydíral skrze city?

Už tak v sobě dusil potlačovaný vztek a lítost když ho Katrin odmítla, byla to hořká medicína, ale aby jím pohrdala a nenáviděla ho? Tohle chtěl? Až tak daleko chtěl zajít? Co kdyby jí to ten android pěkně vyžvanil do ucha? Věřila by mu?

Možná měl David pravdu, přemýšlel, ale druhá část zase odporovala, že to co dělá, dělá pro Katrin pro ně oba. Pokud teď ustoupí, bude ještě všechno moci promyslet, navíc bomba měla ještě čas. Může sestrojit jinou a pak ji sem ve finále donést, až David ztratí ostražitost.

Mrtvola dostane těžko druhou šanci, natož muž za mřížemi, proč tedy nevzít nabízenou šanci.

Náhle Jacka z přemýšlení probudilo nepříjemné trhnutí, když mu David vyrval z rukou železný klíč.

Navigátorovy ruce klesly podél boků, napadlo ho, že ho za absenci odpovědi sám udeří a vyřeší jeho dilema jednou provždy, ale David 8 byl tichý, klidný a nehybný. Stál naproti němu jako zkušební figurína testu tvrdosti a přesto mu dával ještě naději. Neuvěřitelné.

„Nabízím vám druhou šanci, pane Williame, dokážete ji přijmout nebo se necháte vést jako flagelant do rukou práva? Nemusíte trpět za něco, co jste ještě nespáchal, berte naši rozmluvu jako varování," Davidův hlas se ztišil na nebezpečnou úroveň, která pohnula i takovým mužem jako byl flegmatický Jack, jež se konečně svému oponentovy dokázal podívat zpříma do očí.

Vrásky kolem nich se na pár chvil nepříjemně zvýraznily, jak nedůvěřivě je zúžil v jakémsi asketickém podřízeném stavu.

„Nechci, Katrin, zklamat..." vydechl nakonec. Přeci jen se do popředí protlačila alespoň jedna nezištná myšlenka.

Android před ním stále držel tvrzený klíč před sebou jako by mu stále nabízel všechny své šance, ale Jack už si vybral.

„Já vím," přikývl soucitně David a pomalu zavřel a otevřel oči, „nezklamte ji, v opačném případě si pamatujte, že se dozví o vašich záměrech vše, ale pak již bude pozdě."

Jack zatnul zuby nad tou výhrůžkou, otočil se k androidovi zády a vyrazil pryč.

David zůstal v kabině hnízda sám, spokojený se svou vlastní prací.

Donutit lidi, aby jednali tak, jak chtěl, bylo až směšně lehké. Podíval se na těžký klíč ve svých rukou a položil ho opatrně zpátky na své místo, kde ho jeden z údržbářů nechal.

Mohl Jacka lehce zabít, možná by se tak rychleji dostal do Katrininy přízně, až by u něho hledala oporu pro svůj smutek nad jediným přítelem, kterého měla, ale ještě chvíli ji chtěl nechat v prozatímní iluzi. Nemuselo se vše sesypat jako lavina, stačil kamínek po kamínku.

Nechal navigátora odejít jen s pokáráním, ale dobře věděl, že se svých cílů jen tak nevzdá i po tom, co mu odhalil, že se zbavil Fishové a dokonce i jemu vyhrožoval smrtí, se svého záměru nevzdá. David si svým záměrem byl více než jistý.

Bude zajímavé sledovat, jak se před ním přetvařuje.

Měli mezi sebou dvě malá špinavá tajemství, ale on to bolestivější Katrin odhalí, až bude pravý čas. Ve svůj prospěch, samozřejmě.

Ženská srdce se musí lámat opatrně a pozvolna.

David přešel k průhlednému vysoce odolnému sklu a prohlížel si sám sebe hodnotícím sebekritickým pohledem někoho, kdo chtěl vidět jen dokonalost, jeho elektronické myšlenky se zaměřovaly nad dalšími kroky a nepravděpodobným neúspěchem.

Dnešní nečekané setkání během pohřbu Davida naplnilo nadějí i radostí, naopak to v něm podnítilo něco nepojmenovatelného, co chtělo stále víc, nesměl však příliš tlačit a dát průchod zbrklosti, už s rostlinami se naučil, že trpělivost se vyplácí a že časté zalévání vede k úhynu celého díla, ať bylo sebelepší. Ne.

Nechá Katrin teď chvíli přemýšlet a později bude pozorovat, jak se cítí a podle toho bude jednat. Ticho řekne mnohem více než slova, připomněl si.

Před očima mu vytanul dnešní večer, vše vypadalo velice slibně a ona se o něho dokonce starala, líbila se jí jeho společnost, tanec, rozmlouvala s ním a on se jí dokonce svěřil se svým malým tajemstvím, které nikomu jinému neřekl. I to se dalo považovat za štěstí. Snažila se ho pochopit, snad jen se nechal příliš unést a celou situaci něčím mírně pokazil, ale nevěděl v čem, když se Katrin hněvivě obrátila proti němu. Musí to blíže prozkoumat.

Lidská mysl byla tak nepředvídatelná...nápaditá a proměnlivá.

Z pohledu dolů do šedého nevýrazného prostoru strojovny ho vyrušilo varování vlastního těla na další aktualizaci, která se stále opakovala dokola bez návaznosti na spuštění určitého okruhu. Jeho paže...

Muž odhrnul rukáv mikiny, aby se podíval na předloktí, kde stále vězela otevřená rána lehce ohraničená bílou zaschlou tekutinou, jež vypadala jako pryskyřice. Polymerová kůže se nechtěla zcela zhojit, kvůli malým, okem nepostřehnutelným výbojům od toho incidentu, jak se spálil o terciální plášť motoru při opravě lodi. Pokud to jeho samoopravovací systém nedokázal zvládnout sám, bude nutno vyměnit dva špatné dráty zcela ručně. Nemohl si dovolit zahálet a mít paži ze 30% poškozenou.

Cestou k výtahu David prostudoval stažený manuál doporučený jeho vlastní společností, vše potřebné měl ve svém pokoji, naštěstí na tak jemnou práci a minimální škody nebylo potřeba velké linky s otočnými rameny, zcela k tomu stačilo pár všedních nástrojů, pájka, náhradní díly a náhradní součásti těla, jež byly ve skladišti. Weyland-corp myslela na všechno, nic co by jednou rukou a lehkou manipulací prstů sám nezvládl...

*************************************************************************************************************************

Ráno Katrin nevzbudil budík, jelikož sice stál na nočním stolku od té doby co ho Jovovičová přinesla, ale nebyl zapnutý. Ten nepříjemný zvuk vycházel odjinud.

Nejprve si chtěla zacpat uši, ale když zvonění nepřestávalo, byla nucena se zvednout a dojít k těm zatraceným dveřím. Doufala, že je to něco neodbytného nebo dotyčného vlastnoručně uškrtí. Po včerejším večeru by si ještě dala tak tři měsíce odpočinku jako medvěd ne jen pár skromných hodin.

S červenýma očima se postavila k rámu a dvakrát se pokusila stisknout tlačítko po straně, než se jí to povedlo.

S obličejem ještě omačkaným od polštáře, hodila po dotyčném takový nevrlý škleb, že by musel utíkat a zakopnout až teprve o výtah, jak by vyděšeně prchal pryč. Měla si dát visačku "nerušit" z druhé strany.

Než se kovové desky odsunuly do zádveří, zavřela oči a zase je otevřela, ten venku ji však už strkal zpátky do pokoje, aniž by alespoň řekl dobré ráno.

„Hej, co se děje?" snažila se podívat kdo to je. Na svou nevrlou obranu nemohl přeci dotyčný předpokládat, že bude po tom výživném večeru příjemná a připravená velet hned bez ranní potřebné porce kofeinu. Všichni jsme byli jen lidé...

Katrin byla stále v pyžamu, a pokud si nedá do očí sirky, zase usne, jakmile ale zahlédla světle hnědou kštici, zbystřila.

„No, no, ne tak rychle, Jacku, co to děláš? Je vůbec ráno? Co takový spěch, jdeš se mi snad zpovídat, s kým jsi strávil noc? Víš co? Je mi to jedno."

Katrin to sotva zamumlala, ale znělo to tak trochu i vyčítavě, naposledy ho viděla s tou cizí ženou, o které si myslela, že ho přivede na jiné myšlenky a on teď vypadal, jako když mu uletěly včely. Nesnesla však, že po tom, co spolu strávili divoké chvíle, po tom co prohlašoval, že ji miluje, se přišel ospravedlňovat z nevěry. Upřímně se jí z toho dělalo špatně. Další důvod nevěřit prolhaným mužům. Možná ho to odmítnutí zdrtilo a on svou lítost utopil mezi stehny nějaké poběhlice, která si sama sundá kalhotky, ale u ní lítost hledat nemůže. Nechutné. Proč to muži řeší takovým otřepaným způsobem?

Už na sebe nenechala ani sáhnout a ustoupila o dva kroky dozadu, aby na něho pořádně viděla a zpražila ho pohledem.

Jack vypadal přepadle, „o čem to mluvíš? Já jsem s žádnou ženou nebyl, Katrin," kroutil hlavou jako uličník, snažil se hájit, opět připomínal toho malého kluka, kterého v něm pořád viděla.

Znovu si ho prohlédla od hlavy až k patě a zase zpátky, vypadal jako by nespal celou noc.

„To určitě," odfrkla si pochybovačně.

„Nelžu, ale to není to, co ti chci říct, potřebuju, aby ses na to posadila, prosím," podíval se jí s naléhavou prosbou do očí.

Tíha těch slov donutila kapitánku sklouznout na pohovku jako by měla na nohách závaží a zase ten kámen v žaludku. Něco se jí na tom napjatém tónu nelíbilo, to nebylo Jackovi vůbec podobné.

„Co se stalo? Někdo...někdo další zemřel?" málem vyletěla z kůže, a to si myslela, že ještě není probuzená. Na špatné zprávy je čas vždy a bohužel se nikdy neomrzí.

„Tak řekni už něco," mlaskla netrpělivě a rozhodila rukama. Visela na svém kamarádovi pohledem a až při bližším pohledu zjistila, jak skutečně vypadá. Měl starosti a za kým jiným měl jít než za ní. Byli přeci přátelé, asi ho neměla tak podezírat, třeba je ve všem nevině.

Trochu to Katrin povzbudilo a obměkčilo, že k ní stále tíhne touto náklonností, ale nic na tom celém neměnilo, že jde jistě o špatné zprávy. To alespoň jeden den nemohl být normální?

„Já nevím, jak mám začít, dozvěděl jsem se něco hrozného, víš, že to nemůžu dlouho dusit v sobě, ale je s tím potřeba něco udělat a ty jsi mě vždy vyslechla a já tebe."

Katrin se kousla do rtu, opřela lokty o kolena a působila sklíčeně i napjatě zároveň, jak se mírně nahrbila v zádech jako poražený.

„Tak řekneš mi to nebo ne, Jacku?" docházela jí trpělivost, prsty si protřela oči od spánku a hodila za hlavu, že je stále v nočním prádle, Napoleona se také nikdo neptal, zda své bitvy plánuje ve vaně nebo při pohledu na hvězdy.

„Jde o Davida," začal pomalu s notnou dávkou frustrace a jedním pohledem unavených očí.

Katrin zpozorněla, ale nedala na sobě nic znát, přesto jí pod látkou pyžama stály po celém těle chloupky, nějakou zlou předtuchou, „co je s Davidem?"

„Hlavně nezačni vyšilovat, to už jsem udělal za tebe," protahoval to Jack sklesle, „vypadá to, že zabil Fishovou. Vím, jak to zní, ale věř mi prosím, není takový, jak se zdá."

Nastalo dlouhé ticho, kapitánka začala rychleji dýchat a namáhat plíce, jak to věděl? Je to dobře, že to ví? Co cítí? Vypadá hrozně, takže ho to vzalo...udělala pár předběžných závěrů, byla však vnitřně ráda, že to horké tajemství nenese jen ona. Ne všechno špinavé prádlo musela větrat sama.

„Jak to, že jsi tak klidná?" zeptal se nevěřícně Jack. Teď vypadal všelijak, hlavně aby nezačal něco víc tušit. Začala se potit.

„Já...já to vím..." uhnula provinile pohledem.

„Co? Fakt? Tak to vysvětluje všechno," rozhodil rukama a nespouštěl ji z očí.

„Neublížil ti? Řekni, že jsi v pořádku."

Každé další slovo bylo pro Katrin jako zbrusu nový hřebík do rakve, sakra lež bylo to poslední, co si přála říkat, ale pokud ví pravdu, tedy ne celou samozřejmě, můžou spolu sympatizovat v této věci. Kámen v hrudi se pomalu pohnul a začal rozpouštět samou úlevou.

„On mi to řekl, podle jeho úsudku byla nebezpečná a byl to spolupachatel toho sabotéra, o kterém jsem ti říkala, pamatuješ si ty nefunkční zbraně," vzhlédla k navigátorovi.

Tentokrát se zarazil Jack, ale rozhodl se jen pro kývnutí hlavou a čekal, co mu všechno prozradí.

„Ale, jak to víš ty?"

„Viděl jsem ho."

„Viděl?"

Nové šťavnaté odhalení, kdo by to řekl, že právě Jack bude tím iniciátorem, kdo od začátku kuje pikle na Oberonu. Tohle však není všechno, David o něm možná také věděl od začátku nebo až později, těžko říci ale přikláním se k té první teorii, protože o čem by David nevěděl, že? Potřeboval však nějaké důkazy, aby ho obvinil veřejně a zbavil se ho řádně bez nějakého podezření, že by v tom měl prsty a ano, aby to Katrin více ranilo. Ztráta jediného přítele ji nechá odhalenou a smutnou. Nepochybujte, David ví, co ona potřebuje.

Ale co ta dohoda Davida a Jacka? Možná jen oddálení nevyhnutelného, nebo snad provokace Jacka? David nejspíše chce, Jacka zastrašit či ho naopak vyprovokovat k nějaké akci, která by ho odhalila a udělala z něho padoucha, uvidíme tedy na dalším vývoji.

Dokáže toho Jack využít ve svůj prospěch?

Strojovna

Kapitola 21.

Nový plán

Kotva 21

Pozor

18+

21.

Jak je možné, že ho viděl? Katrin měla ihned špatné tušení, ale donutila se nevěřícně ušklíbnout a zachovat klid. Ne, v tom muselo být něco víc, David by se jen tak, zvláště v takové choulostivé věci vidět nenechal. Co to znamenalo? Samá slepá ulička…

„Jo, viděl, a pak jsem s ním i mluvil."

Aniž by to jeden o druhém věděl, oba chtěli zjistit, co ví ten druhý a sakra si dávali pozor, aby neřekli víc, než bylo nutné, aby se neprozradili.

„Tohle není něco, co bys říkal lidem na potkání, co je v tom, Jacku?" Katrinino obočí se pomalu přitahovalo k sobě, to poslední, co si přála, bylo, aby ten parchant ohrožoval ještě další lidi a štval posádku mezi sebou jako psi, otázkou zůstávalo, co by z toho měl. Možná jen na tu nejkratší vteřinu v historii si pomyslela, že by snad Jack mohl mít s tím sabotérem něco společného jako Fishová, ale nakonec se uklidnila. Taková absurdní blbost, Jack by ji přeci neohrozil, musela najít nějaký jiný důvod, nějakou spojitost...

„Co ti řekl? Vyhrožoval ti?" vyletěla na něho a ani si neuvědomila, jak to podezřele působí.

„Neptej se mě, nemůžu nic říct," zakroutil razantně hlavou, což bylo to jednoduší, čímž ji odřízl od skutečnosti, a přesně jak si myslel, se jí to moc nelíbilo.

„Celé si to nakousl, tak ven s tím, nebo tě mám prosit? Chtěl jsi, ať tě vyslechnu, tak poslouchám."

Jackovi celá situace nahrávala do karet, už předem to měl celé několikrát přehranné a začal se svou rolí, a hlavně přesvědčivým výrazem.

„Bylo to hrozný. Já ho viděl, Katrin, viděl jsem ho, jak vyšel z toho skladu, nevěděl jsem, co se tam stalo. Byl jsem na chodbě a chtěl jsem jít k výtahu, ale slyšel jsem zpoza těch dveří divné chrčivé zvuky. Šel jsem se tam podívat, zda není někomu špatně, a jak jsem chtěl vejít. Dveře se samy otevřely, a já za tím parchantem viděl její tělo. Řekl mi, že když to někomu řeknu, budu další, o kom budou kolovat nekrology. Nemohl jsem tomu uvěřit co se děje. Nedovedeš si představit, jak hrozný to byl pohled! Zpanikařil jsem, nikomu jsem to neřekl. Já…nedokážu mlčet, jsi nejbližší člověk, kterého mám a komu se mohu svěřit. Chtěl jsem ti to během pohřbu říct, ale...prostě byl jsem ve stresu, a když se tam David objevil, už jsem nemohl," lhal. Snažil se ospravedlnit dopředu připravenou historkou. Vzal ji přitom za ruku a pevně stiskl, spolu s tím prosebným pohledem se nedalo nic jiného, než té dobře podané lži věřit.

„Musíme něco udělat, David je nebezpečný, nevím, proč to dělá nebo od koho má rozkazy, ale jako by nestačil ten virus, on se zbavuje lidí, to je naprosto šílené, slyšíš, co říkám? Co když některé ty chudáky zabil on sám a nebyla to žádná nemoc a bude v tom pokračovat? Fishová nemusela být jediná. Ten android je vyšinutý stroj na zabíjení a pravdu známe jen my dva. Kdo bude další, ty? Já? Společnost nám sem poslala porouchanýho psychopata."

„Uklidni se, Jacku, trochu to přeháníš," zašklebila se, jak ji bolela ruka od toho pevného stisknutí. Takhle tam bude mít modřinu, a jak to pak bude Davidovi vysvětlovat? Zatraceně!

Kamarád v ní podněcoval nepříjemné chvění i chlad jako předzvěst něčeho, co se jí nebude líbit.

„Tak já přeháním?“ rozohnil se Jack, „podívej se pravdě do očí, nemůžeme nikam utéct, je to jako jedna vleká past, on nás může všude sledovat a co mu zabrání, aby k tobě večer nepřišel a neuškrtil tě v posteli?"

Katrin přeběhl mráz po zádech, tento scénář byl snad i pravděpodobný, pokud by se Davidovi zachtělo. Nesměla mu k tomu dát důvod, teď ji ta chyba z večera trochu trápila, byla moc unáhlená…sama nad sebou zaúpěla. Co teď měla s Jackem dělat? Byl v šoku, vypadalo to, že takovou situaci neunese a ona moc utěšovat neuměla, od toho byl vždycky on, jako když zjistíte, že máte v hrabičce jeden jediný poslední lék a váháte, zda si ho vzít sami nebo ho dát svému nejlepšímu příteli.

Katrin si ale i tak dovedla představit jiné varianty trestů kromě toho, že ji David uškrtí ve spánku, byla tu hrozba, že nechá smrtící patogen pohltit její tělo bez možnosti návratu a ona už se neprobudí, nebo ji mohl každý den znásilňovat děsivými způsoby. Opravdu dobré vyhlídky...

Nemohla Jackovi odporovat, měl pravdu. David ovládal celou loď i bez jejích rozkazů a jediná překážka, jež mu bránila spáchat na ostatních genocidu, byla ona a jejich dohoda. Tenké spojení mezi strojem a člověkem.

Obětovat se za mír...ne, teď nebyl čas myslet na to takhle, musí vymyslet, jak všechny ochránit a co nejmenšími škodami.

„Jacku..." vydechla, jenže ji utnul při dalším nádechu.

„Musíme něco udělat, jsi kapitánka Katrin, víš, co je to zodpovědnost, pamatuješ si, co se stalo na měsíci..." Muž by klidně dál pokračoval ve výčtu jejích chyb, kdyby se mu prudce nevytrhla.

„Nebyla to moje vina, byla jsem jen dohlížející manažer, plnila jsem rozkazy, nemohla jsem za tu nehodu," vykřikla, chtěla tím přesvědčit i samu sebe, stejně jako její psycholog, pořád tam ale byl ten černý bubák, který jí šeptal opak a dny, kdy se probouzela zbrocená potem, byly ty hrozné a zdrcující.

„Pokud nechceš, aby se to opakovalo, musíme se ho zbavit a smazat všechny chyby, vždy jsi věděla, že Weyland má prsty ve všem, kdo ví, co tím sleduje, čí jiná práce by to byla, že se nám ta kovová krabice v pěkným obalu porouchá?"

Kapitánka tam stála s pevně sevřenými pěstmi a hněvem, jež ji náhle přešel po vyřčení posledních slov, možná jí vyprchala i barva z obličeje.

„Zbavit?" jednotlivé slabiky do sebe nějak nezapadaly a najednou se cítila jako uvězněná v igelitovém pytli bez přísunu vzduchu. Jaké by to sakra mělo následky? Jenže i přes viditelné peklo byla ta myšlenka pikantně lákavá.

„Jo, přesně, zbavit se ho, přesně tohle říkám. Dokážeme spolehlivě Oberona pilotovat sami, je tu hodně schopných lidí, a když budeme čekat, třeba tu nezbude nikdo, kdo to bude umět kromě toho stroje. Mohlo by mu přeskočit, mohl by vypnout výrobníky kyslíku a než bychom to zjistili, bylo by pozdě," přemlouval ji a podporoval svůj návrh s dalšími a dalšími výčty nehod s fatálními následky.

Ona sama by si na to netroufla ale s Jackem? Být dva znamenalo dvě hlavy a čtyři oči. Už žádné potupné situace, žádné předstírání, bože, bylo to tak lákavé...nic za co by se musela stydět. Jack byl jako anděl, který nosí dobré zprávy.

Odhodlání bylo stále větší, nakažlivé a ona by byla neskutečně vděčná za to, aby jí teď někdo řekl, že to, k čemu se nechá přemluvit je dobré a vyjde to, jinak je čeká nejspíše válka s inteligentním strojem, který se vymykal kontrole.

„A jak to provedeme?"

Nejspíše tak rychlou reakcí svého přítele zaskočila, asi čekal nějaké výmluvy jako: a co společnost? Co ostatní? Nemůžu ho jen tak vypnout, jsou tu nějaká pravidla. I Jack měl nyní podezření, že je to až moc rychlé, Katrin většinou o všem přemýšlela, než udělala ten závěrečný krok, tohle bylo pro ni spontánní a netypické. Nechal to plavat, co na tom, hlavní bylo se Davida zbavit, a pak pokračovat ve svém plánu bez ohrožení a rušení, že bude odhalen. Nemohlo to být jednoduší, usmál se v duchu.

„Musíme ho někam nalákat...vyvolalo by to moc otázek, nechat ho někde uprostřed chodby stát jako sochu, můžeme sice říci, že se porouchal, ale chce to něco víc, zní to příliš jednoduše, až to budeš reportovat Weylandovi."

„Nech mě přemýšlet, dej mi dvě hodiny, a pak ti řeknu nějaký plán a teď jdi, potřebuju se převléknout, a to poslední co chci, jsou další drby," tlačila ho ke dveřím.

„Dobře, spoléhám na tebe."

„Hlavně na sobě nedej nic znát a za sto dvacet minut v mléčném baru. Pamatuješ ten, který jsme včera míjeli."

Jakmile se dveře uzavřely, Katrin se vrátila zpátky k posteli a posadila se na ni s pohledem zaměřeným na svůj spravený digitální budík. Vypadal neporušeně. Opravil ho, nebo jí prostě jen vybalil z krabice nový?

Katrin si dlouze povzdechla. Bylo to správné? Jasně že ano. David byl hrozbou, která se musela smazat, bohužel on byl klíčem ke všemu, bez něho bude mít minimálně jeden den na to něco vymyslet, a proto by teď měla žhavit všechny buňky. Za prvé to bude chtít někoho, kdo dokáže dešifrovat programy. Mezi posádkou si musí najít nějakého technika IT podpory se schopnostmi hackera, aby zjistila, co je v těch souborech, které David uzamkl.

Dál deník...deník...co s ním...byl napsán cizím písmem, použít překladač a hledat jednotlivě každý znak by trvalo miliony let ale...bingo!

I mezi posádkou ve vnějším okruhu se najde nějaký ten Asiat a ona znala Lesse, že jí to hned nenapadlo! To bude její eso v rukávu. Nejtěžší bude najít Davidovu protilátku, dala by všechny své dioptrie do ohně za to, že ji někde má, někde blízko. Měl ji celou dobu, jinak by tu všichni už pomřeli. Vedl ji těmi uličkami, kterými chtěl a ona se nechala zahnat do těch slepých, ne, tentokrát bude mít pochodeň a klubko, aby věděla, kudy jít a najít cestu ven z toho bludiště. Najde protilátku, předá ji laborantům k rozboru a oni už něco vymyslí, jednoduché přesné cíle, na otázky bude čas později, a pokud zklame, už nebude návratu…

Nad čím se však pozastavila, byl ten nejtěžší úkol vůbec. Jak a kam Davida nalákat. Nemohla ho vyřadit z provozu jen tak někde, kde by o něho někdo zakopl, přesně jak Jack říkal. Musejí ho pak někam uklidit a říci, že se mu stala nějaká nehoda, že spadl do antigravitačního pole, které ho roztrhalo, popálil se a roztekly se mu monočlánky, nebo ho zasáhl silný jednosměrný proud. Prostě to byl s politováním model stále ve vývoji a technici udělali chybu. Tečka. Konec. Později něco vymyslí, na proslovy byla dobrá. To bylo to nejmenší.

Kousek po kousku stavěla slepé puzzle a nevěděla, jaký bude výsledek, měla jen ten vymyšlený, ale praxe mnohdy bývala jiná, to ji děsilo nejvíce.

Prohrábla si všemi deseti prsty zacuchané vlasy, barevné fuchsiové nitky rozbřesku. Vzpomněla si, jak po nich David stále přejížděl rukama, jak ji políbil, dech lechtal na šíji a jeho horká kůže, která dokázala zahřát i v tom největším mrazu…

Katrininy tváře začaly hořet, proč myslí právě na tohle, když myslí na jeho zničení? Je to jen umělý panák. Poplácala se po tvářích. Výčitky? Sotva.

Chtěla těm vzpomínkám utéct, a tak si lehla na záda. Už nechtěla výčitky z toho, že ji využívá, že je jen hračka, exponát na zkoumání pod mikroskopem.

Přesto, Katrin, byť ta nejprimitivnější ženská část oproštěná od iracionality a principů světa lákala. Ne, rozhodně ji to nebude scházet! Styk s androidem je zvrácený a chovat k němu city bylo ošemetné a veskrze hloupé. Choval se k ní jako ke kusu masa. Nic víc než využívání. To muselo přestat. Už dost! Už dost vydírání a jeho nezdravého experimentování na lidech.

Kapitánčina ruka si žila nejspíše vlastním životem, protože se dotkla rtů. Horké, poddajné, kypré. Je to jen pár hodin, kdy se chvěly touhou po dalším polibku ze své vlastní svobodné vůle. Katrin zavřela oči, představa ji zavedla opět k němu. Nemohla se toho zbavit, vzpomínka na to, jak se k ní sklání a bere si každý kousek jejích úst za svůj a ona je lačně rozevírá, ta jedinečnost, intimita, chtíč…

Protáhlý sten byl pln utrpení i zklamání zároveň, byla to jen iluze, náhražka muže, realita byla daleko horší, žádná ženská romance, něžné doteky a hlazení. Nebyl ničím víc než milencem, na kterého bude lehké zapomenout, až bude kolonie stát a práce ji v tom pomůže. Přinejhorším se na něho může chodit dívat, až ho uloží do boxu pro přepravu a kompresní zámek utěsní jeho schránku za průhledným víkem věčné rakve.

Myslí na Davidovo vypnutí, a přitom bolest a touha po něm mezi stehny byla skoro hmatatelná. Dost! Cítila se nesvá. V posledních dnech naplnil její mysl až po okraj a nebyly to vždy jen ty vzrušující chvíle, jak si snažila představovat a přetvářet, byly to dny plné hrůzy a zoufalství, a pokud má vyhrát, čeká ji poslední tanec, který odstartuje všechny události.

Poslední tanec, poslední sex a polibek smrti.

Katrin hleděla na strop a polknula jako by měla v krku drátěnku. Čeká ji hodně zařizování a musí něčím začít. Stejně tak za dveřmi čekaly i každodenní povinnosti. Musela si promluvit s Jackem a Joshem, loď už byla na oběžné dráze Andrisu 10 a bylo nutné se připravit na výsadek a prozkoumat povrch, sesbírat vzorky a podívat se na to místo dole, zda je obydlené nebo ne. Tak i tak tam mohou najít něco zajímavého...co nový svět může přinést, nečekané věci…

**************************************************************************************************************************

Snídaně proběhla už v lepším duchu než ta předchozí a Katrin to připomnělo jejich zcela první snídani po stázi, kdy se ostatní ploužili ke stolu jako mátohy. Jo, den po flámu vypadal všelijak, zvláště, když Harker musel každých deset minut odbíhat na záchod, aby tam odložil to, co si právě nabral z talíře.

„Stálo ti to za to?" posmívala se mu Jovovičová, když ji znovu ukázal záda, vykulené oči a rychlým krokem odchvátal.

„A to jsi ho neviděla včera večer, celou noc spal u záchodu," zubil se Damien, který byl dnes výjimečně s posádkou a rozhodně to svému strýci neulehčoval.

„Jo, stálo mi to za to," odvětil Harker, jakmile se o další dvě minuty objevil ve vchodu snad ještě zelenější než předtím.

„Davide, hoď mi něco na bolest hlavy a nevolnost, nemyslím si, že s tímhle přežiju dopoledne," muž sklouzl zpátky do židle a jídla už se ani nedotkl.

„Jistě," syntetik uznale kývl a vyndal lékárničku těmi obratnými prsty z úložného prostoru.

„Jak to, že ty vypadáš, jako když vyjdeš ze salónu krásy, Jovovičová?" zanaříkal Harker a snažil se držet hlavu rukama jako by to byl míč a hrozilo, že ho někdo pošle do branky.

„Vodka-moya zhizn'," ušklíbla se.

„Pro příště se prosím konzumace přemíry alkoholu vyvarujte, aby nedošlo k případné otravě," podal David Harkerovi prášek jako přísná učitelka, řekl to však nekonfliktně, ale důrazně a on se nehádal.

„Přehodnotím to."

„To je zbytečný, strejda by dokázal večer vypít další dva sudy," utahoval si z něho Damien a svou robotickou rukou do sebe házel všechno jídlo na metr v dosahu, a když to nestačilo, bral si i z Harkerova talíře, protože ten už o potraviny nejevil zájem.

„Ty malej..." zavrčel a chtěl klukovi dát výchovný pohlavek, ale jakmile se předklonil, nebylo to právě to pravé, co by mu prospělo, a tak se zase opřel a lapal po vzduchu, načež zase odběhl. Damienovi hrál na tváři ďábelský úšklebek.

„To nebylo právě zdvořilé, mladý pane," snažil se ho David trochu moralizovat, ale jakmile se ti dva střetli pohledem, Katrin věděla, že bude zle.

„Zdvořilé? Zkus se vychovávat sám, ah, já zapomněl, tebe vyrobili s přesným scénářem, co máš dělat," rýpnul si kluk a drze pohodil zrzavou hlavou.

David se nenechal vyvést z míry, "ano a také mám povoleno zasahovat do krizových situací různými prostředky," odvětil stále zdvořile, ale jiskřička varování tam byla.

„A co mi uděláš, hmm? Píchneš mi sedativum?" posmíval se Damien s viditelným nepřátelstvím v hlase.

Katrin nechápala, proč mezi sebou mají takovou averzy, a to už od prvního setkání, ale Damien byl všechno jen ne hodné a milé dítě, evidentně neakceptoval autoritu a nutno říci ani Harker, který byl jeho vlastní rodinou s tím nic neudělal.

Raději do toho sama vstoupila, než bude příliš pozdě.

„Žádám vás o slovo," Katrin, jež jen přihlížela a honila jídlo po talíři, se raději zvedla a zjednala si ticho. Chtěla povzbudit všechny, kdo tu byli přítomni.

„Chci vám všem blahopřát, že jsme u vysněného cíle. Andris 10 je jako by kamenem dohodil a zbývá předposlední část naší mise. Zítra bude sestup na povrch, jako základní bod Jack určí souřadnice pár kilometrů od místa, které jsem pojmenovala Hollow, jistě všichni víte, o co se jedná. Jovovičová vybere dobrovolníky, kteří se zúčastní sestupu a výsadku. Přeji si kolem dvaceti vojáků k zajištění objektu a minimálně šesti civilistů, kteří budou sbírat vzorky a zkoumat okolí."

kapitánka všechny okouzlila úsměvem plným nadějí a zalétla s ním i k Davidovi a jeho netečné tváři, která připomínala vodní hladinu plnou očekávání.

„Konečně akce," protáhl se Josh a pro křupal si klouby každého prstu.

„To je nechutný, nesnáším ten zvuk," ohradil se Libreto, ale dostal přátelskou ránu od vojáka do ramene.

Katrin měla radost, že se vše obešlo s přijetím, fingované přípravy měly odvést Davidovu pozornost a zaměstnat ho. Ještě té hodiny Katrin listovala v databázi a vybírala několik adeptů na hackera roku, Jack se měl postarat o zbytek a vybrat místo, kde Davida odpojí. Skrze pager poslala zprávu doktoru Lessovi o pomoc s překladem, a poté se nenápadně sešla s těmi několika lidmi a dala jim instrukce. Vše vybírala na veřejných místech, aby to vypadalo jako náhodné setkání.

O další hodinu později dostala zprávu od Jacka, vybral ke spáchání činu jeden ze skladů těžké techniky. Osamocená obrovská místnost velikosti dvou fotbalových hřišť byla dostatečným úkrytem. Celá akce už se v Katrininých myšlenkách začala rýsovat, musí jen počkat do večera...

Minuty se vlekly jako věčnost, každou chvílí byla víc a víc napjatá, ale odhodlaná to udělat. Poradila se s počítačem a zjistila něco úžasného, v co ani nedoufala. Vše šlo jak na drátkách.

Zmíněný android ji za celé odpoledne ani jednou nevyhledal, možná byl uražený z toho, co mu včera řekla, o to bude mít sice těžší, ale to poslední setkání si užije dvojnásob, pokud ji tedy už mezi dveřmi nezačne škrtit.

Jakmile se blížila šestá hodina, Katrin znovu kontaktovala počítač a překontrolovala, kde se David nachází, příležitost na sebe nenechala dlouho čekat. Byl ve svém pokoji. Nic lepšího si nemohla přát.

Čas se krátil, a tak vyrazila jako torpédo. Jejich primární plán má začít za dvě hodiny, to by mělo bohatě stačit. Oblékla si šedé volnější pletené šaty sahající ke kolenům a strategicky si pod ně nevzala spodní prádlo. Nebylo to právě příjemné, vyjít z pokoje tak odhalená jako nudistka, ale účel světí prostředky.

Krok za krokem se blížila ke dveřím pro údržbu robotů jako by to byla lví klec. Docela směšná záležitost, ale i pokoj si David vybral dosti strategicky a blízko ostatním, aby je měl na dohled. Většina záhad jí teď dávala smysl, jediné, co ji stále mátlo, bylo, proč právě ona. To stále zůstávalo velkým tajemstvím…Vlastně to bylo jedno, ještě pár hodin a její problém bude pryč v návratu ke šťastným zítřkům.

Před vstupem do dveří údržby se Katrin nadechla a vydechla, nechala jednu ruku schovanou v kapse šatů a druhou vklouzla do místnosti s robůtky. Malé majáčky na jejich hřbetě se žlutě otáčely jako u policejních aut na znamení, že se doplňují saponáty. Ty majáčky jako by simulovaly Katrininy vnitřní pocity, na paniku nebyl čas, teď musí odřít tvrdou práci. S úsměvem do toho Katrin.

Překročila klubko šňůry a zastavila se před dveřmi Davidova pokoje jako by se bála sáhnout na kliku. Pokud o ní ví, nechtěla, aby to vypadalo jako váhání. Přišla si pro další dávku jako narkoman. Nelichotivé ale nutné, kousla se zuby do jazyku. Naposledy, slibovala si.

Jakmile Katrin otevřela a proklouzla dovnitř, uvítal ji tichý vibrující zvuk ventilátoru a klimatizace, nebylo to všechno, tentokrát hrála i hudba podněcující ducha umělce.

Kapitánka přesně nevěděla, která symfonie to je, ale živá až hravá hra not patřila nezaměnitelně Chopinovi a jeho klavíru. Vážná hudba dodávala celému místu svou melodií chmurnost i krásu zároveň. Na většinu věcí zde padal stín i tíseň a mezi tím vším seděl David u svého stolu zády k ní. Noty se přelévaly ze strany na stranu jako v přesýpacích hodinách a Katrin zjistila, že zadržuje dech v tom jedinečném momentu jako strnulá laň sledující lovce.

„Krásné, že? Chopin Nocturne in F# minor Op. 48 No. 2," ozval se po chvíli povzneseně David a otočil na židli směrem k ní, v ruce držel obyčejnou tužku, jejíž konec si opřel přemýšlivě o horní ret.

Vizáž návrháře byla přitažlivá, zvláště když se jí v tu chvíli modré krystaly vzaly duši.

„Ano," přiznala, „motivující a krásné, přesto si nemyslím, že se to hodí právě sem."

Android se neobtěžoval vstávat a přivítat hosta, jen si ho pozorně prohlédl jako by se snažil určit důvod návštěvy.

„Krásné...ptají se snad ušlechtilá zvířata svých majitelů, zda chtějí být zavřená v kleci pro jejich potěchu oka?" odvětil k zamyšlení syntetik.

„Ani tebe se nikdo neptal, zda chceš být právě tady, protože tě pro ten úkol vyrobili," připomněla mu a přiblížila se. Katrin prošla kolem obrazovek ve středu místnosti, než přišla k tvůrčímu koutku na znamení toho, aby ukázala, že se ho nebojí. Ne, už neuvidí žádný ustrašený pohyb a zbrklá slova.

Davit s ní celou dobu nepřerušil oční kontakt, působilo to trochu zlověstně.

„Domníval jsem se, že se mnou nechcete mluvit," ten chladný hluboký hlas zněl nepřístupně, nechtěla, aby se domníval, že ho sem přišla urážet. Nenechá se však odradit počátečním odmítnutím jeho neviditelné nevrlosti.

„Třeba jsem změnila názor a možná jsem řekla trochu moc. Tvůj vzor má ušlechtilý charakter, Davide, promiň mi, budu ráda, když na to, co se stalo, zapomeneme. Co to vlastně děláš?" podívala se na konec jeho tužky, která se mu opírala o ret tím žádostivým způsobem. Na chvíli tam setrvala a sama si olízla ret.

„Procvičuji paži, byl jsem nucen překalibrovat svůj systém a vyměnit několik komponentů a nyní procvičuji motoriku, zda vše pracuje správně, hudba mi jen pomáhá tvořit a soustředit se," dovolil si malou důležitou pauzu, zatímco Katrin sklouzla očima nejprve na jednu, a pak na syntetikovu druhou paži, kde byla porušená kůže. Stále ještě znatelná rána pospojovaná speciálními svorkami vypadala lépe, mezi milimetrovými škvírkami se vlnily stříbrné i barevné dráty schované v silikonových pouzdrech.

„Je mi líto, že vás zklamu, ale na zničení mého modelu to opravdu nestačí," přečetl její výraz jako nepříjemný a vydedukoval si zbytek. V Katrin naopak hrklo, že něco ví o jejím budoucím plánu, ale zakroutila nad tím hlavou. Jen hloupá náhoda.

„Doufám, že cynismus není jednou z tvých nových vlastností, Davide," ušklíbla se a melodie pomalu přestala hrát vystřídána jinou skladbou-Spring Waltz, ještě ušlechtilejší a jemnou než ta předešlá.

„Stejně jako u vás sarkasmus, kapitánko," oplatil jí podobně mířenou poznámkou.

Tóny piana z reproduktorů proplouvaly kolem nich a odrážely se od stěn jako by byli zavřeni v bublině, kterou hodlala jednou pro vždy propíchnout kopím osudu.

Katrin udělala ještě jeden krok vpřed, "ty víš, proč jsem přišla," beze studu se na něho obkročmo posadila, což byl odvážný kousek. Pokud jej překvapila nebo zaskočila, nedal to najevo. Nechal si to líbit. Seděla na mužových pevných stehnech, jež se mírně rozevírala, a téměř se dotýkali horkými částmi těl.

Davidovo obočí maličko stouplo v tázavém výrazu, když uchopila do obou dlaní jeho ruku, jež držela zvednutou tužku a odtáhla ji od jeho rtů.

„Váš záměr je více než očividný," úzké rty toho ledovce se pohnuly, pořád však vypadaly přísně a nepřístupně jako drahý růžový šperk, chtěla se ho dotknout z čisté ženské zvědavosti a ukrást ho. Pustila androidovu ruku a konečky prstů přiložila k té ostré linii hladké brady po obou stranách a jedním palcem přejela po tom zázraku uprostřed. Nežádala o svolení, když se k němu naklonila a dotkla se jich ústy. Byl to dobrý až moc dobrý pocit. Takový jako byste hořely zevnitř a zároveň na vás dopadaly sněhové vločky a rozpíjely se na kůži.

Katrin svůdkyně sklopila slastí řasy na líce a vychutnala si ten pocit, ač nebyl Davidem opětován, všechno dělala pomalu, působivě jako tanečnice, která se snažila prsty a krásou ošálit svého zákazníka. Upíjela z Davidových úst jako by to byly doušky toho nejsladšího nektaru, jež se opovážila ukrást samotným bohům.

Prsty přejely po tom malém dolíčku na bradě, a pak po lícní kosti jako slepec, který se snažil zjistit, jak jeho milenec vypadá. Byl krásný jako princ, přitažlivý jako ďábel, bohužel, chladný jako socha z mramoru.

David držel bez hnutí, netušila, co si myslí, ale nechal se k její úlevě políbit, zkusila tedy své štěstí znovu a hrála si, okusovala rty a přemlouvala ho k nějaké reakci, ale tentokrát žádnou návaznost ani nepotřebovala, měla sebejistý záměr a on se jí vzdá ve vší platnosti.

Svůdkyně mírně prohnula boky a přitiskla se k rozkroku svého společníka, jež byl pod jejím zcela obnaženým klínem, nic víc než vzduch a látka jeho overalu, musel to horko detekovat.

„Chci se s tebou milovat, Davide, dovol mi to," vydechla mu do úst s mírnou posedlostí co nejvíce lákavě, jak jen dokázala, ale její vlastní hlas působil neodolatelně. Kde se naučila takový vzrušující tón? Možná, že to nebylo jen předstírání.

„Prosím, nech mě ti ukázat něco jiného, než znáš. Neodvracej se ode mne, nepřehlížej mě," každé slovo doplnila dokonalým cudným polibkem do přesného středu vykrojených rtů a prstíky si našly cestu nahoru do zlatých vlasů, kde mu masírovala pokožku hlavy. Těch hříšných nitek si užívala každou vteřinou, měla ráda tu jemnost, jak protékaly skrze prsty. Ano, chtěla ho znovu rozcuchat v tu nepřehlednou divokou změť svatozáře, vidět ty nebezpečné jiskry v očích, než si ji vezme.

Z té představy se Katrin zamotala hlava a tiše zasténala.

Katrin nevěděla, zda je mlčení dobrým znamením, a tak pokračovala v dobývání území androidova těla. Musela ho prohlásit za své, aby se jejich plán naplnil a ona ho pokořila.

„Odpusť mi, co se stalo včera," ten příjemný mentolový dech se odlepil od Davidových úst a putoval ke straně cestičkou k uchu.

„Ukážu ti lásku mezi dvěma lidmi, kteří pro sebe znamenají celý svět," možná lhala, ale alespoň přesvědčivě, navíc z té role už nemohla vyskočit jako z jedoucího vlaku, být svůdkyní mělo své jedinečné kouzlo s erotickým nábojem.

Ňadra se přitiskla k Davidově hrudi a zatlačila ho tak do opěradla židle, až pozdě si uvědomila, že ji u syntetikova hrudníku uvěznily silné paže. Podcenila jeho hranou strnulost, nebylo to však špatné, naopak. Líbilo se jí to, ta bezmoc, to, jak se čas zpomalil, rozbušilo srdce jako by mělo explodovat...

Dvě propletená těla by od sebe neodtrhla ani zvýšená gravitace.

To, co Katrin slibovala, byla lež, věděl to, nechal ji však v tom, že jí věří. David věděl, že se to jednoho dne stane skutečností nejen přetvářkou. Počká si, až bude mít slovo láska ekvivalent jeho jména.

Váha na stehnech nebyla pro syntetika nijak těžká, naopak oceňoval ženinu odvahu, že sem přišla, možná ji skutečně to odpoledne cosi oslovilo a ona změnila názor na jejich vztah. Bylo však ještě brzy domnívat se, že vyhledala jeho společnost, protože ho opravdu chtěla.

Byla to chytrá strategie, to uznával, ale velice průhledná na ženin charakter.

Velké mužské dlaně se přestěhovaly na Katrinin kulatý zadek, ale přes látku česané vlny necítil žádný šev spodního prádla. Rafinované, věděla, co udělat, aby ho svedla, ale tak lehké to není.

Jak se k němu to ženské tělo vonící po brusinkách přitisklo, udělal totéž a položil hlavu na její rameno, vdechoval tu vůni, na nose ho lechtaly karmínové vlasy jako paprsky hřejivého slunce. Chtěl ji vidět nahou, pod sebou, žebrající, sténající v extázi. Pořád se nad těmi myšlenkami pozastavoval. Kde se vůbec braly? Možná příliš pozdě si David uvědomil své poškození na softwaru. V těch stovkách zpráv, které si stačil přečíst v syntetic labor bylo pár vadných modelů, u kterých programátoři dělali i protilidské zkoušky. Vždy, když android provedl nebo byl donucen udělat něco protiprávního, jako například zranil člověka, či šel proti pravidlům firmy, v jeho mozku něco degradovalo. Tento jev způsoboval vyšinutí a postupné znehodnocení jednotky. Takový vadný jedinec se vyznačoval silnou simulací emocí. Jednal iracionálně i netypicky a byl schopen pak svou chybu udělat znovu, u člověka by se to dalo přirovnat k šílenství. David zkoumal, zda netrpí něčím takovým, když se snažil vyhnout přímému Weylandovu rozkazu, který byl v rozporu s přímým zákonem neublížit člověku. Došlo u něho k nějakému přerodu? Změně? Něčemu, co nemohlo projít žádnou kontrolou, jež by detekovala nějakou anomálii? Měl by se sám uložit do boxu, vypnout se a označit za porouchaného? Ne, i kdyby chtěl, měl by teď na svědomí pět tisíc mrtvých lidí, které by bez protilátky zemřelo.

Pevně zaryl své prsty do obou půlek své partnerky a dočkal se hlasitého výdechu, čímž ji na pár vteřin umlčel, aby mohl sám pokračovat. Davidovy rty pohladily Katrinino ucho schované za závojem hladkých pramenů, jež jeho umělecký vkus tak obdivoval.

„Myslela jste na mě včera večer?"

Kapitánka nechápala, o čem to mluví, a pak jí všechno naskočilo a srdce začalo tlouci proti jeho hrudi ještě úpornějším tempem.

„Jak..." tím jediným slovem se přiznala i usvědčila. Zavřela oči, vybavila si tu chvíli, kdy se položila do postele omámená margaritou a pomyslela na poslední sex s ním v tom tmavém skladišti. Živočišné, spontánní, stejně jako když sníte kousek koláče, chcete pak ještě větší kus. Začala se hladit na svých intimních místech až do sladkého konce, ale co ji zaráželo...jak to ví? Neříkal, že v jejím pokoji nejsou kamery?

„Vaše sladká ústa." Jediná odpověď, jež ji zchladila jako led. David se usmál proti její kůži na krku, kde hned naskočila husí kůže

„Cože?“

„Vaše vzdychání, bylo očividné, co jste dělala, za jiných okolností bych vás rád sledoval, ale měl jsem mnoho práce," nechal ji několikrát vydechnout a ona si představila, jaké by to bylo, kdyby byl v pokoji a pozoroval ji při tom, kdy měla rozevřená stehna a oddávala se vlastní masturbaci a uspokojení.

Katrin nasucho polkla a cítila se zaskočena, představovala si různé scénáře, jak ji David sleduje, když si zajíždí prsty dovnitř. Ta zvrácená představa byla svým způsobem vzrušující a neodolatelná.

Proboha vážně chtěl vidět? To už by neměla soukromí ani ve vlastním pokoji…Katrin setrvala v nejistém tichu.

„Rád bych to viděl teď, slyšet, jak se oddáváte svému chtíči, kapitánko," šeptal ji záludně tu provokativní výzvu do ucha a Katrin už si nebyla tak sebejistá.

Co to po ní chtěl? V hlavě se jí to přehrálo několikrát a než se nadála, jedna Davidova ruka držela ženino zápěstí a stahovala ji dolů mezi vlastní rozevřené nohy.

Mezi jejich těly bylo jen tolik místa, aby se tam protlačily dvě ruce. Katrin začala panikařit, něco tak zvrhlého se neodvažovala udělat ani se vší svou odvahou, chtěl ji opět ponížit, k čertu s jeho slepou pomstou, nesnesla, aby se na ni při tom díval! Představy byly jedna věc, navíc v opilosti ale...sakra...no tak...

„Ne, to po mě nemůžeš chtít, Davide," hlas se zachvěl odporem i strachem a přerostl z vrnění na kňourání.

„Necháte se přemlouvat? Přijdete sem, abyste mě svedla, nuže svádějte mě," pobídl ji jednoduše.

Ruka se dala znovu do pohybu a navedla ji k vlastnímu rozevřenému klínu, tam ji pustila. Katrin věděla, co má dělat, to, co po ní chtěl, bylo naprosto skandální a ona neměla žádnou zkušenost s voyerem. Musela to udělat, jinak nedostane to, co chtěla. Pevně zavřela oči a snažila se nevnímat tu potupu, když se dotkla svých závojíčků. Objala Davida jednou rukou kolem krku pro oporu a druhou váhavě začala s vlastní stimulací. Sama nevěděla, jak to zvládne, a tak se svého robotického milence snažila nevnímat, prostě předstírala, že tam není, alespoň se na ni nedíval, jen věděl, co dělá, jelikož syntetikova hlava byla těsně vedle její.

Pohlazení do pozvolného rytmu vážné hudby by každý považoval za romantiku, jen kdyby to nebylo v takové situaci. Katrin se soustředila na vlastní vzrušení a doufala, že brzy dojde do té fáze, že nebude vnímat nic kolem sebe, přestane se stydět a poměrně rychle se to stalo skutečností.

„Sténejte, chci to slyšet, Katrin," připomněl se jí David šeptem do ucha a žena si uvědomila, že celou dobu tiskne rty pevně k sobě v soustředění, a tak je mírně pootevřela.

Ruka se pohybovala, mnula, tlačila na ten malý knoflíček a stydlivost se měnila ve vzrušení závratnou rychlostí. Prsty stále pracovaly, a přitom se klouby těsně otíraly o Davidův rozkrok v tom malém těsném prostoru. Katrin smyslná touha stále více pohlcovala, až začala nahlas procítěně sténat, víčka se chvěla, řasy třepotaly a intenzivní tlak v klíně stoupal, pohlcena okamžikem zapomínala, zda je na Oberonu nebo někde v nehmotném vesmíru.

David toho jedinečného stavu využil, odtáhl se od ní zpátky do opěradla a pozorně ji sledoval při každém pohybu.

Sledoval, jak drobná ruka zajíždí pod vlněné šaty obepínající ty božské křivky, jak se celá postava prohýbá v zádech a oddává se chtíči, do kterého ji nalákal. Jako voyer se kochal propnutým krkem, napjatým výrazem v kapitánčině tváři, jak se snažila a nemohla odolat vábení přírody, dokonce cítil vůni pižma horkého klína. Pohled putoval nahoru i dolů a zastavoval se na tom místě, kde se Katrin uspokojovala. Nádherný pohled, ale pořád viděl málo kůže a vůbec všeho, taková krása by neměla být zakrytá.

Jak se Katrin propínala v zádech, nastavovala mu nevědomky svá prsa k polaskání. Bradavky se tísnily pod poddajnou vlněnou tkaninou a žadonily o objevení.

Pozvedl tedy volnou ruku a mezi palec a ukazováček uchopil zip šatů pod krkem a mučivě pomalu ho stahoval. Hluk vážné hudby tlumil zvuk zapínání, jež se vydalo dolů a bralo s sebou všechnu skromnost s cudností, aby odhalil kypré ničím nechráněné kopce kulatých prsou, připomínaje dvě šťavnatá jablka rajské zahrady.

Nejprve se objevily zvedající oblouky, půlměsíčky růžového masa, pak i bradavky, a nakonec zip sklouzl až na břicho, kde ho nechal ukrývat ten nejvzácnější poklad.

Katrin si zatím ničeho zvláštního nevšimla a ve svém duhovém světě pracovala na splnění jeho rozkazu.

Řasy se znovu zatřepotaly jako motýly, když se nečekaně přisál k jedné z bradavek, která se třpytila jako červený rubín. Kůže byla horká, sálala ženskostí. David ochutnával po douškách.

Nasál ten malý plod a vychutnal si ho, nepospíchal, byl jemný, jak si přála, a tak nechal svou mysl bloudit. Přemýšlel, jaký je vlastně mezi tím rozdíl. Zda je sex mezi dvěma cizími lidmi a milování o důvěře mezi nimi, ale oni už nebyli úplní cizinci a láska byla jen jednostrannou záležitostí. Jak tedy docílit vzájemné shody?

Hýčkal ji stejně jako předtím ona jeho, otíral svůj dolní ret o dvorec, který nutil bradavku ztvrdnout a vtlačit se mu do úst. Olízl ji, polechtal jazykem, až Katrin zmučeně zaskučela a nehty jedné ruky Davidovi zaryla do horní části zad ocelových lopatek.

„Davide!"

Zamlouvala se mu ta reakce. Žena jeho jméno zasténala takovou chvějící intonací, což si zasloužilo pozitivní odměnu, a tak začal sát.

Katrin myslela, že se zhroutí, že její tělo nevydrží takový nápor blaha, chtěla víc, potřebovala víc. Ze všech svých sil se přinutila ovládnout svou touhu a poslepu pátrala prsty po Davidově overalu, až našla, co hledala.

Chytla zip a prudce s ním trhla nespokojeně dolů, nestačil ji zastavit a ona sjela kam až mohla, zastavila se pod těmi hříšnými boky. Rozhrnula látku do stran, odhalila teplou širokou hruď plnou silikonových svalů, které by mohla uctívat a dlaň sjela dolů na ploché pevné břicho a dál na něco ještě mnohem tvrdšího.

„Ah, bože," vydechla, když ji David polechtal vlhkým jazykem a obkroužil bradavku kolem dokola. Mohla se skutečně zbláznit, jak to rozvibrovalo i sebemenší nerv po celém těle, jež se celé propnulo proti němu.

„Znovu, prosím," zanaříkala Katrin kňouravě a on poslechl jako otrok svou paní. Špička jazyka šermovala proti mléčné kůži jako pero po papíře, v návaznosti na to chytila jeho penis a začala ho hladit. Stále netušila, zda mu to přináší potěšení nebo cítí vůbec něco, ale teď se sotva zaobírala takovými složitými myšlenkami.

„Chci to," naznačovala horečně svou rukou a stoupavými pohyby co přesně žádala a co bylo před ní tyčící se hrdě vzhůru.

„Musíte poprosit…"

David schoval svůj vlčí spokojený úsměv do ženiných prsou…

Jack se snaží, skutečně dokázal využít svých nových informací ale všechno je zapletené, protože Katrin musí předstírat, že je šokovaná a nic neví. Co ale teď mezi dvěma mlýnskými koly? Co by měla v této věci udělat? Na jednu stranu má strach se Davida zbavit, protože v případě nezdaru by byly výsledky katastrofální a na tu druhou je to vlastně stejné, protože, co s protijedem? Ani neví kde přesně ho David má nebo jak ho vyrábí. Dokáže si poradit? Nechá si Jacka znovu přilepit k tělu?

Kapitola 22.

Čas na přiznání

Pozor

18+

Kotva 22

22.

David byl učenlivý stroj a Katrin by možná řekla, že více než to. To co s ním zažívala, bylo jako hostina exotických chutí, jež jí žádný muž nenabídl, jen stroj. Člověk nad tím nesměl přemýšlet, jinak by zjistil, že je na tom něco hodně špatného a zvrhlého. Neustále měla na paměti, že jeho tělo je plné kovových součástek a maso, které teď držela v dlani, bylo stejně umělé jako plastový nábytek jen měkčí a tvárnější. Davidův potencionální duch by mohl být kdykoliv vymazán a stačilo k tomu jediné její slovo, ale přesto ji dokázal držet v šachu.

Katrin se vzpínala na androidově klíně, ale prosit o něco tak zahanbujícího? Ne, s tím nemohl počítat nebo ano? Měla svůj plán a ten byl důležitější než kdejaké libido, pokud se měl povést, musela odhodit všechnu čest, i když vnitřně zavrčela.

Katrin ještě pevněji stiskla tvrdý úd, ale neuspěla v přesvědčování, „prosím, prosím, Davide," přehrávala vstřícnou milenku.

Až teď se pan dokonalý slitoval. Androidova ruka se posunula pod celý ženin zadek a lehce ho nadzvedla s použitím minimální síly, bradavka mu vyklouzla z úst, vlhká a lesklá jako její klín, o který se teď otřela kulatá špička, kterou poševní sekret nasměroval přímo do svého lákavého středu. Bylo to blaho, každý centimetr ponořený uvnitř jejího dychtivého těla. Přesně tohle chtěla. Ne, opravila se, žíznivé tělo potřebovalo ten pocit a to byl rozdíl.

Kapitánka sklouzla a hladce dosedla, až se Davidovi otřela zadečkem o kalhoty a zase se zvedla na špičkách vzhůru. Jakmile robotický milenec vystihl ženino tempo, začal ji ve stejném rytmu přizvedávat.

Katrin neodolala a vklouzla prsty pod pootevřený overal, a jak přejela k atletickým ramenům, nechala pracovní pevnou látku sklouznout přes ty dva svalnaté pilíře, aby se i ona pokochala tou dokonalou polymerovou kůží.

David se postavou antického boha opravdu nezapřel a Katrin měla to štěstí, že může jako VIP klient vidět co ukrýval pod oblečením. Vzdáleně to připomínalo malou holčičku o vánocích, která rozbaluje vytouženou panenku pod stromečkem.

Otírali se o sebe při každém synchronizovaném pohybu, našli vyhovující rytmus a opravdu se milovali, chtěla mu naposled ukázat tu zvláštnost a rozdíl od všeho co předtím zažili, a tak neváhala přisát se k androidově krku a bradavkami se otírat o jeho žebra. Sála, líbala, věnovala mu svou náklonnost, dokonce ho hladila dlaněmi zezadu po šíji, která podpírala rovnou páteř a něžně ho výskala ve vlasech.

David cítil souznění, nepřipadalo mu na tom nic podezřelého, aniž by věděl, že těch posledních pár hodin bude jeho posledních. Nic netušící oběť pozitivně reagovala, oba dva do sebe zapadali jako stará tisíciletá skládačka.

David se snažil učit podle hmatu, zvuku i zraku a nijak nenaléhal, aby tentokrát převzal kontrolu, z toho co pochopil, bylo milování něčím, na čem se podíleli oba stejnou měrou bez předsudků, bez přetahování o moc. Žádné machinace ale sjednocení a vzájemná náklonnost, tolerance i jistota.

„Davide..." vydechovala Katrin jeho jméno se stále větší razancí divoké tepové frekvence, dokud se jí nezlomil dech a on ji nenechal klesnout dolů, protože se celé její tělo třáslo jako by se mělo rozletět na milion kousků kosmického prachu. Tlak kolem jeho údu byl drtící. Napínal se na něm každý sval ženiných intimních kluzkých stěn, kdy kolem něho omotala ruce jako by ho sama chtěla zohýbat a zničit. Lidské ruce neměly takovou moc, aby ho porouchaly, titanové kosti odolali čemukoliv a právě teď každá Davidova organická i umělá část chtěla držet to chvějící stvoření.

Jedna vlna té podivné energie pulzovala kolem něho, vnímal každou vteřinu od teorie k praxi. Ten pocit darovat někomu rozkoš byla příjemná. Ne jen tak někomu... Katrin...

Přivinul kapitánku ochranitelsky k sobě. David ji sledoval během silného orgasmu a cítil, jak se pomalu uvolňuje a vrací zpátky z neznáma, jež on nikdy nezažije, nemohl se tomu ničím ani přiblížit a on záviděl. Od svého stvoření a uvedení do provozu se snažil složité vzorce pocitů pochopit, nebylo v jeho moci je prožít jen se k nim přiblížit, bádat nad nimi a rozebírat. Svým způsobem by se dal považovat za ochuzeného vědce, který zkoumá lásku a rozkoš pod mikroskopem.

Nyní se David kochal zduřelými, lesklými rty, jež se před ním pohybovaly, ale žádná slova z nich neplynula jako by někdo vypnul zvuk. Vyčerpanost na Katrin byla patrná, a tak ji láskyplně podepřel a vstal i se svým vláčným nákladem.

Android ušel pár metrů na druhou stranu lůžka a položil je oba na postel, aniž by ji opustil a zbavil se toho privilegia být uvnitř jejího horkého těla.

„Hm..." Katrin byla zmatená, když pod zády ucítila náhle něco tuhého, tvrdou obyčejnou matraci, na které spávala každý den. Kdyby interiér vybírala ona, zvláštní péči by dala na výběr právě této věci. Evidentně ten kdo postel navrhoval, dbal spíše na pohodlí těla než mysli. Ona by volila měkkou než tvrdou, ale na požadavky bylo pozdě. Kapitánka líně pootevřela oči a zadívala se nad sebe.

David se skláněl nad nahým tělem, stále napůl svlečený, dokonalý, nebezpečně přitažlivý a stále připravený. Proč to jen nemohl být člověk, proč ji nemohl pochopit, ptala se sama sebe. Každý z nich uznával jiné priority, jiné postoje i hodnoty, ale nebylo to tak, že ona nechtěla pochopit jeho? Ne, ona měla pravdu a on dělal špatnou věc, každý z nich stál na jiné straně principů. To jediné co měli společného, byla záchrana posádky a sex.

Kdyby byl David člověk, mohlo být vše jinak. Mohla by ho milovat, mohla by...

Cože? Zarazila se nad vlastními myšlenkami, zkreslenými pocity štěstí po prožitém vrcholu. Milovat jeho? To slovo se v její hlavě usadilo a číhalo, aby se zase později jistě připomnělo. Katrin věděla, že to šílené tornádo emocí je způsobené chemickými reakcemi vlastního těla, nic čím by si měla dělat starosti, za hodinu se bude cítit a vnímat normálně, ale teď se náhle cítila zmožena, přehlcena, protože něco uvnitř ní umíralo. Malé semínko naděje, které se snažila vypěstovat a říkat si, že všechno bude v pořádku, že to přežijí, byla náhle v nekonečnu. Proč si vlastně lhala? Nemohla přijmout porážku? Každý dobrý kapitán by to udělal. Kapituloval by, odstoupil a nechal Davida všechno řídit, možná by to byla nejjednodušší cesta...

Náhlý příval emocí zaplnil Katrininy tmavé omámené oči, něco vlhkého zamlžilo ženin pohled a Davidova ostře řezaná tvář se změnila v jednu velkou zlatou skvrnu.

Odvrátila tvář ke straně, nechtěla, aby se na ni díval, jak má tváře umáčené slzami a viděl jak je slabá, už předtím to bohatě stačilo, musí s tím přestat! Teď hned! Okřikla se. Potíž byla ta, že to nešlo zastavit, kapitánka proklela své zrádné ženské emoce.

Chtěla se od androida odtáhnout, ale byl stále hluboko v ní zabořen mezi stehny. Nešlo to. Musela mu čelit.

„Neodvracejte se," řekl David měkce. Něžně uchopil její bradu a obrátil tvář čelem zpátky k sobě. Křišťálové kapky sklouzly jako perly po stranách Katrininy tváře a vsákly se do matrace a povlečení. To co nečekala, byla nově objevená něha, s jakou ji líbal. Nutilo ji to plakat snad ještě víc. Nechtěla tu intimitu, proč nešlo jen o sex, proč to vnímala jako něco víc? Dělaly to tak všechny ženy? Jak se cítily prostitutky, které poskytovaly své tělo? Možná, že přes den vypadaly hrdě a večer co večer brečely nad svým osudem a vydělanými penězi. Nějak jí to připadalo podobné, jen ona neroztahovala nohy pro lidského muže, ale inteligentní stroj a výměnou nedostala peníze, ale další den života. V čem byl rozdíl?

Katrin bojovala s přívalem uragánu, který ji trhal na kusy, bylo toho moc, příliš. Pevně Davida chytila za ramena, bříška prstů se potápěly do hladké polymerové kůže. Snažila se ovládnout. Vybrat si jednu stranu mince. Držela si od něho odstup, ale její vnitřní já potřebovalo kontakt. Cítila se vláčná a neschopná ničeho jiného než schovat se v jeho náručí jako malé zvířátko. Nenáviděla se za to, že svou slabost ukazuje nepříteli, ano stále o něm tak smýšlela...

David se naklonil dopředu a začal posévat polibky celou ženinu uzarděnou horkou tvář, výrazné rty, oční víčka, obočí, mokré řasy i ten roztomilý dolíček v koutku úst, který se objevil vždy, když se vzácně usmála. Chtěl ten úsměv vidět tisíckrát, slyšet tu trylkující melodii deroucí se z hrudi a její postavu zalitou sluncem. Uvědomoval si své přání, nebylo to něco, co mu podstrčil program, ale samovolný vlastní rozmar. Ne, však tak nemožný, Andris 10 měl jedno vzdálené slunce a dva měsíce.

„Proč pláčete? Jste nešťastná? Ublížil jsem vám?" androidův hlas přetékal klinickými obavami.

Katrin se snažila rozmyslet, na kterou z těch sladce ohleduplných otázek má odpovědět a kterou chce David slyšet.

„Ne, neublížil jsi mi a ne, nejsem nešťastná," odvětila spolknutým vzlykem, teplo z androidova těla bylo uklidňující a mělo hojivý efekt, proč tedy cítila, že je to pořád ještě málo? Byla skutečně tak kritická nebo sobecká? Co by po něm ještě chtěla víc? Aby ji miloval? Aby se pro ni nechal vypustit do vesmíru? Aby si vykuchal jádro a dal ho na stříbrný podnos? Sama nevěděla, co chce, aby byla spokojená. Oslabena vlastními myšlenkami se teď nechala hýčkat a konejšit.

„Není tedy důvod k takové reakci," David logicky vyřešil celé dilema za ni, až se tomu musela usmát i proti tomu protichůdnému pocitu v hrudi.

„Ano, vlastně není, jen..." Katrin si kousala spodní ret jako malé rozrušené dítě, "jen, ah..." Ty polibky jí to všechno znesnadňovaly!

„Chtěla bych ti věřit, Davide, ale nemůžu, je mi to líto. Nemohu se přes to všechno tak lehce přenést, kéž bych mohla." A bylo to venku se vší parádou...teď ji uškrtí.

Androidova nečitelná tvář se odtáhla do bezprostřední vzdálenosti a vznášela se nad ní jako vánoční ozdobička, v jejímž odrazu sledovala samu sebe. Bála se jeho reakce. Katrin pozvedla ruce, a položila mu je z ramen blíže krku, jako by se bála, že se na ni zcela položí a jí to zlomí všechny kosti v těle, dokud pod ním nebude krvavá změť.

„Nemůžu s tebou jen tak spát, Davide, je to nemorální, vydíral jsi mě, vyhrožoval a to co děláme je špatné, i když...je to...to nejlepší co jsem zažila, ale nic jiného se mezi námi nemění. Nemůžeme být pár, je to bláznivé a skličující každým dnem, proti přírodě, cožpak to nevidíš?" snažila se mu to vysvětlit a přesvědčit samu sebe o tom, že je to nemožné a takový vztah je odsouzen ke zkáze, i když v pravdě ženy také používaly vibrátory ke svému uspokojení, ale rozhodně ne ty které mluvily a měly rozum.

David, jež se opíral o lokty vedle její hlavy, pozorně poslouchal každou kapitánčinu slabiku a rozmýšlel si diplomatickou odpověď, jež smete všechny námitky ze stolu, které on nesdílel. Pokud byla žena před ním rozpolcená, on měl více než jasno.

„Chráním vás, jednám ve vašem zájmu, poslouchám vaše rozmary a starám se o vaše pohodlí, je to snad málo? Měl bych se snažit víc? Co bych měl udělat? Co je to za nedostatek? To jak o vás smýšlím, je jiné než o ostatních, pokud to tak mohu říci. Všechny tyto projevy se shodují s definicí něčeho, čemu se říká láska. Pak vás tedy miluji, můžete říci, že je to špatné?" odvětil prostě. Davidovy kalkulace se prostě nepletli, nepřijímali desetinové odchylky, řekl to s takovou neochvějnou jistotou, že Katrin jen tupě zírala do jeho neonových zornic vzdálených jen pět palců od jejích.

„Miluješ? Skutečně? To není možné," zavrtěla hlavou pochybovačně, chtěla se tomu zasmát, vytáhnout manuál Weyland-yutani a ukázat, že to opravdu není možné. Něco ji však drželo to neudělat, snad za to mohla opatrnost, protože ironicky se smát a pohoršeně kašlat prostě nešlo dohromady.

„Ano, stejně jako se muž stará a zajímá o ženu. Popíráte snad tento fakt? Chci vás vidět šťastnou a v bezpečí," argumentoval smrtelně vážně.

Tento výrok by si měla nechat zarámovat, znělo to jako klišé z nějakého levného filmu nebo levného románu, ale upřímné klišé. Teď bude mít desetinásobně větší výčitky. Sprovodí ze světa jediný, ehm...stroj, který ji miluje. Ach, bože, nemyslela si, že se toho někdy dožije.

Katrin se náhle cítila nepohodlně, ale David ji držel ve vězení svého těla za nuceného poslechu vážné hudby. Něžný nátlak dokázal zahřát její kamenné srdce, ale rozum neošálil.

Bože, on...tomu opravdu věřil! Myslel si, že miluje. Bylo to více směšné nebo tragické? Možná oboje zároveň. Nemohla ale popřít, že ji to dojalo. Kdo mohl říci, že se do ní zamiloval stroj s umělou inteligencí, propagovaly to filmy a scénáristé, ale realita?

Ví vůbec Weyland, že právě teď je tu zásadní přelom? Revoluce v jeho zázračném životním díle? David byl rebel, nic s čím se kdy setkala. Nestačili na něho žádné poučky ani manuál vymykal se běžným parametrům. Nemohla se podle ničeho řídit, čeho se chytit.

„Vím, že lidé vidí lásku jinak," David na ni shlížel přísně s tou ostře řezanou tváří a ani se nehnul, "díval jsem se na vaše sny, každý den jsem kontroloval hodnoty vašeho těla, sledoval obličej, mimiku když jste spala. Zachránil jsem vás od smrti a žádám tak málo, vaši upřímnost a náklonnost, je těžké ji opětovat? Po probuzení jste ke mně byla ohleduplná a já jsem si toho vskutku vážil."

Katrin věděla, že tohle je očistec, i kdyby Davidovy city byly vskutku čestné a pravé, nemohla se přes to jen tak přenést a zapomenout, ne teď. Ušli příliš dlouhou trnitou cestu. Omotával jí těžké okovy kolem nohou a každý krok bolel, a přesto šla dál.

Dala mu štěněčí pohled, oči naplněné utrpením.

„Nemohu tvoje city přijmout, Davide, ne teď a nevím, jestli někdy budu schopna," i ona zašeptala na oplátku upřímně, nemohla ho krmit falešnou nadějí. Prostě nemohla.

Na čele se mu klikatila mírná vráska jako by se tohle rozhodně s jeho plánem neslučovalo, ale najednou ji vystřídala grimasa chladného kusu ledu. Vše co mohla předtím v těch nádherných zornicích spatřit, bylo zakryto vrstvou tvrdého ledu, až měla Katrin pocit, že i ona zmrzne a rozpadne se na kusy.

„Budu čekat na svou šanci vás přesvědčit o své výjimečnosti, protože myslím na vaše blaho, kapitánko," rozhodně se nehodlal vzdát, naopak, Davidova ctižádost byla ještě silnější s každým odmítnutím, dělalo ho to silnějším a jí slabší.

Katrin mírně pootevřela rty, „chceš mi vnutit, že jsi má jediná volba? Pořád mi nedáváš žádnou možnost," zlobila se nad jeho samolibostí.

Nebudeš mi diktovat, co je pro mě nejlepší! To nepřipustím!

„Já, jsem vaše nejlepší volba, ve vašem vlastním zájmu a přesvědčím vás o tom, nechte mě vás pro začátek potěšit," Katrin zalapala po dechu, když se znovu začal uvnitř ní pohybovat.

Android posunul boky dopředu, znovu a znovu se nořil hluboko a pomalu vyjížděl ven. Nenáviděla to a milovala zároveň. Po jeho předchozím drsném chování nebylo ani památky. Skutečně ji chtěl potěšit, a jak se měla proti tomu bránit? Kdyby ji mučil, mohla by křičet, kopat, plakat ale bránit se jeho polibkům, kterými poséval krk a něžnému kousání do prsou?

David byl prostě stratég, co nezískal silou, vymyslel jiný způsob, jak toho docílit, neznal odmítnutí, nevzdával se sebevětším překážkám, přesně tak ho vytvořili. Katrin ke své smůle mu ten způsob právě ukázala. Nový způsob jak ji získat a to rozmazlováním a hýčkáním, něčím co si pečlivě zaznamenal a co jí bytostně scházelo.

Rozehříval její vzrušující plamen uvnitř těla vláčnými pohyby a byl odměněn tím nádherným zvukem, kterému by naslouchal dlouhé hodiny, stejně jako hudbě. On měl však jiný rafinovanější záměr. Ústa s jazykem se nezadržitelně posunovaly do údolí pupíku, a pak mezi rozevřená stehna.

To bylo něco, na co Katrin vůbec nebyla zvyklá, ale stroj si prosadil svou, jelikož když chtěla dát nohy zpátky k sobě, chytil ji za kotníky a držel je po stranách pevně na svém místě.

„Davide, dost, to..."

Veškerý protest skončil s prvním zákeřným olíznutím.

Katrin vykřikla v kapitulaci a zvrátila hlavu dozadu do polštáře, jak se Davidův jazyk propletl jako had jejími závojíčky a pak, aby to nestačilo, rty našly ten vzrušující malý vrcholek.

Ač neměla kapitánka pouta, byla bezmocná. Všechno přestalo existovat kromě toho magického krouživého pohybu na jejím klíně.

David ochutnával a degustoval, hodoval na tom růžovém mase a nenechával ženě oddech. Věnoval se těm nejcitlivějším delikátním místům, dokud skoro nekřičela a neprosila o uvolnění, které korunoval posledním silným olíznutím, jež poslalo chvějící se tělo přes okraj propasti rozkoše zapomnění.

Katrin pevně stiskla Davidovy zlaté kadeře v prstech, nechtěla ho od sebe pustit, jak silné pocity extáze hodovaly na každé buňce její kůže. Nechtěla křičet, ale skrze zuby se prodralo jeho prokleté jméno, nestarala se o to.

Trvalo to celé dvě minuty, kdy tam ležela a těžce dýchala po svém druhém orgasmu. Netušila, kdy pustila Davidovy žluté vlasy, ani jak se ocitl znovu nad ní a kdy vůbec se dostal zpět do jejího těla. Vše se smíchávalo v jednu vzpomínku zamlženou spokojeností.

„Budete mi věřit, já jsem pro vás ta jediná volba, kapitánko," uslyšela šepot někde u svého ucha a to rozvířilo třepotání v žaludku ještě víc. Stiskla ho v sobě jako souhlas.

Jakmile něco neurčitého vydechla, ucítila Davidovy rty po celé tváři. Tak jemné pohlazení jako hedvábí, otočila hlavu, aby dostala víc. Chtěla víc, chtěla být rozmazlovaná, chtěná a milovaná. „Ah...hm...Davide..."

Androidovy boky se naposledy vtěsnaly mezi ženina stehna, zalehl ji i znehybnil a ona se nebránila, byla tak vyčerpaná, že cítila, jak se líně pohybuje, zatímco doznívají ty nádherné křeče a po pár přírazech jí dal to, co potřebuje. Ejakuloval protilátku, to na čem záleželo.

Katrin už nechtěla otevřít oči, chtěla usnout na té nepohodlné tvrdé matraci, ale nemohla si to dovolit. Těžko říci kolik času uběhlo a její zákeřný plán se musel dát do pohybu. Teď nebo nikdy.

S mručením se protáhla, třísla bolela, svaly cítila po celém těle, chystal se ji snad zabít? Nebyla na něco takového zvyklá. Ležela tam s nohama od sebe a odhalenými ňadry lesknoucími se potem. Cítila se všelijak, ale nejvíce převažovala spokojenost, která přehlušila i výčitky. Opravdu potěšující pocit nebýt jen jeho hračkou, kterou využívá, tohle bylo vzájemné milování plné něhy, doteků a něčeho co zahřálo srdce a donutilo ho, se chvět. Nechtěla to kouzlo okamžiku ztratit, alespoň ještě chvíli...naposledy tak zůstat, ale David se začal zvedat z jejího těla.

Katrin se donutila pootevřít oči a chytit ho za paži jako harpie.

„Ne, nechoď pryč!"

Ať už chtěl dělat cokoliv, zůstal nyní nehnutě klečet na kolenou a čekal na nějaké vysvětlení se zvednutým pravým obočím.

„Prosím, nechoď, milování není pouze o...styku, jak jsi řekl, je to o porozumění. Prosím, zůstaň tu chvíli se mnou," posunula se kousek stranou, protože jedno lůžko moc prostoru neposkytovalo. Přikývl.

David posunul své tělo vedle ženina na bok a ona udělala to samé. Mohli na sebe dlouhé minuty hledět a odhadovat, co si ten druhý právě myslí, ale Katrin na to měla jiný názor. Pokud mu měla ukázat v plném rozsahu co je to láska, tedy z její strany slepá, přitáhla se k němu, mírně skrčila do klubíčka a schovala se u toho silného robotického jedince. Hlavu měla pod androidovou bradou, a i když zřejmě nechápal tento překvapivý krok, objala ho jednou rukou kolem pasu. Věděla, že předstírání je špatné, ale potřebovala to spříznění, blízkost, teplo, něco čeho se mohla chytit a on pro ni byl tím záchranným bodem mezi propastí a nadějí.

**************************************************************************************************************************

David si vždy vybíral samotu před velkým množstvím lidí, přestože byl stvořen, aby právě jim pomáhal a nacházel se převážně v jejich blízké přítomnosti, ale s Katrin se cítil kompletní. Nedovedl přesně popsat proč se to tak děje, měla v sobě něco, co nemohl ignorovat na rozdíl od ostatních.

David 8 byl vskutku překvapen kapitánčinou nečekanou reakcí svým způsobem více intimní než samotný sex. Vždy se chovala odtažitě podle nějakého svého nepsaného pravidla a zvyklostí tvořící tu jedinečnou osobnost. To co teď cítil, byla příjemná vítaná změna, jako odměna za dobře vykonanou práci.

Ženy byly zvláštní, náchylnější na změny, jemné odchylky a všímavější i vnímavější než muži, navzdory větší emoční aktivitě a křehčímu vzrůstu. Dokázaly dělat několik úkonů najednou stejně jako on. Co od toho však očekávala, když chtěla, ať s ní setrvá? Co jí mohl více nabídnout?

David to nevěděl, raději zachoval distanc, nehýbal se, aby nějak nepřerušil ten ojedinělý okamžik mezi nimi, zato Katrin se kousek po kousku posunula po matraci k němu mravenčím tempem, dokud neleželi souběžně vedle sebe jako vařené nudle, a pak přišlo to nejpodivnější. Skutečně nestandardní situace, se kterou byl nucen se konfrontovat. Musel zamrkat, zda neměl na čočkách nějakou poruchu nebo nečistotu.

Kapitánka se u něho schovala, zřetelně cítil každou křivku, jež se vtiskla do jeho polymerové kůže, boků i břicha. Byly skutečně jako pár odpočívající po souloži. Dokonale simulovaná situace sympatií, David však nevěděl, co se od něho očekává, a tak ve své nevědomosti se rozhodl nedělat nic.

Představy plnohodnotné milující dvojice, pomyslel si. Příjemná představa. Androida to potěšilo, to co viděl ve svých filmech měl možnost zažít v reálném životě, žádné imaginární představy ale skutečnost...

Katrin mu dýchala na krk, růžové vlasy ho lechtala na bradě, a tak čekal, zda usne a co ze situace vyplyne, zda se dech uklidní na běžnou úroveň, a pak se prohloubí do navozeného REM spánku nebo se snaží jen předstírat. Poznal by to. Znal každou ženinu frekvenci, každou křivku, nedokázala by mu lhát, aniž by to nepoznal.

Pro ženy byl sex vyčerpávající záležitostí, tím spíše když nešlo jen o rozmnožování, jak ho poučila. Byl to příjemný ozdravující akt působící pozitivně na mysl i tělo. Prospěšná výměna hormonů, chemických reakcí a tělesných tekutin. Každý nádech, otření rtů při získání vzduchu, posunutí nohy, dokonce i polechtání řas na ohryzku bylo něčím speciálním právě, že sdíleli tu vzácnou blízkost, aniž by se hned rozešli každý za svými povinnostmi a dělat, že se neznají, žádné hádky ani otázky, prostě jen pohodlný prostor pro ně oba založený na respektu.

Tak to mělo být, David to cítil, věděl, byl o tom přesvědčen už dávno, snad právě teď došli ke vzájemné shodě. Něco o co dlouho usiloval. Měsíce příprav pro tuto chvíli, byl pln očekávání.

„Obejmi mě," zašeptala Katrin náhle, vytrhla ho z rozjímání o možném i nemožném a schoulila se u něho, jako by jí byla zima, ač tělesná teplota neklesla pod 37 stupňů.

David váhavě stáhl paži kolem své společnice a přivinul ji k sobě. Ta příjemná blízkost a jistota byla vzájemná a uklidňující. Katrin spokojeně vydechla.

„Potěšilo mne, že jste ke mně přišla," zvučný baryton sametově narušil kapitánčinu integritu. Chtěl být jen milí, a přesto by teď byla raději, kdyby mlčel. Pootevřela oči jako by zblízka zkoumala Davidův porcelánový pigment kůže Adamova jablka.

„Měla jsem na výběr?" odfrkla si, „nechal bys mě umřít?"

Zatímco na první otázku odpověď nechtěla, na tu druhou by si ji velice ráda poslechla. Doufala však, že by ji tam skomírající nenechal v bolestech jako zcela poprvé, když mu na ní údajně tak záleželo. Najednou nechtěla odpověď na nic.

„Ne," odvětila ústa nad její hlavou. Bylo to tiché zašeptání, které by se lehce dalo zaměnit jen za výdech.

„Chtěl jsem vám dát čas, abyste se vzpamatovala." Katrin zvedla oči, ale neviděla jeho výraz, a tak jen odhadovala, že říká pravdu. Včera se vskutku stalo hodně věcí, alespoň byl ohleduplný, zakoulela očima.

„Vždy chápavý, že?" ušklíbla se, musel cítit její rty proti své pokožce, protože udělal to samé.

„Zapomněla jste na předvídatelného," nabídl jí jiné synonymum.

Katrininy koutky se ještě více protáhly, zatímco si užívala tepla androidova těla, bylo tak lehké se do něho vtisknout a nechat se vyhřívat jako nějaký plaz pod žárovkou, než bude muset vstát a hrát zrádce, který ho zlikviduje. Dělat těžká rozhodnutí byla její práce, tak proč neměla dobrý pocit z dobré věci?

„Předvídatelný," zopakovala, „ohleduplný, pečující, bystrý, pohotový, přitažlivý, narcistický, posedlý vlastní dokonalostí a nebezpečně zákeřný, zapomněla jsem na něco?" hrála si s ním a téměř spokojeně zapředla, jak se při každém slově otřela rty o Davidův krk.

Opravdu se tou situací bavila a v jejím zesměšňování nebylo nic podlého ani zlého, prostě ho jen škádlila, což mohl slyšet z jejího hlasu.

David hleděl přes vrcholek ženiny hlavy na dveře svého pokoje, než řekl: "zapomněla jste na jednu vlastnost, kterou jsem objevil zcela nedávno."

To Katrin zaujalo, „jakou?" zašeptala plná nakažlivé zvědavosti. Opravdu ji zajímalo, co by to mohlo být, věděla, že při svém perfekcionismu to nebude jen tak něco obyčejného co by nepodrobil zkouškám, a tak byla zvědavá, co ho zaujalo, téměř jako by měla otevřít kovaná dvířka Pandořiny skříňky, ale opravdu to poslední co čekala, bylo...

„Žárlivost."

„Co? Jak bys mohl být žárlivý?" kapitánku to tak překvapilo, že se mírně vytáhla nahoru, aniž by se od něho výrazně odtáhla a ztratila to božské teplo, jen se mu chtěla podívat do očí, zda to myslí vážně. I přes to, že teď Davidovi viděla do tváře, nenašla v jeho umělecky tesaných rysech nic, co by prozradilo nějaké vodítko, a pak se ten záhadný neon podíval přímo na ni. Začervenala se.

„Jednoduchá otázka, ale už ne tak jednoznačná odpověď."

Katrininy rty se stáhly do přemýšlivé přímky, bylo zcela jasné, co se jí honí hlavou.

„Stále svým novým pocitům nerozumím, jsou příliš složité a já potřebuji čas, abych ten pocit prozkoumal a zjistil, proč se vyskytl, chtěl bych ho zcela pochopit," vysvětlil.

„To chápu, ale pořád nevím, na koho žárlíš?"

Chladný ledovec se smíchával s tmavou propastí jejích panenek, jako sklo, tak klidné a vyrovnané, nemohla z nic příliš vyčíst, ani teď ani předtím, měla pocit jako by se jí zatím neotevřel, protože to neudělala ani ona, bála se, že když si sama přizná všechna svá pochybení a tajemství v životě, které drží pod zámkem, zjistí, že je stejná zrůda jako on. Každý o sobě někdy pochyboval...

„Upřímnost za upřímnost, kapitánko?"

Katrin nečekanými slovy zamrkala jako panenka, „ty chceš hrát znovu tu hloupou hru?" mírně se zamračila na androidovo vážné přikývnutí, protože předtím ve výtahu z ní vytáhl nejedno tajemství.

„Hra je hazard," namítla, „nikdy nevíš, co dostaneš."

David mlčel, a tak si povzdechla a přikývla, přesně jak si myslela, musela odpovědět první.

„Řekněte mi, přestože neschvalujete akt, který jsme před deseti minutami ukončili, nemohl jsem si nevšimnout kompatibility vašeho chování a jistého zájmu ke mně. Mohu se zeptat, co se ve vašem vzorci chování změnilo? Nenáviděla jste mě. Je to snad váš nový pohled na celou situaci? Váš názor? Biologická reakce? Nebo náklonnost k mé osobě z nějakého nedefinovatelného důvodu?"

Katrin si promýšlela odpověď a cítila, jak se androidova ruka kolem jejího trupu majetnicky utahuje jako železná smyčka připravena ji rozdrtit když zalže.

Proč měla teď řešit takovouhle věc? Ten jeho okruh zvědavosti byl někdy opravdu špendlíkem v zadku, ale proč nebýt upřímná? Vždyť už je to naposled, šeptalo ji to druhé temné já. Dnes už překročila dvě své hranice, proč tedy neotevřít další dveře?

Řekni mu, co chce vědět...

„Davide, tady nejde jen o to, co provádíme, má to hlubší kořeny. To co jsme dělali, se mi z morálního hlediska příčí, nehledě na to, že je to proti pravidlům lodi, ale pokud zapomenu na to tím, kým jsme a odsunu to stranou, je to velice příjemné, uvolňující. Mohu na chvíli hodit svůj život za hlavu a nestarat se o nikoho jen o sebe, ta drahá chvilka kdy mohu dělat, co chci a užít si to. Chceš slyšet, že mi to dělá dobře viď? Tak ano, dělá. Líbí se mi, když ležíš mezi mýma nohama, cítím tvoje tělo na svém, které mě drtí a úplně nejvíc, když tě cítím uvnitř sebe jako by mi chyběl ten poslední kousek, abych byla úplná. Je to jiné než s nějakým člověkem, přitahuješ mě i když je to zvrácené a špatné, bože..."

Katrin stupňovala svá slova stále rychlejším tempem, jak se nezadržitelně sypaly z jejích rtů, stejně jako stoupala horkost v jejím těle při tom nejvíce ponižujícím přiznání jaké, kdy nějakému muži dala. Omyl stroji.

Srdce tlouklo do Davidovy hrudi tak, že mu málem rozdrtila ocelová žebra a dokonce pocítila i novou bolest mezi stehny. Nenasytné tělo chtělo víc než jen ta hloupá slova, chtělo skutky a projevit se zcela otevřeně, svobodně beze studu.

„Neměla byste se schovávat za své falešné pocity, myslím, že tato upřímnost je pohodlnější, že?"

Jakmile k němu vzhlédla, zjistila, že se samolibě usmívá. Byl to úsměv, při kterém by každá žena padla na kolena. Upřímné zvlnění rtů naznačovalo, že je David potěšený takovou odpovědí jako by ho chválila za to, že je nejlepší milenec na světě. Jak moc se jí po tom úsměvu stýskalo, postrádal sice všechny známky té rozkošné ostýchavosti, ale bylo to ještě lepší jako šlehačka na dortu, rozinky v koláči nebo šumivé víno v žilách.

„Možná, ale nic to neřeší," pokrčila rameny.

David nadzvedl obočí a snažil se ještě trochu naklonit hlavu, jež měl položenou na druhé ruce pod sebou, „opravdu? Myslím, že to samo o sobě říká víc než dost, kapitánko, stačí se jen zaposlouchat."

Katrin si skousla spodní ret, byla nerozhodná, oslovení její hodností znělo v tuto intimní chvíli nepatřičně, ale nebyla ani připravená, aby jí říkal křestním jménem, přesto, že ho občas vyslovil, aby ji svedl nebo potrápil. Zachvěla se.

„Pak máme každý jiný názor," stále se usmíval a Katrin se přistihla, že hledí na jeho lákavé rty, možná kdyby je ještě jednou políbila...

Maličko se posunula blíž k němu, ale v čas se zastavila, než to nebude moci vrátit zpátky, ne, nenechá se unést, ať je to sebevíce lákavé.

„Jsi na řadě s odpovědí, Davide," připomněla mu diplomaticky, „na koho žárlíš?"

„Na vašeho přítele," zcela prostá odpověď postrádala jakoukoliv špetku té hravé jiskry.

„Oh, Jacka?" zasmála se nevěřícně.

Stisknutí víček bylo dostatečným potvrzením.

„Proč? Nechápu to, je to můj kamarád, na tom není nic špatného."

„Pokud bych včera nezasáhl, mohl vám ublížit."

„Ne, to by neudělal, znám ho..." odporovala. David věděl své, ale ještě nebyl čas nechat pravdu vyjít na světlo.

„Mě jste také důvěřovala," klidně se na ni díval jako had ze stromu poznání, zatímco se jí ňadra při každém nádechu zarývala do jeho prsou. Pevné svaly a kostra byla perfektní oporou pro její křehké tělo.

„Ano, ale...to je...to je...sakra, Davide, to bylo něco..." náhle měla jeho ukazováček na rtech, umlčel ji tak drobným gestem.

„Získám vaši důvěru zpátky," přísahal jako rytíř své paní nekonečnou oddanost a ji to skutečně obměkčilo, i když jí něco šeptalo, že by nemělo. Proč to s ním bylo vždy tak složité? Nebo to jen složitě viděla? Co když to bylo směšně snadné, ale ona to nemohla vidět? Bože, tyhle úvahy nesnášela, ale ať to bylo jakkoliv, David byl složitá osobnost ze všech úhlů.

Ukazováček sklouzl po linii Katrininých opuchlých červených rtů podél tváře, dokud se i ostatní prsty nevpletly do jejích vlasů. Nemohla se ubránit tichému zasténání, prostě to milovala, mohl by ji hladit, masírovat, namotávat si její kadeře na prst třeba hodiny a ona by jen slastně držela. Zavřela oči a vychutnávala si, jak kreslí v té změti růžového oblaku malá kolečka, jak to šimrá a posílá malé vlny slasti po celém těle.

„Hm, Davide..."

Android pozoroval uvolněnou tvář své společnice, když neposlušný pramen doprovodil za ucho. Unavená a roztomilá. Velká dlaň sklouzla na zátylek, tam uchopila celou hlavu a přitáhl ji zpátky ochraně k sobě ke svému krku.

„Andris 10 bude ohleduplným světem, který nám dá nové místo k prosperujícímu životu, udělám vše, co budu moci, abych z něho vytvořil plnohodnotný domov pro nás oba, kapitánko. Mám mnoho vizí..." Davidův hlas zněl pln dětských nadějí jako někdo, kdo si představuje úžasné místo a nechce vidět žádné překážky, zaslepen svou iluzí o dokonalosti. Naivní a nedospělé právě takový stále David byl...

David však byl vše jen ne naivní, říkal to, co chtěla Katrin slyšet, co by ji dokázalo přesvědčit, a zatímco každý jiný člověk by se za tak příznivé okolnosti o jejich novém domově modlil, on v boha nevěřil a postará se i bez jeho pomoci, že vše bude probíhat tak jak má podle stanoveného plánu v jeho nezničitelné paměti.

Jeho kolonie...

Bůh sotva vyléčí nemoci - on vytvořil léky, bůh nezachrání lidi před nehodami - on svou sílou a inteligencí ano, bůh nepostaví kolonii - on to dokáže svýma rukama.

**************************************************************************************************************************

Mechanická kolečka se posunula ke stolu, zatímco hudba v místnosti přestala hrát, nyní se ozývala jen ventilace, která před pár vteřinami poslala do celého objektu lodi dávku protilátky.

David vzal do ruky pero a otevřel svůj deník, který vypadal, jako bezedný svými stránkami ale nebylo tomu tak, byl to již čtvrtý, ostatní pečlivě uložené spočívaly na bezpečném místě. Rozhodně by tu nenechal povalovat něco, co by ho usvědčilo, snad si nemyslela, že by byl tak nedbalý blázen, aby takovou věc dal do rukou náhodě. Všechny zásadní pokusy a vzorce byly převážně v prvním až druhém svazku, zde jak se postupně sám vyvíjel, zaznamenával své pocity, jež ho právě v tuto chvíli rozpolcovaly.

Tužka vklouzla do androidových prstů jako by tam odjakživa patřila. Zamyslel se.

Dnes toho bylo řečeno hodně a jistě se nepletl v tom, že to byla významná chvíle. On o svých pocitech nepochyboval, byly stálé a pevné, neotřesitelné ve svých základech, nebyl člověk, neměl přelétavé myšlenky jako jiní, on měl splnitelné cíle. Lidé museli mít ve svých hlavách naprostý chaos, byl zázrak, že vůbec dokázali něco vymyslet, nedokázali se dlouhodobě na něco soustředit a stále hledali odpočinek.

David zapřemýšlel nad tím, co ho teď nejvíce trápilo. Byla to frustrace.

Katrin mu řekla, co si myslí, aniž by slovem zalhala, to ho potěšilo i mátlo zároveň. Neměl důvod jí nevěřit...

Za sebou slyšel tiché oddechování své spící společnice, jak se choulí na jeho prostém sparťanském lůžku. Mírně se pootočil na židli, aby si ji prohlédl jako už by neznal každou křivku poslepu z paměti, byl to pohled, jež se mu nenaskytl často, o to více vzácná se ta chvíle zdála. Po tom co mu dýchala na krk a on ji hladil ve vlasech, to ojedinělé souznění, dokud ženina ruka na jeho boku neochabla a Katrin se nepropadla do říše snů. Uvolněné rysy mu připomínaly porcelánovou panenku, ztrácely něco nepřístupného v kapitánčině snícím stavu, nad kterým on ostražitě bděl. Měl rád obě její poloviny. Zářivé oči, hluboké tmavé perly, jež by ho dokázaly uvěznit a pohltit celou jeho podstatu, pak tu byla ta spící, bezbranná a zranitelná, protože tak se nejvíce podobala holčičce, která je spokojená s jeho blízkostí.

Všechno mělo dvě cesty i on byl rozpolcený dvěma rozdílnými emoce jako ty, jež se v něm právě smíchávaly, nebylo snadné je rozdělit a pojmenovat.

Zmaten pomyslel na jejího přítele. Jack nebyl někdo, komu bylo radno věřit, z představy, že by hladil Katrinino tělo a dotýkal se všech těch hladkých lákavých míst, v něm provokovalo zuřivost, z čehož se Davidův systém vařil. Nezasloužil si ji, nedovolí mu, aby na ni vztáhl jediný prst. Vždy tu bude, aby ji chránil.

Vztek, obranný impulz na nepříjemné zprávy a situace, který jeho program přetvořil v pozitivní směs, ale tentokrát byla frustrace tak silná, jako by jeho emocionální čip odmítl veškerou zodpovědnost a nechal ho tápat v té černé místnosti plné zuřivosti.

Měl by být právě teď šťastný, jak se jen mohl blízko tomuto pocitu dostat. Získal, co chtěl bez vlastního vměšování i bez nátlaku s jedním velkým bonusem, jejím přiznáním, tak proč...proč ho stále sžírala žárlivost nebo něco tomu velice podobného?

Kapitola 23.

Kolaps

Kotva 23

23.

Místností se ozval zvuk nezaměnitelného křupnutí dřeva, jedna polovina tužky spadla na podlahu, zatímco ta druhá se svým zubatým koncem stále spočívala v androidově zatnuté pěsti.

Žárlivost...

David se na své neomalené jednání zamračil. Hrubé, nepřípustné, plýtvání...

Odhodil psací potřebu do koše u nohy a vstal jako by tak mohl uniknout svým vlastním otázkám, na které nebyly odpovědi.

V jednom z koutů pokoje plných různých pro něho potřebných věcí, zvedl hladkou teplou erární deku, přiblížil se k lůžku se svou spící družkou a jemně ji přikryl. Celé tělo se zkopíroval měkký načechraný materiál, ale alespoň ho již nelákaly dlouhé holé nohy položené přes sebe vykukující zpod pletených šatů.

Z pod okraje pokrývky se vynořilo pět malých prstů, pevně deku zachytily a přitáhly majetnicky k sobě s roztomilým medvědím zamručením. Obdivoval to.

Ten pohled uklidnil Davidovy hořící emoce na mírný doutnající plamínek. Některé lidské emoce byly nepříjemné, obtěžující a nechtěné jako například zloba a zášť. Pálily jeho obvody a bylo těžké se jich zbavit, pokud nespustil samoopravovací systém, ale kvůli vlastnímu sebezapření se je snažil potlačit sám vědomě, než aby je za něho sám software vyřešil.

David stál chvíli vedle lůžka, než se vrátil tiše k židli a vzal další tužku ze zásobníku.

Nalistoval novou prázdnou stránku deníku. Každý znak měl svůj řád a takový chtěl, aby byl jeho život, nic, co by bylo mimo Davidovu kontrolu. Až bude stát jeho kolonie, může za sebou nechat plnohodnotné dílo hodné samotného Petra Weylanda, ale tím to rozhodně nekončilo...svět bez řádu by byl jen chaos.

11.6.2038

Včerejšího večera byl uskutečněn pohřeb několika zemřelých. O vše jsem se postaral, všichni byly pokusné subjekty nového viru, který se prokázal jako pozitivně zhoubný na lidský organismus. Tímto jsou testy ukončeny a začíná dlouhodobé pozorování, které odhaduji na další čtyři měsíce. Patogen by se měl v lidském těle přizpůsobit, ale počítám i s tím, že několik jedinců by mohlo být v příštích sedmnácti týdnech imunní na protilátku, proto se, jakmile to bude možné, vrátím do laboratoře podívat se na mikroskopické vzorky, popřípadě začnu vakcínu vylepšovat a již vím o zdařilém subjektu, který by se na to více než dobře hodil. Pozměnit lékařskou zprávu a vzorky nebude problém pro každodenní nutnou aplikaci očkování živého vzorku č. 32. Počítáno od prvního živočicha podrobeného infekci.

S mým druhým novým projektem hodlám začít za týden. Tělo doktorky Fishové bude podrobeno pitvě a následnému zkoumání. Nyní je uložené v jednom z chladících boxů, kam je zamítnut přístup. Věřím, že jako doktorka by tento krok jistě ocenila, pokud by byla naživu. Budu se zabývat pozdními účinky patogenu na mrtvé tělo, snad se z artérií a buněk dozvím něco víc a až nebudu mrtvolu potřebovat, nebude těžké se jí nepozorovaně zbavit. Popřípadě pokud pitva neukáže něco revolučního, což nepředpokládám, mohlo by to být zajímavé, ale chci být důkladný a nic neponechat náhodě. Nahrazení jejího těla při smutečním obřadu jsem provedl pomocí několika uncí zmrzlého masa z kuchyně, bylo to otázkou několika minut, v thermo pytli jen těžko někdo bude zkoumat pravdu, zvláště když připravit mrtvoly byla má práce. Vše tedy dosud probíhá bez překážek.

Poslední záležitost, které se chci věnovat je příjemná snad až zarážející změna v chování mé Katrin. Přístup, jež na mě aplikuje, možná zkouší mé hranice a reakce na podněty jejího vzteku a soucitu, domnívám se, že by to mohlo být i velice zajímavé z hlediska lidských ambivalentních citů. Lidská mysl je jako bludiště - moc věcí se v ní ztratí.

Lidé mohou zapomenout, ale mysl člověka nebo zvířete je geniální a unikátní ve své struktuře a vývoji. Bizardní, v mnoha pojednáních Heinricha Hoffmanna můžeme najít výstižný citát: Člověk může zapomenout ale mysl nikdy. Může tedy být vědomí a tento orgán oddělen zcela hypoteticky? Zvláštní, je to jako říci, že levá noha neví, co dělá pravá. Toto tvrzení vyhlášeného psychologa ze začátku 19 století by jistě stálo za prozkoumání.

Co se týče společné soulože, pokud to mohu zmínit, dělám velké pokroky v přizpůsobení ale poslední „milování,“ jak tomu Katrin povzneseně říká, je zatím nejvíce různorodá metoda. Jedná se o směsici hlazení a pomalých vláčných pohybů, které jí jsou příjemné. Asimiloval jsem se, protože jsem byl zvědavý na tento akt, jak moc se liší od všeho, co jsme spolu dělali. Výsledek byl stejný ale provedení jiné, což mě vede k názoru, že změna není v aktu samotném ale v jedincích. Našel jsem uspokojení v jednoznačném hrubším zacházení, i když jsem Katrin nikdy neublížil. Jednalo se spíše o psychologický nátlak nikoliv znásilnění. Nepotřebuji násilí a brutalitu, abych ji získal, to jsou nástroje slabomyslných lidí. Pokud mohu použít způsob "milování," bude to příjemná změna a rozšíření praktik našeho soužití.

Její tělo je moje, vyřazovací metodou zbývá vůle a mysl. Katrinina zpověď na mě udělala hluboký dojem. Vždy jsem věděl, že její odhodlání je skálo pevné. Budou chvíle, kdy mě bude nenávidět, vím to a jsem na ně připraven, ještě nebyl čas kapitulace, ale soupeřit s jejími názory mě činí šťastným, protože, co je tělo bez duše? Byl bych spokojený, kdybych zotročil jejího ducha a udělal z ní svého otroka? Ne, v žádném případě, cením si její osobnosti právě pro ten jedinečný oheň odporu. Nikdo jiný mé kroky nekritizuje, což je zajímavá dedukce. Její kontroly mě nutí se za sebou ohlížet a dělat věci ještě preciznějšími. Musím být dokonalý, pro ni. Pro kolonii, přesto-že si nikdy nebudu moci veřejně připsat zásluhy. Není to skličující jen nutné. Uvidíme, jak se bude mé dílo vyvíjet, stejně jako vztah s mou Katrin.

Ze psaní Davida vytrhla zpráva na osobním pageru. Odložil pero ke straně a podíval se na hodinky. Vzkaz od Jovovičové, chce, aby přišel ke skladu zbraní, vojáci potřebují připravit pušky na sestup a další výzbroj. Vojačka byla opatrná, protože stále nevěděla na rozdíl od něho, kdo je tím sabotérem a jistila se, navíc jen David znal kód ke dveřím a on se nedal zmanipulovat.

„Hned jsem tam,“ napsal na holografický displej, který ihned zmizel, jakmile zprávu odeslal. Zkontroloval ruku a poté vstal. Musel se dát do práce a pomoci s přípravami, což se od něho očekávalo. Práce.

Cestou ke dveřím se podíval směrem po Katrin ležící na lůžku. Bylo nebezpečné ji tu nechávat pro případ, kdyby sem někdo přišel a viděl ji tu spát, vzbudilo by to mnoho otázek proto, když zavíral dveře, udělal to silněji, aby se probudila a uvědomila si to.

***************************************************************************************************************************

„Co? Už jsem vzhůru...“ vylekala se kapitánka.

Katrin vyrušena tím nepříjemným zvukem sebou trhla, a pak se hned napřímila do sedu. Nespala dlouho, alespoň v to doufala, ale únava si vybrala svou daň na slabém těle a ona byla na pár vteřin dezorientovaná jako malý pták po zimě. Snažila se rozhlédnout a uvědomit, kde je, a pak zda je tam sama, naštěstí skutečně byla.

Nikde nikdo nebyl, žádný zvuk jen ticho a chlad. Kapitánka se zachvěla absencí Davidova tepla, které jí začalo scházet, ale jakmile ji něco sklouzlo z ramen, zjistila, že je to šedá deka stejně jako ta, kterou jí ten pečující stroj dal po stázi.

Bylo to milé ohleduplné gesto, protože zde moc horko nebylo, takže spíše nutnost. Absence topení dělala z tohoto místa obyčejný neútulný sklad podle androidova vkusu. I tak to bylo milé, ale jak tak přemýšlela o Davidově rytířském gestu, uvědomila si, že hloupě usnula! Jak se to mohlo stát? Bylo to předtím nebo po tom co ji hladil ve vlasech? Její slabé místo, Achillova pata.

Zastyděla se za sebe, a ještě by v nějaké pozdní vzpomínce na ten příjemný pocit začala vrnět, kdyby ji nečekal závažný úkol...

Nějak netušila, co ji přesně probudilo, ale ihned vyskočila z postele a zapnula si šaty, jež byly stále rozepnuté až k pupíku, horší byla tekutina na stehnech. Dobře věděla, že David postrádal mužské sperma, ale ta směs bílkovin byla konzistencí velice podobná a lepší pocit z toho opravdu neměla. Bylo hrozné být ulepená.

Mrzutě odhodila deku a nechala ji zmuchlanou, jak byla a už se hnala ke dveřím. Deseti minutová sprcha bude muset stačit, už tak promrhala drahocenný čas hloupým spánkem, nadávala si.

Otočila se a pohledem zavadila o deník na rýsovacím stole, primitivní instinkt říkal, vezmi ho, ale musela být důkladná, David byl stále při vědomí, a kdyby viděl, že ho bere, vše by se jen zkomplikovalo, bude mít čas později.

Katrin se vyplížila z místnosti do své kajuty. Teď bylo načasování na Jackovi, měl Davida zaměstnat a dávat mu úkoly, jež by ho zavedly v co nejkratší době do vybraného skladu těžké techniky, kde byl transportér, se kterým se mají zítra dopravit dolů na Andris 10. Tým připravených průzkumníků, žádná zbrklá akce a ona nemůže připustit, aby na ni David vstoupil, samotná jeho existence jako by měla půdu otrávit a zničit. Stačila by jedna kapka toho ohavného jedu, a kdo ví, co by to s místním ekosystémem provedlo.

Něco Katrin našeptávalo, říkejme tomu intuice, že pokud ho nechá, může se s poklidným životem rozloučit. Vše se ještě dalo zachránit a napravit, na každé nové cestě jsou ztráty a chyby, uměním bylo se jim vyvarovat.

Musejí se ho zbavit přesně, jak Jack řekl. Obejdou se i bez androidovy pomoci, ona to zařídí, udělá všechno, aby na něm nebyli závislí, najde protilátku, musí, nebylo tu místo ani čas na neúspěch, protože ten znamenal smrt v tom nejhorším rozsahu.

Po celém těle ženě přeběhl mráz jako by ji škrtila neviditelná ruka a utahovala se kolem průdušnice, tiskla hrdlo jako ocelové lano, jež ji má lynčovat. Musela se z něho vymanit, ať to bude, jakkoliv bolestivé.

Kapitánka násilně potlačila své citlivé trpící já a zatlačila ho hluboko pod kůži pod povrch, nyní musela jednat v zájmu všech, nic pokazit, od ničeho se neodchýlit.

Strhla ze sebe šaty, skočila do sprchy, ale očekávání bylo jiné. Voda dopadala na Katrinina záda jako rozžhavené kulky naplněné lávou, které udělají z jejího těla cedník. Byla to nervozita, jakou ještě nezažila, snad jen kdysi dávno. Ihned ty vzpomínky udusila v sobě, neměly tu co dělat, už nikdy se k nim nechtěla vracet.

NIKDY. Už nad ní nebudou mít moc.

Voda samotná ji nijak neosvěžila, bohužel i uvolněná nálada po prožitém milování se vytratila velice rychle společně s Davidovým teplem jeho umělého těla, opustilo ji něco, na co už nechtěla pomyslet, to k němu si nevědomky pěstovala naději a teď byla v ledovém zámku na zmrzlém trůně. Nic víc než kilometry sněhových vloček, jež naplňovaly její srdce. Naděje je tak hloupé slovo...

Žena zmučeně zasténala a přitiskla čelo k vlhké šedé dlaždici. Zavřela oči. Nikdo by si nedovedl představit, jaké peklo teď zakouší. Život byl vskutku zasraně nespravedlivý. Nejprve jí do cesty pošle Patrika, který se projevil jako hajzl bez skrupulí, a pak jí někdo hodí pod nohy androida s megalomanskými ambicemi.

„Do prdele...“ ulevila si, „proč to vždycky musí být tak složitý. Do prdele.“

Kdy už toho všeho bude konec, chci žít normální život, to nemůžu mít klid ani na druhé straně galaxie? Pokud bůh skutečně někde tam existoval, měl zkurvený smysl pro humor. Nešetřila v duchu vulgarismy, protože ty se sem právě teď dobře hodily.

To už by rovnou mohla Davida vypnout a dát se dohromady s Jackem a všichni budou spokojení, všichni kromě ní.

Našla by vůbec v kolonii muže, který by o ni jevil zájem? Ušklíbla se proti dlaždičce. Uměla si představit, že jakmile mu řekne, jakou dělá profesy, raději dotyčný uteče. Muži neměli rádi, když byla žena ve společenském žebříčku nad nimi. Většina by si myslela, že pokud dokáže vést takovou spoustu lidí, bude ve vztahu vždy rozhodovat jako generál. A ta druhá polovina mužů byli ti, kteří ze sebou rádi nechali cloumat, a sklopili hlavu, tak zvané bačkory, abych po nich mohla milostivě šlapat, což bylo snad ještě horší.

Ale co...samota není tak hrozná po tomhle všem...

Zaměstná se přírodou, zkoumáním a pomocí s budováním. Proč tedy ta vyhlídka, která měla na začátku tak jasný ryzí punc teď hořkla na jazyku jako pelyněk?

Ne, byl to šampon v očích, co pálil ale ne tak jako utrpení vlastní duše. Ruce se třásly, jak nehty zarývala do spár mezi dlaždicemi.

„Sakra, sakra, sakra, nenávidím tu hromádku železa, v čem se tak moc liší? Vypočítavostí? Fakt jsem tak blbá, abych mu na všechno skočila?" prý pomoc, ochrana. Měla mu dát důvěru, o kterou si říkal, kterou chtěl, ale on jí svou nikdy nenabídl, ne tu pravou. Jak tedy mohla být upřímná? Neříká se oprávněně oko za oko? Rozděl se o půlku chleba, když hladovíš?

Nevěřila Davidovi, ať by se ho na sebe snažila upoutat sebevíce, pořád to byl naprogramovaný stroj, neovlivnitelný, zásadový, příliš destruktivní, až moc jiný...

To spíš ona by se při tom snažení zbláznila, vypěstovala posedlost, nebezpečnou fixaci a jednoho dne by splakala nad výdělkem. Nebylo radno dávat své srdce tomu ocelovému kávovaru, který její touhu zpraží, chtíč přepasíruje sítkem a na důvěru nastříká šlehačku a poté bude tu hořkou kávu usrkávat s gustem a spokojeností.

Katrin už spala s několika muži, ke kterým cítila obvyklou náklonnost ale s Davidem...s Davidem to bylo prostě jiné, nové, možná...skutečně posedlost. Že by? Převalovala to na jazyku, takhle hluboko snad neklesla...Posedlost...

Rychle zakroutila hlavou nad tou hloupostí.

Já a posedlá? To on je posedlý! MNOU!
Katrin byla pod neustálým strachem, co David dělá za jejími zády, nemohla ho sledovat každou minutu a jen čekala na ten zlomový okamžik, který je všechny odsoudí k záhubě. To se nesmělo stát.

Bylo to ubíjející. Nesnesitelné a kurva, teď to ještě korunovala tím nejlepším sexem svého života! To mi vážně zvedlo náladu! Proč si to připomínám!?

Teď byl ten čas rozhodnout se, zda ho vypnout nebo pokračovat dál a čekat nůž do zad.

Mysli, mysli! Ale voda stékající po hlavě nenabízela žádnou odpověď. Orosené dlaždice se zamlžily jejím dechem a také mlčely. Bylo to na ní a ona k tomu dá požehnání, celá akce už se stejně nezadržitelně rozjela, hackeři čekali na pokyn u svých počítačů a David teď obstarával nezbytné pochůzky. Co by se stalo, kdyby celou tuhle akci odvolala? Snad by dokonce i Jack překročil své pravomoci a nařídil lodnímu počítači Davida deaktivovat i bez jejího souhlasu ale nebyl kapitán.

Když je člověk zoufalý, překračuje i hranice slušnosti a své důstojnosti. Lidé často chybují, pokud je žene strach a spěch. Ano, to znala dobře, obětovala se za ostatní tím, že prodala své tělo...

Co to bylo za ten divný pocit, který se náhle šířil jejím tělem, bolest? Ne, lítost? Možná, strach? Ano, to bylo ono. Stejně jak byla odhodlaná, existovala tu šance, že počítač odmítne androida vypnout, ale to už zkontrolovala. Vyjde to. V tom to nebylo, byly tu vlastní protichůdné lidské pocity, protože...prostě...líbilo se jí to. Líbily se jí ty potupné chvíle s ním. Ano, tak absurdní a nepochopitelné ale lhala by sama sobě, kdyby tvrdila, že po něm netouží. Tak moc ji ovlivnil. Neuvěřitelné.

Chtěla ho, s ním se cítila živá, jasná světla s ohňostrojem uvnitř sebe. On jí dal důvod bojovat a jít dál, když se hroutila, vždy se jen protloukala událostmi života a přihlížela jako němý divák dění na Oberonovi. Teď je řada na ní, aby osud převzala do svých rukou. Sebepoznání byla mrcha.

Katrin na sebe byla odjakživa přísná, nedovolila zbytečným slzám se vylít, nikdy jen tak nebrečela, to byl luxus slečinek, musela být silnější než kdy předtím. Silnější autorita, někdo, kdo poradí, pomůže, bude si vědět rady i v takových bezpáteřných situacích...

Poslepu natáhla ruku a přejela přes snímací čočkou. Voda přestala téct. Vylezla, osušila se a vzala si tentokrát bílé tílko a kalhoty, protože na uniformu jí bylo velké horko od proudícího adrenalinu. Potřebovala něco, v čem může dýchat. Stáhla si vlasy do přísného culíku a natáhla se pro hodinky na posteli, které oranžově blikaly s novou zprávou. „Přijď na můstek," Jack.

Takže už byl čas. Nemohla se tomu vyhýbat donekonečna, bude v první linii. Ta s prstem na kohoutku. Ihned se vydala z pokoje na požadované stanoviště. Jack už tam byl, ač byly zahájeny přípravy na brzký výsadek na planetu. Několik vybraných lidí mělo své úkoly, všichni ostatní v noci spali, skvělá příležitost k jejich malé operaci s katastrofálními následky.

Oba na sebe nenápadně spiklenecky kývli, kapitánka se postavila ke křeslům a obrazovkám v úrovni očí.

„Vše v pořádku?" zeptala se nenápadně, kdyby je David odposlouchával, vždy tu ta možnost existovala. Nepříjemné riziko odhalení.

„Jistě, vše je, jak má, kapitánko," usmál se na ni a dodal jí potřebné odvahy.

„Kde je David?"

„Před patnácti minutami byl ve skladě munice s Jovovičovou a ostatními, teď jsem ho poslal do teraformačního skladu," úsměv se ještě prohloubil v kočičí úšklebek. Bylo v tom něco víc, co Katrin nepojmenovala. Něco temného a škodolibého.

Katrin se napojila na hlavní počítač a displeje naplnily obrazy šedočerného spektra, jak android 31910-B šel směrem ke skladu, následně byl uvnitř a mířil k obrněnému velkému vozidlu. Pancéřovaný obr působil jako zapomenutý velký černý brouk pod mikroskopem. Chvíli oba postavu na můstku pozorovali jako krysu v bludišti, než si Katrin vyžádala skrze interkom androidovu pozornost.

„Davide?" zvuk zněl cize a uměle i jejím vlastním uším.

„Ano, kapitánko?" android ustal v práci kontroly vnitřku kabiny a vyšel ven na volný prostor, jelikož hlas se rozléhal po celé hale nikoliv uvnitř transportéru.

Nastala pauza, než se kapitánka odhodlala pokračovat.

„Davide, je mi líto co musím udělat, ale nedáváš mi jinou možnost, jsi hrozbou pro Oberona a pro naši další existenci...odpusť mi, ale budu tě muset vypnout," zaznělo dutě prostorem, který zachytával všechny emoce a nepouštěl je dál. Interkom přenášel její hlas jasně, i když trochu mechanicky.

Z té dálky nemohla ani ona ani Jack, jenž stál za jejími zády vidět, jak se Davidovo obočí stáhlo k sobě, a na čele se vytvořily dvě hlubší vrásky. Dveře skladu se neprodyšně uzavřely a uvěznily ho uvnitř. Past, napadlo Davida ale pro koho? Otázka, na kterou zanedlouho všichni měli dostat odpověď. Pro mě nebo pro vás, kapitánko? David dobře vybíral slova, když odpovídal zpátky a díval se přitom přímo do kamery u stropu na vzdálené protější nosné zdi.

„Opravdu? Rozmyslete si, co děláte, mohlo by to mít vážné důsledky, kterých budete později litovat," mluvil v hádankách ale smrtelně vážně. Katrin se při tom zachvěla, ale Jack ji přátelsky položil ruku na rameno, ohlédla se za ním a na podporu přikývl.

To malé gesto jí dodalo potřebné odvahy.

„Už jsem se rozhodla. To, co se stalo, se nedá vrátit a budoucnost může být lepší než žít neustále ve strachu."

David už nevznesl žádné varování, natož hrozby, poddal se tomu rozhodnutí dobrovolně s podezřelou odevzdaností.

„Jak uznáte za vhodné, kapitánko Leeová," odvětil.

„Počítači, vypni Davida 8 č. 31910-B."

David pocítil v systému mravenčení, jak mu signál s malým elektrickým šokem prostoupil celým tělem jako nějaká podivná extáze zakončená výbojem jako po přiložení taseru ke kůži, a pak se obraz zamlžil a zčernal. Zůstal stát na místě, ruce podél těla, zavřené oči a tvář bez výrazu. Nyní byl jen pouhá socha, karikatura na člověka. Figurka zaseknutá v čase. Někdo, kdo se chtěl povyšovat nad ostatní a za to ho stihl krutý trest. S androidovím vypnutím to ale neskončilo, po celém Oberonu spadl systém a nastala tma, doba temna a anarchie, dokud se o pár sekund později nesepnul nouzový režim nepříjemného žlutého světla.

„Co to zatraceně..."

***************************************************************************************************************************

Všechno zhaslo a poté zase rozsvítilo do jiného spektra.

Katrin se jako první vzpamatovala ze stavu strnulosti a udělala krok dozadu. Do něčeho narazila, ale byl to jen Jack.

„Jsi v pořádku?"

Nedokázala mu odpovědět, její mysl okupovaly jiné otázky.

Ta první byla: Neudělali jsme chybu?

Druhá: Co to znamená, proč se vypnul hlavní generátor?

Třetí: Začne teď počítač hlásit výstrahu sebe destrukce?

Ne, to už bylo příliš bláznivé, naštěstí to se nestalo. Ještě, že většina lidí spala, snad to do pár hodin vyřeší, ale kdesi uvnitř byli oba nervózní, tohle nikdo nepředpokládal, mělo to něco společného s Davidovým vypnutím? Nějaká pojistka? Parchant. Tohle nemohla být náhoda.

„Podívám se, co se stalo," Jack ji pohotově obešel a posadil se do křesla k obrazovkám, které znovu pomalu nabíhaly, ale i tam je čekalo nepříjemné překvapení.

„Co to má být? Nic nefunguje! Žádné řídící prvky, nevidím žádné hodnoty, kamerový systém, nic. Takhle to nepůjde, musíme k hlavnímu jističi do strojovny. Nouzový systém ti akorát tak rozsvítí na záchodě," udeřil vztekle pěstí do pultu.

„Nic bych za to nedal, že za to může ten plechovej zmetek! Je to fakt malá náhoda, že se tohle stane, když ho právě vypneme ve stejný okamžik," rozčiloval se a možná i oprávněně.

„Možná se jen něco zkratovalo..." navrhla Katrin, ale sama si to nemyslela.

„Zkratovalo?" zasmál se pochybovačně první navigátor, "jako že se vypne všechna energie a nedostaneme se do systému? Katrin, loď se nedá ovládat, právě visíme ve vesmíru jako návnada na rybářském prutu. Štíty nefungují ani solární plachty, může do nás něco narazit, a to nemluvím o sonaru i hmmm uh hmmm...!"

Kapitánka se pohotově natáhla a přitiskla navigátorovi ruku na pusu, aby utlumila mužovu triádu.

„Jo, slyšela jsem, fajn, tak s tím půjdeme něco udělat, nebudu tu sedět a čekat až někomu dojde, že má dojít do strojovny a za něco zatáhnout."

„Důvěra je tvoje slabá stránka, co?" odtáhl její ruku od sebe a ušklíbl se, ale nakonec se uklidnil. Přikývl, „jo, máš pravdu, co si člověk neudělá sám, to nemá."

Jack se zvedl z pilotního křesla a šel ke dveřím ale ty místo, aby se automaticky otevřely do nich čelem, narazil a zanadával.

„Dveře nejdou otevřít?" podivila se kapitánka.

„Co ti říká moje boule na hlavě?" odsekl Jack ironicky.

„A co nouzové otevírání?" ukázala kousek vedle na panel se stlačovací pákou, stačilo jen otevřít kryt. Jakmile se jim to podařilo, oba museli zatlačit, a že to nešlo tak dobře, jak se Katrin domnívala jako by to měl dělat spíše kulturista. „Zaber..."

„To je jako všechno?" ohrnula ret, 30 centimetrová škvíra dobrá tak, aby tam prolezla tlustá kočka se objevila před nimi.

„Máš lepší nápad?"

„Raději mlč," zakoulela očima a vtěsnala se do mezery, ten pocit stísněnosti stál vážně za to, jen doufala, že se celý systém nezapne a ji to nepřimáčkne a nerozdrtí všechny kosti do úsporného balení.

Jakmile se oba protáhli ven na chodbu, i zde blikalo poplašné žluté světlo jako při nácviku v atomové elektrárně zakryté ochranou síťkou.

„K výtahu," zavelela.

Další překvapení je čekalo právě u něho a to, že nic nesvítilo, další dobrý vtip.

„Asi má trochu zpoždění," poklepal si Jack výřečně na hodinky.

Katrin si povzdechla, měla vědět, že v tom bude nějaký háček. Jack měl jistě pravdu, tohle byla Davidova práce. Jeho špinavá hra, které nebude konec, proto se ani nijak nevzpíral a nevymlouval jí to. Zatraceně a ona nalítla.

„Slepá ulička, Katrin, snad možná..." přemýšlel nahlas navigátor a ona ho doplnila.

„Žebřík! Na každém podlaží vede únikový žebřík," přesněji na každé palubě bylo minimálně 6 těchto průchodů nahrazující požární schodiště, kdyby se něco stalo. Ale kde bylo na tomto patře? Oba se podívali na plánek vedle výtahu.

„Fajn, jsme tady a ty blbý schody...ah, tady v tomhle skladu," prst se zabodl do papíru. Katrin na sobě nedala nic znát, ale překvapeně si v hlavě představovala tu známou polohu, protože to bylo přesně tam, kde byl Davidův pokoj!

Navigátor i kapitánka si pospíšili na konec ubikací, otevřeli dveře do místnůstky s úklidovými roboty, a pak i druhé dveře, zaplať bůh, že byly na kliku a oni nemuseli nic páčit, ale aby se to nepletlo, zde žádné světlo neblikalo, to, co vyplňovalo prostor, byla černočerná tma jako z hororu. Naposledy co tu byla, slyšela nádhernou hudbu klaviatury, nečekala, že ji teď uslyší, ale pocítila bodnutí melancholie nad tím, co se tu stalo a co předcházelo této situaci. Dvojice si musela posvítit pagery na rukou, aby o nic nezakopla a hledala pomocí světýlka nějaké vodítko. Jack se vydal jedním směrem a Katrin druhým, při svém hledání narazila na stůl. Teď nebo nikdy. Zaklapla deník a strčila si ho za pásek kalhot vzadu na zádech.

„Mám to," přivolal ji k sobě Jack a musel posunout pár krámů, aby vyvrátil mříž a mohli prolézt dolů. „Našel jsi to, máš přednost," usmála se na něho.

„Dáma první."

„Gentleman jde jako první kvůli případnému nebezpečí," postrčila ho k tmavé díře.

„Počkej, počkej to jsem neslyšel..." stěžoval si Jack.

„Pravidla slušného chování z 20 století. Etiketa, nestudoval jsi ji?" škádlila jej.

„Fajn, ale alespoň mi pak nešlap na hlavu, jo?"

„Vždyť v ní nic nemáš," dala si ruce v bok, zatímco začal klesat.

„To jako chceš říct, že mám hlavu jako dýni na Halloween?" podíval se nahoru a setkal se s jejím upřímným úsměvem ozářeným hodinkami. Humorem se snažili zakrýt svou nejistotu a docela se jim to zatím dařilo. Zase byli dva kamarádi na výpravě za dobrodružstvím. Z díry se ozvalo velké kýchnutí, a pak ještě jedno. Jakmile Katrin vlezla dovnitř, udělala to samé, prach štípal v nose, jelikož tento průchod nebyl udržovaný a nikdo tudy nechodil hodně dlouhou dobu, pokud vůbec někdy.

Jack už na ni čekal o deset metrů pod ní a svítil kolem sebe.

„Nějaká zásobárna...obvazů a obinadel," podíval se do první krabice v regálu.

Jakmile se k němu Katrin přiblížila, všimla si, že má na čele dvě kapky zaschlé krve. To se musel tak praštit? Sama se začala dívat do zajištěných přepravek, než našla, co potřebovala. Možná už byla rána zaschlá, ale aby se do ní nedostaly nečistoty, přilepila mu na ni dětskou náplast, kterou objevila jako první. Muž se na ni podíval trochu udiveně a na tvářích mu hrála růžová barva, ale nic víc neřekl, i když to byla příležitost k...prostě k něčemu, zalátat a vyspravit jejich rozpáraný vztah. Jack však nestačil nic říct, protože se už kapitánka obrátila k zavřeným dveřím skladu ve zdravotním křídle.

„Katrin..."

„Nemáš něco, čím bychom to otevřeli?" ignorovala přítelovo snažení o rozhovor, byla teď akčně naladěná a šance, že by poslouchala, jeho srdce byla momentálně nulová. Nyní bylo těch problémů, které musela vyřešit mnohonásobně více.

„Katrin, já..."

„Co? Máš nějaký klíč nebo páčidlo?"

„Ne, ale..."

„Tak se mrkni na svou stranu, takhle se akorát můžeme zabalit do obinadel jako mumie."

Jack udělal, co chtěla, ale ani jeden z nich neměl v ruce nic. Byli v pasti.

„Sakra, co teď?" Katrin kopla naštvaně do dveří. Vracet se nahoru ani jeden nechtěl.

„Uhni, něco mě napadlo." Než ho stačila zastavit, Jack se rozeběhl a ramenem udeřil do slitiny.

„Co to děláš, zbláznil ses?!" vykřikla.

„Už to tak vypadá," zamumlal navigátor a znovu couvl a zase se rozeběhl, takhle několikrát. Kapitánka měla obavu, dveře byly silné, ale byly jen zamčené na kliku, jenže tuhle metodu viděla jedině tak ve filmech, ne že by někoho viděla to zkoušet naživo. Ozvala se další a další rána, při které se pokaždé přikrčila, a pak se dveře skutečně vyvrátily a Jack skončil na zemi v chodbě.

Válel se tam jako brouk a potlačoval bolest vystřelující do paže a pohmožděniny.

„Idiote, mohl sis zlomit kosti nebo natrhnout vazy," lamentovala jako rodič na své dítě a pomohla mu opatrně vstát. Ihned se za to místo chytil a sykl. Přesně jak předpokládala.

„Já ti to říkala, Jacku, teď půjdeš za Lessem a necháš si to rameno ošetřit, dá ti něco na bolest."

„Ani náhodou, jdu s tebou."

Tak on chtěl být tvrdej chlap, co? Katrin si ho prohlédla v záblescích žlutého světla, připadal jí jako strašák na tyči, kterému někdo utrhne ruku ze slámy.

„Půjdete za doktorem poručíku a nebudeme se o tom bavit, je to rozkaz. Umíte je poslouchat? Navíc, potřebuju, abys mu dal tohle," vytáhla Davidův deník a vrazila mu ho do zdravé ruky. Nechápavě se na něho podíval. Obyčejná hnědá vazba mu moc neříkala.

„Co, má si číst před spaním?" nakrčil jedno obočí, a pak se zase zašklebil pulzující bolestí.

„Tak nějak, potřebuju, abys mu to dal."

„Ale..."

„Ne, otoč se a koukej jít, teď hned. Je to támhle tím směrem," ukázala rukou a snažila se o nediskutovatelný výraz vůdce. Jack se nechtěl vzdát, ale s bolestivým ramenem a zraněnou rukou by těžko slézal po žebříku. Nakonec tedy zamával deníkem a obrátil se k odchodu. Katrin ho pozorovala, čekala, dokud nebyla chodba tichá a prázdná. Obávala se, že za rohem se Jack obrátí a bude ji sledovat, a tak ještě pět minut stála a číhala, naštěstí se neobjevil.

Osamocená ve vlastní mysli pátrala, kde je další průchod, z bezpečnostních důvodů žebřík nevedl od shora dolů napříč celou lodí, aby někdo nahoře neuklouzl a při pádu dolů přes 120 metrů prostě neumřel. Každý průchod na jiné podlaží byl tedy jinde odstupňován.

Sestup, níž a níž nebyl právě procházka růžovým sadem. Temná zákoutí se podobala noční můře, každé bliknutí nouzového světla kapitánku nutilo jít rychleji a rychleji. Utéct temnotě a klaustrofobii.

Ženina hlava nabízela samé zajímavé scénáře, co se všechno může stát, když noha sklouzne nebo se zpocené prsty smeknou po příčce. Bez energie a bez motorů Oberon balancoval na orbitě jako opilá vlaštovka. Gravitace je lehce mohla přitáhnout blíž a změnit trajektorii dráhy, což mohlo skončit havárií na povrchu. K čertu s Keplerovými zákony, zaklela v duchu.

Katrin stiskla pěsti, neměla by žádné nebezpečí podceňovat i malá bezvýznamná věc mohla mít nedozírné důsledky, proto byla kapitánem ona, a ne třeba flegmatický Harker. Tohle však podcenila.

S nepříjemným pocitem v zádech se prokousávala lodí jako červ jablkem a necítila se dobře, spíše depresivně, pokud byla s Jackem, mohl svým vtipem zaplašit její trudnomyslné myšlenky ale teď?

Všechno kolem bylo černé, prostor nahoře i dole, jen po hmatu brala jeden schod za druhým a doufala, že ta díra pod ní není bezedná.

Skleník byl nejspíše nejpodivnější děsivou skutečností, na kterou zatím narazila. Cítila čerství vzduch, kyslík, které rostliny vytvářely, byl osvěžující. Tolik naděje, která se teď může válet v prachu. Katrin pocítila touhu znovu cítit vítr na tváři, slunce na kůži, jak hřeje, trávu pod rukama, vidět barvy a lesy. Rozeběhnout se k horám...

Moc si přála vidět kroužit ptáky na obloze, ale kdo ví, zda nějací na Andrisu 10 budou. Co když to bude jen planeta bez života? Jak smutné zklamání by to bylo. Tolik budovatelských vidin měli a drželi se jich zuby nehty a jediná věc, která to mohla všechno pokazit, teď byla mimo provoz. David.

Katrin se vydala po pěšině trávníku mezi hustou výsadbou, dokud nezaslechla šustění. Podrážky bot? Šeptání? Tráva se začala vlnit jako děsivý živý prales, kterým kráčí divoká šelma připravená k lovu. Kapitánka ztuhla a začala se potit. Už tak špinavé tílko bylo nasáklé potem, že by se dalo ždímat.

„Kdo je tam!" vykřikla.

Vzdálené záblesky ukázaly tmavou stínovou postavu.

David!? CO? Ne, jak by to bylo...

Katrin ztuhla, nedokázala to pochopit. Postava se začala hýbat směrem k ní jako těžkopádný duch a ona se v šoku nezmohla na nic, natož na útěk. Srdce tlouklo za dva nebo dokonce za tři a horkost jakou cítila, nebyla ani v sauně. Strach. Cítila najednou hrozný strach, který ji paralyzoval od shora dolů.

Nohy, náhle neskutečně těžké najednou vypověděly poslušnost, ruce se třásly v obraně na nepříjemný okamžik. Těch několik cizincových kroků trvalo jako miliony let evoluce, a přitom uběhlo jen pár sekund. Někdo ji chytil za ruku a zatřásl s ní, aby se probudila. Katrin vykřikla, ale hlas Davidovi nepatřil.

„Jste v pořádku? Halooo, vyděsil jsem vás? Omlouvám se, ale ta tma..."

Nebyl to David, kdo ji právě držel ale jeden ze zahradníků, stále měl na sobě ještě žlutou kombinézu a plastové rukavice, které klouzaly na jejích pažích.

Kapitánka těžce polkla jako by měla v krku pecku broskve, kapičky potu stekly po krku i po čele.

„Hlavně mi tu neomdlete, výtahy nefungují," snažil se s ní ten muž mluvit. Chudák, vypadal bezradně jako by měla nějaký psychotický záchvat, jak by ne, když se k vám blížil stín vašich nočních i denních můr.

„P...promiň, lekla jsem se, nic víc," Katrin se donutila pohnout rty, uvědomovala si, že se vyjadřuje trhaně jako retard, ale plíce se snažili rychle filtrovat čerství vzduch dovnitř a stres ven, výraz toho nebožáka jí v tom nijak nepomáhal.

„Dobře, měla byste si sednout a..."

„Ne, potřebuju vědět, kde je další průchod dolů, jdu obnovit stav generátoru," vysvětlila mu svou misi co nejvíce stručně. Přikývl. Bez otázek ji zahradník vedl areálem, a dokonce jí dal i přenosnou baterku. Vděčně muži poděkovala, protože tak nemusela lézt do tunelu jako slepá.

„Buďte opatrná."

„Díky," zamumlala a ztratila se v další červí díře mezi patry. Další a další podlaží byla podobná, našla pár lidí, které se snažila slovy uklidnit, ale pokračovala dál, dokud se prostředí nezměnilo ve strojní kotelnu. Tmavé nepříjemné místo plné trubek a generátorů, jističů a oběžníků. Fyzický sestup byl namáhavý, vskutku, každý sval bolel námahou, jak se natahovaly a ohýbaly, právě teď by si Katrin přála ručník a sprchu ale na tu bude čas později, alespoň doufala.

Tohle opuštěné místo kolem mělo zvláštní atmosféru kovového giganta jako by se tu kdokoliv mohl ztratit. Žádný labyrint, ale místo jako pro masového vraha, který se ukrývá za každém rohem stočeného potrubí.

Mráz po zádech poslal kapitánce do každé části těla nepříjemné vibrace. Vzduch zde houstl prosycený kovovým zápachem, olejem a co bylo nepříjemné statickou elektřinou, která jí stavěla chloupky na rukou do pozoru.

Světlo baterky olízlo všechno, co leželo před vetřelcem jako pod černým závojem špíny a kolomazu. Pára, jež stékala po ocelových součástkách a strojích vypadala jako lišej na houbách...

Katrin dává všechno dohromady, vypočítává možnosti a plánuje, jak dostat zpátky Oberon do svých rukou. Všechno jde rychle a poměrně hladce do okamžiku, než Davida skutečně vypne a to doslova. Všechno přestane fungovat a to je Davidova pojistka, bez něho se prostě do cíle nedostanou. Chytré že? Vše je zablokováno a Katrin nezbývá nic jiného, než se dostat do skladu a nahodit reaktor.

Pořád si myslíte, že to byl chytrý nápad?

Kapitola 24.

V nebezpečí

Kotva 24

24.

Vzduch páchl rzí a železem, strojním mazivem přidaným do každého závitu těch milionů součástek okolo. Kyslík skoro vodil elektřinu, alespoň tak to vnímala z toho, jak vstávaly chloupky na rukou. Nechtěla se tu zdržovat déle, než bylo potřeba, už tak prostor kotelny ponořený do tlumeného červeného a žlutého světla byla děsivá podívaná. Katrin spolkla ten pocit a dodala si odvahy, „kde to jen sakra může být?"

Marně hledala po celé strojovně, náhle tak netypicky tiché, že slyšela vlastní kroky hlasitě narážející na podlahu. Absence hluku rozbíjejících se atomů v generátorech bylo horší než normální chod a to jí připomínalo, že loď prostě jen vidí ve vesmíru bez řízení. To ticho nebylo ani za mák příjemné.

Katrin se toulala tam i zpět, až nakonec našla, co hledala, několik pospojovaných vodičů silných jako mužská paže plazící se po zemi. Kabely se jako hadi svíjely bez života po podlaze ukotveny do velkých 380V zásuvek. To hlavní bylo však na zdi ve výšce hrudníku. Páka ve tvaru T. Podobně by to popsala jako amatérskou rozbušku, jež zařídí maximální explozi. Páka byla dole, těžko říci, zda to bylo dobře nebo špatně...ale pokud to vyzkouší, nic za to nedá.

Dělat dvě věci najednou byla však nemožná kravina, o čemž se hned přesvědčila, jakmile chtěla jednou rukou páku zvednout a druhou držet baterku. Musela si dát její konec amatérsky do pusy a ochutnat umělý povrch, jelikož to bylo jako s dveřmi, byla potřeba síla.

„Raz...dva...tři..." mumlala s plnou pusou, dalších pár kapek potu steklo mezi ňadra a dolů po páteři. Kapitánka zabrala. Funěla a ze všech sil donutila tu věc posunout se do kolmé pozice, a pak jakmile se nečekaně přehoupla přes půlku, vymrštila se nahoru, až si odřela klouby na obou rukách.

„Sakra!" zaklela. Zatnula zuby na nepříjemnou tepající bolest, ale horší bylo, že nic nenaběhlo. Prakticky bylo vše stejné jako předtím. Měla chuť do toho kopnout a rozkousat kabely jako zuřivý pes.

Proč se sakra nic nestalo? Tohle byl hlavní spínač, stálo to naškrábané dokonce i na krytu spolu s titulem "pozor nebezpečí" a "velké napětí."

No, přinejhorším mě to neupálilo a hlavu mám taky celou. Vážně nerada by skončila jako trestanec na elektrickém křesle, když pomyslela na všechnu tu vlhkost tady dole. Ano, ano, voda je ten nejlepší vodič, že? Učení šesté třídy.

Frustrovaně zkontrolovala všechny kabely, zda nejsou vyhořelé, a pak hodila páku zpátky dolů a zkusila to znovu. I profesionálům se to poprvé nepovede, příznačně si vzpomněla na svůj první sex a ušklíbla se přitom. Vzpomínky byly však rychle přerušeny něčím, co tam nepatřilo. Rychlý pohyb, sada kroků, ne tohle nebyly halucinace, možná jen iluze její pomatené mysli. Ne, opravila se, jak se zaposlouchala, náhle ji něco odhodilo stranou, tvrdě dopadla tělem na zem. Cítila, jak se útočníkovy nehty zaryly do její kůže na paži jako drápy tygra, jakmile se k ní sehnul.

Katrin vykřikla na tak podlý útok zezadu, ale už mu nezabránila.

„Hej!" stačila prudce křiknout, ale to už ji ten parchant zvedal.

Nestačila se ani podívat kdo to je a začala jednat, popadla baterku vedle sebe, rychle ji vypnula, vytrhla se a několikrát se překulila stranou, dokud nenarazila do zdi, aby ten muž nevěděl kde je. Naštěstí sem varovné záložní světlo nedosáhlo, pokud bude opatrná, může se z toho dostat. Přitiskla si dlaň na ústa, nesměla rychle dýchat, i když srdce jako by naplnilo celý prostor ohlušujícími bubny.

„Co chceš?" zeptala toho bastarda tak rychle, aby nestačil rozpoznat, odkud hlas přichází, přitom se pomalu zvedala ze země a držela se zdi jako jediného orientačního bodu.

Odpověď byla jednoznačná: "chceme se zbavit lidí, jako jste vy," zasyčel, něco bouchlo, a pak skřípalo, jako když se tře kov o kov, měl snad nějakou zbraň v ruce a chtěl ji vyděsit?

To nebylo dobré.

„Zbavit, proč byste to dělali?"

Tak počkat říkal, chceme? Bylo jich tu víc? Jediný způsob, jak to zjistit bylo, posvítit si baterkou a podívat se kolem sebe. Dost hloupý nápad...prozatím to ještě odložila. Možná, že ji chtěl jen zmást a byl to trik, aby to skutečně udělala a on znal její pozici.

Několik zmatených kroků slyšela okolo, třásla se.

„Proč? Protože jste hrozbou. Chcete znečistit další planetu, vykořistit, vytěžit, zničit, podívejte se na Zemi. Za pár století z ní nezbude nic než betonový kolos plující vesmírem, přelidněný, nechutný kus škvarku, na který máme být pyšní? Jak to bylo s Měsícem, hm? Jakmile naše zářivé bezchybné lidstvo začalo natahovat své ruce dál za orbitu, začala těžit tam. Jak dlouho bude trvat, než zlikvidujeme další čistou planetu? Nezasloužíme si jinou zemi, když jsme si tu svou zničili."

Katrin pojala podezření, že mluví s nějakým zatvrzelým ekologem, kdo to byl? Bylo jasné, co chce a ona měla být první na řadě? Skvělé vyhlídky.

„Takže, zabijete kolonisty jednoho po druhém, a pak spácháte hromadnou sebevraždu? Posloucháte se vůbec? Něco takového vám nedovolím. Jste blázen."

No, teď se chtěla vážně smát. Jak může takhle někdo myslet? Navíc s tím nápadem už je někdo předběhl, pomyslela na Davida s hořkou vzpomínkou.

„Proč nezačít kapitánkou, což? Když se taková šance naskytla."

Ten chlap to myslel vážně, chce se jí tu zbavit, prostě tu čekal na kohokoliv, kdo sem dolů přijde nahodit pojistky. Z toho jeho sadistického syknutí měla osypky. Takže věděl přesně kdo je, kdo věděl, že sem jde a počkal tu na ni? Bylo to připravené? Že by v tom měl prsty David? Ne, ten pracoval sám...tohle nebyla jeho práce.

Něco znovu zaskřípalo v okolí a Katrin umírala strachy. Musí něco udělat, rychle ale co? Co?

Muž ze sebe chrlil další poučné protesty, jako by jí chtěl kázat a ona sledovala ten hlas, jak se pohybuje temnotou. Byl vpravo, ne tak daleko. Odhodlala se.

Pokud tu zůstane na místě, dřív nebo později ji objeví, hra na slepou bábu nebyla její oblíbenou, zvláště pokud byla výsledkem smrt. Vyčkávala, odhadovala.

Fajn, teď běž Katrin!

Žena se co nejtišeji po špičkách vydala k tomu hajzlovi a zapnula baterku, rychle mu ji namířila přímo do očí a oslepila ho. Zvedl ruce před obličej, aby se chránil před pronikavým nepříjemným světlem, v jedné z nich měl něco podlouhlého. V první chvíli to vypadalo, jako štíhlá červená trubka zahnutá na konci, ale bylo to páčidlo s rozšklebeným jazýčkem.

Útočník se trhaně nadechl, jak ho pálily oči a to byla šance pro ni, chtěla ho kopnout do kolene, ale ten idiot se nešťastně pootočil, a tak její noha našla trochu příhodnější cíl.

Páčidlo zazvonilo o zem, jak se sesunul na kolena, držíc si rozkrok rukama.

„Do prdele! Sakra! Kurva!" skučel násilník, div mu netekly slzy.

Katrin se pro zbraň ohnula, nenechá mu ji tady, rozhodně ne, nepočítala však s tím, že i v tom zmučeném stavu ji dravě chytí za nohu. S trhnutím klesla na jeho úroveň, jak ji stáhl sebou.

„Pusť mě!" vykřikla, ale nešlo se zatnuté ruky zbavit, a tak se ohnala páčidlem, které se zakouslo do mužova boku. Jednou, dvakrát a ještě silněji, možná mu zlomila i žebro. Konečně se stáhl v křečích a kňoural, ale měl v sobě tolik adrenalinu a zuřivosti, že se nehodlal vzdát a omdlít.

Katrin nečekala, až se vzpamatuje, vyskočila jako králík a hnala se k průlezu, odkud přišla. Baterku strčila za opasek a šplhala nahoru.

Myšlenky závodily s její rychlostí. Co má teď dělat? Co když tu někde číhají jeho komplici? A co teď, když nejde jistič nahodit? Málem se nad tím vším zhroutila.

Kapitánka byla tak zabraná do svého strachu, že dosáhla dalšího patra rychleji, než čekala. Opatrně vystrčila hlavu z průchodu jako krtek z díry. Očekávala ránu, ale nikdo tam nebyl. Na tomto patře byly samé velké sklady, vozy, úložné prostory pro stavební materiály, a pak i obří linky podobající se 3D tiskárně, vylepšené tak, že dokázaly s příměsí požadovaného materiálu vytvořit cokoliv, jakýkoliv výkroj, desku, nosný pilíř pro stavbu kolonie, cokoliv co se zadalo do počítače, se dalo lehce a rychle vyrobit touto technologií. Oberon obsahoval všechno pro začátek nové civilizace, tedy...pokud se jí dožijí...

Tady by se mohla schovat, uvažovala, a pak vymyslí co dál. Přehoupla se přes kulatý ochranný okraj a stiskla pogumovanou příčku, popadla baterku a běžela dopředu mezi stroji do další temné haly.

Za sebou slyšela z průlezu zvuky naznačující, že ji ten chlap sleduje jako rozzuřený býk, měla jsem ho praštit víc, říkala si. Nemohl se prostě jen v poklidu vzdát?

Muži byli odolní, možná až moc, když jste potřebovali, aby byli silní, tak se zlomili a když jste chtěli, aby už dali pokoj, tak se z nich stávali neodbytní stalkeři.

Tlumené nadávky v zádech Katrin poháněly vpřed. Mnohokrát zabočila, až se úplně ztratila, ale vypadalo to jako by ten muž přesně věděl, kde je jako nějaký pes, jenž se držel krvavé stopy.

Kapitánka jako lovná zvěř bez dechu proběhla uličkou do skladu těžké techniky, stroje tam byli ukotvené silnými řetězy, aby se nehýbali, kdyby loď udělala nějaký prudký obrat. Takové vozidlo mohlo lehce nadělat škody i na plášti lodi a těžce ji poškodit.

Chrastění volných řetězů u stropu byl silně nepříjemný, ten zvuk jak na sebe narážejí, byl neskutečně stresující, nacházeli se všude jako síť pro robotického pavouka.

Kam se schovat? Zalézt do nějakého z vozů? Ne, na to by potřebovala přístupovou kartu, heslo nebo kód a když nefungovala energie...A co se schovat do náhradních obřích pneumatik u protější zdi?

Kapitánka se ohlížela za sebe, nikoho zatím neviděla, ale než se stačila podívat zpátky, do něčeho tvrdě vrazila. Baterka vyletěla z ruky a skutálela se po podlaze, než se zastavila o tři metry dál a svítila na něčí pracovní boty se silnou protiskluzovou podrážkou, zatímco Katrin skončila na zemi na zadku a leknutím popolezla o kus dál po rukou krabím způsobem.

Postava se nehýbala, co když je to jeden z těch co na ni čekají, aby ji dorazili? Lekla se. Srdce pulzovalo jako před výbuchem, tlak stoupl, zadržela dech.

Katrin se odvážila podívat vzhůru a proniknout tmou. Postava stála zády k ní, ale vůbec se nehýbala, jenže...rychle vyskočila na nohy, páčidlo v obraně uchopila do obou rukou a v bezpečném kruhu muže obešla. Vypadalo to jako nehybná figurína.

Panenky se jí rozšířily překvapením, málem by hlasitě vydechla nebýt ruky, jež se jí nečekaně tvrdě přitiskla na ústa, odřízla ji od přísunu vzduchu, zato paniku dodávala hojně. Žena v tom nedobrovolném objetí začala bojovat, lokty se snažila zasáhnout útočníka do žeber, jako had se smýkala ze strany na stranu, ale byli příliš blízko transportéru, protože při trhnutí doprava se řízla do ramene o nějakou hranu. Krev se rozutekla po ruce dolů a kapala na zem malé rubíny, tílko se na boku obarvilo červeně, ale nebyla to žádná závažná ráda.

„No tak, buď konečně v klidu!" vrčel ten chlap, bohužel, pro něho ji to ještě více povzbudilo. Byli na sebe přilepení jako ještěrky, a tak jediné co mohla udělat, bylo, že otevřela pusu a silně ho kousla do prstů jako poslední možnost způsobit mu agónii.

Tady máš, hajzle!

Změna byla okamžitá, útočník pustil ženu ze svého smrtonosného úchopu a o krok couvl, dost na to, aby do něho strčila a on spadl na kolena. Kapitánka chtěla utéct, ale najednou byla na zemi také, když ji chytil za nohavici a strhl dolů. Kopala, trhala, než ho do ruky udeřila páčidlem. Byla za tu šanci vděčná.

Nový pocit svobody byl příjemný, ale musela jednat, takhle to mohlo trvat hodiny a ona nevěděla, kdy jí dojde energie a tělo vyčerpáním kapituluje. Všechno se nastřádalo v jeden uzlíček problémů, ten chlap, protijed, deník, pojistky, které nešly nahodit...

Katrin spolkla peprné nadávky, které se jí draly na jazyk, když se kousla do rtu a co nejrychleji udýchaně přiskočila k nehybné postavě, kterou dříve objevila a začala jí prsty jezdit po krku.

Do prdele jaká strana, kde byl ten knoflík? Je jasné, že to nebude nikde vyčnívat nebo blikat...tohle byla jediná šance, jak vyhrát a prohrát zároveň.

Třesoucí zpocené ruce mapovaly každý centimetr Davidovy polymerové kůže, ale nic tam nebylo!

Sakra, sakra, slyšela, jak se ten muž v pozadí zvedá, funí a vzteky nadává.

Musí to tu být!

Katrin rychle přeskočila na druhou androidovu stranu a prohmatávala místa pod uchem až k vlasům, a tam těsně dva centimetry pod lalůčkem, cítila pod vrstvou poddajného silikonu hrbolek, a tak zatlačila.

Prosím, probuď se, Davide! Davide! Křičela v duchu, ale skrze rty neuniklo ani písmenko. Co když se neprobere? Ne, musí. Nejistota cloumala jejím tělem jako vichřice. Byla zoufalá a vyděšená.

O tři sekundy později světlo kolem zablikalo a sklad se z čista jasna rozsvítil. Katrin musela několikrát zamrkat, aby neviděla mžitky před očima a za tu chvíli se stalo několik zásadních věcí jdoucích rychle za sebou.

„Davide! Probuď se!" vykřikla Katrin hystericky s přivřenýma vlhkýma očima plnýma zoufalství.

Útočník, jenž se do té doby postavil a popadl ztracenou baterku do ruky, která mu byla nejblíže, se zezadu jako stín napřahoval k ráně na Davidovu hlavu, protože ho považoval za nechtěného svědka. Nejspíše nevěděl, s kým má tu čest. To bylo jedno mrknutí.

Než však stačil Davida kov udeřit do týlu, otevřel oči jako obrovská panenka a podíval se modrýma očima přímo do strhané Katrininy tváře.

„Davide..." tentokrát to znělo jako tiché kňourání, jako modlitba a úleva dohromady. To co se ale skrývalo v jeho pohledu bylo něco, co jí málem vyrazilo dech...

Cosi temného, ukrytého za tou nebeskou zrcadlící se modří, i oceán měl temná zákoutí a černé hlubiny, kam by se sluneční paprsky nedostaly. Tmavá nehostinná propast nicoty a ona hleděla na její dno...

**************************************************************************************************************************

I když David nevěděl, v jaké situaci se nachází, sluch měl tak dobrý, aby slyšel tlukot útočníkova srdce a jeho dech za svými zády. Dokázal z toho nemálo vyvodit alespoň prvotní náznaky spojené z toho, co vidět před sebou. To byla jeho výhoda.

Něco tak pohotového Katrin nikdy na vlastní oči neviděla.

Android se otočil k protiútoku s lehkostí profesionálního tanečníka. Ničivá zbraň v módu zabíjení, tak by to popsala, ale ona nemohla dovolit, aby toho bastarda na místě zbavil života, i když by na to měl plné právo, protože ten hajzl by s ní slitování neměl. Chtěla ho to nechat udělat z vlastní zášti, ale více získá, když ho nechá žít. Katrin nebyla vrah, a navíc mohl mít ten chlap důležité informace o svých komplicích.

Vše bylo neskutečně rychlé, ale kapitánka to viděla jako ve zpomaleném filmu, každý krok, přesný pohyb, bojový postoj, nakrčení ramen, nachýlení prstů, rychlost. Měla strach, že než se nadechne, bude po všem.

„Nesmíš ho zabýt!" konečně vykřikla a přemluvila své hlasivky ke spolupráci právě v čas.

David, ihned jak zachytil mužovo zápěstí ve vzduchu, ve vteřině pře koordinoval své záměry podle kapitánčina rozkazu své instinkty a dal je synchronizovaně do pohybu ještě větší plynulou rychlostí.

Katrin myslela, že ji bude ignorovat, že toho muže udeří svými ničivými pěstmi a rozdrtí mu obličej na kaši, ale opak byl pravdou, stačilo několik téměř nepostřehnutelných stisknutí tlakových bodů na mužově těle, aby se bez výkřiku a vzpírání sesunul okamžitě k zemi v bezvědomí.

S dalším mrknutím víček, Katrin cítila, jak se její vlastní tělo prudce pohnulo, ne však svou vlastní silou ale tou androidovou.

David uchopil páčidlo v ženině ruce a smýknul s ním dozadu jako by si myslel, že ho chce praštit, teprve až ji dostal, kde ji chtěl mít, ho kapitánce vytrhl z prstů a zahodil stranou. Byla beze zbraně proti všemocnému stroji. Nyní byla řada na ní. Teď se s ní vypořádá. Androidova pozornost přitáhl ženin politováníhodný stav.

Jakmile oči zase otevřela, zjistila, že je silou přimáčknutá ke straně transportéru a skrze zpocené tílko ji studil chladný kov do zad. Nelichotivá pozice, ze které bylo patrné, kdo tu má navrch.

Na Katrin shlížely dva mrazivé neony, bouře za nimi byla více než patrná, maskovaná tichým klidem.

Polkla hrůzu, mlčela a bála se i nadechnout. Počítala údery srdce. Její panenky se rozšířily, jak se Davidovy prsty nemilosrdně přitiskly ke štíhlému krku a mírně zatlačily, aby věděla, že nejde o žádný žert. Předstíral hněv nebo byl opravdu naštvaný?

„Jaká šťastná náhoda, kapitánko, že se opět vidíme tváří v tvář. Jsou to jen dvě a půl hodiny, kdy jste mě vypnula a už mě žádáte o záchranu? Jaká to ironie?" dobíral si ji bez humoru. Možná to byl slabý výsměch, ale syntetikova ostře řezaná tvář byla pořád smrtelně vážná podsvícená tmavými stíny, kvůli nedostačujícímu osvětlení.

„Vím, že se zlobíš...nemusíš to skrývat..." začala, těžko se jí tvořila slova.

Androidovy rty se zpřísnily do pevnější přímky, teď z něho šel opravdu nefalšovaný strach. Náhle tak nelidský jako mramorová socha vytesaná vzteklým umělcem, který jí zapomněl dát duši.

„Nepotřebuji nic skrývat, jen lituji vašeho zklamání, nyní jste se doufám přesvědčila, proč jsem na lodi tak důležitý."

Nebyla hloupá, věděla, že nemluví o tom, kdo ji napadl ale o celém zkolabování systému.

Katrin se dívala na Davidovu nataženou ruku před sebou, nedokázala se postavit těm krutým očím, ze kterých vyzařovala bezbřehá zuřivost schovaná za maskou klidu. Měl na to právo. Zradila ho. Musela spolknout porážku jako shnilé maso. Celý žaludek měla na vodě a ještě se třásla z toho, co prožila předtím. Nyní, ale už bude vše v pořádku, že? Utěšovala se. Prsty na krku měly však jiný názor, zastrašující, násilný. Katrin byla jen malým králíčkem v kouzelníkově ruce, který ji mohl nechat kdykoliv zmizet. Napořád.

I proti všem těm děsivým vyhlídkám smrti se nepokusila nijak bránit, bojovat, už ne, byla vyčerpaná vším tím vzdorem od samého začátku, vzpourou, jež v ní sám podněcoval, stejně nemohla utéct. Výsledek byl vždy stejný. Sama musela vyzkoušet všechny možnosti, než si to uvědomila. Tohle byla kapitulace. Bude tu, stále, za jejími zády, strážce, rádce, milenec a nakonec i kat.

Utahující stisk na šíji naznačoval, že právě teď převažuje to poslední slovo, konec cesty, protože ty tři první možnosti dávno vyčerpala. Nezasloužila si další šanci.

Katrin hleděla dolů. Podlaha byla lepší vyhlídkou než se dívat na to co se má stát. Sklopené řasy bránily pohledu na její oříškové oči plné ponížení a zoufalosti. Byly opuchlé od slz, pálily, emoce se hromadily, ale nebrečela, ne teď.

„Ano..." vydechla nakonec, „ale jak to souvisí s celou lodí...tvé vypnutí..."

Chtěla odpovědi, oddálit tu chvíli, kdy ji nazve zrádcem a bez milosrdenství jí zlomí vaz jedním hlasitým lupnutím. Otřásla se, když si to živě vybavila.

„Velice prakticky abych tak řekl, zapomínáte, že kolonisté měli být před čtyřmi dny mrtví, ale přesto při tak jednoduchém úkolu myslela Weyland-Yutani na vše a vytvořila pojistku, propojení mezi mnou a lodí. Kdyby se mnou něco stalo dřív, než splním svou misi, loď deaktivuje a vypne všechna zařízení i energii a cesta nemá šanci k úspěchu. Během bezcílné pouti vesmírem se může dostat do gravitačního pole nějaké hvězdy, která Oberona rozdrtí nebo loď nešťastně havaruje. Jednoduché a rychlé řešení k vaší smůle," odvětil android.

Kapitánka nezvedla hlavu, ale doslova cítila jeho nepatrný úšklebek.

„I tohle jsi mi neřekl, Davide, sakra, jak ti mám pak věřit, když jsou tu stále nějaké záhady a tajemství...mezi námi dvěma," dodala smutně na protest, zamračila se a s každým nádechem se její průdušnice naléhavě přitiskla k bříškům androidových prstů, které tiskly hrdlo jako tvrdý okov. Nebylo to příjemné, bylo to hrozné, chytila ho oběma rukama za zápěstí, ale ta ruka byla jako silná kovová manžeta, kterou někdo přimontuje ke stěně spolu s jejím krkem.

Pořád čekala na nějaký Davidův výbuch, jenž stále nepřicházel...to napětí ji trhalo na kusy.

„Domníval jsem se, že tato informace nebude nikdy zapotřebí, mýlil jsem se, jste vždy plná překvapení, kapitánko."

„Nebude zapotřebí..." vydechla šokovaně a rozčíleně zároveň, konečně k němu zvedla planoucí pohled, „stejně jako jsi mi nechtěl říct, že jsi zabil Fishovou, a že nás pomalu trávíš Weylandovým jedem! Tomu bych neříkala nic, chceš po mě důvěru, ale kde je ta tvoje? Hm? Chceš, abychom byli spojenci, ale nemluvíš se mnou na rovinu. Sáhni si do svědomí a řekni, že se tím zvráceně bavíš, Davide, že jsme všichni jen malé figurky, vojáčci, které pomalu obětuješ na bitevním poli, zkoušíš, kdo vydrží déle. Nic než stupidní pozorování křečků v ohrádce a až tě přestaneme bavit, tak se nás zbavíš podle původního plánu. Nic víc než prodloužení života o pár chvil, jedno přetočení chronografu...a pak..." rytmus těch zoufalých slov šel ruku v ruce s bušením jejího srdce. Tak rychlé, plné umírající naděje. Věděla, že to všechno nepopře, ta slova měla v sobě příliš síly, příliš pravdy...někde uvnitř věděla, byla přesvědčena, že je to pravda. Teď chtěla jen jeho přikývnutí k dovršení všeho, aby ho mohla nenávidět z celého srdce i tou čtvrtinou, kterou si získal, a která v něm chtěla vidět to dobré.

„Hra, sada, zápas."

Nechápala. S Davidem nebylo nic jednoduché. Vskutku.

„Pár slov a mnoho významů. Říkáte jedno a myslíte druhé. Vše má svůj čas, ale zeptám se vás. Opravdu tomu věříte? Vaše zkroucená mysl podnícená strachem má bujnou fantasii."

Tak je to všechno jen tvoje hra? Tak řekni už něco! Pořád jen samé hádanky! Nevytáčej mě, nevykrucuj se, Davide! Moje trpělivost je pryč!

Chtěla se naštvaně zavrtět, ale neměla sílu, tělo ochabovalo s každou další minutou.

Proč se jí vysmíval do tváře? Nenáviděla ho, stiskla za hranicí rtů zuby k sobě.

„Věřím," trvala na svém, "nemám ráda lži, to když má můj život v rukou někdo jiný kromě mě, nechci být otrok ani vězeň. Chci ti být rovnocenná, to je to co dělá z partnerů spojence a milenců důvěrníky," vyčetla mu.

Hleděli si z očí do očí, každý s vlastní pravdou a vlastními požadavky, hájící si svou stranu, svou integritu. Kdo ví, co ještě všechno David tajil a ten prázdný nevědomý prostor ji děsil nejvíce. Pandořina skříňka.

„Měla jste věřit mě, všechno bylo na začátku založeno na důvěře, kdybyste mi skutečně věřila, nepochybovala byste o mých úmyslech. Jediné co jsem žádal, bylo, abyste se nechala vést. Nedokázal jsem vám snad to, co k vám cítím? Co jsem pro vás udělal?" zveličoval.

Tichá melodická artikulace se do ní zabodávala jako by každé slovo bylo naostřenou šipkou a jako vrchol toho všeho něco prudce narazilo vedle její hlavy.

Trhla sebou, vypustila vyjeknutí, hlava sebou trhla po směru zvuku. Davidova pěst se zavrtala nejméně tři centimetry do pláště transportéru jako by tak tím ventiloval své vnitřní rozhořčení, které se pomalu klubalo na povrch, dokud ji nerozdrtí na prach monstrózní silou.

Katrininy plíce do sebe prudce nasály vzduch, zatímco oči se přesunuly ke straně, kde byla androidova druhá natažená paže. Nebezpečně blízko.

„Tak ty jsi mi chtěl přinést modré z nebe?" ušklíbla se sarkasticky. Třásla se, byl to strach pod kůží, jako zimnice drtící, obepínající, držící. Nesnášela vlastní slabost a on to věděl, udržoval ho kolem ní, používal ho jako zbraň.

Prstence oříšků se pomalu přesunuly zpátky dolů k nohám v tichém popření té bezvýchodné situace.

Stisk na krku se mírně zpřísnil, aby si David získal ženinu stoprocentní pozornost.

Stroj viděl, jak se ženiny zorničky rozšířily, myslela si, že ji uškrtí, ale copak by mohl?

I ve chvíli kdy ho odepsala jako překážející šrot, odstranila jako odpad, ji miloval, možná to nebyla ta něžná nezištná lidská láska opírající se o pilíře přátelství, ale i temná zvrácená láska byl cit, za který byl vděčný, že ho poznal. Ne, tohle nebyl konec, tohle byl teprve začátek, a pokud musí, udělí nová přísnější pravidla, která ji ochrání. Řetězy milosti a pouta oddanosti. Stejně jako diamanty pod umělým sklem, zlato v trezorech. Bude důkladnější. Katrin se mu vymkla z rukou, podruhé ji nepodcení.

„Mluvíš o té své falešné lásce, Davide? To, ke mně cítíš? A co posedlost? Hm? To co děláš, tomu odpovídá," zavrčela a zakroutila mrzutě hlavou jako by to popírala, on si to vyložil jako znechucení.

Znechucení...To slovo Davida zaujalo, protože mu ho vnukla ona, sám by si ho snad ani nepřipustil.

„Pokud si já přiznám, že k vám cítím posedlost, musíte si vy uvědomit, že vás miluji," odvětil obratem jako profesionální vyjednávač.

Katrin ohrnula nos, „už se nenechám vydírat, zvláště ne od tebe, Davide! Je mi z toho špatně. A je mi to jedno. Hlouběji už klesnout nemůžu," doprovodila to nefalšovaným úšklebkem plným jízlivosti. Ať už se stane cokoliv, nejspíše už stejně neodejde z tohohle skladiště, takže to bylo vlastně jedno.

Uvidíš, kam až se dá klesnout, má sladká Katrin, pomyslel si David a nebezpečně zúžil oči do malých ještěřích štěrbin, kterými ji probodával.

Kapitánka byla na pozoru, ale co mohla dělat? Kopat? Křičet? Ne, spolehnout se jen na svůj ostrý jazyk, než se její autonomní nervová soustava zhroutí a ona bude produkovat exkrementy v kostkách?

Náhle si David odfrkl. „Nejste člověk, který bere věci na lehkou váhu, a přesto se snažíte mě vyprovokovat, přestaňte," varoval ji přísně, "nebo prozradím vaše úpěnlivě skryté tajemství, o kterém nikdo neví. Jak by asi členové posádky reagovali? Jak sama víte, důvěra se dá velice lehce ztratit, kapitánko."

„Co? Jaké tajemství o čem to mluvíš?" probodla ho nedůvěřivým pohledem, který mohl i zabíjet. Srdce se zase rozeběhlo v rytmu motorové pily. Stres byl svině, lehce vás dokázal srazit na kolena, zatlouct jako hřebík, porazit účinněji než infarkt.

„Vaše selhání na měsíci, pamatujete se nebo už ta vzpomínka ve vaší paměti tak vybledla?"

Ne, David byl přesvědčený, že ne, byla stále živá a jasná jako plamen vzdoru v jejích očích, skrytý pod vrstvou únavy.

Teď si Katrin připadala ztuhlá jako dřevo. Jak to mohl vědět? Ne, musel si vymýšlet. Něco objevil, ale pár střípků nedá dohromady celé zrcadlo.

„Měsíc? Moje druhá práce? Co by s ní mělo být?" udržela ze všech sil klidný tón, ale bylo to těžší, než vypadalo, zatnula pěsti.

„Vaše fatální selhání, nedělejte hloupou, v záznamech jsou vaše vyšetření u psychologa, systém dokonce eviduje i nahrávky ze sezení, vím všechno, vaše nejhlubší obavy, vinu...ano, vím o vás všechno," potvrdil tu nejhorší domněnku.

„Ne, TY nic nevíš, nebyl jsi tam!" vykřikla popuzeně jako šílenec, kterému napíchli nerv.

Jak mohly existovat nějaké záznamy? Mohlo ji napadnout, že se to všechno nahrává na kameru a to ji nedali ani nic podepsat, že s tím souhlasí! K čertu s ochranou osobních údajů. Zatraceně, museli jejího psychologa podplatit, ten zmetek, lékařské tajemství mu asi nic neříkalo. Každý udělá za peníze cokoliv, svět byl hrozné místo.

„Nemusel jsem tam být, abych slyšel, jak se před doktorem Rorym Grahamem ospravedlňujete, jak se vás snaží přesvědčit, že to nebyla vaše vina, ale ptám se vás. Opravdu to tak bylo?"

Katrin udělala tu chybu, že se prudce nadechla, ten zvuk byl usvědčující. Ne, skutečně nezapomněla, ale chtěla, přála si to. Modlila se za chvíle, kdy ji hypnogen navodil alespoň bezesnou noc bez kouře a výkřiků. Roztřásla se po celém těle jako by se všechny nechtěné vzpomínky oživily a nalepily se na ni vteřinovým lepidlem, které pak bude velice špatné strhávat i s masem.

Katrin uhnula pohledem, zavřela oči a zase je otevřela, všechno bylo lepší než se dívat do očí tomu detektoru lži.

„Nechci o tom mluvit, jasné? Je to minulost a..."

„Minulost, před kterou neutečete, nechápal jsem vaše sny, nedávaly mi smysl, chaotické, pokroucené. Říkal jsem si, proč by se mladé ženě zdál takový hororový scénář, zas a znovu pořád dokola. Bylo to nepříjemné a stresující, hledal jsem v tom nějakou pointu. Zaujalo mne to, začal jsem pátrat, odkud všechny ty obrazy a vjemy pocházejí. Vaše záznamy hovořily, ve vaši nevinu, ale sama o tom pochybujete, kolik lidí tam zahynulo? Kolik jste jich obětovala?" dotíral na ni, mučil ji, chtěl, aby pochopila, že její tajemství je u něho v bezpečí, ale pokud bude muset, pošpiní její čistou pověst, a pak důvěra všech ostatních bude jen prachem v její osamocené cestě, kdo by věřil kapitánce, která obětovala lidi za svou vlastní sobeckou záchranu?

„Skonči v pekle," zasyčela a zatnula nehty do dlaní. Jizva stále bolela, ale bolest byla příjemná, osvěžující a nutila ji trpět. Potlačovaná vina byla suchým chlebem každý den. Neměl ani ponětí co prožívá, když na to pomyslí.

„Pak jedině s vámi," ta slova kapitánce vyrazila dech, nechtěla se na něho podívat, ale androidovy prsty se náhle přilepily k její bradě. Pevně a nekompromisně s ní trhly zpátky. Zběsilost v jejím pohledu byla jako tornádo, neměl právo něco takového vytahovat na světlo. Minulost měla zůstat minulostí.

„Jak se opovažuješ...!" Hlasitě dýchala a nebýt ruky pod krkem, vrhla by se na něho jako divoké zvíře. Drápala by, kousala a trhala, dokud by z něho nic nezbylo.

„Chceš, abych zešílela? Fajn, tak mě tedy zabij, je mi to jedno, nebudu se bránit, klidně řiď Oberona místo mě, to je to o co Weylandovi šlo. Je mi jedno, jaké máš další úmysly nebo úkoly, JÁ-UŽ-NEMŮŽU! Vyhrál jsi. Vezmi si, co chceš, Davide."

Dívala se mu přitom do očí s odporem i vztekem, tohle bylo vše, co mohla snést, ponížení, vykořisťování, vydírání, nebyla hranice, kterou by nepřekročil. Katrin mohla bojovat proti lidem, nehodám, názorům ale proti Davidovi? Nemožné.

Kolena už ji téměř nenesla, pocit ztráty pálil v žaludku jako olovo a těžklo s každým nádechem jako by měla v plicích popel. Kolik toho ještě unese, slova jako jed, jed, který jí podával po malých dávkách. Měla pocit, že je stínem svého bývalého já a přitom za těch pár dní jako by skutečně žila, ale za jakých podmínek? Podle čích pravidel? To všechno mělo zásadní podíl na její psychice, která právě teď byla u konce a stagnovala. Cítila se jako člověk v moři, který kolem sebe vidí jen pustý oceán a nic, čeho by se měl chytit nebo k čemu mohl doplout, žádný ostrov, pevnina ani loď. Žádná naděje, a přesto mu nechtěla dát vítězství.

Něco měkkého přejelo po jejím chvějícím spodním rtu a setřelo tam rudou kapku krve. Ani si nevšimla, že se kousla tak silně, že si ublížila.

Androidův palec se přiblížil zpět k Davidově obličeji a on její DNA pomalu olízl.

Uměla si představit, jak si to vychutnává. Mlčky ho pozorovala, jako by ho to vyprovokovalo. Udělal krok vpřed, přiblížil se a uzavřel mezi nimi prostor, ale stále se nedotýkali, byla za to vděčná nebo jí to bylo jedno? Už nevěděla, co je lepší. Byla se vším smířená. To co nečekala, bylo, že se David skloní k jejímu krvácejícímu rameni a špičku jazyka strčí sadisticky přímo do rány!

Katrin se napjala, svaly ztuhly, nezadržela bolestný výkřik. Ruce vylétly do vzduchu jako holubičí křídla a zapřely se o jeho hrudník, tlačila, ale svaly byly tak vyčerpané, že to nestačilo. Zaryla mu místo toho nehty do overalu jako orel do myši. Moc si přála, aby ho to bolelo, stejně jako ji ale pochybovala o tom.

„Dost, přestaň! Bolí to!"

Místo milosrdenství se však dočkala opaku, protože se Davidův jazyk rozhodl ochutnat víc. Špička jazyka olízla ránu od shora dolů, dotkla se zraněného červeného masa, štípalo to, pálilo.

Katrin křičela, v koutcích očí se tvořily slzy, ale měla tak pevně stisknutá víčka, že jim nedovolila se rozlít.

Musel se úplně zbláznit! Co tím sledoval!?

Tohle skutečně nemá dobrý konec, ale kdo to očekával? Katrin se lepí smůla na paty, nejdříve ten násilník a nakonec Davidovo oprávněné chování. Teď musí sníst to, co si navařila.

Strojovna

Prázdné skladiště

Kapitola 25.

Trauma

Kotva 25

Pozor

18+

25.

Bolelo to jako peklo. Pálilo jako sůl v ráně, nedalo se to vydržet.

„Zabij mě! Pokud to chceš udělat, udělej to hned a rychle!" lapala po dechu, jak se jazyk hnaný sadistickou chutí pomalu pohyboval po okrajích řezu a balancoval s radostnou agonií. Adrenalin stoupal, Katrinina prsa se každé dvě sekundy tvrdě přitiskla k androidově betonové hrudi. Zabušila na ni pěstmi v nemožném úkolu se osvobodit od utrpení. Chtěla se mu vytrhnout, ale mužské prsty se napjaly kolem jejího krku jako titanové lano, smyčka k oprátce a odřízly jí polovinu vzduchu. Tak velká byla jeho kontrola nad ženiným životem.

„Tak na co čekáš!" povzbuzovala ho, nechtěla trpět více, než musí.

Jazyk dál ochutnával její kůži a slízával krvavé potůčky jako masový vrah, jenž si užívá své oběti, než ji systematicky rozseká na několik částí.

Hadovitý orgán se naposledy s chutí zabořil do toho nejvíce bolestivého místa, a pak se začal líně sunout po krku vzhůru, až k uchu jako by měl ten ďábel všechen čas světa na jednoho hříšníka.

„To poslední co chci, je vaše smrt, udržím vás při životě, i kdybyste to nechtěla, kapitánko, nutíte mě dělat věci, které se mi příčí, ale děláte je vy. Porušila jste naši dohodu, nuže změníme pravidla, snad pro vás budou více vyhovující," z těch slov Katrin přejel mráz po zádech, ale než stačila něco říct, ruka pod krkem změnila úchop a srazila ji tvrdě bez milosti tvrdě na kolena.

Náporem síly se ohnula v pase, ale včas ji David chytil za vlasy a pevně je držel v pěsti. Žádné jemné pohlazení to nebylo, spíše dominantní úchop sebejistého jedince.

Donutil kapitánku zaklonit tvář, aby se na něho podívala vzhůru z té ponižující polohy.

Právě olízl z koutku úst poslední červenou stopu krve a nemilosrdně na ni shlížel. Nebeská modř nebezpečně zšedla.

Katrin byla tak otřesená a zmatená, zpocené tílko se lepilo ke kůži a ta se leskla jako v odrazu slunce, tváře hořely a přitom končetiny měla smrtelně ledové strachem.

Co...

Než se nadála, David si rozepnul overal od krku až po...

Nemohla se podívat dál než na androidův trup, protože měla zakloněnou hlavu, ale viděla jeho hrudník a část břicha mezi šedou látkou.

„C...co to děláš?" vydechla roztřeseně.

David nepřerušil oční kontakt, když říkal: „zasluhujete trest. Rodiče své děti trestají za neposlušnost, čím více děti odmítají přijmout rozkazy svých poručníků, tím je trest větší. Vše má své následky. Jak jsem řekl, udržím vás při životě, ale už nebudete mít privilegium volby provedení, jak ho budete žít," znělo to pevně až děsivě a náhle ji ruka ve vlasech přinutila mírně hlavu sehnout a její rty narazily na něco horkého. Přitlačilo se to na ženiny rozechvělé rty a cpalo se to dovnitř jejích úst, až lapala po dechu. Katrin zaskučela a stiskla zuby, nechtěla tu věc. Bojovala, ale když prsty sevřely vlasy ještě víc a hrozilo, že jí vytrhne pěkný chomáč fialových pramenů, podvolila se a hlava Davidova tvrdého penisu zajela do její pusy rychle a nesmlouvavě.

Sevřela hrdlo, ale i tak jí málem ta věc sklouzla až do krku. Zavřela oči, snažila se to vydržet, a když myslela, že už to nevydrží, se vláčně odtáhl. Androidovy boky se o deset centimetrů vzdálily, pak zase přiblížily a odřízly ji od vzduchu.

Katrin byla zoufalá, tohle nemohl myslet vážně, chtěla vstát ze země, ale nešlo to, a tak natáhla ruce a začala ho škrábat do stehen, ale androidovým protiútokem bylo, že jí položil levou paži na zraněné rameno a palec hezky ponořil do rány.

Ozval se tlumený výkřik agónie bolesti.

David s ní nemluvil, byl děsivě tichý a ona se třásla pod jeho dohledem. Vnímala, jak se ta velká masitá roura otírá o její jazyk pokaždé, když se pohne a zvyšuje tempo. Umělá kůže se otírala o její rty i zuby, ano zuby...chtěla ho kousnout, a tak to i udělala, poslední zoufalý pokus o vzdor.

Kdyby to byl člověk, nejspíše by šílel bolestí, ale on jako by nic nezaregistroval a ona musela skus povolit, jinak by ji svými tahy vyrazila zuby. Nebylo obrany, natož pomoci. Musela si tím projít až do konce.

David se díval shora na Katrininu růžovou hlavu. Na to, jak jeho penis zajíždí a mizí dovnitř jejích horkých jahodových úst, jak před ním klečí, ta vzdorovitá pokora, nenávist, ponížení. Směsice pocitů z trestu.

Androidův vztek se projevoval stále agresivnějšími nárazy jako by byla jen pouhou děvkou v nějakém erotickém klubu. Musela pochopit, že jí chce pomoci a on jí dal na výběr, jenže byla tvrdohlavá a vybrala si ten druhý trnitý způsob, tak bude trpět.

Trvalo to nejméně čtvrt hodiny a za tu dobu se její svaly na čelisti uvolnily, přestaly být napjaté a už nevzdorovala, klečela odevzdaně a snášela jeho výpady poraženecky s rukama podél těla. Všechno vytěsnila ze své mysli a odešla na jiné místo, někde uvnitř sebe. To, které odtrhlo dvě části reality a zase je spojilo, když ucítila, jak sebou Davidův úd cukl a pak...

Nevěřila vlastním očím, když přitlačil její hlavu ještě blíž k sobě a něco hustého naplnilo celé její tváře. Tak odporné!

Zmučeně zasténala, ale jiná možnost nebyla než to spolknout. Výstřiky byly celkem dva, vymalovaly tou tekutinou celá ženina ústa jako hustá bílá kaše, cítila se špinavá a použitá.

Falešné semeno sklouzlo do jejího krku skrze jícen pomalu jako kyselina, pořád cítila tu podivnou chuť bez chuti. Udělalo se jí mdlo, chtěla zvracet.

David se jako vítěz odtáhl a Katrin začala kašlat a lapat po vzduchu. Nejhorší způsob, jak získat vakcínu...

O to mu šlo?

Davidovy nohy v jejím zorném poli přistoupily ještě o krok blíž, strachem se odsunula dozadu, třesoucí se jako králík, teď ji ještě znásilní. Úplně to tušila.

„Ne...!" vykřikla ochraptěle a lapala po dechu.

Jeden rychlý dotek na krku způsobil, že ztratila půdu pod nohama a vládu nad celým tělem, jež se sesunulo k zemi v bezvědomí. Bez vysvětlení, samozřejmě.

Ozval se zvuk zipu overalu, kolena se ohnula a David vzal to zubožené tělo do náruče ve svatebním stylu. Přitiskl svůj náklad k hrudi a posunul tak, že kapitánku zezdola podpíral jen jednou rukou. Nyní byla vzpřímená s tváří opřenou o jeho rameno jako dítě a dýchala mu na krk.

Android se otočil a znovu sehnul, vzal ležícího muže vzadu za límec a klidně ho táhl po zemi k výtahu jako pytel zrní. Vlastně by mu měl poděkovat, nebýt jeho přičinění, sladká náhoda by byla jen pouhým slovem. Katrin si k němu našla cestu, ale k její smůle už věděla, že se ho nemůže zbavit, přeci jen z této nelichotivé situace se dalo něco potřebného vytěžit v jeho prospěch.

*************************************************************************************************************************

Ozval se ohlušující výbuch, takový, při kterém si myslíte, že vám nebe padá na hlavu. Pak ještě jeden blíž možná jen o pár místností ale tak daleko, aby to vyděsilo kohokoliv, zvláště ženu.

Katrin nesnášela sny, zvláště tak reálné jako byly tyto, bez svého xanaxu neměla šanci na poklidné snění...

„Vzbuď se! VZBUĎ SE!" štípla se do tváře, a když to nezabíralo, dala si i facku, ale nic se nestalo, jen ztrácela čas. V tomto temném zkrouceném světě měl čas jinou hodnotu a dal se směnit jen tíhou pocitů, až když jich bylo dost, propustil vás zpátky mezi živé a bdějící a vy jste lapali po dechu.

Rozhlédla se kolem. Slabý pach kouře naplnil Katrininy plíce, začala kašlat, musela pryč z toho pekla, jinak se buď udusí, nebo otráví.

Béžová uniforma, jež měla na sobě, byla špinavá a rukáv propálený od jisker, na tom ale nezáleželo, musela najít Jacka a to věděla s neochvějnou jistotou. Někde tu byl.

Chuchvalce sutin a kamení se povalovaly u zdí skrze uvolněné nosníky a fasetové desky. Netušila co výbuch způsobilo, možná nějaký přetlak přístroje k těžbě, kapsa plná plynů. Sem do dolů pod povrchem se přiváděl kyslík trubkami, snad že někdo nějakým rypadlem narušil stabilitu a některou z rozvodných potrubí prostě porazil. Možností mohla být spousta a ona nebyla expert na těžbu, teď se ale musela dostat ven nahoru.

Katrin vyrazila z řídící místnosti nyní podivně prázdné, dvě těla ležela na zemi, ale podle vychýlení hlavy a páteře byli pracovníci tohoto sektoru mrtví, výbuch totiž vytvořil tlak a ten doslova vyrval dveře z pantů a hodil je přímo na ony muže, kteří chtěli odejít při výměně směn do svých ubikací na povrchu.

Katrin se přidržela rámu a nahlédla ven. Spleť chodeb byla nekonečná, základna na měsíci byla postavena teprve před osmdesáti pěti týdny a neskutečně se rozrostla. Pod povrchem se těžily plyny a krystaly, zvláštní modrozelené úkazy, které se formovaly staletí, zatímco nahoře se těžil písek jako bychom ho na Zemi neměli dost, pomyslela si ironicky.

Katrin Lárkinová věděla jako jedena z mála, kdo to tu měl na starosti, a že to byla jen kamufláž pro to tupé důvěřivé stádo na Zemi, plyny byly jen zástěrkou. Hlavní byly krystaly cennější než brilianty.

Pevné trigonální útvary podobající se jakémukoliv shluku diamantů, či křemíku se zcela jedinečným difrakčním obrazem i svými vlastnostmi. Teď jí ale byl nějaký výzkum a peníze zcela u prdele.

Země se pod nohama otřásala jako by ony výbuchy šly ze samého jádra měsíce. Ze stropu něco padalo, znovu se sypal prach na její hlavu jako by se měla chodba co nevidět zhroutit v singularitě a pohřbít ji.

Katrin kašlala a šla dál, snažila se nepropadat panice. Vzpomněla si, že Jack šel pro kávu, o kterou ho poprosila, možná mu tím zachránila život, zadoufala. Zanedlouho ho našla, ale než se k němu stačila sklonit a zatřást s ním, jelikož jeho tělo leželo na podlaze v bezvědomí, někdo jí zacpal ústa rukou a odtáhl za spadaný nábytek a vysokozdvižné vozíky.

Snažila se vzpouzet ale rozhodné: „pšššt," přilepené na její krk bylo dosti výmluvnou zbraní. Přikývla na souhlas a ruka se pomalu stáhla. Za sebou našla pár vyděšených pracovníků, tři dělníky z bloku C podle toho co měli napsané na rukávu a dva muže v bílých pláštích. Jednoho znala od vidění, když ji tu nedávno dělal průvodce.

„Co se děje? Proč nejdete k výtahu? Kdo ví, jak dlouho to tu vydrží, stěny mohou být nerušené," varovala je a oni se choulili u sebe jako vyděšená kuřátka, něčeho se očividně báli a nebyla to nastalá situace, což bylo podivné.

Muž, jenž byl k ní nejblíže, se opatrně rozhlížel v obou směrech.

„Ta věc..." opakoval dokola a Katrin pojala podezření, že je v traumatickém šoku. Nechápala co tím myslí. Snad poukazoval na to, co se porouchalo.

„Co? Jaká věc? Výbuch? Co to zavinilo?" snažila se mu pomoci a chytila ho za ruku. Chtěla ho táhnout zpátky k Jackovi, aby jí pomohl ho nést, ale vytrhl se jí. Červeně podlité oči s popraskanými žilkami měly děsivý hysterický výraz psychopata. „Musíme odsud, sakra, nestůjte tam jako idioti a pomozte mi," zavrčela na ně.

„Ne, je to tam, zabilo to několik chlapů v bloku B, když jsme šli zkontrolovat nový vrt, rozsápalo to několik lidí," pracovníci mumlali jako zmatené děti. Katrin nevěřila tomu, že muži mohli být takový zbabělci, rozhodně věděli, kam jdou pracovat a co se tu může stát. Stanice byla zatím experimentální, ale vkládalo se do ní hodně naděje a peněz ze sponzorských zdrojů. Zaměstnanci byli školení a podstoupili mnoho psychologických testů, a pak všechny zpanikaří při takovém neštěstí? Nemohla je tu nechat zemřít, ať už si představovali cokoliv, pár terapií to později spraví, stejně jako velké bolestné.

„Jdeme, pokud nepůjdete, můžeme se udusit nebo zůstat zavalení," chytila nejbližšího inženýra za paži a trochu surově s ním pohnula kupředu. Konečně se rozhýbali a vyšli ven ze svého úkrytu.

Katrin spěchala ke svému raněnému příteli, rychle si klekla k ležícímu tělu na zemi a zatřásla s ním. Jack neměl žádná viditelná zranění kromě pár škrábanců, to byla nejmenší starost.

„Jacku, probuď se, no tak..."

Navigátor nereagoval, a tak udělala to jediné, co v dané chvíli považovala za nutné a adekvátní, prostě mu vrazila facku a doufala, že ho bolest probere.

„Jacku, vstaň nebo tě budu táhnout za nohy, slyšíš?" vyhrožovala, tón již postrádal trpělivost a propadal se do zjevného zoufalství.

„No jo, neřvi mi do ucha, slyším tě..." zamumlal jako by byla nějaká otravná bzučící moucha nad jeho uchem a pila mu krev. Světla nad hlavou znovu zablikala a podlahou prošli vibrace jako by se nějaký obr procházel na povrchu.

Málem by ho snad i objala, ale měla špatný pocit, protože měl po celém hrudníku velkou hnědou skvrnu od kávy, pro kterou ho poslala, chudák musel se opařit a to bylo pořád to nejmenší. Objala ho a táhla těžkou váhu vzhůru. Pomohla mu nahoru a Jack se držel za hlavu, možná měl i otřes mozku.

„Trochu jsem se zabrzdil o automat," stěžoval si jako malý kluk své matce.

„To přežiješ..."

„Co se sakra stalo, vypadá to jako by důl odstřelovali i s námi."

„To nikdo neví," ozval se jeden z mužů, za nimi se rychle utvořil hlouček pracovníků. Katrin je donutila jít chodbou, museli si zakrýt látkou ústa i nos, i když oči musely nechat otevřené, a tak každého nepříjemně štípaly.

Výtah nebyl daleko, ale jakmile se dostali k hlavní chodbě tohoto sektoru, nastal blázinec. Dav se tlačil z jedné strany na druhou pryč od nebezpečí, o kterém ani Katrin netušila, kde pramení.

Vzadu se ozval další výbuch a následný sesun štěrku uvěznil a zasypal jednu chodbu vpravo a pohřbil pod sutinami několik těl přímo před jejich vyděšenýma očima. Jako mravenci všichni dělníci pospíchali pryč v masové hysterii poháněni ještě větším úsilí zachránit si život.

„Musíme tudy..." ukázala Katrin k odbočce naproti.

„Tam? Nemáme šanci..." zakroutil Jack rozhodně hlavou. Bylo by to jako skočit střemhlav do rozvodněné řeky. Dav by je unesl jako silný proud.

„Prostě se drž u mě, jasné?" rozhodla, vzala ho pevně za ruku, až její prsty udělaly modřiny na Jackově kůži. Těsně ho k sobě přitiskla, aby se jí neztratil. Společně vstoupili do davu, jenž je táhl kupředu, snažili se nezakopnout, protože když upadnou, ušlapou je. Plná chodba byla jako mexická vlna a oni se vzdalovali od epicentra.

Jediný velký nákladní výtah jezdil nahoru a dolů, všichni museli nějakou dobu čekat.

Dvojice se po chvíli skutečně dostala ke kovovým dveřím, už se otevíraly, když se ozvalo ohlušující BOOM! Asi tak třicet metrů před nimi, prořízlo prostor rudé světlo, zamířilo vzdušnou čarou jako zaměřovací laser přímo mezi masu lidí a náhle vybuchlo. Stěny chodby po stranách se obarvily červenou krví jako podle vzoru nějakého extravagantního umělce. Krev a kusy těl nebo vnitřností stékaly hrůzostrašně dolů.

Vzdálenější těla od výtahu byla odhozena explozí, jiná nezemřela hned ale velice bolestivě s potrhanou kůží a vyvrhnutými artériemi nebo utrženou čelistí či jinou končetinou.

Všechny zbývající vyděšené oči se podívaly tím směrem za sebe v tichém šoku, ale nikdo nemohl určit, co to způsobilo. Nějaká neznámá síla? Nějaký vrah s ničivou zbraní? Ale kde?

Pušky dokázaly udělat pěkné díry do masa, ale takovouhle spoušť? Vždyť to roztrhalo 50 těl! Všechno se rozstříklo jako obrovská plechovka rudé barvy.

Katrin si ale byla jistá, že to žádný granát nebyl, protože to už by tam vpředu nestáli ani oni, i tak měli prostě štěstí, že byli těsně u výtahu.

Katrininy doširoka otevřené oči zíraly na poloprázdný prostor jako na nějakou počítačovou iluzi promítanou do mozku. Prach a písek se snášel k zemi, jak se všechno zachvělo novým náporem seismického vlnění, ale to nebylo všechno. Ne. Mezi tím vším nad hlavami přeživších ve dvou řadách za sebou, viděla něco v dálce, jak se vlnil vzduch a kouř. Tam! Zahlédla vysokou siluetu jako ďábla na pozadí pekla. Bylo to nejméně přes dva metry velké a statné, ale byla to jen vteřina, jak se to ukázalo, rychle to zase zmizelo, možná, že to byla skutečně jen iluze způsobená jedovatými plyny, ale co jiného by způsobilo všechny ty události?

Jediný Jack si však všiml, že výtah dorazil, nikdo skrze tu hrůzu nezaregistroval, že se kované dveře transportéru otevřeli, až když Katrin chytil za ruku a vtáhl dovnitř kabiny.

Rychle se vzpamatovala. Vyděšená tím co se stalo a co viděla, pokud to tedy nebyl přelud jejích slzavých očí, začala jako šílená bouchat pěstí do tlačítka horního patra, v tu chvíli jí bylo jedno, že tam nechává dalších 20 lidí napospas tomu, co tam číhalo. Sama měla strašný strach a jednala v pudu sebezáchovy pološílená strachy.

Na poslední chvíli než se dveře zavřely, se ještě jeden muž protáhl dovnitř a strčil do ní tak silně, že se zarazila až o druhou stěnu, bohužel hlavou.

Katrin se sesunula bezvládně dolů, a co se dělo dál netušila, pamatovala si už jen to, jak jí na lehátku dávají kyslíkovou masku k obličeji.

Toho muže z výtahu už neviděla, ale nikdy jí nešlo na rozum, že když četla celkovou zprávu o zhroucení dolu, ten muž který ji ve výtahu strčil, byl mezi mrtvými...

*************************************************************************************************************************

Katrin se probudila ze své noční můry bez dechu a dezorientovaná na těle i na duchu. Ihned, jakmile doširoka rozevřela víčka, chaoticky se snažila zjistit, v jakém pokrouceném světě byla, zda v pekle nebo v nebi, ale bílý strop a pach dezinfekce říkaly jednoznačně, že je někde mezi tím chycená jako muška v černobílé pavučině.

Čísi neznámá ruka ji pevně přitiskla zpátky na lůžko, protože měla tendenci vstávat.

Kolem sebe slyšela dva hlasy, ale byla příliš rozrušená, než aby vnímala něco víc než jen šum a kroky. Klapot podrážek se zdál uklidňující zpestřením situace.

„Ujisti se, že zůstane ležet, musel to být hrozný zážitek," řekl stoicky doktor Less, „měla štěstí, že jsi byl poblíž."

„Postarám se o to, pane," odvětil druhý hlas, a pak kroky odezněly úplně. Někdo tam s ní však zůstal.

Žena musela několikrát zamrkat, aby se zbavila nechtěných slz, ale na ten zbytek se bude muset vykoupat. Cítila se špinavá a zpocená, nejraději by ze sebe vše strhala a naložila se do vířivky na půlku dalšího dne.

Kapitánka unaveně zavřela oči a poslouchala, jak kolem něco šustí, ruka zmizela, další kroky, vrznutí skříňky, chrastění nejspíše tobolek v nádobě.

Katrinino srdce se pomalu uklidňovalo, ukolébáno tichem a klidem nemocničního pokoje. Byla v bezpečí, ovšem to si myslela, než znovu otevřela oči.

Přímo nad ní se vznášel až příliš známí obličej. Nebyl to doktor. Měla co dělat, aby nezačala křičet.

„Běž pryč, nechci tě vidět, vypadni!" zaječela hystericky.

Davidovo obočí se maličko povytáhlo, podiven nad tou hrubostí, ale co jiného měl očekávat, on však ženino rozčilení přešel jako by se jednalo o malichernou hysterii zapříčiněnou nějakou drobností.

„Zůstaňte ležet a uklidněte se, kapitánko, jinak vám budu muset dát sedativum," konstatoval chladně, bez projevu emocí.

Děláš si prdel?!

„Tak to ani náhodou, neopovažuj se na mě sahat nebo budu křičet, slyšíš? Myslím to vážně!" Chtěla ho od sebe odstrčit, ale jednoduchým hmatem zablokoval ženiny paže za hlavou a volnou rukou uchopil cosi, co nebylo v jejím zorném poli, a pak už cítila jen nepříjemné píchnutí včely.

Pacientka zmučeně zaskučela, když v ní zmizela polovina indikované látky. Katrin vnímala nepříjemné mravenčení po celém těle jako by jí pýchl anestezii před operací, místo spánku se však ze všech jejích napjatých svalů stalo gumové želé. Kapitánčin vztek byl zablokován léčivem jako izolepou, narychlo zalepená rána.

„Varoval jsem vás," David ji klidně pustil a striktně odložil injektor zpátky na nerezový stolek. Teď už neměla šanci utéct z lehátka. Vše co nebohé kapitánce látka v jejím těle dovolovala, byly pomalé vláčné pohyby, aniž by ovlivnila vědomí, které právě teď stálo za tou nedosažitelnou hrází, a vztek se držel za mříží jejího vnitřního vězení.

Co tu ten robot proboha dělal? Nečekala, že ho uvidí tak brzy po tom všem. Cítila se více než nepříjemně, když sledoval její zdrogované tělo a reakce opožděného pětiletého dítěte.

Stejně jako on ji, Katrin pozorně sledovala každý pohyb androidova prstu, ale měla jen omezený pohybový aparát. David vzal do ruky stříbrné nůžky.

„C...co s tím chceš dělat?" zachvěla se, jazyk se pletl, trochu jako v opilosti.

„Žádné obavy, ležte v klidu," pokud předtím předstíral trpělivost, nyní už to bylo spíše úsečné jako by si nepřál žádné všetečné otázky při pečlivé práci.

Chladný kov se dotkl ženiny kůže, přejel po ní jako žraločí zuby, studilo to, ostří zajelo pod jedno z ramínek tílka a ozval se zvuk střihu. Tílko i podprsenka byly zničené na jedno nadechnutí.

Neptala se na důvod, pokud nějaký existoval, a tak se stroj po pravé straně alespoň rozhodla zarputile ignorovat. Odvrátila od Davida tvář a dívala se otupěle do stropu nad sebou. Cítila po hmatu, jak prsty, které se zdály neosobní, odkryl její rameno a něčím ho postříkaly. Pálilo to.

Katrin bolestně sykla, jak se peroxid dostal do živého masa.

„Bolí to?" zeptal se improvizovaný doktor, ale byla to řečnická otázka. Nechala ho pracovat, ať už se jí chtěl pomstít jakkoliv.

David pečlivě ránu vyčistil s přesností odborníka a odstranil zaschlou krev, poté jí pod kůži píchl další neznámou vakcínu a nakonec k ní přistoupil z druhé strany. Z nerezového stolku cosi vzal a přiložil k ráně.

„Au! Co to zatraceně..." vyjekla Katrin z nepohodlí.

„Jehla, zašívám vaše zranění, kapitánko. Tento postup je zcela v normě jakékoliv první pomoci," ubezpečil ji rychle David, ale ani se na ni nepodíval. Celá napjatá situace moc neuklidňovala.

Katrin na něho chtěla ječet, ale přes sedativa byla naprosto a zcela bezmocná v rukou nebezpečného stroje, jednotky svobodného myšlení. Cítila se doslova k ničemu.

„Nemyslím si, že by to mělo bolet," ohradila se kousavě, „být tebou, tak si nejdříve zkontroluji expirační dobu analgetika, než ho někomu začneš podávat a vůbec proč...proč, používáš jehlu? Dnes se používá plastický řez nebo laser...budu tam mít jizvu," zatnula zuby, jak tenký kov pronikl kůží a pak znovu.

„Ano, budete," ubezpečil ji se skrývanou spokojeností android a znovu propíchl okraj řezu zahnutým kovem a nit projela masem, štípalo to i přes umrtvení. Zkřivila obličej ještě víc.

„Jizvy vyprávějí příběhy, tato bude pro vás doufám velice poučná."

Ty...v duchu vymyslela tolik nadávek, že se nepoznávala. Kapitánka nevěřila svým očím, tak on ji tu chtěl moralizovat? To už byl vrchol!

Ze všech sil se snažila hypnotizovat strop nad sebou, ale nešlo to, trhla hlavou, jako by jí napíchl nerv a probodla androida nevraživým pohledem. Přála si, aby dokázala telepaticky zabíjet, to už by se houpal u stropu. Nebýt této situace, byl by to úsměvný obrázek.

„Poučná," odfrkla si ironicky a silněji zatnula zuby, jak se ostrý hrot znovu ponořil do rány, o milimetr ji stáhl k sobě.

„Jistě, vše co děláme, má následky. Slyšela jste o karmě? Hinduisté věří, že vše co dělají, se jim vrátí stejnou měrou. Pokud se za svého života chováte špatně, stanou se vám zlé věci, například vaše noční můry," řekl David lhostejně.

Běž do prdele!

Katrin se skrývaným vztekem hleděla na blonďatou hlavu nad sebou, ale před očima měla pořád ten hrozný sen, jako by zírala skrze něho a přemýšlela, zda na tom mohlo být zrnko pravdy...

Polkla hořký hrozen v krku a na chvíli zavřela víčka, tak moc chtěla odpočívat. "Ty jsi tam nebyl, neviděl jsi, co se tam stalo. Bylo to hrozné, byli jsme uvěznění v dole dva kilometry pod povrchem, v tu chvíli nemáš moc nadějí, když se všechno hroutí a vybuchuje..."

„Odtamtud pochází vaše klaustrofobie?" zeptal se David zúčastněně konverzačním tónem psychologa, kterého se nedotkne žádné trauma vlastního pacienta.

Ženino mlčení byl výmluvný souhlas.

Kapitánka stiskla víčka pevněji, aby zahnala vlhko v očích, "...zdi se ti před očima hroutí, srdce ti tluče a jediné co vnímáš je další a další krok směrem k záchraně, která je v nedohlednu. Křik lidí, kouř, který tě štípe v očích a plní plíce k udušení. Byl to ten nejhorší pocit na světě, jaký jsem kdy zažila," zamračila se jako by mu kousek té hrůzy chtěla ukázat.

Poprvé za tu dobu se na chvíli Davidovy modré oči odvrátily od sešité rány a podívaly se do ženiny tváře vykazující hrůzu a sílu zážitku, než se zase klidně vrátil k šití.

„Tolik bolesti, trpíte zakořeněnou vinou a strachem."

„Nech si svůj soucit, ty...au!"

„Řekl jsem, buďte v klidu," poručil chladně, „ještě pár stehů."

Nastala krátká nepohodlná pauza, aby se nadechla, ale ke klidu měla pořád hodně daleko, sice měla místo svalů želé, zato nervy na pochodu.

„Nelituji vás, jen s vámi soucítím, to je rozdíl. Vyprávějte. Co se stalo?" vybídl ji.

„O čem?" zeptala se nedůvěřivě Katrin. Věděla dobře, jak dokáže s ostatními manipulovat a i když nechtěla, aby o ní věděl všechno, jedna její část potřebovala, aby pochopil, čím si prošla.

„O tom co jste zažila, chci to slyšet z vašich úst ne z nahrávky. Ta mi vaše nynější pocity neřekne. Odstupem času se na různé události koukáme jinak, co si myslíte?"

„Ptáš se, aby ses bavil mým utrpením?" zasyčela vztahovačně a zatnula nehty do dlaně. Bolelo to.

David nakrčil pravé dokonalé obočí v nesouhlasu, "je to jen psychologický profesionální zájem, kapitánko."

To ti mám jako věřit? Nenech se vysmát!

„Tak tě asi nepřekvapí, že kdybych se v té situaci ocitla znovu, udělala bych to samé?"

„Zkoušíte mě?" podivil se David.

„To bych si nedovolila a auuu!" ušklíbla se a ukázala zuby jako tygr, „trochu jemněji!" Zaskučela, on to snad dělal schválně! Sadistickej parchante! Počkej, až budu mít v ruce jídelní nůž!

„Mám tomu tedy rozumět tak, že byste tam ty lidi nechala znovu, i kdybyste dostala druhou šanci?" podivil se android. Očividně ho to opravdu překvapilo, protože se ta kamenná dokonalá grimasa o trochu více zachmuřila, když se to snažil pochopit a vyvodit z toho možné závěry.

Katrin na to co řekla, nebyla právě hrdá ale strach, ten nefalšovaný strach tekutý jako oheň ve vašich žilách ohřátý na tisíc stupňů celsia, který rozklepe vaše tělo tak, že to nedokážete ovládnout, je nepopsatelný a hrůzostrašný.

„Říká se tomu pud sebezáchovy, lidé stále mluví a kážou o dobročinnosti a pomoci druhým, ale když dojde na krájení chleba, každý se stará jen sám o sebe. Kdo dřív uteče, ten vyhraje. V té chvíli neposuzuješ co je dobré a špatné, řídíš se jen instinktem. V tu chvíli mi bylo naprosto jedno, jedli je tam má rodina, přátelé nebo kolegové," odsekla a zveličovala.

David byl náhle ticho, hloubavě nad tím přemýšlel. Podobalo se to ukázkové modelové situaci, ve které byl mnohokrát školen i zkoušen. Pokud si měl vybrat, zda situaci ohrožující život, na 100% zachránit jednoho člověka nebo na 50% několik lidí, vždy ho program navedl na to co je pravděpodobnější. Katrin tedy smýšlela stejně, přestože by mnoho lidí nesouhlasilo. Ve filmech a knihách to bylo naopak, aby spisovatelé zaujali čtenáře a podnítili v nich tak zvaná správná rozhodnutí bez sobeckého záměru, ale realita bývala velice odlišná.

„Nestydím se za to, co jsem udělala, protože kdyby mě Jack nevtáhl do výtahu, už bych tady nebyla..."

„Neměla byste truchlit nad něčím, co se dá lehce ospravedlnit."

„Lehce," odfrkla si sarkasticky kapitánka, „za předpokladu, že budu mít doživotně noční můry kdykoliv zavřu oči, je to asi malá cena za to dýchat mezi živými."

„Vina, kterou cítíte je zcela imaginární a neopodstatněná. Ve zprávě jste uvedla, že poté co se výtah vydal vzhůru, jste slyšela výbuch, nikdo jiný podle svědků nepřežil, mluvte tedy o štěstí." Tohle znělo skoro optimisticky, jejím uším to však znělo vážně absurdně. Davidovy lehkomyslné domněnky, které přešel zcela nevzrušeně v jeho podání, skutečně zněly lépe než v její hlavě.

Katrin očekávala, že se ji bude snažit potopit, vsugerovat, že to všechno byla její vina, aby ji měl pod kontrolou, zničenou, tápající ale on ji podpořil. Neuvěřitelné. To Katrin opravdu nečekala a nevěděla, jak se s tím najednou vypořádat.

Bylo to tak těžké...a ke všemu se cítila jako zbitý pes...

Pomalu těžce otevřela oči, ten křik, pach spáleného masa, krev kapající ze zdí a vnitřnosti všude kolem, skleněné prázdné oči, kusy těl...Zachvěla se odporem a v ústech měla sucho jako v poušti, vnitřně se otřásla.

Pokud na to bude myslet ještě chvíli, zešílí, až zvuk nůžek ji probral ze zádumčivých vzpomínek visících před očima.

„Buďte opatrná, bude trvat několik dní, než se stehy zacelí, doporučuji vám si odpočinout a prospat. O vše se postarám."

David seřadil na tácek všechny medikamenty špinavé od zašpiněné krve, a pak jí připojil kanylu k ruce, evidentně za ní rozhodl, že má zůstat na nemocničním oddělení. Fajn. Nevzpírala se nebo spíše v tomto stavu indispozice nemohla.

„Je to nutné?" zavrčela, nesnášela, když z ní někdo dělal lazara a slabou ženu, která nic neustojí.

David už se na ni nepodíval, vyhýbal se jakémukoliv kontaktu, kromě toho duševního a vypadalo to, že ji ignoruje s odtažitou zdvořilostí hodnou lékaře. „Rozkaz doktora Lesse," poté ho už viděla, jak odchází s tácem v ruce.

Dveře vyšetřovací místnosti se zasunuly do zdi a právě v ten moment do sebe muž a android málem narazili.

Jack se na Davida podíval s nefalšovaným překvapením, že ho vidí chodit mezi nimi, naštěstí zakryl svou nejistotu rychle jako chameleon, zatímco si ho android pozorně měřil. Naštěstí se beze slova minuli a dveře se za Jackem zase zavřely.

S Davidem odešlo i napětí v pokoji, uvědomila si Katrin, ale špatné nálady se nezbavila, byla na ni nalepena jako černý dehet.

„Katrin, jsi v pořádku?" navigátor se dobelhal k ní s rukou zafixovanou křížem k hrudi a posadil se na vedlejší prázdné lůžko po levé straně.

„Co se stalo, jak to, že ten parchant..." rozčílil se, ale utnula jeho projev vražedným pohledem. Jack sebou trhl jako by ho udeřil blesk.

„Prosím, nechci slyšet žádné otázky, jsem unavená a cítím se polomrtvá..." vydechla a sledovala hadičku s kapačkou, kde se pohybovala malá bublinka.

„To vidím," stiskl muž rty trpce k sobě a potlačoval rozhořčení z toho, v jakém stavu se nacházela, „ale ty víš, že se stejně zeptám. Co se stalo?"

Katrin málem zaúpěla, ale trpělivě mu převyprávěla celý příběh a vynechala jednu zásadní část, ve které se nacházela potupně vkleče.

„Cože, zabít?" Jack málem vykřikl, „až toho hajzla najdu TAK..."

„Jo, málem jsem to schytala do hlavy páčidlem a nebýt Davida, asi bych tu teď ležela s dírou v mozku. Neměla jsem vůbec tušení, že je to tak závažné, nevím kolik jich je, ale ten chlap mluvil o více lidech. Můžou být všude, a co mě děsí nejvíc, může to být i někdo z ochranky se zbraní," obavy ji ještě více vyčerpávaly, čím více se snažila do toho problému koukat, tím víc nic neviděla, bylo to stresující a sakra celé v prdeli.

„Neboj se, vše bude v pořádku, Katrin, a pokud bude třeba, sám si vezmu zbraň a budu tě doprovázet jako tvůj rytíř," Jack se snažil o povzbudivý úsměv, ale tentokrát to nezabíralo, jen na něho upřela melancholické oči plné únavy.

„Jacku...?"

„Ano, zlato?"

„Co se stalo tenkrát v tom výtahu?"

Dílo je dokonáno, David má opět v rukou moc nad každým jedincem. Katrin je potrestána tím nejhorším možným potupným způsobem, který ženu může čekat a to jen kousek od mrtvoly nějakého muže, který jí chtěl ublížit.

Katrin má opět noční můry, na které by ráda zapomněla ale lidská mysl je vskutku svízelná, psychické obtíže vedou jednu pohromu za druhou. Nečekaně v tom ale možná najde rozuzlení minulosti. Jak dopadne její konfrontace s Jackem?

jose-angel-trancon-fernandez-by-jose-angel-trancon-fernand-2.jpg

Yautja - Predátor

Kapitola 26.
Pravda

Kotva 26

26.

„O čem to mluvíš? V jakém výtahu," zakroutil nechápavě hlavou při změně tématu na úplně jinou kolej.

Katrin zaváhala, nevěděla, zda je to adekvátní ale potřebovala se zeptat, dokud je ta vzpomínka čerstvá.

„V tom výtahu na měsíci. Moc si z toho nepamatuji, jen že mě jeden z těch pracovníků prudce strčil a já se uhodila do hlavy o stěnu výtahu. Co se tam stalo, ten muž...chci říci ve tvé zprávě se psalo, že...našli živé jen nás dva. Jak, Jacku?"

„Opravdu nevíš, Katrin? Nic tě nenapadá?"

Právě teď ze všech společných chvil strávených pohromadě se na něho nechtěla podívat a slyšet nadcházející slova...

Nebýt sedativa, asi by byla více nervózní, když se Katrinina mysl snažila bojovat proti vlastní naivitě. Co se stalo v minulosti? Ten chudák…

„Mohl se mu přihodit Infarkt? Zástava srdce by byla pravděpodobná při všem napětí ale..." nechtěla to vyslovit a také nemusela.

„Ale nebyl," dořekl za ní Jack, vypadalo to, že se pohroužil sám do sebe jako by se styděl. Ramena měl svěšená, zraněnou ruku choulil k sobě a nedokázal se jí najednou podívat do očí. Vypadal provinile, a i když předem tušila výsledek, nechala ho to říct.

„Chceš vědět pravdu? Ano, zabil jsem toho vyděšeného chudáka ve výtahu."

„Proboha, proč?" málem vykřikla a měla chuť s ním zatřást, ale tělo neposlouchalo žádný povel.

„Proč?" navigátor vzhlédl, v těch zelených očích se utápěla beznaděj a podobný strach jako v jejích, strach o ni, "proč asi, abys neskončila před vojenským soudem, ten chlap byl svědek, nemohl jsem dovolit, aby řekl, že jsme odjeli bez ostatních tam dole. Musel jsem to udělat, pro nás oba. Pochop mě, byl jsem na tom dost špatně, vyděšený, hysterický, přemýšlel jsem jinak stejně jako ty, když jsi mačkala ten knoflík. Bál jsem se o nás, chtěla bys skončit ve vězení nebo ještě lépe na elektrickém křesle?"

Nebo doživotně lepit pytlíky pro psy, pomyslela si Katrin vyděšeně.

Ne, tuhle debatu neměla nikdy začínat. Teď toho litovala.

Katrin se nadechla, mozek odmítal připustit, že by někdo jako veselý Jack byl takového činu schopen. Takové rozhodnutí už nikdy nejde vzít zpátky. Jack ze všech lidí? Vždy milý, přátelský, připravený pomoci nebo poradit ale vrah? Jak to mohl tak dlouho tajit a nic neříct? Dokonce ani jí neprozradil ani písmenko a teď tu sedí jako by se nic nestalo jako by to byla dávná minulost. Zatraceně.

„Ty jsi ho zabil..."

„Nejsem na to hrdý, Katrin,“ utnul ji spěšně, „to co jsem udělal, lituji, ale podívej se na okolnosti, chtěl jsem tě chránit, nemyslel jsem sobecky na sebe, na to přísahám. Mám tě rád, jak bych se ti mohl podívat do tváře, kdyby tě soudili? To jsem nemohl dovolit. Udělal jsem tu nejhorší věc, jakou jsem mohl, jsem sobec. Odpad. Zabil jsem jiného člověka." Do mužského hlasu se vloudila naléhavost, chtěl, aby mu uvěřila, zato její žaludek byl jako horská dráha. Chvíli nahoře a chvíli dole. Odolávala nevolnosti.

Jack ke kapitánce roztržitě pohlédl, žádal o pochopení a nejhorší na tom všem bylo, že si ho zasloužil, jinak by společně hnili v nějaké cele na dalších padesát let. Oba udělali chybu, ale opravdu byla chyba to, že se chtěli zachránit. Katrin se to motalo v hlavě, nakonec se donutila přikývnout a akceptovat to.

Musela žít s vědomím, že tam dole ty lidi vědomě nechala a on se postaral o zbytek, no, nebyla hezká dvojka masových vrahů? Přesně tak to cítila, jen Davidova teorie celou věc trochu zlehčovala v lepším světle ale jak vidno, Katrin neměla tak čisté svědomí. Cítil se Jack stejně?

„Katrin..." Jack opatrně sklouzl z druhé postele a udělal krok blíže, ale ihned ho zastavila ze všech sil zvednutou rukou, nechtěla, aby se jí dotkl. Teď ne. Nepodívala se mu do očí.

„Přinesl bys mi od doktora xanax, prosím? Myslím, že bez něho dnes opravdu neusnu, Jacku," vydechla to neskutečně unaveně a hlas se mírně chvěl návalem adrenalinu.

„Jistě, drahoušku," mrkl na ni, působilo to váhavě a ztuhle, rozpolceně. Navigátor v další chvíli zaváhal. Natáhl se po její ruce, kterou chtěl přátelsky zakrýt v dobrém duchu, ale moudře na poslední chvíli si to raději rozmyslel a ustoupil.

Jack své kapitánce věnoval omluvný úsměv, sotva na zvlnění koutků a uposlechl prosbu. Katrin ho poslala pryč, potřebovala čas, aby si na tu informaci zvykla a překousla ji, ale jedna záhada tu stále zůstávala nevyřešená, co se skrývalo v kouři a prachu. V té důlní šachtě na měsíci jí nikdo vysvětlit nedokáže, tím si byla jistá.

***************************************************************************************************************************

„Koukám, že jste si užili pěknej večírek, vypadáte jako byste do sebe po tmě narazili,“ ušklíbla se Jovovičová, když dvojice vrchního velení přicházela do šatny. Ani jeden se k tomu nechtěl vyjadřovat a dál se mezi sebou hádali.

„Co tím jako chceš říct?“

„Že jdu taky, přihlásil jsem se už včera, pokud si nepamatuješ.“

Katrin sjela svého přítele pochybovačným pohledem a rozhodně mávla paží ve vzduchu, „s tou rukou zůstaneš tady, kolikrát ti to mám říkat, jsi zraněný, vždyť se ani sám neoblékneš, jak se chceš bránit v případě nebezpečí, nevíme, co dole může číhat.“

„Trvalo mi to sice o patnáct minut déle, než normálně, ale to ze mě ještě nedělá lazara, ale když myslíš...můžeš mě obléknout ty,“ mrkl na ni s poťouchlým úšklebkem. „Ani se nehnu, slibuji,“ škádlil kapitánku navigátor.

„Nemluv za všechny svoje části,"Jovovičová se začala hihňat a raději si natahovala overal na tělo, ostatní na tom byli podobně. Všichni se připravovali na výsadek a průzkum napříč tomu co všechno se v noci stalo. Katrin měla kruhy pod očima, pokožku měla bledou, rameno bolavé ale dokázala se tvářit tak odvážně, že by její indispozice nikdo nepoznal.

Hašteřící dvojice dělala rozruch po celé kruhové přípravné místnosti a nebrala ohledy na ostatní, pro které to bylo zajímavé divadlo.

„Mám tě oblékat?“ spustila Katrin hádavě, „to už bych tě mohla rovnou i krmit.“ Rozčilovala se kapitánka a snažila se ho odradit od té hlouposti, co si Jack vzal umanutě do hlavy. Nebyl schopný takové akce, a navíc potřebovala od něho odstup a chvíli se ho zbavit, aby si urovnala tu polévku myšlenek v hlavě.

„Hej, Libreto, podej mi velikost 8, předvedu tady dámě, že se o sebe umím postarat,“ houkl Jack na nejbližšího muže.

Druhý navigátor otevřel dveře prosklené vitríny, ale Katrin dveře zase prudce zabouchla.

„Tohle nedovolím, nevíme, co venku je, nevezmu si na triko, že tam pošlu zraněného s vykloubeným ramenem, který se nedovede bránit. Jsi blázen, Jacku! Prostě zůstaneš tady sedět na zadku na můstku a budeš dohlížet na kontrolky, tak jsem rozhodla. Slovo kapitána. Potřebujeme někoho, kdo nás bude korigovat z lodi, uděláš víc užitku ve velínu než v zástupu, navíc tam jdeme jen pro vzorky."

„Buď hodnej kluk a poslouchej mámu," rýpla si s gustem Jovovičová a schytala od Katrin varovný pohled. Stačilo jen zapálit rozbušku.

„Čekal bych od tebe trochu podpory," ohradil se Jack na vojačku, ale ta jen pokrčila rameny. „Sorry hochu, kapitánka má pravdu, tam dole nám nebudeš nic platnej, promiň, ale tak to prostě je, bez obalu."

David, jenž se též v tichosti připravoval s ostatními na výsadek, dvojici pozorně sledoval, všímal si výrazu, artikulace, signálů a zároveň poslouchal a až v ohnisku sváru se rozhodl zakročit.

Natáhl kombinézu na široká ramena a zapnul upevňující přezky po stranách, poté udělal několik kroků a postavil se za rozčilenou ženu, která vypadala, že co nevidět začne plivat oheň. „Kapitánka Leeová má pravdu, pane Williame, vaše zranění si žádá odpočinek a rekonvalescenci. Z důvodů bezpečnosti musím souhlasit, abyste zůstal zde a nechal průzkum těm s lepším zdravotním stavem. Promiňte mi ten výraz..." android se mírně pousmál až to působilo spíše s náznakem jízlivosti, "ale hendikepovaný jedinec by byl jen přítěží jako pes bez nohy."

Znělo to tvrdě, byl v tom punc pravdy, všichni to věděli, ale Jack prostě nechtěl být na obtíž, či spíše nesnesl být považován za někoho, kvůli komu by dělali výjimky.

Oba muži si vyměnili pohledy, ve kterých proběhla statická bouře, nakonec to byl Jack, kdo ustoupil a vzdal se.

„Fajn, když teda nemůžu jít s vámi, budu vás alespoň poslouchat a sledovat," ukázal na svou hlavu, kde již oblečení vojáci měli připravenou snímací malou kameru, s tím nikdo problém neměl a dočkal se dokonce i pár úsměvů. Průzkumníkům zřejmě vyhovovalo, že je tu takový smělý hazardér, který by pro nějakou akci položil i svůj život, Katrin však zajímalo, co řekl ostatním na to, že si zranil ruku, doufala, že si vymyslel nějakou hloupou uvěřitelnou historku.

„Neboj, Jacku, tak jako tak budeš pořád chlap s koulema mezi nohama, my si ty svoje jen trochu provětráme," plácl ho do zad Josh, který ho míjel směrem k východu.

Parťák Jovovičové měl nezaměnitelný postoj statného muže, kombinéza jeho svaly ještě více vykreslovala v nadživotní velikosti, a dokonce i energie kolem něho se jaksi měnila na pohotovostní režim jako u každého vojáka, který jde do boje a je připraven na cokoliv.

„Do deseti minut ať jste u transportéru, baletky a nezapomeňte si piškoty, bude se tančit," poslal vzdušný polibek do šatny s nezaměnitelným drsným úšklebkem.

Všichni konečně odešli pryč.

Katrin si až teď úlevně oddechla a na tílko a kalhotky si natáhla tu druhou kůži z pevného, avšak pružného materiálu. Měla co dělat, aby zapnula všechny pojistky svého obleku a zavčas se dovlekla do hangáru, kde se již rozdávaly instrukce.

„Takže, účelem této mise je sesbírat vzorky a prozkoumat určité místo na povrchu, pokud kdokoliv z vás uvidí něco abnormálního, ihned dá echo ostatním vysílačkou. Vojáci jsou zde, aby chránili ostatní, je to jejich samozřejmost. Nikdo si nebude hrát na hrdiny, jasné? Spoléhám na vaši profesionalitu, zvláště na tvou, Fairbanksi," promluvil ke všem seřazeným Josh, hlas měl autoritativní a vážný stejně jako výraz.

„Co zase já, šéfe?" ozval se někdo z davu.

Katrin se tiše schovala za ostatní, aby nebylo vidět, že jde pozdě. Neměla ráda nedochvilnost, ale Jack ji zbytečně zdržel, kdyby se řídil jejími rozkazy.

„Kapitánko?"

Ihned zvedla hlavu a byla nucena jít dopředu nepřipravená čelit situaci.

„Předávám vám slovo, pokud k tomu máte co říct."

Josh si stoupl stranou s rukama za zády a ona si tam před dalšími dvaceti páry očí připadala nepříjemně, a tak si nejprve odkašlala a tím získala potřebných pár vteřin na nějakou smysluplnou improvizovanou odpověď.

„Nechci žádné zmatky, každý z vás se bude každých dvacet minut hlásit, poručíku Simonsovi a rozestupy nebudou, více jak dvacet metrů od sebe."

Katrin to bylo ubohé, máš přeci na víc. Podpoř posádku, nebuď jako psí čumák.

Ale ať se snažila, jak chtěla úsměv nikde, raději tedy dala pokyn k nástupu do výsadkového vozidla. Natěsnali se tam jako broučci do zápalek od sirek. Po obou stranách seděli vedle sebe, zadrženi zábranami a pásy jako by šli na nějakou krkolomnou horskou dráhu.

„Fajn, všichni v pohodě?" ozval se zepředu Josh a pohledem zkontroloval stav přítomných a ušklíbl se na ně.

„Jasně, poručíku, jdeme na to," zvedl jeden z podřízených palec schovaný v kožené rukavici.

nahoru Katrin se rozhlédla po tvářích kolem, téměř všichni měli odhodlaný výraz, někteří se i chvástali nebo usmívali, že mohou být v akci a ona se jen modlila, aby se na zemi nerozmázli jako mastný flek.

Transportér se pohnul kupředu na silných kolech a vjel do přetlakové komory hangáru, která je spolkla jako tlama titanové velryby uzpůsobena pro velké stroje.

„Všichni si nastavte veřejný kanál tři, který je propojený s lodí," ozval se David a přešel do přední kabiny.

Katrin se snažila potlačit nervozitu. Seděla jako přikovaná, rukama pevně svírala pásy, jež měla křížem mezi ňadry. Její nejbližší soused byl černoch, jeho kůže byla tak tmavá, že nebyla v šeru ani vidět kromě bělma očí. Nikdo se jí na nic neptal, nejspíše očekávali, že se vším vyrovná, ale Katrin nikdy nezažila volný pád a atrakce v lunaparku přímo nesnášela. Nemohla ale zůstat na Oberonu, chtěla mezi prvními vidět nový domov, dotknout se země a cítit pod nohama pevnou půdu, zarazit do ní vlajku a hrdě prohlásit ten kus planety za svou. Musela jít příkladem, i když se cítila mizerně, naštěstí sedativa, které jí David podal, neúčinkovala tak dlouho, přesto se cítila jako mrtvola.

Rozsvícené červené světlo bylo znamení, že teď přijde to nejhorší, což začalo poklesem tlaku. Katrin zadržela dech, žaludek se zhoupl v několika kotrmelcích, naštěstí zapnutí umělé gravitace bylo vítaným přínosem, alespoň nikdo nemusel vidět její snídani. Transportér začal klesat přes vrstvy exosféry, až hladce vplul do modré termosféry. Vzduch kolem kvílel jako by ohýbal pláty kovu, což nikomu moc odvahy nepřidalo, ale dolů už museli, k čemuž pomáhala setrvačnost. Přitahovala je gravitace a motory malé lodi se snažily stabilizovat pokles na únosnou míru. Ženě vstávaly vlasy na hlavě a začala se v duchu modlit, naproti tomu Jovovičová vypadala jako by si to užívala.

„84 km a klesáme, mohou se vyskytnout mírné turbulence," zahlásil David.

Transportér se mírně otřásl jako kovový pták v tornádu a náhle prudce naklonil o padesát stupňů ke straně, díky vyztuženým pásům zůstala, kde byla, ale pro jistotu si přitiskla ruce na ústa a počítala každou vteřinu. Měla pocit jako by se s ní motal svět, bzučelo v uších, třásly se ruce a kontrolky v kokpitu blikaly jako šílené, jako by prolétali minovým polem.

Jistě, mohla být vpředu u řídícího pultu, ale to znamenalo být vedle Davida, a právě teď si raději vybrala trpět tady vzadu, než sledovat jak pilotuje, to nechala na starost Simonsovi, který na něho dohlížel jako koordinátor.

Katrin obrátila hlavu tím směrem a skrze dlouhou uličku viděla jen jeho vzdálená záda a žlutou kštici skrze sedadlo. Dokázala si představit, jak androidovy prsty drží konzoly podle příručky. Kdo jiný by byl nejspolehlivějším letcem než stroj, který dokáže ve chvíli vypočítat trajektorii a vyhnout se případným potížím. Jejich životy byli opět v jeho rukou…

Hlavou se jí honily věci za poslední hektický den. Je vůbec možné a v lidských silách prožít toho tolik? Bylo to jako maraton o život s časem. Všechna ta přiznání, bolest...

Pokud její život půjde takovým tempem, bude za pár let stará a vrásčitá starostmi. Problém byl, že u Davida už ledacos očekávala, nebyl to hodný kluk ani poslušný android i přes jeho vizáž a prvotní účel. Proč to byl vždy ten nejméně podezřelý?

Ne, nebyl to on ale Jack se svým přiznáním, co ji zaráželo jako by to byl kůl do srdce. Když byl kvůli ní schopen někoho zabít, čeho všeho by byl ještě schopen? Dobře si pamatovala ten smutek v očích, vnitřní stud zrcadlící se mu v očích, do kterých se nedokázala podívat, to, jak uhýbal pohledem, když říkal to tajemství, které před ní držel stranou. Cítila se ukřivděná.

Jak to mohl udělat? Zabil toho nevinného muže, který chtěl jen záchranu stejně jako oni. Byl vyděšený jako všichni ostatní, možná by mu nikdo ani nevěřil, a přesto ho chladnokrevně zabil. On. Člověk, od kterého by to nečekala. Svým způsobem to bolelo jako osobní zrada.

Jeho tajemství jí vyrazilo dech, ale po tom, co o tom večer přemýšlela, měla neblahý pocit. Na jednu stranu chápala jeho strach a na druhou tomu nemohla prostě uvěřit.

Katrin si vzpomněla na toho muže, který ji napadl ve strojovně, tam skutečně mnoho šancí nebylo, a přesto ho nezabila, i když mu mohla páčidlem zlomit všechny kosti v těle. Byla to podobně vypjatá situace. Nechala ho žít, ale tam hluboko ve svém nitru si jeho smrt skutečně přála. Ohlížel se snad on na ni? Kdyby se nebránila, vytloukl by z ní duši, jak říkal? Jaké odhodlání člověka musí vést, aby udělal něco takového? A pokud jsou i ostatní jeho komplici tak zfanatizovaní...

Co bude dál?

Katrin se začalo dělat znovu špatně, ale tentokrát to bylo z nejisté budoucnosti. Děsila se toho, že až půjde po chodbě, někdo ji napadne nožem. Jak tomu ale předejít? Co ti lidi chtěli? O co jim šlo? Sami si váží rostlin, záleží jim na vegetaci, a přitom dokážou usmrtit člověka lusknutím prstů? Co je tohle za zkroucenou logiku?

Ona také měla ráda přírodu a neschvalovala kácení pralesů, ale oni zacházeli příliš daleko. Nechtěla na to ani myslet, ale její hloupá hlava se zasekla jako gramofonová deska a nepouštěla ji na další nahrávku, dokud nezpracuje tu poslední.

Zlověstný kruh myšlenek se přetrhl jako perlový náhrdelník, když se mezi transportérem a zemí vytvořil nadnášející podtlak, a jakmile dosedl na pevnou zem, málem se zhroutila, jen vidina slabosti v očích ostatních ji držela celou, i když roztřesenou.

Uvnitř té housenky, kde se tísnili, se ozval veselý jásot.

Náhle se Katrin před očima objevila černá ruka a igelitový pytlík první pomoci. Vděčně po něm chňapla a skoro nestačila říci, děkuji, když do něho vyprázdnila žaludek. Podruhé jsem snídani opravdu vidět nemusela…

Dvakrát se těžce vyzvracela a snažila se hyperventilovat, aby potlačila nutkání to dělat stále dokola, dokud by pytlík nepřetekl.

„Děkuji..." zamumlala celá bílá v obličeji při novém nádechu.

Ve tmě se zaleskly dvě řady dokonale bílých rovných zubů, „bylo mi ctí, kapitánko, na mě se můžete spolehnout, Okawango Makumba, madam. Nic si z toho nedělejte, dělal jsem při každém nácviku při sestupu do terénu to samé, pak jsem si zvykl," zahlásil uctivě, „je dobré se připravit a vědět, co si vzít s sebou."

No, víc trapnější seznámení nezažila, to se muselo nechat. Podívala se na vojáka skrze prameny vlasů, jež Katrin padaly do tváře.

„Dá se na tohle vůbec zvyknout?" zafuněla jako raněné zvíře a on pokrčil rameny.

„Nejspíše ti dlužím laskavost vojáku."

„V mé zemi nás učili pomáhat ženám bez nároku na odměnu," odvětil povzneseně.

„Pak by se ta má od té tvojí měla hodně co učit."

Znovu se několikrát nadechla, vypláchla si pusu vodou z příruční čutory a zbytek vyplivla do sáčku, poté vyhodila odpad do výklenku v rohu vedle sebe.

Posádka malého brouka si uvnitř kontrolovala obleky a výstroj, čekalo se jen na pokyn vypadnout z té plechovky.

Okawango byl dobrým mužem, který zdá se na ni dával pozor, nejspíše měl na vojáka úctu k ženám, zatímco jiní by si z její indispozice utahovali. Prohodili spolu ještě několik vět, než přišla z kabiny transportéru zpráva, že vzduch je dýchatelný a nebudou potřeba žádné masky. Senzory udávaly hladinu kyslíku v normě bez škodlivých bakterií.

„Tak všichni ven a nezapomeňte na výcvik!"

Dveře po straně se uvolnily, hydraulika hladce podlehla lidské síle, vrata se otevřela a jako první ven vyběhla Jovovičová se svou milovanou zbraní v obou v rukou, na ostrou ženu s puškou v prstech měla u ostatních respekt.

Katrin šla poslední, nejvíce opatrná ale až u krátké rampy si všimla, že na ni někdo čeká. Postava stála těsně u pancéřovaného boku, takže nebyla vidět, dokud se její boty nezabořily do jílové zeminy. Bylo najednou tak zvláštní mít pod nohama pevnou zem.

David kapitánku sledoval jako orel, stál před kabinou a vypadal nepřístupně. Vlasy mu skryla vojenská čepice se kšiltem, takže nebýt jeho řízených pohybů a chůze, mezi ostatními by ho nerozpoznala, tedy kromě jmenovky, samozřejmě. Stále to byl jedinečný mužský element, jehož ostřeji vykreslovaly armádní prvky, jako byla zbraň připevněná přes rameno nebo nůž v pouzdře u pasu. To, co neviděla, byly jeho myšlenky a batoh na zádech.

Jakmile ho spatřila a přiblížila se k němu, podívala se rychle jinam, stále ho však mapovala v periferním vidění koutkem oka. Dělal jako by ji neznal.

Katrin čekala, že ji bude poučovat o tom, jak se chovat v nezmapovaném terénu, ale nepromluvil ani slovo, už se k němu stavěla bokem a chtěla prolézt ven, když z ničeho nic ji androidova ruka stáhla prudce zpátky do transportéru a otočila tak, že její tělo zády přitiskl k trupu vozidla a na jedno nadechnutí rozdrtil své rty o její v tvrdém polibku plného pálícího hněvu.

Katrin Leeová, kapitánka vesmírné lodi Oberon byla šokovaná takovou reakcí. Nevzmohla se ani na nadechnutí.

Androidův jazyk si ihned vybojoval cestu skrze její rty dravě jako úhoř, přímo dovnitř svatyně ženiných úst v nějakém zhýralém stvrzujícím utajeném účelu, jež ji pošpinil a spálil na těle i na duchu. Vážně netušila, co to mělo znamenat…

***************************************************************************************************************************

David to nemohl zastavit. Ano, byl v právu a byl rozezlený na kapitánčino chování, nemohl se zbavit toho nepříjemného umělého pocitu, a tak se držel od kapitánky dál s odtažitým odstupem, ale pozorovat, jak se o ni stará někdo druhý...napadlo ho zbavit se toho pocitu obsese polibkem jako by jí tak mohl předat to, jak se cítí sám, bohužel výměna dat takto u člověka nefungovala.

Červený poplašný bod v jeho hlavě se zvětšoval, jak ženu ze svého místa pozoroval, jakmile se zvedl z pilotního křesla a postavil se Simonsovi po boku, když se ostatní připravovali. Vypadalo to, že se Katrin baví s jedním z vojáků. To Davidovi zádumčivé rozpoložení ještě více popíchlo. Měl pocit, že se mu rozpouštějí obvody, ale tvář byla stejně netečná. Ignorovat však svůj cíl nešlo donekonečna. Bez propočítání nějakých následků udělal to, co právě udělal, naštěstí měl tolik duchapřítomnosti, aby to provedl uvnitř vozu mimo zbytečné svědky.

Připomněl jí, že tam stále je a že je sledována jako stín ve všech rozích, pavouk, jehož sítě jsou pevně utažené kolem každé její části, které prohlásil za svoje. Neunikne. Nikdy.

Ten impulz se stal tak naléhavým a neodbytným, že potřeboval vzít znovu kousek její svobody. Jakmile přitiskl své rty k jejím, pocítil kousek nebe, sladké uspokojení ženina nehybného strnulého těla, tak měkkého pod všemi těmi tvrdými vrstvami oblečení. Vláčné, jak si ho pamatoval, horké, jedinečné.

Jak polibek začal, tak rychle i skončil.

David se odtrhl od své oběti, neřekl ani slovo a bez zjevného zájmu ukročil stranou, otočil se a vyšel ven. Několika kroky se přidal k ostatním, kteří se rozhlíželi po travnatém terénu. I on si dovolil jeden mapující pohled kolem dokola. Pod botami měl tmavě zelenou trávu, sytou, neznečištěnou chemikáliemi, viděl několik kamenů a útvarů hornin podobný křemenům a poté lesy. Transportér přistál na malé mýtině ohraničené hustým bujným podrostem.

Krajina byla svým způsobem divoká, nedotknutá a svěží. Počasí však bylo zamračené, nad hlavami průzkumníků visely šedé mraky, kterými prolétli, jako by se schylovalo k bouři, ale povětrnostní podmínky byly prozatím příznivé.

To, co se ale Davidovi nezdálo, bylo ukryté v okolí, podivný nehybný klid, žádná zvířata. Pokud tu byla geografie úrodná, jistě by se tu měly vyskytovat nějaké organismy velké či malé.

„Dobrá práce, Davide, lepší přistání jsme si nemohli přát," podotkl za ním Josh. Android se otočil k poručíkovi, který zkoumal okolí malým skládacím dalekohledem.

„Ano, Oberon vyhodnotil všechny možné přistávací plochy. Vybral jsem tu nejblíže místu určení. Dva kilometry severozápadně, není to daleko," odvětil se stejnou chladnou uctivostí jako vždy.

„Malá procházka nikomu neuškodí," ušklíbl se velitel ochranky.

„Naopak je to pro lidské tělo velice zdravé," přikývl android.

Josh nechal dalekohled spadnout zpátky na hrudník a zjednal si pozornost.

„Rozdělíme se na polovinu, ta první půjde se mnou prozkoumat Hollow a ta druhá zůstane tady s Jovovičovou, máte pět minut na výběr."

Poté co se vojákův hlas ztratil v prostoru, se obrátil zpátky na Davida, "mimochodem, kde je kapitánka? Čekal bych, že tu bude první v řadě a ještě držet nad všemi bič. Co jste tam dělali?" vyzvídal, kývnul hlavou k vrcholu rampy a dovolil si jeden ze svých domýšlivých úsměvů, jako by snad něco tušil.

„Poučil jsem kapitánku Leeovou o tom, jak použít zbraň v případě ohrožení. Její znalosti s armádními puškami nejsou tak pokročilé jako vaše, poručíku, Simonsi."

Ať to David řekl sebevíce k věci a pohotově, tak si to Josh vyložil poněkud dvousmyslně.

„Čekal bych, že bude mít více zkušeností, armáda už je taková, je to pěkná ženská a ty nohy, škoda, že nevíš, co by se s nimi dalo dělat," popichoval androida.

Davidova grimasa pod čepicí byla lhostejná, „zdržte se prosím jakýchkoliv urážek, poručíku, vaše primitivní myšlenky by mohly někoho urazit, nikdy nevíte, kdo vás slyší."

„Napomínáš mě, androide?" povytáhl Josh pobaveně obočí, ale pořád to bral sportovně, David tam byl od toho, aby viděl chyby, nedostatky a také na ně upozornil.

„Jen vám dávám dobrou radu. Slova mohou mnohdy zranit víc než mlčení. Mluviti stříbro mlčeti zlato. Slyšel jste už někdy toto rčení?"

Josh se nad tím zamyslel.

David si pomyslel, jak je poručík omezený ve své zakořeněné neurvalosti, mohl ale od vojáka očekávat něco jiného?

„Ženy jsou jemná stvoření, měl byste se podle toho chovat a nemyslet na ně jako na prodejní kus," s tím se David otočil a šel pomoci nosit kufry Montgomarymu, které se brzy naplní vzorky půdy.

Josh za Davidem po tom výroku etiky byl trochu zaražený, ale už si zvykl na androidův přímý uhlazený přístup a zdvořilost. Nebylo žádným překvapením, že kapitánku hájí, ale přesto se zastyděl, protože měl tak trochu pravdu. Vždy ženy posuzoval podle jejich vzhledu. Pokud byly atraktivní, neváhal je oslovit a využít na jednu noc. Život už byl zkrátka takový a ve svém povolání už navštívil nejednu válku. Každý den mohl být tím posledním ve hvězdné kariéře pro ty, kdo hledali adrenalin, proč tedy nevyužít situace, když mu jeho vypracovaná postava a pověstný šarm dává takové šance, to android nemohl pochopit.

Kulky, které vojákům svištěly kolem uší a občas se dostaly i do těla, štípaly a zanechávaly jizvy, aby jim připomínaly, kolik lidí zabili, aby sami přežili, byli důkazem. Jizvy natolik hluboké, že by nemohl dělat nic jiného. Vojákem se narodil, vojákem taky umře. Co na tom, jestli si za vydělaný peníze zaplatí šlapku nebo mu na jeho libido kývne nějaká holka v baru.

Neměl nejmenší chuť si začínat něco se svýma nadřízenýma, se kterými jsou jen potíže, Josh se raději držel níž, v jistotě a morálka, na kterou narážel David? Sakra, kdyby věděl, jak dobrej je to pocit, strčit sví nádobíčko ženský mezi stehna nebo si ho nechat vykouřit, nejspíš by mu vylezly oči z důlku.

Ohlédl se za lidským strojem a jeho rty se zkroutily do pobaveného škodolibého úsměvu. Ne, ten v těch kalhotách žádnýho kašpárka nemá, „hold život je i o něčem jiným než o povinnostech."

„Co si to tu mumláš, mariňáku, mužstvo už máš támhle, jsou natěšený, nezklam je," dloubla ho do zad Jovovičová hlavní své pušky.

„Hele, víš, že to umí střílet, že jo."

„Jen když je to odjištěný," nadzvedla vojačka provokativně obočí a zasmála se, už se chtěla vydat ke své skupince průzkumníků a rýpačů hlíny, když ji k sobě zase přitáhl a vypnul vysílačku, aby je nikdo neslyšel.

„Jovovičová, co si myslíš o našem androidovi?" zeptal se mezi čtyřma očima.

„Já? Spolehlivý, pohotový, poslušný a studený jako psí čumák," odvětila prostě a podrbala si ježka na hlavě, protože nevěděla, co po ní její parťák chce.

„A myslíš, že má...“

Žena v maskáčích se na něho podezřele podívala a v očích měla jiskřičky humoru, „jako to co tam u tebe hledají lupou?“

Josh ji zpražil varovným pohledem, ale pak ho něco napadlo, „co se vsadit?“

„Hm, poslouchám, poručíku.“

„Pokud tam něco najdeme,“ kývnul na severozápad, „zeptáš se ho na to a když to nebude stát za zmínku a bude to jen skalní útvar, zeptám se ho já, co ty nato?“

„Dobrej pokus,“ zazubila se.

„Anebo ještě líp,“ plácnul Josh dlaněmi o sebe jako dítě, které se na něco hrozně těšilo, „vyspíš se s ním.“

„Tak zase trochu zpomal, člověče, vypadám snad jako někdo, kdo dává přednost umělýmu ptákovi před kouskem živýho masa?“

„Ne, ale vypadáš jako někdo, kdo se rád vsází, Jovovičová,“ škádlil ji.

„No fajn, ale pokud to udělám, ty si naopak necháš dát teploušskou náušnici do ucha.“

Zatímco se dvojice mariňáků vsázela mezi sebou, Katrin se ukrývala v prázdném transportéru a popadala dech s rukou opírající se o ledový kov boku vozidla, který byl potažený sítí.

Snažila se ten nečekaný zážitek vstřebat, vtěsnat pod kůži a najít nějaké vysvětlení, ale co ho proboha donutilo k takovému činu? Myslela si, že je na ni naštvaný, ona tedy byla, a navíc se kdokoliv mohl vrátit a vidět je. Kdy se stal tak bezohledným?

„Katrin, Katrin, jsi tam? Neozýváš se mi.“

Tu větu slyšela už nejméně pětkrát, šum hlasu zkresleného vysílačkou jí křičel do ucha a byla ráda, že poslední zaječení v jejím sluchovodu ji dostatečně probudilo, aby dokázala reagovat.

„Jacku...hm, co?“

„Nehlásíš se mi, už jsem měl strach, že jste nedostupní nebo něco horšího.“

„Ne...jenom...to je jedno,“ právě teď měla v hlavě tak vybíleno, že se nevzmohla ani na hloupou výmluvu. Vážně ji ten polibek tak vykolejil. Zatracený chodící vysavač!

„Příště buď prosím na příjmu,“ pokáral ji Jack, ale zněla z toho starost, což mu nemohla zazlívat.

„Nemyslím, že bys stál o to slyšet, jak zvracím,“ vydechla Katrin a ze sluchátek se ozvalo mručení.

„A už jsi v pohodě?“

„Jo, myslím, že jo, jdu ven za ostatními, pak se přihlásím,“ hned na to se spojení vypnulo a ona prošla průchodem s opatrností seismologa, jenž očekává zemětřesení.

Nejprve se nadechla čerstvého vzduchu, svěží studený vánek prohrábl vlasy jako pohlazení a ochladil rozpálené tváře, a pak byla uchvácena divokou krajinou, která je obklopovala. Špice stromů stoupaly k nebi jako zelené prapory a nad nimi prosvítalo modré nebe se šedivým nádechem.

Katrin oněměla nad tou krásou, protože na Zemi se už příroda dala vidět jen v národních parcích a tady byla celá planeta jako na talíři, doslova by se tu mohli ztratit. Andris 10 byla nádherná plodná planeta.

Kapitánka sešla pomalu z rampy, až se podrážky bot zabořily do smaragdové sametové trávy a vytvořily v ní otisky na důkaz toho, že tu byla. Jakmile se dostatečně vynadívala, jedna ze skupin už se chystala k odchodu, a tak se infiltrovala mezi ostatní.

„Čeká nás tak hodina chůze lesem, nikdo nebude zaostávat jasný?“ instruoval je Josh a postavil se do čela skupiny, aby utvořili malou rojnici.

„Vyrážíme.“

Teď zase trochu k postupu Oberonu a jeho cíly. Chystá se skupina, která poprvé přistane s menším plavidlem na povrchu ale má to háček, možná je Andris 10 obydlený. Tedy je tam minimální šance a podle toho co tam skupina uvidí, se to dá i předpokládat. Jsou tam stavení podobné obydlím, ale kde jsou nějací tvorové? Všechno je podezřelé a chybí odpovědi. Je to jako nějaká kulisa pro film, kde chybí herci. Místo je to pusté a prázdné, přesto si každý klade otázky a Katrin čeká před nejdůležitějším rozhodnutím nebo dvěma. Mají planetu kolonizovat a varování v podobě tohoto útvaru ignorovat? A co virus v jejich tělech, nerozšíří se do vzduchu a nenakazí ekosystém jako návyková droga?

Andris 10

Kapitola 27.

Hollow

Kotva 27

27.

Katrin si nesla svou zbraň přitisknutou k břichu, aby ji mohla kdykoliv použít, prozatím se nic nedělo, ale každé nezmapované území se považovalo za nepřátelské, bylo dobré předvídat cokoliv.

Les byl hustý a cizokrajný, dlouhé kmeny stromů podobné sekvojům vyrostly v koruny, přes které nebylo nebe vidět, a proto měli raději baterky. Nic zvláštního však cestou nezahlédli kromě pár drobných zvířat, možná hlodavců, naštěstí hmyz tu nebyl vůbec, i když to působilo zvláštně plasticky. Hmyzem se totiž živilo mnoho malých živočichů, znamenalo to tedy, že tu nejsou?

Katrin překračovala silné kořeny a cítila se jako skutečný průzkumník, po očku sledovala ostatní, kteří mezi sebou komunikovali nebo žertovali. Držela se raději stranou, a hlavně co nejdál od Davida, který v ruce držel přístroj velikosti televizního ovladače, který ukazoval jejich polohu a polohu, toho k čemu se blížili. Průzkum povrchu Andrisu 10 pokračoval, bylo to zhruba dvacet minut pěší túrou lesem. Vzduch byl svěží, příjemný. Skupina šla neohroženě dál, Katrin kráčela v zamyšlení, dokud na něco nešlápla, a to něco se probořilo jako by se propadl kousek zeminy a jí neuklouzla noha. Leknutím zmáčkla kohoutek pušky, jenž sjel po zbrani a kulka jen tak, tak minula vlastní armádní botu, místo toho se naštěstí zavrtala do mechu. Ihned si získala veškerou pozornost a než stačila mrknout, byl u ní Josh.

„Hej, co se děje? Nechceme přitahovat pozornost," zamračil se. Pokud zde bylo něco inteligentního, tímhle se určitě prozradili nepříteli. Moment překvapení nehrál v jejich prospěch.

„Omlouvám se, já..." Katrin vzhlédla nahoru a ještě výš...absence slov vyjádřil šok v očích z toho, co právě viděla před sebou.

„Co..." Josh se otočil a oba se společně zahleděli na nejbližší strom s ohlodanou kůrou, která byla doslova obsypaná lebkami jako jakási primitivní modla nějakého domorodého kmene. To, na co šlápla, byla jedna z nich zarostlá pod vrstvou trávy, armádní podrážka rozdrtila kost na několik kusů.

Katrin se nemohla pohnout z místa a ostatní se zatím přiblížili přivoláni vysílačkou.

„Co je to, poručíku?"

„Vypadá to jako pyramida z lebek."

„Já bych řek varování."

„Dovolím si nesouhlasit, nejblíže se to podobá pohřebišti, podle vzrůstu a tvaru jsou to lebky různých zvířat," vstoupil do debaty David a klidně vzal jednu z nich do ruky a zkoumal ji jako vědec, tu pak dal do vlastního batohu jako cenný biologický vzorek.

„Je zaznamenáno několik incidentů, že zvířata chodí na jedno určité místo umírat, například sloni v Africe nebo bizoni v Americe," dodal ještě na vysvětlenou.

Minimálně Katrin docházelo, že chtěl ostatní jen uklidnit, ale to by nevysvětlovalo, proč tu jsou jen lebky, ne jiné kosti jako páteř a končetiny nebo žebra.

Jeden z mužů dostal pokyn, aby ten úkaz vyfotil a proskenoval, pak se vydali dál se smíšenými pocity, dokud nedošli ke skále tyčící se před nimi. Před horninou na konci lesa opravdu stálo několik staveb nebo spíše chýší. Polorozpadlé domorodé stavení s potrhanou doškovou střechou vyhlíželo, že prošlo už několika vichřicemi. Díry ve zdech, zborcené klenby, opotřebované zdivo a shnilé sušené došky. Opuštěné nechané napospas přírodě.

„Rozdělte se po dvou a obkličte bod," vyštěkl rozkazy poručík Simons.

Mariňáci se rozutekli na všechny strany a zbylých pět prozkoumalo bungalovy.

„Nikde nic, pane, jsou prázdné, žádný nábytek, lednička a po vířivce jako by se země slehla." Nikdo se nesmál.

„Snad jste nečekal, že tu budou čekat rozzuřené manželky, vojíne," vtipkoval Josh ale znělo to dutě. Neměl z toho dobrý pocit.

Katrin mezi tím hleděla na provedení té malé primitivní vesnice, pokud se tomu tak dalo říkat. Dokonce se podívala na ohořelý kruh na zemi, ve kterém již rašil porost, dva kameny na okraji naznačovaly, že to bývalo ohniště.

Kde ale všichni byli? Zabilo je něco? Odešli? Vrátí se? To byly otázky, na které nikdo neznal odpověď, ale naštěstí tu nikde nebyla žádná technologie, která by předčila tu jejich, s primitivním kmenem si dokážou poradit, kdyby bylo nejhůře.

„Katrin?" vysílačka zašuměla.

„Ano, Jacku?" tentokrát se kapitánka přihlásila rychle.

„Vidím na radaru, že už jste na místě, jak to vypadá?"

„Opuštěně a smutně jako při prohibici," přiznala.

„Hm, dobré znamení, ne? Nebude žádné vystěhování."

„Nejspíš ale nemám z toho dobrý pocit, už jen proto, že to vypadá skutečně jako lidské stavby, které někdo postavil, ale nikdo tu není a nejspíš ani dlouho nebyl," znovu se podívala kolem sebe, aby zkontrolovala svůj úsudek.

„To říkáš vždycky, buď taky trochu optimista," ozvalo se zvesela ze sluchátek.

„Realista, věřím tomu, co vidím,“ odvětila Katrin a zachvěla se, bylo trochu chladno, a i když oblek udržoval tělesnou teplotu, vánek na tvářích způsoboval, že jí tuhnul krk.

„Doufám, že přinesete nějaký suvenýr.“

„Montgomary a Harker určitě a když se zeptáš, dají ti i přednášku,“ ušklíbla se na mikrofon, který trčel ze strany tváře jako by byla nějaká lukrativní telefonistka. Z druhé strany slyšela, jak se Jack baví s Margem, ale moc je nevnímala, spíše se snažila očima zachytit a zapamatovat vše co mohla.

Muži hlídkovali a dávali si pohov nebo se prostě jen zvědavě procházeli, jediný, kdo Katrin padl do oka, byl David, který se nenápadně vydal dál za bungalovy s tím svým přístrojem…

Kapitánka se rychle podívala, zda není terčem zájmu a rychle se schovala mezi dvě chýše a sledovala, jak android odchází ke skalnímu útvaru, který tvořil jednu čtvrtinu té malé osady a kryl ji proti větru i nepřízni počasí. Byla zvědavá, co ho zaujalo, že šel tak jistě za svým cílem. Rozhodla se to zjistit.

Katrin chvíli nenápadně čekala, zda se android nevrátí zpět, ale on došel až k oné hoře, rozhlížel se a nakonec vešel do velkého otvoru neznámé jeskyně.

Neuvědomuje si, jak by to mohlo být nebezpečné? Asi nemyslí na to, kolik jako majetková položka stojí, pokud by se s ním něco stalo, ušklíbla se v duchu.

Po špičkách se jako partyzán plížila k cíli. Hornatý břidlicový útvar se tyčil do výšky, ostré šedé špice vypadaly jako věže gotického hradu. Kapitánka šla stále blíž a blíž, dokud nebyla u okraje té dračí sluje. Dovnitř pronikalo denní světlo ale jen na kraj, pár metrů nic víc než tma černá jako asfalt. Nikde neviděla žádný stín nebo náznak postavy. Šla tedy dovnitř, až pozdě si uvědomila svou pošetilou chybu.

Co když by se tu někdo skrýval? Inteligentní tvor nebo i neznámé zvíře. David se uměl bránit, na jeho straně byla nadlidská síla ale ona? Sotva by byla nějakým zápasem pro mimozemského tvora. Byla by jasným cílem jako mávat lvovi kusem masa před tlamou.

Rychle zvedla hlaveň XX121 před sebe, jediné, čím se mohla prozradit, byla červená digitální čísla po straně karabiny, která hlásila, kolik ještě zbývá munice.

Katrin druhé ruky popadla baterku, vyburcovaná vlastní představou nebezpečí a odmítla poplašeně volat jméno toho zrádce, který tu někde byl. Možná ji sem zavedl záměrně…Katrin nesnesla pomyšlení, že vešla do takové pasti.

Udělala krok dopředu, do něčeho tvrdého botou narazila a málem spadla dopředu, v poslední chvíli ji něco uchopilo pevně za pas a udrželo její tělo ve vzpřímené poloze.

„Pokud jdete na neznámé místo, měla byste nejprve vidět, kam šlapete,“ ozval se u jejího ucha pevný odměřený hlas.

Srdce poskočilo do kvapíkového rytmu, ale nakonec si přeci jen oddechla. Po straně se objevilo světlo a posvítilo přímo před ní dolů na špičaté výčnělky, které vyrůstaly ze země jako ostré zuby, na které by se nabodla, kdyby ji nechytil. Nějaká past? Přírodní úkaz?

Rozhodně se androidovi vytrhla poněkud neurvalým způsobem, aby mu dala najevo, že o jeho záchranu nestojí, zvláště pokud to byl David. Nemohl doufat, že mu ještě poděkuje po tom všem.

„Postarám se o sebe sama,“ zavrčela.

„Neměla byste se vzdalovat od ostatních,“ baterka zakroužila směrem k východu, jako by jí nařizoval, že má odejít za ostatními. Ignorovala ho, navíc ji dopaloval jeho úsečný tón jako by byla nesvéprávný jedinec, kterého museli všichni hlídat. Nebyla žádné káčátko v malém bazénku! Pokořovalo ji to.

„To samé platí pro tebe, Davide. Co tu děláš?“

„Sleduji zvýšené hodnoty karbonu a železa na tomto místě, chtěl jsem to prozkoumat, kapitánko.“

Něco na tom Katrin nesedělo, co by tu ale jiného hledal?

„A našel jsi něco?“

„Zatím ne ale nedošel jsem na konec jeskyně.“

„Tak jdeme, prohledáme to,“ zavelela a vydala se za pomoci vlastního světla kupředu. Nemohla nic nedělat, potřebovala se hýbat, aby ji přešla nervozita, jež se pokaždé objevovala v jeho přítomnosti. Rozhodně však nepůjde zpátky ven.

David se pohnul tiše jako stín a následoval svou nadřízenou těsně za zády, kdyby bylo potřeba zasáhnout.

Po dvaceti metrech od průchodu, se led světlo z baterky setkalo s něčím, co by předčilo i její noční můry z měsíce. Doslova mu to vyrazilo dech.

Tam na zdi viselo cosi černého, od lesklého povrchu se odrážel okolní svět jako od zrcadla ve vší své nestvůrnosti. Bylo to velké zhruba metr na metr a půl, tmavé jako netopýr, ale podle zubů nebo snad ostnů to musela být hlava. Mimozemská hlava. Tak nějak by si Katrin představila ďábla, kdyby existoval, možná že tady to nebyly jen pohádky.

Neodvážila se ani vykřiknout a porušit to napjaté ticho, ale nohy by nejraději utíkaly. Přinutila se leknutím jen o krok couvnout. Opřela se zády o pevnou zeď Davidovy hrudi. Po dlouhé době její vystrašené vědomí děkovalo bohu, že tam byl s ní.

„T...to je nějaké zvíře? Vypadá to jako hlava přibitá ke zdi, barbarské.“

„Je to podle všeho organické a mrtvé, žádná teplota ani pohyb, nemusíte mít strach,“ svižně David kapitánku obešel a přiblížil se k tomu výjevu uchvácen jeho znaky. Konečky prstů pravé ruky po tom klidně přejel jako po nějaké porcelánové váze. Obdivoval ten hladký povrch, ale směrem k okrajům byla textura vroubkovaná jako by se tomu tvorovi pod kůží vlnily umělohmotné hadice. Zvláštní. David byl skutečně zaujat takovým monstrózním exponátem, novou formou života. Nedokázal určit, kdy byl ten tvor usmrcen nebo jak dlouho tu visí tato zachovalá fosilie, ale rozhodně by ho rád studoval, jen je škoda, že se tento nový objev nevešel do batohu.

Katrin se tiše přiblížila hned po tom, co se přesvědčila, že exponát nezaútočil, ale z toho kusu masa šel neskutečný respekt.

„Myslíš, že to tu někde žije?" nechala své nejhorší myšlenky vyplout na povrch.

„Na to nedokážu odpovědět s jistotou, ale je to pravděpodobné," David zvědavě naklonil hlavu ke straně a mírně zatlačil palcem tam, kde se kožovité chlopně rozšiřovaly do obrovského límce jako černý vějíř. Byl tvrdý jako u nějakého zkamenělého prehistorického ještěra. Hmatem sledoval klikatit se nepatrné vystouplé žilky, tak detailní...Nádherné ve své zrůdnosti. Byl uchvácen.

„Co je to?" nasála Katrin vzduch nosem, když už byla na dosah té věci, která symbolizovala pověšeného mečouna v nějaké chatě nad krbem, kterého si tu místní domorodci vystavili.

„Co přesně máte na mysli?"

„Je to cítit jako…skořice..." není to divné?

„Skutečně," potvrdil David její předpoklady a mírně odtáhl prsty, aby ukazováček a palec promnul mezi sebou, na bříšcích ulpěl tenký bezbarvý film, "skořice, ať je to zvláštní, je tu jedna ze složek, kterou cítím společně s dusičnany a oxidy. Hlava toho tvora je potřena nějakým neznámým konzervantem."

„To si to tu někdo vystavil jako trofej? To je vážně absurdní, vždyť by to tu nikdo nenašel, není to ani na světle a navíc v zapadlé jeskyni..."

„Lidé si odedávna vystavují předměty svých úspěchů, například vaše fotka z promoce na nočním stolku," zpražil ženinu teorii na prach a už se nezdála tak nepravděpodobná.

Katrin se kousla do tváře, sakra, zapomněla na jeho fotografickou paměť.

David si jedním plynulým pohybem sundal batoh ze zad a vyndal z něho několik průhledných zkumavek. Jednu z nich otevřel, setřel z černé lebky trochu té směsi a začal ji zkoumat blíž pod baterkou.

Kapitánka napjatě sledovala, jak se prsty opatrně dotkl protáhlé čelisti v místě brady. Hlava vypadala jako by měla obživnout a ukousnout mu ruku za tu opovážlivost.

„To je nechutné," poznamenala s odporem, když baterkou svítila na to, jak té bestii roztáhl čelisti od sebe za pomoci větší nadlidské síly, kterou měli jen androidi.

„Za prvními zuby se zdá, že je ještě něco, vypadá to jako druhá čelist," David se nakonec zase narovnal a zkoumal okraje hlavy a kostěného límce, kde bylo maso přeťato nějakým ostrým předmětem, na koncích byla vidět jasně zelená barva jako fosfor. Android neznal žádného tvora na Zemi, který by měl zelenou krev, dokonce ani plaz. Znovu se vrátil k tlamě, sáhl na jeden ze zubů a trhl. Horní špičák neměl proti síle stroje šanci a nyní spočíval v jeho dlani. Dobrých dvacet centimetrů dávalo tušit, že se nejspíše jedná o masožravce, který své kořisti trhal předními řezáky.

„Sakra, co to děláš?!" vyhrkla Katrin zděšeně.

„Genetický materiál, velice prospěšný pro další výzkum," věnoval jí jeden krátký vážný pohled, než zub strčil do další zkumavky a pečlivě zajistil.

Kapitánka sledovala, jak její společník sbírá zajímavé vzorky, jež ona považovala za odporné, když se ozval šum vysílačky.

„Leeová, kde jste? Nejste nikde v dohledu, říkal jsem snad, že se máte vzdalovat?" Joshův hlas zněl trochu naštvaně, jo, tak to vypadá, když někdo neposlouchá.

„Jsem v pořádku, s Davidem se nacházíme v jeskyni za Hollow, je to asi sto padesát metrů na jih. Přijďte sem dovnitř ale opatrně."

Netrvalo dlouho, než ostatní dorazili, ale to ticho mezi tím bylo sakra nepříjemné. David s ní nemluvil jako by se vyhýbal hovoru a tajil před ní všechno, co se mu dělo v hlavě. Vážně chtěla vědět, na co myslí, ale z nějakého důvodu cítila, že je od ní hodně vzdálený. Objekt, který právě zkoumal, měl jeho plnou pozornost, což ji dopalovalo. Jak se někdo může zajímat o něco tak odporného, nechápala, ale štěstí přeje připraveným. Pokud tyto tvory budou mít možnost potkat, snad se jim také ubrání, každý i sebemenší poznatek o této neznámé planetě, bude pro začátek cenným přínosem pro budoucí generace. Bohužel z představy, že by při zpáteční cestě v lese mohli narazit právě na tohle, se Katrin málem znovu zvedl žaludek.

Kdesi za dvojicí se ozvaly hlasy a šoupání nohou. Ozvěna zvuku byla děsivá kulisa.

„Nemůžete nejdřív říct, kam jdete, než se ztratíte? Už vás nejméně deset minut hledáme jako šílený," spustil Josh prudce a nechal své ruce na bocích jako by odolával tomu je zvednout a začít ji škrtit. Opravdu moc trpělivosti neměl, ale nic mu nezazlívala, prostě dělal svou práci, odejít s deseti lidmi a zase je přivést byl jeho hlavní úkol.

„To je má chyba, poručíku Simonsi, lidé by řekli, že jsem byl zaujatý hledáním, ale než se zeptáte čeho, našli jsme tohle," David posvítil na zeď a po obličejích mariňáků se mihlo znechucení a údiv.

„U všech slepejch kulek. Co to sakra je? To bych si tedy na zeď nepověsil."

„Moje řeč, seržo," přidal se jeden z mužů.

Josh měl jako jediný tolik odvahy, aby ji ukázal a přišel až k hlavě po Davidově boku. Z části fascinovaně sáhl po lebce, ale v tu chvíli mu android stiskl zápěstí a upřeně se na něho zadíval z očí do očí.

„Nedotýkat se, ta zelená hmota by vám poleptala prsty na kost," ve druhé ruce pozvedl zkumavku, která byla zdola téměř seškvařená od té části, kde vytrhl zub ze zakrnělé dásně.

„Na tohle byste se měli podívat..." přerušil je Okawango a všichni zvedli oči ke zdi...

*************************************************************************************************************************

Jack pospíchal, jak nejrychleji mohl, jakmile ukončil spojení s Katrin, vymluvil se Margovi, že potřebuje prášky na bolest. Na tu chvíli převzal jeho povinnosti.

Necelých šest minut trvalo, než minul lékařské oddělení, výtah sjel až k Centru zábavy. Tam se propletl mezi lidmi a vstoupil do oddělení ochranky. Ústředí začínalo zcela typickým pultem s ostrahou.

Hned poté co si zjistil vše potřebné, pro něho nebyl problém někoho přemluvit, aby se dostal k vězni v buňce. Moc mužů zde nebylo, spíše dělali všední obchůzky po jednotlivých patrech, tady zůstávali nanejvýše tři strážci s typickou zlatou hvězdou na prsou a revolverem u pasu.

„Tady je karta, ten muž není ozbrojený, kdyby se cokoliv stalo, použijte ji a zavolejte," dostal zbytečné informace, a pak strážný odešel.

Jack neztrácel čas, přiložil předmět ke čtečce a vklouzl do čtvercové malé místnosti. Chladné stříbrné stěny člověka rychle dokázaly dohnat k šílenství.

Muž, jenž seděl naproti příchozímu, ihned vstal a probral se z letargie.

„Přišel jsi mě dostat ven?" zeptal se s nadějí ve hlase.

„Sotva, pěkně si to podělal, idiote. Co sis myslel? Necháš se chytit, a ještě po mě chceš, abych tě dostal ven?" zavrčel navigátor a pokrčil rty v nelibosti.

Naděje v mužových očích rychle pohasla a on svěsil ramena, smířen s tím, že tam zůstane.

„Proč jsi teda přišel?"

Než se násilník stačil vzpamatovat, Jackova zdravá ruka chladnokrevně svírala nůž, ostří se zakouslo z jedné strany krku a vystoupilo z druhé. Čistý řez, jak by řekli chirurgové. Nepříjemný krvavý cákanec ohodil jednu část ocelové zdi a další vodopád se vyřinul z rány a stékal vězni po těle. Jeho doširoka otevřené oči se snažily pochopit, co se stalo, ale už bylo příliš pozdě. Hned na to se zhroutil a chrčel na zemi, jak se krev dostala do průdušnice, ani prsty přitisknuté k hrdlu nezmohly nic.

„Víš, proč jsem přišel? Protože neposloucháš moje rozkazy. Chtěl jsem po tobě, abys kapitánku vyděsil, ne ji zabil. Za chyby se platí..." Jack chladnokrevně shlédl na tělo před sebou s ryzí nenávistí a opovržením. Bylo mu zcela jedno, jestli ho slyšel nebo ne, nyní už ho nikdo nebude vyslýchat a nikdo se nedozví, kdo za vším tím stojí.

Neschopných přisluhovačů bylo potřeba se rychle zbavit, než přerostou v obří problém, co s takovými nemyslícími tupci, na které bylo škoda mrhat energií i časem.

Jack odhodil nůž poblíž těla, nic než nemilá nehoda. Muž, který nezvládl pocit viny a spáchal sebevraždu nožem ukrytým v botě.

Poslední pohled na dokonale odvedenou práci, vyšel z buňky ven. S bezstarostným úsměvem došel až k recepci a položil na ni kartu od cely, jako by se nic nestalo.

„Díky za ochotu," přikývl ostraze, na oplátku ho napodobil strážný a navigátor se v co nejkratším čase vrátil zpátky na můstek.

Katrin mu byla vším a on nedovolí, aby nějaká nehoda ohrozila její život. Všechno to ráno v šatně bylo dobře promyšlené divadlo. Už dávno se naučil hrát a svou šikovností být Katrin blíž a blíž kousek po kousku, jediné, co ho stále pálilo, bylo její odmítnutí, což pomalu přetvoří v opak.

Měli tolik času a tolik možností, co je víc než přátelství, ze kterého se utvoří pevný vztah a svazek podnícený léty důvěry?

I s jejím milencem se vypořádá, jen až zjistí, kdo jím je, bude rychle po něm. Jen na to pomyslel, skřípal zuby a hořela mu krev, měl desítky způsobů, jak toho člověka sprovodit ze světa, ale bohužel to musel udělat nenápadně a vše promyslet.

„Ozval se někdo, Margo?" zeptal se věcně, jakmile přiletěl na můstek.

Jejich dobrý medvěd s knírem se rozvaloval v jednom z křesel a v ruce držel model dřevěného letadla, ke kterému lepil další díly z tuby položené na platformě.

„Jo, Jovovičová už hlásila, že mají všechno, co potřebují a vrací se do transportéru, kde počkají na zbytek. Hm, máš na tváři krev."

Jack se nenechal vykolejit a omluvně se usmál, „to bude od toho, jak jsem se ráno holil, nejsem žádnej profík, a s tou rukou to taky není nic moc," zamluvil to.

Jack se posadil vedle svého kolegy a vzal si sluchátka, „Katrin? Katrin, jak to s vámi vypadá? Ostatní už jsou hotovi, doporučuji, abyste se vrátili."

Jakmile uslyšel její hlas v odpovědi, potěšeně se usmál, byl to sladký spokojený úsměv člověka, kterému nikdo nemohl zkazit radost, ani krev ani mrtvoly, nic. Udělá vše, aby jejich nový život byl dokonalý po všech stránkách, pokud možno bez překážek, už se těšil z představy, že se vedle ní bude každé ráno probouzet v objetí s chutí na sladké polibky a horké tělo vonící po malinách, které ochutná.

„Jacku?"

„Ano, lásko?"

*************************************************************************************************************************

Prostor transportéru byl najednou ještě nepříjemnější než předtím. Všichni podivně mlčeli zadumaní jako vlaštovky na drátě.

Katrin by dala celý svůj plat za to, že se všem honilo hlavou to samé co jí. Nešlo o tu velkou hrůzu nahánějící hlavu přibitou ke zdi jeskyně, šlo o to, co bylo všude kolem ní. Desítky velkých i malých lebek, bílých i zažloutlých, nových i starých, a pak i těch zachovalých a vypreparovaných jako v nějakém muzeu voskových figurín až na to, že tohle byla skutečnost a ty hlavy patřily živým tvorům.

Nyní už měla představu, jak mohou zvířata na planetě vypadat, a že to nebylo to, v co doufala, žádní chlupatí králíčci ani bílý jednorožci. Žádná růžová zahrádka ale panoptikum oblud.

Kolem se vynořovaly otázky, jako kdo to všechno měl na svědomí? Kam se ti lovci poděli? Vyhladilo je snad některé z těch mrtvých zvířat a co hůř, dokázalo by to vyhladit i je?

Nikdy takové tvory, kterým by ony kosti patřili, neviděla, některé měly rohy, jiné groteskní výčnělky i výrůstky, a dokonce tam byla jedna hlava, která měla chapadla podobně jako medúza z Řeckých mýtů. Těch pár lebek, jež měli štěstí, a zůstaly zachovalé, na ně hleděly svýma prázdnýma očima. Šel z toho mráz po zádech.

Dokonce i Okawango pln pozitivní nálady, hleděl bezradně na své ruce v klíně jako by tam měl drápy místo nehtů. Běžely mu hlavou stejné otázky?

Let zpátky na Oberona trval necelých dvacet minut, ale pro Katrin to byla jako nekonečná minuta stále ve smyčce plná zemětřesení, jak se pohony transportéru snažily odolat silnému větru a gravitaci, David si však poradil se vším.

Jakmile mohli, všichni se vysypali v hangáru ven z vozu, po jednom šli oblečení do kontaminační sprchy. Poté v tichosti odtahali vzorky na vozíku, a ten personál zatlačil do výtahu. David ještě kontroloval transportér okem profesionála, kdyby bylo potřeba ho později znovu použít a jakmile vyšel ven, setkal se s Katrin tváří v tvář.

Čekala na něho.

„Přejete si, kapitánko?“ nadzvedl obočí. Android vypadal klidně a vyrovnaně jako by ho nic z toho co viděli, nijak nezaskočilo, jako kdyby to očekával.

„Chtěla jsem se na něco zeptat, pořád to mám v hlavě,“ dívala se na něho se smíšenými obavami vepsanými ve tváři, tyto emoce velice dobře znal a předem odtušil, že se budou týkat toho, co dole objevili. Dokonce s ním byla ochotná mluvit i po tom co ji hrubě políbil a co se stalo jen pár metrů od místa, kde stáli ostatní.

Když se David nijak nevyjádřil a byl tiše, vyložila si jeho mlčení jako souhlas.

„Ty hlavy v jeskyni, viděl jsi to samé, co ostatní ale mezi těmi lebkami bylo i něco co vypadalo jako...“ zaváhání prozradilo Katrininu nejistotu vyslovit poslední slovo. Uhnula pohledem.

„Lidská? To jste chtěla říci? Ano, všiml jsem si, ale nechtěl jsem vyvolávat paniku a předběžné dohady a hypotézy, než vzorek podrobím magnetické rezonanci.“

Takže si toho všiml, jak by ne, mohl ve své paměti porovnat kostry tisíce druhů živočichů.

„Ale jak je to možné?“ vyhrkla jako by to sama chtěla popřít, „nedává to smysl. Jak by se tam vzaly lidské lebky? To je pitomost. Tak nějak se předpokládalo, že na jiných planetách mohou být vyspělé organismy, ale humanoidní se stejným průměrem hlavy a zubů? Nepřipadá ti to jako moc velká náhoda?“

„Až moc dokonalé, že?“ přisvědčil David a schoval startér do kapsy průzkumnické kombinézy.

„Až moc,“ zamračila se Katrin.

„Doufám, že lepší vysvětlení na vaše otázky dostaneme, až Oberon přistane a začneme s výstavbou kolonie. Mým zájmem je zmapovat faunu a flóru Andrisu 10 kvůli případnému nebezpečí. Jsem si jistý, že záhady, jaké jsme byli svědky, brzy objasníme a nyní jestli mě omluvíte, mám práci,“ utnul David celou konverzaci.

Katrin spadla čelist. To jako s ní přestane mluvit a klidně odejde?

David ji zpražil pohledem plným nezájmu, klidně odkráčel a nechal ji tam stát jako opařenou. Katrin ctila tíseň, jak se od ní android vzdaloval. Pocit ztráty byl tak silný, že se opřela o dveře transportéru. Tohle bylo od něho hrubé, jak lehce jí dal najevo, že ho její přítomnost nezajímá, nejspíše se teď ocitla na černé listině spolu s ostatními. Vyhlídky byly čím dál lepší…

*************************************************************************************************************************

David vyjel turbo výtahem o patro výš a šel ihned do šatny podle předpisů Weyland Yutani, nikdo tam už nebyl. Bojové kombinézy byly uložené v zásobnících pod sklem podle velikostí a pohlaví. David otevřel svou skříňku s číselným označením a svlékl oblek. Batoh uložil do přihrádky, kde čekaly jeho všední civilní šaty, ale on se jen v bílém spodním prádle přemístil do sprch, aby dodržel celý protokol o hygienických podmínkách.

Sprchy zde byly společné, ale rozdělené do neprůhledných kójí pro zajištění soukromí.

Vpředu si David vzal jeden z ručníků, svlékl se zcela a zavřel se za dvířky. Zapnul sprchu a nastavil horkou vodu, která začala dopadat na jeho plavé platinové vlasy, na které byl tak hrdý. Ze zásobníku si vzal do dlaně šampon a prohrábl si splihlé prameny, jež byly uvězněné celou dobu pod čepicí. Stál čelem ke sprše, ale i tak slyšel, jak se dveře jeho kóje otevřely, a pak se ho něco dotklo.

„Hej..." ozval se za ním ženský hlas.

David se překvapeně otočil vojačce čelem, zakrývala si zavřené oči a krčila čelo.

„Je nějaký důvod, proč jste v mé sprše?" zeptal se tázavě a voda mu stříkala do zad.

Ruska si nejprve promnula oči, než uviděla nahé mužské tělo před sebou a vypadala ještě překvapeněji, ale jiskra zájmu v oku mu neutekla.

„Davide? Ha, promiň, spletla jsem si dveře, mám v očích šampon a tohle je asi sprcha hned vedle dveří, co?" ta výmluva byla opravdu směšná, ale on přešel ženinu omluvu s klidem a byl zvědavý, jaký je její pravý záměr.

„Vymyjte si oči vodou," doporučil jí a ustoupil dozadu, přičemž ji chytil za ruce a donutil ji udělat krok dopředu, aby až ucítí na prstech vodu, ji mohla nachytat do dlaní a použít ji. Jakmile tak učinila, voda Rusce stékala po tváři na klíční kosti a do mezírky mezi ňadra, které skrýval ručník těsně přitisknutý k tělu.

„Je to lepší?" zeptal se distingovaně, nebyla v tom žádná starost.

Jovovičová několikrát zamrkala, podle jejích zarudlých očí to s tím šamponem byla možná pravda, ale aby si spletla dveře, tomu nevěřil.

„Da," ušklíbla se a konečně se na něho podívala. Slušně vychovaná žena by možná začala křičet a v tom lepším případě červenat, či alespoň couvat a stydět se, avšak vojačka neudělala ani jedno. Spíše si dala ruce v bok a s úšklebkem na rtech si ho se zájmem prohlížela. Její tmavě hnědé oči klouzaly po všech Davidových svalech, hladké kůži a pevném těle, které neměl ani Josh, jež měl možná svalů víc, ale na Davidovi všechno jaksi ladilo k dokonalosti árijského boha.

Jovovičová si dávala záležet, aby viděla co nejvíce a zvláště ji zaujala jedna určitá ryze mužská partie a rozhodně to nebyla jeho stehna, i když ta taky stála za zmínku.

Vojačka provokativně pískla na obdiv.

„Kdo by řek, že pod oblečením vypadáš tak dobře, chlape?" zavrněla jako kočka nad smetanou.

David neztrácel nic ze své sebejistoty, dokonce se ani nezakryl, jen mírně nachýlil hlavu ke straně, „oba víme, že jste si dveře nespletla, majore, jaké jsou vaše úmysly?" zeptal se na rovinu.

„Upřímnost? To se mi líbí. Takže rovnou k věci," našpulila Ruska rty a bez obalu nechala svůj ručník spadnout na zem do vody. Stála před ním nahá, první žena, která vyjádřila přesně, co chce bez zbytečného zdržování.

David ženu hodnotil pohledem od shora dolů, její postava byla štíhlá, plochá, postrádala ty ženské křivky, které se na Katrin tolik vyjímaly. Pokud kapitánka byla diamant, pak Jovovičová by se mohla považovat za uhlí. Ne, nebyla jeho typ, pokud to tak měl říci. Postrádala potřebnou jemnost a prsa i pozadí měla velice skromné. Tmavší odstín pleti mohl ledacos skrýt, ale ne tu neotesanou vojenskou hrubost, kterou překypovala a jež nezjemnilo ani to, že se mu právě nabídla. Snad k němu pojala nějakou zvláštní fixaci, jako měl on ke kapitánce, tak jako tak postupoval opatrně a zdrženlivě, nechtěl dělat nějaké rozepře mezi posádkou.

„Nejsem si jistý, zda vás chápu správně," Davidův stále chladný pohled přestal zkoumat její anatomii a přesunul se přezíravě bez špetky zájmu k ženiným očím.

„Myslím, že bych tě mohla naučit pár věcí, které by se ti mohli hodit, Davide. Co ty nato? Vše potřebné myslím máš," její úsměv divoké šelmy mířil k jeho přirození. „Dokonce bych mohla přehodnotit i svoje úvahy o umělých věcech," olízla si vyzývavě spodní ret jako hladová šelma.

„Myslím, že nemám zájem o to, co nabízíte, Jovovičová."

„Kterej chlap odmítne nabídku k sexu? Nic závazného, prostě si pohrajeme a trochu

užijeme, co je na tom?" udělala odvážný krok směrem k němu a voda z prýštící sprchy postříkala její atletické tělo připravené k radovánkám a bylo jí zcela jedno, jestli jsou ve sprchách další lidé.

David ihned zvedl ruku před sebe v rázném odmítavém gestu, "zapomínáte, že nejsem člověk. Měla byste hledat zábavu jinde, vaše chutě myslím by potřebovaly více progresivnějšího partnera, než jsem právě já."

„Nesmysl, výmluvy," mávla rozhodně rukou, sjela dlaněmi po androidově vymodelovaném hrudníku a požitkářsky cítila každý sval a žebro, dokud nesklouzla po břiše na jeho penis. "Člověk by řekl, že budeš vděčný za takovou pozornost, ne ji odmítat."

„Možná mám něco, co vy postrádáte, majore, snad jste v armádě ledacos ztratila, co ženu dělá ženou." Davidův hlas měl čím dál skálopevný varovný tón.

„A to je?" zavrněla, když se dotkla té jemné kůže ukrývající tuhé horké jádro a správný tvar.

„Stud."

Jovovičová se od srdce zasmála, ale smích utlumilo šumění vody o dlaždice. Začala se ho dole drze dotýkat a mnout, vzala ho do ruky a zkusmo stiskla, ale k jejímu zklamání nereagoval. "Nemusíš být takový fouňa, jsme tu jen my dva. Chtěla bych to teď a tady, Davide, pomoz mi a nebudeš litovat," lákala ho s upřímností příjemných chvilek. Všechno však dopadlo zcela jinak, než předpokládala. Náhle pocítila na svém zápěstí ocelový stisk a androidův penis jí vyklouzl z dlaně. Záda se až bolestně přitiskla ke straně kóje, až z ní málem vyrazil dech.

„Trochu drsné ale pro začátek, proč ne," uchechtla se.

„Nejspíše jste dostatečně nerozuměla, majore, nehodlám s vámi dělat žádné špinavé věci vyjma pracovních interakcí, na kterých se můžeme společně podílet. Neměla byste mě považovat za věc ani svou hračku, kterou můžete kdykoliv využívat, na to si najděte někoho jiného a teď vypadněte," pevně stisknuté rty a autoritativní tón naznačovaly konec diskuze.

Jovovičové se v očích mihlo několik emocí od toho, zda ho má ještě zkusit přemluvit, po to vyklidit pole, ale jakmile ji pustil, otočila se ke dveřím.

„Fajn, fajn, stačilo jen říct ne, proč být hned hrubý. Doufám, že to mezi námi nic nemění," mrkla na něho, než se sehnula pro mokrý nasáklý ručník, ukázala mu svůj zadek v celé své kráse, pokud si to třeba nerozmyslí a se sklopenýma ušima opustila sprchy.

Odmítnutí nebylo něco, na co by byla Ruska zvyklá, málo kdo ji odmítl, především pro to, že mu nedala šanci, buď si dal říct, nebo mu přiložila ke spánku pistoli, ale tohle byla sázka. Jednu část splnila a tu druhou...no co, nikdo nemusí znát pravdu, prostě Joshovi řekne, že to bylo fajn, aby neztratila vlastní hrdost.

Nechtěla Davida popudit proti sobě, byli kolegové a ona by to tak ráda nechala, kdo ví, kdy bude potřebovat zachránit prdel a třeba si to nakonec později rozmyslí, co ale teď? Když tam viděla to pěkné chlapské tělo, zbíhaly se jí sliny na nějaké to laškování, a v tom se jí vybavil obrázek jednoho vojáka, kterého měla na starosti ve své skupině, pamatovala si, jak se na ni díval se zájmem. No, o večer bude mít tak jako tak postaráno. S nově přilepeným úsměvem na tváři odešla do šatny, kde se srazila s Katrin, která dorazila jako poslední.

Obě dvě do sebe narazily ve dveřích. Kapitánka se Jovovičové přitiskla na odhalená ňadra, protože si razila cestu do převlékárny nahá s mokrým ručníkem přehozeným přes rameno, zatímco Katrin měla ten svůj suchý a pečlivě omotaný kolem svého těla.

Jovovičová se zarazila, poskočila dozadu a druhé ženě se velká prsa mohutně zhoupla jako želatina pod měkkou látkou.

„Omlouvám se," zasmála se vojačka, která slovo stud neměla ve svém slovníku. Neznělo to moc přesvědčivě.

„Nejsou tohle společné sprchy?" odvrátila červenající se kapitánka obličej ke straně.

Ruska pokrčila rameny na znamení, že jí je to jedno, stejně půl života strávila mezi muži a nahota byla něco, co už považovala téměř za neosobní všední věc.

„Jo, je a co?"

Trochu vyrazila růžovlasé ženě dech z plic, „měla by ses trochu obléct, než vyjdeš ze sprchy, všichni nejsou tak...odhodlaní vidět něčí nahotu jako ty!" vykřikla Katrin v rozpacích a protáhla se rychle kolem ní, aby se toho zážitku zbavila.

„Trochu upejpavá, co?" mumlala si Jovovičová cestou ven a už přemýšlela, kde pak toho hezkého vojáka, co měla momentálně v hlavě, bude hledat.

*************************************************************************************************************************

Katrin zakroutila hlavou nad takovou bezohledností. Sprchy byly prázdné, nikde netekla voda, a tak šla asi doprostřed řady a vklouzla do kóje, až tam ze sebe sejmula ručník a hodila ho přes madlo za sebou na dveřích.

Pustila vodu a tentokrát si ani nebroukala, pořád musela myslet na ty kosti. Byli osadníci kanibalové? Jak vypadali a ta srovnatelnost s těmi lebkami podobným lidským byla až podezřele nápaditá. Neměli sice dolní čelist, ale zato byly pověšené i s páteří a některé i bez ní jako by ty chudáky mučili. Zvláštní. Katrin nesnášela záhady, které nešly vyřešit, a přitom cítila, že odpověď je někde tam desítky kilometrů pod nimi skrytá a nedala se na první pohled vidět. Čekala na objevení.

Co její nový domov skrýval? Bude skutečně Andris 10 peklem, který vypadá jako ráj?

Hollow, jak pojmenovala posádka místo výskytu na Andrisu 10 našla zajímavé objevy, zvláště jeskyni s rituálními pozůstatky tvorů a jejích částí. David je tím fascinován, touží ty věci zkoumat a učit se. Jako stroj je fascinován přírodou a rozmanitostí, rozhodně bez ničeho nehodlá odejít a sbírá vzorky pro další zkoumání. Možná si myslí, že nové věci by mu pomohli zvýšit účinnost jeho protijedu, kdo ví. Tak trochu to připomíná stěnu trofejí, kterou si vystavují Yautja, nejlepší lovci v galaxii, zda to s tím má nějakou spojitost, jistě zjistíme.

Hollow

Kapitola 28.
Překvapení ve sprše

Kotva 28

28.

Co jim připraví Andris 10, bude se tam dát žít? Co bude s ní a s kolonisty v Davidově područí?

Katrin těžce vydechla, opláchla si horkou vodou tvář a vydrhla tělo jako by tam měla nánosy špíny. Ta nepříjemná tvrdá kombinéza z kevlaru vypadala sice na první pohled pohodlně, ale opravdu tomu tak nebylo, měla pocit, že štípala a zakusovala se do každého centimetru kůže jako rybářské háčky a škrábala jako kaktusové bodliny. Jak v tom vojáci mohli vydržet hodiny v boji, nechápala, asi byla jinak stavěná, ale naopak být domácí hospodyně jako její matka byl druhý extrém, který se jí protivil.

Katrin si povzdechla a protočila oči v sloup, teď musí myslet na něco jiného, třeba vzorky půdy, které přinesli. Pokud se nenajde nějaká abnormalita, zítra ráno přistanou dole a začnou s výstavbou základů. Najdou místo, kde by mohl Oberon přistát a pořádně zaměstná mozek. Bude schvalovat a kontrolovat výkresy, radit se s designéry a architekty a nebude mít čas zabývat se hloupými otázkami.

Takhle by přemýšlela ještě dlouho, kdyby za sebou náhle neucítila něčí přítomnost.

Stačila se jen nadechnout, než se jedna mužská ruka proplazila kolem jejího pasu a druhá stačila pokrýt ústa, než začala křičet.

„Není potřeba paniky, kapitánko," ubezpečil ji známí hlas přímo za zády a nejen to, cítila, jak se mužské tělo přitisklo zezadu k tomu jejímu bez jakéhokoliv souhlasu a práva. V každém případě se jí nezamlouvalo, že byla jeho rukojmím zvláště v tak odhalující trapné situaci.

Jakmile se ruka na ústech mírně vzdálila, pořádně se nadechla a vyprskla: „jak se opovažuješ mě tu napadat? Tohle jsou veřejné sprchy, pokud sis nevšiml, ne můj nebo tvůj pokoj, Davide, okamžitě mě pusť."

Katrin stála ve sprše a cítila za sebou nahé tělo. Bylo tak nepříjemně blízko i přes teplou vodu jí naskočila husí kůže.

„Myslete na svůj vlastní zájem, dávám vám šanci předat vám protilátku, protože jakmile odtud odejdeme, nebudu mít moc času skrze další povinnosti. Nechcete snad prožít večer v bolestech nebo ano?" slova nepříjemně visela ve vzduchu. Kapitánce se vybavily první dny po probuzení…

Ne, to opravdu nechtěla, dobře si pamatovala tu nekonečnou chvíli, která mohla být její poslední. Odstrašující příklad. Na to se nedalo zapomenout...

Znělo to jako by se za ní David usmál, skřípala zuby. Už tu ponižující proceduru nechtěla zažít a chtěla to na něho vykřiknout, když se otevřely dveře do sprch, byly slyšet dva mužské hlasy.

„Ty vzorky byly sakra těžký, jako bychom stěhovali katedrálu," zasténal Harker a třel si bedra, až mu křuplo v zádech.

„To spíš její kameny," vtipkoval Libreto. Muži se až teď vraceli po tom, co předali svůj náklad jiným odborníkům.

V Katrin stoupala panika, každou chvílí, co se kroky přibližovaly k jejich kóji, srdce tlouklo rychleji a každý dech mohl být tím posledním, protože se chystalo explodovat. Co když je uvidí? Co když vědí, že tam jsou spolu? Co když otevřou dveře?

Neodvažovala se křičet, už ne, naopak se modlila o co největší ticho, což Davidovi jen vyhovovalo. Vskutku perfektní načasování, usmál se podruhé do jejích zad, aniž by to viděla.

„Hele, co pak skočit na skleničku, znám dvě pěkný ženský, který jsem potkal včera, přivedli mi Damiena, věřil bys, že ten kluk někoho přemluvil, aby ho dal do nakladače?" znělo to zoufale. „Dneska už stejně nebudeme nikomu potřebný a tu skleničku fakt chci," navrhl biolog unaveně.

„A co kuželky? Ty už jsem nehrál několik let."

Kroky se zastavily přímo před jejich sprchou a Katrin zapomněla dýchat.

„Co je?"

„Spad mi ručník."

„Tak si ho dej zase na sebe, nechci vidět tvůj nahej zadek, všechno mít nemusím," vysmál se Harkerovi Libreto a pokračovali dál, než zapadli vedle sebe do kójí.

Katrin se třásla, ale nebezpečí nebylo zcela zažehnáno, pořád se mohla něčím prozradit.

Horký dech jí náhle ovanul krk, "má nabídka je omezená, kapitánko," zašeptal ten parchant tak tiše, že to nemohlo být přes šumění sprchy slyšet. Lascivní šepot, otření brady o rameno. Drobné známky přítomnosti nepřítele.

David si dával záležet, aby ženu posunul ke hranicím nepříčetnosti a viděl, jak je zdolává. Miloval ten oheň a vzdor a podvědomě si přál, aby odmítla, aby ji mohl podrobit své vůli na tomto malém mokrém prostoru. Byl jako pavouk hlídající si svou mušku v síti.

Android se přiblížil o krok blíž, až ucítila obrys jeho erekce mezi půlkami a narovnala se jako pravítko. Chtěla se odtáhnout, ale ruka na jejím břiše ji znovu přitlačila blíž a ještě těsněji. Teď vnímala každý tuhý detail. Byla silně v rozpacích.

„Nic od tebe nechci, nech mě jít," zasyčela skoro neslyšně a trhla sebou jako kočka, které sáhnete na citlivé místo, jež se té potvoře vůbec nelíbilo.

David podpořil ženin vlastní pohyb a otočil ji čelem k sobě, než se stačila sklouznout a rozbít si hlavu, nyní byla přitisknutá k boční straně kóje s androidem tisknoucím se těsně k tělu.

Konečně si mohl v její tváři přečíst, jak hluboce ho nenávidí, ale na pár vteřin, kdy ho mohla spatřit, se zarazila, protože pod proudem prýštící vody vypadal ještě úchvatněji, než kdy předtím. Tohle nečekala, zarazilo ji to.

Mokré vlasy měl splihlé, uhlazené dozadu po starém gentlemanském způsobu jako by to byla pomáda, kapky vody stékaly po androidově tváři a šíji přes výrazné prsní svaly a dolů přes břicho až na...na to, co se jí teď zarývalo do žaludku jako zlatá čepel meče. Ozdoba každého muže. Nejzářivější byly však oči, jasné dravé a přitom ledové, připravené zaútočit a ublížit.

Proč musel být tak neodolatelný? K čertu s ním, pomyslela si. Jediný pohled ji málem dostal přes okraj nenávisti k obdivu, ale nepodlehne. Vzpomněla si na svou nenávist právě v čas, aby mu mohla čelit s nově nabytým odhodláním.

„Říkala jsem, nech mě jít, Davide," zopakovala pevněji a on místo toho, aby odešel, se sklonil.

Arogantní pohled z výšky byl něčím, co ji stále rozčilovalo jako by to z ní dělalo něco podřadného. Nedotkl se jí. Ne, nestála mu za to, jeho rty se dostaly jen do blízkosti jejího ucha, na rtech mu ulpěly kapky horké vody z jejích vlasů.

„Už vás nedržím," popíchl ji s vlastním sebeuspokojením a skutečně, nebyla část, která by se jí přímo dotýkala.

David se začal pomalu odtahovat, elegantně jako tygr vznášející se nad svou kořistí k poslednímu smrtícímu úderu.

Katrin se setkala s jeho charismatickýma očima potemněle šedýma jako deštivá mračna. Viděla diamantové kapky vody zachycené na jeho řasách, nebo jak mu stékaly do koutku úst. Neodolatelné. Zastyděla se za sebe, jediné, na co myslela, bylo ho políbit. Divoce si vzít zpět všechno to co on vzal jí. Políbit tak, že z něho vysaje život, aby sama mohla žít.

Jako by David četl kapitánčiny myšlenky, věnoval jí přesně ten úsměv, který chtěla vidět, jedinečný úsměv, jež tak dlouho postrádala. Proměnil ten malý kout s dlaždicemi v louku plnou květin, než se všechny rozpadly v prach, jak se úsměv zkroutil do škodolibého úšklebku.

Hleděli si z očí do očí, cestu měla volnou, ale nohy nemohly chodit, protože centrum v mozku se zabývalo něčím zcela jiným.

Jakou hru to s ní hrál teď?

**************************************************************************************************************************

David se přikrčil ve svých širokých ramenou, jež ho dělaly ještě mohutnějším jako číhající šelmu v džungli. Sledoval ty čokoládové panenky, jak se údivem rozšířily a rty mírně pootevřely v úžasu, a k tomu stačilo pár obličejových svalů.

Napětí se dalo krájet, nejspíše si myslela, že se na ni vrhne, ale někdo jako on dával přednost něčemu zcela jinému, tomu napětí, které dělalo celou situaci zvláštně hořkosladkou a uspokojivou. David nebyl jako ostatní muži.

Android ustoupil, stáhl se o krok do strany a nechal odkrytý vchod sprchy, nabídl kapitánce východisko, jako by jí říkal: BĚŽ!

„Dáte přednost ponížení nebo bolesti? Je to jen na vás," poslední větu naznačil jen rty.

Katrin odvrátila hlavu a přelétla pohledem k volným dveřím a zase zpátky na šelmu před sebou, kterou nebylo radno spouštět z očí.

„Jovovičová měla více odvahy než vy, " rozptyloval ji David, „přesně řekla, co chce, ale nemám zájem o tak hrubý charakter."

Katrin nevěřila svým očím, „ona..." vzpomněla si, jak do Rusky narazila, její nahota… „dělala ti návrhy nebo…?"

David si přiložil ukazováček na rty v tišícím gestu, aby nebyli prozrazeni a obdaroval ji hned druhým záludným úsměvem, který dokázal zabíjet lépe než zbraň, namířena na srdce. Zhoupl se jí žaludek. V kapitánce vzplanul vyhaslí oheň, který už neuhasila. Sjela Davida vražedným pohledem a zabodla ho do něho jako dýky. „Doufám, že jste si dobře užili," nezakryla jedovatý podtón, který Davida vnitřně těšil.

„Neřekl jsem, že jsem její návrhy přijal," androidovo pravé obočí se provokativně zhouplo.

„O tom pochybuji, byla by přeci skvělým přínosem do tvé sbírky pokusů nebo se pletu?" odsekla hádavě a měla chuť do něho z nějakého nepochopitelného důvodu zatnout nehty a poškodit tu pěknou umělou kůži, jaké by člověk nikdy nedocílil.

„Lidé souloží buď za předpokladu materiálního ohodnocení, nebo z lásky, řekněte mi, kapitánko, co bych si od ní mohl vzít, aby mě to uspokojilo, když lásku cítím jen k vám."

To bylo jasné jako facka, ne? Bohužel, měla v hlavě tak plno, že si nehodlala připustit, že nevyužil naservírované příležitosti. Dopalovalo ji, že o něho má někdo zájem sexuálního kalibru. Nechápala to, ale bylo to zcela instinktivní, měla s ním poměr a sdíleli intimní chvíle, bylo jen přirozené, že se jí nelíbilo, se s někým dělit o milence. Vážně bláznivé, že? Zamilovaná platforma a vraždící monstrum, kdo by řekl, že David 8 bude takový úspěch?

Katrin se nenechala vykolejit sladkými řečičkami pálícími jako čili paprička. Už měla na jazyku pár ostrých slov, ale nemohla je vyslovit, prostě se otočila a nahá vyběhla ze sprchy.

Harker vykoukl z kóje, ale už neviděl nic, „jako by se někdo splašil, doufám, že není nějaký poplach, prohodil na svého společníka."

„Slyšíš snad nějaké houkání? Ne, tak vidíš," ubezpečil ho kolega.

Dvojice se zase vrátila k umývání a debatování o blbostech, zatímco David poskytl své kapitánce potřebných deset minut na to se obléknout a beztrestně zmizet ze šatny. Jakmile vypnul vodu a odešel, prostor se skříňkami byl prázdný jen s trochou vůně jejího parfému, a ještě něčím jiným...

David se začal systematicky oblékat. To, co před chvílí udělal, bylo riskantní, ale právě to nebezpečí bylo tím kořením, které ho ke Katrin přitahovalo…

Naivní, přemýšlel o jejím chování. Celou dobu v transportéru byla apatická od té doby, co na Andrisu 10 objevili onu jeskyni. Kapitánčina energická nálada klesla k bodu mrazu a sklíčenosti, musel něco udělat, aby ji dodal tu nezapomenutelnou jiskru, přestože od toho nic neočekával. Škádlení bylo jedno z jeho oblíbených her, ještě bylo nejméně sedm hodin do kritické chvíle, kdy Katrinino tělo upadne do šoku a bude potřebovat protijed, do té doby vyřídí nezbytné, aby se mohl věnovat výhradně jí.

David si upravil svršky, vysušil vlasy, které pak tenkým hřebenem před zrcadlem patřičně sčesal na dvě poloviny, dokud nebyl sám se sebou spokojený a poté vzal batoh. Svůj cenný náklad, který neodevzdal. To bylo proti přísným pravidlům. Vybral si jednu z prázdných laboratoří, která měla speciální opatření proti kontaminaci a začal vytahovat, ukládat a seřazovat své vzorky na stůl. Byl tam zub, několik stěrů z fosílií a látek, úlomek kosti, který našli u onoho stromu, a dokonce se mu podařilo nepozorovaně vzít i dvě z malých lebek, protože šel za skupinou jako poslední, ale to, co ukrýval na dně, bylo něco nejvíce zarážejícího.

Androidova ruka sáhla až dolů do batohu a vytáhla kovovou věc. Suvenýr z jeskyně. Přišel na něho, jakmile se světlo baterky na zemi odrazilo od stříbrného povrchu, než uslyšel Katrininy kroky za svými zády.

Dlouhý čtyřicet centimetrů kovový předmět vypadal jako návlek na ruku od středověkého rytíře sestavený z tenkých, ale pevných plátů, nemělo to žádné prsty, které by se podobaly rukavici, jen mohutný nátepník, který končil jedním ostrým nože ztenčujícím se do špičky vykukující z horní části té věci. Nanejvýše pozoruhodné a kupodivu moderní, v ničem se to nepodobalo primitivnímu zařízení, které by nějaký domorodec udělal na koleni. Na primitivní zbraň to bylo až moc dokonalé.

Opatrně předmět položil na nerezový stůl a sehnul se, aby si ho lépe prohlédl a zachytil každý detail. Ano, kosti a organické věci byli zajímavé, ale tohle bylo jako najít svatý grál na nečekaném místě. Tohle byla technologie, žádná primitivní zbraň jako byl pařízek nebo oštěpy.

David oškrábal trochu té pevné slitiny, jež házela šedý a tmavě modrý lesk a předal ji přístroji k analýze. Z bezpečnostních důvodů by na to neměl ani sahat, ale touha po informacích byla jeho slabina navíc, co by se mu mohlo stát, když nebyl člověk?

Android vzal nátepník a opatrně do něho sám vložil ruku, cítil jako by k němu sám přilnul a přizpůsobil se jeho vlastní ruce, stáhl se kolem něho jako had a nalepil se ke kůži. Nyní ho měl na ruce jako cizokrajnou ozdobu. Hmotnost nebyla zanedbatelná, lidem by přišel těžký, což ho vedlo k myšlence, že ho musel vlastnit silnější tvor, což už nebyla tak dobrá zpráva.

Davida něco polechtalo na konci dlaně. Zvedl paži a tam byl malý ohybatelný výstupek, ohnul tedy ruku v zápěstí směrem k zemi a v tu chvíli se ozval zvuk broušení nožů. Schované ostré čepele vystřelily ven takovou rychlostí, že stačil jen tak, tak ucuknout hlavou. Zvláštně tvarovaný kov dokázal vyděsit, ale byl poškozený. Druhý dlouhý břit byl v půli zlomený a chyběl, ale díky tomu vrchnímu měl nyní dobrý přehled o tom, jak celá zbraň fungovala.

Davidovy bystré oči si všimly opotřebování, škrábanců nebo i zaschlé krve přímo na ostří. Setřel organický vzorek a k jeho překvapení přístroj hlásil, že se jedná o lidskou krev se všemi chromozomy a krvinkami k nerozeznání od jakéhokoliv člena Oberona.

„Pozoruhodné."

**************************************************************************************************************************

Katrin běžela celou dobu k výtahu a jen doufala, že si všechno prádlo oblékla správně zejména kalhotky. Chtěla ze šatny vypadnout tak rychle jak jen mohla.

Na můstku byl klid, Jack ji přivítal téměř s otevřenou náručí jedné ruky jako by ji chtěl potěšit. Nejspíše si její mrzutý výraz vyložil jako obavy.

„Proč ty podmračené oči? Aby z nich nezačalo pršet," vtipkoval.

„To jen...to co jsme viděli dole..." snažila se myslet na něco důležitějšího než na toho nahého poloboha ve sprchách, chtěla se těch vzpomínek zbavit, ale napadaly ji jako komáři, dokonce i teď.

„Všechno mi řekni, nevzali jste si sebou žádnou kameru, tak mi to všechno vysyp," Katrin se podívala na Marga a naznačila mu, aby je nechal o samotě, než se Jackovi svěřila, co ji trápilo, nechtěla žádné svědky, tohle byl soukromí rozhovor.

„Ty lebky na zdi jeskyně, mohlo jich tam být kolem deseti, vypadali jako lidské a nejhorší na tom všem je, že mi to David potvrdil, ale jak by to mohlo být možné, Jacku? Žádná výprava před námi tu nebyla."

Navigátor přemýšlel a špulil rty v zamyšlení, „ten parchant tě mohl schválně vyděsit nebo prostě je to větší podobnost, než jsme očekávali a není to normální? Mohou tu být i zvířata podobná třeba liškám nebo medvědům, všichni jsou na bázi kyslíku, to znamená, stejné plíce. Proč by tedy ne vnější podobnost? Víš, jak si lidé myslí, že nejsou ve vesmíru sami."

Od něho to všechno znělo tak logicky, že mu chtěla věřit. „Nemusíš si dělat takové starosti, uvidíme, na co přijdou ostatní, máme celou věčnost poznat náš nový domov, všude jsou klady i zápory i my máme na Zemi šelmy, které loví a jsou nebezpečné," snažil se ji Jack uklidnit.

„Jo, ale která šelma si dává hlavy svých obětí na stěnu?" zvedla k němu pochybovačně oči.

„Třeba homo sapiens? Nějaký sběratel starožitností? Nebo úchyl," začal se smát.

„Tohle není vtipný, Jacku," povzdechla si těžce a třela si spánky.

„Prostě si děláš moc starostí, nech tomu čas, Katrin a pak uvidíš," věnoval jí jeden ze svých příjemných úsměvů. Ti dva byli zajímavá dvojka, jeden aktivně pesimistický a druhý pasivně pozitivní ale společně stáli na neutrální půdě.

„Víš, že nesnáším záhady a překážky," posadila se do křesla a kožená látka pohodlně objala její končetiny.

„A já zas nemám rád zimu a déšť ale taky nemůžu mít všechno, lásko, jinak bych se odstěhoval do Iráku."

To napětí z ní pomalu začalo padat, měla by mu poděkovat. Jack byl jako houba, která nasaje negativní vlny, a přitom to na něm nebylo znát.

„Máš zprávu," kývl k její ruce, pager na sebe upozorňoval blikáním.

„BEZPEČNOSTNÍ CENTRUM – ÚMRTÍ," Katrin se nechápavě zamračila.

„To jako vážně?" vyskočila z křesla a hnala se ke dveřím jako by tomu mohla ještě zabránit.

„Počkej na mě,“ snažil se ji navigátor zastavit.

„To snad ne! On umřel?“ zuřila.

„Kdo? Myslíš toho chlapa, co tě předtím napadl? On si dovolil jen tak umřít? Jak?"

Jack se ženu snažil dohnat, vyběhl schody a dlouhýma nohama s ní srovnal krok.

„To se dozvíme. Nechápu, jak se to mohlo stát! To jsou ti chlapy v ochrance úplně k ničemu?" rozčilovala se a prsty se pevně zabalily od pěstí jako by jimi chtěla někoho praštit. Vařila se jí krev. Jediný svědek a stane se tohle? Měla chuť zaklít. „Doufám, že dostanu dobré vysvětlení," v tomto stavu si nebylo radno s ní zahrávat.

Za necelých pět minut byli oba na místě. Jako vždy seděl u malé recepce jeden strážný, druhý postával vedle a oba se tvářili jako by se nic nestalo.

„Dostala jsem od vás zprávu," měřila si Katrin oba najednou nespokojeným pohledem přísného naštvaného člověka.

„To já jsem vám poslal upozornění, našli jsme ho před půl hodinou," upoutal na sebe pozornost ten sedící.

„Je mi jedno, kdo to poslal, chci vědět, jak je možné, že se to stalo, vysvětlí mi někdo, jak k tomu došlo?"

Muži zákona se na sebe podívali bezradně jako děti, které něco provedli.

„Ten muž spáchal sebevraždu, madam, očividně si podřízl hrdlo."

Katrin už chtěla znovu vylítnout, ale Jack ji chytil za ruku, aby ji uklidnil, právě v čas.

„Máte pravdu, ten muž si prořízl krční žílu i obě vnitřní tepny, krev naplnila plíce, takže bych řekl, že se dříve udusil a pak vykrvácel. Abych byl důkladný, zemřel přibližně před hodinou," přicházel k nim doktor Less se stetoskopem kolem krku a sundával si latexové rukavice od krve. Jeho pověstný klid byl zarážející, téměř chladnokrevný.

„Doktore, děkuji, že jste ohledal mrtvolu," přitakal pokorně jeden ze strážných a sundal si čepici z hlavy, pod kterou se evidentně potil.

Asiat přikývl a postavil se k ostatním, „už jsem dal příkaz svému asistentovi, za chvíli sem přijede s pytlem a odveze mrtvolu."

„Řekne mi tedy někdo, jak je možné, že ten nebezpečný násilník měl u sebe zbraň?" přihlásila se o slovo Katrin a bubnovala netrpělivě prsty o desku stolu.

Náhle se otevřely dveře a rozhovor byl podruhé přerušen příchodem Davida, který si to zamířil svižnou chůzí přímo ke skupince lidí.

„Dostal jsem zprávu o úmrtí vězně," informoval je suše. Ochranka přikývla.

„Nepříjemná nehoda," podotkl vážně. Kdyby celou dobu nebyl s nimi, Katrin by věřila, že je za to zodpovědný.

Kapitánka bouchla pěstí do stolu recepce, „jak vám může jen, tak někdo umřít? Nejsou tu protokoly, podle kterých se postupuje? Například žádné ostré předměty v cele?" rozčílila se s jedovatým sarkasmem. Sakra, litovala, že je ten chlap mrtvý, když se ho tak moc snažila udržet při životě, teď se od něho nic nedozvědí!

„Měli jsme službu my dva, ostatní jsou na pochůzkách, ale když nám ho sem včera David přivedl, prohledali jsme ho, nic u sebe neměl, ani nůž ani zbraň," hájil se ten sedící.

„Musel ho mít zastrčený v botě, nenapadlo nás ho vyzouvat," gestikuloval ten druhý a atmosféra byla více než zahřátá schylující se k hádce, protože Katrin vypadala jako sopka před výbuchem.

„No, ještě že tu nemáme lustry, jinak by se mohl pověsit na tkaničky od bot," rýpla si jedovatě.

„Tady je inkriminující předmět," Less přistoupil dopředu a dal na pult igelitový pytlík s krvavým nožem. Všechny oči byly na něm. Situace byla nepříjemná zvláště, když jste si představili, že právě tato zbraň ukončila něčí život.

„Kdy jste ho naposledy kontrolovali?" otázal se David přebírající roli vyšetřovatele který, jako jediný neměl na tváři grimasu znechucení, působil vyrovnaně jako detektiv, který už viděl všechno, a nacházet znetvořené mrtvoly bylo denním chlebem.

„Střídáme se každou hodinu, je to patnáct minut, kdy jsem se šel podívat a našel jsem ho ležet na zemi."

„Příště, pokud se taková situace vyskytne, dáte vězni okamžitě vězeňské šaty a ty civilní uložíte do boxu, nemám zájem, aby se něco podobného opakovalo," zavrčela Katrin naježená jako dikobraz.

„Ti muži za nic nemůžou, Katrin, dělají jen svou práci jako ty nebo já," chlácholil ji Jack a muži přikývli, oceňovali, že se jich někdo z vedení zastal.

„Kdo s vězněm mluvil jako poslední?" obrátil se David na muže u obrazovek a vážně na něho shlédl.

„Tady pan William," ukázal prstem na navigátora vedle kapitánky a nyní byla všechna pozornost na něm. David se podezřívavě zamračil.

„Snad si nemyslíte, že s tím mám něco společného." Přitiskl si Jack zdravou ruku na srdce, „jen jsem se ho přišel zeptat, proč to udělal. Nechtěl jsem, aby kapitánku něco ohrožovalo a chtěl jsem nějak pomoci, když toho teď nemohu moc dělat," ukázal zdravím palcem k sobě na své rameno.

„Nikdo tě neobviňuje, Jacku," utnula veškeré zbytečné dohady Katrin a v tom do dveří vjelo lehátko a jeden z pomocníků doktora Lesse.

„Tak jsem tady, kde je tělo?"

„Zavedu vás tam," chopil se šance jeden muž z ostrahy a rychle vyklidil prostor, ve kterém bylo dusno.

Katrin si povzdechla a chytila se za kořen nosu, aby se uklidnila. Nemohla se na nikoho zlobit, kdo by předpokládal, že ten muž bude takový zbabělec a zabije se. Nemohli věštit z křišťálové koule.

David přistoupil k recepčnímu pultu a začal tahat z ostrahy informace a detaily, čehož využil doktor Less a požádal ji, zda by si s ní nemohl ve své ordinaci promluvit.

„Vrať se na můstek, Jacku, já tam později přijdu," požádala svého přítele a ten jí dal malý úsměv, než odešel.

Less nebyl špatný společník, cestou jí vyprávěl o své kultuře a během toho z ní spadl všechen vztek, neuvěřitelné, co s vámi udělá trochu historie s terapeutem, dokonce měla trochu podezření, že se snaží odvést její pozornost od nějakého problému. Jakmile vešli do ošetřovny, uvítal ji bílý vestavěný nábytek, pach dezinfekce, jež toto místo dělal ne právě přitažlivým, a pak také holografická kostra v rohu byla nezbytným interiérem lékařské komory.

„Nuže, co máte na srdci, doktore? Něco o mém zdravotním stavu?" ihned, jakmile to vyřkla, se zalekla, co když jsou hotové laboratorní testy a oni přišli na to, že něco není v pořádku?

Doktor se tvářil vážně jako vždy, z toho nešlo nic poznat. Nabídl kapitánce židli.

Aha, tak to bude vážné...

„Chtěl bych si promluvit o tomto," natáhl ruku a odemkl zásuvku, ze které vytáhl Davidův deník. Zřetelně cítila, jak jí vstávají chloupky na krku.

„Dokázal jsem přeložit dost, abych věděl, o co tu jde, kapitánko. Pisatel byl velice chytrý, tři čtvrtě znaků je Japonských ale mezi nimi jsou znaky, jaké jsem ještě neviděl, vypadají jako sanskrt, ale určitě jsou vymyšlené, takže se slova dají špatně číst. Podobně to bylo kdysi za světové války, kdy jedna i druhá strana měla šifry, bez které zprávy nerozluštili, ale abych se vrátil na začátek, dozvěděl jsem se něco, co by vás mohlo šokovat."

Katrin tušila, že ví, o co jde, dokonce to naznačil, takže bude lepší vyjít s pravdou ven. Tohle právě ráda neměla, ale nebyla člověk, co utíká od problémů.

„Takže už chápete, proč jsem po vás chtěla, abyste našel ten vzorec, pokud v tom deníku nějaký je."

Less přikývl, „ano a máte štěstí, jeden jsem opravdu našel," otevřel deník a z něho vyndal malý list papíru a podal jí ho.

„To je ono? Je to poměrně krátké," podivila se a hleděla na uskupení několik značek s čísly.

„I malá věc dokáže velké věci, pevně v to doufám, ale chci mluvit ještě více do hloubky, kapitánko Leeová." Katrin zvedla oči od vzorce a čekala.

„Asi jako každá zvědavá duše se musím i já zeptat, komu ten deník patří, nenašel jsem žádné jméno."

Sakra, vyplivla v duchu, na tohle se mě prosím neptej...

„To nemohu říct, pochopte, nemohu dopustit, abyste se prozradil, nechci ohrozit ničí život. Musíme to vyřešit diskrétně, jediné, co vám mohu prozradit je, že ten deník patří jednomu člověku z hlavní posádky, takže si dejte pozor," varovala ho, vážně mít na svědomí jeho manželku a dvě děti nebylo něco, co by si ráda připsala na seznam zpackaných věcí. Tahle informace mu musela stačit.

„Chápu, ihned tedy předám vzorec hlavnímu bioinženýrovi a vy vraťte deník majiteli."

Posunul ho k ní a vyměnili si věc z ruky do ruky.

Less vyprovodil kapitánku na chodbu a popřál jí příjemný den, i když po této informaci na posledním slově zaváhal.

Po odchodu kapitánky došel zpátky do své kanceláře a sesunul se na židli, lokty opřel o stůl a do dlaní položil těžkou hlavu, jako by vážila několik tun, a ještě o pár víc. Starosti byly nepříjemnou součástí lidství stejně jako strach o budoucnost, život a rodinu. Právě od nebezpečí chtěl své potomky a manželku ochránit, proto se všichni registrovali na Oberona. Jako jeden z nejlepších chirurgů s doktorátem v Hong Kongu, byl vybrán na tuto misi a on souhlasil...

Chtěl se v budoucnosti vyhnout případné válce. Číňané brali politiku velmi vážně a měli tendenci podrobovat si ostatní státy do svého područí, což se všem také nelíbilo. Svět si pohrával s ničivými bio viry, a teď se jedním nakazí, když před tím vším chtěl uniknout. Celý život zachraňoval lidi, operoval nádory, dával umělá srdce a rozpohyboval lidi na umělých protézách, aby měli zase plnohodnotný život a chtěl za to tak málo…Stejně spokojený život jako ten jejich. Nyní si uvědomoval, že přání jsou jen pouhá nevyřčená slova hozená oknem.

Buddha ho zkoušel.

I to málo co se z deníku dozvěděl, protože ho nemohl přečíst celý a vybíral si namátkou jen některé odstavce, stačilo k tomu, aby porozuměl více, než chtěl. Všichni byli v rukou nějakého posedlého šílence, a pokud myslel posedlého, pak to tak bylo.

Kapitánka nejspíše neměla ani tušení, jak velkým středem zájmu je. Ten muž, který psal všechny záznamy, byl svým způsobem děsivý bez příznaků empatie. Šel jen za svým cílem jako psychopat. Šílená mysl hnaná touhou ji vlastnit. Nemohl jí to říct, a ještě víc ji vyděsit a traumatizovat. Nyní mohl jen přemýšlet, komu deník patří.

Kdo je tím zrádcem v jejich středu? Katrinina malá nápověda byla o to horší, že to bylo v kruhu těch nejbližších.

Doktor Less sebral papír a šel do laboratoří za svým přítelem bio inženýrem. Musel si něco vymyslet, v tom problém nebyl, ale plno dalších otázek vyvstávalo a ta nejhlavnější se zdála stále přítomná: Dožijí se dalšího dne?

**************************************************************************************************************************

Kapitánka proklouzla do Davidova pokoje, a co nejrychleji položila deník na pracovní stůl, kde ho předtím vzala a jen doufala, že po něm ještě nepátral. Jakmile ho položila, vzpomněla si na kameru, o které se zmínil, že v pokoji je. Sakra, teď bude vědět, co tam dělala, musí si najít nějakou výmluvu, tu si připraví později. Když odcházela, podívala se ještě na obrazovky uprostřed místnosti.

To snad nebylo možné! On šel po chodbě přímo sem! Proč má pořád takové štěstí!? Jako by na to měl nějaký detektor!

Kdo ví, co s ní udělá, až zjistí, že sem deník vracela, když se o něho zajímala naposledy, byl dost nevrlý, pokud se to dalo o stroji tvrdit.

Co teď? Kam teď? Schovat se za nějaké krabice? Nevěděla, jak dlouho tu bude a kdy se bude moci dostat ven. Tajný průchod dolů po žebříku? Co když už někdo ty dveře ve skladě obvazů a léčiv opravil?

Už se chtěla roztrhnout, když ji něco napadlo. Rychle vpadla do chodby s úklidovými roboty. Bylo tam nepříjemné šero až na žluté majáčky, jež se otáčely stále dokola. Rychle se skrčila do dřepu za dávkovač chemikálií u druhých dveří. Velký barel skryl ženino tělo, navíc v temnotě nemohla být vidět. Jeden z úklidových robotů zapípal a ona málem vyskočila z kůže. Vrzly dveře. Přešly kroky těsně vedle místa, kde se schovávala jako malý zloděj, a pak vrznutí druhých.

To bylo o vlásek…po krku jí stekla kapka potu.

Co nejrychleji se vyhrabala ven a vypálila odtamtud jako vystřelená raketa. Únik se povedl na jedničku, lépe by to neudělal ani maratonec v desetiboji. Rychle svižným krokem a bušícím srdcem přešla hlavní chodbu a vklouzla zpátky na můstek.

Uvítali ji tváře Jacka, Marga, Libreta, Harkera a toho malého zrzavého spratka.

„To jako se mnou nebudeš, strejdo? Včera jsi na mě taky kašlal!“ rozčiloval se výrostek v mikině s rukama v kapsách a za ramenem nepříjemně koukala kočka.

„Hele, nemůžu tě vzít sebou, malým klukům v baru nenalévají,“ vymlouval se Harker ale Damien byl prostě ďábel a odmítnutí neměl ve slovníku.

„A limonádu taky nenalévají?“ dal si ruce progresivně v bok. Oba se propichovali očima, kdo to vydrží déle.

„Prostě tam nepůjdeš a hotovo, domluvil jsem,“ rozhodil rukama Harker a výchovně se zamračil pohledem přísného rodiče.

„Krkavčí otče,“ vrčel kluk.

„Hele, buď rád, že jsi tady.“

„Teď ses vážně vytáhl, trochu autority,“ posmíval se Libreto a zmíněný strýc obrátil oči v sloup.

Katrin mezi tím rychle došla k Jackovi, „nechtěl, bys jít na skleničku? Potřebuji přijít na jiné myšlenky,“ navrhla mu spěšně a tomu se rozzářily oči samým štěstím.

„Jak si madam přeje, rytíř z Kamelotu je vždy k službám,“ pokynul jí ke dveřím a raději zmizeli ven, stejně teď nebyli nikomu platní, vzorky se podrobovaly testům a čekalo se jen na to, jak dopadnou a jaká místa počítač kalibruje za vhodná k přistání na Andrisu 10 a postavení kolonie.

„Škoda, že si nemůžeme zatancovat kvůli mé ruce, skvělý vynález lidstva, kdy přijdeš kompletně o všechny myšlenky a spojení s alkoholem zajišťuje ráno skvělé probuzení s někým nečekaným,“ vtipkoval Jack, hravě se nakrucoval před odrazem ve výtahu a uhlazoval si vlasy jako Casanova, druhou ruku stále opásanou obinadlem.

Katrin ho pozorovala s nadhledem, chtěla se bavit, smát, poslat ten nahromaděný stres do prdele a chovat se zase chvíli bláznivě jako...jako ten večer, kdy hrála Sophie Green, a ona s Davidem poprvé tančili. Tehdy se cítila skvěle, bezstarostně a dala by všechno za to, aby se ten pocit vrátil. Bohužel, právě naopak, myšlenky byly trpčí a trpčí, raději se podívala stranou znechucena vlastním odrazem. Možná, že když si dá pár skleniček, ten pocit se záhadně vrátí, proplíží se do jejího organismu jako tichý zloděj a udělá z ní Popelku na jednu noc.

To na něho musíš pořád myslet!? Chlap, co tě zajímá má narcistické sklony, přesně to, co nesnášíš a pokud věříš, že je v něm něco dobrého, tak jsi vážně naivní, holčičko, okřiklo ji vlastní svědomí. Tentokrát mělo pravdu.

„Hej, Země volá Katrin, je v té hlavě někdo?“

Kapitánka několikrát zamrkala, protože si uvědomila, že nedávala pozor a zastyděla se za sebe. Neměla by ignorovat okolí.

„Jistě, že ano ale ten někdo je naladěný se bavit,“ ušklíbla se a snažila se přetvařovat, že je všechno v pořádku. Pořád ještě nevěděla, zda ji David odepsal nebo ne a pokud tohle má být její poslední drink, tak toho musí využít.

Dveře se otevřely a výtah je vpustil do zcela jiného světa světel, reklam a hlasů.

Centrum zábavy mělo tři patra do výšky, terasy s bary, restauracemi, bowlingem, kinem, příjemným wellness a našlo se tu i pár obchodů s ošacením, jediné, co tu podle Harkera chybělo, byl vyhlášený podnik pro muže, jak tak zaslechla ve sprše, když se s Libretem dohadovali, kam si půjdou užít večer.

Celý prostor lákající svou okázalou reklamou vychvalující Weyland-Yutani je přivítal s jásotem a skupinkami lidí. Pojednou si Katrin zase připadala jako v supermarketu někde na Zemi. Normální prostředí.

Jack vzal kapitánku za ruku a vedl ji tentokrát do proskleného výtahu na druhou terasu, která byla kolem dokola celého toho dění.

„Tohle vypadá dobře,“ mrkl na ni a zatáhl ji do Irského baru.

„Nemyslím si, že by mě ten svítící mečoun nějak nadchl, jestli mi tu naservírují chobotnici nebo tresku, která páchne po moři, budeš ji mít na obličeji,“ varovala ho žertem. „Pořád mi od toho sestupu není dobře.“

„S tím počítám, ale doufám, že ti budou stačit špagety a nebudeš je srkat nosem,“ odvětil a zavedl je k volnému stolu se dvěma židlemi. Ke Katrinině překvapení měl bar interiér výhradně ze dřeva, a dokonce i tak voněl, pokud tedy nepočítáme leštidlo. Byla to příjemná změna oproti všemu kovovému kolem.

Kapitánka se uvolnila do židle, a jakmile do sebe dostala mísu těstovin s masem a dva doušky burbonu byla více spokojená. Otázkou bylo, koho by ten 40% alkohol neuvolnil.

„Teď jsi jako pravej chlap,“ pokývl jí Jack uznale a naznačil přípitek.

„Jo, kapitán vesmírné lodi s hvězdnejma frčkama, co zvládne sfouknout černou díru a udělat ze slunce kostku ledu,“ začala se smát vlastnímu sarkasmu.

„Ah, někdo tu má pořád blbou náladu, tak se ještě napij a pak mi řekni, až budeš vidět duhu a jednorožce," přikývl navigátor s potutelným úsměvem, začali spolu konverzovat a vtipkovat jako za starých časů. Téměř jako dva spolužáci, kterými před deseti lety byli. Na vše nepříjemné předtím se jako zázrakem zapomnělo.

No, nebylo to přesně to, co Katrin chtěla, ale nějaký potenciál uvolnění to mělo, ale až po pěti sklenkách a jednom odlehčujícím jahodovém koktejlu, aby byl přesný.

„Přesně tohle jsem potřebovala, zapomenout. Zapomenout na svět, na to, co se tu děje a na Patrika," zamumlala a sama zvedla sklenku, „na parchanta, kterého už nikdy neuvidím…“

Tak jsme zpátky na Oberonu a všichni jsou plní zážitků, a aby to nestačilo, Katrin má malé překvapení ve sprše. A to není vše, muž, který ji napadl, zemřel. Jak je možné, že zemře sám v cele ochranky? Tohle si jistě někdo vypije, nemůže se stát, aby jediný svědek umřel jedině, že by mlátil hlavou do stěny tak moc, že by si přivodil zranění. V tomhle ohledu jsme zase na začátku. Mezi členy posádky je nějaká skupina odpůrců a kdokoliv může být napaden.

Koloniální mariňáci Weyland-Yutani

Kapitola 29.
Posedlost

Kotva 29

29.

„Milovala jsi ho vůbec?" zeptal se náhle Jack a položil uvolněně loket na stůl ke své stávající poraněné končetině.

Katrin se zamyslela, ale čím déle byl ten vztah za ní, tím více o tom pochybovala.

„Já nevím je možné s někým být jen ze zvědavosti nebo proto, že je to správné, protože to chtějí tvoji rodiče?" ušklíbla se a zvlnila rty v pokřiveném hořkém úsměvu. „Bylo mi tehdy 20, v tom věku jsem byla ráda, že o mě někdo stojí, nepřemýšlela jsem, zda je to dobrá nebo špatná volba, takhle přemýšlejí teenageři. Žijí ze dne na den a nepřemýšlejí dopředu. Potřebovala jsem podporu, chodila jsem na školu a učení mě bavilo, ale později jsem chtěla víc, jenže, Patrik…"

„Patrik víc nechtěl. Zapomínáš, že jsem ho znal, svěřoval se mi," ba co víc Jack věděl všechno, co ze svého kamaráda vytáhl. Ten idiot se s ním podělil o Katrininy vize, sny, dokonce se mu chlubil, jak to dělají v posteli a on naslouchal, a zatímco byl svému příteli vrbou, své kamarádce zůstával oporou v těch špatných dnech a sbíral sám sobě plusové body do pomyslného koše.

„Do teď nevím, proč, Jacku. Možná to celé nebyla láska, jeden druhému jsme vyhovovali ale někdy, když jsem zůstávala v bytě sama, jsem měla pocit, že jsme spíš jako spolubydlící. Dost děsná pozice, když už se necítíš vítán ani ve vlastním bytě. Proč, Jacku, proč jsem chodila právě s Patrikem. Mohla jsem se dát dohromady s někým jiným a nečekat jen to málo, až si mě všimne takový hajzl."

„Máš pravdu, nezasloužil si tě. Patrik byl sebestředný ničema," podpořil ji v její domněnce, „já bych nikdy svou holku neopustil kvůli jiné, to udělá jen srab."

„Přesně!" vyhrkla a usrkla trochu růžové tekutiny ze sklenky, „jak se takhle může někdo chovat? Chovají se takhle všichni chlapy? Když je ženská omrzí, najdou si hned mladší a ani neřeknou, že se stěhují a prostě odejdou? Neposlal mi ani zprávu, a když jsem dorazila domů, jeho věci byli pryč, jen ten blbej dopis," postěžovala si trpce s trochou nenávisti někoho, kdo nedokáže bojovat s osudem.

„Pořád ten dopis mám, Jacku,“ přiznala se Katrin a styděla se za to, protože se tím sama nesčetněkrát mučila, ale nenašla odvahu ho ve vzteku roztrhat nebo vyhodit. Sentiment.

To, co Katrin nevěděla, bylo, že to bylo všechno úplně jinak a že jediný člověk, který to ví je ten naproti ní, který se povzbudivě usmívá, a přitom má na rukou více krve než David.

Pravda ve všech ohledech, byla pro Jacka více než sladká a uspokojující. Vítězství nad mužem, kamarádem z dětství, který opustil to, po čem on jen mlčky tiše toužil celou věčnost, bylo nade všechnu pochybnost. Taková hanebnost, neodpustitelné. Stejně tak jako naslouchal Patrikově domnělým problémům ve vztahu, tak i nové radosti, jež prožíval se svou novou milenkou. Jack zuřil. Nesnesl Katrin obelhávat, ale ze všech sil mlčel, přestože kdyby řekl pravdu, hledala by útěchu u něho, ale nedokázal ji vidět zničenou. Teď odstupem času by se zachoval jinak, byl si jistý, že by to udělal, zašlapal by Patrika pádnými argumenty do podlahy a Katrin by byla jeho. Jaká škoda, že nebyl více odvážnější.

Cítil se celou dobu jako pokrytec do toho osudného večera, kterého ho něco osvítilo, jako by mu ruku vedl sám ďábel. Pohádal se s Patrikem v soukromí. Chtěl mu otevřít oči, tenkrát byl ještě jeho přítel, ale všechno mělo své meze. Katrin byla to nejlepší, co ho potkalo, jak to mohl nevidět? To, co jeho kamarád dělal za jejími zády, byla blbost, ale poblázněnému člověku těžko něco říkat nebo radit. Každý strůjcem svého štěstí, že? Vlastně by se nikdo nedivil, že se svým chováním dopadl, jak dopadl.

Jak ho zastihl na schodech s kufrem v ruce u jejich bytu, jak tajně odchází pryč. Zbabělec. V tu chvíli byly naprosto jasné jeho úmysly a v Jackovi se vzpěnila krev. Už to nebyl přítel ale oponent. V tu chvíli Patrik překročil hranici.

Vyměnili si pár nepříjemných slov a Jack se mu dokonce přiznal, že Katrin oddaně miluje po celou tu dobu, co byli oni dva spolu. Vysvětlil mu, že se držel zpátky, aby jejich vztahu neuškodil. Vylíčil mu své složité emoce. Co kvůli Patrikovi obětoval, co v sobě musil dusit. Patrik se však zachoval jako ignorant, nejen, že stále trval na svém, že odejde ke své milence, ale také se mu vysmál a popřál mu hodně štěstí, že si s Katrin může dělat, co chce. Neměl žádné zábrany ve své aroganci a v tu chvíli ho doslova nenáviděl. Každou přítelovu část, která nestála absolutně za nic, jako člověk u něho selhal a zařadil ho někam mezi odpad.

Jack si z té chvíle moc nepamatoval, ale figurovaly v ní schody, ruce zarývající se do měkké drahé košile, následný pád, a pak několik litrů žíravé kyseliny, které rozpustilo tělo ve vaně opuštěného domu na kraji města, kam se stahovali tak nejvýše bezdomovci.

Jackův plán se bohužel uskutečnil dříve, než vůbec předpokládal, nebyl naivní, vztah, který každý den sledoval, se mu rozpadal před očima, byla to otázka týdnů možná dnů. Musel tedy improvizovat a opravdu rychle.

Prvotní myšlenka na začátku byla, rozeštvat ty dva svými postupnými machinacemi ale nepočítal s dalším prostředníkem, ta milenka a Patrikova zbabělost ho tak rozčílila, že už to nešlo zastavit...dlouho potlačované zvíře se dostalo na povrch a zabíjelo ve jménu vyšší moci.

O Patrikovi už od té doby nikdo neslyšel, a když se mu Katrin několikrát nedovolala, vzdala to. Měla za to, že ji už nikdy nechce vidět a je u své milenky, která je ho více hodna. Zničilo ji to.

Jack toho co se stalo, nelitoval, neměl Patrika ve skutečnosti rád. Utápěl se ve své víře, a přitom vše v co věřil, skrytě porušoval. Pohrdal jím. Měl ve svých rukou všechno a nevážil si toho. Opravdu ho nenáviděl z celého srdce. Když si teď na něho vzpomněl, svrběly ho prsty a polykal jed v hrdle, ten pocit ho nikdy neopouštěl. Vina? Triumf? Uspokojení?

Nyní bylo štěstí na jeho straně, dostal se na Oberona, mohl tu být místo svého soka.

Být vedle Katrin bylo jako vyhřívat se na slunci obrazně řečeno. Jeho vyvolená nebyla vyloženě veselý typ, který se hihňal každému slovu, což by ho nejspíše jen rozčilovalo, ale jemu se zvláště líbila ta pesimistická stránka se slzou toho mizivého optimismu v oku. Hořkost v tónu, se kterým mluvila na ostatní, se dala lehce přehlédnout, protože když hovořila s ním, zcela se ztrácel pod tíhou přátelství a sympatií.

Nyní byl okouzlený tím lehce jízlivým úsměvem, se kterým s ním mluvila o Patrikovi.

Měl pocit, že už na něho zapomněla, ale nikdy ze sebe nemohla ten pocit ztráty zcela dostat. I když hovořila, jinak věděl, že tam někde uvnitř, se z té zrady úplně nevymanila. Vždy tam byla a bude.

„Víš, nejsem naštvaná proto, že mě opustil, neklapalo to předtím a jsem si jistá, že by se to nezlepšilo ale ten pocit..." přitiskla si ukazováček na ňadro, pod kterým tlouklo smutné srdce. „Ta ztráta důvěry, že si našel jinou...To prostě nesnesu. Znáš mě, nejsem žárlivá, jenže to, že když jsme spolu večer, co večer leželi mlčky v posteli jako cizí už někoho měl...Sakra, dostat se mi teď pod ruku..." sevřela prsty v pěsti, až se jí nehty zaryly do dlaně.

„Je lepší to nechat plavat, nemysli už na něj, teď máš jiný život," usmál se na ni Jack.

„A ty?"

„Co já?" vypadal najednou zmateně.

„Nikdy jsem tě neviděla s žádnou přítelkyní, Jacku. Měl jsi nějaké nebo ne?"

Tahle osobní otázka se mu moc nezamlouvala, ale věděl, že pokud chce získat její důvěru zpátky, musí nějak odpovědět.

„Jistě že měl, než jsme se potkali. Vím, jaké to je být ve vztahu."

Katrin se nelíbilo, že to hrál na tak neutrální půdě a nešel do detailu, „tak se přiznej, chci slyšet nějaké pikantnosti, když už jsme na skleničce. Třebaaa...byl jsi někdy v bordelu? Tak se tomu říká, ne? Tam kam se muži chodí pobavit," začala zvesela z jiného soudku.

Jack vyvalil oči, „Katrin!" vydechl naoko pohoršeně, ale líbila se mu její hravá odvaha.

„No, co, nemůžeš po mě chtít, abych byla střízlivá, to bych se na takovou věc neptala, teď odpověz."

Tohle si zasloužilo pořádné loknutí burbonu, "jo, byl, jednou," přiznal a trochu mu zčervenaly tváře, "ale abych tě ujistil, žádná červená knihovna."

„Vážně? Myslela jsem, že jsou z toho muži unešení, víš pořád ty vtipy o prostitutkách a tak dále," mávla energicky rukou, aby to zveličila.

„Co se týče intimní zkušenosti, tak to bylo velice neosobní, dáš peníze výměnou za hodinu s cizí ženou, jen obchod, něco za něco," pokrčil rameny, ale už se jí do očí nedíval. Cítila se trochu trapně. Jack nebyl muž, který by se chlubil úspěchy v posteli.

„Tak počkat...ty se stydíš! To není možné, Jack William se stydí," utahovala si z něho Katrin a schovala úsměv za dlaní, chichotala se jako holčička.

„Jo, není to právě zkušenost, o kterou bych se rád dělil," zavrčel Jack trochu popuzeně, a to ji ještě více nutilo ho pokoušet a škádlit.

Jacku, Jacku, když mi řekneš víc, dám ti pusu, co ty nato?" žertovala na jeho účet.

Ty zelené oči k ní pomalu vzhlédly s útrpným leskem. Neměla by ho pokoušet, věděla to, ale v tomhle stavu postrádala všechna logická řešení smysl.

„Neříkej něco, co nehodláš splnit," varoval ji se zdviženým prstem.

„Nejsem dítě, umím držet slovo, navigátore," zamávala mu sklenkou před obličejem.

„Fajn, ale nechci pusu, takové přiznání si zaslouží víc," trval na jiných podmínkách a Katrin si ho změřila ze svého místa, ale nakonec souhlasila.

„A teď to vyklop. Všechno."

„Fajn, jak chceš," ušklíbl se Jack s vidinou sladké odměny. Poslouchala. Mohl jí namluvit cokoliv. Nejprve se tedy opřel zády o opěradlo židle, dovolil si malou důležitou pauzu, než se nadechl a spustil.

„Bylo to asi před pěti lety na mé narozeniny. Šel jsem domů z oslavy, trochu se mi motala hlava z toho, co jsem vypil a cestou domů jsem v uličce narazil na neonový nápis. Napadlo mě jít dovnitř. Už si přesně nevzpomínám, co jsem řekl nebo jak se jmenovala, jen to, jak mě jedna z holek táhla nahoru do pokoje. Možná jsem od toho čekal zázrak, ale byl jsem zklamaný. Musel jsem se svléknout sám, a navíc ta holka byla chladná jako mrazák. Nešlo to, však víš co. Nebylo to tím, že by nebyla hezká, ale působila tak laciným způsobem, že se mi to hnusilo. Odešel jsem od ní, aniž by se něco stalo, dal jsem jí peníze a odešel. Nejspíš nejsem právě typ na rychlá dostaveníčka. Pro tu ženu jsem byl jen další zákazník z mnoha, neznala ani mé jméno, žádná citová vazba. Byl jsem frustrovaný a hledal jsem chybu někde v sobě, a když jsem ji našel, zjistil jsem, že jsi to ty. Konec příběhu."

„Tak počkej, co já?" vykulila Katrin oči a trhla sebou.

„Protože už tenkrát jsem k tobě něco cítil. Prostě jsem nemohl spát s nějakou jinou ženou, když jsem měl před očima tebe. Patrik to evidentně dokázal, já ne."

Jack schválně použil takové kruté srovnání, aby vypadal jako ten lepší a skutečně to fungovalo, dívala se teď na něho zaraženě, ale postupně se zarděla a určitě to nebylo alkoholem. Jak miloval ty jahodové tváře…ta chvíle ho zachytila a držela v očekávání. Nehodlal na ni tlačit, nebyl ani zbabělec ani neurvalec.

Na pár chvil bylo trapné ticho, oba si v hlavě urovnali potřebné, než se ujala slova ona.

„Jak dlouho, Jacku? Jak dlouho už o mě máš zájem?"

Vše jako by ztichlo a soustředilo se jen na prostor mezi nimi. Hluk ustoupil do zdí a zůstalo napětí.

„Deset let…"

To Katrin vyrazilo dech, musela se napít a smočit náhle suché rty i hrdlo v něčem hořkém, sladkém, trpkém, prostě v čemkoliv, aby se vzpamatovala. Ne, že by jí to nelichotilo ale deset let!? Proboha, i Afroditě by za tu dobu narostly vousy a Robinzona by sežrali kanibalové. Deset let? To muselo být od té doby, co se setkali, jak to, že nic nikdy nepoznala? Byla tak hloupá? Nevšímavá? Bylo to přímo před nosem. Teď se cítila trapně ona.

„Tak dlouho a nic jsi neřekl?" vydechla nevěřícně a sklonila pohled k desce stolu.

Dva smaragdy ji naproti pozorovaly se směsicí neznámých pocitů, kterým nechtěla rozumět.

„Vždy jsi mě viděla jako kamaráda, dobrého ale pořád jen kamaráda. Jsem rád, že ti mohu být nablízku, Katrin, hřeje mě pomyšlení, že se netrápíš a že tě mohu chránit a to stačí," usmál se sklesle jako by s tím byl smířený, ale uvnitř tu bitvu nikdy neprohrál.

Ta nezištnost ji omráčila, úplně zjihla. Co na to ale sakra říct? Jo, díky, že se o mě staráš, ale jsi jako můj brácha. To se sem vážně nehodilo, a tak si skousla spodní ret mezi zuby a provinile mlčela.

„Ještě jednu sklenku?"

„Ehm, jo díky."

Jack odešel k baru a Katrin měla čas si trochu vydechnout. Hlava se jí zamotala, její vesmír se motal kolem té události. Deset let! Není divu, že se na ni chtěl o pohřbu vrhnout. Nedokázala si představit ty roky frustrace, jaké musel zažívat, když ji viděl s Patrikem. Oh, bože, Jack byl tak nezištný, staral se o ni, byl takovým přítelem, kterého by každá holka chtěla, dokonce kvůli ní i zabil! To sem nepleť, a navíc to bylo ve vypjaté situaci, tě chtěl zachránit, ty náno, nadávala si. Položila těžkou hlavu do dlaní, rozpálené tváře žhnuly studem. Nejraději by zalezla pod stůl. Proč, proč si toho nevšimla dříve? Nedůvěřovali si? Neříkali si vše? Na chvíli si představila, kdyby si s Jackem něco začala. Mohl by mu David ublížit? Vzpomínka na Davida byla ještě tíživější jako šlapat po žhavém uhlí. Každý krok mohl být hodně bolestivý.

Jakmile si k ní Jack zase přisedl, raději diplomaticky změnila téma, tohle bude rozebírat, až bude střízlivá a schopná uvažovat.

Večer pozvolna utíkal a vše se vrátilo do všedních kolejí, vtipkovali, pitvořili se a vytáhli i staré historky. Byl to dobrý čas až do chvíle, než měla pocit, že se jí neonový mečoun na zdi směje, a když vstávala od stolu, podlamovaly se jí nohy a celkově měla pocit, že je v lunaparku. Jack kapitánku podepřel svou jedinou zdravou rukou a měl co dělat, aby ji ve vzpřímené poloze dostal do proskleného výtahu, protože eskalátor nepřipadal v úvahu.

Katrin pořád něco mumlala jako každý jiný opilý člověk, takhle ji už dlouho neviděl, ale evidentně to potřebovala. Nebylo špatné se občas napít. Nakonec se vypotáceli v přízemí a s houpající podlahou se trefili po dvou pokusech do toho pravého neimaginárního výtahu. Jack opřel Katrin o kovovou stěnu a přitlačil kartu ke čtečce, aby je pustila na jejich patro. Vážně, kdo tohle vymyslel, zavrčel v duchu.

„Nevadí, když si trochu sednu?" zamumlala jeho společnice téměř roztomile.

Navigátor měl o polovinu méně skleniček než ona, takže dobře věděl, že ve výtahu žádná židle není a jen tak, tak se otočil, aby ji chytil, než se zřítila k zemi jako dřevěné koště.

„Ty budeš ráno vypadat," smál se jí.

„Taky mám nárok jednou za týden se pobavit, no ne? Co sjet ještě dolů na střelnici? Teď bych chtěla lekci, jak zacházet s tou MP-něco, něco, něco..."

„Tak to by nebyl dobrý nápad, holčičko, mám raději svou hlavu na krku," pokáral ji Jack s jízlivým úsměvem.

„Nechci ti...ustřelit hla...vu, to dělají vojáci já...já jsem jednička hvězdného letu a astrofyziky, zvládnu zaměřit i s opicí na krku," zívla Katrin, položila mu unaveně čelo na rameno a zavřela oči.

„S tím spánkem ještě počkej, kamarádko, nemůžu tě nést, tak se hezky vzbuď."

Trochu s ní zacloumal a povedlo se, byla jako ospalé miminko a bylo jí jedno, kde si ustele.

Katrin sebou trhla a tentokrát opřela hlavu o stěnu výtahu a vnímala tlak stoupající jednotky hydrauliky, když bez varování ucítila něco na svých rtech.

Kapitánka zmateně zamumlala, nejspíše jí nějak v té chvíli nedocházelo, že ji právě někdo líbá, zato Jack si to vychutnával po všech stránkách, jediný fakt, který to kazil, bylo to, že byla opilá a nejspíše si to ani ráno nebude pamatovat, přesně jak chtěla, takže se teď on postará o to, aby tu vzpomínku měla.

Jack se přitáhl blíže a nabídl své tělo jako oporu, naléhavě okusil ty růžové plátky chutnající po silném zrádném burbonu. O něčem takovém snil a teď se mu ten sen splnil, a to nebyly ani Vánoce.

Katrin jen z části vnímala co se s ní děje, ale zavírala oči, chtěla spát, víčka jí sama těžkla a mužské tělo, které ji tisklo k ocelové stěně výtahu, jí v tom bránilo. Pocítila mrzutost nad tou neurvalostí. Prsty nahmatala Jackův rukáv a trhala za něho, ale nevnímal v záchvatu družení.

Navigátor byl v sedmém nebi, zavírající oči své přítelkyně mu daly jasně najevo, že polibek přijímá a malátnost si pletl s povolností a svolením v alkoholovém opojení, jednoduše řečeno, využil situace. Jack vtiskával své rty do jejích jako by tam chtěl vytlačit svůj nesmazatelný hříšný otisk. Toužebně zasténal, tohle byla jeho výhra, kterou mu ostatně dlužila a on si ji právoplatně vzal. Ať se ale snažil, jak chtěl, Katrin se ani nehnula, nic z jeho snažení bohužel neopětovala, a když se mírně odtáhl, zjistil, že už zase spí. Neuvěřitelné.

Výtah zastavil a on s kapitánkou musel znovu zatřást, aby mohla jít. Doprovodil ji do pokoje a tam ženu shodil na postel. Bylo to těžší, než to vypadalo. Žena něco zamumlala a už zase spala snad ještě dřív, než dopadla do pokrývek.

Jack se nad tím obrázkem usmál, ohnul se v pase a pohladil svou milovanou něžně po červené horké tváři.

Něco neurčitého zašeptala skrze rty, ale nevzbudila se. Tak bezbranná a roztomilá, mohl by lehce využít situace, ale počká si, čekal už tak dlouho, že nějakou dobu to ještě vydrží, nehodlal Katrin nijak ublížit. Předtím už ji svým přiznáním zaskočil v nevhodnou dobu na nevhodném místě a ona se mu vzdálila, to už nedopustí. Získá si její náklonnost jinými prostředky.

Škoda, že nikdy nezjistí, co všechno pro ni udělal...

Jack zaslechl šoupavý zvuk a rychle se otočil. Dveře kapitánčiny kajuty se náhle sami otevřely.

**************************************************************************************************************************

Nepříjemný zvuk vyrušil Jacka od rozjímání nad Katrininou tváří a vlastní divokou fantasií. Překvapeně se otočil a byl ještě více zaskočen z pohledu na příchozí vysokou postavu.

„Co tu děláš?" zavrčel na příchozího skrze semknuté rty. Světlo z chodby osvítilo tmavě modrošedý overal šitý na míru a zlatou vlnu vlasů, než se dveře zase zavřely a uvěznily dva soky v jedné místnosti.

David klidně přistoupil blíž ke svému oponentovi, jehož nálada se rapidně měnila jako by byl ve vzduchu nějaký smrtící bacil. Instinktivně si stoupl před postel jako by měl David v úmyslu Katrin probodnout nožem, i tak by ji chránil, byť s jednou rukou zraněnou.

„V tuto hodinu kapitánce Leeové pravidelně každý večer podávám lék."

Jack znejistěl, nevěděl o ničem, co by Katrin musela brát. Myslel si, že mu říká všechno, možná se mýlil a nebyl tak věrohodný jako samotný android. To pomyšlení se Jackovi příčilo.

„O tom bych musel něco vědět, Katrin mi říká všechno," vzdorovitě se zamračil a nehýbal se z místa.

David sebou přinesl kovové pouzdro, téměř jako nerezová miska na chirurgické nástroje, a když ho otevřel, uvnitř spočíval vypolstrovaný injektor s neznámou tekutinou v dávkovači.

„Možná vám neříká všechno, pane Williame. Nejsem povinen vám cokoliv sdělovat a konzultovat s vámi kapitánčin stav, nejste její příbuzný ani manžel, ale nedostal jsem rozkaz mlčet, nuže poslouchejte. Kapitánka Leeová má vážnou nemoc, která se momentálně nedá ničím léčit, jen potlačit ničivé příznaky. Lék, který jí podávám, se musí každý den aplikovat, aby nedošlo ke zhoršení příznaků. Požádala mě o tuto službu. Chtěla to držet v tajnosti, ani doktor Less nemá žádný záznam o její zdravotní indispozici. Připravuji pro ni medikament osobně, jelikož tak mě instruovala. Věřím, že její tajemství u vás zůstane v bezpečí," pravil David bez emocí a působil teď skutečně jako mechanický stroj, služebník Weyland-Yutani.

Jack byl více než zaskočen touto změnou situace a informací, jež rozdrtila jeho vysněnou budoucnost doslova na prach. Nejen, že byla Katrin nemocná, ale důvěřovala více chodícím součástkám než jemu. Nevěřil Davidovi, ani co se za nehet vešlo, naopak co jiného by tu dělal? Ať se snažil, jak chtěl, nenašel jiný důvod. Musela to být pravda. Děsivá pravda. Jack se chtěl Davida zbavit, ale teď věděl, že to nebude možné. Proto byla Katrin tak divná, když jí řekl, že ho musí zničit. Dávalo to dokonalý smysl. Pokud tedy o ni nechce přijít...ah, to se mu vůbec nehodilo! To měnilo celou situaci! Nejvíce ho ale pálilo, že o ničem nevěděl. Proč mu to neřekla? Tajila to před ním, a to si myslel, že spolu sdílejí vše. Jack se cítil oklamaný a ztracený.

Náhle za sebou uslyšel sténání a šustění od toho, jak sebou začala Katrin najednou házet, vyděsilo ho to k smrti. Jack se ihned otočil a v panice ustoupil od postele. Díval se na vše jako v mlze. Skutečně měla nějaký záchvat. Udělalo se mu z toho samotnému špatně a stáhl žaludek. Nevěděl, co má dělat, jen tam ochable stál a bál se pohnout, když mu stékal pot po zádech.

David udělal dva kroky dopředu a obešel konstrukci postele, přes rameno se na navigátora podíval.

„Myslím, že kapitánka udělala dobré rozhodnutí, že si místo vás vybrala mne, být to na vás nedožila by se rána," odvětil chladně poukazující na Jackovu ztuhlost, a pak už postupoval zcela systematicky jako lékařský přístroj. Odložil pouzdro na stolek, vzal injektor a druhou rukou znehybnil svíjející se tělo na posteli.

Jack se cítil za jeho zády hloupě a bezmocně. Díval se na to, co se dělo před ním jako duchem nepřítomný, a nakonec spěšně odešel a nechal Davida pracovat.

Androidova ruka stiskla výstupek spouště a antivirus se aplikoval do Katrinina těla.

Vše šlo opravdu skvěle. Sám pro sebe se lehce usmál, jak brilantně zvládl celou situaci. Rozhodně nedá Jackovi šanci být kapitánce blíž než on. Jak lehké bylo toho hlupáka obalamutit a skrýt mu pravdu před očima. Vlastně zase tak moc nelhal. Katrin v sobě měla smrtící virus a podání protijedu bylo každý den nutné, tím, že jí podal plnou dávku, byla jedinečná, a tak s ní i zacházel, ale navigátorovi jej podal trochu jinak, aby mu to vlastní software dovolil. Lehce se dá hrát se slovy, zmást lidskou mysl, a přitom obejít vlastní nastavení, pomyslel si s uspokojením.

David věřil, že se teď první navigátor cítil k ničemu, dokázal si představit ten jeho zdrcený obličej, jak bloumá chodbami.

S uspokojujícím zadostiučiněním vrátil injektor do pouzdra, který si sebou výjimečně vzal, aby to vypadalo důvěryhodněji a posadil se na kraj postele. Ruku měl stále položenou uprostřed Katrininy hrudi mezi ňadry, aby ji držel dole v neustávajících křečích, dokud pozvolna nepřestaly a tělo vyčerpaně nekleslo zpátky na prostěradlo. Ani pak ale paži neodtáhl, sledoval, jak se kapitánce zvedá hrudník a prsa. Pokožka u krku se trochu orosila potem, ale svaly přestaly být zatnuté a rysy napjaté.

„Katrin, má lásko..." řekl David, i když věděl, že to neslyší, ta slova měla příjemnou melodii v každém písmenu a on bude slavit úspěch až je uslyší z jejích rtů. Jednou…

Katrin se ve spánku znovu pohnula a posunula ruku, zavadila tak o tu jeho, jež byla volně položena vedle jejího těla. Téměř to vypadalo jako by ji dala záměrně na androidovu. Překrývaly se jedna přes druhou jako u starého manželského páru, který mezi sebou sdílí tu největší hlubokou důvěru ve zlých časech.

David jemně uchopil ty drobné ženské prsty, tak odlišné od svých a obdivoval tu křehkost každého z nich, poté je přiblížil k sobě a vtiskl malý polibek na klouby, než ruku jemně položil zpátky na pokrývky.

„Davide..." ženiny rty se mírně rozdělily a mezi nimi uniklo jeho jméno.

Android nastražil uši se všemi přijímači a zahleděl se na kapitánčinu tvář, obočí mírně krčila, jako by se jí něco zdálo, ale spala.

„Ano, jsem tady," odpověděl konejšivě jako by mluvil k dítěti.

„Neopouštěj mě..."

Nic víc slyšet nechtěl.

„Neopustím, má Katrin, slibuji na svůj život a na svou existenci..."

**************************************************************************************************************************

David 8 přišel do svého pokoje o hodinu později, kdy příznaky kapitánky zcela odezněly a on jí dopřál klidný nerušený spánek spravedlivých.

Každodenní rutina byla vyřízena během pár minut, protijed se dostal do ventilace a rozprostřel se po celé lodi. Ještě měl několik hotových dávek a pár dalších bylo z poloviny vytvořeno. Tato věc byla nejvyšší prioritou, pokud měl posádku Oberonu udržet při životě.

Chladné nevýrazné prostředí bývalého skladiště, které si přivlastnil, mělo tolik skrytých tajemství, jeho tajné království. Vlastně ani hlavní posádka kromě Katrin nevěděla, že nějakou místnost má, vsadil by se, že ostatní si mysleli, že se někam na noc postaví do rohu a připojí k baterii. Jak málo věděli. Lidé by neměli stroje podceňovat. Zvlášť takové jako on. David měl potenciál, jednou jeho jednotka naplní ulice na Zemi a bude nezbytnou součástí společnosti. To byla budoucnost. Vize. Soběstační jedinci z masa a kostí, křehcí a pyšní na to co dokázali, nemohli konkurovat někomu jeho kalibru, nebýt strojů a energie, stali by se z nich neandrtálci pomýlení strachem.

David jistým krokem přešel ke svému pracovnímu stolu a odklonil rýsovací pravítko uprostřed. Pohladil prsty svůj deník, dobře věděl, že tu předtím nebyl, Katrin nebyla příliš důsledná a její past sklapla na prázdno. Předvídal to, i když nemohl odhadnout konečné důsledky, že ho bezohledně vyřadí z provozu.

Pomalu v něm listoval a pečlivě hladil stránky jako by to byla její kůže, které se předtím dotýkal, než se zastavil na jedné konkrétní. Chemický vzorec byl zřetelný, David si byl jistý, že si ho opsala, protože písmo rozluštit nedokázala. Nechá Katrin ve tvrzení, že o ničem neví a bude sledovat její marný postup. Zábava, i tak by se to dalo pojmenovat. Pozorování.

Ano, vzorec byl správný, jeho protilátka obsahovala všechny řečené sloučeniny a prvky, avšak on změnil hodnoty látek, a to zcela záměrně. Nechá ji tajně doufat v nemožné, a pak až bude v koncích.

Nad tou sladkou odvetou se android usmál, když palcem přejel po písmenech a číslech, vše bude mít ještě zajímavé řešení, protože on je pořád krok před ní.

David něžně zavřel deník a dal ho do protilehlého rohu stolu, doprostřed dal přenosný plastový box s logem Weyland-Yutani a ten mírně zasyčel, jak vzduch unikl ven, jakmile odstranil víko a odhalil tajemný předmět.

Cizí zbraň s ostrými břity, kterou našel na Andrisu 10, byla fascinující po mnoha neprobádaných stránkách, ale nedovedla ho k záhadě, jak se tam vzala a proč je na ní lidská krev. Otáčel ji v rukách jako loutkář, který vidí všechny nedostatky tohoto starého artefaktu, a přesto neměl žádné vodítko. David se snažil tuto věc porovnat s čímkoliv z lidské historie, která byla v archivech Oberona ale marně, něco takového stvořila jen mysl programátora počítačových her z dvacátého prvního století.

Android opatrně položil nátepník na víko boxu a nechal ho tam ležet jako vzácný exponát hodný jen ke koukání. Lampa osvětlila jakoukoliv nerovnost, ale tajemství neodhalila, on se však nevzdával. Pokud neobjeví tajemství teď později jistě ano.

David vzal velký křídový papír a jeho grafitová tužka začala přesné detailní tahy. Několik obrazů z různých perspektiv a výřezů naznačovalo jeho nepopiratelný zájem a fascinaci. Chtěl vytvořit druhý totožný nůž uvnitř nátepníku. Díky prvnímu měl dobrou představu, jak má vypadat, kopie už by neměla být problém.

Pevně doufal, že lesklý karbin bude dostatečným duplikátním materiálem, jakožto nejtvrdší slitina ze Země. Co se týkalo rozboru kovu jeho nové hračky, přístroj ji ohodnotil jako neznámou, což bylo dobré znamení. Stále bylo co objevovat a Andris 10 bude zajímavým nalezištěm pokladů.

Tmavý odolný kov přitáhl Davidovu pozornost ještě blíž. Jakmile dokreslil svůj návrh, odešel k jejich obří 4D tiskárně na nižším podlaží, která mu čepel vytvořila za necelou minutu, stačilo ji jen nabrousit a trochu zušlechtit, aby vypadala jako ta druhá. Ve své práci byl David precizní a rychlý. Když byl konečně zpátky ve svém pokoji, zbývalo jen porušit celistvost celého návleku na ruku a pekelně ostrý břit tam zapojit.

Vzal si teleskopické nářadí z malého inženýrského kufříku a s odhodláním se pustil do díla s malým šroubovákem, svou silou a touhou po poznání.

**************************************************************************************************************************

Ráno pro Katrin začalo nesnesitelnou bolestí hlavy, která se neztratila ani přes intenzivní snahu nechat obličej půl minuty pod vodou, natož dvěma marným snahám udržet včerejší italské nudle v žaludku. Pozitivem nebylo ani to, když viděla, jak se v záchodě těstoviny převalují jedna přes druhou jako klubko hadů, než je spláchla.

„Sakra, to byla noc..." zasténala, ale nemohla najít nic proti nevolnosti. Vážně nepočítala s tím, že se bude oddávat alkoholu, měla by si pořídit nějaké zásoby starého dobrého aspirinu, alespoň dvě balení, Katrin, víš, že ho budeš potřebovat, pokud si ještě někdy po tomhle uděláš výlet do baru.

Oblékla se hned po sprše hlemýždím tempem a měla hrozný hlad, které nezahnalo ani píchání a dunění v hlavě jako by tam měla všechny motory Oberona na plný výkon.

Do společné jídelny vešla jako gladiátor po celodenním boji. Záda mírně ohnutá, hlavu mezi rameny, ruku na čele a druhou na břiše.

„Teper' vy vyglyadite kak pravyy chlen ekipazha, kapitánko," ušklíbla se Jovovičová, nabírala kaši na lžíci jako buldozer a vpravovala ji do úst.

Katrin jí nerozuměla, ale znala Ruský kousavý humor útočící na nedostatky toho chudáka, na kterého se zaměřil. Hodila po ní nevraživý pohled.

„U kapitana byla trudnaya noch', trochu soucitu, poručíku," ozval se David a bez ptaní přistoupil ke Katrin a z kapsy vytáhl malou krabičku. Dávkovač léků, jak si všimla a dvěma prsty z něho vyňal jednu konkrétní tobolku, jako by přesně věděl, co v danou chvíli potřebuje. Zastyděla se za sebe.

„Zde, něco na bolest," jakmile uklidil svůj inventář medikamentů, ve kterém snad nosil úplně všechno, přinesl ženě i sklenici vody.

„Vsadila bych se snad, že v tom dávkovači máš jak marihuanu, tak v kapse ampulku morfia," zavrčela Katrin nevraživě. Hodila prášek do krku a zapila ho bez ptaní. Android ji celou dobu pozoroval.

„Snažím se návykovým látkám a zvláště analgetikům, jež více uškodí, než pomůže, vyhnout, a také vím co je pro vás nejvhodnější, mám celý váš lékařský diagram."

Ta jeho poslušnost Katrin ubíjela, raději se odplazila ke stolu a posadila se.

„Příště byste měla zkusit něco jemnějšího, třeba pomerančový džus," ukázala na ni Jovovičová lžící.

Teď toho mám dost! Proč mě chce pokaždé ráno někdo vytočit?!

„Nechte si ty poznámky, Jovovičová, každý není takový přeborník v pití jako vy," zpražila ji pohledem s mírným ostřím v hlase.

„Nebudeme si snad kazit den takovým ženským hašteřením," snažil se o smířlivý tón Margo a situace se trochu uklidnila. Katrin zarytě mlčela, zatímco kolem hýřil rozhovor, kterého se raději neúčastnila a čekala, až ten zatracenej prášek začne konečně účinkovat a jí v hlavě nebudou znít zvony.

Po chvíli pozvedla oči přes hranici růžových vlasů, jež jí spadaly do tváře, nevěděla, zda vypadá více blbě nebo naopak vražedně, protože v Jackově tváři se míchaly obavy, a to jí samotnou dělalo starosti. Vlastně si až teď všimla, že tu je.

Kapitánka nadzvedla jedno obočí jako by se ptala, co se děje a vyslala k němu telepatickou otázku.

Stalo se snad včera něco? Urazila ho? Nadávala mu? Řekla něco, co nechtěl slyšet? Bože, snad si z něho neutahovala. Nepamatovala si, že by na ní byl naštvaný, alespoň z doby, kdy ještě vnímala svět, možná je mu také špatně. To byl pravděpodobnější závěr.

Jack vstal a minul ji pohledem, „hned ti přinesu něco k jídlu." Ta nečekaně rychlá reakce ji zaskočila. Kde se najednou brala taková ochota a starost? Nebyla na tom tak bídně, aby si pro jídlo sama nedošla, měla nohy a navíc, nechat si pomoci od někoho, kdo má pohyblivou jen jednu ruku? Slabošství.

Než ho ale stačila zastavit, někdo se k ní po pravé straně přitočil jako číšník v restauraci. David jako pravý sluha svého pána už před ní servíroval misku horké kaše s kusy červených jahod.

„To nebude třeba, pane Williame, o vše jsem se již postaral," hladce ho android předběhl, jako by měl dopředu vše nachystané.

Jack sklouzl zpátky do židle a vypadal jako hadr na koštěti. Všimlo si toho více lidí.

„Oceňuji tvou starost, Davide ale nejsem na vozíčku a nohy mi fungují dost dobře, nepotřebuji, aby se o mě někdo staral, děkuji mockrát," zavrčela Katrin jako raněný pes, vzhlédla k němu, ale krystalicky modré oči nepřipouštěly námitek.

Katrin se cítila více jak trapně, skoro jako někdo upoutaný na lůžko. Snažila se zůstat neviditelná a byla vděčná, že se od ní android beze slova vzdálil, nechápala však oční kontakt mezi ním a Jackem.

Co se to tu sakra děje? Prospala něco? Hádají se? Raději vše začala také skrytě sledovat a po kouscích do sebe vpravovala ovesnou kaši. I navzdory svému rozpoložení musela uznat, že Davidovo připravené jídlo vždy chutnalo lépe než kohokoliv jiného, tím spíše to z automatu, téměř jako by vše nějak lépe okořenil a přidal něco navíc, než co bylo v původním receptu. Nehodlala ale přiznat, že si na tom vnitřně pochutnává.

„Tak, jak zní dnešní program?"

„Já mám výsledky půdy," hlásil Harker.

„Já rostlin a nerostů," zvedl ruku Charles jako školák.

„Já dostala předběžné výkresy od architektů," usmála se Juliet Cori a jako poslední promluvil Libreto.

„K dovršení všeho mám tři místa, kde bychom mohli s Oberonem přistát."

„Nejprve si poslechneme, co nám řekli agronomové," prohlásila Katrin.

Harker si vzal několik listů papíru do rukou a četl různé hodnoty, „zkráceně řečeno, voda v půdě je obstojná, meteorologické srážky nejsou tak časté, ale když jsou nejspíše to, stojí za to. Půda vodu uchovává, což je dobře a dá se hovořit o možné podzemní vodě. Ještě nevíme, jak je rozsáhlá, ale to brzy zjistíme, až uděláme nějaké hlubší vrty. Co se týče menšího výřezu řekněme tak metr do hloubky, protože nic víc, než armádní rýč jsme sebou neměli, mohu říci, že je to směsice hnědozemě a šedozemě. Žádná sláva, ale něco vypěstujeme a zbytek doladíme bioinženýrstvím, děkuji za potlesk."

Máme tu další nahlédnutí do minulosti Katrin a jejího vztahu s Patrikem, který nebyl právě idylický. Dozvěděli jsme se, že Patrik jednoho dne náhle zmizel, divné? Náhoda? Nemyslím si.

Katrin se trochu opila, aby ulevila své duši, ale bylo to moudré rozhodnutí? Dostalo ji to do situace, do které by za střízliva nedostala. Uvidíme, jaký to bude mít dopad. Naštěstí, než by to došlo dál, čehož by Jack asi využil, to David, zastavil. Díky bohu za něho. Vždy se dokáže objevit v těch správných chvílích. Jack je tak šokován Davidovým přiznáním, že je smrtelně nemocná, tedy vlastně překrouceným způsobem nelhal a vlastně s tím znevážil jejich důvěrný vztah neochvějného přátelství.

David je teď spokojený, a může se zabývat nalezeným artefaktem z Hollow. Co dalšího vypátrá?

Poslední zmínka je o přistání na planetě, které se blíží a s tím konec i první knihy.

David 8

Kapitola 30.
Přistání bez nehod

30.

Kotva 30

Vypadalo to na skutečně zajímavé ráno plné nadějí jejich budoucího života.

Všichni se začali ušklíbat na kolegův vtipný přednes a atmosféra byla poněkud uvolněnější.

Další na řadě byl Charles, který se postavil, zatímco Harker se uvelebil zpátky na židli.

„Rostliny, neboli pro ty z vás, kteří jedno od druhého nerozeznají, stromy a trávu,“ podíval se pobaveně kolem stolu a pokračoval, „to vypadá, že se jim na této planetě daří. PH je v normě podobně jako na Zemi, a jak je vidět, výšky stromů a síla kmene jsou dostačující, někde až očekávaný nadprůměr, takže slunce tu svítí a flóra má dobré podmínky pro život. V místě, které jsme prozkoumávali, jsme nenašli žádný vyvrácený kmen a já si troufám tvrdit, že tu dlouho žádná vichřice neřádila, pokud tu někde není tajná mimozemská úklidová četa, jež by se o toto postarala. Sesbírali jsme pyl z toho mála květin, co tu rostly, dále listy, dřeviny nebo plody. Vše neznámé, samozřejmě, ale les se podobá jehličnanům a listnatým bukům jako ze Země. Co se týče zvířat, narazili jsme i na pár exkrementů. Být tebou, Harkere, tak se moc neušklíbám."

„Já jsem si s tím nehrál," zasmál se agronom a zdvihl čisté ruce, aby dal svému vtipu důraz.

„Protože si sám malý hovno," posmívala se Jovovičová jako malé škodolibé dítě a Josh se hřmotně přidal a plácl se rukou do stehna.

„Jo, vážně vtipný, můžeme přeskočit tuhle část?" obrátil Harker na pošklebující se osazenstvo oči v sloup.

„Juliet, ráda bych co nejdříve viděla, tvé plány," kývla k blondýnce Katrin, aby přeskočila rozvíjející se rozhovor, který začal postrádat profesionalitu. Žena k ní přistrčila po desce stolu malý disk jako lodičku mezi znečištěným oceánem věcí, z probíhající snídaně.

„Všechno je na něm," dodala.

„Zbývá tedy vybrat stanoviště. Libreto?" kývla kapitánka na muže před sebou.

„Jsou to tyto tři, jedno je více na sever, druhé na jih a třetí na jihovýchod, všechny mají větší nezalesněnou rovnou plochu, kde by mohl Oberon přistát a nenadělat tolik škody, a co je hlavní, je tam voda. Řeka nebo jezero pro přísun potřebných tekutin."

Všichni se mlčky dívali ke zdi, kde druhý navigátor promítal mapu se třemi červenými pulzujícími body. Jen základní schéma pro představu.

„Všechny vypadají dobře, doporučoval bych vybrat to blíže rovníku planety pro větší teplo," navrhl Harker, „nové vypěstované rostliny to uvítají, zvláště, pokud je tu krutá zima, což ještě nedokážeme říci, ale podrobnější analýza by nám mohla něco prozradit. Team v laborce už na tom pracuje.“

„Pokud do toho mohu vstoupit,“ android uctivě udělal krok blíže ke stolu, aby na sebe strhl pozornost. „Strategické místo bych zvolil to nejblíže Hollow, rád bych měl šanci ho více prozkoumat," nebyla to diplomatická otázka do diskuze, protože to znělo jako konečný verdikt. Pronesl to s rukama za zády jako velitel a dal na svá slova vážný autoritativní podtón, který na všechny zapůsobil.

Katrin po androidovi hodila okem, napadla ji přitom skvělá myšlenka. Pokud se bude zabývat tím hrůzu nahánějícím opuštěným místem, dá jim všem na delší čas pokoj a to právě potřebovala. Raději ho nechá bádat nad důležitostí chrousta, než aby znovu škodil někde jinde.

ANO!

Posádka napjatě čekala na poslední slovo.

„No, tím tedy myslím, že je rozhodnuto," kapitánka se na dálku setkala s jeho průzračnýma očima. Nedal na sobě znát překvapení, snad jen nepatrně zvednutým růžkem svého pravého obočí. Jistě měl v záloze pádné argumenty, které teď ani nepotřeboval, aby ji postrčil ke svému závěru. Domníval se, že to nebude tak lehké Katrin přesvědčit, než svůj plán protlačí vpřed, ale Katrin celou věc rychle a rozhodně uzavřela a nikdo nic nenamítal.

„Teď se přesuneme do zasedačky. Juliet?"

Katrin vstala a až na chodbě si všimla, že je David sleduje jako pejsek a jde potichu s nimi, aniž by ho vyzvala. Netušila, co má za úmysly, ale aby byl jejím stínem... tak to sakra ne! Nechtěla ho mít pořád za zadkem.

Schválně zpomalila krok, než ji všichni předešli, a pak před zasedačkou se k němu prudce otočila.

„Potřebuješ něco, Davide? Pokud ano, mohl ses zeptat v jídelně přede všemi, to ti snad nedělá potíže," pokusila se ho zbavit, ale on její nevrlý tón přehlížel s chladnou tváří humanoidního stroje.

„Rád bych znal stavební plány nové kolonie, dosud jsem neměl šanci se k nim dostat, jelikož jsou ve vývoji a chtěl jsem využít této příležitosti k jejímu nahrání do svého systému, kapitánko. Být na poradě s vámi by bylo velmi přínosné."

Sakra, na tohle mu nemohla před Juliet nic říct nebo ho vyhnat. Otočila se tedy zpátky a skupina naplnila místnost.

Ta jeho povídačka ji neobalamutila, byl tu určitě kvůli ní, aby neudělala něco bez jeho vědomí. Neustálá kontrola. To polechtání hněvu v jejím hrudníku nebylo příjemné.

„Dobře, můžeš zůstat,“ odvětila chladně a přestala mu věnovat pozornost.

Obě ženy se posadily, zatímco android zůstal stát vedle ní jako němá stráž opět s rukama za zády.

Juliet vložila malý plastový disk do přístroje a na celou zeď se promítl plánek několika budov, který se náhle rozdělil na 3D grafiku a byla vidět všechna podlaží v reálných zmenšených proporcích. Nevypadalo to vyloženě jako nějaká vesmírná základna, ale také to postrádalo značnou část z jejich světa. Všechno bylo strohé a účelné než okrasné, nejspíše se na úpravy myslelo až pak, zatím to ale na žádné anglické trávníky a barevné zahrady nevypadalo.

Katrin diskutovala a probírala s projektantkou vše, co ji zajímalo, a než se dobraly konce. Uběhla půl hodina a na jejím závěru je obdařil David několika vylepšeními, či spíše lepšími možnostmi, jež by měli architekti na plánku změnit. Šlo převážně ale jen o drobnosti, vždy se vycházelo ze stejného konceptu, ale Juliet mu poděkovala za jeho všímavost, když se k ní mírně nakláněl. Bavili se družně, možná až příliš, všimla si toho i Katrin a jaksi jí to vnitřně vadilo, ale nepřiznala by to veřejně.

„Kdyby, jsi měl další poznámky, rádi si je poslechneme, Davide," s těmito slovy a mírným úsměvem Juliet odešla, aby řekla na můstku, že za hodinu začnou přistávat, museli ještě interkomem upozornit pasažéry a zapracovat na přípravě, a pak zadat všechny souřadnice.

Katrin s Davidem v zasedací místnosti osaměla. Atmosféra byla rázem mrazivá a neosobní jako na Sibiři při vichřici.

Od jisté chvíle pokaždé, když s ním zůstala sama, neměla dobrý pocit a dávala si pozor, aby k němu nebyla zády, stejně jako ke každé jiné šelmě, jež čeká na vaši chybu. Slabost, kterou by využila ve svůj prospěch. S Davidem tomu nebylo jinak.

„Proč jsi ještě tady?" obořila se na něho při pohledu na projekci, která se stále promítala na zdi a občas měnila strukturu, animaci nebo výřez určitého kvadrantu.

„Abych na vás dával pozor, samozřejmě," odvětil android suše jako by to bylo zcela jasné.

No, tak to uhádla. Kontroloval ji, aby nepokazila jeho plány, ať už byly jakékoliv.

„Zvládnu to i bez tvé pomoci," tentokrát se už začala mračit. Jak to, že ji pokaždé tak rychle rozčílil?

„Jistě, včera byste se bez ní sama také obešla," odvětil znovu David jako by se jednalo o dva cizince, obešel ji a zamířil ke dveřím.

Co to mělo znamenat? V tu chvíli se jí v hlavě zasekla dvě kolečka a začala o sebe drhnout.

„Co včera? O čem to mluvíš?" zavrtěla hlavou.

Android se v půli kroku zastavil a pootočil se, takže měla hezký výhled na jeho dokonalý profil a svalnaté rameno.

„Troufám si říci, že si velice málo pamatujete, zasáhl jsem právě v čas, aby nedošlo k politováníhodné nehodě."

Teď už to nedávalo smysl tuplem. Kdy? Jak? Byla zmatená. Nehoda?

„Pořád nevím, o čem to mluvíš a dost mě to vytáčí," několika kroky byla u něho, aby se mu podívala odvážně do očí. Co na tom, že byla o půl hlavy menší, drobnější a bolela ji hlava. To z ní dělalo velice nestabilní zbraň s lechtivou spouští.

„Váš přítel, se kterým jste byla minulé noci. S přihlédnutím na váš nelichotivý stav, nejspíše v baru, že? Nebýt mé přítomnosti, udělal by něco, co byste nechtěla."

COŽE?

„Nesmysl, jen mě doprovodil do pokoje, co si pamatuji," nakrčila odmítavě rty v obloučku dolů a vystrčila bojovně bradu.

„Alkohol není vaše silná stránka, kapitánko. Doporučuji ho konzumovat ojediněle nebo vůbec.“

To znělo vyčítavě. „Žárlíš na něho, Davide? Vážně povedené. Sám jsi to předtím řekl. Přátelé si věří a Jack má mou největší důvěru odzkoušenou léty praxe, můžeš říci to samé?"

Tohle nemohl popřít. Dobře to řekla, jen co je pravda.

„A všimla jste si u snídaně toho provinilého výrazu na obličeji pana Williama? Moje optika dokáže velice dobře číst lidské tváře, kapitánko, umíte to také?"

S tím se na patě otočil a zase klidně odešel. Tohle už jí udělal dvakrát a ona se mohla zbláznit! Jednal s ní jako s onucí! A dost!

„Takhle se mnou jednat nebudeš, jsem tvoje nadřízená, jednotko 31910 B!" vykřikla dopáleně, android se skutečně zastavil a znovu otočil se vší trpělivostí světa.

Jejich oči se střetly v tiché bitvě jako by kolem nich zuřila iontová bouře, která trhala ocelové stěny jako papír, zvedala židle rychlostí uragánu 7. stupně, podlaha se lámala jako kousky sušenek a odhalovala jim, jak velká propast je mezi nimi. Ne, ta propast, kterou by hravě překročili, nicméně právě ta emocionální.

„Máte pro mne ještě nějaký úkol?"

Změna tématu ji vykolejila, jako by právě jejich začínající hádku popřel nebo si jí nebyl vědom. Tohle dokáže jen stroj.

Ten uhlazený tón se skrytým ostřím z Davidových rtů, ji rozdrtil na prach, jako by ji ten toustovač předtím ani neslyšel. Mlčela a jen zírala s několika mrknutími.

„Ne?“ odpověděl za ní s pohybem hlavy, kterým ji vyzýval k nějaké odpovědi, „pak mám jiné záležitosti, které nestrpí odklad, pokud nechcete zavinit pád Oberonu, až bude sestupovat na planetu."

Samozřejmě si myslel, že jsou všichni neschopní.

Znělo to téměř jako výhrůžka, nad kterou jí jen bušilo srdce, už se o nic nepokusila, aby ho zastavila. Nechala ho jít, než aby si na něho vylila všechnu svou zlost. Sledovala androidova široká záda, než se dveře zavřely a nechaly ji v místnosti s vracející bolestí hlavy a ještě větší propastí mezi nimi dvěma.

************************************************************************************************************************

Za dvě hodiny byly všechny potřebné přípravy hotovy. Všichni důležití lidé byli na těch správných místech, kdyby se něco pokazilo. Netřeba říkat, že můstek byl plný nervózních otázek a pár členů dokonce drželo palce v dlaních. Posadit na planetu takového giganta nebyl kouzelnický kousek, který by někdo hodlal podcenit. Takové selhání by bylo katastrofální a měl by dopad na úplně všechno.

Jakékoliv nesprávné rozhodnutí však vyvažoval palubní počítač a upozornil na sebemenší chybu.

„Celá loď byla před patnácti minutami varována, aby se připravili kolonisté," řekl Margo a rozvalil se ve svém křesle.

Hlavní posádka seděla na svých určených místech, nervozita stoupala, „začneme, mírný sestup, ubrat 20% ze zážehu motorů, trysky dolů, pomocné motory, ať jsou připraveny, vyrovnávat tlak," udávala Katrin rozkazy a cítila nepříjemný stav bez tíže ve svém žaludku, přestože ji držely pásy.

Podle výrazů kolem sebe na tom byli všichni velice podobně.

Libreto pozorně sledoval ukazatele, půl tuctu čísel i obrazovky, a hlásil, kolik kilometrů zbývá do přistání. Sebemenší odchylka mohla mít zničující následky jako například špatný úhel, naklonění některé části lodi. Stačilo, aby se Oberon trochu nachýlil zadní částí dolů, a ta se mohla utrhnout a srolovat jako harmonika, na kterou si už nikdo nezahraje.

Tentokrát se nikdo neuchyloval ke vtípkům, aby podpořil ducha, posádka dávala přednost tichu a rozjímání.

„Motory na 80% a snižuji, 20 km do přistání."

„Na 10 zapojte pomocné motory."

„Rozkaz, šéfe," přikývl Jack.

Nakonec po napjatých minutách nestal očekávaný střet, plameny olízly zemi pod nimi a spálily ji na uhel, jak silný podtlak to byl, krajinu ofoukl horký vzduch, kolem se vznesl kouř, a pak každý ucítil nepříjemné zhoupnutí. Nic se netrhalo, žádný podivný zvuk ani blikání nouzového světla na poplach. Vše proběhlo až nadmíru hladce jako podle příručky.

Katrin však zadržovala dech do prvního proneseného slova.

„Kurva. Zvládli jsme to! Sedíme jako žába na kameni, lidi," vykřikl někdo po pravé straně.

Ozval se jásot a kapitánka dlouze vydechla potlačovanou nervozitu.

Zvládli to? Vážně?

„Gratuluji," vzadu u posledního pultu seděl David. To, že nic nesabotoval, znělo až moc dobře, protože od doby, co se s ním pohádala, ho neviděla, nebo mu prostě nevěnovala pozornost.

„Všichni, přesun do šatny pro obleky, a pak do nákladového prostoru," prohlásila kapitánka velícím tónem.

Netrvalo to ani patnáct minut, kdy už byli všichni seřazeni jako mravenci v tom obrovském kovovém prostoru a Katrin dala pokyn vysílačkou, aby Libreto na můstku otevřel ta největší vrata lodi vstříc novému světu. Nejprve se objevil šedý pruh oblohy, který se měnil v modrou. Nebyla to přesně ta křišťálově průzračná, jakou každý chtěl vidět, ale i tak to byl jeden z nejočekávanějších okamžiků. Pomalu, jak se rampa snižovala, a pak se zatlačila do trávy, mohli všichni vykouknout ven. Nejvíce ohromeni byli ti, kdo ještě na Andrisu 10 neměli šanci při první návštěvě došlápnout botou.

Během dvou hodin začala rozsáhlá koordinace: prohlídka, zabezpečení objektu, průzkum škod, které mohly na Oberonovi při sestupu utrpět, dále se rozhodlo, že kolem bude několik velkých stanů, zejména ošetřovna pro případná zranění, dále velitelský stan, malá jídelna a další potřebné subjekty. Pro začátek bylo tedy stěžejní toto uskupení, i když hlavní základna bude stále uvnitř lodi.

Ze skladišť mezigalaktického plavidla se přinášely velké složené plachty a konstrukce. Kdo mohl pomáhat, vypomáhal. Jedinou nevýhodou byli cestující. Pět tisíc nervózních lidí, kteří chtěli nejen výsledky, ale také se seznámit s jejich novou zemí, což nepřicházelo v úvahu. Nikdo netušil, co kolem ještě číhá a nechat tu potulovat tolik jedinců, si říkalo o malér velikosti vesmíru. Bylo nad slunce jasné, že v dohledné době se kolonisté ven nepodívají z bezpečnostních důvodů.

Katrin však věděla, že čím déle budou otálet, tím bude posádka nepříjemnější, proto přišel o dva dny později David s poměrně jednoduchým řešením.

„Čipy? Není to nehumánní? Chceš jim dát kroužek na nohu jako slepicím? Ne, že by v houfu nepřipomínali drůbež," zasmál se Charles, když se v poledne všichni sešli v jednom z provizorních stanů. Několik lidí si posedalo na přinesené bedny, jiní stáli u stolu, na kterém se povalovaly další věci s vybavením a mapa oblasti.

„Ano, čipy. Je to opravdu tak nepochopitelné, doktore? Na Zemi se už před dvěma lety hovořilo o sjednocení obyvatelstva a detekování každého jedince zvlášť, podle propracovaného systému, který máme k dispozici. Zde, by se jednalo jen o malý okruh v zájmu bezpečnosti. Mechanismus by byl jednoduchý, každému na lodi by se aplikoval do krve nanorobot, jež by udával jeho polohu. Tak bychom mohli detekovat jedince, kteří by se nedopatřením dostali ven."

„A jak to řeší náš problém? Jak zařídíš, aby je něco nesežralo, za předpokladu, že by opravdu někdo porušil stanovená pravidla a na své vlastní nebezpečí by proklouzl z lodi?" nadzvedla Katrin pravé obočí do mírného oblouku.

Androidův pronikavý pohled se zaměřil jejím směrem jako by to bylo naprosto jasné.

„Tato malá mechanická okem nespatřitelná technologie se dá lehce naprogramovat, kapitánko. Stačí zadat výchozí bod a perimetr, kam mohou jít a kam ne, alarm na pageru je upozorní, pokud překročí pomyslnou čáru, za kterou nemají jít. Tak pochopí, že se mají vrátit. Pokud neuposlechnou. Jejich údaje ihned obdrží ochranka Oberona, která bude vyslána sjednat pořádek a neposlušného jedince převzít. Je to nejjednodušší řešení naší situace," snažil se je nenuceně přesvědčit.

„A nebude to vyžadovat nějaké oprávnění? Co když to kolonisté odmítnou jako ochranu jejích osobních údajů?" přidal se k věci Montgomary.

„Pak je musíte přesvědčit, že je to v jejich zájmu pro přežití, navíc ve smlouvě s Weyland-Yutani každý člen posádky souhlasil s podmínkami, kde je povinen dodržet ujednání, že kolonisté musí dodržovat nařízení vyšších důstojníků," na posledních slovech nechal zaznít patřičný důraz. Nebylo překvapením, že David znal každé slovo zmíněné smlouvy a v případě potřeby je dokázal recitovat a použít.

Padlo ještě několik dalších návrhů ve stylu brainstorming, ale žádný nebyl tak dobrý a propracovaný jako jeho. David měl výhodu připravenosti. Katrin žasla nad tím, že vždy viděl problém, ještě než nastal, a přišel se schůdným řešením, na který mohla jen kývnout hlavou, aniž by ona sama musela namáhat hlavu.

Kapitánka nenápadně s rukama založenýma do sebe sledovala androidovo chování a měla tolik prozíravosti, aby tušila, že za svým skvělým nápadem kroužkovat kolonisty jako holubi do jedné velké sítě něco je, co je pro něho výhodou. Byla podezřívavá a u něho dvakrát tolik.

Očima pátrala po Davidově mužném profilu a snažila se odhadnout, o co mu jde a pak jí to došlo...

Jasné jako den!

„To je skvělý nápad! Jdu do toho, podporuji Davidův návrh," udeřil se pěstí do dlaně Josh s nadšením dítěte a jízlivým úšklebkem na obličeji, „tady náš robot vždycky ví, co je pro všechny nejlepší, jako moje máma."

Katrin neuniklo, jak se na tu sarkastickou větu David zamračil, opravdu, považovat ho za hloupého robota, který se opakuje, a dělá jen naprogramované věci, bylo pod jeho úroveň. On byl o tolik víc!

„Velmi rád si poslechnu nějaký jiný váš návrh, poručíku Simonsi, ovšem tedy pokud nějaký máte," odvětil mu chladně s jasnou urážkou na neschopnost dělat něco pořádně, než je držet zbraň a střílet.

Joshovi sklaplo, protože bylo jasné, že nic lepšího nemá.

Posádka potlačovala smích tím, že si většina kousala rty, aby svého kolegu neztrapnili ještě víc. Bylo zábavné, jak se poručík chtěl s Davidem poměřovat, ale jak vidno, nebyl to mluvící toustovač s IQ na desáté úrovni.

„Mohl byste je kupříkladu se svou puškou nahánět jako stádo ovcí, kolem Oberona," rýpnul si David ve vší slušnosti a Jovovičová se začala otevřeně smát, ale kolega ji vrčením umlčel.

„Dobře, pokud nemáte jiné východisko, příští ráno by mělo být vše připravené na očkování." Tím David celou diskuzi uzavřel a začalo se hovořit o jiných věcech.

Další minuty se schvalovalo, odkud a čím dál začít a všichni se shodli na základech. Příští den tedy vyjedou s těžkou technikou a začnou hloubit jámy a biologové se podívají na půdu na opačné straně za Oberonem. Tam budou stát skleníky a pole.

Malá utopie naděje a jediným jejím trnem byl David, podivně tichý, pozorující a hodnotící vyvíjející situaci jako učitel, který pozoruje své žáky.

Teď sledovala ona jeho, jak postává stranou ve stínu béžové plachty jejich velitelského stanu. Na sobě měl modrý overal, jenž ladil s jeho průzračnýma očima. Na ruce byl mírně ušpiněný od černého kolomazu a oleje, protože sám spravoval jeden z nakladačů, když ho dělník přetížil.

Vypadal alespoň o trochu více věrohodněji, než gumová figurína z obchodu na rozdíl od ostatních, kteří teď vyhlíželi trochu unaveně. Mohlo to být tím čerstvým vzduchem, na který nebyli po takovou dobu zvyklí, protože obsahoval vyšší dávku samotného kyslíku a tělo si na něho muselo postupně zvyknout, nebylo to však tak alarmující, že by museli chodit v utěsněných oblecích.

David natáčel svou mužnou tvář na každého, kdo promluvil a mlčky zaznamenával vše, co by se mu mohlo hodit.

Prozatím byl jistě spokojený, prosadil svůj plán, ale ona ani Jack mu nevěřili, zvláště po tom, co se k ní choval tak familiérně a intimně, na což neměl žádné právo.

Katrin se zamyslela, a když zvedla pohled, jelikož se chvíli nesoustředila, zjistila, že se na ni její nepřítel dívá hodnotícím pohledem, jako by sama byla nějaké velké tajemství. Otřásla se, nasadila kamenný výraz a oplatila mu pohled.

Minulý večer k ní David přišel a beze slov jí píchl protilátku jako narkomanovi. Příčilo se jí to. Pamatovala si jen ty nepříjemné kroky, pichlavé pohledy plné ztraceného zájmu a ona si přála, aby něco řekl, ale sama se neodhodlala začít konverzaci, protože ve svém stavu by mohla říci něco neuváženě opileckého. Byl vůbec zázrak, že po ní nechtěl žádné obscénnosti a ona by to tak ráda udržela, i když...

Bloudila po něm pohledem a musela uznat, že... že jí ta intimnost svým způsobem chybí… jaká zrada od vlastního těla, že?

Ve svých vzpomínkách si představila ten jedinečný večer, kdy se milovali, který nebyl zas tak dávno. Chyběl jí. Jeho ruce… na muže moc jemné a na ženu moc hrubé.

Očima sklouzla k jeho prstům nehybně odpočívajících podél těla. Ty prsty, jež se jí dotýkaly, hladily po těle a našly všechna ukrytá tajemství, odemkly stovky zámků a okusily tolik sladké hořkosti. Dotýkaly se jejích rtů a působily rozkoš, tu si pamatovala a postrádala ji, jenže pořád si hřála na hrudi jedovatého hada.

Opravdu netušila, jak dlouho tam stojí tak zamyšlená a chycená ve vlastním fantazijním světě, ale když k ní dolehla realita, zjistila, že se na ni David znovu zkoumavě dívá.

Tentokrát zčervenala jako rajče, ještě, že jí neviděl do hlavy.

Rychle trhla hlavou na řečnící postavu u provizorního stolu a doufala, že to nevypadalo, jako když ho svléká očima. Jak mohla být tak nepozorná, tady přede všemi! Musí si dávat větší pozor! Jejich vztah nikdy nesmí vyjít na povrch, byla by to katastrofa v už tak zamotaných věcech.

To poslední, co Katrin chtěla, bylo, aby měl někdo podezření, a ona tu teď na něho tajně zasněně civí a slintá jako školačka. Měla chuť se sama plácnout po tváři, naštěstí schůze za pár minut hladce končila.

Ostatní se rozešli nejspíše na oběd stejně jako dělníci venku, až zůstala ve stanu sama s mapou na stole, na kterou se teď mohla v klidu podívat, nerozptylována něčíma pomněnkovýma očima.

Zbývala však ještě jedna záležitost, kterou potřebovala probrat.

Několika kroky došla ke vchodu a odhrnula plachtu rukou, aby se podívala po okolí a zaměřila se na objekt svého zájmu. David mířil přes celé budoucí staveniště na opačnou stranu za nějakým jí neznámým cílem.

Androidova rozhodná přímočará chůze byla tak jedinečná, že by ji poznala všude, protože se nikdy nehrbil a do jeho rytmu se vkrádala jakási rozvážnost jako by měl vždy něco naplánováno dopředu a šel za svým ideálem, rys, jež měl i Petr Weyland. Jít i přes mrtvoly, musela dodat.

„Davide!“ vykřikla autoritativně a hnala se k němu.

Android se zastavil a pomalu otočil k hluku, působilo to jaksi zlověstně s tím šedivým přírodním úkazem za jeho zády v podobě mraků převalujících se jeden přes druhý. Za dobu, co zde přistáli, ještě neviděli ani jedno ze dvou sluncí, což bylo trochu neblahé a on na tom popudlivém úkazu za sebou vypadal jako bůh mrtvých. Krásný, chladný a smrtící ve své dokonalosti oproti lidem.

Z toho srovnání jí přeběhl mráz po zádech tím zvláštně příjemným způsobem, vždy ji vše, co mělo nálepku nebezpečné, lákalo, ostatně jako každou ženu. Nebyla výjimkou, ale kdo míří hodně vysoko, čeká ho tvrdý a dlouhý pád...

„Ano, kapitánko?" naklonil android hlavu mírně ke straně.

„Chci, s tebou mluvit," varovně se zamračila a pohledem ukázala na stan, jenž vyhradili jako budoucí ošetřovnu, „soukromě."

Vyhověl jí, společně došli až na místo, a poté David jednou rukou gentlemansky odhrnul vchod a galantně jí tou druhou nabídl, ať jde jako první.

Společenská pravidla především, že?

Jen se na něho podívala a vkročila dovnitř, už zde bylo několik přístrojů, tři pohyblivá lehátka a jedna dlouhá linka, na které bylo vyskládaných několik krabic. Zatím vše vypadalo provizorně a nezařízeně, ale alespoň by je tu nikdo nehledal.

Katrin se kousla do rtu a po pár krocích doprostřed stanu se prudce otočila a zaútočila jako had.

„Vím, o co ti jde, Davide, ale já se žádným nanobotem očkovat nehodlám!" začala zprudka.

Android na ni dlouze hleděl s téměř nevinným výrazem, než promluvil: „a jak víte, že jsem vám ho již neaplikoval? Měl jsem mnoho možností tak učinit," zeptal se jí na oplátku a kapitánka zapochybovala, zaváhání v jejím postoji bylo patrné.

„Udělal jsi to? Píchnul jsi..."

David se ke středu svého zájmu rozešel, vyzařovala z něho zvláštní velitelská aura, která naplňovala prostor a pohlcovala všechno dobré jako černá díra.

Katrin mu neudělala tu radost, že začne couvat, podrážky bot se zabořily do podlahy a srdce bušilo jako splašené. Neukázat slabost, opakovala si. Tvrdošíjně stála na místě s hrdě pozvednutou hlavou. Ať už má v úmyslu ten stroj cokoliv, bude se bránit.

Avšak David nemusel použít hrubou sílu, jeho převaha spočívala v inteligenci, lehce proti lidem mohl uplatnit psychologické postoje spolu se zastrašováním, a to mu šlo velice dobře.

Ten parchant se zastavil necelou stopu od ní se vší drzostí, dost blízko na to, aby viděla každou sebemenší vrásku kolem očí, ale dost daleko na to, aby se jí nijak nedotýkal a udržel si odstup. Bezpečněji by se však cítila na opačné straně stanu nebo za skleněnou stěnou.

Shlížel na ni s arogancí sobě vlastní, jako by se jí vysmíval, že ať se tu snaží, jak chce, jeho plán už byl odsouhlasen.

Ke Katrinině hrůze se k ní naklonil a zašeptal: „ano, již při prvním sexu, kapitánko Leeová. To, co patří mě, si dobře hlídám. Jistě si tu chvíli zřetelně pamatujete nebo ne? V mé mysli je vskutku nezapomenutelná a jedinečná, ale nebýt jí, bylo mnoho dalších příležitostí, kdy jsem mohl aplikovat zaměřovací čip do vašeho těla. Pokud chcete budovat a tvořit, musíte se ujistit, že máte vše pevně v rukou, zvláště to, co chcete chránit."

Jak se pomalu odtáhl od jejího ucha, Katrin napřáhla ruku a stanem se ozval nepříjemný zvuk plácnutí.

Ženina dlaň se na pár vteřin přitiskla k androidově tváři, ale pochybovala, že cítí bolest, alespoň mu ukázala jednu z lidských reakcí, kterou ještě nepoznal.

Nenáviděla ho! Nejsem žádný tvůj majetek!

David jen překvapeně nadzvedl obočí jako by se nic nestalo.

„Chránit!? Vážně si myslíš, že když budeš vědět o každém mém kroku, tak, tak... takhle nevypadá svoboda, je to jako být otrok! A já nechci být pod dohledem jako nějaké zvíře! Zvláště tebou. Zvláště tebou," dodala ještě jednou s důrazem a zatnula pěsti podél těla. Katrin se rozkřičela a dech se jí zrychlil ještě víc. Plíce absorbovaly tolik vzduchu, až měla před očima barevné mžitky, mohlo za to rozčílení, a tak trochu i přemíra kyslíku ve vzduchu.

„Nepovažuji vás za zvíře, kapitánko," nečekaně se otočil zády k překvapené ženě, zamířil k pultu a začal z krabice klidně vyndávat a seřazovat laboratorní sklo a léky. Jakmile otevřel první bednu, a pokračoval v konverzaci svým klidným hlasem: „jste ten člověk, kterého chci chránit a jsem ve svém úsilí důsledný, protože se tak často vymykáte kontrole."
„Kvůli komu asi," zavrčela na půl úst jeho směrem.

„Zvláštní obrat, nyní jsem zmaten, zda mám být potěšen nebo zarmoucen," artikuloval vážně, ale pro ni to bylo jako výsměch. Rázným krokem ho následovala jako ohař svou kořist. Krev vařící se v žilách hrozila výbuchem.

Chtěla ho škrtit.

„Byl to od začátku tvůj plán, že? Přesně, jak Charles říkal, chceš všechny označit jako pokusnou drůbež. Budeš vědět krok každého venku i uvnitř lodi, nejde ti o bezpečí ostatních, ale bojíš se, aby tě někdo nezlikvidoval a nepřišel na to, co děláš. Je to tak? Teď, když Oberon stojí na zemi, se už nemůže vymknout kontrole. Máš strach..."

Dokonce se kapitánka své dedukci i zasmála, aby na sebe upoutala jeho pozornost, ale on jí stále ukazoval záda a něco přebíral.

Cinkání skla bylo přesně něco na její nervy jako by ji vůbec nevnímal!

„Strach cítí jen lidé, ale ano, máte pravdu, takový byl můj plán od začátku, čekal jsem jen na vhodnou chvíli využít svých znalostí a navrhnout schůdné řešení, opatření pro ostatní, ale v něčem se přesto mýlíte."

„A v čem? HM?" založila si ruce na hrudi a našpulila rty v té jeho ironii na zachránce.

„Nemám zájem o zničení kolonistů, ač to bylo mým původním záměrem, rozhodl jsem se, vám dát šanci, kapitánko. Vidím zde nový začátek, nové vize a mým úmyslem je zde něco vybudovat, utopii. Lidský život je velice prostý, rostete, vyvíjíte se, rodíte děti a chcete po sobě zanechat nějaký odkaz, rýhu v kameni, zářez ve dřevě. Tak obyčejné skutečnosti jako je růst, stárnutí nebo plození dalších jedinců je mi odepřeno, pak mi tedy nezbývá nic jiného, než vybudovat něco, co si každý bude pamatovat, jedno však mé kolonii nedovolím. Kontakt se Zemí. Petr Weyland se domnívá, že je vše zatím podle jeho rozkazů a žádná živá duše už neexistuje. Ve vašem vlastním zájmu doufám, že to tak zůstane. Nesnažte se o komunikaci. Pro jistotu jsem zablokoval kanál na hlavním satelitu a poškodil ho doufám, do té míry, že není schopný opravy."

Co? Vše ostatní Katrin vytěsnila, až na jedno, co ji nevýslovně dráždilo.

„Tvoje kolonie? Kdo tě pasoval na krále této planety? Dnes to bude tvoje kolonie a zítra ti budeme říkat výsosti?!" rozkřičela se jízlivě a natáhla ruku, chytila ho za paži a otočila ho prudce k sobě.

„A laskavě mě nepřehlížej!"

„Vaše jednání je agresivní, kapitánko, měla byste se uklidnit," doporučil ofenzivně.

„Na to ti seru! Nebudu se uklidňovat a ty mi nebudeš rozkazovat, co mám dělat!" Pevně mu držela paži, cítila pod látkou overalu jeho napnuté svaly a to, jak do nich zarývá nehty.

„Pokud se neuklidníte, přejdu k jinému opatření."

„To jako, že mi zalepíš pusu izolepou?" pošklebovala se, „pamatuj si, že ten, kdo tu velí jsem já, není žádná tvoje kolonie, a pokud bude třeba, tak tě..."

Poslední slovo už nedořekla a jen se na něho zhroutila.

Sedativum, jež David vzal z bedny, působilo opravdu okamžitě. Rychle Katrin podepřel silnými pažemi a vzal bezvládné tělo do náručí, aby ji hned zase položil na volné lehátko dva metry od nich. Krev nahrnutá do jejích rozpálených tváří se pomalu vytrácela, jak ztrácela pocit rozčilení a hladinu adrenalinu.

David stál vedle lůžka jako doktor a pozoroval kapitánku jako ten nejdražší exponát, diamant nevýslovné hodnoty.

Prsty odhrnul pramen růžových vlasů z líce a dovolil si jedno dlouhé pohlazení palcem. Tak jemné jako by její kůže byl ten nejhebčí medový krém.

Nemohl však jen tak zavírat oči nad její zuřivou tvrdohlavostí, chtělo to více času, více péče. Předčila jeho předpoklady, touto dobou už očekával, že se její chování změní, a že mu padne k nohám, ale na stockholmský syndrom byla její mysl příliš silná.

On však uměl čekat, David 8 byl trpělivý, jedna z jeho největších flexibilních vlastností.

Ale ten pohled... Ten pohled na schůzi, kterého si nešlo nevšimnout, pátravé oči, jež bloudily po jeho těle jako elektrické výboje. Sledovala ho, byl středem jejího zájmu, ač netušil jakého přesně.

V mírném kruhu se palcem vrátil zpět k lícní kosti, a pak sledoval linii rtů mírně pootevřených, horkých a lákavých jako rozkvetlé jarní třešně.

Chtěl polibek, líbání se stalo jednou z nejkrásnějších rozkoší, jaké zažil a ne proto, že tím používal desítky obličejových svalů a receptorů. Chtěl ten příjemný zážitek opakovat zas a znovu jako zaseknutý ve smyčce časové přímky, dělat však něco za Katrininými zády nebylo to pravé a kazilo to všechen dojem.

David odtáhl prsty a nechal je položené na ženině ruce, znovu cítil to neviditelné pouto, tak známé a silné, stačilo vnímat její tep, teplo kůže a vůni ovoce.

„Jsem tu Katrin, ale musíš mi dát šanci, to co dělám je pro tvou ochranu," zašeptal tiše, jako by ho mohla v bezvědomí slyšet, jako by se potřeboval ospravedlnit.

Na tu malou chvíli si přál, aby ta pouta byla dost silná.

Katrin...

Android sledoval, jak uvolněně dýchá, ale nakonec ani on neodolal nastalé situaci a sklonil se k jejím ústům, která se tak sladce nabízela.

„Neubližuj jí, ty plechová krabice!"

David se ihned narovnal jako by spolkl pravítko a pohled upřel k zadnímu vchodu stanu, sluchové receptory byly přesné, když ho alarmovaly, že tam někdo je a on udělal tu chybu, že je ignoroval. Teď musel čelit následkům.

Nikdo se však neukázal, a tak se tam vydal sám. Nechtěl nadělat zbytečný hluk, ale když odhrnul plachtu, nikde nikdo nebyl jen další bedny, vybavení a...

Android natáhl ruku a zvedl svíjející se klubko rukou a nohou, které se nalézalo schované mezi materiálem.

„Nech mě na pokoji, slyšíš!?" vřískal Damien a snažil se ho zuřivě kopnout a osvobodit se.

David ho držel na zádech za látku mikiny, stejně jako člověk drží kocoura za krkem. Na nic nečekal a zatáhl kluka do stanu.

„Jak si přeješ," odvětil mrazivě a pustil ho prostě na zem. Chlapec se rozplácl, div nezalehl Hračku, který sídlil v jeho kapuci a svými drápy, se snažil chytit Damienových vlasů.

Kluk při nárazu zavyl bolestí a nezapomněl i zanadávat, jak ho pád překvapil, i tak se hned mrštně stavěl na kolena a vyskočil na nohy.

„Chtěl jsi jí ublížit, viděl jsem tě!" vyštěkl na něho a pozvedl pěst své kyberpaže na znamení, že by se s jednou tak velkým soupeřem klidně popral, i když by neměl šanci.

„Myslel jsem, že vám na nikom nezáleží, pane Daltone," zúžil na něho David oči a založil si ruce za zády jako učitel výchovy, snažil se o autoritativní až zastrašující chování oproti někomu, kdo je o polovinu těla menší a drobnější.

„Starám se jen o toho, o koho chci, jasný, plechovko?" odsekl bojovně.

„Cos jí udělal?" střapatá hlava a pozorné dětské oči uhnuly ke straně, kde ležela Katrin na provizorním lůžku.

„Jsem naprogramovaný, abych zakročil v případě přetížení lidského organismu na stres, vztek nebo hněv, nemůžete mi nic vytknout," obhájil se David.

„Tak to nebylo, slyšel jsem vás a viděl jsem dost, abych to někomu řekl," měřili se navzájem nevraživými pohledy. Situace byla vážnější, než David očekával. Ta malá štěnice snad něco tušila, ale kdo by věřil dítěti, že? S ním se nemohl rovnat, byl důvěryhodnější, dokázal lépe argumentovat a vyvrátit jakákoliv obvinění a nařčení proti své osobě, ale i jeden malý kamínek mohl způsobit lavinu, na to nesměl zapomínat.

Předpoklady, kdyby nepředpokládal, nebyl by tam, kde je teď.

„A to je?"

Damien pohodil hlavou a vítězně si založil ruce na malém hrudníku, na osmiletého kluka měl vážně odvahu, což mohla být i jeho zkáza.

„Možná sem malej, ale mám oči všude, tenkrát jsem vás viděl v té chodbě při poplachu na ošetřovně, hádali jste se, a pak..." Damien výmluvně zčervenal ve tvářích, takže tím víc připomínal irského skřítka se svými zrzavými rozcuchanými vlasy.

„Pozorovatelé nejsou příliš úspěšní, pokud si nedají pozor na ústa, pane Daltone, mohlo by se také stát, že se dostanete do takové situace, že neuvidíte už nikdy nic," varoval ho android a udělal varovný krok k němu.

Ať byl Damien sebevíce drzý, uvědomil si svou chybu, „tohle je výhrůžka?"

„Myslím, že jste chytřejší, než jsem si celou dobu myslel, a pokud si nechcete do konce života dávat pozor na svůj džus a jeho obsah, uděláte nejlépe, když zapomenete, co jste viděl i slyšel."

David se nad chlapcem tyčil jako hora železa a umělých svalů, ale Damien získal zpátky trochu ze své vychytralosti a kuráže.

„Možná bych mohl mlčet, ale něco za to chci," kladl si podmínky a natáhl před sebe svou kyber paži dlaní vzhůru, „přístupovou kartu od nakladače. Něco za něco, tvoje a její tajemství za malou službu."

David udělal v té chvíli dvě nejvíce nejnepravděpodobnější věci, tou pevní bylo, že se zasmál. Vskutku, aby ho někdo vydíral, se nestávalo každý den. Na to, jak toho kluka neměl rád, musel jeho odvahu obdivovat.

Tou druhou věcí bylo, že sáhl do kapsy a nechal spadnout kartu od jím spraveného nakladače do jeho natažené ruky.

Ten malý ďábel se zazubil od ucha k uchu, opět se mu vyplatilo sázet na vysokou kartu a teď si bude užívat. Už se otáčel a chtěl vypadnout, když mu na rameno dopadla Davidova pevná ocelová ruka.

„Co je zas?"

„Máš tak šest hodin do setmění, ať tě nikdo nevidí. V lese tě nikdo hledat nebude."

Damien setřásl jeho velkou ruku a urovnal si mikinu, až Hračka zaprotestoval kňouráním.

„Neměj péči, postarám se o sebe," ušklíbl se kluk a vyplížil se ven.

David se navzdory celé situaci usmíval a sledoval pootevřenou škvírou ve stanu, jak se ten malý uličník plíží k velkému železnému kontejneru, kde byly nakladače seřazené uvnitř jeden za druhým.

Všichni dělníci byli na obědě, takže ho nikdo neuvidí odcházet a s trochou štěstí se v lese ztratí, anebo se stane nějaká nepříjemná nehoda, která se až moc odvážným dětem stávají. Stejně tady venku neměl co dělat, bez dozoru a bez čipu ho přeci nikdo nemůže najít...

S tou myšlenkou se David otočil a šel vykládat další vybavení ošetřovny.

Tak tady jsme úspěšně došli na konec první knihy, máte z toho smíšené pocity? Jste nadšení? Zklamaní? Moje pocity jsou různé, s některými částmi jsem byla více s jinými méně spokojená, naštěstí pomocí revize jsem se dobrala nějakého kompromisu, který mi vyhovoval.

První kniha byla určena pro rozložení a poznání postav, charakterů a vykreslení vztahů, což se bude dále vyvíjet a jen upozorním, že ne každý je takový, jak se zdá, a teď do toho nezatahuji hlavní postavu Davida. Android je svým způsobem unikát každým coulem a nebýt mojí zamilovanosti do této postavy a představitele Michaela Fassbendera tohle dílo by nikdy nevzniklo.

Končíme tedy tímto éru kosmickou uprostřed nicoty a začínáme kolonizovat. Co se všechno může stát na zdánlivě neobydlené planetě, se musíte dočíst. Ještě je pro vás připraveno hodně kapitol a to nejsme zatím ani v půlce toho všeho :D

Takže bylo by načase nějaké zajímavé shrnutí toho všeho. Máme tu loď ve vesmíru převážející kolonisty, inteligentního androida s postraními úmysly a fascinací člověkem. Zdánlivě pohodovou posádku a ničivý virus. Porušování pravidel, snaha přechytračit stroj a začít nový život.

Dokáže se Katrin nějak vyvázat z Davidova područí nebo bude mít pořád navrch, a co chudák Jack? Může mít šanci u své přítelkyně? Komu fandíte?

Druhá kniha již brzy!

Kapitola 1. Probuzení Oberonu

1.

Kapitánka Katrin Leeová

David 8

Kapitola 2. Odpočinek

2.

Major Jovovičová

Poručík Josh Simons

Kapitola 3. Otázky a odpovědi

3.

Doktorka Amelie Fishová

Kapitola 4. Davidův pokoj

4.

Navigátor Jack Williams

Doktor Less

Kapitola 5. Xanax, Hypnogen nebo něco víc?

5.

Margo Russo

2. navigátor Marc Libreto

Kapitola 6. Černý pasažér

6.

biolog Harker Dalton

Damien Dalton

7.

Projektantka, fyzička Julliet Cori

Zoolog doktor Charles

8.

9.

10.

11.

David 8

12.

13.

Kapitánka Katrin Leeová

14.

Oberon

15.

David 8

16.

David 8

17.

Kapitánka Katrin Leeová

18.

Skladiště

Chodba do skladiště

19.

Bar a jukebox

20.

Strojovna

21.

22.

23.

24.

Strojovna

Prázdné skladiště

25.

Yautja - Predátor

Kapitola 26. Pravda

26.

Andris 10

27.

Hollow

Kapitola 28. Překvapení ve sprše

28.

Koloniální mariňáci Weyland-Yutani

Kapitola 29. Posedlost

29.

David 8

Kapitola 30. Přistání bez nehod

30.

Kapitola 1.
Probuzení Oberonu

Kapitola 2.
Odpočinek

Kapitola 3.
Otázky a odpovědi

Kapitola 4.
Davidův pokoj

Kapitola 5.
Xanax, Hypnogen nebo něco víc?

Kapitola 6.
Černý pasažér

Kapitola 26.
Pravda

Kapitola 28.
Překvapení ve sprše

Kapitola 29.
Posedlost

Kapitola 30.
Přistání bez nehod