„Zanedlouho bude zapadat slunce,“ řekla si Penelope sama pro sebe, když se vydala na procházku ulicemi města. Pro všechny kolemjdoucí to jako procházka vypadala, ale pravda byla úplně jiná. Potřebovala přijít na jiné myšlenky, a lidé vždycky říkali, že na to pomáhá vzduch. Hodně vzduchu.

Tedy, vlastně to říkali senioři, kteří mohli celý den vysedávat v parku na lavičce a krmit kachny starým chlebem, zatímco číhali, zda kolem nepůjde jiný důchodce, aby ho mohli lapit do smyčky svých starých historek z války. 

Ať se však snažila naplnit plíce kyslíkem, seč mohla, nepomáhalo to, což jí došlo asi po hodině bezcílné chůze, zatímco se ostatní vraceli z práce za svými rodinami.

Na první pohled dokonalé klidné město, kam byste se chtěli přestěhovat, ale ani to nebylo tak docela pravda po tom, co se stalo za poslední rok. Lidé tady začali věřit, že Hawkins je prokleté, a přitom se každý přetvařoval, na jakém dokonalém místě žijí.

Jenže starosti a záhady města Penelope nijak nezajímaly, mohla by tu klidně spadnout bomba a ona by šla dál. Tady nebyl její domov, byla to jen zastávka v budoucnosti, zatím nenašla místo, které by jí přirostlo k srdci, věřila však, že až ho najde, bude to cítit, pozná to, alespoň tak se to psalo v knížkách a časopisech, které oblbovaly ženy, aby se cítily dobře. Ne že by je četla nebo nedej bože kupovala.

To, co ji zajímalo a co bylo v nepořádku, bylo pod její střechou obrazně řečeno.

Co si to nalhávala, to proč teď měla za sebou už pár kilometrů, bylo pro to, že se snažila utéct, jelikož neměla řešení rovnice.

Poslední tři dny na něho myslela, do teď nevěděla, jak přesně tu věc pojmenovat.

-Třeba škvarek? Uhlík? Spáleninka?

 Pořád tam někde číhal v koutku mysli jako bubák a vybafne na ni v tu nejméně příhodnou chvíli. Ano, správně, myslela, na tu popálenou zrůdu s hlasem, který by zbořil její zdi, aby se jí střecha sesypala na hlavu.

-Bylo normální, že se mi o něm zdálo dvakrát? Není to trochu moc? Jak by tohle vysvětlil psycholog? Asi tím, že si sebou nese nějaké dávné trauma.

Stačilo jen najít jaké a měla by klíč, aby za ním zamkla dveře, a právě to byl ten problém. Od svých šestnáctých let si nic nepamatovala…

Co to tedy bylo?

Pokud to tedy byl nějaký její strašák, měla by vědět, co ji pronásleduje, ale ona neměla žádné špatné svědomí. To, že párkrát nedala zpátky pár drobáků nagelovanému blbečkovi, co si přišel po cigarety, nebylo nic špatného, prostě takové malé dýško.

Za to, že si necháte pár drobných, vás nebude honit popálený netvor. Pokud ji pronásledovalo něco tak hrozného, myslela by si, že v náměsíčnosti někoho zabila, což nebyla pravda, nebyla náměsíčná.

Co tedy udělala tak špatného, že se jí ukazoval? Přesně na tuhle stejnou otázku se ptala celé tři dny a bez výsledku.

Stejně jako teď, když drhla podrážkami svých kecek o beton a v kapsách nervózně žmoulala papírky od žvýkaček, které se tam hromadily po tom, co přestala kouřit.

Poslepu našla nový balíček a jednu si strčila do pusy, citron a peprmint byl osvěžující, jenže nestačilo to k tomu, aby ta chuť odnesla její pochmurnou náladu.

-Možná bych… jak dlouho jsem si nedala trávu? Už to bude půl roku? Víc?

No, tohle byla přesně ta chvíle, kdy potřebovala něco, co alespoň na chvíli otupí ty věčné otázky.

Penelope se toho nápadu chytila a s každým dalším krokem se její mysl přesouvala od popáleného monstra k lahodné droze. Tak dlouho už se nezasmála a tohle byl dobrý povzbuzovač, zítra bude mít sice zarudlé oči a bude se cítit hrozně, ale bude mít alespoň jiné myšlenky. A v tomto případě přesně věděla, kam jít.

Slunce už se zlatě třpytilo nad korunami stromů, když minula ceduli Forest Hills Trailer Park za Hawkinsem, poslední paprsky toho dne.

Hlavní silnice tu odbočila na odříznutý úsek vyhrazený přívěsům.

Tak trochu to připomínalo hřbitov aut, protože některé plechovky tam byly léta opuštěné, ale většina karavanů byla obydlena těmi, kteří si nemohli dovolit lepší ubytování.

Jaké štěstí, že měla kliku se svým vlastním bytem, jinak by si pravděpodobně musela pronajmout jeden z těchto karavanů, což bylo docela vtipné, protože neměla ani řidičák. Naštěstí tu byly kromě pojízdných karavanů i menší obytné domy, které by spíše ohodnotila jako takový luxusnější zahradní domky.

Tak jako tak to byla čtvrť pro sociálně slabé nebo prodejce trávy a drog či alkoholiky.

Už z dálky viděla modře natřenou boudu, ke které směřovala, i když od té doby, co tu byla naposledy, barva poněkud vybledla.

Doufala, že bude Eddie doma, i když jeho strýc musel být zvyklý, že si k němu čas od času někdo přijde pro zboží. Podle toho co věděla, bydlel Eddie u něho, ne že by se ptala, ale určité věci se k vám donesou, ať chcete nebo ne.

Před domem stála zaparkovaná dodávka, to bylo dobré znamení.

Než Penelope přišla ke schodům, už byla tma a rozsvítily se pouliční lampy.

Právě se chystala zaklepat na dveře, když se doslova rozrazily před jejím obličejem div jí nenafackovaly. Mladý muž s kudrnatými vlasy se s ní málem čelně srazil. Pokud by tvrdila, že vypadal strašně, tak to bylo pořád slabé slovo.

Skoro to vypadalo, jako by ji vůbec nevzal v potaz, jako by byla jen duch.

-Nejsem neviditelná ne?

„Eddie?“ Penelope se chytila zábradlí, jinak by nejspíše skončila povalená v trávě.

Podíval se na ni, když se otočil za hlasem, byla to jen chvilička, ale jeho tmavé oči jí ukázaly jako by za nimi nikdo nebyl. Tvář měl netypicky napjatou a bledou, když se otočil a zamířil k dodávce. Kam se poděl ten veselý drzoun?

-To vyhulil až moc trávy a byl mimo?

Eddie nereagoval, otevřel dveře, nastoupil a hned na to odjel, jako by ho pronásledovalo samo peklo se všemi démony apokalypsy. Prach od pneumatik za ním vířil a k jejímu nosu se nesl nechutný zápach spálených gum.

-Co se děje? Co ho tak vyděsilo?

Penelope poskočilo srdce, proč by odjížděl a nechával za sebou otevřené dveře a ještě rozsvíceno? Co když se něco stalo jeho strýci a on jel pro pomoc do nemocnice? Ale, nebylo by logičtější vzít ho sebou?

Mohla by ona sama být nějak potřebná? Bude lepší, když tu s ním zůstane, než se Eddie vrátí.

„Pane Munsone?“ zavolala dovnitř, ale nic se neozvalo, a tak se odvážila dovnitř. Třeba měl infarkt nebo mrtvici a nemohl mluvit. Nakoukla proto za roh do kuchyně, a pak se podívala na opačnou stranu mobilního domku, ale s tím, co našla v obývacím pokoji, rozhodně nepočítala.

Penelope zalapala po dechu, ale křik se z jejího krku nedostal a zanikl ve hrobovém tichu, kde její vlastní srdce tlouklo splašeně jako bubny na rockovém koncertě. Ihned vyběhla ven a začala zvracet otřesena celou situací.

Ženě se podlomila kolena, zabořila je do trávy ohnutá nad zemí a uvědomila si, že už nemá nejmenší chuť na marihuanu, protože ani ta sebesilnější droga by nesmazala obrázek, který měla pořád před očima a ještě dlouho bude mít.

Tam v domku byla mrtvola dívky, její končetiny byly zohýbané v kloubech v nepřirozených úhlech a tvář…

Penelope znovu zasténala a třásla se, když se snažila po deseti minutách dát popořádku a trochu přemýšlet. Teď už dávalo smysl, proč Eddie utekl a vypadal, jak vypadal.

-Teď musím mít stejný výraz.

První její myšlenka byla také utéct ale, už ji tu někdo mohl vidět, i když byla tma. Kolem byli sousedé, mohli by si ji s tím spojit, mohli by říct, že to udělali společně, mohli by tvrdit, že je do toho přinejmenším zapletená.

-Tak to ani omylem!

Ne, utéct nepřicházelo v úvahu, jako první musí zavolat policii. V Munsonově domku mohl být telefon i když o tom pochybovala, ale není žádná možnost, aby tam znovu vkročila, pak si vzpomněla, že cestou viděla telefonní budku.

Dovlekla se k ní, nahmatala pár drobných a nahlásila událost, pak si sedla na nejvzdálenější kraj Munsonovy verandy a čekala s hlavou položenou v dlaních a myšlenkami, které kolem ní létaly jako hejno much.

Celý čas světa se protáhl na nekonečné hodiny, možná za to mohl šok nebo zjištění, že zcela poprvé viděla zohavenou mrtvolu na vlastní oči, ale ve skutečnosti mohly uběhnout minuty. Až houkání policejních aut tmavovlásku probralo z otupělosti, ale neměla sílu vstát.

Od chvíle, co se strážníci povídali dovnitř, Penelope vlastně nic příliš nevnímala, snad jen to, že dva z policistů udělali to samé co ona a začali zvracet na trávu před karavanem, ostatní to ustáli sílou vůle a zavolali koronera.

Všude se natáhla ochranná páska kvůli zvědavcům, kteří by mařili vyšetřování. Penelope si prakticky nikdo nevšímal, když se místo ohledávalo, až dokud před sebou neuviděla černé boty.

„Slečno, potřebujeme se Vás zeptat, na pár otázek.“

-Oh, nepovídejte, ale měl byste si stoupnout trochu dál, nebo vám pozvracím ty boty.  

Než Penelope zakroutila hlavou, že není právě v náladě na výslech, už se na ni hrnula lavina otázek.

„Jste Smithová, že? Viděl jsem vás v marketu, prodáváte tam.“

Přikývla, aniž by vzhlédla, ale slyšela škrábání tužky o papír, když si dělal poznámky.

„Napadá vás, kdo by za tohle mohl být zodpovědný? Na místě činu jste byla jen vy.“

„Tak počkat, nechcete snad říct, že jsem podezřelá,“ zvedla hlavu a zamračila se na černocha, který od minulého roku vedl policejní stanici místo svého předchůdce, který se někam ztratil.

„To netvrdím, slečno.“

„To doufám, vrazi většinou nevolají policii potom, co spáchají vraždu a neudají se,“ prohodila ironicky a ano, trochu jí ruply nervy. Nejen, že její pěkný večer byl v nedohlednu, navíc to vypadalo, jako by ji podezírali z něčeho tak strašného, co viděla uvnitř. Tohle si nemohla nechat líbit.

„Ale být vámi, zeptala bych se Eddieho, je to dům jeho strýce, kde ta chudinka leží, navíc, když jsem sem přišla, Eddie vyběhl ze dveří, naskočil do dodávky a ujel, aniž by se zastavil a zeptal se mě, jak se mám.“

„To je hodně podezřelé, a hned potom, jste nám zavolala?“ zeptal se policista věcně.

„Pokud vám to nepřipadá očividné tak ano, nebo jsem si nejdříve udělala šálek kávy, vypila ji, abych se z toho pohledu trochu dostala, a až pak vám brnkla. Jistě, že jsem zavolala hned, šla jsem dovnitř, protože jsem si myslela, že se jeho strýci něco stalo, a Eddie jede pro doktora. Infarkt nebo mrtvice dnes může postihnout každého.“

„Uklidněte se, prosím,“ napomenul ji poněkud nervózně Powel a prohodil pár slov se svým kolegou, který za ním přišel.

„Mohla byste mi říci, co jste tu pohledávala? Bydlíte tu? Jste s Eddiem Munsonem přátelé? Milenci?“

Penelope se zježily vlasy, „naznačujete snad… jsem nejméně o deset let starší než on a naopak zase hodně mladá oproti jeho strýci. Ne, nemám ani s jedním  žádný vztah a ne, nebydlím tu. Můj byt je blízko lékárny.“

-Tady už kloužeš na tenkém ledě, Penelope, rozhodně neříkej, proč jsi tady, za držení marihuany můžeš dostat pokutu nebo jít do basy a to nechceš. Sakra.

„Pokud mezi sebou nemáte žádný vztah, tak proč jste sem přišla?“ dotíral na ni Powel.

-SAKRA! Musí se k tomu vracet? MYSLI!

„Jsme kamarádi, samozřejmě ne velcí, ale znáte Eddiho. Přišla jsem si půjčit kazetu do magnetofonu. Má nahrané nějaké nové písničky, však více, ta jeho kapela… vím, že s tím chtěl prorazit a já si to chtěla poslechnout.“

„Nevypadáte jako někdo, kdo poslouchá rock.“

„Metal, a jo, poslouchám, jsem drsnější, než vypadám.“

„Dobře, zkuste si vzít zítra volno z práce, evidentně to po tomhle potřebujete a přijďte dopoledne na stanici k oficiálnímu výslechu.“

-A tohle bylo jako co? Neoficiální zpověď staré panny?

Penelope se vsadila, že až přijde, bude její fotka na tabuli podezřelých hned pod Eddiem Munsonem…

 

***********************************************************************************************************************

 

Toho večera ji policejní auto dovezlo až k bytu a netřeba říkat, že nezamhouřila oka. Každé ohlédnutí na tikající budík bylo čiré utrpení. Před očima měla pořád to zkroucené tělo s prázdnými očními důlky. Rozhodně to nevypadalo jako typická mrtvola, ne, že by detektiv Penelope takových případů pár viděla, ale kriminálky v televizi byly malým vodítkem. Tohle vypadalo na případ pro FBI. Teď však viděla, jak se realita ve srovnání s fikcí liší.

Kam se vlastně poděly ty oči? Měl je teď Eddie v kapse?

-Ne, Eddie není vrah, byl to rebel, neměl rád autority, a říkal upřímně, co si myslel, ale jsem si jistá, že to není vrah.

Další hodiny strávila Penelope domněnkami a přemýšlením, když přišlo ráno. Rada policisty, aby si vzala volno, rovnou letěla z okna. Potřebovala něco dělat, i když byla nevyspalá a unavená, ale raději bude celý den poslouchat cvakání kasy, než nic nedělat a znovu přemýšlet. A tak se stalo, že si večer nejspíše někdo pustil jazyk na špacír a hned ráno, vyšel v novinách žhavý článek o té hrozné události. Evidentně policie zburcovala někoho ještě v nekřesťanskou hodinu, aby varovali občany v Hawkinsu před vrahem a nějaká dobrá duše ji tam nezapomněla zmínit, že našla tělo, zabitého studenta.

-Skvělé…

Dopoledne od sebe nestačila odhánět reportéry, kteří nejspíše věděli, kde pracuje. Doslova se na ni vrhli jako na kořist, a tak se zabarikádovala na toaletě, odkud utekla otevřeným okénkem a později z telefonní budky zavolala svému zaměstnavateli s tím, co se stalo, a že si po zbytek dne vezme volno.

Penelope se stáhla do svého bytu a ignorovala jakékoliv bušení na zamčené dveře a dělala mrtvého brouka. Tohle bylo tak otravné. Novináři. Supi, kteří chtějí vyčenichat jakoukoliv novinku. Mohla snad za to, že jako první našla tělo? Byla to jen shoda náhod a navíc ji zajímalo, zda už policie Eddiho Munsona vypátrala, aby mohl podat svědectví. Pořád tak nějak věřila v jeho nevinu navíc, nedávalo žádný smysl, proč by někoho zabíjel, a jak by někdo takový dokázal takhle zohavit ženské tělo. Jedině, že by té dívce dal končetiny do svěráku a páčil. Tohle vrazi nedělají, ne takhle, a pokud si dobře vzpomínala, nikde nebyla žádná krev. Nebylo to divné?

„Tohle nedává smysl!“ zavrčela frustrovaně Penelope a chytila se za hlavu, když ležela na koberci a dívala se na strop.

„A to zatracený rádio taky nepomáhá.“

Nedonutila se však vstát a jít vypnout tichou hudbu, která hrála na pozadí, místo toho na chvíli zavřela oči, víčka byla tak těžká po probdělé noci, promnula je prsty, ale tma za nimi byla jakousi útěchou.

Poslepu nahmatala láhev nějaké kukuřičné pálenky, ze které si dala pár doušků a dovolila si ještě jeden. Pár kapek steklo z koutku úst na krk a nijak ji to netrápilo. Potřebovala to zapít a jen marně doufala, že by to mohlo, když už ne smazat, tak alespoň na pár hodin otupit mysl.

To, co chtěla, se jí splnilo, dá se říci tak napůl, protože, když znovu otevřela oči, byla v lese a rozhodně neležela na koberci, ale v listí.

Penelope vyskočila na nohy a několikrát se otočila, všude byly stromy a nad nimi ocelově šedé nebe.

„Kde to sakra jsem? To jsem někde uprostřed divočiny? Bude mě tu honit lidožravý medvěd nebo dinosaurus?“

Přitiskla si dlaň na čelo, bolela ji hlava, nejspíše od toho chlastu, měla štěstí, že se jí alespoň hlava nemotá, ale to nezabránilo zcela živým halucinacím, protože tichem lesa a mezi šuměním větru v listí, slyšela vzdálené odbíjení starých hodin. Neměla by tam jít, možná je to nějaká past, ale pořád lepší, než jít na opačnou stranu a hodiny bloudit mezi stromy.

Čím byla blíž, tím bylo odbíjení hlasitější, skoro, jako by ty hodiny byly její vlastní srdce.

„Proč mám takovou předtuchu, že až se k tomu dostanu, nebude to nic hezkého?“

-Čím mě moje hlava překvapí tentokrát?

Jakmile se Penelope vyhnula shluku dubů a překročila křoví, viděla v dálce nějaké lidi v černém, a pak podlouhlou krabici, u které někdo stál. Osoba hned na to najednou utekla.

Místo toho, aby zamířila za ní, šla ke skupině postav a hned potom, co viděla jejich obličeje, věděla, že to byl špatný nápad. Ty tváře byly znetvořené.

Tohle byl nějaký divný fingovaný pohřeb, s rakví, na které ležely staré dřevěné hodiny s velkým kyvadlem. Právě ty odbíjely v pravidelném rytmu a lákaly blíž kohokoliv, kdo by mohl být v okolí.

Černě oděná skupina pozůstalých nebyly jen pouhé figuríny z obchodu, z dálky vypadaly jako lidé, ale jejich tváře byly mrtvolné, kůže vyschlá jako švestka, vrásčitá, oči nechutně bledé.  

Jejich pohled se do Penelope zabodl jako dýky, začaly na ni ukazovat prsty a skandovat, že tu nemá, co dělat.

„Tak já bych ráda odešla, když mi někdo z vás ukáže východ,“ spustila na skupinu pozůstalých, „vy rozhodně nejste společnost, o kterou bych stála.“

Ač to bylo divné, neměla z nich strach, nejspíše za to mohl ten alkohol, jenže, některé zákonitosti zůstávají stejné a tak, když se najednou dav pohnul směrem k ní, dala se na útěk přesně tak, jak jí to říkal instinkt.

„Já jsem věděla, že to takhle dopadne, sakra.“

Už ji zase někdo pronásledoval. Pod nohama jí křupaly větvičky a chrastí, když se snažila prchnout od hodin. Kdo ví, co by s ní ta skupina pozůstalých udělala, kdyby ji chytila. Možná by ji nacpala do té rakve a k jejímu štěstí by už v ní někdo byl, a pak by tam byla společně s jinou mrtvolou a to byla skutečnost, které by se ráda vyhnula za všech okolností.

Penelope si nevybrala právě dobrou cestu, něco ostrého ji švihalo do nohou i do rukou, jako by proběhla ostružiním. Po pár dalších metrech najednou uslyšela výkřik a kupodivu to nebyl její vlastní. Rychle změnila směr, než doběhla díky bohu na silnici.

Před ní šlehaly plameny z vozidla, které bylo obrácené na kapotu, a už z něho zbýval snad jen pouhý vrak. Vše, co bylo uvnitř, už muselo být spáleno.

U vozidla stála postava malého hubeného muže, který se na to díval. Rozeběhla se k němu, chytila ho rukou za rameno a otočila trhnutím směrem k sobě. Tak nějak předpokládala, že to bude jen další mrtvola jako ti předchozí, ale jak se ukázalo, byl to kluk, nebyl to nikdo dospělý, ale za pár let, by se jím mohl stát.

Vykřikl leknutím a podíval se na ni vyděšeně skrze velké brýle, ve kterých se leskl oheň. Jeho tvář prozrazovala hrůzu a děs, neodpovídal, byl v šoku.

„Hej, co je s tebou, jsi v pořádku? Jsi zraněný?“ zatřásla s ním, ale ani to nepomohlo, jeho oči těkaly sem a tam po její tváři, jako by se snažil určit, zda je skutečná nebo je to jen nějaká iluze, a tak se napřáhla a dala mu facku, div mu neshodila brýle z nosu.

Chlapec zamrkal a zakroutil hlavou jako by se právě probudil z kómatu.

„Hej, hej, to je v pořádku, jak se jmenuješ? Já jsem Penelope,“ stoupla si před něho, aby mu tak zaclonila výhled na hořící vrak za jejími zády. To mu zdá se pomohlo, protože polkl, setřel si rukávem zpocené čelo a s největším úsilím vykoktal: „Fred, Fred B… Benson.“

„Počkej, já tě přeci znám, nebyl jsi jedním z těch otravů z novin, co se ráno nahrnul v obchoďáku k mojí kase a snažil ses ze mě vytáhnout, co se stalo ve Forest Hill?“

Fred znovu mrknul jako vyděšené jehně a přikývl, „jo, to jsem byl já a nebyla jsi moc sdílná s informacemi.“

-Tohle byla výčitka? Vlastně jsem nikomu nic neřekla, tak si nemusíš stěžovat.

„Ne, protože nemám ráda otravování, jasný? Včera jsem viděla poprvé ve svém životě skutečnou mrtvolu, a pořád jsem se s tím ještě nevyrovnala.“

„To chápu, ale…“

Za ženinými zády se ozvalo sténání a Penelope sebou trhla a rychle se otočila, Freda schovala ochranitelsky za sebou, ale i tak se vyklonil, a oba sledovali, jak se někdo souká z okénka hořícího vraku.

Ani jeden z nich se nepohnul, neudělali nic, aby pomohli osobě, která rozhodně pomoc potřebovala, ale Penelope věděla víc než Fred.

„Zůstaň za mnou,“ varovala ho a chytila chlapce za ruku, aby neudělal něco pošetilého, ne že by se k tomu chystal, ten nerd budil dojem myši, která raději zaleze do kouta, než aby si hrál na hrdinu.

„Tohle není skutečné, nemůže být, takhle se to nestalo,“ opakoval Fred.

Penelope cítila, jak se třese, a tak se k němu znovu otočila, „přesně, tohle je jenom sen, nic víc, Frede, poslouchej mě, nic tu není skutečné, jen ty a já. Jenom se musíme probudit, nic víc, musíme počkat.“

„Sen?“

Netušila, jestli tomu věří, ona reagovala stejně, když se jí začaly zdát ty podivné noční můry, a i když bylo z části pozitivní, že se někomu děje to samé, budou se muset sejít a promluvit, až se oba probudí.

„Jo, ta rakev, ty mrtvoly v černém, ten vrak v ohni, všechno je to jen ve tvojí hlavě.“

-A nebo v mojí, co když jsem teď v naprosto cizím snu? Nebo je to můj sen? To je šílený.

„Jenom se uklidni, Frede, zůstaneme spolu, jen musíme jít odtud, někam do bezpečí.“

Popadla ho pevněji za ruku a začala ho táhnout po silnici, na opačnou stranu než bylo hořící auto.

Muž, který se vysoukal z vraku vozidla, začal bolestivě křičet, aby na sebe upozornil, aby je vyděsil a přilákal zpátky k sobě.

„Neohlížej se, nic to není. Jsme spolu, nic se nám nestane, jen se nesmíme rozdělit, věř mi,“ snažila se chlapce chlácholit.

Bohužel, jakmile to dořekla, Fred se ohlédl, zastavil uprostřed kroku a propadl se do země.

Vedle Penelope byl najednou vykopaný hrob, naprosto nechápala, jak se objevil uprostřed silnice.

-Co tohle má sakra být?

„Frede, jsi v pořádku?“ zavolala na něho, když znovu začal propadat panice.

„Pomoz mi, prosím! Penelope!“ chlapec neměl daleko k slzám zoufalství, když se přitiskl k hlíně a natáhl k ní ruku, jenže hrob byl moc hluboký, ani když k sobě natáhli prsty, nedokázali se dotknout a to si lehla na asfalt.

„Zkus skočit, chytím tě a vytáhnu nahoru.“

Fred poskočil, ale podlomila se mu kolena. V tělocviku nebyl žádný atlet, a navíc měl takový strach, že z něho bylo spíše nemotorné prkno.

„Nemůžu, mám moc slabé nohy, prosím dostaň mě ven!“

„Počkej, mám nápad. Přinesu větev, té se pak chytíš a já tě vytáhnu nahoru, jen vydrž!“

„Ne, nechoď pryč, neopouštěj mě!“ křičel Fred z hrobu.

Neposlechla ho, a odběhla do lesa, ne tak daleko, aby neviděla silnici, nehodlala riskovat, že se ztratí, a i když tam mohli číhat ty zrůdy, které jí chtěli dát pohřební věnec kolem krku, rozhodla se to riskovat.

Na zemi našla tisíce šišek, rozlámaných větviček, a dokonce pár exkrementů od zvířat, ale jako na potvoru žádná dlouhá větev, jako by ji něco záměrně nutilo hledat déle, odvést ji od Freda.

Penelope poháněla zoufalost a vztek na tohle místo, které bylo očividně proti ní v každém slova smyslu, a aby to nestačilo, zaslechla zřetelné: „FREDE...“

A to byla chvíle, kdy jí mrazivý strach sjel po páteři jako po tobogánu. Teď věděla, že je zle. Pokud předtím neměla strach, teď se to rapidně zhouplo z kolonky: pozor tornádo do kolonky: atomová bomba.

Penelope skončila s hledáním větve a běžela zpátky, aby zůstala stát jako opařená nad vyhloubeným hrobem. Fred už nebyl sám, její strašák byl s ním.

Držel chlapce u jedné strany a byl těsně u něho, ve chvíli, kdy se podívala dolů, k němu natahoval svůj pařát. Tohle bylo velice známé, a teď to mohla vidět z pozice pozorovatele a ne oběti a nebylo to o nic méně strašidelné.

„Nedotýkej se ho, nech ho být! Slyšíš!?“ křičela na popálenou zrůdu.

Fred zkamenělý na místě neměl ani základní instinkt přežití, nesnažil se utéct, bránit, kopat, jen čekal jako jehně na porážku.

Vecna zaklonil hlavu a podíval se nad sebe jako by ji tam nečekal.

V těch bledých nelítostných očích se odráželo černé nebe, sledoval ji bez lítosti, když se jeho spáry sevřely kolem chlapcovy lebky.

Fredovy oči se obrátily na vrch hlavy, jako by dostal bolestivou křeč a ty Vecnovy se naopak zavřely v jakémsi uspokojení.

Penelope věděla, že je něco špatně, že se právě dívá, jak někoho zabije a toho nehodlala být svědkem, ale co mohla dělat? Hrob byl hlubší, než aby na Freda dosáhla, nemohla po té stvůře ani nic hodit kromě šišek a kamínků.

Instinkt jí říkal, že by měla utéct, zatímco se ta zrůda zaobírá jinou obětí, ale pokud by to udělala, do konce života by si to vyčítala, takže zbývalo jediné, zcela nesmyslné řešení.

Skočila dolů.

Nebyl to právě skok víry, ale zcela stačilo, aby dopadla na Vecnova záda. Tak nějak očekávala, že ho srazí k zemi, tedy takhle nějak fungovala fyzika, dvě tělesa, síla, tlak a hmotnost, ale tohle byl sen, pravidla se tu vychylovala do různých úhlů normality, a tak to nedopadlo tak, jak očekávala.

Penelope se těžce střetla s nečekaně tvrdým masem a jen tak, tak se udržela na místě, když se chytila jeho ramen, jinak by skončila jako pytel zrní přímo na zemi.

Takhle se jí podařilo mu dát ruku kolem krku, tak, že spočíval v ohybu jejího lokte. Začala ho škrtit, jak nejsilněji mohla.

„Pusť ho!“ vykřikla.

Nereagoval, neudělal nic, aby se jí zbavil a pak, Penelope slyšela křupat kosti. Fredovo tělo se začalo kroutit, ruce a i nohy se ohnuly do hrozných nepřirozených úhlů. Něco tak odporného, že jste se na to prostě museli dívat, jelikož váš mozek to nedokázal zpracovat.

Stisk Vecnova spáru se poté pomalu uvolnil a Fredovo tělo se sesunulo přímo k jeho nohám.

„Ne! Frede! Ty vrahu!“

Najednou Penelope ucítila, jak se jí jeho prsty obtočily kolem předloktí té ruky, která ho škrtila nebo se o to alespoň snažila, jelikož to vypadalo, jako by nic necítil.

„TY BYS TU NEMĚLA BÝT…“

Kůže jí vibrovala, když mluvil, procházelo to skrze její paži do celého těla jako elektrické vlny. Penelope už ten dotek nesnesla, právě před ní zabil toho kluka takovým způsobem, že pro to neměla slova a uvědomovala si, že mu nemá jak ublížit, jediné co mohla udělat, bylo být obtížným závažím, když se mu držela na zádech jako nějaký školní batoh.

-Měla bych se od něho držet dál, ne k němu být přilepená jako žvýkačka.

„Pusť mě!“ zakřičela mu do ucha a začala trhat rukou, ale on ji držel pevně. Bála se, že jí nějakým způsobem oddělí paži od těla nebo jí udělá to samé, co Fredovi a tak, ve všem tom zoufalství a mu prostě zakousla do krku, což by udělalo každé zvíře v pasti.

Zuby se pevně sevřely kolem podivného masa, které se vlnilo jako pijavice? Tohle nebyl lidský krk, bylo to jako nějaké masité výčnělky, které pulzovaly. Jakmile se jí po jazyku rozlila jeho krev, něco se jí sevřelo kolem pasu a doslova ji od něho odtrhlo a přirazilo k protější stěně, jelikož chodba, kterou přišel, se mezi tím záhadně zasypala.

Náraz do zemité stěny Penelope donutil zalapat po dechu, na ramena jí popadalo pár kusů drolící hlíny. Kolem nohou se jí obtočila chapadla stejně tak kolem jejích paží a celou ji to znehybnilo, až si připadala jako brouk přišpendlený ve vitríně.

Vecnovy drápy se dotkly zraněného místo, kde byl kousnut, než se hrozivě pomalu otočil jako predátor, jistý si, že mu kořist neuteče, vlastně ani nebylo kam, kolem byl jen malý prostor a rozhodně neměla žádné skákací boty.

„PENELOPE… POŘÁD JSI PRO MĚ JEDNO VELKÉ ZKLAMÁNÍ.“

Nechápala, o čem to mluví, asi to, že se jí podařilo ho kousnout, což mohla brát jako své malé poslední vítězství, než ji zardousí.

„TVÁ ZBYTEČNÁ ANGAŽOVANOST, RISKOVAT VLASTNÍ ŽIVOT PRO NĚKOHO, TAK ZBYTEČNÉHO A POSTRADATELNÉHO. NEMĚLA BY SES PLÉST DO VĚCÍ, KTERÉ SE TĚ NETÝKAJÍ.“

-Sem tady a dívala jsem se, jak z někoho vysáváš život, takže jo, týká se mě to!

Ženiny oči výstižně sklouzly na hromádku masa, které kdysi bylo dýchající bytostí.

„O nic takového jsem se neprosila, nechci tyhle sny, nechci vidět umírat lidi a nechci v nich tebe, ty hajzle!“ vztekala se.

„TAKOVÁ ZBYTEČNÁ HRUBOST. MÁŠ MOC OSTRÝ JAZYK. JEJICH SMRTI NEMŮŽEŠ ZABRÁNIT, JSOU SOUČÁSTÍ VĚTŠÍHO PLÁNU.“

-Ta dívka v karavanu… její tělo bylo stejně zkroucené jako…

„Jejich? Počkat, ona, ta dívka…“

Ty modré oči jí vysávaly dech z plic, ale musela to ze sebe dostat, potřebovala odpovědi.

„To jsi byl ty? Ne, to není možné, ty jsi jen moje noční můra.“

„ANO I NE, JE MNOHO RŮZNÝCH REALIT, KDE SE SVĚTY PŘEKRÝVAJÍ JAKO TENTO A I KDYŽ MÁŠ MOC VNIKNOUT DO CIZÍHO SNU, JSI V NĚM JEN POUHÝM POZOROVATELEM, NEMÁŠ MOC NOC OVLIVNIT, JÁ ANO. VÍŠ, CO TO ZNAMENÁ?“

Jeho hlas duněl tím malým prostorem s drtivým dopadem, když se přibližoval.

„TOHLE JE MOJE DOMÉNA, SE MNOU NEMŮŽEŠ SOUPEŘIT, TVÁ SÍLA JE POTLAČENA A NICOTNÁ OPROTI MÉMU PLNÉMU POTENCIÁLU,“ povyšoval se nad ni a ona to nenáviděla, tu jeho aroganci, která byla jeho stínem. Věřil, že může všechno, ale vždycky existují hranice.

„Nerozumím ti, o jaké síle to mluvíš?“ zakroutila se, ale ta masitá chapadla ji držela v železném sevření jako by to byly okovy.

„O SÍLE MIMO LIDSKÉ CHÁPÁNÍ, ALE KAŽDOU SÍLU OVLIVŇUJÍ ČINY. SKUTKY, KTERÉ UČINÍME, PRO KTERÉ SE ROZHODNEME,“ řekl a ona měla pocit, jako by udělala něco špatného, ale netušila co.

-On jí tu teď bude kázat o morálce? ON?

„Jako to, že jsi zabil dva lidi?“ zamračila se Penelope a jen na chvíli si připustila, že by to bylo opravdu možné, že to, co se stane ve snu je realita.

„KAŽDÁ MOC JE OVLIVNĚNA TÍM, CO JE JEDINEC OCHOTNÝ UDĚLAT A OBĚTOVAT PRO JEŠTĚ VĚTŠÍ SÍLU. SVĚT, SLABÝ A PLNÝ HLOUPÝCH BEZDUCHÝCH LIDÍ POTŘEBUJE VEDENÍ, OČISTU. NEZASLOUŽÍ SI CHODIT PO SVĚTĚ, KTERÝ JICH NENÍ HODEN. JÁ TUTO ROVNOVÁHU MOHU ZMĚNIT.“

-O čem to tu sakra mluví? To zní, jako by chtěl spáchat genocidu.

„Nemůžeš se zbavit všech lidí,“ vyhrkla.

-Přinejhorším by mu to tímto způsobem trvalo miliony let, s přihlédnutím, kolik je na světě populace a kolik se jich každý den narodí.

Proč sakra mlčí? Děsilo ji to.

Vecna přistoupil blíž a ještě blíž, a odvážil se napadnout její osobní prostor, dokud necítila, jak jí dýchá na bradu.

„VŠECHNO MÁ SVŮJ ZAČÁTEK A SVŮJ KONEC, PENELOPE.“

Proč ji rozechvívalo její jméno, když ho říkal tím hrubým tónem, který jí rozechvíval do morku kostí. Byla z něho nervózní a dobře to věděl, vychutnával si to.

„FREDŮV KONEC PŘIŠEL BRZY, DALŠÍ BUDOU NÁSLEDOVAT. NEZASTAVÍŠ MĚ. TVÁ UBOHÁ LIDSKÁ SÍLA NA TO NESTAČÍ, BUDEŠ SE DÍVAT, JAK SE HAWKINS NOŘÍ DO TMY A PODLÉHÁ ZKÁZE, JAKOU JSI JEŠTĚ NEVIDĚLA,“ vysmál se jí, a přitom se tvářil stále tak vážně.

„Ne…“ vydechla tiše, ale znělo to spíše jako kňučení. Něco v tom pohledu něco mrazivého, co spálí všechno v okolí, jí říkalo, že má pravdu, že všechny své temné sliby může splnit.

„Ty… nejsi můj sen, že ne?“

„NE. JSEM MNOHEM VÍC NEŽ TO, VÍC NEŽ DOKÁŽEŠ ZVLÁDNOUT A CHÁPAT. JSEM VECNA A TO JÁ PŘINESU ZKÁZU KAŽDÉMU, KDO SE MI POSTAVÍ DO CESTY.“

Penelope bez dechu poslouchala celý jeho megalomanský proslov, který říkal s tak chladnou jistotou, že nebylo místo pro záchranu. Nebylo možné argumentovat s někým, kdo znal pravdu o zákonitosti vesmíru a věděl, jak otáčet hvězdami. Vecnovy modré oči se vpíjely do jejích, když mu byla vydána na milost a nemilost, viděla v nich bolest a nenávist, otočenou proti ní jako zrcadlo. Věděla, co chce udělat a nemohla o tom nikomu říct, protože by byla za blázna a pravděpodobně by skončila na psychiatrii.

Vecnův pohled sklouzl na krev kolem jejích chvějících úst, jeho krev. Palec s drápem setřel z její kůže pár kapek, jako by jich nebyla hodna, a přesto pořád cítila tu pachuť v puse a na jazyku. Bylo to jako tekutý popel, něco co za sebou zanechá dokouřená cigareta, jen bez toho příjemného pocitu z nikotinu.

„CÍTÍM TVŮJ STRACH, PENELOPE. UŽ TO CHÁPEŠ ŽE? TVŮJ BDĚLÝ SVĚT TI NEKLADE ŽÁDNÉ PŘEKÁŽKY ALE TADY…“ dráp se jí zabodl do tváře jako žiletka a pomalu jel dolů, zanechával za sebou výraznou červenou čáru.

„TADY SE NESCHOVÁŠ, NE PŘEDEMNOU. MŮŽEŠ SE POKUSIT BÝT VZHŮRU, ALE SPÁNEK TĚ DOŽENE, MÁ DRAHÁ.“

Penelope nasucho polkla a ignorovala bolest na tváři, nemohla se dívat jinam, než na ty hluboké popáleniny, na to jak pohyboval rty, jak se otevíraly a zavíraly.

„A TYDY NA TEBE BUDU ČEKAT JÁ…“ zavrčel Vecna tím hlubokým hlasem, až se jí z toho třásla kolena, a pak se naklonil dopředu. Jeho dech jí ovanul rty a sklouzl po lícní kosti níž. S hrůzou viděla, jak je nebezpečně blízko, dokud se jí nezakousl do krku.

Penelope křičela, když ucítila jeho zuby, které se bolestivě nořily do jejího něžného masa, stejně jako to udělala ona jemu.

Dotek jeho zmrzačené popraskané kůže škrábal, a přitom byl hladký, nechápala to, jak by to mohlo být možné, ale ta bolest pronikala do samé její podstaty a tam, kde by ji nečekala.

„HMM…“

Z Vecnova hučení měla husí kůži, kroutila se, vzpírala, ale čím víc se snažila se osvobodit, tím bylo její vězení přísnější, dokud se nevzdala a jen zmučeně skučela.

Spár nestvůry se usadil na ženině pravém boku, poněkud majetnicky ji stiskl, až se jeho špičky zabodávaly do její kůže i přes oblečení a k její hrůze se Vecnova dlaň posunula níž, dokud ji nedržel za stehno.

„Pusť mě…“ poroučela mu, ale hlas se třásl, protože byla v pasti, neviděla možnost úniku.

„TENTOKRÁT NE, NENÍ ŽÁDNÝ BUDÍK, KTERÝ BY TĚ VZBUDIL, NEMÁŠ TELEFON, KTERÝ BY ZAČAL ZVONIT…“

Měl pravdu, naprostou pravdu, jak to věděl, jí bylo záhadou, ale nějak musel vidět do její hlavy, byl napojený na nějakou skrytou nit jejích myšlenek, jediné, co musela, bylo ji přestřihnout.

-Kde mám ale vzít kouzelné nůžky?

Ty popraskané rty nyní zbarvené od její krve se začaly pohybovat od místa kousnutí směrem vzhůru, sotva se jí dotýkal, ale cítila to, každý jeho nádech, byl jako chladný závan smrti.

Nedal Penelope na vybranou, bylo to zub za zub, to kousnutí byl trest, co jiného by to bylo? Znamení pro další oběť? Připomenutí, kdo je tu zajatec?

Než začala prosit o odpuštění, tak udělal další nemyslitelnou věc, přitiskl svá ústa na její. Kontrast jejích měkkých plyšových rtů a těch znetvořených bylo podivnou kombinací zážitků.

Penelope byla v naprostém šoku. Proč to udělal? Nestačilo, že už byla takhle dost vyděšená?

Nedokázala popsat, co v tu chvíli cítila, protože to byla naštěstí příliš krátká chvíle, jelikož se najednou probudila na zemi ve svém bytě a někdo jí hlasitě bušil na dveře.

Penelope si uvědomila, že celou dobu ležela v kaluži chlastu. Zatracená láhev, musela ji převrhnout a její triko jím bylo doslova nasáklé, teď to tam páchalo jako v doupěti alkoholika a…

„Sakra…“ neodpustila si, když ucítila bolest ze strany krku.

Penelope ztuhla, třesoucí rukou se dotkla napjaté citlivé pokožky, když po ní přejížděla konečky prstů, mohla cítit znatelné otisky zubů…