top of page
f4047a3f5ecfab3e2e4b3468d7e01dd5.jpg

Kapitola 1.
Žížaly

„Jaká škoda, že nemohl jít Kerberos s námi, moc rád se proběhne, ale Hadés ho teď drží poměrně zkrátka,“ opíral se Cháron o své pádlo, které bylo z poloviny zabořené ve vodě. Jakmile loď zajistil u břehu, ohnul se, až mu zakřupali kosti a ze dna pramice sebral kožený měšec, povolil šňůrky a začal se kostěnými prsty prohrabovat mincemi. Některé se leskly jako právě vražené a jiné byly staré, ohmatané a dokonce od krve. U těch, u kterých si nebyl jistý, zkusil ryzost mezi zuby, ale našel se tu i nějaký ten knoflík nebo plíšek z drátěné košile, kterým ho chtěl nedávno jeden voják z Tróji uplatit.

„To bude tím, že minulý týden proklouzl do Tartaru, však víš, jak Hadés zuřil,“ povzdechla si námahou Megara, která lopatou dloubala do krásně zelené trávy na břehu Asfodelových polí. Už po padesáté se ladně ohnula a štítivě vytáhla z hromady hlíny kroutící se žížalu. Už jich měla tak polovinu menší amfory, ale úkol zněl jasně, měla být plná těm hemžících se potvor.  

„Je to hodný pes, i když k duším trochu nerudný, prostě mu chybí nějaká ta hračka.“

„Nebo hejno slepic,“ ušklíbla se Meg a vyryla další díru kypré zeminy. Zanedlouho to vypadalo, jako by tu řádil krtek, ale co měla dělat, tohle bylo nejbližší místo, kde se něco takového dalo najít. Cesta do smrtelné říše zabrala bezmála hodinu na povrch, tohle byla jen chvíle skrze Styx s Cháronovou pomocí. Nebylo to podvádění jen ušetření času a Hadés nezmínil, kde přesně má jeho pochoutku vzít.

Vnitřně se krčila nad tím, že by jedla něco jako žížaly. To by raději zůstala o hladu.

„Škoda, že mám tolik práce, že ho nemůžu vzít ven,“ postěžoval si kostlivec a vytáhl na světlo těžkou velkou minci. „Egyptská? Na tu jsem zapomněl, hold Anubis bude mít o jeden kšeft méně. Je vážně pěkná,“ zamumlal si pro sebe pochvalně.

„Jsi převozník, Chárone, ty nikdy nemáš čas, převážíš mrtvé, lidé si nedají pauzu jen proto, že si půjdeš hrát s Kerberem,“ Megaře cukaly koutky rtů. Ten starý kostlivec, ji vždycky uměl rozesmát.

„Mohl bych Háda požádat o dovolenou,“ namítl, ale oba věděli, že něco takového se nestane, pokud bude Hadés stále pánem podsvětí, na fungování své říše si zakládal, stejně jako každý jiný bůh na své agendě. Všechno tady dole muselo klapat.

„Jsem už starý a bolí mě kosti, navštívil bych lázně někde na slunné části Olympu a tady lopatky by mi tam pěkně navoskovaly, až by se leskly. Vždyť je to ostuda, už si musím brát i plášť a kápi, abych neděsil cestující.“

Meg se držela dřevěné násady a už se nevydržela nesmát. Její zvonivý soprán naplnil nejbližší okolí jako zpěv cherubínů.

„Myslím, že ty, které převážíš, s tím počítají, je moudré bát se smrti, když tě ještě čeká soud.“

„Zdali pak víš, že hazardní hráči končí v Tartaru,“ zeptal se kostlivec a podíval se na ni svými prázdnými důlky.

„A odkdy? Pokud si zahraješ pár her v kostky někde na tržnici v Thébách, to ještě neznamená, že si za to zasloužíš věčné mučení,“ podivila se a na chvíli si dovolila odpočinout a nadechnout se.

„Tohle pravidlo je asi měsíc staré, náš vládce se nepohodnul s jedním gamblerem, který okrádal lidi na ulici v Athénách. Uzavřeli spolu dohodu, ale ten vykutálený lump si dovolil Háda podmáznout, protože mu samotná Týché přála štěstí, není jediná, kdo mého pána právě nemusí, asi se mu tím chtěla trochu pomstít, že mu zkazí obchod. Ten chlapík vyhrál nad pánem podsvětí, představ si to, Meg. Hadés mu musel dát pěknou vilu na kopci a plnou místnost zlaťáků. Když posléze prohlédl celý podvod, slíbil mu, že až se jednou dostane sem, má osud zpečetěný, hádej kde. Od té doby, každý gambler jde přímo do Tartaru, bez výjimky. Nové pravidlo.“

„To není moc spravedlivé, ten muž vyhrál právem, pokud mu požehnala bohyně, ale na druhou stranu, to zní jako mstivý Hádes. Čím déle jsem tu, tím víc objevuji jeho lichotivé stránky osobnosti,“ zamručela ironicky a mávla rukou.

„Být tebou drahá, byl bych opatrný, nevíš, kdo tě slyší,“ podíval se Cháron za její záda, v dálce se rýsovaly obrysy postav, které obývaly Asfodelové pole, „každý tady může být donašečem, aby měl nějaké ty výhody.“

„O tom už vím,“ povzdechla si Megara a znovu se dala do kopání a vybírala žížaly, které házela do připravené nádoby malované Řeckými motivy.

Zanedlouho měla amforu téměř plnou, a tak popadla lopatu, hodila ji do loďky a záhy vzala vázu.

„Už je nejvyšší čas, tyto malé pauzy s tebou mi zpříjemňují věčnost a zahřívají mé srdce, obrazně řečeno, ale povinnosti jsou povinnosti, určitě už mě u vchodu čeká řada duší,“ kostěné články prstů se mu přitiskly na žebra, než jí je gentlemansky nabídl. I když kostra, měl dobré způsoby, a toho si Megara cenila.

Žena si nechala pomoci na pramici a posadila se na příčku na druhé straně.

Cháron se pomocí vesla odrazil od břehu a Megara se nechala unášet proudem k velkému černému paláci ve tvaru lebky v dálce, kterou lemovala černá skaliska a útesy. Střed podsvětí byl stejně depresivní a nepřístupný jako něco z nočních můr. Nebylo tu moc světla, všechno působilo neobyvatelně a chladně. Nepřála si tu být ani o minutu méně, ale musela kvůli smlouvě, kterou s Hádem měla.

Meg položila amforu dolů a opřela ji o bok lodi, aby se obsah nevysypal, sama se objala rukama a třela si paže od ramen dolů, jako by se chtěla zbavit té podivné melancholie, která tu byla všudy přítomná.

Tohle místo bylo ponuré. Lehce se naklonila a podívala se do řeky, která vydávala světle modré éterické světlo. Kolem nich pluly duše, mladé, staré, bohaté i chudé, šťastné, nešťastné, tady si byli všichni rovni. Nikdy ji to nepřestane děsit, ale za ty měsíce už si na to zvykla a naučila se určitá pravidla, jako nepodávat ruku žádné duši, která by ji mohla stáhnout do proudu. Řeka Styx udržovala pevnou rovnováhu a vše tu mělo svůj smysl, jen „pán důležitý“ občas měnil různé zákonitosti podle toho, jakou měl právě náladu.

Meg přemýšlela, co by dělala s takovou mocí jako má on, bylo by to osvobozující? Nemuset hladovět a spoléhat se na dobrodinství někoho, kde může složit hlavu na noc? Mohla by žít v luxusu, nemusela by se trápit jen si užívat. Být svobodná…

Svoboda.

Právě teď měla neviditelný obojek kolem krku, obojek, který si nezasloužila, obojek, který ji připomínal zradu, která jí zlomila srdce o něco víc než předtím, tentokrát však zašla příliš daleko a doplatila na to. Jednou se to muselo stát.

Megara se zamračila na svůj hezký odraz v řece, krása byla prokletím, vskutku. Znovu si zopakovala svá slova, na která myslela před spaním. Nikdy nevěř mužům. Nikdy nedávej svou lásku někomu, kdo si to nezaslouží.

Hořce stiskla rty k sobě a narovnala se, místo zírání do řeky raději hleděla na koridor, který křižovali, tam v dálce, byla viděl rudá láva, jak se klikatí po horách v Tartaru, místě zatracení…

„O čem přemýšlíš, Meg?“ zeptal se ji Cháron, který i když neměl oči, byl až příliš vnímavým pozorovatelem.

„Přemýšlím, jestli jednou skončím tam. Myslím si, že ano, protože pochůzky, které pro našeho dobrodince musím dělat, nejsou ve většině nic hrdinského s dobrou karmou.“

„Všichni máme svůj účel, o tom nepochybuj, pokud bylo tvým osudem mu sloužit, věř, že tomu tak bylo, už když ses narodila. Vezmi si například mě, nejsem živá bytost, ale můj úkol je velice důležitý, ale ty až si odsedíš svou službu, můžeš být svobodná a dělat co jen budeš chtít já ne.“

Megara se slabě usmála, ale nebyl to úsměv, který by dosahoval očí, „zní to příliš dobře, ale musím mu sloužit celé dva roky, to je hodně šancí, že se něco pokazí…“

„Vím, že si poradíš se vším, co na tebe přichystá, jsi chytrá a odvážná žena, však se podívej, právě jsi povýšila na jeho sběrače žížal, to není nebezpečné povolání,“ zasmál se Cháron, až mu cvakaly zuby o sebe, jak se mu spodní čelist pohybovala nahoru a dolů.

„Sběrač žížal, to zní dobře, pořád lepší, než přemlouvat hydru nebo kyklopa, aby se přidali na Hádovu stranu,“ vzpomněla si na nelehké příměří, kdy každou vteřinou očekávala, že ji jedna z hlav prostě sežere. Ještě teď jí z toho bušilo srdce.

„To proč dělám to, co dělám, je proto, že jeho veličenstvo se nudí. Mám strach, co ho napadne příště. Jeho plány jsou jako dynamit, většinou vybouchnou a nejvíce to odnesou ti, co jsou nejblíže,“ zakoulela těma krásnýma šeříkovýma očima a lokty si opřela o kolena, zatímco do dlaní položila bradu.

„Nemám ráda podsvětí, je tak ponuré…“

„Zvykneš si, Meg, chce to jen čas,“ chlácholil ji Cháron, „budu ti držet palce, aby ses dostala brzy na slunce a na vzduch. A jsme tady, černý palác, vystupovat.“

Megara doufala, že to bude trvat věčnost, ale čas utíkal pořád stejně rychle.

Sotva se posadila a už musela zase vstát.

Pramice s mírným trhnutím narazila na kamenné molo dlážděné lesklými tmavými kameny.

„Děkuji za svezení, Chárone, uvidíme se později,“ věnovala mu svůj milý úsměv, do kterého se musela trochu nutit, jelikož její nálada každým dnem stagnovala, ale vypadalo to, že kostlivec je vděčný za jakýkoliv projev sympatie. Podal jí amforu s žížalami a zvedl ruku, aby jí zamával, než zabořil pádlo do vody a odstrčil se od břehu. „Tu lopatu tu pro jistotu nechám!“ zavolal ještě posléze.

Meg za ním hleděla, dokud se jí neztratil z dohledu, až pak se otočila a začala stoupat po točitém schodišti lemovaného masivními kovovými držáky a modrým ohněm…

Tak ještě jeden nový příběh, já prostě miluji Disney záporáky a myslím, že vždycky byl Hadés můj nejvíce oblíbený. Máte to stejně? Mám slabost i pro Jaffara nebo Clauda Frolla, ale to jsou zcela jiné příběhy.

 

Svět starověkého Řecka je obrovský a je tu plno monster z bájí a mýtů. Hadés má tedy jediný plán od doby, co mu byl dán status boha smrti a to, ovládnout Olymp a zničit Dia svého bratra s pomocí svých následovníků. Bohužel ani ze seriálu ani filmu jsme neviděli příliš možností, jak to bylo, když u něho krásná Megara sloužila, nuže, tady máte možnost zažít na vlastní kůži, jak to celé probíhalo, proč se mu zavázala ke službě, kterou nesnáší a jak to vlastně začalo s Herculem.

 

Bohužel asi některé z Vás zklamu, ale Meg si v tomto příběhu nevybere našeho zlatého svalovce, protože jí sudičky připravily docela jiný osud, který zamotá hlavu nejen Hádovi, ale převrátí i samotné podsvětí.    

Kapitola 2.
Katastrofie část 1.

Každý krok sandálů byl nepříjemně hlasitý jako plácnutí po kentaurově zadku.

Ty schody byly na její vkus až přespříliš dlouhé, těžko říci, zda tím Hadés chtěl napodobit cestu na Olymp. Vlastně ty kamenné schody nikdy nepočítala, ale s amforou plnou žížal se celý náklad pěkně pronesl. Tohle nebylo jako rozdávat úsměvy na potkání a nalákat nové služebníky do jeho řad, ne že by tuhle propagandu, která skončila tím, že rozdávala nováčkům letáky, nezkusil.

Ještě teď si pamatovala nazpaměť ten text, který vychvaloval podsvětí.

Megařino svůdné mrkání a pohupování boků možná donutilo mnohé udělat krok vpřed, ale když zjistili, kdo zatím vším skutečně stojí, všichni se rozprchli jako hejno kobylek. S pánem všech mrtvých nikdo nechtěl mít nic společného z dobrých důvodů.

Opravdu, v podsvětí nebylo právě moc živo, tak nějak chápala, že pán tady toho odstrčeného kusu světa se chtěl obklopit někým, kdo nebyl průhledný a kdo měl pulz. S dušemi si člověk hold moc nepopovídá, pokud nechce poslouchat zas a znovu dokola celé hodiny jejich strastiplnou historii.

Meg se doplahočila nahoru, kde rovnou prošla do trůnního sálu. Tato prostorná místnost jí vždy připadala chladná a podivně strohá, lépe řečeno odstrašující, to bylo to správné slovo.

Uprostřed stál kulatý stůl, který znázorňoval mapu Řecka. Kamenné figurky příšer byly roztroušeny na různých pozicích jako by to byla strategická místa.

Po jedné straně kulaté místnosti stál šedý mramorový trůn, který zel prázdnotou.

Nejčastěji Háda zastihla právě tady v samotném srdci paláce, kde přemýšlel nad svými dalšími kroky a kul zlotřilé plány proti ostatním bohům.

Teď však necítila ani trochu kouře, který byl v jeho přítomnosti neodmyslitelnou součástí.

Co kdyby tu amforu položila na jeho trůn? Z představy, že by si na ni sedl, se její pravý koutek rtů zkřivil v úšklebku.

Už se tím směrem rozešla, když zaslechla v chodbě nějaký hluk. Ne, že by byla Meg tak moc zvědavá, ale za poslední dny se opravdu kousala nudou, jelikož neměla žádný úkol tam nahoře ani tady dole.

Ženiny kroky změnily směr k opačnému průchodu ozdobeného tmavě fialovým závěsem. Tato chodba za ním vedla donekonečna a byla lemována dveřmi s pokoji a místnostmi. Strop byl klenutý do oblouků a podpíraly ho sochy kostlivců s hrůzostrašnými výrazy, jako by se svýma slabýma rukama snažili udržet klenbu celého podsvětí a docházela jim u toho síla.

Ten hluk se ozýval někde vzadu. Jak se tak Meg zastavila a snažila se natahovat uši, aby zaslechla, o čem se hlasy baví, zjistila, že sice nerozumí přesným slovům, ale intonace neměla daleko k hádce.

Možná by bylo lepší se do toho neplést a počkat v hlavním sále, až se pán všech mrtvých uklidní. Už by se bývala otočila, ale kolem hlavy jí zavířil pramínek kouře.

Hustý tmavý dým zakroužil vzduchem a zformoval se do abnormálně velké ruky, prsty sebou zahýbaly, jako by si uvědomily svou existenci a hned jí ukázaly směrem, kudy se má dát.

„Ne, díky, myslím, že nemusím být u všeho,“ přidržela si amforu na hrudníku jednou rukou a druhou rozehnala kouř.

Jenže nepočítala s tím, že její nový pán je umanutý víc než ona, a tak ji úponky dýmu obkroužily a něco ji silně pláclo po zadku, aby ji to nekompromisně popohnalo dopředu.

„Au! To je ale hrubé chování,“ zamračila se Megara.

Kdesi vzadu zpoza rohu chodby se vyklonila velice známá postava se žraločím úsměvem, který teď byl spíše obrácenou verzí.

„Tak zlato, kde seš? Porada začne každou chvíli, a já nechci, aby na ní chyběl druhý nejdůležitější člen mého týmu, takže to trochu urychlíme,“ luskl Hadés pánovitě prsty, a v tom ji dvě ruce vytvořené prakticky z ničeho uchopily za paže pod rameny, nadzvedly ji, takže se ani nedotýkala podlahy a nesly ji chodbou jako by byla vězněm.

Nemělo cenu proti tomu protestovat, a tak si povzdechla a nasadila výraz –to jako vážně?-

Jakmile Meg nadpřirozená síla konečně pustila, bylo to v místnosti, o které jeho ničemnost tvrdila, že tu pořádá zasedání s ostatními bohy. Jak se však přesvědčila, nikdy tu žádného jiného boha tady dole neviděla, takže to musela být lež. Hadés si rád vymýšlel, zveličoval a přeháněl, aby nevypadal jako ubožák.

„Výborně, výborně, takže jsme kompletní a uh… copak to tu máme?“ vysoká postava v černém chytónu k ní připlula na bouřkovém mraku. „Občerstvení?“ naklonil se k ní a jeho žluté oči zamžouraly do hrdla amfory na obsah.

„Nedělej překvapeného, sám jsi mě pro to poslal,“ našpulila rty Megara.

„Oh, pravda, samozřejmě,“ promnul si pán mrtvých spánky, jako by se na to rozpomínal.

„Neříkej mi, že bohové zapomínají?“ nadzvedla Meg v ironii pravé obočí.

„Kdo ti to řekl? Rozhodně to popírám, zapomínají jen smrtelníci, bohové netrpí něčím tak nebožským,“ zkřížil Hadés ruce do X a rázně proťal vzduch.

Megara se významně podívala na dva démony, kteří kolem dlouhého stolu něco připravovali.

„My jsme v tom nevinně, šéfe,“ jako první si ticha všiml Bolest.

„Jo, jen jsme se tak trochu zmínili, že vám jednou Hyponos podstrčil vodu zapomnění, když jste dělal tu večerní párty u jezírka,“ přidal se Zmatek.

„Možná to má pořád nějaké následky,“ přisadila si Megara škádlivým tónem a pokrčila rameny.

Hadés sevřel ruce do pěstí a na chvíli vzplál tak, že místnost ozářil žlutý plamen, jako by tu s nimi bylo schované slunce. „Kolikrát jsem vám říkal, ať tuhle historku nevytahujete na světlo?“

„Ehhh… asi… sedmkrát… možná?“ hádal růžový imp.

„Omlouváme se vaše zlovolnosti,“ padl ihned na kolena Zmatek a Bolest ho následoval, když se poníženě klaněli, bohužel ani to nepomohlo, protože po nich jejich dobrodinec mrštil ohnivou kouli.

„Ještě jednou a vymáchám vás v jezírku zapomnění od hlavy k patě, to by stačilo, aby se vám zmenšil mozek na velikost hrášku,“ nadechl se Hadés nosem a v tu ránu vychladl, jeho změny nálad byly pověstné každému v podsvětí, pro Meg to bylo stále matoucí a zvykala si na to.

Jakmile se poté obrátil ženě čelem, jeho kůže už měla znovu tu nemocně šedou barvu.

„A k tobě, hmm… neříkal jsem, že ta amfora má být plná?“ toť k zapomínání.

„Je skoro plná,“ namítla Megara.

„SKORO není dost, měla by ses naučit důslednosti, drahá, to vyžaduji od všech svých služebníků.“

„Stejně jako u Hyponose?“ naznačila nevinně Meg. Sice dotyčného poskoka neznala, ale podle vyprávění to asi nebyla právě nejbystřejší zápalka v krabičce.

Tentokrát ho rozčílila Meg, naštěstí Hádovy zrudly jen vlasy, které mu plápolaly na hlavě.

„Bylo tu pár politováníhodných případů, ale řekněme, že Hypnos posloužil vyššímu účelu,“ tentokrát Megaře ukázal svůj nebezpečný úsměv, až se jí zkroutil žaludek do uzlu. Z tohoto neměla vůbec dobrý pocit. Hádův pověstný úsměv nebyl nikdy dobrým znamením, většinou to byl ukazatel bolesti a mučení.

„Přesně tak, náš pán ho dal Echydně matce monster darem k jejím narozeninám jako hlavní chod,“ zasmál se Zmatek.

Megara nasucho polkla, jaký horší osud by si mohla vymyslet, než být sežrána monstrem, aby mu pak seděla v žaludku. Takhle pán podsvětí zacházel s těmi, kteří neplnili jeho rozkazy, a to byl jen jeden příklad. Pokud se takhle choval ke svým služebníkům, kteří udělali něco, s čím nebyl spokojený, jak zacházel se svými nepřáteli?

Pár ukázek už viděla, a i když k jeho lítosti ne vždy vyhrál a získal, co chtěl, způsobil alespoň velké někdy až nenávratné škody. Hadés byl prostě chodící katastrofa, která mohla kdykoliv vybuchnout a spálila vše, co bylo v dosahu, doslova.

Megara mlčela a v očích se jí leskly myšlenky, jak ten hloupý chudák musel skončit a to pánovi všeho zla stačilo ke spokojenosti, natáhl ruku, popadl amforu z jejích rukou beze slova díků a s otočkou prošel kolem stolu ke svému čestnému sedadlu v čele.

„Je tu poslední dobou nějak mrtvo a tím nemyslím DOST mrtvo, a s tím se musí něco udělat, jestli mi rozumíte. Statistiky pro podsvětí nepřekračují právě horní příčky. Výsledky jsou nejhorší za celé dva roky,“ ukázal zvednuté dva prsty. Přednes měl nenucený jako by mu to bylo jedno, ale uvnitř ho to jistě kousalo jako blechy.

„Posloucháme tě, óóó božský,“ přikyvoval Bolest, jehož tlusté růžové tělo se krčilo pod stolem a objímalo jednu nohu kamennou nohu.

„Ke zvýšení obratu našeho oddělení nepřispěje nic víc než válka nebo nějaká zákeřná nemoc, jenže teď se právě zrovna nikde moc neválčí… jaké zklamání, Arés by se měl víc snažit, jen tak mimochodem. Je to bůh války a nechává lidi žít v míru,“ protočil oči s touto malou vsuvkou, kterou si neodpustil.

Megara zpozorněla, že by Hadés chtěl válku? Ano, válka byla jedna z možností, jak získat velký zástup mrtvých lidí nebo spíše duší, aby byla přesná, jenže jak brzy pochopila, tady se nejednalo o nějaké rozpoutání šarvátky mezi dvěma městy.

„Takže?“ nadhodila opatrně Meg a nervózně přešlápla z nohy na nohu.

„Takže tady, Bolest a Zmatek měli dostatečně dlouhou dobu na svůj domácí úkol, není to tak, hoši?“

Zelený imp se zazubil a rychle přikyvoval, ale ona o ničem neměla ani ponětí.

„Tak šup, do toho, už ji máte? Tu novou nemoc vymýšlíte déle než měsíc,“ pobízel oba své poskoky Hadés a netrpělivě bubnoval prsty o desku stolu. Z opačné strany se objevily dvě nestvůrné hlavy, jedna s dlouhým a druhá s krátkým nosem.

„No tak, pochlubte se, honem. JÁ ČEKÁM!“

Místnost naplnilo těžké dusno očekávání.

Bolest se vydrápal na stůl, jeho malé, ale sádelnaté tělo se zavlnilo a ukázal všem svá záda a zadek se slovy, „co třeba tu nejhorší vyrážku na světě?“

Ďábel se začal svými drápy škrábat po žlutých pupíncích a puchýřích.

Hadés našpulil rty, který naznačoval nezájem. „Oh, proboha, vážně? Tak pojď sem, poškrábu tě,“ předstíral dramaticky lítost a v otevřené dlani se mu vytvořila ohnivá koule jako ekvivalent shnilého jablka, které se házelo po špatných hercích.

„To… to není potřeba, mám na to mastičku,“ zamumlal imp, zacouval dozadu a seskočil na židli.

Megara se tiše uchechtla na ten nepodařený pokus.

„Dost řečí, dost srandy, jasný? Sem s tou nemocí, nezdržujte!“ přitiskl pán podsvětí dlaň k desce stolu, ohnivá koule se syčením zmizela, jako by ji polil vodou. Prst na druhé ruce stále netrpělivě bubnoval. „Tohle je poslední varování,“ dodal ještě.

Světlo v místnosti se náhle ztlumilo a kolem stolu se objevily žluté plamínky, jako by to byly reflektory.

„Pro náruživce, kteří vždy touží po nejnovějších modelech nemocí, jsme připravili zvláštní jarní kolekci,“ ozval se z reproduktoru, který duněl místností Zmatkův hlas. Démon četl z kartiček v ruce to, co měl předem napsané jako uvaděč zábavné show.

Hadés se pořád tvářil znuděně, ale jeho ruka sáhla vedle a z amfory vytáhl žížalu, kterou si s chutí dal do úst, jako by to byl popcorn a on čekal na promítání filmu, o kterém neměl právě valné mínění.

Megaru náhle obestoupil takový podivný pocit a při dalším mrknutí, už stála na konci stolu, jako by to bylo molo na přehlídce. Z výšky na ni svítil kužel světla a všechny pohledy byly upřené tím směrem.

„Tak počkat, s tím, jsem nesouhlasila,“ namítla rychle. Rozhodně nechtěla v téhle komedii hrát hlavní roli.

„Mlč a hraj, jinak nás usmaží na uhel,“ syknul na ni tiše Bolest.

„Usmaží vás, ne mě, já s tím nemám nic společného,“ zamračila se přes rameno Megara.

„Ale stojíš v cestě,“ vysvětlil Bolest a v tu chvíli si to uvědomila. Pokud je bude chtít sežehnout, první nápor ohně půjde skrze ni. Nadechla se proto a spolkla nervozitu. Vykouzlila na tváři hraný úsměv, položila ruce na svůdně zakulacené boky a čekala na pokyny.

„Za tohle mi zaplatíte, vy dva skrčci,“ sykla zpátky jedovatě se stále úsměvem na tváři, ale to už se znovu ozval Zmatkův hlas uvaděče.

„No vidíte naši modelku? Není překrásná? Takoví můžete být i vy, chytnete-li nemoc Šmejdus, doplněnou zápachem, který přitahuje sysly, ty malé nepříjemné šmejdy, které lidi tak nesnášejí.“

Megara netušila, jak má reagovat, když se všude kolem objevili ty malé chlupaté bestie, které začaly šplhat po stole směrem k ní s naprostým zbožňováním v očích.

Meg vykřikla a ohnala se po nich, „fuj, hlodavci, nechte mě!“ začala dupat a naštěstí se jí podařilo sysly zahnat, ale sama utéct nestačila. Jakmile otevřela ústa, aby začala těm dvěma tupcům hanlivě lichotit, z jejího krku nevyšel hlas, ale bubliny jako by byla ve vodě a topila se. Lapala po vzduchu jako ryba v moři.

„Hmm…“ okomentoval to Hadés a koutky rtů mu klesly ještě více dolů.

„A kdo rád bublinky? My rádi bublinky! A proto…“

„DOST!“ pán mrtvých se rozžhavil jako láva, „dost, to už mi stačí, vy amatéři! Chtěl jsem smrtelnou nemoc, a co jsem dostal? Módní trosky. Moje pověstná trpělivost je u konce, hoši. Copak nemáte trochu fantasie?“ zvedl se ze svého křesla a obešel stůl směrem ke svým poskokům, kde se dlaněmi zapřel o mramorovou desku a hrozivě se naklonil nad Bolest i Zmatka, zatímco Meg pořád lapala po dechu a snažila se vzpamatovat z chuti mýdla na jazyku.

„Prosím, šéfe, to nejlepší, jsme si nechali na konec,“ třásli se strachem impové.

Pán podsvětí nedůvěřivě přivřel oči, ale místo aby vše kolem sežehl na prach, narovnal se do své plné úctyhodné výšky, „poslední šance, a zkraťte to,“ sdělil definitivně s varovně zdviženým prstem a vrátil se na své místo.

Oba poskoci si viditelně oddechli, ale to stejné neplatilo pro Megaru, která už takhle byla dost ponížená.

„Já končím, neopovažujte se…“ rozhodila naštvaně rukama, ale Zmatek ji v okamžiku postříkal nějakou látkou jako by byla jen a pouze pokusný králík.

Ihned na to, se Meg na rukou a krku objevily pupínky, které vypadaly naprosto nechutně, velké, bolavé a svědilo to. Z představy, že to má i na obličeji chtěla omdlít. Věděla, že je to jen iluze, kterou ti malý darebáci používali, ale i tak to bylo tak skutečné a děsivé.

„Nejdříve se objeví horečka a vředy,“ začal Zmatek.

„A hezky hnisavý,“ doplnil Bolest vzrušeně, aby to ještě přikořenil.

„A zanedlouho si oběti budou hledat nové bydlení.“

„V podzemí!“

„Jmenuje se Katastrofie!“

„Katastrofie, hm?“ zavrčel Hadés, který nebyl moc přesvědčený o celém tom divadle a dodal k tomu své vražedné pohledy na nebohou Megaru, která odolávala tomu se zuřivě začít drbat.

„To vymyslel on,“ ukázal Zmatek na svého kolegu, „já jí chtěl říkat Hadéscovidus.“

„To je dobrý a má to nápad. Do práce, hoši, ať to lítá,“ jako by se v pánovi podsvětí něco přepnulo a řeklo mu, že to je asi nejlepší nápad, co se v těch dvou malých hlavách dá vytvořit a zatleskal.

„Rozneste ji i do těch nejvzdálenějších koutů země,“ zvedl se a začal odcházet docela spokojený s vývojem situace.

„A kam máme uložit lék?“ Bolest vytáhl zpod stolu keřík s červenými bobulemi.

„Lék?“ zarazil se Hadés a podíval se přes rameno, protože tady právě v tomto bodě mu něco nesedělo. Jeho, ano, tu nemoc považoval za svůj výtvor, neměla mít žádný lék, to se totiž neshodovalo s jeho plánem.

„Jo, Zeus přeci nařídil, že na každou nemoc musí být nějaký lék,“ koktal Zmatek, když se mu Bolest schoval zbaběle za záda.

Pán mrtvých se vyloupl ze stínu jako sama smrt a popadl své poskoky za krk, každého do jedné ruky a hezky zmáčkl, „vy ŽERTUJETE, k čemu je mi nemoc, která se dá léčit?“

„Ale… ale Zeus neřekl, že ten lék musí být dostupnej…“ sípal chytřejší Zmatek, když mu pánovy prsty mačkaly průdušnici.

„Dobře,“ mrštil s nimi Hadés o zem. „Zajímavé, tak ho vysypte někde v Údolí strachu, tam se nikdo neodváží, litera zákona bude dodržena, přijde epidemie a všichni budou šťastní tedy já, já budu šťastný, ostatní se budou svíjet v bolestech, bezva. Pamatujte, ta nemoc se musí dostat všude na pevnině i na ostrovy, aby se mohla dál šířit. Lék bude tam, kam Apollón nedosáhne, doslova, jasné?“ gestikuloval rukama, než je oba znovu chytil do rukou.

„Jasně, šéfe!“

„A teď mi zmizte z očí,“ pustil je jako odpadky na zem, kde se začali válet, „jo a ještě jedna maličkost.“ Bůh smrti připlul ke keříku a do dlaně nasbíral několik červených kuliček.

„A teď zmizte!“ poslal salvu ohnivého deště v jejich stopách.

Až když zůstal sám, se otočil k dívce, kterou momentálně už zachvátila horečka a klesla vyčerpaně na kolena. Těžce dýchala a snažila se vnímat realitu a pochopit, co se to s ní děje.

„Proč to nemizí?“ zaúpěla zoufale a v poslední chvíli zastavila své prsty, aby nezačaly škrábat krk, čímž by to celé ještě zhoršila.

„Meg, miláčku, vypadá to, že ti neschopní budižkničemu tě opravdu nakazili,“ předstíral Hadés lítost a řekl to s takovou něžností, jakou u něho snad ještě neviděla.

„Zemřu?“ vzhlédla k němu svýma šeříkovýma očima plnýma utrpení a strachu, tohle nebyl konec, jaký si představovala. Měla zemřít ještě za hodně, hodně dlouho, tím si byla jistá.

„Mohl bych tě nechat odejít, ale co bych z toho měl, hm? Pořád mi máš sloužit ještě rok a půl a to bys jako nehmotná duše dělala jen těžko,“ provokativně vzal jednu červenou bobulku a rozmáčkl ji mezi palcem a ukazováčkem jako demonstraci síly. Ne proto, že tohle by dokázalo i dítě, ale pro to, že on držel jediný lék široko daleko.

Meg se dívala, jak mu šťáva stéká po prstech do dlaně a dále po zápěstí. Co teď od ní očekával?

„Takže?“

A bylo to tu zase, ten žraločí úsměv plný ostrých zubů a planoucí žluté oči.

„Vypadá to, že mám opět tvůj ubohoučký život ve svých rukách. Historie se opakuje že? Takové klišé,“ prohodil dramaticky.

Meg se zamračila, ale okolí se jí začalo lehce rozplývat před očima. Začala mít zimnici. Uvnitř se cítila jako pochodeň, a přitom měla pocit, jako by byla na samém vrcholu ledové hory a její kůže se měnila na ztuhlý kámen.

„Co chceš, Háde?“

„To je správná otázka, děvče,“ pochvaloval si a nijak ho její současný stav netrápil, „řekněme to trošku jinak, rád bych prodloužil naši společnou spolupráci, můj sladký následovníku,“ cukroval, když se přibližoval ke stolu, na kterém klečela.

„Cože?“ vydechla těžce Megara.

„Eh, asi jsem se dost dobře nevyjádřil,“ pozvedl Hadés arogantně svůj špičatý nos víc nahoru, „když ti dám lék, který očividně potřebuješ, můj muškátový oříšku, řekněme, že si chci nárokovat dalších půl roku navíc tvého života tady v podsvětí.“

Megara si ta slova převracela v hlavě, a nemohla uvěřit nad tou drzostí, tohle byl do očí bijící podvod. Sice nevěděl, že ji Bolest a Zmatek nakazí, ale očividně se neštítil toho využít ve svůj prospěch. Měla právo být naštvaná, jenže teď na to neměla sílu.

„No tak, děvče, tady je jen jedna možnost, buď podepíšeš, nebo tu stejně se mnou zůstaneš, ale moc života v tobě nebude,“ vedle ní ve vzduchu začal levitovat svitek zakončený dvěma vybělenými kostmi. Nemožně dlouhý text se jí rozpíjel před očima, ale tam dole byla jisto jistě Hádova osobní parafa.

„Jak mám vědět, co tam stojí, co když mě chceš podvést?“

„Pokud chceš, mohu ti to přečíst, ale ťik-ťak, čas ubíhá a ty ho právě moc nemáš, tak co to bude? Život nebo smrt, já čekám…“ protáhl poslední slabiky s neskrývanou veselostí.

Meg zatnula zuby, a i když chtěla utéct nevyhnutelnému, nemohla a on to dobře věděl.

Třesoucí rukou uchopila brk, který se vznášel ve vzduchu vedle svitku, a kostrbatě se podepsala.

S jeho spokojeným zamručením se dokument sám svinul a odlétl pryč do archivu.

„Tak a teď k té praktické části. Ukaž mi, jak moc zoufalá jsi, Meg…“

Nechápala co tím myslí, až když k ní natáhl svou ruku, prozřela. Ne, rozhodně jí nenechá nic udělat snadno, to by nebyl on, aby se tím sadisticky nebavil.

„Čím víc budeš otálet, tím více budeš slabší a déle se budeš zotavovat,“ pobídl ji škodolibě.

Meg bojovala s odporem a nenávistí k tomuto podlému bohu, ale i přes to byla touha přežít silnější. Za život udělala mnoho špatných rozhodnutí, snad tohle nebude horší než ty předchozí.

Svými drobnými prstíky chytila Háda za zápěstí a stiskla, jako by věřila, že se v tu chvíli vypaří a nechá ji tam zemřít. Naklonila se dopředu, dokud se její růžové rty nedotkly ulpělé šťávy. Lepilo to, ale musela to dostat do sebe. S nejvyšším odhodláním otevřela ústa a olízla jeho ukazováček od shora dolů.

Takto pomalu pokračovala z ukazováčku na palec, dokud nerozevřel prsty jako pavouk a nenabídl jí svou dlaň.

Celou dobu cítila jeho těžký doutnající pohled, kdyby byla všímavější mohla by tam objevit něco skrytého, co rozhodně nechtěla pojmenovat, ale takhle se soustředila jen na to, co dělala a doufala, že později na to zapomene jako na tu nejvíc ponižující věc, jakou musela udělat.

Najednou se jedna z jejích myšlenek doslova procpala do popředí a ona ucukla od jeho šedé ruky na jazyku stále sladkokyselou chuť té bobule a jeho vlastní božské esence.

Téměř jako by přesně věděl, na co myslí se zasmál, „ne, ne, ne, nemusíš se bát, tohle nejsou plody z podsvětí. Neuvězní tě tu. Nebyl bych tak krutý, abych ti tohle udělal.“

Megara si viditelně oddechla, ale to už ji Hádova ruka chytila za čelist.   

„Možná bych ti měl oplatit laskavost, Meg,“ naklonil se k ní a ona zadržela dech z hrůzy, že by se odvážil ji políbit a využít situace ještě horším způsobem. Už takhle stačilo, že musela olizovat jeho prsty, ve kterých držel žížaly.

„Ne, děkuji, to není nutné,“ polkla a pokusila se odtáhnout, ale stabilita na kolenou nebyla právě nejsilnější.

„Myslím, že ano, podepsala jsi smlouvu a je jen spravedlivé, že ti dám to, co potřebuješ,“ usmíval se spokojeně od ucha k uchu, když jí druhou rukou přitiskl na rty jednu červenou kuličku. Nedalo mu příliš práce jí to vnutit jako malému ptáčkovi.

„To je moje hodná holka,“ pochválil Meg, když ji donutil rozžvýkat a spolknout všechno co měl v zásobě.

„Takže to… předtím bylo zbytečné?“ zasyčela jedovatě, když ji pustil. Musela ho olizovat, i když měl lék v druhé ruce a mohl si odpustit tuhle trapnost?

„Jenom zkouška oddanosti, nic víc,“ vysmíval se jí a ledabyle pokrčil rameny.

„Ty…“ Megaru přepadla únava, doslova jí podkopla nohy a ona se zhroutila na stůl.   

Hadés se podíval na sluneční hodinky, aby zkontroloval čas, „no, trvalo to déle, než jsem čekal.“

Za jiných okolností by tam kohokoliv jiného nechal, ať se o sebe postará sám, ale tohle byl jiný případ. Meg byla… stále nevěděl, co si o ní má myslet, ale jedno věděl jistě, jejich osud měl stejný směr, byl spojený někde mezi jeho dlouhým a jejím krátkým životem přesně tak, jak zcela náhodou tajně zahlédl utkanou tapisérii osudu v jeskyni sudiček. Jistě, byly to jen obrazy protkané nití, nebyl to text, který by mu přesně řekl budoucnost, a tak mohl jen hádat, ale nebylo právě tohle na tom tak vzrušující?

Ať už Megara hrála v jeho osudu jakoukoliv roli, on ji objeví, má na to celé dva roky.

Hadés se natáhl, vzal bezvládnou ženu do rukou a odnesl ji do jejího pokoje.

Tak to je rozjezd, už o Hádovi neslyšíme, máme ho rovnou na scéně a setkáváme se s neodmyslitelnými poskoky. Meg, Zmatek a Bolest mají dost napjatý vztah, alespoň ze začátku, kdy si na ni musí prostě zvyknout. Meg je v podsvětí takovým vetřelcem a oni si myslí, že ji mohou využívat. Megara by jim měla ukázat, že není žádný poskok jako oni, je to lidská bytost ne nesmrtelné monstrum. Je to pár měsíců co s Hádem uzavřela dohodu, ale i pro ni je to všechno hodně nové, i když podsvětí prozkoumala, dá se říci jen trošku, ono je totiž nebezpečné někam jít, všude totiž číhá nebezpečí, jsou tu harpie, území Hecaté, Tartarus, sudičky, které žerou lidské maso, velká pavoučice Arachne, která je strážce tapisérie osudu a mnoho dalších.  

Kapitola 3.
Katastrofie část 2.

Hadés odnesl Megaru do jejího pokoje, který jí sám přidělil. Nijak se nelišil od pokojů tady v podsvětí, přesto si vydupala své barvy, takže místo modrých závěsů tu byly nachové, nebylo to podle jeho gusta, ale kdo byl, aby se hádal o něčem tak malicherném že? Pokud tu měla strávit další měsíce, tohle bylo to nejmenší, co pro ni mohl udělat, aby tu nezešílela.  

To co nemohl skousnout, však bylo keramické slunce s vlnitými paprsky velikosti talíře přilepené na jejích dveřích. Ta cetka sloužila jako ukazatel, aby si Meg nespletla místnost, ale Hadés v tom viděl jinou symboliku.  

Přestože jeho muškátový oříšek pracoval pro něho, pořád ji podezříval, že se přiklání na stranu jeho bratra a to ho dopalovalo.

„Připomínka pro mě, nezapomenout se na to později zeptat,“ zapsal si pomyslně na pergamen mezi další stoh svých myšlenek.

Pán podsvětí tiše vplul do pokoje a položil svou svěřenku na měkké povlečení. Její štíhlá postava se jemně zabořila do měkkosti pokrývky jako by ji objal mrak. Postel samotná byla dost velká, aby z ní ve spánku nespadla, v žádném případě se však nemohla rovnat s tou jeho královského formátu, ušklíbl se.

K této posteli se také vázala docela vtipná historka, protože přesně tuhle mu dal k narozeninám jeho vlastní bratr Poseidon. Jo, vážně dárek k popukání od někoho kdo neví, jaké potřeby mají smrtelníci, natož bohové.

Jakže to říkal? –Budeš spát jako když tě do vody hodí, bratře.-

HA, HA, Vážně vtipné, protočil oči.

Od té doby zakázal jakékoliv oslavy na svou počest, aby se vyhnul tak trapným věcem a že jich nebylo málo, kupříkladu od sudiček dostal podivnou žlutou kačenku, u které do teď nechápal, k čemu slouží.

Postel byla uložena k dalšímu nepotřebnému nábytku, až jednoho dne pro ni našel umístění a teď patřila Meg.

Hadés se narovnal a jeho žluté oko sklouzlo na vyřezávané dřevo plné mořských panen a ryb, to stejné platilo i o brokátovém baldachýnu a závěsy s mořskou tématikou ty prostě nesměly chybět. Něco takového by nedal ani své malé dceři, tedy pokud by nějakou měl. Naštěstí, Meg vyjma pár poznámek se s pokojem spokojila, ostatně spávala už na horších místech, tohle, i když nevkusné byl luxus.

„Popo nikdy nebyl dobrým dárcem a ten baldachýn? To už se snad pár let nenosí, měl by někdy vystrčit hlavu z té své Atlantidy pffff," vrtěl hlavou, zatímco odcházel. Kouř se plazil po mramorové podlaze, aniž by po něm zbyly nějaké saze. Jednou rukou už se Hadés dotkl dveří, ale na poslední chvíli se ještě zastavil a ohlédl přes rameno. Meg tam ležela se zavřenýma očima jako milenka po dlouhé noci, od které tajně nad ránem odchází.

„Sladké sny, oříšku,“ ušklíbl se pán mrtvých, než odešel za svými důležitými povinnostmi dohlédnout na svůj plán s Katastrofií.

O dva dny později se však všechno úsilí nevyvíjelo tak slibně, jak se zprvu zdálo. Hadés dal svým poskokům dost času na přípravu, aby mohl nový Řecký mor propuknout, jenže místo toho, aby našel oba dva démony strhané a vyřízené oddechovat na unavených nohou, našel je, se povalovat v trůním sále, cpát se jeho žížalami, které Meg tak ochotně nasbírala. 

„Tomu říkáte plnit svědomitě svůj úkol?“ nachytal je nepřipravené, a když je pohltil Hádův dlouhý stín, věděli, že je pozdě na nějaké výmluvy.  

Tak se stalo, že Magaru vzbudil křik, který se jako ozvěna rozléhal chodbami paláce. Nutno říct, že po nemoci nebylo na jejím těle ani stopy ani pupínku, a dokonce se cítila překvapivě lépe než před tím. Měla pocit, jako by spala týdny, ale kolik času mohlo uběhnout? Co se dělo během toho, kdy spala?

Ječení, které doléhalo k jejím citlivým uším i přes zavřené dveře se mísilo s vrčením a štěkáním.

Kdyby to pokračovalo ještě o chvíli déle, rozskočila by se jí z toho hlava na tisíce střepů. Někdo by si zasloužil roubík. Možná to byla zvědavost, možná rozmrzelost nad vším tím povykem, ale jedno z toho ji donutilo vstát a následovat zvuky až do hlavního sálu.

To co viděla, už ji ani tolik nepřekvapovalo, viděla tu už i horší věci, a tak vešla skrze závěs a založila si ruce přes sebe, když se dívala na ty dva skřety, kteří byli k sobě svázáni v řetězech, houpali se ve vzduchu a mávali nohama.

Pod nimi se kamenná podlaha rozestoupila, aby odhalila díru, která mířila přímo do Kerberova kotce. Docela živě si uměla představit, jak tu mrskající hračku zdola sleduje všema šesti očima.

Nedaleko u dřevěného kola, na které byl řetěz navinutý, stál Hadés v ne právě dobré náladě, což soudila z toho, že se jeho tmavý chytón měnil co chvíli do žluta jako při ohňostroji.

„Takže si zopakujeme moje rozkazy," pronesl pán mrtvých až nebezpečně klidně a usmál se na své sluhy, jako by mu přinesly ty nejlepší zprávy.

Bolest i Zmatek nasucho polkli, když přestali ječet.

„Při… přikázal jste nám vymyslet smrtící nemoc, to byl bod číslo jedna, vaše zlovolnosti," vykoktal ze sebe Bolest podlézavým tónem a snažil se křidélky odletět z dosahu Kerbera, kterému se dvě nové hračky velice zamlouvaly tak moc, že skákal a snažil se je některou ze svých třech tlam chytit. Zatím naštěstí ani na jednoho ďáblíka nedosáhl ale zvuk, když se ty tlamy plné ostrých zubů scvakly naprázdno, byl děsivý, vezmeme-li v potaz, že jedna z nich byla velká jako kyklopova hlava.

„Anooo? Pokračujte, hoši,“ pobídl je Hadés.

„A... A... Pak jste nám přikázal ji odnést do té nejzapadlejší vesničky," snažil si vzpomenout Zmatek na přesný slovosled.

„Vážně? Byl to můj rozkaz? Nemohlo se stát, že jste něco nepochopili?" zajímal se velmi klidně Hádes se zvednutým obočím.

Každému kdo má alespoň dvě mozkové buňky by došlo, že něco hrozně podělali.

Oba démoni zuřivě vrtěli hlavou. 

„Ne, pane! Ani náhodou!" odpověděli sborově v marné snaze svého pána přesvědčit, že oni mají pravdu. Hadés se začal barvit do ruda a jeho oheň začal mocně žhnout, až bylo v jinak chladné místnosti horko jako v soláriu. Meg byla dostatečně daleko od výbuchu a docela si užila trochu toho tepla, kdyby bylo nejhůře, schovala by se do chodby. Kdyby to už pár krát neudělala, na hlavě by neměla jediný vlas.

„Řekl jsem a teď cituji: Odneste to I DO NEJZAPADLEJŠÍ VESNIČKY! I DO! NE! JEN DO NEJZAPADLEJŠÍ VESNIČKY! To je velký rozdíl!" zuřil Hadés a trhnul rukou, kladka se dala do pohybu, dvojice se spustila blíž ke Kerberovi a jeho zubům.

„Ne pane, prosím! Nenechte nás sežrat!“ ječel Bolest, jehož velký růžový zadek byl níž než Zmatkův.

Kladka o pár železných oček ještě povolila, a pak se zasekla. Teď už mohl zmatek doslova cítit, jak mu Kerberus téměř očichává nohy.

Hadés zdánlivě vychladl, jako by přes něho někdo hodil mokré prostěradlo a uklidnil se, uvnitř však pořád hořel jako pochodeň.

„No, a když už jsme u toho, nezapomněli jste mi o té nemoci něco říct? Něco důležitýho například?" gestikuloval jednou rukou pán podsvětí a bylo na něm vidět, že odpověď nejspíše zná dopředu.

„Možná jsme zapomněli jeden docela maličký detail," přiznal Bolest neochotně.

„TAK MALIČKÝ DETAIL!" zařval Hadés až se tentokrát celé podsvětí zatřáslo v základech.

„No, vlastně pokud dotyčný nemoc nějakým zázrakem přežije, vyléčí se mu všechny předchozí nemoci a možná i zmrzačení, chromé ruce nebo nohy, nebo mu naroste druhé oko, ale to není úplně prokázaný," vyjmenovával zázračné účinky neochotně Zmatek a začal zvedat nožky, co to jen šlo, jelikož byl téměř na dosah psích zubů.

„Tomu říkáš detail?" oblečení na Hádovi začalo doutnat a po krku a pažích se mu roztančily malé plamínky.

„Proč se zlobíš, pane? Vždyť ti místní postavili pěkný a velký oltář, a to se moc často nestává," nechápal ve své hlouposti Bolest.

„ONI MI HO POSTAVILI Z VDĚČNOSTI! Z VDĚČNOSTI! Ne ze strachu vy idioti!" zařval pán všech mrtvých na své přisluhovače. „Pokud se to Zeus dozví, budu na Olympu pro smích! Je vám to jasné?“

Megara schovala smích za svou dlaní, aby se i na ni neobrátil jeho hněv, ale zatím to vypadalo, jako by o ní trojice ani nevěděla. Koutkem oka si všimla nového zrcadla, které bylo stvořeno božskou mocí za jediným účelem.

Černý rám ovíjel stříbrný had a kouř, celé se to prapodivně vznášelo ve vzduchu bez jakéhokoliv stojanu.

Zvědavě k němu přistoupila a nahlédla na druhou stranu. Obraz byl jasný a ukazoval vesničku se slaměnými střechami. Vypadlo to jako shluk domků s ploty a stády ovcí a krav, nic výjimečného, a pak tam hned vedle někdo postavil lázně. Něco, co se tam absolutně nehodilo. Nápisy vedle lázní a cedule poukazovaly na to, že jen několik hodin nemoci vám prodlouží život o desítky let. Zvláční kůži a vyhladí vrásky. Dokonce zacelí rány a zhojí zlomeniny.

Dobře, usoudila Megara, tohle mohla být pravda, za předpokladu, že lidi tak rychle našli lék, což nebylo pravděpodobné.

Na druhé straně vesnice bylo také živo, hodně ochotných lidí právě stavělo chrám, na kterém stála socha přátelského, milého a usměvavého Háda. Vůbec se sám sobě nepodobal a Megara znovu vyprskla smíchy. Ještě stačilo, aby mu do vlasů vytesaly květiny.

To co však pán mrtvých chtěl, byla děsivá a odstrašující pověst ne její přesný opak. Teď už chápala, co ho tak naštvalo.

„No, projednou to není špatná změna,“ dovolila si podotknout. Čímž o sobě konečně dala vědět.

Hadés po ní hodil vražedný pohled, než naštvaně odešel trucovat na svůj kamenný trůn, na kterém se rozvalil a snažil se vymyslet, jak situaci zachránit.

„Jak by ses cítila ty, kdyby ti ty věřící postavili takovou sochu?“ mlaskl mrzutě.

„Byla bych vděčná?“ pokrčila Meg rameny a vydala se k díře v podlaze, kde vykukovala jedna z hlav. Cerberus začmuchal ve vzduchu a hlava se nadšeně obrátila směrem k ní, olízl jí velkým jazykem obě ruce. Další dvě hlavy se také snažily dostat otvorem, aby ji přivítaly, ale byl příliš malý, aby se tam procpala další.

„Pssst, ehmm, tady, nemohla bys nás pustit?" začali prosit a škemrat démoni a v ten okamžik nadešla chvíle pomsty za ony pokusy s nemocemi. Její úšklebek by se mohl rovnat tomu Hádovu v celé své děsivé kráse.

„Jak chcete," usmála se sladce Megara a jediným prstem strčila do kolíku, čímž odblokovala kolo a kladku s řetězem. Oba ďáblíci se zřítili do Kerberova kotce pod palácem.

„NE, NE, NE!“

„Užijte si zábavu, kluci,“ zamávala jim, když se naklonila nad díru.

„Meg, drahoušku, na slovíčko,“ přivolal si ji Hadés gestem k sobě, zatímco za svými zády slyšela výkřiky jako například: „Hodný pejsek! Jáá... já na tebe ty kameny házet nebudu! Slibuju! Nee, za ocas ne!" 

Cerberus s nadšením vyluzoval šťastné zvuky, jak si pekelný pes hrál s novými hračkami, které byly naštěstí nesmrtelné.

Megara zachovala klid, nejprve si myslela, že udělala něco špatného, co by vládce podsvětí neschvaloval jako například šikana jeho pomocníků, ale jak se ukázalo, o ty dva hlupáky mu vůbec nešlo a jejich osud mu v tuto chvíli byl, dá se říci ukradený.

„Slyšela jsi o městečku Alkellion a nebo provincii Niolekla? Jsou to dva státečky na okraji Řecka. Zajímavé jsou jen tím, že se nemají rádi, což není nic špatného a v našem případě spíše příhodné," pán mrtvých namířil prst na zrcadlo a v něm se ukázala mapa s vyznačeným územím obou zapadákovů. Nejdříve jeden a pak druhý. 

„Ta divutvorná vesnička, kde bude stát můj nový chrám,“ protočil oči, „leží na sporném území." 

Obraz se zamlžil a znovu ukázal ten zcela první. V zrcadle se nadále zobrazili dva vládci, i když to bylo trochu silné slovo. Na první pohled vypadali oba stejně. Mohutní svalovci, kteří rozumu moc nepobrali, ale jednou rukou zvednou sud s pivem.

„Takže, tady je můj nejnovější plán. Ty se vydáš za těma dvěma pakama, co tam vládnou. Pozveš je na jednání. Zařídíš, aby se do tebe zakoukali, oba a ejhle důvod k válce a mrtvoly budou na světě... Tedy v podzemí. Nějaké otázky?" zeptal se Hadés řečnicky.

„To jsi vymyslel teď?“ naklonila Meg hlavu ke straně, aby ukázala, jak je ten celý rozvrh prvoplánový.

„Improvizuju za pochodu, když je někdo tak neschopný, aby si zapamatoval, co říkám!“ nadechl se nosem a zadíval se k díře, kterou propadli jeho poskoci.

„Klid, neříkám, že je to špatný plán, Háde, ale pořád mi to přijde trošku unáhlené,“ ukázala tak centimetr prostoru mezi palcem a ukazováčkem.

„Možná by sis měl dát chvíli a promyslet to do všech detailů.“

Pán podsvětí se ležérně opřel o vysoké opěradlo „to zní, jako bys měla nápad, tak sem s ním, jsem jedno velké božské ucho,“ jako by ve vteřině Háda přešel všechen vztek a mrzutost se na trůně netrpělivě zavrtěl.

„Víš co, posaď se hezky tady a všechno mi řekni, ptáčku, ať tě lépe slyším,“ rozhodně nečekal, až to udělá sama a začne protestovat ne, něco Megaře podkoplo nohy a ona se posadila na černý obláček kouře, který ji donesl až k němu, a když se rozplynul, seděla na jedné mramorové područce jeho trůnu. Vážně si oddechla, že to nebyl jeho klín.

Co ale teď?

Meg opravdu znejistěla, byla příliš blízko tomu, aby se popálila, když ho rozčílí, což mohlo být v podstatě kdykoliv. A ke všemu on očekával, že má plán!

Jak si mohl něco takového myslet? Možná si myslel, že přijde s něčím užitečnějším, než ti dva, přeci jen, je člověk a je mazaná. Jenže ona prospala docela dost času, než aby něco vymyslela a teď jí tikaly hodiny.  

Dobře, měla by tedy také hrát jeho hru a improvizovat.

„Nepatří náhodou tohle pobřeží pod Aténiny pravomoce? Pokud se o ní něco říká, pak to, že je to moudrá bohyně a nemyslím si, že by schvalovala válku, nebude se do toho plést?“ poklepala si Meg prstem v přemýšlení na svůj spodní ret.

Hádovy žluté oči jiskřily energií, podívaly se na jednu a pak druhou stranu, jako by očekával, že se tu samozvaná bohyně objeví a začne mu vyčítat věci, co se ještě nestaly. Nakonec nad tím jen mávl rukou.

„Aténa se teď hádá s Áresem, má dost svých starostí, aby se starala o dvě vesnice na konci světa, a když se zadaří, nebude to jen tahle jedna šarvátka, což mi připomíná, zanedlouho bude týdenní schůze na Olympu, musím zjistit, jak si ti dva moc vjeli do vlasů a trochu to přikořenit.“

Meg zachovala klid, ne že by proti válce něco měla, v Řecku se pořád někde válčilo, ale nějak se jí příčilo pomyšlení, že to bude ona sama, kdo tu šarvátku rozpoutá. Další hřích na její seznam špatností.

Tak nějak věděla, že se tomu nevyhne, ale proč by to břímě musela nést jen ona sama?  

„Dobře, dobře, udělám, co chceš, ale tahle práce si vyžaduje více účinkujících. Kdybych pokoušela oba ty muže, mohlo by to být na dlouho a věhlas té nemoci a uzdravených vy se rychleji šířil, mám ale nápad,“ začala rozvážně a pomalu.

„Povídej, nenapínej mě, Meg, víš, jak rád tě poslouchám,“ předl Hadés, jehož ruka, která jí byla nejblíže se ji pokusila obejmout, ale ona ho plácla přes prsty.

„Proč bych to celé měla odnášet jen já, to není spravedlivé,“ uraženě si založila ruce pod ňadry, „vezmu si na starost jednoho toho kolohnáta, ale toho druhého si vezmou na starost Bolest a Zmatek. Společnými silami se nám podaří vyvolat nenávistný střet a…“

„A?“ zvědavě se k ní Hádova hlava přiblížila jako zvědavé dítě, které čeká na konec pohádky, kde princezna a princ dopadnout velice špatně.

„Mohla bych lidem namluvit, že je to právě jejich voda v lázních co lidi uzdravuje od Katastrofie, každý bude chtít tu vodu pro sebe, a tím bych začala. Pokud už tohle nevyvolá rozepře tak už nevím. Představ si, jak tu vodu bude chtít každý chamtivě pro sebe. Zabíjelo se už i za menší věci, ale tohle je lék na všechno, samozřejmě je to lež, ta voda je obyčejná, neumí vzkřísit mrtvé, ale hloupí lidé tomu budou věřit.“

Megařina mysl běžela naplno, vždy se styděla za lhaní, ale byl to prostředek, kterým se dalo hodně dosáhnout a hezké ženě jako ona muži uvěří cokoliv.

Docela byla se svým novým plánem spokojená, a oddechla si, že do toho všemocná Aténa nebude zasahovat, rozhodně nechtěla, aby na ni padl zájem dalšího boha.

„Tak co na to říkáš, Háde?“

Vypadá to, jako by vládce podzemí celý plán chvíli zvažoval a sám v něm hledal nějaké chyby, nakonec však luskl prsty. Před trůnem se v oblaku kouře zjevili Bolest a Zmatek. Oba ďáblíci vypadali poněkud pomačkaně, pokud počítáme modřiny a kousance. Ti dva se k sobě zrovna tiskli jako vyděšené děti zlým bubákem a jeden druhému zakrýval oči v předtuše toho nejhoršího. 

„Prosííím, neeee, už tě budeme pravidelně krmit, Kerbere?" ječeli hystericky, což byl obdivuhodný herecký výkon, až když místo psího vrčení zaslechli netrpělivé poklepávání Hádových prstů o trůn. Démoni opatrně otevřeli nejdříve jedno oko a pak druhé, načež se úlevou zhroutili na podlahu, že je ta hrůza za nimi.

Zdola se ozvalo zklamané vytí všech třech hlav, to si pekelný pes uvědomil, že jeho nové hračky zmizely.

„Mám pro vás práci, hoši, možná se toto celé přešlápnutí dá ještě napravit," informoval oba své nohsledy Hadés a oba impové se ve vteřině mrštně vymrštili do pozoru anebo alespoň toho, co za pozor považovali, což byla spíše parodie, ale jejich pán to nijak nekomentoval.

„Neprodleně spolu vyrazíte do Alkellionu. Tam najdete tamního vládce Amase, to je den co se mu dělají svaly i na hlavě. Přesvědčíte ho, že na vesničku, které jste tak ochotně pomohli tou svou nemocí, aby se proslavila, má právo jen on. No, a že ji tak musí bránit před uzurpátory, kteří by si na ni dělali nárok," snažil se pán mrtvých předat svým sluhům rozkazy co nejvíce jednoduše, aby to tentokrát pochopili.

„Jasné? Oba? Prostě a jednoduše, pro ty vaše dva malé mozečky, poštvete tamního idiota proti tomu, kterého zmanipuluje má drahá Meg.“

„Jasné, šéfe,“ začali oba podlézavě přikyvovat.

Mezi tím Hadés přitiskl Megaře svou velkou dlaň na její zadek a lehce ji sešoupl ze své područky. Ta nestačila zareagovat a jen sklouzla dolů a klopýtla ke skupince Zmatka a Bolesti.

„Můžeš se na nás spolehnout, můj pane. Přesvědčíme toho ňoumu, že na vesničku nesmí nikdo ani sáhnout," ujistil Háda Zmatek očividně o něco chytřejší ze dvojice, zatímco a Bolest horečně přikyvoval.

„To doufám,“ Hádovy dlaně se přitiskly k mramorovým područkám, do kterých zaryl své nehty tak silně, až nechal v kameni rýhy. „Kerberos měl hroznou radost z nových hraček na trhání. Když selžete, což bych vám neradil, stanou se z vás na měsíc jeho gumová kousátka," usmál se na vyděšenou dvojici bůh podsvětí až příliš mile a gestem dvojici propustil.

Ďáblíci vyrazili ze sálu, jako by jim za patami hořelo. Což by vzhledem k vznětlivé povaze jejich pána brzy vážně mohlo. Následně Hadés stočil svůj pohled na ženu před sebou.

„Když je jedna část plánu v běhu, může jeho druhá část pokračovat souběžně. Ty můj muškátový oříšku teď vyrazíš do Niolekly. Tebe čeká ta těžší část, jelikož nemáš žádnou božskou moc ale vlastně ji ani nepotřebuješ, nemám pravdu? Ty máš totiž talent od přírody. Přesvědčíš Sama, že tu vesničku a hlavně vodu moc chce. Nic těžkého, pro krásku, jako jsi ty." 

Žraločí úsměv by vypadal sladce nebýt toho, že byl spíše strašidelný. Hadés očekával výsledky, a s ničím méně se nespokojí, uvědomila si Meg.

Do čeho se to zase dostala?

Pomocí několika pohybů prsty, místnost ovane chladný vítr, a tím se otevře portál do světa smrtelníků, přesněji na nějakém náměstí.

„Počkat. Počkat! To tam vyrazit jen tak?" zvedla důležitě prst Megara.

„Co ti schází?" zamračil se Hadés a začal pomalu doutnat. „Máš všechno potřebný,“ poukázal na její tělo.

„Co třeba nové šaty pokud se mám za někoho vydávat, doprovod, doporučení na pergamenu, a to hlavní, peníze," mnula ruce v jasném gestu, které značilo cache. 

Nikdy se nevydala tak daleko, prácičky pro Háda se vždy motaly kolem Théb, ale tohle bylo bůh ví kde, jak by se dostala zpět, kdyby ji tam nechali? Musela by si koupit koně a jídlo. Chtěla mít nějakou pojistku.

„Ženy a peníze,“ obrátil bůh mrtvých oči v sloup, ale uznal užitečnost tohoto požadavku.

„Dobře, nějaké peníze na úplatky by se hodily," souhlasil pán podsvětí.

Stejným způsobem jako předtím si otevřel jiný malý portál, do kterého sáhl. Vytáhl z něj plátěný těžký váček plný zlatých mincí drachem, který hodil ženě. Než se portál zavřel, oba dva zaslechli Cháronův hlas: „Kam zmizel můj měšec? Pomoc zloději..." 

Hádes rychle zavřel portál a v očividně lepší náladě na Meg zamával na cestu. 

„Tak šup, utíkej. Čas běží, ať máš do večera nějaké slibné výsledky." 

Evidentně se jí chtěl rychle zbavit, jelikož převozník právě dupal po schodech a běžel ohlásit svému pánovi, že byl sprostě okraden za bílého dne.

Meg se přemohla a koketně mrkla na svého otrokáře, než prošla do neznáma.

Než se portál úplně uzavřel, slyšela ještě začátek Cháronova lamentování, načež mu Hadés odpověděl: fajn, fajn, někdo ti šlohnul měšec, hm? Ten zloděj se bude smažit v Tartaru, až ho najdeme, ale nejdřív sepiš oznámení. To víš, formality.“  

Portál Megaru vyhodil přímo na náměstí, kde pražilo slunce. Opravdu si nemohl vybrat nápadnější místo, zaúpěla v duchu. Několik lidí se jí leklo, když se jen tak objevila uprostřed cizinců. Pár lidí uteklo, jiní na ni koukaly jako by spadla z nebe a dokonce zaslechla někoho šeptat, že je to posel bohů.

Nad tím se ušklíbla, nebyli daleko od pravdy. Jen se na ně usmála a snažila se nevyčnívat.

Stavení kolem vypadala, jako zapadákov, že ani lišky nedávají dobrou noc. Místo hradeb obepínala městečko zanedbaná palisáda, která se místy rozpadala. Vstup do městečka dokonce ani nikdo nehlídal. Městečko se od vesnice lišilo jen docela malým palácem, který byl jen o trochu lepší dvoupatrový dům.

Z toho, co viděla, se místní neživili ani farmařením, ale jen pasením koz a krav. Nejzajímavějšími budovami poznatelnými z jejího místa byla kovárna, hospoda a malý chrám Athény. Další dva tucty domů od sebe byly k nerozeznání, všechny měli doškové střechy.

Meg se rozhlédla po okolí a potěžkala měšec, bylo to více než štědré.

„A co je to?“ podívala se na štítek, který visel z ozdobného provázku, kterým se měšec stahoval.

„Majetek Chárona, nesahejte na to, pokud nejste Cháron.“

Teď už jí bylo jasné, kde se ty prostředky vzaly a že s tím Hadés nedělal takové caviny jako by to bral ze svého, jako bůh musel mít kopce peněz nebo by si je mohl vytvořit ale ne, ten chamtivý parchant je musel ukrást. Vůbec ji to nepřekvapilo, jen jí bylo na chvíli Chárona líto.

Naštěstí v podsvětí byl jen jeden převozník a brzy si nasbírá od zákazníků nové mince.

Meg se znovu rozhlédla, pokud se tedy nemohla vydávat za bohatou dámu, chtělo to převlek, a protože jejím úkolem bylo někoho svádět, potřebovala nějaké odvážnější šaty.

„Kde tu máte něco na sebe?“ chytila za ruku jednu mladou ženu s podivným účesem, který vypadal, jako by do ní uhodil blesk.

„Chceš nějaký nový chytón?“ zeptala se zvědavě.

„Něco takového.“

„Tak můžeš jít támhle, starý Thanatos je jediný obchod s oblečením, ale je to trochu veteš,“ prohlédla si ji hodnotícím pohledem od hlavy k patě, div se Meg nečervenala.

„Ty musíš být zdaleka, že? Athény? Théby? Trója? Tak hezké šaty se tu nevidí,“ opěvovala její fialové šaty závistivě, jelikož, fialová byla nejdražší barva na trhu a ona to moc dobře věděla. Kdysi jí je koupil muž, kvůli kterému teď byla v Hádově otroctví.

„Ano, cestuji po Řecku, abych poznala svět,“ lhala Megara přesvědčivě a hravě ji obalamutila pár historkami a také z ní vytáhla pár zajímavých věcí na oplátku.

„No a kam se místní chodí bavit?“

„Párkrát do roka pořádáme průvod, ale jinak místní chodí támhle do té putyky, ale být tebou, tak tam nechodím, ženy se tomu vyhýbají, není to žádná restaurace, někteří muži jsou docela hrubiáni tím spíše, když se napijí,“ poslední slova zašeptala, jako by ji někdo kolem snad mohl slyšet.

„Chápu, žádný Platón kolem, co?“ zachichotala se Megara.

„Asi tak nějak, nikdo tady nechodil do školy, jsme poměrně odloučená komunita.“

Dobře, píšu si, samý tupec na obzoru, tím to bude snazší, pomyslela si Meg a rozloučila se.

Ihned se vydala k obchodu a už u dveří mohla zakopnout o tunu nepotřebných krámů.

„Hej, je tu někdo?“ zavolala dovnitř, když vstoupila.

Kdesi vzadu se pohnula nějaká velká kupka něčeho. „Eh… Thanatosi, jsi tu někde? Potřebuji koupit šaty, tedy, pokud nějaké máš.“

„A máš peníze?“ ozvalo se zezadu.

Meg potěžkala měšec v dlani, „myslím, že ano.“

V tu chvíli téměř jako mávnutím kouzelného proutku před ní stál zakrslý mužík s bílou tógou až na zem, že mu ani nebyly vidět sandály.

Tak nějak na ni zdola hleděl a kulil oči skrze její ňadra, která jeho pohledu stála v cestě na její tvář.

„Tak na jakou událost to chceš, děvenko?“

„Vlastně na žádnou, chci něco, abych zapadla, mezi místní lidi, ale něco hezkého, co by ke mně ladilo,“ ukázala na svou linii.

„To je divný, každý kdo se tu dnes zastavil, chtěl něco extra, všichni míří do té vesničky, kde se dějí zázraky, říká se, že se tam lidi zázračně uzdravují a může za to Hadés.“

Megara už měla na jazyku něco, co by Hádovi dozajisté nelichotilo, ale musela hrát svou roli.

„Opravdu? Že by zrovna bůh podsvětí chtěl něco takového?“ mávla rukou jako by mu nevěřila.

„Je to divný, ale zázraky se dějí.“

„A zbyly ti tu nějaké šaty? Možná bych se na ten průvod taky šla podívat.“

Rozhodně by to byl zážitek, vážně byla zvědavá na tu usměvavou sochu a zaskočit si do lázní taky neznělo špatně.

„Něco tu ještě mám, co třeba tohle?“

„Eh, to je rybářská síť.“

Prodejce zamrkal a omluvně se usmál, nebyl to právě hezký pohled, protože většina zubů mu chyběla.

Síť odletěla pryč a o chvíli později vyhrabal jiné troje šaty.

„Tyhle modré by ušly,“ prohlásila po chvíli zkoušení, nebyla to sice její barva ale co, byl to poměrně jednoduchý střih s rukávy v pase stažený stříbrnou šerpou, která zvýrazňovala její přednosti, které se dmuly ve výstřihu, který lehce poupravila, aby byl ještě svůdnější.

Thanatos už byl za pultem, „tak a teď hezky zaplať, nikomu nic nedávám zadarmo ani takové krasavici jako ty.“

Megara si stáhla stužku a nechala vlasy volně splývat po zádech ve vlnách, sice bylo v módě mít je zapletené v nějakém složitém účesu nahoře na hlavě, ale takhle bude vypadat více obyčejně.

„Kolik za ně chceš?“

„Tři zlaté,“ nadhodil mužík sebejistě.

„Za tři mince bych dala za daleko lepší v nějakém velkém městě, tyhle stojí nanejvíš jeden,“ našpulila rty.

„Dobře, dobře, vidím, že nejsi hloupá, škoda, tak jeden zlatý,“ natáhl k ní rozevřenou dlaň.

Meg otevřela měšec a vylovila minci, kterou mu dala.

Obchodník do ní nejdříve kousl, v tu chvíli si Meg myslela, že mu vypadne další z těch pár zbývajících zubů. Souhlasně zamručel, a pak se podíval na minci a svraštil obočí.

„Tohle je Drachma, tady se platí Denáry.“

„Cože?“ podivila se Megara a snažila se v měšci najít nějaký ten Trácký denár, ale...

„Co kdybych si místo toho nechal tvé původní šaty? Jsou moc hezké, jistě by se daly draze prodat,“ navrhnul Thanatos nenápadně.

„Ani náhodou, byl to dar,“ rozhodně Meg zakroutila hlavou a věděla dobře, kam tím míří.

„Když nechceš, budeš ty modré muset vrátit nebo… co je tohle?“

Megara nechápala kam kouká.

„Co je co?“

„No přece tohle? Ten měšec, je tam napsáno to, co si myslím?“

Žena vzala do prstů štítek a přečetla to nahlas.

„To je vážně Chárona? Toho Chárona? Převozníka?“

Začala přikyvovat, když viděla na tváři starého obchodníka zájem, doslova mu svítily oči jako hvězdy na nebi.

„Ale, to je unikátní sběratelská věc! Já… dám ti za to, co budeš chtít!“

„Vážně? Za tenhle starý kus látky s provázkem?“ pochybovačně ukázala na měšec.

„Ano! Ty netušíš jakou to má cenu, děvče. Pro sběratele je to nevyčíslitelné!“

„Tak se určitě dohodneme,“ sladce se usmála a zanedlouho odcházela s novým měšcem dokonce o něco málo plnějším, s pár šperky navíc, dvěma náhradními šaty, dřevěným vozíkem a oslem.

Vesele se rozloučila a zamířila k hospodě.

Je tu jedna velká novinka, k příběhu se připojil můj kamarád a já mu za to MOC děkuji a budeme ho vymýšlet spolu, což je ještě větší legrace a půjde to snad rychleji, kapitoly se tak budou hezky přibývat J

Kapitola 4.
Katastrofie část 3.

Hadés celou konverzaci zvědavě sledoval ve svém božském zrcadle, protože neměl co jiného dělat a jen vrtěl nechápavě hlavou. 

„Tak ona si dokázala pořídit tohle všechno, a přitom neutratit ani Denár. Má to někdo štěstí," to zavrčení bylo zpola závistivé a zpola ironické a tady znovu narážíme na to, že ho Týché bohyně štěstí nemá ráda. I tak vzdal Meg skrytě poklonu jaká je obchodnice. Někoho tak podnikavého ve svém područí dlouho neměl.  

Na okamžik zauvažoval, jestli by ty výdělky Cháronovy neměl přiznat a vrátit, ale nakonec to nechal na později.

„Meg si vede dobře a co zbytek mojí skupiny?“ prohodil ledabyle sám k sobě.

„Jejich pokyny jsou tak snadné, že by je nemuseli poplést ani oni," uklidňoval se nahlas, když přecházel sem a tam a stíny se táhly po podlaze. Zvědavost mu přeci jen nedala a lusknutím prstů se obraz zavlnil a ukázal zcela jinou scénu ve zcela jiném městečku.

Zde se akce vedla v daleko jinačím dynamickém duchu.

Náměstíčko se proměnilo v bojiště, čím dál více lidí na sebe útočilo a podle vylomených dveří hospody mohl usoudit, že se jednalo o podnapilé občany, kteří se vyvalili z putiny.

Dvojice ďáblíků stála na samém okraji náměstí a o něčem se hádali mezi sebou.

Občas kolem nich proletěla hůl, džber nebo židle, které se mrštně vyhnuli a pokračovali s rozhovoru. Zmatek a Bolest byli na chaos tak zvyklí, že je divoké prostředí nijak nevyvádělo z míry.

„No, tak nic," promnul si unavené oči Hadés a znovu lusknutím přepnul zrcadlo zpět na Megaru, na kterou byl rozhodně hezčí pohled. 

„Na tu se alespoň dá dívat," povzdechl si Hadés a vskutku, rozpuštěné vlasy ji dělaly svůdnější a zranitelnější ale on dobře věděl, že takhle kočka má ostré drápy.

Únava jako by se v ten moment vytratila, když si prohlížel linii jejích nových šatů. Neznal nikoho, kdo by pohrdl takovou společností. Nikdo před ní nebude mít šanci, a proto byla Meg jeho drahocennou figurkou na hrací ploše. Samozřejmě každý jeho sluha měl nějaké své speciální kvality, ale ona měla něco co ostatní ne. Kdyby řekl rozum, rozhodně by jí lichotil. Proti tomu jeho dva poskoci se převážně spoléhali na svou démonickou moc.

Pán podsvětí se na chvíli ztratil ve svých úvahách, nebo to byl její zadek, co ho dost možná hypnotizoval, když si to namířila přímo do místní hospody.

Zrcadlo nevydávalo zvuk, ale doslova mohl slyšet, jak hlasitě zaskřípaly panty.

Velký lokál disponoval těžkými lavicemi s kozími kůžemi a arzenálem posedávajících štamgastů, kteří k ní zvědavě obrátili hlavy. Megara se rozhlédla a odhadovala situaci, poměrně rychle vyčlenila ze stáda jediného statného siláka široko daleko a prosmýkla se za jeho záda. 

„No, tak vždyť tu býval zvuk ne? Co s tím krámem je? Někdo mi ruší signál? Zrovna taková důležitá situace a já nic neuslyším! Zrcadlo blbé!" praštil Hadés do jmenovaného předmětu svou pěstí, až mu prošla skrz a shodou okolností vrazila do korbelu piva, které se překotilo a vylilo do klína jednomu vesničanovi.

„Jujky, promiň, kámo,“ omluvil se Hadés a stáhl ruku zpět.

„Kdo to řekl?“ vyskočil muž na nohy a vyběhl ven z hospody, jako by za ním letěly včely. Evidentně si v opilosti cizí ruky vůbec nevšiml.

„Alespoň nebude zaclánět,“ odmávl to pán mrtvých ledabyle a snažil se vyladit zvuk. Když se mu to konečně povedlo, zrcadlo bylo natočeno na skupinku mužů.

„Hele chlapy, viděli jste? Usmála se na mne! Pořád vám říkám, že na mě ženské berou jako ryby na prut," rozjařeně bouchl do stolu vesničan a ukázal prstem za sebe, pasáci dobytka se podívali tím směrem a přidali pár tupých oplzlých poznámek.

„Tak to těžko. Usmála se totiž na mne!" oponoval mu druhý a oba se začali hádat o tak triviální věci. Bitka byla jen otázkou času, jako zapálený sud dynamitu.

Meg však všechny ignorovala, když si to namířila hospodou směrem muži, kterého předtím na chvíli mohla spatřit, když jí Hadés dělal osvětu.

Hromotluk seděl v čele stolu, silná stehna pohodlně od sebe a hruď širokou jako sud s vínem. 

„Ne, rozhodně ne, vypadám snad jako vůl? Nevsadím si na to, že tady Hébé hodí sudem a ty ho Ofióne chytíš do těch svých pazour! Oba máte vypito a to je teprve odpoledne," zavrtěl zrovna zdejší vládce odmítavě hlavou.

„Proč? Silnej jsem dost a hruď mám pevnou, že o ni ten sud i rozbiju, a svaly mám z oceli, klidně bych unesl dva," chvástal se Hébé dokud jeho vychloubání nesklouzlo do něčeho, co se podobalo špulení uraženého dítěte.

„Já se nebojím o tebe ani o Ofióna. Já mám strach o sud dobrého vína. Víš, jak dopadl tvůj předchozí nápad na žonglování s amforami. Přišli jsme o skoro celou várku a další budeme mít až po sklizni," zamračil se na své nohsledy místní vládce, který se rukama zapřel o stůl. Kolohnátovi přitom nemohlo uniknout, jaká odvážná žena se rozhodla vkročit do jejich taverny. Postupně všichni umlknou a někteří až příliš okatě začali pokukovat po tom zázraku.

Meg si dala záležet, aby se její boky pohupovaly jako vlny na moři a udělala tak silný dojem někoho, kdo si je svého kouzla dost dobře vědom a nechybí mu sebevědomí. Každý muž v hospodě tajně doufal, že by si přisedla právě k němu, ale ona došla až k baru a od výčepního si nechala objednat pití.

Chviličku si tam poseděla, zatímco místní stráví, že jim do hospody přišla nová ženská, a až pak se zvedla a prostě si stoupla před stůl se svou novou obětí.

„Promiňte, že vás ruším, ale je tu někde mezi vámi, Sam? Říkali mi, že je to ten, kdo to tu všechno vede,“ rozhlédla se po všech tvářích u stolu, nezapomněla si přitom dát dlaně na své boky, aby je zvýraznila.

„Sam? Nikoho takového tu neznáme, nikdo ve městě se nejmenuje Sam, však to není ani žádné Řecké jméno, to bych věděl,“ zahuhlal jeden z mužů, který ji svlékal očima, jako by se snažil uhodnout, co má pod šaty.

„Opravdu se z vás nikdo nejmenuje Sam?“ Meg předstírala zoufalství a ve tváři vůdce se mezi tím mísily různé emoce, především se mu ta žena líbila a rád by s ní strávil další minuty, na druhou stranu se nechtěl přiznat k… ale pokud to neudělá, tak odejde za někým jiným.

„Já budu Sam,“ přihlásil se hromotluk v čele stolu, „takhle mi říkala maminka, když jsem byl malej,“ zuřivě se začervenal a chlapy kolem propukly ve smích.

„Ale jinak se jmenuju Salmoneus jako ta nemoc salmonela,“ pronesl už s větší hrdostí, udeřil se přitom pěstí do hrudníku a banda okolo znovu zavyla smíchy.

Meg si jen s největším úsilím zachovala stejný výraz, ale Hadés za zrcadlem nic předstírat nemusel a začal se pošklebovat.

„Tak pojď se mnou, siláku, určitě si máme o čem popovídat, hm?“ koketně se na něho usmála jako by ho zvala rovnou do postele. Salmoneus nestačil říct ani písmenko a Meg už odcházela k jinému volnému stolu trochu více vzadu, bez dalších zvědavých uší. Jen se při chůzi ohlédla a ukázala prstem, ať ji následuje.

Hromotluk zareagoval, jako by ho bodnul Amorův šíp a vyskočil z lavice, netřeba říkat, že by ji následoval až do podsvětí a nemusela by ho držet ani za provázek. Tak prostě Meg na ostatní působila, bylo to její vnitřní kouzlo, živočišná přitažlivost, co muže oslovovala na potkání.  

„Tak, Salmonee…“ protáhla zálibně a posadila se přímo na stůl, když si vzala na pultě své pití. „Mám pro tebe zajímavé zprávy, přísně tajné.“

„To si nechám líbit, krásná nymfo,“ zacukroval silák a posadil se na lavici, aby měl krásný výhled na její nohy.

„Takový pěkný muž, jistě ocení mé užitečné rady, nemám pravdu?“ natáhla ruku a pohladila ho po bradě, kde ji píchalo strniště.

„Poslechnu si cokoliv, když budu moci být ve tvé společnosti,“ vzhlížel k ní jako by uctíval sochu. Přesně takový pohled chtěla.

„Nuže, slyšela jsem, že pod tvé město spadá jedna vedlejší vesnička, taková nevýznamná malá víska, ano?“

„Samozřejmě, mám pod palcem pár takových osad. Dvě nebo tři.“

„Myslím jednu konkrétní, tam, kde jsou postavené lázně,“ snažila se mu napovědět.

„Musíš myslet vesnici Keratéa, tam chcípnul pes,“ mávnul rukou Salmoneus jako když odhání drzou mouchu.

„Ano přesně tu myslím a ne, právě teď se tam dějí docela důležité věci a ten, kdo vlastní tuhle vesnici bude velkým boháčem,“ nadšeně zvolala.

„Já jsem tady,“ dloubla muže prstem do tváře, aby přestal civět na její nohy.

Ve chvíli, kdy se jeho oči zvedly zpátky nahoru, by mu nejraději dala pěstí, ale zachovala svou roli svůdnice.

„V posledních dnech se tam stala tragédie ale i požehnání, pokud jsi o tom neslyšel.“

Hromotluk zakroutil hlavou a Meg začalo tikat oko. Jeho městečko je hned vedle a on o tom neslyšel??? Co je to za blba?

„Nuže, lidi zachvátila hrozná nemoc, ale ti kdo ji přežili jako by rázem omládli a vyléčili se i z jiných neduhů, dokonce se říká, že se pár jedinců dostalo ze smrtelné postele a…“ teď se naklonila k němu, takže jeho oči byly doslova přilepené k jejímu krku, a když změnil úhel, mohl vidět její ňadra, pod látkou šatů.

„A dokonce se tvrdí, že ti kdo se vyléčili, jsou nesmrtelní,“ přeháněla, když se její dech otíral o jeho velké ucho.

Jakmile se odtáhla, zjistila, že jí slintá na dekolt. Znechuceně se zašklebila, už toho chlapa měla akorát tak dost, byl čas přestat si hrát na hodnou, protože ji evidentně vůbec nevnímal. Tedy vnímal jiné věci ale ne ty, které potřebovala.

Meg položila pohár vedle sebe a oběma rukama ho chytila za tváře a zmáčkla, „poslouchej mě, ty idiote, když si nebudeš dělat nárok na tu vesnici, tak ti ji ten druhej chlap z Alkellionu vezme a ty nebudeš mít nic. V těch lázních totiž teče ta zázračná voda, která lidi uzdravuje. Když ji budeš mít, budeš boháč a lidi tě budou uctívat jako boha za to, že jim prodáš uzdravující pramen mládí. Chápeš to?“

Hromotluk několikrát pomalu mrknul, jako by se snažil vstřebat každé slovo a myšlenku, kterých bylo teď najednou nějak moc.

„Takže… budu bohatej?“ zamumlal naivně a Megara si oddechla, že to pochopil.

„Přesně, a když budeš bohatej kluk, můžeš mít holku jako já. Co ty na to?“

V koutku Salmoneových úst se znovu objevila slina a ty buřtovité prsty se i s dlaní přitiskly na její koleno.

Otřásla se zhnusená z jeho průhledných úmyslů, které byly jasné jak den.

„Až budeš bohatej, siláku,“ utnula ho rázně a štítivě vzala jeho ruku do dvou prstů a stáhla ji ze své nohy.

„A teď se připrav, slyšela jsem, že si víc takových dělá zálusk na ten pramen, tak abys byl první, kdo ho získá.“

Salmonelus vyskočil z lavice, div nepřevrhnul stůl i s ní.

„Všichni schopný chlapy se mnou, vemte si meče, kopí, lopaty a krumpáče, půjdeme do boje!“

Meg se dívala, jak Salmoneus odchází a vytahuje z lavic své nohsledy.

„Někomu pošeptej, někoho kopni a někomu dej dobrou motivaci,“ usmála se do pohárku a spokojeně se napila.  

 

**************************************************************************************************************************

 

Teď se vrátíme o pár chvil dříve, kde Hadés pozoroval Megaru zrcadlem, jak kráčela lokálem jako královna. 

„No, jestli tohle nepřitáhne pozornost těch buranů, tak už nic," prohlásil zamyšleně a těšil se na další vývoj. Následně překvapeně zamrkal, když na první zavolání jména Sam nikdo nereagoval.

„Že by chyba v kartotéce? Kdo psal ty poznámky? Já? Ne, určitě to byl někdo jiný,“ ve vzduchu se zhmotnil svitek, sám se rozbalil a pán podsvětí si nasadil brýle, aby přelétl očima zápisky z archivu podsvětí. Najednou jeho uši upoutalo jméno, které vyšlo ze zrcadla.

„To je idiot. Říkat si Salmoneus," zavrtěl hlavou Hadés s úšklebkem, pak mu to najednou došlo a vyskočil na nohy. Oběma rukama sevřel zrcadlo po stranách rámu a svou tvář div nevystrčil ven. 

„JAK SI TEN NEURVALEC ŘÍKÁ?! Co je to za jméno? VŽDYŤ TO JE JMÉNO MNOU SAMÝM VYMYŠLENÉ NEMOCI! MÁM TO PATENTOVANÉ! KDE JSOU PRÁVNÍCI A OCHRANA ZNAČKY! JAK SI MŮŽE NĚCO TAKOVÉHO TEN SMRTELNÍK DOVOLIT!?" zuřil pán podsvětí a byl rozpálený do ruda jako býk v aréně. To už ale silák následoval krásnou ženu v modrých šatech ke stolu jako krotká ovečka.

Hadés pomalu přestal žhnout a usedl zpět na svůj trůn.

„No,“ mlaskl jazykem o patro, „alespoň se zdá být lehce manipulovatelný," prohlásil záhy snažíc se najít na celé věci nějaké to minimální pozitivum. Záhy se ukázalo, že jeho tupost by mohla být vážným problémem. Smrtelníci byli tak strašně natvrdlý… kdyby měl vlasy, začal by si je škubat.

„Ten chlap byl nemožnej, na první pohled jsem ho odhadl správně a určitě vůbec neposlouchal, co mu říká," přitiskl si Hadés dlaň na obličej přesvědčen o marnosti Magařině počínání, ovšem úspěch ženy jej mile překvapil.
„Že by? To vypadá nadějně," zamnul si nakonec spokojeně ruce.

 

*************************************************************************************************************************

 

„Tak mi řekněte, kde se stala chyba?" ptal se Hadés svých služebníků, kteří stáli o den později před jeho trůnem v podsvětí jako dvě malé figurky. Oba ďáblíci se po sobě mimovolně tázavě podívali. Na pánu podzemí bylo vidět, že v něm bojovalo zklamání s naštvaností obřích rozměrů samotného vesmíru, takže zatím pěkně tiše doutnal jako uhlíky v ohni.
„U nás ne, šéfe," začal se hájit Bolest. 

„Jo, u nás byli všichni, tak natěšení na boj, že se poprali dopředu, taková menší příprava," přidal se k obhajobě Zmatek. 

„Musel nastat jinde, vaše zlovolnosti," oba démoni se vyslovily současně a zadívali se významně na Megeru, která stála metr od nich. Ta pohodila svými vlasy a opovržlivě si odfrkla.

„Ani u mě ne. Ti tupci vyběhli tak rychle, že si mnozí zapomněli své boty," odmítla kráska rázně svou vinu na celém tom fiasku. Rozhodně na sebe nenechá házet špínu bezdůvodně, to tedy ne.

„Kdo za to teda MŮŽE?! JÁ SNAD?" vybuchl pán podsvětí a jeho záda i plášť vzplanula rudým ohněm.

Oba ďáblíci se přikrčili, a dokonce i Megara trošku couvla, aby byla z dosahu případného plamenného výbuchu a nebyl z ní jen ohořelý škvarek.
„Co se vlastně stalo?" zeptala se opatrně Meg ve snaze pána podsvětí nějak uklidnit, aby se tu neupekli jako kozí sýr na grilu, jelikož ďáblíci byli příliš vyděšení, aby promluvili.
„Podívejte se sami," zavrčel nelibě Hadés a ukázal na své zrcadlo, které se rozšířilo na celou protější stěnu a trůn se změnil na pohodlnou lenošku s černým čalouněním a modrými polštáři. Pod Megarou a oběma poskoky se zhmotnily malé černé obláčky, které jim podtrhly nohy a zároveň jim posloužily, jako vznášející se křesla.

V zrcadle se zobrazilo to, co se stalo včera na pláni u vesničky Keratéa. Dvě armády anebo spíše bandy otrhanců se sešli na dohled od sebe. Jejich vůdci vykročili proti sobě za napjatého všeobecného očekávání.

„Jsem Salmoneus a tahle vesnice je má. Vem sví chlapy a táhněte, odkud jste přišli!" prohlásil odhodlaně jako první a udeřil kopím o zem, až se špička zabodla do hlíny a on ji nemohl vytáhnout.

„Já jsem Amaseus a tohle městečko vždycky patřilo mí rodině!" odpověděl vůdce druhé skupiny se stejným zanícením jen s pár modřinami na těle navíc.
„Oba jsou stejní idioti, proč mě to nepřekvapuje?" utrousila Megara od pohledu. 

„Jo, vypadají tak, a to nevíš, že Amaseus chová ve svém pokoji kozu, ale raději pomlčím k jakému účelu," souhlasil Hadés a začal chroupat brouky v misce místo čipsů.

Mezitím Bolest i Zmatek začali povzbuzovat své favority. „Salmonee do toho! Jednu mu flákni pěkně po hlavě!" 

„Amasee to je ono! Vyraž mu všechny zuby a vytrhni mu vnitřnosti!" Křičel Bolest zatím, co vůdci stáli proti sobě a poměřovali své síly a počet následovníků.

„Hele, říkal jsi, že jsi Amaseus?" zeptal se Sam najednou podezřívavě.
„No, jo, to jsem," jeho sok se tvářil, jako když se na něco snaží usilovně vzpomenout. Jeho obočí se svraštilo v usilovném přemýšlení.
„Bráchanče?!"
„Jasný, brácho!" muži proti sobě vykročili, ale místo aby se udeřili, se vřele objali. 

„Hele, fakt se budeme prát o tu vesničku?" zajímal se Amaseus nejistě.
„Je to možné!?" zaúpěla Meg zoufale po tom, co se s tím tupcem nadřela, jelikož z jejich výrazu bylo jasně vidět, že se jim už moc prát nechce.
„Ehm, neklepal někdo?" zeptal se najednou nevině Zmatek a rychle se vytratil ze svého místa, zrovna v okamžiku, kdy pohledy obou mužů padly na nedaleké sudy s vínem, které tam někdo příhodně nachystal. Zajímavá byla rozhodně Hádova pečeť na každé bečce. 

„Probereme to nad sklenkou vína. Co ty na to?" ušklíbl se Salmoneus.

„Tak jasně, bráchanče," oba muži zamířili k sudům, které bouchnutím otevřeli a začali pít ze svých přileb. Trvala jen chvilka, než je jejich družiny následovaly a brzo všichni chlastali jak nezřízení.

„Když se ráno probudili, už si nepamatovali, proč tam vlastně přišli. Pamatovali si jen dobrou chlastačku. A já se zase ptám, " Hadés udělal dramatickou odmlku. 

„KTEREJ IDIOT TAM DOTÁHL TO VÍNO!!" zařval pán podsvětí, až modré polštáře kolem něho vzplanuly. Jeho mocný hlas srazil Bolest i Megaru z obláčku na zem.
„Já ne, šefe!" zaúpěl bolest a mnul si záda. 

„Já taky ne!" přidala se nevrle Megara, když se pomalu sbírala na kolena.
„Zmatku? Kdepak jsi?? Chtěl bych se tě zeptat na jednu drobnost," zavolal sladce Hadés na svého posledního ďáblíka možná až příliš sladce na někoho jeho pochmurné povahy.

Zmiňovaný démon se zoufale tisknul tělíčkem k jednomu z mnoha ozdobných sloupů a pomalu se za zády svého pána blížil k východu. Zrovna se natahoval ke dveřím vedoucím ven mimo dosah vzteklého vládce podsvětí, když ty se najednou rozletěly a přimáčkly ho nemilosrdně ke stěně.

Dovnitř rázným krokem napochodoval Áres bůh války ve své Sparťanské přilbě.

„Pane, přišel vás navštívit bůh války," zaúpěl ďáblík přilepený ke kameni. Ovšem to už byl mužík v červeném válečnickém kroji před pánem podsvětí, kterého za krk zvedl ze země, protože se jeho tělo zvětšilo, aby Hádovi nedosahoval do poloviny pasu.
„KOLIK TI ATHÉNA ZAPLATILA! CO TI SLÍBILA?" Zaduněl hromový hlas boha války celým podzemím, až se i voda v řece Styx zavlnila.
„Co, co? Za co mi měla platit? Já ti vůbec nerozumím!" bránil se slovně překvapený vládce podsvětí a evidentně zpytoval svědomí, kde udělal on sám chybu.

„Za to, abys usmířil ty dva dvě provincie! Plánoval jsem, že je příští týden napadnou Athény a úplně je zničí, abych Athénu naštval, posedl jsem je horečkou války, která jen tak nepřejde a pokud možno, zpustoší celé západní pobřeží," vysvětlil bůh války nerudně a jeho rudá aura byla ještě výraznější.

„Áree uklidni se, všechno se dá zachránit, jen klid, máš moc horkou hlavu, jako vždycky,“ zvedl ruce Hadés jako by se vzdával.

„Nejdřív ta anabáze z tou nemocí, na které se to městečko dobře napakuje, to byl dobrej nápad. To bych ti nevyčítal, víc kořisti pro vojáky, že jo, nějaký žold musí být a taky zásluhy. Ovšem usmíření těch dvou, to je jiná! Spolu mají ti dva dost vojáků, aby se ubránili. Přesněji, aby se ti srabové z Athén na ně ani neodvážili zaútočit!" vysvětloval bůh své rozhořčení. 

„To... to celé byla jen nehoda a nedorozumění. Já si přál pravý opak," bránil se překvapivě pravdou Hadés lehce přiškrceně, když ho držel Arés za chytón u krku. 

„Tak příště nech rozdmýchávání válek na odborníkovy!" zavrčel bůh války a pustil pána podsvětí, až spadl na zadek. S tím odkráčel stejně náhle, jak přišel, a přitom znovu přibouchl Zmatka ke stěně, kterému se podařilo vyhrabat se z pod křídla masivních dveří. Obě se pak vytrhly z patů a spadly s rachotem na podlahu, kde zůstaly ležet.

„Ty dveře budeme muset opravit,“ poznamenal Zmatek příhodně jako by se nechumelilo.

„Pane, jste v pořádku?“ přiskočil Bolest ke svému pánovi, až se mu všechny špeky zavlnily a hnal se tak ke svému dobrodinci, který nabíral dech.

„Arés je hrubián, nemá nic společného s bohem vašeho formátu, óóó vaše špatnosti,“ pochleboval ďáblík, a aby Hadés zachoval dekórum své nedotknutelnosti, jen se tak okatě oprášil, jako by smetl neviditelná smítka ze svého oděvu.

„Takže máme dalšího hráče ve hře, jaké překvapení,“ prohlásil najednou. „To utkání se nám nějak rozšiřuje ale hlavní je, že vítěz bude vždycky jen jeden a to budu já,“ nenechal se situací nijak ovlivnit a sepjal prsty do stříšky jako by byl nad věcí.

„To vypadá, jako bys to předem plánoval, Háde,“ nadzvedla Meg obočí.

„Já jsem vždy o krok napřed, můj muškátový oříšku,“ zazubil se na ni.

„To, že vám neříkám všechno, ještě neznamená, že nemám nějaký ten záložní plán stranou, když ho pořád někdo kazí. Na tebe jsem nezapomněl, koukej se sem vrátit!“

Intonace Hádova hlasu naplnila místnost jako hrom, v tu chvíli, kdy chtěl Zmatek proklouznout otvorem bez dveří, ho chytla ruka vytvořená z kouře za ocas a začala ho táhnout zpět.

„Milost, pane! Já to myslel dobře, to víno tam bylo pro to, aby se napili, než se porvou!“ Zmatek zatínal drápy do podlahy jako tygr, ale síla pána podsvětí ho neúprosně přitahovala, než ho zvedla do vzduchu zadkem nahoru a jeho oči byly teď v úrovni těch nebezpečně žlutých.

„Možná bych tě měl strčit do první linie, až se bude Áresovo vojsko hnát po poli,“ přemýšlel, „nebo, bych z tebe mohl udělat cvičný terč. Ne, ne, ne, už to mám, tady s Bolestí nasbíráte hrozny z Kyklopovy vinice na severní straně Olympu hezky kuličku po kuličce, dokud mi nenahradíte všechny ty prolité sudy!“

„Ale… říká se, že Kyklop sní všechno, co se mu připlete do cesty,“ zhrozil se Zmatek.

„No právě, takže byste měli být opatrní, abyste mu neskončili v žaludku,“ znovu se zazubil Hadés dost zle na to, aby to myslel vážně.

„Takže od teď do toho konfliktu nebudeme zasahovat?“ přihlásila se o slovo Megara s mírnou nadějí.

„A to řekl kdo?“ rozhodil Hadés rukama.

„Vyznělo to tak, ne?“ pokrčila rameny žena.

Pán podsvětí zakýval prstem jako na dítě, které udělalo něco špatného, „kde by v tom byla nějaká legrace, drahoušku.“

Hadés přešel ke svému stolu, který byl vytvořen jako velká mapa, na ní už byly rozmístěny tři oddíly každý pod jinou barvou, Arésova armáda červená, Amaseusova žlutá a Salmoneova modrá. Do ruky vzal malé zlaté hrabičky a ukazoval všem přítomným, „zde vidíte všechny tři strany konfliktu. Zatím jasné všem?“

Žluté oči se zaměřily na příchozí, kteří nahlíželi na tvarovanou mapu.

„Jasně, šéfe,“ snažil se vše nahradit svou podlézavostí Zmatek, jehož zelená hlava jen tak, tak dosazovala nad desku stolu, když balancoval na špičkách.

Meg se naproti tomu opřela bokem o kraj a zaujala svou ironickou pózu.

Nebylo tajemstvím, že ve většině plánů to vždycky odnesli oni. Co to bude tentokrát?

„To jsou hezký figurky,“ svou malou prackou Bolest začal šmátrat po vojácích Área a Hadés ho přetáhl hrabičkami po hřbetě, aby mu tam učesal srst.

„Nesahat!“

„Promiňte vaše zlá velkoleposti,“ zaječel Bolest a podlezl pod stolem na druhou stranu, aby ho ještě nenakopl.

„Takže, co je naším hlavním cílem, hm?“

„Získat více mrtvých duší?“ přisadila si Meg.

„Správně,“ nadchl se Hadés a jeho vlasy zaplály modrým plamenem.

„No a to se špatně dělá, když jsou živí že? Tak nějak jsem nepředpokládal, že by se vám celá akce nevyvedla, tak jak bych očekával a nebyl jsem daleko od pravdy,“ zamračil se na Zmatka, „a tak jsem zatahal za pár provázků a polechtal Arésovu pýchu a BADA BING hotovo, trefa do černého a na nás tudíž čeká jen minimální práce a to, nalákat co nejvíce lidí do té zázračné vesnice, tudíž, všichni mí poskoci, si vezmou plakáty a budou je vylepovat v nejbližších velkých i malých městech a to, že se jedná o festival na mou velkolepou počest,“ rozmáchle gestikuloval rukama.

„To myslíte tu sochu?“ začal se pošklebovat Bolest a hned si připlácl dlaně na pusu a skrčil se.

Proud ohně proletěl nad ním a sežehl mu kůži na hlavě a kus mapy na stole.

„O té SOŠE už nechci slyšet! Ale máte pravdu, ten kus kamene tomu dodává věrohodnosti,“ rozčílil se a hned se zase uklidnil.

„Takže tam chceš přitáhnout co nejvíce nevinných lidí, kteří se připletou do boje a budou zmasakrováni?“ našpulila Megara rty.

„Nač tak silná slova,“ prošel Hadés za jejími zády, „řekněme, že padnou za moji velkou slávu, nebo budou ušlapáni, to je taky možnost. Kolem a dokola, když se tam všichni sejdou a budou oslavovat, přijde si tam Arés a vypukne boj a TADÁ hotovo.“

„Pak můžeme uspořádat párty tady dole, tedy chci říct, seznamovací večírek pro zesnulé,“ dovolil si navrhnout se zdviženým prstem Zmatek.

„Až bude vyhrána bitva, dělejte si, co chcete, mě bude stačit, když budu na vrchní příčce angažovanosti na Diově seznamu. Konečně bůh, který dělá něco užitečného že?“ pochvaloval si a hrabičkama posunul všechny figurky k sobě.

„A teď do práce, vezměte si tašky a můžete začít,“ Hadés mávl rukou a ve stěně se otevřely úplně nové dveře s výklenkem plným srulovaných plakátů.

Zmatek a Bolest si každý vzal plátěnou brašnu přes rameno s logem podsvětí, kterou po nich Hadés hodil a oni do nich nacpali, co se jen dalo.

Oba malý démoni si to namířili vyraženými dveřmi ven, když se vzrušeně bavili o tomto novém plánu jejich pána.

„Já miluju tuhle propagandu, konečně něco co nás proslaví,“ zajásal Zmatek.

„Jo, a já nepamatuju, kdy naposledy byl pro Háda udělán nějaký festival, možná nikdy.“

„Ty idiote, to je jenom falešná záminka, žádný festival nebude, jen to má natáhnout lidi,“ dloubl do svého kamaráda Zmatek.

„Ale to přece neznamená, že si to nemůžeme užít, stejně je tam nějaká oslava, budou tam stánky, pití, jídlo, a já bych si tam mohl koupit nějaký pěkný sandály.“

„Vždyť žádný nenosíme,“ zapřemýšlel Zmatek.

„To ne, ale mohli bychom,“ namítl Bolest.

Jakmile ďáblíci s taškami odešli, zbyla tam jen Meg, která šla nejdříve k výklenku, a sebrala jeden z plakátů. Roztáhla ho a nahlas četla: „na vědomost se dává, že ve vesnici Keratéa se bude konat dušičkový festival na počest boha Háda u jeho nového chrámu. Všichni ať se dostaví, jinak je čeká zdlouhavá smrt a vstupenka do Tartaru na věčné zatracení.“

Když to dočetla, zvedla oči a pochybovačně se zadívala na strůjce celého toho zla.

„Je vážně nutné těm lidem vyhrožovat?“ zamávala plakátem, na kterém byla pod textem Hádova podobizna.

„Má to být vtip, lidi milují legraci,“ potměšile se zazubil v dobré náladě.

„To, že chceš zmasakrovat tolik lidí, mi nepřijde v žádném případě legrační,“ namítla.

„Tak máš divný smysl pro humor, Meg,“ odbyl ji, zatímco chodil kolem stolu s mapou a znovu přemýšlel, nejspíše o tom, kolik nevinných duší to celé naláká.

„Jsi vážně necitelný,“ hodila po něm papír, který se ve vzduchu sruloval zpět, a než se mu stačil dotknout zad, shořel na popel.

„Já že jsem necitelný?“ otočil se vmžiku Hadés čelem k ní jako by zatahala za jeho ješitnou strunu.

„Takže si to zopakujeme, drahá Meg,“ ukázal jí jeden zdvižený prst. „Takže zaprvé, chtěla jsi, abych vyléčil tvou velkou jedinou lásku, nemám pravdu?“

Meg se začala mračit, ale mlčela.

„Za druhé, udělal jsem, co jsi chtěla a nic z toho jsem nemusel. Za třetí, nechal jsem tě bydlet ve svém paláci, a přitom bys mohla spát v Kerberově kotci nebo hůře, za čtvrté, máš mou ochranu a to nemůže říct jen tak někdo, a za páté, můžeš se každý den kochat pohledem na mou boží velkolepost.“

„Nemusíš mi připomínat moje hříchy a moji hloupost,“ naježila se.

„Evidentně musím, jak je vidět, smrtelníci mají tak krátkou paměť,“ lamentoval.

Meg měla na jazyku, jak je kruté, házet jí vlastní chyby do tváře tak odporným způsobem, ale držela ho za zuby, co jiného měla dělat? Všechno co řekl, nemohla popřít, protože to byla pravda.

Megara se otočila, popadla tašku a vydala se k výklenku, narvala ji plnou plakáty, než se mlčky vydala k vyraženým dveřím. Tuhle bitvu prohrála, nemohla nic a on mohl všechno. Díky své hloupé lásce přišla o svobodu a tohle je její trest v očistci.

„A ještě jedna malá věc, ptáčku,“ Hádovy prsty se jí objevily na holém rameni a zastavily ji v půli kroku pevným varovným sevřením, když se k jedné ruce přidala i druhá na opačném rameni.

„PATŘÍŠ MĚ! Na celé dva roky. Na to nezapomínej! A teď můžeš jít, honem, honem, ty plakáty se samy nevylepí.“

V tu chvíli, Megaře vynechalo srdce, ty ledové prsty, které se dotýkaly její kůže jako pavouci, byly ledové jako studený kámen a jemné píchání jeho nehtů jako spáry orla. Měla husí kůži, když jí dával jasně najevo, čí je a to byl přesně ten typ chování, který nesnášela. Proč si ji každý chlap chtěl přivlastnit jako nějakou hračku? Cetku, kterou může nosit a ukazovat všem okolo? Všechny způsoby, jak být nezávislou ženou v jeho stínu selhávaly, protože zas a znovu zakopávala o tu prokletou smlouvu, kterou s ním uzavřela.

„Na to nejde zapomenout…“ utrousila smutně přes rameno, čekala, že ještě něco řekne nebo ji bude dál zastrašovat, ale Hádovy prsty sklouzly téměř mazlivě po jejích ramenou pryč a zmizely.

Teď se konečně mohla dostat co nejdál od jeho společnosti, která ničila vše živé.

Tak Megara je svůdnice, jaká se jinde nevidí, myslím, že svou roli sehrála naprosto znamenitě a to se nemusela ani svlékat. S tím, s čím se spíše potýkala, byla hloupost a touha druhého muže, který byl tak zaslepený z toho co vidí, že se ani nepokusil flirtovat. Jaké zoufalství že?

 

Celý dynamika mezi našimi poskoky a pánem podsvětí je skvělá, miluji každou postavu a tento styl humorného příběhu mě i mému kamarádovi naprosto vyhovuje. Uvidíme tedy, jak si naši záporáci poradí dál a zda se podaří jejich plány přivést do finále. Držte jim palce!

Kapitola 5.
Katastrofie část 4.

Cestou ven z podsvětí Megara potkala další obyvatele zdejšího temného království a to Chárona a Lamii. Vysoký kostlivec v kápi tvořil téměř opozit drobné bytosti vedle sebe. Lamia, jak znělo její jméno, byla napůl krásná žena s ebenově hnědými vlasy a napůl had, což se týkalo její spodní poloviny, ale ani to jí neubíralo přitažlivosti v očích diváka. Nestvůra byla oblečena do tógy podle nejnovější módy sepjaté na ramenou zlatými sponami, zatímco z konce oblečení se vinul dlouhý zelený ocas pokrytý lesklými šupinami. Oba dva na Meg zamávali, když sestupovala po černých schodech z paláce.
„S Cháronem jdeme právě na svačinu do světa smrtelníků, nechceš se přidat? Určitě máš hlas," zeptala se mile Lamia a v úsměvu jí ukázala dva delší špičáky plné jedu. Naštěstí tento obyvatel Hádovy říše s ní nebyl ve sporu a dá se říci, že se za těch pár měsíců sblížily dostatečně, aby si mohly říkat přítelkyně, protože Lamia nebyla podlézavá a rozhodně se nesnažila nikomu vtírat do přízně jako Bolest a Zmatek.

„Představ si,“ zaradoval se Cháron, „Hadés našel můj váček s penězi, a dokonce tam nějaké zlato přibylo, měl jsem to přesně spočítané, tomu říkám krádež i s úroky, tak bych vás dvě krasotinky pozval," vysvětlil s dobrou náladou kostlivec.

I Lamia vypadala v překvapivě dobré náladě, protože většinou byla spíše mrzutá, jak by taky ne, když vás Héra za trest promění v monstrum, ne že by si to nezasloužila.

„Vážně? To je skvělá zpráva, že Hadés tady dole potírá zločin, i když jsem vlastně ani nevěděla, že se ti ztratil. Byla jsem totiž nahoře něco zařizovat pro našeho dobrodince," pronesla jako neviňátko Megara, která velmi dobře věděla, kam měšec zmizel, a jak se tam ty nové mince dostaly. Naštěstí, než měšec odevzdala, pár si jich pro jistotu také nechala, takže z toho všichni vyšli dobře.
„To není podstatné, jak se tam vzali, ale hlavní je, že se našli. No, a jestli pak víš, že si jeden odvážný člověk postavil nedaleko vstupu do podzemí restauraci," pokračoval vzrušeně Cháron a všichni tři zamířili k jeho loďce na kraji mola.

„To ho ještě nesežrala chiméra?" zajímala se zvědavě Lamia. „Čekala jsem, že dlouho nevydrží, i když by to byla škoda, dělá tak dobré masíčko.“

Cháron zavrtěl lebkou a pomohl ochotně slečnám do své lodě. Jakmile odrazil od břehu a zamířil k jednomu z východů do světa živých, začal vyprávět.
„Je to bývalý hrdina, co si chytře vyměřil, kam Chiméra doplivne oheň a kam doskočí. Jak víte od toho maléru před měsícem je přikovaná řetězem, chudák." 

Onen malér se stal, když po obloze přelétal velký orel anebo něco takového a Chiméra se pustila střemhlav za ním a na několik dní se toulala a terorizovala okolí. Tím doslova zrušila meating, na kterém měla Megara verbovat uchazeče do Hádových služeb. Všichni před ní utekli, tedy přesněji před Chimérou a nikdo se nevrátil. Přitom ta celá organizace stála pána podsvětí hrozně peněz a plánování a to nemluvíme o jeho nervech, takže se poté oprávněně hrozně na nebohé zvíře naštval.

Brzy se trojice dostala poklidně na povrch. 

„Vážně si můžeš jen tak odskočit na svačinu?" zeptala se překvapeně Megara Chárona. 

„Jo, mám povolení od samotného Háda s tím, že během pár dnů čeká velký nával duší, a tak budu muset pracovat přes čas," vysvětlil převozník.

Lamia se podívala na ženinu tašku, ze které vykukovaly pergameny. 

„To bude zase nějaký praštěný plán, vážně, kam na to chodí?" protočila očima a dál se plazila vedle dvojice. Její šupiny se hladce smýkaly po hlíně a kamení, což musela Meg obdivovat.  

Co nejtišeji prošli kolem spící Chiméry ven z jeskyně, kde se za zatáčkou objevila nová budova s vývěsním štítem. Cestou minuli barevné kameny očouzené od černého popela, kam Chiméra doplivla.

Tam za pultem obsluhoval mohutný dobře stavěný muž v zástěře, který byl ještě včera válečníkem, ale dnes se mohl chlubit svým kuchařským uměním.
„Vítejte, panstvo. Jako obvykle?" zeptal se dvojice, která tu rozhodně nebyla poprvé. Cháron s Lamií přikývli a usedli ke stolu venku ve stínu stříšky, tedy pouze kostlivec a Megara, jelikož Lamiino tělo nebylo k sezení na židli uzpůsobeno. 

„Mají tu velmi dobré steaky a ryby, dávají tam to zelené koření, tymián a oregáno. Já si dám krvavý steak s přídavkem krve navíc a Cháron grilovanou rybu," vysvětlila, co si dají Lamia.

„Mají tady i něco jiného než maso a rybu? Co třeba salát s olivami?" zeptala se Megara a dvojice se na sebe rychle podívala a nenápadnými gesty naznačila, že na takové úrovni jejich hostitel ještě není. To co uměl hrdina nejlépe, bylo maso, protože z masa člověk dostane sílu a hodit ho na oheň nebylo žádné umění.

„Tak tedy raději rybu jako Cháron,“ zazubila se Meg.

„Ale myslím, že do měsíce se tady Bellerofontés podle kuchařky něco přiučí, že jo, hochu,“ dal mu naději převozník.

„Zatím jsem u písmene B na stránce 12 a od včera se učím péct Baklavu,“ začervenal se lehce v rozpacích hrdina a stydlivě si upravil zástěru, zatímco Lamia mlsně pokukovala po svalech, které se mu vlnily pod ní.

„Od tebe si nechám naservírovat cokoliv,“ zapředla, až se jí konec ocasu roztřásl jako chrastítko a doprovázela ho s lehce zasněným pohledem, když obcházel těch pár ostatních hostů, kteří našli jeho restauraci.

 „A co ty, Meg? Vyrážíš vyvěšovat plakáty? Rád vidím, že ti Hadés nedává těžkou práci," zeptal se Cháron.

„Není to zase kvůli novému náboru?“ přidala se Lamia, která stále mlsně pokukovala po hrdinovi.
„Něco takového. Jen nevím, kam vyrazím jako první," Megara mrkla vedle sebe na plnou tašku, a když si představila, kolik toho ještě je v té místnosti, bude to několik cest, tam a zpět, než to roznese všechno.
„Co to zanést do Athén? Ty jsou tomuto vchodu do podsvětí nejblíže. Je tam velká slavnost, tuším něco s květinami, takže si to přečte hodně lidí a je to velké město, kde můžeš rozvěsit, co nejvíce plakátů bez velkého cestování," navrhla Lamia se svatouškovským úsměvem.

„To by nebylo špatné,“ uvědomila si najednou Megara, jako by měla ten nejlepší nápad, který s těmi slovy přišel. Bylo zřejmé, že pokud to nalepí někde blízko chrámu, tak se toto dozví nejdříve kněží Athény, a pak i bohyně sama. Ta je jediná, kdo by se do toho mohl chtít angažovat, protože ti posedlí vojáci, které Arés nakazil bojechtivou horečkou, jsou jejími chráněnci. Vůbec nepochybovala o tom, že moudré bohyni dojde, co ti dva spolu plánují a text plakátu je dosti výmluvný.

„To zní, jako velice dobrý nápad!" usmála se Megara v daleko povznešenější náladě. Teď měla alespoň naději.

Mezitím před ní přistál velký pečený pstruh, který voněl naprosto lahodně.
„Tohle je na účet podniku. Jelikož jsem si včera s dovolením půjčil váš vozík, který jste tu tak rychle nechala. Ovšem vrátil jsem jej vyčištěný a s nakrmeným oslíkem, odpočívá vzadu ve stáji s mojí Lunou, evidentně si spolu rozumí," vysvětlil Bellerofontés a ukázal na Megařin vozík, který stál ve stínu restaurace.

„Dnes si ho budu muset vzít, ale nemám problém s tím, ho tady nechat k užívání ve tvých rukou ehm... jakže se jmenuješ?“ zapřemýšlela Megara, to jméno bylo tak dlouhé, že jí pořád mizelo z paměti.

„Bellerofontés, slečno,“ usmál se uctivě bývalý hrdina a utřel si prsty do zástěry.

„Dobře, pokud souhlasíš, alespoň to pomůže nám oběma. Já ho občas využiji, protože vyřizovat pochůzky pro jednoho nerudného boha není právě lehké a ty ho můžeš v mezičase využívat podle libosti, oslík bude mít alespoň přístřeší a jídlo,“ oddechla si Meg, protože nevěděla, kam jinam by oboje ustájila, zvíře potřebovalo jíst a vozík mohl kdykoliv v lese někdo ukrást a osla sežrat divoká zvěř.

„Tady u mě bude vše v naprostém pořádku. O své věci se starám znamenitě,“ chvástal se Bellerofontés a ukázal všem zatnuté svaly, které se kupily jeden přes druhý na jeho paži, „dokážu se ubránit před vším.“

„Tak proč jsi odcházel od slibné práce hrdiny? Nechtěl jsi být slavný a uctívaný?“ zeptala se Lamia, která hltala každé jeho slovo.

Muž tentokrát trochu znejistěl a jako by se styděl, když říkal, „noo… některé věci se jaksi prostě nevyvedli podle představ mého trenéra.“

„A kdo tě trénoval, hochu?“ zeptal se zájmem Cháron, který si pochutnával na rybě.

„Philoctetes.“

Kolem stolu se ozval upřímný smích.

„Tak to je možná dobře, že ses stal kuchařem a majitelem restaurace, s tím kozomužem bys moc dál nedošel, pamatuješ, co se stalo a Achylem a jeho patou,“ poukázal Cháron.

„A co třeba Jáson a jeho Argonauti? Ty jsou ještě teď na moři a pořád hledají zlaté rouno a to je už 30 let, chudáci,“ ušklíbla se Lamia, protože i ty Philoctetes zacvičoval.

„Tak to vypadá, že jsi mohl skončit daleko hůře, Bellerofontési,“ ukázala na něho vidličkou Megara a mužovi to vykouzlilo malý úsměv.

„Tady s tímhle vším máš alespoň pořádné zaměstnání a nehoníš se za vzdušnými zámky, toho se drž.“

Hostinský hned pak odběhl k jinému zákazníkovi s omluvou na rtech.

„Hele, když už jsme u toho kozla, slyšela jsem, že na tom svém ostrově teď trénuje někoho nového, myslím, že to jméno znělo něco jako Hercul? Hemenex nebo Hermafrodit, určitě to začínalo a H,“ přemýšlela Lamia, když se zakousla do svého krvavého masa a zasténala blahem, když jí krev stékala po bradě.

„Pokud je to pravda, tak toho hrdinu vážně lituju,“ zamumlal s plnou pusou Cháron.

 

************************************************************************************************************************

 

Megara se kodrcala na vozíku po hlavní cestě a konečně měla po půl hodině hradby Athén téměř na dosah. Ulice byly čisté, lidé slušní a uctivý, přesný opak šílených Théb. Tohle místo bylo to pravé na založení rodiny, ale Meg tu nebyla pro to, aby si tu vyhlídla manžela. Měla úkol.

Zaparkovala oslíka a vydala se do ulic. Plakáty vylepovala na strategická místa před obchody, u jídelen, kasáren, úřady, na náměstí, škol a univerzity. Odpoledne si koupila jogurt se skořicí a zase pokračovala, než obešla celou tuhle lidnatou metropoli. Nakonec se dostala až k Athéninu chrámu, který svou výškou a impozantními bílými sochami dominoval celému městu.

Chrám stál na zeleném kopci a vedly k němu nekonečné schody. Vyšla až nahoru a když se otočila, měla celé město jako na dlani, bylo… krásné. Takový rozdíl od pochmurného podsvětí, kterému Hadés vládl.

Megara si povzdechla, popadla dech a vkročila do zahrad s lavičkami, než se dostala ke dveřím hlavního chrámu. Pro jistotu tu dolepila zbytek plakátů s festivalem, co jí zbývalo, a taška přes rameno byla prázdná. Zítra by si měla vybrat jiné město a na noc se vrátit do podsvětí se vyspat.

Než však odešla, vkročila přímo do chrámu. Její kroky na bílé mramorové podlaze vykládané perletí a modrými kameny byly ohlušující jako by tam neměla co dělat.   

Nemohla jen tak odejít, aniž by ulevila svému svědomí.

Došla až k soše Athény, která stála hrdě a povzneseně v jedné ruce třímala kopí a ve druhé váhy. Na pravém rameni jí seděla malá sova moudrosti, která s ní byla vyobrazována a na hlavě měla svou neodmyslitelnou zlatou přilbu s chocholem.

Meg zavřela oči, tiše se pomodlila a v duchu se svěřila a naznačila Hádovy úmysly. Jakmile skončila, otevřela oči a na malou chvíli se bála, že se tu Hadés objeví a zabije ji na místě, ale velká místnost byla prázdná a tichá, jen vůně pronikavého kadidla a myrhy jí štípala v nose.

Megara se sebrala a vydala se zpátky po schodech do města, už byla skoro u svého vozíku, když procházela kolem stavby, která připomínala kopuly natřenou několika vyzývavými barvami a znaky. Ze vchodu najednou vyběhl muž jako by něco ukradl, ale na jeho pohledu byl znát strach a panika, jako by ho pronásledovala sama smrt.

Meg ho nestačila zahlédnout včas, a tak do ní vrazil ramenem, až spadla na zem do prachu, ale ani pak se nezastavil a zmizel v ulicích, až se po něm dav otáčel.

„Počkej, ty hlupáku, nenechal jsi mě to doříct! To umře tvůj bratr ne ty!“ vykřikla žena, která se objevila chvilku za ním z toho podivného stavení, které jako by sem nepatřilo, protože bylo až moc výstřední.

„Oh, on tě srazil? To je mi líto, někteří lidé prostě nedokážou vidět pravdě do očí,“ promluvila k ní se silným sarkasmem žena s rudými dlouhými vlasy a v tmavě modrých šatech, což byl také kontrast mezi všemi Athéňany, kteří měli na sobě bílou řízu. Evidentně byly široko daleko jediné, kdo měly něco barevného na sobě.

„Pravdě?“ prohlížela si ji Megara.

„Ano, jsem věštkyně Cassandra, neslyšela jsi o mně?“

„Ne, bohužel,“ zavrtěla hlavou Meg.

„No nevadí,“ zasmušile mlaskla vědma jazykem, „asi se budu muset víc snažit. Tudíž vítej u mé pronajaté Věštírny osudu.“ Cizinka ukázala na vývěsní štít za sebou, a pak jí podala ruku.

„A jak jsem říkala, pravda není pro každého, na druhou stranu, život v klamné fantasii je pravděpodobně jediný způsob, jak přežít podsvětí na zemi.“

Ta mladá žena byla tak ironická a svým způsobem depresivní, že se to Meg líbilo, očividně měli něco společného. Chytila věštkyni za ruku a nechala se vytáhnout na nohy.

V tu chvíli Cassandra ztuhla jako kámen, její vizáž nabrala vyděšeného zjevu, „u všech bohů, otoč se a schovej mě, támhle je můj manžel Ikarus. Je strašně otravný a naprosto mě zbožňuje ale co je moc, toho je příliš,“ donutila Meg se otočit, a přikrčila se za ní, aby nebyla vidět.  

Poměrně malý muž s černými vlasy, jako by do nich uhodil blesk, se mrštně prodíral davem a snažil se zahlédnout někoho v typickém tmavě modrém peplosu.

„Cassandro, lásko moje jediná, kde tě mám, poklade?“ volal na všechny strany jako pomatenec a žena za jejími zády zaúpěla.

„Už je pryč?“ zeptala se po chvíli.

„Jo, odešel,“ přikývla Megara, která byla touto situací pobavena.

„Konečně, Ikarus je jako komár, neustále ti bzučí u hlavy a nemůžeš se ho zbavit,“ zavrčela Cassandra a chytila Meg za ruku, aby ji k sobě zpátky otočila.

Když naše hrdinka stanula věštkyni tváří v tvář, zpozorovala, že má stejně nepřítomnou grimasu jako předtím s tím rozdílem, že její oči teď nesledovaly žádnou postavičku za jejími zády a zíraly skrze ni do jiného světa.

„Vidím, chaos,“ Cassandřiny rty se samovolně pohnuly, „vidím velkou Řeckou tragédii, muži se zbraněmi se utkávají v líté bitvě, tolik promarněných životů. Vidím pole pokryté krví, useknuté hlavy, na kterých hodují mrchožrouti. Vidím Hádovu usměvavou tvář na velké soše, která tomu přihlíží…“

Najednou to celé skončilo a Cassandra zamrkala, když se probudila z transu, její zelené oči znovu získaly předchozí jiskru života.

„Zase jsem měla vizi? Co v ní bylo? Promiň, to se občas stává, když se někoho dotknu, bohužel to pracuje jen jedním směrem a já nevím, co jsem říkala, a neboj se, nebudu za to chtít zaplatit, nejsi můj zákazník,“ vysvětlila jí záhy vědma a odtáhla od Meg ruku.

Megara byla zaskočená, nakonec ze sebe dokázala dostat: „říkala jsi, že vypukne boj, že bude hodně mrtvých…“

Cassandra nad tím jen mávla rukou, „ne všechny moje vize se plní, i když úspěšnost je 90% ale musíš vědět, že budoucnost, se pořád ještě tvoří, takže to nemusí být konečný výsledek.“

„To jsi mě vážně uklidnila,“ zatvářila se kysele Megara.

„Pokud se něco takového stane, pochybuji, že bys tomu dokázala zabránit, nejsi Trojská Helena, na světě jsou věci, které se prostě stát musí, tak to je. Jak se vlastně jmenuješ?“

„Jsem Megara, ale přátelé mi říkají Meg, tedy, kdybych nějaké měla, a já jich vážně moc nemám.“

„Tak budu ráda, když mě tu občas navštívíš, dveře mé věštírny jsou ti vždy otevřené, Meg,“ usmála se ironicky zato upřímně Cassandra a zamávala jí, když se otočila a vešla zpátky k sobě do svého orákula.   

 

************************************************************************************************************************

​

V podsvětí měl Hadés právě v tuto chvíli váženou a trochu horkokrevnou návštěvu z Olympu, boha války Área. Ten znovu snad už ze zvyku právě držel vládce podsvětí za límec obrazně řečeno, aby tak dal najevo svou dominanci.
„Rozumíme si, Háde? Jestli Athénskou armádou postihne nějaká nemoc, co jim zabrání vyrazit na tažení, budu vědět, kdo za to může a budu velmi, velmi nespokojen. CHÁPEŠ MĚ!" usmál se nehezky bůh války a zvedl Háda ze země ještě o trochu výš.
„Klid, kámo, jenom klid, naprosto ti rozumím, nic nenaštve tolik, jako když ti někdo kazí práci a nic takového se nestane. Ujišťuji tě," potvrdil pán podsvětí lehce přiškrceně.

„To jsem rád," zamračil se varovně Áres a postavil Háda zpátky na zem. 

„Když se to podaří, tvou říši navštíví mnoho nových duší. To bude první válka z mnoha dalších, celé Řecko zahoří po boji," naparoval se bůh války a očividně mával příslibem profitu Hádovi před očima jako jezdec oslovi mrkví před tlamou.

Díky svému hostu, který ho zaměstnával, se Hádes nemohl věnovat pozorování svých služebníků a díky tomu přehlédl, co Megara prováděla v chrámu Athény, což bylo její velké štěstí.

„Nepodíváme se, jak se daří přípravám?" nadhodil Hadés, aby překlenul to trapné násilí, a přitom si třel pohmožděný krk, jeho horkokrevný host mezitím došel ke stolu uprostřed sálu, kde byly rozestaveny armády na svých pozicích. V Athénách se právě na mapě objevilo několik figurek válečníků, a proti nim stály jen dvě jiné figurky. 

„To zatím není nutné, mám plno jiné práce. Mimochodem, proč je tvá služebnice v Athénách?" zeptal se podezřívavě Áres a ukázal prstem na figurku Magery, která byla vyhotovena se všemi jejími pěknými křivkami.

„Poslal jsem ji zkontrolovat, jestli Athéna a její služebníci něco netuší," lhal Hadés naprosto přesvědčivě ve své přirozenosti, aniž by měl čas se zamyslet.

I když při pohledu na figurku Megary v něm klíčilo podezření, že je tam přesně z opačných důvodů. Ovšem při pohledu na mohutného boha válečníků, který se zamračeně díval na mapu, jej nenapadlo tohle podezření říct nahlas nebo si spíše netroufl. Výbušný bůh války by mu určitě nevěřil a nejspíše by mu jednu natáhl a ještě by se mu vysmíval, že má neschopné nohsledy, což by Hádovo ego neuneslo. On to sice věděl, ale aby mu to někdo řekl do očí, to by nepřežil.

„Tak jdeme začít s přípravami,“ zamnul si ruce Arés a začal používat svou moc na ovlivňování smrtelníků. Pán mrtvých se do toho rozhodl nezasahovat, jen se ušklíbl a zavrtěl hlavou, přitom mimo pozorování válečných příprav sledoval v zrcadle s rukama za zády, pohyb svých služebníků.

 

*************************************************************************************************************************

 

Meg nechala Cassandru za sebou a vyrazila po městě ke svému oslíkovi. Než stačila odejet z města, odněkud se záhadně objevil Ikarus, který začal pochodovat vedle jejího vozíku. Podivný mladík měl v ruce jeden z jejich plakátů, který musel strhnout ze zdi a tvářil se zamyšleně, o čemž napovídaly i jeho vlasy, které trčely do všech možných úhlů. Při pohledu z blízka, když si Meg všimla té nezapomenutelné kštice, by ho odhadovala na nějakého úředníka. 

„Hmm, dívám se, že Hadés chystá znovu nějakou proradnost," prohodil zaujatě, když jeho oči pošilhávaly po písmenech. Nebyla to otázka, ale jen prosté konstatování faktu, což jí napovědělo, že měl s domnělým pánem podsvětí už čest a znal ho natolik dobře, že věděl, že to není právě bůh, který by všem přál jen to dobré a pevné zdraví. Takže Meg jen pokrčila rameny, jako by ji to nezajímalo, ovšem byla to jen strategie, aby se dotyčný rozmluvil.
„Vypadáš, že tě to moc netěší,“ poznamenal mladík a budil dojem hyperaktivního člověka, který nedokáže stát v klidu na místě.

„Práce je práce,“ zcela ho ignorovala, když se vozík pomalu kodrcal na cestě ulicí.

„Měl bych návrh," prohlásil Ikarus zamyšleně, a přitom zaklonil hlavu a sledoval, jako by obzor v dálce, kde slunce pomalu klesalo za hradby. 

Meg mlčela, jako by doufala, že když bude zticha, ten chlap prostě zmizí, ale on tam pořád byl a teď už začínala tušit, co tím Cassandra myslela, Ikarus byl skutečně otravný jako blecha a jeho hlas jí lezl na nervy.

„Když,“ zvedl prst do vzduchu, „mi domluvíš oběd s mojí milovanou Cassandrou, já to celé překazím, ať už je v tom jakákoliv levárna," navrhnul Meg Ikarus a najednou vypadal méně jako úředník a více jako hrdina. Ovšem takový ten tuctový a nikoliv ten osvalený hrdina, protože jeho postava se spíše podobala párátku.

Takže se předtím nenechal zmást, napadlo ji, viděl je a někam se ztratil a pozoroval je z dálky.

Ten mladík byl opravdu naivní, pomyslela si Meg, ale když mu to udělá radost…

„Možná bychom se mohli domluvit. Jak to plánuješ překazit? Máš za zády snad nějakou armádu amorů, kteří všechny postřílí šípy lásky?" zeptala se ironicky Megara a Ikarus se klidně usmál a pokrčil rameny jako dítě, které má tajemství. Nenápadným gestem obsáhl válečníky, kteří pochodovali kolem.

Meg se rozhlédla a zamrkala, jak to, že si jich nevšimla? 

„Připomenout svátky," odpověděl pobaveně Ikarus, a Meg si nemohla vzpomenout, na žádný svátek, který by mohl zastavit chystané vojenské tažení. Vymýšlel si snad? Pokud měl nějakou utkvělou představu, nechala ho v tom.

„No, když se ti to podaří, domluvím ti oběd, s tvojí ženou," souhlasila Megara skepticky, jelikož šance byla opravdu nulová.
„Skvěle, jsme domluveni, já a moje květinka ve dvou u jednoho stolu,“ zatrylkoval zasněně, „stačí vymyslet, kam na ten oběd půjdeme, tolik možností, tolik…" zazářil Ikarus a otočil se na patě, když zamířil rázným krokem do přístavu, což Meg překvapilo, jelikož ono městečko, kde se má Hádův festival konat byl přesně na opačné straně.

„Hlupák, a ještě k tomu chudák, když ho vlastní žena nesnáší,“ protočila Meg oči a pobídla oslíka kupředu.

​

*************************************************************************************************************************

 

Ten den se do historie zapsal jako den, kdy se nekonala bitva o pramen mládí. Ten den byl obrovským zklamáním pro Háda i Área, a přitom vše vypadalo tak slibně.

Do městečka Keratéa se z různých koutů za těch pár dní sjelo mnoho stánkařů a obchodníků i kupců na velký festival, který vlastně ani neměl existovat. Dav byl jako pestrobarevní papoušci, rozdávalo se tu jídlo, květinové náhrdelníky, producírovali se tu patríciové, šlechticové, kteří měli své stany na kopci a také námořníci. Místo se stalo středobodem kultury a obchodu.

Na druhé straně ozbrojené jednotky Athén posilněné bojovnou horečkou se přiblížily k vesničce a nikým nezpozorováni obsadily všechny strategické cesty. Místní si jich všimli pozdě a milice oněch dvou měst se rychle shromáždila, aby bránili Karatéu proti nepříteli. Každému muselo být na první pohled zřejmé, že dobrovolní členové milice nemají většinou žádnou zbroj, a ti co ji mají, si ji rychle oblékli a postávali v hloučku, který se povážlivě třásl. Kruh se začal zmenšovat a proti nim pochodovali sevřené a dokonale vyrovnané a do železa oděné šiky Athén. Obránci neměli čas nic vymyslet ani vybudovat opevnění.

„Tak teď uvidíš, ty couro, co to znamená urazit boha války!" zubil se nadšeně Arés sledující mapu s krvelačnými záměry.

Hadés stál vedle svého "hosta" a sledoval zároveň zrcadlo zobrazující, co se vlastně v oné vesničce odehrávalo. Na festivalu probíhal učiněný chaos, jak všichni panikařili a pobíhali okolo, jako bezhlavá kuřata, které nahání řezník s nožem. Řekové se snažili někam schovat, ale vojáci byli všude okolo, takže se nešťastníci ocitli v oku hurikánu.
„Za chvíli budete hezky všichni tady," mnul si ruce Hádes, kterému bylo vlastně jedno, kdo umře na zástavu srdce a kdo zbraní. Výsledek bude stejný. Jeho úsměv se rozšířil, až připomínal žraloka, který cítil čerstvou krev. Natěšeně se podíval na počítadlo duší, kdy se začnou číslice otáčet závratnou rychlostí.
Oba velitelé, jak Salmoneus tak Amaseus shromáždili své družiny a rozhodli se pro jedinou možnost a to útok. Nic jiného nezbývalo kromě toho, hloupě stát a čumět.

Athénský velitel zvedl ruku, aby dal rozkaz střelcům. Ti pozvedli oštěpy, roztočili praky a natáhli tětivy. Než stačil dát ruku dolů a tím signál k palbě, všechno se hrozně pokazilo naprosto nečekaným způsobem.

Okolí, ve kterém by teď bylo slyšet i cinknutí špendlíku o dlažební kostku se ozvalo drnknutí na harfu a zvuky flétny. Oboje doprovázel úžasný ženský zpěv s až nadpřirozenou intonací, který by donutil i stromy tancovat. Slova a tóny ženských hlasů byly pro posluchače doslova okouzlující. Dokonce i oba bohové se zadívali do směru, odkud zpěv přicházel.

V nedalekém jezírku stály tři krásné dívky, které nevypadaly lidsky a vedle nich seděl Ikarus hrající na lyru a vedle něj satyr třímající flétnu.

Všichni muži a dokonce i ženy, co zpěv zaslechli, upustili všechno, co drželi v rukou a vykročili ke zpěvačkám, jež je k sobě lákaly.

„Ale ne, sirény!" zaúpěl Hadés a zakryl si uši, jako by se jednalo o hrozný nelidský řev, který může vyluzovat jen nestvůra obřích rozměrů. Evidentně se mu to podařilo, jinak by byl okouzlen. Arés mezitím udělal to, co všichni vojáci. Došel k místu, odkud se ozýval zpěv. Tam si sedl a s pusou otevřenou, až mu kanuly sliny na zem, naslouchal hudbě, dokud neustala. To samé udělali všichni smrtelníci, kteří se jako těla bez mozku přesunuli k jezírku. Všichni muži doslova slintali nad tímto úkazem jako by snili za denního světla, dokud je jejich zpěv neuspal a nezačali chrápat.
„Jak se tam ty potvory z moře dostaly?" položil si Hadés řečnickou otázku, na kterou by mu nikdo neměl odpovědět. Ovšem ozval se jiný zvonivý hlas za jeho zády. Do podsvětí dorazil další vážený host.

„Jak bys řekl, drahý Háde?" do místnosti vstoupila se vší nadřazeností Athéna ve svém typickém modrém rouchu a pobaveně se usmívala jako vítěz. 

„Eh? CO? V tom máš prsty ty?“

„Přišla jsem ti poděkovat za prosperitu, jež jsi zajistil mému lénu," usmála se na něho bohyně mile a přátelsky přesně tím způsobem, který Háda nejvíce štval, protože si hrála na nejchytřejší z celého Olympu a to ho oprávněně dopalovalo.

„Já to neudělal záměrně!" bránil se pán podsvětí, sevřel pěsti a začal doutnat. 

„Ach a jsi tak milý a skromný," dráždila ho bohyně, „takového tě neznám.“

„JAK SI DOVOLUJEŠ SI MNE TAK DOBÍRAT A URÁŽET V MÉM VLASTNÍM DOMĚ!" vybuchl Hadés tak, že by mu Arés stále spící pod stolem mohl závidět.

„Já tě přeci neurážím, to bych si nedovolila, mám úctu ke starším bohům. Lidé v té malé vesnici udělaly tak dobrou práci, navíc, ta socha tě tak krásně vystihuje! Konečně máš uznání, jaké si zasloužíš," zazářila na něj Athéna a rozesmála se v jasné urážce.

„A VEN! VEN Z MÉHO PODSVĚTÍ!" zařval Hadés, až se dokonce i Áres překulil na druhý bok.
„Jistě můj drahý příteli. Toto dobrodiní ti nezapomenu, máš to u mě," mrkla na něho smějící se bohyně a odkráčela z jeho říše za pískání své malé sovy na rameni.

Jakmile byla bohyně pryč, zadíval se stále planoucí pán všech mrtvých na spícího boha války, který mu teď už byl k ničemu.
„Zmatku! Bolesti! Okamžitě ukliďte toho bezdomovce a vykopněte ho před vchod!“ zavelel svým služebníkům, kteří se schovávali za jedním z mnoha sloupů v zasedací síni. Oba na rozkaz vyběhli ze svého úkrytu do trůnního sálu a zvedli těžkého boha války, i když u toho padla nejedna nadávka.

„Vždyť je těžkej jako Kalidónský kanec,“ funěl Zmatek.

„To spíš jako Krommyónská svině,“ přidal se Bolest.

„Hele, nes svůj díl!" 

„Vždyť to dělám, ne?" hádali se ďáblíci, kteří měli s bohem války co dělat. Nesli ho tak těžce, že se zadkem skoro dotýkal země, takže to vypadalo, jako by bohu války narostly dvoje malé nožičky.

Takže nám bitva vlastně neproběhla, kdo si myslel, že ano? Moje původní myšlenka byla, že by Hadés alespoň jednou vyhrál, ale kamarád měl jiný plán :D uvidíme, zda se zadaří v příštím dobrodružství, ale Katastrofie ještě pokračuje a bude mít dohru J

Postavy se nám pomalu nabalují a já mám Lamiu moc ráda, tato postava se nikde v seriálu nevyskytuje nebo jsem si toho nevšimla, ale patří mezi ty normálnější ALE jako všichni má také svoje šedé zóny :D přeci jen je popsaná v mytologii, že jí lidské maso, pije krev a jí děti, ale nebojte se, Lamia je kultivované monstrum a papá syrové maso z talíře příborem :D

Kapitola 6.
Katastrofie část 5.

Meg šla právě po chodbě, ke svému pokoji, když zaslechla dva známé hlasy, které se přibližovaly.

Schválně si počkala za rohem, a když se Bolest s Panikou ukázali, vyděsila je takovým způsobem, že se začali krčit, jako by nad nimi stál jejich pán a chtěl je sežehnout na škvarek.

„To jsi ty?“ ohrnul dlouhý nos zelený ďáblík a vyskočil na nohy, zatímco Bolest ječel jako ženská, dokud ho Zmatek nepraštil po hlavě.

„A kdo jiný by to měl být? Čekáte snad společnost? Není tu moc jiných poskoků,“ ušklíbla se.

„Ty nevíš, co se před chvílí stalo?“ vykulil oči Bolest a narovnával si ohnutá záda.

„Ne, právě jsem přišla,“ ukázala na tašku plnou jídla, kterou si nesla do podsvětí, „byla jsem si nakoupit, jinak bych tu umřela hlady, což je docela dobré přirovnání.“

„Kdybys řekla, rádi bychom ti něco uvařili,“ zazubil se Bolest škodolibě.

„Promiňte kluci, ale žížaly a brouci není něco, co bych v dohledné době strávila,“ vyplázla jazyk, „a teď ven s tím, jaké jsou novinky?“

Oba dva se rozhlédli kolem sebe, než začali šeptat jeden přes druhého.

„Byl tu Árés a s Hádem plánovali bitvu.“

„Ten křupan našeho pána držel jako rukojmí.“

„No a pak když už se do sebe málem pustili, tak BOOM!“

Megara nechápavě zamrkala, „počkejte, oni dva se poprali a Hadés ho pak sežehnul?“

„Ale ne ty hloupá,“ zamával Zmatek rukama, „v té vesnici se objevily sirény no a začaly ječet, byl tam s nima ten chlap s těma divnýma vlasama, víš ten, co měl ty křídla a letěl blízko slunci, a pak fuuuu spadnul na hlavu, proto je tak trochu…“ prstem si zakroužil u hlavy.

„Jak se jen jmenoval…“ zapřemýšlel Bolest.

„Ichtyl? Inkubus?“ poklepával si na nos Zmatek.

„Ikarus?“ napověděla Megara.

„Ty ho znáš?!“ vyjekli oba najednou.

„Já? Ne, ale v Thébách jsem něco zaslechla,“ zalhala.

„No a jak to bylo dál?“ tahala z nich informace.

„Všichni usnuli, to se stalo, věřila bys tomu? Po tak odřený práci, kdy máme puchýře na nohách a ošoupané prsty, je celý plán víš kde.“

„V prdeli?“ zeptal se Bolest.

„Přesně tak a Hadés teď pěkně zuří. Nechodil bych k němu alespoň týden, a nebooo bys ho mohla jít uklidnit.“

„Pěkný pokus vy dva,“ vysmála se jim, „ale na to hned zapomeňte, nehodlám umřít dříve, než musím.“

„Tady nikdy nevíš,“ zasmál se Bolest.

„A taky mu nepolezu do postele, tu ať si zahřívá sám, mám svoji sebeúctu,“ zamítla razantně jakékoliv jejich přemlouvání.

„Dobře můžeme se tedy společně dohodnout, že mu nepolezeme na oči a někam zmizíme, co vy na to? Vím o jednom velkém festivalu, kde nebudeme vyčnívat,“ vyskočil Zmatek a druhý ďáblík nadšeně zatleskal.

„Takže se chcete zdejchnout? Vážně?“ podívala se na ně Meg z výšky, ale rychle si ujasnila priority, protože, když tu oni nebudou, kdo ponese nápor jeho hněvu? Byla by tu jediná a to nebyla právě dobrá volba.

„No, nezní mi to jako špatný nápad, když tak o tom přemýšlím,“ rozmyslela si to rychle Megara.

„Ale jak se tam chcete dostat, vozíkem to bude trvat celé dny, a to už se po nás začne jeho špatnost shánět, a ne, rozhodně se nenechám od vás táhnout vzduchem, nebudu riskovat to, že mě pustíte a já se zabiju.“

„Všichni ke mně, mám tu schovanou jednu věc, pro případ nouze,“ zamumlal Bolest a začas prohledávat své špeky, dokud z nich něco nevylovil.

V chodbě se zaleskla zlatá šupina.

„Co je to?“ zeptala se Meg zvědavě.

„To je zlatá šupina ze zlaté rybky, která plní přání.“

„I my máme pár triků v rukávu,“ zazubil se Bolest a vyslovil jméno zmíněné vesnice.

Zmatek ji chytil za ruku a svého bratra za ocas a v ten moment se s nimi zatočil svět a najednou byli uprostřed veselého davu.

Odněkud hrála hudba, lidé si povídali, smáli se, tohle byl takový rozdíl od depresivního podzemí, že se Meg cítila jako v jiném světě.

Bolest schoval šupinu zase pod své špeky, „no není to pěkný? Pojď se trochu pobavit.“

Než ale udělali krok, nalepili se na ně děti.

„Jééé démoni z podsvětí! Ten ocas je pravý? A co ta křídla?“ nadšené hlavičky se míhaly jedna přes druhou a ručičky je začaly tahat za nosy, uši, křídla a ruce.

Bolest a Panika byli najednou ve středu pozornosti a nikdo se jich nebál, spíše byli jako vítaná atrakce.

„Fuj, parchanti mizerný, běžte pryč, auuu! To byla moje noha!“

Meg cukaly koutky rtů, ale tiše se vytratila pryč, aby si užila chvíli klidu, někde, kde mohla být smítkem v moři a nepozorovaná. Tady bylo všechno jiné, vonělo to tu jídlem, květinami a vonnými oleji, ze dvou stran hrála hudba, támhle se odehrávalo nějaké divadlo, tam se recitovaly básně na Hádovu slávu.

Všude visely lampiony ve tvaru lebky a s dušičkovou tématikou a květinové girlandy.

Meg to připomínalo slavnosti jara, jako by tu neexistovalo neštěstí a smutek a po předchozím boji nebylo ani památky. Dokonce měla pocit, že vidí sem tam projít nějakého vojáka, který se přidal k oslavám.  

Megara minula stany a stánky, aby se podívala na provizorně připravené představení, které zahrnovalo nějakého nového hrdinu a jeho úspěchy. Herci v maskách a kostýmech vykřikovali své fráze a hrdina udatně bojoval s fiktivním lvem. Bylo to zajímavé a několikrát se i usmála, když si v davu přihlížejících všimla pohybu, nebo spíše ji něco nebo někdo neurvale postrčil do strany.

Byl to jeden ze snědých otroků, který nesl zlatá nosítka, či spíše ho podpírali čtyři svalnatí muži v leopardích kůžích.   

Meg klopýtla, a když se otočila, aby jim patřičně vynadala, najednou jí z plic zmizel všechen vzduch.

„Tebe jsem tu vážně nečekal, Megaro,“ z těch sladce hořkých slov se jí chtělo zvracet.

„Můžu říct to samé, Adonisy,“ podívala se kamkoliv jinam, než na muže, který seděl na nosítkách jako ztělesnění mužnosti. Měl na sobě bílý šat přepásaný modrou šerpou a oba horní konce sepnuté na rameni sponou tak, aby mu byly na odiv všechny svaly. Jeho žluté vlasy ladily s opálenou bezchybnou kůží a úsměvem, který by rozehřál i ledovec, vše ale hyzdila jeho hloupost a arogance. Muž, kterého kdysi milovala a obětovala mu doslova všechno, co měla, když umíral, a pak prostě utekl s jinou tu teď byl, jako by se nic nestalo.

Meg polkla zášť, Adonis jí zlomil srdce na tisíce kusů a všechny ty ostré konce se jí zabodaly do těla jako šípy. Tohle byl muž, který si nezasloužil její lásku, muž který toužil jen po pozornosti a využil ji jako všechny ostatní, i teď za jeho nosítky byl zástup poblázněných žen, které by umřely, kdyby se na ně jen podíval. Je možné, že kdysi byla také tak naivní? Dokonce k nim pocítila i lítost v té marné snaze, protože Adonis měl rád jen sám sebe.  

„Proč bych tu neměl být, jsem tam, kde se něco děje a tady je samé centrum zázraku. Jsem tu, abych dovezl džbán té zázračné vody svému otci,“ prohrábl si svými prsty vlasy.

„Tak to hodně štěstí,“ zamumlala a otočila se k odchodu, už s tím mužem, který byl ekvivalentem soli v čerstvé ráně, nechtěla dál mluvit. A on si ještě dovolí ji oslovit po tom všem. Že se nestydí.

Otroci s funěním položili zlatá nosítka do trávy a on se vymrštil a chytil ji za ruku.

„Kam takový spěch, Meg, lásko,“ zacukroval.

„Opovažuješ se mi říkat, lásko?“ rozčílila se a vytrhla mu ruku, aby od něho ustoupila. Už se od někoho takového nenechá ovládat a využívat.

„Jsi pořád tak krásná, neumím na tebe přestat myslet,“ naklonil hlavu na stranu jako štěně s modrýma očima a skupina žen za ním zasněně vzdychla.

„Zato já už jsem zapomněla, vlastně počkej, ne, na to se nedá zapomenout, využil jsi mě všemi možnými způsoby,“ zamračila se a cítila, jak se jí svírá krk, a snažila se být naštvaná, než aby se rozbrečela, něco takového si nemohla dovolit, musela být silná.

Adonis se poškrábal za krkem, „jo, vzpomínám si, ale já musel, jinak už bych tu nebyl, to přeci víš,“ přišel s falešnou omluvou, „a přeci bys nechtěla, aby tahle pěkná tvář odešla tak brzy.“

„A to, že jsi hned potom utekl s jinou ženou, to jsi taky musel? Já ti přísahala lásku a na oplátku jsem dostala prázdné sliby,“ zatínala prsty do malých pěstiček.

„Můžeme to urovnat, co kdybych tě pozval na sklenku medoviny?“

Meg nemohla uvěřit svým uším, ten nestydatý idiot dělal jako by se vlastně nic nestalo a všechno to jen odmávl rukou. Nějaké city pro něho neměly váhu, ona byla jen jedna z mnoha dalších, nic výjimečného, co stojí za povšimnutí, protože za nosítky bylo dalších tucet stejných jako ona.

„Mám pro tebe jen jednu odpověď,“ vynaložila všechnu svou sílu k tomu, aby se usmála, i když to bylo neskutečně těžké a v tu chvíli mu co nejvíc patou dupla na nohu.   

Mezi tím na opačném konci festivalu se Bolest a Zmatek konečně zbavili hloučku dětí.

„Hrozní parchanti, všichni skončíte v Tartaru s Thanatosem!“ prskal Bolest a hladil svůj ubohý ocas, který mu schlíple visel v prstech.

„Pojď si dát něco dobrýho k jídlu,“ táhl ho Zmatek ke stánku hned vedle umělce, který maloval amfory.  

Oba ďáblíci vyskočili na dřevěné židle k pultu.

„Hele, tady mají i suvlaki a dolmades, já si dám rozhodně sulvaki, dvakrát a rychle, mám hlad jako hydra!“ poručil si Zmatek, zatímco Bolest šilhal na seznam pochoutek.

„Já mám rád sladký,“ poplácal se po kyprém břiše jako by to bylo těsto na rozválení, „já chci ty kuličky v medu.“

Za chviličku už oba dostali misky plné, do kterých zabořili hlavy.

„Hmm, hele to chutná úžasně,“ chrochtal jeden přes druhého.

„Tohle je mi nějak povědomí, co je to uvnitř?“ zeptal se Bolest kuchaře, když šilhal do rozkousnutého bochánku, který měl sladkokyselou chuť.

„To je samorostlík, kuličky se podusí, a když se smíchají s medem, mají tuhle typickou chuť, já osobně se jich můžu ujíst stejně jako mí zákazníci,“ pochvaloval si kuchař a Bolest začal kašlat jako by mu zaskočilo.

„COŽE?“ kopnul do Zmatka, který se taky zakuckal.

„Ty do toho dáváš samorostlík? Kde jsi to vzal? Vždyť nikdo neví, že jsme jediný lék na Katastrofii zasadili na druhé straně hory Parnas v zemi obra Kolohnáta!“

„Co? O čem to mluvíte? Tady samorostlík roste všude, místní si ho dávají do jídla běžně,“ zakroutil hlavou kuchař.

„A sakra, tak teď už víme, co lidi tak zázračně uzdravuje,“ zareagoval Zmatek.

„Kdo to u všech plejád mohl vědět, že to roste právě tady jako plevel?“

„To bychom šéfovi asi neměli říkat,“ nacpal si další dva knedlíčky do pusy Bolest.

„Já mu to rozhodně neřeknu,“ zamumlal Zmatek a olizoval si potřísněné prsty.

Zatímco si oba démoni z podsvětí dávali do papuly, jejich pán se sháněl po společnosti, a když zjistil, kde by mohli jeho nohsledi být, zjevil se v té nejméně příhodné chvíli na tom nejméně vítaném místě.

Hadés se v oblaku kouře zjevil právě před svou velkou sochou, kde už lidi nanosili tolik darů a obětin.

„Vidíte lidi? Kdo se k nám dnes přidá, skutečný pán podsvětí, skvělý a jediný Hadés se přišel podívat na svou sochu a my ho teď můžeme uctívat v životní velikosti!“ prohlásil někdo a než se Hadés stačil rozkoukat, byl obklopen davem, který na něho buď házel květiny, anebo mu byly věšeny na krk celé řetězce květinových náhrdelníků. Kromě toho, dokonce i jeho socha jeden měla…     

„Kytky? Nesnáším kytky!“

Hadés byl vskutku reakcí vesničanů nelíčeně překvapen, nikdy se mu ještě něco takového nestalo. 

Proč na mne hází květiny? Tím se přece nedá zabít ani myš? Efektivnější by bylo házet téměř cokoliv jiného, ne? Každý tu má minimálně alespoň dýku nebo kopí. Nebo si myslí, že jsem na ně alergický? divil se, ale pak mu to došlo. Vzpomněl si totiž na to, jak kýčovitě slavil Zeus narozeniny, kde to probíhalo podobně a Deméter nechal na všechny padat květinový déšť. 

Jo oni se mě snaží uctívat? Počkat, COŽE?! Konečně se rozkoukal, ale tou dobou měl na krku tolik řetězů květin, že mu byl vidět už jen nos a kýchl.
„Nechte toho všichni. Já kytky nesnáším, nenávidím i jaro! VŠICHNI DOST! Kdo to ještě po mě hodí, tomu upadne ruka, jasný?" bránil se slovně Hadés a k jeho překvapení jej vážně přestanou zasypávat rostlinami. Místo toho dav zvědavě přihlížel a napjatě čekal, co jejich host řekne.
„Já... já mám raději kamínky. Ano, bílé kamínky ve tvaru lebky. Ideálně ještě se jmé... Auu! Co vás to napadlo mne kamenovat!" začne se lehce vztekat, jelikož ještě než stačil dokončit svou myšlenku, na něj začaly dopadat v nekončící záplavě kameny různých velikostí. Pravda měl štěstí, že tu byly jen ty drobné, které snadno odrazil svým magickým štítem, přesto nebyla taková zkušenost příjemná.
Původně, když sem přišel, chtěl spálit celou vesnici, jako pomstu Athéně, ale teď se k tomu nemohl nějak přinutit. Už dlouho necítil ten divný hřejivý pocit, který mu dodávalo uctívání. Běžně se mu této kratochvíle nedostávalo, jelikož nebyl právě populárním bohem. Většina lidí se k němu modlila, aby je ušetřil anebo jim ulevil v té nejtěžší chvíli. Případně, což ho těšilo nejvíce, ze strachu, aby dotyčného nedostihla nějaká jeho nemoc jako v neposlední době Katastrofie. Teď byl ovšem obklopen davem, jenž ho neironicky a ze své vlastní vůle uctíval. 

A proč by ne. Bude to dobrá pomsta Athéně, pomyslel si.
„Takhle to nepůjde lidi! Ty kamínky neházejte po mně, ale skládejte je kolem mojí sochy," ukázal na podobiznu za sebou, a přitom se na ni zadíval hodnotícím okem. Vypadal na něm, jako hrdina. Ve správné póze s velkými svaly a zdobené tóze. Samozřejmě s úsměvem, který mu byl jako jediný trnem v oku.

„Celkem ujde, ale na tom výrazu se musí zapracovat,“ udělá si v duchu poznámku a otočil se k davu, když se snažil vystupovat jako vážený host.
„Nyní si chci prohlédnout oslavu, co jste na moji počet uspořádali, jako bych tu nebyl," usmál se až překvapivě mile na dav kolem sebe a vykročil. Řekové se před ním rozestoupili jako moře před Mojžíšem.
„Měl bych najít své sluhy, kdepak můžou být?“ rozhodl se pán všech mrtvých, když procházel mezi všemi těmi stánky. Pravdou bylo, že sám netušil, co udělá, až je najde. Prostě si vybere jednu z možností, která se nabídne.
Bolest se Zmatkem se stále cpali u stánku. Stánkař je nevyháněl, jelikož mu dělali reklamu zadarmo. Přeci jen vypadali, jako služebníci Háda, a tak se lidi chtěli najíst u stánku, kde se tak cpali a kuchař měl tak plné ruce práce a plné kapsy mincí. Dokonce měl tak dobrou náladu, že jim oběma dal jídlo zadarmo.
Oba ďáblíci měli plné pusy a ruce, proto si nevšimli svého pána, který přišel za jejich záda.

Hadés se ani zdaleka nesnažil plížit. Ani by se plížit nemohl, byl za ním početný dav uctívačů a muži se mu klaněli.

Ještě do poslední chvíle Zmatek ani Bolest nic netušili, dokud je nezalil chladný stín a pán podsvětí se k nim sklonil a neobjal je kolem ramen jako staré známé.
„Ach, koho pak to tu nevím se cpát, to jsou mí věrní služebníci," prohlásil sladce, když vycenil své špičaté zuby, a jeho osobní lokaji naprázdno polkli. 

„Vítejte, šéfe. Co vás ehm… přivedlo na váš vlastní festival?" usmál se lehce nuceně Zmatek a nervozitou mu stékal pot po čele.
„Mysleli jsme, že na povrch moc nechodíte," nadhodil k tomu Bolest s nadějí, že to je jen iluze jejich pána, který se po nich shází, protože nehmotná iluze jen přenášela obraz a nemohla je trestat.
„Řekl jsem si, že udělám výjimku a zaskočím mezi smrtelníky se podívat, jak se vám dvěma daří, a jakou čest děláte podsvětí tady nahoře," s tím oba zvedl za kůži na krku jako dva králíky a narovnal se. Nebozí ďáblíci se vznesli do vzduchu a třepotali nohama.

„My už budeme hodný, vaše špatnosti,“ dušoval se Bolest.

Hadés se bez vysvětlení otočil k davu se zářivým úsměvem.
„Tohle jsou moji dva služebníci. Ty můžete zaházet tvrdými knedlíčky," ohlásil všem okolo jako by to byl rozkaz.

Bolest se zatvářil vskutku překvapeně a nechápavě. 

„Ano, já mám knedlíčky rád, to jo," souhlasil lehce nechápavě. Ovšem Zmatek, obecně chytřejší z celé dvojice se vyděsil. 

„Ale každý na nás může hodin jen jeden podepsaný svým jménem. Jinak mu to přinese smůlu," zareagoval okamžitě, protože si myslel, že než na nějaký knedlíček obyčejný člověk napíše svoje jméno, chvíli to potrvá a oni budou moci nepozorovaně zmizet.

V ten okamžik je Hadés pustil na zem jako by o ně přestal mít zájem a zamířil pryč. Dav trochu prořídl, jak se lidé snažili sehnat ony knedlíčky z dalších stánků.
„Pojď, musíme odsud vypadnout!" tahal svého druha Zmatek za ruku snažíce se najít nějaké místo, kde by se mohli schovat před přívalem knedlíčků, který neodvratně za chvíli přijde.
„Ale co knedlíčky?!" bránil se Bolest, kterému stále nedošlo, co jim jejich pán připravil a před očima viděl jen jídlo.

„Pohni sebou, nebo ti je nacpou do krku!“

 

************************************************************************************************************************

Meg u divadelního představení dupla s gustem Adonisovy na nohu a ten, i když vypadal na udatného pohledného hrdinu bolestí vykřikl jako malá holka, si chytil poraněnou nohu a začal směšně poskakovat na místě.

Vše se tak nějak obrátilo v Megařin prospěch, už jí nebylo do pláče, dokonce se začala i bavit, když sledovala svého bývalého milence poskakovat po jedné noze a naříkat.

Konečně Adonis dopadl zadkem zpět do nosítek, kde si začal třít nohu, doufejme alespoň s nějakým tím zlomeným prstem. 

„Za tohle mi zaplatíš!" zasyčel posléze rozzuřeně a jeho hezká tvář se zkřivila ve vzteku.
„Nejen, že jsi mne odmítla, ale k tomu ještě zranila! Taková ostuda tady přede všemi!" prohlásil varovně, jako by na ní sesílal všechny blesky z oblohy.
„A co mi uděláš, princi. Necháš mě za trest ti recitovat básně? Ovívat tě? Nebo mě snad sám chceš zabít?" prohlásila Meg samolibě a zapomněla přitom na jeho černé otroky i dav dívek, které se teď doslova nenávistně dívali na ženu před sebou, co zranila jejich idol.
„Já? Ne, ještě bych si zničil pleť, anebo nehty,“ zamračil se a pak mávl rukou za sebe. „Zmlaťte ji!" Adonisův prst se poté obviňujícím způsobem zabodl do Meg a těžko říct jestli velel otrokům anebo davu dívek, nejspíše oběma.

Dívky se pohnuly jako harpie a tudíž jako první a vrhly se na Megaru. Ovšem v ten okamžik se projevila druhá část smlouvy, co měla Meg s Hádem. V té jasně stálo, že žádný smrtelný člověk ji nesměl napadnout a ublížit. Před Meg se tak zhmotnila horda přízraků mrtvých válečníků v průzračném brnění. 

„Utíííkeeejteeee Smrtelníci!" vykřikovaly přízraky a vrhli se k davu dívek a nosítkům. Překvapená Megara byla svědkem toho, jak skupina mrtvé gardy rozháněla dav, který prchal v hrůze.

Přízraky se očividně nesnažily dívky chytit, ale jen vyděsit a zahnat. Nad celým tím zmatkem poskakoval vrchol nosítek, jak Adonis popoháněl své otroky, aby jej odnesli někam do bezpečí.
„Hmm, takže tuto část smlouvy Hadés neporušil," uvažovala nahlas zamyšleně Meg, jelikož to znamenalo, že i zbytek ujednání by mohl být férový.

Vlastně teď unikla dost možná jisté smrti.
„Já nikdy neporuším smlouvu, co jsem uzavřel, pravidla jsou pravidla," prohlásil klidně Hadés, kterého celý ten zmatek přivedl neodvratně ke svému poslednímu rozkošnému služebníkovi. Ta se otočila na svého otrokáře a zatvářila se překvapeně, že ho tam vidí stát a procházet se mezi ostatními po tom všem, co mu jeho plán nevyšel.

Hadés vypadal docela dobře naladěn. Tedy na to, že svítilo slunce a kolem něj se všichni radovali. Pravda, pořídil si sluneční brýle a slunečník, který měl opřený přes rameno, ale jinak vypadal spokojeně. Dokonce si sehnal i nějaké pití a usrkával z něj brčkem.
„To ovšem pořád neznamená, že ji dodržíš, že?" prohlásila lehce podezřívavě a možná až útočně, jako by mu to vyčítala. „Pořád si pamatuji to, jak jsi mě ji podvodem donutil prodloužit.“
Hádes na to reagoval jen pokrčením širokých ramen.

„Každá smlouva má své meze a pravidla a i někdo jako já je musí dodržovat, to ale neznamená, že nemůžu upravit obsah, a nebýt mě, byla bys tuhá, Katastrofie je smrtelná nemoc,“ usrkl si nápoje, „takže bys mi měla spíše poděkovat, muškátový oříšku.“
„Co tu vlastně děláš?" povzdechla si Meg, protože se k té trapné minulosti, kdy mu olizovala prsty nehodlala vracet.
„Zaskočil jsem se podívat, jak se baví moji nejvěrnější služebníci, beze mě," prohlásil Hadés konverzačním tónem.

„Dobře dobře,“ mávl rukou, když viděl její pochybovačný výraz, „bylo mi smutno. Vy jste utekli na povrch a mne nechali samotného v mé truchlivé říši." Hadés předstíral smutek a dokonce i ukápla falešná slza.

„No, ale něco mi říká, že bych se měl vrátit zpět do podsvětí. Mám moc práce a čekám návštěvu jedné milé bohyně. Ne, jak vy tři ulejváci…“

Meg si opět pochybovačně odkašlala.

„Jediná bohyně, o které jsem slyšela, co by tě ráda navštívila je Hekaté, a rozhodně se nejedná o milou návštěvu, protože by tě obrala o trůn nad podsvětím.“

Hadés se zakuckal a vykulil oči, „kde jsi to slyšela?“

„Jistí dva poskoci hodně mluví,“ pokrčila rameny.

„Hekaté není zrovna moje fanynka roku, ale jsou tu bohové, kteří mají odvahu přijít do podsvětí,“ bránil se Hadés, aby neztratil tvář. 

„Takže mohu počítat Árés, Athéna, Hekaté a Hermés, vynechala jsem někoho?“

„Co takhle obrátit list, hm?“ zahodil pití, protože o něho ztratil zájem jako by ho přešla chuť, svoje soukromí evidentně rozebírat nechtěl.

„Proč vlastně velký Hadés nechce chodit mezi lidi? Zdržet se chvíli mezi uctívači by tě nezabilo,“ podívala se Meg kolem sebe na veselé tváře.

„Nikomu to neříkej, ale mám na smrtelníky alergii,“ poškrábal se na ruce, jako by tam měl vyrážku, a to Megaru rozesmálo.

„Tak co jít někam stranou, pokud to jsou jen lidi, co ti vadí,“ prohodila lehkým tónem okořeněným ironií a rozešla se dolů z kopce k malé vyhlídce s lavičkou.

„Není to jen tím, že o každého na povrchu zakopáváš, je to i tím čerstvým vzduchem,“ znechuceně vyplázl jazyk, „a taky sluncem, musím si pečovat o svou bledou kůži.“

Teď se Megara zasmála upřímně a oba dva si sedli na kamennou lavičku.

„Vždyť je tu tak krásně,“ nadechla se a nechala se hřát sluncem, dokud si Hadés nesedl a nezakryl ji svým slunečníkem.

„Co je na trávě tak úžasného,“ obrátil oči v sloup s evidentním poukázáním na to, že tráva je ta nejnudnější věc na světě.

„Třeba to, že je zelená, řekni mi, co je kupříkladu barevného v podsvětí? Je to tam ponuré, tiché a promiň mi to slovo, žalostné.“

„Ponuré?“ vyplivl to slovo, až svými vlasy propálil díru ve slunečníku, „no, možná tomu chybí barvy, ale má to své kouzlo.“

„Pro boha všech mrtvých, ano,“ připustila s úšklebkem.

„Neměl jsem moc na výběr, když se rozdělovaly strany,“ zčervenal, jako by ho právě píchla rozpálenou jehlou, na tohle téma byl opravdu háklivý, jen co je pravda.

„Klid, když se to vezme kolem a kolem, mohl jsi skončit daleko hůře, to co máš je jedna z největších říší, Háde. Copak to nevidíš?“

Bůh mrtvých pomalu otočil hlavu směrem k ní a nadzvedl pravé obočí, „například?“

„Mohl jsi skončit jako bůh jara a úrody,“ začala se culit a představila si ho v zeleném šatu a květinami místo vlasů.

V tu chvíli slunečník shořel na popel.

„Zakazuji ti si to představovat, fuj, větší neštěstí by mě nemohlo potkat, vlastně mohlo, je tu další tucet naprosto neužitečných bohů jako třeba Bacchus nebo Amor, k čemu je bůh lásky, lidé nepotřebují lásku, potřebují žít a umřít, to je všechno,“ odhodil zničený slunečník někam za sebe a zašklebil se, když na něho začalo svítit slunce.

„Láska je krásná a povznášející,“ vydechla, ale jako by jí došel dech.   

„Vážně? To říká někdo, kdo se tak moc spálil?“ obrátil Hadés oči v sloup a začal nechápavě kroutit hlavou.

Meg otevřela pusu, ale nenapadal ji žádný protiargument, jako dítě slýchávala příběhy o vznešené lásce, jako dívka se zamilovala několikrát a pokaždé jí bylo zlomeno srdce a jako žena obětovala za lásku víc než dost, aniž by dostala něco na oplátku. Pokud měla o lásce něco říct, tak to, že bolela jako trní, kterým bylo obmotáno její srdce.

Hadés mlčel, evidentně čekal na její slova, ale ona neměla co nabídnout, její smutný pohled sklouzl z moře v dálce na trávu pod jejíma nohama.

„To jsem si myslel,“ odfrknul si Hadés a vydechl nosem.  

„Ještě neznamená, že pokud jsem já nenašla čistou nezištnou lásku, že neexistuje,“ vzhlédla k němu a v té tváři nebyla žádná emoce, jen ty žluté oči ji zkoumavě sledovaly a hodnotily.

Oba dva z toho upřímného rozhovoru vytrhl zvuk někoho, kdo zvrací za jedním ze stanů a evidentně to přehnal s pitím.

„No, tady bych ji rozhodně nehledal, pamatuj si ale jedno, pokud něco existuje, je to smrt a jednou všichni skončí tam dole se mnou, zamilovaní nebo ne,“ zazubil se pobaveně, protože miloval tento černý humor a stejně tak měl rád, jak působí na ostatní.

„Hezká vyhlídka do budoucna,“ Meg se vrátila ke svému ironickému já, „eh, neříkal jsi náhodou, že tě čeká nějaká milá návštěva, Háde?“

„Jo, málem bych zapomněl,“ podíval se na malé sluneční hodiny na svém zápěstí, „práce volá a já jsem velice zaneprázdněný bůh, zatímco někdo tu bude dřepět a sledovat vodu v dálce naprosto bezúčelně.“

Megara se ušklíbla a zahleděla se do dálky, kde se třpytily a přelévaly vlny jedna přes druhou v krásné symfonii. Bylo to poprvé, co viděla moře a nenechala si to nikým jen tak vzít.

Ani si nevšimla, že Hadés vstal z lavičky, „pošlu pro vás, až budu něco potřebovat, zatím se postarej o ty dva darmošlapy," informoval Meg blahosklonně a rozplynul se v dým.

Meg zamávala rukou kolem sebe, aby ten kouř zmizel, když k ní z dálky dolehlo něco, jako bubnování, které se rychle blížilo. Kolem proběhli Zmatek a Bolest, jako by jim hořelo za patami. Oba nesli velký štít, za kterým se kryli před lidmi, co po nich házeli tvrdé knedlíčky nejspíše z minulého dne, které bubnovali o štít. 

„Řeklo se jeden knedlíček za člověka!" kvílel Zmatek, když běžel kolem Meg.

Megara se opřela a nijak se nenamáhala přidat ruku k dílu nebo spíše k záchraně, protože něco zahlédla koutkem oka.

To něco byla černá lilie, která ležela na místě, kde předtím seděl Hadés.

Tak co na to říkáte, máme tu jednu ukončenou část doufám z mnoha. Líbilo? Já se u toho neskutečně bavila, je to taková legrace, pracovat s nějakou předlohou, a přitom improvizovat s našimi milými postavami.

Ráda bych slyšela vaši upřímnou recenzi, ať už je pozitivní nebo negativní, vezmu s nadhledem každý návrh, poučení a nápad.

 

A také budeme Hádovi a jeho straně přát více štěstí, i když, on to vážně bere dost sportovně, co říkáte? Nikdy se nevzdává svých cílů, jistě, má na to stovky let, ale přeci, koho by to pořád neštvalo? A to tam ještě nemáme ani Herkula, co ho bude maximálně vytáčet :D Ale již brzy :D

 

Další část se bude zabývat sny, jak těmi dobrými, tak těmi špatnými, jste zvědaví, co se zdá Meg a jaké noční můry má Hadés? Prozradím, že to, co se jim zdá na začátku nebude to stejné, co se jim bude snít na konci :D

​

Mnozí z vás se také ptá, co znamená ta černá lilie na konci. Nuže, můžete spekulovat jako Megara, ta květina může mít několik významů. 

Kapitola 7.
Sladké sny část 1.

Hadés kupodivu nebyl jediným nepříjemným bohem v pantheonu, rivalita mezi bratry nebyla tak ojedinělým jevem stejně jako žárlivost a sváry. Podobný vztah spolu měl Morfeus bůh spánku a jeho mladší sourozenec Phantasos, který žel bohu byl bůh bez potfeje a nebyla mu svěřena žádná instituce. Ano i takový se tu našli, kteří neměli „práci.“ Takový bůh neměl závazky a vlastně se tak trochu mohl flákat, jak chtěl, ale někteří jedinci, i když jich bylo málo, toužili po tom být užiteční a po zodpovědnosti, to však nebyl případ Phantasose, kterého by někdo přirovnal spíše k nepřejícímu skřetovy. Toho poháněla chorobná žárlivost.

Tento nepřející bůh toužil po moci, jakou měl jeho starší bratr, který byl jeho přesným opakem, a tak po celé roky a dekády vytvořil způsob, jak toho dosáhnout.

Právě teď tento věrolomný bůh nebo spíše skrček, seděl ve svém křesle svého ponurého domu, který vypadal jako převrácený svět vzhůru nohama a měl v ruce jehlu jako švadlenka.

Svíce na stole hořela věčným plamínkem a vrhala stíny na jehelníček a nemožně barevnou deku, která se táhla metry a metry dolů po schodech, až se zdála dlouhá celé míle. Každý ušitý čtverec tvořil mozaiku s vyšitými monstry z těch nejhorších nočních můr, jaké si člověk nebo bůh dokázal představit.   

„Tak, hotovo, trvalo to sice sedmdesát, let, ale je na světě!“ pochvaloval si Phantasos svou práci, když nit přestřihl nůžkami.

„S tím zničím všechny šťastné sny a zbudou jen ty zlé, bratře,“ zle se zasmál vlastnímu dílu, které vzal do kostnatých rukou a deku protřepal.

„Ještě by to chtělo vhodné jméno…“ zapřemýšlel.

„Přehoz děsu? Závoj utrpení? Plášť úzkosti? Deka zklamání? Počkat, už to mám! Neklidník! Ano! No, to je dobrý, je pěknej, barevnej, a není přeplácanej.“

Phantasos se protáhl a chytil konec neklidníku, čímž si ho hodil přes rameno jako pytel a vydal se ke dveřím.

„A teď všichni hezky od postýlek, nebude to dlouho trvat, brzo budu pánem snů já,“ zasmál se škodolibě a vzlétl do vzduchu, aby vyklepal svou deku a všechny zlé sny na nebohé smrtelníky i bohy.

 

************************************************************************************************************************

 

Megara stála v nějaké světnici kamenného domu, pokud mohla soudit, byl to typický domek někde na vesnici, z venku slyšela mečet kozy a to nebylo jediné, nějaký hlahol se přibližoval jako vlna, desítky malých hlásků štěbetaly jeden přes druhý.

Než stačila vykročit, rozrazily se dveře, a dovnitř se vyvalily děti, desítky a desítky dětí se cpaly přes sebe v košilkách nebo plínkách a tahaly ji za šaty. Všichni po ní něco chtěli, někdo brečel, další křičel, že má hlad. Ohlušující kakofonie hlasů přeřvávajících se jeden přes druhého. Miliony dotazů na svou matku, kterou měla být ona jako středobod toho všeho. Ne, nebyla připravena být matkou dětí, co by si s nimi počala? A co bylo tohle za dům? Nějaký sirotčinec opuštěných dětí?

Bylo to doslova na zbláznění a začala být silně nervózní s tím, co si počít. V tu chvíli opravdu zatoužila být zpátky v podsvětí a utéct od tohoto „běžného“ života, který čekal na každou ženu.    

Najednou se dveřmi procpala zlatá nosítka se dvěma černými otroky vpředu i vzadu.

Adonis seskočil na zem a procpal se chumlem desítek dětí, než ji vzal do náruče.

„Jsem doma, ženo, můžeš začít oslavovat, a jak jinak bys chtěla uctít svého muže, než že budeme mít další děťátko,“ rozesmál se a Megara se zhrozila a vzepřela v jeho pažích. Děti kolem začaly brečet ještě víc a Adonis se ji pokusil políbit. Tohle byla hrozná noční můra, možná ta nejhorší a tak začala křičet.

S lapáním po dechu se Meg posadila na posteli a na chvíli nepoznala rozdíl mezi realitou a snem, naštěstí v její ložnici nebyl žádný křik ani pláč a už vůbec ne někdo, kdo by se na ni vrhal.

„Díky bohu,“ vydechla zničeně s rukou na srdci, které pod košilkou tak rychle tlouklo. Víčka měla těžká jako pytle s uhlím, neuměla popsat ani to, jak byla unavená, takhle se to už opakovalo třetí den a ona byla naprosto bez energie. Teď se spíše podobala těm plujícím duším v řece Styx, než čemukoliv jinému. Z hrůzy, že by znovu usnula se, znovu vyděsila.

„Cokoliv jiného, než znovu ten sen,“ zasténala a vstala z postele. Rukama si protírala oči, možná trochu vody by jí udělalo lépe.

Se skoro zavřenýma očima doklopýtala bosa ke dveřím a vyšla na chodbu, a tam o něco zakopla a spadla.

„Něco mě zavalilo, Bolesti, pomoz mi z pod toho kamene,“ zanaříkal malý ďábel.

Zavalitý démon vedle něho rozlepil oči a mžoural, co se stalo, zatímco v náručí držel polštář.

„To jste vy? Co tu děláte uprostřed noci?“ zanaříkala Meg, když se zvedala, naštěstí dopadla do měkkého, protože i Zmatek si nesl svůj vlastní polštář.

„Meg?“ zamžoural na ni Bolest zpomaleně.

„Nemůžeme spát, nebo spíše můžeme, ale zdají se nám hrozné sny,“ otřásl se Zmatek.

„A kam jdete?“ zajímala se unavená Megara, a zívla. Bylo neskutečně těžké udržet víčka otevřená a neusnout ve stoje. 

„Nooo, mysleli jsme si, že…“

„Šli jsme za Hádem, aby…“

„Šli jste se k němu vyspat?“ zamumlala Meg jedinou nejhloupější možnost, jakou v tu chvíli byla schopna vymyslet, a oni se toho hned chytili.

„Přesně, když nás nechá spát v jeho posteli, třeba se nám nebudou zdát ty hrůzy.“

„Když půjdeme všichni, budeme v přesile,“ navrhnul Bolest a až teď si Meg všimla, že oba mají nejen polštáře, ale na hlavách i spací čepičky s bambulema.

„Pokud si myslíte, že to pomůže…“ znovu zívla.

„Musí, jinak si lokneme z jezírka zapomnění a budeme v limbu,“ také zívl Zmatek a tak se trojice nespavců vydala k Hádově ložnici.

Meg v tomto pokoji nikdy nebyla, ale daň za to, že se po několika dnech konečně dobře vyspí, byla natolik lákavá, že by vlezla i lvovi do tlamy.

Klidně by šla dál po chodbě, kdyby ji ti dva nechytili a nenavedli do Hádovy ložnice, odkud se ozývalo chrápání.

„Šéfe, my nemůžeme spát, pomozte nám,“ procpali ji jako první dovnitř jako nějakou nevědomou oběť.

Uprostřed prostorné místnosti stála černá obrovská postel hodna krále s tmavě modrými pokrývkami, které vypadaly jako bouřkové mraky, Meg netušila, zda to jen tak vypadalo, nebo to byla skutečná pohyblivá iluze, nebo to taky mohly být skutečné mraky. Bylo to natolik lákavé, že se bez dalšího slova jako duch vydala k posteli.

„Chyť ji, nebo se lekne a spálí ji na škvarek, a pak nebudeme mít žádnou návnadu,“ kopnul Zmatek Bolest do zadku.    

Meg se v poslední chvíli kolem pasu omotal ocas, než po hlavě havarovala přímo do Hádovy postele. Mrzutě přitom zamručela.

„Nechte mě, já chci spát…“ zaúpěla, protože se vzdala.

„Já už ji neudržím,“ zatnul zuby Bolest.

„Šéfe, jste vzhůru? Tady vaši ponížení služebníci…“ schoval se Zmatek za polštář, že mu koukal jen nos, oči a čepička.  

„Co…CO?“ posadil se zpříma pán podsvětí naprosto dezorientovaný, až mu poskočila bambule na čepici.

„Jestli jste vzhůru,“ zopakoval Zmatek pisklavým hláskem.

„No, teď už jsem. Co je?" zavrčel Hadés, který rozespale otevřel oči.

„Vaše špatnosti, můžeme se tu schovat před nočními můrami?" prosili ďáblíci  a nezapřeli v hlase jasnou zoufalost, pro všechny případy se nenápadně kryli za malátnou Meg. Té se oči už sami zavíraly únavou, jelikož srdce přešlo na původní tempo a teď ji dohnala únava.

„Nooo,“ zamrkal Hadés, ale popravdě v polospánku pořád moc nevnímal a nějak mu bylo jedno, co se kolem něho děje, „dobře vy dva? Tři? Pět? Kolik vás tu je? Ruce nahoru." 

Pán podsvětí nemohl odhadnout, kolik jeho poskoků se v ložnici nachází, protože jedno oko už měl zase zavřené, než však usnul, dokázal poskládat důležitou větu.

„Každýho, kdo mne znovu vzbudí, spálím na prach!" zavrčel nevrle Hádes a převalil se na druhý bok a v tu ránu tvrdě usnul, jako když ho do vody hodí.

Celá skupina se uvelebila v jeho posteli, Zmatek s Bolestí se schoulili u nohou svého pána jako věrní psi. Využívaje toho, že oba si přinesli i své polštáře, což jim bohatě ke štěstí stačilo. Naproti tomu Megara, která tento luxus neměla, musela vzít za vděk jedním z Hádových polštářů, co na posteli měl. Naštěstí pán podsvětí si tuto postel pořídil ještě, jako mladý megalomanský bůh, který doufal a očekával, že jeho lože bude plné noc co noc krásných dívek, tak si nechal udělat postel, kde se vyspí on a šest dalších osob vedle něj. Celá skupina se tam v klidu vešla.

Aniž by to plánovali, rozdělili si postel na čtyři nestejně velké čtvrtiny. Hadés s Meg spal každý na své polovině, a dva ďáblíci na opačné straně.

Všichni tři byli, tak unavení, že sotva se jejich hlavy dotkly polštářů, okamžitě odpadli do říše snů, toho hlubokého a hlavně k úlevě všech bezesného. Klid v ložnici trošku rušilo chrápání Bolesti, ale naštěstí ne natolik, aby to někoho vzbudilo, anebo bránilo ve spánku.

Hadés objal svůj velký polštář a zabořil do něho hlavu, ihned se tak vrátil do svého předchozího snu, který byl velice rozdílný od těch nočních můr, které zažívali jeho pomocníci. Pán podsvětí v něm kráčel spálenou krajinou po prašné cestě, vše bylo v monotónních barvách, tráva černá stejně jako stromy spálené, nebe šedém bez ptáků a ve vzduchu se třpytil prach, zmateně se rozhlížel kolem sebe, když nakopl malý kámen.

„Šéfe! ŠÉFE!“

Spálenou krajinou k němu zamířil Zmatek, který se tam najednou objevil a běžel k němu. 

„Šéfe. Všechna zvířata, lidi, nestvůry, magické bytosti a bohové zmizeli. Já už taky mizím!" oznámil mu jeho poskok hrdě, jako by reportoval výsledek nějakého plánu, který se konečně povedl a sám se rozpadl na popel, který rozfoukal vítr. Hadés ve snu zmateně kráčel dál temnou zemí a užíval si ten výhled s úsměvem. Brzy mu tak došlo, že to, co mu snový Zmatek řekl, byla pravda. Místo strachu, smutku anebo zlosti jej ta ironie naopak velmi pobavila. Začal se šíleně smát, až se musel opřít o kolena. 

„Já jsem vážně sám! HAHAHAHA!" to nadšení bylo téměř hmatatelné, jelikož jeho snem bylo být jedinou osobou na světě. To totiž znamenalo, že je nejmocnějším bohem na světě v podzemí i v nebesích. Jeho smích náhle přehlušil zvuk, jako když troubí slon.

„Hmm, tak úplně sám tu nejsem. Najdu toho narušitele a pošlu jej do nicoty, a pak se mohu znovu opájet svou dokonalostí," vykročil odhodlaně vpřed a marně hledal toho záhadného slona. Žádné zvíře však v černé krajině nebylo možné vidět, to do jeho snu totiž vstoupilo chrápání Bolesti…

Phantasos tou dobou seděl zpátky na improvizovaném trůnu a sledoval nadšeně svůj barevný plášť, který pořád natřásal. 

„Dokonale to funguje! HAHAHA... počkat! CO TO JE!" všiml si, že v plášti se objevila díra v místech, kde měla být noční můra určená pro Háda. Phantasos se na svou deku zadíval blíže nad plamínkem svíčky, načež ho zuřivě shodil na zem a začal ho hasit podupáváním, čímž díru ještě zvětšil na ohořelý kráter.

„Dooobřeee, Háda jsem trošku podcenil. Místo, abych na něj seslal noční můru, jsem na něj seslal krásný sen, co ho potěšil, to ale nebude dlouho trvat," podrbal se bůh na bradě a sáhl po jehle a niti. To bylo totiž jediné vysvětlení, které dávalo smysl. Kdyby noční můra příjemce potěšila a doslova zahřála u srdce, tak by se tento "žár" přenesl na plášť, vlastně ještě přesně netušil, jak to celé funguje, deka byla novým nevšedním kouskem magického umění, a tak bylo zatím záhadou, co všechno dovede. 

Otázkou bylo, zda byl Hadés tak mocný, že mohl ovlivnit i své sny, které by deku poškodily nebo to bylo jeho špatnou manipulací s látkou a svíčkou.

„No co, zítra na něj budu připraven," prohlásil dopáleně Phantasos. Zadíval se na svůj Neklidník, který blikajícími světly ukazoval všechny trpící nešťastníky nočními můrami.

„Jen počkej, Háde, teď už mi neunikneš. Kdo se směje naposledy, ten se směje nejvíce!“

 

***********************************************************************************************************************

 

Druhý den ráno se v poradní síni sešli se stížnostmi všichni Hádovy podřízení, kromě Chárona samozřejmě. Ten měl jako vždy důležitou práci převážet mrtvé. Všichni až na Bolest měli velké tmavé kruhy pod očima. Pravda, Meg se Zmatkem vypadali o něco lépe než všichni ostatní, jelikož oni i přes hrozné chrápání, se alespoň trochu vyspali. Všichni se opírali o to, co bylo po ruce a nebylo pochyb, že jejich motivace k rozdaným úkolům byla teď na pokraji zlomu.

Nikdo netušil, co se děje ale bylo tu i pár podezřívavých pohledů, že to má s Hádem nějakou souvislost popřípadě, zda by se nejednalo o nějakou jinou zákeřnou nemoc, která tohle způsobuje, a proto tu byli pro odpovědi.

Ti, co měli ještě nějakou rezervu energie, začali diskutovat a ti zbývající na poradě rovnou spali anebo usínali ve stoje, dokonce i Lamia vypadala vyčerpaně, když smýkla ocasem vedle Megary.
„Taky jsi měla noční můru?" zajímala se soucitně Meg, přeci jen démonka na ni byla vždy hodná a vstřícná.
„Ano, drahoušku. Zdálo se mi, že je mi hrozně zle a já zvracím všechno, co jsem pozřela. Těsně předtím, než jsem seschla, jako vrásčitá švestka, se mi naštěstí podařilo probudit," otřásla se démonka při vzpomínce na hrozný sen. „Podívej se na moje šupiny, úplně ztratily svůj lesk a krém z kozího mléka také nefunguje, co když opravdu uschnu?“ do ženina hlasu se vkrádala roztřesená panika, protože si pořád nervózně hladila ruce jako neurotik.

„Je to jen spánek, Lamio, všechno je to jen ve tvojí hlavě, neboj se, nic se ti nestane, chce to jen se pořádně vyspat, nic víc,“ povzdechla si Megara, která vnímala, jak má opuchlé oči a na rukách cítila závaží, jak ji táhne k zemi.

„Jak je na tom Cháron," zajímala se, protože jestli přestane mluvit, přestane vnímat, musela se na něco soustředit a přinutit mozek pracovat.

„Lépe než mi všichni dohromady. Díky svému poslání nemusí spát, a tak jej noční můry netrápí," prohlásil Zmatek závistivě a mávl vedle nich rukou. 

„Jo. Dokonce si pískal nějakou veselou písničku!" přisadil si Bolest závistivě.
„Ty mlč, tvoje chrápání by probudilo i mrtvého. Nebýt tebe, mohli bychom se alespoň trochu vyspat," ukázala Meg obviňujícím prstem na Bolest a Zmatek přikyvoval.

„Já za to přece nemůžu!" bránil se viník a vysloužil si tak naštvaný pohled od obou.

Než stačil spor eskalovat, vplul do síně Hadés v opravdu dobré náladě a i on si vesele pobrukoval nějakou chytlavou písničku.

Jakmile všichni zpozorovali svého vládce, začalo učiněné pozdvižení, všichni se probudili a začali mávat rukama v rozhořčení. U Háda se najednou objevil dav nespokojených podřízených, kteří hrozili pěstí.

„My se chceme vyspat!“

„Žádné špatné sny!“

„Konec nočním můrám!“

Dav skandoval a překřikoval se. Hádova nálada najednou sklouzla do vývrtky, protože to vypadalo, jako by ho jeho věrní chtěli začít linčovat.

„Klid, klid, tak se zase všichni UKLIDNÍME!“ zařval a rozžhavil se do ruda. To už na ostatní zapůsobilo jako odstrašující příklad a nastalo hrobové ticho.

„Moji věrní,“ pokynul pán mrtvých, „nahoře je hrozné pozdvižení. Všichni zdá se mají hrozné noční můry, že se ani trochu nevyspí..." prohlásil na začátek pobaveně Hadés a všímal si naštvaných obličejů před sebou. 

„Nejen nahoře, ale i tady dole!" zvolala Lamiia, aby ji slyšel. 

„Ale prosím vás, mě se spí docela dobře,“ pokrčil Hadés rameny jako by se vlastně nic závažného neřešilo, „navíc je hrozně vtipné vidět všechny ty bohy a bohyně nevyspalé. No, co všechno zlé je k něčemu dobré. Jelikož lidé nahoře se snaží různě udržet vzhůru, to nevydrží dlouho. Brzo budeme mít spoustu nových zákazníků a to hlavní je, že my nemusíme ani hnout prstem," prohlásil spokojeně pán podsvětí.

„Ale my nejsme bohové ani smrtelníci, taky potřebujeme spát!“ z davu se zvedla jedna pěst a k ní další, až se nad jejich hlavami ruce míhaly jako jedovatí hadi toužící někoho uštknout.

„Klid, já s váma soucítím, být vámi, taky bych se chtěl vyspat,“ dal si Hadés ruku na srdce a vykouzlil zubatý úsměv plný optimismu, bohužel pro mnohé falešný.

„Jak dlouho to máme ještě vydržet?“ ozvalo se z davu.

„Hmm,“ dobrá otázka,“ zamnul si pán mrtvých bradu, „co to udělat trochu sportovně, budeme soutěžit, kdo vydrží nejdéle a neumře, ten vyhrál víkend na Krétě, osobně mu zaplatím cestu, co vy na to?“

Za Hádem se na zdi rozprsklo shnilé jablko na výraz vzpoury, evidentně vidina se vyspat převažovala nad dovolenou.

„Dobře, tak soutěž ne, a co třeba neomezenou hostinu po dobu deseti dní. Taky ne?“ začal couvat, když dav udělal krok směrem k němu.

„A co třeba orgie, všichni mají rádi orgie?“

Reakce nebyla moc plná nadšení, nikdo neměl zájem o nějaké dovádění, protože byli na hranici únavy.

„Žádné orgie? Jste divný,“ protočil Hadés oči.

„My se chceme jen vyspat!“

„Pokud by se o Hádovi někdy mohlo tvrdit, že byl v úzkých na vlastním písečku, bylo to teď. To, že měl problémy na Olympu, a že mu smrtelníci neprokazovali velkou úctu bylo podružné, ale vlastní lidi z podsvětí? Ne, to si nemohl dovolit.

„Už to mám, v Thébách je určitě nějaké to bylinářství, zkuste něco na spaní, já nevím, třeba čaj z ropuchy, uvidíte sice bludy, ale co, vyspíte se a co ty,“ prošel se mezi svými poddanými a zaměřil se na harpyii s ostrými drápy, které vztekle zatínala do kamenné podlahy, „tobě by určitě prospělo se vykoupat v levandulové lázni, a to nemyslím pro to, že se pořád drbeš,“ oprášil si roucho, jako by setřásal breberky.

Všichni zírali na svého pána, který se snažil z problému nějak vyvléct, jelikož netušil, kde, a jak ten problém vznikl.

„A co ty kruhy pod očima? Na ty by stačilo nějaké to líčidlo, ne že bys to potřebovala,“ zazubil se na postavu, která vypadala jako čarodějnice a nebylo jí vidět do tváře.

„Já jsem chlap,“ zahuhlalo to.

„Promiň, kámo,“ omluvil se, a pak se k němu naklonil a zašeptal, „být tebou nenosím takový hadry, je to strašně zženštilý a nedělá to podsvětí dobrý jméno.“

Pán všech mrtvých odolával všem vražedným a unaveným pohledům, který se do něho zabodávaly jako dýky, „chci vás ujistit, že na řešení se pracuje, nemám pravdu, Zmatku?“ zvolal vesele Hadés sršící optimismem a očima hledal svého věrného poskoka. Ten už se opíral o mramorový sloup a chrápal.

Meg do něho kopla sandálem, aby se probudil.

„Co? Jo, jasně, šéfe,“ začal přikyvovat, ale víčka mu klesala zpátky jako železná opona.  

„Fajn, když jsme si to teď všichni vysvětlili, má ještě někdo něco na srdci?“ nabídl svůj pověstný žraločí úsměv a kolem hlavy mu proletělo další jablko.

„Kdo to byl?“ Hádova kůže se rozžhavila jako slunce a všichni přítomní se rozprchli, dokud tam nezůstal jen náš trojlístek.

„Takže, co hodláš udělat, óóó všemocný?“ ušklíbla se Megara pochybovačně a vykročila k němu nebo spíše k jeho zádům, na které poklepala. Ženina chůze v ničem nepřipomínala tu svůdnou krásku, kterou byla předtím, teď byla ráda, že udělá pár kroků a spíše se vlekla.

„Přemýšlím…“ ozvalo se bzučení, které vydával, asi jak se ozubená kolečka v jeho hlavě urputně otáčela.

„Já vím, že bys rád uvítal další duše tady dole, ale my ostatní to bez spánku nezvládneme,“ pokusila se ho přemluvit a nutila se do smířlivého tónu, o čem doufala, že zabere.

„Všichni tady k tobě vzhlížejí, Háde… no, možná ne všichni, ale někteří ano,“ opravila se, protože věděla, že na něho platí dvě věci, jedna byla podlézavost a druhá sázky.

Meg se mu nehodlala plazit kolem nohou a prosit, ne na to byla příliš hrdá, i když pomalu se stále větší únavou začala tuto metodu přehodnocovat, ale pořád se ještě držela na svých prioritách.

„Ukaž všem, že k tobě mohou mít důvěru,“ Meg ze všech sil odolala zívnutí, jinak by se čelem opřela o jeho záda a na místě usnula. Sama věděla, že tohle moc dlouho nevydrží.

„Šéfe, tohle je vážná situace,“ stěžoval si Zmatek, který si prsty držel víčka nahoře, aby mu nepadala.

Všichni napjatě čekali, jaký skvělý a úžasný plán se mu honí hlavou, který vyřeší jejich starosti, a když se Hadés konečně otočil…

„U všech nestvůr! Málem bych tě nepoznal, nemáš jiný účes?“

Meg nechápavě zamrkala, dobře, nevypadala dnes krásně, dokonce neměla sílu na to se ani učesat, ale… vážně ji musel tak urazit? Pán všech mrtvých se opravdu nebral servítky.

„Tohle ti možná pomůže,“ hodil jí do dlaní fialovou kostku levandulového mýdla, která se zhmotnila prakticky z ničeho, když kolem ní prošel.

Megara se studem málem propadla, naznačoval jí snad, aby se taky vykoupala? Bohužel zastávala názor, že voda únavu nesmyje, navíc, kdyby si sedla do lázně v ten moment by usnula a utopila se. Tohle ji uráželo do morku kostí. S posledními zbytky sil se napřáhla a hodila po něm fialovou kostku.

„Nevypadala bych tak, kdybys s tím něco udělal!“ vypěnila.

„Jako že bych tě měl učesat?“ nabídl nevinně.

„Tohle není legrace, jasné? Když něco neuděláš, porušíš tím naši dohodu, protože budu mrtvá a je jedno, jestli to je rukou boha, smrtelníka nebo monstra,“ rozčílila se Meg a dupla rozzlobeně nohou.

„Ale no tak, Meg, miláčku, na nápravě se pracuje, musíš nechat tuhle skvělou mysl najít řešení,“ rozpřáhl ruce, jako had k ní připlul a poplácal ji po hlavě, jako by byla jen nějaké nebohé malé zvířátko, které zachránil před mrazem.

„Spíše by na tvé hlavě mělo být napsáno, mimo provoz,“ s tím se otočila a odešla.

„Tak, to by bylo, a teď vy hoši, ke mně,“ zatleskal rázně, aby chrápajícího Zmatka probudil, Bolest naopak neznámá síla vzala a zatřásla s ním ze strany na stranu.

„Tak, chci slyšet vaše postřehy, doufám, že jste sledovali všechny ostatní, co tu byli,“ naklonil se nad ně jejich pán.

Oba ďáblíci se na sebe zmateně podívali a jeden ve strachu přikývl a druhý zakroutil hlavou.

„Budu to brát jako ano,“ zamračil se na Bolest.

„Takže, řekněte mi, kdo tu chyběl? Každý kdo si chtěl stěžovat, sem přišel, ale přes to se tu neshromáždili všichni. Fúrie a harpie jsem viděl, moji vrchní soudci také, pak tu bylo pár rarachů z tartaru, vyslanec Thanatose, Nykty jsem taky zahlédl, pak pár kostlivců, úředníci, pár strážných…“

„Kerberos tu nebyl, šéfe,“ zvedl prstík Zmatek.

„Ten asi sotva za něco bude moct, neházejte pokaždé vinu na to štěně,“ rozčílil se Hadés, který nedal na svého mazlíčka dopustit.

„Je potřeba to brát systematicky a já vím, kdo sem nedovlekl svůj zadek, za prvé jsou to…“

„Já vím, já vím! Sudičky!“ poskočil Bolest.

„BINGO! Ale sudičky ví dopředu všechno, co se stalo a stane, takže i když vědí, kdo za to může, nic mi neřeknou,“ odmávl to Hadés jako zbytečnou námahu.

„A co Hekaté?“ tentokrát to byl Zmatek, kdo vyslovil další jméno.

„Ta by musela spolknout svou hrdost, aby se tu ukázala,“ ohrnul pán mrtvých horní ret v jakési grimase, která mu nebyla po chuti. S touto bohyní měl už několik nepříjemných výstupů, a pokud se něco mohlo říci, pak to, že jejich vztah byl o tolerování toho druhého, i když Hekaté vždy toužila po větší moci a to po jeho trůnu.

Mohla v tom mít prsty? Jak moc velká námaha by ho stála, získat od ní informace? A co kdyby do toho nebyla zapletená? Namáhal by se zbytečně.

„Je tu ještě někdo, kdo tu chyběl a ví někdo kdo? Hm?“

Dvojice očí k němu vzhlížela naprosto oddaně.

„Samotný bůh spánku, Morfeus, a co z toho vyplývá?“

„Že nemá žádné noční můry?“ dedukoval Zmatek.

„Přesně, tobě to, ale dneska pálí,“ pochvaloval si Hadés, „Morfeus spadá pod moji jurisdikci, možná bych mu měl udělat malou jarní kontrolu, jestli tu svoji zázračnou deku alespoň jednou ročně vypral...“

      

***********************************************************************************************************************

 

Toho večera měla Megara stejný problém jako předchozí noci, tentokrát byla ještě zoufalejší. Pořád se převracela sem a tam, a nakonec několikrát udeřila pěstmi do polštáře ve vší frustraci, jako by to byl Hádův obličej. Tohle bylo vážně zoufalé, usnula na pár chvilek a za očima se jí odehrávala jiná obdoba jejího snu s Adonisem jako nějaká předzvěst blízké budoucnosti, když ji naháněla kupa uřvaných dětí.

Se zasténáním a dokonce poslepu sklouzla z postele a jako náměsíčná se vyplížila na chodbu, cesta ji neomylně vedla na jedno jediné místo, kde se předtím vyspala.

Hodila za hlavu dnešní hádku, i předsevzetí, než jít do Hádovy ložnice, půjde se raději vyspat ke Kerberovi, jenže podvědomí ji vedlo jinam, což si neuvědomila až ve chvíli, kdy odhrnula cizí pokrývku a tajně se neschovala v Hádově posteli.

Obklopila ji teplá a měkká oblaka jako cukrová vata.

„Tohle jsem potřebovala…“ zašeptala spokojeně.

„Já taky…“ odpověděl ji jiný hlásek, který rozhodně nebyl pána všech mrtvých, ale jí to bylo jedno, teď jí záleželo na svém vlastním blahu.

Už byla téměř mimo, když ložnici naplnilo nepříjemně pronikavé modré světlo.

Meg nešťastně zamručela a přetáhla si pokrývku přes hlavu.

„Háde, mám tu naléhavé poselství, vstávej,“ zatrylkoval posel, který se vznášel ve vzduchu a jeho kůže vydával ledově modré božské světlo, které prosvítilo tmu.

„No teda, tohle musel být divoký večírek,“ posmíval se na to, co viděl před sebou, protože už před Megarou se u pánových nohou svíjel Zmatek i Bolest. Ji Hermes nemohl pořádně zahlédnout, ale zpod peřiny vykukovaly její třešňové vlasy.  

„Až tohle řeknu, Héře, tak mi neuvěří…“ mumlal si pro sebe při představě těch drbů.

„Nemůže tu být alespoň chvíli ticho?“ zanaříkala Megara a švihla polštářem po Hermésovi, který se mu mrštně vyhnul a ten narazil do dveří.

„CO SE TO TU ZASE DĚJE?“ posadil se Hadés zpříma a mrzutě se mračil, „co tady děláš?“

„Jsem tu na rozkaz Dia, svolává naléhavou schůzi, máš se dostavit, jsi poslední na seznamu, tak pojď.“

„Teď? Uprostřed noci? Já to věděl, už se zbláznil a teď za sebe shání náhradu,“ hrabal se z postele a zívl.

„Sni dál,“ mávl rukou Hermes.

Za pár chvil už oba dva byli za nebeskou bránou a kolem nich pluly modré obláčky.

„Proč nás sem taháš takhle uprostřed noci, Die? Víš, že mě zítra hned po ránu čeká válka?“ rozčiloval se Árés ve svém žlutém nočním úboru, který byl z vyhlídky nějaké sešlosti stejně nadšený jako bohové okolo.

„To není jen tak, musím si na to odpočinout!“ protáhl se bůh války a protřel si oči.

„Zítra je na jihu svátek zamilovaných, potřebuji být u všech svateb,“ povzdechla si Afrodita, která se dostavila v růžovém županu a natáčkách na hlavě.

Jak Hadés zpozoroval ze stínu, byly tu jen ti nejdůležitější bohové vytažení stejně jako on z postele uprostřed noci a to nebylo obvyklé.

Trochu mu to připomnělo shromáždění toho dopoledne v jeho říši, protože i zde byli bohové nevyspalí a zničení, Bacchus už to například rovnou zalomil a chrápal opřený o stůl.

„Zaznamenal jsem jistou záležitost, která vyžaduje okamžitou pozornost,“ prohlásil sám Zeus a bouchl kladívkem o stolek před ním, u kterého stál coby zákonodárce.

„Tak to brzo,“ protočil očima Hadés.

Kontrast mezi ním a pánem podsvětí byl propastný, tam kde měl Hadés kůži šedou a nezdravou, měl pán Olympu svěže opáleně bronzovou, tvář mu zdobil bílý ctihodný vous a světlé vlnité vlasy, bystrýma modrýma očima pozoroval vše okolo a měl na sobě světle fialovou noční tógu, z čehož nejimpozantnější byly jeho mohutné svaly.

„Čuchám, čuchám nějaký problém…“ poškleboval se tiše Hadés, který si stoupl do stínu sloupu, což dělával vždy, když se chtěl dozvědět co nejvíce za zády svých krajanů, kteří netušili, že tam je.

„Přišly výsledky úspěšnosti bohů. Tady jsou,“ roztáhl Zeus svitek a uchopil ho svýma mocnýma rukama, ve kterých by lehce drtil kmeny stromů.

„Hej, brácho, není trochu trapné se tu chlubit zásluhami? Všichni víme, že ty seš na tom vždycky nejlépe, eh? Teda až na to, kdy jsi upustil haldu blesků na Pompeje zrovna v době přehlídky. Ahhh, to byl dobrej kšeft, fakt dobrý, tenkrát mi dost stoupla čísla, zatímco tobě pěkně klesla oblíbenost u smrtelníků,“ neodpustil si rýpnout Hadés, ale bratrova ruka ho zastavila, když ji zdvihl smířlivě do vzduchu.

„Nejsme dnes tady, abychom si řekli, kdo je z nás všech nejlepší…“ pravil, „ale jde o to, kdo je tady nejhorší.“

„A to nás má zajímat uprostřed noci?“ zívnul unaveně Apollón vozataj se sluncem.

„Mělo by, je to totiž Morfeus, bůh spánku,“ povzdechls i Zeus a to vyvolalo pozdvižení. Ostatní bohové zalapali po dechu, a pak začali přikyvovat, když jim došlo, proč se asi schůze koná v tak nevhodnou dobu.

„Takže to nejsem já?“ ušklíbl se hrdě Hadés.

Zmíněný bůh spánku spráskl ruce, „jak je to možné? Vůbec ničemu nerozumím,“ kroutil bezradně hlavou, když popošel dopředu a jeho kůže se modře leskla jako noční obloha. Nebyl to žádný krasavec, tváře měl odulé, krk silný, vlasy černé a jaksi mastné pod zlatou čelenkou, rty masité, nos velký a široký jako by byl nejméně dvakrát zlomený a jeho tělo mělo spíše rozměry bůžka hojnosi, který nechyběl na žádné hostině. To co však člověka upoutalo, byl jeho sympatický hlas, který dokázal člověka uklidnit.

„Neudělal jsem nic neobvyklého, to vážně nechápu.“

„Smrtelníky v poslední době trápí špatné spaní, Morfee ale především je mučí zlé sny,“ snažil se mu napovědět Zeus.

„Zlé sny? Co to je? Zlé sny přeci neexistují. Říše snů je tím nejšťastnějším místem, kde se nám zdají a plní naše tužby,“ hájil se Morfeus.

„Oh, třeba se našemu bohu snů trochu potrhal jeho závoj,“ napochodoval k němu bojovně Árés a chňapl po tmavě modrém hedvábném šálu, který měl Morfeus přehozený přes ruku.

„Taková slova si vyprošuji i takový tón, ano? Chráním ho proti molům a peru ho v měkké vodě, klidně se všichni podívejte, v jakém je dobrém stavu,“ protřepal ho proti Hermésovi, Arésovi a Hádovi. Všichni tři okamžitě popadali na zem jako figuríny a začali chrápat, jak je zasáhla silná magie spánku, která se ze šálu uvolnila.

„Ano, zdá se, že závoj je docela v pořádku, ale jak mi pak chceš vysvětlit ty zlé sny?“ zúžil oči na Marfea Zeus.

Bůh spánku už se nadechl k odpovědi, ale předběhl ho někdo jiný, kdo číhal na svou příležitost.

„Já vám to vysvětlím, pověřili jste tak důležitým úkolem špatného boha, to je všechno,“ nabídl prosté vysvětlení Phantasos. „Nedali jste mi šanci, protože můj bratr Morfeus je starší, ale pořád je ještě čas to změnit,“ snažil se všem vnutit svou vidinu.

„Phantasi, ty se do toho prosím nepleť,“ poručil mu, než se otočil k ostatním, „omluvte ho, někdy bývá trochu vzteklý a žárlivý.“

Phantasos se rozhodl kout železo, dokud bylo ještě horké, a tak se přitočil k vládci Olympu, aby mu pošeptal: „Být vámi, poslal bych Morfea na dlooouhou dovolenou.“

Zeus si promnul prsty svůj vous v zamyšlení, „na tom něco je…“

„Tak počkat, pokud chcete říct, že nezvládám svou práci, tak to se moc mýlíte,“ snažil se hájit Morfeus, když se vydal čelit svému mladšímu bratrovi.

„Nech tedy za sebe mluvit činy, bratře,“ Phantasos vztekle mávl svou kostnatou rukou a mraky pod jejich nohama se rozestoupily, aby ukázaly desítky obrázků spících lidí, jak sebou hází, křičí, brečí, trhají sebou a prosí ve spánku.

Mezi tím, se trojice spáčů probudila.

„Už dost! Nemohu se na to více dívat,“ zakryl si Zeus dlaní oči, „zdá se mi, Morfee, že zanedbáváš svou práci, do zítřejší noci ti dávám čas, abys napravil své chyby, jinak dám spánek na starost někomu jinému,“ rozhodl pán Olympu přísně.

Phantasos si škodolibě zamnul ruce, jako by už teď mu všechno o čem snil, spadlo do klína. „Tak tedy zítra,“ ušklíbl se na všechny a vydal se pryč.

„Tak tomu se říká, bratrská láska,“ poznamenal Hermes ironicky.

Natěšení?

Další část je tu, a jak jste asi pochopili, naše záporáky trápí zlé sny. Nespavost je hrozná, když čučíte hodiny a hodiny do zdi nebo do stropu, ale co teprve když usnete a zdají se vám takové hrůzy? Zas a znovu zavřete oči a je tam jedna noční můra za druhou. Depresivní? Ano.

 

Dalším zajímavým uvědoměním je, že bohové odpočívají a spí. Takový neodpočatý nevyspalý bůh by mohl způsobit hrozné věci jako třeba Poseidon, který může zaplavit nějaký ostrov ve špatné náladě naopak, Arés by asi neměl moc energie hnát armády do útoku. A co Hadés? Zatím se mu noční můry vyhnuly obloukem, ale příště možná takové štěstí mít nebude.

 

Tato část je dělaná podle episody: Herkules a dlouhá noční můra číslo 43.

Kapitola 8.
Sladké sny část 2.

Noční schůze zdá se na Olympu končí, a všichni se zdá se rozcházejí, jako by skončila pyžamová párty, kde jsou všechna tajemství ukryta. Teď měli ostatní alespoň naději, že Morfeus se vynasnaží s nápravou a dá vše do pořádku tak, jak mu Zeus pohrozil.

Hadés se též otočil k odchodu a zamířil ze schůze bohů ke zlaté bráně, která měla smrtelníky varovat před vstupem, tedy, pokud by se někdo odvážil přijít, naposledy tak učinil Prométheus, který ukradl oheň a daroval ho lidem a to už nějaký ten pátek.

Pán podsvětí pohodil hlavou, aby mu konec spací čepičky ve tvaru pavouka nepřekážel ve výhledu, když se tvářil zamyšleně.

To, že celou dobu dával pozor, ještě neznamenalo, že byl unavený.

„Takže… celý ten kolosální problém se sny by se měl nejpozději pozítří vyřešit sám, pokud na tom Morfeus zapracuje, což bych mu radil, jinak přijde o místo a papá Zeus ho vykopne z Olympu. Pořád je to ale dost času na to, aby se zlepšil počet nebožtíků. Rozespalí lidé nedávají pozor na cestu, a tak narůstá počet malých, ale zásadních nehod," zamnul si spokojeně ruce.

přitom minul Artemis a Héru, jak se kolem něj plouží, jako těla bez duše. Normálně by jej pohled na Diovu krásnou manželku těšil, ale v tom to konkrétním případě mu scéna připomněla jeho vlastní poddané, které k němu vzhlíželi s žádostí o pomoc. Ta myšlenka mu docela pokazila dobrou náladu, kterou začal při shromáždění mít.

Mohl by Morfeovi hodit klacky pod nohy a všechno pozdržet, mohl by ho nechat vyřadit a na jeho místo nechat nastoupit Fantasose ALE…
„No, jo, Jenže ještě dvě noci nespaní a budu mít na krku hotovou revoluci anebo v nejlepším případě povstání. Co s tím?" promnul si svou výraznou bradu v přemýšlivém gestu, a přitom se zastavil. V hlavě se mu zrodil plán, který by mohl fungovat. Místo toho, aby zamířil do podsvětí, zamířil obloukem do Héfaistovy kovárny, ze které už na dálku slyšel známé řinčení.
Boha kovářství a řemesel našel v jeho výhni, kde zuřivě mlátil kladivem do kovu, ze kterého létaly jiskry. Dozajisté pracoval jen proto, aby nemusel spát nebo aby se vyhnul Afroditě, která měla na poradě kyselý obličej.

Na kováři bylo vidět, že i jeho ho trápí noční můry, jako každého jiného, jen jeho nepříjemný výraz nebyl za bujnými vousy pořádně vidět. Zkoušel se proto zaměstnat bušením do kovu, při pokusu vytvořit alespoň něco produktivního.
„Zdravím tě, Héfaiste, příteli,“ dodal Hadés s úšklebkem, „jak se máš v tak pěknou noc?" 

Zajímal se pán podsvětí dvorně jako by byl jen na zvědavé procházce ovšem v nočním úboru. Avšak jeho vstřícná dvornost narazila do zdi nezdvořilého a špatně naloženého boha. 

„Co chceš, Háde?" zavrčel Héfaistos nevrle.

„Ty jsi nikdy nebyl na dlouhé řeči, co? Přišel jsem si vyzvednout, takovou malou drobnost, kterou máš u sebe. Pohár nechutnosti, jestli ho tedy ještě máš, a já věřím, že ano," vysvětlil Hadés důvod své nečekané návštěvy. Božský kovář zvedl pohled od žhavé výhně, která mu sálala do tváře a zamračil se na pána všech mrtvých.
„Ano mám. Ovšem, pokud se nepletu, naposledy jsme se nedomluvili na tom, co mi za něj dáš," svá slova Héfaistos podtrhl syčením, když strčil roztavený a rozklepaný plech do vody. Kolem bylo najednou plno páry, která se měnila v oblaka.
„Jo, no, pravda. Předběhl mne Zeus a zasnoubil tě, a pak všechny ty gratulace, dort, sliby, zástupy blahopřání... " bránil se pán podsvětí zachmuřeně, když jedinou krásnou svobodnou bohyni široko daleko přislíbil jeho bratr takovému neurvalci, který stál před ním. 

„Výmluvy," odpověděl drsně Héfaistos, aniž by se na něho podíval. 

„Dobře, nechme minulost za námi. Mám lepší nabídku, kterou určitě neodmítneš. Zajistím ti totiž dnes a zítra klidné spaní," navrhnul Hadés to, co teď kovář nejvíce potřeboval. 

„JÁ VĚDĚL, ŽE V TOM MÁŠ PRSTY PRÁVĚ TY!" uchopil Héfaistos své mohutné kladivo a vykročil k Hádovy. Ten začal rychle couvat se zdviženýma rukama a překotně vysvětlovat.
„Ne, to je nedorozumění! Já jen vím, že ten pohár dokáže nasát nechutnost. Takže by dokázal s malou pomocí vysát odpor a strach z noční můry," argumentoval bůh podsvětí a kovář sklonil své kladivo pár kroků před ním. Očividně tuto možnost zvažoval, pak náhle po několika dlouhých okamžicích máchl rukou a hodil kladivo na rameno.
„Vážně to dokážeš?" zeptal se nejistě se silnou nedůvěrou Héfaistos.
„S malou pomocí jistě," ujistil jej Hadés, i když ve skutečnosti si, tak moc jistý nebyl. Někdo prostě musel být tím pokusným králíkem, že?

Božský kovář se těžkopádně otočil a došel ke své truhle, ze které vyndal na světlo výhně další truhličku, ze které vytáhl relativně pěkný, ale nenápadně vyhlížející pohár a podal ho Hádovy. 

„Předveď ten zázrak," přikázal a usedl na kavalec z kůže, který stál stranou.
„Sleduj boha při práci a uč se," pronesl melodramaticky Hadés a mávnul rukou s pohárem vůči Héfaistovy. Z poháru unikla nezdravě zelená pára, která se nad předmětem zhmotnila do podoby drobné kapičky, kterou Hadés zachytil do poháru. 

„To by bylo. Sladké sny, siláku," rozloučil se pán podsvětí s božským kovářem, u kterého si vyklepal svůj spací hábit. Částečky spacího prachu z Morfeova pláště Héfaista obklopily jako včelí roj a v ten moment padnul manžel Afrodity na lůžko se zavřenýma očima a pokud možno spokojeným úsměvem na rtech pod bujnými vousy.  

 

************************************************************************************************************************

 

Druhý den ráno se všichni služebníci Háda opět sešli, ale tentokrát nastala významná změna, protože jej svolal pán podsvětí osobně a ne jeho nespokojení služebníci. Každému poslal pozvánku, takže mnozí se do paláce vypravili už za tmy, protože stejně nemohli spát.

Hadés spokojeně seděl na svém kamenném, trůnu a v levé ruce držel pohár nechutnosti.

Trpělivě počkal, než se sejde většina jeho sloužících, než začal s proslovem. 

„Jsou tu všichni podstatní?" zeptal se Zmatka, který se opíral ze strany o mramorovou desku, která tvořila bočnici trůnu, a ten zúčastněně přikývl. 

„Ano, vaše zlovolnosti," zaskřehotal podlézavě zelený imp.

„A není jich nějak málo? Minule jich bylo víc,“ naklonil se Hadés k němu.

„Ehm, ostatní možná cestou usnuli?“ nabídl Zmatek a pokrčil rameny. 

„No, co se dá dělat,“ ohrnul rty pán podsvětí a hrdě vstal, aby čelil davu.

„Tak, když už jste tu všichni, můžeme začít," prohlásil mírně dopáleně Hadés a očima pohlédl své poddané z jedné strany na druhou a zase zpátky. Nutno říct, že většina z nich vypadala mnohem lépe než včera, jelikož téměř šest hodin spánku většině bytosti obývající podsvětí stačilo, aby se vyspali, i když špatně.

„Chtěl jsem probrat dvě věci a ne, nejsou to prémie ani zvýšení platu, ano, dívám se na vás, úředníci. První a ta důležitější věc na programu je, že se z nějakého důvodu rozneslo, že do mého pokoje se noční můry neodváží." 

Pán podsvětí se přísně zadíval na všechny své poddané a Bolest se bleskově schoval za sloup, jako by o tom něco věděl. 

„Nevím tedy, kdo takové drby šíří, ale na příště se mimo jmenovitých výjimek komukoliv jinému zakazuje spát v mé vlastní ložnici! Naposledy, když jsem se probudil, nebylo se na podlaze kam hnout, abych někomu nešlápl na nohu, ruku, křídlo anebo ocas! Můj pokoj není žádná noclehárna! ROZUMÍ VŠICHNI?!" zařval dopáleně, jelikož se do jeho soukromých pokojů za pár dní doslova nastěhovala půlka podsvětí.

Ozvalo se sálem nesouhlasné reptání, ale nikdo se neodvážil přímo vystoupit a čelit Hádově hněvu. Jen Bolest se zpoza sloupu odvážil říct něco, co by mohlo být na půl pochlebováním a na půl odporem.

„Ale vaše zlomyslnosti, těm, co tam spali, se vážně žádné noční můry nezdály, asi je vaše dokonalost odehnala svou božskou přítomností," s tím se Zmatek okamžitě schoval za Megaru pro případ, že by jeho vznětlivý pán chtěl jeho směrem poslat ohnivou kouli.

„Ne tím to určitě nebylo. To byla jen náhoda, prostý fakt, nikomu se nemůžou zdát zlé sny pořád ne? Ale teď nadobro končí vaše starosti, protože já, váš milostivý a starostlivý vládce jsem vám zajistil toto malé řešení vašeho problému," ukázal na pohár ve své ruce a užíval si nechápavé výrazy ostatních přítomných. 

„Toto je pohár nechutnosti, jak ho kdysi někdo pojmenoval, ale historie vás nemusí zajímat, je to artefakt vykovaný Héfaistem a s mou pomocí ho naplníme každou nechutností, odporem a strachem, jenž se nachází v jeho okolí. Řekněme, pro ty z vás, kdo nemají představivost jako lék, který vytáhne horečku z nemocného těla," představil svým poddaným ten zázrak. 

„Původně, když se to vezme kolem a kolem měl sice sloužit k atentátu na Dia,“ zazubil se, „ale to není podstatné. Nyní pomocí mé odvěké síly vytáhnu všechnu odpornou hnusotu, zášť a nechutnost z vašich snů a umožním vám v klidu spát, a netvařte se tak šokovaně, nemyslím tím věčný spánek, co bych z toho měl? No, a teď potlesk, nejsem skvělý?" nadhodil v jasném signálu a Bolest se Zmatekem za jeho zády zvedly cedule, aby sloužící začaly tleskat.

„Jaké zklamání, čekal jsem větší nadšení. Teď všichni do řady, na každého se dostane,“ všechny s důležitostí krále, který kyne pohanům, obešel každého v sále, dokud pohár téměř nepřetékal.

„Dnes všichni budete spát jako mrtvá nemluvňata,“ culil se a zatahal jednoho ze svých úředníků za tvář, takže mu teď kůže visela dolů, než si ji zase vytáhl.

„A teď se můžete všichni rozejít až na tebe a tebe,“ ukázal prstem na své dva věrné sluhy.

Shromáždění se rozešlo a všichni měli buď podezřívavý pohled, nebo nevěřícné grimasy. Ne, že by někdo svému pánovi nevěřil, byl to bůh, samozřejmě, ale nebyl právě známí pro dodržení závazků a slibů, pokud je tedy nevázala nějaká ta pekelná smlouva.

Lamia se začala soukat dopředu spolu s Megarou, která jí byla hned za ocasem.

„Opravdu nám tohle pomůže?“ poukázala špičkou drápu na pohár, ze kterého se linula nechutně zelená mlha.

„Udělala bych cokoliv, abych se mohla v klidu vyspat, alespoň několik dní,“ zasyčela nevrle a při bližším prozkoumání byly vidět malé nešťastné vrásky kolem jejích očí.

„Byl bych s těmi dohodami opatrný, Lamio nebo tě vezmu za slovo,“ zasmál se Hadés, který si byl svým trikem nadmíru jistý, dokonce i jeho modrý plamen na hlavě měl jasnou neonově modrou barvu.  

„Jestli neusnu, tak to někdo odnese,“ mrskla hlasitě ocasem o podlahu a odplazila se pryč.

„Taková jemná květinka,“ protáhl obličej Hadés, „asi bych si na ni měl dát pozor.“

„Je ve tvém vlastním zájmu, aby ten tvůj nový trik fungoval, jinak tě ostatní asi rozčtvrtí a já se k nim přidám,“ nadzvedla pochybovačně obočí Meg a její stále ospalé oči sklouzly k poháru.

Hadés zamžoural na tmavý lesklý obsah, který vypadal jako ropná skvrna.

„Bude to fungovat, jinak ti já osobně odpustím rok z tvé smlouvy, můj muškátový oříšku.“

„Nevěřím ti, ale pokud jsi si sebou tak jistý, ruku na to,“ natáhla k němu odvážně paži, než si to rozmyslí.

„Tohle mám dělat já, ale budiž, s Héfaistem to fungovalo, a když to působí na boha, bude to fungovat i na smrtelníky,“ zazubil se sebejistě Hadés a i on natáhl ruku a uchopil tu jemnou ženskou ve své velké dlani. Doslova mohl cítit život, jak jím proudí, jak teplou kůži políbenou sluncem měla a vzpomněl si, na ten podivně hřejivý pocit, když ležela v jeho posteli. Stačilo se jen natáhnout, dotknout a přitáhnout k sobě. Ne, že by měl předtím špatné spaní, ale rozhodně si dovedl představit, že by mohl být daleko lepší.

Z jejich společného stisku se ozvalo elektrické zapraskání jako stvrzení závazku. Pán všech mrtvých držel ženinu ruku déle, než by bylo nutné, jako by si chtěl ukrást trochu toho životodárného tepla a vyžívat se v něm ještě malou chvíli, než se od něho Meg odtáhla. Evidentně si ničeho zvláštního nevšimla.

„Co teď s tímhle? Vyliješ to do řeky Styx nebo je to nějaký jed?“ zeptala se zvědavě.

„Chtěla bys ochutnat?“ přistrčil jí pohár k obličeji a z toho nepříjemného hořkého čpavého pachu se jí zježily vlasy.

„Oh, bože, co přesně to je?“ chytila si nos a ustoupila ve strachu, že by na ni tu tekutinu vylil.

„To je nechuť, vlastně je to všechno to, co tě znechucuje, což z tebe vysaje noční můry, je to takový lék, řekl bych.“

„Takže… jsi ze mě vzal veškerou nechuť vůči mužům? Všechen skeptismus k budoucnosti? Tak to jsi trochu přehnal, to, proč mám na muže alergii má svůj důvod, je to moje brnění, jak se teď mám pohybovat tam nahoře, když si nebudu dávat pozor a naletím každému hlupákovi se svaly?“ vyčetla mu, až Hádovy málem spadla brada.

„Promiň ale CO?“ zíral na ni v šoku. „Oh čekal jsem spíše poděkování, políbení ruky, klanění, ovace a podobné věci, nemáš to nějak špatně?“ hleděl na ni, jako by se zbláznila.

„Ne, nezbláznila jsem se. A myslím tím, že nemůžeš jen tak vzít někomu nějakou emoci. Může to mít hrozné následky,“ lamentovala.

„Ale prosím tě, nikdo o zášť nestojí a kyselé obličeje nikdo nemá rád,“ začal se Hadés pitvořit.

„Každý pocit a vlastnost dělá tebe tebou, někým jedinečným, výjimečným, například, kdybys nebyl opatrný, mohl bys spadnout z útesu a zlámat si nohy,“ udala příklad.   

„To není tak špatný, o mrtvé se tu staráme dobře, mají tu veškerý servis, a nemusejí si platit za bičování,“ polemizoval výmluvně.

Meg nad tím zakoulela očima dost výmluvně, aby věděl, že oni dva se na stejném názoru neshodnou.

„Dobře, ale pamatuj si,“ ukázala na něho prstem, který mu zabodla doprostřed hrudníku, „nic dobrého z toho nevzejde, pamatuj na má slova.“

Hadés to prostě jen odmávl rukou jako by mu na rameni seděla moucha, „ještě mi poděkuješ,“ mrkl na Meg, ušklíbl se a otřel svou dlaň do tόgy, protože pořád cítil tu elektrizující energii na prstech.

„Co kdyby sis šla někam ustlat, vážně ten spánek potřebuješ, jako bys mi stárla před očima, vlastně, to smrtelníci dělají,“ zasmál se vlastnímu vtipu a přestal si naštvané Megary všímat.

„Tak kde jste, Zmatku, Bolesti!“

„Ano, pane?“ Dvě hlavy se objevily vedle Háda jako dvě nejisté děti, které čekají pohlavek.

„Na, tohle smíchej s nějakým levným vínem, zašpuntuj to v amfoře a napiš na to nějaké pěkně věnování,“ vnutil pohárek Zmatkovi do rukou. Zmíněný ďáblík si čichl toho zeleného odvaru a málem se pozvracel.

„A komu takový dárek máme donést?“

„Nebudeme plýtvat takovým dobrým materiálem, odneste to Hekaté, s trochou štěstí ji to otráví.“

Oba dva se na sebe podívali, „vaše špatnosti, je to moudrý nápad? Nebojíte se, že sem přijde?“ šlapal si na jazyk Bolest.

„Ne, protože ten vzkaz, nebude ode mě, ale od Morfea, určitě máte nějakou představivost, hoši, napište tam, že jí posílá bezesný spánek pro dobré spaní, a že k ní cítí nějaké ty smrtelné city. Napište tam báseň, přidejte bonboniéru, já nevím, snažte se ale v žádném případě, ať tam nezazní moje jméno, JASNÉ?“

„Jasné, šéfe,“ oba ďáblíci začali nadšeně přikyvovat, jakmile pochopili celý lstivý plán.

„Tohle se ti vymstí,“ neodpustila si Meg v jasné póze tiché naštvané ženy, které někdo ukradl zášť.

„Nějak se opakuješ, drahoušku, víš co? Nech svého vládce pracovat, ano? A pokud bys dobře poslouchala, ani jeden z nich nebude vědět, odkud ten dárek přišel.“

„Pokud není hloupá, tak jí to dojde, ženy taky mají mozek a umíme ho používat.“

„Ani jsem si nevšiml,“ culil se jako by ji chtěl schválně naštvat, což se mu dařilo.  

„Vlastně, měl bych pro tebe takovou dokonalou prácičku, Meg, něco, co dozajisté zaměstná tu tvou bystrou hlavičku,“ v tu chvíli se dané pomocnici objevilo v rukou koště. „Moje ložnice potřebuje ženský dotek, naposledy tam bylo bláto, jehličí, prach a dost možná i štětiny a pár šupin, když si z mého pokoje někdo udělal noclehárnu a když už v tom budeš, můžeš vyměnit i povlečení, mám dojem, že je uslintané, někdo zřejmě ve spaní žužlá jeden roh,“ zadíval se na Bolest, který se tvářil nevinně jako andělíček.

Hadés očekával, že Meg vybuchne, dokonce se snad i trochu těšil na její křik, ale jen ho probodávala pohledem, než bez jediného slova odešla bez toho typického pohupování boků, na to byla příliš unavená.    

„Žádné odmlouvání?“ podivil se Hadés a pokrčil rameny, „možná už si zvyká na rozkazy.“

Mezi tím Zmatek nesl plný pohár zášti tak, aby na něho nic neukáplo. Ani jeden z nich netušil, co by se stalo a zda by jim ta tekutina nepropálila díru do těla jako žíravina.

„Nes to opatrně,“ otevíral dveře Bolest před nataženýma rukama svého bratra.

„A co kdybys to nesl ty?“

„Mě to Hadés nedal, asi měl strach, že to rozleju.“

„Taky že jo, všechno bys vybryndal, jak tenkrát, když jsi nesl v té míse lávu,“ kroutil očima Zmatek.

„Můj nápad to nebyl, že tu někdo chtěl akvárium, které nikdo jiný nemá.“

„Hádovi asi nedošlo, že rybičky v lávě nepřežijou.“

„Nemel a raději mi sežeň nějakou amforu, ve spíži jich bude tucet,“ oba ďáblíci se odebrali vedle kuchyně, kde položili pohár na dřevěný stůl.

Než Zmatek stačil Bolest zkontrolovat, za jeho zády se ozval zvuk, který mu řekl, že to co měl v rukách, je teď na zemi.

„Nemehlo, přines jinou!“

O pár chvilek později nalili obsah poháru do obyčejné keramické amfory a dolili to vínem z jiné amfory, která byla ve spíži. Zmatek nádobu zazátkoval a protřepal, než na to přitiskl své dlouhé ucho.

Nic nebylo slyšet, vlastně skoro myslel, že se hlína rozpustí a toxický obsah se mu vylije na nohy.

„Tak kde je nějaký papír, musíme k tomu dát vzkaz a…co to děláš?“

Bolest se válel na zemi jako růžové prasátko a doslova nasával zbytek vína jako by měl své rty přilepené k hrdlu lahve.

„Dej to sem,“ chňapl po amfoře zelený ďáblík a přičichl. Vůně to byla sladká a lahodná. Rychle se podíval na jednu i druhou stranu, než se napil taky.

„Co když si rozděláme ještě jednu, hm?“ zatřepotal Bolest malými křidélky, které ho snad ani nemohly unést a už se natáhl pro další v řadě a odšpuntoval.

Oba dva si značně přihnuli, než si sedli ke svitku.

„Tak co tam mám napsat?“ zapřemýšlel Zmatek.

„Šéf říkal báseň…“

„To bychom museli nejdřív sehnat nějakého básníka a na to není čas.“

„Tak mi řekni, co by asi tak napsal Morfeus někomu jako Hecaté?“ lámal si hlavu Zmatek, když poklepával hrotem pera o papír.

„Co třeba: Tvé vlasy jsou jako černá noc (škyt), tvoje oči jsou jako nejhlubší studny bezedné nicoty (škyt),“ diktoval Bolest.

„To by šlo, sedí to s její náturou, víš jak je děsivá. A co dál?“

„Hm… bolí mě srdce steskem po tobě, bohyně noci. Tak dlouho o tobě sním, (škyt).“

„To je dobrý, Morfeus je bohem spánku, to se perfektně hodí,“ liboval si Zmatek, vytrhl Bolesti amforu z pracek, aby se sám napil.

„A teď ještě závěr. Co kdyby: Přijmi tento dar ode mě, s úctou Morfeus.“

„To zní blbě, Zmatku (škyt), má to bejt romantický, napiš tam s láskou. To přece píše každý zamilovaný trouba ne?“

Oba dva ještě polemizovali a smáli se různým pasážím a vymyšleným úryvkům, když se střídali v pití, až nakonec usnuli tam, kde byli, jeden opřený o stůl a druhý rozvalený na zemi.

Meg uklidila a zametla celou Hádovu ložnici, až by nikdo nepoznal, že tam přenocoval regiment monster a šla vrátit koště do kumbálu, když tu zaslechla hlasité známé chrápání.

Tiše pootevřela dveře do spíže a tam mezi policemi našla Bolest a Zmatka chrápat. Megara se ušklíbla, uklidila koště a už chtěla zakřičet, aby je vzbudila, když si to rozmyslela a raději se přikradla ke stolu, po kterém byly poházeny různé papírky s úryvky, kde se hodně škrtalo.

Přečetla si všechny myšlenky, které ti dva vyplodily, a kdyby nebyla unavená, smála by se na celé kolo. Ti dva neměli vůbec tušení o nějaké lásce a citech, vypadalo to, jako by to napsalo děcko. Nakonec se jí dostal do rukou poslední finální svitek, kde bylo sice pár gramatických chyb ale budiž. V tu chvíli ji napadlo, jak Háda náležitě potrestat.

Rychle vzala nový svitek a začala sama psát, některé pasáže zachovala a jiné přidala a přikrášlila, nakonec však, kde mělo být Morfeovo jméno, samozřejmě zaměnila s někým jiným, o kom tušila, že si jistě užije spoustu legrace.

Svitek nechala zaschnout, a pak ho svinula, převázala černou tkanicí a tiše zase opustila místnost.

 

************************************************************************************************************************

 

Hádes si mezitím pozval Morfea na skleničku nebo spíše na kobereček, aby si vyjasnil určité věci, protože by se také mohlo stát, že na příští poradě by to mohl odnést právě Hadés, pod kterého bůh spánku hodnostně spadá.

„Víš, můj příteli. Musím říct, že mi děláš opravdu starosti, velké starosti," prohlásil pán mrtvých chápavým hlasem, na to druhý zavalitý bůh jen lehce zívl, jako by ho konverzace nudila.

„A pročpak?" zajímal se Morfeus překvapen neočekávaným zájmem boha podsvětí.

„Protože se..." Hadés se klidně nadechl. „PROTOŽE SE MI POD NOČNÍMI MŮRAMI ROZPADÁ ŘÍŠE!!" zařval z plných plic div, že celou místnost svým ohněm nezapálil. Druhý bůh zaskočen prudkostí výbuchu sopky převrátil lenošku, na které si hověl a teď se za ni zbaběle kryl jako by to byl štít před Hádovou zlobou.

„Máš k tomu nějaké vysvětlení?“ přivřel pán mrtvých oči do malých škvírek, až vypadal jako děsivý chrlič, který mu vezme duši, pokud nezvolí správnou odpověď.

„No… ale... ale, za to já vážně nemůžu," bránil se bůh snění opatrně, aby neshořel jako papír a tak mu za lenoškou koukal jen nos a prsty. Přeci jen o Hádovy se říkali různé věci a většina z nich nebyla hezká.

„Vážně?" zaskřípal svými žraločími zuby pán podsvětí a gestem vyzval druhého boha, ať se obhájí, ten opatrně zvedl hlavu nahoru jako žížala z hlíny.
„Ano, říkal jsem to i Diovy. Byl jsi u toho. Dělám svou práci, jako vždycky. Svědomitě. Za celá století jsem neměl žádnou stížnost. Nechápu, proč mají všichni ty strašné noční můry, a proč to Zeus dává za vinu mě," Morfeus zněl zoufale a ta důstojnost se kterou vždy kráčel, byla ta tam.

Hadés při zaslechnutí jména vládce bohů začal znovu doutnat, ale pak se uklidnil. Uvědomil si totiž, že teď byl Morfeus v nelibosti stejně jako on, což moc dobře znal a věděl, jak chutná odmítnutí. 

„Aha," pronesl posléze zamyšleně, přešel k lenošce, tmavý kouř mu vířil u nohou a dělal kolem něho dusnou zastrašující auru. K překvapení boha spánku, k němu natáhl svou ruku připomínající spár a pomohl mu na nohy, dokonce mu vrátil lenošku do původní pozice. 

„Chápu tvé potíže," pronesl Hadés zamyšleně a jeho lasy dostaly zpět ten uklidňující modrý odstín. Naznačil svému hostu, ať si znovu sedne, sám přešel ke své lenošce s černým koženým čalouněním a područkami s lidskými lebkami. Stůl mezi nimi byl prázdný, jelikož bylo veřejným tajemstvím, že žádný bůh si u Háda nic nedával z prostého důvodu, aby nebyl proklet tím, že by zůstal v podsvětí natrvalo.

„Děkuji ti, jsi jediný, kdo to chápe. Tedy ty a můj bratr," povzdechl si s těžkou hlavou Morfeus a Hadés rázem vypadal mnohem zamyšleněji než předtím.

„Tvůj bratr? Myslíš toho hubeného nezdravě vypadajícího skrčka?" zeptal se pán podsvětí pohotově a vybavil si potměšilý výraz Phantasose na poslední schůzi bohů. Následně vzpomínal na podlou povahu onoho boha, kterou měli oba jaksi společnou, i když Hadés byl lepší ve všech směrech a měl také větší moc.

„Mám plán,“ rozhodl najednou, „uspořádáme malý večírek, pozvi ho k… Co to má být?" myšlenky Háda přerušila Lamia, která se bez ohlášení vlnila do místnosti a sedla si drze přímo na Hádův klín. Ten byl natolik překvapen, že několik vteřin přišel o slova a dokonce i o magický plamen, jako by ho sfoukl obr.
Toho Lamia využila a usmála se na Morfea jako rozjařelá školačka. 

„Drahý příteli, mohl bys nás omluvit?" poslala mu vzdušný polibek, čímž si získala výhradní pozornost obou bohů.

Morfeus byl celou scénou rozhozen stejně, jako Hádes a začal se cítit nepříjemně a trapně, dokonce i jeho modré tváře zdobil růžový poprašek rozpaků. 

„Jistě, jak si přeješ. Háde," bůh snění se rychle vypoklonkoval ven z místnosti a málem vrazil do Meg, která stála v předpokoji a královsky se bavila.

Lamia ukázala krabičku plnou sladkostí, zašpuntovanou amforu a svitek, čímž Háda vyděsila tak, že by se v něm krve nedořezal. Pán mrtvých byl totiž přesvědčen, že odhalila jeho plán, která neměl patřit nikomu jinému než Hekaté a přišla se mu za ni pomstít. Ovšam, netušil ani v nejmenším, že byly přítelkyně a navíc nedělo by spíše to, že by ho chtěla zabít než, aby mu seděla na klíně?

Tolik věcí bylo naruby a jemu scházely odpovědi.

„A... a... to... bude zřejmě velké nedorozumění," vykoktal ze sebe překvapeně a snažil se dát dohromady nějakou obranu. 

„Ale, ne drahoušku, tvůj list, bonboniéra a víno mluví jasně," zapředla Lamia jako kočka nad chycenou myší a políbila zaskočeného boha podsvětí na tvář, přitom mu předala svitek, který držela v dlani.

Lamia sklouzla z boha podsvětí a poté se přesunula na lenošku, kterou předtím okupoval Morfeus. Mezitím se Hadés zadíval na list papíru. Tohle, že napsali Zmatek a Bolest ? Hmm, to je docela dobré... počkat, podpis… COŽE! Milující Hádes?! S nehynoucí láskou?! To je vtip?

Hádovy při pohledu na podpis málem vypadly oči z důlků. „JÁ JE ZABIJU!" zaskřípal zuby a sevřel list v dlani, zatímco nasával vzduch do svého špičatého nosu, aby se uklidnil.
„Koho, drahý?" zajímala se Lamia zvědavě a přinutila tak Háda nasadit jeho nejlepší hraný úsměv.
„Své drahé služebníky, že ti dodali nedobré víno. Měli vybrat to nejlepší z mích sklepů," cukroval lehce nuceně. Lamia si nezasloužila zemřít na otravu.

„To není nutné. Tohle je zvláštní, ale velmi dobré. Už jsem ochutnala," olízla si hadím jazykem rty Lamia na důkaz, jaká to byla lahůdka, a Meg v předsíni netušila, jestli to myslela pravdivě, anebo to na pána podsvětí jen hrála.
Hadés se natáhl a popadl amforu na stole, odšpuntoval ji a okem zabloudil dovnitř. Obsah té směsi se držel úplně na dně a tvořil ošklivě jedovatý zákal. Nasucho polkl a zadíval se na hadí ženu, jako by každou chvílí měla zezelenat a zdechnout.

„Ty jsi to pila? Vážně?" usmál se Hadés, když mu začalo cukat oko, nejspíše proto, že se mu tam dostaly nějaké výpary z amfory, a tak ji raději znovu zajistil. 

„Jistě, nalij nám prosím. Nějak mi cestou vyschlo v krku," usmála se na něj Lamia jako by ho chtěla svádět.

Hadés vykouzlil dva hliněné pohárky pouhou myšlenkou, nejdříve nalil sobě a do toho druhého, ve vhodné chvíli byl připraven pozorovaně obsah vylít někam za sebe.

„Mohl, bych si to ještě přečíst?" zkusil od Lamii vymámit diskreditující listinu, kterou se zalíbením četla, protože ji předtím mrštil o stůl. 

„Klidně to přečti nahlas," podala mu svitek.
„Hmm," zamručel pán mrtvých a převzal, listinu, vytáhl brýle a začal, číst, přitom přecházel po místnosti sem a tam jako tygr v kleci. Kde mohla nastat chyba, přemýšlel.

Jak mohl někdo napsat: Jsi překrásná: To je hrozné klišé, není v tom žádná fantasie.

V temnotě je tvá hvězda jasná, mumlal pán podsvětí a každé slovo bylo jako výsměch do jeho tváře. Nikdy by nic tak hrozného sám nenapsal. Lamia si to očividně užívala, když ho sledovala.
„Kdo by napsal v jedné větě hlubina a šupina?!" rozohnil se Hadés. Vždyť to nedávalo smysl.

„Ty drahý, kdo jiný," zasmála se Lamia mile a pán všech mrtvých okamžitě pohasnul, jako když sfouknete zápalku. 

„Jistě, jistě. Já jsem své vyzvání diktoval. Moje písmo to není, můj rukopis není tak pěkný a vlastně jsem ani netušil, že jsem básník," improvizoval s ironickým úšklebkem, a přitom jeho pohled neodvratně mířil do míst, kde se ozývalo Megařino hihňání ve vedlejší místnosti. Neměl pochybnosti, že do toho byla nějak zapletená.

„Říkám si, že to písmo bylo nějak krásné," souhlasila démonka.

Hadés se při čtení začal potit, tak jako dlouho ne. Naposledy se, tak potil, když se jej Zeus ptal, co se stalo Herkulovy.

„Přesto je opravdu krásné slyšet tvé vyznání přímo z těch tvých mrtvolně tmavých sladkých rtů,“ předla Lamia, mlsně se usmívala a dobírala si svého vládce, když ho drtila svým ocasem, rozhodně ho nehodlala pustit z pohovky jen tak, ne dokud nevypije svůj pohár až do dna.

Rozhodně to byla i její odplata za všechny ty jeho sliby o klidném spaní. Teď si to vychutná dosyta.

„Umím být přesvědčivý, když chci,“ zazubil se Hadés a jeho hrané výrazy napovídaly o tom, že usilovně přemýšlel, jak se z té situace dostat, nebo alespoň zpod hadího ocasu, který byl podstatně těžší, než vypadal. Ani v nejmenším totiž nechtěl posloužit jako kus dalšího sousta pro její hladový žaludek.

„Možná bys mi mohl šeptat jiná slovíčka, až spolu budeme ve tvé ložnici…“ navrhla a našpulila rty.

Hadés se co nejvíce odtáhl dozadu, aby nedostal nabízený polibek a místo toho ji jen poplácal rukou po rameni kamarádským způsobem. „Nač tak rychle, večer je ještě mladý pro ty, kteří žijí tady dole. Nemusíš nikam spěchat, hadí krásko, a já mám ještě nějakou neodkladnou práci,“ zamračil se směrem k průchodu do druhé místnosti, kde byla jedna jeho určitá služebnice, o které měl neblahé podezření, že mu chtěla zpříjemnit večer.

„Ale prosím tě, všechno už je zařízené, tví úředníci dělají, co mohou, aby tě zastoupili, jsou to takoví pracanti, že si nedají chvíli odpočinku.“

„To by taky měli, protože jsou mrtví, vážně, nepotřebují nic jiného než plnit moji vůli, jinak by se jejich průsvitná těla máčela v řece jako špinavé prádlo,“ mávl rukou pán podsvětí.

„Dělají, co mohou, aby si jejich pán odpočinout v náručí své velké obdivovatelky,“ kreslila mu Lamia prstem neznámé vzory po hrudníku, naštěstí pořád oblečeném.  

„Lichotí mi, že mám tak věrnou služebnici, ale připadám si tak trochu svázaný, a to myslím vážně, nemůžu se hnout, co kdybys mi dala trochu prostoru, hm?“ setřásl z ruky špičku jejího ocasu, která se kolem něho začala vinout.

„Vyháníš mě snad?“ hlasitá rána, kdy její ocas narazil o kamennou podlahu, by vyděsil i Kerbera, který by schoval ocas mezi nohy a pelášil pryč.

„Jistě že ne, to bych si nedovolil,“ bránil se Hadés, který vzdal všechny pokusy se zpod ní dostat a na obranu zvedl ruce v nekonfliktním gestu.

„Jen jsem…“ hledal vhodná slova.

„Jen ses chtěl napít, jistě máš velkou žízeň, neznám boha, který by takhle dřel za nás všechny a myslel na naše blaho,“ cukrovala Lamia.

Špičku ocasu omotala kolem jednoho z pohárů a přitáhla ho k nim.

Téměř s hrůzou Hadés sledoval, jak se ta věc přiblížila k němu a natlačila se mu k obličeji.

„Samozřejmě, že mi záleží na všech svých otrocích,“ zazubil se, od ucha k uchu a jedním okem pořád sledoval okraj poháru, který se kolem něho pohyboval jako planeta na své vychýlené dráze.

„Ale já jsem něco víc, že ano, když mě můj pán tak zbožňuje, nemám pravdu? Mé oči jsou jako hvězdy, nepsalo se to tak v tom svitku?“ zamrkala na něho těma hezkýma tmavýma očima ve tvaru mandlí.

Pán podsvětí se na Lamiu podíval, jako by se rozhodoval, do jaké kategorie vlastně spadá, měl ji brát spíše jako lidskou bytost nebo naopak tu plazí? Pořád to ale nic neměnilo na tom, že hada v posteli nesnesl ani jako mazlíčka a rozhodně se nevyžíval v něčem, jako jsou šupiny.

„Jistě, jistě, jsi… krásný exemplář, ale motýl z tebe rozhodně nebude, ale máš jiné kvality, třeba jako přehnanou přítulnost,“ zaúpěl, když se mu ten nenechavý ocas omotal kolem pasu a lehce se z něho snažil udělat dvě poloviny.

„Oh, omlouvám se, někdy se neumím ovládnout, to bude tím vínem,“ zasmála se trochu bláznivě Lamia jako by byla lehce opilá. 

Jak se její ocas odmotal, pohár Hádovi málem narazil do tváře, raději tedy převzal iniciativu a své prsty omotal kolem hrdla číše. Lamia myslela, že se skutečně chce napít, a tak pohárek spokojeně pustila, aby si ho vzal.

„Mohli bychom se trochu více poznat a sblížit se, když ses konečně vyjádřil, Háde,“ líbezně mu přejela prsty po krku, až měl z jejích drápů husí kůži.

„Myslím, že už jsme u sebe dost blízko, drahá, víc už to snad ani nejde,“ usmál se nuceně a zavrtěl se pod ní, jenže její tělo bylo pořád moc těžké jako závaží.

„Když už mluvíme o blízkosti, možná by tě zajímalo, že Morfeus pro tebe má oči, zrovna před chvílí se mi svěřil s tím, že obdivuje takové chiméry jako ty, máš to nejlepší z obou světů, tím myslím, lidskou krásu a hadí mrštnost a eleganci,“ začal ji lichotit, protože si uvědomil, že musí její pozornost směřovat jiným směrem, a pokud se mu podaří její zájem otočit proti někomu jinému, bude mít vyhráno.

„Morfeus? Ten tlustý bůžek?“ podivila se Lamia.

Ano, bůh spánku sice patřil k podsvětí nebo spíše na jeho hranice, ale pokud pominula tuhle celou přetvářku, ke které ji Meg přesvědčila, neuměla si představit, že by o ní nějaký bůh projevil zájem po tom všem, co ji Héra proklela do stavu, ve kterém je nyní. Vlastně se dalo říci, že o pletky s jakýmkoliv bohem ji přešla chuť, zato ten nový svalnatý hrdina, který vaří na povrchu u vchodu do podsvětí, si stokrát její pozornost zasloužil.  

„Přesně ten, má kvality, které právě teď potřebuješ.“

„A to je?“ skepticky se ušklíbla, až se jí mezi rty prosmýkl její dlouhý rozeklaný jazyk a ochutnal vzduch.

„Dopřál by ti dobrý spánek, když by přes tebe přehodil tu svoji spací deku. Rozhodně by byl lepší partie, než jsem já,“ hrál Hadés na city a předstíral smutek a lítost, že by ho snad Lamia dokázala opustit pro jiného.

„Ale on mi žádné psaníčko neposlal, nikdy se mnou ani nemluvil,“ namítla. „A proč bych si měla všímat jeho, když mám tebe, pusu na to?“

„Pusu, co???“ dokázal zamumlat, když se mu na rty přilepily úplně jiné, pro Háda to byl takový šok, že prudce vstal a Lamia mu sklouzla z klínu a s žuchnutím dopadla na zem.

Pán podsvětí vyplázl jazyk a měl pocit, jako by měl v puse něco hořkého a doufal, že to není jed z jejích špičáků, když rychle hledal, čeho by se napil, uvědomil si, že má v ruce pohár a na jeden doušek celý obsah obrátil do sebe. Až po spolknutí si však uvědomil, že tohle byla ta nejhorší varianta. Obsah pocházel z té amfory, kterou Lamia přinesla.

Než se kdo nadál, Hadés bleskovou rychlostí vyrazil ven z místnosti jako by mu hořel chytón a nechal překvapenou hadí ženu tam, kde byla. Evidentně si to namířil do kuchyně, kde si ho tamní démoničtí kuchaři všimli a zůstali nehybně uprostřed toho, co dělali, protože pán všech mrtvých bral do ruky vše, co bylo v jeho dosahu a cpal si to do pusy, nejspíše pro to, že doufal, že to vyvolá zvracení, ale bohužel ani cukr ani pepř nechtělo způsobit dávení, a tak následovaly nějaké sladké bobule, olej, olivy, hrst žížal, ovoce, kostky ledu, ale nic z toho mu neobrátilo žaludek. Teď se mohl jen modlit, co to celé způsobí…

Jaká se Vám zdá legrace se sny? Zatím se Hádovy ty špatné vyhýbaly, měl štěstí na rozdíl od ostatních ale teď? Hmm, myslím, že se mu podíváme na zoubek. Čeho se pán všech mrtvých bojí? Z čeho má největší strach? Ze svého bratra? Z toho, že na něho všichni zapomenou? Že zemře nebo přestane existovat, nebo že nemá svou druhou polovičku.

V další kapitolce bych chtěla představit také noční můru Bolesti, tak se těšte :D

Kapitola 9.
Sladké sny část 3.

Phantasos seděl na svém malém trůně a nahlížel do magického krystalu, který pořídil od jednoho zručného a slepého věštce. Dlouhé minuty čekal na znamení, a to stále nikde.

„No, tak, Háde. Jdi si už lehnout, zatraceně. Nemůžu začít, dokud nespíš," brblal si zlomyslný bůžek, jelikož včera právě Hádes pokazil jeho velkolepý plán, který tak dlouho připravoval. Svým artefaktem mu totiž pokazil celou legraci. Nejen, že božský kovář po Hádově odchodu spinkal jako vousaté mimino, ale i v jeho podzemní říši všichni klidně dřímali, a to bylo prostě neodpustitelné.
„Stačí, že jsi to pokazil včera, dnes už se to nesmí stát," zlobil se na Háda Phantasos dopáleně. „Stačí zavřít oči a já ti dopřeju takovou noční můru, že se ti rozklepou kolena.“

Celá věc by mu šla mnohem lépe, kdyby pána všech mrtvých viděl, ale do jeho říše, jak se právě přesvědčil, se skrze magii dívalo špatně, či spíše to byl nemožný úkol. 

„Jak si vůbec dovoluješ, kazit mi plány!" brblal si sám pro sebe a snažil se vyladit vševidoucí krystal. Ovšem pán podsvětí vynakládal obrovské množství moci, aby jej právě z podobných důvodů nemohl nikdo takto sledovat. Pravda, ne kvůli němu, ale aby Zeus netušil, co provádí.

Phantasosovy konečně zazářil čirý kámen a tím alespoň oznámil svému vlastníkovy, že Hadés usnul, když už ho nemohl vidět přímo. 

„Tak, nastala moje chvíle, konečně," zaradoval se a rozprostřel svůj Neklidník, který měl od minulé noci srolovaný, aby náhodou nezačal šířit noční můry dřív, než bude připravený a všichni nebudou tvrdě spát.

Jeho cílem byl samozřejmě Hadés a jeho služebníci, dobře věděl, že právě on je největší stěžovatel a uměl hýbat osudem a jako bratr Dia ho mohl více postrčit ke konečnému rozhodnutí, aby se on Phantasos stal bohem spánku. Rychle by si na to zvykl i teď si libovat v tom přízvuku.
„Tak už jen pár nočních můr a budu mít svou vlastní povinnost, práci a privilegia," mnul si spokojeně ruce, než vyrazil na cestu.

Rychlostí světla proletěl na nebi proklepávaje svůj Neklidník všemi směry, zvláště si dal záležet na tom, aby se zlé sny dostaly do podsvětí, kdyby bylo potřeba, sám by zabalil Háda do své deky a uvěznil ho pod ní.

Téměř už cítil, jak mu na kůži prosakuje studený pot, protože okamžitě dostal ošklivou noční můru, kterou pro něj připravil. Tentokrát se Phantasos pořádně zamyslel a připravil mu sen doslova na míru.

 

***********************************************************************************************************************

 

Hadés před zhruba půl hodinou snědl všechno, na co dosáhl. Přitom se mu trošku projasnila mysl a přestal pojídat náhodné věci, protože jak se ukázalo, jeho žaludek byl snad bezedná díra. 

„Tak tohle nebude fungovat," rozhlížel se zoufale po antické kuchyni a uvažoval, co pozřít, aby alespoň zneutralizoval jed, když se mu nepodařilo tu tekutinu dostat ven. Pohledem přejížděl po stolech i policích a jeho démoniční služebníci se začali potit a pomalu se posouvat ke dveřím. Viděli, jak jejich pán snědl všechno, co mu přišlo pod prsty, a obávali se, že by mohli dopadnout stejně, nebo některá jejich část a tak byl nejvyšší čas vzít nohy na ramena a utéct.
„KDE JE VĚČNÝ KOLÁČ!" zařval na své služebníky pán podsvětí a ti se na sebe zmateně zadívali, jelikož toto jídlo nabízel jen někomu, koho chtěl uvěznit navždy tady dole. Takových případů bylo sice málo, ale Hadés měl zvrácený smysl pro humor a vytříbený vkus na odplatu.

Onen koláč byl dělaný z magických přísad, a pak těch všedních, ale hlavní ingredience bylo granátové jablko, které rostlo jen tady dole. Každý, kdo se na tuhle lahůdku podíval, měl neodolatelné nutkání jej ochutnat.

„Tady, pane. Tady jeden máme," ukázal na malou zapečetěnou skříňku démon podobný ještěrovi. Hadés k ní vyrazil a rozerval ji na kusy. Doslova vydoloval koláč ze skříňky a nenamáhal se otevřít dvířka, normálně ji svou ohromnou božskou silou rozdrtil, rozevřel ústa do nelidských rozměrů a jedním hltem koláč spolkl.

„Dobrý, tohle by mělo neutralizovat veškerej ten hnus, co jsem vypil," oddechl si a pořádně zívl.

Kuchaři nečekali na výsledek a na jedno nadechnutí opustili kuchyni, jako by jim za ocasy hořelo. To co tam nechali, rozhodně do zítra počká.

Hadés zamířil směrem do ložnice, do které se dostal tak akorát, jelikož silný alkohol vylepšený o odvar hnusoty začal zabírat i na boha jeho formátu. Už když vešel do svého pokoje, sotva držel oči otevřené. Usnul okamžitě, co sebou plácnul do postele.

 

************************************************************************************************************************

 

Hádovi se zdála noční můra, kterou snad v životě nezažil a byl tomu opravdu rád. Pán podsvětí seděl na kamenné lavičce pod modrou oblohou bez mráčku. Krásně svítilo sluníčko a všude kolem něj kvetly barevné květiny. Dokonce kolem poletovaly a cvrlikali ptáčci jako v pohádce. Hadés se pokusil celou atmosféru zlepšit ohnivou koulí, kterou by sežehl vše živé na popel, ale zjistil, že přišel o veškerou svou moc...
„Ach, drahý bratře. Jsem rád, že jsi přijal mé pozvání a vydal ses ze své temné říše až sem," ozval se Zeus ve své fialové róbě, který sestoupil na oblaku z nebe až dolů a spokojeně bos kráčel k němu po trávě. Pán všech mrtvých nasadil svůj nejvíce upřímný zubatý úsměv, kterým svého bratra počastoval na přivítanou.
„Zdravíčko, Die, čemu vděčím za tvé milé pozvání, nebo co to vlastně je???" zajímal se pán podsvětí opatrně a v tu chvíli mu hlavou proletělo tisíce důvodů, proč by jej mohl předvolat a ještě na takové odporně krásné místo. Ovšem pán všech bohů jej nenechal dlouho tápat v temnotách.
„Dozvěděl jsem se o tvých plánech na mé svržení," pronesl Zeus vážně, ale nikoliv rozzlobeně a Hadés ztuhl, dokonce by se o něm mohlo říci, že mu vyprchala všechna barva z tváří.

„Tohle jsou jen sprosté pomluvy, kdo ti to řekl? Hefaistos? Artemis? Afrodita?" bránil se Hádes okamžitě a dělal překvapeného, vlastně to nemusel ani příliš hrát. Ovšem Zeus zavrtěl hlavou, až se mu bílé vousy zavlnily. 

„Ale ne bratře, mýlíš se, já jsem tě sem nepozval, abych tě potrestal, navíc, už to vím dlouho," vysvětlil Zeus s milým úsměvem, ze kterého jeho bratra bolely zuby.
„Ne? Ty se nezlobíš? Nesvrhneš mě do věčného vězení jako titány?" zeptal se nejistě a zároveň zaraženě pán podsvětí.

„Samozřejmě že ne, bratře. Uvědomil jsem si, že jsem k tobě značně nespravedlivý a dokonce i zlý, když jsem ti křivdil a přiřadil ti právě podsvětí," prohlásil chápavě Zeus a úplně tím svého mladšího bratra vykolejil z rovnováhy. Hades nevěděl, co říct, jelikož sám si myslel právě to samé.
„No a tak jsem se rozhodl, že ti tu hroznou říši odeberu." 

„EEE?" byla jediná pravdivá odpověď, na kterou se Hádes zmohl, protože tohle opravdu nečekal. Ovšem Zeus dále pokračoval. 

„Uvědomil jsem si, že potřebuješ odpočinek a trochu čerstvého vzduchu. S Hérou jsme se rozhodli, že ti dáme dlouhé zasloužené volno od tvých povinností na ostrově Kréta. Přeci jen jsi v jednom kole, a tam dole ve stínu tvojí kůži moc prospívá. Možná jsem ti na záda naložil více, než jsi unesl."

Z Háda se stala němá ryba, když se snažil vzpamatovat z toho nečekaného šoku. 

„No ale, co moje podsvětí, kdo si myslíš, že mu dáví řád a pevnou ruku? Beze mě budou ztracení, zatímco já budu mezi kretény,“ rozhodil ruce, aby si Zeus všiml jeho nepostradatelnosti a důležitosti.

„Tvou práci svěříme Afroditě, má vlohy pro vedení a je dobrá v papírování," pokrčil pán Olympu rameny. 

„CO? TÉ ! VŽDYŤ NIC NEVÍ O ŘÍZENÍ PODSVĚTÍ!" Vybuchl Hádes nad tou absurditou. „Vždyť mi z podsvětí udělá rajskou zahradu! A to by vážně nešlo.“ 

„Ovšem na druhou stranu je hodná a společenská. Moje rozhodnutí je konečné, Háde," s tím nejvyšší bůh zmizí v obláčku páry a nechal Háda stát na louce bez božské moci a bez možnosti zmizet z tohoto nechutně krásného ostrova, ze kterého mu udělal pomyslné vězení.
„A JEŠTĚ KRADE STYL!" zařval za ním Hadés. „Takhle ze scény odcházím já!“

Po několika minutách bloudění sem a tam se kolem něho objeví procesí bohů a všichni mu popřejí klidné zotavování, jako by byl na smrt nemocný.

„Zmizte všichni! A ty! Neopovažuj se vkročit do mé říše!“ ukázal varovně prstem na Afroditu ve svých růžových upnutých šatech.

„Proč? Už mám návrhy na girlandy se srdíčky a pár veselých lampiónů také neuškodí pro ty nebohé duše...“ usmála se sladce bohyně lásky.

Hadés vybuchl v záchvatu rudého ohně a konečně se mu podařilo spálit alespoň zem kolem něho, ale to nezastavilo to nepříjemné pošklebování ostatních.

„To byl hrozný sen..." posadil se zprudka pán všech mrtvých na posteli a přitom se naštvaně rozhlížel po pokoji, koho by mohl spálit na popel, když se prudce nadechoval a černá bambulka se mu houpala před očima.

V místnosti však nebyl nikdo cizí, žádný škodolibý bůh nestál v nohách postele a nevysmíval se mu, že mu bylo jeho království vzato. Jen Bolest chrápal na opačné straně dost hlasitě, aby mu to lezlo na nervy. Při každém nádechu se mu břicho zavlnilo jako želé.

Zatímco se Hadés probudil, ostatním noční můry teprve začaly…

Pán podsvětí zavrčel, vstal a zamířil do chodby, aby našel pohár nechutnosti, byl unavený, frustrovaný a neměl právě dobrou náladu, ale věděl, že je v paláci někdo, kdo mu dluží nějakou tu laskavost.

Jako duch bloumal dlouhým koridorem po tmavém mramoru, minul několik modrých ohňů ve zlatých loučích, když otevřel jedny konkrétní dveře a vklouzl do místnosti.

Pokud všichni ostatní mohli spát v jeho ložnici, což jim podle jejich slov přineslo dobré sny, proč by on nemohl zkusit jiný pokoj a jinou postel? Stejně je každá místnost jeho.

Zaslepen touhou po spánku došel Hadés až k lůžku s vyřezávanými mořskými pannami a rybami. Odhrnul závěs přichycený k baldachýnu a sotva pootevřenýma očima viděl spící Meg, jejíž bílá ramena vykukovala zpod spací košilky.

Hadés zívl a bez výčitek svědomí si sedl a hned na to i lehl. Pravda, nebyla to jeho královská postel, na kterou byl zvyklý, pokrývky byly obyčejné, slamník tvrdší a i polštáře nebyly tak nadýchané, ale ta omamná příjemná vůně, kterou cítil z ženiných vlasů, byl jako elixír spánku…

Přetáhl přes sebe peřinu a v tu ránu spal jako mrtvý, aniž by myslel na nějaké následky.

 

***********************************************************************************************************************

 

Bolest zachrápal a přetočil se na bok, kde málem zalehl Zmatka, ten ho v polospánku odstrčil, až se přetočil na druhý bok. Měl svých hezkých pár okamžiků, kdy v prstech žmoulal kus pokrývky, než si ho strčil do tlamy a začal ho žužlat, bohužel to vydrželo jen pár chvil, než začal Pantasosův Neklidník účinkovat.

Náhle se Bolest ocitl někde v podsvětí, kde přesně netušil, ale prostředí bylo neomylné, všude černé skály a jedovatě nazelenalé světlo, které vycházelo z řeky Styx. K jeho překvapení zjistil, že klečí před Hádem, který byl na něho očividně naštvaný, jelikož se nad ním tyčil jako sup s rukama v bok.

„Co jsem udělal?“ zeptal se s jasnou prosbou v hlase.

Za pánem podsvětí vykoukla zelená postavička a začala kroutit hlavou na znamení, ať je zticha.

„VŠECHNO!“ vybuchl Hadés a přimhouřil oči, „čím jsem si zasloužil tak neschopného služebníka, k čemu mi vlastně seš?“

„Já vám nerozumím, vaše špatnosti, jsem vás věrný démon, řekni něco, Zmatku.“

Zelený ďáblík se začal třást strachy a Bolest začal tušit, že musel provést něco hodně moc špatného, nejhorší však na tom bylo to, že nevěděl co.

Pán všech mrtvých se sklonil a chytil ho za kůži zezadu na krku jako neposlušnou kočku.

„Jsi mi úplně k ničemu, zklamal jsi mě. Měl jsem v tobě důvěru a ty jsi na mě zatím donášel jiným a to je něco, co nesnesu. ROZUMÍŠ?“

Bolest polkl, chtěl se nějak hájit, ale nevěděl, komu měl donášet a jaké informace prozradil?

„To musí být nějaký omyl, pane…“

„TICHO! Dal jsem ti víc než jednu šanci, a tohle je tvůj poslední soud. Modli se, abys byl ve svém dalším životě užitečnějším,“ rozhodl Hadés temně rozzlobeným hlasem plným pohrdání a udělal pár kroků k okraji srázu.

Natáhl ruku a Bolest se vznášel metry a metry ve vzduchu.

„Pane, prosím!“ zaúpěl zoufale a mrskal nožkama.

„Pusťte ho, Vaše krutosti, nezaslouží si vaši přízeň,“ zamumlal Zmatek a všechny naděje Bolesti na záchranu se rozplynuly.

Nestačil se ani nadechnout, když ho ruka pustila a on sebou plácl do řeky Styx. Bylo to jako zelený tekutý sirup. Jeho těžké tělo ihned začalo klesat nebo to bylo spíše dušemi, které se v řece hemžily jako ryby v rybníce. Vyzáblé, kostnaté a ohavné přízraky se natahovaly a chytaly ho za ruce i nohy, když ho táhly ke dnu.

Pro Bolest to bylo nepochopitelné, jak ho mohl Zmatek takhle zradit, cožpak ho nepotřeboval? Zažili spolu tolik legrace, tolik trestů, byli jako bratři. Nerozluční a teď se k němu otočil zády, aby se sám mohl vyhřívat v Hádově slávě?

Bolest začal křičet, ale do pusy se mu dostala ta odporná pachuť. Sice mohl nějakým zázrakem dýchat, ale byl jako závaží a věděl, že ho duše nepustí jako dítě oblíbenou hračku, navíc, zřetelně viděl, jak jeho tělo začíná stárnout. Před očima se mu objevovaly vrásky na rukou, tuk mizel a než se zády opřel o dno, byl kost i kůře a přesto pořád neumíral. Tohle byl věčný trest být tady dole uvězněný, aniž by sudičky přestřihly svými nůžkami jeho nit života…

 

************************************************************************************************************************

 

Meg si ve spánku oddechla a taktéž se přetočila na bok, její ruce ale nenašly okraj pokrývky, ale něco jiného co tam nepatřilo, naštěstí jejímu spícímu mozku bylo jedno, že má nezvaného hosta na noc, a tak její prsty jednaly podle instinktu a prostě objaly to, co jí přišlo pod ruku a tak se stalo, že se přitulila k něčemu, co bylo daleko větší a teplejší než její polštář. 

Spokojeně vydechla na teplo, které ji obklopilo jako vyhřáté ovčí rouno. Už dlouho necítila takový požitek, a tak znovu spokojeně odplula do říše snů…

Tentokrát nebyl v dohledu žádný Adonis, žádná kupa hladových dětí, které by se na ni věšely a žádaly pozornost.

Teď seděla v malé kulaté místnosti plné barevných tapisérií, závojů s vyšívanými hvězdami a korálky. Nebylo tam moc světla, ale před ní byl stolek a na jeho druhé straně byla Cassandra.

„Tohle je orákulum?“ rozhlédla se kolem.

„Co jiného by to bylo, přišla jsi sem poznat budoucnost,“ odvětila trochu ironicky věštkyně.

„Myslela jsem, že věštíš jen podle doteku,“ zeptala se Megara a poukázala na tarotové karty na stole.

„Přeorientovala jsem se, přitáhne to víc klientů, pro moji radu sem zavítal i papež.“

„Tak to ti blahopřeji, a co se dozvěděl?“

„Není důležité, co se dozvěděl on, ale co se dozvíš ty,“ usmála se Cassandra jako liška. „Začneme?“

Než Meg stačila dát svolení, karty už se mistrně míchaly a najednou před ní stály tři hromádky.

„Prosím, vyber si,“ pobídla ji věštkyně, jejíž pronikavě modré oči ji nepříjemně hypnotizovaly.

Meg si povzdechla, „pokud to musí být…“ první kartu, kterou odklopila, byla karta osudu. „Trochu klišé ne?“

„Možná ale je to jen jedna z karet, zkus další.“

Tentokrát si Megara vybrala tu po pravé straně. „Láska? To je špatné znamení,“ protočila Meg oči k nebi nebo spíše ke shluku závojů nad jejich hlavami.

„Není to jen láska, může to znamenat jak milence, ale i mladou nerozvážnou lásku stejně jako důvěru a věrnost ve stáří,“ poklepala věštkyně na zmíněný tarot.

„Takže až obrátím tu poslední kartu, budou na tom děti, hm? To už tu několikrát bylo,“ zašklebila se Meg jako by snědla nechutné sousto.

„Pořád a ta stejná situace, nemusíš mi číst karty, abych věděla, jak tahle noční můra skončí.“

K ženině překvapení se Cassandra zasmála. „Nejsi ani trochu zvědavá?“

„Ne, to tedy v žádném případě nejsem.“

„Dobře, tak já za tebe tu poslední kartu otočím.“

I v tomto případě neměla Meg poslední slovo a karta dopadla na stolek.

„Smrt.“

„Předvídatelné, každý den trávím zavřená v podsvětí, tohle mě nepřekvapuje,“ našpulila Meg rty poměrně apatická k výkladu.

„I karta smrti má několik významů, je to karta konce, ale i nového začátku.“

„Nebudu lhát, život v podsvětí mi obrátil svět naruby, a to nemyslím právě tím pozitivním způsobem.“

Cassandra už chtěla odpovědět ale ve chvíli, kdy otevřela ústa, se za Megary zády ozval hlas.

„Kdepak je moje krásná žena?“ tak nějak si troufala říct, že je to Ikarus, který hledá Cassandřinu společnost, což by se jí hodilo, aby mohla orákulum opustit, ale ten hlas nebyl mladý, byl podivně hluboký a známí, z čehož měla husí kůži, a pak jí někdo položil ruce na ramena, a když se otočila...   

V tu chvíli Meg probudil křik, který se rozlehl jejím pokojem. S trhnutím se probudila právě v čas, aby se vymanila z té hrozné noční můry, aby hned zjistila, že ji někdo objímá.

Silné ruce se kolem ní svíraly jako klec ale ne tak pevně, aby ji rozdrtily, spíše v jakémsi majetnickém objetí, a aby toho nebylo málo, i ona někoho objímala jako plyšového medvěda. Dá se říci, že to bylo vzájemné. Tak nějak si myslela, že je to Bolest, který vyměnil Hádovu postel za tu její, ale realita byla daleko krutější.   

„Meg, Meg, probuď se, naštvaný dav nám buší na dveře a Hadés je kdo ví kde!“

„Musíš jít něco udělat, jinak nám vylomí dveře!“

Oba otravně známé hlasy se překřikovaly jeden přes druhý, dokud jeden z nich netrhnul za závěsy kolem lůžka a nastalo hrobové ticho.

„Co otravujete? Pošlete na ně Kerbera a dejte mi pokoj, tohle není moje práce, rozhánění davu není v mojí smlouvě,“ zamumlala Meg a její mozek si pomaličku začal uvědomovat, že pokud slyší Bolest někde za svými zády, koho tedy objímá?

„Omlouváme se, vaše špatnosti, nevěděli jsme že…“

„Jo, nevěděli jsme, že máte společnost…“ mumlal Zmatek evidentně překvapený, kohopak to našli v téhle posteli spát. Jeho velké oči těkaly kamkoliv jinam, jen ne na dvojici v dosti choulostivé poloze, i když nedělali nic nestoudného, jenom…

Meg čím dál více vnímala, že její noha se natáhla a dotýkala se jiné nohy, která nebyla její a co ty ruce na jejím pase a zádech?

Když otevřela oči, viděla, že někomu dýchá na krk z takové blízkosti, že se její rty téměř dotýkaly šedé kůže. Pomalu se pokusila odtáhnout, ale ruce ji nepouštěly, jako by se jí nehodlaly vzdát.

„Vaše špatnosti, víme, že si chcete poležet a do toho nám vůbec nic není, ale máme tu naléhavou situaci…“ nehodlal se Zmatek vzdát.

„CO? Jakou situaci?“ ozval se nad Megarou lehce nevrlý hlas. Najednou z ní ruce sklouzly, když se Hadés zvedl na loket, který ho podpíral.

Konečně se mohla odtáhnout co nejdál a ihned zjistila, že přišla o to příjemné spalující teplo, které ji v noci zahřívalo a zrudly jí tváře do šarlatova jako pole vlčích máků.

„Venku jsou Vaši naštvaní poddaní, pane, asi se znovu moc nevyspali, mám pocit, že pohár nechutnosti má jen dočasný účinek…“ zazubil se omluvně Zmatek.

Hadés se zatvářil nadmíru otráveně, protože se mu konečně podařilo příjemně usnout, aby ho zase vzbudili jeho poskoci.

„Hned tam budu, zmizte mi z očí nebo z vás udělám chodící mrtvoly!“ mávl rukou a pustil na ně dvě ohnivé koule. Ďáblíci se vyřítili ven snad i rádi, protože věděli, že jim stále hrozí od Háda trest.

„Žádné ohnivé koule v mém pokoji! Ještě mi zapálíš závěsy, nejsem žádný fénix, abych si libovala v popelu!“ zpražila ho Megara, která se posadila.

„Nekřič tolik, bolí mě z toho hlava,“ postěžoval si a zakryl si uši rukama, když se otočil ke straně a přehodil nohy přes okraj postele.

„Nemusela bych křičet, kdyby se mi někdo nevetřel do postele, bez dovolení.“

 

Hadés se podíval přes rameno, až viděla jeho ostře řezaný profil a červené opuchlé oči. „Také ses mě neptala, jestli můžeš spát v mé posteli, myslel jsem, že je to vzájemné,“ ušklíbl se na ni a vstal.

Megara mohla jen na chvíli zahlédnout jeho modrou spací řízu a čepičku na hlavě než luskl prsty a jeho oblečení se magicky změnilo na jeho obvyklou róbu.

„Tak zpátky do práce,“ zaúpěl a vydal se ke dveřím.

„A co nějaká omluva?“ hodila po něm polštář, kterému se mrštně vyhnul, jako by měl oči vzadu na hlavě.

„Za to, že ses mohla vyhřívat v mé slávě? Není zač, muškátový oříšku,“ poslal jí vzdušený polibek, který ji rozčílil snad ještě víc.

 

************************************************************************************************************************

 

Situace byla vážná, přijímací sál byl plný obyvatel podsvětí, kteří zvedali nad hlavy sekery, meče, kyje a našla se tu i nějaká za sběračka nebo pánev.

Hadés měl co dělat, aby se z toho vymluvil, po tom co nasliboval, všichni doufali v to nejlepší, ale to nevydrželo déle než jednu noc, než se noční můry zase vrátily.

Po tom, co ho dav málem vynesl v zubech, zvláště pak Lamia, která zahodila všechnu tu přetvářku, si oddechl, když se naštvané procesí odebralo ven.

Když se sál vylidnil, zůstala tam stát jedna netypická trojice, která ihned upoutala jeho pohled.

„Ale, ale, co vy tady? Že by špatné spaní?“ zasmál se nevesele, když rozevřel paže, jako by je chtěl přátelsky obejmout jako staré tetičky, které dlouho neviděl.

„To ty máš špatné spaní, jen se na sebe podívej,“ vyčetla mu Atropos, která byla ze všech nejmenší a připomínala se svými vlnícími vlasy gorgonu. Ta měla uprostřed čela jejich jediné vševidoucí oko, zatímco ostatní dvě měly jen černé prázdné oční důlky.

„O tom mi povídej,“ mávl rozladěně Hadés rukou a veškerá milá přetvářka byla pryč.

„Člověk se nestačí otočit, aby ho někdo nechtěl připravit o život a vůbec, nevidělo by to tvoje krásné očičko, má drahá Atropos, co by se s tím dalo dělat?“

Sudička se nadechla, ale vyzáblá Lachesis ji dloubla loktem do žeber, aby mlčela, „nesmíme zasahovat, však víš, Háde.“

„Ale bez docela maličké pomoci jako je ta vaše, mi to tu spadne na hlavu a to byste nechtěly, že dámy? Pokud mě odstraní z funkce, nahradí mě já nevím třeba Hekaté a s tou, jak vím, moc dobře nevycházíte, hm?“

„S tou nevychází nikdo,“ odfrkla si Clóthó, třetí ze sester a lžičkou zalovila v seříznuté lebce, která jí sloužila jako miska.

„Co je to?“ zajímal se zvědavě Hadés, když se naklonil a do tváře ucítil chlad.

„To je pistáciová zmrzlina, to bude v budoucnosti hodně oblíbená pochoutka,“ promluvila Clóthó a ukázala na studené kopečky, které tak trochu v lebce vypadaly jako odhalený mozek.

„Mohu ochutnat?“ zeptal se a nečekal na svolení, když si na prst nabral trochu zmrzliny a strčil si ho do pusy.

„Uznávám, chutná to dobře, jen mi z toho mrzne jazyk, ale to neřeší můj problém, takže nějaké nápady?“

„Jeden mám a nebude se ti moc líbit,“ přihlásila se o slovo Lachesis, nejvyšší ze sester, kterou si lidé pletli se smrtí.

„Co si najmout nějakého zdatného hrdinu, aby zjistil, v čem je problém?“

Hádovy se zatmělo před očima a ve vteřině zrudnul, „HRDINU?“

„V Thébách je jich hned několik,“ přisadila si Clóthó, která si vzala vševidoucí oko od Atropos.

„Nesnížím se k tomu, abych si najal hrdinu,“ vyplivl to slovo, jako by bylo jedovaté.

„Pak ti lepší radu nedáme, budeš to muset vyřídit sám,“ pokrčily všechny tři rameny.

„Ale proto, že jsme dlouholetí přátelé, můžeme ti dát tohle.“

Atropos vytáhla ze svého hábitu kulatou plochou věc velikosti lidské hlavy, dekorace měla symetrický pletený tvar.

„Potřebuju něco na zeď?“ protáhl obličej Hadés nechápavě.

„To je lapač snů, je to účinný nástroj pro toho, kdo ho má. Zachycuje zlé sny jako pavučina. Každá z nás má jeden a spíme každou noc jako miminka,“ culila se Clóthó.

„Dej to sem,“ chňapnul po tom Hadés, ale ta věc mu připadala nudně obyčejná, co by dokázala udělat každá hospodyňka byť jen trochu nadaná na ruční práce.

„A má to ještě jednu zcela užitečnou vlastnost,“ zvedla kostnatý prst Lachesis, můžeš nahlédnout i do cizího snu.“

Pán všech mrtvých se podíval doprostřed vzoru a zakoulel okem, ale necítil z toho žádnou magii ani žádnou sílu. Byl k tomu poměrně skeptický, ale podceňovat sudičky?

„Takže tím se po večerech bavíte? Špehujete ostatní?“

„Nemůžou mít tři staré ženy nějaké hobby?“

Hadés sudičkám věnoval pochybovačný pohled.

„Na druhou stranu, by se to mohlo ve schopných rukách stát i zbraní…“ zapřemýšlel, „není od věci vědět, čeho se váš nepřítel bojí, že?“ začal se smát a prostě odešel v daleko lepší náladě, než vstával.

„Já jsem ti říkala, že mu to nemáme dávat…“ zašeptala Lachesis na své sestry.

 

************************************************************************************************************************

 

Hadés si v prstech hrál s lapačem snů a jeho myšlenky se přebíhaly jedna zajímavější než druhá. Žluté oči sledovaly vzor, jako by byl hypnotizovaný, tím, co mu náhodou přistálo v rukách, bylo jen otázkou času, kdy z obyčejné věci dokáže udělat zlato. 

„Takže tohle zachytává špatné sny? Velmi zajímavé. Ovšem tohle se musí ověřit, důvěřuj, ale prověřuj," prohlásil sám k sobě zamyšleně, když seděl na svém trůnu. Byl nejvyšší čas najít někoho, na kom požadovaný efekt vyzkouší.

V oblaku kouře se přemístil do určité části svého království, ne že by to tady vypadalo jinak než jinde, ale obyvatel mohl poznat rozdíly. Hadés se vydal na procházku, kráčel svou říší a hledal dobrovolníka. Přesněji velmi dobře věděl, koho chtěl najít. Jeho cílem byl démon Sleeperus, který ovšem k jeho zklamání není na obvyklých místech. Normálně byl k nalezení v jídelně černého paláce, kde spal na stole. Případně dohlížel na poklidnou část Tartaru s vězni připoutanými ke skále, byl totiž nejlepším strážcem této části za poslední staletí. Toto monstrum podobné satirovi se sekerou připevněnou na zádech bylo totiž ochotné udělat docela hodně, aby tento klid uhlídal a nemusel se do jeho sektoru upřít Hádův pohled.

Pán všech mrtvých našel Sleepera o nějakou dobu později, jak se ploužil podél Styx. Opíral se přitom o svou hůl, kterou od spánkové kalamity nosil vždy sebou, aby kdyby usnul, se mohl alespoň opřít. 

„A tady jsi, Sleepere! To jsem rád, že tě vidím, kamaráde!" zaradoval se Hadés, když ho zahlédl.

Démon se na svého pána vyčerpaně zadíval s očima podlitýma krví a cukajícím koutkem oka. Jeho kruhy pod očima byly obrovité a vypadal hrozně vyčerpaně, takhle ho ještě nikdy v tak žalostném stavu neviděl. 

„Nespím, můj pane. Přísahám," bránil se, jelikož když ho Hadés hledal, bylo to vždy, když usnul při práci a nějaký škodolibý duch ho napráskal.

„Já vím, pojďme to napravit," usmál se pán podsvětí a objal démona kamarádsky kolem ramen a v ten moment se oba přemístili do paláce. Sleeperus byl tak unavený, že změnu prostřední snad ani nevnímal.

Hadés zavedl zmateného strážce Tartaru do své pracovny, které se po většinu času snažil vyhýbat, jelikož nesnášel papírování a tady už čekaly celé stohy svitků a jeho parafa na stole už na sobě měla pavučiny.

„Teď si pěkně zdřímneš, nechci nic říkat, ale vypadá to, že to potřebuješ jako sůl.“

„Ale pane, když usnu, trápí mne hrozné noční můry," bránil se s kňučením Sleeper, jako by to byl právě on, koho v Tartaru mučili. Poměrně hladce se však nechal usadit za stůl do pohodlného křesla, které spíše připomínalo trůn a Hadés na vysoké opěradlo pověsil lapač snů za jeden z ostnů. 

„Tohle by mělo zajistit klidné spaní, to mi věř, chlape," snažil se uklidnit Hadés démona, který neměl moc síly k odporu. 

„No, já vám nevím, pane, předtím jste taky sliboval a…" začal nejistě, ale byl rychle přerušen.

„BUĎ PŮJDEŠ SPÁT, ANEBO ZAJISTÍM, ŽE SE DOKONCE SVĚTA V KLIDU NEVYSPÍŠ!" rozohnil se pán podsvětí, až svým výbuchem zapálil pár nejbližších svitků. Démon se tedy vzdal a převzal od svého pána polštář. Pokusil se tedy usnout, což se mu téměř ihned podařilo.

Tato kapitola je trochu více členitá, ale vidíte tu pohled na různé noční můry našich hlavních postav. Teď víme, co trápí například chudáka Bolest a to, že ho všichni zavrhnou a odstrčí a on bude muset být sám a neužitečný.

 

Hadés naopak má něco podobného i on se bojí, že bude sám, že přijde o svou sílu a bude, dá se říci zavřený někde o samotě, kde se bude nudou kousat do zadku. Být na pustém ostrově dost možná bez jiné živé duše třeba stovky let by hráblo s psychikou asi u každého. Hadés by tak akorát mohl poroučet trávě růst a mohl házet kameny po ptácích.

 

U Meg naopak vidíme malý vývoj, protože už se jí nezdá o Adonisovi. Proč? Kdo ví, nikdo z nás netuší, jak se tvoří sny, a proč se nám zdají právě takové, ale většinou za to můžou okolnosti, které prožíváme. Meg, jak se zdá, intenzivně prožívá vše, co je spojené s podsvětím. Je možné, aby Háda vnímala jinak alespoň trošku? Ne, rozhodně by to neřekla nahlas, ale její podvědomí si myslí opak. Co když se ale takové sny začnou zhoršovat směrem, kterým by nechtěla?

Kapitola 10.
Sladké sny část 4.

O půl hodiny později se velká část podzemí ještě jednou toho dne sešla tentokrát v Hádově pracovně, kde si právě spokojeně chrupkal Sleeper a pořádně u toho spokojeně chrápal, až mu sliny z otevřené tlamy tekly proudem na polštář i stůl, ale to pána všech mrtvých nijak netrápilo.

Hadés vítězně ukázal prstem na démona, který spokojeně spal, a tím tak vyvolal okamžitou závist ve zbytku podzemí, či spíše těch vyvolených, které si nechal předvolat.
„Jak všichni vidíte, náš přítel v klidu dříme. Téměř dobrovolně se přihlásil k dalšímu pokusu, jak zajistit klidné spaní," vysvětlil to, na co se všichni právě nevěřícně dívali. Většina obyvatel záhrobí velmi dobře věděla, co znamená to Hádovo -skoro dobrovolně- a to, že pán podsvětí démona přihlásil sám, aniž by v tom měl Sleeperus nějaké vlastní slovo.

„A nepředstírá jen klidný spánek?" zajímala se podezřívavě k věci Lamia.
„Sleeperus, že by spánek jen předstíral?" zeptal na oplátku publika Hádes a šklebil se na všechny strany. Pokud někdo zmíněného démona znal, věděl, že by ho neprobudil ani řev hydry, usnul vždy tak tvrdě a nějaké strkání nebo cloumání s jeho tělem, nemělo pražádný efekt.

Ostatní monstra podsvětí, začala souhlasně přikyvovat. Všichni nejospalejšího démona Hádovy říše znali a souhlasili, že on by spánek předstírat nezvládl.
„Nyní se všichni podívejte sem, tady tento lapač snů,“ ukázal na kruh, „zachytí každou nepříjemnou noční můru svého majitele." 

Hadés prezentoval svůj nový rádoby předmět jako by ho sám vymyslel. 

„A máš jich dost pro všechny?" zeptala se znovu Lamia a vysloužila si tak zářivý a zubatý úsměv pána podsvětí, ve kterém se nezrcadlilo nikdy nic dobrého.

„Ne, nemám, ale nezoufejte mí věrní, vy si je totiž uděláte sami, a dokonce si zařídíme velkovýrobu a budeme je prodávat těm hloupým smrtelníkům a vlastně všem, kdo ho budou chtít," informoval přítomné obyvatele podzemí Hadés s neskutečným nadšením.
„Když myslíš prodávat, tak tím myslíš, že shrábneš všechny peníze?" zeptal se tentokrát Cháron a posunul si svou zaměstnaneckou čepici z lebky trochu víc do čela. 

„Jako vždycky, to se nemusíš ptát," přisadila si Lamia, než stačil pán všech mrtvých odpovědět.
„Takhle mi křivdit,“ chytil se za srdce Hadés, „chtěl jsem vám dát šedesát procent mzdy, ale když jinak nedáte, budete mít dvě třetiny, to je fér ne?" zahrál ublíženou ódu a úspěšně tak zmátl všechny, kdo neuměli počítat.
„Kde seženeš suroviny na výrobu?" zajímal se kostlivec.

„To je správná otázka, Chárone. To právě teď zajišťují dva moji služebníci v terénu," ujistil celou společnost Hadés.

 

************************************************************************************************************************

 

Mezi tím Zmatek s Bolestí se opatrně plížili jako špioni k domu sudiček. Oba byli, tak nervózní, že zapomněli i na vlastní únavu a špatné sny.

Připomínky toho, co se stane nezvaným návštěvníků, byli všude kolem. Tedy monstra nebyla chtěná, naopak na cedulích byly napsané vítací slogany jako: LIDÉ JSOU VÍTANÍ nebo NEBOJTE SE VSTOUPIT, SMRTELNÍCI.

Kdo by také pohrdl tím, že vám čerstvé maso dojde až na talíř, že?

Nejedna kostra nabodnutá na kůlu a mnoho lebek tvořily zajímavou výzdobu kolem domku sudiček. Všichni věděli, že opravdu, ale opravdu nemají rády nezvané hosty z podsvětí a neoplývaly ani přílišnou úctou k bohům tedy kromě Háda.

„Proč nás sem Hádes poslal?" zeptal se Zmatek svého kolegy, když přelézali plot z vybělených kostí a Bolest s hlasitým žuchnutím spadl na druhou stranu. 

„Protože nás našel opilé ve spižírně a teď zmlkni. Jsou slepé a ne hluché," nabádal svého partnera ve zločinu.

Jejich úkol zadaný Hádem byl vskutku prostý. Proplížit se na zadní dvorek sudiček a ukrást použitou niť osudu, kterou měly podle něho vyhazovat na dvorek.

Dvojice přikrčených impů se plížila skrz zahrádku z kostí, která připomínala přehlídku moderního umění, a přitom měli oba pocit, že šlápli na každou kost pohozenou kolem. Příležitostně se z toho navzájem i obviňovali, jelikož to vydávalo hlasité křupání. To co však ani jeden z nich nevěděl, bylo, že sudičky o nich samozřejmě věděly dávno předtím, než vyrazili na cestu a bavily se jejich snahou. Nejmladší Atropos to ovšem nevydržela a vyšla ven dveřmi s úmyslem si s nimi trochu zalaškovat. 

„Sestřičky, vypadá to, že máme hosty, anebo spíše zloděje," oznámila nahlas melodramaticky. Bolest okamžitě ustrnul na místě, jako nehybná tlustá socha, zatímco Zmatek právě cpal do pytle svazky nití, protože se nemohli vrátit s prázdnou.

„Tak je pozvi dovnitř, sestro! Ať vidí, jak jsme pohostinné," zasmála se nejstarší Lachesis svým sípavým starým hlasem.

Jakmile nejmladší Atropos natáhla ruce k démonům, ti najednou ožili jako by šlápy na kabel elektrického vedení a jako jeden se vrhli s jekotem k plotu. Ovšem nejmladší ze sester se vrhla hbitě za nimi a se smíchem je začala nahánět po dvorku jako neposlušné slepice.

Atropos se smála, jediné vševidoucí oko uprostřed jejího čela se koulelo, pekelníci vyděšeně pištěli a utíkali před sudičkou. Zbylé sestry vyšly před dům a bavily se tím, co se tam právě odehrávalo.

Útěk samozřejmě pokazil Bolest, který zakopl o nitě, které se tam povalovaly a podle zákonů smůly se jeho malé nohy zachytily a on spadl a vyválel se v přízích, takže vypadal spíše jako živá cívka. 

„ÁÁÁ! Zmatku! Pomoc!" vřískal ďáblík a pomocí křídel, která nějakým neskutečným štěstím zůstala volná, se snažil uletět, když hopsal na jedné noze jako chromá hydra.

Ovšem nejmladší sestra přišlápla ve vhodnou chvíli jednu z nití, takže Bolest zůstal stát a přetahoval se s nitěmi, které ho držely spoutaného. Zmatek mezi tím svého přítele zbaběle pozoroval z úkrytu zpod dřevěné kárky, která tam stála opodál.
„Sestry máme tu piňátu!" smála se Atropos od ucha k uchu a držela lano ve svých zkřehlých rukách. Ostatní sestry si vzaly hole a mířily slepě za zvukem. 

„NENENENENE!" Bolest začal ve vzduchu zuřivě kličkovat ze strany na stranu, až se jeho křidýlka míhaly tak rychle, že připomínal tlustého netopýra.

Sudičky se dobře bavily a mávaly po ďáblíkovy holemi, dokonce se jim podařilo i několik zásahů.

Zmatek, který se třásl v úkrytu, sebral poslední špetku odvahy a přiskočil k nejmladší sestře, přičemž ho nenapadlo nic jiného, než že ji kousne do palce u nohy.
„AUAUAU! Ty potvoro zelená!" zavřískala Atropos a pustila niť z rukou. Bolest využil příležitosti a ze všech sil doslova raketově odstartoval jako vystřelený z praku. Jeho druh chytil vlastní pytel s nitěmi, a jelikož byl mnohem lehčí, vyhnul se při vzletu dvěma holím, které mu hrozily krutou smrtí.

 

*************************************************************************************************************************

 

I Meg se dostavila ke shromáždění, docela byla zvědavá, co budou ostatní dělat. Tentokrát tu byl poměrně velký dav všech monster a obyvatel této temné říše. Hodně rozzlobených jednotlivců si sebou přineslo i něco, co by se do jejich pána rádo zapíchlo a rozhodně to nebyly natáčky ani pěnové bonbóny.

Většina zbraní vypadala jako kopí nebo vidle a Megara každou chvílí očekávala, že se z Háda stane jehelníček, ale k jejímu překvapení nebo možná zklamání jeho hlavu minulo jen pár rajčat a jedno vejce, která si přinesly harpie. Nejspíše vlastní výroba.

On se z toho všeho, ale opravdu dokázal vymluvit, aniž by skončil po hlavě v lávové řece. Člověka by to spálilo na prach, ale on by si z toho určitě udělal lázně. Opravdu nechápala, jaké měl tento škodolibý bůh nehorázné štěstí, zatímco ona měla většinou naopak smůlu.

Ve chvíli, kdy brblající dav opouštěl sál, si Meg uvědomila, že nebyl nejlepší nápad stát vzadu, protože ji vzal mezi sebe a doslova vytlačil ze dveří. Byla tedy strkána mezi ostatními až před palác.

„To je tedy úroveň, dávej pozor na ta svoje kopyta,“ obořila se na tvora, který vypadal jako kentaur, ale jeho hříva byla červená a na jeho koňském těle bylo těžké brnění. Bylo to velké monstrum s kopyty velkými jako talíře. Opravdu nestála o to, aby jí ta muší váha stoupla na nohu, která byla v nepoměru s tou jeho.

Zmíněný kentaur s helmou na hlavě máchl ocasem jako by odháněl dotěrný hmyz a ohlédl se. Rozhodně to nebylo vstřícné gesto, když jí ukazoval svůj zadek.

„Copak to tu máme? Co tu dělá takový malý smrtelník v Hádově říši?“ čelil jí teď tváří v tvář, i když to byl trochu nepoměr, protože byl neskutečně vysoký a mohutný jako obrněný vůz.

„To tě nemusí zajímat, koňský zadku, ale měl bys dávat pozor, kam šlapeš,“ zamračila se na něho a založila si ruce odmítavě na prsou.

Obličej za helmou nebo spíše stíny, které se tam pohybovaly, nevypovídaly o tom, jak se tváří, ale zřejmě nijak potěšeně.

„Ale mě to velice zajímá. Smrtelníci tu nemají, co dělat,“ odsekl přísně, ale za tím vším byl i nepopiratelný zájem, ze kterého měla husí kůži, asi jako když vás chytí strážce pořídku za ruku, zatímco se snažíte vybrat kapsy cizinci.

„Nejsem obyčejná smrtelnice,“ pohodila hlavou a ostatní monstra dvojici obloukem obcházela a pokukovala po nich.

„Nemysli si, že jsi něco víc, tady dole nemáš žádnou moc, a pokud jsi utekla ze světa smrtelníků se sem schovat, tak tě musím varovat, z podsvětí bez trestu neodejdeš,“ udělal dva kroky k ní a zahrabal kopytem o skálu, až od něho létaly jiskry. Meg chtěla couvnout, aby jí nezapálil šaty, ale on ji prostě popadl do těch velkých rukou a teď visela ve vzduchu.

„Co to děláš! Hned mě pusť!“ začala vřískat a kopla nohou. Její sandál se ale jen setkal se zlatým chráničem připevněným k přední koňské noze.

Kentaur s ní začal pochodovat neznámo kam temnou říší a odnášel ji od paláce, „odnesu tě k soudcům, ti rozhodnou, co s tebou bude dál,“ rozhodl hlubokým hlasem, který duněl v jeho helmě. Meg nemohla nic dělat, nemohla utéct, kopat do něho taky nedávalo smysl, protože to pro tohohle osla bylo jako štípnutí blechy v kožichu.

„Hned mě nech jít, nařizuji ti to, mám své úkoly a ty mě zdržuješ! Tak hni kopytem a odnes mě zpátky, nejsem žádná tvoje trofej.“

„Ticho, ženo, trochu úcty, nevíš snad, s kým mluvíš?“ zeptal se a měl co dělat, aby ten svíjející uzlík udržel, nakonec si ji nadhodil a vzal do náručí jako nevěstu, aby ji tak objal oběma rukama, což nebylo příjemné, všude se vyboulily jeho svaly a chrániče na rukou ji tak nepříjemně tlačily do kůže.

„Je mi jedno, kdo jsi a rozhodně se mi nelíbí tvůj zájem, nemáš moc slušnosti k ženám, kentaure!“

Meg se snažila kroutit a svíjet, aby se podívala přes rameno toho kolosu, jehož kopyta doslova duněla o kameny na cestě, chtěla se podívat, jestli neuvidí někoho známého, kdo by jí pomohl z této situace, jenže neměla štěstí.

Kentaur si pohrdavě odfrkl, „já jsem Eurityon strážce Tartarovy brány, ty hloupá, měla bys mít náležitý respekt,“ helma se sklonila a on se na ni podíval.

„A proč máš vlastně tu helmu? Není to proto, že kentauři právě neoplývají krásou?“ popichovala ho.

Eurityon se otřásl dost možná hněvem, kentauři byli známí jako agresivní stvoření s minimální trpělivostí. Najednou ji přestala jedna z těch obrovitých rukou držet a její zadek se propadl, takže ji držela pod ňadry jen jeho druhá paže a ta ji tiskla k jeho tělu, takže od pasu visela volně dolů. Eurityon si překvapivě strhl helmu a to poněkud prudce, asi nebyla první, kdo ho takhle urážel a asi nebude ani poslední.

Tmavé rovné vlasy mu spadly na ramena a kolem mohutného šlachovitého krku, v tu chvíli se do Meg zabodly průzračně modré oči s černými hustými řasami. Plné růžové rty měl staženy do přísné rovné linky a hrdá brada mu vyčnívala dopředu. Pokud právě tahle tvář nebyla ekvivalentem hříchu, pak už nevěděla která.

Megara zaklonila hlavu a zírala vzhůru, protože tohle nečekala. Dobře, neviděla za svůj život příliš kentaurů, ale tento neměl zjizvené tváře, neměl chromé nohy, křivý nos ani nebyl slepý.

„Spokojená?“ zamračil se, ale nepřestal kráčet kupředu. 

„Je lepší mluvit k někomu, koho vidím, a ne k helmě, a vůbec dávej pozor, z takového natřásání se mi nedělá právě dobře, nemuselo by to dopadnout přívětivě, jestli víš co tím myslím. Mohla bych ti nahodit potahy a pochybuji, že chceš všechno to brnění hodiny leštit.“

No, nebyl z ní právě nadšený, když si znovu nasadil helmu na hlavu a skryl před ní svou pravou identitu a tu hezkou tvářičku.

„Nechci ti kazit plány, hřebečku, ale jen abys věděl, nejsem žádný vetřelec, jsem, jak to říct, služebnice Háda.“

Pokud si ale Meg myslela, že to na něho zapůsobí, tak se mýlila.

„To by mohl říct každý, takových, kdo to tvrdili, jsem už viděl spousty, nechali by si vytrhat zuby a spálit údy, aby se z Tartaru dostali, ale nikdo nemá šanci, když jsem na hlídce já,“ hájil se hrdě a jeho pěst jen těsně minula její hlavu, když se střetla s jeho hrudníkem.

„Dobře, to ti neberu, ale když ty jsi tady, kdo je tedy u brány, hm?“

Právě teď očekávala, že si to uvědomí, pustí ji a s vypětím všech sil se rozeběhne plnit svůj úkol, jenže...

„Můj bratr Epidermis převzal moji úlohu a svědomitě mě zastoupil,“ napjal svaly, až Meg tlačily do zad, zatímco se jí nohy houpaly ze strany na stranu, při každém jeho pohybu, jak natřásal boky v pomalém klusu.

„Já mám také svoje úlohy, a ty mě zdržuješ, ale pokud chceš marnit můj i svůj čas, tak prosím,“ nafoukla tváře a zatvářila se kysele.

Takhle to pokračovalo nějakou chvíli, kdy ji Eurityon vzal na hezkou procházku kolem řeky Styx a kolem krásných starých ruin, které připomínaly koloseum, najednou však zjistila, že míří právě k této stavbě. Právě sem vedla jedna z menších říček samotné řeky, kde stála nekonečná fronta duší v zástupu čekající na poslední soud.

Meg by se neměla bát, ale pravdou bylo, že měla respekt. Tady na to místo ji Hadés nikdy nevyslal, neměla tu žádný úkol, protože říkal, že soudci jsou nudní patroni.

Eurityon zamířil ke kamennému vstupu a prošel dovnitř, jeho kopyta teď zvonila o mramor a ten zvuk se nepříjemně odrážel od stěn tohoto ohromného prostoru. Místo to bylo vskutku obrovské, mohly se sem vejít celé armády, a přesto bylo kolem neskutečné prázdno až na část vzadu, kde stály tři vysoké postavy zahalené v pláštích a vznášely se ve vzduchu, že jim koukaly jen kostnaté ruce, a když se dostali blíže, Megara si začala všímat, že ne vše je kápě, jejich tváře byly černé s mnoha vráskami a ztrácely se mezi samotnou látkou, jako by to bylo nějaké prokletí, které je hyzdilo.

„Žádám o slyšení, soudci!“ zakřičel Eurityon hřmotným hlasem, až sebou Megara polekaně trhla a měla tendenci si zakrýt uši.

„Proč tak řveš, oni tě slyší jako já,“ zaúpěla, ale ignoroval ji.

Průhledná duše ženy, která stála před soudci, se k dvojici otočila a neznámá síla s duchem doslova hodila vpravo jako by do něho udeřil silný vítr a popostrčil ho k jedné z cest, kterou mu určili. Tady se totiž rozhodovalo, zda dotyčná duše vedla dobrý nebo špatný život a zda půjde do jedné ze tří oblastí v podsvětí.

Kentaur hrdě přiklusal blíž a stále Meg držel jako hadrovou panenku ve vězení své jedné paže. Nehodlal ji pustit jako svou oblíbenou hračku.

„JE POTŘEBA SI VZÍT POŘADOVÉ ČÍSLO, EURITYONE,“ promluvil prostřední soudce, „PŘEDBÍHÁNÍ NENÍ TOLEROVÁNO, TOHLE JE SPRAVEDLIVÝ SOUD.“

Hned na to vzduchem letěl lístek a prostě se vnutil Eurityonovi mezi prsty.

Meg se podívala na číslo a začala se pošklebovat. „Vidím dobře nebo to má osm nul? Ne počkej, devět,“ oznámila mu. Helma se nevěřícně podívala na čísla.

„Tohle je naléhavé slyšení, ctihodní soudci,“ zahřměl kentaur a přešlápl z nohy na nohu.

„Nemáme jít do fronty?“ žertovala Megara. „Možná bychom je neměli rozčilovat. Támhle ten duch vypadá naštvaně, protože je na řadě a my tu zdržujeme.“

Eurityon jí zakryl ústa svou velkou rukou, takže jen s velkým úsilím viděla přes jeho palec na celé shromáždění.

„DOBŘE, TAK MLUV, ALE RYCHLE,“ vyzval kentaura soudce vpravo.

„Tato žena se dostala do podsvětí a nemá tu co dělat, nepatří sem.“

„TAK JSI JI MĚL PŘEDAT CHÁRONOVI, ABY JI ODVEZL NA POVRCH,“ zněla prostá odpověď soudce vlevo.

„Vypadá podezřele, proto jsem ji odnesl sem k Vám, mám dojem, aby to nebyl uprchlík z Tartaru, který k mé bráně od vašeho soudu nedorazil. Byla tato žena u Vašeho soudu?“ tázal se k věci Eurityon.

„NE, TATO ŽENA U NAŠEHO SOUDU NEBYLA,“ potvrdil Megařina slova prostřední soudce a ona doslova cítila, jak se kentaur mračí, když mu to nedává smysl.

„Tvrdí, že je služebnicí našeho pána Háda! Smrtelníkům se nedá věřit, jsou prolhaní a mazaní, věřím, že má nekalé úmysly.“

„JE TO PRAVDA, ŽENO? JSI SLUŽEBNICÍ HÁDA NEBO LŽEŠ? POZNÁME, KDYŽ NEŘEKNEŠ PRAVDU, TOHLE JE POSLEDNÍ SOUD. NECH JI MLUVIT EURITYONE.“

Ruka na jejích ústech zmizela a ona se konečně mohla pořádně nadechnout.

Už se chtěla hájit, když se na obloze něco zatřpytilo a najednou to začalo klesat jako meteorit, než to narazilo do země. Bílé klubko najednou spadlo do kolosea a hned se k němu přidala zelená šmouha.

Z toho zašmodrchaného klubka najednou vykoukla povědomá růžová hlava.

„Pomoz mi, Zmatku! Zamotala se mi křídla, nemůžu se hnout!“

„SKVĚLÉ NAČASOVÁNÍ,“ pochvaloval si prostřední soudce, „VY DVA, POJĎTE SEM, POTŘEBUJEME VAŠI RADU.“

Zmatek vykulil oči, když je vyrušil hlas, protože se snažil Bolest vymotat z přízí.

„Na to nemáme čas, Hadés nesnáší čekat, bývá pak trošku rozpálený,“ odbyl přihlížející démon mávnutím ruky.

„TRVÁME NA TOM.“

Jakmile se oba impové vymotali z přízí, přišli blíž, aniž by viděli, co kentaur drží.

„Není tady moc čistý vzduch,“ reptal Bolest, držel si nos a střílel nevraživé pohledy po Eurityonovi jako by za to mohl.

„To si vyprošuji,“ udeřil strážce zadním kopytem do země, až to zadunělo a Bolest si sedl na zadek.

„Nezdržujte, o co se jedná?“ zasáhl Zmatek roztržitě, aby se všechno zbytečně neprotahovalo.

„JSTE HÁDOVY NEJBLIŽŠŠÍ SLUŽEBNÍCI, ZNÁTE TUTO ŽENU?“

Kentaur se otočil směrem k nim a Megara jim znuděně zamávala.

„Jooo… tu známe a náš pán ji zná taky, zrovna dneska byl v její posteli,“ začal se hloupě smát Bolest a Megara zrudla rozpaky nebo spíše hněvem.

„TAKŽE JE TO HÁDOVA MILENKA?“ řekl soudce vpravo beze studu a zcela pragmaticky.

„Nooo asi jo, to by k ní asi jinak v noci nechodil ne?“ přisadil si Zmatek, který se začal pošklebovat na její účet.

„Co si to vymýšlíte vy dva! Počkejte, až mě pustí, já vás roztrhnu…“ Eurityon jí rychle zakryl znovu ústa, než z nich začaly padat nadávky.

„Být Vámi, tak ji pustím, jinak se bude náš pán hodně zlobit,“ dusil se smíchy Bolest, až se mu vlnilo břicho jako při zemětřesení.

„VIDÍŠ, EURITYONE? VŠECHNO SE VYSVĚTLILO, TA ŽENA MLUVILA PRAVDU, HÁDOVI SLUŽEBNÍCI POTVRZUJÍ JEJÍ PRAVDOMLUVNOST. PUSŤ JI.“

„Dobrá,“ ač nerad, povolil Kentaur své paže a pustil Meg dolů.

„Podrž to, Bolesti,“ hodil Zmatek svou část nití osudu do náručí svého bratra a přiskočil k Megaře, než se stačila vzpamatovat, chytil ji kolem pasu, a rychle začal mávat křídly.

„Počkej, co to děláš, raději půjdu pěšky, slyšíš?! Od vás dvou už nechci žádnou pomoc!“  

„Buď ráda, do paláce je to pěknej kousek, nebo chceš, abych tě pustil?“ funěl Zmatek, který měl co dělat, aby ji unesl.

„Neopovažuj se!“ protiřečila si, jelikož rychle stoupali vzhůru a to už bylo s životem neslučující. „Až přistaneme, oba vás nacpu česnekem a vyválím vás v medu a peří!“

Meg raději nemyslela na to, že pod ní je tolik volného prostoru, aby si mohla rozlámat všechny kosti v těle, a tak pevně zavřela oči. Netrvalo naštěstí moc času, aby trojice proletěla velkými okny do hlavního sálu s trůnem a Meg s bušícím srdcem skončila na zemi na kolenou neskutečně šťastná, že doletěli v pořádku.

Zmatek k smrti unavený ležel vedle ní s vyplazeným jazykem a už nepohnul ani křídlem.

Najednou se vedle nich zjevil jejich pán v oblaku černého kouře.

„Vy už jste tady?“ podivil se a popadl jedno rozmotané vřeteno, které držel Bolest.

„Zvládli jsme to, vaše ničemnosti, máme, co jsme mohli pobrat,“ pochlubil se tlustý ďáblík.

„Dobře, dobře, je toho dost, to jo, ale PROČ JE TO V TAKOVÉ ZACUCHANÉ ZMĚTI!“

„Ehm… možná to nešlo tak hladce, jak mělo, ale hlavní je výsledek ne, Zmatku?“

Zelený démon se pořád nezvedl z podlahy, jen vztyčil palec nahoru.

„Moc se nenaparujte, než se tady s mou krásnou pomocnicí vrátíme, bude všechno úhledně přemotané na jiná vřetena a je mi jedno, jak to uděláte.“

„Vrátíme? Kam půjdeme?“ vzhlédla k němu Megara poměrně zničená po celém tom dobrodružství, co měla právě za sebou.

Až teď se na ni Hadés pozorně podíval, „proč jsi rozcuchaná, udýchaná a proč,“ naklonil se k ní a začichal, „z tebe cítím koně?“ Opovržlivě nakrčil nos a sjel ji od hlavy k patě přivřenýma očima plnýma nesouhlasu.

„Měla dostaveníčko s kentaurem,“ začal se zubit Bolest a hned začal ječet, když mu Hadés připálil zadek.

„Přestaňte si už konečně vymýšlet takové pohádky!“ rozkřikla se Meg a vykročila k Bolesti, že ho nakopne, ale Hadés jí rychle zastoupil cestu svým tělem.

„Takže to není pravda? Počkat, proč by mě to vlastně mělo zajímat?“ odpověděl si a mávl rukou jako by to nic neznamenalo. „Teď máme důležitější úkol, pojď.“

Stačilo lusknutí prstů a najednou se objevili na jakési prašné cestě na úbočí hory. Nad nimi bylo modré nebe plné bílých mraků a v dálce mohla zahlédnout nějakého toho kamzíka, zato přímo před nimi byla nekonečná řada čekatelů. Zástup lidí nebral konce a mířil k chrámu, který byl postaven přímo ve skále.

„Kde to jsme?“ zeptala se Meg a snažila si uhladit vlasy alespoň pomocí prstů, jako by to byl hřeben. „Tohle místo neznám.“

„Ty ne, ale oni zřejmě ano,“ protočil Hadés oči a poklepal na rameno posledního muže v řadě. Ten se ani neotočil, protože vypadal jako zombie, apaticky stál a usínal ve stoje opíraje se o svou hůl.

„Tohle je jakási hranice podsvětí, cesta k Morfeově chrámu, a tohle vypadá na pár stížností,“ odsekl mrzutě a začal si razit cestu dopředu.

„S dovolením, procházíme. Tohle je kontrola bdělosti!“ vykřikoval a proplétal se skrze frontu jako akrobat na laně, jelikož cesta byla opravdu úzká.

„Tak počkat, koukejte jít na konec řady, já tu byl dřív, mám právo si dřív stěžovat,“ rozčílil se někdo před nimi.

„Hele, já jsem bůh a ty jsi člověk a víš co? Bůh má vždycky přednost,“ zazubil se Hadés a strčil do neurvalce, který prostě přepadl přes okraj dolů ze skály.

„Ups, jeden k dobru, to jsem nechtěl,“ zachechtal se škodolibě na znamení, že svá slova nemyslel vážně.

„Takže všichni, kdo nechtějí skončit dole, tedy u mě, nás nechají projít,“ ukázal Hadés na sebe samého a všichni zdá se pochopili.

Muži i ženy udělali krok stranou, a tak měli volnou cestu až k chrámu.

„Tak už mi konečně řekneš, co tu děláme?“ ozvala se za jeho zády Meg s důrazem na poslední slova.

„Nuže uděláme si takovou malou neformální návštěvu, já zabavím Morfea a ty nenápadně odřízneš kus jeho nočního pláště. Proužky pak použijeme na lapače snů.“

„Co je to lapač snů?“ zeptala se nechápavě Meg, protože v době, kdy Hádovy sudičky darovaly zmíněný předmět, byla ona strkána davem ven ze dveří.

Pán všech mrtvých se usmál jako žralok a ohlédl se na ní přes rameno, „uvidíš.“

Byla to jen chvíle, kdy Hadés s Meg spolu vešli do Morfeova sídla, velkého chrámu na úpatí hory. Dav se před pánem podsvětí rozestoupil, jelikož po prezentaci jeho nátury si nikdo nepřál navštívit jeho říši dřív, než by bylo nezbytně nutné.

Hadés byl v dobré náladě, i když se musel pohybovat pomalu, aby dav měl čas se před nimi rozestoupit. Docela si užíval takovou pozornost, protože to on byl bůh a měl přednost před smrtelníky.
„Co to ti dva plácali o kentaurovi? Někdo zajímavý na obzoru? Hm?" zajímal se najednou zvědavě, aby řeč nestála a gestikuloval rukama, což pro něho bylo jedním z charakteristických rysů, naštěstí každý v dosahu stačil uhnout, než někomu vypíchl oko z důlku.

„To byla sprostá pomluva! Jeden z tvých natvrdlých strážců mne měl za uprchlou duši a dotáhl mne dokonce před Soudce duší, nemohla jsem mu to vymluvit, byl příliš tvrdohlavý," prohlásila Meg a bylo těžko říct, jestli si stěžuje anebo vysvětluje celou věc, protože se mračila na Hádova záda, jako by ho chtěla upálit pohledem.
„Zábavná historka, Meg, zlato, ale aby si tebe někdo spletl s mrtvolou? Musel by být slepý. Na můj vkus jsi až moc živá,“ ohlédl se úkosem přes pravé rameno, až si mohla prohlédnout křivku jeho ostrého rovného nosu. Žluté oko se zkoumavě zakoulelo, a pak pokrčil rameny, „no, možná na tom něco bude, nevypadáš teď právě jako květina po ránu, možná by ses měla raději nalíčit," utahoval si z ní Hadés v dobrém rozmaru, i když, i on se nevyspal dvakrát dobře.

Meg se už nadechovala k prudké odpovědi, když došli k cíli jejich cesty. Tedy skoro do cíle. Oba dva vešli do velkého chrámu, kde se zapisovaly stížnosti. Za stolem tam seděl Phantasos a spokojeně se chopil této záležitosti místo svého bratra. Snažil se přitom netvářit samolibě, ale moc mu to nešlo, jako by ho každý další člověk potěšil.

Ovšem, když zahlédl Háda, okamžitě změnil grimasu na zkroušený výraz lítosti, jenže pána podsvětí i Meg neoklamal ani na vteřinu.
„Zdravím tě, Pipinusi, jdu navštívit tvého bratra. Kdepak ho najdu?" zajímal se Hadés až neočekávaně zdvořile se svým zubatým úsměvem ostrým jako jehly.

„Je to Phantasos,“ rozčílil se vyzáblý bůžek, který se svou bledou, až nazelenalou kůží více připomínal mrtvolu než Meg, najednou si uvědomil, že měl hrát jinou roli, a tak se záhadně rychle uklidnil a též se na pána podsvětí usmál, ale tak jedovatě, že ani Lamiiny zuby neměly tak nebezpečný jed.
„Omlouvám se, Háde, ale on odpočívá, je unavený. Pokud máš stížnost, musím tě požádat, aby sis stoupl do fronty, jako všichni ostatní. Nemůžeš předbíhat, jen proto, že jsi bůh," odpověděl samolibě malý bůh, který ho očividně vůbec nechtěl k Morfeovi pustit.

Meg nikdy neslyšela, že by s pánem podsvětí mluvil někdo, tak jako on, jako by si byl jistý, že mu všechno projde bez trestu. Phantasos byl sice bůh, ale ve srovnání s Hádem byl jen broukem v trávě pod nohou boha podsvětí. Dokonce ani Zeus anebo Ares se něčeho takového neodvážili a projevovali mu patřičnou úctu, která u Área trochu sklouzávala, pravda. Nikdo totiž nevěděl, co tento mstivý bůh udělá, a že měl hodně prostředků, jak se pomstít a měl na to celá století na přípravu.

Hadés několik vteřin jen oněměle stál a lehce mu cukalo oko.
„Cože jsi to právě, řekl?" zasyčel nebezpečně tiše skrz sevřené zuby a jeho pravá ruka začala plát žlutým ohněm v předzvěsti něčeho daleko horšího, jak jiskřičky poskakovaly po jeho chytόnu.

Meg si rychle uvědomila, že její dobrodinec se raketově blížil k výbuchu sopky, který mohl srovnat se zemí celý Řecký chrám, a ke všemu neměla čas utéct. Tohle bylo o pouhé vteřiny. Odvážila se proto k nemyslitelnému a zatahala pána podsvětí za tόgu. Naštěstí začal žhnout jako uhlíky od ní z té vzdálenější strany. Hádův pohled, který měl k propalování kamene opravdu blízko, se překvapeně přesunul z bůžka na Meg.
„Měl jsi nějaký plán, nemusíš to tu všechno vyhodit do povětří," připomněla mu rychle šeptem. Bůh všech mrtvých trošku pohasnul a po několika vteřinách, kdy se zhluboka několikrát nadechl, se otočil zpět.
„Nejspíše máme odlišné názory na to, co můžu a NEMŮŽU, ale proto tu ovšem nejsem," doplnil k zákazu předbíhání, když jej Meg znovu zatahala za oděv, ale on ji ignoroval.

„Ne? Ty sis nepřišel ztěžovat, že jsi nemohl spát?" zajímal se překvapeně Phantasos upřímně překvapen a zakoulel očima, nejspíše přemýšlel, proč sem tedy zavítal.

„Ne, přišel jsem osobně pozvat tvého bratra na večírek, ale jak vidím, ty na mém seznamu hostů nejspíše nebudeš. Vyškrtávám tě. Smůla, šváby nikdo nemá rád. Takže, kde je Morfeus? Chci se s ním domluvit, kdyby se mu to hodilo. Kde jej najdu?" odpověděl Hadés s dokonale zahraným přátelským úsměvem, že by se s ním nemohl v herectví měřit ani herec z nejslavnějšího divadla v Thébách.
„Bratra najdeš v místnosti na konci schodiště," odpověděl Phantasos stále zaražený z toho, že neskočil jako grilované kuře.
„Děkuji," odvětil pán všech mrtvých a kývnul na Meg jako by to bylo nějaké smluvené znamení. Pantasovi to přišlo nějak podezřelé, a tak když zvědavý bůh bez portfeje zkusil vykročit za nimi, aby je sledoval, zvedl za sebou Hadés clonu pekelného ohně, před kterým stačil Phantasos uskočit jen na poslední chvíli s pusou plnou nadávek.
Hadés kráčel vpřed jako by mu to tu patřilo, a přitom si naštvaně mumlal, co by zmíněnému bůžkovi nejraději udělal. Meg mu nerozuměla, ale nosná myšlenka byla, že mu za to Phantasos zaplatí i s úrokem.

Pán všech mrtvých se svou věrnou služebnicí vešli bez ohlášení do menší místnosti, kde na lehátku ležel nešťastný a nevyspalí Morfeus s propletenými prsty položenými na svém obrovském břiše. Meg neušlo, že bůh spánku vypadal ještě hůř než ona, a to už bylo co říct.
„Zdravím tě, příteli přišli jsme na zdvořilostní návštěvu, nevypadáš spokojeně," oslovil Morfea a sedl si na lehátko naproti němu a hned se mu v ruce objevila sklenka s alkoholem. 

„Vypadáš unaveně, nejsi nemocný?" zajímal se na oko starostlivě a znělo to kupodivu vážně upřímně.

„To víš, Háde. Celou noc jsem létal po Olympu a zajišťoval krásné sny, a pak jako by někdo mou práci zhatil. Sotva jsem se vrátil domů, přišel mi výhružný dopis od Dia," vysvětlil Morfeus zkroušeně a položil si ruce na hlavu, jako by mu na ní mělo spadnout nebe.

„Jo, starouš dokáže zkazit náladu co? Nemá pochopení pro takové jako ty a já. Jakmile uděláš po několika stoletích jednu chybu, už jsi na seznamu problémů,“ sprásknul ruce, jako by mezi dlaněmi rozdrtil mouchu.

Hadés se ho snažil povzbudit, ale fungovalo to přesně naopak.
„Meg, zlatíčko, dojdi do vedlejší místnosti, a přines Morfeovi něco k pití, vypadá, že to potřebuje. Je trochu na zhroucení," poslal Hadés Meg do sousedního pokoje. Morfeus přikývne, že tam víno opravdu je, a že ho rozhodně potřebuje.
„No, chápu tě, chlape, já vím, co je to tvrdá práce a snaha být dokonalým. Proto jsem ti přišel navrhnout party na, které by sis trochu odpočinul," začal pán podsvětí s plánem, o kterém Meg neměla tušení, ale bůh spánku se na Háda zadíval trochu nedůvěřivě.

„Háde, já ti nevím. Tvé večírky v podsvětí nikdy nedopadly dobře, anebo byly takové divné, no… jak to říct…" pochyboval o pozvání unavený bůh, kterému nedocházelo, že Háda vlastně právě urazil, i když to neměl v úmyslu.

Pánovi podsvětí zaskočilo brčko, když usrkával své pití, zakuckal se a vyplivl brčko na zem, „moje večírky, že nejsou velkolepé? A já se tak snažil. Vlastně už vím, čím to je, to bude tím, kdy se všichni namočili do jezírka zapomnění,“ upamatoval se Hadés, proto si nikdo nic nepamatoval.

„Ale tenhle bude lepší než všechny ostatní!“ dušoval se.

K překvapení Magary Hadés nijak uraženě nevypadal, vlastně ani trochu a vesele pokračoval se svými vtípky v domnění, že boha spánku naláká do podsvětí.

„Ano, ano, já vím, nemusíš nic říkat, tam dole je to ponuré, občas nějaký ten netopýr v šatníku a ta výzdoba se hostům nikdy nelíbila, navíc všichni měli strach, že když si tam něco vezmou, tak tam budou muset zůstat,“ mávl rukou, „ale napadlo mě, že to uspořádáme někde na povrchu. Třeba v tom městečku, co mně tak miluje," vysvětlil vzletně Hadés a začal mu popisovat možnosti…

Další kousek do skládačky. Tady máte ukázku toho, že Meg to nemá jednoduché ani v podsvětí, a že ne všichni jsou s ní obeznámení. Ano, zná ji nejbližší okruh kolem Háda, ale ti vzdálenější o ní nemají tušení. A to někdy může být trochu nebezpečné. Vezměte si, že by soudci rozhodli za trest ji hodit do řeky Styx, její tělo by kleslo ke dnu a duše by se ztratila v řece, nebo by ji za trest poslali do Tartaru, a tam ji věčně mučili. Děsivá představa že? Naštěstí v tomto druhém případě, by ji Hadés dříve nebo později hledal, takže by ji zachránil, ale v prvním případě nevím, nevím. 

​

To tedy jen tak na ukázku toho, co mě napadá a jaké hrůzy v podzemí mohou nastat.

Eurityon byl takové nečekané zpestření, abychom si podsvětí zase trochu rozšířili a podívali se do jiné lokace k soudcům.

​

Podle legendy od soudu vedou tři cesty, jedna do Tartaru, jedna na Elisejská pole a třetí na pole smutku po rozsouzení se dotyčný dá na jednu z cest, která ho dovede do cíle.

Kapitola 11.
Sladké sny část 5.

Pozor   

    18+

Meg si všimla ruky za Hádovými zády, která jí naznačovala, kam má jít. Byla z toho celého plánu nesvá, to, co měla udělat, bylo poněkud šílené, jen co je pravda. Vlastně ani nevěděla, jak ten lapač snů vypadá, a k čemu Hadés potřebuje kus, jakže tomu říkal? Hadru?

Takže měla hledat něco, co patřilo Morfeovi. Skvělé. Nemohl alespoň specifikovat, jak to vypadá? Co když najde nějaký kus závěsu a přinese to špatně?

Megara tanečním krokem vplula do místnosti plné polic s amforami a hliněnými džbánky.

„Hm… tady asi někdo rád pije,“ zamumlala uznale na tu sbírku krásně malované keramiky s Řeckými výjevy různých příběhů. Mohlo tu být víno z každého koutku země, které lidé přinesli darem jako obětinu bohu spánku v této krizi.

Jak se tak dívala kolem sebe, byl to pouhý sklad, pochybovala, že tady najde něco tak důležitého, proč ji sem tedy poslal? Rychle prošla mezi policemi, ale nenašla nic ani hadřík na utření rukou, pak ale vymyslela plán, za který by ji mohl i pochválit.

Vzala jednu menší amforu a vydala se zpět.

„Nevěděla jsem, kterou, ale snad…“ oslovila dvojici a zakopla. Meg samozřejmě zakopala o své nohy zcela záměrně tak, aby jí amfora vypadla z rukou. Všechno se rozprsklo na zemi a rozlilo se červené moře, které postříkalo její šaty ale, účel to splnilo. Po Hádovi pak bude chtít kompenzaci v podobě něčeho hezkého na sebe.

„To jsem ale nešika, moc se omlouvám, hned vám donesu jiné a uklidím to tu,“ dušovala se, znovu zaplula do skladu a přinesla džbánek, který vnutila Hádovi do rukou.

„Půjdu pro nějaký hadr, abych to uklidila, dobře se bavte,“ usmála se na dvojici bohů a nenápadně se vytratila jako duch. Proklouzla do chodby, do které pronikaly hlasy rozhovoru, který nechala za zády. Chodba, kterou přišli, byla volná, jen dlaždice byly trochu spálené od ohně. Teď musela jednat rychle, pochybovala, že Háda bude bavit si vyměňovat zdvořilosti s bohem spánku nějak závratně dlouho, než ho ugriluje, až bude poslouchat jeho fňukání.

Meg nakoukla do dvou místností, jedna z nich byl sklad a druhý vypadal jako společenská místnost. Všude byly pohodlné lenošky, zem byla poseta orientálními polštáři a kůžemi, že nebyla vidět ani podlaha. Strop byl ozdoben tmavě modrými průhlednými závoji s hvězdami, které evokovaly noční oblohu. V odpočívárně se povalovalo několik lidí a spokojeně spalo asi jako kompenzace za nepříjemné sny.

Téměř ji to také přemluvilo k tomu si lehnout mezi polštáře, ale měla úkol. Pevně doufala, že závoj boha spánku není jeden z těch, které tu visely, kde by ho kdokoliv mohl ukrást sám pro sebe. Zoufalí lidé dělali zoufalé věci. Ne, taková věc musela být schovaná… ale kde?

Meg se vydala dál, dokud se před ní neotevřel velký prostor chrámu obehnaný mramorovými sloupy, strop zde chyběl, aby bylo v noci vidět nebe. Škoda, že bylo odpoledne, jinak by to byl krásný výhled.

Uprostřed chrámu měl židli a stůl Phantasos jako nějaký přísný probační úředník a před stolem byla dlouhá fronta lidí. Vedle stolu se tak kupily různé dary, mísy s jídlem, ovoce, látky, zlaté předměty i zbraně. Prostě cokoliv, co by boha spánku potěšilo a jim naopak dopřálo zasloužený odpočinek.

Jak ale projít kolem, aniž by ji viděl? Možná pravda nemusela znít tak špatně že? Meg si dodala odvahy a nasadila svůdnou chůzi, když si to sebevědomě namířila přímo k bůžkovi bez portfeje.

Phantasos si užíval ten příval účastníků a žadatelů, jako by to byly dary, které jemu skládali k nohám místo jeho bratra. Bůžek byl samý křivý úsměv a ochota, zatímco mu na hlavě poskakovala spací čapka s bambulí.

Meg koketně mrkla na uchazeče před stolem a ten zaujatě uhnul a narazil do muže za sebou, kterého podpíraly dva klacky, kdyby náhodou usnul ve stoje.

„S dovolením, hezoune,“ znovu na něho mrkla, „neměl by sis vyleštit štít?“

Ten chudák, kterému padaly víčka dolů, zůstal jen zírat, netřeba říkat, že v takovém stavu únavy se nezmohl na žádnou myšlenku, natož začít rozhovor, ale to Meg nevadilo, protože měla jiný cíl. Jako svůdnice se posadila na Phantasosův stůl a zadkem shodila zlatou mísu, kterou pohotově chytil, než stačila spadnout na zem.

„Nemehlo, pokud něco chceš, stoupni si do řady,“ zamračil se na ni a jeho tón hlasu byl rázem nepříjemný a jízlivý.

„Ale, tak příkrá slova, já jsem jenom Hádova služebnice,“ usmála se na něho jako by byl jediný v místnosti.

„Slyšel jsem dobře, že jsi jeho poběhlice?“ snažil se ji urazit a postavil zlatou nádobu na druhou stranu svého stolu.

„Kde jsi to slyšel? To jsou pomluvy!“ Meg zahodila přetvářku jako on, natáhla se a chytila toho skrčka za tόgu.

„Kde bych to asi slyšel, řekni mi jediný důvod toho, proč bys s někým takovým byla, kdybys z toho neměla výhody,“ zeptal se Phantasos přiškrceně.

„Co třeba vzájemně nevýhodná dohoda? Znáš snad někoho, kdo by s ním byl dobrovolně?“ naklonila se nad stůl, až si z toho sedl zpátky na židli.

„Pořád seš na tom líp než já, ženská, nevíš, jaké to je, být nevýznamným bratrem boha spánku,“ zamračil se na ni. „To jsou muka, MUKA!“

„A můžeš mi říct v čem? I tak jsi bůh, nemůžeš onemocnět, nemůžeš zemřít, můžeš se stokrát zamilovat, nic ti nechybí a stejně pořád fňukáš,“ zacloumala s ním, až mu čepička spadla na stůl.

„Tomu nemůžeš rozumět, a ruce pryč, nechci páchnout podsvětím,“ začal se vztekat a setřásl ze svého oblečení její ruce.

Meg si přičichla ke svým šatům, ale nic necítila, rozhodně nepáchla jako hlína nebo ještě lépe jako mrtvola.

„Tak tohle mě uráží, pravidelně navštěvuji lázně, ale za Háda mluvit nemůžu. Přeskočme ale zdvořilostní formality, a ty mi hezky řekneš, kde tu seženu nějaký hadr? Trochu mě postříkalo víno, rozbila jsem amforu, a jestli to neuklidím, Hadés tenhle chrám vypálí do základů.“

Meg si vytáhla šaty na kolena a začala ždímat konec, kapky vína dopadaly na stůl jako krvavé slzy a pokropily tu nevzhlednou čepičku.

„Všechno tady ušpiníš! Támhle je kumbál, koukej jít!“ vyhnal ji, když se snažil pobrat štůčky bílého plátna z dosahu červené louže uprostřed stolu.

Phantasos si začal něco mumlat a mezi tím Meg využila šance a vydala se na druhou stranu chrámu. Ke stolu se zatím znovu nahrnuli další chudáci.

„Jeden po druhém! Ne všichni najednou!“

Jakmile se kráska ohlédla za sebe, uviděla, jak se ke stolku nahrnulo tolik lidí, že nebyl ten drzý bůžek na hubených nohách ani vidět. Jaké štěstí, usmála se pro sebe.

Druhá část chrámu se skládala z dalších úložných prostor a byla zrcadlově postavena jako ta vpravo. Tedy našla další prostornou místnost pro spáče, pár menších skladů, kumbál pro košťata, jak říkal Phantasos a poslední místnost byla odlišná od všech ostatních, zatímco Morfeova vypadala střízlivě a pohodlně s tmavě modrými lenoškami, které doslova zvaly k odpočinku, tohle bylo… hrozné. Ten pokoj byl kostrbatý, a schody vedly nahoru do dalšího patra s tím, že každý schod byl jinak velký jako by to bylo postaveno za účelem každého, kdo jde nahoru nebo dolů, aby spadl. Druhá věc byla ta, že kamkoliv se podívala, byly nechutně sladěné křiklavé barvy, které spolu vůbec neladily. Obrazy na zdi visely nakřivo, každý kousek nábytku byl v jiném stylu a z jiného dřeva. Meg nikdy nic víc nevkusného neviděla.

Pokud Hadés byl v Morfeově pokoji, pak tohle musel být Phantasosův.

Tohle byl vážně úkaz jako z noční můry každého designového architekta. Při pohledu dovnitř si uvědomila, že se dívá jako na špatně sestavenou duhu ve vybledlých barvách. Snad už jen ze zvědavosti vešla dovnitř a stoupla na kraj kulatého koberce před schody. Její sandál zavadil jen o kraj a nebýt obrázku na zdi, který ji zaujal, a zůstala stát, málem by spadla do díry v podlaze.

Meg rychle couvla zpátky, když se perský koberec, který byl jedinou vkusnou věcí v místnosti, propadl do jámy na jejímž konci byly ostré bodce.

„Pro nezvané hosty? Co tu skrýváš, Phantasosi?“ zamumlala Meg sama k sobě a rozhlédla se. Šla k pár skříňkám a bez nějakého špatného svědomí se podívala dovnitř, ale bylo tam jen křesadlo, svíce a talismany.

Tady nic, a co nahoře?

Megara se vydala vzhůru po kostrbatých schodech, kde málem zakopla o křeslo a stolek. Vzadu byla jen rozestlaná postel. Na stole byl jehelníček a nůžky, pod stolem košík s přízemi, ale nikde neviděla žádné ruční práce, žádné tapiserie a Phantasos jí nepřipadal jako nějaký tkadlec ani hospodyňka.

Koutkem oka si všimla truhlice u postele, ze které koukalo něco barevného. Proč by tedy neprohledala i truhlici, že? V Hádových službách se neštítila téměř ničeho.

Klekla si tedy a odklopila pokované víko, aby našla tu nejošklivější deku, jakou kdy viděla. Deka měla stejně hrozné barvy jako samotný pokoj, byla sešita ze čtverců a na každém byla vyobrazena nějaká nestvůra. Tímhle by rozhodně nepřikryla ani dítě. Štítivě vytáhla část deky ven a kdykoliv se dotkla látky, měla mrazivý nepříjemný pocit. S tou dekou nebylo něco v pořádku.

Meg si záhy vzpomněla na svůj úkol, a co měla pro Háda udělat, ale zatím Morfeův závoj nenašla, tak přinese alespoň tohle. Ze stolu vzala příhodně nachystané nůžky a ustřihla dvě poslední řady čtverců, než deku schovala zpátky do truhlice. Ústřižek schovala do kapsy svých šatů a vydala se do kumbálu pro hadr a džber. Když se vydala zpět, slyšela u stolku s obětinami se hádat dva lidi.

Phantasos naštvaně rozhazoval rukama, protože před stolem stál vysoký svalnatý na první pohled udatný hrdina v kožené tunice, sukýnce a železných chráničích.

„Kolikrát ti to mám říkat, jsem tu na žádost boha spánku, Morfea, sám si mě pozval,“ snažil se muž argumentovat, zatímco bůžek odmítavě kroutil hlavou.

„A já ti říkám, že žádný hrdina tu není potřeba! Seš snad hluchej?“

„Nesedím si na uších, já tě slyším, ale tenhle pergamen mluví sám za sebe,“ strčil Phantasosovi papír do obličeje, div mu tak nedal pěstí.

Bůžek po něm chňapnul a vytrhl ho muži z ruky, aby ho hned zase roztrhal na kousíčky.

„Tahle nabídka padá, už není aktuální,“ uzavřel to Phantasos definitivně.

Tohle se Meg nelíbilo, a tak se rozhodla přidat ruku k dílu.

„Ah, tady jsi, přesně na tebe čekáme, udatný hrdino!“ vítala ho vřele s otevřenou náručí. „Pojď, pojď se mnou, všichni jsou tak moc unavení a ty určitě vyřešíš ten závažný tragický problém, Morfeus už na tebe netrpělivě čeká.“

Hrdina, který už zčervenal oprávněným hněvem po tom, co musel stát několikahodinovou frontu jen proto, aby byl tak hrubě odmítnut, už pomalu natahoval ruce, aby začal Phantasose škrtit, ale do všeho vstoupila naše krásná Meg a zachránila situaci k bůžkově nelibosti.

„Co tohle má znamenat? Nikam nepůjde, jedině dveřmi ven,“ začal se vztekat škodolibý bůžek, ale to už svalovce Megara odváděla chodbou, zatímco stolek znovu obstoupila další skupina netrpělivých uchazečů, která zabránila Phantasosovi v jejich pronásledování.

Hrdina se ochotně nechal vést krásnou ženou, a přitom se snažil zjistit, co ho sem přivedlo či spíše, jaká bude jeho práce, a s čím se bude potýkat. Záhy se ukázalo, že měl pomoci pánu snů řešit jeho vážný problém. Ne, že by ho to předtím nenapadlo, ale člověk nikdy nevěděl, jestli bude chtít pomoci s něčím závažným nebo se zbavit nějakého raracha v latríně.
S Megarou se mu laškovalo dobře, a dokonce i tajně doufal, že by z toho mohlo být víc než jen pár slov. Která žena by odolala jeho svalům a zbroji koupené od Egyptského obchodníka.

Mezitím kdy spolu dvojice flirtovala, Hadés bavil bůžka spánku svou oslnivou přítomností, měl co dělat, aby fňukajícího Morfea nesežehl hned na místě, aby z něho zbylo jen trochu prachu. 

„Poslouchej mě, zkoušel jsi ty noční můry nějak vyšetřit?" snažil se navést jeho myšlenky správným směrem.
Morfeus zakroutil hlavou, „ne, já nemám kdy. V noci musím všem zajišťovat sny a ve dne vyřizovat stížnosti, sám se ani nevyspím," vysvětlil bůžek vyčerpaně a ta jeho proslulá důstojnost byla ta tam a vystřídala ji frustrace. 

„To teď dělá tvůj bratr, ne? Alespoň v něčem je užitečný. Podnikl jsi alespoň něco, aby se ta záležitost zlepšila?" zajímal se Hadés a trpělivosti se držel z posledních sil, nebyla to právě jeho silná stránka, spíše by se podobala hořícímu papíru.

Opravdu doufal, že ten budižkničemu podnikl alespoň něco.

„Ano, povolal jsem hrdinu. Už by tu každou chvílí měl být, vkládám do něho velké naděje," odpověděl bůžek pohotově.
„COŽE JSI UDĚLAL?" vyhrkl Hadés naštvaně a jeho kůže zrudla vztekem, stačilo jen škrtnout zápalkou.

„No, nic, já raději půjdu. Nemám ty svalovce rád," prohlásil lehce nepřátelsky s notnou dávkou sarkasmu na jazyku, jelikož právě hrdinové mu nejčastěji kazili plány. Už se zvedal k odchodu, když vstoupila Meg se zmiňovaným hrdinou za sebou.
„Jak je možné, že když tě pošlu pro víno. Nepřineseš víno, ale přivedeš chlapa?" zajímal se Hadés kousavě. Meg pohodila svou krásnou kaštanovou hřívou a na pána podsvětí se zářivě usmála.
„Prostě mám nos na pěkné kluky,“ pokrčila rameny, „navíc tady je ten hadr.“ Hodila ho na zem a ten nasákl červeným vínem a zachytily se v něm hliněné střepy.

„Není nijak výrazně přitažlivý,“ nakrčil Hadés špičatý nos, když ho sledoval koutkem oka, „a řekl bych, že trochu šilhá.“

„Možná pro tebe,“ ušklíbla se Meg, „ale hlavní je, že nám přišel pomoci.“ Hádova služebnice se mile usmála na Morfea a ukázala na hrdinu. 

„Ctění a vážení bohové, představuji vám Éetiona," hrdina se teatrálně uklonil a přistoupil k oběma bohům. Hadés mu věnoval velmi jedovatý, nepřátelský a nucený úsměv, zato Morfeus se k hrdinovi vrhl s nepředstíranou nadějí. 

„Vítej udatný muži, posaď se u nás," pokynul hrdinovi a Hadés mu dobrovolně uvolnil své místo na lenošce. Přešel raději k oknu s výhledem do kopcovitého horského terénu a zadíval se na dav čekatelů, a uvažoval nad tím, kolik duší by získal, kdyby tam poslal jednu ohnivou kouli. Z tohoto rozjímání jej vyrušila až Meg, která k němu došla a zastavila se vedle něj jako by vycítila, že je mu proti srsti tu být s nějakým nemastným neslaným hrdinou.
„Tohle je zajímavé místo, ani jsem nevěděla, že chrám spánku vůbec existuje," zamumlala Meg konverzačním tόnem, „má to tu příjemnější atmosféru než podsvětí.“

Hadés stále upíral zrak na zástup lidí na cestě a zkřivil rty v nelibosti, „máš pravdu. Proto tu ale nejsme. Podsvětí je podsvětí, má vyjadřovat strach ze smrti, proto je ponuré. Zvykneš si a vůbec, máš to pro, co jsme přišli? Už tu nevydržím ani minutu," zeptal se pán podsvětí kysele. 

„Snad ano," přikývla Meg nejistě.
„JAK MOŽNÁ!" zařval Hadés a přitáhl tak na sebe pozornost Morfea i hrdiny. 

„Omlouvám se, vážně jsem se těšil na ty pověstné Trojské lampiony, které by rozzářily můj večírek, ale prý nejsou na skladě," věnoval dvojici opodál svůj křivý úšklebek. Morfeus a hrdina se vrátili k živé debatě, jak najdou příšeru, co lidem kazí sny a oba u toho horlivě gestikulovali s názornou ukázkou toho, jak by je Éetion probodl, uškrtil, rozčtvrtil nebo upálil. 

„Víš, vůbec jsi mi nepopsal, co přesně hledám. Hodil by se mi podrobný popis nebo obrázek. Našla jsem jenom tohle, protože pochybuji, že závěsy z těch nocleháren, kde se všichni povalují, budou ty pravé, co chceš," z kapsy vytáhla kus deky, co odřízla z Neklidníku.
„To je ono," zaradoval se s upřímnou úlevou Hadés, který nepoznal rozdíl pravého od falešného. 

„To už je hodin. Eh, omluvte nás pánové, musíme jít, máme také dost práce a ta nečeká, znáte to, vyleštit rakve, upravit oltáře, nachystat obětiny," zazářil Hadés na dvojici a zamířil k východu. 

„A co ten večírek, Háde?“ zavolal za ním Morfeus.

„Platí, neboj se. Sejdeme se na místě, pošlu ti pozvánku," prohodil pán všech mrtvých sebevědomě přes rameno, ale na odchodu se ještě zastavil ve dveřích. 

„Nezapomeň sebou přivést svého bratra, změnil jsem názor, je taky na seznamu," dodal s úsměvem, který Meg dával tušit, že se mu v hlavě sestavil ošklivý plán. Společně s Meg tedy došli do hlavní síně, která byla stále plná stěžovatelů. Hadés ve své dlani vyvolal ohnivou kouli a díky tomuto jemnému náznaku moci se před ním lidé rozestoupili, jako voda před božím poslem. Sotva vyšli z Morfeova sídla, otevřel pán podsvětí portál do svého sídla. Rozhodně odmítal jít celou tu cestu pěšky.

Portál se otevřel a spolkl je, jakmile překročili práh z kouře, Hadés si oddechl, „konečně místo, kde se dá normálně dýchat." Ulevil si spokojeně a nadechl se nosem, aby do něho vtáhl zatuchlé výpary z podsvětí, na které byl zvyklý. Meg si musela rukávem zakrýt nos, jelikož podsvětí páchlo víc než normálně a nechutně zelená mlha se tetelila nad řekou Styx, k dokreslení ještě chybělo hejno much. 

„Co se tu děje! Proč to tu páchne? Jako by to tu nikdo nikdy nečistil, je to jako městské stoky, nechutné," žasla Megara pohoršena tím objevem, když zamířili do hlavní síně po schodech vytesaných do skály.

„Až bude chvíle, nechám vyčistit koryto, dám na to palec, že sem proudí odpadky ze světa smrtelníků, za všechno můžou oni,“ rozčílil se oprávněně.

„Já ti to připomenu, tohle by se mělo udělat, co nejdříve, chudák Cháron,“ mávala si před nosem rukou.

„Ále, že bych tím pověřil tebe?“ cukal mu škodolibě koutek úst, „nemysli si, že jsem ti odpustil tu legraci s amforou, vím, že v tom máš prsty,“ dloubl do ní prstem, jako by jí vyhrožoval. Tentokrát myslel jeho dar Hekaté, který přepsala pro Lamiu.

„Já?“ dělala nevinou, „já jsem nic neprovedla.“

„A já mám na hlavě rohy,“ oplatil jí ironicky a protočil očima.

„Rohy by ti neslušely,“ mrkla na něho Meg a založila si ruce na prsou, „ten plamen je mnohem lepší.“

Hadés se zarazil a zůstal stát jako opařený, „to myslíš vážně? Líbí se ti? A co ta barva, je dost modrá?“ teď se zdál zaujatý jejím zájmem a byl tak naivní, jako by si myslel, že to, co řekla, je smrtelná pravda.

„Nebuď ješitný, no, ale řekněme to takhle, ať už budeš mít rohy, čtyři ruce nebo ocas, pořád to budeš ty, Háde. Stejně zlý, podlý a intrikující bůh podsvětí.“

„To už nezní moc lichotivě,“ hodil po ní varovně svým žlutým okem, „měla bys mít ke mně více úcty, jinak ti zařídím měsíc domácích povinných prací,“ v ruce se mu zhmotnilo koště, které mu vypadlo z ruky s hlasitým bouchnutím o zem, jakmile vkročili do trůnního sálu, ten se totiž změnil k nepoznání. Někdo tam rozmístil pracovní stoly, za kterými seděla čtvrtina obyvatel podzemí. Vedle Hádova trůnu stála černá tabule, na které byl nákres lapače snů.
U stolů seděli různí tvorové, a z provázků a dřevěných kruhů se snažili udělat onen znak na tabuli. Mezi bytostmi poletoval Zmatek s Bolestí a povzbuzovali ostatní.
„Pracujte a nezapomeňte, za každých pět vyrobených dostanete jeden, který si můžete nechat pro sebe. Nestojí vám klidný spánek za trochu námahy?" snažil se je motivovat Zmatek, aby sám nemusel nic takového dělat.
„Z nařízení samotného Háda, jich musí Lamia udělat šest, aby si jeden mohla nechat!" dodal zvláštní přímí pokyn Bolest a vysloužil si nepřátelské zasyčení jmenované.

„Takhle ne! V lapači snů nemůžeš nechat kousek své kosti! To by nešlo!" napomenul Bolest kostlivce a přistál vedle něho. Dřevěný kruh mu vzal z tenkých prstů a dával mu rady. Úředník z podsvětí tam nechtěně zapletl poslední článek svého malíčku, který si zase vzal zpátky a připevnil k ruce.
„No, ale ono to je hrozně složitý!" bránil se kostlivec, který ani za života nemusel dělat nic takového.
„Musíš to rozdělat a začít znovu, je to hrozně uvolněný, a tady ti to plandá," dodal potměšile Zmatek a zatáhl za vnitřní oko, které se uvolnilo, a vzor se lehce rozpletl sám. Kostlivec bolestivě zaúpěl a začal znovu od začátku.
„Lamio, musíš si přestat kapat ten jed na to vlákno, jinak to nikdy nedokončíš, nikdo nechce lapač s jedem, to nikdo nekoupí," přelétl Zmatek k ženě a ta na něj vycenila své tesáky. „Jistě že to někdo koupí, může tím někoho otrávit,“ namítla.
„A proč zrovna já musím udělat o jeden víc?" pronesla nevraživě.
„Protože, jak víme. Hrozně jsi Háda záměrně opila a kvůli tomu nemohl použít ten svůj výmysl s pohárem," odtušil naštvaně kostlivec a hodil po ní dřevěný kruh, který chytila svým hadím ocasem, který se vymrštil do vzduchu.

„Co to má být?" prohlásila zaraženě Megara při pohledu dovnitř a měla neodbytný pocit, že jí něco uniklo.  

„To je masová výroba lapačů snů pro dobré spaní. Za pár hodin je budeme prodávat tam nahoře a hezky zbohatneme, tedy já zbohatnu, ale nebojte se, vše jde do kasy podsvětí," usmál se pán podsvětí na přítomné jako žralok. 

„Tak počkat, a co naše almužna?“ ozval se kostlivec.

„Však jsem vám slíbil podíl, o ten nepřijdete,“ ujistil je pán podsvětí jako ten největší dobrodinec na světě.

„A poslední součást do našeho díla je Morfeův plášť anebo v tomto případě nám postačí jeho malý kousek. Tím ho zapleteme do lapače a dodáme mu potřebné schopnosti," vysvětlil Hadés ochotně. Najednou se Meg začala nejistě usmívat, což Hádovy neušlo a zaměřil svůj spalující pohled na svou poddanou. 

„Co je?" zatvářila se Meg, jako ten nejvíce nevinný svatoušek.
„Nechceš mi něco říct?" zeptal se Hadés podezřívavě a už začínal žhnout v neblahé předtuše, že mu zkazí náladu.

„Ani, ne. Jen možná, ale opravdu možná nemám Morfeův plášť, ale Phantasosův?" pronesla Meg, jakoby nic a před neodvratným výbuchem se schovala za kousek pláště, co ukořistila, druhá varianta byla skočit z okna, ale oboje by vyšlo nastejno tedy smrtí.
„COŽE! TAKŽE TAM BUDEME MUSET JEŠTĚ JEDNOU?!" vybuchl Hadés v kouli ohně a sebral jí onen kousek pláště, který začal pozorně zkoumat vlákno po vláknu jako by něco hledal. K ženině překvapení ovšem pán podsvětí pohasnul jako by někdo ťípnul doutník. Místo zloby se na jeho tváři usadil chladný zamyšlený výraz. Opatrně roztáhl onen kousek sešité látky, který měl sotva deset centimetrů na délku svých paží.

„No, snad by to mohlo stačit, rozhodně to není obyčejný hadr a nějaká magie v něm je. Bolesti! Zmatku! Ke mně! Tohle natáhnete, jak nejvíce to půjde a budete z toho odstřihávat tenké pruhy a tím tenké, myslím opravdu tenké, jasné? Jinak půjdeme a přinesete nový," opatrně onen kousek deky předal svým sluhům, ti začali podle rozkazu odstříhávat tenké proužky a ty přivazovat na už vytvořené lapače snů.

„A ty, drahoušku se můžeš jít vyspat. Večer nás čeká večírek, já se postarám o přípravy a tady naše krásná hvězda bude bavit ty dva hlupáky Morfea a jeho postiženého brášku, takže budeš potřebovat hodně síly. Potřebuju tě krásnou a okouzlující. Tohle si pověs nad postel. Zaručuji ti klidný spánek, kromě toho, je to vyzkoušené," vysvětlil svůj plán a podal jí původní lapač snů od sudiček. 

Meg si vzala lapač snů spletený z bílé příze a šla do svého pokoje, zavěsila ho pomocí stuhy nad postel za baldachýn a opravdu doufala, že to bude fungovat. Jaksi měla na magické předměty averzi po fiasku s pohárem. Když ale řekl Hadés, že má jít spát, tak spát půjde, má to přeci nařízeno, tak proč toho nevyužít.

Kráska se položila na postel, poslední myšlenky směřovaly k večírku, o kterém zatím nic nevěděla. Najednou měla pocit, jako by jí informace utíkaly pod rukama, ne že by Hadés byl ve svých plánech s někým sdílný kromě jeho dvou poskoků, stále měla pochybnosti, že ona mezi ty věrné nepatří, vlastně zatím neudělala nic, čím by si to zasloužila. Pravda. Otázkou spíše bylo, chtěla to vůbec? Tým Hadés dělal hrozné věci někdy neslučitelné se životem. Dobře, z velké poloviny neslučitelné se životem, opravila se.

Meg si povzdechla, zavřela oči a uvolnila se, teď raději přemýšlela o hrdinovi, kterého dnes potkala. Zajímalo ji, jestli skutečně tuhle nesnáz s nočními můrami nějak vyřeší, měl na to dost síly a rozumu?

„Hmm…“ položila si ruce na břicho, ten chlap byl hezký, rozhodně jí nevadilo s ním flirtovat, jenže to bylo tak všechno, ale ve skrytu duše tajně doufala, že ji někam pozve, možná nezávazná večeře? Divadlo? Oběd? Procházku? Někam, kde by na chvíli alespoň vypadla z tohoto ponurého podsvětí. Někam, kde svítí a hřeje slunce…

Krásná zahrada nebo třeba posadit se na břehu řeky neznělo vůbec špatně.

Jenže konec smlouvy byl v nedohlednu…

Svoboda uletěla jako můry z šatníku, posmutněle se zamračila, ale poměrně rychle jí byla v patách únava. Za víčky viděla tmu, ale netrvalo dlouho, a spánek ji ukolébal ve svém náručí, jen se modlila, aby se jí zdálo něco hezkého, jinak ten lapač snů rozpůlí…

 

*************************************************************************************************************************

 

Sen samotný začal docela slibně. Meg se ocitla v pohodlné židli u dlouhého kamenného stolu. Když se zvědavě rozhlédla, okolí připomínalo tmavou prostornou jeskyni obloženou černým kamenem, mezi kterým byly maličké modré tečky čirých krystalů, které světélkovaly jako hvězdy na nočním nebi. Bylo to krásné, i když jí to stále připomínalo podsvětí. Ze stropu visely na provázcích malé ozdoby, a když se na to změřila, poznávala v tom bílé kosti.

Meg nejistě polkla. „Takhle si někdo představuje romantiku?“ povzdechla si a kolem ní se začal vířit kouř, až ji téměř zahalil.

„Já ano,“ ozval se za ní veselý až příliš povědomí hlas.

Meg protočila oči a potlačila útrpné zasténání, „takže tohle je další noční můra,“ konstatovala trpce.

Pán podsvětí se objevil za jejími zády a prošel se kolem stolu, než se posadil na druhé straně do něčeho, co se podobalo jeho trůnu v hlavní síni paláce.

„Ne, není,“ popřel s úsměvem její slova.

„Tak na to máme asi jiný názor, dobrovolně by se mi o tobě nezdálo.“

„Tak by sis měla uvědomit, že o mě sníš, což není tak špatné,“ zasmál se, položil lokty na desku stolu, propletl prsty a položil si na ně bradu, když ji pozoroval.

V tom pohledu bylo něco jinak, protože měla pocit, že se na ni díval jako na třešeň na vršku šlehačkového dortu. Ano, znala takové pohledy od mužů, ale nikdy s takovou intenzitou, která by ji mohla sníst.

Nepříjemně se zavrtěla na židli.

„Snít o někom jako ty, Háde, JE ŠPATNÉ, v každém slova smyslu,“ zdůraznila, „a ty nemáš v mé hlavě co dělat, jasné? Až napočítám do tří, zmizíš,“ diktovala si Meg podmínky a ťukala nehtem o kamennou desku stolu.

Ten ďábel nevypadal nijak znepokojený z toho, že ho vyhání, a to ji dopalovalo.

„Jedna…“

Pořád se usmíval.

„Dva…“

Ani se nepohnul z místa.

„Tři…“

Při posledním slově zavřela oči, jako by si ho mohla vymazat z hlavy, a když je otevřela, místo proti ní bylo prázdné. Teď si mohla oddechnout.

„Tohle nebude fungovat,“ zasmál se Hadés za jejími zády, kam se během vteřiny přesunul, aniž by to viděla, klam to byl dokonalý, vskutku.

Megara se lekla a trhla sebou. „Tak dost, když nepůjdeš ty, jdu já,“ rozhodla se a pokusila se vstát, jenže se jí kolem nohou omotaly ruce vytvořené z kouře. Uchopily ji za lýtka i stehna a donutily ji pořád sedět.

„Pusť mě!“ zapřela se rukama o područky, ale ruce pod stolem byly k její kůži jako přilepené a samotné prsty se k ní tak tiskly, jako by tam chtěly zanechat svou stopu.

„Tsss, tsss,“ mlaskl nesouhlasně a zároveň hravě jazykem hostitel, „přeci bys neodmítla pozvání k večeři? Takhle se hodná holčička nechová,“ jeho dech se jí opřel do ucha a ona měla tendenci zalézt pod stůl. Po celém těle jí naběhla husí kůže.

Meg už se nadechla k odpovědi, která by se mu nelíbila, ale on byl rychlejší.

„SLUHOVÉ! JÍDLO!“

Z díry ve skále začali proudit kostlivci s podnosy jídla. Od stříbrných táců se odrážely mihotavé plamínky svíček ze svícnů na stole. Stůl se v několika chvílích naplnil různými dobrotami, nad kterými by se každému sbíhaly sliny. Šťavnaté maso s omáčkou nebo ve šťávě, různá zelenina, čerstvý chléb, i pyramida ovoce. A nechyběla ani mísa Hádových oblíbených žížal, která byla naštěstí hodně daleko od ní.

„Má ta večeře snad nějaký postranní účel?“ zamračila se podezřívavě a očima přejížděla několik jídel, které měly na sobě stříbrné poklopy, čímž byly zakryty. Co když je pod nimi něco ohavného, třeba lidské bulvy v salátu nebo hadí ocásky na víně?

S Hádovým apetitem to mohlo být cokoliv a toho se bála.

„Hm, jaký by to mohl být, napověz mi?“ zazubil se a přemístil se k misce s žížalami. Jednu z nich vytáhl, prohlédl si ji zblízka, než si ji labužnicky dal do pusy.

Meg odvrátila pohled, tohle bylo mučení. Nechutné. Trhla nohou, ale jakmile se o trochu pohnula, kouřové ruce ji znovu uchopily, jen jí dávávaly malý pocit falešné svobody, když byla v klidu.

„Ať už si myslíš cokoliv, tak ne, touhle večeří něco chceš, tím si jsem jistá. Nejsi žádný nezištný bůh, který něco dělá jen tak pro ostatní.“

„Myslíš, že mě tak dobře znáš? Co bych tak od tebe mohl chtít? Nech mě hádat, muškátový oříšku. Co třeba duši? Počkej, tu už mám. Tvé tělo? No, zdá se, že beze mě se nemůžeš ani hnout od stolu. Srdce? Kdo by chtěl něco takového,“ mávl ledabyle rukou.

Pro Meg byl matoucí entitou, co po ní jen mohl chtít?

„Takže se jen nudíš,“ nadzvedla obočí, „a proto tady musím sedět a dívat se, jak jíš žížaly nebo ještě něco horšího?“

„Já že bych se nudil? Ani v nejmenším. Všechno jde podle plánu.“

„Jakého plánu?“

Tady to bylo, prořekl se, Meg věděla, že by měla být podezřívavá.

„A,“ zvedl ukazováček do vzduchu a kouř kolem něho vzrušeně vířil. „Zkazíš všechno překvapení, miláčku,“ ten žraločí úsměv byl dravý a nevyzpytatelný, ze kterého se jí zkroutil žaludek, rozhodně teď neměla chuť k jídlu. 

Hadés sáhl doprostřed stolu, kde se kupila hromada krásných orosených granátových jablek. Vzal ho do ruky a šel k ní. Přímo před jejíma očima jablko v dlani přímo rozdrtil. Červená šťáva, která vypadala jako krev, mu protékala mezi prsty a kapala na zem. Bylo to děsivé jako ukázka té surové síly, která mu protékala žilami.

„Co…“ Meg těkala pohledem mezi rozdrceným ovocem a bohem podsvětí.

„Dovol, abych ti ukázal, jaká je pohostinnost podsvětí, drahoušku, zlomilo by mi srdce, kdybys odmítla hostitele,“ přitiskl si dlaň na vlastní srdce, než obešel její židli na druhou stranu. Na pár chvil se jí ztratil za zády, nenáviděla to, chtěla ho mít pořád na očích. Náhle jí však něco studeného zakrylo oči. Hádovy prsty ji chladily na horké kůži, donutil ji hlavu opřít o opěradlo židle, čímž ji trochu zaklonil.

Instinktivně zalapala po dechu, chtěla tu ruku ze sebe strhnout, i kdyby ho měla poškrábat nehty, ale její vlastní ruce se ani nehnuly! Nic by za to nedala, kdyby jí ty kouřové ruce držely paže přitisknuté na područkách.

„Otevři pusu,“ rozkázal, ale nereagovala.

„Nebuď tvrdohlavá, Meg, otevři pro mě pusu,“ vrněl nad ní tím hlubokým autoritativním hlasem a o rty se jí otřelo něco vlhkého, nejspíše prst potřísněný červenou šťávou granátového jablka, vonělo to tak. Pomalým pohybem palce přejel po jejím baculatém spodním rtu.

Zavrtěla se, tohle nebylo příjemné, protože se cítila svázaná, a to gesto bylo tak intimní, jako by se s ní mazlil. K ničemu takovému nedala souhlas.

„Háde…“ zavrčela varovně.

„Já čekám…a dokud to neuděláš, tak tě nepustím,“ promluvil tím líbezným hláskem, kde čekalo skryté ostří. „Přeci nechceš, aby všechno to dobré jídlo zbytečně vychladlo.“

Nechtěla mu udělat tu radost, zvláště, pokud ani neviděla, co dělá, ale měla na výběr?

Ač nerada pootevřela ústa, ale ruka na jejích očích tam byla stále studená jako led.

„Hodná holka,“ pochvaloval si pán podsvětí a ona si představila, jak se jeho modrý plamen jasně rozzářil potěšením.

Hádův palec jí zatlačil doprostřed rtu, a ještě více rozevřel její ústa. Najednou cítila, jak jí na jazyk dopadlo pár kapek, byly sladké a kyselé zároveň, čerstvé a osvěžující. Na jazyk jí, ale dopadlo ještě něco malého sotva postřehnutelného.

Jako by si Hadés myslel, že to spolkla, ji pustil a ona to semínko granátového jablka hned plivla po něm.

„Jak se opovažuješ mi dát něco z podsvětí!“ několikrát se Meg rychle nadechla, jak ji to pobouřilo. Proč ji chtěl přinutit sníst právě tohle? Ona tu nechtěla zůstat! Ne na takovém místě jako je podsvětí. Slovo NAVŽDY mělo najednou zcela jiný hlubší význam.

Pán všech mrtvých si těžce povzdechl jako by ho ranila, „myslel jsem si, že to půjde po dobrém, ale nedáváš mi jinou možnost, má milovaná Meg.“

Hadés natáhl ruku a vzal stříbrný poklop, který jí byl nejblíže.

„To je věčný koláč! NE, to mi nemůžeš udělat!“ kroutila hlavou, jakmile spatřila co je pod ním.

Pán všech mrtvých se zazubil ve sladkém úsměvu někoho, kdo dopředu ví, jak to celé dopadne.

„PROSÍM, nenuť mě,“ polkla a kousla se do rtu v samém zoufalství. „Háde, prosím.“

„Sladce zpíváš, má královno, ale jako každý slib je potřeba zpečetit,“ zcela bez svědomí k ní postrčil tác s nakrájeným koláčem, který vypadal sice obyčejně, ale o jeho účincích nebylo pochyb. Zlatavé těsto vypadalo křupavě, a nahoře bylo zdobení v podobě trsů červených a černých rybízů, celý dezert vypadal neskutečně lákavě, doslova každý kousek. Nemohla od toho odtrhnout oči. Nešlo to. Čím dál více ji to lákalo se po něm natáhnout a ochutnat. Měla nutkání uchopit celé hrsti toho zatraceného koláče a nacpat si je do pusy.

Stínové ruce pustily její paže, ale nohy stále držel v zajetí. Meg se natáhla, prsty se dotkly té sladkosti, přitáhla si jednu výseč k sobě a bez obtíží si kousla a zasténala nad tou úžasnou chutí.

Bylo to… božské.

Omámilo to její smysly, a přesto cítila, jak jí v koutcích očí štípaly slzy prohry. Věčnému koláči prý nedokázali odolat ani bohové a Hádes z nich všech byl nejpodlejší.

Meg polykala a vychutnávala s plnými tvářemi tu chuť i vláčnou strukturu a on se na ni díval více, než spokojeně jako by to byl on, kdo si na něm pochutnával. Jeho žluté oči vnímaly každý detail. Nechal ji dojíst celý kousek, dokud nezbylo nic. Zbytek koláče od ní zase oddálil z dosahu a chytil ji za ruku, aby si její prsty přitáhl a…

Meg čekala, že ji kousne, ale on olízal každý drobeček a šťávu, zatímco ji stále držel v zajetí svého dravého pohledu. Otírání jeho jazyka o prsty bylo něco, co by si s ním nikdy nespojila a co bylo horší, ty kouřové ruce, které držely její nohy, se rozprostíraly po její kůži jako paprsky slunce a každé otření bylo jako erupce. Hnětly ji, škádlily, dotýkaly jako by ji přemlouvaly k něčemu, k čemu nebyla ochotná dát svolení zvláště po tom, co ji donutil sníst ten zatracený prokletý koláč!

Najednou, než se nadála, ji v pase uchopily dvě Hádovy ruce jako by ji vzal do kleští. Meg zalapala po vzduchu, když se její zadek odlepil od sedadla židle jen pro to, aby byla posazena na stůl a kdyby jen to, najednou se ocitla na zádech mezi mísami s jídlem jako nějaký živý hlavní chod pro pána podsvětí. Jeden z talířů, o který hlavou zavadila, se pohnul a zelené hroznové víno se jí skutálelo do vlasů a ozdobilo ji jako drahocenné šperky pohanskou nevěstu.

„Meg, miláčku, proč ty slzy na té hezké tvářičce.“ Objevil se nad ní. Stál mezi jejími koleny a dlaněmi se opíral o desku stolu vedle jejích ramen.

„Jsi netvor, Háde,“ natáhla k němu ruce a chytila ho plnými hrstmi za jeho černý hábit.

Koutkem oka si všimla, že svícny pohasínají a dávají kamenné místnosti stále menší děsivější nádech, až jediné, co bylo zřetelně vidět, byl Hádův modrý plamen.

„Nejsem hodnej chlap, nejsem hrdina, ale ty taky nejsi právě nevinná, Meg, zlatíčko.“ 

Tohle byla jediná ryzí pravda toho večera, jakou řekl, a to ji probodlo skrz na skrz jako šíp.

Bez varování se k ní sklonil a jeho rty se jí vtiskly do krku, zalapala po dechu nad štípáním jeho ostrých zubů a pevněji sevřela látku v rukou. Každé sklouznutí jeho úst jí rozbušilo srdce a nejen to. Kolem pravého kotníku se jí svíjel kouř a lechtal ji, když se ji snažila pohltit Hádova temnota a jeho ledové polibky smrti, nejhorší na tom celém bylo, že se jí to líbilo. Byla těmi protichůdnými pocity zmatená, ale on zřejmě dobře věděl, co dělá, když ji zakryl svým tělem a dělal jí věci, nad kterými ztrácela dech. Celé její tělo hořelo a toužilo uhasit jeho chladem…

Ze snu ji probudil Bolest, který skočil na její postel a probudil ji. Jeho sádelnaté tělo dopadlo na peřinu jako dělová koule, až nadskočila. Leknutím kopla nohou a shodila ho tak na zem, kde se rozplácl.

„Au! Zlomil jsem si křídlo!“ zaječel.

„Co tu křičíš a co děláš v mém pokoji?“ zívla Meg a protřela si oči rukama, aby se trochu vzpamatovala. Cítila se jako tělo bez duše, vlasy jí trčely do všech stran, víčka měla opuchlá a přivřená ještě v polospánku.

„Poslal mě Zmatek, mám tě přivést na večírek. Neříkal ti o něm Hadés?“

„Hadés?“ zamumlala, a pak jako by se najednou probudila, popadla Bolest za ramena a zatřásla s ním, „kde je věčný koláč? Snědla jsem ho?“

Démon na ni nechápavě zíral vykulenýma očima a zřejmě nevěděl, co se děje. 

„Co je s věčným koláčem?“ zeptal se, „chceš nějaký? V kuchyni by se nějaký našel, Hadés ho miluje.“

„NE! Nic takového nechci,“ nadechla se, jako by jí tělem kolovala panika a pomalu se uklidňovala.

„Tak neztrácej čas, ženská, připrav se, obleč a přijď za mnou do trůnního sálu tedy do výrobny, je tam portál.“

Bolest zmizel ve dveřích a snažil se přitom malýma prackama dosáhnout na své pochroumané křídlo, aby si ho narovnal.

Meg se jen tak nezalekne dělat špatné věci a necouvne ani před hrozbou smrti, kdo z vás by byl tak statečný, aby šel do pokoje plného nástrah, kdo ví, co by tam ještě mohlo číhat že? Phantasos má rozhodně co skrývat, jen co je pravda a tým Hadés je pomalu na cestě k odhalení.

Druhá část doufám všechny z vás pobavila a potěšila, do každé části příběhu bych chtěla zahrnout něco pikantnějšího, protože tohle není jen komedie, je to o rozhodnutích, rozvoji postav a jejich vztazích a Meg s Hádem mají speciální pouto a dynamiku.

​

Doufám, že jste si všimli, že Meg, když šla spát, měla pravý lapač snů od sudiček, tudíž, nedostali se k ní žádné noční můry. Co to tedy znamená? Třeba to, že její sen noční můra nebyla, ale naopak něco co by chtěla? Co jí bylo příjemné? Tohle je jen malý posun uvědomění.

1.

Kotva 1

2.

Kotva 2
Kotva 3.

3.

Kotva 4.

4.

Kotva 5.

5.

6.

Kotva 6.
Kotva 7.

7.

8.

Kotva 8.
Kotva 9.

9.

10.

Kotva 10.
Kotva 11.

11.

  • Facebook
bottom of page