To snad není možné! Jak se ho mám zbavit! Vlastně počkat, nemůžu se ho zbavit jen tak, pořád má můj náramek a teď mu ho nemůžu sundat, jinak začne celý ten masakr nanovo, vehementně přemýšlela, jak celou situaci, jak přežít, tak i vyřešit, aby z toho vyšla co nejlépe a v jednom kuse. Její mozek pracoval na plné obrátky, co se vzniklou situací udělat.

Potřebovala toho mozkožrouta vzít do města, hodí ho někam na lůžko do lazaretu, vezme si svůj náramek, zatímco bude ještě v bezvědomí, a pak se potichu nenápadně vypaří. Rozhodně mu ho nenechá, na to je příliš cenný. Co na tom, kolik bude nemohoucích okolo, nechala se unést, udělá mu tu službu, že se při odchodu alespoň nažere nějakých idiotů…

Locarnu ovládaly černé myšlenky podnícené oprávněným rozčilením, co jí lidi kdy udělali dobrého? Jen ji využívali, a tak se starala jen sama o sebe a nepletla se do cizích záležitostí, a to stejné očekávala od těch druhých. Na nikom jiném nezáleželo.

Co ale teď? Co když nás nedovezou do města? Locarně se zdálo, že plán, který vymyslela, se začal bortit a šance, že ho dotáhne, dokonce se zmenšovala s každým nadechnutím.

Všemu ještě nasadil korunu ten ňouma v helmě s vyšitým erbem na prsou, který reprezentoval nejbližší město.

„Tak co, kam vás máme odvést?“

„Samozřejmě že do města,“ nenechala se Locarna odradit a dala ruce v bok na znamení vzdoru. Léčitelka za ní kroutila hlavou a popírala její úsudek, teď záleželo na tom, kdo je přesvědčivější.

„Vám rozhodně nevěřím, nejste kompetentní osoba. Vidíte, jak moc krvácel? Mám vám věřit, že se mu večer nepřitíží? Co když se už zítra neprobudí?“ rozhodila rukama.

Do toho města mě dovezete, chci to povlečení! našpulila umíněně rty, nechci spát už ani jeden den v těch starých hadrech.

Dosud tichý Mind flayer v přestrojení zasténal a přitáhl na sebe všechnu pozornost, čímž by mohla argumentovat tím, že je mu špatně kvůli věrohodnosti svých výmluv a hlavně tím, že se mu zdravotní stav zhoršil, jenže ji předběhl.

„D… domů… chci domů…“ 

Kapitán to ihned vzal za bernou minci.

„Nebojte se velevážený mágu, vezmeme vás do postele, je chladno, měli bychom se dát na cestu nebo vám umrznou nohy. Kde přebýváte?“ založil si ruce v železných rukavicích na hrudníku, a ještě si dovolil na ni koketně mrknout. No to byl vrchol!

I kdyby ten mozkožrout byl skutečně její muž, jakože NEBYL, díky bohům za to, tak tohle bylo rozhodně nevhodné chování, a ještě k tomu se usmál a ukázal jí žluté zuby jako nutrie. Vnitřně se zachvěla. Jaké netaktní idioty to hradní pán zaměstnává? Skoro by řekla, že ten blb čeká na to, až její falešný manžel natáhne brka, aby si s ní on sám mohl vyrazit jako s krásnou vdovou. Hnus.

„Domů? Ale v lazaretu by ti bylo lépe, lásko,“ zacukrovala směrem k vozíku na mrtvoly.

Nepustím tě k sobě, jen přes mou mrtvolu!

Na to jí ale nepřišla žádná odpověď, i když věděla, že ji dobře slyšel. Už jen z představy, že by si k sobě pozvala něco tak nebezpečného, co jí zardousí ve spánku, když bude mít hlad, jí lezla husí kůže. Odmítala být nějakou půlnoční svačinkou. Dokonce neměla ve věži ani dveře, nemohla by ho nikde zamknout, ne že by ho nějaké dřevo zadrželo, tihle tvorové byli velice vychytralí predátoři. Dost dobře by ji posedl a ona by přišla sama jako jehně na porážku.

„Tak kam to bude? Za pár hodin bude tma a my ještě musíme naložit a odvést ty mrtvoly,“ naléhal kapitán.

„Domů…“ zaúpěl Slallax jako by ho mučili.

No jo, pořád! 

Co teď bude dělat? Jak z toho vybruslit? Všechny pohledy se zabodávaly do ní jako nože, pomalu si, ač nerada musela připustit, že výlet do města je v nedohlednu. Třeba jí ještě něco napadne po cestě.

„My… bydlíme ve věži půl hodiny odtud, ale máme ještě vyřizování ve městě… a…“

„Tak to budete muset odložit, měla byste o svého muže dobře pečovat, bude to potřebovat. Já bych rozhodně nepohrdnul, kdyby se o mě starala taková… pěkná tvářička,“ podíval se jí na prsa kapitán.

Asi budu zvracet.

„Kudy, paninko, potřebujeme směr,“ pořád si ji vilně prohlížel, a to byl přesně jeden z důvodů, proč používala svůj maskovací převlek, rozhodně nechtěla, aby někdo věděl, kde bydlí, a ještě ji tam obtěžoval, což kapitán vypadal přesně na ten typ, který pojede hodinu v sedle a uštve koně, aby si užil v seně s nějakou ženskou.

Jí ale jeho postavení nezajímalo ani to, co měl v kalhotách.

„Na východ po cestě,“ zamračila se mrzutě, kůň s vozíkem se rozjel a Locarna začala pochodovat za ním. Za sebou slyšela ještě spěšné kroky, „kapitáne, máme tu na vás počkat?“

„Toho Mind flayera spalte, ať nevzniknou klepy, nechceme, aby se lidi začali bát chodit mimo hranice města, a pak počkejte, než přijedeme, naložíme na ten vozík zbývající těla a vezmeme je sebou, jestli nemají ve městě rodiny, které by je hledaly.“

Kapitán se vyhoupl na koně a srovnal s ní krok. Nabídl jí ruku, ale ona se po jeho rukavici podívala jako na jedovatého hada. Než s ním jet na koni, kde by jí do pozadí naráželo, kdo ví co, to si raději ošoupe podrážky a půjde za vozíkem jako na pohřebním procesí.

Takový odporný exemplář muže, nakrčila nos. A tohle si ženy zvou do postele? Začala sama pro sebe kroutit hlavou, takový si lehnou dámě mezi nohy a skončí dříve, než začnou.

Locarna si nasadila kapuci, aby se na něho alespoň nemusela dívat, raději si upravila i plášť, aby ho nelákal pohled na její křivky a doufala, že její odmítnutí je dostatečným důkazem, že nemá zájem, už takhle měla dost problémů, například ten, že ten nebezpečný náklad vezou přímo k ní domů!

Proč? PROČ? Proč jsi mi to udělal? Nezvala jsem tě k sobě! Zachránila jsem tě a takhle se mi odvděčíš?

Žádný hlas, který se jí předtím usídlil v hlavě jí však neodpověděl, a tak se dívala, jak se mu houpou nohy a dlouhé roucho s pláštěm zametá prašnou zem.

Měla chuť mu do jedné nohy kopnout, aby jí dal nějaké vysvětlení, ale věděla, že to udělal schválně. Nejenom, že se do města už dnes nedostane, navíc bude jeho večeře na stříbrném podnosu. Proč jen sešla z té cesty? Co jí zvědavost přinesla?

Odpověď už znala dopředu. Monstrum.

*************************************************************************************************************************

„Tak kam ho máme šoupnout? Kde máte postel, hm?“ nadzvednutí kapitánova obočí bylo pro Locarnu jako mávání rudé vlajky. Nechutné prase. To sis vážně ty narážky a pokukování nemohl odpustit?

„Do druhého patra, kapitáne, a neste ho opatrně je to můj největší poklad, schody jsou poněkud zrádné,“ škodolibě se zazubila, „až úplně nahoru, pánové.“

Za ustavičného hekání šplhali všichni, kdo mozkožrouta podpírali nahoru, a než vyšli dvoje schody, potili se a funěli námahou. Kovové pláty a brnění jim chrastilo o sebe, když popadali dech a s vypětím sil uložili svůj náklad do její postele. Teď to povlečení může rovnou nechat shořet.

„Vypadá jako spící batole,“ přisadil si kapitán se stejně nevhodnou poznámkou a ostatní se ušklíbali.

Zajímalo by mě, co bys řekl, kdyby se o tobě taky takhle někdo vyjádřil, protočila oči Locarna, ale bylo jí jasné, že tyhle posměšky trousí jen proto, že její falešný manžel je v bezvědomí. Co by mu asi takový Mind flayer udělal za takové urážky? Asi by skončil s hlavou jako vydlabaná mísa na ovoce.

Kdo ví, proč jí ten obrázek rozesmál, až se musela kousnout do rtu.

„A teď všichni ven, můj muž potřebuje klid a ticho, můžete se vrátit ke své práci, jak jste řekli, potřebujete pár mrtvol odvést do města.“

Poměrně rychle je všechny vyhnala z věže, a pak už slyšela jen v přízemí zabouchnout dveře.

Ve věži zavládlo nepříjemné ticho, které jí drásalo nervy.

Co s ním má dělat? Takhle nebude ani ze strachu spát, zatímco si ten mozkožrout pohodlně ležel v její posteli.

Proč se mi stávali jen samé špatné věci?

Locarnina záda se přitiskla ke studené zdi naproti posteli, byla tak daleko jak jen mohla a pořád to bylo málo, cítila se jako liška zahnaná do kouta. Necítila se tu s ním v bezpečí. Konečně našla místo, kde se cítila spokojeně a teď tohle. Měla by ho zabít. Tohle byla jediný smysluplný závěr. Proč si hřát na prsou zmiji? Ne že by temné elfové byli příliš odlišní, rozhodně neváhali zabít i za menší prohřešky, třeba že se na ně někdo neuctivě podívá, ale Mind flayer? Pod vlastní střechou? 

To byla hranice, která nikdy neměla být překročena.

Locarna se nutila k tomu, sáhnout k pasu pro svou dýku. Zabíjení pro ni nikdy nebylo lehké a většinou to bylo v sebeobraně a afektu, nikdy to bylo pro to, že to zamýšlela, ale tohle byla naléhavá situace, situace, která si žádala činy. Situace, která ji donutila rozhodnout. Buď ona anebo on.

Třesoucí rukou uchopila snad až moc pevně rukojeť, která byla ledová a klouzala jí ve zpocené dlani. Nenáviděla, jak je nervόzní, to celou situaci dělalo ještě horší. Jako duch se odlepila od zdi, konec pláště se jí otřel o kožené boty jako by ji olízl přízrak.

S bušícím srdcem, které bylo v jejích uších ohlušující jako kostelní zvony, se vydala k posteli. Nespouštěla tu zrůdu z očí, měla strach z toho, že kdyby se podívala jen na vteřinu jinam, mohl by ji lusknutím prstů zlomit vaz.

Mozkožroutův hrudník se pravidelně zvedal pod koženým rouchem, které bylo na boku roztržené, a pod ním byla díra od bodné rány. Ne, že by si to nezasloužil.

Locarna stála tiše jako vrah u boku pelesti a prohlížela si klamavou iluzi, kterou nosila průběžně během několika minulých měsíců. Stále nemohla uvěřit, že je tak věrohodná. Bylo divné dívat se na ni a vědět, že pod tím vším je mrtvolně šedá kůže, která vypadala vlhce a průsvitně, tak nelidsky jak jen mohla být. 

Plavovláska polkla, v krku měla knedlík velký jako třešeň, když se ohnula a natáhla po náramku. V každé vteřině čekala, že ji chytí, jeho chapadla se jí omotají kolem hlavy a ucítí drtivý dopad jeho zubů, které dokážou lámat kosti jako nic. 

Nacvičeným pohybem stiskla mechanismus, a když se kruh rozpojil, nebyla připravená na jeho proměnu ani v nejmenším. V první chvíli měla nutkání náramek dát zpět, ale odolala tomu. Nehodlala čelit přeludu, protože to jen zkreslovalo pokroucenou realitu hrozícího nebezpečí, jeho pravé já jí ukazovalo, že má být pořád ve střehu, ta děsivá vizáž zcela nabádala k opatrnosti. Někoho takového, byste si domů na čaj nepozvali.

Locarna se zhluboka nadechla, aby se trochu vzpamatovala. Tělo před ní už nebylo mužské, ale protáhlo se o celé palce, takže budilo dojem, že se ani nevejde do postele. Všechny údy zeštíhlely, boky byly výraznější, hranatější bez nějakých výrazných svalů a zaoblení. Mozkožrout působil dojmem velice vyzáblého starce, kterému nezbývalo na světě moc času.

Stačilo by uložit do krypty, pomyslela si, jako vysušená křížala.

Holá mírně protáhlá hlava byla stejně děsivá jako ty chapadla, která mu rostla z čelisti, dokonce i teď se špičky občas mírně pohnuly v jemných záškubech, asi jako člověku prsty na rukou, když se mu něco zdálo. Otázkou bylo, co se mohlo někomu jako on zdát? Měli vůbec sny? Pokud ano, jaké?

Locarna si na seznam přidávala stále více a více otázek, možná by si je měla sepsat… ne, měla by ho zabít. Přesně o tomto závěru jí přesvědčovala tíha kovu v její ruce, rukojeť svírala tak moc, že měla bílé prsty, připravená bodnout, jakmile by se pohnul.

Nemohla si tu nechat tuhle chodící hrozbu. Sama nebyla žádným čarodějem, který by se mu v případě nouze ubránil. Locarnin instinkt jí našeptával, aby se zbavila břemene, ale ona tam stála minuty s odhodlaným výrazem a třesoucí se rukou. Nemohla se odhodlat ho bodnout do hrudníku, nešlo to.

To by byla vražda a já nejsem vrah!

Málem nad svou nerozhodností brečela. Kdyby ji napadl, měla by důvod ale zabít někoho v bezvědomí? Možná jí chybělo odhodlání a brzdilo svědomí. Byla na sebe naštvaná, dopalovalo jí to, zvedla ruku, jen aby ji zase sklonila. Nakonec zavrčela a prudce odpochodovala do kuchyně…

Jen se k tomu musím odhodlat, měla bych si k tobě vypěstovat nenávist, a pak to určitě půjde.

**********************************************************************************************************************

Hodiny tikaly nebo to bylo jen v její hlavě? Pořád jí neopouštěl pocit, že není sama, jak by ne, v její vlastní postel okupovalo monstrum, které se živilo mozky jiných tvorů.

Bylo to tak nechutné, až se nad tím krčila. Zatímco si to spokojeně spalo a odpočívalo, ona se mučila, co bude, až se probudí.

Už posté se ocitla na hranici odhodlání ho podříznout jako kuře a za poslední hodiny se byla nahoře podívat nejméně patnáctkrát, až jí ze všech těch schodů bolely nohy. Nejraději by si lehla, ale nebylo kam a s mozkožroutem se odmítla tulit a sdílet stejnou matraci. Stejně se na ní vešel jen on sám.

Stresovalo ji to, byla jako zajíc, každou chvílí zůstala nehybně stát a natahovala uši, jestli něco neuslyší.

Být neustále bdělá a ve střehu vysilovalo a nemohla se na nic jiného soustředit.

Večer v kuchyni rozpálila v krbu oheň, ohřála polévku a posadila se na lavici. Přitáhla nohy k sobě a opřela si bradu o kolena. Téměř usnula, víčka se jí zavřela, hypnotizovaná žlutými plameny a doutnajícími uhlíky. Hlava se Locarně svezla na stranu a sval na krku jí zabolel, ihned se probudila, zmatená a dezorientovaná, vyskočila na nohy a několikrát se zhluboka nadechla.

Už to dělám zase! Přestaň s tím!

Chytila se za vlasy a sevřela je, až to zabolelo. Byla zoufalá z té frustrace, a i když bylo v místnosti teplo, ruce měla ledové na kost a ke všemu jí neopouštěl ten divný pocit jako by měla v žaludku kaši, která se jí drala zpět do krku.

Tohle bylo psychické mučení!

Čekám na smrt.

Nutkání zkontrolovat toho tvora ji znovu dovedlo nahoru, cestu podél schodů lemovaly skleněné baňky se světluškami nebo to alespoň tak vypadalo, ale byla si více než jistá, že je to magie uvězněná ve skle.

Nahoře se nic nezměnilo, všechno bylo stejně nehybné jako předtím, oddechla si, a přesto tu pořád ten neklid byl, podivné napětí ve vzduchu, neviditelné a přetrvávající jako nějaká kletba.

Locarna se přikradla blíž k lůžku, prohlížela si Mind flayera, hodnotila, zkoumala slabiny. Na jednu stranu byl zajímavý exemplář a na druhou nebezpečný a to tak, že velmi.

Teď v noci viděla převážně stíny, které se plazily kolem a rozmazávaly to, co bylo možné vidět ve dne to mu, ale neubíralo na tajemnosti.

Noc byla však mnohem zákeřnější, v noci se scházeli bohatí návštěvníci v nevěstincích, v noci probíhaly černé obchody a šejdy na ulicích, v noci se hrál karban a hry, které vás obraly o poslední minci. Noc…

Locarna zakroutila hlavou a stiskla rty v kyselém zamračení, na tuto dobu nechtěla myslet nebo nad ní uvažovat, když jí hlavu naplňovaly všechny špatné možnosti, co by se jí mohlo právě teď stát. Měla by tomu předejít, zabít ho. Pořád docházela k tomuto stejnému výsledku, jiné možnosti prostě nebyly možné, protože až se vzbudí, jak ho odtud vyžene? Bude mu vyhrožovat dýkou? Vezme vidle nebo lopatu? Směšné. Ubohé. Jednoho muže by dokázala přemluvit nebo ho vyděsit, aby vzal nohy na ramena, ale Mind flayer? Nedokázala přijít na to, čeho se tvor jako on bojí, co by mu nahnalo strach.

Měla celou noc o čem přemýšlet a věděla, že neusne, přestože její tělo toužilo po odpočinku tak zoufale.

Locarna zaúpěla nad svou nerozhodností, stála nad ním a nedonutila se k tomu přejet ostřím po jeho krku, to by však musela nadzvednout všechny ty hemžící úponky, které se kroutily a škubaly sebou jako žížaly na háčku.

Odporné, pomyslela si znechuceně. Pokud by se nehýbaly, v šeru by to mohla považovat za dlouhé vousy, jenže každý jednotlivý kousek jako by měl svou vlastní hlavu.

Ženiny modré oči bloudily, až se zaměřily na jeho ruku. Něco jí na ní přišlo divné už předtím, co to bylo? Ano, ty useknuté články, kde chyběly drápy. Měl čtyři dlouhé prsty s výraznými klouby, které ukazovaly, jak jsou samotné prsty příliš vyzáblé. Tady u těch prostředních však měl jen pouze dva článeky a zbytek prostě chyběl.

Locarna využila situace a zvědavě přejela po jeho velké dlani. Měl ruku jako bochník chleba. Bylo děsivé, v jakém porovnání byla s tou její. Kůže byla hladká, papírová a mírně vlhká ale ne nepříjemně, nelepila se. Dvěma prsty štítivě uchopila jeden z drápů, byl dlouhý jako celý její palec a nebyl vůbec ostrý ale tupý, černý. Poměrně fascinující zjištění.

Jistě, byla docela odvážná, pokud byl v bezvědomí že?

Se spodním rtem stisknutým mezi zuby jako dítě, které provedlo něco špatného, sklouzla po mozkožroutově prstu zpět na jeho dlaň.

„Hmm…“ zamručela zaujatě. Kolika lidem se podařilo něco takového, a mohli říct, že zůstali naživu?

Moc lidem ne, pronikla jí do hlavy stručná odpověď jako úder sekery za krk, která ji přimrazila na místě, jako by jí podrážky obalil led. Locarna trhla hlavou a najednou zjistila, že hledí to těch zelených očí, které ji propalovaly s takovou intenzitou, až se roztřásla do morku kostí. Proč jí tak drze četl myšlenky? Protože mohl, odpověděla si, byla to jeho přirozenost, výhoda, proč to nedělat, když vám to přinese profit a výhodu nad ostatními.

Není moc těch, které si připustíme k tělu, snad jen naše otroky.

Ta slova měla dvojí význam, byla si tím jistá.

„Takže mě považuješ za svého otroka?“ zeptala se nevraživě, zatímco jí silně tlouklo srdce za košilí. Tohle ji uráželo, byla přeci svobodná. Nikdo neměl právo ji tak označovat.

Ne, být naším otrokem má jiný význam, než si myslíš. Není to žádný poskok, který ti přinese tác s jídlem, a pak si jde po svých. Pokud si Illithid vybere svého otroka, naruší jeho myšlení, pohltí ho a nenechá, mu žádnou svobodnou vůli, stane se doslovně jeho loutkou, nejde spát a nejí, pokud mu to pán neporučí. Neustále je pod jeho dohledem jako prázdná schránka bez duše. Obětuje se v případě potřeby bez zaváhání pod absolutní kontrolou...

Každé slovo se do ní zakusovalo jako vlčí tesáky, když jí docházel strašlivý význam jeho slov, proti tomu být otrokem v Podtemnu bylo jako procházka růžovým sadem, alespoň byla pořád sama sebou, i když podmínky byly hrozné.  

„To jsem si vážně oddechla,“ odsekla a trhla rukou, protože si uvědomila, že se pořád dotýká jeho dlaně. Teď ji za to zalil stud a znechucení, možná cítil to samé ale ve chvíli, kdy to udělala, se kolem jejího zápěstí sevřela jeho velká ruka, která ji tížila jako závaží.

To ale neznamená, že ho z tebe neudělám, pokud budu muset, ženo.

„Vyhrožuješ mi? Pokud vím, zraněný jsi tu ty, ne já,“ odsekla.

Ty pronikavě zelené oči barvy půlnočního mechu se do ní vpíjely, měla chuť se před tím schovat pod postel.

Vyhrožování je nás způsob, jak dosáhnout cíle, nicméně, pokud se ke mně budeš chovat s úctou, nedonutí mě to jednat, ale varuji tě před tvými unáhlenými závěry.

Tohle bylo jasné varování, pokud překročí čáru tak… počkat…

„Nedělám unáhlené závěry, dělám jen to, co mi říká zdravý rozum a to je, že jsi vetřelec a neměl bys tu být, tohle je můj dům a já tu žádné mozkožrouty nechci,“ a kdyby to bylo možné, umíněně by si dupla, ale její nohy se opíraly o dřevo bočnice a neměla tak žádný prostor.

Jedno z těch delších štíhlejších chapadel se svinulo a omotalo kolem jejího druhého zápěstí dost pevně, aby s ním ani nehnula.  

V šeru se zaleskla ostrá čepel a ukazovala její jednoznačné záměry. V šoku sledovala, jak si její ruku přitáhl, špička teď kolmo mířila doprostřed jeho hrudníku a dotýkala se látky oděvu.

Udělej to, pokud máš odvahu, ukaž, že jsi připravena bránit svůj dům všemi prostředky, jaké máš, Locarno. Udeřil na ni zprudka, jako by jí v hlavě zněla ohlušující ozvěna, rozklepala se jí kolena ze zvuku svého vlastního jména. Nemá právo jí tak oslovovat, ani mu to nenabídla a teď ji doslova přemlouval, aby ho zabila. Co to mělo znamenat?

Ukaž odvahu, nebo jsi příliš zbabělá? Celou dobu přemýšlíš, že ukončíš můj život, měla jsi tolik možností a žádnou jsi nevyužila. Řekni mi, co tě drží zpátky?

Polkla plná nervozity, ret se jí chvěl, když přemýšlela o odpovědi. Měla přiznat svou slabost?

Protože jsi predátor, jsi cizinec, jsi monstrum a já nechci umřít! Křičelo její nitro.

„Nikdo se zdravím rozumem by nesdílel střechu s Mind flayerem,“ vyhrkla na obranu.

Inteligentní odpověď, ale to není odpověď, na kterou jsem se ptal.

Locarna se mračila, stačilo jen zatlačit a ostří by mu projelo masem, všechno by skončilo, nebyl by žádný problém, co ji tedy drželo od tohoto činu?

„Já… nedokážu zaútočit na někoho, kdo je zraněný, to je celé, nejsem surovec, nejsem vrah, stačí ti to jako odpověď?“ zaúpěla sama překvapená nad tím pojmenovat ten pocit, co ji doslova dusil.  

Hloupá lidská vlastnost, zaváhání by tě lehce mohlo stát život.

Dobře, s tímhle musela souhlasit. Zvláštní slyšet to od mozkožrouta.

„Stejně jako tebe,“ podívala se na zbraň namířenou proti němu. „Být tebou, tak bych byla opatrná, máš možná zuby, ale ta dýka je daleko ostřejší,“ postrašila ho, ale nervozita ji neopouštěla, zvláště když se ta hladká věc svíjela kolem jejího zápěstí.

Ulitharid se najednou k jejímu překvapení zasmál, ozvěna v její hlavě byla silná jako by byla zavřená v nějaké bublině, vrásky kolem jeho očí naznačovaly skutečné pobavení. Vážně k popukání.

„To je vážně sadistické, smát se tomu, kdo tě může propíchnout,“ nechápala jeho smysl pro humor, ale ty zelené koule jiskřily zábavou evidentně hodně odlišnou od té její.  

Zábava má mnoho podob a hrát si s tebou je opravdu sladké.

Sladké? Vážně je to slovo, co to vystihuje? Možná by ho měla alespoň trochu říznout, aby ji bral vážně.

Jsi nemocný, nakrčila koutek úst směrem dolů.

A ty unavená, myšlenky vyčerpávají že? Tolik se jich snad ani do jedné takové malé hlavičky nevejde.

„Nepokoušej mě, pořád mám dýku v ruce,“ zatlačila o trochu více a špička pronikla látkou a zabořila se do masa, tak nějak očekávala, že ji zadrží, ale opak byl pravdou, špička se zabodla do jeho kůže, cítila ten odpor. Ani v nejmenším nedal najevo, že cítí bolest.

Rozhodně ji nebral vážně, neviděl ji jako hrozbu, a to ji rozčilovalo. Už jednou zabila, mohla to udělat znovu. Mohla… dodávala si odvahu. Nebyla tak neškodná jako malý hlodavec.

Chapadlo ji stisklo pevněji, s lehkostí zvedlo její ruku a odklonilo stranou, nicméně ona se dýky nehodlala vzdát a on její ruky taky ne.

Dnes máš vražednou náladu, jak vidím, možná bychom si měli promluvit zítra. Potřebuješ se vyspat a já odpočinout, aniž bych riskoval, že mě ve spánku skutečně podřízneš.

Už chtěla vehementně namítnout, že s ním pod jednou střechou neusne, když ucítila mravenčení kolem hlavy jako pylový opar, a pak jako by do ní narazila neviditelná vlna vzduchu.

Její kolena vypověděla službu, a poslední co si pamatovala, bylo, jak bezvládně padá dopředu na svého nezvaného hosta.

************************************************************************************************************************

Slallax se uvnitř sebe zašklebil, mohl si vybrat lepší načasování, jeho hostitelka se skácela přímo na jeho zraněný bok a teď přes něho visela jako pytel brambor. Její váha ho přitiskla do matrace, ale ve srovnání s ním její váha byla něčím postradatelným.

Pomocí telekineze do ní šťouchl a ona se svalila vedle něho jako loutka, které někdo přestříhl provázky. Tohle už bylo lepší. Teď si ani jeden nepřekážel, přestože postel byla malá a rozhodně nebyla dělaná pro dva lidi. S trochou představivosti se tam však oba vešli, když se posunul k druhé straně. Instinkt mu říkal, udržovat si odstup a dotýkání někoho nebylo žádným koníčkem iIlithidů.

Při zatnutí svalů, když se kůže natáhla, to začalo nepříjemně štípat, rána nabyla sešitá, ale kouzlo dělalo, co mohlo, aby maso spojilo. To ještě bude chvíli trvat, naštěstí už teď se cítil lépe a byl v prozatímním bezpečí. Pokud tedy do toho nezapočítal vražedné tendence své společnice.

Tady by nikoho nenapadlo ho hledat a ta žena tu žila sama, necítil jinou inteligentní přítomnost kolem. Za normálních okolností, dokázal zmapovat své okolí i na několik mil. Nikde stopy po někom, kdo by se potuloval venku za tmy v blízkém okolí. Tady a teď byla samota, mír, žádný rušivý element, tedy až na ni, samozřejmě.

Jeho malý nápomocný otrok.

Ženiny chaotické myšlenky, které se předbíhaly, ho nenechaly na pokoji. Tvor ovlivněný strachem je nebezpečný, i když ho vede zbabělost. Vždy existovala možnost, že by ho skutečně probodla. Slallax si nebyl její odvahou tak jistý spíše jako strachem, ale i taková zajímavá mysl ve vypjaté situaci mohla jednat iracionálně. Nehodlal ji podcenit, a tak odkládal svou hibernaci a čekal, až usne, kdo mohl tušit, že to dopadne takhle? Tak nějak očekával, že se už nahoře neukáže a přenocuje raději dole a nechá konfrontaci na ráno.

Takové hloupé stvoření.

Překvapila ho a on naopak překvapil ji.

Vlastně to bylo nejschůdnější řešení, které se nabízelo, přišel tím znovu o část své síly, ale dnes už ji nebude muset nijak vyčerpat. Potřeboval nejvíce ze všeho zregenerovat své tělo, dlouhá nerušená regenerace podobná lidskému spánku, kdy se v jeho těle uvolňují podpůrné hojivé látky, pak může zkoušet svou sílu.

Mind flayer otočil hlavu, jemná kůže jeho lebky se otřela o měkký pohodlný polštář, podíval se na ni. Mladá tvář plavovlásky vypadala unaveně snad až strhaně, a přitom poklidně zároveň, když se oddávala spravedlivému spánku hned vedle predátora Podtemna. Jako by z ní všechny starosti a strach najednou odpluly na bílém obláčku.

Můj otrok.

Teď se Slallax nemusel bát, že mu vrazí kudlu do zad, vlastně…

Jedno z chapadel sáhlo mezi jejich těla a vytáhlo dýku, která skončila někde ve stínu na poduškách. Šikovná malá zbraň, jen co je pravda ale proti někomu, kdo ovládá mysl, bezvýznamná. Takové věci však člověku dávaly odhodlání a pocit alespoň malé jistoty nebo dokonce kontroly nad situací. Jak klamavé. Slallax to považoval za zbytečnost. Jeho druh nenosil zbraně z oceli, jelikož pohrdal nutností něčeho takového jako ostatní rasy, a přesto ho jedna z těch drobností v lese zranila právě tou rukou primitivního člověka, který bojoval o svůj život. Chytrý Ulitharid by počkal a sledoval z povzdálí, až mladý Illithid všechny usmrtí, teprve pak ho měl překvapit a vypořádat se sním.

Dýku pomocí telekineze poslal přes místnost, byla položena na komodu, aby se o ni nikdo nezranil. Jen nutné opatření.

Tehdy nebyl opatrný, nechal se vylákat do slunečního světla na povrch a zaslepit hladem, stejně jako právě stvořený Illichid. Hloupá chyba. Něco takového už se nestane. Kdyby nebyl arogantní, tak by sám sobě přiznal, že byl dost možná hloupý stejně jako žena vedle něho, a právě tato hloupost je svedla dohromady jako dva protichůdné elementy. Podivná kombinace, vskutku. Měl by tomu dávat větší význam?

Locarna, převracel to jméno v myšlenkách zas a znovu jako by se snažil najít význam za tím slovem. Jeden otrok by měl pro začátek stačit…

Uplácá ji z hlíny, vnukne svoji vůli, a pokud ho bude poslouchat, nebude mít potřebu jí brát svobodnou vůli. Slallax dokázal být milosrdný, i když se tak často neprojevoval.

Záleželo na okolnostech.

Sice už nebyl ve svém společenství, neměl žádné postavení, byl vykázán ze stáda jako černá ovce, ale nezabili ho a nechali ho svému osudu. Velký mozek si myslel, že zešílí, nedostatek mentální jistoty Illithidů byl drastický, nikdy si nepomyslel na možnost, že se mu mysl všech uzavře, že se najednou ocitne sám, že se bude více než kdy jindy starat jen sám o sebe bez svých otroků. Tvrdá lekce s tisíci možnostmi.

Neměl by přemýšlet, co udělal špatně, měl by hledět dopředu. Žádná verolomná bohyně ani vesmír ho nezahubil a dal mu třetí šanci žít. Jak mohl být osud zvláštní a nevyzpytatelný.

Jeho hostitel se narodil ze semene svého otce, poté byl vybrán, aby posloužil jako nové tělo pro novorozeného Ulitharida a teď ho zachránila tato lidská samice, tím, že ho nenechala vykrvácet na lesním podrostu.

Jaká škoda, že jeho druh neuměl říkat, děkuji. Mind flayer konal, dělal věci, které prospěly buď jemu, nebo společenství a bral to za samozřejmost, ale nikdy neděkoval, něco takového bylo pod jejich úroveň, a pokud by to skutečně některý z nich udělal, pohrdal by jím. Neříkali, děkuji ani svým ani otrokům, ale tady už nebyl mezi svými, nebyl tu žádný velký mozek, aby ho soudil, nebyl tu žádný iIlithid, aby jím opovrhoval a tento malý člověk od něho takové ponížení očekával, lidé a jejich sliby a zvyky. Snad by mohl začít šarádu k získání větší přesily nad touto ženou, nebyl ještě v plné síle, ale stačily by maličkosti, aby si ji omotal kolem prstu. Bylo tu tolik možností, mohl jí pochlebovat, vetřít se do její přízně, a poté ji srazit na kolena svou sadistickou krutostí. Bavil by se tím, jak mu podléhá a pomalu z ní dělá svou loutku, která mu bude oddaná, pomyslel si arogantně.

Nemusel jí vzít osobnost a udělat z ní chodící bezduchou panenku, byly i zajímavější způsoby, jak někoho přimět poslouchat a on měl tu výhodu, podívat se do jejích myšlenek, nechat zhmotnit její děs a obavy a zachránit ji před nimi.

Jak o tom Slallax přemýšlel, měl by do rána vytvořit strategii, ale teď musel hibernovat.  

Ulitharid naposledy pohlédl na ženu vedle sebe, jejich boky byly přitisknuty k sobě, působila vedle něho jako hračka. Jeden z jeho úponků si k ní našel cestu, po tvářích se jí třpytilo světlo jako by ji políbil měsíc, přesto že byly okenice pevně zavřené.

Křehká bytost navenek a uvnitř houževnatost a odhodlání. Mladá, a přitom toho už tolik prožila.

Konec chapadla, které v šeru ložnice vypadalo tmavé, jako noc se dotkl její líce, byla příjemně horká, takový rozdíl od chladu venku, který škrábal na kamenné zdi. Toužil po tom příjemném teplu, jelikož jeho vlastní tělo bylo promrzlé, ne že by předtím byla Mind flayerova tělesná teplota vyšší, jelikož byl chladnokrevný, ale neodolal a chapadlo sklouzlo po její bradě na krk a níž pod košili. Tady bylo teplo spalující až Slallax zavřel oči a vychutnával si každou vteřinu, dokud nepřešel do hibernace.