Kapitola 1.

Uspěchaný krok

Chlad byl jako nepříjemná zimnice natahující své drápy po těle, ze kterého se tvořila husí kůže jako po doteku ostrého nože. Vlhkost ulpívající na tvářích, ve vlasech a na oblečení přidávala k bídě momentální zoufalé situace.

Žena prchající vlhkými uličkami starého města s větrem o závod, které před stoletím osídlili Španělští kolonisté, se snažila ztratit svým pronásledovatelům, ale být neviditelným stínem vypadalo těžší, než se zdálo přes to, že byla černá noc. Pod krokvemi hliněných budov, v úzkých špinavých uličkách, kde bloudily krysy a hledaly shnilé jídlo, tam všude, kde byla temnota, číhalo nebezpečí. Stačilo jen natáhnout ruku a někdo vás mohl stáhnout do výklenku, a pak… nikdo vás už nikdy nemusel najít, a v tomto konkrétním případě by ji ani nikdo nehledal.

Bez rodiny, bez přátel, bez živé duše být sám na světě byl úděl mučedníka, a přesto si nestěžovala, ale teď právě v této chvíli, kdy se ženiny promočené boty klouzaly na kočičích hlavách a namáčely se v loužích od bouře, která zuřila ve dne a končila sotva před pár hodinami, skoro proklínala každého, kdo se jí stoupl do cesty.

Kameny klouzly, písek i prach se lepil a plíce bolely náporem chladného vzduchu, že se jí dělaly hvězdy před očima, ale nepolevila, přes to, že utíkala jako ten největší zbabělec pod sluncem, protože pokud ji chytí, už se nikdy nebude moci pomodlit u otcova hrobu a dát na něho luční květiny, ty žluté a růžové jako rozbřesk slunce.

Proč měly ženy takovou smůlu? Tedy ty neprovdané, samozřejmě, za které se nikdo nepostaví, pokud nemají rodinu a Hyppolita neměla nikoho jen sama sebe a svůj rozum, který na ni křičel, ať běží rychleji.

O dvě ulice dál slyšela hluk, rychlý dusot kožených dost možná prošoupaných podrážek. Šli po ní. Věděla to, cítila to v kostech, byla jako kořit ve vysoké trávě, která je lovena jen pro čisté potěšení lovců. Byla naháněna jako zvěř s jasnou hrozbou usmrcení, ale Hyppolita nebyla ustrašený jedinec, který se vzdává jako slaboch, i když hranice paniky nebyla daleko s každým silným nádechem, ze kterého bolel krk, a plíce se zvětšovaly pod korzetem k prasknutí. Donutila se k ještě většímu úprku před lidskými vlky, jenže s takovým výdejem energie rychle přichází pád. Musela něco vymyslet, nemohla utíkat věčně, pokud se tedy její pronásledovatelé neunaví dříve.

Hlasy hulákaly za jejími zády a odrážely se od stěn, házely kletby a nechutné nadávky. Mužské sprosté reptání jí olizovalo krk jako sama smrt, kterou se snažila předhonit. Sebezáchova ji poháněla dál a dál v naději, že se jich konečně zbaví a unikne osudu být buď zavražděna, nebo prodána jako otrok a za co? Za to, že se na někoho minulý den špatně podívala? Že chtěla za své zboží, jež vyrobila vlastníma rukama řádně zaplatit jako každý jiný?

Život byl k ženám tak nespravedlivý! Jen proto, že nad sebou neměla mužskou ruku, která by ji chránila, byla na milost a nemilost vydána každému nechutnému ubožákovi, který do města zavítal a šel kolem jejího obchodu. S chutí by tomu násilníkovi, co ji přepadl, plivla do tváře, ale jedna věc byla poradit si s jedním a druhá s celou bandou ozbrojených ničemů, jejichž morálka byla tak nízko, že více klesnout ani nemohla.

„Vidíte ji někde? Kam vběhla, Pierre?“ naštvaný hlas frustrovaně ječel za rohem dál a sliboval krutosti spáchané na jejím těle a duševním zdraví.

Hyppolita odolala nutkání se ohlédnout, byla unavená, nikdy nemusela tak rychle běžet, tím spíše ze svého vlastního domu jako čarodějnice pronásledována inkvizicí. Kožený obnošený kufr přitisknutý k jejímu hrudníku, byl těžký jako kámen, ale nikdy by se svého nejcennějšího majetku nevzdala. Nikdy. Držela ho blízko srdce a odmítala ho pustit, i když ji zpomaloval.

Kapky vody kapající ze střech jí stekly po čele jako boží slzy a štípaly v očích, musela rychle zamrkat, aby se jich zbavila, jelikož neměla volné ruce. Byla to vteřina a právě v tu chvíli narazila do cizího těla ramenem, ale běžela dál s ničím víc než zalapáním po dechu. Nebyl čas se omlouvat každému, kdo se po setmění potuloval městem a jeho veselejšími částmi na okraji. V tuto ďáblovu hodinu byli venku jen opilci, zloději nebo vrazi.

„Kam to běžíme, nic nevidím,“ ozvalo se tlumeně z kufru, kdyby někdo ten hlásek slyšel, věřil by, že je v zavazadlu zavřené malé živé dítě.

Hyppolita objala kufr pažemi, ještě více ochranářsky, až do něho zaryla po stranách nehty. Prsty měla zmrzlé a nohy otupělé.

„Utíkám do přístavu,“ to bylo vše, co dokázala udýchaně říct. Zavazadlo se otřáslo na protest.

„Do přístavu? Jsi blázen? Co chceš dělat v přístavu? Nemáš peníze…“

Žena to vzala jako pokárání, více než dobře si uvědomovala svou situaci i to, že její obchod s hračkami byl vyloupen a všechny úspory byly vzaty těmi darebáky, kteří právě teď chtěli ještě na vrch její kůži. Ne, nesměla polevit, ne před cílem. Jakmile pozvedla hlavu, viděla desítky hrdě čnících stožárů proti obloze s hvězdami, byla blízko, pach soli, moře a ryb byl hmatatelný.

Rezavé vlasy, jež v šeru připomínaly oříškovou čokoládu, ji bičovaly do tváře a chlad kousal jako led i pod spodničkami, tak moc toužila po maminčině teplém šálu, byla tak studená a toužila po ohni a teplu i bezpečí. Luxusu, kterého teď měla nedostatek.

O pár ulic Santa Dominga dál, byla konečně na místě. Dlouhý úsek přístavu, kamenný břeh táhnoucí se do dálky, dřevěné molo a lodě. Dvě desítky velkých a malých lodí, dokonce i několik pramic a rybářských člunů.

Fregaty s galeonami se tyčily majestátně k nebi a lehce se pohupovaly na vlnách v docích. Všechny měly svázané plachty, ve tmě nebylo bohužel vidět na plápolající vlajky úplně nahoře, ne že by poznala, jaké zemi patří, v těchto věcech se žena jako ona nevyznala, nebylo to potřeba. Bohatě stačilo vědět, jaké má městská hlídka uniformy, pokud jste potřebovali pomoc, k její smůle však žádnou nepotkala, kdyby ano, vše mohlo dopadnout úplně jinak.

Co teď?

Olejové lampy přímo na lodích osvětlovaly okolí spolu s okny nevěstinců a početných hospod, které lemovaly kotviště jako špinavá krajka na honosném oděvu. Zde bylo větší živo, než ve městě samotném. Postavy v kabátech se procházely sem a tam v doprovodu ženské společnosti nebo po skupinách. Někteří námořníci se vraceli z pevniny na své lodě po prohýřeném večeru, kde utratili to něco málo ze svého výdělku za lehkou zábavu a pančovaný alkohol.

Hyppolita se prohnala přístavem jako vítr, vyhýbala se veselým klopýtajícím mužům, kteří si dokazovali zdatnost svými rapíry a chytrými řečmi, při kterých dámy lapaly po dechu. Člověk nikdy nevěděl, zda narazí na piráta nebo slušného občana. Nikomu se nedalo věřit. Lodě měly, co se týkalo přístavu nepsané příměří, navíc pirátské lodě stáhly vlajky, aby nebylo poznat, co jsou zač a nikdo jim tak nemohl bránit v zakotvení. Chytrý trik, který jim zdá se pořád vycházel.

Hlas z jejího kufru už se neozval a ona děkovala bohu za to propastné ticho, když naslouchala jako vyděšená liška zvukům okolo. Musela přestat utíkat, už nemohla, nohy bolely, svaly byly necitlivé a skoro dostávala křeče, pod žebry to bodalo jako nůž, který špičkou rýpe do srdce. S dalším hlubokým nádechem zastavila a rozhlédla se kolem. Právě stála u dřevěných beden a sudů nejspíše s čerstvou vodou. Zásoby musely být pro jednu z nejbližších lodí připravené na ráno, až znovu začne těžká práce pro dělníky a otroky.

Rusovláska se schovala za pyramidu u skladiště zamčeného na petlici, ve stínu se cítila konečně trochu jistě, přikrčila se tam a snažila se trochu vzpamatovat. Kufr spadl na zem a z něho se ozvala tlumená nadávka. Nevěnovala tomu pozornost, omluví se později.

Hyppolita cítila návaly horka a opakovala si stále dokola, že nesmí omdlít. Ne tady, kdo ví, kdo by ji našel a co by s ní udělal, už jen ze studu si zakázala udělat tak hloupou věc. Co ale teď? Jedna věc byla utéct a druhá vymyslet, jak s životem naložit dál, protože se blížila ke hranici, kterou jakmile překročí, nebude cesty zpět. Frustrace a strach pohltily celý její svět, jenž se smrsknul do dosti malého prostoru. Celé tělo se jí třáslo, jak na ni začaly dopadat následky jejích činů, žaludek se obracel, a kdyby měla čas, asi by vyzvracela večeři, ale gravitace ji táhla dolů a nohy byly teď místo rosolu spíše jako těžká závaží.

Co teď bude dělat? Kam se hnout? Kde se schovat do rána? Ta myšlenka vířila kolem Hyppolity jako hejno racků a přesto, že se mozek vzpouzel jako chycená klisna do otěží, věděla, že je tu jen jedno zbabělé řešení, utéct. Odplout. Všechno tady nechat. Neměla peníze, musela se propašovat na některou loď, aniž by ji někdo chytil a dál…

Jedna absurdní myšlenka přebíhala druhou ještě impulzivnější.

„Jsi v pořádku?“ kufr znovu promluvil s ještě většími obavami, než předtím jako by očekával, že někde už leží její tělo v kaluži krve a vykasanými sukněmi a podříznutým krkem.

„A… Ano, Olivere, potřebuji nabrat trochu vzduchu a vítr do plachet, jsem v přístavišti,“ sykla nad kovovými sponami, které držely víka kufru pevně u sebe.

„Dobře, a co chceš dělat? Požádat nějakého vojáka o pomoc? Proč jsi neběžela k otci Manuelovi? Schoval by tě na faře nebo na strážnici?“

Hyppolita si rukou setřela obtěžující vodu z obličeje a zavřela oči, když popadala dech. Nevolnost se pomalu vytrácela a na její místo se vracela panika a bezmoc, teď ale nebyl čas brečet jako děcko.

„Vyřešilo to někdy něco?“ zamračila se.

„Nebuď tak ironická,“ pokáral ji hlásek, „vždycky je cesta.“

„Ano, a ta teď vede jenom dopředu,“ trvala na svém žena a zahleděla se skrze bedny na majestátní fregaty, lemující kotviště.

„Nebuď hloupá, nevíš co je za hranicí ostrova, nemáš nic, tady máš alespoň nějakou šanci,“ přemlouval ji Oliver, jenže to teď nechtěla slyšet. Nemohla říci, že neměl pravdu, ale pořád se schovávat? Hledat pomoc a zastání u jiných? Ne, už dost, rozhodně ne. Chtělo to nový začátek, novou budoucnost, kdekoliv bylo lépe než tady, někde, kde ji nikdo nezná, kdo ji nebude soudit.

„Mlč, nebo ti zašiju pusu, víš, že jsem toho schopná,“ zavrčela varovně, už toho měla dost, byla rozhodnutá, ať to stojí, co to stojí. Tady nebyla žádná vyhlídka na klidný život a čekat, že se stane nějaký zázrak? Směšné, jako by se někdy nějaký zázrak stal.

„Zapomínáš? Moje hlava je z porcelánu,“ zasmál se Oliver z kufru a Hyppolita cítila zevnitř škrábání po kůži jako by se ta věc chtěla dostat ven.

Neodpověděla, zahloubána do vlastních myšlenek o jejich situaci a rozhlížela se po setmělém kotvišti, bylo tu dost lodí v tuto roční dobu, hodně možností si nějakou vybrat, ale kterou?

„Když tedy chceš riskovat, mladá dámo, vyber si tu největší loď, bude tam více míst, kde se schovat, a kde tě nikdo nenajde a až tě nakonec chytí, už bude pozdě. Pochybuju, že kapitán otočí loď a vezme tě zpátky,“ ozvalo se s notnou dávkou sarkasmu.

Ani tentokrát Hyppolita neodpověděla, ale musela uznat, že má Oliver pravdu. Otočila hlavu nejprve na jednu a pak druhou stranu. V úvahu připadala ta největší galeona, která dominovala celému přístavu jako královna. Její prkna vypadala ve tmě černá jako uhel. Ponor měla nízko, jistě byla těžká jako slunce, jelikož se ani nepohnula, kdežto ostatní lodě se nepatrně pohupovaly na vlnách. Byla téměř naproti, ze svého místa viděla šikmo od mola dřevěný můstek.

Rusovláska zvědavě vykukovala zpoza beden a sudů s posvátným strachem, když ji vyrušil zvuk rychlého šoupání podrážek. Ženina hlava se ukryla zpět za zásoby.

„Kde je ta děvka? Musela utéct někam sem,“ vrčel hrubý hlas a přidal pár francouzských nadávek, které se rozléhaly nocí jako výstřely.

„Buď v klidu, kamaráde, možná se schovala někde v krčmě,“ oponoval smířlivěji druhý hlas a Hyppolita se otřásla odporem i strachem.

„Dobře, u všech racků, začneme támhle U Posejdona a já ti přísahám, že za to kousnutí jí vytrhnu jednu kost z těla po druhé,“ sliboval korzár temně a hladil si zápěstí jako by chtěl zmírnit bolest po otisku jejích zubů.

„Ona tě kousla? To není poprvý, kdy na tebe ženská použila zuby,“ pochechtával se jeho společník a hlasy rychle ustupovaly, nejspíše opravdu šli do bujaré taverny, ze které hrála laciná hudba na housle i buben a k tomu kypěl smích.

Hrozba stále visela ve vzduchu ještě hodně dlouho poté jako připravená oprátka pro odsouzence. Hyppolita z toho měla žaludek plný mořských hadů. Musela se pohnout a co nejrychleji se dostat na tu loď, než si jí někdo všimne, i oči opilců dokážou kupodivu zázraky za nějakou tu minci, jaká škoda, že si nevzala alespoň plášť.

Už by se bývala vydala k dřevěnému molu, když kolem procházel muž v uniformě s kloboukem na hlavě a zamířil přímo na onu loď. Vracel se z nočního veselí a byla na něm vidět únava, nikdo jiný nebyl v dohledu.

Velkýma očima jej sledovala jako vyděšený kolouch, dokud nezmizel nahoře. Takže je to vojenská loď, uvědomila si a nasucho polkla, doufám, že budou k nečekanému návštěvníkovi milosrdní, ale na druhou stranu to zaručovalo, že se budou k ženě chovat čestně, ne jako ten, kterého kousla do ruky, a jehož ohavnou chuť pořád cítila v puse. Kdyby měla silnější stisk, ukousla by mu palec a hodila ho rybám.

Teď nebo nikdy! Hyppolita vyběhla zpoza beden a rozeběhla se ke druhé pacholi, za které bylo omotané velmi silné lano, které drželo loď na místě, odtud už se skryta pod dlouhým stínem lodi na opačné straně. Vydala se po můstku nahoru, a jak stoupala, viděla na palubě zásoby a hromady dalších sudů, které námořníci nestačili ještě dopravit do podpalubí. Rychle jako myš se schovala za první řadu a děkovala všem bohům za to, že je tak tmavá noc a měsíc zakrývaly mraky. Když bude zticha, nikdo ji nenajde, chce to jen opatrnost a hlavně štěstí.

Hyppolita natáhla krk jako žirafa, mrkla od přídě na záď, nikdo nikde nebyl vidět, ani u kormidla nestála živá duše. Copak nikdo loď nehlídal? Ne, určitě tu někdo byl, žádná válečná loď by nebyla bez dozoru, jen doufala, že voják, který to má na starosti není v její blízkosti, buď spal, nebo se u jedné z lamp věnoval nějaké práci, či zábavě. Často viděla muže ve chvílích nudy nožíkem vyřezávat do dřeva figury, pevně doufala, že se i tento voják věnuje něčemu podobnému. Začala se tedy s bušícím srdcem proplétat bludištěm nákladu směrem ke schodům. Protáhla se právě přikrčena jako králík kolem hlavního stožáru, jež by ani neobjala oběma rukama, a málem udělala velkou fatální chybu.

Na poslední chvíli se zastavila, když pod ní zavrzalo prkno, naštěstí zvuk zanikl v jiném hlomozu přístaviště. I tak by se jako zloděj asi moc neosvědčila a to nemluvila o svých promočených botách, které mohly při došlapu mlaskat nasáklou vodou. Žena zadržela dech a pak, přímo za hradbou sudů uslyšela kroky, pevné, sebejisté a přísné, které naštěstí mířily obloukem kolem zásob k můstku, odkud právě přišla.

Hyppolita hypnotizována údery těžkých podrážek o prkna, ztuhla jako laň před puškou. Každý krok a došlap podpatku byl jako úder pěstí do tváře.

Kufr v jejím náručí začínal být jako tuna cihel, musela to ještě chvíli vydržet.

„Důstojníku, Lesaro?“ zvučný španělský hlas byl rozhodně velící a veskrze mužný, nemusela toho muže vidět, aby věděla, že to nebude jen obyčejný námořník. Po celém těle jí naskočila husí kůže, cítila respekt a to nebyl hlas zaměřen přímo na ni a měla nutkání se postavit do pozoru. Zatím o ní ani jeden nevěděl, nebo v to alespoň doufala, že nebyla odhalena.

Panovačné kroky se zastavily naštěstí ne u nezvané cizinky, ale nedaleko lanoví druhého stožáru poblíž výstupního můstku.

„Ano, kapitáne? Como puedo ayudarte?“ zeptal se jiný mužský hlas s přátelskou ochotou. Pokud mohla určit, ani jeden z nich nebyl ve službě a snad by tam mohl být i přátelský vztah, ale stále zachovávali dekórum hodností a vzájemné úcty.

„Necesito un favor de ti, mi amigo.“

Z toho prvního hlasu šel železný respekt, který se zakořenil v ženiných kostech, a přitom byl přitažlivý jako samo peklo. Hladký španělský přízvuk rozechvíval každou část v jejím těle jako struna loutny. Hyppolita se přistihla, že přestala dýchat, když poslouchala zřejmě soukromou konverzaci obou mužů na osamělé lodi.

Z toho mála, co se dozvěděla, byl jeden z nich kapitán a druhý důstojník, který zřejmě chtěl pod rouškou noci opustit loď. Dvě velící šarže, a přesto na ně neviděla a vlastně jí bylo jedno, jak vypadají, teď měla starosti sama se sebou, než se zajímat o ostatní, navíc, toto byla velká příležitost, zatímco spolu vedli rozhovor, mohla se vplížit dovnitř.

Ženiny nohy se opět proměnily v rosol, napínala uši směrem k rozhovoru a doufala, že hned jen tak neskončí, kdyby se kapitán vrátil na horní palubu, určitě by si jí všiml, a to nemohla dopustit. Vyhodil by ji z lodi a ona by to celé musela podstupovat znovu někde jinde…a to nemluvila o těch supech, kteří prohledávali krčmy.

Prohra nepřicházela v úvahu, musela být statečná.

Promočenými botami udělala Hyppolita pár malých kroků, držela se hradby beden a sudů v předklonu, schody byly na dohled, riskovala jen jeden pohled dozadu, ale nikdo nebyl vidět. Žena byla tak soustředěná, že si ani neuvědomila, že žlutý deník vypadl z kapsy a zůstal ležet v kožené vazbě na palubě.

Odlesk lodní lucerny u vchodu ozářil zlatem její zmáčenou tvář s vlasy nehezky přilepenými ke kůži, než ji přikryl stín začátku podpalubí, když tiše seběhla po schodech do nižšího patra té obrovité galeony jako myš před potopou.

Obklopilo ji dřevo, syrová vůně moře a laku ulpívající všude okolo vrstvu na vrstvě, aby bylo dřevo hladké a netřepilo třísky. Jakmile se dotkla zábradlí, bylo na dotek hladké. Někdo se o loď opravdu dobře staral. Vůně cedrového a santalového dřeva smíchaná s mužským pižmem a potem se nesla všude, doprovázela ji, hnala dál a ještě níž. Ta loď musela mít minimálně 3 patra, hotové bludiště, nikdy nic rozlehlejšího neviděla, a takto večer tápala jako slepá v neznámém prostoru. Nevěděla kde je, kdo může být poblíž, a zda se některé dveře rázem neotevřou a někdo z nich nevyjde. Ano, bylo tu velké riziko. Kousala si rty, dokud nebyly bolavé a syrové.

Napětí, které dlouho držela pod kůží, si rychle vyžádalo svou daň a Hyppolita byla k smrti unavená, když se táhla do útrob kolosu válečné lodi. Nebýt občasné lampy, věřila by, že je to cesta do pekla. Odvážně nakoukla do pár kajut, našla kuchyni a kolem musely být sklady zásob a jídla podle opotřebovaných dveří, tady nemohla zůstat, bylo to velké riziko. Šla dál až úplně dozadu, kde cesta končila a zvětšovala se ve větší prostor jako břicho černé velryby.

Musela být někde pod hlavní palubou, nic než bedny zakryté silnými rybářskými sítěmi nebo lany. Tady byla naprostá tma a ona ji vítala.

Rusovláska jednou rukou poslepu nahmatávala obrysy všeho okolo, až se dostala tam, kde to celé končilo, poté vylezla na jednu z beden a opřela se zády o druhou, nebo to byl možná bok lodi, těžko říci beze světla. Nechtěla zůstat vyloženě na zemi, aby jí prsty neokousaly krysy, i když zatím to vypadalo jako by tu žádné nebyly. I kdyby zítra nakládali další zásoby, budou je dávat dopředu a ne dozadu, neměli by ji vidět, pokud bude šikovná.

Hyppolita jen doufala, že galeona vypluje brzy, musí vydržet alespoň den, kdy loď zvedne kotvy, aby už se nevracela zpět, i když to je vždy na rozhodnutí kapitána.

Rukama ztuhlýma na kost jako mrtvola vytáhla kufr nahoru k sobě a zastrčila ho vedle sebe.

Tam, kde se schovala, nebyl právě komfort, neměla žádný vlněný šál ani kabát, oblečení nabralo venku vlhkost od mrholení, vlasy měla mokré a pořád se třásla vyhlídkou smrti. Zoufalý stav pro mladou ženu momentálně bez domova na cizím místě s nejistou budoucností. Skvělé vyhlídky, zakroutila sama nad sebou hlavou.

Přitáhla si kolena k sobě jako dítě, rozprostřela modrou sukni šatů kolem jako stan, aby rychleji uschla a dýchala si na prsty, zatímco jí stékala kapka vody po krku.

Kdyby se na ní teď někdo podíval, možná by opravdu vykřikl čarodějnice a ani by mu to neměla za zlé.

Nechtěla onemocnět, jenže kde by asi sehnala něco suchého na sebe a svléknout se tu?

Hyppolita poslouchala šplouchání vody, jak se převalovala přes trup lodi, její šumění ale nebyla příjemná kombinace spolu s trýznivými myšlenkami, které ji hnaly do zoufalství, jedno však věděla, ať už byl Karibik sebevětší, do Santa Dominga se už nevrátí a udělá pro to cokoliv, a jestli svatá Marie dá, dopluje na pohostinnější místo...

*********************************************************************************************************************

Na břehy Hadích ostrovů dopadaly první ranní paprsky světla. I tak byl život v těchto končinách již dávno v plném proudu nebo přesněji, ještě ani neulehl. Toto prostě nebylo místo, kde by zbýval čas na odpočinek, zde se pouze žilo a hýřilo. Alkohol všeho druhu, radovánky pro potěchu těla i ducha, cokoliv po čem srdce člověka prahlo a jeho měšec dokázal zaplatit. Zde se rozkládalo jedno z posledních pirátských útočišť. Ano, opravdu posledních a nebylo to tím, že by snad tento druh obživy nelákal mladou generaci. Naopak, narazit alespoň na z poloviny střízlivou a spolehlivou posádku nebyl takový problém. Stačilo jen trochu zacinkat zlatem a dobrovolníci začali vylézat z děr, jako hadi větřící kořist. Ubývalo ale velkých jmen. Kapitánů, ke kterým by se dalo vzhlížet, a před kterými se třáslo i samotné moře. Jeden po druhém padali a s nimi i naděje ostatních na záchranu druhu korzárů.

Byla to opravdu smutná doba, ale z pirátů se stala lovná zvěř. Ano, teď si dozajista říkáte: „Však to je v pořádku. Je to jen špína společnosti. Vřed, který je třeba vymáčknout.“ Trocha pravdy na tom je, to nelze upřít. Co přesně ale ve vás vyvolává slovo pirát? Strach? Vidinu černé vlajky, se kterou si pro vás jde smrt? Lodí pomalu klesající ke dnu a vypálené osady nevinných usedlíků? Kostely a farnosti, do kterých vnáší ďábla a sestry…. Tohle sem vlastně nepatří. Spousta z těchto věci je s pirátstvím opravdu spjata a nevrhá to na nás zrovna hezký stín. Co když ale zazní věci jako úcta, starost nebo dokonce čest? O tom už naši bratři, houpající se na molech v každém přístavišti, vyprávět nemohou. Mezi piráty panuje opravdu spousta pravidel vztahujících se, ale jen k nim samotným. O osudu těch, kteří přišli o svou loď, rozhoduje moře nikoliv rána z milosti. Vlastní druh klidně okrádej, braň ho však před rukou „spravedlnosti.“ Zlato se musí točit. Jsme piráti a ne cizáci z východu, loupíme, abychom žili, ne seděli na zlatých hroudách a také, kapitánem se nemůže stát jen tak někdo. Dotyčný musí prokázat svou cenu, získat si jméno, jak na moři tak, v srdcích své posádky, a to je přesně i můj případ.

Vincent Wrick, jméno, které jednou bude znát každý zlotřilý pes, dáma i oficír. Vincent byl mnoho let prvním důstojníkem kapitána Colonela Mendózy. Piráta ze staré školy, snažícího se o jediné, aby jeho odkaz přetrval, až se odebere na svou poslední plavbu. Vincent byl tím odkazem. Jeho bystré schopnosti improvizace a ne zcela běžné metody boje posádce zajistily nespočet vyhraných bitev a spousty pokladů, že by si mohli žít jako králové, jenže nastalá situace přidělávala starému muži více vrásek, než rychle ubíhající věk. Bylo jasné, že i pro něho a jeho loď si jde smrt. Není to ale člověk, který by se schoulil do bezpečí kajuty, nebo snad uprchl na souš. Fuj. Byl to mazaný pirát a měl své priority, které nerezavěly, někdy však měly přednost důležitější věci, které se dávaly právě do pohybu...

Blížila se chvíle, která změní samotné moře a sjednotí všechny velké kapitány proti jednomu nepříteli.

Toho rána posádka zakotvila v jedné z krčem Hadích ostrovů. Vincent by upřesnil ve které, ale kombinace alkoholu a toulavých bot je vždy zavála někam jinam. Rozhlédl se kolem a matně se snažil vybavit, co všechno se v noci odehrálo.

V rozmazaných šmouhách všude kolem rozeznával jen chaos. Pro většinu lidí by to byl dozajista velice odpudivý pohled. Ožralí, zpocení piráti povalující se od sklepa po půdu. Někteří měli ještě dostatek sil, aby se snažili ze sudů dostat i ty poslední kapky rumu, jiní už se jen nemotorně ploužili a něco nesrozumitelně žvatlali. Vincent se ale usmíval a užíval si pohled na jejich muže. Hrdou a neohroženou pirátskou posádku, která uměla žít, tak jako nikdo jiný.

„Dneska se chlapi vážně utrhli ze řetězu, jako kdyby už tušili, co je ve větru,“ stočil zrak ke svému stolu.

„Každá plavba může být ta poslední, proto by si pevnina měla pamatovat, kdo na ní naposledy stanul,“ odvětil starý muž, který byl jeho jediným společníkem. Dlouze potáhl ze své dýmky a vyfoukl hustý šedý oblak.

Vincent to té noci také trochu přehnal. Přísahal by, že ten čmoud nabral tvarů lodě a vesele si plul dál krčmou, dokud se nerozplynul.

„Však vy ještě proplujete spoustu bouří, než si pro vás přijede převozník,“ snažily se mužovy smysly pokračovat v konverzaci.

„Ha ha, umění odchodu je v tom, vybrat si pro něj tu správnou chvíli, a já už dlouho cítím, že je načase předat kapitánský klobouk o dům dál,“ kapitán Mendóza velmi rád básnil o svém důchodu a zaslouženém odpočinku. Jak se ale chopil kormidla a po tvářích ho pohladil čerstvý mořský vánek, stával se z něj opět mladík, kterého se bály všechny mořské příšery.

„Už s tím zase začínáte,“ odfrkl si pobaveně Vincent a zašklebil se od ucha k uchu. „Rozhlédněte se kolem. Co by bez vás ti chlapi dělali? Takových míst, jako je tohle, ubývá a to počítám i věhlasnou, hříšnou Tortugu. A takových chlapů jako vy, jakbysmet,“ pokračoval mladý muž a rozhodil rukou do prostoru.

„Právě proto musíme zařídit, aby už nic z toho nemizelo,“ objevila se kapitánovi v oku jiskra, které značila, že má něco za lubem. Něco takového byl Vincent svědkem už mnohokrát, takže se neubránil smíchu, okamžitě mu ale zmizel v moment, kdy ho ovanul chladný vánek.

Dveře krčmy se rozrazily a v nich stanula vyhublá postavička muže s kůží bílou jako papír. Ze všeho nejvíce připomínal někoho, koho právě vyvrhl příliv. Sotva se rozhlédl, hned udělal několik rychlých kroků k jejich stolu. Alkohol nebo ne, v takových chvílích byl Vincent ve vteřině na nohou s rukou schovanou na rukojeti dýky.

„Takhle rychle a bez pozdravu. Kde si nechal dobré mravy?“ věnoval mu chladné přivítání. Ve skutečnosti ale tato slova nesla jinou zprávu: „ještě jeden krok a odnese si tě příliv zpátky do moře nohama napřed, ty měkkýši.“

„Ale no tak, Vinci, vidíš, jak je náš host unaven. Jednu rundu tady pro nově příchozího, ať se mu rozmotá jazyk,“ ozvalo se klidným tónem za mladíkovými zády. Kapitán mávl na hostinského, a pak okázalým gestem a úderem do stolu, ukázal muži, ať se posadí.

Na to Vincent jen tiše zavrčel a odstoupil stranou. Rozkaz byl rozkaz. Rukojeť jeho dýky ovšem zůstávala stále v pevném sevření. Za kapitána by položil vlastní život a rozhodně by nenechal nějakého vandráka, aby se na něj byť jen křivě podíval. „Děkuju, děkuju,“ byla jediná slova muže, kterým bylo přes drkotání zubů sotva rozumět. Na stole mezitím přistálo několik skleniček té nejlepší kořalky. Muž se vystrašenýma očima podíval na kapitána, a když kývnutím dostal svolení, okamžitě do sebe jednu obrátil.

„Ehhh,“ zacloumala s ním ta ohnivá voda a do obličeje se mu konečně vlilo trochu barvy, postupně se z něho stal červený spařený krab v hrnci s vodou.

„Tak už nám prozradíš, jaký vítr tě zavál do těchto končin?“

„Jasně, jasně, přináším pozdravy od bratrstva korzárů a starost o vaše zdraví, také…“ „Ano, odkud přicházíš, prozrazuje vypálená značka kotvy na tvém krku. Přeskočme tedy nutné formality,“ přerušil ho kapitán vlídně v dobrém rozmaru, bylo ale cítit, že je to z jeho strany poslední vstřícné gesto.

„Do Santa Dominga dorazil la Carnicero…“ Vždy klidné kapitánovo čelo prořízla vráska znepokojení.

„Koho zajímá nějakej španěl?“ neudržel Vincent své emoce na uzdě. Kapitán ale moc dobře věděl, o koho se jedná a jakou hrozbu přináší.

„Zřejmě nepřijel obdivovat tamní krásy a kvality seňorit, víte tedy, kam má namířeno?“ muž do sebe musel obrátit další skleničku rumu, aby si dodal trochu kuráže.

„Ehhh, nevíme kam má namířeno, cíl cesty může být jakýkoliv, ale víme, kam dozajisté popluje.“ Možná na něj toho alkoholu bylo až příliš, pomyslel si Vincent a měřil si nedůvěřivě tu ubohou náhražku posla. Už se připravoval, trochu ho umravnit, ale naštěstí pokračoval.

„Naše vlajková loď se vydala na plavbu a u Puerta Rica o sobě dá opravdu hlasitě vědět. Až na nás přilákáme Španělův pohled, bude na něj čekat celá flotila v plné síle a…“ prázdná sklenka udeřila o desku stolu jako výstřel.

„Celá flotila jen na jednu loď? To jste tak zbabělé krysy?“ opovržlivě Vincent založil ruce na prsou, od tohohle posery opravdu nehrozilo nebezpečí, byl o tom přesvědčený.

„Já bych byl obezřetnější, Vinci. Tenhle El Carnicero není jen tak nějaký námořník. Ne, podceňovat ho by tě stál krk a nejen tvůj, ale všech tady. Je to samozvaný lovec pirátů a padli mu za oběť už i jiní velikáni. Je v zájmu nás a celého Karibiku, aby se jeho loď pokojně usadila na mořském dně. Natrvalo. Dernier tir, poslední výstřel,“ zopakoval anglicky s největší vážností.

Nastalo ticho a krčmou na chvíli zněly opět jen skřeky opilých námořníků.

„Za jak dlouho dorazí vaše flotila k Puertu Ricu? A co když se Španěl rozhodne odplout, než zjistí novinky?“ pokračoval kapitán ve výzvědách.

Vincent nevěřil svým očím nebo spíše uším, on se té šílenosti chtěl snad účastnit. Tohle nebyl jejich podnik, ano, každý pirát podléhal nějakému nepsanému zákonu, ale nikdy nebyla povinnost přidat se k takové šílenosti.

Když na to přišlo, platilo jediné pravidlo, každý sám za sebe, a toho by se měli držet. Proč zkoušet štěstí, když to vypadá jako past? Byl vůbec ten posel věrohodný? Co když místo Španěla chtěli nalákat do pasti je a potopit je jako skořápku ústřice? Žádný pirát neměl rád konkurenci.

„Naše lodě budou na místě tak za pět dní a o Španěla se nebojte… je pod naším dohledem, máme ve městě svoje lidi. Ti hlídaj každej jeho pohyb, jeho loď teď kotví v přístavu jako kachna na zlatejch vejcích.“

Vincent se stále větším zamračením poslouchal ten nesmysl. Chtěl něco namítat, protestovat, ale bylo rozhodnuto. Kapitán bez jediného slova vstal a podal muži svou mohutnou ruku na znamení souhlasu.

„Za pět dní u Puerta Rica,“ taková odpověď ale vystrašila chlapíka více, než jakékoliv odmítnutí. Tiše podal svou tenkou kostnatou ruku, která následně zmizela v kapitánově velké tlapě.

„Děkuju, ani nevíte jak, nečekal jsem, že…“ drmolil děkovné fráze a snažil se o co nejhlubší poklonu, když ale zjistil, že vše už bylo řečeno a jeho přítomnost začínala být na obtíž, vzdálil se stejně rychle, jako se prve objevil. Jakmile za ním zaklaply dveře krčmy, věnoval Vincent svému kapitánovi dlouhý tázavý pohled.

„Kapitáne Mendozo? Myslím, že mi dlužíte pár slov,“ zvolil raději diplomatický tón.

„Jistě první důstojníku, ale teď posbírej posádku Vinci, za soumraku vyrážíme, čeká nás opravdu dlouhá cesta, promluvíme si cestou, času bude dost.“

S těmito slovy kapitán vstal, nasadil si klobouk a jeho tuhý kabátec pohladil ohmatanou židli, než se vydal ke dveřím a vyšel do noci s nadávkou na špatné počasí.

Zdravím všechny čtenáře, piráty, zloděje a vrahy. Tohle bude, co možná nejvíce realistický příběh o tom, o čem ještě nikdo nepsal. Opravdu mě mrzí, že není více takových příběhů, dalo by se jich spočítat na prstech jedné ruky, což je neskutečná škoda. Ano, jedná se o poslední díl pirátů z Karibiku.

Samozřejmě miluji každý díl a stejně tak, má každý z vás má něco, co je na jednotlivých filmech jedinečné, ať už je to zápletka, děj, nebo postava. To, co mě přitahuje právě k tomu poslednímu, není pomyslné završení celé ságy, ale spíše dosti opomíjená postava, která má takový potenciál a složitý psychologický vývoj. V mém příběhu vám představím kapitána Armanda Salazara tak, jak ho neznáte, film samotný mu nedává tolik prostoru, aby tato zajímavá postava byla rozebrána do nejmenších geniálních detailů. Tady se mu podíváme do hlavy na jeho myšlenky, chování a historii.

Vydáme se tedy do minulosti, ještě před prokletím, a to co mu předcházelo. Jak došlo k chycení Tiché Marie do důmyslné pasti, a co se vlastně dělo po celou dobu v Ďáblově trojúhelníku, než se galeona osvobodila Jackovou chybou. Každé dobrodružství je jedinečné, stačí jen fantasie.

Prozkoumejme tedy a seznamme se s posádkou Tiché Marie, pýchy Španělského královského námořnictva, každý voják a důstojník má svůj příběh a svůj život, a jak silná nenávist žene kapitána Salazara vstříc i samotné smrti?

Nebudu lhát, bude to dlouhý příběh rozdělený na tři sektory. První je před prokletím v jejich lidské podobě, dále dění v Ďáblově trojúhelníku o dost temnější a další už navazuje přímo na film při hledání trojzubce.

Budu se snažit držet předlohy a přiblížit Vám tamní svět 17. století se svými klady i zápory, i když se omlouvám, protože pořád nějak bojuji s tím časovým posunem uvnitř Trojúhelníku, ale to nějak domyslím.

Dalším obohacením je hlavní postava mladé ženy, která se ve filmu nevyskytuje a od začátku do příběhu vnáší ten magický nádech. Uvidíme, jak se jí bude dařit vůbec vystát samotného kapitána, protože to bude na ostří nože, zvláště po všech těch náhodách, co je svedly dohromady.

Držte mi palce, vyplouváme!

Hyppolita Rivrsová

Kapitola 2.

Hlad je špatný rádce

Na opačné straně Karibiku panovala úplně jiná atmosféra. Klid, ticho a jen lehké šumění moře, které vítr donášel až ke kajutám Tiché Marie. Bouře přes den se uklidnila a zbyla po ní jen vlhká půda, mech, který popadal z budov, klidné moře a příjemný slaný vánek.

Ve své kajutě se právě španělský kapitán Salazar skláněl nad mapou, do které si zanášel brkem poznámky. Těžko určit, jestli zakresloval další kurz, anebo zaznamenával své bojové úspěchy z dob minulých nebo dokonce těch, které měly teprve přijít. Z jeho klidu ho však vytrhlo několik ran do dveří pracovny.

„El Capitan?“ ozvalo se z druhé strany. Nemohl to být nikdo jiný, než jeho první důstojník Lesaro, kdo by se odvážil rušit kapitána v tuto hodinu, vzhledem k tomu, že bylo dávno po půlnoci, na druhou stranu světlo v kabině naznačovalo, že kapitán ponocuje do ranních hodin, jak u něho bývalo zvykem.

„Vamos, důstojníku,“ zněl jediný přímý rozkaz. Dveře se za hlasitého vrzání otevřely a muž vpochodoval, jakmile za sebou tiše zavřel. Uctivé zasalutování bylo ještě jednou doprovázeno: „El Capitan,“ na znamení nejvyšší úcty.

„Pohov, důstojníku. Copak tě přivádí v tuto pozdní hodinu, Guillermo? Máš to, pro co jsem tě poslal?“ povytáhl kapitán své pravé obočí mírným překvapením, že by jeho rozkaz byl splněn tak rychle. Sotva po pár hodinách.

Salazar vstal z křesla od mapy, napřímil se v ramenou a založil své ruce přísně za zády.

„Sí!“ Lesaro zamířil ke stolu vojenskou chůzí a bez váhání položil na jeho desku malý kousek pergamenu s textem od jejich místního špiona, který měl nos všude, či spíše, na těch správných místech. Salazar natáhl prsty, zběžně si vše přečetl a byl spokojený.

„Gracias,“ poděkoval kapitán, „a teď můžeš…“ už chtěl mávnout rukou na znamení propuštění, když byl zastaven.

„Kapitáne… ještě jedna věc…“ pokračoval mnohem vážnějším tónem první důstojník. Lesaro si uvědomoval, že je pozdě, za jiných okolností by konverzaci nechal na ráno, moc dobře věděl, že kapitán nechce být rušen, a ještě mnohem více nenávidí odporování, ale všechny důležité informace je potřeba podávat čerstvé a za tepla.

Odpovědí mu bylo pouze přikývnutí, které naznačovalo, aby měl pro své jednání velmi dobrý důvod. Slova byla v tomto případě spíše přítěží, jak vidno, ale Lesaro věděl, s kým mluví, a věděl, kdy, a jak jednat, za vše mluvily roky společné minulosti.

Pokud měl Salazar na této lodi k někomu blízko, byl to právě on a na svém postu nebyl jen dalším bezvýznamným mužem z řady, byl něčím víc, byl věrným přítelem a spojencem a to si za peníze nemohl koupit.

Guillermo uchopil menší pytel na koření, který měl přivázán za zády k opasku. Odpudivě vypadající látka vyhlížela obnošeně a na okrajích ještě nesla malé množství žlutého prášku dost možná kari. Pytel sám o sobě byl značně navlhlý deštěm, rozhodně nepatřil k částem uniformy hrdého španělského námořníka.

Salazarovy černé oči se opovržlivě zaměřily na tu věc s jakýmsi podezřením.

První důstojník sáhl dovnitř, cosi uchopil a snažil se z látky něco vybalit, či spíše vytáhnout, kapitán však pochyboval, že by se jednalo o nějakou exotickou pochoutku, koupenou na místním trhu.

Ať to bylo cokoliv, lepilo se to na Lesarovi ruce, a dokonce to začalo odkapávat na podlahu kajuty z dolní části pytle, která se začala červeně zbarvovat.

Teď už bylo jasné, co se objeví na světle, aniž by mohl kapitán nahlédnout dovnitř. Salazar dělal jako by nic, už tak si jeho důstojník zavařil až dost, že tu ohavnost vzal dovnitř a teď ještě ušpinil podlahu.

Z jutové látky najednou vykoukl obličej s bolestivým výrazem plným utrpení. Nebylo pochyb, že se jedná o uťatou hlavu piráta podle kostrbatého tetování na krku, pod okem a zlatou náušnicí v uchu. Tam, kde byla hlava useknuta, koukal pahýl obratle, ze kterého po kapkách odkapávala krev. Ještě z ní ani nestihla vyprchat všechna barva, musela být oddělena nedávno.

Ne, že by ho Lesaro v mládí nepřekvapil darem v podobě lahve vína, ale lidská hlava, které zůstal výraz naprostého strachu a bezmoci, byla chabým odvarem společenských konvencí.

„Kapitáne, chytili jsme tohoto piráta s vojákem, který měl právě hlídku. Nenápadně se potuloval až moc blízko lodi, tím myslím, že byl v polovině nástupního můstku. Jen hlupák by se snažil okrást španělskou galeonu, trest za to je více než přiměřeným, zvláště když se postavil na odpor.“

„Hmmm,“ přerušilo důstojníka kapitánovo zamyšlení nad situací. Podle všeho byl takový čin oprávněný, to nepopíral. Ten muž dostal, co si zasloužil, nic víc, nic méně. Lesaro byl ve správný čas na správném místě, navíc, potulující neoprávněná osoba v podpalubí mohla napáchat velké škody, zvláště pokud by se dostala do skladu střelného prachu.

Kapitán stiskl rty nelibostí nad nepořádkem a špínou, která kapala na jeho podlahu. Prohlédl si tvář, ale byla jako všechny ostatní, nic zvláštního, vrásky naznačovaly muže v pozdních padesátých letech…ale…

„Znak kotvy? Kde jsem to jen… a ano, Černí korzáři. Co ale pohledávají v těchto vodách… škoda, že samotné hlavy mluvit neumí,“ pravil klidně, ale jak přibývala slova, tón začínal rychle hrubnout nelibostí, že dotyčná mrtvola nebyla přivedena v řetězech k výslechu, ale ze zkušenosti věděl, že Lesaro dokáže jednat hladce a rychle jako stín, přesto, že měl jen jedno oko.

Důstojník se pod uniformou narovnal, jediná jeho možnost byla, co nejrychleji pokračovat.

„Před useknutím mluvila a velmi fuerte. Dali jsme mu okusit trochu naší věhlasné pohostinnosti, pane.“ Poslední slova vykouzlila na Salazarově tváři chladný vlčí úsměv, avšak tam pod povrchem se rozprostírala hluboká kypící nenávist k těmto pohanským stvořením, jež hyzdily moře jako mor. Bytostně je nenáviděl a vše s nimi spojené.

„A co nám tedy ptáček zazpíval, důstojníku?“ nadzvedl kapitán zvědavě obočí a přešel k formálnímu oslovení, které se spíše hodilo k situaci.

„Korzáři míří do Puerta Rica, plánují loupit a rabovat. Je to ale jen zástěrka, abychom si jich všimli a padli do jejich léčky… je to ubohý způsob, jak upoutat naši pozornost, bude tam na nás čekat celá flotila těch ratas desagradables. Měli bychom se tomu místu vyhnout…“

Nastala krátká tichá pauza, která byla předzvěstí tajfunu.

„Měli? Opravdu?“ zařval nečekaně kapitán, až se zatřásla i hlava mrtvého piráta a prkna zavrzala, jak se na ně přenesla Salazarova úctyhodná váha. Dřevo Tiché Marie zaprotestovalo v nesouladu.

„Jediné, co musíme, je očistit moře od této špíny, Lesaro, to je náš svatý úkol,“ zatnul zuby a čelist nabrala ještě hrozivější zjev, „lev se nebojí své kořisti, ani když je jí více. To jen posiluje jeho hlad a touhu lovit. Klíč k úspěšnému lovu je zaměřit se na ty správné kusy. Rozděl a panuj.“

Důstojník si zachoval chladný výraz, když držel hlavu za vlasy, stál jako sloup v uctivém tichu před rozhořčením svého kapitána, připadal si jako stožár, do kterého se opírá prudký vítr. Až pozdě si uvědomil, že měl zvolit jiná slova.

„Svolej všechny muže, Lesaro, do hodiny chci vyplout a být v Puerto Ricu co nejdříve,“ ukončil debatu Salazar zdánlivě klidný ale s leskem v očích, který znamenal zášť tak silně zakořeněnou, že jí nic nemohlo stát v cestě.

„Rozkaz, El Capitan. A… a co s ním?“ věnoval pohled hlavě, kterou stále držel. „Mám s ní nakrmit žraloky nebo ji mám předat správním úřadům a odnést ji na strážnici?“

„Nikoliv, moře je pro ty, co si ho zaslouží. Tuhle špínu hoď tam, kam patří. Do nějaké postranní uličky ve městě, ať na ní hodují krysy.“

První důstojník vážně přikývl a se zasalutováním se rozloučil, jakmile strčil hlavu zpátky do pytle.

Jakmile Lesaro procházel po palubě, snažil se tu odpornost alespoň trochu zakrýt, naštěstí tam nikdo nebyl a muži se co nevidět začnou vracet ze svých toulek na souši.

Guillermo tiše zaklel, ruku měl celou od krve, přešel k belíku s vodou a očistil si zašpiněnou kůži, poté kbelík vylil do moře, aby někoho nenapadlo z toho pít. Byla to jen malá útěcha, zbytek vyřeší mýdlo, až se dostane do své kajuty, teď měl ale své úkoly. Musí vzbudit pár mužů, aby mohli podniknout patřičné přípravy a počkat na zbloudilce. S odporem se podíval na pytel od kari, které alespoň přehlušilo odporný kovový pach smrti.

„Eduardo,“ přešel ke schodům na opačné straně, na kterých seděl muž v jeho věku a bafal z fajfky tabák.

„Sí, seňor?“ postavil se čelem k němu a nepřestal kouřit, vycítil však naléhavost situace.

„Tohle vezmi a hoď to do nějaké uličky ve městě, kapitánovy rozkazy.“

„Žádný problém, a co s tělem?“ ušklíbl se muž na hlídce a nijak ho neznepokojoval fakt, že je nedaleko nich na zemi mrtvola zakrytá plátnem.

„O to se postaráme pak, teď než se rozední, zařiď tohle,“ podal mu pytel.

„Mám zajít vzbudit náhradníka nebo zůstanete na palubě hlídat, důstojníku Lesaro?“

„Obávám se, že zanedlouho bude vzhůru každý, kdo zůstal přes noc na lodi, jakmile to bude možné, odplouváme.“

„Ah, kapitán má horkou stopu?“ pokýval uznale muž a ukázal na nos.

Lesaro jen přikývl a doprovodil muže k můstku, díval se, jak schází dolů s hlavou v pytli a drží se ve stínech, aby nepoutal nechtěnou pozornost.

Až teď si dovolil těžký povzdech, ne vždy s Armandem souhlasil, ale chápal jeho pohnutky, bohužel ani on s tím nemohl nic dělat, jeho vůle byla slabší než kapitánova. Většinou se mu dařilo krotit jeho temperament a horlivý úsudek, bohužel ne vždy a obával se, aby jednou nenarazili na mělčinu, obrazně řečeno.

Ještě chvíli nechal své oko bloudit po přístavu, než se otočil a zamířil k podpalubí.

Jeho mysl byla poněkud vyčerpaná po probdělém dni i večeru, a navíc věděl, že do postele se jen tak nedostane, naštěstí nebude jediný. Nedával pozor, kam šlape, a tak mužova bota stoupla na něco tvrdého, po čem jeho podrážka jen zasvištěla. Měl co dělat, ale pád nakonec ustál. Zaklel něco ve svém rodném jazyce a začal pátrat, co za nepořádek se to povaluje na palubě. Byla to nějaká… kniha ve žluté vazbě.

*************************************************************************************************************************

Ráno přišlo pro Hyppolitu až moc brzy, nad její hlavou se ozýval shon, desítky nohou dupaly ve vojenských vysokých botách po celé palubě v neznámém drilu jako bušení kladiv v její hlavě. Něco se dělo a ona netušila, zda je to dobře nebo špatně. Vlastně nevěděla, zda je ještě den nebo noc. V podpalubí mezi sudy se schovávala jako krab mezi kameny před sběrači, kteří by z něho udělali v hrnci pochoutku.

Se zasténáním se pohnula, svaly stále ztuhlé, jak si snažila ustlat na koženém kufru. Ohbí jejího ramene bylo doslova dřevěné stejně jako pravá ruka, nemluvě o panující zimě kolem. Šaty byly ještě vlhké a těžké, ale vlasy naštěstí již uschly, to však nepřidalo na její špatné náladě. Jakmile procitla, znovu tu byly ty nepříjemné myšlenky jako hejno komárů. Dala by celé království za jeden slamník a pokrývku.

Ženiny oči se upřely ke stropu, odkud šel ten nepříjemný rámus. Opravdu proklínala ty muže a jejich boty. Prkna nad ženou občas zavrzala, ale celá paluba nebyla jen z dlouhých opracovaných fošen přiléhající k sobě jako dokonalá skládanka. Nad místem, kde ležela, přímo nad ní zela velká vrata z jiného světlejšího masivního kusu dřeva. Obě křídla vypadala jako včelí plástve, plné dokonalých symetrických malých čtverců, kterými bylo slabě vidět nebe, ale dost malé, aby ten, kdo se dívá shora, neviděl nic než tmu. Hyppolita jen doufala, že je nikdo nebude otevírat a nebude přidávat další náklad sem dolů, a pak si z čista jasna uvědomila jednu věc.

Loď, na kterou se nalodila, plula. Pravidelný pohyb, když obrovská galeona najela na vlnu a prořezávala moře, byl pro ni cizí a zvláštní. Stoupání a klesání nedělalo dobře jejímu žaludku, něco jiného bylo vyjet si s pramicí kousek od břehu a lovit mořské ježky k večeři a něco jiného cestovat na velké vojenské lodi neznámo kam.

Srdce ženě poskočilo pod žebry.

Kdy se dostali z přístavu? Jak jsou daleko, a jak dlouho spala? Vybralo si vyčerpání jejího těla takovou daň, že spala několik dní nebo jen pár hodin? Soudě podle kručení v žaludku to bylo déle, než předpokládala. Přitisknula na něho obě ruce. Cítila, jak žadoní o kousek chleba, byla z toho v rozpacích, zvláště když nevěděla, zda je jí více nevolno nebo má hlad, ale jedno však věděla, rozhodně nebyla námořník a už vůbec ne muž, její síly byly omezené a limity zcela vyčerpané.

Rychle vzala do ruky stříbrný křížek na krku a pomodlila se za vysvobození k Victorii z Córdoby, světici a mučednici, ale za svobodu bylo potřeba zaplatit daň, a pokud ji Victorie ochrání, snad ji Španělé nedají do klece jako piráta. Živě si pamatovala, jak se po celém přístavišti Santa Dominga houpala tato malá úzká vězení jako příklad Španělské pohostinnosti. Příklad pro všechny jedince s nekalými úmysly, a že byly středověké klícky vždy plné. Ti korzáři, na které již nezbylo místo, byli oběšeni hned za přístavištěm na hradbách nebo kůlech, kde na ně viděla každá loď, jakmile se přiblížila k ostrovu ze severozápadu. Piráti v klecích měli ale horší osud, podléhali dlouhé, pomalé a veskrze trýznivé smrti, kdy se jejich kůže smažila na nelítostném slunci bez jídla a vody na odiv všem kolemjdoucím. Jakmile jejich odhodlání k životu pohaslo, na mršinu se slétali draví ptáci a rackové, kteří rádi ochutnali maso a trhali ho z mrtvoly, dokud nezůstala jen odraná hnijící kostra.

Hyppolita se otřásla, nechtěla tak dopadnout, právě když unikla z rukou toho ničemy a jeho bandy. Musela udělat maximum a vidina suché pohostinné země byla hodně slibná, kdyby měla opravdu štěstí, španělská loď by se teď vracela do své vlasti do Madridu, krásný nový začátek, kde ji nikdo nezná. Znělo to tak dobře, že ta vidina přehlušila i samotnou nevolnost.

Hyppolita se donutila hluboce dýchat v naději, že to přejde, slyšela už hodně zvěstí o mořské nemoci a doufala, že toto není ten případ, a že za to může jen hlad a vyčerpání, ze kterého se její zmrzlé tělo jako treska ještě nevzpamatovalo. Soustředila se na shon nad sebou, slyšela zvuky, které musel být vítr, který se opřel do plachet a klouzal po nich, ale neslyšela racky, že by už tedy byli dál od pobřeží?

„Co je to za rámus?“ Hyppolita sebou trhla, nejprve si myslela, že to někdo cizí zvolal v tmavém prostoru, ale pak se uklidnila. Vycházelo to z kufru. Opatrně poslepu odepnula spony a vnořila ruku do jeho útrob, něco ji ihned chytilo a drželo, stopy na jejím zápěstí by přirovnala k packám kočky, malé, drobné, a přitom pevné. Chytila věc do ruky a vytáhla ji ven. Postavička ne větší, jak mužské předloktí se narovnala a pochodovala po bedně sem a tam, aniž by ji vodil loutkovodič, dalo by se říci, že si žila vlastním životem. Doslova.

„Spokojená? Kde jsme? V nějaké tmavé díře? Vězení? Zavřeli tě? Mučili tě? Jsi v pořádku?“ zeptal se Oliver spíše naštvaně, než s obavami, nejspíše jí pořád nemohl zapomenout, že se odvážila o tak krkolomný kousek, vlastně ani nepředpokládal, že se jí to povede, bohužel se stalo.

„Jsme na lodi, v podpalubí a plujeme… někam…“ zašeptala Hyppolita, zatímco stále hleděla vzhůru.

Panenka zavrčela nelibostí jako zvíře v kleci. Nemuselo být světlo, aby Hyppolita věděla, jak se tváří, přestože byla Oliverova tvář z porcelánu, magie jí propůjčovala mnoho výhod, například výborný zrak v naprosté tmě.

„To je skvělé, nevíš, kam plujeme? Co když…“

„Mám se snad jít někoho zeptat? Co třeba přímo kapitána?“ odsekla žena ironicky a povzdechla si.

„Takhle jsem to nemyslel,“ mávl ručkou. „Hlavně se neukazuj nikde, až do příštího večera, pak si klidně můžeš napochodovat ke kormidlu a oznámit, že jsi tady.“ Odpověděla panenka sarkasmem sobě vlastním.

„Opravdu mi pomáháš… jako už by nestačilo, že na takové lodi může být sto nebo dvě stě lidí. Bude zázrak, když mě nikdo nenajde během hodiny,“ povzdechla si zrzka.

Malé ručičky se nešťastné ženě opřely o koleno, než se jí Oliver vyšplhal na klín. „Když budeš tady se mnou, tichá jako myška, tak nenajde.“

„Že to říká zrovna někdo, kdo nedokáže udržet pusu zavřenou,“ ušklíbla se Hyppolita a prsty poslepu nahmatala brokátový vyšívaný kabátek loutky, který by mu záviděl i princ. Je zajímavé, jak takové magií poháněné stvoření bylo marnivé, ale byl to jediný přítel, kterého měla. Konečky prstů přejela po límci a perleťových knoflících jako by se ujišťovala, že je oblečený a není mu zima, když jí prudce odstrčil ruku.

„Nekontroluj mě pořád, víš, že to nesnáším,“ obořil se Oliver nerudně a sám si uhladil oblek.

V jistých ohledech Hyppolitě připomínal dítě, marnivé, inteligentní dítě plné užitečných nápadů, které ráda škádlila.

Žena si povzdechla, měla by raději ještě spát, když bude spát, nebude moci myslet na svůj osud a hrozící nevolnost s motáním hlavy, když v tom ji něco napadlo.

„Olivere, mohl bys pro mě něco udělat? Když jsem včera hledala úkryt, nedaleko na tomto patře byla kuchyně. Mohl by ses podívat okolo a donést mi něco k jídlu? Něco malého, stačil by i kousek ovoce, chleba, čehokoliv,“ prosila.

„Ty ses zbláznila! Vypadám jako duch? Možná mluvím, ale nejsem neviditelný a každý sebehloupější solido, který uvidí panenku, ji někam odnese. Hračky se jen tak nepovalují na vojenské lodi!“ prskal Oliver. „Absolutně odmítám tak hloupý nápad a…“

„Takže mě necháš umřít hlady? To si říkáš mi amigo? Místo toho, abys dal do kufru nějaké užitečné jídlo, tak jsi tam nastrkal své oblečení. Nedošlo ti, že když nebudu jíst, nebudu mít sílu táhnout tvůj majetek dál? Je to tvoje vina, protože jsi tak sebestředný.“

Loutka pohodila hlavou, „co se stalo, stalo se, navíc tvé jedny šaty jsou jako deset mých, kdybys je tam nedala, mohlo tam být jídlo,“ protestovala loutka a Hyppolita byla naštvaná, na některých věcech se neshodli, ani kdyby v pekle mrzlo.

„Dobře, příště budeš ty držet dveře a já balit kufr, jasné?“ odsekla.

„Kdyby bylo po mém, nemusel bych ho balit vůbec… hm… hmmm!“ náhlý zvuk vpředu u dveří Hyppolitu zmrazil jako ledová sprcha vylitá za krk, rychle překryla rukama Oliverovi pusu a sykla na něho, aby byl zticha.

Oba napjatě ztuhli jako dva chrliči na vrcholu katedrály po západu slunce.

Dvojice blížících kroků, hlasitý lomoz, šoupání, reptání a hekání. Dva vojáci váleli sud chodbou do podpalubí. Nejspíše zbytek nákladu shora, který se musel uklidit.

„Gerardo, proč tohle musíme dělat právě my?“ stěžoval si mladý hlas, možná až příliš mladý, usoudila Hyppolita, protože mu přeskakoval hlas jako dospívajícímu chlapci.

Druhý muž si odfrkl, když zavěsil olejovou lampu na držák, aby alespoň viděli na své ruce.

„Protože, máš nižší hodnost, námořníku, měla by to pro tebe být pocta být tady na la gran María Silenciosa, víš vůbec, kolik uchazečů se na ní roky snaží dostat? Jsou na ní ti nejlepší muži ze Španělského námořnictva, kteří se osvědčili v boji a na moři proti nepříteli. Stěžuješ si snad? Má ti důstojník Santos ukázat, co je to disciplina?“ promluvil hlubší hlas vážně. „Možná si nezasloužíš sloužit na této lodi, dobrý původ není vše a nezajistí ti respekt, až činy vypráví příběhy.“

Mladík dál válel sud, než se sehnul a postavil ho vedle dalšího, nejspíše měl tu nejnižší šarži a odřel špinavou práci, ale někdo ji dělat musel.

Chvíli bylo ticho, než bylo z dálky slyšet další hromobití, jak se kovové loukotě sudu dřely o podlahu. Když se blížil a Hyppolita slyšela další část rozhovoru.

„Proč jsme vlastně vypluli tak nečekaně brzy, byli jsme v přístavu jen tři dny, to je málo času na to se vůbec rozkoukat, Gerardo. Sotva jsem přišel a nespal ani hodinu, než jsi mi zařval do ucha,“ mrzutě zahýkal ten beze jména, když dotyčný zvedal sud na ten první.

„Kapitán by vyplul ještě před úsvitem, ale posádka ještě nebyla kompletní, což se dalo očekávat. V téhle náladě jsem ho viděl jen párkrát, a nikdy to nevěstilo nic dobrého.“

„O čem to mluvíš?“ zeptal se mladík, když znovu odcházeli.

„Jsi s námi teprve krátce, chlapče, ale naučíš se to vycítit. Jakmile El Matador del Mar zachytí stopu, nic ho neodradí od svého cíle a věř mi, byl jsem v jeho kajutě jen tolikrát, že bych to spočítal na prstech, ale mapa, kterou má pověšenou za stolem není jen tak obyčejná. Je na ní zaznamenána každá loď, kterou Tichá Marie potopila. Pomalu bys na ní nenašel volné místo. Lov pirátů je jako jeho obhájení hrdosti. Kapitánova ctižádost je jako oceán, jeho pohledu nic neunikne a já věřím, že to zlo vymítí, všichni tomu věříme. Kapitánovi zarputilosti si cení i král, v loďstvu není nikdo jiný, kdo by měl takovou přízeň koruny,“ stejně jako byl hrdý kapitán, byli hrdí i jeho muži na to, co dokázali.

„Je pravda, co se stalo kapitánově rodině? Že zabil…“

Mladíkova slova nejspíše přerušil přísný pohled jeho společníka, protože hned zmlknul jako by mu žralok ukousl jazyk.

„Neblahý osud kapitánovi familias…“ více bohužel Hyppolita neslyšela, jelikož hlas se ztrácel v útrobách lodi, ale něco ji přeci jen vyděsilo k smrti.

El Matador del Mar. To slovo tiše zašeptané v mysli, vyvolalo čirou hrůzu v každém, kdo ho slyšel. Už to jméno slyšela nebo spíše zvěsti, legenda, která se šířila po Karibiku jako očišťující plameny. Jméno, při jehož zaznění se třásl každý pirát. Kapitán, který nezná milosrdenství, ale hojně rozdává krutost a smrt nepřátelům. Muž hodný svého jména s železným odhodláním jako sám ďábel, přízrak moře. La Carnicero. Řezník. Muž, na jehož lodi právě teď byla jako nevítaný host, přítěž a ke všemu žena.

Hyppolita polkla, v puse měla neskutečné sucho a roztřásla se v zimnici. To nemohlo být možné, nechtěla si to připustit, a kdyby teď mohla, skočila by do moře a plavala zpátky k Santu Domingu, což by udělala každá rozumná žena, a kdyby nebyla tak slabá, udělala by to.

Hyppolitiny obavy nabraly ještě hrozivější tvar noční můry. Co s ní udělá muž s takovou pověstí, až ji objeví? To byla otázka, na kterou nechtěla znát odpověď...

*************************************************************************************************************************

„Nikdy jsem s tím nesouhlasil,“ protestoval Oliver, když po dvou hodinách oba námořníci vykonali svou práci a odešli za jinými povinnostmi. Lampu si vzali sebou, takže i to málo světla, jež Hyppolita měla, také zmizelo.

„Když mi nedoneseš alespoň kousek sýra, přísahám, že se zakousnu do tebe,“ vyhrožovala, nikdy by se k tomu neuchýlila, ale teď opravdu umírala hlady. Kručení v žaludku bylo nesnesitelné a dělalo se jí na omdlení, síla výdrže se ztenčovala na neúnosnou míru spotřebovanou strachem.

„Dobře, ale jen že jsi to ty, seňorito, pro někoho jiného bych to neudělal,“ mrmlal Oliver a síla ochoty v jeho hlase, byla opravdu minimální, jenže jí to bylo jedno, prostě panenku postavila na zem, aby se propletla bludištěm beden, a poté ji doprovázela zoufalým prosebným pohledem, aby se brzy vrátil i s úlovkem.

Panenka měla výhodu ve své výšce, i když v některém případě to byla spíše nevýhoda, jenže teď Oliver hodlal takové drobnosti využít ve prospěch jich obou. Obezřetně nakoukl do chodby, byla prázdná. Zatím.

Přesouval se obezřetně kupředu, ohlížel se za sebe, když minul schody, slyšel shora dunivé kroky španělských bot z býčí černé kůže, bylo to jako divoký tanec. Schylovalo se k něčemu? To panence právě teď vrásky nedělalo. Musel však uznat, že takový shon nebyl moc obvyklý, za svého dřívějšího života byl nějakou chvíli mezi námořníky a nepamatoval si, takový dril. Buď se loď k něčemu připravovala, nebo si kapitán potrpěl na přísnou disciplínu u svých mužů a zahálka tu neměla místo. Tak jako tak rozhodně nehodlal zjišťovat, která z těch možností je ta správná.

O dalších pár metrů dál ucítil vůni něčeho, co vnímal nosem jako ovesnou kaši, což mohlo znamenat, že bylo skutečně teprve ráno, a to co se vařilo, byla snídaně pro vojáky, možná trochu připálená, ale darovanému koni na zuby nekoukej.

Párkrát se Oliver musel schovat do otevřených dveří prázdné kajuty, o to co v ní bylo, se nezajímal, hlavně, když mu zaručila úkryt, před zvědavýma očima.

Nějaký mladík oděný jen v bílé haleně s vykasanými rukávy, zástěře a tmavých kalhotách šel do místnosti vedle té jeho. Oliver škvírou ve dveřích sledoval vysokou postavu, jak bere dva plátěné pytle a odchází zpět do kuchyně.

Jak se mladík otáčel, aby za sebou zavřel, poprašek bílé mouky se snesl na Oliverovy černé vlasy.

„Imbécil…“ zavrčel nevrle a když se hoch podíval za sebe, neviděl nic divného, pokrčil rameny, nadhodil si svůj náklad v náručí a odešel.

Malé tělo panenky se znovu vyklonilo ven, jako by čekal, že mu někdo zarazí sekáček za krk. Prostor byl zase volný, ale kam jít teď? Jít přímo do kuchyně bylo riskantní, jako se hloupý divočák postaví před hlaveň náhončímu.

Náhoda přála v Oliverův prospěch. Ten tmavovlasý hoch znovu vyšel z kuchyně a tentokrát otevřel dveře jiného skladu o pár metrů dál.

Malý stín vyběhl a natlačil se přímo za chlapce. Opatrně, aby ho neviděl, se přikrčil, schoval pod police a čekal, až kluk vypadne a nechá ho samotného. Jakmile se zavřely dveře, Oliver šplhal po příčkách a hledal něco, co by se dalo použít jako obživa, ale kromě sypkých věcí a koření, se zde nic nenacházelo. Smůla.

Malé porcelánové tělo seskočilo dolů na jutový pytel. Panenka nevážila mnoho, přesto se obsah pod jeho nohama svezl a po podlaze se rozkutálela smaragdově zelená jablka. To bylo přesně to, co hledal. Teď nemusel přijít s prázdnou. Večer, až všichni usnou, aby se sem jeho přítelkyně mohla sama vydat a pár si jich vzít do zásoby. To byl dobrý plán.

Při své velikosti mohl vzít Oliver jedno nanejvýše dvě. Pobral tedy do náručí ovoce a otočil se čelem ke dveřím, vzhlédl a…

„Kde je klika?“

************************************************************************************************************************

Hyppolita dlouhé minuty hleděla do tmy a naneštěstí usnula. Měla děsivé sny o lovci pirátů, který se proměnil ve velkou černou příšeru, která ji chtěla sníst nebo utopit, když se probudila, lapala po dechu a byla zpocená strachem. Ve tmě se špatně orientovala a trvalo podstatně delší dobu se uklidnit. Shon nahoře na palubě už nebyl takový jako předtím, což ji také trochu uklidnilo. Těžce vydechla a v nose jí zaštípala vůně soli, jak se prkna trupu namáčela od oceánu.

Žaludek začal pracovat rychleji než mozek a dožadoval se pozornosti jako mručení rozmrzelého medvěda. Objala se rukama a zaúpěla nepohodlím, možná už měla místo břicha bezednou díru.

Kde byl Oliver?

„Olivere?“ zašeptala kolem sebe, ale nepřišla žádná odpověď. Čekala tedy další útrpnou dobu, dokud neměla pocit, že umírá. Takhle to nešlo, musí získat něco k jídlu a najít svou panenku, která ji nechala na holičkách. Nejspíše je teď někde v nějakém koutě uražený, že ho neposlechla a nezůstala na ostrově, to by mu bylo podobné.

Nejraději by počkala znovu do večera, kdy bude vzhůru minimum lidí, jenže žaludek měl jiný názor. Hyppolita se pomalu posouvala a šoupala po bednách, přelézala sudy, dokud nebyla u začátku chodby, když ji něco napadlo. Byla hloupost chodit tu v ženských šatech a dráždit býka před jeho očima, ale v uniformě… pánské uniformě… Kde by ale vzala takový kus oděvu? Na válečné lodi asi v každé kajutě, napovídal jí rozum.

Bylo to skutečně tak šílené, jak to bylo? Vážně právě uvažovala o tom, ukrást uniformu Španělským vojákům a vydávat se za námořníka? Šílený nápad, ale kde byl právě teď Oliver, aby jí vymluvil tuto hloupost?

Na jednu stranu ji ten nápad Hyppolitu děsil, jenže na druhou, nikdo neočekává, že by tu byla žena, a když schová vlasy pod klobouk…

V zoufalé situaci dělá člověk zoufalé věci, jak říkal její otec. Vzpomínka na mrtvého příbuzného, se vynořila tak náhle, že jí to málem vyhrklo do očí slzy. Nebyl čas brečet ani předtím ani teď. Pokud se měla skrýt před očima La Carnicero musí k tomu využít veškerý um a potenciál.

Zrzka se vyklonila do chodby, cesta vpřed byla prázdná, ale včera si na tomto patře nevšimla žádné prádelny, musela být tedy níže, pokud tu nějaká prádelna byla. Měly lodě vůbec prádelnu? Hyppolita se kousla do rtu, jak moc málo o plavidlech věděla.

Vždyť tohle bylo poprvé, a v tom právě byl ten problém, její nevědomost. Nemusela ale běhat sem a tam a dělat si poznámky, stačilo by se jen dostat ke schodišti a seběhnout opatrně dolů.

Hyppolita se k tomu husarskému kousku chvíli odhodlávala a přešlapovala na místě, uši měla naladěné na sebemenší zvuk, a když byla chvíle ticha a byla si jistá, že na chodbě nikdo nedupe, vyrazila jako šipka. Doběhla ke schodům, nakoukla níž, a pak proklouzla do nižšího patra.

Zde už byla chodba osvětlena lampami, moc světla tu nebylo a to hrálo v její prospěch. Tiše hledala a dvakrát se musela schovat, když kolem někdo prošel. Nemohla očekávat, že to půjde tak hladce, ale i teď unikla oprátce jen o vlásek, ještě, že se tu dveře nezamykají.

Před pochodující trojicí mužů zalezla do nejbližší kajuty a poslouchala, jak dupou těmi naleštěnými holínkami. Srdce měla Hyppolita až v krku, než ho spolkla a otočila se. Téměř se lekla, že na pryčně někdo spí, ale byla to jen přikrývka a stíny, které ji zmátly. Už se pomalu natahovala po svícnu na stolu u dveří, že by domnělého spáče omráčila, když těžce vydechla nad svou bujnou představivostí.

Nikdo tu nebyl, tohle vypadalo na něčí pokoj, nepřekypoval bohatstvím, spíše byl sparťansky malý a strohý, ale to, co ji zaujalo, byla proutěná figurína, na které byla navlečena uniforma, aby se nepomačkala. Nikdo v posteli neležel, jak se přesvědčila, což znamenalo, že tato byla náhradní a tu další měl majitel na sobě.

Jakmile měla téměř zástavu srdce, ve druhé chvíli v Hyppolitě hrklo znovu, že tam v koutě stojí opravdový muž, naštěstí se mýlila i tentokrát.

Rychle ze sebe začala sundávat své modré šaty, a proklínala moře knoflíků, háčků a sukní než skončily v haldě na zemi jako ztracená nevinnost. Musela se zbavit i košilky, vždy ji nosila jako pomyslnou drátěnou košili proti nepříteli, ale teď bez ní se cítila nahá a zranitelná. Rychle si oblékla bílou volnou košili a zakryla obnažená ňadra do hrubého plátna, dále následovaly černé těsné kalhoty, vysoké vyleštěné boty, ty byly maličko větší. Další vrstva mužské garderoby představovala dlouhou po kolena zdobenou vestu z pevného černého materiálu s bílou parádou, jenž stlačil její prsa do více méně plochého hrudníku. Díky bohu za to. Vesta měla více kovových knoflíků než její šaty, a Hyppolita se modlila, aby to zapnula správně a nemusela to předělávat znovu od začátku, už tak když na sebe natahovala svrchní kabátec, jehož klopy byly vykrojeny tak, aby odhalovaly, co možná nejvíce z pěkné vesty, byla hrozně unavená. Celý oděv byl těžký a úplně nepasoval na její štíhlé tělo tak, jak by měl. V ramenou byl širší, přes hrudník moc těsný kvůli ženiným přednostem a vesta místo, aby u muže končila nad koleny, tak ji měla pod kolena a to se nezmiňovala o delších rukávech.

Poslední věcí byly vlasy, smotala je tedy na hlavě a zakryla třírohým černým kloboukem, který si narazila pěkně do čela. Všichni Španělé měli tmavě hnědé nebo uhlově černé vlasy její byly světle hnědé až plavé a občas se zbarvily do ohnivě hnědé, bude muset být ve stínech, aby nikdo nic nepoznal a to znamenalo, pohybovat se jen v podpalubí.

V co nejrychlejším časovém úseku smotala své původní šaty a spodničky do modrého balíčku, aby nebylo poznat, co to je, poté vyklouzla na chodbu a bedlivě poslouchala. Trojice mužů už dávno někam zmizela, teď se musela najíst a najít Olivera, možná už na ni čeká v jejich skrýši, půjde nejdříve tam a schová šaty do kufru, pak bude na řadě jídlo.

Máme tu druhou kapitolu a já vím, co si říkáte, kdo je Oliver a jak to, že to do příběhu nějak nezapadá. Vlastně máte i nemáte pravdu. Nuže, jak už samotná série představila, bylo tam hodně prvků magie a Oliver je takové malé překvapení. Nedejte se zmást, není to žádná hloupá vooddoo panenka, je to mnohem více, žádné tělíčko ze slámy a žádné špendlíky. Někdo by řekl, že Oliver je prokletý, svým způsobem ano, o jeho životě toho moc nevíme, nicméně jak bylo zmíněno, strávil nějaký čas na moři, ale svou chamtivou a arogantní stránku zdá se získal až se svým novým tělem. Nemusíte se bát, jeho minulost bude odhalena stejně jako o dalších členech na Tiché Marii.

Přístav Santa Dominga

Kapitola 3.

Rozkazy

Byl to tak nepřirozený pohyb. Hyppolita se snažila být co nejméně nápadná, ale připomínala spíše kočku navlečenou do děravého pytle. Při každém kroku dopadala její bota s hlasitým klapnutím a drobná nožka uvnitř pokračovala ještě chvíli v pohybu, než došlápla. Kalhoty si musela po několika metrech popotahovat, protože ani s páskem nedokázaly pevně obejmout její štíhlý pas na tak dlouho, aby neskončily potupně u kolen. To nejhorší bylo přidušení s každým nádechem se její hruď zoufale snažila dostat ze sevření vesty. Začínala si říkat, že tohle byl opravdu skvělý nápad. Stačí, aby se majitel uniformy vrátil do kajuty, a hned bude zle. Přijít o takový kus garderoby není jen tak, hlavně, když ramena zdobí takový počet prýmků, cvočků a třásní.

Hyppolita sice neměla tušení o Španělských námořních hodnostech, ale bylo jasné, že tenhle kus oblečení nepatřil nějakému obyčejnému plavčíkovi.

Pomalu se vracela ke svému úkrytu za bednami v podpalubním prostoru a v rukou nervózně pomačkávala své vlastní šaty. Měla sto chutí se do nich zase navléci, zalézt do bezpečí a klidně tam pojít hlady. Tohle bylo nanejvýše nedůstojné. Připadala si jako zloděj, ne, ona byla svým způsobem lapkou z nouze, ale více si připadala jako děcko, které zdědilo hadry po svém starším sourozenci z chudobince.

V hlubokém zamyšlení a přes klapot svých bot si však nevšimla přibližujícího se rámusu. Nestačila ani zvednou hlavu a z postranní chodby se vyřítila další postava. Zřejmě byla také zabrána do svých vlastních myšlenek, protože zprudka vrazila přímo do Hyppolity.

Být Španělským vojákem, zřejmě by neměla problém takovou srážku ustát, ale jako drobná žena v obřích botách, neměla nejmenší šanci. Přesně jako pytel brambor se svalila na zem a šaty, které držela, rozhodila volně do prostoru, jenže ani onen atentátník nedopadl o moc lépe. Srážka ho odhodila proti dřevěné zdi a další ránu schytal od podlahy.

Je konec, bědovala v duchu Hyppolita a kosti se jí opět proměnily v prach. Plavba skončila a já buď poletím přes palubu do moře mezi ryby, nebo se budu houpat na stěžni za krk. Je se mnou ámen.

„Bože, co to sakra, en todas las serpientes marinas…“ huhlala a klela druhá postava, ve které šlo jasně rozeznat mužský nespokojený hlas plný utrpení.

Hyppolitě ten hlas přišel něčím známý. Její zrak pomalu přicházel k sobě, a tak mohla zkontrolovat, kdo ji to vlastně srazil. Nějaký muž? Ne, mladík, možná dokonce ještě chlapec? Snad ten, kterého předtím slyšela ze svého úkrytu, a tak hlasitě si stěžoval na tahání sudů.

„Nemůžeš dávat bacha?“ procedil mezi zuby a oplatil Hyppolitě její pohled. V ten moment ale, jako by ho někdo hodil do moře. Úplně zbledl a polil ho studený pot. „Pane… moc se omlouvám, seňore… já… nečekal, že se někdo z vrchních důstojníků teď nachází v podpalubí,“ koktal a snažil se o něco jako zasalutování. Mladíkova rovnováha byla značně narušena, a tak svými pohyby připomínal spíše rybu vyvrženou na souš než vojáka ve službě.

Rychle, řekni něco… znělo Hyppolitě v hlavě. Ústa jí však neposlouchala, vycházelo z ní jen tiché sípání a nadechování nosem. Mladík v tom zřejmě spatřoval gesto hněvu a netrpělivosti, a tak jako na povel znovu spustil.

„Moc, moc se omlouvám, nestalo se vám nic, pane?“ na rozdíl od ní, rychle vyskočil na nohy a ve snaze pomoci odčinit svou chybu, chytil Hyppolitu pod ramenem za paži a snažil se ji zvednout. Jeho ruka se ale nebezpečně přiblížila k částem, které by mohly prozradit, co se skrývá pod mužským převlekem. Na pohled sice byla její ňadra schovaná, na dotek by to jen těžko uhrála na osvalenou hruď.

„Jdi ode mě!“ zapištěla a vytrhla mu svou paži. Mladík s leknutím uskočil dozadu, jako by snad viděl ďábla. Evidentně nevěděl, co si má myslet, a ona nemohla nechat jeho myšlenky bloudit tím špatným směrem.

Hyppolita nasuchu polkla, krk měla vyprahlí jako by spolkla kaktus. Jestli měla do teď nějakou šanci se z toho dostat, její výkřik musel vše nadobro zhatit. Naštěstí její jindy něžný hlásek byl nedostatkem vzduchu přetvořen do hlubokého sípavého tónu. Vlastně zněla úplně jako nějaký starý námořník i s občasným zakašláním. Chlapec se ale stále držel v uctivé vzdálenosti a třásl se.

Hyppolita tak měla jedinou možnost, ujmout se své nové role.

„Co tady sakra děláš, vojáku. Producíruješ se tu, jako by ti to tu patřilo,“ zaúpěla, když se snažila opět dostat na nohy. Měla co dělat, aby se ve velkých botách opět

nepřevrátila, ale s vypětím všech sil, se jí podařilo zachytit o stěnu a přidržet se jednou rukou nataženého provazu, který nahrazoval zábradlí.

„Byl jsem… hledal jsem…“ spustil mladík a začal si mnout svoji bradu, na které začínaly rašit první zárodky vousů. Místo odpovědi se však raději přesunul opět k zemi.

„Pomůžu vám, tohle vám upadlo, pane,“ začal rychle sbírat rozházené oblečení, kterého si teď povšiml. Námořníkovy ušmudlané prsty začaly hrabat po jejích bílých škrobených spodničkách!

„Nech to bejt!“ zahřměla Hyppolita naštvaně, jenže bylo už pozdě a mladík držel v ruce její pomačkané spodní prádlo. Jeho tváře okamžitě nabraly mnohem živější barvu, rudou a rozpačitou, ovšem v porovnání s Hyppolitou, byly stále bledé. Ta zrudla jako rajče a propadala se hanbou, naštěstí byla její tvář schována ve stínu klobouku. Ten si ještě trochu poupravila, aby zpod něho náhodou nevylézal ani jeden pramínek jejích kaštanových vlasů… i když to v tuto chvíli bylo jedno.

„Nějaká pěkná děva z pevniny?“ vypustil skrze rty mladík pobaveně s velkou dávkou úsměšků když, plesk. Hyppolita se neudržela a instinktivně vrazila mladíkovi takovou facku, že skončil obličejem na podlaze. Teď byla ohrožena její čest a tu nikdo nemohl znevažovat. Mluvit o ní tak potupně, co si to dovoloval? Takhle se muži baví za ženskými zády? Bylo to nechutné a ponižující.

Stejně byl její osud zpečetěn, tak se přece nenechá urážet od nějakého klučíka, kterému ještě teklo mléko po bradě.

„Moc se omlouvám, pane… netušil jsem, že pro vás ta osoba má takový význam… námořníci si sebou většinou berou památky na své známosti… tedy pevninské lásky… ale tahle osoba je dozajista krásná a počestná žena…“ plazil se po zemi voják a rukama si kryl hlavu, kdyby přišel ještě kopanec navíc. Nejspíše si svou drzost ani neuvědomoval.

On tou poznámkou nemyslel přímo Hyppolitu, protože ji zdá se neprokoukl, nejspíše pro to, že jí na spánku pulzovala rozzlobená žíla a on se vyhýbal pohledu do její tváře, aby všechno ještě nezhoršil. Možná by ho skutečně nakopla, ale uvědomila si, že holínka jí byla velká a nejspíše by se jí bota vyzula.

„Ticho!“ zavrčela. Byl to sice celkem nechutný objev, co se námořníků týkalo, její naděje tak ale opět ožily, když se uklidnila.

„Neopovažuj se už nic říkat, to si vyprošuji…“ zakašlala Hyppolita rádoby hrubým hlasem podbarveným vztekem a vytrhla chlapci škrobenou spodničku z rukou, kterou žmoulal jako kněz talár před vysvěcením. Nesnesla, aby krajky zmačkaly jeho špinavé ruce od prachu a špíny.

„Ještě mi podej ten zbytek… a nedívej se na to,“ rozkázala, aby jí nespaly kalhoty a na malý moment si ten pocit moci snad i užívala, nebylo to často, kdy měla žena nad mužem navrch a kupodivu to bylo jaksi opojné.

Jakmile se mladík ohnul v pase a natahoval se pro další kus oblečení, něco s žuchnutím dopadlo na podlahu jako dělová koule. Z kapsy mu vypadlo jablko a začalo se kutálet dál po podlaze. Zastavilo se až o naleštěnou botu Hyppolity.

Jídlo! Vytřeštila nevěřícně oči a okamžitě se pro ten zatoulaný kus ovoce sehnula kalhoty ne kalhoty. Zdvihla ho a hladově se do něj zakousla. Šťáva jí začala stékat po tvářích, až se vsakovala do vázanky, ale v tu chvíli jí bylo všechno jedno. V tu chvíli zapomněla na vztek a byla blahem bez sebe.

Spokojeně žvýkala, a když konečně poslala několik velkých soust do svého prázdného žaludku, všimla si, jak jí pozorují chlapcovi smutné oči, které šilhají po ovoci v její ruce.

„Prosím, seňore, nehlaste to na mě,“ skoro až vzlykal, když si představoval, jak ho za to na palubě bijí karabáčem.

Hyppolita si nebyla jista, co tím vlastně myslí. Však ta srážka nebyla nijak hrozná a podle všeho to ona tu měla „úlovek z pevniny,“ který by ráda udržela v tajnosti. Snažila se alespoň souhlasně zakývat hlavou, protože ústa měla stále plná.

„Já vím, že příděly se rozdávají ráno, ale vypluli jsme tak rychle… prostě jsem se nestihl dostavit na snídani, tak… jsem si vzal trochu mimo pořadí ze soukromých kapitánových přídělů,“ zpytoval svědomí mladík.

Hyppolitin mozek, jako by se najednou přesunul o něco níže. Konkrétně do žaludku, který za ni začal mluvit.

„Máš víc jídla?“ vyprskla a skoro hladově vycenila zuby jako vlk, až trocha ovoce přistálo na mladíkově tváři. Ten tomu nevěnoval nejmenší pozornost, a nechal tak ty lepivé kousky pomalu stékat dolů.

„Nooo, vlastně… ještě trochu sušeného masa a tvrdý kus sýra, opravdu jen na zahnání největšího hladu,“ vykrucoval se, ale určitě toho měl po kapsách víc.

Hyppolita s ním sice soucítila, ale vlastní hlad byl prostě silnější, ten námořník byl možná po prohýřené noci unavený a nevyspalý, ale ona trpěla hladem celou noc a den. Těžko říci, který z nich dvou byl více mrzutější.

„Nenahlásím to, víš, když mi všechno hezky odevzdáš a za trest budeš bez jídla až do večeře, jasné námořníku?“ lačně natáhla ruku dlaní vzhůru a čekala. Špičkou boty přitom netrpělivě podupávala o podlahu na znamení netrpělivosti.

Chlapec si jen smutně oddechl, že to neskočilo něčím horším, uměl si představit dalších deset prací daleko nechutnějších, než válení sudů a tahání nákladu. Bez známek protestu vytáhl z jedné kapsy žlutou hroudu sýra a z druhé látku, ve které byly zabalené velmi chutně vypadající kousky masa. Ta neskutečná kořeněná vůně se rychle dostala až k čichovým buňkám Hyppolity. Jako hladová šelma se po nich vrhla, čímž dokonale pokračovala ve své roli rozzlobeného Španělského důstojníka. Najednou měla v rukách tolik jídla, že nevěděla, do čeho se zakousnout dříve. I žaludek jí za tu hostinu velmi hlasitě děkoval.

Chlapec to evidentně bral jako důkaz moci svého nadřízeného, kterému to stačí, tak jen smutně stál a šoupal nohama jako dítě, které něco provedlo, a nějak nevěděl, co ho bude čekat dál. Nejraději by se někam ztratil a nevěděl, jak toho docílit, když ho něco napadlo.

„Všichni vysocí důstojníci se měli hlásit u El Capitán, to už sněm skončil? Už jsou rozkazy o tom, kam se plavíme?“ vypustil po chvíli jednu tichou otázku s vědomím, že důstojník před ním si uvědomí své zpoždění a bude pospíchat nahoru.

V Hyppolitě trochu zatrnulo. Konečně sice utišila tu hladovou bestii ve svých útrobách, ale za jakou cenu? Její přítomnost byla prozrazena, i když jen z části a hrát oficíra střežícího kuchyň, určitě nepůjde hrát dlouho. Navíc, kdyby do ní vrazil někdo jiný, kdo zná posádku daleko lépe, mohlo být rázem po všem mrknutím oka.

„Ještě ne, někdo však musí dávat pozor na vás ostatní, kteří potřebují nad sebou silnou ruku, jak vidno,“ pokusila se o co nejvíce uvěřitelnou lež a probodla mladíka vyčítavým pohledem.

„Chápu… pane, mám tedy svolení jít na palubu za svými povinnostmi?“

Hyppolita se více narovnala v zádech a pokusila se o hrdý mužský postoj, chvíli přemýšlela, jestli by pro chlapce nenašla nějaké využití. Přeci jen se obávala, že vyběhne ven a začne křičet, okradli mě o jídlo. Sice to byla hloupost, jelikož by tím udal i sebe, ale strach si velmi škodolibě pohrával s její představivostí.

„Povolení se uděluje, vojáku,“ vyhrkla dříve, než její chování mohlo vypadat podezřele, a kdyby měla volnou ruku, jistě by jí mávla v gestu nezájmu.

Chlapec s poděkováním překotně zasalutoval a rychle odběhl do chodby s uskladněným materiálem, kde se po chvilce ztratil z dohledu.

Co ale teď? Břicho bylo na chvíli plné, takže se dalo zalézt zpět do úkrytu. Jenže vypůjčenou uniformu teď už těžko vrátí, navíc tu stále někde pobíhal Oliver, který mohl napáchat ještě více škod.

**************************************************************************************************************************

O pár metrů výše právě kapitán probíral cíl své nadcházející cesty s nejvýše postavenými členy své posádky, jež se shromáždily před jeho pracovním stolem uvnitř Salazarových kajut. Bylo tam dohromady pět zvědavých vážně se tvářících mužů, ale pravomoc ujmout se slova měli sotva dva z nich s nejvyšší hodností. Ti chytře mlčeli a čekali na verdikt, aby posoudili situaci.

Svoboda slova nebyla dílem postavení, jako spíše odvahy, které v této chvíli byla v každém špetka, zatímco muž vpředu, který dominoval tmavému prostoru, byl jako sud dynamitu, který mohl každou chvíli nečekaně explodovat, proto nikdo nechtěl držet býka za rohy, zvláště ne takového jako El Matador del Mar.

Kapitán byl však většinu času benevolentní, co se týkalo otázek a nápadů ostatních, avšak v této náladě měli všichni posvátnou hrůzu na jazyku, a jediné, co se jim zrcadlilo ve tvářích, byla strohá účast se špetkou zvědavosti.

Jedním z vyšších hodností byl první důstojník Lesaro, který právě podával hlášení o bojeschopnosti lodi a vyskytnutí nedostatků, či přebytků materiálu a proviantu. Stál stranou na svém obvyklém místě zády k vitrážovým okenicím, kudy proudilo poměrně málo světla. Počasí venku nebylo ani špatné ani dobré, naštěstí bouře nehrozila, ale byly i takové, které o sobě daly vědět krátce předtím, než udeří.

Lesaro se nadechl a jeho oko znovu zabloudilo na pergamen s poznámkami a monotónně odříkával slova: „nalodění proběhlo bez sebemenších problémů, i v takto krátkém čase. Za to se musí vzdát hold vaší pevné ruce El Capitán, neztrácíte čas,“ a doprovodil prázdnou lichotku neznatelným pokývnutím hlavy. Malé popíchnutí se střetlo s varovným Armandovým pohledem, ale Lesaro věděl, co si může dovolit, naznačil tak kapitánovi, že ne všichni souhlasili s jeho rozhodnutím, zvláště ti, kteří se nestačili ani vyspat a odpočinout si, když si zavdali v nočních hodinách přemíru vína.

Ne jeden by souhlasil, že takové rozhodnutí bylo unáhlené, ale nebylo to překvapivé, podobné věci již zažili.

Salazar to jen přešel energickým mávnutím ruky jako by celou záležitost odsunul na jindy, kdy si s Lesarem promluví v soukromí o jeho drzosti.

Jakmile se kapitánovo úctyhodné tělo otáčelo od mapy, kam se celou dobu zabodávaly jeho tmavé oči, každý ztuchl jako ledovec. Všichni, kteří mu hleděli na široká záda, viděli napětí ve svalech i přes kabát a rysech postavení těla. Atmosféra byla téměř dusivá.

„Spíše mi řekni, jak jsme na tom s municí? To je momentálně nejdůležitější elemento en la lista, která mě zajímá, Lesaro. Bude proti nám stát více než jedna loď a opravdu se nechci dostat do situace, kde bude moci pálit jen jeden bok lodě,“ slova byla ostrá jako nůž, nestrpěla čekání ani výmluvy. Smrtelně vážný pohled se zarýval do prvního důstojníka, čemuž ostatní opravdu nezáviděli.

Ostatní čtyři důstojníci sebou nepatrně trhli při míře Salazarova temného hlasu plného zanícení. Momentálně ho neuspokojilo nic jiného, než připravenost jeho mužů a celé lodi, nic víc nic méně. Nebyl v náladě, kdy by strpěl lenost a už vůbec ne lži.

Než dojde ke střetu s tou pirátskou špínou, může to pár dní trvat a do té doby ze sebe oklepou ten pevninový prach z ramen a vrátí se ke všední rutině a tvrdé práci, která je čeká. Na stížnosti a reptání se brzy zapomene. Však při dalším zakotvení zůstanou v docích mnohem déle.

Armando Salazar výhradně důvěřoval své posádce, byl přísným kapitánem to ano, a měl kvality vůdce, dalo by se říci, že znal téměř každého, kdo sloužil pod ním a měl dlouhosáhlý přehled o pracích na Tiché Marii a co obnášejí, ale vše bylo o vzájemné důvěře a každý námořník potřeboval vzhlížet k někomu pevnému ve svých zásadách, kdo rozdupe korzáry pod podpatky svých bot a maso jim servou pařáty španělského orla, kterého nesl znak na jejich hlavní plachtě. Kdo dodá odvahu, když se na loď řítí další dělová koule, kterou spolkne voda, a kdo se první vrhne do bitvy s cílem vybojovat svou čest a pomstí zraněné a mrtvé bratry, ty duše, které piráti zanechávají za sebou jako pozdrav své návštěvy.

Lesarovi se dařilo zachovávat ledový klid před tváří svého kapitána, která vypadala jako vytesaná z kamene, napodobil stejnou strategii, když sklonil tvář a podíval se na pergamen v ruce popsaný inkoustem. Jeho jediné oko bez zaváhání pohlédlo Salazarovi do tváře, kde vycítil tichou netrpělivosti, než se zahleděl zpátky na zprávu, kterou sepsal, před začátkem shromáždění.

„Sklad prachu je zaplněn po strop, o ten mít strach nemusíme. To samé se dá říci i o munici. Obyčejných dělových koulí máme tak na potopení pěti lodí. Další na stěžně, ráhna jsou zhruba v polovičním počtu a sekané olovo se právě chystá,“ pak se ale trochu zarazil, když se dostával do poloviny seznamu.

„Jediné, čeho není úplně dostatek, jsou zásoby pitné vody a jídla. Ne, že bychom nevydrželi několik dní, ale pokud se boj protáhne… bude to chtít vylovit zásoby z trosek našich nepřátel, a poté plout k nejbližšímu přístavu, pane.“

Ostatní důstojníci začali protestovat jako hejno papoušků, ale kapitán je okamžitě umravnil ranou do stolu, která si získala jejich pozornost. Pěst se střetla s tvrdým dřevem, až zaúpělo. Několik srovnaných věcí na desce poskočilo do rytmu vibrací Salazarovna projevu dominance, a přesto, že to byl agresivní akt, mužova tvář byla stále chladná jako žula. Byl to muž, který si dokázal věci dobře spočítat a operovat s nimi, voják, který znal limity, hranice a rizika, za které se vydat, ale nebyl to zbabělec. Věděl, že v boji s démony je potřeba ohně a síly, ale jen hloupý kapitán pluje do neznámých vod bez přípravy a promyšleného plánu. Takový pošetilec nebyl. Pokud měla posádka špatného kapitána, rychle podléhala ničivé zkáze a životy se nedaly vyvážit zlatem. Tam kam plují, je více míst, kde zakotvit a získat zásoby, v této oblasti nebude nouze o přístav.

„Ta špína musí být spláchnuta z povrchu zemského, všechna do jednoho. Nesmíme polevit v ostražitosti, to nedopustím. Nunca! Bez jediné výjimky! Pokud se někdo jen dotkne pirátských zásob, anebo je nedej bože přitáhne na mou loď, bude s ním nakládáno stejně jako s každým jiným prašivým pirátem… entiende?“

Salazarovo silné černé obočí se nesouhlasem spojilo dohromady jako příboj, pohled byl jako pevná ocel jeho meče s nabroušeným ostřím, každý, kdo by pokoušel štěstěnu, by pocítil na vlastní kůži dopad vlastní bláhovosti. Hrozba visela ve vzduchu...

Neexistovala jiná odpověď, než hromadné „sí,“ na kterém se shodli všichni návštěvníci kapitánovi kajuty, která i na svou velikost se jim teď zdála nepohodlně malá a stísněná, dokonce i světlo se drželo jen na prknech u okenic a dál se neodvážilo narušit napětí panující uvnitř.

„Doufám, že si všichni dobře pamatujete tu nehoráznou pošetilost u La isla de Ronde, která se stala před pár lety, když jeden z našich vojáků vylovil bednu s ovocem a pár dalších mužů se z ní otrávilo. Nemusím připomínat, že ti zbabělí hloupí vrazi dokážou otrávit své vlastní jídlo, ať už omylem nebo úmyslně. Mehodlám už přijít o žádného svého muže takovým nečestným způsobem,“ zavrčel kapitán a přeletěl pohledem od severu k západu po všech přihlížejících.

„Dohlédněte tedy na vyčistění všech děl a připravte harpuny. Zkontrolovat lana a zpevnit kritická místa na lodi. Zítra za úsvitu vás tu všechny očekávám, je potřeba důkladně probrat následující strategii… vše se dozvíte zavčas. Teď rozchod, pánové. Běžte za svými povinnostmi!“ zavelel Salazar, a aniž by svým mužům věnoval sebemenší pozdrav, rovnou se k nim znovu otočil rázně zády, aby propaloval velkou mapu pohledem. Tmavé oči kroužily po inkoustových vlnách, vytvořených jeho vlastní rukou a hledaly strategická místa, kde by nepřítele překvapily.

Důstojníci Tiché Marie si ovšem neupřeli zasalutování a rychle se vydali plnit své povinnosti, jak rychlými kroky kráčeli ke dveřím s úmyslem, být co nejrychleji od naštvané bestie.

Lasaro šel z kapitánovy kajuty jako poslední mohykán. Prudký mořský vánek do tváře byl pro něho více, jak blaženou změnou oproti dusivé náladě v místnosti za jeho zády. Opravdu si oddechl, když se konečně dostal na čerstvý vzduch vonící solí. Důstojník Santos, vysoký věčně zamračený hubený muž a důstojník Magda se spolu zastavili před zábradlím nedaleko a vedli spolu temperamentní rozhovor, ale ne tak hlasitý, aby se to doneslo k Lesarovým uším. Tušil však, v čem ční celá rozprava podle pohledů vrhaných na okované dveře, ze kterých právě vyšli. Všichni byli podráždění, stejně jako jejich kapitán, téměř jako by tam bylo neviditelné propojení. Ani jeden hombre z posádky by nepřiznal, že má strach, byly to spíše mírné obavy, že se kapitán nachází v tak odstrašující náladě, a to viděli jen špičku ledovce. To, co kypělo uvnitř, se mohlo rychle změnit v ničivé tornádo poháněné posedlostí.

Lesaro se podíval k obzoru, kam jejich válečná loď mířila, hnána touhou po boji. Skoro jako by cítil střelný prach lechtající v nose, ohlušující zvuk mušket, a dokonce měl pocit, že jeho oficírská uniforma páchne ohněm. Napětí ho neopouštělo ani zde venku a bylo to skličující. Cítil se jako svázaný provazem v malém sudu bez kousku prostoru a s minimálním odhodláním se osvobodit. Na obloze nebyl ani mrak, přesto, zde zuřila nepříjemná bouře ticha, ze které vyvstávala husí kůže.

Salazar byl jako zvíře v kleci, popuzené, vrčící a cenící zuby na každou ruku, která se přiblíží k mřížím a chtěla by ho zkrotit.

Jednooký Španěl přesunul pozornost na palubu před sebou, když další důstojníci rozdávaly rozkazy k přípravě, která se zde nikdy nepodceňovala. La María Silenciosa byla hrdost, srdce jich všech, duší, každé zavrzání prkna jako nádech, každý zvuk svinutí plachty jako zpěv a šplíchání vln jako nářek. Opatruj nástroj a dobře ti poslouží, snad to bylo kouzlem každého jejich tolikrát obhájeného vítězství.

Z myšlenek Lesara vytrhlo zavrčení, skoro si myslel, že je to jeho vlastní, ale mýlil se. Udělal několik kroků ke dvojici v uniformách tak, aby ho oba muži vzali na vědomí.

„Důstojníku Magdo, myslím, že za chvíli nastupujete službu u kormidla, pan Martínez jistě očekává vaši přítomnost, aby si odpočinul,“ upozornil taktně Guillermo.

Magda neznatelně přikývl coby němý divák, stiskl rty do tenké přímky jako by pořád neskončil s načatým rozhovorem, ale podřídil se autoritě. Nebyl to však Magda, s kým měl Lesaro občas potíž, ale temperamentní Santos.

Guillermo zaujal Magdovo místo u zábradlí a zkontroloval, zda je v bezpečné vzdálenosti od kajuty El Capitána a jeho uší, které někdy dokázaly slyšet i za roh.

„Je to nehorázné, Lesaro! Vypluli jsme bezhlavě za cílem, který může být i do očí bijící past, no puedes ver el infierno?“ další rychlá nadávka zanikla ve vlně, která udeřila do trupu galeony jako kladivo. Rozzlobená ústa na Santosově tváři prozrazovala nesouhlas a zaťaté zuby za nimi ukazovaly kypící vztek.

„La María Silenciosa měla zůstat v Santa Domingu více jak týden, proč takhle měnit plány kvůli nepodloženým zvěstem, které se můžou rozplynout jako kouř. Víš, že pirátům se nedá věřit. Je to bláznovství,“ malá žilka na Santosově čele pulzovala zuřivostí a nespokojením nad rozhodnutím samotného kapitána, ale pokud se to dalo říci, nebyl to někdo, kdo by proti němu úmyslně vystoupil z řady, na to byl příliš zbabělí.

Lesaro varovně upřel své jediné oko na mladého muže před sebou, někdy stačil pohled, jindy rázné napomenutí, aby Santosova krev zchladla, ale teď pochyboval, že i to bude stačit.

„Není na nás, abychom zpochybňovali slova našeho kapitána. Dobře ví, co chce, a to jakou cestu zvolí, je na jeho uvážení,“ zlehka položil ruku na konec svého rapíru v nevysloveném varování.

Santos se pokusil ovládnout, ale dělalo mu to potíže zkrotit své nervy a uhladit je pod kontrolu, raději se obrátil čelem k palubě a položil obě ruce na zábradlí, aby do něho zatnul prsty v mlčenlivém protestu.

„Imprudencia,“ odfrkl si po chvíli, „víš, co se stává, když bude posádka hladovět, podkopává to autoritu, tvojí i mojí, dokud ti nepřeroste přes hlavu, a pak už je pozdě. Tohle… nikdy jsem nechápal jeho pochody myšlenek, příliš impulzivní, příliš sebejistý…“ gestikuloval rukama.

„Pozor na jazyk. Není dobré nahněvat toho, koho musíš zítra odprošovat, důstojníku Santosi. El Matador del Mar neodpouští pobuřování tak snadno jako já,“ napomenul muže Lesaro. „Kapitán vždy ví, co dělá, měl bys to vědět a měl bys mít více důvěry v jeho schopnosti, nebo bys měl zapracovat na těch svých. Myslím, že na tebe někde čekají tvé povinnosti, důstojníku, stejně jako na každého z nás.“

Santos bojovně vypnul hrudník, když se nadechl, zatnul čelist ještě víc, až bylo téměř slyšet skřípání zubů, prudce se otočil a odpochodoval po schodech dolů do podpalubí.

Guillermo na pár vteřin zavřel oko, aby zahnal bolest hlavy, než se otočil k hemžení na hlavní palubě, které měl jako na dlani.

Námořníci roztroušeni všude kolem si zasloužili informace tak brzkého odplutí, ale věřil, že důstojníci se o to postarají. Vždy bylo dobré stanovit cíl než nechat své schopné vojáky tápat ve tmě. Muži potřebovali směr a vedení.

Lesaro bral svou práci velice vážně, věnoval poslední tichý pohled na Salazarovi dveře za sebou a podivnému tichu za nimi, než se vydal na záď ke konci lodi, kde se opřel o vyřezávané zábradlí, kde věděl, že ho nikdo nebude vyrušovat. Ze zkušeností věděl, že nejistota se brzy vytratí a nahradí ji očekávání nadcházející bitvy. Jediné, co teď Lesaro chtěl, bylo, aby se neobjevila nějaká nepříjemnost, protože, kdo chodí okolo lví klece, bude jisto jistě sežrán za živa, a kdo by chtěl dobrovolné lézt do jámy lvové?

Jednooký Španěl odolal povzdechu plnému starostí, ale měl něco, čím se mohl uklidnit a alespoň trochu zlepšit pošramocenou náladu. Rozkazy byly rozdány, konečně se tak tady mohl chvíli vrátit ke čtení.

Lesaro vytáhl z vnitřní kapsy svého kabátu malý zápisník ve žluté kůži, který rozevřel a prstem hledal místo, kde předtím skončil.

„Takže, co mi o sobě ještě prozradíte, slečno Riversová?“ zašeptal sám pro sebe s nepatrným potutelným úsměvem.

Jméno na hlavní stránce patřilo ženě i úhledné písmo plné Anglických jemností, jaké dokáže jen stejně jemné stvoření. Jméno samotné však bylo překvapením a pokaždé, když se na něho zahleděl, se koutek jeho úst musel pozvednout v malém úšklebku. Opravdu netušil, kdo mohl mít takové neobvyklé Řecké jméno, Hyppolita.

Dcera boha války Área. Silná a chytrá královna Amazonek. Mužova bujná představivost neměla mezí v tomto směru. Shodou okolností raději sáhl po Řeckých bájích, než po Sókratově učení.

To jméno a jeho vyslovení ho nutilo se smát, ale nebylo to jen jméno. Kniha, kterou záhadně našel včerejšího večera na palubě, byl k jeho největšímu překvapení deník.

Lesaro by nikdy nepřiznal, že by četl něco takového, co mu nepřísluší, bylo to porušení všech práv onoho jedince, nahlédnutí do niterního soukromí, které se pro muže nesluší, natož pro cizího člověka. Bylo to hrubé porušení konvencí předčítat něco, co měly být myšlenky a pocity někoho jiného, ale na druhou stranu, byla to jediná frivolnost za dlouhou dobu a musel říci, že ho to zaujalo a pobavilo. Někdy se vyplatilo porušit pravidla i etiketu a vskutku, nečekal tak vtipné a barvité vyprávění. Samozřejmě se našly i smutné pasáže, ale jak stránku po stránce dychtivě obracel, dokázal s pisatelkou soucítit a byl stále zvědavější na její protloukání životem i na její úspěchy. Nejprve váhal, ale o pár dalších stránek zjistil, že si to vychutnává tak, jako dobře vyzrálé víno, které sládlo na jazyku, a po jehož doušku jste toužili stále více.

Jaká škoda, že se s autorkou nikdy nesetká, bylo to vysoce nepravděpodobné a byl ochoten přehlédnout fakt, že by některý z námořníků vzal na jednu noc do svých kajut ženu, která by ho tu ztratila. Něco takového kapitán neschvaloval, co bylo na pevnině, mělo tam i zůstat, a přesto by se s tou osobou rád setkal tváří v tvář. Ta žena jej zaujala, a to mohl říci jenom o hrstce seňorit ve svém životě.

Deník nebyl nic jako kniha o historii, válečné strategii nebo básně, byl to zcela jiný druh lákavého přísně střeženého tajemství, a kdyby ho někdo přistihl, jak čte něco takového, nejspíše by spolkl pýchu a popřel, že něco takového otevřel…

Guillermo otočil další stránku.

„Lectura interesante, hm.“

**************************************************************************************************************************

Hyppolita se vtěsnala na své místo ve tmavém podpalubí, dvakrát kousla do sýru a zbytek se sušeným masem schovala do kufru na později, ale i když byl její žaludek konečně plný, nahromadily se v mysli vážné obavy. Ne nad mladým mužem, kterého potkala, a který si zasloužil její pokárání, ale kvůli Oliverovi.

Kde jen mohl být? Ztratil se? Při tak velké lodi by se to dalo očekávat, ale horší bylo, že ho skutečně mohl někdo vzít a někam odnést a prohledávat tolik kajut? Nemožné. Mohla by prohledat jen kuchyni a okolí… jen se nevzdalovat příliš od svého úkrytu a bezpečí.

Nemohla tam jen tak sedět, čekat na zadku a…

Hyppolita najednou zbledla, pamatovala si, že když si svlékala šaty, a pak je smotávala do balíčku ani při jedné příležitosti nenahmatala nic tvrdého, žádnou koženou vazbu. Deník!

Kde se jen mohl ztratit? Horečnatě přemýšlela, kdy ho měla naposledy, ale mysl byla zakalená všemi těmi nenadálými událostmi. Nemohla se rozpomenout, myšlenky vířily jako duchové v prázdné lebce.

Mohla ho ztratit v té kajutě, kde se převlékala?

Vážně byla tak neopatrná? Co když skutečně vypadl a skončil někde pod tou postelí?

„Mysli…“ kousala se do rtu, nebo ještě hůře, mohl vypadnout někde na lodi, když se plížila z přístavu? Také mohl být v některé špinavé uličce pod vrstvou bláta a písku, když ji ti darebáci naháněli. Velká ztráta ji silně zabolela u srdce, trvalo roky napsat každou stránku, a to zdaleka nebyla u konce! Její deník! Jediné soukromé místo! Její majetek!

Hyppolita skoro brečela, že jí osud vzal i tuto věc. Nebyly tam ukryty jen pocity, ale dokonce do něho i kreslila některé své postupy na vyřezávání částí panenek a hraček, vylepšení a také důležité poznámky. Tolik úsilí je ztraceno… Zoufalá naivita jí našeptávala, že pořád třeba bude někde na lodi, ale hledat ho pod nosem zuřivého El Carnicero bylo jako mávat červenou látkou býkovy před očima.

Žena výjimečně hrubě zaklela tak, že by se při takovém výběru slov začervenal i ten nejzarputilejší pirát. Moc to nepomohlo, ale alespoň trochu se jí ulevilo. Přednější, než deník byl však Oliver, i když ten by prohlásil, že majetek má vždycky přednost a tím myslel sebe. Ne, deník bude muset hledat až večer, kdy na palubu padne tma a ona se ztratí mezi stíny.

Hyppolita nechala kufr kufrem a vydala se zpátky přes bludiště beden. Prodírala se kupředu, jak loď tancovala na vlnách, a přitom položila ruku na jeden z menších soudků a hned cítila, jak se jí na dlaň nalepila špína, bylo to černé jako kolomaz nebo saze. Jen s největším sebezapřením odolala to otřít o čistou uniformu, aby se toho zbavila.

„To mi ještě scházelo,“ mezi prsty se ta hmota cítila jako písek z pláže a náhle jí to došlo, přitáhla ruku k nosu a přičichla. Páchlo to jako síra. Černý střelný prach. Stačila jedna jiskra a loď by se roztříštila na dvě části a potopila se jako skořápka ořechu. Ještě, že jí nenapadlo použít křesadlo.

Rychle dlaň otřela vedle rámu dveří o zeď a vydala se ke kuchyni a skladům. Věřila, že i kdyby ji někdo potkal, nebude se vyptávat, a tak se snažila vystupovat sebejistě. Ruce měla sepnuté za zády, jako by byla na obhlídce, a jak vypnula hrudník, knoflíky na prsou se příliš napínaly, a tak se raději trochu přihrbila, aby to nevypadalo divně.

Šla po celé dlouhé chodbě tam a zpátky a nenápadně otevírala po celé jedné straně různé dveře, ale na nic nenarazila. Vrátila se ke schodišti a pokračovala na druhé straně, ale dupání po schodech za jejími zády bylo tak rychlé a rozzlobené, že se nestačila schovat, tentokrát ne.

Ještě, než se objevily boty a samotný majitel, byly slyšet tlumené nadávky jako by ostatním překážkám řekly, že se mají klidit z cesty. Hyppolita vzala za kliku nejbližší kajuty, ale už bylo příliš pozdě.

Důstojník Santos jako sám ďábel natahoval krok po chodbě jako by ji měl zadupat do podlahy, pokud se hned nepřilepí na zeď a nestáhne se. Jakmile se však střetli očima, bylo jasné, že to nebude příjemné střetnutí…

Dnes proběhla malá ukázka jaká je dynamika na lodi mezi posádkou a kapitánem. Evidentně Salazar ví, co chce, a často se nechává unést svým instinktem a hádejte co, většinou to vychází. To je také důkaz, že se Tichá Marie ještě nepotopila. Je to strategií nebo štěstím? Řekněme, že obojím.

Jak byste se zachovali vy? Přemohla by vás tak sžírající nenávist k pirátům a neviděli nic jiného, že byste nechali polovinu zásob v přístavu a hnali se za nepodloženými zvěstmi? Být kapitánem znamená zodpovídat za vše s rozvahou, protože když dojde jídlo, koleduje si to o velké potíže, že se posádka vzbouří, naštěstí jsou Salazarovi všichni věrní nebo ne? To se dozvíme během příběhu.

Nuže, a aby Hyppolita udržela Salazara na řetězu, bude se muset hodně snažit, což je úkol hodný krotitele divoké zvěře. Už takhle to má holka hodně nakloněné a má za sebou podstatné prohřešky. Co by kapitán udělal se zlodějem a černým pasažérem? Bude mít nějakou shovívavost k ženě?

Loď

Kapitola 4.

Třaskavý sud dynamitu

Bylo to tady, přesně toho se Hyppolita bála. Před ní nebyl žádný koktající mladík, který leští boty, ne z tohoto muže vyzařovala nadřazenost a arogance, a teď bohužel i kypící vztek. Kombinace tak zlá, že by i mořští šneci zalezly do ulit.

Mužův pohled se ztratil za přivřenými víčky, když si to namířil přímo k ní přesně tím ďábelský drilem, který slyšela na palubě nad sebou.

Hyppolitě se zastavilo srdce. Ten chlap byl jako sopka už z dálky, viděla to, jak svíral pěsti podél těla. Netušila, co nebo kdo, ho tak rozčílil, ale jedno věděla, byla první na ráně. Jak se přiblížil a za ním vlál těžký kabát, vypadal jako muréna na lovu v temných vodách.

Žena zůstala ochromeně stát s rukou stále na klice, ale raději se upamatovala a dala jí dolů, aby ho nenapadlo, že tu také chce krást jídlo.

„Co tu děláš, nemáš čistit děla? Kdo je tvůj velící důstojník? Magda? Miguel? Lesaro?“ vyštěkl a pokaždé, když zavrčel některé ze jmen, odhalil tak špičáky jako by chtěl začít kousat. Rozhodně hledat obětního beránka, ale Hyppolita se nechtěla nechat stáhnout jeho do očí bijící zuřivostí, raději odvrátila pohled a sklopila ho. Hlavně se mu nedívat do očí…

„Ano, mým velícím důstojníkem je pan Miguel, pane,“ zablekotala nejhlubším hlasem, jaký dokázala a chytila se příležitosti, když jí nějaké to jméno laskavě nabídl. Aby vypadala ještě menší, snažila se poníženě hrbit, přičemž cizinci ukazovala spíše klobouk než tvář.

„Odvádíš špatnou práci, možná bys měl být přidělen na něco jiného, třeba oprava lodi. Jak by se ti líbilo umazat si ruce smolou a lepidlem, kterou nemůžeš smýt?“ Vyhrožoval škodolibě. Hrubý tón se proměnil v něco jako hadí syčení. Jako by si ten muž užíval trýznit ty, co byli pod ním, a ač Hyppolita nevěděla, co všechno obnáší oprava tak velké lodi, nebylo to zřejmě nic příjemného podle toho, jak se po jejím těle pohybovaly ty oči jako dýky a hledaly nějakou chybu, až ji konečně našly.

Škádlivý arogantní škleb se proměnil v novou jámu zuřivosti, když ji jeho pěsti hrubě chytily za klopy kabátu a zacloumaly s ní. Nevěděla, co dělat a byla bledá strachy, když na ni najednou začal řvát, až se jí podlamovala kolena.

„Co to má znamenat, námořníku? Jak si dovoluješ nosit uniformu vyššího důstojníka, která ti nepřísluší? Za takové porušení kázně si vysloužíš dvacet ran přes záda důtkami, aby ses naučil poslušnosti. Tal audacia que llama al cielo. Buď rád, že to neoznámím El Capitánovi. Po zbytek plavby budeš drhnout palubu, aby ses naučil slušnému chování, vojáku!“

Hyppolita mu chtěla plivnout do tváře, aby si uvědomil naopak to své slušné chování, ale připadala si v jeho pevných rukách jako hadrová panenka. Důstojníkovy prsty svíraly látku kabátu tak pevně, že by v ní mohly udělat větší díry, než vystřelené kulky. Klouby jeho prstů se při každém jejím malém nádechu otřely o vestu.

To poslední, co chtěla, bylo, aby své hrozby splnil a ona dostala trest přede všemi Španělskými vojáky, což by znamenalo strhnout z ní oblečení, a pak by dříve umřela rozpaky než bolestí. Ta vidina ji vyděsila ještě více, než muž před ní.

Musela něco vymyslet, naštěstí byla vždy pohotová.

„T... to v prádelně, pane, donesli mi špatné oblečení, bohužel, jiné jsem neměl po ruce, právě jsem ho chtěl jít odevzdat, ale nemohu jít nahý. Nikdy bych si nedovolil, nosit uniformu, která mi nepřísluší,“ kála se Hyppolita, ale ten chlap byl neoblomný a nedůvěřivý jako by schválně hledal nepříjemnosti.

„Dobrá, pokud to není tvoje chyba, dohlédnu na nápravu, ale pokud mi lžeš…“ Hyppolita najednou odlétla jako papír, když ji pustil ze svého sevření a odstrčil od sebe, až narazila ramenem do dveří kuchyně. Bolestivý výkřik udusila v sobě, určitě tam bude mít modřinu. Ten chlap si nebral servítky, a přitom na ni pořád hleděl jako muréna, připravená zaútočit na malou rybu.

„Seber se a jdeme, date prisa, soldado!“ rozkázal Santos a ukázal prstem ke schodišti za sebou jako by to byl jeho meč a ona se měla projít po prkně.

Hyppolita sebrala veškerou odvahu a vydala se kupředu krok za krokem. Do zad ji stále bodal Santosův ostrý pohled, nejspíše se mu nelíbilo, že dělala malé kroky, ale v těch prokletých velkých botách to rychleji nešlo. Bylo naivní si myslet, že si toho její nový velící důstojník, který jí šlapal na paty, nevšiml. Doslova slyšela jeho nespokojené mlasknutí jazykem.

„Jaký neschopný zapatero ti šil boty?“ reptal.

Díky bohu, byla to řečnická otázka, a kdyby odpověděla, ještě by to pokládal za drzost, nechtěla to pokazit, když teď vyklouzla trestu jen o vlásek, ale někomu jinému tím způsobila potíže.

Hyppolita byla potupně zticha, po krku jí stékal studený pot a vsakoval se do černé vázanky, která škrtila. Už zcela chápala, když viděla muže, kteří si ji neustále povolují a nenápadně tahají za límec.

Společně dupali po schodišti níže. Hyppolita udělala alespoň jednu dobrou věc, posunula se u paty schodiště ke straně a nechala Santose projít, aby ji vedl, čímž mu projevila patřičný respekt a nehrála si tak na výrostka, kterého učitel vyprovází ze třídy. Navíc, to bylo z její strany strategické, jelikož netušila, kde se prádelna nachází.

Důstojník před ní pochodoval kupředu jako by šel do boje. Zrzka přemýšlela, co ho tak rozzuřilo, a pak si uvědomila, na jaké je lodi, a kdo ji vlastně vede. Možná byli všichni muži zde takový, věčně ve stresu s potlačovanou zuřivostí, kterou si vylévají na ostatní? Nemohla všechno měřit podle jednoho jedince, který by ji svým rapírem rozpůlil jako máslo, ale přesto…

Cesta trvala nekonečně dlouho, temnou chodbu osvětlovaly ostrůvky luceren, zavěšené na zdech u stropu v kovovém držáku. Hyppolita věděla, že by měla mít pusu zavřenou a nechat důstojníka, aby si vybil vztek na někom jiném, ale zároveň byla ochotná riskovat kvůli své zvědavosti.

„Pane, pokud jsem tak smělý, kam plujeme?“

Santos mávl rukou do prostoru, kde ji znovu sevřel v pěst.

„Kam bys řekl? Čeká nás práce v Puertu Ricu a všechno kvůli nějakým nepodloženým zvěstem, fámou od špinavého piráta, ale náš El Capitán má jiný názor. Každou báchorku o té spodině bere smrtelně vážně,“ ze Santosova hlasu prýštil kyselý pobouřený tón, úplně si představovala, jak ohrnuje ret jako by olízl citron.

Než si to Hyppolita uvědomila, řekla: „nedůvěřujete kapitánovi, pane?“

Důstojník Santos se zastavil na místě, až do něho málem vrazila a zabořila mu nos doprostřed zad. Rychle o pár kroků couvnula do bezpečné vzdálenosti od jeho rapíru, kdyby se přeci jen rozhodl ji propíchnout a udělat z ní špíz za tu drzou otázku.

Muž, jehož zadní strana teď byla osvícena zlatavou lampou, vypadal větší, a ještě hrozivější jako jeho stín vrhaný dopředu, což ženě za ním dávalo vědět, že jeho vztek ještě nevyprchal. Typický horkokrevný Španěl.

Santos zůstal stát a výhrůžně jen pootočil hlavu, takže si prohlídka jeho arogantní profil.

„Nepřísluší ti se takto ptát, mohl bys rychle narazit, y Dios sabe, že nesnáším slabochy a podrývání autority,“ zavrčel a Hyppolita byla v šoku. Ten muž právě pomlouval kapitána a teď naráží na to, že nesnáší pomluvy? To je pokrytec, Santa Madre! Nevycházela z údivu. Ten chlap byl nesnesitelný! Teď měla opravdu neodolatelnou chuť ho kopnout do holeně a utéct, ale musela by hodně silně, aby se skácel na zem a nepronásledoval ji. Když už si vzala uniformu, která jí nepatří, kradla jídlo, vydávala se za důstojníka a byla na vojenské lodi, proč k tomu nepřidat i útok na představitele Španělských vojenských sil.

Mohlo to být ještě horší?

Hyppolita plná strachu a železného odhodlání udělala krok dopředu, poslední zoufalý pokus, jak prchnout. Druhý krok však byl propastný, svět se s ní zamotal, hlava se zavířila jako tornádo a ona klopýtla. Lehká nevolnost, naštěstí neskončila na zemi u nohou toho chlapa, ale opírala se rukou o stěnu, která podpírala její muší váhu. Rychle dýchala a vnímala v puse sucho jako na sahaře. Cítila, jak jí po těle stéká pot a k tomu ta prokletá slabost v nohou, všechno bylo na chvíli mírně rozostřené.

„Co je s tebou? Jsi ve službě opilý?“ Santosova nelibost prosakovala do každé třísky kolem, ale Hyppolita jeho slova ani nevnímala, snažila se nějak vzpamatovat a vzchopit.

Ruka opírající se o prkna byla vlhká a klouzala, třásla se jako starému muži. Možná přeci jen měla zůstat v úkrytu, ještě chybělo, aby byla nemocná. Mohla prochladnout, a co pak? Ne, to si teď nemohla dovolit. Ne, v takové situaci obklopena muži, kterým je vydána na milost a nemilost.

Žena zatnula zuby, tvář stejně vlhkou jako tělo pod uniformou. Náhle pocítila chlad a po zádech jí přejela zimnice, ledový jazyk sklouzl po páteři až do nohou. Opravdu se modlila, aby to ustála, to poslední, o co stála, bylo, aby ji právě tento muž křísil svýma jemnýma rukama.

Hyppolita zuby nehty vydržela stát a dýchat v té těsné vestě.

„Já… myslím, že půjdu k doktores, seňor,“ vydechla těžce v domnění, že ji nechá v tomto stavu na pokoji. Samozřejmě, že by za lodním doktorem nešla, ale potřebovala se toho chlapa zbavit.

Ať bral Santos její bolest vážně nebo jako výmluvu, opravdu to nevzal v potaz, přikročil k Hyppolitě, omotal jí prsty kolem paže pod ramenem tak pevně, že to bolelo, a trhl s ní směrem k prádelně.

„Zženštilé…“ vyplivl nadávku. „Nejdřív ze sebe stáhneš tu oficírskou uniformu, a pak můžeš jít.“

Nebylo vyhnutí, ta prokletá muréna s ostrými zuby ji drapla a nevybíravě táhla sebou, dokud ji neprocpala dveřmi. Hned při otevření se na chodbu vyvalil oblak bílé páry a zahalil všechno na pár metrů daleko.

Hyppolita se nadechla vůně horečnatého vzduchu a mýdla. Všude kolem se věšelo prádlo na natažených šňůrách, kdežto kolem byly velké kádě plné vody, ve kterých se máčelo prádlo. V tom nejblíže plavaly bílé plátěné košile v dalším černé prádlo.

Z vany vykukovaly kovové valchy a u nich se skláněly ne ženy, ale mladí muži jen v rozhalených košilích, které se jim zpocené lepily ke kůži. Každý sval byl na odiv pod tenkým průhledným materiálem, až byla Hyppolita červená rozpaky. Raději zabořila pohled do hromady špinavého prádla na zemi v pravém rohu a snažila se nedusit výpary lojového mýdla a škrobu, ze kterého jí nebylo právě teď nejlépe.

Muži v prádelně dřepěli u kádí na stoličkách nebo odnášeli suché prádlo do další místnosti. Pohybovali se v sušárně mezi prostěradly jako duchové v oblacích bílé mlhy.

Důstojník Santos Hyppolitu nepouštěl ze svého tvrdého sevření a táhl ji napříč cestou dál, když překračoval hromádky prádla. Mokré cípy prostěradel jí pleskaly do tváře a ona musela manévrovat a nezakopnout o stoličky pod nohama, stejně tak se modlila, aby se jí mezi nohy nezamotalo některé prádlo a ona nehodila šipku do vařící kádě spolu se svým trapitelem. Ne, že by mu to nepřála.

Několik upocených zarudlých tváří, se otočilo jejich směrem a ona se snažila nevnímat ty téměř polonahé muže kolem sebe. Jiná žena by už nejspíše ječela jako siréna při takovém hříšném pohledu.

Tak jako tak, dělala příchozí dvojice pro přihlížející zajímavé divadlo.

Kdyby nebylo Hyppolitě na omdlení, nejspíše by se i očkem podívala na osvalené postavy, které skoro lákaly k potěše oka a dotyku, ale teď se vzmohla opravdu jen na to klopýtat jako slaměný maňásek.

Důstojník Santos co nejrychleji vkročil do následující kajuty a zabouchl za sebou dveře. Nikdy by to nepřiznal, ale i on se potil v páře jako krocan, na rozdíl od ostatních byl v plné parádě, a to značilo několik vrstev oblečení v pekelném horku.

„Díos mío,“ ulevil si, když se volnou rukou snažil rozehnat páru kolem sebe, div Hyppolitě nenafackoval. Nebožačka udělala krok vzad, ale ten umíněný chlap jí nepustil za žádnou cenu.

„Kde je seňor Campillo?“ obořil se na muže s kovovou žehličkou v ruce. Jak moc si Hyppolita přála, aby se otočil a přitiskl mu ji na tu jeho hezkou arogantní tvář. Mužovo řvaní bolesti by jí alespoň kompenzovalo celý hrůzný zážitek s ním.

„Seňor Campillo? Tam, u svého stolu, la parte de atrás, pane.“

Santos chytil nový vítr do plachet a táhnul svého nedobrovolného vězně do poslední místnosti, kde už nebyla ani stopa páry od praní ani žehlení. Kajuta byla příjemná, chladná, čistá, uklizená až s perfekcionistickým zápalem a smyslem pro symetrii. Po obou stranách směrem dopředu byly ve zdi zaraženy dvě vodorovné tyče a na nich visela ramínka, na každém ramínku byla hotová uniforma. Úplně vpředu po celé délce stěny byla police s desítkami stejných úložných prostorů, ve kterém byly precizně složené bílé košile jedna na druhé jako by každý foch nesl jméno dotyčného námořníka, kterému patřil. Uprostřed místnosti byl velký dřevěný stůl na skládání prádla nebo stříhání látek.

Obrovský silný muž s pupkem tančil po místnosti s grácií, která v Hyppolitě vyvolala obdiv. Kontroloval každou uniformu na ramínku, natahoval rukávy, hledal nějakou nesrovnalost nebo utržený knoflík, a když něco našel, odložil to na menší odkládací stolek, aby se opravila.

„Seňor Campillo!“ zvolal Santos netrpělivě a přihrnul se blíž, to byla konečně chvíle, kdy přestal věnovat pozornost nebohé ženě, kterou pustil, a ta raději obešla stůl k policím s košilemi.

Silný Španěl se k důstojníkovi obrátil čelem a našpulil svůj ohromný černý knír. Skoro jako by se naježil, když na něho spustil. Mohutné dlaně jako lopaty si založil na hrudníku, když bez větších potíží čelil hněvu rozzlobeného muže, který si dal tak záležet, aby přišel až sem dolů.

Hyppolitě bylo toho urostlého muže líto, když se na něho černá muréna vrhla jako na malou rybičku mezi chaluhami.

Santos chrlil svá slova tak rychle, že jim skoro nerozuměla, ale odmítla do toho zasahovat a přinést boží hněv na svou hlavu. Naštěstí, i když seňor Campillo zrudnul ve tváři těžko říci, zda rozpaky nebo hněvem, rozhořčení prozrazovaly jen jeho bystré chytré oči, postoj však vyzařoval medvědí jistotu. Ještě chvíli se tam dohadovali, než se oba pohledy otočily směrem k ní. Teď byla terčem jejich zájmu.

Hyppolita nedávala pozor, o čem mluvili, tak si všimla až velkého stínu před sebou, který ji znenadání zakryl od hlavy až k patě.

Žena sebou trhla, když se před ní objevilo kulaté břicho zakryté šerpou. Najednou ji seňor Campillo chytil za manžetu u rukávu a zkoumal, jak celý oblek nesedí, jak by měl. Ihned na to byla znovu bez vysvětlení tažena ke dveřím a vtlačena do těch naproti přes chodbu, kde byl uprostřed místnosti tentokrát kulatý nízký stůl a kolem něho několik obsazených židlí. Okolo seděli muži a zašívali něco, co vypadalo jako jedna velká plachta.

Přítomné pohledy se obrátily k ní, muži zahlaholili pozdrav a dali se do vyprávění u své práce. Alespoň tady byla nastolena dobrá nálada, než zjistila, o čem se ti muži barvitě baví. Pokud jí uši ještě dobře sloužily, byly tématem ženy, přesněji jejich přednosti pod vrstvami oblečení.

Hyppolita se chtěla na místě vypařit. Výrazy, jež si nedokázala zapamatovat, jí donutily se skoro zkroutit a vypadnout z vlastních bot nad těmi posměšky a nestoudnostmi.

Náhle jí do zad udeřilo znovu to objemné břicho a postrčilo ji dál, až se zarazila o stůl a rozplácla se na něho přední polovinou těla. Kolem to zašumělo smíchem. Jakmile se Hyppolita zapřela dlaněmi a postavila se zpět na nohy, viděla už jenom obrovitého seňora Campillo, jak vplul do kajuty se svým šitím a za sebou zabouchl dveře přímo důstojníku Santosovi před nosem. Evidentně záměrně.

Z druhé strany dveří, se ozvala salva peprných nadávek, ale naštěstí už nikdo nevstoupil a dupání v chodbě ustupovalo, dokud nezmizelo.

„Děkuji za záchranu, pane,“ zamumlala Hyppolita k muži, který připomínal svým vzezřením velkého mrože. Knír se mu zachvěl jako by tam bylo hejno blech a vykouzlil na tváři více, jak příjemný úsměv se spokojeným zamručením.

„Nejhorší je špatně naložený muž po ránu, takovým je dobré se rychle vyhnout,“ založil si seňor Campillo bodře ruce na bocích jako hostinský za výčepem.

Hyppolita mrkla na dveře, líbilo se jí, jak se důstojníka rychle zbavil svým osobitým způsobem. I na tak vzteklého psa jako důstojník Santos to fungovalo dokonale.

„Don Santos není právě jeden z těch vstřícných, naštěstí, sem nezavítá často, pořád se tváří, jako by spolknul mořského ježka,“ zasmál se tmavovlasý starší námořník a prsty uhladil roh plachty a zkoušel pevnost stehů.

„Mě spíše připadá, jako by ho každý den kopnul elektrický úhoř,“ přidal se další.

„Já jsem jednou viděl, když jsem náhodou šel kolem jeho kajuty, která měla otevřené dveře, jak načesává tu svou paruku,“ muž se postavil a napodoboval celou scénu.

„Perito, být tebou, nesmál bych se muži, který má málo vlasů v tak mladém věku, to vám se nestane, že vám sluníčko spálí hlavu, jsme tady schovaní před všema zvědavýma očima,“ dodal škodolibě sám seňor Campillo a sbor smíchu donutil i Hyppolitu se ušklíbnout.

„A co ty? Jak se jmenuješ, vojáku?“ houkl námořník naproti u stolu, který spravoval poničenou rybářskou síť a ukázal na ní ostrým hrotem šídla.

„Já…“ žena měla najednou okno, snažila si vzpomenout na jakékoliv možné jméno, přeci jich přečetla hodně na štítcích polic s košilemi, jen doufala, že když nějaké řekne, nikdo dotyčného nebude znát osobně nebo ještě lépe, nebude sedět právě tady.

„Jmenuji se… Alvaréz Hurtado,“ napjatě čekala, zda se někdo neozve, ale kupodivu to byla dobrá volba. Odechla si. Seňor Campillo ji poplácal po rameni, až se otřásala, a plíce jí skákaly nahoru a dolů. Ze všech sil odolala bolestivému zasténání už dříve pohmožděného ramena.

„Vypadáš nějak bledě, mladíku, posaď se tu u nás, ať vidíš, že tady dole je daleko příjemněji nežli nahoře před kapitánovým nosem a jeho bičem,“ zažertoval.

Seňor Campillo Hyppolitu ihned strčil na volnou stoličku, kterou někdo vytáhl zpod stolu a záhadně odněkud vytáhl malou skleničku a láhev bez viněty. Než stačila odmítnout, byla do poloviny plná žluté syté tekutiny.

„Tohle pomůže na všechny neduhy, a taky tě to naučí, být mužem,“ hurónský smích a další herda do zad byla tak silná, že si málem dala čelem o desku stolu, možná by raději ten slibovaný výprask než tohle přátelské poplácání, ze kterého jí chrastili kosti.

Hyppolita váhavě vzala sklenku do třesoucí se dlaně a čekala, jestli ji odněkud další ruka nesmete pryč, až když obrovitý seňor Campillo někam zmizel, odvážila se napít. Tak nějak doufala, že jí silný alkohol pomůže, ale už při prvním doušku uznala, že se nejedná o pití pro ženy a už vůbec ne slabé. Začala chrčet a lapat po dechu, nakonec se zakuckala k pobavení všech ostatních námořníků.

„Hele, tady Alvaréz vypadá jako Pacheco při tom večeru, kdy začali hrát Rosario a Zapata na housle. Tvářil se úplně stejně, a pak chtěl skočit přes palubu, jestli nepřestanou.“

„Asi budu zvracet…“ nafoukla Hyppolita tváře jako žába.

„Jen zhluboka dýchej, to se podá, mladíku. Alespoň už máš lepší barvu. Jo, jo, taky jsem býval hombre guapo, ale to bylo před čtyřiceti lety, v každém přístavu na mě čekaly krásné caballeros,“ zasnil se nejstarší muž s šedým plnovousem.

„Ty a takový amante? To ti máme věřit? Sotva Francesco.“

„Seňority samy zvedaly sukně, abych se podíval,“ nedal se zahanbit starý námořník a pohrozil svému sousedovi pěstí, což přispělo k ještě většímu veselí.

Hyppolita poslouchala další hambatý příběh o nějaké kurtizáně jménem Carmen ze Saint Vincent a snažila se vstřebat další hlt ohnivé whiskey. Než spolkla těch pár kapek, viděla všechny svaté stát v řadě. Spálilo to celý jazyk od shora dolů a už dopředu věděla, že na tohle by si nikdy nezvykla, zlatá pomerančová šťáva.

Stále cítila pálení po celém hrdle a už jí bylo jedno, zda ji považují za slabocha, prostě se to snažila rozdýchat a nezvracet na plachtu před sebou.

Za pár minut se vrátil do místnosti seňor Campillo, ve svém mohutném náručí nesl několik druhů oblečení a ty vecpal Hyppolitě do náruče. Tyhle by měli být tvoje, až se převlékneš, dej mi ty, co máš na sobě, přežehlí se.“

Hyppolita přikývla a byla navedena za dřevěný rozkládací paraván, za ním byla zastrčena malá stolička, na kterou by si dotyčný stoupl, aby mohl krejčí vzít míry, kdyby bylo potřeba poopravit některý kus oděvu.

Maskovaná žena se s námahou postavila, hlava jaksi mírně plavala, ale dovlekla se za paraván. Začala se svlékat a jednotlivé kousky důstojnické uniformy přehodila přes dřevěný okraj. Kdyby se podívala pozorněji, tento kus starožitného nábytku byl vskutku impozantní. Vzal si ho sebou seňor Campillo jako památku na své dny, kdy byl vyhlášeným krejčím v Cádizu na jihu Španělska. Tři vysoké masivní tabule z hladkého tmavého a třešňového dřeva byly jako tři díly různých příběhů.

Vyřezávané desky byly mistrem umělcem opracovány jako by byly dělány pro královský dvůr, a i když by je Hyppolita ráda prozkoumala, její umělecký duch se nyní ztrácel pod nánosem starostí.

Co nejrychleji donutila třesoucí prsty rozepnout každý knoflík té zatracené vesty a navléci si jinou, která vypadala naprosto stejně, ale svrchní kabát už nebyl tak velký a skvěle pasoval, stejně jako kalhoty. Až teď si všimla malých rozdílů mezi uniformami. Tu, co měla nyní na sobě, postrádala na ramenou důstojnické třásně a poté vázanka byla bílá a ne černá. Nyní kupodivu vše sedělo perfektně, až na ty hrozné boty. Když vyšla ven, seňor Campillo hlasitě spráskl ruce, „genial! Teď je to ono. Perfecto.“

Ať už byl Alvaréz Hurtado kdokoliv, měl podobnou postavu, gracias a Dios por eso.

„Gracias, seňor Campillo.“

„Dobře, teď ti radím, pro dnešek nechoď Santosovi na oči, nebylo by to pro tebe dobré, ale přijď kdykoliv, jsi tady dole vítán,“ Hyppolita dostala další úder do zad, div jí nevyrazil dech.

„Budu si to pamatovat,“ zasýpala a narovnala si klobouk, který jí málem spadl. Už byla na cestě ke dveřím, když ji seňor Campillo zastavil.

„Málem bych zapomněl, jistě jdeš na palubu, ňiňo, tohle potřebuji odnést do El Capitánovy kajuty.“

Než Hyppolita stačila zdvořile odmítnout, byl jí dán do ruky těžký balíček. Precizně složený bíločerný kabát, každý záhyb ladil s dalším. Pod ním byla vesta, kalhoty a košile a možná i spodní prádlo. Vážilo to víc, než měla na sobě. To byl vyroben ze železa?

Další, co si pamatovala, bylo, že byla vystrčena přede dveře do prázdné chodby s danajským darem, o který nestála. Kéž by to mohla jen tak zahodit…

***********************************************************************************************************************

Bože, moje hlava… postěžoval si v duchu pirát.

„Copak Vinci, čerstvý vzduch ti snad nedělá dobře?“ škodolibě se na něho smál kapitán Mendoza. Stál na svém nejpřirozenějším místě, za kormidlem své lodi Poslední modlitba. První důstojník byl klasicky jeho věrným stínem na velícím můstku, ale dnes spíše jen vlál ve větru podle toho, odkud přišel.

„Když se slaví nebo bojuje, jsou mé smysly ostré jako bodec rapíru… jak ale ruch utichne, dostaví se trest z prohýřené noci,“ odvětil nevrle a raději se opíral o zábradlí, kdyby na něho přišla potřeba trochu si odplivnout nebo něco horšího.

„Nikdy jsem nepochopil, jak vy dokážete být za všech okolností svěží,“ neodpustil si Vinc.

„Však jsi to sám řekl, když se něco děje, mysl si drží pozornost… stačí se jen umět dívat,“ smál se kapitán a spokojeně si poblafával ze své dýmky.

Uf, ve Vincově stavu by ho taková nálož tabáku poslala rovnou v zemi. Rozhodl se ale vyslyšet kapitánova slova. Nozdrami nasál trochu mořského vánku a pohledem přejížděl obzor, kde nebylo nic víc než voda.

„Hm, voda, voda a zase voda, jo ještě vlastně vlny,“ byli uprostřed moře za jasného bílého dne. Nevypadalo to na žádný rozruch. Přesně takový den, kdy na obloze neplul ani jediný mráček a každý poryv větru, který se opře do plachet, byl darem z nebes. Ideální den pro všechny suchozemské krysy, aby se mohly slunit na pláži, ale noční můra pro všechny mořeplavce.

„Nevidim vůbec nic, takovej klid, že člověk ani pomalu neví, jestli je vůbec ještě naživu,“ znuděně si zívl, jeho bolavá hlava mu ale dala jasně najevo, že se stále nachází mezi živými psanci.

„To, protože se díváš moc daleko, spoustu věcí máš přímo před nosem.“

Vinc si občas přišel jako malý kluk, kterého poučuje nějaký přemoudřelý dospělák a jen to odmávl rukou. Jenže, ať se mu to líbilo nebo ne, většina těchto rad měla svůj účel. Už ani nevěděl, kdy přesně nastoupil do služby na Poslední modlitbu, ale rozhodně tehdy nebyl nějaký ostřílený námořník. Většinu triků a lásku k pirátskému řemeslu ho naučil právě až kapitán Mendoza. Takže i tentokrát mělo jeho mrmlání nějaký význam.

„Pod nosem, jo?“ muž udělal několik kroků k přední části kapitánského můstku. Zastavil se až u vyřezávaného zábradlí, o které se zapřel. Pod nosem měl tak nanejvýš zbytek lodi, po které jak mravenci pobíhali jejich věrní piráti. Rozhodně se nedali označit za nějak dobře organizovanou posádku, spíše chaos žijící svým vlastním životem jako švábi. Někteří smotávali lana a velmi hlasitě se u toho vyprávěly příběhy z pevniny. Jiní, ti méně šťastní drhli palubu, kde dávali velmi otevřeně najevo svou nevoli k jejich ohnutým hřbetům. Občas se našel i škodolibec, který jejich indispozice využil a obdaroval je lehkým kopancem do nastavených partií. To samozřejmě nemohlo zůstat bez potrestání a útočník tak byl na chvíli vyměněn za kartáč na drhnutí podlah. Na zbytku paluby pak vytahovali ti fyzicky zdatnější děla, která čistili nebo podrobovali nutným opravám. Zde také… PRÁSK!!! Ozvala se ohlušující rána, až se celá loď zatřásla. Část paluby zaplavil hustý šedý dým, ze kterého se ozvalo: „pořád funguje, ať se propadnu, myslel jsem, že je nadobro v řiti.“

Jakmile se mrak usadil, bylo vidět několik postaviček v začouzených košilích, jak spokojeně poskakují u jednoho děla zavěšeného na lanech.

„Vy pitomci, jestli kvůli vám skončí další dělo v moři, osobně vás hodím za ním a přivážu k němu, než vás spolkne Poseidon,“ zařval kapitán přes celou loď tónem, který se vyrovnal i výstřelu z děla.

„Pardóón, kapitáne, bylo naprasklé a my mysleli, že už to má za sebou,“ zněla omluva provinilců.

„Takže mi chcete říct, že jste na palubě zkoušeli, jestli se to dělo neroztrhne? Co třeba rovnou zkoušet, jestli jsou sudy s prachem fakt nehořlavý?“ předával přes celou loď další vlnu svých pocitů. Na tohle už skupinka neměla co říci, nebo možná měla, ale bylo rozumnější nechat si to pro sebe. Palubou tak zaznělo jen několik dalších omluv a vše se pozvolna vrátilo do normálu. Jen s jednou věcí navíc, kárání jednoho je zábava pro ostatní, a tak zbytku posádky naskočil škodolibý úsměv. Ani Vinc nebyl výjimkou.

„Nemusím vám snad připomínat, že už jsme jednu loď podobným způsobem poslali ke dnu,“ neodolal první důstojník a trochu si přisadil. Samozřejmě jen tak, aby se vše doneslo pouze k uším kapitána.

„K téhle historce bych se opravdu nerad vracel a raději budeme dělat, že se to nikdy nestalo,“ zavrčel kapitán přes náustek dýmky. Mendoza ji pevně skousl, jako vzteklý pes držící kost. Jeden z mála znaků, kdy byla jeho poklidná povaha narušena. Ovšem jen trochu, nebylo vůbec snadné vyvést kapitána Mendozu z míry a téměř nereálné ho rozzlobit. Tohle bylo jen takové rutinní umravňování posádky.

„Tak tohle jsem tedy měl vidět,“ udělal Vinc pár kroků ke kapitánovi.

„Přál sis přece, aby se něco začalo dít, ne?“ měl pravdu, jejich loď a její posádka si žila vlastním životem.

„Dohlížej na ty chlapy a dávej pozor, a tvá péče se pak vrátí. Jsou to sice vrazi, násilníci a zloději, ale bez nich bychom tu nebyli ani my.“

Vinc mu nemohl upřít, že na tom opravdu něco bylo. Kapitán Mendoza vždy zastával velmi opatrovnický postoj a osobně znal snad každého muže na své lodi. Opravdu zvláštní přístup od někoho, jehož obživa byla přepadávání ostatních lodí a drancování pevninských osad. Něco se však Vincovi na něm dnes nepozdávalo.

„Nejsem nějaký zelenáč, abych nepoznal, že vás něco trápí,“ nadhodil.

„Trápit, mě? Co může trápit starého muže, který má všechno?“ začal se smát, až mu z hlavy spadl klobouk.

„Jen bych ocenil trochu vánku ve svých zbytcích vlasů. Bůh moře nás sice poctil klidnou cestou, ale my teď máme celkem na spěch.“

„Však máme jen jednu loď… nemáme flotilu, i když dorazíme pozdě, tak jen posbíráme zbytky. Přece to není nic, s čím by si korzáři sami neporadili,“ nechápal Vinc tolik povyku kvůli jednomu nepříteli.

„Korzáři jsou spíš takové mořské krysy, útočí v hejnu, ale sami se klepou strachy. My máme ale jiný problém,“ sebral kapitán svůj klobouk ze země a vytáhl z něj ukrytou mapu. Nebyla to žádná mapa pokladu nebo nějakého tajemství, prostě jen obyčejná námořní mapa, kterou bylo dobré mít stále u sebe.

„Pojď blíž, Vinci,“ přitáhl si ho za rameno k sobě a roztáhl ten kus papíru. Prstem začal rejdit ze strany na stranu, aby se zorientoval.

„My jsme tady,“ zabodl nehet někam doprostřed moře.

„V mapách se vyznám, to přeci…“

„No jo, hned se nečerti. To důležité je, že je před náma ještě sakra dlouhá cesta a jestli do večera nezačne foukat, budem muset upravit kurz.“

Hm, tohle se Vincovi zrovna moc nepozdávalo. Jeho ruka se přesunula k místům, kde byla vyobrazena spousta nehezkých znaků od lebek až po potopené lodě.

„Tuhle část Karibiku znáš?“ zvedl své husté šedé obočí kapitán.

„Nic, co by stálo za návštěvu. Jen místo, kde se točí bouře a pověry námořníků o všem možném a nemožném.“

„Přesně tak, mořská propast. Ďáblův trojúhelník. Pekelný chřtán… Ostrovy sirén. Má to spoustu jmen a my možná některé z nich poznáme na vlastní oči,“ blafl si ze svojí dýmky Mendoza.

„Na pověry jsem nikdy nevěřil, a dokud na vlastní voči neuvidim nějakou mořskou pannu nebo čarodějnici, tak ani nezačnu. Projeli už jsme mnoho bouří a nic krom vody a blesků v nich nebylo,“ opovržlivě založil Vinc ruce na prsou.

„Přeju si, aby ses tentokrát nemýlil, hochu…“

Dnes si představíme důstojníka Santose, tento voják, bohužel má špatnou pověst, nejspíše je to tak nějak v podvědomí všech, kdo píšou příběhy, protože jakoukoliv fikci, co jsem četla, měla vždy Santose jako záporáka. Možná je to jménem nebo příběh prostě potřebuje i tu temnou stranu. Ne všichni vojáci jsou dobří i přes to, že stojí na té správné straně. Každý člověk má své silné a slabé stránky stejně tak emoce, pocity i náladu.

Santos je prostě ne příliš pozitivní postava a přesně, jak si ho Hyppolita představuje je muréna, temná a rychlá, která je nebezpečná a číhá, než zaútočí. Určitě se mu podaří naši hrdinku nejednou překvapit.

Další slovo bych věnovala Poslední modlitbě a její posádce. Ta bude mít v naší povídce sice menší roli, ale zato důležitou a ještě se rozhoduji, zda ji tam v průběhu nějak nezamotám, když už si buduji vykreslení takhle od začátku, byla by škoda, je tam nezamíchat. Zvláště, jak by se vám líbilo přátelství mezi Vincem a Hyppolitou? Něco takového by se jistě nezamlouvalo kapitánovi ani Lesarovi, ale uvidíme, vztahy jsou vždycky složité, že? A jakpak se jí bude dařit se Salazarovým oblečením? No, musíte si počkat na následující kapitolu, která bude hodně zajímavá J

Také zde musím poděkovat mému kamarádovi, se kterým jsem vytvářela tento příběh, a který mi opravdu hodně moc pomohl. Děkuji.

Loď

Kapitola 5.

El Carnicero

Plán?
Hodit hadry na zem, servat ze sebe novou uniformu a zalézt někam do kouta, než loď dopluje na místo určení? Rozhodně skvělý nápad, co by dokonce i dával smysl. Puerto Rico navíc nebylo nikterak daleko, možná tak dva dny plavby? To jen odhadovala podle toho, že jednou slyšela muže, jak se o tom baví u kostela. Jenže to by nebyla Hyppolita, aby se nerozhodla pro nebezpečnější možnost. Když už se z ní stal oficiálně námořník pod vlajkou Španělska, tak ať je to alespoň k něčemu.

Pár věcí si ale musela nejprve ujasnit. Jak jen to bude možné, prošmejdí celé podpalubí a najde Olivera, to byla priorita číslo jedna. Ta loutka ji občas přiváděla k šílenství, ale její absence byla ještě mnohem horší, jelikož tu vznikala dvojnásobná šance na odhalení.

Dále se vyhnout jakémukoliv kontaktu s hrubým důstojníkem murénou. Otřásla se. Ten byl stále největší hrozbou jejího přestrojení, protože se na ni nebál sáhnout, zařvat, a dost možná by ji mohl i zbít.

A možná ještě… dát si pozor na případné setkání s tím mladým zlodějíčkem jídla. Pokud by si všiml jejího náhlého poklesu hodnosti při dalším střetu, možná už by si jejich setkání nenechal pro sebe, a co víc, ve stejné třídě otroků na lodi by ji možná začal tyranizovat.

Hyppolita nebyla stavěna k boji, byla žena, ne válečník, nedopadlo by to dobře hlavně pro ni, pokud by před potyčkou nevyložila ostudně všechny karty na stůl, a k tomu by jistě patřila i ostudná prohlídka.

Čím více ji někdo viděl, tím každá další indicie vedoucí k ní, by jen přilévala olej do ohně, a na dřevěné lodi se požár šíří velmi rychle. Uzavřený prostor a všude voda, není kam utéct jen skočit a utopit se...

Dobře, tohle byly body, kterých se musela držet stůj co stůj, tak proč teď právě lezla hloupě do kapitánových kajut? Že by z vděčnosti, že ji seňor Campillo zachránil před murénou? Odůvodnila si, že ano a bylo to hloupé.

Konečně se dala do pohybu a snažila se co nejvěrohodněji napodobovat mužskou chůzi. Tuto práci jí velmi ulehčovaly panáky kořalky, které měla v sobě. Vyřešily tím i problém s jejím něžným hláskem, protože měla od té ohnivé vody stále popálené hlasivky. Motala se tak podpalubím snažíc se působit dojmem, že přesně ví kam má namířeno. Vždy, když byl čistý vzduch, nakoukla nenápadně do nějaké kajuty nebo výklenku a hledala svoji zatoulanou hračku. Nacházela ale jen další ubikace posádky, skladiště s prkny, nářadím, a dokonce i místnost s celami, do které jen rychle nakoukla. Ty byly naštěstí prázdné, ale z pohledu na kovové mříže jí přejel mráz po zádech. Opravdu netoužila po tom, prohlédnout si je z druhé strany.

Ochomýtala se tak podpalubím několik dalších minut, dokud pohledy okolních námořníků nezačaly být až příliš podezřívavé. Bylo to jasné znamení, že je nejvyšší čas změnit prostředí a raději se vydat na horní palubu. Díky nabručenému Santosovi sice věděla kudy, ale i tak se musela opravdu hodně přemlouvat ke každému dalšímu kroku. Od denního světla ji dělilo jen poslední schodiště, a pak… Vlastně ani sama nevěděla, co ji nahoře čeká.

Když se minulou noc plížila na galeonu, nikde nebyla ani noha a vidět bylo sotva na krok. Jenže ani teď neviděla o moc více. Byl sice krásný slunečný den, ale její oči si až moc přivykly šeru a temnotě podpalubí. Oči začaly slzet i proklatě pálit a ani několikáté promnutí jejímu utrpení nepomohlo. Instinktivně si tak stáhla klobouk trochu více do čela kvůli stínu, aby viděla, kam jde právě v čas, aby se nezamotala do smotku lan, které vypadalo jako klubko hadů. Naštěstí se rychle zarazila, když si uvědomila, jak moc si mohla jedním neopatrným pohybem uškodit. Odhalit své ohnivé kadeře přímo pod sluncem a před celou posádkou, když by se válela na prknech v dost neženské pozici, by byl opravdu rychlý konec celé cesty, tedy, pouze té její.

Hyppolita se ujistila, že ven nevyklouzl ani jediný vlásek a hlavně, že není cílem žádných zvědavých očí. Měla štěstí, všude kolem sice byla spousta mužů navlečených do stejně barevných uniforem, ale zdálo se, že nikdo z nich nemá čas na sledování okolí. Každý měl zřejmě přidělené rozkazy, které musel do puntíku splnit. Panoval zde opravdu řád a posádka svou souhrou připomínala spíše dobře fungující stroj. Proto opravdu nebylo moudré lelkovat uprostřed všeho drilu s rukama plnýma kapitánského oděvu.

Bylo jedno kudy, ale Hyppolita se chtě nechtě musela dát opět do pohybu. Vydala se směrem, kde se na ostatních normálních lodích nacházela kapitánova kajuta. Šla podél krásně vyřezávaného okrasného zábradlí z tmavého dřeva, pak vystoupala po několika schodech, až na nižší můstek, kde ji vítaly masivní dveře s ocelovými panty. Pokud měl kapitán zvaný La Carcerino někde sídlit, bylo to rozhodně na druhé straně této děsivé pekelné brány, za kterou mohlo číhat doslova cokoliv. Otázkou ale zůstávalo, kde sebrat odvahu a zaklepat?

Až teď si Hyppolita uvědomila, co za osobu se ukrývá na druhé straně s její neochvějnou proslulou pověstí dost děsivou, aby každého člověka donutila se na patě otočit a odejít.

Něco jí říkalo, že důstojník Santos byl jen slabým odvarem svého kapitána. Navíc posádka na palubě Tiché Marie, která ani očkem neuhnula od svých povinností, také nevěstila nic dobrého. Na téhle lodi vládl strach a ten se pomalu začal zmocňovat i jinak odvážné Hyppolity a jejích končetin.

Gracias a dios por el alcohol.

Čas se ale krátil a nervozita rostla jako příliv, který ji zaplavoval. Nejraději by jako nějaký malý kluk jen zaklepala a donášku hodila ke dveřím. Úkol by přece splnila a možná by stihla i nepozorovaně utéct, ale bylo to moudré? Chtěla na svou hlavu seslat hněv někoho, kdo si zasloužil tak děsivou pověst celého Karibského moře?

„Vzchop se, jen dáš jednomu řezníkovi jeho naškrobené hadry, a pak zmizíš… uvidíš, copak by se takový člověk obtěžoval s poslíčkem? Ani tě nebude vnímat, nestojíš mu za pohled, holka,“ domlouvala sama sobě tiše, aby si dodala odvahu.

„Tak jo, jeden krok, a teď ještě jeden a… ještě zaklepat…“ mumlala si. Ženina něžná ruka se opravdu zvedla a třikrát silně udeřila do kovových dveří pěstí.

**************************************************************************************************************************

Lesaro byl tak zabrán do svých myšlenek a listování v deníku, že spíše vypadal jako ztracený cizinec bloudící po neznámé lodi. Když procházel kolem nějaké živé duše, nezavadil o ni ani pohledem a jen tiše pokračoval dál. Ne, že by snad posádka potřebovala jeho dohled. Většina mužů měla prvního důstojníka v té nejvyšší úctě a stačila pouhá mužova přítomnost, aby se plně věnovala svým povinnostem.

Lesaro tak prošel až do podpalubí, kde nabral směr ke své kajutě. Tuhle cestu znal jako své boty, takže mohl své myšlenky dále směřovat k té tajemné ženě. Nikde v deníku se přímo nepopisovala, ale podle indicií se Lesarovi dařilo sestavit alespoň přibližný popis. Rozhodně byla spíše drobnější postavy, protože si občas stěžovala, jak jí nikdo nechtěl pomáhat a musela tahat zásoby pro svůj obchod. Oči měla po matce, které údajně zářily barvou azurového moře. Také se zmínila o zlatavých vlasech, které si při práci v dílně stahovala do culíku, aby se nepřilepily na její čerstvě nabarvené výtvory. Možná si představoval i některé další části, ale nic z toho už v deníku popsáno nebylo, byla to vyloženě jen jeho fantasie.

Opravdu to byla jen noční zábava nějakého šťastlivce jeho posádky? Přemítal znovu. Kdyby ano, možná by i trochu záviděl. Nechtěl své muže zase podceňovat, ale podle vyjadřování a znalostí, se tato neznámá dáma zdála trochu mimo jejich třídu.

Pokud ji tedy nespojoval s nikým z posádky, jak se její deník dostal záhadně až na palubu? Zajímala tu ženu snad vojenská loď? Chtěla zažít nějaké nebezpečí nebo snad před něčím utíkala a hledala pomoc?

Než Guillermo dorazil do své kajuty, hlava se mu točila množstvím scénářů, které se mu podařilo přehrát v hlavě. V takovém rozpoložení si musel chvíli odpočinout, přeci jen byl bdělý celou noc.

Usadil se ke stolu ve svém pokoji a měl obrovskou chuť se něčeho napít a tím nemyslel vodu. Potřeboval trochu ulevit své těžké hlavě a zahnat obraz té ženy pryč, který ho pořád pronásledoval. Jenže jeho ostré smysly se o slovo přihlásily samy bez jediné kapky alkoholu. Přeci jen byl pořád voják a jako takový musel být vždy ve střehu.

Lesarovu pozornost upoutal prostý věšák v jeho kajutě. Za normálních okolností se na něm nacházela precizně upravená uniforma. Uniforma byla vojákův majetek, něco, co ho odlišovalo od běžného člověka. Odznak, který odpovídal jeho tvrdé službě. Tak jak si mohl někdo dovolit sáhnout na tu jeho? Přesně si vybavoval, jak ji ráno dával na své místo, když ji přinesli z prádelny. Teď ale byla pryč a důstojníkovi se nechtělo věřit, že by byla jeho paměť v tak špatném stavu.

Vstal a zhluboka se nadechl, určitě se to dalo nějak vysvětlit. Ještě jednou se rozhlédl po kajutě, v naději své vlastní roztržitosti. Třeba ji jen někam odložil. Jeho opečovávaný mundůr ale neležel ani na lůžku, a ani na jiných odkládacích místech. Někdo ji prostě musel odnést!

Pro jistotu se rozhodl zkontrolovat podstavec, kde byla naposled pověšena. Netušil, co by tam mohl najít, ale instinkty mu cosi našeptávaly.

Prohlížel si konstrukci, která kopírovala tvary lidského těla, ale nikde ani známka po možném zloději. Byla to ztráta času a jediné místo, kde mohli o jeho milovaném úboru vědět něco víc, byla prádelna. Otočil se na podpatku, připraven okamžitě vyrazit. V ten moment se ale něco zablýsklo na podlaze. Myslel si, že je to jen nějaké smítko nebo usazená vlhkost, jenže když se k té věci sehnul, zjistil, že je to dlouhá zlatá nit. Ne, na nit to bylo moc tenké. Byl to vlas. Přesně takový, který ještě před chvílí zářil v jeho představách…

Trochu se mu sevřelo hrdlo a nasucho polkl. Tolik náhod najednou? Bylo možné, aby se ta osoba opravdu nacházela na Tiché Marii? Pokud ano, musel okamžitě jednat. Tohle rozhodně nebylo bezpečné místo pro ženu bez dozoru. Nicméně jeho cíl se nezměnil, naopak ještě více nabyl na vážnosti.

Guillermo se okamžitě rozeběhl do chodby a následně ke schodům, které vedly o patro níže. Tentokrát si každého člena posádky, kterého míjel, raději dvakrát prohlédl, než se vydal dál.

Chtěl si být jistý, že pokud se ta nešťastnice nachází na palubě, tak to bude on, kdo ji najde jako první, jinak se rozpoutá peklo.

Lesaro celý zadýchaný doběhl přes všechny místnosti až do hlavní části prádelny, kde rozrazil dveře jako divoch. Okamžitě tak na sebe strhl pohledy všech pracovníků v místnosti. Takové neurvalé chování by čekali od hrubiána Santose nebo možná od samotného kapitána, kdyby do těchto míst někdy zavítal, ale Lesaro?

„No copak příteli, tak moc toužíte po vyžehlené košili?“ nastoupil před něho seňor Campillo, jako živý štít pro své ostatní hochy.

„Seňore Campillo, omluvte mé hrubé jednání,“ kál se Guillermo. Na vteřinku se ale zarazil. Jak nejlépe formulovat své problémy? Vytroubit fakt, že se na lodi mohla pohybovat žena, rozhodně nebylo nejmoudřejší. Ještě, že patřil mezi ty muže, kteří nejprve mysleli, a pak stříleli.

„Víte, jak si potrpím na preciznost, příteli? Nestalo se nějaké nedopatření s mojí druhou uniformou? Nějak…“ snažil se co nejméně působit jako blázen hledající pouze nějaký kus oblečení. Chtěl pokračovat, ale Campillův knír se rozestoupil v širokém dobrosrdečném úsměvu.

„Já věděl, že byla vaše,“ spráskl tlouštík ruce a začal se smát na celé kolo.

Lesaro měl co dělat, aby najednou zachoval klid. V duchu se modlil, že tím myslel jen jeho uniformu.

„Někdo od nás to popletl a poslal tu s vašima důstojnickema cvočkama nějakýmu zelenáči. Ten si tak aspoň na chvíli vyzkoušel, o jak moc líp se máte,“ už se nesmál jen on, ale i muži za jeho zády.

„Trochu v tom plandal,“ přidal se jeden z nich a předvedl rukama situaci.

Lesarovi se začínalo dělat o něco lépe. „Takže ji má ještě na sobě?“ hlavou mu probleskla myšlenka krásné mladé ženy v důstojnické uniformě. Jeho uniformě.

„Bohužel, neměl moc štěstí, aby si ji pořádně užil, narazil totiž na důstojníka Santose. Ten jeho psí nos okamžitě vyčuchal, že je něco špatně. Sí, představte si, že nám sem toho chudáka normálně dotáhnul a skoro to z něj serval,“ vyprávěl seňor Campillo a spráskl ruce jako v modlitbě.

První důstojník si to představoval, ale rozhodně nečekal střet té ženy se vzteklým Santosem, který měl od setkání u kapitána dosti špatnou náladu. Na čele se mu začala dělat hluboká vráska.

„Doufám, že jste ho před tím řvounem zachránili,“ zavtipkoval Guillermo, aby se dozvěděl co možná nejvíc.

„Seňor Campillo je hvězda… loď může jít klidně ke dnu, ale my tu budem v suchu,“ opět se zapojovalo obecenstvo. Knírač na ně jen mávnul rukou, ať si hledí své práce se zašíváním děr a žehlením.

„Nebojte, Santosovi jsme zabouchli dveře před nosem a tomu chudákovi vrátili chuť do života naší ohnivou whiskou. Rozhodně to potřeboval, byl bílej jako stěna.“

„Málem to s ním seklo. Chudák ňiňo,“ propuklo opět veselí u stolu, když se Campillo chvíli nedíval.

Oh, Santa María, s tím jejich patokem se dala leštit děla, co to mohlo udělat s křehkou ženou? přemítal Lesaro v duchu, a skoro na něho šly mdloby. Obavy rostly geometrickou řadou.

„Vy jste byli vždy srdcem Tiché Marie,“ pokračoval už nahlas Guillermo a vzdal námořníkům opravdu rádoby cynickou poklonu.

„Ale, kde je ten… mladík a uniforma teď?“ šel znovu k věci a tentokrát už tlačil na pilu. Musel vědět, kde je, a pak se s celou situací popasovat.

„No coby, dali jsme mu jinou, co mu náležela a nechali ho převlíct tam vzadu,“ usmíval se Campillo potěšen předchozí pochvalou. S Lesarem to však bylo jak na houpačce a jeho obavy opět vzrostly do nebe. Než ale stačil něco říci, Campillo se opět ujal slova.

„No a pak jsme možná trochu zneužili situace,“ pokrčil rameny, čímž taková hora svalů dávala najevo rozpaky. První důstojník si musel trochu povolit límec u krku. Až do teď si myslel, že je možné vše ještě zachránit, ale šance teď povážlivě klesly po řečených slovech.

„Zneužili situace, pánové?“ opakoval trochu přísněji, s okem upřeným přímo na knírače. Ten stáhl ruce za záda, jako chlapec, který se opravdu styděl za nějaké darebáctví.

„Já vím, že se to nemá, ale…“ napínal celou situaci. Lesaro byl opravdu klidné a rozvážné povahy, ale nyní měl chuť po tom prádelníkovi opravdu skočit. Zvlášť, pokud se té ženy jakkoliv dotkl a zneuctil ji nebo některý námořník okolo stolu nebo dokonce všichni. Takový pokles morálky by neobstál ani u něho ani u kapitána.

„No, vrazili jsme mu do ruky balík s kapitánským prádlem a poslali ho to odevzdat nahoru.“

„Cože jste udělali?“ Lesaro doslova nadskočil a vyjekl jako by se jednalo o nejhorší možný přestupek.

„Já vím, že se to nemá, důstojníku Lesaro a tyhle zásilky máme osobně tahat my, ale… z kapitána jde v téhle době takový strach a je podrážděný na cokoliv se podívá…“ sypal si popel na hlavu seňor Campillo. V tu chvíli už to ale bylo marné, a nebylo se před kým obhajovat.

Lesaro vystřelil ven, stejnou rychlostí jakou předtím vpadl dovnitř. Už bylo nad slunce jasné, že deník, zmizelá uniforma a zlatý vlas, nebyly jen shoda náhod. Byl by neskutečný hlupák, kdyby neviděl jasnou pravdu před svým jediným okem.

Modlil se, aby ta žena měla dostatek rozumu a někam se schovala, dokud loď někde nezakotví. Jenže když už se odhodlala sebrat jeho uniformu, obával se nejhoršího. V duchu proklel odvážné seňority.

„Bože, matko panno milosti plná,“ zaklel bez dechu, „mohli ji nasměrovat kamkoliv, ale oni ji pošlou rovnou do lví klece,“ zabědoval s nadávkou na rtech.

Lesaro procedil skrze zuby těžký nádech, zatímco vybíhal na palubu. Nestačil už se zeptat, před jakou dobou tam tu chuděru poslali, ale teď záleželo na každé vteřině. Když vyběhl poslední schod na denní světlo, okamžitě ostřil směrem ke kajutě El Capitána.

„To ne!“ zatrnulo mu. Matně viděl, jak postava v obyčejném námořnickém mundůru pomalu vchází dovnitř a v rukách drží nějaký černobílý balík. Jen o pár vteřin později, se dveře s bouchnutím zavřely.

**************************************************************************************************************************

Hyppolita vyvažovala svůj náklad na jedné ruce, zatímco druhou zabouchala na dveře. Na první zaklepání nikdo neodpovídal, a tak se zmateně rozhlédla v kruhu kolem sebe, ale nikoho na palubě ve stejné uniformě, kterou právě držela, neviděla. Rozhodně by si v ní nikoho jiného nespletla, byla tak odlišná sama o sobě, že by musela být slepá.

Byl kapitán vůbec uvnitř? Slyšel klepání nebo se jen neobtěžoval ji pozvat dál? Nejspíše nechtěl být rušen.

Žena natáhla uši a tiše se zaposlouchala, zda neuslyší kroky nebo nějaký rozhovor. Téměř neodolala přitisknout ucho ke dveřím. Pokud s někým konverzoval a nechtěl být vyrušen, pochopila by to, ale nic tam nebylo. Nic, možná byl jen neslušný nebo hluchý, nakrčila Hyppolita nos. Nebude tu přeci stát celé dopoledne.

Dobře, zaťuká ještě jednou, a když nic, prostě tam vejde, odevzdá věci, a pak vypadne, což znělo ještě lépe, než kdyby tam El Carnicero byl, třeba měla štěstí, a byl právě někde na obhlídce něčeho, čemu se musel nutně věnovat.

Hyppolitě ta myšlenka zvedla náladu, tak prostě kopla do dveří špičkou boty, až dveře zavrzaly v pantech a La María Silenciosa zanaříkala.

Vydržela tam hloupě stát ještě pár vteřin ze samé slušnosti, než se natáhla po kované klice vytepané do zlaté lví tlapy.

Náhle se dveře rozletěly dokořán tak prudce, že samotná klika se od ní vzdálila takovou rychlostí jako vystřelená kulka, než ji uchopila. Kdyby ji držela, asi by letěla dopředu přímo na muže, který teď stál proti ní a tyčil se jako tvrdá skaliska, o které se nevyhnutelně roztříští každá loď nebo v jejím případě ženský hrudník.

„Řekl jsem ingresar, vojáku, neslyšel jsi? Takové hrubé zacházení tyto dveře nestrpí,“ spustil hlas přísně, až se viditelně zachvěla a zastyděla se za sebe.

Hyppolita zírala poníženě dolů na černé vyleštěné boty, ve kterých teď mohla vidět svou ohromenou tvář, která se nemohla zmoci na slovo, když ji kapitán káral tím autoritativním hlasem, ze kterého prýštila kyselá nespokojenost nad jejím chováním.

Vážně si myslela, že tam nikdo není, jak dokáže být štěstěna pěkná mrcha. Mohla si popřát k dobrému začátku, ale něco jí říkalo, že stejného uvítání by se dočkala v jakoukoliv denní nebo noční hodinu.

Hyppolita instinktivně zabořila hlavu mezi ramena před býkem a jeho ostrými rohy. Prudkost otevřených dveří ji přimrazila na místě, ale jeho slova… i přes očividnou zbabělost měla na jazyku něco, co by mu do očí nemohla říct.

„Omlouvám se, kapitáne, klepal jsem a nikdo neodpovídal, možná jsou dveře příliš silné nebo byste měl více křičet,“ do ženina tónu se vetřelo více opovážlivosti. Vzdorovat někomu jako El Matador del Mar bylo velké pokušení. Ticho ale nebylo dobrým znamením. Hyppolita začala zvedat oči od země, protože, ty které na ni již shora hleděly, byly jako žhavé uhlíky položené na kůži. Téměř cítila, jak ji propaluje tím nesouhlasným povýšeným pohledem, který…

První, co viděla, byly dlouhé nohy schované v černé látce kalhot, známá vesta nad kolena, kde se kolem boků ovíjel kožený pásek se zlatou vkusnou sponou. Hlavice rapíru vykukovala hrdě zpod kabátu a neustále ji ujišťovala, před kým stojí a jaké jí hrozí nebezpečí.

Hyppolita věděla, že by se neměla dívat výš, ale opravdu by litovala, kdyby se na nechvalně známého řezníka moří nepodívala. Říkejme tomu, ta prokletá ženská zvědavost, která vás vždy zavede do záhuby.

Přímo v úrovni jejích modrých očí byl jeho široký hrudník, jež zaplňoval prostor dveří a bránil v postupu do kajuty. Kousek nahoře byl začátek černého uzlu vázanky, za ním se skrýval široký krk a býčí šíje, než nastoupila široká brada a pevné čelisti. Teď už musela hlavu mírně zaklonit, jak obrovský byl, a to nepřeháněla, měla z toho husí kůži. Čelit takovému muži chtělo hodně odvahy.

Salazarově obličeji dominoval římský přísný nos, výrazná ústa, jejichž konce se teď nehezky stáčely mírně dolů, což značilo ne právě přívětivou náladu a rozpoložení myšlenek. Usmíval se někdy ten muž nebo nevěděl, jak se to dělá?

Po stranách tváře byly upravené delší tmavé kotlety, které se Hyppolitě nikdy u mužů nelíbily, ale tady musela uznat porážku. Vlasy černé jako uhel mohly dosahovat k ramenům, odhadovala, ale byly úhledně až puntičkářsky stažené vzadu tmavou stuhou. Alespoň nenosil paruku jako ostatní důstojníci, což značilo nejspíše nechuť k takovým módním doplňkům, navíc se neměl za co stydět. Nejvíce zraňující byl však pohled pod hustým tmavým obočím upřený na ni. Ať se snažila, jak chtěla, nedokázala v jeho očích číst, byly příliš záhadné, matoucí a tvrdé jako ocel, ale… Sám o sobě byl ten muž velice nečekaně přitažlivý. Měl své nepopiratelné osobní kouzlo, jež ho obestíralo a na to nebyla připravená. Cítila se náhle rozpačitě a nejistě před šelmou jeho vzezření.

Poslední věcí, kterou si připustila, bylo, že nebyl starý, jak si představovala, byl v nejlepších letech, vyzrálý a s charismatem, jež předčilo všechny muže se kterými, se kdy setkala. Kdyby je postavila do řady, kapitán El Carnicero by vždycky vyčníval.

Malé vrásky na obličeji, jež se daly sem tam najít jako stopy starostí, jen podtrhovaly onu drsnou přitažlivost a lákaly natáhnout ruce a dotknout se olivově opálených tváří, pohladit a zjistit, zda by se takové zvíře dalo zkrotit pod ženskou péčí. Nejspíše se to ještě žádné dámě nepodařilo, jelikož ani na jedné jeho ruce nenašla prsten potvrzující závazek, ale Hyppolita neměla pochyby o tom, že měl jistě tucty amantes, které jen čekaly, až připluje ke břehu, aby se mu vrhly do náruče.

Kdo ví, proč ji ta představa rozčílila.

Když si ho prohlížela od hlavy k patě, i on po ní bloudil hodnotícím pohledem a nemohla se zbavit dojmu, že podle toho, jak přivřel oči do malých štěrbin a okolo nich se vytvořily malé vrásky, něco se mu nezdálo a nebyl s tím právě spokojený.

Musela si dát zatracený pozor na muže jako on. Bylo by snadné hodit opatrnost za hlavu a vystavit se nebezpečí vlastní hlouposti a ženské slabosti. Stále měla na mysli, co měl vše tento mocný kapitán na svědomí, kolik pirátů zabil, jaká strašidelná pověst ho provázela do každého koutu světa a z ostrova na ostrov. Stačí jediný chybný krok, varovala sama sebe… a ten mu nedopřeje.

Ticho bylo skutečně nepříjemné, zatímco kapitán Salazar prozkoumával každý kousek její mladé tváře, jako by si ho chtěl zapamatovat, než promluvit se zvednutým obočím zaměřujíc se na Hyppolitin náklad v rukách.

„Máš ostrý jazyk, ňiňo, v boji ti však nepomůže, mohl bys o něho lehce přijít, spíše bys měl pečovat o čepel svého meče.“

Až teď si Hyppolita uvědomila, že žádný rapír nemá! U figuríny žádný nebyl, měl ho majitel uniformy, a kde asi tak měla sehnat nějaký navíc? Je to velký přestupek? Má se omluvit za svou nepřipravenost?

Kapitánova ruka, která držela křídlo dveří, zmizela, když ustoupil stranou, aby mohla projít dovnitř do jeho kajuty. Pozvání bylo uděleno.

Žena neváhala a využila němého rozkazu. Raději si pospíšila a prošla kolem vysokého Španěla až doprostřed místnosti, jako by chtěla uniknout jeho hrozbě o zmrzačení. Nepochybovala, že by ji dokázal provést do konce a přišpendlit ji k mapě na stěně jako mouchu.

Při poslechu kroků za sebou, než je utlumil měkký koberec, jí přejel mráz po zádech, vážně byl děsivý svým chladem a přesně řízenými pohyby šermíře, když kolem ní prošel, aby se dostal za svůj stůl. Schválně si vybral tu vzdálenější stranu, aby se téměř střetli.

Udělal to schválně, uvědomila si, chtěl ji znejistit a znervóznit, a to se jí nelíbilo, využíval své dominantní převahy ke slabšímu jedinci, ale ona se třást nebude, přesto měla odvahu se nějak hájit a nedělat ze sebe třesoucí se hromádku neštěstí. To by u svých mužů neocenil, zbabělec neměl na Tiché Marii co dělat.

„Nebylo to myšleno neuctivě, pane. Venku je příliš hluku, není slyšet řečeného slova,“ snažila se Hyppolita o smíření, ale pokud jde o řezníka, může počítat s diplomacií?

Postava obkroužila roh stolu, a když jí ukazoval záda, jeden jeho koutek úst se mírně zvedl v jakémsi ironickém pobavení, ale když se otočil a posadil se za stůl do křesla, postrádala jeho tvář jiného citu, než soustředění na započatou práci.

„V to doufám, soldado, každý máme své místo a ty nejsi v postavení, abys drze rozprávěl s kapitánem. Nenech mladickou nerozvážnost, aby určovala tvůj směr a osud, pakliže se nechceš vrátit na pevninu s ostudou, která by tě doprovázela celý život. Está vacío?“

Snažil se ji vyprovokovat? Vyhrožovat? Oh, určitě ano, možná čekal na záminku potrestání. Proč tu všichni tak toužili po tom vidět ji v bolestech? Hyppolita zatnula čelist a byla raději zticha. Mluviti stříbro a mlčeti zlato, možná ji jen zkoušel, zda dokáže držet jazyk za zuby.

Hyppolita poslušně mlčela s mírně našpulenými rty, jak se přemáhala vyrazit do slovního protiútoku, ale vypadalo to, že mu její předstíraná pokora prozatím stačí.

Salazar uchopil odpichovátko pro měření lodních mílí a zabodl jeden konec do rozložené mapy na stole, čímž jí nevěnoval pozornost. Vychutnával si její nejistotu?

Kapitánovy oči se s pozorností orla věnovaly mapě, když si zapsal na útržek pergamenu nějaké souřadnice a poznámky, avšak stále ji nepropustil a nedal jí příkaz odejít.

Hyppolita přešlápla z nohy na nohu a netušila, zda o sobě má dát nějak vědět nebo mu měla balík položit na stůl a odejít? Co od ní očekával? Co s tím má jako dělat?

„Jsi zde nový? Nemohu si tvou tvář přiřadit ke jménům, které mi důstojník Miguel dal. Tvé jméno, vojáku?“ rozkázal Salazar, aniž by muž za stolem zvedl orlí pohled.

Hyppolita se začala potit a kolena podlamovat, měla chuť šoupat nohama, a pak utéct, přesto, že se na ni nepodíval ani koutkem oka, věděla, že má jeho plnou pozornost, jen malý dobře provedený klam. Maldita Sea, zaklela v duchu, nechtěla hrát jeho podlé hry.

Co však teď? Netušila jaká jména byla na seznamu, nechtěla ani uvést jméno, které si předtím vymyslela v prádelně, kdyby dotyčného znal, musela improvizovat.

„Jmenuji se Eduardo Rivers. Důstojník Santos mě vybral na poslední chvíli, je možné, že mé jméno nebylo na seznamu nových rekrutů, kapitáne,“ zareagovala rychle a vařila z toho mála, co se zatím dozvěděla.

„Rivers? Máš Anglické příjmení?“ podivil se zájmem Salazar, ale ani teď se nedočkala očního kontaktu. Stále byla ignorována. Polkla. Tohle bylo špatné znamení? Měla si vybrat jiné, Angličané a Španělé se nemají příliš v lásce a ona nechtěla už takhle u kapitána zapříst nedůvěru. Na to už bylo pozdě.

„Matka byla Španělka, otec Angličan, pane.“

„Zajímavé, je to pět měsíců od vyplutí z Cadíz a dosud jsem tě neviděl na palubě.“

Hyppolitiny průzračně modré oči zoufale bloudily po kajutě a všech věcech, ale duchem byla zcela jinde. Výslech byl nepříjemný, a pokud se bude ptát na další věci, na které nebude mít odpověď…

„Příliš na horní palubu nechodím, pracuji v prádelně, jsem k ruce seňoru Campillovi,“ teď byla opravdu hrdá na takovou lež, navíc jako důkaz měla jeho uniformu v rukách, muselo to být věrohodné. Muselo!

„Hm…“ dlouhé zamručení Španělského kapitána se mohlo považovat za souhlas i nesouhlas, netušila, na jaké straně mince se teď právě nachází.

Ta nejistota kousala jako blechy.

Odpichovátko se svižně přemisťovalo, špička jezdila po mapě od Portorica k Panenským ostrovům a zpátky. Nechal ji dusit ve vlastní šťávě a ona si moc přála, aby nic netušil. Nebyla zvyklá lhát, ale tohle byl stav nejvyšší nouze. Jak by se ale k tomu postavil řezník, kdyby jen tušil, že je žena, a že vše co řekla, je postavené na lžích a konspiracích.

„Moje kajuta je tam,“ prst v bílo černém rukávu ukázal ke dveřím po straně a Hyppolitu zalila blažená úleva nad tím, že ji konečně propustil. Jen pár vteřin zírala na Španělského býka, ale než stačil zvednout hlavu a zeptat se, na co ještě čeká, už se rychlým krokem rozešla na ono místo.

Od stolu ji doprovázel zkoumavý nedůvěřivý pohled samotného ďábla a pálil jako oheň. Pokud si myslela, že je hloupý, byla na omylu, rozhodně si byl každé pronesené lži dobře vědom ale přesto, že tato věc znamenala rozptýlení v důležitém nadcházejícím úkolu, kapitán Salazar vítal záhady, protože bystřily jeho smysly, a čím více stop zjistil, tím bylo uspokojení větší.

Hyppolita zadržela dech a znovu se nadechla, až když byla skryta v kapitánově ložnici. Strnula jen pár kroků ode dveří této ryze mužské svatyně. Tady neměla co dělat, žena by neměla navštěvovat cizí pánské ložnice! Pravidlo číslo jedna a druhé bylo, nelhat námořnímu kapitánovi. Přes to všechno zde byla, v jeho soukromém pokoji, cítila tu jeho zvláštní vůni.

Vnímala exotické dřeviny, střelný prach, tabák, koření, sůl. Byla nezaměnitelná a do toho se vmísila i vůně čerstvého mýdla z prádelny. Rychle téměř v panice přeletěla kajutu pohledem lapené holubice. U okna byla komoda, na ní kulatá nádoba, trocha vody, kulaté zrcadlo v rámu, kolem ručník a další potřeby, dále dvě vysoké skříně, postel, truhla, knihovna, sametová pohovka a stůl. Nebylo to nějak okázalé, ale přesto připustila, že to bylo vkusně zařízeno, avšak postel vypadala královsky a neskutečně pohodlně. Byla z třešňového dřeva, červené závěsy se zlatým lemováním, tím by nepohrdla ani vysoce postavená dáma. Hedvábné povlečení tak přímo lákalo si lehnout.

Hyppolita pocítila osten žárlivosti, že ten muž měl takové pohodlí, zatímco ona strávila noc na dřevěných tvrdých bednách v zimě a strachu. Taková nespravedlnost, kousla se do spodního rtu.

Prsty téměř škodolibě pomačkaly tuhou uniformu v rukou, než se vydala ke skříni, když ji otevřela, vykouklo na ní na ramínkách pověšených dalších pět naprosto stejných kabátů. Jak předvídatelné, ale když hledala jedno volné, vzadu na posledním místě bylo pár obleků spíše všedních, které musel nosit, když byl na pevnině mimo službu.

Žena vzala ramínko, pověsila kabát, dále přešla k prádelníku a vytáhla první šuplík, aby uklidila další šactvo.

První zásuvka obsahovala ranní potřeby jako břitvu, štětku a holící krém, hřeben. Bylo tam pár dalších kelímků a něco, co odhadovala jako prášek na zuby. To co ji zaujalo, byl jen tak ledabyle položený zlatý prsten. Třpytil se tam, žlutý kroužek s jemným červeným kamínkem, nejspíše rubín. Prsten byl malý, nevešel by se na mužské prsty, musel patřit ženě.

Možná vzpomínka? Dárek? Ale jaký muž by nechráněný dárek takto vystavoval? Nejspíše pro něho neměl takovou hodnotu, přesto tu byl. Ze zvědavosti se po něm natáhla a přiblížila jej k očím, z vnitřní strany byl vyrytý monogram. Hyppolita naklonila hlavu na stranu, jak se jí v hlavě otáčela všechna kolečka. Prsten se zaleskl, když do něho prostrčila první článek prstu, a pak si toho všimla a upustila jej. Zlatý kroužek spadl zpátky na dno mezi masti. Na pravé straně šperku byla zaschlá krev, byl tam i výrazný otisk prstu.

Žena se otřásla. Nechápala, co to znamená, a proč to tam vůbec je jako nějaká vzpomínka, která se nedala smazat, stejně jako krev na prstenu. Teď litovala, že se do šuplíku vůbec podívala. Vlastně netoužila po žádném tajemství El Matadora del Mar. Někoho, kdo si své soukromí jistě bedlivě střeží stejně jako ona.

Tady byla na cizím nepřátelském území, příliš soukromé věci, ve kterých by se rozhodně neměla hrabat a zajímat se o ně.

Raději vzala za mosazný úchyt další zásuvky. Bílé načechrané spodky už byly menším překvapením, ušklíbla se a zavřela ji, třetí obsahovala kalhoty. Poslední položka na seznamu. Teď se jen dostat rychle ven a do podpalubí.

Už se vracela zpět, když zaslechla několik vzdálených zaklepání na venkovní dveře. Možná to byla její spása, tiše proklouznout, zatímco se kapitán bude věnovat někomu jinému a neklást všetečné otázky a hrozby.

Perfektní, poskočilo jí srdce, ale nějak se nemohla odhodlat zmizet…

Hyppolita slyšela rázné pozvání ke vstupu, dozajisté hlasitější, než to které neslyšela ona. Usmála se, nejspíše její slova kapitán přeci jen vzal v potaz. Z pomyšlení, že by měla přeci jen poslední slovo, se úsměv změnil v ušklíbnutí.

Čekala hned u dveří a poslouchala, jak se dveře otevřely, a někdo vstoupil dovnitř. První kroky vypadaly jako by měl příchozí naspěch, ale pak krok zpomalil jako by při chůzi ke stolu prohledával pohledem okolí a dával si načas.

„Co si přeje můj první důstojník?“ zeptal se kapitán o něco málo ostražitě, ale v jeho hlase byla pořád znát ta nebezpečná břitva, ostří, které by se nemělo podceňovat.

Pauza vyzněla důležitě, ale Hyppolita si uměla představit kapitánovo rozladění a to, jak netrpělivě poklepává botou o koberec pod stolem.

„Armando…“ začal neznámí jako by nejprve nevěděl co říci, „opravdu bylo nutné postupovat tak… bezhlavě?“ zeptal se příchozí a napětí v kajutě se zvětšovalo a natahovalo jako smůla. Hyppolitu zajímalo, jestli kapitán ví, o čem mluví, a zda mezi sebou mají nějaký spor.

Židle zavrzala, El Carnicero se nejspíše opřel a zahleděl se na muže před stolem, ale žena neslyšela žádné okřiknutí za to, že mu důstojník říká jménem. Uměla si představit, že na kohokoliv jiného by se snesl boží hněv, ale teď… byl to jeho přítel? Měl vůbec řezník přátele? Nejspíše ano, i zvláštní věci se dějí.

Salazar něco shrnul na stole nebo něco odložil, s čím předtím pracoval, ale nebyl to muž, který se schovával za gesta, ne, ona ho viděla jako přímého muže, který neměl ve slovníku slovo strach. Něco takového k němu vůbec nesedělo.

„Bezhlavost, Guillermo? Řekni mi, toho dne kdy jsi přišel o oko, nebyl jsi první, kdo se postavil do řady na odvetný útok? Tehdy tvá odvaha vyčnívala nad všechny ostatní. Hnala tě osobní nenávist a ctižádost,“ začal kapitán.

Příchozí zavrčel, jako by mu vzpomínka jen jitřila staré rány, na které chtěl zapomenout a svému příteli právě neděkoval, že mu je pomohl znovu prožít.

„Nebyla to odvaha ale pomsta, pomsta za mrtvé děti a ženy,“ odpověděl příchozí.

„Pak by tě měla nejvíce zajímat jedna věc. Předpokládám, že jedním z nepřátel, proti kterým budeme stát je kapitán Mendoza. Ve tvé paměti je předpokládám, stále zcela živý obraz Poslední modlitby, jak odplouvá pryč bez satisfakce a ruky spravedlnosti.“

Tentokrát byla pauza ještě delší plná pochyb a nevěřícného zájmu, když druhý pravil: „Ta lstivá krysa si zaslouží viset na prvním stěžni za své hříchy,“ zatnul Lesaro zuby a jednou rukou zakryl černou pásku, která hyzdila jeho tvář. Pod ní byl prázdný oční důlek a vodorovná jizva, která přetínala jeho obočí a kousek líce.

„Čtyři roky marně čekáš na odplatu a možná je již na dosah, není to dostatečný důvod pro zvednutí kotvy? Účty by se měly splácet do posledního dublonu,“ lákal jej Salazar, ale příslib pomsty sebesladší nebyl dostatečnou pohnutkou pro jednoho muže, ne, bylo v tom víc, o čem Lesaro netušil ani, když byl kapitánovým dobrým přítelem.

„Není v tom jen moje pomsta, že ne, Armando?“ zeptal se Guillermo se zdviženým obočím.

Očekávaná scéna je zde, první střetnutí, myslíte, že to Hyppolita zvládla dobře? Poznal kapitán Salazar, že tu něco nehraje? Vážně, když se díváte na historické filmy, jak to, že nikdo nepozná ženskou převlečenou za chlapa??? Pokud by opravdu byl někdo tak slepý, tak to většinou vždy poznáte po hlase! Pokud tedy ta mladá žena nezní jako šedesátiletý chlap, co kouří cigarety jednu za druhou, ale k takovému hlasu u silného kuřáka stejně dochází kolem padesáti a déle.

Pokud tohle opravdu Salazar neprohlédl, protože tu opravdu hodně věcí nesedí, podle jeho vlastního výslechu, tak je imbecil. Sama si říkám, že pokud bych měla podezření, stačilo by strhnout klobouk a bylo by to.

To ale není konec celé scény, navíc se naše hrdinka dozvídá, že kapitán má v zásuvce schovaný před světem zlatý prstýnek. A tady mohou začít konspirace. Je na něm krev a je očividně ženský, hádejte :D Kdyby měl nějaký velký význam, asi by ho měl neustále v kapse kabátu jako talisman, ale v tomto případě, je v šuplíku a ještě hozený mezi ostatní věci.

A další otázka, dokáže do toho všeho hodit Lesaro vidle a zachránit Hyppolitu bez újmy a odhalení?

Loď

Kapitola 6.

Staré rány nové křivdy

„Nežene tě pomsta, je tu mnohem pádnější důvod, Armando. Nemusíš se přetvařovat, znám tě natolik dobře, že bys z přístavu neodplul jako by ti hořelo za patami. Nikdy jsi mi neřekl, co se tenkrát stalo, když jsi mě odtáhl z Poslední modlitby. Ty dny na ošetřovně jsem si lámal hlavu proč? Nejsi typ muže, který se vzdává a nechá nepřítele uniknout.“

Následovalo tiché zavrčení tentokrát od španělského kapitána a zavrzání, jak byly pevně stisknuty područky židle, než postava vstala, aby čelila příteli ze stejné výšky.

„Odhodlání, někdy nestačí k vítězství, mi amigo, toho dne zemřelo mnoho dobrých mužů. Našich mužů, za které jsem odpovědný, kteří byli pýchou Španělska. Mnoho mrtvých. Mojí povinností bylo ochránit cestující i své lidi, jako kapitán válečné lodi jsem nemohl přihlížet zkáze, přinést více mrtvých na úkor jednoho vítězství. Pro mou hrdost to byla špatná bitva. Nebylo duše, která by neutrpěla ztrátu. Vím, že si toho moc nepamatuješ a můžeš být rád za blahou nevědomost, Guillermo. Teď se však vítr obrací v náš prospěch. Minulost je minulost, nejde opravit, nejde vrátit, jde jen přehlédnout a pokračovat.“

„Opakuješ, stejnou chybu jako tenkrát, Armando? Kvůli své zarputilosti a posedlosti pluješ bez potřebných zásob jako kdysi,“ oponoval smířlivěji Lesaro s pochopením. To, co hnalo samotného kapitána, byla ztráta hrdosti za kdysi prohraný boj.

„Stejnou chybu? Ne, nejsem ten muž jako kdysi, tentokrát bude vše jinak, štěstí je na naší straně, budeme připraveni, vyrovnáme starou křivdu. Teď máme šanci překvapení, útok ze zálohy. Na naší straně jsou větší zkušenosti a neúspěch bude teď na straně nepřítele. Poslední modlitba půjde ke dnu a s ní i kapitán Mendoza. To ti slibuji.“

Salazar se prošel po kajutě jako by nevydržel stát a potřeboval svou zášť kompenzovat pohybem. Zastavil se až u podstavce s navigačním zařízením. Velký, kulatý arabský astroláb byl jednou z námořních relikvií ukořistěných z pirátské lodi právě kapitána Mendozi, která mu neustále připomínala jeho jedinou prohru, zářez v jeho kůži, každý pohled na tu věc byl jako sůl nasypaná do čerstvě otevřené rány, ale to byl jiný příběh.

Salazar si jej prohlížel zády k Lesarovi a nechal přítele přemýšlet, zda se i na něho přenese nádech pomsty a vzrušení z bitvy.

Všechna slova, jež Guillermo slyšel, zněla jako posedlost, čirá spalující touha po krvi, která mohla skončit jen jedinou věcí, krveprolitím, masakrem. Lesaro jako málo který námořník, dokázal číst v kapitánových rysech. Armando něco skrýval, nebylo řečeno zcela vše a on se jen mohl domnívat, jaké bylo to tajemství, neměl však odvahu tlačit svého nadřízeného dál do nebezpečných vod.

Z těch dávných chvil před čtyřmi lety si nepamatoval mnoho, jen pokřik plný odvahy ze všech stran, výstřely, zvuky střetávající oceli mečů, a poté strašnou oslepující bolest pronikající do hlavy. Snad nejděsivější zážitek byl, když se jeho druhé zdravé oko dívalo na odraz špičky nože, který vězel v jeho druhém oku, než ho zalila krev a poslala ho do vítaného bezvědomí.

Když v bolestech ležel na lůžku na ošetřovně Tiché Marie, doktor mu sdělil, že měl velké štěstí, že není mrtvý. Nůž nepronikl lebkou a nepoškodil mozek, ale první chvíle byly plné muk a bolesti tak velké, že se v horečce svíjel a plaval v moři potu. Tehdy opravdu nemohl mluvit o štěstí jako spíše o utrpení a mučení jak duševním, tak fyzickém. Nikdo nemohl upřímně říct, že mohl cítit to samé, pokud to sám neprožil. Nikdo se ani nedokázal dostat k té hranici zoufalství a ochromení, kdy si pokládáte otázku, zda tohle je poslední nádech a zda až zavřete oči, dokážete je znovu otevřít. Pamatoval si dlouhé hodiny, kdy se svíjel na prostěradlech, kdy trhal za obvazy na hlavě v čirém šílenství, než ho přivázali, aby neviděl nic jiného než tmu.

Tehdy bylo vše dílem špatné konstalace hvězd. La María Silenciosa doplula k velké obchodní lodi právě v čas, kdy ji přepadla pirátská loď. Poslední modlitba. Nemohli pálit z děl, jinak by poškodili i Zlatého sultána. Salazar se musel rozhodnout, co bylo přednější. Buď se dát do tance s ďáblem a obětovat nezbytné duše, nebo ochránit cestující. Tedy vyhrál Salazarův správný úsudek, dnes by na to nevsadil ani dublon.

Lesaro vždy tvrdil, že se Armando rozhodl správně, ale neúspěch kapitána jen utvrdil a vytvořil kolem něho tvrdou skořápku.

Nikdy se nechtěl k tomuto dnu vracet, ale teď…

Oba muži se podívali směrem ke kapitánově ložnici, kde silně zavrzalo prkno, jako by na něho někdo stoupl.

Salazar zcela zapomněl, že jejich rozhovor není tak soukromí, jak by si přál, že je a druhý muž vypadal také překvapeně, jakmile Hyppolita vyklouzla ze dveří jako provinilec s úmyslem zajíce ztratit se v trávě.

„Je mi líto, já… nechtěl jsem rušit, pane, je mi líto…“ žena nabrala tempo, co jí velké boty dovolily, hleděla do země a doufala, že za odposlouchávání ji nestihne nějaký trest, když v tom ji někdo pohotově chytil za rukáv kabátu.

„Stůj!“ spustil Lesaro až příliš hlasitě, na což nadzvedl kapitán Salazar pravé obočí v nezodpovězené otázce směřující na svého prvního důstojníka, který se rychle upamatoval a stáhl svou ruku. Snažil se vypadat co nejméně podezřele, když se jeho oko obrátilo na třetí postavu, která vypadala, že by ráda zmizela, a to nemohl dopustit. Nemohl dovolit, že se ztratí a znovu už ji nenajde, i když teď ví, jak vypadá.

„Děje se něco, důstojníku? Něco s tímto námořníkem?“ vrátil se kapitán k formálnostem a založil si ruce za zády v očekávání vysvětlení.

Dravý pohled znovu pálil a zabodával se jako dýky do ženina těla, nemohla však být jako zbabělec a schovat se za dalšího muže, a tak jen postávala na místě.

Lesaro se snažil uvolnit a vyhnout se přímé konfrontaci s vysvětlením, což bylo jak v jeho, tak v jejím zájmu. Nechtěl kapitánovi lhát, dobře věděl, jak dobře umí prohlédnout nepravdy a chodit po tenkém ledě nebylo něco, co by Lesaro vyhledával, proto se obrátil ke kapitánovi čelem, když poukázal na Hyppolitu.

„Právě hledám někoho, koho bych přidělil panu Vargasovi, kdo by mu pomohl s počítáním a tříděním pokladu. Potřebuje schopnou a pečlivou osobu. Byl mi doporučen tento mladý muž, že to umí s čísly…“

„Já? Pane?“ vzhlédla Hyppolita a poprvé se setkala s pohledem jednookého Španěla, a v ten moment to věděla a on to věděl také. Mezi nimi proběhlo napětí, pochopení a odhalení. Ten muž věděl, že je žena a ona věděla, že on to ví, a přesto z nepochopitelného důvodu to nehodlal kapitánovi prozradit.

Měla mu být vděčná? Nebo má nějaké postraní úmysly? Možná je ještě čas na únik, odvážila se doufat a srdce jí tlouklo až v krku, prsa se tiskla do vesty. Nemohla dýchat, musela jít, běžet a ztratit se jim oběma.

„Počkám na vás venku, pane, dokud nedokončíte rozhovor s kapitánem,“ snažila se z toho vyvléknout a couvla o krok dozadu ke dveřím, ještě kousek, a pak seběhne do podpalubí, to ale Lesaro nemohl připustit…

**************************************************************************************************************************

Masivní kovové dveře zaklaply a Hyppolita se ocitla konečně na čerstvém vzduchu. Opravdu se potřebovala zhluboka nadechnout. Hodně zhluboka. Nohy se jí třásly a v krku měla sucho, jak po doušku mořské vody. Nevěděla, jestli má větší strach z prvního setkání se Španělským řezníkem nebo z prvního důstojníka, který od začátku prohlédl její tajemství. Pořád tomu nemohla uvěřit.

Nejenom, že celý převlek prohlédl, on to věděl, a skoro jako kdyby ji hledal. To přece nebylo možné? Muže s jedním okem by si určitě pamatovala a byla si jistá, že se s ním až do této osudné situace nesetkala. Mohl snad najít nějakou indicii, která by ji prozradila? Všechny své věci dobře schovala v podpalubí za haldu beden, co by tam nějaký důstojník pohledával? V prádelně také určitě nebyl, tak jedině… Oliver? Ta loutka sice dokázala Hyppolitu dostat do potíží, ale moc dobře věděl, že s cizími lidmi se nevyplácelo mluvit. Důležité ale bylo, co teď v této chvíli?

Žena bojovala s ohromnou touhou utéct, než důstojník vyjde z kajuty. Cítila se jako malé dítě, které chce zbaběle prchnout před problémy. Co ale potom, hrát si s ním na lodi na schovávanou? Tak naivní nebyla, musela něco vymyslet, a musela s tím přijít rychle, než se její zakázané dobrodružství zhroutí jako domeček z karet.

V trýznivých myšlenkách přešlapovala sem a tam, až zamyšleně udělala několik kroků k zábradlí lemující horní palubu jako poleva na dortu, ale v tu chvíli se za jejími zády ozvalo děsivě známé klapnutí a ona měla pocit, že jí někdo prostřelil srdce.

„Nikam námořníku, ani krok,“ křikl na ni hlas dosti přísně, aby ji nenapadly nějaké neuváženosti. Nehnula se ani o píď právě, když si to rozmyslela a chtěla zamířit ke schodům. Maldición! Nemusela se ani otáčet, aby poznala, o koho se jedná. Teď už úprk nepřicházel v úvahu, jinak by zburcovala celou posádku pod nimi a bylo by to ještě horší. Naháněli by ji jako psi lasičku. Hyppolita zaváhala, za to ji teď zavře dole v celách…

Lesarovi se povedlo vymanit kapitánovi ze spárů, jak nejrychleji to šlo a nyní hledal svoji kořist. Bohužel, pro Hyppolitu, to vypadalo, jako by se chtěla bez jeho vědomí vzdálit a nesplnit daný rozkaz.

To opravdu nehodlal připustit po tom všem, co musel udělat, aby ji našel. Dvěma dlouhými kroky zkušeného šermíře hladce přikročil za její záda a tiše varovně zašeptal: „vzdalovat se by teď opravdu nebylo moudré, slečno Riversová.“

Guillermo stál těsně za ní, aby jejich rozhovor byl soukromí a nic se nedostalo k nikomu v blízké vzdálenosti, prozatím.

Žena ztuhla, po zádech jí přeběhla zimnice, když si ji dobíral, dokonce cítila jeho dech na svém krku, přesto v sobě našla trochu vzdoru se situaci postavit.

„Pane, nevím, o čem to mluvíte, já…“ spustila co nejmužnějším hlasem, jakého byla v danou chvíli schopna. Opravdu se snažila o věrohodnost, ale byla roztřesená, musel tam slyšet zaváhání.

„Stačil by jeden pohyb a oba bychom hned věděli, o čem mluvím. Jenže v takovém činu mi brání čest. Pokud ale trváte na svém, nechám to na někom z posádky. Vaše tajemství, a to co se skrývá pod uniformou, pak bude znát celá loď, bezpochyby.“

Hyppolita tiše zalapala po dechu nad takovými odvážnými slovy. Bože, o jakém pohybu to mluvil? Strhl by jí klobouk? Roztrhl vestu? Její tváře hořely a nervozita byla stále více patrná.

Lesaro nehodlal ztrácet čas, proto se uchýlil k malému blafu. Svým slovům by ale nikdy nedostál, jenže to Hyppolita nemohla vědět. Po jejích zádech tak přejely ledové jazyky a ona poraženecky sklopila hlavu jako odsouzenec, který má před šibenicí říct poslední slova a obhájit se před bohem.

„D… dobře, co tedy chcete?“ tiše špitla svým normálním ženským hláskem s hlavou lehce nachýlenou ke straně, kde mohla vidět jeho profil. Neměla jinou možnost než přistoupit na jeho hru.

„Tady rozhodně není vhodné místo k soukromé konverzaci. Pamatujete si kajutu, kde jste si z figuríny vypůjčila uniformu?“

Žena zamrkala jako vyplašený vrabec zamává křídly. Jak sakra věděl i tohle? Snad nebyla ta kajuta přímo jeho? A jeho uniforma? Hyppolita to nechápala, opravdu ho podcenila a zmohla se jen na prkenné souhlasné kývnutí, jak poníženě se cítila. Teď začínají vážné problémy.

„Dobře, jděte první, nehodlám riskovat, že se mi cestou náhodou ztratíte, v čemž nepochybuji, že vynikáte,“ neodpustil si Guillermo velícím tónem, jenž upřednostňoval k posádce.

Lesaro udělal krok zpět a gentlemansky dal dámě přednost. Netušila, zda je lepší mít toho muže před sebou nebo za sebou. Hyppolita se opět napřímila a alespoň s předstíranou hrdostí se dala do pochodu. První důstojník ji s rukama za zády následoval jako nezbedného školáka a celá situace vypadala jako naprosto normální lodní rutina. S tím rozdílem, že v normálním případě by nemusel tolik krotit svůj pohled, kterým hodnotil Hyppolitu a její dobře padnoucí španělskou uniformu, která lichotila jejímu tělu.

Bez problémů nebo vyrušení došli bez jediného dalšího slova až k Lesarově kajutě, která byla stále pootevřená, tím, jak rychle z ní vyběhl. Před vstupem se důstojník ještě ohlédl, zdali se náhodou nestali terčem nějakého zvědavého oka. V dohledu chodby naštěstí nikdo nebyl, tak i tentokrát mohl Lesaro ukázat další dávku svého dobrého vychování a otevřel ženě dveře podle společenských pravidel. Při pohledu do útrob kajuty znejistěla, ale nehodlala ukázat nepříteli slabost, i když to již možná věděl a užíval si tu moc.

Hyppolita důstojníkovu ochotu nijak nekomentovala, rozhodně netoužila být s nějakým námořníkem zavřená v jedné kajutě, ale nebylo zbytí, prostě ji zahnal do slepého rohu, odkud nebylo úniku a ať chtěla nebo ne, bude muset splnit jeho podmínky, aby ji neprozradil.

Zrzka pomalu uvnitř s každým dalším krokem podléhala panice a kousala si spodní ret, byla jako na jehlách a uniforma jí náhle připadala neskutečně těsná, aby se vůbec mohla nadechnout.

Kolik toho o ní jen věděl?

„Posaďte se, slečno Riversová, máme o čem debatovat,“ ukázal Lesaro ke skromnému dřevěnému stolku v pozadí jako by jí chtěl odvést pozornost od samotných dveří za jeho zády. Vzít nohy na ramena by neprospělo ani jednomu z nich. Jakmile by překročila práh dveří, byl by konec, s tímto mužem byla alespoň malá naděje.

„Děkuji, pane, raději postojím,“ odsekla nedůtklivě a prudce se otočila jako by očekávala, že se na ni zezadu vrhne jako ničema.

„Zdá se, že já už představena byla, ale vaše jméno mi nějak uniklo,“ pokračovala a v obraném gestu si založila ruce na prsou podle sebejistého mužského vzoru.

„Omlouvám se, dříve na to nebyla vhodná chvíle, jak vidno, pokud jste si nechtěla potřást rukou přímo s kapitánem Salazarem,“ usmál se jednooký Španěl.

„Abychom napravili běžné společenské konvence, první důstojník Guillermo Lesaro, vrchní velitel ozbrojených sil na pýše Španělského námořnictva Tiché Marii. K vašim službám,“ v naučeném gestu srazil podpatky bot k sobě a snad by i zasalutoval, jenže před ním nestál nikdo jemu rovný, ale černý pasažér, i když jím byla krásná mladá žena.

„Těší mě, důstojníku Lesaro, i když za zvláštních okolností,“ zkusila to jméno na jazyku, „ale ruku vám nepodám. Jak jste zjistil, kdo jsem?“

Hyppolita byla podezřívavá, zasyčela, jako by snad v nastalé situaci byla obětí a ne pachatelem. Připomínala kočku, které někdo šlápne na ocas.

Guillermo byl trpělivější než kapitán a ostatní důstojníci, rozhodně si ale nenechal všechno líbit, zvláště od někoho, kdo tu neměl co dělat, některé konvence šly tedy stranou. Pokud nezadupe na lišku teď, mohla by se mu ohnat po ruce.

„Takový tón si vyprošuji, slečno,“ udělal hrozivě krok vpřed, „vaše situace opravdu není nikterak růžová, to si dobře zapamatujte. Nacházíte se na palubě válečné lodi, kde nemáte absolutně co dělat. Je tedy irelevantní, jak jsem se o vás dozvěděl,“ sjednal si Lesaro pořádek. Zároveň také nechtěl hned ze začátku prozradit svůj trumf v podobě nalezeného deníku. I z důvodu, že listování v něčem takovém se úplně neslučovalo s jeho čestným kodexem. Avšak účel světí prostředky, což teď bylo důležitým bodem.

Na Hyppolitu to zapůsobilo jako prásknutí bičem o podlahu, ne, tady navrch mít nebude. Domnívala se, že když bude dělat ramena, nebude si na ni dovolovat. Opravdu si uvědomila, že zde jí hvězdy nejsou nakloněny, a že její tajemství teď závisí právě na tomto muži, ze kterého mohla mít nepřítele nebo přítele.

Přehodnotila situaci.

„Co tedy... bude dál?“ zeptala se tiše se smutným až ublíženým výrazem ve tváři v očekávání nejvyššího trestu.

„No, slečno Riversová, za normálních okolností je černý pasažér neprodleně předveden před kapitána, následně podroben výslechu, polnímu soudu a rovnou je na něm vykonán rozsudek. Jinými slovy, do přístavu dorazí loď lehčí o jednoho člověka.“

Lesaro sice neměl v úmyslu ženu před sebou trýznit hrůzami budoucnosti, ale potřeboval z ní vypudit všechnu vzpurnost, alespoň pro tuto chvíli. Tato vlastnost mu u žen vždy imponovala, ale teď na ni opravdu nebyla ta pravá chvíle, situace byla dosti vážná i s jeho ochrannou rukou.

Hyppolitin výraz mluvil za vše. Úplně zbledla a její modré oči ještě více podbarvily zárodky slz, třpytících se jí v očích jako perly, avšak odmítla si je zbaběle začít utírat, nechtěla, aby v ní viděl slabou ženu.

„Ale tohle nejsou normální okolnosti,“ daroval ženě Guillermo záblesk naděje v podobě malého odpouštějícího úsměvu, který dává kněz hříšníkovi při pokání.

„Takže… vy mě nenahlásíte?“ zeptala se váhavě s malou nadějí, která hořela jako plamínek.

Lesaro byl dobrý taktik, takže věděl, že není dobré hned odpovědět. Místo toho udělal zamyšleně pár kroků po své kajutě. Možná v tom byl i malý záměr, prohlédnout si ženu, o které toho tolik četl, i z jiného úhlu.

„Pokud mi k tomu nedáte důvod, tak to nemám v úmyslu,“ pronesl odhodlaně, když si byl jist správným načasováním odpovědi.

Hyppolitě se opravdu nelíbilo, kam jejich rozhovor začínal směřovat. Sama s důstojníkem v kajutě, sice ne s takovým hrubiánem jako se setkala prvně, ale stále to byl muž na palubě válečné lodi a ty měli své potřeby, stejně jako každý námořník v přístavu po dlouhých dnech na moři.

„Co tím přesně myslíte, důstojníku?“ nevěděla, jestli má větší strach z otázky nebo z odpovědi. Zvedla pohled z podlahy k jeho tváři.

„Ze začátku bychom si mohli nalít čistého vína a vy mi prozradíte, jak jste se zde vlastně ocitla?“ nabídl mírně, „nechci lži ale pravdu, myslete na to.“

Hyppolita si trochu oddechla, a konečně tak využila pohostinnosti, kterou jí důstojník nabízel. Posadila se a místo vína přijala džbánek s vodou, kterým mohla konečně svlažit své vyschlé hrdlo. V trochu klidnější náladě pak začala vyprávět příběh, který ji zavál až na palubu této lodi. Lesaro se zaujetím pozorně poslouchal a zároveň si testoval Hyppolitinu pravdomluvnost. Díky malé nápovědě v podobě jejího deníku již mnoho faktů znal. Chtěl se ale dozvědět něco více o povaze ženy, která se před ním nacházela, a v jejichž očích se čas od času ztrácel jako námořník ve hvězdách. Povedlo se mu ale zaznamenat i drobné lži. Zejména zmínka o rodině, která měla na Hyppolitu čekat údajně v Caracasu. Kdyby ji tedy vysadil v nebližším přístavu, byla by mu hrozně vděčná, a dál by si na cestu zaplatila obchodní loď. Taková drobná lež, se ale dala pochopit, byl pro ni cizí člověk, nemusel vědět vše. Přeci jen zapůsobit na city byl dobrý tah a zněl o něco lépe, než kdyby přiznala, že je pouze osamělá žena uprostřed moře bez zjevných cílů a možností, zázemí, peněz a vlastně bez ničeho a nikoho.

Minuty ubíhaly, Lesaro se tak bavil ženinou kreativitou a schopností improvizovat i v takto napjaté situaci. Chápal, že se lidé mohou dostat do zvláštních životních situací a byl rád, že tato žena skončila právě v jeho rukou.

Když se dozvěděl vše pro něho podstatné, spokojeně pokýval hlavou na srozuměnou a zamyšleně se chytil za bradu.

„Takže stále nemáte důvod něco hlásit?“ zeptala se Hyppolita, když dlouho nic neříkal. Zkoušela ho, zda její srdceryvná lest vyšla.

„V lidech se většinou nepletu a něco mi říká, že mluvíte pravdu. Navíc bych nechtěl být ten, kdo by dával vaší rodině vědět, že se s vámi cokoli stalo, a že jste přišla k újmě,“ trochu se usmál a sledoval, jak Hyppolitě nepatrně rudnou tváře.

„Problém ale je, co s vámi?“ prohlédl si ji od hlavy k patě hodnotícím pohledem.

První myšlenka, co ženě probleskla hlavou, byla: tak mě schovejte tady.

Rychle si to ale rozmyslela, takový bláhový nápad nebyl moudrý ani ctnostný, dokonce by to vyznělo, jako by se mu chtěla nabídnout za mlčenlivost.

Jednooký důstojník byl sice sympatičtější, než se na první pohled zdálo, ale rozhodně s ním netoužila trávit více času v jedné kajutě nebo dokonce spát v jeho posteli a dělit se s ním o pokrývku.

„Prve nahoře, mluvil jste o nějaké práci s čísly? To bych určitě zvládla, umím číst i počítat, přísahám,“ vzpomněla si na jeho slova u kapitána, a teď se toho rychle chytila.

„Problém není ani tak v tom, najít vám na Tiché Marii nějaké vhodné uplatnění. Já se obávám o váš osud, až nadejde bitva, slečno.“

Hyppolitě zatrnulo a spadla jí brada, její prsty se pevně sevřely kolem pohárku, ne že by nevěděla, kde se nachází, ale nečekala, že by se musela účastnit i boje a někoho zabít. Por el amor de Dios. Spíše by byla zabita, než by se ubránila krvelačným bukanýrům.

Lesaro si všiml její vystrašené reakce a hned pokračoval. „Do dvou dnů dorazíme ke břehům Puerta Rica, kde má údajně kotvit několik nepřátelských lodí. Do té doby musíme vymyslet, jak vás přes tento střet udržet v bezpečí,“ nasadil mnohem vážnější tón. Ochránit civilisty bylo jejich hlavním zájmem.

Hyppolita sice věděla, jak se střílí z ručnice, a dokonce držela v ruce rapír, jenže to vše jen v rámci její ženské zvědavosti, nikoliv v touze po boji. Kdyby se dostala do ohrožení života, obávala se, že by stejně nebyla schopná nic z toho použít, a jen by zkoprněla strachem jako každá jiná žena. Tohle skutečně nebylo místo pro dámu, teď na ni celá situace dolehla jako kámen. Brala vůbec v úvahu všechny sounáležitosti? Rizika?

„A nemohli byste mě prostě vysadit v Puertu Ricu?“

„To bohužel nebude možné. Nejrozumnější možnost je dostat vás někam z pozornosti ostatních. Proto potřebuji nutně vědět, s kým jste se na lodi setkala, případně mluvila.“

Hyppolita se vážně zamyslela, až na pár výjimek se jí celkem dařilo vyhýbat se kontaktu s posádkou. „Když pominu vás, tak kapitán, u kterého jste mě našel. Snad neprokoukl mé přestrojení,“ zadoufala a zahleděla se na tekutinu v kovovém pohárku.

Guillermo v to také doufal, ale u kapitána si nemohl být nikdy jistý. Jeho očím uniklo jen málo co, proto byl tam, kde byl.

„O toho se nebojte, o jednotlivce se nezajímá, to je práce důstojníků,“ nechal si své obavy pro sebe a musel malinko zalhat. Salazar si byl moc dobře vědom jednotlivých členů posádky obzvláště pak těch, na kterých se mu něco nezdálo. Hyppolita naštěstí jeho slovům uvěřila a cítila se trochu bezpečněji.

„Když je řeč o důstojnících, tak jsem bohužel měla tu čest s jiným oficírem. Jmenoval se Santos, je to opravdu příjemný muž,“ přiznala ironicky a její tvář se mírně zkroutila v nelibosti.

Jak zaznělo toto jméno, Lesaro se hned chytil za hlavu. „Dios mio, to jste měla opravdu smůlu. Za jeho chování se velice omlouvám, vrhá opravdu nehezký stín na celou naši posádku. Jeho charakter není příliš gentlemanský, jak by řekli Britové.“

Hyppolita se na jednookého Španěla vřele usmála: „už jste mi dokázal, že všichni muži zde nejsou takoví.“ Rozhodla se použít trochu svého ženského kouzla a věnovat důstojníkovi upřímnou malou lichotku. Na Lesara to rozhodně zapůsobilo, i když své emoce nedával nijak znát.

„Jste si ale jistá, že vás nepoznal?“ Santos nebyl žádný beránek ani ke své vlastní posádce, ale z toho, jak se choval k seňoritám, se dělalo Lesarovi až zle. Velmi se mu ulevilo, když Hyppolita prozradila, že byl sice hrubý, ale určitě si ničeho nevšiml. Kdyby ano, dotáhl by ji ihned osobně do kapitánovy pracovny.

„Potom tam bylo několik mužů z prádelny, ale především seňor Campillo,“ počítala na prstech.

Při zmínce o přerostlém fousáči, se ani jeden z dvojice neubránil úsměvu.

„No ano, Bigote Campillo, ten, kdyby znal vaše tajemství, tak by vás sám vzal na ramena a doplaval s vámi až na pevninu,“ ušklíbl se Guillermo. Campillo dokázal přinášet veselou náladu, aniž by byl sám přítomen, ale situace byla pořád bezpochyby vážná.

„Ještě na někoho si vzpomenete?“ naléhal první důstojník.

„Hm, ano jeden chlapec, který… se mnou podělil o jídlo, byl velice mladý možná kolem dvaceti let,“ vzpomněla si Hyppolita na první osobu, s kterou se doslova srazila na lodi. Lesaro se musel chvilku zamyslet a zapátrat v paměti.

„Hm, tmavě hnědé vlasy na koncích vlnité jako cherubín, tváře spálené od slunce a hubenější?“ pokusil se zúžit hledání možných kandidátů.

„Ano, to by na ten popis sedělo. Přišel mi taky trochu plachý,“ přikývla žena v uniformě.

„Tak to je náš mladej Polo. Je to jeho první velká plavba, a zatím si tak nějak buduje postavení mezi ostatními muži. Občas má ještě své naivní mladické chvilky a dá se snadno ovlivnit ostatními, ale v jádru je to hodný hoch,“ přiznal zamyšleně.

Takže to byli všichni, co mohli znamenat problémy. Lesaro byl opravdu překvapen, že se Hyppolita zvládla tak dobře skrývat. Být mužem, hned by ji najal jako zvěda. Bohužel, teď ale měli jinou práci, a i když by se Guillermo velmi rád věnoval další konverzaci, musel i on zpět ke svým povinnostem.

„Pojďte se mnou, vezmu vás někam, kde se zatím nemusíte bát odhalení,“ vstal a v dalším zdvořilém gestu kynul Hyppolitě ke dveřím. Ta ale naopak využila situace, postavila se do pozoru a pokusila se zasalutovat.

„Důstojníku! Jsem k vašim službám! Námořník Rivers se hlásí do služby!“

No, nebyl to úplně vojenský pozdrav a omylem se jí podařilo srazit si z hlavy klobouk, ale Lesaro s úsměvem ocenil snažení. Zatímco žena lovila svoji pokrývku hlavy po podlaze, neubránil se ani jeden z nich hlasitému smíchu. Lesaro tak konečně spatřil její zlatavé vlasy, které ji původně prozradily. Byly plavé až skoro zrzavé, v šeru kajuty připomínaly kaštan. Opravdu bojoval s touhou, vzít jeden pramen mezi prsty a trochu přivonět. Hyppolita ale byla rychlejší, a hned všechny nezbedné kadeře skryla pod tmavý klobouk.

„Můžeme tedy jít?“ usmála se od srdce tím pravým ženským úsměvem, který dokázal z mužů udělat hlupáky a Guillermo musel hodně bojovat, aby se jím skutečně nestal.

„Jistě, až po vás námořníku…“ pokynul s úsměvem.

**************************************************************************************************************************

„To je naposled, co jsem se nechal navézt k něčemu takovému. Už žádná pomoc a hraní na city. Prej… já potřebuju jíst, a ty ne. Co by sis beze mě počal? … Bla, bla, bla. Vím moc dobře, co bych si počal, užíval si zbytek svýho porcelánovýho života na nějaké poličce v luxusním pokoji,“ nadával Oliver sám k sobě.

Kdyby ho někdo slyšel, jak mluví se zeleným jablkem velikosti jeho hlavy, pravděpodobně by si ho podle mluvy spletl s pravým námořníkem. Jenže, kam jen jeho umělé oko dohlédlo, nikdo v okolí nebyl. Jen pytle s moukou, nějaké sušené rostliny a pozůstatky masa. Všechno, co bylo pro malou porcelánovou loutku naprosto a úplně k ničemu. A také nic, z čeho by se dal postavit žebřík, aby mohl otevřít ty zpropadené dveře, které se za ním zabouchly. V návalu vzteku se už dokonce snažil volat o pomoc s nadějí, že ho třeba někdo uslyší a půjde se podívat, odkud zvuk vychází. Jenže bez výsledku, jako by to snad byla loď duchů. Chodil tak dokola po spíži, do kterého ho dostala jeho dobrá vůle a mrmlal si pro sebe. V duchu si představoval rozhovor se svou majitelkou, až se znovu shledají a pořádně jí vyčiní.

„No, jak já jí to vytmavím,“ dělal při tom nenávistná gesta, hrozil a zatínal prstíky. „Pokud se teda odsud někdy dostanu… však, infierno, lidi musej mít hlad. Minimálně Hyppolita by se cpala pořád, i když to na ní není skoro vidět. Mě neříkej, že námořníci snad dodržujou půst…“ nadával a klel, div se pod mírou jeho vzteku prkna neprohýbala.

„Španělský král asi nemá ani dublon na proviant pro své věrné kluky,“ reptal.

Zřejmě by jako řečník sám k sobě vydržel rozprávět ještě dlouho, ale zpoza dveří se ozvalo zavrzání. Oliver už sice ve svém jídelním vězení zaznamenal několik podobných nadějí, ale vždy se jednalo o planý poplach, po kterém akorát provrtával ten kus dřeva bez kliky pohledem. Tentokrát se ale zvuky skutečně přibližovaly.

„Teď, teď je moje šance. Hned, jak se dveře otevřou…“ spřádal plány na svůj útěk a mnul si ručičky. Jenže jen co se dveře otevřely, někdo vběhl dovnitř a okamžitě je za sebou zaklapl. Oliver měl sto chutí po tom neurvalci skočit a zakousnout se mu do nohy, jenže ten rychle zmizel někde v zadní části spíže.

No to ne, beze mě odsud neodejdeš! Pomyslel si zarputile.

Už tu nebudu ani minutu!

Loutka se rychle začala rozhlížet, čím by mohla velikána zastavit, až se bude vracet zpět.

Ha! Mám to! Oliver se rozeběhl k jednomu opřenému pytli, přes který se vyškrábal na sud. „Fuj,“ zatvářil se dost odpudivě i na loutku. V sudu byly nasolené rybí plátky zasypané ve velké dávce soli navíc, jež bránila v rozkladu, ale zápach tam byl pořád. U Neptuna! S odporem štítivě oběma malýma rukama vytáhl plátek masa a shodil jej hezky dolů, kde s mlasknutím dopadl na podlahu. Když takto vyhodil ještě několik dalších kousků, sám skočil dolů, kde je rovnou využil jako přistávací podložku pro svůj zadek. Při dopadu poznal, že to nebyl úplně nejmoudřejší nápad, když se do rybiny zabořily jeho hezké naleštěné botky z volské kůže.

Fuj, co to sakra je? Doufal jsem, že to bude slizký, ale ne tak moc, prohlížel si lepkavou hmotu, která na něm ulpěla. Na nějaké čištění ale nebyl čas, zvuky pohybu se opět začaly přibližovat.

Oliver musel svůj plán uspíšit. Rychle posbíral co nejvíce rybích kousků a táhl je ke dveřím. S vypětím všech svých magických sil je hodil ke dveřím, přesně do míst, kudy musel narušitel procházet. Když byla past nastražena, schoval se stranou do stínu a čekal. Bylo to tak, tak, protože kroky a jejich strůjce se rychle blížily, jak kuchtík spěchal s ingrediencemi v náručí zpět do kuchyně.

„Teď na to šlápne a pěkně se rozplácne. V ten moment určitě vyrazí i dveře a já budu volný,“ zlomyslně se smál v duchu Oliver démonickým hláskem a oči mu svítily škodolibostí. Jeho dokonalý plán měl ale malou mezeru. Jakmile bota oběti došlápla na kousek nastražené návnady, její majitel místo pádu k zemi zůstal stát.

„Dělej, spadni, ty třasořitko,“ skoro zařval Oliver.

„Fuj, co to je… to lepí,“ ozvala se postava shora a zazdila tak celý Oliverův důmyslný plán. Místo vyražení dveří se tak neznámý jen sehnul a sloupl tu odpudivou věc z podrážky.

Oliver doslova zuřil jako sopka, a kdyby jeho hlava dokázala měnit barvu, byla by teď rudá jako žhavý uhlík, ale jeho vztek neměl dlouhého trvání. Na hlavě mu totiž přistál právě onen kousek ryby, který ho navíc nechutně plácnul přes tvář. Neznámý ho totiž zahodil přes rameno a omylem trefil schovanou loutku. Ta se tak se zachrastěním poroučela k zemi.

„Co to bylo?“ bylo jediné, co Oliver slyšel, když mu celý výhled zakrýval načervenalý kus páchnoucí rybiny. Jakmile byl jeho pohled opět uvolněn, viděl už jen velkou ruku, jak ho zvedá ze země.

Instinktivně začal hrát mrtvého… nebo ne přímo mrtvého, ale prostě obyčejnou loutku, což mu šlo dobře, v tomto umění vynikal bravurně.

Ruka si ho přitáhla blíže a on viděl, jak se na něho zubí tvář nějakého pihovatého mladíka.

„Kdo tě tu zapomněl?“ rozhlédl se kolem, jako kdyby hledal majitele hračky.

„To je jedno, teď půjdeš se mnou. Na pevnině za tebe dostanu nějakou tu zlatku,“ škodolibě se usmál, a i se svým úlovkem se vydal ven ze spíže.

Tady je druhá část, určitě jste byli napjatí, jak to celé dopadne že? Vypadá to, že Salazar nic nepoznal, zatím to tak nechme a zaměřme se na Lesara, který dělá, co může, aby tu ženskou našel a odchytil jako lasičku v kurníku. Rozhodně to není jednoduché, představte si, že by mu Hyppolita začala utíkat, jaké pozdvižení by to vyvolalo, naštěstí ta ženská má rozum, aby pochopila, že je obklopena samými muži.

Jaké překvapení na vojenské galeoně. Nicméně se Guillermovi dá zapsat ke cti, že nehodlá zneužít situace, jinak by Hyppolitu zavřel ve své kajutě, svázal a kdo ví co. Asi by mu ukrátila chvíle v noci takovým způsobem, po kterém by ostatní námořníci mohli jen slintat.

Lesaro je úžasná loajální postava, je to záchytný bod, který má rozum a ví co dělat. Právě proto je prvním důstojníkem, za kterým může každý přijít s problémem a on ho hrubě nepošle pryč. Snaží se vyhovět a najít řešení, které bude všem vyhovovat. Později uvidíte, jakou vazbu má se Salazarem a proč jsou na stejné lodi, jejich historie je mnohem delší, než tušíte.

Navíc, víte, jak vypadá herec Lesara? Je to fešák a já bych ho brala všema deseti, co na tom, že v předloze nemá oko i ta páska mu prostě sekne a vzhledem k jeho charakteru, je to partie, o kterou jen tak nezakopnete. Lesaro sám by si zasloužil samostatný příběh, ale na ten teď nemám kapacitu.

První důstojník Guillermo Lesaro

Kapitola 7.

Vězeň

Hyppolita tentokrát následovala svého domnělého zachránce ke schodišti. Vytvořili spolu docela sehraný pár. Učila se rychle a dokázala se přizpůsobit, ač nikdy na lodi nebyla, řídila se jeho radami a následovala Lesara jako provázek v Minotaurově bludišti. Cestou do neznáma vlastně moc nemluvili jako by si chtěli utřídit vlastní pocity a myšlenky navzájem, a že bylo o čem přemýšlet. Několikrát ji sice napadlo, šlápnout mu na patu nebo ho strčit do otevřené kajuty, kterou míjeli a zmizet, ale věděla, že taková rebélie by se neobešla bez trestu a sám první důstojník by ji poté dozajisté předhodil k nohám kapitána za takovou zradu.

Pokud měla přežít mezi Španěly bez újmy, důstojník Lesaro byl jediná možná šance, která se neopakovala, tím si byla jista. Určitě by nenašla nikoho jiného tak ochotného ji skrýt. Prostě mu musela věřit. Do teď se trochu styděla za své malé lži, ale on jí také neřekl pravdu, jak ji tak záhadně vystopoval, neměl ji tedy zač soudit. Pravou podstatu jejího neštěstí mu však řekla, a starost o holý život v přístavu byl pádným důvodem vyhledat pomoc. Co na tom, že její řešení bylo unáhlené.

Hyppolita sledovala muže před sebou, to, jak se mu pohupovaly vlasy svázané stuhou, pohyb těla a nohou, jistě byl zvyklý na rychlou chůzi a ona musela občas popoběhnout, než si uvědomil, že se mužský krok nevyrovná ženskému.

„Kohokoliv uvidíte, budete ho oslovovat jako pane, důstojníku říkej jenom tomu, kdo má třásně na ramenou, to nepřehlédneš,“ říkal zásadní postřehy, aniž by se k ní otočil, prostě čekal, že si to zapamatuje na první dobrou.

„Zbytečně se s nikým nebav ve svém vlastním zájmu, tím se sníží riziko odhalení. Každý den je pro posádku jídlo třikrát denně v jídelně, vždy se střídají jednotlivé paluby. Od nejvyšší po nejspodnější. Snídaně je za úsvitu, oběd oznamuje lodní zvon a večeře je při stmívání,“ zahrnoval ji informacemi její průvodce bludištěm Tiché Marie.

„A kapitán, nejí s posádkou?“ zeptala se s obavami Hyppolita, že by na něho narazila na chodbě nebo nedej bože přímo v jídelně.

Guillermo zakroutil hlavou, „kapitán si nechává donášet jídlo do své kajuty, nejí s posádkou ani s důstojníky, pokud je nepozve k sobě, což není často.“

Zrzka si oddechla a dál šlapala v důstojníkových stopách.

„To se mi ulevilo,“ neodpustila si s rukou přitisknutou na srdce a Lesaro se usmál jejím slovům a viditelnou starostí, která z ní spadla, když byla vyslovena.

„Kam to vlastně jdeme?“ zeptala se Hyppolita Guillermových zad, jen co kolem nich prošli dva vojáci a zmizeli jim z doslechu.

„Pokud tu máte nějakou chvíli být, nemůžete bdít den i noc a bloumat tu jako duch, potřebujete někam složit hlavu,“ Lesaro si dal ruce za záda a kráčel dál přímým rozhodným tempem jako by znal každou píď obrovské galeony poslepu.

„Jedno z volných míst by mělo být zde, je to malá kajuta, ale pro naše účely postačující.“

Náhle se dvojice zastavila a důstojník ukázal na jedny z dveří.

„Hm?“ protáhla Hyppolita významně. „Všechny vypadají stejně, jak si zapamatuji, které to jsou? Podle třísek ve dřevě?“ nadzvedla pochybovačně obočí, už viděla, jak se plíží a vchází do úplně jiných dveří mezi zpocené polonahé muže, kteří se ukládají ke spánku, což by byla její smrt.

Lesarův prst obkreslil na dveřích špatně viditelnou číslici dvacet. Barva se odlupovala, ale stále byla patrná. Hyppolita naklonila hlavu ke straně a přikývla. Dále už Lesaro otevřel dveře a nechal dámu vejít.

Kajuta, o které mluvil, byla skutečně malá a bez oken, jelikož se nacházela ve středu lodi. Vešel tedy dovnitř a vzal křesadlo, aby rozsvítil svíčku v držáku, jež spočívala na prázdném malém sudu v jednom z rohů. Místnost olízlo zlaté světlo. Ta nudlička měla sotva tři metry na délku a dva a půl na šířku. Pro urozenou dámu by to byl chabý šatník na garderobu, ale pro námořníky to znamenalo více než postačující komfort. Místo klasické postele, jakou měl Lesaro, se tu houpaly dvě zavěšené sítě na trámech.

Hyppolita vešla váhavě dovnitř za prvním důstojníkem, který držel svíci. Žena v uniformě se protáhla kolem něho, dost těsně, aby ucítil její omamnou ženskou vůni, a aby se o něj otřela tělem.

„Ten, kdo vyřezal tuto loď z kusu dřeva, měl majestátní smysl pro velkolepost, ale malý smysl pro pohodlí,“ odvětila kousavě, „tady by nebydlela ani housenka.“

Lesara její poznámka pobavila, ale přeci jen si odkašlal a upozornil na otevřené dveře, a že se oba nacházeli v místě, kde dost možná spali před svou směnou jiní muži z posádky.

„Nezapomínejte, že toto je válečná loď, na pohodlí tu nikdo není zvyklý, od vojáků Španělského krále se očekává přizpůsobivost podmínkám v jejich službě a mohu vás ubezpečit, že na jiné lodi, na které jsem měl tu čest sloužit, byste raději spala mezi pytlema s nákladem než v samotné kajutě, kde běhají krysy, prosakuje slaná voda a tělo kouše chlad.“

Hyppolita stiskla spodní ret mezi zuby, jen si to představila, podle mužových slov byla tohle ta nejlepší varianta, jaká se nabízela a ona ji brala všema deseti.

„Ale pokud se vám tato nabídka zdá neadekvátní, možná vám pane Riversi cely přijdou přitažlivější,“ přistoupil Lesaro blíž a vyhříval se v ženiných rozpacích. Oh, jak ho bavilo ji škádlit jako rozmazlené děvčátko.

Žena zkřivila obličej, než se Guillermovi objevil na tváři vynucený úsměv, při kterém měl chuť vyprsknout smíchy a zatahat ji za tvář.

„Myslím, že to bude dostačující, důstojníku Lesaro,“ začala Hyppolita rychle přikyvovat. Rozhlédla se po skromné místnůstce, a pak si něčeho její bystré oko všimlo, kromě sítí, velké staré truhly na opačné straně tam bylo také jedno zapomenuté zavazadlo a rozhodně to nebylo to její.

„Eh, ten pytel tu asi nebude na okrasu. Bude tu se mnou bydlet někdo jiný?“ možná to byla příliš naivní myšlenka, ale co by tu ta věc jinak dělala? Určitě tu neležela jako dekorace a podle plnosti usuzovala, že je napěchovaný osobními věcmi svého majitele.

„Není bohužel dostatek místa, muži často spí pospolu, řekněme, že tato spací komora je nejmenší nutné zlo.“

To Hyppolitu nijak moc neuklidnilo, bude si muset dávat pozor i tady, jen doufala, že její spolubydlící námořník nebude nějaký neurvalec. Téměř jako na zavolanou se do místnosti vecpal ještě někdo, kdo zůstal ohromeně stát hned při vstupu.

„Ty?“ vyhrkla Hyppolita, jakmile jej spatřila přes Lesarovo rameno.

„Ty?“ odpověděl stejně překvapeně chlapec, v jehož tváři se měnily smíšené emoce, když zíral na dvojici, která poctila jeho kajutu návštěvou.

„Myslím, že vy dva se již znáte, Polo, tohle je…“ najednou Lesaro zaváhal, ale Hyppolita mu rychle skočila do řeči.

„Eduardo Rivers,“ ušklíbla se a zaujala povýšený postoj na starého známého.

„Ano, tady pan Rivers bude od teď spát v této kajutě. Vyskytly se menší neshody a bylo nutné provést malou změnu,“ doplnil Lesaro jako konečný fakt.

Polo v uniformě se díval nechápavě z jednoho na druhého a raději si promnul oči jako by tomu nemohl uvěřit, či spíše si jeho oči snažily zvyknout na šero na rozdíl od venkovního slunce. Jakmile několikrát zamrkal a zahnal nepatrné slzení, jeho oči se zabodly do Hyppolity, která se na něho zubila jako žralok na malou rybu.

„Ty nejsi důstojník? Tvůj kabát nemá pletence a…“ mladík najednou zalapal po dechu ne z toho, že by byl neuctivý, ale pochopil, že Hyppolita je na stejné úrovni jako on. Mladíkův výraz přešel od nevěřícného k prozření, a pak ještě dál k něčemu, co se dalo popsat jako zloba, když na ni ukázal obviňujícím prstem.

„V prádelně došlo k politováníhodné výměně šactva námořníku, obávám se, že pan Rivers nemá takovou šarži, ale věřím, že spolu budete dobře vycházet,“ rozhodl Lesaro přísně s důrazem na slovo dobře.

„Promiň za to, co se stalo předtím, tal vez me perdones,“ provokovala Hyppolita mladíka jemnějším mužským hlasem, přestože to neznělo ani za mák upřímně. Něco na něm ji prostě dráždilo a nejen to, že byl očividně o pár let mladší než ona.

Polo vystrčil umíněně čelist dopředu, pořád připomínal spíše kluka, když se zlobil, než mladého muže, ale svým způsobem se jí líbil, i tak se za Lesarovými zády ušklíbla, vyplázla na Pola jazyk, a pak si schválně dala ukazováček ke rtům, aby byl zticha.

Nejspíše to chlapec pochopil a uvědomil si, že by ho pořád jeho nový spolubydlící mohl naprášit s tím ukradeným jídlem, což by se mu nevyplatilo, hrozba biče byla pořád ve vzduchu. Polo spolkl nadávku a také se pokusil usmát, i když mu to moc nešlo. Ani u něho to nevypadalo upřímně, spíše jako by se na sebe smáli dva škodolibý skřítci, v očích jim zářilo, jak toho druhého co nejlépe přelstít a získat nad ním převahu.

„Vše je odpuštěno, Eduardo,“ zaskřípal zuby Polo velice ironicky.

„Dobrá, teď je na čase tvé nové zařazení, pojď za mnou,“ zavelel Lesaro autoritativním hlasem, a když míjel chlapce, předal mu svíci v držáku. Jakmile zmizel do chodby, byla na řadě Hyppolita. Mělo ji ihned napadnout, že tam Polo nestojí jen tak. Znovu se na sebe culili, a jakmile procházela kolem, nestřeženě jí nastavil nohu, a když zakopla, začal se pochechtávat jako škodolibé děcko.

„Stalo se něco?“ ozval se Lesaro v polovině chodby, když si všiml, že ho nenásleduje.

„Ne, vůbec nic pane,“ Hyppolita se rychle vzpamatovala, ale ještě se přes rameno ohlédla a její oči říkaly, že tohle tomu hubenýmu klukovi jen tak nedaruje.

*************************************************************************************************************************

Tam, kam nyní dvojice zamířila, bylo níž na stejné úrovni jako prádelna akorát na opačné straně. Stejně jako předtím při větším přítmí lemovaly chodbu olejové lampy, jejichž plamínky olizovaly úzké ohmatané sklo a komíhaly se v rytmu vln, na které Tichá Marie najížděla.

„Lesaro, na vojenských lodích nikdy necestují obyčejní lidé?“ zeptala se šeptem Hyppolita, jakmile sešli níže na jinou palubu, kde bylo zřetelně slyšet narážení vln na trup.

„Kvůli nebezpečí to není povoleno, ale jsou zde i výjimky. Občas se stává, že když zvítězíme a potopíme pirátskou loď nebo připlujeme k troskám, které za sebou zanechala ta špína, může se stát, že najdeme nějakého přeživšího nebožáka. V tomto případě kapitán poskytne dotyčnému dočasný azyl. A ještě než se zeptáte, váš případ pane Riversi je zcela jiný a podle toho by s vámi také bylo nakládáno,“ neodpustil si Lesaro připomenout její vážnou situaci.

„Pakliže je dotyčný nebožák zraněný, důstojník Cortez mu poskytne patřičnou lékařskou péči, než jej předáme úřadům v nejbližším přístavu. Tím naše opatrovnictví končí.“

„To je šlechetné,“ přikývla Hyppolita, ale bohužel z tohoto statusu nemohla nijak těžit, jak Lesaro řekl, nebyla nalezena polomrtvá v moři ani zachráněna z pirátské lodi, ona se sem prostě vnutila a to byl závažný problém.

Jako by Guillermo vycítil ženiny obavy, zastavil se a obrátil k Hyppolitě čelem.

„Není se čeho obávat, vaše tajemství je se mnou v bezpečí, slečno Riversová, na to přísahám,“ zašeptal, když se naklonil blíž, dokud se téměř nedotýkal nosem ženina klobouku.

„Děkuji za podporu, vynasnažím se být stínem na Tiché Marii,“ vzhlédla a v její tváři nebyl žádný předsudek jen vděčnost, před tímto mužem si nemusela hrát na silnou, cítila se s ním přirozeně a něco jí říkalo, že jeho slova jsou pravdivá. Jistě by ji nezradil.

„Vše bude v pořádku, musíte tomu věřit,“ dodal jí potřebné skálopevné jistoty a stiskl ženě prsty v dlani v povzbudivém gestu, než je nechal jít a zaklepal na první dveře vedle schodů, ze kterých se ozvalo mrzuté stařecké zaskřehotání: „vstupte.“

„Seňore Vargasi, něco tu pro vás mám, zde je asistent, který vám pomůže. Věřím, že jeho schopnosti oceníte tak dobře jako já sám,“ vešel Lesaro do kupodivu dobře osvětlené místnosti plné zlata. Hyppolita jakživo neviděla takovou pokladnici. Byly tu hromady zlatých lesklých mincí, truhly, ze kterých koukaly cennosti. Na podstavcích a kde bylo volné místo, ležely šperky, brože, poháry vykládané rubíny, zlaté svícny, stříbrné meče a krásně tepané orientální vázy i mnoho dalších věcí, nad kterými jí málem spadla čelist až na zem.

Tohle byl nějaký sen chudých lidí? Neuhodila se do hlavy a neležela někde pod schody?

Prostě musela jen stát a zírat jako slaměný panák bez rozumu nad takovou krásou. Její mozek ihned začal přepočítávat každou hromadu v dosahu. Za tuhle bych měla celý dům i se služebnictvem, za támhle tu plantáže, a to by mohlo být letní sídlo na pobřeží nové Ameriky. Pro každého obyčejného člověka, kterému se příliš peněz nikdy nedostávalo, to bylo jako spadnout do nebe a přesto, každá mince, dublon, frank nebo penny nebyla její ale Španělů. Na pár vteřin nemohla dýchat a měla pocit, že má zlatou horečku. Opravdu teď chtěla klesnout na kolena a začít se v tom množství přehrabovat a cpát ho do kapes plnými hrstmi ani nezpozorovala, že k ní Lesaro mluví, až když se pro ni vrátil a vzal ji za rukáv, aby ji odvedl dopředu ke sklopenému stolku, u kterého seděl dosti nevrlý písař.

Mužova tvář vypadala nezdravě bledě a vyzáble jako by celé měsíce nejedl, staře a vůbec by si ho možná spletla s uschlou švestkou, kdyby to na ni nevyvalilo svá malá nepříjemná očka.

Vargas natáhl hubený krk jako stará želva s výrazným Adamovým jablkem, aby si ji prohlédl jako přísný soudce před svatým stolcem. V třesoucí kostnaté ruce držel černý brk a přesto, že vypadal, že se nedokáže pohnout, v oku byla stále jiskra, že by Hyppolitu dokázal v mžiku bodnout koncem hrotu za neposlušnost.

Lesaro ženu odtáhl k tomu supovi na bidýlku. Z blízka vypadal ještě hůře než z dálky.

Ten bruite negro se vytáhl zpoza stolku se zavrzáním dřeva a zadíval se na ni jako na ošklivého švába. Suché popraskané rty se spojily v jednu nepříjemnou linii nespokojenosti.

„Zde, pan Vargas vyznává staré mravy a hodnoty, je nejstarším námořníkem na Tiché Marii,“ představil Hyppolitě někoho, s kterým si byla více než jistá, že nevydrží. Ten muž vypadal jako seschlá mrtvola, napjatě poslouchala, až mu začnou vrzat klouby a praskat kosti a ke všemu ten volný černý kabátec jako pohřební roucho co na něm vyselo. Skoro do Lesara dloubla loktem a toužila se ho zeptat, zda to ještě žije nebo to jen posmrtně mrká.

Teď bylo na ni, aby se řádně představila.

„Hm… jmenuji se Eduardo Rivers, pane, a jsem zde, abych vám pomohl v důležité práci, kterou zde zastáváte,“ odvážila se promluvit a raději hodně nahlas, jen pro jistotu.

„Možná jsem starý, ňiňo, ale sluch mi stále dobře slouží,“ zavrčel pan Vargas jako nevrlý korýš, kterého považují za vykopávku, jež by spíše měla užívat roky svého zbývajícího života někde na pláži a poklidu.

„Tvojí prací bude být zde po ruce, vojáku, všechny mince a cenné předměty potřebují sepsat a spočítat, než se loď navrátí do Španělska,“ pronesl hrdě Lesaro.

Hyppolita nepochybovala o tom, kde se všechno tohle zlato vzalo. Krvavý poklad.

„Každý zlaťák bude poté uložen do přepravních truhel a budou putovat do královské pokladnice, kde se znovu přepočítají, tudíž tě varuji před hrabivostí, mladíku, pokud zde cokoliv zmizí, bude považováno za zradu královské koruny,“ varoval ji sup, až se mu brk chvěl v ruce.

„Jsem možná mladý, ale nejsem zloděj,“ hájila se Hyppolita, přesto omluvně sklouzla pohledem k Lesarovi a jeho uniformě.

„Pokud se za něho zaručuješ, důstojníku Lesaro, pak přijímám výpomoc. Doufám, že s tímto mladým mužem, nebudou potíže jako s tím minulým.“

Jednooký Španěl přikývl na srozuměnou, „dobrá, pak je čas, abych se věnoval i jiným záležitostem.“

Guillermo udělal sotva dva kroky, když si ještě vzpomněl, co potřeboval Hyppolitě říci. Nechtěl ji tu nechat samotnou, ale věděl, že se o sebe postará, jemže potřeboval se ujistit, že vše proběhne, jak by mělo. Chtěl jí říci, že by mu po večeři měla podat hlášení, ale jak se otočil, zavadil naškrobeným rukávem své uniformy o vysoký čtyřramenný svícen ukořistěný sotva před týdnem. Manžetou rukávu nešťastně zachytil o jedno rameno, a když viděl, jak těžký svícen padá k zemi, chtěl ho zachytit. Prudký pohyb však způsobil rotaci, a když stoupl na hromádku mincí, špička boty mu podklouzla a on pozadu spadl mezi horu dublonů.

Hyppolita zpozorovala ten pohyb příliš pozdě, i ona sáhla po svícnu, ale jak jím Lesaro trhl do strany, vyklouzl jí nešťastně z prstů. Jakmile Guillermo začal padat, pokusila se ho zachytit a sáhla po jeho paži, ne že by snad měla sílu ho zastavit. Bohužel, Lesaro byl daleko těžší, a tak ji strhl sebou.

První dopadl on a nebyl to právě jemný dopad jako do polštáře. Malé mince se mírně propadly pod jeho vahou, ale přesto pekelně tlačily do zad i přes tuhý materiál kabátce, a než se nadál, Hyppolita spadla přímo na něho jako závaží.

Důstojník zaúpěl jako by mu vyrazila dech, když skončila na jeho žebrech, cítil na sobě každou ženinu křivku. Doslova. Hyppolitiny ruce sebou plácly do zlaťáků vedle jeho ramen a několik se jich rozletělo kolem jako zlatá sprška. Tvář tak zabořila do Lesarova ramene a prsa se těžce přimáčkly na důstojníkův široký hrudník.

Někde za nimi začal kdosi nadávat jako špaček a říkat něco o kozích nohách a nešikovnosti. Seňor Vargas si nebral servítky.

Obě těla se do sebe zaklesla a všemožné končetiny vytvořily chaos. Ženě se ke všemu uvolnil klobouk, ale pohotový Lesaro jí ho zpátky přimáčkl na hlavu, než stačil vyklouznout nějaký zbloudilý pramen. Svou vzdálenou ruku přiložil Hyppolitě na bok, aby ji podepřel, přestože její váha by byla v jiném momentu na jeho vlastním těle více než vítaná. Nejraději by udělal pravý opak, než ji odtlačil, ale situace si to žádala.

Hyppolita se snažila zapřít rukama vedle Guillermova obrysu, ale sypký poklad nespolupracoval a ona se pořád bořila jako do sypkého písku. Znovu se k němu přimáčkla tou ryze ženskou částí, kterou muži v šatech tak rádi obdivovali, než našla alespoň trochu stabilitu. To samé platilo o její natažené noze a pokrčeném koleni, na které se snažila přenést váhu. Byla si s rozpaky dobře vědoma, jak se tiskne velice blízko Lesarova stehna, ale nemohla s tím nic udělat, byla v nevýhodné situaci.

„Omlouvám se…“ zachraptěla a nechala si pomoci, když se konečně z prvního důstojníka ostudně odplazila jako zpráskaný pes.

Seňor Vargas kupodivu živě vyskočil od stolečku a nadával jako drak, kterému chtěl někdo ukrást jeho poklad. Rozhazoval rukama a přešlapoval ze strany na stranu v úzkých bílých punčochách schovaných pod rouchem.

„Celodenní práce je está perdido. Teď to musím počítat znovu u všech diablos.“

„Je mi líto, mistře Vergasi, se svým pomocníkem jistě doženete ztracený čas,“ vyškrábal se Lesaro na nohy a vyklepával mince ze svého obleku.

„A co se týče vás, pane Riversi, po večeři očekávám hlášení o vašem postupu,“ s tím se Guillermo otočil ke dveřím a odešel, nechávaje Hyppolitu v rozpacích s nepříjemným starým supem a jeho urážkami směřujícími na důstojníkovu hlavu.

*************************************************************************************************************************

Být v jedné místnosti s hromadou zlata a nepříjemným starým mužem bylo peklo na zemi nebo spíše na vodě. Hyppolita si dávala pozor, aby příště už nic nepokácela, jinak si byla jistá, že si seňor Vargas vytrhá zbytek svých šedivých vlasů na hlavě, co mu ještě zbylo. Celá práce sestávala v tom, že naplnila kožený váček penězi, odnesla jej na stůl, kde je její trýznitel pomalu spočítal, zapsal do knihy, a pak to odnesla do truhly za jeho zády.

Mezi počítáním kdy jen čekala na místě, se mohla rozhlédnout kolem a obdivovat ty krvavé pirátské peníze. Občas něco zvedla a zírala na provedení a zdobení, zvláště se jí líbil jeden určitý kalich se smaragdy, a pak obrovský diamantový náhrdelník hodný pro královnu. Nikdy nebyla marnivá, vlastně ani neměla potřebu chtít náušnice nebo brož, ale při vší té kráse skoro zatoužila něco takového vlastnit.

Chamtivost byla opravdu zákeřná věc, a pořád si musela uvědomovat, že poklad nepatří jí ani nikomu na lodi a bude odevzdán do královské pokladnice ne darován chudině. Nejvíce se to však podepisovalo na seňoru Vargasovi, nemohla si nevšimnout, jak obrací v prstech každou minci jako by se s ní mazlil. Nepochybovala o tom, že měl zlatou horečku, doslova se to dalo číst v jeho ostražitých pichlavých očích, protože na ni stále hleděl, jako by ho chtěla okrást.

Hamižný dědek, smála se mu v duchu, ale dodržovala jeho pravidla a pokyny do puntíku. Nemohl si na ni stěžovat, a až na tu situaci s Lesarem ji nepočastoval žádnou nadávkou, a dokonce se i uklidnil.

Takto to pokračovalo do oběda, než se vytratila do jídelny. Neustále se totiž ptala seňora Vargase, kolik je hodin a on se pořád díval na přesýpací hodiny.

Jakmile byl čas k jídlu, byla propuštěna.

V místnosti se stoly skoro nikdo nebyl, možná přišla příliš brzy, ale bylo jí to jedno. S nikým nemluvila a jen přemýšlela o celé situaci, než znovu zamířila na své pracoviště a takto monótoně to šlo i celé odpoledne, dokud nebyl čas na večeři.

Čas jako takový se přeléval líně jako mořská pěna a ona neměla tušení, zda je den nebo noc. Bez denního světla to bylo jaksi klaustrofobické a ubíjející, ale tyto chvíle vyplňovaly občasné průpovídky starého muže o svém mládí, který začínal jako písař u guvernéra na jednom z ostrovů v Karibiku, než se dostal na Tichou Marii.

Hyppolita toho muže neměla ráda, ale postupem času jeho průpovídky vítala, protože to z něho dodělalo člověka a ne počítací stroj, který svými kostnatými prsty jen přesouvá dublony z jedné strany stolu na druhou.

„Myslím, že je již čas na večeři…“ zaskřehotal najednou sup ze svého bidélka a zíral na své hodiny, „dnes je konec práce, mladíku. Můžeš jít.“

V tu chvíli si Hyppolita uvědomila, jak velký má hlad, navíc měla schůzku s prvním důstojníkem ale kde? Neurčil žádné místo, jediná bezpečná kajuta, o které věděla, byla ta jeho. Ne že by se bála s ním být o samotě, ale přeci jen tam občas pochybnosti byly. Toho muže zná jen pár hodin, nemůže očekávat stoprocentní důvěru.

Když tak se sebou debatovala, přistihla se, že se snad i trochu těší, přeci jen k ní byl Lesaro shovívavý a veskrze zdvořilý, a co je hlavní, nežádal na oplátku nějaké nechutnosti výměnou za mlčenlivost, a to jí našeptávalo, že to byl dobrý muž a jedna její část se dokonce i těšila na obyčejný upřímný rozhovor bez přetvářky.

Popřála tedy seňoru Vargasovi dobrý večer a odešla na prázdnou chodbu. Podívala se směrem k prádelně, ale zdá se, že už všichni odešli na večeři. Už se otáčela ke schodišti po pravé straně, když z nenadání zaslechla zpěv.

Zpěv? Rozhodně byl mužský a rozhodně to byla hospodská odrhovačka.

Hlas byl bezpochyby baryton. Za jiných okolností by to ignorovala, ale něco na něm ji zaujalo, možná to byl nádech hrubosti? Skrývané melancholie? Dokonce i slova, jež rozeznala, se na vojenskou loď nehodila. Rozhodně to bylo něco, co měla jako žena vypustit z uší a ihned zapomenout.

Hyppolita se však zastavila a poslouchala, ruku opřenou o zábradlí. Co se tam dole dělo? Určitě to šlo zdola… baví se tam snad námořníci? Pijí skryti před očima kapitána? To dělají po večerech? Ale ať se snažila, jak chtěla, byl to pořád jen jeden hlas, nikdo další, žádná hudba.

Zvědavost ji tahala za nos a přitahovala jako sirénu příliv. „Divné…“

Píseň na chvíli z ničeho nic ustala, než se objevila nová, línější a ne tak veselá jako ta předtím. Žena si ani neuvědomila, že jde místo nahoru tak o palubu níže. Dost možná byla na nejspodnějším podlaží. Bylo tam chladno a vlhko. Opravdu omezený počet lamp visel v držácích, vypadalo to až strašidelně plné stínů, jelikož tu nebyl jiný zvuk než narážení vln na trup, šumění moře a ten hlas.

Hyppolita šla dál, dokud nepoznala kde je. Kolem ní se táhly cely po obou stranách, byly prázdné nebo si to alespoň zprvu myslela, jelikož na ni nikdo nekřičel a nepohnul se žádný stín. Zpěv vycházel zezadu a měnil melodii, občas byl tak tichý, že se ztrácel a lákal ji dál, dokud náhle neutichl a ona nezůstala stát.

„Kdopak to tu je? Že by mě šel někdo vysvobodit?“ posmíval se hluboký zvonivý hlas, ze kterého prosakovala spíše nuda než strach. Jediná lampa, jejíž plamínek umíral jako by mu vadil chlad tady dole, ozařovala pouze kruh u dveří, ale dál nedosáhl.

Ten hlas šel přímo z cely uprostřed, ale když se Hyppolita podívala lépe, viděla siluetu člověka, který stojí prohnutý zády k ní a...

Ten chlap si prostě ulevoval přímo před ní a na prkna samotné lodi! Hyppolita byla naprosto konsternována a znechucena takovým nechutným chováním. Otočila se k němu raději zády a snažila se tu nejvíce trapnou událost v jejím životě rozdýchat.

Pokusila se nějak sebrat, musela předstírat, že je muž, tohle by ji nemělo vyvést z míry, nadechla se a postavila se tomu.

„To sotva, ve vězení nejsou lidé pro nic za nic,“ dala si Hyppolita ruce v bok a spustila jako někdo, kdo má jistojistě navrch, protože to ona zavřená není.

Muž v cele se chraplavě zasmál a něco zašustilo. Hyppolita doufala, že už se alespoň upravil a schoval do oděvu tu u něho dozajisté zbytečnou část. Mužovo tělo poté sklouzlo podél stěny a jeho zadek dopadl s žuchnutím na zem.

„Pravda, pravda, máš postřeh, jinak bys asi nebyl vojákem, co?“ posmíval se ten nezdvořák.

On si z ní utahoval? Asi ji chtěl vyprovokovat, no po tom co ho viděla si ulevit, by ho nejraději kopla přímo mezi nohy a donutila vydrhnout právě to místo na prknech nebohé Tiché Marie kartáčem nejméně desetkrát.

„Kdo jsi? Neměl jsem tušení, že jsme vzali zajatce,“ vyzvídala Hyppolita a dala mu najevo, jak moc jím pohrdá, když se otočila zpět.

„Kdo myslíš, že jsem? Nevidíš? Jsem nebohý cestující, obchodník s hedvábím, kterého si spletli s hrdlořezem, protože se bránil.“

Hyppolita nebyla hloupá, a možná by mu i věřila, nebýt v jeho hlase ten sarkastický nádech, který říkal, že lže.

„Nemyslím si, že by kapitán dělal chyby, zvláště někdo jako El Carnicero,“ ušklíbla se.

Neznámá tvář v pozadí se znovu zasmála, možná už upadal do šílenství, kdo ví.

„Nikdo není bez chyby,“ přišla odpověď.

„Ano, zvláště někdo, kdo ani neukáže svoji tvář, že? Jen démoni a vrazi se skrývají ve stínech,“ dodala se sebejistotou.

Šoupání a šustění látky v cele naznačovalo, že dotyčný vzal její narážku vážně a zvedal se z podlahy. Pomalé kroky se blížily více k mřížím, dokud alespoň jasněji neuviděla s kým má tu čest a nemýlila se.

„Takhle rozhodně nevypadá kajícný obchodník s hedvábím,“ vysmála se teď ona jemu. Každý takový obchodník se honosil drahým oděvem prozrazující, v čem podniká, ale to co stálo před ní…

„Dostal jsi mě, takže je na mojí maličkosti, abych se představil,“ udělal posměšnou úklonu, „jmenuji se Jinglebell, pirát k vašim službám, hledaný nejméně na… dvaceti ostrovech, obviněn z krádeže, pašování a nějakém tom ublížení na zdraví na nevinných obětech,“ vyprávěl celý svůj seznam trestů jako pomyslné tituly, a přitom se jí pořád zabodával do očí s úsměvem na rtech, čekal na její reakci, zda zbaběle neuteče, ale na to byla Hyppolita příliš odvážná. Ne, nějaký špinavý pirát jí v cele nenažene strach.

„A ty jsi kdo, mladíku?“ zeptal se korzár.

„Nebudu sdělovat své jméno někomu, kdo by ho bez mrknutí oka přidal na svůj seznam mrtvol,“ odsekla, nakrčila odporem nos a měla chuť do něho vážně kopnout s tou jeho přihlouplou přezdívkou.

Jinglebell pokrčil rameny jako by mu to bylo jedno, pak se sehnul a vzal ze země plechový hrnek, kterým začal přejíždět po mřížích. Ten zvuk byl vskutku nepříjemný a dobře o tom věděl.

„A co trochu vody pro vězně? Mám v puse jako bych celý den olizoval mýdlo, neumíš si představit, jaké je to utrpení,“ šklebil se.

„Myslíš to sucho v krku nebo to mýdlo, piráte?“

Hromování hrnku o železo na chvíli ustalo, jako by si rozmýšlel, co je horší, než ta písnička znovu začala na novo.

„Teď bych spíš ocenil tu vodu, námořníku,“ sledoval každý její pohyb.

„A tvoje tělo by ocenilo trochu péče, páchneš jako mršina,“ zacpala si nos, když se mu vysmívala.

„Není moc čestné, vysmívat se bezbrannému vězni, ale když mě pustíš, slibuji, že se vykoupu… v moři krve vás všech,“ dodal stále s tím skoro milým úsměvem a Hyppolitě se zježily všechny chloupky na krku, polkla. Byla tohle jasná výhrůžka? Kam až by ho měla dráždit? Nemohl jí přeci ublížit, že ne? Mřížemi se sotva protáhne a jistě neměl pistoli, aby ji zastřelil na dálku.

„Proč tu vlastně jsi? Jak to, že tě včera nepředali úřadům v Santa Domingu?“

„Nejsem ten pravej člověk, kterýho by ses měl ptát, nevím, co se v jakým chorým mozku prokousává, ale vypadá to, že tu ještě nějakou dobu ztvrdnu, takže bych ocenil trochu Španělské pohostinnosti, por favor.“ Poslední slova dodal až sladce.

Možná ho chtěl kapitán předat přímo v Cadíz, snad měl ten pirát na svědomí horší věci, než ke kterým se přiznal, a on mu chtěl dopřát odstrašující příklad.

„Nebo chceš, abych pošel ještě dřív, než za mě tvůj El Capitán dostane tučnou odměnu?“ znovu se šklebil.

„Dobře, hlavně když už nebudeš zpívat, trhá to uši,“ protočila Hyppolita oči v sloup a zamířila hledat nějaký sud s vodou. Stál nedaleko v rohu, mimo dosah cel, když se ohnula a nabrala ji do džbánku, který byl na zemi. Nevšimla si stínu schovávajícího se v té největší tmě, který se tam objevil nedlouho po jejím příchodu.

Hyppolita se otočila a šla se džbánkem zpátky k vězni, ten svůj prázdný šálek držel za mřížemi, nenatahoval ruku vpřed a jí nenapadlo, že by se o něco pokusil, stejně neměla klíč, aby jí ho ukradl.

Došla tedy k pirátovi a natahovala džbán, že mu nalije, když v tom jí na rameno dopadla těžká ruka a stáhla ji dozadu o dva kroky. Skoro při tom doteku zaječela leknutím. Srdce měla až v krku, trochu vody ze džbánku se vychrstlo na prkna a její boty. Už si myslela, že tu má ta podlá krysa nějakého komplice, který se dostal ven z cely před ním, ale pohled ke straně ji přimrazil na místě. Ruka na jejím rameni byla velká, svírala ji pevně, nekompromisně a rukáv měl bíločernou barvu, kterou měla jen jediná osoba na lodi.

Hyppolita měla najednou sucho v puse a nevydolovala by ze sebe jediné písmenko, zatímco Jinglebell vypadal skoro samolibě a ležérně, když se opřel o mříže jako by se nechumelilo.

„Přibližovat se k někomu o kom nic nevíte, je hloupý čin pane Riversi, měl byste uvážit, že nehodná špína před vámi nezná slitování s muži, ženami ani nebohými dětmi. I beze zbraní se člověk dá velice snadno zabít a zmrzačit, to mějte pro příště na paměti,“ hlas kapitána Salazara byl stejně ostrý jako v jeho kajutě a mluvil ze zkušenosti, ale byl tichý a varoval piráta před podlostmi, kterých byl dozajisté schopen podle křivého úšklebku, který hyzdil hrdlořezovu tvář.

Hyppolita se skutečně zastyděla za svou ženskou naivitu a nerozvážnost, která mohla dopadnout špatně. Podívala se na kapitána, jež nyní stál vedle ní a upíral na ženu z výšky své uhlově černé oči. Měla chuť padnout na kolena jako otrok, a pak se odplazit, jak zastrašující byl v tuto chvíli.

Nebylo pochyb o tom, že kapitán Salazar byl opravdu rozhořčený jejím bezhlavým jednáním.

„Omlouvám se, kapitáne, já… jen jsem mu chtěl dát vodu…“ hájila svůj dobrý skutek, ale jako by ho ihned smetl ze stolu a ušlapal svými argumenty.

Salazarovo obočí se nesouhlasně spojilo dohromady, rysy se zpřísnily na mez, která ji až děsila do morku kostí.

„Muž před vámi si nezaslouží žádné slitování ani moje ani vaše, bez jídla a vody se mu bude daleko lépe přemýšlet o svých nechutných činech,“ utnul rázně Hyppolitinu obhajobu, až o malý krok ustoupila, ale on udělal totéž. Znovu měla nutkání utéct jako zbabělec.

Nechápala, jak v ní právě tento Španěl vzbuzoval takové děsivé pocity. Bylo to něco v něm něco temného, co nemohla pojmenovat a měla se toho sakra bát.

„Milosrdenství projevené zrůdě vás do nebe nedostane. Nebudete se za žádných okolností k tomuto muži přibližovat, je velice nebezpečný. Je to jasné vojáku? Tady dole nemáte co pohledávat,“ ukázal na piráta prstem, snažil se z ní dostat odpověď a ona jen přikývla jako němá ryba. Rozhodně by se s ním nechtěla hádat, ne teď a ne tady. Raději tedy sklonila poníženě hlavu, zatímco se jí chvěl spodní ret, „ano… pane. Rozumím.“

Chvíli bylo ticho, minuty ubíhaly a Hyppolita cítila kapitánův přetrvávající pohled, jak ji propaluje jako by chtěl vidět do její duše až na samé dno a ujistit se, že sem už nikdy nepůjde.

„Dobrá. A teď odložte ten džbán a běžte, rád bych si s vězněm pohovořil, sám.“

Jako by o ni Salazar už neprojevil ani špetku zájmu, se sám otočil a postavil se před celu, když si piráta měřil něčím, co by popsala jako chladnou smrtící nenávist.

Hyppolita rychle vyklidila pole působnosti, dokud byl čas, vážně jí štěstí dnes nepřálo, musela tu být právě v době, kdy toho chlapa chtěl kapitán podrobit výslechu? Přišel teď nebo slyšel jejich rozhovor? A to si říkala, že bude opatrná.

Jak to, že ho neslyšela přicházet a kdyby ji nezastavil, co se mohlo stát? Ublížil by jí ten parchant a úsměvem lasičky? Zabil by ji? Možná, ale tím by riskoval smrt sám, kdyby ji našli u jeho cely bezvládně ležet.

Kdo by byl větším hlupákem?

Teď proklela svou vlastní solidaritu, jež ji mohla dostat do ohrožení života, možná měla kapitánovi poděkovat…

Vypadá to, že staří známí se setkávají. Polo je jeden z mladíků na lodi, je to drzoun, ale tím, že nemá žádné zkušenosti ho ostatní muži jaksi vychovávají, odhaduji, že by mu mohlo být kolem 16 až 20, hubený, drobný s tmavými kudrnatými vlasy. Takový malý ďábel, kterého budete milovat nebo nenávidět, záleží, jak komu sedne.

Další postava, kterou byste asi nečekali je sup z podpalubí starý seňor Vargas, jeho podoba mi naprosto sedí k postavě Harpagona přesněji v roli Louis de Funes z roku 1980. Ti z vás, kteří viděli tento skvost, asi odhadnou charakter naprosto přesně.

Líbí se vám objevování lodi? Co tam ještě najdeme?

Kapitola 8.

Jídlo pro vlka

Hyppolita se třásla, ale nevěděla přesně, jestli kvůli vězni nebo kvůli samotnému kapitánovi, který se teď zjevil v roli temného ochránce. V této pozici by připsala více sympatií přímočarému Španělovi, než otrhanci v cele, věděla, že věci často nebývají takové, jaké se na první pohled mohou zdát. Držet toho muže pod zámkem určitě mělo své pádné důvody, i když by ho tam sama nejraději zamkla, už jen kvůli jeho ohavným způsobům. Kapitán byl však jeho úplný opak.

Do teď netušila, proč vlastně držel takové individuum na lodi? Kapitán Salazar byl praktický muž, účelový a přímí, byla si více než jistá, že tu pádný důvod byl, bohužel skrytý před jejíma ušima, třeba ho nevěděl ani pirát osobně.

Jak šla z podpalubí, přemýšlela, co se tam teď asi odehrává? Mučil ho tam nebo se z něj snažil dostat nějaké informace o… o nadcházející bitvě? Hyppolita v tom sledu událostí skoro zapomněla, na skutečnou povahu této obrovské lodi. Žádné přehrabování se v hromadách zlata nebo převážení trestanců, ale potápění pirátských lodí a masakrování jejich posádek ve jménu Španělského královského námořnictva... a to zahrnovalo krvavou bitvu, jak se Lesaro zmínil.

Kapitána si dovedla živě představit, jak svírá v obratných rukou rapír, jak se kolem jílce tisknou jeho prsty a očima se dívá na cizího útočníka s chladným klidem a nenávistí i pohrdáním v srdci, než bez milosti bodne. Trpělivě čeká na příležitost, na své straně má převahu, zkušenosti, mrštnost a bez jediné známky slitování propichuje jednoho nepřítele za druhým, čímž vykonává boží vůli.

U ostatních členů posádky takovou představu neměla, tedy alespoň u některých. No, ten skřet z pokladnice se už asi boje jen tak neúčastní a pokud ano, tak jedině svými hlasitými nadávkami, kterými by korzáry zastrašil a donutil k úprku. Ani muži z prádelny nevypadali nějak bojechtivě, a co potom ten skrček, Polo? Tomu možná tak pětadvacet na zadek, trochu se zasmála při té představě.

Dále tu bylo tak minimálně sto až dvě stě dalších mužů a mezi nimi i Lesaro, kterého si ne, a ne dokázat představit jako nějakou krvelačnou šelmu, přestože vzezření mohlo klamat. Při vzpomínce na důstojníka raději přidala do kroku. Ne že by se na něho snad tak těšila, ale dozajista očekával její hlášení a ona se ještě musela stavit pro večeři a najíst se. Jakmile už měla být španělským vojákem, tak rozhodně nebude trpět hlady.

Jen co Hyppolita ve svém převleku vyšla o palubu výše, zaútočila na její čichové buňky vůně lahodného pečeného masa na ohni. Na toto vábení nejvíce reagovalo její břicho, které se začalo hřmotně hlásit o pozornost. Do jídelny by tak trefila i poslepu, jen se modlila, aby tam v tuto dobu nebylo moc plno. Přeci jen od odhalení už ji několikrát dělily opravdu jen centimetry. Bohužel, pokud měl někdo vyslyšet její modlitby, byl zřejmě v tuto dobu někde jinde.

Jídelna praskala ve švech a hlasy hladových Španělů se z ní rozléhaly napříč lodí jako ozvěna v jeskyni. Byla to podlouhlá místnost napříč lodí, po obvodu opatřená prkny k sezení a dlouhými stoly. Nejdůležitější místo byl ale pult, který odděloval přední a zadní část. V té první se fasovaly příděly a někteří hladovci se do nich rovnou i pouštěli ještě, než se posadili. Hlasitě si pak se svými vrstevníky vyměňovali nasbírané zážitky ze dne nebo z pevniny. V druhé části jídelny pak pobíhali kuchaři a na provizorních kamnech opékali kousky vepřového masa. Evidentně jim práce nešla moc od ruky, protože se před pultem začínal tvořit zástup chtivých hladovců. Ti šťastnější, na které zrovna přišla řada, hladově brali své příděly a jako poklad si je odnášeli do svých kajut nebo ke stolu.

Hyppolita jim raději uhýbala z cesty, opravdu netoužila být sražena nějakým mužem na podlahu a zadupána mezi prkna. Pokud ale chtěla utišit svůj hlad, nezbývalo nic jiného, než se také postavit do dlouhé fronty, která pomalu končila u dveří. Snažila se sice vypadat co nejvíce mužně a odhodlaně, ale připomínala spíše plachého kolouška v trávě. Naštěstí tady o svůj převlek nemusela mít starost. Jedinou pozorností námořníků byly kusy masa v pánvi a chleba, do kterých se lačně zakusovali a plnili si svá prázdná břicha po celodenní namáhavé práci.

Hyppolita si takovou (ne)pozornost celkem užívala, mohla si prohlížet jednotlivé námořníky, aniž by jí sami věnovali sebemenší pohled. Skoro si říkala, jestli by si jí vůbec všimli, kdyby si sundala uniformu a prošla se po výdejním pultu. To už by bylo asi trochu moc, ale takové myšlenky jí pomáhaly zahánět nudu, a hlavně kručení v žaludku.

Nejvíce se však obávala chvíle, že až se konečně dostane na řadu, uslyší něco jako: „je nám líto, ale tohle byla poslední porce. Přijď až ráno.“

No to by snad skočila s vidlicí v ruce po tom kuchtíkovi a zakousla se mu do ruky. Naštěstí ke kanibalismu se uchylovat nemusela, protože se fronta pomalu sunula, až konečně přišla řada na ni. Trvalo to jako celé věky!

„Bude trochu krvavější mladej, nevadí viď?“ spustil na ní přičmoudlý kuchař v upocené košili.

Žena nafoukla tváře, „já radši dobře propečený,“ ohradila se Hyppolita. Nechtěla se sice dostat do problémů, ale po takovém čekání zase nehodlala žvýkat syrové maso.

„No jooo, tady je někdo fajnovka, ale na takový poroučení ti chybí pár frček. Hezky žer, co dostaneš, mladej,“ začal se pupkáč hlasitě smát, možná až trochu škodolibě a Hyppolita se bála, že na sebe, tak strhne až moc pozornosti, nebo ji někdo dá zezadu pohlavek, aby neokouněla.

Možná opravdu nebyl tak špatný nápad po něm skočit, rozhodně by ho měl někdo naučit slušnému vychování.

Maskovaná žena se tak odhodlávala k další peprné „prosbě,“ ale někdo nečekaný byl rychlejší než ona, takže se zmohla jen na to otevřít pusu.

„Ale no tak, Jose, vyhov tady našemu mladému pánovi. On si velmi rád hraje na vyšší šarže a určitě má nahoře zastání, možná třeba i od kapitána. Kdo ví kam sahají jeho prsty,“ zaslechla za sebou Hyppolita známý hlas prosycený škodolibou hravostí.

„Polo…“ procedila mezi zuby skoro jako tichou kletbu. Nemohl si vybrat jinou chvíli na rozhovor?

Žena se nestačila ani otočit a přivítala ji přátelská rána do zad. V očích přihlížejících to bylo dozajista nevinné gesto, ale mladík dal do té rány více síly, než by se patřila. Pro drobnější ženu tak bylo celkem těžké to ustát a nepřepadnout dopředu. Už jen kvůli tomu malému hadovi se jí s vypětím všech sil podařilo udržet na nohou.

„No jo, jídlo, to je jasné, že ty budeš někde poblíž, nemám pravdu?“ vrátila mu milá slova a na přivítanou ho jako provokaci šťouchla loktem do žeber. Ne nijak silně, ale její ne tak osvalená ruka udělala z lokte velmi bolestivou zbraň. Bylo vidět, že i pro Pola to byl tvrdší zásah do černého, než čekal, ale také se snažil nedat nic znát.

„Ale tak co jsme si, to jsme si… dovol, abych tě na usmířenou pozval na něco dobrého. Jose, nebuď škrt a vem tam nějaký pořádný kousek a hezky ho propeč do křupava, ať z toho teče šťáva,“ mrknul spiklenecky na kuchtíka, s kterým se evidentně dobře znal.

Proč z toho měla špatný pocit?

Hyppolita nevěděla, co si o takovém gestu myslet. Bylo určitě výhodnější vycházet se členy posádky v dobrém zvláště se svým spolubydlícím, ale zároveň ji něco velmi bavilo na jeho provokování. Proti nevinnému škádlení nic neměla, pokud ji tedy neshodí přes zábradlí do oceánu.

„To je od tebe milé, Polo, tak tedy na všechno zapomeňme,“ pokusila se o co nejvíce uvěřitelný úsměv. Očkem však nedůvěřivě stále pozorovala kuchtíka, jestli s její porcí neprovádí nějakou neplechu, jako kdyby na její maso chtěl plivnout nebo ho přesolit, či dát pořádnou porci pepře, který jí spálí jazyk. Vše se ale zdálo v pořádku a Jose se tvářil, že je to normální náplň jeho práce, když si masné prsty utíral do zástěry, a pak vidlicí píchal do kusu kýty. Při čekání si tak s Polem vyměnila dokonce i několik zdvořilostních frází, které byly kupodivu opětovány.

„Tak tady to je, vážený pane,“ plácl Jose krásně opečený kus masa na pult. Ještě se z něj trochu kouřilo a šťáva pomalu vytékala na dřevěný podklad. Hyppolita měla co dělat, aby ten šťavnatý kousek hned nepopadla a nezakousla se do něj jako pouliční pes s úmyslem ho zhltnout ve stoje.

„Ale Jose, přece to nebude jíst jen tak, dej mu k tomu i nějakej pěknej krajíc, ať si vybere,“ úkoloval dál Polo jako ten nejslušnější gentleman. Hyppolita na něho pomalu začínala měnit názor, možná to nebyl žádný svatoušek, ale nějaké využití přeci jen měl. Jose mezitím někam odběhnul a vrátil se v jedné ruce s chutně vypadajícím krajícem chleba a v druhé s právě dopečenou plackou.

„Oboje právě dodělané, co by sis dal radši?“ hypnotizoval Hyppolitu další spoustou jídla.

„Nooo, radši ten chleba… ne, ne, ne, placku, placku,“ projevovala se její ženská rozhodná stránka, a když se po dalších dvou změnách konečně rozhodla pro krajíc, Jose jí ho ochotně podal. Hyppolita jen lehce přivoněla a okamžitě se jí začaly sbíhat sliny. Být španělským námořníkem nakonec nebylo tak špatné. Zbývalo jen sebrat svou večeři a odebrat se někam do bezpečí.

Jenže, jak sahala po mase, byl pult najednou prázdný. Mlaskavé zvuky hned vedle ní okamžitě prozradily, o co tu celou dobu šlo. Polo opět ukázal svou nenechavou stránku, a když se Hyppolita nedívala, sebral jí maso pod nosem se vším všudy. Ten kluk si okamžitě odkousl co největší kus a s plnou pusou se na Hyppolitu smál těma veselýma očima plnýma uličnictví.

„Fakt moooc dobrýý… to by ti určitě chutnalo, hmm…“ zněla směsice mlaskání a posměšků dohromady mířených na její hlavu. Hyppolita nevěřícně otevřela ústa a zmateně se rozhlížela kolem sebe na přihlížející.

To si jako jen tak může ten kluk dovolit? Zřejmě ano, protože v okolí propukl hlasitý smích. Nevyjímaje Joseho, který vše završil hlášením: „příděl hotov… kdo je další na řadě?“

Hyppolita v tom byla sama a jako správný muž si teď musela prosadit svou autoritu a nenechat se zastrašit. Poháněna vztekem a vlčím hladem se okamžitě vrhla po zloději.

„Dej to zpátky, ty nenažranče!“ snažila se mu vytrhnout maso z ruky jako šelma. Polo se ale jen tak nedal a volnou rukou se ji snažil odstrčit. Měl štěstí a povedlo se mu chytit Hyppolitu pod krkem, a ta se tak nemohla přiblížit. Byla zároveň ve velké nevýhodě, protože si každou chvíli musela popotáhnout klobouk, aby jí omylem nespadl, zatím ji ten drzoun držel jen za vázanku.

„Hmm… kdybys tak mohl cítit tu delikátní šťavnatou chuť toho božského prasátka,“ dobíral si ji, když se na něho bezmocně sápala jako harpyje.

„Ty hade, to si vypiješ,“ supěla a snažila se bojovat s jeho rukou. To ale nešlo tak lehce a Polo se vykrucoval opravdu jako zmije. Navíc jeho prsty byly celé od mastné pochoutky a zanechávaly tak na její kůži a látce hnědé nechutné stopy. Když už se konečně zdálo, že se jí povede vymanit z mladíkova sevření, uchýlil se Polo k dalšímu zákeřnému triku.

Námořník přišel o jeden záchytný bod v podobě jejího krku, ale hned si našel pohotově jiný. Sjel o něco níže, kde se zaklesl do límce ženiny vesty a odmítal pustit. Stále si ji tak držel od těla na délku paže, a navíc jí tak mohl ještě více znepříjemňovat život. Najednou se ženou trochu cukl do strany, až Hyppolita v těch prokletých botách málem ztratila rovnováhu. Co bylo ale ještě horší, ozvalo se prasknutí a o zem zacinkal ozdobný kovový knoflík. To Hyppolitu opravdu vyděsilo, ale pro obecenstvo to byl důvod k ještě hlasitějšímu smíchu. I Polo se skoro dusil s plnou pusou masa a zopakoval svůj pohyb na opačnou stranu. Výsledek byl stejný, akorát, že tentokrát se nebohá žena zastavila až o výdejní pult svým pozadím.

Pěkně ji z toho bolel pravý bok, jenže děsivé prasknutí se ozvalo znovu a ona jen bezmocně sledovala, jak se před ní na zemi kutálí další knoflík vesty, stříbrný jako kulka muškety.

Ještě jednou taková nehoda a odhalí její tajemství všem nenažrancům kolem jako nějaké připravované divadlo k pobavení obecenstva. Tohle byla zlomová chvíle. Nezbývalo než hrát také nefér a zapojit své ženské zbraně. Jaká škoda, že ji nenaučil Oliver se prát jako divoch.

Hned, jak se dostala opět na nohy, když sklouzla z pultu, kousla Pola do ruky jako by to byl kus masa, o který bojovali. Rozhodně si to zasloužil, tohle byla vendeta!

„Al diablo noc todas las serpientes marinas,“ mladík zařičel nějakou nadávku ve svém rodném jazyce a nezbývalo mu nic jiného než se pustit. Jenže tím Hyppolita zdaleka nekončila a připravovala se k dalšímu útoku. Napřáhla se a plnou silou kopla Pola do holeně. Oh, jak to bylo uspokojující, adrenalin spolu s hněvem v žilách byl skoro opojný a dodával nadlidskou sílu.

Mladík jen nadskočil a hned se poroučel k zemi jako slaměný panák, když se chytil za nohu. Kolem propukla další vlna smíchu, ale tentokrát byl jejím terčem válející se kluk místo ní. Nemělo ale cenu otálet, další kolo by pro křehkou ženu nemuselo dopadnout tak dobře, pokud by přišlo na pěsti. Takovou bitvu by nevyhrála jedině, kdyby zbaběle utekla s ocasem mezi nohama.

„Tohle si nezasloužíš, ty nenažranče,“ zahřměla Hyppolita. Sehnula se a vytrhla mu zbytek masa, který ještě držel v zubech jako žralok. Z pultu ještě sebrala krajíc chleba, aby se mohla dát rychle na útěk, kdyby přišla odveta. Za sebou slyšela ještě několik velmi ostrých nadávek a výhružek, většina se ale ztratila ve smíchu okolních námořníků, pro které sehráli opravdu zábavné divadlo k večeři.

************************************************************************************************************************

Jídlo, dá se říci, zhltla po cestě. Moc masa jí ten pitomec nenechal, pravda, ale alespoň měla celý chléb a ten přeci jen zasytí hladový žaludek. Opravdu netušila, co bude s tím klukem dělat, mnoho dívek by ho považovalo za přitažlivého takovým tím nedospělým způsobem, ale ona ho viděla pořád jako dítě nebo opici. Bude se mu muset přizpůsobit, ať chce nebo ne. Ještě že nehrozilo, aby jí dal do postele žábu, či něco horšího, to ji přivedlo zpátky k myšlenkám na noc. Nikdy nespala s mužem v jedné místnosti ani v houpací síti, ve svém domě měla skromnou postel a okno, kterým mohla vidět ven, tady nebyla žádná postel dokonce ani okno. Jen doufala, že až zhasne svíce, Polo ji neuškrtí vázankou nebo ještě lépe, neshodí ze sítě tvrdě na zem za ten oběd, už teď byla otlučená víc než dost a bolel ji každý sval v těle. Být na lodi plné mužů nebude lehké, povzdechla si a pospíchala do Lesarova útočiště.

Hyppolita si nejdříve olízla rty a utřela je rukávem od případné mastnoty, takhle by se dáma rozhodně neměla chovat, bědovala sama nad sebou, ale společenské konvence začínají naštěstí až za dveřmi kajuty prvního důstojníka.

Žena se nenápadně postavila před dveře, obezřetně se podívala na jednu i druhou stranu spoře osvícené chodby, než odvážně zaklepala.

„Důstojníku Lesaro, tady ehm… Eduardo Rivers…“ napověděla.

Nic se nedělo. Ticho v této chvíli bylo až nepříjemné. Hyppolita se zamračila, nebyl uvnitř? Měla se tu opřít o zeď a čekat, než se vrátí? Možná přišla moc brzy, ale v jídelně ho nikde neviděla, možná že se tam dostavil poté, co odešla, neříkal, že se v jídle paluby střídají?

Zrzka přešlápla z nohy na nohu, nervózní, jak se má rozhodnout. Nechtěla vypadat podezřele, kdyby šel někdo kolem.

Po chviličce něco zaslechla, bokem se rychle otočila ke škrábavému zvuku, který mohl naznačovat nějakého toho hlodavce ve tmě chodby, když se dveře nečekaně otevřely. Žena koutkem oka zaznamenala mihotající záři lampy v kajutě, jakmile se vytvořila škvíra světla, výseč osvítila její postavu. Lesarova ruka se natáhla dopředu jako had, uchopila ji za zápěstí a rychle ženu vtáhla nečekaně dovnitř.

Hyppolita skoro leknutím zaječela, ale stačila se jen zhluboka nadechnout a zadržet vzduch v plicích. Téměř se bála, že ji vtáhne do obětí jako dlouho ztracenou milenku, naštěstí ji hned pustil a jenom něžně postrčil do místnosti, než za ní zabouchl dveře.

„Vyděsil jste mě k smrti, Lesaro,“ spustila vyčítavě a zhluboka vydechla úlevou.

„To jsem neměl v úmyslu, mi querido, jen nechci v nikom vzbudit zbytečné podezření. Rád bych tyto schůzky udržel en el anonimato, jak nejdéle to bude možné, ale i ten nejlepší stratég musí počítat s možným odhalením, proto, se tu nabízí jedna milosrdná lež. Kdyby vás někdo viděl a náhodou se vás slečno Riversová, zeptal, proč vás často vidí vcházet do mé kajuty, řeknete, že jsme vzdálení příbuzní a máme si toho hodně co říci o společné minulosti. Tím bychom měli eliminovat případné ohrožení našeho malého soukromého spiknutí,“ otočil se k ní stejně dokonale upravený v celé uniformě jako předtím, ale stíny pod jeho okem lehce zkreslovaly vizáž a Hyppolita usoudila, že vyhlíží unaveně, ač se to snažil skrýt. Snad to nebyly starosti…

Pár vrásek však jen přidávalo na přitažlivosti jeho mužských rysech, ten zlatý punc charisma. Lesaro nebyl přímo jako kapitán se svým temným kouzlem, mezi nimi byly zásadní rozdíly, nebyl ani pohledný a mladý jako Polo, zato bylo na něm něco, co ji zaujalo a navodilo v něho důvěru. Za jistých okolností z takového daru dokázali muži těžit na ženách jako ona, ale Lesaro nebyl ten typ, měl vojenskou výchovu a čest, nebyl to svůdník a mluvil narovinu, což se jí zamlouvalo. Gloria a Maria llena de gracia, že její tajemství objevil on a ne důstojník Santos.

„Příbuzní? Vzdálení bratranci, například?“ naklonila hlavu na stranu trochu pobavena tou myšlenkou.

„Každý, kdo by se na nás podíval, hned pozná velké rozdíly,“ namítla s úsměvem a tím malým uličnickým dolíčkem ve tváři, protože už jen tím, že ona byla bledá a Lesarova kůže bronzově opálená, každého muselo trknout.

„Nikdo nemá důvod zpochybňovat má slova, pokud je potvrdím,“ odpověděl ležérně Guillermo a začal odstupovat ode dveří směrem k ní.

Hyppolita přikývla, „ne, první důstojník by nikdy nelhal, nemám pravdu?“ škádlila jej.

Lesaro se neznatelně napnul tím, jak bojoval s pocity, byl ochoten udělat i větší přestupek, aby ochránil tuto ženu a její tajemství, ale to ona nemusela vědět. Mužův koutek úst se zvlnil, jak Hyppolita dráždila jeho čest, proti malému škádlení neměl co vytknout i když dráždit Španělského vojáka by se jí nemuselo vyplatit, ještě že to byl muž s pevnými standardy a hranicemi.

„Mé svědomí mi již odpustilo, slečno Riversová. Nezapomeňte, že lano, ať může být dlouhé, má vždy dva totožné konce, je potřeba jednat stejně, pokud vaše identita má být skryta a teď se prosím posaďte.“

Lesaro se postavil po jejím boku a prsty lehce opřel do ženiných zad, aby vyvinul malý tlak, když druhou pokynul ke známému stolu ve svém pokoji.

Hyppolita se nenechala pobízet a usadila se na židli bez odmlouvání. „Hm, večeře pro jednoho? Myslela jsem, že jste počítal s bratrancem na večeři, seňore,“ nadzvedla obočí, a pak se zasmála svému malému vtipu. Dlaní si zakryla ústa, když nechala vyjít na povrch trochu toho ženského chování. Věděla, že to Lesaro ocení. Námořníci neměli příliš šancí, užít si dámskou společnost, takže by se měla znovu stát kultivovanou bohyní a ne zpustlým otrokem na lodi pod kapitánovým bičem.

Lesaro jednu ruku položil na stůl dlaní dolů a podíval se na prázdný talíř a příbor, trochu znejistěl, zda se nedopustil nějaké neslušnosti vůči dámě. Jen doufal, že jeho pozvání nevyznělo tak, že ji zve na večeři ve dvou. Projela jím menší nervozita, když se na ni shora zadíval s malou omluvou.

„Takový talíř sotva nasytí jednoho hladového muže, myslel jsem, že jste už večeřela v jídelně…“ určitě se ráno zmínil o tom, že má přijít po večeři. „Pokud však máte hlad, mohl bych dojít do…“

„Ne, ne, to je v pořádku, jedla jsem, nemusíte se bát Lesaro,“ zvedla rychle ruce v odmítavém gestu a trochu s nimi zamávala, „ale děkuji za nabídku, vím, že byste nenechal ženu hladovět.“

Měla vědět, že by ji nenechal bez jídla a přesto, že by si ještě něco malého dala, nehodlala ho hnát do kuchyně jako sluhu nějaké namyšlené caballeros.

„Snad bych vám mohl nabídnout alespoň mango, poslužte si prosím ovocem,“ přistrčil k ní zatím nedotknuté žluté ovoce na talířku. Nakrájené oranžové plátky vypadaly plné šťávy a krásně voněly sladkostí.

„Důstojníci mají i malé výhody na rozdíl od posádky.“

„No… pokud nabízíte, je hloupí ten, kdo odmítne,“ skoro se olízla jako kočka nad smetanou, když uchopila okraj porcelánového talířku a přitáhla si jej k sobě jako největší lakomec. Běda, kdyby po něm natáhl ruku.

Lesaro se v duchu smál tomu nenápadnému lesku v ženiných modrých očích. Jak to říci, byl neskutečně osvěžující a plný energie, kterou on sám už vypotřeboval, a aby to bylo ještě obtížnější, sundala si klobouk, který položila nedaleko své ruky na kraj stolu.

Tmavě měděné prameny se svezly po ramenou a udělaly kolem její tváře prosvítající svatozář. Hyppolita trochu pohodila hlavou, aby se uvolnily všechny zbloudilé prameny, než si je nedbale jednou rukou prohrábla. Jistě to nemyslela nijak zle, byl si i jistý, že ho nechce svádět, na to byla příliš lehkomyslná a nevinná, ne, nebyl to tento druh ženy, která by mu dala rozkoš výměnou za své tajemství a on to respektoval, ba co víc, dával tomu přednost. Kdyby se jednalo o nějakou kurtizánu s temnou minulostí, která hostí mezi stehny kdejakého námořníka, býval by se zachoval jinak a předal ji kapitánovi, ale ptáče, které před ním sedělo na židli, bylo… nedokázal to přesně popsat, ale věděl, že v ní dříme kouzlo, které nemůže jinak než obdivovat.

Přesto mu z toho pohybu, kterým načechrala kadeře a špulila rty, když si mezi ně dávala plátek manga, způsobil viditelné dechové potíže a nejen ty. Lesaro děkoval všem svatým, že má na sobě oblečení a silnou vůli, jinak by udělal velkou nerozvážnost.

„Máte krásné vlasy, takové jsem si vždy představoval, že mají mořské panny. Barva podzimního listí,“ nechal vyklouznout ze své mysli starou domněnku, jež se mu v tu chvíli vybavila. Lesaro nebyl básník a neskládal sonety, ale při tomto pohledu měl téměř chuť popadnout papír a brk.

Hyppolitu slova zaujala, protože se na něho hned podívala se zvědavostí dítěte, které očekává další příběh před spaním. „Viděl jste je někdy? Myslím, mořské panny? Slýchala jsem o nich už jako dítě. Jsou krásné? Nebezpečné? Říká se, že lákají námořníky do vody aby…“ najednou ztichla a zuřivě se začervenala, až jí zbytek manga málem vyklouzl z prstů.

Guillermo se upřímně zasmál, dobře věděl, co chtěla říci, ale ženská zdrženlivost ji dostala do úzkých, když sklopila pohled ke straně na prkna lodi u svých nohou.

„Aby se s nimi milovaly? Nemohu říci, že je to nezajímavá teorie, ale musím vás zklamat, sám jsem žádnou dosud neviděl. Některé velké ryby v moři by snad opilého muže mohly oklamat, když jim na perleťové šupiny září polední slunce, ale věřte mi, nikdy jsem nic tak mystického neviděl. Znám však někoho, kdo tvrdí opak. Jednou jsem poslouchal, když si posádka vyprávěla příběhy na palubě při svitu měsíce. Starý Alvaréz podle jeho slov byl na místě zvané Zátoka mořských panen, když jsem se ho zeptal, kde to místo leží, nedokázal mi odpovědět. Žel bohu není tedy prokázané, zda to místo existuje nebo je to jen legenda. Toto místo se údajně hemží tvory, kteří vypadají z části jako ryba a z části jako krásná žena. Jejich kouzlu prý nejde odolat stejně jako Odysseus sirénám z dávných mítů. Půvabné panny vábí na svá nahá těla zbloudilé nešťastníky do vody. Lákají muže pod hladinu pod přísliby věčné nehynoucí lásky. Už při jediném polibku prý muž zcela ztratí rozum,“ vyprávěl Guillermo vše, na co si vzpomněl.

„To zní krásně a romanticky,“ usmála se zasněně Hyppolita.

„Bohužel, jejich účel zdá se není tak romantický a nezištný, jak vypadá, slečno Riversová,“ vyvedl ji rychle z omylu. „Nelidské bytosti jsou velice zákeřné a zlé. Stejně jako dokážou ukázat svou dech beroucí tvář, lační po lidském mase i krvi a po tom, co vás stáhnou ke dnu, vás chladnokrevně utopí.“

Hyppolita se náhle zakuckala kouskem šťavnatého ovoce. Vážně nečekala takový závěr. Bylo to téměř kruté, jak zničil její naivní vidinu.

Lesaro se usmál na takovou reakci, kterou v ženě vyvolal a položil svou ruku Hyppolitě na rameno, jako by ji chtěl ubezpečit, že tam stále je a popřípadě nabídnout oporu, pokud by ji potřebovala. To gesto bylo přátelské, o tom nepochybovala a dozajisté to udělal schválně. Měla by si zvyknout na jeho překvapivý smysl pro humor.

„Ne všechno, co je krásné, je zlé a nečestné,“ nabrala žena dech do plic a odsunula talířek s mangem kousek stranou jako by ji přešla chuť, i když na rtech chutnalo jako kousek nebe.

„To, co jsem slyšel o mořských pannách, téměř totožně platí i o ženách všeobecně,“ rozhodl se ji Guillermo trochu trápit a popichovat.

Hyppolita se znovu zakuckala, ani teď nečekala takový výrok od galantního Lesara, skoro jako by řekl, že ženy byly pěkné potvory, které hledaly jen majetek a dobrou partii a málo jim záleželo na povaze a duši člověka ke komu měly patřit.

„Lesaro…“ zasýpala, v očích měla skoro slzy, než se znovu nadechla. „Tuhle poznámku byste měl vzít zpět nebo vás vyzvu na souboj,“ obrátila se na něho s žertem.

„Nikoliv madam, ženě nepatří do ruky hrubá zbraň a už rozhodně ne pistole, rozhodně by taková jemná duše neměla mít na rukou krev, ruku by měla nabídnout jen k obdivu a políbení těm, kdo jí padají k nohám,“ tohle už bylo jemné, a pak dokonce i sladké. Ne, to předtím nemyslel vážně, jen ji o celé hamižnosti žen zkoušel, cítila to z důstojníkova hravého hlasu. Byla neskutečně ráda, že se s ní dokázal uvolnit a zahodit všední škrobenost, která byla u mužů jeho postavení všudypřítomná.

Své hříšné popichování dokončil tím, že se sehnul, uchopil ženinu ruku do své a zvedl si ji ke rtům, sám se mírně sklonil a políbil ji na klouby tak, že jeho dech lechtal její kůži. Sám se nadechl a cítil sladkou vůni manga z jejích prstů a měl chuť je téměř olíznout, ale to nešlo bez toho, aby se buď znemožnil, nebo aby neutekla vyděšena jeho smělostí.

Takhle daleko by se rozhodně neodvážil zajít, ať se žena před ním zdála silná, jistá ve svých názorech a dokázala se neohroženě pohybovat okolo mužů jako by byla jedním z nich. Uvnitř byla na poli jemnosti plachá a nezkušená, jak napovídal deník, ale rozhodně by se dokázala postavit za své názory a ne jen hloupě přikyvovat každé hlouposti. Deník, uvědomil si, který musel rychle schovat do truhly vedle postele, když zaklepala.

Jakmile se Lesaro znovu narovnal do své plné výšky, mohl říci, že Hyppolitu zaskočil svým jednáním, ale podle toho, že ho nepálila tvář od facky, věděl, že nešel do krajností, které by neunesla, navíc se jí znovu objevil růžový poprašek na tvářích.

Hyppolita se ten okamžik snažila vstřebat, tvář měla horkou jako by byla sežehnuta sluncem a ruku, kterou Lesaro držel, měla pocit jako by byla cizí. Stále ji lehce brnělo místo, kde se otřel svými rty. Zaskočilo ji to, naštěstí zareagoval první a dal jí čas to gesto přijmout.

Choval se k ní vůbec někdy někdo tak mile a galantně? Nemohla si vzpomenout, ve městě kde bydlela, byli muži spíše hrubí a neurvalý, a navíc nebylo moc příležitostí se s někým sblížit.

„Jistě neodmítnete pohár vína od prvního důstojníka, slečno Riversová,“ nechal její ruku vyklouznout ze své a šel za ženina záda. Slyšela krátké šramocení, než se Lesaro objevil a posadil se naproti ní. V tichosti nalil dva malé poháry červeným vínem a karafu položil vedle lucerny.

„Děkuji,“ pípla Hyppolita, naštěstí stydlivost začala vyprchávat a ona se na něho dokonce podívala, aby viděla, jak se Guillermo výsostně baví započatou situací.

Zrzka doufala, že to téma o mořských pannách je zažehnáno a chtěla ho nahradit jiným nejlépe něčím, co nenastolí ošemetnou situaci. Nikdy nebyla osobou, která by chodila okolo horké kaše, měla ráda přesně položené otázky a věděla, že i Lesaro tomu dá přednost. Rozhodně na dnešní večer bylo flirtování a provokování až, až.

Hyppolita si pohrávala s pohárkem a nechala svého společníka napít, vychutnat kořeněné španělské víno, které ji také velice chutnalo, ale dokázala si představit, jak by mohlo být zrádné. Až když položil pohár na desku stolu a vyzval ji zvednutým obočím k otázce, se odvážila ji vyslovit.

„Lesaro, dnes byl pro mě zvláštní den,“ začala a prsty počala sledovat rýhy ve stole jako by byly neskutečně zajímavé, „nebylo to lehké, ale jsem si jistá, že jsem nic nepokazila, pan Vargas je starý mrzout, ale myslím, že je to ideální místo, kam bych mohla zapadnout. Jsem si jistá, že na mě nebude mít žádné námitky. Umím pracovat a poslouchat, pokud je to třeba.“

Guillermo vážně přikývl, když atmosféra kolem přestala být hravá.

„To rád slyším, ve skutečnosti, pochyboval jsem o tom, že by vůbec s někým byl seňor Vargas spokojený. Nejste první dobrovolník na tuto pozici, ale nepřišel mi oznámit svou nespokojenost, což považuji za dosti uspokojivé.“

„Proč mě to nepřekvapuje,“ ušklíbla se Hyppolita. „Neměl by být na odpočinku? Myslím, jeho věk… jak to říci, je značně vysoký…“ napila se vína a příjemná štiplavá chuť se jí rozplynula na jazyku jako obláček a ukolébala všechny chuťové buňky.

Lesaro se zády opřel pohodlně do opěradla židle „domnívám se, že seňor Vargas nemá žádné příbuzné ani choť, která by se o něho postarala, každý rok odmítá kapitánovu nabídku na odchod z Tiché Marie.“

„A El Matador del Mar je tak shovívavý, že ho dále nechá pracovat, dokud si neošoupe prsty až na kost,“ dodala malý úsměv, než ho zakryla pohárem.

Guillermo nevěřícně zamrkal svým jediným okem, nečekal, že takto kapitána nazve před ním nebo dokonce vysloví takovou přezdívku, ne že by ji už častokrát neslyšel ale z úst ženy? Musel jí připsat bod za odvahu.

„Silná slova, seňorito, jen co je pravda, takhle se vyjadřovat o vrchním velení, to by u kapitána tak lehce neprošlo,“ škádlil ji a natáhl nohy pod stůl.

„Já… omlouvám se,“ našpulila rty, pomlouvat kapitána před jeho prvním důstojníkem asi nebyl právě dobrý nápad.

„Kapitán má i slabé chvilky,“ pokývl Guillermo. Teď Hyppolita vypadala jako by o něčem přemýšlela nebo nevěděla, jak se zeptat, nakonec přeci jen našla odvahu se svěřit. Ženské tenké prsty se omotaly kolem hrdla kovového poháru a trochu ho mačkaly snad nervozitou.

„Než jsem šla na večeři, slyšela jsem zpěv zdola lodi, byla jsem zvědavá a šla jsem za ním, a než mě začnete poučovat Lesaro, jaké nebezpečí může být na vojenské lodi, vím, že jsem udělala chybu. Tam dole ve vězení byl muž. Pirát. Zajímalo mě, proč ho vezete sebou? Nebylo jednoduší předat ho úřadům v přístavu?“

Lesarovy rysy zkameněly během vteřiny, jako by z jeho tváře vyprchala barva z hrůzy, že někdo jako ona byla vůbec v blízkosti takového nebezpečného ničemy, kterého tam on sám zavřel a jeho společníkovi bez milosti uřízl hlavu.

„A todos los Dioses! Tam dolů už nesmíte, za žádných okolností, je to jasné, slečno Riversová? Kategoricky to zakazuji. Ten muž je nebezpečný kriminálník,“ řekl ostře a v té chvíli ji opravdu připomněl někoho, kdo je zvyklý velet, zachvěla se a trhla sebou, když ji huboval.

Lesaro si zakryl tvář dlaní jako by se potřeboval uklidnit, naštěstí tu ta bláhová seňorita seděla nezraněná a v jednom kuse.

„Omlouvám se, netušila jsem, kdo to je…“ nasadila omluvný tón plný lítosti a její ramena se pohnula blíže ke krku jako by čekala, že na ni začne řvát, to ho rychle probudilo a strach hned vyprchal a vystřídala ho úleva.

„Ten pirát, kterého jste objevila, byl pozdě toho večera zajat v přístavu, než loď ráno brzy odplula. Nebyl čas předat ho vyšším místům do rukou spravedlnosti, bylo potřeba se rychle zmobilizovat, každý muž měl své povinnosti, aby byla galeona schopná co nejrychleji odjet,“ zaonačil to Lesaro, i když to bylo trochu jinak, ale v podstatě nelhal. Jakmile se vydal na svou malou noční obchůzku, nepřinesl ke kapitánovi jen hlavu korzára ale i vězně, který by měl mít důležité informace, o kterých žena před ním nemusela vědět. Nic z toho se jí netýkalo.

„Chápu, už se tam nikdy neobjevím, slibuji,“ přitakala, aby ho uklidnila. V Guillermově tváři byl skutečný strach a obavy o ni, teď se cítila vážně provinile, náhle však rozhovor přerušilo zabouchání na dveře.

„Důstojníku Lesaro?“

Hyppolita zalapala po dechu, naštěstí tak tiše, že to narušitel nemohl slyšet. Obě hlavy se podívaly na dveře, a pak na sebe navzájem v tichém pochopení.

„Stoupněte si za dveře,“ syknul Guillermo a Hyppolita po špičkách vystřelila ze židle, záda přilepila k prknům vedle dveří a Lesaro otevřel.

„Sí?“

„Posílá mě doctor, přeje si vás vidět na ošetřovně, pane,“ odvětil námořník na chodbě.

„A důvod?“ zeptal se přísně první důstojník a dával najevo, že není právě rád rušen.

„Vyvstala neshoda mezi dvěma muži, šermovali na palubě, pane, oba jsou zranění,“ dodal na vysvětlení ten z chodby.

„Maldita sea,“ zaklel Lesaro a mírně ve frustraci zaklonil hlavu a zavřel oko.

„Dobře, vyřiď, že tam hned budu.“

Guillermo zabouchl dveře námořníkovi před nosem a otočil se k Hyppolitě, která se stále opírala o stěnu vedle dveří a poslouchala celý rozhovor.

„Budu muset jít zjistit, jak situace vypadá, vy tu zůstaňte, napočítejte do dvaceti, a pak klidně odejděte, ano? Děkuji za příjemnou společnost, doufám, že zítra přijmete opětovné pozvání, slečno Riversová,“ věnoval jí svou pozornost, a pak byl pryč.

Copak to tu máme, další klidnou večeři na lodi? Pokud chtěla dělat Hyppolita černého pasažéra, musí se rychle naučit bojovat, jinak si na ní budou všichni dovolovat, a pokud vás bude šikanovat někdo tak mladý jako Polo? Pak asi stojíte jako chlap za nic. Hyppolita tak dostává jednu z tvrdých lekcí, že nic není zadarmo, i když těn kluk si začal jako první. Respekt je jen jeden, pokud ho ztratíte, jste v prdeli.

Jak byste se k Polovi zachovali vy? Odešli byste jako nekonfliktní člověk a spali s hladovým kručícím žaludkem? Nebo byste zaútočili?

Vyplatilo se to naší hrdince? A co ji bude čekat dál? Mnozí z vás asi pochopili, že tohle si Polo nenechá jen tak líbit.

Hyppolita Riversová

Kapitola 9.

Drž kormidlo

Hyppolita do sebe hodila zbytek vína na posilněnou, zhltla mango na stole, aby její žaludek přes noc nestrádal, a pak co nejlépe zastrkala všechny vlasy zpátky pod klobouk, který si narazila na hlavu. Podívala se kolem, zda je vše, jak by mělo být, zastrčila židli a prostě odešla, přesně podle Lesarových pokynů.

Žena udělala pár kroků po chodbě, ale možná toho vína vypila najednou trochu moc, rozhodně toho alkoholu za celý den bylo nadbytek, tváře měla v jednom ohni, oblečení ji dusilo a škrtilo, měla chuť všechnu tu tuhou nepohodlnou látku ze sebe strhnout a zadupat ji do země. Hyppolitu bolel krk i kyčle, když ji držel a odhodil Polo na pult v jídelně, rameno od setkání se Santosem a teď to hrozné horko. Potřebovala vzduch. Nutně. Chtě nechtě, rozhodla se jít na palubu. Alespoň se nadechnout pár chladných doušků večerního vzduchu, víc nežádala.

Přidržovala se tedy zábradlí, které sestávalo z dlouhého silného lana po obvodu chodby provlečeného železnými oky, než se jí začala vynořovat před očima celá setmělá paluba. Ten pohled byl stále impozantní a úchvatný. Vedle dveří byla rozsvícená lampa a houpala se do rytmu vln. Moře vypadalo neklidně, doufala, že to nepovede k něčemu horšímu. A to úplně nejlepší bylo, že tu nikdo neběhal jako ráno, vše vypadalo tak poklidně…

Raději tedy obešla schodiště a posadila se na jeden ze sudů nedaleko prostředního stěžně, který se tyčil i s plachtami do ohromné výše, kam by se po lanovém žebříku nikdy nevyšplhala.

Nad ní se teď rozkládala celá síť lan a složitého ráhnoví tak složitého, že by potřebovala mapu s tím, kam co patří.

V noci, když člověk zaklonil hlavu to na pozadí modré oblohy vypadalo jako velká pavoučí síť.

Občas se jí do těla opřel nápor silnějšího mořského větru, avšak látkou kabátu nepronikl. Provazy nahoře se každou chvíli napružily jako struny španělské kytary a vydávaly vibrující zvuk. Byla to úleva jen tam tak osamoceně sedět, poslouchat šumění oceánu, občas nějaký ten rozkaz pronesený k pár členům posádky na přídi, z nichž většina odešla spát nebo se bavit do podpalubí. Všechno ostatní jaksi utichlo, dokonce i její myšlenky a starosti se rozptýlily jako mraky nad obzorem. Bylo to poklidné skoro až mírumilovné. Chvíle, kterou jí nikdo nemohl vzít, byla si více než jista, že ji nikdo nehledá, a že ve tmě by ji každý pozorovatel považoval za jednoho z mnoha členů posádky, který čerpá trochu energie, po odpracovaném dni.

Hyppolita se posunula, dřevo nebylo moc pohodlné, od obrubně sudu bude mít vytlačený kruh na zadku, ale to bylo vedlejší, především byla vděčná za tu chvíli samoty. Těžko říci, jak dlouho by tam vydržela, možná i celou noc podle toho, že se začaly objevovat hvězdy na nebi a obloha ještě více zčernala, kdyby si nevzpomněla na svůj kufr! Byl pořád mezi nákladem! Co když ho někdo objevil a s ním i ženské šaty?

Najednou byl všechen mír pryč. Musela ten kufr co nejdříve přesunout do své kajuty, kterou sdílela s Polem a ani tam netušila, co ji čeká.

Hyppolita se přestala kochat nekonečným obzorem a sklouzla ze sudu, prkna zavrzala. Otočila se kolem stožáru a zamířila k lucerně označující vchod do temnoty.

„Pojď sem nahoru, námořníku.“

Hyppolita sebou trhla při zvuku známého hlasu, jež přišel vskutku nečekaně asi jako šíp do zad, až se jí naježily chloupky na krku, rozhodně to nebylo chladem od oceánu, ale tou přísnou intonací.

Jednou nohou byla téměř na prvním stupni, když ji kapitán oslovil. Ihned zvedla pohled jako by ji práskl bičem. Shora na ni shlížel sám Salazar ve své kapitánské uniformě, která byla stejně výrazná za dne i v noci. Jeho silné paže držely kormidlo jako by se k tomu narodil.

Sakra, jak ji poznal? Teď už nemohla zmizet, bylo by to podezřelé. Hyppolita tam musela jít. Jakmile váhavě a s neochotou stoupala vzhůru, jelikož si nedovolila neuposlechnout, viděla, jak se při každém mírném pohybu zavlnila látka jeho kabátu. Postoj měl rovný a hrdý, nohy rozkročené kvůli stabilitě. Vyhledal ji pohledem, než se vrátil k pozorování dalekého horizontu před sebou. I v šeru, kdy se snažila být neviditelná, o ní měl dokonalý přehled, a to ji děsilo. Ten chlap má snad kočičí oči!

Hyppolita zpomalila krok a sledovala, jak od něho právě odcházel jiný důstojník, kterého zřejmě střídal na hlídce. Sama se s neznámým důstojníkem míjela uprostřed schodiště, než se postavila k zábradlí na nejvyšší palubě. Vše kolem bylo jako na dlani, dokonce viděla i na sud, na kterém předtím seděla, musel mít dobrý výhled. Bohužel.

„Říkal jsi mi, že příliš často nechodíš na horní palubu, přesto, i když jsem tě od začátku plavby neviděl, narazil jsem na tebe v jednom dni třikrát,“ promluvil Salazar a srovnal kurz, jako by jí nevěnoval pozornost. Nenechala se tím zmýlit, už ne.

Hyppolita si postavu vedle sebe obezřetně prohlížela a zaměřila se na natažené ruce, mohla by skoro vidět silné svaly, jak se vlní pod košilí, ovšem kdyby neměl kabátec a vestu, které to znesnadňovaly. Jistě by to byl impozantní pohled ale nemohla zapomenout, že ten muž byl smrtelně nebezpečný. V duchu ty myšlenky zaplašila, teď nebyl čas myslet jako žena a obdivovat muže, před kterým by měla být ostražitá, teď je z ní přeci námořník.

Hyppolita pokrčila rameny, „ehm… náhoda, pane?“ nabídla nevinně, ale věděla, že ho tím neošálí, to by byla opravdu naivní.

„Moc často nahoru na palubu nejdu, ale mám rád hvězdy, jsou krásné a jedinečné, stále stejné, neměnné, ať se díváte z jakéhokoliv místa na zemi nebo na vodě, pořád jsou s vámi.“

Kapitánovy oči se na chvíli zatřpytily při pohledu vzhůru na tmavé nebe. Přemýšlel o jejích slovech? Přikládal jim větší význam? Dala se vůbec s řezníkem vést smysluplná konverzace?

Zatímco Salazarovy černé oči hledaly tajemství kdesi nahoře, Hyppolita v ten moment obdivovala kapitánovu ostře řezanou tvář. Jen pár tenkých pramenů vlasů vítr uvolnil z jeho stažené stuhy a teď mírně povlávaly kolem, což ji zaujalo. Stejně tak si představila prasklinu na dokonalé porcelánové váze, která ji dělala skutečnější. Avšak i méně dokonalý upravený vzhled ji stále varoval, aby byla na pozoru.

Ďábel nikdy nespí.

Maskovaná žena mrkla kolem sebe, nikde nikdo jiný nebyl, nacházeli se v nejbližším okolí sami. Hyppolita byla trochu překvapená, že kapitán sám vedl loď, domnívala se, že tato práce se dělí jen na hlouček důstojníků a kormidelníka, očividně si to však užíval jak vidno.

„Stoupni si sem a převezmi kormidlo,“ poručil náhle Salazar bez okolků.

Hyppolita byla vyvedena z míry, tohle nečekala. Byl to snad trest nebo výsada? Kam tím mířil? Co to mělo znamenat?

„Pane?“ nejprve chtěla odmlouvat, že tohle není nic pro ni, mohli vůbec obyčejní muži z posádky tohle dělat? Nakonec si to raději rozmyslela a zaujala uvolněné místo s ještě větší nervozitou.

Tohle určitě zvládne, uklidňovala se, držet kormidlo nemůže být tak těžké, přestože bylo obrovské, pomalu větší než ona sama, bohužel to byl velký omyl. Samotné kolo, jakmile se jej chytila, cítila, jak se hrozně ovládá, lehce odporovalo držení a tlačilo ji k jedné straně, a to byla voda poměrně klidná. Musela ho vskutku držet oběma rukama, aby se loď nezačala stáčet šikmo. Možná, že proudy v oceánu byly příliš silné a bylo potřeba mužské síly k udržení tohoto kolosu.

Byly všechny lodě takové?

Hyppolita polkla a musela se rozkročit a zapřít se botami o prkna, aby udržela rovnováhu a nebyla jen mrtvou vahou, se kterou si kormidlo dělá, co chce. Opravdu to byla zajímavá zkušenost, jen co je pravda. Čekala, že se jí každou chvíli začne ten chlap posmívat, ale nedošlo k tomu, těžko by z něho vyloudila i malý úsměv a byla to škoda. Opravdu by tu vzácnou chvíli toužila vidět, ale El Matador del Mar se neusmíval.

Kapitán na ni hleděl koutkem svého orlího oka, jako by ji kontroloval, jestli je vůbec schopna udržet kormidlo v původní pozici, možná i očekával, že to nesvede.

Chvíli trvalo, než si zvykla na tah a odpor, když náhle viděla, jak se Salazarova ruka zvedla do vzduchu a přiblížila se k té její, co byla blíže k němu. Žena stála bez dechu z představy, že by ji snad položil přímo na tu její. Téměř jako by to vycítil, přitiskl dlaň na jednu z vyřezávaných příček a vynaložil minimum své síly na to, aby jí pomohl zatáhnout tak, aby mu to vyhovovalo. Jakmile byl spokojený, stáhl paži zpět a něco vytáhl ze své kapsy.

Hyppolita byla neskutečně nervózní, když k ní z boku přikročil a pomohl ji ovládnout ten důležitý kus dřeva, byl tak blízko, že se jí skoro dotkl. Byla za tu pomoc vděčná, ale rozhodně by mu to nepřiznala.

„Je potřeba zpevnit svaly, soldado, takto bys nevydržel ani hodinu,“ počastoval ji Salazar kousavou poznámkou, při které se cítila opravdu bídně. Chtěla na něho vyskočit s tím, že je žena, a že nikdy nepotřebovala nic takového, protože… náhle si vzpomněla na Lesarův komentář o ženách, a jak je muži zřejmě vnímali. Přestože ji škádlil, bylo zákonité, že žena si měla akorát najít výhodnou partii a uctívat svého manžela, aniž by sáhla na práci. Hyppolita se opravdu zastyděla, ale některé ženy neměly na výběr, pokud šlo o přežití. Skoro melancholicky si vzpomněla na svůj malý obchod s hračkami, kde si vydělávala na živobytí. Jak se jí po něm stýskalo. Všechno opustila a už se nemohla vrátit…

Melancholicky se zamyslela a neuvědomila si, že kapitán možná čeká na nějakou poznámku, očividně jí dával prostor k čemukoliv se vyjádřit, možná ji vyzýval k hádce, netušila. Nehodlala mu na to však skočit a prozradit se. Nenechá se vyprovokovat.

„Není mou náplní práce stát u kormidla a držet kurz, pane, nejsem kormidelník, na to jsou zde povolanější osoby,“ odvětila bez emocí s pohledem stále dopředu, aby ji nerozptyloval, což už dělala jeho přítomnost. Skoro toužila, aby se chytil té poznámky a vzal si vládu nad dvojitým kormidlem zpět. Neudělal to.

Neviděla, jak se Salazar usmál na kompas, jež nyní třímal v ruce, aby zkontroloval směr plavby. Chvíli hypnotizoval střelku, než se zahleděl zpátky na hvězdy jako by tam viděl celou mapu. Hyppolita si dovolila jen malé letmé mrknutí na vysokého muže vedle sebe. Vypadal zaujatě, naštěstí hvězdami, a ne jí samotnou. Téměř litovala toho, že ona nedokázala pojmenovat žádnou z hvězd, ale její otec nebyl mořeplavec a o nebi toho věděl asi stejně jako o pěstování petržele.

„To není otázka jen fyzické zdatnosti, pane Riversi. Když bojujete s nepřítelem, nezachrání vás jen slova, ale především instinkt, silné tělo, důvěra v sebe samého a svůj meč, pokud selžete v jenom faktoru, nepřítel to vycítí a prohrajete svůj život v sázce s ďáblem. Možná bych vám měl později přiřadit víc náročnou práci, až skončíte u seňora Vargase, rozhodně by vám to prospělo,“ prorokoval Salazar zcela vážně.

Hyppolitu to prohlášení vyděsilo, dokázala si představit toho tyrana, jak nad ní stojí s bičem, když přenáší těžké dělové koule z jedné strany lodi na druhou. Nebude jeho otrok! El Carnicero od ní vyžadoval poslušnost a loajalitu, kdyby byla Španělským vojákem, uznala by ho jako autoritu, o tom nebylo pochyb, ale jako žena měla smíšené pocity nad tímto nelítostným kapitánem s drsným pohledem.

Hyppolita přemýšlela při pohledu na Salazarův profil, jak by se k ní choval, kdyby věděl, že je žena? Musela si přiznat, že muž v jeho postavení by o ni v nějakém městě ani nezakopl, natož zavadil očima. Muži jako on si vybírají dobré partie, které by jim přinesly větší moc, majetek nebo statky, a to bylo velice daleko od ní, která neměla nic, kromě svého kufru a důvtipu.

Žena nespokojeně mlaskla jazykem o patro, to poznání bylo hořké a nedokázala jej zahnat ani sladká chuť manga z Lesarovy kajuty, v porovnání s kapitánem se ztrácela veškerá chuť na cokoliv.

Jak vůbec mohla mít takové smělé myšlenky? Nebyla možnost, že by o ní měl zájem. Taková hloupost, ten by o tebe nezakopl, holka, řekl by Oliver. El Matador del Mar byl příliš hrdý, příliš zahleděný na svou honbu za piráty, než aby se dvořil nějaké chudé dívce, dost možná již na něho na pevnině nějaká čekala, nebohá žena, která svého milovaného viděla jednou za rok možná déle. Opravdu smutné, ještě horší, než mít za muže rybáře, ten sice páchl, ale alespoň se každý den vracel zpět ke své rodině.

Hyppolita se přistihla, že se mračí a prsty svíraly rukojeti kormidla, až měla bílé klouby.

„Je snad něco v nepořádku?“ hlas ji vrátil zpět do reality jako ledová voda chrstnutá do tváře. Trhla hlavou ke straně, kde si ji prohlížel sám řezník s nadzvednutým obočím. Chtěl odpovědi.

Mluvil na ni? Co říkal? Teď se cítila trapně, že ho neposlouchala.

„Omlouvám se, El Capitán, byl jsem trochu duchem nepřítomný,“ odkašlala si.

Salazar s cvaknutím zaklapl krabičku černého kompasu a vrátil jej zpátky do obleku nacvičeným pohybem, celou dobu ji nespouštěl z očí, měla husí kůži. Proč se na ni díval jako na ořech, který nejde rozlousknout?

„Možná byste mi měl říct, co vás trápí, námořníku,“ poukázal Salazar na to, že by jí skutečně vyslechl a naslouchal jí, jenže to nemohla za žádnou cenu udělat.

Hyppolita rychle zakroutila hlavou, „to je v pořádku, děkuji za vaši nabídku ale, mé myšlenky jsou soukromé, je to jediné, co mám, pane,“ snažila se to zamluvit a popřít, že právě teď na něho myslela tak trochu romanticky a on o tom neměl ani tušení.

„Pokud máte nějaké problémy, pane Riversi, není zdravé držet obavy a hněv uvnitř,“ tón přestal mít tu pověstnou břitvu Španělské ostrosti a stal se téměř důvěrným, moc jí to právě neulehčoval, když teď ukazoval svou snesitelnou stránku.

„Jsou tu snad problémy, o kterých by měl kapitán vědět?“ náhle se nad ní tyčil jako býk, skoro leknutím uskočila od kormidla a utekla, ale včas se ovládla. Skousla si nervózně spodní ret jako provinilec. Řeč jejího těla byla vždy tak čitelná, zvláště pro někoho, kdo měl roky zkušeností a výcviku, ale Salazar nezkoumal její tvář, ne, to, co ho zaujalo, bylo níž.

Skoro přestala dýchat. Dios mío, mohl poznal ženské křivky pod tím tvrdým kabátcem? Následovala mužův pohled k rozepnuté vestě, ze které koukala bílá košile. Neodhalovalo to příliš, ale malé nitky vyčuhující z lemu mu řekly zcela jasně, že dva stříbrné knoflíky byly silou vytrženy. Jeden by se mohl považovat za nehodu ale dva?

Ty černé bouřlivé oči jako by zahalil soumrak, zvláštně potemněly jako by v sobě dusil samotné peklo, a přitom se dokázal bravurně ovládnout a zkrotit ten doutnající hněv pod kůží.

„N… nic kapitáne, vše je v nejlepším pořádku, jen malé neshody, nic, s čím bych si neporadil,“ zablekotala Hyppolita a začala se potit.

Nevěřil jí, věděla to, a přesto ji podroboval nátlaku své vůle, když se snažil zahlédnout, zda někde na tváři nemá modřiny. Napětí jí kolovalo v celém těle, až měla dojem, že jí omrznou všechny končetiny.

„Dobrá… vojáku, neshody s jinými námořníky jsou tvá věc, ale nebudu tolerovat porušení morálky na lodi, dnes jeden takový incident bohatě stačil,“ poznamenal nelibě. Salazarův velící tón byl zpět, když střelil pohledem na palubu před nimi, kde z výšky měsíc postříbřil pár tmavých skvrn. Krví nasáklé dřevo ukazovalo pravou podstatu věci. Polkla. Hyppolita si rychle vzpomněla na Lesara, který šel na ošetřovnu. Proto byl kapitán ve špatné náladě? Očividně.

„Nikdy nevyvolávám sváry, pane, neprosazuji boj, pokud není nezbytný,“ nemohla říct, že by raději zaplula do podpalubí jako králík před vlkem, než by vytáhla nůž, protože by to považoval za tu největší zbabělost. Jako každá žena byla ustrašená, neměla ráda řinčení oceli, pach krve a střelného prachu. Měla ráda mír, ale osud má vždy poslední slovo a hraje si s lidmi na velké šachovnici. Ona se osudu však vzepřela, a proto musí unést všechno, co jí naloží na záda.

„Pak bys měl být diplomat, a ne voják královského Španělského námořnictva,“ zasyčel kapitán skoro jako urážku a ona v tu chvíli věděla, že jej něčím zklamala, protože nehlásala ideály podle jeho předlohy. Urazilo ho to?

„Cesty nás zavedou různými směry a postaví před vás různé překážky, o které se neprosíme, a pokud mě omluvíte El Capitán, myslím, že službu u kormidla máte nyní vy,“ s tím prostě pustila to velké kolo a kráčela ke schodišti, aniž by se ohlédla. Už nevydržela být pod tím temným hodnotícím pohledem ani chvíli a bylo jí zcela jedno, zda je to drzé a nevhodné takhle odejít.

Salazar ji nezadržel, nehmátl po ní, neřekl ani slovo, ale dokázala si představit jeho nevěřícný výraz. Takhle se k němu dozajisté nikdo nechoval, tak proč právě jí to toleroval? Otázka, za kterou by dala celý zlatý dublon.

Na pár vteřin se Hyppolita zastavila v polovině schodů s otázkou, zda opravdu nezná její tajemství, ale pak jí to přišlo směšné a šla raději dál, kdyby to věděl, nejspíše by byla hned vedle cely s pirátem.

Už byla na posledním shodě a v tu chvíli myslela, že spadne.

„Zítra očekávám, že než nastoupíte do služby, vaše uniforma bude zcela v pořádku,“ ozvalo se shora ostře. Vážně si to neodpustil, že ne? Musel mít poslední slovo?

Pootočila se a podívala ke kormidlu, které El Carnicero třímal ve svých pevných spárech, opravdu neodolala tomu se provokativně ušklíbnout a dala si na tom záležet.

„Sí, El Capitán.“

*************************************************************************************************************************

Hyppolita byla opravdu unavená a ze všeho nejvíce toužila zapadnout do měkké postele a vydat se do říše spánku. Bohužel, ani jedna z věcí nezněla reálně. Místo pohodlné postele na ni čekala jen prostá houpací síť a ke klidnému spánku chybělo potřebné soukromí. V hlavě se jí vybavil opět Polův pohled a s ním všechny naschvály co… on jí zatím provedl. Hyppolita v tom přeci byla nevině a vždy se jen bránila. Byla oběť osudu a být v mužském světě nebylo právě peříčko.

Potichu skoro až po špičkách se tak plížila ke kajutě, kde se mohl vyskytovat i její nechtěný spolubydlící. Tiše otevřela dveře, velmi pomalu, aby nevydala ani jediný zvuk upozorňující na její přítomnost. Bohužel, kombinace vlhkosti a starých pantů zmařily její snažení a celou místností otřáslo zaskřípaní prken pod nohou, ze kterého se jí zježily snad všechny chloupky na těle.

Kajuta byla ale kupodivu prázdná, Hyppolita se tak jen zaradovala a vklouzla dovnitř. No jo, jenže co teď? Má se prostě uvelebit do sítě a jít spát? Co když pak Polo přijde a rovnou ji vyklopí ze sítě, ona by na jeho místě dozajista něco takového udělala, kdyby měla příležitost. A co vlastně s uniformou, co měla na sobě?

Vojáci v jí určitě nespí, je příliš tvrdá a nepohodlná.

„Bože, nejradši už bych to ze sebe všechno strhla a vklouzla do svých pohodlných šatů,“ bědovala, když otvírala svůj kufr, který dotáhla ze skladiště. Ukrývaly se v něm vzpomínky na její minulý život, které dnes namohla ani vytáhnout na světlo, ne že jich bylo mnoho. Něco ale přece, černý hedvábný šátek po matce.

„Přece nebudu spát v tom hloupém klobouku,“ poznamenala sama k sobě s odporem, a konečně osvobodila dlouhé vlasy. Zatřepala hlavou a užívala si chvilkový pocit volnosti, který ale musel brzo skončit. V obavách se podívala směrem ke dveřím, rychle stáhla vlasy šátkem, a ještě se ujistila, že ven nevykukuje ani pramínek.

„Jako správný námořník,“ zavtipkovala sama k sobě. „Teď ještě tu uniformu,“ shodila ze sebe vestu a vyzula boty, které odkopnula do kouta.

„Sakra, jak jen zakrýt tohle,“ zlobila se na své ženské přednosti nadouvající se pod volnou bílou košilí. Určitě by se našly ženy, které by s tím měly větší problémy, ale i tak by dozajista přilákaly pohled každého muže.

Hyppolita tak hledala něco, do čeho by se mohla převléci, nebo čím by se nejlépe mohla zakrýt. Bohužel, ženská noční košile, kterou našla, nebyla moc vhodný úbor, zvláště lemovaná krajkami, ale na obmotání jejich ňader by snad stačit mohla, kdyby odtrhla pruh dole… ne, zničit jediný kus své cudnosti nemohla. Váhala.

Možná by mohla sehnat obinadlo na ošetřovně později a prozatím by stačila košilka. Rychle si tedy sundala nepohodlnou vojenskou košili a začala přeměřovat, jestli by bylo něco takového vůbec možné. Zdálo se, že ano.

„Ach jo, alespoň malá chvilka volnosti,“ povzdechla si, před opětovným uvězněním svých předností.

„Tak tady seeeš!“ zahřměl najednou hlas za jejími zády. Hyppolita v úleku nadskočila a měla co dělat, aby nezapištěla jako malá holka. Rychle se otočila a před sebou svírala jako štít svou noční košilku, kterou se původně chtěla zahalit. Od vchodu se na ni díval Polo a v ruce držel lampu, se kterou mířil na polonahou ženu v kajutě.

„Co to tam máááš?“ spustil na ní zostra a rozkročil se jako pán.

Hyppolita se nezmohla ani na slovo a jen se třásla strachem. Co s ní asi udělá po tom všem, až zjistí, že se hodností propadla ještě níže, a to na ženu?

Světlo mířilo přímo na ní a skoro všechno se zastavovalo na košili, kterou stále svírala ve ztuchlých prstech. Ostré paprsky ji nepříjemně oslňovaly, a tak nemohla vidět nečekanému návštěvníkovi do tváře.

Polo udělal krok směrem k ní, ale bylo na něm něco zvláštního, něco jiného, než když ho viděla předtím, možná proto, že se nakláněl k jedné, a pak k druhé straně, aniž by byla venku bouře?

„Co tu máváš těma podvlíkačkama… škyt,“ dožadoval se nějaké odpovědi. V tu chvíli to Hyppolitě došlo, on byl opilý! Což možná celou situaci ještě více zhoršovalo nebo vylepovalo? V takovém případě půjde slušné vychování rozhodně stranou, tedy kdyby nějaké sám o sobě měl, uvědomila si. Na druhou stranu by si ráno nemusel nic pamatovat.

Hyppolita začínala panikařit, nebylo by lepší pokusit se o útěk?

„Ahaaa, tak takhle se věci mají,“ zasmál se Polo a světlo tentokrát odhalilo jeho zlověstný úsměv.

„No jo, odhalil jsi mě. Prosím, že to nikomu neřekneš?“ špitla smutně zrzka.

„Ahaha, to se tedy budeš muset pěkně snažit, abych to nikomu nevykecal… škyt,“ pokračoval ve výsměchu mladík a třásl při tom lampou, která tak házela děsivé stíny po malé kajutě. Hyppolita radši ani nechtěla vědět, co má přesně tou „snahou“ na mysli a čekala na jakoukoliv příležitost k útěku. Polo byl ale rychlejší a popadl košili, kterou jí násilím vytrhl z rukou. Stála tak před ním nahá a své choulostivé části se snažila zakrýt jen rukama.

Jenže Polo si jí vůbec nevšímal a místo toho si její košilku přitiskl přímo k obličeji jako polštář.

„Fakt nevím Eduardo, kde bereš tolik úlovků, ale tenhle vážně stojí za to… škyt, ještě voní, jak kdyby ho měla nějaká rajda před chvílí na sobě,“ prohlašoval ten drzoun.

Za tu rajdu by mu nejraději jednu vrazila, ale tohle byla možná jediná šance, jak se z toho dostat. Přeci jen už při jejich prvním setkání pár svých „úlovků“ odhalila.

„Ale no tak… tohle je můj nejcennější kousek ta… lehké děva mi ho věnovala v přístavu a já si ji chtěl dnes v noci trochu připomenout,“ zkusila se vžít do role chlípného námořníka. Zdálo se, že tahle lež byla více než uvěřitelná, protože se Polo s jejím nočním prádlem začal mazlit, jako by to byla skutečná žena.

„Taaak… škyt, to máš smůlu, tahle rošťanda dnes stráví noc se mnou, v méééém náručí,“ vítězně si tak přivlastňoval další ukradenou věc, jenže to bylo přesně to, co Hyppolita chtěla a najednou se opilým mladíkem spíše bavila, i když na sobě měla jen bílé spodky. Nyní se zbývalo zbavit ještě jednoho problému, světla.

Žena se rychle naklonila k jeho lampě a z plných plic foukla.

„Pfffff,“ měla štěstí a plamínek prohrál svůj boj s jejím odhodlaným dechem.

„Tak si to teda sežer a přestaň na mě svítit ty nenechavče,“ rozzlobila se jako pravý námořník, kterému někdo ukradl poklad. Polo se sice ohnal, když přišel o svůj zdroj světla, ale jeho reakce byly až příliš zpomalené alkoholem. Vztekle tak třísknul s lampou do kovového držáku na stěně a zasupěl, „máš štěstí, že tohle má větší cenu jak ty… jinak bych… škyt.“

Pokoušel se Hyppolitě trochu zahrozit pěstí, ale když při tom gestu málem upadl, raději si to rozmyslel. Pyšně vytáhl hlavu ze svého nového úlovku jako pštros a pomalu se kolébal k místu, kde visela jeho spací síť. Hyppolita si musela držet rukou ústa, aby se nezačala nahlas smát. Ten klučík se v matném světle natřásal jako páv, který právě vyhrál souboj. Až na to, že tenhle opeřenec bylo sotva kuře a posilněný alkoholem působil, jako by měl přinejmenším zlomené křídlo. Ještě chvíli ho sledovala, než se nakonec uvelebil do svého hnízda, teda sítě a pak si odechla.

„Truhlu zlata, abych tebe dostal ve skutečnosti… škyt,“ ještě si pomlaskával. Trvalo několik dalších minut, než alkohol zafungoval jako dokonalý uspávací prostředek a on prostě odpadl. Kajutou, tak začalo otřásat hlasité chrápání, ale pro Hyppolitu to byl zvuk bezpečí.

Opilý a spící jí přeci nemohl nic udělat. Žena tak sebrala odvahu a v kufru našla další část své garderoby, která by zakrývala její identitu, až se ráno probudí. Obmotala si tak svá ňadra a přehodila přes sebe vestu uniformy, aby nebyla vidět. Stejně na ní chyběly dva knoflíky, tak si zítra skočí do prádelny pro novou, pomyslela si. Hyppolita ulehla do své sítě s hlavou plnou myšlenek na dnešní den. Většina z nich byla spíše zábavných třeba jako, jak by se dal opilý mladík ještě více zesměšnit, ale i mnohem vážnější, třeba jestli se jí s podobným štěstím povede přečkat i další noci. Tohle byla jen šťastná náhoda, a kdyby nebyl Polo v tak povzneseném stavu, pravděpodobně by si teď taky pomlaskával v síti, ale s… Brrr, na něco takového nechtěla ani pomýšlet. Zamyšleně se tak raději dívala směrem ke dveřím kajuty. Nebylo by lepší si přeci jen najít bezpečnější úkryt? Ale kde na lodi plné vojáků by ho našla? Jedině na ošetřovně nebo… pomyslela na kapitánovu kajutu, kterou měl pro sebe a na jeho královskou postel, které bylo pro jednoho muže škoda.

*************************************************************************************************************************

Lesaro stál ve své kajutě a chystal se konečně ulehnout. Spánek dnes však nebyl tou nejkýženější věcí, na kterou myslel, pod peřinou se totiž krčilo drobné ženské tělo, jež za ním samo přišlo.

„Tady budete v bezpečí,“ poznamenal opatrovnicky směrem ke svému loži. Odpovědí mu bylo jen slabé sladké špitnutí a zpod pokrývky na něj mrkla dvě modrá očka. Rychleji, než obvykle si začal sundávat svou uniformu a jeho pohled každou chvíli zabrousil do neklidných duchen, kde na něho čekala vytoužená společnost. Tu vykoukla ruka, tu zase noha a občas ven prozářil pramen zlatavých vlasů ozářených olejovou lampou. Několik posledních knoflíků vesty už vzal silou, a hned byla konečně dole. Zbývala už jen košile, kterou si přetáhl přes hlavu a vystavil tak na obdiv své mužské opálené tělo léty zkušeného šermíře. V posteli to vyvolalo patřičný rozruch, o to větší, když se pak důstojník začal přibližovat.

Byla to jako hra kočky s myší a šelma byla teď na lovu.

Lesaro zajel rukou pod peřinu a snažil se nahmatat cokoliv živého. Obětí se mu stal malý kotníček, dokonale hladký s kůží jemnou jako hedvábí. Chvíli ho hladil ve své velké ruce, vychutnával si dotek palce i prstů a dával průchod své fantazii, co se asi pod peřinou schovává dál. Jel tedy svou rukou výš, kde jeho hrubé prsty narazily na mnohem měkčí baculatější část. Mladé bělostné stehno, které by dozajista dokázalo dostat do varu nejednoho námořníka. Teď ale patřilo jen Lesarovi a ten si užíval ty poddajné tvary. Jeho pohyby ale nezůstávaly bez odezvy a zpod peřiny se občas ozval tlumený stydlivý vzdech.

Guillermo by se nejraději do toho šťavnatého kusu masa zakousl, ale jeho hlad prahl po něčem jiném. Tentokrát mnohem rychleji pátral ještě o kousek dál, dokud jeho ruku nevyplnil krásně oblý nahý zadeček. Jako by byl snad pro jeho dlaň stvořený. Nemohl se ubránit a ten něžný zázrak pevně zmáčkl. V ten moment skoro celá peřina s tichým vyjeknutím nadskočila a na Lesara konečně vykoukla hlava Hyppolity s úplně rudými tvářemi. Ještě jednou svůj pohyb zopakoval a užíval si, jak se mladá žena zakusuje, do už tak červeného rtu a snaží se nevydat ani hlásku. Lov, ale nebyl zdaleka u konce a Lesaro měl ještě hodně triků v rukávu.

Aniž by se Hyppolita nadála, Guillermo opět chytil její nohu a zatáhl za ni. Následně ženinu končetinu vytáhl zpod peřiny a poté přesunul své tělo také na postel. Jejich těla byla téměř na sobě, oddělena pouze tenkou vrstvou pokrývky.

Nahá žena byla zatlačena do matrace a nemohla se hnout, i kdyby snad chtěla. Útěk byl ale to poslední, na co teď pomýšlela. Na svém odkrytém stehně a zadečku občas ucítila průvan, ale také prsty důstojníka, které se jemně zarývaly do její bělostné kůže.

Každý takový pohyb za sebou zanechal narudlou červenou stopu, ale zároveň rozdmýchával oheň, který se v Hyppolitě skrýval. Zakláněla hlavu a dmul se jí hrudník, jako by snad španělského důstojníka vyzývala k dalšímu objevování. Ten ale rozhodně další pobízení nepotřeboval a jeho hladové rty zamířily k jejímu tenkému krku. Jen co se dotkly ženiny bělostné kůže, začaly jemně kopírovat každý tvar a posouvat se pomalu níž. Hyppolitin ret už byl rudý a nateklý, kousání do něho pomalu přestávalo fungovat. Pokud nechtěla své narůstající vzrušení vypustit do zbytku lodi, musela vymyslet něco jiného, jak v sobě udusit sténání.

Vytáhla zpod peřiny ruku, kterou si chtěla zakrýt ústa. To jí ale nebylo dovoleno. Lesaro byl rychlejší a pohotově si přivlastnil i tuto její část. Chytil ji za zápěstí a ruku přitiskl k posteli. Hyppolita nevěděla, co si má myslet, chtěla křičet, ale rozhodně ne ze strachu. Hluboce dýchala, a tak Guillermovu pozornost přilákal okraj peřiny, který končil jen kousek pod jejím krkem a v rychlém tempu se nadzvedával a zase klesal.

Hyppolita se neměla, jak bránit, a tak před Lesarem obnažila nejdříve ramena, dekolt, a pak se konečně začínaly rýsovat i ty oblé tvary, které tak dlouho dráždily jeho představivost. Bradavky drobné ale rudé a naběhlé jako dobře zralé ovoce, jen se zakousnout, a přesně takovou touhu vyvolávaly i v důstojníkovi. Guillermo se nemohl udržet a Hyppolita jen sledovala, jak se jeho ústa hladově vrhají po jejích bezbranných ňadrech. Místo výkřiku plného vzrušení ale zaplavil kajutu pronikavý cinkot lodního zvonu.

Lesaro polekaně vyskočil z postele pouze ve spodkách a košili a začal se rozhlížet ze strany na stranu jako by mělo dojít k boji, jakmile pak jeho pohled zamířil zpět k jeho loži, posmutněl.

„Takový krásný živý sen,“ povzdechl si.

Postel byla prázdná a rámus, který ho probudil, byl lodní zvon ohlašující ranní budíček. Zklamaně padl zpátky na postel a nechtěl uvěřit, že to vše bylo jen dílo jeho troufalých představ. Vše bylo tak skutečné, živé, dokonce si ještě pamatoval chuť té jemné kůže na jazyku a vůni, která mu to celé vše znovu a znovu připomínala. A to zakončení, od kterého Guillerma dělily sotva centimetry… kdyby ještě ulehl, nestihl by se ten sen ještě vrátit? Skoro toužil hodit povinnosti přes rameno a zavřít oči.

„Ne, ne, ne, to chce vodu a hodně studenou,“ domlouval sám sobě a svému neposlušnému tělu i hlavě, jako by se za svou vlastní nekázeň huboval. Byl přece voják, a tak by měl mít své emoce pod kontrolou. Takže až se s tou ženou opět setká, rozhodně na sobě nedá nic znát, musí v sobě vybičovat patřičnou disciplínu.

Ráno ho čekaly další povinnosti. Musel si tak pospíšit a dát se do pucu, kapitán si přál hlášení a on jako první důstojník nesměl chybět. Navlékl se opět do uniformy, poradil si s desítkami knoflíků, nakonec upevnil přezku s rapírem a vyrazil za svým posláním.

Do kapitánovi kajuty za rozbřesku vkročil s menším zpožděním, což u něho nebylo obvyklé. Stal se tak terčem několika zvídavých pohledů, ale nikdo z ostatních důstojníků se neodvážil nic říct. Dokonce ani Santos, posměšný úšklebek si ale odpustit nedokázal. Jediný, koho nechával pozdní příchod chladným, byl k překvapení všech sám kapitán. Salazar se zamyšleně skláněl u stolu s rozloženou mapou, o zbytek osazenstva nejevil zájem a zcela ignoroval jejich šepot.

Po chvilce ukázal prstem na jeden z ostrovů, čímž dával okolním mužům tichý rozkaz, aby přišli blíže, když byli kompletní.

„Puerto Rico… kdo z vás měl již tu čest?“ nadhodil otázku do pléna. Slova se okamžitě ujal Santos: „normální ostrov. Z části obydlen, ale z větší části zarostlý džunglí. Hlavní město San Juan je známou obchodní křižovatkou, dá se tam sehnat cokoliv od zbraní po děv… dělníky,“ rychle se opravil.

„Místní těžží ze znalosti tamních prodejních artiklů, ale mě zajímá spíše ostrov jako takový. Kdybych byl špinavý pirát a chtěl si dát dostaveníčko se svými druhy, kam bych zamířil?“ utnul přísně Salazar svého důstojníka a nasadil mnohem vážnější výraz s tím, že ho obecné informace pramálo zajímají.

Teď byla pravá chvíle ujmout se slov a Lesaro ji s radostí využil.

„V přístavních částech se lidé nevalné pověsti rychle ztratí, ale ne v takové míře. Kolik očekáváme lodí tři, čtyři? Není naděje, že by je tamní hlídky nechaly, byť se jen přiblížit ke kotvištím přístavu, tohle nebudou riskovat.“

„Tento směr smýšlení jsem přesně potřeboval. Pokračujte první důstojníku,“ vysloužil si Lesaro pochvalu a uznalý pohled vrchního velení. Mnohem víc ho ale hřál Santosův kyselý výraz, který se snažil marně skrývat.

„Pro takovýto druh sešlosti bych raději volil kotviště někde zcela mimo obydlené části. Být co nejdále z očí případných zvědavců a zároveň mít možnost bezpečně počkat, až se dostaví ostatní spřátelené lodě,“ Lesaro byl dobrý stratég a Salazar si vždy rád vyslechl jeho názor. Santos chtěl ale také svou porci zásluh, a tak se bez ptaní nahnul ke stolu a zabodl svůj prst do mapy jako by ji chtěl protrhnout.

„Jestli se má někde ukrývat více pirátských lodí, zde je zátočina, kde se dá bezpečně zakotvit. Daleko od civilizace a je tam dost prostoru na postavení táborů. Navíc občas toto místo využívají pašeráci, takže další možná verbež na odstranění.“ Salazar na jeho vystoupení jen zamyšleně pokyvoval hlavou. Santos se trochu stáhl, ale podle zarputilého nadšení dozajista čekal také nějaké ocenění.

„Takže máme zakotvené lodě a tábořící piráty. Co byste navrhoval dál, drahý Santosi?“ pokračoval Salazar otázkou, místo jakéhokoliv hodnocení.

Santos byl spíše hrubá síla než mozek na vymýšlení strategií a všichni to moc dobře věděli. Magda a Moss si mezi sebou něco špitli a Lesaro založil pobaveně ruce na prsou a snažil se udržet neutrální výraz, ale i tak se mu koutek úst mírně stočil nahoru.

„Zastihnout je nepřipravené! Samozřejmě, pane,“ vyhrkl Santos a bouchl pěstí do stolu snad až moc směle, když se nechal strhnout svou horkou Španělskou krví.

„Na naší straně bude moment překvapení, větší palebná síla a neohrožená posádka… nemůžeme prohrát,“ pokračoval a doslova sálal touhou po boji a vítězství. Tento muž vždy očekával po připlutí do Madridu povýšení za své horlivé činy, ale zatím se mu jich jaksi nedostalo, ať dělal, co mohl. Nikomu nemohl uniknout jeho toužebný pohled, když hleděl na kapitánovy medaile připnuté na rameni. Snad to byla jeho hnací síla nebo spíše vlastní ctižádost, co se pokaždé postavila před zdraví rozum, kvůli které stále nic neměl.

Lesaro se trochu podrbal na čerstvě oholené bradě, přeci jen Armanda znal a věděl, že si rád zkouší okruh svých nejvěrnějších, ani on sám nebyl výjimkou.

„To dává smysl, jistě,“ usmál se Salazar, ale nebyl to pravý úsměv spokojenosti, nebyl to ani výraz pobavení, spíše připomínal soustředěného žraloka, který se zubil na svou kořist.

„Několik nepohyblivých zakotvených lodí, to zní jako snadný terč, že pánové? Nikdo si dozajista nevšimne Tiché Marie, jak dravě krouží kolem ostrova a hledá svou kořist a piráti jsou vlastně tak hloupá stvoření, že si nepostaví ani vlastní dělovou obranu na souši, aby se mohli bránit,“ pálil tak Salazar na svého důstojníka jednu pochybnost za druhou jako nelítostnou salvu z ručnice.

„Ano a počkejme, to nejlepší na konec, když už jim tedy na mělčině potopíme lodě, kdo bude dohánět ty, co se rozprchnou do okolní džungle jako vystrašené krysy? Vy Santosi? Pohyb by vám určitě prospěl,“ stál najednou kapitán hned vedle svého důstojníka a propaloval ho ohnivým pohledem plným hořkého výsměchu.

Santos se s kapitánem sice mohl měřit výškou, ovšem pokud šlo o respekt, byl sotva mravencem. Jako malý kluk stáhl ruce za záda a sklopil poníženě hlavu. Strategie nikdy nebyla jeho silná stránka.

„Ale no tak, příteli, není třeba se stydět, alespoň teď víte, čemu se vyvarovat,“ pokračoval Salazar, dokud si nevynutil Santosův pohled. Nikdo nepochyboval, že El Carnicero měl celý plán do každého detailu zpracovaný.

„Věc se bude mít tak,“ kapitán pomalu přecházel opět ke své straně stolu, aby tak mohl mít všechny před sebou jako na dlani. Váha jeho zarputilého pohledu byla skoro ryzí jako vždy, když mluvil o vážných věcech, které nikdy nepodceňoval. Obdiv dvora, jenž si zasloužil, byl o odvaze ale také strategických úspěších.

„K ostrovu připlujeme v noci pod rouškou černočerné tmy, potichu a bez jediné zapálené louče nebo lucerny. Zakotvíme zde,“ ukázal znovu na mapu.

„Dost daleko od pirátského kotviště, ale stále dost blízko, aby se tam dalo dostat. Už víte, kam tím mířím, důstojníku? Ne? Čeká vás noční procházka Santosi, přesně jak jste říkal, jen nebudete ty zbabělé krysy nahánět v podrostu a zadupávat botou. S několika dalšími muži vezmete čluny a doplujete na pevninu. Budete mít jediný úkol! Do rána se po souši dostat ke kotvišti a po cestě zabít vše, co se vám připlete do cesty, co vypadá jako pirát. Za rozbřesku se k vám z moře připojí Tichá Marie a rozpoutá peklo. Vy pak dohlédnete na to, aby u jejich tábora zbyl jen popel a našemu hněvu neunikl ani jeden prašivý stín, él entendió?“ odhalil tak kapitán celý plán.

Všichni muži jen souhlasně pokyvovali hlavami. Ať měli ze Salazara strach nebo respekt, jedno mu upřít nemohli, pokud šlo o lov pirátů, v Karibiku nebyl nikdo povolanější a lstivější. Dokonce i Santos, který zprvu značně zbledl, nabral po zmínce o boji rychle barvu zpátky do tváří. Tohle byl přesně typ rozkazu, který mu seděl a kapitán to dobře věděl. Na tento úkol byl ten pravý. Žádné, cvič a dohlížej na posádku, ale bojuj a zabíjej.

Santos chtěl projevit něco jako poděkování, ale Salazar svým proslovem zároveň skončil jejich ranní sešlost. O jeho rozkazech se nediskutovalo, prostě se braly za závazné po všech stránkách.

Na Santosově rameni se tak objevila Lesarova ruka, která mu dávala jasně najevo, že je čas jít. Všichni důstojníci se tak se salutováním rozloučili a zamířili ven za svými povinnostmi. Připravit loď do bojové pohotovosti nebylo jen tak, navíc ještě zbývalo dát dohromady skupinu, která se v noci vypraví na pevninu. Poslední, kdo opouštěl kapitánovu kajutu, byl Lesaro. Myšlenkami už byl dávno někde jinde u svých nadcházejících úkolů, možná dokonce opět ve snech o krásné víle, ale i tak za svými zády zaslechl své jméno.

„Guillermo? Na slovíčko.“

Lesaro nasucho polkl, tohle rozhodně nevěstilo nic dobrého už jen podle toho, jakou intonací si jej Armando vyžádal. Odevzdaně tak před sebou zaklapl dveře a vešel zpět do lví klece.

„Ano, El Capitán?“ napřímil se do plné výšky a vojenským krokem došel zpět ke stolu.

„Je tu ještě jedna věc, o kterou musí být postaráno,“ záměrně Salazar neprozrazoval víc. Důstojník moc dobře věděl, že v tom bude něco mnohem více, když má tato věc zůstat jen mezi čtyřma očima a neměl z toho dobrý pocit.

„Sí?“ Guillermo čekal poslušně na rozkaz.

„Jde o našeho nezvaného hosta.“

K výročí 9. kapitoly jsem tam musela dát něco extra a to rovnou 3 situace a určitě vás nejvíce zaujala ta poslední že, vy zvrhlíci :D Nemějte to Lesarovi za zlé, on stejně jako všichni námořníci trpí samotou a má své potřeby, i když má železnou vůli. To není nic překvapivého, snít o ženě, která tak nějak vtrhla do vašeho života zcela náhodou a vy kvůli ní riskujete trest. Je tedy možné, že k naší hrdince Lesaro má i trochu romantické záměry a není se co divit, protože ho zaujala hlavně ženina odvaha. Otázkou je, jak dlouho její přestrojení dokážou skrývat?

Kapitola 10.

Salazarova historie

Hosta?

Guillermovi proběhlo hlavou tisíc otázek, a pak mu probleskl hlavou Hyppolitin obraz, naštěstí zde nebyla jediným nechtěným pasažérem, kterou Tichá Marie převážela. Nedal na sobě nic znát, že by ho ta zmínka nějak překvapila.

„Co se týče toho piráta v podpalubí, čekal jsem že…“ snažil se navázat na bezpečnější cestu, ale byl rychle přerušen zdviženou rukou.

„O tom ale nemluvím,“ skočil mu kapitán do řeči s výhružným úsměvem na rtech. Tentokrát už Lesara zalil studený pot, na lodi se přece nenacházel nikdo další, než… „Ta žena.“ Jenže slova nevyšla z úst důstojníka, nýbrž jeho kapitána. Věděl to, poznal ji. Jak to zatraceně mohl vědět? Jedno bylo jasné, zapírat nemělo cenu ne před někým jako Armando. Pokud měla Tichá Marie nějaké tajemství, on o něm věděl, bylo naivní domnívat se, že mu něco zůstane utajeno.

„Jaké s ní máte záměry, El Capitán?“ nesnažil se Lesaro nijak vykrucovat a přijal fakt, že Salazar nějak zjistil její identitu, což pro ni samotnou nebylo dobré. Pro některé byla pozornost kapitána více než prokletí. Lesaro však doufal v Salazarův cit pro ženy, věděl, že by žádné dámě vědomě nenechal ublížit, což však nezahrnovalo jeho malé hry, důkaz toho byl, že už dávno nebyla Hyppolita odhalena před celou posádkou a zavřena v kajutě stranou od každého muže na palubě. Nějakým způsobem Lesaro věděl, že ho Hyppolita zaujala stejně jako jeho samotného, a to bylo špatným znamením. Velice rád by znal Armandovy úmysly, před kterými by ji chránil.

„Dozajista nikdo nechce, aby seňorita byla vystavena krutému boji, přestože si našla místo v naší velké posádce,“ projevil kapitán zájem o její bezpečí, což Lesara alespoň trochu uklidnilo. Prozatím.

„Až nastane boj, vezmete ji do zadržovací místnosti, zde dozajista nebezpečí nehrozí, a stejně tak ani přítomnost kohokoliv z posádky. Bude stranou mimo zvědavé oči a uši,“ rozhodl kapitán a myslel to smrtelně vážně. Nekompromisní pohled se díval do Lesarova jediného oka.

Kdyby Guillermo neznal kapitána tolik let, přišlo by mu to jako akt milosrdenství, jenže mu v rozkazu něco zavánělo a nemohl přijít na to co. Obával se, že to zjistí, až bude pozdě. Snad nadcházející vítězství vyjasní Salazarovu mysl a oprostí jej od trýznivých chmurných myšlenek.

„Postarám se o bezpečí slečny Riversové,“ odhodlaně přikývl, když na sebe bral to břemeno.

„Vašim úkolem je pouze dopravit ji před bojem do zadržovací místnosti,“ zopakoval ještě jednou Salazar s důrazem, jako by snad jeho důstojník nedoslýchal.

„A po splnění rozkazu mi od té místnosti osobně přineseš klíč.“

Tohle bylo opravdu divné. Lesaro měl najednou v hlavě tisíc otázek, ale… nedal prostor ani jediné. Možná strach oponovat svému kapitánovi nebo možná starost o tu nebohou ženu mu svázaly jazyk. Jeho jedinou odpovědí bylo pouze zasalutování. Kapitán mu pozdrav opětoval, a tím tak zhatil mužovu poslední možnost na jakékoliv vyjádření k celé záležitosti, která jistě bude mít svou dohru.

Už jen to, že se Armando nezeptal na jeho pohnutky, proč ženu skrýval, nebo jak se tu vzala, mu jasně říkalo, že to nebude jen tak a později bude chtít přesné odpovědi.

Teď však na vysvětlování nebyla vhodná chvíle.

Guillermo se otočil ke dveřím. Při odchodu musel sám sebe ujišťovat, že dozajista o nic nejde a celé to je jen bezpečnostní opatření. Přece svému kapitánovi po těch letech zcela důvěřoval nebo ne?

*************************************************************************************************************************

Hyppolita se převalovala ze strany na stranu, měla neklidné spaní po všem tom zážitku za celý den, nemohla uvěřit tomu, jak rychle utekl, a když se přetáčela v síti, těžko odhadovala čas. Jediné znamení, jak poznala rozbřesk, bylo, hlasité dupání po chodbě, jak se ostatní námořníci budili a chodili na snídani nebo časnou službu. Hlasy, hřmot a pochodování ji vytrhlo ze spánku jako výstřely. Vyhoupla se ze svého pohyblivého lůžka s medvědím nespokojeným mručením a byla neskutečně rozlámaná jako suchá větev. Podepřela si boky dlaněmi a začala se protahovat jako stařena, která nemůže narovnat záda, k čemuž dodala zaúpění, jak některé klouby zakřupaly. Nevraživě probodla pohledem tu prokletou síť, netušila, jak přežije další dny, „i zem s tvrdými prkny by byla pohodlnější.“

Oblékla se tedy zpět do své uniformy, ignorovala ten zamotaný kokon vedle sebe jménem Polo a otevřela dveře. Skutečně, chodbou se trousily skupiny vojáků a vypadaly daleko živěji než ona.

Hyppolita vystrčila hlavu a málem o ni i přišla, když jí o otevřené dveře zavadilo mužské rameno. Raději si od té chvíle dávala větší pozor, než proklouzla ze své spací komory do maličké místnosti a zamkla za sebou, aby měla soukromí. V místnosti nebylo nic než tři věci. Kbelík s vodou, bílý hrnec a v koutě žlutá sláma. Za jiných okolností by toto místo nikdy nepoužila, ale tohle byla situace, kde si nemohla vybírat. Snažila se ignorovat zápach a stáhla si kalhoty. Jediné, co ji trochu uspokojovalo, bylo, že nemusí držet všechny sukně a spodničky, kalhoty byly přeci jen praktické. Jakmile konečně stáhla tu mužskou věc ještě s ospalým výrazem na tváři dolů, ozvalo se na dveře neodbytné bouchání.

„Dělej, nebudeš tam snad celej den, ne?“

Ta jedna věta Hyppolitu probudila k neuvěřitelné bdělosti a neskutečně se zastyděla. Jak se máte soustředit na to základní, když za dveřmi někdo čeká. To dilema jí trvalo jen chvíli, než si uvědomila, že když jen odejde, bude celý den trpět.

Jakmile si s červenáním ulevila, natáhla kalhoty zpět a otevřela, prohodila k muži v uniformě „neurvalče.“

„Uhni a nebuď fajnovka,“ odstrčil ji námořník na stranu a jí nezbylo nic jiného než se vrátit zpět do kajuty.

Ne že by to potřebovala, snídaně byla dostatečným důvodem pro hladový žaludek vydat se ihned směrem jídelna, ale něco bylo přednější než jídlo. Hyppolita se protáhla pod svou sítí, dokud nestála u té druhé. Tam byla propletená velká lidská stonožka. Polo v dece vypadal jako larva motýla, sotva rozeznala nějaký ten prst vykukující z toho chuchvalce látky a spletence končetin a vlasů, alespoň chrápání naznačovalo, že pořád ještě žije, a že se ve spánku neudusil. Jak by to asi pak vysvětlila?

Nicméně, teď byla ta pravá chvíle trochu mu oplatit včerejší den, ušklíbla se.

S neskutečnou škodolibostí chytila síť na okraji, kde byly uzle, stiskla ji v dlaních a prudce škubla dolů. Živý náklad se přetočil jako pytel písku a skončil s žuchnutím na zemi. Ozvalo se zanaříkání a z haldy přikrývky a látky se vynořila rozcuchaná hlava. Tmavé kruhy pod očima, červeně krví podlité oči od prohýřené noci, vlasy ve změti jako by do nich uhodil blesk a pak…

„No fuj, dej to sem, jak se opovažuješ!“ Hyppolita se ohnula a vyškubla Polovi z prstů a pusy její nebohou spodničku.

„Vážně to musíš dávat do pusy? To je nechutné, ty prase!“ zatvářila se zhnuseně nad mokrým oslintaným koncem soukromého ženského prádla, který znesvětil. Možná nebyl tak dobrý nápad mu to večer nechat, kdyby věděla, co s tím udělá, dala by mu na žužlání svoji botu.

„Cooo?“ bylo jediné slovo, které Polo dokázal zamumlat, evidentně ještě napůl spal. Snažil se nahoru zaostřit své sklovité oči, ale moc mu to nešlo, nejspíše toho vypil víc než dost. V tomto stavu by lehce přepadl i přes zábradlí, ten, kdo ho má na starosti by mu měl raději kolem pasu omotat lano.

„Asi budu blít…“ vydechl mladík z čista jasna a začal lapat po dechu. Opravdu ráda by ho viděla máčet si tvář ve zbytcích jídla, ale pak si uvědomila, že tu večer bude znovu spát. Hrůzou se jí zježily vlasy, a co nejrychleji našla v rohu zastrčený džber, který byl do poloviny plný vody, aby se po ránu mohli opláchnout a ten přišoupla k Polovi na podlaze. Jak se tak svíjel v křečích a zvracel, bylo jí ho snad i trochu líto.

„Nemáš tolik chlastat, mladý muži, evidentně to neumíš,“ plísnila jej s rukama v bok jako nespokojená matka a on souhlasně zasténal jako by říkal, že už to nikdy neudělá. V tomhle stavu by jí asi odsouhlasil všechno, jen aby neměl tu agónii a bolehlav. Pokaždé když promluvila, sebou škubnul jako by se ho dotklo rozžhavené železo, mladíkovy uši to musely vnímat jako bušení do gongu.

Pokud však na Pola pohlížela jako na nepřítele, byl jí teď na milost a nemilost, což si rozhodně zasloužil, a aby jeho utrpení bylo ještě trýznivější, odvážila se k malé lži.

„Před chvílí tě tu hledal důstojník Santos, řekl jsem mu, že seš na snídani, máš se u něho co nejdříve hlásit.“

Polo znovu nešťastně zasténal, ale to už utlumil samotný džber v mladíkových dlaních a jeho obsah.

Hyppolita se zazubila nad stavem svého společníka a nechala tu třesoucí hromadu za sebou, když hodila do kufru spodničku a sama šla na ovesnou kaši do jídelny.

S plným spokojeným břichem poté odevzdala prázdnou misku na hromádku špinavého nádobí a zamířila ke své vlastní práci v podpalubí. Procházela právě chodbou od jídelny, když slyšela křik a bolestivé sténání jako by se někdo obracel v pekelných plamenech. Zastavila se v polovině kroku. Měla z toho husí kůži, mučili snad někoho? Neměla by si toho všímat, tohle není její starost. Už jednou se málem nechala nachytat pirátem. Pokud někoho mučili, jistě si to zasloužil, konec.

Ne, že by byla necitelná, právě naopak, jako žena v sobě měla vrozenou empatii, a to co slyšela, bylo pro její uši děsivé, jenže slova kapitána měla pořád pod kůží.

Výkřiky pocházely odkudsi zepředu, kde byl roh chodby a zadní část lodi.

Dveře se tam najednou prudce otevřely, až klika narazila do zdi, a to vyvolalo třaskavý zvuk a vrzání pantů. K její smůle vykoukla z místnosti hlava a hned si jí neomylně všimla.

„Ty tam, pojď sem a vy Magdo také, potřebuji pomoci, rychle!“ zavolala postava naléhavě jako by šlo o život.

Muž, kterého Hyppolita neznala, na ni mával rukou, a pak na dalšího jediného procházejícího důstojníka. Neměla na vybranou a šla splnit rozkaz, ač se jí moc nechtělo.

S neznámým mužem se sešla u dveří, byl to vysoký přátelsky vypadající opálený důstojník, podle střapců na ramenou, jak ji předtím Lesaro upozornil, toho ještě neznala. Vešel jako první a za ním hned ona. Oba se ocitli v dlouhé místnosti s okny po celé jedné straně. Měla pravdu, tohle byla boční strana lodi na zádi. Okna tu však nebyla proto, aby ukázala luxus nějakému významnému hostu, který by tu za jiných okolností měl prostornou kajutu, pokud by to byla obchodní loď, nýbrž tohle byla vojenská galeona.

Tam, kde Hyppolita stála byla ošetřovna čili lazaret a okna tu byla proto, aby tohle místo pomohlo léčit pacienty. Kajuta, která obsahovala asi deset lůžek naproti sobě, byla čistá a pronikavě voněla bylinami a dřevem, ve kterém se pach soli i oceánu zcela magicky ztrácel.

Kajuta byla prázdná až na tři obsazené postele. Tu nejblíže ke dveřím zabíral muž středního věku, jenž měl dlahu a ruku zafixovanou šátkem kolem krku. Zřejmě měl zlomenou končetinu a čekal tu, než sroste. Měl jen košili a přes sebe pokrývku, seděl, zády se opíral o čelo postele a vypadalo to, že každý pohyb mu činil potíže podle toho, jak svraštil čelo, přesto hleděl na celou scénu, kterou měl před očima s nezměrným zaujetím.

Další pacient ležel vedle něho a spal nebo byl v bezvědomí, to nemohla říct a poslední muž vydával ten hrozný křik, který slyšela na chodbě.

„Pomozte mi ho dát zpátky a připoutat, než spadne z postele, má horečku a blouzní, musím mu dát něco na bolest,“ přikázal nekompromisně dvojici doktor. Hyppolita by se za jiných okolností raději omluvila a šla si po svých, ale teď to bylo hloupé i netaktní a navíc, nemohla slyšet ten křik.

Důstojník Magda, jak ho doktor oslovil, šel první jistým krokem a postavil se po pravé straně lůžka, snažil se spolu s doktorem na opačné straně držet zraněného vojáka na posteli, a i pro dva silné muže to byl docela oříšek. Kupodivu nemocný nebyl ani trochu slabým jedincem a mlel sebou ze strany na stranu jako by trpěl nějakou noční můrou, která ho požírala za živa. Na sobě měl jen bílou propocenou košili, která se mu lepila na tělo, a pak spodní prádlo, jelikož měl celé pravé stehno obvázané obinadlem stejně jako rameno a část tváře. No, určitě z něho bude větší fešák než předtím, pomyslela si ironicky.

Hyppolita polkla, to musel být jeden z těch, kteří spolu vedli včerejšího večera souboj. Nechápala, proč si pořád muži musí něco zbytečně dokazovat zbraněmi a bojovat spolu jako psi. Kdyby neexistovala jejich agrese, svět by byl lepším místem.

„Pospěš si vojáku, vezmi ty kožené pásy a připoutej ho!“ křikl na ni pohotově doktor, když jednu ruku tiskl na zdravé rameno nemocného a druhou ruku mu držel u těla podobně jako druhý důstojník.

„Ano, pane,“ vrhla se vpřed a vytáhla silný kožený popruh zpod lůžka, který byl přidělaný k bočnici postele, právě pro takové případy. Pak se nahnula na druhou stranu, aby popadla opačný kus. Zapnula ho jako pásek u kalhot na kovovou sponu dost pevně utaženou, aby se muž nemohl převracet a znovu spadnout. Další popruh byl přes jeho boky, a nakonec byla instruována, aby zraněnému zafixovala i zápěstí.

„Má sílu jako kůň, Cortezi, na to, v jakém je stavu,“ zatínal zuby Magda, když se zraněnému vysmeklo zápěstí skrze kluzkou zpocenou kůži a málem dostal pěstí do brady.

„Takhle s ním bojuju od úsvitu, jeho rány se nehojí dobře, ztratil hodně krve a jeho tělo si snaží poradit s horečkou. To se dalo očekávat, nejsou to jen povrchová zranění. Maldito idiota, kvůli stupiditě a pár slovům může přijít o život. Taková lehkomyslnost,“ zavrčel doktor.

„Když zemře, kapitána to moc nepotěší, nerad píše kondolence,“ povzdechl si důstojník Magda s neskrývanou starostí.

„Udělám, co budu moci, ten imbécil Rossy mu přeťal stehenní tepnu. Ránu jsem zašil co nejdříve, ale nemohu pro něho udělat víc, než mu dát něco na spaní a horečku.“

„Hm…“ neodpustil si Magda, který měl zřejmě svědomí. Nelíbilo se mu, v jakém stavu se ten muž nachází, či spíše do jakého se sám dostal.

„A co ten druhý?“ kývl důstojník z chodby k jeho oponentovi naproti v posteli, který nevěděl o světě.

„Ten je v pořádku, dá se říct, že měl větší štěstí, kromě pár škrábanců a rozříznutého ucha bude za pár dní schopen služby,“ Cortez probodl pohledem nehybného ležícího muže nedaleko.

„Kapitán ho bude chtít potrestat za neposlušnost, něco takového se neobejde bez příkladného trestu pro posádku, až s ním skončí, bude to víc než pár jizev, k těm, co už má.“

„Ten muž zůstane tady, dokud se nevzpamatuje,“ trval na svém doktor a Magda přikývl na srozuměnou, jenže poslední slovo v této věci neměl.

„Vím, podám později kapitánovi tvé doporučení a získám pro toho idiota pár dní odpočinku pak, měj po ruce šití a naostřenou jehlu. Víš, že kapitán takové případy morálky bere smrtelně vážně.“

„Nevěřím, že by pro toho vojáka přišel až sem v dohledné době a odvlekl ho, aby ho ještě více zbil,“ odporoval doktor s nelibostí.

„Být tebou nebyl bych si tak jistý, ty sám si dobře pamatuješ na dobu, kdy jsi mu léčil nohu. Neříkal jsi, že už nebude nikdy chodit? Podívej se teď. Není zranění ani nemoc, které by kapitán podlehl, a to samé očekává od svých mužů. Nebýt toho, že se teď připravuje útok a má jiné myšlenky, ten chlap by trestu neunikl hned teď ráno,“ pravil Magda smrtelně vážně.

Cortéz zavrčel a jednou rukou si utřel zpocené čelo rukávem košile, když se narovnal, oddychl si. Pacient byl konečně přikurtován k posteli. Svaly na krku se mu napínaly, kopal patami do slamníku jako pomatenec, zatínal pěsti a čelisti, tvář měl červenou od námahy, dech rychlý a tělo sálalo horečkou jako kamna.

„Počkejte tu,“ vydechl doktor a odspěchal ke svému stolu v zadní části kajuty, dále zmizel za dveřmi do malého skladu s léčivy, než se objevil a přiběhl zpět.

„Ty mladíku,“ obrátil se k Hyppolitě, přitlač ruce na jeho hrudník a drž ho dole, ty Magdo, mu rozevři čelisti, abych mu tohle nalil do krku.“

Hyppolita zčervenala a udělala, co se po ní žádá, naštěstí si jejích rozpaků nikdo nevšímal. Sledovala, jak zkušeně si muži poradili jako sehraná dvojice, zanedlouho měl zraněný mezi zuby hrdlo malé lahvičky a tekutina mu klouzala do krku. Ihned bylo slyšet chrčení. Muži se hořce ušklíbli na pacientovu reakci, nejspíše to nechutnalo právě sladce.

Zraněný se to snažil prskat jako by měl na jazyku pelyněk, ale doktor mu přikryl dlaní ústa a všichni čekali, dokud otřesy těla nezačaly mizet, až zůstalo klinicky nehybné.

„Děkuji vám za spolupráci, pánové,“ obrátil se Cortéz na dvojici s upřímným díky a zazátkoval tmavou lahvičku korkem. Všude byl cítit štiplavý nepříjemný zápach a Hyppolita si dokázala představit, co ten chudák musel vypít. Nakrčila nos.

V hlavě si znovu přehrála celý rozhovor mezi oběma muži a dostala malý strach. Schylovalo se k boji? Kdy? Neodvážila se zeptat, zaječí úmysly ji nutily už jen při té zmínce utíkat do podpalubí mezi bedny a sudy a čekat, dokud vše nepřejde. Popravdě nebyla voják, neměla žádný výcvik, neuměla používat rapír ani dýku a neměla sílu jako muži, což znamenalo, že za každých okolností by prohrála. Potlačila, zachvějí kvůli mrazu v zádech a upnula se na další věc, která tu byla míněna.

„Mohu se zeptat, říkal jste, že kapitán byl zraněn?“

Oba muži se na ni podívali zkoumavými pohledy, skoro jako by ji doposud brali jako vybavení místnosti a teď s překvapením zjistili, že to vybavení mluví a pokládá otázky.

„Ano, je to již pár let, vskutku. Kapitán Salazar byl postřelen, kulka prošla pravým kolenem průstřel skrz na skrz, byla to bitva u jednoho z ostrovů Cayo Anclitas u Kuby,“ vzpomínal doktor.

„To prokleté bludiště malých ostrovů,“ přikývl souhlasně důstojník Magda, „nejenom, že jsme se museli potýkat se dvěma pirátskými loděmi, které mezi sebou kooperovali a útočili na obchodní lodě společně, ale pak tu byli i domorodci. Tichá Marie zaujala dobrou pozici, aby mířila na obě fregaty, ale kmen, který slyšel palbu a začal k nám plout na jejich primitivních lodích z druhé strany vše trochu komplikoval.“

„Vojáci bránili dvě linie, neměli jsme v úmyslu zbytečně zabíjet domorodce, pokud jsme nebyli v přímém ohrožení, ale to je vedlejší, na konci útoku si zbloudilá kulka nepřítele našla kapitánovu nohu.“

Hyppolita hltala každý kousek příběhu a cítila, jak v ní roste napětí.

„Tehdy to nevypadalo příliš dobře, léčil jsem mnoho takových zranění, ale nedával jsem kapitánovi příliš nadějí, že ještě bude na tu nohu chodit. Nebyl v ní cit, neměl šanci na ni došlápnout, aniž by spadl, musel používat hůl. Nervy a svaly byly hodně poškozené, ale kapitán se s tím nesmířil i přes mé varování. Nikdy jsem neviděl tak odhodlaného umíněného muže bojovat s osudem. Myslím, že někdo jako kapitán Salazar by raději zvolil smrt, než žít s takovým postižením, které by bylo překážkou jeho cíle,“ odvětil s úctou a obdivem důstojník Magda.

„Dva týdny po operaci už nevydržel být v klidu a ležet, tvářil se jako by se jednalo o nějaké povrchové škrábnutí a dal všem najevo, že ani taková újma z něho nedělá chudáka, postavil se tomu čelem. Má můj obdiv. Ukázal všem mužům svou sílu a pevnou vůli, ač to pro něho muselo být peklo,“ pokračoval Magda ve vysvětlení.

Hypplolita nevěřila svým uším a tajila dech nad tím příběhem, při kterém se kapitán zázračně uzdravil. Pequeño milagro. Dokonce si jej živě dokázala vybavit jako nespolupracujícího neposedného pacienta, který se na každého mračí. Jistě to byla jedna ze zkoušek jeho vlastní trpělivosti, a dokonce i trpělivosti ostatních.

„Překvapuje mě, že jsi ten příběh ještě neslyšel, mladíku. Jsi tu krátce? První plavba?“ zeptal se zaujatě Cortéz ve své doktorské zástěře.

Hyppolita přikývla, „ano, pane, jsem tu jen chvíli.“

„Santos nabral při posledním náboru samé mladé chlapce, asi si myslí, že lépe plní rozkazy a mají strach z autorit, možná se u starších obává o tu svoji,“ zasmál se Magda a Hyppolita ten smích měla ráda, byl příjemný a přátelský, z jeho hlasu zněl malý podtón škodolibosti.

„Měl jsi vidět, jak se tvářil v kapitánově kajutě, když si ho dobíral za jeho horlivost, což mi připomíná, nebyl jsi na ranní poradě, důstojníků Cortézi, a to je vážný přečin,“ vtipkoval Magda.

„Ne, že by tě nějak postrádal.“

Muži se teď otočili čelem k sobě a Hyppolita vycítila, že je páté kolo u vozu, byl nejvyšší čas odejít a pospíchat za seňorem Vargasem, stejně jde pozdě.

Couvala ke dveřím ošetřovny a poslouchala poslední slyšitelná slova, než se proplížila na chodbu.

„Proč? Protože jsem doktor, nevím, k čemu bych tam byl platný, nejsem nejlepší stratég o nic víc než ty kněz, Magdo,“ oba muži se smáli ještě dlouho poté.

*************************************************************************************************************************

Hyppolita vyšla z ošetřovny a vydala se ke schodišti, seňor Vargas byl o patro níže, ale náhle se vedle ní někdo potácel nahoru, osoba se nedívala vpravo ani vlevo, chytala se obradlí jako slepec, všechny uniformy se mu evidentně smíchávaly v jednu skvrnu stejně jako schody, byl bledý a nevypadal zdravě. Že by…

Polo se ploužil nahoru na palubu, dokonce se stačil i obléknout a zapnout všechny knoflíky, což bylo s podivem. Hned si vzpomněla, co mu řekla a její škodolibost znovu zapracovala. Šla zvědavě za ním jako skřítek, a když se ztěžka dovlekl na horní palubu na světlo, musel si zaclonit oči rukou. Jak se tak nahnul k zábradlí lodi, v první chvíli myslela, že přes něho přepadne nebo bude zvracet.

To mu patří, pomyslela si, alespoň uvidí, co dělá alkohol, špitalo ženino veselí do noty.

Jakmile se Polo po chvíli pohyboval zase vpřed a odlepil své zpocené ruce od dřeva, pohnul se k velké skupině mužů kolem prostředního stěžně, byla tam nějaká sešlost a v čele stál Santos, který měl nějaký proslov.

„To bude zajímavé,“ zachichotala se Hyppolita škodolibě jako démon neplechy a pomalu jako stín se schovala za sudy zastrčenými pod schody. Mezi prkny schodiště nerušeně sledovala celou scénu, aniž by se bála odhalení.

Polo se dobelhal k tomu místu jako mrtvola a stál jako špatně vyřezaný stojan na oblečení. Hlasitě se nadechoval, aby nezačal zvracet na něčí uniformu, pár mužů od něho raději odstoupilo nebo na něho zavrčelo, jiným byl pro smích.

Santos vpředu prohlížel skupinu kolem sebe a vybíral nějaké muže, kdykoliv na někoho ukázal prstem, ten se přesunul za jeho záda a jiný muž zapsal jméno na kus papíru.

Nepříjemný důstojník, kterého Hyppolita poznala hned první den, se s rukama za zády prošel a pohlížel na námořníky, občas se někoho na něco zeptal, a nakonec jeho orlí pohled spočinul na Polovi.

Mladík se zakymácel a z jeho pusy vyšlo něco jako „Ah…“ místo pane.

Hyppolita slyšela jen úryvky, jelikož Santos si toho kluka vychutnával jako šťavnaté sousto, i když Polo asi vnímal jen párem svých buněk a spíše jen měnil barvy od bledé po fialovou a občas se ukázal i zelený nádech.

Důstojníkův hlas byl přísný a hlasitý, aby to slyšeli všichni, přednášel mu o disciplíně na lodi, připravenosti a poklesku, jak by neměl voják vypadat před bojem.

Polo sklonil hlavu v hanbě a mlčel. Hyppolita přemýšlela, zda se muži v poslední řadě nesázejí, zda pozvrací Santosovi jeho vyleštěné boty, naštěstí se to nestalo.

„Do večera se dáš do pořádku, soldado, pak nastoupíš v plné zbroji s ostatními do člunu kolem půlnoci. Doporučuji ti stavit se na ošetřovně za doktorem, dá ti něco na kocovinu, ale nemysli si, že tě budu šetřit, půjdeš v první linii a já osobně ti budu šlapat na paty. To tě naučí si dopřávat, a teď rozchod, posádko!“ nechal Santos všechny rázně propustit a Hyppolita si kousala spodní ret až provinile.

Do čeho to Pola namočila? Měla teď mít špatné svědomí? Ale co, byla to náhoda, netušila ani v nejmenším, k čemu tady dojde. Myslela si, že Santos mu vyhubuje, v jakém je stavu, dá mu nějaký trest ale ne tohle, možná měla malé výčitky, ale s tím už se nedalo nic dělat. Škoda byla napáchána.

Dříve než se velká skupina, která by naplnila čtyři čluny, rozpustila, seběhla zpátky po schodišti o dvě patra níže.

Teď bylo na čase být trochu užitečnější. Ihned při vstupu do zlaté kobky se k ní starý lakomec otočil a vystrčil nespokojeně bradu a kostnatým prstem netrpělivě poklepal na přesýpací hodiny.

„Jdeš pozdě,“ zavrčel, „víš kolik je tu práce? Ty mince se z jedné strany na druhou sami nepřeházejí,“ brblal.

„Vždyť už jsem zde, neměl jsem jinou možnost, musel jsem pomáhat na ošetřovně s jedním zraněným mužem. Včera vypukla na palubě nějaká šarvátka na meče a nedopadlo to moc dobře,“ snažila se vysvětlit po pravdě Hyppolita.

„Opravdu? Povídej…“ povzbuzoval ji sup na své židli a ona shledala jeho nový rys, kromě hrabivosti mohla přidat i chorobnou zvědavost, ne zvědavost, opravila se ale klevety. Skoro jako by o dvacet let omládl, když ho ta informace zaujala. Od té chvíle to vypadalo, že se starému mrzoutovy zavděčila, když mu vyprávěla, co všechno slyšela a dělala. Seňor Vargas úplně pookřál a vychutnával si každý detail, který se snažila nějak přikořenit. Ten den byla rozhodně na jeho dobré straně, a naopak ona od něho také něco pochytila, ne pro nic za nic byl nejstarším členem posádky, také byl i pamětník. Vyprávěl Hyppolitě o zcela prvním kapitánovi na Tiché Marii, a poté se rozpovídal o někom jménem Candelas Salazar.

„Tak počkat, nejmenuje se tak náš kapitán?“ zeptala se trochu zaskočena podobností jmen. Určitě si byla jista, že mu však v soukromí Lesaro říkal Armando. Zcela určitě si to vybavovala jasně, nebyl to tedy stejný muž? Měl dvě jména? Ne že by to bylo tak neobvyklé.

„Jsi vážně tak hloupí? Co tě ve škole učili?“ zakroutil sup hlavou a švihl po ní koncem pera, div se jí na uniformě neobjevily kapky inkoustu.

Dobře, očividně tohle byla nějaká otázka z historie Španělska, a možná to byl někdo významný, bohužel netušila, o koho se jedná, ale pokud měl stejné příjmení jako kapitán… toužila se o tom dozvědět víc, snad kdyby seňora Vargase nějak sladce navedla na to téma, třeba by se rozpovídal. Dobře, bude hrát hloupou.

Vysypala mu z měšce mince na stůl, leskly se jako ploché zlaté šupiny nějaké cizokrajné ryby. Kostnaté ruce se po nich hned natáhly jako sama smrt.

„Naučili mě dost, pane, ale nevím, že bych slyšel takové jméno, možná byste mi mohl doplnit vědomosti,“ navrhla mužským hlasem.

„Admirál Candelas Salazar byl velký muž, ve svém područí měl mnoho lodí, které brázdily oceán, měl celou flotilu. Lodě pod Španělskou vlajkou chránily obyvatele od té sprosté verbeže, kterým se dnes říká piráti. Kdysi jsem byl u jeho rozsudku, byl obviněn z velezrady. Peníze hochu, peníze dokážou člověka zaslepit, vidina bohatství může i v takovém spravedlivém, chrabrém člověku zasít semeno nejistoty a pokušení. Pokušení tak velké, že mu neodolá.“

Hyppolita se podívala na starého muže a zcela chápala, co tím myslí. Díval se na mince před sebou s takovou temnou touhou, jakou ještě u nikoho neviděla. Přemýšlela, zda za mlada byl seňor Vargas někdo zcela jiný, mohl být příjemný a milý, ne takový mrzout jako teď, stejně jako admirál, kterého touha po bohatství a úspěchu prožrala jako červy jablko.

„Jaký druh velezrady?“ zeptala se zvědavě.

„Ten nejhorší, zaprodal se té havěti, očernil svou duši a zahodil důstojnost, před kterou měl chránit moře a jeho poklady i cestující. Vzal úplatky, drahokamy, peníze potřísněné krví a nechal prohánět hrdlořezy klidně po vodě sem a tam. Jakmile se na to přišlo a byly vyneseny důkazy, pobouřilo to celý královský dvůr. Už delší dobu bylo divné, kde bral takové bohatství. Ten muž složil přísahu a porušil ji. Neprávem se obohatil a za to ho tribunál odsoudil do vězení.“

Pokud chceš zjistit mužův charakter, dej mu do rukou moc, vzpomněla si na citát.

Hyppolita nad tím přemýšlela, „neměl být usmrcen za něco takového? Je to dost závažný zločin, nemyslím si, že král by něco takového toleroval,“ přemýšlela nahlas.

„Možná,“ přitakal seňor Vargas svým skřípavým hlasem, „slyšel jsem zvěsti, že admirál Salazar měl přátele na vysokých místech a ty se právem obávali, co by se stalo, kdyby začal mluvit, jakmile by visel na oprátce. To ti povídám, nikdo není bez viny, zvláště caballeros poderosos.“

Místností se ozývalo jen mihotání plamenů v lampách a šoupání mincí po stole.

„A co bylo dál?“ skoro nedýchala.

„Admirál měl mladého syna Armanda, který chtěl jít hrdě ve stopách svého otce, ale po procesu to pro něho nebylo snadné. Všechno nečestně získané jmění bylo zabaveno ve prospěch koruny a jeho matka byla odvezena do chudobince, aby taktéž platila za činy svého manžela. Viděl jsem tu chuděru při procesu. Nemohla uvěřit tomu, co ten muž spáchal, jisto jistě o tom neměla tušení.“

„To je strašné, ale i když za nic nemohla, musela nést takový trest? To je přeci nespravedlivé,“ rozohnila se Hyppolita, jako kdyby ona měla platit cizí dluhy, za které nemohla.

„Staré zákony, hochu, staré zákony, navíc toto byl odstrašující příklad pro ostatní hrabivé ministry a šlechtice.“

„Zemřel admirál ve vězení?“ zeptala se Hyppolita a pocítila k tomu muži zášť. Jak tohle mohl udělat své rodině? Vystavit je na milost potupě a pomluvám. To ho vidina zlata tak oslepila, že neviděl nic jiného? Neviděl, jak tím zahanbí syna a ženu? Nechutné. Skutečně tím mužem opovrhla za jeho hanebné činy, a to si myslela, že muži se vzděláním a mocí mají čest a rozum.

„Nezemřel ve vězení, dokonce jej na naléhání jeho přátel pustili na svobodu po téměř deseti letech,“ zakroutil seňor Vargas hlavou a nespokojeně mlaskl jazykem.

„Cože? Za to, co udělal, ho pustili? Tomu nevěřím,“ tak to bylo vskutku neuvěřitelné a pak, že existuje spravedlnost, možná jak pro koho.

Sup zahrozil pěstí ve vzduchu, „dám prst na to, že za tím stály další úplatky. V porotě vždy sedí oslové a panáci vynášejí soudy. Admirálovo propuštění se utajilo mezi všemi společenskými vrstvami, v té době už jsem pracoval jako písař guvernéra na Arubě, novinky ze Španělska se tam dostali s půlročním zpožděním. I když admirál byl osvobozen, svobody si příliš neužil, byl mrtví hned, jak se objevil ve svém starém domě. Nemyslím si, že by ho jediný syn uvítal s otevřenou náručí. Každý normálně uvažující muž by to věděl, ale on se vrátil snad, aby žádal o odpuštění, kdo ví. Co se stalo pak, jsou jen domněnky a zvěsti. Slyšel jsem desítky různých příběhů jeho skonu, ale věřil bych jen jediné podle nátury kapitána Tiché Marie.“

„A to je?“ napínala uši Hyppolita.

„Že ho jeho syn sám zabil s nenávistí, jakou rodině za ta léta způsobil. Admirál byl chladnokrevně bodnut nožem do srdce. Nikdo však nemůže zcela potvrdit kým, ale já vím pravdu,“ mrmlal si pod vousy sup a udeřil pěstí do svého stolečku.

„Kapitán by nikdy…“ její slova vyletěla z úst bez přemýšlení, chtěla se ho zastat, věřit, že svému otci neublížil, ale na druhou stranu, neudělala by to samé? Kdyby jí někdo zničil život, vyhlídky a budoucnost? Nepomstila by se mu?

„Věř si, čemu chceš,“ odsekl seňor Vargas trochu dotčený, že mu nevěřila.

„A co jeho matka?“ zeptala se ještě, v těle měla napětí s u srdce svíravý pocit nad celou touto tragédií, která doprovázela El Matadora del Mar.

„Ta? Mám dojem, že zemřela, když ji odvlekli do chudobince, zatímco byl syn na studiích, ale s jistotou to nemohu říct.“

Hyppolita pocítila silný smutek k samotnému kapitánovi i jeho osudu a najednou si uvědomila, že ho lituje. Každý si sebou nese svůj těžký kříž. Každého člověka něco formuje, dokud z něho není to, čím je dnes. Traumatizující mládí z něho udělalo tvrdého cílevědomého muže hnaného touhou vyhladit každého piráta z povrchu zemského za to, že mu zničili obraz rodiny. Věděla, že s tím ona sama nemůže nic udělat a nemůže ani projevit lítost, přesto ji měla v sobě stále živou jako otevřenou hnisající ránu. Stejnou lítost a smutek nad její vlastní matkou, kterou pokládali za čarodějnici, když byla ještě dítě…

„Co stojíš, vysyp sem další mince, hochu,“ přikázal seňor Vargas a ona byla opravdu vděčná za to, že se může soustředit na práci, a ne na své myšlenky, ty myšlenky, které odkrývaly minulost kapitána Salazara, stejně jako jitřily její.

No a je to tady, netrvalo to dlouho že? Vlastně to šlo docela hladce nemyslíte? Žádné veřejné ponížení, žádné vězení, žádný výprask ani chození po prkně. Že by měl kapitán Salazar opravdu soucit se ženami, když už je nemá s piráty?

Lesarovi na tom něco nevoní a má pravdu, ale to budu předbíhat.

Naštěstí teď nemá Armando čas na hry, před ním je vážná práce, takže naše hrdinka zatím uniká většině nebezpečí, ale na jak dlouho?

Dokáže ji Lesaro ochránit?

Co říkáte na Salazarovu historii? Snažila jsem se vycházet z kánonu, jak nejlépe to šlo a snad to dává smysl, pokud ne, dejte mi vědět, nejsem historik, ale snažím se ke všemu dohledávat souvislosti.

Kapitola 11.

Čas letí jako pták

Byl krásný slunečný den, na obloze ani mráček a vlnky jen líně čeřily hladinu. Takový den, kdy byla doslova radost být na světě.

„Zatracený počasí, takhle se ta loď ani nehne,“ hřměl kapitán Mendoza naštvaně. „Takhle se tam nikdy nedostanem. By bylo rychlejší vytáhnout čluny a začít pádlovat s vesly,“ otřásaly lodí další salvy jeho nadávek. Bezvětří a kapitánova nálada se tak odrážela i na jeho posádce. Všichni se těšili na boj, a především na tučnou kořist, jenže místo toho je zatím čekala jen klidná hladina a spalující slunce.

„Zdá se, že nám není přáno,“ opíral se Vinc o zábradlí horního můstku a znuděně sledoval moře kolem. Stejně se v tomto parném dnu nedalo nic jiného dělat.

„Takové bezvětří sebou nenese nic dobrého a slunce začíná až moc zahřívat hlavy naší posádky. Potřebujou akci, takhle za chvíli roupama začnou zase střílet z děl,“ otočil se Vinc ke kapitánovi, který už ho v tu chvíli propichoval pohledem. Nebyl sice v nejlepší náladě, ale musel mu dát zapravdu. Tohle nebylo pirátské počasí někoho obrat, tímhle šnečím tempem by nedostihli žádnou sebepomalejší pramici.

„A co s tím mam asi dělat? Blafat z dýmky a foukat kouř do plachet?“

„Hmm, to bysme tam s vaší spotřebou tabáku byli zase moc rychle,“ neodpustil si Vinc ostřejší poznámku. Místo vyhrocení situace měla ale úplně opačný efekt. Na kapitánově zarostlé tváři se objevil úsměv a se slabým zakašláním se dal do smíchu. „Dokud dovedeš kousat jako žralok, není to až tak hrozný. Co tedy navrhuješ?“

Vtipná poznámka sice rozvolnila jejich výměnu názorů, ale dostala je do pozice, kdy bylo vhodné přijít s nějakým vlastním nápadem. Vinc se tak odlepil od zábradlí a udělal několik kroků ke kapitánovi a kormidlu, zatímco pod ním vrzalo dřevo.

„Ani tak ne já, jako vy…“ začal první pirátský důstojník diplomaticky, „zmiňoval jste nějakou zkratku že? Místo, kterému se každý námořník, co má všech pět pohromadě, raději vyhne,“ nadhodil.

Mendoza se opět hluboce nadechl ze své fajfky a přejel pohledem palubu lodi. „Takových tady moc nenajdeme, rozumu moc nepobrali,“ tiše si zamručel po vousy, když sledoval dvojici pirátů, jak si pohazují s dělovou koulí.

„Ďáblův trojúhelník…“ nedal se Vinc.

„V těch vodách se ztratilo už mnoho lodí. Několik z nich bylo i mě blízkých. Nevím, jestli je moudré v honbě za jednou obludou vplout to chřtánu jiné?“

K takovým povídačkám byl vždy skeptický. Na strašení dětí nebo jako historky do krčmy, proč ne, ale aby tomu opravdu někdo věřil? O to více ho znepokojoval kapitánův postoj.

„Není to trochu… řekněme přehnané? Jen nějaký schovaný útes, trčící z vody a napichující se lodě, které si ho nevšimnou?“ posmíval se Vinc skepticky.

Kapitánův obličej zahalil oblak šedého dýmu, jako když upustí páru z hrnce. „Věř mi, hochu, že tolik povyku bych kvůli jednomu šutru opravdu nedělal. Stejně, jako by nějakej blbej kámen nedokázal nechat zmizet celou flotilu ozbrojenejch lodí. Tys brázdil jiné vody, když já byl ještě mladým plavčíkem a náš tehdejší kapitán jen tak přišel o čtyři lodě. Nikdy se nepodařilo najít ani jediného člena posádky, a to mi věř, že jsme se snažili. Takže na mě nezkoušej svoje pochybovačné postoje… moře má stále víc tajemství, než si vůbec připouštíme.“

Vinc jako první důstojník se nemohl přít s kapitánovými zkušenostmi a ani s faktem, že rozhodně neměl v úmyslu si vymýšlet, tedy až na…

„O vašem úsudku bych si rozhodně nedovolil pochybovat… však jste přece měl i tu čest s mořskou pannou,“ chytil se raději za bradu, aby tak skryl svůj škodolibý úsměv na tu historku.

„Ať mi mořský ďas ukousne nohu, jestli nebyla skutečná! Viděl jsem tu rybu tak jasně jako teď tebe, sice měla ploutev, ale stejně tak měla i… Pff, že já tu s tebou ztrácim čas, na to seš ještě moc mladej,“ mávl rukou Mendoza. Tohle byla jedna z historek, kterou kapitán velmi rád vyprávěl, když byl posilněn alkoholem, ale za kterou si ostře stál i za střízliva.

„Přestaň se tak blbě culit a radši řekni chlapům, ať stočí plachty k pravoboku. Dám na to svůj klobouk, že do večera jim bude vítr cuchat vlasy, nebo alespoň těm, kdo je ještě mají.“

„Takže jste se rozhodl pro zkrat…“

„Koukej hnout zadkem, než si to rozmyslim!“ soptěl kapitán a svým osobitým způsobem tak dával najevo, že je debata u konce. Vinc se tak vydal s úsměvem umravnit posádku a připravit je konečně na nějakou akci. Většina na něj sice koukala, jako by už blouznila z vedra, ale rozhodně se neodvažovali odporovat.

Dalších několik hodin po změně kurzu se nedělo zhola nic, než se najednou boku lodi dotkla první větší vlna. Tohle šplouchnutí vyvolalo v posádce výbuch radosti, jako kdyby právě potopili nepřátelskou loď. Předzvěstí větru byly vždy vlny, které oznamovaly jeho vzdálenou přítomnost. O trup lodi se tak pomalu otíraly větší a větší návaly vody a do plachet se začal vnášet vítr a první stopy života. Vypuklo veselí a ozvalo se i několik oslavných výstřelů z pistolí. Dokonce i Vinc se nechal strhnout davem a přidal se k té bandě řvoucích bláznů, těšících se konečně na nějakou akci. Jediná zakaboněná tvář zůstávala ta kapitánova, který trčel osamocen jako stěžeň na svém velícím můstku.

„Tohle nedopadne dobře,“ stále si brblal a vyhlížel obzor před sebou, jako by snad něco hledal. Loď začala opět nabírat rychlost a námořníkům končil klidový stav. Přitáhnout plachty, uvázat lana, uzavřít výklenky v podpalubí, nikdo tak neměl čas pozastavovat se nad tím, jak moc se okolní podnebí najednou měnilo. Tam, kde jim ještě před okamžikem slunce spalovalo kůži, sbíhaly se najednou mraky černé jako noc. Moře, které jen něžně hladilo trup lodi, teď jako by se snažilo vydrápat až na palubu. Vítr, který strhával mužům z hlavy klobouky a šátky byl silnější, ale zjevně mu to pořád bylo málo. Prvotní nadšení v hlasech pirátů, tak pomalu přecházelo v nadávky a kletby.

„Máte, co jste chtěli, tak teď makejte a koukejte ještě jednou přivázat ty plachty,“ úkoloval Vinc ty nevděčníky. Moc dobře si byl ale vědom toho, že s touhle bouří, to bude pořádný souboj.

V Karibiku často přicházely změny počasí znenadání a za svůj život měl možnost čelit podobným živlům. S chladnou hlavou, tak Vinc úkoloval každého, aby přiložil ruku k dílu.

Že by tohle byla podstata Ďáblova trojúhelníku? Místo, kde se točil horký vzduch a vznikaly tak bouře, které odsud směřovaly do všech směrů?

„Nic než přírodní úkaz,“ smál se, jenže něco bylo přeci jen jinak. V jeden moment slyšel vedle sebe modlitby jednoho z pirátů a v druhý se najednou vzdalovaly, až úplně zmizely. Přes vlny, které Poslední modlitbu bičovaly z každé strany, skoro nebylo vidět na krok a nikdo si nemohl být jistý, odkud přijde další rána. Vše, co nebylo pevně přivázané, létalo z jedné strany paluby na druhou a tvořilo tak ještě větší chaos. Loď poskakovala na vlnách a několikrát se dostala skoro až do kolmé polohy. Vincovy obavy směřovaly ke kapitánskému můstku, zdali nepřišli o toho nejcennějšího člena posádky.

První důstojník si musel promnout oči od slané vody, ale dobře rozeznával robustní postavu svádějící zápas s kormidlem, s jehož koženým kabátem trhal vichr.

„Že by snad měl ten starej sumec pravdu?“ Vinc stále jen nechtěl uvěřit. Chtěl s ním probrat nastalou situaci, ale jako by mu v tom živel chtěl zabránit, prudká vlna muži podrazila nohy. Trocha vody ho ale nemohla zastavit a on okamžitě vyskočil zpět, hnán ještě větším odhodláním.

Cesta, která normálně zabrala sotva několik vteřin, se ale protáhla na dlouhé minuty. Každý krok byl jedním velkým soubojem s přírodním živlem, při kterém se první pirátský důstojník kontrolovat zbylé členy posádky. Když pak dorazil na druhý konec paluby, musel s lítostí konstatovat, že minimálně tři piráti byli pohřešováni a jeden přepadl přes palubu přímo před jeho očima. Ovšem nejtěžší část cesty všechny teprve čekala. Mokré schody na můstek, po kterých se valily proudy vody, se ukázaly jako velmi nebezpečná past. Stačilo na ně jen položit nohu a masa vody okamžitě strhávala člověka k zemi.

„Tudy to nepude,“ musel Vinc rychle vymyslet jiný plán. Naštěstí u sebe většinou nosil smotaný provaz, zakončený ostrým hákem. Byla to účinná, a především velmi nečekaná zbraň, která měla častokrát i jiného využití. Jako třeba teď, když provaz přehodil za zábradlí můstku a zahákl. Velmi krkolomná cesta, ale v současném stavu rozhodně bezpečnější.

Šplhal tak s jeho pomocí na můstek, přímo před kapitánovýma očima.

„Ksakru, Vinci, uhni, potřebuju vidět každou vlnu, která si to na nás míří,“ zněla kapitánova slova na přivítanou. Jeho vlídná slova pirát ani neopětoval a raději jen rychle přepadl přes zábradlí a dokutálel se až k jeho nohám.

„Vaše zkratka je vážně rychlá,“ namohl si odpustit rýpnutí. Kdyby nebyl Mendoza tak zabrán do kormidlování, dozajista by po něm něco hodil nebo by schytal alespoň pořádnou dávku kouře z jeho dýmky. Jenže, i ta už padla za oběť tomuto pekelnému počasí, a to se podepsalo i na kapitánovi.

„Budeš se tam válet ještě dlouho nebo hodláš bejt taky nějak užitečnej?“ hřměl, zatímco pohledem stále kontroloval obzor. Vinc pohotově vyskočil na nohy a hlásil první ztráty, kterých byl svědkem. Jak se zdálo, Mendoza ale nebyl nijak překvapen, dokonce s něčím takovým snad i počítal.

„Jak jsem řekl, tohle není jen tak obyčejné místo,“ připomínal, čí to byl nápad.

„Je to jen pitomá bouře… sice silná, ale nic, s čím bychom se už nesetkali!“ první pirátský důstojník nechtěl ani teď připustit, že by se mohlo jednat o cokoliv nadpřirozeného, protože v něco takového prostě nevěřil.

„Jooo, vážně? Tak, kdy ses naposled setkal s tímhle?“ namířil prst směrem, kam právě směřovala jejich loď. Vinc měl co dělat, aby před neustávající přívaly vody něco viděl, ale nějak nechápal, co má vůbec uzřít. Před nimi nebylo nic, tedy spíše nic viditelného.

„Mlha?“ podivil se Vinc. Kam až jeho oko dohlédlo, rozléhal se po obzoru hustý namodralý mrak.

„Mlha uprostřed moře? To je přece hloupost, to musí být pevnina, rychle to stočte, jinak narazíme,“ křičel na kapitána a skoro měl chuť sám mu vytrhnout kormidlo z rukou. Mendoza mu ale konečně opětoval pohled a s klidným úsměvem na tváři pravil: „a kam bys to chtěl teď otočit?“

Vinc se zmateně rozhlížel, ale posmrtná mlha objevující se po ránu na hřbitovech jako kdyby loď doslova obklopila. Byla najednou ze všech stran, dokonce i za nimi a skoro jako kdyby se přibližovala a lepila jako pavučina na každého člověka na palubě.

„Tak alespoň poznáme, co je za oponou,“ smál se kapitán s notnou dávkou šílenství v hlase, možná to bylo nakažlivé, ale tato slova Vincovi vlila do žil novou dávku odhodlání.

„S vámi klidně i do samotného pekla, kapitáne,“ plácl Mendozu po rameni a napodobil jeho pobavený výraz. Když už byla situace bezvýchodná, co mohli ztratit? Ať je v mlze čekalo cokoliv, rozhodně neměli v úmyslu dát kůži lacino. Loď se tak dál potácela modrým mrakem, dokud… s ní neotřásl mohutný náraz.

*************************************************************************************************************************

Hyppolita měla smíšené pocity, po tom, co vyslechla. Věděla, že těžký osud se nevyhýbá ani těm z dobrých rodin, aneb, kdo míří vysoko, toho čeká ten nejdelší pád. V jejím případě bude hooodně dlouhý, až ji shodí z jedné z příček stěžně s hlavou v oprátce.

Trhla sebou při zvuku skřípání lavice od stolu za sebou.

Právě stála ve frontě na večeři. Opět. Pořád se utápěla v myšlenkách, což u ní nebylo obvyklé, nebyla to žena s hlavou v oblacích a romantickými vizemi, ne, teď ty vize byly pěkně černé a depresivní vlastně už několik měsíců. Měla by dávat větší pozor, opakovala si po sté, zvláště na naběračku, která jí poletovala před obličejem a hrozila, že ji obsah nehezky potřísní.

Jeden z kuchtíků v zástěře na ni už nějakou dobu marně mluvil a ona byla duchem nepřítomná. Před ní na pultě už stála plná miska jídla, ze které se kouřilo.

„Tak vezmeš si to nebo ne? Chico hergot, jsi natvrdlej?“ zvýšil na ni hlas.

„Mladej má asi v kalhotách, nejseš taky zapsanej na Santosově seznamu přání, že seš tak zkoprnělej?“ zasmál se bodře muž za ní a stiskl jí přátelsky rameno.

Hyppolita málem vyjekla leknutím. Setřásla ruku z ramene jako by to byl velký nechutný pavouk, v poslední době na ni sahalo příliš mnoho lidí.

„Hele, nemusíš se tak čertit, jít do přímého boje je čest, ne se držet máminý sukně. Copak nechceš jednou dostat takové medallas jako El Capitán?“ škádlil ji voják.

„Z tohohle cobarde nedostaneš ani slovo, natož odvahu,“ utrousil hanlivě kuchtík u výdeje a zabořil naběračku zpátky do velkého hrnce s gulášem po straně.

Hyppolita se dala dohromady, zmapovala okolí a snažila se upamatovat, o čem to vlastně mluví a najednou jí to celé došlo. Měli ji za zbabělce, začervenala se, což dobře mohli považovat za zlost. Tohle si přeci nemohla nechat líbit nebo ano? Jistě, mohla odejít se skloněnou hlavou a pláštěm hanby, ale to, co se tu za tu dobu naučila je, že mlčením a nicneděláním si respekt nezíská.

Prudce se otočila dozadu, „abys věděl, mám víc odvahy než ty, protože hádej, co za maso si dnes právě dáš k večeři. Není ti divný, že na lodi nejsou žádné krysy? Nevím jak tobě, ale já jsem vyrůstal ve slabých poměrech, krysí maso bylo luxus, ale ne každý tady to dokáže ocenit.“

Hyppolita popadla svou misku, ze které trčela dřevěná lžíce a krajíc chleba na misce. Schválně ještě čekala na chodbě vedle dveří, co se bude dít. Svá slova řekla dost hlasitě, aby je slyšeli všichni a nastalo hrobové ticho, než se několik mužů zvedlo od stolu. Místností se ozývalo šoupání podrážek.

„Ty nám dáváš špinavý krysí maso, bastardo?“ miska zařinčela o pult, někdo nespokojeně zahřměl na kuchtíka, který se rozmáchl naběračkou jako by to byl meč, aby udržel hlouček naštvaných námořníků dál od sebe.

„Neblbněte chlapi, vždyť to nechutná jako krysí kousky, je to normální naložený vepřový, pokud mi nevěříte a dáte na slova toho kluka, ukážu vám skladiště,“ bránil se kuchtík.

Z jídelny se ozvaly další šoupavé kroky, jak se všichni ostatní blížili dál k pultu jako linčovací procesí.

Tohle je naučí, jak se chovat a nedělat si z někoho legraci, zvláště, když tím zkazila chuť nejméně dvaceti vojákům a pošramotila kuchtíkovu reputaci.

Se spokojeným úsměvem na rtech zamířila k Lesarově kajutě. Teď se musela někam uchýlit se svojí miskou, když udělala takové pozdvižení, sejde z očí, sejde z mysli.

Hyppolita se nejprve rozhlédla jako včera ze strany na stranu, poté zaklepala, ale ani tentokrát, se nikdo neozval. Pode dveřmi nebylo žádné světlo, tudíž tam ještě nemohl Lesaro být, ale to nevadilo. Kdyby byla žena a vystupovala jako dáma, k pánské kajutě by se ani nepřiblížila, rozhodně ne bez doprovodu, ale jako voják měla přeci jen jistá privilegia, navíc se v Lesarově pokoji cítila bezpečně, což se o hodně místech na lodi nedalo říct vůbec.

Rozhodla se naslepo riskovat a vzala za kliku. Proklouzla dovnitř a uvítalo ji božské ticho a šero. Zavřela za sebou a šla ke stolu. Vzadu položila misku vedle druhého jídla, které tu muselo být jen krátce, jelikož se ho nikdo ještě nedotkl. Ze směsi masa v hnědé omáčce se stále kouřilo jako z té její a ohřáté sklo z petrolejové lampy ještě zkreslovalo vzduch jako by se tetelil.

Musel Lesaro někam odejít za naléhavějšími povinnostmi? Opravdu ho politovala, že se nestačil ani najíst. Zamračila se a posadila na své místo na židli. Hyppolita si prohlédla stůl a zjistila, že dnes nebylo místo dezertu mango, ale tři plátky ananasu. Instinktivně si olízla rty a bývala by po něm natáhla své drápy, kdyby neslyšela dva hlasy za dveřmi a chuť ji rázem přešla.

„Lesaro, počínaje svítáním, převezmeš povinnosti důstojníka Santose, který bude plnit úkol na pevnině, budeš mít na starosti zadní část lodě, vše musí být přesně načasované s prvními paprsky slunce. Možnost překvapení bude na naší straně. Počítám, že než bude zlatý kotouč nad námi, bude po všem. Muerte rápida. Rychle a hladce.“

Hyppolita zadržela dech nad těžkým Španělským přízvukem, který až moc dobře znala. Zhoupl se jí žaludek z představy, že by Lesaro mohl uvést kapitána do své kajuty a oba by ji tu našli lelkovat s miskou jídla. Výmluva, že si spletla pokoj, by asi nefungovala. Nedovolila si však se pohnout ze strachu, že by nějak prozradila svou pozici.

Rozhovor mezi muži na chodbě hbitě pokračoval: „nečekám, velký odpor, na samotných lodích bude jen nezbytná posádka pro udržení chodu, nikdo nebude čekat útok, bude málo mužů na zpětnou palbu, přinejhorším budou opilý,“ přisvědčil Lesaro uznale.

Pár vteřin zavládlo ticho.

„I malé vítězství vede k velkým cílům, Tichá Marie je jako žralok, který pohltí malé ryby i celé hejno,“ Salazarův hrubý tón byl nasycen vzrušením a nedočkavostí. Takový hlas u něho ještě neslyšela a donutil ji se třást, jaká zášť z něho kapala a jaká radost, taková radost, jako spálit na prach armádu démonů.

Hyppolita se přikrčila a přerývavě se nadechla, tlouklo jí srdce tak silně… a přesto se odhodlala vstát tak tiše, jak jen dokázala jako by stála na ledové kře a pomalu krok za krokem se přesunout k proutěné figuríně, která byla už navlečena do náhradní Lesarovy uniformy, kterou prvně ukradla. Šikovně se vtáhla do kouta za ní, kdyby se muži vydali dovnitř. Tma poskytovala útočiště před odhalením, kdyby bylo nejhůře. Proutěná panna sice nedosahovala proporcí samotného muže, ale když maličko přitáhla ramena a ruce k sobě, nebylo poznat, že tam někdo je.

Náhle kdosi vzal za kliku u dveří, do kajuty pronikl výseč světla z chodby, který se plazil po podlaze, skoro až k místu, kde se ukrývala. Rozhovor na chodbě naštěstí rychle skončil a kapitán Salazar pokračoval ve své obchůzce neznámo kam. Lesaro konečně vešel a několika kroky se přiblížil ke stolu, když se Hyppolita nestačila ani nadechnout, aby řekla, kde je.

Důstojník se otočil a vytasil svůj rapír tak rychle, že to nemohla ani postřehnout! Plochá tenká strana meče přejela po náramenici vlastního náhradního kabátu na figuríně hladce jako samet a špička se zabodla do jejího ramene. Nezraňovala ji, ale dotýkala se látky ženina kabátu dost silně, aby ji varovala před špatnými úmysly.

Teď věděla, že Lesaro je vskutku mistr ve svém umění, nechápala, jak za tu krátkou chvíli poznal někoho ve tmě i se svým jedním okem, natož tak blesku rychle zareagovat.

„Kdo jsi, vetřelče a proč se schováváš v mi cabaña?“

Hyppolita se nemohla nadechnout, ten hlas byl najednou tak jiný, přísný a cizí, jako by se vůbec neznali. Přesně takhle by se k ní choval, kdyby neznal její identitu? Polkla hrudku v krku a kousla se do rtu. Pokud nechce být cvičným terčem, měla by mu odpovědět, jinak ji propíchne. Dnes je to samé překvapení.

„T… to jsem já Hypp…“ najednou se zarazila a rychle se opravila, „slečna Riversová, Lesaro.“ Hlas se jí chvěl v mírných obavách, přeci jen, už dávno mohla být přišpendlena na zdi jako motýl.

Guillermův výraz zjihl poznáním, ba co víc, mírně se pousmál nad ženiným přeřeknutím, naštěstí všechno skryla proutěná hlava figuríny před ním.

První důstojník rychle stáhl svůj rapír zpátky a uložil jej na místo u pasu. Instinkty nikdy nerezaví a rozhodně byl v právu.

„Omlouvám se za tak hrubé přivítání, slečno Riversová, nečekal jsem vaši návštěvu tak brzy,“ omluvil se a natáhl svou pomocnou ruku do tmy.

Hyppolita se konečně volně nadechla, jak se chladné ostří vzdálilo. Měla pocit, jako by jí všechna krev z těla zmizela a potřebovala lidský dotek, aby věděla, že skutečně žije. Bez váhání se také natáhla a chytla se Lesarovy ruky, aby ji vytáhl z kouta.

Věřila mu, tím, jak ženiny prsty stiskly jeho, tak jistě, jako by sama žádala o pomoc, proto ho tím víc mrzelo, co musel později udělat. Pevně doufal, že tím jejich malé přátelství neutrpí vážné škody, což by si neskutečně vyčítal.

Guillermovi to lehce připomínalo tanec, když se ženina postava vyklonila do strany, obkroužila proutěnou figurínu, a nakonec neodolal tomu, přitáhnout ji blíže k sobě stále však v rámci slušnosti.

Byl si jistý, že samotný dotek není na škodu a Hyppolitě rozhodně nevadilo něco takového, možná pro své vlastní potěšení se rozhodl, ukrást si tu chvíli pro sebe. Než ho stačila pustit, chytil její něžnou ruku do obou svých dlaní a uschoval ženiny drobné prsty jako perlu v lastuře. Lidský dotek byl životadárný.

„Jste zmrzlá,“ poznamenal a předával jí své horoucí teplo. Pomalu posouval své drsné prsty po její dlani i hřbetu ruky, a pokud by se nechal vést svým špatným úsudkem, nejspíše by ji zvedl i ke rtům a políbil, ale to bylo jen součást jeho fantazie, tak daleko nehodlal zajít.

Červený poprašek na Hyppolitiných tvářích mluvil za vše, i v šeru byl dosti výrazný a on si ho užíval. Podívala se na něho poněkud plaše a zase stydlivě sklopila pohled níže na jejich spojené ruce jako by uvažovala, zda mu to má dovolit, ale teplo z mužských dlaní bylo opojné i vítané a svým způsobem intimní.

„J… jak jste věděl, že se tam schovávám?“ zeptala se rychle. Opravdu nesnášela trapné ticho.

Lesaro se ušklíbl. „Pokud vím, mám jen jeden pár náhradních bot,“ poukázal na vojenské holínky připravené pod figurínou a jí to celé došlo. I od dveří musel za původním párem vidět ještě druhý.

„Máte pozoruhodný pozorovací smysl, Lesaro,“ uznala obdivně.

„Možná jsem přišel o oko, ale ne o zdraví rozum,“ zasmál se a celá atmosféra se znovu usadila v přátelském duchu.

Guillermo se rozhodl, že už ženu přestane trápit a naposledy pohnul palcem přes bledou kůži jejích kloubů, než ji pustil.

„Neměla byste však vstupovat do cizích pokojů bez pozvání, nemusím zdůrazňovat, jak nebezpečné by se to pro vás mohlo stát po mnoha stránkách, jak jste se právě přesvědčila. Tato loď je plná vojáků s výcvikem, kteří i několik měsíců nesáhli na ženu. Různí muži by mohli myslet na různé důvody, když je žena navštíví ze své vlastní vůle. Věřím tedy, že k neoprávněnému vstupu do mé kajuty jste měla pádný důvod nebo se mýlím?“ dobíral si ji s poněkud vážnějším tónem, když před ním stála.

Hyppolita se za sebe zastyděla, když jí to připomněl, neměla tu co dělat, ale přiznat Guillermovi co udělala v jídelně? Vlastně mu ani neřekla to, co se stalo minulý den, kdy bojovala s Polem.

„Ehm… když jsem si šla pro jídlo, vyskytly se malé nepokoje v jídelně, chtěla jsem někam stranou do bezpečí a jediné místo, o kterém jsem věděla, bylo toto,“ ukázala ke stolu, kde seděla její miska vedle té jeho.

Lesarovo obočí se nadzvedlo v tázavé otázce, určitě mu neříkala celou pravdu, poznal to z malých drobností jako je třeba to, že se mu nemohla podívat do oka nebo to, jak si začala lehce škrábat ruku tam, kde se jeho palec naposledy otřel. Byla mírně nervózní a neuměla to zakrýt na rozdíl od něho.

„Malé nepokoje?“ protáhl Guillermo, opravdu ho zajímalo, co se stalo, jen doufal, že to nebylo nic vážného, když jeho malá tajnost utekla se k němu schovat. Možná o tom nechtěla mluvit, což ho dělalo ještě více podezřelým, ale nedal jí možnost úniku a mlčení nebude brát jako souhlas, že má opustit toto téma. Jen jí poskytl čas na rozmyšlenou a pokynul ke stolu, aby nevystydlo jídlo.

Hyppolita využila příležitost a zaujala pozici, vděčná, že se může opřít o opěradlo zády. Lesaro udělal to samé na druhé straně stolu, ale nejprve rozžehl lampu.

„Večeřet s dámou v takovýchto podmínkách je hanebné, ale větší luxus vám nemohu poskytnout,“ škádlil ji omluvně.

Hyppolita zabořila lžíci do hnědé směsi a několikrát ji přemýšlivě obkroužila, byla pekelně horká.

„Mě stačí důvěra v čestného člověka a bezpečí, je mi zcela jedno, jestli u jídla budu sedět na zemi nebo viset hlavou dolů ze stropu, ke štěstí mi stačí málo věcí,“ usmála se skromně.

„To rád slyším, slečno Riversová, musí být neskutečně zajímavé podívat se do zcela jiného světa, který žena nezná, a tím nemyslím obléknout si kalhoty.“

„Opravdu vtipné,“ Hyppolitě začaly cukat koutky, „v tom případě vám doporučím vzít si sukně i korzet a podívat se na to z opačné strany jako já. Nemusím říkat, jak hrozný je to mučicí nástroj, který musíme nosit celý den, proti tomu jsou kalhoty zanedbatelná a pohodlná věc.“

Lesaro si skousl spodní ret, aby se nezačal smát, tak bezstarostný hovor s ženou ještě neměl, měl pocit, že by mohl říct cokoliv, aniž by se dopustil nějakého poklesku, snad i svá tajná přání, ale ty přeci jen raději držel stranou od této konverzace, nýbrž o strastech, které musí podstoupit vzrušený muž v kalhotách, nevěděla zhola nic.

„Stále jste mi neřekla, co se stalo v jídelně?“ obloukem nenápadně přešel na původní téma.

Hyppolita se zavrtěla na židli a sundala si nepohodlný klobouk. Lesaro to sledoval jako jestřáb, pro ženské půvaby měl vždy cit a slabost, ač to nedával navenek znát. Neustále ho fascinovala barva ženiných kadeří, byly jako korálový útes skoro zatoužil, spatřit je pod sluncem. Pokus o odvedení pozornosti byl však marný, pokud ho chtěla účelně rozptýlit svými vlasy, které se teď v prstýnkách rozlily kolem její hlavy jako oheň, splakala však nad výdělkem, tentokrát byl na její kouzlo připraven.

Lesaro nabral omáčku na vlastní lžíci, vzal ji do úst, čekal, co jeho společnice řekne.

Hyppolita druhou rukou lehce bubnovala prsty o stůl jako by si rozmýšlela co říct a co ne.

„Stála jsem v řadě na příděl a někdo za mnou si z mé osoby začal tropit žerty, tak jsem řekla, že to maso v omáčce není z vepřovice ale z krysích kousků.“

Guillermo málem sousto v puse vyprskl, jak se zakuckal.

„O takových věcech by se nemělo žertovat, navíc, když to může být pravda,“ Lesaro odložil lžíci a šibalsky se na ni zadíval. „Když je loď dlouho na moři a nemá dostatek zásob, posádka nepohrdne ničím, co se dá uvařit, to mi věřte. Některé okolnosti nejsou lichotivé, ale pokud se to stane, říká se tomu kuchařovo tajemství,“ poučil ji.

Hyppolita byla zaskočena, že by se její lež opravdu mohla stát pravdou, podívala se nevěřícně do vlastní misky s vykulenýma očima jako by tam plavala chobotnice.

„To myslíte vážně, Lesaro?“ polkla nasucho z představy, že ona sama právě snědla pár kousků té chlupaté havěti.

„Pokud loď nemá dostatek zásob je každé maso dobré, kuchař to samozřejmě drží v tajnosti, aby nepohoršil posádku, i já měl jednou tu čest, ale nebojte se, slečno Riversová, Maria Silenciosa je dobře zásobenou galeonou, nemusíte mít strach.“

„Takže to, co jím je vepřovice, ano?“ zeptala se pro jistotu a lžičkou honila kus masa v misce jako dítě, které vybírá hrášek z přílohy.

Lesaro byl dobře obeznámen o špatném zásobování v posledním přístavu, ale kvůli tomu, že před ním seděla dáma třeba i z chudých poměrů, rozhodl se raději lhát, přestože tu existovala možnost, že se jeho slova splní. V této chvíli byla lepší nevědomost.

„Jistě že ano, ten rozdíl v chuti byste jistě poznala,“ ušklíbl se první důstojník.

„Asi bych ocenila mluvit při jídle o něčem jiném,“ zaskučela, než si znechutí celý guláš.

Lesaro se znovu zasmál v dobré náladě, „pak prosím přijměte jako kompenzaci tuto malou drobnost,“ aby si ji udobřil, postrčil před ní tři plátky ananasu ve sladké šťávě.

„Kompenzace se přijímá.“ Hyppolita se narovnala v zádech a odpověděla povýšeně jako královna, „ovoci nikdy neodolám.“

Chvíli jedli v tichosti, než se opět osmělila a navedla konverzaci na Lesara a jeho domov, což bylo bezpečné téma hovoru.

„Má rodina pochází z Cordóby. Velké město mi poskytlo dobré vzdělání, žel bohu, jsem jediný ze synů mé matky, který zradil rodinnou tradici, a kterého lákalo moře a horizont než úrodné pole. Touhám srdce však nejde poručit.“

„Rodinnou tradici?“ naklonila Hyppolita zvědavě hlavu na stranu.

Lesaro přikývl jako by byl myšlenkami v minulosti, „můj otec a jeho děd byli vyhlášenými chovateli býků, jedni z nejlepších plemen v celém Španělsku. Naše stádo čítalo kolem pěti tisíc kusů a stále se rozšiřovalo, pokud vím, co jsem byl naposledy ve své domovině. Naštěstí tradice neumírají, moji dva bratři Santiago a Mateo přinesli mladou krev do rebaño.“

Hyppolita se zasmála na ten slovní obrat. Guillermo o své minulosti mluvil s láskou, jistě to pro něho byly dobré chvíle, to, jak hovořil o svých bratrech, o událostech v okolí města i matce v ní budily dojem, že je Lesaro úchvatný typ muže s mnoha netušenými vlastnostmi. Dokázala si ho představit s usměvavou ženou a kupou dětí, pro které by udělal cokoliv. Vlastně ani netušila, zda je ženatý nebo má nějaký závazek, v jeho věku by to nebylo nic neobvyklého. Se zázemím a jměním rodiny by z něho byla více jak vítaná partie a řekněme to tak, že nehledě na majetek byl klenotem mezi jinými muži.

Jakmile Hyppolita dojedla, podepřela si dlaní bradu a poslouchala jeho hlas, měla pocit, jako by byla znovu na pevnině mezi zelenými sady a kolem se mírumilovně pásl dobytek. Hladila by měkkou trávu dlaní, záda by měla opřena o strom, na hlavě široký klobouk s mašlí a na klíně ošatku s jablky. Někdo by ji pohladil po rameni, a kdyby zvedla hlavu a podívala se za opálenou paží, ten muž by se sklonil a políbil na rty s něhou i vášní. Taková krásná idylka.

Hyppolita zcela zrudla ve tvářích jako jahoda, jak se tak zasněně dívala na to, jak Guillermo gestikuloval rukama, až díky své zasněné představě na chvíli nedávala pozor, co Lesaro říká. Byla na vodě chvíli a už se jí stýskalo po břehu, rozhodně by si život na té vratké skořápce nevybrala dobrovolně, kdyby nemusela.

Snažila se opět soustředit. Guillermo právě vyprávěl o své nejmladší sestře s láskou a starostí jako by to byla pořád malá holčička.

„Emília, moje drahá sestra pro mě a Armanda měla vždy slabost. Pokaždé, když jsme odjížděli na studie, dala nám do kufru plný ranec makových a medových koláčů. Pamatuji si, že to bylo veselé překvapení při příjezdu, kdy se nám košile slepily těstem. Museli jsem je ihned odevzdat do prádelny,“ oba se rozesmáli.

„Querida Emília byla v té době malé dítě a moje matka ji jako jedinou dceru neskutečně milovala. Je to půl roku, kdy jsem měl tu čest sedět v kapli v první lavici, když se vdávala za mladíka, který jí ukradl srdce. Pořád si živě pamatuji, že mu Armando před obřadem řekl, že když zlomí její důvěru, probodne mu srdce svým rapírem. Nejspíše bych udělal to samé, kdyby mě nepředběhl.“

„Nevěděla jsem, že jste s kapitánem tak velcí přátelé,“ sáhla Hyppolita po ananasu a s chutí se do něho zakousla, všechny chuťové pohárky vískaly radostí, měla chuť sténat, ale udržela se takovému nevhodnému chování dát průchod.

„Je tomu vskutku tak. Armando přišel do mé rodiny po nepříjemné události v jeho dosavadním mladém životě, jež ho silně ovlivnila, a kdy neměl žádného jiného opatrovníka. Má matka a jeho matka byly sestry a pro chlapce v jeho věku to byla ta nejlepší volba. Dá se říct, že jsme vedle sebe dospěli téměř jako bratři.“

Hyppolita zaznamenala ten osten lítosti, když mluvil o Salazarově příchodu do jeho vlastní rodiny a všechno si spojila s tím, co jí řekl seňor Vargas. Muselo to být po tom procesu, kdy mu odvlekli matku a otce zavřeli do vězení. Naštěstí našel útočiště v Lesarově rodině. Měl tedy velké štěstí, že ho přijali tak srdeční lidé a neskončil jako sirotek na ulici.

„Tvá sestra má velké štěstí,“ přikývla, „já jsem bohužel nikdy neměla žádné sourozence, kteří by se o mě postarali nebo já o ně. Zůstala jsem s otcem sama po matčině smrti. Nebylo to lehké, otec se nás snažil uživit a já jsem také pracovala. Nemohla jsem si dovolit zahálet a byla jsem na sebe hrdá, že dokážu něco, co ostatní ženy ne, ale po smrti svého otce to bylo opravdu těžké. Bez jeho peněz se hůře udržoval obchod. Mohla jsem koupit jen nejnutnější věci a jídlo. Zákazníků bylo méně, protože poblíž ostrova se poslední roky hromadilo více malých skupin pirátů, kteří se stahovali poblíž a přepadávali lodě. Tato doba je těžká, aby v ní člověk přežil, zvláště někdo sám jako já,“ povzdechla si a dala tím najevo, že nemá vlastně nic kromě svých rukou.

„Kdy by někdo jako já mohl vzít půjčku od banky, kdo by se za mě zaručil, nemám žádné zázemí, vy máte alespoň rodinu, Lesaro,“ posteskla si závistivě.

Guillermovi naproti ní nemohla uniknout ta bezbřehá bezmoc v každém proneseném slově, ta žena připomínala ztraceného člověka uprostřed moře, který bojoval proti vlnám v bouři a odmítl se vzdát, bylo však jen otázkou času, než jí dojdou síly a klesne ke dnu. Náhle ho napadla spásná myšlenka. Na vyhlášené farmě jeho otce bylo dost místa pro jednoho člověka navíc, pokud by se za ni on sám zaručil, jeho rodina by ji přijala bez výčitek a otázek. Mohl jí tak poskytnout stabilní život pod svým křídlem. Věděl, že mu záhadná Hyppolita věří, pokud by jí nabídl útočiště ve Španělsku, věděl by, že tam bude v bezpečí a měl by klidné srdce i svědomí, že se o ni jeho bratři a jejich manželky postarají.

Netřeba říkat, že Guillerma napadly i jiné postranní úmysly, ale byl příliš čestný, než aby jim podlehl, přesto byla myšlenka dvořit se této zajímavé ženě lákavá, otázkou bylo, zda ho jako muže, považovala za atraktivního, ale na odhalení tohoto tajemství bude času dost. Než se Tichá Marie ukáže na pobřeží jeho rodné země, bude to trvat nejméně dalších pár měsíců a to znamenalo, mít nelehký rozhovor s kapitánem, kterému se ten nápad nebude líbit. On však hodlal podstoupit to riziko.

„Vždy je nějaké řešení, drahá, život před nás staví různé překážky, ale někdy je potřeba pomocné ruky, abychom je zvládly přejít a nechat za sebou,“ odvětil měkce první důstojník. Přesně tohle vedení potřebovala, někoho silného, rozhodného, kdo jí řekne, co je správné.

Hyppolita pomalu vzhlédla a uviděla před sebou něco bílého, byl to Lesarův kapesník, který jí nabízel, ani si nevšimla, že tiše brečela. Natáhla se po něm a opatrně ho uchopila jako svátost, než si utřela tváře. Guillermo musel zatnout pěsti, aby nevstal a nepřitáhl ji chlácholivě do náručí, jako to dělal malé Emílii, když jí matka hubovala za nějakou vylomeninu a ona u něho hledala oporu a rameno, na které se mohla vyplakat. Dokázal špinavého piráta rozpárat od shora dolů, vyrvat mu všechny vnitřnosti a uříznout hlavu bez známek lítosti, ale vydržet ženský pláč? Pokud Erós nevydržel nářek Psyché, jak pak by mohl on nepodlehnout slzám krásné ženy. Nebyl z kamene jako chrlič.

Guillermo čekal, až se ty slané kapky vsáknou do kapesníku a přemýšlel, jak by kladl další otázky, jež ho zajímaly. Prozatím o svém soukromí nechtěla ta krásná čarodějka příliš mluvit kromě toho, jak se dostala na Tichou Marii. Z vyprávění stále usuzoval, že byla sama, přesně jak říkala, což se ale neshodovalo s jejím deníkem. Neustále se zmiňovala o někom jménem Oliver. Byl to její přítel, pokud ne, bratr? Ne, i tuto variantu zavrhl, říkala, že nemá žádné sourozence. Zajímalo ho to a nevěděl, jak se zeptat na něco, co neměl vědět, možná, kdyby využil její emocionálního rozpoložení…

„Být sám, je krutý úděl silných lidí, jak říkáte, slečno Riversová. Svět je pro ženu nebezpečné místo, neměla jste v Santa Domingu nikoho koho požádat o pomoc, kdo by vám byl oporou, některý otcův přítel nebo váš?“

Hyppolita zakroutila hlavou a polkla slzy, jak bojovala s pláčem, za který se styděla. Mdlé zlaté světlo lampy ozářilo stůl a nejbližší prostor stejně jako ženiny řasy, na kterých se třpytila voda jako ranní rosa. Tváře měla zrudlé, oči mírně opuchlé a červené stejně tak rty, které kousala, až byly šťavnatě rudé jako krev.

Lesaro nemohl odtrhnout pohled od ženiných úst, pokaždé když je mimoděk olízla jazykem nebo stiskla ret mezi zuby. Někteří muži by využili toho privilegia, své zvířecí povahy a postavení k získání ženy a jejímu podrobení, ale on nebyl takový muž. Pokud by si ji vzal silou, nečinilo by mu to pražádné potěšení. Nebyl pirát, kdy by si nárokoval její čest se vším všudy, kdy by pod hrozbou smrti ohnul její záda přes stůl a vykasal sukně. Nebyl žádný divoch a nehodlal špinit své jméno, i když by lhal, že ho obdobné myšlenky několikrát nenapadly.

„Je mi líto, ale kvůli naší pověsti otec neměl žádné přátele,“ popotáhla Hyppolita a Guillermo přemýšlel, o jaké pověsti to mluví? Je zde něco, co tajila, co nenapsala ani do deníku? Co to bylo? Neměl pocit, že by byla její pověst nějak pošramocena, ať už její vinou nebo její rodiny. V deníku se nezmiňuje o nějakých romantických vztazích s nějakým cizím mužem, nic tohoto rázu. Vrtalo mu to hlavou, ale nechtěl ženu naproti sobě zranit ještě víc a vyptávat se na tento druh ošemetných informací, nejprve si musel získat její přízeň a důvěru, aby se mu sama svěřila.

„Ale, Oliver byl můj jediný přítel. On…“ najednou se zarazila, jako by řekla něco, co vůbec říct nechtěla.

Guillermo nadzvedl obočí, které přetínala černá páska, no, možná to nebylo až tak těžké, řekl si v duchu. Teď jen stačilo kout železo, dokud bylo žhavé.

„Oliver? Nějaký mladík? Chlapec? Muž?“ vyzvídal Lesaro a snažil se být nezaujatý.

Znovu to kousnutí do rtu a nervozita. Všímal si každého malého detailu, lehkého zamračení, zavlnění obočí, nakrčení nosu, a pak mačkání jeho kapesníku v prstech.

Pozoruhodné, jakou roli hrál záhadný Oliver v jejím životě?

Lesaro mlčel a čekal, než se odhodlala pokračovat.

„Oliver byla moje první dokonalá panenka, kterou jsem vyrobila vlastníma rukama. Nikdy jsem ho nikomu neprodala.“

Lesaro zamrkal, čekal cokoliv, ale tohle vážně ne a pocítil jakýsi nepříjemný smutný pocit u srdce. Pokud tedy měla jediného přítele jako svou panenku, které se svěřovala, pak to bylo opravdu srdceryvné, ale i když se člověk upínal k neživé věci, dokázala být sama o sobě velkou pomocí stejně jako víra v Boha. Mnohokrát se k němu sám modlil v těch nejhorších chvílích svého života a v uragánech, kterými Tichá Marie plula. Věděl, že víra dokáže velké věci, člověk se potřeboval k něčemu upínat, něco, co by mu ulehčilo jeho muka. Nevyčítal jí to.

„Vždycky jsem milovala práci se dřevem, pomáhala jsem otci vyřezávat nábytek, spravovat věci a vytvářet nové. Měl svou dílnu a já tam měla také svůj malý kout. Nikdy nic nenamítal, když jsem se mu motala pod rukama,“ vzpomínala Hyppolita a vysmrkala se do kapesníku s malým úsměvem.

„Nejprve jsem vytvářela dřevěné sošky zvířat nožíkem a poté loutky dlátem, nakonec jsem si vytvořila malou dílnu s keramikou a začala dělat panenky. Byly oblíbené u tamních rodin a cestující je milovali, prodávaly se úplně samy. Líbilo se mi tvořit něco nového, cítila jsem se tak svobodná a věřila jsem, že se o sebe umím postarat, jenže byl to jen naivní klam. Když otec zemřel, lidé by od ženy žádný nábytek nekoupili. Byla to zoufalá doba, jen proto, že nevypadám jako muž, jsem považována za bezcennou a je to strašný pocit. Se svými hračkami a panenkami jsem se jen těžko uživila do té osudné noci,“ řekla mu tíživou pravdu a nedokázala se ani teď na něj zpříma podívat jako by byla jen smetím u jeho nohou, které lehce vymete ze své kajuty koštětem.

Hyppolita dala do svého vyprávění notnou dávku frustrace, vzteku a zoufalství. Dalších pár slz se jí skutálelo po červených tvářích, aniž by to mohla nějak zadržet.

„Není to spravedlivé,“ zatnula pěst na stole, „dokázala bych odvést stejnou práci jako jiný muž a jsem si jistá, že filigrány vytepu dlátem do dřeva jako nějaký Italský mistr řezbář,“ ohrnula umanutě spodní ret jako uražené dítě.

Lesaro se povzbudivě usmál a naklonil hlavu na stranu, nechal ženu před sebou vypovídat, vypadala, že se potřebuje někomu svěřit a on byl její jedinou vrbou. Povídali si ještě další hodinu, než zmizely všechny plátky ananasu a vzduch voněl sladkým ovocem, ale kapitánovy rozkazy byly neúprosné, přestože je dokázal pozdržet čas plynul…

Po pláči se Hyppolita trochu uklidnila, jako by jí z ramen zmizela ta depresivní energie a sklouzla spíše do melancholické nálady, v tu dobu Lesaro viděl, že se jí lehce klížila víčka, byl čas začít.

První důstojník vstal od stolu a nasadil vážnou tvář.

„Jistě víte, co se ráno odehraje, slečno Riversová, prosím, pojďte teď se mnou, odvedu vás do bezpečí.“

Nabídl ženě ruku, kterou k ní natáhl, opřela se o ni bez odmlouvání, když ji vedl ke svým dveřím. Stačila ještě popadnout ze stolu svůj klobouk a rychle si ho nasadit na hlavu, než vyšli na chodbu.

Tuhle kapitolku jsem si užila stejně jako tu minulou, vlastně se psala tak nějak sama.

Tady máme konečně vysvětlení, jak moc jsou na sebe Guillermo a Armando vázaní, protože vyrůstali spolu téměř jako bratři, a to je váha, se kterou můžete počítat. Jeden druhého dobře znají a dokážou odhadnout. Navíc, Lesaro není žádný obyčejný muž jeho rodina má historii a je ve Španělsku velmi vážená. Máme štěstí, že není náš první důstojník nikdo s nosem nahoru, i když by mohl. Taková dobrá partie, jedinečný Lesaro, je těžké ho nezbožňovat, protože má rozum i srdce na správném místě.

Kapitola 12.

Hurá na nepřítele!

Hyppolita sledovala Lesarova rovná záda a široká ramena, manžety jeho kabátu lehce šustily, jak se mu otíraly při chůzi o boky. Nikdy by nevěřila, že bude takto unavená, možná to bylo tím jídlem nebo pláčem? Bože, styděla se před někým plakat, tím spíše před někým jako Lesaro.

Zarděla se a přitiskla si dlaně na horké tváře, nechtěla ukázat, jak slabá byla a ona nemohla být slabá, ne teď. Teď byla vojákem a ti nebyli slabí jako máslo. Tohle byl start nového života, nového začátku, nového cíle. Měla by se hrdě postavit každému problému čelem, zapřít se patami a zakousnout se do něho. Neměla by tu zbytečně fňukat nad svou situací jako slaboch a rozhodně by neměla každému na potkání říkat svou historii a servírovat ji na stříbrném podnosu. Co si vlastně myslela? Málem se prořekla a vysypala to, co nemohla říct ani někomu jako Lesarovi.

Vážně se jí dostal tak pod kůži, že mu málem vysypala své tajemství? Nemohla být snad tak hloupá, hubovala se v duchu. To už zapomněla na to, jak před lety reagovaly děti vesničanů?

Jak by asi reagoval Lesaro, kdyby řekla, že Oliver je mluvící loutka, a že to ve skutečnosti předtím panenka vůbec nebyla, ale člověk z masa a kostí? Na to nesmí nikdy přijít, i takový příjemný racionální muž jako první důstojník vojenského Španělského námořnictva by se musel zhrozit a reagoval by jako ostatní. Nejspíše by ji hodil přes palubu do moře, ať se utopí.

Žena na palubě přinášela smůlu a co teprve čarodějnice. Veškerá jeho důvěra by byla v ten moment pryč, tím si byla jistá. Příště si musí dávat velký pozor na svou pusu.

Velký pozor.

Hyppolita hloubala ve vlastních pochybách a sledovala svého společníka jako ovce na provázku za neviditelný provaz, když se okolí znatelně ochladilo. Otřásla se. V první chvíli, když trhla hlavou, jak jí projel mráz po páteři, ji napadla myšlenka, že ji z nějakých důvodů vede na horní palubu jako by se ženiny černé předpoklady vyplnily, ale místo toho dvojice scházela po schodech dolů. Určitě o jedno nebo dvě patra níže, ale proč? Hyppolita znejistěla a začala si více všímat prostředí. Chodba byla tmavá, jen občas visela na zdi rozsvícená lampa. Tady přeci našla cely a toho otravného nechutného piráta, ale teď se dlouhým koridorem nesly jen jejich kroky a nebyl slyšet žádný oplzlý zpěv ani melodie.

„Důstojníku Lesaro… kam to jdeme?“ zeptala se mužským hlubším hlasem, aby pro případné cizí uši nevzbudila podezření.

Muž před ní neodpověděl, ale hned se zastavil u jedněch obyčejných dveří a otevřel je. Vešel dovnitř, tam rozsvítil starou olejovou lampu a pověsil ji na hák u dveří jako jediné světlo v místnosti. Hyppolita vešla za ním a rozhlédla se, byla tam postel v dřevěném rámu, pokrývka, polštář a slamník, něco, o čem se jí mohlo jen zdát, a pak jeden stůl u protější zdi a dvě židle, jinak byla kajuta zhola prosta jiných věcí, a přitom v ní bylo daleko více než v té, kterou sdílela s Polem.

„Co to má znamenat? Tady se mám schovat? Je to tu bezpečné? Není tohle náhodou spodní patro, které je pod ponorem? Co když se piráti trefí dělovou koulí do trupu a zatopí se to tu?“ chrlila jednu katastrofickou myšlenku za druhou, rozhlédla se znovu a vypadala překvapeně, hlavou se jí honilo, kde co, ale co by to pro ženu mohlo znamenat, když ji muž přivede do prázdné místnosti s postelí na začátku noci.

Měla být podezřívavá? Odhadla Lesara špatně?

Najednou měla pocit, jako když spolkne olovo, kdyby ji napadl a ona křičela, nikdo by ji tu neslyšel, tady dole nebyla živá duše, kromě toho piráta.

Ženina tvář zrudla jako spařený humr, dech se jí zrychlil a v puse měla najednou sucho. Bože, snad nenaznačil něco…

„Je mi líto, slečno Riversová, ale z důvodu bezpečnosti vás nemohu nechat nikde pobíhat po lodi bez dozoru v nadcházejících chvílích, i když nedojde k přímé konfrontaci. Zítra ráno za úsvitu dojde k boji. Trup lodi je nejbezpečnější místo, kde vás na pár hodin schovat. Jakmile nebezpečí pomine, přijdu vás vysvobodit, nemusíte mít strach,“ ubezpečil ji, když se odvrátil od lampy, která mu teď svítila do zad, takže bylo těžké určit, jak se tváří.

„Prozatím, si můžete udělat pohodlí a dobře se vyspat, kolem poledne bude nejspíše po všem. Zatím si dobře odpočiňte, dobrou noc.“

První důstojník jí nedal příliš času na argumenty, jelikož se ihned otočil a vyšel ven.

Hyppolita se vrhla ke dveřím a vzala za kliku, bohužel pozdě. V klíčové dírce zachrastil klíč, což pro ni bylo jako bodnutí do srdce.

„Lesaro, nemůžeš mě tu jen tak zavřít!“ vykřikla, a když nebyla žádná odpověď, zabušila na dveře pěstmi. Rychle přiložila ucho ke dřevu a poslouchala vzdalující se kroky.

„LESARO! LESARO! Otevři!“ křičela, ale bylo to marné, kolem nastalo jen mrtvolné ticho propastné jako nekonečná jáma, která se plnila hořkou pachutí zrady.

Prostě ji tu zavřel, nemohla tomu uvěřit!

Cožpak se o sebe nedokázala postarat? Proč ji takhle zradil?

Hyppolita byla naštvaná, ale příliš unavená na to, aby do něčeho kopla, na druhou stranu, Lesaro k ní byl ohleduplný a nechtěl, aby si ublížila, možná to opravdu mělo nějaký účel. Zcela živě si představila, jak se motá kolem kanonů a nějaká těžká koule jí přejede přes nohu, když se kutálí po palubě, a pak ty ohlušující rány, vždyť neměla ráda ani střelbu… děsilo ji to a bála se toho, jak proboha bude reagovat na kanonádu? Tady dole třeba prkna utlumí dělobuchy, zadoufala.

Hyppolita několikrát přešla tam a zpět, napříč kajutou, mohla udělat tak patnáct kroků, nakonec usoudila, že nemá cenu se vzpírat a její bojovný duch se usadil zpátky do těla. Mohla by skutečně využít té lákavé postele a prospat se, jak byla zvyklá. Váhala jen chvíli, než hodila klobouk na stůl a kabátec na židli spolu s vestou přes opěradlo. Zůstala jen v bílé volné košili, pod kterou měla svázaná prsa pruhem látky, nakonec rozvázala i to a úlevou si oddechla. Tenký materiál bílého plátna pohladil holou omačkanou kůži a košile se zaoblila jejími nezaměnitelnými tvary. Ten pocit skoro rozmazloval. Nechala si jen kalhoty a boty odkopla u postele. Nakonec se vrátila k lampě a jen zmírnila plamen na opravdu minimální světlo, aby mohla usnout. Dveře byly zamčené, nehrozilo tedy nebezpečí, že by sem vtrhl nějaký neurvalec a znásilnil by ji. Více už nepotřebovala. Padla obličejem do péřového polštáře se zavřenýma očima. Labužnicky se protáhla a pomazlila s pokrývkou, kterou se zakryla kvůli chladu, který vydával krutý oceán dorážející na boční prkna Tiché Marie.

Hyppolita rozkošně zavrněla a téměř okamžitě usnula…

************************************************************************************************************************

Karibské slunce se pomalu klížilo k obzoru jako zlatá perla, jeho poslední paprsky se leskly na hladině neklidného moře a ozařovaly Tichou Marii, jak majestátně pluje jako královna mezi poddanými. Doba jako stvořená pro odpoledního šlofíka a nicnedělání. Ovšem ne dnes a obzvláště pak na palubě válečné lodi. Celá posádka byla nastoupena na palubě a většina z účastníků neměla tušení, co se bude odehrávat v následujících hodinách. Byli zde všichni od kuchtíků po dělmistry a vyměňovali si zmatené pohledy. Napětí houstlo a celý chumel námořníků připomínal spíše hejno krys, které by nejraději zalezly zpátky do podpalubí. Ti šťastnější, kteří věděli, co přijde, na ně pozorně dohlíželi a ty nejhlasitější jedince okamžitě umravňovali. Jedním z nich byl také Lesaro, který jako jeden z posledních opozdilců opouštěl stinné prostory podpalubí a vcházel mezi ostatní na denní světlo.

Kráčel palubou směrem ke kapitánskému můstku a díky jeho hodnosti se před ním dav sám rozestupoval jako moře před Mojžíšem. Pokyvoval hlavou, čímž působil, že vzdává hold své posádce, ale ve skutečnosti nikoho v okolí nevnímal a jeho hlava byla obtěžkána myšlenkami a starostmi.

Vystoupal tak s rozvahou po schodech na místo svého určení a postavil se do pozoru. Několik okamžiků na to se otevřely masivní dveře a ze své kajuty vyšel sám kapitán. Celá posádka rázem ztichla a sledovala, jak pomalým, ale rozvážným krokem mířil k můstku a předstupuje před důstojníky jako by představoval srdce lodi a jeho hybnou sílu, bez které by byli všichni ostatní zbyteční.

Se všemi se nejdříve pozdravil, a pak se otočil ke svému prvnímu důstojníkovi a zeptal se na důležitou věc.

„Máte to, oč jsem tě žádal, Guillermo?“ zašeptal tak, aby byla jeho slova dostatečně důrazná, ale dostala se pouze k Lesarovým nastraženým uším. Ten bez váhání stroze přikývl a podal kapitánovi malý kovový klíč. Salazar ho rychle ukryl v kapse svého kabátu a otočil se k posádce, jako by o důstojníka ztratil zájem.

„Hrdá Španělská posádko,“ promluvil ke svým mužům a zamával jim na pozdrav. I tak málo stačilo, aby se dav probudil k životu a okamžitě nadšeně vítal svého kapitána, ten jedním gestem opět utnul veškeré veselí.

„Všichni víte, proč jsme tady. Chceme, aby byl svět lepším místem… aby v něm mohl každý svobodně žít… aby byly naše rodiny v bezpečí… a aby všichni, kdož se budou snažit o opak, shořeli v pekle.“

Salazar moc dobře věděl, jak si získat pozornost námořníků a zároveň v jejich srdcích zažehnout zápal pro jeho věc jako doutnák u kanonu. Souhlasný jásot posádky tak otřásal celou lodí jako kostelní chorál.

„Já vím,“ pokýval hlavou, „ale vše má i svou cenu. Roky plujeme na moři, odloučeni od domova a lovíme jednu prašivou pirátskou loď za druhou. Mnohé z nás to už stálo život, ale konec už se blíží… a je doslova za dveřmi. Už zítra… zítra na nás bude čekat poslední zbývající flotila těch zbabělých tvorů, kteří ani nejsou hodni jména… jediné, co musíme udělat, je poslat je ke dnu a postarat se, aby tam zůstaly. Já se vás tedy ptám, vyplujete se mnou vstříc konečnému zúčtování, la batalla final?“

Armando Salazar vytasil svůj rapír a namířil ho k rozjásanému davu, který už začal skandovat jeho jméno a slávu.

„Uděláte vše pro hrdost naší země? Obětujete své životy a vynaložíte sílu, abyste udělali svět lepším?“ pokračoval a užíval si pocit moci, kterou třímal doslova ve svých rukou. „Nakrmíte s tou pirátskou chátrou žraloky? Nebudete mít slitování jako oni nemají soucit s ostatními slušnými počestnými lidmi, které okrádají a vraždí?“

Víc už říkat nemusel a spokojeně se usmál na postavy pod sebou, i kdyby zítra vypluli do samotného pekla, jeho posádka by ho tam bez jediného slova následovala.

„A abyste věděli, jak velkou důvěru ve vás váš kapitán vkládá… na toho, jehož ruka zasadí poslední ránu jednomu z pirátských kapitánů, bude čekat speciální odměna!“ Tato slova vyvolala krom další vlny nadšení i trochu podivu. Salazar nebyl přímým zastáncem metody cukru a biče, dalo by se dokonce říct, že z těchto dvou nástrojů využíval výhradně jen jeden, možná byla situace natolik vážná, že chtěl své muže ještě více motivovat nebo si byl naopak dobře vědom, že je to jejich poslední bitva a chtěl tak odhalit svou dobrou stránku. Dokonce i důstojníci po sobě zkoumavě pokukovali a jen zmateně krčili rameny a dost možná si představovali pytel dublonů nebo drahé kameny z jejich zkonfiskovaného pokladu.

Salazar ale nic v tomto ohledu neprozrazoval a místo toho začal odhalovat svůj plán s nočním vyloděním a následným ranním útokem. Všechny oči se tak upíraly k němu a každý musel chtě nechtě obdivovat jeho strategického génia.

Jakmile vylíčil vše potřebné, kývl na své důstojníky, aby se o zbytek rozkazů postarali oni. Natěšený Santos sotva stihl zasalutovat a už se hnal mezi posádku a sháněl k sobě své věrné, kteří ho měli doprovázet na jeho noční vycházce. Jeho odhodlání bylo o to větší, když si vybavil kapitánova slova, která mu vyskakovala v hlavě jako modla. Moc dobře věděl, že jeho slovo něco znamená a není dáno jen tak do větru, a pokud sliboval odměnu, rozhodně se nejednalo o pouhý příděl jídla navíc. Ne, ne, ne, tohle bylo dozajista něco cenného a chamtivý důstojník to chtěl za každou cenu pro sebe. Navíc k tomu měl jedinečnou příležitost, jako velitel pozemního útoku měl největší možnost najít a vlastnoručně odpravit jednoho z kapitánů, aby pokud bude potřeba, přinést nějaký jeho zakrvácený kousek na loď, jen aby měl své vítězství a mohl ho před ostatními potvrdit.

Ze Salazarova dosahu se tak vzdálili všichni důstojníci až na jednoho.

„Něco tě trápí, příteli?“ pronesl Armando ve svém černobílém kabátu, když za svými zády stále cítil přítomnost jako svůj stín.

„Takže tohle může být po všech těch letech opravdu konec?“ nedokázal ani Lesaro skrýt hmatatelné nadšení ale nebyl tak pošetilý, aby si neuvědomil, že vždy tu mohla být nějaká překážka. Nejednou je nějaká věc překvapila.

„Ještě nikdy jsme nebyli blíže našemu vytyčenému cíli a teď je na dosah ruky,“ kapitán položil své velké dlaně na ozdobné zábradlí a pevně ho stiskl.

„Podívej se na ně, Guillermo. Už se také vidí doma u svých rodin, není muže, který by rád neukončil tuto štvanici a nesevřel svou ženu a dítě v náručí,“ stočil Salazar téma úplně jiným směrem. Tohle ale nebyla věc, která ležela Lesarovi na srdci.

„El Capitán a co náš zvláštní… host?“ přistoupil o krok blíže, aby si byl jist, že tato slova zůstanou opravdu jen mezi nimi.

„Jsem zastáncem toho, že každý má svůj účel,“ pronesl Salazar chladně a bez zjevného zájmu pokračovat v této konverzaci. Aniž by důstojníkovi věnoval pohled, nabral směr zpět ke své kajutě. Tohle se Lesarovi opravdu nelíbilo. Byl zvyklý, že si kapitán drží své tajnosti pod pokličkou a nemluví o věcech, do kterých ostatním nic není, ale zrovna do téhle bylo Lesarovi hodně, možná více než si dokázal přiznat. Mohl se tak spokojit jen s tím, že tu ženu nestihnou hrůzy nadcházející bitvy.

*************************************************************************************************************************

Jen o pár hodin později vše zahalila temnota a jediným zdrojem světla byl měsíční svit, který se líně převaloval po vlnách sem a tam. Všichni zúčastnění měli přísný zákaz zapálit louč nebo si třeba jen připálit dýmku. K ostrovu Puerto Rico se museli dostat nepozorovaně, ale stále dost blízko na to, aby se mohla Santosava skupina vylodit. Horlivý důstojník už byl připraven u člunů a jako pes hlídal své ovečky, které ho měli na jeho poslání následovat. Všichni vypadali natěšeně a hnáni vidinou, že se jim podaří zaskočit piráty zcela nepřipravené. Započnou tak jatka, které pak Tichá Marie z vody podpoří. Byli tady ale i trochu tišší jedinci, zejména pak jeden, Polo. Který byl tak trochu nedobrovolně naverbován a více než pirátům se chtěl pomstít tomu, kdo ho do této výpravy navezl. Jeho úkol byl ale trochu jiný, než jen mrzačit jednoho piráta za druhým. Díky svému mládí a fyzické kondici na něho padl úkol zvěda. V tomto případě to znamenalo držet se daleko vpředu před zbytkem skupiny a odhalovat případná nebezpečí. Mohl se tak vyhnout boji, o což prosil všechna možná božstva, ale také mohl narazit na stejně nasazenou pirátskou hlídku, jako byl on sám.

Ozbrojené průzkumníky, kteří nebudou váhat mu podříznout krk.

„Tohle jsem si nezasloužil,“ bědoval šeptem a svolával všechny svaté, aby stáli při něm.

To byl Polův největší strach, vplazit se omylem do nepřátelského tábora bez pomoci a posil kdesi za zády. Kdyby se mu náhodou povedlo vyváznout a někde se zbaběle schovat, čekal by ho snad ještě horší osud v rukách velícího důstojníka. Ostatní by ho nejspíše měli za zbabělce, a kdyby viděli jeho vystrašený výraz, dozajista by se dali všichni do smíchu. Naštěstí ve skrytu noci vypadal Polo jako většina ostatních námořníků nebo si to alespoň myslel.

Nikdo si chlapce nevšímal a on stál na místě jako vratký žebřík. Každý jiný muž se ještě jednou ujišťoval, jestli je jeho rapír ostrý a jestli má sebou dostatečné množství munice, jen Santosův nos větřil pochybnosti. Procházel tak palubou mezi vojáky a jednoho po druhém si přeměřoval hodnotícím pohledem, jakmile přišla řada na Pola, najednou se zastavil.

„Myslím, že ta dýka už je dost ostrá,“ vypustil poznámku k chlapcovým rukám, ten, aniž by si to uvědomoval, v nich držel svoji dýku, a aby alespoň trochu ulevil svým starostem, naučeným gestem po ní dokola přejížděl brusným kamenem. Evidentně Santos slyšel to tření po celou dobu své kontroly a inspekce připravenosti své čety a znechucovalo ho to jako rušivý element.

„Jen… jsem chtěl mít jistotu,“ zadrkotal zuby Polo. Santos byl ze všeho nejvíce voják a jako takový dokázal vycítit strach na sto honů i poslepu. Rozhodně si tak nepřál, mít jako zvěda někoho, kdo si nadělá do kalhot při první známce nebezpečí.

Na chlapcově rameni tak přistála mohutná Santosova ruka a táhla ho dál od ostatních jako by něco závažného provedl. Tohle Polovi opravdu moc nepřidávalo a měl co dělat, aby po tmě nezakopl o vlastní nohy, které se mu motaly pod tělem.

Když si byl důstojník jistý, že jsou všem z doslechu, natočil si chlapce čelem k sobě. „Tohle je tvoje první opravdová akce, že hochu?“ spustil, na něho až překvapivě přátelským tónem jako by ho chtěl opravdu ze všech sil podpořit. Polo na to dokázal jen mlčky zakývat hlavou dopředu a dozadu, protože nevěřil své puse, že by z ní vyšlo něco smysluplného.

Santos se usmál a jeho širokou čelist ozářilo měsíční světlo. „Taky jsem byl mladej a posranej z prvního skutečnýho boje a podívej se, teď si strach mažu k snídani na chleba. Chceš vědět, čím to je?“

Tohle Pola naprosto odzbrojilo, čekal křik, výhružky a možná rovnou let přes palubu, ale tohle? Pokoušel se vykoktat jakoukoliv odpověď, při které by se netřásl jako pes, ale z jeho úst vycházela pouze směsice skřeků.

„No jo, vytuhnuls… tady si buď klidně posera, ale až se náš člun dotkne pevniny, bude z tebe voják jako my všichni. Stejně tak jako já jsem tady důstojníkem, před kterým se každý bojí si jen odkašlat, tam venku před smrtí si budem všichni rovni,“ ukazoval směrem k ostrovu, který se neodvratně blížil.

„Takže až nadejde střet, budu krýt tvá záda stejně jako ty ta moje. Schytám za tebe ránu, když to bude nutné a stejně tak tě odtáhnu do bezpečí, když to koupíš ty, amigo. To stejné ale očekávám i já od tebe! Můžu se na tebe spolehnout, vojáku?“

Zvláštní, Polo se nestačil divit, ale každé slovo mu do žil vlévalo dosud nepoznané odhodlání. Už s ním necloumal strach, ale touha postavit se mu. Nebyl ale sám, nýbrž společně se všemi ostatními pod jednou vlajkou. Postavil se tak do pozoru a s nově nabytou odvahou svému velícímu důstojníkovi ukázkově zasalutoval. Pro Santose to bylo nejlepší možná odpověď a pozdrav mu oplatil.

„Ještě něco, kdyby ses vpředu dostal do problémů, vem si tohle,“ vytáhl si od opasku pistoli a podal jí chlapci. Polo na ní koukal jako na poklad, takhle zdobenou zbraň snad ještě v životě neviděl. Rychle po ní chňapnul, jako by mu snad mohla sama utéct, a zvědavě si ji začal prohlížet.

„Máš v ní jednu ránu, když bude nejhůř, vystřel a my ti přiběhnem na pomoc a až boj skončí, tak mi ji bez jediného škrábnutí vrátíš,“ loučil se tak Santos se svým novým vojákem, když ho poplácal po rameni.

*************************************************************************************************************************

O hodinu později Polo seděl v jednom ze čtyř člunů, respektive posledním. Loďka stoupala a klesala na každé vlně a připomínala mu ranní nevolnost, ale ať už mu doktor dal cokoliv, musel uznat, že kocovinu i bolest zahnal znamenitě. Teď už cítil jen chvění v žaludku z nadcházejícího úkolu.

Mladík seděl zcela vzadu a před ním byla záda jeho druhů ve zbrani, kteří rytmicky pádlovali. Zadek měl na příčce a připadal si jako exotický papoušek na bidélku. Ten chrabrý, ten jedinečný, který se první vydá za nepřátelskou linii a nastaví krk noži. Nikdy by si nepomyslel, že právě on bude v takové pozici. Měl z celé situace smíšené pocity zvláště po Santosově velké řeči, možná předtím se ho držela odvaha ale teď, když se vzdaloval k velkému stínu ostrova, se ho zmocnila znovu ta vlezlá zbabělost a dlaně ho svrběly z neblahé předtuchy. Utáhl si opasek, aby zaměstnal prsty, jako už posté ujišťujíc se, že tam jeho rapír pořád pevně spočívá a znovu vzal do ruky dřevěnou pažbu pistole. Její hladké hnědé dřevo a krásné složité kovové rytí u křesadlového zámku ho uklidňovalo jako kříž na krku, který mu dala matka před vyplutím. Měl nutkání jej políbit a pomodlit se.

Polo se pomalu otočil a podíval se za sebe na Tichou Marii, která kotvila na místě. Se zhašenými světly, nebyla její přítomnost viditelná, byla jako duch ztracený mezi černými vlnami.

Netrvalo dlouho dostat se na pevninu, malý kus pláže poskytoval ochranu i skrýš, před veškerou havětí. Muži pohotově vyskočili a odtáhli čluny až na trávu, aby je neodnesla voda.

Důstojník Santos rozdal rozkazy každé ze tří formací, které se rozestoupily, aby utvořily semknutý roj po deseti mužích.

„Nepřítel se nachází, tímto směrem asi čtyři míle. Jakmile se dostaneme na dosah, ty Raphaello napodobíš racka, to bude znamení pro ostatní dvě skupiny, aby se stáhly a počkaly, než se zpátky vrátí Polo, který má hlavní úkol.“

Santos položil dlaň na hlavici svého rapíru, prsty po něm nedočkavě přejížděly a hladily kov. Důstojník se poté otočil k mladíkovi postávajícímu v davu. Všechny pohledy byly rázem na něm.

„Ty, Polo, sám hrdinně proklouzneš do tábora těch vyvrhelů, tvůj úkol je jednoduchý. Budeš sledovat očima a projdeš jejich skrýš, chci vědět, co je uvnitř, kolik mužů je na pobřeží, kolik kapitánů se tam nachází a v jakém jsou stavu bdělosti.“

Poté Santosovy tmavé oči přelétly všechny ostatní, „a pro vás zbývající, soldado, očekávám tichý boj, žádné pistole, žádné rány, které by nepřítele vyplašily ke bdělosti. Tohle je překvapivý útok ze zálohy, nesmí dojít k přímému boji, dokud nepadne alespoň polovina těch zbabělých krys. Pokud dají vědět svým lodím, El Capitán nebude příliš potěšený, está vacío?“

Sborové, sí seňor, zahučelo kolem důstojníka.

Dále následoval pochod podrostem, ne že by to někomu dělalo potíže, muži ocenili mít nohy zase na pevné zemi a protáhnout si svaly, jen Polo měl občas potíže s delší trávou a listy, které ho plácaly přes tělo, takové fackování nebylo příjemné. Vlhká vegetace způsobovala mokré stopy na jeho košili, otřásl se nočním chladem, který zalézal do rukávů. Neustále šlapal do bláta a podrážky se mu lepily o zeminu nehledě na to, že mohl s jistotou říct, že naslepo šlápl do něčeho, co po sobě zanechalo divoké zvíře, ale přes to všechno byl rád na pevnině. Trvalo půl hodiny svižného tempa, kterým Santos vojáky hnal s chutí po krvi jako lovecký pes, než z dálky slyšeli hlasy, smích a blábolení.

Okolím se ozval nacvičený signál racka, ale nevypadalo to, že by to v táboře před nimi vyvolalo nějaké pozdvižení.

Pozemní četa Španělských vojáků se ukryla za tmavou flórou ostrovní vegetace, odkud měli výhled na místo u pláže se stany a ohni.

„Teď je tvůj čas, Polo. Jdi tam a chovej se přirozeně. Pak přijď, podej mi zprávu a teď běž, rapido. Spoléháme na tebe.“

Polo se zvedl a silácky si přehodil hlaveň muškety, kterou sebou táhl přes rameno, když vykročil jako Adam vyhnaný z ráje vstříc svému strachu. Za sebou ještě slyšel špitání ostatních, jak se o něčem dohadují, ale to už se snažil myslet na své přežití.

Bez problémů se prodral mezi stromy, div se nezamotal do lián nebo to bylo klubko hadů, co od sebe odstrčil? Soustředil se na cíl tak, že i kdyby mu do cesty vstoupil tygr, překročil by ho a šel dál. Nakonec ho čekala hlavní zkouška.

Nepokoušel se nijak skrývat, takže téměř na dosah prvních stop osídlení šlapal na větve, aby ho někdo hned nezastřelil.

„Hej, kdo je tam,“ oslovil ho hrubě cizí hlas někoho, kdo hodně kouřil. Svou drsností by mohl i hoblovat dřevo, jak hrozně to znělo v uších.

Polo zvedl přátelsky ruku nad hlavu, „to jsem já, Polo.“

Strážný se posunul zpátky do pohovu a opřel se o kmen palmy za sebou, když popotáhl z dýmky. Šedý kouř stoupal vzhůru a vůní bylin i tabáku provoněl noční vzduch.

„Nemusíš chodit míli, abys vyndal hada a pokropil trávu, mladej,“ zasmál se chrčivě pirát, a pak se rozkašlal, „ta slečinka stejně spí, klidně by sis mohl ulevit na písek před ní a bylo by to jedno.“

Polo netušil, o čem či spíše o kom mluví, ale oddechl si, že ho korzár nepoznal, nebylo se čemu divit, na okraji lesa byla taková tma, že pro necvičené oko bylo těžko určit nějaký tvar a rozdíl.

„Když si pospíšíš, třeba na tebe ještě nějakej ten hlt rumu zbude, ale novej sud se načne až zítra, příděly jsou omezený,“ upozornil ho ještě pirát.

„Půjdu si dát, mám sucho v krku,“ odvětil Polo a srdce měl ještě v kalhotách. Tohle nebylo těžké, ale celý úspěch to zaručit nemohlo, jednoho muže ve tmě obelstít mohl každý ale na pláži u ohně? Chlapec houpavou chůzí prošel kolem na břeh. Rozhlédl se po pláži.

Bylo tu několik otevřených stanů z látky, na nichž byly strakaté vzory. Jedna strana plachty byla vždy zvednuta a zajištěna, aby bylo vidět dovnitř. Stany byly různě rozmístěné a mezi nimi byly ohně. Ze svého místa mohl napočítat tak čtyři, kolem nich byly také rozložené deky nebo staré perské prošlapané koberce. Našel tu opilé korzáry, kteří mávali korbely a ti, co měli ještě sílu, zpívali sprosté odrhovačky.

Někteří pospávali nebo seděli na zemi, další si vyprávěli své krvavé příběhy. U břehu bylo několik zajištěných lodí a od nich vedly v písku tažné stopy bot, beden a sudů. Zásoby byly naskládány na roztroušené hromady. Některé bedny měly oddělaná víka, ale nemohl soudit, co v nich bylo. Možná kořist a cennosti, možná něco zcela jiného.

Polo, který vyměnil svou Španělskou uniformu za převlek už na Tiché Marii, se vydal na obchůzku kolem prvních stanů.

Necítil se v tom oblečení právě moc dobře, nejen proto, že vypadal jako jeden z těch nechutných hrdlořezů ale také, že by si ho jeho vlastní druzi lehce mohli splést a zabít ho, kdyby útok začal příliš brzy. Byla to ošemetná situace, až se otřásl. Doslova jednou nohou v hrobě.

Otřel si volnou zpocenou ruku do tmavých ohmataných kalhot, zatímco druhá byla ohnutá v lokti a držela pažbu ručnice, jejíž hlaveň mu spočívala na rameni. Hrudník mu skrývala jen bílá košile s volnými rukávy a v pase měl omotanou hnědou šerpu, zpod níž vykukoval jílec dýky a přes ni seděl kožený opasek s rapírem a Santosovou pistolí. Bylo to jednoduché ošacení ale věrohodné, přesto se bez uniformy cítil skoro nahý.

Holínky se Polovi bořily do chladného stříbrného písku, když si stoupl dál od prvního ohně. Jedním uchem poslouchal falešnou píseň, zatímco druhým zkoumal okolí a jakýkoliv šramot. Připadal si jako myš připravená uskočit před botou. Snažil se splnit svůj úkol svědomitě, když do něho náhle někdo vrazil loktem. Z kovového hrnku vyšplouchla žlutá tekutina a polila mu pravou stranu. Rum se vsákl do košile a udělal na látce nechutnou skvrnu. Mladík se opovržlivě zašklebil.

Rum od té doby, co zvracel na podlaze ve své kajutě, nemohl ani cítit.

„Pardon mladej, škoda chlastu,“ zasmál se pirát pod vousy a lépe se zaměřil, hrnek si přiťukl s něčím, co vypadalo jako stříbrná váza Polova souseda.

„Nalej si taky, nebo už nemůžeš?“ chraptěl jiný korzár, který si slintal na vlastní zaprášené licousy. Hned na to mu byl vtlačen do ruky plný pohár, který by Polo nejraději hned vylil za sebe. Jak se tak rozhlížel po skupině, nestačil se divit, že spolu dvě posádky dokážou být, aniž by se navzájem nepodřezali. Kde byla ta všeobecná rivalita? Jak to, že si nejdou po krku? Nemohl jednu posádku od druhé rozeznat, ale podle dvou lodí kotvících v zátoce před sebou soudil, že tady na břehu se musí mísit. Nejspíše krátkodobé spojenectví.

Písnička u ohně na loutnu rychle skončila, když byl zpěvákovi do stehna bodnut nůž jako poděkování za obohacení večera. Publikum radostně jásalo.

Skupina se rozesmála a zraněný se skácel k zemi, když si držel krvácející nohu. Z nohavice prosakovala krev a zbarvovala písek.

„Buď rád, že za ten hroznej výkon ti nevyříznu jazyk,“ zasmál se pirát s bandalírem přes prsa, na kterém měl nejméně šest malých dýk jistě ostrých jako žraločí zuby.

„Chlapy z Červenýho kohouta nic nevydržej,“ přisadil si jiný po pořádném doušku z korbelu.

„Alespoň uměj obstojně hrát, tak to nakopni a hraj něco od podlahy nebo ti z tý tvojí harmoniky udělám nudličky.“

Piráti výskali a kopali do písčiny, když jeden z nich, který seděl na dřevěné bedně začal drnkat na kytaru. Další vlna povzbuzování přerostla v napodobování zvířat až po domorodý tanec, a to byla chvíle pro Pola nepozorovaně zmizet.

Mladík se nenechal vtáhnout do veselí a raději obloukem kolem prvního stanu zamířil k dalšímu ohni v pořadí. Jak se loudal a občas sebou hraně zavrávoral, viděl se v nejvzdálenějším stanu pohybovat dvě siluety. Na hlavách měly klobouky a kabáty, to je jediné, co rozpoznal kromě konstrukce stolu a dvou židlí. To mohli být kapitáni zakotvených lodí, kteří raději zaujali soukromou rozpravu, než aby se dělili o své plány s rozvernou posádkou, bohužel, přikrást se ke stanu a poslouchat se neodvážil. Mohl by ho někdo zahlédnout, a pak by nejspíše dopadl hůře než ten pirát s dýkou v noze.

Polo měl v hlavě dost zvěstí o zvěrstvech té špinavé havěti, nejspíše by ho nakrmili pískem, zavěsili na strom, uřezali všechny údy a zbytek pak nechali divé zvěři. Z té představy se mu málem udělalo špatně, ale i nedostatek barvy v obličeji v této hodině vypadal naštěstí věrohodně.

Přiblížil se tedy ke druhému ohništi, kde ještě trčely ze země dva ohořelé klacky a něco, co nejspíše bývalo hadem a druhé cosi, co mohl být velký leguán. Oboje zapomenuté maso se už spálilo, ale vypadalo to, že to nikomu nevadí, i tady většina mužů už spala jako poházené prázdné láhve, jedna přes druhou. Tento hlouček byl tichý a nevrlý, když vrhal nepříjemné pohledy ke hlučné skupině s hudbou.

„Vidíš to, Rico? Užívaj si našeho rumu a my tu sušíme hubu jen pro to, že náš kapitán chce svoje muže střízlivý, jako by nás měl snad někdo přepadnout. Dám krk za to, že v týhle všivý zátoce nikdo jinej kromě nás není, možná tak komáři. Radši bych si nechal okousat prsty od nějaký chlupatý bestie, než bejt střízlivej,“ remcal pirát jehož pleť byla černá jako ropa.

„Už tři dny tu trčíme a já nemám do čeho bodnout a jestli tihle násoskové nepřestanou, přeříznu jim všechny struny,“ přidal se běloch naproti a zavrčel.

Polo polkl, když slyšet o napadení a snažil se dělat nenápadného. Podíval se po šesti mužích, kterým do tváře plápolal oheň a ozařoval jejich tvrdé ne příliš šťastné rysy. Byl to naprostý opak těch, u kterých byl předtím a věděl, že na ty si musí dát daleko větší pozor.

Černoch si odplivl a vytáhl nůž, který začal čistit kusem hadru. „Komu by vadilo, kdybych tam udělal menší pořádek?“

„Nikomu z nás, ale pořád lepší poslouchat ty odrhovačky, než řev našeho kapitána,“ ušklíbl se muž s turbanem na hlavě, který schovával všechny jeho vlasy, dokonce i oblečení měl více orientální než ostatní.

„Raději bych poslouchal křik tý holubičky, co si ji Ostrý Roger nechává pro sebe. Viděli jste ty kotníky?“ zasnil se jiný bukanýr.

„Na tu si nech zajít chuť, kdybys na ni sáhnul jen svým prstem, stáhnul by tě z kůže a z ní udělal svoji plachtu, stejně seš tak černej, že by nikdo nepoznal rozdíl.“

„Vtipný, Rico,“ zašklebil se černoch a jeho masité rty se zkroutily, aby odhalily dokonale bílé zuby, které mu všichni záviděli.

„Příbuzný tý slečinky by asi nebyli rádi, kdybys jí vyhrnul sukně a nechal ji s parchantem,“ dusil se smíchy další pirát, jehož vousy byly spletené ve složitém vzoru, které nosívali vikingové.

„Žádná děvka si ještě nestěžovala,“ zastrčil černoch dýku zpátky do pouzdra u pasu.

„Žádná z nich taky nebyla panna,“ řev smíchu teď šel ze všech stran, až se plamen ohně zavlnil a olízl už tak zčernalé maso, které páchlo spáleninou.

Polo zbystřil a zuřivě zčervenal, nechtěl se zapojovat do tak pochybného hovoru, ale zároveň chtěl zasáhnout proti takové nechutné hrubosti, které by se ti hrdlořezové dopustili na nebohé ženě. Dokonce měl nutkání toho černého muže střelit ručnicí rovnou do hlavy.

Nikdo by se neměl o dámě takto vyjadřovat a už vůbec se mu hnusilo nechat na čistou kůži té dámy položit ty odporné tmavé ruce.

„Něco se ti nelíbí, mladej?“

Otázka překvapivě patřila jemu.

„Máš v břiše rybu nebo olovo?“ houkl na něho jiný pirát, když mlčel.

Polo se nechtěl hádat a být středem pozornosti, ještě živě si pamatoval, jak dopadl zpěvák s dýkou v noze. Tady si člověk musel dát pozor na každé slovo.

„Je mi šoufl, to je tím rumem,“ zamumlal.

„Tak to by sis měl dát ještě, ať to spláchneš,“ pošklebovali se ostatní a Polo vyklopil do písku obsah hrnku, a pak ho zahodil k nohám pirátů na náznak vzpoury a oheň obešlo další šumění smíchu.

„Hele, ty seš ze Sladký smrti, co? Co kdyby ses s tou dámou pobavil? Seš mladej, třeba by ta ženská uvítala nějakou jemnou společnost,“ vyzýval ho vousáč, zatímco si pročesával plnovous koncem stříbrné vidličky jako by to byl hřeben.

„To by jí mohlo trochu prospět po tom, co jsme jí probodli manžela, teď je z ní vlastně novopečená vdova, měla by trochu slavit, ten nafoukanej panák by ji stejně neochránil. Viděli jste, jak držel meč? Horšího šermíře jsem neviděl.“

Polo se naježil z toho, co slyšel. Neuměl si představit, co ta žena musela strpět v jejich rukou, naštěstí tomu bude brzy konec.

„Pokud máš odvahu se k té harpyji přiblížit, klidně si posluž,“ ruka černocha ukazovala k jednomu z přístřešků, kde bylo zatím ticho. Polo měl špatnou předtuchu, že by té ženě mohlo být ublíženo a teď leží bezmocná a svázaná v kaluži vlastní krve. Všechny svaly v těle ho nutily tam jít a zkontrolovat, zda ještě žije. Trvalo každý nerv v těle to neudělat a zachovat klid.

„Zabili jste jí manžela?“ zeptal se Polo.

Muži ukázali zkažené zuby v pokřivených úsměvech jako žraloci. „My z Červenýho kohouta se s nikým nesereme, ale za tu ženskou můžou být pěkný prachy, to je jedinej důvod, proč si ji tu Ostrý Roger suší. Kapitán má rád porcelánový tvářičky, když před ním klečí a prosí, ale taky má rád výnosy a tohle bude malý bonus. Už tak jsme se dobře napakovali, ale ženská za výkupný se cení.“

Polo měl na rtech peprnou nadávku, ale spolkl ji jako drak oheň.

„Třeba by ji náš kapitán Bonnet odkoupil, neviděli jste, jak se na ni díval? Skoro ji svlíkal pohledem. Třeba by za ní dal víc než její rodina,“ spekuloval bukanýr a přihnul si z lahve, jakmile v ní nic nezbylo, zahodil ji za sebe.

„Tak to ani hovno, jestli mi vezme můj podíl za tu děvku, udělám vzpouru,“ rozčiloval se jiný.

„Váš kapitán sotva, je to hamyžnej krkoun a navíc, slyšel sem, že býval u Britskýho královskýho námořnictva a zběhnul. Co se týče ženskejch, je to gentleman, i když ji z těch hadříků svlíká očima,“ přidal se černoch.

„To ty bys nedokázal, ty bys to vážně udělal, malej Johne a ohnul ji rovnou přes zábradlí,“ zasmála se skupina pirátů a Polo měl dost. Byl znechucený a nebyl tu proto, aby musel poslouchat tak nestoudnou konverzaci.

Naštěstí, nikdo nepostřehl, že zmizel, a tak se vydal k následujícímu ohni, jehož teplo ho v chladné noci přitáhlo blíž jako můru. Tady se však nic nedozvěděl, zde už byli všichni muži naprosto opilý, smáli se a v další chvíli to vypadalo na bitku, a pokud se nechtěl přidat, raději zrychlil krok ke stanům.

Co nejtišeji prošel kolem kapitánského, kde rozeznal dvě siluety tentokrát u stolu. Nevěnoval jim pozornost, bavili se mezi sebou o něčem, čemu nerozuměl, a tak se plížil dál vycházkovým krokem. Nenápadně nakukoval do přístřešků, dokud ho neupoutal šramot…

Chudák Hyppolita je zavřena a nikam nemůže jako dítě v pokoji, které něco provedlo, i Lesaro z toho nemá moc velkou radost, ale uvidíme, zda se mu podaří si Hyppolitu později udobřit. Tak jako tak, je teď naše hrdinka v bezpečí dalo by se říci.

Teď nás čeká další zajímavá část a to útok na piráty, mrzí mě, že zatím se ještě Marie Silenciosa nepředvede, ale budeme držet palce naší pozemní četě, která se musí vypořádat s problémy a splnit úkoly. S nadcházející bitvou nám do děje přibudou dvě zajímavé postavy a jen prozradím, že to budou překvapivě ženy, takže Hyppolita nebude jediná na palubě.

Kapitola 13.

Claudie

Pozor

18+

Polo se zahleděl za plachtu, kde klečel na vlněné podestýlce pirát a vehementně se snažil dostat ze svých kalhot. Před ním ležel chumel látky, ze kterého koukaly dvě vyděšené oči.

Muž byl velice opilý, ale to mu nebránilo si užít s nevinnou obětí.

Žena před ním ležela na břiše, ruce svázané za zády, nohy také svázané k sobě. Mohutné sukně se vlnily jako příboj kolem jejího těla, když se snažila osvobodit, aby unikla svému osudu ale marně.

„Moc se nekruť maličká, na to budeš mít času dost, až tě starý Pablo osedlá,“ slintal korzár a bojoval se stříbrnou sponou v pase.

Polo byl znechucen tím, co viděl. Svaly na krku se mu napjaly. Strhl mušketu na zem a vytasil dýku z šerpy. Bez jediného zaváhání se postavil pirátovi za záda a přiložil mu ostří na krk, než prudce trhl do strany. Nikdy nic takového neudělal, dokonce ani nezabil člověka, nýbrž věděl, že teď to bylo správné řešení.

Pirát zasýpal, ale mozek nedokázal zpracovat, to, co se stalo, omámený alkoholem dokázal jen škubat za pásek u spodků a druhou škrábat krk, ze kterého se řinula proudem krev po jeho upoceném oblečení, které čpělo levným rumem a ohněm.

Bukanýr naposledy zachraptěl, oči se mu stočily k nebi a on padl ke straně mrtev.

Svázaná žena se přestala hýbat, jen ramena se jí zvedala námahou.

Polo překročil mrtvolu, aby si k oběti sám dřepl.

Žena ležela na starém červeném koberci, od kterého měla odřenou pravou tvář nebo to také mohla být modřina od těch zvířat, které ji věznili.

Balík látky se od něho snažil všemožně posunout dozadu k plachtě, která je dělila od pohledu na moře. Její tělo ve žlutých šatech, které ve stínu vypadaly, jako tmavý bronz s květinovým vzorem se snažil schovat. Kdyby Claudie mohla, zahrabala by se do samotného písku. Polo věděl, jak to musí vypadat, chladnokrevně před dámou zabil násilníka, aby zaujal sám jeho místo, ale tak to vůbec nebylo.

Nemohl však předpokládat, že mu bude hned věřit, vždyť neměl ani uniformu.

„Pššš, señora tranquila, nemusíte se bát,“ snažil se ji utěšit, když zahodil zkrvavenou dýku za sebe, aby tak dokázal váhu svých slov. Vytřeštěné oči ze tmy sledovaly každý jeho pohyb jako ostříž.

„Hm... hm… hmmm!“

Mladíkovy prsty se s omluvou natáhly a vyndaly ženě roubík z pusy tak, že jí visel volně na krku.

Balík látek se nadechl a začal prskat tu ohavnou chuť z pirátského šátku, kterou měla žena na jazyku.

„Nepřibližuj se ke mně,“ zasyčela jedovatě francouzským přízvukem a znovu se zavlnila jako housenka.

Polo jí ukázal své dlaně na znamení smíru, „prosím, nemám v úmyslu vám ublížit jako ten pirát,“ hypnotizoval ji očima a netušil, jak ji přesvědčit, nebyla šance, aby si v tomto stavu získal její důvěru.

„Ale jsi pirát,“ napínala krk jako želva a v očích se jí začaly tvořit slzy zoufalství. Bylo zcela jasné, na co nepochybně myslí.

„Možná tak vypadám, ale nejsem jím, madam, jsem voják královského Španělského námořnictva,“ prohlašoval, „jmenuji se Polo a zanedlouho budete v bezpečí, záchrana je blízko.“

„Pokud ti mám věřit, tak mě rozvaž a vezmi mě pryč. S'il te plaît,“ škemrala žena, „mám strach, tolik se bojím, necítím ruce ani nohy…“ neměla daleko k pláči vyděšená jako pták v kleci, který má svázaná křídla.

Polo se díval dolů na to nebohé vyděšené stvoření, které se třáslo jako list ve větru. Její tvář byla pobledlá a vrásky kolem očí naznačovaly stres minulých dní a velké vyčerpání. Nedal by nic za to, že byla i špatně krmena a vůbec držena jako otrok.

„To nemohu, madam, moje četa na mě čeká, až jim podám zprávy, než vezmeme tábor útokem. Prosím vydržte tu ještě chvíli. Postaráme se o vás,“ ubezpečoval ji Polo, ale to netušil, že se toto sdělení ženě vůbec nelíbilo.

Začala se vrtět, sukně se mu plácaly o holínky, když její hlas začal nabírat v panice na síle.

„Ne, já tu nechci zůstat! Rozvaž mě! Rozvaž mě, nebo budu křičet, přísahám, že budu,“ vyhrožovala a její rodný přízvuk byl o to více znatelný a přecházel od paniky k hysterii.

Polo by rád poslechl a přeřízl provazy, ale nemohl dovolit, aby tu ta francouzska pobíhala jako smyslu zbavená a všechny upozornila, nebo aby vběhla do neznámého lesa a ztratila se v divočině bez civilizace. Byla by to ztráta času a příležitostí.

Polo byl možná mladý a ovlivnitelný, ale pamatoval si Santosova slova dost jasně jako by byla vyryta do jeho kůže špičkou nože, a přesto, že to nebylo korektní ani slušné byl okolnostmi donucen zasáhnout, než je ta nebožačka prozradí.

„To nemohu udělat, musíte tady vydržet,“ jeho rychlé prsty byly vmžiku u ní a nasadily jí zpátky ten prokletý roubík. Pokud předtím byla minimální šance na to, že by mu uvěřila, teď ji rozdupal na prach.

Ženiny oči se nevěřícně rozšířily, a pak se zúžily na malé ještěrčí štěrbiny plné oprávněného vzteku, když vzdorovala jeho pokusům. Polo dokonce musel dávat pozor na prsty, jelikož to vypadalo, že je ochotná ho i kousnout. Vážně litoval toho, že tu dámu nemohl odnést sebou. Kolem tábora byly rozmístěny stráže, a kdyby ho viděli, jak odnáší jejich kořist, schytal by bez milosti kulku do zad.

Žena se dál svíjela na koberci jako had, dokonce ho zasáhla bokem, až se převážil a spadl dozadu na zadek. Byl z toho rozpolcený a stejně zoufalý z celé té situace, do které byl donucen.

Za roubíkem se ozývaly nesrozumitelné kletby ve francouzštině, když ho probodávala očima plnýma slz. Hrdlo se jí otřásalo vzlyky a kroucení se zpomalilo, až ustalo, jak došly síly toho křehkého těla, které na ramenou nikdy nemuselo nést žádnou tíhu ani práci.

„Omlouvám se, seňorita,“ zamumlal Polo polohlasem plným hanby, a jak se zvedal, pohledem zavadil ve stanu ještě o něco jiného, u druhé plátěné zdi byla další žena, buď spala, nebo byla v bezvědomí či mrtvá. Mohla to být služebná, nebo jiná cestující z přepadené lodi…

Polo zvedl mušketu z písku a zamířil ven z tábora. Pospíchal a dával si pozor, aby nepotkal jiného hlídače, vzal to raději po okraji pláže, než se vnořil do podrostu. Šel nějakou chvíli, než ho někdo popadl a stáhl mezi velké ploché listy monstery.

„Co ti tak dlouho trvalo, vojáku? Pil jsi snad?“ štěkl na něho šeptem důstojník Santos. Jeho hlas byl plný netrpělivosti a rozhořčení, když k němu přičichl. I ve tmě bylo vidět, jak znechucením nakrčil nos.

Polo se podíval na tmavý flek od rumu, kterým ho pirát polil.

„Nic jsem nepil, důstojníku, přísahám na vše, co je mi svaté,“ dušoval se Polo.

„To bych ti radil, námořníku. Tak co jsi zjistil?“

Polo ihned začal gestikulovat jednou rukou a chrlit čísla a polohy pirátů, zvláště zmínil kapitánský stan a také pět děl ve stínu za stany, ale neodvážil se slovem zmínit o dvou ženách. Polo neměl nejmenší chuť zúčastnit se přímého boje, ale i on by rád získal odměnu, kterou kapitán sliboval. Zachránit dvě nebohé duše je přeci čin hodný zásluhy, proč by tedy neměl dostat odměnu on, když ochrání dvě dámy ze spárů nepřítele. V takovém případě to nikdo nemusel vědět.

„Dobře, víme tedy vše potřebné, zaútočíme tedy následovně. Ty, ty a ty, se postaráte o piráty na hlídce kolem tábora a my ostatní se rozprostřeme u stanů, a pak naráz zaútočíme veškerou silou. Nikdo nesmí přežít,“ chrlil slova Santos.

Všichni španělští vojáci souhlasně mručeli a v rukou už měl každý připravený svůj rapír chvějící se nedočkavostí.

„Vítězství bude naše, za slávu Tiché Marie a jejího veličenstva,“ odvětil jeden z hloučku.

„A ty, Polo,“ obrátil se Santos zpátky k mladíkovi a hodil po něm balík látky, „ty se převlíkneš z těch hadrů do něčeho důstojnějšího, počkáš tu a my se postaráme o zbytek. Svůj úkol jsi splnil.“

Polo jednou rukou chytil svou uniformu, zatímco druhou držek mušketu, ale myšlenkami byl stále u spoutané ženy a jejích očích. Začal ze sebe strhávat staré hadry a soukat se do šatů, když ostatní už odešli. Nehodlal tu ale čekat a promarnit příležitost. To, co teď cítil ve svém hrudníku, byla ctižádost. Dámě dal své slovo a jako muž ho musí dodržet. Záchrana ženy v nesnázích, byla teď na vrcholu jeho priorit…

***************************************************************************************************************************

Claudie cítila, jak se jí stahuje hrdlo a provazy se silně zařezávají do kůže rukou, byla tak bolavá, každé otření toho zrádného tvrdého konopí bylo mučení, domnívala se, že jí snad i krvácí zápěstí a pokud ne, jistě brzy bude. Tohle její jemná pokožka nevydrží.

„Ne… choď…“ šišlala přes roubík na vzdalující se postavu mladého piráta. Bylo to jako bodnutí zrady, téměř jako by jí sám podřízl hrdlo. Chtěla, ať to utrpení skončí hned teď. Už nemohla dát bojovat, svaly ji bolely, každá píď těla protestovala, ztuhlá, zmrzlá a bezmocná jako svázané zvíře.

Čím si zasloužila takhle trpět? Tím, že se vdala? Že chtěla navštívit manželovi příbuzné? Že chtěla od života něco víc?

Nemohla si pomoci a začala usedavě brečet, vzlyky umlčel hadr na ústech, který smáčel vodopád slz. Jak příliš ponižující to bylo. Její mladé křehké tělo nebylo stavěno na takové věci a strasti světa. Tak moc toužila se posadit do křesla a vypít si horký bylinný čaj. Teď i ty nejjednodušší věci byly v nedohlednu…

Utřela vlhké tváře do otrhaného koberce, ale rychle ucukla, její tvář hořela od rány, která ji poslala do bezvědomí předminulý den, od té doby se pokaždé instinktivně chvěla kdykoliv viděla nějakého piráta, ne že by se obtěžovali ji nějak krmit nebo poskytnout vodu. Raději hladovět, než aby byli poblíž.

A právě teď byla nejblíže Claudii mrtvola, skutečná mrtvola, zabořená v písku metr od ní. Děsilo ji to do morku kostí. Nechtěla se tam dívat, raději se po milimetrech odsunula blíže k plentě stanu za sebou. Ten zatracený provaz řezal jako nože, ale nemohla být odhodlanější.

Opřela čelo o koberec, zcuchané plavé vlasy už nedržely v krásných loknách a vlnily se všude kolem. To vším, čím prošla, by nepřála žádné živé bytosti, a pak jí nějaký mladý muž slíbí, že tomu bude konec. Skoro se znovu rozbrečela bláhovou nadějí, která umřela ve chvíli, kdy jí zmizel z očí.

Proč by mu měla věřit? Jen proto, že zabil jiného piráta, jenž se před ní tak hanebně obnažoval? To nic nedokazovalo. Nejvíce však Claudii ranilo, že ji nevzal sebou z toho pekla…

Trvalo chvíli, než se konečně uklidnila a přemýšlela, kolik stresu ještě dokáže zvládnout, když zaslechla šustění.

Srdce znovu začalo závodit a divoce tlouct, trhla bolestivě hlavou zpátky, zda se pro ni ten mladík nevrátil, ale čekalo ji velké překvapení. Ve výhledu se objevili dva muži, jeden měl ozdobný brokátový rudý kabátec a druhý zelený.

„Slyšeli jsme tě křičet, ženo,“ promluvil kapitán Bonnet, jehož rozhalená košile ukazovala stín svalnatých prsou.

„Už jsem si myslel, že se někdo pokouší poškodit mou kořist,“ ostrý pohled kapitána Rogera zabloudil na mrtvolu, jejíž tvář se utápěla v písku.

„Hej ty, špíno, sáhnul jsi na moji trofej?“ hrubý baryton ostrý jako břitva se zabodl do piráta před Claudií a následně do něho i kopl. Mrtvola se prostě jen sesunula více k zemi a převalila na záda. Nyní už všichni viděli, že má v krku zející díru od ucha k uchu jako posmrtný úsměv.

„Zatraceně,“ zanadával Ostrý Roger a najednou se ušklíbl a založil ruce na hrudi, „první mrtvola za čtyři dny? Říkal bych tomu úspěch.“ Jak si tak kapitán Červeného kohouta prohlížel svého muže u nohou, necítil k němu pražádnou lítost.

„Čekal jsem ten problém už daleko dříve, ale náš host má přeci jen štěstí, že?“ pohledy se zaměřily na nebohou Caludii.

„Možná by bylo příznivější poskytnout jí naši ochranu na noc, nemám rád ohmatané zboží, než ji předáme, nesmí mít žádnou modřinu, to je úspěch výkupného.“

Kapitán Bonnet obešel mrtvolu piráta a sehnul se před zlatým uzlíkem látek. Poměrně lehce vzal Claudii oběma rukama za vosí pas a vytáhl ji do stoje na nejisté nohy. Ihned se jí zamotala hlava, jak se do ní hrnula krev. Byl to odporný pocit. Nakonec se ten muž ještě více sehnul do podřepu a ona mu přepadla přes rameno jako pytel obilí až zaúpěla.

Claudie zanaříkala, když se rameno zabořilo do jejího prázdného žaludku, ale nijak neprotestovala, byla jako mrtvá váha, když ji pirát odnášel do svého stanu a tam ji nijak něžně shodil na stůl.

S tlumeným výkřikem zanaříkala na takové zacházení, jak se její ztuhlé pozadí přilepilo na desku ze dřeva. Olejová lampa ozářila její neupravený zoufalý vzhled a pomačkané záhyby sukní, jež zaplavily celý stůl jako zlatý oceán. Claudie mhouřila oči, než si trochu zvykla na světlo, mezi tím se kapitán v červeném kabátci posadil na své místo a upil z poháru víno, nasládlá vůně se vznášela kolem stejně jako pach soli od moře.

Claudie byla jako na trní, co se bude dít dál, raději by zůstala ve svém stanu a nečelila dvěma nebezpečným šelmám naráz, navíc, když na ni kapitán Bonnet prohlížel jako na velice chutný zákusek. Taková pozornost se jí pranic nezamlouvala.

„Myslím, že paní Florance jistě ocení trochu společnosti a konverzace, nemám pravdu?“

Odpovědí mu byla odvážná nadávka skrze roubík, oba muži se zasmáli tomu chabému pokusu do chvíle, než Bonnet vytáhl nůž z boty.

Claudie se napřímila v zádech a ztichla. Jediné, co se hýbalo, byly její vyděšené oči, jež přecházely z pirátova obličeje na nůž a zase zpátky jako by se ptala, co má v úmyslu.

Kapitán Sladké smrti udělal krok blíž jako panter na lovu a bez ostýchavosti ji lehce nadzvedl sukni, než uchopil její svázané nohy. Chtěla mu je vytrhnout, ale měl pevný stisk.

Skrze záplavu látky neviděla nic, ale přesto se třásla strachy. Náhle na zem dopadl její jediný střevíc, který jí ještě zůstal. Lekla se toho zvuku, když sebou plácl na rohož pod stolem. Pak už se špička nože dotkla provazu, stačilo pár trhnutí a kotníky už nic nedrželo.

Pro Claudii to byla neskutečná úleva ale ne na dlouho.

Bonnet se k ní přiblížil a sáhl za její záda. Jakmile měl, co potřeboval, napil se z poháru.

„Chtěla bys taky? Musíš mít žízeň, lady. Omlouvám se za takové chování, určitě jsem špatným mužem nenabídnout ženě ani kapku vína,“ škádlil ji, protože věděl, jak musí mít suchý jazyk.

„Hm… hm…“ odpověděla Claudie.

Pirát v červeném se zasmál a dolil sobě i svému příteli plný pohár. Pár kapek potřísnilo její umazané sukně, ale teď tomu věnovala pramalou pozornost, stejně už byly zničené.

„Dovol mi, paní, abych vše napravil, a dal ti náležitou péči po všech těch trýznivých chvílích mezi našimi posádkami,“ pravil Bonnet a stáhl ženě roubík na krk, ale než stačila něco podotknout o jejich chování, byl jí na opuchlý spodní ret přitisknut chladný stříbrný pohár. Ihned se začal povážlivě naklánět, takže neměla jinou možnost, než se buď utopit, nebo polykat. Vůně byla však omamná a ona si nepamatovala, že by za poslední dva dny měla jedinou kapku vody, pokud má tedy umřít, víno alespoň otupí její smysly a třeba to nebude tak bolet.

Po chvilce akorát tak na nadechnutí odtáhl Bonnet pohár, aby sám dopil zbytek.

Claudie se prudce nadechla a cítila se okamžitě omámená. Tváře ji bolely od pevného svázání roubíku, ale přesto olízla rty.

„Pohosti dámu také, Rogere,“ vyzval Bonnet muže v červeném a ten vstal, opřel se dlaní o stůl vedle ženina boku a udělal s pohárem to samé, když ho naklonil k jejím ústům.

Claudie chtěla odmítnout, ale kdyby ucukla, nehezky by se polila, už tohle bylo ponižující a žádná žena by to nestrpěla, zvláště ne ta s dobrou pověstí jako ona. Měla se Sorelem naplánovaný spokojený život v koloniích. Vždycky chtěla vidět Karibské ostrovy, ale teď jí všechno zhořklo na jazyku. Nebyla žádná budoucnost, její manžel byl mrtví a vše ostatní se proměnilo na prach, a pokud by unikla téhle hrůze, navždy se s ní ponesou klevety a povídačky o tom, co s ní piráti mohli provést, a právě to bylo někdy horší než smrt. Být na okraji společnosti jako vyděděnec, poskvrněná, že o ni jiný muž nezavadí ani pohledem…

Claudie polykala doušky jeden za druhým a mysl měla zamlženou, jediné, co cítila, bylo, jak jí někdo hladí po kotníku. Teplé mužské dlaně masírovaly rozedřené maso jejích nohou tam, kde předtím byly provazy. Jakmile prsty přejely po obzvláště čerstvé jizvě, napjala se, ale pohyby pomáhaly rozproudit krev do necitlivých končetin.

Ostrý Roger ji donutil vypít celý svůj pohár, dokud nezbyla ani jediná kapka té ďáblovy tekutiny. Nakonec byla číše vzata a otočena dnem dolů.

„Žízeň se ti opravdu nedá zapřít, lady,“ podotkl uznale bukanýr v rudém kabátci a obrátil se, aby mohl popadnout džbán opodál.

Claudie ho ignorovala a téměř mlhavě si užívala dotek na svých nohou, tohle jí Sorel nikdy neudělal a byl to ten nejvíc prapodivný pocit, jaký zažila. Směsice strachu, znechucení a mazlivého hlazení byla skoro návyková, tolik se za sebe styděla, ale věděla, že za normálních okolností by tohle nikomu nedovolila, muselo to být tím vínem. Nikdy neholdovala alkoholu, a i na svatbě měla jen jednu sklenku na posilněnou. Jak mohla soupeřit s muži, kteří měli dlouholetou praxi?

Než si Claudie uvědomila, co se děje, drsná horká ruka přejela po lýtku její pravé nohy, až nakonec schovala ženino koleno v dlani, téměř litovala toho, že neměla žádné punčochy, byla zcela vystavena chladu a teď nepřítelově osahávání, přímo na holé kůži.

Mohutné vlny sukní se valily kupředu, nahoru jako příboj a odhalovaly stále větší porci jejích ladných štíhlých nohou. Její víčka se pomalu zavírala a otevírala, jako křídla víly. Snažila se dýchat, a když ruka dosáhla jejího stehna na lem spodních kalhotek a bříšky prstů sledovala italskou vyšívanou krajku lemu, byla naštvaná a vyděšená zároveň. Až teď její mysl dokázala sestavit obrázek toho, co se děje a že muž před ní nemá žádnou čest ani co by se za nehet vešlo, nemá s ní dobré úmysly a nejspíše ji vidí jako jednu ženu z mnoha, které nemusí za diskrétní služby ani zaplatit.

Cožpak nečekala do svých dvaadvaceti let na to, až ji rodina předá do rukou muže, který byl jednou tak starší než ona? Sorel měl rodinné bohatství, a i když by si ho nikdy nevybrala pro jeho vzhled, věděla dopředu, že manželství nebude o lásce ale spíše o důvěře. Její nebohý mrtvý manžel potřeboval ženu a ve svých padesáti letech usoudil, že je čas k takovému skutku. Claudie měla jen to štěstí, že si z její rodiny a čtyř dalších venkovských sester vybral právě ji a mohla žít jako dáma.

Spokojený, zajištěný život výměnou za lásku a vášeň, to byla daň, se kterou se Claudie smířila, nečekala od života ženy nic jiného, jen dům, kde by byla svou vlastní paní, zatímco Sorel by se věnoval svým povinnostem. Po vyplutí z Francie by ji nikdy nenapadlo, že skončí na stole, svázaná, opilá a smířená s tím, že už stačí jediná věc, aby zcela zdecimovala její pověst. Právě ta věc, přilepená k jejímu stehnu ji teď rozptylovala všemi prsty, které stiskly její stehno tak drzým způsobem jako by to byl pavouk. Claudie sebou trhla, ale nebylo to nic platné, její nohy byly neslušně roztaženy, když mezi ně vešel kapitán Bonnet a ona na kolenou ucítila jeho přiléhavý pevný kabát. Jediné, co ji dělilo od přímého kontaktu, byly spodní dámské kalhotky. Třásla se čelit takové konfrontaci a byla vyděšená z toho, na co ji Sorel nemohl připravit, jedna jejich noc byla skutečně málo zkušeností na mužskou záludnost, jež stála před ní.

„Nedotýkej se mě,“ zavrtěla se a zaskučela, jak se provaz zařízl do zápěstí za jejími zády, i ramena protestovala, jak nepříjemně byla vykloubena.

„Neměj strach, jsi v dobrých rukách, maličká,“ zašeptal korzár, jehož blond vlasy se sbíhaly do neupraveného ohonu po jeho pravé straně hlavy, který mu spadal přes rameno. Za jiných okolností v jiném čase by to byl pohledný muž, jehož příjmení by mohlo zdobit nejednu dámu, kterou by si vybral za ženu, ale z jeho pohledu posilněného vínem četla, že gentlemanství bylo vyhrazeno jen pro slunečný den, a právě teď mu došla trpělivost, a jelikož tu široko daleko nebyla jediná sukně, byla na řadě. U každého muže ten zlom jednou nastane a ona se toho děsila.

„Prosím, vezměte si moji služebnou, Madeline…“ zasténala a i přes to, že se neskutečně styděla, v té chvíli byla ochotna nabídnout svoje tělo sobecky za jiné, udělala by cokoliv jen se vyhnout té potupě.

Kapitán Červeného kohouta byl skutečně pobaven tím prosícím zoufalstvím v jejím hlase, to, jak se nepohodlím kroutila jako červ na háčku.

„My ti přeci neubližujeme a věřím, že tady Bonnet dá sakra pozor, aby ti nezkřivil ani vlásek,“ smál se kapitán Roger.

„Nemám zájem o nic z toho, co mi chcete udělat,“ nadechla se Claudie, tentokrát ji kapitánova ruka sáhla na horní část stehna velice blízko jejím intimním místům přes samotnou bílou látku, zatímco do druhého stehna ji tlačilo něco ocelově tvrdého. Byly jen dvě možnosti, co to mohlo být, buď to byla hlaveň pistole anebo…

Než se žena mohla rozhodnout, jeho hladová ústa byla na jejích.

O čelist se jí otřela Bonnetova brada s dvoudenním strništěm, nepříjemně dřela a ukazovala drsnost, kterou měl v sobě zakořeněnou. Byl vášnivý, v polibku nebylo nic cudného, byl to útok, který si ji měl podrobit. Claudie sebou trhla dozadu tak prudce, až zadní stranou hlavy do něčeho tvrdého narazila. Cosi se zhouplo a pohybem síly vyklouzlo z háku. Olejová lampa spadla na zem, zvuk tříštícího skla naplnil ženiny uši jako vřískot nebo to byly Bonnetovy kletby?

Baňaté sklo se rozbilo na koberci za stolem a plemeny se rozprskly na tři strany plachtoviny přístřešku. Celta, ač mohla být lehce vlhká z nočního vzduchu, rychle chytla a požírala vše rychlostí bouře, a jako hlavní chod si vybrala celý stan.

Kapitáni se od vězně odtáhli a sledovali ničivou zkázu. Claudie ucítila kolem sebe spalující horko jako by byla hozena do pece, nikdo o ní nejevil zájem. Se zalapáním po dechu sklouzla ze stolu, a jak se její bosé nohy zabořily do písku, podlomila se jí kolena, využila tedy opory nejbližšího piráta a prudce do něho strčila ramenem.

Nečekaný pohyb donutil Ostrého Rogera zakopnout přímo do plamenů. Zabalil se do ohnivé látky, a jak počal řvát bolestí, když mu žár spálil tvář, začal s celtou bojovat, ale tím se do ní ještě více zamotal.

Claudie pohyb neustála a zřítila se jako ptáče z hnízda na zem. Její drobná postava těžce dopadla do písku, jen aby viděla zalesknout se něco v odrazu měsíce. Špička vyleštěného rapíru se zabodla přímo pod lopatky nechvalně známého kapitána Sladké smrti.

Pobřeží se pak hemžilo zvuky a řinčením oceli, bolestným rykem a malou střelbou.

Její zachránce skopl muže ze svého meče, takové zranění nemohl přežít a Claudie by do umírajícího nejraději ještě kopla, kdyby mohla. Nezasloužil si nic jiného za smrt tolika nevinných lidí a za smrt Sorela. Tak toho muže nenáviděla.

„Jste v pořádku?“ hlas byl podivně povědomí, ale její mysl moc nespolupracovala, všechno bylo jaksi rozmazané. Náhlý pohyb za ní naznačoval, že se kdosi sehnul a teď přeřezával provazy na jejích rukou. Trhaný pohyb, který třásl s jejím trupem, byl bolestivé peklo, ale i tak byla ochotna políbit neznámému ruce.

„Můžete vstát?“

„Eh… já… nevím… já…“ vydechla Claudie omámeně, ale na víc se nezmohla. Muž, který zavrčel, jako by se teď nemohl rozhodnout co dál, ji nakonec zvedl a odnesl pryč od nebezpečí do přístřešku k její služce, kde ji lehce položil.

„Teď už bude všechno v pořádku,“ odvětil Polo, který teď klečel u Claudie, která měla v očích slzy a schoulila se do sebe. Už nemusela bojovat, a to uvědomění bylo sladší než cukrová třtina.

„Děkuji…“ začala vzlykat, až omdlela vyčerpáním.

**************************************************************************************************************************

Tichá Marie se tiše pohupovala na černých vlnách a připomínala spíše loď duchů. Na palubě nehořela jediná lampa ani jakýkoliv jiný zdroj světla, jenž by prozrazoval její přítomnost a varoval jiné námořníky. Dokonce i pracovitá a jindy vždy ostražitá posádka nyní ani nehlesla, a naopak pokojně nabírala síly na následující den. Na palubě tak panoval naprostý klid, který narušovaly jen zvuky kroků směřujících do podpalubí. Jeden jako druhý s vojenskou přesností mířil stále níž až do nejhlubších

útrob lodi. Nakonec se zastavily v místech vyhrazených pro nezvané hosty, u dveří zadržovací cely. Uvnitř se nacházela Hyppolita, která se také marně snažila odebrat do říše snů. Převalovala se na nepohodlné matraci a ze všech sil se snažila nemyslet na zradu, které se jí dostalo od jediného blízkého člověka na této lodi. Proč jí tady zatraceně Lesaro zavřel jako nějakého psa? Ano, zřejmě pro její dobro, a aby se tak vyhnula případnému zranění, ale stejně, mohl jí to alespoň říct, a ne zabouchnout a odejít jako žalářník.

Jak dlouho tady má trčet, a co když se mu nedej bože něco stane? Ví snad někdo jiný o jejím uvěznění? A kdyby ji tu snad někdo našel, jak by vůbec svou přítomnost obhájila?

Tohle vše se Hypolitě honilo hlavou, aniž by si všimla pohybu za dveřmi. Bez varování nebo klepání se v horní straně dveří otevřel průzor chráněný zrezlým plíškem. Zřejmě nebyl nějakou dobu používán, protože celou místností otřásl hlasitý skřípot kovu.

Hyppolita se neskutečně lekla a měla pocit, že jí snad vyskočí srdce z těla. Hluboce popadala dech a v tichosti proklínala toho, kdo má tu drzost ji takto v noci přepadat. Jen jediný člověk přeci věděl, kde se nachází.

„Lesaro…“ zavrčela a jako vzteklý pes, odhodila pokrývku a vydala se ke dveřím. Možná si to přeci jen rozmyslel a šel se omluvit. Nedostalo se jí však, ale žádné odpovědi, a to ji dopalovalo snad ještě více. Nevěděl, jak začít? Byl to muž, který se neomlouval, ale uznal svou chybu a teď nevěděl, jak to říct? V tomto stavu by byla schopná ty dveře snad i vyrazit.

Jakmile došla až k nim a podívala se škvírou, tak ji čekalo velké překvapení. Úplně zbledla a polil ji studený pot. Venku byla sice tma, ale její oči přivyklé temnotě rozeznávaly obrys úplně jiné mohutnější postavy.

„El Capitán?“ vypustila udiveným ženským hláskem.

„Jsem si jist, že mou osobu není nutno představovat, námořníku, nebo by bylo vhodnější užit oslovení, slečno?“ pronesl Salazar chladným hlasem bez emocí. Skoro to ani nevypadalo, že mluví s ní, byl otočen bokem a zíral kamsi do temnoty jako by už jen pohled na ní přinášel smůlu a prokletí. Jeho hlas nebyl právě oplývajícím štěstí. Tohle bude velký problém. Věc, které se snažila ze všech sil vyhnout tu byla a teď netušila, jak se s ní najednou vypořádat. Pochybovala, že bude stačit pár úsměvů a vše bude odpuštěno, fungovalo to na jejího otce, ale na kapitána Španělského námořnictva by to bylo nicotně málo.

Tmavé Salazarovy oči prohledávaly prázdnou chodbu, byla si jistá, že tam nikdo jiný široko daleko nebyl. Nejspíše mu pohled na ni způsoboval bolehlav.

Všechen Hyppolitin vztek se najednou proměnil v ryzí strach, takový, který dělá z nohou rosol, její největší touhou bylo rychle zavřít ten průzor a zmizet zpátky do místnosti nejlépe zalézt pod postel. Bylo ale jasné, že tím by celou situaci dozajista zhoršila.

„Jak o mě víte?“ zeptala se tiše.

„Každý kapitán ucítí krysu, když se vplíží na jeho loď.“

Taková odpověď Hyppolitu zaskočila, ale alespoň trochu osmělila její jinak vždy ostrý jazyk, možná by ho přeci jen dokázala přesvědčit, ať ji nehází přes palubu.

„Raději bych zůstala u té slečny,“ otřásla se při jeho slovech, „ale věřte, že pokud by to bylo možné, raději bych vaši loď ve vteřině opustila.“

Hyppolita dala na slova důraz a odsekla stejně radostně jako kapitán, aniž by si uvědomila, jak snadno by se jí takové přání mohlo splnit.

Salazar se zhluboka trpělivě nadechl, zřejmě od žen nebyl na takové jednání s neúctou zvyklý, obzvláště pak na své vlastní lodi.

„Vy zase věřte, že se odsud nějakou dobu nehnete. Rozhodně ne, dokud mi neřeknete, co zde pohledáváte?“ konečně věnoval Hyppolitě dlouhý ostrý pohled, když jeho tvář prudce trhla směrem ke dveřím a ji probodly ty hluboké oči bez slitování. Byl chladný jako kámen, kde bylo to veselí, které slyšela za Lesarovými dveřmi?

Tma a odlesky v jeho duhovkách působily opravdu děsivým pekelným dojmem, až Hyppolita o krok ustoupila. Lampa v držáku vedle dveří ji teď jasně vykreslila, takže měl Salazar přesnou představu, s kým mluví bez jakékoliv přetvářky.

Žena rychle posbírala všechny zbytky odvahy, na tomhle záleží její další osud, nesmí to pokazit, potřebovalo to jen všechen důvtip a lstivost.

„Je to jedno velké nedorozumění, kapitáne. Jen jsem se potřebovala někde na chvíli ukrýt a… bohužel jsem si k tomu vybrala právě vaši velkou loď. Nebyl v tom nějaký přesný cíl, když žena hledá ochranu před násilníky. Když jsem zjistila, kde se nacházím, bylo už pozdě a Tichá Marie byla na moři,“ rozhodla se odhalit pravdu, to musel kapitán Salazar vzít na zřetel, s ničím jiným než pravdou, by u něho neobstála, pokud chtěla tenčit s ďáblem, nebylo místo pro lež a kradmé úskoky.

U Lesara se jí povedlo najít pochopení, tak proč by tomu mělo být u kapitána jinak? Nebyla ničím víc, než žena v nouzi, někdo, kdo se dostal do problému ne svou vinnou nebo byl kapitán vůči ženám tak zaujatý? Možná proto, že roky pronásledování a lovení pirátů se na jeho duši podepsaly mnohem více než na všech ostatních.

„Hezká historka, madam, věřím, že by měla úspěch u těch více důvěřivých jedinců, ale můj nos mi říká, že vše není tak, jak se zdá,“ do jeho tόnu se dostalo trochu kousavé jízlivosti.

Hyppolita se zamračila a nevěděla si najednou rady, „ale já vám říkám pravdu,“ zaúpěla. Neměla ve zvyku lhát, tedy možná až v poslední době, stejně jako nebyla zvyklá, aby někdo nevěřil jejím slovům. Udělala krok zpátky k němu a opřela dlaně o dřevo.

„Dozajista. Chtěla jste se zde ukrýt, tomu věřím, ale otázka zní, z jakého důvodu? Někdo vás poslal? Někdo z těch prašivých pirátů? Patříte snad k některé z lodí, které na nás čekají?“

Žena nechápavě zamrkala z toho, do jaké ji tlačí pozice a nejhorší na tom bylo, že svým utkvělým domněnkám nepochybně věřil, pochybovala, že by jeho železné myšlení dokázala přimět vidět prostou pravdu.

On si myslel, že patří mezi piráty? Jak k té hypotéze došel? Hyppolita nikdy žádného hrdlořeza blízka neviděla, ale rozhodně si představovala, že vypadají úplně jinak, rozhodně jinak než ona, jak si ale mohla prosadit svou?

„Vypadám snad jako pirát?“ naštvaně udeřila do dveří pěstí, až zavrzaly panty. Skoro doufala, že se dveře prohnou a udeří toho muže do čela, bohužel, držely v zárubních pevně.

„Dost ohně byste na to v sobě měla a nebyl by to rozhodně první takto podlý trik,“ trval si Salazar stále na svém.

„A jak vám mám dokázat něco, co nejsem, když jsem všechny své věci zanechala na pevnině… vlastně až na svůj deník,“ snažila se Hyppolita chytit každého stébla naděje.

„Opravdu, tak prosím, prokažte mi svůj původ a bude vás čekat má gran excusa.“ Bohužel byl její jazyk opět rychlejší než myšlenky a pozdě si uvědomila, že jedinou věc, kterou mohla dokázat svou pravdu, ztratila nejspíše hned při vstupu na loď. „Já… ho ale ztratila. Ale, ale ve spací kajutě jsem schovala kufr se svými věcmi. Jsou tam mé šaty a další mé věci, to jediné, co mi zbylo,“ se zoufalstvím v hlase se snažila zachránit situaci, ale cítila, jak jí šance klouže mezi prsty.

„To je mi ale náhoda,“ zasmál se Salazar, ale rozhodně to nebyl zvuk pobavení. „Takže věc, kterou byste mohla dokázat svou pravdu, záhadně zmizela a nějaké vaše další věci se údajně povalují na Tiché Marii?“

Hyppolita se chtěla ujmout slova, ale kapitánův vůdčí tón jí k tomu nedal možnost. „Nechte mě hádat, kdyby se tam čirou náhodou nic nenašlo, tak to zřejmě stihl ukrást někdo z mých vojáků, že?“ ptal se El Capitán řečnickým tόnem.

Všechno se začínalo stále více komplikovat a bohužel obracet proti Hyppolitě. „Dávám vám tedy poslední možnost, říct mi pravdu,“ přitvrdil a hlas rezonoval v prázdné chodbě jako prásknutí bičem, i když nekřičel. Měla husí kůži.

„Tu už jsem vám ale řekla a nic jiného ode mě neuslyšíte, nejsem žádný pirát jen ustrašená a uvězněná žena, vydána vám na milost a nemilost,“ slova se měnila v tichou nejistotu a temnota zakrývala slzy nespravedlnosti a zoufalství pomalu stékající po její tváři.

„Je to tedy vaše rozhodnutí,“ nepřipouštěl Salazar ani v nejmenším, že by se jeho úsudek snad mohl v něčem mýlit. K čertu s tou jeho pravdou a sebevědomím.

„Pravda bude odhalena. Někdy rozváže člověku jazyk strach o život, jindy zase jeho čest,“ sdělil jako by se za sebe měla stydět, že mu lže do očí.

Hyppolita už se nadechovala k odpovědi, ale kapitán po dalších slovech netoužil. Rychle zakryl průzor ve dveřích a jeho kroky se začaly vzdalovat.

Hyppolita nevěřila svým očím. Doslova padla na zadek a dlaněmi si zakrývala svůj uplakaný obličej. Čeká ji snad poprava nebo něco horšího? Kéž by tohle všechno byla jen ošklivá noční můra…

Začíná to být víc a víc napínavé, že? Sice se teď na chvíli zaměříme na našeho mladého Pola a jeho vylomeniny, a to jak si poradí s nadcházející bitvou, ale budeme tu mít i jiné zajímavé pikantní záblesky.

Tak nějak jsem neodolala sem dát trochu té erotiky na zpestření, kdo z vás čekal, že to dojde dál? To bych však Claudii neudělala, je to oběť a vytrpěla si dost, ale není to ta, se kterou bude největší legrace, ta se nám ukáže, až v další kapitolce příští týden J Těšte se, Madeline bude jako hurikán, tak doufám, že se budete smát tak, až spadnete ze židle.

Kromě toho, kapitán Bonnet je skutečná postava vypůjčená z historie.

A co Hyppolita a kapitán? Překvapivé, že za ní přišel? Kdyby spala, jen by se díval? Proč ale nešel dovnitř? Neříkám, že je to trochu zbabělé, ale Salazar není zbabělec, vše je součást jeho strategie. Jen jí chtěl dát najevo, že o její existenci ví, jejich pře bude mít ještě další možnosti na výměnu slov, nebojte se. Horší je, jak bude Hyppolita dokazovat svou nevinu, když jí rozhodně nevěří a nemyslí si o ní nic lichotivého. Nějaké nápady?

Kapitola 14

Madeline

„Jste v pořádku, madam? Tady nemůžete zůstat, je to tu nebezpečné,“ snažil se Polo dostat Claudii opět na nohy a trochu ji vzkřísit, bylo to však marné. Jako by se rozhodla nechat vše kolem sebe být a odebrat se do říše snů, kde nehrozila žádná újma. Jenže všude kolem bylo stále ještě dost nebezpečných hrdlořezů, obzvláště pak pro bezbrannou opilou ženu, která se mu odporoučela k nohám.

„No, nedá se nic dělat,“ povzdechl si s těžkou hlavou. Polovi zbývalo jediné možné řešení v té zpropadené situaci. Stranou se všemi dobrými způsoby vzal ženu za ruku a následně si ji přehodil přes rameno jako pytel brambor, protože si netroufal ji vzít do náručí. Naštěstí byla ta dáma drobnější postavy i přes všechny ty nadouvající se sukně, ale ani Polo nebyl žádný svalovec, takže měl co dělat, aby se vůbec udržel na vratkých nohou, když paty zabořil do písku. Kolem začínalo být opravdu horko, byl nejvyšší čas zmizet.

Těžko stále uvěřit, že je živý a že dýchá a rád by, aby to tak zůstalo a přesto, že nezabil žádného kapitána, měl v rukávu nepopiratelný trumf.

Polo zasténal, když si bezvládné tělo nadhodil na rameni, až má málem spadlo, chtě nechtě musel připlácnout svou dlaň na ženino pozadí, aby ji udržel na místě. Dostat tu slečinku z pirátského ležení až do bezpečí k jeho druhům, byl pro něho nadlidský úkol, takže nejdříve nabral směr k jinému stanu. Navíc se tam měla stále nacházet i druhá žena, které si předtím všiml.

Polo tak vrávoral ležením se svým objemným nákladem a snažil se trefit ten správný, aniž by ho někdo propíchl. Kolem svištěly kulky, zněly výkřiky a občas se kolem mihla nějaká postava jako stín v rychlém sletu.

Bylo těžké rozlišit, jestli se jednalo o nepřítele nebo někoho z jeho druhů, naštěstí nikdo z nich nejevil o mladíka zájem. Podařilo se mu tak dojít až ke stanu, ve kterém stále leželo tělo piráta v písku, kterého předtím zabil. Celá ta hrůza se mu ještě jednou vybavila a zároveň ho přepadl strach, jestli by byl něčeho takového schopen znovu. Na takové myšlenky ale nebyl čas, navíc ani předtím neměl čas svůj útok promýšlet. Teď bylo největší prioritou najít i druhou ženu a obě pak dostat do bezpečí z pláže.

Polo zafuněl, kolem byla tma a ani stopy, že by tu byl vězněn kdokoliv další, ať se rozhlížel sebelépe nebo to bylo potem, který mu kapal po tváři a rozmazával vidění? Je vůbec v tom správném přístřešku? Teď si nebyl tak jistý.

Polo by ale přísahal, že předtím na starém koberci viděl ležet nějakou další osobu. Určitě tam byla, přeci neblouznil. Pokusil se tedy do temnoty promluvit, ale ani na jeho sliby svobody a bezpečí nikdo nereagoval.

„Možná je na tom podobně jako ty,“ podíval se opatrovnicky na zlatý náklad hlasitě oddechující na jeho rameni, kde se té dámě otírala tvář o záda jeho uniformy. Nezbývalo mu tak nic jiného, než se porozhlédnout blíže, zda se druhý balík čekající na jeho záchranu nepřekulil a nezapadl za zásoby vzadu. Polo udělal ještě jeden krok do stanu a nejdříve o taburet opřel svou mušketu, aby se mu nepletla do cesty a mohl manipulovat s rukama. Následně s vypětím všech sil opatrně položil Claudii do měkkého písku a ujistil se, že je v pořádku a dýchá. Ta jen nesrozumitelně něco zažvatlala a spokojeně zůstávala ve své snové říši. Mladík si nebohou ženu prohlížel a chvilku litoval, že se nesetkali za jiných okolností, ale všimla by si vůbec taková dáma obyčejného vojáka? Nedával si v tomto ohledu mnoho šancí.

Stačila ale chvilka nepozornosti a za jeho zády se ozvalo kovové cvaknutí. Rychle se otočil a viděl, jak se na něho dívá hlaveň jeho vlastní zbraně a zpoza ní dvě hnědé oči planoucí nenávistí.

„Dej od ní pracky pryč, špíno,“ ozval se ženský hlas s hrubým francouzským přízvukem, který měla i spící dáma.

„Počkat, počkat, to je nedorozumění, já se jí jen snažím dostat do bezpečí z bojové zόny, jsem voják Španěl…“ okamžitě se snažil ospravedlnit Polo se zdviženými dlaněmi, ale byl rychle přerušen hlavní, která mu dloubla do hrudníku.

„Menteurs, užil sis svoje a teď si jdeš pro další chod? Ale mě nedostaneš! Já před tebou svoje sukně nezvednu, ty prase,“ supěla žena a udělala krok ze stínu směrem k němu. Stále slabé ranní světlo spoře dopadalo na její tvář a odhalovalo bělostnou kůži s ostrými rysy teď tvrdými jako kámen. Černé vlasy měla stažené do rozčepýřeného copu jako démon pomsty. Vlivem hrubého zacházení během předchozích dnů visela spousta volných pramenů kolem ženiny hlavy, vyzařovala z ní síla, vztek a odhodlání. Emoce, které by ani Polo neměl podceňovat.

Madeline propichovala chlapce pohledem a nenávist z ní doslova sálala jako z horkých kamen, ale zbraň držela pevně, ani prst se jí nechvěl jako by na to byla zvyklá a nedržela mušketu poprvé.

„Podívejte se, seňorita,“ ukazoval Polo na svou uniformu a pomalu se snažil napřímit. „To je uniforma Španělského královského námořnictva, jsme tu, abychom vás zachránili.“

„Ticho! Víš kolik z vás špinavců nosí takový hadry, a pak si hraje na… objevitele a zachránce?“ bez jakéhokoliv vychování si odplivla směrem k Polovi. Z myšlenky, že by se její paní nebo snad jí osobně dotkl takový mlíčňák, se Madeline dělalo špatně. Vždyť ten kluk mohl být tak o deset let mladší, a to byla její výhoda, určitě neměl takové zkušenosti se světem jako ona.

„Teď mi dáš klíč nebo tě na místě zastřelím tvojí vlastní zbraní!“ rozkazovala Madeline a Polo neměl nejmenší tušení, o čem to vlastně mluví. Žádný klíč přeci neměl.

Když se Polo nehýbal a evidentně dlouze přemýšlel, kde by měl asi takový klíč vyrobit, tak se ženě na zašpiněném čele objevilo několik vzteklých vrásek a následně trhla nohou, aby tak naznačila svou situaci. Přístřeškem se ozvalo kovové řinčení a Polo až teď viděl, když mu sjely oči dolů, jak se od ženina úzkého kotníku až ke koberci táhne masivní řetěz zakončený koulí. Za normálních okolností, by mu něco takového přišlo dozajista směšné, nyní ale zachovával kamennou tvář. Nejspíše měla ta olověná koule svůj účel, když na vlastní kůži pocítil ženinu nepopiratelnou odvahu.

Jenže byla tu jedna menší potíž a to, že o žádném klíči neměl ani páru, ale byla to jeho jediná věc, která ho dělila od kulky.

„Klíč…? Copak jsem tě tu snad zamkl já?“ snažil se získat nějaký čas a napětí mu vibrovalo celým tělem, stejně jako mu stékal pot po krku.

„Tak to seš mi celkem k ničemu, nemyslíš?“ zapřela si Madeline pažbu o rameno a evidentně věděla, jak se tahle věc používá. Opravdu z toho šel strach, v té ženě bylo víc, než se na první pohled zdálo.

„Počkej, počkej… se zámkem si dokážu poradit i bez klíče,“ snažil se koupit trochu toho drahocenného času Polo.

„Ha ha, dobrej pokus, usmrkanče, jestli si myslíš, že tě pustím, byť jen o krok blíž k sobě, tak se šeredně pleteš. Vypadám jako naivní husička?“

Polovi pomalu docházely nápady a nejen to, i čas se povážlivě krátil, jak Madeline docházela trpělivost.

„A jak si pomůžeš, když mě zastřelíš? Kolem zuří boj a za chvíli připluje naše loď a všechno tu zasype kanonádou. Chceš tu radši umřít i s ní?“ ukázal na ležící ženu, kterou neprobudila ani jejich ostrá výměna názorů.

Zřejmě nebyl nejlepší nápad zmiňovat Claudii, protože to na její služebnou zapůsobilo jako rudý prapor před býčími rohy.

„Mojí paní do toho netahej! Po tom všem raději skončím v pekle, za vše, co jste nám udělali, ale vezmu sebou každýho prašivýho piráta, co se jen přiblíží k tomuhle stanu.“

Polo se snažil zabránit nejhoršímu, jenže skrz nastalý ruch venku zaznělo až příliš hlasité cvaknutí spouště nepříjemně blízko jeho hrudníku. Jenže, to bylo tak vše. Žádný výstřel, žádná kulka, která by na místě provrtala Pola skrz na skrz, prostě nic.

Oba aktéři tak na sebe jen udiveně zírali a snažili se pochopit, co se vlastně stalo. Polovi do sebe věci zapadly o něco rychleji než Madeline a najednou to byl on, koho se zmocňoval vztek jednak na ženu, a pak na svého velícího důstojníka.

„Říkal přece jednu kulku pro výstrahu,“ tiše proklínal toho, kdo mu daroval tuhle zbraň, než se vydal do jámy lvové.

Madelin nezaváhala ani tentokrát, otevřela komoru s nábojem a začala zjišťovat, proč nedošlo k výstřelu, a proč ten kluk před ní pořád ještě dýchá. V tu chvíli k ní Polo přiskočil a pokusil se jí zbraň vyškubnout z prstů. Začala tak přetahovaná, ve které by měl mít mladík za normálních okolností navrch, ovšem žena poháněná vztekem a strachem o svůj další osud, byla více než rovnocenným soupeřem. Bojovala jako lvice a zapojovala i své vlastní zbraně. Zuby, nehty a křik plný ostrých francouzských nadávek, které by samy o sobě dozajista odzbrojily nejednoho piráta. Polo se ale nehodlal vzdát a chtěl dostat svou zbraň zpátky. Zapřel se a použil celou svoji váhu, aby ženu přetlačil. To ale stále nestačilo, a tak se odhodlal k… rozhodně ne zrovna gentlemanskému kroku.

Madeline měla na sobě značně potrhané šedé šaty, ale nohy zcela holé bez střevíců. O spodní kalhoty a boty už ji zřejmě připravil někdo z těch ničemů, aby ji ponížil nebo hůře. Tohle byla mladíkova chvíle.

Polo přizvedl nohu a šlápl svou vojenskou botou na malou nožku té divoženky. Opravdu se snažil jen zlehka, ale i tak po došlápnutí vyjekla a okamžitě ztratila rovnováhu. Převážila se a skončila zády na něčem, co připomínalo lůžko. Jak ale padala, strhla sebou i jeho samotného, který tak skončil přímo na ní. Ani pro jednoho to nebylo moc pohodlné, žena se mrskala jako ryba na suchu a vše možně se snažila Pola setřást ze svého těla. Kopala nohama a občas se napřáhla k ráně, aby svými nehty zanechala na chlapcově tváři krvavou památku na divoké chvíle s tygrem.

Polovi pomalu docházely síly, ale ještě více vlastní trpělivost, vždyť tu ženu chtěl zachránit, ne ji mučit a zneužít.

Neměl však v této chvíli na výběr, nahmatal nedaleko v písku svou zbraň a využil své momentální převahy, aby jí přitlačil mušketu ke krku.

„Co seš to za hloupého piráta, že si nevezmeš ani nabitou zbraň?“ Madeline přidušeně přidávala další vlnu nadávek k těm stávajícím.

„Říkal jsem vám, že nejsem pirát a ta zbraň…“ byl dar od jeho velitele, dodal v duchu. Důvěra k důstojníkovi Santosovi se teď u něho propadla na poslední místo, když ho poslal do boje s nenabitou zbraní, ještě, že si od něho nevzala pistoli, ale i ta nemusela být nabitá k jeho smůle.

„Jasně, ty ničemo,“ bojovala teď Madelin o každý nádech, evidentně z něho cítila i rum a snažila se odvrátit tvář ke straně, aby to necítila.

„Určitě si přišel bojovat bez kulek a zabíjet piráty holýma rukama,“ vrčela naštvaně s plnou pusou ironie, aby ho rozptýlila. Ženino odhodlání bylo skálopevné.

Polo se snažil najít vhodná slova, ale v nestřeženou chvíli se mu žena vysmekla a stáhla si zbraň za hlavu. Tam už ji pustila, ale při tomto pohybu se Polo převážil a dopadl obličejem přímo do napůl odhaleného dekoltu. Leknutím také pustil mušketu a ta zmizela kdesi v temnotě za lůžkem.

Boj však nekončil, jen se teď přesunul do mnohem kontaktnější formy. Polo se chtěl rychle zvednout, ale to mu nebylo dovoleno. Madelin ho chytila kolem krku a pevně tiskla. Za jiných okolností by to pro muže bylo nejspíš velmi příjemné objetí, nyní ale nebyla ta pravá chvíle na obdivování krás, které měl Polo doslova pod nosem. Ten se snažil vyprostit a jeho ruce se tak chtě nechtě dostaly až na místa, která by se rozhodně nedala označit za bojovou zónu.

Takový drzý dotek Madelin doslova nadzvedl a vší silou nenechavce odstrčila, až se převalil přes bok té provizorní postele. Teď se mladíka sice zbavila, ale volná zdaleka nebyla, protože ji i tentokrát stáhl sebou. Vlastně si jen prohodili místa a ona byla teď ta nahoře. Rychle se z Pola zvedla a dala mu facku, až mu na tváři zůstal červený obtisk.

„Prase, něco takového už v ruce mít nikdy nebudeš,“ štěkla rozzlobeně, tváře rudé a celá zadýchaná námahou.

Polo měl co dělat, aby vůbec popadl vlastní dech, ale malou poznámku si neodpustil. „Však jsem v ruce ani nic neměl, vždyť jste plochá, jak trup lodi.“

Madelin nevěřila svým uším, ten drzoun si ji ještě bude dobírat? Ano, její horní partie pánbůh moc neobdařil, ale něco takového se přece dámě neříká. Okamžitě tak hledala něco, čím by toho nevychovaného zmetka mohla praštit. Natáhla se stranou ke stolu a snažila se nahmatat cokoliv ostrého, ideálně nějaký nůž. Toho ale Polo využil a povedlo se mu posadit. Znovu se tak přiblížil k místům jejich největšího konfliktu, ale o ty mu teď nešlo.

Mladíkova ruka projela Madelin po zádech, zapletla se do jejich černých vlasů a silně zatáhla. Divoženka se tak musela vzdát hledání další zbraně a nezbývalo jí nic jiného než pohyb následovat a zaklonit bezmocně hlavu.

„Tohle mi zaplatíš, ty…“

Polo na nic nečekal, chytil ženě jednu volnou ruku a začal jí ji kroutit za zády. Takto ženu rychle zpacifikoval a stočil zpět na postel. Skončila tak s horní polovinou těla opřená o polštáře a další věci, vlastně v pozici, kterou by pravděpodobně každý pirát toužící po společnosti více než uvítal.

Polo se k ní naklonil, ale neměl ani čas cokoliv říct snad jen otevřít pusu.

„Jestli se mě jen dotkneš, ty jeden pirátskej potěre, usekám ti všechny věci, co z tebe čouhají a použiju je jako návnadu pro ryby. Ty, ty…“ nedopřával si ženin ostrý jazyk ani chvilku odpočinku, Polo tak musel o něco silněji přitáhnout její vlasy, aby si získal alespoň trochu její pozornosti.

„Řeknu to ještě jednou pro tvé hluché uši, madam, jsem voják Španělského královského námořnictva. Tedy pokud tomu už konečně věříte… pokud ne a považujete mě stále za piráta, tak si vás teď a tady na místě vezmu se vším všudy a osedlám si vás jako tu největší přístavní děvku,“ Polo už si nebral servítky, zavrčel to skrze zatnuté zuby, protože mu zbývala už jen mizivá špetka trpělivosti.

Tohle nijak jeho cti nelichotilo, bylo to poprvé, co se k ženě dopustil takových hrubých slov nebo násilí, ale v tuto chvíli toho nelitoval, proti té vzpouzející zmiji.

Po těchto slovech z ženy jako mávnutím kouzelného proutku zmizela veškerá vzpurnost. Alespoň něco na ni platilo.

„Teď vás pustím a zbavím vás těch pout. Nechci vám ublížit, jestli mi ale nedáte jinou možnost…“ přitiskl se blíže, než by dovolovaly dobré mravy. V tuto chvíli si možná i trochu užíval svůj pocit vítězství, ale jeho prioritou stále zůstávalo, dostat obě ženy do bezpečí. I když zrovna tuhle by snad raději nechal na pospas pirátům.

Pomalu váhavě pustil ženiny tmavé vlasy a k jeho překvapení Madelin byla schopna setrvat v klidné poloze a co více, bez jediného slova. Stále ji hlídal pohledem a mezitím si od opasku připravil dýku. Polo se přesunul k její noze, kde nejprve přejel prsty její bělostný kotník, snad jako zadostiučinění, když sebou trhla jako vyděšený králík a zastavil se až u kovových pout.

„Tak hebká kůže, už podle vašich prvních slov jsem poznal, že jste dáma,“ neodpustil si štiplavou poznámku.

„Pfff,“ byla jediná opovržlivá odpověď, které se mu dostalo. Raději ji více neprovokoval, nechtěl tu bestii opět proměnit v běsnícího démona, se kterým by musel zápasit, protože už by ji nejspíše rovnou zamordoval.

Čepel dýky se zabodla do zámku a ruka s ní několikrát šikovně zakroužila. Nebylo to úplně poprvé, co něco takového dělal, takže se po chvilce ozvalo cvaknutí a okovy spadly s řinčením do měkkého písku.

„Jste volná, madam, nemusíte mi děkovat,“ Polo se postavil a věnoval jí malou hranou úklonu. Madeline se uraženě začala rychle upravovat, jako by snad byla ve stanu sama. Narovnala sukni, přitáhla výstřih více nahoru a založila ruce na prsou, aby snad Pola nelákal ani malý pohled na to nic, co tam skrývala.

„Kde jsou vaši muži, u kterých by o nás mohlo být postaráno?“ vypálila ostře, aniž by svému zachránci věnovala sebemenší pohled, samozřejmě ani poděkování se nedočkal.

„Nahoře, za táborem… tak 100 metrů odtud,“ přemýšlel, kde přesně na něho Santos s družinou čekali nebo spíše, kde na ně měl čekat on sám.

„Tak nás tam doveď,“ začala najednou ta amazonka velet a máchla rukama jako generál. Přesně to by zřejmě Polo udělal, ale tón, který při tom používala, se mu ani v nejmenším nelíbil. Copak byl sluha a sloužil princezně? Na lekce slušných mravů ale nebyl čas, přiskočil tak k madam Claudii a vzal její paži ze země.

„Pojďte mi s ní pomoct,“ dožadoval se alespoň pomocné ruky a nastavil ženě záda.

„Cože? Jsem jen slabá žena. Tohle je vaše práce, vy jste muž,“ ohradila se skoro až dotčeně Madelin s rukama v bok.

Po souboji, který mu předvedla, opravdu pochyboval o slabé bezbranné ženě.

„Vážně by sis zasloužila ohnout přes tu postel,“ zavrčel nevybíravě Polo na půl úst a jeho hlas zhrubl řečenou nadávkou, kterou raději spolkl, když bral Claudii opět na rameno jako pytel cibule. Ta váha mu teď přišla jako celý palác ze zlata, bylo stále těžší přemluvit svaly ke spolupráci po vší té námaze.

„Říkal jsi něco?“ Madeline povýšeně sykla jeho směrem jako had, naštěstí úplně nezaslechla Polovu poznámku, alespoň ne tu druhou, která měla co dočinění s jejím zadkem a jakostní krávou.

„Říkal jsem, že není času nezbyt, lady… musíme si pospíšit,“ zkroutil nevesele koutek rtů. Opravdu tu nechtěl čekat tak dlouho, aby ho uzemnil déšť dvoulibrových koulí z Tiché Marie. Moc dobře věděl, jak velký má dostřel, a jak schopní jejich muži jsou.

Na to už jen Madelin poznamenala něco o neslušném vychování na jeho adresu a následovala Pola ze stanu jako ovečka v prozatímním příměří.

*************************************************************************************************************************

Hyppolita měla pořád žaludek jako na vodě ze samotného setkání s kapitánem, přesto, že trvalo jen pouhou chvíli. Pokud se to dalo říct, byla ještě více nervózní.

Řekl jí, že tu bude zavřená jako zvíře v kleci. Budiž, s tím by se ještě spokojila, ale bude ji mučit hladem a žízní jako nějakého násilníka? A co tělesné mučení? Bože, vždyť ji považoval za piráta! Nechybělo mnoho, aby lomila rukama, ještě by ji mohl strčit do cely vedle té nechutné existence jménem Jinglebell na stejném patře. Mohl ji také obvinit z toho, že mu chtěla pomoci k útěku jako komplic.

To by bylo horší než tělesné tresty, horší než bodnutí nožem nebo uříznutí prstu. Jak ji mohl považovat za hrubou, nechutnou ženu, která se živí podřezáváním krků? Teď už stačil jen kousek k tomu, aby ji také nazval prodejnou holkou, která čeká na zákazníky na rohu ulice.

Hyppolitina duše vřela oprávněným vztekem nad tím neoblomným mužem, který neviděl pravdu před očima, ani když mu ji naservírovala se slzami na stříbrném podnosu. Jak se opovažuje jí nevěřit? Jak ho má přesvědčit o jeho hloupé zatvrzelosti? Navíc, když jí k tomu nedá příležitost. Tohle byla bezvýchodná situace, vztekala se a její emoce sklouzávaly od rozhořčení po zoufalství k melancholii. Začarovaný kruh.

Mohla chodit po zadržovací místnosti a kopat do stěn, představovat si, že každé prkno je samotný kapitán a ona mu dá za vyučenou, ale nakonec si to rozmyslela. Ublížila by jen sama sobě, a tak si sedla na postel, lokty na kolenou a tvář v dlaních.

Hyppolita měla pocit, jako by tu byla celé týdny, každý okamžik tady dole tížil jako kámen, bez oken a hlasů to bylo jako věčné vězení. Ostrov uprostřed oceánu, a pak po hodinách jen sama se svými myšlenkami o své budoucnosti si přála tu s někým být, uvítala by kočku, kterou by hladila, malé jehně s bílou načechranou vlnou nebo alespoň Lesara…

Už se na něho nezlobila, byl to jediný člověk, na kterého se mohla spolehnout, jediný, na kom tu závisela. Rozdíly mezi ním a El Matador del Mar byly enormní jako ledovec a sopka. Z počátku na povrchu vypadali stejní, dva tvrdí jedinci vyznávající disciplínu, spravedlivý ale drsní, ale uvnitř zcela rozdílní. Zatímco Lesaro se ji snažil od začátku chránit a pomoci, El Capitán by ji nejraději hodil žralokům a dělal, jako by na jeho loď nikdy nevstoupila, a aby toho nebylo málo, řekla by, že její existencí nejen pohrdá, ale je znechucený a silně odtažitý k její osobě.

Jak si o něm někdy mohla myslet, že by na břehu mohl mít ženu? Byl sice hezký tím vyzrálým mužským kouzlem, ale celé to vzezření kazil fakt nedostupnosti jako by měl na sobě brnění místo uniformy a srdce z kamene.

Nebylo možné se k řezníkovi přiblížit, natož strčit k němu prst přes mříže. Jediné, co mu nejspíše bránilo v tom ji probodnout svým rapírem, jako piráta byl fakt, že je žena něžného pohlaví a ženy se přeci nezabíjely. Ne, ty se jen věšely.

Dobře, možná měl čest, což byla její prozatímní záchrana, ale jak dlouho to vydrží? Co mu zabrání, aby si na ní nevylil vztek z nějakého nezdaru? Co by mu zabránilo zacházet s ní jako s otrokem či vězněm, co by mu zabránilo strhnout z ní šaty a… přímo tady na posteli, na stole nebo na podlaze…

„ÁÁÁÁ! Já se zblázním!“ zaječela Hyppolita s rudým obličejem a vidinami na něco hodně divokého, ale naštěstí její představy zchladly, když si uvědomila, že by na ní El Carnicero nesáhl ani prstem, když si bude myslet, že je pirát…

Prsty propletly vlnité kadeře a stiskly, pak vyskočila na nohy a začala chodit znovu sem a tam bez cíle v domnění, že když zastaví, shoří jí nohy, když najednou zaslechla podivné škrábání o dveře její cely.

Všechny chloupky na těle se jí zježily najednou. Znělo to, jako když malé drápky narážejí do dřeva a snaží se k ní prohrabat. Hyppolita zděšeně vyskočila na postel a sledovala všechny rohy, zda v nich není malá díra, kudy by dovnitř proklouzla krysa, která ji tu jistě cítila. Z představy toho chlupatého zvířete s tmavýma záludnýma očima, nechutným ocasem a ostrými zuby se jí dělalo mdlo.

„Jsi tam?“ nepříliš vřelý hlásek se ozýval z druhé strany.

Hyppolita nechápavě zamrkala, slyšela správně? Někdo se snad zatoulal do podpalubí?

Dřevo tlumilo jakoukoliv podobnost s kýmkoliv a hlas zněl dutě i vzdáleně zároveň, přesto tam byl. Hyppolita se odvážila přiblížit ke dveřím a věřit, že to nejsou jen představy.

„Je tam někdo?“ ozvala se hlasitě.

„Tady Sindibád a čtyřicet loupežníků, jistě že tu někdo je, ženská, jak to, že se vždycky dostaneš do takových problémů, je těžký tě vůbec najít, už jsem si myslel, že tě hodili přes palubu,“ lamentoval hlas.

„Olivere!?“ nevěřila svým uším a hrnula se k těžkým dveřím kajuty, vzala za kliku, ale držela jako přikovaná.

„Jsem tak ráda, že tě slyším! Tolik jsi mi scházel!“ vykřikla dojetím a málem jí začaly znovu stékat slzy po tvářích. Její malý přítel byl tady.

Horkou líc přitlačila ke dveřím, věděla, že se kovové okénko v úrovni očí neotevře, protože Oliver byl příliš malý, aby ho odsunul, a tak si dřepla na kolena, aby mu byla nejblíže a dobře slyšela, jen ji mrzelo, že ho nemůže umačkat v náručí.

„Snažila jsem se tě všude najít,“ dušovala se, i když se vnitřně zastyděla, možná se měla snažit víc, popravdě řečeno, po většinu času si lámala hlavu sama nad sebou než nad panenkou.

Z druhé strany zněla tichá kousavá odpověď: „to určitě.“

„Co jsi říkal?“ zeptala se znovu.

„Ptal jsem se, co tam děláš? Už na tebe přišli, co?“

Hyppolitě bylo nepříjemné přiznat pravdu, ale zapírat nemělo cenu.

„Ano, jsem tu zavřená a nemám klíč. Musíš něco najít, co mi pomůže odemknout zámek,“ naléhala. Možná to bylo ukvapené, že by útěk z vězení mohl její situaci ještě zhoršit, ale nesnesla tu být zavřená jako můra bez kousku světla a v nejistotě.

„Jsi normální? Tohle už jsme jednou udělali a co se stalo? Byl jsem na dně truhly mezi špinavým prádlem nějakého mouly, trvalo věčnost, než jsem se dostal ven a nadzvedl víko, být hloupou panenkou není velká výhra!“ mrmlal Oliver.

„Takže mi nepomůžeš?“ bouchla nevěřícně do dveří pěstí Hyppolita.

„To sem neřekl.“

„Jediné, co po tobě chci je, abys prohledal můj kufr, je na druhém podpalubí, kajuta 20. Najdi něco malého, co můžeš prostrčit pod prahem. Nic víc nechci.“

„A co pak? Skočíme do vody a poplujeme na kufru k ostrovu? Vždyť ani neumíš plavat, klesla bys ke dnu jako kámen,“ ironicky doplnila loutka a jí to hašteření začalo rozčilovat. Copak se nikdy neshodnou?

„Něco vymyslím,“ odsekl vězeň vzpurně.

„Tak to bys tedy měla a to rychle, protože tady už zůstat nemůžeme. Je po všem, odhalili nás, říkal jsem, že je to zatraceně špatný nápad. Neříkal jsem to?“

Hyppolita zatnula zuby, až ji bolely čelisti. Opravdu bylo pozdě? Je lepší riskovat utopení než přesvědčit kapitána o nevině? Bože, o čem to přemýšlí, jistě že ano. U toho zastrašujícího muže nebyla šance, že by ji viděl v jiném světle a Lesaro…

„Nikdy nepůjde proti kapitánovi,“ řekl Oliver, jako by jí četl budoucnost.

Žena se vrátila ze svých myšlenek, „kdo?“

„Ten, se kterým se přátelíš, myslíš si, že se mu postaví na odpor kvůli někomu, koho vůbec nezná? Nebuď hloupá. Je to chlap, nehne pro tebe ani prstem, cožpak to nevidíš? Bude předstírat, že je tvůj zachránce, ale nakonec se k tobě obrátí zády. Tady nesmíš nikomu věřit,“ poučovala ji loutka, jako by vše věděla nejlépe.

Takže Oliver ji viděl s Lesarem? Kdy? Možná tu někde byl, když ji sem vedl a zamkl.

Hyppolita byla teď zmatená, stejně jako ho znala ona, tak i on znal ji jen chvíli. Navzdory všem slovům a činům ho vlastně neznala, i když věřila, že je dobrý člověk. Někdy ani dobrého přítele nepoznáš po všech stránkách za celý život, říkával její otec.

Nejistě se kousla do rtu, rozhovor s Oliverem jí bral veškerou naději. Hyppolita se zády opřela o dveře a posadila se na tvrdou podlahu.

„Lesaro, je jiný…“ řekla nakonec. Chtěla tomu věřit. Alespoň jiskřička naděje.

Z chodby se ozvalo odfrknutí, až sebou cukla, když její nálada sklouzávala do pochmurné melancholie a ona ji nenáviděla. Proč se zase propadala do té bídné nicoty, když se z ní snažila vydrápat. Myslela, si že ji v přístavu zahodila jako nějaký těžký náklad přes palubu, ale zjistila, že si ho pořád sebou nosí stejně jako smůlu, která jí šla v patách.

„Všichni chlapy jsou stejný, nic nedělají nezištně, vždycky z toho musí něco kápnout, voják, farmář, obchodník nebo pirát,“ vyplivl to jako nadávku.

„Ty jsi býval taky muž, chceš říct, že jsi byl falešný ničemný hrubián a chtěl po každém něco na oplátku? Že jsi mě celou dobu podváděl? Že jsi předstíral celé ty roky?“ zamumlala tak tiše, že Oliver musel přitlačit ucho na dřevo.

Z chodby se ozvalo zaúpění, a pak nesrozumitelné mručení, jak to všechno obrátila proti němu.

„Kdybych byl lhář a podvodník nebyl bych teď tady, ale užíval si čestný post na nějaké vyřezávané polici mezi drahými hračkami nějakého hýčkaného spratka z dobré rodiny.“

Jeden z ženiných koutků se pomalu mírně zvedl v úsměvu, než se zase vrátil do mrzuté linie.

Náhle nastalo ticho a byly slyšet jen vlny narážející do boku lodi Tiché Marie. Na chvíli Hyppolitu napadlo, že Oliver odešel nebo se schoval, třeba někdo přišel shora, pak se ozvalo: „neopustil bych tě, tady si můžeme věřit jen my dva a než něco řekneš, co mě rozbrečí, jdu pro něco, co tě vytáhne ven z téhle díry. Navíc, koho jiného bych našel, kdo mě vrátí zpátky do živého těla.“

„Myslím, že jako panenka sis polepšil,“ pořád to byl suchý humor, který by se utopil v lahvi rumu, ale dokázala si představit, jak se Oliver tváří kysele, a jak mu jiskří oči. Ty malé hravé hádky mezi nimi jí chyběly.

„Počkej, až budu v jiné kůži, uvidíme, co si ke mně dovolíš pak,“ ozýval se vzdalující hlas plný reptání.

Hyppolita osaměla jen s malým plamínkem lampy nad její hlavou.

Na toto téma mluvili tolikrát, že to ani nespočítá, ale i když by moc chtěla, netušila, jak Oliverovi obstarat jiné lidské tělo. Věci magie jí byly naprosto cizí a vzdálené, něco mimo dosah. Kdyby uměla kouzlit nebo zaklínat, všechno by bylo jinak, byla by známá a obávaná, nikdo by si na ni nedovolil vztáhnout ruku, ale takhle byla k smíchu a nicotná. Hyppolita záviděla své matce, která to nadání měla zase po své matce, tak proč ona zůstala nedotčena? Proč neměla ten dar? Ale přesto, že její maminka měla tu vzácnou moc, neunikla smrti, ani magie ji nedokázala zachránit od svého konce...

Jak tak Hyppolita seděla se sklopenou hlavou, lampa nad ní vytvářela stíny kolem dokola, stíny, které k ní natahovaly své tmavé nehmotné ruce s úmyslem ji vtáhnout na to nejtemnější místo své mysli a držet ji tam, možná však, než samotné vězení bez klíče byly horší vzpomínky.

Hyppolita si přitáhla nohy k tělu a bradu si opřela o kolena, vlasy měla po ramenou rozprostřené jako měděný oheň, hlavu skloněnou jako mučedník. Rty červené a okousané až to téměř bolelo, nehty zaťaté do kůže a látky košile. Za pažemi, kterými objímala nohy, skryla utrápený obličej a bojovná nálada byla ta tam, místo toho se na ní lepily ty nejhorší zážitky. Její život nikdy nebyl medový. Chvíle plné nepopsatelné hrůzy, když sledovala jako malá, když matčino tělo shazují ze srázu. Zhoupnutí váhy, napnutí lana kolem krku, a pak křupnutí vazu. Jedno zhoupnutí, druhé a třetí jako kyvadlo hodin. Chtěla utéct, ale nemohla udělat krok. Další vzpomínka přišla náhle a nečekaně hned za tou první. Oheň, horko, pach spáleného lidského masa, udivené zvuky davu. Pomalu černající kůže na uhel, když ji olizovaly plameny, praskání dřeva a slámy na podpal. Její matka byla už mrtvá, ale stejně ji upálili po tom, co ji oběsili jako by chtěli mít jistotu, že nevstane z mrtvých.

Zvěrstvo, pomluvy, nenávist, strach. Lidé chovají nedůvěru k tomu, co neznají, čím opovrhují. Hloupí, zaostalí lidé. Pověrčivý barbaři. Hyppolita viděla jen milující osobu, kterou odtrhli od malé holčičky, matku od dcery, kterou tak moc potřebovala. Viděla to, co by vidět dítě nikdy nemělo a navždy ji to poznamenalo stejně jako jejího otce.

Časem doufala, že ty vzpomínky vyblednou, ale byly jako čerstvé jizvy.

Všechny ty hrozné obrazy viděla ve snech, znovu prožívala tu chvíli s napnutými svaly a křikem, než se probudila. Trvalo až do dospělosti, než se vyrovnala s tím, co musela uzřít a zažít, nikdy o tom s nikým nemluvila až s Oliverem, dokonce se bála napsat to do svého deníku jako by tím noční můry znovu přivolala.

Tolikrát se přistihla sedět za stolem a přemýšlet, zda v její krvi není alespoň trochu nadpřirozené síly, ale ať se snažila jakkoliv, nikdy se nestalo nic zvláštního, a to ji pořád ujišťovalo, že jednou nedopadne jako její matka. Bude obyčejná a nudná.

Hyppolita sledovala prkna na podlaze, počítala každou třísku a suk, každou rýhu a zrnko prachu, skvrnu, jen aby zjistila, že se nedokáže soustředit a že znovu pláče. Oči a tváře měla opuchlé a hlava bolela jako střep, když tu se ozvala ohlušující rána, která ji roztřásla a vyděsila k smrti. V první chvíli myslela, že jí explodovalo srdce, ale hned se přidala další a další, celá salva výbuchů. Nekončící exploze.

Otřásalo to celou lodí, procházelo dřevem, kovem a prostorem a ona se třásla, vyděšená, dezorientovaná. Bylo to ohlušující, měla strach. V rychlosti vstala a skočila do postele, pokrývku přetáhla přes sebe, když seděla zády ke zdi, dokonce ji stáhla i přes hlavu a zakryla si uši rukama nad dělobuchy.

Burácení a kvílení dělových koulí Hyppolitu zahnalo do krajnosti strachu. Byl to primitivní strach z toho prokletého zvuku, který dokázal jen ničit. Právě teď si Španělská obrana našla své dva cíle u pobřeží. Stočila se bokem a vysílala jednu kanonádu za druhou, zatímco muži pěchovali střelný prach a další munici zpátky do rozžhavených chřtánů tunových kanónů. Nikdo neměl nejmenší tušení, co se odehrává dole, jaká muka Hyppolita zažívá. Jak pevně svírá víčka, jak napnuté má svaly, jak se krčí a třese. Cítila se hrozně a byl to odporný zážitek. Při každém výbuchu se prudce nadechla a zatnula zuby, jediné, co mohla, bylo počítat rány nebo se zbláznit.

„Matko…“

Neříkala jsem, že to bude jízda? Madeline je od rány, ale s Polem jí to tak sluší jako oheň a voda :D A to jsem si říkala, že Polo je pěkný ďábel :D Tato dvojice bude také potřebovat hodně štěstí a rozhodně se s ní nebudeme nudit, za to vám ručím.

A kdo z vás je Rád za zmínku s Oliverem? Ten malý drzoun se snaží jak může, dejte mu ještě šanci prosím.

Kapitola 15.

Nový cíl

Kapitán se opíral o vyřezávané zábradlí na hlavní palubě a sledoval postup svých mužů. Každý soldado byl v pohotovosti a měl svůj rozkaz a schéma přesného rozmístění, o což se postarali důstojníci. Nic se neobešlo bez jeho bystrého tvrdého, oka, kterým sledoval nepřítele a každou jeho proradnou snahu odolat útoku. Marně. Muži na pevnině slavili úspěch, jako odpověď na jejich devastující palbu se ozvalo jen pár zbloudilých výstřelů od protistrany. Chabé a k smíchu. Nejspíše piráty vzbudili z opilého spánku a ti zmatení rozruchem netušili co se děje, když kolem nich začaly prolétávat dělové koule.

Salazar zvedl ruku, podíval se do dlouhého dalekohledu a zaostřil. S hřejivým pocitem u srdce a pýchou svíral studený kov a jeho oko bloudilo nejprve po jedné galeoně, a pak po menší fregatě, které kotvily v zátoce jako kachny, připravené na sestřelení. Právě se zahleděl na palubu červeně natřené lodi, když proletěla jedna olověná koule a doslova narazila na jednoho z pirátů a smetla ho pryč. Nepochyboval, že je mrtví, takové zranění, které mohl způsobit projektil takové síly, bylo smrtelné, nejednou viděl takové poškození, a co to s člověkem dokáže udělat. Zlomené kosti byly tou nejmenší starostí, ale neměl sebemenší výčitky.

Další a další déšť zasypával ty pirátské skořápky jako uragán, zatímco ti ničemové celý zmatení pobíhali po palubách sem a tam a nedokázali ani opětovat palbu. Zanedlouho bylo poškození velké a téměř bez odporu. Avšak, i když to bylo snadné vítězství, nebylo o nic méně uspokojivé. Vše díky předem vytvořenému důmyslnému plánu.

Salazar odložil dalekohled vedle kormidla na odkládací plochu a přešel k boku své lodi, hrdě stál a vdechoval čpavý pach, který se vznášel kolem. Byla to jeho osobní vůně společně se zrnky střelného prachu, který mu ulpíval na ramenou a kabátu a on ji preferoval, sžil se s ní, byla všude kolem něho, to bylo to, co člověka dělalo vojákem.

Jedna koule za druhou se obloukem snášela dál a dál na jejich cíle s dokonalou přesností a úhlem. El Capitán se ani nepohnul, chladný ranní vánek mu šlehal po tváři, zatímco nad palubou Tiché Marie se vznášel šedý a bílý kouř jako magická mlha posledního soudu pro jejich nepřátele. Střelný opar se vytvořil pokaždé, když koule opustila hlaveň děla a dřevěná lafeta sebou trhla dozadu při zpětném rázu, než ji lana připevněná k boku lodi zastavila a muži ji na kolečkách znovu nepřišouply na palebnou pozici k novému napěchování.

Vojáci byli skvěle sehraní. Pracovali neúnavně, důstojníci křičeli rozkazy. Každému pozorovateli by to připadalo jako zmatek ale ne kapitánovi.

Vše bylo ve výborné konstalaci a on miloval vibraci prken pod svýma nohama při každém výbuchu a následnou zkázu.

Vzrušeně se nadechl, když mu do plic skrze chřípí pronikl pach síry jako by to byl skutečný démon, který si užíval smrt a zmar. Dlaně položené na silném dřevě zábradlí boku Marie Silenciosi ho brněly, mnohem raději by pozvedl svůj rapír a vrhl se do boje, ale na to teď nebylo místo. Nepřítel nebyl na dosah, a tak si užíval alespoň výhled na své další vítězství.

Lodi s červenou vlajkou s vyobrazením černého kohouta se zlomil hlavní stěžeň a přepadl kolmo dolů do vody, čímž poškodil trup. Pirát, který chtěl zapálit dělo a opětovat palbu sice uskočil, ale z ruky mu spadlo křesadlo přímo do jámy po stožáru, když tu nastal výbuch. Křesadlo spadlo mezi sudy se střelným prachem. Exploze byla ničivá a rozmetala srdce fregaty. Na vodě vzplála rudá koule jako samotné slunce a plameny začaly požírat dřevo s nenasytným hladem.

Jásot vojáků na Tiché Marii byl nakažlivý. Salazar spokojeně zamručel, ale do úsměvu měl stále velice daleko. Byl vážný a ledově chladný, sval na tváři se mu nepohnul, své vítězství si vnitřně užíval jako popíjení vyzrálého vína, ač by to nikdo neřekl nahlas.

Nový nápor dělových koulí naplnil moře zvukem úderů, když se teď výhradně zaměřily na druhou větší galeonu, která pomalu začala připomínat vyzrálý sýr. Držela se zarputile a málopočetná posádka se snažila loď obrátit a po straně zátoky odplout, ale stačil jeden kapitánův rozkaz a Tichá Marie se začala stáčet též, aby měla pirátskou loď na dosah a v dobrém úhlu zaměření. Nemilosrdně přidali dalších pár ran k těm stávajícím.

Kapitánova kajuta byla zcela zničena, plachty byly potrhané na cáry, dva stěžně se zlomily v půli a voda je pohltila jako pádla pramice. O půl hodiny později šla Sladká smrt pomalu ke dnu, jak ji stahovala Posejdonova neviditelná ruka. Nikdo nelitoval zlata a kořisti, která se dost možná potopila s oběma loděmi.

Španělští vojáci začali jásat, bylo to nakažlivé. Dobrá nálada převládala u všech.

Salazar se rozhlédl po spokojených tvářích, na kterých se zrcadlil pot, maz, saze a prach. Oči Španělům jiskřily životem, jak se dívali na obě klesající lodě do prázdnoty oceánu. Sladká smrt vzala za své, těžká galeona rychle klesala s mrtvými těly, ale fregata se ještě držela. Jeden člun se spustil dolů a trup plácl o vodní hladinu. Pár pirátů skočilo rychle do vody, než je mohl zasáhnout další výbuch, který rozvířil vodu ve vlny.

Mokré postavy jako krysy se soukaly do člunu, když k němu doplavaly.

„Co s nimi, kapitáne? Necháme je doplout ke břehu, kde se o ně důstojník Santos postará?“ přistoupil k nehybné postavě muž a oslovil kapitána.

Tentokrát se k němu otočil sám ďábel s úsměvem nepodobným tvorům z podsvětí.

„Myslíte, že ta chátra by nám nebo komukoliv jinému dovolila uniknout? Ningún favor, žádné milosrdenství. V každém okamžiku našeho života si můžeme vybrat,“ Salazar se prudce otočil zpět k bojišti a prstem ukázal na kolébající se loďku. Piráti už popadli vesla, „můžeme být obětí nebo vítězem. Náš život nikomu jinému nepatří, nikdo jiný není schopný nás zachránit, než mi sami. Bojujeme za to, po čem toužíme, umíráme se ctí za stanovenými cíly, abychom byli lepšími, připravenějšími ale nedovol, aby tvou pýchu ukolébal soucit. To poslední, co uvidíš od nepřítele je kulka do zad, důstojníku Mossy. Oni by slitování s vámi neměli.“

Opálený důstojník, který se neodvažoval nic namítnout, sledoval, jak El Carnicero vytrhl z ruky vojákovi opodál mušketu a sám zamířil.

Ozval se výstřel, který neomylně našel cíl a jeden z pirátů byl střelen zezadu do ramene, vykřikl bolestí a přepadl přes okraj člunu zpátky do vody. Všichni jeho druhové ho ignorovali, jako by jen spadlo další závaží. Tady byl vidět celý charakter pirátů. Zraněný se vynořil nad hladinu, volal po své posádce, ale nikdo jako by ho neslyšel, nakonec po pár pokusech plavat se ponořil pod hladinu a už nevyplaval…

Jediným stiskem kohoutku mu El Matador del Mar vzal život a ani v nejmenším toho nelitoval.

Moss zůstal nehybný s rukama za zády a napnutou hrudí, nebylo to poprvé, co kapitána viděl v takové náladě a také věděl, že ne na povrchu, ale uvnitř skrze jeho oči mohl zahlédnout chaos, emoce, které nenechával proniknout na povrch, v něm zuřily jako bouře. Ta bezbřehá nenávist byla děsivá a skoro Mosse pohltila. Měl touhu odejít, ale zůstal na místě a díval se, jak jsou piráti jeden po druhém odstřelováni s přesnými intervaly.

Antonio Moss byl bezstarostným mladým mužem s hezkou opálenou tváří a díky jeho klidné myslící povaze se dostal až na post důstojníka, nebyl zastánce chladnokrevného vraždění, ale za prvé, tam před nimi byli piráti, žádní poctivě pracující lidé a za druhé nikdy by se nepokusil sáhnout na kapitánovu mušketu, kterou svíral v prstech jako horský orel.

Kapitánova slova se jej dotkla, věděl, že to není poprvé, kdy s ním spojil slovo milosrdnost jako by to byla špatná emoce hodna pohrdání, také na to jednou doplatil u pobřeží Kuby, ale pokud si myslel, že by je nedokázal zastřelit sám jen proto, že to byl hmyz, který měl být smeten z povrchu moře, tak se mýlil.

Ránem se ozval poslední výstřel, ne však ze Salazarovy muškety, byla to ta, kterou Antonio vzal vojákovi o pár kroků dál. Poté se postavil po boku svého kapitána a zamířil.

Moss třímal naprosto identickou zbraň a poslední korzár spadl do vody s jeho kulkou, na loďce nikdo nezbyl. Právě teď si Antonio nemohl dovolit žádné milosrdenství a slabost. Pokud chtěl stoupnout v kapitánových očích a udržet si svůj post důstojníka, musel udělat něco, co by za jiných okolností neudělal, nutné zlo. Antonio nebyl právě příznivcem takového způsobu, ale držel jazyk za zuby, jelikož věděl, co se od něho očekává a tohle byla právě taková situace.

„Podle rozkazu, pane, žádný pirát nepřežije,“ oznámil Moss skálopevně, když podal zbraň čekajícímu vojákovi nazpátek, který mu byl k ruce. Důstojníkovi hezké sympatické rysy byly nyní ztuhlé, když se podíval do Salazarovy tváře, která se k němu otočila čelem, chladný kus kovu a leštěného dřeva měl stále ve svých velkých rukách.

„Misericordia, compasión y misericordia není naším posláním,“ prohlásil a přál si, aby jeho hlas nezněl tak dutě, jak se uvnitř Moss cítil.

Důstojník si vysloužil malý obdiv od svého kapitána a věřil, že v jeho tvrdých černých očí stoupl o nový pomyslný schod nahoru, či v to alespoň doufal.

„Dobře, důstojníku, věřil jsem, že mě nezklamete,“ odvětil Salazar strohou odpověďí, „Teď se vraťte ke svým povinnostem na levobok,“ přikázal a sám, vrátil vypůjčenou zbraň majiteli.

Moss se napřímil, otočil a blížil se ke schodišti, když tu si v dálce na opačné straně Tiché Marie něčeho všiml. Z otevřeného moře připlouvaly další dvě lodě. Antonio se snažil mhouřit oči, musel sklonit hlavu, aby si je chránil před odrazem vody a slunce. Stáhl si třírohý klobouk více do čela a lépe se zahleděl do dálky, ale v ten moment viděl, jak se první loď začala zbaběle otáčet.

„El Capitán!“ vykřikl Moss, čímž si hned získal Salazarovu plnou pozornost. Muž se otočil jako dravec, který ucítí krvavou kořist. Každý pohyb byl smrtící hrozbou.

„Tam, plují sem dvě lodě,“ upozornil jej a ukázal prstem.

El Carnicero udělal několik dlouhých přesných kroků a cestou popadl dalekohled u kormidla.

„En todos los demonios, zavrčel a všechna vnitřní spokojenost byla rázem pryč, když zvedl stříbrný monokulár k oku. Jako pes poháněný zuřivostí, která mu napínala každý nerv v těle, znovu zavrčel, „piratas, mierda.“

Moss sledoval, jak kapitánovy prsty uchopily poslední nejvzdálenější část dalekohledu a stočily ho ke straně, čímž docílil největšího přiblížení i zaostření.

Loď blíže k Tiché Marii mu byla cizí, nepamatoval si, že by se někdy setkal s takovou vlajkou nebo jejím kapitánem, to znamenalo, že to byl nějaký nový odvážlivec, ale o druhé vzdálenější lodi již slyšel.

Galeona se žlutým a bílým pruhem na bocích byla nechvalně známá jako „Zlé děvče“ ale jednou zaslechl i daleko hanlivější název, který se mu teď dral přes rty v tiché nadávce.

Moss zůstával v napjatém tichu, nevypadalo to, že by si dvou lodí dosud někdo jiný všiml, vojáky spíše zaujalo vítězství nad těmi stávajícími, jejichž hořící trosky se kolébaly na vodě jako náhrobky.

Salazarova čelist se ještě více zatvrdila, až se mu na bradě vytvořila rozzlobená rýha, když sledoval, jak se obě zbabělé pirátské lodě otáčejí, jelikož jim teď nemohli čelit. Nejspíše si všimly té zkázy, které Tichá Marie rozpoutala u břehu v zátoce, a usoudili, že nemají šanci, jenže El Matador del Mar neupouští bitvy. Nikdy.

Moss sebou trhl jako reakce na prudký pohyb, kdy dal kapitán dalekohled dolů podél svého boku a uchopil ho jako šavli schopný s ním praštit kohokoliv, kdo by byl v bezprostřední blízkosti.

„Ihned pronásledovat!“ zahřměl hlasitě, ne však tak, aby přehlušil radostný jásot vlastní posádky, ta slova byla určena Mossovi, aby je předal ostatním.

„Kapitáne,“ zasáhl důstojník, „naše jednotky jsou ještě na pevnině.“

Salazarovy koutky už tak přísných úst se více stočily směrem dolů v nelibosti jako by něco zvažoval, nejspíše to, nechat Santosovu četu na ostrově a vydat se za piráty bez nich, ale naštěstí nebyl tak bezhlavý a dokázal se ovládnout.

„Dobrá, ihned jak se nalodí, vyplouváme, ať se posádka připraví na stíhání. Ten pirátský potěr nesmíme nechat zmizet,“ zavrčel, ale Mosse se jeho oči nikdy nedotkly a on byl za to opravdu vděčný, protože pokud se díváte na ďábla, tak se ďábel dívá na vás, a právě teď měl jeho El Capitán takový pohled jako by mu měl vzít duši z těla a zanechat jen neživou schránku.

Moss využil příležitosti a zmizel, jak nejrychleji mohl předat informaci ostatním důstojníkům nechávaje za zády kapitána hledícího za svou odplouvající kořistí…

*************************************************************************************************************************

Polo tentokrát pádloval, když seděl v jednom z pěti člunů, které si četa vypůjčila na břehu od pirátů. Důstojník Santos rozhodl nevracet se zpátky na místo vylodění, což by trvalo delší dobu. Místo toho po kanonádě, kdy se bezpečně vrátili k písčitému břehu, obsadili těch několik nezničených loděk a vydali se zpět ke své majestátní lodi. Tichá Marie byla dech beroucí a hrdá, zdvíhající se na obzoru jako skaliska. Plápolající bílé plachty zvaly zmožené vojáky k odpočinku po těžké špinavé práci. Polo byl na svých limitech, doslova a každý pohyb rukama byl těžší a těžší, když držel pádla v dlaních. Cítil, jako by mu měly paže upadnout od těla, ale nechtěl vypadat jako slaboch. Všechno, co teď měl za myšlenky, byla pouze jedna jediná, strhat ze sebe uniformu a ve spodkách padnout do sítě a spát. Dokonce i několikrát zívl, pohupování vln ho lákalo do říše snů, ale pichlavý pohled do zad ho nutil stále k ostražitosti, jinak by pustil veslo a na místě odpadl.

Ten divný pocit mezi žebry byl jako by mu tam někdo zabodával dýku, jednak to bylo od pohledu obou žen za ním, z čehož se ta bojovná siréna, která ho napadla, schválně posadila na příčku se svou paní hned za něho jako by ho měla stále na mušce a zadruhé cítil modřiny na bocích, když ho mlátila pěstmi jako fúrije.

Polo hlasitě vydechl, když se mu svaly znovu napnuly pod olivovým kabátcem, naštěstí se soustředil natolik, aby slyšel tiché špitání obou žen, žel bohu, nerozuměl francouzsky, na jazyky nikdy neměl velké vlohy, pochytil jen pár slov, z toho většina byla nelichotivé nadávky.

„Doufám, že to bylo myšleno jako poděkování,“ ozval se náhle Polo a mírně natočil hlavu ke straně, kde koutkem oka viděl, jak se za ním ženské osazenstvo baví na jeho účet.

Divoká Madeline k němu obrátila tvář a našpulila rty.

„Ale jistě že, vojáku, právě jsem říkala své paní, jak dokážete být jemný při zachraňování dámy,“ odvětila sladce, a přitom jedovatě zároveň.

Polo zaúpěl na nový nápor vody, když se jeho pádlo ponořilo pod hladinu, „a já jsem si vždycky myslel, že ženy jsou slabé povahy, také jsem se poněkud mýlil.“

Doslova mohl cítit, jak se služka naježila a kdyby měla boty, určitě by kopla do prkna pod ním až by vyskočil.

„Nesmíte vše hodnotit podle oka,“ zasyčela.

„Pak bych to měl hodnotit podle hmatu?“ ušklíbl se Polo a snažil si představit tu hebkou kůži a bělostný kotník, který se mu vešel akorát do ruky, když ji zbavoval pout.

„Máš ostrý jazyk, monsieur, být tebou dávala bych pozor, abys o něho nepřišel, nebo o jinou důležitou část na svém těle,“ naklonila se dopředu, takže její dech mu málem přejel po krku jako dýka.

„Madeline!“ zděšeně ji pokárala Claudie, která se k ní choulila jako ptáče ke své matce.

„Ten muž nás zachránil, měly bychom mu být vděčné, ne ho zahrnovat urážkami,“ zasáhla madam Florance téměř hněvivě, nejspíše to není jediný výstup, který její služebná předvedla, otázkou bylo, proč si ji pořád drží, taková dáma vedle sebe potřebovala někoho podobně kultivovaného, ne takovou harpii. Ať se Polo snažil, jak chtěl, na Madeline neviděl nikde kousek té pověstné francouzské něžnosti, spíše mu připomínala horkokrevnou Italku, která by se mu klidně zakousla do nohy jako krokodýl.

„Spíše s vámi ztrácím trpělivost, madam a věřte, že se vaší společnosti vyhnu, jak nejvíce to bude možné. Mé modřiny na duši mi jistě dají za pravdu,“ popichoval ji a slyšel za sebou zlostné lapání po dechu.

Madeline natáhla ruce dopředu, ale naštěstí ji Claudie včas chytila a po nějaké době i uklidnila, zatímco chrlila nadávky ve svém rodném jazyce. Polo se ohlédl jen jednou, aby viděl, že madam Florance reaguje s vytřeštěnýma očima a rudými tvářemi na tornádo urážek z úst své služebné.

Několik mužů vpředu se začalo ušklíbat, ti jediní rozuměli všemu, ale moudře se nezapojili do soukromého rozhovoru, aby na sebe nepřinesli hněv bohů jako Polo.

„Madeline, calme-toi, tout va bien,“ prosila služku očima Claudie, které byl výstup neskutečně trapný, a navíc nechtěla rozhněvat své zachránce.

„Ma dame, c'est un cochon sans vergogne, et c'est ce qu'un soldat s'appelle lui-même, une bite de virilité, il n'a aucun honneur,“ rozhodila rukama Madeline, ale pak to vypadalo, že se urazila a podezřele ztichla.

Polo si hlídal záda, kdyby se přesto rozhodla ho něčím udeřit nebo shodit do vody, k čemuž naštěstí nedošlo a on už se nepokoušel píchat do vosího hnízda. Stále více se tak propracovával k otupělosti, naštěstí za půl hodiny se jejich loď přilepila k boku Tiché Marie. Muži shora hodili lana a těmi zajistili loďky.

Jeden po druhém šplhali po provazovém žebříku spleteného z lan do výklenkového vzoru, kterého se dalo dobře chytit a držet.

Loďka se pomalu vyprazdňovala. Polo složil pod nohy pádlo, a pak se obrátil čelem k ženám. Schválně s přetvářkou elegantně nabídl ruku madam Florance jako první a pomohl jí gentlemansky vstát. Se všemi těmi metry sukní byla jako chobotnice tančící na dně oceánu, naštěstí se dostala před něho a on jí pomohl se chytit. Měl obavu, aby dokázala vylézt až nahoru, přeci jen její ruce byly předtím nepohodlně svázané, ale držela se statečně, i když na její strhané tváři viděl obtíže, ale zatnula zuby s vidinou záchrany.

Jak se ženiny sukně kymácely, Polo viděl ledacos, a tak v rozpacích odvrátil červenou tvář, ale v zorném poli měl náhle Madeline, která měla bojovně založené ruce na prsou a netvářila se právě spokojeně, spíše jako kytice růží s hodně dlouhými trny.

„Když dovolíte, soldat impoli, dáma má přednost, tak to muži říkají, že?“ ten její šišlavý akcent ho prostě nutil k provokaci nebýt toho, že Madeline udělala krok vpřed a s omluvným pohledem, který vůbec nebyl omluvný, mu šlápla na nohu.

„Je suis désolé, je mi to tak líto,“ služka udělala téměř uvěřitelný lítostivý obličej, naštěstí její váha nebyla tak závratná, takže napáchala na Polově noze v holínce jen malé nepohodlí, to ale neviděla ten výraz odplaty, který měl, když se otočila k provazovému žebříku.

Madeline se nejprve chytila nad hlavou, a pak zvedla nohu a nakonec druhou, zhoupnutí ji trochu znejistilo, lézt boku lodě nebylo právě jednoduché.

„Došla vám odvaha? Snad neodmítnete malou pomoc, seňorita,“ Polo přistoupil blíž a jeho prsty se dotkly ženiných odhalených lýtek zcela bez ostychu.

Neuniklo mu, jak služebná překvapeně vypískla a trhla sebou, ale zároveň se křečovitě držela v té pavoučí síti, aby neskončila ve vodě nebo ještě hůře, přímo na něm.

„Ruce pryč,“ syčela Madeline jako had, ale Polo odmítl poslouchat zdraví rozum, pohladil ty křehké ladné nohy od kotníků ke kolenům, palci přejel po jamkách za čéškou a cítil, jak se ženě dělá husí kůže. To ho naplnilo sebeuspokojením.

Madeline postoupila co nejrychleji nahoru, hrůza z osahávání byla kupodivu větší než strach o vlastní život.

Polo využil svého privilegia a celými dlaněmi se nyní dotkl ženiných stehen a jel pomalu výš jako ukázka toho, co by jí mohlo čekat, kdyby zůstala dole s ním.

Služebná prskala jako kočka a rychle dýchala vztekem. Nebýt toho, že nohy potřebovala k lezení, jistě by dostal nejednou do brady.

Vojákovi, ač mladému se ten dotek líbil, byl horký, jemný a dokázal by si na něho lehce zvyknout, snad už dokázal ocenit ten pocit dotýkat se druhého pohlaví, jak o tom fantazírovali ostatní námořníci z posádky, pomyslel si. Ne že by s nějakou ženou dosud ulehl.

„Z takové kůže by bylo dobré jezdecké sedlo nebo boty,“ vtipkoval a jeho konečky nenechavých prstů se dostaly téměř až k ženině pasu, než se vydaly zpět po bílých spodních naškrobených kalhotkách, než se zase dotkly kůže nad kolenem.

„Zvrhlíku, ty prase, muži a jejich nechutné představy,“ prskala Madeline a svíjela se jako had.

„Některé ženy taky nejsou svaté,“ utrousil Polo a tentokrát jeho ruce zmizely. Madeline si oddechla a snažila se soustředit na šplhání, když tu se jí mladíkovy dlaně přitiskly přímo na zadek, čímž ji pomohly se vysadit. Z toho šoku se málem pustila, ale na poslední chvíli se naklonila k lodi a uchopila provaz.

Polo se šklebil jako skřítek na ten zajímavý výhled, tentokrát si ho nepokrytě užil, ženiny roztrhané cáry sukně vlály ve větru a odhalovaly celé bílé spodní kalhotky i s kraječkami a každým detailem. Prostě tam stál a zíral nahoru s úsměvem od ucha k uchu a rukama založenými v pase.

O nějakou chvíli později Madeline někdo konečně nabídl pomoc a vytáhl ji přes zábradlí na palubu. Teď byla řada na Polovi, aby se vyšplhal, téměř čekal, že na něho bude ta siréna čekat s rapírem v ruce, a jakmile vystrčí hlavu, uřízne mu ji, proto jen opatrně nakoukl přes okraj. Diego mu naštěstí nabídl paži a on ji vděčně přijal, jakmile se však otočil, přes tvář ho pohladila Madeline.

„Už na mě nikdy nesahej, porc,“ ohrnula nos a vrátila se za záda své paní, které se teď věnoval sám zastrašující kapitán Salazar ne v právě přívětivé náladě, než je obě odkáže na ošetřovnu. Řezníkova představa hostitele v této chvíli byla napjatá, viděl to každý, kdo ho znal. Nabízel ženám útěchu a morální podporu, což se od něho očekávalo, zatímco byl myšlenkami jinde.

„To asi nebyla lichotka, co?“ zamumlal Polo a třel si štípající tvář.

Diego se rozesmál, „to tedy nebyla, amigo.“

*************************************************************************************************************************

„Hlášení,“ rozkazoval kapitán o pár minut předtím směrem ke svému důstojníkovi, který se právě vrátil ze své mise na pobřeží. Toužil po detailech. Jen co se tato slova donesla až k Santosovi, okamžitě se prodral posádkou kupředu, aby se mohl pochlubit svým nepopiratelným úspěchem.

„El Capitán, hlásím, že pláž byla vyčištěna a nikdo živý se odtamtud nedostal. Zneškodnili jsme jak pirátskou posádku, tak všechny případné zásoby. V této zátoce nějaký prašivý bukanýr už jen tak nezakotví,“ hlásil důstojník v pozoru a jeho hruď se dmula pýchou.

„Neměl jsem o vašem velení pochyb, Santosi, z pevniny doopravdy nevystřelilo ani jediné dělo. Skvělá práce,“ přikývl Salazar uznale.

Santos ze všeho nejvíce připomínal psa, který očekává od svého pána podrbání za uchem s hřejivým pocitem vlastní nadutosti.

„A to není vše, pane,“ radostí skoro až povyskočil a rukou začal kamsi mávat k sobě. Po chvilce jeho pohyb přivábil osobu, která dozajista nepatřila do posádky Tiché Marie.

„Dovolte, abych vám představil…“ najednou si uvědomil, že vlastně netuší, jak se zachráněná lady jmenuje.

„Claudie Florance, kapitáne,“ skočila důstojníkovi do řeči a podala kapitánovi svou ruku. Ten ji ale nepřijal, což se vymykalo společenským konvencím, překvapilo ji to, ale byla tak vyčerpaná, že to na sobě dala znát jen mírným nakloněním hlavy. Nejspíše by to vzala jako osobní urážku, kdyby kapitán nezakročil.

„Omluvte prosím mé způsoby, ale nehodlám svou rukou od prachu ušpinit takto jemnou pleť. Jsme na válečném tažení, takže musí některé zdvořilosti stranou, madam,“ věnoval Claudii tak alespoň malou úklonu, čímž svůj poklesek napravil.

Florance se na něho usmála, i když si evidentně potrpěla na vybrané chování nehledě na okolnosti, „jistě, bude dost příležitostí k nápravě, kapitáne.“

Salazar přešel poznámku bez odezvy, jako by neměl zájem o ty řečené příležitosti nebo spíše strávený čas. Ženy neměly na lodi co dělat, jakmile bude první příležitost, svých návštěvníků se rychle zbaví a vloží do povolaných rukou. Armando nebyl někdo, kdo by se hojně družil a hostil něžné pohlaví.

„Jste zraněná, madam?“ přešel rovnou k věci autoritativním tónem. Urozenou ženu taková přímá otázka trochu zaskočila, čekala alespoň nějaké představení či uvítání, netušila vlastně, ani kde se nachází vyjma toho, že ji ten mladík řekl, že jsou Španělé.

Claudiina sebejistota ji ale neopouštěla, hrdě zvedla hlavu a pravila, „těší mě vaše starost. Já i má služebná jsme v pořádku, samozřejmě díky vám a vaší záchranné akci. Jsem si jista, že…“ ženin proslov byl však rychle odříznut, což se jí také nelíbilo.

„Je dobré slyšet, že jste nepřišly k úhoně mezi těmi bezvěrci, avšak ošetřovna je nyní plná vojáků, kteří potřebují akutní ošetření, bude nutné vám propůjčit kajutu vedle ošetřovny kvůli vašemu případnému soukromí. A… služebná jste říkala?“

Salazar se otočil a svým orlím pohledem prohledával okolí, dokud opodál neuviděl další ženu v horším stavu, než byla zmíněná Francouzska. Rozhodně nebyl potěšen, kolik tohoto ďáblova plémě se v posledních dnech objevilo na jeho lodi. Tyhle dvě ale nepatřily mezi pirátskou chátru, ba naopak, zakusily pohostinnost korzárů na vlastní kůži, co jsou ta zvířata zač. Bylo tedy jeho povinností, postarat se o jejich bezpečí a následný návrat do civilizace.

„Dozajista jste obě unavené. Důstojníku,“ přesunul svou pozornost opět k Santosovi. „Dohlédněte na to, aby se zde obě dámy cítily co nejlépe, jak je to jen možné,“ vydal kapitán rozkaz, kterým se zároveň loučil se svým novým hostem.

Florance měla ze Španěla smíšené pocity. Na jednu stranu oceňovala starost o jejich bezpečí, ale na druhou jí svými způsoby připomínal spíše její předešlé věznitele s chladnou trpělivostí, která byla spíše vynucená. Vypadalo to, že o ně nemá nejmenší zájem, což ji samotnou mrzelo, ale pokud jí to zaručí bezpečí, nic proti jeho strohému charakteru neměla. Claudie se pootočila bokem, když ji tam Salazar nechal stát a ukázal jí záda, když spěšně odcházel.

Žena se tázavě podívala na důstojníka, kterého znala už z pevniny a zdvihla obočí, čímž čekala, že alespoň on jí věnuje více zdravého zájmu. Santos ale z takového rozkazu nebyl nadšen, spíše naopak. Nejen, že mu žena skočila do řeči a nebýt to před kapitánem, okamžitě by jí naučil slušnému vychování, především ale překazila jeho chvilku slávy, na kterou úpěnlivě tak dlouho čekal!

Doslova řečeno, měl chuť křičet do nebe.

„Hej, ty tam!“ křikl na jednoho ze svých mužů. Shodou okolností to byl zrovna Polo, který nabíral dech a obvazoval si rány. Nutno podotknout, že většina z nich byla způsobena dámskými nehty nikoliv čepelí, zato byly do krve. Když se k jeho uším dostalo důstojníkovo volání, okamžitě mu na mysli vyvstalo několik možných odpovědí. Svého života si ale vážil natolik, že se ani pro jednu z nich nerozhodl a bez jediného slova přiběhl na zavolání jako poslušný vojáček.

Santos si ho prohlížel, skoro jako by se mu na mladíkovi něco nezdálo. Po chvilce mu ale svitlo, „tebe si pamatuju, ty… máš moji zbraň, ne?“ Polo nahlas polkl a vzpomněl si na zdobenou pistoli, které jaksi scházelo to nejdůležitější a to kulka, s největší pravděpodobností na tom byla jako mušketa. Tento fakt ho mohl stát život a měl sto chutí to důstojníkovi vytmavit hodnost nehodnost, jenže chybějící náboj mu vlastně zachránil život a on by tu teď nestál nebýt právě Santose.

„Ehm… jaksi zůstala někde na pláži v zátoce,“ tiše špitl mladík. Bylo vidět, jak na Santosově tváři naskakuje namodralá žilka, ale vztek ho přešel kupodivu rychleji než obvykle.

„Kde že zůstala?“ spustil ledově se zaťatými zuby, aby vyvolal ve svém podřízeném co největší množství strachu, když se nad ním tyčil. Umění zastrašování se muréně poměrně dařilo. Polo se roztřásl jako osika a začal koktat jednu nesrozumitelnou omluvu za druhou.

„To si hezky odpracuješ, mladej… krom části přídělů se teď ujmeš těhle dos mujeres,“ ukázal prstem na dámy stojící opodál. „Postaráš se, aby jim tady nic nechybělo! Kajuta, oblečení, voda, jídlo… všechno, co si budou přát. A pokud zaslechnu jen jediné slůvko o nepohodlí, osobně si to s tebou vyřídím!“ zuřil Santos a vyvyšoval se nad ním jako krkavec, který by mu nejraději klobl do oka.

Z Pola vyprchala skoro všechna barva, tváře měl bílé jako mléko a důstojník stál u něho tak blízko, až se musel zaklánět dozadu, což nebyl právě příjemný pocit.

„Rozkaz, pane,“ přitáhl si pravici k čelu a zasalutoval jako správný námořník.

„Odchod, hned!“ zavelel Santos a s otočkou se vydal za důležitějšími povinnostmi. Polo chvilku stál jako mramorová socha, dokud za svými zády nezaslechl tichý škodolibý smích.

„To je mi teda hrdina,“ pošklebovala se Madeline.

Nemusel se ani otáčet, aby poznal, komu ten hlas patří. Moc lidí na palubě Tiché Marie se nemohlo pyšnit vysokým tónem s ostrým francouzským přízvukem, který mu lezl na nervy.

„Vaše záchrana byla poněkud nákladná akce, a pokud si dobře pamatuji, o zbraň mě připravil opravdu zákeřný nepřítel,“ hned opětoval Madelin její štiplavou poznámku, vlastně to byla její vina, že na pistoli úplně zapomněl a teď z něho Santos chtěl stáhnout kůži. Žena na palubě vážně přinášela smůlu.

Takový útok ale nebyl pro její ostrý jazyk žádným soupeřem. „Co je to pak za vojáka, když si nechá sebrat zbraň… která ani není jeho,“ vracela mu vše, co si dovolil, když předtím šplhala na loď.

Polovi chybělo opravdu málo, aby po ní skočil a hodil ji zpět přes palubu. Byl vyčerpaný, celé tělo ho bolelo, a ještě se měl nechat urážet od nějaké francouzské fuchtle?

„No tak, jsme velmi rády, že se nám zde dostalo bezpečí, a že se o nás postaráte zrovna vy,“ skočila do jejich přestřelky Florance s jemnějším diplomatičtějším hlasem. Madelin obrátila oči v sloup a opovržlivě si zívla na znamení nudy.

„Obě dvě,“ sykla na ní její paní, „samozřejmě, nebýt vás, tak tu teď nejsme,“ alespoň se pokusila o trochu upřímný tón. Florance to možná stačilo, ale Pola tím provokovala snad ještě více. I tak se ale neubránil malému pousmání, protože mu tento výstup více než připomínal jeho jednání se Santosem.

Jak jí sklaplo, říkal si v duchu.

„Pojďte tedy se mnou, lady, v podpalubí pro vás najdeme vhodné místo a určitě i něco mnohem důstojnějšího, například dámské šaty než ty zničené, které máte na sobě,“ dal si Polo záležet, aby zrovna poslední slova vynikla a zapůsobila zejména na tu méně zdvořilejší ze dvojice, když Madeline sjel pohledem, protože teď připomínala převážně divoženku, která se týden prodírala džunglí než jemnou francouzskou služebnou.

Florance se upřímně usmála, s kruhy pod očima zračící několika denní újmu se vydala určeným směrem svého průvodce. Těžko říct, jestli neuměla číst pod čarou tak jako ostatní nebo takové projevy jen ignorovala, nicméně Madelin celou zprávu zachytila velmi jasně. Věnovala tak mladíkovi pohled plný nenávisti a opovržení s nosem nahoru. Na Pola ovšem zapůsobila zcela opačným dojmem a vlila mu do žil novou sílu jako oheň.

„Tak prosím, až po vás, caballeros,“ pobízel obě ženy.

Na druhé palubě se nacházela opuštěná kajuta s dvěma sítěmi a dostatkem soukromí. Tam přesně měl Polo namířeno. Jakmile došly ke dveřím, s velkou pompézností otevřel dveře a s úklonou zval dvojici dál, jako tu nejvzácnější návštěvu. Jeho způsoby sice byly oceněny alespoň malým úsměvem, ovšem skromné vybavení kajuty už takový ohlas nesklidilo.

„Je to… snad dostačující, řekla bych,“ volila Florance poněkud střídmější slova. „Jak porcherie,“ poznamenala služebná s ohrnutými rty.

„Ale no tak, Madelin, trochu úcty. Tohle je válečná loď, budeme se muset… trochu uskromnit,“ otočila se k Polovi, jako by se za svoji společnici omlouvala. Na jejím bělostném čele se objevila vráska, která jako by kladla otázku: Tohle je opravdu pro nás? Nemáte něco trochu lepšího? Pro jakoukoliv ženu se nehodí spát v síti jako námořník.

Polo nejistě přešlapoval z místa na místo, opravdu rád by pro ty ďáblovy nevěsty nalezl něco důstojnějšího, především tedy pro Florance. Madelin by nejraději zavřel dolů do cely a zahodil klíč, jenže na lodi se moc pohodlnějších míst opravdu nenacházelo, dokonce ani kajuty důstojníků by dozajista nedosahovaly standardů, na jaký byly ženy zvyklé.

„To… to ale samozřejmě není všechno. Obstarám vám vodu, abyste se mohly omýt a nějaké čisté šaty. Nebojte se, bude o vás dokonale postaráno, jako v bavlnce,“ ubezpečil je Polo, „pokusím se promluvit s někým o vaší kajutě, ale nic předem neslibuji.“

Florance trochu váhavě vešla dovnitř a jako poděkování věnovala Polovi malé pohlazení po tváři. Ten se neubránil zardění, kdy mu zahořely tváře, ale všechna barva zase rychle vyprchala při pohledu na kyselý výraz Madelin. Té se dovnitř opravdu nechtělo o to více, když ještě musela projít kolem tak vlezlého vrátného. Polo jí kynul rukou, ať se neostýchá a následuje svou paní, u čehož se zároveň škodolibě smál od ucha k uchu.

„Pff,“ zvedla Madelin nos a bez jediného pohledu na toho drzouna se šla také ubytovat. Na to ale Polo čekal a rukou ji hezky popohnal jako husičku k rybníku. Vybral si k tomu tu nejoblejší ženskou část, kterou už si mohl předtím dostatečně prohlédnout a osahat. I přes sukni mohl cítit, že i s vyšším věkem jsou tyto partie stále pevné. Co ovšem tak pevné nebylo, byly nervy služebné. Ta doslova nadskočila a bez váhání vlepila nenechavci druhou facku. Na tváři se mu tak rozléval pěkně zarudlý obtisk.

„Ty jedna…“ spustil Polo, ale v tu chvíli se jeho směrem otáčela opět Florance. Zřejmě neviděla počínání ani jednoho z nich, ale podivný zvuk přilákal její pozornost. Toho hned využila Madelin, která zopakovala stejné gesto jako předtím její paní. Něžně pohladila mladíka po tváři přesně v místě, kde se nacházel obtisk její ruky. „Taky jsem ti chtěla za nás dvě poděkovat, velmi… velmi si vážíme toho, co pro nás děláš,“ a celé to zakončila velmi nepříjemný zataháním za tvář.

Pola pálila celá půlka obličeje, ale nemohl s tím nic dělat. Jen stát jako fackovací panák a předstírat, jak moc mu je takové pohlazení příjemné.

„Potěšení na mé straně,“ stiskl zuby a pokusil se opětovat lichotku, když Florance viděla jejich počínání, radostí doslova zatleskala.

„Jsem moc, moc potěšena. Já věděla, že dokážete odsunout vaše předešlé nešvary stranou, a nakonec se spřátelíte,“ zvolala.

Oba dva si vyměnili krátký pohled a asi poprvé byly jejich pocity zcela totožné.

Tak to nikdy, znělo každému v hlavě i přesto, že se oba na Florance culili jako největší přátelé na světě. Jen co se opět otočila, Polo i Madeline se od sebe s neskrývanou dávkou odporu odtáhli.

„Apportez de l'eau,“ štěkla po něm služebná.

„Bohužel, pokud máte přání, budete muset použít nějaký lidský jazyk,“ sledoval jak její jindy, tak bělostná tvář rudne vztekem.

„Tu vodu! Kterou jste sliboval, pauvres,“ poslední nelichotivé slovo zavrčela potichu.

„No vidíte, ani to nebolelo,“ a v zájmu svého zdraví udělal Polo krok zpátky. Ještě věnoval oběma ženám krátké rozloučení a odběhl pro ně sehnat trochu vody a nějaké čisté šaty.

Dobrá zpráva, teď si postupně budeme užívat kapitána Salazara o něco více, už jsme tak nějak nastolili potřebnou atmosféru a teď se budeme věnovat vývoji postav a hned tu máme zase jednu novou a to je důstojník Antonio Moss. Tohoto mladého muže mám moc ráda, jeho herec má takové hravé charisma, tmavé kudrnaté vlasy, snědá pleť, hezká tvářička, která láká ženy. Určitě ho někdy uvidíme hrát na loutnu nebo zpívat, rozhodně tam nějakou tu scénu dám s tímhle hezounkem.

No a tím máme skoro všechny důstojníky, ještě musíme trochu přiblížit Magdu, ale k tomu se dostaneme. Snad jsem tedy na žádného nezapomněla, máme tu:

Guillermo Lesaro

Diego Santos

Miguel Magda

Nico Cortéz doktor

Antonio Moss

Pokud tu někdo chybí, napište, zapojím ho do děje :D

Kapitola 16.

Záchrana

Pozor

18+

Mezitím na horní palubě důstojník Santos opět hledal toho nejdůležitějšího muže na lodi. Tentokrát jeho kroky ale nevedla hrdost nebo touha po dalším boji, nýbrž hamižnost. V hlavě mu znělo jediné slovo „odměna.“

Vyškrábal se až na kapitánský můstek, kde Salazar pevně držel kormidlo, tam se pokusil získat kapitánovu pozornost.

„El Capitán, mohu s vámi ještě hovořit? Por favor,“ mluvil na něho až nezvykle rozvážným tónem.

Salazar byl překvapen, že se jeho poslušný pes vrátil tak rychle. Několik mužů, se kterými mluvil, poslal pryč a obrátil svoji pozornost k důstojníkovi.

„Splnil jste daný rozkaz?“ začal bez váhání. Rozhodně chtěl předejít nepříjemnostem ze strany nových pasažérů a obhajovat neposlušnost své posádky.

„Ano, jistě, o ty dámy bude nejlépe postaráno,“ přitakával Santos a přemýšlel, jak co nejobratněji stočit téma kýženým směrem.

„Takže… ještě něco máte na srdci, důstojníku, nebo chcete ztrácet můj čas?“ nadhodil Salazar sám udičku s mírnou nevrlostí.

„Pokud mohu… vím, že tažení stále pokračuje, ale jestli mohu být tak smělý. Předtím byla zmíněna jakási… no… odměna,“ ukazoval Santos své diplomatické dovednosti, kazila to jen vychytralá jiskra v jeho oku.

„Ach tak,“ neubránil se Salazar malému pousmání, i když byl spíše známka opovržení než pobavení.

„Drahý Santosi, velice si vážím vašich vojenských dovedností a v nadcházející bitvě počítám s nasazením všech vašich sil a v případě nutnosti i života, ostatně jak je to v přísaze, kterou jste složil Královskému námořnictvu.“

Santos měl sice ohledně svého života jiné plány, ale hnán touhou po odměně hrdinně pokyvoval hlavou a salutoval jako by měl dostat medaili od krále.

„Nicméně od pronásledovaných lodí nás dělí minimálně hodiny, možná i dny, proto v zájmu opětovného nabrání vašich sil… myslím, že si odměnu zasloužíte,“ vytáhl Salazar z kabátu malý kovový klíč.

„Patří k zadržovací cele na spodní palubě, vše, co tam najde, můžete využít dle své libosti,“ hodil klíček Santosovi, který ho sice chytil, ale úplně nechápal, co tím kapitán myslí.

„Děkuji, kapitáne, velice děkuji za vaši přízeň,“ snažil se vyjádřit své pocity důstojník a získat co nejrychleji svolení se vzdálit.

Salazar znal dobře mužovu hrabivou povahu, takže ho odbyl jen mávnutím ruky a více už svému důstojníkovi nevěnoval pozornost. Ten se okamžitě rozběhl zjistit, co ho v podpalubí čeká za bohatství...

*************************************************************************************************************************

Diego Santos nechal únavu někde na palubě, když rychle scházel v brzkém ránu do podpalubí. Skoro proklel stavitele, že zadržovací místnost byla v nejnižším patře. Jako pes, který jde po stopě krvácející zvěře, tak se on blížil vpřed s jasným cílem. Chamtivé myšlenky se mu předháněly o pozornost.

Co jen mohlo být v zadržovací místnosti? Nějaký poklad? Nějaká cennost? Co je ta speciální cena, o které se kapitán zmínil? Bylo to lákavé tajemství a on tušil, že ho nezklame. Přeci jen, kapitán nikdy nic takového nenabízel, nezískával si své muže dary, nebyli to žoldáci. Co to tedy mohlo být? Třeba tam byla celá truhla drahých kamenů nebo mincí, za které by si koupil velký dům i s pozemky, a pak by nemusel nikdy vstoupit na žádnou loď a nasazovat krk za svou zemi. Znělo to logicky, dát truhlu jako cenu do zadržovací místnosti, aby nikdo jiný neviděl, co to je a nemohl tak závidět a reptat nebo dokonce mu cenu ukrást. Ne, že by Santos mužům v posádce nevěřil, byli to čestní muži, někteří z dobrých rodin, jiní dlouholetí spolehliví námořníci a kapitán by nepřibral na loď někoho pochybné minulosti, přesto závist v člověku mohla probudit silné emoce. Možná mu odměna dá zapomenout a vynahradí ztracenou pistoli, kterou mu ten kluk tak hloupě ztratil. Diego měl sice pořád zášť v hrdle, ale myšlenky na poklad odsunuly všechno stranou jako mávnutím kouzelného proutku.

Pevně stiskl kovový klíč ve zpocené dlani a uvědomil si, že už stojí právě před tou místností, za jejichž dveřmi se mohl ukrývat celý svět a sláva, kterou si mohl koupit, když ale otevřel dveře, čekalo ho velké překvapení. Jakmile se dveře otevřely dokořán, pohlcen zlatou horečkou natahoval krok, ale nikde nebyly kopce zlata, žádná truhla ani talíře plné drahokamů či podnosy zlatých nugetů. V tu chvíli ho zasáhlo neskutečné zklamání i vztek zároveň jako by byl ten největší hlupák široko daleko a naletěl na řezníkův podivný smysl pro humor. Nevěřil tomu, že by ho Salazar obelstil, a pak si náhle všiml pohybu.

Něco bylo pod pokrývkou na posteli, která byla vyboulená, jako by pod ní bylo něco schovaného.

Několika kroky byl u postele, chytil peřinu oběma rukama a prudce ji odhodil nebo se o to alespoň netrpělivě pokusil. Nešlo to, trhal za ní, ale jako by ji něco drželo.

„Co to u de todos los santos, znamená?“ zavrčel a všechny svaly měl napjaté, jak bojoval s látkou. Čím víc s ní cloumal ze strany na stranu, tím se z rohů začaly objevovat prameny vlnitých zrzavých vlasů, které se kroutily jako hadi, až trhl opravdu silně a látka se roztrhla, kolem byl rázem oblak bílého peří, až kýchl.

V koutcích očí ho zaštípaly slzy, když hrubě zanadával.

Zpod roztrhané duchny vykoukla ženská hlava, aby zjistila, co se děje, a kdo je na druhé straně a snaží se k ní tak neurvale probojovat.

Velké modré oči nahlédly přes okraj, v moment, kdy viděla známí obličej plný nelibosti. Hyppolita věděla, že je něco špatně, kupodivu jako by si to stejné říkal i důstojník Santos.

„Co jsi zač ženská, a co tu děláš?“ zeptal se nevybíravě a popadl zbytek pokrývky a vytrhl ho Hyppolitě z prstů. Zalapala po dechu při ztrátě jediné své ochrany, kterou měla. Bílé peří se z duchny ještě více rozsypalo a rozvířilo vzduch, ale teď ji viděl jasně. Ležela jen v bílé volné košili a černých kalhotách, které byly totožné s jeho vlastními. Košile do nich byla zastrčená a ukazovala tak ženin štíhlý pas a objem bohatých předností, ale Santos teď viděl rudě, než aby vzal v potaz, že by se měl chovat k dámě slušně.

„Neumíš mluvit? Řekl jsem, co tu děláš?“ zvýšil hlas.

Hyppolita polkla, jednou, dvakrát, třikrát a netušila co říct. Co kdyby ale ze sebe udělala oběť? Přeci jen, kdyby Santos věděl, kdo je, neptal by se. Otázkou bylo, co tu dělal on a kde vzal klíč?

„Jsem vě… jsem kapitánův tajný host,“ vyhrkla rychle, „a právě jsi mi zničil pokrývku, nemysli si, že ti to projde tak lehce bez trestu,“ našpulila rozzlobeně rty a vysílala k němu nepříjemné pohledy, které ho měly odradit a donutit odejít.

Santos byl zmatený, únava na něm pracovala, ale nebyl v žádném případě hloupí.

„Slovo host se dá vyložit mnoha způsoby, ženo, navíc, mám ti věřit, že by tě vzal kapitán sebou na plavbu? O tom pochybuji. Něco takového je neslýchané. Nebo…“ přemýšlivě se nad ní naklonil, až se co nejvíce vtiskla do slamníku pod sebou.

„Nebo co?“ štěkla na něho drze Hyppolita.

„Nebo si tu celou dobu schovával děvku pro své vlastní potěšení,“ ušklíbl se opovržlivě. „Mám ti snad věřit, že někdo jako Armando Salazar poruší své vlastní rozkazy a pod zámkem tu drží několik měsíců ženskou, aby si tu s ní užíval každou noc? Kdyby to nebyl někdo jako on, možná bych tomu věřil, ale nejsem idiota. Nebo tu nejsi pro jeho potěšení ale nás ostatních?“

Hyppolita nemohla uvěřit tomu, co říká, s jakou drzostí se mu lesknou oči, jen představa, že by sloužila jako panenka na hraní celé posádce, byla tak odporná, že se jí chtělo křičet.

„Jsi nechutný, takové chování nestrpím, jsem počestná žena,“ vycenila bojovně zuby a mračila se na něho jako harpie.

Santos si posměšně odfrkl na ten hraný odpor, byl tak naštvaný, že tu místo zářivého pokladu najde nějakou prodejnou holku nebo by jí měl říkat, kapitánova coura?

Opravdu byla kapitánova a teď mu ji zapůjčil? Myslel si, že by po tomhle snad mohl toužit? Ne, určitě ne. Proč by se někdo jako Salazar chtěl dělit, navíc, někdo jako on jistě nepreferoval použité zboží, i když hezké a mladé. Co si pamatoval, nikdy ho neviděl v přístavišti večer opouštět loď nebo zacházet do nějaké pochybné uličky, či vykřičeného domu, takovým místům se vyhýbal. Měl železnou vůli a jisto jistě nepotřeboval uvolnění jako jeho muži po měsících odloučení od ženské jemnosti a pohlazení.

„Tak nechutný? Opravdu? Kde tě našel, holka? V přístavišti Ponta Delgara? Santa Cruz das Flores nebo Sainte-Luce?“ vyjmenoval každý přístav, který navštívili během své dlouhé cesty, a prokládal to sarkasmem, do očí se jí vysmíval.

„Nejsem žádná děvka, ty nechutný tupče,“ zavrčela Hyppolita uražena takovým otřesným chováním a odvážně se napřáhla, aby mu dala facku, ale manévrování vleže nebylo právě nejlepší, a tak měl Santos dost času na to, chytit ženě zápěstí a pevně sevřít až sykla bolestí. Důstojník jedním kolenem poklekl na postel, aby měl lepší stabilitu a už se natahoval po ženině další ruce, když se zvedla do sedu a zakousla se mu do ruky jako lvice.

Obě řady jejích zubů se pevně zabořily do Santosovy paže, kde ji nechránil kabát.

S řevem ji pustil a Hyppolita jako had vyklouzla z postele kolem něho k otevřeným dveřím.

„Perra sucia! Criatura resbaladiza!“ nadával Santos, ale i když ho kousnutí bolelo jako samo peklo, dočista ho probudilo z únavy zpátky do bitevní pohotovosti. Stejně rychle zareagoval jako ona, jakmile se Hyppolitiny bosé nohy dotkly země. Chytil ji rukama těsně pod rameny a přirazil s jedním dlouhým krokem k boku lodi vedle lůžka, až vykřikla.

„Kde je moje odměna, kde je můj poklad? Schovala jsi to někam?“ křičel na ni nerudně.

„Nevím, o čem to mluvíš, nic tu není, možná sis spletl dveře,“ zareagovala rychle a trhala sebou, jenže ji držel pořád přimáčknutou u zdi a tlačil se na ni, aniž by se jinak dotýkali. Rukama ji svíral, jako by to byly okovy a držel je podél jejího těla, aby s nimi nemohla bojovat.

„Ptám se naposledy, kde je odměna, kde jsou mince?“ teď už Santos vysloveně zuřil a začalo mu docházet, že byl skutečně napálen. Kapitán ho odbyl, udělal z něho naivní ovci, nechtěl mu dát žádnou odměnu, jen si měl užít s nějakou nájemnou prostitutkou, za kterou nemusí platit. Jeho zuby skřípaly, jak se třely o sebe a jeho tvář byla rudá vzteky z toho mlžného oparu zlaté horečky, když konečně prohlédl. Stejně tak si mohl nechat nasadit rohy a nechat si říkat vůl. Bylo jen oprávněné, že si teď na ní vylije vztek. Nebylo to právě to, proč ho sem kapitán poslal?

„Nemám žádné dublony, nemám zlaté šaty ani perlové náhrdelníky,“ vrčela zpátky Hyppolita a zmítala se, cloumala hlavou a její hříva ohnivých vlasů se přelévala ze strany na stranu, mezi prameny měla zapíchané bílé peří, ne že by na tom byl Santos lépe.

„Dobře, pokud nemáš nic, pak je jediný důvod, co bych tu mohl dělat,“ ušklíbl se ve vzteky zrudlé tváři důstojník.

„Je mi líto, ženská, pokud ti kapitán slíbil alespoň měšec dublonů za diskrétní služby, ode mě neuvidíš ani cent,“ procedil skrze zuby.

„Jestli na mě sáhneš, budu křičet a někdo přijde,“ varovala ho a mrkla na dveře, zato on se jí vysmál do tváře.

„Nikdo nepřijde, všichni jsou nahoře a připravují se na pronásledování dalších lodí, provádí údržbu a ti, kteří připluli z pevniny, spí dost tvrdě, aby všechno ostatní ignorovali. Nevzbudila by je ani střelba, natož tvůj křik nebo sténání…“ provokoval Hyppolitu a ona ho kopla do nohy.

„Tak dost, dochází mi trpělivost s někým tak ubohým jako ty, nebraň se a bude to pro nás oba příjemnější,“ zavrčel Santos nevybíravě, a když ho chtěla kopnout podruhé, nepostřehla ani, že ji pustil a vrazil jí facku, až otočila tvář ke straně. Bylo to jako prudký náraz větru do plachet.

Tvrdé chlapské prsty jí ihned mačkaly bradu, jako by tam chtěl nechat svůj hrubý otisk. Žena cítila, jak se jí pod spodní ret zarývá bříško jeho palce, když ji donutil zaklonit hlavu a trhnout hlavou zpátky. Přes obličej měla pár zachycených pramenů vlasů, vypadala divoce, když se na něho s nenávistí koukala přivřenýma očima.

„Já tě znám, někde už jsem tě viděl…“ Santos nedůvěřivě zúžil oči do malých štěrbin jako ještěr, když ji studoval a snažil se ji přiřadit k těm desítkám tváří, které kdy znal.

Hyppolita chtěla hlavu z jeho sevření vytrhnout, ale on jí naklonil více dozadu, až se zadní část její hlavy nepříjemně setkala se dřevem, bolestí zasténala, když jí vystřelila bolest do lebky.

„Ano, znám tě… nevrť sebou,“ přikyvoval a snažil si vybavit mlhavé vzpomínky. „Prádelna, ten námořník, který měl oficírskou uniformu, je to tak? Ano, je že?“

Hyppolita zamručela a neřekla mu nic, ale mlčení bylo dostatečným přiznáním.

„Co by někdo jako ty dělal s uniformou? Už tě omrzela tahle cela? Alespoň vidíš, že producírovat se v oficírském mundůru ti nesvědčí. Co takhle nemít na sobě vůbec nic a prokázat trochu vstřícnosti? Mohl bych pak zapomenout i na to kousnutí, perra descarada.“ Poslední slova jí zašeptal blízko krku a jeho odporný horký dech jí cestoval k uchu. Shledala to nepříjemně odporným.

„Jedině ve snu, ty násilný osle,“ prudce se nadechla a poslepu dupla, poprvé se její pata setkala jen se dřevem, což nebylo příjemné, ale pak už se konečně strefila do Santosovy boty.

Důstojník zavrčel a zafuněl proti její kůži, když se ženina pata setkala s jeho prsty u nohou. Evidentně nestála o jeho náklonnost, ale právem mu tohle dostaveníčko patří, a on ji využije podle chuti. Tak, aby ji udržel na místě, přitiskl se na ni vlastním tělem, čímž brunetu zbavil dechu.

Hyppolita byla uražena, znechucena a už po sté proklínala kapitána Tiché Marie všemi pohanskými jmény. Nikdy by neočekávala ani v nejmenším to čeho se právě dopustil. Byla to nezapomenutelná křivda, která byla jako řezná rána nožem a sůl do otevřené rány, ráda by mu ten nůž právě teď vrátila se vší vstřícností. Nejen, že z ní udělal piráta, teď z ní ještě udělal děvku a předhodil ji jako grilované maso své posádce. Bylo to nechutné, nestoudné a vůbec cokoliv co by od kapitána Španělské armády očekávala, ať shoří v pekle! Nesnesla, aby ji někdo z těch mužů osahával nebo ještě hůř. Nikdo na to neměl právo. Jen byla škoda, že otisk jejích zubů měl Santos a ne Salazar, určitě by mu slušel daleko více. Jak se však z této nevýhodné situace dostat? Má se jen tak nechat znásilnit?

Něco takového nepřicházelo v úvahu, bude bojovat do posledního dechu, dokud v ní bude i byť jen malý plamínek hrdosti.

„Už jsi změnila názor, ženo?“ mužův hlas zhrubl, když vdechoval její vůni, když ho začala ovládat. Rozprostřela se mu po těle jako dotek motýla, cítil vzrušení z toho, jak ji držel, jak ji tvrdě tlačil do dřevěného boku lodi a uplatňoval nad ní svou mužskou sílu.

„Nikdy,“ zakňučela Hyppolita a další Santosův hmat jí ukradl dech, když se jeho ruka přilepila na ňadro jako by na ní byla smola, ale byl to spíše pot, prach a zaschlá krev. Tenká bílá bavlna její košile byla však jen slabou bariérou a on si ten dotek vychutnal se vším všudy. Prso bylo horké a tvárné. Rozprostřel prsty a pevně stiskl. Dostalo se mu nepříliš ochotné odezvy, spíše to byly urážky z těch plných červených rtů přímo před ním.

„Na děvku jsi příliš hezká, ale nemusí to být pravidlo,“ hlas byl ještě o oktávu hrubší a nedočkavý. Proč nevyužít příležitosti, když se nabízí a utopit v ní svůj vztek z nespravedlnosti. Však o svůj podíl za zásluhy nepřijde, ale teď se pobaví s la puta del capitán. To Santosovi vykouzlilo děsivý sadistický škleb na tváři, když si vychutnával po hmatu mladé pružné tělo.

Důstojník cítil, že se ho snažila jednou volnou rukou odstrčit, tlačila mu do ramene, ale odmítl se hnout, druhou paží ji stále držel, ale aby ukázal kapitánovi, až s ní znovu bude sdílet lůžko, kdo s ní byl předtím, otevřel pusu a zakousl se jí do prohlubně mezi krkem a ramenem, kde byla kůže citlivá a tenká. Hyppolita trnula hrůzou, k čemu se schylovalo. Obtěžující doteky byly ohavné, vůbec v ní nevzbuzovaly touhu ale odpor, silnou nechuť, ze které se jí točil žaludek. Tohle přeci nemůže připustit ale, ať se snažila o jakýkoliv odpor, Santos byl prostě silnější, nehnula se z místa. Když se rozhodla, že mu začne pronikavě ječet do ucha a ohlušit ho, stalo se něco, co nečekala. On se do ní zakousl jako žralok, žádný milenecký polibek nebo hravé štípnutí. Tohle bylo skoro kanibalistické a bolelo to.

Tělem jí projela palčivá tupá bolest, když do ní ponořil zuby, uvědomoval si vůbec, že trpí, že je to stejně živá bytosti jako on a že to bolí? Zkroutila se pod ním, vykřikla. V koutcích očí se jí tvořily slzy nad takovým skandálním chováním. Vážně jí chtěl ublížit, ne si s ní jen užít, co když ji po tom všem chladnokrevně zabije? Co když ho sám kapitán poslal ukončit její život, protože si nechtěl špinit ruce?

Hyppolity se začala zmocňovat hrůza spojená s panikou a nebylo to kvůli tomu, že si Santosova ruka našla cestu skrze výstřih za košili na holou kůži. Sevřel její ňadro a ona se několikrát otřásla naprostým odporem, když ji hladil a nepříjemně mačkal jako by neznal svou sílu nebo ji dokonce trestal za nějaký hřích. Dokonce chytil její bradavku a tahal za ní.

Drtivá síla stisku zubů trvala nekonečně dlouho, aby tam nechal svůj otisk, znamení ďábla jako ohavnou červenou značku, než se odtáhl a spokojeně se olízl. Možná ochutnal i její krev. Mužův červený spodní ret ji tak vyděsil, že na něho celá zmrzlá zírala jako jehně před porážkou, a když se k ní začal přibližovat k polibku, zvedla ruku.

V návalu svého zoufalství začala škrábat, několikrát přejela po Santosově obličeji nehty, dost hluboko, aby mu udělala památku jako on jí a aby ji pustil. Důstojník se ihned chytil za tvář a předklonil se v bolestech, hrdelně křičel a nazýval ženu před sebou odpornými jmény, která by dáma znát neměla, ale Hyppolita na nic nečekala. Jako šíp vystřelený z luku se rozeběhla k pootevřeným dveřím. Vůbec ji nenapadlo, v zadržovací místnosti Santose zamknout. V její hlavě bylo zcela prázdno, jediné, na co myslela, byl zoufalý útěk. Vystřelila ven a ramenem narazila na protější stěnu chodby, jak nechtěla zpomalit. Za zády na ni ten ničema křičel, ať se vrátí, jinak toho bude litovat.

Neudělala to, běžela po chodbě, když ze schodů někdo vešel do stejné chodby a ona do něho málem nenarazila.

„Co se to tu u všech santos angeles děje?“ zahartusil starý muž, který se šel právě věnovat své práci. Vrásčitá přísná tvář se na ni mračila, ale Hyppolita toho muže nemohla potkat v lepší čas.

„Seňore Vargasi, prosím, pomozte mi,“ žadonila plačky a vlastně nečekala, že se dočká nějaké reakce od někoho, jehož charakter se točil výhradně kolem zlata, ale když se do ní zabodly ty hluboké černé oči, pocítila zvláštní útěchu, jakou nečekala. Ty až moc pozorné oči si ji prohlížely, než se zastavily na jejím krku a na krvavém otisku.

„Co se stalo, dítě, proč jsi tak hanebně oblečena do mužských šatů a co…“

Ze dveří zadržovací místnosti se vypotácel důstojník Santos s kloboukem nakřivo, jednou dlaní si zakrýval tvář, na bradu mu steklo pár kapek krve, rty hrůzně zkřivené horečnatým vztekem, který si potřeboval na někom vybít. Jakmile se rozhlédl a zahlédl dvojici u paty schodiště, vydal se rychlým krokem přímo tam jako predátor rozhodnutý zardousit svou kořist.

„Napadl mě, seňore Vargasi, je jako nepříčetné zvíře,“ rty se Hyppolitě chvěly od pláče, který možná byl z části hraný, ale jak se bolest vpíjela do každé její buňky, už se stával opravdovým.

Kostnatá ruka ublíženou ženu uchopila a posunula ochranitelsky za záda. Seňor Vargas se narovnal do celé své výšky, až zřetelně slyšela zapraskat několik obratlů.

Starý muž si poté dal ruce v bok, tmavý oděv se kolem něho rozprostřel, takže to vypadalo, jako by se natřásal krocan, aby vypadal větší. Černý hábit kolem něho splýval, až vypadal jako sama smrt, tvář tvrdou jako soudce při vynesení rozsudku nad nejtěžším zločinem.

„Máš nějaké ospravedlnění, důstojníku Santosi, k takovému činu?“ zahřměl starý muž obviňujícím tónem, jako by káral svého studenta.

Hyppolita se schovávala vzadu jako vyděšený králík a přidala pár vzlyků.

Důstojník se zastavil tři metry před nimi uprostřed chodby a odtáhl ruku z tváře, červené rýhy mu protínaly celou pravou stranu obličeje jako tenké rány bičem.

„Seňore Vargasi, ta žena je děvka, ona…“ začal se vší svou záští útočit, ale starý muž jej rázně přerušil.

„Měl byste se stydět, ať by toto dítě bylo nebo nebylo tím, čím říkáte, nezaslouží si takové zacházení a urážky od žádného muže.“

Santos zrudl vztekem ještě více, ruce zatnuté v pěsti jako kladiva, „podívejte, co mi udělala s obličejem, zasloužila by daleko větší trest,“ syčel se zatnutými zuby.

„Máte za zlé této ženě, že se snaží bránit před hrubiány? Evidentně o vaši pozornost nemá zájem. To kousnutí na krku si asi sama nezpůsobila, důstojníku Santosi. Ženy nemají takovou sílu jako my, ale stejně jako každý jiný tvor bojuje o přežití. Měl byste se stydět za své chování a věřte, že to nenechám bez povšimnutí. Ať už se na tuto loď toto dítě dostalo jakýmkoliv způsobem, vaším úkolem by mělo být chránit tuto duši, ne ji vystavovat úhoně a strachu. Vaše chování je politováníhodný přestupek, vezte, že si osobně promluvím s kapitánem a teď odejděte, doprovodím tuto ženu osobně na ošetřovnu.“

„Co se to tu děje?“

Všichni tři se otočili ke schodišti, kde stál Lesaro. Nikdo ho neslyšel přijít.

Hyppolita odvrátila tvář zpátky k Vargasovím zádům a jen stěží odolala vpadnout Guillermovi do náruče a brečet, raději se kousla do rtu a udusila v sobě vzlyky.

Lesaro udělal poslední krok, dokud nestál několik stop od Hyppolity. I on si zachoval vážnou tvář, i když ho bodal osten strachu a rozhořčení z toho, když se na něho jeho malá schovanka zahleděla jen koutkem oka. I v šeru chodby viděl jeden potůček slz a stálo ho velké úsilí nepoložit dlaň na ženino rameno a neotočit ji směrem k sobě a chlácholit ji.

Otázkou bylo, co se tu u všech ďáblů stalo?

„Seňore Vargasi? Santosi?“ Oslovil oba muže tázavým tόnem a nechal na nich, kdo se ujme slova.

„Došlo tu k vážnému přestupku kázně, první důstojníku Lesaro,“ mlaskl nespokojeně starý muž, který byl celou záležitostí nejvíce pohnut a žádal po spravedlnosti.

„O jaký přestupek se jedná?“ udělal Guillermo dva kroky vpřed a vyhlížel jako žulová skála, pevný a neústupný k vážné situaci.

„Není to nic, o co by ses měl starat, Lesaro,“ odbyl ho Santos, nevraživým tónem a naznačoval mu, ať vypadne.

„Důstojník Santos postrádá základní ne-li všechny mravnostní a společenské zásady a evidentně neví, jak se chovat k ženám, za mých mladých časů by něco takového bylo neodpustitelné a muže by to stálo jeho hodnost i mnohem víc,“ zvýšil hlas seňor Vargas, „ale pochybuji, že by tato mladá dáma toužila po sňatku s takovým violento grosero.“

Hyppolita se odporem roztřásla, z té hrozné představy jí bylo špatně, ještě chybělo, aby ji za toho surovce provdali, protože ji chtěl znásilnit, ne, to by Lesaro nedopustil.

„Byla nějakým způsobem porušena vaše čest, slečno?“ Obrátil se k Hyppolitě Lesaro jako by ji neznal, ale ať se snažila sebevíce skrýt, co bylo zjevné, jeho bystré oko našlo něco, co mu vlilo do žil tekutý oheň, který mu pálil duši. Jen se silným sebezapřením zachoval ledový klid.

„Ne, důstojníku, nebyla,“ sklonila poníženě hlavu a polkla pod takovým výslechem, rukama si hrála s vlasy, snažila si je urovnat přes rameno, aby nebyl vidět krvavý otisk zubů, který se mu hnusil, ale škoda už byla napáchána.

„Dobře, doprovoďte slečnu na ošetřovnu, seňore Vargasi, pan Cortéz se jí ujme a ošetří, děkuji za vaši pomoc v této záležitosti, dál se o to již postarám sám,“ přikývl stroze Lesaro směrem na černě oděnou postavu.

Dlouhé roucho zašustilo, když se starý sup otočil a s úctyhodným držením svého vychrtlého těla pokynul Hyppolitě nahoru do schodů, jeho kostnatá ruka ji přidržovala za zády jako by měla co nevidět omdlít. Ač vystupoval s nepříjemným zevnějškem, byl ochotný se za ni nečekaně postavit jako otec, jehož dceři bylo ublíženo a ona za to byla neskutečně vděčná. Někteří lidé byli vskutku překvapiví a s dobrým srdcem. Nebýt pana Vargase, který se důstojníka Santose nebál, mohla dopadnout daleko hůře. Nepochybovala o tom, že by ji za vlasy dotáhl zpět do zadržovací místnosti.

Hyppolita se naposledy ohlédla přes rameno na Lesara, který ji doprovázel s omluvným pohledem jako by to celé byla jeho vina, ale jakmile mu cestu zastoupil stín jejího ochránce, obrátil pohled zpět na důstojníka Santose.

Stačilo několik kroků, aby si byli muži tváří v tvář.

„Chci vysvětlení, teď hned, Santosi,“ poručil tvrdě. Rty ve vodorovné lince nepříjemnosti. „Obvinění, které podal seňor Vargas, jsou závažné porušení kázně.“

Santos se na patě uraženě otočil a odešel k otevřeným dveřím zadržovací místnosti. Lesaro si myslel, že ho muž bude pošetile ignorovat, ale o pár chvil se vrátil a něco zvedl v ruce, aby mu to ukázal.

„Vidíš tohle? To mi dal kapitán a řekl, abych si vzal svou odměnu. Myslel jsem, že tam bude něco zvláštního například truhla zlata za dobře odvedený úkol. Salazar nikdy nikomu nedal žádnou cenu za vítězství jen podíl jako ostatním. Byl jsem zvědavý, a co na mě nečekalo, Pandořina skříňka, jeho děvka. Nechápu, jak se mu podařilo sem tu ženskou dostat, ale jinými slovy mi sdělil, abych si s ní dělal, co chci,“ pokrčil rameny.

Guillermo nevěřícně hleděl na kovové ouško klíče, který Santos svíral ve své zuřivě zaťaté dlani, která se mu třásla.

„Takže jsi ji chtěl znásilnit?“ sjel druhého muže opovržlivým pohledem, „to odpovídá tvému charakteru,“ zavrčel znechuceně Lesaro.

Santos si odplivl a zkřivil tvář bolestí v podivnou grimasu hněvu.

„Kdybych to nebyl já, tak někdo jiný by jí roztáhnul nohy, neříkej mi, že bys tu příležitost nevzal nebo už jsi to udělal?“ nijak se neomlouval a Guillermo jím za to pohrdal a v tu chvíli Santos skončil na zemi.

Guillermova pěst se obtiskla do nepoškozené tváře důstojníka před ním, jednou stranou si dal o stěnu, než skončil na podlaze. Santos se zapřel rukama a pomalu se zasténáním vstal, z roztrženého rtu mu tekla krev.

„Takže mám pravdu, znáš ji, sí? Měl jsem to vědět,“ Diegova ruka se zvedla, ale ne k útoku, ale aby si otřel do rukávu kabátu krev i sliny. V šeru měly jeho oči nemocný lesk plný zášti.

„Držíte si tu s kapitánem děvku,“ odfrkl si jako by to byla nadávka.

„Kdyby to byla prostitutka, jak říkáš, nebránila by se ti, bastardo,“ zvýšil hlas Lesaro a položil dlaň na svůj rapír, vážně měl chuť důstojníka před sebou probodnout skrz na skrz, ale hořící emoce nebyly na místě a hněv byl špatný rádce. Santos není ten, na koho by měl zuřit…

„Ať už je to třeba mořská siréna nebo příšera z hlubin moře samotného Poseidona, nemám o ni zájem. Dávám přednost poddajnému zboží, vyřiď kapitánovi moje vřelé poděkování.“

S tím si Santos znovu odplivl na zem a předal Lesarovi klíč od zadržovací místnosti…

*************************************************************************************************************************

Lesaro byl více než rozhořčen nastalou situací. Nejen, že to, co se jevilo jako bezpečné místo pro jeho schovanku, se nakonec proměnilo v jámu lvovou, ale že ji do takové nečestné situace hodil dokonce sám kapitán? Tomu se Lesarovi prostě nechtělo věřit. Doufal, ne, modlil se, aby existovalo nějaké rozumné vysvětlení. Kéž by to byly jen Santosovi zvrácené pudy, které ho dovedly až k té nebohé oběti, ale co potom znamenalo tohle?

Křečovitě svíral malý kovový klíček, ten samý, který předal Armandovi. Musel se dozvědět odpovědi a ty mu mohla dát pouze jediná osoba. Lesaro opět opustil stíny podpalubí a vydal se na denní světlo, kde okamžitě vyhlížel kapitána.

Na palubě stále vládla bojová pohotovost, takže vše mělo svůj jasný řád i cíl. Přesně v takových chvílích se ze Salazara stával lovec, který si za žádných okolností nepřál být rušen. Jenže bitva byla doslova v nedohlednu a situace vážnější než kdy jindy. Tedy alespoň pro jednookého Španěla, který se stále snažil udržet svůj vztek na uzdě. Bohužel, ať se snažil, jak se snažil, zdroj svých odpovědí ale nemohl nikde najít, zbývalo tak jediné místo, kapitánova kajuta. Alespoň se jejich ostrý rozhovor nedostane k uším zvědavé posádky.

První důstojník rychlým krokem došel k důvěrně známým kovovým dveřím, do kterých několikrát silně udeřil pěstí, žádné jemné klepání nepřicházelo v úvahu, když mu v těle kolovala ta pověstná ohnivá krev. Žádné odpovědi se mu ale nedostalo. Za normálních okolností by klepání zopakoval a ohlásil svou hodnost, jenže nyní s ním cloumaly emoce. Vzal za kliku a prudce otevřel. Vpadl dovnitř spíše jako nějaký pirát, než člen hrdé Španělské flotily a stejně takové přijetí se mu dostalo i z druhé strany. Od stolu s rozloženou mapou ho kromě podezíravého pohledu vítala i hlaveň pistole.

„Je známo, důstojníku, že za těchto okolností preferuji soukromí a samotu. Vzhledem k tvé hodnosti, Guillermo, ti místo bolestivého připomenutí tohoto faktu věnuji nejprve několik vteřin na objasnění svého činu,“ mířil kapitán s naprosto ledovým klidem na svého prvního důstojníka, jako kdyby to byl skutečný nepřítel.

„El Capitán, věci zašly až příliš daleko,“ nenechal se Lesaro zastrašit kulkou, netrpělivě se nadechl nosem a odhodlaně udělal krok vpřed. Toto gesto vyvolalo v Salazarovi zvědavost a jedno jeho husté obočí se trochu nadzvedlo.

„Poznáváte tohle?“ bez sebemenšího váhání hodil kapitánovi na stůl klíč od zadržovací cely. Kov se dvakrát obrátil a pokaždé vydal dutý zvuk, jak narazil o dřevo.

Salazarovy tvrdé černé oči se podívaly, co přesně to předním cinklo o masivní desku, a opovržlivě pronesl: „takže tato věc tě zbavila strachu ze smrti? Zajímavý objev.“

Jako důraz pro jeho slova se ozvalo kovové cvaknutí jeho zbraně připravené k výstřelu jako by to mělo prvního důstojníka varovat a zastrašit, že je El Matador del Mar opravdu schopen zabít přítele.

„Takže tohle se stalo z nechvalně známého a uznávaného kapitána Tiché Marie? Muže, kterého obdivoval i sám král? A co vidím teď? Stvůru, která střílí loajální členy posádky, kteří za ním věrně stojí, a těm zvráceným předhazuje pro pobavení nebohé ženy jako oběti?“

„Věrné, říkáš?“ bez váhání vracel úder Salazar. „Cožpak by věrný člen posádky nedal svému kapitánovi vědět, že se na jeho lodi nachází krysa? Cožpak by věrný člen posádky ukrýval černého pasažéra? A cožpak by věrný člen posádky nechal někoho takové přijít až do mé kajuty a věřil by, že jsem takovou lest neprohlédl?“ pálil řezník argumenty, které byly pro Lesara snad stejně bolestivé jako samotné kulky.

„Dělal jsem to vše pro její dobro, je to…“ ale svou větu nestihl dokončit.

„I kdyby to byla Anglická královna, jediné dobro, kterému zde sloužíš, se jmenuje Tichá Marie, na to jsi zapomněl, první důstojníku? Svým jednáním jsi tak pošpinil její čest a ohrozil cíl, který nyní máme doslova na dosah ruky,“ zavrčel Salazar, jemuž byť jen na vteřinu uklouzlo to chladné chování, které dával na odiv.

Guillermo jen nevěřícně kroutil hlavou, opravdu je tohle ten kapitán, ke kterému vždy vzhlížel? Nemohl tomu uvěřit. Udělal z něho letitý hon za vrahy tyrana s kamenným srdcem? Viděl nepřítele ve všech kolem sebe? Jak to, že to předtím nespatřil, ta nebohá žena potřebovala jeho pomoc a shovívavost ne nepřátelství.

„A co tvoje čest nebo nedej bože čest té nebohé ženy? Nechal jsi ji znásilnit, to není politování hodný čin?“

„Ve válce musí čest stranou, náš nepřítel se jí vzdal již dávno, proto se mu povedlo proplížit až na naši loď, pod naše ochranná křídla,“ vyplivl se zkřivenými rty odporem Armando.

Nyní to Lesarovi začalo dávat smysl, on byl svou honbou za piráty tak posedlý, že je začínal vidět i v obyčejných lidech.

„Ty si snad myslíš, že ta bezbranná žena patří k té pirátské chátře?“ zamračil se překvapeně Guillermo.

Na Salazarově tváři se po zmínce o pirátech konečně objevila druhá známka emocí, byl to ale projev nenávisti a opovržení ne prozření.

„Nemohou nás porazit na bojišti, tak jim zbyla pouze jediná naděje. Zničit nás zevnitř. Podívej se, otevři oči, Guillermo. Stojí tu přede mnou důstojník, kterého zastřelí vlastí kapitán kvůli pirátské ženě, no není to velké vítězství na straně té smečky divokých psů?“ prohlásil El Carnicero s notnou dávkou ironie.

Lesaro zbledl, ne pod výhružkou smrti, nýbrž pod tíhou onoho argumentu. Již mnohokrát měli tu čest s pirátskými špehy nebo sabotéry, ale vždy selhali a jejich osud se stal výstrahou ostatním, nikdy to však nebyla žena, která jim byla nastrčena jako nový námořník. Ovšem tentokrát… Lesaro byl skutečné téměř odhodlán položit život za někoho, koho vlastně znal pouze z pár potrhaných stránek deníku.

„Proč si ta osoba vybrala zrovna tebe? Důvěřivého a sentimentálního důstojníka, kterému jeho čest velí, aby se zastal každé slabé duše? Proč náhodou nenarazila na podezíravého Miguela nebo Santose, který by dozajista strhl její křehké pozlátko?“ pokračoval Salazar a jeho pekelně hluboké oči se zabodávaly do Guillerma jako by ho nepoznával.

Tato slova pálila jako žhavé uhlíky vysypané na jeho tělo a Lesaro najednou bojoval sám se sebou a pochybnostmi. Za každou cenu chtěl věřit v dobrotu oné ženy a její čestné úmysly, jenže si zároveň přehrával i všechna fakta s ní spojená. Pohozený deník uprostřed paluby, kde nebyl nikdo jiný než on. Krádež důstojnické uniformy a její následná odhalení v kapitánově kajutě. Jeho srdce ho táhlo jasným směrem, ovšem rozum se stále více přikláněl na kapitánovu stranu. Otázkou bylo, kde stála pravda?

„Nuže, stále ještě můj první důstojníku, kdo z nás dvou zde sešel na scestí?“ Lesarovi pod tíhou myšlenek klesla hlava, kterou tak musely zachytit jeho ruce. Posmutněl a na tak hrdého a odvážnému muže byl najednou bezradný. Nakonec to přece byla jen jeho vina. Kdyby Hyppolitu odhalil hned zpočátku, nic z toho by se přeci nestalo. Daleko snáze by se dala prokázat její nevina hned po vyplutí, než uprostřed bojové mise, a navíc to byl on, kdo jí poskytl úkryt a zároveň zaručil volný pohyb po galeoně. Byla tedy tíha viny na jeho ramenech? Měl Armando pravdu?

„Měl jsem… své činy volit jinak,“ pronesl odevzdaně a zároveň zamyšleně Guillermo a nejraději by snad schytal kulku, aby ho vysvobodila z tak potupné situace.

Salazar se vítězně usmál, když svého přítele doslova ubil argumenty a odložil pistoli na stůl vedle mapy.

„Smrt by pro tebe byla až příliš drahý luxus. Žij se svým omylem, který tě jednoho dne bude posilovat a bránit tak dalším svodům z cesty, amigo.“

První důstojník zvedl hlavu a postavil se do pozoru. Tentokrát mu to ale činilo nevýslovný problém, srovnat záda a donutit svou ruku, aby se přiblížila k čelu jako by vážila tunu. Nakonec však vzdal hold svému kapitánovi, jehož zkušenosti ho i tentokrát navedly na správnou cestu.

„Nuže, nyní se jdi věnovat svým povinnostem a… a doporučuji ti, mě již nevyrušovat od započaté práce. Příště by se ti už nemuselo dostat mé trpělivosti,“ rozloučil se tak se svým důstojníkem Salazar a mávl rukou.

Tohle byla jedna z hodně akčních kapitol, omlouvám se těm, že jsem vám trochu pokazila představu, ale od začátku jsem tvrdila, že Hyppolita bude vykreslena realisticky a příběh bude drsnějšího rázu. Sice nedošlo vyloženě ke znásilnění, ale násilí tam je. Naše hrdinka vyklouzla svému bídnému osudu jen o chlup, doslova.

Otázkou je, jaké jsou Salazarovy úmysly, opravdu byl schopen něco tak nečestného udělat? Ano, jeho smýšlení je trochu pokroucené a Hyppolitu považuje za piráta, co když je to ale zkouška na to, jak by reagovala? Co kdyby se Santosem šla dobrovolně, kdyby byla pirátem, jistě by z toho nějak dokázala těžit, aby získala nějaké konexe. Příběh by se pak ubíral úplně jiným směrem, ale Hyppolita není zkažená.

A co Lesaro? Bude ještě Hyppolitě věřit, nebo se k ní bude chovat chladně jako k cizinci? Jeho rozhovor s Armandem mu ukázal situaci z jiného úhlu.

Kapitola 17.

Ponížený služebník

Hyppolita kráčela po schodech a měla pocit, jako by její nohy vážily jako dvě kotvy. Téměř jako by se její podrážky bot bořily do bláta. V temných myšlenkách vystoupala na druhou palubu, a pak na první, teď už nad svojí hlavou slyšela shon a to zřetelně. Hlasové projevy, rozkazy, hromové narážení oceli, když se válely dělové koule po dřevě a připravovaly se na hromádku ke každému podstavci děla. Koule se pak kutálely ve žlábku v přímé linii kolem všech kanónů z jedné strany na druhou.

Hyppolita se obávala dalšího boje, co by se stalo, kdyby znovu začali střílet? Zešílela by? Utekla? Začala křičet? Zaváhala v polovině kroku, ale přibližující se stín za ní ji donutil pokračovat. Šla tedy s hlavou poníženě skloněnou a měla tendenci si každou chvíli poškrábat otisk zubů od toho zvířete, které si říkalo důstojník. Bolelo to jako čert, pálilo a košile se jí na tom místě lehce obarvila krví. Alespoň to nebylo na první pohled vidět, ale pořád věděla, že to tam je schované pod její hřívou a ona to nenáviděla.

Hyppolita měla v žaludku díru naplněnou strachem a obavami. Pokud ji mohl ten parchant kousnout, osahávat a zneuctít, čeho by pak byl schopen samotný kapitán? Byli všichni jeho muži tak neukáznění a draví? Hyppolitě se sevřel žaludek ještě více a na chvíli myslela, že bude zvracet, ale prudce se nadechla a spolykala doušky vzduchu.

„To je v pořádku, dítě, už budeme na ošetřovně,“ skřípavý hlas promluvil za jejími zády, nejspíše si seňor Vargas myslel, že brečí, no, nebyl daleko od toho odhadu.

Hyppolita měla chuť křičet, do něčeho udeřit, ale její pomalé vláčné pohyby prozrazovaly naprostý opak.

Dvojice zdolala vrzající schody a vydala se po chodbě, až na její samotný konec. Dveře ošetřovny byly otevřené dokořán a už z dálky se ozývalo něco, co připomínalo kňučení, syčení a naříkání několika hlasů. Dokonce i jeden nebo dva výkřiky jako by to byla spíše mučírna než centrum pomoci. Možná by si to Hyppolita měla přeci jen rozmyslet a vrátit se, ale než to stačila svému starému strážci říct, popohnal ji dveřmi vstříc tomu, co čekalo na ošetřovně.

Při prvním pohledu dovnitř se několik zraněných povalovalo na lůžkách, jiní seděli s obnaženou hrudí, když jim druh ve zbrani obvazoval jizvy. Jen dva z nich na tom byli hůře a jejich potrhané oblečení kdysi pěkné uniformy nasáklo krví. Jednomu z nich se věnoval doktor. Na sobě měl bílý tenký kabát a zástěru potřísněnou červenými skvrnami. Kam se Hyppolita podívala, všude byly obvazy a páchl tu čpavý alkohol. Jen s největším úsilím si nezacpala nos, což by bylo ke všem těm chudákům tady nevhodné, avšak u ženy pochopitelné, snažila se tedy odolat nevolnosti a mdlobám z pohledu na krev, která kapala na prkna. Všichni pomocníci dělali, co mohli, aby netrápili ostatní vojáky a Hyppolita znovu viděla, co je to válka a boj a co způsobuje. Neměla k tomu nic víc než pohrdání.

Doktor Cortéz hbitě protahoval jehlu rozšklebenou jizvou na prsou muže sedícího před ním, druhý ho podpíral v zádech, aby se nehýbal. Nakonec hotové dílo polil žlutou tekutinou a námořník stiskl zuby silou a zanadával, než se zhluboka nadechl jako by se vynořil zpod hladiny, kam ho stáhly zrůdy moře. V tu chvíli se doktor zvedl a otočil. Jeho oči spočinuly na Hyppolitě a jejímu stavu, tedy viděl jen, že je chabě oděná v mužské košili a kalhotách, zranění bylo skryté, ale i tak zrudla až po kořínky vlasů, když viděla jeho nesouhlasný obličej jako by tu neměla co dělat, rozhodně to nebylo právě dobré načasování.

„Seňore Vargasi, teď nemám na nějaké uklidňování dámy čas s prominutím, seňorita, máme tu nelehkou situaci. Tam na stole v přihrádce je čichací sůl, dejte jí vodu a jídlo, a pak ji někam uložte, jistě bude v pořádku,“ obořil se muž v plášti na jejího ochránce. Z toho, co Hyppolitin mozek pobral, ji považoval jen za nějakou nebohou oběť s pocuchanými nervy čili hysterku, které se nic nestalo, ale musí o své újmě informovat celé okolí. Nejspíše by se měla urazit, ale neměla na to sílu.

Doktor nad ní jen mávl rukou a ukázal na ostatní, jak moc má teď práce s daleko vážnějšími případy.

„Omlouvám se, doktore, ale zde dáma utržila zranění nejen psychické, ale i společenské a hlavně tělesné,“ odkašlal si seňor Vargas za ženinými zády s největší diskrétností.

„I tak je mi líto, bude muset počkat, ale zde…“ Cortéz stiskl rty jako by přemýšlel, co s nastalou situací a rozhlédl se. Nebylo to právě to, co by preferoval, a kde by žena měla zůstávat obklopena muži, přesto ukázal na jediné prázdné lůžko opodál.

„Tady se prosím posaďte, budu se vám věnovat, jakmile to bude možné, madam,“ odvětil uctivě, ale zněla z toho roztržitost a nervozita mít tu ženu, zvláště, když měla poslouchat klení a nadávky trpících vojáků.

Cortéz při pohledu do strany viděl, že si jejich rozhovoru všimlo několik dalších zvědavých uší a právě ti, kterým nestínil pohled, si prohlíželi Hyppolitu zvědavýma očima, či spíše to, co měla na sobě a bezostyšně ukazovala kde komu. I ona si toho náhle všimla a zarděla se, být takhle odhalena. Rychle si přitáhla košili blíže k sobě a zakryla pažemi své přednosti, aby z ní zahlédli co nejméně.

Cortéz neztrácel ani vteřinu a ukázal prstem na postel jako přímí rozkaz, přitom ze židle vzal plášť, který byl kupodivu čistý a přehodil ho Hyppolitě přes ramena, než si sedla. Přijala ho s tichou vděčností, ukryla se v něm jako dítě, jelikož byl dostatečně velký, aby obě strany stáhla přes sebe. Seděla tam se kloněnou hlavou a jen očima skrze své vlasy pozorovala opatrně okolí jako kukačka.

Doktor v zástěře od krve si vzal starého muže stranou a o něčem spolu vášnivě diskutovali, než seňor Vargas odešel a nechal ji tam napospas všem zvědavým pohledům.

Hyppolita byla tichá jako myška, slyšela šeptání, ale ignorovala to. Přitáhla si plášť k sobě co nejvíce, i když rána na rameni nebo spíše krku ji bolela jako samo peklo, ale právě ta bolest jí dávala vědět, že je naživu, a že se dostala z té prokleté zadržovací cely. Cítila se opravdu bídně, a ještě navíc pokousaná od toho Španělského psa. Muži byli taková zvířata! Jakmile vidí ženu, hned si na ní dělají nárok jako na nějakou věc. Kousla se do spodního rtu, až když to opravdu začalo bolet, si to uvědomila a povolila, nebyla takový blázen, aby ubližovala sama sobě. Občas se podívala ke dveřím a doufala, že jimi projde někdo, kdo ji odtud vysvobodí, opravdu si přála, aby tam byl Lesaro, jenže bylo pošetilé v něco takového doufat, jeho pozice na Tiché Marii ho zaúkolovala, o tom nebylo pochyb, ale přesto se objevil dole u její cely… šel za ní? Omluvit se? Promluvit si? Nabídnout podporu a útěchu? Nebo jí vše vysvětlit do jaké kaše se dostala? Ale jak to, že měl klíč kapitán, který ho dal tomu nechutnému praseti, které na ni sáhlo? Jako by nestačilo být zavřená a pomalu umírat hlady nebo žízní…

Hyppolita se otřásla, objala se pod pláštěm rukama kolem sebe a poslouchala skučení zraněných vojáků, dokud se jí něco nedotklo na rameni. Trhla sebou a zasyčela bolestí. Doktorova ruka se odtáhla tak rychle, jako se objevila. Spolkla kletbu za zuby.

„Omlouvám se, madam, pojďte se mnou, nemyslím si, že zde bych byl schopen vás bez další úhony ošetřit,“ vyzval ji Cortéz, tentokrát jeho tón hlasu byl mírnější a unavenější, možná i konejšivý. Choval se k ní s úctou, připravený chytit ji, kdyby omdlela. K tomu díky bohu nedošlo.

Zavedl ji přes celou místnost ke svému stolu, a pak jí podržel dveře do zadní místnosti, kterou nazýval apatyka. Kajuta byla z jedné strany do polokoule jako zámecká věž. Bylo tam jen jedno úzké dlouhé okno, které bylo otevřené, aby odčerpávalo silný pach léků a bylin. I silného muže by to dokázalo omámit. Okno bylo pravidelně otevíráno stejně jako dveře, protože ukrást nějaký lék ze zásob byl vážný zločin a nikdo by si to nedovolil.

Vůně sušených a drcených rostlin byla pro Hyppolitu vítanou změnou. Místnost byla však ve srovnání s ošetřovnou maličká. Doktor jí nabídl místo na jediné židli uprostřed postavené čelem k oknu, aby dodávalo co možná nejvíce světla.

„Teď vám svléknu plášť, ano?“ zeptal se jí, jako by jí dával na vybranou. Hyppolita se ani nehnula, seděla rovně jako by spolkla pravítko a její pohled směřoval dopředu jako by její duch ani nebyl přítomen. Slyšela šustění, pálivou bolest, kdy se látka svezla a zavadila o bolavé místo.

„Je mi líto, co se stalo, slečno…“

„Riversová.“

„Slečno Riversová, stejně tak je mi líto, že jsem se vám nemohl na prvním místě věnovat, ale jsou tu závažnější zranění z bitvy, které jsem nechtěl podcenit.“

Muž byl upřímný, ale jednal s ní jako s křehkou ozdobou, skoro jako by se mu měla rozpustit pod rukama jako cukr v čaji.

„Chápu,“ přikývla, ale nejevila další známky emocí, že by měla zájem o rozhovor, ale lékař ji nutil mluvit, aby poznal, v jakém je stavu, a zda je v šoku.

„Být zajata piráty musel být hrozný zážitek, nemusíte mít strach, zde se rychle uzdravíte a jen co najdeme vhodný přístav, předá vás kapitán do opatrných rukou, které za vás převezmou zodpovědnost.“

„Co, já…“ nechápala, o čem to mluví, spletl si ji snad s někým? Než se stačila zeptat, Cortéz ji přerušil další rádoby uklidňující větou.

„Vím, jste zmatená, dám vám něco na uklidnění, ale vězte, že tady se vás nikdo nedotkne, nejsme hrdlořezové.“

Tak tohle Hyppolitu už vážně málem zvedlo ze židle. Natáhla ruku a trhnutím za látku odhalila své rameno, když k němu otočila tvář, „připadá vám to jako něco na okrasu? Tohle mi udělal váš důstojník, zakousl se do mě jako do kusu sýru, a kdybych měla v ruce pistoli, zastřelím ho,“ prohlásila s ohněm v očích. Nutno říct, že sám doktor byl v šoku víc než ona. V jeho tváři se mihlo nevěřící překvapení i stud, když se díval na zcela jasný lidský chrup. Nedokázal to vysvětlit. V jaké situaci se tohle mohlo stát? Bylo nesmírně zostuzující obhájit a zastávat se svého druha na lodi, když viděl nejspíše důkaz jeho hrubosti, opravdu se za něho jako muž zastyděl...

„Kdo mohl, udělat takovou ostudnou věc? Je to neodpustitelné,“ Cortéz rychle zareagoval nad takovou hanebností spáchanou na ženě.

Hyppolita odvrátila tvář a schoulila se do sebe. Dlouhou chvíli byla zticha a on pochopil, že buď jméno svého uzurpátora neví, nebo ho nechce sdělit. Odešel tedy k policím a hledal patřičnou věc v malé lahvičce.

Z hromádky po straně vzal kus čistého bílého plátna.

„Vždy jsem si myslela, že muži mají chránit slabší, protože jsou sami silnější, chytřejší a mají rozhled, zajistí rodinu a starají se o její pohodlí, ale krvelačné bestie nejsou jen piráti,“ zavrčela mrzutě.

Hyppolita to prostě musela říct, nemohla to dusit v sobě, a kdo jiný by ji měl vyslechnout než právě doktor, který rozumí bolestem?

Cortéz odzátkoval korek z hrdla tmavě zbarvené lahvičky skla a hrdlo se mu sevřelo rozhořčením nad slovy té ženy, která před ním seděla. Nico byl doktor, dělal vše pro to, aby zabránil zranění, neproléval krev zbytečně, neholdoval násilí, vyhýbal se bitkám v tavernách, byl to učenec a vidět hanebné násilí páchané na nevinné ženě ho rozpalovalo doběla. Kdo se mohl z důstojníků opovážit způsobit kousnutí na jejím rameni? Tak pohanské! Nestoudné a neodpustitelné. Kdo měl tak nízké mravy z mužů, ke kterým ostatní vojáci vzhlíželi? Něco takového nemohl nechat jen tak.

„Není nic, jak bych mohl omluvit takové chování, zvláště pak důstojníka, madam Riversová, upřímně se stydím za vojáka, který dělá hanbu své posádce i Španělské koruně,“ přiblížil se doktor zezadu a namočil látku čpavou tinkturou, tu pak přiložil na otisk zubů.

Hyppolita zasyčela jako chiméra s několika hlavami a už věděla, proč ti muži na ošetřovně tak klely. Skoro viděla bílé skvrny před očima.

„Trochu to bude štípat, ale je to nutné kvůli vyčištění, rány však nejsou na šití, jen je vyčistíme a obvážeme.“

„Děkuji za upozornění,“ žena sykla bez dechu. Nemohl jsi to říct dřív!? Zanadávala v duchu a mhouřila oči na každý cukající nerv, který o sobě dával vědět.

Cortéz pracoval mlčky a vymyl všechnu krev, dokud nezůstaly jen dva obloučky Santosových nelichotivých otisků, namazal je mastí, při doteku jeho prstu sebou pokaždé cukla.

„Teď vám svléknu košili, nemusíte se nijak rozpakovat, nezapomínejte na to, že jsem doktor, madam,“ stoicky se ohnul a chytil spodní lem, než jí košili sundal, ihned si zakryla ňadra, ale nebylo to moc účelné, protože jí potřeboval obinadlem zavázat ránu kolem trupu. Jakmile bylo hotovo, našel v pomůckách stranou novou čistou košili, měl tam malou rezervu pro takové případy, nebo když se chtěl převléknout z ušpiněného ošacení. Pomohl Hyppolitě do studeného čistého plátna, a pak se před ni postavil s chladnou napjatou tváří.

„Je ještě nějaké místo, kde jste zraněná?“

Hyppolita upřela pohled do země, jak trapné to bylo, to ale doktora ta reakce neuspokojila, dobře věděl, že některé věci se nepodceňují a nemůže jí pomoci, když bude kupříkladu lhát, její chování si mohl vyložit mnoha způsoby.

„Chci vám pomoci, slečno,“ odvětil kultivovaně a neosobně, ale s jemným povzbudivým akcentem, „zeptám se jen jednou, ublížil vám někdo ještě jiným způsobem, myslím tím, zda jste byla znásilněna?“

Hyppolitě se nahrnula krev do tváří a chtěla se propadnout do země, stiskla prsty do dlaní, „ne, k tomu naštěstí nedošlo,“ zašeptala tiše a propadala se hanbou.

Cortéz si oddechl a pokynul jí, aby vstala ze židle. Nepřijala jeho nabízenou ruku na rozdíl od ostatních žen, které pak braly za samozřejmé, že jim někdo věnoval právě tu potřebnou pozornost, protože jim bylo ublíženo. Nepřijala ji. Nechtěla pod jeho ochranné křídlo a on se nevnucoval, udržel si patřičnou vzdálenost, protože věděl, jak bolí vlastní pýcha a stud, ty emoce vídával u svých pacientů často.

Ještě, než Nico doprovodil Hyppolitu ke dveřím, odklonil se od ní a natáhl ruku k další lahvičce na polici, odzátkoval ho a podal jí lektvar.

„Vypijte dva loky, je to na uklidnění, neublíží vám to,“ usmál se povzbudivě doktor. Bez přemýšlení udělala, co nakázal a polkla něco, co chutnalo jako studený bylinný čaj s medem.

„Teď si odpočinete, pojďte se mnou, slečno Riversová.“

Nico Cortéz vyšel na chodbu a udělal jen pár kroků, dokud nezaťukal na jedny z dveří.

O chvíli později otevřela žena. Byla starší než Hyppolita a zvědavě naklonila hlavu na stranu. Nejprve pohlédla zkoumavě na ni, a pak na doktora.

„Docteur?“

„Tato mladá dáma si potřebuje odpočinout v útočišti, myslím, že s vámi bude v bezpečí a ve vaší společnosti se bude cítit pohodlně mezi ostatními ženami,“ usmál se Cortéz jako anděl, přestože jeho krvavá zástěra budila zcela jiný dojem.

Madeline, která vytvořila jen malou škvíru ve dveřích, aby jeho oko nevidělo nic víc, než je nutné, přikývla.

„Myslím, že mé paní nebude vadit, když budeme tuto luxusní kajutu sdílet s další nešťastnicí v nouzi,“ odpověděla služebná ironicky, ale nemyslela to nijak zle.

„Děkuji, madam,“ uklonil se Cortéz a nechal Hyppolitu svému osudu…

*************************************************************************************************************************

„Ale no tak, seňore Campillo, to tu vážně není nic použitelného?“ bědoval Polo nad mužem, který byl o více než dvě hlavy vyšší než on. Dalo by se říci, že proti sobě stáli jako medvěd a žížala.

„Lo siento, opravdu rád bych ti mohl, ale tohle je prádelna válečné lodi, vše, co tu najdeš, jsou jen uniformy a košile. Tady vážně žádný šatičky nenajdeš, hochu,“ kroutil hromotluk nechápavě hlavou.

Polo naštvaně kopl do kýble, který se zastavil až o trup lodi. „Maldita sea, dostal jsem rozkaz od Santose a víte, co je to za… Mám jim sehnat něco důstojného, jinak z toho budu mít akorát další potíže. Viděl jste ty dámy? Myslíte, že se tyhle fajnovky spokojí s vojenskou uniformou?“

„Jistě, viděl jsem ty křehotinky, když jste dorazili z pevniny a za příznivějších okolností bych neváhal pozvat je sem na prohlídku prádelny,“ mnul si svůj pěstěný knír a jeho myšlenky se začínaly zasněně vzdalovat.

„Seňore!“ musel Polo povyskočit, aby si ho prádelník opět všiml.

„Pardon, jen jsem… si je v duchu přeměřoval, co příhodnějšího bych jim mohl nabídnout,“ omlouval se břicháč.

Než Polo stačil vznést námitku o jeho nevhodném chování, začal knírač ukazovat kamsi stranou.

„Dovolte mi to vysvětlit,“ spustil rychle na svou obhajobu. Udělal krok stranou, ke dveřím další místnosti, do kterých jen lehce strčil, ale i tak se rozlétly dokořán. Na druhé straně seděla banda námořníků kolem stolu a v naprostém klidu zašívali a látali bílé košile. Něco si vesele povídali a vypadali, jako by se jich nájezdy venku snad vůbec netýkaly.

„Chlapi, naléhavý případ, tady mladýmu jde doslova o kejhák,“ spustil Campillo na svoje podřízené. Jeden z mužů k němu ledabyle otočil hlavu a znuděným tónem pravil: „jo, jo, tak jaký knoflík ztratil tentokrát? Ten od vesty nebo kabátce?“

Campillo k muži jen mávl rukou a ten se opět odebral ke své poklidné činnosti.

„Tady mladej dostal rozkaz od… důstojníka Santose, že?“ otočil hlavu k Polovi, který jen pokýval hlavou na souhlas, ale už neměl šanci dostat se ke slovu.

„Má se postarat o ty dvě mujeres sabrosas z pevniny…“

Klid v místnosti by zřejmě nenarušil ani výstřel z děla, ovšem tato dvě slova přivábila pohledy všech přítomných. Prádelník moc dobře věděl, na co jeho muži spolehlivě reagují.

„Ty chuděry si dost vytrpěly, kdo ví, co všechno s nimi piráti prováděli…“ Na výrazu většiny mužů bylo více než patrné, že to tuší. „A o co hůř, všechno se to podepsalo na jejich šatech… no, představte si, že teď musí sedět v kajutě celé unavené, jen v potrhaných spodničkách.“

Při těchto slovech se pár mužů, kteří stále ještě šili, omylem píchlo do prstu.

„Vím, že je to proti kapitánovu rozkazu a zároveň i dobrým mravům, ale neveze si někdo z vás nějakou… vzpomínku na pevninu, které by se mohl vzdát a věnovat těmto dámám v nouzi? Určitě by mu za to byly neskonale vděčné,“ završil vše seňor Campillo širokým úsměvem. Během okamžiku se celá místnost vyprázdnila a všichni námořníci se rozeběhli pryč doslova jako hejno krys. Prádelník se otočil zpět k Polovi a vítězně zapřel ruce v bok jako hospodský.

„Ehm, vaši muži mi s tím pomohou?“ mladík stále trochu nechápal, co se právě stalo.

„Neměj strach, na mé muže je spolehnutí. Když je tvá situace tak vážná, určitě se najde něco, co půjde použít,“ ubezpečil ho pupkáč přátelsky.

Neuběhlo ani pár minut a námořníci se začínali pomalu vracet zpátky. Někteří si nesli pouze několik drobných kousků oblečení, ale našli se i tací, které přes plnou náruč nebylo ani vidět.

„Eduardo? Nechceš mi něco vysvětlit?“ Campillo si se zdvihnutým obočím prohlížel jednoho ze svých mužů, který sebou táhl největší náklad. Malý střízlík, sahající svému nadřízenému sotva po ramena, hodil haldu látek a krajek na stůl a otočil se na seňora Campilla s omluvným stydlivým úsměvem.

„No co, každý má nějaké koníčky. Někdo sbírá škeble a já… no vlastně tak nějak taky,“ zubil se na celé kolo a ostatní námořníci se dali do hlasitého smíchu. Campillo raději nic z toho nekomentoval a jen se tiše chytil za čelo. Během chvíle se tak na stole vytvořila hromada dámského prádla, které by na této lodi vůbec nemělo existovat. Prádelník měl ve své muže sice důvěru, ale občas ho dokázali i trochu překvapit. V rozpacích se podíval na Pola, jehož obličej zatím nabral trochu rudé zdravější barvy.

„Bude to stačit?“ snažil se zamluvit fakt, že z takového množství by se dala obléknout snad polovina celé posádky Tiché Marie.

„Myslím… že se tam najde určitě několik vhodných kousků pro dámy z vyšší společenské třídy, ne že by ty holubičky měly příliš na výběr,“ Polo hlasitě polkl a šel si prohlédnout tu hromadu charity zblízka.

Bylo toho opravdu hodně, od malých kousků spodního prádla až po celé šaty! Některé kusy vypadaly, dalo by se říct trochu použitě, ale narazilo i na takové, které na sobě nositelka měla snad jen pár chvil. Mladík se tak snažil vybrat něco vhodného, ostatní muži mu v tom velmi ochotně asistovali a snažili se ho přesvědčit, že zrovna ten jejich kousek je zaručeně ten nejlepší. Většině se z nějakého důvodu opravdu líbila představa, vidět zrovna ten jejich úlovek opět na ženském těle. Chtělo to hodně trpělivosti a přebírání, ale nakonec se Polovi podařilo najít několik opravdu pěkných věcí ženské garderoby, za které by se rozhodně žádná dáma nemusela stydět. I pár nejspíše ne úplně pohodlných pro jeho oblíbenkyni Madeline. Všechny vybrané části oblečení si nechal složit do dvou úhledných hromádek, každou pro jednu dámu.

„Ani nevím, jak vám poděkovat, seňore Campillo,“ nemohl Polo stále uvěřit, jaké pomoci se mu zde dostalo. „A vám samozřejmě taky, chlapi… nebojte se, vaše tajemství si nechám pro sebe,“ i když si nebyl úplně jist, jak vlastně zdůvodní, kde takové šaty sehnal na palubě válečné lodi. No, snad se nikdo ptát nebude.

„Není za co. Ať slouží, mladej. Hlavně je v tom pak chceme vidět…“ zněly bujaré ohlasy námořníků.

„Však jsem říkal, že je na ně spolehnutí, ne?“ smál se Campillo a měl radost, že jeho prádelna zase jednou někomu zachránila krk. „Kdybys něco potřeboval, tady se ti vždy dostane pomocné ruky. A třeba se o nás můžeš zmínit nějaké z těch dam, i o ně by tu bylo dozajista dobře postaráno,“ nahnul se prádelník k mladíkovi, aby se ujistil, že jeho poslední poznámka zůstane jen mezi nimi.

„Eh, určitě… ještě jednou vám moc děkuji,“ začal Polo ustupovat a snažil se nějak naznačit, že tohle by rozhodně nebyl nejlepší nápad. Se všemi se ještě jednou rozloučil a se svým nákladem se vydal o palubu výš. Sice si byl jist, že ta kousavá služebná si určitě najde nějakou záminku, aby se jí i takovýto servis nelíbil, ale její smůla, rozkaz splní do puntíku. Spokojeně a s úsměvem se tak Polo blížil ke kajutě dam a v duchu volil nejvhodnější slova na jejich opětovné uvítání. Jakmile měl přesně taková, aby tím jednu z žen uctivě pozdravil a druhou urazil, vzal za kliku, otevřel dveře a… a vítalo ho několik úsměvů. Jeden milý upřímný, potěšený, že ho opět vidí, ale další odpudivý a vražedný, jenže jich bylo ještě více než kolik jich opouštěl předtím. Místo jedné harpie tam najednou hnízdily dvě…

*************************************************************************************************************************

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se první žena, jejíž šaty vypadaly neskutečně zuboženě, jako by je někdo nožem rozřezal na cáry. Hyppolita mohla jen přemýšlet, jakých činů se jí dostalo a čím si je zasloužila. A co tu vlastně dělaly nějaké dvě cizí ženy? Lesaro se o nich nikdy nezmínil, nebyla tedy jediná žena na palubě? Nakonec si vybavila slova doktora, který si ji s někým spletl. Myslel si, že jí potkal stejný osud jako tyto dvě?

„Jmenuji se Hyppolita Riversová, madam, omlouvám se, pokud narušuji vaše soukromí, ale doktor…“ dál se opravdu nedostala, jelikož se slova ujala Madeline.

„Pokud nemáš vši a nepodřízneš nám krk ve spánku, já a má sestra tě tu rádi vítáme,“ ušklíbla se služebná.

„Jmenuji se Madeline Mercier a tohle je Claudie Florance, jsem její služebná, nejstarší dcera, která se nevdala a teď dělá poskoka nejmladší sestřičce, která to někam dotáhla,“ pokrčila rameny. „Claudie mi dovolila po její svatbě opustit rodný dům a žít s její rodinou. Taky bylo načase, pro jednu rodinu mít dvě staré panny by byla potupa,“ prohodila ta starší ledabyle s mávnutím ruky a pokrčila rameny. Byla si svého statusu dobře vědoma, ale něco Hyppolitě říkalo, že odchod z Francie byl pro obě vysvobozením, i když s přihlédnutím k novějším událostem nebyla volba asi tak růžová, jak si obě představovaly.

„Madeline, víš, že to tak není, chtěla jsem v novém světě alespoň jednu bytost, kterou znám, a které mohu důvěřovat, ale... pak se to všechno pokazilo…“ zasáhla kultivovaná Claudie, která do teď nevstoupila do debaty.

„Tím chce moje sestra říct, že mě vytáhla z jámy lvové, pořád lepší být cizincem v nějakém zapadákově, než kde si na tebe ukazují prsty a smějí se ti,“ vtipkovala o své situaci Madeline.

„Kdybys neměla tak ostrý jazyk, našla by sis manžela, ale tvoje povaha je příliš divoká,“ povzdechla si Claudie a nepřítomně přejížděla prsty po uzlech své spací sítě jako by ji chtěla rozčesat.

„Ten jazyk je po naší matce a tvrdohlavost po otci a nebýt mě, nebyly bychom zachráněny, to ti povídám, kdyby mi ti hrdlořezové nedali tu železnou kouli na nohu, vzala bych dýku a všechny ty parchanty ve spánku podřízla,“ rozhodila Madeline rukama. S rozcuchanými vlasy a zničeným oblečením v mihotavém světle a stínu lucerny vypadala divoce jako siréna z hlubin moře a Hyppolita jí věřila, ale neměla z ní strach, obdivovala její odvahu a svým způsobem se jí líbila nebo to byl spíše ženin přístup, kterým čelila okolnostem. Na světě bylo mnoho žen, které by se k ní chovaly povýšeně a dávaly by jí to najevo při každé příležitosti jako by byla jejich konkurence, ale tady cítila spříznění.

„Takže, jak jste se tu vlastně vzaly?“ zeptala se Hyppolita a začala cítit otupělost, muselo to být z toho léku, který jí doktor podstrčil.

„Byly jsme zajaty piráty, dokud nepřišli Španělé a nevzali nás sem. Jsme za to opravdu vděčné. Vás jsme ale v táboře neviděly,“ vyzvídala Claudie. „Nejspíše s vámi ty zrůdy dělaly hrozné věci,“ sklopila pohled k zemi, ale nejprve se podívala na bandáže, které vykukovaly z jejího límce košile.

„Ani jsme si nevšimly, že je na některém ze člunů další žena,“ přihodila Madeline.

Hyppolita znejistěla, měla říct pravdu? Že nebyla na žádném člunu? Že nebyla zajata piráty, ale že na Tiché Marii byla jako vězeň? Ne, bála se odhalení, nechtěla, aby na ni koukaly jako na kriminálníka, kterým nebyla, protože do té pozice ji dosadil sám kapitán.

„Je vám dobře, slečno? Neomdlíte?“ zeptala se Claudie s obavami, „jste bledá. Madeline, dojdi pro čichací sůl.“

„Ne, to je dobré, dostala jsem nějaký lektvar na nervy od doktora a cítím se po něm trochu divně,“ podepřela si Hyppolita rukou čelo a trhla sebou, když ucítila na obou pažích pevný stisk.

„Nebudeme nic riskovat, tady, posaďte se,“ Madeline postrčila cizinku ke stěně kajuty, tam si sedla na truhlici a záda opřela o prkna za sebou.

„Snad to není nic vážného,“ strachovala se Claudie tím jemným hlasem, když k ní přešla a zkontrolovala ji. Všimla si pod lemem košile obvazů a přemýšlela, co se jí mohlo přihodit. Pořezali ji? Mučili? Nechtěla být zvědavá, to se ženě v jejím postavení nehodilo a jistě ani Hyppolitě by nebylo příjemné se svěřit cizinkám.

„Je jen trochu unavená, ale to my taky, ráno to budeme vidět lépe. Už se těším, až si natáhnu nohy, i když ta síť nevypadá moc přitažlivě, doufám, že se pode mnou neutrhne,“ stěžovala si Madeline s rukama v bok a škubla za provazy.

„Pokud unese silného námořníka, nemusíš se bát, Madeline, buďme vděčné za to, že máme kde složit hlavu,“ poučila strojeně sestru Claudie a uhladila si ze zvyku špinavé šaty, které byly kdysi krásné, ale místo barvy zlatých dublonů byly teď vybledlé a podřené od hrubého písku a špíny.

Hyppolita si uvědomila, že ty dvě ženy napříč věkovým rozmezím jsou rozdílné jako den a noc, ale vzájemná sourozenecká láska byla mezi nimi výrazná až Hyppolita trochu záviděla.

„Tady, napijte se,“ vložila jí Claudie do ruky kovový pohárek s vodou. V hlase měla ochranitelský starostlivý tón a povzbudivě se usmála.

„Ženy na vojenské lodi musí držet pospolu a chránit se navzájem mezi všemi těmi muži,“ dodala jako útěchu.

Kdybyste jen věděly… pomyslela si Hyppolita a zvedla pohárek ke rtům, aby spláchla tu přetrvávající chuť bylin v puse.

„Kde je vlastně ten malej poskok? Už je pryč celou věčnost,“ podupávala netrpělivě špičkou nohy Madeline o prkna podlahy.

„Trpělivost, vždyť je pryč jen chvíli, určitě brzy dorazí, a i kdyby nenašel žádné vhodné šaty, nebránila bych se vzít si košili a kalhoty jako tady slečna Riversová, je to praktické, i když ne moc ženské,“ namítla Claudie.

„Je to lepší než chodit nahá, to ano, ale vyjít ven na palubu jen v tom, je snad horší než ty roztrhané šaty, co mám teď na sobě,“ zvedla Madeline pár cárů, které se jí plazily po nohách. Jejich debata byla rázem ukončena, když se na dveře ozvalo zaklepání, či spíše bouchnutí botou.

„Ah, náš sluha přišel,“ usmála se Madeline jako žralok a tanečním krokem přistoupila ke dveřím. Ve chvíli, kdy otevřela, schytala kopnutí špičkou boty pod vlastní koleno.

Hlasitě zanadávala ve svém rodném jazyce, jelikož otevřela tak rychle, že to osoba, která neviděla přes dva balíky látek v rukou nezaregistrovala a nejspíše si myslela, že je stále zavřeno.

„Nemehlo, chceš mě zmrzačit?“

Po straně toho chumlu hadrů se objevila polovina Polovi tváře, aby zjistila, co se děje.

„Omlouvám se, nebylo to úmyslné, madam,“ tón byl sice kajícný, ale slovo madam vyznělo zcela ironicky.

„Neurvalče, odnes to támhle, ne pouvait pas,“ ukazovala Madeline prstem a čekala, až námořník vstoupí a ona mu pobyt v jejich malé kajutě ještě za to kopnutí osladí.

Najednou služebné Polo celý náklad nahrnul do náručí, až překvapeně zafuněla.

„Je mi líto, ale muž by neměl vstupovat do kajuty žen bez doprovodu,“ ohradil se a užíval si pohled, jak se snažila Madeline balíky urovnat, alespoň jí zaměstnal ruce, aby mu nevytrhala alespoň všechny vlasy nebo neutrhla něco horšího, o což slibovala, že ho připraví.

„Pak si ho příště laskavě sežeň,“ zavrčela Madeline, „ještě jsi nám slíbil vodu, abychom se mohly s mou paní umýt. Tak si pospěš, rády bychom se uložily ke spánku.“

Polovi se to komandování nelíbilo, připadal si jako otrok, bylo to nedůstojné a zostuzující, copak byl nějaký obyčejný lokaj? Nejraději by obě dvě doprovodil do prádelny a shodil je do jedné z kádí.

„Hned to k vaší spokojenosti bude, líbezné seňority.“

Madeline si pohoršeně odfrkla, a i s nákladem se otočila čelem do místnosti, už chtěla udělat krok, ale něco ji chytilo za potrhanou sukni, nebo spíše možná za spodničku a zabránilo jí v dalším kroku.

„Příště bych si zasloužil poděkování, nebo bych vás mohl nechat chodit po lodi nahou,“ zašeptal za ženiným krkem Polo a v ten moment ji pustil a rychle zabouchl dveře, než na něho stačila vyrukovat.

„Ten malej had, matka ho měla naučit slušnému chování,“ urazila se Madeline a hodila věci do nejbližší sítě.

Claudie schovala chichotání za dlaň, to bylo poprvé, kdy ji Hyppolita slyšela se smát, tak jemně, až roztomile, a přesto na ní bylo vidět, že nemá často příležitost projevit naplno své emoce snad jen v soukromí mezi čtyřma očima.

„Ani ty se k němu nechováš příliš pěkně, Madeline, nemáš mu co vyčítat.“

„Však ještě uvidí, jaká umím být dáma,“ ohrnula nos a rozvázala jeden z balíků, který byl převázán provázkem. „Až se hezky umyju dočista, vyspím do růžova a obléknu do… co to sakra je?“ zaklela.

Madeline ztuhl úsměv na rtech, když vytáhla z balíku jedny z šatů, byly trochu velké na její postavu, což by jí bylo jedno, ale ten skandální výstřih? Byla si jistá, že když si to oblékne, vykoukne jí celý korzet. Knoflíčky končily někde pod prsy! Kdyby mohla, nejraději by tam ještě nějaké sama přišila. Hyppolita doslova viděla, jak jí na zátylku vstávají chloupky jako naježené kočce.

„To si s ním ještě vyřídím,“ mumlala si pod vousy a zahodila šaty stranou jako něco nechutně špinavého, když se prohrabávala dalšími kousky dámské garderoby, dokonce mohla občas ucítit i levný parfém někoho, na koho nechtěla pomyslet, a což bylo rozhodně urážlivé.

Nové dupnutí do dveří znamenalo, že Polo je zpět.

„Madeline… jsme tu hosté, nestojíme o žádné zbytečné potíže,“ napomenula sestru Claudie se zdviženým prstem.

„Ale jistě,“ zazubila se její sestra a otevřela dveře. Tentokrát za nimi stál Polo a v jedné ruce držel porcelánové umyvadlo a v druhé džbán s vlažnou ohřátou vodou.

„Tady je ta slíbená koupel, dámy,“ odvětil uctivě a unaveně, přes tvář měl tmavou šmouhu od střelného prachu a jeho oblečení také něco za ten večer pamatovalo, zvláště děsivé byly jeho kruhy pod očima, ale to Madeline nijak neoklamalo.

„Dej to na tu bednu, námořníku, a ne že to vyliješ,“ poručila služebná, i když pokušení vidět toho mladíka klečet na kolenou a ždímat hadr, když mu stála za zády bylo veskrze lákavé.

„Vše k vaší spokojenosti,“ položil mísu na dřevo Polo a džbán na zem, pak dal několik pruhů plátna na okraj a také mýdlo vytažené z kapsy kabátce. „Bude si vaše výsost přát ještě něco jiného? Třeba zahrát na harfu, recitovat divadelní hru nebo zazpíval serenádu?“

Ve chvíli, kdy se mladík otočil, přistál mu na hlavě nějaký přehoz, když to ze sebe konečně dostal, viděl nebo spíše poznal červenou látku šatů, které sám vybral a ze všech sil potlačil úšklebek.

„Jak si dovolujete mi dát něco takového? Ten necudný hadr by na sebe nevzala ani…“

„Madeline…!“ zvolala Claudie právě v čas, aby nezaznělo něco velice sprostého. Polo však neztrácel duchapřítomnost a jen se napřímil v zádech, chytil šaty do ruky a prostě je natáhl zpátky k Madeline.

„To je jediné dobrodinství, které se dá na Tiché Marii nalézt. Buďte ráda, že máte, co na sebe, nebo byste se raději vystavovala v… něčem, co je možná horší než tohle?“ zatřásl látkou v ruce mladík a významně pohlédl nejprve na Madeline a její potrhané žactvo, a pak na šaty ve své ruce.

„A můžete mi vojáku vysvětlit, jak to, že má ryze vojenská galeona na palubě ženské svršky a spodky?“ zabodla Madeline do Pola dravčí nesouhlasný pohled.

„Pokud je možnost, Tichá Marie si přivlastní náklad z pirátské lodi, ze které může profitovat Španělské námořnictvo i koruna a v tomto případě bylo v jedné z beden i smíšené oblečení, které ukradli. Nejspíše ho pak chtěli dobře prodat, kdo ví. Tyhle ženské hadříky stojí celé jmění,“ pokrčil mladík rameny a byl hrdý na tu lež, kterou si vymyslel.

„A nechcete mi říct, jak s tímhle mám někam vyjít do mužské společnosti?“ tentokrát to byla Madeline, kdo ukazoval na šaty jako by to byl ohavný had. „Chci říct, jak mohu chodit v něčem, tak odhalujícím, tak pobuřujícím, ten výstřih, tak příšerně nízko, a tak sans vergogne même pour une pute…“

Polo se pomalu ďábelsky usmál, „pokud chcete, můžete zajít do prádelny, vypůjčit si jehlu s nití a přešít je, to ženy dokážou, ne?“

„Pokud nic jiného nemáte, budu to muset udělat,“ nadechla se s ubývající trpělivostí Madeline.

„Pak hodně zdaru, ale až tam půjdete, nebral bych si to, co máte na sobě, někdo by to mohl vidět jako výzvu a kapitán rád drží posádku zkrátka, neakceptoval by takové porušení kázně a potulování ženy po jeho lodi bez dozoru.“

Madeline skřípala zuby a zatnula pěsti, „ven! En dehors!“

Polo se otočil k ústupu a koutkem oka zavadil o třetí osobu v kajutě sedící na truhle.

Jak to, že neviděl nic jiného, než tu ječící fúrii? Polova únava silně zapracovala, přesto… ten obličej mu byl povědomí. Kde ho viděl? Najednou mu svitlo a polilo ho horko. Mladíkovy oči sklouzly k Hyppolitině košili, a to co se pod ní ukrývalo, bylo nad slunce jasné, že hrudník nebyl plochý ani zdaleka. Jak mohl být, tak slepí? Mladíkova tvář zrudla jako jahoda. On strávil noc se ženou a ani o tom nevěděl? Mazlil se s jejím prádlem a spal s ním až do rána? Byl tím zjištěním tak šokovaný, že si ani neuvědomil, že ho Madeline vystrčila za dveře a zabouchla mu před nosem.

Hyppolita už je naštěstí v bezpečí, myslím, že doktor by žádné další bezpráví na ženě nedopustil, i kdyby ji měl zavřít v té místnosti mezi léky a zapírat, že tam, kdy byla. Nico je profesionál, neutrální postava a nejlepší přítel důstojníka Mosse na lodi, ale to ještě uvidíme.

Hyppolita se také setkává s dalšími dvěma ženami na lodi a její postavení je sporné. Co byste v takové situaci dělali vy? Lhali byste jako naše hrdinka, aby si zachovala trochu hrdosti nebo byste se přiznali dvěma zcela cizím ženám, které by pak na vás koukaly jako na vraha a udělaly by z toho poprask?

V naší druhé části máme chudáka Pola, který si hraje na děvečku pro všechno aneb komorníka/sluhu pro dámy. Což hraje do karet právě Madeline, aby ho mohla komandovat. Myslím, že chudák Polo by raději tahal v rukách koule do kanónů přes celou palubu, než dělat právě tohle. Snad to přežije ve zdraví.

Kapitola 18.

Svatá trojice

Minuty ubíhaly mučivě pomalu, to byla jediná potíž s pronásledováním. Ač by o sobě kapitán tvrdil, že je trpělivým mužem, musel se této vlastnosti naučit. Tichá Marie byla na stopě posledním pirátům, kteří měli odvahu s ní měřit síly. Salazar si vychutnával jejich strach jako nějaký škodolibý bůh. V duchu se jejich strachu vysmál stejně tak zbabělosti, ale on byl neúnavný lovec, měl nervy ze železa a trpělivost z ocele, jak jednou řekl jeho bývalý kapitán Romingo, než mu král daroval za služby tuto velkolepou galeonu. S úctou si vzpomněl na rady svého velitele, kterého nyní předčil všemi směry.

Vzpomínat však bylo melancholické, vše, co Salazar chtěl, získal, a přesto v jeho životě chybělo to poslední, čeho se jeho vztek a zášť nehodlala vzdát. Pomsta. Rozpalovala ho, sžírala, poháněla stále dál, ta nezměrná hnací síla, pro ni doslova dýchal každým douškem, kdy se jeho plíce naplnily pachem síry.

Již dávno byly oba špendlíky zaražené do mapy za jeho zády ještě dříve, než byly lodě potopeny v zálivu, od kterého se teď Maria Silenciosa vzdalovala. Prohra byla nevyhnutelná. Červený kohout a Sladká smrt, jména v prachu, o kterých už nikdo neuslyší.

Zabodnout značku do mapy, přišpendlit je tam ještě před vítězstvím bylo samolibé, Armando si byl svou převahou více než jistý, co ho však právě teď rozptylovalo, byly dvě modré oči, které mu nepříjemně často vytanuly v mysli jako nepotopitelný korek.

Až příliš často za víčky viděl tu nebeskou modř lemovanou černými řasami, vidina, jenž ho pronásledovala jako ozvěna, dokázal by těm očím dát jméno, ale neodvážil se. Už po několikáté ho přivedla myšlenka na scestí, když slyšel srdceryvný tón jejího hlasu, tak zoufalý, tak tvrdohlavý a odhodlaný mu vzdorovat. Lhal by, kdyby řekl, že si to neužíval. Málo který člověk na něho dokázal použít tak drzý tόn hlasu, nebo se na něho zamračit takovým obviňujícím způsobem.

Armando měl raději oheň než chlad, to, co opravdu nesnášel, byly ženy bez duše, ozdoby třpytící se svou krásou, avšak bez účelu, pozlátko bez charakteru, dámy, které koketovaly a třpytily se jako hvězdy, ale uvnitř byly prázdné jako perleťové lastury. Bylo jich tolik, které se ho snažily získat, zaujmout, polapit, ale pravdě z očí do očí utekly, vyděšeny tím, co představoval. Každou nejprve okouzlila jeho tvrdá slupka, ta mužská neoblomná dýha a přízeň krále, našly se i ty, které by byly ochotny prodat i své tělo jen, kdyby mohly být u dvora, což by jeho jméno na oddací listině mohlo zařídit ale proč? Proč mít po boku prázdnou nádobu?

On na lodi vykonávající službu a jeho choť sloužící u dvora jako milenka vyšších hodnostářů? Tento svět fungoval tak prostě a žena neměla jiné východisko, než se zavděčit tím, že rozevře nohy pro další přízeň. Neuměl si představit poctivou ženu, která na něho celý rok čeká, aniž by se jí někdo jiný dotkl, nevěřil tomu, neexistovala taková osoba stejně, jako neexistoval poctivý námořník, který v přístavu nevyhledá společnost.

Armando Salazar byl v postavení, že by si mohl ze svého platu pořídit několik krásných domů a tím naštěstí neměl pražádnou touhu obohatit se sňatkem a získat něco navíc, o co neusiloval. Bohatství, které mu zabavila církev a koruna po procesu s jeho otcem, zněkolikanásobil a získal zpět, nebylo nic, po čem by prahl kromě pomsty, která ho vábila stále víc. Tančit flamengo se smrtí byl jeho denní chleba.

Netoužil po šlechtickém titulu, neměl zájem o výnosné plantáže s tabákem na některém z Karibských ostrovů, nestál ani o jiný obchod, nebyl lačný po majetku, všechny tyto světské záležitosti u něho neměly místo. Jeho mysl vždy naplňovaly jiné naléhavé úkoly. Proč ale právě teď přemýšlí o svém životě? Došel snad až tak daleko, že by měl zpytovat svědomí? Směšné.

Někdo jako El Carnicero svědomí neměl, ale ty oči…

Tak jasné i v setmělé kajutě, a přitom jako temné nebe před bouří, už dlouho se nesetkal s něčím tak zajímavým.

Salazar se narovnal v židli a odložil nedopsaný list papíru jeho Španělské výsosti o smrti kapitána Bonneta, zkorumpovaného muže Anglické koruny, stranou. Každý dopis psal s pýchou o svém úspěchu, ještě potřeboval zanést informace do lodního deníku, ale nemohl se soustředit, jeho dokonale kamenný výraz vystřídal náznak znechucení jako by potřísnil čistý list kapkou inkoustu. Co potřeboval, byla koncentrace, ale právě teď jeho tělo protestovalo a toužilo po odpočinku a ten si vybíral svou daň na samotném soustředění. Možná byl kapitán Salazar ďábel, ale byl také člověk a únava byla jedna ze zcela běžných jevů. Byl vzhůru příliš dlouho a neměl by podceňovat svou bdělost, a přesto se neodhodlal jít do své ložnice. Těžce vstal, v pohybech vždy tak energických a pevných byla jistá známka vyčerpání. Svlékl si těžký černobílý kabát a přehodil ho přes opěradlo za sebou.

Několika kroky přešel po koberci přes celou kajutu a vytáhl ze skříňky s občerstvením pohár a broušenou karafu s vínem. Sáhl po tom, které měl nejraději, bylo trpké jako jeho život ale ne tak silné, aby ho srazilo na kolena.

Kvalitní tekutina vypadala jako krev nepřítele, na které si pochutnává ve volných chvílích El Matador del Mar, přisadila by si jeho posádka. Nevadilo mu, co si šeptají, stále měl jejich posvátnou úctu, loajalitu, která se nedá vyvážit penězi, ale ryzí oddaností do morku kostí. Pokud budou vyprávět legendy a zkazky o jeho osobě, neměl nic proti tomu. Každý nový příběh vypráví jeho činy a to znamená, že se na něho nezapomene a bude nadále budit v srdcích bukanýrů a veřejnosti děsivou hrůzu. Čím více lidí to odradí od pirátství a pašeráctví tím lépe.

Salazar přešel zpět ke svému stolu a podíval se na panenku, která ležela na několika knihách o navigaci jako by to byl oltář.

Byla zvláštní, svým způsobem krásná a ač nebyl sběratelem hraček, dokázal ocenit dokonalost, každý porcelánový rys chlapecké tváře byl skoro živý, autentický. Občas, když se koutkem oka zaměřil tím směrem, stíny od rozsvícené svíce jako by měnily výrazy na té nevinné tváři.

Komu ta hračka patřila? Jistě ne někomu chudému, bohatý šat byl též stejně precizně střižený. Taková drobnost se honosila zahalena v brokátu šitého zlatou nití a kabátec měl dokonce perleťové knoflíky. Mistr, který ji vyrobil, si dal velice záležet, jak tedy mohl někdo něco takového ztratit? Nějak mu neseděla myšlenka některého ze svých vojáků, že by koupil takovou extravagantní věc, zvláště, když musela být velice drahá.

Salazar narazil na loutku před dvěma hodinami, když se vydal do podpalubí objednat si nějaké jídlo do své kajuty. Nikdy by nečekal, že jeho chmurné myšlenky rozptýlí taková věc a za poslední dobu nebyla jediná.

El Matador del Mar nalil z karafy polovinu pohárku, než ji položil na stůl. Jeden jediný doušek ho uklidnil, palcem pohladil okraj a gravírování kovu. Druhá ruka spočinula na jílci rapíru. Prostá tíha zbraně byla zárukou úspěchu, jistotou v těžkých dobách, ale těm bude nyní konec. Do pár hodin nebo dnů a zbytek těch sprostých krys pošle ke dnu a vrátí se do Španělska jako vítěz. Bohužel, místo toho, aby pocítil hrdost nad záslužnou prací, obstoupila ho prapodivná tíseň a neklid. Prsty se mu náhle zaťaly do poháru, být kov slabší, zkroutil by se mu v ruce jako papír.

Salazar frustrovaně zavrčel jako zvíře v kleci a křivil rty v nelibosti, když zatnul zuby.

Proč měl nutkání něco rozbít, uchopit meč a sekat tak dlouho, dokud nepadne únavou? Bylo to proto, že dlouho nebyl v přímém boji a jeho tělo vyžadovalo akci?

Propíchnout nepřítele skrz na skrz? Vidět na palubě téct krev, slyšet křik a cítit uspokojení z toho pohledu? Chřípí se mu rozšířilo jako by se drak chystal chrlit oheň, kolovala v něm touha, zuřivost a vášeň zakořeněná v nenávisti a on dobře věděl, co ho tak rozčilovalo. Lesarova naivita. Snad byl dnes tvrdý, ale Guillermo musel vidět pravdu, nemohl dovolit, aby s ním ta vypočítavá žena manipulovala. Nemohl si dovolit, aby podrývala kousek po kousku důvěru jeho prvního důstojníka. Musel ho chránit před špatnými rozhodnutími, a pokud možno před sebou samým.

Armando v tichosti znovu upil dva doušky, trpkost hroznů ho pálila v hrdle, ale byla osvěžující na přemýšlení.

Mihotavý plamínek lampy obkresloval stíny knih a map na stole a jasně svítil na klíč, který mu tak neurvale Lesaro předal. Vždy považoval svého přítele za chladného k okolí, ale otevřeného rodině, kdo by si pomyslel, že nějaká cizinka ho dokáže tak obalamutit, ale ženy byly chytré, ano, s jejich vypočítavostí se setkal mnohokrát, a přesto ty modré oči…

Proč ho stále pronásledovaly? On nebyl slaboch, dokázal prohlédnout lži pod povrchem, nedal se tak lehce zmást, o to už se pokusili daleko mazanější jednotlivci.

Salazar si přitiskl dlaň na tvář, pod prsty ucítil nepatrné jednodenní strniště, a to se mu nezamlouvalo. Byl to muž svých pevných zásad, vždy dobře oholená tvář byl základ každého rána, což mu připomínalo, že bylo možná kolem desáté hodiny dopoledne.

Kapitán těžce vydechl a dopřál si třetí doušek vína, když se však otočil, aby si dolil z karafy, zůstal stát a mračit se na klíč od zadržovací cely. Měl velké nutkání otevřít zadní okno a hodit ho do moře. Prsty ho brněly, jak moc toužil to udělat a zároveň ho něco drželo, aby to nedělal, a ten rozpor ho rozčiloval. Nemohl pojmenovat to, co cítil, a to bylo pro muže, který měl vše pod kontrolou rušivé.

Ani si neuvědomil, že se natáhl pro klíč, dokud ho nedržel v prstech.

Jeho vězeň, jeho pequeño prisionero. Zavřená, zoufalá, strachující se o vlastní život a budoucnost, všechno v jeho rukách. Právě takové chvíle dokážou v člověku probudit ty pravé ryzí emoce, které chtěl vidět, informace, které chtěl zjistit, ne ty nastrčené polopravdy a plačtivé pohledy, kterými by ho obměkčila. S Armandem Salazarem si nikdo nebude hrát a balamutit ho.

Vězeň bude možná za pár hodin sdílnější. Sám byl zvědav, jak silnou má ta žena vůli, než ji srazí na kolena a přizná se. Těšil se na to sladké sebeuspokojení, až řekne pravdu, poté ho nebudou pronásledovat ty modré oči jako mořská pěna, protože bude vědět, že jí duši tíží ten nejhorší hřích, přesto, že nevinný vzhled mohl klamat oči, instinkty jej nikdy nezklamaly.

„Maldita mujer, yo sé la verdad,“ promluvil ke klíči jako by ho snad mohla slyšet, „cual es tu sekreto, seňora Riversová?“

Kapitán si prsty stiskl kořen nosu zahloubán ve svých myšlenkách, potřeboval strategii, která prolomí její obranu a on na ni přijde. Nejpříhodnější by bylo nechat ji ve strachu, pomalu ji nechat se třást a oslabit ji. V hlavě se mu začal rýsovat plán, krutý plán…

Neměl by se touto věcí zabývat, ale než plně naložená Tichá Marie dostihne ty zbabělé krysy na otevřeném moři, nějakou chvíli to potrvá, i když jim bude přát vítr, ale právě teď se kapitánovy myšlenky stáčely jiným směrem, o kterém slečna Riversová neměla ani tušení a její smůlou bylo, že se nacházela pod drtivým pohledem kapitána Salazara jako nevítaný host.

Španělský kapitán uložil karafu zpět do dřevěného výklenku, zhasl lampu a zamířil do své ložnice, pár hodin spánku mu jen prospěje, i když nikdy nebyl zvyklý spát dlouho.

**************************************************************************************************************************

Jen co dveře zaklaply a zavrzaly v pantech, Madelin si otřela ruce o zničenou sukni, jako by právě vyhodila balík plný smetí. Ten skrček posloužil svému účelu a v duchu se modlila, aby se už jejich cesty, pokud možno nezkřížily.

„Drahá, opravdu nechcete nějaké slušnější šaty? Je jich tu dost pro všechny,“ věnovala se zatím Claudie nově příchozí, vděčná, že je tam s nimi někdo další, kdo zakouší stejné příkoří.

„Děkuji, těší mě vaše starost, ale musím odmítnout. Tyto šaty byly přineseny pro vás, ne pro mě. Nechci vám brát možnosti, navíc už jsem tak nějak přivykla funkčnosti pánského oděvu. Budu však doufat, že mi kapitán jedny poté poskytne, na pevninu chci opět vstoupit jako dáma,“ usmála se ironicky na svou opatrovnici Hyppolita, ale byl to převážně nucený úsměv. Claudie přikývla, i když bylo vidět, že by si na sebe něco takového vzala opravdu jen v krajní nouzi. Chápala ale, že ne všechny ženy jsou urozeného původu.

„Pevnina bude snad co nevidět nebo ne? Přece nás nepovezou sebou až do Španělska, týdny na moři jsou utrpení,“ strhla na sebe opět pozornost Madelin. Claudie se zamyšleně chytla za bradu a začala si poklepávat ukazováčkem na líc. „Kapitán říkal, že jsme na válečném tažení, ale… bezpečnost civilistů by snad měla být na prvním místě,“ tázavě se podívala na Hyppolitu, jako by snad ona mohla znát odpověď. No, vlastně znala. Rukou přejela po svém rameni a chvilku přemýšlela, jestli jim má prozradit, jakou starost chová kapitán k bezbranným civilistům. Nechtěla ale mezi ně vnášet ještě více paniky, tyhle chuděry si toho určitě také dost vytrpěly.

„Obávám se, že pevninu ještě nějaký čas neuvidíme,“ povzdechla si. To ovšem ještě více přilákalo tázavé pohledy obou žen.

„To jako, že tu budeme muset tvrdnout i několik dní a přes noc?“ neudržela se Madelin rozhořčeně. Claudie trochu zdvihla obočí a podívala se na místo, kde by měla strávit noc, jako nějaké opice zavěšená na stromě. Už jen z té představy ji bolela záda. Nicméně to zkusila o něco střídměji než její sestra: „ale… do rána už bychom se k nějakému ostrovu mohli přiblížit ne?“

„Ne k nějakému, kde nás obklíčí domorodci… do civilizace! Nehodlám vyměnit tenhle zvěřinec za nějakej ještě větší s negramotnými orangutany nebo ještě lépe lidožrouty,“ bručela si Madelin, ale sestra ji rychle pokárala pohledem. Hyppolita si najednou přišla jako na trní. Ve lhaní nikdy nebyla dobrá, navíc ani nikomu lhát nechtěla, ale nemohla jim přece říct všechno, co ví. To ať udělá někdo z posádky.

„Myslím, že kapitán má v úmyslu pronásledovat další pirátské lodě, slyšela jsem to říkat vojáky,“ pokusila se o co možná nejvíce diplomatickou odpověď. Nicméně na tváři Claudie se nezměnila ani sebemenší vráska a s úsměvem stále čekala na uspokojivou odpověď jako pravá dáma.

„Což znamená, že asi dříve nikde zastavovat nebude, než ty lodě dostihne a udělá s nimi rychlý konec,“ přišla si trochu, jako kdyby mluvila s dítětem.

„Ah, to je opravdu nemilé,“ povzdechla si Claudie unaveně.

Hyppolita si oddechla, že alespoň takto byla její slova pochopena, aniž by se sama více prozradila. Madelin si opět začala cosi brblat a jediná srozumitelná slova byla, promluvit a kapitán. Před něčím takovým ji Hyppolita chtěla rozhodně varovat, ale naštěstí to za ní udělala Claudie.

„Kapitán opravdu nevypadal v této době přívětivě. Určitě ho obdarujeme svou návštěvou, ale za mnohem příznivějších okolností. Dobrým zvykem je pozvat své hosty na večeři, uvidíme tedy tam. Nerada bych soudila člověka jen po prvním setkání.“

Madelin se podívala na své potrhané šaty a musela dát své sestře zapravdu, „slušnější šaty a trochu odpočinku nám jen prospěje.“

Claudie se tak usmála a přiskočila k hromádce prádla určeného pro ni. Z prvotního nadšení ji ale rychle opadl úsměv. Byly to sice ženské šaty a častokrát i zjevně docela drahé, jak rozpoznal její citlivý nos, ovšem ne něco úplně vhodného pro dámu jejího postavení.

„Nu což, život si občas žádá oběti,“ tiše zabědovala. Po chvilkovém přehrabování se jí podařily najít tmavě modré, velice zachované šaty odhalující tak akorát, ale stále dostatečně zvýrazňující ženské křivky. Ještě jednou je svým odborným okem přeměřila, aby se ujistila, že neskrývají žádnou vadu. Nic na první pohled zjevného se jí nalézt nepodařilo a už vůbec ne odhalit pravý původ nebo účel tohoto oděvu. „Tyhle jsou… dostatečné,“ konstatovala se zjevnou námahou v hlase, jako kdyby vybírání vhodných šatů byl obzvláště těžký úkol, poté se otočila k Hyppolitě, ale ne aby jí snad svůj úlovek ukázala.

„Můžete se prosím otočit, drahá?“ usmívala se na ni s červenými tvářemi a studem vepsaným ve tváři. Na Hyppolitu už to ale začínalo být trochu moc. Byla to sice dámská společnost a ano byla o mnohem příjemnější než nějaký upocený námořník, ale dělat s převlékáním takové móresy. Copak snad nikdy neviděla ženské tělo? Nechcete mě rovnou poslat za dveře? znělo jí v hlavě. Ovšem ústa volila mnohem střídmější slova: „ale jistě, nechci vás uvádět do rozpaků,“ a raději se sama otočila, aby nebyl vidět její kyselý výraz.

„Děkuji, nemějte mi to za zlé, ale dáma mého postavení si potrpí na určité způsoby. Nemůžeme tu pobíhat jako divoši, drahá.“

„Doufám, že si na ně potrpěli i ti piráti,“ procedila Hyppolita mezi zuby.

„Říkala jste něco, drahá?“ zaznělo mezi šustěním látky.

„Ne, ne, pak mi jen řekněte, až budete hotovy, abych mohla obdivovat vaši úžasnou proměnu,“ držela se Hyppolita ze všech sil. Za jejími zády se ozvalo jen tiché chichotání.

„To je od vás tak milé,“ špitla Claudie jako křehká víla.

Hyppolita už raději nic nekomentovala a jen bezdušně zírala do dřevěné zdi. Nikdy ale nečekala, že by někomu mohlo oblékání zabrat takovou dobu. Za svými zády tak slyšela samé: „ou tady je to moc těsné, tady to zase moc škrtí, Madelin přitáhni to trochu, ne tak moc, a to je zase málo…“

V duchu si tak říkala, že než se ty dvě obléknou, dorazí snad loď dříve k pevnině. Jakmile se Claudii zjevně povedlo nasoukat do šatů a následně je přizpůsobit jejím představám, přišla další ukázka její preciznosti.

„Ale no tak, Madelin, tyhle jsou na tebe jako stvořené, anebo tyhle, díky nim alespoň vynikne i to, kde je normálně pomálu,“ začala pomáhat s výběrem garderoby pro svou sestru.

„Ani náhodou, copak jsem nějaká rajda z přístavní putyky? Tohle na sebe nevezmu, navíc ta vyzývavá barva, jako pro býka, nechci být středem pozornosti.“

„Ty bys byla nejraději upnutá od krku až k nohám jako puritánka, takhle si ale muže jen tak nenajdeš. Podívej, tyhle jsou pěkné. Jako by ten mladík znal tvou postavu, dokonale se trefil.“

Při zmínce o Polovi bylo dokonce slyšet i skřípání zubů.

„Mon Dieu, však vypadaj všechny stejně a ve všech budu působit, jako bych lákala zbloudilé námořníky do postele nejen na kus řeči. Dej sem třeba tyhle a pomoz mi z těch starých…“ povolila nakonec Madelin, protože neviděla jinou možnost.

„Alespoň ke své sestře bys mohla mít trochu úcty a občas používat i slovo S'il te plaît,“ neodpustila si Claudie malé pokárání.

„Prosím, dej sem tyhle a povol ten zpropadenej korzet. Ty věci jsou příšerné,“ odvětila s ironií.

„Vidíš, jak je to hned lepší,“ pochvalovala si Claudie.

Hyppolita si opravdu začínala říkat, jestli jí s námořníky nebylo o něco lépe. Po další dlouhé chvíli nevrlých poznámek a častého napomínání se povedlo obléct i Madelin. Nutno podotknout, že ta z výsledku rozhodně nebyla nadšená tak jako její milá sestra.

„Perfektní, úplně jak ze škatulky,“ tleskala Claudie nadšeně.

„Už se můžete otočit,“ vzpomněla si, že v místnosti mají ještě další společnost.

Hyppolita chvilku přemýšlela, jestli se jí vůbec otáčet chce, ale vidina dalšího případného přemlouvání pro ni byla daleko horší scénář. Pomalu se tak otočila a před ní najednou stály dvě… no, opravdu dámy. Jedna v tmavě modrých šatech s načechranou sukní a velkým výstřihem, který byl až po okraj vyplněn. Druhá v černých s bílým lemováním, ovšem také s o něco odhalenějším hrudníkem a velmi znechuceným výrazem na tváři.

„Tak co na nás říkáte?“ zářila Claudie, jako kdyby si rovnou i sama odpověděla. Žebrala o pochvalu jako malá holčička.

Hyppolita přemýšlela, jestli má cenu vůbec říkat svůj názor, ale pro klidnou plavbu všech se raději ještě jednou odhodlala k malé lži.

„Naprosto perfektní, jste dozajista největším pokladem na této lodi. Být námořník, hned bych se vám začala dvořit,“ a dokonce se pokusila a malou úklonu.

„Ohh,“ ovanula se rukou Claudie, jako kdyby měla v ruce vějíř. „I vy jedna lichotnice. Mít o něco slušnější mužské šaty, možná bych vám hodila i kapesníček,“ pokusila se o vtip. Hyppolita se kousala do rtu a v duchu se modlila, ať jen ty piráty doženou co nejrychleji, anebo ať je klidně potopí a ona si k nejbližšímu ostrovu doplave, hlavně ať se co nejrychleji dostane z této další cely.

Hrát si na všechna pravidla etikety bylo únavné více než hrát si na muže samotného.
Zbytek času se tak nesl v duchu zdvořilostní konverzace s Claudií a věčných stížností ze strany Madelin. Hyppolita pomalu přestávala vnímat zásahem tajemného lektvaru od doktora a jen bezmyšlenkovitě odpovídala, bylo vlastně úplně jedno, co říká, protože to obě dámy uspokojovalo. Takto to trvalo snad hodiny, dokud Madelin nepřišla s opravdovým problémem.

„Kde tady žena nejde trochu… řekněme soukromí?“

Hyppolita se chtěla opět otočit čelem do zdi, aby měla tahle milá žena svou potřebnou samotu, došlo jí ale, že tím myslí něco úplně jiného.

„Potřebuji toaletu. Na každé lodi přece musí být, i na takto barbarské,“ pokračovala a její hlas zněl o něco naléhavěji. Hyppolita se neubránila malému pousmání, protože přesně takový problém také řešila z počátku své plavby. Trochu ale pochybovala, že válečná loď nabízela stejných standardů, na jaké byly tyto dámy zvyklé.

„No víte, jedna je o palubu výš, ve stejné chodbě skoro až u zádi, ale…“

„Děkuji, to už snad najdu,“ vystřelila Madelin ze dveří. Musela mít opravdu naspěch, jelikož se ani nestrachovala o to, že by ji mohl někdo vidět v jejich nových vyzývavých šatech. Hyppolita jí tak nestačila ani říct, jaké odpudivé překvapení ji v malé temné místnosti čeká.

Madelin tak po paměti běžela směrem ke schodům na vyšší palubu, a pak stejnou chodbou, jak jí Hyppolita poradila. Cestou minula několik námořníků, kteří si její zjev nedokázali vyložit jinak, než výplod jejich vlastních tužeb v důsledku zbytkového alkoholu. Ženě se tak povedlo doběhnout, až ke dveřím na jejichž druhé straně čekala vytoužená úleva. Ovšem jen co vzala za kliku, poznala, že je něco špatně. První ránu dostaly její čichové buňky a druhou vzápětí její zrak. Tohle bylo něco poněkud jiného, než čekala. Neměla dostatek odvahy se do té místnosti podívat, natož do ní vstoupit.

„Bože, co za zvířata se tady plaví?“ říkala si v duchu a nakonec zjistila, že to říká nahlas. Jenže nic jiného po ruce nebylo a situace začínala být opravdu urgentní po všech stránkách.

Byla to přeci jen silná žena, a nakonec si vždy se vším poradila. Stálo ji to ovšem velkou dávku důstojnosti a sebezapření. Pokud bude někdy někomu vyprávět, co se jí stalo, když ji unesli piráti, tuhle pasáž rozhodně vynechá. Vyšla poté ven sice s úlevou na těle, ovšem v duchu ještě s horší náladou než předtím. To jí ta žena nemohla říct, co za bránu do pekla ji tu čeká? Ještě jednou si upravila šaty a ujistila se, jestli se náhodou třeba jen trochu neotřela o zeď. Vše se zdálo v pořádku, a tak se nasupeným krokem vydala zpět do kajuty za svou sestrou, které tuto vycházku rozhodně nedoporučí. Raději využije nočník, pokud je v kajutě.

Její křehká povaha by něco takového nemusela vůbec zvládnout. Byla tak zabrána do svých myšlenek a nenávisti k celému světu, že si ani nevšimla pohybu v jedné z chodeb. Z postranní uličky se tak někdo vyřítil a vrazil přímo do Madelin. Byl zřejmě stejně hlavou v oblacích jako ona, protože si ji také ani v nejmenším nevšiml. Jediné, co tak žena viděla, byla tmavá uniforma a následně strop, jak se nárazem poroučela k zemi. Na podlahu ale dopadnout nestihla, protože ji v letu zachytila mohutná ruka. Držela ji pohotově za pasem. O centimetr níže a už by to byla poloha, za kterou by si nezdvořák zasloužil facku. Ovšem té zřejmě ani tak neujde, protože Madelin rychle přicházela k sobě.

„Co si to dovoluješ? Nemůžeš dávat pozor, ty nemehlo?“ začala se vykrucovat. Její zachránce ji ale nepustil, a naopak přitáhl zpět, aby se mohla postavit.

„Máš štěstí, že jsem neskončila na té vlhké podlaze… to by sis teda vypil,“ supěla a upravovala si své pomačkané šaty.

„To je snad normální, aby se tady ženy proháněly samy po chodbách bez řádného doprovodu? Tohle není obchodní ani soukromá loď,“ dostalo se jí snad ještě prudší odpovědi. Madelin se nadechla, tohle si přeci nemůže nechat líbit. Zvedla hlavu a…

„TO… to jste zase vy?“ vyšel z ní jen tichý udivený hlásek. Zírala totiž do známé tváře, ale nějak ne, a ne si vybavit, kde toho muže viděla. Byl vysoký, zamračený s hrubými rysy, ale ze všeho nejvíce značně zbědovaný. Nenarazila totiž na nikoho jiného než zhrzeného důstojníka Santose. Ten si to právě štrádoval do své kajuty, aby trochu svlažil své rány alkoholem. Nejen ty na obličeji, ale zejména ty na svém egu, proto byl snad v ještě nelibější náladě než obvykle.

„Tak co bude? Co tady pohledáváte, a ještě k tomu takhle vymóděná?“ obrátila se karta a najednou to byla Madelin, která schytávala velkou dávku hrubosti.

„Já… já byla…“ jako by její ostrý jazyk přestával spolupracovat. O tom, co na této palubě pohledávala, se svěřovat nechtěla, ale takové jednání rozhodně nehodlala snášet.

„Jsem tu snad vězeň, abych si nemohla trochu protáhnout nohy?“ napřímila se a vracela úder se svým osobitým gustem podbarveným sarkasmem.

„To byste taky mohla přijít k úhoně, a to velmi rychle! Tohle je válečná galeona žádná výletní plachetnice!“

Santos se nedal tak lehce odpálkovat jako ostatní a stav, v jakém se nacházel, tomu rozhodně nepřidával. Tentokrát to byla Madelin, kdo hlasitě polkl a musela se trochu zaklonit, jak se nad ní ten hrubián nakláněl jako stožár.

„Copak jsem nedal tomu zelenáči jasnej rozkaz, aby se o vás postaral a dohlídnul na to, abyste tu jen tak nepobíhaly jako zatoulané koroptve?“ pokračoval Santos jako rozjetý parník, který se nedá zastavit. Madelin chvilku nevěděla, co dělat, ale zmínka o zelenáči ji opět vrátila do hry. Chytila se toho všemi prsty.

„Myslíte toho ňoumu, co nás našel na pevnině? Pfff, běda mluvit,“ nasadila stejně odpudivý výraz, jako když před několika okamžiky otevřela dveře od té tajemné komnaty. Tím ale získala důstojníkovu pozornost.

„Buďte konkrétnější,“ rozkazoval Santos a důležitě si založil ruce za zády.

„Ehm,“ narovnala se opět Madelin v zádech. „Jeho chování je více než nemístné. Je drzí, odmlouvá a místo pořádné kajuty nám dal jen nějaký kurník s pár sítěmi… no je tohle hodno dam?“

Santos by ji za normálních okolností velmi hrubě setřel a nezapomněl by k tomu zmínit, ani poloprázdný výstřih, který se před ním natřásal, ale přesto ji nechal mluvit. „Donesl nám sotva trochu vody, ale už nic na občerstvení. No a šaty, vidíte sám… tohle je hodno možná tak nějaké lehké děvy, ale dámy… nehledě na jeho následné narážky,“ sypala ze sebe všechnu zlobu na účet Pola. Santos si mnul bradu a poslouchal, zřejmě tihle dva nebyli až tolik rozdílní.

„Prevít jeden, měl jsem mu při cvičení vštípit více úcty,“ zabručel Santos. Madelin okamžitě přitakávala: „ano, ano přesně to by potřeboval,“ zdálo se, že ti dva nalezli společného nepřítele.

„Za jeho chování se Vám velice omlouvám. Věděl jsem, že není příliš schopný, ale že je to až tak zlé...“ Najednou, jako kdyby byla jejich srážka vymazána a zůstal jen vztek, pro který našli svou oběť. Polo měl zřejmě štěstí, že byl v ten moment někde na druhé straně lodi než právě tady.

„Za takového padavku se neomlouvejte, je to jen kluk, doufejme, že z něho vyroste něco lepšího,“ a ať to bylo jakkoliv absurdní, oba se tomu zasmáli.

„Ale doufám, že to jen tak nepřejdete… důstojníku, je to jako se štěnětem, když nemá pevnou ruku, nenaučí se poslouchat, jen štěká a později začne kousat.“

„To se spolehněte, vážená slečno, bude to příklad ostatním, že takto se k dámám nikdo chovat nebude,“ jako kdyby Santos zcela zapomněl, čí krev mu stále ještě zasychala na rtech, náhle spolkl zášť na všechny ženy na světě.

„Oh, tak to mě těší, pane,“ usmála se Madelin skoro až laškovně. Pomstít se tomu mladému nenechavci jí činilo takové potěšení, že byla ochotna hrát ublíženou ženu i před tímto velkým hlupákem. Kdyby neměl na tváři velkou modřinu a škrábance, zřejmě by se Santos i trochu červenal.

„Příště na vaše bezpečí dohlédnu sám a dohlédnu, aby se něco takového už neopakovalo,“ postavil se naučeně do pozoru, aby tak dodal svým slovům váhu. Madelin se trochu lekla, nečekala tak rychlý pohyb, ale hned pokračovala: „tak to budeme v těch nejlepších rukách,“ pokusila se o něco jako účelový kompliment. Santos ho přijal a hned začal svá slova plnit.

„Doprovodím vás do vaší kajuty, madam,“ kynul rukou.

„Dekuji vám, ale to není…“

„Trvám na tom,“ nasadil o něco hrubší tón a tentokrát už Madelin popostrčil. Zdálo se, že toho hrubiána moc neobměkčila, vlastně vůbec. Jedině mu tak dala záminku znepříjemnit život tomu mladíkovi, o její dobro tady nakonec vůbec nešlo. Jakmile jí tento fakt došel, cítila se trochu nesvá, ale… že by jí to snad vadilo?
Ten kluk si to stejně zasloužil!

**************************************************************************************************************************

Soukromá jídelna pro vyšší důstojníky a popřípadě hosty se nacházela přímo pod kapitánovou kajutou a měla dveře hned proti podestě se zábradlím na mezipalubě. V místnosti jejíž části stěn zakrývaly buď těžké závěsy, nebo rudý samet se zlatými sponami seděla u stolu jen jedna jediná osoba a vychutnávala si pozdní oběd. Slovo vychutnávala, bylo však příliš přeceněné. Salazarova tvář byla pořád jako vytesaná ze žuly a co se týkalo jeho pochmurné zlověstné nálady, která se mu odrážela v očích, tak se ani po několika hodinách spánku nezlepšila. Právě upil z poháru červeného vína, když se na dveře ozvalo bouchání.

„Adelante!“ pozval muže dál.

Dovnitř vešel důstojník Moss, ten, který si jako první všiml prchajících pirátských lodí. Pohledný oficín vypadal svěže a v jeho tváři nebylo znát žádné znepokojení. Udělal krok, zavřel za sebou a přistoupil ke stolu, nebylo mu však nabídnuto žádné pohostinství ani místo u stolu, což znamenalo, že tu byl pracovně.

„Nechal jste mě zavolat, El Capitán?“

Salazar se opřel do židle a odložil stříbrnou vidličku s kouskem masa zpátky na talíř, aniž by se na příchozího podíval.

„Potřebuji od tebe jednu věc, důstojníku Mossi,“ odvětil chladně Armando, otřel rty do ubrousku a odložil jej na stůl, než sáhl do kabátu a vytáhl ohmataný klíč, až potom se na židli obrátil a pohlédl na Mosse.

„Na nic se nebudete vyptávat, půjdete do zadržovací místnosti a osobu, kterou tam najdete, odvedete na palubu ke shromáždění, které tam bude, jsou rozkazy jasné?“

Důstojník přikývl, klobouk mu na chvíli zaclonil tvář, „ano, pane.“

„Dobře, můžete jít.“

Moss si vzal klíč, stiskl ho v dlani a odešel. Vůbec netušil, kdo by měl být v zadržovací místnosti, což bylo zvláštní, jako vysoce postavený oficír by měl vědět o každé třísce a ztracené dělové kouli na Tiché Marii, ale opět se přesvědčil, že jsou na lodi některá tajemství mimo jeho dosah.

Mohla by být snad známka kapitánovy důvěry, že mu svěřil tento úkol? Opravdu začal přemýšlet, kdo tam je a zrychlil krok.

Za pouhé minuty překoval všechna schodiště, a když dorazil ke kýžené zadržovací místnosti, přejela mu po těle zimnice. Dveře byly otevřené dokořán nebo spíše jen pootevřené, pochyboval však, že tajemný jedinec se pořád nacházel uvnitř, přesto se musel přesvědčit. Dveře se skřípáním otevřely, ale uvnitř byla jen tma, nikde se nic nepohnulo, dokonce si Antonio i klekl a podíval se pod postel, která vypadala, že v ní někdo dříve spal, co bylo však zarážející, bylo peří všude okolo. Matné světlo z chodby se lesklo na té bílé nadílce na podlaze. Osoba, která tu zůstala, tu nejspíše nebyla dobrovolně a roztrhala pokrývku. Kdyby to však byl někdo nebezpečný nebo vězeň, byl si jistý, že by ho kapitán dal za mříže, otázkou bylo, jak se mu podařilo uprchnout a kde byl?

První myšlenky Mosse vedly k tomu, pověřit několik mužů, aby prohledali loď, ale nevěděl, jak moc je ta situace ošemetná a váhal. Koho by vlastně hledal? Neměl ani popis té osoby. Nejlepším logickým řešením bude podat zprávu kapitánovi osobně, aby rozhodl o dalším kroku.

Během další chvíle se Antoniova atletická postava dala do pohybu a v mžiku byl zpátky na horní palubě, kde se začala pomalu scházet posádka. Ani o této události nebyl informován a netušil, co to znamená, ale teď měl úkol.

Zastavil se trochu udýchaně až u dveří soukromé jídelny. Nevšiml si od kormidla zvědavého Lesarova pohledu a rovnou zaklepal, jakmile nabral do plic potřebný vzduch.

„Ingresar!“

Pokud to bylo možné, kapitánova nálada podle tόnu jeho hlasu právě klesla na ledovou mez. Moss vstoupil a viděl, že Salazar již stál vedle židle, oblékal si svůj bíločerný kabát a upravoval manžety na rukávech.

Jakmile se k tomu zastrašujícímu muži přiblížily Mossovy kroky, střelil po něm rychlým pohledem, který nevěstil nic dobrého jako by právě Antonio porušil nějaký přestupek.

„Nějaký problém, důstojníku?“ teď mu kapitán čelil tváří v tvář.

Antonio nikdy nedokázal příliš skrývat své emoce, a tak bylo na první pohled jasné podle obav a vrásek kolem jeho očí, že není něco podle plánu, který si kapitán objednal.

„Zadržovací místnost je prázdná, kapitáne, když jsem přišel, dveře byly otevřené,“ přiznal Antonio po pravdě a jeho hezká snědá tvář se mírně orosila potem, neztrácel však pevné držení těla. Popravdě čekal kapitánův výbuch, ale nestalo se tak.

„To je nemilé, důstojníku, musíte tu ženu najít a přivést. Může být nebezpečná, být vámi byl bych opatrný.“

„Una mujer, El Capitán?“ když se Antonio nedočkal odpovědi, zeptal se znovu, „mám zburcovat muže a vyhlásit pátrání?“

„Myslím, že dokážete najít jednu mujer diabólica zcela sám, zkuste nejprve ošetřovnu, není nutné rozhlašovat tuto věc ostatním, důstojníku Mossi,“ kapitánovy oči se do něho opřely s takovou intenzitou, že se obával, aby se neobrátil v prach. Evidentně kapitán něco skrýval a on neměl tušení co, nebylo však na něm, ptát se na otázky, které mu nepřísluší, už předtím byl varován a dostat se na kapitánovu špatnou listinu nebylo něco, o co by právě stál.

„Potřebuji nějaké znamení, alespoň jméno hledané osoby, kapitáne.“

Salazar se pohladil prsty po hladce oholené bradě, jako by přemýšlel, co může o dané osobě více prozradit.

„Riversová, slečna Riversová,“ jméno bylo proneseno se značnou nelibostí jako by to byl trn v oku. „A teď odchod, důstojníku, correr.“

Antonio udělal krok dozadu jako by couval před nebezpečnou šelmou, a až pak se otočil a vyklouzl ze dveří. Tam mu však stál v cestě Lesaro, který předal kormidlo Magdovi.

„Stalo se něco, Mossi? Pokud mohu říct, vypadáte napjatě, tak se však tváří každý, kdo v poslední době měl tu čest mluvit s kapitánem,“ mluvil z vlastní zkušenosti.

Antonio se zarazil, když málem ramenem nabral prvního důstojníka.

„Lesaro,“ vydechl a podíval se stranou, než se jeho pohled znovu zaměřil na osobu před sebou, jako by se snažil sebrat myšlenky a zároveň popřemýšlel, zda má čas se dát do hovoru nebo splnit daný úkol.

„Kapitán Salazar má vždy to nejvyšší očekávání, nepopírám, že jeho strategie nemají konkurenta, který by se mu rovnal a možná právě proto, jsou někdy jeho rozkazy poněkud matoucí pro nás ostatní. Lesaro, nevíš o nějaké ženě na lodi?“

Antonio zkusil hodit udici, pokud se něco na Tiché Marii šustlo, Lesaro by byl první, kdo by to věděl, měl možná jedno oko, ale jako by měl šestý smysl v odhalování věcí.

„Jsou zde dvě dámy, které byly v ranních hodinách zachráněny, madam Florance a její služebná slečna Mercier. Má je na starost důstojník Santos.“

Jméno jiného důstojníka řekl Guillermo s nechutí, nad čím se vnitřně Moss podivil, ale byla pravda, že Diego Santos neměl právě dobrou pověst.

„To nejsou jména, které hledám, je to někdo jiný, ale nevím, že by byla na palubě ještě nějaká jiná žena,“ skoro to vypadalo, jako by chtěl Moss strhnout klobouk a trhat si vlasy nad svým nemožným úkolem.

Lesaro se zamračil, „ještě jedna zde je.“

Antonio trhl hlavou a udiveně zamrkal, „ale jak…“

„To je dlouhý příběh, důstojníku Mossi, moc dlouhý příběh,“ mávl rukou Lesaro a podíval se na moře přes zábradlí, což značilo, že o tom teď nechce mluvit.

„Co ti řekl kapitán?“ Guillermova otázka nabrala chladného tónu bez emocí, a přesto jeho zvědavost naznačovala, že se o situaci z nějakého důvodu zajímá. Moss neměl možnost odmítnout, Lesarovi naprosto důvěřoval.

„Mám ji najít a přivést na palubu, víc kapitán neřekl,“ pokrčil mladý důstojník rameny.

„Hm…“ Lesaro se stal zachmuřenější, nelíbil se mu směr událostí, když se jeho pohled zaměřil na horní palubu, kde byl poměrně velký hlouček námořníků. K něčemu se schylovalo a nevěstilo to nic dobrého, cítil to v kostech.

„Nevíš, kde bych tu ženu teď našel?“ Moss téměř prosil, nechtěl za žádných okolností přijít ke kapitánovi podruhé s prázdnýma rukama, považoval by to za neschopnost.

Lesaro ještě pár vteřin držel pohled na shromáždění, než se obrátil Antoniovi tváří v tvář, „nemám nejmenší tušení, kde ta žena teď je.“

Nebyla to lež a zároveň si nepřál, aby Hyppolitu Moss našel a přivedl. Snad bude mít tentokrát štěstí a důkladně se ukryla, ale to bylo jen zbožné přání, pokud ji chtěl Salazar vidět, převrátil by každou bednu a sud naruby, jen aby ji našel, kapitánova tvrdohlavost nemohla konkurovat ženské vychytralosti, ať byla sebevětší…

Na tohle každý asi čekal, pohled do hlavy a myšlenek Armanda Salazara. Hyppolita na něho zapůsobila, možná pozitivně možná negativně ale, že by ho dostihlo svědomí? Kdyby ji opravdu považoval za piráta a nečistou osobu, nepochyboval by. Takže, je tu nějaká naděje, že by naši hrdinku viděl v jiném světle?

I kdyby začalo svítat na lepší časy, Hyppolita to nebude mít jednoduché. Nové zkoušky se na ni připravují a jsou doslova za rohem.

Kapitola 19.

Bič

Moss byl odhodlaný a částečně frustrovaný z kapitánova rozkazu, měl najít jehlu v kupce sena, perlu v moři a jediné, co měl, bylo jméno, jméno osoby, která tu měla být, a přitom mu to připadalo jako nějaká pověra. Chiméra. Hádanka. Nebýt přímého rozkazu, nevěřil by tomu. Nechal se tedy vést alespoň jednou indicií, kterou mu sdělil kapitán a to, zajít na ošetřovnu. U všech nebes doufal, že tam bude ležet, ale když vstoupil, lazaret byl jen plný mužů, kteří buď spali, nebo naříkali.

„Můžeš na slovíčko, Nico?“ přiblížil se ke stolu Moss, za nímž seděl doktor Cortéz a pečlivě psal nějakou listinu. Jakmile uslyšel známí hlas, ihned zvedl hlavu. I on vypadal unaveně jako by si vůbec neodpočinul a bděl jako anděl nad zraněnými, i když jeho pomocník kontroloval stav pacientů.

„Co bys potřeboval, Antonio?“ oslovil jej přátelsky a posunul si kovové obroučky na nose, když odkládal pero do kalamáře.

„Hledám jednu ženu,“ trochu rozpačitě přešlápl, aby nějak upřesnil popis, ale nebylo jak, „kapitán mě poslal do těchto míst, neošetřoval jsi nějakou dámu?“

Nico naklonil hlavu na stranu, „máš štěstí, na lodi plné mužů jsem tu dnes měl ne jednu ale tři ženy. Řekněme, zajímavé zpestření mé praxe, zvláště když jedna z nich měla nehorázné požadavky. Nebylo to jednoduché, to mi věř, jako bych snad nikdy nahou ženu neviděl,“ protočil oči a vzpomněl si, jaké drahoty dělala služebná, když se jí zeptal, zda a kde jí bylo ublíženo a pak chtěl, aby mu ukázala modřiny. Proti ní byla její paní krotká jako slípka.

Mossova tvář vypadala, jako by mu někdo poskytl plný měšec zlatých mincí, zcela se rozzářil úlevou a vyhrkl: „a kde jsou teď?“

„Jsou v kajutě hned naproti, třetí dveře vpravo, tuším číslo 14, ale ne abys tam vtrhnul, nebo budeš čelit horším mukám než já, amigo,“ zazubil se doktor, „nerad bych ti sešíval rány od nehtů, až tě podrápou.“

Moss nasucho polkl, „dám si pozor.“

„Ale možná budeš mít více štěstí, vždycky jsi byl z nás dvou pro ženy ten více přitažlivý,“ zasmál se Cortéz a vysloužil si od Antonia úšklebek od ucha k uchu.

„Děkuji za radu, příteli, prokázal jsi mi velkou službu, za to tě zvu do taverny na to nejlepší víno, až se dostaneme do přístavu, přísahám na svou čest.“

Moss zvedl ruku na pozdrav a s novou dávnou energie zamířil po chodbě ke dveřím, na které třikrát svižně zaklepal.

Zevnitř bylo slyšet jedno zívnutí, nevrlé zavrčení, pnutí sítě a pak vrzání prken.

„Přejete si?“ vystrčila hlavu ven tmavovlasá hubená žena, která měla ještě spánek v očích a budila dojem, že by si nejraději opřela čelo o jeho rameno a pokračovala v započatém snění. Byla opatrná a neukazovala více než škvíru ve dveřích, pro zachování soukromí.

„Jmenuji se důstojník Moss, madam, velice se omlouvám, že vás ruším po tak krátké době, ale někoho hledám, snad budete vědět, kde ta osoba je.“

„Je tu snad kolem málo lidí, koho byste se mohl zeptat?“ vyrazila Madeline do útoku.

Antonio se zarazil na tak nevlídná slova plná sarkasmu, kterým vládla jako mečem.

„Jsem tu teprve s mou paní jen pár hodin, myslíte si, že tu budeme někoho znát? Jsou snad všichni muži tak naivní nebo se jen snažíte upoutat naši pozornost?“ loupla po něm okem, nakrčila ten pikantní nosík a našpulila rty.

„Discúlpame por favor, madam, nejde mi o získání vašich sympatií ani o obtěžování. Jsem tu na rozkaz kapitána Salazara, hledám slečnu Riversovou, nevíte, kde by se mohla nacházet?“ Antonio rychle pochopil, že tady s nějakými jemnými slovíčky nepochodí, a tak vytáhl větší kalibr, bohužel ani zmínění kapitánova jména neměla na ženu patřičný vliv, snad se ještě více zamračila. Téměř jako by mu beze slov řekla, že jí je úplně jedno, kdo ho posílá jen, ať jde ke všem čertům.

„Počkejte tu,“ zavrčela Madelin, utrousila nadávku ve francouzštině, čemuž naštěstí Antonio nerozuměl, a prostě mu neomaleně zabouchla dveře před nosem.

„A pak, že seňority mají lepší vychování, jemnost sama,“ odfrknul si a trpělivě čekal, dokud se dveře znovu neotevřely a ven nevykoukla jiná žena.

„Hledal jste mě…“ její modré oči kmitly k jeho ramenům a stříbrným střapcům, „důstojníku?“ dodala váhavě jeho hodnost.

„Vy jste slečna Riversová?“ odvětil nevěřícně, že se právě trefil do černého. Den možná nezačal právě přívětivě, ale rozhodně se vyjasňoval. Moss dodal jeden ze svých okouzlujících úsměvů, při kterém ženy omdlévaly.

„Ano, tak se jmenuji,“ prohlížela si jej ta žena opatrně, o které kapitán prohlásil, že by mohla být nebezpečná, on takový dojem neměl, přesto držel ruku poblíž jílce rapíru. Kapitán nikdy nedával rady pro nic za nic.

„Bylo mi řečeno, že vás mám doprovodit na palubu, madam,“ odvětil s mírnou úklonou, tím nejvíce úctyhodným tónem hlasu, jakým dokázal.

„Proč?“ podivila se trochu vystrašeně, ale míra únavy a nedostatek spánku převyšovala.

„Nebyl jsem o důvodu informován, kapitán si však žádá vaši přítomnost nahoře.“

Žena se kousla do rtu, který dostal červenější barvu, ale její tváře pobledly, v očích se mihl stín pochyb. Moss si téměř myslel, že mu znovu zabouchne dveře před nosem a zamkne, ale její ruka, která držela dřevo, byla spíš ztuhlá. Měla z kapitána strach? Bylo moudré se bát někoho jako on, ale kapitán nikdy s ženami nejednal špatně, nebyl to nevychovaný hrubián, který terorizoval slabé a měl potěšení z ublížení nevinných bytostí, navíc žena před ním byla atraktivní, i když neupravená.

„Dobrá, můžeme tedy jít, když mě kapitán tolik touží vidět,“ vydechla v kapitulaci a otevřela dveře, aby vyšla na chodbu.

*************************************************************************************************************************

Hyppolitin žaludek se zkroutil do uzlů, ještě neměla ani sousto v puse a už měla břicho naruby, obstoupila ji nervozita. Co jí kapitán chtěl? Proč měla jít na palubu? Chce ji hodit přes zábradlí do širého oceánu? Veřejně ji obvinit z pirátství? Přivázat ke stěžni? Neměla nejmenší tušení, ale jedno věděla, ten muž, který pro ni přišel, sám neodejde.

Nebylo vyhnutí, jen přijmutí svého osudu, vstoupila na řezníkovu loď a teď zaplatí daň.

Nadechla se, otevřela dveře a udělala krok ven. Španělský důstojník před ní se k ní rychle otočil zády, „takhle nikam nemůžete jít a todos los santos. Vždyť nejste řádně oblečena, kde máte šaty? Nemůžete jít nahoru jen v kalhotách a košili, vždyť to vypadá jen jako spodní oděv. Je to pohoršující, budou z toho problémy, nedovolím, abyste takhle šla nahoru,“ spustil Moss triádu výčitek a rychle dýchal, jeho opálenou tvář zdobily rozpaky, vypadal téměř provinile a roztomile zároveň a ona mu to moc neulehčovala.

Vlastně neměla co ztratit. Pokud má trpět nebo zemřít, bude jedno, jaký oděv bude mít na sobě. V nebi jsou si všichni rovni.

„To je jediné oblečení, které mám, buď půjdu v tomto, nebo vůbec, můžete to sdělit kapitánovi, důstojníku, pokud chce, abych měla šaty, může mi nějaké poslat nebo mi je osobně přinést,“ odvětila téměř škodolibě.

Moss se zmítal v nejistotě, musel tu ženu přivést, ale u všech mořských nestvůr, jak ji měl doprovodit nahoru, v něčem tak nedostačujícím? Navíc nezbýval čas najít někde něco vhodnějšího. V duchu zuřivě zanadával, musel udělat nějaké rozhodnutí, ale obával se, že ať už se rozhodne jakkoliv, bude to špatně a ponese následky.

Dlouze se nadechl, ramena se mu zvedla pod tvrdým kabátcem a zase klesla.

„Dobrá, nemohu vám nyní opatřit něco důstojnějšího, madam a opravdu mě to z celého srdce mrzí. Půjdeme tedy, až po vás,“ galantně pokynul rukou vpřed jako královně, a přitom se ze všech sil snažil vyhnout pohledu na její postavu jen v černých kalhotách a bílé košili. Zamumlal si tiše něco o tom, že ženy by neměly nosit mužské oblečení, když vykročil vpřed.

Jakmile vystoupali po schodech, horní paluba už měla plné obsazení jako by se schylovalo k boji, ale vojáci Španělského námořnictva nepěchovali kanóny koulemi, spíše se jen tak ploužili jako církevní procesí na svátku svatého Fabiána.

Kolem panovala vzrušující nálada, muži byli ještě potěšeni vítězstvím a ze šeptání a řečí se dalo vyčíst, že nikdo neví, co se bude dít, nevěděl to ani Moss.

Dvojice se zastavila stranou u zábradlí nedaleko hlavního stožáru, kde byl dobrý výhled na kormidlo, u kterého opět stál Lesaro.

Antonio vyslal jednoho postávajícího námořníka, aby dal kapitánovi vědět, že přivedl to, oč žádal. Nedlouho poté se otevřela kapitánova kajuta a ta úctyhodná postava vykročila vpřed jako bouřkový mrak. Dav se ihned ztišil a byl slyšet jen vítr opírající se do plachet a jeho kroky, jak dupaly po prknech Tiché Marie.

Salazar přistoupil nedaleko dřevěného dvojitého kola, místa, kde obvykle stával a odkud měl přehled na celé shromáždění, od jednoho konce ke druhému. Zprava doleva přejel očima mužské tváře a jednu ženu, její výrazné vlnité načervenalé vlasy se nedaly přehlédnout. Pokývl důstojníku Mossovi, že jej vzal na vědomí a možná i trochu uznání, že svůj úkol splnil rychle, jak se očekávalo.

Salazar se hrdě narovnal, dal na odiv svůj římský nos, vyzrálou tvář a nechal dav ještě pár chvil v napětí, než promluvil hřmotným hlasem.

„Svolal jsem toto shromáždění za jediným účelem. Nejspíše se ptáte proč, mnozí jsou zvědaví, proč jsem nechal přerušit všechny dosavadní činnosti. Důvod je prostý, bičování,“ nechodil kolem horké kaše.

Kapitán nechal svá slova hrdelně vyznít, několik mužů se po sobě podívalo jako by právě na ně, by měl padnout nepříjemný trest. Možná někteří neměli dobré svědomí, a právě teď v duchu přemýšleli, v čem udělali chybu a jakého hrozného zločinu se dopustili. Pravidla na lodi byla přísná, ale pokud se jich člověk držel, neměl se čeho bát.

Mezi tím vším Hyppolita zatajila dech, protože… kapitánovy nelítostné černé oči se setkaly na dálku právě s jejími. V tu chvíli by se v ní krve nedořezal. Mezi všemi těmi lidmi k ní vysílal jasnou zprávu, měla to tušit. Nechá ji tu zbít před celou posádkou. Bič udělá z jejího těla cáry masa pro racky, košile se roztrhá a nejprve bude trpět studem, až každý uvidí její nahé tělo a pak umře bolestí.

Jiná žena by jistojistě omdlela na místě, ale Hyppolita statečně stála na nohou.

Byla to jako věčnost, kdy tomu nenáviděnému muži vracela pohled, když vzhlížela k vyvýšené palubě jako by to bylo pódium nebo spíše šibeniční vrch.

Chtěla couvnout a utéct, ale muž vedle ní ji chytil za ruku, snad si myslel, že je jí na omdlení, protože se jí třásly rty, byla vyděšená, ztuhlá a stejně jako by četl její myšlenky, mu to také začalo docházet. Důstojníka Mosse polila hrůza.

Nevěřícně se podíval na kapitána a pak na ženu vedle sebe.

Proto sem přivedl pouze ji, a ne ty zbylé dvě? Představa, že by měla být dáma zbičována jako zločinec, se mu vzpříčila v krku jako rybí kost. Byli tu společenské konvence, právo a proboha, proč by nechal kapitán zbičovat neozbrojenou ženu? Nedávalo mu to smysl a jako muž měl nutkání ji bránit. Tohle nemohla být pravda.

„El Capitán…“ udělal Moss krok dopředu a svým tělem tak schoval ženu za sebe. Tohle nedovolí, v žádném případě, už se nadechoval ke slovům, kterých by jistě litoval, když se celá Salazarova pozornost zabodla do něho jako rozžhavené kopí.

„Přistup blíž, důstojníku Mossi!“ rozkázal přísně.

Antonio odhodlaně prošel davem, který se rozestoupil do stran jako moře před Mojžíšem. Ve vzduchu bylo hmatatelné napětí.

„Byl jste to vy, kdo měl mít službu minulý večer, je to tak?“ zeptal se kapitán.

„Ano, pane,“ přikývl Moss.

„A během vaší hlídky došlo k nepovolenému souboji a co víc, došlo k těžkému zranění dvou mužů. U obou jedinců bude vykonán trest za neuposlechnutí a hrubého porušení morálky. Pravidla, důstojníku Mossi jsou od toho, aby se dodržovala a jelikož jste nezabránil přestupku, padá vina i na vaši hlavu.“

Antonio nebyl hloupý, aby odmlouval, to, co bylo řečeno, byla pravda v každém slova smyslu. Bylo ponižující být pokárán přede všemi jako černá ovce. Pokud však měla na Tiché Marii fungovat rovnováha, trestu se nevyhnuli ani vyšší důstojníci.

„Ano, kapitáne, přiznávám své pochybení,“ spolkl hořkou vinu a sklonil hlavu.

„Váš trest bude vykonán ihned. Pane Cantosi, přiveďte seňora Hidalga.“

Salazar zvedl ruku a něco hodil přes zábradlí, co mnozí neviděli, protože to splývalo s jeho kabátcem.

„Tady, vaším osobním trestem je zbičovat muže, který porušil řád lodi.“

Davem to souhlasně zašumělo.

Antonio lehce chytil koženou rukojeť biče, ze které koukalo několik tenkých jazýčků stejně dlouhých jako držadlo. Na konci nebyly kovové háčky, ale i tak dostat takovýmto bičem bylo nesmírně bolestivé i bez ozdob, které strhávaly kůži pro ještě horší zážitek.

Podíval se na nástroj ve své ruce, které se mu potily. Nenáviděl takovéto násilí. Mnozí by jistě považovali za přijatelnější být tím, kdo vykonává trest před tím být ten na kom je prováděn, ale Moss by se cítil nesvůj v obou rolích a kapitán to věděl. Tento trest mu byl dán přímo na míru, aby jej potrestal. Antonio polkl a stiskl rty.

„Kolik ran, kapitáne?“

„Kolik byste dal za takový čin?“ zeptal se otázkou Salazar.

Důstojník stiskl čelist, takže bylo na něm to určit, cítil se tak ještě hůř, ale snažil se to na sobě nedat znát. Pokud řekne příliš málo, aby ulehčil tomu muži trest, kapitán si bude myslet, že je slaboch. Tohle nebylo lehké rozhodování, zvláště když dav hltal každé slovo.

Moss si snažil vybavit lodní příručku a řád, deset ran mu přišlo málo a dvacet už moc s přihlédnutím na to, že muž byl se zraněními stále na ošetřovně, nechtěl jeho stav ještě více zhoršit, ale kapitán chtěl, aby si to dobře zapamatoval.

„Patnáct ran,“ promluvil.

„Hm…“ zaslechl nad hlavou a vzhlédl. „Sedmnáct by mělo být dostatečné,“ rozhodl Salazar a on nemohl jinak než souhlasit.

Hyppolita mezi tím sledovala celou výměnu slov a bylo jí toho muže líto, ale oddechla si, že na jeho místě není ona, přesto to stále nezaručovalo, že až bičování skončí, nebude na řadě ona sama. To napětí napínalo její nervy k prasknutí.

Stála tam obklopena námořníky, nikdo ji nehlídal, přesto jí něco říkalo, že kdyby se pohnula nebo pokusila zmizet, kapitán by si toho byl dobře vědom.

Strnule proto sledovala, jak z podpalubí vyšli dva muži, jeden z nich měl obvázané rameno a ruku. Nechápala, proč trest neproběhne, až když se uzdraví, ale ve světě vojáků a mužů toho bylo tolik, čemu nerozuměla.

Jako by obvázaný muž tušil, co se bude dít, byl nasměrován k prvnímu dělu, byla mu svlečena košile a jeho tělo přehnuto přes černou hlaveň kanónu. Nepřišla žádná omluvná slova a Hyppolita sebou trhla, když dopadla první rána.

Muž zasténal a napjal se, svaly na zádech vystouply a objevily se první červené pruhy. Posádka byla svědkem bičování, ale několik nejbližších jedinců si všimlo i jí a věnovali ženě mezi sebou zvědavý ostražitý pohled, ale Hyppolita to nevnímala. Každou ránu počítala jako by byla její vlastní. Přes množství těl neviděla plný rozsah zranění toho nebožáka, ale jeho sténání se postupně změnilo na bolestivý řev, jak ho maso pálilo a možná i krvácelo.

Hyppolita se dívala před sebe jako by nebyla duchem přítomná, ale spíše ve vlastních myšlenkách. Připadala si sama, osamělá, napospas všemu, co se proti ní obrátilo. Chtěla křičet na toho krutého muže tam nahoře, že jen člověk toužící vidět bolest je tyran, ale možná právě na to čekal. Čekal, až vystoupí na protest přede všemi, až se chytí na jeho vějičku, a pak odhalí všem tu utkvělou představu, kterou o ní má, obviní ji z pirátství a zločinu, které nespáchala a nechá ji oběsit.

Jaké kruté hry to hrál? Proč tu byla? Měla se dívat a poslouchat? Byla to zkouška? Má mlčet nebo vystoupit a bránit toho vojáka, kterého neznala stejně jako se Lesaro ujal jí?

Kdyby jen kapitán Salazar v ní nezadusil veškerou naději a odvahu. Měla možnost protestovat, a přitom, když to udělá, obrátí se to jen proti ní.

Naprázdno polkla, v krku neskutečné sucho, olízla si rty a toužila právě teď ležet v té nepohodlné síti a poslouchat Madelinino jemné chrápání, místo toho byla hozena do arény s býkem.

Žena zatnula pěsti, pokud má být jejím osudem zkáza, pak přijde asi brzy, protože se právě teď rozhodla. Jakmile zasvištěl bič a po desáté se zakousl do vojákových zad, vykročila dopředu, dokud nestála na stejném místě jako předtím důstojník Moss.

Nebylo překvapením, že celou dobu, aniž by si toho všimla, kapitán Salazar nesledoval veřejné bičování, ale ji i každý krok, který učinila směrem k němu.

„Jste tak pomstychtivý muž toužící vidět lidi trpět nebo tak zoufalý k prosazování kázně, že bičujete muže, jehož zranění se nestačila zacelit? Je to bezohledné, ten voják by se měl nejprve uzdravit, můžete mu tak jen více ublížit,“ zaklonila Hyppolita odvážně hlavu vzhůru.

Nějak doufala, že ji posádka uslyší a důstojník Moss trest přeruší, ale všichni byli jako hluší, nikdo kapitánovi ani ženě nevěnoval pozornost…

*************************************************************************************************************************

Hyppolita stála uprostřed všeho dění Tiché Marie, ale pro ostatní jako by byla neviditelná, jen pouhý ženský duch mezi živými muži. Za jejími zády stál zástup vojáků v tmavých olivových kabátcích, jejichž jedinou touhou bylo dostat se pryč od toho zvráceného divadla a opět se věnovat svým povinnostem. Naproti tomu ještě dál za ní dopadla další rána biče, která zanechala na zádech nešťastníka nový podpis. Hyppolita nevěděla, co jí rozčiluje víc. To, že se na tohle zvěrstvo musí dívat nebo fakt, že i když tu je, nikdo jí nevěnuje ani zrnko pozornosti nebo snad ano? Oko dravce shora ji stále neúnavně sledovalo a nepouštělo ji z dohledu hodnotíc celou situaci, ale jinak nic. Žádné gesto, pohyb nebo dokonce náznak emocí.

Salazar prostě stál na svém čestném kapitánském vyvýšeném místě a zřejmě si užíval pocit moci nad ní a nade všemi přihlížejícími. Hyppolita ale odmítala hrát jeho hry.

Když se Moss napřahoval k další ráně, hbitě k němu přiskočila a postavila se před zraněného muže vlastním tělem. Ten už byl tak otupen bolestí, že si přítomnosti další osoby ani nevšil, ovšem Moss byl velmi zaskočen. Jen tak tak se mu povedlo zastavit ránu a konce biče tak prosvištěly kolem ženiny tváře. Ta raději zavřela oči a čekala, jestli tentokrát už její počin vyvolá nějakou reakci.

„Co vás to popadá? Rychle vypadněte,“ procedil mezi zuby napjatý Moss tak, aby se jeho slova donesla pouze k odvážné ženě, která se tak hloupě rozhodla riskovat.

Hyppolita těžce polkla, ale když už se k něčemu takové odhodlala, neměla v úmyslu se hned zase stáhnout. Nebyla zbabělec a hodlala to vše vmést do tváře muže, který ji k tomu donutil a…

„Pokračujte ve výkonu trestu,“ rozkázal kapitán, jako by se vůbec nic nestalo. Námořník ani Hyppolita nevěřili svým uším.

Moss se několikrát nejistě podíval směrem ke kapitánovi a zpět k cíli jeho úkolu ležícího bezvládně na hlavni děla. Třeba ho jen šálil zrak nebo sluch? Jenže ta odhodlaná seňorita tam pořád stála.

„To, co děláte, není správné!“ zakřičela Hyppolita, až Moss, který stál přímo před ní, doslova nadskočil v botách. Rozhodně nečekal, že by na pohled tak křehké stvoření dokázalo vydat zvuk, který by pohnul i samotnou lodí. Bohužel, ho i tak stavěla do nelehké situace, nemohl neuposlechnout rozkaz, ale nechtěl tu cizí ženu ani zranit, pokud by se mu u všech svatých pletla pod ruce.

Hyppolita mu nedovolila ani promluvit, protože okamžitě pokračovala: „vy to moc dobře víte, všichni to tu ví. Tak proč tu své muže vystavujete takové potupě. Potí za vás krev a…“

„Na lodi musí vládnout pořádek, jinak se z nás stanou ty stvůry, které sami lovíme a před kterými není úniku,“ přebil její křik Salazar a dal jí tak názornou ukázku, proč je zde vůdcem právě on. Svou poznámkou sice neřekl nic přímo, ale Hyppolita v hloubi duše cítila, že byla mířena přímo na ni.

On ji stále považoval za piráta! V duchu se ale radovala, něčeho se jí přeci jen povedlo dosáhnout, konečně měla jeho pozornost ale na to, aby teď jednala chytře, byla příliš rozčílená za vše, co jí ten chlap provedl, bylo načase za sebe nechat mluvit emoce.

„A jaký pořádek vzejde z násilí a… jiných odporností,“ rozhodla se mu oplatit stejnou mincí a připomenout, co způsobil o jí.

„Vnášíte mezi ostatní jen strach! O co jste tedy lepší než ti, po kterých tak pasete?“ pokračovala jejich přestřelka a zbytek paluby nestačil žasnout. Zírali s otevřenými ústy a nechápavě kroutili hlavou. Ani Lesaro u kormidla nebyl výjimkou a obával se, kam tohle vše povede.

Kapitán Salazar si dopřál malé pauzy a nastalé ticho tak narušoval jen příboj narážející do trupu lodi. Hyppolita znejistěla, je to snad nějaký další podlý pokus, kterým ji chtěl zahnat do úzkých? Nebo jen čeká, zdali toho nemá na srdci ještě víc? No, jak chce… už se pomalu nadechovala k dalšímu náporu, když v tom se kapitán v ten okamžik opět ujal slova.

„Pokud někdo jest bez viny, nemá se čeho obávat. Strach vnáším jen do srdcí těch, kteří mají důvod se bát. Řekněte, slečno Riversová, máte strach?“

Hyppolita se třásla strachy, skoro ani necítila nohy a dala by cokoliv za to, kdyby se mohla někde schoulit v bezpečí kajuty. Jenže tomu netvorovi nehodlala dát ani jedinou záminku, kterou by proti ní mohl znovu otočit.

„Jistě že mám strach! Jsem osamocená žena uprostřed oceánu. Nemám ani nejmenší tušení kam plujeme a zdali neskončíme na dně. Všude kolem jsou navíc samí ozbrojenci, ale je tu jedna věc, ze které strach nemám. A to je kapitán této lodi!“ zvedla odvážně hlavu, jako kdyby ho snad vyzívala na souboj. V posádce to udiveně zahučelo.

Lesaro jen spráskl ruce a modlil se ke všem svatým, ať tu bláhovou ženu někdo odtáhne pryč nebo ať ta siréna přijde o hlas, ale bylo pozdě, kostky byly vrženy.

Armando Salazar, řezník oceánu se jen opovržlivě usmál nad jejím proslovem. Musel si před svou posádkou zachovávat úctu a kterémukoliv muži by takovou drzost nestrpěl a na místě by ho sám zastřelil, ale tohle, to bylo jako kdyby se mravenec snažil provokovat lva. Neexistovala žádná slova, kterými by mohla, byť jen pohnout jeho neochvějnou autoritou, do jisté míry ho to vnitřně pobavilo.

„Co vás vede k tokovému úsudku… proč se více bojíte moře než toho, kdo mu vládne?“ volil zákeřně strohý tón.

To byla… zatraceně dobrá otázka a Hyppolita si to začala pomalu uvědomovat. Chtěla být za vzpurnou hrdinku, ale nakonec skončí jen jako bláhová žena bez argumentů? Ne, to nikdy! On nebude mít poslední slovo!

„Protože moře je kruté a člověk nikdy neví, co mu přinese, dává život, ale i smrt, kdežto vy… může se stát cokoliv, ale vy budete stejně každého považovat za nepřítele. Proč tedy důvod ke strachu, když vím, že mě stejně čeká ten nejhorší osud?“

Hyppolita ze sebe chrlila nenávist, aniž by si uvědomovala, jak moc si tím přitěžuje. Pokud to tedy ještě šlo a její život nevisel na vlásku. Vždy to mohlo být horší.

„To máte pravdu. Za všechny zákony této lodi, co jste porušila, toho máte opravdu hodně na svědomí. Co je ale mnohem horší a já osobně shledávám za neodpustitelné je fakt, že jste svými činy a jednáním soustavně narušovala vzájemnou důvěru na této lodi. Uvedla jste tak do nebezpečí nejen celou posádku, ale také všechny nevinné, za které jsem zodpovědný. Náš úkol je udělat moře opět bezpečné a vy jste ho vědomě ohrozila.“

Hyppolita stála, jako kdyby do ní udeřil blesk. Možná by snad byla raději, kdyby se tak stalo a ona tu nemusela stát se všemi pohledy upírajícími se k ní. Ne, přece za nic nemohla, jen chtěla utéct před svým starým životem, to nemohlo způsobit nic tak strašného nebo ano?

„A svým výstupem zde vše jen potvrzujete. Otevřeně se stavíte vůli kapitána a nedáváte mi tak jinou možnost, slečno Riversová, než tento další pokus potlačit,“ pokračoval Salazar, jako kdyby se snažil hodit veškerou vinu na nebohou ženu dole.

„Dobře, co budete dělat? Také mě dáte zbičovat za tak zvané porušení morálky, kapitáne?“ zatnula Hyppolita ruce v pěsti podél těla a zoufale vyčkávala další odpovědi shůry.

„Zbývá pět ran,“ zněla chladná slova, po kterých přejel mráz snad celé posádce. Hyppolita by si nejraději nafackovala, vždyť si o to sama husa hloupá řekla. Kdyby jen stála a nechala věci plynout, mohla z toho vyjít bez jediné újmy. Na tohle tedy celou dobu čekal? Dobře, zapřela ruce v bok, alespoň, že uleví tomu nebožákovi od dalšího utrpení.

„Pane Mossi, slyšel jste? Pět ran… předejte tedy nástroj,“ poručil španělský kapitán.

Voják zůstal nechápavě stát. Byl připraven postavit se příchozímu rozkazu, protože by ho nic na světě nepřimělo způsobit takovou bolest ženě. Jenže, co tohle bylo za rozkaz?

„Neslyšel jste, vojáku? Váš trest nyní přebírá tato žena.“

„Kapitáne… ano, dle rozkazu,“ zmatený Antonio podal ženě onen mučící nástroj a odstoupil do pozadí. Hyppolita nevěděla, jak se v této situaci zachovat. Instinktivně tu věc uchopila, ale až pak si uvědomila, čeho se tím dopustila. Těch pět ran nebylo souzeno jí, ona měla být jejich strůjcem.

„To v žádném případě! Tuhle ohavnost nikdy nepoužiju, ani kdybyste mě chtěl hodit žralokům,“ a měla sto chutí hodit bič přímo po kapitánovi.

„Takže odmítáte vykonat trest? Budiž, přijímáte tedy raději oněch pět ran místo tohoto provinilce?“

„Eh…“ chtěla Hyppolita okamžitě vystřelit odpověď, ale… opravdu chtěla, aby se ta věc zakousla do jejích zad? Přeci jen, ona byla slabá žena, jak silnou ránu by s něčím takový dokázala vytvořit. Vždyť nikdy nic takového nedržela v ruce, nikdo by jí nemohl mít za zlé, že by vojáka sotva trefila. Navíc ten muž byl stejně na pokraji vědomí, dalších pět ran by sotva postřehl.

Bylo to, jako kdyby jí na rameni seděl malý ďábel a šeptal jeden důvod za druhým, proč by bylo lepší si uchránit vlastní kůži. Ano, dávalo to smysl, její hřbet by tak zůstal ušetřen, ale přesto by nemohla chodit vzpřímeně. Nedokázala by sama se sebou žít s vědomím, že někomu způsobila bolest, i když jí bude způsobena daleko větší.

Najednou to bylo jako zůstat mezi mlýnskými kameny. Dvě možnosti a obě nepříjemné. Do jakých hrozných rozhodnutí ji tlačil? Hyppolita však nebyla zbabělec, měla srdce na správném místě, a to teď musela svému zarputilému nepříteli ukázat. Rozhodně se před ním krčit nebude jako hromádka neštěstí.

„Ano, přijímám! Ušetřím tomu nebožákovi další bolest a vezmu za něho jeho trest,“ sbírala veškeré odhodlání, i když by nejraději skočila přes palubu.

„A chci, aby to byla vaše ruka, která provede trest!“

***********************************************************************************************************************

Kolem ní v hloučku vojáků to zašumělo jako v hejnu slepic. Podivné zmatené pohledy a napjaté výrazy se mohly dát vyčíst na každé tváři přítomného námořníka.

Sama Hyppolita tam stála jen v košili a kalhotách s bičem v ruce. Svírala v dlani od důstojníka Mosse zpocenou rukojeť, až měla bílé klouby na rukou. Každý nerv v těle se jí napínal a křičel, proč jen lezla právě na tuhle loď, bohužel, plakat nad rozlitým mlékem bylo pozdě.

Tak nějak vymyslela dobrou lest, pokud mohl kapitán hrát hry, ukáže mu, že i ona je toho schopná, a právě teď sázela na to, že ženu přede všemi neuhodí, a když ano, jako muž a jejich modla klesne v očích celé posádky.

„Budiž,“ ozvalo se shora, hlasitě a vážně, aby to každý slyšel a Hyppolita zbledla. Její lest nevyšla. Chtěla ho ponížit, a přitom na to znovu doplatí?

Několik mužů nesouhlasně zavrčelo, jiní v posvátné úctě raději mlčeli jako by jim krvácelo hrdlo. Každému se honilo hlavou mnoho myšlenek, byli to čestní muži, pýcha španělského námořnictva a uhodit ženu bylo neodpustitelné, co teprve bičování? Nikdo navíc nevěděl, co to je za ženu a co provedla, že si zasloužila něco takového. Tělesné tresty nebyly pro jemná stvoření, ženy nejsou tak odolné jako muži.

V každém vojákovi zakořenil pocit nejistoty a hrůzy smíchané s opovržením, nikdo však veřejně proti řezníkovi nevystoupil, co ale není, mohlo být.

„Kapitáne,“ Lesaro otočil hlavu k postavě vedle sebe. Už jen svým rádoby klidným tónem se snažil dát najevo svůj nesouhlas, stejně jako by říkal, že pokud to skutečně udělá, veřejně jako první vystoupí a povede vzpouru navzdory dlouholetému přátelství. Byly hranice, které se nepřekračovaly.

Kapitán Salazar však nijak nereagoval, byl jako žula, stále se opíral o zábradlí oběma rukama a ani se na svého prvního důstojníka nezahleděl.

„Držte kurz, první důstojníku,“ připomenul mu jen, a pak se otočil směrem ke schodišti, po kterém začal scházet dolů, rozvážně krok za krokem, jako by si celou situací byl velice jistý, což každého ještě víc znervόznilo.

Guillermo se nadechl, chloupky na kůži měl pod oblečením v pozoru, nutno říct, že takové situaci ještě nečelil a nerad by viděl, aby kapitán přišel o rozum. Nebýt Salazarovy poznámky ani by si neuvědomil, že kormidlo drží tak nedbale, že mu skoro proklouzává a mění směr lodi. Téměř jako by se, co chvíli měl rozeběhnout na pomoc nebohé ženě a nechat galeonu svému osudu, což nemohl udělat. Stačilo si dát dvě a dvě dohromady, aby viděl jasně, jak prakticky jej Armando odřízl od dění, tím, že nebyl nikdo poblíž, komu by kormidlo svěřil, tím musel zůstat na místě, což vedlo za následek, že on nemohl být tím hrdinou, aby včas zabránil nevyhnutelnému. Kapitán tohle od začátku plánoval, pro nic za nic, se mu v Madridu neříkalo Estratega de Mar. Kapitán Salazar dokázal rozehrát hru i zároveň ji mistrovsky vyhrát a první důstojník nepochyboval, že i v tomto případě není pro Hyppolitu úniku, ať už jí přichystal jakýkoliv osud.

Lesaro zakořenil na místě jako strom a zkontroloval vlastní kompas, narovnal směr na severozápad, než se opět soustředil na scénu pod sebou.

Kapitán se mezi tím přiblížil k Hyppolitě, její odhodlaný výraz, který dávala na odiv, byl však jen křehká maska, ale pro všímavého člověka nebylo těžké zahledět se do detailů. Nepatrného chvění, které zakrýval mírný vítr, který lehce nadouval ženinu košili a trhal za ní, pak malé vrásky kolem stisknutých bezkrevných rtů a na okraji očí.

Salazar pochyboval, že svá slova vezme zpět, avšak když se přibližoval, dával jí k tomu možnost alespoň tak velkorysý byl. Ne, tato žena s ohnivými vlasy byla tvrdohlavá, víc než to, byla na obtíž, a co hůř byla záhada, která ho odváděla od důležité práce, jejíž konec byl na dosah. Mohl ji přirovnat k plevelu, ať ho vytrhal sebevíce, ať se ho snažil zničit, stále vzpurně rostl. Snad by si i za takový výkon, který předvedla před celou posádkou, zasloužila obdiv, vzdorovat někomu jako on. Nikdy ho žádná žena takto neosočila, její argumenty byly k smíchu, a to, jak jí došla řeč, bylo zábavné, vskutku. Sledovat, jak otevře a zavře rty, aniž by z nich chrlila jedno obvinění za druhým, ho vnitřně uspokojovalo, ale tady nemohla vyhrát. Ne proti němu.

Nemohla udělat nic, a přesto se mu svým způsobem, aniž by o to stál, vryla od mysli.

Mohl na něho snad nějaký pirát udělat takový dojem? Jistě, byli tu někteří, které lovil celé měsíce, toužil po jejich hlavě a hledal v každém přístavu i minimální zmínku, kde se nachází, a když pak odškrtl jméno ze svého seznamu, bylo to uspokojivé a pohladilo to jeho ego ale tohle…

Tím, že by vztáhl ruku na ženu, i když nečistou, by mu moc uznání nepřineslo a byl si jistý, že by to pobouřilo celou posádku, ale hra byla započata o vysoké částky.

Tato nezkrotná žena, která se na něho dívala průzračně modrýma očima, jako samotný oceán ho rozčilovala už jen svou přítomností, pohrdal jí, tím, co představovala, co mohla představovat, tím ohněm a slovy, hlasem, chtěl vědět, kdo to je a proč u všech bohů na sebe tak hloupě vzala trest někoho, koho ani nezná. Ze soucitu? Kdo na světě by nechal na svá záda padat rány za cizího muže? Sám Salazar by dal hlavu do ohně za to, že kterákoliv žena by tváří v tvář takovému trestu svěsila hlavu a dala mu za pravdu. Co tedy bylo tím důvodem?

Slečna Riversová rozhodně nebyla jeptiška, aby brala za povinnost poskytnout útěchu mučenému. Byl jen jediný závěr, přetvářka.

Chytře vymyšlený plán, trpět za cenu toho, že z ní sejme veškerá podezření a bude tak vypadat jako světice. Piráti byli lstivý, už se s takovými setkal, ale v porovnání s jeho nemělo ženské snažení šanci. Však on odhalí každou lež kousek po kousku.

„El Capitán, myslíte, že je to správné? Vždyť…“ promluvil kdosi, byl to jeden muž z hloučku vojáků, jediný, který měl tolik odvahy, aby se dokázal ozvat. Hlas měl uškrcený, nejistý a budil dojem žebráka, který v prstech ohmatává svůj klobouk, když prosí o drobné. Výraz se dal srovnat s tím, jako když člověk kousne do kyselého jablka.

„Seňore Pacheco, myslím, že vy i ostatní, máte práci, kterou musíte vykonávat. Pokud nemáte žaludek na to, dívat se, jak kapitán vykonává trest, neměl jste se dávat ke španělskému námořnictvu,“ odsekl Salazar stroze a bezohledně muže minul.

Těch několik námořníků u prostředního stěžně nejspíše usoudilo, že něco jako mučení ženy nemusí vidět, a tak se raději ztratili v podpalubí, stále však byla paluba plná zvědavců.

Kapitán pravidelnými pevnými kroky došel až k samotné vzdorovité ženě, která na něho čekala a neutíkala. Dával si načas jako by ji tím vháněl do žil větší paniku jako by v ní schválně podněcoval strach v samu sebe. Chtěl, aby se třásla a prosila za odpuštění jako každá jiná žena zahnaná do úzkých, měla by znát své místo a on teď učiní té odpůrkyni lekci. Poskytoval Hyppolitě pouze a jen čas na to si uvědomit, kdo byl na lodi železná autorita, a že on na Tiché Marii určoval zákon, jako když bůh psal bibli.

Ta žena u všech perros de mar mu do očí řekla, že se ho nebojí. Za jiných okolností by se nad sklenkou dobrého vína z Rioja zasmál a přidal by to jako zajímavou historkou. Kdo se mohl pochlubit tím, že i ti nejzarputilejší piráti mu klečeli u nohou a plazili se u jeho podrážek jako hadi s tisíci prosbami, ale jediná žena s hřívou pelo rojo diabólico mu řekne, že z něho nemá strach a pohrdá jím.

Opravdu bude stále tak statečná až sám pozvedne bič? Až práskne první rána a vydá křik? Uzná, že se mýlila navzdory bolesti? Naopak byl on sám ochoten tak morálně klesnout na dno, aby poničil její jemnou kůži a riskoval vzpouru své vlastní posádky, která by se postavila na její stranu? Tak jako tak, i kdyby to byla pirátka, stále to byla především žena a s ženami se zacházelo jinak i na vojenských lodích…

Tohle vše do každého detailu si kapitán Salazar dobře uvědomoval a hrál svou hru opatrně a sebejistě, jen aby dosáhl svého.

Zbičovanému, který na sebe upozornil zasténáním a sklouzl z děla na prkna, mnozí nevěnovali pozornost. Hlaveň děla se leskla potem, jak na ní občas zasvítilo pár paprsků přes mraky. Slunce se raději schovávalo za šedé chuchvalce, aby nebylo svědkem toho, co se má stát.

„Odneste ho na ošetřovnu, rápido,“ rozkázal k nejbližším přihlížejícím kapitán, „a vy mi dejte bič.“

Hyppolita je nalezena děj se vůle boží, tady vidíme, že Salazarovy hry nejsou jen psychické povahy, ale i fyzické, ve své profesy se stal výborným manipulátorem i autoritou a tohle celé divadlo je jen proto, aby věděl, jak Hyppolita bude reagovat, aby tak nějak nahlédl do její duše a povahy, nu což, myslím, že se mu v jeho hře dostatečně vyrovná, protože si sám na sebe také upletl bič. I ona ho ve svém zoufalství dohnala k nepříjemnému rozhodnutí a on nemůže couvnout.

Jak tohle celé dopadne? Opravdu jí vyplatí těch posledních pár ran na záda? Nebo zadek? Dokonce si dovedu představit, že by ji ohnul přes koleno a naplácal jako malé holce za neposlušnost.

Jak na to budou reagovat ostatní námořníci, kteří ho mají v úctě a co Lesaro nebo že by zasáhl sám Moss? Pak je ještě možnost, že se Hyppolita z toho celého problému dostane nějak sama. Hlasujeme?

Kapitola 20.

Vrabčák

Napětí houstlo, nikdo nevydal ani hlásku.

Nyní oba stáli naproti sobě, dělili je pouhé dvě stopy, dost blízko na to, aby Hyppolita vzala tu prokletou věc a vší silou nechala toho nenáviděného muže poznat to, co učinil tomu chudákovi. Než by ji ostatní zastavili, měl by dozajisté potrhaný kabát a nějaký ten škrábanec, a že by se s ním nemazlila. Chtěla si ale podepsat rozsudek smrti?

Skoro jako by to kapitán na ní poznal, se mírně rozkročil jako by byl ve střehu a pohledem ji varoval, že byl připraven zakročit, pokud by se rozhodla jednat hloupě.

O to víc ji lákalo setřít mu ten výraz plný nezájmu a opovržení z tváře. Kapitánovi černé oči byly jako nebe bez hvězd, hluboká bezedná díra bez emocí a soucitu. Už jen ten pohled ji nutil utíkat, ale zakázala si udělat krok vzad. Bude tomu čelit hrdě jako její matka, když ji přivazovali ke kůlu.

„Bič, madam,“ popíchl ji chladně řezník, když nereagovala. Tím, že ji oslovil jako ctnostnou ženu, v ní rozpálil plamínek vzteku, protože to byl přesně mířený posměšek.

Salazar zvedl svou mužskou ruku dlaní vzhůru, jasné gesto, kam má odložit zbraň.

Napětí se dalo krájet. Hyppolita zvedla ten mučicí nástroj a kapitánovo obočí se pomalu spojilo nad kořenem nosu, oči zúžily. Čekal.

Hyppolita se náhle té sladké sadistické myšlenky, že ho udeří, vzdala, i když nerada, prostě položila jeden konec biče do čekající dlaně, ale jakmile ho kapitánova ruka sevřela, ona nepustila ten svůj. Tenké kožené jazýčky od krve ji pohladily po zápěstí, bylo to odporné a zanechaly tam červené šmouhy.

„Doufám, že si to užijete a dostojíte své pověsti, El Carnicero,“ zašeptala Hyppolita tiše, že to slyšeli jen ti nejbližší námořníci, a i ti udělali dva kroky vzad jako by se sám Salazar měl proměnit v nějakou mořskou nestvůru a potopit vlastní loď do hlubin zapomnění spolu se všemi ostatními za takovou drzost.

Hyppolita se svými slovy pustila konec biče a kapitán nečekaně prudce vykročil dopředu, až skutečně začala couvat, dokud se jí noha nesetkala s dřevěnou platformou, na které bylo dělo posazené. Tento jeho malý kousek jí vzal vítr z plachet.

„Pokud znáte mou pověst, měla byste si zapamatovat, že nejsem člověk, který snadno věří lžím, neodpouštím neposlušnost, netoleruji porušení zákonů a nedám se uplatit lacinými slovy, slečno Riversová a teď, pokud jste si nerozmyslela svůj obětavý čin, přehnout.“

Hyppolita polkla, brada se jí mírně chvěla, ale poslušně udělala, co řekl. Otočila se ke kapitánovi zády a zaujala stejnou pozici jako muž předtím. Ženino ztuhlé tělo se přehnulo přes silný kov hlavně, její boty se postavily do kapek krve na prknech, nejspíše tam za chvíli budou i ty její.

„Neměl bych udělat žádnou výjimku, pokud jste se vydávala za mého vojáka,“ ozval se za ní zvučný hlas plný temnoty tak, aby to každý slyšel. Najednou se jí zezadu o stehna jen na chvíli otřel Salazarův kabát a pak cítila, jak jí odhrnul vlasy na stranu, než uchopil límec košile tak, aby se za okraj dostal prsty, ale nadzvedl jej, aby se jí nedotkl a poté silně trhl. Bílá bavlna se na jedno rupnutí rozpárala od krku až dolů. Cípy sklouzly kolem jejích žeber a visely splihlé dolů. Ten zvuk se Hyppolitě vryl do mysli jako nůž. Zatnula zuby a snažila se nevnímat pohledy ostatních na své obnažené tělo. Naštěstí, než odešla s Mossem z kajuty, obtočila si kolem prsou bandáže a pevně je stáhla, takže alespoň to nejdůležitější nebylo vidět.

„Bílá kůže? Žádné jizvy? Jak překvapivé,“ ta slova ji zaskočila, ale nechápala, kam s nimi kapitán mířil. Schválně její muka protahoval a drásal jí nervy? Věřila, že si to vnitřně užíval a jako by jí dal za pravdu, cítila jeho prst, jak sjel po páteři, dokud se nezastavil na obinadlech uprostřed jejích ohnutých zad.

Zachvěla se a viditelně otřásla, jako by jí byl ten dotek nepříjemný a také že byl. Kdo obdivuje někoho před zbičováním? Jen ten, kdo si užívá působit bolest a vidět jiného, jak se jeho maso a kůže mění na cáry krve a potu.

Hyppolitin dech se zrychlil, když pevně semknula rty a oči hrozily, že spustí proudy kýžených slz. Nikdo z ostatních, by jí to neměl za zlé.

„Máte poslední možnost, slečno Riversová, uznejte svou chybu a přiznejte, že ze mě máte strach,“ zkoušel ji Salazar. Toužil po tom to slyšet z jejích rtů jako zadostiučinění. Jako by ji vedl tímto peklem jen proto, aby poznala jeho vůli, podle které ji ohne jako proutek.

„Ne, tohle ode mě nikdy neuslyšíte, a navíc nenechám toho muže, aby trpěl,“ zavrčela Hyppolita za sebe, ale chvíli trvalo, než našla svůj vlastní hlas, hledíc do dálky krutého moře a jeho vln.

„Vaše rozhodnutí,“ vydechl kapitán nosem, poslala ho ke všem čertům.

Salazar udělal dva kroky zpět, slyšela jeho vzdalující se zavrzání prken paluby, protože bylo všude kolem hrobové ticho. Jazýčky biče zašustěly, když ho zvedal do vzduchu.

Hyppolita se pomodlila, objímala dělo pod sebou, protože nohy měla jako z gumy, pochybovala, že ji unesou. Vteřiny ubíhaly. Muselo to přijít každou vteřinou. Pevně stiskla víčka k sobě, vlasy poletovaly kolem její tváře jako plamínky jisker. Studený pot perlící se na jejím těle studil, jak ho ovíval vítr a ke všemu všechny ty pohledy mužů okolo. Byla zostuzená, styděla se, měla strach, ano měla strach z něho, tam hluboko byla jen malá naděje, možná ta nejmenší, že se nesníží k tomu, co chce veřejně udělat svoji brutální silou, ale ta umřela ve chvíli, kdy bič zasvištěl…

Hyppolita se stačila jen prudce nadechnout a zatnout nehty do ocelové skruže, když se ozvala rána nebo spíše několik, jak malé kožené jazýčky sborově narazily těsně vedle ní na hlaveň děla. V tu chvíli by se v ženě krve nedořezal. Kočičí ocasy biče zůstaly přilepené krví ke kovu a ona se znovu těžce nadechla a jen nepatrně pootočila hlavu, aby viděla koutkem oka za sebe v čirém šoku.

Zahlédla však jen černo bílý proužkovaný kabát a zvednutou ruku, která stále ještě svírala konec biče. Nechápala, co se stalo nebo co bude dál, ale ať už to bude jakkoliv, ani v nejmenším to neočekávala, kapitán Tiché Marie byl opravdu nepředvídatelný muž po všech stránkách, a to poslední co od něho čekala, byla milost.

„Snad jste si nemyslela, že se snížím na samé dno, abych pozvedl ruku na ženu? Rád bych vám dokázal, že ať lovíme krvelačné netvory moře, sami jimi nejsme,“ zazněl Salazarův hlas za jejími nahými zády dost hlasitě, aby to slyšela celá posádka, která do teď nevěřícně stála s otevřenou pusou. El Matador del Mar znovu ukázal, že má situaci pevně v rukou a většina posádky se zastyděla, že o něm pochybovala. Na mnoha tvářích se zrcadlil údiv, jinde úleva, že to takto dopadlo.

Lesaro, který sledoval shora celou věc, na chvíli zavřel své zdravé oko a poděkoval svaté matce boží za Armandovo upamatování.

Hyppolita se trhaně narovnala. Každý sval se jí třásl a cítila, jak jí vítr ovívá mokré tváře, nechtěla se tak ke svému nepříteli otočit ani zostuzeně klopit oči k zemi, a tak když se kapitán nadechoval k dalším slovům, která ji měla přede všemi ponížit, udělala po dlouhé době to jediné, co jí instinkt našeptával, utekla.

Objala se rukama kolem těla, aby držela košili na místě a prostě zmizela všem z očí jako vyhnanec.

Sám Salazar tohle opravdu nepředvídal, byl připraven na slovní bitvu snad i na hrubý odpor, kdy by se na něho vrhla ale útěk? Nikdy. Něco takového bylo v rozporu s touto statečnou ženou, pakliže ji zcela nezlomil.

Jako vystřelená kulka proběhla Hyppolita kolem něho a kapitána nenapadlo ji ani chytit. Všechno se stalo ve zlomku okamžiku, kdy se i on za ženou obrátil, až mu cípy kabátu zavlály a špička rapíru u pasu opsala kružnici kolem něho.

„Všichni zpátky do práce, jestli uvidím někoho se líně procházet, dostane deset ran holí za zahálku. Hacer, a lugares!“ vyštěkl varovně ke své posádce a ta se rozutekla jako hejno blech...

**************************************************************************************************************************

Hyppolita měla v hlavě prázdno, v těle se jí najednou nahromadilo mnoho přebytečné energie, která potřebovala nějak ventilovat, cítila se jako pronásledovaná liška lovcem a nemýlila se. Už byla v polovině chodby v podpalubí, když po schodech dupaly spěšné kroky štvance.

„Stůjte! Expresar!“ Vykřikl její pronásledovatel a dodal pár tichých nadávek, kterým nerozuměla a ani nechtěla. Měla pocit jako by se s ní celá chodba houpala nebo to byly jen stíny olejových lamp v držácích, které se natáčely po směru vln? Všechno viděla zkresleně, spíše jako rozpité mapy tmy a světla, jak měla oči plné vody, dokud neproběhla do velkého prostoru plného nákladu. Minula poslední lampu u dveří a ztratila se v bludišti sudů. Jediné světlo pocházelo shora nad její hlavou, malé čtverce mezi dřevem, kterým bylo vidět nebe a plachty. Hyppolita se přikrčila za hromadou barelů postavených jako zeď. Byla skutečně vyděšená, ač unikla samotnému trestu. Na chvíli měla pocit, že ji opustil zdravý rozum. Nejspíše ho skutečně hodila za záda, protože utekla. Utekla. Co si myslela? Teď jim dala záminku k tomu ji prostě zastřelit.

Trvalo jen pár dlouhých vteřin, než se na stěně lodi promítl vysoký mužský stín a hned byl zase pryč. Mihnutí toho přízraku ji znovu postavilo do střehu.

„Myslíte si, že se dokážete schovat na lodi, ve které znám každý kout? Nebuďte naivní a vyjděte ven, slečno Riversová,“ přikazoval jí lovec, nežádal a rozhodně postrádal trpělivost podléhat ženiným rozmarům. Právě ten hlas ji donutil se ještě více skrčit, a kdyby tam někde byla jen malá díra, určitě by se do ní nasoukala.

„Nemáte rád hry na schovávanou?“ zavolala, ale hlas se jí povážlivě chvěl a přeskakoval, jak se snažila uklidnit, naštěstí podpalubí bylo velké a hlas se odrážel odevšad.

„Nehraji dětské juegos, váš útěk nic neřeší, nemáte kam utéct, kolem nás je oceán. Do odvolání zůstanete v zadržovací kabině, dokud nebudete předána úřadům na některém z nejbližších ostrovů,“ hlásal sebejistě Salazar jako by se těšil, až se jí zbaví. Dokázala si dokonale představit řezníkův nespokojený výraz, když ji tu musí nahánět. Nepověřil však tím nikoho jiného, možná že tu honitbu považuje za lov, muži rádi získávali trofeje. Bohužel, už ji nemohl o nic více připravit, vzal jí všechno a teď jí chtěl uzmout i svobodu.

Hyppolita slyšela kroky, jak se podrážky šoupaly o dřevo, nepochybovala o tom, že to dělá schválně, aby ji znervóznil, dobře věděla, že dokáže být tichý jako sama smrt.

Nejistě vykoukla zpoza své hradby, ale v podpalubí bylo příliš mnoho klamných stínů.

„A pak? Oběsí mě nebo zastřelí, když se za mě přimluvíte?“ z jejího tónu kapala ironie. Samozřejmě se netajil tím, za co ji považuje, a kdo by znevažoval slovo kapitána před bezejmennou ženou. Kolik nevinných lidí takto přišlo neprávem o život.

„Budete podrobena výslechu, dokud se nezjistí vaše identita,“ odpověděl Salazar logicky a Hyppolita odhadovala, že je někde vpravo ale těžko se to určovalo. Plížil se za ní a po hlase se snažil získat představu, kde se ukrývá jako myš, totéž dělala i ona.

Nedaleko se pohnula zavěšená síť s nákladem, která visela ze stropu, ale nikdo se na ni nevrhl, nejspíše se jen zhoupla jako loď sama a těžká bedna se naklonila víc na stranu. Oddechla si.

„Úřady odsuzují i nevinné, na které je naházena špína, tomu říkáte spravedlnost? Odsoudíte mě a nic o mně nevíte, to si říkáte čestný muž? Dokážete žít s vědomím, že jste odsoudil k smrti nevinou ženu?“ štěkla po něm hněvivě a chtělo se jí plakat ne zoufalstvím ale zuřivostí.

„Spravedlnost je složitá a má dvě strany mince. Na které straně stojíte vy, slečno Riversová? Poznal jsem za svou kariéru u námořnictva mnoho přetvářky, lží a manipulace a můj instinkt mi říká, že je na vás něco podivného, a zatímco se lidé mohou mýlit, důvěra je něco, čím velice šetřím a málo kdo si ji zaslouží, tedy vám položím jednu jedinou otázku, na kterou odpovíte pravdivě ve svém vlastním zájmu. Proč jste zachránila toho muže, kterého ani neznáte?“

Hyppolita zakroutila očima, byl snad ten muž tak hloupý nebo… teď jí to došlo, on si myslel, že to udělala schválně, aby ji viděl v jiném světle! Když ji tedy nevěřil, proč ji nezbičoval? Opravdu se v něm nevyznala.

„Mám se dívat na nespravedlivé utrpení muže, který je zraněný? Pokud nikdo jiný neměl dost odvahy zakročit, pak já ano, nemohla jsem toho vojáka vidět trpět, myslete si, co chcete, kapitáne Salazare,“ odsekla.

Hyppolita se do sebe tak zamyslela, že nedávala pozor na okolí, a jak hloubala ve vlastní duši, právě to řezníkovi stačilo, aby se ve tmě přikradl blíž, tentokrát tiše jako duch. Nebýt však světla, které dopadlo na jeho ruku, která se natáhla k ní a chtěla ji popadnout, dozajisté by svou kořist chytil.

Hyppolita jen náhodou zahlédla prsty, které se k ní natáhly hned vedle barelu, kde stála, bylo to jako výjev ze zlého snu. Ihned se přitiskla ke stěně za sebou mimo dosah. Měla jen dvě cesty kam jít, protože Salazar stál přímo za její ochrannou barikádou. Chtěla se vrhnout hlouběji do útrob podpalubí, když zaslechla broušení kovu. Nechápala, co to je, ale najednou těsně vedle jejího těla se zabodl rapír v úrovni ramene a odřízl jí tak jednu cestu. Než se vzpamatovala z šoku, protože vyděšeně hleděla na zbraň vedle sebe, měl kapitán dost času obejít ženinu blokádu.

Hyppolita se neskutečně lekla a instinktivně strčila oběma rukama do horního sudu a ten se převrhl přímo na muže, který naštěstí včas uskočil dozadu, aby ho barel neporazil.

Kořist se neradovala nad svým vítězstvím dlouho, protože na to nebyl čas, ihned se dala na zbabělý útěk a bludištěm tmy proběhla zpátky do chodby, odkud předtím přiběhla.

Doprovázela ji další salva nadávek a výstižné: „dochází mi trpělivost,“ zavrčel muž kdesi za ní jako rozzuřený Minotaur.

Stačilo se jednou ohlédnout, aby v ní byla malá dušička. Tam, ze skladiště se vynořil ďábel moře. Z pracně vyčesaného krátkého ohonu svázaného černou stuhou se uvolnilo pár pramínků, které visely podél jeho tváří a škrobeného límce, rty měl sevřené nelibostí, rysy tvrdé a oči jiskřily bouřkou, která se přibližovala nezadržitelně k ní. Tíhu oprávněného nebezpečí však představoval rapír v kapitánově ruce.

Pokud někdy byla blízko tomu, aby ji propíchl jako rybu, bylo to teď. Šel neúnavně po její stopě. Sám El Carnicero ji štval jako divou zvěř a ona mu musela dát za pravdu. Bála se ho. Právě teď v odlesku těch černých pekelných děr cítila strach větší než předtím a on byl muž, ze kterého strach mít měla, přesně jak říkal a cítit k němu patřičný respekt.

Ve všem zoufalství prudce zabočila za roh a pokračovala chodbou ke schodišti, ale v ten moment ji něco napadlo.

Tam! Pootevřené dveře, když bude rychlá, stihne to, ztratí se mu a ten tyran nebude vědět, kde je, pomyslela si s dětskou vynalézavostí.

Hyppolita vynaložila ještě větší rychlost, panika ji poháněla a strach olizoval paty. Popadla dveře, protáhla se dovnitř a zabouchla, jak nejtišeji mohla, pak už jen stačilo přitisknout si dlaň na ústa a uklidnit dech.

Byl to chytrý nápad, skutečně ano, ale s jedním nepočítala. Jakmile se kapitán Salazar ne právě v dobré náladě vynořil zpoza rohu, nejenže byla chodba prázdná, ale to, co ženu prozradilo, byla klika. Obyčejná ohmataná kovová klika, která se zpožděním narovnala do své předchozí polohy, byla jasným ukazatelem cesty a teď už nebylo úniku…

Jako by měl všechen čas světa, zamířil kapitán ke konkrétnímu skladu potravin. Cestou vrátil svůj milovaný rapír zpátky k pasu, kam patřil, čímž ho nelákalo udělat jednou věc, kterou by si ta žena zasloužila. Stále měl však před očima její záda. Dosud nepotkal piráta, který by neměl žádnou jizvu, ne, jejich život byl tak dost krutý a plný potyček, že i mladí bukanýři měli záda ozdobena polibky od mečů a nožů. Právě nedostatek značek, které by hyzdily ženinu kůži, ho donutily na chvíli pochybovat, nebyl ale blázen. Vždy mohou být výjimky. Pirátskému životu mohl člověk přivyknout kdykoliv, jak v mladém, tak i starším věku. Buď za to mohla touha po dobrodružství, nebo zoufalství, jež člověka dohnalo na pokraj takového rozhodnutí.

Kapitán Salazar se sám pro sebe usmál, do jak hloupé pasti se ta lstivá liška sama zahnala. Nepamatoval si, že by koho kdy naháněl v podpalubí, natož ženu, zajímavá to zkušenost. To, že ji měl téměř na dosah, bylo zvláštně uspokojující, což ještě neznamenalo, že jeho horká krev zchladla.

Záměrně nechal vyznít své kroky, když podrážky vojenských holínek dopadaly na prkna podlahy jako by chtěl vyplašit škodnou. Tuto metodu aplikoval až ke dveřím do kuchyně, a pak šel co nejvíce tiše, dokud se jeho stín hrozivě nenatáhl přes dveře skladu.

Salazar měl na tváři potěšený úsměv, skoro až škodolibý, když se pomalu natáhl po klice a omotal kolem ní své prsty. Pár vteřin poslouchal, zda neuslyší zevnitř nějaký zvuk, pak prudce otevřel, až panty zavrzaly, vešel dovnitř, a jak se loď naklonila, dveře za ním se s bouchnutím zavřely.

„Vím, že tady jste, slyším, jak vám tluče srdce, slečno Riversová,“ hlas v sobě nesl známky mírného pobavení, evidentně si myslel, že ji má v hrsti. Uvnitř malé místnosti byla hrobová tma a páchla tam rybina, ze které se Hyppolitě dělalo špatně, ale už nemohla odejít. Právě teď se tiskla ke stěně po straně mezi dvě police a do tváře jí píchala nějaká kořenová zelenina.

Nemohla říct ani slovo, sklad byl dost malý na to, aby udělala jeden krok a narazila přímo do nepřítele. Zvláště pokud měl stále rapír v ruce, nebylo dobré pokoušet rozzlobeného muže, a čím se mohla bránit? Mrkví?

Stačilo jen se dostat ke dveřím, musela vymyslet nějakou lest. Poslepu nahmatala snad nějaké kulaté ovoce nebo snad cibuli a hodila ji co nejvíce na opačnou stranu. Zelenina tupě narazila o zeď, a pak spadla na zem.

Těsně vedle sebe uslyšela pohyb, skoro měla pocit, že se o ní otřela manžeta kapitánova kabátu a zaslechla zacinkat medaile. Zatajila dech, pod špičkou jeho nohy se mírně prohnulo prkno, když vykročil dopředu za zvukem.

To je ta šance!

Hyppolita ani nedýchala, zatáhla břicho, odlepila se ze svého místa a holými zády přitisknutými k polici se natáhla ke dveřím, ale zřejmě se musela něčím prozradit, protože, když už tápala po dveřích a konečně spásně chytila kliku, popadla ji dvojice dravých silných rukou, až vyjekla, následně na to byla vtažena do smrtonosného obětí a vyjekla znovu, když se její holá záda setkala se studenými knoflíky Salazarovy uniformy a mokrou látkou. Jak ji stáhl prudce dozadu, aby mu neutekla, odmítla se pustit kliky, která jí najednou prostě zůstala v ruce. Takovou zradu Hyppolita opravdu nečekala. Štěstí tentokrát nebylo na její straně a teď ji zardousí bestie.

„Přestaňte se kroutit jako žížala, maldita mujer,“ zaklel kapitán, když mu hodila vlasy do tváře, jak sebou mlela.

„Pusťte mě!“ vyhrkla Hyppolita zoufale a upustila kliku někam na zem.

„Zasloužila byste ne pět, ale dvacet ran bičem za neposlušnost,“ vrčel Salazar a snažil se toho hada přitáhnout pevně k sobě, aby kladla v jeho náručí co nejmenší odpor, očekával, že se, co nevidět unaví, ale bojovala statečně, žel bohu, právě jeho dobrosrdečnost byla tímto dnem vyčerpána na maximum.

„Jestli teď nepřestanete, znovu na vás hodím uniformu a půjdete proti nepříteli v první linii beze zbraně,“ vyhrožoval, zatímco se mu o bradu otírala ženina rudá kštice, jak se snažila vyhnout jeho rukám a vrtěla se jako hejno mořských úhořů.

„V tom případě, bych si měla nějakou vzít,“ trhla vzpurně ramenem a natáhla ruku dozadu, kde se jí o bok otírala kovaná záštita Salazarova rapíru. Tohle byl opravdu husarský kousek, skoro jako by ho vyzývala k souboji a říkala si o to.

Stačila se jen dotknout jílce konečky prstů, když ji pevně sevřel zápěstí, teď ji kolem pasu držel jen jednou rukou, ale i tak byla bezmocná na jeho široké hrudi.

„Nikdy nesahejte na zbraň šermíři, protože to je poslední chyba, kterou byste udělala.“ Horký dech ji pálil na uchu téměř nesnesitelně, chtěla se odtáhnout, ale nedovolil jí to. Mačkal jí žebra víc než korzet a záda měla mokrá od jeho oblečení jako by se právě vynořil z oceánu.

„A co byste udělal? Už jste mě chtěl zbičovat, chcete mě teď probodnout? Uříznout mi ruku nebo jenom prsty?“ vysmívala se mu hystericky, zatímco ji stále držel mimo dosah dveří.

„Pokud o to žádáte, mohu provést spravedlnost ihned,“ pohrozil vážně.

„Spravedlnost, kapitáne? Opravdu? Ta vaše spravedlnost, čest a náboženství, kvůli spravedlnosti jsem přišla o matku, stačilo pár pomluv na to, aby ji upálili jako divocha ve jménu té vaší spravedlnosti a vy teď chcete udělat to samé. Odsoudíte člověka jen proto, že chcete, aniž bych vám způsobila jedinou újmu.“

„Je toho snad málo toho, co máte na svědomí? Vydáváte se za vojáka, veřejně se mi vysmíváte, rozporujete má slova a rozkazy, neřídíte se jimi a jste na místě, kde by se žena vůbec neměla nacházet a kde byste mohla přijít k úhoně nejen duševní. Vy, slečno Riversová, jste chodící catástrofe.“

Hyppolita zaúpěla, jak se znovu natáhla dopředu, ale opět ji nesmlouvavě srazil proti svému tělu. Byl silný jako býk, když mu žilami kolovala horká krev.

„Téměř to zní, jako byste měl strach o mé blaho,“ odfrkla si místo toho, aby se urazila..

Muž za ní se s poslední kapkou trpělivosti nadechl nosem, „nikdy jsem žádné seňoritě nezkřivil vlas, ale vy mě opravdu tlačíte k těmto hranicím, slečno Riversová, nepřekračujte je nebo poznáte…“

„Myslím, že už jsem poznala dost, čeho jste schopen,“ skočila mu do řeči a cítila, jak kapitán za ní napíná svaly a dusí v sobě vztek.

„Myslím, že to, co jste viděla, je jen malá ukázka toho, jak se dá váš pobyt na Tiché Marii strávit, a věřte mi, jsou zde horší místa, než je zadržovací cela,“ tentokrát už ji opravdu varoval před další zpupností, ale Hyppolita byla jako hluchá, právě on mohl za všechny její potíže tím, že její hněv padal na jeho hlavu, bylo oprávněné.

„Horší místa? Třeba místo ve vaší posteli?“ dloubla jej do žeber, ale přes silný kabát to nemohl cítit, nýbrž podivné ticho nevěstilo nic dobrého. Slyšela, jak se za ní kapitán nadechuje jako monstrum z legend, pokud někdy urazila muže, nikdy to nebylo takovýmto způsobem, téměř jako by mu do očí řekla, že je příšerný milenec. Pokud dloubala klackem do vosího hnízda, nemohla si vybrat lepší chvíli.

Hyppolita počítala Salazarovy nádechy, kdy se jí mosazné knoflíky jeho vesty dotýkaly zad, věděla, že se projde po prkně. Po tomhle výstupu to bylo nevyhnutelné.

„Ven,“ až příliš klidná intonace mužského barytonu ji roztřásla jako struny harfy. Kapitán ji nevybíravě postrčil dopředu jako výrostka a sám začal tápat rukou po dveřích. Vrčení nad jejím ramenem ji upozornilo, že nemůže najít to, co hledá.

„Není tam klika,“ vysoukala ze sebe, prostě bylo dobré ho upozornit předem, zároveň s tím zjištěním Hyppolitě spadlo srdce do kalhot. Jsou tu zavřeni? Až teprve teď jí to došlo.

„Jak to, že tam není klika?“ přejíždění ruky po prkně se nezastavilo, nevěřil jí, proč by měl, naopak, proč by lhala a chtěla s ním v naprosté tmě strávit další minutu?

„Zůstala mi v ruce, když…“ pípla znovu.

„Maldita sea, en todos los monstruos marinos!“ zaklel kapitán a z nenadání ji pustil.

Hyppolita klopýtla, jak ji odstrčil stranou, rozhodně s ní nezacházel jako s dámou a po tom co řekla, s tím ani nepočítala. Všechen bojový duch ji rázem opustil.

Něco zaškrábalo, pak několikrát škrtlo, dokud se neobjevil malý plamínek, který se mihotal a ďábelsky ozařoval kapitánovu tvář. Nutno dodat, že to, co držel v prstech, nikdy neviděla. Nebylo to velké jako zapalovač, jaký vyhlížel jako polovina pistole, nebylo to ani křesadlo. Byl to malý stříbrný předmět vyhotovený do čtverce o málo větší než kapesní hodinky.

Hyppolitu to zaujalo hlavně po technické a konstrukční stránce, ale umělec uvnitř se k tomu právě teď nechtěl vyjadřovat a ptát se, rozhodně to bylo neuctivé po tom, co řekla, mohla být ráda, že ji za tu opovážlivost neuškrtí.

Mihotavý zlatý plamen se přiblížil ke dveřím a skutečně, žádná klika tam nebyla jen malý otvor, přesto dveře držely pevně, nejspíše byl mechanismus zaseknutý.

Kapitán stiskl rty nelibostí, když se soustředil, ale možná právě tento podmět ho dělil od toho skočit po té nemožné ženské.

„Kam jste dala tu kliku?“ osočil se na ni a prudce se otočil, jako by očekával, že ji pořád drží a chce ho tím praštit, naštěstí v ruce nic neměla a jen pokrčila rameny.

„Vypadla mi z rukou, musí být někde tady na zemi,“ rozhodně se však neměla k tomu si kleknout a hledat.

Ty černé děsivé oči ji opustily a začaly pátrat kolem, než našly to, co hledaly, mezi tím si Hyppolita uvědomila, jak vypadá její oblečení. Jediné, co se svým nedostatečným vzhledem dokázala udělat, bylo poslepu vzít oba cípy roztržené košile a za zády je zavázat na uzel.

„Pojďte sem a posviťte mi,“ ani tentokrát to nebyla prosba a ona poslechla jako ovce. Přiblížila se k Salazarovi jako by to byl nebezpečný tygr. Předal ženě tu věc s plamenem a vysvětlil jí, kde ji má držet a stlačit, aby oheň nezhasl. Sám si klekl na jedno koleno a začal se potýkat s opravováním.

V mihotavém světle plamínku si všimla, že je pod ním voda, na prkna kapala voda z kabátu a vesty, jako by se brodil potokem.

„Jak to, že jste tak mokrý jako byste prošel hurikánem?“ ozvala se tentokrát ona za ním a sledovala mužovo počínání.

Nevěnoval jí ani tu nejmenší pozornost, „už jste zapomněla, že jste na mě v podpalubí převrhla sud s vodou?“ odvětil Salazar příkře.

„Já...“

„Na omluvy je již pozdě, přísahám, že jsem dosud neviděl tak tvrdohlavou a divokou ženu a todos los santos,“ zavrčel a soustředil se na zápolení s klikou.

„To je lichotka, kapitáne?“

„Cállate, mujer,“ podle zmíněného vražedného tónu a trhnutí hlavy to rozhodně nebyla pochvala, Hyppolita tedy byla raději pokorně zticha, dokud se klika nezapasovala do dveří a ty se rázem neotevřely dokořán.

Ihned na to byl Salazar na nohou, vytrhl jí tu kovovou věc z ruky a strčil do kapsy vlastního kabátu. Než se Hyppolita rozkoukala a zvykla na více světla, popadl ji za paži pod ramenem a táhl ke schodišti. Odpor byl zbytečný, když proti sobě popudila nejobávanějšího kapitána karibského moře. Zřetelně vnímala Salazarovy prsty, jak ji drží ruku v hadím stisku, kdyby se od něho chtěla dostat, nejspíše by jí paži utrhl od těla. Během chůze neřekl ani slovo, ani se na ni nepodíval a ona věděla, že si o ní myslí to nejhorší. Nejen, že mu do tváře vmetla, že jeho spravedlnost je relevantní a prosazuje ji, jak se mu to hodí, ale také ho urazila na osobní cti a hanobila jeho mužnost.

Dvojice sešla dolů, a pak ještě níž tam, kde na ni čekala její cela, se kterou už měla tu čest. Nejspíše chtěl i tak dostát svému slovu, že ženu neuhodí, ale stálo ho to hodně přemáhání, viděla to na jeho chladném profilu a ztuhlých zádech, ale hned zase raději uhnula očima.

Pokud ji ale nezbije, jak říkal, jsou i jiné způsoby, jak někomu zpříjemnit plavbu, třeba hladověním, všechno ale znělo jako procházka růžovým sadem v porovnání s pozorností nechvalně známého El Matadora del Mar.

**************************************************************************************************************************

„U černé plachty! Je s námi amen!“ bědoval kapitán Teage, když se na obzoru objevil ukazatel značící jistou zhoubu. Jeho loď Příznivý vítr sice byla jedna z těch rychlejších, ovšem s chloubou španělského námořnictva uhánějící na vlnách nenávisti se nemohla měřit.

„Ale kapitáne… nemají černé plachty právě nahánět strach?“ vyrušil ho mladý sebejistý hlas za jeho zády, který zřejmě nic nechápal. Ostřílený pirát zlostně skousl zuby ty své i ty zlaté.

„Jacku… vím, že nejsi v mé posádce dlouho,“ snažil se zachovat klid a pomalu se otáčel k mladíkovi čelem.

„Ale to máme bejt ksakru my, před kým prchají všechny lodě, a ne nějaký Matador z východu! Je to obráceně!“ křičel na celé kolo tu nespravedlnost. Mladíka ofouklo, až mu zavlály vlasy pletené do dlouhých dredů a zdálo se, že mu takový argument sebrat všechen vítr z plachet. Nastala chvilka ticha a mnoho zvědavých pohledů se upíralo jejich směrem. Jenže se nic nedělo, a tak i kapitánův zájem začal rychle opadat. Už se chtěl vrátit ke své práci, když v tom se mladík opět ujal slova.

„Takže… když my jsme tady a prcháme, tak co kdybychom se prostě nechali předjet? To by najednou prchali oni před námi a problém vyřešen ne? Tak, jak to má bejt,“ a celý svůj bravurní plán doprovázel okázalými gesty svými prackami. Celou lodí zazněl tichý smích a kapitán raději jen mávl rukou na naivitu svého nohsleda.

„Měl jsem tě nechat na té bárce, kde jsem tě našel,“ zamumlal si pod vousy tak nezřetelně, aby na to mladík neměl šanci zareagovat. To poslední, co v tuhle chvíli potřeboval, bylo vysvětlovat zákony moře nějakému pirátskému potěru, který si ještě utírá mléko po bradě, vždyť ještě neměl ani vousy a budil dojem, že se právě vylíhl z vejce nějakého neposedného mořského hada.

Kapitán Teage udělal několik kroků po kapitánském můstku, a ještě jednou se podíval do dáli, jestli ho náhodou jen nešálil zrak, ale loď byla stále v dálce za nimi a zřetelná. Bílé plachty a černá španělská orlice. Štěstěna mu dnes ale nebyla nakloněna a zlověstné plachty na obzoru byly ještě zřetelnější než půl dne předtím.

„Připravit se k boji,“ zakřičel napříč lodí drsným hlasem bez náznaku opilosti. Po veselí nebylo ani stopy. Nebyl to ale rozkaz plný odhodlání a odvahy, mnohem více z něho byla cítit odevzdanost a kapitulace. Střet nemohli přežít a každý věděl, že k němu dojde, zde nebude fungovat nějaká lstivost ne na řezníka moře. Teage si to moc dobře uvědomoval. Zhluboka se nadechl, pojít jako ustrašené kuře hnané hladovou šelmou, rozhodně nebyl odchod, jaký si pro sebe představoval, ale nejen on, i jeho posádka a druhá loď jen pár desítek metrů na pravoboku. Skomírající Racek. Poslední dva pozůstatky pirátského života nyní potupně prchající mořem jako zbabělci. Teage se ale nestrachoval o zachování pirátského odkazu, a dokonce ani o své lidi, ze všeho nejvíce mu záleželo na vlastním krku. Bez váhání by vyměnil všechny ty upocené námořníky i se svou lodí za možnost dostat se bezpečně na pevninu. To bylo chování hodné zkaženého piráta a oni by to pochopili. Každý sám za sebe.

„Zatraceně, jak se z toho dostat takhle uprostřed moře,“ kroutil hlavou a snažil se vymyslet cokoliv, co by dokázalo zvrátit jeho osud. Pohledem přejížděl okolí, až se do jeho zorného pole protnula sousední loď. Kapitán Skomírajícího Racka zřejmě také zaregistroval nebezpečí a panika se začala šířit i na jeho lodi. Jako kdyby snad zachytil pohled svého kolegy, podíval se Teagovým směrem a věnoval mu malou poklonu. Ten ji opětoval a ukázal směrem k obzoru, ze kterého se blížilo nebezpečí. Měl pravdu, druhý kapitán moc dobře věděl, co se blíží. Tím ale jejich němá konverzace končila a oba jako kdyby čekali, že ten druhý vytáhne z klobouku nějaký magický trik, kterým je všechny zachrání. Bohužel se tak nestalo a ruch na lodích je přiměl vrátit se ke svým povinnostem. Teage tak pokračoval ve své sebelítosti, ale očkem stále pokukoval po druhé lodi.

„Možná… oba se z toho stejně nemůžeme dostat,“ přemýšlel trochu nahlas, když nemůže ohaři utéct, co kdyby mu předhodil jinou kořist. Jen jedna nebo dvě rány, které by druhou loď trochu zpomalily. Za záchranu života by to přeci stálo, i jeho posádka by to určitě pochopila. Navíc, druhý kapitán třeba uvažoval stejně a už teď mohl vydávat rozkazy k nabíjení děl. Teage se rychle napřímil, aby vydal rozkaz, ale uprostřed pohybu se zarazil. Španěl rozhodně nebyl druh psa, který by se dal odlákat nějakou návnadou. Zřejmě by kvůli poničené lodi ani nezpomalil a poslal jí ke dnu v plné rychlosti. O to lačněji by si poté vybil zlost na té jeho.

Teage se beznadějně opřel o zábradlí a chytl se za čelo. Hlavou mu ale stále rezonovalo jedno slovo: „návnada.“ V tu chvíli mu to došlo. Jejich pronásledovatel byl hnán takovou touhou po krvi, že nebude zastavovat kvůli zjevné návnadě.

„Všeho nechte,“ vykřikl Teage a vyskočil jako by se do něho vlila nová vlna síly.

„Vytáhněte čluny a připravte je na spuštění. Jo a vy tam, všechny naložit zásobami! Rychle! Rychle! Dělejte vy zbabělé škeble!“

Většina mužů byla takovým rozkazem vážně zaskočena. Nechápavě si vyměňovali pohledy a snažili se přijít na důvod tak rychlého kapitánova obratu. Připravovali se tedy na útok nebo na útěk? Další dávka křiku tentokrát obohacená o salvu nadávek je ale rychle uvedla do pohybu. Na přemýšlení teď nebyl čas a kapitán dozajista věděl, co dělá. Jen jeden rýpavý hlas se ozval odněkud zpod kapitánského můstku.

„Takže už neprcháme, ale jedeme kempovat?“ houkl mladý Jack.

Teage by ten hlas poznal snad i ve spánku a rychle se podíval dolů přes zábradlí. Jack seděl na jednom ze sudů s ovocem, a když ucítil tíhu kapitánova pohledu, okamžitě seskočil a vzal do ruky několik plodů. Rychle je hodil do jednoho z právě vytažených člunů a mírně se uklonil, čímž dával najevo splnění rozkazu.

Ten chlap je horší než cvičená opice, pomyslel si kapitán.

„Už jednou jsem ti říkal, že na tvé připomínky nemám čas ani náladu, prostě splň rozkaz,“ procedil Teage mezi zuby u konce s trpělivostí. Nebyl si ale zcela jist, jak vlastně posádce co nejlépe sdělit své plány. Na tom teď ale nezáleželo a vše muselo být připraveno, než se Španěl ještě více přiblíží. Popoháněl dál své muže, co mu jen plíce stačily, když v tom u svého ucha opět ucítil velmi nepříjemný pocit. Jako bzučení otravného hmyzu proměněný na slova: „rozkazy jsou splněny, ale kam a k čemu vedou?“

Teage nemusel hádat dvakrát, kdo si dovolil takovou drzost, rovnou se ohnal a chytil mladíka pod krkem. Prohlížel si toho opovážlivce a přemýšlel, jak s ním naloží. Za normálních okolností by s takovou neposlušností neměl slitování, ale teď? Vlastně nyní by se mu takový provokatér, co nemá všech pět pohromadě, mohl naopak hodit. „Tak mě dobře poslouchej, ty pirátský ucho, nebudu to totiž opakovat. Tvůj kapitán vás chce všechny zachránit a hodlá vyměnit svůj život za ty vaše, kapiš to?“ čímž vlastně říkal pravdu. Snažil se mluvit pomalu tak, aby hoch všemu rozuměl.

„Aha, jasně… takže vy nastoupíte na jeden z těch plnejch člunů, dobrovolně se necháte chytit a vyměníte sebe, tu kupu jídla a další bordel za naše životy?“ pronesl Jack zejména poslední slova velmi rychle, protože mu začínal docházet vzduch z kapitánova sevření. Zdálo se, že vše pochopil. Tedy, tak jak kapitán zamýšlel.

V celém plánu byla jediná změna a to, že sice popluje v jednom z naplněných člunů, ale rozhodně o sobě nedá vědět. Španěl se nebude starat o pár přeplněných bárek, které tak okatě mají upoutat jeho pozornost. Popluje dál za svou kořistí, a pokud by snad někdo vyzradil, kam zmizel kapitán, bude už dávno unášen proudem neznámo kam. Několik dní na otevřeném moři byl rozhodně lepší osud než přímá plavba do záhrobí.

„Teď se vrať ke svejm povinnostem, ty línej krabe,“ povolil své sevření, ale nepřestával mladíka propichovat varovným pohledem.

„Jste vážně kádr, kapitáne,“ poupravil si Jack košili a konečně se zhluboka nadechl. Zdálo se, že kapitánově verzi uvěřil, což bylo u tak jednoduchého tvora povzbudivé. Jack dokonce na důkaz úcty zasalutoval, ale tomu už Teage nevěnoval sebemenší pozornost.

„Hej, ty, kdy budou čluny připraveny na spuštění,“ ukázal prstem na jednoho statného muže v nejlepších letech. Ten se rychle otočil a spolu sním, ho následovala jeho bohatá černá kštice, „do několika minut, už se plní poslední dva,“ hrdě hlásil a pravicí se udeřil do své svalnaté hrudi.

„Skvěle, pane Gibsi,“ věnoval pochvalu jednomu ze svých nejvěrnějších pirátů.

„Jestli ale mohu být tak smělý, kapitáne… jaký je váš záměr s těmito no…“ snažil se Gibs volit co možná nejvhodnější slova. Teage byl nadmíru spokojen, možná se mu doopravdy ještě povede si zachránit krk. Jenže ten otravný hmyz za jeho zády si opět něco špital.

„No jo, ale když je kapitán tam a my tady, tak kdo dává rozkazy… teda, když je bude dávat, tak mi je neuslyšíme, a když je uslyšíme, tak pravděpodobně budem viset…“ mumlal si pro sebe Jack a rukama šermoval, jako kdyby se snažil zhmotnit své pomatené myšlenky.

„Je to génius,“ rozzářily se najednou kapitánovi oči při pohledu na mladíka. Jeho plán měl dozajista pár děr, ale tento prosťáček mu je všechny pomůže zacelit!

„Pane Gibsi, posádko!“ zahřměl na své věrné muže Teage. Popotáhnul si opasek u kalhot, aby se mu dobře mluvilo a začal s proslovem.

„Všichni víme, že si pro nás pluje smrt, takže budu stručný,“ okamžitě si tak získal veškerou pozornost.

„Těžko se mi to říká, ale v boji nemáme šanci a útěk je také nemožný. Proto jedinou možností na záchranu je… dát šelmě to, po čem touží.“

Teage si dovolil krátkou odmlku a užíval si další dávku udivených pohledů.

„Proto mu chci nabídnout výměnou, svůj život a vše, co naše loď může nabídnout. To… vše za vaše bezpečí a… aby náš odkaz přetrval,“ rozpřáhl ruce.

Poslední slova, byla těžká improvizace, ale většina stejně zanikla v nastalém jásotu. Posádka nevěřila svým uším. Měli sice svého kapitána v úctě, ale o jeho povaze neměli zrovna valné mínění. O to více je takové rozhodnutí překvapilo. Nasadit vlastní život za svou posádku? Takové příběhy se vyprávěly leda tak po krčmách a stejně jim nikdo nevěřil. Všichni se tak udeřili do hrudi jako znak hrdosti, že zrovna jim se dostalo takové cti, sloužit na jeho lodi. Teage se ale v duchu smál pod vousy. Měl radost, že mu ti hlupáci sežrali celou návnadu i s navijákem, a to nejlepší měl stále ještě v rukávu.

„Ještě mi dovolte pár slov,“ volil opět o něco formálnější tón. „Dle našich zákonů, žádná loď nemůže plout bez svého kapitána. Proto… říká se mi to s těžkým srdcem, ale je mou povinností vybrat mého nástupce.“

V ten moment veškeré veselí utichlo. Najednou nikdo nevěděl, zdali se jedná o dobrou nebo špatnou zprávu. Být kapitánem lodi byl bezesporu sen každého piráta, ale za těchto okolností?

Teage ale nenechal mužům prostor na spekulace a rovnou pokračoval.

„Je načase, aby se do pirátských vod vlila nová krev. Nová a mladá krev. Proto mi dovolte představit nového kapitána Příznivého Větru… kapitána Jacka Sparrowa,“ a otočil se směrem k mladíkovi za jeho zády. Ten… byl ovšem trochu zabrán do svých myšlenek a zareagoval, až když zaslechl své jméno. Jakmile si všiml, že se k němu upírá zrak celé lodi, doširoka se usmál a vše doplnil mírnou úklonou.

„Ke mně… pohni sebou,“ sykl na něho Teage a poplácal se po stehně jako by volal na psa.

Jack si stále nebyl jist, co se vlastně děje, ale zejména kvůli četnému obecenstvu rychle rozkaz splnil. Jenže, nic dalšího se nedělo, a tak chvilku přejížděl tázavými pohledy po kapitánovi a chvíli zase po posádce. Když mu pak ticho začalo být opravdu nepříjemné, spustil: „jo a tenhle znáte…?“ V ten moment mu ale raději Teage skočil do řeči. Byl svým výběrem náramně spokojen, když už má jeho loď plout do záhuby, ať tomu odpovídá i její kapitán.

„Jak jsem již řekl. Má plavba se již blíží ke konci, proto… až se moje nohy dotknou prken člunu, stává se z tebe oficiálně kapitán Jack Sparrow,“ a silou plácl mladíka do zad, kterému až teď došlo, co se vlastně děje.

„Já? Kapitán?“ raději Jack ještě jednou zopakoval, aby náhodou nedošlo k nějaké mýlce. Ani posádka neskrývala údiv, ale Teage byl náramně spokojen se svým nástupcem. Ostatní to chápat nemuseli.

„Přesně tak, Jacku, tahle loď ti bude říkat pane, není to dobrý pocit?“ věnoval mladíkovi strojený úsměv plný zlatých zubů.

Sparrow se ještě jednou podíval na stávajícího kapitána, a poté na svou budoucí posádku.

„Všichni máte měsíc placenou dovolenou a láhev rumu grátis,“ zvolal hrdě k pirátům.

„Počkat, počkat, Jacku, zase se neunáhluj. Břímě velení na tebe padá až v moment, kdy se má noha dotkne paluby člunu. Pak si dělej… se můžeš odměnit posádce za jejich služby, jak uznáš za vhodné,“ opravil se důležitě Teage.

Jack se chytil za hlavu a zdálo se, že potřebuje více času, aby vše pochopil. Udělal krok stranou a botou vyryl do paluby tenkou rýhu. Přeskočil na její druhou stranu a vzápětí zase zpět.

„Tady kapitán, tady ne… tady kapitán, tady ne…“ mumlal si pro sebe. Teage se trochu nervózně podrbal za uchem, možná se přeci jen s tímhle prosťáčkem unáhlil. „Jo, už to mám,“ zvolal vítězně Jack, jako kdyby rozluštil nějaký složitý rébus. Vrátil se k Teagovi a přátelsky ho vzal za rameno jako rovný s rovným.

„Takže v tom naloženým člunu z vás již není kapitán a… vy jedete vyjednávat se Španělem?“ mluvil o něco tišeji, aby jeho slova dolehla pouze ke kapitánovým uším. „Myslí ti to, mladej, přesně tak,“ pochválil ho Teage a oplatil mu přátelské gesto. Jack se na něho upřímně usmál a zvolal: „tak kde to vázne, ty čluny už měly být dávno ve vodě!“ pak si ale všiml nevrlého pohledu těsně vedle sebe.

„Říká tady kapitán,“ pokusil se zachránit situaci. Posádce to ale stačilo a vrhla se do práce s ještě větší vervou. Všude se sice pletly sudy s prachem z jejich předchozí přípravy na boj, ale i tak se dařilo naplnit první čluny. Teage se vykroutil z Jackova obětí a se spokojeným výrazem opouštěl kapitánský můstek. Scházel po schodech a užíval si poslední chvíle na tomhle zatraceném korábu, který stejně půjde zanedlouho ke dnu. Pirátský život mu dost možná chybět bude, ovšem to se nedalo říct o jeho posádce. Ze všeho nejvíce už chtěl mít vše za sebou. V jeho plánu byla ale stále jedna vada na kráse a ta ho stále pronásledovala.

„A proč je třeba k návštěvě Španělů tolik člunů? Co když zrovna ten hlavní minou?“ Proč ksakru pořád musí dělat problémy? Teage už chtěl vybuchnout, ale naštěstí se mu podařilo zachovat chladnou hlavu.

„Tomu se říká tribut, zelenáči. Je to odměna za chrabré činy nebo vykoupení… což je v tomhle případě za vaše prašivý… za vaše životy,“ opravil se rychle kapitán.

Jack se rozhlédl kolem a nezbývalo než konstatovat, že je to opravdu velká porce životů.

„Takže tahle halda bordelu má cenu všech našich životů?“ přiskočil Sparrow ke člunu, který se právě spouštěl a letmo do něj nahlédl.

„Bude to muset stačit,“ odstrčil ho Teage a hledal lano, po kterém by se mohl dostat z lodi. Jack mu s ladností uvolnil místo a posadil se vedle na sud s prachem. Sledoval kapitána a zřejmě si opět dával dohromady zpřeházené myšlenky.

Teage v zádech moc dobře cítil ten dotíravý pohled, a tak se snažil svou činnost co nejvíce urychlit. Zřejmě se mu to podařilo, mladík byl nezvykle dlouho zticha, a tak našel pevné lano, po kterém se bude moci spustit do člunu. Už pomalu přelézal zábradlí, když k němu opět dolétla všetečná otázka: „a jako, kápo, si můžu dělat, co chci?“

Teage se jen zazubil nahoru se zakloněnou hlavou: „jasně, ale stejně jako já se musíš řídit zákonem a jednat v zájmu své posádky,“ s těmito slovy se konečně spustil úplně dolů. Dopadl sice tvrději, než plánoval, ale i tak ho okamžitě zalil slastný pocit svobody. Jako kdyby se zbavil okovů a byl konečně volný. Podíval se směrem vzhůru, kde na něj shlížel Jack, jakožto nový kapitán a spousta dalších zvědavých pohledů.

„Bylo mi ctí,“ věnoval jim poslední zdvořilou poklonu Teage a začal si dělat na vratké loďce pohodlí.

„Takže pánové,“ otočil se Jack ke své nové posádce. „Věc se má tak, že náš starý kapitán nás opouští… ano, smutná to událost. Sice neodplouvá s prázdnou, ale i tak je naší povinností ho na cestu ještě trochu obdarovat.“

Tímto výrokem si získal veškerou pozornost a taky další dávku nechápavých pohledů. Jack seskočil ze sudu a chytil jeho okraj. Následně ho přesunul k okraji paluby, přesně do místa, kde se předtím spouštěl kapitánův člun. Tam, kde byla v zábradlí mezera, do sudu lehce strčil. Ten začal kroužit, až se dostal k okraji paluby, ze které nakonec přepadl. S přesností na centimetry narazil na volnou část Teagova člunu. Bývalý kapitán něco takového ani v nejmenší nečekal, když odvazoval lana a následná rána ho poslala do vzduchu jako by byl na houpačce. Jenom s velkým štěstím dopadl zpět do člunu, i když mu jedna noha trčela ven.

„Teď musíte krapet vyvažovat, je o trochu těžší než vy,“ volal na něho Jack shora.

„Co to sakra má bejt?“ rudl Teage zlostí.

Co si to k němu ten skrček dovoloval?

„Jakožto nynější zástupce těchto chrabrých pirátů mám jistou obavu o jejich bezpečí… Kdyby na sebe váš člun čirou náhodou nestrhl dostatek pozornosti a Španěl by ho třeba nedej bože přehlédl, kohopak budou nahánět s vědomím, že si z nich děláme akorát dobrý den?“ zvolal Jack a kapitánovi začalo docházet, že ten spropadený mladík není tak blbej, jak se na první pohled zdálo.

Teage cenil zuby jako vlk, a i posádkou se neslo nevrlé mručení.

„Ty jako zpochybňuješ moje slovo? Víš, co, by ti za to mohlo hrozit?“ řval na Jacka z člunu a ukázal na něho obviňujícím prstem.

„Myslím… že žádná z nadávek, které bych ještě neslyšel…“ zamyšleně si chytil bradu Jack dvěma prsty.

„Tohle je vzpoura, to mě jako chcete vyhodit do povětří, Sparrowe!“

„Kapitán Sparrow…“ rychle ho opravil Jack a zubil se jako žralok.

„A nikdo vás mezi racky posílat nechce, jen taková jistota, aby si vás oko dravce všimlo… ale ostatní čluny… k těm bych se raději moc blízko nepřibližoval,“ věnoval bývalému kapitánovi šibalský úsměv. Těmito slovy zároveň ukončil jejich slovní přestřelku, tedy alespoň ze své strany. Teage byl slyšet ještě dlouho, poté dokonce i když moře odnášelo člun, jeho ostré nadávky stále bombardovaly Příznivý vítr.

„Takže, pánové,“ pokynul Jack ostatním, aby přišli blíž a vyslechli jeho rozkazy.

„Kapitáne, já vím… jste ve své pozici jen chvíli, ale opravdu to bylo nutné?“ přerušil ho nejistě Gibs po jeho pravici a očkem zašilhal k obzoru, kde se na vlnách zmítal jejich bývalý kapitán.

„Můj milý Gibsi,“ poplácal urostlého námořníka mladík po rameni. „Slyšel jsi už hodně historek… byla některá z nich o tom, že se nějakému pirátovi podařilo vyjednat příměří se Španěly a dožít se rána?“

„Prý je přivazuje ke kýlu… ne, prý je dokáže zabít jen pohledem… ale blbost, živý se jejich masem a jen to ho udržuje při síle,“ začali se překřikovat členové posádky. Nakonec i Gibs musel uznat, že se Španělem se zřejmě vyjednávat nedalo.

„Takže, co teď uděláme, posádko?“ otočil se Jack opačným směrem, jako kdyby něco hledal. Ještě jedna rychlá otočka a nasměroval se přímo k lodi s černou orlicí. „Pamatujete si dobře ten člun, který jsme před chvílí vypravili? To je dobře, protože přesně tak budou vypadat i ty další, akorát bez přídavku páchnoucího piráta.“

Rozkaz to byl sice jednoduchý, ale stejně nikdo nechápal, co tím přesně Jack zamýšlí.

„Ke každému z nich připojíme dlouhou zápalnou šňůru a tradá, pošleme je za lodí. Proud za námi je odnese přímo ke Španělům a s trochou štěstí uslyšíme boom a hodně nadávek v té jejich hatmatilce. Už je to všem jasné?“

Pirátům začalo pomalu svítat a nikdo již neměl pochyb, že tenhle kapitán je z té šlamastiky dokáže dostat.

„Tak do práce, chásko líná,“ ještě jednou Jack všechny pobídl. V mžiku kolem něho nebyla ani noha, tedy až na jednu výjimku. Gibs uznale pokyvoval hlavou a neodpustil si malou poznámku: „tebe nám sem poslalo vážně samo nebe, Jacku.“

Sparrow se trochu zarazil, lichotky nebyly zrovna věci, které slýchával často.

„No, nebem bych to asi nenazýval, jen bych byl prostě rád, kdyby moje hlava ještě chvíli setrvala na svém místě… mám tenhle šátek rád,“ ukázal na čelo, „jo a vlastně, vždycky jsem chtěl být kapitánem, takže je to takový bonus. Ani jsem kvůli tomu nemusel nikoho zabít,“ zazubil se.

„Hm,“ zamyšleně pokýval hlavou Gibs. „Takže si to celé s Teagem plánoval?“

„Ale kdeže, příteli,“ vzal Gibse kolem ramen a pomalu ho vedl k zádi lodi.

„My jsme piráti, my přece neplánujem, podívej,“ ukázal rukou směrem k temnému obrysu na obzoru. „Oni plánují, my jednáme… proto jsem vždy o krok napřed… teda asi, snad to není naopak, ale Teage se k tomu sám tak nachomýtl… a teď si představ, že si spokojeně sedíš na palubě Španělské lodi a najednou vidíš člun, na kterém nějaký pirát úporně zápolí se sudem prachu a pomalu se přibližuje… no co by sis myslel?“ a upřeně se podíval do Gibsových očí.

„No, já také nevím a v tom je to kouzlo,“ odpověděl Jack za něj a pokrčil rameny, aniž by mu nechal místo pro vlastní názor. Nicméně Gibs pochopil a doširoka se na svého nového kapitána usmál. Jack byl chytřejší, než vypadal.

Teage měl ovšem naprosto jiné starosti, než původně zamýšlel. S těžkým sudem na palubě takové bárky měl co dělat, aby vůbec zůstal na hladině a nepřevrátil se. Nabízelo se nejsnazší řešení, svalit sud do moře. Jenže rychle zjistil, že toto je v jednom muži naprosto nereálné, a tak mu nezbývá nic jiného než jen stále zoufale vyvažovat. Chvíli tak zápolil s loďkou, chvíli se snažil nabrat alespoň nějaký bezpečný kurz a chvíli proklínal toho zpropadeného mladíka, který celý jeho plán zničil. To nejhorší ho ale ještě čekalo. Obrovský černý stín se rychle blížil a jemu opravdu hrozilo, že zakusí onu proslulou Španělskou pohostinnost z první ruky.

No, mnozí z vás se dnes dočkali Jackova návratu, tedy toho mladého Jacka. Všem se velice omlouvám, protože Jackův mladý charakter je hodně OCC, někomu možná nebude sedět, protože „hraje“ hloupého prosťáčka, ale Jack má za ušima. Ne všechno je takové, jak se zdá. Sparrow není vůbec hloupý, všechno je to jen přetvářka, která se mu zdá se vyplatila a taky ta kupa štěstí co má asi vrozené od přírody.

Co se týče děje, s tím jsem si taky trochu pohrála, nepojedu vyloženě podle scénáře, některé věci jsem přeházela, ale všechno bude dávat smysl a bude to napínavější, slibuji! Velkým rozdílem je kapitán Teage, který hraje opačnou roli a to záporáka místo kladného piráta a také bude změna s kompasem, ale to předbíhám.

Kapitola 21.

Zkouška ohněm

„El Capitán?... Kde je kapitán?“ volal Lesaro, který se zmateně drbal za hlavou na krku. Tolik se toho seběhlo a všechny podivnosti, jako kdyby nebraly konce. V ruce pevně držel dalekohled a ještě jednou se raději podíval do čočky, aby nic nepodcenil. Lehkovážnost nebyla na místě. Opravdu ho zrak nešálil, přímo jejich směrem plul malý člun. Pramice byla plně naložena zásobami, nějakým sudem, a dokonce i s jednou osobou na palubě.

„Co tohle má znamenat? Por todos los infiernos,“ zamumlal si sám pro sebe Guillermo a mračil se na ten nezvaný dar.

„Důstojníku?“ podal dalekohled nejbližší osobě, která zrovna stála vedle něj. „Co si o tom myslíte?“ zoufale potřeboval názor ještě někoho dalšího. Důstojník v tmavé uniformě vzal monokulár a naučeným pohybem se podíval do dáli a zaostřil. Úsměv mu také rychle opadl z tváře.

„La saboter?“ zděsil se Moss a jeho hezké rysy hyzdily vrásky starostí.

„To jsem si taky myslel, ale vidíš toho chudáka… vždyť je rád, že se vůbec udrží na hladině a spíš mi přijde, že by se setkání s námi raději vyhnul. Copak takhle vypadá krvežízniví pirát?“ přemýšlel Lesaro, ale přeci jen to byl velice podivný úkaz. Proč by nějaký bukanýr plul do jejich náruče dobrovolně? Musel vědět, že jakmile by se dotkl nohama paluby byl by jisto jistě popraven.

Antonio Moss chvilku v samém napětí přemýšlel, a nakonec musel dát svému společníkovi zapravdu.

Pokud někdo opravdu chtěl jejich loď potopit, rozhodně by zvolil mnohem obezřetnější postup, než je tento a neriskoval by tak pošetile svůj vlastní život.

„Ale… pořád se jedná dost možná o piráta, neměli bychom… no víte?“ pokračoval trochu nejistě Moss.

„Máte pravdu,“ povzdechl si Lesaro a pokývl uznale hlavou.

„Doneste mi ručnici, nějakou spolehlivou s přesnou muškou,“ rozkázal sebejistě Guillermo, který se toho úkolu svědomitě chopil. Všichni věděli, že s piráty nemá Španělsko slitování a v případě, že nebyl kapitán přímo na palubě, přebíral veškerou iniciativu on. Druhý důstojník nasucho polkl, ale vydal se splnit rozkaz.

„Kéž je to jeden z posledních nešťastníků, které budu muset poslat na věčnou plavbu,“ tiše se pomodlil ve svém rodném jazyce Lesaro. Rychle se přesunul k pravé palubě a v duchu přepočítával, kdy asi bude člun na dostřel.

„Tady, tady,“ přiběhl opět důstojník zpět a podával Guillermovi nabitou zbraň. Dřevo bylo vyleštěné a hlaveň smrtící.

„Ta nejlepší, kterou jsem sehnal,“ dodal Antonio. Lesaro uznale pokýval hlavou a chopil se dlouhé muškety. Tohle nemělo cenu oddalovat, kdyby se člun dostal příliš blízko, mohl je přeci jen ohrozit nebo na ně začít střílet.

Guillermo si zapřel zbraň o rameno a zamířil. Jakmile si byl jist, že je jeho cíl na dostřel, ještě jednou vyslovil tichou modlitbu a stiskl kohoutek. Ozvala se ohlušující rána… ale ne z místa, kde se plavil pirát. Tahle byla jen pár metrů před jejich lodí.

**************************************************************************************************************************

Hyppolita se nechala táhnout jako trestanec dlouhou prázdnou tmavou chodbou, každá mdlá lucerna, kterou míjeli, vypadala jako ukazatel do podsvětí. Mlčela, stejně tak Salazar, který dělal záměrně dlouhé kroky, jako by se jí chtěl co nejrychleji zbavit.

Nedíval se na ni, nezajímalo ho, zda zakopává nebo si stěžuje, byl naštvaný, a přesto ji na palubě ušetřil bičování. Možná to byl netvor, ale zastával některé hranice alespoň, co se týče žen.

Jakmile si rudovláska všimla otevřených dveří, bez dalšího slova ji jako první strčil dovnitř. Ihned se od něho odtáhla co nejdál. Žluté světlo z chodby ozářilo kapitánovu vysokou černou medvědí siluetu. Hyppolita zaslechla zašustění, cvaknutí a stejnou záhadnou věcí jako předtím, zapálil závěsnou lampu vedle dveří.

Podivila se, že stále ještě alespoň minimálně myslel na její blaho, aby nezůstala ve tmě a nezešílela. Lehce mohl splnit své hrozby a v jeho podání mohla být každá minuta tady dole utrpením. Dosud mohla považovat za luxus to, že se mohla projít po místnosti, přesto tu byla i možnost, že ji strčí do malé kobky a připoutá k okovům. Očekávala, že hned po tom odejde, vztekle bouchne dveřmi a nebude s ní trávit více svého drahocenného času, proto měla jen chvíli na omluvu a toho chtěla využít.

Jakmile Salazar připevňoval skleněný kryt zpět do kovového držáku lampy, promluvila.

„Omlouvám se.“

„Omlouváte se?“ odvětil nevěřícně kapitán s notnou dávkou jedovatosti, a i když k ní byl zády, dokázala si představit, jak nadzvedl obočí vzhůru.

„Za tu kliku,“ upřesnila Hyppolita zcela upřímně.

„Měla byste se omluvit za jiné věci, klika je ta nejméně podstatná. Evidentně nemáte příliš vychování nebo odvahy poděkovat za mou velkorysost, že mlácení žen považuji za zločin proti přírodě,“ otočil se k ní ten démon čelem a založil si ruce na hrudi. Stále nevypadal potěšeně, ani že by jí cokoliv odpustil.

„Mohla bych tvrdit o vás to samé, kapitáne, slušného muže by ani nenapadlo, na ženu vztáhnout ruku, a přesto jste to málem udělal,“ mračila se pojednou a udělala ještě krok dozadu, aby se cítila bezpečněji, čím dál od toho lovce pirátů bude, tím lépe.

Salazar ji sledoval pozorně jako figurky na šachovnici, než udělal svůj tah. Napodobil svého něžného oponenta a udělal krok do místnosti jako by ji chtěl pomalu zahnat do kouta, odkud nebude útěku a on ji bude pomalu dusit ve vlastní šťávě. Díky chabému osvětlení neviděla příliš rysů v jeho přísné tváři, ale viděla, jak otočil hlavu ze strany na stranu a rozhlédl se po nepořádku kolem, respektive na peří z roztržené duchny, které pokrývalo podlahu jako připomínka k nechutnému činu, který nechal vykonat jednoho ze svých důstojníků. Salazar měl však nervy ze železa a tato výčitka svědomí na něho neměla vliv.

„Chcete začít novou slovní při?“ zeptal se jí ostrým varovným tónem, rozhodně nešlo o žádnou hru.

„Ne, děkuji,“ zakroutila rozhodně Hyppolita hlavou, „vím, jak dopadla ta předchozí, a myslím, že proti někomu, kdo má k dispozici meč, nemám nejmenší šanci na výhru.“

„V tom máte pravdu, seňorito Riversová, nýbrž mohu tvrdit, že váš jazyk je stejně ostrý jako můj rapír.“

Hyppolitě by to možná znělo jako nevinný vtip v nějaké břitké konverzaci, ale v podání kapitána Salazara, se z toho stala spíše výtka, neměl rád drzé ženy, či alespoň ty, které ho vědomě urážely. Stejně tak by mohl říct, že žena by neměla být odvážná, průbojná ani mít vlastní slovo. Nepochybovala o tom, že by byl schopen ji ubít argumenty, nepřekvapilo by jí to, protože byl zvyklý rozkazovat, místo toho formuloval tuto urážku do přirovnání ke svému meči místo toho, aby ji nazval něčím horším.

„To nepopírám, když člověk skončí sám, musí se o sebe postarat a nečekat na záchranu,“ vrátila mu to, „s úsměvem a naivitou toho moc nedocílíte.“

„Hm…“ zamručel řezník před ní, najednou znovu bez varování vykročil a vydal se k ní sebejistým krokem. Hyppolita polka a napjala se, on ji však jen obešel a posadil se na židli ke stolu u stěny tak, aby spočíval oběma rukama na desce. Nereagovala na to, a tak pokynul na místo proti sobě. Žena se plaše posadila, ale byla připravena kdykoliv začít běžet.

„Nalijme si čistého vína, slečno Riversová. Za dobu, po kterou jste nečekaným hostem na Tiché Marii, by vás každý námořník považoval za, jak to říct mujer atractiva…“

„Každý ne, skočila mu rychle do řeči, „vy se na mě od začátku díváte jako bych byla nějaká mořská chiméra, nemám pravdu, kapitáne?“

Jeden koutek úst se Španělovi neznatelně zvedl, jako by jí dával za pravdu, ale zvolil jinou odpověď.

„Takové označení si spíše uzurpuje moje pověst. Vy jste spíše jako siréna. Krásná na oko, odvážná uvnitř, ale vaše přízeň přináší lidem okolo jen potíže a posléze zatracení.“

Hyppolita byla na vážkách, udělal jí poklonu nebo to byla urážka, či jen konstatování faktu? Jak na to měla zareagovat? Tak jako tak z toho vyplívalo, že je na obtíž a přináší jen potíže, na koho se podívá. Skvělé.

Přemohlo ji to, cítila a vnímala, jak ji štípe voda v očích, ale znovu před ním plakat nebude, znovu ji nedožene k slzám jako předtím. Proč ji právě tento asesino del mar dohání k zoufalství? Pokaždé se mu povede jí dát najevo, že by ji snad raději viděl mrtvou, aby se mu nepletla pod nohy. Jakmile si Hyppolita sedla na židli proti tomu hroznému muži, znovu vyskočila a tyčila se nad ním na druhé straně stolu.

„Kolikrát vám mám říkat, že to já jsem tu oběť, a kdybych věděla, že tato velká loď je vaše, vyhnula bych se jí v přístavu velkým obloukem. Jaká škoda, že jsem nenarazila spíše na Anglickou loď, protože Španělé nemají pochopení k ženám v nouzi.“

„Ale jistě že máme pochopení, jen si nejsem jistý vaší profesí, seňorito Riversová,“ odvětil s ledovým klidem kapitán Salazar a také vstal. Měřili se neústupnými pohledy a ani v jednom nebylo víc než pohrdání a touha po boji.

„Co tím myslíte? Nechápu,“ naklonila Hyppolita zmateně hlavu na stranu jako psík, který neví, co po něm jeho pán chce. El Carnicero ji neustále mátl, musela být pořád ve střehu, a to bylo na tom to nejvíce únavné.

„Co tím myslím? Podívejme se na jednoduchá fakta, která z vašeho příchodu vyplívají, když vám je předložím tak, jak je vidím já. Sí? Jak jsem řekl, jste krásná žena, přesto nemáte nikoho, kdo by se o vás postaral. Říkala jste, že jste utíkala před muži, což je také zvláštní. Dále vaše ruce, jsou hladké, bez mozolů, vaše kůže není opálená, abyste dělala na některé z plantáží nebo vykonávala jinou tvrdou práci a další fakt, dokážete manipulovat se seňory, slečno Riversová, což je nejvíce nebezpečné. Mého prvního důstojníka jste omámila a obelstila, zajistila jste si jeho přízeň dost možná nějakými romantickými sliby výměnou za mlčenlivost. Pirátství není jediná pokoutná profese, kterou mohou ženy spolehlivě vykonávat, pokud nemají prostředky k životu v počestnosti.“

Salazar obešel stůl a postupovat k ní co krok to nová ubíjející dedukce, dokud nestála u stěny a všechny střípky jí nezapadly na místo.

„Už víte, co tím chci říct? Pirátství je stejně ohavné jako prostituce, která kvete ve velkých i těch nejmenších městech pod rouškou tmy. Jedno může vést ke druhému a naopak. Myslím, že pro oboje máte všechny potřebné atributy,“ ke cti mu mohlo sloužit to, že nesklouzl pohledem na její ňadra zakrytá košilí.

Hyppolita byla zděšená vývojem situace a volbou kapitánových slov. Nikdy ji ještě nikdo nenařkl z toho, že kupčí s vlastním tělem, co hůř, bylo to daleko urážlivější, než když jí do očí řekne, že je korzár nebo vrah. Ohavné. Jeho černé oči tiše soudily výrazy její vlastní tváře. Řekl, že je obyčejná děvka, která se prodává. Hyppolitě z toho bylo zle.

Byla tak zaskočená, že se nevzmohla na slovo a zachvěla se, když na ni dopadl mužův stín, černobílé pruhy Španělova kapitánského obleku jí splývaly před očima. Hyppolitu obklopil chlad do morku kostí, jako by ji omámil hadí jed. Cožpak, tento děsivý netvor považoval každého, koho potkal, za někoho, kdo se potýká se zločinem? Čím si zasloužila jeho pohrdání a nenávist? Poslal za ní svého nechutného důstojníka, protože ji od začátku považoval za prodejnou holku a nabídl mu ji jako malou útěchu za splněný úkol?

Hyppolita se přilepila k prknům, ale i tak vnímala tuhý materiál kapitánova kabátu, jak se opírá o její tělo, tak blízko byl. Nejspíše záměrně, aby ji co nejvíce děsil svým stínem a přítomností. Dělal na ni nátlak, aby se přiznala k něčemu, co není a nebude.

„Snad bych mohl přehlédnout těch několik přestupků, kterých jste se za těch pár dní dopustila, seňorito, výměnou za dobu strávenou odpočinkem v ženské společnosti. Každý muž čas od času přivoní k růži, i když má trny. Nejsem známí pro svou křesťanskou stránku mysli, přesto, že v přístavech nevyhledávám lehkou společnost vstřícných žen. Noche en el mar jsou dlouhé a osamělé…“

Salazarův silný zvučný mužný hlas pomalu začal ztrácet svůj všeobecný chlad a odtažitost, mělo ji to zmást, takhle se chovali muži, když něco chtěli, protože evidentně něco chtěl. Nabízel jí snad obchod? Její tělo za svobodu? Pár chvil v kapitánově posteli za to, že ji nechá na pokoji? On, pýcha španělského královského námořnictva, který opovrhoval právě tím vším, co v ní viděl? Něco v tom nebylo v pořádku a vše si jaksi protiřečilo. Ať mluvil téměř vábivým tόnem, nevěřila mu. Tato přilnavá vizáž nebyl kapitán Salazar, ten nenabízel, jen bral a už vůbec by nenabízel tak pošetilou do očí bijící výměnu po tom, co řekla o jeho mužnosti dříve. Považoval ji za tak hloupou nebo zoufalou, že spráskne ruce a bude prosit o slitování? Že mu vleze do kalhot? Myslel si snad, že tohle byl její záměr od začátku? Dostat se k němu a využít ho?

Hyppolita byla znechucená kapitánovým přístupem.

„Nejsem prostitutka, pane, nezvedám sukně ani za jeden ani za dvacet dublonů, ani za celé truhlice drahých kamenů,“ procedila uraženě skrze zuby a uhnula očima.

„Možná jsem se špatně vyjádřil,“ zašeptal Salazar, tichá intonace na ni útočila jako hadí jazyk, naježila se z toho jako kočka.

„Je hanebné považovat takovou krásu za něco, co člověk najde na první ulici od taverny, snad jste považována v lepších kruzích za kurtizánu, vyhledávána mocnými muži, kteří utratí za jeden večer s vámi jako za celé stádo koní? Jeden, dva nebo tři měšce dublonů? Jaká je vaše cena, seňorito?“

Kapitán ji obtěžoval a urážel s jasnou zálibou v oku, přesto, že se jí snažil získat, aby na jeho návrh kývla, cítila v tom i škodolibé pobavení.

„Muži si mě nekupují,“ utrousila Hyppolita znechuceně a cítila, jak se stydí, jen si to dokázala představit. Vdechovala Salazarovu komplikovanou vůni tabáku a soli, která ji málem omámila, kdyby nebyla z jeho slov zhrozená a znechucená.

„Dokážu být vášnivý i jemný milenec, seňorito, cama, může být řešením na všechny naše neshody,“ naléhal.

Armandova slova zněla jako hořký med, dokázala si představit válet se v jeho měkké královské posteli, jen kdyby pak necítila celý život hanbu sama za sebe. Už mu chtěla odpovědět, když ucítila jeho dech na tváři. Kdy se dostal tak blízko?

Hyppolita strnula a zatajila dech.

Řezník byl příliš blízko, jeho rty se sklonily téměř na dotek a vznášely se nad těmi jejími jako kletba, jako pozvání k hříšnému tanci. Horké, lákavé, měkké. Nabízel jí východisko, nabízel zapomenout všechny přestupky za takovou maličkost jako strávit s ním pár nocí. Udělala by to jiná žena v její situaci? Raději mu dát za pravdu a vyhnout se problémům? Vybrat si to menší zlo? Stát se na chvíli milenkou nechvalně známého El Carnicero? Stát se jeho figurkou? Prostituce nebyla nezákonná, pirátství ano.

„Přemýšlíte o mé nabídce? Musím podotknout, že jakmile překročím práh této kajuty, nebude již k dispozici, je to buď anebo, slečno Riversová,“ jeho rty se pohybovaly, artikulovaly a ona byla i přes tu nehoráznou sprostou nabídku hypnotizovaná blízkostí jeho postavy, která teď zabírala všechno kolem ní, on byl středobod všeho. Náhle bylo těžké uvažovat, namáhavé dýchat, když stačilo jen zvednout tvář a přitisknout rty k jeho v němém pozvání, ale nemohla mu takový souhlas dát. Všechno zašlo moc daleko, a přesto její vlastní mysl pomyslela na to, jak by ty velké mužské ruce držely její nahé tělo, kdyby se mu svíjela v náručí v měkkých pokrývkách ve chvíli, když by se galeona pohupovala na vlnách. Jaké by to bylo? Jednal by s ní jako s děvkou? Využil by ji ke svému uspokojení nebo by si užila chvíle potěšení stejnou měrou? Pár odvážných obrázků jí proletělo hlavou, až ji pálily tváře. Cosi se jí z nenadání dotklo na krku blízko ucha, pocítila pohlazení palce a prstů, které pročesaly pár vlnek jejích vlasů. Zachvěla se přitom, ten dotek byl zvláštní, její srdce začalo závodit, opíralo se o žebra a ona měla pocit, že omdlí.

Kapitánův drzý palec sklouzl po linii její čelisti pod bradu, jako by mapoval neznámé území, zatímco ukazováček se rozprostřel s ostatními prsty jinde, až se mu o hřbet ruky otřel límec její košile. Pohladil napjaté svaly a zlehka sklouzl na rameno. V ten moment se vzpamatovala, když pocítila pálivou bolest, jak se Salazar dotkl skryté rány pod obvazem. To kousnutí od důstojníka pálilo jako čert, a to ženu vzpamatovalo a vrátilo do reality.

„Ne!“ zapřela se dlaněmi o jeho hrudník a věnovala muži palčivý pohled, „nechte si své pokoutné nabídky El Capitán, nemám o ně zájem ani teď ani později, nejsem pirát ani prostitutka a nevyměním své tělo za výhody, které mi vnucujete,“ zvýšila Hyppolita hlas, aby mu bylo jasné, že se má porozhlédnout jinde, a že ona není k mání. Dala si záležet, aby dala do svého hlasu notnou dávku zášti a opovržení, která se do něho opřela jako vlna.

Nedokázala toho velkého muže odstrčit, byl příliš velký a silný jako hora, ale protáhla se kolem něho do zadní části zadržovací místnosti a otočila se k postavě uraženě zády otřesená celým zážitkem, jenž ji znechucoval.

„Myslíte si, že se slzami přijmu všechno, co mi velkoryse nabídnete? Ne, nejsem tak snadná ryba k ulovení a nechytím se ani na vaše sladká falešná slova,“ zamračila se přes rameno, které stále bolestivě pulzovalo.

Salazar ji sledoval jako ostříž, když se pomalu otočil, jako pavouk v rohu své velké sítě, znala ten vypočítavý pohled, ale neodhadla, zda ho svou odpovědí urazila, protože byl znovu jako mramorová socha bez výrazu, až když se otočil k odchodu, jen na vteřinu si všimla odlesku bílých zubů v malém úsměvu, o kterém si pak nebyla jista, zda ho opravdu viděla nebo to byla jen představivost.

Počítala kapitánovy vzdalující se kroky i zavrzání pantů u dveří.

„Děkuji za zajímavé odpoledne, slečno Riversová, dnes jste mi osvětlila několik zajímavých věcí, se kterými budu nadále pracovat. Přestože nejsem zcela rozhodnut o vaší nevinně, je ještě mnoho příležitostí mě o ní přesvědčit, než doplujeme do přístavu.“

Eh? Co tím myslel? Znevažuje tedy své zatvrzelé rozhodnutí, že je pirát? Co se vlastně dozvěděl? K jakým závěrům ten chlap došel?

„Takže… to celé bylo jen teatro simple?“ prudce se otočila s pěstmi podél boků a třásla se vzteky, „pak nebylo moc přesvědčivé,“ odfrkla si a probodávala jej pohledem. Ne, nebude mít poslední slovo a jeho rádoby zahraný milenec nestál ani za jediný dublon.

„Pak bych měl být příště více přesvědčivý,“ dodal Salazar vážně, než zavřel dveře a ona je stihla s rozeběhem vykopnout. Klíč zachrastil v zámku s konečnou definitivou.

„Serpiente de mar! Slizký, nechutný úhoři! Raději tu vyhladovím a budu spát na prknech, než s vámi hrát vaše nemocné hry!“ křičela za ním a bušila na dřevo, aby alespoň ze sebe vybila frustraci, která se jí hromadila v kostech. Jak se vůbec opovažuje?

Jak si může s někým takto zahrávat? Ponižovat ho? Byla tu jen pro jeho pobavení, nebo toužil někoho psychicky mučit? Kdo byl kapitán Armando Salazar za svou kamennou tváří? Pomstychtivý tyran? Škodolibý sadista? Výjimečně zručný manipulátor? Kdo se skrýval pod povrchem?

Chtěl vědět kdo Hyppolita je, možná po té záhadě prahl, ale kdo byl on? Někdo, kdo se honil za přeludem? Kdo se nechal ovládat vlastní nenávistí a ctižádostí?

„Jedovatý hade, možná koušeš a škrtíš, ale já se nenechám tak snadno a rychle zardousit,“ zavrčela na dveře a bylo jí zcela jedno, zda nadávky pořád slyší nebo ne.

Ve svém rozpoložení a rozčilená se dovlekla na postel a posadila se. Měla pro španělského kapitána spoustu hanlivých slov a označení, ale ani jedna jí teď nepomohla. Cítila se ponížená jeho nečestnou hrou a ona mu ještě naletěla tím, že to neprohlédla tak rychle, jak by měla. Jaký hlupák byla, že mu nedala facku za to divadlo.

Najednou z ničeho nic uslyšela výbuch, celá loď se mírně otřásla, jako by do něčeho narazila a Hyppolitě vynechalo srdce několik úderů. Tohle se nepodobalo tomu, když pálila děla, ne, bylo to něco jiného a drásalo nervy. Co to bylo? Tichá Marie se jen nepatrně nahnula nebo spíše zhoupla na vlnách. Narazili snad do něčeho? Potopí se?

Začala se třást, proč právě ona byla v nejspodnějším patře? Pokud by v lodi byla díra, dávalo by největší smysl to, že se zatopí vodou od kýlu směrem nahoru.

Ženě se zhoupl žaludek a náhle ji přepadla slabost, hlava se jí zamotala tak nepříjemně, že se svezla na postel a skulila se z ní na podlahu jako bezvládný kus masa, a pak cítila jen náraz hlavy o prkna. Přesně v tu dobu všechno zčernalo.

**************************************************************************************************************************

Hyppolitě se zdál ten nejpodivnější sen, nebo to nebyl sen? Když sníte, neuvědomujete si to ne? Ale tohle bylo veskrze jiné. Hmatatelné. Opravdové. Nacházela se ve své cele, na zemi, ale okolo… vše mělo nezdravě nazelenalou, černou a šedou barvu, po stranách jako by se vznášela mlha nebo výpary. Za jiných okolností by si mohla představit, že loď hoří, ale nebyl cítit žádný pach síry a dřeva, nebyly slyšet žádné výbuchy jen… ticho. Takové ticho, které vídáte na hřbitovech, dokonce i vrzání podlahy a narážení vln na boky galeony postrádalo zvuk. Kde se to ocitla?

Bylo tohle nějaké předpeklí? Podsvětí? Duchovní svět?

Hyppolita se rozhlédla zmateně kolem sebe, když jí něco upoutalo pozornost. Cosi bylo strčeno pod její dveře, předmět se leskl, byl to malý kovový předmět? Klíč? Kus drátu? Nůž? Postavila se na vratké nohy, ale jakmile udělala krok ke dveřím, svět jako by přeskočil v čase a rozmazal se ve šmouhu.

Tentokrát, když se svět zastavil, stála na chodbě, dveře po straně byly otevřené, ale chodba vypadala plná vody téměř po kotníky. Odněkud sem proudila voda, přitékala a plnila chodbu. V zeleném a černém spektru vypadala jako krev, tmavá, hustá jako smola, a přitom ji na svých nohách ani necítila. Byla snad nějaký nehmotný duch? Nějaký přízrak? Hyppolita byla vyděšená.

Tam! Vzadu na konci chodby uviděla matně nějaký pohyb, když se soustředila, zahlédla muže v bílých košilích pobíhat s vědry sem a tam a utíkat vzhůru na schodiště na opačném konci lodi.

Když se tam vydala, nikdo ji neviděl, nebo ji snad ignorovali? Pracovali a mluvili, ale nebyla slyšet ani hláska. Co to mělo znamenat?

Promlouvala na ně, ale nikdo ji zdá se z nějakého důvodu neviděl, a to ženu neskutečně vyděsilo. Jen tam stála a sledovala situaci jako divák, než po chvíli odešla. Spodní patro bylo veskrze děsivé a utápělo se v šeru, nechtěla tu být ani tu zůstat, začala se tedy toulat, potřebovala nějakou cestu odtud.

Hyppolita opatrně šla po schodech nahoru a někde nad sebou uviděla pohyb. Mezi horními prkny schodiště se mihl kabát a boty, ale v ničem nepřipomínaly propracované uniformy španělských vojáků. Kdo to byl a co tu dělal? Hyppolita začala utíkat a brala schody po dvou, jenže vetřelce ne a ne dostihnout.

Celá udýchaná vyběhla až nahoru, rukou se opřela o trám u výlezu na hlavní palubu, popadala dech, měla mžitky před očima, jakmile několikrát polkla a spolykala kyslík, viděla celý shon, který tam byl. Muži pobíhali sem a tam, stáli u kanonů, jiní měli muškety v rukou a byli připraveni střílet. Rozostřené pohyby postav byly skutečně jako duchové. Jejich pohyb se chvíli zrychloval a zase zpomaloval, dokonce jejich těla občas vypadala jako nehmotná, jak se rozplývala v prostoru coby iluze.

Dvě děla na něco vystřelila z pravoboku, ale Hyppolita ani tentokrát neslyšela nic. Neslyšela ani vlastní dech! Udělala dva kroky dopředu, ale nezalilo ji žádné slunce nad hlavou, naopak, najednou ji zahalilo šero a pohltilo to málo tlumeného světla, které tam bylo. Tma padla na celou palubu, jako by najednou nastala z ničeho nic noc. Hyppolita zaklonila hlavu a podívala se po tom úkazu, aby si uvědomila, že Tichá Marie vplula do… do čeho přesně? Co je náhle obklopilo?

Jako by je něco spolklo, a přesto nad sebou mohla slabě rozeznat tmavé mraky, jak se kupily jeden přes druhý.

Jeden, dva pohledy kolem sebe a viděla, že i ostatní námořníci mají na tvářích strach, stejný, jaký se zrcadlil na té její.

„Co je tohle za peklo?“

Skoro jako by jí chtěl někdo odpovědět, kdosi těsně prošel kolem ní, jako by se chtěl zblízka podívat, zda ho nešálí vlastní zrak. Loď však náhle na něco najela, než si stačila udělat nějaký závěr. Hyppolitou to hodilo ke straně, zarazila se až o hlavní stožár, kde se chytila síťoviny, jinak by skončila na zemi. Několik mužů popadalo přes palubu. Kus špičaté skály se najednou vynořil po pravé straně, a jak do něho loď narazila, odštíplo to kus zábradlí, a to spadlo do oceánu. Zároveň s tím něco dalšího vybuchlo a pak znovu. Hluché exploze doprovázené vibracemi v prknech donutilo Hyppolitu křičet hrůzou. Měla hrozný strach, nechápala, proč se to děje, a zda je to skutečné a netušila, jak tomu zabránit.

Dvě postavy, které seběhly po schodech na hlavní palubu do všeho toho chaosu, nebyl nikdo jiný, než kapitán Salazar křičící rozkazy a za ním Lesaro, to však nebylo všechno. Nejen, že Hyppolita byla svědkem zkázy pýchy španělského námořnictva, ale daleko zákeřnější duše byla schována pod schody mezi sudy, kterou si dosud neuvědomila. Všimla si jí, když se pořád držela silných provazů, aby udržela rovnováhu, protože myslela, že ji nohy neunesou.

Ten zpropadený pirát, těžko říct jakým způsobem se dostal z cely, najednou vyběhl ze své skrýše a s taseným mečem během všeho toho chaosu probodl Lesara. Zákeřně ho bodl do zad s to s krutým krvelačným úsměvem.

Hyppolitu píchlo u srdce z toho, co právě viděla. Špička meče se dostala prvnímu důstojníkovi pod lopatky, ale ze svého místa viděla, jak se špička objevila zbrocena krví na druhé straně jeho hrudníku a vykukovala z vesty.

Hyppolita začala nekontrolovatelně ječet a lapat po dechu, byla zoufalá, cítila slzy samovolně tekoucí po tvářích, chtěla se ke Guillermovi vrhnout, ale v tu chvíli nastala exploze za jejími zády. Dva sudy se střelným prachem vybuchly a zlomily stěžeň, více jak polovina se přelomila jako strom ve vichřici a ten začal padat dolů. Následný nájezd kýlem na další ostrý výčnělek skály stěžeň zhoupl a doslova smetl kapitána Salazara přes palubu do moře, zatímco nebohý Lesaro padl na palubu mrtev.

Všechno se hroutilo, galeona hořela, některé části vybuchovaly. Muži padali mrtví na prkna. Tohle musel být slavný konec Tiché Marie, smutný tragický konec lodě a její posádky.

Jak se to mohlo stát? Jak k tomu došlo? Hyppolita se snažila dostat po čtyřech na kolenou k Lesarovi, jehož tělo leželo v kaluži krve, nehýbalo se. Dělala, co mohla, ale tady už nebylo co zachraňovat. Kolena ji bolela, cítila v nich třísky a zrnka střelného prachu, ruce měla od čehosi lepkavé a dostat se ke Guillermovi trvalo jako hodiny, ale když se natáhla po jeho ruce a dotkla se prstů, všechno zčernalo...

Hyppolita se s hlubokým nádechem, který mohl roztrhnout plíce, probudila. Měla pocit jako by se topila a nemohla se nadechnout. Tělo měla ztuhlé, konečky prstů ledové jako sama smrt, a pak si najednou uvědomila, že je to od vody. Voda byla všude kolem ní, leskla se na prknech tam, kde ležela. Vlasy měla namočené, záda a vůbec celou zadní stranu těla. Vyletěla na nohy jako píchnutá jehlou. Všude kolem se ozývalo šplouchání, jak ve vodě přešlapovala, nikde nebylo sucho. Voda se sem dostávala skrze škvíru ve dveřích.

Rozeběhla se k nim, začala bušit a křičet, ale nikdo ji neslyšel. Má se tu utopit? Dobře, bylo to trochu skeptické, voda byla jen centimetr nad prkny ale už jen to, že tam najednou byla, ji vyděsilo k smrti.

„Slyšíte mě někdo!?“

Po pár dlouhých chvílích se za dveřmi ozvaly mužské hlasy a rychlé kroky několika párů bot. Prohnaly se chodbou, ale nikdo se nezastavil a kroky zase odezněly.

Hyppolita se zády opřela o dveře a zhluboka dýchala. Pořád měla před víčky zcela jasně, ten podivný živý sen… proč ale měla pocit, že to sen nebyl, mohla to být předtucha? Vidina? Kdyby to byl skutečně sen, nic by si nepamatovala jako už tolikrát, ale… pamatovala si každý detail tak neskutečně živě…

Kopla do dveří, udeřila do nich druhým zdravím ramenem, ale nepohnuly se.

„Já se tu nechci utopit, prosím…“ rty se jí chvěly, chtělo se jí brečet zoufalstvím. Pokud to má dopadnout jako v oné vidině, nejspíše se tu asi skutečně utopí a Lesaro... vzlyk se Hyppolitě vzpříčil v krku, za očima měla stále siluetu mrtvého prvního důstojníka, jak leží ve vlastní krvi na prknech hlavní paluby.

Najednou uslyšela malé šplouchání, už se bála, že tu prkny odněkud prolezla myš, ale bylo to na druhé straně dveří. Něco čeřilo vodu a nadávalo to.

„Zatraceně, tolik vody, co se tu děje? Jdeme ke dnu?“

„Olivere, jsi to ty?“ vyhrkla Hyppolita a namáčkla se na dveře.

„Kdo jiný by to byl?“ odvětil hlásek panenky, která musela mít vodu ve svých malých botách, „eh, namočil jsem si kabát, teď váží dvakrát tolik, a to nemluvím o tom, vylézt a slézt všechny ty schody.“

Nikdy nebyla raději, že slyší jeho stěžování jako právě teď.

„Co se děje nahoře? Proč je tu ta voda?“ vyzvídala.

„Copak já vím? Mám dost starostí s tím se pokaždé někde schovat, aby mě někdo nestrčil do truhlice, to ti povím, všude někdo je, na téhle zpropadené lodi je až moc života.“

Zanedlouho na ní moc života nebude…

„Co jsem zatím slyšel, pořád doháníme ty dvě lodě, byl jsem na půli cesty sem, když jsem slyšel nějaký výbuch. To bude asi to, proč je tu ta voda, ale neměj strach, cestou sem mě málem zašláplo pár námořníků, jak se hnalo dolů, už to nejspíše spravují, pokud to tedy není díra jako pro koně.“

„To jsi mě vážně uklidnil,“ zašeptala na dřevo a slabě slyšela s uchem přitisknutým ke dveřím jako by si Oliver ždímal kabátek.

„Už abychom byli na pevnině…“ reptala panenka a Hyppolitě bylo ještě více úzko, co bude, až Salazar zakotví na některém z ostrovů? Předá ji strážím? Dají ji do vězení? Budou ji mučit, dokud křivě nebude přísahat, že je pirát? Je neuvěřitelné, jak vám jeden jediný člověk může zamíchat kartami osudu. Žena polkla a opřela se ramenem o kovový rám, jako by jí došla veškerá síla. Znovu se jí vybavil ten živý sen, otřásla se hrůzou.

„Olivere, mám divné tušení, něco se stane, cítím to, jsem nervózní a mám strach. Je to jako předtucha,“ svěřila se mu.

„Myslíš, že ta velká bárka vážně půjde ke dnu?“ zeptal se pochybovačně Oliver, „ta už podle řečí ustála horší dny.“

„Ne, tímhle způsobem, mám dojem, cítím, že se stane něco jiného, horšího…“ kousala si spodní ret a nemohla zaplašit obrázek Lesara na palubě ve vlastní krvi.

Kdyby měla jen jistotu, že to byl opravdu sen…

Z druhé strany dveří bylo ticho, které ještě více umocňovalo prázdnotu kolem, ne, nechtěla tu být, ne teď, děsila se najednou toho pokoje, vody čeřící se u kotníků. Musela pryč. Nemohla tu zůstat v pasti.

„Olivere, ty…“

„Něco jsem přinesl,“ přerušil ji náhle hlas z chodby.

„Přinesl?“

„Kytice to není, ale mohlo by se ti to hodit, kdyby bylo nejhůře.“

Voda pode dveřmi se zavlnila a škvírou byla do zadržovací kajuty prostrčena vlásenka? Ne, byl to ohnutý drát nebo to skutečně byla nějaká ozdoba do vlasů?

„Co je to?“ ohnula se pro to.

„Když jsem sem šel, našel jsem to u jedněch dveří, vypadá to jako věc, co si ženský strkají do vlasů.“

Hyppolita mu musela dát za pravdu, taky takové vlásenky nosila, když si potřebovala sepnout vlasy, musela patřit jedné z těch dvou žen, které byly na palubě.

„Chceš mi naznačit, že jsem rozcuchaná?“ odfrkla si ironicky a sáhla si na mokré prameny, které se plazily po košili, vlhká látka nepříjemně studila na těle.

„Snad ti to na ples bude stačit,“ ušklíbl se Oliver, „a pokud budeš šikovná, o čemž nepochybuju, otevřeš s tím i dveře.“

„Myslela jsem, že přineseš náhradní klíč,“ vydechla Hyppolita frustrovaně.

„No určitě a taky mám v kabátu čajový servis i s komorníkem. Nevíš snad, jak vypadám? Nemám potuchy, kde je náhradní klíč od téhle kobky a ten o kterém vím, má u sebe kapitán a věř mi, že vážně netoužím mu prohrabávat kapsy.“

„Mohl jsi počkat, až půjde spát,“ vyčítala mu.

„Tak to bych se načekal, ten chlap snad nikdy nespí, a když už, tak ho vzbudí sebemenší zvuk,“ hájil se ženin přítel.

Nemohla mu to vyčítat, maximum jeho snaživosti byla alespoň spona. Navíc, klíč by pode dveřmi asi ani neprošel.

„Omlouvám se, já… cítím se jako zavřené zvíře, chci pryč, tak moc chci vidět slunce a mít pevnou zem pod nohama, chci být z tohohle vězení venku,“ zavřela oči a bylo jí do pláče, naštěstí se měla komu svěřit.

„Já vím, Hyppolito, neodpustím těm psům, jak se k tobě chovají, je to strašné, kdybych jen byl jako předtím, tak…“

„Tak co?“ ta slova vyšla z jejích úst jako hořký med, bohužel, ani pramalá slova útěchy nemohla napravit celou situaci a křivdu vůči ní.

„Nic bys stejně nezmohl, Olivere, ale děkuji, že to říkáš.“

Hyppolita zapřemýšlela, kdyby byl Oliver živým mužem v lidském těle a vysvětlil kapitánovi jejich situaci, mohlo vše dopadnout jinak? Možná ano, možná ne, při Salazarově skeptické stránce o tom hluboce pochybovala.

„Možná není na malou pomstu pozdě,“ uchechtl se hlas z druhé strany.

„Co tím myslíš?“ přitiskla zaujatá žena ucho ještě více ke dveřím.

„Tak nějak jsem našel jiného vězně a promluvil si s ním a možná zašel ještě trochu dál.“

„Co jsi udělal, Olivere?“ bála se Hyppolita zeptat, ale uzel v jejím žaludku se utáhl na hranici nevolnosti.

„Řekněme, že jsem mu trochu pomohl z cely, aby si vyřídil nějaké účty s kapitánem, není to spravedlivé? Pochybuju, že by ho zabil, ale jedna nebo dvě jizvy mu rozhodně zkazí den,“ zasmála se loutka a Hyppolita zmrzla na místě.

Celý sen se jí promítl znovu před očima. Pokud to bude jako v mém snu, ten, kdo zaplatí největší cenu, bude Lesaro a to nemohla dopustit.

„Olivere, co jsi to udělal, ten pirát může zranit každého, koho potká,“ spustila.

„Tak ať, nezaslouží si nic jiného, nikdo není bez viny,“ trval umanutě na svém Oliver.

„Ne všichni jsou jako Salazar,“ oponovala, vrazila vlásenku do klíčové dírky a začala s ní hýbat. Jako by Oliver tušil, že je zle a že když dveře otevře, začne ho škrtit, dal se na útěk.

„Jednou mi za to poděkuješ…“ křikl do chodby přes rameno a zmizel.

„Ty zbabělče, hned se vrať!“

Nikdo však už Hyppolitě neodpověděl a ke všemu měla pocit, že jí voda stoupla mírně nad kotníky, a to ji pohánělo ještě více ve snažení otevřít dveře, ale bohužel nebyla zloděj a zápasila s drátkem a západkou ve dveřích celé věky, kdy propadala panice a zoufalství. Každou vteřinou už Lesaro mohl být mrtvý, nikdy si neodpustí, když ho nestačí varovat o nebezpečí, které mu hrozí. A nikdy by ji nenapadlo, že tohle Oliver udělá. Ano, panenka byla marnivá, namyšlená ale pomstychtivá? Možná to v jádru myslel dobře na druhou stranu, kdo pustí vraha, aby mohl zabíjet? Možná v něm přeci jen něco podcenila, možná není takový, jakým ho chtěla vidět, nebo je to jen tím, že ji chtěl pomstít. Zub za zub, oko za oko, problém byl v tom, že Lesaro už o oko přišel a teď měl kvůli ní přijít i o holý život, ale to nedopustí.

Náhlé CVAK bylo pro ženiny uši jako výstřel nebo to byl skutečný? Tak jako tak vzala za kliku a rozrazila dveře. Křídlo poslalo sprchu vody na stěnu a Hyppolita se dala do běhu, musela vyhrát nad smrtí, ale může být někdo rychlejší než sama smrt?

Hyppolitin útěk je u konce, alespoň pro tentokrát. Kdo pochyboval o tom, že ji Salazar najde? Bohužel, i na tak velké galeoně se jen těžko jde někde schovat.

Otázkou je, co vše se kapitán dozvěděl, jaké byly jeho úmysly. Obstál by jeho zahraný milenec i u vás? Co by u každého z vás zvítězilo? Tvrdohlavost nebo kapitulace? Navíc jí nabízel svobodu a čistý trestní rejstřík dalo by se říci. Ta špatná možnost zněla podstatně lákavěji, než si dupnout a trvat na nevině. Salazar má prostě temné kouzlo, kterému se jen těžko odolává že? Zvláště když něco chce, dokáže být přesvědčivý a hrát na city a touhy daného jedince.

A pro ty, kdo z vás mají rádi Olivera, je tu! A i tak malá věc, asi nejvíce dokáže zamíchat kartami osudu, jste napjatí, jak to nakonec bude? Vyplní se Hyppolitin sen nebo to bude celé úplně jinak?

Kapitola 22.

Ztracená posádka

„Říkal jsem doutnák dlouhej aspoň po loket, blbče,“ křičel Jack poté, co jeden ze člunů předčasně explodoval a doslova otřásl jejich lodí.

„Má to zpomalit je, ne nás. Kdo to sakra připravoval?“ snažil se najít viníka. Z davu námořníků se ozvalo mírné zakašlání a následovala váhavá zvednutá ruka. Tedy, spíše její část. Hlásil se totiž námořník, jehož paže končila těsně pod loktem. Jeden z pirátů, jehož koníčkem bylo krmení dravých ryb. Jack jen zakroutil hlavou a otřel si zpocené čelo.

„Proboha svatýho, to k tomu nemůžete pustit někoho kompetentního? Ty… !“ ukázal na nešťastníka prstem. Pirát pokorně sklopil pohled a čekal trest, jak bylo u bývalého kapitána zvykem.

„Mazej třeba… do kuchyně matlat těsto, na to by se ten pahejl mohl hodit,“ vydal tak jasný rozkaz Sparrow. Pirát chvíli jen nevěřícně zíral, ale jen co mu došlo, že unikl trestu, dal se rychle do pohybu. Cestou jen děkoval Neptunovi, jakého kapitána jim to seslal. Jack ale nelenil a zaměřil se na zbytek posádky.

„Vy ostatní… co tak vejráte, další čluny, všechny! Jestli nás doženou, tak je stejně už nebudem potřebovat.“

Piráti poháněni strachem o vlastní život se tak dali s plnou vervou do plnění rozkazů. Jejich nový kapitán se zatím přesunul na kapitánský můstek a prohlížel si kormidlo jako by ho viděl poprvé. Ne že by mu předtím někdo dovolil, aby se k němu jen přiblížil. Jenomže teď to dřevěné kolo patřilo jen jemu. Jack se trochu naklonil, a jako když dítě dostane novou hračku, poskakoval kolem a vychutnával si tu moc. Po chvilce vytáhl dokonce kapesník zpoza šerpy a začal leštit zašpiněná ohmataná místa. Většina posádky jeho počínání nevěnovala pozornost, ale byla zde osoba, kterou kapitánovo chování mírně znepokojovalo.

„Ehm, kapitáne?“ zazněl hluboký hlas od schodů kapitánského můstku. Jack nadskočil jako zajíc a snažil se tvářit jakoby nic. Hned si ale uvědomil, že vlastně nedělá nic špatného, a i kdyby, on je tu nyní nejvyšší šarže. Chopil se tak opět své nové role, a když se postavil hlasu čelem, hrdě nadmul hrudník jako skřivan, který hodlá zpívat.

„Ano… plavčíku… důstojníku?“ snažil se odhadnout hodnost nově příchozího. Po několika krocích a vrznutí prken se ukázalo, že druhá možnost byla správná. Důstojník Gibs měl sice radost ze zápalu nového kapitána, ale stejně tak ho pálily starosti o jejich budoucnost.

„Jen jsem se chtěl zeptat, jaký je vlastně kurz… přeci jen, čluny a prach pomalu dochází a my nemůžeme prchat věčně,“ vyšel prošedivělý pirát až na kapitánský můstek, ale udržoval si vůči kapitánovi důstojný odstup.

„Nooo, to je dobrá otázka,“ začal Jack a snažil se působit, že má vše dokonale promyšlené. Gibs napřímil svou mužnou hruď, složil ruce za zády a oddaně poslouchal. Jack se chvíli rozhlížel, jestli by nebyl po ruce někdo jiný, kdo by místo něj důstojníkovi odpověděl, nebo zdali by se kolem nenašla nějaká neodkladná práce, které by se třeba musel na oko věnovat, bohužel ale ne a vše nyní leželo na jeho bedrech.

„No, jelikož jistá zhouba je tam,“ ukazoval rukou za sebe a pohledem se ujišťoval, zdali tam ona temná loď stále je. „Takže náš kurz musí být jednoznačně opačný, to dá rozum, že?“ máchal rukou kamsi před sebe. Vše ještě doplnil mírnou úklonou, aby tím završil svůj úžasný plán.

Gibs trochu stáhl bradu. Musel si trochu zvykat na přístup svého nového nadřízeného, což nebylo za dané situace nijak lehké.

„To je jistě skvělé, ale před námi je… mnoho možností,“ pokračoval, jenže Jack se okamžitě chytil jeho slov.

„Ano, možností?“ upřel na něho zrak, jako by svého důstojníka zkoušel. Gibs trochu znejistěl. Netušil, zdali neudělal něco špatně, a tak trochu váhavě volil slova.

„Ano, možnosti. Můžeme zkusit otevřené moře a doufat, že nás vezme teplý proud, to… to bychom možná byli rychlejší než Španěl,“ bez mrknutí oka sledoval kapitána a čekal na jeho reakci. Ta ale nepřicházela, a když se začalo rozmáhat nepříjemné ticho, raději pokračoval. „Nebo to stočit směrem k pevnině a bojovat… nebo raději prchat o život po svých, zatímco nám potopí loď u břehu.“

Jack věnoval svému důstojníkovi dlouhý pohled, ale myšlenkami byl úplně někde jinde. Do reality ho vrátilo až nedočkavé: „kapitáne?“ když už Gibsovi docházely nápady.

„Jo tohle by určitě šlo, ale… ale, čekal jsem od tebe něco víc,“ mávl Jack rukou a udělal několik kroků stranou, jako by byl zklamaný, zatímco sám nic nevymyslel. Gibs trochu rozrušen, že něco opravdu pokazil, ihned kapitána následoval.

„Určitě tohle děláte často a máte v tom značnou praxi, ale co kdybychom zkusili něco nového,“ pokračoval, a skoro to vypadalo, že mluví sám pro sebe. Důstojník jen zmateně koukal a pohledem zamířil k obzoru, kde se blížila nepřátelská loď.

„Ne, ne opačným směrem, co takhle se schovat v moři?“ bez varování se k němu Jack otočil jako herec, který má provést zásadní zvrat. Gibs si nebyl jist, zdali svého kapitána pochopil a možná trochu začínal pochybovat o jeho duševním stavu, tedy alespoň více než předtím.

„Ale kapitáne, moře je přece jen voda. Pokud není bouře, tak se jinde, než pod hladinou neschováte,“ drbal si svou bujnou kštici, důstojník.

„V tom se ale pletete, příteli, co je potom to před námi?“ oponoval Jack svému důstojníkovi a hrdě napřáhl ruku směrem k lodní přídi.

„Svatá matko boží,“ zabědoval Gibs, když uviděl, co najednou leželo před nimi a jen pevně doufal, že ho šálí zrak.

*************************************************************************************************************************

„Střelci na příď, rápido!“ křičel Lesaro na posádku Tiché Marie, která nyní podléhala jeho rozkazy. Kapitán mu svěřil břímě velení a v této temné hodině bylo na něm, aby dovedl jejich tažení ke slavnému vítězství. Guillermo prošel už mnoha bitvami a všichni ho považovali za ostříleného schopného vojáka, i tak s ním ale cloumaly protichůdné emoce, dokonce cítil fantomovou bolest za páskou oka jako nějakou neblahou předtuchu.

Strach, ale i vzrušení ho začalo pohlcovat, jelikož tento den mohl být završením celého jejich tažení. Ke konci je ale čekala ještě dlouhá cesta. Čluny obtěžkané sudy se střelným prachem se kymácely na vlnách jako svíčky v ořechových skořápkách a nebezpečně se přibližovaly. Ve stále větším šeru bylo horší je vidět, jelikož se po obloze začala honit tmavá mračna. Každý sud by potencionálně mohl prorazit explozí prkna jejich galeony, a i takový obrovský kolos mohl Poseidon přivítat na dně oceánu.

Španělé se je snažili z dálky ostřelovat, aby vybuchly předčasně, jenže s každým takto zničeným sudem se tento úkol stával stále obtížnějším. Výbuchy otřásaly mořskou hladinou, a ještě více rozhoupávaly už tak těžko zasažitelné cíle.

„Pravobok!“ zaznělo palubou a Lesaro musel v mžiku jednat. Nezbývalo než rychle stočit kormidlo opačným směrem a modlit se, že je případný výbuch nepošle ke dnu. Ozvala se rána a celá loď se zatřásla. Většina mužů skončila na zemi, ale v mžiku stáli opět na nohách a plnili své povinnosti. Něco takového je nemohlo překvapit.

„Škody, hlaste škody,“ chtěl Lesaro okamžitě znát stav.

„Non agujero,“ ozvalo se z podpalubí. Důstojník si oddechl, žádná díra. Nehodlal ale usínat na vavřínech, tohle kličkování je stálo drahocenný čas.

„Koukejte mířit pořádně, kdyby tohle viděl kapitán, letěli byste hned za těmi čluny,“ dostal se ke slovu důstojníkův bojový duch. Za ta léta po boku Španělského kapitána již moc dobře znal, jak by se v takových situacích zachoval. Zbytek posádky, jako kdyby se výhružky opravdu zalekl. Přestali střílet tak zběsile a naopak si dávali větší práci s mířením. Spousta sudů ale byla navlhlých a vyžadovala mnohem více přesných ran. K vítězství tak stále zbývala dlouhá cesta.

„Kéž by tu tak byl kapitán,“ bědoval Lesaro. Nikdo nechtěl, aby břímě rozhodování byla právě na jeho zádech.

„Důstojníku Lesaro, tam… tam la cueva. Piráti se k ní stáčejí,“ křičel na něho jeden z vojáků. Taková hloupost, kde by se uprostřed moře vzala jeskyně, pochyboval důstojník. Jenže to nebyl jen přízrak, opravdu. Kousek na levoboku si všiml z vody trčícího skalního útvaru. Hned o kus dál dalšího a na obzoru…

„Oh, Dios mío,“ vydechl Guillermo v posvátné úctě, jelikož se jeho oko nemohlo mýlit.

Do nezměrné výše se tyčil skalní masiv vyšší, než obě lodě dohromady, někdo by řekl, že podpíral nebeskou klenbu. Skála byla široká tak, že by zastínila snad i celou flotilu několika galeon, jenže oproti okolním skaliskům tahle v sobě ukrývala ještě něco…

Moře se vlévalo do té černé nicoty a zase ven, takže tam musel být i nějaký prostor. Možná se tím skalním útvarem dalo dokonce proplout, ale kdo by byl tak šílený, aby něco takového udělal? Kurz pirátů byl jasnou odpovědí. Evidentně neměli co více ztratit a ve svém zoufalství se rozhodli udělat tu největší hloupost.

„Důstojníku… nehodláte je následovat, nebo ano?“ dožadoval se odpovědi voják. Lesarovy smysly byly na poplach. Okamžitě by měl strnout loď stranou a vyhnout se tomu bláznovství, jenže jeho prsty svíraly kormidlo pevně a odmítaly se hnout. V hlavě mu zněl hlas kapitána „skončí to teď a tady, i kdybychom měli v tomto posledním lovu položit naše životy.“

Ze všech sil se snažil nesouhlasit, ale i on měl po krk věčného pronásledování a nesmyslných bojů ve jménu koruny. Guillermo miloval moře, ale jeho oko toho vidělo už příliš a dost možná by dal přednost poklidnému životu obklopený pastvinami s dobytkem a milovanou ženou, která by mu porodila kupu dětí. Tento sen však znamenal přežít tuhle cestu ve zdraví.

„Připravit se na stažení placet a co jde, tak přivázat!“ zakřičel na nebohého vojáka. Ten leknutím skoro až upadl a jeho nevěřícný pohled dával najevo, že toto není rozkaz, který chtěl slyšet.

„Dělejte, co vám říkám, nebo skončíte v hlubině teď a tady!“ zopakoval svůj rozkaz Lesaro a na malou chvíli dokonce připomínal samotného kapitána. S dávkou nechutě, ale tentokrát poháněn strachem, se voják sebral a běžel informovat své druhy.

„Kéž to dnes opravdu skončí,“ tiše se modlil Lesaro ke všem bohům a doufal, že lodě nepřátel se bláhově roztříští o skaliska, zatímco oni zůstanou v bezpečí.

*************************************************************************************************************************

„Au, moje hlava. Kolikrát jsem si říkal, už nebudu pít nebo alkoholu se už nikdy nedotknu? A jak to zase dopadlo? Ležím tu na palubě, zasypán nějakým harampádím a kolem šplouchá voda,“ mumlal si Vinc pro sebe, zatímco se snažil sundat ze sebe harampádí a rozlepit oči. Něco na tom celém však nehrálo. Zaprvé, tohle nebyla opice jako obvykle a zadruhé, ta voda byla nějak moc blízko. Že by se opil na pláži? Dokonce ani neslyšel chrápání ostatních pirátů.

Vinc těžce otočil hlavu a následně se převalil na bok. Opravdu, v palubě bylo nějak víc děr, než jsem si pamatoval, a co chvíli z nich vytryskala trocha vody. Okamžitě tak chtěl začít řvát, kdo z posádky má zase tohle na svědomí, ale ani hlasivkám se nechtělo moc spolupracovat. Okolní vzduch jako kdyby zhoustl a zároveň byl nasáklý podivným zápachem, který padal na jazyk. Boha svatýho, do jaké odpadní stoky jsme se to u všech mořských hadů zase dostali.

„Tohle si někdo zatraceně odskáče,“ znělo Vinci hlavou jako ozvěna, zatímco se snažil postavit na vlastní vratké nohy. Jen co se mu povedlo trochu napřímil, začala ho opouštět rovnováha. Nebýt stěžně, o který se zachytily jeho ruce, snad by znovu skončil na prknech.

„Sakra,“ odplivl si stranou, takhle se zřídit, to se mi už dlouho nestalo. Za mužovy vratké pohyby ale tentokrát nemohla alkoholem narušená rovnováha, ta fungovala dobře, jen reagovala na polohu celé lodi. Jejich koráb byl z nějakého důvodu vychýlen stranou. Jasně, nejen že ti mizerové udělali díry do paluby, ale ještě s lodí najeli na mělčinu, teď budou muset čekat na příliv, aby kýl zase sklouzl do vody.

„Hlášení!“ podařilo se Vincovi nabrat trochu vzduchu do plic a zařvat, jenže bez požadované odezvy.

„Hlášení, vy mořské krysy! Ať vás můžu rovnou hodit přes palubu,“ sebral poslední zbytek sil. Rozhodně neměl náladu na nějaké hloupé dětské hry. Ani tentokrát se mu nedostalo odpovědi a vlastně krom bublající vody nebylo slyšet vůbec nic. Muže se zmocňoval vztek, ale zároveň chtěl zjistit, co se to vlastně stalo. Povedlo se mu pár potácivých kroků k okraji paluby a zábradlí, aby se podíval, jak špatně na tom vlastně jsou. To, co viděl, rozhodně nečekal. Prvnímu pirátskému důstojníkovi se zatajil dech, a dokonce i žaludek začal protestovat.

Poslední modlitbu obklopovala voda černá jako samotná noc, která s každým novým nádechem olizovala prkna. Všude byly roztroušeny světlé body, které po zaostření nabraly tvar, ve kterých při bližším pohledu rozeznával těla zbytku posádky.

„To přeci nemůže být možné, to je zlý sen,“ Vinc nevěřícně zůstal civět kolem sebe. Marně se snažil vybavit všechny nedávné události.

„Byli jsme… na lovu. Ano, na lovu Španělů, pomoci našim pirátským bratřím. Jak jsme se tedy mohli ocitnout na místě jako…“ mladý muž se několikrát rozhlédl kolem. Zdálo se, že jeho zrak byl celou dobu v pořádku, to tohle místo. Stejně ponuré jako voda kolem a zahalené v našedlé mlze, jako by se dostali k branám na onen svět.

„To je ono… mlha!“ konečně se Vinci dařilo rozpomenout. Vše, co stálo mezi nimi, a španěli byla mlha. Že by se v ní ukrývala mělčina? To by dávalo smysl.

Sice poněkud páchnoucí, ale alespoň reálné vysvětlení. Jenže, náraz musel být opravdu tvrdý, když tolik mužů skončilo ve vodě a utopili se. Přece to musel přežít ještě někdo, hlavně… kapitán. Ten byl tou nejdůležitější osobou na lodi, bez něho by byli doslova ztraceni. Musel ho najít stůj co stůj.

Vinc opatrně začal prozkoumávat palubu a vyvolávat jména členů posádky. Žádná odpověď, podařilo se mu najít pouze jednoho nešťastníka se zlomeným vazem. Ani na kapitánském můstku nepochodil lépe, ba naopak, jeho naděje ještě více pohasly. Na prknech nahoře ležela dýmka plná navlhlého tabáku ovšem bez majitele. Podle rytin nebylo pochyb, že patřila kapitánovi. Byla to věc, bez které se nehnul na krok a raději by obětoval vlastní ruku, než aby o svou dřevěnou potěchu přišel. Už jen ze slušnosti ji Vinc vzal s sebou, zastrčil za šerpu a pokračoval v hledání. Asi by bylo rozumné vydat se do podpalubí, ale pochyboval, že by kapitán skončil zrovna tam. Pokud bylo jeho poslední působiště na můstku, musel být někde… ve vodě.

Vinc se znovu rozhlédl kolem, ale přes temnotu nedokázal rozeznat hlubinu od mělčiny. Nezbývalo nic jiného, než to zjistit na vlastní kůži.

Pirát sešplhal po boku lodi a botou se opatrně dotkl hladiny. Nejdříve ucítil vlhkost, ale sotva po pár centimetrech zjistil pod podrážkou pevný povrch. Neuvěřitelné, až k chodidlům mu dosahovala nepropustná černota, ale přesto stál na zemi. Měl zřejmě štěstí a narazil na mělčinu, která držela i jejich loď. I tak Vinc postupoval nadmíru opatrně, jeden špatný krok a mohl ve vteřině zmizet, ještě že, se držel lana jako podpory. Takto ušel pár metrů kolem trupu lodě a uviděl…

No nazval by to novým vstupem do podpalubí. V místě, kde se za normálních okolností napojovalo kormidlo, zela díra velká tak, že by se do ní vešla další malá loďka. Tento objev značně komplikoval situaci. Opravit něco takového, mohlo zabrat týdny, a ještě za předpokladu, že člověk měl po ruce potřebný materiál. Vinc nechtěl ani domýšlet, kde tady najde dostatek kvalitního dřeva. Pirát přistoupil blíž a pokusil se nahlédnout dovnitř. Bylo to ale stejně zbytečné, jako kdyby koukal do studny a snažil se najít dno.

„Mít tak alespoň oheň nebo něco čím ho rozdělat,“ neodpustil si nadávku.

„Jo, mít tak alespoň, čím si připálit,“ ozvalo se tiše za jeho zády.

Vinc leknutím nadskočil, rozhodně to nečekal.

„Kdo to řekl? Ukaž se!“ křikl na neznámého a snažil se určit jeho polohu.

„Jooo, to bych vážně rád, ale tak nějak se nemůžu pohnout,“ povzdechl si hlas odevzdaně. Musel být někde za ním. Sotva pár metrů, ale přes tu prokletou mlhu nebyly vidět ani dva metry.

„A co tam děláš?“ snažil se Vinc udržet komunikaci. Podle hlasu mu ale nepřipadal jako někdo z posádky, měl takový divný přízvuk. Působil až příliš hluboce, a tak nějak chladně, dutě.

„Co bych tu dělal, čekám na nově příchozí,“ zněla strohá odpověď z mlhy.

Vinc se zaměřil tímto směrem a pustil záchranné lano, to se zhouplo a narazilo na bok lodi. Dalších několik kroků ke směru toho hlasu a už byl pomalu schopný odhadovat základní obrysy.

„Příchozí? To jsi nějaký patron nebo co?“ snažil se Vinc hrát o čas. Dost pravděpodobně se mohlo jednat o léčku.

„Příchozí myslím takové jako jsi ty, jako byli na lodi,“ zněl najednou hlas skoro až pobaveně. Otázkou bylo, co bylo tak směšného? Loď byla v troskách a jediným přeživším se zatím zdál Vinc.

„Na lodi? Tys viděl moji posádku, nebo to co z ní zbylo a… kapitána?“ neudržel se pirát a posledních pár metrů překonal jedním skokem na jeden nádech. Měl však raději trochu zpomalit, jelikož na pohled, který se mu naskytl, rozhodně připraven nebyl.

Ten podivný hlas vycházel z něčeho, čemu se nedalo říct jinak, než pozůstatek něčeho, co byl kdysi zřejmě strom a u něho v písku se povalovalo sedící tělo. Jenže tenhle člověk už to měl dávno za sebou. Kůže z něj vysela jako cáry papíru, pod kterým prosvítali kosti. Z velké části byl porostlý řasami, a kdyby toho nebylo náhodou málo, tak mu z hrudi trčel meč, kterým byl doslova přišpendlen ke stromu. Opravdu nepěkný pohled.

Šálil snad Vince zrak, sluch nebo se pomátl? Pak tu byla ještě možnost, že někdo byl zatím stromem a hrál si s ním nějakou zvrácenou hru.

„Tak vylez,“ docházela mu trpělivost, kterou držel za zuby.

„Jsem přímo tady, nevidíš mě, nebo ti vypadly oči z důlků, hochu?“ zvedla se hlava těch ostatků a dívala se přímo na něj. Tohle bylo to nejpodivnější, co se mu kdy stalo a jeho mozek právě zakopl a nevěděl, jak na ten přelud zareagovat.

První schůdná odpověď byla, že to musela být noční můra, co jiného by to bylo.

„Vidíš, že sám nikam nemůžu, jinak bych ti šel naproti… musíš mě pustit,“ pokračovala ta věc a svými pahýly ukazovala na meč zaklíněný mezi žebry.

„Proč bych tě měl pouštět?“ nevěděl Vinc, co najednou mrtvole odpovědět, navíc, co kdyby ho ty ostatky napadly? To by si vážně moc nepomohl k lepšímu.

„Pustit, protože musíš jít se mnou, jako ti ostatní,“ začal se ten tvor trochu škubat. Zmínka o ostatních pirátovi vlila trochu odhodlání do žil.

„Takže, ostatní jsou naživu?“

Ta věc podivně zaklapala zuby, jako kdyby se snad smála.

„Tady je všechno naživu, jak vidíš… a já tě musím odvést a dostat za tebe odměnu.“ Asi to neměl v hlavě úplně v pořádku, ale díky němu Vinci svitla alespoň trocha naděje pro ostatní.

„Vás je tu teda víc? Vy jste odvedli moje lidi?“ několikrát se raději rozhlédl, zdali v okolí opravdu nebylo více takto oživlých mrtvol, ale nic tomu nenasvědčovalo.

„Mnoho, mnoho ztracených duší… odvedli jsme je, ale jeden z vás mě tu uvěznil. Proto ty mě teď musíš pustit a jít se mnou, ostatní na tebe čekají,“ trvala si ta věc stále na svém. Vinci opravdu začínala docházet trpělivost. Být ten pytel kostí a hadrů člověk, dozajista by z něho dokázal informace vymlátit, ale takhle? Dost pravděpodobně by se přitom zranil více než on. Jediná možnost byla, přistoupit na jeho hru a zjistit, o co mu jde.

„Dobře teda, pustím tě, ale nejdřív mi řekni, kam mě chceš odvést?“ zkusil to Vinc trochu jinak.

„K paní na útesu, za každého nově příchozího nás odmění… a já odměnu potřebuju,“ snažil se kostlivec několika gesty dodat svým slovům patřičnou váhu. Vinc nechtěl úplně zjišťovat, po jaké odměně tahle věc toužila a rychle jí tak skočil do řeči.

„A kde jsou ta skaliska nebo útes?“

Tělo rozzlobeně zahučelo, ale nakonec se odhodlalo k odpovědi. „Když vyjdeš z pobřežní mlhy, uvidíš ho na obzoru. Nejvyšší bod této říše… a teď mě už pusť, je to tu nepohodlný,“ začal se kostlivec škubat ještě více než předtím.

Pirátovi něco říkalo, že jeho druzi a zejména pak zmíněná paní, nebudou tak slabomyslní jako tento ubožák, který se nechal chytit ke stromu. Nakonec mu přeci jen posloužil dobře, ale pro další cestu od něho potřeboval ještě něco. Zbraň. Uchopil tedy jílec meče a silou zatáhl. Špička šavle byla vražena opravdu hluboko, ten, kdo bodl, zřejmě nečekal tak měkkou tkáň. Naštěstí se ho Vincovi podařilo vytáhnout a mrtvola tak dostala kýženou svobodu.

„Teď pojď se mnou,“ bylo tělo ve vteřině na nohách a mířilo přímo k němu. Zbývala tedy ještě poslední věc, jak mu mohly ty ostatky posloužit. Vinc se silou napřáhl a mečem vedl jeden přesný úder. Zasáhnout cíl nebylo tak těžké a okolím zaduněl praskot kostí jako když někomu zlomíte páteř, vlastně to nebylo tak daleko od pravdy.

Rána dopadla na kostlivcův krk tedy přesněji na to, co z něho zbylo. Tělo se tak zapotácelo a jeho užvaněná hlava skočila v písku opodál.

„Dobrá, zabít to jde, svým způsobem,“ prohodil pirát vesele a chystal se schovat svou novou zbraň.

„Tohle jsme si nedomluvili, seber mě a musíme jít, jsem ochotnej ti tuhle vylomeninu odpustit, ale už tý srandy stačilo, mladej,“ nevzdávala se hlava, ani když ležela na zemi. Tohle teprve nebylo možné, tedy nemělo být. O co hůř, teď byla ta věc mnohem hlasitější a její tělo začalo pajdat kolem.

„Zabít to tedy nepůjde,“ Vinc se opravil. „Ale…“ zaryl špičku boty do písku a poslal kostlivci pořádnou haldu přímo na hlavu. Ta ukázala, že má ve svém slovníku i řadu peprných nadávek. Stačilo ale několik dalších kopnutí a otravné žvanění se změnilo v sotva slyšitelnou ozvěnu. Výborně, takto pohřbil tu otravnější část a hned na to se také řádně vypořádal s tělem. To bylo o něco složitější, ale pár dobře mířeních ran změnilo ten pajdající zjev na hromádku poskakujících kostí. Vinc se neubránil malému posměšku. Alespoň malé rozptýlení před nelehkým úkolem. Najít, a hlavně zachránit zbytek posádky od armády nemrtvých.

*************************************************************************************************************************

Salazar zamkl dveře zadržovací cely a ujistil se, že je to alespoň na dva západy. Klíč nechal sklouznout do kapsy kabátu, rukou se ještě raději ujistil a poklepal na ni, zda tam ten kus kovu skutečně je a vykročil. Výkřiků, bouchání a klení si nijak nevšímal, byly to oprávněné urážky ve vzteku a některé si možná i za svůj klam zasloužil. Nehodlal tu ženu však trestat za svá ohnivá slova, protože byla po dlouhé době jediná, která pěnila jeho Španělskou krev, a lhal by sám sobě, kdyby řekl, že to nebyla pro něho malá vzpruha a vzrušení při očekávání další jejich hádky, ale všechno má své hranice a dnes byly překročeny několikrát. Kapitán stiskl ruce do pěstí a otřásl se nepříjemným pocitem mokré bavlny, která se mu lepila k tělu.

„Terrible situacion, si no estrangulé a la mujer ahora, la estrangularé la próxima vez,“ zavrčel si sám pro sebe a razil si cestu z podpalubí jako dělová koule, když dupal po schodech až na horní palubu, tam jen koutkem oka pohlédl na situaci, vzdálené lodě jim stále unikaly ze spárů, ale přibližovali se, ještě byl čas, a tak nepozorován zmizel ve své kajutě.

Kapitán Salazar prošel kolem pracovního stolu a odsunuté židle, za jiných okolností by si možná všiml, že tam jedna prostá věc není, ale nyní se o sebe potřeboval postarat a převléci se. Nebyl to muž, který by si potrpěl na nedbalosti.

Už za pochodu do ložnice, do které vletěl jako bouře, si z krku strhl černou vázanku a držel látku v pěsti jako oprátku, než ji odhodil do proutěného koše u skříně.

„Ta mujer na mě nenechala nit suchou,“ zamručel, aby tak podtrhl svou ještě mrzutější náladu. Svlékl ze sebe kabát a hodil jej na židli, stejně tak tam skončila vesta jen, co zdolal armádu knoflíků. Košile pod ní byla naštěstí suchá. Vesta zadržela všechen nápor ze sudu s vodou.

Z šatníku vytáhl novou vestu a znovu absolvoval zapnutí všech knoflíků od vrchu dolů, jak je to učili v kasárnách, když byl ještě mladík a měl velké ambice, nikdy by si však nepomyslel, že bude dnes tam, kde je a kam ho zavedla vlastní silná ctižádost vůle.

Salazar přešel ke komodě, která mu sahala do pasu, otevřel první zásuvku a uvědomil si, na co zírá. Ranní hygienické pomůcky, věděl, že tam jsou, vždycky věděl přesně, kde se jaká věc nachází, ale jako by ho něco vedlo, aby to udělal a otevřel zásuvku, i když to neměl v úmyslu. Zamyšleným pohledem přešel věci a podíval se na prsten, který tam odložil, a který tam spočíval už tolik let, aniž by ho vzal jedinkrát do ruky jako by s tím slyšel výčitky a naléhání své matky.

Šperk, který ho snad jako jediný kromě medailí na kabátu dělil s minulostí. Zamračil se na slabý zlatý lesk a zaschlou skvrnu od krve, kterou nikdy nevyčistil, ale nechtěl to udělat z jednoho jediného principu a to, nepřivolat duchy dáno mrtvé. Vždy zastával názor s ministrem spravedlnosti v Madridu Sebastianem y Villanuevou, že teprve, když se oprostíš od minulosti, můžeš mít slibnou budoucnost, ale ze zkušenosti věděl, že hříchy té doby člověka vždy doženou. Jediná obrana je čelit útoku tváří v tvář.

Snad až příliš prudce zasunul šuple zpátky, až věci uvnitř zarachotily. Tentokrát už správně otevřel spodní zásuvku, ze které vzal jednu z mnoha dalších naprosto identických černých vázanek. Nemusel jít k zrcadlu, aby jeho zkušené prsty s precizností mistra zvládly běžný uzel. Už jen utáhl látku, aby doléhala ke kůži na krku, když se mu prkna pod nohama otřásla nárazem. Až teď vnímal střelbu z mušket a trhnutí lodi, když se kormidlo prudce stočilo na stranu.

To mu ta holka tak zaměstnala mysl, že nevnímal okolí? Zlobil se sám na sebe kapitán jako by to byl ten nejhorší přestupek a spěšně popadl ze skříně suchý kabát, který si hodil na ramena. Medaile na něm byly zdařilé imitace těch pravých právě pro takové případy, kdy nebyl čas je tam připínat. Už dávno tuto praktickou náhražku využíval.

Další zachvění, když Maria Silenciosa zanaříkala mu našeptávalo, ať si pospíší. Tentokrát už to nebyla jen střelba, ale i salva z kanonů po pravé straně lodi, co ho zaujalo. Tu ďáblovu hudbu by poznal kdekoliv. Co se však stalo tak významného? Před chvílí sám kontroloval, že pirátské lodě byly ještě míle vzdálené, nemohlo tedy dojít k přímému útoku.

„En todas las branquias marinas!“ Zaklel.

Kabát těžce dosedl na ramena a přilnul k zádům, Armando připnul kožený popruh s rapírem kolem boků, aby spočíval na vestě a vyrazil na horní palubu hledat příčinu toho rozruchu.

Pohledu kapitána Salazara se naskytl děsivý zjev, ale pro někoho v jeho postavení se mohlo jednat o všední záležitost. Tichá Marie plula téměř zároveň s jednou z pirátských fregat a obstojně zasypávala dělovými koulemi svého menšího oponenta, který zřejmě nechtěl čekat a pokusil se o štěstí tím, že stáhl plachty, aby se loď zpomalila a Maria Silenciosa ji dohnala mílovými kroky.

Právě ve chvíli, kdy se Salazar opřel o zábradlí vedle kormidla, se podařilo jednomu ze Španělských kanonýrů zlomit zadní stěžeň pirátské lodi, ta se ulomila a spadla s plachtou do vody, přitom poničila břevnice a palubu.

„Za dobu, co jsem tu nebyl přítomen, se dějí pokroky, jak vidno, hlášení, první důstojníku?“ zeptal se konverzačně Lesara.

Guillermo pevně držel kormidlo ve zkušených rukách a nespouštěl oko ze scény, aby něco nezanedbal, vnitřně si oddechl, že má svého kapitána v takové chvíli po boku a nemusí vydávat rozkazy pro celou loď sám. V takové situaci byl mnohokrát, ale přeci jen tato výsada byla spíše kapitána než jeho. Lesaro si zachoval chladnou vážnou tvář, ale ten, kdo jej znal, by poznal, že jeho svaly jsou strnulé z napětí.

„Zajímavý zvrat situace, kapitáne, piráti s červenou vlajkou vpředu napadli své bratry, začali na ně střílet a chvíle překvapení zařídila, aby než druhá strana zareaguje, jim udělali z lodi ementál. Několik dobře mířených ran stačilo na to, aby nejspíše málopočetná posádka začala rychle opravovat loď a zpomalila, protože začali nabírat vodu. Výtečná šance pro Tichou Marii, aby dokončila to, co oni začali,“ kývl první důstojník bradou k lodi, která si pořád udržovala odstup, zatímco druhá podléhala rychlé zkáze.

„Skvělé, nečekal jsem, že to půjde tak fácilmente, pošleme ty krysy k Poseidonovi, zanedlouho bude moře čisté jako hladina zrcadla,“ stiskl Salazar zábradlí pod prsty jako dravý orel.

„Je tu ale menší problém, El Capitán,“ Lesaro zvedl ruku z kormidla a ukázal na levý bok lodi, kde stála řada mužů s mušketami a na něco střílela.

Salazar se zaměřil tím směrem jako dravec, „problema? Qué problema? Požaduji vysvětlení.“

„Ti zločinci jsou mazaní, nakládají záchranné čluny střelným prachem v domnění, že na ně naše loď najede. Snažíme se je odstřelovat v dostatečné vzdálenosti a dosud máme štěstí, protože moře je klidné a vlny od pirátské lodi odnášejí čluny dál, než na ně najedeme, tedy většinu.“

„To, co jsem cítil před chvílí, nedává vašim slovům moc věrohodnosti, první důstojníku,“ pokáral jej Salazar a narážel na otřesy ve své ložnici, „pokud máme poškozený trup, může to i nám snížit rychlost a napáchat větší škody.“

„Ubezpečuji vás, El Capitán, jsme bez díry,“ stál si za svým Lesaro a vložil do toho všechnu svou čest, ani o jeho tvrzení nebylo pochyb. Před svým kapitánem si nedovolil cokoliv zanedbat, jednak by to poškodilo jeho pověst jako pravé Salazarovi ruky a za druhé by tím uškodil jen sám sobě.

„Bien,“ usoudil Armando s přikývnutím a důvěrou.

„Jaké jsou další rozkazy, kapitáne? Nechat tu pirátskou skořápku svému osudu a vydat se za druhou nebo řádně pohřbít?“

Salazar zvažoval možnosti, ale nakonec neodpověděl přímo Lesarovi, popošel stranou a vydal rozkaz mužům dole, aby mírně stáhly plachty prvního stěžně, čímž by se měli dostat na stejnou klesající rychlost lodi vedle nich, která už se potápěla o poznání rychleji. Fregata už byla metr pod mírou ponoru a ztrácela se už i okrasná malba. Do dřeva se vypalovaly nové díry a ozývaly se výbuchy, jak sudy se střelným prachem explodovaly zvnitř. Objevil se oheň, který se šířil po palubě a olízl poslední stěžeň a plachty.

„Potopte tu loď, déjalo ir al fondo!“

Se zadostiučiněním se Salazar díval na loď rychle se měnící ve vratkou skořápku. Jak ji pohlcuje žhnoucí oheň, piráti, kteří bombardováním nepřišli o život, se snažili na jednom nebo dvou neponičených člunech opustit palubu. Pár jich mávalo kusem bílé plachtoviny jako by žadonili o milost, protože dobře věděli, že přijít mohou už jen o svůj holý život.

Na rozkaz důstojníka Magdy ustala salva z děl, pirátská loď nepotřebovala už více železa a bylo by to jen plýtvání municí. Mladý muž se díval přes okraj zábradlí na pohupující se dvě loďky s osmi muži.

„Máme je vylovit a vzít jako zajatce, kapitáne?“ otočil se ke svému velícímu Magda, ale jeho otázka jako by byla ironická, protože znal dopředu odpověď a čekal jen na prosté schválení nevyhnutelného.

Řezník vykročil k okraji a shlížel na spodinu, která se snažila zachránit.

„Sin prisioneros, smrt je jediné milosrdenství, které si zaslouží,“ díval se zvysoka a sledoval, jak jeden po druhém umírají, dokud se nehoupaly loďky jen s kupkami mrtvých těl, které přilákají žraloky a dravé ryby svou nečistou krví a hnijícími ostatky.

„El Capitán!“ vykřikl někdo z úplně opačné strany, „El Capitán, muž ve vodě.“

Salazar se přestal kochat výjevem hořících trosek a seběhl po schodišti na hlavní palubu, vyhnul se svým vojákům, kteří nesli soudek se střelným prachem, aby doplnili zásoby a přistoupil k řadě, která odstřelovala sudy.

„Co se děje, soldado, že si žádáš pozornost kapitána?“ tyčil se nad ním v plné zastrašující výšce. Mladík si přehodil mušketu z jedné ruky do druhé a ukázal někam k boku Tiché Marie, Salazar se také vyklonil, aby se podíval.

„Ten muž prohlašuje, že není pirát, žádá azyl a záchranu od Španělského námořnictva, pane. Co s ním máme dělat?“

Vskutku tam dole byla loďka vystlaná ovocem a uprostřed seděl sud, každý, kdo měl jen trochu rozumu, by předpokládal, že je to sud s prachem, a ne vodou pro nebožáka, kterého se chtěli piráti zbavit jako návnady a kapitán Salazar nebyl žádný hlupák. Léty vycvičenému oku nemohly uniknout zřejmé detaily, které svědčily o klamu, jen někdo naivní by naletěl takovému lacině zahranému triku. Muž dole byl ale buď tak zoufalý nebo měl kuráž, že to zkoušel.

„Mám ho střelit?“ zeptal se nejistě mladík v uniformě a posunul si klobouk ze zpoceného čela. Když neslyšel odpověď, zvedl mušketu, ale Salazar zvedl ruku, aby ho zastavil.

„No, un soldado, můžeš trefit ten sud, ukážu ti názorně, jak jednám s piráty, protože jejich vynalézavost a mazanost nezná mezí ve vší nestydatosti. Pokud by jim to zachránilo život, jsou schopni prohlásit se za svatého muže a odrecitují ti jeden jediný verš ze mše svaté, který znají. Nenech se ošálit slovy, vykloň se přes zábradlí, podívej se na člun a řekni mi, co vidíš?“

Mladíkovy prsty nervózně přejížděly po pažbě zbraně, znovu se vyklonil a snažil se najít něco, co jeho kapitán viděl a jemu unikalo.

„Vidím bárku plnou banánů, pomerančů a sud s vodou,“ sdělil voják, zatímco muž dole začal šplhat nahoru po provazovém žebříku. Tím, že ho nikdo nestřelil, zřejmě vycítil svou příležitost a chopil se jí oběma rukama.

Kapitán Salazar se přísně podíval na svého vojáka, „víš, co vidím já? Tam na druhé straně sudu kouká kus látky zahrabaný pod ovocem, nebyl by to mazaný plán, skrýt všechno co tě dělá pirátem, abys ošálil své zachránce? Vsadím se o všechny své medaile, že tam pod těmi banány jsou také všechny zbraně, které měl ten domnělý nebožák u sebe, aby odvrátil podezření.“

Mladík vypadal nejistě a překvapeně, nejspíše se snažil přijít na to, jak to mohl jeho kapitán vědět. Znovu se podíval a hle, za sudem se skutečně něco lesklo, možná nějaká výšivka na lemu kabátu nebo je to snad ozdoba na klobouku, či okruží hlavy pistole? Ať to bylo cokoliv, něco tam skutečně bylo, a aby ten mazaný pirát zahladil stopy, tak jak se chytil provazového žebříku, nohou odrazil člun od lodi, aby nikdo nezjistil pravdu.

„El capitán…“

„Nikdy nevěř nepříteli, hombre, nebo je to tvůj konec, král netoleruje chyby a já také ne,“ stačil ještě říct, když se cizincova hlava objevila nad zábradlím spolu s rukou, která se kolem něho omotala. Teage se vytáhl nahoru do půli pasu jen v propocené košili a kalhotách, když stanul Salazarovi tváří v tvář nebo spíše jeho rapíru, který se mu ze strany opíral o krkavici a bránil mu, se přehoupnout přes zábradlí.

„Přeživší?“ zeptal se s ocelovým výrazem a tmavé oči propalovaly pirátův vrásčitý obličej vysušený sluncem. Pokud však hrdlořezové něco uměli, byla to přetvářka. Teage neztratil duchapřítomnost ani s ostřím na krku a snažil se vyloudit grimasu úlevy.

„Pane, prosím zapřísahám vás, zachraňte mě, ta špinavá cháska mě týrala hlady po celé dny, a pak mě dala do člunu jako návnadu, ten zlosyn Jack Sparrow za to může,“ dušoval i klel Teage a po očku sledoval rapír, zda se neodtáhne, ale spíše to vypadalo, že ho šermířova ruka drží ještě více přitisknutý k jeho kůži. Že by tedy nezískal moc důvěry se svým výstupem?

„Vítám vás na palubě Maria Silenciosy, kapitáne Teage,“ překvapil ho Salazar, když ho oslovil jménem, „nejspíše nemáte rozum, když se chcete dostat na mou loď, vaše zdařilá retrato visí v každém přístavu, není těžké vás poznat zvláště, když vám chybí ucho.“

Pirátovi se ohnuly koutky rtů směrem dolů, když pochopil, že zjevná lež, o kterou se snažil, vyšla tak rychle na povrch.

„Už nejsem kapitán,“ zašklebil se a Salazar viděl, jak se mu za očima honí myšlenky na nějaký nápad, jak vykoupit svoji duši.

„Jsem překvapen, jak se na vaší lodi mění manýry, vlastně… nejsem, u pirátské špíny jako vy se dá očekávat cokoliv.“

Teage posunul ruku, aby se lépe chopil vyřezávaného zábradlí. Salazar naklonil mírně hlavu ke straně a silně přitlačil ostří, až pirátovi po opálené kůži stékaly pramínky krve, ale nedal nijak znát, že ho to bolí.

„S El Carnicero se nežertuje, že?“ ušklíbl se pirát navzdory okolnostem.

„Měl byste vědět, že s piráty nemám nejmenší slitování. Vaší lodi Příznivý vítr dochází štěstí, i ona skončí na kusy na dně moře jako všichni ostatní. Posádka také neunikne spravedlivému trestu,“ prorokoval vážně Salazar hledíc muži zpříma do očí.

„Nejsem ozbrojený,“ dušoval se Teage, žádám jen o záchranu, i kdybych měl shnít v cele. Když mě necháš žít, řezníku, dám ti tohle.“

Jedna ruka zmizela za pirátovými zády a Salazar byl připraven ihned zasáhnout, kdyby se ukázalo, že by Teage lhal a jako poslední čin v životě na něho vytáhl pistoli. Místo toho se však na slunci objevila černá vyboulená krabička na šňůrce. Palcem ji otevřel a ukázal kompas Salazarovi.

„Una brújula ordinaria? Máš mě za hlupáka?“ zvýšil hlas kapitán Tiché Marie jako by nevěřil svým uším. Ten muž se s ním snažil obchodovat, handlovat.

„Jaká neúcta. Ani smrt se nedá podplatit a já bych tě měl ušetřit?“ rozčílil se Armando, ale neztrácel bojový postoj a varovné držení těla.

„Tohle není obyčejný kompas,“ pospíšil si s odpovědí Teage.

„Neukazuje sever, je roto, k čemu by mi byl takový špatný kompas,“ odfrkl si Salazar.

Teage se podíval na kompas, střelka se točila v kruhu jako šílená, jako by nevěděla, kde má být.

„Tohle je zvláštní kompas, El Matador del Mar, ukáže vždy na to, po čem toužíš a co chceš najít. Očarovala ho mystik věštkyně Tia Dalma, dáma nadána temným uměním, o kterém se ani jednomu z nás nesní. Vložila svůj dar do tohoto kusu dřeva a kovu před mnoha a mnoha lety. Díky právě tomuhle kompasu jsem našel celé truhlice a hory zlata, zavedl mě na místa, kam se nikomu nepodařilo doplout a objevit neobjevitelné,“ lákal Teage všechny své posluchače na historku z hospody, protože dvojici sledovala celá četa vojáků s mušketami a čekali, jak se jejich kapitán zachová. Nechá se zlákat nebo dodrží své slovo, které dal posádce a půjde jim příkladem?

Teage se zle usmál, když se Salazar volnou rukou natáhl po kompasu, chytil ho za tkanici a pirát mu ho ochotně přenechal.

Armando si jej jen zběžně prohlédl a všiml si, že střelka se zastavila, jako by na ni sám položil prst. Šipka nyní ukazovala přímo za poslední pirátskou lodí a jako by mu říkala, že se na místě zdrželi dost dlouho.

Kapitán se nedůvěřivě zamračil na tu podivnost, zda ho nešálí smysly, nebyl to imbecil, nevěřil takovým věcem, tím spíše nevěřil v čarodějnice a poderes sobrenaturales. Mnohdy byly i chvíle, kdy nevěřil v boha, přestože byl vychováván jako křesťan, ale kdysi, když seděl na lavici v soudní síni a ctihodní jueces supremos soudili jeho otce na lavici obžalovaných, se cítil tak rozpolcený mezi pravdou a zradou, že boha téměř zavrhl. Všechny tyto události zatřásly s jeho základními kameny, ale nikomu se nepodařilo ho dostat na kolena. Bůh možná ani neexistoval, pomyslel si jako rouhač, ale on je strůjcem svého osudu a nepotřeboval schválení od božstev, aby vykonal velké činy, a pokud by vraždění pirátů bylo proti santa iglesia, pak by byl ten největší hříšník, jakého oceán spatřil.

„Tvé hříchy Tegae se nedají smazat, nemůžeš vrátit životy těch, které jsi zabil a oloupil, dovol, abych ti představil Španělskou pohostinnost,“ zaklapl víčko Salazar a stiskl kompas v dlani, když jediným pohybem stáhl rapír k sobě a silou ho zabodl do pirátova hrudníku bez známek lítosti.

„Peklo na tebe čeká, řekni, že tě tam posílá El Matador del Mar.“

S tím kapitán Tiché Marie vytáhl meč znečištěný od Teageho krve. Tělo se odlepilo od zábradlí, když spadlo se šplouchnutím do vody. Salazar muži probodl pravou plíci a doslova ho hřálo potěšení nad tím, že ten mizera dostal, co si zasloužil, bude trpět hroznou bolestí, než se utopí ve vodě a sežerou ho dravé ryby.

Nikdo z vojáků kolem nepromluvil a kapitán jim nevěnoval jediný pohled, zastrčil kompas do kapsy kabátu a s mečem stále v ruce se vydal zpátky k Lesarovi na můstek jako by se nic nestalo.

„Rozvinout plachty! Už jsme ztratili dost času, čeká nás potopit poslední loď, tak do práce, soldados de la Marina Real Española!“

Dnes je to taková malá oddechovka s Vincem. Pokud si ještě pamatujete, jeho loď to chtěla vzít zkratkou, a tak nějak se mu to povedlo, tedy skoro. Následky jsou tedy očekávatelné, protože skončil i s posádkou, tou, která přežila v Ďáblově trojúhelníku. Kde přesně to budu rozebírat jinde a jindy, ale i tato posádka je pro příběh důležitá. Každý aspekt do sebe zapadá jako skládačka.

Druhým trochu překvapením je kapitán Teage, pardon, bývalý kapitán :D Jeho domněnka byla, vyhnout se galeoně ale bohužel, ne vše jde podle plánu že? To je prostě život, takže když už byl tak nešťastně na dostřel, co mohl udělat? Asi to co dělá celý život, lhát, ale tohle byla skutečně poslední lež v jeho životě. Doslova.

Kapitola 23.

Zkáza Tiché Marie

Stačily pouhé dvě hodiny pozdního odpoledního času, aby Tichá Marie byla na ocasu Příznivému větru. Velký kolos, kterým byla tato vojenská galeona a její velká tažná síla nemohla konkurovat štíhlé fregatě, to muselo být pirátům nad slunce jasné. Jen marně oddalovali čas popravy.

„Nebude trvat dlouho a budou na dostřel, El Capitán,“ poznamenal Lesaro, a přistoupil vedle Salazara, kormidlo obratně manévroval kormidelník Magda místo něho.

„Nejsme daleko od našeho cíle,“ přisvědčil s přikývnutím hlavy kapitán a kousl do zeleného trpkého jablka ve své ruce a vychutnával si tu trpko sladkou chuť na jazyku. Na lodi byl vždy přítomen alespoň jeden pytel tohoto ovoce, který se řadil do osobních zásob samotného kapitána, aby mu to připomínalo, jaké věci a potěšení zanechával na pevnině, když si vybral oceán.

Oba dva muži stáli vedle sebe a dívali se na záď lodi, která jim unikala, kapitán poté sáhl do kapsy a vytáhl na světlo ten podivný kompas jako by si chtěl něco ověřit. Otevřel ho, ale střelka stále ukazovala za piráty, ať tu věc natáčel, kam chtěl, poté ji nabídl Lesarovi.

První důstojník jej bez řečí vzal a střelka náhle ožila. Zastavila se až na opačné straně než Salazarova, ale tak podivně sebou cukala ze strany na stranu.

„Zvláštní věc, že?“

Guillermo nadzvedl obočí a podíval se na muže vedle sebe. „Je zřejmě poškozený, ale pokud chcete, důstojník Moss se na to podívá, má na takové věci nadání, jeho otec je myslím hodinář v Granadě.“

„Ten pirát tvrdil, že to není technická chyba, je to podle něho očarovaný kompas. Věrolomně si stál za svým, ale jak víme, ta špinavá cháska málo kdy mluví pravdu, pokud vůbec někdy,“ popřel to tvrzení Armando.

„V jakém smyslu očarovaný? Nezdá se mi nijak zvláštní kromě toho, že nefunguje, nedal bych za něho ani dublon,“ poznamenal skepticky první důstojník, když se díval na provedení toho obyčejného přístroje, který se dal koupit v každém městě.

Salazar si dával s odpovědí na čas, jako by nad ní přemýšlel nebo spíše o významu Teageových slov, kousl do jablka a polkl.

„Ukazuje na to, po čem člověk nejvíce touží.“

„Hm…“ Lesaro pohlédl zpátky na otočný kotouč také zahloubán do myšlenek, které se mu honily hlavou, „zní to jako z příběhů, co se vypráví niños.“

„Pokud bychom pracovali s možností, že je to pravda, co chceš nejvíce na světě, Lesaro?“ zeptal se kapitán konverzačním tόnem hlasu, a když dojedl jablko, ohryzek hodil přes palubu do moře.

Guillermo vytáhl svůj kompas z kapsy a poměřoval mezi sebou oba dva kusy zkušeným okem námořníka, „podle mého kompasu, ukazuje směr Španělska, dá se tedy říci, že toužím po své vlasti a domovu, El Capitán.“

Pirátův kompas byl předán zpátky do Salazarových rukou, a jakmile jej opustily Lesarovy prsty, střelka se vymrštila a znovu ukazovala za Příznivým větrem.

„Jak říkáte, pokud by byl skutečně očarovaný, bylo by možná lepší se jej zbavit,“ navrhl Guillermo. „Takové věci přinášejí jen smůlu a neštěstí.“

„Cením si tvého názoru a un amigo, ale nemyslím, že je to něco, čeho je potřeba se obávat, navíc to postačí jako důkaz, že kapitán Teage je mrtev a zanedlouho bude i jeho náhradník.“

Lesaro nic nenamítal, věděl, že Salazar sbíral trofeje svých protivníků, někdy to byla jedinečná věc jako třeba zlatá dýka posázená smaragdy od Černého Barta, nebo naopak, obyčejná dřevěná dýmka s perletí od Samuela Bellamy z lodi Waydah. Každé jméno, které nahánělo lidem strach, mělo svou historii, příběh a skrze všechny tyto věci v kapitánově kajutě jejich legendy žily dál v podobě neklamných úspěchů, na které byl hrdý.

Přemítání nad podivným kompasem přerušil důstojník Magda od kormidla, „El Capitán, tohle nevypadá dobře, ten útvar vpředu, kam míří piráti, vypadá nebezpečně, chcete je tam následovat?“

Salazar i Lesaro se dívali na tmavá mračna rozprostírající se uprostřed vody jako by tam zuřila prazvláštní bouře. Mračna kolem skalisek se kupila a zahalovala prostor za nimi jako opona, možná byly útvary pozůstatky sopek, které ještě produkovaly zplodiny do vzduchu a dávaly tomuto místu odstrašující příklad.

„Triángulo del diablo, o tom místu jsem jen slyšel, nikdy bych nevěřil, že ho uvidím na vlastní oči,“ nemohl Magda odtrhnout pohled od úkazu, který jako by se opticky zvětšoval, čím blíže byli.

„Ďáblův trojúhelník je jen námořnická pověra, důstojníku,“ mávl Salazar neohroženě rukou, evidentně neznal slovo strach. Po létech boje viděl tvář smrti tolikrát, že mu přišla jako stará známá. „Není se čeho obávat, nejspíše je to jen ostrov obehnaný hustou mlhou. S trochou štěstí na něho pirátská loď narazí a my budeme mít lehčí práci.“

Lesaro mlčel a naposled se podíval na svůj kompas, než ho také zastrčil do kabátu a v ten moment si koutkem svého jediného, ale bystrého oka všiml, že se Salazar za něčím otáčí, a pak si toho také povšiml nebo spíše zaslechl mezi vším tím shonem a šoupáním děl, když se vojáci připravovali na poslední střet s nepřítelem.

Ozvěnou vzduchem k nim doléhal hlas, vyzývavý, posměšný, drzý, který nešlo ignorovat, zvláště ho nemohl ignorovat kapitán Salazar se svou hrdostí.

„Hej, kapitáne! Není pěkný čas na projížďku? Zdá se, že jsme tu zůstali jen sami dva. Vzdej se mi a nechám tebe a tvou posádku žít! Slibuju na svou čest, protože já jsem kapitán Jack Sparrow!“

„Co je to?“ kapitán Salazar udělal nevěřícně pár kroků vpřed a hledal, odkud hlas pochází a pak ho našel. Tam nahoře, ve vraním hnízdě hulákal nějaký mladík z Příznivého větru před nimi.

„Telescopio,“ rozkázal a ihned na to mu byl dán dalekohled, aby se podíval na toho drzého piráta, který se mu vysmíval.

„Tak co bude? Pokud se vzdáš, nechám tě jít!“ opakoval Jack a mával rukou na Tichou Marii, než se chytil kotevního lana a seskočil dolů, čímž jako proti závaží se na stožár zvedla stará propálená pirátská vlajka.

Pokud už předtím nebyla Jackova slova dráždivá, pak vztyčení vlajky před Salazarovýma očima bylo jako mávat červeným praporem býkovi nad hlavou.

„Rápido, za ním! Ten muž neunikne trestu! Rozvinout všechny plachty, největší záběr!“ rozohnil se kapitán a svaly na krku se mu napjaly. Kdyby právě teď chytil toho piráta do rukou, podřízl by ho jako hloupé kuře.

Každou minutou byly obě lodě blíž a blíž, Salazar dokonce už rozeznal okrasný vyřezávaný název na zádi lodi, aniž by musel použít dalekohled, ten raději vrazil zpátky do kožené kapsy u zábradlí poblíž kormidla, protože by nerad poničil povrch, kdyby do něho zatínal prsty samou zuřivostí.

Na Tiché Marii znovu zavládl shon a napětí. Všichni vojáci považovali za povinnost cítit stejnou urážku jako jejich kapitán, tohle si nemohli nechat líbit.

Přímo před nimi se tyčila do nebe skála Ďáblova trojúhelníku jako tlama nějaké starodávné bestie, která by lehce spolkla i padesát takových lodí. Všude z vody vykukovaly malé hornaté výčnělky jako bodce starověkých Římských kopí. Tady byla jen jediná cesta a to vpřed. Piráti nemohli uniknout, alespoň to si na palubě všichni mysleli. Nebyla tu možnost manévrovat, aniž by jedna z lodí nevjela na skaliska. Pro piráty to byla jasná past, ale to nijak nezchladilo Salazarovu horkou krev. Uspokojení pocítí, až zardousí Jacka Sparrowa vlastníma rukama. Konečné vítězství bylo, co by kamenem dohodil.

„Dělostřelci na svá místa!“ vykřikl důstojník Moss, který měl teď na starost hlavní palubu. Vojáci se postavili k lafetám a za nimi čekal další s doutnákem omotaným kolem tyče.

Bylo otázkou jen několika málo minut, než se Tichá Marie dostane na bok pirátské lodi, a pak s ní skoncuje jednou pro vždy. Nikdo však netušil, že se Příznivý vítr nečekaně prudce otočil kolem shluku kamenů ve vodě těsně před zejícím chřtánem Triángulo del diablo.

„Otočili se na laně!“ vykřikl nevěřícně Salazar a nemohl uvěřit tomu, že se Sparrowovi podařil takový podlý neskutečně riskantní trik.

„Střílejte!“ zavelel Moss na povel a ozvala se salva z děl. Dělové koule narážely do skal a vody, ale ani jedna nezasáhla Příznivý vítr, ba co víc, těžká munice z galeony dopadla na výčnělek, okolo kterého bylo přehozené lano druhé lodi, kterou Sparrow využil jako točnu, a ten se ulomil a zřítil do hlubin. Provaz povolil a fregata dokončila kružnici, aniž by musela lano přeseknout.

Pár vteřin stačilo na to, aby si oba kapitáni na dálku vyměnily pohledy, než Tichou Marii pohltilo šero a podivný rudý nádech mlhy. Jako by se den náhle změnil v noc lusknutím prstů.

Všechno podivně ztichlo, moře bylo černé jako inkoust a bez jediné vlnky. Plachty náhle opustil vítr a prověsily se. Nic více nepřirozeného nikdo ze Španělů neviděl ani nezažil.

„Stáhnout plachty!“ vykřikl někdo, ale stejně tak žádný z mužů nereagoval, jako by je všechny pohltila posvátná hrůza, když na ně dopadl chladný stín.

Kapitán Salazar seběhl schodiště na hlavní palubu a Lesaro udělal totéž z opačné strany, když to s lodí trhlo, jak kýl začal drhnout o ta prokletá skaliska vyčnívající z vody jako hřebíky. Ozvalo se kvílení, praskání dřeva. Magda strhl kormidlo ke straně, ale vlastně se nebylo kam vyhnout ani kde otočit, katastrofě se zabránit nedalo a ten pocit prohry byl pro Armanda ten nejhorší jaký kdy zažil. Střídaly se v něm desítky pocitů od hněvu po popírání té skutečnosti.

Galeona se naklonila a bokem se střetla s větší skálou, sudy padaly, dělové koule se kutálely a muži se snažili něčeho držet a modlit se. Náraz způsobil výbuch někde uvnitř lodi. Vyvalil se kouř, do moře dopadaly kusy trosek jako by to byly vnitřnosti nějaké bestie. Všude se ozývaly výkřiky a mezi vším tím chaosem tam bylo ještě něco nebo spíše někdo, kdo tam nepatřil.

Tam u hlavního stožáru se z podpalubí vynořila hrozba, někdo, kdo neměl uniformu a kdo neměl právě dobrý úmysl. Pirát, který měl být ve vězení, se mrštně sklonil nad mrtvým tělem jednoho ze Španělských vojáků, kterého sám zabil a vytrhl mu vlastní meč z pouzdra. Teď se zaměřil na další cíl, vyrazil přímo za ním, ale mezi Armandem a korzárem, byl ještě Lesaro. Salazar hmátl po svém prvním důstojníkovi, když do Guillerma vrazilo ženské tělo a srazilo ho k zemi jako střela z ručnice…

************************************************************************************************************************

Hyppolitu bolely plíce jako by ji měly puknout, nohy, krk, ruce a ke všemu měla strašný strach, všude kolem se ozývaly výbuchy, křik, jako by cítila hrůzu a zmar těch chudáků, kteří přicházeli o životy. Bylo to mučení. Nenáviděla to každým kouskem své bytosti.

Jakmile odemkla dveře, s největším úsilím brala schody nahoru po dvou i po třech a děkovala bohu za to, že nemá sukně a tuny zbytečné látky v rukou, které by ji dozajisté zpomalily. Chytala se zábradlí a přitahovala se o něho, aby zvýšila svou rychlost, a když konečně uviděla hlavní palubu, první, co jí prolétlo hlavou, bylo, že přišla pozdě. Scéna před jejíma očima byla nepodobná jako té v jejím snu a její nejhorší obavy se potvrdily. Kolem ní se rozprostíralo šero a tma, nebe bez hvězd jako by loď vplula do nějaké kryté laguny nebo obrovského tunelu či jeskyně, kterou osvětlovaly jen záblesky ohně odrážející se od podivně klidné hladiny. Hyppolitu, ale nezajímalo okolí, bylo jí jedno, jestli loď hořela a nějaká stvůra se snažila stáhnout galeonu ke dnu, to, co potřebovala udělat, bylo zachránit Guillerma a na to nezbýval čas. Jako by se jí všechno hroutilo pod nohama, ale to se jen paluba nakláněla k pravoboku.

Maria Silenciosa smutně naříkala.

Hyppolitu zachvátil svíravý pocit bezmoci, lítosti, strachu a nejistoty, když viděla stín, který se vrhl k prvnímu důstojníkovi. Záblesk kovu ji donutil se pohnout. Několika skoky minula schodiště na horní palubu, první děla i muže, kteří přepadli přes okraj do vody, a pak se vrhla dopředu střemhlav jako pták. Hybnou silou vrazila ramenem do Lesara, čímž vyměnila jeho osud se svým, když se špička kovu zaryla pod její žebro a pronikla skrz tak prudce, že se jí k tělu přitiskl kovový koš rapíru na konci čepele. Na rameno jí zezadu dopadla velká mužská ruka a pevně ji stiskla. Někdo za ní stál a ten někdo dopadl stejně jako ona. Meč protínal obě těla, obě srdce zároveň. Nejspíše i ona druhá osoba chtěla Lesarovi pomoci nebo ji ten druhý chtěl za rameno strhnout ze směru útoku, ale pirát byl rychlejší.

Karty osudu se rychle zamíchaly.

Hyppolitu zachvátila neskutečná bolest, jakou nikdy nezažila, a i po tom, co byl rapír vytáhnut z jejího těla, se nezmenšila, naopak, z rány se linuly proudy krve a obarvily její bílou košili. V tu chvíli nevnímala svět okolo, nevnímala nic, jen se chtěla zbavit té stravující bolesti, ohnula se v pase v křečích, obě ruce tiskla na ránu, paže zbarvené krví, a pak se těsně nad ní otočil stožár, když se zlomil a zhoupl. Slyšela tupý náraz, jak dřevo ráhna silně narazilo do těla za ní a smetlo ho k zábradlí a přes něho. Nebýt ruky, která ji stále silně držela za rameno, asi by padla mrtvá na palubu, ale takhle ji vzal kapitán sebou.

Svět se s Hyppolitou několikrát zatočil, jak padala vzduchem, dokud se nepropadla mezi hořícími troskami, které plavaly na hladině. Klesala ke dnu jako těžká mramorová socha. Někde opodál dopadlo tělo kapitána Salazara, se kterým chvíli sdílela stejnou krev.

Hyppolita se nesnažila o záchranu ani o to vyplavat, cítila se vyčerpaná, neskutečně těžká a v pekelné agonii, kde neexistovalo nic jiného než bolest, utrpění a muka. Tady už nebyla žádná naděje, zavřela oči a poddala se do náručí smrti alespoň s vědomím, že Lesara zachránila…

************************************************************************************************************************

Tichá Marie se opět mohutně otřásla a kajutou se rozlehl skřípavý zvuk prken.

„Bože, jak má tady člověk po všech těch strastech v klidu odpočívat,“ převalovala se Florance v houpací síti.

„Však sám kapitán říkal, že pronásledují nějakou loď, to je u vojáků normální,“ prohodila její sestra. Tmavovláska se opírala zády o stěnu kajuty a znuděně sledovala hypnotické houpání lampy zavěšené ze stropu.

„Tak ať někoho pronásledují klidněji!“ zavrčela Florance mrzutě, ale svým něžným hláskem připomínala spíše vztekající se dítě než cnostnou dámu.

„No jo, až se vrátí ta podivná ženština s ohnivými vlasy, tak ji pošlu, ať to vyřídí,“ odbyla sestru opět Madelin bez známky tolerance. To se ale Florance moc nepozdávalo.

„Však je pryč už celou věčnost, kdo ví, kde je jí konec.“

„Podle jejího vzhledu bych usuzovala, že zřejmě plní svou zdejší službu a s nějakým smrdutým námořníkem zrovna…“

„Madelin!“ okřikla ji sestra pohoršeně.

„No co, dáma to nebyla,“ hájila se Madelin s nosem nahoru.

„To dozajista ne, ale my dvě ano… i když tobě to musím neustále opakovat...“ Madelin jen protočila oči, protože moc dobře věděla, co bude následovat. Další vlna kázání o tom, jak by se měla jako urozená krev správně chovat, vyjadřovat a… Spousty dalších věcí, které už dávno pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. „Fajn, fajn, vyhrála jsi,“ přerušila přednášku své sestry. „Tak já to tedy půjdu vyřídit těm Španělům sama a zjistím situaci.“ Florance sice nebyla nadšená, že ji její služebná tak hrubě přerušila, ale svou neurvalost uměla vykoupit dobrým skutkem.

„Děkuji, drahá, a když už v tom budeš, vyřiď mé pozdravy kapitánovi,“ věnovala své sestře úsměv na rozloučenou a spokojeně se převalila v síti na druhou stranu.

„No jo, celá žhavá pochlebovat nějakému poupées,“ procedila Francouzky Madelin mezi zuby. Raději se ale vydala ke dveřím dříve, než se za jejími zády ozve další káravá poznámka. Jen co opustila bezpečí kajuty, mohla si oddechnout. Hned vzápětí si ale uvědomila, že tak úplně netuší, jakým směrem se vydat. Přesněji řečeno, spíše věděla, jakým částem lodi se spíše vyvarovat. Zejména těm páchnoucím, kterým se zapřísáhla vyhýbat po celý zbytek této plavby.

Její kroky tak zamířily na vyšší palubu, kde bylo zjevně hodně živo. S každým schodem, který vyšla, rámusu přibývalo, až se najednou ocitla doslova uprostřed chaosu. Všude samá olivová uniforma, spousta kouře a křiku, kterému ani v nejmenším nerozuměla. Námořníci pobíhali kolem ní, tahali v jejích očích všemožné harampádí a neustále vykukovali z oken, zda míří správně. Všechen ten rámus byl pro její citlivé smysly velmi nepříjemný vjem, ale mnohem více jí dopaloval fakt, že si jí nikdo v takovém pekle ani nevšimnul. Opravdu, ani jediný námořník, co by byť jen okem zavadil o tak váženého hosta.

„Dáma na palubě a nikdo, kdo by jí nabídl pomocnou ruku… co čekat, od takových křupanů,“ vztekala se, ale její nadávky se ztratily v záplavě okolních zvuků. Jak kolem ní probíhal jeden voják za druhým, točila se dokola a s každým dalším jí docházely poslední kapky trpělivosti. Ve vzteku se rozmáchla a chytila kus tmavé uniformy, která zrovna letěla kolem. Jejím úlovkem byl zavalitý voják ve středních letech, který měl se zbraní v ruce zrovna namířeno na horní palubu, když ucítil, že o něco zavadil, v mžiku se otočil a vytřeštil oči jako by viděl ducha.

„Mujer? Tady nemůžete být, madam, rychle pryč, než přijdete k úhoně a někdo vás srazí na zem,“ spustil na ni ve svém rodném jazyce. Byl bílý jako stěna a očividně s ním cloumal strach. Měl dozajista proč, když narazil na tak vzácnou osobu. Tedy, alespoň to si Madelin myslela. Zapřela ruce v bok a okamžitě si vzala vojáka do parády: „jak si to představuje, vždyť jste mě málem srazil vy, a to nemluvím ani o faktu, že jsem vás sama musela zastavit.“

Voják se trochu zarazil, evidentně ani on nerozuměl jedinému slovu. Chvilku přemýšlel, zdali se mu to jen nezdá, že ho místo kapitána komanduje nějaká žena, jako by toho neměl doma dost. Možná už padl v boji a před ním stál anděl, který ho měl odvést na druhou stranu, jenže křik jeho druhů a zejména soptění osoby před ním ho utvrzovaly v tom, že takto cesta do nebe rozhodně nevypadá. Rychle se tak vrátil do reality.

„Piráti útočí a skály… musíte do bezpečí,“ snažil se dostat ženu pryč z bojové vřavy. Ta ale opět reagovala zcela mimo očekávání. Aniž by vojákovi cokoliv rozuměla, pokračovala po svém: „přestaňte tady máchat rukama a sakra, zastrčte si košili, když mluvíte s dámou! Hledám někoho… kdo řídí tuhle loď. Tato plavba je jaksi příliš nepohodlná a brání nám v odpočinku.“

Muž opět trochu vytuhnul, další dávka francouzštiny od této ženy byla stejně ostrá jako čepel šavle. Zdálo se, že snad ani netuší, v jak vážné situaci se právě nacházela. Jedno ale bylo jisté, neměla zde co pohledávat. Tak aby muž dodal svým slovům důraz, také trochu zvýšil hlas.

„Musíte se rychle schovat, tam… tam je bezpečno,“ ukazoval směrem do chodby, která vedla ke kuchyni. Madelin byla velmi nespokojena s tónem toho otrapy, ale natažená ruka pro ni byla jasné znamení.

„Děkuji, ale stejně si na vás budu stěžovat,“ otočila se na podpatku a s nosem nahoru se vydala daným směrem. Doufala, že tam snad narazí na někoho, kdo se bude umět chovat, nebo alespoň mluvit. Voják si ještě chvíli zmateně škrábal čelo a sledoval, jak se ta osoba prodírá davem jeho druhů, dokud zcela nezmizela v útrobách lodi, než si viditelně oddechl. Nebyl si úplně jist, co se to právě před jeho očima odehrálo, ale rozhodně byl od svých povinností odveden déle, než si mohl dovolit. Sevřel tak svoji zbraň v obou zpocených dlaních a rozeběhl se na horní palbu s mušketou, pro kterou byl s ostatními poslán důstojníkem Magdou.

************************************************************************************************************************

„Sakra, jsme totálně v háji,“ bědoval mladý plavčík při pohledu z okenice Tiché Marie. Všude kam dohlédl, viděl jen ostrá skaliska a trosky houpající se na hladině.

„Seber se, Polo, už jsme pluli i ve větších mierda,“ snažil se ho uklidnit druhý chlapec. „To na mě nezkoušej, Santiago, můj nos pozná, když je opravdu zle, moje máma mi to vždycky říkala,“ obořil se na mladíka vedle něj. Ten jen zakroutil hlavou.

„Fajn, tak skončíme na dně a pochutnaj si na nás žraloci, spokojenej?“ odevzdaně rozhodil rukama. V rychlosti ještě nahlédl do chodby, jako kdyby se snad bál, že jejich rozhovor někdo uslyší.

„Ne, nejsem spokojenej, ani náhodou. Tohle měla bejt obávaná loď… na tý se nám přece nemělo nic stát! Však…“ Chlapec rázem ztichl, když zaslechl vrznutí prken. „Dobrý, nikdo nejde, to už se ten vrak pomalu rozpadá,“ zasmál se Santiago a hned pokračoval.

„Tak, vždycky se můžeš připojit k těm bláznům nahoře a padnout za ty jejich vznešený cíle a zásluhy, co ti vynesou slávu koruny a nějaký ty polnosti, ale jen ve tvých představách, zásluhy dostávají jen oficíři na nás obyčejný padne jen pár dublonů,“ plácl svého druha po zádech a zasmál se.

„Jasný, už jednou jsem utekl hrobníkovi z lopaty, když mě Santos vytáhl na břeh a rozpoutal takový jatka. Ne, díky, raději prožiju svoje poslední chvíle hezky v klidu, a hlavně v jednom kuse,“ odtáhl se Polo od okna a sesunul se k zemi podél boku lodi.

„Uměl bych si teda představit lepší konec, to ti teda řeknu,“ trochu si povzdechl Santiago.

„No mně to povídej,“ přitakal Polo. Při této poznámce se dal druhý hoch do hlasitého smíchu.

„Jo, u tebe to může bejt fakt jen představa. Však sis pořádně ani… au,“ schytal od Pola ránu do nohy.

„Neštvi mě, v San Pedru mi jedna rošťanda ukázala takový divy, o kterých by se tobě mohlo jen zdát,“ hájil Polo svoji čest i mužství.

„Ukázala co? Pffff, jenže to hlavní se nedělá očima, když jí čumíš na kotníky,“ posmíval se dál Santiago, ale raději uskočil, aby se vyhnul další ráně. Jejich roztržku opět narušilo vrznutí prken, jenže tentokrát mu hoši nevěnovali takovou pozornost. Schovávali se přeci na místě, kde za stavu bojové pohotovosti neměl nikdo včetně nich co dělat. Byli tak opravdu překvapeni, když se najednou z chodby vyřítila postava. Polo leknutím vyskočil na nohy, nadmul hruď a naučeně začal salutovat. Santiago naopak zakopl, až skončil na zemi. Snažil se schovat ve stínu, aby se vyhnul případnému trestu, který by je čekal, jak za lenost, tak neplnění povinností, jenže nově příchozí rozhodně nevypadal jako někdo s vyšší hodností. Neměl na sobě ani vojenskou uniformu, a dokonce to ani nebyl muž. Byla to žena poměrně známá žena, štíhlé postavy a v šatech, které se hodily spíše do přístavní krčmy než na bojovou loď. Byla zhruba o půl hlavy vyšší, než oba chlapci a její zelené oči kmitaly mezi nimi jako jiskry od ohně.

„Zase ty!“ vyprskla Madelin, když rozpoznala Polovu tvář. Pro chlapce to nebylo o nic příjemnější setkání a okamžitě stáhl ruku od svého čela.

„Co vy tu sakra děláte? To si jako madam vyšla na procházku jen tak uprostřed boje? Nemáte strach, že vás převálcuje dělo?“ nelámal si hlavu se zdvořilostí Polo.

Madelin se ale takovým skrčkem nenechala zaskočit. Nasupeně udělala krok k němu a nahnula se, aby dodala svým slovům důraz.

„Hledám někoho, kdo zodpovídá za tuhle loď. Tak buď tak alespoň jednou užitečný a uhni mi z cesty!“ pouštěla na chlapce hrůzu, a skutečně, podařilo se jí teď Pola zaskočit. Ne však zastrašováním, nýbrž svojí otázkou. Ten se pro jistotu ohlédl za sebe, aby zkontroloval, kde se vlastně nachází. Trochu zmateně se pak obrátil zpět k ženě a pokračoval stejně jízlivým tónem.

„Úplně nevím, kam jste si vyrazila, paničko, ale tohle je chodba do kuch…“

„Ano, tady jste správně, omluvte mého společníka. On… občas zapomíná na dobré způsoby,“ vyskočil ze země Santiago a rychle svého druha přerušil, když si stoupl vedle něho. Ten zůstal jen nechápavě zírat a Santiago ho navíc odmítal pustit ke slovu.

„Tady, dveře na konci chodby, přesně tam jistě najdete pomoc, kterou hledáte, a ty uhni,“ šťouchl do Pola loktem, aby tak uvolnil cestu pro Madelin. Ta si druhého hocha chvíli přeměřovala pohledem. Něco se jí na něm nepozdávalo, ale minimálně jeho vystupování bylo přesvědčivější než u druhého nezdvořáka, se kterým měla tu čest předtím.

„Vidíš, takhle se jedná s dámou,“ obořila se na Pola, když jí druhý mladík tak hezky nahrál.

„K vaším službám, potřebujete ještě něco jiného, madam?“ stále pochleboval Santiago medovým hlasem a věnoval jí dokonce malou úklonu. Madelin jen opovržlivě svraštila nos.

„Od tebe už těžko,“ stroze odpověděla a prosmýkla se mezi mladíky. Jakmile se od nich vzdálila pár kroků, nahnul se Polo ke svému společníkovi.

„Co to sakra mělo znamenat. Víš, co je tohle za un monstruo vengativo? A proč si do mě sakra strčil?“ přitáhl si Santiaga za vestu k sobě.

„Potvory jsou nejlepší, se podívej, jak se nese! Labuť jedna,“ oba mladíci stočily hlavy směrem za vzdalujícími se ženskými křivkami. Sice o něco starší než oba mladíci, přesto si stále zasluhovaly jistou dávku obdivu.

„Ses zbláznil, tuhle starou mořskou pannu?“ zašklebil se Polo.

„Ooo, pán by si najednou vybíral. Ještě před chvilkou si tady básnil, jak by sis chtěl naposled užít a když ti skočí taková škeble až do náruče, tak budeš ofrňovat? Stačí doslova jen zvednout sukně a nabídnout si,“ zlotřile se usmál Santiago.

Polo se ještě jednou podíval směrem k Madelin s něčím jako hodnotícím pohledem.

„To sice jo, ale… ale, viděls tu druhou? To je dámička k nakousnutí, ne jak tahle sušinka. Pojď, najdeme kajutu její paní a…“

„Ses asi zbláznil? Někdo nás uvidí a mažem okamžitě do boje! Mimo to, pokud měl na týhle lodi někdo jen trochu rozumu, tak už se s ní dávno zavřel v kajutě a dává jí co proto,“ zatřepal hlavou Santiago plnou nestoudných myšlenek.

„Hele, amigo, ty si klidně seď tady na prdeli a sni si o svejch divech, který si kdy viděl. Já si jdu s podběrákem ulovit jednu starou mořskou pannu,“ vymanil se Santiago z Polova přátelského sevření a potichu následoval Madelin jako mlsný kocour.

Polo musel chvíli přemýšlet. Ať mu ta osoba, byla jakkoliv odpudivá, zejména povahově, myšlenka na její utrpení v Santiagových spárech nebyla zase tak špatná. Dalo by se říct až uspokojivá, zvláště, když s ní bylo spojeno i trochu vlastního tělesného potěšení. Stejně je všechny za chvíli čekala cesta na mořské dno podle toho, co bylo venku.

„Počkej,“ sykl na Santiaga a rychle se za ním rozeběhl.

Madelin zatím došla na konec chodby, kde se zastavila u velkých dveří. Bez klepání a ostychu vzala na kliku a prudce s ní trhla. Na této lodi už odmítala komukoliv prokazovat, byť jen kapku zdvořilosti. Otevřela dveře a bez okolků spustila: „dovolte, abych vás upozornila na to, jak vzácný náklad převážíte. Proto prosím uveďte loď do stavu, ve kterým by již nebylo dále narušováno naše pohodlí…“ nesla se její slova rozlehlou místností. Jenže jedinými posluchači byly pouze stoly a haldy rozházených kovových talířů. Madelin nechápala, tak velká kajuta a nikde ani živáčka, a ještě ke všemu zase takový nepořádek, co jiného na téhle lodi mohla čekat?

„Nemám náladu na nějaké hry, požaduji, aby mě někdo vyslechl,“ zakřičela. Jenže opět žádná reakce ani od pultu, který celé místnosti vévodil a ani od sudů, které byly naskládány u stěn. Slabá odezva se ale ozvala nečekaně za jejími zády.

„My si tě rádi vyslechnem,“ ucítila závan na svém krku. Mnohem dotěrnější než pohyb vzduchu, byla něčí ruka, která se přitiskla na její páteř a co hůře, rychle začala směřovat níž.

Taková opovážlivost! Madelin okamžitě odstrčila nenechavcovu končetinu a otočila se. Jakmile uviděla, že ruka patřila opálenějšímu z dvojice mladíků, se kterými se střetla na chodbě, ihned se nasupila.

„Co si to sakra dovoluješ! Tady nemáš co dělat, mazej zpátky ven, kam patříš třeba čistit toaletu, bůh ví, že by to potřebovala. Huš, ty špíno, ne me touche pas,“ ukazovala na dveře vedoucí ven. Ty se ale s hlasitým cvaknutím zabouchly a u nich se na Madelin usmívala druhá postava. Polo, který si na prstě točil s malým klíčem.

„Co tohle má být, víte vůbec, kde je vaše místo?!“ snažila se Madelin oba mladíky zastrašit.

Santiago udělal krok směrem ke služebné, ale Madelin neucukla ani o píď.

„Tady? Tady máme rozhodně co dělat, však jsme v jídelně a… my teď máme velkou chuť a velký hlad,“ smál se jí Španělský mladík přímo do tváře. Tím jen přiléval ještě více oleje do ohně. Madelin se zhluboka nadechla a trochu otočila hlavu, aby si ještě jednou místnost prohlédla, jenže na jeho slovech možná něco bylo. Skoro musela konstatovat, že by ten nezdvořák možná mohl mít i pravdu. Vztek byl ale stále silnější. Zejména, když to byl právě on, kdo ji sem tak prohnaně navedl.

„Tak mi teda jděte z cesty vy nenažranci,“ odstrčila mladíka před sebou nevybíravě. V cestě jí ale stále bránil ten druhý. S tím by byla hotova raz dva, jenže Polo se sám zachoval zcela nečekaně. Jako pravý gentleman uvolnil dámě cestu, a dokonce ji s úklonou pokynul, ať pokračuje. Madelin tak s nabytým sebevědomím udělala krok ke dveřím a vzala za kliku. Ozval se sice hlasitý skřípot, ale dřevěná hradba se ani o kousek nepohnula. Dveře se odmítaly otevřít. Zkusila to tedy, ještě jednou a znovu a s každým dalším pokusem jen rostl její vztek. Čím dal více také houstl tichý smích, který začínal plnit místnost.

Jakmile si Madelin byla jista, že souboj s dveřmi nemůže vyhrát, bez váhání se otočila k Polovi a netrpělivě natáhla ruku dlaní vzhůru.

„Klíč,“ vydala jasný rozkaz. Polo si s ním vesele točil na prstě a tvářil se, jako kdyby byl najednou v místnosti úplně sám. Ani Madelin nejevila o chlapce jakýkoliv zájem a zarputile čekala, až bude její požadavek splněn. Vzájemná ignorace tak nějakou chvíli trvala a byly to nervy Madelin, které polevily jako první. Z natažené ruky bez varování přešla do výpadu a pokusila se klíč ukořistit. Přesně na to Polo čekal, a tak v poslední chvíli stačil ucuknout.

„Má postřeh, panička,“ doprovázel vše posměšek z opačné strany. Tomu ale Madelin nevěnovala nejmenší pozornost. Byla už tak plná zlosti vůči prvnímu nezdvořákovi, že se odmítala zabývat tím druhým. Tentokrát už si Polo své oběti všímal více, než bylo zdrávo.

„Chceš?“ zamával klíčem těsně kolem drobného nosu služebné. Ta na jeho hry odmítala přistoupit a opět jen nastavila ruku.

„Tak si ho vem, ty chytrá,“ vyhodil klíč do vzduchu. Madelin se opět nechala nachytat a lačně po klíči skočila jako srna. Dala se tak do pohybu, ve kterém její šaty dávaly na obdiv více, než by si slušná dáma mohla dovolit. Polo také hned využil situace a rozhodně nezůstával jen u tichého obdivu. Jeho ruce se vydaly na průzkum ladných křivek, ale byly zastaveny hned v počátku. Silná facka, která se obtiskla na jeho tváři, ho ihned poslala k zemi a značila jasné ne. Polo si tak držel zarudlé místo, zatímco se Santiago neubránil hlasitému smíchu.

„Ta sedla, panečku,“ doslova se popadal za břicho. Madelin se k posměváčkovi otočila a ruku nastavila stejně jako předtím. Doufala, že druhý mladík bude mít o něco více rozumu. To se ale šeredně spletla. Santiago se nepřestával zubit, a naopak měl v rukávu více ďábelský plán, nebo přesněji v trochu jiné části oděvu. Bez okolků povolil pásek svých kalhot a následně popotáhl jejich lem. Ještě jednou se na Madelin provokativně usmál: „chceš klíček? Tak si ho najdi.“

Pustil klíč, který následně zmizel v útrobách jeho kalhot. Služebná jen nasucho polkla. Tohle už ten hulvát opravdu přehnal. Dozajista by zasluhoval stejnou ránu jako jeho komplic, jenže hrdé ženě připadal takový trest příliš mírný. Madelin sice byla dáma, jenže oproti její sestře se nezdráhala „ušpinit si ruce,“ ať už to v tomto případě znělo jakkoliv.

Odhodlaně udělala jeden rozhodný krok k chlapci a její zelené oči se zaryly do těch jeho tmavých jako břidlice. Santiago čekal dávku peprných nadávek, možná i proseb nebo dokonce facku, jenže nic z toho nepřicházelo. Místo toho mu Madelin odstrčila ruku, vzala lem jeho kalhot a bez varování do nich zajela tou druhou.

Santiago doslova ztuhl překvapením. Jemná ručka Madelin prozkoumávala ta choulostivá zákoutí jeho spodků a občas se chtě nechtě musela dotknout i těch nejcitlivějších částí mužské anatomie. Čím více takových setkání přibývalo, tím více si je mladík užíval. Nebylo tak divu, že neprozkoumaných míst v kalhotách rychle ubývalo. Madelin se ale tvářila jako by nic a dál pokračovala v hledání, aniž by měla na mysli nějaké postranní úmysly.

„Panička ví, jak na to,“ pomlaskával si Santiago, jako by ho snad schválně sváděla. Nevěděl ale, že se jeho potěšení pomalu chýlí k vrcholu, Madelin se totiž povedlo nahmatat chladný kus kovu. Na tváři se jí rozlil úsměv a s našpulenými rty se začala přibližovat k Santiagovi. Tomu okamžitě zrudly tváře. Takový zvrat událostí rozhodně nečekal. Okamžitě chtěl ochutnat, v jeho představách, tuto roztouženou služebnou, ale těsně, než se jejich rty setkaly, byla veškerá romantika přerušena. Tělem mu projela nesnesitelná bolest, která ho ihned poslala do kolen, doslova. Madelin nečekaně zaútočila na ta nejcitlivější místa, do kterých silou zaryla své nehty. Se škodolibým úsměvem pak pozorovala, jak se mladík kácí k zemi.

„Říkal sis o to,“ konečně osvobodila svou ruku, kterou znechuceně oklepala a otřela o sukni. Ještě si trochu poupravila šaty, jak se na správnou dámu slušelo a se svou kořistí se vypravila ke dveřím. Klíč zmizel v zámku a za hlasitého klapnutí kovu byla cesta ven volná. Hrdě se napřímila, spokojena sama se sebou. Konečně mohla pokračovat ve svém úkolu, jenže neušla ani krok a její rameno silou sevřela Polova ruka.

„Tak tohle si vypiješ. Santiago, jsi v pohodě, amigo?“ vyhrožoval chlapec, který se stihl vzpamatovat z toho, co se dělo před jeho očima. Měl vědět, že to nebude jednoduché.

„Co si to… tak tobě to nestačilo?“ snažila se opět ohnat Madelin, ale tentokrát měla mnohem horší pozici. Nejen, že minula, ale pomstou poháněný Polo ji opět vtáhl dovnitř z chodby do jídelny.

Madelin zavrávorala na jedné noze, ale chlapcovo sevření bylo ještě pevnější než předtím. Držel ji v předklonu a bránil jí, aby se narovnala. Služebnou ani v těchto chvílích neopouštěl bojový duch. Prskala a hřměla jednu dávku francouzských nadávek za druhou, ale nic z toho jí nebylo moc platné. Polo měl tentokrát svou kořist moc dobře pod kontrolou, a co chvíli ji popostrčil kupředu svým rozkrokem. Tento tělesný kontakt byl pro dámu velice nepříjemný, a tak při každém takovém pohybu o kousek ucukla. Tím se ale dostávala hlouběji do jídelny, kam ji záměrně Polo směroval. Takto potupně postrkovaná se dostala až k výdejnímu pultu, kde se za normálních okolností servírovalo jídlo, nyní to ale vypadalo na mnohem šťavnatější chod.

Polo do nebohé ženy silně vrazil a ta mohla buď dopadnout na pult, nebo se s ním bolestivě srazit. Naštěstí vyhrála první možnost a Madelin skončila břichem na lepkavém kusu dřeva, kterého by se zdráhala dotknout, natož z něj jíst. Ihned se chtěla zvednout a přejít do protiútoku, ale Polo se na ni položil celou svou vahou. Sice o trochu vyšší, stále však postavou mnohem drobnější žena, neměla nejmenší šanci na osvobození, jelikož ji zatížil jako kámen.

„Tohle si odskáčeš, utrhnu ti…“ přecházela její slova do francouzských ke španělským slovům, o kterých neměl Polo tušení, že vůbec existují, natož, aby mu je nějaká dáma řekla. Bylo mu to ale jedno a jen si užíval, jak se jeho oběť plácá jako ryba na suchu.

„Sakra, Santiago, vstávej, potřebuju pomocnou ruku,“ otočil se k druhému chlapci, který se pomalu drápal na nohy.

„Ta potvora dostane víc než jenom ruku,“ zlostně oddechoval Santiago a pomalu došel až k zápolící dvojici, kde Madelin stále pokračovala v marném boji. Salvy nadávek zněly celou kuchyní, a ještě zesílily v moment, když se ozvalo trhání látky a chladný závan větru pohladil služebné záda. Madeline udiveně ztuhla, když slyšela nezaměnitelný zvuk párání švů, byla tedy v horších potížích, než si původně uvědomovala. Někdo ji nedočkavě začal tahat za tkanice šněrovačky a zároveň cítila, jak se zvedá její sukně a cizí prsty putují po pravém lýtku přes prohlubeň kolena na stehno.

Madelinina nadávka však ustala v polovině naprosto děsivým zavrzáním a praskáním dřeva. Přímo vedle nich se dovnitř prorval bok lodi. Do jídelny létaly kusy prken, a když je jako zázrakem nezasáhly, byla to právě mořská voda a její proud, který vnikl dovnitř, co je nemilosrdně smetl na zem…

Tak, tady je konec první knihy, je to úspěšně za námi lidi! Tohle byl úvod, řekněme začínáme od toho normálního k děsivějšímu a monstróznímu. Teď nás čeká ta stinná prostřední kniha, která se odehrává v Ďáblově trojúhelníku. Čekají nás nové postavy, které zamíchají dějem, a zároveň si představíme, jakými překážkami a utrpením procházejí vojáci Tiché Marie. Dokážete si představit, jak to dokáže zkroutit vaši osobnost? Zachováte si své priority? Své hodnoty a cíle, morálku? Někteří propadnou beznaději, jiní v sobě najdou tu temnou stránku a jiní odolají nástrahám. Doufám, že se těšíte :-)

Konec 1. knihy

1.

Kotva 1

Kotva 2

2.

3.

Kotva 3

4.

Kotva 4

5.

Kotva 5

6.

Kotva 6

Kotva 7

7.

Kotva 8

8.

Kotva 9

9.

10.

Kotva 10

11.

Kotva 11

Kotva 12

12.

Kotva 13

Kotva 14

13.

14.

Kotva 15

15.

Kotva 16

16.

Kotva 17

17.

Kotva 18

18.

19.

Kotva 19

Kotva 20

20.

Kotva 21

Kotva 22

21.

22.

23.

Kotva 23