Kapitola 24.
Kraken
Tichou Marii zahalil stín.
Stvoření zpola lidské čekalo ve stínu, ruce přitisknuté k hrbolaté skále černé jako dehet vyčnívající jako kopí válečníka z vody. Kdysi tu všude bývaly korálové útesy hrající všemi duhovými barvami, hejna pestrých ryb se honily v houfech průzračným oceánem, ale od doby, kdy se toto místo proměnilo v nežijící pustinu, se tu život změnil z ráje v peklo. Málo jídla, málo příležitostí a žádný únik pro všechny přežívající obyvatele.
Tu a tam do Ďáblova trojúhelníku vplula nějaká loď zahnaná ke skaliskům bouří nebo zvědaví dobrodruzi pokoušející štěstí a s vidinou pokladu před očima. Tentokrát to byla válečná galeona. Tato byla skutečně obrovská. Azull nikdy nic takového neviděl. Zaujalo ho to majestátní vzezření, masivní rozměry, zdobení a vlastně byl zvědaví, co se z ní bude dát vzít, až se potopí ke dnu. Ukrývá zásoby? Jídlo? Šperky? Látky?
Nejvíce ho na tom těšilo to, že objeví něco, co ještě nezná a bude zkoumat, k čemu to patří, a jak se to používá. Miloval překvapení.
S dychtivým očekáváním vyčkával, až galeona padne, až poškození bude tak velké, že se její útroby naplní vodou a vrak se zaryje do písku na dně.
Mrtvoly ve vodě se už dávno naučil ignorovat, stejně jako jejich nevidoucí skleněné oči, když na něho hleděly ze světa za oponou. Ne, že by lidské maso nezkusil, v těchto vodách se považoval za predátora a byl by blázen, kdyby odmítl cokoliv, co naplní jeho žaludek, protože za ta léta měl syrových škeblí a korýšů až příliš.
Azullova mohutná tmavá chapadla se obtočila kolem skály, jejíž špička vykukovala nad hladinu jako kousek zrádného ledovce. On byl však pod hladinou ve svém přirozeném prostředí. Skrytý ve stínu, čekající predátor, nikým neviděn, a i kdyby tím místem někdo pohlédl, jeho dokonalé maskování chobotnice dokázalo přesvědčit kohokoliv.
Lidi na vybuchující lodi měli však svých problémů až nad hlavu. Azull byl v dostatečné vzdálenosti od galeony, byl opatrný, několikrát se mu stalo, že na něho dopadl kus lodi, když byl příliš nedočkavý, ale dělat chyby se tu nevyplácelo, dokonce jednou dostal i kulku do paže, když ho jeden z mužů viděl vykukovat na povrchu. Naštěstí to byla jen ruka.
Hlasité výbuchy čeřily klidnou vodu, proudy, které se k Azullovy nesly, se mu otíraly o citlivé přísavky, které se otevíraly a zavíraly jako by lapaly po dechu, z toho odvodil hodně, například teplotu vody nebo chuť toho, co drží, či toho, co je ve vodě a teď to byla pachuť střelného prachu, hořký, syrný a nepříjemný, odporem nakrčil nos.
Azull necítil k obyvatelům tohoto plavidla žádnou lítost, každý si mohl vybrat, zda sem vpluje a riskuje zkázu, jen z toho profitoval on a ostatní stvůry Ďáblova trojúhelníku.
Další kusy trosek a dřeva dopadly na hladinu jako malé hořící ostrůvky, nebude to jistě dlouho trvat, odhadoval mladý kraken, ale ať čekal, jak dlouho chtěl, loď byla stále tvrdohlavě na hladině k jeho smůle.
Chapadla se hladce odlepila od skály jako by ho přitahovala neviditelná ruka, někdy před nedočkavostí vítězila zvědavost i přes hrozící nebezpečí. Nemohl riskovat bezhlavě připlout až ke korábu, kdyby se galeona naklonila, mohla by ho uvěznit v troskách nebo ještě hůře, mohlo by na něho dopadnout těžké dělo z paluby.
V prstech mačkal ohmataný pytel a čekal na svou příležitost, už se těšil, až své objevy přinese matce a ona mu řekne, co která věc dělá. Matka vždycky všechno věděla. Ač už dávno nebyl bezbranné dítě, jako každý syn své matky ji chtěl potěšit a přinést jí něco, co se jí hodí.
Vznášel se ve vodě jako něco, co člověk najde jen v těch největších černých utajovaných hlubinách, dlouhé silné končetiny rozprostřené kolem a každá z nich se vlnila jako by tančila ladným pohybem milostného tance, byla v tom smrtící krása, když se na černé kůži objevovaly nepatrné bílé tečky jako hvězdy na nebi, stávalo se to vždy, když byl vzrušený nad novou věcí, novou událostí. Poslední dobou tu moc lodí neztroskotalo, což v něm vyvolávalo patřičné zklamání.
Azull se díval vzhůru, v dálce viděl dlouhý kýl lodi, jak narazil do vyčnívajících skalisek, i ve vodě slyšel vrzání dřeva, které se lámalo jako stébla rákosu. Galeona se vychýlila ze svého kurzu, otřásla se, a pak do vody dopadla dvě další těla. Jedno větší a jedno menší, drobnější.
Kdo ví, proč ho jedno z nich zaujalo, to s vlasy dlouhými a karmínovými jako oheň, který se objevoval na palubě. Něco v něm zareagovalo, možná nějaká primitivní zvědavost, chtěl se na toho člověka blíže podívat. Nešlo tomu odolat. Možná mu ta barva připomínala kdysi tak živé korálové útesy a on chtěl mít v rukou alespoň chvíli něco tak krásně barevného, tento kus moře rozhodně postrádal život.
Stáhl všechna chapadla pod sebe a odstrčil se od skály. Pokud chtěl, byl jako vystřelený šíp, v jeho mohutných končetinách byla nezměrná síla, hravě dokázal ublížit i žralokovi, kdyby chtěl.
Během mrknutí oka byl Azull u svého cíle a popadl jej do natažených paží. Ihned, jak svou kořist uchopil rukama a přitiskl k sobě, se mrštně otočil a zamířil k pevnině v dálce. Až bude odtud, lépe se podívá, co to ulovil. Loď a její poklady nikam neutečou, jen klesnou ke dnu a tam bude mít týdny na prozkoumání nového vraku.
*********************************************************************************************************************
Pro Hyppolitu to bylo nejpodivnější probuzení v životě. Nejen, že nečekala, že vůbec procitne, a i kdyby ano, jistě by cítila tu strašnou stravující bolest, ale tady žádná nebyla. Bylo to probuzení plné podivností, a to nej nepravděpodobnější bylo, že ji někdo líbal. Rozhodně to muselo být ono, byla si jistá, že to není sen, protože cítila dotek na svých rtech. Studený vlhký dotek. Ihned, jak si to uvědomila, se jí udělalo špatně, poslepu dotyčného odstrčila rukama, otočila se na bok a začala kašlat a prskat vodu z plic. Hyppolita lapala po dechu, jako by měla plíce plné vody. Až když ten záchvat přešel a mohla se nadechnout, uvědomovala si, že je na zemi, či spíše, že ležela na pláži. Podivný tmavý písek vypadal smutně skoro jako světlý sopečný popel. Pomalu se posadila a hřbetem ruky si otřela oči, aby z nich dostala slanou vodu a s tím si vzpomněla na ten tlak na rtech. Kdo se opovážil ji líbat v takové situaci, když sama sebe považovala za mrtvou?
Hyppolita polkla a prsty rychle prohmatávala kůži pod mokrou látkou, která se jí lepila na tělo. Všechno, co našla nad levým ňadrem, byl úzký vpich po rapíru, dlouhý jako její palec. Rána nebyla zacelená, ale nekrvácela, vypadalo to zhruba tak, jako když se zabodne nůž do melounu.
Chvějícími prsty pohladila řez, ale nic necítila. Vůbec nic. Nechápala to.
„Žiješ,“ ozvalo se znenadání za jejími zády, nebo to bylo konstatování?
Co nejrychleji se Hyppolita postavila na vratké nohy, cítila se jako právě narozené jehně, na oblečení měla písek, vlasy také mokré, nepříjemně se lepily ke krku, nemohlo to být dlouho, co byla mimo vodu.
„Kdo je to?“ otočila se směrem k ostrovu, ale nikdo tam nebyl, dobře, teď už přicházela i o smysly.
„Schováváš se? Snažíš se mě líbat, a pak nechceš ukázat svoji tvář jako zbabělec?“ snažila se neznámého vyprovokovat.
„Nejsem zbabělec, važ svá slova, ženo, zachránil jsem tě z moře,“ ozvalo se mezi kameny, pláž jich byla plná, velké kusy skalisek omletých vodou, jako by všechno okolo mělo tvar kamenů, aby krajina naháněla strach a vyhlížela nehostinně.
„Zachránil…“ zopakovala Hyppolita jako by jí až teď docházel přesný význam.
„Ano a jediné, co jsem chtěl na oplátku, jsem si vzal.“
Za jedním z větších shluků útvarů vykoukla hlava. Cizinec měl bledou mladou tvář bez nějakého kazu a bílé jemné krátké vlasy s jedním delším pramenem vpředu, který mu spadal do pravé tváře. Oči měl křišťálově modré, bystré, zvědavé a prohlížely si ji s obezřetností. Byl hezký, o tom nepochybovala, s jakousi ženskou krásou, ale hlas byl rozhodně mužský a hladký, ale této tváře by si jistě na Tiché Marii všimla, rozhodně to nebyl voják ani opálený Španěl.
Otázkou bylo, kdo to tedy byl? Místní domorodec?
„Za záchranu života je polibek laciná věc, asi bych ti spíše měla poděkovat, než na tebe házet obvinění,“ přejela si prsty po rtech a přemýšlela, jaký měl ten mladík motiv k tomu, aby to udělal. Přeci nebude líbat někoho cizího, koho právě potkal. To bylo nanejvýše podivné, pokud to tedy nebyl místní zvyk.
Hlava cizince se mírně naklonila v tichosti na stranu, jak přemýšlel.
„Jak se jmenuješ?“
„Matka mi říká Azull Aquamandis.“
„Nemusíš se mě bát a být ostýchavý, Azulle, můžeš se přestat schovávat, já ti neublížím,“ Hyppolita pomalu mávla rukou směrem k sobě na cizincovu plachost, ale jak záhy zjistila, nebyla to stydlivost, co ho drželo pozadu ani zranitelnost.
„Já se tě nebojím, ale ty můžeš mít strach ze mě,“ odvětil vážně a než se Hyppolita nadála, obešel kameny a ukázalo se, co je zač ve skutečnosti. Při tom pohledu naprosto ztuhla, bylo to jako by se dívala přímo na něco z knihy, co by nemělo existovat. Celé mračno chapadel silných jako její noha začaly vířit po tmavém písku směrem k ní. Každá jako by žila svým vlastním životem.
Azull se na nich vztyčil do své plné výšky jako by chtěl svou kořist zastrašit. Nyní ji převyšoval nejméně o polovinu těla. Byl obrovský, jeho horní část byla zbarvena do tmavě šedé, ta zvláštní barva pokrývala lehce tónované svaly, ale byla tu i část uprostřed hrudníku, kde byla jako její světle růžová až bílá kůže. Horní polovina byla lidská, ale od boků dolů vypadal jako chobotnice. I ve své velikosti se po pláži dokázal pohybovat lehce a s elegancí, jak se jeho končetiny vinuly do prstenců. Vůbec mu nevadilo, že je mimo vodu a dýchá vzduch.
Hyppolita pocítila posvátný strach, naprosto ji ochromil pocit, že je malá a bezmocná jako malá myš, udělala krok dozadu, ale mokrý písek se jí pod patou vojenské boty propadl, a tak se zřítila zpátky na zem. Než se vzpamatovala, byl Azull nad ní a tyčil se v její bezprostřední blízkosti, přesto se jí ani jedním chapadlem, které vypadalo jako klubko hadů, nedotkl.
Žena zůstala sedět, do dlaně sebrala hrst písku, v nejhorším mu to může hodit do očí a pokusit se utéct, pokud ji napadne, přemýšlela.
„Takhle reaguje každý, kdo mě vidí,“ vydechl Azull nosem a vypadal zklamaný.
„To bude nejspíše tím, že máš místo nohou chapadla,“ vykoktala Hyppolita a poukázala na to, co je do očí bijící. Rozdíl mezi nimi byl vskutku enormní.
„Takhle jsem se narodil,“ pokrčil cizinec rameny, „stejně tak bych mohl říct, že je pro mě divné, že nemáš chapadla, ale máš jen dvě nohy,“ vtipkoval s úšklebkem na rtech.
„Lidé mají jen dvě nohy, to je holý fakt,“ namítla a nemohla se nedívat na tu změť černé a stovky fialových přísavek. Ne, že by nikdy neviděla velkou chobotnici, ale rozhodně žádná neměla ruce a lidskou hlavu.
„Ještě jsi mi neřekla své jméno, nebo žádné nemáš, člověče?“ ušklíbl se znovu Azull.
„Jistě že mám, jmenuji se Hyppolita.“
„Rád tě poznávám, vítej v Ďáblově trojúhelníku, Hyppolito. Dovol, abych byl tvým průvodcem v této nehostinné pustině,“ udělal vstřícné gesto a ohnul se v pase v jakési pokloně. Natáhl k ní svou ruku, aby jí pomohl vstát. Nepřijala nabídku hned, nejprve si jeho ruku prohlížela, vypadala, jako ta její jen od zápěstí se ze zdravě růžové měnila na šedou až černou. Váhavě položila prsty do jeho dlaně, a pak ji lehce vytáhl na nohy, přitom cítila, jak se jí do zad opřelo jedno z jeho chapadel na podporu. Trhla sebou a odstoupila o kousek dál z dosahu.
„Tohle už prosím nedělej. Já… omlouvám se, to bylo hrubé, já jen, že je to pro mě tak nové, musím si na „to“ zvyknout, potřebuji čas a… co se stalo s lodí a posádkou?“ změnila náhle téma a prudce se otočila čelem k vodě, ale z této části pláže, kde stáli, nebylo nic vidět. Nic na obzoru jen klidná černá voda a skaliska vykukující z vody.
„Nevím, kdo sem vpluje, potopí se, nedělal bych si příliš velké naděje,“ konstatoval prostě Azull jako by ho to nezajímalo a vlastně proč by mělo, on i další ze zbytků profitovali jako mrchožrouti.
Takže to bylo všechno zbytečné, pomyslela si Hyppolita, možná je jediná přeživší, a to díky stvoření za sebou. Bylo hrozné si to připustit. Cítila se strašně.
„Třeba se někdo dokázal zachránit,“ naléhala a stále pátrala po něčem, co by tomu nasvědčovalo, ale neviděla trosky, ani těla, nic.
„Mohl bych se tam podívat, pokud bys chtěla, ale nejprve bych tě odvedl do bezpečí ke své matce,“ snažil si Azull získat její důvěru, která byla zatím křehká jako sklo.
Hyppolita stiskla pěsti podél těla, nechtěla se odtud hnout, ale naopak si toužila s někým promluvit, říct co se stalo a také dostat nějakou radu.
Chvíli tam stáli v tichosti a dívali se na klidnou vodu. Hyppolita vstřebávala všechny možnosti, jaké měla, zážitky, co prožila a že nebyly právě příjemné. Buď tu mohla sedět na jednom z kamenů a čekat, zda se někdo objeví nebo jít s Azullem bůh ví kam.
Žena si skousla spodní ret, hrdlo se jí svíralo a hrozilo, že se poddá zoufalému pláči, protože nevěděla, co se sebou, cítila se ztracená, opuštěná a z pomyšlení, že je jediná přeživší neměla pomalu ani vůli chodit. Lesaro byl pryč. Loď, která by ji odtud odvezla, byla pryč…
Kdyby se teď proměnila v kamennou sochu, mohli by na ní sedat alespoň ptáci a byla by užitečná.
„Jsi v pořádku?“ něco slizkého se dotklo jejího ramene, tenký konec chapadla se tam vznášel jako varování, rychle se odtáhla a otočila, bála se té věci, protože byla tak moc jiná, ale neměla z Azulla strach, kdyby chtěl, už by jí dávno ublížil. Ona pro něho nebyla žádnou hrozbou, asi jako komár pro člověka.
„Nedotýkat se,“ připomněla mu a monstrum omluvně stáhlo svá chapadla, která jí byla nejblíže, jedno dokonce hladilo ze strany ženinu botu.
„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit,“ zamručel kraken, „nejsem zvyklí být mezi jinými lidmi, asi chápeš proč. Je to vzácnost.“
Hyppolita přikývla, „jsou tu i jiní… lidé?“ zeptala se.
„Ano, není jich mnoho ale ti, co přežili ztroskotání, jsou na různých místech ostrova, ale bezpečně je u matky, to ti mohu slíbit. Měli bychom jít, tam si můžeš odpočinout,“ přemlouval ji kraken naléhavě.
„Dobře, kudy?“ ohlédla se ještě zpátky přes rameno k moři, jako by čekala nějaké boží znamení.
„Tudy, z Černé pláže je to nahoru přes kopec, pak musíme sejít zpátky dolů k pláži, kde je velká jeskyně pod útesy, musíme to stihnout do přílivu, jinak tamtudy nejde projít a vchod se zatopí. Odtamtud se dostaneme do jejího domu. Je tu i strmá cesta po úbočí, kde jsou schody až do vody, ale nejde se mi tamtudy dobře, je to pro mě velmi namáhavé,“ ukázal na svá mohutná chapadla.
„Takže to místo tvé matky není pod vodou?“ oddechla si Hyppolita a Azull se upřímně zasmál.
„Ne, pod hladinou žijí jiní tvorové, dost nebezpeční a draví, které bys nechtěla potkat.“
„A co jsi potom ty?“ prohlížela si jeho impozantní tělo, zvláště tu odlišnou polovinu, „nikdy jsem ani slovem neslyšela o něčem, co by tě připomínalo.“
„Já jsem kraken,“ položil si hrdě dlaň na srdce, „kdysi byl tento ostrov místem mého lidu ale, pokud vím, přežívá nás tu jen pár a jeden druhému se navzájem straníme. Máme povahu samotářů a nemáme rádi cizince, kteří náš ruší.“ Azull se zapomněl zmínit, že jeho lid jsou predátoři těchto vod, loví kvůli hladu, nebo když je období páření, ale kvůli zdejším zničujícím zoufalým podmínkám se tato věc stává velice složitou, a to samce vede k agresivitě, jelikož není dostatek družek, o které by se ucházeli. Nebylo tak neobvyklé, že pokud se tu objevila žena, a některý z krakenů ji ucítil poté, byla unesena do jeho hnízda, aby s ním žila nedobrovolný život v ústraní. Vlastně té ženě před sebou prokázal službu. Byla mladá, přitažlivá a netrvalo by dlouho, než by na ni někdo uplatnil svůj nárok. Krakeni byli chamtivý, pokud jednou získali družku, už se jí nevzdali, i kdyby při tom měli zemřít, v tomto bylo jejich myšlení dosti primitivní. Azull byl jiný, vyrůstal s matkou a nepropadal šílenství jako ostatní, s ním byla tato žena v bezpečí, alespoň prozatím.
„Nemusíš se mě bát, ženě bych nikdy neublížil, půjdeme?“
V té větě, kterou Hyppolita slyšela, bylo velké ale, možná jí by neublížil, ale to neplatilo pro ostatní námořníky. Měla tedy štěstí, že ji zachránil právě on, ať byl sebevíce jiný a odlišný. Tato velkorysá nabídka byla jen pro ni.
„Slibuješ ale, že se podíváš na moji loď, zda někdo nepřežil?“ vynucovala si jeho slib.
„Jakmile dorazíme k matce, poplavu tam ale ne teď, nechci tě tu nechávat samotnou. Mohlo by se ti něco stát.“
To znělo logicky, ani ona nechtěla být na tomto podivném depresivním místě sama.
„Pojďme,“ zopakovala a společně vyrazili za svým cílem.
*********************************************************************************************************************
Cesta po ostrově nebyla namáhavá jako spíše depresivní, všude převládala černá barva nebo nepřeberné množství odstínů šedé, ale pak tu byly třeba i bílé kosti zahynulých zvířat nebo lastury. Jakmile se dvojice trochu vzdálila od pobřeží a šla do kopce, mohla si Hyppolita všimnout trsů suché trávy nebo pahýlovitých stromů bez listí, jen skutečně málo rostlin neslo mizivé množství zelené nebo vypadalo přirozeně zdravě. Vše neslo dojem, že pomalu umírá. Jak tu vůbec někdo mohl žít? Ptala se sama sebe Hyppolita, ale tak nějak tušila, že tohle nebyl život, který by si někdo dobrovolně vybral, ale spíše nucený okolnostmi, nic by nedala za to, že Azull nevěděl, jak to vypadá tam venku v opravdovém světě, jak je voda modrá a pevniny přetékají barvami, nebo jak slunce hřeje na kůži. Pokud poznal jen toto místo, pak to bylo tragické, a netušil o co je ochuzen.
Moc spolu nemluvili, Hyppolita si vždy držela odstup od svého průvodce, byl to přirozený instinkt, kterého se nešlo zbavit. Neustále si ho prohlížela, když nesledovala okolí. Svým způsobem byl zajímavý a monstrózní, raději nechtěla vědět, kdyby proti sobě stáli jako nepřátelé, nebo kdyby na ni byl agresivní, jak se prve zmínil o svém druhu. Nešlo si ho nevšímat, prostě přitahoval pozornost.
„Líbí se mi tvé vlasy, matka mi jednou vyprávěla o zvířatech, které se pyšnily takovou hřívou,“ snažil se ji Azull přimět k hovoru, ale ona byla myšlenkami jinde, právě teď nebyla zábavná společnice.
„Myslím, že měla na mysli lva, krále zvířat,“ zamumlala, ale dále neměla snahu nic rozvíjet, a tak jejich hovor zase upadl do trapného ticha.
Po nějaké chvíli si Hyppolita povšimla, že se na ni Azull pokradmu dívá nebo spíše na její hrudník jako by bylo něco v nepořádku. Skoro se lekla, že by její rána začala krvácet, ale košile byla jen umazaná od zaschlé krve jako by se polila vínem, přesto bylo něco špatně. Pánská košile byla mokrá a zcela průhledná.
Jak si toho mohla nevšimnout? Bylo to tak od chvíle, co ji vytáhl z vody? To bylo tak trapné! Zastyděla se až po kořínky vlasů, které se pomalu vysoušely mírným vánkem.
Dala si ruce přes sebe křížem, jako by jí byla zima a odvrátila tak od sebe nechtěnou Azullovu pozornost, ne že by si ji i potom neprohlížel.
„Už tam budeme,“ upozornil ji kraken, když se vyšplhali na kopec a jeho ruka ukazovala k velké skále nebo spíše útesu před nimi. „Tam dole je vstup do jeskyně, odtud není vidět, ale kdysi tam rybáři schovávali své lodě, než se vydávali lovit ryby na moře. Velká loď by se tam nevešla, jen několik menších člunů.“
„Hm…“ přisvědčila neurčitě Hyppolita. Za chvíli sestoupili na pláž plné nechutných chaluh a začali se brodit do sluje.
„Začíná příliv, musíme si pospíšit,“ upozornil Azull. Voda Hyppolitě sahala po kotníky, a jak se s dalším novým krokem míchala s tmavým pískem, vytvářela tak nevzhledné bahno. Pokud tam žádný průchod nebude a chce ji tam zatáhnout, aby ji tam spořádal, bude mít lehkou práci, protože mu jídlo přijde až do hnízda. Na tuto alternativu Hyppolita raději nemyslela, musela věřit, že má Azull dobré úmysly a říká pravdu. Neměla důvěru věřit někomu, kdo vypadal jako z Hádovy říše, ale jakou měla možnost?
Nestvůrný průvodce ji vedl dovnitř, vnitřek té sluje byl opravdu rozlehlý, bylo tam dřevěné molo, které podpíraly staré kůly, z toho mohla odhadnout, kam až se voda při přílivu vyšplhala. Vzadu na kamenném podloží stály dávno opuštěné stavby či spíše chýše s rákosovými střechami, které mohly kdysi sloužit jako úschovna náčiní a rybářského vybavení. K ničemu takovému ji Azull nevedl, spíše ji doprovázel těmi pozůstatky civilizace k jedné ze stěn, ve které byly vraženy kovové háky a na nich visely kulaté uzavřené lampy, ne s olejem ten by poznala, ale podivnou tekutinou, která vydávala éterické modré světlo, které se mihotalo na kamenech. Ta prapodivná záře dodávala Azullově kůži nadpozemský lesk a zvýraznila jeho fialové přísavky z dolní části chapadel.
„Jeskyně má několik vchodů, na východ odtud bys došla do opuštěného města nebo spíše teď už jsou z něho jen zříceniny. Není tam už nic zajímavého, ale mohl bych tě tam později vzít,“ nabídl se, když ji vedl vzhůru po strmé cestě, než spolu skončili v domě? Ten přechod byl tak překvapivý, že Hyppolita nevěřila svým očím. Uprostřed skály, kde byla jeskynní dutina, byl skutečně dům, který zatím jako jediný vypadal hojně obývaný a přetékal barvami. Někdo si dal tu práci a obložil ten prostor dřevem nebo rohožemi, dost možná tu bylo i několik místností. Nijak by to nerozeznala od jakéhokoliv jiného domu v Santa Domingu tedy po té vnitřní stránce, z venku to byla prostě skála.
Jakmile Azull odhrnul rukou tenký orientální závěs z korálků, udeřila ji do nosu ne vůně ryb nebo hniloby, ale jakási vůně, která se podobala kadidlu z kostela.
„Vítej v domě mé matky,“ řekl kraken a vedl ji do prostoru s kamny v rohu a krbem, ve kterém byl hák se zavěšeným kotlíkem, něco se tam rozhodně vařilo, protože tam stoupala pára do díry ve stropě.
Byl tam také stůl plný věcí, knihy na policích, skleněné lahve a bedny na zemi, nějaký ten sud u stěny, různorodé dekorace, které visely tu a tam. Tkaná tapisérie s aztéckými symboly, zvláště zlatá soška Buddhy z orientu dodávala místu na útulnosti. Dokonce na jedné ze stěn byl připevněn kus sítě z velké lodi a tam byly přivázané ryby a sušily se. Bylo tam tolik věcí, že rudovláska nedokázala všechny pojmout a věnovat jim pohled. Různorodé věci rozmanitých kultur, které byly jistě léta sbírány ze všemožných zdrojů, které trojúhelník poskytl. Jedno se však muselo nechat, toto místo bylo oproti té pustině venku alespoň normální.
Hyppolitu dojalo, že našla kousek lidskosti mezi chaosem, něco, co připomínalo domov, obydlenou část, jež byla normální a barevná nejen depresivně šedá a černá. I zde nejen dole v jeskyni byly různě rozmístěné závěsné sklenice s tou podivnou modrou kapalinou, která svítila, ale zlatavé světlo z krbu dávalo věcem hřejivý nádech žluté, a ne chladně modré.
„Matko, přivedl jsem…“ začal Azull, ale byl vzápětí přerušen.
„Váženého hosta, můj drahý synu. Vidím,“ jako na zavolání se na protější straně odsunul další závěs a do světla vešla štíhlá ženská postava a s úsměvem jim šla naproti.
První, čeho si Hyppolita všimla, bylo, že ta osoba nevydávala žádný zvuk a našlapovala jako tanečnice, protože byla bosa a kroky tlumil ošoupaný perský koberec s vybledlými barvami. Šaty v barvě broskví měla léty použité, ale čisté a nepotrhané, jen už trochu vybledly. To, co bylo zarážející, byla její krása. Žena před ní byla více než pohledná, políbená jakýmsi temným kouzlem. Měla bledou jemnou pleť jako Azull, oba měli špičatou výraznou bradu a pronikavé modré oči jiskřící energií. Jejich společná podoba byla zjevná na první pohled s tím rozdílem, že majitelka jeskynního domu měla vlasy dlouhé a tmavé jako ebenové dřevo a neměla s chobotnicí nic společného, na první pohled byla člověk stejně jako Hyppolita.
„Věřím, že Azull v tobě musel vidět něco jedinečného, nikdy sem nikoho jiného nepřivedl. Dovol, abych se ti představila, jmenuji se Ursella a jsem tvou hostitelkou jak vidno, můžeš se tu chovat jako doma, můj příbytek je ti otevřen a můžeš v něm zůstat, jak dlouho budeš chtít.“
Ursella se stále usmívala jako by neuměla nic jiného, na tom, jak kouzelně dokázala vytvořit úsměv, bylo něco nadpozemského. Pro Hyppolitu byla tajemnou záhadou, jak někdo mohl vypadat tak půvabně, a přitom být ve středním věku, vždyť ta žena neměla jedinou vrásku, pihu, žádný sebemenší nedostatek. Člověk by předpokládal, že z neštěstí ocitnou se a žít tady v té pustině by předčasně zestárla, ale spíše jako by tomu bylo naopak. Něco na ní bylo zvláštní, to, jak se ladně pohybovala, jak hýbala prsty, všechno přitahovalo pozornost a nutilo sledujícího uvěřit všemu, co říká jako by nějaký klam, blud.
„Musela jsi urazit dlouhou nelehkou cestu, nemám pravdu? Ztracená, nebohá duše,“ mluvila na ni Ursella jako na dívku, která se ztratila v davu lidí. Hyppolitu to nutilo cítit se zranitelně, a to právě teď nepotřebovala.
„Jak se jmenuješ? Prozradíš mi své jméno?“
„Já… jsem…“ Hyppolitě náhle došla slova a jako by jí ztěžkly nohy úlevou, že je konečně mezi lidmi, a ne sama na pustém ostrově na neznámém místě. Cítila, jak se třese, a jak se snaží ovládnout náhlou paniku a srdcervoucí smutek. Všechno se to v ní nahromadilo a hrozilo, že vybuchne v hysterii, že se zhroutí v slzách.
„To je v pořádku, chudinko malá, určitě jsi zažila hodně špatného,“ podívala se Ursella na její mužskou košili potřísněnou zaschlou krví, i tak udělala dva kroky dopředu a objala Hyppolitu kolem ramen jako dlouho ztracenou sestru. Prsty jí konejšivě hladila po zádech, když ji tiskla k sobě jako plaché zvíře.
„Tady jsi v dobrých rukou,“ utěšovala ji.
Hyppolita se nehýbala, tiše plakala se zavřenýma očima vděčná i za cizí dotek. V tu chvíli jí bylo jedno, kde je nebo s kým je. Jediné, co chtěla, bylo pochopení.
„Všechno bude v pořádku, ale musíme ti najít něco na sebe, takhle nemůžeš zůstat, tvé oblečení je špinavé a k ženě se nehodí, navíc jsi celá zmrzlá a mokrá. Azulle, nech nás prosím o samotě,“ podívala se Ursella výmluvně na svého syna a ač to bylo s podivem, neskutečně tiše se vydal ke dveřím, jen šoupání chapadel o koberec Hyppolitu probudilo z apatie jako by ji neviditelná síla píchla jehlou. Dostala se z ženiných paží a se zoufalým výrazem se otočila ke krakenovi a chytila ho pevně za ruku, když se k němu rozeběhla.
„Uděláš, cos mi slíbil, prosím? Podíváš se tam? Podíváš se po Tiché Marii, a jestli někdo nepřežil?“ žadonila, a držela Azullovu ruku, jako by na tom závisel její život, vůbec jí nevadilo, že se krakenova chapadla kolem ní vznášela jako mořská pěna.
„Můj drahý syn jistě udělá, co slíbil, nemám pravdu? Teď ho nech jít, potřebuješ si odpočinout,“ na rameno Hyppolitě dopadla jemná ženská ruka, ale hlas byl tentokrát autoritativní, a ne tak sladký jako předtím, skoro jako by ji nutil krakena pustit a skutečně se tak stalo, prsty jí sklouzly po jeho hladké kůži jako by ani nebyly v ten moment její. Sledovala, jak Azull přikývl, otočil se a zmizel v průchodu za kanárkově žlutým závěsem.
„Pojď, dítě, najdeme něco, co by ti slušelo,“ žena znovu zapředla hovor a nasměrovala svého hosta do zadní části jiné místnosti, kde byly dámské marnivosti. Na jedné straně trčel u stěny starý toaletní stolek s oloupanou bílou barvou a v něm v rámu vsazené barokní zrcadlo s ozdobným okrajem. Povrch měl několik prasklin a zubatý kus nahoře chyběl. Kolem stolku stálo pár dřevěných truhlic, některé otevřené jiné zavřené, na jednu ji Ursella posadila a začala se přehrabávat ve věcech jako by byla stále s něčím nespokojená.
„Ještě jsi mi neřekla, jak ti mám říkat.“
„Omlouvám se, jmenuji se Hyppolita,“ utřela si oči do rukávu a cítila, jak ji tam škrábe písek zachycený na látce, cítila se špinavá a opotřebovaná.
„To je Řecké jméno, ale podle přízvuku musíš být Angličanka, ale ne rodilá, že?“ nadchnula se Ursella a vyčlenila jedny šaty na stranu a hledala dál, „musíš být silná, děvče, na tomto prokletém místě budeš potřebovat všechen důvtip, abys přežila. Měla jsi velké štěstí, není mnoho těch, kdo se dokázali zachránit. Oceán je krutý, mrtvá těla vyvrhne na pláž, ale většina z nich skončí na dně, a pak tu z nich po čase najdeme jen holé kosti.“
Hyppolita se otřásla nad ženiným chladnokrevným konstatováním, ale mlčela, poposedla si na truhle a pomyslela na Lesara. Z toho, co si matně pamatovala kromě strašné bolesti, bylo, že než ji stožár smetl přes palubu, viděla ho zaútočit na toho proradného piráta a jedním silným úderem ho mečem srazit k zemi…
Možná přežil, možná…
„Proč jsi na sobě vlastně měla mužské šaty? Potřebovala jsi někam odcestovat a neměla peníze? Převlékla ses za muže nebo tě věznili piráti?“ vyptávala se hostitelka.
„Na místě, kde jsem žila, jsem už nikoho neměla a samotná žena mívá problémy se uživit, musela jsem utéct a narazila jsem na loď Španělského námořnictva v přístavu. Schovala jsem se tam v noci a předstírala, že jsem voják, ale…“
„Někdo tě objevil, muži na tohle mají nos,“ přisvědčila Ursella, „vycítí ženu všude jako psi.“
„Zavřeli mě pod zámek, v dalším přístavu jsem měla být odvedena na úřad a souzena za provinění být černým pasažérem.“
„Pak by ses měla radovat, že ses dostala pryč a ne brečet, holka.“
„Ne všichni se ke mně chovali špatně, někdo byl ochotný se za mě postavit a nabídnout mi pomoc, ale teď už je nejspíše… mrtví,“ namítla Hyppolita a ta slova se jí lámala na jazyku, jak je spolkla skrze potlačované vzlyky. Pořád tomu nechtěla věřit.
„Hm, tvůj milenec?“
„Cože? Ne. Bože, ne. Lesaro byl slušný muž svého slova. Mezi námi nebylo nic tělesného,“ pospíšila si s odpovědí, ale do mysli se jí vtiskl obrázek ne prvního důstojníka, ale kapitána Salazara. Skoro ji to samotnou vyděsilo, vždyť k tomu muži cítila jen pohrdání, myslet na něho romantickým způsobem bylo nepřípustné.
„Chápu a věřím ti, ale není nic špatného hledat útěchu v cizím náručí,“ hostitelka se narovnala a pokynula Hyppolitě, aby vstala.
„Tyhle budou přímo pro tebe, mají barvu jako tvé vlasy. Pomohu ti je obléknout.“
Ursella se ujala role matky, která nikdy neměla dceru, o kterou by se starala a začala ji svlékat. Jakmile bílá pánská košile spadla na zem k jejich nohám, starší ženu něco zaujalo.
„Co je to? To je bodná rána?“ Ursella hleděla na Hyppolitina záda, kde byla znatelná jizva vedle lopatky. Pomalu ji obešla, a i když se host snažil zakrýt svou nahotu, Urselly oči byly zaměřeny na ránu, která protínala tělo skrz na skrz.
„Chudinko, takže jsi prokletá,“ povzdechla si smutně a lítostivě zároveň.
„P… prokletá?“ vyděsila se Hyppolita, něco takového ji na pláži nenapadlo, ale teď když to slyšela, se to zdálo očividné ba co víc, do očí bijící.
„Myslíš si, že s takovou ránou bys chodila a dýchala? Dokonce nemáš ani bolesti, tedy kromě té duševní. Lidé umírají i na menší věci, než je tohle.“
„Takže, jsem… mrtvá?“ svraštila Hyppolita nechápavě obočí, jak se to snažila pochopit.
„Ano i ne,“ naklonila Ursella hlavu na jednu a hned na druhou stranu jako by ji to zjištění nijak nepřekvapilo. „Žiješ, a přitom jsi mrtvá, mé dítě. To je holý fakt. Nejde proti tomu vzdorovat jen to přijmout, a čím dříve to pochopíš, tím to bude snadnější. Možná ti to teď nedává smysl, ale já jsem za ta léta zde viděla prazvláštní věci, které se vymykají zdravému rozumu. Viděla jsem mluvit hlavu bez těla nebo sem na skalní římsu létá papoušek, ze kterého jsou jen pouhé kosti. Život a smrt jsou tu různě propojeny, protože tam někde v nás je stále duše, která nechce odejít do podsvětí a lpí na tomto světě.“
Hyppolita svlékla boty i kalhoty a hostitelka jí pomohla do šněrovačky, která stáhla její tělo, aby vynikly všechny ženské křivky. S hrůzou si Hyppolita uvědomila, že si už na tento mučící nástroj pomalu, a tak lehce odvykla, že to teď bylo nepohodlné. Než se nadála a vstřebala všechny nové dosavadní informace, byla oblečena do dlouhých jednoduchých tmavě červených šatů s drobnými bílými kvítky. Sama by řekla, že vypadá jako krvavá bohyně, ale Ursella byla s výběrem více než spokojena. Podle úsměvu na ženiných rtech skoro, jako by pro ni nebyla nic víc než panenka na hraní.
„Dokonalé,“ ohodnotila svůj výběr Ursella, „a teď pojď, vysvětlím ti některé věci, drahá, a uvařím ti něco, po čem si dobře odpočineš.“
Hyppolita v tichosti, jak nad vším přemýšlela, ženu následovala jako duch, byla usazena u nízkého orientálního stolku na zemi a před ní byl postaven porcelánový hrníček zdobený růžovými kvítky, který by se spíše hodil do salonu nějaké aristokratické rodiny.
Paní domu se elegantně posadila na polštář naproti ní a uhladila si růžovou sukni, než se na ni podívala očima, které viděly až do duše tím nepříjemným způsobem, skoro jako by o vás věděly všechno. Hyppolita se pojednou cítila nejistě, ta náklonnost a vděčnost udělala místo opatrnosti, vlastně tu ženu před sebou neznala, netušila, kdo to je, i když ji přivítala ve svém jeskynním domě s otevřenou náručí, ale chovala by se tak k někomu jinému, kdyby ho Azull nepřivedl? Mohla by ji považovat za vetřelce a nepřítele? Proč měla tak najednou rozporuplné pocity?
„Co to znamená, když jsi říkala, že jsem prokletá, vždyť dýchám, necítím bolest a nekrvácím. Mluvím tu s tebou a necítím se jako mrtvola,“ namítla Hyppolita a Ursella se sladce usmála jako by jizva v srdci byla jen kosmetický nedostatek.
„Ta rána uprostřed hrudníku mluví za vše, nebyla bys první ani poslední, kdo by tomu nevěřil, ale viděla jsi to v zrcadle sama, jaký jiný důkaz potřebuješ?“
„Takže kdybych si uřízla hlavu, nic se mi nestane?“ zvolala Hyppolita nevěřícně a druhá žena se zasmála jako by si právě vyměňovaly chutné recepty na vaření a mávla rukou.
„Záleží na tom, jakou kletbu v sobě nosíš, dítě.“
Hyppolita se zatvářila zmateně, „nerozumím, Ursello.“
„Řekněme to tak, že si tě vybral Ďáblův trojúhelník z nějakého důvodu, lidé tady mají různé pohnutky. Můžeš si myslet, že to prokletí ti zachránilo život nebo naopak, že je to trest za nějaké provinění. Nebo za něho vůbec nemůžeš ty ale někdo jiný.“
„Takže jsem opravdu prokletá,“ zamumlala Hyppolita sama k sobě rezignovaně a objala prsty porcelánový šálek, nechápala, jak je to možné, jak mohla být mrtvá a přitom nebýt? Přeci cítila teplo z krbu, vnímala vůně kadidla a soli, a dokonce cítila i teplo na bříšcích prstů z horkého šálku. Její mysl odmítala to, co viděly oči.
„Čím dříve to pochopíš a přijmeš, tím lépe pro tebe, jinak se z toho zblázníš a budeš bloudit po ostrově jako smyslů zbavená.“
„A co ty?“
„Já?“ usmála se Ursella líbezně, „já jsem prokletá tím, že nemohu opustit toto místo ostatně jako nikdo tady. Žádný z nechtěných obyvatelů se nedostane z Ďáblova trojúhelníku, to je Posejdonova kletba. Všichni jsme tu uvízli bez možnosti návratu."
„To je strašné,“ polkla Hyppolita a cítila frustraci z toho, jak je to nespravedlivé.
„Ano, já a můj milovaný syn jsme tu nejdéle spolu s ostatními nelidskými stvořeními, které doufej, nikdy nepotkáš.“
„Nikdy jsem nikoho jako Azull neviděla… je zvláštní…“ obrátily se Hyppolitiny myšlenky ke krakenovi. Když byla malá, otec jí vyprávěl různé příběhy, jedna z nich popisovala obrovskou zlou chobotnici, která dokázala chapadly stáhnout pod vodu jakýkoliv kolos a rozdrtit celé lodě, tak si představovala krakena, ale Azull ten obrázek popíral.
„Ani já nejsem obyčejná, dítě, možná vypadám všedně, ale vzhled může velice klamat, nic tu není takové, jak se zdá,“ Ursella vzala misku s vodou opodál a polila si ruku. Ta se Hyppolitě přímo před očima začala měnit, nejprve se stala zvláštně lesklou a objevily se malé perleťové šupinky, mezi štíhlými prsty se vytvořily modré plavací blány a růžové nehty se protáhly na tmavé špičaté drápy. Proměna skončila nad zápěstím, kam už voda nedosáhla.
„Vidíš? I já mám pár tajemství stejně jako ty, Hyppolito. Věděla jsem, kdo jsi, dlouho předtím, než ses tu objevila. Mám dar vědění.“
Hyppolita se na svou hostitelku zamračila, že ji celou dobu klamala.
„Proč jsi tedy chtěla vědět, kdo jsem, když už jsi to věděla?“ dožadovala se odpovědi.
„Abych věděla, zda nebudeš lhát, a zda se ti dá věřit, drahá,“ odůvodnila své počínání Ursella.
„Pokud víš, kdo jsem, kdo jsi tedy ty?“ kývla hlavou Hyppolita k podivné ruce, která jak usychala, měnila se zpátky do lidské podoby.
„Věděla jsem, že se zeptáš, já jsem to, čemu námořníci říkají siréna. Siréna, která se zamilovala do prince na tomto ostrově a za to stihl celé toto místo velký trest od samotného vládce moře a mého otce. Tragická náhoda, že? Romantický příběh se špatným koncem, ale teď není chvíle na takové dlouhé vyprávění,“ zasmála se ironicky, „vidím na tobě, jak jsi rozrušená novými událostmi a únava z tebe skoro sálá. Vypij můj lék a bude ti lépe. Prosím. Mě můžeš věřit.“
Hyppolita vdechovala výpary toho podivného nápoje, který voněl jako čerstvé lesní ovoce, což byla záhada, kde by se tu něco takového vzalo. Cestou sem s Azullem neviděla žádný les, natož nějaké plody k jídlu. Vonělo to však božsky, a pokud jí to mělo uklidnit… co by se jí asi tak mohlo stát, pokud by to byl jed, jak by jí to mohlo ještě více uškodit, když už je podle všeho mrtvá?
Pozvedla tady porcelán a trochu upila. Chuť byla ještě lepší než samotná vůně, dokonce labužnicky zasténala. Sama se ještě nerozhodla, zda té siréně má věřit nebo ne, stejně jako jejímu synovi, ale jako jediná, jí tady nabídla útočiště. Byla by hloupá, kdyby odmítla jakoukoliv pomoc.
„Doufám, že je mé tajemství u tebe v bezpečí, dítě.“
„Ano… ano, je…“ zívla Hyppolita a cítila, jak se jí klíží oči.
„To ráda slyším,“ sledovala Ursella s vypočítavým úsměvem, jak se její host choulí víc a víc, dokud nespí na stole s rukama pod hlavou.
Nová kniha, nové tváře. Začínáme se pozvolna nořit do temnějších vod. Okolnosti nejsou pro Hyppolitu právě povzbudivé, myslí si, že Tichá Marie klesla ke dnu a nemá moc nadějí na to, že by někdo přežil, na druhou stranu nemusí sama bloudit po ostrově a hledat co k jídlu nebo kde složit hlavu. Řekla bych štěstí v neštěstí, že ji našel a „zachránil“ zrovna Azull ale pozor, možná je to zvědavý tvor, ale rozhodně je nebezpečný a má sílu několika mužů. Jak sám řekl, jeho druh je agresivní, což se nám potvrdí později.
I jeho matka má svá tajemství.
Tento zajímavý nápad mě trknul, když jsem si vzpomněla na Malou mořskou vílu od Disneyho. Uršula byla předlohou Urzelly a Azulla jsem si vypůjčila z jedné Japonské hry vizuálem. Všechny, kterým se tento nápad nelíbí, se předem omlouvám.
Kapitola 25.
Pouto, krev a dřevo
Vinc stopoval už různé druhy neřádů. Pašeráky, vojáky cizích mocností, dokonce i vlastní druh, ale nemrtvé? Tohle byla novinka. Ovšem oproti ostatním jmenovaným měla tahle chátra jednu nepopiratelnou výhodu. Rozhodně se nesnažili zamaskovat svoji přítomnost. Hluboké rýhy v písku, které zanechávaly svými pahýly, jasně značily, kudy se upíraly jejich kroky a nejen jejich. Tu a tam se dal dokonce nalézt nějaký jejich pozůstatek, který ztratili. Co však Vince znepokojovalo, byly občasné krvavé stopy. Nebyl si jist, zdali z nemrtvých mohlo vůbec něco krvácet. Jediné možné vysvětlení se tak nabízelo, že krev patřila někomu z posádky. Tyto temné myšlenky ho hnaly vpřed a pronásledování piráta zavedlo do míst, která nejvíce připomínala lodní odpočívadla. Páchnoucí mělčina, kde ležely snad stovky lodních vraků. Bylo více než jasné, že zde nebyl prvním ztroskotancem.
Lodní hřbitov se mu s obtížemi podařilo překonat, ale klidná cesta Vince dál rozhodně nečekala. Pirátovi nohy sice spočinuly na něčem, co konečně připomínalo pevninu, po celém obzoru se ale táhl jen zmar a šeď. Suchá vyprahlá zem v barvě sopečného popela bez jediného náznaku vegetace. Dokonce i písek měl takto pochmurnou barvu. To vše ještě dokreslovalo matné nažloutlé světlo bez žádného zjevného zdroje. Jako kdyby nevycházelo odnikud, a prostě se jen potulovalo tímto temným krajem.
V přístavních krčmách Vinc slýchal povídačky o místech věčného zatracení, a i když na něco takového nikdy nevěřil, tohle místo se jim zatraceně podobalo.
Obezřetně dál sledoval stopy a snažil se postupovat co možná nejopatrněji. Rozhodně netoužil po přímém setkání s další užvaněnou mrtvolou, natož s těmi, kteří drželi jeho druhy ve zbrani. Trvalo tak několik hodin, než se někam posunul, i když na něho to působilo jako věčnost, než v okolí zaznamenal první změny. Kopcovitý terén se táhl, kam až oči dohlédly, ale stop v písku s každým dalším krokem přibývalo. Dokonce se zdálo, že se táhnou z různých směrů a všechny mířily do jediného místa.
Vincův cíl se blížil, to bylo jisté, jen se modlil, aby už nebylo pozdě. Přelézal tak další nánosy černého písku, který se mu dostával nepříjemně do bot a nabaloval na podrážky. Po dalším kopci však rychle klesl k zemi.
Vinc čekal jen další obzor plný zármutku, jenže před ním se najednou rozkládala planina plná děr, která přecházela ve skalnaté pohoří. Co více, v každé z děr vřela voda a připomínala gejzíry, připravené každým okamžikem vybuchnout. Co mu ale dělalo nejvíce vrásek na duši, byly temné postavy kolébající se v dáli. Byly jich desítky možná stovky a tvořily dokonalý zástup, který mířil ke skalnatým výběžkům. Nemrtví. Někteří dokonce v lepším stavu, než byl nešťastník, se kterým se setkal u lodi. Mnozí na sobě měli ještě dostatek masa, že z dálky připomínali téměř normální lidské bytosti.
Prozrazovala je pouze jejich kolébavá chůze a mrtvolná barva. Co bylo ale důležitější, prosvítala mezi nimi i jiná, mnohem živější těla. Chtělo to trochu zaostřit, ale s jistotou rozeznával odstíny lidské kůže. Té skutečné, živé. Ano. Tohle byli moji hoši, moje posádka. Zachvátila Vince vlna radosti. Ještě nebylo pozdě! Tedy snad, celý tento průvod mířil ke skaliskům, kde zřejmě měli nějaké sídlo. A ať už se tam nacházelo cokoliv, rozhodně neměl v úmyslu, nechat je jejich cestu dokončit. Jestli jim chtěl nějak pomoci, musel si opravdu pospíšit a něco vymyslet.
Vinc se přehoupl přes kopec a tiše sjel po jeho okraji. Plížil se opatrně kolem a využíval veškeré terénní nerovnosti, aby se skryl a co nejvíce snížil náskok skupiny, jenže nemrtví nejevili nejmenší zájem o cokoliv jiného, krom své kořisti. Možná by stačilo, prostě se za nimi rozeběhnout. To však pirát nehodlal riskovat.
Celý zástup se mu tak podařilo dostihnout jen pár metrů před skalní průrvou, která zřejmě plnila funkci vstupní brány. Nebylo času nazbyt, využil tedy menší kamenný výstupek jako kryt a sledoval pohyb zástupu. Nemrtví se pohupovali ze strany na stranu a drželi mezi sebou členy jeho posádky.
Na spoustě z nich byly patrné stopy boje, otlučení, špinaví, unavení a někteří se sotva jen drželi na nohou. V očích se jim zrcadlil strach a beznaděj, tak jen mlčky drželi pomalé tempo. Připomínali spíše zkrocené stádo koní než hrdé piráty. Vinc ale moc dobře věděl, jak málo stačí, aby se opět probudil jejich bojový duch. Naděje dokázala zvrátit nejednu ztracenou bitvu.
Mladý první důstojník pevně sevřel jílec své šavle a prohlédl si zrezlé ostří.
„Bude to muset stačit,“ povzdechl si. Zneschopnit co možná nejvíce nemrtvých a vyvolat takový zmatek, aby se ostatní zapojili do boje, to byl plán. Nic moc, ale nemohl dopustit, aby je ty obludy odvedly… kdo ví kam, možná do podzemí.
„Teď nebo nikdy,“ dodal si Vinc odvahy, udělat naprostou šílenost. Už vyskakoval ze svého úkrytu, ale jeden z gejzírů mezi jím a nemrtvou hordou najednou hlasitě explodoval. Vinc s leknutím opět zapadl za výběžek a sledoval, jak do vzduchu vyletěla masa vody a snášela se na zem v podobě drobných kapiček. Jakmile se všechna pára rozplynula, něco přeci jen zůstalo. Něco, z čeho mu zůstával rozum stát...
Na hladině gejzíru najednou stála nějaká postava. Nikdo netušil, kdy přesně se tam objevila, ale najednou tam prostě stála jako zjevení, jako kdyby ten prudký vodní sloup snad stvořila. A aby záhad nebylo dost, tentokrát se nejednalo o nemrtvého nebo cokoliv stejně odpudivého. Byla to žena. Žena velmi ladných křivek, bělostné kůže a uhlově černých vlasů spadajících až na záda. Oděná do stejně temných šatů, na kterých ale nebyla jediná známka vlhkosti. Taková dávka vody by skoro potopila loď, ale na té osobě neulpěla ani slza. Vinc ten zjev nechápal a zároveň pocítil i trochu zklamání. Promočená látka by dozajista vykreslila nespočet úžasných detailů jejího těla a tím piráti nikdy nepohrdli.
Vincova mysl byla tak zaměstnána novým překvapivým objevem, že skoro zapomněl na hordu nemrtvých. Počkat, ty stvůry teď stály jen pár metrů od neznámé krásky a jako jeden muž všichni najednou zastavili. Ucítili snad novou oběť?
Pirátovo chrabré srdce bilo na poplach, bránit nebohou ženu před těmi netvory a okamžitě přispěchat na pomoc pro něho nebylo cizí, zvláště, kdyby si potom uzurpoval její náklonnost pro sebe. Instinkt mu však radil vyčkávat. Ženy obvykle přitahovaly problémy a kolikrát se v nich ukrývalo více zla než blech v Londýně.
Kdo byla tato podivná kráska? Nevypadala jako nějaká bloudící chudinka, jejíž loď najela na útesy, a co více, když ani voda nedokázala odhalit její půvaby. Tady bylo něco nepřirozeného, to mu říkal jeho nos, a jak zjistil, měl pravdu.
Nemrtví se před ženiným zrakem začali naopak klanět. Ano, přesně tak, nejen, že celý průvod zastavil, několik stvůr ho navíc opustilo a před ženou ohnulo své kostnaté hřbety. Tohle bude obzvláště nebezpečná partie, říkal si Vinc v duchu. Pro takové potvory měl vždy slabost.
„Paaaní,“ zachroptěla nejmohutnější z klanících se oblud, aby vzdala přízeň.
„Pochytali jste je? Jsou živí nebo poskvrnění?“ ihned spustila žena tónem tak ostrým, že by přesekl kámen a rozdrtil ho na prach.
„Živí, plní teplé tepající krve, chutného masa a…“ sípalo tělo, ale jeho paní ho nehodlala více pustit ke slovu, jako by ji bezduché žvásty nijak nezajímaly. Rázně zvedla ruku na znamení ticha jako bohyně před smrtelníky.
„Všechny odvést do cel, oddělit slabé kusy a postarat se, aby jich pošlo co nejméně,“ střílela jeden rozkaz za druhým.
S každým slovem Vinci přejížděl mráz po zádech. Rozhodně se mu nelíbilo, že někdo rozhoduje o osudu jeho lidí jako by to byla zvířata. I tak ale nehodlal zjišťovat, jaký osud čekal na ty „silné kusy,“ a co teprve na ty slabé.
Nemrtví přisluhovači mezitím jen pokorně poslouchali.
„Vše jasné?“ vyštěkla žena na své zkřehlé sluhy. Tentokrát ale nikdo neodpovídal a mrtvoly jen tiše chroptěly jako by jim docházel vzduch. Po chvíli se jeden postavil, ten jediný, který předtím podával hlášení. Napřímil se a svými zapadlými očními důlky pozoroval svou paní.
„A naše odměna?“ hlasitě zachrčel.
Žena se zhluboka nadechla, nadmula hruď a její oči zaplály žlutým plamenem jako jádro slunce. „Až bude o všechny postaráno, zbytky jsou vaše,“ pronesla tentokrát s nezájmem. Byl to ale přesně ten pověstný klid před bouří. Takový, který ale nemrtvý nedokázal prohlédnout, a ještě jednou se rozhodl narušit koloběh událostí a tlačit své štěstí. Přes práh ženiny trpělivosti.
„Ne, dohoda byla dovést, ne ustájit. To až pak… chrrr,“ další zvuky už byly ztraceny v ozvěně praskajících kostí. Žena se ve vteřině objevila u nemrtvého a svojí malou rukou doslova rozdrtila jeho lebku jako by to byly kovářské kleště. Zbylé ostatky se následně skácely k zemi, kde se rozpadly a smísily se s temným pískem. Ostatní nemrtví jen bezduše stály a nevěnovaly smrti svého druha žádnou pozornost. Žena ovšem pokračovala.
„Ty,“ ukázala na dalšího z klečících sluhů. „Vstaň, tobě je teď dáno právo mluvit.“
O něco menší nemrtvá ohavnost se postavila na vrzající kolena a upřela zrak na svou paní, nebo spíše prázdný oční důlek. Tahle věc měla stále jedno pohyblivé oko, ale zato jí chyběla část ruky a v čelisti se zubila velká díra. To jí ovšem nebránilo v odpovědi.
„Děkuji,“ sklonil pokorně hlavu jako by mu sama darovala jazyk.
„A vy,“ zaměřila žena svou pozornost na zbytek davu. „Chci jednu oběť. Tu, která se sotva drží na nohách, hned!“ zakřičela a její hlas se nesl temnou krajinou. Tentokrát o sobě dali vědět i chycení piráti. Davem se ozývaly nářky, a dokonce i tlumené nadávky. Neklid byl ale stejně rychle potlačen a jeden z pirátů byl z toho chumlu těl doslova vyhozen vpřed. Do písku zabořil kolena mladý chlapec.
Vinc ihned poznával toho klučíka. Byl to mladý plavčík, kterého on sám našel v jedné zapadlé krčmě, když se ho snažil obrat. Chlapec plný života, vždy veselé nálady a s šikovnými prsty. Teď se z něho stala v bolestech se svíjející hromádka neštěstí. Od kotníku až k patě měl rozseknutou nohu a jeho rána nebyla ani vyčištěna, natož ošetřena. Kroutil se bolestí, kulhal a oči upíral k ženě stojící před ním.
„Pomoc,“ natahoval v zoufalství ruku s olámanými nehty, snad aby se jí ho zželelo. Žena poprvé od jejího zjevení projevila trochu lidskosti. Naklonila se k nebožákovi a jemně uchopila jeho dlaň. Opatrovnicky ji pohladila a zadívala se do chlapcových slzami podlitých očí.
„Neměj strach, tvé utrpění brzy skončí,“ usmála se na něj. Nebyl to ale úsměv dávající naději. Tenhle byl děsivý, temný a značil přesný opak. Chlapec začal z ničeho nic křičet a jeho ruka zaplála zeleným světlem. Bolestivý křik rostl a ruku v ruce s ním doslova sílila i intenzita záře. Osvětlovala klukovu kůži, na které se začínaly objevovat drobné praskliny. Žena si ovšem celou scénu náležitě užívala a bylo více než zřejmé, že právě ona je strůjcem veškerého utrpění. Lačně držela jeho paži, ze které vysávala zbytky chlapcova mladého života své oběti. Nechtěla ho ale pro sebe. Zlověstně se podívala zpět na nově vyvoleného nemrtvého vůdce a pozvedla k němu svůj prst. Stejně zelený záblesk vyšlehl z jejího ukazováčku a zprudka udeřil do oživlé mrtvoly. Ta nejprve zasténala, ale nepříjemné chroptění pomalu přecházelo v něco, co připomínalo smích. Čím víc chlapec trpěl, tím více se nemrtvá věc projevovala. Jejich propojení však stále nekončilo. Na mrtvole se začínaly zhmotňovat nové kusy masa, a dokonce dorůstat části.
Chybějící pazoura se protáhla a nabrala ostrých obrysů a tvaru. Na tváři se zaleskly nové špičaté zuby, které zacelily díry a dodaly celé věci ještě odpornější ráz. Přes zbytek se pak jako vlna převalila nazelenalá hrubá kůže, která vše sjednotila jako pečeť. Výsledkem byl tvor, rozhodně stále nemrtvý, ovšem s novou dávkou síly, která z něho doslova sálala. Už ne netečně, ale se zájmem si prohlížel své změny a vražedně se usmíval, když se mu oko v důlku koulilo radostí.
Několikrát máchl svou nově naostřenou končetinou a následně ji nasměroval na své druhy.
„Dle rozkazu, pohyb, holoto!“ zahřměl na ostatní, aby si vyzkoušel i nově nabytý hluboký hlas. Poté se otočil ke své paní a chystal se na něco jako úklonu. Ta jen mávla rukou a věnovala odpudivý pohled tomu, co ještě před chvílí bylo mladým chlapcem. Dokonce i Vinc musel odvrátit zrak, takový osud si to dítě nezasloužilo. Modlil se, aby alespoň jeho duše spočinula na nějakém klidném místě, když jeho tělo potkal tak strašný osud, buď mu země lehká.
Žena následně netečně vstala a pozůstatkům mladíka už nevěnovala nejmenší pozornost. Zamířila směrem ke gejzíru, jako by se vůbec nic nestalo a opět se postavila na jeho hladinu. Naposledy ještě kývla na svého nově vyvoleného přisluhovače na znamení důvěry.
Zem kolem se trochu zatřásla a prostor znovu protnul vysoký vodní pilíř a najednou byl klid. Žena zmizela stejně bez varování, jako se objevila a nemrtví se bez jediného dalšího slova daly do plnění rozkazu.
************************************************************************************************************************
Kapitán Salazar dopadl do vody jako kámen a všechny svaly a údy jako by mu ztěžkly, že by mohly být ze železa. Bylo to vodou? Tou podivnou tmavou vodou, která ho teď obklopovala a namočila každý kousek kůže a oblečení? Dostala se všude, držela ho za údy jako přízračná řeka Styx, ve které plavaly mrtvé duše s tím rozdílem, že nikde kolem nebyly nehmotné duše v zeleném éterickém oparu a nenatahovaly se prosebně k hladině. Ne, místo duší to byly kusy dřeva lodě, která mu po celé roky byla oporou a dobře mu sloužila. Jeho loď, jeho pýcha, a ta se právě teď rozpadala kus po kusu. Prkna sténala nářkem rozkladu, dolehlo to k jeho uším i přes vodu stejně jako výbuchy nad hladinou. Oheň se šířil po palubě i v podpalubí a muži umírali. Muži, kteří na něm záviseli, věřili mu, měli ho za příklad. Všechno se zdálo ztraceno a obraz se mu před očima rozplýval, čím více klesal ke dnu. Oceán teď bude jeho hrobem.
Pár dalších žlutých a rudých skvrn na povrchu mu způsobilo dalších pár bodnutí u srdce. Vlastně… byl si jistý, že ta agónie, kterou zažíval, byla jakýmsi trestem, pokud by byl bůh milosrdný, ušetřil by ho utrpení už ve chvíli, kdy ho srazil přes palubu stěžeň. Měl tedy snad trpět?
S hrůzou si uvědomil, že vlastně necítí fyzickou bolest, mohl za to ten úder zezadu do temene? Nevěděl, byl si však jistý, že to, co cítí, je nenávist a ta ho sžírala mnohem víc než bolet srdce, hlavy nebo jiné končetiny. Pokud tohle jsou jeho poslední vzpomínky, pak proklíná všechny piráty ve všech mořích světa. Ta zloba kolovala celým jeho tělem tak silná, tak bouřlivá, že by pro pomstu udělal všechno.
Zaprodal by duši ďáblu a byl by jeho pravou rukou, jeho katem.
Ničeho dosud nelitoval, ale teď začal z představy, že nezardousí vlastníma rukama Jacka Sparrowa, chlapce, který ho poslal ke dnu svou vynalézavostí, frustrovaný.
Tohle nemohl být konec.
Kapitán Salazar zavřel oči, docházely mu síly i dech v plicích, proud krve se vlnil ve vodě unikající z jeho rány. Docházel mu čas a život na tomto světě. Věděl to, každý to věděl, když umíral a měl naposled vydechnout.
Armandovo těžké tělo kleslo na písečné dno, kupodivu voda nebyla tak hluboká, jak se domníval. Přinejhorším by se jeho žijící schránka mohla ještě nabodnout na nějaká ta skaliska, aby byl jeho pád o to tragičtější, ale ani toto mu nebylo dopřáno. Pod prsty, které pomalu klesly a otřely se o jemný písek, bylo něco mírumilovného. Dech už dávno došel a nebylo co vtáhnout do plic, a přesto neumíral. Život byl opravdu krutý.
Otevřel oči. Sloupec klikatící červené krve jako by ho spojoval s lodí jako pupeční šňůra novorozence s matkou.
V této poslední chvíli neměl Salazar na co vzpomínat, neměl ženu, stálou milenku, děti jen pověst. Bylo snad pozdě přiznat si, co vše si odepřel? Jeho vlastní mysl to však nechtěla přijmout, ba ani slyšet, on žil pro svou pomstu, byla jeho náplní, jeho denním chlebem, jeho cílem. Nemohl se jí vzdát, nemohl ji opustit, byla jako druhá kůže. Vše, co chtěl, bylo vykoupit život svého děda i svého otce a nechat zaplatit ty, od kterých všechno to zlo pocházelo.
Vztek v něm opět rostl, zatemňoval vše okolo, až mu připadalo, že kolem je naprostá tma. Ne ta utěšující, ale ta přízračná, nepřirozená, chladná. Po celém těle mu běhal mráz, až se mu chvěl i ten sebemenší sval, jeho tělo nejspíše spotřebovalo všechno teplo. Prsty zaryl do písku, jako by se snažil vyprostit z provazů, a přitom jej nic nedrželo, ale ten svíravý pocit…
Pak přišla bolest, ta nejhorší bolest, jakou kdy zažil. Měl pocit, jako by mu všechna krev v těle bublala jako kyselina, jako by mu maso někdo trhal z kostí a kůži opaloval nad plamenem. Za očima mu bodalo, kosti neznámá síla drtila na prach a na plíce pro změnu někdo šlapal. Nemohl se nadechnout, a když popadl dech a otevřel ústa, do hrdla se mu dostala voda, a přesto nějakým způsobem dýchal, jako by měl žábry. Netušil, co se to děje, to smrt, esa muerte byla taková?
Salazar zařval, ale ničemu to nepomohlo. Jak by člověk mohl bojovat s osudem? Armandovo vědomí se zaleklo, nikdy se smrti nebál, na bitevním poli šel jako první nepříteli tváří v tvář, ale před smrtí každý ohne hřbet a před bolestí a utrpením padne na kolena. Nějakým šestým smyslem věděl, že je tohle konec, nikdo nepřežije bodnutí do srdce, nechtěl se vzdát, nechtěl darovat nepříteli vítězství, a právě v ten moment se v něm něco změnilo, jako když se obrátí přesýpací hodiny. Jeden život skončil a začal jiný.
Qué es?
Salazarovo tělo se otřáslo, prohnulo v zádech jako by mělo prasknout, a pak všechno pominulo, tma se rozptýlila do stran jako závěs nad postelí, ale byl to jen tmavý písek, který kolem sebe všude vířil, když bojovat s neviditelnou rukou Chárona, která ho chtěla vytáhnout k sobě na loď a převést po řece mrtvých. Tato vidina byla však hned rozprášena.
Nyní viděl jasněji, všechno kolem v Ďáblově trojúhelníku mělo smutné barvy a vypadalo ponuře, tady dole u dna jako by nebyl ani proud. Nahoře byl vidět kýl Tiché Marie, ale všechno ostatní se rozpilo jako inkoustová skvrna. Kusy prken se snášely vedle něho dolů a zabodávaly se do dna spolu s různými věcmi, které vypadly z galeony.
Ale ten pocit… esa sensación se nedal s ničím jiným srovnat, bylo to jako nemoc uvnitř jeho hrudi, čekající, číhající a spalující.
Proč neumíral? Proč se cítil tak zvláštně, jinak? Jak to, že dýchá pod vodou a potřebuje vůbec dýchat? Měl spoustu otázek, ale odpovědi žádné. Záhady byly vítaným zpestřením všedních dnů, ale tady toužil vědět pravdu, bohužel se zde okolnosti neopíraly o logický základ. Pochyboval, že i sebelepší doktor by dokázal tuto anomálii vysvětlit.
Najednou nedaleko něho dopadlo do písku něco velkého a těžkého, vytvořilo to vlnu toho tmavého smetí, které ho zasypalo. Jakmile Salazar mávl rukou a nečistoty se rozptýlily jako hejno ryb, viděl, že pár metrů vedle něho je kotva. Někdo spustil kotvu dolů nebo se poškodilo jištění.
Armando namáhavě vstal, ve vodě se pohyboval pomalu a nejistě jako ve stavu beztíže, zprvu si nebyl žádné proměny vědom jen, že bylo něco jinak, špatně. Udělal pár kulhavých kroků, dokud se nedotkl silného kovu. Kotva sebou několikrát trhla a poposkočila, když se Tichá Marie pohnula tam, kam ji odstrčil náraz o skaliska. Kotva se nedala za nic zaháknout, a tak jen volně visela na řetězu, zabořena do písčitého dna.
Armando se chopil příležitosti a znovu došel ke kotvě, než se chytil prvního oka řetězu a začal šplhat. Ruce pracovaly zcela automaticky a střídaly se jedna přes druhou, s nohama to bylo těžší, téměř jako by se jeho poraněné koleno z dřívějších dob znovu přihlásilo k rekonvalescenci a ztuhlo při každém ohnutí.
Řetěz zavibroval, zatnul tedy prsty do železa, kov byl poměrně čistý a nebyl pokrytý planktonem ani zelenými chaluhami, vždy se postaral o to, aby vše bylo nejméně jednou měsíčně očištěno ostatně jako vše. Pokud se měl na něco spolehnout, bylo potřeba se o to starat, díky tomu byla nyní cesta nahoru podstatně snadnější, než mohla být.
Kapitán Salazar se snažil nic si nepřipouštět, teď nebyl čas na to, zjišťovat okolnosti proč se běžný chod světa zbláznil a začal být nenormální, věděl jen, že ho něco nutilo být na lodi. Byla to jakási potřeba, nutkání stát podrážkami na prknech.
Po čase, co mohla být hodina nebo pár minut se jeho hlava objevila nad hladinou. Z Tiché Marie už nešlehaly plameny, byl jen cítit a vidět kouř.
Možná někdo přežil, možná někdo uhasil to, co zbylo, napadlo jej. Někdo musí být naživu, en todas las serpientes marinas.
Válečná galeona se z nějakého důvodu nepotápěla, byly všechny světové síly v rozporu, a naopak i v tomto případě, nebo se, zatímco on byl na hladině, plnila jeho Maria Silenciosa vodou, aby viděl, jak jde ke dnu? Ten obrázek se mu v mysli vzpříčil a znovu přilil olej do ohně jeho zuřivosti bojovat proti osudu.
Odrazil se od řetězu kotvy k boku lodi, udělal pár temp, než se chytil provazového žebříku a začal znovu stoupat po provazcích lan, tentokrát po korpulentní straně galeony.
Vzduch byl těžký, vlhký, nepříjemný, plný síry a soli. Armando by se vsadil o celý svůj roční plat, že takhle předtím vzduch nevoněl, vlastně měl pocit, jako by ho opouštěl tento smysl. Pach kouře a oleje se vytrácel, a přitom byl všude stále znát, jen jeho ostrý nos nedokázal pomalu určit nic, co bylo před chvílí. Zamračil se nad tím a úchop jeho rukou byl ještě pevnější. S větší vervou šplhal nahoru, dokud se nezachytil obruby a nevytáhl se na palubu, v tu chvíli, kdy stál skutečně nohama na prknech, pocítil šok, protože všechno kolem bylo zcela jiné jako by se realita nestvůrně překroutila. Všechno utichlo, znehybnělo a vše bylo prázdné, opuštěné v barvách černé a šedé. Škvíry mezi prkny prosakovala nadpřirozená zelená záře, jako by v podpalubí byl schovaný velký smaragd o velikosti slunce. To, jak se ovíjela kolem jeho mokrých bot a leskla se v kaluži černé vody kolem něho, která z něho stékala, bylo něco nesprávného.
Proč tam nikdo nebyl?
Žádná těla, žádná krev, žádný shon… a přímo před ním na přídi stála socha vytesaná ze dřeva, třikrát větší než on, tmavá jako dehet. Něco takového nepoznával. Kde se to vzalo? Vypadalo to jako řecká socha, ale ze dřeva se všemi detaily.
Armandovy tmavé oči bloudily po něčem, co tu být nemohlo, a přitom to tam svým způsobem patřilo. Někde už ji viděl, ta socha měla tvar krásné ženy, na hlavě měla vrbovou ratolest, a zatímco v jedné ruce třímala kopí, ve druhé se zakrývala kulatým štítem s erbem černé Španělské orlice. Na ramenou do poloviny pasu byla oděna v brnění, zatímco až po prsty na nohou ji halily rozevláté šaty.
„María Silenciosa,“ zachraptěl v posvátné úctě kapitán, jakmile se rozpomněl. Musela to být vidina, co jiného by to bylo? Po chvíli překvapení se rozešel k soše, noha trochu zaostávala, tak byl jeho pohyb nerovnoměrný ke vší jeho nelibosti. Připomínalo mu to vzpomínky na bezmoc a vztek, který cítil kdysi, když ležel na lůžku jako lazar a doktor mu prorokoval, že nejspíše nebude už nikdy pořádně chodit.
Po dvaceti krocích po zeleně podsvícené palubě došel až k Tiché Marii a natáhl ruku. Dotkl se krásně opracovaného dřeva jako by ji právě teď spustily na vodu a v tu chvíli si všiml své ruky. Byla jiná, hrozivá, bledá na pár místech skoro šedá, i když neztrácela nic na své síle, ale kůže vypadala popraskaná jako letitá keramika. V úleku udělal Salazar krok dozadu a socha se změnila. Jasné hladké dřevo na sebe vzalo tmavý až černý nátěr, ukázaly se praskliny v dýze. Mladá tvář Marie jako by halil smuteční závoj téměř… jako by se podobala jemu samotnému, cítil to.
Otázkou bylo, jak vypadal on? Co byl? Kým byl?
Tichá Marie nepromluvila jako by chtěla dostát pověsti svého jména, její mlčení bylo nervy drásající i pro někoho jako Salazar.
Armanda pojal strach, zasekl do něho své drápy. Ocitl se v pekle a tohle byl očistec? Ptal se sám sebe, nebo je tohle jen předpeklí? Pravdou bylo, že tu nebyla žádná bolest, žádný zármutek, tak čeho by se měl bát, pokud už je mrtvý?
I teď bylo okolí tiché jako hřbitov, zato socha se začala hýbat. Dřevo vrzalo, jak se údy samotné ženy probouzely k životu. Otočila se k němu zády.
Zklamal ji?
„Perdóname,“ slova mu upřímně splynula ze rtů jako by si myslel, že tím odčiní všechny své hříchy, soudila ho snad Tichá Marie? Byla ona tím katem, kdo nad ním provede poslední soud?
Ženina hlava se mírně pootočila jako by se na něho dívala přes rameno, poté zvedla ruku a špičkou kopí ukazovala do dálky. Celý ten výjev byl neuvěřitelný a šílený zároveň. Salazar se díval do tmy, ale v dálce nebylo nic vidět, žádný obrys, žádný ostrov, útes, nic. Pokud mu chtěla socha něco říct, minulo se to účinkem.
Armando byl příliš zmatený, a přesto cítil jakési pouto právě s touto dřevěnou sochou, ne se sochou ale celou lodí. Téměř jako by to byla živá bytost, tříska, každé prkno a stožár mohlo být masem, kormidlo srdcem a kostra páteří. Bytost, entita, duch, se kterým je člověk nerozlučně spojený.
Najednou z čista jasna všechno pominulo jako sen. Záhrobní zelené světlo pod prkny přestalo svítit jako by bylo uhašeno vědrem vody, temnota kolem se rozplynula. Do popředí se vrátily zvuky nářku a vrzání lodi jako by ji nějaký titán kroutil v ruce a chtěl, ať praskne vedví. Voda, vlny narážející na boky vraku, který naříkal v pláči, mu trhala srdce. Největší a nejslavnější bitevní galeona Španělska byla minulostí…
Salazar hleděl stále dopředu, kde už nebyla žádná socha, jen zpola utržené zábradlí. Ten podivný sen pominul a vystřídala ho ta pravá noční můra reality.
Armando si přál, aby se probudil, ale v ten moment, kdy se zvedla nadpřirozená opona, téměř doufal, aby se to nestalo. Dlouhé minuty se ani nepohnul snad z obavy, že se promění v popel, nebo že je jen duchem, dokud neucítil dotek na rameni.
„El Capitán?“
Salazar otočil hlavu k osobě, která na něho mluvila, hlas poznal ihned, ale tvář nikoliv a přeci ano. Díval se na něho někdo s ožehnutým černým kloboukem a bledou popraskanou tváří. Jen páska přes oko výstižně poukazovala na fakt, že je to jeho první důstojník.
Nereagoval, jeho tmavé oči, prázdně zkoumaly Lesarův obličej, bez známek strachu, hrůzy nebo překvapení. Armandova vlastní tvář postrádala výraz stejně jako muže před ním, jako by si navzájem nechtěli přiznat to velké selhání a stud uvnitř.
„El Capitán, jste v pořádku?“
Otázka byla vyřčena s větším zmatkem než předtím, ale Salazar potřeboval chvíli, aby se trochu vzpamatoval a Guillermo mu ho dopřál.
„Těžko nacházím slova,“ vydechl kapitán po chvíli, a pak jeho pohled upoutal pohyb okolo. Na palubě nebyl jen Lesaro, ale i jiní námořníci stejně zmrzačení, popálení s obavami vepsanými ve tvářích. Všechny pohledy se upíraly na něho, málo kdo se přiblížil nebo vyslovil ten prostý fakt.
„Ano, my také, kapitáne,“ mluvil Lesaro za ostatní.
„Kapitáne? Sí?“ zašeptal s hořkou ironií Armando a pomalu rozpřáhl ruce, „sotva se mohu nazývat kapitánem ničeho,“ z hlasu zaznívala prohra a deprese.
Jeho oči popatřily na kdysi tak opečovávanou loď nyní v troskách držících pohromadě jen z božího rozmaru. Jeho nitro začalo znovu doutnat a žhnout nenávistí, kterou dusil uvnitř v sobě, nikdo tady si ji nezasloužil ale piráti, ti ano.
„Přísahal jsem loajalitu Španělské koruně stejně jako kapitánovi Tiché Marie, má věrnost vždy byla a bude vaše, to se nezmění, i kdybych byl jen chodící mrtvola. V srdci mám stále čest a potřebu sloužit, ať jsme skončili na mořském dně, nebo na boha ví, jakém ďábelském místě, kapitáne,“ prohlásil Lesaro a vysloužil si od ostatních přihlížejících obdiv za odvahu. Ozvalo se souhlasné mručení ze všech světových stran.
„Možná teď všichni z nás pochybují, ale naše životy si nevzal Poseidon do své vodní říše, stále jsme tady, máme naši loď a máme svého kapitána.“
„MÁME SVÉHO KAPITÁNA!“ ozvalo se ze všech stran jako povzbuzení. Jako chrstnutí ledově slané vody do tváře a do krvácejících ran.
Salazar se nevěřícně podíval po své posádce jako by nevěřil svým uším, pokud jejich loajalita sahala až za hrob, byla to ta pravá ryzí oddanost, o které se vedly balady a legendy po všech ostrovních tavernách. Mohl být hrdý, že je to právě on, komu tito stateční muži přísahali, a přesto se styděl, že pochyboval a stále ještě pochybuje sám o sobě.
Lesaro sledoval jeho výraz, snažil se ho číst, zda se obrátí k šílenství nebo opaku, ale Salazarova grimasa byla kamenná, pak tam svitl plamínek uvědomění.
Armandův pohled se vrátil zpátky ke svému prvnímu důstojníkovi, ale mluvil ke všem přítomným: „utrpěli jsme velké ztráty, všichni bez rozdílu a nejen my, možná jsme ztratili hodně, možná všechno, ale Španělé se nevzdávají. Budeme čelit výzvám, budeme bojovat s tímto místem za naše životy, za to, co jsme a pomstíme se každému pirátovi, který se ocitne na dosah.“
Lesaro podpořil svého kapitána přikývnutím hlavy.
„Prázdná slova!“ vykřikl někdo posměšně a doslova tím všechny pobouřil.
Salazar jako sám démon se otočil za hlasem jako žralok, strnulost byla ta tam. Vzadu, v obležení čtyř vojáků byl ten, kdo mohl za tohle všechno. Sám pirát, který se dostal z vězení, pirát, který chtěl zranit jeho prvního důstojníka, pirát, který probodl kapitána a pirát, který z nich udělal nemrtvé nebo tím, čím teď byli.
Armando beze slova vykročil. Dopadal na jednu nohu, což ho nutilo se mírně děsivě hrbit a vypadat tak divočejší, oči mohly zabíjet. Ač před pár okamžiky vylezl z vody, na jeho oděvu se nenašla ani kapka vody, místo toho se do vzduchu z jeho poničeného oděvu vznášel popel, jako by se vrátil z pekla.
Dal si načas, nemusel pospíchat, ale jeho rozbouřená černá krev a vidina pomsty ho zcela ovládla. Kapitánova hrůzostrašná postava se nyní tyčila před pirátem, popadl ho rukou za krk a přirazil ho ke zdi kabiny vedle schodiště do podpalubí.
„Jaká radost, že tvoje duše neodešla do záhrobí, pirátská špíno, ruka spravedlnosti je neúprosná a já si nenechám ujít příležitost vyměřit ti, zcela jedinečný trest,“ zavrčel mu Salazar zblízka do tváře, aby si ji dobře zapamatoval.
„A co mi chceš udělat, tady tvůj kamarád,“ kývnul kamsi za kapitánova záda na Lesara, „mi probodnul všechny orgány a pořád nemůžu chcípnout. Vypadá to, že sem nesmrtelnej. Nemůžeš mě zabít, já už sem mrtvej,“ rozesmál se Jinglebell bez známek strachu jako psychopat, jako by byl ještě pobavený nad celou situací. Šklebil se na svého uzurpátora a byl si jistý, že se mu nemůže nic stát, protože, co uděláte někomu, kdo nemůže umřít? Fyzicky takovému člověku nejde ublížit a psychicky? U zkaženého piráta, hrdlořeza a násilníka těžko, ale to ještě nevěděl, že je to první osoba, na které se může kapitán a jeho posádka pomstít.
„Tím bych si nebyl tak jistý, hombre,“ pronesl Salazar, a než se pirát nadál, v rameni měl zabodnutý jeho rapír a byl tak přišpendlený na místě ke dřevu za sebou, aniž by se odtamtud mohl hnout a utéct pryč.
Armanda moc nepotěšil fakt, že ta mrzká duše neřve bolestí, ale to se brzy změní.
„Najděte a přivalte sem pět prázdných sudů. Rápido!“ křikl za sebe na posádku a ta se dala do pohybu spokojená, že slyší nějaký rozkaz, který může splnit.
„Jsou i horší věci než smrt, věřím, že si to budeš dlouho pamatovat, piráte, hodně a hodně dlouho, to ti slibuji...“
Zdá se, že Vinc má smůlu a štěstí zároveň, sice našel svoji posádku, ale něco tu rozhodně nehraje. Co bude s ostatními? Jak si poradí s hordou nemrtvých kostlivců? Jen blázen by se vrhnul do vřavy něčeho tak šíleného co v podstatě nejde zabít. Sice jednu kostru vyřadil z provozu, ale tady stojí proti celé skupině. Nebude to mít lehké, naštěstí je dost chytrý, aby něco vymyslel.
Kdo je, ale ta tajemná krásná žena, která je stejně smrtící jako nadpřirozená? Na ostrově se dějí podivné věci a tohle je skutečně jen střípek tajemna, který obestírá Ďáblův trojúhelník, o čemž se přesvědčila i posádka Tiché Marie.
Kapitánova reakce je dostatečně přiměřená tomu, co zažil. Komu by nepřišlo zvláštní vědět, že jste mrtví a přitom nebýt, musí to být opravdu děsivé uvědomění, zvláště, když se netopíte, přes to, že byste měli. Pro všechny je takový stav nový, neprozkoumaný a každý se s ním vyrovnává po svém. Změní se vám pohled na svět, emoce prožíváte jinak než dosud, všechny základní věci se změní. Bude nějakou dobu trvat, než toto postižení osudu bude posádka Tiché Marie vnímat jako výhodu než jako přítěž.
Kapitola 26.
V prach se obrátíš
Lesaro měl sám smíšené pocity, to, co se s ním stalo, bylo nanejvýše neobvyklé a zmatečné. Už jen to, jak se na něho dívali ostatní vojáci a on na ně a řekněme, že on měl alespoň obě ruce a obě nohy, někteří na tom tak dobře nebyli. I pro samotného nositele bylo obtížné pochopit, jak vlastně může bez nohy chodit. Rozum se vzpíral tomu, co bylo zjevné a svým způsobem nemožné.
Důstojník Magda, který měl právě toto postižení, si pamatoval jen hlasitý výbuch, tlak, který ho mrštil o podlahu a bolest, když mu střelný prach utrhl končetinu, načež vykrvácel a teď tu Guillermo stál nedaleko od něho. Vypadalo to jako zázrak, ale nikdo si to nemyslel.
Magda pevně stál na jedné noze, zatímco ta druhá byla spíše neviditelná, a přesto na ni mohl došlápnout a normálně se pohybovat bez známek obtíží. Angelovi, který měl na starosti lanoví, naopak chyběla polovina hlavy, a když se ho Lesaro dotazoval, jak se cítí, sdělil mu, že ho i tak vidí oběma očima jasně jako den. Proč tomu tak je, na to nikdo neměl odpověď, a ač se posádka dala zpátky do práce, nikdo s nikým příliš nemluvil vyjma toho, co bylo nutné.
Guillermo stál vedle kormidla, které snad jako jediné bylo na svém místě, zatímco dřevěná balustráda před ním byla vychýlená a některé z okrasných sloupů byly vylomeny, kdyby se o něho opřel, pravděpodobně by se zřítil dolů.
Ještě na místě vydržel pár minut a sledoval, jak muži vytahují věci z vody, než se obrátil ke kapitánově kajutě. Byly to už dva dny, kdy ho vlastně neviděl vyjít ven. Skoro jako by se bál, že najde nechvalně známého řezníka moří oběšeného za trám ve své pracovně, ale ať už se za dveřmi skrývalo cokoliv, byla to kapitánova volba a on věděl jedno, Armando Salazar nebyl zbabělec.
Každý se však s neštěstím vyrovnával jinak, Lesaro dával přednost práci, která ho dokázala dostatečně rozptýlit od vtíravých myšlenek.
Guillermo zvedl ruku, tu ruku, která byla bílá a popraskaná jako stará malba na plátně, zatnul ji v pěst, snad podruhé odložil všechna společenská pravidla stranou, když bez klepání otevřel dveře a pomalu vešel dovnitř kapitánovy kajuty.
Místnost byla kupodivu netknutá od vší té hrůzy, která se stala venku snad proto, že byla až na vršku lodi. Tak nějak čekal, že bude zakopávat o rozházené věci, ale nic mu nestálo v cestě, vše, co bylo kdysi na zemi, bylo zase úhledně dáno na své místo. Tomu dodalo odvahu.
První důstojník za sebou tiše zavřel dveře a prohledával místnost utápějící se v šeru, dokud nenalezl postavu stojící zády k němu u zadního vitrážového okna, které zabíralo celou jednu stěnu. Jednotlivé tabulky neodrážely žádný obraz. Čím byl blíže, tím si všímal, že se Salazar o něco opírá, byl to jeho rapír, jehož špička dělala v prkně vedle boty malý důlek, jednu nohu měl pokrčenou, ramena shrbena a černé vlasy mu poletovaly kolem tváře jako by byly ponořeny ve vodě, na rozdíl od kabátu, ze kterého stoupala zrníčka popelu a občas se ukázala žlutá nebo červená jiskra jako když hoří pergamen.
Neodvažoval se to říct, ale teď opravdu dostál obrazu své legendy, nade všechnu pochybnost. Lesaro se zastavil před stolem jako by se dál neodvážil.
„El Capitán, myslel jsem…“
„Myslel sis, že mě uvidíš na zemi s dýkou zabodnutou do krku?“ zeptal se ponuře Salazar. Četl mu nad myšlenky?
Guillermo se zamračil a zastyděl se, že na to vůbec pomyslel. „Ne, určitě byste zvolil důstojnější odchod, kapitáne,“ pravil opatrně.
Oba věděli, že za důstojnou smrt se považuje smrt z rukou někoho jiného, sebevražda je a vždy byla důkazem slabošství.
„Kdybych se rozhodl skončit se životem, požádal bych tebe o laskavost, Lesaro.“
S tím Guillermo souhlasil, ale nechtěl toto téma dál rozebírat, a tak přešel raději k formalitám.
„Přišel jsem podat hlášení, El Capitán.“
Odpovědí mu bylo hrobové ticho, a tak pokračoval: „věci, které se daly pochytat z hladiny, jsme vylovili. Muži se teď snaží získat vše, co by se nám mohlo hodit ze dna moře. Jeden z vojáků tvrdí, že pod vodou nepotřebuje vzduch, tudíž je to sice podivná věc, ale o to snadnější, stále však materiál na opravu lodi ani zdaleka nestačí. Byly provizorně vyspraveny jen nejnutnější díry po nájezdu na skaliska, ale stále jsme plní vody, bude trvat ještě asi jeden den, než bude voda z podpalubí pryč, ale i tak se nikam nepohneme. Plachty jsou roztrhané a hlavní stožár je zlomený.“
Salazar to vše přecházel s ledovým klidem a Lesaro měl podezření, že důvod, proč nevyšel ze své kajuty je proto, že nenávidí pohled na Tichou Marii v tomto stavu. Jako by až tam kde stál, pořád cítil závan doutnajícího hněvu a zášti.
„A naši hosté?“
Pokud mohl Guillermo říct, tak tohle byla otázka, kterou nečekal. Kapitán se mohl zeptat na cokoliv jiného, na tisíce dalších věcí, ale proč právě toto? Pak to Lesarovi došlo, byla to chytře položená otázka a pokud věděl, na lodi měli celkem dva hosty dvě ženy, a pak jednoho vězně téhož pohlaví. Kapitán se schválně otázal tímto způsobem, ale Guillermo přesně věděl, na co se ptá, a vlastně ho to ani nepřekvapilo. Bylo na první pohled jasné, že ho Hyppolita zaujala, byla to jedna z mála žen, která mu odporovala a zanechala v něm svůj otisk, chápal to, i na něho udělala nezapomenutelný dojem...
„Je nezvěstná, pane, nikdo z vojáků, který se vydal pod hladinu, nenašel živou duši. Dovoluji si říci, že slečna Riversová zahynula, kapitáne, a proud její tělo odnesl pryč.“
Lesaro to řekl bez emocí, ale uvnitř cítil kousavou lítost nad tou ztrátou. Dnešního rána se rozloučil s nadějí, že by tu ženu našli. Z chmurných myšlenek ho vytrhl tupý zvuk, jak se špička rapíru vytrhla ze dřeva a znovu se do něho zabodla.
„A ostatní?“ zeptal se kapitán stále zády ke svému prvnímu důstojníkovi.
„Ta dáma je netknutá a její služebná vypadá v pořádku, asi vás nepřekvapí, že jejich vzhled je též totožný jako náš a nejsou z toho právě nadšené. Ať už nás postihlo cokoliv, zasáhlo to každého bez rozdílu a vyznání.“
„Kletba, amigo, námořníci slýchávají mnoho pověstí, ať už je na nich zrnko pravdy nebo ne, jak jinak vysvětlit to, čím jsme? Chodící živé mrtvoly, schránky, dokud jim neopadá maso z kostí,“ Salazarův ponurý šepot se odrážel od tabulek okna.
„Kletby se dají zlomit, kapitáne, stačí znát jak.“
„Jsi plný optimismu, Lesaro, obdivuji tě,“ Guillermo poznal mírný sarkasmus a tušil, že Salazar se svou proměnou stále ještě nevyrovnal, a možná ani nikdy nevyrovná. Bojoval s ní a nemohl vyhrát, a to ho užíralo kousek po kousku. Jeho hrdost utrpěla nenávratné škody a on ji bude sbírat po malých střípcích ještě dlouhou dobu zpět.
„Zahořklost není tvou silnou stránkou, Armando,“ neodpustil si drze poznamenat a vysloužil si za to neveselé odfrknutí.
„Víš snad, jak takovou kletbu zrušit, mi amigo?“ otázka visela ve vzduchu.
Lesaro zapřemýšlel, jistě že to nevěděl, nikdo to nevěděl, ale neztrácel duchapřítomnost, „ne, nevím, ale proč nezačít s tímto.“
Kapitán Salazar se otočil a upřel na prvního důstojníka své černé oči s jiskrou nového zájmu. Guillermo natahoval ruku a v ní držel dalekohled. Kapitán se k němu rozešel a při chůzi se opíral o svůj rapír, který nahrazoval vycházkovou hůlku. Hrdý postoj námořního kapitána, který nosil hlavu vysoko zdviženou, byl pryč. Místo něho tu byl někdo, kdo si drtivě uvědomoval pokroucenou realitu, která se na ně všechny snesla jako posmrtný závoj.
Armando vzal do ruky složený dalekohled, a když Lesara míjel, na pár chvil se střetly pohledy. To, co tam Guillermo viděl, by roztřáslo každého nejstatečnějšího muže do morku kostí.
Salazar otevřel dveře a vyšel na horní palubu následovaný mužem za sebou.
„Tam,“ ukázal do dálky, „je tam velký ostrov, není moc daleko, možná tak tři, čtyři míle a támhle nahoře je světlo, a kde je světlo jsou i lidé. Mohli bychom zjistit, co je El Triángulo del Diablo za podivné místo.“
Kapitán prudce rozložil monokulár, podíval se a uzřel ostrov. Chvíli si prohlížel okolí, zda neuvidí nějakou pevnost, město nebo přímořskou osadu, ale jediné, co poutalo oko, bylo právě to záhadné žluté světlo mezi skalisky na útesu, a pokud je tam světlo, musel ho někdo zapálit.
Po chvíli kapitán dalekohled odtáhl od tváře, praskliny v jeho obličeji jako by se prohloubily samým přemýšlením, než přikývl.
„Kolik máme člunů, které můžeme použít?“
„Jeden, ale když spravíme ještě druhý, který nám zbyl, bude i ten, kapitáne.“
„Dobře, do hodiny vyrazíme, naložte sebou 3 prázdné sudy,“ rozkázal a Lesaro šel splnit úkol.
************************************************************************************************************************
Plně obsazené dva čluny se houpaly na malých vlnkách, čtveřice pádel rozrážely neúnavně černou vodu. Jediné, co bylo slyšet, bylo šplouchání a slova z jednoho malého sudu posazeného mezi pryčnami. Celý člověk by se tam nemohl vejít, ale jedna jeho část rozhodně ano. Pokud kapitán někomu slíbil osud horší než smrt, našel způsob, jak toho dosáhnout, v tomto konkrétním případě to příliš času nezabralo.
„Kde to sakra jsme? Je tu tma jako v pod šatama kdejaký děvky z Tortugy, no tak, dejte mě někdo ven,“ hlaholilo to z bečky.
„Cállate, pirata,“ okřikl sud muž, sedící proti němu na konci člunu a bouchl pěstí na víko, ale hlava uvězněná uvnitř si nechtěla nechat říct.
„Jen tak dál, dělej, mlať do toho a rozbij to nebo se mě bojíš, že bych ti plivnul do oka?“ provokoval Jinglebell, sud se otřásl a chvíli kymácel ze strany na stranu, takže se hlava mlátila z jedné strany na druhou a skučela, když do bečky navíc důstojník Moss kopl vojenskou botou.
Antonio měl na starosti právě všechny tři sudy, ve kterých byla kromě hlavy jedna noha a jedna paže nebo to byl trup? Těžko říct. Nechybělo málo a Moss by dopadl stejně, jeho postava byla tím bizardní, že vypadal jako by ho přesekla gilotina, když procitl z mrtvých. A že to bylo podivné probuzení. Nejen, že jeho pěkná sluncem opálená tvář vypadala k nepoznání, ale jeho tělo bylo na dvě části zcela odděleno. Pruh vlastního těla mu chyběl, přesněji řez byl šikmo a začínal od pravé horní části paže pod ramenem a končil u levého stehna a mezi tím chyběl asi palec.
Už po několikáté si sáhl na svůj žaludek a pořád ho cítil, i když tam byl jen prázdný prostor, nic podivnějšího nikdy nezažil.
Stejné i podobně nevěřícné myšlenky zažívali i ostatní námořníci a vojáci, ale právě od vyšších důstojníků se očekávalo, že na úkor situace půjdou příkladem a nebudou nepropadat panice, a tak mohl své otázky jen spolknout. Stejně pochyboval, že by někdo znal odpověď.
Jak se Moss přesvědčil, byl to těžký úkol neztratit rozum a přesvědčit ostatní, aby si ho také udrželi zvláště poté, co byli svědkem toho, jak kapitán rozřezal toho piráta na několik kusů, a každý z nich samostatně zapečetil do jednoho sudu. Menším překvapením už bylo, že z každé bečky se občas ozval nějaký ten zvuk, jak pěst narazila do dřeva nebo noha nakopla víko. Nejhorší byla hlava, která s oblibou prskala nadávky v různých jazycích. Jaká škoda, pomyslel si Moss, že mu nikdo nezacpal pusu nebo neuřízl jazyk, teď už bylo pozdě.
„Neodvedli jste moc dobrou práci, budu řvát tak dlouho, dokud mě někdo nenajde a nesešije dohromady,“ poškleboval se korzár. Moss protočil oči a zvedl je k tmavému nebi bez hvězd. Modlil se, ať už tohle mučení skončí.
„Jestli vydáš ještě hlásku, přísahám, že tě vytáhnu a nacpu ti hlínu až do krku, je to jasné?“ Antoniovi docházela trpělivost a raději se soustředil na vojáka, který před ním pádloval, naštěstí už byli u břehu. Pár Španělů vyskočilo a odtáhlo čluny bezpečně na písek. Všichni byli řádně ozbrojeni, kdyby je čekalo nějaké nemilé překvapení i když, čeho se nemrtví mohli bát? Přestože je smrt nechtěla, nikdo nehodlal riskovat možnost znovu ji lechtat na žebrech.
Moss seskočil na suchou zem jako poslední.
Všichni se pomalu seskupili kolem kapitána Salazara, který si mezi tím měřil nový obzor a krajinu jako by se za prvním kopcem měl objevit celý pluk nepřátel. Podle toho, co se stalo s nimi jen odhadovat, že zde mohou být podobní prokletí nešťastníci a jen hlupák by předpokládal, že budou přátelští.
I krajina jako by vyprávěla svůj temný příběh, kam až oko dohlédlo, nebyla právě moc přívětivá, žádná zeleň jen vyprahlý písek a skály. Měkká zemina byla problém, Salazarovi se noha nepohodlně bořila do toho tmavého svinstva plného prázdných mrtvých lastur. Nešlo tu použít hůl nebo rapír na podporu, a tak chůze byla o to více kulhavá ale ne bolestivá.
„Vezměte jeden sud a zakopejte ho půl míle na sever a druhý na východ,“ přikázal, „třetí poneseme sebou a zakopeme ho cestou,“ řekl to dost nahlas, aby to hlava v sudu slyšela a užírala se svým dalším osudem.
Deset mužů se oddělilo ze skupiny a po pěti se ve skupině vydali s lopatami určeným směrem, zbylých deset si stejně jako kapitán prohlíželo neúrodnou krajinu.
Moss vytáhl menší sud ze člunu, došel k ostatním a hodil náklad na zem, až se obruba zabořila do písku a hlava uvnitř poskočila.
„Hey! Opatrně, jo? Sem křehký zboží, zlomíš mi obratel a budu mít modřiny,“ stěžoval si Jinglebell. Antonio odolal sud pořádně nakopnout, místo toho sykl, „Cállate cabrón!“
Důstojník se prošel po pláži a pod podrážkami mu křupal písek, který měl podivně tmavou barvu, a mezi tím vším se třpytily bílé lastury, jednu z nich zvedl a prohlížel si ji, vypadala jako perleťový penízek s omletými vlnkami, poté si ji pro štěstí zastrčil do kapsy kabátu jako nějaký malý suvenýr. Když se Antonio otáčel zpět, pod nohou mu něco hlasitě křuplo, nebyla to žádná seschlá větev, bylo to něco dlouhého a bílého, když na to šlápl. Zabořilo se to do země, ale druhý konec se zvedl a odhalil kost, přesněji na něho mávala lidská ruka se všemi prsty i kůstkami.
Moss ustoupil a končetina spadla zpátky do prachu. Chvíli na ni hleděl v myšlenkách, jako by sebou měla začít mlátit, ale nic se nestalo a jeho napadlo, jakému nebožákovi asi patřila. Pokud někdo přežil ztroskotání a dokázal doplavat, až sem nejspíše podlehl zraněním a vzdal boj se smrtí. Antonio neslyšně vyslovil dvě modlitby ve svém rodném jazyce, a přitom držel v dlani zlatý křížek jako jedinou památku po své sestře, která nešťastně zahynula na nemoc spolu se svým dítětem, když se provdala na sever Španělska.
„Padre nuestro que estás en el cielo,
santificado sea tu Nomb,
venga a nosotros tu Reino;
hágase tu voluntad,
en la tierra como en el cielo.“
Palcem přejížděl po hladkém kovu, což mu vždy přinášelo klid, ale nyní cítil jen prázdno jako by byl dutý, možná, že takto prokletý už neměl právo žádat o odpuštění, a přesto s ním byly staré zvyky tak neodmyslitelně sepjaté, že to nemohl přestat dělat.
Jakmile Moss otevřel oči jako by doufal v to, že tohle všechno zmizí a ze země začnou růst palmy, nebe zmodrá a moře dostane tu krásnou azurovou barvu, tak, jak by to mělo být, ale všechno zůstávalo stále pochmurné jako jeho myšlenky. Snažil se v sobě udržet alespoň malé pozitivum a to, že mohl dopadnout daleko hůře jako ona kostra zasypaná pískem. Právě teď jeho duše uvízla mezi tímto a oním světem, zdálo se to nemožné, podivné, ale jak tak hleděl na bílé lastury, připadal si stejně prázdný a bez radosti jako ta mrtvá schránka. Pro Antonia, který miloval hudbu, sklenku dobrého vína a objetí ženy, které obdivovaly jeho pěknou tvář, to bylo holé neštěstí. Jak by se teď mohl na nějakou seňoritu v přístavu podívat? Každá by s křikem utekla, odpovědělo mu jeho ješitné já.
„Stalo se něco, pane?“ z úvah ho vytrhl hrubý hlas, který pocházel od jednoho ze člunů. Antonio se otočil a potlačil zavrčení, jak ho ohořelá paruka škrábala na krku.
„Jen se modlím za nás všechny, ať nás nepostihne ještě něco horšího…“ políbil letmo zlatý křížek popraskanými rty a zastrčil ho za vázanku, než se vydal k vojákovi, který sejmul lucernu z držáku loďky.
„Kapitán není sám sebou,“ promluvil k němu, „taky to cítíte?“
Moss se podíval na muže, který měl ve svém těle několik děr od šrapnelů, a pak se podíval ke kopci, na kterém stála Salazarova silueta. Nerad si to přiznával, ale od chvíle, kdy se stala ta hrozná nehoda, cítil podivné spojení s ním i s posádkou. Nedokázal to vysvětlit jinak, než jako perlový náhrdelník, z čehož každý z nich představoval jeden korálek navlečený a spojený nití. S každým cítil podivné pouto, ale to nejsilnější vedlo ke kapitánovi.
Cítil s nimi to samé? I teď vnímal zatahání neviditelného provazu, který jako by vedl k těm, kteří zůstali na Tiché Marii.
„Ano, nikdo není sám sebou. Nemám ale pochybnosti o tom, že kapitán ví, co dělá. Vždycky si věděl rady a vím, že nás odtud dostane. Možná ne hned, ale nezbývá nám nic jiného než věřit, nebo se proměnit v prach, ve který jsme se stejně měli obrátit.“
************************************************************************************************************************
Skupina vojáků se vydala krajinou, pochod nebyl rychlý ani pomalý, muži nepospíchali, přizpůsobili se chůzi kapitána, ale byli i opatrní, kdo ví, co se tu mohlo skrývat, zatím neviděli ani živáčka, jako by byl ostrov jen pohřebištěm minulosti.
Byli asi dvě míle od svého cíle, když si jeden z vojáků všiml v dálce nějakých stavení, neměli sebou dalekohled, ale jistě to nebylo jen nějaké uskupení skal. Bylo rozhodnuto změnit směr a podívat se na to odlehlé místo. Čím se skupina blížila, tím bylo jasnější, o co se jedná.
Překročili to, co kdysi mohlo být úrodné pole, teď ze suché popraskané země koukaly jen uschlé stonky trávy, které jejich boty zašlapaly do zeminy. Okolo se daly zahlédnout obyčejné dřevěné ploty, nakloněné od větru nebo vichřice, ztrouchnivělé a nedržící pohromadě. Jose do jednoho takového lehce kopl a ten spadl.
Bývalo tu město nebo vesnice, které vypadalo, jako když ho někdo velmi dávno zkropil deštěm dělových koulí. Architektura rozhodně nebyla Španělská ani Anglická, nebyly to ani chatrče podle toho, co bylo možné odkoukat. Pár domů tu ještě stálo, zbytek byly jen pouhé zdi nebo trámy, bludiště kamenů, labyrint vzpomínek. Kolem se prohnal vítr a hodil na ně nemilosrdně clonu prachu.
Španělští prokletí vojáci zamířili hlouběji, muži kráčeli neohroženě ruinami a rozhlíželi se po všem, co by se jednak dalo použít nebo co by napovídalo o tom, co se tu stalo. Než se dostali na náměstí, srovnal krok s kapitánem Santos, nenápadně se přiklonil k němu, když zašeptal. „Někdo nás sleduje, kapitáne.“
„Hm… sí, očividně,“ kapitán nezpomalil, ale jeho černé oči prohledávaly nenápadně okolí. Teď něco zašustilo po pravé straně. Skrývalo se to mezi sutí a přemisťovalo jako myš před predátorem. Nebylo to zvíře, ale bylo to chytré, aby se to nepřiblížilo na dosah.
Jako by všichni do jednoho vycítili to samé, udělali větší rojnici, a zatímco to něco sledovalo ty vpředu, někteří muži záměrně zpomalili, až zůstali pozadu, čímž se nenápadně ztratili, aby tomu, co je sledovalo, nadběhli a obklíčili to.
Kapitán Salazar přešel obytnou část města a dostal se na náměstí, kde pořád ještě stála studna a kus věže, ale to nebylo vše. Najednou se ocitli na hřbitově. V zemi byly zaraženy klacky ve tvaru křížů svázané buď provazem, nebo trávou a znatelné hromádky před nimi naznačovaly zakopaná těla.
Bylo jich tolik, že je nemohli spočítat. Na některých náhrobcích visely cennosti, na jiných jako připomínka zesnulého, vyjadřovala například helmice zpola zavátá prachem nebo meč do poloviny zabodnutý v zemině.
„To jsou tumbas,“ vyslovil jeden ze Španělů s posvátnou úctou a pokřižoval se, ostatní následovali jeho příkladu.
„To je zlé znamení,“ zamumlal další a vysloužil si od kapitána varovný podmračený pohled. Chtěl je okřiknout, že mrtví jim ublížit nemohou, ale rozmyslel si to.
Salazara zaujala místo hrobů samotná věž. Střecha už byla pryč, místo toho končila zubatými opracovanými kdysi bílými kameny, omítka už se téměř všude oloupala, dveře byly vypáčené. Stavba stála pevně, ale budila dojem, že se zhroutí každou chvílí. To, co Armanda zaujalo, bylo písmo.
Věž do dvou metrů od země byla popsána latinskými slovy. Kulhavou chůzí přišel až ke stavbě a prohlížel si písmena, byla v různých jazycích, ale převládala převážně latina. Některé úryvky znal, byly to žalmy, modlitby z bible. Hustě popsané pasáže nebyly vyryty do kamene žádným ostrým předmětem, ale namalovány černou barvou, jako by dotyčný namočil prst do petroleje a takto vytvořil toto dílo nářků. Někde byla barva čerstvá, jak se přesvědčil, když natáhl ruku a dotkl se lesklého povrchu okrasného písmena D, jinde tmavé jako dehet.
Kdosi právě tento verš napsal, dost možná před hodinou nebo jen obtahoval staré úryvky, aby se na ně nezapomnělo a neupadly v zapomnění…
O pár chvil později se ozval výkřik asi třicet metrů jižně, a pak všichni zaslechli známky boje, který záhy ustal. Salazar se otočil právě ve chvíli, aby viděl přicházet druhou část své skupiny, která mezi sebou vlekla vzpouzejícího se muže v dlouhém pytlovitém léty obnošeném černém hávu.
„Pusťte mě, vy pekelné zrůdy!“ vrčel a snažil se vykroutit z úchopu několika rukou, ale Santos ho držel pevně. Cizincovy oči byly lesklé a horečnaté jako by bojoval se šílenstvím sám v sobě. Těkaly rozezleně z jednoho na druhého, ale svou vzpurností jen maskovaly strach. Když vojáci nechali kleknout postavu do prachu, opřel se do něho vítr a přitiskl mu starý potrhaný háv k tělu. Byl vyzáblí, i když byl v nejlepších letech, tváře měl mírně propadlé nedostatkem stravy, rty suché jako by trpěl žízní, vlasy jako by si něčím řezal nakrátko, což značilo, že má nejspíše u sebe zbraň, možná schovával dýku uvázanou ke stehnu nebo pasu pod svým oděvem.
„Inglés?“ zeptal se pohrdavě Salazar a začal kulhat k zajatci. Tmavé vlasy se kolem něho vznášely jako bouřkový mrak.
„Nevěřil bych, že někdo tak málo houževnatý jako Angličané dokáže přežít na takovém pustém místě. Jsi trosečník, hombre? Nejsi z původních obyvatel, ty, jak vidím, jsou pod zemí,“ odhadoval kapitán.
„Neznabohu, měj úctu k mrtvým, démone,“ mhouřil oči muž samou nenávistí směrem k němu.
„Odpověz na mou otázku, knězi,“ odhalil kapitán mužovu totožnost pouhou dedukcí z jeho zjevu a činů.
„Jak víš, že jsem posel boží?“ znovu bojoval proti svým věznitelům, ale jen si víc ubližoval.
„Kdo jiný by dopřál poslední pomazání všem, kteří tu leží, kdo jiný by psal úryvky ze starého zákona a střežil tohle místo smrti. To není obětavost, sacerdotes, to je povinnost duchovního. Stačí se jen pořádně dívat.“
Muž se mračil jako klubko hadů a sáhl si ke krku, kde byl sice černý stojací límeček, ale bílý kolárek vyznačující jeho úřad tam chyběl.
„Jsem otec Aldrich, mou loď, na které jsem cestoval, zastihla bouře a zanesla nás k tomuto prokletému ostrovu. Přežil jsem, ostatní tolik štěstí neměli,“ uhnul pohledem k hrobům, jako by mezi nimi měla být i jeho posádka. Salazar se vsadil, že i teď by dokázal ukázat přesně, které náhrobky jim patřily, takové věci si člověk pamatuje, protože s těmi lidmi trávil nějaký čas, znal jejich tváře i osobnost. Uvnitř pocítil kapku obdivu k tomu svatému muži, ale stejně tak jeho uhýbavému pohledu nemohl věřit. Neříkal mu pravdu, alespoň ne celou nebo to bylo jen jeho šílenství, které ho mátlo.
„Nezajímá mě, co se stalo s tvou posádkou,“ nerozpakoval se řezník ukázat nechuť k Angličanům, „chci vědět, co se stalo tady, pokud to víš.“
Aldrich zatínal prsty do dlaní, protože pro démona před ním, bylo lidské utrpení zřejmě ničím podstatným, nedokázal ocenit ani jeho záslužnou práci a už vůbec ne, že musel přitáhnout každé tělo, které našel a pro každé vykopat místo posledního odpočinku. Trvalo mu to celé týdny ba dokonce měsíce.
„Tohle je země nikoho, nic tu neroste, nic tu nežije, neplatí tu zákony přírody. Můžete přežívat jen na vařených chaluhách, nebo co moře vyvrhne a jediné, na čem se dá profitovat, je další nešťastné ztroskotání nové lodě. Je to pořád tentýž tragický koloběh. Žádná velká ani malá loď se nikdy z této bohem zapomenuté země nedostala. Viděl jsem desítky plavidel bojovat s útesy, ale každé podlehlo. Odtud není úniku. Nikdy. Můžeme se jen modlit za milosrdnou smrt,“ blábolil otec Aldrich a bojovně sebou škubal.
Salazar přistoupil o krok blíž nečekaně rychle a špičku svého rapíru zabodl do země těsně vedle mužova kolena, na znamení, že mu došla trpělivost, a tak za sebe nechal mluvit činy.
„Možná ztrácíš svůj čas, ale neplýtvej také naším, pokud víc o tomto místu nevíš, možná bude lepší ukončit tvoje trápení, otče, svou práci jsi tu odvedl, možná bys vyměnil život mučedníka za vykoupení.“
Znělo to jako výhrůžka od někoho, kdo očividně nebyl živý, ale byla to také nabídka.
Aldrich zaklonil tvář vysušenou horkem a se stále obdivuhodným ohněm v očích si dovolil soupeřit s kapitánem. Mezi nimi se odehrávala bitva vůle a bylo na knězi, co si vybere. Nikdo z mužů proti tomu neprotestoval, i když zabít kněze bylo velkým zločinem. Pokud by o to však sám poprosil, bylo by to jejich tajemství. Udělit poslední ránu z milosti člověku, který už ztratil rozum, bylo to největší milosrdenství.
Otec Aldrich však neprosil o smrt, v jeho tváři byl vzdor a zápal, jaký by nikdo z vojáků nečekal po hrůzách a strastech na tomto pustém místě, které musel zažít a vidět.
„To bůh rozhoduje o mém osudu, jsem v jeho rukách a je jen na něm, kdy mě povolá k sobě. To on mě vytáhl z vody, má víra mi dodala sílu, abych se zvedl a došel až sem, sesbíral tisíce kostí a pohřbil je v této neúrodné půdě. Mou povinností je starat se o své ovečky. Předčítat jim z bible, aby jejich duše zůstala čistá a nevinná.“
Salazar poslouchal, a pokud to předtím nebylo patrné, teď už začínal silně cítit, že ten muž musel být pomatený, to je přesně to, co s vámi udělá samota. Zuby nehty se držíte naděje, že vás někdo zachrání, ale jak týdny a roky ubíhají, nejen že přestáváte věřit, sami si namlouváte bludy a věříte jim. Kněz mluvil o mrtvolách v zemi takovým způsobem jako by stále žili, možná by přeci jen měl zasáhnout, a pak ho pohřbít mezi ostatními. Udělal by to dříve, než sám pošpiní svou duši a vezme si život, což je pro duchovního ta největší zrada, pak by jejich duše nespočinula v ráji mezi apoštoly ale v pekle. Tato vidina kněze musela držet mezi živými, ale na jak dlouho?
Zatímco kapitán přemýšlel, otec Aldrich odrecitoval několik veršů z bible po paměti. Linuly se z jeho rtů rychle jako by si myslel, že ho každou chvílí démon před ním probodne.
„Pusťte ho a připravte se k odchodu,“ rozkázal náhle Salazar Santosovi a Alvarézovi.
„A co s ním, pane?“ podivil se Moss stojící u jednoho z křížů, jehož dva klacky spojené provazem se rozpadaly.
„Necháme ho jít nebo ho vezmeme s sebou na loď?“
„Necháme ho tady, není pro nás žádnou hrozbou, pochybuji, že by naše pohostinství ochotně přijal, jak řekl: Dios decide su destino.“
Kněz se rychle jako ještěrka vyškrábal na nohy, zaprášená dlouhá klerika mu plandala kolem bosých nohou. Připomínal slaměného strašáka, do kterého když se opře vítr, spadne, ale na rozdíl od neživé loutky měl tento muž tolik odhodlání a odvahy, že neutekl, jen se stáhl dál od Španělských vojáků k věži, jako by ho snad svými nápisy měla ochránit a tiše si šeptal: „Vzýval jsem Hospodina ve své úzkosti, ke svému Bohu, křičel jsem – on ve svém chrámu slyšel mé volání, až k jeho uším dolehl můj křik…“
Vojáci se začali obracet, nebylo už proč se na tomto hřbitově zdržovat, zde informace nezískají.
V tom jako by se kněz probudil z poblouznění, „kam nyní vedou vaše kroky?“ štěkl na ně, jako by je vyháněl z tohoto místa jako by ho považoval za svaté a oni ho jen svou přítomností znesvěcovali.
„Tam, na východ, to byl náš původní směr, viděli jsme tam světlo,“ odpověděl pohotově Jose, a vysloužil si od Salazara varovný pohled, je jasné, že pořád knězi nedůvěřoval, nebylo příliš strategické prozrazovat někomu svou pozici, zvláště na nezmapovaném místě jako je toto.
To, co nikdo z přítomných nečekal, bylo, že otec Aldrich začal pobouřeně rozhazovat rukama.
„V těch skalách žije čarodějnice, sedí tam ve svém hnízdě, na černých vejcích. Vždyť i ten vrabec domov má, hnízdo si našla zrůda pekelná, která z moře vystoupila, aby vyvedla svá mláďata – u tvých oltářů, Hospodine zástupů, Králi můj a Bože můj!“ citoval žalm s takovým sebezapřením, až se mu třásly ruce.
„Radím vám dobře, nechoďte po té cestě, která ke zkáze vede, nebo upadnete do pařátů té šelmy. Uhrane vás pohledem, zatne do vás drápy, svede vás svým hlasem. Vtom jsem spatřil, jak z moře vystupuje šelma se sedmi hlavami a deseti rohy; na těch rozích měla deset korun a na hlavách rouhavé jméno. Leviathan...“
Španělé se po sobě nechápavě podívali, a nemohli uhodnout, z čeho má muž takový strach. Chtěl je od toho místa odradit? Proč? Ač byl kněz, díval se na ně jako na nepřátele, nebylo by logické poslat je právě na to místo?
Salazar už knězi nevěnoval pozornost ani jeho zmatečné řeči a razil si cestu uličkami mezi kříži, zanechávaje za sebou v půdě stopy. Jeho muži ho následovali bez zdráhání, ale stále slyšeli ševelení Aldrichova hlasu za svými zády, jak je doprovází: „Bůh je naše útočiště i síla, pomoc v úzkostech stále přítomná. Proto se nebudeme bát, i kdyby se země propadla, hory hroutily se do moře a vše pohltila pekelná propast…“
Menší ukázka, jak se posádka Tiché Marie a zvláště kapitán Salazar stále nemohou smířit se svým prokletím. Armando by ho nejraději zavrhl, protože to jeho chytrá mysl nedokáže vysvětlit, ale nemůže ignorovat to, co vidí oči. Musí být silný pro své muže a nepřipouštět si selhání, i když každý ví pravdu.
Všichni se tedy upírají jako správní vojáci a objevitelé na svou novou misi a to prozkoumat tohle místo a jeho zákoutí. Uvidíme, s kým budou mít tu čest, kněz je totiž to nejméně nebezpečné, co tu lze potkat. Pomatený člověk může sice bodnout dýkou a usmrtit, ale v jejich případě se toto snažení stává velkým selháním.
Kapitola 27.
Dohoda s ďáblem
Kapitán šel v čele a připomínal havrana se zlomeným křídlem, kterého následují démoni. Z ruin města vedla cesta v prachu do neznáma.
Jak tu mohla být vyšlapaná cesta, když tu evidentně přežíval jen šílený kněz? Něco tu rozhodně nesedělo. Stop v zemině bylo mnoho a nejen to, některé vypadaly jako podrážky bot, otisky holých chodidel, a pak něco, co vyhlíželo jako kost se všemi články prstů…
Salazar teď už věděl s jistotou, že mu Aldrich něco zatajoval, otázkou bylo co přesně. Na tomto ostrově bylo zřejmě více tajemství, než se zprvu zdálo, ale netvor jako Leviathan? Nic takového neexistovalo, bylo to jen přirovnání z bible nic víc. Pár veršů, aby jim vehnal strach do duše. Armando by se tomu jistě od srdce zasmál, nebýt té neustálé melancholie a zášti kolující pod jeho bledou popraskanou kůží…
Zanedlouho měla skupina vojáků na dohled velký skalnatý útvar, který se tyčil k zamračenému nebi jako ostny na vrcholu velkého mořského ježka.
Stopy vedly očividně přímo tam. Nebyli jediní, kdo se tím směrem v poslední době vydal.
Kapitán se náhle zastavil uprostřed kroku. Cosi se válelo v prachu zašlapané v zemi mezi otisky. Dloubl do hlíny špičkou svého rapíru. Vyprahlá zemina popraskala jako vyschlé koryto řeky a odhalila nějaký lesklý předmět. Armando se ohnul v pase a uchopil prsty zlatý řetízek. Vytáhl ze země kapesní hodinky. Později bude čas se na ně podívat podrobněji, zastrčil je do kapsy ke Sparrowově kompasu a ukázal k jeskyni, která se před nimi rozevírala jako žraločí tlama.
„Připravte se k případnému střetu,“ zavelel kapitán.
Skupinu pohltil stín sluje velké jako hradní nádvoří, čím šli dál, tím se objevovaly menší rybářské chatrče, ale nikde ani živáčka. Prokletí Španělé měli ruce na jílcích mečů, ti opatrnější již tasili ale nepřítel nikde. Jediná lucerna, kterou držel Jose ve zkřehlé ruce, poblikávala mdlým přízračným žlutým světlem na křivé molo a odrážela se od hladiny vody, která tam proudila druhou stranou jeskyně.
„Co jste všichni tak zticha?“ ozval se z menšího sudu pirátův hlas právě, když bylo hrobové ticho a napětí se dalo krájet. Jinglebell byl v ruinách celou dobu zticha a Moss ho podezříval z toho, že všechno bedlivě poslouchal a přemýšlel, co z toho vytěžit, i když nemohl nic vidět, ale teď se rozhodl žvanit v tu nejméně vhodnou chvíli.
„Hele, slyšeli jste o tom, že když vám někdo uřízne ruku nebo přijdete o hnátu, pořád ji cejtíte? Myslím, že mě něco kouše do prstů, vážně, cítím štěnici a nemůžu se podrbat!“
Antonio měl chuť zabořit ostří svého meče mezi prkénka malého sudu, a prostě propíchnout hlavu toho piráta skrz na skrz. Už ho nesl na molo, aby ho hodil do vody, ale Santos, jehož prokletí ještě více zhyzdilo jeho charakter, mu sáhl na rameno a ukázal k cestě, která vedla po straně jeskyně někam nahoru.
„Žádné zdržování,“ zavrčel Santos, který jako by se od doby, co se to celé stalo, uzavřel do sebe a byl z něho opravdu nevrlý muž, prokletí jako by ho v tom ještě utvrdilo. Téměř, jako by to, jak nyní vypadá, zrcadlilo přesně to, co bylo předtím jen neviditelné uvnitř. Santos patřil k těm, kteří při nájezdu na skaliska spadl do vody, jeho kabát vypadal jako by tam zůstal, stále mokrý, nasáklý mořskou vodou a pohyboval se tak zvláštně sám od sebe jako unášený vlnami na rozdíl od Mosse, jež zahynul na výbuch střelného prachu a z jeho suché uniformy stoupal v malých smítkách popel.
„Dobře, ale nahoru to nepotáhnu, vrátíme se pro něho později, stejně nikam neuteče,“ hodil sud na prkna dřevěného mola, ať si tam třeba křičí o pomoc, alespoň si chvíli odpočine od toho nepříjemného břemene.
„Kdyby bylo po mém, nechal bych ho tomu knězi, ať má alespoň nějakou společnost, třeba by toho piráta otec Aldrich obrátil na svou víru. Po tom, co by mu četl z bible každou volnou chvíli, by svých odporných činů jistě litoval. To je přeci poslání katolíků, napravovat hříšníky,“ mávl rukou Antonio.
Santos si odfrknul a sevřel v prstech pevněji pažbu muškety, „pochybuju, že by stál o společnost piráta, natož hlavy bez těla, spíše by ten sud zakopal pod kříž jako ostatní nešťastníky.“
Muži si vyměnili pár slov a rychlými kroky dohnali svou skupinu, která už stoupala nahoru. Modré zářivé světlo v baňkách podél kamenné cesty vrhalo na stěnu jeskyně dlouhé hrůzné stíny, takže ať už byl nahoře kdokoliv, musel o nich vědět, otázkou bylo, zda nepochodovali slepě do pasti.
Salazar se nijak nerozpakoval s tím, že by tlumil nějaký zvuk, stříbrná špička rapíru hlasitě narážela na prkna, která tvořila úchyty pod nohama na cestě, aby dotyčný neuklouzl, a když Španělé došli nahoru do nitra útesu a prošli závěsem, vešli do velké místnosti namísto pevnosti.
„Očekávala jsem vás,“ ozval se znenadání ženský hlas z druhé strany místnosti. Veškerou pozornost upoutala ženská postava v růžových šatech, která stála za mohutným dubovým stolem. To, co měla v ruce, vypadalo jako tenký nůž s kostěnou rukojetí, odložila dýku pomalu jako dáma mezi ostatní věci na desce a pomalu obešla roh, aby je přivítala.
Urzella se lstivě usmívala těmi líbeznými rty jako by před ní stáli šlechtici a nabízeli jí všechny poklady světa.
„Pojďte blíže pánové, ať vím, s kým mám tu čest,“ povzbudila je jemně, ale Salazar se ani nepohnul ze svého místa, stál tam ve stínu, z jedné strany mu svítila modrá záře do tváře, zbrázděné nestvůrnými jizvami a z druhé se utápěla v temnotě. Připravený, rozkročený, mírně děsivě shrbený jako by očekával útok, a přesto vypadal pasivně klidný čelit jakémukoliv nepříteli.
Při pohledu před sebe na bezbrannou krásnou ženu by se kterýkoliv muž rozplýval blahem, ale Armando dokázal hledět mezi řádky a znal lidi natolik, aby věděl, že to, co ukazují světu, může být jen slupka od prohnilého ovoce uvnitř.
Dost možná tu našli lidskou bytost, ale míra nedůvěry v něm ještě stoupla, když se jich žena nezalekla, neznal žádnou seňoritu, která by teď při pohledu na ně ihned nezačala ječet. Ne, ta mujer hermosa se chovala podbízivě a vstřícně jako by to byla vážená delegace, a navíc jak řekla, byli očekáváni.
„Myslím, že není třeba zbraní, jsem tu jen já a sotva bych vám mohla ublížit,“ výmluvně sklouzla pohledem ke kapitánově rapíru, o který se opíral, a schválně poukázala na svou zranitelnost, jako by v nich chtěla povzbudit pocit, že dělají něco špatného.
Ani tentokrát se nikdo nepohnul, aby zandal zbraně, meče byly jen decentně skloněny, aby nevyvolávaly představu ohrožení.
Salazar udělal tři kroky vpřed a upoutal na sebe ženinu plnou pozornost jako vůdce skupiny. „Zahlédli jsme světlo z této části ostrova,“ začal pomalu a nechal Urzellu mluvit. Čím více bude hovořit, tím více se dozví a oni nemusejí naopak příliš prozradit ze své situace, jednoduchá strategie a skutečně, žena se hned sebejistě ujala slova.
„Mé světlo je světlem naděje jako maják pro všechny nebohé duše. Jmenuji se Urzella a toto je můj dům, jste v něm vítáni, pokud přicházíte v míru, cizinci.“
„Jak je vidno, ostrov je prázdným místem, dá se tu zakopnout spíše o holé kosti, než nějakého obyvatele,“ rozhlédl se kapitán po místnosti, než se pohledem vrátil zpět k postavě před ním.
„Jak říkáš, ostrov není moc pohostinný, ale obydlený je, jen vědět, kde hledat, kapitáne,“ usmála se. Zřejmě poznala, že jeho uniforma se neshoduje s oděvem ostatních, „ne však všichni jsou vstřícní jako já.“
„Cestou jsme potkali jednu nebohou zpola šílenou duši v ruinách města, ale nebyla moc otevřena s informacemi, které potřebujeme, doufal jsem, že tady bychom pochodili lépe,“ odvětil chladně a dával ženě najevo, že se nejedná o prosbu.
„Jistě, znám mnoho věcí a pomohu, jak budu moci, ale…“
„Ale?“ nadzvedl Salazar obočí.
„Ale všechno něco stojí, kapitáne Salazare, každá odpověď má svoji jedinečnou cenu. Některé věci se dají vyvážit zlatem, sliby nebo oddaností, ale i laskavost je dobrým platidlem. Laskavost za laskavost,“ prohlédla si jej se zájmem, jako by hodnotila mužovy kvality.
Španělé za kapitánem se nejistě pohnuli, všem bylo jasné, že je tu něco špatně, cítili to, vnímali z každé věci kolem sebe, ale nebyli to zbabělci a neutíkali, na to byla jejich duše léty zocelená.
„Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, hm?“ odvětil Salazar a najednou jako blesk udělal výpad vpřed, rychlostí šermíře, jakou by u něho nikdo nečekal, se ocitl před ženou jako přízrak a jednu z ostrých stran rapíru jí naplocho přitiskl k hrdlu těsně pod bradu.
Urzella byla jako socha, nehnula se, dech se jí neprohloubil, jako by nevěřila, že je v nebezpečí, byla ledově klidná a měla stále úsměv na rtech. Rozhodně by si za takový herecký výkon zasloužila potlesk.
„Před necelou hodinou o tobě řekl jeden muž, že jsi čarodějnice, nemám důvod mu nevěřit, pokud mi neprokážeš opak. Nemám příliš v lásce věci, které se vymykají normálním principům a kacířství s čarodějnictvím jsou středověké pomluvy pro ty nepohodlné, kterých se vlivní chtěli zbavit. Sám to považuji za fámy, ale nemám příliš důvěry v šarlatány,“ dal jí jasně najevo, že nebude hrát nějakou její hru a nenechá se sebou manipulovat, řezník moře byl vždy nad věcí a měl rád přesná fakta.
Urzella zvedla oči a naklonila hlavu, jako by jí ta výhrůžka přišla k smíchu.
„Nemám důvod vyvracet tvá slova, pane, ale budu tě muset zklamat, věřím, že bys mou lež neocenil, a proto je skutečnost velice prostá. Před tebou stojí vědma, která vidí za závoj věcí, které se stanou. Jsem rádcem mnohých, kdo vyhledají mé obydlí, nedělám nic špatného, jen využívám svůj dar, kapitáne.“
Pokud by ta žena skutečně věděla věci, které se vymykají zdravému rozumu, mohla být buď nebezpečným protivníkem, nebo neocenitelným spojencem, běželo Armandovi hlavou.
„Říkal jsi, že jsi přišel pro odpovědi, jednu pro tebe mám, dám ti ji jako dar, ukázku mé dobré vůle,“ nabídla.
„Ještě jsem ti žádnou otázku nepoložil a už znáš odpověď?“ Salazarův ledový vážný výraz se nezměnil, jen z něho čišel sarkasmus. Nevěřil jí, proč by také měl. Myslel si, že ti, kdo k ní přijdou, chytá jen za hezká slova, které chtějí slyšet a využívá tak jejich slabosti a situace. Pro krásnou seňoritu by to byla lehká práce přesvědčit zoufalce, že je jejich rádcem, tady však stáli zocelení muži, které neuplatili piráti, kuplíři ani pašeráci.
„Vím, co hledáš,“ ženiny oči sklouzly na jeho srdce, které už netlouklo, ale stále tam bylo ukryté pod vrstvami látky kabátu, mrtvé a probodnuté.
Na co tím poukazovala? Salazarovy myšlenky teď vířily chaoticky kolem a on se ptal na úplně stejnou otázku. Co hledal? Co bylo pro něho a jeho muže nejpřednější?
Vzpomněl si na rudý záblesk měděných vln kadeří, na modré oči plné vzdoru, které s ním soupeřily, ten pocit, kdy se cítil živý, teď postrádal smysl. Připomínat si svůj bývalý život jen zatínalo drápy do jeho kůže a drásalo nervy. Než si stačil rozmyslet další slova, Urzella pokračovala.
„Ostrov má tvar velké fazole, dostaň se na západ, obepluj pevninu a uvidíš světlo, maják. Pluj za ním a dovede tě na hřbitov lodí, tam najdeš, co hledáš, kapitáne, ale dej pozor, abys přitom něco neztratil, slova umí zraňovat více než činy.“
Salazarovo husté tmavé obočí se spojilo dohromady a vytvořilo vrásky na jeho čele, tento rozhovor ho unavoval, ale cítil, že z té ženy nedostane nic víc než hádanky a zavádějící neurčitá vodítka. Bylo frustrující spoléhat na někoho, kdo měl takový dar a věděl daleko víc než oni, kteří bloudili jako slepí ve tmě. Mohla jim říkat pravdu, ale mohla je přivést i do pasti, aby se jich zbavila, pokud je viděla pro sebe jako zjevnou hrozbu.
„Vím, že mi nevěříš, ale stejně tak vím, že ti má slova nedají odpočinku a budou tě pronásledovat. Dříve nebo později tam stejně dopluješ,“ řekla to s takovou jistotou, která byla pro všechny zarážející.
„Jestli nás svými řečmi klameš, ženo, věř, že se ti revanžuji stejnou měrou, dávám ti slovo Španělského kapitána.“
„Spoléhám na to, můj kapitáne, jistě mi za to později poděkuješ, nevidíme se naposledy.“
Tato věta se Salazarovi líbila ještě méně.
„Kapitáne? Ta žena…“ rozhovor přerušil důstojník Moss, který na něco upřeně hleděl.
Salazar prudce otočil hlavu, neztrácel u Urzully svůj výhrůžný postoj, a dál jí tiskl meč k hrdlu ale to, co uviděl, ho donutilo, aby jeho ruka i s rapírem klesla.
Antonio poukazoval na tělo ležící u stěny jeskyně nebo spíše dřevěného obložení, kterým byla skalní místnost obehnána, a stačil jeden pohled, aby věděl, že to byla žena, kterou doprovázel z hlavní paluby do zadržovací místnosti na Tiché Marii. Bylo jeho povinností na to upozornit.
Urzella neztrácela svou přetvářku dobrodinky, „oh, tu ženu jsem našla před pár dny na pláži, nejspíše ji vyvrhlo moře, chudinka, byla zesláblá, zmatená, nebohé stvoření. Poskytla jsem jí přístřeší a dala elixír, aby si pořádně odpočinula, bůh ví, že to potřebovala,“ lhala a pěla svým holubičím hlasem. Všimla si totiž Salazarova zájmu, v jeho upřeném pohledu i v reakci těla, stačilo jen počkat na správnou příležitost a zatím její plán vycházel. Mohla tu holku nechat v jiné místnosti ukrytou před zraky všech, kdo by sem zavítal, ale netoužila mít tu někoho, kdo by se jí pletl pod ruce a vyptával se, teď se té holky jen musela chytře zbavit. Všechno záviselo na tom, zavděčit se nemrtvím, kteří by jí mohli pomoci k tomu, co chtěla a tu šanci si nenechá vzít nějakou hloupou chybou.
„Znáte Hyppolitu?“ zeptala se Urzella s předstíraným překvapením.
Kapitánovo mlčení bylo dostatečným přiznáním.
„Vyprávěla mi o své lodi, která se zřejmě potopila jako ostatně všechny nešťastné lodě v Ďáblově trojúhelníku, nikdo zde neskončí bez újmy. Viděla jsem tolik tragických osudů, o kterých bych mohla vyprávět,“ zašeptala smutně, ale Salazar jako by ženino tlachání nevnímal. Prohlížel si provizorní lůžko a ženu zpola zakrytou přikrývkou. Vypadala přesně jako předtím, ani v nejmenším nepřipomínala mrtvolu jako on a jeho druzi.
„Ta žena půjde s námi,“ rozhodl pevně, a když se obrátil zpět k Urzelle, věděla, že mu to nevymluví, a přesto hrála svou roli dál. Prošla rychle kolem něho a postavila se před Hyppolitu, která tiše spala.
„Ta žena je pod mou ochranou, kapitáne, vložila do mě svou důvěru. Nevydám vám ji.“
„Říkala jsi, že všechno má svou cenu, čarodějnice,“ připomněl jí Salazar, co mu řekla na začátku. „Ta žena patří na naši loď, jakou cenu za ni požaduješ? Co chceš za svou důvěru, kterou ti dala?“
„Žádáš mě, abych ji zradila?“ Urzella zvolala pohoršeně, ale pak předstírala, že přemýšlí, jako by se v ní objevilo lakomé jádro a její pohled třpytivých očí pomalu klouzal po Salazarově těle jako by měla zájem přímo o něho, ale poté ženiny oči minuly jeho srdce a klesaly níže, dokud nezůstaly na kapse jeho kabátu.
„Pokud ji opravdu chceš,“ řekla významně, „požaduji jako cenu to, co máš teď ve své pravé kapse, kapitáne.“
Armando přemýšlel, zda skutečně věděla skrze své třetí jasnovidecké oko, co tam leží nebo jen hádala. Zvedl ruku, strčil ji do kapsy a prsty se dotkly vypouklého předmětu.
Kompas, chtěla ten? Bylo tedy na něm skutečně něco zvláštního, že by ho chtěla? Mužovy prsty však sevřely v dlani něco jiného, to vytáhl a podal to vědmě.
Nepodívala se na předmět, jen ho spokojeně převzala, než ustoupila a nechala jednoho z vojáků, aby se pokusil Hyppolitu vzbudit. Nereagovala. Španěl tedy klekl na jedno koleno, odhrnul přikrývku, uchopil ji v pase a prostě si ji přehodil přes rameno jako pytel brambor.
Mezi tím se Urzella podívala do své dlaně a její tvář se zkřivila nelibostí a vztekem, než se zase ovládla. „Tak počkat, to není to, co jsem požadovala,“ zamávala zlatými kapesními hodinkami, které Salazar našel po cestě a chytře je obětoval.
Bez zjevného znepokojení se na ni ohlédl přes rameno, „máte to, co jste chtěla, cena byla přijata, výměna uskutečněna. Vojáci, odcházíme.“
**************************************************************************************************************************
La Maria Silenciosa byla temným místem víc než kdy jindy. Už to nebyl obávaný koráb, který hrdě pluje po Karibském moři. Poblíž nezmapovaného ostrova se vznášela na vodě jako děravý vor vrzající bolestí při každém sebemenším pohybu jako umírající člověk. Neštěstí bylo slyšet i z malých třísek jako by to byly jizvy na kůži kapitána Salazara. Otevřené a stále živé rány, které se koupaly ve slané vodě. Těžko říct, zda se loď samotná cítila jako on nebo on jako jeho obdivovaná galeona, možná při pohledu trpících námořníků by nejspíše nezúčastněný divák tvrdil, že je to vzájemné. Trpěla loď, trpěl kapitán a trpěla posádka.
Salazar už po několikáté přešel sem a tam po své ložnici od okna ke komodě a zase zpátky ve chmurných myšlenkách a s rukama za zády. Všechno kolem zůstalo navzdory neštěstí zachovalé a neměnné, červená barva závěsů mužova masivního lůžka měla stále barvu karmínové krve a těžké střapce na nich vypadaly jako zlaté ozdoby jeho náramenic.
Tohle bylo jeho soukromí, tam, kde by se člověk měl uvolnit a vydechnout, tady mohl předstírat, že se nic z toho nestalo, jenže by lhal jen sám sobě. Realita vypadala jinak, viděl ji, pocítil ji a byla jako bezedná propast. Ne nadarmo se říká, že pokud do ní hledíte, ona hledí na vás, až vás pohltí, užírá vás kousek po kousku, až nic nezbude.
Zabouchání na dveře vytrhlo Armanda ze zadumání vlastních mučivých myšlenek, které týraly jeho ztrápenou mysl. Trhl hlavou směrem po zvuku a udělal několik kulhavých kroků, než vzal za kliku a otevřel.
„Zavolal jste mě, El Capitán?“ na druhé straně stál muž v nejlepších letech se cvikrem na nose, a v jedné ruce držel velkou koženou lékařskou brašnu. Nedostatek důstojnického kabátu a paruky vynahrazoval odborností v rámci lékařství.
„Doktore Cortézi, mám pro vás úkol,“ pozval jej Salazar dovnitř, když ustoupil stranou. Oba muži předstoupili k oknu, aby vedli soukromí rozhovor, mezi čtyřma očima.
„Doslechl jsem se jakési zvěsti, že je na palubě někdo nový, předpokládal jsem, že bude potřeba mé přítomnosti, ale důstojník Lesaro byl rychlejší, když přišel s vaší zprávou,“ začal vlídně. Důstojník Cortéz, se zdržoval po většinu času na ošetřovně, ale nenadálými událostmi byl lazaret dosti poškozen, alespoň sklad léčiv byl zachován, tak jak byl, ne, že by ho teď potřebovali, přihlédneme-li k jejich stavu bytí.
Tak jako tak nechtěl Nico zanedbat své povinnosti v už tak těžké době, když se snažil přiložit ruku k dílu, kde bylo potřeba a snažil se pochopit jejich nelehkou situaci naopak z té vědecké stránky, avšak se stejnou marností jako ostatní. Dokonce experimentoval s několika léky, které sám požil, nebo si roztok nalil na kůži. Výsledky byly neuspokojivé ani dobré ani špatné. Dá se říct, že se mu nijak nepřitížilo, ale ani nic nezlepšilo. Za jiných okolností bylo trestné, plýtval vzácnými léky, nýbrž zoufalství člověka tlačilo za hranice zdravého rozumu. Nico se tak stal badatelem i kronikářem této prapodivné nemoci a zapisoval si každý důležitý poznatek pro pozdější zdokumentování.
Salazar pohlédl na koženou brašnu a poté zpátky do doktorovy tváře s nevyslovenou vážností.
„Máme hosta ano, ale neřekl bych, že se jedná o někoho nového, bohužel.“
„No comprendo,“ naklonil Cortéz hlavu na stranu a bylo jasné, že identita nového pasažéra byla zatím mezi posádkou skryta, otázkou bylo, na jak dlouho. Pokud šlo o kapitána, jakékoliv tajemství u něho bylo lépe střeženo, než truhla galeonů v trezoru, ale někteří muži z posádky si pouštěli jazyk na špacír až příliš snadno.
„Už jste se s tou ženou setkal, i když předtím vypadala jako joven soldado.“
„Skutečně?“ podivil se Nico, ale jeho pohled přitom na chvíli sklouzl kamsi jinam, což řeklo Salazarovi, že o tom ví víc, než dává na povrchu vědět, ale to teď nebylo podstatné.
„Přejděme k věci, doctor, chci, abyste tu ženu prohlédl, zda nemá žádné zranění, je možné, že je otrávena nějakým jedem nebo omámena, nejeví známky probuzení už několik hodin.“
„Claro, seňor, to je má práce,“ přisvědčil muž.
„Abyste rozuměl,“ kapitán trhnul hlavou směrem k muži vedle sebe, „požaduji recorrido completo. Té ženě to vadit nebude, když je v bezvědomí. Chci kompletní zprávu o jejím zdraví, abychom si rozuměli. O její jemnocit se starat nemusíte,“ přikázal Salazar chladně.
Cortéz dobře věděl, co se po něm žádá a neřekl ani písmenko. Muž zachoval profesionální diskrétní odstup, kterým se podřizoval kapitánově vůli.
„Kde je tedy pacient, El Capitán?“
Salazar se k doktorově překvapení odvrátil od okna a pohlédl na svou postel.
„Eh… vaše lože…“ zarazil se Cortéz, ale nejvyšší velení ho zastavilo ve vyzvídání.
„Nelze ji přesunout v této chvíli nikam jinam, ostatní kajuty jsou v dezolátním stavu a pochybuji, že podlaha by byla adekvátní náhradou,“ mávl ostře rukou jako by ho to rozčilovalo, že vetřelec dlí v jeho pohodlných pokrývkách, když on z toho nenachází pražádných výhod.
„Máte pravdu, pane, obnažit před posádkou pacienta něžného pohlaví není právě vhodný krok,“ doktor Cortéz si posunul svorku na brýlích lépe na nos, aby zakryl svou nervozitu.
Salazar loupl varovným pohledem po muži vedle sebe, aby dával pozor na svou drzost.
Nico to přešel mlčením a vykročil k lůžku, koženou brašnu odložil vedle na stolek, a začal si vyhrnovat rukávy své bílé ušpiněné košile, na které se ukazovaly popelavé šedé skvrny ladící s jeho popraskanou kůží na rukou a dírou v boku, která vypadala, jako by si kus masa ukousl žralok.
Kdyby měl doktor důstojnický kabát, ve kterém kdysi nastupoval hrdě na Tichou Marii, nejspíše by si jej svlékl, ale jeho ležérní ošacení mu bylo tolerováno, jelikož momentálně plnil úlohu ranhojiče a ne vojáka. Cortéz svýma rukama zachránil už nespočet životů, ale také mu jich pod prsty hodně odešlo. Boje byli nelítostné a každý den mu smrt připomínala, že je pořád tady a má dlouhé nenechavé prsty, zvláště po tom, co se stalo před pár dny, kdy se jim muerte negra krutě vysmála do tváře.
I se všemi svými schopnostmi a zkušenostmi nedokázal Nico nic, co by objasnilo jejich prokletí, nebyl na to hmatatelný lék ani modlitba. Dokonce vyzkoušel polít se svěcenou vodou z křtitelnice, kterou udával poslední pomazání zesnulým, ale bez známek zlepšení. Ze své bezmoci byl konsternovaný, protože nemohl pomoci jak sobě, tak ani ostatním, kteří na něho spoléhali, ale tohle nebyla nemoc těla ani ducha.
Doktor se ohnul v pase a odtáhl duchnu z ležící postavy. Ano, ta tvář mu byla povědomá. Zběžně si jen očima prohlédl pacienta, narovnal se a promnul si přemýšlivě bradu, poté si uvědomil kapitánovu neblahou přítomnost za zády.
„Musím vás poprosit, abyste odešel, El Capitán, o výsledku vás budu brzy informovat, až skončím s prohlídkou této dámy.“
Pokud si však myslel, že to bude tak lehké, tak se Nico mýlil.
„Esa mujer je v mé posteli, zodpovídám za ni, i když to není něco, co bych preferoval.“ Salazar zůstával v pozadí před oknem jako by na vše chtěl osobně dohlížet, vlasy se kolem něho vlnily jako černá aura démona a stejně takovou energii vyzařoval do okolí.
„Trvám na tom, pane, nepotřebuji vaši pomoc a rád bych zachoval alespoň trochu soukromí ohledně lékařského tajemství vzhledem k této ženě. K ponížení jí zcela stačí, když se na její nahé tělo podívají moje oči, není potřeba dalších,“ podíval se Cortéz vážně přes rameno a začal být znovu nervózní, jak vteřiny dál plynuly. Pokud by tu kapitán zůstal, nemohl by s tím nic dělat, jak řekl, byla to jeho kajuta a jeho slovo bylo rozkazem na této lodi, naštěstí se k Nicově úlevě pohnul a kostrbatou chůzí se vydal do své pracovny.
Doktor si oddechl, jednat s tvrdošíjnými lidmi bylo opravdu těžké, přejel si rukou po papírově suché tváři a otevřel brašnu, vydalo to zvuk cvaknutí kovové spony, jak se rozevřela dokořán jako ústa barakudy.
Jakmile se dveře ložnice zaklaply, sklonil se nad ženským tělem a začal ho pracně svlékat ze šatů…
**************************************************************************************************************************
Mezi tím ve vedlejší místnosti panovalo dusivé ticho. Všechno bylo na svém místě, ozdoby na podstavcích a policích se leskly do přítmí šera a ukazovaly nedotknutelnost časem. Nikdo je však neobdivoval ani pro jejich vzhled ani hodnotu.
Salazar za sebou zabouchl dveře a nechal doktora dělat svou práci bez jeho přítomnosti. Jakmile přešel práh, všiml si dvojice, která na něho trpělivě čekala. Ihned postoupil dopředu a postavil se jí svým zohyzděným zevnějškem. Armandovi tmavé oči ukazovaly hloubku nicoty.
„Nikdo neodpovídal, El Capitán, rozhodli jsme se vstoupit a počkat na vás, až…“ začal Lesaro, jehož polovina sombrero de tres picos byla ohořelá stejně jako byla raněna jeho pýcha, zachovával si však zúčastněný vážný výraz.
Santos vypadal nafoukaně jako vždy, jeho tvář vyhlížela poškozena od střelného prachu daleko více než ta muže vedle něho, v jeho kůži byly nehezké dírky, ale ani to mu nebránilo tvářit se sebevědomě.
„Hm, bien, důstojníku,“ přerušil je Salazar a ten moment si vybral Santos za chvíli, kdy přidat ruku k dílu a chopit se slova.
„Když se průzkumná skupina vrátila, jaký bude další rozkaz, kapitáne?“
Všechny důležité myšlenky Salazar ještě teď probíral ve své hlavě po slavném návratu z pevniny, některé byly jasné a jiné zakalené tajemstvím jako mlha nad přístavištěm po ránu. Ne, že by bral slova té krásné ženy na lehkou váhu, evidentně toho věděla dost, a i když nabízela pomoc, byl si jistý, že mohla stejně tak uškodit jako had v trávě. Proto z opatrnosti Armando váhal, zda přijmout radu a plout tam, kam Urzella navrhovala.
Otázkou bylo, měli jinou možnost?
Ano, možností bylo mnoho, ale jejich loď byla ošklivě poničena a manipulace s ní by byla spíše zátěží. Stále byla záhada, že se nepotopila ke dnu a nějaký zázrakem zůstávala na hladině. Ze všeho nejvíce potřebovala opravu. Bylo rozhodnuto.
„Poplujeme zde, není třeba se tu více zdržovat,“ Salazar se prudce otočil, až zacinkaly stříbrné medaile na jeho kabátu a udělal několik kroků ke svému stolu. Natažená ruka směřovala doprostřed většinou prázdné mapy, která zdá se byla nakreslena nedávno. Uprostřed pergamenu byl jen kostrbatý náčrt ostrova a nic jiného. Malé x nedaleko označovalo cíl jejich cesty na určitých souřadnicích.
Lesarovi bylo jasné, že sám neměl všechny informace po ruce a s kapitánem od nalodění nemluvil, a ještě více udivující pro něho byl to, co posádka přinesla s sebou.
V inkoustu malovaném X byl zabodnutý špendlík s ozdobnou hlavičkou, další dva byly ještě na místech poblíž jako nějaké záchytné body.
„Takže plujeme na západ?“ zorientoval se rychle Lesaro svým jediným okem, jak též přistoupil k mapě, aby zhodnotil situaci.
„Zhruba tím směrem, sí, první důstojníku. Nemáme přesné souřadnice, jen pár nepřesných vodítek. Podle slov ženy z ostrova se na tomto místě nalézá materiál, kterým bychom opravili naši galeonu. Cesta by nás měla zavést k majáku. Nedokážu přesně určit, co tam najdeme, ale posádka musí být připravena na vše.“
„Takže je to past,“ řekl to přímo Lesaro zadumaně, který svého kapitána znal dlouhá léta a věděl, jak přemýšlí.
„Pravděpodobně, počítám na tomto peklem opuštěném místě se vším. Připravenost byla vždy naší výhodou díky disciplinovanosti posádky. Jack Sparrow nás sice přelstil úskokem pirátům vlastním, ale neporazil nás v boji muže proti muži, tváří v tvář.“
Ta slova jim všem přinesla zachmuřený výraz plný raněné hrdosti jako připomenutí toho, že o slávu a život se dá velice lehce přijít, nýbrž dílem náhody jim byla dána druhá šance převrátit štěstí ve svůj prospěch a vstát jako bájný fénix z popela.
„Rozdejte rozkazy, zvedněte kotvu, vyplouváme, inmediatamente!“ rozhodl pevně Salazar a zahleděl se na důstojníka Santose jako by ho posílal pryč. Ne, že by tomu pohledu nerozuměl, ale evidentně byl imunní k zastrašování.
„Plachet je málo, kapitáne, budeme plout sotva s několika menšími, hlavní stožár a čelen je zlomený, když loď narazila na skaliska, nepůjde to moc dobře, navíc to vypadá, jako by v téhle prokleté části oceánu nevál ani vítr.“
„Pak nezbývá nic jiného, než sešít cáry, které zbyly a upevnit je na takeláž jako náhradní plachty, bychom dokázali plout alespoň jeden uzel za hodinu,“ hrozivě se nad něho kapitán naklonil, jako by pro něho překážky neexistovaly.
„Myslím, že by se něco takového dalo vyrobit, pane,“ přikývl Santos.
„Dobře, teď odejdi, důstojníku,“ vyporoučel ho úsečně Salazar a pohledem sklouzl zpátky k mapě, na které pracoval přes minulou noc. Prsty uchopil špendlík nad X a odhodil jej na stůl jako šachovou figuru, která prohrála.
Dva zbývající muži osaměli v tichosti.
„Rád bych byl v obraze o tom, co se stalo na pevnině, El Capitán,“ promluvil jako první Guillermo. To, proč měl zůstat zde, mělo jistě svůj účel a on by jako první důstojník měl být informován neprodleně. Teď napjatě čekal, co mu bude řečeno.
Salazar pomalu zvedl hlavu a podíval se na svého přítele.
„Pokud jsem očekával pusté místo plné ztracených duší, dostal jsem přesně to, co jsem hledal. Kromě bláznivého kněze, písku a skalisek se o ostrově příliš říct nedá,“ odvětil kapitán kysele se špatně skrývanou nespokojeností.
„A žena, o které jste mluvil? Quién es?“
Salazar se dlaněmi opřel o kraj stolu a zadíval se na zeď před sebe za svým křeslem na pověšenou mapu Karibského moře a na nože v ní, které značily jeho velké úspěchy, teď mu to však příliš radosti nepřinášelo. Měl pocit, jako by se mu každý malý nůž zabodávat do těla a tlačil na nervy.
Najednou se narovnal a rozhodil rukama, jako by až teď uvolnil svou frustraci a vztek, který byl u něho pověstný, jen v tomto novém vzezření démona vyhlížel jako přízrak, kterého by se člověk měl právem obávat. Pokud měl předtím pověst nelítostného řezníka, jeho legenda se tím teď jen prohloubila stejně jako nenávist k pirátům.
„Šarlatánka, Lesaro, curandero, obyčejná bruja. Snažila se mě u všech bohů sedmi moří přesvědčit, že ovládá temné síly, že má dar jasnozřivosti. Tohle podivné místo dokáže člověka zmást a ovládnout, ale nepřinutí mě věřit v to, že existuje dios con cuernos. Tomu věří jen pověrčivý hlupáci.“
„A přesto plujeme tam, kam ta žena řekla, že máme směřovat?“ zeptal se vážně Guillermo a díval se na kapitánova záda a jeho kabát, který se neustále sám od sebe vlnil a vznášel jako rozvířený písek na dně moře.
Armando se uklidnil a téměř děsivě jako sama smrt se podíval za sebe na muže u stolu, kterého znal tolik let. „Nějaký směr je lepší než žádný, mi amigo.“
Lesaro si byl jistý, že ať už kapitán vyslechl na ostrově cokoliv, nevěřil tomu, byl to muž, který uzná jen to, co vidí a zastrašit ho nějakými řečmi o ztracené duši nebo přízracích bylo jako házet na zeď perly sviním. Souhlasil s tím, ani Guillermo nevěřil báchorkám, kterými se snažili ať už duchovní nebo šarlatáni omámit mysl slabého člověka, ale také viděl, co s nimi takový fanatismus a bezhlavý zápal dokázal udělat. Víra, ať už v boha nebo temné umění dokázala nemožné věci. Ne nadarmo se říkalo, že víra i hory dokáže přenášet.
„Pravda, je možné, že i když nenajdeme to, co hledáme, dozvíme se něco víc, každá jednotlivá informace je lepší než nic,“ souhlasil první důstojník.
Oba muži nechali tu myšlenku trochu usadit, ale Guillermo měl ještě jednu věc, kterou už den odkládal.
„Je tu ještě jeden problém přímo v našich řadách, El Capitán.“
„Nemyslíš, že problémů je dost?“ koutky Armandových rtů se mírně zkroutily směrem dolů s další nepříjemností, kterých měl až nad hlavu.
„Trest bych vykonal sám, ale k všeobecným okolnostem…“ Lesaro sevřel rty, posádka teď potřebovala někoho, kdo by je vedl, potřebují kapitánovy rozkazy, ne jeho.
„Bien? O co se jedná?“ přerušil ho Salazar popudlivě.
„Jeden z vojáků se dopustil zločinu na ženě. Služebná dámy, kterou jste vzal na palubu, ohlásila, že ji znásilnil mladík, jenž byl přidělen na záď lodi pod velením důstojníka Magdy. Údajně podle jejího barvitého popisu, detaily vás zahrnovat nebudu, se měla událost stát v době katastrofy. Domnělý námořník nejen, že neplnil své vojenské povinnosti, navíc se dopustil zločinu na mujer indefensa. Madam Mercier se dožaduje spravedlnosti.“ Netřeba říkat, že ho sama hnala ke kapitánovi tím svým barvitým jazykem, který měla.
Pokud to bylo možné, Salazarovy rty se znechucením zkroutily jako by bral takový zločin velice osobně, něco takového nemělo na Tiché Marii obdoby za celou dobu jeho působení.
„En el Rey de España,“ zaklel, „kde je teď ten násilník?“
„Stráže ho hlídají venku na palubě… čekají, až vykonáte trest,“ než stačil Guillermo říci dalšího slova, prohnal se kapitán kolem něho jako pekelný pes, až zřetelně ucítil v nose pach popela. Náraz dveří a zavrzání pantů značilo, že už je venku, a přitom se opíral o svůj kord, když kulhal vstříc nevyhnutelnému v ještě horší náladě, než byl doposud.
Rána shora upoutala pozornost posádky v neblahé předtuše, postavy přerušily svou rutinu a hlavy se začaly otáčet. Kapitán došel až k poničenému zábradlí a skočil dolů na palubu jako by to byl jen malý schod. Prkna zavibrovala pod nohama námořníků. Armando se hrůzně narovnal přímo před vystrašeným vojákem, který zdá se čekal na ten nejhorší trest. Téměř jako by si přál, že už neumřel předtím.
Santiago s doširoka vykulenýma očima sledoval, jak se před ním kapitán tyčí. S rudými mraky na obzoru a černým mořem si myslel, že je to jeho poslední soudný den a možná nebyl tak daleko od pravdy.
„K… kapitáne,“ vykoktal, ale jako by mu došla slova i odvaha. Žádat o milosrdenství se neodvážil.
Voják nepotřeboval příliš inteligence na to, aby odtušil, že před ním stojí hodně naštvaný člověk, jehož přízeň už si nikdy nezíská. Kdyby ho nedrželi dva důstojníci po stranách, asi by padl na kolena jako podťatý.
„Já… nechtěl jsem…“ chvěl se Santiagovi ret a polykal andělíčky, nechtěl se Salazarovi dívat do tváře, ale nedokázal uhnout očima a sklonit poníženě hlavu, navíc jeho mužství stále nepříjemně tvrdé ho tlačilo v kalhotách, naštěstí to skrývala těžká pevná vesta s knoflíky.
„Suficiente!“ zahřměl Salazar a zabodl špičku svého ostrého rapíru do prkna vedle mladíkovy holínky. Santiago zadržel dech, očekával, že mu meč probodne nohu. Všem přítomným jako by projela špička kovu do těla, jakmile se dotkla prkna, každý pocítil nepříjemný pocit v žaludku a vnímal pocit podráždění, který nebyl ani jejich ale kapitána, jak je situace podivně ovlivnila.
„Jsi si vědom toho, co jsi provedl, soldado? Tvé jméno. Hablar!“
„Santiago, Alfonso, Ballesta, El Capitán,“ odpověděl rozechvěle mladík.
„Věřím, že tví předkové se za tebe stydí, že jsi zahanbil svou rodinu tak odporným činem, kterého ses dopustil na nevinné ženě. Vrháš špínu na tuto loď, a především její posádku a kapitána. Od teď už nebudeš vojákem de la Armada Real Española, degraduji tě, už nikdy nevstoupíš do armády. Nechť je tvé jméno zneuctěno tvým odporným činem,“ s každým slovem studeným jako led utrhl mladíkovi jednu výložku z ramene po druhé. Následoval klobouk, na který bylo šlápnuto jako význam pohrdání.
„Neoblečeš si uniformu a nebudeš se nazývat vojákem. Budeš uvězněn, dokud nebudeš předán patřičným úřadům za svůj, mrzký zločin, tak jsem rozhodl con plena validez.“
Z davu se ozval zřetelný ženský hlas se slovy, že by měl raději viset v oprátce, netřeba říkat, čí to mohl být hlas, než Santiagovi oběti, která si rozhodně přála jeho smrt.
Ne, že by Salazar nepřistoupil na tento tvrdý trest sám, ale při přihlédnutí k jejich prokletí se smrt momentálně zdála něčím nedosažitelným, navíc tohle nebyla dezerce, za kterou bylo zastřelení jediným krutým trestem.
„Pokud se někdo jiný dopustí podobného zločinu, nebudu dělat žádné výjimky, to, že naše současná situace je nezáviděníhodná, není důvod uchylovat se k tělesným pohnutkám, nejsme zvířata ani monstra, jen ti, kdo podlehnou hříchu a zatemnění rozumu si zaslouží muka, proto budeš přemýšlet o svém prohřešku, dokud za tebe spravedlnost nerozhodne. Budeš mít dost času přemýšlet o samotě, co jsi spáchal.“
„Por favor, señor, já..“ nadechl se Santiago, ale vzduch se mu z plic vytratil, když se do něho zabodávaly černé kapitánovy oči ostré jako dýky.
„Chceš snad zpochybnit své činy a lhát mi, že jsi nevinný? Chceš raději, aby za mě vykonala trest ta, které jsi ublížil na tele i na duchu?“ udělal Salazar jeden výhrůžný krok k němu, až byli od sebe jen pár centimetrů a to stačilo, aby se odsouzený začal viditelně třást jako list ve větru.
Santiago už to nevydržel, dívat se do té pusté pekelné temnoty, která se s každou chvílí prohlubovala, aby ho spolkla, bylo nesnesitelné. Mladík sklopil hlavu ponížením před všemi přihlížejícími, snad až teď mu došel ten velký omyl, kterého se dopustil, ale jak mohl vědět, že se právě tohle stane. Evidentně byla i příroda proti němu, možná by býval byl raději, kdyby se loď skutečně potopila. Teď byl chycen v očistci.
Atmosféra byla tak hustá, že se dala krájet, něco jiného bylo rozhodovat o osudu nepřítele a něco jiného odsoudit člena vlastní posádky, zvláště tam, kde platila přísná pravidla jako zde.
„No, El Capitán,“ zakňučel Santiago, na čele se mu perlil pot, nějak nechápal, proč tam vedle něho není také Polo, ale nyní měl dost práce sám s sebou, a ne se starat o svého nohsleda, který se zřejmě někde schovával jako lasička. Dříve nebo později i na něho dopadne trest.
„Od teď nejsi o nic víc dobrý než pirata, chlapče. Odvést do podpalubí, inmediatamente!“ rozkázal Armando, ale nikdo se nehýbal, jako by byli všichni ztuhlí strachem, že kapitánova špatná nálada se teď obrátí i proti nim.
Ještě chvíli mladíka propaloval Salazar pohrdavým pohledem, než se otočil, prošel kolem svého prvního důstojníka, který sešel shora po schodišti a zalezl do své kajuty jako špatně naložený jezevec do své nory.
Dveře kapitánské kajuty se zabouchly se stejnou hlasitostí, jako se předtím otevřely, až pak se shromáždění dalo do pohybu jako loutky připravující se na nový part divadelní hry.
Nejprve chci všem poděkovat za velkou podporu a sledovanost tohoto úžasného napínavého příběhu! Jste úžasní! VŠICHNI!
Stále je tu plno záhad, které nejsou vyřešené a hned tak nebudou. Ďáblův trojúhelník je pekelné místo, jaké tvory tu ještě najdeme a co Urzella hledá a proč?
Jedna dobrá zpráva je, že Hyppolita je zpátky na palubě! Jaký status ji teď čeká? Vrátí se vše do stejných kolejí? Bude uvězněna podobně jako Santiago? Nebo jí snad šoupnou do cely s ním?
Jak bude reagovat na nový stav věcí? Přeci jen, když posádku viděla předtím, byli ještě lidmi. No, těšte se na další kapitolu!
Ps: A co Polo???
Kapitola 28.
Staří známí
Dveře bouchly a démon vletěl dovnitř jako kouř z uhasínajícího ohniště.
„Qué indisciplina, qué vergüenza!“ zaklel Armando, znechuceně.
Hlasy v Salazarově hlavě křičely nad urážkou, kterou se ten bláhový mladík dopustil, taková nekázeň, taková potupa právě na jeho lodi. Neslýchané.
Prkna Tiché Marie zavrzaly pod jeho podrážkami jako by chtěla uklidnit jeho nervy, které byly teď nataženy na hodně tenké niti. Cožpak jeho pýcha musela být pošlapána podruhé? Teď si ji leda tak mohl seškrábnout z podrážky jako špinavé lejno.
Co by na to řekl Španělský král, kdyby zjistil takový poklesek?
Armando sevřel ruku v pěst, až mu zapraskaly klouby.
„To si lidé neuvědomují důsledky svých činů?“ rozčiloval se a několikrát se rozezleně prošel tam a zpět.
Pokud něco tak námořníci byli vizitka kapitána a on to bral velice osobně jako by to byl jeho poklesek. Bohužel i jednotlivci z dobrých rodin se dopouštěli velezrady, a přesto tady na lodi uprostřed moře věřil, že něčemu tak ohavnému dokáže zabránit pod svou pevnou rukou jako neukázněné děti. To, že jste v armádě a prokazujete čest vlasti, není znamením toho, že vám cokoliv projde. Armando teď litoval, že si nevšímal těch pár mladíků na lodi mnohem více…
Byla to krátkozrakost mladých mužů nebo jeho vlastní?
Salazar si přejel rukou po obličeji jako by byl neskutečně unavený a vdechoval nosem pach soli a dřeva, poté se jeho kroky přemístily ke skříňce, odkud vytáhl zlatý pohár a karafu vyzrálého vína z Lesarova domu a tamních vinic. Toužil vztek utopit v chladné rudé tekutině, která mu připomínala krev, bylo to pořád lepší, než ji dostat z toho hlupáka a vidět, jak kape na palubu, což by právem připsalo jeden nelítostný bod jeho pověsti.
Hrdlo broušeného skla cinklo o okraj leštěného poháru. Prsty uchopily cáliz, a poté smočil rty v tekutině. Nepochyboval o její vyzrálé kvalitě, ale na jazyku víno chutnalo jako voda, možná ještě hůře.
Cítil vůbec něco? Žádný požitek, žádné chvění po páteři, žádné uspokojení…
Všechny příjemné pocity mu protékaly mezi prsty jako něco nedosažitelného a zbývaly jen ty opačné a negativní.
„A todos los santos y todos los demonios del océano mismo, por qué Dios cometió tal traición con nosotros!“ zaklel z plna hrdla a pohár letěl přes místnost, než se srazil se stěnou v návalu vzteku. Jako by mu sami démoni vedli ruku a posmívali se jeho trýzni, se kterou se těžce potýkal a nenáviděl to každou minutu dne i noci.
Až o chvíli později si koutkem oka povšiml pohybu, když se z jeho ložnice vynořila postava a hleděla na něho jako by se bála promluvit o tom, čeho byla právě svědkem.
Jakmile doktor Cortéz posbíral odvahu, přistoupil k němu.
„Co jsi zjistil?“ zeptal se Salazar a jeho nálada alespoň na povrchu se usadila na chladné grimase, jen oči prozrazovaly zájem.
„Prohlédl jsem tu ženu a mohu konstatovat, že je mrtvá asi jako vy nebo já. Bohužel. Možná její vzhled vypadá odlišně jako by se jí nic z toho, co se zde přihodilo, nedotklo, ale zdání klame, El Capitán. Přesněji řečeno, nalezl jsem bodnou ránu, která proťala srdce skrz na skrz, něco takového i s okamžitou péčí by nikdo nebyl schopen přežít.“
„Takže mé domněnky byly správné…“ zapřemýšlel nahlas Armando.
Doktor přikývl a sundal si z nosu cvikr, který připevnil skřipcem ke košili.
„Co se týče těla, nenašel jsem žádné jiné poškození kromě modřin nebo oděrek, ale mým předpokladem je, že jí bylo podáváno něco na spaní po delší dobu. Nemyslím si ale, že byla otrávena, což by se dalo poznat podle viditelných příznaků, které rozličné jedy mají. Zkoušel jsem nejprve čichací sůl, ale bez úspěchu, nyní jsem jí dal k pozření lék, co by jí měl pomoci procitnout, ale těžko říct kolik toho uspávacího lektvaru jí bylo naposledy podáno. Tudíž, musíme čekat, až otevře oči, více dělat v tomto případě nemohu, kapitáne Salazare. Moje práce zde skončila.“
Salazarovo obočí se mírně zachmuřilo, jak posbíral nové informace a ustoupil doktorovi z cesty.
„Sí, můžete odejít, svou povinnost jste splnil.“
Cortéz toužíc se dostat ven z blízkosti řezníka moře, měřil dlouhé kroky ke dveřím, když ho přeci jen přepadla jedna myšlenka, která se starala o blaho pacienta, pro kterého by bylo přinejmenším nepohodlné být blízko samotného kapitána. Nico se zastavil nedaleko dveří.
„Měl bych připravit nějakou soukromou místnosti pro tu ženu? Jistě není vhodné, aby nadále dlela ve vaší ložnici,“ otočil se ještě ranhojič.
„Ne, zůstane zde, prozatím,“ rozhodl přísně Armando, „dokud neurčím jinak.“
„Sí señor, pero... mohu vám připomenout, že…“
„Do toho, proč je tady, vám nic není důstojníku a teď běžte,“ odbyl ho ještě rázněji kapitán a jeho nevrlý tón nepřipouštěl dalších námitek.
„Jen chráním její čest, pane,“ odvětil Cortéz se vší důstojností a zavřel dveře.
Salazar se nadechl hlasitě nosem jako býk v aréně, myslel si snad doktor, že se zachová podobně jako mladík, kterého odsoudil před pár minutami? Snad teď vypadal jako démon, ale nebyl monstrum, nebo si to alespoň snažil namluvit. Ne, znásilnění bylo něco, čeho by se nedopustil, v tom ještě jeho čest nikdy nezakolísala. A přesto jsem nechal Santose, aby ji použil, našeptávalo mu jeho vlastní svědomí, které hned zase zahnal do černého kouta své mysli.
El Matador del Mar se tiše zadíval směrem ke své ložnici, kde dlela jeho dámská společnost, která si uzurpovala kousek jeho nejsoukromější části lodi. Jako by ho tam něco táhlo, napínalo nit a tahalo za ni. Ta, která byla omotaná a neviditelná kolem jeho těla spojena s lodí a s každým, kdo na ní byl. Nerozuměl tomu poutu. Mohl ho přirovnat k ocelovému lanu, které ho svazovalo, stahovalo se kolem každého kousku jeho těla, a čím více s tím pocitem bojoval, tím více se mu zařezával do masa. Kapitánovou přirozeností bylo odporovat tomu, co mu přišlo cizí a co jeho rozum nechápal…
Čekal, že najde odpovědi, ale vše bylo ještě příliš nové a syrové.
Samotná Tichá Marie vedla jeho kroky, které se ozývaly pod vrzajícími prkny a šustěním koberce, doprovázenými pravidelnými údery špičky rapíru, dokud nestál nedaleko postele, která byla jeho milenkou každou noc a odváděla mužovu bloudící mysl do spánku.
Salazar stál před ložem jako démon z noční můry. Připomněl si, že od doby jejich prokletí ani jednou neulehl, a ač na zádech cítil tíhu únavy, neměl potřebu zavřít oči a spát nebo možná nemohl z obavy, že se stane něco, čemu nebude moci zabránit. Všechno to byli relevantní věci, co a kdyby, protože když existovalo pár lidí na tom podivném ostrově smrti, mohla se kdykoliv objevit záhadná loď a využít příležitosti, aby je poslala ke dnu natrvalo. Zde si člověk nemohl být ničím jistý. Po sčítání jim stále zbývala většina děl a koulí, nebylo pochyb, že by se ubránili, ale i ve chvíli překvapení by mohl nepřítel využít situaci k napáchání větších škod.
Salazar se odvrátil od lůžka a stáhl se k oknu. Tvář se kostrbatě odrážela od úzkého skla okna a dala mu náhled na jeho vlastní pokroucenou podobu, kterou sotva poznával.
Jeho ruce se pevně stočily do pěstí, jedna kolem jílce a druhá, jako by měla sklo udeřit, když zaslechl tichý povzdech za zády.
Žena v jeho posteli se pohnula, pootočila tvář ke straně a zase zpátky, pokrývka jí sahala do pasu a jediné, co ji zakrývalo, byla bílá spodnička na ramínka. Doktor zřejmě tak spěchal s touhou na rtech z jeho přítomnosti, že nepovažoval za důležité ji obléct, nebo bylo jeho záměrem pacientovo pohodlí?
Kapitán Salazar stál bez hnutí jako socha, poslouchal nyní tiché sotva slyšitelné mumlání slov. Pokud mohl určit, něco se té holce zdálo. Mohl snad působit lék, který jí Cortéz podal? Chtěl to ignorovat, ale byl zvědavý. Udělal pár kroků a poklekl na jedno koleno vedle pelesti postele, sklonil se, aby slyšel každou slabiku, která se linula z ženiných rtů.
*************************************************************************************************************************
Svět se propadl do kolotoče mlhy a barev. Realita se rozmazala na miliony střípků a střepů kaleidoskopu, už zase a bylo na ní je pracně poskládat jako mozaiku. Byla v nějakém podivném snu nebo to nebyl sen? Ne, tentokrát Hyppolitě něco říkalo, že tohle není noční můra, byly to záblesky něčeho neuchopitelného, něčeho, co nikdy nezažila nebo snad mohla zažít? Chvilky záblesků, ze kterých byla akorát po probuzení zmatená, jak už to sny dokáží.
Tentokrát jako by slyšela veselou hudbu a pár slov známé Španělské písně, kytary, loutnu, buben, píšťalu v divokém reji, které se překrývaly a ladily. Kolem svítilo jasné slunce a bylo tam hodně veselých lidí ve svátečních šatech.
Nějaká oslava jarního svátku? Kolem visely prapory, na kterých byl černý býk na rudém pozadí.
Sama Hyppolita se točila v tanci, až se jí motala hlava. Sukně, kterou letmo zahlédla, byla bílá zlatě prošívaná jako padlý sníh, viděla jemnou krajku a někdo na ní házel rudé a růžové květy. Proč jí to připadalo jako veselí po svatebním obřadu? Chtěla otočit hlavu a podívat se, koho to drží za ruku, ale obraz byl najednou pryč.
Další záblesk střípku byl také z venku, krajina kolem vypadala jako vinice s výhledem na třpytivé moře v dálce. Hyppolita téměř cítila, jak jí na kůži pálí slunce a ovívá vítr provoněný sladkými hrozny a rozmarýnu. V dálce připlouvala loď, tak povědomá a přitom nedosažitelná. Její velké plachty se nadouvaly a ona cítila prazvláštní radost. Náhle ji však něco zatahalo za šaty, jakmile se podívala dolů, viděla usměvavou hlavu holčičky a chlapečka, jak se drží za ručky. Byli si navzájem tak podobní. Chlapec měl tmavé vlasy a hnědé oči jeho prstíky mačkaly látku sukně a holčička měla také černé vlásky ve dvou copech a jasně modré oči. Ve své volné ručičce držela barevné luční kytičky jako by se chtěla pochlubit. „Cuándo llega el padre?“ zeptal se chlapeček.
„Brzy, chlapče, brzy…“ bylo vše, co dokázala říct, než obraz s výhledem na moře zmizel…
Poslední střep budoucnosti byl z tmavého místa. Vpravo bylo okno a za ním měsíc. Záda měla Hyppolita opřená o pohodlný slamník, a přesto ji bolela záda. Pomocí rukou se na posteli trochu posunula. Náhle se otevřely dveře na chodbu neznámého domu a někdo vstoupil. Viděla jen vysokou siluetu muže, ale neměla žádný strach.
Neznámí si zřejmě myslel, že stále spí, a tak slyšela, jak se tiše svléká. Neviděla vůbec nic, byla jako slepá, jen cikády z venku dokreslovaly noční píseň.
Chtěla se posadit, ale nešlo to, něco jí v tom překáželo, byla tím překvapená, když ruce nahmataly poměrně velký a kulatý výstupek břicha pod jemnou látkou košilky. Pohladila ho a nějak věděla, že to není tím, že by tak moc přibrala, ale že tam byl život.
Náhlá bolest zad ji donutila si povzdechnout. Hned vedle se matrace prohnula pod mužskou vahou, jak k ní někdo ulehl na lože. Přivítalo ji pohlazení na tváři, tak uklidňující… nechtěla o ten pocit pohodlí přijít, chytila muže za ruku, stiskla ji.
Neznámí jí cosi pošeptal, hlas měl zkreslený a slovům nerozuměla, ale tak moc chtěla, aby to bylo skutečné. Opravdový život beze strachu, tak všední, jak jen může být.
„Cariño mío, neopouštěj mě, por favor,“ zašeptala tu prosbu jako by se bála, že je to jen stín a jen co mrkne, zmizí. Sáhla dopředu, a ať už uchopila v prstech cokoliv, přitáhla si mužova ústa na své.
Obraz se promíchal, barvy vybledly, a nakonec vše zmizelo. Hyppolita měla pocit, jako by se propadla do bezedné díry, a přesto se něčeho držela, něčeho hmatatelného, čeho se nechtěla pustit. Pod bříšky prstů vnímala tvrdou škrobenou látku a o klouby prstů se jí naopak otírala měkká a jemná. Byla to jakási kotva s realitou a nejen to. Její rty se skutečně tiskly k něčemu, co však bylo chladné a nehybné, přesto cítila jakousi spokojenost. Spříznění, jako by jí něco šeptalo, že je to správné.
Žena lehce pootevřela rty, ale ty druhé se neodtáhly, možná přeci jen dokázala tu iluzi snu přetvořit v realitu. Možná…
Hyppolita tiše vydechla tím opojným pocitem nebo to bylo zasténání? Nestyděla se za to.
Konečně našla něco hmotného, něco, co není přelud. Přitiskla ústa silněji k těm druhým v prosbě o záchranu a věděla, že dříve či později bude muset otevřít oči a opustit svou představu, kterou si chtěla namlouvat, a když tak učinila, viděla několik věcí najednou. Jednak se nad ní skutečně nakláněl muž, jehož tmavé vlasy se kolem nich vznášely jako oblak Hádova kouře, tak étericky jako by plavaly ve vodě. Tvář, na kterou se zblízka dívala, byla bledá a popraskaná jako rozbitá pálená amfora, ale rysy, tvar široké čelisti, silný nos a hluboké nepřátelské černé oči mluvily jednoznačně.
Hyppolita se s polekaným výkřikem odtrhla od kapitána Salazara, zabořila hlavu do polštáře a byla u všech pekel vděčná za to, že ji nenásledoval, když mu k tomu dala záminku jako předtím. Rozhodně tahle hra byla pro každého muže velice zajímavá a pro ženu naopak nebezpečná.
Bez dechu pustila kapitánův límeček vesty, který držela svými prsty, hned poté vstal a udělal dva kroky dozadu, aby mezi nimi nechal patřičnou vzdálenost.
Hyppolitě zamrzl výkřik na rtech, jako by jí někdo odebral hlas, ale strach byl v její tváři patrný, jako by viděla ducha. Ihned se prudce posadila a hledala nějakou oporu, ale zjistila, že je jen ve spodním šatu a co hůře, leží v cizí posteli zcela bezbranná a zranitelná.
Jediné, co mohla udělat, bylo přitáhnout si pokrývku s přehozem k sobě a zakrýt se jí. Trapnost situace s přibývajícími minutami nijak nepomáhala. Chtěla si instinktivně sáhnout na ústa, ale potlačila to nutkání, místo toho zírala na kapitána téměř obviňujícím pohledem, jako by to byl on, kdo se něčeho nečestného dopustil.
„Tohle je sen, tohle se mi musí zdát… loď se přeci potopila,“ zakroutila Hyppolita hlavou a její vlasy barvy mědi se vlnily na jejích zádech a ramenou jako plameny.
„Pokud se mohu ptát, kdo vám takovou věc tvrdil?“ zeptal se El Carnicero chladně.
„Ta žena Urzella, ona. Azull říkal, že se všichni utopili, že jste…“ těžce polkla, „muerto… ale… teď tu stojíte živý přímo přede mnou.“
„Vidím, že pochybujete, ale pokud tohle považujete za život, slečno Riversová, pak bych mohl mluvit o vaší slaboduchosti,“ měřil si ji pohrdavě a ona se to snažila všechno vstřebat a rozhodně tu něco nebylo v pořádku.
Ženino obočí se stáhlo k sobě v náznaku zmatení, „urážíte mě? To je mi příjemné probuzení, kapitáne. Mohu říct, že spánek byl mnohem příjemnější,“ odsekla stejným tónem jako jeho a snažila se zapomenout na to, že ho políbila.
„Vaše drzost není na místě, seňorito, ostatně jako nedostatek vašeho oblečení v přítomnosti muže,“ pokáral ji, ale ani to nebyla její vina, prostě jí chtěl ukázat, kde je její místo a že má ukázat pokoru. Jenže, se prostě nedokázala přimět k tomu, aby pokorně sklonila hlavu.
„Je mi líto, nevybrala jsem si, že procitnu právě ve vaší okouzlující přítomnosti, ani jsem to neočekávala, natož…“ nadechla se, ale jako by jí znovu došla slova, a hlavou se jí promítl jejich společný polibek.
Hyppolitě se z toho zachvěl žaludek, že se dopustila něčeho tak nesprávného, bohužel, dnes byl ten den, kdy překročila pevně stanovenou hranici. Ženy přeci nelíbaly někoho, ke komu nic necítí a už vůbec ne někoho, kdo si o nich myslel jen to nejhorší. Styděla se za sebe a tváře ji pálily rozhořčením jako rozžhavená kamna.
„Natož, abyste projevila své city na nesprávném místě? Chápu.“
Zdálo se jí to nebo se cítil uražený? Dobře, s tím se mohla spokojit, navíc alespoň měl v tomto ohledu svědomí čisté, to ona byla viníkem v plném rozsahu a nemohla popřít, že nějaké primitivní části v ní se to líbilo.
„Můžeme prosím na ten incident zapomenout, kapitáne?“ sdělila mu rázně. Už se k tomu nechtěla vracet, ani teď ani později.
„Bueno, přejděme tento politováníhodný omyl a vraťme se k tomu, co mě zajímá, seňorito Riversová.“
„A to je?“ zeptala se Hyppolita netrpělivě.
„Odpovědi, samozřejmě, co jiného bych od vás mohl chtít?“ vydechl netrpělivě nosem.
Ženiny prsty mačkaly prošívaný červenozlatý přehoz se střapci v jakési nervozitě, rozhodně jí neušlo, kde se nachází a na lodi byla jedna jediná tak honosná postel, jeho postel. O důvod víc cítit se jako na jehlách. Kdyby jen věděla, co ho donutilo dát ji právě sem, ze zkušennosti věděla, že to není muž, který by něco někomu ulehčil, tím spíše jí. Proč ji nepohodil raději na zem? Mohl jí zavřít zpátky v té hrozné malé cele… nebo přivázat ke stožáru jako divocha.
„I já mám otázky, na které bych ráda znala odpověď,“ výmluvně se rozhlédla po ložnici.
„Já jsem ten, kdo se ptá a vy jste ta, kdo odpovídá,“ zpražil ji Salazar smrtícím pohledem a netrpělivě třikrát ťukl špičkou rapíru do podlahy.
Hyppolita už se nadechovala k odporu, ale on byl první, kdo promluvil, „zmínila jste jméno, o kterém bych rád věděl víc. Kdo je Azull?“
Hyppolita si stiskla spodní ret mezi zuby, sklopila řasy a bloudila očima po cizí místnosti, „to je mladík, který mě našel polomrtvou na pláži. S jeho pomocí jsem se dostala k Urzelle. Řekl, že je to její syn,“ odpověděla popravdě, ale některé důležité podrobnosti jako například to, že se jedná o bytost, která má obrovská chapadla, vynechala. Nějak tušila, že by to neznělo příliš věrohodně, i když to, co stálo s ní v jedné místnosti, bylo stejně nepravděpodobné jako samotný kraken.
„Co o nich víte?“
„Neřekla bych, že je toho hodně, nabídla mi přístřeší a jídlo. Řekla, že tam mohu zůstat, léčila mě, „vysvětlovala Hyppolita, aniž by zabíhala do podrobností. „Poučila mě, jaké to je žít na ostrově a jen se zmínila, že za ní chodí ti nešťastníci, které vyvrhne moře, a přežijí ztroskotání.“
Z pohledu kapitána Salazara se nedalo nic vyčíst, ale každou informaci si ukládal do paměti a hodnotil ji, jestli nelže. Necítila se přitom nijak příjemně, spíše jako kuře zahnané do kouta lasičkou.
„Pokud vám tohle tvrdila, pak podle jejích slov, viděla jste tam někoho jako vy? Někoho dalšího, o koho by se starala?“
Hyppolita se zamyslela a zakroutila hlavou, „pokud vím tak ne, zcela určitě tam nikdo jiný nebyl kromě nás tří.“
„Hm…“ ložnicí se ozvalo dlouhé zamyšlené zamručení, a pak nepříjemné ticho, jak kapitán hledal možné souvislosti a díry v jejím příběhu.
„Mám ještě jednu otázku, jak jste se dostala ze své zadržovací cely? Clave de celda,“ mužovy prsy vytáhly ze svého poničeného bíločerného kabátu kovový předmět. Klíč. „Mám ho celou dobu stále u sebe, a to je něco, co mě nenechává spát. Pokud jste tedy s vaším chabým tělem nevyrazila ty silné dubové dveře, o čemž pochybuji,“ mužovy hodnotící oči sklouzly po jejím zakrytém těle nahoru a dolů dosti výmluvně.
Čekal na tu lež, kterou mu předhodí.
Hyppolita ztuhla, nějak ani v nejmenším nečekala, že se bude ptát právě na tohle, mělo ji to napadnout. Ten chlap hledal detaily, aby měl celý příběh. Co teď? Nemohla mu říct, že jí pomohla panenka, která mluví a chodí, má lidskou duši a obléká se jako Španělský infant. Znovu sklopila oči a bloudila po orientálních vzorech na přehozu. Pokud měla lhát, jelikož pravda nepřicházela v úvahu, pak musela vzít tu nejvíce obyčejnou a pravděpodobnou nepravdu.
„Pustil mě,“ řekla prostě.
„Pustil vás kdo?“ kapitán Salazar udělal krok vpřed blíže k posteli, snad aby ji více zastrašil a přestala s tím divadlem, ale to nemohla udělat. V žádném případě.
Vzhlédla k němu s ohněm v očích a rozhodila rukama, „kdo? Jak bych to měla vědět, nejspíše některý váš voják. Když jsem otevřela dveře, za nimi už nikdo nebyl. Asi měl více shovívavosti a svědomí mě pustit, než abych se tam utopila, kdyby šla loď ke dnu,“ vynadala mu a naznačila, že každá sebelepší loď může být potopitelná.
„To je zajímavé, slečno Riversová, protože oba klíče, tento i náhradní mám já a jsem si jistý, že to nebyla moje ruka, která vás pustila, to bych si jistě pamatoval a o paměť jsem bohužel nepřišel k vaší smůle,“ byl k ní sarkastický a dával jí zřetelně najevo, že lže.
„Třeba jste to byl vy a nechcete se přiznat, protože by to vaše hrdost nepřipustila,“ spustila na něho a hodila mu bílou rukavici.
Vše nasvědčovalo k hádce, jako se blížila bouře a blesky na obloze, ale Armando se tentokrát nenechal unést a zapojit se do něčeho tak malicherného, neměl na to náladu ani čas.
„Una teoría interesante, ale musím vás zklamat, měl jsem na starosti jiné věci, než pouštět vězně na svobodu.“
Hyppolita byla připravena syčet urážky jako zmije, ale rychle si to rozmyslela, popudit někoho jako El Matador del Mar nebylo na jejím seznamu, alespoň teď a v jeho posteli. Pohledem sklouzla k rapíru, o který se opíral jako by to byla vycházková hůl, až příliš často na její vkus viděla ten kus železa z pochvy venku a až příliš mnohokrát jí usiloval o život.
„Zapomněla jsem na vaši pověst, záchrana mladých žen v nesnázích není váš koníček, kapitáne,“ naklonila hlavu na stranu téměř uraženě.
Jako by ji chtěl Salazar vyděsit, špička rapíru se hlasitě zaryla do prkna vedle jeho boty a Tichá Marie zavrzala jako by ji ťal do živého, „dovolil bych si s vámi nesouhlasit, pokud jste si nevšimla, ležíte v mé ložnici, v mých pokrývkách, na mé lodi, a ne v jeskyni na rohoži z rákosí.“
*************************************************************************************************************************
Salazar se neustále potýkal se svou temnou stránkou a popudlivostí, ale pokud se jednalo o toto konkrétní stvoření, které vypadalo, jako panenská oběť ošacena v bílém před drakem, narostla jeho špatná nálada do obřích rozměrů. Byla jeho kamenem v oku. Trnitou korunou na hlavě a vypadalo to, že se s její přítomností bude potýkat i nadále, protože nějaký škodolibý bůh mu ji neustále házel do cesty nejspíše pro to, aby přišel o rozum.
Dios mío, zavrčel v duchu nad svým nelehkým údělem, nepotkal žádnou ženu s tak ostrým jazykem, která by mu do očí odmlouvala a dokonce lhala. Kde byla pokora, kde vděčnost za záchranu života? Dokázala tato esposa del diablo někoho jen napadat a urážet?
Armandovy prsty se stáhly kolem jílce rapíru, chladný kov ho uklidňoval a dodával muži jistotu a teď právě v tuhle chvíli se skutečně dá se říct, bavil, protože ji dostal do rozpaků. Konečně jedna z mála věcí, které si vychutnával.
Nacházel v tom jakési uspokojení, které ho snad i zahřálo, ale byl to jen falešný pocit, protože jeho tělo bylo chladné jako led. Ne, jeho srdce netlouklo, ujišťoval se o tom hodinu, co hodinu a přesto, když se nad ní naklonil a ona ho přitáhla tak nečekaně k sobě jako dávného milence, cítil jako by byl živý a plný energie. Slovo jako nemožné v tomto ohledu ztrácelo význam.
Měkké rty ho přivítaly spalující horkostí tak něžnou, že ho naprosto bez pochyb překvapila nepřipraveného. Držela okraj jeho vesty s takovou němou zoufalou prosbou, že se nedokázal odtáhnout a zabránit této události a on toho nelitoval…
Nechtěl… byla nepřítelem, se kterým najednou nemohl bojovat.
Teplo, které se mu rozlilo po celém hrudníku, mu dodalo sílu, jako by se mu vrátila krev do žil a proudila silně jako řeka, ten pocit byl naprosto odzbrojující. Nechápal to a nechápal to ani teď a také se ptal, zda cítila to samé. Rozhodně by ji s tímto nezpovídal, protože, i když to byla náhoda, byla by jistě ráda, kdyby na to zapomněla. Nebylo to vhodné ani slušné, nebylo mezi nimi žádné pouto, kromě nepřátelství, jež si mezi sebou tak pracně vytvořili.
Salazarův pohled sledoval ženiny reakce, to, jak se snažila zmenšit, schoulit, více se nahnula dopředu, pozvedla ramena, zatímco hlavu mezi ně krčila jako by chtěla být všude jinde jen ne blízko něho. Tuto nervozitu poznával, ukazovala se na tvářích odsouzenců, kteří se mu dostali do rukou, když slyšeli jeho jméno.
„Nezasloužím si poděkování za vaši záchranu, slečno Riversová?“ dobíral si ji se zlým úšklebkem na té popelavě bílé tváři, která bývala tak zlatavě opálená.
„Proč bych vám měla děkovat, když tam mi bylo daleko lépe, než tady v zadržovací cele, nikdo mě tam neomezoval, a dokonce mi nabídli i jídlo a vodu. Nežádala jsem vás o záchranu,“ odsekla v obraně a Armando věděl, že se tak lehce nevzdá stejně jako on.
„Proč jste mě vlastně dovlekl zpátky sem? Nesnášíte mě a já vás, nebo to není očividné? Proč si přidělávat zbytečné starosti?“ odvětila Hyppolita ironicky a prsty se znovu zmocnila jednoho ze střapců, jehož třásně začala nervózně probírat.
„Byla to má povinnost, nejste sice součástí posádky, ale mám za vás zodpovědnost, seňorito Riversová, jelikož jste stále černým pasažérem na Tiché Marii.“
Nechápavě se na něho podívala, v jejích jasných modrých očích se zračila nedůvěra a překvapení. Pochybovala o jeho nezištných úmyslech.
„Vojákova povinnost…“ vydechla, „bez toho byste asi nemohl žít, že.“
„Pokud pochybujete o mé cti, pak vám mohu poskytnout jeden z našich člunů a můžete veslovat zpátky na ostrov k ženě, která vám poskytla tolik dobrodiní.“
„Ne!“ vyhrkla hned a Salazar povytáhl obočí.
„Tedy chci říct, že ať na Tichou Marii nemám ty nejlepší vzpomínky, tak se zde cítím jako… jako bych sem patřila,“ dořekla s mírným zaváháním a on to cítil také.
„Mohu se domnívat, že vysvětlení je jednoduché a vaše spojitost s mou lodí je údělem kletby, což jistě netěší vás ani mě.“
„Maldición? Počkejte, o jaké kletbě to mluvíte, já přeci nejsem… prokletá. Dýchám, chodím a určitě nevypadám jako vy.“
El Carnicero udělal rychlý krok k ní, až stál u pelesti postele, kde se jeho vojenské holínky dotýkaly prkna. Hrůzou Hyppolitě vyklouzla z prstů pokrývka i přehoz a oboje sklouzlo na klín. Viděla, jak se k ní kapitánova ruka natáhla, chytila okraj lemu spodničky a stáhla ji kousek dolů, ne tak aby ji hanebně obnažil ňadra, ale aby byl vidět průnik meče. Štěrbina velká zhruba centimetr.
Nedokázala se v tu chvíli pohnout, byla zcela zmrzlá a zcela ignorovala příjemné mravenčení v místě, kde se jí o horní část prsou otíraly kapitánovy klouby prstů.
„To, myslím, jako důkaz postačí, nebo si stále myslíte, že vás osud ušetřil? Jste stejně mrtvá jako všichni na palubě, jen váš vzhled klame oči, ale to ostatně bylo vaším úmyslem od začátku plavby, pokud se nemýlím,“ Salazar pustil látku spodničky a vydal se ke dveřím. Dříve hrdá chůze Španělského aristokrata byla pryč a Hyppolitě připadalo jako by se spíše belhal podpíraje se svým mečem.
Příjemný pocit na kůži byl v tu ránu pryč a připadalo jí, jako by byla o něco důležitého ochuzena…
Dveře do ložnice se záhy zabouchly a ona osaměla se směsicí pocitů a otázek. Třesoucí rukou odhrnula tenkou látku bílé spodničky a prsty nahmatala jizvu. Byla tam. Trhla sebou, když se dotkla popraskané kůže. Je mrtvá. Muerto. To vědomí ji pohltilo a hodilo k branám pekla. Takže Urzella měla pravdu, když jí řekla, že posádka už nežije. Svým způsobem nelhala, proč jí ale neřekla, že i ona…
Osud je vážně krutý a teď to vypadalo, že jí ukazuje svou odvrácenou tvář.
Hyppolita se znovu natáhla po pokrývce, protože jí připadalo, jako by jí byla hrozná zima. Najednou litovala, že kapitán odešel, byl sice děsivý a nepříjemný, ale nechtěla být sama s touto pravdou, nevěděla, jak se s ní vyrovnat.
Ztracena ve svých truchlivých myšlenkách uslyšela po chvíli šustění někde pod sebou, pod postelí. V první řadě se obávala, že je to myš, a tak se naklonila k okraji, neměla nic, čím by ji zabila, ale vlastně ani nemusela, protože se zpod postele vysoukala malá postava, která se začala záhy oprašovat, jakmile si stoupla na nohy.
„Rád tě zase vidím, Hyppolito,“ Oliver zvedl hlavu a usmál se jako by se nikdy nic špatného mezi nimi nestalo. Očividně byl svědkem celé debaty, ale to hlavní, byl tady. Nebyl ztracený ani rozbitý, tedy kromě praskliny, pod levým okem, dvě čáry, které se klikatily po porcelánu jako blesky a hyzdily jeho dokonalou tvářičku.
„Olivere?“
„Trefa do černého, holka,“ jeho úsměv se ještě více rozšířil, s těmi malými zoubky vypadal tak rozkošně.
„Co tu děláš? Por todos los dioses…“ zvolala Hyppolita, když si postavičku prohlížela jako by to byl krab, který vykoukl z ulity.
„Schovávám se, co jiného, loď je děravá jako sýr, nerad bych někde vypadl a skončil, kdo ví kde na mořském dně,“ pokrčil ramínky a kopnul do neviditelného kamínku špičkou botky, která už nebyla tak vyleštěná jako kdysi. I takový narcis jako on musel snížit své standardy v tak zoufalých podmínkách.
„Děravá?“ zatajila dech Hyppolita a loutka pohotově přikývla.
O tomhle se kapitán zapomněl zmínit nebo jí to neřekl záměrně? Námořníci nejspíše dělají, co mohou, aby galeonu spravili. Na mysl jí přišla vzpomínka na ten podivný sen a vodu na chodbě, dále na předešlý rozhovor s loutkou u zadržovací cely, který se neubíral právě dobrým směrem, a pak…
„Bože… on měl pravdu…“ polkla s prsty na rtech a pohledem do neznáma. Probodli ji, ten špinavý pirát ji probodl, a pak spadla z paluby do moře.
„Co? Kdo měl pravdu? O čem to mluvíš?“ nechápal Oliver a díval se na ni, jako by pochyboval o jejím duševním zdraví.
„Kapitán…“ svěsila hlavu a ruka teď hladila látku košilky a zranění, které nebylo vidět.
„Myslíš ten démon s kordem, co se belhá kolem a je připravený propíchnout kohokoliv, kdo se mu postaví do cesty?“ snažil se rozhovor Oliver trochu odlehčit, ale ani Salazarovo zesměšnění nevykouzlilo na tváři Hyppolity očekávaný úsměv.
„Neměl bys ho takhle pomlouvat,“ napomenula ho.
„Ne? A ty ano? Nezapomínej, že jsem slyšel tam dole pod postelí celou vaši konverzaci, navíc, za to celé může on, nebýt jeho rozhodnutí, nebyli bychom v téhle svízeli,“ založil si ruce vzpurně na bocích jako umíněné děcko.
Hyppolita konečně zvedla hlavu a podívala se na něho, a to jako by Oliverovi vzalo vítr z plachet, protože se jí v koutcích očí leskly slzy. Malý obličej se zatvářil provinile a loutka pár krůčky došla k posteli. Drobnými prstíky se snažil vydrápat nahoru, ale postel byla příliš vysoká, a tak místo toho chytil dlouhý střapec, který visel podél svázaného závěsu po straně a použil ho jako lano.
„Co to děláš?“
„Uff… uff… šplhám,“ zavrčela loutka, než se vyškrábala nahoru na duchnu.
„Co když tě někdo uvidí, Olivere?“ začala Hyppolita mírně panikařit v obavách, co by si kapitán pomyslel, kdyby takovou scénu viděl. Rozhodně by asi měla co vysvětlovat a tomu by se opravdu ráda vyhnula stůj co stůj, už takhle byla v jeho očích jasným podezřelým číslo jedna.
„Běž dolů, když někdo přijde, můžeš zalézt zpátky pod postel,“ dloubla ho špičkou nohy pod peřinou, ale loutka se nedala, zavrávorala a chytila se jejích prstů přes duchnu.
„Tak to ani náhodou, víš, kolik je tam prachu? A je tam vlhko a špína,“ stěžoval si Oliver.
„Už takhle jsem podezřelá, a co teprve, kdyby někdo zjistil, že mám mluvící loutku a navíc… pořád se na tebe zlobím,“ zamračila se a trhla nohou.
Porcelánový chlapec spadl do peřin přímo po hlavě s kletbou, kterou utlumila látka.
„Udělal jsem, co jsem považoval za správný, za to mě nemůžeš vinit,“ obhajoval se Oliver, když stával zpátky na nožky a uhlazoval si kalhoty, i když už dávno nebyly vyžehlené a navoněné.
„Pustit nebezpečného vraha není žádný dobrý skutek,“ mračila se zrzka.
„Možná to není čin, který by pánbíčkáři uznali za svatý, ale pořád si stojím za tím, že si to Španělé zasloužili. K ženě by se měli chovat jako ke královně ne jako k děv…“
„Olivere!“ okřikla ho zděšeně než stačilvyslovit to, co měl na jazyku.
Odkud se její malý Oliver naučil taková sprostá slova.
„Ten pirát jen udělal svou práci, a než ho zapíchli, určitě jich sebou vzal svůj díl,“ přisadil si chladnokrevně a jeho tmavé korálkové oči jí říkaly, že to myslel smrtelně vážně.
„Kvůli němu se tohle všechno stalo, nechápeš?“ začala se hádat a loutka na ni ukázala svým obviňujícím prstíčkem.
„Sotva můžu za to, že naše nepřemožitelná galeona pronásledovala pirátskou loď a najela na skaliska, byl jsem snad já u kormidla? Za tohle všechno si může Řezník sám.“
Hyppolita byla naštvaná a skousala si spodní ret, v tomhle měl bohužel Oliver pravdu. On nebyl u kormidla a on nedával rozkazy vojákům, přestože svým dílem náhody se na tomto celém neštěstí podílel.
„Dobře, možná máš pravdu, ale… ale… prostě pustit někoho, aby zabíjel je špatné, a jsem zklamaná, že jsi něco takového udělal. Měl by ses stydět, Olivere.“
„Nejsem dítě, abys mě poučovala, mám svůj rozum,“ pohodil umíněně hlavou.
„Nemáš svědomí, vůbec si neuvědomuješ, co tvé činy můžou způsobit,“ našpulila přísně rty Hyppolita.
„Jsem panenka, už nejsem člověk,“ namítl Oliver jako neprůstřelnou obhajobu.
„To tě neomlouvá,“ trucovala žena v posteli a on se pod jejím podmračeným pohledem kroutil.
„To kvůli tobě se mi stalo tohle!“ už jí došla trpělivost a sáhla po lemu košilky a rozzlobeně mu ukázala na to, na co se sama nechtěla dívat.
Loutka si prohlížela zčernalou díru s propastným tichem, kdyby mohl dýchat, asi by zadržel dech. Začal se po pokrývce šourat blíž, dokud nestál vedle jejího boku a zblízka nezkoumal zranění své jediné přítelkyně.
„Co je to? En todos los demonios, vypadá to jako rána od kulky, kolem je to ohořelé?“ malé prstíky se dotýkaly zčernalého kraje a malých tmavých žilek.
„Tvůj pirát, kterého jsi tak svědomitě pustil z cely, mě probodl mečem. To jsi chtěl?“ plácla ho přes ručku, až ucukl, jako by se spálil. Ruce dal za záda jako dítě, které je káráno učitelem za neposlušnost.
„Každý čin má nějaký důsledek a já pochybuji, že jsi mě chtěl zabít nebo ano?“
„Ne! To víš, že nechtěl. Jak bych mohl. Nikdy bych si nepřál nic, co by tě zranilo nebo ti ublížilo mi amado, tohle… jsem nechtěl…“
„Ale stalo se, doufám, že příště budeš víc přemýšlet, než něco uděláš, Olivere…“
Za dveřmi ložnice se náhle ozvaly těžké kroky, Hyppolita ztuhla a oba se podívali tím směrem jako lovená kořist, která v trávě strnula před predátorem.
Jediné, co zrzka vymyslela, bylo chytit loutku vzadu za kabát, srazit ji dolů a překrýt peřinou, mohutná duchna lehce skryla jakýkoliv důkaz cizí přítomnosti.
Oba dva nevydali ani hlásku a kroky se naštěstí zase zastavily, klika se lehce pohnula a stlačila dolů, ale pak se narovnala zpátky a kroky zamířily z ničeho nic pryč.
Najednou sebou Hyppolita trhla, když bouchly dveře Salazarovy kajuty, nejspíše odešel ven na palubu.
Žena si viditelně oddechla, že je nebezpečí zažehnáno a odhrnula cíp peřiny.
Oliver se převalil na záda a posadil se.
„Ty dveře moc netěsní. Snad nic neslyšel.“
„V to také doufám, jinak budeš ten, kdo se mu bude osobně zodpovídat.“
„Myslíš, že má mluvící loutka nějaká práva?“
Hyppolita se výmluvně ušklíbla, „asi stejná jako černý pasažér na vojenské galeoně.“
Mnozí z vás se těšilo na Olivera a jeho vylomeniny, tak je znovu ve hře a vypadá to, že mu bylo odpuštěno, i když jeho hřích je dost závažný. Když se to tak vezme, vlastně způsobil takovou menší genocidu a rozhodně je jedním z několika vodítek, které způsobily samotnou kletbu. Co ještě ten malý ďáblík provede? Ať je jeho karma dobrá nebo zlá, pořád je to Hyppolitin nejstarší přítel, dokázal by udělat něco, za co by ho zavrhla?
A co polibek, první polibek našich dvou hlavních postav je překvapivý? Zajímavý? Rozhodně to ani jeden z nich nečekal o to je to taková libůstka, která v nich může něco pohnout. Jak to zapůsobilo na Hyppolitu a jak na Salazara? Rozhodně to přišlo dost možná v nevhodnou chvíli, ale takové situace si nevybírají. Bude zajímavé ty dva sledovat, jak kolem sebe budou tančit a zapírat tuhle situaci :D
Co je však hlavní, že Hyppolita se dostala zpět na Tichou Marii.
Kapitola 29.
Dáma v nesnázích
Pokud by se mohlo mluvit o štěstí, tak to právě Vinci došlo a dá se říct, že Poslední Modlitba šla ke dnu, obrazně řečeno. Jejich milovaná loď teď spočívala vyvrhnutá na břehu jako zdechlá velryba, na jejíchž vnitřnostech si pochutnávali racci. Ne, že by na tom on a ostatní byli lépe s jejich nezáviděníhodnou situací.
Kov perlíku zazvonil o tvrdý kámen stejně jako kladivo opodál a kus ho odštípnul, suť se oddělila a popadala dělníkům na boty. Mladíkovi už z toho zaléhaly uši jako by mu do lebky bušil permoník. Ten nepříjemný virvál se ani v nejmenším nepodobal přiťuknutí plných půllitrů piva v přístavní kanjpě. Teď v téhle díře se mu mohlo nechat zdát o opilém, hlaholu a prozpěvování laciných děvek, když lákaly piráty pod sukně.
„Šetři se trochu, Vinci, tady není kam pospíchat,“ zavrčel vedle něho kapitán Mendόza, jehož vousy byly vlhké od těžkého vzduchu, který se tu srážel.
Mladík si otřel zpocené ruce do zaprášených kalhot a narovnal se. Záda ho bolela jako psa a jeho dobrá nálada byla ta tam.
„To vy byste si měl odpočinout, kapitáne,“ vydechl s mírným zasténáním na staršího muže, když cítil, jak mu prokřupala páteř.
„Pravda, vy všichni, padla, dřepněte si, než nás přijdou zkontrolovat,“ piráti zahodili lopaty a krumpáče.
Všichni popadali dech a ploužili se k sobě, aby si posedali buď na zem, nebo na větší kameny. Za ohbí šachty nebylo nic slyšet, možná jen vzdálené kutání ostatních nedobrovolných vězňů.
„Nikdo se sem nevláčí, už tu sakra dlouho nikdo nebyl, třeba na nás zapomněli,“ poznamenal muž, jehož klobouk se honosil dvěma ohořelými pery. Jakmile si dřepnul do prachu, sundal tříbokou pokrývku hlavy a začal se jí ovívat.
„Ten zvuk, jak se třou ty jejich kosterní pařáty o zem znám i poslepu, vybrali jsme si dobrou chodbu, pánové.“
Skupina šesti se zmoženě opřela zády o nerovnou horninu a užívali si chvíli zaslouženého klidu.
„To ticho je jako balzám na duši,“ neodpustil si Vinc, kapitán souhlasně zamručel a olízl si suché popraskané rty. Bylo tu horko a všichni měli žízeň, nikdo však nehodlal jít do hlavního prostoru, aby na sebe upozornil, někdo by pak mohl pojmout podezření, že některá skupina není hlídaná a potřebuje garde.
„Celej život hledám zlato, abych pak mohl v poklidu na starý kolena shnít v nějakým domku u pláže, a teď lituju, že jsem se jako mladej nevyučil ševcem. Utekl jsem pryč po necelým roce z učení, abych nemusel pulírovat naleštěný holínky důstojníkům,“ odplivl si muž s kloboukem pohrdavě.
„Rozhodně bys měl spokojenější život než teď tady, život piráta není vždycky růžovej,“ zamručel Mendόza, jehož pokročilý věk napovídal o moudrosti člověka, který za svůj vlastní život udělal nejednu chybu. „Ale lásce k oceánu neporučíš.“
Vinc si utřel rukávem čelo a pozoroval, jak jeho kapitán zašmátral v jedné, a pak i v druhé kapse, než zaklel, když nenašel, to co hledal.
„Nehledáte tohle?“ Vinc se natáhl a ze své kapsy vyndal krásně vyřezávanou dýmku.
„Nevím, že bych ji ztratil, děkuju, hochu,“ kapitán si svůj majetek vzal a téměř láskyplně dřevo pohladil, aby viděl, že dýmka nepřišla k úhoně.
„Našel jsem ji na lodi, když jsem se probudil, v tu chvíli mi došlo, že by posádka neodešla jen tak.“
„To nebylo moc dobrý rozhodnutí jít nás hledat, považovali tě za mrtvího, měl jsi toho využít,“ zamručel závistivě kormidelník.
„První důstojník má svoje povinnosti,“ stál si za svým Vinc a pirát proti němu se ušklíbl nad jeho hloupostí.
„Jak seš mladej, tak seš blbej.“
Ostřílený bukanýr nestačil zakroutit ani hlavou, když mu zezadu přiletěl pohlavek, převážil se dopředu a rozplácl se do písku.
„Učil sem tě dobře, vo tom žádná, chlapče, ale tady Anton má pravdu. Měl jsi vzít nohy na ramena a pokusit se dostat pryč na vlastní pěst,“ přikývl Mendόza když se zamračením zjistil, že postrádá jakékoliv kuřivo, které by nacpal do dýmky.
„Vděčím vám za víc jak jeden život, nemohl bych se podívat na samu sebe do zrcadla, když tu byla naděje, že ještě dýcháte,“ Vinc se podíval před sebe na svoje natažené nohy, „nelituju toho předtím ani teď.“
„Možná začneš a to brzo, tohle je jen začátek konce,“ promluvil náhle jediný muž, který do jejich posádky nepatřil. Všechny pohledy se upřely na něho.
„Vo čem to mluvíš, chlape?“
„To nestačí, že tu otročíme za kus shnilýho chleba pro nemrtvý?“ zavrčel s nechutí pirát vedle kapitána a probodával muže nevraživým pohledem.
„Buďte rádi, že pořád dejcháte a máte co žrát, jinak…“
„Mučení už je, dívat se na zlato, který si sám vytěžim a ne ho někomu sebral z kapsy,“ opakovaně si odplivl bukanýr s kloboukem a jeden z kamenů, který uchopil do ruky, hodil po džberu plného zlatých valounů, který stál u ohbí chodby.
Všichni se cítili stísněně a nepohodlně v téhle nesnázi, ze které nikdo nevěděl jak ven.
„Sliboval jste mi před pár lety dobrodružství, kapitáne,“ remcal pirát, „ne tohle.“
„Každý dobrodružství jednou končí, pane Crowley,“ odvětil Mendόza prostě se značnou kapitulací.
„A ty,“ obrátil svou vrásčitou tvář na cizího muže, „vypadá to, že jsi tu dýl než my, tak nám řekni, co je horší, než takhle se lopotit?“
Lampa zavěšená na kovovém háku nad jejich hlavami zlatě ozařovala strhané obličeje a Vinc přemýšlel, zda jim ten chlap nechce jen nahnat strach.
„Nebudete mi věřit,“ zakroutil hlavou cizinec a povzdechl si s lokty opřenýma o kolena.
„To už nech na nás,“ pobídl ho Vinc.
„Dobře, ale já vás varoval. Takže… čas od času tohle podzemí navštíví monstrum z hlubin. Je velký asi jako tři chlapy dohromady. Horní polovinu má lidskou jako ty a já, ale ta dolní… samý chapadlo. Je to odporný pohled na tu hemžící slizkou nestvůru. Výměnou za perly si může vybrat někoho z nás,“ teď se významně podíval na všechny přísedící. A zatímco to všichni brali jen jako báchorku, teď jim úšklebky z tváře zmizely jako mávnutím kouzelného proutku.
„A k čemu mu jsme?“ zeptal se pan Crowley naivně jako by se bál zeptat přímo.
„K čemu asi…“ tentokrát zavrčel kapitán a pevně semkl rty, „co takové monstrum asi žere? Chaluhy to nebudou.“
„Je to obchod, něco za něco. Jedno zboží, které se těžce hledá za jiný,“ pokrčil rameny cizinec, „takhle jsem přišel o pár dobrých chlapů ze svojí vlastní posádky.“
„A k čemu potřebují ty perly?“ vložil se do hovoru Vinc nahlas, který hledal v celém příběhu nějaké vysvětlení a indicie.
„Dobrá otázka,“ ukázal na něho koncem fajfky Mendόza.
„To nikdo neví, ale odnášejí je pryč, víc nevím.“
„To jim zlato nestačí?“ podivil se nevěřícně pan Crowley.
„Určitě to má nějaký důvod, otázkou je jaký,“ přemýšlel Vinc a uměl si představit desítky věcí a ani jedna z nich nemusela být ta správná.
„No a co když jim dojdou dělníci? Říkáš, že jsme v jejich očích jen maso, a pokud je těch monster víc a vyčerpají všechny zásoby…“
Oči všech znovu utkvěly na cizinci jako špendlíky na mapě.
„To se stalo jen jednou, pokud vím, buď ztroskotá loď, najede na skaliska a nemrtví pochytají ty, co dejchaj, anebo jdou k majáku. Říkají tomu Faro de la Muerte. Nikdy jsem tam nebyl, nevím, co přesně tam je, ani kde to je, ale slyšel jsem to říkat tu divnou ženskou s černými vlasy.“
„Myslíš tu…“ pirát váhal, jak ten úkaz pojmenovat, byla krásná jako svatý obrázek stejně jako smrtící přízrak z pekla. To, že vypadala, jako chodící hřích, vedlo nevědomé muže jen do záhuby. Každého ihned přešla chuť na jakékoliv sblížení, protože tohle nebyla lidská bytost ale něco, s čím by si nikdo neměl zahrávat jako mořské panny.
Všichni hned věděli, o čem to cizinec mluví stejně, jako měli před očima smrt toho nebohého kluka, ze kterého byl doslova vysán život v několika málo chvílích.
„Přesně tu,“ zašeptal cizinec, možná ani on neznal její jméno a rozhodně se nepokoušel vyslovit něco, co by ji mohlo přivolat.
„U všech sedmi moří, jsem tu už nějakou dobu a jediný pohled mi na tu čarodějnici stačí, abych se rozklepal na těle i na duchu,“ přiznal se bez obalu.
„Kdo to vlastně je? Nikdy jsem o nikom s takovou mocí neslyšel, a že jsem toho vyslechnul dost,“ přihodil Vinc další otázku do debaty a doufal, že když bude sbírat úlomek po úlomku, mohl by se dobrat celku.
„Stvůra, dcera ďáblova, nestvůra z hlubin, siréna nebo sama smrt, i Poseidon má své démony stejně jako jsou v podsvětí i na souši,“ prorokoval cizinec.
Vinc z toho byl nesvůj, pot mu stékal po zádech a vsakoval se do plátěné ušpiněné košile, kabát už dávno zahodil na hromadu ostatních věcí, ze kterých nemrtvý vybrali všechny cennosti. Teď mu stejně nebyl k ničemu, a navíc při práci by mu jen překážel.
„Tohle nikam nevede,“ plácl se do kolena kormidelník, pořád je tu víc otázek než odpovědí, hergot.“
Vinc najednou vstal, už nechtěl poslouchat ty strašidelné báchorky, které se mu snažili namluvit, potřeboval prostor k přemýšlení.
„Půjdu hlídat, kdyby něco, dám znamení,“ mávl rukou a oddělil se od skupiny, aby zašel za roh chodby.
Kdesi z dálky slyšel šumění vody, která se vymykala přírodním zákonům. Celý tento komplex chodeb a jeskyní pod útesem byl prapodivný. Nikdy nic takového neviděl. Nejen, že toto místo bylo pod vodou, což bylo nepřirozený, navíc hlavní jeskyně, kde je všechny večer nahnali spát, končila jakousi bublinou, kterou bylo vidět dno moře. Bylo to jako hladina zrcadla, za kterou plavaly ryby, a přesto se voda nedostala ani kousek dovnitř, aby všechno zatopila.
Tohle nebylo samo sebou, opřel se ve stoje Vinc o chladnou skálu a přemýšlel o podzemí.
Kromě toho podivného vodního zrcadla tu byl i druhý vchod, a to ten, kterým přišli. Ten byl hlídaný těmi chodícími kosterními pozůstatky, a to byli strážní, kteří se nedali uplatit. Ne že by to nezkusil. Co by jim však mohli nabídnout? Zlato? Toho tu bylo všude až příliš. Jídlo? Pochyboval, že by kostra měla hlad. Většina z nich také nemohla mluvit, takže jen plnila rozkazy jejich velitele.
Jaké měli slabiny?
Ať to bral z jednoho konce úvah na druhý, Vincova bystrá mysl nemohla přijít na nic jiného než strach. Strach sám o sobě byl dost velká motivace k posluhování. Na vlastní oči viděl tu krásnou sirénu zabít nemrtvého jako lusknutím prstů.
Nepochyboval, že ona tomu tady vládla ale proč? Proč potřebovala všechno to zlato?
Kdyby ho dokázala nějak zpeněžit… nakoupit si polnosti, statky, domy a služebnictvo, světské radosti, tak by to pochopil, ale tohle byla jen pustá díra a z toho, co z ostrova viděl, nebyly žádné honosné zahrady natož paláce.
„U všech jedovatých hadů, nic nedává smysl,“ zaklel Vinc.
Zachmuřeně se díval na stíny pokrývající stěnu před ním, kámen byl šedý místy hnědý a mezi ním se proplétaly zlaté žíly. Rozhodně to byl fascinující pohled, u kterého by každého piráta svrběly dlaně, ale teď by do toho džberu plného lesklého kovu nejraději kopnul. Stál přímo vedle něho jako výsměch bohů. Mohl by ho rozhazovat plnými hrstmi, a k čemu by mu to bylo?
Vlastně by stačil jeden jediný džber, aby do konce života nemusel hnout prstem. A záhy si uvědomil, že ten konec nemusí být zas tak daleko…
Vinc otočil hlavu k ohbí chodby, kde slyšel, jak se skupina bavila bez něho.
Měl tomu chlapovi věřit? Co když ho sem nemrtví nastrčili, aby vzbuzoval v ostatních strach za nějaké to lepší zacházení. Neříkal snad, že už tu nějakou dobu trčí?
Mladík si uvědomil, že by měl věřit jen své vlastní posádce, to ji sem přišel zachránit. Bohužel ani jeho kuráž a síla nestačila k útěku. Možná si ukousl větší sousto, než mohl žvýkat a spolknout.
Nejmoudřejší bude, sledovat ze stínu, jak to tu chodí. Pak vymyslí plán a až se naskytne příležitost…
Vinc byl tak pohroužený do vlastních spletitých myšlenek, že si nevšiml podivného zvuku, jako když se kost dře o písek a úlomky horniny. Až když otočil hlavu zpátky, stanul tváří v tvář zpola oblečené kostře s pahýlem místo jedné ruky.
Tohohle Vinc zpovzdálí znal, protože uvnitř hrudníku, kde měl několik zlomených žeber, sedělo ptačí hnízdo. Hrudní koš měl vystlané slámou a uprostřed dva živé ptáčky, o které se staral, jako by to byla jediná modla jeho existence, na které mu záleželo.
Podivný úkaz téhle nemrtvé schránky, jen co je pravda, pomyslel si.
„Co chceš?“ zavrčel Vinc nevraživě, aby ukázal, že z toho otrhance nemá strach.
Kostlivec v kabátu něco naznačil rukou a pahýlem, čemu nerozuměl.
„Neumíš mluvit?“
Dva prázdné oční důlky na něho zíraly jako černá nicota.
„Nebo nemůžeš?“ opravil se Mendόzův první důstojník.
Kostlivec rozevřel čelisti a zase je zavřel, než se smutně podíval stranou a sklopil hlavu.
„Měl by sis pořídit jazyk, třeba by měl někdo z tvojich jeden navíc,“ ušklíbl se Vinc.
Kostlivec zašoupal nohama jako nějaký výrostek, který právě okradl bohatého kralevice a teď se zpovídal před soudem.
„Tak co vlastně chceš?“ zeptal se ještě jednou, když se kostlivec k ničemu neměl.
Nemrtví znovu jen pokrčil rameny a jedním kostnatým prstem poklepal na své zažloutlé žebro. Ptáčci uvnitř jeho hrudníku začali vesele cvrlikat.
„Hej, co se to tu děje?“ z ohbí tunelu se objevilo několik postav, které se postavily vedle Vince.
„Koukej vypadnout, ty vyzáblá morem prolezlá kryso,“ zaburácel kormidelník Poslední Modlitby a rozpřáhl se jako neurvalec. Rozhodně teď byli v přesile.
Kostlivec si zakryl pahýlem svůj hrudník a klopýtl dozadu, aby chránil život uvnitř sebe ve strachu, že by ptáčkům někdo z nich ublížil.
Vinc měl pro strach uděláno, a i když kostlivec před nimi představoval nepřítele, nemohl k němu cítit nic jiného než lítost. Hbitě natáhl ruku a chytil za paži kormidelníka, který nikdy nešel pro ránu daleko.
„To stačí, pane Sullivane, je to jen chudák,“ zdůraznil mladý muž a kormidelníka pustil.
„Vypadá to, že jsi změknul, první důstojníku, tahle verběž by potřebovala zpřelámat hnáty, třeba když počkáme dost dlouho,“ loupl zamračeným pohledem plným násilí po kostlivci, „tak se promění v prach.“
Zmíněný nemrtví udělal pár kroků vzad, načež se otočil a utekl pryč.
„Wimpy, počkej!“ prodral se zezadu skupiny cizinec, kterého dosud neznali ani jménem.
„On přišel za mnou,“ povzdechl si a hned na to byl kormidelníkem přitisknut ke zdi šachty, až zasténal, když se mu tvrdý kámen zarazil do lopatek, zatímco mu košili zepředu svíraly dvě mohutné pěsti.
„Co to má bejt? Ty se s nimi bratříčkuješ, zrádce? Seš s náma nebo s nima?“
„Pane Sullivane, není potřeba na sebe být jako dvě vzteklé kočky. Pusťte ho,“ na rozezleného kormidelníka padl stín kapitána.
„Proč bych měl, co když tenhle slizký úhoř pro ně jenom špehuje?“
Vinc si uvědomil, že kormidelníka napadla ta samá myšlenka, jako jeho, ale nehodlal někoho obviňovat bez důkazů a štvát jednoho proti druhému.
„Nejsem zrádce, přísahám u samotného Poseidona, u všeho, co je mi svatý,“ bránil se cizinec.
„Dobře, přísahej,“ Crowley zašmátral v kabátu a vytáhl z náprsní kapsy bibli v černé kožené vazbě a přistrčil ji k cizinci.
„Od kdy u sebe nosíš bibli? Vždyť neumíš číst,“ nechápavě nadzvedl obočí kormidelník.
„Od tý doby, co mi kulka škrábla ucho,“ utrousil a znovu potřásl svatou knihou.
„A ty přísahej,“ tlačil na cizince.
Muž třesoucí rukou natáhl dva prsty a dotkl se vazby, „přísahám na svou čest a svatou knihu, že nejsem zrádce.“
Piráti se po sobě podívali jako by si to museli nejprve odsouhlasit.
„Tak už ho pusť, přísahal snad ne?“ zasáhl Vinc, aby téhle frašce odpískal konec.
„Dobře a teď to ze sebe vyklop. Co máte vy dva společnýho? Je to snad někdo z tvý bejvalý posádky?“ šel rovnou k věci kapitán Mendόza.
Cizinec zakroutil hlavou a sledoval vzdálenou lucernu. „Říkám mu malej Wimpy, on není jako ostatní, je trochu… divnej, ale není zlej,“ snažil se najít vystihující slova.
„Takže trochu vesnickej pablb?“
„Duševně mimo?“
„Krypl?“
Každý si tak trochu přisadil se svou troškou do mlýna.
„Možná od všeho trochu, když mě sem poprví přivedli, měl jsem takovou žízeň, že bych vypil i svoje chcanky, a on mi přinesl vodu, aniž by musel. Tím chci říct, že ne všichni tady jsou zabijáci.“
„Jedna výjimka nedělá pravidlo, ale toho by se dalo i využít…“ přemýšlel nahlas kapitán Mendόza, který si přemýšlivě hladil svůj vous.
„Napadá vás něco, kapitáne?“ zeptal se Vinc, když všichni uslyšeli zvuk, který se nedal zaměnit s ničím jiným než dusotem několika strážných, kterým o sebe cinkaly kosti.
„U všech dělovejch koulí!“
***********************************************************************************************************************
„Co teď budeme dělat?“
„My? Snad já, ty budeš hezky mimo všechny zvědavé oči a nechci slyšet žádné výmluvy.“ Ukázala Hyppolita na loutku varovným prstem.
„Sejde z očí, sejde z mysli… a, i když se dokážu skrývat lépe než ty, tak s tebou budu prozatím souhlasit, ale jen pod podmínkou, když mi zašiješ kabát.“
„A kde mám asi vzít jehlu a nit?“ rozhodila rukama, teď měla opravdu jiné starosti než se starat o jeho vzhled.
„V kufru?“ nabídl snadnou odpověď.
„Takže jsi nesbalil žádné jídlo ale jehlu a nit ano?“ nafoukla tváře Hyppolita a vzpomínala, jak umírala hladem hned první den na lodi.
„Jen tě škádlím, mi pequeña niña,“ mrknul na ni Oliver, „jen se tě snažím trochu rozptýlit.“
„Pro začátek,“ povzdechla si zrzka, „abych tu asi neměla být takhle, a ještě ke všemu v kapitánově posteli, je to ostudné. Nejsem žádná jeho amante, která mu rovnou skočí do náruče.“
Už jen říct to nahlas bylo absurdní a měla z toho husí kůži na rukou, nemohla tu být a vyhřívat se v těch naducaných měkkých pokrývkách, ve kterých strávil tolik nocí. A aby toho nebylo málo tak ho ještě políbí.
Políbí!
Ženiny tváře dostaly červený nádech, ne, teď na to nechtěla myslet, ale i přes mentální zákazy cítila nesnesitelné horko a stud. Proč on ze všech možných námořníků. Znělo to jako výsměch, někdo ji opravdu neměl rád.
„Proč jsi červená jako papoušek?“ Oliverova tvář se objevila před ní a na tváře se jí přitiskly jeho malé ručičky s lehkým plácnutím. Byly příjemně chladné, studený porcelán byl velkou úlevou asi jako led na kůži v tom největším letním horku.
Hyppolita zamrkala, protože se jí rozutekly všechny myšlenky jako hrách z talíře. „Nebudeš brečet, že ne?“ vyzvídala loutka s obavami. Oliver předpokládal, že je nešťastná ze své stávající situace, a i když byla odvážná, pořád to byla citlivá žena, která podléhala emocím stejně jako každá jiná.
„Ne, jen… nevím co dál…“ sklonila hlavu a vlnité prameny rezavých vlasů jí spadly přes obličej jako závoj jisker. Svými prsty nahmatala Oliverovy ručky a stáhla je pomalu dolů, i když byl ten chladivý dotek příjemný a dával jí pocit bezpečí.
„Mohla by ses pro začátek obléct, nemůžeš tu běhat polonahá jako divoch.“
Hyppolita přikývla, tohle znělo rozumně, v té posteli nechtěla zůstat déle, než bylo zdrávo.
Žena odhrnula duchnu s karmínovým přehozem a bosýma nohama se dotkla prken podlahy. Zvedla se, narovnala a protáhla, svaly měla ztuhlé jako by se dlouho nehýbala.
„Kde je mé oblečení?“ začala se rozhlížet do všech koutů, ale ať se snažila, jak chtěla, nikde své šaty neviděla. Teď se jí vážně chtělo plakat zoufalstvím.
„Co to má být? Teď nikam nemůžu jít!“
I Oliver hledal pod pokrývkou, na židli, ale ani po otevření skříně nebylo kromě uniforem vidět nic ženského.
„Přeci nejsem slepá, kde je moje oblečení, snad ho nezničili,“ teď se přímo zhrozila nad tou představou, jelikož její zavazadlo mohlo být, kdo ví kde a nemuselo být už ani na lodi samotné. Co když ho vyhodili? Co když je v lodi díra a kufr vypadl nebo se zničil?
„Přeci nepůjdu ven v tomhle,“ chytila plnými hrstmi bílou látku, která jí dosahovala téměř ke kotníkům, zato vyzívavě odhalovala obě alabastrová ramena a dekolt.
„Vzali mi šaty, nemohu tomu uvěřit…“ soptila Hyppolita a začala přecházet sem a tam jako tygr v kleci. „Seberou ženě oblečení a důstojnost.“
„Nechali ti tu alespoň boty,“ přisadil si Oliver a ukazoval ke konci postele.
„Tak to je vrchol!“
Hyppolita se jako naštvaný hroch vrhla ke dveřím, vzala za kliku a…
Kov se pohnul tak o čtvrt palce a dál už ho nedokázala stlačit.
„On mě tu zamknul?“ vykulila oči.
Zrzka několikrát zalomcovala dveřmi, ale bez dalšího úspěchu. Kopla do dřeva bosou nohou a vykřikla bolestí, protože neměla nic, co by tlumilo úder. Botky u postele se jí mlčky vysmívaly.
„Zavřeli mě tady jako nějaké zvíře, ale to mu nedaruju, tohle si za klobouk nedá!“
Rázovala k posteli a zpět ke dveřím jako generál, nakonec se ale musela vzdát, jediný vchod byl nepřístupný a ona neměla ani vlásenku, kterou by mohla zašmátrat v klíčové dírce.
Ztěžka si sedla zpět na postel, když vpředu bouchly dveře s poněkud mírnou kadencí než předtím.
Hyppolita ihned zase vyskočila na nohy a běžela zpět.
„Haloo, můžete mě pustit ven?!“ pěstí jemně poklepala na dřevo a jen doufala, že ji ten chlap nebude ignorovat, v tom případě byla odhodlaná tu stát a obtěžovat ho svým hlasem a boucháním, dokud se nezblázní.
Z druhé strany se ozvalo nejisté zakašlání. Rychle přitiskla ucho ke dveřím, ale slyšela jen tiché kroky, které se přesouvaly po místnosti.
„Prosím, jste tam? Kapitáne?“ zavolala sladce, až jí skřípaly zuby, jak se držela, aby nezačala křičet jako banshee.
„Je mi líto, ale kapitán je momentálně pryč… budete muset vyčkat, slečno, až se vrátí zpět,“ ozval se mužský hlas z druhé strany poněkud nejistě.
„Ne! Prosím, mohl byste mě pustit? Mám tu hrozný strach! Je tu tma a já… celá se třesu!“ začala přehrávat a Oliver se začal šklebit, ale rychle se schoval do otevřené skříně s uniformami.
„Nemyslím si, že by bylo vhodné…“ pokusil se muž o zdrženlivost a Hyppolita sklonila hlavu, aby se podívala klíčovou dírkou, jak ten chlap pomalu couvá ke dveřím. Evidentně s touto situací nehodlal mít nic společného, zvláště pokud se to týkalo kapitánovy ložnice.
„Na to ti neskočí,“ zašeptala loutka a evidentně se celou situací začínala bavit. Rozhodně, kdyby bylo s kým, by se vsadil, zda se jí opravdu podaří toho chudáka přemluvit, aby pustil býka z arény.
Zrzka po něm mávla rukou, teď nepotřebovala žádné rozptýlení.
„Není mi tu dobře, pomozte mi, přeci tu nebohou ženu nenecháte zavřenou v cizí ložnici,“ škemrala a byla hrdá na to, že to znělo jako by se měla co nevidět rozbrečet.
„Mám své rozkazy, estimada señora,“ zatínal námořník pěsti, jelikož bojoval s tím ji pomoci a zároveň splnit rozkaz a odejít, ale to by nebyla ona, aby si takovou šanci nechala uniknout. Nechtěla tu být už ani malou chvíli a dokázala být dramatická, když bylo potřeba.
„POMOC! PROSÍM, POMOZTE MI NĚKDO! Por favor soldado…“ začala křičet a bouchat do dveří, čímž muže zahnala do úzkých, rozhodně se začal nervozitou potit.
„Dobře, dobře, vydržte, madam, hned to bude,“ tentokrát zareagoval pohotově a přispěchal ke dveřím jako rytíř na bílém koni.
„Není tu klíč.“
Jak předvídatelné, zamračila se Hyppolita.
„PROSÍM asi omdlím. MUSÍTE HO NAJÍT,“ přilévala olej do ohně a muž začal panikařit a přešlapovat po kapitánově pracovně.
„Mám ho,“ zvolal vítězně od stolu a hned se hnal k jejím dveřím. Kov zachrastil, klika cvakla a dveře se rozlétly dokořán jako rozražené větrem. Muž s napřaženýma rukama zřejmě doufal, že mu padne do náruče, než omdlí, ale nestalo se tak.
Hyppolita otevřela dveře a ve chvíli, kdy toho muže a jeho prokletou tvář spatřila, téměř litovala toho, že to udělala. Byl to hrozný pohled, jen co je pravda.
„Jste v pořádku, seňorito?“ voják s ohořelým kabátem vypadal děsivě asi jako někdo, kdo se zaživa vyškrábe zpod zapálených balíků slámy. Jeho obličej byl jeden velký škvarek, kdy se mu maso loupalo od kostí.
Hyppolita zadržela dech a couvla zpátky. Námořník si až poté uvědomil, že nevypadá jako dříve a teď dost možná ještě přitížil nebohé ženě svým vzhledem. Pořád byl připraven přiskočit a splnit svou povinnost, kdyby se jí udělalo nevolno.
„Nemusíte mít strach, madam, neublížím vám, dávám vám své slovo. La palabra de un soldado,“ chlácholil ji.
Muž zacouval a vzdálil se, aby nemyslela, že ji ohrožuje a natočil se k ženě bokem, aby skryl svůj hrůzostrašný vzhled alespoň z části a zároveň ji měl stále na očích, druhou stranu obličeje si zakryl dlaní.
„Omlouvám se za to, jak vypadám,“ stiskl hořce rty a bojoval se svými vlastními pochybami, až jí ho bylo líto.
„V pořádku, námořníku, já jen… nechci tu být zavřená jako slepice v kukani,“ začala mírně, ale vztek se znovu začal dostávat ven, když k němu vykročila jako neohrožená valkýra.
„A odmítám, aby mě tu někdo zamykal, jsem svobodná žena, neumíte si představit jaké to pro mě je, určitě už to každý ví, kde se nacházím. Co si o mě na lodi pomyslí, když mě kapitán zavírá ve své ložnici,“ rozhodila rukama a voják oněměl, když si až teď všiml, že na sobě nemá téměř žádné oblečení kromě spodní košilky.
Rozhodně si v tu chvíli uvědomil, že se dopustil něčeho, co rozhodně neměl a otevřel Pandořinu skříňku s dobrým úmyslem, kterého teď záhy litoval. Nejenom, že nechtěl slyšet podrobnosti, co se mezi touto ženou a kapitánem odehrává v soukromí, ale už nevěděl, jak ji dostat zpátky za dveře, aniž by použil násilí a nátlak.
„Obávám se, že mé rozkazy zněly jinak, ne že vás mám pustit, a k vaší druhé otázce. To, že jste, ehm… dlela v té místnosti má své jednoduché vysvětlení, madam. Loď je v dezolátním stavu, mohla byste dojít k úhoně, kdybyste šlápla kupříkladu na uvolněné prkno nebo se opřela o vyvrácené zábradlí,“ snažil se voják smířlivě vysvětlit situaci a nepřidělat si více problémů. Narovnal se, a i když se snažil vcítit do její situace, snažil se být neoblomný, když k ženě udělal krok spřed.
„Co tím naznačujete?“ zděsila se Hyppolita.
„Že byste měla vyčkat na příchod kapitána v jeho…“ voják nechtěl vyslovit slovo ložnice, aby ženu před sebou neuvedl do rozpaků, a tak raději zvolil neutrální slovo, „habitaciones personales.“
Hyppolita se začala mračit a zatínat pěsti, už toho měla dost, dobře věděla, o co se ten muž snaží, už nechtěla hrát to divadlo na hodnou holčičku, která poslušně sedí v koutě a čeká, až ji někdo vyzve k tanci.
„Na to zapomeňte, pane,“ zakroutila rozhodně hlavou a nehnula se z místa.
Voják udělal ještě jeden zastrašující krok směrem k ní a snažil být se co nejvyšší.
„Prosím nepřidělávejte problémy jak sobě, tak i mě,“ prosil ji a zvedl paže, jako by ji chtěl zahnat zpět do místnosti, ale Hyppolita se sehnula a proklouzla mu rychle pod pravou rukou.
„Myslím, že na kapitána počkám zde, trvám na tom, vojáku,“ dupla si nohou a umanutě se posadila do křesla před Salazarovým stolem, na kterém byl položen tác s občerstvením, které námořník nejspíše přinesl.
Muž svěsil ramena, nebylo právě příjemné být poražen ženou, ale už měl i tu čest se služebnou jiné dámy a tu by nejraději vystřelil kanόnem, tato žena byla proti ní jako cukrový bonbonek.
Voják se otočil a viděl, jak se žena v košilce posadila, naštěstí dlouhé vlasy jí zakrývaly ramena, takže nevypadala tak odhaleně, alespoň na první pohled.
Hyppolita narovnala záda, protože kožené opěradlo bylo příliš studené, což jí neustále připomínalo nedostatek oblečení, ale snažila se vypadat pořád hrdě a neohroženě. Odtud už ji nevyžene.
Voják se vydal zpátky kolem křesla, ale svědomí mu přesto nedalo se naposledy nezeptat. „Opravdu si to nechcete rozmyslet, seňorito? Mohla byste nastydnout a onemocnět.“
Prokletému vojákovi sklouzly oči na ženiny bosé nohy, a kdyby mohl, začal by se červenat, když zahlédl oblinu kotníku.
Hyppolita se k němu ani neotočila a zakroutila umanutě hlavou.
„Počkám tu, jsem otužilá,“ v pěstičkách svírala látku košilky na stehnech a rozhodně nehodlala přiznat, že jí mrznou nohy, pořád byla však dost rozpálená a potřebovala vztek ventilovat na správnou osobu, která byla zatím v nedohlednu.
„Está bien seňora,“ kapituloval námořník a nechal ženu v kapitánově pracovně samotnou, když zavíral dveře.
Jakmile vyšel na můstek, nadechl se, i když jeho plíce byly pořád plné sazí a měl pocit, že každý výdech zní jako sípání konvice na čaj. Právě splnil úkol a zároveň měl neblahý pocit, že něco pokazil, co bylo v rozporu s tím, co měl udělat.
Voják ušel pár kroků, zakašlal a zamířil ke schodišti, po kterém právě stoupal samotný El Matador del Mar. Do každého schodu se zabodla kovová špice a on trhl ramenem, zvláštní kostrbatá chůze vypadala děsivě.
Muž polkl, mohl jen pozdravit a odejít, nechat všechno plynout, ale pud sebezáchovy mu narovnal páteř, jeho povinnost byla kapitána upozornit na svou chybu, i když tak jako tak bude některým důstojníkem později potrestán.
Voják si posunul ohořelý klobouk i s parukou více dozadu, než se s kapitánem setkal u horního konce schodiště.
„Úkol splněn, El Capitán a lo siento mucho, vyskytly se jisté okolnosti, za které se velice omlouvám,“ zasalutoval, mužův palec se dotkl čela a malíček klobouku.
Kapitán propaloval jeho obličej očima jako by se ptal, co provedl, ale než stačil vyslovit další slovo, voják ho obešel a spěšně mu mizel ze zorného pole, když scházel schody.
„Circunstancias?“ podíval se na námořníkova záda, než se vydal ke svým dveřím.
Jakmile vkročil dovnitř, ihned věděl, že je něco jinak, a že záplava měděných pramenů vykukujících za opěradlem křesla tam rozhodně nepatří.
Patou své boty zabouchl dveře záměrně hlasitě a neušlo mu, jak sebou jeho něžný vězeň trhl. I když se to snažila skrýt, nebyla však moc úspěšná.
Rozhodně si byla vědoma každým vláknem své bytosti, kdo přišel, a kdo se na ni právě dívá s nevraživostí a zvědavostí zároveň.
Několik dlouhých vteřin nebylo slyšet nic ani zrnko prachu, které by spadlo na zem, doslova ji nechal dusit v tom hrobovém tichu jako by čekal, kdo z nich dvou to nevydrží a promluví jako první, nakonec to však byl on, kdo se ujal slova.
„Jaké překvapení, slečno Riversová,“ zavrčel tím tónem hlasu jako by hladil nabroušené ostří, se kterým si vědomě zahrávala.
Posádka Poslední modlitby nedopadla právě nejlépe, Vincův plán ztroskotal jako námořník na pustém ostrově bez možnosti záchrany v dohledné době, a teď se z nich stali dělníci v dole. Není nad to vyzkoušet si různé profese pod bičem svých zaměstnavatelů, takový pohled do budoucna. I když oni za to vlastně nedostanou ani zaplaceno, můžou si naplnit kapsy zlatem, ale není jim to nic platné.
Dozvídáme se tak nové informace, jak to tam chodí. Nevím, zda jsem dobře popsala polohu, ale to místo by se mělo nalézat pod útesem, kde vede dlouhý tunel pod zem.
Už brzy dáme nějakou akci, těšte se :D
A kdo z vás držel palce Hyppolitě? Evidentně jsou ženy dost vynalézavé, a pokud jsou v úzkých, dokáží předvést znamenité divadlo, kdo by také chtěl zůstat zamčený v Salazarově ložnici? Všichni z vás? Já to věděla :D
Rozhodně je tam z nějaké důvodu a nejspíše je těch důvodů více, kapitán určitě nechce, aby mu ptáček uletěl moc brzy, jinak by se nedozvěděl odpovědi na své všetečné otázky.
Jak se tedy Hyppolita popasuje z jeho promněnou, která je teď ještě děsivější a to nemluvím o jeho náladě.
Kapitola 30.
Dojemné shledání
Hyppolita věděla, že tohle je jediná šance, jakou může dostat a sázela na mužovu čest, že jí zpátky do ložnice nezavře a nepoužije zbytečnou hrubost. Pakliže by se o to pokusil, musela by i ona udělat nějaký nerozvážný krok, například vyběhnout na palubu a ztropit scénu, což by si ani jeden z nich neužil. Naštěstí měl ten voják dost rozumu, nezahrávat si s naštvanou ženou a jen doufala, že jí to divadlo odpustí. Hrát si na zoufalou rozmazlenou dámičku nebylo něco, na co byla zvyklá, ale účel světí prostředky a na muže takové chování působilo. Žádný totiž nesnesl ženský pláč, a pomyšlení, že by tak křehké květině způsobil nějakou újmu.
Teď už stačilo jen netrpělivě čekat, až vypadne, a jakmile se zavřely dveře, oddechla si. Vyhrála. Tohle malé vítězství jí vehnalo do žil kuráž.
„Tady by člověk umrzl,“ zamumlala posléze a objala se rukama. Špičky prstů u nohou, které už měla proměněné v led, zabořila do koberce pod Salazarovým stolem pro zdání alespoň minimálního tepla, když ji chloupky lechtaly na kůži.
Jak dlouho tu bude čekat? Po chvilce opravdu téměř litovala toho, že nezůstala pod pokrývkou, podívala se tím směrem k ložnici.
Ne, rozhodně si to nerozmyslí, zakroutila hlavou se vší tvrdohlavostí a zatínala prsty do dlaní, aby rozproudila krev. Měla nutkání přitáhnout si kolena k sobě a chodidla opřít o sedadlo ale to ihned zamítla, nehodlala vypadat jako dítě, nejistě a zranitelně i když se tak cítila, teď potřebuje vystupovat dospěle.
Před Řezníkem moře byl každý i sebemenší náznak strachu tím, co mu nad vámi dalo moc a on ho uměl dobře využít ve svůj prospěch.
Hyppolita se rozhlédla po pracovně, když tu byla poprvé, neměla moc příležitostí prozkoumat kapitánovo území. Jak její zvědavé oči klouzaly po nábytku a detailech, musela uznat, že místnost je velkolepá a vkusná, přesně, jak by od Španělského kapitána očekávala. Vše jaksi mělo své místo, různé předměty stály na podstavcích a tmavé dřevo, ze kterého byly skříně a komody, skrývaly zajímavá tajemství.
Možná by se mohla podívat, co je v jedné z nich, položila ruce na opěrky, ale nevstala, něco ji od toho odradilo, stejně by tam našla jen samé mapy a podobné věci a dost možná by byly zamčené a truhlice také.
Hyppolita se zatvářila otráveně a nejistě se ošila, pak jí pohled padl na něco lesklého u jednoho z ozdobných výklenků u okna. Na dřevě se leskla voda, alespoň se domnívala, že je to voda a dole na zemi byla hrst střepů. Něco spadlo nebo něco záměrně rozbil?
„Pověstná Španělská horkokrevnost,“ nakrčila nos. Nikde nic popadaného ani zničeného nebylo, a když začichala nosem, mohla slabě cítit vůni nějakého alkoholu.
Tohle nebylo dobré, co když pil, předtím, než odešel?
Bylo moudré tu být? Neměla by se raději vrátit později? Hádat se s mužem, který požil alkohol, bylo daleko těžší než vést konverzaci se střízlivým.
Možná to opravdu nebyl dobrý nápad…
Tentokrát, když se zapřela rukama o područky křesla, uslyšela bodání něčeho ostrého do dřeva dost blízko, než aby stačila nepozorovaně utéct zpátky do ložnice.
Jediné, co stihla, bylo se natáhnout a popadnout jeden z ozdobných špendlíků ze stolu, které se tam povalovaly, než se dveře rozletěly dokořán. Trhla sebou, když se dveře zase zavřely. Kdoví proč se jí vybavila jeho dřívější poznámka o prásknutí dveřmi, když ji plísnil jako neukázněného spratka.
Hyppolita s bušícím srdcem počítala kroky za svými zády.
Nedala na sobě nic znát a její nervy se natahovaly jako špagety, aniž by se otočila.
Mlčel? Proč mlčel? Uvědomoval si, že je tady? Jistojistě, už jen podle toho, že dveře ložnice byly otevřené a smály se mu do tváře.
„Jaké překvapení, seňorito Riversová, qué sorpresa,“ zavrčel tím tónem hlasu jako by hladil nabroušené ostří, se kterým si vědomě zahrávala.
Tohle neznělo mile, kousla se do rtu a kroky se přiblížily, jeden po druhém, pomalu s rozvahou, možná si myslel, že bude utíkat, ale ona seděla jako přilepená na místě.
„Vysvětlete mi, jak jste donutila jednoho z nejsvědomitějších vojáků na mé lodi, aby vás pustil… a ocenil bych, kdyby každé slovo z vašich úst nebyla lež.“
Než to dořekl, obešel stůl a postavil se jí čelem. Vysoký a zastrašující jako démon.
„Ne každý dokáže nečině přihlížet, když je žena v nesnázích, a ne každý má kamenné srdce, které nereaguje na prosby,“ odvětila s našpulenými rty.
„Musela jste být vskutku zoufalá,“ Salazarovy oči si ji výmluvně prohlédly a nebylo pochyb, co si myslí a co vidí. Hyppolita skrytě doufala, že ho její nedostatek oblečení alespoň trochu zaskočí, ale nevypadalo to tak.
„I takový ostřílený voják jako Benito rychle zapomene na své rozkazy, když se před něho postaví polonahá žena,“ provokoval ji kapitán.
„Zopakujte to ještě jednou,“ otevřela v šoku ústa, „naznačujete, že jsem ho snad vědomě sváděla?“
Ten varovný tón, který na něho zkoušela, ho bavil, aniž by to dal znát. Mohl by zajít ještě dál? To byla výzva, kterou rád přijal.
„A mám si snad myslet něco jiného, slečno Riversová?“ nadzvedl káravě obočí, „pro ženu není nic jednoduššího než útočit na nejnižší pudy vojáka, který neviděl něžné pohlaví několik týdnů či dokonce měsíců.“
„Jak se opovažujete!“ Hyppolita v pěsti sevřela špendlík a bolestivě ji píchal do masa.
„Vy sám jste mě uvrhnul do své ložnice bez mého dovolení, a to nemluvím o pomluvách, které se dozajisté šíří celou lodí, mohla bych mluvit o tom, že jste zničil mou čest,“ rozohnila se a řekla narovinu, jak velký je to pro ženu přestupek, což si musel uvědomovat, jelikož pořád mluvil o pravidlech a zákonech. Pokud znal nazpaměť ta vojenská, jistě mu neušla ani ta společenská.
„Posádka má teď daleko jiné starosti než věnovat pozornost klepům, slečno Riversová,“ ušklíbl se neznatelně koutkem rtů, „ostatně, kdybyste na sebe neupozornila, mohli jsme se něčemu jako pomluvám lehce vyhnout. Vaše totožnost byla utajena až na pár mých mužů, se kterými jsme vás eskortovali z pevniny.
„Takže…“ vydechla pomalu.
„Takže, bych být vámi příště nedělal unáhlená rozhodnutí,“ v očích mu svítily hnědé jiskřičky něčeho jako pobavení, ale zase to bylo hned pryč.
On se smál její situaci? Špendlík ji znovu začal píchat do dlaně, jak ho svírala.
Ten chlap byl nemožný! Chrlil na ni jeden posměšek za druhým jako by to všechno byla její chyba! Ten hrozný ničema! Teď už také měla chuť házet nějakým sklem.
„Jen jsem se snažila dostat ven a stojím si za tím, že jsem k tomu nepoužila žádný ženský donucovací prostředek, kapitáne.“
Salazar skepticky nadzvedl pravé obočí, které se tak zdálo ještě hustší jako bouřkový mrak, když opřel dlaně o desku stolu a naklonil se nad ním směrem k ní.
„No me hagas tonto! Vysvětlete mi tedy, proč tu u všech moří pobíháte polonahá, pokud se nesnažíte svádět mé vojáky, nemáte stud? Počestná žena jako vy,“ použil její vlastní označení, „by neukazovala na odiv své přednosti každému muži, který nešťastně projde dveřmi!“
Jejich hněv byl oboustranný, když se měřili zamračenými pohledy a to, že zvýšil hlas a huboval ji, jen nechalo průchod ženině spravedlivému hněvu.
„Nepobíhala bych tu takhle, kdybych se mohla do něčeho obléknout. Myslíte si, kapitáne, že vzít ženě šaty je legrační? Pokud ano, máte podivný smysl pro humor!“ Udeřila zpátky a namířila na něho ukazováček v obviňujícím gestu.
El Matador del Mar se zarazil, když si dával souvislosti dohromady.
„Ráda bych věděla, proč jste mi vzal mé oblečení, jako by nestačilo, že jsem zamčená, takhle nemohu nikam jít, aniž by na mě někdo nekoukal,“ láteřila Hyppolita a přešlápla z nohy na nohu, jak jí zábly prsty.
„Říkáte že, nemáte tu vestido?“
„Nedělejte hloupého, takové dětské vylomeniny jsou pod vaši úroveň.“
Salazar stáhl své dlaně z desky stolu a vydal se rychlou chůzí ke své ložnici, přičemž na ní nechal varovný pohled o něco déle, aby se o nic nepokoušela.
„Kam to jdete, mluvím s vámi!“ zavolala na něho s rukama v bok, když si stoupla, ale nehodlala ho tu nahánět ve spodní košilce.
Kapitán prostě odešel, musel se sám přesvědčit o této informaci, a tak i on zběžně prohledal svou ložnici, bohužel se stejným výsledkem a prázdnýma rukama.
Zavrčel, aby ze sebe dostal část své frustrace, a nakonec se obrátil ke své skříni. Otevřel vyřezávané dveře a popadl první kapitánský kabát, který se namanul. Naštěstí loutky vzadu, která se tiskla k zadní stěně, si nevšiml.
Hyppolita netrpělivě poklepávala nožkou, než se prokletý kapitán vrátil a něco sebou vláčel.
„Tentokrát vám musím dát za pravdu, seňorito, vaše oblečení skutečně není na svém místě. Prozatím vám dovoluji, půjčit si můj kabát, než se vaše garderoba vrátí zpět.“
Tohle znělo bezelstně a Hyppolita byla spokojená, že si prosadila svou.
Salazar několika kulhavými kroky bez ptaní napadl její osobní prostor a byl tak blízko, že se jí o tvář otřely jeho vlasy, které se mu vlnily kolem tváře jako babí léto. Než se nadála, hodil jí na ramena horní díl své náhradní uniformy, která se tak výrazně lišila od té ohořelé, kterou měl teď na sobě.
Neočekával od ní poděkování, stejně jako ona od něj omluvu.
Hyppolita nevěděla co říct, její hněv vyprchal do čistého překvapení. Jistě tohle by udělal jiný čestný muž ale on? Vážně? Právě jí propůjčil něco, co je jeho?
Stačil jediný nádech a byl zase pryč, zatímco ona ucítila tíhu toho tvrdého kabátu, který ji táhl dolů jako závaží.
„Takže vy s tím zmizením nemáte nic společného?“ otázka vyzněla nedůvěřivě.
Armando měl na jazyku jednu ze svých úderných poznámek o tom, že si jisto jistě pro zábavu nechává kousky ženského prádla na památku, ale něco takového by bylo krajně nevhodné, pokud se nechtěl pouštět do další zbytečné hádky. Navíc, by to jistě nevzala jako vtip ale jako pravdu.
„Obávám se, že nikoliv, seňorito Riversová, mám však podezření, kdo by mohl být tím viníkem, kdo vám odnesl šaty. Uděláte nejlépe, když počkáte v en mi cabaña, než se vaše oblečení v pořádku navrátí,“ střelil výmluvným pohledem tím směrem.
Opravdu očekával, že ta una mujer testaruda en el descuido, pochopí šanci dostat se z jeho dosahu s bílou vlajkou a nebude rozdmýchávat oheň jeho trpělivosti více než je zdrávo, jenže ženská umíněnost byla bezedná. Z toho důvodu byl raději námořním kapitánem než kapitánem stráže v královském paláci, protože preferoval samotu a jeho život byl spokojenější bez zbytečného dohadování s takovými lidmi, jako je ona.
„Chci své šaty hned, nejsem tak hloupá, El Capitán, jak si myslíte. Jakmile tam vejdu tak mě znovu zamknete…“
Armando v duchu zaklel, tato žena byla vskutku ďáblem s rudými vlasy na jeho cestě. Pokud si tedy chtěla hrát s Řezníkem, uvidíme, jak je odvážná.
„Pak byste si pro ně sama mohla dojít, samozřejmě s doprovodem, pokud nedokážete chvíli počkat,“ utnul rázně ženiny protesty a vnitřně se usmíval nad jejím nevěřícným výrazem, když prošel kolem ní ke dveřím. Nedal ženě prostor nic odmítnout nebo si to rozmyslet, tuhle cestu si vybrala sama. Budiž, nechá ji projít po prkně.
Salazar rozrazil dveře a vyhlédl ven, kdo se vyskytuje v nejbližším dosahu. Samozřejmě nehodlal ji pustit s někým nezodpovědným, kdo by využil příležitosti, nebyl estúpido idiota, aby svěřil takto zpola obnaženou ženu kdejakému námořníkovi, když je to chvíle, co musel potrestat jednoho z vlastních řad za poskvrnění cti.
„Oficial, por una palata,“ zavolal si důstojníka Magdu k sobě mávnutím ruky.
Miguel přestal mluvit se dvěma řadovými vojáky a otočil se.
„Sí, El Capitán?“
„Doprovodíš tady slečnu Riversovou k doktoru Cortézovi,“ poručil muži přísně mezi dveřmi a udělal místo, aby Hyppolita mohla projít jako královna.
Teď už vůbec nemohla svá slova vzít zpět a on si dobře uvědomoval, jakou odvahu musí vynaložit ke každému kroku, který k němu vedl. Ano, tvářila se přesně tak, jak předpokládal, doslova jako by ji ostrý meč dloubal do zad, když šla po prkně a měla skočit do vody se svázanýma rukama.
I nad očekávání poníženě nesvěsila hlavu a nedívala se do země, naopak zvedla bradu nahoru a propnula krk jako krásná volavka. Prsty urputně držela strany jeho kabátu, ve kterém se její postava ztrácela. Vehementně se snažila zakrýt tak, aby nikdo neviděl, že je téměř nahá, naštěstí tenká látka spodničky zakrývala její nohy tak, že nebylo poznat, zda se jedná o tenkou sukni nebo spodní šat.
Hyppolita mu nevěnovala jediný pohled a koukala jen dopředu.
Salazar si počkal, dokud ho těsně nemíjela, aby přidal poslední hřebík do rakve, „být vámi, seňoro, vzal bych si boty, než vykročíte ven.“
Hyppolita zčervenala až po uši a zarazila se uprostřed kroku, než se prudce otočila a rozeběhla se do ložnice, obléct si alespoň to málo, co jí zbylo.
Magda venku mlčel, nepříslušelo mu, se ptát a důstojníkem nebyl proto, že kladl zbytečné otázky. Přijal svůj úkol takový, jaký byl. Bez zbytečných slov pokynul ženě vedle sebe a ukázal jí směr, kudy se měla vydat.
„Tudy por favor, madam.“
************************************************************************************************************************
Den se překrýval s nocí, nebe však bylo pořád tmavé a červené jako krev s šedými mraky na obzoru. Zlověstné a depresivní oproti azurově modrým vlnám, které tolik let vídával den, co den a miloval stejnou měrou jako svou rodinu, která teď byla od něho míle a míle vzdálena přes celý oceán.
Lesaro stál u bočnice na hlavní palubě a hleděl do dálky s rukama založenýma za zády.
Toto místo bylo velkou záhadou. Galeona se pohnula a velice pomalu si razila cestu vpřed. Byli možná pět mil od břehu ostrova a nikde nebylo památky po jediném rackovi, který byl pro mnoho námořníků poslem dobrých zpráv.
Zachmuřeně si povzdechl a pohlédl dolů, trup Tiché Marie rozrážel až prapodivně klidnou hladinu, jako by to bylo zrcadlo.
Ani tohle nedávalo smysl, klidná voda byla předzvěstí blížícího hurikánu, ale takto klidná voda byla od chvíle, kdy loď narazila na skaliska. Počasí bylo také pořád stejné a neměnné.
Přesně tato stejná věc dělala vrásky nejen jemu, ale celé posádce.
Lesarova ruka cítila pod konečky prstů leštěné dřevo, vnímal každý odštěp, třísku, roztřepený okraj chybějícího zábradlí, všechno co bylo jinak a jak to nemělo být, loď ho volala, smutně zpívala bolestivou píseň o jejich neštěstí. Bylo to tak nové, tak hluboké jako jeho vlastní pocity, ale bylo to tam pořád ne, jen chvíli, stalo se to jeho součástí, jako by byl jedním z prken, které tvořily celek. Ať už chtěl nebo ne, byl s lodí spojený v životě i ve smrti.
Guillermo polknul zášť, která se mu usídlila vzadu v krku, už po několikáté přemýšlel o Armandových slovech, jaká škoda, že nebyl součástí skupiny, která vyrazila na pevninu, nicméně Antonio se s ním podělil o detaily postupu. Pokud byl kapitán ve špatné náladě, neměl jinou možnost a optat se jinde.
Po vyslechnutí celého příběhu, byl ještě zmatenější a vlastně nevěděl, co si má myslet, tím více toužil vrátit se domů a pověsit kord na hřebík. Jeho život byl napínaví a plný bojů a teď mu byla vidina odpočinku vzata tak krutým způsobem. Ne, tohle si nezasloužil. Nikdo z nich si to nezasloužil. Pravá ruka položena na zábradlí se mu sevřela v pěst, ale ovládl se a narovnal prsty, aby si nikdo nevšiml, jaké bitvy se v něm odehrávají…
Lesaro se zahleděl na tajemný ostrov zdánlivě bez vegetace místy zahalený mlhou se skalnatými výběžky, připomínalo mu to Řecké báje o podsvětí. Co když se Tichá Marie plaví po řece Styx a tam ten ostrov jsou Elysejská pole? Bylo by tak těžké tomu uvěřit? Ano, protože Élysion bylo místo, kam po smrti přicházejí hrdinové, místo světla, veselí a klidu. Jenže nic z toho ostrov nebyl a nepředstavoval. Byl tak moc vzdálený od ráje jako slunce od měsíce. Měsíc…
Jak dlouho už měsíc neviděl? Pár dní? Týdny? Pro námořníka bylo velice těžké ne-li nemožné orientovat se bez toho rybího oka a hvězd.
Nyní jeho tvář směřovala nahoru na rudá pekelná oblaka, ale jeho myšlenky přerušily kroky.
Guillermo otočil hlavu a nevěřil svým očím. Jeho instinkt mu velel vtisknout tu ženu do náručí na uvítanou po tom všem, kdy se mučil myšlenkami na její smrt a teď scházela dolů ze schodů nikoliv jako duch, ale živá bytost k nerozeznání od toho, kdy ji viděl naposledy.
Vlnité vlasy té múzy se jako hadi pohupovaly po látce kapitánova kabátu. Dívala se mlčky pokorně dolů, aby nezakopla, ale ani když sešla na hlavní palubu, nezvedla pohled. Kam se poděla ta odvážná usměvavá amazonka, kterou znal? Změnilo ji toto místo stejně jako jeho?
Lesaro měl pocit, že jeho vlastní tělo zkamenělo, když důstojníkovo podezřívavé oko cestovalo po pruzích na kapitánově uniformě. Proč ji měla na sobě? A ta bílá látka pod ním, která jí zakrývala nohy? Sotva to jsou nějaké šaty. Stal se snad nějaký další politováníhodný incident?
Guillermo se zamračil, a mužovo podezření ještě více stouplo, když sledoval, jak se Hyppolita zastavila a vyčkala na Magdu, až ji předejde a znovu nasměruje.
V tu chvíli, aniž by o tom přemýšlel, se jeho nohy pohnuly v rychlém tempu, aby dvojici zastihl, než vejde do podpalubí.
V hlavě mu znělo, že by se do toho neměl plést, už jednou stačilo, že se kvůli ní dopustil neuvážených chyb, ale nemohl si pomoci, něco ho táhlo za srdce.
„Důstojníku Magdo, kam vedete tu ženu?“
„K doktoru Cortézovi, Lesaro,“ odvětil prostě muž, když mu věnoval pozornost.
Guillermo přikývl, ale v žaludku měl pořád takový pocit, jako by spolykal střelný prach. Jestli se jeho domněnky potvrdí…
„Je zraněna?“
„Ne, nejsem,“ zakroutila rychle Hyppolita hlavou, aniž by se otočila.
„Bien, od teď přebírám tvůj úkol já osobně, můžeš jít, Magdo,“ rozkázal Lesaro a propustil důstojníka. „Myslím, že by Moss ocenil tvou pomoc při rozdělování úkolů,“ doporučil mu o něco přátelštějším tónem.
„Půjdeme, seňorito,“ přikázal jí posléze a přiložil Hyppolitě dlaň mezi lopatky, čímž ji mírným tlakem naznačil, že má sejít schody do podpalubí. Ten dotek ho vnitřně uklidnil, když poslechla. Jeho svěřenkyně neřekla ani slovo a do puntíku udělala, co jí řekl jako krotké jehňátko.
Pro všechny, kdo by je viděl, byl pouze jako doprovod bez nějakých vazeb, a tak by to mělo zůstat, i ona hrála svou roli dobře, dokud nesešli dolů a neudělali pár kroků od vchodu, kdy je pohltilo šero.
Jakmile si byl jistý, že je žádné oči nesledují a nikdo jiný v chodbě nebyl, natáhl se a prsty uchopil rukáv kabátu, nečekal však, že nenahmatá žádnou paži. Rusovláska se zastavila a zalapala po dechu, když mírně zatáhl a kabát jí sklouzl z jednoho ramene.
I v šeru chodby bylo zřetelně vidět, jak vykouklo ženino bělostné rameno, než ho rychle skryla, jak si přitáhla kapitánovu uniformu zpátky. Stačil záblesk holé kůže, aby mu ten střelný prach v žaludku vybuchl, a ne právě tím příjemným způsobem.
Guillermovy ruce jí sevřely obě ramena a otočily čelem k sobě se značnou naléhavostí, až se mírně zapotácela.
Dvojice zůstala v tichu a prostor se naplnil napětím a emocemi. Hyppolita měla stále hlavu dolů, snad jako by očekávala, že na ni začne křičet, nebo jí cokoliv vyčítat, což se Lesara dotklo. Tak moc si přál, dát všechno dopořádku, vrátit se na začátek, udělat věci jinak a lépe…
Co by měl říct, aby všechno ještě víc nepokazil? Nějak měl pocit, že ať řekne cokoliv, tak se rozpláče. Musel do toho skočit oběma nohama, nic jiného nezbývalo.
„Je příjemné se s vámi znovu setkat, Hyppolito, modlil jsem se ke všem bohům, abyste byla živá a zdravá,“ zašeptal jemně jako modlitbu, „osud nám vás znovu dal do rukou. Nemohl jsem tomu uvěřit, když jsem vás viděl, jak vaše tělo vytahují ze člunu.“
„Guillermo…“ pomalu k němu vzhlédla jako ovečka s těma velkýma modrýma očima, ve kterých na malou vteřinu viděl dojetí, naději i úlevu, než se mu podívala do popraskané ohořelé tváře a všechny ty výrazy nahradil jediný, úlek a strach.
Nebyla to ona, kdo odstoupil ale on, nechal mezi ně vejít prázdnotu a bál se, že ji nic nedokáže zaplnit, ale to se mýlil.
Hyppolita necítila zhnusení ale lítost nad jeho zhyzděným zevnějškem.
„Guillermo…“ vydechla znovu snad, aby mu dodala kuráž, ale on se z části odvrátil, takže petrolejová lampa vzdáleně ozařovala jen jeho rysy zpola skryté v šeru podpalubí.
„Omlouvám se, neměl jsem…“
„To je v pořádku,“ zakroutila hlavou a natáhla k němu ruce.
Znovu jako kus kamene se nemohl pohnout a najednou cítil, jak se dotkla jeho tváří. Darovala mu to životodárné teplo, které se začalo rozlévat do všech koutů jeho těla jako by na něho znovu svítilo slunce. Ten pocit byl tak silný, tak skutečný.
Palci pohladila tu popraskanou pokožku, aniž by jí to vadilo a on byl velice vděčný, že s křikem neutekla, naopak. Přijala to, viděla ho takového, jaký je, jakého ho znala před tím vším.
„Také tě ráda vidím, mi amigo,“ usmála se na něho a naklonila hlavu na stranu. Ta slova zněla jako domov, jako ty pastviny, které vídal za statkem, zelené a plné života, cítil se vítaný, spokojený. Vůně vína a květin, chuť jablek a rozmarýnu na čerstvém pečivu, hebkost vlny. Radost, jakou celé ty dny při pohledu na krvavé nebe postrádal, byla zpět a byla to úleva. Cítil se jako by procitl po dnech úmorné horečky.
Ta touha políbit ji na obě dlaně byla silná, ale odolal tomu a věnoval ženě před sebou alespoň malý úsměv, který si za ten čin zasloužila.
„Co se stalo…“ prohlížela si jeho tvář, „dime, por favor.“
„Dlouhý příběh, až bude možnost, celý vám ho budu vyprávět, a vy mě naopak ten svůj,“ splynulo mu ze rtů jako slib, zatímco sledovala ukazováčkem shluk prasklin na jeho pravé straně pod okem. Vypadalo to jako by nějaká starožitná váza dostala úder kamenem, politovala jej.
Guillermo sňal její ruce ze své tváře velice nerad, ale nic netrvá věčně, v tu chvíli to životadárné teplo najednou zmizelo a pod jeho kůži se začala znovu vkrádat ta melancholie, které se chtěl tak moc zbavit.
S posledním požehnaným dotekem odešlo štěstí a zůstala jen prázdná nádoba, nicméně měl naději, naději, které se mohl držet, protože věděl, že tato rozmrzelost a beznaděj není trvalá.
Lesaro otevřel oko a viděl, jak se kapitánův pruhovaný kabát rozevřel, když k němu natáhla ruce a on zahlédl, že na sobě má velice málo ošacení, které je nejen krajně nevhodné ale dokonce nestoudné, zvláště na lodi plné mužů.
„Co se stalo?“ tohle byla otázka, které nebylo vyhnutí a kterou říct nechtěl.
Hyppolita se zakryla, sevřela obě strany kabátu, „já… vlastně ani nevím. Probudila jsem se v… posteli a byla jsem velice zmatená, a když jsem vstala a chtěla se obléct, neměla jsem, co na sebe,“ vynechala některé trapné detaily, které by prvnímu důstojníkovi neřekla, ani kdyby ji mučili. „Kapitán byl tak laskav a půjčil mi svůj kabát. Z toho, co jsem pochopila, by z nějakého důvodu měl mít mé šaty doktor.“
Teď byl Guillermo ještě zmatenější a byl by vskutku rád, kdyby se to celé co nejrychleji vysvětlilo.
„Nechce se mi věřit, že by vás kapitán poslal jen tak v tomto… ehm, stavu sem dolů, byť s doprovodem.“
Hyppolita zakoulela očima, „nechtěl, to je pravda, ale tak nějak, jsme se nepohodli mírně řečeno…“
Tady to celé bylo, měl předpokládat, něco takového. Povzdechl si.
„Dobře, měli bychom tedy najít vaše oblečení,“ uzavřel to jednoduše Lesaro a povzbudivě přimhouřil oči do chodby. „Lazaret je tudy.“
„Vím, kde je a došla bych tam sama ale bohužel, už nemám mužskou uniformu,“ zavtipkovala.
„Kdybyste ji měla, některý z důstojníků by vás nahnal ke kýlu lepit díry, a to je pro ženu dost těžká a špinavá práce,“ varoval ji a odradil od takového činu.
„Tady pozor, uvolněná prkna,“ řekl včas, aby místo v chodbě překročila, „buď opatrná, loď je dosti poškozená.“
„Jak moc je to vážné?“ zeptala se zvědavě Hyppolita a Lesaro nechtěl odpovědět, aby ji nevyděsil, místo toho natáhl krok, dokud se nezastavil na požadovaném místě.
„A jsme tady,“ nechal ji raději nahlédnout do místnosti.
Tohle byla první věc, která byla v katastrofálním stavu, jedna část boku možná jeden až dva metry byla pryč nebo spíše vypadalo to, jako by stěnu někdo něčím ostrým rozřízl jako nůžky látku. Narychlo zatlučené latě zabraňovaly dalšímu vylamování a vypadalo to provizorně. Některými většími škvírami bylo vidět ven, což nebyl právě dobrý pocit pro ty, kdo by leželi v postelích, které byly teď pouze podél jedné vnitřní stěny.
První důstojník vstoupil neohroženě dovnitř a okem rychle přelétl místnost.
„Co tě sem přivádí, Lesaro?“ zvolal doktor Cortéz od stolu, kde něco zapisoval brkem do knihy.
Jakmile uviděl pohyb za prvním důstojníkem, ihned vyskočil na nohy, protože si myslel, že za ním stojí samotný kapitán, ale byl to jen jeho kabát, co ho zmátlo.
Vypadalo to, že si vnitřně oddechl. Tyto dny byly napjaté i pro něho, přestože lůžka byla prosta pacientů. Absence práce poskytovala prostor k jiné a závažnější.
„S… Seňora Riversová?“
Hyppolita došla ke stolu. „Ano,“ přikývla na srozuměnou, že si její jméno pamatuje správně.
„Jsem velice rád, že vás vidím při vědomí, opravdu jste potrápila moji mysl, bylo těžké vás vzbudit, protože ani čichací sůl vás nepřivedla zpátky. Dal jsem vám ten nejsilnější prášek, jaký jsem měl, a když ani ten nezabral, vyzkoušel jsem jeden z protijedů z mé sbírky. Člověku se takové věci opravdu hodí, když vojáci pochodují na souši, zvláště v noci, kde je může uštknout had nebo škorpion. Nemám pravdu, Guillermo?“ doktor zdá se byl plný energie, tedy přesný opak toho, jak se Lesaro cítil, až ho podezříval z toho, že si sám vzal nějaký medikament.
„O čem to mluvíte? Nemohla jsem se vzbudit?“ nechápala zrzka.
„Z toho, co vím, jste se nevzbudila ani po tom, co vás dvě hodiny průzkumná skupina vláčela ke člunům, ani když vás vytáhli v síti na palubu. Každý jiný člověk by se z normálního spánku vzbudil hned, pokud není zraněný nebo opilý. A pak je tu třetí možnost, a to, že vás někdo omámil, ať už záměrně nebo ne.“
Doktor nevěděl, jaký to na dvojici bude mít účinek, a zatímco Hyppolita překvapeně pootevřela ústa, Lesaro se zamračil.
„Omámil?“
„Ano, vskutku, madam, to je pro mě nejjednodušší vysvětlení.“
„Pila jsem jen čaj a…“ snažila si něco vybavit, ale všechno se tak nějak smíchávalo v zamlžené útržky.
„Čaj? Nevíte, co přesně to bylo za čaj nebo směs bylin?“
„Je mi líto, nebyla jsem obeznámena s tím, co přesně bylo v té horké vodě, jen že jsem po tom byla velice unavená a kdykoliv jsem se vzbudila, cítila jsem se zmatená. Asi jsem si ani neuvědomila, co se mnou děje, ale kdykoliv jsem otevřela oči, znovu mi ho dala napít.“
„Takže předpokládám, že nevíte, jak dlouho vám byl tento nápoj podáván?“ ptal se doktor a posunul si cvikr na nose.
Hyppolita zakroutila hlavou zklamaná tím, že jí nejspíše Urzella neříkala pravdu a její slova o bezpečí byla jen výkřiky do větru. Proč ji ale chtěla uspat? Měla opravdu takové štěstí, že ji posádka Tiché Marie našla. Kousla se do rtu, když ji napadaly hrozné věci, co by se s ní mohlo stát. Možná si kapitán Salazar opravdu zasloužil poděkování…
„Omlouvám se, že vás přerušuji, doktore, ale tady seňorita Riversová sem přišla z jiného důvodu,“ zasáhl Lesaro.
„Ano, pravda, hledám své šaty, doktore, nevíte náhodou, kde by mohly být?“
Nico Cortéz zamrkal a chytil se za hlavu, „oh, omlouvám se, slečno! Vzal jsem vaše oblečení po tom, co jsem Vás prohlédl. Nebyl v tom žádný špatný úmysl, to vám přísahám. Všiml jsem si, že jsou dole natržené a chtěl jsem je předat ke správě, než se probudíte. Nečekal jsem však, že to bude tak brzy. Přijměte mou hlubokou omluvu.“
„Takže s tím kapitán opravdu nemá nic společného?“ ujistila se pro jistotu.
„Nikoliv, nejspíše jsem mu měl tuto maličkost sdělit, než jsem odcházel, ale nebyl v právě dobré náladě… však chápete,“ malá očka se podívala skrze skla na prvního důstojníka za ženinými zády.
„Snad jsem nezpůsobil mnoho povyku,“ zeptal se kajícně Nico.
Hyppolita se přinutila k úsměvu, „vše je v pořádku, nemohu se zlobit na něco, za čím je dobrý úmysl.“
„Opravdu jsem si oddechl, věříte mi?“ přitiskl si doktor dlaň na srdce.
„Vypadá to, že bychom se tedy měli přesunout jinam, seňor Campillo bude jistě vědět, kde jsou vaše šaty,“ šel Guillermo k věci.
„Počkejte, napadlo mě, že pokud je seňora Riversová již při vědomí, mohl bych se zeptat na její stav, tady prosím, posaďte se na mojí židli, a vás Lesaro poprosím, zda byste neskočil dolů sám. Bude lepší, když tu slečna zůstane se mnou a nebude ji okukovat více očí, než by chtěla.“
„Bien, zanedlouho jsem zpátky,“ schválil tento krok Guillermo a nechal svou přítelkyni v doktorových schopných rukách.
Hyppolita se posadila a doprovodila prvního důstojníka, kterému chyběla část klobouku očima ke dveřím.
„Takže bychom měli začít, než Guillermo přijde zpět, což mu nebude dlouho trvat,“ začal doktor hladce a spráskl ruce.
„Jak se cítíte?“ jedna otázka střídala druhou, zatímco jí přitiskl dlaň na čelo, podíval se na bělma očí i na zornice, a pak chtěl vidět i její jazyk.
Ve všem mu vyhověla, když se kolem ní přesouval.
„Cítím se normálně, možná jen trochu unaveně.“
„Máte hlad? Žízeň?“ vyzvídal doktor Cortéz.
„Vlastně trochu, když o tom mluvíte.“
„A bolí vás něco? Máte těžké nohy? Není vám na omdlení? Nevolnosti? Zrychlený tep? Dech?“
Hyppolita zakroutila hlavou, „ne, jen mi je zima, ale to je asi normální, když nemám šaty, navíc kapitánův kabát je těžký a tvrdý, není to nic pohodlného.“
Nico si vybavil složité garderoby žen se všemi spodními sukněmi, korzety, vycpávkami, konstrukcemi a málem se zasmál. „Muži málo kdy nosí pohodlné oblečení, vojenské uniformy to příliš neumožňují, i když bychom u krejčího ocenili pohodlnější střihy.“
Hyppolita se mírně usmála, ale oči jí pořád klouzaly ke stolu a knize, která tam byla otevřená.
„Co je to?“
„Oh, omlouvám se, měl jsem to zavřít, když jste přišli, jistě vás to znechucuje. Jsou to všechny mé poznatky a kresby toho, čím jsme byli postiženi,“ natáhl se, aby rozepsaný deník zavřel, ale ona mu v tom zabránila.
„Neděsí mě to, doktore, je to zajímavé. Mohu?“
Nico se nejistě podrbal na hřbetu ruky, ale ona už začala listovat a prohlížet si náčrtky různých částí těla, u některých by se dokonce zarděla.
„Máte úžasný dar, zachytit vše v takových detailech…“ musela uznat a téměř by neodolala přejet prsty po inkoustu, ale obávala se, aby malby nerozmazala, pokud by nebyly suché.
„Děkuji, seňorito, je mou povinností doktora, zaznamenat vše co se děje, zvláště takto neobvyklou věc jako je toto hrozné prokletí. Možná se může zdát, že všichni vypadáme stejně a máme stejné příznaky, ale jednotlivá postižení se liší kus od kusu, dáli se to tak říct bez obalu,“ Hyppolitě neunikla jeho zapálenost pro věc. Pokud by mu poskytla více času, byla i šance, že by jejich nemrtvý stav změnil nebo dokonce vyléčil, ale i tak to byl běh na dlouhou trať.
„Máte pravdu, to, co se stalo je, tragické… nenacházím pro to jiné vhodnější slovo. Ale z vašeho zápalu usuzuji, že vás to fascinuje.“
„Svým způsobem. Nikdy jsem nic takového neviděl. Námořníci často vyprávějí pohádky o tom, co vidí a s čím se potkají, ale zažít to na vlastní kůži je… jiné,“ podíval se na svou ruku, která svou bledostí mohla soupeřit s její spodničkou.
„Nejde to přesně vyjádřit, a tak to raději zapisuji a sbírám poznatky od ostatních.“
„To je chvályhodné, ráda bych vám také nějak pomohla.“
„Už jste pomohla, seňorito, i o vás je tu jedna stránka, ale nemusíte se bát, tato kniha není lodní deník a nahlížejí do ní jen mé oči,“ ubezpečil ji gentlemansky a sám nalistoval na určitou stranu nadepsanou jejím jménem. Bylo tam jen pár řádků.
Hyppolita nepochybovala o tom, že až odejde, přibydou k těm stávajícím další.
„Kéž byste nalezl řešení, jak všechny vyléčit.“
„Snažím se, zatím však marně, ale to neznamená, že se vzdávám,“ věnoval ženě úsměv v koutku úst, až jeho tvář ještě více popraskala a mezi jizvami se ukazovaly černé prolákliny.
Na tohle si bude muset zvyknout, uvědomila si Hyppolita, nechtěla někoho pohoršit tím, že by ukázala strach nebo znechucení.
Zrzka stáhla ruce do klína, zabloudila k mužově zástěře a něčeho si všimla. Látka sice dobře skrývala, co bylo pod ní, ale z boku bylo mužovo zranění více než viditelné.
„To…“
Doktor si upravil zástěru a zakryl místo, kde chybělo maso. „Když Tichá Marie narazila na skaliska a vytvořila tuto díru,“ poukázal prstem ke stěně, „spadl jsem na zem a při naklonění jsem přepadl do vody. Poslední, co si pamatuji, bylo, jak ke mně pluje žralok a poté bolest. Vypadá to, že to zvíře mělo lepší den než já,“ dodal ironicky.
„Mohu dovnitř?“ ozval se najednou hlas zpoza zavřených dveří.
„Jistě, důstojníku, Lesaro, pojďte dál,“ vyzval Nico pohotově Guillerma ke vstupu.
Hyppolitě se vážně ulevilo, když viděla své šaty přehozené přes jeho ruku.
„Zde se můžete obléct, seňorito, počkáme zde,“ otevřel doktor dveře do skladu léčiv, kde ji předtím prohlížel po tom hrozném incidentu se Santosem. Jen si na to vzpomněla, měla husí kůži.
Jakmile bylo vše na svém místě, cítila se daleko jistější a sebevědomější.
„Ještě na malou vteřinku,“ doktor vběhl do skladiště a přiběhl s malou tmavou lahvičkou a vyndal korek, „prosím otevřete ústa, než půjdete.“
Hyppolita poslušně udělala, co chtěl, a když lahvičku naklonil a opřel skleněné hrdlo k jejímu spodnímu rtu, nechal jí na jazyk spadnout dvě kapky, ihned poté se začala šklebit jako by polkla slanou vodu.
„Co je to? Je to hrozně kyselé,“ stěžovala si Hyppolita.
„Jen citrón, alespoň teď vím, že máte pořád chuť,“ zasmál se jejím výrazům doktor Cortéz.
„Už vás nebudu trápit, to je všechno, můžete odejít,“ usmíval se, když dvojici doprovázel na chodbu.
S kapitánem Salazarem není lehká domluva a konverzace s takovým mužem je jako klestit si cestu trním, zatímco šlapete po rozžhavených uhlících, ale Hyppolita je tvrdohlavé děvče. I tváří v tvář nemrtvým necouvne o krok dozadu a čelí tomu statečně, jen co je pravda. Naštěstí její nedostatek oblečení nedřáždí kapitána tolik, jak by očekávala nebo to jen nevidí? Ono je těžko určit, co je uvnitř té tvrdé slupky.
Naštěstí tu máme další srdceryvné shledání, vážně miluji ty interakce s Lesarem, je to po kapitánovi moje nejoblíbenější postava, která se ze všech sil snaží být na neutrální půdě a posuzovat vše s nadhledem a nestraně, i když ho srdce chvíli vede jednou, a pak zase druhou cestou, ale život také není růžový a nemá přesně danou linii.
Co říkáte na doktora Cortéze? Náš lékař postoupil o krůček dál na kronikáře a je poněkud fascinován jejich prokletím, což u někoho jako on není nic divného, snaží se na to jít z té vědecké stránky, uvidíme, zda se mu podaří nějaký pokrok.
24.
