Kapitola 1.
Pohanský bůh
„Vidíte ji?“
„Támhle je, mezi stromy!“
„Chyťte ji, sestry kovenu, nebo nás Azi Dahaka potrestá!“
„Neztraťte ji z dohledu!“
Slova přicházela ze všech stran, zabodávaly se Luise do zad jako přesně mířené šípy. Každá slabika ji štípla jako vosí bodnutí a popohnala k rychlejšímu úprku armádou stromů. Sotva popadala dech a uvědomovala si svou bídu, své ubývající síly. Jak je možné, že jim nedokáže utéct? Byla mladá, dvakrát možná třikrát mladší než ty ženštiny. Mělo by to být lehké, její nohy byly štíhlé a rychlé jako vítr, a přesto jako by se brodila bahnem. Neustále jí byly v patách, neúprosné jako psi, kteří se ženou po stopě kořisti s hladovou zuřivostí. Možná měly nějaký šestý smysl, který mají vědmy, nějaké třetí oko uprostřed čela, ale tahle možnost se zdála bláhová, ne, rozuzlení bylo více než prosté. Byla to touha. Bezedná touha po mládí, protože Luisa byla poslední složka, ingredience do jejich složitého rituálu. Stála mezi nimi a tím, aby se jejich tvrdé staré maso obalilo a zesílilo, vrásky se vytratily, tuk vyplnil kdysi výrazné křivky.
Ať už tomu měla Luisa věřit nebo ne, ty čarodějnice tomu věřily až za hrob.
Jakým pošetilým hlupákem byla, když jim naletěla, protože ona byla stejně zoufalá jako oni. Teď měla jen oči pro pláč.
V jednom okamžiku se jí noha podvrtla na mokrém mechu a Luisa padla k zemi jako pytel pšenice a hned na to na ní něco spadlo.
Zelené šaty se zamotaly s červenou látkou stařeny obřadního hábitu. Mladá žena se prudce převalila na záda a shodila čarodějnici vedle sebe. Zaskučela jako by spolkla jazyk nebo si přinejlepším narazila záda o vystouplé kořeny stromů. Luisa toho využila a vyskočila na nohy, ale v tom se k ní natáhly seschlé kostnaté ruce a zaryly se jí drápy do lýtka.
Luisa vyjekla a klesla zpátky na kolena.
Ruce toho ihned využily, začaly se sápat po jejích šatech a snažily se dostat k dlouhým vlasům, aby za ně dokázaly tahat a způsobit jí ochromující bolest, než je dostihnou ostatní.
„Nebraň se,“ skřehotala ta harpie a Luise se do uší dostával zvuk jejího odporného dechu a cinkot jejích zlatých náramků, které jako by ji měly zhypnotizovat.
Mladá žena se nadechla, zatnula zuby, a ač na to nevypadala, vytrhla se té lačné stvůře a odstrčila ji.
„Neměla bys mě podceňovat, nejsem žádné jehně,“ zavrčela na ni Luisa, zatímco se čarodějnice skulila na zem jako brouk. Kdyby ho jen tak mohla zašlápnout, ale nebyl čas na víc myslet než na útěk.
Kolem praskaly větve, vzadu byly vidět mezi stropy pochodně.
Luisa se ohlédla a chytila se za větev, aby se dostala na nohy, vykasala si sukni až na břicho, aby se mohla lépe pohybovat. Naštěstí měla obě boty, sice byly špinavé a odřené ale pořád lepší, než si rozdírat chodidla o kameny a ostré šišky.
„Neutečeš, nám nejde utéct, pamatuj na Azi Dahaka, holko hloupá,“ úpěla za ní stařena, ale její hlas odnesl Luisin strach.
Pospíchala houštinami, větve jí sekaly po rukou, kmeny stromů byly poměrně blízko sebe, mohla by se schovat za některým velkým dubem, ale věděla, že těch ježibab bylo tolik, že by ji jistě našly, protože ji lovily v rojnici, aby zabránily právě takovému kousku, asi to nebylo poprvé, kdo jim utekl ze spárů.
Luisa byla unavená, ale nedovolila si zaostat, rozhodně by se jí to nevyplatilo, musela přežít kvůli sestře. Mariana byla nemocná a spoléhala na ni, nikdo jiný už jim nezbyl, a to bylo to nejsmutnější zjištění.
Otec byl švec, bral objednávky z několika přilehlých vesnic, a byl v tom opravdu dobrý, ale po jeho smrti nebylo nic, co by sestry mohly dělat, a tak rozprodaly všechny otcovy nástroje a kůže, aby měly alespoň na jídlo, a když i to ubývalo, nemohly spoléhat na dobrodiní ostatních sousedů. Luisa vzala osud do svých rukou, ať chtěla nebo ne, jinak by zemřely hlady, zvláště před zimou. Nemohla dopustit, aby Mariana udělala ten krok, a ať byla Luisa mladší, měla větší šanci najít si manžela, který by jejich nelehkou situaci obrátil. Luisa byla ochotná i trpět, jen aby zajistila sestře péči. Obětovala se.
Bohužel, jen těsně před tím, než se chtěla vydat do místního hostince a roznést tam zprávu o tom, že je svolná k sňatku, všimla si jí žena na rynku. Nebylo na ní nic podezřelého a podle zlatých ozdob bylo poznat, že hladem rozhodně netrpí, neměla proč jí nevěřit to, co jí říkala.
Pověděla s tajemným úsměvem, že je vědma, a to co na ni vidí, jako například krásný vyšívaný plášť s kožešinovým límcem, krumplované šaty ze sametu a zlaté šperky jsou platby za její věštění a předpovědi, jak moc je věhlasné. Slíbila jí, že pokud půjde s ní a zúčastní se rituálu, najde bohatého ženicha a už nikdy v životě nebude nešťastná.
Všechno bylo přesně, tak jak pravila, když ji následovala do lesa, ze kterého měla husí kůži. Zanedlouho došly k prastarému místu s velkým ohništěm. Luise až později došlo, jakou chybu udělala a jak hloupá a důvěřivá byla ve své zoufalosti. Došlo jí to ve chvíli, kdy ženštiny obětovaly prvního živého člověka svému pohanskému bohu a podřízly mu hrdlo srpkovitým nožem jako kuřeti.
Ani druhá oběť neunikla takovému osudu a sledovala, jak je její tělo hozeno do ohně.
Vyvalil se zhoubný popel a dusivý kouř, jak tělo dopadlo na kusy ohořelého dřeva. Bylo to jako by na Luisu dýchl drak, tělo se jí orosilo potem a žaludek přetočil, z toho, na co zírala. Za zpěvu a smíchu se čarodějnice točily kolem ohniště, rozhazovaly rukama a kopaly nohama, jejich rudá roucha vířila jako hedvábí nasáklé v krvi svých obětí a lepila se na vychrtlá stará těla.
Luisa byla poslední, ale na rozdíl od dívek před ní nebyla křehká, dokázala si poradit se svým dozorcem a teď prchala stále více a více do obávaného lesa, který už tak nesl špatnou pověst v širém okolí.
Prodírala se bludištěm kmenů, rozrážela křoví a vyděšená se snažila jako ovce utéct noži. Rychle se stmívalo, koruny stromů zlověstně šuměly, ale místo aby se toho bála, cítila v tom naději. Tma by ji mohla pohltit a schovat, její zelené šaty byly dost tmavé na to, aby splynuly s okolní přírodou. Ještě chvíli a bude těžké ji rozeznat, stačilo jen vytrvat.
O dalších několik prudkých nádechů později stromořadí končilo a ona se ocitla na malé mýtině, po které se převalovala večerní mlha jako nad hřbitovem.
Luisa se vrhla dopředu, aby se zase vnořila do lesa, ale zastavilo ji vytí. Nebylo to normální volání vlků na měsíc, který se rýsoval na obloze jako rybí oko, bylo to vytí, jaké nikdy předtím neslyšela, děsivé, agresivní, znělo to jako varování.
Mladá žena se bez dechu zastavila a rozhlížela po okolí, odkud ten táhlý zvuk vycházel, ale nejspíše byl daleko, žádný vlk se na mýtinu neodvážil, zato babizny využily chvíle jejího rozptýlení a vynořily se z houští. Než si Luisa uvědomila svou chybu, obklopily ji ve větším kruhu, který se krok, co krok zužoval směrem k ní.
Objevily se louče, plápolaly do noci jako majáky, ale mlhou nedokázaly proniknout jako by to byla nadpozemská bariéra.
Postavy v obřadních rouchách dýchaly stejně zhluboka jako ona, ale na jejich tvářích byly vidět pokřivené úsměvy plné chybějících nebo křivých zubů. Věděly, že neuteče, teď už není kam. Byla jich celá armáda a chtěly její krev, její život a její mládí a Luisa neměla ani zbraň, aby se bránila.
Nenáviděla je, všechny je nenáviděla a vysílala k nim očima všechny pocity, které cítila a přála si, aby se všechny propadly do pekla.
„Už nemůžeš?“ vysmála se jí jedna z ježibab a Luisa se na ni otočila a tvrdohlavě se na ni mračila.
„Svému osudu neunikneš, je to tak, jak má být. Dáš nám svůj život a vyhneš se trýznivé chudobě, není to přesně to, co jsi chtěla, dítě?“ tázala se jí, ale bylo to spíše jen pouhé konstatování.
„Slíbila jsi mi manžela,“ zaútočila na ženu Luisa slovně, „tohle není to, co jsem chtěla.“
Čarodějnice se zasmála, když rozhodila rukama, jako by chtěla své sestry obejmout, „však ano, tvým chotěm bude smrt, není to dost velká pocta pro hlupačku jako ty?“
„Ty stará potvoro,“ obvinila ji mladá žena, „jediné co mě těší je, že vaše snažení vyjde naprázdno.“
Luisa, i když ji obestíral nepopsatelný strach a hrůza se vysmála všem přítomným, kteří byli zmatení jejím chováním.
„Proč?“ zamračila se tentokrát babizna s tváří snad ještě ošklivější a svraštělejší, než její sestry jako by čekala nějaký podvod.
„Protože nejsem panna, proto,“ vysmála se jim Luisa podruhé a viděla, jak se jejich nadšení z toho, že ji zastihly, bortí. Dívaly se jedna na druhou se zmatenými pohledy jako by se ptaly co dál.
Hlavní kněžka zuřila, poznala to podle pevně stisknutých tenkých rtů umrlce, bulvy jako by jí ještě více zapadly do lebky, než se na ni rozkřičela.
„Ty děvko, malá špinavá couro! Jak jsi nám tohle mohla udělat? Takové křehké ptáče, andělská tvářička…“ vyplivávala to jako by to byly nic než nadávky. Atmosféra houstla.
Luisa do společenství žen zasela chaos, ale pochybovala, že by i teď mohla nějakým způsobem utéct.
„Možná jsem svůj věneček dala bez přislíbení věrnosti, ale vy jste daleko horší,“ očernila je, „zabíjíte lidi ve jménu nějakého směšného pohanského boha, vy fúrie. Vsadím se, že nikdo takový neexistuje, je to jen záminka pro ty z vás, které závidí krásu mladým dívkám.“
Luisa je schválně popichovala, alespoň před vlastní smrtí, může nechat promluvit svůj ostrý jazyk, který musela ve městě držet za zuby.
„Jste tak odporné, nic než vražedkyně a zlodějky. Kosti vám chrastí, páchnete starobou, takhle vypadá přízeň vašeho pána? Kdyby vás slyšel, byly byste krasavice obletované muži, ale já vidím jen zoufalé třesoucí se stíny, v jejichž očích doutná strach ze smrti.“
„Dost!“ rozkřikla se kněžka a najednou tasila dýku, kterou měla zastrčenou v pouzdře u pasu.
„Ty nejsi hodna mluvit svým černým jazykem k našemu bohu, za to zaplatíš!“
V ten moment se na ni vrhla a Luisa polkla.
Kněžka se rozeběhla s tasenou zbraní, jejíž ostří se děsivě odráželo od ohně loučí, když v tom něco dorazilo na mýtinu. Něco obrovského se vynořilo ze tmy za zády žen, které byly za Luisinou páteří.
„Náš pán dorazil,“ vykřikl někdo, „Azi Dahaka, daruj nám svou přízeň…“
Luisa se s děsem pomalu otočila, aby čelila něčemu nelidskému, co se vynořovalo z mlhy. Nemohla pochopit, jak taková monstrózní bytost se mohla přikrást až k nim, bez toho, aby si toho někdo všiml. Byla neskutečně tichá, když chtěla. Tichá i hrozivá, a když se Luisa znovu nadechla, začala krvavá hostina, protože to nebyl žádný jejich bůh, kterého by svými činy přivolaly…
*****************************************************************************************************************
Netvor po dlouhé době cítil něco, co by se u člověka nejspíš blížilo nadšení, možná dokonce vzrušení nebo i hladu. To, protože v lese, v jeho lese, byla dnešní noci hojně prolita čerstvá krev, a on rozhodně nehodlal promarnit ani kapku, která by přišla nazmar. Wendigo se vydal veden všemi smysly k tomu místu, jak ho ten pocit uvnitř hrudi vábil a táhl. Nejprve to byly dlouhé kroky, které se rychle změnily v běh. Pozorovateli mohlo připadat, jako by se netvorovi kosti pod kůží přeskupily do formy, která dokázala lehce překračovat dlouhé vzdálenosti pouhým mrknutím oka.
Wendigo běžel lesem s lehkostí jelena a větřil nozdrami jako divoký vlk, až od jeho nestvůrné tlamy stoupaly kotouče horké páry do nočního vzduchu.
Dech, který se v jeho stopách měnil na hustou mlhu, postupně zahalujíc celý les, který ševelil úzkostí, se rozprostíral všude kolem jako přirozená obrana predátora na lovu. Mlha se lepila na kmeny stromů vonících smůlou, plazila se v houštinách, mátla. Zrak i smysly a pohlcovala všechny zvířecí zvuky předkládající představivosti ty nejhrůznější obrazy. Netvor však nepotřeboval vidět, stačilo mu cítit směr, ze kterého se linula vůně krve jako tažena na niti, vůně, která mu svírala útroby nenasytným hladem, který potřeboval ukojit.
Hlad…
Prastará bytost jako on měla mnoho jmen a byl považován za mnoho věcí jako například za temného pohanského boha, který pohltí duši hříšníků, čemuž nejspíš věřily ty hloupé bytosti, když v jeho panství vědomě prolily krev a teď za to zaplatí. Nebylo by to poprvé a jistě ne naposledy. Snadná hloupá kořist, která překročila hranice jeho domény, si zasloužila odpovídající trest. Ovšem… pravděpodobně ne tak, jak by si asi představovaly. Netvor se sám pro sebe zachechtal, nebo to možná bylo dychtivé zavrčení, zvuk byl někde v tom velmi znepokojivém pomezí obou věcí, které vydávala lebka na jeho hlavě.
Wendigo nasál vzduch, už byl blízko. Cítil je před sebou a cítil strach. Oh, tolik strachu! Měl rád, když se ho kořist bála. Líbilo se mu takové koření. Nasytilo ho to o to víc, i když hlad samotné pomyšlení neutišilo, snad jen prohloubilo. Wendigo zpomalil svůj šílený běh a začal vydechovat další oblaka mlhy kolem sebe. Narovnal se ze svého shrbeného postoje, který připomínal zvíře do své plné výšky, která i s parožím čítala dobrých deset, možná dvanáct stop, a pak se znovu rozeběhl, tentokrát zcela neslyšně vpřed. Sama matka lesa mu dala takový dar a on ho hojně využíval.
Hlasy… už to nebyly míle, teď je slyšel zřetelně, tak blízko…
Mlha Wendiga vyplivla ze sebe ven jako démona z hlubin samotného pekla, což možná byl, sám nevěděl, odkud přesně se zrodil. Natáhl své nestvůrně dlouhé nohy zakončené spáry, až ve vlhké hlíně zanechal hluboké rýhy a stále v běhu skočil. Mohutný, téměř nemožný skok ho vymrštil vpřed a vzhůru, prolétl vzduchem jako temný tvar, za kterým se stále táhly provazce mlhy jako plášť. Matně si uvědomoval, že při svém skoku lehce přelétl nad hlavou jedné z lidských bytostí, té se zrzavými vlasy, které plály ve světle pochodní jako vycházející slunce. Sám netušil, od koho vychází ten největší strach, ale na tom nezáleželo. Všichni dostanou svůj díl spravedlivě.
Wendigo jako lovící jestřáb dopadl svou plnou drtivou vahou na jednu z prchajících stařen a vřeštících lidských bytostí. Drápy na nohou se zaťaly do břicha a s uspokojením cítil, jak projely kůží i svalstvem. V příští chvíli klesla k zemi, až zapraskaly lámané kosti jako by to byly větvičky.
Nastal chaos. Ozýval se křik ze všech stran.
Tělo mrtvé ženy bylo povaleno do trávy. Netvor na nic nečekal a vrazil své dlouhé sukovité prsty s ostrými drápy jako břitvy, skrz břicho do lidského hrudníku. Chtěl si pochutnat na šťavnatém srdci, to bylo nejvíce lahodné, přetékající krví. Vrazil, zapáčil a trhl. Vyrvané srdce z žeber, si pak podržel nad hlavou, lačně lemtající horkou krev, než ho s odporným zvukem prostě sežral a polkl. Tekutina mu stékala po ruce a skrápěla zem, ale Wendigo na to nedbal, pohltila ho čirá radost z lovu.
Přikrčený, pomalu, hrozivě se otočil na patě od svého předkrmu, který ho akorát navnadil. Sklonil hlavu a vyfoukl nozdrami oblak páry jako býk v domnění, že to ostatní vyděsí a ty se rozutečou. Nebylo nic uspokojujícího, než je dostihnout a zardousit jednoho po druhém.
Wendigo na nic nečekal, rozeběhl se k další lidské bytosti v obřadním rouchu, která se rozhodla mu udělat radost a snažila se vzít nohy na ramena. Daleko se nedostala, nestačila doběhnout ani k okraji mýtiny. Ostré konce netvorova majestátního paroží se zaryly do nechráněných zad. Vychrtlé nohy zběsile kopaly v marném boji, když Wendigo začal zvedat svou oběť do vzduchu a třást s ní ze strany na stranu. Jakmile si myslel, že toho bylo dost, hodil tělo na zem, dupl mu na krk, až to křuplo a hodoval i na druhém srdci za tuto noc. Samou lahůdkou se mu oči posazené hluboko v důlcích lebky obrátily k nebi, jako by děkoval bohům, za takovou hostinu.
Rudovlásce ohromeně stojící nedaleko se mohlo zdát, že s každým sežraným orgánem ten tvor roste, jak se kolem něho rozprostírala aura hrůzy. Stíny kolem něj byly delší a mrazivá mlha hustší. Avšak na svoji velikost se pohyboval nelidsky rychle a sám přitom nevydal jediný, byť sebemenší zvuk, což snad ani nebylo možné. Dlouhýma rukama s drápy trhal paže a nohy, jako by babice byly pouhý hmyz a dupal po nich silnýma nohama jako by tančil na jejich rituálu. Široká tlama s ostrými zuby byla schopná pojmout téměř celou lidskou hlavu, jak mohla Luisa vidět, a přesto nedokázala odvrátit pohled.
Netrvalo to dlouho, zato to byly chvíle naplněné křikem, bolestí a posvátnou hrůzou, takže se možná zdály násobně delší.
Kdy to skončí? Říkala si Luisa se zatajeným dechem, ale věděla, že jakmile už nebude mít ten netvor po ruce panenky na hraní, bude další na řadě. Musela využít své šance a zkusit utéct, a pokud bude mít štěstí, bude nasycený a už o ní neprojeví zájem.
Jakmile konečně nastalo ticho, téměř tlačilo na uši. Než se Luisa nadála a obrátila se k útěku, uvědomila si, že je pozdě, netvor stál před ní, temný, mlhou zahalený obr, který páchl jako jatka a lesní hlína zároveň. Wendigovy oči studeně žhnuly z hlubokých očních důlků lebky. Lebky, která byla pořád blíž a blíž, to, když se obrovitý netvor sklonil a začal větřit, jeho dech páchnoucí krví a ledový tak, až to pronikalo do kostí.
Netvor zíral na dívku před sebou, potůčky ledového, bledého ohně v temnotách lebky hořely zvědavostí.
Luisa se nedokázala pohnout, její nohy srostly se zemí jako kořeny stromů. Nemohla uvěřit jaké má štěstí, že by byla náhle zachráněna, ale všechna naděje najednou umřela během pár nádechů. Všechno kolem se proměnilo v tratoliště krve, masa a těl jako na válečném poli. Nemohla uvěřit, s jakou nenasytností se ten tvor krmil a zabíjel. Bez slitování, vytanulo jí v mysli, a to skutečně neměl s nikým. Celé porce masa a šlach dokonce kostí dokázal spořádat během mizivé chvíle, a pak nestačilo ani pětkrát udeřit její srdce a netvor byl téměř na dotek.
Ženiny oči hleděly dolů snad v jakési pokoře, ale dlouho to nevydržela, když jeho drápy na nohou pročísly zelenou trávu a dostaly se jí do zorného pole.
Luisu ovanul dech té bestie a rozhodně nevoněl po skořici nebo malinách, měla tendenci ustoupit, odtáhnout se, ale ani teď se nedokázala pohnout jako jehně před vlkem, které ví, že tohle jsou jeho poslední vteřiny.
Ženiny oči putovaly po Wendigově vysokém těle, zahaleného ve stínech. Bez světla loučí bylo těžké s určitostí vidět obrysy jeho postavy ale, co viděla jasně, byly bílé tesáky, když zaklonila hlavu a podívala se vzhůru.
Tesáky byly přímo nad ní a otevíraly se jako pekelná brána. Kapka čiré krve ukápla z mordy a dopadla na její líci. Horká a rudá nepříjemně stekla dolů jako slza.
Ať už mělo přijít cokoliv, modlila se, aby necítila bolest, a tak pevně zavřela oči.
Dlouhé začichání, které slyšela, ji znervóznilo ještě víc, měla z toho husí kůži. Doslova.
Dech se přiblížil, ovanul jí celou tvář a pak, dlouhý černý slizký jazyk vyklouzl z netvorovy tlamy jako had a olízl jí líci, zanechávaje tam táhlou krvavou šmouhu ze slin jako by ji jen ochutnával, než ji zhltne. Dlouhatánským jazykem olízl krvavé kapky z její tváře a chystal se ji pohltit, tak jako všechny ostatní, ale cosi ho zarazilo. Cosi… co nečekal.
„OBĚTINA?"
Ta myšlenka dívce prorazila do hlavy jako ledový osten, který se provrtával mozkem, bylo to jedno slovo pronášené neuvěřitelně hlubokým hlasem, který rezonoval a zároveň praštěl, jako led na zamrzlém jezeře, provázené pocity zvědavosti a nepochopení.
V tu chvíli se netvor nečekaně prudce otočil, až Luisu svým bokem poslal k zemi hrubým strčením.
Jak je vidno, nevypořádal se všemi babiznami, pár se jich skutečně dostalo mezi stromy do houští ale než, aby utekly a zachránily si životy, počkaly si, až se na ní bude živit, nebo spíše předpokládaly, že to dělá, jelikož k nim byl zády. Jejich troufalost musela tvora udivit. Na záda se mu sneslo množství kamenů, klacků a šišek, zatímco další dvě čarodějnice odříkávaly zaklínadlo, kterým si chtěly tuto šelmu podmanit, aby jim sloužila.
Luisa jako by se lusknutím prstů probudila ze snu, najednou se cítila jako vystrašený kolouch, který unikl kousnutí, a když viděla, jak se to monstrum obrací proti nepříteli, využila toho, jinou příležitost mít nebude. Rozeběhla se na opačnou stranu dál, co nejdál od celého masakru.
Dlouhé minuty ubíhaly, když se řítila ve tmě neznámo kam. Přes mlhu, která sice nebyla tak početná, jako na mýtině sotva viděla, kam šlape. V jednu chvíli jí noha sklouzla do potůčku, až měla botu plnou ledové vody. Vyjekla, jak ji studila a namočila dolní okraje šatů, které jí při běhu nepříjemně pleskaly přes nohy.
Skutečně nedlouho poté viděla mezi stromy svítit oči, objevovaly se další a další, k tomu všemu slyšela vytí. Smečka vlků musela ucítit krev a ta je lákala jako ostatně všechna masožravá zvířata. K Luisině smůle se nevydali na mýtinu, ale začali ji pronásledovat. Nahánět. Byla pro ně lehkou zatoulanou kořistí, stačilo na ni skočit a povalit na zem, o zbytek by se postaraly jejich zuby.
„Zatraceně…“ zaklela Luisa a nechala se štvát jako zvěř. Vlci ji zahnali k obrovským členitým stromům, jejichž kořeny se v chumlu přes sebe zvedaly i metr nad zem ze samotné půdy. Začala na ně šplhat, ale huňaté hlavy po ní pořád chňapaly. Vrčení a vyceněné zuby vypadaly strašidelně jako ostří nožů.
Luisa ulomila větev a švihla jí kolem sebe. Jeden vlk schytal ránu přes čenich a stáhl se s kňučením do pozadí, ale ostatní ze smečky to nijak neodradilo. Zahnali ji až ke kmeni a nebude trvat dlouho, než by vymysleli, jak se dostat na kořeny jako ona. Nemohla tu takhle zůstat, kdyby ji jeden z nich chytil za šaty, mohl by ji lehce stáhnout dolů, a to by byl její konec.
Hodila tedy do hloučku těch chlupatých bestií svou zbraň, aby mohla začít lézt po větvích nahoru. Podrážky prokluzovaly, a přitom si odřela koleno, nebyl ale čas zkoušet, zda jí větve udrží. Bylo to buď anebo. Luisa nenáviděla výšky, a tak se nevydala příliš nahoru, jen tak, aby na ni nedokázali vlci dosáhnout. Posadila se obkročmo na jednu silnou větev a záda opřela o kmen za sebou zcela zmožena.
Při pohledu dolů se jí dělalo špatně.
Tam dole ve tmě se stále leskly hladové oči divokých šelem. Luisa se přinutila tam nedívat, a aby se zaměstnala, vyždímala si lem sukně a vyzula mokré boty. Dívce byla zima, chlad na ni útočil a ona neměla ani svetr ani kabát, naopak měla hlad a ze všeho nejvíce strach o samu sebe. Netušila kde je, jak se dostat zpátky, ani kdy to vlky pod ní přestane bavit a začnou lovit jinou kořist.
Luisa se rozhlížela po okolí ze svého bidélka, ale byla taková tma, že bylo nemožné něco vidět, přesněji řečeno pro její oči, a tak raději naslouchala zvukům, ale i to se zdálo jako by zcela vymizelo. Les byl podivně tichý, až na občasné zavrčení dole a šustění listí pod vlčími tlapami, jak přecházeli z místa na místo.
Dívka si trochu poposedla, protože tvrdá nepohodlná kůra jí tlačila do zadku a zad, přesto cítila, jak se jí zavírají oči únavou po všem, co prožila, a i když nechtěla, bylo to silnější než ona…
*****************************************************************************************************************
Wendigo se naježil, naklonil hlavu k druhé straně, ale než se mohlo stát něco dalšího, ucítil, jak se kolem něj začíná obtáčet cizí magie, podobná slizkým hadům. Plazila se mu po rukou a nohou ve snaze ho znehybnit.
Podíval se po směru, odkud se linul onen zápach cizích kouzel a z jeho hrdla se opět vydral ten příšerný ohlušující zvuk, něco mezi lidským smíchem a řevem týraných psů. Jejich pokusy o čarování byly ubohé. Směšné. Wendigo tedy pokračoval ve svém výsměchu a vykročil vůči babiznám. Jeho chřtán se pomalu rozevřel… a ještě víc… a víc… a pak se netvor nadechl, sípavým hladovým nádechem, a prostě vdechl a pohltil jejich kouzla beze zbytku, stejně jako to udělá s jejich schránkami.
Luisa mohla za sebou slyšet už jen vyděšený křik čarodějek, který vzápětí odumíral do bublání, sípání anebo vyděšeného blábolení s prosbou o pomoc.
Jakmile se však Wendigo otočil zpátky, na místě zrzky nikdo nebyl. Znovu si pro sebe odfrkl a vyrazil z hrdla dlouhé, táhlé zavytí. Netrvalo dlouho a mezi stromy se začaly protahovat štíhlá chlupatá těla. Lesklé žluté oči ho pozorovaly s téměř posvátnou bázní a z otevřených mord kapaly sliny.
„LOV!"
Pronikl i do jejich slaboduchých myslí osten netvorovi vůle. Opět se však zarazil.
„NEZABÍT!"
Pak už jen sledoval, jak jeho lovecká smečka mizí po stopě té podivné obětiny, která drze prchla z jeho dosahu. Byla v jeho lese. Copak si vážně myslela, že může zmizet beze stopy?
Netvor se rozhlédl kolem sebe, kde zanechal jen smrt, protáhl své dlouhé ruce, odklepl z drápů zbytky něčího mozku a vydal se pomalu po stopě…
Tak, tady je první kapitolka příběhu. Začala jsem nějakou tou akcí, ale o další nebude nouze. Jistě jste všichni zvědaví, jak se to pro naši hrdinku Luisu vyvine. Kde a jak skončí. Podaří se jí uniknout wendigovi a vrátí se ke své sestře nebo ji najde, také by ji mohli dostat vlci nebo cokoliv jiného co v lese žije.
Příběh by měl být zasazen do středověku vymyšleného fantasy světa s prvky mytologie na různá zvířata, rituály a magické tvory ve stylu Zaklínače.
1.
Luisa Kanno
Kapitola 2.
Hnízdo
2.
Jakmile Wendigo dorazil pod strom, kde polehávali jeho mazlíčci, spokojeně jednoho poplácal po hlavě, až mu v srsti zanechal rudé stopy po svých obětech. Nezklamali ho. Mohl se na ně spolehnout jako na žádného jiného tvora, protože žádný nebyl tak rychlý a věrný jako vlci.
Wendigo lehce přelezl tuhé propletené kořeny vlnící se kolem jako chapadla. Dotkl se drápy drsné kůry stromu jako by skrze ni, cítil to, co ostatní nemohou. Pomalu zaklonil hlavu a přeměřil zapadlýma očima v lebce prastarý strom, u kterého byl. Koruna byla košatá a listy tmavé, nebýt jeho dobrého zraku, lehce by přehlédl zelenou látku v barvě mechu, ze které vykukovaly dvě nohy.
Chvíli mladou ženu tiše pozoroval, zda nezačne ječet, ale klidně spala, možná až příliš klidně po tom, čeho byla svědkem. Wendigo tmavým jazykem olízl jednu stranu svých zubů jako by se ji chystal pozřít. Poté se z jeho otevřené mordy vyvalila mlha, hustá jako mléko a přízračná jako sen. Snesla se na Luisu jako mrak, dokud ji několikrát nevdechla, a pak se nerozpustila, až poté bestie natáhla své šlachovité ruce vzhůru jako by děkovala božstvu za dar, který mu přinesli.
Ženino tělo nebylo vysoko, proto nebylo těžké ji bezpečně uchopit a sundat. Opustila větev jako ptáče své hnízdo. Zdála se křehká oproti jeho vlastnímu tělu, když si ji přitáhl.
Nebyla při vědomí, spala spánkem spravedlivých a její postava byla doslova jen jako panenka, jako pírko. Obdivoval tu křehkost, protože teď byla nejvíce zranitelná.
Na této poslední obětině bylo něco podivného. Ale… co? Přemýšlel Wendigo. Bude to muset zjistit, ostatně… sežrat ji může vždycky.
Jednou monstrózní rukou Luisu podepřel, ale pak si ji přehodil přes rameno jako barbar a houpavými kroky, které ujídaly metry se stejnou nenasytností, jakou netvor cítil, se vydal do samotného srdce lesa, kde leželo jeho ukryté doupě, kam se nikdo neodvážil…
*************************************************************************************************************************
Luisa procitla z bezvědomí naprosto zmatená a dezorientovaná. Nejprve sebou trhla, ale nakázala si, být v klidu a nepropadat panice. Alespoň zatím ne, na to bude čas později, až její křehké maso budou drtit ostré zuby. Zachvěla se nad tou vidinou. Pomalu rozprostřela prsty a nahmatala něco měkkého, co by mohl být kožich nebo překrývající se kůže jedna přes druhou, jelikož měly několik vrstev. Bezpečně poznala, že to byly zpracované kožky a ne jen kusy masa s chlupy, protože nepáchly starou krví a hnilobou. Oddechla si, že vedle ní nejsou zbytky něčí večeře.
To, co bylo mimo kožky, se dalo jen těžko určit, jelikož tam byla tma. Jediné světlo pocházelo ze vchodu po pravé straně, to vypadalo o něco výše, což muselo znamenat, že byla v nějaké jeskyni položené hlouběji pod zemí.
Co tam ale dělala? Jak se tam vzala? Našel ji někdo a odtáhl tam? Kdyby ji někdo odnesl, určitě by se probudila. Byla v tom snad nějaká kouzla?
Luisa se v obavách kousla do rtu a zvedla se na lokty. Kůže, které měla přehozené přes bosé nohy, je zahřívaly, ale pořád jí byla zima. Posléze se zvedla do sedu a zúžila oči. Doufala, že si rychle zvyknou na tmu a ona něco uvidí.
Bezradně otáčela hlavu sem a tam asi jako každý v takové nezáviděníhodné situaci a mezi vší tou temnotou vystupovala ještě černější obludně rohatá silueta, která ji pozorovala těma mrazivýma očima, které měla možnost předtím spatřit.
Luisa zadržela dech, tváří v tvář svému únosci, který nebyl nijak daleko.
Z temnoty se k ní natáhla jedna nestvůrně dlouhá paže zakončená ostrými drápy.
Prsty ji minuly velice těsně, mohla téměř cítit strukturu jeho drsné kůže, ale najednou zmizely za její hlavou, tam se přilepily k jejímu týlu a silou jí tak ten netvor donutil se přisunout blíž ke zvýšenému okraji hnízda, které tvořilo jakýsi val ze slámy. Tupé špičky drápů, které se jí opřely do kůže, ženu varovaly před vzpourou.
Přízračné světlo Windigových očí zahořelo a nabralo na intenzitě, než zase pohaslo jako magické kameny.
V Luisině hlavě vybuchly cizí pocity a slova. Opět se v její mysli rozprostřel ten hlas jako mrazivé jezero, tentokrát se dožadujíc odpovědí.
„KDO JSI? ODKUD SI PŘIŠLA? KOMU PATŘÍ TVÁ KREV A DUŠE? A PROČ BYCH TĚ NEMĚL NA MÍSTĚ POZŘÍT…“
Slova byla výstižná a přímá, tvor se nezdržoval nějakými zdvořilostmi nebo představováním sama sebe. Zajímala ho ona a nic jiného v tuto chvíli.
Ruka na její hlavě se posunula, otřela o pravé ucho, tvář a prsty té bestie se dotkly její brady. Cítila ten pánovitý otisk jako pálící železo. Jediné co však Wendigo udělal, bylo, že jí pozvedl tvář, snad aby se na něho dívala, když mu bude odpovídat.
Kdo je to nebo co? Neměla pro to žádné konkrétní jméno, v lese mohlo být tolik podivných a nebezpečných bytostí a mnoho z nich ani jméno neměli.
Luisa se nadechla až ve chvíli, kdy se ta velká ruka stáhla zpátky ke svému majiteli.
Jediným možným vysvětlením toho, proč je na zcela jiném místě, bylo, buď že je mrtvá, což bylo pravděpodobnější a tohle celé se jí zdálo, nebo to, že musela omdlít a nebýt při smyslech, když ji na toto podivné místo někdo odnesl a teď viděla svého únosce nebo snad zachránce?
„HMM, TAK?!“
Luisa tentokrát poslechla své niterní instinkty a začala se odtahovat, chtěla alespoň trochu té volnosti a prostoru, tvor však její pohyb pochopil ze zcela jiného konce.
Netvor lehce vycítil ve vzduchu dívčinu paniku, jak reagovala na jeho mentální hlas, určil to podle záškubů svalů i husí kůže, nic mu neuteklo. Wendigo udělal rychlý pohyb vpřed tak nepostřehnutelný jako žabí jazyk, který se natáhne po mouše. Dlouhé prsty se roztáhly a chytily svou kořist za krk. Lehce ho objal jako vězeňský okov, a tak kromě netvorovy síly cítila, jak se jí špičky jeho drápů opírají do kůže na páteři.
Poslední varování. Nemusel nic říkat a pochopila tu výzvu zcela jasně.
Mírným tlakem ji ta bestie s parožím donutila se lehce předklonit. Vytáhl ji na kolena a ona se musela opřít o dlaně a přenést na ně váhu.
„BLÍŽ!“
Luise se třásly nad tím rozkazem rty, jak jí dunělo v hlavě, stejně tak nějak se musel cítit ořech, když do něho neúprosně klobal datel. Věděla, že z ní cítí její nepopsatelný strach a využíval to jako zbraň.
Už si nedovolila udělat něco špatně, a tak mu mlčky opětovala prosebný pohled holubice místo toho, aby panikařila a začala sebou házet jako kapr na suchu. Očima přejížděla přes netvorovu lebku obrovského jelena, ale nepamatovala si, že by tak velkého kdy viděla, nejhorší však byly jeho oči, které v ničem nepřipomínaly ty lidské, a ten hlas…
Hlas, při kterém by se každý třásl, ba i ten nejodvážnější. Takový zvučný hlas, který se však neodrážel od stěn, ale zato duněl v její hlavě, bylo to nepříjemné, protože nikdy nic takového nezažila. Matoucí a děsivé zároveň. Nedalo se na to zvyknout, protože se pořád ještě vzpamatovávala z překvapivého probuzení.
„Dobře, dobře, jen…mi prosím neubližuj, už se nebudu odtahovat nebo utíkat,“ snažila se ho uchlácholit.
Pokud jí věřil, nedal to najevo.
Při pohledu na netvorovu majestátní hlavu Luise docházelo, že ač má čest s něčím dosud nepopsaným, není to jen nějaké neinteligentní zvíře a neměla by ho podcenit.
Trvalo chvíli, než vůbec dostala nějakou odvahu k odpovědím, jaké požadoval, zvláště když jí běhaly před očima výjevy z jeho večerní hostiny.
„J… já, jmenuji se… Luisa Kanno,“ vykoktala tiše a musela uznat, že jí každé písmeno dalo neskutečně zabrat, jelikož jí ohromná ruka stále svírala krk, naštěstí jí Wendigo neubližoval. Zatím, což se mohlo kdykoliv změnit.
Netvor nijak nereagoval, a tak pokračovala: „můj domov je…“ najednou se zarazila a rozhlédla okolo, ale bohužel, nebylo tam žádné světlo jen snad trochu měsíčního svitu, kdesi za jejími zády, vše kolem bylo jinak utopeno v moři temnoty.
„Můj domov je za lesem na jeho okraji, patřím do města zvaného Holsted,“ nabízela strohé odpovědi, které požadoval a modlila se, ke všem známým bohům, aby mu to stačilo a ukojilo jeho zvědavost. Luisa toužila odejít, nic jiného si nepřála.
Třetí Wendigovu otázku vlastně ani nepochopila, možná si myslel, že ona sama patřila těm čarodějnicím, které zabil a teď když už nejsou, ji chtěl zotročit sám, na to ale neměl právo. Ta myšlenka se jí pranic nelíbila, a tak raději odpověděla až na poslední jeho otázku, a aby dodala důraz na svá prosebná slova, zvedla pomalu ruce a prsty položila na netvorovu paži, která držela její krk.
Nijak ho to gesto neobměkčilo.
Wendigova pracka byla studená a dvakrát tak velká oproti obyčejným mužům, ale její mohla být stejně tak ledová, venku bylo chladno a zima nebyla daleko.
„Prosím, má sestra potřebuje pomoc, jsem její jediná naděje, je doma, nemocná, nemá se o ni kdo starat. Mohla by bez mé péče zemřít, nech mě odejít mocná bytosti. Nechci ti nijak ublížit a ohrozit tě na životě, nejsem pro tebe žádný soupeř, nemám ani zbraň ani dýku ani meč. Žádám tě o bezpečný návrat, prosím.“
Slova byla plná naléhavé upřímnosti, její důvody přeci musel chápat.
*************************************************************************************************************************
Jak žena odpovídala, bestie naslouchala roztřesenému tónu lidského hlasu. Se zvláštním zaujetím natáčelo rohatou hlavu tu na jednu, tu na druhou stranu jako by přemýšlel a tiše rozhodoval, co s ní dál udělat a vše záleželo na tom, jak moc bude upřímná. Pokud si něčeho Wendigo cenil, byla to pravdomluvnost.
Netvor seděl vedle hnízda, které svému zajatci prozatím přenechal. Zastrašoval Luisu svým vzhledem a velikostí, což vlastně ani nebylo potřeba, na vlastní oči viděla zkázu, kterou dokáže rozsít, jaký strach nahnat.
Žena řekla své jméno, pronesla název místa, kde bydlí, podle nového výrazu v její tváři cítila, jak se jí cosi ledově studeného a nepopsatelně nezemského dosti hrubě prohrabuje myšlenkami, jako když obrací říční kameny, aby si je to mohlo prohlédnout. Nemohla tak nic utajit, před vševidoucím monstrem nebylo úniku.
Wendigo byl člověkem před sebou více než zaujatý, měl pocit, že její vůně není jako ostatních, její hlas zněl jinak a ke všemu to podivné chvění v jeho těle… byl si více než jistý, že Luisa je člověk z masa a kostí, a přesto jako by v ní svým vnitřním zrakem viděl něco víc, což se mu nezamlouvalo. Takto svět a rovnováha nefungovaly. Kameny byly kameny, tráva trávou a dřevo dřevem. Nic by se nemělo vymykat zákonům. Co když to ale bylo v něm, že se mu zdála odlišná? Proč by to tak cítil? Na tuto otázku neměl odpověď.
V jednu chvíli se k Luise dokonce naklonil, masivní ruka, která ji držela, se nehýbala z místa, zato jeho hlava se přiblížila tak, že se na pár vteřin otřela o její horkou kůži. Mírným tlakem prstů jí otočil hlavu na jednu a pak druhou stranu jako by něco hledal.
Dál si ji zblízka prohlížel a dokonce očichával, až dívce vstávaly chloupky na těle. Wendigův nepřirozený dech mrazil, stále vonící po čerstvé krvi.
Luisa ihned zapomněla vše, co chtěla říct, jakákoliv informace jí odumřela na rtech.
„N… nejez mě, slibuji, že nebudu utíkat…“ lekla se jeho reakce, ať už tím zamýšlel cokoliv, ale ta blízkost ji děsila, ze všech sil se držela, aby se znovu neposunula a nevzala nohy na ramena. Její mírný stisk prstů na netvorově ruce naznačoval ty nejhlubší obavy.
„ODEJÍT…? NIKDO NEODEJDE…“
Luise zahřmělo v hlavě, dlaň kolem hrdla se sevřela jako velmi kostnatá oprátka a dívka se v tu chvíli nemohla nadechnout. Až pokud začala chroptět nebo za ruku vehementně tahat, jen velmi neochotně se stisk uvolnil.
„NE."
Pravila bytost prostě, protože to on tu rozhodoval.
„ ...MLUV ...DÁL…“
Vyžádalo to, ne, rozkázalo, zjevně to nebylo zvyklé na to, že by někdo, kdokoli, projevoval svou vlastní vůli vůči jeho.
„PROČ… JSI PŘIŠLA? PROČ JSI V MÉM PANSTVÍ…“
„Nejsem tady z vlastní vůle, nikdy bych sem nepřišla a nerušila tvůj odpočinek,“ pravila Luisa s mírnou záští na všechny ty mrtvé babizny, které ji přivedly do takových patálií.
„Ty čarodějnice mě podvedly, navykládaly mi takové lži, byla jsem hloupá, protože jsem jim věřila, šla jsem s nimi do lesa. Slíbily mi, že mi pomohou, ale jejich cena byla příliš vysoká, jak jsem mohla vidět. Dívala jsem se, jak obětují další dívky, byla jsem poslední a podařilo se mi uprchnout. Měla jsem být obětována některému jejich pohanskému bohu, jehož jméno ani neznám, ale nechtěla jsem takový osud. Žádný člověk nechce zemřít, ani já,“ vzpírala se té myšlence a snažila se bojovat proti vpádu do své mysli.
Luisa cítila zvláštní tlak a bolení hlavy, věděla, že se něco děje, ale netušila, zda jí ta bytost dokáže číst myšlenky a pokud ano, nejspíše by se jí na nic neptala. Možná to mohlo vnímat jen její pocity, které mu říkaly, zda mluví pravdu nebo ne. Netušila.
Luisa z toho byla zmatená a přivírala oči, jak se snažila tomu tlaku bránit a odolat, ale jak se můžete ochránit, když v magickém světě jako je tento se nedokážete bránit proti něčemu, v čem nejste zběhlí. Bylo to jako máchat mečem po vzduchu. Luisa byla doslova panenkou v jeho rukou, ale nehodlala se vzdát, i kdyby naděje byla jen na tenké niti.
„Já nenarušila tvé brány, mé úmysly jsou čisté, a kdybys mi odpustil, že jsem vkročila do tvé domény, slibuji, že už nikdy za celý svůj život neudělám ani krok mezi stromy tohoto lesa a budu se mu vyhýbat jak je rok dlouhý.“
Tentokrát byl chvílemi tlak v hlavě skoro bolestivý a ochromující, až Luisa cítila, že se jí tvoří slzy v očích, ale rychle to bylo pryč, jako mávnutí kouzelného proutku, i tak zaryla nehty do netvorovy ruky, ale pro něho to muselo být asi jako včelí bodnutí. Wendigo nejevil žádné znepokojení.
Ne, že by o všem mluvila pravdu, jisté věci zatajila, ale podstata byla taková, jakou řekla. V minulosti musela Luisa udělat pár špatných věcí, za které se styděla, ale vždy si u toho říkala, že je to pro Marianu i teď na ni myslela snad více než na sebe. Mariana, její ubohá mladší sestra.
„Prosím, mocný duchu, pusť mě. Buď ke mně milosrdný,“ vzhlédla prosebně k těm výrazným očím v temnotě, které byly jako dva modré ohýnky.
Všechno co chtěla, byla vidina vycházejícího slunce. Snad, aby toho netvora obměkčila, nechala pár slz stékat po tvářích a doufala v jeho odpuštění.
Dlouhatánský černý jazyk kontrastující s bílou lebkou znovu vystřelil z té zubaté mordy a olízl Luise slzy tekoucí z očí, než to zamyšleně mlasklo, jako kdyby to ochutnávalo emoce v té esenci obsažené, jako kdyby to byla mana. Čistá, sladká, lahodná a životodárná, bohužel, jeho hlad byl bezedný, ani celé jezero krve by jej nenasytilo, natož slzy nejčistší nymfy.
Koncepty jako milosrdenství nebo slitování byly Wendigovy veskrze cizí, dokázal však chápat zoufalství, zármutek a utrpení. Tyhle pocity ho pak dovedly ke vzpomínce na 'sestru'. Což, pokud to dobře chápal, byla druhá půlka ženiny krve a spřízněná duše lidské bytosti, kterou nyní chytil a on si tuhle lidskou bytost chtěl ponechat ze zcela chamtivých pohnutek.
Ta žena byla… zajímavá, jiná, jedinečná a líbil se mu její jemný hlas, ačkoli si nedokázal vysvětlit proč. Ale jak to učinit? Jak si ji ponechat? Jak ji vlastnit? Mohl by jí zlámat nohy… ale to by bylo zábavné jen chvíli a rychle by to ztratilo půvab. Mohl by jí přikovat, řetězy z ledu a stínu ke stěně své sluje, ano, to by mohl… ale proč to nezkusit nejdřív… po dobrém? Ne, že by před ním mohla uniknout.
'Po dobrém' bylo v podání tohoto netvora stále dost pokroucené a zlověstné mínění, jelikož neuvažoval jako člověk a to měla mít na mysli.
„ŽIVOT ZA ŽIVOT. TVÁ DRUHÁ KREV TRPÍ? ANO? JE... NEMOCNÁ? MOHU POMOCI. VYLÉČIT. ZAHOJIT. ZACHRÁNIT. VÝMĚNOU, ŽE TY ZŮSTANEŠ TADY JAKO…“
Jak je to slovo, co občas lidé používají? Otrok? Ne… ne to není ono, Přemýšlel Wendigo.
„…SLUŽEBNÍK..."
Luisa vytřeštila oči nad slovy ve své hlavě, které mrazily a posléze vyvolávaly slabou ozvěnu, která se rozpustila jako mlha.
„Pomůžeš?“ vydechla zcela zaskočena zvratem nečekaných událostí. Tohle se jí muselo zdát, možná pořád spala na tom stromě a tohle se jí zdálo. Fantazírovala.
Ale pocit prstů a dlaně na svém krku byl stejně skutečný jako švihnutí jazykem po tváři. Zachvěla se odporem, když si všimla ostrých dlouhých zubů, které jí připomínaly draka z dávných bájí. Zuby uzpůsobené k trhání masa a působení hrozné bolesti, a přitom byly tak krásně sněhově bílé, žádné známky stáří jako by tvor před ní byl jen novorozenětem.
Žena polkla a už bez rozmyslu chtěla přikývnout a děkovat mu, když si uvědomila důsledky toho rozhodnutí a vůbec by to celé mohla být i lež. Mohl si s ní jen hrát a bavit se tím. Mohla dát slib tomuto křivolakému tvorovi a pak litovat.
Wendigo nyní mohl zřetelně ochutnat ženino zaváhání a nedůvěru prosakující napovrch stejně, jako když chcete udělat krok do neznáma a nevíte, zda spadnete nebo vás někdo chytí.
„Pomohl bys mé sestře? Jak? Jakou záruku bych měla, že se skutečně uzdraví a ty mě nechceš jen oklamat? Nejsem hloupé dítě. Dej mi nějaký důkaz,“ požadovala Luisa a netušila, zda je správné tlačit na dobrý rozmar tohoto rohatého obra a tohle po něm žádat, ale pokud by přemýšlela souhlasit s jeho nabídkou, neudělá to bez toho, aby viděla, že tomu tak bude.
Wendigo si odfrkl a kdyby v tom zvuku mohly být patrné emoce, dalo by se z toho vyčíst nejspíš něco ve smyslu: "Já jsem mocný pradávný duch a bytost z tvých nočních můr, a ty pochybuješ o mých schopnostech?" Což tvora nejspíš podráždilo, protože v příští chvíli se pohnul rychle, snad až nemožně rychle ve zlomku sekundy.
„JÁ JSEM WENDIGO!“
Slova Luisu ubezpečila o tom, co zatím nedokázala pojmenovat a samo o sobě to značilo jeho status, jeho výjimečnost, jeho původ a sílu. Jméno předávané v legendách tak staré jako lidstvo samo.
Čtyři zahnuté, ostré drápy zasvištěly vzduchem a zaťaly se bezbranné ženě do bledé kůže nad klíční kostí, než prudce sjely dolů. Byly tak ostré, že proťaly látku, kůži i maso bez valného odporu jako břitvy. Wendigo neudeřil moc silně, vlastně to vypadalo, že po dívce spíš tak plácl spárem jako kočka, která si hraje s myší, účinky však byly v jeho podání katastrofální.
I přesto byly výsledkem toho činu mechově zelené šaty rozedrané na cáry a držící jen pomocí pár nití. Od vršku až téměř do půli břicha a čtyři mělké, přesto krvácející rány.
Bestie se natáhla a v příští chvíli už tlačila vyděšenou Luisu k zemi pod sebe, v podstatě se krčící nad ní v podivném postoji na všech čtyřech jako zvíře.
Rychlost pohybu byla skoro nepostřehnutelná a stejně neuvěřitelná u takového predátora a ona už posléze cítila jen ochromující bolest.
Jeskyní se ozval výkřik. Zvuk se v ohlušující vlně otočil kolem, ale hned byl udušen, když ji to obrovské zvíře přitisklo k zemi. Kožené pokrývky se pod ní pohnuly jako hladina vody, takže necítila chlad samotné země ani nepříjemné kamínky, ale bolest samotnou z otevřených ran a rozedraného masa neutišily.
Wendigo táhle, hluboce zavrčel a volným spárem si přejel po předloktí ruky, která dívku přitlačila k zemi a znehybnila ji na místě mezi kožešinami. Avšak místo krve začala z jeho ran velmi, velmi pomalu prýštit hutná, studená mlha a zahalovat zraněnou osobu.
Mlžný opar Luisu obtáčel, něžně objímal, studil a zároveň dusil, cítila ho každým pórem kůže, každým nervem. Vléval se i do krvácejících ran… které pomalu krvácet přestávaly, zavíraly se před jejíma vlastníma očima a bolest odeznívala jakoby odnášena kouzlem.
Luisa byla zdrcena, rozhodně nečekala, že ji ten netvor bez varování napadne. Dívka dostala hrozný strach, cítila se sama tak bezmocně a v agónii ze šoku jako ptáče před dravcem. Pokud dosud byla v klidu, nyní jako by začala bojovat o holý život. Začala se kroutit a vrtět ve snaze dostat se od toho zvířete pryč, což bylo nemožné. Stále byla držena jeho vahou, které bylo jako závaží.
Cáry látky zelených šatů a bílé spodničky se obarvily její krví, další kapky jí stekly na břicho nebo po stranách na žebra.
Vidina smrti Luisu zcela pohltila, třásla se z pomyšlení, že se k ní ta velká hlava skloní a zuby utrhne kus jejího masa a jako orel ho z ní bude rvát a vychutnávat si to.
Možná mu došla s ní trpělivost, říkala si. Byla to její vina.
Teď s ní bude konec…
Chvílemi Luisa viděla rozmazaně, musela mrkat, aby zahnala ty prokleté slzy, které prýštily z očí a oslepovaly ji.
„Prosím! NE!“ zaúpěla a chytila pevně Wendigův pařát, který ji stále přidržoval za krk. Uchopila jej za zápěstí, mačkala a snažila se ze všech sil bojovat s osudem, setřást tu nečistou paži z jejího těla jako by to byl odporný hmyz. Zasekla do ní své nehty a drásala jako mládě harpie. Její tupé nehty netvorovi jezdily po tmavé srsti a dělaly minimální jizvy, takže si moc nepomohla. Neměla sílu potřebnou k tomu, aby ho poškodila. Dokonce i mlha, která se z těch ranek objevila, vypadala jako opona ze světa mrtvých, jak se linula z jeho těla jako by byl jen duch v živé schránce, a to Luisu vyděsilo snad ještě víc. Panika jí kolovala v žilách. Hrudník se jí zvedal prudkými rychlými nádechy uvězněného kolibříka…
Tak, představování máme úspěšně za sebou. Těžko říci, na čí straně jsou sympatie, ale to, že se Luise Wendigo rozhodl pomoci i za cenu jejího vlastního otroctví je možno považovat za to největší milosrdenství vůbec. Jak ale takový vztah služebníka a pána může fungovat, když vy jste mladá lidská dívka z města a on je krvelačnou bestií, která si pochutná i na vašem druhu?
