Po dlouhé chodbě temného sídla, kráčely dvě osoby.

Jedna mužská, která svým vzezřením připomínala smrtku ve svém starém černém hávu a neupraveným přísným vzhledem a druhá ženská o něco menší s rudým přelivem a tmavýma očima.

Na první pohled bylo jasné, kdo je smrtijed a kdo vězeň.

Střídavě dunivé kroky doplňovalo jemnější cupitání, dokud černovlasý Dolohov ženu nestrčil do jednoho z mnoha pokojů.

Když se vzpouzela, dloubl ji nevybíravě hůlkou do hrudi se slovy: „nedělej si to ještě horší, se špínou jako seš ty, mudlo, nemám nejmenší problém, máš štěstí, že si tě Pán vyžádal, jinak bych tě dostal na starosti já,“ zavrčel ten nepříjemný chlap, dosti děsivým cizím tόnem hlasu, který ji nenechával na pochybách, jak by zřejmě dopadla.

Rudovláska sebou trhla, a i když ji to moc po srsti, nebylo, pořád lepší vejít, než se nechat zpopelnit na chodbě jeho rukou, usoudil její pud sebezáchovy.

Naposledy na smrtijeda pohlédla a probodla ho nepřátelským pohledem, bohužel musela uznat, že ten jeho je ještě hrozivější.

Pak už jí zabouchl dveře před nosem, kouzlem zamkl a odpochodoval neznámo kam.

Ta nebohá žena jsem byla já.

Samanta Raylová, členka Fénixova řádu, jedna z mnoha, mudlovská čarodějka, psanec, vyděděnec své vlastní rodiny a dá se říci i bezdomovec, jelikož, jediným domovem mi byl dům Siriuse Blacka na Grimmouldově náměstí.

Jiné místo jsem neměla. Bylo to mé všechno.

Zatnula jsem pěsti nad celou touto nezáviděníhodnou situací.

Kam jsem se to u všech čarodějů dostala? Byla první myšlenka, která mi přišla na mysl. Ocitla jsem se na temné straně kvůli jedné hloupé nevydařené akci.

Vždy, když jsem si zoufala, jsem se utěšovala myšlenkou, že život být horší už ani nemůže, ale přesvědčil mě, že budoucnost může být daleko nejistější, než jsem si kdy uměla představit.

I v Brumbálově armádě se našel Voldemortův špeh. Těžko tomu uvěřit, pokaždé jsem si dávala pozor na Severuse Snapa, o kterém jsem to věděla, stejně jako všichni, ale nečekala jsem, že zradí i někdo jiný a to v tak nevhodnou chvíli.

Nyní jsem opravdu litovala chvíle před dvěma dny, kdy jsem se vydala do Salazarova Dolu na Severu Skotska.

Dávno opuštěné místo, kde jsem se měla setkat s neznámým kontaktem a ten mi měl předat jisté informace a mapy se zakreslenými budovami a soupis adres, kde se smrtijedi scházejí. Byla to pro mě velká šance přispět něčím užitečným a já tam naivně šla. Viděl jste někdy někdo takovou hloupou husu?

Stará žena, jež mě čekala v tmavé důlní jeskyni podpírající starými trámy dělnický tunel, zpočátku nevypadala podezřele, ale nepromluvila ani slovo. Šla jsem tedy blíže, a když jsem uslyšela to podivné nepříjemné hadí syčení, bylo příliš pozdě. Žena se proměnila v obrovského hroznýše, který mě doslova omotal a škrtil tak dlouho, dokud jsem neomdlela.

Probudila jsem se až v nějaké kobce než mi to celé došlo a teď jsem tu.

Mohu se jen domnívat, co se mnou zamýšlejí.

Vidina smrti se nade mnou vznášela tak jasně jako svatozář nad Pánem zla.

Téměř jsem ani nedýchala, když jsem otáčela tvář čelem do místnosti.

Pohledem jsem prolétla všechny kouty ale nikde nikdo, asi jsem další v pořadí, zatímco se někde jinde vypořádají s dalším nepohodlným svědkem.

Pokojík vyhlížel zcela obyčejně.

Jedna postel, dvě staroanglická křesla u vyhaslého krbu, nějaká ta skříň, židle se stolečkem vedle okna a koberec, který už svým stářím postrádal většinu barev.

Vše to ale působilo nehybným ponurým dojmem jako by tu měl co chvíli projít pohřební průvod.

Je čas na útěk Samanto! Tady nezůstaneš! Dodala si potřebného optimismu. Rychle než přijde někdo horší než Dolohov.

Dveře nepřicházely v úvahu, nebyla hloupá, přes uzamykací kouzlo se nedostane.

Okno.

Ani to se nedalo otevřít a navíc neměla ani hůlku. Krb postrádal smaragdový prášek a stejně pochybovala, že byl připojen do letaxové sítě.

Sakra, u Morgany!

No tak klid Samanto, promlouvala k sobě v duchu.

Když jsem se podívala lépe, připadalo mi jako by mě měl prázdný pokoj připravit o rozum.

„Bota!“

Vedle skříně byla pohozena jedna jediná špinavá bota, proč by...?

Přišla jsem k ní, bylo to až moc okaté na to, že nikde není ani kousek jiného oblečení, sehnula jsem se a uchopila ji.

Ozvalo se mohutné PRÁSK a já jsem byla v tom samém pokoji, jen těsně nad postelí, na kterou jsem těžce dopadla.

 V tu chvíli se ozvalo: "Incarcerous!" a má zápěstí a kotníky omotali lana a přivázali mě pevně k posteli jako malý hadi. Pěkně se mi přitom zařízli do kůže.

Vyjekla jsem a zavřela oči.

Očekávala jsem však mnohem horší kletby, ale žádné kupodivu nepřicházely.

Když jsem zase otevřela oči, zjistila jsem, že nad postelí visí ohromný obraz a na něm On – Voldemort v životní velikosti. Měl na sobě dlouhý černý plášť a já viděla jeho nezdravě světlou hadí kůži, jeho vítězoslavný úsměv a jeho rudé kruté oči, jak mě doslova propalují.

Obraz nebyl kouzelný, nehýbal se.

Co se však hýbalo, byl stín na druhém konci místnosti.

Zatajila jsem dech a zase zavřela zbaběle oči v marné snaze představit si, že je to jen vidina. Jenže nebyla.

Slyšela jsem jen tiché šustění látky, jak se otírala o koberec při chůzi.

Pán zla došel až k mé posteli, na které jsem byla uvězněna.

To napětí mě málem poslalo znovu do mdlob.

Cítila jsem se opravdu vyděšeně, nemohla jsem ovládnout své ruce, které se mi třásli jako při zimnici, aniž jsem to mohla zastavit, zřetelně jsem vnímala, jak se atmosféra co se objevil, změnila.

„Jsem rád, že se konečně setkáváme, má drahá, slečno Raylová," řekl Voldemort hlubokým pevným hlasem, který jako by si nesl svou vlastní ozvěnu.

Nedávalo mi to žádný smysl, protože zrovna u někoho takového slovo rád, nebylo ve slovníku, a i kdyby jistě to nemyslel upřímně. On přeci mudly nenáviděl! Proto vedl tuhle nesmyslnou válku.

Avšak mě ta slova přinutila otevřít oči. Ihned jsem toho zalitovala, jelikož obraz nade mnou skýtal svou přesnou živoucí kopii přímo vedle mého lůžka.

Vypadal přesně, jak jsem si ho představovala, ač jsem toho černokněžníka nikdy neviděla. Dokonce ani Denní věštec se neopovážil otisknout jeho fotku po útoku na Ministerstvo kouzel.

„Nemohu říci to samé,“ utrousila jsem a byla jsem na sebe vážně hrdá, že ze mě vypadla alespoň jedna odpověď.

„Doslechl jsem se, že nejsi nijak se svými informacemi sdílná, no uvidíme, zda budeš nakloněna mé osobě,“ odpověděl záhadně a já nemohla odtrhnout oči od jeho kostnatých prstů, ve kterých si pohrával se svou hůlkou.

Odpovědí mu byl jen můj napůl znechucený a napůl vyděšený obličej.

Asi jsem mu musela připadat jako červ na háčku, protože jeho rty se stočili do zlého úsměvu, nenechávajíc ve mně ani jiskřičku důvěry.

„Ptám se tě tedy, kde je sídlo Fénixova řádu, Samanto.“

Ticho.

Nějak jsem myslela, že ho rozčílím, ale zachovával si chladnou hlavu, alespoň zatím, měl asi dnes výjimečně dobrou náladu.

„Přeci nechceš, abych ublížil tak hezké tvářičce, věř mi, že bolest je jen kousek toho co ti mohu dát, a to by přeci nebylo zábavné,“ zasyčel netrpělivě a jeho konec hůlky se mi zabodl do brady a lehce ji pozvedl, abych se mu podívala do očí.

Zachvěla jsem se, jeho oči byly zvláštní, kruté, nemilosrdné takové, jež by rozdrtily i kámen a ke všemu vám hleděli až do duše.

„Raději mě zabijte, nic neřeknu!“ to byla asi moje nejstatečnější slova, která jsem kdy v životě vypustila z úst a dlouho se za ně proklínala.

Jenže místo toho, aby se Voldemort zachmuřil a ukázal mi svou temnou stránku, začal se pobaveně smát.

Nečekala jsem to.

„Ty ještě nevíš, co to smrt vůbec znamená,“ prohlásil, „ale jsou i jiné přesvědčivější způsoby, než veritasérum nebo mučení. A až s tebou skončím, budeš mi ležet u nohou.“

Ani teď jsem neměla tušení, co mě ještě čeká, což jsem měla brzy zjistit.

Voldemortův splývavý hábit znovu zašustil a já raději odvrátila hlavu na stranu, možná si to rozmyslel a zabije mě hned a rychle, zadoufala jsem, jenže místo kletby jsem ucítila studený ba přímo ledový dotek na své horké tváři. Leknutím jsem vydechla a málem vyskočila z kůže.

On se mě dotkl!

„V těchto ponurých časech nemám moc zábavy, drahá Samanto, ale ty skýtáš nejedno pokušení a příležitost, dám ti ji. Staneš se jednou z mých věrných. A i když nyní ke mně cítíš odpor, až mě uvidíš příště, přísahám, že tomu bude naopak,“ zašeptal najednou velice blízko mého ucha, což mě nutilo se odtáhnout na druhý konec světa, ale nešlo to.

„Nejsem ničí hračka!“ setřásla jsem ze sebe okovy strachu, „a nikdy nebudu ničím tak odporným jako vy!“

„Ty jsi ještě nepochopila, že nemáš na vybranou?“ dobíral si mě Pán zla, „mám teď ještě nějakou důležitou práci ale až se zde objevím, jistě budeš rozumnější nežli nyní,“ odtáhl se a narovnal do celé své hrozivé výšky bezcitného fantoma.

Pak na mě namířil svou hůlkou a mě zamrazilo v celém těle, v každém nervu, v každé buňce.

"Petrificus partiale!" křikl a já cítila, jak jsem od krku nahoru zafixovaná tak, že se dívám přímo na temného Pána před sebou na obraze. Nemohla jsem se hnout, nemohla mrknout, dokud kouzlo nepomine, do té doby budu mít jeho vítězoslavný úsměv a hadí tvář stále před sebou.

Už teď mi to připadalo ďábelské jako výplach mozku.

Mezitím se Voldemort vzdálil ke stolku u okna, zvláštní, že pod ním nevrzala podlaha, jako by nic nevážil.

Na stole tam bylo několik věcí, kterých jsem si předtím nevšimla.

Uslyšela jsem malé cvaknutí. Mučilo mě, že jsem nemohla nic vidět.

Mužovi kostnaté prsty si poradili s víčkem od průhledné sklenice s nějakou zvláštní tmavě zelenou blumou. Vyndal ji a zatlačil prstem do hlíny v květináči po své pravé ruce.

Poté se postava otočila a květináč mi opřela o kotník jedné nohy.

„Uvidíme se u snídaně. Doufám, že do té doby změníš názor..." bylo jediné, co řekl, než se zabouchly dveře…

 

*******************************************************************************************************************

 

A teď se začnou dít věci!

Nejprve jsem si oddechla, že to mělo být jen takové varování, ale mýlila jsem se.

Měla jsem vědět, že on pro mě nachystá něco speciálního, nikdy nemluvil do větru a i teď jeho hrozby měli padnout na úrodnou půdu.

Květináč se k mé hrůze náhle zachvěl a vyrašil z něj drobný výhonek podobný fazoli. Jakmile se dotkl mé nožky, začal se kolem ní ovíjet, větvit, neustále rostl jako pichlavé Ďáblovo osidlo, ale tohle nemělo žádné trny zarývající se mi do masa. Mohlo mě tedy jen uškrtit, to jsem si vážně nezasloužila, zaúpěla jsem nad tou vidinou v duchu, pomalou smrt udušením.

Pomalu jsem se začala modlit ke všem velkým čarodějům.

Cítila jsem, jak kromě mě rostlina roste i po posteli, jak se chytá všeho, co je po ruce. Stejně se ale v chladné místnosti snažila najít největší zdroj tepla a tak se šlahouny toho svijonožce stále více stáčeli k mému tělu.

Nuceně jsem vnímala, jak se rostlina jako jakási živá žíla popíná po mém těle, jak jej obaluje, jak šimrá svými lístky a úponky, jak se dostává čím dál tím výš, k tvému klínu.

A jediné, co jsem mohla dělat, je dívat se do stropu. Na něj. Na jeho oči, na jeho úsměv. Na toho parchanta, který mě tu nechal.

Popínavá bylina mezitím porostla kompletně mé nohy, tím pádem mi začalo být ještě více teplo ze strachu, že smrt co nevidět klepe na dveře, až jsem se zpotila, jenže její šlahouny se dostali pod mou sukni k tříslům a hlavně ke kalhotkám.

Tak nějak jsem čekala, že tady se to nezastaví.

Jeden šlahoun se proplazil mezi mými třísly a lemem kalhotek, zatímco druhý šlahoun, cítíc horkost mého klína, se snažil dostat skrz kalhotky přímo. Zatím se mu to ale nedařilo, díky bohu, moc naděje jsem si ale nedělala.

Oddechla jsem si jen na chvíli, neboť šlahouny se rychle rozrůstali po mém torsu a pod hábitem mířili k mým nervόzně se zvedajícím prsům.

Jako zázrakem ale nerostli přes ně, ale začali je pomalu obmotávat a přiškrcovat. To zapříčinilo citlivost samotných bradavek, kterých se až teď začala rostlina drze dotýkat.

Musel to být nějaký druh podobný osice, neboť jsem vnímala, jak jemně vibruje a i v absenci jakéhokoli průvanu nebo větru se sama pohybuje, což způsobovalo tření šlahounů o mé dvě citlivé třešinky.

Toužila jsem zavřít oči, nevidět to, nevnímat ale nemohla jsem!

Bylo to vážně ďábelské dílo hodné Mistra.

Voldemort měl pravdu, tohle bylo horší než bolestivé mučení v podobě šťavnatého cruciatu.

Oči jsem měla naplno rozevřené, hledící na ten prokletý obraz jako v hypnόze. Tak moc jsem ho nenáviděla, za to, co mi prováděl, za to že mě rovnou nezabil. Za to že se snaží zlomit mou vůli tak podlým primitivním způsobem.

K ČERTU S NÍM! K ČERTU S VOLDEMORTEM!

Mezi tím se úponky dostali až k mému krku a tam se jeden lusk zastavil a začal se zvětšovat. Dál ale rostlina nepostupovala.

Zadržela jsem dech v obavě, co přijde.

To se ale nedalo říct o jejích větvích v mém klíně. Jeden ze šlahounů se konečně s typickým zapraskáním látky dostal skrz mé kalhotky přímo dovnitř.

Potupně jsem cítila, jak se tenký stonek tře o jednu z mých stěn, ale jinak nic.

Až teď.

Ucítila jsem, jak také začal nabývat na velikosti. Pomalu se ve mně roztahoval do velikosti pánského údu, ale nepřestával nabývat.

Proti své vůli jsem vydechla. Jediný zvuk, který se dostal skrze mé rty.

Byl to tak zvláštní pocit bezmoci, jaký jsem ještě nezažila.

Jeden z úponku se vzepjal a teď visel nad mým malým hráškem rozkoše. Pokaždé, když jsem se nadechla, jemně se o něj otřel. A když se o něj opřel, donutil mě dokonce vzdychnout a opět se nadechnout. A to způsobilo, že se o mě třel stále dokola v mučivém tempu.

Mezitím lusk uvnitř mého lůna nabyl úctyhodné velikosti, možná bych ocenila i trochu menší, ale sotva si to řeknu, projede mnou ničivá vlna vzrušení, jakmile lusk rychle vyklouzne ven. Cítím ho celým svým klínem. A když do mě zase zajede zpět, těsně ho uvnitř obejmu.

A tak si se mnou rostlina začala rafinovaně hrát.

Vyvolala ve mě jednu vlnu vzrušení za druhou. A to jediné, co jsem mohla dělat, je dívat se na Pána zla. Na toho dobrodince, který mi působí takovou nekonečnou rozkoš.

A dokud ho nepřijmu za svého Pána, rostlina bude pokračovat v navozování slastných pocitů, v přínosu vlhkých vln dlouhé a dlouhé hodiny, neboť téhle rostlině stačí k životu vlhkost mého klína a ona ví, jak ji zařídit...

Jedno vyvrcholení střídalo druhé, rostlina vždy vymyslela něco, čím mě nově překvapila, její fantasie se zdála neomezená, ale nedovolila mi spát, nedovolila mi bránit se, jediné, co mi dovolila je dívat se na Voldemortův obraz.

Celé to byl ten nejrafinovanější trik, jaký jsem kdy viděla. Rostlina jistě nepochází odtud možná z Ameriky, Amazonie či Peru.

Je tak plná života, jako by si ze mě brala potřebnou sílu a tu mou mi kradla, ale zatím na mě hoduje zvláštním způsobem.

Vyčerpávalo mě to, nejraději bych usnula, zavřela oči, ale nenechala mě.

Hleděla jsem trpitelsky vzhůru a bloudila očima po jeho postavě temného Pána, dokážu to? Dokážu odolat? Ptala jsem se sama sebe, ale on mi nedával jinou možnost.

Obraz nadále mlčel.

 

*******************************************************************************************************************

 

Po neúprosných několika hodinách, které jsem probděla, kdosi přišel a rostlina zdřevěněla.

Začali ji ze mě odřezávat a poté mě umývat.

Konečně, po tolik nekonečných chvílích zrušili kouzlo. Nohy se mi třásly, tělo bezvládně leželo, cítila jsem se polomrtvá.

Přikryli mě a já ihned usnula vyčerpaná na nejvyšší míru.

Když jsem se ráno vzbudila, seděli v pokoji dvě smrtijedky a jedna mi podala vodu, zatímco druhá oblečení. Chvíli jsem se zmateně rozkoukávala, než jsem se však stačila na cokoliv zeptat, beze slova odešli.

Jistě měli své rozkazy.

Celý den jsem byla v pokoji sama, zavřená a opuštěná s vlastním svědomím, dojmy a potupou, kterou, ač ne osobně, Voldemort udělal na mém těle.

Nyní jsem ho nenáviděla ještě víc, tentokrát to nebylo kvůli válce, ne kvůli rase, mé mudlovské krvi ani zabíjení.

Tohle bylo něco jiného.

Dobře jsem věděla, že jsem zbabělec plný výčitek, prohry v mém životě by vyplnily celý sál, zatímco úspěchy by se hanbou museli choulet v krabici na boty.

Neměla jsem tolik silné vůle vzdorovat ale co třeba předstírat? V hlavě se mi začal sestavovat plán.

Nechtěla jsem zradit všechny, na kterých mi záleželo a ani jsem to neměla v úmyslu, byl by to konec, neměla bych čas, abych všechny varovala. Muselo to jít jinak, přesnou adresu ze mě nevypáčí, rozhodla jsem se, ale zemřít jsem také nechtěla.

Chtělo to lest, věrohodnou lest.

Na to jsem si ale potřebovala odpočinout.

 

*******************************************************************************************************************

 

K večeru se neslyšně otevřely dveře mého provizorního pokoje.

Temná postava jako duch vešla do místnosti, tiše, ale o to větší strach z ní šel.

Věděla jsem přesně kdo to je, už jen proto, že se v místnosti ochladilo.

Pán Zla došel až ke mně jako fantom noci, dnes měl na sobě kápi a tvář ukrýval v její tmě, jen ruce bíle zářili vykukující z rukávů jako vybělená sloní kost.

Právě jsem hleděla z okna na přilehlé pozemky a přála si utéct, měla jsem totiž výhled na zelenou louku, jež už nebyla v temnotě ani vidět, zato jeho odraz jsem viděla jasně.

Když se mě dotkl na krku, vyplašeně jsem se otočila.

Cítila jsem z něho kupodivu les, vůni jehličí, hlínu, vítr i déšť, odhadla jsem, že byl někde venku, na svobodě, kam jsem já nemohla.

Mohla jsem se jen domnívat jakou novou špatnost se smečkou svých věrných smrtijedů prováděl.

Nepočítala jsem však se zcela zvláštním pocitem ve svém podbřišku, který se chtě nechtě stáhl, jen jsem k němu otočila své oči.

Zaskočilo mě to nepřipravenou, jistě mohl postřehnout rychlý slet pocitů, které se mi zrcadlili ve tváři. Celá jsem zčervenala jako dívenka, které dá někdo první polibek.

„Přišel jsem si pro odpověď, Samanto a očekávám, že ji dostanu,“ pronesla zahalená postava tvrdě a poslední slovo zasyčel takovým způsobem, až mi naskočila husí kůže.

Začala jsem ustupovat a on za mnou jakoby vlk hnal slepici do kouta.

Vyděsilo mě to ještě víc, a proto jsem se musela více koncentrovat a nevnímat to naléhavé chvění v klíně prozrazující mou slabost.

„Nemám co říci,“ vydechla jsem.

S hrůzou rezonující v celém mém zbabělém těle jsem do něčeho tvrdého narazila.

Byl to jeden ze sloupků postele, přitiskla jsem se k němu páteří, tím nárazem se mi zhoupnuli i ňadra. 

Nemohla jsem dál a Voldemort mi zastoupil cestu.

Dnes se zdál ještě hrozivější než včera a navíc z něho vyzařovala krvežíznivost, nejspíše se to, co měl venku v plánu, moc nepovedlo a jeho hněv odneslo pár jeho přisluhovačů, ale neměl toho dost a tak si přišel žáhu shladit na mě.

Nasucho jsem polkla.

„Opravdu nemáš co říci, Samanto? Vidím, že by ti prospěla ještě jedna dlouhá noc s Révou opojení,“ zasyčel podbízivě, až mě ovanul jeho dech.

Zděšeně jsem střelila pohledem stranou ke květináči na stolku.

„Ne, prosím!“ vyhrkla jsem rychle a srdce mi poskočilo, vícekrát už ne.

Na malou chvíli jsem se střetla s jiskrou jeho hadích očí, má zvláštní karmínovou barvu, barvu krve, přesně jako na obraze, další stáhnutí uvnitř napovídalo, že je to špatné, zvrhlé, nechci, aby moje tělo na jeho přítomnost takto reagovalo!

Nic jsem s tím ale nezmohla.

„TAK MLUV! Kde je Potter? Kde se přede mnou skrývá, kde je sídlo řádu?“ zahřměl Voldemort do mé tváře.

Zatnula jsem pěsti a soustředila se.

Rychle jsem dýchala a měla jsem neodolatelné nutkání ho odstrčit, ale nejsem nebelvírka, ale poddajná mrzimorka, abych se někomu takovému mohla protivit a on to dost dobře věděl.

„Je to…je to King street 56 v Londýně,“ vnutím mu prachsprostou lež, ale zcela si umím představit, jak se ušklíbl. Ne, vysmíval se mým mukám, jak se snažím něco vymyslet.

„Snaž se víc, mě by si lhát neměla. Rozhodně ti radím si mě neznepřátelit, jinak špatně skončíš stejně jako: Avery, Macnair, Fox a Skrk,“ sklonil se pomalu a jeho hlas se dotkl mého lalůčku.

Zatajila jsem dech, Voldemort byl jako nenasytný mozkomor, v jeho dosahu z vás všechno hezké a dobré najednou vyprchalo, vyždímal z vás všechnu lásku, naději i štěstí. Chtělo se mi zoufalstvím brečet, ale projevit slabost by se mi nevyplatilo a tak jsem slzy zase potlačila.

„Chci pravou odpověď drahá, nebo poznáš mé vězení z té horší stránky, nenuť mě použít Imperius, jistě znáš jeho účinky a následky, lidé kteří jsou pod touto kletbou nějaký čas, utrpí nenavratitelné následky poškození mysli a to bys jistě nechtěla,“ radil mi temně v mém vlastním zájmu, až jsem se začala třást. Jak jsem se tak soustředila na jeho syčivý hlas, který používal vždy, když ho něco rozčilovalo, nevnímala jsem jeho hůlku, která mi klouzala od krku dolů po knoflíčkách mého hábitu a ty se sami rozepínali, dokud nebylo mé roucho rozhalené ale ani pak se neodtáhl jako by mi nedával ani vteřinu na to se nadechnout.

„Nuže? Čekám,“ prohlásil panovačně Pán zla a mě obstoupil chlad, jak rozhalil můj oděv jako bych tam snad měla něco skrývat.

Bohužel problém byl v tom, že jsem na sobě neměla žádné spodní prádlo, kalhotky jsem měla z minulé noci roztrhané a podprsenku mi vzaly ty dvě smrtijedky, jež přišli ráno, jakoby si byli jisté, že už ji potřebovat nebudu.

V duchu jsem je obě proklela.

„Já…“ zamumlala jsem celá rudá rozpaky, a aby mé utrpění ten netvor ještě prodloužil, ucítila jsem na svém těle jeho zkoumavý pohled.

Hodnotící, zvědavý možná i hladový, to se zpod kápě rozeznat nedalo, v každém případě byl nepříjemný.

„ANO?!“ zavrčel a já se ještě více přitiskla ke sloupku za sebou, byla jsem vážně zoufalá, znechucena a vyděšena zároveň jeho nečistými praktikami.

Nevím o co Voldemortovi šlo, nenáviděla jsem ho a přitom moje tělo reagovalo proti mně, o čemž se jeho ruka chtěla přesvědčit a zcela bez okolků mi vklouzl svými štíhlými prsty mezi stehna.

Zalapala jsem po dechu, jakmile se dotkl vlhkosti, kterou mé tělo za tu malou chviličku vytvořilo, polil mě stud až po kořínky vlasů, ty měli teď stejnou barvu jako moje hořící tváře.

Ani nevím, kde se ve mně vzal takový odpor, ale skutečně jsem ho od sebe odstrčila. Nepočítala jsem však s jeho mrštností. Pevně mi sevřel pravé zápěstí neskutečně bolestivě a druhou rukou do mě prudce vrazil, že jsem skončila na posteli na zádech jako chromý brouk.

„Má trpělivost je u konce, Samanto!“ vyštěkl po mě přísně, jelikož jsem se nechtěla podvolit a teď jsem měla nést následky.

V následující vteřině mě tiskl pod sebe.

Žasla jsem jakou má sílu, ač podle chabé konstrukce jeho těla, jak jsem se celou dobu domnívala, mě svíral opravdu pevně.

Vrtěla jsem se, snažila se s ním prát ale marně.

Netrvalo dlouho a Voldemort mě zcela znehybněl.

Obě mé paže chytil do jedné své a držel je nad mou hlavou, zatímco prsty své volné ruky se snažil navázat na průzkum mého klínu.

„Ne! DOST!“ začala jsem prosit, škemrat ale nebylo to nic platné, dokonce čím víc jsem ho přemlouvala, tím více byl Pán zla drzejší a neodbytnější.

„Vždy dostanu toho, co chci, a ty nebudeš výjimka,“ zasyčel Voldemort a pronikl do mého vlhkého klína dvěma prsty.

Prohnula jsem se v zádech. On zaklonil hlavu a tím mu dlouhá děsivá kápě sklouzla z holé hlavy na záda a tak mi ukázal svou tvář, kterou jsem si tak věrně pamatovala z toho prokletého obrazu.

Jakmile se mé oči střetly s jeho, mé tělo mě opět zradilo a celý můj klín se stáhl kolem jeho prstů uvnitř nezměrnou touhou.

„Nenávidím tě!“ zamračila jsem se a kousla se do rtu, na to se Pán zla jen ušklíbl.

„Nechci, abys mě milovala. Chci jen informace, a když mi je dáš, může tohle všechno skončit, to ti slibuji,“ přemlouval sladce, skrývajíc svou zlost za maskou světce.

Nemohla jsem se rozhodnout, na jedné straně on, zrůda, vrah, ničema s hadím obličejem a na druhé mé vzrušení. Toužila jsem po něm, po uspokojení, ale věděla jsem, že to není opravdoví cit.

On něčeho takového není schopný, byl to jen prospěchář, na ničem jinému mu nezáleželo. Jeho pověst ho předcházela. Věděla jsem to a nyní jsem to poznala na vlastní oči.

Voldemort byl čiré zlo ve všech jeho podobách.

„Kde je sídlo řádu?“ pohyboval svými prsty dovnitř a ven a mě to přivádělo na pokraj šílenství i blaha.

Dmul se nade mnou jako velký černý drak v rozevlátém hávu s rudýma očima zákeřně zářícíma ve tmě jako dva rubíny.

Vydala jsem jen spásné zasténání, za což jsem se styděla, ale moje tělo chtělo víc. Vyžadovalo víc. Jediné řešení bylo zodpovědět jeho otázku a na to přesně čekal.

Nevěděla jsem, jak dlouho odolám, ale s každou další minutou jsem se prohýbala v bocích žádostivěji a toužebněji.

„Stačí pár slov,“ vybízel mě Pán zla a já přestala myslet úplně, jakmile přiložil ještě palec na můj malý hrášek, pak jsem se poddala tomu odvěkému tanci rozkoše mávající s mými smysly.

„G…Grimmauldovo náměstí…12…PROSÍM!!“ zasténala jsem zoufale a on se nade mnou konečně slitoval.

Jeho prsty rozehrají rychlejší mistrnou hru, která neznala hranic.

Spokojeně a hlavně vítězně se zašklebil tenkými hadími rty, když jsem se pod ním prohnula do oblouku v čiré rozkoši nad explodujícím vyvrcholením, které mi můj dobrodinec poskytl.

Dál už mi bylo všechno jedno.

Svět se na několik dlouhých minut smrsknul na velkou černou díru.

Těžce jsem oddechovala a nevnímala, že mě Voldemort opustil do té doby, než promluvil jasným výsměšným hlasem, odkudsi z pozadí, kde měl dokonalý výhled na mou nahotu.

„Vítej mezi smrtijedy, Samanto,“ oznámil mi monotόně, pak odešel.

Osaměla jsem.

Než zaklapli dveře, uvědomila jsem si hrůznou pravdu.

Zradila jsem. Všechny.

Za pár hodin bude Fénixův řád minulostí a to mou vinou.

Rozplakala jsem se nad svou slabostí.

Nyní už jsem chápala Severuse Snapa, který musel žít s trpkou vzpomínkou, že jeho jediná láska, Lily Evansová zemřela jeho přičiněním, já teď ponesu na bedrech celý kouzelnický svět. 

Být na temné straně znamenalo zradit všechny i sebe samou.

Od teď budou kouzelníci proklínat mé jméno víc než Voldemortovo, uvědomila jsem si.

Nevěděla jsem, zda s tím dokážu žít a nejspíše to nebudu vědět nikdy…

 

 

 

 

​