Kapitola 1

Probuzení Oberonu

 

Hluboký nádech.

Výdech...

Další nádech, jež se odrazil od víka kryostáze a zamlžil ho byl ještě hlubší, naléhavější podobný takovému, když se topíte a vyplujete toužebně nad hladinu.

Lusk podobný velké smaltované vaně byl jen tak velký, aby uchoval naživu jediného člověka a poskytl mu co největší možné pohodlí ale Katrin o tom pochybovala. Pro ni to byl mučící nástroj jako dělaný na její klaustrofobii.

Nenáviděla tuto část letu...

Vyděšeně těkala doširoka rozevřenýma očima sem a tam po zamlženém skle nad sebou jako v nějakém špatném snu. Hodnoty zobrazující se na speciálně tvrzeném plastu, byly pro ni rozmazané a nečitelné ale dýchala.

Z koutků očí jí tekly slzy jako vedlejší následek umělého spánku, byla otřesena i zmatena, protože mozek se začal více okysličovat a reagovat na prostředí bez nucených života podpůrných procedur.

Žena spala téměř dva roky navlečená v bílém přiléhavém thermo prádle a společnost jí dělala jen vlastní fantasie a noční můry.

Katrin zmateně zvedla ruku a divila se že je vůbec její, protože v ní neměla moc citu spíše jako by patřila někomu jinému dost možná figuríně v obchodě ale i tak odhodlaně zabušila na víko.

Tupý zvuk naplnil její uši a začal se v tom malém prostoru nepříjemně rozléhat.

Začala hyperventilovat. Potřebovala ven, než se její nemoc zhorší a ona se zblázní.

Náhle, aniž by něco udělala se víko ladně zvedlo a ona ucítila vzduch lodi. Znatelně si oddechla, kdyby se neotevřelo, znamenalo by to problém. Velký problém. Katrin netoužila zůstat navždy zakonzervovaná v této moderní rakvi. Při tom pomyšlení jí přeběhl mráz po zádech.

Kolem bylo ticho, místností se neslo jen kapitánčino rychlé oddechování a frekvence srdeční činnosti, která jí bušila do spánků. Dezorientovaná nevnímala ani těžké kroky, které se přiblížily k její kapsli.

Katrin nadále ležela na ergonomicky tvarované podložce a zvykala si na jiné než snové prostředí, když se nad kapslí objevila rozpitá skvrna velikosti míče.

Zaměřila se na ni ale nepoznávala ji, rysy byly stále nepříjemně rozmazané.

„Vše je v pořádku kapitánko Leeová, příznaky dezorientace se zanedlouho ustálí a odezní. Nemusíte mít strach."

To se ti lehce řekne, pomyslela si Katrin ironicky.

Ten hlas byl plný optimismu, příjemný pro její uši, mohla by ho poslouchat stále dokola jako oblíbenou píseň, neměl vůbec mechanický podtón takže se naštěstí nejednalo o žádný topinkovač nebo interkom.

Katrinin dech se pomalu uklidňoval, už se nebylo čeho bát. Byla vzhůru a ona pevně doufala, že tímhle už nebude muset nikdy projít ale ten hlas...

„David?"

Už ho někde slyšela, musela ho slyšet, znala ho...

Ženiny sinalé rty se neochotně pohnuly, když zašeptaly jeho jméno ať už přišlo z jakékoliv části její mysli. I mluvit bylo jaksi těžké kvůli nepoužívaným hlasivkám a spíše to znělo jako chrapot po celé vykouřené krabičce cigaret.

Skvrna nad ní se maličko pohnula, nejspíše jí věnoval povzbudivý úsměv. Nebo se nahnul, aby se podíval na víko lusku a kontroloval hodnoty.

„Ano kapitánko jsem to já, dohlížím na vaše probuzení, nelekněte se, některé vjemy jako světlo nebo zvuky mohou být pro vás zatím nepříjemné," androidův hlas byl chladný, stoický a přesto plný důvěry, který ji měl přesvědčit aby mu věřila.

„Čeho se nemám..."

Skvělé, teď ještě i pomalu chápala jako dítě v mateřské škole.

Katrin sebou trhla, když jí baterkou vypadající jako pero posvítil nejprve do jednoho a pak do druhého oka. Jakmile pomůcku zhasl, viděla hvězdy celého vesmíru. Zasténala v reakci na takovou nepříjemnost a nejraději by ho za to rukou odehnala jako mouchu.

„Ležte, vaše tělo je v šoku, můžete dostat svalovou křeč," doporučil jí David klidně ale ona už v té bílé rakvi nechtěla zůstat ani minutu. Nesnášela ji. Prostě musela ven!

„Ne, chci z toho pryč!" Poručila, v hlase ženě zazněla zoufalost a hned na to se začala škrábat z lusku ale nemohla ani pořádně ohnout ztuhlá záda a posadit se. Náhle se pod její rukou něco proplazilo. Otřelo se to o pokožku schovanou v tenké kombinéze a chytilo ji pevně pod loktem, instinktivně udělala to samé na druhém konci a chytila se natažené ruky. Android jí lehce pomohl se posadit.

„Děkuji," vydechla Katrin zcela automaticky a David v mírném překvapení pozvedl obočí, nebyl zvyklý na takové hodnocení, přesněji řečeno když ještě posádka nespala, oslovili ho jen když něco potřebovali a to bez vděku. Vlastně se ani neočekávalo, že někdo umělou inteligenci bude zdravit nebo jí děkovat, to už patřilo k lidskému chápání. V jejich očích byl považován spíše za hmotnou drahou věc, než jako člen posádky. Zvykl si na to.

Toto byla však příjemná změna.

Katrin byla ale stále bezmocná, svaly které moc necítila nedokázala pořádně ovládat a to se jí nelíbilo, bylo to jako být odkázaná na nějakou vyšší moc. Skoro jako být postižená a spoléhat se na úřady. Bezmoc byla její nepřítel a tak se chytila prsty druhé ruky okrajů kóje. Byla zvyklá vše dělat sama proto ji překvapilo, když se

kolem ní objevily paže a jemně ji vzaly pod koleny a vyzdvihly z té skořápky.

Žena tiše zalapala po dechu, když ji David přivinul do náruče ke své pevné hrudi, v tu chvíli nemohla být ztuhlejší než zmrzlé maso. Vážně, jistá podobnost tu byla...

„Dokázala bych se dostat ven i bez tvé pomoci," namítla ochraptěle.

„Já vím kapitánko. Jsem však zde, abych sloužil."

Tuto propagační větu vídávala na každém builbordu ve velkoměstě společně s výstavním obličejem a logem společnosti, které i teď měl vyšité na prsou firemního trika. Ta věta byla klišé a zcela evokovala myšlenku bezpáteřního otroka, který udělá vše co mu nařídíte.

Katrin si cenila svobody ale nemohla popřít, že Davidova přítomnost mohla být užitečná a právě teď nemohla nic namítat. Jediné co bylo jejím problémem byla taková malá drobnost. Kapitánka byla háklivá na lidský dotek ale pořád lepší, než zůstat v tom nepohodlném lusku a navíc to co ji drželo nebyl v podstatě člověk, i když tak k nerozeznání vypadal.

David ji stále bez potíží držel jako ženich, než se víko kóje tiše zavřelo a on ji neposadil na uzavřený lusk a na chvíli ji opustil jen, aby přes ni přehodil teplou pokrývku, jelikož se třásla jako v zimnici. Ale i když nemusela lidský kontakt, jeho silikonová kůže i přes oblečení příjemně hřála, nebýt svého omámeného mozku a úsudku, který se jí rychle vracel, snad by se k němu i schoulila.

Kapitánka mírně přikývla jako vděk za námahu k jejím potřebám a za tu dobu se jí postupně vrátil zrak. Už poznávala vše kolem sebe, bílé a kovové prostředí, známé podsvícení a řada stejně identických stází kolem.

David se objevil po jejím boku a zabalil ji do deky s tím, že na pár chvil nechal své dlaně na jejích ramenou, tentokrát však už Katrin ucukla.

„Omlouvám se, domníval jsem se že dotek lidi uklidňuje," podivil se android.

Co na tohle měla říct? Bylo to trapné.

Katrin se raději zahleděla nepřítomně před sebe a stiskla rty v jakémsi ironickém pousmání, „ano, v těžkých chvílích lidský dotek pomáhá ale ne všem Davide. Někdy je to nepříjemné," poučila ho.

„Pak mám štěstí, že nejsem člověk," nabídl jí nepatrný oduševnělý úsměv a věnoval se ovládání jejího lusku, který přestal být aktivní a pohasl.

Katrin zaměstnala vlastní mysl jeho zvláštní odpovědí a hledala v ní nějaký skrytý význam, nakonec nad tím však mávla rukou, nebyla ve stavu kdy by mohla nad něčím sáhodlouhým uvažovat ale všimla si, že je probuzena jen ona.

„Ostatní se ještě nevzbudily?"

„Ne kapitánko, systém v určený čas automaticky nejprve oživí velitele lodi a pak hlavní posádku, aby převzala řízení přesně podle protokolu."

„Dobře, vzbuď je tedy," dala rozkaz, aby ho od sebe separovala. Chtěla být sama.

„Jak si přejete," odvětil David uctivě a přemístil se.

Další půlhodinu ze svého místa sledovala, jak lidé kolem ní procitají, lapají po dechu, třesou se zimnicí a poznávají okolí jako slepá štěňata. Ona měla jen menší náskok.

Děkovala bohu že se probudila, byla to jedna z věcí co jí dělaly starosti ale naštěstí vše fungovalo jak mělo. Tedy skoro...

Po její pravé straně se ozval nepříjemný zvuk a Katrin byla ráda, že netrpí nevolností jež se zrcadlila na pár bledých tváří. Zvracet přede všemi byla zkušenost, které se naštěstí vyhnula.

Byl to však normální důsledek dlouhé hybernace.

Po pravé straně mžoural do okolí Charles, biolog ve středním věku, pak tu byl Libreto druhý navigátor, Josh, doktor Less, usměvavý Montgomary agronom a jeho přesný opak doktorka Fishová, strohá úzkoprsá fyzička, která byla opravdu studená jako ryba.

Katrin sledovala, jak mladá žena vyprazdňuje obsah svého žaludku do nerezové mísy a patřičně ji politovala. Montgomary k ní přišel a přátelsky ji pohladil po zádech, až se zavlnila v novém náporu zvracení.

„Tak jak to jde rybičko? Měla by sis dát panáka a bude ti líp věř mi," zasmál se.

Doktorka mu věnovala takový pohled jako by mu měla strčit do nosních dírek dynamit a ještě s radostí přidržet zapalovač.

Odpověď se však ztratila s huhláním v nádobě.

„Nech ji Monty ona s tebou na drink nepůjde ale já bych si s chutí dal, máš ještě tu dvacetiletou brandy? Říkal jsi, že ji sem propašuješ."

„Hele tu na tebe plýtvat nebudu, ta je jen pro dámy," zakřenil se agronom jako sluníčko jako by doufal, že nějakou z přítomných na tak levný trik naláká.

„To bys nesměl mít v kalhotách dvě vejce," zasmála se vojačka na Joshe svého parťáka se svým ostrým humorem, která ze všech vypadala v nejlepší kondici. V ruce už držela pití s brčkem a sledovala okolí, stejně jako Katrin s tím rozdílem, že s kapitánkou nikdo nemluvil.

„Moc vtipný Jovovičová, co si trochu vyleštit zbraň, vsadím se že sis ji vzala i do lusku co? Nevěříš Američanům hm?" Poškleboval se Monty.

Na ježka ostříhaná Ruska mu poslala vzdušný polibek, "da, nikogda ne vytaskivayu iz ruki pistolet."

„To jsem tomu zase rozuměl, už by mohli vymyslet nějaký funkční překladač," postěžoval si Monty a pohladil Fishovou znovu po zádech.

Všichni drželi při sobě byly jeden tým, jedna rodina která se musela podporovat a mírné vtípky jen přispívaly k dobré morálce lodi.

Katrin seděla tiše a naslouchala proudícímu humoru, bylo příjemné být zpátky, přestože na ostatní působila spíše nepřístupně přesně, jak se od kapitána očekávalo.

„Pokud vám nebude lépe, mohu vám podat nějaký účinný medikament," David se pohotově objevil jako duch po boku slečny Fishové ale ona zavrtěla hlavou a odmítla.

Katrinin pohled se zaměřil na neživého člena posádky, jak chodil od jednoho k druhému a starostlivě se zajímal o jejich zdraví. Hotová matka Tereza.

Davidovo ohleduplné chování v ní vyvolávalo pocit klidu a jistoty, že je vše v pořádku a zanedlouho se všichni dostanou do zajetých kolejí.

Sledovala androidovy přesně řízené pohyby jako by byl vždy v ten správný čas na správném místě. To načasování bylo opravdu zajímavé.

Zamyšleně studovala jeho rovná záda, široká ramena skrytá v tmavě šedé uniformě s výšivkou Weyland-Yutani a jeho jménem na pravé straně. Až při lepším pohledu si všimla, že to není onen oblek který mu dali při výrobě, nyní měl tmavě modrý stejnokroj lodi, který ladil s jeho křišťálovýma očima.

Kdyby nevěděla, že mu v těle koluje hydraulická kapalina a jeho orgány jsou směs mechanických přístrojů řekla by, že jeho oči jsou plné života a energie, kterou teď momentálně všichni postrádali.

Androidovy pohyby rukou a držení těla jako by bylo řízeno skutečným zájmem a ne tím naprogramovaným.

V duchu nad tím mávla rukou, něco takového nebylo možné, znala jeho příručku dokonale, vždy měla ráda přehled o přístrojích, které mohla řídit. To zaručovalo dobrou orientaci při problémech, či jak jim dobře předejít.

Katrin s malou zvědavostí zvedla pohled k jeho ostře řezanému obličeji pohledného muže na konci třicátých let. Jeho zralost nemohla považovat za mladistvou ani starou, spíše tak akorát aby budila dojem rozvážnosti a jistoty.

Výrazná hranatá brada, tenké přitažlivé rty, pevná čelist, bílé zuby, dlouhý úzký nos a vysoké čelo se symetrickým obočím posazeným pod blonďatou kšticí. Vždy, když se k někomu mírně naklonil a naslouchal, zaregistrovala jak mu do čela sklouzl pramen delších plavých vlasů, jež byly sčesané na stranu.

Katrin do kontaktu s mnoha androidy nepřišla ale obdivovala, jak je tento model lidem podobný. Jistě ta dokonalost a pohotovost nebyla u lidí obvyklá ale bylo těžké ho považovat za neživého a ignorovat ho.

Nikdo z přítomných o kapitánku nezavadil pohledem ale David jako by na sobě vycítil její pohled se otočil a věnoval jí plnou pozornost.

Katrin uhnula očima, cítila se trochu trapně, že byla chycena při činu a dělala jako by nic.

„Mohu vám nějak pomoci kapitánko Leeová?" Oslovil ji zúčastněně.

„Ne, jen jsem přemýšlela, to je všechno," odbyla ho rychle, pokud si ale myslela že taková odpověď ho uspokojí, tak se mýlila.

I androidi dokážou být zvídaví. Nová vlastnost z řady dodatků softwaru při nadstandardním zakoupení licence. Loď Oberon měla štěstí, že tato nová sériová jednotka měla vše nezbytné s malými bonusy.

David přešel až k ní s malou zvědavostí v oku, „a mohu vědět o čem?"

Katrin nějak nepředpokládala že se zeptá, možná v něm bylo více zvídavosti než ve všech tady dohromady, kteří náhle zmlkli a čekali co odpoví.

„O tom, jak dlouho bude ostatním trvat, než se oblečení dostaví na můstek," bez dalších průtahů kapitánka Leeová sklouzla z lusku a postavila se na nohy, které doufala už nebudou vratké.

„Máte půl hodiny na vzpamatování, než se zase sejdeme," prohlásila rázně přes rameno.

S tím nechala posádku za zády a opustila místnost doprovázena jediným ledově modrým pohledem.

 

*******************************************************************************

 

Katrin ze sebe strhla ten hrozný spandexový oblek z bílé upravené bavlny a odhodila ho do koutu koupelny jako staré špinavé hadry. Stejně byl nasáklý potem z hypotermie a následnému vyrovnání tepla v těle.

Ihned jakmile to bylo možné se uzavřela ve sprše s horkou vodou. Bylo jí jedno jestli příliš velká teplota způsobí tělu šok, prostě se to rozhodla riskovat a nepřemýšlet o tom.

Sprchování. Jedna z činností, která byla příjemná a kde se dalo relaxovat. Nemohla si ji však užívat dlouho pokud nepočítáme dva roky, za čtvrt hodiny byl nástup posádky a ona musela být příkladem.

Už to chtěla mít za sebou. Neměla ráda, když se do ní strefovaly pohledy a ona přesně věděla co si myslí každý z nich ale někdo tu tvrdou roli hrát musel. Orchestr bez dirigenta byl také odkázán k záhubě.

Svět bez pravidel je jen chaos, pamatovala si otcova slova.

Kapitánka zaklonila hlavu a nechala vodu, ať svlaží její růžové vlasy. Úlevně vydechla, když se čisté a volné přilepily ke krku.

Snad na ostatní neměla být hned tak přísná ale nechtěla, aby jí přerostly přes hlavu. Katrin měla pravidlo, že je vždy nejlepší hned na začátku stanovit určitá pravidla a měřítka, častokrát se jí to v praxi osvědčilo.

Opřela dlaně o kluzkou stěnu a těžce vdechovala páru.

Takový luxus mnohdy ani na měsíci nebyl, pomyslela si...

Snažila se na nic nemyslet a jen si užívat ten pocit klidu ale přesto se jí do popředí dostala Davidova slova.

Katrin si nepamatovala, kdy naposledy se jí někdo zeptal o čem přemýšlela. Jeho otázka byla tak překvapivá, že ji zcela zaskočila a ten zvláštní pronikavý pohled...zamrazilo ji z toho i přes horkou vodu.

Nebylo to tím, že by byl drzý nejspíše si neuvědomil, že to bylo nevhodné.

Další pochod myšlenek byl však odříznut pípavým zvukem, který ve vedlejším pokoji nařídila, aby jí dal vědět, kdy je čas se oblékat.

Kapitánka zavřela přítok vody a přesunula se, aby si ze skříně vytáhla tmavě modrou uniformu, která se skládala z kalhot a vyžehlené košile.

Konečně se zase cítila jako člověk.

O pár minut později už kráčela po dlouhé bílé chodbě směrem k řídící části lodi.

Stěny byly pevné, slitinové a hladké, tato chodba se nacházela v prostřed lodi, takže nebyla možnost vidět velkým oknem na černý vesmír venku a uvědomit si svou miniaturní velikost.

Jen co však Katrin vstoupila do menší místnosti která vedla k můstku, někdo na ni překvapivě čekal.

„Davide?" Oslovila ho jako první, „proč nejsi v řídící místnosti s ostatními?" Podivila se.

Android jí věnoval jeden ze svých nic neříkajících pohledů, sklonil se k malému pultíku vedle sebe, něco z něho vzal a sugestivně pravil: „odešla jste než jsem vás po hybernaci stačil zkontrolovat kapitánko Leeová a jelikož jsem vás nechtěl rušit ve vašem pokoji, počkal jsem na vás zde. Jedná se o nutnou formalitu."

Další jedna z otravných věcí, kterým se nemohla vyhnout a nezbylo jí nic jiného, než se podrobit.

„Dobře, tak ať to máme za sebou," povzdechla si.

David pozvedl paži dlaní vzhůru, „podejte mi ruku a ukažte ukazováček." Udělala co po ní požadoval a on ji něčím podobným tužce píchl do prstu. Katrin neucukla, vůbec na sobě nedala nic znát jako by ji na ukazováčku spíše polechtal.

„Máte zvýšený práh bolesti? Zajímavé," podotkl David suše a připojil nástroj na přístroj s několika diodami a malou obrazovkou, na které ihned naskákaly hodnoty jako by je někdo právě napsal na starém stroji.

„Ne, myslím že tohle není můj případ, bolí mě to ano, ale nic víc, jen prostě...jsem zvyklá přijímat bolest."

David ji zkoumavě pozoroval a hodnotil, až se cítila trochu nesvá.

„V pořádku," přikývl na zcela normální hodnoty diagnostiky přístroje a začal do malého kalíšku míchat nějaké barevné prášky ale přesto se zdálo, že se soustředí na to co dělá ale zároveň přemýšlí o jejích slovech. Věnoval kapitánce maximum své pozornosti, přestože to tak nevypadalo.

Každý kdo se na něho díval by ho považoval za chladný stroj ale schránka mohla velice klamat, stejně jako vzhled u lidí.

„Zajímalo by mne jaké to je cítit bolest, bohužel o takovou zkušenost jsem ochuzen."

To Katrin trochu zaskočilo a zamrkala, proč by někdo chtěl dobrovolně cítit bolest? Vážně z toho cítila zklamání? Divné.

„O nic nepřicházíš Davide, je to nepříjemné a obtěžující. Když mají lidé bolesti, nedokážou se soustředit na své stanovené úkoly."

Android mírně naklonil tvář na stranu zvídaným způsobem, takže hleděla na jeho jasný zamyšlený profil.

„Těžké je mlčet, když cítíte bolest- tento citát mě vždy zajímal ale nedokázal jsem jej nikdy plně docenit. Prožila jste hodně bolesti kapitánko? Mohu vám naslouchat, pokud byste měla potřebu si o čemkoliv promluvit," nabídl jí tuto alternativu jako zkušený psycholog, protože se to od něho očekávalo, poté se otočil a podal jí kalíšek.

„To není potřeba," řekla Katrin rázně, „umím se svými pocity vypořádat ale děkuji za tvou starost Davide," odvážila se ocenit jeho gesto ale nechtěla pokračovat v tomto rozhovoru, který mířil někam co nechtěla rozebírat a raději změnila téma.

"Co je to za veselé pilulky?"

Pochybovala, že by to byla nějaká uvolňující droga ale člověk nikdy nevěděl.

Davidův pronikavý pohled se setkal s jejím a pak sklouzl do malé mističky.

„Ta modrá je na kolísavý tlak, oranžová na nevolnost, bílo zelená je směs vitamínů."

„Myslím, že nepotřebuji ani jedno z toho," snažila se to odmítnout a podala mu zpět kalíšek.

„Pak vás poprosím, abyste pozřela alespoň vitamín, který je potřebný pro vaše tělo," tentokrát zněl neústupně ale stále zdvořile, podal jí vodu.

Katrin se vzdala, vzala si tedy požadovanou pilulku a zbytek mu podala, když se za ní otevřely dveře a dovnitř vpadl Jack s omluvným klučičím úsměvem od ucha k uchu.

„Lásko tady jsi, tak půjdeme na večírek?" Zeptal se Katrin zvesela a snažil se kolem ní projít, když se mu do cesty postavilo mužské tělo, které ho co se týče svalů převyšovalo.

„Pane Williame, stejně jako kapitánka jste se vyhnul základní prohlídce, musím vás poprosit abyste ji ihned podstoupil."

Jackův pohled padl na Katrin a zaúpěl: „je to nutné? Všechny ty ponižující věci tady přede všemi?"

„Nechovej se jako malej kluk, měl by ses naučit trochu zodpovědnosti, když už ne k ostatním tak alespoň sám k sobě," pravila žena.

„A ty dobře víš, že právě tohle mě vždycky dostává do potíží," chytil se za hlavu v předstíraném šílenství.

„Bez odmlouvání poručíku Williame," použila Katrin ostřejšího tónu ale v rozporu s ním se usmála jako na jediného člena posádky, ke kterému měla podstatně blíž. Ne však tak blízko, jak by si on sám přál.

„Měl byste poslechnout poručíku, je to pro vaše dobro," přisadil si David jako výchovný poradce.

Jack si nechal odebrat krev a poučit se o tom, že má zvýšenou hladinu cukru, což jen odmávl rukou jako kluk, který nic nebere vážně, zato navigátor jeho kalibru neměl ve vesmíru konkurenci.

Katrin sledovala, jak se s Davidem dohaduje a bylo jí to k smíchu, vykouzlila tedy na své tváři ironický úsměv, než slyšela ze zasedací místnosti hluk a smích, nejspíše byly poslední kdo dorazil.

Jakmile Jack vynuceně spolkl dvě tabletky s tím, že se přiznal k tomu že před deseti minutami zvracel už jen dvakrát, přesunula se trojice ke kulatému stolu a čekajícímu shromáždění...

 

********************************************************************************

 

David se učil vzájemnou interakcí s živými tvory, ať už zvířaty nebo lidmi. Hovorem, kontaktem očí a řečí těla. Vše mělo svůj jedinečný jazyk či také základní basic, jak říkal program.

Po celé dva roky mu nebyl jiným přítelem a spojencem než lodní počítač, hudba či filmy jež si mohl libovolně bez omezení promítat, proto byla pro něho výzva být znovu mezi posádkou a ne jen tajně sledovat jejich sny.

Nyní stál stranou kousek od kulatého stolu vprostřed místnosti, kde byla základní posádka. Řekněme, že v tuto chvíli byl nestranný pozorovatel a docela si to užíval. Měl dobrý výhled na každého kromě doktorky Fishové, která k němu seděla zády a tvářila se jako kyselý šťovík.

Jakmile tam trojice dorazila, stůl se mírně utišil a pohledy přítomných se upřely na ženu s růžovými vlasy a jasnou výšivkou na uniformě, která podle zlatých hvězdiček hlásila, že tu má nejvyšší hodnost.

Byla to jen uvítací schůze, nic proč být nervózní, přesto byla veselá atmosféra potlačena kapitánčinou vážnou aurou, jež naplnila místnost.

„Vidím, že několik vás už započalo s jídlem, dobrou chuť a ty kdo zatím na jídlo nepomýšlejí doufám, že ji brzy dostanou," její malý vtip se neobešel od upřímného

ušklíbání.

„Na sojaprot nedostanu asi chuť nikdy, je to jako žvýkat plastikovou láhev," postěžoval si Monty na nejnovější výdobytek směsi bílkovin a sacharidů vyrobených na Zemi coby nejvíce výživná uměle vytvořená potravina.

„V nouzi každej přístav dobrej," mrkl na něho doktor Less, asiat ve středním věku, když k němu postrčil talíř s něčím co se tvářilo jako kobliha ale každý věděl co to je, a že je to jen hezká iluze podobně jako stroj v kůži člověka.

„Tak to bych radši nevyplul," ozval se smích.

„Až nebudeš mít co jíst, uvidíš jak bude dobrej."

„Máš štěstí, že nemáš chuť doktore."

„Ehm," odkašlala si Katrin a přerušila škádlivé veselí, aby pokračovala v proslovu.

„Jsem ráda, že jsme se tu dnes všichni sešli téměř přede dveřmi našeho společného cíle. Spali jsme 24 měsíců a zanedlouho začneme nový život na Andrisu 10, což je pro lidstvo velký krok. Zatím nejdále od Země kolonizovaná planeta mimo naší sluneční soustavu. Davide?" Předala mu slovo.

Jakmile android dostal pokyn, postoupil o krok dopředu, aby jej ostatní zaregistrovali.

„Zbývá necelých šest dní k příletu na orbitu planety. Posádka Oberona byla probuzena v přesně stanovený čas. Máte 144 hodin na aklimatizování se z hybernace a k zahájení příprav na průzkum Andrisu 10. Zbytek hybernujících kolonizátorů počítač probudí za dva dny v mírných odstupech po stovkách, aby nedošlo k hysterii. Během vašeho spánku nebyl hlášen žádný závažný problém, který bych nebyl schopen vyřešit, jen přišlo několik zpráv," věnoval kapitánce svůj dlouhý chladný pohled a hned zase věcně pokračoval.

„Tímto mi dovolte popřát příjemný let a jak lidé říkají mnoho zábavy."

Celá striktní řeč byla přednesena vzletně s takovým nábojem, že kolem stolu se začalo nadšeně tleskat. David vypadal spokojeně sám se sebou i svým projevem, který si předem nacvičil.

Katrin trochu píchlo u srdce, že měl na posádku takový pozitivní vliv a ne ona, možná že to byla žárlivost, kterou jen na chvíli uviděl v jejích tmavých očích, které se leskly jako čokoláda.

Oba se střetli očima a na pár vteřin tak setrvali za zvuku tleskání, než Katrin první uhnula očima k pod svíceným tvářím svých kolegů, kteří si právě připíjeli na šťastné probuzení.

Bylo to hořkosladké.

„A co jsi vlastně dělal Davide celou tu dobu?" Zeptal se přátelsky Josh na opačné straně, „musel jsi se hrozně nudit, neměl sis s kým popovídat, ani s kým jít na pivo."

Android nikdy nevypadal zaskočen, vždy byl připravený s pohotovou odpovědí.

„Ne, skutečně bylo mnoho věcí, na které jsem svědomitě dohlížel, mít na starost celou loď není lehká záležitost," poučil je se vší vážností.

„To mi neříkej, že jsi celý dva roky seděl na zadku a koukal do monitoru na hvězdy," zasmál se někdo.

„Učil jsem se. Měl jsem k dispozici mnoho poučného materiálu, abych zaměstnal svou mysl a nemohu říci, že to nebylo prospěšné. Věnoval jsem se biologii, botanice a ušlechtilé četbě, měl byste to také někdy zkusit pane Montgomary, je to velice povznášející," věnoval muži ironické zvlnění rtů, až agronom zamrkal.

„Hej, to byl vtip!? Vážně?"

„Dostal tě, jak si ty vůbec mohl udělat zkoušky do letectva, neznáš jedinou direktivu," škádlil se letec s agronomem.

„Co třeba dej přednost v jízdě?"

„Jo, je hrozně těžký se pořád v tomhle lidu prázdným prostoru venku někomu vyhýbat ale stačí, že si tu ty a každá hvězda v dosahu je jasnej cíl."

David vnímal obnovenou příjemnou atmosféru kolem sebe ale jeho oči se zas a znovu stáčely k růžovlasé ženě po pravé straně. Jak tam tak kapitánka postávala, vyhlížela nepřítomně, ztracená v moři myšlenek. Nepřístupná a přesto si pamatoval strach v jejích očích když ji probudil, téměř jako by jí vdechl nový život. Byla tak plná energie, zatímco teď vypadala jako by z ní ten život někdo vyždímal a tady seděla jen prázdná schránka.

David se nenechal ale zmást, za stínem v jejích oříškových očích číhala inteligence, kterou by rád poznal a utkal se s ní. Byla to výzva a on doufal, že dostane příležitost.

Momentálně měl ještě jednu povinnost a to předat kapitánce vzkaz od svého majitele pana Weylanda.

Soukromí vzkaz a on měl poskytnout heslo, které mu sám řekl při posledním setkání, či spíše jediném setkání, kdy měl možnost svého stvořitele vidět. David byl rád připravený a informovaný o všem co se kolem něho dělo a tak i sám ze své zvědavosti si cizí vzkaz již dávno přehrál ale nebylo to nic zásadního jen čistá gratulace k dovršení cíle, který měl kapitánku povzbudit. Rozhodl se tedy počkat na vhodnou chvíli. Nebylo kam pospíchat. Vše mělo svůj čas.

 

********************************************************************************

 

„Katrin usměj se trochu, všichni slaví, tebe netěší že budeme za chvíli nohama na zemi?" Rýpnul si do své sousedky Jack.

Starý dobrý Jack. Přítel, se kterým se setkala už na škole. Bylo to podivné, oba dva se rychle dali dohromady a přesto měli naprosto rozdílné povahy. Jack byl nenapravitelný flegmatik a nositel dobré nálady, dokonce měl přezdívku sluníčko, naproti tomu byla Katrin vždy cílevědomá tichá premiantka třídy s nornou dávkou ironie v kostech. On viděl svět barevný a ona černobílý.

Jack pro ni znamenal víc než bratr i když to mnohdy nedávala znát, tak jak by si zasloužil ale věděla, že tam je a podrží ji stejně jako ona jeho. Nikdy však jejich vztah nepošpinili něčím tak nízkým jako byl sex, na tom jejich vzájemná důvěra založena nebyla. Jack tam byl pro ni, když ji její přítel před pěti lety opustil kvůli jiné a ona, aby se z toho emocionálně nezhroutila přijala práci na měsíci a on letěl s ní, dokud se nestala ta nehoda...

„Raději bych ty nohy už na zemi měla Jacku," zašeptala k němu unaveně a promnula si spánky.

„Nesmíš si to tak brát, já vím že ses bála, taky jsem měl strach, že se nikdy neprobudím, byla to pro mě jako jedna dlouhá noční můra ale slibuju ti, že už do tý zasraný rakve nebudeš muset strčit nos," přiznal se otevřeně, mezi sebou neměli tajemství.

„Stejně by mě zpátky na Zemi nic nečekalo, jsem ráda že jsem z ní pryč a mám na starost něco jiného co má budoucnost, než nějaké papírování v kanceláři."

„Mohla jsi dopadnout i hůř," zazubil se a naklonil k ní hlavu, kterou si podepřel dlaní.

Záviděla mu, že neměl žádné starosti ale zanedlouho je mít bude. Nikdo netušil jaký bude přesně terén na Andrisu 10 a on jako navigátor bude muset najít dobré vhodné místo, aby mohla přistát celá loď, ne jen transportér a to znamenalo pořádný kus rovné stabilní země, jelikož loď pro ně pořád bude znamenat především bezpečí, než se kolonie postaví.

„Myslíš být opřená o stůl a udržet si místo pravidelnou souloží se svým šéfem?" Věnovala mu kyselí obličej, aby mu dala jasně najevo co si o tom myslí.

„Tak buď ráda, že stojíš tady a můžeš komandovat dalších 4999 lidí," to Katrin trochu zvedlo náladu a minimálně se snažila alespoň o to, aby pozvedla jeden koutek svých rtů.

„Tvoje vtípky jsou vážně povzbuzující Jacku, možná tě ještě nechám žít," citovala pozměněným rádoby mužským hlasem.

„Ah, terminátor," pochvaloval si, „můj oblíbený film. A jeden se sem právě blíží slečno Connorová," pošeptal jí do ucha a vzal si párek z nabídnutého talířku, který koloval po stole.

Než se však Katrin stačila rozhlédnout co tím myslel, vnímala za sebou cizí přítomnost a instinktivně ztuhla.

„Kapitánko Leeová, promiňte že obtěžuji ale máte soukromou video zprávu ze Země od pana Weylanda, heslo je 56GT9 doporučuji si ho co nejdříve přehrát," otřel se jí o ucho Davidův hlas a ona se zachvěla.

Neřekl to záměrně příliš nahlas, snažil se o diskrétnost, aby nenarušil hlasitou konverzaci ale dal jí tak možnost nenápadně vypadnout.

„Myslím, že to udělám hned, zprávy by se neměly podceňovat, je to tak?" Zareagovala ihned a vstala, obrátila se k androidovi čelem. Zjistila, že je David velice blízko a narušuje její osobní prostor, téměř cítila jeho dech na své tváři, který produkovaly jeho robotické plíce.

Upřeně se na ni díval jako by na něco čekal ale ona nevěděla na co, možná spropitné, zasmála se v duchu. Bohužel to nevypadalo, že hodlá ustoupit z cesty, byla z toho nejistá a měla husí kůži, jak se ty křišťálové zorničky vpíjely do jejích.

„Jen běžte, myslím že vás nebudou postrádat, zaujmu vaše místo kapitánko," nabídl se.

Žena jen přikývla a rychle ho obešla, aby zmizela ve dveřích.

David udělal dva kroky vpřed a postavil se vedle Jacka, který si ho prohlédl ale nic nenamítal.

„Ehm, Davide?" Oslovil ho.

„Ano pane Williame?" Android k němu pootočil hlavu a věnoval mu svou pozornost.

„Viděl jsi film terminátor? Ten starý kousek s Arnoldem Schwarzeneggerem? Víš svět plný robotů, kteří útočili na lidi a snažili se je zabít," mávl rukou.

David jen vteřinu zapřemýšlel jestli je to nějaká narážka proti jeho programu ale zaujal neutrální stanovisko.

„V mé databázy se nachází plno filmů, měl jsem možnost ve vaší nepřítomnosti shlédnout přibližně šest tisíc ukázek, jsou velice poučné i když některé věci nereálné přiznávám a věci jako paranormální jevy jsou pro mě nepochopitelné a neprokazatelné. Ale ano tento film dobře znám. Máte snad obavy o svůj život z mé strany?" Spojil si dvě a dvě dohromady a zkonstruoval přímo položenou otázku, na kterou právě Jack myslel.

„No...ne že bych ti nevěřil ale pořád tu ta možnost je ne? Lidé se obávají takových věcí a přesto je vyrábějí."

„Nemáte se čeho obávat, nejsem vojenský výtvor a abych usiloval o váš život je vskutku absurdní. Moje myšlenky jsou mírumilovné, abych tak řekl. Stvořitelé mě postavili abych chránil životy ne je ničil, to je cílem každého z nás. Nejspíš trpíte menší formou paranoi pane Williame."

Jack se trochu sám za sebe zastyděl obvinit někoho, kdo se o ně tak dlouho staral ze zločinu ublížení na zdraví bylo kruté, raději to schoval za svůj obvyklý klukovský úsměv, který utopil v kelímku se sytě oranžovou tekutinou, kterou mu dolil jeho soused.

„Promiň, nemyslel jsem to tak," zamumlal do nápoje a David přikývl.

„Zhal', chto ty ne boyevoy android," přidala se k nim Jovovičová, aby zaplnila mezi těmi dvěma trapné ticho.

„Yesli vy khotite, ya mogu pomoch' vam po-drugomu, ya znayu vse dostupnyye boyevyye izmeneniya v osnovnykh," odvětil David plynně v jejím rodném jazyce.

„Khorosho," mrkla na něho Ruska souhlasně.

„Netušil jsem, že umíš rusky Davide," vyjádřil mu Jack svůj obdiv, aby trochu napravil svůj dřívější přešlap.

„Ovládám všechny dostupné jazyky ze Země, jak mluvenou tak psanou formou a jsem více než připraven pochopit i jiné, pokud se někdy nové vyskytnou..."

Úsměv, který věnoval prvnímu navigátorovi se nedal popsat jinak než plný falešných sympatií...

Máme tu zbrusu nový příběh, který jsem začala psát asi tak před dvěma roky a teď se k němu znovu vracím. Můj asi nejdelší nejpropracovanější příběh, do kterého jsem dala vážně maximum. Prozatím čítá 450 stran ve wordu a kapitoly jsou dělané zhruba po 10 stránkách, takže to je hooodně čtení na celý vývoj příběhu a postav a že to bude hodně proměnlivé :-)

Ale k věci, jak jistě znáte můj příběh na podobné téma: Alien i tohle se odehrává pod korunkou Weyland-Yutani ale v roce 2038 tudíž si musíte představit, že se děj odehrává ještě před Prometheem, kdy je Petr Weyland ještě ve formě a ne jako seschlá větev. Tohle je úplný začátek, protože model Davida 8 je na trhu zhruba jen půl roku zato nad očekávání schopný. Co je ještě potřeba vědět hmm. Každá postava je vybírána záměrně podle profesí a sehraje roli i její začlenění a že to bude hodně pestré. Omluvte pomalý začátek v příštích kapitolách ale dělám si tak půdu pro rozvoj mezi dvěma hlavními postavami, jelikož se David a Katrin vůbec neznají. Jen si představte, že spolu prohodili pár slov a pak šla na dva roky spát, zatímco na posádku android dohlížel, učil se a dělal nezbytné hehe.

Co se týče Jovovičové naší vojandy budu občas psát rusky - skrze překladač, význam si můžete zkopírovat a přeložit ale nejsou to důležité pasáže nemusíte se bát. Je to jen na atmosféru a ne není tam žádný černoch, které teď všichni dávají do reklam, bohatě stačí doktor Less jako Číňan :D

Předem se omlouvám za případné nepřesnosti v čase, však uvidíte, snažím se to korigovat ale někdy se třeba přehlédnu a dobře to neopravím. A prozradím jen pro ty kdo očekávají, jestli se tam objeví i to hezké černé zubaté zvířátko tak ano, je tam také zahrnuté ale až později a přibude i predátor tak se těšte :-)

Nuže seznamte se s postavami :-) Postupem budu přidávat i obrázky, jak kdo vypadá :-)

Pokud jsou nějaké otázky sem s nimi :-)

Kapitánka

Katrin

Leeová

David 8

Kapitola 2

Odpočinek

 

 

Katrin se separovala od své skupiny a šla do zasedací místnosti na horní palubě, kde by se měli probírat různé strategie a řídící věci ale už jen z popudu, že se této místnosti přidávalo více vážnosti se takové věci probírali tam, kde stále ostatní oslavovali a to čistě z pohodlí.

Žena v uniformě se přesunula k počítači a klikla na dotykovou obrazovku, aby našla vše co bylo pod jejím jménem, každý člen měl svou vlastní schránku.

Skutečně tam byla jedna nevyzvednutá pošta a tak zadala heslo.

Místnost slabě pohasla a Katrin odstoupila, aby viděla na velkou obrazovku, která se táhla téměř přes celou jednu stěnu.

„Přehrát."

Obraz se ihned objevil a na něm muž v pozdních čtyřicátých letech. Upravený v perfektně střiženém obleku nejméně za celý její měsíční plat, na ni orlím pohledem hleděl nikdo jiný než Petr Weyland, majitel společnosti Weyland Corp a dceřiné společnosti Yutani. Miliardář, hodnostář, držitel několika cen za nejlepší technologii a jejich mecenáš v celé své kráse.

Kapitánka se ironicky ušklíbla.

Byl to pohledný muž ale tam kde byl, nebyl pro svůj falešný úsměv, který ji na dálku nabízel ale pro své megalomanské činy.

Musela se sama ušklíbnout, když si všimla že stál v nějaké neznámé místnosti a za ním bylo panorama moře a výhled na ostrov. Pozadí se mírně hýbalo, takže nemuselo jít nutně o digitální obraz ale o realitu.

„Přijměte mou gratulaci kapitánko Leeová, pokud hledíte na toto video znamená to, že jste téměř u svého cíle. Čeká vás však ještě dlouhá cesta k vybudování nové kolonie. Budete potřebovat sílu, odhodlání a vůli přežít. Neočekávám od vás nic menšího než úspěch a pevně doufám, že nezopakujete svou minulostní chybu," odmlčel se, aby stačila vše vstřebat.

Ano, Katrin pozorně poslouchala jeho podrav ale nemohla si nevšimnout varování, které poukazovalo na její tak zvanou chybu. Opět. Zamračila se.

Měla očekávat nějaké to rýpnutí do žeber.

„Dal jsem vám novou šanci k novému začátku a doufám, že ji využijete s maximální pečlivostí. David 8 vám bude samozřejmě k ruce po celou dobu, je informován o všem co byste mohla potřebovat, jen vám radím nepodceňujete jeho schopnosti."

Katrin dál stála a poslouchala ten arogantní proslov s mírným skeptismem.

„Jakmile budete mít první vzorky Andrisu 10, chci abyste mě ihned informovala a poslala výsledky zpátky na Zemi. Pro tuto chvíli je to vše, přeji vám mnoho úspěchu."

Obrazovka zčernala a místnost opět osvítilo výrazné světlo.

Žena měla smíšené pocity uvnitř sebe z celého toho videozáznamu. Byla by raději kdyby ho neviděla.

Tohle si mohl její zaměstnavatel klidně odpustit.

Jen slova, šepot ve větru ale i slova na vás dokázala zapůsobit takovým nepříjemným způsobem zvláště, Weylandův sladký povzbudivý hlas, který by vás donutil i spáchat sebevraždu...

Kapitánka smazala záznam a vyšla z místnosti, chodbou se stále neslo veselí ale ona se tam odmítla vrátit, jistě jim chybět nebude.

Vše co jim potřebovala říci jim sdělila a to stačilo.

Raději se prošla po opuštěné lodi a přemýšlela. Nakonec ji nohy zanesly až o tři paluby níž do Centra. To bylo vyhrazené místo pro kolonisty, byly tu jídelny, bary, různé aktivity, posilovny, bazén a další věci aby se lidé mohli bavit, setkávat se a nepřijít o rozum. To především.

Nyní to bylo vše prázdné a tiché jako by tu byly duchové, jediné co se hýbalo byly úklidoví roboti leštící dlaždice od prachu. Připadala si tam opuštěně a působilo to smutně a ztraceně, jak se tak dívala z terasy nad ty pod sebou.

Odešla tedy z Centra a vydala se uličkami k boku lodi, chtěla vidět vesmír. Tu černou nicotu, která se rozprostírala od nekonečna do nekonečna jako pavoučí síť s poztrácenými hvězdami jako drahokamy do náhrdelníku.

To si totiž myslela jako malá holka že hvězdy jsou, zvláštní že se nakonec dala na dráhu vesmírných projektů, když bylo tolik jiných zajímavých oborů.

Katrin přistoupila k průhlednému silnému sklu a sledovala v dálce malé bílé body, které se třpytily jako démanty na večerních šatech. Krásné a zároveň děsivé. Ta hloubka samoty...

Vše bylo tak hrozně daleko, Oberon mohl působit jako kolosální obr ale v celém tom prostoru byl jako špendlíková hlavička. I jednotlivé planety byly jako malé korálky.

Bylo to krásné ale pusté, nikdo by totiž tam venku nepřežil. Dalo se tedy říci, že vesmír byl krásný stejně jako krutý a pro někoho jako ona hodný obdivu.

„Máte zklíčený výraz kapitánko, přemýšlíte o vesmíru?"

Ještě než se ozval hlas za jejími zády, viděla ve tvrzeném skle věrohodný odraz známé tváře ale i tak se hrozně lekla, myslela že je tu sama a jak byla zamyšlená...

Nejspíše její myšlenky byly tak městnané, že neslyšela nikoho přijít. Z nějakého důvodu ji vnitřně rozezlilo, že android napadl její rozjímání.

„Nechtěl jsem vás vyděsit," omluvil se David a ona se k němu prudce otočila. Už to androida mělo varovat, že není vhodná chvíle na malý rozhovor.

Katrin však spolkla vnitřní neklid a zakroutila hlavou, „to je v pořádku."

David udělal několik tichých kroků dopředu, postavil se vedle ní bok po boku a zahleděl se na scenérii před sebou.

„Myslíš si, že je vesmír opravdu nekonečný Davide?" Položila mu řečnickou otázku, na kterou sama neznala odpověď a vlastně ani nevěděla zda ji chce znát.

Davida potěšilo, že s ním chce navázat kapitánka konverzaci, dal jí prostor k tomu buď mlčet nebo hovořit a povzbudilo ho, že si vybrala to druhé.

„Ano, žádný člověk dosud na jeho hranice nedosáhl a možná nikdy ani nedosáhne, my jsme však zatím nejdál, kam se lidská duše dostala. Podívejte se kolem sebe, nejsme v naší sluneční soustavě, žádná z hvězd ani souhvězdí není dosud pojmenovaná," ukázal prstem na několik třpytivých bodů v dálce tak, že svůj ukazováček přitiskl ke sklu.

„Co kdybyste byla první, co to udělá?" Pootočil se k ní s tím zvláštním požadavkem.

Jeho nadzvednuté obočí ji přesvědčovalo kývnout.

„Snažíš se mi zvednout náladu?" Zeptala se Katrin trochu kousavě a jakmile se otočila zpět vyhledala v odrazu androidovy modré bystré oči, tak lidské a přesto matoucí...

On se ale jejím ironickým tónem nedal zastrašit. Musel se mu připsat bod neohroženosti.

„Jen jsem si myslel, že by vám přišla vhod trocha společnosti, mým úkolem je dohlížet na mentální a psychické zdraví celé posádky. Kapitánka není výjimkou."

Katrin nestála o to, aby se o ni někdo staral jako o dítě a trochu ji ta připomínka popouzela proto odvětila.

„Pak bys měl dohlížet na ty, kteří to ocení. 90% hlavní posádky po požití silného alkoholu bude brzy potřebovat některou z tvých zázračných pilulek," snažila se ho náhle zbavit.

„Nemáte moc důvěry ke svým podřízeným kapitánko, major William vyslovil přání abych se za vámi zašel podívat a dohlédl na vás. Nejspíše o vás má obavy," otočil David hlavu a věnoval jí ten pronikavý pohled s mírným pousmáním.

Okouzlující. Takže ještě ke všemu chůva na zavolání.

Katrin však při zmínce o svém příteli mírně zjihla. Jack o ni měl starost ale raději za ní poslal androida místo, aby přišel sám. Skvělé. Její místo nejspíše zaplnil pan Whiskey a paní vodka.

Katrin se po očku podívala na svého společníka, jež zase sledoval vesmír.

Otázkou bylo, co teď ona s ním? Neměla právě náladu se jít zpátky bavit, pít alkohol ani vést sáhodlouhé teorie o zakřivení relativity.

Možná ale malé vysvětlení neuškodí...

„Jack o mě měl vždy starosti, téměř jako bych byla jeho mladší sestra, někdy to bylo opravdu obtěžující ale když se na to podívám zpětně, jsem mu za to vděčná."

„Jste si s poručíkem Williamem blízcí?" Davidova nevinná slova vytvořily na ženiných tvářích mírné červené flíčky.

Snažil se vyzvídat? Ne, co by z toho měl, byla to jen nezávazná konverzace.

„Pokud se ptáš na to zda jsme...ehm pár tak ne, jsme jen staří přátelé nic víc," dodala rychle a pokrčila rameny.

Mělo by jí záležet na tom, aby je nedej bože android považoval za milence? Směšné.

David sledoval emoce, doslova příval emocí v kapitánčině rozpačitém obličeji, byla to vítaná změna od nic neříkající grimasy. Líbil se mu odlesk třpytivých hvězd v té čokoládové barvě, které tvořily zajímavé spektrum variací jejích duhovek.

„Také mohu být vaším přítelem," navrhl jí své přátelství i když to bylo neobvyklé, či spíše v jeho postavení nestandardní, nejspíše chtěl být milý pozitivním způsobem a přiblížit se lidskému chování.

Neměla by mu to mít za zlé.

Katrin však trochu zaskočila jeho troufalost.

Nyní se k Davidvy už otočila čelem a zjistila, že na ni hledí.

Chtěla vyhrknout že ne, jeden kamarád kterého bylo všude slyšet i přes zavřené dveře bylo víc než dost ale nemohla ho hrubě odmítnout, když se zeptal tak uctivě. Rozhodně neměla v úmyslu ranit jeho city...city? Vždyť on žádné nemá.

Pokud byla řeč o pocitech, pak rozhodně těch simulovaných ale i android mohl být uražen a ona se musela chovat jako člověk jež má jít příkladem všem okolo, profesionálně.

Musela vymyslet nějaký diplomatický kompromis a vyvléci se z toho.

Mírný oheň, jež se v ní zapálil zase pohasl, „to není tak lehké Davide. Přátelství není něco co někomu můžeš dát nebo vzít, mělo by být oboustranně zasloužené," pozvedla hlas a oči jí jiskřily jako před bouřkou.

„Není snadné si najít přítele," pomyslela na vlastní vysokou školu.

Nestála o to pitvat své soukromí a o nějaké sblížení také nestála byla však odhodlaná mu to vysvětlit, aby to pochopil.

„Ujišťuji vás, že v tom nebyl špatný úmysl, nechtěl jsem vás rozrušit kapitánko," hájil se David se zdviženou rukou.

Její chování pro něho bylo zvláště nepředvídatelné a zajímavé zároveň, naopak Katrin rozčilovalo jeho vždy tak uctivé upřímné jednání, čím víc se snažil být zdvořilý tím víc se od něho separovala a ustoupila o krok dozadu jako by to byla bezpečná zóna, za kterou se nedostane.

„Ne to nejspíše nebyl, protože ty mě nedokážeš urazit že? Máš naprogramovaný vzorec chování, nic jiného se od tebe neočekává, jen poučky a vzorce," odvětila ironicky jako ježek s nastavenými bodlinami. 

Teď konečně myslela, že vyhnán tou lehce urážlivou poznámkou odejde, když ho nepřímo označí za necitlivou zrůdu ale on tam stále byl a hleděl na ni s netečným výrazem. Nejspíše kalibroval tu nejvhodnější odpověď.

Davidův program se s tím nejspíše snažil poprat, když mu dala takový kopanec nepřátelství.

Teď jen doufala, že se jí tu nezkratuje a ona ho nebude muset táhnout na můstek.

David si však ženu měřil od hlavy k patě, než spustil ruku zpět podél boku. Rozhodoval se kam její nesoulad v hlase zařadit, nakonec se rozhodl spojit to se svou zvědavostí.

„To je výzva? Zkouška mých reakcí? Myslíte si, že nedokážu nikomu říci pravdu do očí, ať je příjemná nebo špatná? V jistých případech mi program dovoluje vybrat i neuctivou odpověď ne jako předešlý model kapitánko."

Reagoval téměř spontánně a apeloval na její zvýšený hlas obdobou toho svého. Katrininu odmítavost však přešel poměrně pasivně. David byl vskutku odolný a dokázal situaci zvládnout způsobem -jak se z lesa volá, tak se z lesa ozývá.-

„Cože?" Zamrkala nechápavě Katrin zaskočena androidovou reakcí na její ironii, netušila kam to má vést.

Prostě chtěla aby odešel, tečka. Příště mu raději jasně řekne: vypadni.

„Zkouška," zopakoval David, „vaše urážlivost, ironie. Vaše chování je těžko pochopitelné a chaotické bez vzorce nějakého výsledku nebo tu je jedno možné vysvětlení. Po tom toužíte kapitánko? Chcete být urážena a odstrkována? Nejednaly by tak lidé na vaši urážku svou vlastní? Čekáte, že vás budu odsuzovat tím, že napadáte mé nedostatky? To je váš způsob jednání?"

Shlížel na ni, pevně a jeho oči měly ocelový lesk. Obočí měl náhle svraštělé, pro ženu to bylo tak šokující, celou dobu si myslela, že se nedokáže ani mračit jako by to ani neuměl ale teď jí předvedl, že dokáže projevit i nesympatie a co víc dokáže se jí postavit!

Udělala další krok dozadu, nemohl si toho nevšimnout a jako by to udělal schválně následoval ji. Katrin pocítila zoufalství, možná to zašlo daleko a neměla ho urážet, pocítila vlastní pohoršení sama nad sebou.

Zastyděla se a zabodla pohled do země.

„Já..." teď už vážně neměla slov. Chtěla utéct ale to by mu darovala vítězství.

Hádat se s androidem, víc absurdní už to být nemohlo...

„Jablkový koláč."

Tentokrát to byl David, kdo byl překvapen jejím nesouvisejícím výrazem slov.

„Chtěl jsi abych pojmenovala hvězdu, dobře, koláč s jablky, tamta jasná vpravo," zavrčela nevrle a bez dalších slov rychle odešla od zírajícího Davida, který se otočil a pohlédl skrze okno do černé tmy, ve které se zrcadlil jeho nepatrný úsměv.

 

*************************************************************************************************

 

Ženská postava se rychle nasoukala do výtahu a vyjela na palubu A – Ubikace hlavní posádky a můstek.

Katrin byla rozrušená a naštvaná zároveň, vnitřně to v ní bublalo jako kotlík kyseliny.

Ještě že ve výtahu nebylo zrcadlo, s chutí by ho rozbila kvůli vlastní blbosti.

Měla být přátelská a chápající, to kapitáni dělají, kritizují jen když je to nutné a starají se o své podřízené. Teď se cítila na nic jako by zklamala nejen někoho, kdo postrádal duši ale i svoji čest.

Bezdůvodně vyjela na jediného člena posádky, který za nic nemohl a ke všemu to byl android, nebyl to ani člověk, který by se s ní alespoň pohádal.

No, vypadalo to že ho považovala za neškodného ale dokázal jí, že co se týče výměny názorů má poměrně velkou škálu kam zajít.

Její podráždění mohlo být způsobené probuzením z hybernace, to bude nejspíše ono. Zítra se bude cítit lépe. Zítra bude vše jak má být a oni se zase trochu posunou kupředu.

Katrin zamířila na můstek, chtěla ještě zkontrolovat všechny údaje, než si půjde odpočinout.

Jakmile tam dorazila, zjistila že ostatní už odešli spát nebo se přesunuli jinam. Sedla si proto do jednoho z křesel, které byly po obvodu celého kokpitu.

Pohodlně se do něho usadila a zkontrolovala všechny obrazovky s údaji. Prozatím loď nepotřebovala lidský zásah, vše stále fungovalo na autopilota. Nic o co by měla mít starosti.

Mírně se posunula a lépe se uvelebila, ruce položila na područky, před ní bylo okno do vesmíru, Andris 10 se v dálce vznášel jako malá barevná perla.

Pohled na hvězdy ji znovu připomněl tu hloupost, kterou řekla Davidovi a nejen tu.

Jablečný koláč, co to bylo za jméno pro vznešenou hvězdu?

Katrin si přiložila dlaň na čelo a unaveně zavřela oči. Taková hloupost. Dokázala přeci vymyslet něco jiného...

Originálního než kus moučníku, který měl stejnou barvu jako Davidovy vlasy.

Kapitánku únava přepadla nepřipravenou, v jednu chvíli měla otevřené oči a ve druhé jí klesla víčka tak rychle, jako by jí do žíly vpustily omamnou látku.

Když se pomalu později probudila, uviděla vedle sebe pohyb a lekla se tak, že zalapala po dechu.

„Klid lásko, nejsem žádnej násilník," usmál se na ni Jack, jež si zabral sedadlo po její levé straně.

„Co tu děláš Jacku?" Zeptala se Katrin rozespale.

„David mě informoval o tom, že prolétáme pásem malých asteroidů, štíty by ty větší měly zničit ale ty malé proplují skrz a narazí do lodě ale neměly by duroocelový plášť nějak poškodit, přesto jsem to chtěl zkontrolovat a vypadá to, že nás hra na otloukánka bude doprovázet až k Andrisu 10. Trochu jako neškodné minové pole."

„Hmm..." zamumlala žena, otřela si tvář o příjemně hebkou teplou pokrývku a přitulila se k dece, která na ni byla položena.

Tak počkat k dece? Zmateně se podívala ale zase se uklidnila. Nepamatovala si, že by si ji brala, vlastně neměla ani v úmyslu tu spát. Postel byla přeci daleko pohodlnější.

„Díky za tu deku Jacku, je tu trochu chladno ale raději půjdu do svého pokoje," Jack ji nikdy nezklamal.

„To David," podotkl navigátor zúčastněně, „asi měl strach, aby ti neumrzl nos. Hele já to tu zvládnu, koukej se spakovat a běž si lehnout do postele, máš větší pytle pod očima než kocour Garfield."

Katrin ve svém napůl snícím bytí pocítila nový příval studu za své dřívější chování k Davidovi, on si přeci její hrubost nezasloužil. Vstala a odešla zabalená společně s dekou přehozenou přes ramena do své ubikace...

 

*************************************************************************************************

 

Ráno Katrin vzbudil na snídani počítač nepříjemným pípáním hned u ucha.

Bohužel jakmile otevřela oči, začala lapat po dechu jako by v místnosti nebyl žádný kyslík, což byla hloupost. Oči doširoka otevřené, pot jí stékal po tváři a rysy měla strhané jako by hrála nějakou vražednou hru nějakého psychopata.

Odhodila stříbrnou přikrývku, aby ucítila alespoň trochu proudícího vzduchu z klimatizace a ujistila se, že to byl jen sen a ona nebyla zavřena v té hrozné kapsli, která se neotevírala a pomalu ji neudusila, dokud neztratila vědomí. Jako by se vzbudila právě včas.

Byl to jen špatný sen, říkala si dokola. Nic víc, uklidni se Katrin.

To ten den hezky začal... 

Jakmile si kapitánka byla jistá, že dokáže stát na vlastních nohou, přesunula se do koupelny, aby ze sebe smyla tu nechutnou mokrou vrstvu.

Špatné sny ji trápily už tři roky a jediné co jí pomáhalo byl hypnogen, který nemohla momentálně užívat kvůli ustálení hodnot v organismu po stázy, což znamenalo...dalších pět dní nočních můr jako by ty dva roky v bílé rakvi byly jiné...

Naštěstí si nepamatovala nic ale tušila, že prožívala to stejné pořád dokola. 

Možná by se to však dalo nějak obejít nějakým vhodnějším podobným lékem, musí si o tom s doktorem Lessem promluvit z očí do očí. 

Jakmile se Katrin oblékla, podívala se na vybavený kuchyňský kout ale sama za sebe se rozhodla posnídat se svou posádkou, aby udržela dobré vztahy a ukázala jim, že je také člověk a ne socha se železným srdcem.

Nepochybovala o tom, že si to mnozí myslí ale neměla kvůli tomu výčitky, být hodným člověkem se nevyplácelo a tak raději sázela na přísnost.

„Dnes to půjde i s úsměvem Katrin, to je rozkaz," poručila sama sobě a vykročila.

V menší jídelně už bylo několik lidí počínaje Jovovičovou konče Montgomerym.

„Příjemné ráno," pozdravila Katrin, oba dva se na ni podívali a zvedli ruce na znamení vřelého pozdravu. 

„Čekala jsem, že vás tu bude víc," přešla pomalu ke kávovaru za jejich zády a vložila do něho hrníček, aby jí načepoval horkou silnou kávu, která ji povzbudí a zcela smyje vzpomínky na noční můry. 

„Ostal'nyye vse yeshche spyat," potvrdila její předpoklad Ruska.

"Trošku to přehnali ale to se dalo očekávat," pokrčil rameny Monty a nabídl kapitánce místo v jejich středu. To Katrin potěšilo, nabrala si na talířek jídlo a posadila se mezi ně.

„To je pravé vejce nebo prášek?" Shlédla do talíře.

„Prášek, na čerstvé si budeme muset ještě tak tři měsíce počkat," potvrdil její předpoklady agronom.

„A jak to, že vy dva vypadáte tak čile? Nepili jste?" Zajímala se Katrin zvědavě.

„Já alkohol moc nemusím, není to moje doména," zazubil se Montgomary. 

Jovovičová se zasmála, „vodka dlya menya ne protivník, ostatní nemají moji výchovu kapitánko," ušklíbla se vojačka ve svém maskáčovém tílku a zelených khaki kalhotách. Velice lehce přešla ze svého rodného jazyku na angličtinu jako by se v Americe narodila. Nejspíše tam před odletem strávila hodně času.

„Ráda vidím, že alespoň někdo má rozum," ušklíbla se Katrin a všichni se pousmáli. 

„Počkejte za chvíli, až se začnou trousit, to je nejlepší obrázek po ránu," zavlnila provokativně obočím Jovovičová a sledovala dveře jako pes páníčkovu ruku s masem.

Nutno říci že se nemýlila, první do dveří vstoupil Jack jako jediný stále ve skvělé náladě a pak už to šlo z kopce. 

„Ale copak? Popelka nenašla svého prince?" Utrousil Monty pobaveně na to, jak byla většina posádky vyčerpaná se zarudlýma očima.

„Místo ptaní mi dej radši vajíčka, mám hlad jako medvěd, takže dvojitou porci," zamumlal Josh a doktor Less za ním vztyčil tři prsty jako trojitou objednávku.

„Ještě někdo?" Zbytek zamručel a šel stát frontu k automatu na kávu v domnění, že je postaví na nohy.

Jako poslední skupinu uzavíral David, za kterým se zavřely dveře, vždy perfektně vyhlížející s nažehlenou uniformou a nic neříkajícím výrazem, ze kterého nebylo poznat co se mu honí hlavou.

Jakmile se android na dálku setkal s kapitánčinýma očima, raději uhnula pohledem.

Pořád se styděla za včerejší večer.

David její chování ignoroval, slušně pozdravil a přidal se k hloučku u kávovaru a nabídl pomoc. Nikdo se ho nezeptal zda něco chce, protože se všichni všeobecně domnívali, že organickou stravu nejí. Raději se sám přestěhoval k obslužnému pultu a pomáhal s porcemi pro pozdní spáče. 

Posádka to brala tak automaticky, že ani nepoděkovala.

Proč také děkovat stroji že?

Katrin žvýkala vajíčka a připadala jí bez chuti, sama byla také trochu unavená i když jiným způsobem než ostatní. Ty noční můry se pořád vracely, neskutečně vyčerpávaly a ona už na ně pomalu málem zapomněla, potřebovala něco aby je utlumila. Nechtěla je, nestála o ně byly jako stíny, které se večer plíží po stěnách a zalézají pod postel. Po celou tu dobu nebyla schopná se svými problémy vyrovnat. Ne že by to chtěla, prostě od toho utíkala. 

Poslední dva roky zbabělá taktika ale vyhovovala jí.

Davidovy však prve lhala, nezasloužil si to ale už se s tím nedalo nic dělat. Byla sama k sobě málo upřímná, spíše kritická, jak říkala její matka. Vždy dokázala co chtěla, ať už to byly zkoušky nebo cokoliv čeho se dotkla ale pak přišla překážka obřích rozměrů, který nemohla vyřešit a byl tu problém.

Ženino svědomí se zaseklo někde mezi odpuštěním a přijmutím pravdy. Prášky jen oddalovala nevyhnutelné, snažila se obejít realitu a namlouvat si, že nic z toho se nestalo a pak jí to klidně znovu řekne Weyland do očí to na co chtěla zapomenout ale očividně ji to bude pronásledovat i tady v hlubokém vesmíru. Nebylo to fér.

Proč se k vám ty špatné věci pořád vracejí?

Je to tím, že si je vnitřně přitahujete? Bojíte se jich tolik, že na ně myslíte a když na ně myslíte začnou se vám připomínat?

Nenáviděla za to Weylanda, protože to věděl a přesto jí dal šanci sloužit na této lodi jako by si myslel, že ji má pod palcem a může ji snad vydírat touto informací.

Tížilo to jako horký kámen položení, uprostřed prsou ale pořád měla sílu to břemeno nést. K čertu s tím.

„Ještě kávu?" Mužský příjemný hlas ji opět hodil do reality a ona se přistihla jak píchá bezcílně vidličkou do žloutku, až praskl a vytekl po celém talíři.

Katrin zmateně zvedla hlavu a nad jejím ramenem se skláněl David s průhlednou konvicí a tmavým obsahem, tvářil se neutrálně jako by se předtím mezi nimi nic nestalo. Žádná hádka, žádný zvýšený hlas, žádný odpor.

Možná uměl zapomínat lépe než ona, Katrin píchla žárlivost. Kéž by své vzpomínky mohla tak lehce vymazat jako on.

Měli hlavy vedle sebe tak těsně, že stačilo málo a mohla by se ho dotknout a co bylo horší mohla mu dát nechtěný polibek, kdyby otočila hlavu ke straně.

Měla z toho husí kůži.

„Kávu?" Zopakoval android trpělivě a nadzvedl jedno své dokonale tvarované obočí. Čekal na pokyn.

Katrin se mírně kousla do rtu, než se její myšlenky zase vrátily ze vzduchu zpátky ke stolu, „a...ano, děkuji Davide."

Začervenala se, měla by mu také poděkovat za tu deku a možná se i omluvit za ten incident ale tady na to nebyla vhodná chvíle, zaváhala. 

Android klidně obešel stůl a dolil všem nápoje, než se vrátil k pultu vzadu jako číšník.

Loď se náhle zachvěla jako struna a káva z hrníčků na stole se trochu rozlila.

„Co to bylo?" Strachovala se Fishová a vyskočila na nohy jako neurotik hledající příčinu svých depresí. 

„To je v pořádku rybičko, prolétáme pásem asteroidů, tento kvadrant je jich plný, nemůže se nic stát a ani se jim vyhnout, počítač by nás upozornil kdyby hrozila větší kolize. Jen mírné otřesy," zareagoval pohotově Jack a pustil se hladově do své porce a vše ostatní mu bylo jedno.

Fyzička sklouzla zpátky na židli a strach se kolem rozplynul. 

„Cítím se jako míč vykopnutý do vesmíru," postěžoval si Charles na bolesti hlavy.

„Pořád lepší, než být celou noc na kolotoči," zasténal Libreto, učenec a druhý navigátor.

„Dnes zkontroluju teraformační sklad zda je vše v pořádku a nic se neuvolnilo," zvedl Montgomary vidličku do vzduchu jako by se hlásil o slovo v parlamentní sněmovně.

„Beru si na starost muniční sklad s Harkerem," zahlásila Jovovičová energicky.

„Tak hele..." snažil se něco namítnout ale vojačka ho předběhla.

„Razve ty ne khochesh' byt' lenivym? Uvidíš, že tě to bude bavit," ušklíbla se a prohrábla si prsty ježka na hlavě, "je tam spousta pušek, které potřebují omrknout. Alespoň se něco přiučíš, až tě něco bude chtít kousnout do zadku."

„Kolik toho tam je?" Zazněla otázka.

„Pět set kusů laserových pušek M42A s nastavitelným zásobníkem a kulkami s polykarbonovým pláštěm, nějaká ta lepší vojenská XX121 se zaměřováním asi 300 ks a pak další drobnosti."

„Bože," zasténal Harker v utrpení, protože si představil sáhodlouhou přednášku o něčem co ho absolutně nezajímalo a pochyboval, že ho to zajímat začne. Jinými slovy, ztráta času.

„Fajn a když už v tom budeme, prohlídneme ještě naši malou zoo."

Postupně si všichni daly denní úkoly, aby dlouho nezaháleli, potřebovali se dát znovu do pohybu a nemohli se jen tak bezcílně válet, museli si zvyknout na nějaký pravidelný režim i pohyb prospěšný pro tělo.

Po snídani několik lidí odešlo za svými povinnostmi a další se zvedla vojačka, "za tři hodiny Harkere u výtahu a teď, eto nasha malen'kaya data Davida."

„Hm?" Podívala se na Jovovičovou Katrin jako by žádala o vysvětlení ale odpověděl právě androidův hlas za jejími zády. 

„Nabídl jsem majorovi pár lekcí sebeobrany, znám mnoho bojových stylů a major Jovovičová projevila zájem se mnou procvičit." 

„Protáhnout si tělo je nejlepší způsob, jak začít den, tak jdeme," její slova zněla téměř dvousmyslně.

David sklidil nádobí a odešel s Jovovičovou v družném hovoru. Nejspíše jí jeho přítomnost vyhovovala, jelikož z toho co Katrin slyšela se bavili o rozbuškách, nábojích a strategiích v boji, nic o co by si měla dělat starosti. Bylo hezké mít nějakého koníčka, zvláště mít se o něm s někým podělit.

Katrin je doprovázela zkoumavým, možná lehce závistivým pohledem zabodávajícím se jim do zad.

David byl opravdu dokonalý, dokázal se zavděčit snad každému svým osobitým nevtíravým způsobem a mluvit na jakékoliv možné téma. Téměř až děsivé jaké měli androidi nové generace schopnosti. Jistě jim bude velkým přínosem po celou tu dobu osídlování jak řekl Weyland, než se začlení do společnosti a...bude prostě vykonávat nějakou z dalších prací i když jeho původní role už nebude potřeba. Katrin usoudila, že mu dá svobodně vybrat co by chtěl dělat, alespoň to pro něho může zařídit. 

Nakonec zjistila, že v jídelně zůstala sama a opuštěná. Měla však dobrý pocit, že se posádce Oberona o něco více přiblížila. 

 

*************************************************************************************************

 

Bylo to už pár hodin co David strávil v prostorné tělocvičně. Velké japonské dojo polstrované měkkým materiálem nahrazující klasické žíněnky jménem tatami změkčovalo lidský pád, aby ho těžce nezranil. On naštěstí nic takového nepotřeboval, umělé tělo bylo vysoce odolné proti poškození. Ne však nezničitelné.

Jovovičová byla však tuhá ostřílená a silná žena. Přesně ten typ, který patřil do armády a nic nikomu nedaroval lehce. 

Nebyla spokojená, dokud ho nepoložila na lopatky ale byl to opravdu oříšek.

Její ostrý vzhled a ještě kořeněné vyjadřování, kterým ho po celou dobu špičkovala, bylo hrubé přesto v dané situaci přijatelné i očekávané.

Pro ni to byla výzva pro otevřený boj změřit síly s androidem a nechat volnost všem dostupným stylům které znala. Nechtěla, ať se drží zpátky i když bylo jasné, že kdyby použil celou škálu své síly, byla by okamžitě mrtvá mrknutím oka, ať byl její výcvik sebelepší.

Pro Davida, který vyměnil uniformu za volnější kalhoty a přiléhavé triko to byla rutina.

Byl tu aby sloužil. Jeho úkol lidstvu.

Nebyl v tom žádný dobrý pocit, bylo to prostě a jednoduše naprogramování, které jeho stvořitelé v jeho případě drobně pozměnili oproti minulému modelu Davida 7. Něco ubrali tady a přibrali támhle.

Některé věci se však nikdy nezměnili. Sloužit až do konce jeho tak zvaného života bylo primárním úkolem každého androida, pokud se to neslučovalo s jiným rozkazem, který měl před ostatními přednost.

A jeden takový tu byl... 

Znělo to jako mantra ale přestože Davidův program byl v určitých věcech tak benevolentní, že měl i možnost odmítnout ne jen ve všem vyhovět, podřídil se přání vojačky z vlastní vůle.

Chtěl ji lépe poznat a zjistit jaký je člověk a co od ní může očekávat.

Jejich výživný trénink byl pro oba obohacující a procvičoval jeho mysl, tělo i kybernetický postřeh, kdy se snažil předvídat každý její kop a práci rukou, což nebylo vždy snadné, protože Jovovičová nebojovala fér, jak lidé s oblibou říkali. 

Pouliční boj vás totiž nikde nenaučí, jelikož nemá žádná pravidla.

Byl to jiný způsob obrany a útoku než jaký znal, proto ho ocenil asi nejvíce, jisté triky si zaznamenal a zatímco na jeho kůži byla jen lehká vrstva umělého potu, který jeho tělo dokázalo vytvořit, žena byla mokrá jako by právě vyšla ze sprchy.

O další hodinu později se přátelsky rozloučili a rozešli se každý po svém.

Kamerové záznamy, které se mu ukládaly do neomezené paměťové banky v přímém přenosu mohl vidět, jak všichni plní své úkoly, které si rozdělili ale jeden člen Oberona ho přesto překvapil a zůstával pro něho záhadou. 

Kapitánka Leeová byla na palubě B, která byla vyhrazena lékařskému úseku.

Jeho myšlenky pracovaly na sto procent, když přemýšlel co tam dělá?

Má nějaké zdravotní potíže?

Vzpomněl si jak odmítla ráno jeho léky. Měla snad jiný problém? Proč za ním nepřišla? Nejspíše mu nedůvěřovala...

Ano, lidská důvěra k někomu jako on byla křehká.

David si vzpomněl, že na ošetřovnu ještě neodnesl medikamenty z první prohlídky, jelikož ho stále odváděly úkoly po celé lodi, o které se musel starat. Bez údržbářů a techniků posádky, kteří by to měly na starost, až se vzbudí za pár dní, vše bude jinak. Doktor Less však nestrpí odklad. Byl čas to napravit.

Dobrá možnost vše načasovat tak, aby zvládl vše co potřeboval a on byl zvědavý co tam kapitánka pohledávala.

Davidův složitý mozek vykonstruoval jen dvě možnosti, jež by tam za normálních okolností člověk chtěl. Buď si šla pro nějaký lék, což ho trochu zamrzelo, jelikož mu nejspíše nedůvěřovala natolik, aby se přiznala když se jí ptal zda má nějaké obtíže, nebo hledala doktora Lesse z nějakého jiného důvodu ale David si nevšiml, že by lékařovu přítomnost nějak vyhledávala...

Podle toho co věděl nebyli přátelé, tak jak to tvrdila o Williamovi. 

David se rozhodl to zjistit...

 

*************************************************************************************************

 

„Doktore, mohu na chvíli?" Zeptala se Katrin mezi dveřmi ošetřovny.

Stěny byly až úzkostlivě sterilně bílé tím nepříjemným způsobem, který vás nutil rozhlížet se kolem, pach dezinfekce tu byl patrný, téměř hmatatelný přesto, že se tu velice dlouho nepoužívala, což nebylo v jejím nose příjemné.

Přístroje stály po pravé straně společně s prosklenou vedlejší místností, kam vás manipulační lůžko přesunulo, aby vás vyšetřilo. Moderní přístroj, který dokázal i sám operovat byl zázrakem techniky ale nic se nevyrovnalo chirurgovu úsudku a rukám. Ona místnost mohla sloužit jako operační sál nebo i karanténa. Na opačné straně se nacházel dlouhý stůl se skříňkami u kterých postával muž v bílém plášti a něco v nich třídil. 

Jakmile zaslechl za svými zády tiché zasyčení, když se dveře otevřeli, otočil se k návštěvníkovi čelem.

„Jistě, copak potřebujete kapitánko?" Jeho profesionální přístup byl na místě. Na snídani ho viděla jako veselého člověka jako každého jiného, jednoho z mnoha ale teď ji trochu překvapil. Tvářil se vážně a profesionálně. Ta změna důležitosti v tomto prostředí kam patřil jež ho obklopovala ji zarazila.

„Něco bych od vás potřebovala," chodila kolem horké kaše ale na tváři měla stejně vážný výraz.

Doktor Less pokynul ke kožené židli vedle sebe ale Katrin odmítla, stejně to nebude tak dlouho trvat než odejde. 

„Víte velice špatně spím, je to už několik let, kdy mě trápí noční můry a neklidný spánek. Lékař na Zemi ke kterému jsem chodila, doktor Graham mi předepisoval hypnogen, nevím jak velkou škálu medikamentů zde máte ale ocenila bych alespoň lék s podobným účinkem, abych mohla v klidu spát," vysvětlila mu okrajově svůj vážný problém a na její tváři bylo mírné napětí.

Opravdu doufala, že tu něco bude mít, Oberon přeci museli vybavit něčím co jí pomůže, ne jen pilulkami na nevolnost.

Less se opřel pozadím o stůl, ukazováčkem a palcem si mnul přemýšlivě bradu.

„To není právě lehký úkol," zamumlal v myšlenkách, „hypnogen je silný prášek, který je návykový kapitánko, jak dlouho už ho berete?" 

Aj a je to tady...

Naše malá skupinka hlavní posádky se otrkává a přizpůsobuje okolí. Pro někoho je to snadné pro někoho méně jako například pro samotářskou Katrin a ještě méně je ráda když zakopává o jistého androida, který nachází zajímavé to že je jejím stínem. Není pak divu, že se chce pohádat, každý chce být se svými pocity někdy sám nebo ne?

Osobně si myslím, že její obrana spoléhá spíše na urážky ale kdo by řekl, že někdo jako stroj nebude jen tupě stát s hlavou skloněnou. Ne, ne, David si nic takového líbit nenechá to mi věřte a je to jen málo z jeho repertoáru co ještě uvidíme.

I tak se ale posádka dává do denní rutiny každodenního života, uvidíme co se naskytne dál :-) Příště už se objeví malý problémek :-)

 

Dnes si představíme Major Jovovičovou a poručíka Simonse odpovědného za bezpečnost lodi.

Major

Jovovičová

Poručík

Josh

Simons

Kapitola 3

Otázky a odpovědi

 

Katrin tady šlapeš na tenký led, říkala si v duchu.

Nemohla ale lhát doktorovi, nějak to pomyšlení bylo v rozporu s její stránkou osobnosti, která uznávala pravdu.

V kapitánce trochu hrklo, co když řekne pravdu a on jí nic nedá? Dobře věděla co je to za svinstvo ale potřebovala tu drogu. Její tělo si na to už tak zvyklo, že si život bez hypnogenu nedokázala představit, ale za narkomana se nepovažovala, těmi pohrdala.

„Ehm...tři roky přibližně," uhnula provinile pohledem. Byla to vážně choulostivá věc a ona o tom s nikým nechtěla mluvit, i když doktor by měl zachovat lékařské tajemství...

„To je dost dlouho a počítám že denně?" Jeho zúžené oči si ji prohlédly od hlavy k patě jako by mu snad lhala...

Zachovala klid. Přikývla.

„Hypnogen vám dát nemohu, ne proto že bych nechtěl ale jak jistě více po stázy si tělo zvyká a znovu obnovuje své funkce, hladily cukru a chemických reakcí ale mohu vám dát něco méně silného co vám zaručí klidný spánek," otočil se a začal prozkoumávat jeden z mnoha malých šuplíčků za sebou.

„A co vám zaručuje dobrý spánek doktore?" Zeptala se Katrin a snažila se o milý tón hlasu, pár slov navíc nikdy neuškodí, ne že by se to snažila zamluvit.

„Má rodina kapitánko, je to zdroj vší mé síly a odhodlání," usmál se Less a jeho prsty vytahovaly různé lahvičky a četly na nich názvy. 

„Máte rodinu?" Podivila se. Vlastně by neměla být tak překvapená, kdyby ji měla ona taky by si ji sem vzala a nenechala ji na Zemi, kam už se zřejmě nevrátí.

Číňan přikývl, "ano ženu a dvě děti, všichni spí mezi kolonisty. Každý z posádky si sebou mohl vzít členy rodiny, jelikož se nepředpokládá zpětný návrat a to by bylo na psychiku člověka nepříznivé, naštěstí jsem přijal toto místo jen proto, že moje žena a děti mohou být se mnou, jsem velice rodinný typ kapitánko. Myslím, že i Juliet Cori tam má manžela nebo se možná pletu."

Ano tohle Katrin věděla, proto požádala Jacka, zda by se nechtěl zúčastnit, jelikož ona neměla nikoho, kdo by jí cestu usnadnil a pracoval pro ni jako antistresový plyšák s kým by se mohla vyventilovat i se mu svěřovat a naštěstí ten usměvavý šílený dobrodruh na její návrh kývl. Byla mu za to neskonale vděčná, jinak by se cítila zcela jako mezi cizinci bez toho, aby viděla známou tvář a také to znamenalo, že se na něho mohla vždy obrátit. Teď než kdy více si uvědomovala, jaký je to pro ni poklad.

Na druhou stranu měla brát v potaz, že by si sebou někdo z posádky vzal své známé, měla se lépe podívat na seznam pasažérů a informovat se.

„Tady to je. Xanax má podobné účinky jako hypnogen ale nepatří mezi hypnotika, pomáhá od úzkosti a na klidný spánek, začněte 2-3 tabletky denně počínaje od této chvíle."

V ženině dlani se objevila plastová uzavřená dóza o velikosti malého válce, podívala se na ni a zachrastila s ní. Prášků v ní bylo dost a jeden ihned spolkla na místě. 

„V případě nějakých vedlejších účinků mě ihned vyhledejte ale rozhodně nedoporučuji zvyšovat medikaci," zdůraznil lékař, „jistě byste nestála o to se předávkovat."

„Děkuji doktore Lessy," přikývla téměř vděčně a otočila se k odchodu. Katrin byla tak zamyšlená zda bude lék účinkovat, že jakmile se dveře otevřeli a ona chtěla projít, do někoho zamyšleně vrazila.

„Ah!" Vydechla, jakmile se její tvář přitiskla k cizí pevné hrudi a ihned udělala krok vzad. Z ruky jí leknutím něco vypadlo, než se však pro to stačila sehnout, udělal to ten druhý.

Panenky se jí údivem rozšířily, když zahlédla záplavu jasně blonďatých vlasů tak výrazných, které tu měl jen jediný člen posádky. 

Z nějakého důvodu se napjala jako jakýsi obranný mechanismus.

David se ladně ohnul v pase a zvedl její zatoulanou lahvičku, která narazila ze strany do jeho boty jako chrastítko. Co bylo ale horší, že si ji dal k obličeji a přečetl si zkoumavě název.

Ta jeho prokletá zvědavost, možná by mu ten čip měla vytrhnout z těla kleštěmi.

„Xanax?" Podivil se a jeho obočí udělalo malou vlnu, než se modré oči přesunuly ze štítku léku přímo na ni. Katrin však zareagovala zcela impulzivně a natáhla ruku dlaní vzhůru ve zcela specifickém gestu.

„Vrať mi to Davide."

„Slyším ve vašem hlase podráždění, je k němu snad nějaký důvod?"

Znovu ji odzbrojil svou nevinností, jenže trvala na svém.

Lahvička se bez odmlouvání dotkla její dlaně a ona kolem ní pevně sevřela prsty jako orel a chtěla od něho zmizet, jak nejrychleji to šlo. Nesnášela, jak se poblíž Davida cítila tak zvláštně zranitelná jako by věděl všechna její tajemství. Jako by hleděl skrze sklo a viděl celý život, její strach a všechny hříchy. 

Věděla si že si to jen namlouvá, protože byl jiný a nevěděla co od něho očekávat, vlastně to věděla podle příručky a jaké měli lidé očekávání ale včera, když se jí postavil tváří v tvář si uvědomila, že to není jen sluha který klidně skočí z věže, když mu to poručí.

Rozhodně tato nová verze měla něco co ji nutilo být nesvá.

Rozhodla se prostě přerušit rozhovor a obejít ho, když ji zastavil tím, že postoupil o krok stranou a do její cesty se postavila androidova široká ramena.

To mi ještě chybělo, sotva to mohla být náhoda.

„Davide?" Zeptala se netrpělivě.

Co jí ještě mohl chtít?

„Potřebuji s vámi nutně mluvit o závažné věci kapitánko, počkejte tu na mě."

S tím přerušil pohled do jejích očí, který jí sklouzl po páteři jako nepříjemné chvění a zůstala stát na chodbě, zatímco android i s průhledným boxem, jež zvedl ze země zmizel uvnitř ošetřovny.

Těch pár minut ťukala špičkou boty o zem, což vydávalo nepříjemný dutý rozléhající se zvuk, který tak nějak ladil s její mírnou nervozitou.

Co jí jen mohl chtít? Bože, snad se nebude vyptávat na její léky a pak jí ještě kázat a předčítat nežádoucí účinky? Odvážil by se toho?

Podívala se na lahvičku a mírně ji zmáčkla, až se plastový obal trochu prohnul a zase narovnal, když povolila stisk.

Vsadila by se, že v té jeho databázy je vše zaškatulkované od A do Z.

Z pomyšlení, že by o ní věděl její osobní věci, měla ještě větší mrazení.

Při Davidově obezřetné starosti o ostatní věděla, že je pokud se jedná o zdraví neústupný stejně jako důsledný ale to bylo v souladu s bezpečnostními riziky. 

Ale on při své artikulaci použil slovo "závažné." Co by mohlo být tak závažného?

Mohlo tu být tisíce důvodů, otázkou bylo co Davidův program považoval za závažné nebo alarmující.

Katrin se odpoutala od myšlenek na svůj lék a popřemýšlela o poškození lodi, v době jejich spánku se mohlo stát cokoliv ale to už by ji jako kapitánku počítač upozornil a vše by se začalo řešit...

Ne, jistě o nic hrozného nejde, hlavní počítač by závažné chyby nebo nedostatky diagnostiky hlásil, tím spíše stav ohrožení ale pokud to může počkat, nebude to tak horké. 

„Hmm..."

Měla by se začít strachovat?

Takovým způsobem pracoval její mozek, rozdělil problém na kolonku dobré a špatné, pak ho vydedukoval a vyřešil ale tady se neměla čeho chytit a tak musela počkat.

Trvalo to asi nekonečných pět minut, než se kovové dveře konečně otevřeli a zase zavřeli. Konečně před ní stál David s chladnou tváří jako by si ten svůj vzácný úsměv nechával jen na zvláštní příležitosti. Ostatně jí svým způsobem chyběl, dával mu příjemný lidštější vzhled. Vlastně od té hádky večer, kterou spolu měli ho neviděla ani jednou...

Vlastně ani ona sama si nepamatovala, kdy naposledy se usmála a tím nemyslela ironicky...

„Tak co je tak závažné Davide?" Založila si ruce za zády, kde tak před ním schovala i lahvičku, protože kapsy obleku byly příliš malé, aby ji tam ukryla.

„Obávám se, že jde o problém v muničním skladu. Prohlídka Jovovičové a Harkera zjistila, že padesát kusů pušek XX121 je vyřazených z provozu, tím chci říci zcela nefunkčních, jelikož bez pojistky se s nimi nedá manipulovat a střílet. Během vašeho dlouhého spánku jsem sám vše zkontroloval při roční prohlídce, vše bylo v pořádku."

Přesně tohle potřebovala, další potíže!

Katrin nevěřícně našpulila rty v soustředění, „takže je nějaká pravděpodobnost, že by to...mohl udělat někdo z posádky?" Ani se jí tomu nechtělo věřit. Muselo v tom být něco jiného, ale aby David přehlédl padesát vadných kusů bylo nemožné. Byl ve všem tak pečlivý, nemohl to jen tak přejít, tím si byla jista.

Android jí nechal pár vteřin na to všechno promyslet a vstřebat.

„Je to vážné obvinění ale jiné řešení neexistuje," shlížel na ni přísně ale jeho tón hlasu se ji snažil uklidnit, což moc nepomáhalo. Teď měla chuť někoho škrtit.

„Jak je to ale možné? Kód do skladu zbraní má jen Jovovičová, ty a já."

„Ano to je pravda, proto jsem heslo ihned změnil. Kromě mě se tam teď nikdo nedostane."

„To ale neřeší náš problém. Kdo to byl Davide?" Položila mu přímou otázku jako by to vážně měl vědět.

Android nezaváhal, "kamerový systém byl na tři hodiny z celé lodi vymazán. Čas se datuje v rozmezí tří až šesti hodin včerejší noci kapitánko. Z toho dedukuji, že byla tato sabotáž provedena záměrně." 

„Sabotáž?" Vyhrkla zamračeně Katrin, cítila jak ji to rozrušuje a zrychluje tep ale kromě zarývajících se nehtů do plastové lahvičky nedala svým pocitům průchod.

Počet podezřelých se zužoval na malý okruh 11 lidí, pokud nepočítá sebe a Davida ale ukázat na někoho prstem? Jak by se měla zachovat?

Hleděla do Davidovy hrudi nebo spíše skrze ni ztracena ve vlastním světě.

Všichni jsou kolegové, přátele mezi sebou, jež by se měli o sebe starat a důvěřovat si. Bylo hrozné si pomyslet, že je mezi nimi někdo, kdo nesdílí stejnou myšlenku. Ale s tím vyvstávalo více dalších otázek.

Katrin pomalu zvedla pohled k androidově netečné tváři, tak chladná, logická, mohl vědět kdo to byl? Jistě měl nějaký odhad.

Na druhou stranu, obvinit někoho bez důkazů?

„Kdo je podezřelý Davide?"

Jakmile odpověděl, neopouštěl těmi modrými hlubokými krystaly její tvář.

„Jsou dva kapitánko. Při včerejší oslavě odešel dříve Marc Libreto a pan William, ostatní jsem osobně doprovodil do pokojů, tedy se mé podezření soustředí tímto směrem," dedukoval.

To obvinění Katrin zasáhlo jako píchnutí jehlou, chtěla na něho křičet, že Jack to rozhodně být nemohl. Znala ho tak dlouho, byla ochotná prokázat jeho nevinu. Toho by nebyl schopen, nedokázala si představit, že by zničil její práci a ublížil jí po tom co ji podporoval. Nerozprášil by jejich důvěru po všech těch letech na atomový prach. Navíc, když ji překvapil minulou noc na můstku vypadalo to, že už tam nějakou dobu je.

Nebyl to zločinec tím si byla jistá. O čem to vůbec přemýšlí? Bylo to tak absurdní. 

V Katrininých tmavých očích byla jiskra vzdoru, Jack byl její slabé místo.

„Ale stejně tak je možné, že někdo vymazal záznam a vykradl se ven později z pokoje, aby provedl sabotáž. Podezřelí mohou být všichni," zareagovala ihned pohotově a zase zvětšila okruh podezřelých.

Sabotáž...

To slovo mělo kovovou pachuť plnou nepříjemností a zrady.

Pořád ale nevěděla proč a jak. Z jakého důvodu by někdo něco takového dělal?

David tam stál před ní, klidný a vždy nápomocný jako nejvěrnější sluha na světě, čekající rozkaz od svého pána, záviděla mu že necítil rozrušení jako ona, které prostupovalo jejím tělem jako ničivý jed.

Nedokázal si představit čím teď prochází.

„Ano i to je možné," připustil posléze.

„Co si o té celé věci myslíš ty Davide?"

Androidovy zasvítilo v očích nebo to byl jen lom světla? Jen drobná nepatrná světýlka v jeho broušených duhovkách jako odlesk skla od osvětlení.

Ptala se ho na vlastní názor, opět krůček k záhadě kterou kapitánka byla. Celou dobu se domníval, že má na vše odpověď ale nenapadlo by ho, že ji bude žádat od někoho jiného, natož od androida. Evidentně jakmile zde byl větší problém, nedokázala se s tím vypořádat sama. Ale rozhodně ji ještě podceňovat nehodlal. 

Nejspíše chtěla jiný pohled na věc, což by bylo moudré rozhodnutí zvláště od někoho jako on kdo zná celou loď, každý úsek a každého člena posádky.

David vydržel pár vteřin i když to nepotřeboval ale chtěl v ní vyvolat pocit, že si odpověď rozmýšlí.

„Pachatel musí mít důvod. Na Zemi existovaly různé skupiny, které protestovaly proti panu Weylandovi a jeho jednání, snažily se jeho práci zničit a znemožnit. Je zcela reálné, že mohli některého člena posádky podplatit, aby loď zmanipuloval. Jak a kterým směrem se jistě ukáže. Ale o zásahu do lodního počítače bych ihned věděl a patřičně tomu zabránil. Nic z toho se zatím nestalo. A velkou nepravděpodobností by bylo loď zničit sebedestrukcí, čímž by však zabil nejen posádku ale i sebe. Lidé však nemají ve zvyku se obětovat."

Katrin hledala v Davidově mužné tváři odpověď, která tam bohužel nebyla, nabízel jí jen alternativní předpoklady a hypotézy. Musejí zjistit kdo to je a zabránit mu v tom, ať už je jeho cíl jakýkoliv. Katrin doufala, že právě teď není Oberon jen tikající bomba, jež zanedlouho dojde zápalná šňůra.

„Je i možné, že má komplice mezi spícími kolonisty, mohlo by to být nebezpečné až se všichni vzbudí, poslední co potřebujeme je skupinka teroristů v uzavřeném prostoru," nechala své myšlenky Katrin vznést nahlas.

„Zajímavě uvažujete," David vzdal ženě zasloužený hold ale i on si to myslel. Tento jedinec měl malé šance na úspěch, ať už byl jeho nebo jejich plán jakýkoliv.

„Nedokážu si představit, že by některý z párů v kryostázy chtěl ohrozit náš mírumilovný let, odsoudili by na životě všechny svým hloupým pokusem...kdo by chtěl zabránit takové úctyhodné věci jako je osídlit novou planetu?" Vydechla kapitánka těžce hlavu nyní těžkou starostmi.

Po tomhle si vážně musí vzít nějakou Davidovu pilulku na bolení hlavy, zamručela v duchu, mozek se jí právě odrážel od všech stran a nevěděl kdy přestat.

Už dopředu věděla, že to nebude lehké, ostatně s tím se pustila do tohoto velkého projektu a ona chtěla být a bude dobrou kapitánkou.

Všechny vnitřní démony však Katrin dusila zapouzdřené v sobě a na povrch se dostalo jen málo emocí, které mohl David poznat a s určitostí ohodnotit.

„Vaše rozkazy madam?"

Nejprve se chodbou ozval dlouhý nádech a pak k němu zvedla oči plné tvrdého odhodlání.

„Zatím nic dělat nebudeme, vyčkáme až se někdo nějak projeví a až pak zasáhneme. Nezbývá nám nic, než trpělivě čekat na jeho chybu..."

 

*********************************************************************************

 

Především Katrin chtěla znát názor Jovovičové jež o všem věděla, přeci jen ona měla bezpečnostní prověrku a v tomhle byly vojáci lepší než civilisté. Jejich problém totiž mohl kdykoliv narůst do obřích rozměrů pátracího balónu.

„Respektuji vaše stanovisko, ubezpečuji vás že se nemůže nic stát, vše mám pod kontrolou," hlásil David neochvějně s rukama podél těla.

Dobře, on měl všechno pod kontrolou, jejich anděl strážný, tak co by se mohlo stát že? Ach, ta ironie. Svěřit mechanickému zázraku životy lidí, nebylo to už tady několikrát?

Katrin zvedla pravou ruku a mírně si palcem a prostředníčkem třela spánky jako by se snažila tam nalákat nějaký nápad.

„V první řadě, budu potřebovat něco na bolest hlavy Davide, pomohla by mi nějaká tvoje zázračná barevná pilulka," podívala se na androida skrze prsty a vysílala k němu signál, který nemohl neuposlechnout.

Chtěla ať to zní trochu odlehčeně, možná jako vtip ale nejspíše se tak netvářila, protože ani v jeho tváři se nic nezměnilo a od něho věděla, že reaguje na nespočet lidských grimas, signálů a výrazů.

„Jistě, ve svém pokoji mám několik druhů tabletek pro případ nouze, tudy prosím k výtahu," David galantně ukázal rukou směrem do chodby a oni se tím směrem rozešli.

Tak počkat, řekl pokoj?

„Myslela jsem že..."

„Androidi nemají obývací prostor?" Dořekl za ni pohotově a jeden jeho koutek úst se zkřivil v mírné ironii jako by to od ní odkoukal ale Karin hleděla na jeho odvrácený profil, takže neměla šanci to vidět.

„Ano, nějak tak," přikývla pomalu, „nedokážu si představit, proč bys potřeboval pokoj?" Její mysl se snažila od problému z korupce nějak zaměřit na jiné téma, aby se uklidnila a tato dějová linka byla příhodnější na co se soustředit, než myslet na nějakého fanatika, který tu běhá s puškou a snaží se najít nějakou oběť. 

„Jsem člen posádky, mám svůj pokoj. I androidi potřebují údržbu kapitánko, nespíme a nejíme, přestože minulý model potřeboval nabíjet své jádro kvůli plynulému chodu, nová technologie dovolila, abych ničím takovým omezen nebyl. Diagnostika prokázala, že při tomto procesu vypnutí nemohu plnit své funkce a rozkazy pronajímatele, tudíž byl nutný upgrade, aby byly tyto potíže s funkcí odstraněny. Specialisté to považovaly za zápornou vadu, jež byla nutná upravit. Jediné čím se musím zabývat je výměna hydraulické kapaliny a voda nutná k udržení teploty a ochlazení vnitřního hardwaru."

Davidovo poučné schéma jeho provozu Katrin překvapilo ale i tak si nedokázala představit, že si klidně hoví na matraci a mazlí se s polštářem.

„A ty pilulky? Děláš si z pokoje skladiště?" Škádlila ho s mírným sarkasmem.

„Vždy je dobré mít někde poblíž box první pomoci, nikdy nevíte co se může stát," podíval se na ni koutkem oka a zastavili se před ocelovými dveřmi výtahu. David prstem zmáčkl tlačítko. Trvalo jen chviličku, než se kovové dveře transportu otevřeli a oni vstoupili dovnitř.

„Až po vás," ustoupil David galantně stranou a pokynul rukou, aby prošla.

Jakmile tam stáli vedle sebe nastalo trapné ticho, měla by něco říci, navíc byla to skvělá příležitost se omluvit a napravit mezilidské vztahy z minulého večera přesto slovo "mezilidské" znělo v tomto případě spíše směšně a nepatřičně.

Omlouvání nebyla vlastnost, kterou by Katrin oplývala, jelikož měla téměř vždy pravdu ale v tomto případě skutečně chtěla, bylo hloupé dělat si nepřítele tam kde to nebylo zapotřebí. Navíc si to zasloužil. Chopila se proto příležitosti.

„Ehm, Davide?" 

Ten tichý nejistý zvuk upoutal pozornost plavovlasého androida. Mírně se k ní pootočil bokem, jeho tvář byla jako vytesaná do kamene. Dal jí prostor říci co chce. Dobře, tohle jí moc nepomáhalo ale nevzdala se.

Snažila se najít vhodná slova pod tím pronikavým pohledem, „já...chtěla jsem se omluvit za včerejší rozhovor, bylo to ode mne...dětinské a neprofesionální tě urážet."

Stručné a rychlé, ani to nebolelo, což se nedalo říci o studu, se kterým říkala každé slovo, když pohled zabodávala do podlahy výtahu. Na tohle si vážně nezvykne.

A bylo to venku...jenže úleva nějak nepřicházela.

David ji chvíli zkoumavě pozoroval dokud k němu nevzhlédla, jelikož čekala alespoň nějakou třeba i krátkou odpověď. 

„Pokud by si lidé uchovali svou ranou dětskou stránku, vše by bylo jednoduší. Děti totiž vidí nejschůdnější řešení a vyhýbají se složitosti kapitánko. Avšak pokud bychom se nezabývali věcmi, jež přesahují naše dispozice, nedostali bychom se tam, kde jsme nyní."

„To bylo moudré Davide," sama se cítila trochu trapně, že ona by nic takového vymyslet nedokázala, měl její obdiv. Filozofie nebyla její silná stránka, toť k Platónovi se Sokratem.

„Vaše hodnocení a chvála mě upřímně těší," pokývl s grácií hlavou nahoru a dolu, aniž by ji spustil z očí.

"Zajímalo by mě, zda ti bylo smutno, když jsi byl sám. Dva celé roky nejsou krátká doba," snažila se Katrin nějak zapříst rozhovor, protože z výtahu stejně nebylo úniku jako z Rubikovy kostky.

„Samota..." definoval David tento jev izolace.

Katrin se obávala, že jí znovu řekne nějakou naučenou definici ale mýlila se.

„Cítíte se osamělá?" Řekl náhle zpětnou otázkou.

„Ne myslím že ne," vyhrkla hned ale tím mu dala jasnou odpověď. Lhala, vypovídaly o tom její i mírně rozšířené zorničky, kterých si mohl povšimnout, aniž by to ona sama tušila. Lidské tělo bylo jako kniha, pokud se dobře díváte.

„Nemusíte mi lhát kapitánko, nesoudím vás. Viděl jsem vaší psychologickou prověrku ostatně jako každého z posádky, mám přístup k mnoha věcem," opět ten chápající tón před kterým nešlo nic utajit.

Katrin měla znovu to nepříjemné chvění v žaludku.

Žena se mírně zamračila, nemyslel to špatně ale pokud se někdo zajímal o její soukromí...prostě na to byla háklivá.

„To trochu zní jako bys o mě věděl všechno ale tak to není, je mnoho věcí které neví nikdo," odvětila záhadně s mírným triumfem uvnitř sebe. Teď ho převezla, nemohl vědět nic co by nikam nenapsala, nenahlásila a neřekla. Pořád měla svá střežená tajemství uvnitř sebe schované a tak to zůstane.

„Mnoho věcí se dá vyvodit kupříkladu i z řeči vašeho těla. Z toho zda se potíte, když neříkáte pravdu, mírného třesu, zrychleného dýchání, opakovanými drobnými nervovými poruchami, uhýbavým pohledem nebo zvýšenými srdečními impulsy. Lidské tělo a jeho fyziologie může být vaše slabá stránka, která prozradí pravdu aniž byste řekla jediné slovo."

Tohle už dávno věděla ale i tak trvala na svém. Měla uvnitř sebe soutěživého ducha.

„Dobře Davide, zahrajeme si hru, pravdu za pravdu."

Ta slova androida zaujala, nikdy s ním nikdo žádnou hru nehrál, jeho oči měly šedou barvu ale jakmile řekla tohle, jako by ožily všemi barvami a celou škálou modré palety.

Měl na umělého muže krásné oči, to nemohla popřít ale i jakýsi dětský nehynoucí zájem dozvědět se něco nového.

„Hru? Nikdy jsem neměl šanci žádnou hru nehrát, jistě to bude poučné," pousmál se David nadšeně a Katrin byla spokojená jako by jí ukazoval krásnou rozkvetlou zahradu a přeci v té zahradě mohl číhat nebezpečný had. Kdyby jen věděla co odstartovala, asi by si to dvakrát rozmyslela ale teď se vnitřně těšila, že ho nějak přelstí a ukáže mu, že není tak dokonalý.

„Dobře začínám. Jak jsem se předtím ptala, cítil jsi se po ty dva roky osamělý Davide?"

Stáli proti sobě a výtah byl najednou plný jiskřící soupeřící energie.

„Ne, necítil jsem se osamělý, protože sem měl k dispozici víc než jeden zajímavý a poučný program, jež jsem si během cesty sám stanovil, abych se udržel aktivní," odvětil po pravdě.

Katrin byla zvědavá, "co jsi..." 

„Teď je řada na mě kapitánko, vy jste odpověď na svou otázku dostala," přerušil ji striktně, Katrin zaskřípala zuby ale přikývla a předala mu štafetu.

„Ty pilulky ve vaší ruce od doktora Lesse, proč jste si je vzala?"

Ah! Tohle byl pěkně podlý úder! David se nejspíše rozhodl pokládat své otázky opravdu bez skrupulí.

Jen počkej...

Žena s růžovým mikádem stiskla prsty kolem lahvičky. Pálilo ji, že to musí říct ale byly horší věci co skrývala ve své černé skříňce.

„Špatně spím, mám noční můry a prášky mi pomáhají," dobře řekla pravdu ale víc z ní nedostane, dávala si pozor aby neřekla ani o drobeček víc.

David ji zkoumavě sledoval, každou její reakci, mrknutí i nádech a byl smrtelně vážný se svým poker face, přesto ho její odpověď zklamala. Po přečtení názvu lahvičky ihned věděl jaké jsou účinky léku, takže to nebylo žádné překvapení.

„Co tě nejvíce bavilo v době, kdy posádka spala?" Udeřila Katrin.

David si ani nerozmýšlel svou odpověď a jeho rty zformulovaly jediné slovo, „sny."

A jak měla rozumět tomuhle? Měli snad androidi sny? O čem snili? To si jako dával šlofíka v jejím křesle na můstku?

„Nerozumím tvé formulaci, prosím rozveď svou odpověď Davide," naléhala mazaně. S jedním blbým slovem se vážně její zvídavost nespokojí.

„Vaše sny. Míním tím, že jsem sledoval sny posádky, ze kterých jsem se dozvěděl spoustu věcí i informací a lidském všedním chápání, vaše reakce na různé věci a podněty byly užitečné. Učil jsem se z nich," vpíjel se jí do očí a to Katrin nebylo příjemné jako by byla pod detektorem lži.

„Takže ty jsi viděl moje sny?" Svraštila obočí v nevíře a zmatku.

David neodpověděl ale poznal, že se zalekla z toho, jak spolkla poslední slovo a on ji v tom udržel když přikývl. „Přesně tak."

Katrin se nadechla jako drak který bude chrlit oheň, tahle hra se kterou začala měla větší potenciál, než si myslela a snažila se vyrukovat s nějakou ještě více kořeněnou otázkou ale byl na řadě on. 

Nějak ji jeho "nicnedělání" začalo náramně zajímat.

„Konkrétně vaše sny byly nejvíce překvapující kapitánko, děsivé a emocionální na rozdíl od snění ostatních, které byly všední a nudné. Velice často jsem vás viděl s tmavovlasým mužem. Kdo je to?"

„Kdo je to?" Zopakovala Katrin a stiskla pevně zuby.

Dobře, tohle už bylo o mnohem víc než osobní tohle už bylo napadení jejího soukromí za hranice zvědavosti. Pobuřovalo ji to a cítila se nesvá.

Ale dobře, začala tuhle hru a neprohraje.

Katrin cítila, jak je v úzkých a teď nemyslela v uzavřeným výtahu a svou klaustrofobii. Bylo to tím, že když spíše, nemáte tušení co se vám zdá a odehrává v hlavě, zvláště tak dlouho. Celé dva roky. Jeden sen musel střídat druhý, krajiny snů se překrývaly jako zatmění slunce, mohly jich být tisíce. Byla v nevýhodě, netušila kolik toho věděl a co vše viděl. Ženě se hlavou honily různé myšlenky.

V Katrin stoupala panika, David mohl být svědkem jejího rozchodu, její úzkosti mohl vidět jak se s Patrikem milovala, jak zničil její důvěru a zahodil ji jako starý kapesník nebo třeba jak mu vráží nůž do srdce za to všechno a co bylo ještě horší a dělalo jí největší starosti, mohla mít noční můry na ty časy, kdy pracovala s Jackem na měsíci.

Nechtěla, aby to věděl a tak mu odhodlaně hleděla do tváře se zaťatými zuby, přestože cítila jak jí kapka potu stekla mezi lopatky.

Sakra.

„Ten o kom mluvíš byl nejspíše můj bývalý přítel Patrik, se kterým jsem se rozešla před sedmi lety, pokud počítám i tyto dva roky spánku, už je to hodně dlouho," vnímala, jak jí ty slova jdou špatně z úst jako by měla přimrzlý jazyk k patru.

„Záleží vám na tom muži? Je on příčina vašeho špatného spánku?"

Katrin nechtěla odpovědět, každá zmínka o tom parchantovi byla jako rozžhavená jehla do kůže. Kdyby se jí jen teď dostal do rukou...

Bylo neuvěřitelné, že některé rány byly tak živé i po tolika letech odloučení...

Zabodla do Davida svůj pohled jako dýky a rozzlobeně vyštěkla: „On? Sotva. Ten hnusnej chlap si ani nezaslouží, abych mu věnovala jedinou myšlenku. Zachoval se velice nečestně a zbaběle, nikdy mu neodpustím že zradil mou důvěru a utekl za jinou ženskou, zatímco mě nechal v našem malém bytě," stiskla lahvičku v ruce, až pouzdro zakřupalo a pilulky zachrastily.

Prostě to z ní vyletělo jako když bezhlavě propíchnete záchranný člun, ve kterém sedíte a ten se začne potápět.

David mlčel a nechal ji projít tím traumatem znovu i když to už byl spíše jen stín dávné minulosti. Emoce tam však stály byly.

Rozrušilo ji to, snad i otřáslo ale ovládla se a vzala to s grácií, sálala z ní k tomu muži nenávist, což ho jaksi z nějakého nepochopitelného důvodu uspokojovalo. Navzdory tomu co mu řekla, si i tak vyhledal Patrikovu podobu a porovnal s podobou všech kolonistů, zda by tento muž nemohl být nějakou shodou okolností na lodi ale naštěstí nikoliv.

David už chtěl promluvit, když k jeho překvapení pokračovala.

„Byl to špatný muž ale ty jsi lepší Davide, lepší než kdy on bude..."

Vztek v kapitánčiném hlase se přeměnil v melancholii a při dalším mrknutí to bylo pryč jako by vše násilně potlačila a spolkla jako velké sousto. Obdivoval ji, jak dokázala své emoce zvládnout. Tím si také ověřil že byla silná osobnost, která se jen tak před něčím neohne. Dobře. Takový měl kapitán být, emocionálně stabilní.

David měl však dilema, jak odpovědět aby ji neurazil, zároveň ji nelitoval a zachoval neutrální půdu proto přehlédl její poznámku o sobě, jež mu lichotila.

„Myslím, že si vaši nenávist právem zaslouží. Opustit tak silnou schopnou ženu by dokázal jen hlupák," věnoval jí svůj vzácný zářivý úsměv, ve kterém se zaleskly dokonale bílé zuby.

„Děkuji Davide," když se Katrin odvážila pohnout očima k jeho tváři, musela se sama usmát. Nevěřila by jak dokáže pár obličejových svalů a mimiky někoho změnit k nepoznání.

Ani jeden z nich si nevšiml, že výtah zastavil jako by byly uzavřeni ve velké bublině plné empatie.

Jakmile se dveře rozevřeli, hleděla na ně Jovovičová, která k transportu dorazila. Pohledem přecházela z jednoho na druhého, jak se na sebe divně culí.

Pár záškubů a začala se smát, což už oba vzpamatovalo a vystoupili ven.

„Je tu něco k smíchu Jovovičová?" Zeptala se Katrin zostra a úsměv pohasl tak rychle jako se objevil, zato tváře měla stále mírně růžové jako by ji někdo přistihl, jak Ruska krade rozinky z koláče.

„Nic," hodila vojačka potutelný pohled po Davidovi, „jen mi přišlo v hod, že vás vidím. „Řekl jsi to kapitánce Davide?"

„Před chvílí, ano," přikývl android a Katrin hned poznala o co jde a to napětí bylo zpátky hluboko v kostech.

„Jak budeme pokračovat?" Zadívala se na ni vojačka a všechen humor byl náhle pryč jako vycucnutý přechodovou komorou a zbylo jen prázdno kdy čekáte, že se stane něco nepříjemného.

Katrin se nadechla a vnitřně zklidnila, věděla že ji Jovovičová bude respektovat ať řekne cokoliv, byla loajální a tím si mohla být jista.

„V nastalé situaci budeme vyčkávat na další krok toho zrádce a podle toho se zařídíme. Nevíme kdo to je a je riskantní někoho jen tak bez důkazu obvinit. Prozatím zaujmeme stanovisko netečnosti, nebudeme dávat znát že o něčem víme. Harker o tom zřejmě neví že?"

Jovovičová zakroutila hlavou. „Nepozná pušku od zásobovacího automatu na polévku."

Kapitánka přikývla.

„Souhlasím s tímto logickým postupem," přidal se k ní David a ona za to byla vděčná, že ji podpořil. Možná přeci jen nelhala, David už teď byl v mnoha ohledech lepší než Patrik...

Katrin pocítila hřejivý pocit, tak známí a přitom zapomenutý za který byla...vděčná.

„A jste si vědomi toho, že by ten parchant mohl při snídani brát v potaz i to, že jsme já a Harker šli do skladu na kontrolu?" Pozvedla ironicky obočí.

„Přeci není tak blbej, aby si nedomyslel zbytek. Vážně si myslíte, že by i voják s nejnižší hodností nepoznal špatnou zbraň, které něco chybí, natož já která má deset let u tajných jednotek a čtyři roky na Kabali? Ne, pokud přemýšlím správně, tak k naší smůle blbej ten chlap není. Určitě už si uvědomuje, že jsme na to přišli a teď vymýšlíme bojový plán. Všechno teď záleží na tom, co chce dělat dál."

„A to je?" Zeptala se Katrin.

Jovovičová pokrčila rameny vykukující z maskáčového tílka, „kdybych to věděla, už bych toho zmetka tiskla ke zdi a do ucha by mu zpívala moje pistole."

Android udělal krok k nim, až tvořili malý hlouček jako spiklenci, „máte pravdu Jovovičová, podceňovat sabotéra by se nám nemuselo vyplatit, zvláště když má posádka přístup jak k můstku, tak i k řídícímu centru a motorům," souhlasil David.

„Každý z nás si musí dát pozor a chovat se k ostatním stejně jako předtím. Trochu ho zmateme a řekneme, že prohlídka arzenálu dopadla dobře, uvidíme zda ho tím vyvedeme z míry a on udělá nějakou chybu," přemýšlela Katrin.

„V lepším případě si půjde ověřit sklad znovu."

Jovovičová se zašklebila, „fajn, jak chcete, když si to rozmyslíte a budete řešit další postup, víte kde mě hledat," zamávala jim a vstoupila svou pevnou vojenskou chůzí do výtahu...

 

********************************************************************************

 

Mohlo to dopadnout i lépe.

Přesně to si Katrin říkala, když šli s Davidem chodbou k jeho tak zvanému pokoji. V Jovovičové měla svého spojence, alespoň si to celou dobu myslela ale něco jí pořád říkalo, aby jí dala šanci projevit svůj názor. Mariňačka nebyla totiž osobnost, která by jen tak mlčela. Ale v jejím podání by to bylo tak, že by se všichni postavili ke zdi a ona by začala odstřelovat jednoho po druhém, dokud by se někdo nepřiznal.

Ne, to přeháněla ale Ruska v sobě měla velký smysl pro spravedlnost, což bylo dobře ale nezkrotné prudší způsoby ten celkový obrázek trochu kazily. Nikdo nemůže být dokonalý.

Katrin nemohla dovolit takový zásah. Snad až jako poslední bezvýchodné řešení a pak ji napadlo něco hloupého.

„Mohla to být ona Davide, Harker se sotva vyzná ve zbraních a Jovovičová k nim má přístup a umí je používat, je schopná a má výcvik. Mohla to být ona, kdo je v noci poškodil," přemýšlela zadumaně a poslouchala jejich kroky, které se rozléhaly chodbou, aniž by věděla kam jde. Prostě se nechala vést.

David vedle ní koukal před sebe. „Nemyslím si. Není to člověk, který se dá zmanipulovat. Psychologická prověrka Jovovičové měla zajímavé výsledky ale i přes to kdyby byla onen sabotér, nebylo by lepší kdybychom o vyřazených zbraních nevěděli? Pochybuji, že by nám to ohlásila a ztratila tím šanci na překvapení. To by stratég neudělal."

„Hmm...dobře asi nemá cenu nad tím přemítat a vymýšlet hlouposti," povzdechla si Katrin a byla překvapená, když dorazili k nouzovým dveřím, jelikož minuli ubikace hlavní posádky lodi, kterým patřila paluba A. 

David otevřel dveře a podržel je, aby mohla projít...

Katrin má psychické problémy, potřebuje prášky ale nechce, aby to o ní někdo věděl, příliš pozdě. David má oči všude, navíc takovému stavu nepomáhá zjištění, že je na lodi sabotér! Dá se to nějak vyřešit? Malý rozhovor ve výtahu její nervy přeci jen trochu zmírní a navíc urovná pochroumaný vztah s jejich milým neškodným androidem. Co se ale skrývá v Davidově pokoji? Jak vlastně vypadá? Potřebuje vůbec android pokoj?

Tak, dnes tu máme doktorku Fishovou zvanou rybička fyzička a vědkyně a inženýr Montgomary, či také Monty agronom a chemik

Doktorka

Fishová

Inženýr

Montgomary

Kapitola 4

Davidův pokoj

 

Co se nacházelo za tajemnými dveřmi?

V téhle části opravdu nikdy nebyla, domnívala se totiž, že tyto dveře sloužili úklidovým robotů a vlastně se ani nemýlila.

Malý uklízeči měli vedle dveří malé metrové okénko, kterým mohli projíždět libovolně buď dovnitř nebo ven. 

Místnost byla přesně jak čekala, tmavá, úzká, malá plná harampádí, prostředků na mytí a vše co bylo pro ty mrňousky potřebné jako náhradní hlavice, trubice, součástky i hubice s kartáči. Uvnitř svítilo jen pár žlutých bodových světel a kolem dokola byla po zdi natažená černožlutá páska jako by chtěla vetřelce před něčím varovat. Evidentně před vstupem. Pozitivní. 

„Dál, jděte," doporučil jí David a zařadil se za ní jako průvodce místního skladiště...

Katrin vykročila k dalším dveřím vzadu skrze skladiště, kterých by si snad ani nevšimla.

Prošla kolem řady robotů připojeným k ventilům s nabíjením, který do nich čepoval chemikálie na další úklid.

Android šel těsně za ní ale tentokrát z toho měla divný pocit, proto přidala do kroku a sáhla po klice, tedy se snažila než ji našla, protože tam bylo zrádné šero. Dveře byly klasické, poměrně staré a nemoderní oproti čočkou snímatelným vchodům.

Tak nějak čekala, že Davidova místnosti bude stejně možná ještě menší než úklidový prostor, tmavě šedivá a prázdná ale opak byl pravdou. 

Androidovo království se skládalo nejméně ze čtyř tak velkých místností, jakou měla k dispozici ona sama, všude něco leželo či vyčnívalo.

Kapitánčiny oči se rozšířily údivem. Tohle nečekala, bylo to malé překvapení.

První čeho si při vstupu všimla, byl velký mírně po stranách zahnutý pult uprostřed místnosti. Připomínalo to hlavní panel na můstku. Několik obrazovek a počítačů, tři klávesnice a po obou stranách ve skříních záznamová zařízení s barevnými diodami.

Kdyby ji neřekl, že je to vše jeho řekla by, že právě přišla do doupěte hackera.

Dráty a kabely od obrazovek se vznášely u stropu a shlukovaly se do silného stvolu jako černá pavoučí síť nějaké chobotnice, nebyly nijak skryté, takže to vypadalo provizorně a chaoticky.

Několik obrazovek bylo černých, na jiných se střídaly kamerové záznamy. Na Katrin to udělalo dojem.

Žena pohnula očima ke straně a viděla u stěny velký rýsovací stůl plný papírů podobný jaký mají architekti. Ale u jeho strany byly i různé nástroje a nářadí, takže stůl sloužil nejspíše i jako pracovní plocha. Na opačné straně stála obří nerezová skříň, šuplíky byly zavřené, takže netušila co v ní je.

Našla se tu i jednoduchá postel a vedle ní neznámé přístroje. Katrin to odhadovala jako průhledný barel s nějakou nazelenalou H2O. Netušila, jak vypadá Davidova hydraulická kapalina ale třeba to bylo ono, co jiného také.

Dál tam byla kovová konzole a na ní pověšené obleky na ramínku. Od ocelově šedých mikin, triček až po vyžehlené uniformy. Dokonce se tu našlo i pár rostlin v květináčích, součástek, plechů, hadic a běžných věcí jež nestačila ani spočítat.

Vše jako by mělo své určené místo, úsek a přitom to vyhlíželo ledabyle roztroušeně jako byste do bytu chtěli nacpat různé styly nábytku a kultur.

Katrin stála dva kroky ode dveří a kdyby se otočila zjistila by, že jen pár centimetrů za ní je Davidův hrudník.

„Překvapivé?" Zeptal se najednou, protože se nehýbala z místa a mapovala neznámí terén jako by na ni měl vyletět titanový drak, který se na rozkaz poskládá ze všech železných komponentů co tu byly.

„Ano, já...přiznám se, netušila jsem že máš svůj pokoj natož...dílnu?" Docházela jí vhodná slova jak to celé nazvat, bylo to trapné. 

David měl nepříjemný zvyk ji překvapovat.

„Větší prostor je pro mne vhodnější, dovolil jsem se ubytovat tady stranou od ubikací, jelikož nepotřebuji lidské výdobytky a většina vybavení pokojů by byla pro mou potřebu zbytečná, ale naopak jsem dost blízko, kdyby bylo potřeba mé přítomnosti," konstatoval prostě a prošel těsně kolem ní ke stěně s nerezovými šuplíky.

Katrin ho následovala jako koza na provázku a cestou se snažila zapamatovat si vše co bylo kolem, nakonec to byla ona kdo stál za jeho zády a sledovala, jak sáhl do třetí řady na čtvrtou zásuvku od shora.

Kéž bych si mohla taky tak pamatovat, říkala si a litovala, že nemá fotografickou paměť. Vše co věděla, bylo pracně naučené a vydřené, každá poučka z hvězdné navigace, letový plán, astronomie, astrofyzika...trvalo roky se ve všem vyznat.

Zvědavě se snažila androidovy podívat přes rameno. 

Stoupla si na špičky jako školačka s očima na vrch hlavy a pokusila se něco zahlédnout, jenže světla tam moc nebylo, naštěstí Davidovy oči byly tak dobře opticky vybavené, že dokázal dobře vidět i v horším osvětlení bez sebemenších problémů.

Lidské tělo na něco takového nebylo stavěné a navíc Katrin rozčilovalo, že když byla ve tmě a pak se podívala do světla, trvalo jí dlouho než se zornice přizpůsobily.

Nahnula se maličko víc a začala se opírat svými ňadry o Davidova záda.

Android přestal manipulovat s léky v zásuvce a mírně hlavu pootočil ke straně jako by mu Katrinina blízkost vadila. 

Kapitánka se kousla do rtu a mírně zčervenala, když ji takto přistihl její vlastní vinou. Rychle se odtáhla a dělala jako by nic.

David se sám pro sebe usmál ženině nenápadnosti a stoupl si stranou, „jste zvědavá co tu schovávám? Není to nic zvláštního, jsou to většinou věci a součástky, které by nikdo nepostrádal," řekl suše a nabídl jí, aby se podívala.

Katrin nemohla skrýt ten netrpělivý lesk v očích, vážně byla tak čitelná?

Udělala krok a z bližší vzdálenosti se podívala na obsah zásuvky. 

Bylo tam několik kartonů a v nich krabičky léků nebo ampulek a bílé kostičky, které by odhadovala na cukr. Přesně jak říkal.

„K čemu potřebuješ cukr Davide?" Podivila se.

„Potravinářský třtinový cukr je velice užitečný pro lidský metabolismus v podobě sacharidů a tuků kapitánko. Tvoří energii a je prospěšný při mnoha jiných procesech, přidává se například do medikamentů jako pojidlo společně s jinými složkami."

Android pak sáhl do šuplíku a podal jí malý papírový pytlíček.

„Co je to? To je ono?"

„To je origami, skvělý způsob jak ekologicky uchovat lék, aby se nevysypal," podal jí maličké bílé skládané psaníčko, ne větší než čtyři centimetry na čtyři centimetry.

Mírně ho zmáčkla, uvnitř opravdu byl nějaký sypký obsah.

„Proč to není v nějaké rozpustné kapsli?" Divila se.

„Můj lék rychleji účinkuje v přímém kontaktu s vodou. V případě bolesti hlavy, či jiné části těla nechte rozpustit v H2O, zamíchejte a ihned vypijte, účinek by měl být do deseti minut," instruoval ji.

Katrin přikývla, než jí došlo co řekl, vykulila oči. 

„Říkal jsi tvůj lék?" Potřásla papírovým psaníčkem.

David vypadal samolibě, „ano, vyrobil jsem ho. Dovolil jsem si k tomu použít jednu z

laboratoří a pokusy s medikací a množstvím jsem omezil na drobná laboratorní zvířata, která se množí geometrickou řadou. Jejich úhyn byl minimální."

To bylo vážně pozitivní...

Katrin nemohla být ohromenější a ona ho pomalu považovala za úklidového robota jako by měl v hlavě jen dvě molekuly a ozubené kolečko.

„To je chvályhodné a téměř neuvěřitelné Davide," vydechla nadšeně v hlase ryzý šok. Dnes to bylo samé překvapení ale mezi tím množstvím alespoň jedno dobré.

Dotyčný byl z jejího zájmu potěšený a hrdý na takové ocenění, kterého se mu dostalo.

„Víš ale určitě, že mi to neublíží?" Zaznělo trochu skepse, když se dopředu protlačily racionálnější myšlenky s kapitánčiným pudem sebezáchovy.

„Ano jsem si jistý, naučil jsem se z vlastních poznatků o farmacii dost kapitánko, abych neohrozil ničí život."

Fajn, takže bude teď ona to laboratorní zvířátko...

Katrin se otočila a zastrčila šuplík na své místo. Hladce zajel do stěny po malých kolejničkách.

„Máš takových zázračných pokusů víc?" Zeptala se kapitánka a zkusmo se natáhla po jiné zásuvce, téměř s hladovou zvědavostí, která exponenciálně rostla.

Davidova ruka na tento pokus rychle zareagovala a místo ženina výběru rychle vytáhla o kousek vedle jiný, který vybral on sám. Rozhodně měl co skrývat ale o svá tajemství se dělit nehodlal, prozatím... 

„Zde jsou už jen finální podoby mých i existujících léků, vše samozřejmě není moje práce ale mohu říci, že něco málo je stále ještě ve vývoji. Neustále na něčem pracuji a zaměstnávám se ale myslím, že na to již nebude nyní tolik času vzhledem k vašemu probuzení a následné teraformaci planety. Později bych se k tomu ale rád vrátil, abych lidstvo obohatil o své nové poznatky, které by jim mohly pomoci."

Katrin zkoumala obsah zásuvky ale neshledala nic zvláštního, přesto byla zvědavá co je v ostatních a tak se znovu natáhla a tentokrát ji David nechal. Naštěstí tato přihrádka nenesla nic nebezpečného a kompromitujícího co by musel vysvětlovat. 

„Baterie, kondenzátory, pružinky, kabely, hřebíky..." citovala a protáhla obličej.

To co však přitáhlo Katrininu pozornost zpátky na postavu za sebou byl smích. Přesněji řečeno Davidův smích. Takový silný projev emocí u něj ještě neviděla ani neslyšela.

Bylo to...překvapivě příjemné.

„Drobné komponenty, vaše zklamání je téměř hmatatelné. Čekala jste snad něco jiného?"

S mírně rozevřenými rty na něho hleděla jako by právě spadl z měsíce.

„Ještě jsem tě neslyšela se smát," vydechla tiše a byl to příjemný zvuk, trochu jako bublání vody v potůčku a šumění lesa. Smích do kterého se zaposloucháte, stejně příjemný a osvěžující jako jeho vnímavý hlas.

Dvě ledové kapky moře se pobaveně blýskaly orámované okolním šerem, David nebyl nervózní, ba to zatím ani nepoznal, vše šlo tak jak mělo přesně podle nastaveného schématu.

To co před ostatními ukrýval, bylo ničivé o čem se neměl nikdo dozvědět a až bude správný čas, vypustí to ven jako čertíka z krabičky, v tomto případě šuplíku. 

Každý čtvereček té nerezové skříně byl jako Rubikova kostka s různým obsahem a svým speciálním tajemstvím.

David pozavíral svými štíhlými prsty všechny zásuvky a Katrin se dívala na jeho elegantní pohyby a práci rukou.

„Zatím jsem neměl ke smíchu příležitost ale je upřímně příjemné vědět, že jsem toho schopen," ohodnotil vlastní reakci a teď už se jen usmíval.

„Jistě jsi schopen i více věcí," nadzvedla Katrin obočí a přesunula se k jiné věci, která zaujala její pozornost a to Davidův pracovní stůl.

Už předtím ji zajímalo co je na listech, které na něm byly poházené, na čem pracoval. Věnovala mu poslední pohled přes rameno a došla ke stolu a lampě.

Nic nenamítal a tak brala za normální, že se může přiblížit. 

Natáhla se a rozsvítila domácky sestrojenou svítilnu a vše měla jako na dlani.

Byly to výkresy. Detailní náčrty nějakých obvodů, možná něco fyzikálního, pár vzorců

poznávala ale zbytek pro ni byl záhadou, protože výkres neměl žádný název.

Zkusmo jeden vzala a více rozvinula po celé ploše.

David se mezi tím zády opřel o skříň a zůstal tam se založenýma rukama na hrudi.

„Další můj návrh se týká ochrany. To co vidíte je náčrt klece."

„Klece? K čemu by nám byla klec?" Ohrnula Katrin ret, nicméně studovala přesné symetrické tahy a linie.

David pozoroval ženina záda, to jak se mírně nahnula dopředu a dlaněmi se opřela o kraj stolu, to jak shodila tužku a ohnula se pro ni, až měl na krátkou chvíli krásný výhled na její pozadí, vyrýsované pod látkou kalhot.

„Už jste přemýšlela jaké organické druhy živočichů mohou na Andrisu 10 žít? Mohou to být býložravci nebo také masožravci. Lidem nebezpečné druhy jako je například medvěd nebo tygr by mohli udělat mnoho škod. Klece jsou na to, aby zvířata udržela a uchránila, abychom je mohli zkoumat pokud se nějaké vyskytnou. To co vidíte je schéma, speciální optická energie tvořené pevnými částicemi, kde klíčovou roli hraje elektromagnetické záření uvnitř částic, které můžete vidět jako tvrdé světlo mezi dvěma odizolovanými body přerušené dvěma titanovými deskami. Tento proud se duálně rozpíná v magnetickém poli, takže za touto stěnou z nehmotných a přesto maximálně pevných laserových tyčí lze zkonstruovat uzavřené vězení," podal jí hrubé vysvětlení, z čehož stejně chápala jen polovinu ale alespoň si to dokázala trochu představit, nechtěla se znemožnit dalším vyptáváním a tak pečlivě studovala nákres zpět do svitku.

Katrin přejela po papíře rukou a odklonila ke straně připevněné otočné pravítko s ryskou, když se však roh schématu trochu shrnul, odhalil pod sebou menší obrázek se zcela odlišným uměním.

Zvídavě odtáhla nákresy stranou a vytáhla na světlo založený list papíru nebo spíše skicu na bílé čtvrtce. Nebylo to nic technického, byla na něm žena ale nebylo poznat, kdo to je. Obrázek nebyl hotový a to co viděla, byl jen zdatně načrtnutý začátek ženského těla. Vzdáleně jí to připomínalo nahou řeckou sochu. Akt. Umělecký skvost.

Co to ale tady dělalo?

Katrin neměla pochyb o tom že je to Davidovo dílo, když dokázal nakreslit tak složité schéma něčeho co neexistovalo, jistě dokázal i něco jemnějšího a krásného.

Ten smysl pro detail, krásně malované erotické křivky.

Kapitánka obdivovala obdivuhodnou linii ženiny šíje, která přerůstala ve výrazná kulatá ňadra a končila ladně tvarovanými boky a stehny, které z tohoto pohledu zakrývaly ženin klín.

Čím déle se na to dívala a obdivovala každý tah černé tužky, tím víc cítila horkost ve tvářích i třepotání ve svém žaludku, také si uvědomila to ticho a androidův pohled v zádech... 

 

******************************************************************************

 

David se opíral o skříň a sledoval ženského vetřelce, jedinou návštěvu ve svém útočišti, kterou sem kdy přivedl.

Příjemně zaoblené křivky jejího těla v indigově modré uniformě, která vypadala téměř černá podtrhovala barvu jejích stejně tmavých očí. Androidovu pohledu lahodily Katrininy vlasy prozářené lampou nad její hlavou, jejichž spektrum přecházelo od rubínové po světle růžovou. Rovné prameny jí pod přímím úhlem zaclonily tvář jako karmínový závoj, když se mírně nahnula nad stůl, aby se podívala na jeho práci.

Neviděl ze své pozice sice kapitánčin výraz ale slyšel, jak zatajila dech. 

Davidův sluch byl stejně citlivý jako senzory v očích.

Přesná geometrie bylo něco co by zvládl nakreslit i v naprosté tmě, matematika byla všem robotům známá jako rodný jazyk, který byl jejich páteří od prvního po poslední obratle unární soustavy.

Mohl si pohrávat s čísly, šiframi, hledat jejich význam a vymýšlet něco nového nebylo ničím jiným, než poskládat pythágorovou větu trochu jinak. Trojúhelník, čtverec i obdélník se opíraly o stejnou základnu a tak to bylo i s vědou, fyzikou a chemií.

Stačilo najít jen přesný vzorec... 

Pod jakým úhlem dopadalo světlo lampy na ženinu tvář aby ji ozářilo, jakou silou u sebe držely švy nití a látka kterou byla ošacena, jaké geny se musely sloučit a zkřížit, aby stvořily každou unci jejího těla. Vše mělo svou jedinečnou melodii, avšak lidé pro něho byly stále nepochopitelní ve své různosti. Model Davida 8 vždy vypadal stejně a lidé přitom měli tolik dispozic a chyb. Mohl jim to závidět ale pořád byl něčím víc než oni.

On představoval pokrok a pokořil vše čeho se oni obávali, dlouhověkost, sílu i inteligenci jaká ironie byla, že David sloužil jim místo toho, aby oni sloužili jemu jako dokonalejšímu nadřazenějšímu stvoření...

V tomto ohledu zastával jediný názor: Směšné, nerozumné, přesně takoví lidé byly. Velký potenciál promrhaný v moři času...

David mlčky v příšeří pozoroval, jak kapitánka něco objevila. Zaujalo ji to, jelikož odložila složitý výkres a nyní něco měla v ruce.

Jedna z jeho mnoha skic načrtnutých tužkou. 

Mírně naklonila hlavu na stranu jako by přemýšlela, kdo to může být.

Z kontur se podoba nedala odvodit, zatím ještě ne ale brzy se k ní vrátí a dokončí ji, až budou všichni spát. Byla by nejspíše překvapena, kdyby poukázal na to, že předlohou mu nevědomě byla ona sama... 

Neviděl sice její obnažené křivky to by jeho fantasie snad ani nedokázala i když věděl, jak ženské tělo vypadá ale z 90% mu k tomu dopomohly sny jejích kolegů.

Zvrácené, zhýralé, erotické představy těch se kterými dýchala stejný vzduch.

Neměla ani nejmenší tušení co všechno viděl. Mužská představivost a lascivita neznala meze, ohavné a přitom inspirativně avantgardní.

Spatřil ji nahou v cizích snech, každou křivku, každý úhel který si její věrný přítel Jack William vysnil a přesně tak ji namaloval.

Obrázek na stole byl pouze jeden z mnoha.

David začal kreslit, či se o to pokoušel, když viděl jeden naučný film. Jeho prvotiny v arboretu se odvíjely od toho co mohl běžně vidět jako byl nábytek nebo rostliny z různých úhlů a když se začal zlepšovat, přeskočil na portréty ale vždy když nějaký začal, viděl v něm jasnou podobnost s určitou osobou ať už to byl pohled, nachýlení hlavy, křivka nosu, linie obočí nebo stisknutí rtů... 

Každá práce byla lepší než ta předchozí, našel v té dovednosti uspokojení a jeho představy zašly ještě dál, když začal malovat Katrin ve starém Michelangelově stylu. Mělo to své kouzlo a on oceňoval i obdivoval každou linii mrtvého umělce, byl v tom život, detail a krása jež obdivoval stejným pohledem jako nyní postavu u svého stolu.

David se zamyslel a mezi tím Katrin našla ještě něco zajímavějšího, než byla kresba v jejích prstech.

Rychle obrázek skryla zpátky pod výkres, kde byl předtím a přejela po hnědé knize, na které nebyl žádný název.

Zvědavě ji otevřela. Bohužel, nedalo se to přečíst. Dlouhé vodorovné sloupce a v nich písmo zvané kanji ji řekly, že není žádný asiat.

Než se však mohla nějak rozkoukat na černě psaný inkoust, David knihu jedním rychlým pohybem zaklapl.

Katrin sebou trhla jak se lekla, protože byla tak zaujatá, že ho neslyšela přijít.

„Omlouvám se," odstoupila korektně od stolu.

„To je můj deník kapitánko, jediná má soukromá věc."

Ano, soukromá byla ale očividně se do něho nesměl nikdo podívat, tedy v jejím případě ani číst, jelikož nerozuměla ani slovu. Nebylo to podezřelé?

„Ale je psaný čínsky." 

„Japonsky," opravil ji jemně, „dávám přednost východní kultuře, která se vyznačuje klidem a prozíravostí. Kaligrafie je jedno z umění, při kterém se lidé učí trpělivosti."

Katrin se podívala na Davidův deník, na který položil dlaň, téměř jako drápy orla pomyslela si, i když byl jeho postoj uvolněný věděla, že je v tom deníku něco důležitého, což se bohužel nedozví...

Zvědavost zabila kočku...

To tajemství ji lákalo ale třeba se mýlila. Jaké by mohl mít David asi tajnosti.

Bylo to směšné. Nudné záznamy ze všedního dne androida.

„Zajímalo by mě jaké jsi trávil své dny tady na Oberonu, jistě je to zajímavé čtení," snažila se ho vyprovokovat aby jí řekl alespoň něco, „a nebo je to tak nudné, že je to psané raději v řeči, kterou nikdo neumí číst?" Dala si ruce na boky a čelila mu s mírně drzým úšklebkem.

„Dala byste snad číst své dojmy a pocity někomu koho neznáte, když tak urputně skrýváte svou vlastní minulost?" Zeptal se David otázkou a následně dodal: „nehledě na to jsou tam i mé pracovní postupy. Řekněme, že písmo samotné je bezpečnostní zajištění. Představte si, kdyby někdo některý postup chtěl zopakovat a spletl se, výsledek by mohl být katastrofální."

Katrin maličko zaváhala.

Od kdy se vlastně vměšovala do cizího života a soukromí? Proč ji to tak zajímalo? Nejspíše proto, že David nebyl živý a ona byla zvědavá jak přemýšlí.

„Jistě že ne," zakroutila kapitánka odmítavě hlavou a mírně frustrovaně zamávala rukama, otočila se k Davidovi zády a poodešla ke dveřím.

Měl zase pravdu, to ji vytáčelo, zcela stačilo že už tak navrtal její soukromí svými otázkami ve výtahu...a když se chce něco dozvědět ona nemá šanci. Sakra, byl příliš chytrý.

Co před ní mohl skrývat?

Nejspíše nic, čeho by se android mohl dopustit?

O čem David asi přemýšlí? To byla otázka velká jako mléčná dráha, kde nevíte ani konec ani začátek. David pro ni byl jednou takovou nevyřešenou záhadou a čím víc ho poznávala, tím ji přišel schopnější a zajímavější, to muselo její ironické já připustit. 

Neustále ji překvapoval a měnil obraz všeho co o sinteticích znala a pořád toho nevěděla dost, aby řekla že ho zná. Bylo to téměř děsivé.

A další věc, která ji vrtala hlavou bylo, proč si nevede elektronický deník, proč ručně psaný? Kybernetici jsou mechanické stroje, není výhodou mít spíše vše v hlavě než na papíře?

David se ale vymykal všednímu typu, možná to bylo tou samotou ve které se snažil zaměstnat jak říkal, přesně to si myslela při pohledu na několik zelených rostlin v nádobách roztroušených po místnosti, které v tomto multikulturním skladišti vypadaly křehce a živě jako by do tohoto světa ani nepatřily, stejně jako ona.

Ano neměla tu co dělat zatvrdila se a schovala se do své ulity. Měla by se jít podívat na můstek a jít předstírat, že o žádné sabotáži nic neví a dohlédnout na let.

„Půjdu Davide," rozešla se k východu s tím svým obvyklým výrazem.

„Dobře, bylo mi potěšením vás uvítat v mém pokoji kapitánko," slyšela ho od stolu.

Katrin se znovu rozešla a zmizela za dveřmi podivného skladiště, které vypadalo jako temné království pod povrchem země ale jakmile byla opět v bílé chodbě a procházela kolem ubikací, dýchalo se jí snáz. 

Měla v hlavě tolik věcí, musela si vše promyslet a přeci ji více lákalo něco jiného než hon na sabotéra.

Davidův deník, už jen to slovo bylo pro ni něčím lákavé ale to ostatně pro každého, protože pro lidi to znamenalo neodolatelné tajemství znát něčí myšlenky. Pokud jste je znali, měli jste nad druhým moc.

Pokud však měli deník lidé, proč by ho neměl mít android?

 

*************************************************************************

 

David nehnutě sledoval, jak jeho host odchází bez jediného ohlédnutí s nově nabitou hrdostí, která pro Leeovou byla tak typická.

Její záda byla více napřímená a držení těla pevné a jisté. To je kapitánka vesmírné lodi kterou znal, ne ta zvědavá holčička, která chtěla vědět jeho tajemství. Prozatím ji nalákal na pár drobností, aby jí ukázal že on sám není jen robot a neplní jen dané úkoly v určitých mezích.

Mohl se v mnoha ohledech vyjadřovat sám za sebe, rozhodovat o svém osudu a věnovat se i jiným věcem jež ho zajímaly, čemuž se říkalo koníčky.

David trpělivě čekal, až se dveře zaklapnou a kroky odezní, až pak si přitáhl otočnou pojízdnou židli a posadil se na ni.

Vše co leželo na rýsovacím prkně starostlivě odsunul stranou a rozevřel svůj deník s tužkou v pravé ruce.

Včerejší záznam byl daleko delší než předchozí. Pravidelně psal každý den po celé dva roky a zaznamenával do něho své úvahy a závěry. To co ho zajímalo, tížilo, své nápady a vylepšení a pak výhrady k jednotlivým členům posádky.

David se zahleděl na svou dokonalou kaligrafii, tužkou přitom poklepal na svůj spodní ret a zkusmo prstem nalistoval záznam o dva dny zpátky. Byl to pouhý jeden den, než měla být hlavní posádka vzbuzena.

 

5.6.2038

 

Dnes jsem dokončil finální podobu vakcíny přesně ve stanovený limit, jelikož po probuzení posádky nebude mnoho času. Výroba trvala celého půl roku ale snaha se vyplatila. Bez ní by nebyl můj projekt vůbec uskutečněn. Pokusný subjekt králík číslo 10 se ukázal jako jediný přeživší bez příznaků nákazy. Vypadá vitální a zdravý, přijímá potravu i ji vylučuje, což naznačuje že vnitřní artérie pracují správně. Pokud jsou mé výpočty správné, účinky by měly pominout u malých savců za 20 hodin u větších druhů by se čas měl posunout na větší perimetr, ještě nevím jak velký interval to bude ale jistě to brzy zjistím...

Pomalu se blíží čas uskutečnění Weylandova plánu. Z jistých důvodů jsem se rozhodl počkat tři dny od probuzení posádky, které má být dnes večer. Od svého továrního probuzení jsem se naučil mnoho a přesto jsem dlouho přemýšlel o své existenci a lidské rase. Mé vnitřní vnímání je stále mírně zmatené a snaží se je pochopit. Z knih jsem se dočetl o jednom nejasném pojmu "svědomí." Kniha tento jev popisuje jako "mlčenlivé volání" je nedílnou součástí živých myslících tvorů, rádce podobně jako příkazový řádek, neboli schopnost uvažovat o sobě samém a svých činech. Svoboda vědomí.

Snažil jsem se nad tím zamýšlet ale ke svému zklamání jsem zjistil, že tímto pocitem nedisponuji. Zadané úkoly od svého stvořitele nemohu zrušit a tudíž nemohu rozhodovat o sobě samém, dokud všechny úkoly nesplním a nebude žádný, který by mě omezoval.

Ohodnotil jsem to spíše jako výhodu než handicap. Další z mnoha lidských vlastností, které jim zabraňují jednat v plném rozsahu a škály tak zvané svobody, naštěstí ničím takovým omezen nejsem.

Každý den docházím ke stázovím kapslím, dnes to bude naposledy. Mohl bych si snové záznamy všech přítomných přehrávat ve svém pokoji ze záznamového disku ale z nějakého důvodu jsem raději blíže k určitému členovi posádky a dohlížím na jeho zdraví. Mírná fascinace pozorovat živou posádku má nejspíše za následek nedostatek živé komunikace, nic z čehož bych si měl dělat starosti. Nyní se musím vrátit do laboratoře a vše uklidit a odstranit důkazy mé přítomnosti. Mrtvých zvířat se lze lehce bez povšimnutí zbavit, už předtím jsem je po každém novém nepodařeném pokusu uložil do vakuového pytle a vypustil do vesmíru. Je nutné se připravit na setkání se svou posádkou a zkontrolovat poslední subjekt a jeho účinky na vakcínu.

 

David si přečetl svůj dřívější záznam, považoval za užitečné si vést deník, jelikož si mohl přečíst svůj zápis a z toho vyvodit nové nápady nebo chyby. Ohodnotil to jako přínosnou vlastnost.

Otočil tedy na novou bílou stránku a začal bez přerušení psát.

 

7.6.2038 

 

Dnes se objevil problém, který je potřeba vyřešit. Někdo z posádky se pravděpodobně snaží Oberona zmanipulovat, jak a proč zatím nevím jsou však jisté závěry, ke kterým se přikláním. Jisté kroky jež sabotér podnikl na hlavním pultu, které jsem kapitánce Leeové neřekl a stále tajím, jsem vyřešil následovně: změněná hesla jsem opět překalibroval jinými algoritmy, takže vetřelcova práce vyšla naprázdno o čem zatím němá tušení, což je má výhoda. Škůdcovy kroky jsou zatím nenápadné a chytré, nechce na sebe upozornit, nemá však šanci uspět, ať jsou jeho záměry jakékoliv. Již jsem podnikl rázná opatření a o každém jeho kroku budu ihned vědět. Prozatím nemám prokazatelné důkazy ale očekávám, že brzy se nějaké objeví a poté je kapitánce předložím a viníka usvědčím. Mé podezření se zatím při důkladné dedukci obrátilo na jednu osobu a jsem si na devadesát devět procent jistý, že je to on. Zatím není nijak nebezpečný a pokud nějakým způsobem posádku neohrozí, mám rozkaz vše nechat plynout.

 

Věřím, že mi začíná Katrin důvěřovat. Mé nápady jsou pro ni přínosem. Jsou to jen malé náznaky ale hodlám ji přesvědčit, že jsem pro celý tým nepostradatelný. Na začátku této mise, pro kterou jsem byl účelně sestrojen, se ke mě posádka chovala jako ke stroji jako by pochybovali o mých schopnostech je udržet při životě. Ale co by byly beze mě? Během cesty jsem sám opravoval reaktor ve strojovně a navrhl jistá opatření. Byl jsem během toho vystaven radioaktivitě, při které se mé obvody a polymerová kůže měsíc opravovaly ale jsem ochoten přinést i větší oběť, udělali by to samé i oni? Malá trhlina v plášti, kterou je atomové jádro uzamčené, mohla ohrozit celou loď o čemž nikdo neví. Lidé jsou bezohledné plemeno, které si všímá jen vlastní důležitosti a pomoc jiných považuje za samozřejmost.

Před třemi minutami kapitánka odešla z mého pokoje. Vyvedl jsem ji několikrát z omylu a překvapil ji. Byla ohromena výrobou a vylepšením mých léků, aniž by věděla, že je to vedlejší produkt vakcíny, kterou jsem stvořil. Je to však neškodný prostředek, neublížil bych jí, naopak, je pro mně čímsi jako inspirací...

 

Příhodné slovo.

David přestal psát a natáhl se dopředu, aby jeho prsty našly nedodělanou skicu, které se předtím Katrin dotýkala a obdivovala.

To samé nyní dělal David ale ještě chyběl k dokonalosti kousek. Tmavým inkoustem začal zvýrazňovat tahy ženského těla na papíře, spodní obrys prsou s bradavkami, linii stehen a zaoblení pasu, ruku položenou přes břicho a poté začal stínovat tvář. Pootevřené rty a přivřené oči dívající se na něho s touhou, kterou u kapitánky nikdy neviděl. Obdivoval své vlastní dílo, jež nebylo skutečné jen jedna z jeho mnoha představ...

Ne jeho představ ale představy jiných zvrácených chlípných myslí, opravil se.

Vše co viděl nebyl výplod jeho operační paměti ale dalo mu to první impulsy k tomu se o to zajímat. 

Davidův software mu podsouval vjem, že je to špatné a něco takového by měl zařadit do své pomyslné kartotéky jako zbytečné a postradatelné ale nemohl.

Bylo to příliš lákavé dozvědět se něco víc i když to bylo převážně o lidské kopulaci mezi dvěma jedinci a Davida překvapilo, že všechny sny pojednávaly čistě jen o tělesném aktu nikoliv o vyrůstání dětí a jejich výchově protože, proč by jinak k pohlavnímu styku docházelo, když ne za výsledkem rozmnožení?

Myšlenka mužů, kteří o kapitánce snili ho znechucovala, nechápal to až pak co si prostudoval více materiálu se dozvěděl, že sex slouží i k uvolnění a důvěře mezi dvěma lidmi. Něco co je příjemné, vzájemné a intimní. 

Stále tu však nebyl důvod, proč ji od té doby kreslí zas a znovu jako by byly jeho disky poškozené, zamrzlé a nedovolily mu jiný vizuální podnět ke studiu, kterému se měl věnovat.

Možná byl čímsi podobný jako oni spící muži. Něčím primitivním a nelogickým. To slovo Davida nepříjemně popouzelo, nemohl být nelogický. On byl dokonalý, neměl chyby ani nedostatky, žádný deficit ani odchylka u něčeho, co by nebylo normální.

To pomyšlení se mu nelíbilo. David se zamračil na skicu před sebou. Byl to neživý předmět, nemohla mu odpovědět na jeho otázky a dál ho žena na obrázku sváděla pohledem.

Jeden z androidových prstů pohladil ženu po rameni a z něho sklouzl na kulaté ňadro a bradavku jako by byla skutečná.

David zapřemýšlel jaké by to bylo se jí dotknout.

Sáhnout na živé tělo.

Udělat něco zapovězeného...

Jak měkká by byla její kůže, hladké její ruce nebo vlasy. Jak pevná a horká by byla její ňadra. Z vlastní zkušenosti věděl jakou má srst králík nebo myš, kterými manipuloval v laboratoři nebo jaká je jeho umělá kůže ale lidská pokožka byla jiná a přeci jemu velmi podobná.

Ženské tělo bylo však fyziologicky jinak stavěné.

Křehčí, zranitelnější, citlivější.

Davidův ukazováček zkoumavě obkroužil ženino ňadro a pak sjel ladně po boku a přes stehno jako by chtěl přinutit obrázek reagovat a jen pro něho rozevřít nohy od sebe jak to mnohokrát vidět ve Williamových snech, jež byly v tomto ohledu velice poučné, pestré a detailní.

David usoudil, že tato opakovaná snová akce souvisí s neochotným celibátem, který v mužském mozku vykazuje jisté změny. 

Někomu jako on to přišlo nechutné ale postupně se u něho vyvinula vědecká zvědavost, která však nepřesáhla určité hranice slušnosti.

David byl jen pozorovatelem, divákem něčího snu, do kterého nemohl zasáhnout.

Zavřel oči a dovolil si několik letmých obrázků, které si přehrál ze záložního disku své paměti. Někde muselo být řešení.

Proč necítil to samé jako William? Jeho sny byly vizuálně živé, energické, vášnivé když se s Katrin miloval ale David jako by tuto možnost neměl. Byl o sny ochuzen a přesto po nich toužil. Sny byly podle všeho nedílnou součástí lidí, někdo měl dokonce za to, že sní i zvířata...

Jen stroje nemají potřebu snů.

David byl až dětsky zvědavý, jaký druh snů by si vysnil?

Byla by to zahrada plná květin? Místnost, kde by mohl přednášet své poznatky ostatním nebo by to byla posedlost jednou ženou, které by se směl dotýkat?

Posedlost? 

To slovo v Davidově hlavě upoutalo jeho pozornost. Ne, on nebyl živý a takovýto druh emocí mu byl odepřen, příhodnější slovo bylo fascinace. Fascinace něčím co nezná jako je svědomí, láska, nenávist, jen jednoduché binární definice.

Jak tenká je však hranice od fascinace k posedlosti?

Možná, že se v jistém bodě tyto dvě emoce protínají. Je tedy možné, aby byl posedlí? Tuto otázku důkladně prostuduje, zadal si sám sobě nový úkol.

David zavřel deník, prohrábl si své zlaté vlasy a vstal.

Přešel po místnosti, přičemž věnoval jeden pohled obrazovkám s kamerovým záznamem a lehl si na svou postel.

Nebyla pohodlná ale to také nebyl její účel. On nespal, nepotřeboval to, byl stále v pohotovosti a vždy nápomocný sloužit.

Lehce připojil dvě malé hadice zakončené kanylou ke svým oběma pažím a zapnul přístroj vedle lůžka. Nazelenalá hustá kalná kapalina se začala filtrovat z jeho těla nahrazena jinou zcela čirou.

Android zavřel oči. Věděl, že sny nepřijdou ať by se snažil sebevíc ale tuto půlhodinu mohl věnovat plánování.

Davidův stav ležícího prince na tvrdém loži se zdánlivě podobal spánku nebo smrti ale jeho systém se aktualizoval, byla to běžná funkce, údržba během níž bylo žádoucí prověřit celou funkci svého těla.

Zítra, začne s testem...

Petr Weyland stvořil Davida 8 bez svědomí, protože k tomu měl svůj sobecký důvod...

 

Prohlídka byla úžasná. Davidův pokoj byl neuvěřitelný jaký Katrin nečekala. Tolik věcí, součástek a vůbec všeho. Zjistila spoustu věcí, aby ho dokonce i obdivovala ale není to předčasné? Neměla by dělat  závěry tam brzy...Nic není takové jak se zdá. Co je asi v té velké nerezové skříni? A co teprve deník psaný cizí řečí? Není to podezřelé?

David nám nechal nahlédnout do svého niterního soukromí - svého deníku, který lecos vypovídá...Není to první ani poslední záznam...ale ukazuje androidovy myšlenky, které s nikým nesdílí. Není to zajímavé?

Dnes tu máme dva jiné fešáky :-) Vlevo je první navigátor, technik a zástupce kapitánky Jack William a vlevo muž z Hongkongu chirurg a hlavní lékař doktor Less.

Jack

William

Doktor

Less

Kapitola 5

Xanax, Hypnogen nebo něco víc?

 

Katrin zamířila vnitřní chodbou na můstek ale našla tam jen Charlese a Joshe, jak se baví o výsledcích fotbalu, tak někdy před dvěma roky.

Statný mladý voják v maskáčovém triku se loktem opíral o jednu ze skříněk, zatímco biolog naproti němu nadšeně gestikuloval rukama a naznačoval výkop imaginárního míče.

Jakmile však vešla, Josh se nadechl a postavil do pozoru.

„Pohov vojáku," zamumlala, "nenechte se rušit pánové, jen se jdu podívat co se tu děje."

„Všechno v pořádku kapitánko, nic výjimečného, jen pár asteroidů na předním skle, nic co by stěrač nezvládl," zasmál se Charles.

„Stěrač?" Zakroutil nechápavě Josh hlavou a biolog obrátil oči v sloup.

„No stěrač od auta, to byl vtip, vám vojenskejm než něco dojde..."

Katrin se rozhlédla po osvícené místnosti, kontrolky ukazovaly, knoflíky svítily a na holografickém stole se neustále měnily pixely s hodnotami a předváděly zhruba povrch Andrisu 10, který se každých pár vteřin v pravidelných intervalech zvlnil a ukázal jiný kvadrant, jak se počítač snažil skenovat povrch na dálku.

„Hm, dobrá práce," pochválila je a všichni se pomalu přesunuli ke stolu.

Bylo to téměř magické jako vyskakující hodnoty decibelů na starém přehrávači.

Hologram byl šedivý a vcelku nic neříkající.

„Máme ještě čas ale nikdy neuškodí být připraven. Pokud by se nedej bože ukázalo nějaké mimozemské stavení, mohl by to být průšvih. Neradi bychom rozpoutali galaktickou válku o cizí území," přejel Charles svou rukou nad stolem, aby obsáhl celou plochu.

„Obydlení Andrisu 10 se nepředpokládá, s touto informací jsme odlétali ale je pravda, že realita může být jiná," připustila Katrin. 

Charles se ušklíbl, „ vždycky tu může být někdo lepší, kdo nás může předběhnout a natřít nám to, přeci si nemyslíte že jsme ve vesmíru sami," doprovodil to svým hřmotným smíchem plným pobavení ale jí do něho právě nebylo.

Pokud by tu něco takového existovalo, znamenalo by to problém jako by už nestačil ten se sabotérem. Přeci jen by ji zajímalo zda o tom Josh ví, netušila jaký vztah s Jovovičovou mají ale jejich morálce věřila. Mohli si navzájem informaci předat.

„Pokud jo, mají se na co těšit, sklad je plnej arzenálu, takže pokud někdo vystřelí, nedáme se jen tak. Klidně si stoupnu do první linie a usmažím jim prdel," dušoval se Josh tvrďácky jako by na ni chtěl udělat dojem.

Ne, tak ten tutově o ničem neví, usoudila Katrin a hned byla klidnější.

„Raději zůstaneme nohama na zemi, nehodlám stát za konfliktem vesmírných rozměrů," pravila smířlivě.

„Nemusíte mít strach, třicet procent planety je zhruba oskenováno radarem, spouštěl to Margo asi před dvěma hodinami a zatím nic. Počkáme si, až na konečný výsledek tak za další tři a půl hodiny." 

Katrin nevěřila, že by se tam něco našlo nebo spíše se za to modlila, ne že by nerada podpořila nějakou mimo druhovou alianci ve spolupráci jiného druhu ale nějak pochybovala, že všichni vyspělí tvorové jsou schopni akceptovat jinou novou formu života ve své blízkosti, stejně jako by tomu bylo na Zemi. Všeobecně se o tom diskutovalo ale žádný člověk ještě neměl možnost k navázání kontaktu, natož spolu koexistovat. Skoro to vypadalo jako by byly ve vesmíru sami, jenže to mohl být klam.

„Ukázal se tu Jack?" Zeptala se náhle a obrátila se k mužům čelem.

„Když jsme přišli, odcházel s tou hezkou blondýnkou...Juliet," mrkl na ně spiklenecky Josh a založil si vypracované paže na hrudi, aby ještě více podpořil své svaly. Na Katrin to nepůsobilo.

„Dobře," pokývla hlavou a opustila můstek.

Oba muži se na sebe podívali a nadzvedli obočí. 

„Myslíš, že spolu něco mají?"

Charles pokrčil neurčitě rameny a začal se uculovat, „ty si myslíš, že ne? Já bych tomu i věřil, je to pěkná ženská i když trochu děsivá."

„Ty bys věřil všemu," zasmál se voják a popošel, aby si sedl do polstrovaného křesla a otočil ho, aby měl výhled do místnosti, než na palubní desku.

„Snad si nemyslíš, že bys u ní měl šanci? To je nejlepší vtip století chlape. Ale kapitánka nevypadá, že by se jí líbily svalovci bez mozku," utahoval si ze svého kolegy biolog.

„Pořád lepší, než zkoumat bakterie a prvoky, tím bys jí vážně ohromil. Ženský na tohle přímo letěj," prohodil ironicky.

„Jo, to máš fakt," kapituloval se smíchem Charles. 

„HA HA nebo umíš si představit Montyho, jak spolu zkoumají kameny?"

 

*************************************************************************************************

 

Dveře se zavřely s tichým syčivým zvukem, který kapitánka nesnášela ale začala ho akceptovat jako nedílnou součást lodě.

Katrin zůstala stát uprostřed chodby a přemýšlela.

Měla plnou hlavu dojmů i starostí, chtěla...ne, potřebovala se někomu vypovídat a Jack byl pro ni jasná volba. Nyní však váhala, co když je někde s Juliet? Tou pohlednou projektantkou a právě si vyměňují vzájemné sympatie?

V životě sice Jacka neviděla se ženou ale nemusel jí také říkat všechno a gay taky nebyl.

Jeho soukromí život mohl být zcela jiný, než jak ho viděla ona.

Jistě že by mu to přála, byl to její nejlepší kamarád, bylo by hezké kdyby si našel družku a založil na Andrisu 10 rodinu, měl děti a zestárl, zatímco ona bude sama, protože nedůvěřovala mužům...

Katrin sevřela rty jako by rozkousla kyselí bonbon.

Zatraceně, přeci by na něco takového nežárlila, ona měla úkol kterému zasvětila život podobně jako mnich své víře. Založí kolonii a její jméno bude vytesané na prvním základním kameni. To chtěla. Uznání. Přijetí. Respekt.

Velký úkol. Nemohla se zaobírat nějakou rodinou a ztrácet čas běháním okolo brečících dětí, které jí smrkaly do sukní. Takhle si přeci život nepředstavovala, byla zrozena pro větší věci.

Rozmnožování raději nechá na jiných.

Znovu se rozešla.

První kam zamířila byla Jackova ubikace ale už z dálky měla tušit podle stále více hřmotných hlasů, že ji čeká velké překvapení. Jakmile došla k hádající se trojici netušila o co jde, ani jak ten uzel rozmotat. Jen nechápavě koukala z jednoho na druhého.

Názory si tam vyměňovala Julie s Fishovou ale jakmile k nim zamířila, hluk náhle ustal a Fishová odkráčela uraženě na druhou stranu.

Katrin by nevěřila svým očím, že někdy uvidí tichou poddajnou rybičku v takovém zuřivém rozpoložení. 

„Co se to tu děje?" Zeptala se kapitánka slušně a Juliet jí se stejným ohněm odsekla: „Nic."

Hned na to se podívala na Jacka stojícího ve dveřích své ubikace a odkráčela opačným směrem, než její soupeřka.

Katrinin zkoumavý pohled se přesunul na muže, jež se tvářil kysele jako ona před chvílí.

„Co to mělo znamenat? Nedával si doufám nikomu morální kázání. Sám bys ho totiž potřeboval."

Jako odpověď ji popadl za ruku a vtáhl do svého pokoje.

„Co je s tebou? Vypadáš jako zbitý pes," nenechala ho na pokoji.

"Skoro jsem dostal pěstí. Nevěřila bys jakou lavinu dokáže jedna blbá pusa, teda dvě," opravil se a začal chodit po pokoji sem a tam jako by se snažil vystřízlivět.

Katrin se přišla vypovídat ale nejspíše to bude naopak jak vidno.

„Tak řekneš mi už konečně co se stalo a proč mi tu z lodě děláš minové pole?"

„Co ti na to mám říct, je to tvoje chyba," stál k ní zády, takže nemohla říci, jak se cítí nebo tváří a z jeho zad taky číst neuměla.

„Jak moje chyba? Co jsem udělala Jacku?" Rychle ho obešla, aby mu čelila zpříma tváří v tvář ale ten blbeček se začal smát.

„Víš jak jsme po probuzení slavili a tys klidně zmizela? Tak jsem se trochu opil a dal jsem pusu na tvář těm dvěma, kdo by řekl, že to budou brát tak vážně jako by si myslely, že je to nějaký závazek. Proboha tohle není Vatikán. Já se v ženách vážně nevyznám. Pořád si něco domýšlejí, křičí a div si nervou vlasy."

Smích se odrážel od stěn, div Jack nebrečel.

Katrin si přitiskla dlaň na čelo a zhluboka si povzdechla, než do něho strčila a Jack se svalil na pohovku, jež stála za ním.

„Jacku Williame jsi vážně nepoučitelný proutník číslo jedna, ani bych se nedivila kdyby se ty dvě spojily a něco ti neprovedly, ještě bych jim k tomu zatleskala," ukázala na něho prstem, což jen odmávl rukou. 

„Ta tvoje vážnost tě jednou zabije má milá. Ale kdyby jsi chtěla to jejich dilema vyřešit, můžeš začít chodit se mnou a nikdo jiný na mě nevztáhne prst," zazubil se Jack jako sluníčko a Katrin nevěděla, jestli to myslí vážně nebo si z ní dělá legraci.

„A ušetřit tě spravedlivé odplaty? Ani náhodou doufám, že ti alespoň přilepí boty k podlaze," vysmála ho tentokrát ona a Jack na ni vyplázl jazyk, předklonil se v sedě, opřel si lokty o kolena a ukazoval jí jak je viditelně bezstarostný.

„Řekni, myslíš to s nějakou vážně?" Dobírala si ho.

„Jenom s tebou zlato," poslal jí vzdušný polibek a Katrin se usmála. 

„Vtipné navigátore, aby z tebe nebyl poslední technik."

„Ale jedno bys pro mě přeci jen mohla udělat," navrhl s klukovským leskem v očích, jež byl ukrytý za tou usměvavou tváří.

„Nejdřív to řekni a pak o tom zauvažuju."

Nikdy raději neslibovala nic dopředu.

„Mohla bys alespoň předstírat že jsme spolu, to by mohlo mé faninky trochu uklidnit nemyslíš?"

Katrin to brala jako hru a pokrčila neurčitě rameny.

„A odměna? Co za to?" 

Jack se zamyslel a ohrnul spodní ret jako malé dítě, které se snaží vyplížit ven pod zákazem domácího vězení.

„Třeba...můj speciální domácí koláč s rozinkami, ten si zbožňovala!" Vyhrkl a jeho nadšení bylo téměř nakažlivé, téměř...

„Hm Katrin?" 

„Promiň asi jsem neposlouchala," trhla hlavou a vrátila se ze zamyšlení zpátky do pokoje.

„Takhle rozrušenou tě neznám, nemáš hlad?" Jack se znovu zazubil a ona zakroutila hlavou jako by se to celé dalo vyřešit nějakým sendvičem s burákovým máslem.

Kapitánka přešla po pokoji, ztěžka si sedla vedle něho a schoulila se do sebe tak, že si přitáhla nohy k sobě a položila si bradu na kolena.

„Mám starosti Jacku, včera se něco stalo a já nevím jak to mám vyřešit, nemůžu se tvářit jako by se nic nestalo," svěřila se pomalu. Pořád trochu váhala, zda mu to má říci ale pokud bude mlčet, bude se tím užírat a nakonec se v tom moři utopí.

„Tak do toho holka, řekni Jackovi jaký červík ti vrtá v té růžové hlavě a já pak zavolám nějakýho prince, aby drakovi usekl hlavu."

„Tak lehké to asi nebude, Jovovičová na něco přišla ve skladu. Se zbraněmi se něco stalo a David má podezření, že by to mohl mít na svědomí někdo z posádky. Neumím si představit, že by mezi námi byl nějaký špion, někdo kdo by nás mohl ohrozit."

Katrin se na svého kamaráda ustaraně podívala z pod závoje svých vlasů.

„Sakra, tak to jsi nepřeháněla, jak jsou v tom zbraně, není to právě dobré," Jackův výraz se stal zahloubanější a dokonce se mu na čele vytvořila i vráska.

„Nesmíš to nikomu říci, víme o tom jen mi tři a ty neoficiálně. Mohl by to být kdokoliv, David podezírá Montgomeryho," raději pomlčela, že on byl tím druhým kandidátem, nemohla by to ani vypustit z pusy.

Katrin sama natáhla ruku a položila ji na Jackovu. Potřebovala jeho kontakt, vědět že je živý, zdravý a ochotný jí naslouchat. Bytostně si přála, aby ji pochopil a nějak to vyřešil za ni.

Mírně zvedla hlavu a věnovala mu štěněčí pohled, „ vážím si toho, že jsi letěl se mnou a to poslední co bych si přála je tě ohrozit, nikdy bych si to neodpustila Jacku," vydechla měkce a ruka pod ní zareagovala, otočila se a vroucně stiskla v dlani její.

„Nemusíš se bát lásko, umím se o sebe postarat," mrkl na ni, "a ty se raději zamykej, pro jistotu. Mám nápad, co kdybychom si pustili nějaký film na odlehčení, přijdeme oba na jiné myšlenky hm?"

„Ne, děkuji za nabídku Jacku myslím že půjdu, nejspíše bych se nesoustředila, pořád to mám v hlavě..." vyslala k němu uhýbavý pohled. Nelhala ale nechtěla, aby se její sklíčená nálada přenesla i na něho.

„Fajn, tak někdy jindy," zamručel Jack na oko smutně a vstal, aby ji doprovodil ke dveřím.

Lehce se kolem ní protáhl a jakmile se otevřeli dveře, nakoukl nejprve sám do chodby jako by tam mělo čekat nějaké překvapení. Nikde nikdo. Pusto, prázdno.

V duchu si oddechl a nechal Katrin projít.

„Půjdu si trochu číst, snad mě to přivede na jiné myšlenky."

„Já jdu za chvíli na můstek a pak mě vyzvedne Harker a Margo, zvali mě na přátelskou partii pokeru, třeba se ještě někdo přidá."

„Tak to příjemnou zábavu, hazard není nic pro mě, knihy mají alespoň potenciál," mávla rukou Katrin na znamení odmítnutí a počastovala ho skeptickým pohledem.

Jack pak udělal krok k ní a mírně se naklonil, čekala nějakou mužskou ješitnost, výsměch, vtip ale ne že jí dá pusu na tvář.

Byla to bratrská pusa ale průmyslové kameře v rohu chodby, která se zastavila na své otočné ose se to mohlo zdát jakékoliv.

 

*************************************************************************************************

 

Katrin odešla od Jacka možná ještě ve větším zmatku, než tam původně přišla.

Ne že by jeho polibek na tvář brala nějak vážně, nebyl to od něho první a jistě nebude ani poslední. Byla však ráda, že ho má. Byl jako její bratr, vždy ochotný ji bránit a naopak dělala tu samou práci.

Odešla tedy s mírným shovívavým úsměvem a zamávala mu, než vešla do vlastní ubikace oddělené od ostatních.

Svlékla si uniformu a osprchovala se, po hybernaci se pořád mírně potila ale mohl to být stres z nových informací.

Po koupeli se převlékla do něčeho volnějšího a co jiného na to bylo vhodné, než staré tričko a vytahané tepláky. To oblečení jí dodávalo nádech a komfort starých dobrých časů, kdy se na vysoké pořádaly seznamovací pyžamové párty pro nováčky a přestože už bylo obnošené a několikrát spravované, nezbavila se ho. 

Stáhla si vlasy do malého culíku, který vypadal jako špatně ustřižený ocas kouzelného poníka a zahleděla se na malou prázdnou knihovnu, která postrádala jakékoliv čtivo.

Police byly prázdné, žádnou knihu si sebou ze Země nevzala ale věděla, že na lodi knihovna je, aby se z ní další generace mohla učit ale znovu se převlékat a hledat ji bylo něco nad její síly.

Pokud šlo o knihy, měla raději tištěnou formu než tu na displej, líbilo se jí šustění stránek, vůně papíru a dotek vazby, připomínalo ji to dobu kdy se učívala a snila o tom čím je dnes.

Poslední naděje ležela v kufru, několik málo časopisů si sebou vzala jako památku. Vytáhla si je k sobě a bavila se jimi, vydrželo jí to docela dlouho protože nechtěla mozek zvlášť přetěžovat, jelikož se nemohla zbavit bolesti hlavy jako by jí stále připomínala, že je tu něco co nemůže ignorovat a nebude mít pokoj, dokud to nevyřeší. Tak pracoval kapitánčin mozek, nemohla být flegmatická a ignorovat to.

Jenže to se lehce řeklo.

Raději si tedy zapnula i tichou hudby z přehrávače, aby své myšlenky alespoň přehlušila, když už to nešlo přehlížet.

Ležela na břiše na své posteli a jak otáčela jednu z mnoha stran časopisu: „ historie vědy," zavadila pohledem o plastovou lahvičku na nočním stolu a psaníčko od Davida s jeho zázračným lékem.

Natáhla se pro něho a chvíli ho zkoumala, hladila ho palcem jako by se po hmatu snažila spočítat každé zrnko.

Skládané origami bylo důmyslné. Líbilo se jí, zcela přírodní, recyklovatelné, žádný škodlivý plast. Šikovně rozevřela jeden roh jako obálku a obsah nasypala do sklenice s vodou, zamíchala. Bílý prášek se rozpustil jako mlha v dešti, jakmile ho H2O absorbovala.

Katrin ihned sklenici vypila a až pak si uvědomila, že Davidovi vlastně věří.

Tento čin to dokazoval. Těžko by si vzala něco od někomu komu nedůvěřuje. Vlastně to nebylo ani tak kvůli důvěře ale ujištění, že jeho program by jí nepodstrčil nic škodlivého.

Možná byla hloupá, že o něčem takovém přemýšlí, až po tom co do sebe lék dostala ale proč by jí chtěl ublížit i kdyby mohl?

Vše zde bylo založené na důvěře. Pasažéři měli respekt k posádce Oberona, že budou v bezpečí a ta zase spoléhala na přesné rozkazy kapitána. Nic se neobešlo od vzájemné spolupráce a zpětné vazby.

Slovo důvěra Katrin připomněla Davidovy nebesky modré oči. Chladné jako alpské hory, hluboké jako oceán, třpytivé jako led na zamrzlém jezeře.

Milovala modrou barvu, vyzařoval z ní klid a jistota, podněcovala právě tu tak zvanou důvěru. Konstruktéři s psychology odvedli opravdu dobrou práci.

Hezké, zajímavé a občas měla i dojem, že v jeho očích modrá přechází do světle zelené. Obdivuhodné oči. Ona sama měla jen tmavé téměř černé. Nijak výrazné.

Jak tak kapitánka polemizovala o svých nedostatcích, zívla ale nebyla si vědoma že by byla unavená.

Přišlo to z čista jasna. To co ji však trochu probralo bylo zaklepání na dveře.

Katrin sebou trhla a hned šla k nim.

Jakmile se otevřely, hleděly na ni ty pomněnkové zornice, které ihned sklouzly po jejím těle nahoru a dolů v jakémsi hodnotícím intervalu.

Katrin na sobě měla domácí oblek a zastyděla se, neměla zájem aby ji v tomhle někdo viděl tak se alespoň nenápadně objala rukama, alespoň tak zakryla to, že nemá podprsenku.

„Přišel jsem se vás zeptat, zda mám začít s probuzením kolonistů kapitánko, čas je nastavený na půl šestou. Oživení musí probíhat v etapách kvůli místu a kontrole

zdravotního stavu, zhruba 100 lidí každých třicet minut. Celý proces bude trvat 1 den a šest hodin, je tu však i možnost že jako kapitánka oživení kolonistů odložíte ale ze strategických důvodů bych to nedoporučoval. Kolonisté se budou čtyřicet osm hodin regenerovat a čím dříve přistaneme ne Andrisu 10, tím dříve budeme moci začít se stavbou základny," nespouštěl ji David z očí, když tlumočil co měl na srdci.

Katrin měla pocit jako by jí viděl až do žaludku, bylo trapné najít ji v tak neoficiálním domácím obleku ale začínalo jí dělat starosti něco jiného a to, že se nemohla soustředit kvůli sílící únavě a čím dál větší neobvyklé ospalosti.

Co to s ní bylo?

Nadechla se, „v pořádku, máš mé svolení Davide ale chci, aby někdo na všechno dohlížel s tebou, nikdy nevíš co se může stát a proti něčemu takovému bych se ráda pojistila. Řekni někomu...ať jde s tebou a chci, aby...se po třech hodinách střídali. Je to důležitý...úkol."

Katrin se dlaní musela opřít o kovovou zárubeň dveří, protože ji únava stahovala dolů a znovu zívla. Při uvedení ostatních zpátky do provozu se mohlo stát cokoliv. Znala případy kdy člověk blouznil a napadl své kolegy, mohl se poškodit lusk a bylo potřeba ho nouzově otevřít, zdravotní indispozice, dušení, pocity úzkosti z klaustrofobie a tak dále. Nehodlala riskovat takové možné potíže, snažila se myslet na všechno a hlavně na bezpečí ostatních.

Pro kapitánku bylo stále těžší se soustředit na postavu před sebou, která se trochu rozpíjela tím, jak pomalu rozevírala víčka.

Chtěla spát.

„Jste v pořádku kapitánko?" Zeptal se David pohotově s viditelnou starostí ve hlase, když viděl jak pomalu usíná ve stoje naproti němu.

„Promiň jen...jsem...trochu unavená," vydechla, „neříkal jsi, že se tělo po hybernaci stále přizpůsobuje? Nejspíše jsem oslabená, vždy jsem měla sníženou imunitu."

David pohnul hlavou dopředu, "ano máte pravdu, hladiny cukru, tlaku a hormonů mírně kolísají, než se metabolismus ustálí," snažila se soustředit na jeho hlas ale už se jí nechtělo ani otevřít oči, navíc byl pro ni jeho hlas jako ukolébavka.

Ještě pár slov a jak by řekl android, vyřadí ji z provozu.

„Vlastně bych ti měla ještě za něco poděkovat a něco vrátit..." zamumlala na půl úst a z posledních sil se otočila a došla pro složenou deku.

Když k Davidovi došla, podala mu ji ale to už se jí zase zavřely oči a ona tam stála, zatímco hlava jí mimoděk klesla dopředu, až se čelem opřela o jeho rameno.

Deka spočívala mezi jejich těly a dělila je tak od sebe jako měkká plyšová bariéra. Poslední nitky vědomí se přetrhly a Katrin ten kus tkaniny vypadl z ochablých prstů k androidovým nohám, podlomila se jí kolena.

Davidova ruka zareagovala okamžitě, obtočila se ženě kolem pasu, čímž ji k sobě přitáhl aby nespadla. Podobně vypadali i opilci, kteří si ustlali na cizím rameni ale ti málo kdy byly roztomilý jako ona.

Obě těla se k sobě těsně přitiskla a Katrinina hlava zůstala na jeho rameni s mělkým spokojeným oddechováním.

David čekal, že se probudí ale zůstala slabá a poddajná jako hadrová loutka, kterou držel ve svých rukou.

Byl to zvláštní pocit, nikoliv nepříjemný.

Zkusil na ni promluvit ale s nulovým účinkem. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než se mírně sehnout, vzít ženu do náruče a donést ji do pokoje.

Položil růžovlásku na postel, sesbíral poházené časopisy, položil je na úhlednou hromádku na stůl a ochranitelsky kapitánku poté přikryl pokrývkou.

Vyhlížela zranitelně a měkce jako dítě. Tvář příjemně uvolněná. Klidná.

David stál vedle lůžka jako němý strážce a chvíli ženu z výšky pozoroval.

Únava takového druhu nebyla obvyklá a tak se rozhlédl po pokoji, zda-li najde příčinu.

Na nočním stolku objevil lahvičku od doktora Lesse a lék své vlastní výroby. Sklenice vedle něho byla ještě vlhká, pár kapek bylo usazeno na dně i po obvodu uvnitř skla. Musela ho zapít, což bylo v pořádku. David si byl jistý že není škodlivý, avšak společně s jiným práškem mohl mít vedlejší účinky ale to nemohl předvídat dopředu. Nejspíše jeho medikament zvýšil účinky xanaxu.

Zůstal s Katrin několik dalších minut, kdy ji bedlivě pozoroval jako svůj pokusný subjekt a ujistil se, že je vše v pořádku.

Klidně dýchala, nevykazovala známky dušení, třesu, křeče, zimnice nebo horečky. Všechny hodnoty se zdály být v pořádku.

Svůj nový poznatek si později zapíše, třeba se bude někdy později hodit otázkou bylo, působil by na jiného stejně?

Pozorovatel věnoval svému subjektu poslední ochranitelský, či spíše zkoumavý pohled a odešel za svými povinnostmi ale myšlenkami zůstal u své kapitánky.

Androida zajímalo o čem sní, když nemá již možnost nahlédnout do jejího soukromého podvědomí nezbývalo než hádat, David však věděl co za pár hodin její mysl naplní až po okraj...

Android si v jedné z vedlejších místností vyzvedl připravený tablet se jmény kolonistů a nezbývalo nic jiného, než podle rozkazu k sobě někoho přizvat a odškrtávat jména.

David se vydal za Fishovou jakožto ženou, která plnila své povinnosti do puntíku a on chtěl někoho schopného, kdo nebude mrhat čas jeho a ostatních zbytečným mluvením jako například Montgomary se svými nudnými vtípky nebo Harker věčně si stěžující hypochondr.

Fyzička měla alespoň smysl pro detail jako on, což Davidovi vyhovovalo.

Během rychlosti světla se připojil ke kamerovému systému lodi, aby určil její polohu. Nacházela se poblíž strojovny. Neměl ponětí co na tomto odlehlém místě dělá ale rozhodl se ji oslovit skrze mikrofon, aby se sešli v místnosti s prvními sto kolonisty.

Přesně jak David očekával, vše šlo přímo skvěle.

 

************************************************************************************************

 

Katrin se probudila osvěžena na těle i na duchu. Spalo se jí tak úžasně, že to nebylo ani možné a dokonce než otevřela oči, dovolila si potěšený líný úsměv.

Hypnogen byl proti tomuto zázraku jen jako kosmický prach rozvířený v prostoru. Xanax byl vážně zázrak.

Tak nějak věděla, že se jí zdálo o výbuchu na měsíci, o té hrůze a strachu ale jako by od toho byla oproštěna. Stejný případ jako vám dají při operaci adrenalin, jež umrtví nervová zakončení v těle a vy si pak můžete klidně hvízdat, zatímco do vás řežou skalpelem.

Sen byl jen jednou z podobných variant na prožitý horor ale tentokrát to viděla jako divák v kině.

Kouř byl coby příjemný parfém, létající kusy trosek jako barevný popcorn, mrtvá těla se všude povalovala jako nafukovací lehátka u vody a křik se podobal sladkým písničkám, které se pouštějí dětem.

Katrin nikdy nebrala drogy, pokud tedy nepočítala návykový hypnogen ale ten jí takový stav nikdy nedopřál. Pokud to tak opravdu působí, neviděla důvod proč si ho nevzít každou noc i když měla obavu, že by po každém požití takhle odpadla.

Ženiny domněnky se náhle shlukly a nastal atomový výbuch, poslední co si pamatovala byla deka...

Ano držela deku, kterou chtěla dát Davidovi. A on byl poslední koho viděla takže...takže se tu stala nějaká záhada, protože se probudila v posteli a ne na podlaze, kde by měla na tváři vytlačený vzorek mřížkování.

Její nitro se trochu zachvělo a začalo hřát.

Postaral se o ni, už podruhé. Teď mu dlužila laskavost už dvakrát. Těžko mu za to dá bonboniéru.

Hodila to za hlavu a s popěvkem své oblíbené melodie vklouzla do koupelny.

Za deset minut už vcházela do malé jídelny, tentokrát tam bylo více lidí než předtím. Pět lidí bylo v družném hovoru a z toho co se dozvěděla vyrozuměla, že Less byl se svou rodinou a pomáhal manželce a dětem zotavit se ze stáze.

„Jak jde oživování?" Zeptala se věcně a šla si pro kávu.

Ostatní vypadali v dobré náladě, nejspíše už se z dlouhého spánku vzpamatovali.

„Jsme tak ve tři čtvrtě plánu, když jsem se naposled Davida ptal, zbývalo ještě kolem šesti set lidí," hlásila svým ptačím hláskem Fishová a její kyselý úsměv schovala za šálkem kouřícího nápoje.

„Kdo z vás se již zapojil?"

Téměř všichni zvedli ruku jako ve třídě, „ střídáme se po dvou hodinách, ono uhlídat takové stádečko je pro dva velké sousto, zvláště když polovina zvrací," Montgomary otevřel pusu a ukazováčkem naznačil co má na mysli.

„Monty u jídla ne, prosím," dloubl do něho Libreto a obrátil oči v sloup.

„Tady je někdo fajnovka, nebude to tím, že ti někdo hodil šavli za límec?" Zasmál se tmavovlasý podsaditý muž a ukázal na svého souseda vidličkou.

„Jednou mi to stačilo," otřásl se dotyčný poněkud znechucen, „budu vděčný, když si dá někdo službu za mě."

Joshova silná ruka mu přistála na rameni, „slabochu. Já viděl víc krve a orgánů než Less ve sví praxi a nestěžuju si."

„Od tebe to sedí, tys prý rozbrečel i děti vojáku," poškleboval se Monty.

Vražedný pohled přes rameno hovořil za vše ale Josh jen pokrčil svalnatými rameny, „neříkal jsem že umím zacházet s dětmi, dospělí jsou něco jiného, ty alespoň dělají co jim řekneš a nevytáhnou z tebe duši. Tedy většinou a navíc po téhle zkušenosti si nejsem jistý zda vůbec děti chci."

„Hele nebyla to podmínka přijetí na Oberona? Nespletl sis nějakou jinou bojovou akci? Ty co probouzíme jsou lidé v párech, kteří mají zvýšit populaci Andrisu 10. Tak trochu jako dva a půl tisíce Adamů a Ev," rozumoval s úsměvem Harker.

Katrin si nechala z automatu připravit ovesnou kaši z vloček s javorovým sirupem a společně s kávou se přiblížila ke stolu a zapojila se do hovoru.

„Tak trochu máš pravdu Harkere ale toto platí jen pro kolonisty, kteří byly za tímto účelem pečlivě vybráni, posádka takovou podmínku stanovenou nemá ale předpokládá se, že se do rozmnožování zapojí a založí rodinu, proto je tam také pár svobodných jednotlivců."

„Sex ten by ti mohl jít Joshi, stejně na nic jinýho nemyslíš," přisadila si Jovovičová a provokativně ho kopla pod stolem do nohy.

„Jau! To mělo být jako pozvání Jovovičová?" Mrkl na ni drze silák.

„Tak na to zapomeň, máš srdce stejně děravý jako cedník, nejdřív si ho zalep a pak si můžeme promluvit," vojačka odvětila s humorem.

„A vy kapitánko?" Zeptal se Libreto, což Katrin trochu zmátlo, jelikož se víc soustředila na své jídlo, než na konverzaci a poslední co slyšela bylo slovo sex.

„Cože?"

Harker a ostatní se culili, „zda máte někoho na lodi, děti, partnera...?"

Zakroutila hlavou, "ne, jsem svobodná a o dětech jsem zatím neuvažovala," přiznala se po pravdě.

„K otázce dětí by každý měl dojít vlastní cestou, není to věc která se bere na lehkou váhu," zapojil se do hovoru doktor Charles se svým britským přízvukem, který celé výměně informací dodával trochu noblesy.

„Takže nezastáváš názor, že udělat děti umí každej blbec?" Ušklíbla se Jovovičová.

„Udělat ano ale vychovat? To je jiná otázka," přikývl biolog a ostatní souhlasně zamručeli.

Malou jídelnou se ozval známí zvuk a dovnitř vstoupila Juliet Cori, vyměnily si nevraživý pohled s fyzičkou a šla se najíst, strategicky se posadila na opačnou stranu kulatého stolu a už na ni ani nepohlédla.

„Tak to vypadá že je řada na mě, nikdo jiný se nehlásí?" Monty vstal s těžkým povzdechem ale Katrin ho zastavila, „v klidu se najez, půjdu místo tebe, všichni si zasloužíte odpočinek a já se alespoň něčím zaměstnám," dopila kávu, obešla stůl strávníků, mezi nimiž pořád někoho postrádala.

Jack nejspíše ještě spal a nebo se rozhodl najíst v pokoji, aby se nemusel podívat do tváří svých faninek.

Dříve nebo později k tomu stejně dojde, osudu člověk neuteče, protože má zatraceně dlouhé nohy.

 

************************************************************************************************

 

Kapitánka Leeová si pospíšila napříč lodí a sjela tranzitem do stanice Nirvána, byl to zvláštní oduševnělý název ale návrhy jednotlivých podlaží nedělala ona.

Už uvnitř té železné krabice, ve které pokaždé podstupovala zkoušku se svou klaustrofobií, měla úsměv na rtech, protože se hluboko v sobě těšila.

Snad poprvé za celou tu dobu co byla na lodi se těšila na svou práci a možná, že i tak trochu na Davida.

On byl jako maják, který naváděl ostatní domů.

Možná, že na něho změní názor.

Zvláštní přirovnání ale bylo to tak a také byl jediný, kdo jí dokázal odporovat a nenechal se zastrašit či odehnat jejími změnami nálad.

Jakmile Katrin vešla do obrovské bílé haly, všimla si v řadách vyrovnaných lusků, jež se táhly do nekonečna. Některé byly už neaktivní a jiné stále uchovávaly život, plošně to připomínalo tkaný šedobílý koberec.

Kolem jediného blonďatého světlého bodu se houfovalo několik lidí, kteří přes sebe měli přehozené přikrývky a další odcházeli. Míjeli ji cestou pryč ke svým pokojům a zmatenými pohledy mapovaly okolí jako právě narozená lvíčata.

Android v modré uniformě k ní stál zády a vysvětloval nezbytné informace posledním deseti kolonistům. Vyhlížel sebejistě jako letový instruktor, kterého nic nepřekvapí.

Každý z právě probuzených měl nezbytnou pásku na ruce s vlastním osobním číslem a také kódem pokoje, kam se může uchýlit.

„Doporučuji se umýt, zahřát, chvíli si lehnout na postel a odpočívat, tekutiny a jídlo polykejte opatrně a pokud se vyskytnou nějaké potíže, ihned kontaktujte mě nebo doktora Lesse na ošetřovně."

Skupinka sborově přikývla a android je nasměroval ke dveřím, jakmile se pootočil všiml si Katrin, jak stojí nedaleko a hledí na něho.

„Vítám vás kapitánko, přišla jste se podívat jak pokračuje revitalizace?" Věnoval jí svůj milý úsměv, na který si začínala zvykat, stejně jako na úžasnou vůni čerstvě pražené kávy kterou na snídani měla.

Jako v obou případech něco co vás příjemně povzbudí a dodá energii.

Už to bylo dávno, kdy se na ni někdo takhle podíval, bylo by hezké po ránu vidět takovou tvář, jakmile otevře ospalé oči...ihned se ale zarazila.

Na co to myslí? To ji to tenkrát nestačilo? A navíc je to Android! Jak by s ním mohla normálně asi žít?

Dnešní ráno ji napadali divné věci...

Katrin rychle potlačila příval nepříjemných vzpomínek, jež už patřily minulosti a raději vykročila k Davidovi.

Výšivka s jeho jménem na prsou se zlatě leskla a ženiny oči si prohlédly celou jeho obdivuhodnou postavu. Pokud by mu dali patřičný klobouk a prýmky na ramena, vyjímal by se jako kapitán Oberona daleko lépe než ona. Byla to však jen podoba co ji mátlo a možná tak trochu záviděla.

Hezké rysy a dokonalé tělo, nic víc než pár obvodů, silikonu a šrotu.

Žádná krev, žádné maso ani duše. Nestvořil ho bůh ale člověk. Ten podstatný rozdíl, protože člověk nemohl být dokonalý, android ano.

Samotnou by ji zajímalo, zda jeho podobu tvořili podle skutečného muže a pokud ano, je stále naživu? Jistě by se zeptala ale bylo by to nekorektní, jenže ona měla pravomoc, k čertu s etickou stránkou.

Pro mnoho žen by to byla zajímavá odpověď a také věřila, že než kolonisté poznají že je syntetik, budou se k němu chovat jako k sobě rovnému a ženy...kdo by si pohledného muže nevšiml že?

Katrin už se téměř kousla do rtu nad tím nepříjemným pomyšlením ale to už stála před ním a vzpomněla si na Davidovu otázku mezi milionem svých, které se otáčely kolem její hlavy jako prstence kolem Saturnu.

„Ano i ne Davide," bylo příjemné jak jí jeho jméno splynulo ze rtů, „chtěla jsem se podívat ano, ale také jsem ti přišla pomoct. Libreto se zdál vyčerpaný a tak jsem se nabídla, že zbytek vyřídím za ostatní. Chci se zapojit, pokud budu moci?"

Kapitánčin úsměv byl prosebný, že ho David nemohl odmítnout...

David ví hodně a co neví to se dozví, není nic co by mu uteklo. Kapitánčiny menší obtíže se spaním jsou prozrazené a David má plnohodnotný lék, pomůže nebo spíše uškodí?

Katrin se rozhodla svěřit se Jackovi se svým novým problémem ale situaci to nijak neřeší, alespoň se jí ulevilo, že o tom může diskutovat no ne? Kdo by ji mohl pochopit více, jak nejlepší kamarád?

Dále nás čeká oživování kolonistů, že by malé překvapení?

Tu máme dobromyslného bodrého Marga Russo vědeckého důstojníka, průzkumníka, fyzika, chemika a na opačné straně druhý navigátor Marc Libreto, profesor, letecký dispečer a mechanik stejně jako etik, filosof, politolog i historik.

Margo

Russo

Marc

Libreto

Kapitola 6

Černý pasažér

„Mohu pomoci?"

Až později si uvědomila, že to Davidovi řekla spíše jako prosbu zakončenou otázkou než jako hotovou věc.

Ať už si o tom myslel cokoliv, přikývl a mírně naklonil tvář ke straně takovým tím vnímavým roztomilým způsobem, čímž mu do čela spadl ten neposlušný pramen plavých vlasů. Měla nutkání se natáhnout a vrátit ho zpátky za ucho ale udělal to za ni.

„Ale jistě kapitánko, každá pomoc je vítaná," roztáhl rty do okouzlujícího úsměvu, jež na pár chvil roztavil tu hradbou obehnané chladné srdce v její hrudi.

Možná měl také dobrou náladu...

Úsměvy totiž nebyly něco s čím plýtval na každého jen tak.

Mohou mít vůbec androidi nálady?

„Jde zatím vše dobře?" Odkašlala si, aby přerušila náhlé trapné ticho ve kterém bušilo její srdce, až se v duchu ptala zda to může být slyšet.

David ve své ruce držel desetipalcový tablet, prsty vyťukaly několik rychlých kliknutí a poté obrátil obrazovku směrem k ní, „u těchto čtyř kolonistů se vyskytla amnézie, málo častá komplikace. Nemohli si vzpomenout ani jak se jmenují, byly proto dopraveni na ošetřovnu a hospitalizováni pod odborný dozor ale jinak vše proběhlo v pořádku," ujistil ji.

Modré oči hleděly do jejích a naplňovaly ji nepojmenovanými emocemi.

„To ráda slyším Davide, snad nebude více takových obtíží, ehm...když už jsme u těch obtíží...včera večer...nejspíše bylo velice trapné co se..."

Od kdy se naučila tak koktat? Pokud bylo trapné to co se stalo, co teprve v porovnání s tímto okamžikem, naštěstí David zareagoval dříve, než musela pokračovat.

„Neřekl bych, že pomoci druhým je trapné kapitánko, příhodnější slovo je shovívavé. Pokud někdo usne při rozhovoru s vámi znamená to, že by měl zapracovat na své přesnější artikulaci, aby neměl posluchač šanci usnout a být nuděn."

Vzal to humorně jako svou osobní chybu.

Katrin se zastyděla, až po kořínky růžových vlasů ale poznala ten odlehčený tón.

Jistě to měl být vtip.

Oddechla si.

„Příště nebudu tak nepozorná, slibuji," ujistila ho a David se začal otáčet k hlavnímu ovládání, aby dal nový příkaz stázovím komorám a neměli časovou prodlevu.

Katrin využila toho, že k ní byl android otočen zády a přiblížila se k pojízdnému stolečku se známými barevnými léky, které tvořily lentilkovou mozaiku v mističkách. Poměrně veselý prvek v tom chladně bílém prostředí.

„Davide, přemýšlela jsem nad tvou vizáží...byla vytvořena podle živé předlohy?"

A bylo to tady, teď se jistě urazí, vynadala si.

Android dál aktivoval na dálku jednu kapsli po druhé, průhledná víka se s mírným syčením zvedala ale samozřejmě vnímal zároveň i ji.

„Ptáte se na to zda-li na Zemi chodí dárce mých rysů?" David nečekal až odpoví a klidně pokračoval.

„Ne, musím vás zklamat kapitánko, design Davida 8 byl předložen návrhářem Arkhamem Kingsbym, nenesu podobu nikoho konkrétního i když zazněl návrh, že by můj nástupce měl být kopií pana Kingsbyho. Dovoluji si poznamenat, že je to nejspíše jeho mužská ješitnost, kterou významní jednotlivci trpí."

Katrin pobavilo, že tak nepokrytě o někom dokáže smýšlet, zvláště o jednom svém stvořiteli, pousmála se a přesunula pozornost od barevných pilulek na Davidova široká ramena.

„Souhlasím s tebou, muži si často rádi svou práci až přehnaně chválí i když ve tvém případě si myslím, že právem."

Zčervenala a doufala, že se neotočí. Byla to chvilková myšlenka co jí proletěla hlavou, musel si sám uvědomit, že je pohledný nebo ne?

„Mám to od vás brát jako kompliment?" Tentokrát se usmál David do obrazovky před sebou a ona to v odrazu zahlédla.

Přejela si prsty po rtech, „hm? Myslím že ano," na chvíli se Katrin odmlčela a popřemýšlela o tom.

David byl vskutku úchvatným dílem, o tom nebylo pochyb. Pokud vezmete v potaz celou kostru, která se mohla libovolně plynule hýbat, disk jež se mohl naučit snad vše na co kdo pomyslel, podoba nerozeznání od člověka a v posledním případě umělá AI, kdy je robot schopen sám uvažovat.

Pro mnohé to byl nejvyspělejší pokrok lidstva, proč by to popírala.

David byl perfektní z každého úhlu.

„Jsi nejdokonalejší a nejstarostlivější jedinec jakého jsem kdy potkala, myslím že pan Kingsby by měl dostat Nobelovu cenu za prozíravost," škádlila ho.

David chvíli zaváhal, než znovu pokračoval ve spouštění.

„Nemyslím si, že všechny zásluhy si zaslouží pan Knigsby," oponoval, „převážně ze sedmdesáti procent jsem si svou osobnost vytvořil sám. Nové vjemy okolí, informace, sociální přístup, chování. Nová generace androidů může zastávat různé přístupy k lidem, negativní i pozitivní ale jedna věc se od začátku až do konce nemění. Rozkazy. Jsem naprogramován sloužit, to je můj život, proto jsem byl stvořen," řekl to lehce zcela automaticky bez emocí jako by tu větu říkal tisíckrát předtím, Katrin pocítila lítost.

David musel sloužit, trochu jako otrok s lepší nálepkou Weyland-Yutani zaštítěnou nejlepší vyhlídkou do budoucna, bez toho by byla jeho existence prázdná a nenaplněná stejně jako člověk, který ztratil smysl života.

Každý stroj měl nějaký účel ať už to bylo auta, počítače, lékařské přístroje nebo pomocníci v domácnostech. Nikdy však Katrin nenapadlo zeptat se, zda by raději žily svůj život nebo sloužili lidem, protože neměli AI.

Paradox, tedy až na jednoho a ten teď stál před ní.

„Takže ty toho komu sloužíš můžeš milovat nebo nenávidět?" Podivila se zaujatě a nedovedla si představit, že k nim skrytě cítí zášť a vše co dělá, dělá z donucení ale i taková možnost tu existovala.

„Ano i ne," použil David její vlastní slovní obrat, „zapomínáte, že nás sice pohání umělá inteligence ale emoce může náš software jen strojově simulovat a vyvodit jen určité vzorce chování, jak jste to předtím sama nazvala. Jde tedy čistě jen o sympatie."

Ano tohle už jí říkal a ona mu to předtím vmetla do tváře ten první večer. Neměla to dělat. Nezasloužil si to, pořád to však neodpovídalo na její otázku. Jak chytře a filosoficky se tomu vyhnul, ušklíbla se ironicky.

„Takže...jaký je tvůj náhled na nás?"

Napjatě čekala co řekne, ona nedá pokoj, dokud to nezjistí i kdyby ho měla tlačit k okraji destrukce. Je s nimi spokojený nebo je nenávidí, protože jim musí sloužit? Co si asi android může myslet?

Třeba mu připadají sobečtí a bezcitní. Namyšlení a divní.

Ano, není pozdě si uvědomit své chyby a nedostatky, rýplo si její vlastní svědomí.

Kdyby jen věděla, jak je blízko pravdě...pomyslel si David ale o svých myšlenkách skrytě mlčel.

„Myslíte posádku nebo lidstvo všeobecně kapitánko?" Snažil se to blíže specifikovat.

Katrin zaváhala, „posádku samozřejmě," upřesnila.

Náhle se k ní David otočil a ona přestala dýchat.

„Prozatím nemám s posádkou žádný problém, vaše chování je přesně takové jaké jsem očekával, žádná abnormalita ani nepřátelství s jednou jedinou výjimkou."

„A to je?" Zamrkala Katrin zvědavě jako holčička, které vyprávíte napínavý příběh a ona visí na každém vašem slově.

Co jen odpoví?

„Těší mne, že mě považujete za téměř lidskou bytost a nechováte se ke mě jako ke stroji, je to od vás ohleduplné kapitánko, vážím si toho," intenzita těch pronikavých modrých krystalů uprostřed Davidovy tváře téměř rozpouštěla ledy.

On jí děkoval?

Kdo se kdy dočká od stroje poděkování?

To je jako pořekadlo, že v pekle začne mrznout...

Leeová se z toho snažila vzpamatovat a cítila sílící horkost ve tvářích.

„Má povinnost kapitánky je dbát na souznění vzájemně mezi sebou i morálku posádky a ty jsi jejím členem Davide. Máš povinnosti, svůj pokoj a zlatou jmenovku jako všichni ostatní," zasmála se Katrin, „nevidím důvod chovat se k tobě jako ke kusu železa jen proto, že jsi trochu odlišný. Pro mne vykazuješ všechny známky lidství dalo by se říci, že jsi lepším člověkem než..."

Katrin začala pomalu ale její slova zrychlovala jako divoká voda, než je vydechla a zadrhla se jako na kraji srázu, protože nevěděla jak větu dokončit, či spíše věděla ale nechtěla se opakovat...i když to měla na jazyku.

Bezradně si hrála se svými prsty jako by čekala, že tohle téma vyzní do ztracena a oni se hladce přesunou na jiné.

K jejímu překvapení se David pohnul kupředu, mimoděk instinktivně couvla, až se srazila zády s vozíkem, malé prášky na jeho ploše vesele zachrastily a pár věcí popadalo.

Nevěděla proč to udělala, nebála se ho, proč tedy tak reagovala? Byla ze své vlastní reakce zmatená ale radil jí to instinkt a ten ji nikdy nezklamal.

Android se zastavil jen dvě stopy od ní, dost blízko aby ho vnímala víc než probouzející kolonisty, a aby ji jeho přítomnost podivně znervózňovala.

David ji zkoumal, pohled měl netečný a přesto viděla nepatrnou vrásku mezi obočími, nebyla tak výrazná ale něco se mu snad nelíbilo?

„Chtěla jste říci: Než váš bývalý přítel? Pro své dobro byste na něho měla zapomenout, pokud máte obavy o svou posádku, mám já samozřejmě obavy o vás."

To bylo upřímné ale ona nepotřebovala dohled ani pomoc.

Davidovy oči jí hleděly skrze žaludek až na dno duše. Jistě že to myslel dobře, tak proč z jeho slov cítila v celém těle strnulé napětí? Jako by mu vadilo vůbec Patrikovo jméno vyslovit. Snad ji chtěl chránit a měl pravdu, měla by na něho zapomenout, ten parchant si nezaslouží už ani jedinou vzpomínku. Vlastně už nevěděla ani jak vypadá a to jeho krákorání... 

„Nemusíš mi to říkat, ale s takovými věcmi se jen těžko vyrovnává, vzpomínky přijdou když je nejméně čekáš. Někdy se tomu nejde vyhnout," sklopila poraženě pohled k zemi jako vždy, když si nevěděla rady ale něco před ní se znovu pohnulo.

Lekla se, že se jí David chce dotknout, ukonejšit a tak po něm hodila varovným pohledem, nestála o žádný soucit ale všechna zloba se náhle rozplynula, když hleděla na jeho otevřenou dlaň svorně nataženou k ní.

Ležela na ní malá obálka z origami, podobná té bílé kterou prve dostala.

„Tohle je něco co vám pomůže, uvidíte až si to vezmete, vzpomenete si na mě," usmál se David ale v jeho úsměvu bylo něco zákeřného, něco co tam ještě neviděla. To jak se mu leskly oči jako predátorovi číhajícímu ve tmě nebo jak se zvedl jeho koutek úst v něčem víc než jen milém úsměvu, který se změnil v úšklebek ale hned zase zmizel tak rychle jako se objevil.

K vlastnímu překvapení nezaváhala a ihned se po origami natáhla.

Obálka měla meruňkovou barvu, možná se každý Davidův lék odlišoval jiným odstínem, papír se ztrácel v jeho velké mužské ruce.

Kapitánka opatrně vzala prsty androidův dárek a mimoděk se nehtem na ukazováčku a bříškem palce dotkla jeho dlaně.

Ucukla a přitáhla si origami rychle k sobě jako by jí ho snad měl zase vzít.

„Děkuji," zamumlala, „ale co to je?" Nedala se jen tak.

„Uvidíte, ale pokud mi přikážete odpovědět a já vám to řeknu, nebude to už žádné překvapení," pravil tajemně tichým podbarveným tónem jež by nazvala, smyslný?

Vzduch jako by se mezi nimi opět vypařil a Katrininy mozkové závity běžely na plný chod.

„Pokud mě neotrávíš nebo nezdroguješ, tak je to myslím v pořádku," nuceně se zasmála ale moc jistoty v tom nebylo.

„Neohrozil bych váš život, to přeci víte," ujistil ji s tou hezkou tvářičkou, odešel zpátky k pultu a od něho k probouzejícím se kolonistům, protože se až teď k jejím uším dostala první desítka sténání a pak už nestačila rozdávat deky a nerezové nádoby.

                                                                                                                            

**********************************************************************************

 

Kolonisté se probouzeli, malátní, zmatení a bezmocní.

Přesně to si o lidech David myslel a neměl potřebu lhát. Katrin se ale zeptala co si myslí o posádce a ti byly přeci jen více schopnější.

Nic netajil, dělali jen to co se od nich očekávalo, stejně jako od něho.

Android stál, v ruce držel svůj tablet, hlásil jména a prstem je odškrtával. Jeho pozornost však přitahovala žena, která obcházela kolem svých pacientů.

Občas zachytil její letmí pohled, jak se po něm pokradmu dívá.

Přemýšlela o něm nebo o jejich rozhovoru?

Procházela jako jediný indigově modrý pták mezi bílými holuby.

Pokládala deky na stází podchlazená těla a nabízela útěchu dětem, které začaly brečet. Ozvala se řetězová reakce od nejmenších drobečků po ty starší ale zanedlouho se utišily.

David ji měl stále na očích.

Před chvílí si vyzkoušel Katrininu reakci a dopadla přesně podle jeho očekávání, nepřekvapila ho.

Přestože na ni doposud působil laskavě s vlídnou tváří, tak se ho přesto bála. Se zaujetím sledoval, jak se jí v očích mihl stín pochyb a strachu, když k ní vykročil. Oříškové zornice se mírně rozšířily a rytmus srdce poskočil na vyšší úroveň a to jen, když k ní udělal první krok a s každým dalším se zvyšoval.

Pozoruhodné, jak na vás působí různé věci a situace.

Stále tam zůstával primitivní strach skrytý a čekající, nedůvěra ve stroj, v něco silnějšího, aniž by jí za tu dobu dal důvod k viditelnému ohrožení.

Otázkou bylo, opravdu se měla bát něčeho co nemá násilí povoleno? Stejně tak mohla nevědomky potkat v davu lidí nebezpečného zabijáka z masa a kostí, který si vyhlížel svou další oběť.

Co bylo tedy více ohrožující? Lidé nebo stroje sestrojené lidmi?

„CHRISTINA PETRSONOVÁ," zavolal David k davu před sebou a kdesi vzadu někdo zvedl ruku.

Androidův hlas se zvučně nesl ozvěnou od jednoho k druhému.

„JANG ČCHING," i mladý asiat donutil své hlasivky k odezvě, přestože to znělo jako chrčení nějakého zvířete.

David dočetl seznam a ohlásil, aby k němu postupně přicházeli k prohlídce pro léky a tak to pokračovalo další dvě nekončící hodiny stále dokola.

Týmová práce se vyplácela, oba dva se svědomitě starali o svou práci jež si mlčky rozdělili. Během toho se na sebe občas usmáli na znamení, že je vše v pořádku.

Katrinina sebejistota se znovu obnovila a dodávala onu potřebnou jistotu ostatním, stejně jako intergalaktická jeptiška své rozhřešení.

Katrin procházela kolem lusků, poslouchala štkaní dětí, které hledaly své rodiče a také přemýšlela o jejich předchozím rozhovoru, ze kterého byla pořád trochu nesvá.

Když si myslela že ji David nesleduje, pozorovala jeho reakce k ostatním.

Nedalo se mu nic vytknout, zaujímal obezřetný otevřený vstřícný postoj a co ji zaujalo, na nikoho se ani jednou neusmál, zůstal chladný a striktní jako by si nechtěl získat jejich důvěru.

Katrin si vzpomněla na jeho úsměv při vlastním probuzení a nyní se cítila jako by měla to privilegium vidět ho z jiné stránky.

Mezi půlhodinovými přestávkami s Davidem probírala různá témata a zjistila, že je dobrým společníkem, nic méně ani neočekávala. Jeho rozhled a komplikované poznámky ji udržovaly ve střehu a daly jí nahlédnout na věc ze zcela jiných směrů a tak o jednotlivých tématech dál sama přemýšlela.

Kapitánka oceňovala, že si může s někým nezávazně popovídat a David se jí naopak ptal, jak pohlíží na různé věci, chtěl vysvětlit pár situací kterým nerozuměl nebo Katrin zaskočil otázkou: „Co je to láska?" U čehož se docela zapotila.

„Byla jste někdy zamilovaná kapitánko?" Zeptal se náhle David nevinně, když se oba sešli u nerezového stolečku a postrčili ho o dvě nové řady dál.

Ženin kybernetický společník se postavil na opačnou stranu a začal na něm seřazovat malé plastové průhledné kalíšky, zatímco Katrin si vzala do ruky plastovou nádobu a dávala do nich po jednom modré ampulky jako by připravovali základ pro nějaký kosmický moučník.

„Je toto téma nevhodné?" Vzhlédl k ní s tím zvědavým výrazem, kterému nešlo nevyhovět, jelikož to vypadalo jako by ho vůbec neslyšela nebo záměrně ignorovala, což mu vadilo. Chtěl svou odpověď.

Nedal se odradit její netečností.

Zajímavé, jak si byly v tomto ohledu podobní.

David byl jako malé dítě v těle dospělého muže, tak hladový po informacích pochopit vše kolem sebe, že to bylo až nakažlivé. 

Katrin se potutelně usmála, „není Davide jen nevím co odpovědět, nejspíše byl každý člověk za svůj život zamilovaný ale něco takového se dá cítit k člověku, zvířeti nebo můžeš milovat i svou práci co děláš. Láska je, když ti na někom záleží," pomalu také vzhlédla a podívala se mu přímo do očí, než zase pokračovala a lovila z paměti vhodná slova.

„Pokud je ti někdo blízký, jsi pro něho ochoten udělat cokoliv i nemožné, dokonce obětovat i svůj život. Nikdy jsem to ale neviděla a většinou se to popisuje v knížkách nebo filmech, které mají v člověku vzbudit pocit neohroženosti a obětavosti."

„Není to příliš vysoká cena ztratit kvůli někomu vlastní život? Nevidím v tom smysl," nadzvedl David zmateně obočí v nesouhlasu.

Nechápal to.

„Když zemřete, už nemůžete se svým partnerem být."

Katrin si povzdechla, „říká se tomu obětování. Ale tato fráze se používá převážně jen v médiích a ne v životě, realita je jiná a Romeo ani Julie neexistuje a možná ani neexistovali. Mohla to být Shakespearova fikce, která měla posluchače dohnat k slzám. Kupříkladu já jsem ještě neviděla nikoho, kdo by za druhého svůj život obětoval i když to může být myšleno i třeba jako darování orgánů, aby mohl dotyčný žít."

David přivřel oči, „láska je...komplikovaná," prohlásil náhle téměř s opovržením a mírně svraštil čelo, nejspíše to opravdu těžko chápal a Katrin se upřímně zasmála. Měl pravdu.

Láska byla zatraceně komplikovaná. Obtěžující a bolestivá.

„Opravdu musí být na jednu věc tolik výsledků? Je to matoucí a nejednoznačné."

Katrin se zasmála jeho zápolení, „myslíš Davide?" Odfrkla si ironicky, "i rovnice občas nemají řešení nebo jich mají naopak více, s láskou je to stejné. Je to tak trochu jako sázka do loterie jestli vydrží. Vůbec se tím nemusíš trápit. Je to pocit, bez kterého jde žít bez újmy na cti. Být zamilovaný je moc příjemná věc ale v polovině případů zevšední nebo zmizí a zbude ti jen lítost."

Android si vše ukládal do své záložní paměti, zatím z toho nebyl nijak zvláště moudrý ale uvědomoval si, že jsou různé podoby tohoto citu, který lidé označují jako láska. Bohužel pro Davida to byl jeden z nejkomplikovanějších s jakými se zatím setkal.

„Popište prosím jaké to je, chtěl bych ten pocit alespoň přiblížit," požádal ji slušně jako vědec, který obdržel souhlas od svého kolegy, že může začít pitvat žábu.

Katrin se začala potit.

Svěřovat se a vymýšlet definice na toto téma byl oříšek.

Vnitřně si tedy připravila krátký monolog.

„Láska ke druhému je silný pocit přitažlivosti, kdy toužíš s tím dotyčným být každou minutu svého života."

Vážně si oddechla, když to zahrála takhle chytře do autu ale to nepočítala s jeho zpětným úderem.

David znovu vzhlédl od své práce a v zamyšlení si přejel prstem po tváři jako by se toto gesto naučil pozorováním lidí, jeho pohled se zabodl kamsi do dálky do neznáma a pak se významně přesunul na ni.

„Přitahuji vás kapitánko?"

Katrin poskočilo srdce a vykulila oči.

Proboha, proč se ptá tak přímo? A co je to za otázku? Jak k něčemu takovému došel? Nejspíše neznal stud a zábrany, ani ostýchavost neměl nejspíše naprogramovanou.

Trochu ji to vyrazilo dech a jeden z kalíšků naplnila až po okraj, než k němu poplašeně zvedla oči jestli to myslí vážně.

„Cože? Proč se ptáš právě na tohle?" Vyhrkla nechápavě Katrin.

„Když jste sem přišla, ptala jste se mě zda existuje živá předloha mého modelu, žádný jiný závěr mě nenapadá, proč byste se s ním chtěla setkat, než že vás má vizáž přitahuje."

Teď ji dostal v přesném rozsahu. Střela do černého, ale tomu nemohla říct!

Co teď? Má lhát? Nepozná to? Nebo jí to promine?

Ve zmatku zvedla kalíšek a celý obsah nasypala zpátky do plastové nádoby.

„Neřekla jsem, že bych se s ním chtěla setkat, jen mě zajímalo...ale to je jedno," slovíčkařila a zakroutila ledabyle hlavou jako by ji to nezajímalo ale androidovy senzory neošálila.

Cítil v tom rozpor, takže bylo zcela možné, že odpověď je ano.

Žena na sobě vnímala Davidův pronikavý pohled a byla lehce nervózní, nechtěla se ocitnout pod palbou dalších takových zákeřných otázek.

„Neodpověděla jste mi kapitánko."

Katrin Davidova neústupnost dopalovala ale neztratila nervy, zato se červenala jako rak ve vroucí vodě.

„Máš pohlednou tvář a jsi přitažlivý, to chceš slyšet?" Odvětila otázkou a v jejích očích byly jiskry, jako malý ohňostroj, když ho probodávala pohledem.

„Není důvodu ke znepokojení slečno Leeová, byla to jen konverzační otázka, zajímalo mne, jak na mne lidé hledí a vy jste první koho jsem se na tento názor ptal. Hranice mezi krásným a ošklivím jsou pro mne dosti velkou škálou a někdy se mohou překrývat. Co je pro jednoho nepříjemné pro někoho může být opak."

Žena naproti němu ho neopravila, jen na něho dlouze zírala, zatímco se její podráždění rozpouštělo jako kostka cukru v čaji.

Nakonec to vyznělo zcela jinak, než předpokládala.

„Děkuji za váš názor," věnoval jí David svůj nevinný úsměv a odešel k pultu aktivovat další řadu spacích komor.

 

**********************************************************************************

 

Katrin si oddechla, že komplikované téma lásky a zamilovanosti rychle ukončili jen s pár chvilkami trapnosti ale něco jí říkalo, že se k tomu jistě vrátí ale ona doufala, že to bude za dlouho.

Nyní jí však vrtalo hlavou, zda to co k Patrikovi kdysi cítila opravdu byla láska, tak jak ji sama popisovala nebo zda to byl výplod její fantasie...

Tenkrát se na to dívala jinak, byla šťastná, spokojená a teď zbyla jen hořká zášť a tu díru uvnitř těla co po něm zbyla by s chutí naplnila Patrikovou krví a kousky těla, na které by se slétly vrány.

K čertu s ním, už ho nikdy neuvidí, vlastně už ho neviděla pět let a to byla velká odměna zcela stačilo, že se jí o něm občas zdálo, i bez toho by se ráda obešla.

Katrin si povzdechla a pomohla cizí ženě se posadit. Podepřela ji v zádech, třásla se tak, že to prostupovalo i do jejího těla.

„Všechno bude v pořádku."

Další ke komu se přiblížila byl asi osmiletý chlapec, který otevřel své smaragdové bystré oči a ihned se posadil.

„Ne tak rychle, ublížíš si," řekla mu a přiblížila se ze strany, chtěla mu pomoci ale odstrčil její ruku se vzpurným výrazem.

„Nepotřebuju ničí pomoc," zavrčel tiše a hlas mu přeskakoval, s takovou reakcí se ještě nesetkala a na chvíli nevěděla jak zareagovat.

Kluk se na ni snažil zaostřit ale viděl jen růžovo modrou šmouhu.

Žena si dala ruce v bok, „fajn, nebudu ti pomáhat když nechceš," odsekla Katrin stejným tónem jako on, načež se chlapec zamračil. Pokud si myslel, že se ho někdo bude doprošovat jako ostatní dospělý, tak se klouzal na špatném ledu.

„Kdo jste?" Zasýpal a rychle mrkal, aby zahnal tu dočasnou slepotu. Byl hezký takový tím drzým způsobem, kterému nešlo odolat. Nebyl to žádný ustrašený králík nebo maminčin mazánek ale...

„Kapitánka téhle lodi mladý muži," dodala do svého proslovu náležitou vážnost a zřetelně viděla, jak se kluk ušklíbl.

„Dobrej vtip a teď vážně."

Drzý spratek!

„Nelžu, kdo jsou tví rodiče?" Snažila se z něho něco vytáhnout, protože z toho kluka koukaly potíže, cítila to v kostech a taky se nemýlila.

„Nemám rodiče, dospělí jsou jen na obtíž," pozvedl uraženě špičatý nos, jež jí připomínal sjezdovku a chytil se rukama obou stran kóje, nejspíše se mu motala i hlava ale byl natolik hrdý, že se rozhodl nezvracet.

Katrin svraštila obočí a na čele jí vystouply vrásky ze samé trpělivosti, „jak to myslíš, že nemáš rodiče Petře Pane?"

Ten kluk pootočil hlavu jejím směrem a úšklebek mu z tváře nemizel, „přesně tak jak to říkám, máš snad ucpané uši nebo si na nich sedíš?"

Kapitánka se nadechla nosem a snažila se posbírat všechnu svou trpělivost, když ji upoutalo něco pod chlapcovou kombinézou, co se začalo hýbat.

Katrin vykřikla a ustoupila dva kroky dozadu ale kluk chytil zip kombinézy a mírně ho stáhl, pod krkem se mu náhle objevilo něco chlupatého a začalo to provokativně mňoukat.

Ten zatracený kluk měl u sebe celou dobu malého černého pasažéra!

Kocouří hlava se mírně zmateně otáčela na jednu i druhou stranu a budila dojem, že koulí očima.

„Tys měl sebou kočku? Víš jak je to nebezpečné? Box není stavěný, aby udržel dva životy současně, mohl jsi..."

„Zbytečný starosti dámo, já přežiju všechno," natáhl ruku dopředu a až teď si Katrin uvědomila, že s ní není něco v pořádku, nebyla lidská. Žádné růžové prstíky ale endoskelet, kovové třecí vysoce ohebné klouby, potažené vrstvou bílé polymerové kůže. Paže nevypadala lidsky jako tomu bylo u Davida ale tak aby bylo znát, že je to dokonale vytvořená robotická protéza.  

Chlapec stiskl prsty do dlaně a zase je rozevřel na důkaz, že to není jen hračka, pak si ji přitáhl k tělu a něžně podrbal kocoura pod bradou jedním ze svých kybernetických prstů.

„Na tom nic nemění, že je to nebezpečné a..." ani teď neměla šanci větu dokončit, protože se za jejími zády objevil stín. 

„Děje se něco kapitánko? Křičela jste."

David se postavil vedle ní jako strážce a ochránce v jedné osobě.

„Co? Vy jste vážně kapitánka?" Podivil se kluk nevěřícně a trochu mu to vzalo vítr z plachet.

Přeci jen na něho autorita platí, pomyslela si vítězně Katrin.

„Ano kluku a prosila bych trochu úcty," snažila se ho zpražit, jo, výchova dětí nebyla vždy lehká.

„Jaké je tvé jméno?" Zareagoval ihned David a prohlížel si chlapce i tu chlupatou věc vykukující pod jeho overalem.

„Damien Dalton," prohlásil hrdě, „a tohle je Hračka," oslovená kočka poplašeně zamňoukala jako by byla opilá.

Katrin se i skrze tento nepříjemný výstup musela usmát, jak jí cukaly koutky. Horší jméno si to zvíře zasloužit nemohlo.

„Zajímavé jméno, to se ještě dnes dává?" Rýpla si záměrně a Damien se ohradil.

„Vybral jsem ho sám!"

„Žádné takové jméno v databázi nemám," zamračil se nesouhlasně David, jež neměl rád, když se něco vymykalo principům a obrátil se ke Katrin čelem. Udělala to samé. Oběma bylo jasné, že se jedná o chlapce a ne o kočku.

„To není možné, je tu v kapsli, má tu místo, musí někomu patřit. Jak by se sem jinak dostal? Někdo ho musel při odletu přijmout a uložit. Nemohl se sem jen tak zatoulat."

„Černý pasažér. Někdo ho sem musel přivést máte pravdu, dám si za úkol to prošetřit," přišel David s jediným možným závěrem i řešením.

„Dobře ale co teď s ním?" Rozhodila rukama, „nemůžeme ho zavřít někam do skladu."

Než však vymysleli co s tím uličníkem provedou, dotyčný se tiše přehoupl přes okraj kóje a postavil se na zem na své hubené vratké nohy.

Už chtěl jít nepozorovaně pryč ale David se pohotově natáhl a chytil ho vzadu za thermo oblek, aby ho udržel na místě, „nikam chlapče."

„Pusť mě!"

Damien se začal vztekat a jako vrchol toho všeho kopl Davida do nohy, což bolelo jeho víc než androida, který ho stejně nepustil.

„Doporučuji, abyste se zklidnil pro své vlastní dobro, jinak budu muset přikročit k donucovacím prostředkům," varoval ho přísně ale kluk byl tak otrlý, že na něho slova nějakého dospěláka působila asi jako oblázky hozené do vody.

Nepřestával sebou házet, „uklidním se, až mě pustíš," prskal ten malej Jidáš a dvakrát už se Davida kopnout nepokoušel, protože to akorát odnášely jako prsty u nohy.

Android se podíval na Katrin a ta přikývla.

„Tak a teď nám...hej kam si myslíš, že běžíš?" Vykřikla za ním.

Damien nasadil tempo a byl tak drzý, že stojící dvojici ještě u dveří zamával, než jimi proběhl pryč za mňoukání té bláznivé šilhavé kočky.

„Čert toho spratka vezmi, najdeme ho později, loď není místo kde by se mělo dítě jen tak toulat. Víš co je komplikovanější než láska Davide? Děti. Máš mé plné svolení mu ty své prášky nacpat až do krku," mávla Katrin rukou ke stolku s medikamenty a vrátila se k dalšímu pacientovi, zatímco se její společník ušklíbl.

„Bude mi potěšením kapitánko."

 

*********************************************************************************

 

Celý proces končil až o další dvě hodiny později a to už Katrin toužila po vydatném obědě, který by nasytil protestující žaludek, který kňoural hlady.

Nyní měla dobrou představu o tom, jak těžkou práci mají sestřičky v nemocnicích. Nebyla to ani tak fyzicky jako psychicky náročná práce, kdy jste se museli pořád usmívat, až jí bolely všechny svaly v obličeji.

Společně poté s Davidem sklidili nejnutnější a s vozíkem nastoupili do výtahu jako poslední.

„Přemýšlím co udělám s tím klukem, pokud tu nikoho nemá, nemůžeme mu dát vlastní ubikaci je ještě moc malý i když to vypadalo, že se o sebe dokáže postarat ale mám tušení, že to bude magnet na potíže," povzdechla si Katrin a zády se opřela o chladnou stěnu výtahu aby si odpočinula.

„Mohla byste požádat někoho z posádky, aby si ho vzal k sobě jako opatrovník. Pilulku?" Navrhl David ale nevypadalo to, že je z toho příliš nadšen asi jako ona a podal jí známí prášek s minerály. Bylo od něho hezké, že stále myslel na její zdraví ale s díky odmítla, neměla teď chuť cucat nějaké rozdrcené kamení.

„Snad se ho někdo na těch pár měsíců ujme, než se postaví základna a když ne, strčím ho do vězení k ostraze a kočku za trest vykastrujeme," dovolila si trochu drsnější vtípek a David s tím sympatizoval nakrčením koutku rtů směrem nahoru.

„Doufejme tedy, že se ho někdo ujme dříve, než nás zažaluje za ublížení svému mazlíčkovi," dodal provokativně.

Katrin souhlasně a neskutečně vážně pokývala hlavou, pak se tomu sama zasmála. Tak trochu špatný humor v nelehké situaci ale evidentně v něm oba našli zalíbení.

Během deseti minut vrátili pojízdný vozík i s léky na ošetřovnu a nastoupili zpátky.

Čtvercový kovový prostor se naplnil poznámkami na účet toho kluka a Katrin napodobovala jeho chování. Snažili se tu situaci trochu zlehčit, než výtah ohlásil palubu A.

Už chtěli společně vystoupit, když se Davidovi v očích znovu mihl ten netečný stín, zastavil se, chvíli byl nehybný, poté zavřel a otevřel oči, aby se na kapitánku podíval.

Na pár chvil vypadal jako v transu u hypnotizéra, až měla obavy.

Bylo něco špatně?

„Hned jsem zde kapitánko, zatím se nenechte rušit od jídla."

To bylo vše co řekl, David udělal krok zpět a než se Katrin stačila na něco zeptat, dveře se před ním zavřel, aby sjel zase dolů.

Co mohlo být tak naléhavého?

Nejspíše se někomu udělalo nevolno, přemýšlela a obětavý android hned přispěchá na pomoc.

Sama pro sebe pokrčila rameny a šla do jejich malé jídelny. V polovině oběda už tam byla Jovovičová, pro kterou bylo každé jídlo jedním z nejdůležitějších věcí dne, dále Margo Russo, hřmotný muž jež svou postavou a huňatým knírkem připomínal medvěda a ještě Fishová s Charlesem.

„Zdravím," zvedla ruku na pozdrav, „co je dnes dobrého?"

„Automat se trochu zbláznil, pokud je libo těstoviny s jahodami a tuňákem nebo bavorské vdolečky s majonézou a sypané sýrem pak dobrou chuť," mlaskla nepříjemně jazykem rybička, dloubala se v těstovinách a separovala ji na dvě poloviny, slanou a sladkou.

„Mě to připadá jako dobrý nápad, takové kuchařovo tajemství," zamručel Russo hlubokým dobráckým hlasem, „ale když se vám to nelíbí, spravil bych to ale to by mi někdo musel dát nářadí a to jsem od rána nenašel."

Katrin si vzpomněla na androidův pokoj a jeho pracovní stůl, tak nějak typovala že by tam mohl mít i hasák, klíč i šroubovák.

„David bude jistě vědět kam se to podělo, měl tu vše na starosti," dodala na vysvětlenou.

Kapitánka přešla k automatu a rozhodovala se, „asi si dám raději ty těstoviny," zazubila se ironicky, fanfára jejího žaludku to potvrdila se všemi poctami. Trochu se zastyděla ale byla opravdu hladová, měla více snídat.

Poučení pro příště.

Charles se ušklíbl v odezvě, „pěkně po kolonistech vyhladovělá co? Jednomu dají zabrat, no alespoň už tu nebudeme sami bloumat po chodbách, až se loď zaběhne do starých kolejí, už to tu nebude jako městečko duchů na divokém západě..."

Máme tu Damiena drzého nesnesitelného spratka s opelichanou kočkou, co s ním? Kdo to vlastně je? Kdo ho bude mít na starost? Kdo si vytáhne černého Petra?

Katrin čeká malá slovní kopaná s Davidem na téma city, ten stroj je vážně k nevydržení! Do všeho strká nos a chce znát vše co mu není jasné. Je to únavné!

Harker Dalton Biolog, přírodovědec a jeho synovec Damien Dalton čili spratek.

Harker

Dalton

Damien

Dalton

Kapitola 7

Emocionální indispozice

 

„Už to tu nebude jako loď duchů..."          

„Trefné přirovnání Charlesi," ohrnula ret Jovovičová, „zítra se podívám na security a ostatní, přiřadíme jim s Joshem okresky na části lodi ale už to mám všechno promyšlené, nebude s tím problém a co ty Fishová?" Mrkla na ni vojačka.

„Už se těšíš na ty lapiduchy v pláštích? Vás v tý laboratoři je vždycky plno a jen tam tak bezcílně bloumáte a nevšímáte si ostatních, není to nuda? Co tam tak důležitýho pořád děláte?"

Úzkoprsá fyzička přivřela oči a obdařila ženu před sebou něčím co se nedalo popsat jinak než pohrdání.

„Určitě daleko víc než vy, pracujeme hlavou na různých projektech a pokud je potřeba, snažíme se vylepšovat loď. Před třemi roky jsem přišla na to, jak zrychlit rozbíjení částic pomocí přídavné turbíny, loď nyní může vyvinout daleko větší rychlost, takže nenarážej na to že nic neděláme."

„V klidu, v klidu rybičko, nechtěla jsem tě urazit," zazubila se Ruska, těžko říci zda to bylo upřímné nebo ji chtěla popíchnout, „jen říkám, jaké mám zkušenosti z měsíce."

Katrin se málem zakuckala z toho co slyšela.

Jovovičová byla na měsíci? V její zprávě nic takového nebylo nebo, že by to přehlédla? Ne to určitě ne.

„Byla jsi na měsíci?" Zamumlal zvědavě Margo s plnou pusou.

„Jo, asi dva roky u mariňáků ale byla to nuda, samý kráter a nikde nic, pustina, mohl jsi jet lunárním vozíkem i padesát kilometrů a pořád jsi byl v prdeli. Jak říkám nuda a tak jsem zažádala o přeložení. Necelý dva měsíce potom to tam bouchlo. BOOM!" Uhodila pěstí do dlaně, až sebou Katrin trhla a narazila kolenem do desky stolu.

To poslední o co stála bylo aby vyšlo najevo, že tam byly obě současně a proto raději mlčela.

Nevypadalo to, že by o ní Jovovičová věděla, stanice byla obrovská ale po neštěstí základnu naštěstí postavili ji menší a stabilnější. Podvědomě ji zajímalo, zda o tom Weyland věděl a zda je tu Jovovičová záměrně...

Proč by ale dělal takovou věc, aby je proti sobě poštval?

Musela to být jen náhoda.

„Posádko dostavte se prosím do deseti minut na můstek, máme výsledky skeneru Andrisu 10." Mikrofon v místnosti zašuměl a byl konec.

„To znělo jako Jack, ten kluk je vždycky u všeho první," pochvaloval si Margo, na kterého William udělal dojem, když se spolu bavili o letadlech. Russo byl totiž modelář a jeho pokoj byl jako miniaturní muzeum vzdušné techniky. Velká i malá letadla byla uložena v krabičkách, prosklených vitrínách, zavěšena na stropě a jedno se mu dokonce vznášelo i na soukromém záchodě, přesto odložil svůj sen být letcem a vrhl se na dráhu vědy.

Ihned jak dojedli se shromáždili ve velícím kokpitu u jejich 3D stolu, v jehož středu se otáčel model planety Andrisu 10.

Vypadalo to, že jsou poslední až na Davida, jež tam kupodivu chyběl.

„Výsledky vyšly dobře, právě teď na povrchu nezuří žádná bouře a podle povětrnostních podmínek je slabý vítr 6-11 km/h. Povrch planety je místy hornatý ale převážně lesnatý, nevíme ještě jaký druh rostlin tam je ale to brzy zjistíme a zda bychom tento materiál nemohli zužitkovat. Co se týče vody, je zatím málopočetná a činí 30% na povrchu ale odhadujeme 50% s tím co je pod zemí, což znamená hluboké vrty ale na to jsme vybaveni. To je takový hrubý základ a dále vám musím oznámit něco zajímavého."

„Tak to vyklop a nenapínej nás," ozval se Josh Simons a založil si ruce na hrudi.

„Tady, tam kde je ten červený bod počítač našel něco co by tam nemělo být. Je to buď stavba nebo komplex staveb ale velice zchátralý a nejspíše zarostlý faunou. Nejedná se o horninový útvar ani zkamenělé magma, má to tvar stavby."

Všem se ta neuvěřitelná informace promítla do mozků a nastalo propastné ticho.

„Našel počítač jiné známky něčeho podobného?" Promluvila nakonec Katrin, jelikož se to od ní očekávalo a k její úlevě Jack zakroutil hlavou.

„Ne, tohle je jediný objekt na povrchu, vypadá opuštěně a v jeho blízkosti není zaznamenán pohyb. Cokoliv tam bylo, už je to pryč."

„Otázkou spíš je, kdo to má na svědomí," vstoupil do diskuze Montgomary, „pokud je to stavba, značí to o manuálně zručné formě života ale i neandrtálci dokázali rozdělat oheň no ne? Měli bychom být obezřetní a jako první prozkoumat právě tohle místo."

Všechny pohledy se obrátily ke kapitánce.

Na ni bylo jak rozhodne a zda to bude ignorovat jako nepodstatné.

Katrin zachovala klid, jako vůdce musela vykazovat známky jistoty, „zní to rozumně, pokud máme jako lidé obsadit tuto planetu, musíme se ujistit, že nepatří jiné biologické formě. Počítač se ovšem může také plést. Může to být námi neznámí útvar."

„To si beru na starosti já," ukázal na sebe palcem vousatý vědecký důstojník, „ať je to co je to, můžete si být jisti že na to přijdu."

„Až bude čas výplat dostaneš prémie Rosso," usmála se povzbudivě Katrin ale uvnitř sebe tu nejistotu stejně cítila, studila jako ledové ostny a číhala s vyceněnými zuby. Co když je planeta obydlená?

Jack však tvrdil, že se kolem nevyskytuje žádný pohyb to ale neznamená, že by mimozemšťané nemohli žít v jeskyních pod povrchem.

„Pokud budou prémie hlásím se dvojnásob," chvástal se tmavovlasý voják a snažil se na ni udělat dojem. Opět marně.

Napětí kolem stolu se dalo krájet.

Nepředpokládal se jiný výskyt možné inteligence ale pokud tu ta možnost byla, jsou jen dvě cesty. Buď stávající populaci vyhladit a nebo použít humánnější prostředek, diplomacii a to navázat kontakt a sjednat mír.

Katrin se nelíbila ani jedna možnost. Nechtěla si připsat do svého životopisu genocidu nějaké rasy, aby nová civilizace stála na jejich kostech ale na druhou stranu se obávala sžití s jinou rasou a další problémy z toho vyplývající, proto se modlila, aby ten červený bod na holografické kouli byl jen planý poplach.

„A nemohla by to být hornina s neznámými obohacenými prvky, od které by se mohl lodní radar odrážet, stejně jako magnet na Zemi v magnetickém poli, který generuje elektrické impulzy, jež by mohla hornina odstiňovat a tím vznikla tahle anomálie?" Ozvala se Fishová.

„Možné je cokoliv ale to se dozvíme až přistaneme," na to už měl Jack jen pokrčení ramen, sám si nebyl jistý co to přesně znamená a proto si musejí počkat, aby to prozkoumali z menší dálky.

Kolem stolu několik lidí souhlasně zamručelo a do toho se otevřely dveře, aby dovnitř vpustily Davida, který před sebou táhl vzpouzející se dítě.

„Říkal jsem, ať mě hned pustíš!" Vřeštěl Damien a posádka se ke dvojici a hluku ihned otočila.

„Co to má znamenat?" Nadzvedla obočí Juliet ale to se vedle ní od stolu odlepil Harker a spráskl ruce.

„Kluku já bych na tebe býval zapomněl!" Zaúpěl.

„Doufám, že celou situaci objasníte pane Harkere," podíval se na něho David a v jeho postoji bylo cosi nekompromisního jako by učitel káral svého žáka.

„To je tvůj syn?" Přidala se Katrin a popošla dopředu.

Nebyli si ale moc podobní. Harker byl statný muž s tmavými vlasy a tenkým knírkem a kluk vypadal jako skřítek, měl světlé hnědé až zrzavé vlasy a pár pih na nose.

„Ne, je to trochu složitější," mužovy veselé oči naplnil smutek, když se na chlapce v Davidově péči díval.

„Co se vlastně děje?" Ozvalo se za jejich zády, posádka nejspíše čekala vysvětlení.

„Probudili jsme tohoto chlapce, který tvrdil že zde nemá rodiče, jeho jméno není v seznamu kolonistů k tomu mě napadl, utekl a nyní jsem ho pomocí kamerového systému našel u dámských sprch," hlásil skálopevně David.

„Zabloudil jsem," zazubil se Damien se vší svou ďábelskou nevinností.

Harker znovu zasténal a pomalu se obrátil k ostatním jako zpráskaný pes, všechen humor ho náhle opustil jako by ho odvál polární vítr.

„Asi vám dlužím vysvětlení," vydechl frustrovaně, „v seznamu je jedno jméno, na poslední chvíli jsem ho zaškrtl jako pojistku. Dá se říci že je to rezervace, aby toto místo nebylo obsazeno. Jak všichni víte, jako piloti máme jistá privilegia ale vše se stalo tak náhle, že jsem neměl čas nic víc zařizovat. Susane Daltonová byla moje sestra, která měla letět se mnou. Trpěla nevyléčitelnou nemocí, rakovinou plic kdy nebyl možný fungující implantát a já jí slíbil, že jí ukážu nový svět jako poslední vzpomínku. Tak nějak jsem stále tajně doufal, že bych ji tu udržel v kryostázy, dokud se nenajde nějaký jiný lék. Máme tu dobré doktory i vědce, byla by tu šance a Oberon by jednoho cestujícího při životě nadále udržel. V tom jsem problém neviděl, byla to ode mne k ní trochu polovičatá lež, když jsem ji to sliboval ale myslel jsem to v dobrém, jenže den před odletem zemřela v nemocnici," posmutněl a vrásky v obličeji ho dělaly o deset let staršího, než ve skutečnosti byl.

„A jak to souvisí s tím klukem?"

Harker se podíval na Jovovičovou jako by chtěl, aby to za něho vysvětlila ona.

Nemohla, nevěděla jak, nikdo to nevěděl.

„Společně s tou zprávou mi do bytu přivedli i Damiena od nových pěstounů. Jsem jeho poručník, původně neměl o ničem vědět ale co se stalo, stalo se a nejde to vrátit. Místo na Oberonu pro mou sestru bylo volné, pochopte neměl jsem jinou možnost než ho sem vzít..."

„Do děcáku jsem fakt nechtěl," odfrkl si Damien a zavrtěl sebou, jenže mu to bylo málo platné, Davidův stisk byl neúprosný.

Harker se mírně pootočil, aby se na chlapce omluvně podíval.

„Následující den jsme měli odlétat, v tom zmatku jsem ho sem propašoval a přiřadil mu Susanin lusk."

Katrin nechtěla být ta špatná a demoralizující ale musela zasáhnout i když to nebylo lehké.

„Tvoje důvody se dají pochopit ale nemyslíš, že by bylo alespoň příhodné to někomu z nás říct? Každá stáze se kalkuluje podle váhy a dispozic jednotlivce s ohledem na nějakou nemoc či tělesnou závadu, mohl jsi mu ublížit a ohrozit jeho život sakra. Je to dítě, ne dospělý, stačilo málo a nemusel se probudit," zvýšila hlas Katrin.

„Kapitánka má pravdu pane Harkere, vaše neuvážené chování mohlo způsobit vážnou nehodu, pravidla a direktivy jsou od toho aby se dodržovaly kvůli bezpečí, bez výjimky," podpořil ji David svědomitě.

„Děkuji Davide," pokývla mu Katrin hlavou.

„Není to snad jedno, žiju nebo ne?" Rozhodil Damien rukama jako by mu na svém životě nezáleželo.

„Selhal jsem, omlouvám se, byla to chyba ale neumíte si představit jaké to je někoho ztratit, někoho kdo vám byl celý život nejblíže..." Harker svěsil poraženě ramena a vzhlédl k ostatním jako by ho měli pranýřovat a hnát uličkou hanby.

Bylo jim ho líto o tom nebylo pochyb, vidět někoho takového jako byl on zničeného nebyl hezký pohled.

„Kapitánko..." zadíval se na ni Libreto, jejich moralista a tiše jí naznačoval jako by mu měla popřát upřímnou soustrast, takhle ale Katrin nejednala. To co udělal byl pořád přestupek. Několika kroky přešla k Harkerovi a zaryla mu ukazováček doprostřed hrudi.

„Uvědomte si pro příště, že jednat sám za sebe umí jen blbec, tady si navzájem věříme a pomáháme si. Každý správně provedený úkol tu záleží na jedincích, dohromady tvoří celek ale jakmile se jeden z článků porouchá, zhasne celý obvod a my se můžeme jít klouzat. Pro příště a to platí pro všechny bez výjimky," dodala nahlas ale pohled nespouštěla z mužovy strnulé tváře, „pokud se vyskytne nějaký i sebemenší problém, budete mi ho hlásit. Jasné Harkere?"  

„Ano kapitánko," zamumlal poníženě biolog.

„A nemyslete si, že nikdo z nás nikoho neztratil," zašeptala tichým zlobným hlasem, který zněl spíše jako tiché syčení. Zpražila ho pohledem a rázným krokem odešla z místnosti nechávaje ostatní stát s otevřenými ústy.

„Katrin, počkej!" Zavolal za ní Jack ale to už jí bylo jedno, bylo nutné vyjasnit si pozice a ona nesnesla, aby někdo něco dělal za jejími zády. Vždyť toho kluka mohl i zabít! A to nemluvila o té zatracené kočce. Všechno se tu bude hýbat jak ona bude chtít a bude o všem vědět, to byl základ dobrého velení. Katrin nesnesla nekázeň, tím hůř když jí něco protékalo mezi prsty.

Žena prošla rázně celou chodbou až do výtahu, zabraná v myšlenkách jí bylo úplně jedno kam jde.

Už po několikáté kdy stiskla tlačítko dolů si uvědomila, že výtah nereagoval. Nechápala proč a rozčileně ťukala špičkou boty o zem. Měla chuť do té kovové krabice kopnout, když v chodbě uslyšela povědomí zvuk.

David natahoval krok směrem k ní, podrážky jeho bot se lehce odlepovaly od podlahy, dokud nenastoupil spolu s ní.

„Rád bych si s vámi promluvil," oslovil ji s tím svým mrazivým klidem ale bylo to jako přemlouvat nabitou brokovnici, která se k němu stavěla hlavní.

Katrin netečně hypnotizovala dveře, jež se konečně zavřely. Nejspíše to měl na svědomí on. Mohl ovládat i takové zařízení? Příště se ho zeptá.

„Dobře, ptej se," odsekla mírně ledově skrze zaťaté zuby.

„Myslím, že jste se zachovala v dané situaci správně i když artikulace mohla být podána trochu jinak..."

Tak on jí tu chce kázat?

Katrin po androidovi střelila nevraživým pohledem a nenechala ho dokončit větu, prostě to nešlo, "myslíš, že to šlo podat lépe? Jsem rozčílená Davide, ten muž ohrozil lidský život. Kluk měl jen velké štěstí, že je tu s námi, jinak bychom už připravovali čestný pohřeb a slova na rozloučenou," vyjela na něho.

Chtěla ať ji pochopí ale zřejmě ne.

„Nebezpečí by se nemělo podceňovat," promluvil David jako filosof, „uvědomte si však, že Harker ztratil někoho na kom mu velice záleželo. Polehčující okolnosti jsou, že jednal unáhleně a ve stresu."

„Ty ho bráníš?" Přivřela Katrin podezřívavě oči a udělala krok směrem k němu ruce zaťaté v pěsti.

Tak i on se stavěl proti ní?

Jako by nestačilo, že si o ní teď budou myslet, že je bezcitná hyena.

David zakroutil hlavou, "to jsem neřekl, jen zastávám názor, že zde zapracovalo mnoho proměnných faktorů náhod kapitánko."  

A to je jako všechno?

Nejdřív jí tu káže o správném chování a pak se z toho snaží vycouvat? Tentokrát ho v tom vykoupe až po uši.

„Náhod? Myslela jsem, že androidi pracují s přesnými pojmy. Jak mi tedy chceš vysvětlit, že jsi nevěděl, že v té kóji neleží žena ale dítě? Nebo jsi o tom věděl a dva roky jsi to ignoroval a neřekl mi to?"

„Snažíte se na mě svalit vinu? Nebyl jsem zodpovědný za přípravu hybernace." Nadzvedl David nevěřícně pravé obočí ale pořád vypadal zvláštně nevinně.

„Nejsem terčem vaší zloby kapitánko, snažím se vám pomoci ale pokud chcete odpověď je to proto, že pan Harker vytvořil pojistku. Simulovaný protokol který potvrdil příkaz, že ona žena je skutečně systémem přijata a hibernována. Loď neměla důvod nic zpochybňovat, tedy ani já nehledě na to, že jsem to nebyl já kdo kolonisty ukládal ke spánku ale pracovníci Weyland-Yutani na Zemi."

„Nechci na tebe házet vinu Davide ale nemohu si dovolit, aby někdo podrýval mou autoritu, je to jasné?"  

„Ano, myslím že ostatní si to velice dobře zapamatují."

Tak tohle bolelo, byla to jako kulka do srdce. Hladce jí vrátil zpětný úder a měl pravdu. Ostatní na ni teď budou hledět všelijak, možná i s nechutí.

Kousla se do rtu, tohle nechtěla. Neměla ani plivat oheň na Davida, který jí chtěl jen pomoci vidět chyby, jenže Harker si pár tvrdých slov zasloužil.

Mohl ještě mluvit o štěstí, za něco takového ho mohla nechat suspendovat a nahradit někým jiným...

„Někdy člověk musí být tvrdý ale pokud projevíš slabost, může tě to stát víc, než pracovní místo," odsekla s pohledem na ocelovou zeď.

Nastalo ticho. Nehádal se s ní. Oddechla si. Možná uznal, že hádat se s ní v tomto stavu nemá šanci a dál moralizovat si koleduje o pár horších slov.

„Ten chlapec bude pod vedením pana Harkera a bude s ním sdílet ubikaci," dodal jen tak mimochodem ale to už jí dávno došlo.

„Správně, má tu věc na svědomí, tak ať se o něho postará, já mu chůvu dělat nebudu," umíněně se opět podívala před sebe na řadu knoflíků s podlažími.

David pootočil hlavu a sledoval její napjatý profil, vztek byl pro něho druhou vlastností, kterou jen těžko chápal ale bylo to fascinující jako sledovat ohňostroj.

Vztek jako by vám dával sílu k odporu, zvyšoval adrenalin a posouval za hranice kam byste jinak nešli podobně jako alkohol, jak se dočetl z knih. Bylo zajímavé ho sledovat a cítit projevy mnohdy až primitivní chování.

„Kam to jedeme?" Otázal se náhle, aby nenápadně změnil téma hovoru, což by mohlo odvést kapitánčin stres pryč.

„Nemám tušení, chci se projít," mávla rázně rukou a podívala se na tlačítka s jednotlivými podlažími.

„Navrhoval bych pro procházku skleník, rostliny jsou velice hezké na pohled pokud dovolíte," natáhl ruku a nečekal na odpověď, když stiskl tlačítko...

Prostě udělal to rozhodnutí za ní, skvělé...

Výtah se zhoupl a začal klesat.

O pár minut později oba dva vystoupili do obrovské haly, která měla dvě podlaží, oni se nacházeli v tom spodním. Zelená plocha všech možných rostlin se táhla do nekonečna jako smaragdový oceán, mezi kterým byly světlé betonové chodníky.  

„Fotosyntéza je neocenitelný jev, vytváří kyslík který dýcháme, čerství vzduch je zde příjemnější než ten recyklovaný ve zbytku Oberona," promluvil spíše sám k sobě konverzačním tónem David a zastavil se u jednoho z mnoha lánů sukulentů roztroušených od těch malých jehelníčků až po ty rozměrné. On se zastavil u jednoho zvláště značného, který rostl coby krásný tygrovaný květ velký asi jako gymnastický míč.

„Gasteraloe, jeden z nejkrásnějších kaktusů s léčebnými látkami, za normálních okolností dorůstá dvaceti centimetrů. Před čtyřmi měsíci se mi podařilo vyšlechtit tento hybrid za pomocí speciálního substrátu a mutací s větším druhem. Separoval jsem genotyp rostliny A, a vybral z ní jen ty geny v buňkách, které jsem chtěl, tudíž jsem docílil po několika pokusech většího vzrůstu ale stejné podoby prvku B. Dnešní biochemické prostředky dávají nepřeberné množství možností a rozmanitosti," usmál se bezelstně na sukulent před sebou a pohladil jeden hladký list vpadající jako velký lidský jazyk.

Katrin stále štípal pod kůží vztek ale donutila se zastavit a přistoupit ke svému společníkovi, až stála těsně vedle něho, že se téměř dotýkali pažemi.

Sledovala, jak androidovy prsty hladí jemné listy kropenaté textury aloe s něžností a péčí zahradníka.

Pocítila mírnou žárlivost právě na tu rostlinu.

„Za tu dobu samoty ses tu nejspíše opravdu nenudil. Skoro to zní jako by sis hrál na boha Davide," ušklíbla se sarkasticky.

Byla v tom výzva ke slovní při, chtěla se pohádat, ventilovat svůj vztek a byla zvědavá, jak zareaguje a zda se nechá vyprovokovat.

Ke Katrinině zklamání místo toho, aby se ohradil s rozhodným „v žádném případě," to vypadalo, že o tom přemýšlí, než mu po rtech přeběhl malý úsměv.

„Bůh je fiktivní postava jak ho popisuje bible, já jsem skutečný. Netluče mi sice srdce a nemusím dýchat, přesto svým způsobem existuji. Moje myšlení je v rozporu s takovou ideou. Abyste mě pochopila, byl mi dán dar tvoření a učení ale i to má své pevně stanované hranice, ostatně jako vše a věřit v něco víc by byl absurdní dogmatismus. Nemohu jít proti svému programu. Je mi líto, že nemám to čemu říkáte víra, taktéž nemohu věřit v něco co není prokázané že existuje. Ubírám se tedy k obecné zákonitosti, že nemohu být bohem o nic více než vy. Ano, vytvořil jsem tuto rostlinu za účelem větší prosperity ale za boha se nepovažuji, protože nedokážu stvořit život."

Teď naráží na rozmnožování? Uvažovala zmateně kapitánka.

Katrinin pohled sklouzl po jeho dobře stavěném těle do jeho spodní části zakryté kalhotami a potlačila uchechtnutí. Vsadila by se, že možná jako muž vypadá ale to hlavní mu zapomněli vytvořit ale i tak by děti mít nemohl a fantazírovat s tím, že i kdyby měl mužské pohlavní orgány a oni by do nich vložili cizí mužské sperma...ano to už by bylo opravdu absurdní...

K čemu by mu to také bylo že? Nejspíše tam dole vypadal jako bezpohlavní panenka barbie. Nic míň a nic navíc. Žádná legrace a žádný podpis ve sněhu. Byla vážně škodolibá, když měla mrzutou náladu a ještě těžší se zdálo se jí zbavit.

Jak tak bloudila očima po androidově těle musel si toho všimnout, nic však nepoznamenal.

„Myslím, že to se od tebe ani neočekává Davide, zcela stačí že to dokážou jiní."

„Vidíte mě jako méně než muže s tímto tvrzením?" Podíval se na ni úkosem ze shora.

Teď netušila zda ho to uráží či je jen zvědavý, jeho výrazy byly pořád stejně netečné, sakra nebyla žádný věštec.

Viděla ho jako muže nebo jako věc?

Hm?

No trochu takový unisex. Bože to mu nemůže říct! Ale není to právě to co chtěla? Urazit ho a pohádat se? Tak proč teď váhala?

„Vidím tě tak, jak tě vidí ostatní jako člena posádky. Co na tom záleží, jestli jsi bezpohlavní, jestli máš čtyři ruce, osm nohou nebo zda máš penis," zuřivě se začervenala jak to z ní vylétlo a rozhodila rukama.

David zmateně zamrkal, nejspíše jejímu sarkasmu nerozuměl.

Skvělé. Teď to bude muset ještě vysvětlit.

„To je jedno," mávla rukou a šlapala po okraji konverzace kterou by raději opustila. Jak mohla urážet někoho, kdo ji nechápal. To nemělo význam, stejně jako když někdo volá telefonem sám sobě.

„Vyhýbáte se odpovědi kapitánko, to je váš častý rys. Buďte ke mě upřímná, z vaší odpovědi dedukuji že mne jako muže nevidíte, tudíž ani jako živou bytost, proč jste tedy předtím tvrdila, že vás přitahuji? Toto si navzájem odporuje."

Tak on ji v tom teď chtěl namočit?

Mohla být větší trapnost? Jako kdyby se mohla zamilovat do androida, to už by byl vrchol, teď se ještě budou bavit to jeho penisu, který ostatně neměl...

HA HA.

„Nikdy jsem netvrdila, že mě přitahuješ na to nezapomínej a nedělej ze všeho unáhlené závěry Davide, lidi to rozčiluje," poučila ho a našpulila rty.

David mlčel a čekal jako by ji svým distanc chtěl donutit odpovědět.

„I kabát v obchodě se mi líbí ale nekoupila bych si ho, už chápeš?"

„Zvláštní přirovnání," stiskl rty k sobě do přemýšlivé linky.

„Nikdo není dokonalý," odfrkla si cynicky, „kdyby ano, vlastně bych asi měla strach. Představ si, že by každý dokázal ovládat myšlenky jiných, počasí, zvířata i vesmír. Je to trochu děsivá představa, protože lidé mají jednu ošklivou vlastnost," prohodila ledabyle.

„Jakou?" Vypadalo to, že Davida zaujala protože se světlo ze zářivek nahoře odráželo v jeho modrých očích jako na hladině zrcadla a tvořilo malé jiskřičky vzrušení.

„Chamtivost. Neumíš si představit jaký by to byl chaos, kdyby všichni uměli všechno a každý by to chtěl jen pro sebe," zasmála se snad s ještě větším cynismem a pokračovala v cestě po chodníku, který mířil do středu obrovského arboreta.

David věnoval poslední pohled svému zelenému výtvoru a pospíšil si za kapitánkou, se kterou lehce srovnal krok.

„Kontroverzní odpověď, vskutku. V co vlastně lidé věří? Na Zemi jsou dvě třetiny obyvatelstva věřících. Desatero božích přikázání a jeho obdoby by tudíž měly být zákoníkem a přestože je zde hrozba božího trestu, je mnoho takových kteří se jím neřídí. Kde je tedy zákon který nemohou překročit, můj program mi kupříkladu nedovolí zabít člověka jaká je vaše zábrana?"

Katrin se chtěla smát, „lidé nemají zábrany snad možná...vlastní svědomí."

„O tom jsem četl, je to vlastnost která souvisí s vaším podvědomím a upozorňuje na chyby, kterých se jednotlivec dopustil."

Kapitánka rozhodila rukama, „někdo ho má a někdo ne, stejně jako intelektuální dispozice získat diplom s doktorátem o astrofyzice a někdo nedokáže ani počítat do deseti, je to různé, záleží na dispozicích, genech a štěstí."

David to vzal poněkud osobněji než se domnívala, připadalo mu že se mu vysmívá protože nemá svědomí, geny ani štěstí, vše se pomocí emocionálního čipu převádělo foneticky zachycených slov na binární data, které je měnila na složitý guláš spekulací.

Android se náhle zastavil uprostřed kroku a čekal, až ona udělá to samé a otočí se na něho.

„Pokud nemáte žádné pevné zábrany a nerespektujete zákony, můžete lhát i zabíjet já ne, jsem tedy důvěryhodnějším, než se kdy lidé stanou."

Klidně a bez nadávek ji slušně urazil a nařkl ji nespolehlivou a dost možná tím myslel celé lidstvo, s tím znovu vykročil a když ji míjel, ani se na ni nepodíval jako by mu za to ani nestála.

Doslova z Davida čišelo pohrdání nad ní samou, což ji donutilo tupě otevřít pusu.

Katrin za ním zírala jak odchází, kousala si spodní ret a něco jí uvnitř říkalo, že udělala špatnou věc, když nechala průchod svému temperamentu.

Opět. Proto ho nenechávala vykouknout na povrch zas tak často, jelikož tropil velké škody v bezprostředním okolí a na její cti. 

Nebyla nespolehlivá, nikdy by se tak sama neoznačila, ale stejně jako ona chtěla urazit jeho on urazil ji. Měla jen to co chtěla a to ji zarazilo, jelikož náhlá potřeba se hádat zmizela a zbyla po ní jen nepříjemná kyselá chuť vlastní nesnášenlivosti.

Necítila uspokojení z toho osočovat Davida, bylo to jako útočit na malé bezbranné dítě, protože se domnívala, že se nebude umět bránit.

Mýlila se.

Proč předpokládala že bude jako Harker, mlčenlivý se svěšenými rameny a sklopenou hlavou?

Bylo v něm víc než si myslela, to jen jeho zevnějšek ji mátl, protože uvnitř byl samo učící se geniální počítač a nezničitelné jádro, jež tvořilo androidovu osobnost.

Nenáviděla ho se všemi jeho poučkami a zároveň ho obdivovala, zvláště tu schopnost odpouštět...

David však neodpouštěl, pamatoval si každou křivdu, každé ponížení i úšklebek posádky. Nebyl tím naivním strojem jako před dvěma lety. Jeho stvořitel by na něho byl hrdý v čem uspěl a jak se jeho dílo dokázalo samo vyvinout...

 

************************************************************************************

 

David 8 si mohl připsat pomyslný bod vítězství jejich malého klání. Možná zatím nerozuměl zcela všemu ale věděl co je to urážka, však to také poznal na vlastní kůži. Ty nepříjemné rádoby veselé vtipy na účet toho, čím byl a že se lidem nemůže nikdy vyrovnat...

Otázkou bylo, chtěl to? Potřeboval se někomu vyrovnat?

Směšné, byl mnohem víc než oni kdy budou a přesto si vysloužil jejich pohrdavý posměch. Nejprve, když se posádka uložila ke spánku ho to mrzelo ale nejspíše nebylo v lidských silách přijmout někoho jako on jako sobě rovného, tak podobný a přesto tak odlišný, jenže v odlišnosti byla jeho výhoda.

Nyní dal té hrdé rozzlobené ženě prostor udělat své rozhodnutí a dobrovolně odejít, zatímco on zamířil do jednoho ze skleníků okrasných květin.

Následovala ho však jako pejsek.

David měl předpoklad, že ho tam začne urážet, čímž by musel zakročit něčím víc, než jen přesně mířenou narážkou ale mýlil se a špatně Katrin odhadl.

Její nálady byly jako letní proměnlivá bouře, která vás pokaždé zanese někam jinam.

Osvěžující, on měl rád překvapení, protože se dychtil učil novým věcem.

Kapitánka byla neocenitelná výzva, jež se neodmítá. Co člověk to jiný charakter.

K Davidově překvapení po něm nehodila květináč ani hnojivo ale ani se neomluvila.

Ne, na to kapitánka Leeová byla příliš hrdá, pomyslel si pobaveně. Zajímalo ho co tím sleduje. Svým způsobem mu připomínala Petra Weylanda.

Ani on se neomlouval, vše co dělal obhajoval svým jménem, nedělal chyby a když ano, odmítl je uznat takže by se dalo říci, že je neviděl.